Metodologie politické ekonomie podle J. S. Milla

Marek Hudík

Metodologie politické ekonomie podle J. S. Milla

Metodologie politické ekonomie podle J. S. Milla# Marek Hudík* “The vulgar notion that the safe methods on political subjects are those of Baconian induction – that the true guide is not general reasoning, but specific experience – will one day be quoted as among the most unequivocal marks of a low state of the speculative faculties in any age in which it is accredited… Whoever makes use of an argument of this kind … should be sent back to learn the elements of some one of the more easy physical sciences. Such reasoners ignore the fact of Plurality of Causes in the very case which affords the most signal example of it.” J. S. Mill (1919, s. 298) Není ádnou velkou nadsázkou pokud øekneme, e metodologie politické ekonomie1 zaèíná u Johna Stuarta Milla. Je sice pravda, e ekonomové pøed Millem, jako napø. Ricardo èi Malthus metodologické otázky diskutovali, avšak spíše okrajovì a pøedevším nikdy nepodali své názory v ucelené formì. Adam Smith tak sice uèinil – ve svém vynikajícím eseji The Principles which Lead and Direct Philosophical Enquiries illustrated by the History of Astronomy2 –, avšak tím, e svoji metodu ilustruje na pøíkladu astronomie, názory na metodu politické ekonomie pøíliš neovlivnil. To, jakým smìrem se diskuse o metodì v následujících desetiletích bude ubírat, urèil – vedle Nassau Seniora, jeho Introductory Lecture on Political Economy vyšla ji v roce 1827 – právì John Stuart Mill. Stìejní Millùv pøíspìvek v této oblasti je jeho esej On the Definition of Political Economy; and on the Method of Investigation Proper to It (dále Esej) a šestá kniha jeho System of Logic (dále Logika). Moná jde té o pøíspìvky z celého jeho díla nejoriginálnìjší: tato díla vznikala v dobì, kdy Mill pod vlivem Macaulaye, Saint-Simonistù a Comta pøehodnocoval myšlenky svého otce a Jeremy Benthama, které pøejal bìhem své unikátní výchovy.3 Esej Mill na#

* 1

2 3

Èlánek je zpracován jako jeden z výstupù výzkumného projektu Efektivnost volby teorií a tvorby hospodáøské politiky v dynamickém modelu podnikatelských rozhraní registrovaného u Grantové agentury Èeské republiky pod evidenèním èíslem 402/07/0137. Ing. Marek Hudík – interní doktorand; Katedra ekonomie, Národohospodáøská fakulta, Vysoká škola ekonomická v Praze. [email protected] Abychom se vyhnuli anachronismu, budeme v souvislosti s Millovými názory mluvit o politické ekonomii (political economy) a nikoli o ekonomii (economics) – název ekonomie pochází a z Camebridge Marshallovy doby (autorství je nejèastìji pøipisováno samotnému Marshallovi). Smith (1982). Podrobnìji o Smithových názorech na metodologii a jejich aplikaci v jeho spisech viz Pavlík (2004). “Unsettled though Mill’s mind was in these years [po psychickém zhroucení, které Mill prodìlal v letech 1826–27], they were nevertheless one of the periods of his greatest productivity and perhaps that of his most original thought. Indeed it seems that most of the ideas which later developed in his major works were first conceived during the few years following his recovery from the period of dejection. It was in 1829 that Macaulay’s famous attack on James Mill’s Essay on Government, perhaps together with some of the early works of Auguste Comte which John Mill read at the same time, started the train of thought which lead to his characteristic ideas on Logic on which he began to work at the beginning of the following year. About the same time he wrote his first and most original work on economic theory, the Essays on Some Unsettled Questions of Political Economy.” (Hayek, 1951, s. 35).

109

Acta Oeconomica Pragensia, roè. 15, è. 5, 2007

psal ji v prùbìhu let 1930–1931, èásteènì jej pøepracoval v roce 1933 a poprvé publikoval o tøi roky pozdìji v London and Westminster Review.4 Co se týèe Logiky, její základní myšlenky pocházejí z tée doby, aèkoli k jejímu prvnímu vydání došlo a v roce 1942. 5 Na úvod zmiòme, e aèkoli je Mill jakoto filozof vìdy obecnì povaován – vedle Huma èi Russella – za reprezentanta empirismu, jeho názory v oblasti metodologie politické ekonomie ho øadí do tradice, která byla nazvána deduktivistickou (Hausman, 1984) èi verifikacionistickou (Blaug, 1992) – tradice, která na konci 19. století stála proti radikálnì empirickému pøístupu Leslieho èi nìmecké historické školy, a do které jsou vedle Milla øazeni myslitelé jako J. E. Cairnes, L. von Mises, F. Knight èi L. Robbins.6 Tento zdánlivý paradox není nutnì dùsledkem jakési nekonzistence Millova díla na kterou bývá nìkdy upozoròováno, nýbr jak se domníváme spíše zjednodušené a nìkdy zavádìjící klasifikace, pomocí které se obvykle snaíme pojmout vývoj idejí. Stejnì tak je chybné se domnívat, e jde o dùsledek Millova uchýlení se k metodologickému dualismu: Mill naopak vìøil, e principiálnì stejná metoda je aplikovatelná jak v pøírodních vìdách, tak ve vìdách morálních.7 Rozdíly v pøístupu k pøedmìtu zkoumání v morálních vìdách, jak uvidíme, nejsou podle nìj dány rozdílnou povahou morálních vìd per se, nýbr komplexností jevù, se kterými se morální vìdy (avšak i nìkteré vìdy pøírodní) musí potýkat. V této práci budeme postupovat následovnì: nejprve ukáeme, jaké místo Mill pøisuzuje morálním vìdám v obecné klasifikaci vìd a následnì jaké místo v rámci morálních vìd zaujímá politická ekonomie. Toto zahrnuje: Rozlišení pøírodních a morálních vìd a neredukovatelnost morálních vìd na vìdy pøírodní (èást 1), zodpovìzení otázky, proè lze morálním vìdám pøiznat status vìdy (èást 2) a definování politické ekonomie jako samostatné disciplíny vyèlenìné z morálních vìd (èást 3). Následnì pojednáme o konceptu homo oeconomicus a uvidíme, jak definice pøedmìtu zkoumání politické ekonomie je v Millovì pøípadì nerozluènì spjata s urèením adekvátního pøístupu k jeho zkoumání. (èást 4). Èást 5 pøináší kritické zhodnocení Millovy historické metody. V èásti 6 navrhneme marginalistickou reinterpretaci Millovy metodologie (která však zachová její podstatné rysy). Èást 7 je potom závìr.

1. Pøírodní a morální vìdy Veškeré lidské vìdìní se podle Milla zcela „samozøejmì a jakoby spontánnì“ dìlí na dvì èásti, a sice na pøírodní vìdy a morální (èi psychologické, duševní) vìdy. Rozdílnost mezi obìma nespoèívá však primárnì v rozdílném pøedmìtu zkoumání, tedy v tom, e by se pøírodní vìdy zabývaly pouze „hmotou“ a morální vìdy výhradnì „myslí“: 4 5 6

7

Viz Burns (1959). Mill (1963, s. 215). O okolnostech vzniku Logiky viz té Whitaker (1975). Je snad na místì pøipomenout, e nìmecká historická škola, reprezentována Schmollerem, oceòovala Millùv empirismus vyjádøený v prvních pìti knihách Logiky. Avšak poté, co byla do nìmèiny pøeloena šestá kniha O logice morálních vìd, která mìla podle vyjádøení samotného Milla pouze opakovat metodologická pravidla prvních pìti knih, došlo k zavrení Milla nìmeckými historiky a jejich pøíklonu k Millovu protivníkovi Whewellovi. (Louek, 2001, s. 138) Nìmecká historická škola vidìla rozpor, mezi šestou knihou a ostatními. “In substance, whatever can be done in a work like this for the Logic of the Moral Sciences, has been or ought to have been accomplished in the five preceding Books; to which the present can be only a kind of supplement or appendix, since the methods of investigation applicable to moral and social science must have been already described, if I have succeeded in enumerating and characterising those of science in general. It remains, however, to examine which of those methods are more especially suited to the various branches of moral inquiry; under what peculiar faculties or difficulties they are there employed;” (Mill, 1919, s. 546).

