MEZIDRUHOVÉ KOMUNIKACE

GYMNÁZIUM

JANA NERUDY Hellichova 3 Praha 1 – Malá Strana, 118 00

Závěrečná práce studentského projektu

MEZIDRUHOVÉ KOMUNIKACE Evropský sociální fond Praha a EU – Investujeme do vaší budoucnosti

PROHLÁŠENÍ

Pavla Taněvová Michala Malá

Praha 2014 Vedoucí práce: PaedDr. Ludmila Pipková

Prohlašujeme, ţe jsme závěrečnou práci projektu OPPA na téma Mezidruhová komunikace vypracovaly samostatně a vyuţily jsme jen pramenů, které citujeme a uvádíme v přiloţeném seznamu pouţité literatury. V Praze dne: 30. května 2014 Podpis:

ANOTACE Šimpanzi jsou naši "nejbliţší příbuzní", psi zase naši "nejlepší přátelé". S těmi druhými v běţném ţivotě komunikujeme častěji neţ s těmi prvními jmenovanými, nicméně ti první se nám zase mnohem více podobají - 99% společné DNA mluví za vše. Šimpanzi a psi - hlavní dvě témata práce, zaměřené na komunikaci člověka s těmito druhy.

PODĚKOVÁNÍ Rády bychom poděkovaly především naší vedoucí práce PaedDr. Ludmile Pipkové.

-2-

1. Obsah Prohlášení, anotace, poděkování………………..……………………………………. 2 1. Obsah …………………………………………………………………………………. 3 2. Úvod ………….……………………………..………………………………….….......4 3. Teoretický úvod……….. ………………………………………………………............4 4. Historický úvod 4.1. Historie výzkumu šimpanzů ………………………………………….…………..5 4.1.1. První zprávy 4.1.2. Začátky 4.1.3. Rozšíření 4.2. Původ a domestikace psa ………………………………………………………...6 4.2.1. Domestikace 4.2.2. Vývoj jednotlivých typů psa 4.2.3. Domestikační změny 5. Charakteristika druhu…………………………………………………………….…… .8 5.1. Šimpanz 5.1.1. Druhy 5.1.2. Oblast výskytu 5.1.3. Potrava 5.1.4. Hierarchie 5.1.5. Vývoj jedince 5.1.6. Sexuální chování 5.1.7. Komunikace v rámci druhu 5.2. Pes …………………………………………………………………………………12 5.2.1. Obecné informace 5.2.2. Plemena psů 5.2.3. Vzhled 5.2.4. Etogram psa – vrozené chování 6. Snahy o mezidruhovou komunikaci 6.1. Šimpanz ……………………………………………………………………………19 6.1.1. Výzkum v přirozeném prostředí 6.1.2. Výzkum v nepřirozeném prostředí 6.2. Pes……………………………………………………………………………….....26 7. Vlastní výzkum 7.1. Šimpanz……………………………………………………………………….…….28 7.2. Pes – projekt Angel Biblack Majlia …………………………………………….…..31 8. Budoucnost našeho souţití 8.1. Šimpanz……………………………………………………………………….….….32 8.2. Pes………………………………………………………………………..…….…….34 9. Závěr………………………………………………………………………………….…..35 10. Obrázková příloha 10.1. Šimpanz ..………………………………………………………………………….37 10.2. Pes …………………………………………………………………………….…...47 11. Zdroje 11.1. Internetové zdroje…………………………………………………………………. 51 11.2. Kniţní zdroje……………………………………………………………………….52

-3-

2. Úvod O mezidruhové komunikaci se jiţ popsaly stovky stránek, nicméně málokoho by napadlo postavit vedle sebe komunikaci člověk-šimpanz a člověk-pes. Proč jsme to tedy udělaly my? Jak je uvedeno v naší anotaci, jsou to ona „nej“, jeţ ve vztahu ke člověku oba druhy spojují. Nejdéle domestikované zvíře (pes) a nejbliţší příbuzný (šimpanz) přinesli lidem mnoho uţitku, ale co přinesli lidé na oplátku jim? V naší práci se zaměřujeme nejen na úspěchy a porozumění oběma druhům z naší strany, ale i na negativní stránky a stinné kapitoly naší společné cesty. Po objasnění pojmů etologie a mezidruhová komunikace v teoretickém úvodu mapujeme historii výzkumu šimpanzů a proces domestikace psa, jeţ poloţily základ budoucí komunikaci. V další kapitole pak charakterizujeme šimpanze a psy, zaměřujeme se na hierarchii, výskyt, sexuální chování atd. Hlavní část projektu pak nese název Snahy o mezidruhovou komunikaci, kde rozebíráme způsoby, jakými se člověk s oběma druhy dorozumívá, a docházíme k závěru, ţe základem všech úspěchů je pozitivní motivace. Tuto tezi následně ověřujeme ve vlastním výzkumu: u šimpanzů k tomu docházíme srovnáním pěti šimpanzů a jejich úrovně naučení se ASL, u psů potom pokusem v praxi s tříletým psem Angiem, jehoţ jeho panička učí dát víčko od PET lahve do misky. Následně přecházíme ke kapitole nazvané Budoucnost našeho souţití, v níţ nejen polemizujeme, jak by naše společná komunikace asi mohla v budoucnu vypadat, ale zaměřujeme se i na negativní přístupy k oběma druhům ze strany lidí. Obrazová příloha pak slouţí k lepší ilustraci všech probíraných témat.

3. Teoretický úvod Jiţ od nepaměti lidé zkoumali chování nejen své, ale i těch, kteří jim byli hned po příslušnících vlastního druhu nejblíţe – zvířat. Nejdříve v rámci filozofie, později pod rouškou biologie a následně zoologie začala vystupovat na přelomu 19. a 20. století ze stínu etologie jako nový vědní obor zabývající se studiem chování a zvyků zvířat. Nahradila tak svou předchůdkyni zoopsychologii, jeţ měla sklony vykládat chování zvířat příliš antropomorfně. Trvalo však nějakou dobu, neţ se nová věda dočkala uznání. Nejdříve bylo třeba zformulovat její základní principy, pojmy a metody, které vycházely mj. z významných objevů, učiněných v letech před druhou světovou válkou. Aţ v poválečných letech se mohla etologie definitivně prohlásit za vědní obor a dočkat se tak dalšího systematického rozvoje. Na tom nesou velké zásluhy mj. významný rakouský vědec Konrad Lorenz a jeho ţáci a spolupracovníci. Právě oni zformulovali mnoho základních principů, na nichţ tato věda staví, např. objevili zvláštní formy rychlého učení v jedné z počátečních fází individuálního vývoje (tzv. učení vtištěním), dále pak upřesnili pojmy (co přesně znamená instinkt, vrozené a naučené chování atp.). A konečně to byl právě Konrad Lorenz, jenţ dal novému vědnímu oboru název etologie. Ten vychází z řeckého slova „ethos“ a označuje chování či normu. (Ze stejného slova pochází i slovo „etika“, jeţ pojednává o principech morálního chování lidí.) Za svůj přínos a neúnavnou popularizaci etologie dostal Lorenz v roce 1973 spolu se svým holandským kolegou z oboru Nikolaasem Tinbergenem a se světově uznávaným odborníkem na chování včel Karlem von Frischem Nobelovu cenu, jeţ byla poprvé udělena v oboru zoologie. Etologie se zaměřuje především na srovnávací výzkum dosud ţijících organismů, přičemţ klade důraz na jejich vztah k prostředí a podmínkám, v nichţ se dané subjekty nacházejí, a jak je jejich chování oběma kritérii ovlivněno. Cílem je pozorování a zaznamenávání takových projevů, jeţ nejsou uměle vyvolány ani člověkem ovlivněny, nýbrţ přicházejí samy od sebe. Byly vypracovány speciální metody, díky nimţ se neţádoucí vlivy (např. samotný fakt, ţe jsou zvířata pozorována) omezují na minimum. Čím modernější techniku máme k dispozici, tím lépe se nám daří mapovat skutečné a nezkreslené zvířecí chování (dobrým příkladem mohou být například maskované kamery v dokumentech o přírodě společnosti BBC). Na pomoc si etologie často bere jiné vědy – nejčastěji fyziologii a ekologii. Dále se často vychází i z neurologie, endokrinologie, farmakologie, genetiky a jiných. Zároveň se, zvláště v jejích počátcích, stávalo, ţe vědci nebyli ve svých názorech jednotní. Častý výskyt neshod se dá vysvětlit

-4-

právě tím, ţe etologové mají sklony se navzájem obviňovat z antropomorfismu, či naopak ze zoomorfismu, a většinou chvíli trvá, neţ nějaký dlouhodobější výzkum potvrdí nebo vyvrátí ony sporné teorie. U zrodu etologie a jejího následného propagování stálo mnoho lidí, nejvýznamnějšími pak jsou jiţ zmiňovaní Konrad Lorenz a Karl von Frisch, ale i Charles Darwin, dále pak Edward O. Wilson, Dian Fosseyová, Jane Goodallová, I. P. Pavlov, B. F. Skinner, Frans de Waal nebo třeba průkopník etologie v Česku Zdeněk Veselovský. Pod pojmem mezidruhová komunikace se rozumí komunikace mezi odlišnými ţivočišnými druhy

4. Historický úvod 4.1. Historie výzkumu šimpanzů 4.1.1. První zprávy „První zprávy o silných stvořeních podobných člověku a porostlých srstí jak opice přivezl do Evropy anglický dobrodruh Andrew Battel, který při svém věznění v Angole měl možnost šimpanze pozorovat. Zaujala ho především síla tvora, kterého nebylo schopno ani deset mužů udržet. Pozornost věnoval i stavění hnízd a chování při dešti. Dnes je toho o šimpanzích známo mnohem více, avšak ani dnes není zcela jasno, zda brát šimpanze jako zvíře, či primitivního člověka.“ (citováno z http://www.afrikaonline.cz/view.php?cisloclanku=2010121802) Nebyl to však pouze tento britský cestovatel, kdo si povšiml nápadné vnější podobnosti člověka a šimpanze. Jiţ některé africké kmeny, dlouhá léta ţijící v sousedství s těmito primáty, si jí byly vědomy a podle toho dávaly šimpanzům také odpovídající názvy. Například Mendové ze Sierry Leone je nazývají „jiný člověk“, zatímco pro Bauly z Pobřeţí Slonoviny jsou „milovaní bratři člověka“. Oficiálně byla existence šimpanzů potvrzena kolem roku 1630, nicméně první pitva byla provedena aţ o šedesát devět let později a pouze potvrdila názor, ţe šimpanzi jsou člověku aţ překvapivě podobní. Na hlubší vědecké důkazy a výzkumy se však muselo počkat aţ do 20. století.

4.1.2. Začátky „Osudným“ by se dalo nazvat setkání paleontologa a archeologa milujícího zvířata Louise Leakeyho a mladé sekretářky s vášní pro přírodu Jane Goodallové. Leakey tušil, ţe dvacetiletá Britka je jako stvořená pro terénní výzkum šimpanzů, obývajících břehy jezera Tanganika. Domníval se, ţe porozuměním chování dnešních šimpanzů můţeme mnoho zjistit o našem vlastním druhu a budeme tak moci lépe objasnit ţivot našich předků v době kamenné. O výzkum šimpanzů v jejich přirozeném prostředí se pokusil jiţ v roce 1931 Henry Nissen, avšak protoţe mohl pobýt ve Francouzské Guineji pouze dva a půl měsíce, coţ mu neumoţnilo získat mnoho poznatků, hledal po zhruba dvacet let Leakey vhodného kandidáta, jehoţ by mohl poslat do Gombe zahájit mnohem větší výzkumný projekt. Tímto kandidátem se stala Jane Goodallová. 14. července 1960 vyrazila Goodallová i se svou matkou Vanne do Gombské šimpanzí rezervace (později Gombský národní park), čímţ započal projekt, o jehoţ budoucí velikosti se tenkrát nikomu ani nesnilo a jehoţ výsledky v mnoha ohledech změnili naše chápání a pohled na naše nejbliţší příbuzné.

4.1.3. Rozšíření Goodallové výzkum začal zezačátku skromně, avšak postupně se podařilo získat více sponzorů a celý projekt rozšířit. Přelomová byla účast společnosti National Geographic a spolupráce s BBC. Do Gombe se postupně vydali studenti z univerzit, aby pomáhali s pozorováním a zaznamenáváním. Hugo van Lawick pořizoval fotografie a brzy vznikly i první filmové záběry. Vyjednáváním s tanzanskými úřady se podařilo změnit status Gombské šimpanzí rezervace na národní park, coţ přispělo k zpřísnění ochrany zvířat na tomto území.

-5-

„Až v 70. letech dvacátého století bylo odhaleno překvapivé zjištění, že se předchůdci dnešních lidí oddělily od šimpanzů před 7 milióny let. O deset let později pak z analýzy DNA vyšla najevo 99% genetická příbuznost s člověkem. Pro srovnání, shodnost DNA šimpanze a gorily je 97,7% a šimpanze a orangutana 96,4%.“ (citováno z http://www.afrikaonline.cz/view.php?cisloclanku=2010121802). Bylo tak tedy s konečnou platností dokázáno, ţe šimpanzi jsou nejbliţší příbuzní člověka. Od té doby se šimpům začala věnovat větší pozornost. Díky přelomovým zjištěním, jeţ Goodallová o šimpanzích přinesla, především o jejich psychice (více v kapitole Hlavní odlišnosti), se pomalu, ale přesto začaly zlepšovat jejich ţivotní podmínky v zoologických zahradách, výzkumných ústavech a laboratořích. V Africe byly zaloţeny i tzv. šimpanzí sirotčince pro záchranu mláďat, jejichţ matky byly zabity pytláky (šimpanzí maso se povaţuje v některých afrických zemích za lahůdku) – například Tchimpounga Chimpanzee Rehabilitation Center v Republice Kongo. Přesto je stále co měnit, neboť ještě na mnoha místech se s šimpanzi nejedná jako s citlivými a vnímavými tvory, ale občas ještě hůře neţ se zvířaty…

4.2. Původ a domestikace psa 4.2.1. Domestikace Pes ţije s člověkem od nepaměti. Předpokládá se, ţe byl prvním domestikovaným zvířetem vůbec a aţ za ním pak následoval kur, ovce, koza, tur, prase atd., avšak o jeho původu se mezi vědci stále ještě vedou debaty. Při posledním srovnávacím genetickém výzkumu psovitých šelem (konkrétně zjišťování pořadí dusíkatých bází v DNA), za účelem objasnění původu domácího psa, se došlo k několika závěrům. Především však to, ţe psi nemají nic společného se šakaly, kojoty a liškami, ale jejich jediným předkem je vlk. Psi ţijí s člověkem uţ 100 – 135 tisíc let, tedy od doby, kdy člověk opustil Afriku a pustil se do osídlování zbytku světa. Ovšem i toto vyvolává spoustu diskusí, protoţe nejstarší kosterní psí ostatky jsou staré jen 14 000 let. Je tedy jasné, ţe „ochočení vlci“ ţili v pravěkých domácnostech patrně jiţ dlouho před tím, neţ společný ţivot s člověkem zanechal na jejich tělesné stavbě stopy čitelné pro dnešní archeology. Kdy a kde přesně došlo k domestikaci psa, se stále ještě přesně neví, ale předpokládá se, ţe pes se stal lidským společníkem v mezolitu, tedy v období přibliţně před deseti tisíci lety, kdy nastala epocha rybářů, sběračů a lovců v severní a střední Evropě a v severní polovině Asie. Všeobecné vţité je mínění, ţe člověk domestikoval psího předka primárně za účelem lovu. Toto tvrzení však bylo postupem času vyvráceno a nahrazeno teorií novou, která sice upírá lidskému druhu jistou romantickou schopnost komunikace s vlky, naproti tomu však poskytuje jednoduché a zcela logické vysvětlení. Nejenţe vlk byl v lovu konkurencí, ale navíc zůstával vůči člověku velmi plachý a nebylo tudíţ vůbec jednoduché učinit jej loveckým pomocníkem. Jak se zdá, původní funkcí psovité šelmy bylo likvidování lidských odpadků. Vlci se navzdory své opatrnosti pohybovali v blízkosti primitivních lidských obydlí a vyuţívali tohoto snadného zdroje obţivy. V důsledku tohoto chování si psovité šelmy postupně zvykly na pach lidí, začaly jejich tábor povaţovat za vlastní území, které pak bránily proti vetřelcům. V pozdní a nejmladší době kamenné se vztah lidí k této šelmě změnil. Pes uţ nebyl pouhým příţivníkem uklízejícím odpadky, ale silný tvor, který měl schopnost stráţit majetek. Jak dnes víme, divoké zvíře lze ochočit jen tehdy, zvykne-li si na člověka jiţ v raném štěněcím věku. Přepokládá se, ţe nalezených vlčat se nejspíše ujaly ţeny či děti. První přetváření vlka v domestikovaného tvora nejspíše nebylo přímým záměrem člověka, ale spíše přirozeným procesem. Dominantní zvířata, která neprojevovala ochotu se podřídit, odcházela zpět do přírody, zatímco nedominantní jedinci zůstávali u lidí zřejmě dobrovolně. Tato zvířata orientovaná na člověka se mezi sebou kříţila a tímto způsobem se jejich povahové rysy stále více přibliţovaly těm, které nacházíme u dnešních psů. Teprve později docházelo k záměrnému chovu a člověk začal cíleným výběrem podporovat rozmnoţování zvířat s odpovídajícími vlohami. S rozvojem zemědělství a domestikováním uţitkových býloţravých zvířat začali lidé vyuţívat psa k jejich ochraně před velkými šelmami. K tomuto účelu šlechtili horské a pastevecké psy, kteří se dodnes vyznačují větší mohutností tělesné stavby. Jak rostl počet obyvatel (u nás zejména po

-6-

třicetileté válce), pastviny se postupně přeměňovaly v pole a vlci, rysové i medvědi byli z velké části zcela vyhlazeni. Pes v této době jiţ tedy nemusel čelit divokým zvířatům a jeho úkol se transformoval v usměrňování pohybu dobytka a bránění ve vstupu na obdělávaná pole. Pro tyto účely vznikaly celé škály nových ovčáckých a pastýřských plemen, která spíše neţli tělesnou stavbou vynikala hbitostí a agilností.

4.2.2. Vývoj jednotlivých typů psa Podobně jako není zcela jasný způsob domestikace psa, není objasněn ani vývoj jednotlivých typů psů a později jejich praplemen. Podle vykopávek některých částí kostí se ukazuje, ţe v době kamenné byli v Evropě jiţ 4 typy psů:

1. Canis familiaris palustris rutimer (pes rašelinný/baţinný)

2.

3.

4.

5.

Jeho ostatky byly nalezeny v rašelinných polích neolitických sídlišť ve Švýcarsku a v oblasti táhnoucí se od Baltu po Itálii. Společným znakem těchto psů byla malá, kulatá lebka s výrazným stopem, špičatá nosní partie atd. Připisuje se mu vysoký temperament a přirozená ostrost. Jedná se o nejstarší a nejdrobnější formu psa (výška 40 – 45 cm) té doby. Podle současných znalostí by tohoto psa jako předka mohli mít knírači, pinčové, teriéři a část špiců. V oblasti Asie z něho vyšlo plemeno Čau-čau. Canis familiaris intermedires (pes popelištní) Ve srovnání se psem baţinným byl větší a mohutnější. Vznikl buď pozitivním výběrem pro účely hlídání stád, nebo připářením mohutnějších jedinců z okraje regionů, kteří dosud ţili divokým způsobem. Byl to pes středně velký, se širokým čelem a kratší, stejně širokou nosní partií. Časté nálezy jeho zbytků se vyskytly ve Švýcarsku, Bavorsku, v Čechách a na Moravě. Povaţuje se za prapředka loveckých psů – jezevčíků, ohařů, setrů, španělů, pudlů, pekinézů a maltézského pinče. Canis familiaris inostranzewi Byl větší pes s mohutnou lebkou. Vyskytoval se hlavně v severní a střední Evropě. Je pravděpodobně kříţencem psa baţinného a severoevropského vlka (Canis lupus laniger). Potomky tohoto psa jsou severští taţní psi – husky, malamut; severská lovecká plemena psů – grónský pes, norský losí pes, keeshound; všechny lajky, eskymáčtí psi, samojedi, buldoci, buldočci, boxeři, leonbergři, dogy, švýcarští salašničtí psi, bernardýni, novofundlandští psi, mastifové aj. Canis familiaris leineri Byl identifikován jako pes z mladší doby kamenné. Byl to velký pes s úzkou lebkou. Je povaţován za praotce chrtů (saluki, afgánský chrt, greyhound, vipet, italský chrtík apod.). Tvar lebky připomíná téţ irského vlkodava, skotského jeleního psa (deerhound), jejichţ původ je datován do pozdější doby ţelezné. Canis familiaris matris optimae (pes bronzový) Tento pátý typ psa je vývojově nejmladším prapředkem. Objevil se aţ v pozdější době bronzové (4-5 tisíc let př. n. l.) v oblasti střední Evropy. Byl to středně velký pes s nízkou lebkou, plochým čelem téměř beze stopu a s nízkou zašpičatělou nosní partií. Povaţuje se za praotce ovčáckých psů (čuvač, komondor, bobtail, německý ovčák, border kolie, dlouhosrstá kolie, belgický ovčák, šeltie, velškorgi, puli, pumi apod.)

