Metoda problémového vyučování Katechezí se zabývám pětadvacet let. Zpočátku jsem tak činil ilegálně – po domech a po lesích. Od roku 1991 pak na základě svého jáhenského svěcení jsem několik let vyučoval náboženství ve školách a letos je to již 13 let, co vedu přípravy na biřmování v kobyliské farnosti. Rád bych vás nyní požádal, abyste si představili, že máte před sebou skupinku dospívajících od čtrnácti do osmnácti let, kteří se navzájem moc neznají. Někteří ale ano, některé znám já, některé neznám, nicméně jedno je spojuje – všichni se sami a dobrovolně přihlásili na přípravu na svátost biřmování. Na přípravu, která trvá dva roky a jejíž součástí jsou čtyři víkendové výjezdy spojené s duchovní obnovou. Takže určité rozhodnutí v těchto mladých lidech je. Jsou většinou ze základních nebo středních škol, případně z učilišť. Někteří chodili na náboženství jeden dva roky, jiní pocházejí z výborných křesťanských rodin. Tato skupinka je tedy značně nehomogenní a představy jejích členů o tom, co a jak se bude dít, jsou různé. Cílem je za prvé vytvořit z nich společenství a za druhé navázat s nimi vztahy – tedy navázat osobní vztah s každým z nich. K tomu, co je cílem přípravy na svátost biřmování, se za chviličku dostaneme. Ale pojďme si nejprve představit, co s těmito mladými lidmi můžeme v této konkrétní situaci dělat. Jak je můžeme zaujmout? Nejde o školu, takže jaké máme k dispozici prostředky? Nelze je známkovat nebo zkoušet, vyhazovat, psát jim poznámky… Zároveň je ale posláním těchto setkávání právě výchova a vzdělávání. Vaše situace je tedy poněkud složitá. Já jsem našel jedinou možnost, jak ji řešit, a to je takzvané problémové vyučování. Tento postup pomáhá tím, že motivuje mladé lidi k aktivní účasti na řešení konkrétních problémů. Náplň přípravy, kterou máte popsanou ve svých materiálech, jsem rozdělil do jednotlivých otázek – jednotlivých problémů, které jsme postupně řešili. Samotné otázky a jejich řešení musejí být takové, aby posluchače, tedy biřmovance, opravdu zajímaly. Vybrané otázky musejí být blízké otázkám, které si kladou oni sami a které je baví. Musejí to být otázky, které nějak souvisejí s jejich skutečným každodenním životem. Tato metoda je postavena tak, aby řešení otázek nezáviselo na znalostech. Neptám se jich, jak se jmenoval kopec, na kterém byl ukřižován Pán Ježíš. Ale zeptám se: Jaký význam mělo pro tebe Ježíšovo ukřižování? Co Ježíšovo ukřižování přineslo? Proč se Ježíš nechal ukřižovat, když nemusel? Souhlasíš s tím, že se nechal ukřižovat? Jak vidíte, neptám se na znalosti, ale na názory a postoje. Ptám se na to, jaký význam má konkrétní událost, slovo nebo skutečnost pro náš každodenní život. Tato metoda má spoustu nevýhod. Jednou z nich je fakt, že se toho mnoho neprobere. Musím říci, že po letech zkušeností s touto přípravou je pro mne čím dál obtížnější její danou náplň absolvovat. Neustále mě napadají nové a nové otázky, které je potřeba klást a probírat. Druhou nevýhodou je skutečnost, že ne každému mladému člověku se líbí, když z něho „tahám rozumy“ – jeho názory. Snažím se o to, aby odpovědi nemusely být 1
