UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE FAKULTA HUMANITNÍCH STUDIÍ Katedra elektronické kultury a sémiotiky
Bc. Martina Vacířová
Metafory přírody v týdeníku Reflex Diplomová práce
Vedoucí práce: Mgr. Jakub Češka, Ph.D.
Praha 2011
Prohlášení Prohlašuji, ţe jsem předkládanou práci zpracovala samostatně a pouţila jen uvedené prameny a literaturu. Souhlasím se zpřístupněním této práce v knihovně Univerzity Karlovy a prostřednictvím elektronické databáze kvalifikačních prací v repozitáři UK a rovněţ s jejím pouţíváním ke studijním účelům v souladu s autorským právem. Dále prohlašuji, ţe práce nebyla vyuţita k získání stejného nebo jiného titulu.
V Praze dne 16. září 2011
Bc. Martina Vacířová
Poděkování Děkuji Mgr. Jakubu Češkovi, Ph.D., vedoucímu mé diplomové práce, za přínosné rady a také děkuji všem svým blízkým a přátelům za trpělivost a podporu.
Obsah
Abstrakt
6
Úvod
8
Teoretická část
10
1 Teorie metafory
10
1.1 Ricoeur o metaforách
11
1.2 Davidson – Co metafory znamenají
16
1.3 Lakoff a Johnson: kognitivní teorie metafory
17
1.4 Kritika Metafor, kterými ţijeme
21
1.5 Příklad vyuţití Lakoffovy a Johnsonovy teorie
23
2 Metafory přírody 2.1 Příroda v západním myšlení
25 26
2.1.1 Vztah přírody a kultury
26
2.1.2 Přístupy člověka k přírodě
29
2.2 Historický vývoj metafor přírody
31
2.2.1 Metafory přírody v mytologii starého Řecka
31
2.2.2 Metafory přírody a přístupy člověka k ní od středověku
33
2.2.3 Trendy ve vývoji metafor
37
2.3 Typy metafor přírody v současnosti
38
2.4 Další metafory přírody
41
2.5 Pragmatika metafor přírody
42
2.5.1 Nové metafory udrţitelného rozvoje
43
2.5.2 Metafory veřejného strachu
43
2.6 Metafory přírody v médiích
45
2.6.1 Metafory motivace k ekologickému chování
46
2.6.2 Příroda v lifestylových časopisech
49
2.7 Metafory přírody: shrnutí
50
2.7.1 Příroda jako organismus
50
2.7.2 Příroda jako nepřítel
51
2.7.3 Příroda jako matka
52
2.7.4 Příroda jako lékař
53
2.7.5 Příroda jako pacient
53
2.7.6 Příroda jako stroj
53
2.7.7 Příroda jako divadlo, kulisy
53
2.7.8 Příroda jako ráj
54
2.7.9 Příroda jako hospodářství, domácnost, zahrada
54
Empirická část
55
3 Metafory přírody v časopise Reflex
55
3.1 Metodologie
55
3.1.1 Výběr časopisu
55
3.1.2 Časopis Reflex
56
3.1.3 Výběr článků
57
3.2 Analýza metafor v časopise Reflex
58
3.2.1 Období 1990-1991
58
3.2.2 Období 2008-2010
68
3.2.3 Srovnání metafor z obou období
73
Závěr
85
Seznam literatury
87
Seznam analyzovaných článků
91
Abstrakt Předkládaná diplomová práce Metafory přírody v týdeníku Reflex se snaţí porozumět proměně vztahu člověka a přírody s odstupem dvaceti let, jak byl zachycen ve společenském týdeníku Reflex. Tento týdeník byl zvolen proto, ţe se na přírodu ani na jiná témata s ní spojená nespecializuje, a mohl by tak pomoci porozumět tomu, jak se vztah člověka a přírody proměnil nejen na jeho stránkách, ale také ve společnosti. Východiskem této práce je předpoklad, ţe různé aspekty vztahu člověka a přírody se transformují v metafory. Pomocí rozkrytých metafor bychom tedy mohli poznat i tento vztah. Teoretická část práce seznamuje čtenáře s různými přístupy k metafoře, z nichţ si pro aplikaci v empirické části vybírá koncepci Lakoffa a Johnsona. Dále v teoretické části předkládáme některé metafory přírody, které jiţ byly zkoumány v odborné literatuře, a zabýváme se jejich důsledky pro vztah člověka a přírody. V empirické části poté analyzujeme články v týdeníku Reflex ze dvou časově vzdálených období, z let 1990-1991 a 2008-2010. Vybrány byly pouze články s tematikou přírody nebo ţivotního prostředí, ve kterých jsme s pomocí Lakoffovy a Johnsonovy teorie hledali metafory přírody. Následným srovnáním nalezených metafor z obou období bylo zjištěno, ţe v letech 1990 a 1991 se o přírodě referovalo více v metaforách, které značily větší zájem o přírodu a její stav ze strany člověka (příroda je přítel, příroda je pacient, příroda je tajemství, příroda je bohatství aj.), kdeţto v letech 2008 – 2010 je v popředí zájem člověka spíš o sebe sama, příroda se objevuje často jako nepřítel, nebo je člověku lhostejná.
Klíčová slova: Příroda, ţivotní prostředí, metafora, týdeník Reflex, vztah člověka a přírody, společnost
6
Abstract The M.A. thesis Metaphors of Nature in the Czech Weekly ‘Reflex’ explores the question of how the changing human-nature relationship is reflected in this journal‟s writing on nature over the period of the last twenty years. The rationale for the choice of the Reflex weekly magazine is that it is not focused on nature or nature-related themes, and thus what we find in it can help us understand how the relationship between humans and nature has changed not only in the journal, but also in society. The principal assumption underlying the present effort is that the many and variegated existing forms of the relationship between humanity and nature transform themselves into various metaphors. By uncovering and analyzing these metaphors we are able to better understand this relationship itself. The theoretical section of this thesis discusses various ways of understanding the metaphor in general, including the conceptual metaphor approach developed by George Lakoff and Mark Johnson which is applied to the textual material in the subsequent empirical section. The theoretical chapters also present a number of metaphors of nature that have previously been analyzed in the literature, and their implications for the human-nature relationship are indicated. The empirical section contains an analysis of the articles from the Reflex weekly from two distant time periods, 1990-1991, and 2008-2010. Only such articles were selected for the analysis that have nature or environment as their theme and these were searched for the metaphors of nature in accordance with Lakoff and Johnson‟s theory. The comparison of the metaphors found in either of the two periods showed that in 1990-1991 nature was mostly perceived through the prism of those metaphors that testified to a greater concern for nature and its condition on the part of the man (nature is a friend, nature is a patient, nature is a secret, nature is wealth etc.), whereas in the 2008-2010 period, the forestage belonged to the man‟s concern for himself, with nature cast in the role of an enemy or relegated to the status of an indifferent object.
Keywords: Nature, environment, metaphor, weekly magazine „Reflex‟, human-nature relationship, society
7
Úvod V průběhu posledních dvou desetiletí došlo k velkým změnám v různých oblastech naší společnosti, změnilo se politické a ekonomické prostředí, zlepšila se ţivotní úroveň lidí, máme nové technologie vyuţitelné ve zdravotnictví, ve vědě nebo v komunikaci a také máme více kontaktů se světem. Ale stále jsme závislí na přírodě, která z velké míry vytváří prostředí pro naše ţivoty. Příroda představuje nepředstavitelně rozsáhlý komplex různých jevů, vztahů a vlastností, který nejsme postihnout naráz a vcelku, příroda jako celek je pro naše myšlení i jazyk příliš abstraktní. V naší práci se budeme zabývat tím, zda jazyk zachytil některé změny na úrovni jazyka, ke kterým za uplynulých dvacet let mohlo dojít ve vztahu člověka a přírody. Podle teorie George Lakoffa a Marka Johnsona se naše myšlení a tím následně i jazyk probíhá v metaforách. Metafora podle nich přenáší na jevy, které nám nejsou známy ze zkušenosti nebo jsou pro nás příliš abstraktní, prvky z oblastí nám dobře známých, na základě kterých můţe dojít k porozumění zmíněným jevům. To znamená, ţe přírodě můţeme porozumět, byť vţdy pouze částečně, na základě nějakého jevu nebo vztahu, se kterým máme zkušenost, který je nám dobře znám, vznikají tak rozmanité metafory přírody. Pomocí těchto metafor se o přírodě vyjadřujeme nejen my, ale objevují se také v mediální komunikaci, která má oproti běţné mezilidské komunikaci tu vlastnost, ţe je jiţ dnes většinou uchovávána, takţe se k ní můţeme i po mnoha letech vracet a zpětně ji zkoumat. My jsme si pro naše zkoumání vybrali týdeník Reflex. Tento týdeník byl zvolen proto, ţe se na přírodu ani na jiná témata s ní spojená nespecializuje, a mohl by tak pomoci porozumět tomu, jak se vztah člověka a přírody proměňuje nejen v komunitách odborníků, kteří se na přírodu z různých hledisek zaměřují, jako jsou zemědělci nebo ekologové, ale také ve společnosti. Předpokládáme přitom, ţe proměna metafor přírody pouţívaných v časopise Reflex se neomezuje jen na jeho stránky, ale v určitém smyslu odráţí procesy probíhající uvnitř celé společnosti. Hned ale musíme dodat, ţe vztah mezi společností a časopisem je sloţitý, a rozhodně netvrdíme, ţe texty Reflexu podávají adekvátní obraz společnosti v jejích proměnách, ani ţe se společenské změny v časopise odráţejí jednoznačně a vyčerpávajícím způsobem. Diplomová práce má dvě části, teoretickou a empirickou. Teoretická část seznámí čtenáře s několika přístupy k metafoře, i kdyţ si nebude klást za cíl zabývat se celým historickým vývojem teorie metafory. Budeme se věnovat především myšlenkám Paula Ricoeura, abychom zjistili, co dělá metaforu metaforou, a dále se budeme zabývat 8
kognitivistickou koncepcí George Lakoffa a Marka Johnsona, kterou vyuţijeme pro analýzu metafor v týdeníku Reflex. Dále v teoretické části předkládáme některé metafory přírody, které jiţ byly zkoumány v odborné literatuře, a zabýváme se jejich důsledky pro vztah člověka a přírody. Vyuţité studie zkoumaly metafory přírody v jejich historickém vývoji, jiné se zabývaly aktuálními metaforami, které se vyskytují v médiích nebo ve veřejném diskursu obecně. V empirické části poté analyzujeme články v týdeníku Reflex ze dvou časově vzdálených období, z let 1990-1991 a 2008-2010. Vybrány byly pouze články s tematikou přírody nebo ţivotního prostředí, ve kterých jsme s pomocí Lakoffovy a Johnsonovy teorie hledali metafory přírody. Kaţdá metafora vymezuje nějaký soubor vlastností, které předurčují, jak bude vztah mezi člověkem a přírodou vypadat. Na příklad pokud budeme chápat přírodu jako stroj, budeme se spíš zajímat o její hladké fungování a pokoušet se ji řídit tak, aby pro nás co nejvýkonněji pracovala, ale nebudeme se snaţit poskytovat jí péči, jako kdybychom ji chápali třeba jako nemocné dítě, i kdyţ příroda se jistě necítí být strojem nebo dítětem. Následně srovnáme nalezené metafory z obou období, abychom zjistili, jakými metaforami jsme v našem přístupu k přírodě s odstupem dvaceti let ovlivněni. Česká společnost v letech 1990 aţ 2010 prošla vývojem od počáteční vstřícnosti k ekologickým idejím, nepochybně související se špatným stavem ţivotního prostředí za předchozího politického reţimu, k výrazné a stále se posilující konzumní orientaci (Keller 2005). Předpokládáme tedy, ţe postoj vyjádřený v metaforách se změnil z respektu k hodnotě různých stránek přírody v prvním období na postoj spíš lhostejný ve druhém období, ve kterém se příroda v jazyce objevuje zejména jako zdroj surovin nebo poţitků.