Vzhledem k rozmanitosti různých typů psů a ke skutečnosti, ţe dochází nejen k pozitivní selekci, nýbrţ i k záměrnému kříţení psa domácího s vlkem (coţ je dokazováno na lebkách), lze hovořit o chovatelské činnosti jiţ u nejstarších národů – zejména u starých Egypťanů okolo roku 4000 př. n. l.

-7-

4.2.3. Domestikační změny -

Odlišnosti mezi psem a vlkem 1. Pes má oproti stejně velkému vlku aţ o 30% menší hmotnost mozku. Sníţení hmotnosti nemá vliv na inteligenci psa, ale je zapříčiněno dlouhodobým souţitím s člověkem – změna hmotnosti nastala v důsledku závislosti psa na člověku a zhoršování jeho samostatnosti. U psů také došlo ke zmenšování smyslových center. 2. Pes je oproti vlkovi všeţravec. Vlk je pouze masoţravec, takţe jeho trávicí trakt je kratší neţ u psa. Vlk má velký ţaludek a dovede seţrat najednou aţ 8 kg masa. 3. Většina psů má skus nůţkový, zatímco většina vlků má skus klešťový. 4. Pes má vyšší plodnost v porovnání s vlkem. Fena hárá obvykle dvakrát do roka a má větší počet štěňat v jednom vrhu (u velkých plemen není výjimkou ani 12 štěňat). Vlčice hárá pouze jedenkrát ročně a obvykle rodí malý počet mláďat. 5. Psi pouţívají hlasové signály častěji neţ vlci. Hlasový projev psa jako dorozumívací prostředek je štěkání. Vlci neštěkají, pouze kňučí a vyjí. 6. Pes nosí ocas většinou zdviţený, často také zakroucený. Vlk nosí ocas svěšený volně dolů. 7. Čenich většiny psů je kratší neţ čenich vlků. 8. Pes má na rozdíl od vlka jiný způsob pohybu, je těţkopádnější. 9. Stopa vlka je delší a uţší, neţ stopa stejně velkého psa. 10. Na rozdíl od psů se vlci společně podílí na péči o mláďata.

-

Podobnosti v chování při komunikaci psů a vlků 1. Psi, podobně jako vlci umí identifikovat jednotlivce a tvořit pevné vztahy. 2. Spolu s jedinci téhoţ druhu tvoří smečky, sdílí s nimi potravu a místo pro odpočinek.

5. Charakteristika druhu 5.1. Šimpanz 5.1.1. Druhy Šimpanze, řadícího se do řádu primátů (Primates), nadčeledi hominoidů (Hominoidea), čeledi hominidů (Hominidae) a rodu šimpanz (Pan), můţeme nalézt uţ jen ve dvou ţijících druzích: šimpanz učenlivý (Pan troglodytes) a šimpanz bonobo (Pan paniscus). Výzkumy zaměřené na šimpanze učenlivé a jejich výsledky jsou známější mezi laickou veřejností, uţ jen proto, ţe je prováděli takoví výzkumníci jako Jane Goodallová, jejíţ jméno je dnes s tímto druhem neodmyslitelně spjato. Navíc je šimpanz učenlivý rozšířenější neţ bonobo, přesto oba druhy jsou výrazně ohroţeny komerční těţbou dřeva. „Předci bonobů se odštěpili od šimpanze učenlivého až poté, co se jejich společní šimpanzí předci odštěpili od lidí. Odhaduje se, že se oba druhy od sebe oddělily zhruba před 0,8-1,8 miliony let. Protože žádný jiný druh než Homo sapiens již dnes z této větve nežije, šimpanzi bonobo a šimpanzi učenliví jsou nejbližšími žijícími příbuznými lidí, s nimiž sdílejí asi 98,4 % DNA. Základní rozdíly mezi oběma druhy spočívají ve společenském uspořádání (u bonobů na rozdíl od š. učenlivých panuje matriarchát a mají rovnostářskou kulturu) a sexuálním chování, ať už se jedná o způsob páření či jeho hojnost (u bonobů hraje pohlavní styk významnější roli: používá se jako pozdrav, při řešení sporů a usmiřování a jako výměnné zboží za potravu. Vedle lidí jsou jedinými opy, kteří praktikují všechny z následujících sexuálních aktivit: genitální sex – nejčastěji ve vztahu samicesamice, dále samec-samice a samec-samec, francouzskému polibku, vzájemná masturbace a orálnímu sexu. Páří se hlavně vleže v poloze břichem proti sobě, kdy si vzájemně dívají do očí. K této poloze je svou polohou přizpůsobena i samičí vulva s klitorisem. Všechny tyto sexuální aktivity provádějí jak -8-

uvnitř nejbližší rodiny, tak mimo ní. Bonobové nevytvářejí stálé vztahy s jednotlivými partnery. Pohlavní styk mají až 40krát denně, ale každý většinou trvá jen asi čtvrt minuty. Má se za to, že i samice prožívají orgasmus.). Bonobové dále mají delší nohy s užšími chodidly, ale kratší ruce a menší hlavu než šimpanzi učenliví. Jejich trup je delší a užší v lopatkách. Odlišují je také již od narození černá tvář s narůžovělými bílými pysky a dlouhé chlupy po stranách obličeje. Jejich nadočnicové oblouky také nejsou tak mohutné.“ ( charakteristika převzatá z http://cs.wikipedia.org/wiki/%C5%A0impanz_bonobo ) Co však je bonobům a š. učenlivým společné, jsou jejich kognitivní schopnosti. Oba druhy pouţívají nástroje velmi podobným způsobem (např. způsob lovu termitů je stejný), prošli zrcadlovým testem sebeuvědomění, pouţívají gesta (na rozdíl od šimpanze učenlivého však bonobové pouţívají hlasové projevy o něco více). Dva bonobové, Kanzi a Panbanisha, se naučili asi 400 slovům, které umí napsat pomocí speciální klávesnice s geometrickými symboly a dokáţou odpovídat na mluvené věty. To se blíţí schopnostem, jeţ byly výzkumy odhaleny u šimpanzů učenlivých, a těmi se v této práci budeme zabývat.

5.1.2. Oblast výskytu Šimpanz obývá nejčastěji tropické deštné lesy, lze ho však nalézt i v hustých stromových savanách, galeriových i horských lesích. Výskyt šimpanzů byl zaznamenán v těchto afrických státech: Senegal, jiţní Mali, Gambie, Guinea, Sierra Leone, Libérie, Pobřeţí slonoviny, Ghana, Nigérie, Kamerun, Gabun, Středoafrická republika, Kongo, Demokratická republika Kongo (v letech 1971 – 1997 Zair), západní Uganda, jiţní Súdán, Rwanda, Burundi, západní Tanzanie. Bohuţel se jejich počty ve volné přírodě čím dál více sniţují, neboť ubývá jejich přirozené prostředí následkem jeho kácení a přeměny na zemědělskou půdu, dále jsou loveni pytláky pro maso nebo prodáváni do zoologických zahrad. Také mohou být likvidováni některými domorodci, jimţ jsou na obtíţ. V současné době je snaha všem těmto faktorům co nejvíce zamezit, aby tento silně ohroţený druh z volné přírody zcela nevymizel. Bonobo je ohroţenější neţ šimpanz učenlivý. Kolem 10 000 jedinců bylo zaznamenáno v deštných pralesích jiţně od řeky Kongo v Demokratické republice Kongo ve střední Africe. Jejich lov během nedávné občanské války bohuţel zesílil. Na noc si šimpanzi učenliví stavějí hnízda ve větvích stromů z větví a listí, zatímco přes den putují po zemi lesem za potravou a společenským ţivotem. Šimpanz bonobo tráví v korunách stromů více času a také si staví hnízdo jako jeho příbuzný.

5.1.3. Potrava Dříve se předpokládalo, ţe šimpanz patří mezi býloţravce, avšak Jane Goodallová tento mýtus vyvrátila, kdyţ popsala, jak skupina šimpanzů ulovila guerézu červenou. Kromě gueréz loví i mláďata lesoně pestrého (Tragelaphus scriptus), štětkouna afrického (Potamochoerus porcus) a paviánů babuinů (Papio cynocephalus). U gueréz červených chytají mláďata i dospělé jedince. Občas mohou ulovit i kočkodana diadémového (Cercopithecus mitis) či kočkodana bělonosého (Cercopithecus nictitans). V průměru uloví za rok skupina přibliţně čtyřiceti zvířat přes dvacet kusů lovné zvěře. Dále v šimpanzím jídelníčku nalezneme přes 90 různých druhů stromů a jiných rostlin, je zaznamenáno více neţ 50 druhů plodů a více neţ 30 typů listí a listových pupenů, jimiţ se lidoopi ţiví. Mohou zkonzumovat i některé květy, semena, kůru a dřeň dřevin, ţvýkat ţvance suché dřevité hmoty či z kmenů olizovat pryskyřici. Poţírají i hmyz, konkrétně tři druhy mravenců (Oecophylla, Anomma, Crematogaster), dva druhy všekazů (Macrotermes, Pseudacanthotermes), housenky můr a nejrůznější larvy. Občas také mohou z ptačích hnízd vybrat vejce či mláďata. Někdy mohou pozřít malé mnoţství prsti obsahující chlorid sodný.

5.1.4. Hierarchie Šimpanzi učenliví ţijí ve skupinách, v nichţ nalezneme samce, samice i mláďata různého věku. Jednotlivé skupiny jsou vůči sobě sociálně otevřené, běţně se setkáváme s tím, ţe se mezi sebou -9-

navštěvují, a jedinci mohou dokonce přecházet z jedné skupiny do druhé, čímţ se liší nejen od paviánů, ale i od dalších lidoopů a vyšších opic, jejichţ uspořádání bývají mnohem uzavřenější a noví členové se nepřijímají bez boje. V čele skupiny stojí dominantní samec a pod ním se na různých stupních společenského ţebříčku nacházejí další samci. Nikdo však nemá svoji pozici jistou a musí si ji chránit před útoky jiných, ambicióznějších jedinců. Jsou samci, jiţ touţí, a někdy i mají patřičné schopnosti, nahradit vedoucího samce. V takových případech záleţí nejen na tom, který ze soupeřů je silnější, ale i na tom, kdo má jakou podporu ostatních. Hraje zde tedy roli nejen fyzická síla jako taková, ale mnohdy i vychytralost a „známosti“. Demonstraci samcovy síly můţeme nazvat „výhruţným předváděním“, jeţ samec uplatňuje nejen k udrţení své společenské pozice, ale i při dvoření sexuálně přitaţlivým samicím. Jednotlivé samčí exhibice se od sebe mohou navzájem lišit, nicméně základ zpravidla tvoří prudké potřásání větvemi a vrhání předměty, doprovázené zjeţením srsti, vydáváním hlasitých zvuků, hrbením ramen či kolíbáním z nohy na nohu. Někteří samci mohou být při takových předváděních aţ nebezpeční; Jane Goodallová se setkala i s tím, ţe jeden ze samců nechal ze svahu kutálet kameny, čímţ ohrozil šimpanze zrovna sedící pod kopcem. Jiní samci projevují při svých výhruţných produkcích i jistou míru vynalézavosti. Jane Goodallová popisuje ve své knize Pohled oknem (Through a Window) předvádění samce Michala, jemuţ se podařilo dosáhnout nejvyšší společenské pozice: „Michal zapojil do svých výhruţných exhibicí prázdné osmnáctilitrové plechovky: kdyţ se řítil proti soupeři, kutálel je boucháním a kopanci před sebou. Podařilo se mu tak zastrašit všechny ostatní členy společenství, a to i jedince mnohem větší, neţ byl sám.“ Samice mají uspořádání obdobné jako samci, tj. najdeme zde výše a níţe postavené jedince. Na rozdíl od samců se však výhruţně nepředvádí a řeší pouze osobní spory. U samic většinou záleţí na jejich osobnosti, sexuální atraktivitě a roli můţe hrát i to, z jaké pocházejí rodiny. Například samice Flo, společensky vysoko postavená, vychovala dceru Fifi, jeţ její pozici převzala, i díky matčině kvalitní výchově. K samcům se samice chovají podle toho, v jaké situaci se zrovna nachází, většinou jsou však vůči nim v podřízeném postavení. Samec nemá problém samici uhodit, kdyţ mu nějakým způsobem stojí v cestě, avšak většinou později stojí o urovnání sporů, coţ se provádí konejšivými dotyky a vzájemným poplácáváním.

5.1.5. Vývoj jedince Narození nového jedince bývá v šimpanzí skupině podobnou senzací jako v té lidské. Samice rodí jedno mládě za čtyři aţ pět let, z toho důvodu se ve skupinách mnoho novorozeňat najednou nevyskytuje, zpravidla pouze jedno či dvě. Po narození se mládě drţí matčiny srsti, jezdí zavěšeno pod jejím břichem a matka mu většinou pomáhá tím, ţe ho jednou rukou přidrţuje. Kojí ho mateřským mlékem a chrání před případnými nebezpečími. Kdyţ je o něco větší, nevozí ho uţ na břiše, nýbrţ na zádech a postupně ho nechává, aby si zkoušelo první krůčky, učilo se lézt, zacházet s předměty a vůbec se seznamovalo s okolním přírodním prostředím a ostatními jedinci ve skupině. Nejméně do čtyř let se mládě ţiví matčiným mlékem, spí s ní v hnízdě a je na ní plně závislé. Kolem čtyř aţ pěti let začíná proces odstavování, jehoţ délka a průběh je u kaţdého mláděte individuální. Během a po tomto procesu se také začnou výrazněji projevovat rozdíly mezi oběma pohlavími. Odstavování je náročné jak pro mládě, tak pro matku, neboť mládě se stále doţaduje, aby mu matka dala napít, protoţe ho to uklidňuje, kdeţto matka se ho snaţí naučit, ţe teď uţ musí být samostatnější a dává mu pít čím dál méně. Je to zkouška nervů pro oba. Některé matky jsou přísnější, některé méně. Po odstavení se sameček začíná více druţit s ostatními samci, zatímco samice zůstává s matkou, a pokud matka znovu zabřezne a porodí, odkoukává mladší samička péči o svého sourozence a později s ní můţe matce i pomáhat, čímţ se sama připravuje na své budoucí mateřství, jeţ zpravidla přichází mezi jedenáctým a dvanáctým rokem věku. Mladý sameček se naproti tomu čím dál více osamostatňuje a začíná si budovat svou pozici v rámci skupiny. Pozoruje ostatní samce, zdokonaluje se ve výhruţných exhibicích. Čím je starší a

- 10 -

zkušenější, tím větší má šanci své postavení mezi samci vylepšit. Plně dospěje do společenské zralosti kolem patnáctého roku věku. Zajímavé je, ţe samečkové se sexuálně vyvíjí mnohem rychleji neţ samičky, neboť uţ mezi prvním a čtvrtým či pátým rokem projevují zájem o „růţové“ samičky, dotýkají se jejich zduřenin, lezou na ně a dělají všechny kopulační pohyby, jaké vidí u dospělých samců.

5.1.6. Sexuální chování Sexuální chování u šimpanzů učenlivých se začíná výrazněji projevovat v pubertě, do níţ obě pohlaví přichází sedmého roku věku. U obou pohlaví probíhá odlišně. Samice Mladá samička se kolem svých sedmi let začne pravidelně dostávat do svého tzv. „růţového období“, coţ znamená, ţe pohlavní otvor jí zduří, aby mohla přilákat ostatní samečky k páření. Zezačátku se tato zduřenina objevuje nepravidelně a není tak velká a výrazná jako u plně dospělých samic. Dospělí samci jí proto zpravidla nevěnují pozornost, zato malí samečci, někteří jiţ těsně před prahem dospívání, takové samičky vyhledávají a pokouší se s nimi pářit. Trvá však zpravidla ještě dva roky, neţ samice plně dospěje, k čemuţ dochází kolem devátého roku věku (věkové údaje se, stejně jako u člověka, mohou u jednotlivců mírně odlišovat). Poté uţ začne vzbuzovat pozornost i dospělých samců. Kaţdá samička svou pohlavní dospělost přijímá různě. Jane Goodallová ve své knize Ve stínu člověka (In the Shadow of Man) popisuje odlišné reakce dvou samic, jejichţ zduřenina poprvé vzbudila pozornost dospělých samců. Kdyţ se to stalo samičce Púč a samci se jí začali dvořit, „Púč vţdycky začala ječet a utekla, ale samci se táhli za ní a jejich dvoření bylo stále agresivnější. Nakonec se Púč obrátila a běţela k nim, přikrčila se těsně k zemi, a kdyţ ji konečně samci pokryli, stále křičela. Po kaţdém spáření s vřískotem odběhla.“ (citace ze str.172) Zato samička Fifi by se podle Goodallové dala pokládat za jakousi „šimpanzí nymfomanku“, čímţ byla dokonce mezi ostatními pozorovanými samicemi raritou. „Uţ asi půl roku předtím, neţ se u ní objevila první skutečně dospělá zduřenina, dávala Fifi najevo téměř fanatický zájem o sexuální chování starších samic.“ Kdyţ se pak své skutečné dospělosti konečně dočkala, „okamţitě reagovala, kdyţ o ni projevil sebemenší zájem některý samec. Někdy dokonce ani nečekala a sama k nim běţela a nabízela se jim, ještě neţ jí vůbec věnovali pohled.“ Roli při chování samic při páření hraje nejen osobnost samice a její sebevědomí, ale i matčina výchova a odpozorované chování. Samec U samce se během puberty mění vztah k matce v závislosti na tom, jak spolu vycházeli předtím. Čím důvěrnější vztah mají, tím větší podporu pro něj matka během dospívání znamená a tím častěji se k ní dospívající samec vrací. Kolem desátého a jedenáctého roku stále dávají samečkové matkám najevo respekt a většinou jim ustupují. Na oplátku se matky snaţí jim dávat najevo podporu v různých šarvátkách s ostatními samci. S narůstajícím věkem karta se začíná postupně obracet – pak uţ je to dospělý samec, který je připraven bránit svoji matku. Mění se také vztah dospívajícího k uţ dospělým, vysoce postaveným samcům. Co mu prominuli v devíti letech, neprominou mu ve dvanácti. O to pokorněji se k nim dospívající samec musí chovat, aby neschytal výprask. Jak popisuje Jane Goodallová v knize Ve stínu člověka: „Někdy se stává, ţe kdyţ takový mladý sameček pozoruje z dálky vysoce postaveného samce, jak se cpe, napětí se v něm vystupňuje natolik, aţ začne řádit. A tak vyrazí, dere se houštím a vláčí větve. Ale i za to ho někdy některý z velkých samců potrestá. Zdá se totiţ, ţe dospělé samce často dráţdí příliš velký hluk a zmatek, který způsobuje nějaký výrostek.“ (citace ze strany 167) Stejně jako u lidí: vţdy záleţí na tom, na koho zrovna narazí. Někdo je tolerantní, někdo méně. Od toho se odvíjí i chování při páření. Záleţí vţdy, s jakou samicí se chce dotyčný mladík pářit. Jestliţe se jedná o společensky ne tak atraktivní samici, většinou není problém, aby si i dospívající mladíček přišel na své. Pokud je však samice populární a ţádaná, starší samci zpravidla mladíka nenechají, aby se s ní spářil, a nárokují si ji pro sebe. Mladíkovi pak zbývá jediná moţnost: přesvědčit samici v soukromí, kdyţ uţ se okolo ní nikdo ze starších nepohybuje. Mnohdy se stane, ţe

- 11 -

se s ní takto spáří třeba den poté, co růţová zduřenina zmizí, anebo naopak den předtím, neţ samička plně zrůţoví. Právě kvůli tomu, ţe se se samicí během jejího „růţového období“ spáří postupně mnoho samců, někteří i víckrát (aby zvýšili pravděpodobnost, ţe právě jejich genetická informace určí další generaci), je většinou celkem těţké určit otce později narozeného mláděte. Jane Goodallová, jeţ „své“ gombské šimpanze dobře zná, občas na základě rysů můţe odhadnout, kdo by mohl být otcem mláděte, avšak pro šimpanze samotné tento fakt vůbec nehraje roli. Šimpanzí pohlavní styk je velmi krátký, trvá zpravidla deset aţ patnáct vteřin. Samec dřepí ve vzpřímené pozici, jednu ruku lehce poloţenou na partnerčiných zádech a druhou se opírá o zem vedle sebe. Samička je naproti tomu přikrčená k zemi a nastavuje samci svou růţovou zduřeninu. Zajímavý jev, jejţ se ještě nepodařilo uspokojivě vysvětlit, je chování většiny mláďat obou pohlaví, kdyţ se jejich matka páří. Je totiţ běţnou praxí, ţe se sesypou na samce, jenţ jejich matku nakrývá, a snaţí se dospělým jejich styk všemoţně překazit: odstrkují samce, sahají mu na obličej atp. Většinou samci projevují úţasnou trpělivost, pouze odvrátí hlavu a pokouší se, nevšímat si malých otravů. Ţe by k tomu malé vedla ţárlivost? To se zatím neví…

5.1.7. Komunikace v rámci druhu Největší roli při komunikaci jednoho šimpanze s druhým hrají mimika a gesta. Známe mnoho výrazů obličeje, z nichţ kaţdý má přesně určený význam. Např. různé škleby, smích, špulení pysku atp. Dále můţeme pozorovat gesta jako objímání, líbání či poplácávání se na různých částech těla. Mnoho z gest a obličejů jsou doprovázena i zvukovými projevy, např. supavé houkání (to pouţívají nejčastěji, kdyţ dorazí k nějakému zdroji potravy), štěkání (kdyţ ve skupině zavládne vzrušení), pokřik „rááá“ (kdyţ se šimpanz střetne s něčím zneklidňujícím), kňouravé „hú“ (uplatňuje se při dorozumívání mezi matkou a mládětem), chrochtání a mnoho dalších. Některá gesta či zvuky mohou mít vyuţití ve více různých situacích, záleţí pak na jeho intenzitě či hloubce. I u šimpanzů můţeme pozorovat něco jako kulturu, jeţ se projevuje tím, ţe v jedné skupině se můţe pouţívat nějaké gesto, které jiná skupina buď nepouţívá vůbec, nebo je má pro jinou situaci. I z tohoto jevu později vědci vyvodili, ţe mají-li se šimpanzi naučit s námi komunikovat pomocí nějakého „jazyka“, pak onen jazyk nemůţe být zaloţen na pouţívání hlasu (jejţ nedokáţou tak umně kontrolovat jako my lidé), nýbrţ na pouţívání určitých gest. Teprve po tomto uvědomění se výzkumy v této oblasti dočkaly prvních úspěchů.