příliš intimní. Nejde o zpytování svědomí nebo vyznávání, ale spíše o obecnější postoje. Nicméně i přesto se jedná o osobní výpovědi. Také platí, že ne každý se umí dobře vyjadřovat. Někomu to jde snadněji, někomu to jde hůř, a proto mají posluchači během přípravy celkem čtyřikrát příležitost nevyjadřovat se ústně, ale písemně. Další nevýhoda spočívá se skutečnosti, že daná skupina musí být dost malá, aby měl každý z jejích členů prostor k vyjádření. Každý člen se musí dostat ke slovu dostatečně často, jinak ho to nebude bavit. Je docela náročné a těžké už jen vydržet poslouchat, jak odpovídají ti druzí, a nebavit se při tom se svým sousedem, byť třeba i na stejné téma. Optimální počet je deset členů v jedné skupině. Takže když se například přihlásí k biřmování dvacet nebo třicet lidí, tak je potřeba rozdělit je do skupin. Dělíme je tak proto, aby každá z těch skupin byla dostatečně malá. Další nevýhodou jsou poměrně velké nároky kladené na příslušného katechetu, který přípravu vede. Není možné se na ni připravit dokonale, protože nikdy nevíte, co kdo řekne, kam se vaše rozhovory posunou a jaké situace nastanou. Vaše příprava vyžaduje určité znalosti Písma a církve, určitou schopnost improvizace. Do jisté míry je nemožnost dokonalé přípravy a nutnost ponechat určitý prostor improvizaci výhodou – jako katecheta nechávám místo i tomu, v jehož rukou všechno spočívá, nechávám prostor pro působení Ducha svatého. A toto vědomí mne vede k pokoře. Vědomí, že byť jsem to dnes nezvládl úplně ideálně, moji posluchači to pochopili a porozuměli tomu – není to má zásluha. Přesto jsem před každým takovým setkáním poněkud nervózní, podobně jako teď před vámi. A při té příležitosti vzpomínám na jednoho ze svých duchovních vůdců, který říkal, že má nervozita a má tréma jsou důsledkem malé pokory. Určitě na tom něco bude. Dál to nebudu rozebírat, můžete si o tom přemýšlet doma… Nyní se pustím do výhod této metody problémového vyučování, při níž se posluchači aktivně zapojují do hledání odpovědí na některé zásadní otázky. První výhodou je, že posluchačům toho v hlavách uvízne víc, než kdybych jen vykládal. Podle psychologů platí, že při poslechu si člověk zapamatuje jen deset, nebo ještě spíše tak pět procent předávaných informací. Když si ale nad otázkami láme hlavu a hledání informací se aktivně účastní, může si jich zapamatovat až polovinu. A těch čtyřicet pět procent za to stojí. Navíc já osobně vzhledem ke vztahům, jaké chci s biřmovanci navázat, nikoho z nich nenutím si něco zapisovat nebo se učit. Domácí cvičení, která zadávám, vždy spočívají v pokládání dalších otázek, pokud možno ještě o něco složitějších, které je přimějí přemýšlet, a především popovídat si doma se svými rodiči. Tímto způsobem se snažím do přípravy vtáhnout také rodinu. Možná je to proto, že jsem začínal s takzvanou rodinnou katechezí, kdy jsem s rodiči spolupracoval přímo na místě, a dnes s nimi mohu tímto způsobem spolupracovat alespoň na dálku. Později se biřmovanců ptám: „Co ti na to říkala maminka? Ptal ses jí? Co si o tom myslí tvoji rodiče?“ Tím dosahuji toho, že v rodině se o přípravu a o růst dítěte ve víře zajímají i rodiče, případně sourozenci, a že se v rodině mluví o otázkách víry. Jak jistě chápete, toto je pro mladého člověka důležité. To, co si řeknou doma, je možná ještě důležitější, než to, co si řekneme při setkávání v kostele. 2
Kromě účinného ukládání informací do paměti je další velkou výhodou skutečnost, že se tito mladí lidé učí o své víře přemýšlet. Že se učí mít osobní vztah k Bohu, k Ježíšovi, k Písmu, k svátostem, k modlitbě… Že modlitba pro ně není něco abstraktního, jakási povinnost, ale potřeba. Že se o své víře učí mluvit. O to přece jde! Vždyť my je připravujeme k tomu, aby z nich byli aktivní dospělí křesťané, kteří budou o své víře svědčit – svým životem, ale za jistých okolností i svými slovy. Vede je to k hledání osobních postojů k jednotlivým skutečnostem. Pokud to alespoň trochu jde, vždy se snažím, aby nebyla možná jen jedna odpověď. Abych respektoval různost názorů a postojů a důrazů na jednotlivé věci. Díky této metodě mám především možnost poznat osobní víru jednotlivých lidí – musím ji poznat, abych ji mohl určitým způsobem formovat. Toto poznání vychází z projevů skutečných názorů a postojů, k čemuž je často nutno posluchače dotlačit. Když položíte určitou otázku, obvykle dostanete připravenou odpověď – takovou, které říkám náboženská fráze a které vlastně lidé ani pořádně nerozumějí. „Proč se Bůh stal člověkem? Proč se narodil Ježíš Kristus?