Masarykova univerzita Filozofická fakulta Ústav pedagogických věd Pedagogika
Bc. Veronika Ocásková
Mezigenerační učení v rodinném vinařství Magisterská diplomová práce
Vedoucí práce: doc. Mgr. Petr Novotný, Ph.D. 2015
Prohlašuji, že jsem magisterskou diplomovou práci vypracovala samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury.
…..................................................
Poděkování Zde bych chtěla poděkovat vedoucímu mé práce doc. Mgr. Petru Novotnému, Ph.D. za jeho odborné vedení, podnětné rady a připomínky. Velké poděkování patří také všem respondentům, kteří byli ochotni se mnou spolupracovat.
Obsah Úvod.................................................................................................................................. 6 Teoretická část ................................................................................................................ 8 1 Rodinné vinařství ........................................................................................................... 8 1.1 Rodina ..................................................................................................................... 8 1.1.1 Kultura rodiny ................................................................................................ 10 1.2 Vinařství ................................................................................................................ 11 1.2.1 Kultura vinařství ............................................................................................. 13 1.3 Specifika rodinných vinařských podniků .............................................................. 15 2 Mezigenerační vztahy .................................................................................................. 19 2.1 Konflikty mezi generacemi ................................................................................... 20 2.2 Mezigenerační solidarita ....................................................................................... 21 3 Mezigenerační učení .................................................................................................... 24 3.1 Učení ..................................................................................................................... 24 3.2 Mezigenerační učení ............................................................................................. 26 3.2.1 Mezigenerační učení v rodině ........................................................................ 28 3.2.2 Mezigenerační učení na pracovišti ................................................................. 30 Empirická část............................................................................................................... 32 4 Metodologický postup .................................................................................................. 32 4.1 Výzkumný problém ............................................................................................... 32 4.2 Výzkumný cíl ........................................................................................................ 33 4.3 Výzkumná otázka .................................................................................................. 33 4.4 Výzkumná metoda ................................................................................................ 34 4.5 Výzkumný vzorek ................................................................................................. 34 4.6 Sběr dat.................................................................................................................. 36 4.7 Analýza dat............................................................................................................ 37 5 Výsledky výzkumného šetření ....................................................................................... 38 5.1 Vinař vinařovi vínem ............................................................................................ 39 5.1.1 Od starších generací k mladším ...................................................................... 41 5.1.2 Od mladších generací ke starším .................................................................... 44 5.2 Ve sklepech či na vinici ........................................................................................ 47 5.3 MGU, já, ty a vinohrad? ........................................................................................ 50 5.3.1 Já učím tebe .................................................................................................... 50
5.3.2 Ty učíš mě ...................................................................................................... 52 5.4 Pro naše vinařství .................................................................................................. 54 5.5 Nahlédnutí pod korek ............................................................................................ 56 Shrnutí a diskuze............................................................................................................. 60 Závěr ............................................................................................................................... 63 Seznam použité literatury ............................................................................................... 65 Přílohy............................................................................................................................. 70 Příloha I – schéma rozhovoru ..................................................................................... 70 Příloha II – ukázka rozhovoru ..................................................................................... 72
Úvod
„Staří, ti ve vše věří. Dospělí, ti o všem pochybují. A mladí? Ti vše vědí.“ Oscar Wilde Dnešní vyspělá společnost, nazývaná společností vědění, klade velký důraz na neustálé učení. Potřeba učit se, vědět a znát tedy neustále stoupá a je žádaná v průběhu celého života všech jedinců. Na učení tedy můžeme nahlížet jako na celoživotní proces, který by měl probíhat jak v osobním životě, tak i v tom pracovním. Právě rodinné firmy, podniky a společnosti, kam spadá i rodinné vinařství, propojují rodinnou a pracovní sféru. Dochází tak k učení jednak na základě rodinných vztahů a také v rámci vztahů pracovních. Toto učení, které vychází z každodenních interakcí členů rodiny či jejich vzájemné komunikace na pracovišti, spadá do specifické oblasti učení, kterou je mezigenerační učení. Rodinné vinařství je specifické právě předáváním řemesla z generace na generaci a propojením rodinného prostředí s pracovním. Na tomto konceptu, který byl typický především pro tradiční společnosti, většina rodinných vinařství staví i dnes. Zajímavým faktem tedy je, že právě díky své tradici a propojení práce a rodinného prostředí
udržují
tato
rodinná
vinařství
svou
kvalitu
a
s tím
spojenou
konkurenceschopnost i přes tlak velkých vinařských firem. Oblasti mezigeneračního učení v různých sociálních prostředích, kam spadá mimo jiné i pracoviště, se na Ústavu pedagogických věd Filozofické fakulty Masarykovy univerzity věnuje výzkumný tým, v čele s Miladou Rabušicovou a Petrem Novotným. V kontextu rozšíření zkoumané oblasti mezigeneračního učení se ve své práci zaměřuji konkrétně na rodinná vinařství, kde se specificky propojuje oblast pracoviště a rodiny. Tématem této diplomové práce je tedy mezigenerační učení v rodinném vinařství. V důsledku stárnutí populace a neustálou potřebou celoživotního učení je toto téma velice aktuální. Mimo to přináší také zajímavá zjištění v této problematice, která jsou přínosná nejen odborníkům a výzkumníkům, ale všem lidem. Další důvodem volby a zároveň také jedním z cílů této diplomové práce je rozšíření problematiky 6
mezigeneračního učení na pracovišti, kam zvolená rodinná vinařství bezesporu spadají. V rodinném vinařství dochází k propojení rodinného a pracovního prostředí, což se projevuje jak v kultuře vinařství, tak také ovlivňuje mezigenerační přenos. Dalším cílem výzkumného šetření je tedy popsat a charakterizovat průběh mezigeneračního učení v rodinném vinařství. Celá diplomová práce je tradičně rozdělena na část teoretickou, která předkládá teoretickou základnu pro realizovaný výzkum. Zároveň čerpá z českých a cizojazyčných dostupných zdrojů, které jsou problematice věnovány. Samotná teoretická část je rozdělena na tři stěžejní kapitoly, které vychází z tématu diplomové práce. První kapitola práce se zabývá definicí rodiny, vinařství a s tím související definicí podniku. Další kapitola je zaměřená na mezigenerační vztahy, konflikty mezi generacemi a mezigenerační solidaritu. Třetí kapitola teoretické části je věnována teoretickému podkladu oblasti mezigeneračního učení, jenž spočívá v přiblížení terminologie a seznámení se samotnou tématikou mezigeneračního učení v kontextu rodiny a v rámci pracoviště. Na teoretickou část práce systematicky navazuje empirická část. Empirická část je rozdělená do dvou kapitol. V první části popisuji průběh výzkumného šetření. Při výzkumném šetření využívám kvalitativní metodologie, která spočívá v provedení polostrukturovaných rozhovorů se zástupci jednotlivých generací v předem oslovených rodinných vinařstvích. Druhá část empirické části prezentuje výzkumné výsledky. Součástí diplomové práce je také závěr, seznam použité literatury a v příloze vložené schéma rozhovoru a přepis ukázky rozhovoru.
7
Teoretická část Teoretická část je rozdělena na tři hlavní kapitoly, o kterých pojednává tato práce. První část, jež nese název Rodinné vinařství, se věnuje vysvětlení pojmů rodina a vinařství. Rovněž se zaměřuje na kulturu obou pojmů a specifika rodinného vinařství. Na kapitolu Rodinné vinařství plynule navazuje kapitola věnující se mezigeneračním vztahům a konfliktům mezi generacemi. Závěrečná kapitola teoretické části práce je zaměřená na mezigenerační učení, které je stěžejní oblastí celé práce. Věnuje se jednak mezigeneračnímu učení v rodině a také mezigeneračnímu učení na pracovišti.
1 Rodinné vinařství Každý se již setkal s pojmem rodinné vinařství, aby však tento pojem mohl být zcela rozkryt, považuji za nutné tyto dva zásadní pojmy blíže představit. Každému z nich tedy věnuji v této práci samostatnou podkapitolu.
1.1 Rodina Rodinu můžeme vnímat jako důležitého činitele, který ovlivňuje jak život jedince samotného, tak rovněž i celou společnost, tedy i pracovní sféru, v našem případě rodinná vinařství. Pojem rodina je většině lidí znám, protože v rodině vyrůstali a jsou tedy s rodinou spjati vlastními zkušenostmi. Díky specifičnosti jednotlivých členů rodiny, různým výchovným stylům a odlišným způsobům života nám předkládá spoustu zajímavých témat k prozkoumání. Pro účely této práce se zaměřím na rodinu převážně z pohledu učení. Nalézt jednoznačnou definici pojmu rodina je velmi problematické a téměř nemožné určit jedinou platnou formulaci. Liší se především dle přístupu různých vědních disciplín, které ji definují ke svému účelu rozdílně. Pojem můžeme uchopit pomocí různých humanitních oborů, především pedagogikou, která je úzce propojena se sociologií a psychologií. Definice rodiny v širší představě je předložena ve Velkém
8
sociologickém slovníku (1996, s. 940), kde je rodina popisována jako „malá, intimní, relativně uzavřená skupina, v níž převažují bezprostřední, důvěrné osobní kontakty, silně motivované pudově i citově, která ale je charakterizována i společnými zájmy a vysokým stupněm solidarity.“ Z pohledu psychologického je rodina důležitá z hlediska provázanosti vztahů, které v rodinném prostředí vznikají. „Rodina je skupina lidí se společnou historií, současnou realitou a budoucím očekáváním vzájemně propojených transakčních vztahů“ (Kramer in Sobotková, 2012, s. 24). O něco užší pojetí rodiny a především náznak předpokladu existence mezigeneračního učení můžeme nalézt ve vymezení rodiny, které překládá Národní zpráva o rodině. Zde je rodina vnímána jako „celek rozličných konstelací a také formy a života, která obsahuje minimálně dvougenerační soužití dětí a rodičů, má trvalý charakter a vykazuje pevné vazby mezigenerační a vnitrogenerační solidarity“ (MPSV, 2004, s. 9). Potřebu výchovy, socializace a učení v rodině od počátků její existence potvrzuje také definice Matějčka (1994, s. 5), dle kterého je rodina „nejstarší společenskou institucí, která vznikla nejen z přirozeného pudu pohlavního, ale především z potřeby ochraňovat, učit, vzdělávat a připravovat pro život své potomstvo.“ Ve vymezení rodiny, které nabízí Pedagogický slovník, se mimo jiné objevují funkce rodiny. Rodina je tedy charakterizována jako „nejstarší společenská instituce plnící socializační, ekonomické, sexuálně-regulační, reprodukční a další funkce. Vytváří určité emocionální klima, formuluje interpersonální vztahy, hodnoty a postoje, základy etiky a životního stylu“ (Průcha, Mareš Walterová, 2003, s. 202). Tuto definici považuji v této práci za jednu ze stěžejních, neboť upozorňuje na to, že v rámci rodiny dochází k přenosu a formování hodnot a postojů, jež souvisí s učením, ať už v rodině nebo v pracovním prostředí. Co se týče samotných funkcí rodiny, je rodina bohatým zdrojem. Rodinu můžeme označit jako polyfunkční, plní tedy v životě jedince více funkcí najednou. Průcha (2009) z hlavních funkcí uvádí především ekonomicko-zabezpečovací, biologicko-reprodukční, emocionálně-ochrannou a výchovně-socializační. V souvislosti s touto prací považuji za žádoucí představit více funkci socializační, která je také nazývána funkcí výchovnou, ve které probíhá značná část učení v rodině. Do výchovné funkce rodiny je zahrnuta výchova a socializace, což jsou významní činitelé formující osobnost jednotlivce. V Pedagogickém slovníku je výchova definována jako „proces záměrného působení na osobnost člověka s cílem dosáhnout pozitivních změn v jejím vývoji“ (Průcha, Mareš Walterová, 2003, s. 277). V rodině je výchova nejčastěji 9
spojována s obdobím dětství a dospívání, kdy mají rodiče největší výchovný vliv na své děti. Socializace je chápána jako „celoživotní proces, v jehož průběhu si jedinec osvojuje specificky lidské formy chování a jednání, jazyk, poznatky, hodnoty, kulturu a začleňuje se tak do společnosti“ (Průcha, Mareš Walterová, 2003, s. 216). Jak socializace, tak výchova jsou pro proces učení v rodině podstatným činitelem, který toto předávání hodnot a norem do značné míry ovlivňují. Základním typem rodiny je rodina nukleární, která je představována pouze rodiči a dětmi. V dnešní době se díky rostoucí dlouhověkosti setkáváme také s rodinou rozšířenou, která je podle Jandourka (2009) tvořena širším příbuzenstvem rodičů, tedy z více než dvou generací stejné příbuzenské řady, kteří žijí buď v jedné společné domácnosti či alespoň velmi blízko. V případě této práce pracuji především s rodinou rozšířenou, tedy konkrétně s rodinou tvořenou třemi generacemi.
1.1.1 Kultura rodiny
Vše to, co se v rodině určitým způsobem a za určitých podmínek předává, lze charakterizovat
pojmem
kultura
rodiny.
Ze
sociologického
a
kulturně-
antropologického pohledu se jedná o „způsoby chování, sdílené normy, hodnoty, tradice a rituály, jež jsou charakteristické pro určité sociální nebo etnické skupiny“ (Průcha, Mareš Walterová, 2003, s. 108). Nejznámější sociální skupina je právě rodina. V tom případě můžeme říci, že právě normy, hodnoty, tradice a rituály jsou těmi nejzákladnějšími prvky, které vytváří kulturu rodiny. Většinu prvků ovlivňuje kultura a historie národa, ve kterém daná rodina žije. Dnes se tyto prvky obvykle přenáší a přizpůsobují. Z primární rodiny jsou přenášeny další generací, kde se setkávají s prvky partnerovy rodiny a vytváří tak zcela specifickou rodinnou kulturu. V dnešní době je tedy rodinná kultura tvořena rovněž individuálním postojem a potřebami členů. Společným cílem však zůstává eliminování negativních prvků rodinné kultury a naopak vytváření pozitivní rodinné kultury. Kultura rodiny je podle hongkongské výzkumnice Cherri (2008) definována také soudržností, komunikací a učením, přičemž za pozitivní považuje takovou rodinnou kulturu, ve které panuje přátelská atmosféra, co největší soudržnost jednotlivých členů a jejich neustále otevřená komunikace. Taková kultura rodiny pak kladně ovlivňuje také
10
mezigenerační učení probíhající v rodině, kterému se budu podrobněji věnovat ve třetí kapitole této práce. Na Ústavu pedagogických věd Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně, pod vedením Milady Rabušicové, probíhalo výzkumné šetření, které bylo zaměřeno na odlišnosti v atmosféře, sdílení a komunikaci v rodině. Na základě tohoto výzkumu můžeme hovořit o čtyřech rozdílných modelech podmínek, za kterých učení v rodině probíhá. V podstatě na tomto základě lze popsat také typy rodinné kultury (Rabušicová, Kamanová & Pevná, 2011). První tři modely, které byly autorkami nazvány „otevřený sdílející rodinný model“, „respektující sestupný rodinný model“ a „vzestupný rodinný model“, na základě definice Cherri (2008) charakterizují rodiny s pozitivní rodinnou kulturou, takzvané pro-učící se rodinné modely. Jsou u nich typické znaky vzájemného mezigeneračního respektu a oboustrannost v učení. „Otevřený sdílející rodinný model“ je charakteristický častou a intenzivní komunikací, s důrazem na individualitu generací. V „respektujícím sestupném rodinném modelu“ se projevuje především mezigenerační respekt, kdy ve středu pozornosti je nejmladší generace. Ve třetím modelu s pozitivní rodinnou kulturou nazvaném „vzestupný rodinný model“ se projevuje síla nejstarší generace, která je respektována. Takový model lze najít zejména v tradičních společnostech. Naopak v posledním modelu, jenž byl nazván „otevřený nesdílející rodinný model“ se projevuje značná individualizace a uspokojování vlastních potřeb. Model nevykazuje žádné znaky záměrného učení, proto nelze považovat za typ rodiny s pozitivní rodinnou kulturou.
1.2 Vinařství Vinařství samotné lze chápat jako zemědělské odvětví, jež se zaměřuje na pěstování a zpracování vinné révy. V právním předpisu je vinařství regulováno zákonem č.321/2004 Sb., o vinohradnictví a vinařství a o změně některých souvisejících zákonů, zkráceně zákon o vinohradnictví a vinařství. Zákon mimo jiné také rozděluje Českou republiku na dvě vinařské oblasti, Vinařskou oblast Morava a Vinařskou oblast Čechy, které jsou dále rozděleny na podoblasti, vinařské obce a viniční tratě. Výše zmíněný zákon zároveň povoluje pěstování odrůd vinné révy, které jsou pro danou vinařskou oblast schváleny. Jelikož právní úprava vinařství není hlavním předmětem této 11
diplomové práce, považuji toto zmínění za dostatečné. Z pohledu ekonomického na vinařství můžeme nahlížet jako na takzvané „malé vinaře“, které Státní zemědělská a potravinářská inspekce (2014) charakterizuje jako vinaře, který v dané oblasti nepodniká, ale vinařství provozuje pouze jako činnost spojenu s krajinou, kde žije. Dále vinařství můžeme chápat jako firmu, podnik či organizaci, což je rozdělení pro mou práci charakteristické, proto jej rozpracuji blíže. V literatuře jsou tyto pojmy považovány za synonyma, nejsou diametrálně rozlišovány. Různí autoři tedy užívají v různých definicích výše jmenovaná synonyma. S tímto faktem budu rovněž v textu diplomové práce nakládat. V dnešní vyspělé postmoderní společnosti převládá i ve vinařské oblasti rozvoj podniků, ať už se jedná o malé, střední či velké, které hrají podstatnou roli v českém hospodářství. Proto je aktuální i této problematice věnovat patřičnou pozornost. Pro srozumitelné definování pojmu vinařský podnik považuji za vhodné představit obecnější pojem podnikání, které je Obchodním zákoníkem definováno jako „soustavná činnost prováděná podnikatelem vlastním jménem na vlastní zodpovědnost za účelem dosažení zisku.“ V rodinném podnikání, respektive v rodinném vinařství, kterým se v práci zabývám, bychom mohli také uvažovat o rodinné spolupráci a přípravě vinařství pro další generace. Pro pojem vinařský podnik, respektive podnik obecně, existuje velké množství definic. Poměrně obecně je podnik definován jako „subjekt, ve kterém dochází k přeměně zdrojů (vstupů) ve statky (výstupy)“ (Veber & Srpová, 2005, s. 16). Zmíněná definice zastřešuje celý proces, jenž v podniku samotném probíhá. Přesnější definici předkládá legislativa Evropské unie, kde je podnikem chápán každý subjekt vykonávající hospodářskou činnost, bez ohledu na jeho právní formu. K těmto subjektům patří zejména osoby samostatně výdělečně činné a rodinné podniky vykonávající řemeslné či jiné činnosti a obchodní společnosti nebo sdružení, které běžně vykonávají hospodářskou činnost (Nařízení Komise 800/2008).
Právě tuto definici považuji pro účely této diplomové práce za vyhovující. Buchta (2011) zmiňuje také určité znaky, které jsou pro podnik charakteristické, jedná se konkrétně o zájem a pracovní místa v podniku, o zaměření a umístění podniku, což ovlivňuje jeho prosperitu, dále také o počet zaměstnanců, jejich vzdělání a celkovou organizační strukturu. Pokud tyto znaky vztáhneme na rodinné vinařství, lze 12
předpokládat, že budou vedoucí, ale i ostatní zaměstnanecké pozice obsazovány prvotně rodinnými příslušníky. Pro účely této diplomové práce považuji za vhodné zmínit různé typy podniku, se kterými se lze setkat. Neexistuje však jednotné rozdělení, různí autoři podniky rozdělují dle různých kritérií. Z nejčastěji používaných taxonomií je rozdělení dle velikosti podniku, na velké, střední, malé a mikro. Jak uvádí Lukeš a Nový (2005), v zemích Evropské unie se nejčastěji setkáváme s rozdělením dle velikosti podniků na mikropodniky, které zaměstnávají maximálně 10 zaměstnanců, na malé podniky, kterých jsou součástí 10 – 49 zaměstnanců. Poslední ohraničený počet zaměstnanců, a to 50 – 249, mají střední podniky. Podniky, které přesahují tento počet zaměstnanců, jsou nazývány velkými. Krom počtu zaměstnanců hraje roli v rozdělení podle velikosti podniků také výše jejich obratu, jak uvádí samotní autoři. Často se lze také setkat s rozdělením podniků dle formy vlastnictví na státní, družstevní a soukromé (Buchta, 2011). Rodinná vinařství, která jsou součástí mé diplomové práce, můžeme zařadit především do kategorie soukromých podniků. Mimo výše zmíněných typologií můžeme také podniky dělit dle zaměření, a to na podniky finanční, obchodní, podniky služeb či jiné. Podniky jsou specifické nejenom svým rozdělením na základě uvedených příkladů taxonomií, ale jsou jedinečné také svou kulturou, v případě diplomové práce kulturou vinařství, o které se zmíním v následující kapitole.
