Metafory významu. (Konceptualizace pojmu význam slova v české lingvistice) vybrané kapitoly

Metafory významu (Konceptualizace pojmu význam slova v české lingvistice) ­ vybrané kapitoly ­ 

Metafory významu: Odkud, kam (a k čemu) Významy neexistujú [J. Šefránek] Smysluplné slovo je mikrokosmem lidského vědomí [L. S. Vygotskij]

Úvod Vědy   zabývající   se   jazykem   prošly   za   posledních   zhruba   sto   let   až   těžko  uvěřitelným vývojem. Lingvistika jako jejich paradigmatický představitel vykazuje v  současné   době   už   takovou   spletitost,   že   podat   jen   její   stručný   přehled   je   téměř  nemožné.   Už   dávno   nepředstavuje   disciplínu,   která   by   usilovně   bojovala   o   svoji  svébytnost,   metodologickou   nezávislost   a   neodvozenost   vzhledem   k   předmětu  zkoumání.   Můžeme   říct,   že   v   současnosti   je   tomu   snad   právě   naopak.   V   mnoha  různých variantách pokračuje mimo jiné i v procesu, který vytyčil svými prohlášením  v   posledních   několika   desetiletích   Noam   Chomsky   –   stává   se   součástí  transdisciplinárního „nadoboru“ kognitivní vědy. Domníváme se však, že i přes výše  zmiňovanou spletitost a různorodost došla lingvistika v průběhu svého vývoje v jedné  otázce svého bádání k určité shodě. Tím styčným bodem je předpoklad, že zásadní  oblastí   jazykovědného   poznání   je   oblast   významu,   tj.   že   předložení   adekvátní  sémantické teorie přirozeného jazyka je základním úběžníkem zkoumání věd o jazyce  obecně.   Otázky   významu   se   pro   ni   tak   staly   otázkami   centrálními.   Nejspíš   ne  paradoxně však zároveň asi žádná oblast zkoumání a problematika nepřinesla tolik  nejasností   a   rozporů,   jako   právě   oblast   sémantiky.   Snaha   nějak   vědecky 

konceptualizovat   tak   běžně   užívaný   pojem   přirozeného   jazyka,   kterým   význam   je,  vyústila a stále ještě ústí do tvorby mnoha konkurenčních teorií, pojmových rámců a  oblastí aplikace.  Velmi podobným procesem prošla v období posledních zhruba sto let také ta  část   filosofie,   která   různými   způsoby   tematizovala   vztah   filosofických   otázek   k  problematice jazyka. Nejedná se přitom pouze o tzv. analytickou filosofii, byť ona je  zřejmým prototypickým představitelem tohoto filosofického zájmu. Přestože ústřední  otázkou filosofie jazyka je především obecnější problematika vztahu jazyka a světa,  sémantiku  jako  oblast „usouvztažňující“   jazyk   a  svět  můžeme  chápat  její  klíčovou  „podproblematiku“.1  Stejně   tak,   jako   se   etablovala   filosofie   jazyka   jako   určitá  specifická oblast filosofie, byla ve dvacátém století filosofie systematicky budována  také   ve   smyslu   metodologie   vědy,   tj.   jako   reflexe   jejích   pojmových   aparátů   a  teoretických koncepcí. V několika málo posledních desetiletích pak zejména okruh  tzv.   analytické   filosofie   kontinuálně   přechází   od   filosofických   otázek   jazyka   a  významu k problémům spojenými s teoriemi mysli a poukazuje tak na jejich úzkou  souvislost.  V   jistém   smyslu   speciálněvědním   korelátem   těchto   tendencí   se   zhruba   od  šedesátých   let   minulého   století   stává   obor   nazývaný   kognitivní   věda.   Základ,   na  kterém začínalo budování kognitivní vědy, tvořilo poměrně široké spektrum věd, jež  zejména   díky   osobnosti   Noama   Chomského   zahrnovalo   už   od   svých   počátků   i  lingvistiku. I když v průběhu uplynulých zhruba padesáti let i kognitivní věda prošla  rychlým vývojem a neméně rychlou diferenciací týkající se teoretických východisek i  badatelských postupů, samozřejmým spojovníkem zůstává porozumění problematice  1 Pro obšírnější a podrobnější argumentaci viz moji loňskou práci  Vztah analytické filosofie jazyka a české   lingvistiky ve 20. století.

lidské   mysli   a   lidské   kognice.   Velké   množství   prací   z   daného   oboru   přitom   jasně  poukazuje na to, že souvislost lidské kognice s problematikou přirozeného jazyka (a v  rámci něj s  problematikou významu) je nanejvýš zřejmá, mimořádně důležitá, ale také  velmi složitá. Zatím pouze dodejme, že přínosnost a inspirativnost tohoto vztahu mezi  kognitivní vědou a lingvistikou chápeme jako oboustrannou. Předběžně   řečeno,   tématem   naší   disertační   práce   tedy   je   analýza   výše  zmiňovaných   oblastí   a   propracování   jejich   souvislostí   vzhledem   k   vývoji   českého  jazykovědného myšlení o problematice významu. Schéma našeho pojetí by v ideálním  případě mělo odpovídat návrhu českého filosofa a literární vědce Zdeňka Mathausera,  který v rozhovoru pro literární obtýdeník Tvar2 navrhuje chápat vztah a kontakt mezi  dvěma různými oblastmi lidského poznání3 zhruba jako budování paralelních modelů  v jejich vlastních jazycích; jde o vytváření modelových korelátů. Jednou z důležitých  oblastí našeho bádání bude právě kladení otázek, zda české jazykovědné myšlení o  významu nabízí pojmy a koncepty vstřícné a využitelné (tj. snadno přeložitelné) pro  jazyky  zabývající  se   poznáním  lidské  mysli  a  vztahem mezi  jazykem,  člověkem a  světem.   Důvodem   pro   takový   přístup   je   naše   přesvědčení,   že   lingvistické   modely  přirozeného   jazyka   by   měly   být   konstruovány   především   s   ohledem   na   jejich  kognitivní   reálnost,   testovatelnost   a   adekvátnost,   tj.   zhruba   ve   smyslu   hierarchie  podmínek, které stanovuje pro lingvistický popis například Hjelmslev4. Zároveň by  také   neměly   implikovat   neúnosnou   sumu   tzv.   filosofických   a   metodologických  problémů, i z tohoto hlediska by měly být co nejvíce korektní.