110

Marek Hudík


„Vezmìme si napøíklad politickou èi právní vìdu: kdo bude tvrdit, e jsou pøírodními vìdami? A pøece, není snad zøejmé, e se zabývají stejnì tak hmotou jako myslí?“ (Mill, 2000, s. 92–93)

Rozdíl podle Milla spoèívá v tomto: je-li èlovìk v interakci s pøírodou, výsledek jejich vzájemného pùsobení je dílem jak pøírodních zákonù, tak zákonù mysli. Pìstuje-li tedy èlovìk napø. obilí, vstupují do hry jednak pøírodní zákony (napø. vliv kvality pùdy a podnebí na rùst rostliny) a jednak zákony mysli, spoèívající v tom – øeèeno Millovými slovy –, e „èlovìk touí po tom mít obivu a v dùsledku toho chce nezbytné prostøedky k jejímu obstarání“. (Mill, 2000, s. 93, zvýraznìno M. H.). Naprosto odlišná povaha tìchto zákonù potom umoòuje oddìlení dvou odlišných sfér lidského vìdìní: „Pøírodní vìdy jsou ty, jen se zabývají zákony hmoty a všemi komplexními jevy, pokud závisí na zákonech hmoty. Duchovní èi morální vìdy jsou ty, které se zabývají zákony mysli a všemi komplexními jevy, pokud závisí na zákonech mysli.“ (Mill, 2000, s. 93) Millovo odlišení spìlo k tomu ukázat, e urèitý hmotný objekt – napø. obilí – vystupuje v morálních vìdách ve zcela jiné roli ne ve vìdách pøírodních: biologie bude klasifikovat urèitý druh obilí jako zástupce èeledi lipnicovitých a mùe poukázat na jeho pøíbuznost s urèitým jiným druhem traviny. Politická ekonomie však bude tyto dvì rostliny klasifikovat zcela odlišnì: zatímco obilí v jistých situacích bude klasifikovat jako souèást bohatství (spoleènì s jinými objekty z hlediska pøírodních vìd zcela nepodobnými, jako je napø. zlatý valoun), druh traviny, který není pøedmìtem lidských potøeb, plánù èi zámìrù bude z pøedmìtu politické ekonomie zcela vylouèen. Mill však zdá se toto rozlišení, které znamenalo krok k subjektivismu,8 ještì plnì nepochopil do dùsledkù, a rozhodnì jej nedokázal dostateènì obhájit. Napø. J. E. Cairnes (1997), který klasickou metodologii politické ekonomie reformuloval, Milla kritizuje za to, e aèkoli nejprve uznává, e politická ekonomie závisí jak na pøírodních zákonech, tak na zákonech mysli, tak poté trvá jen na zákonech mysli a øadí politickou ekonomii jednoznaènì do morálních vìd. Sám Cairnes se domníval, e politická ekonomie spoèívá na obou stejnou mìrou. Definitivní obrat k subjektivismu pøinesla a marginalistická revoluce a ten byl poté završen L. von Misesem a F. A. Hayekem. Mill však stál pøed tìším úkolem obhájit subjektivismus ve své Logice: èelil zde toti Comtovu reduktivnímu fyzikalismu: uznáme-li toti Millovo rozlišení pøírodních a morálních vìd vyvstává otázka, copak èlovìk není sám souèástí pøírodní skuteènosti? Nejsou „zákony mysli“ v koneèném dùsledku redukovatelné na zákony hmoty? Comte na tyto otázky odpovìdìl kladnì. Mill – jakkoli byl v mnohém Comtem ovlivnìn – se od nìj lišil právì v odpovìdi na druhou otázku: 9 „…odmítnout monost psychologické analýzy a konstruovat teorii mysli èistì na tìch datech, které poskytuje souèasná fyziologie, se mi zdá být velkým omylem principiálním a ještì vánìjším omylem praktickým. Jakkoli je vìda o mysli nedokonalá, bez váhání tvrdím, e je v podstatnì pokroèilejším stadiu ne jí odpovídající èást fyziologie; a zbavit se první vìdy ve prospìch druhé se mi jeví jako porušení pravých principù induktivní filosofie, které musí plodit, a které plodí, chybné závìry v nìkterých velmi dùleitých oblastech vìdy o lidské povaze.“ (Mill, 1919, s. 556–557)

8

9

Subjektivismus zde chápeme tak, jak je v návaznosti na Hayeka (1995) obvykle chápán: objekty ve spoleèenských vìdách nevystupují jako objekty fyzikální, nýbr jako vztaené k postojùm jednajících lidí. „Pokud se týèe lidské èinnosti, vìci jsou tím, co si jednající èlovìk myslí, e jsou.“ (Hayek, 1995, s. 28). Viz (Whitaker, s. 1036–1037). Autor zde správnì uvádí, e druhým podstatným rozdílem mezi Comtem a Millem byl té Millùv názor na existenci samostatné vìdy politické ekonomie vyèlenìné z obecné vìdy spoleèenské. Podrobnìji o porovnání Millových a Comtových názorù pojednává Lewisohn (1972).

111


Podle Milla „zùstává nesporné, e existují pravidelnosti v následnosti mezi stavy mysli, které lze je zjistit pozorováním nebo experimentem“. A i kdybychom pøiznali, e kadý stav mysli má svoji fyzikální pøíèinu, a tedy, e jeden stav mysli není striktnì øeèeno pøíèinou stavu jiného, pøesto musí být zachována samostatná (na fyziologii nezávislá) vìda o mysli. Všechno co víme o stavech mozku, toti vychází z pozorování stavu mysli: stav mysli je to, co nám je primárnì dáno a od nìj teprve mùeme postupovat k prvkùm (neuronùm a jejich vzájemným vztahùm) z nich se skládá. 10