9
Teoretická část
1. Teorie metafory V obecném povědomí je metafora jazykovým prostředkem pro ozvláštnění nebo okrasu především literárního jazyka i běţné mluvy, jazyková figura fungující na základě přenosu podobných vlastností z jednoho jevu na jiný. Metaforou jako prvkem uměleckého, především pak literárního díla se v českém prostředí zabývá např. Jiří Pavelka (Pavelka 1998). I kdyţ připouští, ţe se metafora neomezuje pouze na oblast umění, ale ţe je „produktem obecné kreativní schopnosti lidské psychiky, která se konstituuje v několika rudimentálních sférách lidského bytí…“ (Pavelka 1998: 165), povaţuje ji za „klíč k literárnímu dílu, ale také k duchovnímu světu člověka“. Upozorňuje na to, ţe metaforu není moţné pojímat uţ jen jako specifický prostředek poetiky a rétoriky, protoţe nezůstává pouze předmětem, ale také nástrojem teoretických výzkumů. Metafora je chápána jako funkční jazykový prostředek literárního a mluvního dorozumívání, i kdyţ v obou těchto oblastech můţe fungovat trochu jinak. Pavelka rozlišuje několik funkcí metafory: stylistickou, emotivní, asociativní a terapeutickou funkci v literárním díle, ale také funkci sémantickou a komunikační, neboť tak můţe v průběhu literární (textové) komunikace vzniknout „sémiotický svět“, tedy společné dílo autora i čtenáře. Komunikační moţnosti metafory označuje Pavelka vzhledem k jejím sémantickým potencím za nesporné a rozsáhlé (Pavelka 1998: 182). „Metafora se jeví v porovnání s jinými základními výrazovými formami jako srovnatelný komunikační nástroj, který vypovídá o světě člověka“ (Pavelka 1998: 183). Metafoře Pavelka přiznává ještě gnoseologickou funkci, která vymezuje vztah literárního díla a předmětného světa (Pavelka 1998: 183), metafora tedy přispívá k poznání tohoto světa, ale za jediný spolehlivý nástroj lidského poznání se povaţovat nedá. Na širším vyuţití metafory se shodují i mnozí jiní autoři, např. Kraus shledává, ţe „funkce metafory přesahuje hranice estetična – je totiţ produktem lidské schopnosti zapojovat jevy do širších gnoseologických vztahů, a tím hlouběji pronikat do jejich podstaty“ (Kraus 2010: 24). Lakoff s Johnsonem ji také nechápou jen jako záleţitost jazyka nebo básnické obrazotvornosti, ale jako útvar prostupující kaţdodenní ţivot člověka v jeho myšlení, vyjadřování i činnostech. Metaforický pojmový systém podle nich vyuţíváme tak běţně a automaticky, ţe si tuto skutečnost ani neuvědomujeme (Lakoff, Johnson 2002: 15). 10
„Kaţdý dobový sloh má své charakteristické figury vyjadřující jeho Weltanschauung1, v případě základních figur, jako je metafora, má kaţdé období svůj charakteristický druh metaforické metody“ Wellek, Warren 1996: 280). Řečeno s Pierrem Hadotem, „[m]etafora však není nikdy zcela nevinná. Ukrývá v sobě soubor představ, emocí a nálad, které skrze nevědomí působí na vědomí“ (Hadot 2010: 84). A to neplatí jen pro metafory v podobě literárních figur, ale také metafory, kterými strukturujeme náš vztah k přírodě. Jednotlivé epochy dějin akcentovaly různé aspekty tohoto vztahu, „třeba antika viděla v přírodě především laskavou matku a dárkyni všemoţných plodů lidem, pozdní 19. století zase vidělo jen boj, zuby a drápy a nutnost naprosté nelítostnosti v boji s ţivly a za ţivotní prostor“ (Komárek 2000: 123).
1.1 Ricoeur o metaforách Teorií metafory se zabývá Paul Ricoeur, věnuje jí rozsáhlou studii s názvem Ţivá metafora. Ricoeur rozlišuje tři přístupy k metafoře odpovídající různým disciplínám: rétorice, sémantice a hermeneutice. Kaţdá disciplína sleduje metaforu na různé úrovni jazyka: pro rétoriku je základní jednotkou, v níţ se odehrává metaforický přenos, slovo, v sémantice věta a v hermeneutice diskurz. V rétorickém pojetí, jehoţ zakladatelem je Aristotelés, metafora představuje přesun a rozšíření významu jména (slova), její vysvětlení se zakládá na teorii nahrazení (substituce). Metafora je případem deviantního pojmenování. Naproti tomu v sémantickém přístupu je metafora umístěna na úrovni celé věty, a jde tedy o záleţitost nevhodné predikace. Představiteli této teorie jsou anglosaští autoři, na které Ricoeur navazuje: I.A. Richards, Max Black a Monroe Beardsley. Její základní ideou jiţ pochopitelně není nahrazení jednoho slova druhým, ale napětí mezi doslovným významem věty, který je v případě metaforického výroku pociťován jako absurdní, a významem přeneseným. Tento přístup neznamená úplné opuštění představy, ţe metafora je záměnou jednoho jména za jiné, protoţe „slovo zůstává nosičem efektu metaforického významu“ (Ricoeur 2003: 3). Avšak v sémantické teorii je metafora vytvářena na úrovni celého výroku a pouze se „zaměřuje“ na příslušné slovo. Na hermeneutické úrovni, kde je základní jednotkou analýzy celý diskurz, Ricoeur hledá vysvětlení problému sémantické inovace, tedy tvorby takových nových významů, které 1
Pohled na svět, světonázor.
11
jsou „nesprávné“, nakolik je posuzujeme podle zavedených slovníkových významů slov, ale přesto je moţné jim rozumět a jsou pociťovány jako náleţité. Důleţitá role zde přísluší imaginaci, která je schopná zahlédnout podobnost ve dvou myšlenkách dosud vnímaných jako zcela nepodobné. Současně se na hermeneutické rovině studia metafor vynořuje problém reference metaforických výroků. Metafora má podle Ricoeura schopnost „nového popisu“ reality: „diskurz rozpoutává moc některých fiktivních tvrzení nově popsat skutečnost“ (Ricoeur 2003: 5). Odtud Ricoeur dospívá k závěru, ţe vlastním místem metafory není slovo, věta ani diskurz, ale kopula „být“. „Metaforické ‚je„ znamená současně ‚není„ i ‚je jako„“(Ricoeur 2003: 6). Nyní se budeme rétorickému, sémantickému a hermeneutickému výkladu metafory věnovat podrobněji. Aristotelés v Rétorice podle Ricoeura povaţuje přirovnání za rozšířenou formu metafory, přirovnávání je explicitně vyjádřeno komparačními termíny („je jako“ aj.). Později Cicero a Quintilián povaţovali metaforu za zkrácené přirovnání (Ricoeur 1997: 69). Ve starověkém řečnictví tedy bylo účelem metafory „zaplnit sémantickou mezeru lexikálního kódu, anebo ozdobit diskurz a učinit ho příjemnějším“ 2 (Ricoeur 1997: 70). Řečnictví (i díky metaforám) „je nástrojem ovlivňování auditoria pouţitím takových prostředků diskurzu, které nejsou prostředky dokazování či násilí. Jejich cílem je udělat pravděpodobné přitaţlivějším“ (Ricoeur 1997: 70). Důvodem pouţití metafory je nahrazení chybějícího slova významem přeneseným na základě podobnosti. V tradici myšlení o metafoře nachází Ricoeur šest přetrvávajících tvrzení: 1. metafora se týká pojmenování, 2. „představuje rozšíření významu pojmenování přes odchylku od doslovného významu slov, 3. důvodem pro tuto odchylku je podobnost, 4. funkcí podobnosti je být základem nahrazení doslovného významu slova jeho přeneseným významem, přičemţ doslovný význam bylo moţné pouţít na jiném místě, 5. nahrazený význam proto nepředstavuje ţádnou sémantickou inovaci“, 6. „jelikoţ metafora nepředstavuje sémantickou inovaci, nepřináší ţádnou novou informaci o realitě. Z tohoto důvodu je moţno ji povaţovat za jednu z emotivních funkcí diskurzu“(Ricoeur 1997: 71).
2
Z Ricoeurova textu Teória interpretácie: Diskurz a prebytok významu (Archa 1997, Bratislava) uvádíme citace
v českém překladu ze slovenštiny.
12
Moderní sémantický přístup však tuto tradiční problematiku zpochybňuje, metaforu z oblasti významu slova přesouvá na úroveň celé výpovědi nebo věty. Struktura metafory je podle něj čistě sémantická (Ricoeur 1997: 67). „A pokud metafora dává smysl jen ve výpovědi, je fenoménem predikace, ne pojmenování“ (Ricoeur 1997: 72). Neboli, jak říká Ricoeur jinde: „Metafora… je závislá na ‚připisování„ vlastností ‚hlavnímu„ subjektu věty“ (Ricoeur 1974: 97). Metaforu vytváří napětí ve spojení mezi dvěma termíny, nejedná se tedy o odchylku od doslovného významu slov. Toto napětí nazývá Ricoeur aţ absurditou, která se „odhaluje jen pomocí pokusu interpretovat vyjádření doslovně… Metaforická interpretace předpokládá doslovnou interpretaci, která sama sebe ničí významovou kontradikcí“ (Ricoeur 1997: 72). Toto napětí je v samotné spojovací části metaforického vyjádření. Tak např. ve verši„‚příroda je chrám, kde oţívají sloupy…‟ ‚je„ tu znamená oboje – je, i není. Doslovné ‚je„ je odstraněné absurditou a překonané metaforickým ‚je„, které znamená ‚je jako…‟“ (Ricoeur 1997: 95). Úloha podobnosti v metafoře byla u klasických myslitelů zúţena na obrazy pouţívané k ilustrování myšlenek, ale pokud podle Ricoeura „metafora nespočívá v odívání myšlenek do obrazů, ale spočívá naopak v tom, ţe tlumí otřes, způsobený dvěma nekompatibilními ideami, pak úlohou podobnosti je právě pomáhat při redukování této mezery nebo rozdílu,… objevit příbuznost tam, kde běţné vnímání ţádný vztah nevidí“ (Ricoeur 1997: 73). Tedy substituční teorii, kdy šlo jednoduše o nahrazení jednoho slova jiným, z čehoţ mohl být zaznamenán pouze výsledek, Ricoeur odmítá ve prospěch teorie metafory jako napětí, která vysvětluje tvorbu nového významu v rámci celé věty (Ricoeur 1997: 74). Toto však platí u ţivých metafor, mrtvé metafory Ricoeur nepovaţuje za metafory v pravém slova smyslu, u nich se „rozšířený význam stává částí naší lexiky a přispívá k polysémii zmíněných slov“ (Ricoeur 1997: 75). Proto mrtvé metafory můţeme nalézt ve slovnících, na rozdíl od ţivých. S tradiční teorií metafory se Ricoeur dále rozchází v tom, ţe skutečné metafory se podle něj nedají přeloţit, případná parafráze nemůţe vyčerpat jejich význam, proto metafora není jen ozdobou, ale přináší novou informaci o realitě (Ricoeur 1997: 75). Ţivá metafora je tedy záleţitostí okamţiku, neexistuje v rámci ustáleného jazyka, pokud si ji ale jazykové společenství osvojí, stává se triviální a následně mrtvou metaforou. Ve skutečnosti jedna metafora volá po druhé a kaţdá z nich zůstává naţivu tím, ţe si zachovává schopnost evokovat celou síť. Boha nazývají v rámci hebrejské tradice Král, Otec, Manţel, Pán, Pastýř a Soudce, ale také Skála, Pevnost, Vykupitel, a Sluţebník milosrdenství. Tato síť plodí to, co můţeme
13
nazvat základními metaforami, to znamená takovými, které mají – na jedné straně – moc spojit metafory vedlejší, pocházející z rozdílných oblastí naší zkušenosti, a tím jim zajistit jistý druh rovnováhy a – na straně druhé – schopnost vyvolat konceptuální rozmanitost, to znamená neomezené mnoţství potenciálních interpretací na pojmové úrovni (Ricoeur 1997: 90).