1.2.1 Kultura vinařství Stejně jako v rodině dochází k předávání určitých prvků kultury rodiny, tak také ve vinařství dochází ke sdílení způsobů chování, norem, hodnot, tradic a rituálů, které jsou charakteristické právě pro vinařství (Průcha, Mareš Walterová, 2003). Pro definování firemní, podnikové kultury, kam spadá i vinařství, se setkáváme s širšími možnostmi, než v případě kultury rodiny. Považuji také za nutné zmínit fakt, že v české dostupné literatuře se setkáváme s odlišnými pojmy, které jsou však blízké pojmům podniková či firemní kultura, jež je v anglicky psané literatuře známa jako corporate culture. Dále také pojem organizační kultura, jenž vychází rovněž z anglického organizational culture.
13
Firemní kulturu například definuje Denison (1990, in Lukášová & Nový, 2004, s. 22) jako, „základní hodnoty, názory a předpoklady, které existují v organizaci, vzorce chování, které jsou důsledkem těchto sdílených významů, a symboly, které vyjadřují spojení mezi předpoklady, hodnotami a chováním členů organizace“. Tato definice upozorňuje na interakci mezi současnými členy organizace a na přenos aspektů dané kultury, neklade však důraz na nové členy dané organizace. To však dodává Schein (2004), který upozorňuje na znalosti a předpoklady, které si současná skupina osvojila, jsou považovány za plané a na základě toho jsou dále předávány a poskytovány novým členům. Také Pfeifer a Umlaufová (1993, s. 19) definují firemní kulturu jako, „souhrn představ, přístupů a hodnot ve firmě všeobecně sdílených a relativně dlouhodobě udržovaných“. Různorodých definic týkající se firemní kultury nacházíme v literatuře poměrně velké množství, avšak pro účely této práce považuji předložené definice za adekvátní. Můžeme tedy v krátkosti shrnout, že každé vinařství v průběhu své existence vytváří a tvoří svou kulturu. Kultura tedy v každém vinařství vzniká, rozvíjí se, proměňuje a zaniká na základě podnětů zvenčí a uvnitř vinařství. Hlavními činiteli jsou především lidé pracující uvnitř vinařství. Chování a jednání lidí uvnitř vinařství je naopak ovlivňováno již vytvořenou kulturou. Kultura je tedy specifická pro každé vinařství, nelze charakterizovat jednotnou formulací, jak by kultura vinařství měla vypadat. Pfeifer a Umlaufová (1993) představují faktory, které podnikovou kulturu ovlivňuji. Nejčastěji je tedy zdůrazňován vliv prostředí, zejména tedy vliv národní a profesní kultury, vliv konkurence či zákazníků. Podstatný faktor, jenž podnikovou kulturu ovlivňuje, je také vliv zakladatele či vlastníků vinařství, také vliv velikosti a délky existence vinařství či vliv využívání technologií. Naopak Handy (1999) překládá klasifikaci organizační kultury, jež je rozdělena na kulturu moci, kterou charakterizuje jako pavučinu. Ve středu pavučiny stojí lidé, kteří rozhodují o všem dění v dané organizaci a musí být respektováni. Ostatní zaměstnanci stojí okolo a jsou tvořeny kruhy, ve kterých jsou spojováni dle své funkce a odborného zaměření. Atmosféra této kultury není příliš přátelská, projevuje se spíše rivalita a soutěživost, zároveň je zde patrná nenahraditelnost vůdčí osoby v centru pavučiny. Podle autora se tento typ kultury objevuje především v obchodních a finančních společnostech, malých firmách a právě v rodinných podnicích. 14
Další typ kultury představuje jako kulturu rolí, kde hlavními představiteli jsou státní a velké komerční organizace, typickým příkladem jsou banky a pojišťovny. Struktura je charakterizována na základě chrámu, jejž tvoří několik pilířů, ve kterých je hlavní síla organizace. Každý člen plní svou roli dle pravidel a pozice, kde se nachází. Třetí typ kultury, který představují především malé firmy, například reklamní agentury, které se dokáží přizpůsobit potřebám trhu, se nazývá kultura úkolů. Jak uvádí autor, typická je především decentralizovaná maticová struktura, kterou si lze představit jako síť tvořenou silnějšími a slabšími vlákny, která charakterizují lidé pracující v různých oblastech. Pravomoc není spojena pouze s pozicí, ale především s odborností. V místech, kde se pomyslná vlákna sítě protínají, leží největší síla, každý zaměstnanec tak přináší do úkolu svůj podíl a dochází k nejefektivnějšímu vyhotovení úkolu. Důraz je tedy kladen na týmovou práci a motivovanost. Posledním typem organizační kultury je kultura osob, kde středem dění je jednotlivec. Tento typ tedy přestavují především podnikatelská sdružení (např. právník, architekt). Mimo pracovní sféru jde také o různé sociální skupiny, kam můžeme přiřadit také rodinu. Jednotliví členové mají stejné pravomoci, základem je v případě organizace odbornost členů. Charakteristická je oddanost, důvěra a solidarita členů. Handyho typologii dále rozpracoval a navázal na ni Schein (2004), který rovněž kulturu rozděluje do čtyř typů, a to kultura moci, kultura role, kultura úspěchu a kultura podpory. Každý typ podniku se může od sebe navzájem lišit odlišnou kulturou.
1.3 Specifika rodinných vinařských podniků V předchozích podkapitolách jsem tedy přestavila základy, na nichž rodinné vinařství staví, a to rodina, vinařství samotné a jejich kultury. Nyní vymezím specifika rodinného vinařství, především z pohledu mezigeneračního učení. Rodinné vinařství, konkrétně v případě diplomové práce, rodinné vinařské podniky, nemají v naší legislativě své pevné zakotvení. I z laického pohledu je však jasné, že rodinné vinařství je specifická forma podnikání, která zasluhuje specifický přístup. Pro lepší proniknutí do problematiky rodinných vinařských podniků je třeba nadefinování těchto pojmů. Strážovská (2002) charakterizuje obecně rodinný podnik jako podnik, který souvisí s institucí manželství a rodiny. Na základě výzkumů amerických rodinných 15
podniků Massachusetts Muttual Life Company v roce 1997 byla stanovena kritéria rodinných podniků, podle kterých můžeme charakterizovat i rodinné vinařské podniky. Rodinným podnikem tedy může být podnik, který majitel sám považuje za rodinný podnik, má v úmyslu tento podnik předat blízkému příbuznému a kromě majitele jsou v podniku zainteresováni i další členové rodiny, kteří jsou součástí každodenního procesu podniku (Strážovská, 2002). Z pohledu mezigeneračního učení předkládají Aronoff a Ward (2000, s. 22) definici, kde „rodinný podnik je podnik vedený s myšlenkou, že jeho vedení bude předáno další rodinné generaci“. Toto vymezení považuji pro účely diplomové práce za vhodné, jelikož je zde kladen důraz na přípravu a předání podniku další generaci, tedy mezigenerační přenos v rodině. Tímto specifickým znakem se rodinné podnikání odlišuje od běžného podnikání, kde je primárním a povětšinou jediným cílem dosažení zisku. V případě rodinných vinařských podniků je tento specifický znak předání další generaci ještě podložen tradicí vinařství v dané oblasti. S předáním rodinného vinařství další generaci souvisí problém nástupnictví. V následující pasáži, v souvislosti s tímto faktem, aplikuji poznatky o rodinném podniku na rodinné vinařství. Jak uvádí Koráb, Hanzelková a Mihalisko (2008), důležitým faktorem je úvaha o vhodném aspirantovi na předání rodinného vinařství, také odstranění pocitu nejistoty z procesu předání, který se často objevuje právě u zakladatele či současného majitele vinařství. Za faktor ovlivňující předání rodinného vinařství lze také považovat dle autorů zodpovědné a včasné plánování předání rodinného vinařství mladším generacím a s tím související výchova a vzdělání potomků, potencionálních nástupníků. Z pohledu mladší generace, tedy z pohledu nástupníků, se dle Korába (1998) objevuje mimo negativních aspektů, tedy nezájmu, také motivace k převzetí rodinného vinařství. Tato pozitivní okolnost je spojena s faktem, že rodinný vinařský podnik je již zaběhnutý, prosperuje a následovník bude zachovávat tradici v dané rodině. Což potvrzují také Lukeš a Nový (2005), kteří vnímají udržování rodinných hodnot jako záruku kvality rodinných podniků. Dalším specifickým znakem rodinných vinařství je „angažovanost“ (Koráb, 1998, s. 20). Angažovaný a zodpovědný přístup ve vinařství totiž vede ke společné prosperitě a dobrému jménu celého rodinného vinařství. Rovněž se projevuje silnou identifikací rodiny s vinařstvím, která většinou nadšeně považuje vinařství za své celoživotní dílo. S tím souvisí také schopnost členů se rychle a efektivně přizpůsobit 16
časovým i finančním nutnostem a potřebám vinařství. Koráb (1998) tento fakt označuje jako flexibilitu, která je z hlediska konkurenceschopnosti pro rodinné vinařství výhodou. Specifický znak, jenž je spojený s dlouhodobým přenosem tradic a hodnot rodinného vinařství, je snaha zvýšit svou odbornost, vzdělání v dané oblasti a prohloubení svých znalostí. Což pro generace, které v rodinném vinařství vyrůstají, je zcela přirozené. Navíc se s vinařstvím setkávají již od brzkého věku a navazují na práci starších generací. To potvrzuje také Lukeš a Nový (2005), podle kterých je udržována nejen kvalita ve službách a produktech, ale objevuje se úsilí prohlubovat své vědomosti. Doposud zmíněná specifika rodinného vinařství by se hromadně dala označit jako aktivum, tedy specifika, která přinášejí značné výhody. Oproti tomu v rodinném vinařství existují i slabá místa, která jsou chápána jako nebezpečí rodinného vinařství. Na tomto místě považuji za vhodné zmínit, že cílem diplomové práce není analyzovat aktiva a pasiva související se zakládáním rodinných vinařských podniků. K ucelené představě specifik rodinných vinařství považuji za důležité zmínit i rizikové faktory. V určitých případech se může v rodinných vinařstvích objevovat jakési protěžování rodinných příslušníků v rámci vzájemné soudržnosti a rodinné pohody, což, jak upozorňuje Lukeš a Nový (2005), může ohrožovat samotný chod i klima celé vinařské firmy. Na základě toho potom mohou také vznikat ve vinařství spory a konflikty, které často vedou k úpadku rodinného vinařství. S tím také souvisí určité parazitování neaktivních členů rodiny ve vinařství, kteří se pouze přiživují na rodinném byznysu. Lukeš a Nový (2005) zároveň dodávají, že rodinné vztahy by v tomto případě na základě logického uvažování měly být na druhém místě, za vinařstvím. V opačném případě nastává znehodnocování kvalit a narušení přínosného klimatu a kultury rodinného vinařství. Dalším nebezpečím ohrožujícím chod rodinného vinařství mohou být problémy, které se objevují v rodině samotné, a ve vinařství se projevuje jejich dopad. Koráb (1998) uvádí situaci, kdy se otec projevuje majetnicky a nesmíří se s předáním místa mladším potomkům. Protikladný případ může také nastat v momentě, kdy je na nástupníky vyvíjen tlak ze strany rodičů, aby se věnovali vinařskému řemeslu a následně převzali vinařství. Výše zmíněné nebezpečí, které ohrožuje stabilitu a životnost rodinného vinařství, by se měli zakladatelé a majitelé rodinného společenství snažit eliminovat a předcházet mu. Zároveň je žádoucí, aby společně s příslušníky 17
rodinného vinařství vytvářeli podmínky pro příznivé klima umožňující nejen rozkvět společného majetku, ale také vzájemný přenos získaných informací. V úvodu první kapitoly diplomové práce je představen pojem rodina, která je významným činitelem, jenž ovlivňuje jak osobní život, tak zasahuje i do pracovní oblasti jednotlivých členů. Rodina tedy hraje podstatnou roli v souvislosti s tématem diplomové práce, kde je klíčová jak oblast rodiny, tak i pracoviště, které se vzájemně propojují. S rodinou úzce souvisí kultura rodiny, která charakterizuje vše, co se v rodině předává, pro účely této práce je podstatné, že kultura rodiny je mimo jiné definována také probíhajícím učením mezi členy rodiny. V další části první kapitoly je zmíněn druhý významný činitel, tedy vinařství. Pro celistvé pochopení je vinařství představeno obecně, dále také jeho znaky a typy, které jsou aplikované z dostupné charakteristiky podniků. Tak jako rodina i pracoviště, tedy i vinařství má svou specifickou kulturu, která je rovněž tvořena mimo jiné předáváním informací mezi spolupracovníky. Poslední část první kapitoly je zaměřena na propojení dvou výše představených klíčových činitelů, rodiny a vinařství. Definována tedy jsou rodinná vinařství a zmíněna byla rovněž jejich specifika, kterými se vyznačují a odlišují od nerodinných pracovišť, konkrétně nástupnictví, angažovanost, parazitování a další. V rodinném vinařství v kontextu učení hrají důležitou roli též vzájemné přístupy a postoje jednotlivců vůči sobě, ve spojitosti s diplomovou prací, vztahy mezi jednotlivými rodinnými generacemi. V následující kapitole se proto zaměřím na vzájemné vztahy mezi generacemi a na mezigenerační konflikty.
18
2 Mezigenerační vztahy Předchozí kapitola byla věnována dvěma významným činitelům, tedy rodině a vinařskému podniku. Pro bližší pochopení samotného mezigeneračního učení v rodinném vinařství považuji za vhodné nastínit také problematiku mezigeneračních vztahů, především pak konfliktů mezi generacemi, které nastávají a ovlivňují mezigenerační přenos. Pro snazší porozumění předně formuluji základní pojmy, které s tímto mezigeneračním fenoménem souvisí. Výraz mezigenerační jasně odkazuje na fakt, že se jedná o proces mezi generacemi, ať už po sobě jdoucími či ob generaci. Podle sociologického slovníku můžeme definovat generaci jako „seskupení příbuzných věkových skupin, které prošly socializačním procesem v podobných historických a kulturních podmínkách. Doba trvání jedné generace je přibližně 25 – 30 let“ (Jandourek, 2007, s. 91). Každá generace tedy představuje určitou historickou epochu, se kterou jsou spojeny specifické hodnoty, získané informace, prožitky a zkušenosti, které většinou bývají předmětem mezigeneračního přenosu. S přeměnou tradiční rodiny, celkovým stárnutím populace a s tím související proměnou společnosti na společnost vědění, která jde ruku v ruce s požadavkem celoživotního vzdělávání, jak uvádí Rabušicová, Kamanová a Pevná (2011), se v dnešní době mezigenerační vztahy stávají hlavním tématem většiny oblastí. Bengtson (2001) také dodává, že v dnešní době narůstá důležitost role prarodiče, stejně jako role dalších příbuzných, při plnění rodinných funkcí. Na základě těchto poznatků můžeme tedy říci, že došlo k proměně společnosti, posílení mezigenerační solidarity a nárůstu významu mezigeneračních vztahů. Mezigenerační vztahy jsou důležité nejenom pro rozvoj jedince a společnosti, ale mají zásadní význam pro kvalitu a obohacení života a poznání v každém věku člověka. Z výsledků výzkumu GGS 2005 (Generations and Gender Survey Czech Republic), které uvádí Kuchařová a Šťastná (2009), vyplynula velmi silná mezigenerační solidarita a pevné vazby v rodině. Převládá názor, že členové rodiny by se měli vzájemně podporovat. Tato pomoc by však měla být obousměrná, tzn. jak ze strany rodičů svým dospělým dětem, popřípadě vnoučatům, tak i od dospělých dětí jejich stárnoucím rodičům. Zmiňované pevné vazby nemusí být charakteristické pouze 19
pro rodinné společenství, ale také pro rodinný podnik, v našem případě vinařství. Na kvalitě mezigeneračních vztahů nejen v rodině, ale i ve společné rodinné organizaci, se zajisté projevuje také způsob bydlení či případná vzdálenost domovů. Třígenerační bydlení se v dnešní době příliš nevyskytuje. Jak uvádí Vohrálíková a Rabušic (2004), upřednostňováno je oddělené bydlení, což s sebou přináší výhody i nevýhody. V souvislosti s výzkumem (Lunholm & Malberg, 2009), který byl zaměřen na teritoriální vzdálenost mezi generacemi, bylo doloženo, že se vzdáleností se proměňují mezigenerační vztahy, které tím pádem ochabují a stávají se méně intenzivními. Ovšem se rovněž ukázalo, že většina generací jedné rodiny je ve vzdálenosti denního kontaktu, čímž vzdálenostní propast mezi generacemi není tak markantní. Na základě tématu práce nepovažuji za důležité právě oblast generačního či odděleného bydlení hlouběji analyzovat a toto zmínění považuji za dostatečné. V následující podkapitole se zaměřím na negativní mezigenerační vztahy, jejichž dopadem bývá konflikt mezi generacemi, což může narušovat a ohrožovat mezigenerační přenos.
2.1 Konflikty mezi generacemi Konflikty mezi generacemi jsou nedílnou součástí mezigeneračních vztahů. Rozpor se však projevuje nejen mezi generacemi, ale také například v manželských či párových vztazích, je tedy obecně spjat se vzájemným setkáváním lidí.
Konflikt
formuluje Jirásková (2005, s. 28) jako „nedorozumění mezi dvěma nebo více lidmi“, šířeji pak dodává, že v obecném smyslu může být konflikt chápán jako každé střetnutí opačných tendencí, které se snaží uplatňovat svou převahu a nadvládu v daném poli působnosti. Mezigenerační konflikty se dají všeobecně zařadit k častým mezilidským sporům. Podle Jiráskové (2005) hlavní příčina nesváru mezi generacemi je tvořena předpojatostí různých generací vůči sobě navzájem. Důvody vzniku mezigeneračních konfliktů však mohou být ovlivněny také rodinnou výchovou jedince, tedy jejich závažnost do určité míry určuje generační přenos návyků z orientační rodiny. Zároveň také na zvládání a řešení sporů mezi generacemi mají vliv způsoby dané rodiny, kterým se dítě během svého vývoje v rodině naučilo. Bengtson (2001) však vnímá mezigenerační konflikty v rodině za zcela normální funkční jev. 20
Mezigenerační konflikty se neobjevují pouze v rodinném prostředí. Jirásková (2005) uvádí, že k rozporu mezi generacemi může docházet kdekoliv, kde jsou jedinci v blízké, ale i náhodné jednorázové interakci. Samozřejmě s rostoucí četností kontaktu a vzájemné interakce roste také příležitost k mezigeneračnímu sporu. Do takové situace tedy můžeme zařadit i prostředí rodinného vinařského podniku, kde vzájemná interakce mezi generacemi probíhá téměř dennodenně. Jirásková (2005) také dodává různé typologie konfliktů. Pro tuto práci je především důležité rozdělení oblastí, kde ke konfliktům může docházet, a to ve veřejné, soukromé a pracovní sféře. V rodinném vinařství se tak protíná pracovní a soukromá sféra, což s sebou přináší větší riziko výskytu konfliktů. Jakýkoliv konflikt negativním způsobem ovlivňuje atmosféru vzájemných mezigeneračních vztahů, ať už na úrovni pracovní či ve významu rodinném. Důležitým poznáním v oblasti konfliktů mezi generacemi, které uvádí Clarke (1999), jsou zdroje mezigeneračních konfliktů, na jejichž základě konflikty vznikají. Jak autor uvádí, původcem konfliktu může být komunikace a interakční styl, kterým jednotliví členové rodiny vystupují. Na základě tohoto zdroje konfliktů se například objevují neshody kvůli kritickému či nevhodnému komunikačnímu stylu určité generace. Dalším zdrojem konfliktů mezi generacemi mohou být zvyky a životní styl jednotlivých generací, například výběr vzdělání a profesní zaměření, volnočasové aktivity a jiné. Konflikty mezi generacemi, dle uvedeného autora, vznikají také díky sporům o rodičovské metody a filozofii, dále se objevují také spory zapříčiněné rozdílným přístupem k pracovnímu výkonu spojené s pracovním nasazením. Mezi generacemi se rovněž mohou objevovat neshody v náboženském, morálním či politickém přesvědčení a také v udržování chodu společné domácnosti a rodinného prostředí. Zdroje konfliktů se však liší jednak svou četností, a také přístupem jednotlivých generací.