2. Povaha zákonù morálních vìd Mill na svou dobu pomìrnì uspokojivým zpùsobem obhájil morální vìdy jako samostatnou oblast lidského poznání. Do jaké míry jsou však morální vìdy skuteènì vìdami? Podléhá lidské jednání universálním zákonùm? A existují-li zákony jednání, jak jsou sluèitelné se svobodnou vùlí? Své názory na tuto otázku Mill vyjádøil v kapitole Nutnost a svobodná vùle, které si sám údajnì z celé Logiky cenil nejvíce.11 Mill uvádí, e v pøístupu k otázce svobodné vùle se formovaly dva tábory: deterministický, jen Mill nazývá „doktrínou o Nutnosti (doctrine of Necessity)“, podle které lidské èiny jsou nutné a nevyhnutelné. Druhý názor tvrdí, e vùle determinována není – není nutným dùsledkem pøíèin – a determinuje sama sebe. Sám Mill se kloní k prvnímu názoru: pokud bychom znali všechny pøíèiny, které na èlovìka pùsobí, potom by lidské jednání bylo pøedvídatelné jako jakákoli fyzikální událost.12 Naše nejistota ohlednì chování druhých vyplývá jednak z nepøesné znalosti jejich charakteru a jednak z neúplného urèení všech okolností, ve kterých se daný jedinec nachází. Avšak i pokud toto pøiznáme, nejsme podle Milla v nejmenším v konfliktu s ideou svobody: „Necítíme se ménì svobodní proto, e ti kteøí nás dobøe znají si jsou jistìjší tím jak budeme jednat v urèitém pøípadì. Naopak, èasto nahlííme na pochybnosti druhých o tom, jak se zachováme, jako na známku neznalosti našeho charakteru, a nìkdy to té neseme nelibì jako uráku.“ (Mill, 1919, s. 548) Na druhou stranu proti „doktrínì o nutnosti“ (resp. jejímu názvu) Mill namítá, e zastírá ten fakt, e mysl sama se mùe na formování charakteru èlovìka podílet.13 Celý spor je tak podle nìj nedorozumìním. Problém tedy spoèívá nikoli v existenci zákonù jednání (tu Mill uznává), ale v jejich poznatelnosti. Obtínost jejich poznatelnosti ovšem podle Milla není dùvodem k tomu, aby se morálním vìdám odepøel status vìdy: vše co podléhá univerzálním zákonùm má nárok na to být vìdou bez ohledu na to, jestli jsou tyto zákony objeveny èi dokonce objevitelné pomocí existujících prostøedkù. Situaci v morálních vìdách tak pøíhodnì srovnává k meteorologii: aèkoli snad nikdo nebude pochybovat o tom, e zmìny poèasí podléhají fyzikálním zákonùm, je pro nás kvùli obrovskému mnoství pùsobících 10 Pùvodní Millova formulace je tato: “we know not, and at present have no means of knowing, in what respect one of them differs from another; and our only mode of studying their successions or co-existences must be by observing the successions and co-existences of the mental states of which they are supposed to be the generators or causes. The successions, therefore, which obtain among mental phenomena do not admit of being deduced from the physiological laws of our nervous organisation; and all real knowledge of them must continue, for a long time at least, if not always, to be sought in the direct study, by observation and experiment, of the mental successions themselves. Since, therefore, the order of our mental phenomena must be studied in those phenomena, and not inferred from the laws of any phenomena more general, there is a distinct and separate Science of Mind.” (Mill, 1919, s. 556). 11 Witaker (1975, s. 1035–1036). 12 Dodejme, e v této souvislosti mluví Mill o determinismu „filosofickém“ (èi „psychologickém“) a nikoli „fyzikálním“ (pouijeme-li Popperovo rozlišení). Srov. Popper (1973). 13 Srov. té Mill (1963, s. 143–144).

112

Marek Hudík


pøíèin vysoce obtíné tyto zmìny pøedvídat. Sloitost, pøed kterou stojí vìda o lidském chování, spoèívá nejen ve sloitosti vnìjších vlivù, které na èlovìka v urèitém momentì pùsobí, ale té na sloitosti lidského charakteru, který je sám výsledkem mnoha vnìjších vlivù, jim byl vystaven v minulosti.

3. Místo politické ekonomie mezi morálními vìdami14 Nyní se podíváme, jakým zpùsobem Mill klasifikuje morální vìdy a jaké místo mezi nimi zaujímá politická ekonomie. Abychom tak mohli uèinit, musíme pochopit, jaký je Millùv pohled na èlovìka jakoto pøedmìt morálních vìd. Podle nìj mùeme lidskou povahu charakterizovat jako soubor rùzných motivù, M1, M2, …, Mn. Tyto motivy, èili elementární „zákony mysli“, jsou pøedmìtem zkoumání psychologie. „Zákony mysli“ v interakci s prostøedím potom formují lidský „charakter“. Mill navrhoval vytvoøení deduktivní vìdy o formování lidského charakteru – etologie –, kterou však sám nikdy více nerozpracoval.15 Psychologie a etologie dohromady tvoøí vìdu o èlovìku jako izolovaném jedinci. Pøejdeme-li poté od zkoumání chování jedince ke zkoumání interakcí mezi jedinci, mùeme formulovat obecnou spoleèenskou vìdu.16 Spoleèenská vìda (èi sociologie), vychází z psychologie (a etologie), respektive z tìch jejích zákonù, které se pøi lidském chování ve spoleènosti uplatòují (øeknìme Mn-m,…, Mn). Z obecné spoleèenské vìdy lze potom vyèlenit disciplínu politické etologie, jen se zabývá formováním charakteru náleejícímu urèitému národu èi období, a také politickou ekonomii, která se zabývá lidským chováním motivovaným touhou po bohatství.17 Millùv pohled je mono pro pøehlednost znázornit pomocí schématu na následující stranì (obr. è. 1). Millova definice politické ekonomie, ke které dospívá po precizním zkoumání a kritice soudobých existujících definic ve svém Eseji, potom zní následovnì: „Vìda, která objevuje zákony takových spoleèenských jevù, je plynou z spoleèné èinnosti lidstva za úèelem tvorby bohatství, pokud tyto jevy nejsou modifikovány sledováním jiných cílù.” (Mill, 2000, s. 99)18

14 Následující èásti jsou rozšíøenou a èásteènì pøepracovanou verzí textu Hudík (2006a). 15 Etologie nebyla rozpracována ani Millovými následovníky. Leary (1982), ukazuje, e pøesto urèitý vliv v dìjinách mìla. Millovy myšlenky ovlivnily ve Francii autory jako Fréderic Paulhan, Alfred Fouillée èi Paulin Malapert a odtud se pak navrátily zpìt do Anglie k Alexandru F. Shandovi, jen podrobil etologii významné revizi na pøelomu 19. a 20. století. Prakticky ve stejné dobì byl však nezávisle na tomto vývoji termín etologie prosazován jako název pro vìdu o chování zvíøat (zejména Williamem Mortonem Wheelerem, který jej zøejmì také jako první pouil ve svém èlánku z roku 1902) a úspìchy Konrada Lorenze, Niko Tinbergena a dalších na tomto poli zøejmì definitivnì uèinily konec pokusùm o vytvoøení teorie o formování lidského charakteru pod tímto jménem. 16 Není bez zajímavosti, e Mill byl pravdìpodobnì prvním, kdo pouil termín „spoleèenská vìda“ (social science) v anglickém jazyce. Sám Mill jej zøejmì pøevzal od Saint-Simona a Comta. K diskusi o pùvodu tohoto termínu viz Senn (1958) a Burns (1959). 17 Toto vyèlenìní pouze dvou disciplín z obecné spoleèenské vìdy není podle Milla definitivní, nebo se mùe ukázat vhodné vyèlenit i jiné oblasti a vytvoøit odpovídající speciální vìdy. (Mill, 1919, str. 590). 18 Ve svých Principles of Political Economy Mill charakterizoval pøedmìt zkoumání takto: „Writers on Political Economy profess to teach, or to investigate, the nature of Wealth, and the laws of its production and distribution: including, directly or remotely, the operation of all the causes by which the condition of mankind, or of any society of human beings, in respect to this universal object of human desire, is made prosperous or the reverse.” (Mill, 1885, s. 1).

