Mexická menšina ve Spojených státech amerických

Mexická menšina ve Spojených státech amerických Magdalena Sládková

Největší etnickou menšinu ve Spojených státech tvořili po staletí Afro američané, ovšem při sčítání obyvatelstva v roce 2000 bylo potvrzeno to, co již většina lidí tušila – že totiž Afroameričany předstihli Hispánci, z nichž největší skupinu tvoří lidé původem z Mexika. Velikost této skupiny a to, jak rychle se rozrůstá, má v mnohém vliv na život ve Spo jených státech. Tento článek nabízí základní informace o mexické men šině v USA, její historii i současné situaci.

Terminologie

Chceme-li hovořit o Mexičanech ve Spojených státech, je velice důležité vymezit pojmy, protože v souvislosti s mexickou menšinou se používá několik různých termínů. Navíc v průběhu dvacátého století tyto výra zy často měnily význam, a tak v jiných geografických regionech může mít tentýž výraz zcela jiné konotace. Nejzákladnější termíny, se kterými 183

Magdalena Sládková

se můžeme setkat, jsou Hispánec (Hispanic), Latino, mexický Američan (Mexican American) a Chicano. První dva termíny odkazují na celou La tinskou Ameriku. „Hispánec“ označuje člověka, který pochází ze špa nělsky mluvící země. V posledních letech je však tento výraz chápán jako problematický, neboť odkazuje pouze na španělské předky, niko liv však na indiánské. Bez ohledu na tyto výhrady jsou termíny jako „Hispánec“ a „hispánský“ často slyšet z úst amerických politiků. Výraz „Latino“ je vnímán pozitivněji, může však, stejně jako termín „Hispá nec“ označovat jak obyvatele USA původem z Latinské Ameriky, tak obyvatele Latinské Ameriky bez jakéhokoliv vztahu k USA, a jeho vý znam záleží tedy jen na kontextu. Výraz „mexický Američan“ označuje pouze osobu mexického původu žijící ve Spojených státech. Stal se populárním po druhé světo vé válce, kdy chtěla populace mexického původu zdůraznit, že mohou být zároveň jak Mexičany, tak Američany, a chtěla být plně začleněna do americké společnosti. V šedesátých letech se potom v Kalifornii ob jevil termín „Chicano“. Lidé, kteří ho používali, chtěli poukázat na to, co je odlišovalo od většinové společnosti a co je podle nich činilo výji mečnými. Tento výraz je však spojován s chicanským hnutím, o kterém bude řeč později, a je proto nyní chápán jako příliš zpolitizovaný a radi kální. Mnohem častěji se tedy v amerických médiích setkáme s výrazem „mexický Američan“. Pokud se v tomto článku hovoří o lidech mexického původu, žijí cích ve Spojených státech, je používán výraz „mexický Američan“ či „mexickoamerický“, pokud je řeč o lidech latinskoamerického původu obecně, je používán termín „Hispánec“ nebo „hispánský“, neboť v čes kém prostředí je běžnější než „Latino“. Výraz „Chicano“ nebo „chi canský“ je používán pouze v souvislosti s lidmi a událostmi spojenými s chicanským hnutím.

Autorka Laura E. Gomez se věnuje problematice terminologie v článku z roku 1992 The Birth of the „Hispanic“ Generation: Attitudes of Mexican American Political Elites toward the Hispanic Label. (Latin American Perspectives. 1992, vol. 19, no. 4, 45–58) 184