2.2 Mezigenerační solidarita V souvislosti s mezigeneračními vztahy považuji za vhodné zmínit se v rámci této kapitoly o mezigenerační solidaritě, která je v posledních letech jedním z hlavních východisek v oblasti studia mezigeneračních vztahů. Autorem konceptu mezigenerační solidarity je americký vědec, gerontolog, sociolog a sociální psycholog Vern L. Bengtson. Jádrem konceptu jsou dimenze, které 21
popisují různé formy výpomoci a soudržnosti v mezigeneračních vztazích (Bengtson, 2001). První z forem je asociační solidarita, které je založená na velkém množství vzájemných kontaktů a interakcí v rozmanitých typech společných aktivit. Druhým typem je afektivní solidarita, která vyjadřuje citovou blízkost ve vztahu k členům rodiny, např. vyjadřování vřelosti, blízkosti, důvěry, porozumění k ostatním členům. Další formou je konsensuální solidarita, která je daná stupněm shody v hodnotách a přesvědčeních mezi jednotlivými členy rodiny. Solidarita, která vyjadřuje množství a typ vzájemné pomoci, především finanční, fyzické a emoční mezi generacemi, se nazývá funkční solidarita. Předposlední formou solidarity je normativní solidarita, která se vyznačuje závazkem vůči rodině. Závazek od rodičů směrem k dětem spočívá především v podpoře a výpomoci, v opačném případě závazek dospělých dětí vůči rodičům je péče ve stáří. Posledním typem solidarity je strukturální solidarita, která představuje strukturu možností vztahů mezi generacemi v souvislosti k počtu, typu a teritoriální vzdálenosti rodinných členů. Bengtson (2001) dále na základě výzkumu mezigeneračních vztahů v každé dimenzi vytvořil typologii mezigeneračních vztahů, definuje tak pět základních typů vztahů mezi generacemi. První typ vztahu nazval jako „úzce spojený“ (tight-knit). Tento typ se vyznačuje kladnými city mezi členy, jejich blízkostí, častými kontakty a vzájemnou pomocí. Další forma vztahu je „společenský“ (sociable), který se vyznačuje oproti prvnímu typu nízkou mírou vzájemné pomoci. „Intimní, ale vzdálený“ (intimate but distant) vztah popisuje jako vztah s vysokou mírou vzájemných citů a blízkosti, současně však s velice nízkou mírou osobních kontaktů a pomoci. Dalším typem mezigeneračního vztahu je „povinný“ (obligatory) vztah, který je typický poměrně nízkými city a hodnotovou shodou, zároveň však strukturální blízkostí a častými kontakty. Jako průměrná je u tohoto vztahu hodnocena vzájemná výpomoc jednotlivých generací. Posledním typem mezigeneračních vztahů je „oddělený“ (detached) vztah, který se vyznačuje velice nízkými stavy ve všech sledovaných dimenzích. Zajímavým faktem týkajícím se mezigenerační solidarity je zjištění, že starší generace ve vztahu k mladší vykazují vyšší psychologické investice a míru solidárnosti, než mladší generace vůči starším generacím (Bengtson, 2001), což zřejmě způsobuje fakt, který si uvědomují především starší generace, a to důležitost vzájemných vztahů, kontaktů a dědictví hodnot, které mladší generaci mohou předat. Jelikož mezigenerační solidarita není primárním záměrem diplomové práce, považuji toto zmínění pro účely 22
práce za dostatečné. V druhé kapitole je tedy představena problematika mezigeneračních vztahů, které mají značný vliv na probíhající učení mezi generacemi, ať v rámci rodiny či pracoviště. V rámci mezigeneračních vztahů můžeme uvažovat o mezigeneračních konfliktech, které při střetnutí opačných tendencí jednotlivých generací ovlivňují samotný průběh mezigeneračního učení. Na konci druhé kapitoly je rovněž zmíněna mezigenerační solidarita a na základě jejího rozčlenění jsou představeny různé typy mezigeneračních vztahů.
23
3 Mezigenerační učení V předešlých dvou kapitolách jsem se věnovala významným společenským činitelům, a to rodině a firmě, v konkrétním případě vinařské firmě. Bez pochyby v obou těchto systémech dochází k setkávání různých generací, lze tedy předpokládat mezigenerační přenos informací, kterému se budu věnovat v následující kapitole. Stejně jako v případě předchozích kapitol, je i v této nezbytné představit pojmy, ze kterých se samotné mezigenerační učení skládá. Termín mezigenerační byl již přiblížen v předchozí kapitole, nyní tedy formuluji pojem učení. Dále se budu věnovat mezigeneračnímu učení, konkrétněji pak mezigeneračnímu učení, které probíhá v rámci rodiny a v pracovním prostředí.
3.1 Učení Učení nepřetržitě doprovází lidské žití a můžeme ho vnímat jako nekončící proces. Pro termín učení existuje velké množství definic a vymezení, ať v úzkém nebo širokém pojetí. Obšírněji je učení formulováno jako „proces, v jehož průběhu a důsledku mění člověk svůj soubor poznatků o prostředí přírodním a lidském, mění své formy chování a způsoby činnosti, vlastnosti své osobní a obraz sebe sama“ (Kulič, 1992, s. 32). Podstatnou roli v procesu učení hrají zkušenosti, ať už individuální nebo společenské, které jsou prostřednictvím učení zvyšovány a obohacovány. Učení mění vztahy mezi lidmi a ve společnosti, ve které žijeme, zároveň mění formy chování. To vše jsou důležité předpoklady pro mezigenerační učení. Pojem učení také definuje ve své publikaci Čáp a Mareš (2007, s. 80), učení je zde chápáno jako „získávání zkušeností, utváření a pozměňování jedince v průběhu jeho života. Naučené je opak vrozeného.“ Učení jako záměrnou a cílenou činnost popisuje také Nakonečný (2003), který jej formuluje jako vědomý, záměrný proces, kde získané vědomosti, dovednosti a postoje jsou jeho výsledkem. V tomto případě, takto úzce definované učení by se dalo ztotožňovat se vzděláním. Autoři zmíněných definic si však uvědomují jejich nedokonalosti, což dokazuje nemožnost přesně vyjádřit mnohotvárný a dynamický proces učení. S tím také souvisí existence velkého množství různých druhů a úrovní učení. Nejběžněji užívaná typologie 24
je podle Průchy (2009), který učení rozděluje na senzomotorické, verbálně-kognitivní a sociální. K senzomotorickému učení dochází dle autora ve chvíli, kdy se jedná o učení nějakých nových činností, spjatých s vnímáním či pohybem. U dospělých se může jednat například o zručnost v konkrétní činnosti, u dětí o chůzi. Verbálně-kognitivní učení je učení, při kterém se učíme novým poznatkům prostřednictvím jazyka. Toto učení může představovat získávání informací z různých přednášek, seminářů či konferencí za účelem studia. Posledním druhem učení je sociální, které provází jedince v procesu celého života. V jeho průběhu dochází k osvojování konkrétních hodnot, postojů a norem. Jeho prostřednictvím se utváří naše chování a jednání, projevující se při různých situacích a v interakci s různým prostředím. Skrze něj může také docházet k rozvoji osobních vlastností. Právě sociální učení označují Rabušicová, Kamanová a Pevná (2011) jako zásadní pro mezigenerační přenos. Toto učení pak může mít dle Čápa (2007, s. 192) několik forem, které jsou „napodobování, učení sociálním posilováním, učení identifikací, observační učení, sociální učení se zdůvodněním a záměrem založené na kognici, přijatém principu a vůli.“ Průcha (2009) dále rozlišuje učení, které probíhá podle podílu intencionality, tj. vědomého záměru, na učení bezděčné (náhodné, spontánní), které se děje, aniž by si to dotyčný uvědomoval. Takové učení probíhá při každodenních běžných činnostech, například při sledování televize či čtení knih. Další forma je učení intencionální (záměrné), při kterém se cíleně podle nějakých pravidel a prostředků jedinec učí nové poznatky, typickým příkladem je vaření podle receptu. Poslední forma učení je řízené, ke kterému dochází především v rámci různých edukačních procesů, dle přesně daných struktur. Nejčastěji tomu tak bývá ve školním prostředí. Nejvýznamnější rozdělení učení s ohledem na problematiku diplomové práce uvádí ve své publikaci Rabušicová, Kamanová a Pevná (2011). Rozdělují učení na formální, které vede k uznávání certifikátů a kvalifikací, což je připisováno zejména škole a dalším formálním institucím. Další formou je učení neformální, které může probíhat celoživotně v různých vzdělávacích kurzech, avšak nevede k získání formalizovaného certifikátu. V neposlední řadě pak učení informální, které dle autorek bývá nejvíce spojováno s prostředím rodiny, a proto je pro tuto práci v kontextu zkoumané problematiky mezigeneračního učení nejvíce zajímavé. Na rozdíl od formálního a neformálního učení nemusí být informální učení vždy záměrné či řízené. Informální učení je ve strategii celoživotního učení chápáno jako „proces získávání 25
vědomostí, osvojování si dovedností a kompetencí z každodenních zkušeností a činností v práci, v rodině, ve volném čase. Zahrnuje také sebevzdělávání, kdy učící se nemá možnost ověřit si nabyté znalosti“ (MPSV, 2007, s. 8). Jedná se tedy o učení, které probíhá v životě každého jedince, aniž by ho nějakým způsobem předem plánoval či byla stanovena pravidla a cíle učení.
3.2 Mezigenerační učení Mezigenerační učení můžeme považovat za nejstarší typ učení, který je nám znám. Jak uvádí Rabušicová, Kamanová a Pevná (2011), počátky mezigeneračního učení jsou známy již z dob minulých, kdy si předkové znalosti a zkušenosti předávali prostřednictvím vyprávění. Všeobecně přijímanou definici mezigeneračního učení, uznávanou Evropskou unií, předkládá projekt EAGLE (European approches to inter-generational lifelong learning). Tento projekt vymezuje mezigenerační učení jako „proces, jehož prostřednictvím jedinci všeho věku získávají dovednosti a znalosti, ale také postoje a hodnoty, a to z každodenních zkušeností, ze všech dostupných zdrojů a všemi způsoby v jejich vlastních, žitých světech“ (Hatton-Yeo, 2008, s. 3). Podstatným znakem mezigeneračního učení, na základě kterého se oproti jiným druhům učení odlišuje, je fakt, že se nejedná pouze o přenos informací a faktů, ale podstatný je především přenos sociálních dovedností, norem a hodnot. Jak dodává Rabušicová, Kamanová a Pevná (2010), dalším podstatným distinktivním znakem mezigeneračního učení je zaměřenost na účastníky různých generací, ať už se jedná o dvě generace jdoucí za sebou, tak i generace ob jednu. V tom právě spočívá kouzlo mezigeneračního učení, kdy se jednotlivé generace vyznačují svou jedinečností a tím také obohacují tento specifický přenos. V předešlé kapitole jsem vymezila různé druhy učení, proto považuji za vhodné zmínit také formulaci Rabušicové, Kamanové a Pevné (2011, s. 35), které uvádí, že v případě mezigeneračního učení se jedná „jak o učení záměrné, tak nezáměrné, jak vědomé, tak nevědomé, dále senzomotorické, verbálně kognitivní či sociální učení, celoživotní a všeživotní, převážně neformální a informální.“ V empirické části diplomové práce však nerozlišuji přirozené a podporované, tedy záměrné mezigenerační
26
učení, podstatné je, že mezigenerační učení probíhá. Problematikou mezigeneračního učení se zabývají mezigenerační studia, která Sanchéz (2006, s. 107) formuluje jako „soubor teoretických, výzkumných a aplikačních znalostí a aktivit, které jsou zaměřeny na vytváření přínosů z mezigeneračních interakcí.“ V poslední době se mezigeneračnímu učení dostává ve světě i u nás značné pozornosti. K rozvoji této problematiky dochází hned z několika důvodů. Především kvůli demografickým změnám, ke kterým v průběhu historie lidstva postupně dochází. Důležitým faktem, který ovlivňuje mezigenerační učení a jeho rozvoj, je stárnutí populace. S tím jde ruku v ruce také dlouhodobě nízká porodnost a prodlužování délky života, jak uvádí MPSV (2008). Tento fakt také potvrzují Costano a Hoy (2007), kteří dodávají, že díky kvalitnějším sociálním a zdravotním podmínkám mohou naráz žít například i čtyři generace. Proto je důležité toto soužití využít a pozitivně z něho čerpat. Národní strategie podporující pozitivní stárnutí pro období let 2013 až 2017 uvádí jako jeden ze svých hlavních cílů rozvoj projektů a aktivit, které budou zaměřeny na mezigenerační učení a využití životních zkušeností seniorů ve společnosti (MPSV, 2012). Další příčinou rozmachu mezigeneračního učení je proměna rodiny v důsledku proměny společnosti tradiční ve společnost moderní a postmoderní (Rabušicová, Kamanová & Pevná, 2011). Došlo tak ke změně generační struktury v rodině, zejména tedy v převaze soužití více rozdílných generací, které mohou tvořit děti, rodiče, prarodiče. K tomu také autorky dodávají proměnu společnosti ke společnosti vědění, která se stává čím dál více dynamickou a je třeba se umět přizpůsobovat. Toho nejlépe dle autorek dosáhneme celoživotním vzděláváním, jehož důležitou součástí je právě i mezigenerační učení. Výše zmíněné důvody a příčiny rozvoje mezigeneračního učení a mezigeneračních studií jsou dostatečně transparentní a potvrzují fakt, že mezigenerační problematika bude v budoucnu stále aktuálnějším a žádanějším tématem. Jak už jsem zmínila výše, v poslední době se mezigeneračnímu učení a jeho studiím dostává značné pozornosti, jak v našem prostředí, tak především v zahraničí. V USA je jednou z nejvýznamnějších organizací, která se zabývá mezigenerační problematikou, ICIP (The International Consortium for Intergenerational Programmes), za klíčovou autorku je považována Sally Newman, bývalá předsedkyně této organizace. V Evropě se tímto fenoménem zabývá projekt EAGLE (European approaches to inter27
generational lifelong learning) nebo také projekt EMIL (The European Map of Intergenerational Learning). V evropském prostředí bych zmínila mezi významnými autory mezigenerační problematiky především Marianu Sanchez a Teresu Almeida Pinto (Rabušicová, Kamanová & Pevná, 2011). V českém prostředí se o rozvoj teoretických, výzkumných i aplikačních znalostí o mezigeneračním učení zasloužil především projekt vedený Miladou Rabušicovou a jejím kolektivem z Ústavu pedagogických věd Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně.
3.2.1 Mezigenerační učení v rodině Definice mezigeneračního učení v rodině logicky vychází z formulace mezigeneračního učení obecně, je pouze doplněna o důležitou roli rodinných příslušníků. Rabušicová, Kamanová a Pevná (2010, s. 93) tedy vymezují mezigenerační učení v rodině jako „proces, skrze který členové rodiny jakéhokoliv věku získávají dovednosti a znalosti a vytvářejí si postoje a hodnoty, a to z denních zkušeností, při různých příležitostech, od všech generací v rodině.“ Aktéry učení v rodině jsou tedy všichni členové rodiny, a jak výše zmíněné autorky dodávají, obvykle se objevují dvě úrovně učení v rodině. První typ učení v rodině je vrstevnické učení, kde se mezi sebou učí minimálně dva zástupci jedné generace. Příkladem takového učení může být učení sourozenců, kdy například bratr učí svého mladšího bratra hrát fotbal, nebo také učení partnerů, kdy manželka svého manžela učí žehlit. Druhým typem učení je učení, kdy se mezi sebou vzájemně učí dvě generace, tedy učení mezigenerační. Příkladem takového učení může být situace, kdy matka učí svého syna vařit čaj. Kromě výchovného a socializačního prostředí pro každého příslušníka, rodina také představuje místo, kde dochází k soužití jejích členů. Takové rodinné soužití Vágnerová (2000, s. 170) formuluje jako „komplex rozmanitých a v zásadě stabilních interakcí, které jsou projevem specifického vztahu mezi rodiči a dítětem.“ Rodinné soužití může mít jednak podobu mezigeneračního soužití (angl. „intergenerational“), tedy soužití mezi dvěma generacemi a jednak podobu vícegeneračního (angl. „multigenerational“), tedy soužití, kde se objevují více než dvě generace (VanderVen, 2004, s. 91). Vliv na mezigenerační učení v rodině, a učení v rodině obecně, má bez pochyby 28
pozitivní rodinná kultura, o které jsem se zmiňovala již v kapitole 1.1.1. Jak uvádí Cherri (2008), učení v rodině je jedním z důležitých faktorů, které pozitivní rodinnou kulturu utváří. Pokud členové rodiny spolu otevřeně komunikují, vytváří přátelskou atmosféru a dochází ke sdílení, znamená to, že může docházet k učení v rodině, které má tedy vliv na rodinnou kulturu. Zmíněná autorka také dodává, že rodina s pozitivní kulturou je analogická s konceptem učící se organizace. Z výzkumu Rabušicové, Kamanové a Pevné (2011) vyplynulo, že v rodině dochází k různým směrům mezigeneračního učení, toto učení tedy není pouze jednostranné, naopak je obousměrné. Nejčastěji se, dle výsledků výzkumu, prostřední generace učí od svých či partnerových rodičů, tedy od nejstarší generace, což může být ovlivněno faktem, že si v dospělosti prostřední generace začne uvědomovat význam nabytých zkušeností během života. Naopak nejstarší generace si uvědomuje, že nejenom ona učí mladší generace, ale ve většině případů mladší generace mnohé naučily nejstarší generaci. Vzájemné, tedy obousměrné, mezigenerační učení v rodině podle Hanks a Ponzetti (2004) nejen obohacují jednotlivé příslušníky dané rodiny, ale zároveň zajišťují a posilují rodinnou soudržnost. V návaznosti na zmíněný výzkum bych chtěla rovněž upozornit na výzkum Cherri (2008), která se zaměřila na obsah mezigeneračního přenosu. Výzkum ukázal, že rodiče nejčastěji předávají dětem především své životní zkušenosti a učí je hodnotám a morálce. Naopak dospívající děti učí své rodiče informačním a komunikačním dovednostem a seznamují je s trendy současné doby. Na důležitost učení a vzájemného předávání zkušeností v rodině klade důraz také Střelec (2011), který uvádí jako jednu ze součástí biologicko-reprodukční funkce rodiny právně přenos z generace na generaci pomocí rodinného soužití a vzájemných interakcí. Jak autor dodává, tento přenos zkušeností hrál podstatnou roli již v tradiční společnosti, kdy se předávalo zejména řemeslo z generace na generaci, a tak docházelo k udržování rodinných tradic a statků. Právě předávání rodinných tradic a řemesel z pohledu mezigeneračního učení je podstatný fakt pro tuto práci, protože právě vinařství můžeme zahrnout do řemesla, které má svá specifika a tradice, jež se v jednotlivých rodinách předávají z generace na generaci.
29
3.2.2 Mezigenerační učení na pracovišti Dnešní společnost vědění vyžaduje neustálou připravenost jedince učit se a vzdělávat se. Jinak tomu není ani v případě pracovního prostředí. S rozvojem informačních a komunikačních technologií, s novými postupy a trendy je učení v kontextu pracoviště velmi žádané. Učení se a vzdělávání v profesním a pracovním kontextu patří dle Novotného (2009) k nejdynamičtěji se rozvíjející oblasti výzkumu i praxe v posledním desetiletí. Pro učení na pracovišti byl vypracován model učení, nazývaný workplace learning. Evans (in Novotný, 2009, s. 5) ho definuje jako „učení na pracovišti, učení pro pracoviště a učení prostřednictvím pracoviště“. Novotný (2009) dodává, že se jedná o koncept učení zaměřený především na interakce mezi jedincem a pracovištěm. Pracoviště pak představuje prostředí umožňující učení jedince. Tento koncept se však zaměřuje především na učení ve velkých firmách, což není zcela náplní této práce, proto považuji zmínění za dostatečné a tomuto modelu učení na pracovišti se dále nebudu věnovat. Nyní se tedy zaměřím na učení ve firmách rodinného typu, zejména tedy na mezigenerační učení na pracovišti. V důsledku demografických změn, stárnutí populace a prodlužování věku odchodu do důchodu a dalších změn současné společnosti se stále častěji promítá fenomén mezigenerační spolupráce také do pracovního prostředí. Na pracovišti se tak setkávají stále častěji zástupci různých generací, které mají své určující charakteristiky. Tyto společné generační charakteristiky uvádí Bontekoning (in Ropes, 2012). První generace je podle autora v dnešní době ve většině případů mimo pracovní trh. Druhou generaci tvoří starší a zkušení zaměstnanci, kteří mají kontrolu nad chodem podniku, zároveň to mohou být zaměstnanci, kteří se připravují na odchod do důchodu. Další generaci autor charakterizuje jako skupinu rodičů, kteří těžce a hodně pracují, zároveň je tato generace připravena převzít kontrolu nad podnikem po předchozí generaci. Poslední generaci tvoří technicky zdatní jedinci, kteří zvládají pohybovat se ve světě technologií a internetu, čímž se liší od ostatních generací. Ramsey (in Rabušicová, Kamanová & Pevná, 2011) dodává, že se objevují značné rozdíly v hodnotách, očekáváních i pracovních návycích mladé a starší generace pracovníků. U mladých pracovníků se podle autora projevuje flexibilita, neformálnost, odmítání hranic, především pak znalost technologií a další. Naopak starší generaci autor charakterizuje 30
jako generaci s pevně danými hodnotami, formálním přístupem, respektem, jenž preferuje osobní kontakt a vazby. Dopadem těchto značných rozdílů může být v negativním případě konflikt na pracovišti, jenž také eliminuje mezigenerační učení na pracovišti. V opačném případě však může docházet k efektivnímu využití odlišných vlastností různých generací. Na základě silných stránek jednotlivých generací dochází ke sdílení informací mezi sebou a probíhá tak mezigenerační učení. Ropes (2012) upozorňuje na fakt, že vzájemné učení generací má dopad na snížení vzájemných stereotypních předsudků vůči druhým generacím, což vede ke zvyšování jejich sociálního kapitálu. Zároveň existují vícegenerační týmy v organizaci, pro které jsou, jak uvádí Ramsey (in Rabušicová, Kamanová & Pevná, 2011), budována tzv. win – win pracovní prostředí, která umožňují sdílení znalostí a zkušeností mezi různými generacemi. Dochází tak k objevování zajímavých a nových způsobů plnění různých úkolů v organizaci. Toto vzájemné sdílení je důležité pro pochopení a předcházení možným generačním konfliktům. Mezigenerační učení je tedy v řadě aspektů pro pracoviště, v případě této diplomové práce pro vinařství, přínosné a v budoucnu je očekáván nárůst důležitosti mezigeneračního učení ve všech společenstvích. Mezigenerační učení je tedy nezbytnou obohacující součástí fungující organizace, což vede k efektivním výsledkům a celkové prosperitě organizace. V úvodu třetí kapitoly je tedy přiblížen pojem učení a jeho typologie, což je důležitá složka pro snazší pochopení mezigeneračního učení, kterému je věnována další podkapitola. V rámci této podkapitoly je v souvislosti s mezinárodními definicemi vysvětlen pojem mezigenerační učení a následně je zacílen na místa, kde probíhá, tedy mezigenerační učení v rodině a na pracovišti. Rodina a pracoviště jsou totiž dvě podstatná místa, která hrají roli v empirické části výzkumu, kde dochází k jejich propojování a vzájemnému integrování.