113


Obr. è. 1: Millova klasifikace morálních vìd PSYCHOLOGIE (FILOSOFIE MYSLI)

ETOLOGIE POLITICKÁ ETOLOGIE

FAKTA VNÌJŠÍHO SVÌTA VÌDA O ÈLOVÌKU JAKO JEDNOTLIVCI

POLITICKÁ EKONOMIE SPOLEÈENSKÁ VÌDA

Mill tedy definoval politickou ekonomii jako samostatnou disciplínu tak, e ze souboru lidských motivù vyèlenil jeden z nich19 – touhu po bohatství. Tím dal vzniknout konceptu èlovìka ekonomického. 20

4. Homo oeconomicus a „konkrétní deduktivní metoda“ Následující slavná pasá z Millova Eseje je povaována za zrod èlovìka ekonomického: „To, co se nyní bìnì rozumí termínem „politická ekonomie“ není vìda spekulativní politiky,21 ale subdisciplínou této vìdy. Nezabývá se celkem lidské povahy modifikovaným spoleèností, ani chováním èlovìka ve spoleènosti jako celku. Zajímá se o nìj pouze jako o bytost, která touí vlastnit bohatství, a která je schopna posoudit komparativní úèinnost prostøedkù k dosaení tohoto cíle. Zcela abstrahuje od kadé jiné lidské vášnì èi motivu; kromì tìch, jen mohou být nahlíeny jako principy trvale pùsobící proti touze po bohatství, a to averze k práci a touha po pøítomném poívání nákladných zálib. Tyto bere do urèité míry v úvahu, protoe nejenom e jsou, stejnì jako jiné touhy, obèas v konfliktu s usilováním po bohatství, ale vdy ji doprovázejí jako brzda èi pøekáka a jsou tedy neoddìlitelnì spojeny s úvahami o ní. […] Ne e by nìjaký politický ekonom byl tak pošetilý, aby pøedpokládal, e lidé jsou opravdu takto zaloeni, ale protoe je to zpùsob, kterým vìda musí nutnì postupovat. Jestlie nìjaký dùsledek závisí na spolupùsobení pøíèin, tyto pøíèiny musí být studovány zvláš a jejich zákony zkoumány oddìlenì, pokud si pøejeme skrze tyto pøíèiny získat moc buï pøedvídat nebo ovládat daný dùsledek;“ (Mill, 2000, str. 97–98). 19 Jak uvidíme dále, Mill kromì touhy po bohatství pøíleitostnì pøiznává relevanci i jiných motivù pro politickou ekonomii, jako napø. averzi k práci. 20 Mill sám však nikdy jak známo tento termín nepouil – vznikl a v souvislosti s reakcí na Millovo dílo. Persky (1995, str. 222) uvádí, e pravdìpodobnì prvním, kdo pouil termín èlovìk ekonomický (Economic Man), byl John Kells Ingram ve svém díle A History of Political Economy z roku 1888. Latinský název homo œconomicus pøipisuje Paretovi. 21 Termín „spekulativní politika“ (èi alternativní termíny „sociální ekonomika“, „politická vìda“ a „pøirozená historie spoleènosti“) Mill pouívá ve smyslu obecné spoleèenské vìdy. Poukazem na to, e politická ekonomie není touto obecnou spoleèenskou vìdou Mill kritizuje Sayùv názor na tuto otázku. Viz Mill (2000, str. 96).

114

Marek Hudík


Stojí za povšimnutí, e Mill nedefinuje èlovìka ekonomického pomocí vlastního zájmu (self-interest). Mill se však k této koncepci té vyjádøil a sice v 8. kapitole VI. knihy své Logiky. Tato pasá byla inspirována slavnou Macaulayovou kritikou pamfletu Jamese Milla Essay on Government a tedy celého utilitaristického pojetí vlády.22 Po jejím pøeètení musel Mill utilitaristický pøístup následujícím zpùsobem revidovat: podle Benthama je vlastní zájem vše, co si èlovìk pøeje. Pokud by to však byla pravda, jedná se o tautologii a Mill uvádí, e takovéto pojetí vlastního zájmu by nevedlo k tìm dùsledkùm, kteøí utilitaristé vyvozují. Proto musí být vlastní zájem v jejich pojetí chápán jako „soukromý nebo svìtský (wordly)“. Pøijmeme-li však tuto interpretaci, ztratí koncepce vlastního zájmu na své univerzálnosti, nebo je mnoho pøípadù, kdy èlovìk nejedná ve smyslu takto úeji chápaného vlastního zájmu. Nejde jen o smysl pro povinnost èi filantropii, ale pøedevším je tøeba vzít v úvahu vliv zvyku a tradice: „Není pravda, e jsou èiny dokonce i jen prùmìrných vládcù zcela nebo pøevánì míøe determinovány jejich osobními zájmy èi dokonce jejich osobním názorem na to, co pøedstavuje jejich osobní zájem… Trvám pouze na tom, co je pravda pro všechny vládce: e jejich charakter a prùbìh jejich aktivit je významnì ovlivnìn (nezávisle na osobních kalkulacích) zvykovými postoji a pocity, obvyklými zpùsoby myšlení a konání, je pøevaují ve spoleèenství, jeho jsou èleny; a rovnì pocity, zvyky a zpùsoby myšlení, jimi se vyznaèuje urèitá tøída v tomto spoleèenství, k ní sami patøí… Rovnì jsou výraznì ovlivnìni zásadami a tradicemi, které pøedjímají od ostatních vládcù, svých pøedchùdcù; o tìchto zásadách a tradicích je známo, e si udrují platnost po dlouhá období, dokonce v protikladu k soukromým zájmùm vládcù v dané dobì.“ (Mill, 1919, s.581) 23 Podle Milla se jak utilitaristé tak Macaulay mýlili.24 Vìda je buï experimentální nebo deduktivní podle toho, jestli jevy, kterými se zabývá, jsou sloenými výsledky pøíèin, které by tyto pøíèiny vyvolaly, pokud by pùsobily izolovanì, èi nikoliv. Pøíkladem experimentální vìdy je chemie: vodík a kyslík jsou samy o sobì odlišné povahy ne voda, která vzniká kombinací obou. To ovšem neplatí ve spoleèenských vìdách: èlovìk ve spoleènosti se nepromìní v jiného tvora odlišného od toho, kterým byl jako jedinec. To si však zastánci experimentální metody ve spoleèenských vìdách (jakým byl podle Milla Macaulay) neuvìdomují a odmítají „abstraktní teorii“ zaloenou na „principech lidské pøirozenosti“ a vyadují vdy specifickou zkušenost. Tak napø. argument pro volný obchod nebude pro nì teorie komparativních výhod, nýbr ten fakt, e zemì, které jej zavedly, následnì prosperovaly. Mill proti tomu správnì namítá, e specifická zkušenost nemùe být rozhodujícím argumentem, nebo kadý spoleèenský jev je výsledkem pùsobení mnoha pøíèin. To èiní experimenty ve spoleèenských vìdách tìko proveditelnými: není moné aplikovat metodu rozdílu, shody, sdruených zmìn, ani metodu rezidují. Utilititaristé podle Milla správnì rozpoznali, e metoda spoleèenských vìd musí být deduktivní, avšak zvolili nevhodný typ deduktivní metody, ten, který Mill nazývá „abstraktní“ a který je charakteristický pro geometrii. Jako vhodnìjší se mu jeví „konkrétní deduktivní metoda“, kterou vyuívá mechanika.25 Rozdíl mezi obìma spoèívá v tom, e geometrie na rozdíl od mechaniky neuvauje takové situace, kdy nìkolik pøíèin pùsobí proti sobì a vzájemnì se modifikují. Mechanika by se podle Milla podobala geometrii tehdy, kdy by kadý pohyb byl výsledkem jediné síly a nikoli nìkolika konfliktních sil. Utilitaristé, jakoto zastánci geometrické metody se snaili teorii spoleènosti odvodit z jednoho 22 23 24 25

Macaulay (1909). Pøeklad podle Becker (1997, s. 52). Srov. Mill (1963, s. 136). V Eseji Mill ještì nerozlišoval mezi abstraktní a konkrétní deduktivní metodou a sám uvádìl geometrii jako pøíklad vìdy svou metodou obdobné politické ekonomii (Mill, 2000, s. 101).