Mexická menšina ve Spojených státech amerických

Stručný historický přehled

Ačkoliv lidé mexického původu jsou v USA často považováni za přistě hovalce, faktem je, že na území, které dnes patří Spojeným státům, mají Mexičané hluboké kořeny. Mexičané v USA jsou tedy jak přistěhovalci a jejich potomci, tak i etnická menšina, neboť jejich území bylo zabráno Američany stejně jako například území severoamerických indiánských kmenů. Dějiny Mexičanů v USA se takto prolínají s dějinami divokého západu a tyto historické události v mnohém ovlivnily i to, jak se lidem mexického původu žije ve Spojených státech dnes. Stejně jako Mexičané v Mexiku, i Mexičané v USA pocházejí ze spo jení předkolumbovských kultur a španělských dobyvatelů. Ačkoliv se v koloniální době z pochopitelných důvodů nejvíce rozvíjela oblast cen trálního Mexika, někteří průzkumníci se vydali i dále na sever. Protože tam však nenašli bohatství, jaké očekávali, jejich výpravy se vrátily zpět do hlavního města a místo nich se na sever vydali misionáři. Ti tamní indiánské obyvatelstvo nejen vzdělávali v náboženství, ale učili je i ev ropskému způsobu života a farmaření. Na území nynějšího Nového Me xika se jim podařilo obrátit na křesťanskou víru indiány kmene Pueblo, ovšem v Texasu byla situace komplikovanější, neboť misionáři neměli dostatečné prostředky na to, aby se v odlehlé oblasti pokoušeli obrátit na víru i bojovné kmeny Apačů. Francouzská přítomnost v Louisianě se však začala Španělům jevit jako hrozba, a rozhodli se proto na tomto území vytvořit jakési náraz níkové pásmo pro případ, že by Francouzi chtěli rozšiřovat své území. Vyslali tedy na sever osadníky, které vedli Don José Escandón a Don Blas María de la Garza Falcón, jejichž zápisy jsou tak prvními literárními díly napsanými na území Texasu. Po sedmileté válce, v roce 1763, pak získala španělská koruna území na západ od Mississippi, čímž vznikla hranice mezi španělským a anglickým územím v Novém světě. Ve stej né době Španělé založili podobné kolonie v Kalifornii, neboť se obá vali ruského vpádu ze západu. Tyto kolonizační aktivity však byly spíše výjimkou a severní část španělského teritoria zůstala z velké části neo bydlenou divočinou bez infrastruktury a organizace, která byla jinak vlastní španělským územím v Novém světě (Weber 1994, 68). Začátek 19. století byl obdobím dramatických změn. V Mexiku v roce 1810 začala válka za nezávislost, která trvala až do roku 1821. Španěl ské instituce, misie i vojenské posádky se tak ze severu Mexika po stupně stahovaly a američtí obchodníci hbitě využívali nové příležitosti 185


k obchodování s indiánským obyvatelstvem. Spolu s nimi přicházeli noví osadníci, vedeni puritánským přesvědčením, že jim byl celý kontinent svěřen Bohem a jejich úkolem a zároveň právem si jej podmanit. Mexická vláda proti tomu zpočátku neměla výhrady, ovšem za předpokladu, že noví osadníci splní několik podmínek, například že konvertují na kato lickou víru, budou zachovávat mexické zákony a nepřivedou si na mexické území otroky. Američané však tyto podmínky nedodrželi a me xické úřady neměly prostředky na to, aby je k tomu přinutily (Acuña 1988, 7). Mezitím americké úřady učinily několik pokusů o koupi te xaského území a osadníci, vedení Stephenem Austinem (po kterém bylo později pojmenováno hlavní město Texasu), nakonec v roce 1836 vy hlásili nezávislost Texasu. Krátká válka, která tomu předcházela, byla pro mexickou armádu předem ztracená, neboť Američanů bylo více a byli lépe vybaveni, ovšem přesto oslavili Mexičané alespoň dílčí vítěz ství v bitvě u bývalé misie zvané Alamo. Američané nakonec vyhráli válku bitvou u San Jacinta a jejich vůdce generál Samuel Houston se stal prvním prezidentem Texaské republiky. Ve čtyřicátých letech 19. století se Spojené státy rozhodly anektovat Texaskou republiku a nastal spor o to, kde leží její hranice. Podle USA jižní hranici Texasu tvořila řeka Rio Grande, ovšem Mexiko trvalo na tom, že hranice leží severněji, podél řeky Nueces. Obě země se nebyly ochotny dohodnout a vstoupily v roce 1846 do války. Americká armáda se během bojů protlačila až k Mexiko City a přinutila nakonec mexic kou vládu uznat porážku. Smlouvou z Guadalupe Hidalgo, která byla ratifikována v roce 1848, přišlo Mexiko téměř o polovinu svého území. Podlé této smlouvy měly Spojené státy naopak uznat vlastnictví půdy obyvatel, kteří na zabraném území žili. Mexičtí občané se mohli roz hodnout, zda odejdou do Mexika, či zda zůstanou. Pokud chtěli zůstat, smlouva jim zaručovala práva občanů Spojených států. Ukázalo se však, že tomu tak je pouze na papíře, protože Mexičané byli v nových teritoriích zcela otevřeně diskriminováni americkými osad níky. Už před válkou se ozývaly hlasy proti připojení severu Mexika ke Alamo se později v USA stalo symbolem statečnosti texaských osadníků a zároveň krutosti Mexičanů. Výkřik „Pamatujte na Alamo“ později ospra vedlňoval další útoky na Mexičany. Arnoldo De León v knize s výmluvným názvem They Called Them Greasers a Rodolfo F. Acuña ve svém díle Occupied America: A History of Chicanos 186