5.2.

Pes

5.2.1. Obecné informace Psa domácího (trinomické jméno Canis lupus f. familiaris) řadíme do řádu šelem (Carnivora), čeledi psovití (Canidae), rodu Vlk (canis) a druhu Vlk obecný (Canis lupus). Všichni příslušníci rodu šelem psovitých ţijí v poměrně sloţitě organizovaných společenstvech – smečkách, a proto mají velmi výrazné sociální cítění. Vztahy uvnitř smečky se řídí určitými pravidly - hierarchie a postavení jednotlivých členů je pevně stanoveno a je potvrzováno a upevňováno pomocí rituálů. Změna můţe nastat pouze za určitých podmínek. Proto je u psovitých šelem vysoce vyvinuta schopnost komunikace, která jim umoţňuje spolupráci při obraně teritoria, péči o mláďata a získání potravy (např. lov velkých zvířat, která by jedinec sám neulovil). Obecně se předpokládá, ţe pes je zdomácnělý a umělým výběrem změněný vlk obecný. Je však velmi důleţité si uvědomit, ţe ačkoliv má pes 98% stejné DNA jako vlk, není to vlk. Velmi rozšířenou pověrou mezi lidmi je, ţe pokud pes neposlouchá, je to proto, ţe ve smečce „lidsko-psí“ dosáhl alfa-postavení. Pravdou však je, ţe je jen málo psů, kteří by byli přirozeně natolik dominantní, ţe by sami usilovali o vedoucí postavení. Pro psa je přirozené respektovat člověka a tak ho do svého hierarchického „boje“ vůbec nezařazuje. K hierarchickému tvoření dochází pouze v případě, kdy má

- 12 -

lidská rodina více psů, majitel psů se dostává do pozice „super-alfa“ a jeho úkolem je aby ani jednoho ze psů nezvýhodňoval a docílil tak přibliţné rovnocennosti. Úloha psa v lidské společnosti byla vţdy rozmanitá. Pes můţe být jak jen společník, tak i pomocník při lovu či pasení stád, stráţce majetku, taţný nebo saňový pes (přeprava nákladů), můţe být vycvičen pro pouţití v ozbrojených sloţkách (hledač drog, výbušnin, obranář, stopař…) či k asistenci hendikepovaným osobám. Ve východní a jihovýchodní Asii slouţil pes i jako potravinové zvíře. Odhadem ţije na světě více neţ 500 milionů psů. V tomto se Česká republika jednoznačně řadí na špičku v Evropě – podle statistik chová alespoň jedno domácí zvíře téměř polovina českých domácností, coţ vychází přibliţně na 1 aţ 2 miliony psů. I kdyţ se kaţdé narozené štěně s průkazem původu zapisuje do plemenné knihy, ţádná celostátní evidence psů neexistuje a mnoţství toulavých a opuštěných psů není známo. Chov psů je na celostátní úrovni upravován zákonem na ochranu zvířat proti týrání, veterinárním a mysliveckým zákonem. Kynologie a chov psů v ČR jsou řízeny ČMKU (Českomoravská kynologická unie), která zastupuje Českou republiku v Mezinárodní kynologické federaci FCI.

5.2.2. Plemena psů Během dlouhé domestikace psa bylo vyšlechtěno bezpočet plemen, která se od sebe liší vlastnostmi jak fyzickými (tzn. Délka a barvy srsti, velikost, postava), tak povahovými – z toho se také odvíjí vyuţití jednotlivých plemen k velmi různým účelům. V současné době se vyskytuje více neţ 1000 různých psích plemen, avšak dle FCI (mezinárodní kynologická federace) jich je uznáno 355. I toto číslo se ale neustále navyšuje. Plemena psů uznaná FCI mají své standardy, které popisují charakteristické fyzické i povahové znaky plemene. FCI rozděluje plemena psů do 10 kategorií + neuznaná plemena. I.

Plemena ovčácká, pastevecká a honácká

Do této skupiny patří dobře ovladatelní psi, vyšlechtění pro hlídání a shánění stád ovcí a dobytka. V dnešní době jsou vyuţíváni nejen jako pracovní psi, ale i jako milí společníci, kteří ale potřebují zaměstnat mozek, jinak se u nich můţe vyskytnout problémové chování. Např. Německý ovčák, Border kolie, sheltie, australská kelpie, mudi, australský ovčák, belgický ovčák, welsh corgi cardigan/pembroke, australský honácký pes… II.

Pinčové, knírači, plemena molossoidní a švýcarští salašničtí psi

Rozmanitá skupina plemen - Anglický buldok, dobrman, brazilská fila, bernardýn, hovawart, leonberger, BSP, trpasličí pinč, španělský mastin, III.

Teriéři

Plemena psů vyšlechtěná původně k lovu a k výkonu myslivosti. Teriéři jsou nyní chováni i jako společenská plemena, ale stále u nich přetrvává silný lovecký instinkt. Např. Parson russel terier, jack russel terier, bedlington teriér, Irský jemnosrstý pšeničný teriér, skye teriér, bulteriér, stafordšírský bulteriér, yorkšírský teriér IV.

Jezevčíci

Skupina jezevčíků se dělí na 9 plemen dle rázu - velikosti (standardní, trpasličí, králičí) a druhu srsti (dlouhosrstý, hladkosrstý, drsnosrstý) - 13 -

V.

Špicové a tzv. primitivní plemena

Jejich charakteristickým znakem jsou malé špičaté uši a ocas, který nosí přetočený nad hřbet. Např. rhodéský ridgeback, portugalský podengo, basenji, čau-čau, akita inu, aljašský malamut, samojed, sibiřský husky, karelský medvědí pes, lapinkoira, německý špic, norský lundehund VI.

Honiči a barváři

Psi vyšlechtění k výkonu myslivosti, k pronásledování zvěře. Mají vynikající čich. Např. baset, bígl, dalmatin, modrý gaskoňský honič, bloodhound, vydrař (otterhound) VII.

Ohaři

Patří sem ohaři a setři. Ohaři jsou pracovní psi, vyšlechtění k vystavování drobné zvěře - pes ztuhne, ocas a hlava jsou v jedné rovině, přední končetina je zvednutá. Ohaři jsou dobře ovladatelní, přátelští a neagresivní. Potřebují hodně pohybu, při správném pohybovém vytíţení mohou být s úspěchem chováni i v bytě. Nehodí se na zahradu jen do kotce. Např. německý krátkosrstý ohař, irský setr, výmarský ohař, maďarský ohař hladkosrstý, bretaňský španěl, pointer, VIII.

Slídiči, retrívři a vodní psi

Původně se jedná o lovecká plemena, vyšlechtěná k přinášení ulovené zvěře. Jsou to dobře ovladatelní psi, zvláště zlatý a labradorský retrívr díky své výborné povaze postupně vytlačuje německé ovčáky jako vodicí pes pro nevidomé; kříţenci těchto plemen jsou pouţíváni i jako asistenční psi. Např. flat coated retriever, americký kokršpaněl, kooikerhondje, portugalský vodní pes IX.

Plemena společenská

Do této skupiny patří plemena psů, která byla vyšlechtěna k tomu, aby dělala společnost člověku. Jsou to plemena menší velikosti, která lze chovat i v bytě. Př, čivava, bišonek, maltézský psík, papillon, grifonek, brabantík, čínský chocholatý pes, kavalír king charles španěl, francouzský buldoček, mops… X.

Chrti

Chrti jsou psi vyšlechtění především pro rychlost. Jsou to rychlí, štíhlí a elegantní psi, kteří potřebují dostatek prostoru. Pouţívali se k lovu vysoké zvěře, kterou na rozdíl od ostatních psů nalézá zrakem. V současnosti se chrti pracovně uplatňují v závodech. Povahou jsou chrti nezávislí a občas uzavření a nepřístupní. Např. afgánský chrt, vipet, barzoj, saluki, italský chrtík… N – FCI neuznaná plemena Plemena, která na uznání FCI teprve čekají, nebo nebyla uznána vůbec. Např. praţský krysařík, chodský pes, dlouhosrstý vipet, český strakatý pes, biewer teriér…

- 14 -

5.2.3. Vzhled Mezi dnešními plemeny psů existují obrovské rozdíly ve velikosti i tělesných proporcích. Jedno z nejmenších psích plemen – čivava – má ideální hmotnost 1,5 – 3 kg, zatímco některá extrémně velká psí plemena mohou dosahovat hmotnosti i 100kg. Obecně je pes stavbou těla velmi podobný svým vlčím příbuzným. Má štíhlé svalnaté tělo s mohutným hrudníkem. Má nápadné ušní boltce, které byli původně vzpřímené a zašpičatělé, u prošlechtěných plemen mohou být téţ klopené a převislé. Psí oči jsou malé většinou mandlového tvaru. Občas se můţeme i v poměrně odborné literatuře dočíst, ţe psi jsou barvoslepí. To však není pravda – psi barvy vidí, jen ne tak jasně jako člověk (jejich rozlišení barevné škály je asi takové, jako my vnímáme barvy za podvečerního šera). Končetiny jsou stavěny pro vytrvalost v chůzi i běhu. Pes je prstochodec – to znamená, ţe našlapuje pouze na prsty, na kterých jsou pruţné nášlapové polštáře (zrohovatělé útvary na tlapkách bez pokrytí srstí). Mají pevné, tupé a nezataţitelné drápy. Na zadních končetinách mají zpravidla jen čtyři prsty, na předních končetinách čtyři + pátý zakrnělý palec, který se nedotýká země. Ocas psa je obecně středně dlouhý a jen málokdy zcela rovný – často bývá šavlovitého či srpkovitého tvaru, nebo alespoň jeho konec je stočený vzhůru. Tělo psa je zpravidla kryté srstí různé délky i struktury. Jak vypadal původní „prapes“ se jiţ asi nikdy přesně nedozvíme, ale je moţné ţe dnešní tzv. „primitivní plemena“ nebo zdivočelí psi dingo jsou jim velmi podobní. Jsou to psi střední velikosti, váţící 14 – 20kg, tvarem těla připomínají malého vlka indického (Canis lupus pallipes). Mají hladkou, krátkou srst, většinou světle hnědé nebo červenohnědé barvy, někdy s bílými znaky. Mají špičatý čenich, oči mandlového tvaru a vzpřímené uši klínového tvaru a dlouhý stočený ocas.

5.2.4. Etogram psa – vrozené chování Etogram psa představuje souhrnný popis tzv. inventáře vrozeného chování psa (instinktů) s přihlédnutím k dědičným predispozicím (zděděným) a vlivům prostředí. Mezi nejdůleţitější okruhy vrozeného chování patří např.: lovecké, obranné, potravní, sexuální, sociální chování… Obranné chování se týká zejména teritoria. Naprostá většina psů bez ohledu na plemeno má silně zachovaný smysl pro obranu teritoria. I velmi drobný pes se proto zpravidla pokouší bránit své teritorium i proti mnohem většímu vetřelci. Lovecké chování směřuje k zajištění potravy pro jedince i smečku. Tento funkční okruh byl však domestikací psa zasaţen snad nejvíce. Nejenţe pes je obvykle od útlého mládí ovlivňován ve svém loveckém chování (např.: nesmí honit zvěř, nesmí si všímat domácí drůbeţe apod.), ale uţ samotný dědičný základ loveckého chování je dlouhodobým šlechtěním zasaţen a tyto změny jsou dědičně upevněny. U některých plemen je lovecký pud silně utlumen, u některých je lovecké chování modifikováno (např. vystavování zvěře u ohařů, štvaní bez přiblíţení ke kořisti u chrtů…) nebo přesměrováno (např. specializace na lov pernaté zvěře). „Instinktivní program“ lovu malé kořisti se v kynologii vyuţívá např. při nácviku aportu (odhozený předmět napodobuje pohyb malé kořisti od psa). Sexuální chování směřuje k produkci potomků a tím k zachování rodu. Patří sem výběr partnera, páření a péče o mláďata. V dnešní době všechny tyto činnosti psa výrazně ovlivňuje člověk. Feny pohlavně dospívají v 7. aţ 12. měsíci ţivota, kdy obvykle přichází také první říje – „hárání“. Fena má tzv. diestrický cyklus – to znamená, ţe říje se vyskytuje dvakrát ročně. Feny zpravidla hárají začátkem jara a koncem léta po dobu tří aţ čtyř týdnů. Pes pohlavně dospívá, podobně jako fena, v období 7. – 12. měsíce ţivota. Jiţ v takto mladém věku je pes schopen oplodnit fenu a fena je schopna zabřeznout, avšak z hlediska nedokončeného tělesného vývoje se to výrazně nedoporučuje. Páření (krytí) je sloţitý reflexní děj, který tvoří celá řada podmíněných a nepodmíněných reflexů. Při páření dochází k zasunutí ztopořeného údu psa do pochvy feny.

- 15 -

Vlastní páření dělíme na tři fáze: 1. Předehra Slouţí k seznámení se zvířat. Psi pobíhají, hrají si a fena hravě psovi uniká při jeho pokusech přejít do další fáze páření. 2. Akt páření Začíná plynulým přechodem z předešlé fáze. Fena je připravená přijmout psa, rozkročí zadní nohy, ohne ocas na bok. Za příznivých podmínek dochází k zasunutí částečně ztopořeného penisu do pochvy. Tato fáze trvá jen několik sekund a plynule přechází do fáze svázání. 3. Svázání Fáze, při které dochází k enormnímu zvětšení penisu, coţ zabezpečí přechod dávky semene do pochvy a následně dělohy feny. Ejakulace semene probíhá u psa po kapkách v sekundových aţ třísekundových intervalech během celého průběhu fáze a skládá se ze tří frakcí – prostatické, spermatické a opět prostatické. Během svázání přehodí pes zadní nohu přes hřbet feny a oba zůstávají stát se zadky přitisknutými k sobě. Fáze svázání můţe trvat aţ půl hodiny, obvykle to však bývá méně. Březost feny trvá průměrně 63 dní. Průběh březosti je velmi individuální - některé feny na začátku březosti mění své chování – jsou mazlivější, víc jedí, u jiných se zase projevuje nechutenství. Několik dní před porodem dochází ke zvětšení mléčných ţláza ke zduření pochvy. Porod probíhá ve třech fázích a trvá od 6 do 12 hodin. První fáze se projevuje nepokojem feny. Ve druhé fázi dochází k otevření krčku dělohy a ve třetí fázi k samotnému vypuzení plodu a končí porodem placenty. Plody jsou uloţeny ve dvou placentách – první plodový obal praská jiţ v porodních cestách; druhý prokousne matka, spolu s pupeční šňůrou, fena ihned po porodu. Štěňata se rodí slepá, hluchá a nemají vyvinutý čich. Mají velmi dobře vyvinutý sací reflex. Ještě se nedokáţí postavit, ale umí se přesouvat na kratší vzdálenost lezením. Po 12-ti dnech otevírají oči, po 20-ti dnech začínají reagovat na zvukové a čichové podněty. V tomto období jsou štěňata zcela bezbranná a závislá na matce, která je kojí. V období mezi 3. a 12. týdnem začínají být sociálně aktivní a zdokonalují se jim smysly. Toto období je extrémně důleţité z hlediska socializace – štěňata se seznamují s okolím, seznamují se s různými ţivočišnými druhy a především si zvykají na člověka. Kolem 8. týdne je ideální věk pro přechod štěněte k novému majiteli. Mezi 3. a 6. měsícem je ideální období pro výchovu, protoţe štěně je schopné a ochotné se rychle učit. Stejně tak, jako vlk se v tomto věku učí lovit ve spolupráci se svými rodiči, pes se analogicky v tomto věku učí spolupracovat s člověkem a podřizovat se jeho vedení. Není důleţitý obsah výcviku, ale je nutný úzký kontakt s člověkem a spolupráce. Pokud je pes v tomto věku zanedbáván a nedostane příleţitost k získávání zkušenosti, náprava se pak později zjednává těţko. Od 6. měsíce nastává období puberty, kdy se ze štěněte pomalu stává dospělý pes – pohlavně dospívá, a v toto období můţe být pro majitele, zejména začátečníka, špatně zvládnutelné – pes „zkouší“, co můţe, začíná ho více zajímat okolní svět, je odváţnější a méně závislý na majiteli – zjednodušeně řečeno se z „malého hodného štěňátka“ můţe, pokud nemá jasně stanovené hranice, „divoký, neposlušný puberťák“. Kolem třetího roku ţivota je pes jiţ pohlavně i fyzicky dospělý a jeho charakterové vlastnosti jsou ustálené. Sociální chování Pes je sociální tvor, který s jedinci svého druhu a s člověkem komunikuje pomocí širokých výrazových prostředků, řečí těla vyjádřenou polohami těla, ocasu, hlavy, uší či pysků, pohledem, ritualizovanými gesty, zvukovými a pachovými signály. Do tohoto funkčního okruhu chování patří veškeré projevy a aktivity, které upevňují vztahy a spolupráci uvnitř smečky. Pokud má pes vykonávat náročné činnosti, ke kterým směřuje výcvik, a kvalitně spolupracovat se psovodem, musí vzájemný vztah psa a člověka fungovat naprosto perfektně. K takovému výcviku i k běţnému souţití psa a

- 16 -

člověka je nezbytné znát základní sociální projevy psa a umět rozeznat a posoudit signály, které pes dává. Signály nejsou dány jen jednou částí těla – například vrtění ocasu obecně, znamená jen vzrušení, ale má-li pes přátelské úmysly, je dále vyjádřeno drţením ocasu – nízko nebo vysoko, polohou uší, pysků atd. Nejdůleţitější sociální projevy psa jsou: teritoriální chování, udrţování individuální vzdálenosti, udrţování hierarchického uspořádání, agresivní chování, imponování, protestní chování, podřízené chování, přátelský kontakt a neutrální kontakt.  Teritoriální chování Vlci v přirozeném prostředí volné přírody, zvláště v době rozmnoţování, si velmi intenzivně brání svoje teritorium. To lez rozdělit na tři okruhy: domov I. řádu (doupě), domov II. řádu (bezprostřední okolí doupěte určené pro pobyt mláďat) a potravní revír (lovecké teritorium - jeho velikost kolísá podle místních podmínek). Teritoriální chování zůstalo zachováno i u psa, ale omezuje se pouze na dva okruhy – domov I. A II. Řádu. Teritoriální agresivitu uplatňuje pes jak vůči příslušníkům svého druhu, tak vůči lidem. Obrana teritoria („hlídání“) bylo patrně jedním z prvních způsobů vyuţití psa. Intenzita těchto projevů je závislá na plemeni a výcviku. Ve svém teritoriu se pes projevuje podstatně sebevědoměji (je ochoten napadnout i protivníka objektivně silnějšího), neţ na území neutrálním. I pes si značkuje širší revír, který si však obvykle nebrání. Známé značkování močením a trusem má proto význam informativní („byl jsem tady“). U sebevědomých jedinců je značkování močením a trusem často doprovázeno hrabáním (mezi prsty jsou uloţeny pachové ţlázy, takţe tímto způsobem pes zanechává další výrazný pachový otisk).  Udrţování individuální vzdálenosti Kaţdý jedinec si v rámci smečky brání jakési „soukromé teritorium“, jehoţ porušení ostatními členy smečky (včetně člověka) je pociťováno jako porušení pravidel. Čím vyšší postavení má jedinec ve smečce, tím větší si obvykle udrţuje individuální vzdálenost a při odpočinku často zaujímá výlučné (vyvýšené, nejpohodlnější…) místo. K překonání hranic individuální vzdálenosti slouţí rituály (výzva ke hře, sexuální výzva, seznamovací chování…).  Udrţování hierarchického uspořádání Hierarchické uspořádání je určeno v klasické psí smečce, tak ve společenství jednoho či několika lidí a jednoho nebo více psů. Protoţe pes obvykle respektuje biologickou nadřazenost (tento jev se vyskytuje i mezi divoce ţijícími druhy zvířat) není pro psovoda obvykle těţké zaujmout „vyšší postavení.“ Jak jiţ bylo zmíněno, je potřeba si uvědomit, ţe pes není vlk, a tak nemá snahu převzít velení „lidsko-psí“ smečky. V případě, ţe má psovod více psů, můţe mezi nimi velice výrazně ovlivnit vztah spravedlivým jednáním, při němţ se vyvaruje upřednostňování jednoho psa na úkor druhého. Tím lze u přibliţně stejně sebevědomých jedinců dosáhnout jejich rovnocenného postavení. Takový jedinci se buď vzájemně respektují ve všech ohledech, nebo se při různých příleţitostech v privilegovaném postavení střídají.  Agresivní chování Původní nepozměněná agresivita byla důleţitá emoce pro zachování druhu. Vycházela ze situace, kdy se pes snaţí udrţet postavení ve smečce a výhodné ţivotní podmínky. Avšak během domestikace byla agresivita stejně jako některé další instinkty utlumena a pozměněna, protoţe u svého druhu jiţ ztratila opodstatnění.