115


principu (vlastního zájmu). Mill se však domníval, e spoleèenské jevy jsou výsledkem souèinnosti mnoha zákonù mysli, které se navzájem modifikují. Pokud tedy – jako v pøípadì politické ekonomie – izolujeme jeden motiv a dedukcí z nìj postupujeme v konstrukci teorie, tak potom, jak vyplývá z výše uvedeného, kdy chceme ekonomickou teorii aplikovat na konkrétní pøípad, musíme vzít v úvahu tyto ostatní vlivy, od kterých jsme pøi jejím konstruování abstrahovali. Ekonomické zákony potom v realitì platí pouze jako tendence, které se odchylují od teorie do té míry, do jaké se skuteèné podmínky liší od tìch, za jakých jsme teorii konstruovali.26 Jestlie Mill tvrdí, e „není pravdìpodobné, aby èlovìk byl dobrým ekonomem, pokud není nièím jiným“ (Mill, 1865, str. 77), potom je to právì z dùvodu, e pøi aplikacích teorie na realitu, musí vzít v úvahu fakta, která leí (v jeho klasifikaci) mimo oblast politické ekonomie.27 Mill však nikdy nevysvìtlil, proè právì motiv bohatství je tak dominantní, e lze pro dedukci zákonù politické ekonomie vycházet pouze z nìj a ostatní zanedbat. To bylo, jak uvidíme, úkolem, který zùstal marginalistùm.

5. Historická neboli „obrácená deduktivní“ metoda Doposud charakterizovaný Millùv pøístup obsahoval implicitní pøedpoklad, e „obecné spoleèenské okolnosti“ jsou exogennì dány. Nyní vyvstává otázka, jaké jsou zákony, které determinují vznik tìchto „okolností“. Tento druh zkoumání pøedstavuje druhou a podle Milla dùleitìjší (a obecnìjší) oblast zkoumání spoleèenské vìdy, nebo jeho výsledky „omezují a kontrolují“ výsledky zkoumání první („speciálnìjší“) oblasti. Mill zde pøejímá Comtùv historicismus: „Základním problémem spoleèenské vìdy je nalézt zákony, podle kterých nìjaký stav spoleènosti pøivodí stav jiný, který ho následuje a nastupuje na jeho místo.“ (Mill, 1919, s. 595). Pod termínem „stav spoleènosti“ zahrnuje úroveò znalosti, kultury, prùmyslu, bohatství a jeho rozdìlení, vkus lidí, forma vlády atd. Mill stál pøed následujícím problémem: jednak se domníval, e spoleèenské jevy musí být redukovatelné na zákony „lidské pøirozenosti“ – zastával tedy to, co Popper (1994) pozdìji nazval psychologismem,28 avšak na druhé stranì si byl vìdom, e vysledovat všechny pøíèiny, které vedly k souèasnému stavu spoleènosti pøedstavuje nadlidský výkon – nelze tedy a priori pøedvídat zákony vývoje spoleènosti na základì zákonù lidské pøirozenosti. Východiskem z tohoto byla pro nìj „obrácená deduktivní“ neboli „historická“ metoda: vyjít nejprve z „empirických zákonù spoleènosti“ a teprve potom ukázat, jak jsou spojeny se zákony „lidské pøirozenosti“. Millùv pøístup podrobil oprávnìné kritice Popper: odmítl Millùv psychologismus a ukázal, e to byl právì psychologismus, který nutnì vedl Milla k pøijetí historicismu: „Jestlie jsou všechny pravidelnosti ivota ve spoleènosti, zákonitosti našeho spoleèenského prostøedí, všech institucí atp. vposledu vysvìtlitelné „jednáním a vášnìmi lidí“, a pokud jsou na nì redukovatelné, pak nám takové pojetí vnucuje nejen ideu kauzálnì historického, ale také ideu prvních krokù takového vývoje.“ (Popper, 1994, s. 83) Popper striktnì odlišuje psychologismus a metodologický individualismus. Aèkoli se zdá, e oba pøístupy jdou ruku v ruce, snaí se ukázat, e metodologický individualismus (se kterým se ztotoòuje) neimplikuje nutnì pøijetí psychologické metody (kterou odmítá). 26 Millovo pojetí èlovìka ekonomického je mono chápat jako weberovský „ideální typ”. 27 Whitaker (1975, str. 1042). 28 Tento termín pøevzal Popper od Husserla.

116

Marek Hudík


Jeho argument spoèívá v poukázání na existenci jevù (morálka èi jazyk), které nejsou produktem vìdomého lidského vytváøení, ba právì naopak, samy vznik lidské mysli umonily. Je zøejmé, e jazyk èi morálka musely vzniknout spontánnì, a e tedy pøedchùdce èlovìka byl „nejdøív bytostí sociální a teprve potom lidskou“. Snaí se ukázat, e „…teorie presociální lidské pøirozenosti, vysvìtlující zrod lidské spoleènosti – psychologická verze „spoleèenské smlouvy“ – není pouze mýtem historickým, ale také mýtem metodologickým.“ (Popper, 1994, s. 83) Popper má jistì pravdu v tom, e se jedná o historický mýtus; ale zda se jedná o metodologický omyl, není zcela jisté. Instituce (jako napø. morálka) plní toti ve spoleènosti svoji funkci. Pøedstavují øešení urèitých problémù, pøed kterými spoleènost stála èi stojí. Aèkoli jsou vìtšinou tyto instituce nezámìrným dùsledkem lidských èinù (a na úsvitu dìjin jsou jistì vdy nezamýšleným produktem jednání pøedchùdcù èlovìka, nebo vìdomá èinnost neexistuje), lze je teoreticky traktovat „jako kdyby“ byly vìdomì vytvoøeny.29 Jde o to, e tyto instituce jsou „prostøedkem“ k urèitému „cíli“ a pøi teoretickém zkoumání není nutné jakým zpùsobem došlo k pøizpùsobení tìchto prostøedkù.30 Jako závanìjší však povaujeme Millovo opuštìní metodologického individualismu. Domnívá se toti, e mùeme nejprve vnímat spoleèenské celky (napø. kapitalismus) a poté se snait ukázat jak souvisí se zákony individuálního lidského jednání. Jak argumentoval Hayek (1995) tento postup není korektní. Ony celky jsou toti pouze provizorními teoriemi o systému vzájemných vztahù mezi postoji jedincù. Nelze je tedy pøímo vnímat, ale pouze teoreticky rekonstruovat z nám známých prvkù – z postojù jedincù, kteøí danou spoleèenskou strukturu tvoøí. Na základì tìchto kritik je nutno Millovu historickou metodu odmítnout a nahradit ji teorií evoluce institucí, která uvedené problémy pøekonává.

6. Marginalistická reinterpretace Nejvìtším pøínosem marginalistické revoluce, který však doposud nebyl zcela docenìn, bylo ukotvení ekonomie v obecné teorii lidského jednání (èisté logice volby). Jedním z prvních kdo si tohoto povšiml byl Ludwig von Mises: „Dlouhou dobu lidem unikalo, e pøechod od klasické teorie hodnoty k teorii subjektivní znamenal více ne jen zámìnu horší teorie trní smìny za teorii uspokojivìjší. Obecná teorie volby a preferencí daleko pøesahuje horizont ekonomických problémù stanovený ekonomy, poèínaje Cantillonem, pøes Huma a Adama Smitha a po Johna Stuarta Milla. Je mnohem více ne pouhou teorií „ekonomické stránky“ lidských snah, o lidské touze po komoditách a zlepšení hmotného blahobytu. Je vìdou o všech druzích lidského jednání.“ (Mises, 2006, str. 3). Marginalistická revoluce pøinesla formální zákony lidského chování, které jsou implicitnì pøítomny v kadém chování bez ohledu na jeho konkrétní obsah. Model èlovìka, který maximalizuje bohatství, se tedy stal pouze speciálním pøípadem obecného modelu chování, pøièem oba se øídí stejnými principy mezního uitku.31 Pokud bychom nyní v du29 Takovýto pøístup pouívá napø. konstituèní ekonomie, která vychází z teorie spoleèenské smlouvy. Viz napø. Brennan & Buchanan (2000). 30 Snad by na tomto místì mohly být odlišeny dva druhy zkoumání: jeden se ptá proè konkrétní instituce vznikly: zde není psychologismus pøekákou. Druhý se táe jak vznikly, a v rámci tohoto zkoumání je nutno psychologismus odmítnout. 31 Nutno dodat, e prezentovat Millova ekonomického èlovìka jako bytost maximalizující bohatství pøi daných omezeních by bylo zøejmým anachronismem. Millovo pojetí je jak jsme vidìli o poznání vágnìjší.