Spojeným státům, právě na základě rasových předsudků, a po roce 1848 jich ještě přibylo. Například jižanský politik John C. Calhoun napsal pro testní dopis prezidentu Jamesi Polkovi, ve kterém tvrdil, že „největší ne štěstí španělské Ameriky vychází z osudové chyby, kterou bylo postavit barevné rasy na roveň s bělochy“. Takovýto názor nebyl v žádném přípa dě ojedinělý. „Mexičané byli popisováni jako líní, nevzdělaní, pobožnůst kářští, pověrčiví, podfukářští, zlodějští, karbanu propadlí, krutí, nečestní a zbabělí kříženci,“ píše historik David J. Weber v eseji o postojích Ame ričanů k Mexičanům (Weber 1997, 251). Z toho je patrné, že ačkoliv lidé mexického původu měli mít práva amerických občanů, ve skutečnosti tomu tak nebylo. Stejně tak byla pošlapávána i jejich práva na majetek, neboť většina Mexičanů v Texasu, Novém Mexiku i v dalších oblastech byla podvodně připravena o své pozemky. Všudypřítomná byla i segre gace, Američané odmítali posílat své děti do škol s mexickými dětmi a otevíraly se školy zvlášť pro americké děti a zvlášť pro děti mexické. Ve dvacátých letech 20. století se začaly objevovat snahy o ukončení diskriminace a segregace. Američané mexického původu chtěli dokázat, že jsou hrdí občané Spojených států, a založili Ligu spojených latinsko amerických občanů (League of United Latin American Citizens, LULAC). Tato organizace podporovala amerikanizaci a přejímání amerických hod not a tradic, a ačkoliv ve svém názvu odkazovala k celé Latinské Americe, impulzem k jejímu ustavení byla zejména diskriminace lidí mexického původu v Texasu. Organizace LULAC také zavedla termín „mexický Američan“, protože lidé mexického původu, i když měli americké ob čanství, byli stále označováni jako Mexičané. Angličtina byla v LULAC oficiálním jazykem a jako členové nemohli být přijati ilegální přistěho valci či lidé bez občanství. LULAC, který ve Spojených státech stále působí, se v současné době zaměřuje na zlepšení životních podmínek a vzdělávání hispánské populace obecně. Druhá světová válka přinesla změnu, která může být přičtena právě aktivitám LULAC: zatímco Afroameričané byli v armádě Spojených stá tů stále segregováni, mexičtí Američané byli integrováni v jednotkách spolu s americkými vojáky. Zdálo se, že lidé mexického původu budou podrobně popisují způsob, jakým se Američané k Mexičanům chovali (viz Bibliografii). Překlad autorky. Překlad autorky. 187