31
Empirická část Empirická část práce postupně navazuje na předchozí část teoretickou. Vědomosti a dosavadní poznání, které jsou popsány v části teoretické, jsou zde využity a obohaceny o nová zjištění, která vzešla z realizovaného výzkumného šetření. Empirická část tedy předkládá celý výzkum, jenž byl vyhotoven pro účely této diplomové práce a rovněž jeho výsledky. Celý text empirické části je rozdělen do dvou kapitol, a to na část metodologickou a část věnovanou výsledkům výzkumného šetření. V první kapitole popisuji metodologický postup výzkumného šetření. Postupně představuji výzkumný problém diplomové práce a cíl výzkumu. Dále popisuji volbu výzkumných otázek a stanovení vhodné orientace výzkumu. Následně uvádím v logické návaznosti podrobný popis výzkumného postupu, charakteristiku respondentů a vstup do terénu. V neposlední řadě je součástí této kapitoly také popis techniky sběru dat a jejich analýza. Druhá kapitola empirické části je věnována výsledkům výzkumného šetření. Zde tedy interpretuji průběh mezigeneračního učení v rodinném vinařství. Nakonec tyto výsledky shrnuji a srovnávám s ostatními zdroji zabývajícími se podobnou problematikou.
4 Metodologický postup V této kapitole přibližuji výzkumný problém, otázky, cíle a metody, které jsem si před samotným vstupem do terénu formulovala. Ačkoliv jak uvádí Švaříček a Šeďová (2014), proces kvalitativního výzkumu má především podobu cirkulární, kdy je možné v kterékoliv chvíli se k jednotlivým fázím výzkumu vracet, případně je zpětně upravovat.
4.1 Výzkumný problém Výzkumným problémem, kterým se zabývá diplomová práce, je mezigenerační učení v rodinném vinařství. Na základě teoretických poznatků je mezigenerační učení chápáno jako nezáměrné, zcela přirozené informální učení, které probíhá vzájemně mezi 32
všemi generacemi (nejstarší, střední a nejmladší) v rodinném vinařství během jejich každodenní práce ve vinařství. Rodinným vinařstvím je myšleno vinařství, které vlastní a vede daná rodina a její příslušníci se podílejí na chodu vinařství.
4.2 Výzkumný cíl Cílem výzkumného šetření je charakterizovat průběh mezigeneračního učení v rodinném vinařství. Jakými směry, způsoby a v jakých situacích mezigenerační učení v rodinném vinařství probíhá. Součástí výzkumného cíle je rovněž popsat obsah mezigeneračního učení, který je přenášen, a zjišťovat jak se všechny generace staví k mezigeneračnímu učení. Na základě toho přiblížím také kulturu rodinného vinařství. Mezigeneračnímu učení v kontextu rodiny byla doposud věnována značná pozornost. Kromě výše zmíněného se proto snažím rozšířit poznatky mezigeneračního učení v perspektivě rodiny a pracoviště, které v diplomové práci představuje rodinné vinařství. Tento výzkum tak může přinést informace a podněty pro další zkoumání.
4.3 Výzkumná otázka V závislosti na výzkumném cíli a s ohledem na téma práce jsem si zvolila základní výzkumnou otázku (ZVO), která zní: ZVO: „Jak probíhá mezigenerační učení v rodinném vinařství?“ Jak uvádí Švaříček a Šeďová (2014), pro zajištění komplexnosti celého výzkumného šetření je běžné základní výzkumnou otázku rozložit na specifické výzkumné otázky. V případě této diplomové práce, tak byla ZVO rozdělena na pět specifických výzkumných otázek (SVO). Ke každé specifické výzkumné otázce jsem vytvořila několik dalších tazatelských otázek (TO), které byly jádrem sběru dat. SVO 1: Jakým směrem mezigenerační učení v rodinném vinařství probíhá? SVO2: Jakým způsobem mezigenerační učení v rodinném vinařství probíhá? SVO3: Co se generace v rodinném vinařství navzájem učí? 33
SVO 4: Jak se k mezigeneračnímu učení staví jednotlivé generace v rodinném vinařství? SVO 5: V jakých situacích k mezigeneračnímu učení v rodinném vinařství dochází?
4.4 Výzkumná metoda Pro zpracování svého výzkumného šetření jsem vzhledem k podstatě výzkumného problému, výzkumným otázkám a cílům diplomové práce zvolila kvalitativně orientovaný výzkum. Creswell (in Hendl, 2012, s. 50) definuje kvalitativní výzkum jako proces hledání porozumění založený na různých metodologických tradicích zkoumání daného sociálního nebo lidského problému. Výzkumník vytváří komplexní holistický obraz, analyzuje různé typy textu, informuje o názorech účastníků výzkumu a provádí zkoumání v přirozených podmínkách.
Pomocí tohoto přístupu lze tuto problematiku zkoumat dlouhodobě a do hloubky, zároveň čerpat ze zkušeností a názorů samotných respondentů, a to navíc v přirozeném prostředí. Cílem kvalitativního výzkumu je zkoumat to, jak lidé chápou, prožívají a vytvářejí sociální realitu, zkoumání takových aspektů dle Švaříčka a Šeďové (2014) umožňuje právě zvolený kvalitativní přístup.
4.5 Výzkumný vzorek V předložené diplomové práci se zabývám průběhem mezigeneračního učení v rodinném vinařství, zvolila jsem si vinařství, která odpovídají požadavkům, tedy zaměstnanci jsou příslušníky rodiny, která vinařství zároveň vlastní. Jedná se tedy o čtyři třígenerační rodinná vinařství, přičemž zástupci jednotlivých generací jsou mými respondenty. Ve vinařství společně pracují zástupci nejmladší, střední a nejstarší generace. Nejmladší generaci pak zastupují respondenti ve věku od 23 let do 29 let, generaci střední od 48 let do 55 let a nejstarší generaci od 69 let do 77 let. Bližší charakteristiku jednotlivých respondentů znázorňuje tabulka č. 1. Jelikož zkoumám především průběh mezigeneračního učení mezi jednotlivými generacemi, zaměřuji se na situace, kdy k takovému učení může docházet. Přítomnost mezigeneračního učení předpokládám díky neustálé komunikaci a každodennímu 34
kontaktu, který spolu jednotlivé generace při společné práci udržují, protože k mezigeneračnímu učení dochází převážně nezáměrně v běžných životních situacích. Rodinná vinařství, ve kterých samotný výzkum probíhal, jsem si záměrně zvolila jakožto třígenerační vinařství, aby se projevila komplexnost silných vazeb mezi generacemi. První rodinná vinařství jsem oslovila prostřednictvím hromadného e-mailu zaslaného do různých vinařství, na který se mně mimo jiné ozvala nezávisle na sobě dvě třígenerační vinařství v přímé linii, tedy otec-syn-vnuk. Další rodinné třígenerační vinařství jsem získala pomocí kontaktů již oslovených rodinných vinařství. Tuto metodu sněhové koule tedy považuji pro účel tohoto výběru za zcela adekvátní. Disman (2011, s. 114) ji charakterizuje jako metodu založenou „na výběru jedinců, při kterém nás nějaký původní informátor vede k jiným členům naší cílové skupiny.“
Ve všech
případech jsem měla možnost navštívit i několikrát vinařství osobně. Ve vinařstvích samotných také probíhaly jednotlivé rozhovory s respondenty. Společnými znaky těchto rodinných vinařství je jejich velikost, kde veškerými zaměstnanci jsou pouze rodinní příslušníci a případnou výpomoc řeší pomocí brigád, případně DPP1. Dalším společným znakem je také rodinné vlastnictví vinařství a existence tří různých generací, které tedy společně ve vinařství pracují. Společnými znaky jednotlivých generací je pak jejich věk, společné zaměření a spolupráce s ostatními generacemi, a tak předpokládaný průběh mezigeneračního učení. Z hlediska pohlaví byli osloveni pouze muži, ani v jednom případě nebyla možnost oslovit ženu, která by splňovala uvedené znaky. Většinou ženy ve vinařství pouze občas vypomáhají, nejsou však každodenními účastníky práce ve vinařství. Všichni respondenti, které jsem oslovila, byli při společném rozhovoru velice vstřícní a ochotně spolupracovali.
1
DPP = dohoda o provedení práce
35
Tab. č. 1: Charakteristika respondentů Jméno
Věk
Generace
Arnošt
77 let
nejstarší
Antonín
55 let
střední
Adam
29 let
nejmladší
Bedřich
69 let
nejstarší
Bohuslav
49 let
střední
Bruno
25 let
nejmladší
Ctirad
75 let
nejstarší
Cyril
54 let
střední
Ctibor
27 let
nejmladší
Drahomír
69 let
nejstarší
Dominik
48 let
střední
David
23 let
nejmladší
Jak z výše uvedené tabulky vyplývá, do výzkumu diplomové práce bylo tedy zapojeno celkem dvanáct respondentů ze čtyř rodinných vinařství. Jména všech respondentů byla kvůli anonymitě výzkumu změněna.
4.6 Sběr dat Jako techniku sběru dat jsem vzhledem k výzkumnému cíli zvolila jeden z nástrojů kvalitativní metodologie, kterým je polostrukturovaný rozhovor. Rozhovor mi umožnil získat subjektivní názory a respondenti mohli dostatečně vyjádřit svůj přístup. Předem jsem si stanovila téma a strukturu otázek. Při tvorbě schématu rozhovoru jsem postupovala podle pyramidového modelu (Wengraf in Švaříček Šeďová, 2014). Tento postup spočíval v rozložení základní výzkumné otázky na pět specifických otázek, z nichž vycházely otázky tazatelské, které se staly základním schématem rozhovoru, který je přiložen v příloze. V jednotlivých 36
rozhovorech jsem se následně vhodně doptávala na základě toho, jak se celý rozhovor vyvíjel. Rozhovory probíhaly od prosince 2014 do února 2015 a trvaly kolem 50 až 120 minut, dle sdílnosti respondentů. Všechny rozhovory jsem nahrávala na diktafon, v případě potřeby jsem si udělala poznámky a poté všechny rozhovory doslova přepsala. Poznámky se týkaly interakcí mezi jednotlivými generacemi, pokud jsem měla možnost pozorovat jejich společné působení. Před samotným rozhovorem jsem se snažila navodit nenucenou konverzaci a postupně jsem přešla k rozhovoru. Zároveň jsem se, v souladu s etickými dimenzemi výzkumu (Švaříček Šeďová, 2014), dotázala na souhlas s nahráváním na diktafon, který byl u všech respondentů kladný. Rovněž jsem v úvodu každého rozhovoru ujistila respondenty o anonymitě a seznámila je s tématem práce. Každý rozhovor se dále vyvíjel podle sdílnosti respondentů. Rozhovor byl tedy uskutečněn s dvanácti respondenty různých generací. Všechny rozhovory byly uskutečněny během jednoho setkání, jelikož data, která tato setkání přinesla, byla pro účely výzkumu zcela nasycena.
4.7 Analýza dat V první fázi analýzy dat jsem získaná data doslovně přepsala, poté jsem si nahrávku s předloženým přepisem ještě jednou poslechla a snažila se zachytit co nejvíce potřebných souvislostí a zajímavostí, které jsem si poznamenávala. V průběhu opětovných poslechů jsem přemýšlela nad možnými kódy, které se v rozhovorech rýsovaly. Analýzu dat jsem tedy prováděla pomocí prvků kvalitativního výzkumu, jemuž předcházelo otevřené kódování. Po přepsání rozhovorů jsem si rozhovory vytiskla a metodou „papír a tužka“ všechny rozhovory okódovala. Rozhovory jsem rozdělila na jednotky, kde jednotkou se stalo slovo, fráze či odstavec, podle významu, a tyto sekvence jsem označila kódy (Švaříček Šeďová, 2014). Následně jsem kódy srovnávala, třídila a hledala souvislosti. Poté co se začaly objevovat určité kódy opakovaně a vztahy napříč kódy, vytvořila jsem několik kategorií. Některé kódy se vyskytovaly ojediněle, s těmi jsem dále nepracovala. Pozornost jsem věnovala kódům, které se objevovaly opakovaně a přinášely tak objektivní informace. Kategorizaci jsem
37
prováděla pomocí techniky vyložení karet. „Kódování představuje operace, pomocí nichž jsou údaje rozebrány, konceptualizovány a opět složeny novými způsoby“ (Strauss Corbinová, 1999, s. 39). V návaznosti na vzniklé kódy vzniklo pět kategorií, a to kategorie „Vinař vinařovi vínem“, která zahrnuje obsah a směr mezigeneračního učení v rodinném vinařství a dále se rozčlenila dle směru mezigeneračního přenosu na podkategorii „Starší → mladší“ a „Mladší → starší“. Druhá kategorie „Ve sklepech či na vinici“ obsahuje způsob mezigeneračního učení. Kategorie „MGU2, já, ty a vinohrad?“ zastupuje přístup k mezigeneračnímu učení a je následně rozdělena na podkategorie „Já učím tebe“ a „Ty učíš mě“. Kategorie „Nahlédnutí pod korek“ obsahuje pohled na kulturu rodinného vinařství a poslední kategorie „Pro naše vinařství“ ilustruje přínos a výhody mezigeneračního učení v rodinném vinařství. Jednotlivé kategorie jsem následně uspořádala do schématu, které znázorňuji níže, a vytvořila jsem analytický příběh.
VINAŘ VINAŘOVI VÍNEM
STARŠÍ → MLADŠÍ
VE SKLEPECH ČI NA VINICI
MLADŠÍ → STARŠÍ
MGU, JÁ, TY A VINOHRAD?
JÁ UČÍM TEBE
PRO NAŠE VINAŘSTVÍ
TY UČÍŠ MĚ
NAHLÉDNUTÍ POD KOREK
V názvu této kategorie používám pro přehlednost práce zkratku MGU, která vyjadřuje mezigenerační učení. 2
38
5 Výsledky výzkumného šetření Po dokončení uvedeného výzkumného šetření se objevilo pět výsledných kategorií, které přibližují průběh mezigeneračního učení v rodinném vinařství. Pomocí kategorií, které na sebe logicky navazují, jsem vytvořila kostru analytického příběhu. Kategorie „Vinař vinařovi vínem“ charakterizuje směr a obsah mezigeneračního učení v rodinném vinařství a rozděluje se dle směru, kterým mezigenerační učení probíhá, což představují kategorie „Starší → Mladší“ a „Mladší → Starší“. Současně však tato kategorie ovlivňuje způsob, jakým je náplň mezigeneračního učení předávána. Jakým způsobem a prostřednictvím, kterých metod dochází k vzájemnému mezigeneračnímu učení, je shrnuto v kategorii „Ve sklepech či na vinici“. Tyto různé způsoby vzájemného učení mezi jednotlivými členy rodinného vinařství hrají důležitou roli v přístupu jednotlivých příslušníků k mezigeneračnímu učení. Právě zmiňovaný přístup všech generací k mezigeneračnímu učení představuje kategorie „MGU, já, ty a vinohrad?“. Postoj k mezigeneračnímu učení je chápán ve dvou rovinách, jednak kdy daná generace někoho druhého učí, což představuje kategorie „Já učím tebe“ a jednak kdy je daná generace učena jinou generací, což zastupuje kategorie „Ty učíš mě“. Tento přístup k mezigeneračnímu učení je rovněž ovlivňován přínosem a výhodami, které mezigenerační učení přináší. Toto aktivum mezigeneračního učení v rodinném vinařství zastupuje kategorie „Pro naše vinařství“. Poslední kategorie „Nahlédnutí pod korek“ mapuje celkovou kulturu rodinného vinařství, která má vliv na kompletní průběh mezigeneračního učení.
5.1 Vinař vinařovi vínem Každá z generací má své jedinečné vědomosti, dovednosti a hodnoty, kterými může jiné generace obohatit. Tento mezigenerační přenos může tedy probíhat od starších k mladším, ale také naopak. Mezigenerační učení v rodinných vinařstvích je tedy vzájemné, což dokládá svou výpovědí pan David: „jo jo, já si to uvědomuju, že to generační učení u nás je.. jako děda učí mě, já taťky, taťka dědy, já dědy.. no, jako prostě všichni se učíme navzájem, jo..“. Obousměrné učení je tedy součástí rodinného vinařství a mělo by k němu docházet v celém životním procesu.
39
V prvotní fázi mezigeneračního učení se markantně projevuje směr ze shora dolů, tedy od nejstaršího člena, zakladatele vinařství, k mladším rodinným členům. Jak popisuje pan Ctirad, „co se týče práce ve vinohradu, tak za tou si stojím, tu znám za ty leta, vím, že to dělám skoro půl století dobře.. takže to jako je učím já, jo..“. Tento racionální směr je tedy dán především bohatými zkušenostmi nejstarší generace, které nasbírala v průběhu svého dlouhodobého působení v oblasti vinařství, což je spojeno i s vysokým věkem nejstarší generace. S přibývajícím časem a spolupůsobením tří generací ve vinařství však dochází k postupnému vyrovnání mezigeneračního učení, ba od určité chvíle začíná převažovat učení zezdola nahoru, tedy učení mladších k starším. „Vždyť od nich dvou sem se od mala všechno učil, tady sem vyrůstal, tak postupně mně říkali, co se smí, co se jak dělá, takže od taťky a od dědy, jo.. a teď už vím a dělám to automaticky“ (pan Ctibor). Směr mezigeneračního učení tedy nepřímo ovlivňuje také specifický fakt nástupnictví v rodinném vinařství, který je spojen s brzkou výchovou a vzděláním potomků, tedy potencionálních nástupníků. V některých případech se mezigenerační přenos informací dále mění a obrací druhým směrem, tedy zezdola nahoru, od mladších k starším, což potvrzuje ve své výpovědi pan Dominik: „dědy se snažím tak trochu taky učit ty moderní věci, všechno se vyvíjí, používat stroje, i to naše bio víno, má svůj vývoj.. a děda jaksi teď usíná na vavřínech, už se tak intenzivně nezajímá o ty inovace, takže to se ho ještě snažím učit já“. Převahu opačného směru mezigeneračního učení, tedy zezdola nahoru způsobuje především rozvoj a vývoj moderní společnosti vědění, ve které vyrůstaly právě mladší generace, které jsou nositeli tohoto učení. Nezájem nejstarší generace o moderní a inovativní technologie je spojen s ubývající sílou, kterou se jim právě prostřednictvím mezigeneračního učení snaží dodávat mladší generace. S tím je také spojeno jedno ze zajímavých zjištění, která přináší výpovědi respondentů nejstarší generace. Právě nejstarší generace se nejvíce brání a odmítá učení od mladších, se kterými je logicky spojeno učení se moderním a informačním technologiím. Respondenti z nejstarší generace nepovažují toto učení za podstatné a vnímají ho jako přítěž, což dokládá pan Bedřich „ale já to fakt neumím jako, nechcu umět, takže bych se za tym ani jako necítil, a ještě se kvůli tomu nervovat na starý kolena, to ne“. Pan Arnošt doplňuje, že právě tyto inovativní záležitosti týkající se technologií jsou určeny pouze pro moderní, tedy mladší generace, „tomu já vůbec nerozumím, a ani už nechcu, na to je tu ta nejmladší generace, aby přinášela ty moderní 40
věci.“ Pan Dominik, jakožto střední generace v rodinném vinařství, si také uvědomuje odmítání přenosu informací týkajících se moderních a informačních technologií k nejstarší generaci. „Teď sme kupili novej pres a vono něco jak má displej, tak s tym už děda nepracuje.. on od teho dáva ruky pryč“. Právě směr mezigeneračního učení zezdola nahoru je na základě rozboru výpovědí respondentů označen jako nejslabší, především kvůli odmítání učení o moderních technologiích nejstarší generací. Jak popisuje pan Ctirad „my sme to nikdy u nás ve vinařství nepotřebovali, prostě se sečetlo na futrách, peníze hodily do šuplíku a bylo. Mně ten počítač sám o sobě nevadí, asi je to v dnešní době potřeba, ale ať mě to neučí.“ Právě rodinná vinařství, jak zmiňuji v teoretické části práce, mají více než kterékoliv jiné podniky blíže k tradičnímu konceptu společnosti, ve kterém nehrály informační a komunikační technologie zásadní roli, jak je tomu v nynější společnosti. Přesnější obsah mezigeneračního učení, tedy veškeré dovednosti, znalosti, normy a hodnoty, které si mezi sebou jednotlivé generace předávají a na jejichž základě se
vzájemně
učí,
představím
v
následujících
podkapitolách.