117


chu marginalismu pøekreslili pøedchozí schéma charakterizující Millùv pohled na klasifikaci subjektivistických vìd, 32 mohlo by vypadat pøiblinì takto: 33 Obr. è. 2: Marginalistická klasifikace morálních vìd ÈI S T Á L O G IK A V O L B Y (P RA X E O L O G I E)

P S Y C H O LO G I E

FA K T A V N Ì JŠ Í H O S V ÌT A (k la s if iko v á n y je d in c e m)

T E O RI E K U LT U RN Í EVO LU C E

EKO N OM IE (v e s my s lu ka t a l la xie ) P O L IT O L O G I E

V ÌD A O È LO V ÌK U J A K O J ED N O T L IV C I

S O CI O L O G I E

S P O L EÈ EN S K É V ÌD Y

Interpretace je následující: èistá logika volby (èi praxeologie, jak navrhuje Mises) formuluje zákony spoleèné všem subjektivistickým vìdám (psychologii a vìdám spoleèenským). Pouijeme-li termín Carla Stumpfa, èistá logika volby tvoøí apriorní protovìdu (pre-science, Vorwissenschaft)34 empirickým vìdám. Její zákony jsou v interakci s empirickými fakty vnìjšího svìta, avšak nikoli ve smyslu, v jakém tato fakta vystupují v pøírodních vìdách, nýbr tak, jak jsou klasifikovány jedincem.35 Spolupùsobení apriorních zákonù lidského jednání a empirických fakt pùsobících na toto jednání zkoumá psychologie. Pøejdeme-li od izolovaného jedince k interakcím mezi jedinci, musíme na prvním místì zmínit teorii kulturní evoluce, která vysvìtluje vznik a selekci pravidel chování. Tato teorie nahrazuje Millovu teorii „zákonù spoleènosti“ zkoumanou jeho historickou neboli „obrácenou deduktivní“ metodou.36 Další tøi uvedené spoleèenské vìdy nejsou vyèlenìny z jakési obecné sociologie na základì izolování urèitých motivù jako v Millovì pøípadì 32 Termín „subjektivistické vìdy“ pouíváme jako ekvivalentní k Millovu (v souèasnosti ji zastaralému) termínu „morální vìdy“. 33 Cílem tohoto schématu samozøejmì není poskytnout kompletní klasifikaci subjektivistických vìd, nýbr pouze poukázat na rozdíl mezi Millovým a marginalistickým pøístupem. 34 Viz Smith (1996, str. 185). 35 Toto je v souladu s metodologickým postulátem subjektivismu. 36 Abychom se vyhnuli naøèení z psychologismu, musíme zde chápat psychologii (pokud si ve zde uvaovaném smyslu ještì zaslouí tento název) zahrnující nejen psychologii lidskou, ale té pøedchùdcù èlovìka. Z toho by ovšem vyplývalo, e èistá logika volby by pøedstavovala apriorní rámec nejen pro vìdy zabývající se chováním èlovìka, ale i pro vìdy zabývající se chováním zvíøat. Tento názor skuteènì zastáváme. Mnohokrát bylo poukázáno na strukturální podobnost biologických a societálních jevù. Za všechny zmiòme Kauffmana (2004) z tábora biologù a Hirshleifera (1977, 1978) jako zástupce ekonomické obce. Jak na chování èlovìka, tak na chování ostatních ivých organismù lze aplikovat kategorie úèelu a prostøedku. Máme za to, e rozdíly mezi èlovìkem a ostatními druhy organismù jsou pouze rozdíly stupnì spoèívají ve zpùsobu adaptace prostøedkù k cílùm. Obecnì lze uvaovat tøi zpùsoby této adaptace: 1. Selekce úspìšných vzorcù chování prostøednictvím selekce organismù, které jsou nositeli tìchto prostøedkù. 2. Selekce úspìšných vzorcù chování prostøednictvím napodobování. 3. Selekce úspìšných vzorcù chování na základì porozumìní objektivním kauzálním vztahùm ve vnìjším svìtì. U nejjednodušších organismù se uplatòuje pouze první typ, u vyšších ivoèichù typ 1 a 2 a u èlovìka všechny tøi.

118

Marek Hudík


(„obecnou vìdu“ zde tvoøí èistá logika volby), nýbr tvoøí samostatné vìdy na základì faktu, e v rámci rùzných kontextù èlovìk jedná na základì odlišných pravidel: etická pravidla umoòující smìnu, vedou ke vzniku penìz a trního øádu, ve kterém se uplatòuje penìní kalkulace a vymezují oblast zkoumání ekonomie, která je tak zde chápaná jako katallaxie (vìda o smìnì).37, 38 Pravidla politického procesu vedou ke vzniku øádu, ve kterém hraje klíèovou roli hlasování, jako forma vyjádøení preference (tato role je v jistém smyslu podobná, jakou mají peníze v trním øádu). A koneènì sociologie je zde chápána jako „reziduální“ spoleèenská vìda, která zkoumá ostatní interakce jedincù (napø. v rámci rodiny). Co se týèe Millovy etologie, která nám ze schématu vypadla, lze ji povaovat za souèást psychologie. Jako marginalistická verze etologie mùe být potom chápána teorie lidského kapitálu,39 podle které dochází k „formování charakteru“ prostøednictvím minulých voleb jedince a pøíslušníkù referenèní skupiny. Tyto minulé volby vedou k posunùm preferencí v rámci „metapreferencí“ stabilní rozšíøené uitkové funkce. 40 Vidíme, e ekonomie bude i nadále vycházet z konceptu homo œconomicus jak ji pøisoudil Mill,41 avšak interpretace je zde odlišná. Model èlovìka maximalizujícího bohatství není pouíván proto, e by z nìjakého záhadného dùvodu byla touha po bohatství motivem silnìjším ne motivy ostatní; jeliko bohatství (chápané jako mnoství ekonomických statkù) je prostøedkem k uspokojení vìtšiny lidských potøeb, je model maximalizace bohatství totoný s modelem maximalizace funkce uitku, jejími argumenty jsou ty potøeby, které lze prostøednictvím bohatství uspokojit.42 Obecný model je tedy pouze rozšíøen o ty potøeby, které takto uspokojit nelze. Formálnì to lze znázornit následovnì: uvaujme èlovìka jako soubor n cílù (motivù, potøeb). To lze vyjádøit pomocí ordinální uitkové funkce: U = U(Z1,…, Zn),

(1)

kde Z1, Z2 ,…, Zn jsou rùzné cíle. Tyto cíle lze dosáhnout pomocí urèitých prostøedkù. Kadý tento cíl vyaduje vynaloení nìjakého mnoství èasu. Mnoho z nich bude vyadovat zapojení statkù, které jsou obchodovány na trhu a mají penìní ceny. Uvaujme, e k cílù bude moci být „vyprodukováno“ pomocí statkù a èasu a n – k cílù vyaduje pouze vynaloení èasu. Dostáváme tak tyto produkèní funkce: Zi = gi(xi1,…, xim,ti), i =1,…, k