- 17 -

Agresivita spouští agresivní chování – útok. Rozeznáváme agresivní chování tlumené (hrozba) a netlumené (útok). Netlumené agresivní chování se vyskytuje jen zřídka a dochází k němu v extrémních situacích. Nejdůleţitějším signálem, který předchází vlastnímu útoku je upřený pohled protivníkovy do očí (pes protivníka „fixuje“ očima), zejména na hřbetě najeţená srst a vyceněné zuby. Podle sebevědomí psa v daném okamţiku mohou být ušní boltce vzpřímené popředu (agrese útočná) nebo poloţené vpřed (agrese obranná). Tlumená agresivita je podstatně častější neţ agresivita netlumená. Tlumená agresivita nahrazuje skutečný boj tam, kde není nezbytně nutný a je jedním z opatření, které šetří energii a zdraví jedince a tím pomáhá k zachování druhu. Projevem tlumené agresivity mohou být např. rituální projevy (chytání za nos…), bitky psů na neutrálním území, které mají rozhodnout o okamţitém vzájemném postavení (hlučný boj, kde dochází pouze ke krátkým „zákusům“ a okamţitému pouštění, čímţ se minimalizuje riziko zranění).  Imponování Imponování se objevuje ve chvíli, kdy se setkávají jedinci, jejichţ sociální postavení je nejisté. Imponující pes demonstruje svoji sílu a na rozdíl od hrozby obvykle nepředchází útoku, i kdyţ v případě dvou velmi sebevědomých jedinců můţe na hrozby a posléze i bitku dojít. Imponující pes stojí nebo obchází druhého psa se zdviţeným ocasem, hlavu drţí vzhůru, uši má vztyčené a nasměrované dopředu. Dívá se před sebe do dálky a nehledí na druhého psa. Můţe mít rovněţ najeţenou srst a tlumeně vrčet. Na rozdíl od hrozby na sebe psi nikdy nehledí přímo a v ţádném případě necení zuby. Imponující chování pouţívá pes tehdy, pokud postavení druhého jedince je blízko jeho vlastnímu. Proto pes obvykle neimponuje štěňatům nebo výrazně menším psům.  Protestní chování Protestní chování je uţíváno zejména níţe postavenými jedinci jako odpověď na nevhodné chování jiného psa výše postaveného. „Protestující“ pes zaujímá pokornou pozici, ale hlavu stáčí k „nadřízenému“, otevírá tlamu dokořán a ukazuje zuby. Nekrčí však pysky a nevrčí. Protestní chování lze označit také jako obranou hrozbu, která však není projevem strachu. Jejím účelem není vyvolat konflikt, ale zamezit neţádoucímu chování partnera. Pokud partner nevezme protest na vědomí, „protestující“ pes se brání kousáním, při kterém obvykle kňučí nebo kvílí. Nadřazení psi takový „útok“, aţ na malé výjimky, netrestají.  Podřízené chování Účelem pokorného podřízeného chování je tlumení agresivity. Pokorné gesto můţe pouţít i sebevědomý jedinec zároveň s imponujícím chování, aby tak zabránil útoku ze strachu – odvrací hlavu, nastavuje krk ze strany…). Důleţitými a výraznými soubory podřízeného chování je pasivní a aktivní podřízení. Pasivní podřízení je účinný mechanismus tlumící agresivitu nadřízeného jedince. Intenzita projevu je různá podle závaţnosti situace – začíná u prostého odvrácení pohledu a staţením ocasu mezi nohy aţ po převalení na záda, nastavení břicha a strnulost. Aktivní podřízení (výzva ke hře) je vyjádření touhy po co nejpřátelštějším kontaktu. Není odpovědí na hrozby, ale naopak je uţíváno k vyvolání přátelských aktivit netečného partnera. Výrazy aktivního podřízení jsou hlasové (vzrušené pískání, poštěkávání…) nebo pomocí gestikulace (hravá poklona – sníţená přední část těla s rozhozenými předními končetinami, naklánění hlavy na stranu, horlivé mávání ocasem). Výzvou ke hře můţe být i hraný útok, plíţení, hrané lovení apod. – pro tyto projevy jsou charakteristické přehnané a prudké projevy, hlučnost, vrtění ocasem. Výrazy výzvy ke hře můţe pouţít i nadřízený jedinec k vyprovokování hry nebo při dvoření feně. Mezi podřízené chování patří i tzv. konejšivé signály, jinak také smířlivá gesta. Nejčastější je zdvihání tlapky – to pouţívají jak podřízení, tak nadřízení jedinci za účelem uklidnění. Dalším důleţitým gestem je olizování – snaha olíznout partnerovi (psovi nebo člověku) ústa nebo obličej, je přátelské a podřízené gesto, které velmi často vyuţívají štěňata v případě, ţe potkají staršího psa. Uţ i samotné vysunutí jazyka z tlamy, společně s odvrácenou hlavou, je důleţitý signál při navazování kontaktu.

- 18 -

 Přátelský kontakt Přátelský kontakt je chování, které utuţuje vztahy ve smečce a projevy podřízenosti a nadřízenosti zcela potlačeny. Projevuje se tzv. komfortním chováním – péče o srst, olizování uší…  Neutrální kontakt K neutrálnímu kontaktu dochází v situacích, kdy se stýkají psi, kteří nepatří do uceleného společenství (smečky), ale znají se – např. na cvičišti, v parku… Je charakterizován krátkým očicháváním zpravidla obličeje a uší, posléze i genitálií. Pouze sociálně nejistí nebo bázlivý jedinci v tento moment vykazují podřízené postoje.

6. Snahy o mezidruhovou komunikaci 6.1. Šimpanz 6.1.1. Výzkum v přirozeném prostředí Gombe První dny v Gombské rezervaci roku 1960 nebyly pro mladou výzkumnici Jane Goodallovou vůbec růţové. Celé dny se trmácela po deštném lese a marně pátrala po šimpanzích, které sem přijela zkoumat. O to větší pak byla její radost, kdyţ poprvé zahlédla skupinku šestnácti jedinců schovávajících se ve větvích. Nebylo z nich mnoho vidět, protoţe listoví bylo husté, ale i tak to byl pro Goodallovou úspěch. Zaujalo ji, ţe celé ty dvě hodiny, co skupinka na stromě pobývala, ji nebylo vůbec slyšet. Během dalších deseti dní viděla mnoho šimpanzů, avšak jediné, co mohla spolehlivě zmapovat, bylo různorodé sloţení skupinek, v nichţ se shromaţďovali. Pro skutečně hloubkový výzkum bylo třeba dostat se k nim blíţ. Kdyţ se však o to pokoušela, zvířata vţdy utekla. Bylo třeba vymyslet nějakou účinnou metodu, jak se k nim přiblíţit tak, aby co nejméně narušila jejich přirozené chování. Po třech měsících pobytu v dţungli se šla Goodallová sama projít a vylezla na holý vrchol přes tři sta metrů vysoko nad jezerem Tanganika, odkud se jí rozprostíral nádherný výhled na údolí Kasakela. Zde se usadila a počala dalekohledem pátrat po šimpanzích. A její úsilí bylo odměněno – po čtvrt hodině se skutečně tři objevili a udiveně si ji prohlíţeli. Tuto příhodu dále Goodallová líčí takto: „Očekávala jsem, ţe utečou, protoţe nebyli dál neţ takových šedesát metrů, ale za chvíli se docela klidně pustili dál a brzy se mi ztratili v hustším porostu. Měla jsem snad přece jenom pravdu, kdyţ jsem předpokládala, ţe se budou méně bát jedné osoby, jeţ se k nim přiblíţí sama? Vţdyť i kdyţ jsem nechávala své africké průvodce opodál a šla jsem ke skupině bez nich, šimpanzi si jistě dobře všimli, co se děje.“ (Ve stínu člověka, citace ze str. 36) Mladá výzkumnice své pozorovací místo po zbytek dne neopustila a mohla ještě pár dalších šimpů spatřit. Všichni si ji vţdy bedlivě prohlédli, neboť byla na holém svahu dosti nápadná, avšak ţádný z nich neutekl v panice. Tato příhoda by se dala povaţovat za jakýsi obrat v Goodallové výzkumu, neboť od té doby chodila Jane na svah kaţdý den po dobu přibliţně jednoho měsíce (dokud bylo na stromech dost plodů, které sem šimpanze lákaly) a kaţdý den tak byla lidoopům, kteří se opodál krmili na fíkovnících, na očích. Zvířata si mohla ověřit, ţe jim od ní nehrozí ţádné nebezpečí, a zároveň si na ni mohla zvyknout, uţ jen proto, ţe Goodallová nenosila nijak výrazné oblečení a vypadala pořád stejně. Po určité době mohla Goodallová začít vzdálenost mezi sebou a šimpanzi sniţovat. Postupně je s dostatečným odstupem začala následovat pravidelně do lesa a stále si dávala pozor, aby je nijak nepolekala. Několikrát se jí v tomto období dlouhém několik měsíců stalo, ţe ji šimpanzi najednou obklíčili a samci se před ní začali výhruţně předvádět. Jane měla samozřejmě strach, nechovala se však zbrkle a vše pokorně přestála a dala zvířatům najevo, ţe s nimi nemá v úmyslu bojovat. Za nějakou chvíli ji vţdy šimpové nechali opět být. Tak období útěku vystřídalo období agrese. - 19 -

Po roce výzkumu odjela Jane Goodallová na pár měsíců do Anglie, kde byla přijata na studia v Cambridgi. V roce 1962 se ke své radosti do Afriky znovu vrátila a její obavy, ţe ji šimpanzi nepoznají a bude vše muset začít od znovu, se nenaplnily – zvířata ji dokonce snášela ještě lépe neţ předtím! Svědčilo o tom uţ jen to, ţe odváţnější jedinci se začali samostatně krmit na stromech blízko jejího tábora. Poté, co se šimpanz, jehoţ si Jane pro sebe pojmenovala David Šedovous, přiblíţil aţ k mladé výzkumnici, jeţ zrovna seděla poblíţ na verandě, aby jí ze stolku sebral banán, začala Goodallová pravidelně umisťovat banány poblíţ svého stanu. Tím přilákala k opětovným návštěvám nejen Davida Šedovouse, ale postupně i další jedince a jejich počty se pozvolna rozšiřovaly. Pro Goodallovou to bylo neocenitelné – mohla tak ze svého stanu zblízka pozorovat komunikaci mezi pořád stejnými jedinci, jak se dělí, či naopak nedělí, o potravu, a zároveň také mohla poznávat jejich rozdílné osobnosti. David byl spíše klidný a smířlivý, zatímco Goliáš byl spíše bojovnější. Také po nějaké době z jejich chování vyvodila, ţe Goliáš je dominantním samcem celé skupiny (coţ se jí později potvrdilo): kdyţ například šel po úzké stezce Goliáš a naproti němu jiný samec, Goliáš šel klidně dál, zatímco níţe postavený samec mu ustoupil. V té době také přijel do Gombe Goodallové nový spolupracovník, Hugo van Lawick, aby celý výzkum nafotografoval a nafilmoval. Šimpanzi ho přijali celkem rychle a bez problémů, i kdyţ jim chvíli trvalo, neţ si zvykli na cvakání fotoaparátu a bzučení kamery. Jeden z nejhezčích vánočních dárků dostala Goodallová právě tu zimu v Gombe: na Štědrý den nakoupila mimořádně velkou zásobu banánů a rozloţila je kolem provizorního „vánočního stromku“. Kdyţ po spořádání svého přídělu banánů z tábora odešli Vilém a Goliáš, přišel později sám David Šedovous a i on se začal krmit ţlutou dobrotou. Jane seděla blízko něho, a protoţe jí připadal neobyčejně klidný, pomaličku natáhla ruku k jeho rameni a pohladila ho. David ji sice odstrčil, ale tak ledabyle, ţe to zkusila po chvíli znovu, a tentokrát se nechal asi minutu drbat, neţ jí ruku znovu odsunul. Toto je jeden ze záţitků, jichţ si Jane Goodallová váţí nejvíce. Shodou náhod, jeţ přišla Goodallové a jejímu výzkumu velmi vhod, se samice Flo, sexuálně velmi atraktivní, dostala do svého „růţového“ období přesně v době, kdy objevila Janin tábor a chodila si sem pravidelně pro banány. Přitahovala v té době pozornost samců, jiţ se za ní vlekli klidně několik hodin, jen aby dosáhli svého, takţe je s sebou přivedla i do tábora. Tím vlastně Goodallové účelu výborně poslouţila, neboť díky tomu si další houf šimpanzích jedinců zvykl na tábor a Jane tak měla zase o něco širší vzorek, jejţ mohla detailně studovat. Novému rozšířenému mnoţství zvířat však jiţ dosavadní způsob podávání banánů (tj. rozházet je všude moţně po zemi) nestačil. Navíc mnoho kusů ovoce ubývalo kvůli paviánům babuinům, jiţ se také chodili přiţivovat a s nimiţ šimpanzi svedli nejeden souboj o vzácnou dobrotu. Proto vymysleli Jane a Hugo nový způsob: vyrobili několik betonových schránek s ocelovými víky, která se zvedala, schránky se zapustily do země a víka byla v přiklopené poloze drţena dráty, připevněnými k rukojetím o něco dál; při vytaţení kolíků, přidrţujících rukojeti, dráty povolily a víka vyskočila. Protoţe však šimpanzi byli chytří a vymýšleli různé metody, jak mechanismy bedýnky obejít a nabrat si víc banánů, neţ jim bylo určeno, chvíli trvalo, neţ Goodallová a její tým celý systém zdokonalili. Někdy si také v rámci hry schovávali banány pod košili a šimpanzi je museli najít a vytáhnout. Později si samozřejmě všimli, jak moc banánové dotace ovlivňují šimpanzí chování. Zezačátku, kdyţ jich bylo v táboře jen pár, jim dávali banány kdykoli, uţ jen proto, aby je u toho mohli filmovat a zvířata se v táboře zdrţela. Za pár let si však uvědomili, ţe lidoopi se najednou pohybují daleko více ve velkých skupinách, spí poblíţ tábora, aby se tam ráno mohli v davech přihrnout, ale co bylo nejhorší: dospělí samci byli čím dál agresivnější, mnohem častěji se o potravu rvali. Mnozí se dokonce potloukali po táboře celé hodiny. Proto se rozhodli úplně změnit koncepci: dávali šimpanzům banány nepravidelně, takţe třeba dva či tři dny po sobě nedostali ţádné, aby je odnaučili se celé dny poflakovat kolem tábora. Tím také odradili paviány, jejichţ nájezdy a soupeření se šimpanzi se stávalo stále neúnosnějším. Navíc postavili podzemní bunkr, který nejenţe slouţí jako skladiště banánů, ale mohou z něj také bedýnky pro lidoopy podle libosti plnit a lépe tak regulovat příděly ţádané dobroty. Je díky tomu zajištěno, ţe ţádný z šimpanzů nedostane banány častěji neţ jednou za deset nebo čtrnáct dní. Sice uţ nemají o jednotlivcích tolik informací, jako měli předtím, kdyţ je navštěvovali častěji, nicméně pořád je jejich objevování se v táboře dostačující na to, aby pracovníci mohli o celé řadě jedinců vést pravidelné - 20 -

záznamy, jeţ jsou doplněny o pozorování přímo v pralese, jejich přirozeném prostředí. Díky většímu počtu pracovníků (tvořeného převáţně studenty zoologických oborů z britských univerzit) je moţno šimpanze, jejich pohyb a chování pečlivě mapovat a dozvídat se tak čím dál více o jejich přirozenosti. V současné době je Gombský národní park jedním z posledních míst, na němţ lze tato fascinující stvoření pozorovat v jejich přirozeném prostředí. Jane Goodallová (nyní osmdesátiletá), trávící většinu svého roku na přednáškách po celém světě, se do Gombe ráda vrací ke „svým“ šimpanzům, a přestoţe se je snaţí svou přítomností co nejméně rušit či ovlivňovat, její neobvyklý vztah k některým jedincům (nejvíce k Davidu Šedovousovi, jenţ je v současné době bohuţel jiţ po smrti) je aţ dojemný. Jejími slovy: „Vedle Davida jsem někdy mívala pocit, ţe náš vztah se hodně blíţí přátelství, ačkoliv bych nikdy nevěřila, ţe je moţný takový kontakt s úplně volným divokým tvorem, který nikdy nepoznal zajetí.“ (Ve stínu člověka, citace ze str. 247) Za vše můţe mluvit například tato příhoda z dřívějška: „Jednou jsem seděla blízko Davida na břehu pramínku křišťálově čisté vody a uviděla jsem leţet na zemi zralý červený palmový ořech. Zvedla jsem ho a podávala jsem mu ho na otevřené dlani. Odvrátil hlavu. Ale kdyţ jsem ruku přisunula blíţ, podíval se na ni, potom na mě a pak si plod vzal a zároveň mi pevně a jemně stiskl ruku. Kdyţ jsem zůstala bez hnutí sedět, ruku mi pustil, pohlédl na ořech a upustil ho na zem. V tu chvíli jsem nepotřebovala ţádnou vědu, abych pochopila toto uklidňující gesto. Jemný stisk jeho prstů ke mně promlouval ne prostřednictvím mého intelektu, ale primitivnějším kanálem emocí. Ta hradba nekonečných století, která mezi člověkem a šimpanzem vyrostla během jejich odděleného vývoje, na těch pár sekund padla. Byla to odměna, která daleko předčila mé nejsmělejší naděje.“ (Ve stínu člověka, citace ze str. 248)

6.1.2. Výzkum v nepřirozeném prostředí Jiţ nějakou dobu byla známa podobnost mezi šimpanzem a člověkem a přirozeně si vědci začali klást otázku, co by se stalo, kdyby například dítě vyrostlo mezi zvířaty určitého druhu bez jakéhokoli kontaktu s lidskou civilizací. Takovou věc samozřejmě v praxi zkoumat nemohli, ale mohli pojmout celou věc opačným směrem: vychovat šimpanzí mládě jako mládě lidské. Jako první se této myšlenky ujali manţelé-vědci Winthrop a Luella Kelloggovi počátkem třicátých let dvacátého století. Ve své knize, jiţ o svém experimentu napsali, Lidoop a dítě (The Ape and the Child) svůj výchozí předpoklad shrnují takto: „Jestliţe je ţivočich tohoto druhu (šimpanz) po část kaţdého dne či noci zavřený v kleci, jestliţe ho vodíme na obojku s řetězem nebo jestliţe dostává potravu v misce na zemi, dá se oprávněně předpokládat, ţe se v něm vyvinou reakce odlišné od lidského chování. Kdybychom podobně zacházeli s dítětem, zcela určitě by si osvojilo některé naprosto nedětské reakce.“ Dále si ustanovili nepouţívat na šimpanze ţádný cílený výcvik; zkrátka s ním budou zacházet jako s normálním dítětem (plenky, vysoká dětská ţidle a všechny ostatní nezbytnosti) a nechají lidoopa, aby sám odpozoroval všechny projevy a zároveň si je uměl správně zařadit do patřičných společenských souvislostí. Svůj úmysl začali Kelloggovi naplňovat výchovou šimpanze Gua současně s jejich vlastním synem Donaldem. Bohuţel tento výzkum brzy přerušili, neboť jim přišlo, ţe Donald si osvojuje více šimpanzích projevů neţ Gua lidských. Přesto tím nastartovali jakousi vlnu, v níţ i další rodiny počaly doma vychovávat šimpanze a byly překvapeny, co všechno jsou tato lidoopí mláďata schopna odpozorovat: od čištění zubů přes jezení noţem a vidličkou aţ po zacházení s francouzským klíčem – dokonce zvládnou i řídit rodinný vůz! Avšak i přes všechny tyto úspěchy stále chyběl jeden aspekt, který je pro lidi tak typický: řeč. Ţádný ze šimpanzů nezačal mluvit.