2 Viz Mathauser, 2005, s. 4. 3    V rozhovoru se zabýval prof. Zdeněk Mathauser vztahem mezi beletrií a literární kritikou. 4 Viz Hjelmslev, 1972, s. 15

Význam, kognice a filosofie Jak   bylo   již   naznačeno   výše,   problematika   budování   teorie   významu   je  mimořádně složitá, a navíc má dlouhou a bohatou historii. Přestože první moderní  práce   vymezující   nauku   o   významu   jako   problematiku   sémantickou   vyšla  pravděpodobně roku 19045 a pokusy o modelování a vypracování ucelené sémantické  teorie přirozeného jazyka se začínají v jazykovědě ve větší míře objevovat v průběhu  60. a 70. let6, otázky spjaté s významem jazykových výrazů, jeho povahou a vztahem k  lidskému   poznání   nacházíme   v   průběhu   celých   dějin   západní   filosofie   až   do   20.  století.7  Fundamentální   otázkou   zůstává   vymezení   samotné   povahy   významu  jazykového   výrazu,   jeho   definice,   jednotek   popisu   a   adekvátní   metody  zkoumání/modelování. Existuje mnoho rozlišení, kritérií a koncepcí, z nichž některé  budou předmětem naší disertační práce. Ladislav Tondl v práci Problémy sémantiky8  hovoří například o nutnosti rozlišovat význam dle povahy komunikačního aktu, dle  druhů   slov,   dle   typů   výrazů,   podobně   podrobná   rozlišení   je   možné   najít   také   v  mnohých   dalších   pracích   ať   už   lingvistických   (např.   Palek9),   nebo   pracích   ze  specializované oblasti logické sémantiky a sémiotiky (např. C. I. Lewis 10). Právě v  těchto otázkách panuje nejvíce nejasností a sporů. Jedním z úkolů práce proto bude  zmapovat, o jaké teoretické předpoklady se opírají a jaká řešení nabízejí koncepce  významu formulované v české jazykovědě.  Jsme si plně vědomi toho, že při záměru zachovat netriviální a nikoliv pouze  5    Breál, 1904. 6 Chomsky, Montague, Meľčuk, Katz a Fodor atd. 7 O   této   problematice   ve   20.   století   viz   moji   předchozí   práci  Vztah   analytické   filosofie   jazyka   a   české   lingvistiky ve 20. století, z ostatních namátkou: Platón, Aristoteles, stoikové, středověký spor o reálie, Locke,  Berkeley, Leibniz, Mill, Frege, Peirce... 8 Tondl, 1966, s. 12. 9 Palek, 1989. 10 Lewis, 1952.

deskriptivní a přehledový charakter práce budeme nuceni omezit oblast našeho zájmu  pouze na vybrané oblasti. V tomto ohledu však navrhujeme hledisko týkající se nikoliv  omezení se na určitá pojetí významu – zde nám naopak půjde ukázat pokud možno co  největší šíři jeho pojetí – ale spíš volíme postup nezpracovávat jednotlivé individuální  koncepce a místo toho se uchýlit k jakési typové analýze, která vybere jako příklad  prototypické   zástupce   daného   přístupu.   V   českém   jazykovědném   myšlení   se   nám  nabízejí zhruba tyto možné koncepce: 1) ty, jež jsou v otázkách významu inspirovány  a budují na základech klasického jazykovědného strukturalismus, tj. včetně obecně  přijímaných metod tohoto směru, 2) ty, které jsou při zkoumání výzkumu inspirovány  logicko­matematickými postupy tak, jak je zrodil generativismus, teorie informace a  logická   sémantika   a   3)   koncepce,   které   proklamují   jako   svůj   inspirační   zdroj   tzv.  „lakoffovskou“ verzi kognitivní lingvistiky a filosoficky se napájejí z evropské tradice  wittgensteinovské a fenomenologické filosofie. Tento „rastr“ bude pro naše zkoumání  určující.11  Jak  již  bylo  naznačeno,  v  otázkách  týkajících  se  šíře  spektra  různých  pojetí  významu   chceme   předložit  pokud   možno   co   nejkomplexnější   obrázek.   Přesto   se   z  důvodu homegenity zkoumání a jeho rozsahové únosnosti budeme primárně soustředit  na koncepce zpracovávající význam především v oblasti lexikální. Protože jsme si ale  vědomi stále existujících nejasností, která lingvistická rovina je pro popis významu  fundamentální12  (a s vědomím existence argumentů podporujících i odmítajících tzv.  rovinové   modelování   přirozeného   jazyka)   a   také   provázanosti   jednotlivých   rovin  11 V případě, že to bude únosné z rozsahového hlediska, rádi bychom do práce zařadili  i velmi svébytnou  koncepci popisu a modelování významu, kterou představuje práce J. Kořenského  Konstrukce gramatiky ze  sémantické báze.  12 Viz např. „Základní složkou gramatiky se musí stát složka sémantická, jež obsahuje pravidlo pro tvoření  reprezentací významů výpovědí“ in Materna­Pala­Zlatuška, 1989, s. 22 a zároveň „Pro tuto mnohofunkčnost  a   komplexnost   však   se   dnes   slovo   chápe   jako   základní,   centrální   jazyková   jednotka   vůbec“   in   Filipec­ Čermák, 1985, s. 25.