Tento
obsah
mezigeneračního učení v rodinném vinařství jsem konkrétněji rozdělila podle výše zmíněného primárního dělení směrů, kterými mezigenerační učení probíhá.
5.1.1 Od starších generací k mladším Učení od starších generací k mladším, výše v textu nazývám jako učení ze shora dolů a v kostře analytického příběhu představuje kategorie „Starší → Mladší“. Toto učení se silně projevuje především v úvodní fázi mezigeneračního učení, směrem od nejstarší generace k mladším a je primárně spojeno s oblastí znalostí a nabytých dovedností, které se týkají chodu rodinného vinařství. S tímto učením jsou spojeny především základní vědomosti potřebné k obdělávání vinohradů, výrobě vína a jeho celkovému zpracování. To také dokládá výpověď pana Davida: „co se týče vín, tak máme třeba ve škole teoriu, ale člověk to nejlíp pochopí z praxe.. když ve škole řeknů, beretony se tam dává od 50 g do 120 na litr. No a děda řekne, já tam dávám 100 a nemám s tím problém, tak už vím, že nemusím dávat těch 120, jo.. a možu dát míň.. potom třeba já nevím, ty rady, to víno se tady dělá od nepaměti, takže staří vinaři už majo ty ozkůšany metody...“. Je tedy zřejmé, že největší zkušenosti a znalosti týkající se chodu vinařství má vždy nejstarší generace. Toto učení je pro mladší generaci v jejich 41
začátcích fungování ve vinařství velmi podstatné, protože se od zkušených členů s dlouhodobou praxí učí důležité věci, které jsou potřebné ke správnému fungování vinařství a k výrobě vína. Tvrzení pana Davida doplňuje pan Ctibor „no, tak to děda mě učil řídit traktor, bez něho bych to asi hned ve dvanácti neuměl nebo mě učí, jak s těma postřikama..“, čímž potvrzuje důležitost učení od starších v začátcích vinařské kariéry, které má význam pro vlastní rozvoj jedinců. Pro rodinné vinařství je podstatnou součástí úspěšného podnikání znalost administrativy a účetnictví, které v rodinných vinařstvích kvůli finančním otázkám zabezpečují samotní členové rodiny, kteří prošli školením, naučili se letitou praxí či ve škole. Tito zástupci, již administrativu a účetnictví ovládají, předávají své znalosti mladším nezaučeným generacím. V případě této práce jsou právě těmito zástupci nejstarší a střední generace, kteří si uvědomují důležitost a potřebnost předávaných znalostí. „Na ten úřad by mohl jít taťka sám, vždyť to zvládne vyřídit, ale nééé, on chce, aby ty papíry připravoval s bráchem, šel tam s bráchem, i když to je zbytečný, aby tam šli dva... ale taťka na tom trvá, ať se to brácha taky naučí a umí to.. a za rok už tam brácha třeba půjde sám“ (pan Adam). Význam a hodnotu znalostí starších generací v této oblasti si uvědomuje i nejmladší generace, která učení od starších s pokorou přijímá. „Jako určitě bez nich dvou bych rozhodně nebyl, co se týče znalostí o víně, vinařství a celkově procesu peněz a administrativy, na takové úrovni.. od nich jsem měl od mala soukromou školu, i když někdy náročnou“ (pan Ctirad). Výše uvedené znalosti a dovednosti, které jsou pro rodinné vinařství důležité, jsou spojeny především s dlouhodobou praxí a zkušenostmi členů. Proto těmito vědomostmi disponují služebně nejstarší zástupci. S tím také souvisí široké pole kvalitních kontaktů a známých v oblasti vinařství, které starší generace za dobu svého působení ve vinařství získaly. Pro pana Dominika je to tak další zdroj kvalitních informací a možnost dozvědět se nové poznatky v oblasti vinařství. Zároveň se svou síť kontaktů, která hraje bezesporu významnou roli, snaží předat mladší generaci. „Tak někdy nejenom za dědem, ale mezi vinařama to chodí tak, vlastně, že.. musíte neustále po těch kamarádech chodit a prostě o tom víně mluvit, na rovinu si říkat, jaký vidíte problémy.. takže se učíte i mezi kamarádama vinařama, jako globálně.. a mladýho teď už beru po sklepech jako s sebou, ať slyší..“ (pan Dominik). Nejenom vytvořené kontakty a okruh známostí starší generace předávají mladším, ale také způsoby chování, jednání a komunikace, které se pojí jak s běžným 42
životem, tak i s tím pracovním. Právě rodinná vinařství si totiž primárně zakládají na přímém a osobním kontaktu se zákazníky, který zvyšuje jejich kvalitu a dobrou pověst. Pan Cyril tak potvrzuje hodnotu těchto sociálních dovedností, které mladší generaci předává. „Tak předně se toho našeho mladýho snažim naučit úctě k zákazníkům, protože pokud ho to má živit, tak to je důležitý, aby se k lidem uměl chovat, je třeba pokory, slušnýho vystupování a snahy, aby se lidi za ním vrátili“ (pan Cyril). Naučení mladších generací vhodnému přístupu k zákazníkům, založeném na empatii, zastává i pan Bedřich „já ho učím, že k těm odběratelům se musí chovat citlivě, prostě se jim odevzdat.. neska si víno nekupuje kde kdo, neska tomu vínu lidi obecně rozumí.. takže je třeba je naslouchat, co žádají..“ Pro rodinná vinařství je podstatná nejenom oblast obchodní a organizační, zaměřená na chod a průběh vinařství, ale také stránka historie a tradice vinařství v daném rodu, na nichž si zakládají především nejstarší generace ve vinařství. Pan Arnošt právě takové předávání zvyku v rodě jeho vinařství popisuje ze svého pohledu. „Já jako nejstarší generace su tady zase na to, abych udržoval a předával tradice a starý vozkóšený věci [...], protože kde by to ti mladí měli vzít, to jim prostě musíme říct. Třeba zavírání chléva, sklepa.. dobrej hospodář totiž musí vědět, kdy je práce už dost, uklidit po sobě sklep, zhasnout svíčku, přiložit polínko do kamen, překontrolovat sklep, dobytek a jít k rodině spát.“ Důležitost a význam šíření tradic ve vinařství potvrzuje také pan Ctirad, „já bych jim chcel předat nebo né chcel, ale chcu je naučit, pořád jim to říkám, ať nezapomínají na ty tradice, na to osvědčený.. třeba pálení zelených věcí ve vinohradu..“ Stejný záměr jako pan Ctirad má i pan Drahomír, „já jim říkám těm mladým pořád jednu věc, ráno šohaj, večer šohaj. To tak prostě bylo a je. To co ve vinohradu neuděláš do 12, už pak neuděláš.“ Lpění nejstarších generací na předávání rodových tradic a zvyklostí ve vinařských rodech zmiňuje ve své výpovědi také zástupce prostřední generace pan Cyril, „jako děda je víc expert na takový ty tradice, jak to říct, no jako pověry a říkadla, co mu prostě říkal jeho děd, jo, třeba.. on nám to pořád připomíná a tluče do hlavy.“ Toto předávání obyčejů a mravů v rámci kultury rodinného vinařství je pro nejstarší generace hodnotný úkol, který vnímají jako svoje poslání. V jednotlivých rodinných vinařstvích se také objevují specifické obsahy učení spojené právě s procesem výroby vína, které jsou předávány staršími generacemi. Opět jsou to znalosti získané dlouhodobou praxí a delším působením v oblasti vín. Pan 43
Antonín právě jedno takové, pro vinařství typické, učení popisuje, „a to my ty vjemy s Adamem trénujeme, jako to víno v té přírodě, ten hrozen zachytit do lahve.. učím ho, jak si zafixovat ty chutě a vůně.“ Mladší generace naopak uznávají bohaté vědomosti starších generací a s pokorou přijímají rady a učení. „Třeba v tom víně, tak tam si rád nechám poradit, od někoho poradit.. tam mně to právě vyhovuje, to, kdy máme tu kontrolu, jakoby společnou, že“ (pan Bruno). Právě v případě rodinných vinařství se v souvislosti s výsledky výzkumného šetření jeví směr učení od starších k mladším jako výraznější a častější. Jedná se však o zcela logický fakt, který souvisí především s otázkou nástupnictví, jež zmiňuji již výše v textu, a rovněž s odmítáním učení spojeného s moderními technologiemi ze strany nejstarší generace. Toto tvrzení je také spjato s podstatně delším působení starších generací v rodinném vinařství, a tedy i s jejich větší mírou zkušeností a dovedností, které mohou mladším nástupníkům předávat.
5.1.2 Od mladších generací ke starším I přesto, že představitelé mladších generací jsou ve většině případů popisováni jako učení v oblasti vinařství, existuje mnoho věcí, které v rámci rodinného vinařství mohou učit své starší kolegy a zároveň členy rodiny. Podle očekávání nejvíce znalostí a dovedností, kterými mladší generace disponují proti starším generacím, se týká inovativních a moderních poznatků ze současné doby. Rozdělila jsem tedy tyto předávané znalosti a dovednosti do tří kategorií, které zahrnují jednak poznatky moderních informačních technologií, inovativních zařízení a vědomosti, které mladší generace získává při studiu ve škole. Do první skupiny jsem zařadila tedy poznatky moderních informačních technologií, které mladší generace učí své starší kolegy. Život a podnikání v dnešní době si nelze již představit bez moderních technologií, kam spadá především práce na počítačích, komunikace prostřednictvím e-mailu, vyhledávání na internetu a další. Právě učení spojené s moderními technologiemi, jak zmiňuji výše v textu práce, nejstarší generace vnímá jako přítěž a pokud je to možné, toto učení od mladších generací odmítá či ignoruje. Světlou výjimkou v tomto případě je pan Drahomír, který se nebrání pouze užívání mobilních telefonů, avšak jeho používání často konzultuje s mladší generací. „Jo, mobil mám tadyk v kapsy, ale s tím mobilováním mně náš mladé musí poradit, to 44
fakt nevím, neumím.. všechno to bliká, pípá a akorát mě na druhé straně okrádají“ (pan Drahomír). Ač nejstarší generace se tomuto učení od mladší brání, prostřední generace naopak vítají toto přímé učení. Uvědomují si totiž potřebu znalostí moderních informačních technologií pro udržitelnost konkurenceschopnosti jejich vinařství a zároveň vysoké náklady na případné počítačové kurzy, které by museli absolvovat. Jak uvádí pan Bohuslav „přijdu za Brunem, ať mně poradí, hlavně to, co se týká počítačovejch věcí, teď nám nainstalovali nový systémy, nějaký osmičky, takže s wordem už vůbec neumím, takže to jo, to mě učí mladej a ještě ušetříme, lepší než utrácet za školení.“ Stejné výhody jako pan Bohuslav vnímá i pan Cyril, který navíc zmiňuje přínos ušetřeného času při učení od mladších generací v rámci rodinného vinařství. „Na tom FB jsem přihlášenej já, ale pořád mě to na něco upozorňuje, tak se ho raději zeptám. Nebo sme koupili novej program na účetnictví a ta prvotní verze byla v angličtině a ještě složitá, že.. no tak jako rozuměl sem tomu nějak, ale mladé přišel, řekl, klikni tady, tady a tady a bylo to, žádný sáhodlouhý překlady a študování manuálu a hned ten den sme mohli účtovat.“ Mladší generace jsou tedy v této oblasti technologií zkušenější a znalejší, pro starší členy vinařství se tak stávají ostříleným učitelem. Postoj mladších generací k učení starších charakterizuje pan Ctibor, představitel nejmladší generace, který není přesvědčen o jeho efektivnosti, protože doposud nedostal žádnou reálnou a přesvědčivou zpětnou vazbu od svého otce. „Taky sem taťky učil vkládat aktuality na náš vinařskej web, ale nevím, jestli to umí, říkal, že to chápe, ale do teď tam nevložil ani jednu aktualitu“ (pan Ctibor). Zároveň si nejmladší generace uvědomují, jak těžké je něco naučit, případně přeučit, starší generace. Většina respondentů z nejmladších generací uvedla, že při učení starších generací v oblasti moderních informačních technologií je třeba zjednodušeně a opakovaně starší generace zaučovat a především se obrnit velkou trpělivostí, což nezvládá každý. Jak dodává pan David „ono je vobčas těžký něco naučit ty starý kmety.“ Kromě výše zmíněných informačních technologií mladší generace přináší do vinařství inovativní prvky, které jsou v určitých případech pro vinařství perspektivní a výhodné. Mezi tyto inovace můžeme zcela jistě zařadit oblast propagace rodinných vinařství, tvorbu etiket a nových reklamních poutačů, dále také renovování vybavení vinařství a další. K modernímu vybavení, které si dnešní doba žádá, patří také zabezpečovací systém a kamera. Jak uvádí pan Arnošt, ani s těmito přístroji pro něj nebylo lehké se naučit, proto uvítal znalosti mladší generace. „Jo, tak vnuk mě naučil, 45
jak tady funguje jako to zabezpečení, protože jsme tady museli nainstalovat jako kameru a bezpečnost, protože už to přece má nějakou cenu a lidi jsou dneska zlí a ledajací, taky tady máme kasu, jako na peníze, už je nedávám do šuplíku jako dřív. Tak to jako, prostě moderní technika.. to ti mladí umí líp než my“ (pan Arnošt). Pan Bohuslav, zástupce prostřední generace, popisuje ze svého pohledu prvotní strach, odmítání a nezdary nejstarší generace v učení se zabezpečovacím systémem. „No, prvně se děda bránil, sem tam mu to zahoukalo, ale jako za několik měsíců sme ho to naučili a teď se už tomu ani nebrání, vždycky zakoduje, odkoduje, už ví.“ Pan Bohuslav sice přiznává prvotní selhání nejstarší generace při práci se zabezpečením, avšak přes vytrvalost, jak mladších generací, tak i starších, se člen nejstarší generace se zabezpečením vinařství naučil zacházet a nyní ho již běžně v praxi využívá. Další inovativní složku v rodinném vinařství zmiňuje pan Bruno, příslušník nejmladší generace. „My sme našeho otca dokopali k tomu, aby byl trochu pořádnější, naučili sme ho třídit faktury, papíry.. prostě aby byl důslednější, protože tady v tom vinařským obchodě je to taky potřeba.“ Pan Bruno tak naučil svého otce novému systému v zakládání faktur, objednávek a důležitých dokumentů týkajících se vinařství. Zcela zajímavou oblast předávání poznatků od mladších ke starším generacím přestavuje poslední kategorie, která se týká znalostí, které mladší generace přináší ze škol, ať už středních nebo vysokých. Tyto poznatky ze škol u mladších generací jsou rovněž pro rodinná vinařství, konkrétně pro starší generace, bezplatným a jednoduchým nástrojem vzdělávání se. Právě tento přenos nových znalostí v oboru vína, které mladší generace získají ve školách, popisuje pan Dominik, „od mladýho, jo, tak von chodí s těma novinkama od těch profesorů a docentů, co s tym vínem dělají ty výzkumy, takže jo, to mně rozhodně nevadí, když mě poučuje, to je pro nás plus.“ Toto tvrzení dokládá svou výpovědí také pan Drahomír, který je stejného názoru a předávání učení od mladších přijímá. „Pokud mladé přijde s něčím ze škole, jako co se týče vína, něco, s čím, co ho tam jako naučili, jo.. tak to si ho rád vyslechnu, co jim ti profesoři tam vykládají, sofistikovanýho, študovanýho..takže tomu učení se jako nebráním“ (pan Drahomír). Stejně tak starší zástupci generací přebírají s nadšením znalosti mladších generací, které získaly na školení či vzdělávacích kurzech se zaměřením na vinařství a zpracování vína. Z výše uvedeného vyplývá, že učení směrem zdola nahoru v rodinných vinařstvích zastupuje rovněž svůj významný podíl a zástupci starších generací 46
respektují rady a názory mladších členů vinařství. Mezigenerační učení, které obohacuje nejen samotné aktéry, ale také chod a klima vinařství, v rodinných vinařstvích probíhá a s největší pravděpodobností bude probíhat i nadále. Členové jednotlivých generací si mezi sebou navzájem předávají své znalosti, dovednosti, normy i hodnoty, které obohacují rodinná vinařství.
5.2 Ve sklepech či na vinici Mezigenerační učení v rodinném vinařství není přesně dané, ani nemá přesný řád či stanovené časové intervaly. Mezigenerační učení probíhá za chodu vinařství, během společných interakcí a setkání několika generací ve vinařství. Tato kategorie „Ve sklepech či na vinici“ tedy odkrývá způsoby, metody a techniky, na základě kterých mezigenerační učení probíhá. Zároveň každá generace praktikuje jiné způsoby k učení druhých generací, které jsou také ovlivněny obsahem učení. Tato kategorie tedy nemá přesné hranice, dochází tak k propojování a kombinování. Zcela typické pro učení a předávání znalostí je běžná konverzace, rozhovor či vzájemná debata, kterou praktikují všechny generace. Stejně tak jako pro mezigenerační učení v rodině, jak popisuji v teoretické části práce, je i pro mezigenerační učení v rodinném vinařství, dle výpovědi respondentů, prostá komunikace nejběžnější metodou učení. Což dokládá ve své výpovědi i pan Ctirad, představitel nejstarší generace. „Jako né, že bychom celé den debatovali, ale prostě se potkáme třeba po poledňu běžně na tom mlatě, tak prohodíme věty, zastavíme se na půl hoďky. No a tym se jako taky učíme, bavíme se a prostě se učíme“ (pan Ctirad). Pan Ctirad si uvědomuje, že i během prosté vzájemné komunikace dochází k mezigeneračnímu přenosu informací. Důraz na vzájemnou komunikaci mezi generacemi klade i zástupce nejmladší generace, pan Ctibor. „My se mezi sebou normálně bavíme o všem, a pokud se mně něco nelíbí, co říkají, tak to normálně řeknu nebo co sem se dozvěděl pro ně neznámýho, tak jako jim povím.. to je důležitý, mluvit spolem!“ (pan Ctibor). Specifický typ vzájemné konverzace různých generací v rodinném vinařství přímo na pracovním příkladu uvádí pan Bedřich „je fakt, že když sbíráme hrozny, tak v tom sadě sme všici klidně celé den, tak si jako hodně dlouho povídáme. Ono je to takový specifický, protože vlastně mluvíte do keře a nikoho nevidíte, ale dobře slyšíte, takže někdy vlastně je překvapivý, s kym se vlastně bavím.“ Právě ve vinařství nastávají situace, kdy ve vinohradech pracuje často 47
více generací z rodiny pohromadě a vytváří se tak prostor pro vzájemné komunikace, diskuze a debatování, při kterých rovněž dochází k vzájemnému učení a předávání znalostí. Podobný příklad přidává i pan Adam, zástupce nejmladší generace. „Třeba u stříhání, tam se člověk vymluví tam někde do toho keře a řekne to, co občas by do očí neřekl, ale přitom ví, že děda, taťka, mamka a další jsou opodál“ (pan Adam). V rodinném vinařství však kromě běžné komunikace existuje také více způsobů vzájemného učení. Jedním z nich jsou pravidelná hromadná setkávání všech členů, a tedy i zástupců všech tří generací, ve vinařských sklepech. „Prostě si třeba jednou dvakrát za ten téden sednout tady ve sklepě, klidně si otevřít sedmičku a popovídat si, říct, co je novýho“ (pan Arnošt). V těchto případech se nejedná o žádné organizované firemní schůze, avšak na jejich bázi jsou tato setkávání postavena. Na hromadném setkávání členové mimo vyměňování zkušeností, zážitků a poznatků také plánují budoucnost vinařství. Podstatné je, že při tomto setkávání jsou přítomny všechny tři generace, dochází tak k vzájemnému učení vždy dvou generací zároveň. Jak popisuje pan Dominik, setkání se v některých případech účastní i širší rodina a spolupracovníci ve vinařství. „Veškerý finální výrobky, který jdou z toho sklepa tak probereme na naší poradě společně, všichni dohromady. Dokonce i babička, teta se tam zve, všichni jako celá rodina a řekneme si k tomu něco“ (pan Dominik). Kromě společných setkávání v rodinném vinařství dochází také ke vzájemným konzultacím otázek a zádrhelů, které během roku vyvstávají v rodinném vinařství. Konzultace nejsou pravidelné, tak jako hromadné setkávání, a nastávají zejména v případech, kdy jeden ze členů rodinného vinařství potřebuje zkonzultovat určité nejasné věci a problémy se znalejším kolegou. Právě jednu z takových konzultací popisuje pan Ctirad, představitel nejstarší generace. „Jo, taky chodím za mladým, jako za naším obchoďakem, něco konzultovat, třeba co mám napsat na balíky, jo.“ Výhodou těchto vzájemných konzultací v rodinných vinařstvích je okamžitá zpětná vazba k problémovému tématu a předcházení zbrklým a nevýhodným krokům. Podobnou situaci také uvádí pan Cyril. „No, jako u nás rozhodujeme všichni, jako není něco důležitýho, co bych rozhodl bez toho, abych se o tom pobavil a poradil s otcem nebo mladým. Nebo otec taky se přijde domluvit a pak to rozhodneme“ (pan Cyril). Vzájemné konzultace a komunikace však nebývají vždy v poklidném duchu. V určitých situacích naopak dochází ke vzájemným konfrontacím a důrazným slovním výměnám, které však nejsou pro rodinné vinařství negativním jevem. „Komunikace, no mluvíme spolu hodně, 48
diskutujeme, jako někdy si vyměníme ostrý slova, ale všechno nemůže být jako po másle. Takže je třeba se i pohádat, promyslet si, co říkal ten druhej, zvážit to, a většinou si uvědomíte nové věci“ (pan Bohuslav). Právě konflikty přináší do rodinných vinařství mimo jiné i nové podněty, které jsou pro členy impulsem vyvarování se nedokonalostí. Podobný příklad uvádí i pan David „jo, tak jako nebojíme se na teho druhýho zvýšit hlas, když je potřeba, když je něco špatně, tak se to musí řict... protože nechceme dělat chyby.“ Mezigenerační přenos nemusí probíhat pouze na základě verbálních procesů, ale také na základě jiných vjemů, například zrakového vnímání. Jednou z takových metod je ukázka, která nejčastěji probíhá od starších k mladším členům, kdy jsou představovány konkrétní úkony, které se týkají běžného chodu rodinného vinařství. Pan Bedřich, představitel nejstarší generace, popisuje proces ukázky, „jako třeba když sem mladýho učil střihat, no tak jak ho to chcete naučit, tak sem ho vzal do vinohradu a ať se dívá a učí.“ V opačném případě se může však jednat o ukázku užívání moderních informačních technologií, kterým vévodí mladší generace. V tomto případě tedy probíhá učení ukázkou i od mladších generací ke starším. S ukázkou úzce souvisí metoda pozorování, kdy typickým příkladem je pozorování starších generací při práci i v běžném životě, čímž se mladší generace nezáměrně a dlouhodobě učí. V určitých situacích se preferují různé způsoby učení, většinou záleží na samotném učiteli a obsahu učení, které je předáváno. Jednou z takových metod je metoda zkoušení, kdy starší člen při práci či za provozu prověřuje znalosti potřebné pro chod vinařství u mladší generace. Právě tuto techniku popisuje pan Drahomír, „no, opakování je matka moudrosti, takže mladýho i třeba v traktoře za jízdy zkouším z různých postřiků a jejich vlastností.“ Při této technice tak dochází k ověřování a doplňování znalostí u mladší generace starší generací, která si rovněž dříve nabyté znalosti potvrzuje a opakuje. Tato kapitola „Ve sklepech či na vinici“ objasnila různé techniky a specifika učení mezi generacemi, se kterými se v rodinném vinařství můžeme setkávat. Učení mezi generacemi, jak vyplývá z předchozích odstavců, probíhá nenásilnou formou během provozu rodinného vinařství. Jak jsem však zmínila již v úvodu, ve všech případech dochází k spojování a kombinování těchto způsobů mezigeneračního učení.