Šimpanzice Vicki Koncem čtyřicátých let se psycholog Keith Hayes a jeho ţena Cathy starali doma o malou šimpanzičku Viki. Šest let se ji intenzivním výcvikem snaţili mimo jiné naučit mluvit, třeba tím, ţe jí pohybovali dolní čelistí, ale výsledkem byla pouze čtyři slova, vyráţena těţce jakýmsi bezhlasým šimpanzím způsobem: „mama“, „papa“, „cup“ (hrníček) a „up“ (nahoru). Tento omezený slovníček rozhodně nenaplnil původní představy experimentátorů. Nicméně tento zdánlivě nevydařený pokus obohatil vědce o dva významné poznatky: Vicki pochopila, ţe fotografie jsou symboly, například kdyţ - 21 -

chtěla jet autem, vytrhla z časopisu obrázek auta a podala ho svým adoptivním rodičům, čímţ demonstrovala své kognitivní schopnosti. A především – Vicki doprovázela kaţdé své slovo určitým gestem, coţ jasně dokazuje, ţe gesta jsou šimpanzům přirozená. Zvuky vydávají spíše spontánně, jak dokazuje příhoda popsána Cathy Hayesovou, kdy Vicki, chtějíc ukrást sušenku, se sice potichu, nepozorovaně připlíţila aţ k objektu své touhy, nicméně v momentě, kdy měla sušenku v ruce, nemohla si pomoct a zkrátka musela hlasitě zachrochtat, čímţ se prozradila. Spontánnost šimpanzích zvukových projevů ukazuje, ţe nemohou řeč pouţívat orálně jako my, neboť mohou vydávané zvuky jen těţko kontrolovat. Pak ovšem přišel jiný projekt, který vše změnil…

Projekt Washoe Mýtem, ţe řeč je výhradní doménou člověka a šimpanz neoplývá potřebnými intelektovými schopnostmi na to, aby si ji byl schopen osvojit, se nenechali zviklat Allen a Beatrix Gardnerovi z města Reno ve státě Nevada. Správně si uvědomili, ţe jazyk není pouze orální řeč, jak všichni do té doby prosazovali, nýbrţ se můţeme dorozumívat i posunky a gesty. Šimpanzi jako takoví jsou vesměs tichá zvířata, zvuky vydávají pouze v okamţicích vzrušení a většinou je sami neovlivňují, coţ je jedním z hlavních důvodů, proč s mluvenou řečí mají takové problémy – neslučuje se to s jejich přirozeností. Co však velmi věrně a pohotově napodobují, jsou pohyby a gesta. Proto Gardnerovi, částečně inspirováni pozorováním šimpanzice Vicki a jejího posuňkování při „mluvení“ z videozáznamů, přišli s koncepcí, jeţ sice byla teoreticky jiţ 300 let stará (stejný postup navrhoval například roku 1747 francouzský filozof Julien Offroy de La Mettrie ve svém pojednání Člověk-stroj, v originále L’Homme machine), avšak do té doby ji ještě nikdo nevyzkoušel: budou pokračovat v ověřené metodě tzv. mezidruhové výchovy (tj. rodič jednoho druhu, v tomto případě člověk, vychovává mládě jiného druhu, v tomto případě šimpanzí), avšak všichni, kdo se budou v okolí lidoopího mláděte pohybovat, se budou dorozumívat pouze americkou znakovou řečí (American Sign Language, dále uváděna jen pod oficiální zkratkou ASL), aby se ji měl malý šimpanz moţnost stále učit – stejně jako se malé dítě učí mluvit, kdyţ všichni okolo něj pouţívají orální řeč. A aby mládě nemělo potřebu opakovat i artikulované lidské zvuky, coţ se ukázalo jako kontraproduktivní, nebude se v jeho okolí vůbec mluvit nahlas. Kdyţ, tak jen šeptat opodál, aby to malé neslyšelo. Washoe se ke svým adoptivním rodičům dostala v červnu roku 1966 ve stáří deseti měsíců. Získali ji z výzkumné laboratoře letectva Holloman v Novém Mexiku, kde původně měla slouţit ke kosmickým výzkumným účelům. Ubytovali ji v obytném přívěsu na svém dvorku, který jí slouţil jako hřiště. Měla zde strom, na nějţ mohla lézt, a okolo sebe zajímavé přátele, s nimiţ se mohla domlouvat o pozoruhodném prostředí, v němţ se pohybovala. Na podzim roku 1967 měla kromě manţelů Gardnerových čtyři hlavní lidské partnery, kteří se o ni starali a bedlivě ji sledovali po několik dalších let. Hráli si s ní, dokud potřebovala, také ji přebalovali (pak se naučila chodit na nočník), a především – nenásilnou formou ji učili mluvit. Obstarávali jí co nejvíce podnětů, které vedly k hovoru. Komentovali vše, co se dalo: její jídlo, oblékání, koupání atp. Zaváděli nové hračky, prohlíţeli si s ní kníţky a časopisy a do sešitů lepili její nejmilejší obrázky. Často se také před ní pohybovali v hojnějším počtu, aby mohla pozorovat, jak si i ostatní lidé mezi sebou ukazují. Cílem Gardnerových nebylo pouze osvojení určitého počtu slov – chtěli, aby se Washoe zároveň naučila spojovat znaky do větších celků, klást otázky, komentovat svou činnost a zahajovat rozhovor. Zkrátka aby komunikace byla oboustranná. A to se skvěle dařilo: kdyţ byla 25 měsíců stará (tedy přibliţně dva roky) a ţila u své lidské rodiny něco přes rok, uměla jiţ přes dvě desítky znaků. Asi po deseti měsících začala slova spontánně kombinovat a její spojení se stále prodluţovala (např. po DEJ MI SLADKÉ nebo POJĎ OTEVŘÍT brzy následovalo TY JÁ SCHOVAT či TY JÁ JÍT HONEM VEN). Dokonce si i vytvářela vlastní znaky, pokud neznala jejich oficiální podobu (např. pro ţidličku s nočníkem si vymyslela vlastní označení FUJ DOBRÉ). Vše šlo tak dobře i proto, ţe se všemi svými lidskými protějšky navázala Washoe velmi vřelý přátelský vztah (jak líčí Roger Fouts ve své knize Nejbliţší příbuzní). Nejraději ovšem měla Beatrix Gardnerovou, která jí pravděpodobně suplovala roli babičky, neboť byla ke všem něţná a uměla podpořit jak lidi, tak šimpanzí mládě, které ji zboţňovalo a vědělo, ţe v její přítomnosti „můţe všechno“. Roli náhradní maminky jí plnila Susan Nicholsová, její hlavní ošetřovatelka a „chůva“. Roger Fouts a Greg Gaustad pro ni byli něco jako starší bratři, dovolila si k nim tedy mnohem víc neţ např. k Susan.

- 22 -

Washoe se opravdu chovala jako malé dítě: prováděla různé vylomeniny, zkoušela pouţívat nástroje (např. šroubovák, kterým se snaţila rozebrat skříňky ve svém přívěsu), stavěla si věţe z kostek, hrála si s panenkami (a při hře s nimi si pro sebe ukazovala, tedy jako kdyţ si malé dítě v rámci hry povídá), napodobovala dospělé, ráda malovala a „šila“ (to odkoukala od Susan Nicholsové, která jí někdy zašívala potrhané oblečení, avšak šimpanzička sama nikdy nic nespravila, pouze si něco nazdařbůh stehovala, nicméně tato zábava jí vydrţela klidně půl hodiny). Zvykla si nosit oblečení a plenkové kalhotky (dokud nezačala pouţívat nočník). Někteří skeptikové se domnívali, ţe Washoe je jen dobře vycvičené cirkusové zvíře. To si však jeden z nich, význačný přírodovědec Rom Harré, měl moţnost nechat vyvrátit v praxi právě od šimpanzí holčičky. Jel do práce okolo Gardnerovic dvorku a spatřil Washoe, sedící ve větvích svého stromu, jak si listuje časopisem a přitom si pro sebe ukazuje, jakmile pozná nějakou věc na obrázku či reklamě, jiţ zná. Zkrátka si mluvila sama pro sebe podobně, jako si člověk pro sebe přemýšlí. To však nebyla jediná situace, v níţ Washoe dokázala své úplné osvojení si jazyka: kdyţ například ke Gardnerovým někdo přicházel a šimpanzice ho ze svého stromu spatřila dřív neţ ostatní, hned jim gestem posuňkovala, kdoţe to přichází. Stejně jako malé dítě neměla ráda, kdyţ ji při její komunikaci s panenkami někdo pozoroval. Jakmile si všimla Rogera Foutse, nakukujícího do její loţnice, kde si zrovna se svými panenkami povídala, přestala v polovině znaku a čekala, kdy nezvaný návštěvník zase zmizí, aby mohla pokračovat, kde byla přerušena. Rozuměla abstraktním pojmům, například chápala, ţe STROM neoznačuje pouze jeden konkrétní u nich na dvorku, ale i všechny ostatní stromy. Znaky nikdy nekombinovala nahodile, vţdy dohromady dávaly smysl. Jak popisuje Roger Fouts ve své knize Nejbliţší příbuzní: „Abychom Washoe vyzkoušeli, navozovali jsme situace, kdy potřebovala, aby jí někdo z nás pomohl. Tak například v ‚testu s panenkou‘ Susan ‚náhodou‘ šlápla na Washoeinu panenku. Takhle vypadaly Washoeiny reakce: NAHORU SUSAN, SUSAN NAHORU, MOJE PROSÍM NAHORU, DEJ MI MIMI, PROSÍM BOTA, JEŠTĚ MOJE, NAHORU PROSÍM, PROSÍM NAHORU, JEŠTĚ NAHORU, MIMI DOLE, BOTA NAHORU, MIMI NAHORU, PROSÍM JEŠTĚ NAHORU a TY NAHORU. Pouţívala jenom ty znaky ze své zásoby, které odpovídaly dané situaci, a nespojovala znaky nesmyslně, jako například MIMI SUSAN, BOTA MIMI, TY BOTA atd.“ (citace ze str. 87) Také chápala funkci podmětu a předmětu a jejich míst ve větě, tj. podmět dávala většinou na první místo před sloveso a předmět aţ za ně. Při učení Washoe novým znakům byly s různou hojností pouţity tři různé postupy: programování, přímé vedení a napodobování. Metoda programování spočívá v očividné podpoře i pouhého náznaku daného projevu, jejţ chceme u jedince rozvinout. Např. přírodovědec Frederic Burrhus Skinner jí učil krysy mačkat páčku – systémem odměn je naváděl aţ k oné potravinové páčce, jejíţ zmáčknutí krysou bylo cílem celého experimentu. Washoe se touto metodou naučila například znak pro JEŠTĚ. Podmiňovat šimpanze se zdálo jako jednoduchý úkol; Gardnerovi vţdy vyčkali, aţ šimpanzička učiní gesto připomínající nějaký znak v ASL a pak toto gesto upravovali za současného povzbuzování a odměňování, aţ se z tohoto gesta stal opravdový znak. Nicméně metoda nebyla moc účinná, neboť za celý rok pozitivního upevňování si Washoe zafixovala pouze znak pro LEGRAČNÍ. Přímé vedení někdy šimpanzičce pomohlo při potýkání se s novým znakem. Roger Fouts tím doplňoval metodu napodobování, jiţ Washoe pouţívala nejvíce (stejně jako malé děti). Napodobování spočívalo zkrátka v odkoukávání a zachycování nových znaků, které byli dospělými pouţívány v různých souvislostech. A kdyţ Washoeino napodobení nebylo úplně nejvěrnější, Roger jí naváděl a nastavoval ruce správně, takţe třeba po dvou sezeních uţ šimpanzí holčička nový znak zvládla. I šimpanzi ve volné přírodě přebírají nové dovednosti od matek podobnou kombinací dvou metod jako Washoe: přímého vedení a napodobování. Washoe si ASL tak dobře osvojila mj. proto, ţe i šimpanzi ve volné přírodě se dorozumívají podobným způsobem, tj. pouţívají ruce k širší komunikaci. Roku 1967 holandský etolog Adriaan Kortlandt vydal studii, v níţ se zabýval mj. komunikací různých skupin šimpanzů, a zjistil, ţe pro jeden příkaz, „stát“, měly tři různé skupiny tři různé znaky: jedna zvedala dlaň jako dopravní policista, druhá pohybovala dlaní, jako by něco nabírala, a třetí mávala shora. Zrovna tak se mohou lišit i výzvy - 23 -

k páření a další projevy. Stejnou variabilitu můţeme pozorovat i v lidských společnostech. Z toho tedy vyplývá, ţe mládě se nerodí s pevným dorozumívacím systémem. Podobně jako člověk sice přichází na svět s určitými pohyby, gesty a hlasovými projevy, nicméně celé roky ještě trvá, neţ se naučí všechny signály správně pouţívat, neţ porozumí specifickým gestům a společenským zvyklostem své skupiny. V pěti letech se musel najít Washoe nový domov, neboť skromný dvoreček Gardnerových uţ jejímu řádění a hrátkám nestačil. Bylo rozhodnuto, ţe bude převezena do Ústavu pro výzkum primátů v Oklahomě, vedeného dr. Williamem Lemmonem. Roger Fouts měl jet s ní – přestěhoval se tedy i s rodinou do Oklahomy, aby mohl se svou šimpanzí svěřenkyní i nadále být. Nový „domov“ se zcela lišil od standardu, na nějţ si Washoe zvykla. Byla jí přidělena klec 3 x 2 metry, jeţ sousedila s dalšími, také obývanými šimpanzi. Tito šimpanzi však byli jiní neţ Washoe a ona je nebrala jako své „bratry“. Označila je znakem ČERNÍ BROUCI, coţ značilo, ţe je vnímá jako nejniţší formu ţivota, mnohem niţší neţ člověka a sebe. Nejvíce se těšila na třicetiminutové procházky, které mohla s Rogerem absolvovat. Dr. Lemmon však nařídil, aby ji Fouts vedl na sedmimetrovém vodítku, neboť „řetězy šimpanzům připomínají jejich područí.“ Od této chvíle nemyslel Roger Fouts na nic jiného, neţ jak ţivotní podmínky své chráněnky co nejvíce zlepšit. Uţ jen proto, ţe dr. Lemmon si svou nadvládu nad šimpanzi prosazoval fyzickým násilím a pouţíváním elektrického dobytčího bodce, který občas pouţíval bezdůvodně, jen aby ve zvířatech utuţil strach ze své osoby. Foutsovi se podařilo vyjednat s Lemmonem, aby Washoe přemístil z klece v hlavní kolonii na umělý ostrov na rybníku ke čtyřem mladým šimpanzům – samičkám Thelmě a Cindy a samečkům Booeemu a Brunovi. Washoe do jejich společenství zapadla bez problémů, přestala je nazývat ČERNÝMI BROUKY a chovala se k nim podobně, jako se matka chová k dětem: utěšovala je, rvačky Booeeho a Bruna řešila tak, ţe je posuňky posílala kaţdého do jiného kouta atp. Zezačátku se s nimi snaţila dorozumívat pomocí ASL, jak byla od Gardnerových zvyklá, nicméně šimpanzi samozřejmě nereagovali, ani kdyţ jim znak zopakovala pomalu a důrazně. Přizpůsobila se tedy jejich způsobu komunikace a oznamovala jim své úmysly gesty a zvuky. Stejně jako oni, i ona se zanedlouho naučila rozumět mluvené angličtině, avšak se svou výukou ASL nepřestala: Roger se s ní i nadále pomocí něj dorozumíval a její slovní zásoba rostla, stejně jako se prodluţovaly její věty – nyní se skládaly aţ ze sedmi či osmi znaků. Ve svých devíti letech Washoe pohlavně dospěla a začala být pro samce přitaţlivá. Mohla se sice s případnými nápadníky „stýkat“ jen přes drátěné pletivo, i to ale stačilo, aby mohla být nakryta. Zajímavé je, ţe samec Manny, který o šimpanzici jevil zájem, se od ní naučil znak POJĎ PŘITULIT, neboť si všimnul, ţe na ten Washoe vţdy reaguje. Od té doby se tímto znakem navzájem zvali k pletivu na svá dostaveníčka. A na jaře 1976 Washoe otěhotněla. Porodila v srpnu, avšak naneštěstí mládě v podstatě záhy uhynulo – příčinou byla vrozená srdeční vada (proděravělá komora). Novopečená maminka upadla do deprese, z níţ jí naštěstí pomohl pravděpodobný otec jejího uhynulého mláděte, samec Ally. Za nějakou dobu porodila druhé mládě, ale i to vzápětí uhynulo. Aby její psychický stav zlepšil, a především aby mohl pozorovat, zda Washoe předá znalost ASL další generaci, sháněl Roger Fouts pro svou chráněnku jiné mládě, jeţ by mohla adoptovat. A to se podařilo. V březnu roku 1979 se stala Washoe adoptivní maminkou malého a předčasně odstaveného Loulise. Domněnky Rogera a jeho týmu, ţe Loulis se naučí od svých rodičů Allyho a Washoe znakovému jazyku, byly pravdivé. Znaky se učil sám, odpozorováváním; stejně jako malé dítě si před tím, neţ se určitý znak naučil ve správné podobě, „ţvatlal“, tedy si různě pohrával s gesty a znaky, jeţ od rodičů odpozoroval, a aţ teprve po nějaké době je začal pouţívat v jejich skutečné, oficiálně ustanovené, podobě. I tak si však jeho starostlivá matka nemohla občas pomoci a poučovala ho: například přitáhla před Loulise ţidli a pětkrát mu předvedla znak ŢIDLE SEDĚT. Coţ silně připomíná předávání zkušeností (především výroby nástrojů) u volně ţijících šimpanzů v přírodě. Kupodivu Loulis nepřebíral znaky od lidí, kteří před ním schválně pouţívali pět stejných znaků, odkoukával pouze ty, jeţ viděl u rodičů. Zde pozorujeme ţivý důkaz toho, ţe základ komunikačních dovedností máme se šimpanzi stejný a ţe šimpanz je schopen se znakový jazyk nejen naučit a pouţívat ho jako my, vnímat abstraktní

- 24 -

pojmy a utvářet nekonečné mnoţství smysluplných kombinací, ale ţe je schopen ho předat další generaci bez jakéhokoli zásahu či donucování ze strany lidí.