modelů, budu naše práce nevyhnutelně zasahovat i do oblasti větné. A protože existují  návrhy modelů, které jsou v jistém ohledu koncipovány jako integrující, domníváme  se, že zvolený postup je legitimní.  Abychom tedy byli konkrétní, strukturalistický přístup by měly reprezentovat  práce z oblasti lexikální sémantiky v pojetí Filipcově a Čermákově (přesah k úrovni  sémantiky větné pak práce Daneše, Kořenského, Hlavsy apod). Logicko­matematické  modelování významu bude zastupovat koncepce vypracovaná v průběhu posledních  desetiletí proměňující se skupinou, která se soustředila kolem Petra Sgalla; jistý pokus  o integraci v tomto směru by pak nejspíš představovaly návrhy předložené Karlem  Palou13. Tzv. kognitivní koncepci významu by reprezentovaly práce z badatelského  okruhu, jehož ústřední postavou je v posledních letech Irena Vaňková.  Náš dílčí záměr v této oblasti by tedy zahrnoval technickou analýzu zvolených  koncepcí   ve   smyslu   deskriptivním.   Zabývali   bychom   se   představením   jejich  technického aparátu, ukázání rozsahu jejich zkoumání (tj. co všechno pro ně znamená  relevantní   popis   významu),   vztahem   k   lingvistické   tradici,   tj.   inspiračními   zdroji  pozitivními i negativními, a představením jejich obecných východisek. Součástí by  mělo  být   samozřejmě   i   srovnání   jednotlivých   koncepcí  a   poukázání   na   pozitivní   i  problémové oblasti. Jedním z úhlů pohledu bude tedy pozice historicko­srovnávací.  Oblast filosofické reflexe by měla představovat úhel interpretativní. Filosofická  problematika významu je, jak bylo již řečeno výše, úzce spojena s otázkou vztahu  lidského   poznání,   jazyka   a   světa.   Může   být   přitom   vykládána   v   pojmech   jak  sémiotických, tak v pojmech jazykové teorie jednání apod. Protože se domníváme, že  lingvistická teorie se minimálně implicitně o nějaké filosofické pojetí opírá a že by  jeho předpoklady měly být jejími tvůrci reflektovány, považujeme i tento aspekt práce  13 Pala, 1974.

za důležitý a přínosný. Především v této části bychom měli hledat odpověď na otázku  po povaze jazykového významu, tj. umět říct, co to vlastně znamená, když chceme  provozovat sémantiku, čeho se takové zkoumání má týkat, na jaké otázky by mělo  odpovědět, jaké poznání by mělo přinášet – co je jeho východiskem, metodou a cílem.  Jsme si vědomi toho, že zejména ve filosofické literatuře bylo nashromážděno velké  množství pokusů o „odhalení“ povahy významu – od velmi explicitních a exaktně  formulovaných   definic   až   po   vymezení   velmi   volná   (ale   častokrát   inspirující   a   v  mnohém odpovídající běžným představám o obsahu tohoto pojmu!). Jaroslav Peregrin  ve   svém  Úvodu   do   teoretické   sémantiky14  představuje   čtyři   ­   podle   něj   základní   –  koncepce,   které   nabízejí   odpovědi   na   otázku   po   povaze   významu:   1)   „význam   je  'hmatatelným' předmětem fyzického světa“, 2) „význam je předmětem myšlenkového  'světa' mluvčího jazyka“, 3) „význam je předmětem 'světa' objektivních abstrakt“, 4)  „význam vůbec není předmětem“ (má  například  strukturní povahu). Většina těchto  koncepcí je opatřena sumou netriviálních podpůrných argumentů, jejichž porovnávání  umožňuje   v   posledku   trochu   osvětlit   na   této   parciální   oblasti   šířeji   pojímanou  představu a povaze jazyka a jeho vztahu ke světu (a jeho uživatelům). O to nám v této  části   půjde   především.   Vědomi   si   závažnosti   Carnapova   argumentu   ve   prospěch  chápaní   statusu   teoretických   pojmů   jako   vždy   určovaného   kontextem   dané   teorie15  chápeme   jej   jako   výzvu   k   analýze   teorie   jako   celku.   Protože   sestrojovat   modely  znamená vědomě (a někdy i nevědomě) interpretovat objekt zkoumání (v Kořenského  termínech bychom mohli hovořit o „lišení struktury  objektu a struktury  popisu“)16,  nebudeme chápat filosofickou interpretaci daných teorií jako hodnocení, ale spíše ve  smyslu poukázání na možné implikace, problémy a hlavně využitelnost jednotlivých  14 Peregrin, 2003, s. 3 – 15. 15 Carnap, 1968. 16 Kořenský, 1998, s. 16.