“ – „Aby nás vykoupil.“ To je jistě správná odpověď, ale co to znamená „vykoupil“? Tak se snažím zjistit, jak tuto odpověď dotyčný mladý člověk vlastně chápe. Další výhodou této metody je výborná příležitost chválit jednotlivé posluchače za jejich odpovědi. Mohu říci: Tys na to přišel, to je ono! Vidíš, jaký jsi šikovný! Což pomáhá zaprvé upevňovat sebevědomí a zadruhé vytvářet právě vztahy s biřmovanci. Protože když někomu projevujete sympatie, je dotyčný samozřejmě rád. A vzájemné setkávání je pro něho pak také sympatické. A když někdo odpoví tak, že se za to pochválit nedá? Rozhodně není možné říct mu: „Ty máš úplně špatnej názor. Ty jsi fakt nemožnej! Přece si něco takovýho vůbec nemůžeš myslet!“ Já se v takovém případě snažím položit doplňující otázku a dobrat se od člověka, který mi původně odpověděl oním podivným způsobem, takového vyjádření, za které ho nakonec pochválit mohu – aby i on měl pocit, že na něco přišel. Tuto metodu by asi nebylo možné použít vždy a v každém společenství. Přiznám se, že jsem velmi rád, že se mohu setkávat s lidmi, kteří se připravují na biřmování. Většinou jsou to totiž lidé, kteří se k tomu sami rozhodli, kteří touží po poznání a kteří se opravdu chtějí stát aktivními a dobrými křesťany. S takovými lidmi je radost se setkávat. Pomáhají mi v poznávání Boha a v osobním růstu ve víře. Na spoustu věcí jsem přišel ve společenství s nimi, spoustu věcí jsem objevil právě díky těmto setkáním. Rád bych se teď pokusil uvést zde příklad této metody. Ideální by bylo, kdybychom to mohli vyzkoušet společně, kdybyste si mohli zahrát biřmovance. Bohužel to ale nejde, takže vám zkusím tuto situaci přiblížit a použít odpovědi, kterých se mi obvykle od mých mladých přátel dostává. Jak máte napsáno v textech před sebou, jedna část setkání se zabývá Božím královstvím. V Ježíšově učení tvoří Boží království jednu velikou kapitolu: Přiblížilo se Boží království… V sedmnácté kapitole Lukášova evangelia říká Ježíš: „Boží království je
3
mezi vámi!“ A ve čtrnácté kapitole v listě Římanům píše Pavel: „Boží království spočívá ve spravedlnosti (můžeme říct ve svatosti), pokoji a radosti.“ Pro dnešní setkání jsem si vybral jedno z podobenství o Božím království, které při přípravě na biřmování probírám, a to je podobenství o perle. Je to jen jedna věta, dva verše: „Anebo je království nebeské, jako když obchodník, který kupuje krásné perly, objeví jednu drahocennou perlu; jde, prodá všecko, co má, a koupí ji.“ (Mt 13,45-46) Toto podobenství jste jistě slyšeli mnohokrát a také víte, že podobenství mají vždy dvě roviny. První rovinou je příběh z běžného života na tomto světě. Když si ho Ježíš vymyslel a sděloval, předpokládal, že všichni dobře rozumí skutečnosti, kterou popisuje. Dnes je občas třeba okolnosti vysvětlit. Druhou rovinou je duchovní obsah popisované skutečnosti. Jinými slovy, v první rovině se mluví o obchodníkovi, který kupuje a zřejmě i prodává perly, a ve druhé rovině se říká cosi o Božím království. Já většinou začnu nejprve probírat první rovinu. V tomto případě zní poměrně jednoduše: obchodník objeví jednu krásnou perlu a – pozor! – udělá zvláštní rozhodnutí, totiž prodá všechno, co má, a koupí ji. V tuto chvíli pokládám jednoduchou otázku na rozjezd: „Nebylo to od toho obchodníka příliš riskantní? Bylo to rozumné, prodat všechno, co má, a koupit tu perlu? A pokud to bylo rozumné, co to předpokládá?