Metafory se vyskytují v hierarchické struktuře, mohou se tak vyskytovat od veršů v básni aţ po celou jazykovou kulturu či rozsáhlejší kulturní sféry (např. křesťanství). „Konečně, některé metafory jsou tak fundamentální, ţe zřejmě pronikají celým lidským diskurzem“ (Ricoeur 1997: 91). Tyto metafory podle Ricoeura nazývá Wheelwright archetypy, nebo Eliade symbolická paradigmata (Ricoeur 1997: 91). „Zdá se, jako by určité zkušenosti vytvářely bezprostřední symbolismus, kterým se řídí nejprvotnější metaforický pořádek.“ Ten se „přidrţuje toho způsobu lidského bytí ve světě, který nejméně podléhá změně, ať uţ jde o to, co je nahoře a co dole, nebo o základní orientace, nebesa, pozemská místa, domy, chodníky, oheň, vítr, kameny anebo vodu“ (Ricoeur 1997: 91). Mezi českými autory se věnoval Ricoeurově teorii metafory především filosof Filip Karfík. Karfík shledává, ţe Ricoeurovi jde skrze studium básnické metafory o „zodpovězení fundamentální otázky po povaze skutečnosti, pravdy, bytí“ (Karfík 1993: 47). Pokouší se vyloţit fenomén ze sebe sama, čímţ se řadí k fenomenologické filosofii. Za nutnost proto povaţuje nejprve prozkoumat poznatky jiných autorů o metafoře, neboť jelikoţ není přímého přístupu k porozumění světu, musíme ho uchopit jiţ existujícími kategoriemi, vykládat ho z mnoha stran (Karfík 1993: 47). Karfík se domnívá, ţe Ricoeur se skrze metaforu táţe především po povaze pravdy. Filosofická tradice rozumí metafoře „v zásadě tak, jak ji určil Aristotelés, jako přenosu jména na základě podobnosti… Za touto definicí stojí určité porozumění jazyku. Jazyk je v podstatě jakýmsi inventářem jmen (slov), která náleţejí určitým věcem… Mluvit pravdu znamená jmenovat věci jejich vlastním jménem… Funkcí metaforicky uţitého termínu není primárně říci pravdu“ (Karfík 1993: 48). K čemu by potom byla metafora, kdyţ k vyřčení pravdy je třeba jen uţít příslušná jména? K tomu, aby jazyk ozdobila a aby na sebe upozornila svou nápadností, učinila řeč působivější – taková je představa klasické rétoriky. Jiný výklad metafory neţ jako jazykové ozdoby je metafora jako jazykový paradox. Je to nová, ţivá metafora, s jakou se v jazyce setkáváme poprvé. „Je to něco, co se z něho vymyká, ale čemu je přesto rozumět, co v jazyce přesto dává smysl. Paradoxem metafory je, ţe není nesrozumitelná“ (Karfík 1993: 49). Srozumitelnost, smysl se ale děje aţ na úrovni 14
věty – toto pojetí nalezl Ricoeur u Emila Benvenista. Pojetí metafory jako věty objevil Ricoeur u anglosaských autorů I. A. Richardse, Maxe Blacka a Monroe Beardsleyho. Richards v metaforických výpovědích rozlišuje tenor (podmět) a vehiculum (metaforický termín). Smysl metafory se rodí z jejich vzájemného vztahu, ve kterém se oba nějak proměňují. Tento výklad zakládá Richards podle Ricoeura na kontextuálním pojetí významu, kdy význam vzniká vţdy v kontextu (Karfík 1993: 49). Abychom zaznamenali metaforický posun ve významu slov, porozuměli metafoře, je nutno znát širší kontext, smysl metafory se vynořuje aţ v něm. Metafora tedy není lexikální, ale kontextuální změna významu (Ricoeur 1974: 99). Podle Maxe Blacka metafora sestává z určitého větného rámce a ohniska – metaforického termínu. „Metafora spočívá v tom, ţe celek věty, ‚rámec„, vidíme jakoby v tom ohnisku – jako skrze nějakou clonu, která zbytek věty, celý rámec výpovědi určitým způsobem odstíní, promění“ (Karfík 1993: 49). Představa o vzniku smyslu je podle Ricoeura u Blacka taková, ţe „ke kaţdému slovu se vedle jeho hlavního významu pojí ještě celý systém asociovaných loci communes, tj. určitých představ, mínění a předsudků, jeţ sdílí kaţdý, kdo hovoří jazykem určité komunity“ (Karfík 1993: 49). Beardsley vidí smysl metafory ve zhroucení logické souvislosti věty a hledání jiného neţ doslovného smyslu. Rozlišuje tedy primární významy slov (denotace) a sekundární (konotace). „Smysl metaforické výpovědi musí nejprve selhat, aby se mohl ke slovu dostat konotativní potenciál slov, který obnoví smysl celé věty“ (Karfík 1993: 49). U všech těchto autorů tedy jde o širší smysl, který je „připjat k primárním významům slov“ (Karfík 1993: 50). Druhotný význam slov je ale znám jako lexikální polysémie, tehdy jsou druhotné významy v jazyce jiţ usazené, a nedá se tak vysvětlit smysl nové, ţivé metafory, nového uţití slova, „u něhoţ se v dané predikativní souvislosti ţádný z kodifikovaných, známých významů nehodí, a které přesto dává dobrý smysl“ (Karfík 1993: 50). Ve větě se tedy vţdy u jednotlivých slov objevuje jeden určitý význam vybraný z celého sémantického rozpětí, který souzní se zbývajícími částmi věty. U metafory však k takovému „logickému“ výběru slovního významu nemůţe dojít, proto pak „nezbude neţ podrţet veškerý potenciál smyslu daných slov a v něm nalézt nějaký nový smysl“ (Karfík 1993: 50). V celé této pluralitě významů jsme nalezli určitou podobu, něco totoţného, neboť věta si na jednotný smysl činí nárok. Podle Ricoeura tomu však není tak, ţe by tato podoba „byla jiţ před metaforou a nezávisle na ní, byla ve skutečnosti nezávisle na tom, co se děje v řeči. Pojem podoby v teorii metafory – věty naproti tomu znamená, ţe podobu je nutno zahlédnout v ruinách ustálených, konstituovaných, objektivních kategorií a řádů“ (Karfík 1993: 50). Nejedná se však o podobnost mezi dvěma
15
věcmi, o jejich společné rysy, ale jedná se o podobu, „která je zahlédnutím téhoţ“ (Karfík 1993: 50). Básník, který říká: „Pastýřko Eiffelko…“, nechce konstatovat ty a ty společné rysy dvou na sobě nezávislých, objektivně daných jsoucen, nýbrţ chce vyslovit jedinou skutečnost, kterou uzřel tak a tak, takovou a takovou. V Eiffelově věţi uviděl pastýřku, nikoli vedle ní, aby je mohl srovnávat (Karfík 1993: 50).
Ačkoliv se Ricoeur zabývá metaforami básnickými, ţivými, jedinečnými, a my se naopak budeme zabývat metaforami mrtvými, některé jeho přístupy jsou vyuţitelné i pro naše zkoumání, jednak to, ţe fundamentální metafory prostupují lidským diskursem, dále ţe metaforám rozumíme na základě napjetí mezi jejich částmi a ţe jejich smysl vzniká z celého nevyřčeného potenciálu slov, který s sebou slova nesou. Nejpodstatnější je pro nás však jeho pojem „podoby“ se uplatňující se i pro metafory přírody, kdyţ totiţ hovoříme o metafoře příroda je matka, neporovnáváme přírodu a nějakou vedle ní stojící matku, ale v přírodě matku přímo spatřujeme.
1.2 Davidson – Co metafory znamenají Odlišný od ricoeurovského přístupu k metafoře je přístup Davidsonův. Metafory podle něj znamenají to, co doslovně znamenají slova, ze kterých jsou sloţeny, a nic jiného. Myšlenku, ţe metafory mají vedle doslovného významu ještě jiný význam, povaţuje přímo za chybnou (Davidson 1978: 32). „Souhlasím se stanoviskem, ţe metafora nemůţe být parafrázována, ale domnívám se, ţe to není proto, ţe to, co metafory říkají, je příliš nové na to, aby mohlo být vyjádřeno doslovně, ale protoţe není co parafrázovat,… metafora neříká nic, co by přesahovalo její doslovný význam“ (Davidson 1978: 32). Pokud bychom chtěli vysvětlit, co metafora znamená, nemuseli bychom se také dobrat konečného počtu významů (Davidson 1978: 46). Davidson dále zdůrazňuje rozdíly „mezi tím, co slova znamenají a k čemu jsou pouţívána“, domnívá se, ţe „metafora patří výlučně do oblasti uţití“ (Davidson 1978: 33). Zabývá se také pravdivostní hodnotou metafor. Přirovnání („být jako…“) jsou na rozdíl od metafor vţdy pravdivá, metafory jsou většinou nepravdivé. Ale to, co odlišuje metaforu od lţi, není „rozdíl v pouţitých slovech nebo co znamenají,… ale jak jsou pouţita. Uţít větu 16
k vyřčení lţi a uţít ji k vytvoření metafory jsou, samozřejmě, zcela jiná uţití“ (Davidson 1978: 43). Jak metafora funguje, zjistíme, pokud se nebudeme zabývat jejím smyslem nebo pravdivostí, ale jejím uţitím. Přitom však Davidson nepochybuje o efektech metafory, o tom, ţe metafory odhalují nezvyklé analogie a podobnosti, kterých bychom si jinak nevšimli, a naší úlohou je ptát se, „v jakém je metafora vztahu k tomu, co nás přiměje vidět“ (Davidson 1978: 45). „Vtip nebo sen nebo metafora nás mohou jako obraz nebo rána do hlavy přimět uvědomit si nějaký fakt – ale ne jeho zastoupením nebo vyjádřením“ (Davidson 1978: 46). S tímto Davidsonovým pohledem souhlasíme, nejde nám o pravdivost nebo nepravdivost metafory, ale především o efekty jejího uţití v promluvě.
1.3 Lakoff a Johnson: kognitivní teorie metafory Metaforou jako prostředkem pro porozumění věcem a jevům ve světě okolo nás se zabývali Lakoff s Johnsonem poprvé v knize Metafory, kterými ţijeme. Metafory podle nich nemají mnoho společného s objektivní realitou. To, ţe je náš pojmový systém a naše rozumění světu a fungování v něm na nich zaloţeno, a to, ţe také mohou být pravdivé a mít smysl, poukazuje na skutečnost, ţe „adekvátní výklad významu a pravdy se dá vybudovat jedině na základě porozumění“ (Lakoff, Johnson 2002: 201). V naší kultuře je zakořeněn mýtus objektivismu, který se snaţí předestírat objektivní pravdu, tendenci v něj věřit mají např. přírodní vědy. Proto v takové kultuře mohou určité vlivné skupiny, které s pravdou operují (politici, náboţenští vůdci, obchodníci, reklama a PR, média) vnucovat ostatním své metafory a prezentovat je jako objektivní a absolutní pravdy (Lakoff, Johnson 2002: 177). Metafory však opravdu mohou skutečnosti vytvářet, zejména právě sociální skutečnosti. Metafora zakořeněná ve společnosti pak předurčuje její jednání, které, protoţe je s metaforou v souladu, ji dále podporuje a posiluje. Metafora nemusí být pouze způsobem nazírání na skutečnost, ale můţe také dávat oprávnění např. ke změně politiky (Lakoff, Johnson 2002: 173). Na opačném pólu objektivistického stanoviska bychom našli mýtus subjektivismu (např. v umění), názor, ţe kaţdý jednotlivec si vytváří svou vlastní skutečnost a objektivní skutečnosti nebo objektivní pravdy neexistují (Lakoff, Johnson 2002: 203). Tento pohled je ale podle Lakoffa s Johnsonem podobně neadekvátní jako předchozí objektivistické stanovisko. 17
Třetí, tentokrát jiţ podle obou autorů správnou cestou je právě moţnost experienciálního výkladu porozumění a pravdy, který se zaměřuje na metaforu, protoţe v ní se rozum a fantazie propojují. „Rozum zahrnuje přinejmenším kategorizaci, vyplývání a dedukci. Fantazie v jednom z mnoha svých aspektů zahrnuje nazírání jednoho druhu věcí na základě jiného druhu věcí – coţ jsme nazvali myšlením metaforickým. Metafora je tedy imaginativní racionalita“ (Lakoff, Johnson 2002: 210). Základní metafory Metafory nám umoţňují porozumět některým jevům nebo vztahům na základě jiných, kterým jiţ rozumíme. Lakoff s Johnsonem konstatují, ţe „většině pojmů rozumíme částečně na základě jiných pojmů“ a zároveň se ptají, zda „existují vůbec nějaké pojmy, kterým by se dalo rozumět přímo, bez metafory“ (Lakoff, Johnson 2002: 74). Nabízejí se prosté pojmy prostorové, jako jsou nahoře-dole, vpředu-vzadu, uvnitř-vně, blízko-daleko, tedy pojmy, které však také vznikají na základě naší zkušenosti, zkušenosti s prostorovým uspořádáním (Lakoff, Johnson 2002: 75). V objektivním modelu světa, nezávislém na lidském porozumění, bychom nemohli vyslovit větu např. Mlha je před horou, protoţe chápání mlhy a hory jako entit a prostorové relace být před je moţné pouze skrze lidské porozumění 3 . „… ve světě neexistují jasně vymezené entity odpovídající hoře a mlze a neexistuje ani inherentní před horou. Struktura entit a předozadní orientace jsou zavedeny díky lidskému porozumění. Ţádný pokus podat vysvětlení pravdivosti věty Mlha je před horou v takovýchto termínech teorie modelů nebude vysvětlením objektivní, absolutní pravdy, neboť zapojuje do modelu stavební prvky lidského porozumění“ (Lakoff, Johnson 2002: 199). Základní metafory vycházející podle Lakoffa a Johnsona z fyzické zkušenosti člověka jsou metafory orientační jako např.: Šťastný je nahoře, smutný je dole Vědomý je nahoře, nevědomý je dole Zdraví a ţivot jsou nahoře, nemoc a smrt jsou dole (Lakoff, Johnson 2002: 27) Mít autoritu nebo sílu je nahoře, být jim podroben je dole
3
Podle psychologa Černouška má člověk sklon kontinuum přírody rozčleňovat, to znamená, ţe do přírody vnáší
hranice, ohraničenost, segmentaci (např. teplotní stupně, členění krajiny na kopce a roviny aj.), dává význam různým částem přírody nebo ţivotního prostředí, které na sebe ale ve skutečnosti navazují (Černoušek 1986: 41).