přístupů. Na rozdíl od Noama Chomského17 si myslíme, že modely jsou spíš užitečné a  méně užitečné než pravdivé a nepravdivé.  Protože kognitivní věda slouží především jako zastřešující pojem pro mnoho  různě mezioborových aktivit, jejichž hlavním, ale často taky jediným spojovníkem je  snaha   přispět   nějak   k   hlubšímu   porozumění   lidským   poznávacím   procesům,   jeho  myšlení  a  vědomí,  bude   náš   zájem  zde   spíše  výběrový.  Zaměříme  se  pouze   na  ty  oblasti, které přímo tematizují souvislost jazyka a kognice (jazyková schopnost je ještě  stále v některých případech z kognitivních funkcí vyjímána)18; důležitá pro nás bude  hlavně   ta   její   odnož,   kterou   bychom   mohli   pracovně   označit   jako   kognitivní­ psycholingvistickou.   Zdroje   evidence   v   této   oblasti   jsou   různé.   Nejklasičtějším  postupem získávání dat jsou laboratorní experimenty opírající se především o měření  reakčních   časů.   Dalším   obvyklým   zdrojem   dat   jsou   spontánní   řečové   chyby   nebo  experimentální navození situací,  kdy k  takovým chybám může  dojít. Všechny  tyto  metody je třeba brát v úvahu. Protože ale naše práce by měla mít přesah i do budoucna  a   korespondovat   s   naším   zájmem   o   problematiku   řečových   poruch   ve   vztahu   k  otázkám významu, budeme se snažit – pokud to bude možné – opírat se o zjištění z  oblastí poruch řeči, zejména z okruhu afázií. Tato problematika není u nás zatím z  lingvistického hlediska příliš zpracována, a to přestože výsledky z pracovišť v západní  Evropě a ve Spojených státech amerických poukazují na velkou přínosnost zjištění z  této oblasti pro lingvistický výzkum z hlediska kognice.  Základními   paradigmaty,   kterými   se   budeme   zabývat,   bude   přístup   tzv.  komputační, který se věnuje výzkumu v oblasti mentálních reprezentací a vychází ze  symbolistických modelů lidské mysli, druhým velkým paradigmatem kognitivní vědy  17 Chomsky, 1995, s. 84. 18 Jako základní kognitivní funkce jsou častokrát charakterizovány pouze paměť, pozornost a myšlení.

ve vztahu k jazyku je pojetí inspirované pracemi George Lakoffa, fenomenologickou  filosofií, pozdním Wittgensteinem, gestaltickou teorií atd.19; v komputační verzi pak  půjde o paradigma konekcionistické. Podobně   jako   v   lingvistice   i   v   těchto   oborech   je   problematika   významu   ve  vztahu k přirozenému jazyku značně nejasná. Práce z oblasti kognitivní psychologie a  psychologie jazyka nabízejí častokrát nesystematická a nejednotná pojetí významu,  mnohdy   pouze   ve   smyslu   zjednodušených   sémiotických   a   lingvistických   pouček   a  vymezení.   Protože   problematika   mentálních   reprezentací   má   svůj   základ   v  descartovském pojetí mysli, samozřejmě v moderní podobě opírající se především o  teorii informace a umělé inteligence, a zároveň je východiskem znaková povaha těchto  reprezentací, je možné toto pojetí nějak usouvztažňovat s pojetími běžnými v české  jazykovědě (např. typy významů20, v české jazykovědě několikrát řešený vztah slova a  pojmu21 apod.). Závěry některých klíčových prací z této oblasti explicitně odkazují k  zajímavým   filosofickým   názorům   o   povaze   lidské   mysli   a   způsobu,   jakým   užívá  přirozený jazyk; z našeho hlediska pak ale také hlavně to, jaká je povaha jazykového  významu (viz např. Fodor, Larson & Segal, Pinker, Altmann, Lakoff). V   českém   lingvistickém   prostředí,   jak   už   bylo   naznačeno   výše,   se   pomalu  etabluje spíš tzv. lakoffovská verze kognitivní lingvistiky. Informace o výraznějším  lingvistickém výzkumu na základě druhého velkého kognitivního paradigmatu jsme  prozatím   nenalezli.   Již   na   přelomu  sedmdesátých   a   osmdesátých   let  sice   zprávy  o  těchto oblastech zkoumání vztahu jazyka a kognice přinášeli členové pracovního týmu  kolem   Petra   Sgalla22,   ale   postupem   času   tento   zájem   ustoupil   do   pozadí   a   stal   se  19 I toto pojetí má samozřejmě svou komputačně zpracovávanou „verzi“. Viz např. http://icsi.berkeley.edu/NTL 20 Viz Sedláková, 2004, s. 116n. 21 Viz např. diskuzi Trost vs Hrabě, příspěvky Daneše, Dokulila a zároveň Sedlákové, Nakonečného, Altmanna,  Bordagové, Rybárové. 22 Viz např. Sgall ­ Hajičová – Piťha, 1982.

tématem diskuze spíše v odborných kruzích z oblasti informatiky a umělé inteligence.  Protože se ale česká verze kognitivní lingvistiky opírá o širší pole zdrojů než jen o  práce G. Lakoffa apod. a protože i komputačně orientovaná lingvistika má u nás už  poměrně   dlouhou   tradici,   nabízí   tato   oblast   možné   srovnání   na   relativně   jednotné  platformě.  Rádi bychom však podotkli, že ani v této části nehodláme hodnotit srovnávané  koncepce schématem dobrý – špatný, pravdivý – nepravdivý, daleko více nás bude  zajímat prostá využitelnost daných modelů pro poznání lidské kognice a jejího vztahu  k   jazyku   a   řeči.   Chceme   se   vyhnout   laciné   a   samoúčelné   kritice,   a   proto   chceme  daleko spíše uplatňovat pragmatické kritérium užitečnosti a hledat možné korelace a  inspirace.  Závěr – záměr Stručně   řečeno,   tématem   naší   práce   bude   představení   a   analýza   základních  (typových)   pojetí   významu   jazykových   výrazů   v   české   lingvistice   zhruba   od  padesátých let dvacátého století do současnosti. Půjde v ní o zachycení vývoje názorů  na povahu významu na základě rozboru a srovnání jednotlivých zvolených koncepcí.  Základními otázkami tedy bude: co je to význam (jeho povaha), jakým způsobem je  možné jej popisovat (modely, metafory) a co by nám mohlo lingvistické zkoumání  významu říct o povaze jazyka ve vztahu ke světu a člověku, o významu jazyka v  myšlení, co takové teorie předpokládají, jak jsou v této oblasti využitelné a jak se  vyrovnávají s evidencí v oblasti řečových poruch. Zajímá nás tedy proces a výsledky  konceptualizace pojmu význam, jeho filosofické předpoklady a možnost využití při  tvorbě modelového korelátu ve vědě o kognici a při snaze porozumět problematice  afázií. Analýza by se tedy neměla soustředit pouze na rovinu historicko­srovnávací, 