Proč neuspěl Nim Chimpsky? Vědec Herbert Terrace velmi lpěl na Skinnerových podmiňovacích metodách učení, coţ se projevilo mimo jiné tím, ţe svým asistentům výslovně nařídil, aby se šimpanzem, jehoţ se rozhodl, inspirován projektem Washoe, naučit znakové řeči, v ţádném případě nezacházeli jako s dítětem. Bylo k němu ze strany lidí přistupováno jako k objektu pokusu, coţ se také později projevilo na výsledku. Od devíti měsíců věku byl Nim pravidelně kaţdý den vozíván na Columbijskou univerzitu, kde byl podrobován dvěma tříhodinovým lekcím v učebně bez oken o ploše šesti metrů čtverečních. I samotní vědci měli občas problém v tak stísněném prostoru vydrţet, jak tedy asi muselo být malému skotačivému šimpanzovi? Toto prostředí vybral Terrace záměrně, aby prý Nim nebyl ničím rozptylován. Dalším negativním faktorem bylo časté střídání se Nimových učitelů – šimpanz jich vystřídal přibliţně šedesát. Dále kdykoli Nim něco chtěl a po něčem sáhl, bylo mu to sebráno, následně mu byl předveden znak označující danou věc a šimpanz musel tento znak pouţít, aby ji dostal zpět. Jinými slovy byl veden k tomu, aby o všechno prosil, coţ, jak zaznamenali Gardnerovi, podlamuje přirozený sklon učit se pozorováním. Výsledkem tedy bylo, ţe Nimovo posuňkování rozhodně nebylo spontánní jako u Washoe, pouze napodoboval své učitele, kteří mu znaky napovídali. Terrace sice po třech letech strohého výcviku prohlásil, ţe Nim ovládá přes stovku znaků a tvoří jednoduché věty, nicméně toto jeho tvrzení bylo pokusy následně vyvráceno, kdyţ kamery odhalily napovídaní šimpanzových učitelů. Terrace tak dokázal jedinou věc: ţe společensky izolovaný šimpanz, uzavřený ve vězeňském prostředí, se americký znakový jazyk zkrátka nenaučí. Herb Terrace se však nechtěl tak snadno vzdát a roku 1980 prohlásil, ţe ho jeho vlastní šimpanz oklamal, a označil všechny posuňkující šimpanze za cvičená zvířata. Údajně prý z analýzy videozáznamů odhalil, ţe Washoe neposuňkuje o nic spontánněji neţ Nim. Rozjela se tedy velká debata o Washoeiných schopnostech a vědci se rozdělili na dva tábory, hájící kaţdý opačné názory. Jak Roger Fouts ve své knize Nejbliţší příbuzní podotýká, srovnávat Nima a Washoe je jako srovnávat dítě, které vyrostlo mezi vlky a nikdy se tedy nemohlo naučit mluvit, s normálním dítětem vyrůstajícím v rodině a plynně hovořícím. Přestoţe později se Nimovy schopnosti zlepšily, kdyţ se dostal do kontaktu s jinými posuňkujícími šimpanzy, Terracův projekt nebyl nikdy diskreditován.

Současnost Roku 1977 byl zaloţen Ústav Jane Goodallové (the Jane Goodall Institute), nevládní organizace, jeţ se zaměřuje především na ekologickou osvětu a ochranu ohroţených druhů, hlavně primátů, jako jsou šimpanzi. Činí tak vzděláváním domorodých lidí v problémových oblastech; hledá přijatelná řešení jak pro ně, tak pro zvířata, informuje je i vládní činitele o důleţitosti ochrany ţivotního prostředí a ohroţených druhů zvířat. Působí ovšem nejen v Africe (Tanzánie, Jiţní Afrika apod.), ale i po celém zbytku světa, kde se také zaměřuje hlavně na mladé lidi (své pobočky má např. v Kanadě, USA, Německu, Velké Británii apod.), mj. se svým projektem Roots and Shoots (do češtiny přeloţeno jako Kořeny a výhonky; zaloţen na činnosti skupiny mladých lidí, která se rozhodne vyřešit nějaký, většinou ekologický, problém, jejţ vidí ve svém okolí). Roger Fouts zaloţil při Washingtonské univerzitě Ústav šimpanzí a lidské komunikace (Chimpanzee and Human Communication Institute, zkratka CHCI), který slouţí mj. jako domov Washoe a její rodiny; mají zde kombinovaný prostorný vnitřní i venkovní výběh s dostatkem podnětů ke hře i komunikaci, rozkládající se na čtyři a půl hektarech, uzpůsoben šimpanzím potřebám, nikoli lidským. Návštěvníci mohou procházet skleněnými panely, vyrobenými z tlustého skla tak, aby nepropouštěli lidské hlasy, skrz výběh a pozorovat šimpanze při jejich činnostech. Hlavním vědeckým cílem ústavu je studovat pouţívání znakového jazyka ve Washoeině rodině. Děje se tak prostřednictvím shromaţďování údajů studenty, např. při krmení, dále pomocí videokamer s dálkovým ovládáním, rozmístěnými ve výběhu. Veškeré výzkumy a komunikace se zvířaty je prováděna pouze na základě jejich souhlasu; šimpanzi nejsou do ničeho nuceni, a kdyţ je daná činnost nebaví, mohou se klidně odloudat a student si zkrátka musí vymyslet zábavnější koncept svého pokusu. Veškeré náklady hradí stát Washington prostřednictvím rozpočtu univerzity, na oplátku poskytuje Ústav šimpanzí a - 25 -

lidské komunikace veřejnosti, především školním dětem a studentům, osvětu, informace o biologii, dorozumívání, rodinném ţivotě a kultuře šimpanzů. Děje se tak na tzv. „šimpoziích“ (anglicky Chimposiums). V Nizozemí zase působí AAP Foundation, jeţ poskytuje profesionální péči, rehabilitaci a ubytování exotickým zvířatům, která se stala obětí např. ilegálního obchodování se zvířaty, biomedicínského výzkumu, cirkusů, ilegálních zoologických zahrad či lidí, chovajících je jako domácí mazlíčky. Roku 2005 byl v Almere postaven komplex pro šimpanze, kde je trvale ubytováno 28 zvířat, nakaţených hepatitidou C či HIV virem – tito jedinci byli zachráněni z výzkumných laboratoří. Stalo se tak na základě zákazu biomedicínského výzkumu na primátech, vydaného nizozemskou vládou v roce 2002, která zároveň souhlasila s poskytnutím prostředků na postavení tohoto komplexu a hrazení péče o jeho obyvatele. Kapacita tohoto komplexu činí 50 zvířat. V plánu je rozšíření celého projektu i na území Španělska a zde zvýšení ubytovací kapacity aţ na 150 zvířat, z toho 70 šimpanzů. Jak je vidět, člověk si jiţ uvědomil důleţitost ochrany nejen ţivotního prostředí jako takového, ale i jeho obyvatel. Snaţí se šimpanzům, které zajal a podmanil, zajistit co nejlepší ţivotní podmínky výměnou za jejich svobodu. Existuje hned několik organizací, z nichţ většina jsou nevládní a neziskové, starající se o zvířecí komfort a dodrţování zásad zacházení s nimi. Ochrana je kombinována s výzkumem, jenţ nám dokazuje, s jak inteligentními a citlivými zvířaty máme co do činění. Šimpanz je čím dál méně brán jako tupé stvoření, s nímţ si můţeme nakládat dle libosti – a pokud je tak některými vnímán, organizace jako Ústav Jane Goodallové se snaţí toto mínění přehodnotit. Ve vytváření optimálních podmínek nám můţe pomoci i názor samotných šimpanzů, jejţ jsou nám někteří z nich schopni sdělit pomocí znakového jazyka (např. Washoe a členové její rodiny). Přestoţe samotná Washoe náš svět roku 2007 opustila, její odkaz ţije dál a učí lidi, jak přistupovat k výzkumu ohleduplně s mnohem lepšími výsledky.

6.2. Pes Lidé si často myslí, ţe pes jejich slovům rozumí. Ve skutečnosti však pes nerozumí významu slov, ale je schopen vnímat hlavně intonaci a hloubku hlasu. Pes také dokáţe z gest a z celkového chování člověka vycítit v jakém je člověk citovém rozpoloţení a je schopen se této situaci přizpůsobit. Pes domácí výrazně vyniká ve schopnostech chápat lidské komunikační prostředky a podle současných vědeckých poznatků je v tom dokonce lepší i neţ nejbliţší lidský příbuzný – šimpanz. Pes, stejně jako vlk, vyuţívá ke komunikaci především signály zaloţené na pohybech těla a mimice. A protoţe člověk je nadaný rozumem, je na něm, aby se naučil, jak mezi sebou psi komunikují a jak s nimi má komunikovat on tak, aby si člověk a pes vzájemně rozuměli. Mezi komunikační signály, které psi pouţívají, můţeme řadit signály zrakové, pachové a zvukové. Zrakové, jinak také vizuální prostředky, jsou primární dorozumívací prostředek mezi dvěma psy, ale také mezi psem a člověkem. Jiţ na dálku můţeme rozpoloţení psa posoudit podle postavení uší, ocasu, očního kontaktu, postavení těla a mimiky. Vzhledem k vynikajícím čichovým schopnostem psů plní velmi významnou roli při komunikaci také signalizace pachová. Psi zanechávají pachy v prostředí ve formě výkalů, moči a pomocí meziprstních ţlázek při hrabání. Z takových signálů je pak druhý pes schopný rozpoznat věk, postavení, plemeno, pohlaví apod. Stejně tak při setkání dvou psů si můţeme všimnout, ţe se nejprve navzájem očichávají, tedy seznamují. Zvukové signály pouţívají psi mnohem častěji neţ ostatní psovité šelmy. Vytí a štěkání pouţívají na větší vzdálenost, ostatní zvuky, jako kňučení, pouţívají při bliţším kontaktu. Právě zvukové signály (štěkání) mohou varovat majitele psa na přítomnost cizí osoby, která by mohla představovat nebezpečí.

- 26 -

V dnešní době jsou psi většinou chováni jako společníci, ale prvořadá by měla zůstat důleţitost výcviku a vytvoření úspěšného vztahu člověka a psa. Výcvik psa tedy představuje komunikační nástroj pro majitele tak, aby pro psa zprostředkoval pocit jistoty, neboť výcvik posiluje ţádoucí správné chování a naopak neţádoucí potlačuje. Chování ţivočichů dělíme na vrozené a získané. Mezi vrozené řadíme především ty, se kterými se uţ narodili, které mají v genech. Díky těmto vlastnostem jsou určité druhy ţivočichů schopné se jiţ od narození sami o sebe postarat, tj. obstarat si potravu a co moţná nejvíce se uchránit před predátory. Získané chování je takové, které se dané zvíře naučí aţ během svého ţivota ze zkušeností se svým okolím. Výcvik jakéhokoliv zvířete je zaloţen na podmíněných reflexech. Podle teorie existují dva způsoby, jakými se mohou organismy něco naučit, tedy dokáţí určitým způsobem reagovat na určité podmínky. Jsou to klasické a operantní podmiňování. Klasické podmiňování působí na reflexy, reakce na podnět je automatická, nedokáţeme ji ovlivnit a je často spojená s emocemi. Příklad klasického podmínění je, kdyţ hladový člověk při vůni čokolády začne mít na ni chuť, nebo kdyţ znervózní při pohledu na injekční stříkačku. Reakce, kterou nedokáţeme ovlivnit, je podmíněný reflex. Pokusy s klasickým podmiňováním prováděl na začátku 20. století Rus Ivan Pavlov. Zazvonil na zvonek a dal psovi krmení. Psi pak začali slinit uţ při samotném zvuku zvonku. Neutrální podnět (zvonek) spojil s příjemným (jídlem), čímţ vytvořil podmíněný reflex. Vyšším stupněm učení je operantní podmiňování, neboli učení se metodou pokus – omyl. Pes má přirozenou tendenci opakovat činnost, která mu vynesla odměnu, a naopak se vyhýbá činnosti, po které následuje trest. Při výcviku je důleţité vědět, ţe co je odměna a co trest vţdy určuje zvíře. Odměna je cokoliv, co zvýší četnost výskytu chování, po kterém odměna následovala (psovi dám piškot za to, ţe přišel, chci docílit toho, aby přicházel častěji). Trest je cokoliv, co naopak sniţuje četnost výskytu chování, po kterém trest následoval (dostane na zadek za to, ţe vyraboval koš, protoţe doufám, ţe ho příště uţ rabovat nebude). Operantního podmiňování se vyuţívá např. při klikr tréninku. Klikr trénink je nenásilná výcviková metoda, která funguje na základě podmíněných reflexů. Klikr je malá krabička s kovovým plíškem uvnitř, který po zmáčknutí vydá specifický zvuk – to pouţíváme jako označovač chování. Před začátkem výcviku je potřeba psa tzv. „naklikat“ – tzn. Vytvořit podmíněný reflex klik -> dostanu pamlsek. Po vytvoření podmíněného reflexu je moţné začít s výcvikem. Klikr trénink má tři varianty: luring, capturing, shaping. Luring, neboli navádění. Je několik moţností, tak psa dostaneme do cviku, který chceme. Při navádění k tomu pouţijeme hračku, pamlsek nebo náš pohyb, vedeme čumák psa, aţ nám zbytek psa skončí tam, kde ho chceme mít. Má několik nevýhod: pes se velmi soustředí na lákadlo a méně na to, co dělá sám. Pes pamlsek chápe jako součást cviku, a kdyţ není ţádný pamlsek, není ani ţádný cvik. Dlouho pes reaguje na pohyb psovoda a trvá delší dobu, neţ provádí cvik jen na slovní povel. Je zvyklý čekat, co mu psovod ukáţe, a sám cvičit nezačne. Capturing, neboli zachycení. Jedná se o zachycení momentu, kdy psovod sleduje psa a ve chvíli, kdy pes nevědomky dělá poţadovanou činnost, psovod klikne a odmění. Čím častěji je chování odměňováno, tím častěji ho bude pes provádět. Tímto způsobem lze naučit triky jako je třeba olizování se, či zívání na povel. Shaping, neboli tvarování, lze popsat jako hru „Samá voda-přihořívá“. Princip spočívá v tom, ţe se psem nemanipulujeme, neukazujeme mu nic, nemluvíme na něj a čekáme, aţ nám samostatně nabídne nějaké chování. Pokud pes nabízí to, co nechceme, chování ignorujeme a psa nijak - 27 -

netrestáme. Pokud se pes „trefí“ a nabídne chování, které se přibliţuje poţadovanému cviku, psovod „klikne“ (výhoda kliknutí spočívá v tom, ţe je to velmi rychlý a stále stejný zvuk, kterým lze snadno označit ţádoucí chování) a následně odmění. Velmi důleţité je, ţe „kliknutí“ není pro psa odměna, ale pouze označovač správného chování, po kterém musí následovat odměna. Psovod psa „vede“ klikáním k výslednému cviku. Obrovskou výhodou tvarování je, ţe pes si k výsledku dojde sám a tím si ho také lépe zapamatuje. Pes má cvičení pod kontrolou a myslí si, ţe dělá to, co on chce a cvičení ho tak více baví. Pomocí shapingu se dá naučit téměř cokoliv, co je ve fyzických a psychických moţnostech psa.

7. Vlastní výzkum 7.1. Šimpanz Pokud bychom hledali důkaz, ţe metoda pozitivní motivace je skutečně nejlepší, mohli bychom teoreticky vzít několik skupin šimpanzích jedinců, kaţdou se pokusit naučit ASL třemi různými metodami učení (napodobováním, programováním a přímým vedením), přičemţ bychom ještě rozlišovali, zda se zapojí i metoda pozitivní motivace, tedy jestli budeme jedince nutit se učit, a v případě neposlechnutí je tvrdě potrestáme a zastrašíme, či jestli je přesvědčíme nenásilnými metodami, ţe naučení se ASL je pro ně zkrátka výhodné. Provést takový pokus v praxi není v našich podmínkách moţné, nicméně rozhodli jsme se provést jiný typ výzkumu: srovnali jsme míru naučení se ASL u pěti šimpanzů, přičemţ jsme sledovali, kdo je učil, v jakém prostředí, jaké učební metody pouţíval a jakého výsledku se mu podařilo dosáhnout (a také jak kvalitního). Neboť z těchto faktorů se dá mnoho vysledovat, zároveň je jimi konečný výsledek zásadně ovlivněn. Jednotlivé údaje jsme zpracovali do tabulky, z níţ budeme vycházet.

Jméno šimpanze WASHOE

Kdo ho učil?

Kde ho učil/i? Domov

BOOEE

Roger Fouts, Gardnerovi (rodina) Proměnlivý tým vědců Sheri Roushová (rodina) Roger Fouts

LUCY

Roger Fouts

NIM CHIMPSKY ALLY

Laboratoř

Nejvíce pouţité učební metody Pozorování, napodobování (občas přímé vedení) Programování

Počet naučených a pouţívaných znaků Kolem 350 Kolem 125 (ne spontánní pouţívání) Kolem 130

Domov

Pozorování, napodobování

Přenosná klec

Programování

Kolem 30

Domov

Pozorování, napodobování

Kolem 140

Washoe Podrobnosti o Washoeině učebním procesu jsme široce rozvedli v podkapitole nazvané Projekt Washoe v kapitole Snahy o mezidruhovou komunikaci. Zde zdůrazníme jen nejstěţejnější fakta: k Washoe bylo odmalinka přistupováno jako k malému dítěti, vlídně a s láskou. Gardnerovi a další se k ní chovali jako ke členovi rodiny, snaţíce se jí plně suplovat smečku. Pozitivní motivace je zde tedy nesporná. Nebyla vystavena tvrdým trestům ani psychickému tlaku – Roger Fouts podotýká, ţe byla někdy aţ rozmazlená. I proto se naučila znakový jazyk vůbec nejlépe, její slovní zásoba je oproti šimpanzici Lucy, jeţ se znakový jazyk začala učit aţ v pozdějším věku, víc neţ dvojnásobná, mimo jiné právě proto, ţe se pro ni stal od nejútlejšího věku přirozeným způsobem komunikace, odmala se - 28 -

s jiným nesetkala. Celý ţivot si Washoe nepřestávala doplňovat a rozšiřovat svou slovní zásobu, avšak to uţ byla otázka jednotlivých slov (znaků), nicméně principy větné stavby a široký pevný základ si přinesla právě z Rena od Gardnerových a Foutse.

Nim Chimpsky Nim je ukázkový příklad toho, jak moc záleţí na přístupu okolí. Neboť jeho výchova byla přesným opakem Washoeiny. V přístupu k němu se nevyskytl snad ani náznak nějakého citu, natoţpak pozitivní motivace. Nim si ani nestihl vytvořit se svým učitelem vztah, neboť ten byl záhy nahrazen dalším. Znaky jemu předváděné si nemohl zařadit do správného kontextu, neboť šest hodin denně trávil zavřený ve stísněné místnosti bez oken, kde mu bylo ustavičně něco vnucováno, aniţ by on z toho měl nějaký uţitek. Jistě, byl odměněn tím, ţe mu po předvedení správného znaku byl dán předmět, o nějţ ţádal, nicméně znaky a ASL obecně pro Nima neslouţily jako prostředky k dorozumívání a komunikaci – byl to pouze jeden nezbytný krok na cestě za jiným cílem, za odměnou v podobě vytouţeného předmětu. Případně dostal odměnu za to, ţe napodobil svého učitele. I proto neuspěl u tzv. testování dvojnásobně naslepo (spočívá v tom, ţe šimpanzovi se promítají na plátno obrázky, které však člověk sedící kus od něj nevidí, takţe zvíře musí daný předmět označit správným znakem, aby vědec poznal, o co jde; tím, ţe vědec obrázek nevidí, nemůţe šimpanzovi, třeba i nevědomky, napovídat; např. Washoe tímto testem prošla), neboť najednou mu neměl kdo radit a on zároveň neměl koho napodobovat. Znak pro něj nepředstavoval ekvivalent k určitému předmětu, jen prostředek k získání odměny. A tak řeč zkrátka nefunguje. Jakmile se však dostal mezi jiné posuňkující šimpanze, jeho schopnosti se o něco vylepšily, neboť najednou pro něj představovaly způsob komunikace (nebyl motivován odměnami, neposuňkoval tedy pro odměny, ale pro dorozumění se samotné), navíc všechny znaky viděl pouţívány v příslušných kontextech.

Ally Ally měl s Washoe společné to, ţe vyrůstal v milující rodině a učil se ASL postupně a v uvolněném prostředí s dostatkem podnětů, chápal tedy stejně jako ona gramatická pravidla, postavení jednotlivých větných členů a nedal se jím zmást, pokud bylo například záměrně při pokusech přehozeno. Byl však o něco divočejší a temperamentnější neţ Washoe, takţe občas znaky odbýval, něco jako kdyţ malé dítě mluví moc rychle. Roger Fouts ho popisuje takto: „Ally mi vždycky připomínal kuličku vystřelovanou pružinou – odrážel se od stěn, odskakoval od nábytku, dělal přemety přes lidi. Mluvit s Allym posuňky bylo jako mluvit do vichru. Zastavil se na chviličku, aby mrskl nějaký znak, ale než jste mu mohli posuňkem odpovědět, byl zase tentam. Jeho gesta byla rozmáchlá, smělá a výrazná, jeho znakový jazyk se rovnal velmi hlučnému dítěti. A dělal je s takovým důrazem, že si div neublížil.“ (Roger Fouts: Nejbliţší příbuzní, citace ze str. 134) I proto nejspíš ovládl jen 130 znaků. Ty mu ke komunikaci stačily; na učení dalších neměl motivaci ani trpělivost, na rozdíl od Washoe, která byla oproti němu zvídavější a moţná měla i na jazyky větší talent. (Nesmíme zapomínat, ţe šimpanzí jedinci stejně jako lidi jsou nadáni na některé činnosti víc, na některé míň, a míra nadání pro tu jakou činnost se u různých jedinců liší.)