18
Více je nahoře, méně je dole Předvídatelné budoucí události jsou nahoře a vpředu (Lakoff, Johnson 2002: 28). Tyto metafory vznikly z prosté fyzické zkušenosti, kdy nemocný člověk leţí, „je dole“ (stejně tak jako mrtvý), coţ dále asociuje smutek, spánek, nevědomost, závislost na druhých, zkrátka vše špatné, být „nahoře“ naopak asociuje zdraví, vitalitu, štěstí, radost atd., tedy vše dobré. Kulturní zkušenost poté k těmto základním metaforickým pojmům přidává další hodnoty, které jsou s nimi koherentní, jako např.: Vysoké postavení je nahoře, nízké je dole Morálnost je nahoře, amorálnost je dole (Lakoff, Johnson 2002: 29). Lakoff a Johnson rozlišují zdrojovou a cílovou oblast metafory. Zdrojem je naše přímá zkušenost, je to základní úroveň. Cílová oblast je ta, do které se přenáší význam ze zdrojové oblasti. Tedy u výše zmíněného příkladu šťastný je nahoře, smutný je dole jsou nahoře a dole zdrojovou oblastí a šťastný a smutný oblastí cílovou. Další důleţité metafory jsou metafory nádob. Vycházejí z fyzické zkušenosti, kterou je narození, kdy mládě vychází z matky jako z nádoby. Naše fyzická zkušenost, ze které tyto metafory vycházejí, je taková, ţe „kaţdý jsme nádoba s povrchem, který ji omezuje, a s orientací uvnitř – vně. Tuto svou vlastní orientaci uvnitř – vně promítáme i na jiné fyzické objekty, které jsou ohraničeny svými povrchy“ (Lakoff, Johnson 2002: 44). Tyto metafory promítáme i na naše prostředí a předměty a jevy okolo nás, na místo nebo území, kde se nacházíme, i naše zorné pole chápeme jako nádobu, jejíţ obsah tvoří to, co vidíme včetně nás, naopak to, co nevidíme, je vně této nádoby. To, co je méně představitelné, je nám umoţněno pochopit na základě něčeho jiného, lépe srozumitelného (Lakoff, Johnson 2002: 77), proto jako nádoby mohou být chápány i látky nebo emoce, které jsou pro nás obtíţněji představitelné, méně jasné. Říkáme tak např. vlézt do vody, skočit do ohně, být v rozpacích jako by voda, oheň nebo rozpaky byly nádoby (Lakoff, Johnson 2002: 44). Jako nádobu tak můţeme konceptualizovat i přírodu: být v přírodě, návrat do přírody aj. Dále jako nádoby chápeme i látky, ze kterých vyrábíme nebo vytváříme předměty, z nichţ se předměty vynořují (Lakoff, Johnson 2002: 91), jako např. vlaštovka z listu papíru nebo socha z hlíny. U nového výtvoru jiţ potlačujeme jeho materiální původ, vlaštovku nevnímáme jako papír a sochu jako hlínu. Jako nádoby podle Lakoffa s Johnsonem konceptualizujeme i abstraktní stavy (upadnout do spánku), pro události a činnosti pouţíváme metafor objektů a pro děje metafory substancí (Lakoff, Johnson 2002: 45).
19
Abstraktní pojmy práce a čas zase chápeme v metaforách práce je zásoba a čas je zásoba na základě našich zkušeností se zacházením s materiálními zásobami, které k něčemu slouţí, dají se nějak kvantifikovat a mohou dostávat hodnotu. Při pouţití se zásoby materiálu spotřebovávají, proto na základě těchto metafor můţeme chápat i čas nebo práci jako něco, co kvantifikujeme, spotřebováváme (spotřebu můţeme měřit) a s čím nakonec můţeme šetřit nebo plýtvat (Lakoff, Johnson 2002: 83). Komplexní metafory Metafora je konstruována z výrazů, které jsou dvojího druhu, a sice obyčejné výrazy (běţně pouţívaná slova a sousloví) a idiomy, které jsou s metaforou koherentní (Lakoff, Johnson 2002: 61). Např. metafora spor/argumentace je válka je vystavěna z dílčích částí, které všechny nesou rysy války, v takové metafoře najdeme výrazy jako protivník, zbraně, útočení, obrana atd. (Lakoff, Johnson 2002: 61) Pro spor nebo argumentaci můţeme vyuţít i jinou metaforu, a sice spor/argumentace je nádoba nebo spor/argumentace je cesta, tyto metafory totiţ umoţňují odlišit obsah a formu argumentace, v první moţnosti metafora vymezuje prostor a „drţí“ nějakou látku, téma, cestu naopak pouţíváme, kdyţ chceme zdůraznit cíl nebo směr argumentace (Lakoff, Johnson 2002: 108). Košaté metafory vznikají kolem stěţejních nebo častých jevů nebo událostí v ţivotě. Některé metafory jsou vyuţitelné pro více oblastí, jako např. cesta (ţivot je cesta, láska je cesta, vzdělání je cesta) (Lakoff, Johnson 2002: 62). Zde je pro ilustraci několik dalších příkladů metafor: Myšlenky jsou rostliny (obsahují konsistentní výrazy jako klíčit, vadnout, plodný, zasít, semínko, úrodná půda aj.) Láska je pacient (chřadnout, agónie, umřít, vyléčit se) Láska je šílenství (být do někoho blázen, ztratit hlavu) Láska je kouzlo (okouzlit, omámit někoho, vyprchat, lektvar, učarovat) (Lakoff, Johnson 2002: 65). Jiné metafory mohou být personifikující, tehdy chápeme fyzické objekty jako lidské nebo obecně jako ţivé bytosti. „Personifikace je obecná kategorie, která pokrývá velmi široké pásmo metafor, z nichţ kaţdá vybírá různé aspekty člověka nebo přístupu k člověku“ (Lakoff, Johnson 2002: 48). Podobný prvek jako metafora je metonymie. Názory na jejich vztah se mohou lišit, někteří povaţují metonymii za podsloţku metafory. Metonymie to pouţití jednoho jevu, který 20
odkazuje k jevu jinému, zastupuje ho, coţ umoţňuje zkrátit a zjednodušit výsledný mluvený nebo psaný projev. Je mezi nimi vztah, ale ne analogický jako u metafory, ale vzniklý na základě zkušenosti, vědomosti, např. věta „To kuře na paprice u okna chce platit“ znamená, ţe člověk, který si objednal kuře na paprice, chce platit (Lakoff, Johnson 2002: 49). Aby bez obtíţí proběhl akt placení, musí číšník vědět, který člověk si objednal kuře na paprice, nemůţe to dovodit na základě podobnosti. V případě metonymie tedy zastupuje jedna věc druhou, celek můţe zastupovat své části nebo naopak jedna část celek. Podle toho, kterou část pro zastupování celku vybereme, zdůrazňujeme některé aspekty celku, jiné naopak potlačujeme. Metafora a metonymie se tedy od sebe liší (Lakoff, Johnson 2002: 50). Roman Jakobson rozlišil metaforický a metonymický pól diskurzu a uvedl je do souvislosti se dvěma typy afatických poruch (Jakobson, Halle 1971: 90n). Podle Jakobsona se diskurz můţe rozvíjet podle dvou rozdílných sémantických linií: buď na základě podobnosti (metafora) nebo na základě soumeznosti (metonymie). Jedinci trpící jazykovými poruchami mohou mít postiţenou buď schopnost nacházení podobností, kdy nedokáţí provést výběr a substituci vhodných slov, a nemohou tedy tvořit a chápat metafory, nebo je negativně ovlivněna jejich schopnost nalézat soumezné termíny, neumí kombinovat slova a nacházet k nim vhodné doplňky, a nejsou tedy vnímaví pro metonymie. Stejné stanovisko k rozdílu mezi metaforou a metonymií zastává i Ricoeur (Ricoeur 1997: 70).
1.4 Kritika Metafor, kterými žijeme
Kniha autorů Lakoffa a Johnsona Metafory, kterými ţijeme byla velmi úspěšná, mnoho dalších autorů na ni odkazuje při vlastních zkoumáních, jak uvádíme v části zabývající se přímo metaforami přírody, ale objevily se na ni také kritiky, např. od významného analytického filosofa a teoretika metafor Maxe Blacka. Black má k dílu Lakoffa a Johnsona nejprve obecné výhrady, autoři podle něj zpracovávají příliš mnoho filosofických témat v jedné knize, proto je toto zpracování nutně povrchní (Black 1981: 208). Dále kdyţ podle nich myšlení i jednání probíhá v metaforách, Black se táţe, zda to znamená, ţe ani je nemůţeme chápat doslovně a ţe zřejmě jejich vlastní výklad o metaforách je metaforický. Blackovy konkrétnější výtky jsou následující. Podle Lackoffa a Johnsona jsou metaforami i výrazy, které nezní metaforicky, a Blackova otázka tedy je, zda to jsou skutečné metafory. Podle Blacka je řada metafor, které Lakoff a Johnson 21
analyzují, pouze povrchních a banálních, i kdyţ jsou podle nich konvenční nebo doslovné, tedy takové, ţe si je neuvědomujeme jako ţivé metafory (Black 1981: 209). Příklady v knize zmíněných konceptuálních metafor Black často kritizuje, protoţe podle něj nejsou přesvědčivé, např. u metafory spor/argumentace je válka konkrétní věty často metaforu dobře neilustrují, odkazují spíš k něčemu jinému. Pokud bychom tuto metaforu neznali předem, mohli bychom se domnívat, ţe tyto výroky jsou výsledkem působení jiné metafory, např. spor/argumentace je bitva nebo souboj (Black 1981: 209). Dále Black souhlasí s tím, ţe je moţné o argumentaci mluvit pomocí metafor, které ji připodobňují k válce, z toho se ale nedá odvozovat, ţe slovní válčení je hlavním smyslem argumentace, a uţ vůbec se nedá říci, ţe konceptuální metafora argumentace je válka je jednou z hlavních metafor naší kultury, která podmiňuje naše jednání. Řada dalších příkladů je podle něj násilných, coţ je evidentní uţ jen v překladu do jiných jazyků, v jiných jazycích překlady metafor často nefungují nebo se nepouţívají. Takovou je i kritizovaná metafora čas jsou peníze (z anglického „time is money“), u které autoři uvádějí 16 výroků, které tuto metaforu mají představovat. Řada z nich se ale podle Blacka k této metafoře nehodí, jako např. „děkuji za váš čas“ – neděkuje se přeci jen za peníze (Black 1981: 209). Black tvrdí, ţe čas jsou peníze je pouze otřepané rčení a nikoliv metafora, podle něj toto úsloví nemá ţádný ekvivalent ve francouzštině ani v jiných jazycích, vydání Larousseova slovníku, se kterým Black pracoval, povaţuje toto přísloví pouze za eliptickou zkratku věty typu „pokud dobře nevyuţiješ čas, můţeš přijít o peníze“. Myšlenka, která vyjadřuje to, „co se děje při ‚porozumění a zakoušení jedné věci v pojmech věci jiné‟… můţe mít podobu uţití modelu, přirovnání, analogie, obrazu, mýtu nebo mnoha jiných věcí“ (Black 1981: 210). Kritiku výše shrnuté teorie Lakoffa a Johnsona, která je jiţ více zaměřená environmentálním směrem, vznáší také Clay A. Bowers, který ve svém článku kritizuje ideu obou autorů, ţe systém lidského vědění je zaloţen na tělesné zkušenosti, tedy individuálních percepčních a motorických systémech. V případě znalostí o environmentálních problémech by toto však předem vylučovalo moţnost poznání skrze vědecké studie a pozorování ostatních (Bowers 2009: 1). Ekologickou krizi nemůţeme rozpoznat jen skrze tělesné, proto omezené zkušenosti individua a tyto poznatky se od vědeckých poznatků významně liší, např. „konsekvence globálního oteplování jsou daleko za individuálním poznáním“ (Bowers 2009: 3). Bowers se dále pozastavuje nad tím, ţe filosofie dlouhodobě ignorovala dopad naší náročné společnosti na ţivotní prostředí a jeho stanovisko je takové, ţe „potřebujeme změnit metaforický jazyk, který udává konceptuální směr a morální legitimitu industriálně/konzumně orientované společnosti, která se stala hlavním přispěvatelem k překračování udrţitelné 22
kapacity přírodních systémů“ (Bowers 2009: 4). Lakoff s Johnsonem ve své teorii podle Bowerse ignorovali historii pouţívání slov jako metafor. Protoţe metafory „s sebou dále nesou mylné názory a přehlédnutí dřívějších myslitelů“, současné metaforické myšlení je dědictvím po těch, kteří si ještě nebyli vědomi environmentálních limitů (Bowers 2009: 5). Současné nastavení v myšlení ekologické problémy udrţuje, místo aby vedlo k jejich řešení (Bowers 2009: 5). Lakoff s Johnsonem tak podle Bowerse opomíjejí vliv kultury, která charakterizuje západní filosofii. I přes zmíněné výhrady je moţno s teorií Lakoffa a Johnsona pracovat, pro naše zkoumání jsou metafory důleţité právě tak, jak je chápou a vysvětlují Lakoff s Johnsonem, tedy protoţe ani nám nejde o literární, nové, ţivé metafory, ale o metafory mrtvé (podle Blacka banální a otřepané metafory), které skrytě působí v oblastech společenského ţivota, mezi nimi i v oblasti ochrany přírody.