moci konečně začít žít svůj americký sen. Ve skutečnosti se však po skončení války tito integrovaní vojáci vrátili zpět do svých segregova ných měst. Segregace dosahovala takové míry, že padlí vojáci, kteří prolili krev v boji za Spojené státy, nesměli být pohřbeni na hřbitovech pro Američany. V jiném ohledu však veteránům mexického původu přece jen svitla šance na lepší zítřky, neboť alespoň získali nárok na „G.I.Bill“, neboli finanční pomoc umožňující veteránům zaplatit si univerzitní vzdě lání. Mexičanů bojovalo ve válce velké množství, a takto se jim konečně otevřela cesta ke zlepšení jejich společenského postavení. Bílá většina však nadále odolávala pokusům o desegregaci. Nebylo snadné bojovat proti předsudkům, které byly v Američanech hluboce zakořeněné. Nicméně politici si začali uvědomoval důležitost mexické menšiny a například John F. Kennedy se na ni v prezidentské kampa ni v roce 1960 zaměřil jako na politicky důležitou skupinu. Jeho žena Jacqueline dokonce účinkovala v televizním spotu, ve kterém španělsky hovořila o kvalitách svého muže coby kandidáta na prezidenta. To bylo pro mexické Američany skutečně významné gesto. Počátkem šedesátých let začali v Kalifornii zemědělští dělníci pro testovat proti podmínkám, ve kterých byli nuceni pracovat. Práce byla namáhavá, ztěžovalo ji horké počasí a dělníci byli navíc denně vystavo váni jedovatým pesticidům. První impulz přišel od dělníků filipínského původu, ale velice rychle se k nim připojili i Mexičané. Společně vytvořili hnutí Spojených zemědělských dělníků (United Farm Workers, UWF), orga nizaci, která se snažila o zlepšení pracovních podmínek pro zeměděl ské dělníky a také o zvýšení platů. Vůdce UWF César Chávez představil požadavky dělníků majitelům plantáží, ti je však jednoznačně odmítli. Chávez se nevzdal a formou nenásilného odporu započal s aktivitami, jejichž cílem bylo zvýšit povědomí o problému kalifornských zeměděl ských dělníků. Organizoval stávky a shromáždění a inicioval také celoná rodní bojkot kalifornského hroznového vína. I senátor Bobby Kennedy se zapojil do těchto aktivit a podpořil bojkot, což UWF zajistilo publi citu, a bojkot se skutečně rozšířil po celých Spojených státech. Nakonec tedy majitelé plantáží podepsali s dělníky nové smlouvy, které jim zajis tily lepší pracovní podmínky a vyšší finanční ocenění. Zajímavé je, že UWF zároveň bojovali za zpřísnění podmínek pro přistěhovalectví, neboť nově příchozí imigranti byli ochotni pracovat za mnohem méně peněz a podkopávali tak snahu hnutí o zvýšení mezd. Aktivity United Farm Workers oslovily koncem šedesátých let ta ké studenty a intelektuály mexického původu, neboť to, jak zemědělští 188


dělníci bojovali proti vykořisťování ze strany majitelů plantáží, otevřelo téma vnitřní kolonizace (internal colonization). Tento pojem vycházel z dějin kolonizace v Africe, Indii a Latinské Americe, kde bylo domorodé oby vatelstvo porobeno bílými. Vnitřní kolonizace popisuje stav, kdy si jedna skupina zachovává nadřazené postavení nad druhou poté, co ji dobyla (Blea 1995, 25). Podle Irene Blea se může zdát, že nadřazené i porobené obyvatelstvo je mezi sebou promícháno, ovšem v kvalitě jejich života jsou zjevné rozdíly (Blea 1995, 25). Mexičané ve Spojených státech si začali uvědomovat, že jsou také takto vnitřně kolonizovaní, a že vlastně tvoří jakousi kolonii třetího světa na území Spojených států. Boj země dělských dělníků se tak stal inspirací pro vzdělané mexické Američany v jejich úsilí o sebeurčení v americké společnosti a odstartoval tzv. chi canské hnutí. Chicanský nacionalismus se projevoval odmítáním anglosaské kultury a návratem k předkolumbovským, zejména aztéckým kořenům. Chican ští malíři nástěnných maleb, jako Mario Castillo, Antonio Pazos Jiménez a David Tineos, vyjadřovali své národnostní uvědomění na zdech v mno ha amerických městech, zejména v Los Angeles, San Antoniu, El Pasu a Chicagu (Arreola 1984, 411–412). Ve svých nástěnných malbách spo jovali aztéckou mytologii s chicanskými aktivitami ze své současnosti. Stejně jako Aztékové bojovali proti španělským dobyvatelům, tak i Chica nos chtěli bojovat proti Anglosasům. Věřili, že bílí Američané potlačili jejich kulturu a tradice a nepravdivě vykládají jejich dějiny. Chicanské hnutí bylo velice různorodé. Na jedné straně tvořili jeho část dělníci žádající lepší pracovní podmínky, na druhé straně byli studenti, kteří požadovali výuku dějin Mexičanů v USA. Historikové mexického půvo du, jako Rodolfo Acuña, začali „dekolonizovat“ dějiny Mexičanů v USA. Popisovali události z mexické perspektivy, a když se vyjadřovali k ame rické přítomnosti v Texasu před rokem 1848, používali slova jako invaze, agrese, brutalita, krutost (Acuña 1988, 5–15). Aktivisté jako Reies Lopez Tijerina v Novém Mexiku začali pomáhat potomkům lidí, které Ameri čané neprávem připravili po smlouvě z Guadalupe Hidalgo o pozemky. V různých koutech země probíhaly stávky a shromáždění, lidé se vyja Podrobněji se vnitřnímu kolonialismu věnuje např. Jenny Sharpe ve studii Postcolonial Studies in the House of US Multiculturalism (In: Schwarz, H. – Sangeeta R. /eds./. A Companion to Postcolonial Studies. Malden, Blackwell Publishers 2000, s. 112–125). 189