Booee Booeeho a další tři šimpanze učil ASL Roger Fouts v Ústavu pro výzkum primátů Williama Lemmona. Pouţíval ovšem, na rozdíl od učení Washoe, metodu programování, neboť mu tehdy přišla rychlejší. Rychlost však, jak později zjistil, byla na úkor kvality. Booee sice ze všech čtyř šimpanzů jevil největší ochotu se vše naučit, avšak motivován (stejně jako Nim) nebyl dorozumíváním samotným, ale odměnami. Kdyţ pak po nějaké době podrobil Fouts všechny čtyři šimpanze testování, měl z nich Booee nejhorší skóre, přestoţe při učebním procesu se zdál být nejpilnějším ţákem. Oproti němu například Bruno, který výuku viditelně sabotoval, si překvapivě vštípil více znaků, neboť se je (ač předváděl, jak nerad) učil déle a lépe si je tedy zapamatoval. Přesto na tom byl Booee mnohem lépe neţ Nim, protoţe jeho učitel Fouts s ním zacházel jako s vnímavým tvorem, do ničeho ho nenutil - 29 -

(kdyţ byl rozptýlený, bylo Foutsovi jasné, ţe teď chvíli nemá cenu se snaţit, protoţe si stejně nic nezapamatuje) a stihlo se mezi nimi vytvořit pevné pouto. Proto Booee ve výsledku ovládal spolehlivě aspoň 30 znaků spontánně. Moţná to mohlo být částečně způsobeno i tím, ţe nebyl od přírody nadán velkým talentem na učení se jazykům jako třeba Washoe či Lucy.

Lucy Lucy se na rozdíl od Washoe neučila jazyk odmalička. Částečně rozuměla mluvené angličtině (ale jen rozuměla, nemluvila; s Temerlinovými se dorozumívala směsicí šimpanzích zvuků a gest), nicméně byla si schopna pod vedením Rogera Foutse osvojit úctyhodných 140 znaků. Fouts, poučený neúspěchem metody programování, pouţíval k výuce metodu pozorování a následného napodobování (označoval znaky různé předměty a šimpanzice je opakovala – byla velmi bystrá, mnohdy jí stačila jedna či dvě ukázky), pak různé hry, často spojené s lechtáním (to většina šimpanzů obzvláště zboţňuje). K výuce si vybral pohovku v Temerlinovic bytě, představujícím pro Lucy domov, takţe nebyla nijak napjatá z cizího prostředí. Šimpanzice dovedla nejen označovat předměty příslušným znakem, ale i třídit pojmy do kategorií, vymýšlet nová označení věcem, jejich jméno neznala, kombinovat slova a vytvářet nové významy. Tak dokázala své porozumění jazyku. Lucy byla první šimpanz, u něhoţ se Roger Fouts setkal s tím, aby cíleně lhal pomocí ASL (i dříve ho někteří jedinci klamali, avšak vţdy činy, nikdy přímo jazykem). Tím se definitivně vyvrátil mýtus, ţe pouze lidi jsou schopni záměrně klamat.

Závěr Z tabulky vidíme, ţe suverénně nejlépe ovládla ASL Washoe, a to hned z několika důvodů: jazyk se učila odmalička jako jediný způsob komunikace (nebyla ovlivněna třeba mluvenou angličtinou jako jiní); učili ji stále stejní lidé, kteří jí dávali najevo náklonnost a péči, jeţ na ní měly pozitivní psychický dopad. Učila se ve stálém prostředí domu Gardnerových, dvorku a svého karavanu a kaţdý znak jí byl předváděn v odpovídajícím kontextu, takţe na základě toho mohla Washoe vše pozorovat a také napodobovat – nejpřirozenější metoda učení, jiţ by na ni aplikovala i její matka v dţungli. A protoţe byla povahou pilná a zvídavá, majíc ráda lidi, pochycovala znaky celý ţivot a řeč aktivně pouţívala. I to jistě mělo na její kvalitu vliv. A nejspíše i jistý talent od přírody. Lucy se v tomto výzkumu umístila hned za Washoe. Stejně jako ona nebyla do učení tlačena, výuka probíhala v domácím prostředí a přirozeně za pomoci stejné metody – napodobování a pozorování. Bylo očividné, ţe Lucy byla nejspíše mimořádně vnímavý a nadaný šimpanz, tudíţ zde hrál roli i talent. S Rogerem Foutsem si vytvořila blízký vztah a čas s ním trávila ráda, i to se jistě na jejích výsledcích podepsalo. Ally skončil o 10 znaků za Lucy ne proto, ţe by nebyl téţ vychováván milující rodinou, navíc měl tu výhodu, ţe se znaky učil přirozeně odmalička (stejnou metodou jako Washoe a Lucy) – jeho problém nejspíš byl přílišný temperament a málo pečlivosti, jiţ Lucy naopak nepostrádala. I tak je ale 130 znaků pěkný výsledek, jenţ mu později umoţnil bezproblémovou komunikaci s jeho partnerkou Washoe a jejich adoptivním synem Loulisem. Navíc, jak bylo ověřeno pokusy, ani Ally neměl problém s chápáním větné stavby a nadřazených pojmů. Z toho jasně vyplývá, ţe metoda pozorování a následného napodobování, stálé a vlídné prostředí, stejní trpěliví lidé a především pozitivní motivace obecně produkují nejlepší výsledky, jeţ jsou i kvalitní, neboť všichni tři šimpanzi pochopili do detailu strukturu řeči, způsob pouţívání a nikdy se jim např. nestalo, aby zaměnili podmět za předmět atp. Zároveň tím tak dokázali své kognitivní schopnosti a potvrdili tak blízké příbuzenství s námi. Naproti tomu Booee a Nim Chimpsky ukázali, ţe metoda programování je sice z hlediska krátkodobého rychlejší neţ napodobování, avšak dlouhodobě nepřináší uspokojivé výsledky. Booee byl schopen spolehlivě ovládat pouhých 30 znaků, na coţ, v porovnání s Nimem, měl jistě vliv pozitivní a trpělivý přístup jeho učitele Rogera Foutse, jenţ nepouţíval ţádný nátlak, a Booee mohl klec kdykoli opustit, kdyţ mu učení přestalo být příjemné. To Nim nemohl. Za jeho neúspěchem nestál nedostatek talentu, nýbrţ nesprávný způsob učení a vůbec zacházení s ním. Špatné a stresové prostředí stísněné laboratoře, rychle se střídající lidi nenavazující s Nimem ţádný bliţší osobní - 30 -

kontakt, nerespektování jeho pocitů a přirozených potřeb a dlouhodobě neúčinná metoda programování – to vše smazalo Nimovy šance na hloubkové pochopení a naučení se znakovému jazyku ASL. Aţ kdyţ se setkal s ostatními příslušníky svého druhu v jiném, příjemnějším prostředí, měl Nim Chimpsky šanci ukázat, ţe netrpí nedostatkem kognitivních schopností. Jak jsme se mohli přesvědčit, řeč je něco tak sloţitého, ţe má-li si ji jedinec úplně osvojit a naučit se ji správně pouţívat, musí být nejen učena postupně, ale zároveň bez absence příslušných kontextů. I z toho důvodu je metoda pozorování a následného napodobování nejlepší, protoţe jedinec vidí, za jakých okolností je jaký který znak uţíván. Dále je potřeba pozitivní motivace – jedinec musí chápat, ţe řeč je něco, co mu pomůţe, a je zde tedy důvod, proč se ji učit; také se ji musí učit pro ni samotnou, nikoli jen pro odměny. A samozřejmě se předpokládá psychická pohoda jedince, bez níţ učební výsledky nikdy nedosahují opravdu vysoké kvality. Bitím a vynucováním ničeho nedocílíme, jen toho, ţe jedinec bude deprimovaný a můţe se obrátit proti nám; pozitivní motivace a trpělivý přístup jsou základem veškerých snah o komunikaci s jakýmkoli ţivočišným druhem.

7.2. Pes V naší práci se zabýváme, jak charakteristikou jednotlivých druhů (pes, šimpanz), tak především tzv. mezidruhovou komunikací. Ve vlastním výzkumu jsme se rozhodly ověřit teoretické znalosti v praxi. Jako téma vlastního výzkumu jsme vybraly mezidruhovou komunikaci mezi člověkem a psem. Angiek je tříletý pes plemene sheltie. Jeho povaha není zrovna jednoduchá, protoţe se „bojí“ udělat chybu a jakýkoliv nátlak z naší strany se setkal s neúspěchem a činnost psa spíše utlumil. Po několika neúspěšných pokusech o výcvik „klasickými metodami“ („mechanicky“ psa donutíme udělat nějaký cvik – př. „sedni“ – psovi zatlačíme na záď, čímţ většinu poddajných psů donutíme si sednout) jsme přešli k výcviku, který je nazván jako klikr trénink. Princip klikr tréninku jsme jiţ popsali v teoretické části o výcviku, stejně tak jeho tři hlavní způsoby – shaping, luring, capturing. V našem projektu jsme si ověřili, ţe shaping, neboli tvarování, je z pohledu zvířete nejsrozumitelnější a mnohdy také zábavnější. Spočívá v tom, ţe na psa nemluvíme, nic mu neukazujeme a čekáme, aţ nabídne jakékoliv chování. Pokud se toto chování alespoň mírně podobá poţadovanému cviku, klikneme a následně odměníme. Celý princip shapingu by se dal přirovnat ke hře „Samá voda, přihořívá, hoří!“. Pes nabízí jednotlivé krůčky, které odměňujeme a postupem času se dostaneme aţ k výslednému cviku. Moţná to můţe znít trochu nepochopitelně, ale v praxi se lze přesvědčit o přesném opaku. Jak jsme jiţ napsali v úvodu, Angiek není zrovna sebevědomý pes, a jakákoliv korekce z naší strany ho utlumila. Výcvik tak šel velmi pomalu. Ideálním řešením byl shaping – ze strany výcvikáře nedochází k ţádné korekci chování, ani k trestům za špatné chování. Pokud pes nabízí chování, které nechceme, pouze ho ignorujeme, zatímco ţádoucí chování je odměňováno a tím pádem má pes tendence takové chování opakovat a „vylepšovat“. Zvíře se pak nebojí nabízet chování, protoţe nemůţe nic zkazit. Důleţitým bodem klikr tréninku je tzv. jackpot. Představte si gamblera, který vysedává u hracích automatů. Stejně jako u hracích automatů znamená jackpot obvykle to, ţe se za celkem jednoduchý úkon vysype nečekaně velké mnoţství odměn. Zvíře, stejně jako gambler, se začne radovat a pokračuje ve hře, protoţe touţí znovu po dosaţení jackpotu. Pouţitím jackpotu ve výcviku jsme dosáhli toho, ţe zvíře ochotně a nadšeně nabízí další a další chování. Jak řekl Bob Bailey, ve skutečnosti nemůţeme zvíře donutit se učit. Zvíře nedokáţeme kontrolovat. Naším cílem je, aby zvíře samo chtělo změnit své chování, protoţe my zařídíme, ţe se mu to vyplatí. To si mnoho lidí neuvědomuje, protoţe například pes je velmi poddajné inteligentní zvíře, kterému je přirozená snaha vyhovět člověku. Mnoho plemen je dokonce cíleně šlechtěno na práci. Proto lze psa vycvičit téměř jakkoliv a člověk je schopný psa „zlomit“ tak, ţe ho donutí, aby - 31 -

poslouchal. Stejný postup ale rozhodně nelze pouţít u divokých zvířat chovaných v zajetí. Většina zoologických zahrad, cirkusů, delfinárií apod. pracuje na principech pozitivní motivace. Delfína nemůţete „mechanicky“ násilím donutit provést nějaký cvik. Nezbývá vám, neţ čekat aţ zvíře nabídne chování, které, pokud je ţádoucí, následně upevníte odměnami. Ve výsledku docílíme toho, ţe i kdyţ jsme to my, kteří tvarovali chování zvířete, zvíře si naopak myslí, ţe ono samo ovlivňuje svým chováním přísun odměn od nás. V našem projektu „Angel Biblack Majlia“ jsme natočili video, kde je vidět uţití shapingu v praxi. Poţadovaný cvik je potřeba rozdělit do jednotlivých kroků, které pes sám vymyslí, a aţ později je moţné tyto naučené kroky sloučit dohromady. Na prvním videu z našeho projektu (https://www.youtube.com/watch?v=XCYisFDy--Y) je první fáze výsledného cviku. Cílem je, aby Angiek uchopil do tlamy plastové víčko. Teprve, kdyţ je vidět, ţe pes jistě ví, jaké chování je odměňováno, je moţné přejít k dalšímu kroku. Na druhém videu (https://www.youtube.com/watch?v=sKZZgtaWrwI) je vidět konečná fáze cviku. Jedná se o spojení tří úkonů – uchopení víčka, přenesení víčka a upuštění víčka do mističky. Nejprve je odměňováno pouze uchopení víčka a pohyb hlavy směrem k mističce. Později poţadujeme větší a větší přiblíţení k mističce. Kdyţ se cvik povede, následuje velká odměna – jackpot. Kdyţ Angiek cvik následně nezopakoval správně, jeho chování jsme pouze neodměňovali a čekali na opětovné přiblíţení k mističce. Ve chvíli, kdy pes pravidelně začne výsledné chování, je jasné, ţe cvik pochopil, a nyní můţeme k vytvarovanému chování přidat slovní či posunkový povel. Na dalším videu je Angiek při slalomování (https://www.youtube.com/watch?v=49lDtQKS4M8). Slalom je jedna z překáţek agility (psí sport). Proplétání se mezi tyčkami rozhodně není pro psa přirozené a jeho nácvik vyţaduje velké mnoţství trpělivosti. Vzhledem k tomu, ţe při shapingu pes cvik sám vymýšlí, je jisté, ţe cvik opravdu pochopí a ví, co dělá. A jak je vidět na následujícím videu (https://www.youtube.com/watch?v=JYxczfsfa7U&feature=youtu.be), pes cviku rozumí a je schopný ho dokončit i samostatně. V praxi jsme si tedy vyzkoušeli metodu pozitivní motivace a ověřili jsme její funkčnost. Nejen u našeho, ale i u spousty dalších psů se pozitivní motivace osvědčila jako nejlepší moţná cesta. Jistě víme, ţe výcvik Angieka donucovacími či násilnými metoda by nefungoval, pes by určitě lépe neposlouchal, a jistě by i narušil či úplně zničil vztah mezi psovodem a jeho psem.

8. Budoucnost našeho soužití 8.1. Šimpanz Kdyţ Jane Goodallová poprvé odhalila, ţe šimpanzi si umí zhotovovat a pouţívat nástroje, vyvolala tím horkou diskuzi ve vědeckých kruzích. Bylo očividné, ţe definice člověka, která platila do té doby, jiţ není dostatečně vyčerpávající a něco se tedy bude muset změnit. Dilema bylo následující: buď přeformulovat definici člověka, anebo zařadit šimpanze mezi lidi. Jak vidno, druhá moţnost se neujala. Po projektu Washoe a objevu, ţe šimpanzi jsou schopni ovládnout znakový jazyk a dorozumívat se s námi v podstatě stejně jako příslušníci našeho vlastního druhu, se tato otázka objevila znovu. Bioetik Peter Singer je jeden z těch, kteří povaţují tuto šimpanzí schopnost za dostatečný argument pro to, aby jim byla námi přiznána stejná práva jako lidem. Bohuţel šimpanzi, ač schopni naučit se znakovému jazyku, nemohou být bráni jako plnohodnotní příslušníci našeho druhu, protoţe přes nesporné známky vysoké inteligence jsou přizpůsobeni k jinému ţivotnímu stylu, neţ máme my. Mnoho rodin muselo výchovu vlastního šimpanzího mláděte vzdát, neboť od jistého věku uţ pro ně byl jejich „miláček“ nezvladatelný. Především samci mají v povaze hlučně a rázně dávat najevo svou dominanci, coţ se neslučuje se způsobem jednání, jaký je očekáván od lidí.

- 32 -

Je to vlastně začarovaný kruh. Lidé si k sobě vezmou šimpanzí mládě ve snaze ho polidštit. Jistě, plno věcí ho naučí a při troše štěstí si šimpanz osvojí znakový jazyk, takţe komunikační bariéra mezi nimi je zbořena, avšak problémy nastanou ve chvíli, kdy začne v lidoopovi vítězit jeho přirozenost a instinkty. I tehdy je komunikace s ním moţná a rozhodně to není důvod k tomu se ho zbavovat – nicméně je k tomu třeba přizpůsobit prostředí, v němţ se lidoop pohybuje. Coţ většinou není v moţnostech oné adoptivní lidské rodiny. Tím, ţe šimpanze vytrhneme z jeho přirozeného prostředí a děláme na něm jakékoli výzkumy, si ho vlastně k sobě připoutáme do konce jeho, poměrně dlouhého, ţivota (můţe ţít i padesát let). Znemoţníme mu návrat zpět k jeho divoce ţijícím příbuzným, kteří by ho zpět mezi sebe jiţ nepřijali. Šimpanzí jedinec vyrůstající mezi lidmi se nenávratně změní, uţ jen proto, ţe nemůţe přebírat od své matky zvyky a cesty, jak v divočině přeţít. Po případném návratu zpět do divočiny většinou zemře na samotu, nedostatek potravy, nebo z jiných příčin. Jako třeba šimpanzice Lucy, která byla vychována v lidské rodině Temerlinových a ovládala 140 znaků ASL; kdyţ jí bylo dvanáct, byla jiţ moc velká a nechtěně ničila prostředí kolem sebe, proto byla poslána do šimpanzího rehabilitačního střediska v Gambii. I přesto však po vypuštění zpět do volné přírody nebyla schopna se zcela začlenit do šimpanzí komunity ani se rozmnoţit, neboť ji sexuálně přitahovali muţi, nikoli šimpanzí samci; byla nalezena za deset let ţivota v dţungli mrtvá – předpokládá se, ţe s největší pravděpodobností byla zabita pytláky. Zkoumání šimpanzích kognitivních schopností má jistě svá pozitiva; tím, ţe zkoumáme své nejbliţší příbuzné, dozvídáme se mnoho i sami o sobě a svém původu. Avšak nesmíme přitom zapomínat na potřeby zkoumaných subjektů. Přesvědčili jsme se i vědecky, jak citlivá a zranitelná stvoření šimpanzi jsou. Nejlepších vědeckých výsledků nedosáhneme šikanováním a násilným podrobováním. Naši nejbliţší příbuzní jsou ochotni s námi spolupracovat a pomáhat nám na naší cestě za poznáním – avšak my s nimi na oplátku musíme zacházet s úctou, vlídně a respektovat jejich potřeby. 98,4% není malé číslo, a jak nyní víme, není to jen DNA, co nás pojí. Jak vidno na diametrálně odlišných výsledcích Washoe a Nima Chimského, metoda pozitivní motivace skutečně představuje nejúčinnější a zároveň nejpříjemnější způsob učení a měla by se pouţívat co nejvíce. Další bolestivou kapitolou ve vědecké činnosti je testování na zvířatech, konkrétně na šimpanzích. Jak Roger Fouts, tak Jane Goodallová nezapomínají zdůrazňovat, jak zbytečné tyto výzkumy v mnoha případech jsou. Šimpanzi jsou pro svou mimořádnou fyziologickou podobnost s lidmi pouţíváni pro výzkum některých infekčních chorob, vůči nimţ jsou ostatní pokusné druhy zvířat imunní, například AIDS. Avšak zacházení s nakaţenými a pozorovanými zvířaty je v mnoha případech velice ostudné. Mrňavé klece, v nichţ se můţe lidoop sotva pohnout, bez jakýchkoli podnětů, bez kontaktu s kýmkoli jiným neţ s vědci v bílých pláštích… Není divu, ţe Jane Goodallovou takový pohled velice otřásl, kdyţ kupříkladu viděla šimpanze, jenţ samotou trpěl natolik, ţe uţ nedělal nic jiného, neţ ţe zíral do prázdna a kolébal se zepředu dozadu. Utrpení těchto jedinců se dá klidně přirovnat k nacistickému teroru za druhé světové války, protoţe jak jiţ máme potvrzeno, šimpanz trpí úplně stejně jako člověk. Naštěstí dnes laboratoře postupně začínají pod tlakem různých organizací zasazujících se za práva zvířat přecházet např. na umělé tkáně, na počítačové simulace atp. Existují ovšem stále některé projekty, při nichţ jsou zvířata potřeba, a je jasné, ţe se nemohou zničehonic zastavit. Zde se aspoň objevuje snaha zlepšit podmínky, v nichţ testovaná zvířata ţijí. Prostornější klece, ubytování po skupinkách, různé podněty a hračky. Cílem však je, aby se jejich počet radikálně omezil, v nejlepším případě úplně vynuloval. Abychom byli schopni nalézt cesty, které nebudou obsahovat zvířecí utrpení. Přesto s největší pravděpodobností stále nalezneme laboratoře, v nichţ něco takového neplatí. Jednání s nimi je těţké, uţ jen kvůli tomu, ţe pro mnoho lidí jsou peníze nadřazené etickému aspektu věci, a ne vţdy jsou k dispozici zákony, které by názory bojovníků za práva zvířat podpořily. Jako pozitivní příklad můţe slouţit například Nizozemí, jeţ v roce 2002 pokusy na velkých opicích, mezi něţ se šimpanzi řadí, zakázalo a pro uţ nakaţená zvířata zajistilo náhradní ubytování (více v kapitole Snahy o mezidruhovou komunikaci). Stěţejním však zůstává nejen dobře se postarat o jiţ zajaté šimpanze, ale i o ty volně ţijící. Stejně jako další druhy jsou výrazně ohroţováni jak kácením deštných pralesů za účelem těţby dřeva, tak jejich vypalováním kvůli přeměně na zemědělskou půdu. Naštěstí máme organizace jako Ústav Jane Goodallové, jeţ se snaţí tuto palčivou situaci vyřešit. Je jim jasné, ţe není moţné ignorovat