“ To je zásadní otázka. Předpokládá to, že obchodník byl zároveň odborníkem, který dobře poznal, že tahle jediná perla má mnohem větší cenu, než za kterou je prodávána, takže z toho bude výborný kšeft! Věděl, že ta perla má cenu dokonce přesahující lidské pomyšlení, že jde do výborného obchodu, a proto nelitoval ničeho. Měl jedinou obavu: aby se mu tu perlu podařilo získat včas. A v podobenství se říká, že prodal všechno, co měl, a tu perlu si nakonec koupil. Důležité však je, že na počátku obchodníkova úmyslu stojí poznání nekonečné ceny oné perly. To je tedy první rovina… Nyní přichází otázka týkající se druhé roviny: „Co toto podobenství říká o Božím království?“ Předpokládám, že jste si teď všichni odpověděli, a já vám povím, jak většinou vypadá první odpověď, která padne: „Měli bychom…“ (tak začínají většinou) „…se všeho zříci, abychom se dostali do nebe.“ Nevím, jak se vám tato odpověď líbí, ale já se s ní nespokojuji, protože nejde na jádro věci. Co je tím jádrem? Motivace – Boží království. Všichni víme, že cílem našeho života je Boží království. A jak se to projevuje v našem každodenním životě? A z čeho víme, že Boží království je tak krásné? Že opravdu stojí za to se všeho vzdát, abychom do něj mohli vstoupit? Jak to můžeme poznat? Z toho, jak nás maminka nabádá, že máme být hodní, abychom se dostali do nebe? Nebo z toho, jak pan farář říká, že Boží království je cílem našeho života? V uvedeném podobenství se přece neříká, že přišel nějaký odborník a řekl obchodníkovi: „Hele, člověče, vím o perle, kterou bys měl koupit!“ Takhle to podobenství nezní. Naopak – jak se zdá, Ježíš počítá s tím, že odborníkem přes Boží království je každý z nás. Že dobře víme, jaké Boží království je. Z čeho to tedy můžeme vědět?
4
Boží království je přece mezi námi! Není to něco, co jednou přijde, ale něco, co je přítomné tady a teď. Něco, s čím můžeme učinit vlastní zkušenost. Něco, s čím potřebujeme učinit vlastní zkušenost. Toužím po Božím království, protože jsem ho poznal, protože jsem se s ním setkal a vím, v čem spočívá – totiž, jak píše Pavel, ve spravedlnosti (svatosti), radosti a pokoji… Boží království je mezi námi. Boží království je všude tam, kde existují vztahy naplněné skutečnou láskou. A stejně jako u obchodníka, který všechno prodal, znamená naše rozhodnutí pro Boží království radikální změnu postojů v našem životě. Jde o to setkávat se a zažívat Boží království. Hledat ho. Hledejte Boží království, říká Ježíš, a ostatní vám bude přidáno. Pokud hledám všechno ostatní a Boží království přehlížím, tak tím vlastně vyjadřuji svůj vztah k němu. A k tomu má naše debata směřovat: v tomto podobenství se mluví o motivaci k hledání Božího království. Pokud se mi ve spolupráci s biřmovanci podaří dojít k závěrům, které jsem tu popsal, pak v další fázi se snažím tento obraz hledání Božího království převést do každodenního života a důsledněji vylíčit situace, ve kterých se s Božím královstvím setkáváme. Využívám toho, že jsou mladí a vytvářejí přátelské, nebo dokonce milenecké vztahy. Předpokládám, že mají dobré vztahy se svými rodiči a sourozenci. Předpokládám, že mají dobré vztahy ve svých společenstvích. Snažím se, abychom takové situace zažili i společně třeba při výjezdech. A tak také ty jednotlivé situace popisuji. A pak je požádám, aby co nejdříve, třeba ještě večer, se méně zabývali vlastním nitrem, svými slabostmi a chybami, a přemýšleli o tom, kdy se právě toho dne setkali s Božím královstvím. V jaké situaci? Při setkání s jakým člověkem? Nebo