ale   také   na   rovinu   metodologicko­filosofickou   a   otázky   kognitivně­psychologické  relevance a využitelnosti. Domníváme se, že lingvistika má v podstatě dva úkoly: 1) popsat a být schopna  modelovat dynamické zákonitosti přirozeného jazyka jako celku a jevu sui generis a 2)  zachytit jeho pozici a vztah vzhledem k lidské kognici. Touto prací bychom chtěli  přinést příspěvek k bodu číslo dvě. I proto jsme na úvod kapitoly zvolili úmyslně dvě  motta,   jejichž   autory   nejsou   lingvisté:   Jan   Šefránek   je   filosof   a   informatik,   Lev  Semjonovič Vygotskij byl především vývojový psycholog. Rádi bychom tím nejen  ukázali, kam všude otázky týkající se přirozeného jazyka mohou sahat a  symbolicky  tak   vymezili   oblast   našeho   zájmu,   ale   zároveň   bychom   chtěli   i   naznačit,   že  respektujeme první z tvrzení23 a pevně věříme v pravdu druhého.  Analýza ­ ukázka Kognitivní lingvistika vycházející jako ze svých  motivací z teoretických prací  Lakoffa  a Johnsona24 se ve svých postulátech důrazně vymezuje především vůči tzv.  generativní tradici v lingvistice.  Její vztah k jiným teoriím a využitelnost v evropském  prostoru   tradice   strukturální   nejsou   tak   jednoznačně   záporné.   Česká   varianta  kognitivní lingvistiky, která navíc jako z druhého podstatného zdroje čerpá z polské  lingvistické tradice tzv. kulturní lingvistiky, tuto její tendenci ještě posiluje. Přesto  (nebo   snad   právě   proto)   je   mimořádně   zajímavé   analyzovat   vztah   mezi   touto  „kognitivně vstřícnou“ variantou lingvistiky, kterou reprezentuje kognitivní a kulturní  lingvistika skupiny kolem Ireny Vaňkové, a zdejší výrazně strukturalistickou tradicí,  23 „Otázka o existencii významov je – vzhladom na moj vkus – pseudootázkou. Neverím, že sa dá rozumne  zodpovedat […] Neexistuje jeden pravý a správny pojem významu. Možno skonštruovať a používať mnoho  pojmov  významu.   Tieto  konštrukcie   treba   oceniť  vtedy,  keď   sa  s   ich  pomocou  dajú   formulovať  a   riešiť  zaujímavé problémy.“ (Šefránek, 2005, s. 145) 24 Např. Metafory, kterými žijeme; Ženy, oheň a nebezpečné věci.

kterou v oblasti lexikálních otázek významu v naší práci zastupuje především práce  týmu Josef Filipec – František Čermák  Česká lexikologie. Domníváme se, že i přes  mnoho odlišností ve východiscích je možné spolu s Irenou Vaňkovou hovořit spíš o  různosti akcentů než o vyložené protikladnosti. Zdá se, že česká kognitivní lingvistika  může  na  český  strukturalismus,  kromě  vymezování se  vůči  němu,  také  v  mnohém  navazovat. Strukturalismus ­ shrnutí …  Je   zřejmé,   že   charakterizovat   tuto   variantu   strukturalistického   přístupu   z  hlediska filosofického je kvůli dobovým okolnostem trochu problematické. Např. de  Saussurovo   pojetí   jazyka   jako   základního   elementu   strukturujícího   lidské   myšlení  muselo být kvůli objektivistické ambici teorie odrazu výrazně modifikováno. Došlo k  zásadnímu rozlišení mezi pojmem (jako kategorií noetickou, případně psychologickou;  dokonce došlo i k pokusu o stanovení jednotek této „roviny“) a jazykovým výrazem.  Debata na toto téma byla v české jazykovědě vedena mnohokrát (viz např. debatu  Hrabě   vs   Trost)25,   deklarováno   bylo   takové   rozlišení   ve   známé   práci   Daneše   a  Dokulila26,  systematicky metodologickou nutnost obhajuje např. Petr Sgall27. (Nutnost  této   metodologické   nezávislosti   při   popisu   jazyka   ale   neustále   –   při   kritice  lakoffovského kognitivismu – zdůrazňuje také třeba Chomsky.)  Jazykový význam byl  tak   automaticky   autonomizován,   stává   se   záležitostí   specifického   systému   daného  jazyka. Je hodnotou (pojímán primárně jako entita), která je vymezena strukturálně, tj.  ve vztahu k ostatním jednotkám stanoveného systému. Tato modulárnost je projevuje  nejen ve vztahu jazyka ke kognici, ale i v rámci jazykového systému v teorii tzv.  jazykových   plánů.   Tato   samostatnost  je   sice   relativizována   tvrzeními  o   zasahování  25 Hrabě, 1955 a Trost, 1956. 26 Daneš, 1958; Daneš – Dokulil, 1958; Dokulil, 1958. 27 Sgall, 2001.