dřovali formou výtvarného umění, literatury i prostřednictvím politic kých projevů. Všechny tyto různé formy aktivismu měly společné heslo: „Qué viva la Raza!“ Rasová jednota byla pro Chicanos tak důležitá, že byly přehlíženy všechny ostatní rozdíly, včetně společenských. Chicanské hnutí bylo pro sebeurčení mexických Američanů naprosto klíčové. Bez těchto snah by nyní na univerzitách po celých Spojených státech nebyly studijní obory zaměřené na chicanská studia, vysoké posty v kongresu či na radnicích by nevykonávali lidé mexického původu, mnoho literárních děl by se nedočkalo zveřejnění. Bez ohledu na to, že od nejaktivnějších dob chicanského hnutí již uplynula tři desetiletí, jeho dědictví je živé dodnes. V demonstracích za reformu zákona o přistě hovalectví se stále objevují transparenty s fotografiemi Césara Cháveze a heslo UWF „Sí se puede“ si v anglické verzi „Yes we can“ pro svou prezi dentskou kampaň vypůjčil i Barack Obama.

Mexičané ve Spojených státech amerických: demografické údaje

Současné údaje o mexické menšině v USA vycházejí zejména z přistě hovalectví. Mexická imigrace do USA je totiž zcela jedinečný fenomén. Zatímco jiné menšiny do Spojených států přišly v několika vlnách a potom se úspěšně začlenily do americké společnosti, přistěhovalectví z Mexi ka, které ve velké míře vyvolala mexická revoluce v roce 1910, vlastně od té doby nikdy neustalo. Obyvatelstvo mexického původu se tak veli ce těžko začleňuje, protože neustálý příliv přistěhovalců udržuje silné kontakty s rodnou kulturou a používání španělštiny a znesnadňuje spo lečenský vzestup (Penalosa and McDonagh 1966, 499). Američané mexického původu tvoří více než polovinu hispánské menšiny ve Spojených státech: 59,3 % (Ramirez 2007) a zároveň 7,4 % (Marotta a Garcia 2003, 13–14) z celkového počtu obyvatel USA. Jsou také největší skupinou narozenou mimo území Spojených států, celých 28 % ze všech obyvatel USA narozených mimo území Spojených stá tů. Mezi lety 1994 a 2004 vzrostl počet Američanů mexického původu o 55,8 % (Chacon 2005). Hlavním důvodem je pochopitelně společná hranice mezi Mexikem a Spojenými státy, a tedy neutuchající příliv no vých přistěhovalců. Mediánový věk mexických Američanů je 24 let, což 190