49
5.3 MGU, já, ty a vinohrad? Ačkoliv je evidentní, že mezigenerační učení v rodinném vinařství probíhá vzájemným způsobem a různými metodami, postoj k mezigeneračnímu učení nemusí být vždy, ve všech situacích totožný. V určitých případech může nastat situace, kdy člověk nerad přijímá rady a poučení od ostatních či neochotně jiné učí. V opačném případě mohou zase existovat lidé, kteří rádi předají své znalosti dalším členům a zároveň vědomosti jiných ochotně přijímají. Tato kategorie nazvaná „MGU, já, ty a vinohrad?“ tedy přibližuje přístup jednotlivých členů rodinného vinařství k učení se a učení někoho druhého. Podstatným zjištěním je, že členové rodinného vinařství si uvědomují důležitost vzájemné spolupráce a kooperace, což dokládá výpověď pana Antonína „když to jako přirovnám k té mé strojařině, tak sme jako tři ozubená kola, která do sebe navzájem zapadají, a tím se točí.“ Tedy i jejich vztah k vzájemnému učení se ve většině případů dle zjištění jeví jako pozitivní a příznivý. Výjimkou je odmítání nejstarší generace učení se informačním a komunikačním technologiím v rodinném vinařství, jež popisuji již v předchozí kapitole.
5.3.1 Já učím tebe Jak je tedy nastíněno výše v úvodu kapitoly, většina postojů k učení druhých členů rodinného vinařství je založena z větší části na kladném přístupu. V této podkapitole se zaměřím na přístup členů rodinného vinařství k učení ostatních kolegů. Nejčastěji vyskytujícím se přístupem k učení druhých byl postoj, který by se dal nazvat jako ochotný. Důvodem k tomuto postoji byla okolnost, že si daní respondenti, ve většině situací zástupci nejstarší generace, uvědomují své znalosti a vědomosti, které jsou bohatší než u ostatních členů vinařství, a je pro ně přirozené a samozřejmé se o ně podělit. Pan Ctirad svůj přístup popisuje následovně „tak když prostě něco vím, něco ze zkušeností, tak já to rád předám dál, jako hlavně těm mladejm, pokud chcó.“ Stejně tak i pan Drahomír nevidí důvod, proč by neměl své poznatky v oblasti vinařství dále předávat. „Celé život je tady v tom vinohradě učím, jak jednoho, tak druhýho a rád.. tak doufám, že si z té mé snahy něco odnesou kluci dál do života.“ Respondenti se rozhodně nepasují do rolí učitelů a tutorů, tento přístup je tedy pro ně zcela přirozený a nestaví se 50
k učení druhých zády, pokud o jejich učení je zájem. Jiný vztah k učení druhých popisuje pan Antonín „já sem si do vinohradu Adama brával už jako malýho, plazil se mně na dece a pořád sem mu vyprávěl o víně, co dělám, jak byl větší, tak už mně pomáhal, motal se mně okolo vinohradu […] a ty zkušenosti, co mně všechny předal děda, který jsem od něho získal, tak já mám snahu předat zase té mladší generaci, jo.“ Tento postoj k předávání znalostí druhým by se dal charakterizovat jako přístup založený na zájmu a snaze učícího, který s ochotou předává nabyté poznatky. Charakteristickým přístupem pro starší generace rodinného vinařství je postoj pojmenovaný svobodný přístup. Tento přístup je typický svou volností, která je učícímu se předávána společně se znalostmi. Jak uvádí pan Arnošt „když mu řeknu svůj názor, řekněme svou radu, tak to už nechám na něj, ať to zváží, jak dobrá nebo špatná rada to pro něj je.“ Proces učení mezi generacemi proběhne, avšak následné nakládání s předanými informacemi a vyhodnocení jejich důležitosti je čistě v režii učeného. Další přístup k mezigeneračnímu učení v rodinném vinařství je založen na trpělivosti a úsilí daného jedince potřebné dovednosti naučit. Vyžaduje si delší časové rozpětí a důkladné věnování se učenému. Názorný příklad uvádí pan Bruno „no, dědy sme učili tady s tím zabezpečením, jako odkodovat alarm.. ale jo, naučil se to, sice to dloho trvalo, byly to nervy, ale zatím to zvládá.“ V tomto případě si jedinci uvědomují, že předávání vědomostí a dovedností není prospěšné jen pro samotné učené, ale především i pro společné rodinné vinařství. Specifickým přístupem k učení je situace, kdy k přenosu informací mezi jedinci dojde až na základě impulsu od učeného. Takový případ popisuje pan Ctibor „jedno léto k nám přijeli Rakušáci, co jeli vokolo vinohradu, tak se stavili na víno, my s otcem sme byli pryč, byl tady jenom děda a snažil se s nima svou hroznou ještě válečnou němčinou domluvit. Katastrofa! Takže děda pak za mnou chodil, protože sem dělal jazykovku, ať mu sepíšu základní německá slovíčka, že ho budu učit němčinu.“ Na základě uvědomění si nedostatku znalostí potřebných pro chod vinařství si jedinec řekl o učení zkušenějšímu a znalejšímu členu rodinného vinařství. Jak jsem zmínila již v předchozí části, v určitých případech se v rodinném vinařství objevuje také odmítavý postoj k učení ze strany učeného. Konkrétně se jedná o učení nejstarší generace v oblasti informačních technologií. Jejich averzi vůči tomuto učení, kterou odrazují druhé, popisuje pan David „jako jednou jsem měl dědy učit s 51
počítačem, ale to nešlo, on úplně protestoval, stávkoval, prej se s tím učit nechce, když to v životě nepotřeboval. Tak jsem víc už ho to neučil.“ Podobnou zkušenost při snaze předat své znalosti nejstarší generaci jako pan David zažil také pan Adam „děda mně rovnou po první chvilce řekl, že se nechce učit na tom počítaču, že ho to nebaví, tak sme s tím skončili.“ Všechny výše uvedené přístupy a postoje k učení druhých souvisí mimo jiné také s povahou jedince, jeho věkem a životní filosofií. Zmíněné přístupy se v praxi vzájemně ovlivňují a prolínají. Podstatné je, že ve většině případů se jedná o pozitivní postoj a většina jedinců se předávání znalostí nebrání, naopak je považuje za aktivum. Opačný případ, tedy postoj jednotlivců k učení od druhých, přiblížím v následující části.
5.3.2 Ty učíš mě V případě přístupu k učení se od druhých se vyskytly výhradně kladné případy. V rodinném vinařství totiž převládá společný zájem, kterým je především hladký provoz a prosperita vinařství, jenž učení od druhých, zkušenějších členů podporuje. Jak uvádí pan Cyril „já jsem otevřený člověk a přijmu to a neberu to jako poučování. Děláme to přece pro naše vinařství, pro naši rodinu, takže pokud on něco novýho zná nebo něco lepšího, tak ať s tím přijde.“ U mladších generací se objevuje také jistá vidina budoucnosti v rodinném vinařství spojená s následovnictvím, proto jejich pozitivní přístup k učení se od ostatních ve vinařství. Pozitivní přístup k učení se od druhých se tedy projevuje jako nejčastější, jedinci učení od druhých generací přijímají kladně. Z výpovědi respondentů vyplynul také další přístup, který jsem nazvala pokorný. Tento postoj je založen na uznání znalostí ostatních jedinců v rodinném vinařství a jejich pokorném přijmutí, obzvlášť v případě, kdy učený jedinec v dané oblasti nemá dostatečné vědomosti. Takovou situaci popisuje pan Bedřich „podívejte se, když to člověk nezná, tak si nechá raději poradit, a teda až potom, až to udělá, tak řekne třeba, je to v pořádku, nebo naopak s tím vínem něco inšího ještě udělá. Dycky na tu radu jsem dal, protože čovek když to nezná, tak si musí nechat poradit a dát na toho, kdo to zná.“ Podobně jako pan Bedřich uznává znalosti ostatních členů vinařství i pan Ctirad, rovněž zástupce nejstarší generace. „Ale jako jsou místa, kde si nechám poradit hned bez rozmyšlení, třeba ta kamera, když mně tam něco zmizne, nebo to chce nějaký aplikace, tak to počkám, až mně poradí mladé.“ 52
Postoj, který vyžaduje ponechání volnosti učenému pro zpracování předaných znalostí a informací o samotě, jsem nazvala jako respektující. Přístup se projevuje předáním informací druhému jedinci, avšak následné zpracování a využití je zcela v rukou učené osoby. Pan Adam tento postoj popisuje na případu, „není to už o tom, že on mně dá rozkaz a já ho poslechnu, je to o tom, že on mně dá nějakou radu, informaci a si s tím naložím, jak potřebuju.“ Tento postoj také můžeme chápat jako identický přístup k „svobodnému přístupu“, který jsem popisovala v předchozí podkapitole „Já učím tebe“. Svobodný přístup, jak je zmíněno výše, je založen na předání určitých informací a přenechání volnosti učenému s jejich naložením. V opačném pohledu ze strany učeného je tento přístup, nazvaný „respektující“, založený na přijmutí informace a respektování jejího zpracování. Pan Adam dále dodává „jo, jako děda i taťka mě toho spoustu naučili, ale oni potom zase musí respektovat mě, jakožto rozhodnutí té mladé generace. Musí tam být úcta, ono se říká úcta ke stáří, ale musí být i jakoby úcta k mládí, respekt k tomu mládí, víra.“ Dalším přístupem z pohledu učeného je postoj, který se vyznačuje hrdostí a tvrdohlavostí. Většinou zástupci mladších generací se snaží dokázat, že i oni jsou plnohodnotnými členy rodinného vinařství, což se v určitých případech projevuje v jejich přístupu k učení se od ostatních zástupců rodinného vinařství. Takový příklad jistoty ve vědomostech a hrdosti popisuje pan Bruno „Třeba v té obchodní stránce, tak to si udělám po svém, protože vidím, že než bych se s nima domluvil, tak je lepší si to udělat po svém.“ Pan Ctibor, též zástupce nejmladší generace, zastává také podobný postoj „já mám tu obchodku jako maturitu, takže tady do toho si třeba od dědy kecat nenechám, tady jsem si jistej v kramflecích, takže tady dědovo poučování neposlouchám.“ Za příjemné zjištění považuji okolnost, že celkový postoj členů ke vzájemnému učení v rodinném vinařství se projevil ve většině případů jako pozitivní a kladný. Avšak je patrné, že přístupy jak k učení někoho, tak i k učení se od někoho jsou různé a především se mění dle různých situací, které v rodinném vinařství nastávají. Podstatnou roli v těchto přístupech k učení hrají i způsoby a metody, jimiž je dané učení nabízeno. Mimo způsobů však přístup k vzájemnému učení může být rovněž ovlivňován i přínosem, který vzájemné učení v rodinném vinařství přináší. Pokud je vzájemné učení pro členy rodinného vinařství výhodné a přínosné, je také jejich přístup k tomuto učení kladný. 53
5.4 Pro naše vinařství K vzájemnému mezigeneračnímu učení v rodinném vinařství tedy dochází a z výsledků je patrné, že dochází většinou s pozitivním přístupem jednotlivých členů. Otázkou však zůstává, co vzájemné učení přináší, jednak pro vinařství jako společenství a jednak jednotlivým členům rodinného vinařství. Právě kapitola nazvaná „Pro naše vinařství“ se na tuto okolnost přínosu mezigeneračního učení zaměří. Stejně tak jako směr mezigeneračního učení je obousměrný, tak i jeho přínos je obousměrný. Společným přínosem a zároveň i důvodem mezigeneračního učení, jak pro celé rodinné vinařství, tak i pro jednotlivé generace je předávání a získávání vědomostí a dovedností druhých. Novými zkušenostmi jsou obohacovány nejen mladší členové, ale rovněž i starší generace. Názorně tento přínos vystihuje svým přirovnáním pan Bedřich „to vzájemný učení je fakt dobrý, to jako posiluje naše vinařství, bych řekl, jako taková trojitá různorodá síla znalostí.“ Pokud si tedy jednotliví zástupci generací rodinného vinařství dobře rozumí, komunikují spolu a sdílí své poznatky, přínosem je celkové zvyšování vědomostní laťky v rodinném vinařství. Mimo to, možnost ostatní členy něco ve vinařství naučit a učit se od druhých s sebou přináší dobrý pocit, který je spojený s užitečností. V případě mladších generací je tento pocit užitečnosti propojen s prosazováním se ve vinařství a upevňování své role. Tomu, podle své výpovědi, napomáhá cíleně i pan Bedřich, jehož snahou je vtažení mladších generací do koloběhu vinařství. „A víte co, ono je důležitý se nazvájem učit, jako ne, jenom já ty mladý, ale já se tady sem tam na něco zeptám mladýho, on si pak připadá užitečně, jo a taky si myslím, že ho do toho vinařství tím víc vtáhnu“ (pan Bedřich). S pocitem užitečnosti je také propojen emocionální přínos vzájemného učení, který popisuje pan Arnošt „snáž se spolem domluvíme, vyříkáme si to […] a já taky vím, jak se jim daří, co zrovna dělají, prožívají, jako sem s nima na blízku.“ Kromě primárního cíle vzájemného učení dochází také k uspokojování citové stránky, která je v případě vinařství propojeného s rodinným společenstvím zcela na místě. Zejména u starších generací se jako častý přínos vzájemného učení ukazuje radost a vnitřní uspokojení z nově naučeného, což s sebou také přináší doposud pro ně neobjevené výzvy a možnosti. Jeden z takových příkladů pociťuje také pan Dominik „popravdě, mně to vlastně přináší i radost, jako takový vnitřní uspokojení, když se něco naučím a pak se mně to povede, jo.“ 54
Za další výhodu, která je spojena s mezigeneračním přenosem informací, by se dalo považovat rychlejší a levnější zprostředkování nových informací v rámci rodinného vinařství. Právě takový pozitivní přínos popisuje pan Arnošt „tak já si myslím, že mladí mají ode mě takovou soukromou školu, jo. Zadarmo a intenzivně.“ Podobnou situaci uvádí také pan Ctirad „jako je důležitý, že sme tady spolu, i pro mě je to lepší, že mně řeknou ty novinky a vymoženosti. Než bych si to sám vyzjistil, to bych ani nevyzjistil.“ Tento přínos je oceňován především staršími generacemi rodinného vinařství, které si uvědomují svou časovou vytíženost a jsou si vědomi finančních možností vinařství, což zdůrazňuje také pan Antonín „to je obrovská síla, protože když si vezmete, že na něco najmete dva lidi nebo dva školitele, řemeslníky či kohokoliv, tak to jsou tisíce, co vám utíkají. No, a pokud my dokážeme takhle vzájemně spolupracovat, tak to je pro nás i po té stránce finanční výhoda, že třeba mladé se naučil na školení zákony a ty nám pak on převykládal, než abychom za to školení platili i my, že.“ Mezigenerační učení, kromě efektivnějšího zprostředkování nových znalostí a dovedností, s sebou jako výhodu pro rodinné vinařství, přináší také zvyšování kvality vína a vinařství celkově. Právě tento přínos, založený na vzájemné diskuzi, pociťuje pan Cyril „ba naopak to má výhodu, i v kvalitě toho vína, že to společně víc diskutujeme, řešíme a snažíme se to přivést ideálu.“ Mezigenerační učení mimo jiné propojuje také moderní oblasti, které zastupují převážně mladší generace s rodinnými tradicemi, které zastupují starší členové vinařství. Tyto rozdílné postoje a přesvědčení mají rovněž podíl na zvyšování hodnot, jak uvádí i pan Bruno „to, že se vzájemně jako učíme, jako celá rodina, tak každý má trošičku jiný náhled, ale základ je stejný, takže dohromady to pak tvoří tu kvalitu té značky.“ Byť nejstarší generace odmítá učení se informačním technologiím, konkrétněji práci na počítači, internetu, facebooku a další, nebrání se zcela učení se moderním technologiím, jako jsou zabezpečovací systémy, kamery a jiné. Naopak pro mladší generace jsou informační technologie samozřejmostí. Právě lepší rozhled v moderních technologiích, který přináší učení se mezi generacemi, poskytuje užitek nejen samotnému jedinci, ale i vinařství celkově, čímž se zvyšuje prosperita a konkurenceschopnost rodinného vinařství. Pan Bedřich popisuje své zlepšení v orientaci v nových technologiích, „no, tak teď přijdu do práce, odkóduju, pin vím, takže už to dělám automaticky, už to znám a na nikoho nemusím čekat.“ Přínosy a výhody, přístup, metody a způsoby mezigeneračního učení a i 55
předávaný obsah je propojen s celkovou kulturou rodinného vinařství, která je mimo jiné právě mezigeneračním učením utvářena. Zároveň na druhou stranu kultura rodinného vinařství ovlivňuje nepřímo průběh mezigeneračního učení. Právě kulturu rodinného vinařství přiblížím v následující kapitole „Nahlédnutí pod korek“.