(2)

Zj = gj(tj), j = n – k,…n,

(3)

37 Populární Robbinsova definice ekonomie jako vìdy „zkoumající lidské chování jako vztah mezi cíli a vzácnými prostøedky, které mají alternativní uití“ (Robbins, 1945, s. 16), se tedy podle naší interpretace nevztahuje ve skuteènosti na ekonomii, nýbr na èistou logiku volby. „Ekonomický imperialismus“, tedy není ve skuteènosti invaze ekonomie do ostatních disciplín, nýbr pouze uznání faktu, e kadá vìda zabývající se lidským chováním musí být postavena na èisté logice volby. 38 Jako první navrhl termín „katallaxie“ ji Richard Whately (1831), který kritizoval název „politická ekonomie“. Poté byl oiven Misesem (2006), Hayekem (1994) a té Buchananem (1979), který jako alternativu té navrhuje termín symbiotika (symbiotics). Nutno poznamenat, e tento pojem se obecnì nevil (u Whately mìl ve své dobì za to, e je pøíliš pozdì název naší vìdy mìnit!) a jeho pouití v moderní ekonomii je omezeno na rakouskou (èi rakousko-virginskou) tradici. 39 Pojem lidský kapitál zde chápeme v širokém smyslu, tak jak ho ve svých pozdìjších pracích pojímá Becker (viz zejména Becker, 1997). K nìkterým aspektùm metodologie lidského kapitálu viz Hudík (2006). 40 K tomuto blíe Becker (1997). 41 Pøièem však musí být navíc zahrnuto dodrování etických norem umoòujících fungování trhu jako nutná podmínka. 42 Millùv kritik Cliffe Leslie správnì poukazoval na to, e motiv bohatství v sobì ve skuteènosti zahrnuje mnoho rùzných motivù: “The desire of wealth is a general name for a great variety of wants, desires, and sentiments, widely differing in their economical character and effect, undergoing fundamentals changes in some respects, while preserving an historical continuity in others.” (Cliffe Leslie, 1997, p. 220).

119


kde x1,…, xim jsou mnoství statkù potøebných k vyprodukování i-tého cíle a ti (resp. tj) pøedstavuje mnoství èasu k dosaení i-tého (resp. j-tého) cíle. Pokud nyní uvaujeme pouze ty cíle, je vyadují ke svému dosaení zapojení statkù, dostaneme následující uitkovou funkci: U$ = U$ ( Z 1 ,... , Z k ) º U$ ( g 1 ,... , g k ) º U$ ( x i 1 ,... , x im ; x 1 ,. .. , x k )

(4)

Abstrahujeme-li od vstupu èasu, dostaneme: ,

U = U ( x i 1 ,... , x im )

(5)

co je uitková funkce tradiènì uvaovaná v ekonomii. Vidíme tedy nyní, e model èlovìka maximalizujícího bohatství je skuteènì speciálním pøípadem modelu obecného a vidíme také jeho omezení. Je také zøejmé, e je vhodný k vysvìtlení mnoha jevù, avšak selhává tam, kde motivy od kterých je abstrahováno hrají dominantní roli – co je tvrzení v souladu s Millem. Takto formulované „zákony“ ekonomie tedy budou stále platit jako tendence, co je však dùleité dodat je ten fakt, e odchylky od chování maximalizujícího bohatství vysvìtlíme opìt pomocí marginální analýzy. Jako typický pøíklad tohoto lze uvést kompenzující mzdové rozdíly, kdy nìkteré rozdíly ve mzdách jsou vysvìtleny rozdílnostmi v pøíjemností, rizikovosti èi namáhavosti vykonávané práce. Èlovìk se tak rozhoduje nejen na základì výše mzdy, ale té podle jiných uitkù èi nákladù, které mu z práce plynou. Nejedná se tak o nic jiného ne o rozšíøení uitkové funkce o nepenìní motivy. Jiným pøíkladem mùe být slavný Stiglerùv èlánek The Economics of Information (Stigler, 1961), ve kterém autor vysvìtluje odchylky od pùsobení zákona jedné ceny na trhu automobilù. Zákon jedné ceny je formulovaný pøedevším za pøedpokladù, e informace jsou volným statkem a e statky jsou homogenní. Jestlie je však aplikován na realitu, pùsobí jako tendence a odchylky od teorie jsou tím vìtší, èím vìtší je heterogenita statkù a informace vzácnìjší. Stigler se zamìøuje na odchylky zpùsobené faktem, e informace jsou ekonomickým statkem. Spotøebitel se chová tak, e porovnává výnosy z dodateèné jednotky informace s náklady na její získání – tyto odchylky jsou tedy opìt vysvìtleny na základì stejných principù marginalismu. Všimnìme si té, e obecný model chování charakterizovaný funkcemi (1), (2) a (3) rehabilituje Benthamovo pojetí vlastního zájmu, které Mill oznaèil za tautologické: tento model je sluèitelný s jakýmkoli chováním. Mill nevidìl ádný pøínos v tom, e se za chování ve vlastním zájmu oznaèí veškeré chování (nebo neznal „èistou logiku volby“, která pøišla a s marginalismem), avšak vìdìl, e ani utilitaristé sami ve skuteènosti takto chování nepojímají. Jak jsme vidìli výše, poukázal na to, e utilitaristé jsou nuceni uvaovat vlastní zájem nikoli tautologicky, nýbr empiricky, jako zájem „soukromý“ èi „svìtský“. Vidíme, e vlastnì opìt postupoval tak, e z obecné uitkové funkce (1) uvaoval nìkteré „motivy“ sluèitelné s tímto úeji chápaným soukromým zájmem a správnì ukázal, e takovýto model není universální, nebo existují situace, kdy ostatní „motivy“ (napø. dodrování tradice) budou pøevaovat. Becker se Stiglerem však ve svém slavném èlánku De gustibus non est disputandum43 pøímo odkazujíce na Milla ukázali, e stejnou teorii lze pouít k „vysvìtlení zvykového chování i odchylek od nìho“ (Becker, 1997, s. 55).

43 Pøetištìno v Becker (1997).

120

Marek Hudík


7. Závìr Millovy názory na metododologii pøedstavují inspirativní pohled pronikavé mysli. Mill jako jeden z prvních vymezil problémy, kterými se museli a do souèasnosti musejí metodologové zabývat. Jeho øešení však muselo zùstat nutnì neúplné a èasto pouze v zárodku. Nejvìtší slabinou Millovy metodologie je, e je pøedmarginalistická a musí být v tomto smìru reformulována. Pokusili jsme se ukázat moný zpùsob takovéto reformulace, která by více odpovídala souèasnému stavu poznání. Naše reformulace zachovává tyto rysy Millova pøístupu: (1) Neredukovatelnost subjektivistických vìd na vìdy pøírodní (2) Model èlovìka maximalizujícího bohatství (3) „Zákony“ ekonomie jako tendence. (4) Úloha empirie je nikoli v testování pravdivosti teorie, nýbr ve zpùsobu ovìøení realistiènosti pøijatých dodateèných empirických pøedpokladù. Domníváme se, e pokud se souèasní ekonomové pøiblíí ve svém zkoumání alespoò tìmto obecným rysùm „millovské“ metody, bude to krok správným smìrem.