při modlitbě, kdy objevili Boží království ve vlastním nitru? A aby si tu situaci znovu promítli a poděkovali za ni. Ale co když se stane, že si na takovou situaci vůbec nemůžu vzpomenout? Co když už mám jít spát, a zatím ještě žádná taková situace, o které bych mohl mluvit jako o setkání s Božím královstvím, prostě nenastala? V takových případech navrhuji následující řešení: Setkání s Božím královstvím je možné prožít kdykoli. Možná už ležíte v posteli a chystáte se spát – a v tuto chvíli je přece možné poprosit našeho nebeského tatínka, aby vás vzal do svého náručí, abyste prožili jeho lásku, jeho péči a jeho blízkost, aby vám dal okusit něco ze své pozoruhodné, milosrdné lásky. A to se určitě stane. Právě v té chvíli se setkáte s Božím královstvím a pak už můžete klidně spát. Při dalším setkání se snažím, abychom si mohli popovídat o takových příležitostech, ve kterých jsme zažili Boží království. Já jim někdy říkám demoverze Božího království, protože to samozřejmě není plnost – už jen proto, že při setkávání s Božím královstvím se někde vzadu ozývá malý červík a říká: „No jo, ale ono to stejně za chvíli skončí… Ono to nevydrží… Já za chvilku budu muset… A je to vůbec ono?“ Proto je to jen demoverze. Protože kromě Ducha svatého, který v nás tímto prožitkem působí, v nás působí i duch strachu, duch sobectví, případně ten zlý… Ale tato zkušenost mě vede k tomu, že v modlitbě Otčenáše zcela s rozmyslem a vědomě říkám: „Přijď království tvé…“ Protože to bude krása. A tak díky Ježíši (skutečnému odborníkovi na Boží království, který nás jako své žáky učí poznávat, co Boží království je) máme zkušenost s Božím královstvím a můžeme se pro ně rozhodnout – nikoli proto, že nám o něm kdosi řekl, ale proto, že jsme je zažili. Jedním z cílů přípravy na biřmování je tedy snaha naučit mladé lidi rozpoznávat a hledat Boží království v jejich životě, děkovat za ně a těšit se na ně.
5
DOTAZY Dokument, který jste nám poskytl, je zaměřený na přípravu na biřmování mladé generace. Já sám připravuji skupinu osmi lidí ve věku od osmnácti přibližně do sedmdesáti. Protože mladí nevědí a staří už prakticky zapomněli, tak je momentálně v té první části seznamuji se Starým zákonem – k biřmování mají jít až za rok. V podstatě v tom dost plavu, takže bych byl vděčný za nějakou radu k takovéto skupině… Děkuji za výborný dotaz. Ve společenství lidí, kteří se připravují na přijetí svátosti biřmování, mám osoby od čtrnácti do sedmdesáti – dvěma z nich už je přes sedmdesát. Řešíme to tak, že dospělí vytvoří svou vlastní skupinu a za těmi sedmdesátiletými chodím osobně kvůli jejich špatné pohyblivosti a řeším s nimi přípravu zvlášť. Obsah přípravy zůstává takový, jaký ho máte uvedený v textech. Mění se jen zaměření otázek, které si ti lidé kladou. Každému je jasné, že člověk má jiné zkušenosti, problémy a otázky v patnácti letech a jiné v sedmdesáti. Zvlášť u starších lidí je důležité klást důraz na to, že Bůh poskytuje své milosti nejen prostřednictvím svátosti biřmování, protože to, co potřebovali ke svému životu, dostali. A skutečnost, že přijímají biřmování právě teď, považuji za projev veliké pokory a snažím se je v tomto jejich rozhodnutí téměř hýčkat. V letech 1999 až 2000 (to byl Rok sv. Ducha) jsme v Kobylisích vyzvali všechny, kdo ještě nejsou biřmováni, aby se přihlásili – tenkrát vznikla velká skupina dospělých, kteří podstoupili přípravu na biřmování. I v tomto případě jsme je rozdělili na skupiny starších a mladších účastníků tak, aby příprava mohla být co nejvíce přizpůsobena potřebám jednotlivých lidí. Takže já se s těmito skupinami scházím zvlášť a ta setkání jsou velmi zajímavá.