slova do všech jazykových rovin (tj. nutnosti zohlednit toto zjištění při lingvistickém  popisu),   přesto   představa   jazyka   jako   systému   relativně   uzavřených   subsystémů  přetrvává a je takto i deklarována a modelována. V souvislosti s tímto strukturním  pojetím   významu   je   jazykový   znak   pojímán   jako   jednotka   bilaterální   a   otázky  významu   jsou   vždy   řešeny   na   základě   jeho   vztahu   k   formě   výrazu.   Přes   všechnu  deklarovanou nezávislost lingvistického pojetí je přitom při samotné analýze aparát  silně fundován klasickou aristotelskou ontologicko­logickou tradicí (zejména v oblasti  kategorizace a hierarchické výstavby významu; teorie kompozicionality významu je tu  ovšem společná i moderní logice). Významy a jejich komponenty jsou v tomto pojetí  vnímány jako diskrétní entity, přičemž vzhledem k vědecko­objektivační tendenci je  jako dominantní považován jejich aspekt denotativní (nocionální, kognitivní v užším  slova smyslu).  Svatava Machová charakterizuje základní strukturalistické přístupy, „jimiž se  lingvisté ubírají při prezentaci významu jednoduchého jazykového znaku: 1) Význam   jednoduchého   jazykového   znaku   se   prezentuje   jako   soubor  sémantických rysů. Při prezentaci se užívá jak metajazyka založeného výlučně  na přirozeném jazyce, tak metajazyka založeného na jazyce formálním. 2) Význam jednoduchého jazykového znaku se prezentuje jako kontrast, odlišnost  vzhledem k významům ostatních jednoduchý jazykových znaků v rámci tzv.  sémantického pole. Při prezentaci se jako metajazyka užívá přirozeného jazyka. 3) Význam jednoduchého jazykového znaku se vymezuje definicí formulovanou v  přirozeném   jazyce,   přičemž   se   stanoví   struktura   definice   i   soubor   tzv.  sémantických   primitivů   (sémů),   jimiž   se   začínají   definovat   významově  nejelementárnější jednoduché jazykové znaky...“ (Machová – Švehlová, 2001,  s. 23)

Ve zmiňované Filipcově – Čermákově koncepci je odkazováno na všechny citované  přístupy a lze ji považovat za metodologický návrh, jak zvolené metody kombinovat.  V jeho základu stojí pojetí popisu významu jako jeho analýzy na diskrétní sémantické  komponenty   (sémy),   zjišťování   jejich   inventáře,   struktury   uspořádání   v   rámci  jednotlivých konglomerátů (sémémů) a jejich typové hierarchie. Výsledný „model“ by  měl v podstatě co nejkomplexněji zohledňovat zapojenost daného lexému do struktury  jazykového systému, tj. vůči jeho ostatním jednotkám (zahrnuta by měla být i rovina  větná, zdrojem by měla být co nejúplnější kontextová analýza).  Stručně   shrnuto,   lze   charakterizovat   základní   obrysy   strukturalistického  přístupu k problematice významu jednoduchých výrazů, tak jak je nastíněný v jejich  teorii,   pomocí   několika   klíčových   pojmů,   např.:   systémovost­strukturnost,  autonomnost­jazykovost, diskrétnost, denotativnost (nocionálnost), kompozicionalita,  aristotelská kategoriálnost ­ binarismus, hierarchizace... Kognitivní lingvistika  ...V posledních   letech   se   však   v naší   lingvistice   setkáváme   i   s druhem  sémantiky   (lexikální),   která   je   inspirována   jiným   filosofickým   proudem.   Zejména  Irena Vaňková (např. Vaňková, 1999 nebo Vaňková, 2002) se snaží propagovat tzv.  kognitivně­kulturní sémantiku, jejíž základy se odvíjejí od prací G. Lakoffa (Lakoff,  2006   nebo   Lakoff­Johnson,   2002),   které   však   svoji   filosofickou   fundaci   nacházejí  v evropské fenomenologicko­hermeneutické tradici.  Takto pojatá  sémantika  operuje  především s pojmy jako je přirozený svět, kulturní podmíněnost jazykového vnímání  světa,   předporozumění   apod.   V jejích   základech   tak   stojí   v jedné   řadě   sapir­ whorfovské   pojetí   funkce   jazyka,   wittgensteinovské   pojetí   „životní   formy“,  jazykových her a rodinné podobnosti nebo třeba heideggerovská řeč jako domov bytí.  Předpokladem, o který se taková sémantika opírá, není klasická klasifikační sémantika 

spojená s uchopováním definičně pojatého významu, ale vnímání jazyka jako určité  dovednosti, která je získávána živým kontaktem s jazykovým společenstvím, která je  kulturně   determinována,   má   sice   společné   základy   v elementární   psychosomatické  výbavě   člověka,   ale   tyto   základy   jsou   v každém   jazykovém  společenství   rozvíjeny  svébytně   a   odlišně.   Taková   sémantika   pak   vnímá   význam   spíše   jako   znalost  charakterizovanou   kulturně   a   oproti   tradičnímu   pojetí   spojenou   především   s  konotačními vlastnostmi jazykového výrazu.  Základním východiskem kognitivní lingvistiky  je  tzv.  zkušenostní realismus,  Lakoff hovoří také o experiencialismu. Jeho určujícím rysem je jakási umírněná verze  relativismu, která kritizuje především tzv. objektivistickou tradici západní filosofie.28  Protože dominantním zájmem kognitivní lingvistiky je problematika významu (byť už  existují i komplexní gramatiky psané z pohledu kognitivní lingvistiky), vztahuje se  tato   kritika   především   k   pojetí   dosavadnímu   převažujícímu   pojetí   významu,   k  tradičním teoriím zabývajícím se pojmovým systémem, jeho uspořádáním a konstitucí.  Z hlediska vztahu pojmu a významu je zajímavé, že tento přístup se nesnaží vydělit  teorii   významu   jako   speciální   modul   v   rámci   jazykového   a   obecněji   kognitivního  systému, naopak se snaží jejich hranice pojímat jako  neostré (pokud je vůbec bere v  potaz), a to na základě přesvědčení o problematičnosti možnosti oddělení jazykových  znalostí  a   obecných   znalostí  o   světě.29  Zatímco   strukturalistické   pojetí  významu   je  založeno na dekompozici na základní (a nejspíše podle tvůrců modelu univerzální)  významové segmenty, kognitivisté se snažím pojímat význam holisticky, zhruba ve  smyslu gestaltu. Význam je pro ně „rezultátem jazykově vyjádřené interpretace světa a  28 Tato Lakoffova kritika bývá však častokrát napadána pro svoji údajnou povrchnost. 29 Zajímavé je, že pro tento přístup ke vztahu jazyka a světa by mohli najít čeští kognitivisté podporu nejen  např.   u   Martina   Heideggera,   ke   kterému   explicitně   odkazují,   ale   nejspíš   i   u   proponenta   postanalytické  filosofické tradice, Donalda Davidsona.