znamená, že jsou nejmladší skupinou ze všech hispánských skupin (Ra mirez 2004). Průměrný počet osob na domácnost u Američanů mexic kého původu je 4,1, zatímco průměrná velikost domácnosti u hispánské populace celkově je 2,5 (Valdivieso 1990). Mexičané v USA zaujímají první místo také v mnoha nepříznivých statistikách. Vykazují nejvyšší procenta neukončeného středního vzdě lání ze všech hispánských skupin. I když nejvyšší dosažené vzdělání u Hispánců postupně roste, stejně se zvyšuje i dosažené vzdělání u bílé populace a u Afroameričanů (U. S. Census Bureau Home Page 2007). Proto Hispánci, a zejména Mexičané, stále zaostávají za bílou většinou i afroame rickou menšinou. Jak již bylo řečeno, podle sčítání obyvatel z roku 2000 80 % celkové populace USA řádně ukončilo středoškolské vzdělání a 24 % dosáhlo vysokoškolského vzdělání. U hispánské populace byla tato čísla nižší, 52 % mělo středoškolské a 10 % vysokoškolské vzdělání. Mexi čané v USA jsou na tom ještě hůře, 46 % dokončilo středoškolské vzdě lání a pouhých 8 % získalo vysokoškolský titul (Ramirez 2004). Z přibližně 10,8 milionů pracujících mexického původu ve Spoje ných státech pouze 8,2 % tvoří tzv. „bílé límečky“, zatímco u bílé popu lace je to 32 %. Naopak 30,6 % Mexičanů pracuje jako dělníci, zatímco pouhých 17,4 % většinové populace vykonává podobnou práci (Gon zalez 2002, 107). Roční příjem Mexičanů v USA je nižší než příjem jaké koliv jiné etnické skupiny ve Spojených státech (Gonzalez 2002, 117). Velice zřetelně se tak projevuje poměr mezi vzděláním a zaměstnáním. Mexičané mají obecně nižší vzdělání než jiné etnické skupiny v USA, proto i na profesním žebříčku zaujímají nižší místa (Gonzalez 2002, 119). Když shrneme všechna výše zmíněná data, vyjde najevo, že ačkoliv se počet Hispánců v USA zvýšil, jejich společenské postavení se v po rovnání s celkovým průměrem populace Spojených států nezměnilo. Jsou na tom dokonce podle mnoha statistik hůře než ostatní přistěhovalci z Latinské Ameriky. Američané mexického původu dosahují nižšího vzdělání (velmi vysoké procento nedokončí ani střední školu), vykoná vají zejména nekvalifikované práce a jejich příjmy jsou podprůměrné.

Mediánový věk u hispánské populace je 26 let, u celkové populace USA dokonce 35 let (Ramirez 2004). 191


Mexická menšina v literatuře

Mexickoamerická literatura se někdy datuje od prvních cestopisů, které na nynějším území USA psali španělští kolonizátoři a misionáři, ale častěji se za její počátek považuje rok 1848, kdy byla část území Mexika při pojena ke Spojeným státům. V každém případě se v literárních dílech odrážejí jednotlivé etapy dějin Mexičanů ve Spojených státech. V prvních letech po válce patřily mezi hlavní literární díla zejména paměti, napří klad memoáry Mariana G. Valleja o životě v Kalifornii Recuerdos historicos tocante a la alta California (1875, Historické vzpomínky týkající se horní Kaliforn ie), ve kterých se mexičtí statkáři snažili zaznamenat (a často idealizovat) svůj styl života před příchodem amerických osadníků. V té době se ob jevují i první příběhy imigrantů, jako je pikareskní román Daniela Vene gase Aventuras de Don Chipote, o cuando los pericos mamen (1928, Dobrodružství Dona Chipota, aneb až budou papoušci sát). Za první mexickoamerickou autorku je považována Maria Amparo Ruiz de Burton, která ve své an glicky psané knize Who Would Have Thought It (1872, Kdo by si to byl po myslel) satiricky píše o novoanglické smetánce z pohledu mexické dívky. Za hlavní postavy mexickoamerické literatury před obdobím chicanské ho hnutí jsou považováni Américo Paredes, texaský folklorista, který se zabýval tradičními mexickými baladami, tzv. corridos, a také autor bil dungsrománu George Washington Gómez (napsáno ve třicátých letech, vy dáno až v roce 1990) a Jovita González, folkloristka, sběratelka lidových pohádek a příběhů z oblasti texaského pohraničí a autorka románu Dew on the Thorn (vydáno až v roce 1997, Rosa na trní), který popisuje život texaské statkářské elity před mexicko-americkou válkou. Vydávat knihy psané autory mexického původu a navíc zabývající se tématem menšin však bylo až do šedesátých let téměř nemožné. Teprve období hnutí za občanská práva v šedesátých a sedmdesátých letech přineslo v tomto ohledu změnu a jednotlivé menšiny se dostaly do cen tra dění. Nově vznikající nezávislá vydavatelství pak začala vydávat i díla psaná mexickoamerickými autory. Z tohoto období chicanského hnutí je nutné jmenovat Rodolfa „Corkyho“ Gonzalese, aktivistu a básníka, který zformulovat hlavní body chicanskeho hnutí v El plan espiritual de Aztlán (1969, Duchovní plán Aztlánu) a zároveň popsal svou vizi Chica nos v epické básni Yo soy Joaquín. Rudolfo Anaya je další z chicanských autorů; v době hnutí vydal román Bless Me, Ultima (1972, Požehnej mi, Ultimo), ve kterém se věnuje problematice katolicismu a předkolumbov ských náboženství z pohledu malého chlapce. 192