5.5 Nahlédnutí pod korek Jak již zmiňuji výše, kultura rodinného vinařství ovlivňuje celý průběh mezigeneračního učení v rodinném vinařství, je tedy nepřímý činitel, který udává dráhu a tempo vzájemného sdílení a předávání znalostí, dovedností a norem. Zároveň však se tato kultura odráží v obsahu a směru mezigeneračního učení, který je shrnut v kapitole 5.1 Vinař vinařovi vínem. Rovněž také ve způsobu a metodách, na základě kterých dochází k předávání znalostí a dovedností, jež jsou blíže shrnuty v kapitole 5.2 Ve sklepech či na vinici. Kultura rodinného vinařství se také nepřímo projevuje v přístupu jednotlivých generací ke vzájemnému učení, který vystihuje kapitola 5.3 MGU, já, ty a vinohrad?, a v neposlední řadě se odráží v přínosu tohoto sdílení vědomostí, kterému se věnuje kapitola 5.4 Pro naše vinařství. Kultura rodinného vinařství je tedy v první řadě utvářena mezigeneračními vztahy, které jednotlivé generace mezi sebou tvoří, ať na pracovní či rodinné úrovni. Jedinečnost vzájemné spolupráce a generačního postoje si uvědomuje pan Adam „tak nějak spolupracujeme, myslím, že teď už se to tak moc nevidí, dneska je to takový alternativní způsob života, i když je to v podstatě normální.“ Pan Adam právě jejich kulturu rodinného vinařství charakterizuje jako alternativní, ač pro něj zcela běžnou. Zástupce nejstarší generace je v rodinném vinařství vnímán ostatními generacemi jako „vytrvalý tahoun“, který ač vinařství zakládal a utvářel po celý život, stále i v důchodovém věku svým elánem přispívá do chodu vinařství. Jak popisuje pan Ctibor, zástupce nejmladší generace, „děda to je takovej dříč, jako popravdě, já bych si užíval důchodu, pohody, klidu, sem tam sem třeba jako přišel.. ale děda, ten je tady fakt od rána do večera, někdy i o víkendu. Fakt někdy blázen, ale zakazovat mu to nebudeme, baví ho to a je tady asi šťastnej.“ Naopak pro nejstarší generaci představuje rodinné vinařství celoživotní dílo, díky kterému mohou stále naplno prožívat svůj život, což je příčina, kterou vysvětlují svůj silný vztah. Pan Ctirad, představitel nejstarší generace, uvádí „víno a vinařství, to je můj životní poklad. Víno, to je totiž u nás umělecké dílo, 56
víno, to je u nás nejkrásnější rostlina a všichni si jí stejně vážíme a máme společnej cíl, udělat dobré víno.“ Kromě neustálého propojení života s vinohradem se u nejstarší generace také projevuje zvýšená dávka volného času v penzi a naopak méně rodinných starostí, což podporuje stálost vazeb na vinařství a v něm nenahraditelnou pozici nejstarší generace. Pan Bedřich svou rodinnou i pracovní nezávislost popisuje následovně „já nikam nespíchám, nikam se nehoním.. víte, jak to myslím, jako doma mám babičku, tak s tó si večer sednu k televizi, ale jako nemusím se starat o žádný děcka, nebo jako takový povinnosti, víte.“ Dá se tedy říci, že nejstarší generace je pro rodinné vinařství nenahraditelnou součástí i díky svým letitým zkušenostem a životnímu nadhledu, díky nimž si udržuje respekt a úctu ostatních generací. Právě s úctou souvisí i výchova, protože právě nejstarší generace je hlavní učitel jednak prostřední generace, ale také nejmladší. Pan Arnošt zdůrazňuje proces výchovy a její postupné generační napojení, „jsem rád, že sme ho vychovali, tak jak sme ho vychovali a jak on vychoval zase svoje děti.“ Prostřední generaci tak můžeme v rodinném vinařství chápat jako „propojovací most“, jenž prvky, které získala od nejstarší generace, předává dále nejmladší generaci či naopak. Pan Antonín, představitel prostřední generace, právě takovou situaci charakterizuje, „sebe, sebe vnímám jako střed, který tyto dva extrémy reguluje, ať už v dobrým nebo špatným.“ Samotní zástupci prostřední generace vnímají své postavení v rámci generačních vztahů jako stmelující a přenosný element mezi vychýlenými póly. Představitelé nejmladší generace své postavení v rodinném vinařství vnímají jako pomocné a doplňující, založené především na potřebě se učit. Svou funkci v rodinném vinařství popisuje pan David, „já prostě dělám, vod každýho něco, jako co se mně řekne, já su spíš jako takovej ten pohunek, takovej ten ukrajinskej technolog.“ Zároveň jsou však nejmladší generace pro vinařství a i pro ostatní generace velkým přínosem, který přináší mladistvý pohled na otázky týkající se vinařství, spojené s modernizací a přínosem inovativních prvků. Často jsou si vědomi krátké doby působení ve vinařství, což kompenzují četností a vynaloženým úsilím. Pan Bohuslav zapálení nejmladší generace do procesu rodinného vinařství popisuje následovně, „on pracuje naopak ještě víc, protože vinohrad spolem řešíme i doma, že. Nebo kdykoliv se potkáme, voláme si na dovolený kvůli vinohradu, takže je to takovej zvláštní rodinno-zaměstnaneckej vztah jako tady ve vinařství.“ Celkové vztahy mezi generacemi v rodinném vinařství se pohybují na rovnoměrné úrovni, nikdo se nepovažuje za nadřazeného či podřazeného ostatním 57
generacím. Pan Ctibor k mezigeneračním vztahům uvádí, „jako pokud to mám chápat z našeho hlediska, tak u nás není nikdo ředitel, prostě rozhodujeme všichni.“ Tento fakt jednohlasně doplňuje pan Cyril „mezi nama není žádnej flákač, prostě umíme každej vzít za práci a poznáme, kdy je to potřeba [...] takže atmosféra je příjemná, pohodová, no.. naša.“ Pod kulturou rodinného vinařství se skrývá i prostředí a atmosféra, která v něm panuje. Právě atmosféra v rodinných vinařstvích se od ostatních vinařství a podniků obecně zásadně odlišuje. Respondenti atmosféru popisují jako pozitivní a příjemnou, což má dopad i na zákazníky, kteří se právě kvůli rodinné atmosféře do vinařství rádi vrací. „Ale já si myslím, že tady jsou opravdu rodinné vztahy, dá se říct, opravdu v pohodě, když je třeba nějaký problém, tak se to prostě musí vyřešit, ať je to s vinohradem, nebo tady ve sklepě, jako sklepní hospodářství. Já si myslím, že v pohodě, žádný jako že bychom se hádali, to jako ne“ (pan Bedřich). Kromě toho, dalším charakteristickým rysem, typickým pro rodinná vinařství, je „bezplatná výpomoc“ ostatních rodinných členů, která podporuje přátelský přístup. Jak popisuje pan Arnošt, „rodina od vás nečeká, že jí budete platit kvanta peněz, dáte jim na vochutnávku pak víno, nebo jim zase na oplátku půjdete příště pomoct vy, třeba na zabíjačku, jo.“ Právě hromadná podpora a semknutí rodiny jsou dalším pozitivním prvkem projevujícím se v kultuře rodinného vinařství. Způsob, na jehož základě může bezplatná podpora a výpomoc ostatních rodinných členů fungovat, charakterizuje ze svého pohledu pan Antonín, „a pokud si myslím, že to funguje v té rodině a funguje to, tak si myslím, že se musí eliminovat závist. Pokud ta závist nějakým způsobem u těch lidí není, nepřevládá nebo prostě jsou to takový charaktery, že toto zvládají, tak si myslím, že mohou spolupracovat.“ Mimo ochotné výpomoci ostatních členů se, stejně jako v rodině, projevuje i v rodinném vinařství obousměrný respekt a vzájemná úcta jednotlivých generací vůči sobě, na což upozorňuje pan Antonín, „u nás panuje určitá úcta, já mám úctu ke svýmu otci, protože to, co on zvládl, je úctihodný a je to můj rodič, ale naopak mám taky úctu ke svému dítěti, takovou tu rodičovskou, když vidím, co mně to pod rukama vyrůstá, jakým směrem se ubírá.“ Celková atmosféra, nálada a prostředí rodinného vinařství se odlišuje od ostatních pracovišť výše zmíněnými specifiky, jež ve svých výpovědích respondenti uvedli. Pan Ctibor k atmosféře rodinných vinařství dodává „jako u nás to není, že dojdete do fabriky, dáte si kafé a osm hodin makáte a jdete domů, o přestávce s kolegem promluvíte dvě tři věty a je to. My prostě ráno 58
přijdeme, v létě i na pátou, jak je práca, tak jdeme dělat, buď spolu nebo každej svou. Děda se většinou zeptá, co jako nového, na florbal, klidně si hodinu vykládáme, žádnej šef nás nepiskuje...“ Na tvorbě pozitivní atmosféry v rodinném vinařství, a tedy i na utváření kladné kultury rodinného vinařství se podílí společná komunikace dílčích generací. Vzájemná komunikace v rodinném vinařství dle výpovědi respondentů probíhá neustále. Právě takovýto obousměrný slovní projev popisuje pan Drahomír „u nás, u nás se neustále mluví, vykládá a probírá se víno, vod rána do večera a u teho normálně fachčíme.“ Na komunikaci mezi jednotlivými členy rodinného vinařství a naslouchání druhým je postavena i výchova mladších generací ve vinařství, což popisuje pan Arnošt „ale já jsem tak svoje děti vychoval, ať si o všem povídají a poslouchají i ty druhé, vždyť náš Pán nás taky poslouchal a rozmlouval s lidma.“ Tak jako v každém společenství vícero odlišných lidí, dochází i v rodinném vinařství k drobným sporům mezi generacemi. Tyto konflikty jsou však v tak malé míře, že jsou zcela zanedbatelné a kulturu rodinného vinařství nijak neohrožují. Pan Dominik drobnou neshodu se starší generací popisuje, „takže tady jsou pouze takový malinký spory, třeba když dědovi vytknu, že něco třeba špatně vypláchl, nebo jako neumyl, a tak jo. Naopak on zas říká, že mu bortíme ten jeho zaběhnutej řád, protože on když si něco nějak dá, tak my to uklidíme.“ Občasné konflikty tedy ve velké míře nezasahují do chodu rodinného vinařství, neohrožují fungování samotné rodiny a průběh mezigeneračního učení. „Někdy mezi nama třema generacema nejsů úplně shody, takže samozřejmě někdy jsou tam vášnivé diskuze, jo, takže prostě, každý má rád jinů odrůdu, jo. Takže někdy se i chytneme, ale po našem a to nehrozí žádný hádky a nesváry“ (pan David). Celková kultura rodinného vinařství je tvořena výše uvedenými prvky, které byly analyzovány na základě výpovědí respondentů z rodinných vinařství. Kultura rodinného vinařství se tak projevuje díky rodinným vazbám a generačním vztahům jako zcela ojedinělá a nenapodobitelná, což má svůj vliv na průběh mezigeneračního učení.
59
Shrnutí a diskuze Rodinné vinařství můžeme vnímat jako organizaci tvořenou dvěma zcela odlišnými, avšak stejně důležitými činiteli. Prvním z těchto významných faktorů je rodina, druhým potom vinařství. Každý z těchto činitelů je jedinečný a svou specifičnost přenáší do rodinného vinařství a tím ho utváří. Podle výsledků výzkumného šetření, ve kterém základní výzkumná otázka zněla: „Jak probíhá mezigenerační učení v rodinném vinařství?“, se rodinné vinařství projevilo jako místo, kde dominují zejména rodinné vztahy, proto průběh mezigeneračního učení je svou formou podobný mezigeneračnímu učení v rodině. Přenos informací mezi generacemi v rodinném vinařství je dle výsledků dán především směrem a obsahem, rovněž také způsobem, na základě
kterého
k
mezigeneračnímu
učení
dochází.
Podstatným
faktorem
mezigeneračního učení v rodinném vinařství je přístup, který jednotlivé generace k vzájemnému učení mají a s tím spojený přínos, který jim mezigenerační učení přináší. Na základě získaných výsledků z výzkumného šetření můžeme směr mezigeneračního přenosu informací stanovit jako obousměrný (viz kapitola 5.1). V rodinném vinařství probíhá mezigenerační učení jednak od starších generací k mladším, ale také naopak, tedy od mladších generací ke starším. Jak uvádí Rabušicová, Kamanová a Pevná (2011), tento obousměrný mezigenerační přenos probíhá rovněž i v rodině, čímž potvrzujeme výrok, že mezigenerační učení v rodinném vinařství, tedy na pracovišti, vychází z mezigeneračního učení v rodině. Rozdíl však nastává v samotném obsahu učení, který se od mezigeneračního učení v rodině značně odlišuje. V rodině jsou jeho náplní především běžné rodinné požadavky a životní potřeby, oproti tomu v rodinném vinařství jsou obsahem učení v první řadě pracovní požadavky a potřeby týkající se chodu vinařství. Z výzkumného šetření vyplynulo, že v případě rodinného vinařství dochází nejčastěji k předávání letitých zkušeností, znalostí, způsobů chování, kontaktů a známostí, komunikace a vinařských tradic ze směru od starších k mladším generacím. Naopak ze směru od mladších generací ke starším dochází k učení se moderním informačním technologiím, inovacím a poznatkům ze škol, ve kterých je mladší generace získává. Zajímavým zjištěním je odmítání nejstarší generace učit se informačním technologiím. Jak uvádí
Hatton Yeo (2008) pro mezigenerační 60
učení
je typická
neorganizovanost a nezáměrnost, tedy i způsob mezigeneračního učení sehrává významnou roli. Blíže představen je v kapitole 5.2 Ve sklepech či na vinici, kde jsou popsány techniky a způsoby, které k mezigeneračnímu učení respondenti využívají. Jedná se, z metod verbálních, o běžnou komunikaci, vzájemné konzultace, konfrontace či hromadné setkávání, dále o ukázku, pozorování či přezkušování. V mezigeneračním učení v rodinném vinařství hraje podstatnou roli také přístup, který jednak učitel a jednak učený k mezigeneračnímu učení zastávají. Ve vztahu „já učím tebe“ se ukázal u respondentů častý vztah, který by se dal nazvat jako ochotný, založený na zájmu a snaze učícího se. Projevovala se zde také trpělivost a úsilí jedince daným dovednostem naučit, dále také svobodný přístup či odmítavý postoj, který je především spojen se stranou učeného, tedy nejstarší generací ve spojení s informačními technologiemi. Ve vztahu „ty učíš mě“ se projevil rozdíl v přenosu informací mezi generacemi v rodině a v rodinném vinařství. Zatímco v rodině se v přístupu k učení od druhých generací vyskytují shodně jak pozitivní, tak i negativní prvky, což dokládá také Kamanová (2009) ve svém výzkumu, v rodinném vinařství je přístup k učení z větší části kladný, jedinci učení od jiných generací přijímají pozitivně, což může vysvětlovat společný zájem na prosperitě vinařství, u mladších generací také vidina pracovní budoucnosti ve vinařství spojená s nástupnictvím. Mimo pozitivního přístupu k učení od druhých, se také na základě výzkumného šetření projevily přístupy jako pokorný, který je založen na uznání znalostí ostatních a jejich pokorném přijmutí, dále také respektující, který se projevuje předáním informací druhé generaci, avšak zpracování předaných informací je zcela v rukou učené osoby. Potom také postoj vyznačující se hrdostí a tvrdohlavostí zejména u mladších generací. Pro proces mezigeneračního učení je podstatné, co jednotlivým generacím přináší, jaké jsou jeho výhody. Na základě výsledků šetření v kontextu rodinného vinařství mezigenerační přenos informací přináší s sebou především možnost předávání a nabývání nových vědomostí a dovedností, dále také dobrý pocit, který je spojený s pocitem užitečnosti. Zejména u starších generací se také jako přínos projevuje radost a vnitřní uspokojení z nově naučeného. Výhoda mezigeneračního učení je spatřována také v rychlejším a levnějším zprostředkování nových informací, což jde ruku v ruce se zvyšováním kvality vína a vinařství. Dalším přínosem je také lepší rozhled v moderních informačních technologiích. Veškeré činnosti potom vedou k společnému cíli, kterým je celková prosperita a konkurenceschopnost rodinného vinařství, které potvrzují také 61
Koráb a Kalous (1998), kteří se zabývají problematikou rodinných podniků, kam spadá i rodinné vinařství. Celkový průběh mezigeneračního učení v rodinném vinařství je jedním z faktorů, které působí na utváření kultury rodinného vinařství a zároveň kultura nepřímo určuje mezigenerační proces. Průběh mezigeneračního přenosu spočívá ve směru, obsahu učení, jeho způsobu, přístupu a přínosu, jenž je interpretován výše. Dalším hlediskem kultury rodinného vinařství jsou vzájemné generační vztahy, kde převažují vztahy rodinné na úkor těch pracovních. Každá generace má své nenahraditelné místo. Nejstarší generace je charakterizována jako „vytrvalý tahoun“, která vinařství zakládala, působí v něm několik let a stále i přes důchodový věk je plně aktivním členem rodinného vinařství. Toto klíčové postavení nejstarší generace se objevuje také ve vzestupném tradičním modelu s pozitivní kulturou rodiny, jak uvádí Rabušicová, Kamanová a Pevná (2011). Takový model, kde se projevuje především síla nejstarší generace, lze nalézt zejména v tradičních společnostech, z čehož rodinná vinařství vycházejí. Mimo hlavní postavu nejstarší generace je klíčovou i prostřední generace, kterou lze dle výsledků charakterizovat jako „propojovací most“ mezi vychýlenými póly, jejíž hlavní rolí je stmelování a propojování ostatních generací. Postavení nejmladší generace v rodinném vinařství lze vyjádřit jako pomocné a doplňující, založené především na potřebě se učit. Atmosféra, která staví na vzájemném respektu, úctě a důvěře je dalším faktorem utvářejícím kulturu rodinného vinařství. Respondenti uvádí atmosféru jako pozitivní a příjemnou, což si mimo samotných aktérů uvědomují i lidé z okolí. Projevuje se zde i vzájemná rodinná bezplatná výpomoc, což přispívá k hladkému chodu vinařství. Vedle atmosféry dalším podstatným činitelem udávajícím jednak kulturu rodiny (Cherri, 2008), tak také kulturu rodinného vinařství je komunikace, která v rodinném vinařství mezi generacemi dle výzkumu probíhá neustále a i přes drobné spory je pro vinařství přínosná. Na základě typologie Handy (1990), uvedené v teoretické části práce, rodinné vinařství odpovídá kultuře moci, která je typická modelem pavučiny. Avšak v rámci atmosféry odpovídá kultuře osob, ve které sice rozhoduje jedinec v oboru své odbornosti, ale celková atmosféra je založena na vzájemné důvěře a solidaritě, což je pro rodinné vinařství typické. Rodinné vinařství lze na základě výše uvedeného vnímat jako specifické pracoviště, ve kterém probíhá mezigenerační přenos, jenž je ovlivňován především vzájemnými rodinnými vztahy a jejich společnou vidinou budoucnosti ve vinařství. 62
Závěr Rodinné vinařství je tvořeno dvěma různými činiteli, které na první pohled nemají mnoho společného. Rodina jako představitel jistoty a bezpečí s hlavními funkcemi výchovy, socializace a přenosu rodinné kultury. Oproti tomu vinařství, jakožto pracoviště, jehož primárním cílem je výnos a prosperita. Propojením těchto dvou systémů vzniká kombinace rodinného a pracovního prostředí, což bylo tématem diplomové práce. Rodinné vinařství staví na společné práci jednotlivých členů rodiny, jejichž hromadným cílem je utváření dobrého jména a hladký chod jejich rodinného vinařství. Právě toto společné úsilí působí mimo jiné na mezigenerační učení, které je zároveň ovlivňováno neustálou komunikací členů, kladnou atmosférou ve vinařství, vzájemnými vztahy a dalšími činiteli. Hlavním tématem diplomové práce tedy je mezigenerační učení v rodinném vinařství, konkrétně jeho průběh, který jsem zkoumala ve čtyřech třígeneračních rodinných vinařstvích, tedy mezi dvanácti respondenty, zástupci tří různých generací rodinného vinařství. Právě průběh mezigeneračního učení spočívá v obousměrném předávání informací, kdy samotný obsah je specifický pro každou generaci. Mezigenerační učení v rodinném vinařství probíhá bez předem stanovených pravidel, často také nevědomě, během obvyklého každodenního provozu vinařství. Jednotlivé generace přistupují k mezigeneračnímu učení převážně kladně, jelikož lpí na společném cíli rodinného vinařství. Zároveň si uvědomují aktiva, která pro jednotlivé generace i pro jejich vinařství mezigenerační učení s sebou přináší. Mezigenerační učení v rodinném vinařství, na pracovišti či v různých sociálních prostředích, jsou zajímavá témata, kterým se v poslední době věnuje značné pozornosti, což dokazují mnohé výzkumy. Právě v podmínkách, které nabízí rodinná vinařství, pracoviště či různé komunity se mezigeneračnímu učení daří. Dominuje zde totiž věková různorodost, provázaná spolupráce, pestrost úkolů, společná vize a kolektivní cíl, což jsou okolnosti napomáhající průběhu mezigeneračního učení. V případě, že bych téma mezigeneračního učení zkoumala v budoucnu, bylo by zajímavé realizovat rozhovory v pracovním prostředí, které v současné moderní době zaniká či je jedinečné svým stylem práce, například mezigenerační učení u živnostníků či řemeslníků. Předmětem mého zájmu by především mohlo být, co a jak se vzájemně učí příslušníci 63
různých generací, s vědomím potřeby nejstarší generace své specifické řemeslo a individuálně nabyté znalosti předat mladším generacím, tedy potencionálním nástupníkům jejich živnosti či řemesla.
64
Seznam použité literatury Aronoff, C. E. Ward, J. L. (2000) Family Business Values: How to assure a legacy of continuity and success. Georgia: Marietta.
Bengtson, V. L. (2001) Beyond the Nuclear Family: The Increasing Importance of Multigenerational Bonds. Journal of Marriage and Family. 63(1), 1-16. Dostupné z: http://www.unc.edu/~ldpearce/soci820/Readings/bengston.pdf Buchta, M. (2011). Nauka o podniku: distanční opora. Pardubice: Univerzita Pardubice.
Clarke, E. J. a kol. (1999). Type of Conflict and Tensions Between Older Patente and Adult Children. The Gerontologist. 39(3), 261-270. Dostupné z: http://gerontologist.oxfordjournals.org/content/39/3/261.full.pdf
Costano, P. R. & Hoy, B. M. (2007). Intergenerational Relations: Themes, Prospects, and Possibilities. Journal of Sociali Issues, 4(63), 885-902. Čáp, J., & Mareš, J. (2007). Psychologie pro učitele. Praha: Portál. Disman, M. (2011). Jak se vyrábí sociologická zralost: příručka pro učitele. Praha: Karolinum.