1.5 Příklad využití Lakoffovy a Johnsonovy teorie V českém prostředí z Lakoffovy a Johnsonovy teorie vychází např. Petr Drulák, který se zabývá zkoumáním politiky a popisuje analýzu metafor v určitém politickém diskursu (Drulák 2008: 125-148). Metafory se oproti jiným typům zkoumání politiky týkají obsahu i formy zkoumaných sdělení, dají se zkoumat metafory jak u jednotlivých politických osobností, tak i metafory všeobecně sdílené (Drulák 2008: 126), např. západní myšlení vychází z představ o státech jako o nádobách. Drulák nachází také studie metafor, které ukazují, „jak jsou určité politické či ideologické skupiny myšlenkově uvězněny v určitých metaforách zahraniční politiky“ (Drulák 2008: 127). Metafory se v průběhu času usazují, proto některé z nich chápeme jako doslovná tvrzení a metaforičnost v nich nacházíme jen stěţí. Platí, ţe „čím déle a intenzivněji je určitá metafora pouţívána, tím je pravděpodobnější, ţe se promění na výraz, který bude brán jako doslovný“ (Drulák 2008: 129), proto se rozlišují tři vrstvy metafor: usazené (někdy také „mrtvé“), konvenční (lépe rozpoznatelné, srozumitelné a přijímané jako běţný komunikační nástroj) a nekonvenční. Usazené a konvenční se běţně pouţívají v komunikaci, naopak nekonvenční jsou těţko srozumitelné, neboť poskytují nové pohledy na věc. Toto rozlišení je moţné vţdy pouze ve vztahu k nějakému řečovému společenství (Drulák 2008: 129). „Příslušníci řečového společenství sdílejí jazyk, zkušenosti a základní představy a toto sdílené 23
udrţují a utvářejí vzájemnou komunikací“ (Drulák 2008: 129). Taková společenství jsou nejčastěji státy, kmeny nebo náboţenská společenství. Metafora nám můţe pomoci odhalovat souvislosti, které by bez identifikace metafory zůstaly nepoznány. „Můţeme však také formulovat očekávání budoucího vývoje cílové oblasti, která se opírá o předpoklad, ţe nalezené zdrojové oblasti budou na cílovou oblast nadále působit“ (Drulák 2008: 147). Metafory bezpečnosti v angličtině z hlediska politiky zkoumal Chilton a jeho zjištění byla taková, ţe bezpečnost státu je pojímána jako nádoba nebo jako pouto (Drulák 2008: 132). Nádoba odlišuje vnitřek od vnějšku a vnitřek chrání (rozlišujeme vnitřní a vnější bezpečnost), pouto pak souvisí se znehybněním, zabezpečením (Drulák 2008: 133). Drulákova vlastní analýza se týká metafor evropské integrace. Jeho metodologický postup je následující: „výběr cílové oblasti a řečového společenství, sestavení korpusu, dedukce metaforických pojmů, hledání metaforických výrazů a přehodnocování metaforických pojmů, stanovení frekvence metafor v korpusu, porovnání segmentů diskursu a vyhodnocení politických důsledků“ (Drulák 2008: 136). Korpus byl časově a funkčně omezen (jen na projevy nejvyšších státníků), dedukce metaforických pojmů proběhla na základě obecných schémat v nastudované literatuře a také pomocí intuice (Drulák 2008: 138). Dále bylo potřeba v korpusu nalézt metaforické výrazy odpovídající předem stanoveným metaforickým pojmům, předpokládané pojmy nemusely být nalezeny a naopak nečekané mohly být objeveny, proto bylo poté nutné přehodnotit a doplnit původní soubor metaforických pojmů. Následně se kvantifikovala četnost jednotlivých metafor v korpusu a porovnával se jejich výskyt v různých „segmentech diskursu“ (Drulák 2008: 141). Na závěr proběhla interpretace výsledků vzhledem k politickým okolnostem. Za přednosti metody zkoumání metafor Drulák povaţuje: - „zobecnitelnost výsledků a flexibilitu abstraktních kategorií“ (tedy propojení abstraktní a konkrétní roviny výzkumu, - „epistemologickou flexibilitu“ (přístup můţe být čistě interpretativní nebo důsledně kvantifikující), - „reflexi pravdivosti diskursu“, kdy metafory „mohou prozradit skutečné představy účastníků diskursu bez ohledu na obsah jejich projevu“ (Drulák 2008: 146), Metodě ale přiznává také některá úskalí, jakými jsou: - „úzký záběr“,
24
- „chybí jednoznačný návod k nalezení a formulaci metaforických pojmů“. Toto je závislé na úsudku výzkumníka, nelze „formalizovat a často ani zpětně vysvětlit jejich identifikaci“, „konzervativní tendence“, která ztěţuje analyzovat změny (Drulák 2008: 147).
2. Metafory přírody Příroda je něco tak rozsáhlého a komplexního, co nemůţeme najednou myšlenkově uchopit, proto k ní vţdy přistupujeme podle momentálního rozpoloţení a potřeb. Zvířata a rostliny vnímáme jako jednotliviny, příroda však podle Koháka představuje celek, seznamujeme se s ní v rámci scelující zkušenosti. „Zakoušená příroda je vţdy jiţ příroda osmyslněná, obdařená smyslem“ (Kohák 1998: 59). Příroda nám poskytuje prostředí k ţivotu, poskytuje nám suroviny k obţivě nebo pro výrobu, slouţí jako místo k relaxaci nebo jako zdroj inspirace, jindy se jí ale naopak obáváme. Její síly povaţujeme za léčivé, jiné její síly povaţujeme za ničivé. Záleţí tedy na tom, jak přírodu lidé proţívají a vnímají. Metafory přírody, které se projevují v jazyce, nám pomáhají sjednotit vţdy alespoň jeden z těchto přístupů, se kterým máme právě co dočinění, neboť všechny přístupy můţe obsáhnout pouze příroda sama, nemůţeme ji celou nijak vyjádřit. Metafory přírody, pokud je odhalíme, nám pomohou uvědomit si, jak se kdy k přírodě chováme, jak s ní nakládáme, nebo také jak ona nakládá s námi. Pomohou nám uvědomit si, jak se naše převaţující přístupy k ní mění nebo jak se liší v různých společnostech a jaké by z toho mohly plynout důsledky. Mnoho autorů, kteří píší o metaforách přírody, vycházejí právě z teorie Lakoffa a Johnsona. Neboť metafory přírody vznikají přenesením slov, která popisují jevy ve zdrojové oblasti, na oblast cílovou, tedy metaforu. Vysvětleno na příkladu: metaforu příroda je (válečný) nepřítel vytváříme pomocí výrazů jako mráz udeřil, zákeřný hmyz, příroda nám vrací úder, vosy útočí, bouře smetla loď a mnohé jiné. V těchto metaforách o přírodě nejen mluvíme, ale následně podle nich i jednáme. Mark Meisner dochází ke stanovisku, ţe „neexistuje úplná pravda nebo universální pohled na přírodu, který by mohl být vyjádřen jazykem bez pouţití metafory. Máme pouze volbu mezi různými způsoby metaforické charakterizace přírody. A tak ‚rozumíme„ přírodě skrze metafory, které na ni projektujeme, někdy v mnoha vrstvách“ (Meisner 1995: 13). Dále se Meisner zabývá tím, ţe konkrétní metafora nám vţdy nabízí další konotace. Např. pokud budeme přírodu nebo Zemi chápat jako náš domov (příroda jako 25
domácnost byla pojímána uţ u Ernsta Haeckela, neboť ta nejlépe zachycovala vztahy mezi organismy a jejich okolím)4, měli bychom mít také větší zájem na péči o ni (i kdyţ ne kaţdý se péči o domácnost věnuje), ale můţe také implikovat vlastnictví přírody člověkem, který s ní proto můţe libovolně nakládat (Meisner 1995: 14). Tento i jiní autoři se, jak uvidíme dále, proto domnívají, ţe pokud bychom cíleně změnili metafory uţívané v jazyce, změnil by se také celkový nepřátelský a vykořisťovatelský vztah současné většinové společnosti k přírodě na šetrnější způsob ţivota. Různými aspekty vztahu člověka a přírody se zabývá mnoho vědních oblastí. Vztah jednotlivce a přírody řeší ekopsychologie, environmentální sociologie se zabývá vztahem různých sociálních skupin a ţivotního prostředí, ekologie člověka zkoumá člověka jako součást ekosystému, environmentální ekonomie se ptá, jaké hodnoty přírodě nebo jejím sloţkám člověk připisuje. I tyto oblasti tak vţdy pracují s určitou metaforou přírody. Pavel Hájek říká, ţe „způsoby, jakými lidé na krajinu pohlíţejí a jak se k ní vztahují, vycházejí ze zkušeností s jejím obýváním. Spoluutvářené na základě osobních proţitků jednotlivce a kolektivní paměti toho kterého společenství, tyto poznatky v sobě odráţejí míru porozumění přírodním zákonitostem, schopnost vyuţívat jejích zdrojů stejně jako sociální strukturu nebo představy o uspořádání světa“ (Hájek 2008: 134).
2.1 Příroda v západním myšlení Důleţité pro naši práci jsou pojmy přírody a kultury. Kdybychom kulturu a přírodu nerozlišovali, metaforami přírody bychom se ani nemuseli zabývat. Jejich definic je však mnoho, uvedeme alespoň některé a dále se budeme zabývat vztahem mezi přírodou a kulturou.
2.1.1 Vztah přírody a kultury Přírodu můţeme chápat jako ţivot na Zemi„vše, co přirozeně vzniká a opět zaniká v celé proměnlivosti a hemţivosti světa“ (Komárek 2000: 119), vše, co se rodí (přirodí) a co samo 4
Haeckel, povaţovaný za zakladatele ekologie, definoval ekologii pomocí řeckých výrazů oikos a logos, tedy
věda o domácnosti.