Z chicanského hnutí, které ve svém programu poukazovalo zejmé na na „bratrství“ mezi všemi Chicanos, se postupně oddělil chicanský feminismus, neboť mnohé aktivistky nebyly spokojeny s podřadnou rolí, kterou muži v hnutí ženám určily. Ženy se tak cítily dvojnásobně utis kované: kvůli původu ze strany bílé většiny a kvůli pohlaví ze strany mu žů ve své vlastní komunitě. Ana Castillo se na tento problém zaměřila v knize esejů Massacre of the Dreamers: Essays on Xicanisma (1994, Masakr snílků: eseje o chicanském feminismu) a feministickému pohledu na svět se věnuje i v některých dalších knihách, například v So Far from God (1993, Tak daleko od boha) nebo The Mixquiahula Letters (1986, Mixquiahulské dopisy). Gloria Anzaldúa se ve své knize Borderlands/La Frontera (1987, Hranice) z podobného hlediska dívá i na hranici mezi Mexikem a Spo jenými státy a její význam pro lidi, a zejména ženy žijící v této oblasti. I v období po chicanském hnutí se objevovala díla, která nesouhla sila s machistickým přístupem a ukazovala, jak tyto pokřivené hodnoty neblaze ovlivňují život v mexických rodinách ve Spojených státech. Jed nou z takových knih je román Rain God (1884, Bůh deště) Artura Islase, nebo nesmírně oblíbená sbírka krátkých příběhů The House on Mango Street (1984, Dům v Mangové ulici) Sandry Cisneros, která je v současnosti jednou z nejpopulárnějších mexickoamerických autorek. Kromě spíše nadčasových témat postavení mexické komunity v americké společnosti, postavení žen v mexické komunitě a hledání identity v multikulturním světě se knihy mexickoamerických autorů zabývají také aktuálními pro blémy; nejnovější román Any Castillo The Guardians (2007, Ochránci) se například věnuje problematice drogových kartelů v pohraničí.

Závěr

Současná doba je pro obyvatelstvo mexického původu obdobím para doxů. Na jednu stranu je ze statistik zřejmé, že jejich životní úroveň je nízká a její zlepšení závisí na mnoha faktorech. V každodenním životě je však zjevné, jakou obrovskou silou španělsky hovořící obyvatelstvo je; linka pro zákazníky jakékoliv společnosti již zcela běžně volajícímu nabízí možnost vyřízení hovoru ve španělštině. Na druhou stranu výu ka španělštiny na základních a středních školách je na velmi nízké úrov ni a je zaměřena spíše na začátečníky. Děti, jejichž mateřský jazyk je 193


španělština, tak v mnoha případech nemají možnost se v tomto směru jazykově rozvíjet a jsou naopak nuceny věnovat se pouze angličtině. Spisovatelé mexického původu jsou si toho vědomi, a proto například i v tvorbě Glorie Anzaldúy i Sandry Cisneros najdeme dvoujazyčné knihy zaměřené na mexickoamerické děti, ve snaze ukázat jim, že jejich jazyk i kultura jsou důležité. Katedry chicanských studií se zaměřují na problematiku přistěhova lectví a integrace do společnosti, zachovávání mexických tradic a zvyků a jejich přejímání většinovou společností, mapují také vývoj jazyka, jeho proměnu a tvoření nových slov. Lidé mexického původu začínají být také chápáni jako nesmírně dů ležitá ekonomická skupina. V televizních reklamách se stále častěji vy skytují rodiny zcela zřejmě hispánského původu používající ten či onen výrobek a často se v nich objevují zmínky o Mexiku. Kromě množství televizních a rozhlasových programů ve španělském jazyce se objevu jí i mluvené pořady zaměřené na anglicky mluvící mexické Američany, například úspěšný televizní seriál Ugly Betty (2006–2010, Ošklivka Betty), ve kterém titulní postava Betty pochází z mexické rodiny, televizní seri ál Desperate Housewives (od r. 2004, Zoufalé manželky), kde je jedna z hlav ních hrdinek mexického původu, a také televizní sitcom George Lopez (2002–2007), jehož protagonista se v loňském roce stal rovněž prvním mexickým moderátorem tzv. late night show, což je formát nesmírně populární mezi anglosaským obyvatelstvem. V americké populární kul tuře tedy mexická menšina získává důležitý prostor a pomalu tak do chází k prolínání obou skupin.