- 33 -

potřeby domorodců, proto se je snaţí naučit jiným způsobům hospodaření tak, aby nenarušovali přírodní rovnováhu a nedocházelo k další destrukci pralesů. Zároveň pěstují pozitivní vztah lidí k šimpanzům, snaţí se jim, hlavně dětem a dospívajícím, ukázat, jak úţasné stvoření šimpanz je. Věří, ţe právě výuka a informovanost je cestou ke zlepšení. Také se jim daří přesvědčit některé africké vlády, aby více investovali do ochrany proti pytlákům, jejichţ činnost počty šimpanzů výrazně sniţuje. Pytláci totiţ mnohdy zastřelí matku, aby jí mohli vzít ţivé mládě, jeţ je později prodáno do zoo či výzkumné laboratoře. Mnoho mláďat však otřesný záţitek cestování v malinké tmavé bedně nepřeţije a uhyne. Odhaduje se, ţe aby se jedno mládě odchycené v Africe dostalo do Ameriky, musí deset šimpanzů zahynout (anebo jsou naši nejbliţší příbuzní zabíjeni pro své maso, které je některými povaţováno za lahůdku). Uţ jen kvůli hrůzné statistice je třeba omezit odchyt divoce ţijících zvířat na minimum, stejně jako pokud moţno zcela zarazit činnost pytláků. Musíme si být vědomi zodpovědnosti, kterou za okolní svět máme, a přizpůsobit jí své jednání. A především začít se změnou teď, dokud ještě není pozdě. Šimpanz patří ke kriticky ohroţeným druhům – neposunujme ho do kategorie „vymírající“! Tím, ţe budeme chránit jeho, i prostředí, v němţ ţije, chráníme i část sebe. Jelikoţ, jak věří Jane Goodallová, Roger Fouts a mnoho dalších, právě šimpanzi nám mohou pomoci pochopit, kdo vlastně jsme.

8.2. Pes Pes je, na rozdíl od šimpanze, jiţ domestikované zvíře, a tak v našem souţití s nimi určitě v budoucnu nedojte k radikálním změnám. Jiţ nyní nám pes slouţí nejen jako společník, ale také jako výborný pracant a pomocník. Psi doprovází lidstvo jiţ od jeho počátků a nepochybně jsou nejrozšířenějším domácím zvířetem, jelikoţ jiţ v minulosti člověka následovali do všech koutů světa, a současně jsou psi i největším chovatelským úspěchem člověka. Psí historie je velice těsně spjata s historií lidskou, o čemţ vypovídá početná a pestrá paleta psích plemen, jaká nemá mezi domácími zvířaty obdoby. Proč je pes tak oblíbeným společníkem, lze vysvětlit mnoha důvody. Pes doprovází člověka i v těch nejnehostinějších oblastech světa. Pes nejvíce ze všech „domácích mazlíčků“ ovlivňuje ţivotní styl člověka, vyţaduje pozornost a péči. Pes je pro svou všestrannost nejčastěji vyuţívaným zvířetem při profesionální práci, ať uţ se jedná o psy asistenční, pomocníky záchranných týmů či ozbrojených sloţek. Důvody, proč si dnes lidé pořizují psa, jsou velice rozmanité. Psa si pořizují nejčastěji lidé, kteří mají všeobecně kladný vztah ke zvířatům. Zdá se, ţe pes a člověk jsou jedni z mála tvorů schopných intenzivní mezidruhové lásky. Tento hluboký vztah je umoţněn tím, ţe mezi lidmi a psy existuje oboustranná schopnost chápat vzájemné emocionální reakce. Další důvod, proč si lidé pořizují psa, je přání zaplnit svůj volný čas zábavou či sportem. Někdo si psa pořizuje cíleně na práci – pasení stád, ochrana majetku, záchranáři, hledači drog, výbušnin atd. Jedinečnou skupinou jsou pak lidé, kteří si psa pořizují jako pomocníka. Lidé s tělesným postiţením si mohou pořídit speciálně vycvičeného asistenčního psa, který jim pomáhá zmírnit důsledky handicapu a mohou částečně nahradit sluţbu „lidských“ osobních asistentů. Dalšími pomocníky jsou vodící psi pro nevidomé. Úkolem těchto psů je nejen pomoc s orientací při chůzi na veřejných prostranstvích, ale například i schopnost psa najít prázdné místo v tramvaji, najít schody, platební automat atd. Mezi psy – pomocníky lze řadit i signální psy pro neslyšící; psy, kteří jsou schopni rozpoznat epileptický záchvat dříve, neţ k němu dojde. Pes je jediné zvíře, které se jiţ od počátku našeho souţití nechovalo jen pro praktické účely, ale odedávna bylo šlechtěno i pro krásu, společenskou povahu a na hraní. Psa jako domácího mazlíčka nacházíme v historii poměrně často, ale zpravidla jen v nejvyšších společenských vrstvách. K masovému rozšíření zvířecích mazlíčků, chovaných v domácnostech, došlo na přelomu 18. a 19. století u středních vrstev a od té doby se tento fenomén pozvolna rozšiřoval aţ do dnešní podoby, kdy majitele psů nacházíme napříč všemi společenskými vrstvami. Jak, a zda vůbec, se bude náš vztah ke psům v budoucnosti měnit, lze jen domýšlet. Stále více lidí si psa pořídí jako kamaráda, a záhy ho práce se psem začne bavit natolik, ţe se začne cíleně

- 34 -

věnovat výcviku psa, popř. nějakému „psímu“ sportu. Právě „psí sporty“ potkal na počátku 21. století obrovský boom. Jejich oblíbenost se stále stupňuje a i pro širokou veřejnost přestávají být neznámým pojmem. Tím jsme se dostali k dalšímu důleţitému bodu týkající se souţití člověka a psa – média. Jistě jsou vám známy pojmy „bojový pes“, „mnoţírna“, ale zároveň i šikovní „tančící“ psi z televizních talentových pořadů. Je důleţité si uvědomit, ţe ţádný „bojový pes“ neexistuje. Pes je pes, a záleţí jen na člověku, co z něj vychová. Bohuţel, jiţ v několika státech vyšel zákaz chovu některých vybraných „nebezpečných“ plemen, a zprávy o agresivních psech v médiích tomu jen napomáhají. Velké mnoţství lidí si, právě kvůli médiím, vytvořila averzi vůči těmto psům, ačkoli ze statistik vyplývá, ţe jen malé procento pokousání člověka psem je způsobeno psy, kteří jsou označení jako „bojové plemeno“. Záleţí jen na nás, jestli chov těchto psů zakáţeme, nebo jim do budoucna dáme šanci ţít. Opačnou stranou mince jsou talentové soutěţe. Jeden z nejčastěji předváděných psích sportů je tzv. dogdancing, který je divácky velmi atraktivní. Pes společně se svým psovodem předvádí na hudbu různé triky a „tančí“. Nejčastěji jsme mohli vidět šikovné plemeno border kolie, coţ se však pro „borderky“ stalo osudným. Velké mnoţství lidí zatouţilo po stejně šikovném psovi, a bez rozmyslu si pořídilo štěně, s vidinou, ţe štěňátko snad jiţ umí vše samo od sebe. Jen málokdo si ale uvědomí, ţe to, co se pes naučí, vůbec nezáleţí na plemeni (samozřejmě musíme brát ohled na fyzické moţnosti plemene), ale především na člověku. Zmíněná border kolie je pracovní pes, který byl vyšlechtěn na náročnou práci při pasení ovcí, a je povaţována za nejchytřejší plemeno na světě. Problém však nastává ve chvíli, kdy takový pes není dostatečně zaměstnaný. Můţe se u něj začít projevovat agresivita, sebepoškozování, či jiné psychické problémy a většina jich pak končí v útulcích. Bohuţel pro psy, takto dopadne většina psích plemen, která jsou mediálně proslavená – např. po filmu 101 Dalmatinů, zaţili obrovský nárůst oblíbenosti právě dalmatini, po filmu Lassie se vrací, zase kaţdý touţil po dlouhosrsté kolii. Taková mediální proslavenost nejenţe plemeni spíše ublíţí, ale především podporuje tzv. „mnoţitele“. Mnoho lidí není o této problematice informovaných a bez rozmyslu si koupí psa bez průkazu původu, protoţe nechtějí „psa na výstavy“. Mnoţírna se pozná podle toho, ţe psi jsou zde chovaní v malých tmavých kotcích, špinaví, bez adekvátní veterinární péče a často téměř bez kontaktu s člověkem. Mnoţitel chová na svých fenách bez ohledu na zdravotní stav, nevybírá pečlivě rodiče (často se chová na příbuzných psech), chová pouze pro peníze, a štěňata jsou prodávána jako bez PP. Budoucí majitel sice získá štěně bez PP o něco levněji neţ štěně s PP, ale vzhledem k tomu, ţe nezná ani rodiče štěněte, nemůţe si být jistý, co z něj vyroste a zda nebude trpět nějakou dědičně přenosnou nemocí. Zmíněný průkaz původu však není jen pro psy „na výstavy“, a dokonce jím nelze zaručit ani 100% zdraví, ale je důleţitý proto, ţe PP mohou dostat jen psi z prověřeného chovu, kde se můţe chovat pouze na zdravých registrovaných jedincích, a potvrzuje nám tedy, ţe naše z našeho štěněte opravdu vyroste plemeno, jaké jsme si přáli. Před pořízením psa je velmi důleţité zváţit, zda na něj máme dostatek času, na co si psa chceme pořídit, jaký je náš ţivotní styl, kde a jak bydlíme, a teprve potom vybrat vhodné plemeno. Stejně tak je velmi důleţité, ţe pes není hračka, ale ţivý tvor, který proţívá bolest i radost, a podle toho s ním musíme nakládat.

9. Závěr Cílem našeho projektu bylo ověřit jak teoreticky, tak prakticky, ţe metoda pozitivní motivace je ten nejlepší způsob, jakým můţeme zvíře něco naučit. Jistě, existují i drastičtější metody, jeţ se sice mohou zdát na první pohled rychlejší, avšak mají negativní dopad na výsledek, který pak není tak kvalitní, neboť zvíře pracující pod nátlakem zdaleka nepodává tak dobré výkony jako zvíře uvolněné a motivované. Coţ nám potvrdily oba výzkumy.

- 35 -

Z prvního výzkumu, který jsme provedli porovnáním výsledků jiţ dříve v praxi provedených pokusů, jasně vyplývá, ţe šimpanzi vychovávaní v rodinách, jeţ je zahrnovali láskou a péčí, a ASL se učili metodou pozorování a následného napodobování, přičemţ byli pozitivně motivováni ze strany jejich učitele, který je do ničeho netlačil, dosáhli vyššího počtu naučených znaků a ovládali je spontánně a spolehlivě, zatímco šimpanzi, buď učeni metodou programování, nebo vychováváni izolovaně s neosobním přístupem (anebo obojí dohromady u Nima Chimpského), nejenţe nedosáhli vysokých výsledků – dokonce jsme se setkali i s tím, ţe se nenaučili víceméně nic (v případě Nima Chimpského). Při snaze naučit psa zvednout víčko od PET lahve a umístit ho do misky se nejlépe uplatnila metoda tzv. shapingu, jenţ je také částečně zaloţen na pozitivní motivaci, neboť psa do ničeho nenutíme, pouze označujeme správné chování a stimulujeme zvíře, aby v něm pokračovalo. Zároveň na něj nebylo ze strany paničky nijak tlačeno, naopak měl pes pocit, ţe všechno, co dělá, dělá sám od sebe, aniţ by to po něm někdo vyţadoval. Jak je zjevné z videí, pokus se vydařil a Angie se naučil dávat víčko od PET lahve do misky. Bylo dosaţeno kvalitního výsledku, neboť pes nechová k této činnosti ţádný odpor a nemá problém s tím ji provést kdykoli, kdy je o to povelem poţádán. Náš výzkum tedy potvrdil, ţe pozitivní motivace je nejlepší způsob, jakým můţeme k jakémukoli učebnímu procesu přistupovat. Jak řekl Bob Bailey: „Ve skutečnosti nemůžeme zvíře donutit se učit. Nedokážeme skutečně kontrolovat zvíře. Nedokážeme kontrolovat jiného člověka. Jediný, koho můžeme kontrolovat, jediné chování, které dokážeme kontrolovat, je naše vlastní. Snažíme se, aby zvíře samo chtělo změnit své chování, protože zařídíme, že se mu to vyplatí.“ Pokud se tímto heslem budeme řídit a postavíme naši komunikaci se psy, šimpanzi, ale i s jiným ţivočišnými druhy na tomto základu, jsme na nejlepší cestě ke kýţenému cíli. Pes i šimpanz jsou velmi citlivá a inteligentní zvířata, a aby naše souţití bylo i v budoucnu úspěšné, nesmíme na to zapomínat a nejlépe se úplně se vystříhat jakýchkoli negativních zacházení s nimi, které jsme nastínily v kapitole Budoucnost našeho souţití. To je, jak víme, zatím jen snem milovníků obou druhů, nicméně my i tak doufáme, ţe v budoucnu přijde den, kdy se tato vize stane skutečností!

- 36 -

10. Obrázková příloha 10.1. Šimpanz Charakteristika šimpanze Obrázek 1

Hrozivý obličej – při něm šimpanz nevydává ţádné zvuky; pouţívá ho především při výhruţném předvádění či při útoku.

Obrázek 2

Hravý obličej – často doprovázen smíchem; pouţíván při hře.

- 37 -

Obrázek 3

Výraz při zvuku húú – toto je první část tzv. supavého houkání; supavé houkání je sloţeno z řady zvuků húú, jeţ jsou proloţeny hlasitým nadechováním, postupně zesilují a bývají zakončovány vyráţeným uáá.

Obrázek 4

Výraz při zvuku uáá – zakončení supavého houkání.

Obrázek 5

- 38 -

Plný otevřený škleb – pouţíván v situacích vyděšení či silného rozrušení, např. z důvodu napadení.

Obrázek 6

Plný zavřený škleb – šimpanz se bojí nebo je rozrušen méně, neţ kdyby měl na obličeji otevřený škleb (viz obrázek 5). Tento škleb obyčejně bývá provázen ječením, měnícím se ve vřeštění či kňourání. Pokud nemá ţádný zvukový doprovod, bývá to obyčejně v situacích, kdy se podřazený šimpanz blíţí k nadřazenému. Tento výraz by se dal přirovnat k člověčímu nervóznímu či společenskému úsměvu.

Obrázky převzaty z knihy Jane Goodallové Ve stínu člověka (In the Shadow of Man).

Snahy o mezidruhovou komunikaci - 39 -

Gombe Obrázek 1

Gombe v době, kdy sem Jane Goodallová poprvé přijela.

Obrázek 2

Na kopci si Jane udělala svou pozorovací základnu, zejména v prvních měsících.

Obrázek 3

- 40 -

Svůj blízký vztah se šimpanzi upevňuje mj. probíráním srsti – jedním z nejdůležitějších pilířů šimpanzí komunikace. Čištění srsti je společenský rituál sloužící k uklidnění, sblížení a upevnění vztahů.

Obrázek 4

Jane učí svého syna Huga (přezdívaného Grub) komunikovat s šimpanzi.

Obrázek 5

- 41 -

Za 50 let výzkumu v Gombe se nic nezměnilo – Janin vztah se zde žijícími zvířaty je pořád stejně vřelý a blízký.

Projekt Washoe Obrázek 1

- 42 -

Washoe posuňkující „Já, Washoe“.

Obrázek 2

Washoe se svým adoptivním synkem Loulisem, jehož naučila znakovému jazyku.

Obrázek 3

- 43 -

Roger Fouts s Washoe.

Obrázek 4

I takto Washoe komunikovala se svými lidskými přáteli.

Obrázek 5

Loulis a Washoe v roce 1994. Šimpanzice svého adoptivního syna láskyplně hladí po tváři.

Vlastní výzkum

- 44 -

Obrázek 1

Malá šimpanzice Lucy

Obrázek 2

- 45 -

Booee. Na obrázku v době, kdy ho již William Lemmon prodal na medicínský výzkum; byl nakažen hepatitidou

Obrázek 3

Nim Chimpsky jako mládě.

- 46 -

10.2. Pes Všechny následující obrázky pocházejí z knihy Řeč psů (Roger Abrantes) Mimika znázorňující agresivitu

Rozdílnost gest člověka, šimpanze a vlka (psa)

- 47 -

Rozdílnost gest člověka, šimpanze a vlka (psa) 2

- 48 -

Řeč těla psa

- 49 -

- 50 -

11. Zdroje 11.1. Internetové zdroje www.selmy.cz/vlci-a-lide/domestikace/ http://www.mujpes.cz/clanek.php?id=211%20&PHPSESSID=fnflrmlwzdgf http://www.ifauna.cz/archiv/rocnik/18/cislo/12/clanek/4270/puvod-a-domestikace-psa/?r=psi http://www.02.working-dogs.eu/index.php/titulni-strana/47-etologie-lanky/97-etogram-psa.html http://www.mujpes.cz/clanek.php?id=73 http://www.cz-pes.cz/literatura-veterina-etologie.php http://www.cz-pes.cz/cl-2009030901-q-Okenko-do-vnitrniho-zivota-psu http://katachyon.lerl.cz/view.php?nazevclanku=jak-klikr-trenink-na-svetprisel&cisloclanku=2014020004 http://www.clickertraining.com/node/153 http://www.klikrtrenink.cz/data/historie.html http://agilitymach.hubpages.com/hub/A-New-Study-May-Forever-Change-the-Way-We-Train-OurDogs

- 51 -

http://www.mazlickoviny.cz/clanek/manifest-vycvik-progresivnimposilovani?fb_action_ids=10201292274963402&fb_action_types=og.likes http://procproto.cz/zajimavosti-a-novinky/zajimavosti-ze-sveta-psu-aneb-vedeli-jste-ze%E2%80%A6/ http://www.afrikaonline.cz/view.php?cisloclanku=2010121802 http://www.ezoo.cz/zvire.php?zvire_id=15 http://cs.wikipedia.org/ http://en.wikipedia.org/ http://www.releasechimps.org/resources/sanctuary/aap-foundation http://www.janegoodall.org/

11.2. Knižní zdroje Z. Špinar , Z. Burian : Paleontologie obratlovců . Academia Praha , 1984 . H. Kholová : Historie psího rodu . Práce , 1987 Z. Procházka : Chov psů . SZN , 1989 Burch, M.R., & Bailey, J.S. (1999). How Dogs Learn. Howell Book House. 188 s. Pryor, K. 2013. History of Clicker Training I. Pryor, K. 1999. Svého psa nestřílejte. Práh. Praha. 197 s. ISBN: 978-80-7252-321-4. Morris, D. 2001. Dogs. A Dictionary of Dog Breeds, BB/art s.r.o. ISBN 80-7341-412-0 Fogle, B. 1995 Encyklopedie psů, Levné knihy ISBN 80-7321-161-0 Schmidt-Röger, H., 2008, Das grosse ulmer Hundebuch, Eugen Ulmer KG, Stuttgart ISBN 978-80242-2478-7 Abrantes, Roger, 1999, Řeč psů, nakladatelství DONA

Goodallová, J. Ve stínu člověka. Praha: Mladá fronta, 1978. Goodalová, J. Pohled oknem – Třicet let se šimpanzi v Gombské rezervaci. Praha: Paseka, 2011. Fouts, R. Nejbližší příbuzní – Co jsem se od šimpanzů dozvěděl o nás. Praha: Mladá fronta, 2000.

- 52 -