26
roste. Příroda je „soustava všeho ţivota od počátků, ve vší jeho propojené rozmanitosti“ (Kohák 1998: 141). „Pojem přírody (fýsis, natura v antice) splývá v evropských jazycích většinou s přirozeností… někdy je pouze ekvivalentem celku (myšleného) světa“ (Stibral, Dadejík, Zuska 2009: 29). Raymond Williams rozlišuje u přírody, podle něj moţná nejkomplexnějšího slova v jazyce, tři významy. Příroda můţe být „esenciální kvalita a charakter něčeho“, za druhé „inherentní síla, která řídí buď svět, nebo člověka, nebo oboje“, anebo za třetí „materiální svět sám o sobě, zahrnující, nebo nezahrnující člověka“ (Williams 1988: 219). Ve svém nejširším smyslu tedy můţe příroda představovat celé universum. Kultura je soustava lidského konání, to, čeho jsme my lidé původci, to, „co nevzniká přirozeně a samozřejmě, ale co vyţaduje péči a čeho si je třeba váţit jako nesamozřejmého“ (Komárek 2000: 119). Existují různé odpovědi na otázku, zda vůbec nebo do jaké míry je kultura součástí přírody. Sociobiologie je na příklad povaţuje za rovné, jiné přístupy je ale povaţují za něco odlišného. Z psychologického hlediska, na příklad, je vnímání ţivotního prostředí zvláštním psychologickým procesem, kdy „teoreticky oddělujeme člověka od jeho bytostné sounáleţitosti s prostředím. Ţivotní prostředí… tvoří i v procesu vnímání s člověkem neoddělitelnou jednotu, nelze jednoznačně tvrdit, ţe člověk stojí jako izolovaná bytost vůči prostředí, kde se nachází“ (Černoušek 1986: 29). Kde tedy máme hledat hranice mezi přírodou a kulturou? Podle Williamse je někdy těţké odlišit, co ještě patří k přírodě a co uţ ke kultuře. Uvádí příklad s odstraňováním ţivých plotů, ve kterých někteří včetně něj samého spatřovali cosi přírodního a jejich odstranění chápali jako čin proti přírodě, „i kdyţ přeci kaţdý ví, ţe byly vypěstovány a ošetřovány, a vlastně by to ani nebyly ţivé ploty, kdyby je tak člověk nevytvořil. A značná část toho, čemu říkáme přírodní krajina, má stejnou historii“ (Williams 2005: 78). „Kultura je pokračování přírody jinými prostředky a oba procesy jsou hluboce analogické, nicméně ne zcela totoţné. Klasická evropská dichotomie příroda proti kultuře (či naopak) je hrubým nepochopením jednoty světa a místa člověka v něm, neboť je bytostnou součástí ţivého světa a jeho legitimním členem“ (Komárek 2000: 122). Pro jiné, ne-západní kultury dichotomie příroda/kultura nemusí vůbec platit, v naší kultuře je však takový způsob myšlení hluboce zakotven v jazyce (Frank 2003: 66). Západní ontologický model myšlení tvoří soubory polaritních dyád, jakými jsou příroda/kultura, tělo/mysl, dobrý/špatný, noc/den atd., z nichţ jedno převaţuje nad druhým, tak je kultura
27
stavěna nad přírodu. Franková se zabývá srovnáním dominantního západního a baskického 5 modelu myšlení, které se projevuje v jazyce těchto dvou odlišných skupin, resp. v tom, jak je některými ústředními, relativně stabilními metaforami strukturováno společenské vědomí (Frank 2003: 78). V baskickém jazyce např. člověk neusíná, ale spánek si ho bere – spánek byl tedy chápán jako aktivní agent, který zajal nebo jinak imobilizoval spáče. Podobných, dobře patrných příkladů vycházejících ze srovnání dvou odlišných kultur uvádí Franková více, a i kdyţ naše sledování bude probíhat v kultuře jedné, díky odlišným časovým obdobím, která budeme porovnávat, můţeme také najít změny v chápání dichotomie příroda/kultura. Také je třeba mít na paměti, ţe rozdíl nebo vztah mezi přírodou a kulturou se mění v závislosti na kulturním (geografickém) prostředí, ale také se mění v čase. Zjistit, kde se ale mezi nimi nachází hranice, je obtíţné. „Snaha pohlédnout na přírodu (včetně přírody či přirozenosti uvnitř nás samých) z jakéhosi neutrálního objektivního stanoviska, stranou našeho vlivu, či nezávisle na našich interpretačních aktivitách, se jiţ delší dobu jeví být nesplnitelným či dokonce nebezpečným snem“ (Stibral, Dadejík, Zuska 2009: 13). Naše způsoby interpretace „ovlivňují to, co za ni pokládáme a jak se k ní chováme v neméně podstatné míře neţ to, co opačným směrem vytváří přirozený obsah těchto interpretací“ (Stibral, Dadejík, Zuska 2009: 13)6. I vztahu přírody a kultury můţeme rozumět na základě metafor. Takovými metaforami mohou být podle Finkeho (Finke 2003) metafory „následnické“ a „jezdecké“. K první skupině náleţí metafora tehdy, kdyţ kultura následuje po přírodě, nebo ji spíš nahrazuje, je jejím vylepšeným modelem (Finke 2003: 52). Ke druhé skupině patří ideje, kdy kultura přírodu nenásleduje, nepředpokládá se konec přírody, ale kultura na přírodě sedí jako jezdec na koni. V této podobě je příroda koněm, na kterého můţeme pohlíţet z různých hledisek, stejně jako na celou přírodu – jednou je přítel, jindy je účelně vyuţit k dopravě, na maso nebo jako zdroj zábavy, můţe být také pacientem, ale i terapeutem. Jenţe z koně můţe jezdec kdykoliv seskočit, ale člověk z přírody vystoupit nemůţe. Podle Finkeho je nejpříznačnější pro vztah přírody a kultury metafora „jmelí“. Jmelí je evolučně mladší organismus plně závislý na svém 5
Baskický model myšlení bychom také mohli zařadit mezi „západní“ modely, ale nepatří k dominantnímu
západnímu modelu. Dodrţujeme tak rozlišení Roslyn Frankové, autorky článku „Shifting Identities: The Metaphorics of Nature-Culture Dualism in Western and Basque Models of Self“. 6
Otázkami vztahu přírody a kultury se zabývá environmentální etika, její pohled je však jednostranný, člověka
povaţuje především za škůdce, a proto hledá nové a dobré podoby tohoto vzájemného vztahu. Morální filosof Erazim Kohák se zabývá otázkou, zda člověk v přírodě škodí uţ svou podstatou, svým lidstvím, nebo zda s ní můţe ţít v harmonii (Kohák 1998: 142).
28
nositeli, tedy stromě, se kterým je evolučně příbuzný, přesto je však odlišný. Jmelí můţe existovat pouze tehdy, pokud existují stromy, na kterých vegetuje, ale které jsou spíš neţ ono ohroţeny vyhynutím, do určité míry je můţe dokonce poškozovat, ale bez trvalých následků. Stromy zůstávají silnějším a trvalejším prvkem v této symbióze, neboť mohou existovat i bez jmelí. Stejně tak člověk zůstává přes svou snahu o emancipaci na přírodě existenciálně závislý a jí omezovaný (Finke 2003: 55). 2.1.2 Přístupy člověka k přírodě Nejstarší způsob proţívání přírody nalezneme u našich dávných předků nebo i dnes u přírodních národů. Byl to způsob naprosté závislosti, příroda byla chápána jako bůh, pečovala, trestala, odměňovala, ničila, člověka nekonečně přesahovala, měla všemohoucí a nevyzpytatelnou vůli a člověk před ní ţil v pokoře a bázni s uvědoměním si vlastní malosti (Kohák 1998: 60). Tento přístup by se dal také nazvat jako teocentrický, „jeho základním přesvědčením je, ţe všechna hodnota se odvíjí od Boha a člověk není neţ závislou částí Boţího stvoření. To je ve vší pravděpodobnosti prvotní ekologický záţitek lidstva“ (Kohák 1998: 65). Středem teocentrismu není Bůh jakoţto personifikovaná síla, bytost, ale jako přesahující rozměr posvátného, záţitek naprosté závislosti a nekonečné moci přírody, jejímuţ rytmu se má člověk podřídit. Paradoxně však náboţenství, ve kterém zakořenila naše kultura, není teocentrické, ale antropocentrické, protoţe člověk, kterého Bůh stvořil k obrazu svému, má podle křesťanství vládnout všemu ţivému. Druhý přístup je tedy antropocentrický. I kdybychom podle Koháka lidské působení na Zemi nepovaţovali za vládnutí, ale za vykonávání správcovství svěřeného „majetku“, stále by ústředním tématem byl člověk sám. Nejde tedy jen o vztah majetkový, ale také o vztah mocenský. Na příklad ekonomie můţe přistupovat k přírodě dvěma způsoby, v prvním - silně antropocentrickém přiznává přírodě hodnotu pouze tehdy, kdyţ můţe být člověku uţitečná a ten ji můţe vyuţít jako zdroj. V druhém přístupu člověk přiznává přírodě vnitřní hodnotu bez ohledu na vyuţitelnost, avšak stále je to člověk, kdo ji hodnotu připisuje. Tento přístup můţeme proto nazvat slabě antropocentrický. Antropocentrické metafory, které jsou dominantní, „ospravedlňují kořistnický a manaţerský charakter západní civilizace, vytvářejí o něm představu přirozenosti, zřejmosti a běţnosti. Podporují viktoriánský mýtus ekonomického růstu, který předpokládá moţnost a proveditelnost nekonečného vytěţování zdrojů Země…“ (Verhagen 2008: 11). Zároveň antropocentrické metafory přinášejí technologický optimismus pro řešení ekologických problémů, naopak ale mohou vést i 29
k dojmu, ţe přírodu můţeme „přeprogramovat“ (Verhagen 2008: 11). V kulturní oblasti vedou tyto metafory k postoji, který chápe člověka jako míru všech věcí a snaţí se přírodu humanizovat (Verhagen 2008: 12). K výše zmíněným přístupům můţeme dále zařadit pojetí ekocentrické, tedy takové, ţe člověk má úctu ke všemu ţivotu a povaţuje se za rovnoprávného člena společenství všech ţivých bytostí, za součástí ekosystému, u kterého se má podílet na udrţení rovnováhy. Reprezentantem této metafory byl např. jeden z prvních amerických ekologů Aldo Leopold. Tato metafora připisuje jednotlivým sloţkám včetně člověka smysl (aristotelovský telos), a sice ten, aby se podílely na udrţení rovnováţného stavu ţivota v ekosystému, kterým je potaţmo celá planeta. Utrpení nebo smrt jednotlivce můţe být dobrá pro dobro celku, kaţdý jednotlivec má své místo, tak například smysl vlka je regulovat stav zvěře tak, aby nedošlo k jejímu přemnoţení (Leopold 1999). (Můţeme namítnout, ţe vlk se vývojově adaptoval k tomu, aby lovil zvěř, aniţ by toto bylo původním účelem, ale to pro rozumění této metafoře nehraje roli). Ekosystém funguje jako stroj, jehoţ jednotlivé součástky jsou pro jeho funkčnost nepostradatelné, byť jsou sebenepatrnější. Zvláštní je přístup estetický. Mohli bychom ho zařadit jak mezi antropocentrické, neboť připisovatelem hodnot přírodě a oceňovatelem jejích krás je člověk, tak mezi biocentrické, protoţe přírodě je povaţována za hodnou sama o sobě, aniţ bychom z ní potřebovali získat uţitek, pokud za uţitek ovšem nepovaţujeme estetický proţitek. Ačkoliv téma estetiky přírody stojí na okraji zájmu naší diplomové práce, povaţujeme za vhodné udělat do estetiky přírody krátký exkurz, aby bylo lépe patrné, čeho, jakých krás si na přírodě ceníme, neboť i v analyzovaném materiálu se hovoří o krásách přírody. V našem prostředí se touto tematikou zabývá nejvíce filozof, historik přírodních věd a estetik Karel Stibral. Jeho práce mohou být pro tu naši inspirativní z toho důvodu, ţe podobně jako my propojuje s estetickým aţ filosofickým přístupem k přírodě a krajině praktické ohledy. Jeho texty si všímají i toho, ţe přístup člověka k přírodě ovlivňují právě i jevy sociologické, jako je přesidlování obyvatel z měst na venkov a zájem o přírodu expandující i v jiných oblastech, například v trávení volného času sporty v přírodě apod. (Stibral, Dadejík, Zuska 2009: 8). Vedle moderní vědy (zhruba v posledních třech stech letech) a umění konstituuje nově význam přírody moţnost přímého estetického vnímání a oceňování přírody, tedy těšit se z ní pro ni samotnou. Stále platné ovšem zůstávají přístupy platné po staletí, jednak ten, kdy příroda představuje zásobárnu zdrojů, a za druhé postoj magicko-náboţenský. Dnes chápeme estetické oceňování přírody především jako zalíbení v krajině, a to nemá v evropské kultuře příliš dlouhou tradici, rozvíjí se aţ v novověku (Stibral, Dadejík, 30
Zuska 2009: 25). Původně byl oceňován jednotlivý přírodní objekt, případně „líbezné místo“7. S postojem ke krajině je to ale sloţitější, „krajina“ nejprve vznikla v malířství a aţ poté byl tento termín přenesen i na krajinu reálnou. Jako krajinu tedy chápeme „zrakově vnímatelnou část převáţně suchozemského povrchu země, která má horizont a je nahlédnutelná z distance“ (Stibral, Dadejík, Zuska 2009: 27). U tohoto pojmu navíc „nehraje zásadní roli opozice přírodní vs. lidský původ scenerie, většinou je kombinací obojího“ (Stibral, Dadejík, Zuska 2009: 27). Můţe ale zahrnovat jak krajinu zcela divokou, tak krajinu městskou, zastavěnou. I v různých obdobích novověku je však představa krásné krajiny odlišná. Zájem o estetiku přírody velmi klesá v padesátých letech 20. stol. „A nebyl to jen sovětský blok se svým socialistickým realismem a marx-leninskou estetikou, kdo se o krásu přírody nezajímal. Jak ukazuje příklad J. P. Sartra, štítícího se všeho přirozeného a přírodního, okázalé pohrdání vším přírodním patřilo k dobrému tónu i mezi intelektuální elitou na druhé straně ţelezné opony“ (Stibral, Dadejík, Zuska 2009: 44). V šedesátých letech se situace opět obrací, dochází k uvědomování si důsledků rozvoje naší civilizace, a proto přibývá ve snaze o návrat k přírodě navíc i pohled ekologicko-ochranářský.