Literatura [1] BECKER, G. S. (1997). Teorie preferencí. Praha : Grada, Liberální institut, 1997. [2] BLAUG, M. (1992). The Methodology of Economics: Or How Economists Explain. Cambridge, Cambridge University Press, 1992. [3] BRENNAN, G. – BUCHANAN, J. M. (2000). The Reason of Rules: Constitutional Political Economy. Indianapolis : Liberty Fund, Inc., 2000. [4] BUCHANAN, J. M. (1979). What Should Economists Do? Indianapolis : Liberty Press, 1979. [5] BURNS J. H. (1959). J. S. Mill and the Term “Social Science”. Journal of the History of Ideas. 1959, Vol. 20, No. 3, s. 431–432. [6] CAIRNES, J. E. (1997). The Character and logical Method of Political Economy. In Backhouse, R. E. (ed.). The methodology of economics: nineteenth-century British contributions. [vol. 2]. London, Routledge/Thoemmes, 1997. [7] CLIFFE Leslie, T. E. (1997). On the Philosophical Method of Political Economy. In Backhouse, R. E. (ed.): The methodology of economics: nineteenth-century British contributions. [vol. 5]. London : Routledge/Thoemmes, 1997. [8] HAUSMAN, D. M. (1984). Philosophy and Economic Methodology. PSA: Proceedings of the Biennial Meeting of the Philosophy of Science Association, Vol. 1984, Volume Two: Symposia and Invited Papers (1984), s. 231–249. [9] HAYEK, F. A. (1951). John start Mill and Harriet Taylor: Their Friendship and Subsequent Marriage. London : Routledge & Kegan Paul Ltd. 1951. [10] HAYEK, F. A. (1994). Právo, zákonodárství a svoboda. Praha : Academia, 1994. [11] HAYEK, F. A. (1995). Kontrarevoluce vìdy. Praha, Liberální institut, 1995. [12] HIRSHLEIFER, J. (1977). Economics from a Biological Viewpoint. Journal of Law and Economics, Vol. 20., No. 1, (Apr., 1977), s. 1–52. [13] HIRSHLEIFER, J. (1978). Competition, Cooperation and Conflict in Economics and Biology. The American Economic Review, Vol. 63, No 2, Papers and Proceedings of the Ninetieth Annual Meeting of the American Economic Assotiation (May, 1978), s. 238–243 121


[14] HUDÍK, M. (2006a). Homo oeconomicus: Mill a neoklasikové. In Jureèka, V. (ed.), Ekonomie Johna Stuarta Milla, Sborník pøíspìvkù ze semináøe konaného u pøíleitosti 200. výroèí narození J. S. Milla. Ostrava, VŠB-TU, 2007. [15] HUDÍK, M. (2006b). K metodologii teorie lidského kapitálu. In Valenèík, R. (ed.) Lidský kapitál a investice do vzdìlání. Sborník z mezinárodní konference konané 19.–20. 9. 2006. Praha : VŠFS, 2006. [16] KAUFFMAN, S. A. (2004). Ètvrtý zákon: cesty k obecné biologii. Praha : Paseka, 2004. [17] LEARY, D. E. (1982). The Fate and Influence of John Stuart Mill’s Proposed Science of Ethology. Journal of the History of Ideas, Vol. 43, No. 1, (Jan. – Mar., 1982), pp. 153–162. [18] LEWISOHN, D. (1972). Mill and Comte on the Methods of Social Science. Journal of the History of Ideas, Vol. 33, No. 2 (Apr. – Jun., 1972), s. 315–324. [19] LOUEK, M. (2001). Spor o metodu mezi rakouskou školou a nìmeckou historickou školou. Praha : Karolinum, 2001. [20] MACAULAY, T. B. (1909). Speeches on Politics & Literature. London : J. M. Dent & Co.; New York, E. P. Dutton & Co., 1909. [21] MILL, J. S. (1919). System of Logic: Ratiocinative and Inductive. London : Longmans, Green, and Co., 1919. [22] MILL, J. S. (1963). Autobiography. London : Oxford University Press, 1963. [23] MILL, J. S. (2000). Essays on Some Unsettled Questions of Political Economy. Kitchener : Batoche Books, 2000. [24] MILL, J. S. (1885). The Principles of Political Economy: with some of their applications to social philosophy. London : Longmans, Green, 1885. [25] MISES, L. von (2006). Lidské jednání: pojednání o ekonomii. Praha : Liberální institut, 2006. [26] PAVLÍK, J. (2004): F. A. Hayek a teorie spontánního øádu. Praha : Professional Publishing, 2004. [27] PERSKY, J. (1995). The Ethology of Homo Economicus. The Journal of Economic Perspectives, Vol. 9, No. 2. (Spring, 1995), s. 221–231. [28] POPPER, K. R. (1994). Otevøená spoleènost a její nepøátelé. 2. Vlna proroctví Hegel, Marx a co následovalo. Praha, ISE, Oikoymenh, 1994. [29] POPPER, K. R. (1973). Objective knowledge: an evolutionary approach. Oxford: Clarendon Pr., 1973. [30] ROBBINS, L. (1945). An Essay on the Nature & Significance of Economic Science. London : Macmillan, 1945. [31] SENN, P. R. (1958): The Earliest Use of the Term “Social Science”. Journal of the History of Ideas. 1958, Vol. 19, No. 4, s. 568–570. [32] SMITH, A. (1982). The Principles which Lead and Direct Philosophical Enquiries illustrated by the History of Astronomy. In Wightman, W. P. D. – Bryce, J. C. (eds.): Essays on Philosophical Subjects; vol. III of the Glasgow Edition of the Works and Correspondence of Adam Smith. Indianapolis, Liberty Fund, s. 33–105,1982. [33] SMITH, B. (1996). In Defence of Extreme (Fallibilistic) Apriorism. Journal Of Libertarian Studies 12, Spring, 1996.

122

Marek Hudík


[34] STIGLER, G. (1961). The Economics of Information. The Journal of Political Economy, Vol. 69, No. 3. (Jun., 1961), s. 213–225. [35] WHATELY, R. (1832): Introductory Lectures on Political Economy. London : B. Fellowes. Second and enlarged edition, 1832. [36] WHITAKER, J. K. (1975). John Stuart Mill’s Methodology. The Journal of Political Economy, Vol. 83, No. 5. (Oct., 1975), s. 1033–1050.

Metodologie politické ekonomie podle J. S. Milla Marek Hudík Abstrakt Èlánek se zabývá metodologickými názory J. S. Milla. Je ukázána pozice politické ekonomie v obecné klasifikaci vìd, co zahrnuje: pøirozené rozdìlení pøírodních a morálních vìd (vèetnì neredukovatelnosti mentálních jevù na jevy pøírodní) a definici politické ekonomie jako samostatné vìdy. Dále je prezentován koncept ekonomického èlovìka tak, jak byl zaveden Millem. Jsou zhodnoceny dvì metody, které Mill vidìl jako adekvátní pro studium spoleèenských jevù: konkrétní deduktivní metoda a obrácená deduktivní metoda. Na závìr je navrena moná reinterpretace Millovy metodologie v duchu marginalismu. Tato reinterpretace zachovává hlavní znaky Millova pøístupu. Klíèová slova: J. S. Mill; Metodologie; Homo oeconomicus.

J. S. Mill’s Methodology of Political Economy Abstract The article deals with Mill’s views on methodology. The place taken by political economy in the general classification of knowledge is shown. This includes: natural distinction between physical and moral sciences (including non-reducibility of mental phenomena to physical phenomena) and definition of political economy as a separate science. Further, the concept of economic man as introduced by Mill is presented. Two methods, which Mill saw as appropriate for studying social phenomena – i. e. concrete deductive method and inverse deductive method – are examined. Finally, marginalist reinterpretation of Mill’s methodology is suggested. This reinterpretation retains the major features of Mill’s approach. Key words: J. S. Mill; Methodology; Homo oeconomicus. JEL classification: B41, B31.

123

Metodologie politické ekonomie podle J. S. Milla

Recommend Documents