Předpokládám, že ve vaší skupině nejsou jen děti z elitních náboženských rodin… Řešíš například i situaci, kdy se u tebe objeví člověk, řekněme třeba i starší, a v průběhu přípravy začne zjišťovat, že jeho životní praxe je ideálům křesťanství vzdálená? Například v situaci, kdy žije se svým přítelem, aniž by byli sezdáni… Takováto konkrétní situace u mých biřmovanců nenastala. Nicméně mezi dospělými, ale často i mezi dětmi, se přihlašují k přípravě také lidé, kteří nechodí ke svátostem vůbec a o víře nevědí nic. V takových případech si s těmito lidmi domlouvám i další setkání, která jsou zaměřena na přípravu na svátost smíření a na první svaté přijímání. Takových setkání bývá poměrně hodně, protože jde vlastně o to, že onen konkrétní člověk by měl opravdu radikálně změnit svůj život. Poznává Boží lásku, poznává Ježíše. Musím říci, že v této situaci využívám své vlastní osobní zkušenosti člověka, který do dvaceti let žil jako pohan. A pak během velmi krátké doby bylo třeba, abych změnil svůj morální kodex, abych se na mnoho věcí podíval jinak a nově. Velice dobře si vzpomínám, lépe řečeno dobře vím, že některé skutečnosti se nezmění jen tím, že si člověk řekne: „Tak, a ode dneška nic! Ještě včera jsem se ohlížel za každou dívkou a ode dneška se budu dívat jen jedním směrem a za žádnou se neotočím!“ To si člověk jistě může říkat, ale jde o to, jaké je jeho skutečné smýšlení. Vzpomínám si, jak pro mě bylo důležité, že mi byla ponechána doba pro zrání a hledání pravdy a pro nalézání nových motivací pro křesťanský život. A o totéž se snažím s každým z těch lidí. Vím dobře, že během té 6
dvouleté přípravy nemohou změnit svůj život. Ale nebyl bych pro to, aby začali žít svátostným životem, pokud by se jejich motivace neposouvaly správným směrem. Nejde o dokonalost, ale jde o růst. Když člověk začne žít svátostným životem a přijme svátost biřmování poté, co předtím patnáct nebo dvacet let žil pohanským životem, tak se rozhodně nestane dokonalým, ale jde o to, zda je ve fázi růstu, nebo stále ještě ve fázi lhostejnosti. Pokud zůstává ve fázi lhostejnosti, což už se mi taky jednou stalo, tak ho žádám, dostatečně důrazně, aby dobu své přípravy prodloužil, a scházím se s ním dál, což je možné. Dvakrát se mi stalo, že si účastníci svou přípravu o rok prodloužili. Jedna dívka mi po roce přípravy řekla: „Já jsem viděla, co to biřmování udělalo s mojí sestrou, ale zdá se mi, že já to zatím takhle necítím – na mě to tak nepůsobí, tak já k tobě budu chodit na přípravu až příští rok.“ A tak chodila na přípravu o rok déle a dnes je to jedna z největších mladých opor v naší farnosti. Děkuji vám za trpělivost a přeji vám, aby vaše setkávání s těmi, kteří jsou vám svěřeni, bylo pro vás skutečnou radostí a povzbuzením. Dívejte se na ně, protože právě na nich je vidět, jak je Bůh dobrý.
7