2.2 Historický vývoj metafor přírody Tato a následující kapitola přináší přehled základních metafor přírody u různých autorů v dějinách i v současnosti. Protoţe však metafory přírody nebyly dosud systematizovány, některé se opakují. Této skutečnosti jsme si vědomi, avšak abychom nenabourali strukturu shrnutí jednotlivých textů, redundantní příklady metafory přírody v nich ponecháme, pouze omezíme jejich konotace, pokud se budou vyskytovat. Typy metafory přírody se také vyskytují většinou v různé sadě jiných metafor, podle toho, jaké kritérium autor zvolil a na jaké aspekty vztahu člověka a přírody se zaměřuje.
2.2.1 Metafory přírody v mytologii starého Řecka Několik metafor přírody vycházejících ze starořecké mytologie předkládá Pierre Hadot, zabývá se především odhalováním tajemství Přírody (autor sám uvádí Přírodu s velkým P), 7
Líbezné místo (locus amoenus) bylo sloţeno z několika základních prvků, jakými byly voda, trávník a strom
nebo hájek. (Stibral, Dadejík, Zuska 2009: 26)
31
pomyslným strháváním jejího závoje a to v průběhu dějin jiţ od starověku. K tomu je však třeba, aby příroda byla nejprve personifikována. Nejčastější personifikace přírody je představa přírody jako bohyně nebo matky. Zosobněná příroda má svá tajemství, která před člověkem ukrývá. „Personifikace Přírody vedla k představě, ţe příroda sama svým chováním klade člověku překáţky a činí se nepoznatelnou – skrývá se a ţárlivě střeţí svá tajemství“ (Hadot 2010: 42). Tajemství představovalo to, co se skrývá za viditelnými jevy, tedy neviditelné, příroda sama je jedním velkým tajemstvím, které se manifestuje ve světě. „Příroda má tedy dvojí tvář: předvádí se našim smyslům v nádheře a mnohotvárné pestrosti ţivého světa a vesmíru, přitom však světem jevů skrývá svou bytostnou, tvůrčí podstatu“ (Hadot 2010: 45). Příroda byla personifikována do podoby jednotlivých boţstev zodpovídajících za jednotlivé části přírody nebo přírodní jevy. „Stoikové se nespokojili s pouhým ztotoţněním bohů a bohyň s přírodními elementy, ale domnívali se navíc, ţe všechna tato boţstva představují různé formy, které na sebe bere tatáţ síla“ (Hadot 2010: 54). Představa Přírody se tedy v průběhu věků proměňovala, v 15. století byla zobrazována jako nahá ţena, „coţ symbolicky odkazovalo na její prostotu a transcendentní povahu“ (Hadot 2010: 73). Mytické příběhy starého Řecka můţeme interpretovat jako učení o přírodě, o její fyzikální podstatě. Nový, mechanistický pohled na přírodu nastává v 17. století. Pierre Hadot k této proměně cituje básně Friedricha Schillera, ve kterých naříká nad koncem mýtu Přírody oţivené boţskými silami, naopak jí je všechen cit i vědění upíráno. „Ze Slunce zbyla uţ jen ohnivá koule a z Přírody se stal tikající hodinový stroj“ (Hadot 2010: 91). Značný příspěvek k tomuto mechanistickému pojetí přisuzuje křesťanství, které přírodu chápe jako Boţí dílo, avšak ne ji samotnou jako boţskou. K hluboké přeměně vztahu člověka (ne jiţ jen omezeného okruhu učenců) ale dochází aţ s nástupem silného vlivu industrializace a technologií počátkem 19. stol. Představa o vztahu člověka a přírody pak předznamenává, jakým způsobem bude odhalování probíhat. Pokud bude příroda představovat nepřátelskou protivnici, bude odhalování jejího tajemství připomínat soudní proces. „Kdyţ proti soudci stane obţalovaný, který něco skrývá, soudce se musí pokusit vymoci z něj doznání,“ (Hadot 2010: 98) často třeba i silou nebo lstí. Hadot tento přístup charakterizuje jako prométheovský, kdy si člověk osobuje právo vládnout přírodě za účelem prospěchu lidstva, i kdyţ tento přístup nakonec můţe být ohroţující. „V Antice se prométheovský postoj projevuje ve třech formách: v mechanice, magii a konečně v prvních náznacích experimentální metody. Všechny tři oblasti mají jeden společný rys, snaţí se totiţ dosáhnout účinků, které se vymykají předpokládanému normálnímu běhu přírody a jejichţ příčiny zůstávají skryté všem, kdo 32
příslušné techniky neovládají. Na sklonku středověku a v raném novověku se tyto tři oblasti navzájem přiblíţí a projdou hlubokou přeměnou, která vyústí ve vznik experimentální vědy“ (Hadot 2010: 107). Vědět začne rovněţ znamenat ovládat, mechanické na první pohled s přírodním kontrastuje, ale mechanika by bez fyzikálních a matematických vlastností nemohla fungovat a přinášet výsledky, které se zdají být v rozporu s přirozeným během věcí. Otázkou zůstává, zda tímto přístupem člověk nemůţe odhalit jen vnější jevy, důsledky působení Přírody, ale ne ji samotnou. Druhý přístup Hadot charakterizuje jako orfický, neboť Orfeus podle báje pronikal do tajemství přírody ne násilím, ale v souladu s jejím rytmem, harmonicky, má úctu před jejím tajemstvím, a proto ji pozoruje nezaujatě (Hadot 2010: 102), metodami uměleckými a estetickými. Vedle těchto dvou přístupů jmenuje Hadot ještě přístup třetí – přístup kaţdodenního vnímání okolního světa, ţité zkušenosti, který charakterizuje proţívání přírody u zemědělců a lidí, kteří jsou s přírodou v neustálém kontaktu. Posledním vztahem člověka k přírodě je vztah mystický, představuje „Přírodu nekonečnou, zboţštěnou, nevýslovnou a bezejmennou: univerzální Bytí“ (Hadot 2010: 251).
2.2.2 Metafory přírody a přístupy člověka k ní od středověku Raymond Williams uvádí vývoj smyslu slova „příroda“, jak byl chápán v různých staletích, a jaké mohou být mezi třemi uvedenými významy souvislosti nebo naopak odlišnosti. Jiţ velmi brzy byla příroda personifikována jako mytická bohyně, „příroda sama“ (Williams 1988: 221), „matka Příroda“ má také tento religiózní význam. Singulární pojem „příroda“ můţe zahrnovat celou komplexitu přírodních procesů a také rozporů mezi tím, ţe zároveň byla příroda „nevinná, nezaopatřená, jistá, nejistá, plodná, destruktivní, čistá síla i zkaţená a prokletá“ (Williams 1988: 222). Ve středověku byla stále ještě singulární „příroda“ chápána jako sluţebník nebo náměstek boha, bůh byl primární silou, avšak tendence k nahlíţení na přírodu jako na absolutního vládce byla zřejmá (Williams 1988: 221). Do tohoto středověkého chápání byl člověk ještě zahrnut jako součást přírody, měl své přesné místo v řádu světa (Williams 2005: 74). Později, v novověku se v souladu se změnami politickými změnilo i vnímání přírody z absolutistického panovníka na konstitučního monarchu s důrazem na přírodní zákony (Williams 1988: 222), v 18. a 19. století byla příroda personifikována jako ústavní právník. Příroda jako soubor práv byla významná v osvícenství, v romantismu pak šlo o znovuobjevení přírody jako universální síly (Williams 1988: 223). Od konce 18. století ale 33
také nabývala příroda smyslu venkova, nedotčených míst, příroda je to, co nevytvořil člověk. Objevují se první milovníci přírody a přírodní poezie. K těmto významům se přidal díky poznatkům o evoluci a ekologických vztazích ještě jeden – příroda jako šlechtitel. Příroda se stále řídila zákony, ale byly to uţ zákony přírodního výběru, přeţití a vyhynutí (Williams 1988: 224). Kohák přistupuje k vývoji vztahu člověk – příroda z jiného pohledu neţ Williams. Nesoustředí se tak celkový, politický vztah k přírodě, ale spíš na vztahy kaţdodenní a jejich praktické důsledky a také na vztahy ke zvířatům. Způsob vztahování se prvních lidí k přírodě v Kohákově chápání byl popsán výše v teocentrickém pohledu, zde se proto jiţ budeme zabývat dalšími přístupy, které se pomalu transformují v metafory. Pastýři a zemědělci povaţovali přírodu za svého partnera. Nebyli na ní jiţ plně závislí, závislost byla vzájemná a vyrovnaná. Městský řemeslník nebo trhovec později jiţ neměl s přírodou přímou zkušenost, ale cenil a váţil si především jejích darů (dřeva, kůţe, proutí, obilí). Vidíme zde tedy tři metafory – příroda jako „posvátná přítomnost“, partner a cenný dar. Další postoj označuje Kohák za hluboce panský. Tento postoj předpokládá nadřazenost člověka všemu ostatnímu ţivotu, na nějţ ze své pozice nemusí brát ţádný ohled. Středověký člověk povaţoval zvíře za níţe postaveného bliţního, novověk vytváří představu zvířete jako suroviny, od které se člověk výrazně odděloval. Představa člověka jako nadřazeného vší přírodě je v našem myšlení hluboce zakořeněná díky naší náboţenské tradici. V renesanci došlo k vyhrocení tohoto pojetí tak, ţe člověk měl za úkol přírodu krotit a podmaňovat si ji a na místech divokého, bujného lesa zaloţit geometricky uspořádanou zahradu (Kohák 1998: 31). V osvícenství je naopak zdůrazňována dokonalost přírody vystavěné podle boţího plánu, ale nemění se přesvědčení, ţe příroda, prostá jakékoliv hodnoty, pouze slouţí zájmům člověka. V sedmnáctém a osmnáctém století dostávala prostor myšlenka, ţe zvíře, ţivočich je (jen) organický stroj, coţ umoţňovalo ospravedlnit kruté zacházení se zvířaty v rostoucí ţivočišné „výrobě“, známé je Descartesovo obhajování vivisekcí. Později došlo opět ke sblíţení člověka a zvířat, především koní a psů, kteří začali být povaţování opět za bliţní, či přímo za přátele. William Mills se ve svém článku zabývá také vývojem západního přístupu k přírodě, ovšem z jeho zkoumání vycházejí opět jiná sestava tří metafor (kromě metafory stroje, na které se autoři shodují): ve středověku kniha přírody, v renesanci lidská bytost (člověk jako mikrokosmos), v novověku nejčastěji svět jako stroj (Mills 1982: 238). „Nahrazení jedné ústřední metafory jinou se můţe přihodit z několika důvodů: rozpadnutí se logiky původní metafory můţe vést k závěrům, pro které jiţ není dále akceptovatelná; jiné metafory se mohou 34
stát kvůli vlastnímu vývoji poměrně atraktivnějšími; anebo konečně se mohou změnit potřeby a touhy společnosti“ (Mills 1982: 238). Současně však Mills uvádí, ţe v různých obdobích se mohou vyskytovat metafory různé. „Ve středověku byly rozhodující srozumitelnost a smysl, během renesance byla nejdůleţitější potřeba integrace a v naší době jsme usilovali o kontrolu a moc manipulovat“ (Mills 1982: 249). Metaforu knihy přírody Mills ilustruje několika příklady ze staré literatury a přichází na myšlenku, ţe nahlíţet na přírodu jako na knihu s sebou nese některé konsekvence: kniha musí mít autora (teocentrický pohled), u knihy předpokládáme srozumitelnost, aby mohla být přečtena, a také můţe obsahovat významy, které nejsou na první pohled zřejmé (Mills 1982: 239). Model humanity (znázorněný např. Leonardem da Vinci ve známé kresbě muţe v kruhu) přináší „intimní vztah a korespondenci mezi lidskými bytostmi (mikrokosmos) a světem (makrokosmos)“, kdy lidské tělo je povaţováno za dokonalé, a lidé jsou všeobsahující obrazy kosmu (Mills 1982: 241). Dochází tedy ke změně lidské orientace ke světu, teocentrický pohled se mění na antropocentrický. V důsledku tohoto pohledu na svět stále mluvíme o některých přírodních jevech pomocí pojmů odvozených od lidského těla (např. rudná ţíla, ústí řeky aj.). Kdyţ bylo nezbytné vysvětlit některé přírodní jevy jinak neţ jen pomocí analogie s lidským tělem, objevily se metafory mechanistické. Např. koloběh vody začal být vysvětlován fyzikálně, příroda nebo Země fungovaly jako stroj. Přijetí mechanistické teorie vyţaduje přijmout i následující implikace: vyrobené objekty musí mít svého výrobce (proto tato metafora posiluje teocentrický pohled na svět) a také jsou vyrobeny za nějakým účelem. Čím lépe je stroj zkonstruován, tím méně údrţby potřebuje (Mills 1982: 248). I článek Franse Verhagena shrnuje hlavní metafory, které popisovaly vztah člověka a přírody v průběhu věků a také on se se svou škálou metafor odlišuje od ostatních autorů. Jeho metaforami jsou příroda jako přírodní řád (scala naturae8), opět příroda jako stroj, příroda jako matka, příroda jako síť a příroda jako měřítko. Materiál čerpá z historické literatury a jazyku přikládá důleţitou roli, neboť „jazyk nese, komunikuje a konstruuje význam přírody i místa lidského rodu v přírodě a rovněţ vztah mezi sociálním a ekologickým smírem“ (Verhagen 2008: 1). Ekolingvistika má podle Verhagena odkrývat mýty a ideologie, které tvoří představy o přírodě, a ty jsou komunikovány především pomocí lingvistického nástroje - metafory (Verhagen 2008: 1). Abychom zjistili, co metafory zakrývají, musíme je analyticky rozkrývat.