Handy, Ch. (1999). Understanding organizations. London: Penguin Books
Hanks, R.S. & Ponzetti, J.J. (2004). Family Studies and Intergenerational Studies. Journal of Intergenerational Relattionships, 2 (3-4), 5-22. Hatton-Yeo, A. (2008). The Eagle toolkit for intergenerational acitivities. Dostupné z: http://www.eagle-project.eu/welcome-to-eagle/the-eagle-toolkit-for-intergenerationalactivities
65
Hendl, J. (2012). Kvalitativní výzkum: základní teorie, metody a aplikace. Praha: Portál.
Cherri, H., Ch., Y. (2008). Intergenerational learning in Hong Kong. A narrative inquiry.
University
of
Nottingham.
Dostupné
z:
http://eprints.nottingham.ac.uk/10486/1/Cherri_Ho_EdD_Thesis_2008.pdf Jandourek, J. (2007). Sociologický slovník. Praha: Portál. Jandourek, J. (2009). Úvod do sociologie. Praha: Portál. Jirásková, V. (2005). Mezigenerační porozumění a komunikace. Praha: Eurolex Bohemia. Kamanová, L. (2009). Mezigenerační učení mezi matkou a dcerou. Diplomová práce. Brno: Masarykova univerzita. Koráb, V., Hanzelková, A., & Mihalisko, M. (2008). Rodinné podnikání: [způsoby financování rodinných firem, řízení rodinných podniků, úspěšné předání následnictví]. Brno: Computer Press. Koráb, V. (1998). Jak pracují malé rodinné firmy. Brno: PC-DIR. Kuchařová, V. & Šťastná, A. (2009). Partnerství, rodina a mezigenerační vztahy v české společnosti. Praha: Výzkumný ústav práce a sociálních věcí. Kulič, V. (1992). Psychologie řízeného učení. Praha: Academia. Lukášová, R., & Nový, I. (2004). Organizační kultura: od sdílených hodnot a cílů k vyšší výkonnosti podniku. Praha: Grada. Lukeš, M., & Nový, I. (2005). Psychologie podnikání: osobnost podnikatele a rozvoj podnikatelských dovedností. Praha: Management Press.
66
Lundholm, L. Malmberg, G. (2009) Between Elderly Parents and Grandchildren – Geographic Proximity and Trends in Four – Generation Families. Population Ageing. 2(3), 121-137. Matějček, Z. (1994). O rodině vlastní, nevlastní a náhradní. Praha: Portál. Ministerstvo práce a sociálních věcí (2004). Národní zpráva o rodině. Dostupné z: http://www.mpsv.cz/files/clanky/899/zprava_b.pdf Ministerstvo práce a sociálních věcí (2008). Příprava na stárnutí. Dostupné z: http://www.mpsv.cz/cs/2856 Ministerstvo práce a sociálních věcí (2012). Národní strategie podporující pozitivní stárnutí
pro
období
let
2013
až
2017.
Dostupné
z:
http://www.mpsv.cz/files/clanky/13099/Teze_NS.pdf Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy (2007). Strategie celoživotního učení ČR. Dostupné z: http://www.msmt.cz/vzdelavani/strategie-celozivotniho-uceni-cr Nakonečný, M. (2003). Úvod do psychologie. Praha: Academia. Nařízení
komise
Evropských
společenství
č.
800/
2008.
Dostupné
z:
http://www.tacr.cz/dokums_raw/ase28.pdf Novotný, P., & Benke, M. (2009). Pracoviště jako prostor k učení. Brno: Masarykova univerzita. Pfeifer, L., & Umlaufová, M. (1993). Firemní kultura: Konkurenční síla sdílených cílů, hodnot a priorit. Praha: Grada. Průcha, J. (2009). Moderní pedagogika. Praha: Portál. Průcha, J. (2009). Pedagogická encyklopedie. Praha: Portál. 67
Průcha, J., Mareš, J., & Walterová, E. (2003). Pedagogický slovník. Praha: Portál. Rabušicová, M., Kamanová, L., & Pevná, K. (2010). Učení v rodině v mezigeneračním pohledu. Pedagogická orientace, 20(4), 92-111. Rabušicová, M., Kamanová, L., & Pevná, K. (2011). O mezigeneračním učení. Brno: Masarykova univerzita. Ropes, D. (2012). Intergenerational Learning in Organizations. Dostupné z: http://www.academia.edu/2309198/Intergenerational_learning_in_organizations Sanchéz,
M.
(2006).
Challenges
to
intergenerational
Studies.
Journal
of
intergenerational Studies, 4(2), 107-110. Schein, E. H. (2004). Organizational Culture and Leadership. Dostupné z: http://books.google.co.uk/books?id=xhmezDokfnYC&printsec=frontcover&hl=cs&sour ce=gbs_ge_summary_r&cad=0#v=onepage&q&f=false Sobotková, I. (2012). Psychologie rodiny. Praha: Portál. Státní zemědělská a potravinářská inspekce (2014). Obecné povinnosti „malého vinaře“.
Dostupné
z:
http://www.szpi.gov.cz/docDetail.aspx?docid=1006609&docType=ART&nid=11427 Strauss, A., & Corbin, J. (1999). Základy kvalitativního výzkumu: postupy a techniky metody zakotvené teorie. Boskovice: Albert. Strážovská, Ĺ, & Strážovská, E. (2002). Rodinné podnikanie. Bratislava: Sprint. Střelec, S. (2011). Studie z teorie a metodiky výchovy II. Brno: Masarykova univerzita. Švaříček, R., & Šeďová, K. (2014). Kvalitativní výzkum v pedagogických vědách. Praha: Portál. 68
Vágnerová, M. (2000). Vývojová psychologie: dětství, dospělost, stáří. Praha: Portál.
VanderVen, K. (2004). Intergenerational Theory in Society. Journal of Intergenerational Relationships, 2(3), 75-94. Veber, J., & Srpová, J. (2005). Podnikání malé a střední firmy. Praha: Grada. Velký sociologický slovník. (1996). Praha: Karolinum. Vohralíková, L., & Rabušic, L. (2004). Čeští senioři včera, dnes a zítra. Praha: VÚPSV, výzkumné centrum Brno. Zákon č. 321/2004 Sb., o vinohradnictví a vinařství a o změně některých souvisejících zákonů
(zákon
o
vinohradnictví
a
vinařství).
Dostupné
z:
http://eagri.cz/public/web/mze/legislativa/pravni-predpisy-mze/tematickyprehled/Legislativa-MZe_uplna-zneni_zakon-2004-321-viceoblasti.html Zákon
č.
513/1991
Sb.,
Obchodní
zákoník.
http://sbirkazakonu.info/obchodni-zakonik/podnikani.html
69
Dostupné
z:
Přílohy Příloha I – schéma rozhovoru SVO1: Jakým směrem mezigenerační učení v rodinném vinařství probíhá? 1. Kdo podle Tebe/Vás vinařství nejvíce vede, od práce ve vinohradu po účetnictví a obchod? 2. Přijdeš/te za dědečkem/synem/vnukem, aby Ti/Vám poradil s prací ve vinohradu? Proč? 3. Chtěl jsi vždy pracovat ve vinařském oboru, tak jako dědeček, otec? / Chtěl jste, aby Vaše vinařské řemeslo převzaly Vaše děti, vnoučata? Proč? 4. Jaké máte mezi sebou vzájemné vztahy? SVO2: Jakým způsobem mezigenerační učení v rodinném vinařství probíhá? 5. Pracujete ve vinařství nebo při práci na vinohradech všechny tři generace dohromady? Na čem pracujete společně všechny tři generace? 6. Jak máte práci rozdělenou? 7. Má ve Vašem rodinném vinařství někdo hlavní slovo, nebo jak to u vás funguje? 8. Jaká atmosféra panuje u Vás při společné práci? SVO3: Co se generace v rodinném vinařství navzájem učí? 9. Co vnímáš/te, že Tě/Vás naučil děda (otec/vnuk) tady ve vinařství? 10. V čem si necháš/te poradit a co naopak vyslechneš/te a stejně uděláš/te po svém? 11. Jaké poznatky naopak dědovi (otcovi, vnukovi) předáváš/te a snažíš/te naučit Ty/Vy? 12. Čeho si na svém dědečkovi/synovi/vnukovi nejvíce vážíš/te? SVO4: Jak se k mezigeneračnímu učení staví jednotlivé generace v rodinném vinařství? 13. Vadí Ti/Vám, když Tě/Vás starší/mladší generace při práci ve vinohradu poučuje, radí? Proč? 14. Jak se k radě od staršího/mladšího stavíš/te? 15. Chtěl bys/byste vaše vzájemné vztahy či vzájemnou komunikaci změnit? Proč? Jak? 70
SVO5: V jakých situacích k mezigeneračnímu učení v rodinném vinařství dochází? 16. Kdy, při jaké činnosti, Ti/Vám dědeček, otec/vnuk, syn nejčastěji radí? 17. Nastávají situace, kdy vidíš/te na svém dědovi/synovi/vnukovi, že by tu práci udělal jinak, avšak raději mlčí? 18. Myslíš/te, že je správné pro vinařství, že spolupracujete navzájem, že se od sebe učíte? 19. Řešíte chod vinohradu se členy rodiny i mimo firmu? Kdy nejčastěji?
71
Příloha II – ukázka rozhovoru pan Adam 3. generace věk: 29 let T: Takže Vy ste teďkom vinařství převzal po svém otci. A ostatní členy rodiny taky zapojujete? R: Jojo, děkuju, že mě dobře navádíte, já mám takový odbíhavý myšlenky, a tak mě vracejte k tomu našemu jádru (smích).. Jo, zapojuje se právě brácha, čím dál víc, což si myslím, že on sám nečekal, tři roky zpátky, že to bude v takové míře, v jaké je to dneska, jak se mu jeví. Ono se to dostává do nějaké reálné kontury, já jsem taky sám nečekal, že se tím budu neska živit, štyry roky zpátky ještě sem si říkal, jako jak bych to dělal, ale v úplně malým, toto bych nechtěl, jo...
jo hádalo se ve mně ještě nějaký
takový, možná negativní prvky, nevím, co tam mohlo tenkrát přesně být, možná nějaký takový,... jak bych to tak řekl, asi prvek někdy trošku dědečka, jo, že vlastně jakoby se nevzdával té vůdčí pozice, což jako by do jisté míry chápu... ale proto tady ten přerod, pro to převzetí, pokud to mám dělat, pokud něco chci dělat a být pro to úplně motivovanej, tak si to musím dělat jako trochu podle sebe. Ne, že bych si nechtěl nechat poradit, jo,.. ale jsem z těch, kteří potřebují volný ruce. Jako by ten základ si řídit, ale zároveň je pro mě velice jako příjemný, že na to nejsem sám. Že nepřeceňuju svou roli, že za všechno nejsem zodpovědnej, jo... a všechno na mně neleží. Takže to si myslím, že je hodně dobrý na té spolupráci,.. když to funguje v té rodině, tak když se to zhodnotí, né jenom jaksi ty vztahy jsou jakoby pevný, ale i z ekonomického důvodu, je to lepší.. ale zase když by se to pokazilo, tak to půjde až do toho negativního, jo.. To se zdvojnásobí ta škoda, a pak to má ty ekonomický dopady. Takhle pokud to člověk má.. to nejde dělat čovek sám, pokud je ta rodina, tak je krásné, jednak ten moment, že to vůbec je, a jednak je tady taky nějakej ten rozvoj.. můžu přemýšlet do budoucna, s někým počítat, jo.. Můžou zaskočit ty lidi, když já nemůžu, tak brácha, taťka... Ale důležitá pro mě je i role dědečka, že když tu nésu, tak mu nevadí obsloužit ty lidi, dat jim vino a takhle, což hodně pomáha, jo.. Zase už tady byla jiná stránka, když to měli s taťkem jako koníček, tak to bylo všechno volnější, jo.. dojdite si jakoby, kdy chcete, ale teď už to musí mít podobu, jakoby.. když se ten čovek tím už živí, a má tu svou rodinu, tak si musí nastavovat i určitý hranice, aby zase měl sílu na to, dělat to v době, kdy to dělat má, pořádně.. takže tam musí být i ten odpočinek, rodina.. prostě jiná stránka té 72
osobnosti. T: Když mluvíte o té rodině, chtěl byste, aby toto vinařství jednou přebraly Vaše děti, aby v tom pokračovaly... vidíte v tom určitou budoucnost? Říkal jste, že máte dvouroční dcerku a syna.. R: No, já se právě tady touto věcí nechcu moc vázat, tak jako teď se usmívám, protože jsem si vzpomněl, jak sem přes noc musel kolíbat malýho a su nevyspanej, tak nám ta čtvrtá, jestli to počítám dobře, čtvrtá generace už roste.. Určitě by mě to potěšilo, asi jo, někde tam vzadu taková ta chlapská ješitnost někde je, jak to bývá zakořeněný v těch genech. Ono dneska si hrajeme na moderní svět, že to tak není, jo.. že to ten nejstarší potomek převezme, jo.. ale je to tak, je to tam hodně silně, si myslím. Právě tady ty věci se dneska, jako... jako by v tom předávání bylo i něco pozitivního, že se uchovaj nějaky ty vazby,.. já jsem alternativní člověk, vyhovuje mně jednak takový ty tradiční věci, ty rituály, ten koloběh toho roku.. v tom vinařství, to je něco neskutečnýho, to fakt opravdu... Dneska ty vazby čovek přetrhal jaksi sám, vzdal se věcí, na který měl být hrdý, kdy prostě ti lidi se sešli u toho stolu, jo.. Během toho roku byli navázáni na tu přírodu a třeba.. zavírání chléva.. Bohuslav Reynek, on to zachytil na obraze, a to dneska už čovek neví ani, co to je, že čovek zavře, pozhasíná, zkontroluje, jestli nevypadl uhlík u kotla, nalíčí pasti... Jako takhle doslova to nemám, i když jsem to asi někdy chtěl, a opravdu se mně teďka splnil ten sen, že člověk je opravdu teďka sedlák, nebo prostě v tom dnešním světě si myslím, že je to dost takový jako, na ten dnešek hodně z toho minulýho světa, ale myslím v tom pozitivním,jo … A to předání, jo, no říkám, jako myslím, že nejdůležitější na tom je, vzít to nějak tak víc z hloubky prostě, aby ta rodina spolupracovala, aby si důvěřovala a z toho vznikne prostě nějaký vztah k práci obecně, k nějakým úkolům, k nějaké zodpovědnosti nebo něco... jo, taky si o tom samozřejmě povídáme,jo.. to je jako samozřejmý, jo a potom samozřejmě, pokud by to přišlo, že by to někdo převzal, tak by mě to hodně těšilo, že.. čovek by si i nejenom v tom, že třeba má děti, ale i pokračovníky v tom, co dělá, což si na druhou stranu myslím, že je samozřejmá věc, jo, že to je samozřejmý. T: Takže byste jim byl nápomocen, k ruce, naučil je všechny věci... R: Určitě, určitě.. myslím si, že pro ty děcka, který se okolo toho motají od malička, už často jakoby v něčem pomáhají, i když někdy to zdržuje, tak dneska se spíchá, tak to ne... ale je dobrý, když se vám tam pohybují, su rád, že mně pomáhají, ale ty děti už to vnímají tak, že pro ně máte nějakou náplň práce, která je pro ně spojena s nějakým 73
zážitkem, a tím se vytváří nějaký vztah.. to vnímám především u Anežky, u dcerky, ta má 2,5 roku, to je docela čiperka. Já se snažím jakoby nechávat v tom Anežce svobodu, promíjet jí tu mez, čovek se samozřejmě jako trochu občas bojí, ale ona potřebuje tu volnost, souvisí to, si myslím, s tím předáním.. že prostě jsem vnímal trošičku jako, né nedůvěru, jako pořád jakoby to stání za zádama, takhle jo, takhle ne, že to tam prostě bylo...Třeba stříhání vinohradu, někteří vinaři mají problém tam pustit členy rodiny, že si chtějí ostříhat vinohrad sami, tak toto jako trochu bylo.. že taťka by si chtěl to všechno udělat sám, ale že toho bylo víc, tak už nemohl. Taky se to zlomilo tehdy, když už se prostě začalo ukazovat, že by se s tím někdo živil, tak se to jako postupně prolomilo, jo... Myslím, si že jo, naštěstí to dobře dopadlo... T: Takže ze začátku vaší práce jste měli nad sebou takový dohled, dozor nad sebou...? R: Jo, že prostě ten člověk, děda, nebo taťka musí pocítit, že ten druhej už dospěl, že už to nedělá blbě.. je to takový proces kouzelnej, a někdy bolestnej, jo.. může to tak být.. On je prostě člověk do toho tak zanícenej, spolenej, a když každej rok s tím vínem něco prožije, nějaký příběhy, je to k tomu vázanej.. tak jako do jisté míry, to chápu.. ale zas když se jedná o tu rodinu, tak by ta volnost měla být větší. Když je to někdo jinej, tak prostě su rád, že mně to někdo porovná, posoudí ty věci, .. tak jako je třeba to zavírání chleva, su rád, když se podívá, jestli to mám dobře, to víno zajištěný, udělaný.. ale zase v určité mezi. Třeba taťka, když sme si ještě povídali předtím, i s dědem, tak sem cítíl, že se asi sami sebe ptali, že jestli chci jít sám takhle do toho naplno... ale v momentě, kdy jsem se já sám ujistil, že to chci opravdu dělat naplno, tak mně to předal se vším všudy, a tak se to ustanovilo.. ale na druhou stranu, já sám za ním chodím pro radu, čeká prostě, že přijdu dřív nebo potom, a jak se o tom pobavíme, ochutnáme si ty vína... toto není moje parketa, toto děláš ty, třeba běhání po úřadech, to neznám.. v tom zas taťka je odborník, tak to pořád dělá on.. Pokud se vinařská práce rozdělí v rodině, tak člověk má potom šanci dělat tu svou parketu, tu svou oblast precizně a vznikají krásné věci. Myslím si, že kdyby měl čovek dělat vinařství sám, tak to nezvládne, to prostě nedá, to se zničí a nic z toho nebude... to se musí rozdělit mezi lidi, a ještě krásnější je to rozdělit mezi rodinu, protože ste prostě mezi sebe nějak napojeni, znáte se, jste z jednoho těsta, máte jeden kořen a to je na tom to krásnější.... Myslím, si, že v tomto je to takový nahutněný a barevný v té činnosti, i proto, že je to malinky vinařství, že čovek dělá všechno sám... a není to fabrika, kde je nějakej ředitel, kterej to řídí.. ale všichni 74
zastáváme pozici, jakoby i toho vedoucího, i toho člověka i toho dělníka, co dělá manuálně.. takže je to takhle všestranně zapojený.... No, a když sme u toho učení, tak dám přiklad.. Na ten úřad by mohl jít taťka sám, vždyť to zvládne vyřídit, ale nééé, on chce, aby ty papíry připravoval s bráchem, šel tam s bráchem, i když to je zbytečný, aby tam šli dva... ale taťka na tom trvá, ať se to brácha taky naučí a umí to.. a za rok už tam brácha třeba půjde sám. T: To je pěkný příklad, nevzpomenete si na víc.. Nebo na nějakou práci, i v minulosti, když teď je dědeček na tom zdravotně špatně nebo v současnosti, kdykoliv, kdy jste byly všechny tři generace pohromadě ve vinohradě a práci kolem něho? R: Na vinobraní určitě, to vždycky!.. To mělo vždycky svoje kouzlo, tam se dědeček snaží ještě teď, i když už moc nemůže, ale aspoň je tam s náma, to je to krásný. Potom bych vypíchl, třeba nějaky to vokopávání ve vinohradě... jako prostě tam vznikají ty věci, ty rozhovory.. třeba u stříhání, tam se člověk vymluví, mluví to tam někde do toho keře a řekl by občas to, co by do očí neřekl, ale přitom ví, že děda, taťka, mamka a další jsou opodál, u dalšího keře... to je jedna taková stránka, druhá věc je, že u toho vinobraní to bylo vždycky taková velká organizace, dělala se z toho taková věda, což v té minulé době asi bylo potřebný.. .ale já teď potřebuju spíš tak jako odlehčit, udělat si i srandu, aby člověk vydržel, že a tak.. což děda zas nerad viděl... aaa... ale bylo tam fakt jako pěkný, ten střet různých generací, metody organizace dědečka, taťky a teďka my sme na to měli úplně jinačí názor, což dřív bylo taky zajímavý a museli jsme je poslechnout. Třeba taťka jeden rok domlouval a zařizoval sám, vůbec nás k tomu dřív nepustil, byl u toho děda, ale my s Alešem sme byli tak v pozadí... najednou se však stalo, že ve vinařské sezoně, protože taťka má ještě strojařskou dílnu, tak najednou se stalo, že měl tolik práce a zakázek, který nemohl odmítnout, že prostě sme na celý vinobraní zůstali sami dva, děda tam byl teda taky, nám zase radil, ale přece jen zdraví už tak neslouží, tak tam nebyl pořád... Takže tu organizaci toho vinobraní jsme přebrali sami a večer jsme se sešli všichni a vždycky jsme plánovali i s taťkem, co se bude dělat a nedělat a co se ve vinohradě už udělalo, jak se udělalo... Takže vlastně díky náhodě se to na nás taky přehouplo... takovej příklad předání, kdy se to na nás přehouplo.. Taťka měl problém, svou povinnost, kterou musel udělat, dědeček to sám celý už nezvládl, tak jsme byli na řadě my.. My sme ten čas jako mladí studenti, měli, mohli sme to tomu věnovat.. 75