Bibliografie

ACUÑA, R. F. 1988: Occupied America: A History of Chicanos. New York: Harper Collins. ARREOLA, D. D. 1984: Mexican American Exterior Murals. Geographical Review. 1984, vol. 74, no. 4. Této problematice se věnuje například Angela Valenzuela v knize Subtractive Schooling: U.S. Mexican Youth and the Politics of Caring (State University of New York, 1999). 194


BLEA, I. I. 1995: Researching Chicano Communities: Social-Historical, Physic, Psychological, and Spiritual Space. Westport, CT: Praeger Publishers. CALHOUN, J. C. 1997: John C. Calhoun on Incorporating Mexico, 1848 In: Major Problems in the History of the American West. Ed. Clyde E. Millner. Lexington, Massachusetts: D. C. Heath and Company. CHACON, Y. 2005: Population Patterns and Educational Attainment of Mexican-Americans 1994–2004. Sociation Today. 2005, vol. 3, no. 2. Cit. [2010-7-25], . DE LEÓN, A. 1983: They Called Them Greasers. Austin: University of Texas Press. GONZALEZ, A. 2002: Mexican Americans and the U.S. Economy: Quest for Buenos Días. Tucson: University of Arizona Press. MAROTTA, S. A. – GARCIA J. G. 2003: Latinos in the United States in 2000. Hispanic Journal of Behavioral Sciences. 2003, no. 25, 13–14. MONTEJANO, D. 1987: Anglos and Mexicans in the Making of Texas, 1836–1986. Austin: University of Texas Press. 220–221 PENALOSA, F. – MCDonagh, E. C. 1966: Social Mobility in a Mexican-American Community. Social Forces. 1966, vol. 44, no. 4, 499. RAMIREZ, R. R. 2004: We the People: Hispanic in the United States. Census 2000 Special Report December Issued. U. S. Census Bureau: Washington D. C. Cit. [2010-7-25], . VALADIVIESO, R. 1990: Demographic Trends of the Mexican-American Population: Implications for Schools. ERICdigest.org. 1990. Cit. [2010-7-25], . WEBER, D. J. 1994: The Spanish-Mexican Rim. In: Miller C. A. (ed.). The Oxford History of the American West. Oxford: Oxford University Press. 68. 2007: School Enrollment. U.S. Census Bureau Home Page. Cit. [2010-7-25], .

Magdalena Sládková (nar. 1981) vystudovala anglistiku a amerikanistiku na FF UK, kde obhájila diplomovou práci zaměřenou na mexicko-americkou lite raturu. Od roku 2007 je interní doktorandkou Střediska ibero-amerických studií na FF UK, kde se dále věnuje studiu mexické menšiny ve Spojených státech. V letech 2004–2005 studovala na Univerzitě v Nebrasce, v roce 2006 absolvo vala semestrální pobyt na Texaské univerzitě v Austinu, kam se vrátila ještě v letech 2009–2010 jako stipendistka Fulbrightova programu.

195


The Mexican Minority in the United States

In the twenty-first century,. Latinos have became the largest ethnic minority in the United States, and people of Mexican origin form the largest percentage of the Latino group, 58%, according to the 2000 U.S. Census. Mexican Americans have a long history of settling in the United States, nevertheless, their disadvantaged position in American society is evident. They are usually positioned in the working-class, have low income, and also low educational attainment. In the 1960s and 1970s, the Mexican American civil rights movement, known as the “Chicano Movement”, decided to end the discrimination and other social problems by supporting Mexican American nationalism. The Chicano Movement introduced Mexican Americans into politics, initiated the creation of Mexican American studies programs at universities in the United States, and inspired many works of art. Literary works by Mexican American authors focus on topics such as the position of Mexican Americans within American society, gender roles, and search for identity. Key words:

Mexican American, Chicano, LULAC, U.S. demography

196

Mexická menšina ve Spojených státech amerických

Recommend Documents