je kulturně determinován“ (Vaňková, 2005, s. 82). Na význam je podle tohoto pojetí  nutno pohlížet optikou prototypických instancí, rozkrýváním složité strukturovanosti  metafor v národních jazycích.  Opět   v   zestručňující   zkratce   je   možné   charakterizovat   kognitivistické   pojetí  jako   založené   na   nekomponencionálním   pojetí   slovního   významu,   na   principu  prototypické kategorizace jevů (bližší spíše nežli klasické dvouhodnotové logice jejím  fuzzy variantám)30, konotaci spíše nežli nocionálnosti v úzkém slova smyslu a hlavně  na zásadním neoddělování jazyka od ostatních kognitivních schopností...    Problémy a styčné plochy …  Problematickou   oblastí,   ve   které   se   klasicky   strukturalistický   přístup  rozchází   s   přístupem   kognitivním,   je   –   zdá   se   –   problematika   konotace,   případně  otázka   toho,   co   se   v  České   lexikologii  nazývá   pragmatickým   významem.   Zatímco  oblast   konotace   jazykových   jednotek   považuje   kognitivní   lingvistika   za   určující  předmět   svého   zájmu,   v   pojetí  České   lexikologie  jde   až   o   otázku   sekundární.  Základním problémem je pojetí konotace jako jevu nesystémového, individuálního,  což   souvisí   s   chápání   pragmatického   vrcholu   sémiotického   trojúhelníku   jako   v  podstatě   vztahujícího   se   k     jednotlivým   promluvám   jednotlivých   mluvčích.  Pragmatické rysy se proto při analýze sémémů stávají záležitostí periferní, vystupují  ve   většině   případů   jako   doplňková   „podrovina“,   kde   ne/přítomnost   pragmatických  sémémů  nemá   vliv   na   změnu   nocionálního   významu   polysémních   lexémů. 31  Bližší  kognitivistickému pojetí konotací je spíše termín sociální asociace, který s odkazem na  Mathesiův pojem symbolické platnosti pojmenování naznačuje podobnosti s pojmem  30 K preferenci tohoto pojetí se připojují i četné psycholingvistické studie, např. Śípoš, 1983, s. 276.  31 Viz Filipec ­ Čermák, 1985, s. 70.

konotace. V České lexikologii se pracuje s pojmy jako konotační sém, přenesené užití,  sekundární význam, implicitní sém (v případě procesů metaforizace), ale všechny tyto  jevy   jsou   vnímány   jako   jevy   okrajové.   Ambicí   tohoto   typu   popisu   je   zmíněné  vlastnosti jazykového systému zachytit, nikoliv je však zpracovávat jako problematiku  primární a pro pochopení významu určující.  Otázky spojené se systémem a strukturou poukazují na dva zajímavé momenty  ve   srovnávání   přístupu   strukturalistického   a   kognitivistického.   Tím   prvním   je  potenciál   strukturální   analýzy   pro   využití   při   kognitivistickém   popisu   jazyka   (viz  strukturalistický akcent na důslednou kontextovou analýzu slovních jednotek, snaha  strukturně   zpracovávat   metaforu   apod.),   druhým   pak   evidentní   strukturálnost  kognitivistického pojetí. Také v něm jde o ukázání určitých struktur (zde pojmových a  založených na metafoře), které je možné vysledovat v národním jazyce; kognitivisté se  v podstatě snaží systematizovat jevy, které odkládá strukturální analýza jako jevy spíše  periferní a pro popis významů přirozeného jazyka ne tolik podstatné. Zdá se proto, že  kognitivní   lingvistika   jinými   prostředky   a   jiným   aparátem   pokračuje   tam,   kde  strukturální   lingvistika   při   pokusech   popsat   slovní   významy   skončila.   Některé   z  naznačených   analýz   totiž   ukazují,   že   si   byla   podobných   problémů   a   možností  vědoma... Využitelnost … Jak bylo již uvedeno výše, v současné době už existují komputační metody a  modely tzv. lakoffovského přístupu k lingvistice a kognici. Opírají se o zcela jinou  představu fungování lidské mysli, než je algoritmický model lidské mysli jako von  neumannovského   počítače.   Domníváme   se,   že   v   českém   prostředí   je   úroveň  zpracování popisu jazyka v tomto ohledu teprve v úplných začátcích. Dílčí studie se 

orientují především na popis slovního významu (lexikální složku jazyka), a to formou  interpretace,   nikoliv   formulace   teorií   v   aparátu   umožňující   modelování   ve   smyslu  komputačním. Přestože tedy kognitivní lingvistika asi lépe odpovídá naší představě o  mapování   lidské   mysli   a   o   tom,   co   to   znamená   existovat   a   „myslet“   v   jazyce,  neposkytuje   česká   verze   kognitivní   lingvistiky   zatím   žádný   aparát   pro   takové  modelování.   Domníváme   se   ale,   že   svým   pojetím   akcentujícím   snahu   porozumět  lidské   kognici,   jejímu   „systému“,   komunikačním   předpokladům   ve   smyslu   de  saussurovského langage32 a zatím alespoň hypoteticky procesům, které pravděpodobně  jsou součástí lidské řeči – komunikace, tj. procesům spojeným s produkcí a rozumění,  bylo by nanejvýš vhodné zkoumat možnost jejího využití pro porozumění jevům z  oblasti řečových poruch (problémy s metaforizací u afatiků, konceptualizace domén v  jejich vyjadřování, otázky subjektivního slovníku, vztah lexikálního a sémantického  systému33 apod.).34  Zajímavý a trochu nečekaný podnět však podle našeho názoru poskytuje česká  lingvistika komputačnímu zpracování lakoffovské verze z úplně jiného zdroje – ze  strukturalistického   pojetí   sémantické   klasifikace   predikátorů.   Teorie   již   v   úvodu  citovaného Jana Šefránka buduje svou koncepci rozlišovacích kritérií na lakoffovské  inspiraci   týkající   se   ukotvení   sémantiky   a   při   analýzy   sloves   se   opírá   o   primární  rozlišování stavů a dějů. Toto základní rozlišovací kritérium poskytuje podle něj velmi  solidní základ pro vybudování „celých trsov príbuzných významov“ (Šefránek, 2005,  s. 175). Domníváme se, že propracovanost jemných distinkcí v této oblasti by mohla  být velmi užitečná při empirickém testování i budování této teorie.35... 32 33 34 35

Viz Vaňková, 2005, s. 27n. Toto rozdělení je běžné v neurologické a neurolingvistické literatuře, viz např. Koukolík, 2002, s. 183 nn. Toto bude dále prověřováno. Podobněji k tématu viz Šefránek, 2005, s. 145­187.

Použitá a odkazovaná literatura Altmann, G. T. M.: Výstup na babylonskou věž. Praha 2005. Bordag,   D.:   Modely   řečové   produkce   v   současné   psycholingvistice.   In:   Slovo   a  slovesnost, 66, 2005, s. 180­193. Breál, M.: Essai de sémantigue. In: Science des significations, Paris 1904.  Carnap,   R.:   Empirismus,   sémantika   a   ontologie.   In:  Problémy   jazyka   vědy.   Praha  1968. Daneš, F. ­ Dokulil, M.: K tzv. významové a mluvnické stavbě věty. In: O vědeckém  poznání soudobých jazyků. Praha 1958, 231­246. Dokulil,   M.:   K povaze   vztahu   slova   a   pojmu,   věty   a   myšlenky.   In:  O  vědeckém  poznání soudobých jazyků. Praha 1958, s. 108­112. Filipec, J. ­ Čermák, F.: Česká lexikologie. Praha 1985. Fodor, J.: Psychosemantics. Cambridge, Massachusetts 1989. Hjelmslev, L.: O základech teorie jazyka. Praha 1972. Hrabě, V.: K problému slova a pojmu. In: Slovo a slovesnost, 16, 1955, s. 213­216. Chomsky,   N.:   Generatívna   gramatika.   In:   Jazyk   a   zodpovednosť. Bratislava 1995. Kořenský, J.: Konstrukce gramatiky ze sémantické báze. Praha 1984. Kořenský, J.: Proměny myšlení o řeči. Praha 1998. Koukolík, F.: Lidský mozek: funkční systémy: Norma a poruchy. Praha 2002. Lakoff, G. ­ Johnson, M.: Metafory, kterými žijeme. Brno 2002. Lakoff, G.: Ženy, oheň a nebezpečné věci. Praha 2006. Larson, R. ­ Segal. G.: Knowledge of  Meaning. Cambridge, Massachusetts 1995. Lewis, C. I.: The Modes of Meaning. In: Linsky (ed.), Semantics. Urbana. 1952.

Machová, S. ­ Švehlová, M.: Sémantika a pragmatická lingvistika. Praha 2001. Materna, P. ­ Pala, K. ­ Zlatuška, J.: Logická analýza přirozeného jazyka. Praha 1989. Mathauser,   Z.:   Pro   veřejnost   bych   rád   zůstal   u   toho   svícení.   In:   Tvar,   13,   2005.  (rozhovor). Nakonečný, M.: Myšlení a jazyk. In: Základy psychologie. Praha 1998. Pala, K.: The Structure of the Lexicon and its Relation to Sematnic Representations of  the Sentences. Warszawa 1974. Palek, B.: Úvod do obecné jazykovědy. Praha 1989. Pinker, S.: Language Instinct. 1994. Rybárová, D.: Od pojmov k syntaxi. In: Jazyk a kognícia. Bratislava 2005. Sedláková, M.: Vybrané kapitoly z kognitivní psychologie. Praha 2004. Sgall, P. ­ Hajičová, E. ­ Piťha, P.: Učíme stroje česky. Praha 1982. Sgall, P.: Ohlédnutí pražského lingvisty za dvacátým stoletím. In: Slovo a slovesnost,  62, 2001, s. 241­257. Šefránek, J.: Významy neexistujú. In: Jazyk a kognícia. Bratislava 2005. Šípoš, I.: Sémantická pamäť. In: Československá psychologie, č. 3, 1983, s. 269­278. Tondl, L.: Problémy sémantiky. Praha 1966. Trost, P.: K problému slova a pojmu. In: Slovo a slovesnost, 17, 1956, s. 107­108. Vaňková, I. ­ Nebeská, I. ­ Saicová Římalová, L. ­ Šlédrová, J.: Co na srdci, to na  jazyku. Praha 2005. Vaňková, I.: Člověk a jazykový obraz (přirozeného) světa. In: Slovo a slovesnost, 60,  1999, s. 283­292. Vaňková, I.: Lingvistika mysli a těla. In: Vesmír, 81, 2002, s. 627­629.