8
Dosl. „schody přírody“.
35
Antropocentrický pohled často bývá utilitární, nebere ohled na potřeby ostatních ţivých tvorů, člověk je však „nejen pánem tvorstva, ale také princip pořádku“ (Verhagen 2008: 3). K antropocentricky orientovaným metaforám řadí Verhagen přírodu jako scala naturae a přírodu jako stroj. Scala naturae doslovně znamená schody nebo ţebřík přírody (vývojový ţebříček), coţ představuje hierarchické a statické uspořádání od nejniţších k nejvyšším podle stupně „dokonalosti“ 9 . Takto si uspořádání přírody představoval jiţ Aristotelés (Verhagen 2008: 4). S přibýváním fosilních nálezů a vědeckých poznatků obecně začalo být toto pojetí zpochybňováno, přijímala se postupně naopak Darwinova teorie evoluce. Další antropocentrickou metaforou je příroda jako stroj, která pochází ze 17. století z oblastí zkoumání vesmíru a fyzikálních jevů (Verhagen 2008: 5), kdy svět byl viděn jako obrovský mechanický systém navrţený a vytvořený bohem. Nejoblíbenějším typem stroje byly hodiny, jinou variantou byla podle Verhagena příroda jako továrna nebo příroda jako zásobárna. Biocentrický pohled, který podle Verhagena představuje model partnerství mezi člověkem a přírodou, zahrnuje metafory příroda jako matka, příroda jako síť, příroda jako měřítko. Metafora přírody jako matky se vyskytuje dlouhá staletí (Verhagen 2008: 7), je zaloţena na koncepci mytologické bohyně – Země. V 17. století se sice přestala objevovat, v současnosti byla podle Verhagena oţivena např. jako teorie Gaia, předpokládá, ţe „ţivot se organizuje tak, aby překonal entropii a chaos“ (Verhagen 2008: 7). Výraz „matka příroda“ implikuje kromě jiného i oidipovský konflikt, který vyústil počátkem 17. století v násilí člověka na přírodě, doprovázení pocity viny a strachu, které přetrvávají i v dalších generacích (Mills 1982: 245). Metafora přírody jako sítě poukazuje na vzájemnou provázanost všeho ţivého na Zemi, není zde ţádné hierarchické uspořádání jako v případě scala naturae, vše má stejná práva na ţivot (Verhagen 2008: 9). Metafora přírody jako měřítka „charakterizuje přírodu jako průvodce lidským úsilím nebo jako standard, vůči kterému se dá lidské úsilí měřit“ (Verhagen 2008: 9). Sem se řadí všechny snahy o návrat k přírodě (v duchu primitivismu), následování přírody apod., příroda jako univerzální právo (zákon přírody) nebo řád, domněnka, ţe příroda vše umí nebo zařídí nejlépe. Variantou této metafory je příroda jako zdroj potěšení a představivosti, jako inspirující je shledávána především divočina. Příroda
9
Přírodní řád byl inspirací pro nacistické Německo, které se snaţilo obnovit tento řád a pořádek v lidské společnosti. Němci obdivovaná příroda byla příroda divoká, která představovala ohromnou a amorální sílu (Sax 2003).
36
jako měřítko také slouţí jako zdroj inspirace a kreativity, a to i ve vědě a technice, neboť člověku předkládá nejrůznější vzory a modely. „Napodobování přírody a vytváření stále sofistikovanějších počítačových simulací se stalo moderní aplikací této metafory“ (Verhagen 2008: 10). Na závěr Verhagen jako jiní autoři poukazuje na potřebu „změny jazyka pro nastolení udrţitelných, spravedlivých a zúčastněných společností“. Swimme a Berry (1992) podle Verhagena navrhují novou metaforu přírody jako oslavy, ve které se slaví jednotné společenství ţivota na Zemi. Dále navrhují změnu jazyka takovou, která by dosavadní vědecký, doslovný a objektivní jazyk obohatila v jeho symbolických a poetických kvalitách (Verhagen 2008: 15). Verhagenovo rozčlenění těchto několika typů metafor na antropocentrické a biocentrické se nám nezdá vydařené. Podle něj biocentrická představa přírody jako matky můţe být podle nás i teocentrická. Příroda jako síť je spíš metafora ekocentrická a příroda jako měřítko antropocentrická. Se zbylými dvěma metaforami jako antropocentrickými souhlasíme. Celkově však jeho rozčlenění probíhá podle různých kritérií, a proto působí nesourodě.
2.2.3 Trendy ve vývoji metafor Trendů v pouţívání metafor si všímá Mark Meisner. Jedním z trendů v metaforách přírody se zdá být „přechod od mrtvé nebo neţivé přírody k přírodě ţivé. Další takový trend je od charakterizování přírody jako souboru oddělených entit (redukcionistický pohled) k jejímu charakterizování jako jednotné entity, holisticky. Tak máme obrazy přírody jako např. biosférická síť, organismus, mosaika nebo systém“ (Meisner 1995: 16). Meisner dále hovoří o systému kybernetických metafor (počítač, vesmírná loď, informační síť). V době, kdy tyto vynálezy nebyly ještě známy, byla příroda nejčastěji přirovnávána k mechanismu nebo konkrétněji k hodinovému strojku. Další posun vidí Meisner od nahlíţení na přírodu jako na vlastnictví k nahlíţení na ni jako na partnera. „Místo hovoření o přírodě tak, jako by představovala jen zdroje, plodiny nebo komodity – věci, které člověk vyuţívá, hovoří o ní někteří jako o něčem, s čím ‚spolupracujeme„, co ‚následujeme„“(Meisner 1995: 16). Jako jiní i Meisner upozorňuje, ţe ekocentrická sensibilita vyţaduje nový jazyk s novými metaforami, které
„musí
vyvolávat
pozitivní
pocity
k přírodě“.
Ty
dosavadní
podporovaly
antropocentrický a „zdrojový“ pohled na přírodu, nová koncepce má vést ke skromnosti, 37
respektu a nevykořisťovatelským způsobům ţivota (Meisner 1995: 16). Na trendy ve vývoji metafor přírody ve společenském týdeníku Reflex se zaměříme později.
2.3 Typy metafor přírody v současnosti V návaznosti na vývoj metafor přírody v dějinách předkládá Erazim Kohák i metafory pro současný přístup člověka k přírodě. Člověk dnešní – konzumní, pro nějţ je smyslem ţivota mít stále víc, přírodu a vůbec celý mimolidský svět, vnímá jako zásobárnu surovin (Kohák 1998: 63), jde o postoj velmi antropocentrický, neboť ve středu všeho dění a úsilí nestojí nic neţ zájem člověka o růst blahobytu. Kohák ironicky popisuje metaforu, kdy svět chápeme jako svoje jeviště, „na kterém se odehrávají dramata lidských ţivotů, to jediné, na čem záleţí. Na tomto jevišti jsou i kulisy, hory, lesy a inspirativní západy slunce. Inventář našeho theatrum mundi dále zahrnuje rekvizity jako ptactvo nebeské, zvěř lesní, polní i domácí, případně ryby“ (Kohák 1998: 28). Další moţné metafory současného vztahu člověka k přírodě nastínil Kenneth Boulding, a sice kovbojskou etiku a etiku kosmické lodi (Boulding 1966; Kohák 1998: 98). Kovbojská etika připodobňovala americké chování k přírodě k chování kovbojů, kteří táhli neosídlenou úrodnou krajinou, plýtvali a pustošili místa, na kterých se zastavili, s vědomím, ţe uţ se tam nikdy nevrátí a příroda po nich vše uvede do původního stavu. Boulding upozornil na to, ţe Země není nekonečná, pro neomezené plýtvaní tedy nejsou zdroje ani prostor. Proto pro Zemi navrhl novou metaforu kosmické lodi – uzavřený systém, kde je k dispozici jen omezené mnoţství zdrojů a všechen odpad tam zůstává. Metaforu tragédie obecní pastviny, která vysvětluje naši současnou ekologickou situaci, transformuje v metaforu záchranného člunu Garrett Hardin (Hardin 1968; Kohák 1998: 102). Tragédie obecní pastviny představuje situaci, kdy deset sedláků v obci má kaţdý po deseti ovcích. Obecní pastvina uţiví sto ovcí, jenţe kaţdý sedlák si pořídí jednu další ovečku a předpokládá, ţe jedna ovce navíc nebude představovat znatelně vyšší náklady. Tak přemýšlí kaţdý z deseti sedláků, ale sto deset ovcí ale uţ pastvina neuţiví, ovce ji celou vypasou a brzy pojdou hlady. Metafora záchranného člunu zase ilustruje otázku, jak vstřícné mají být bohaté státy k chudým. Všechny státy jsou jako plavidla na moři, bohaté státy jsou zaoceánské parníky a chudé státy jsou vetché bárky a čluny, na nichţ se tísní lidé, někteří padají do vody a topí se. Všichni se chtějí dostat na parník, ale ten by se v kritickém
38
okamţiku začal potápět. Kolik lidí z malých loděk máme zachránit? Hardin odpovídá, ţe ačkoliv je to nespravedlivé, zachraňme alespoň sebe tím, ţe neohrozíme svou loď přetíţením dalšími zachráněnými a jejím následným potopením. Metafory předkládá Kohák nejen pro vztah člověka k přírodě, ale také pro jeho ochranářské úsilí. Jde o metaforu „ministerské ekologie“, kdy vlády praktikují spíš kosmetický přístup zaměřený na odstranění následků lidské činnosti z krajiny, která má být malebná, aby přinášela politické body. Tehdy je příroda pojímána pouze jako zahrádka v lidském světě, která má být upravená, a je jedno, kam se odveze odpad (Kohák 1998: 117). „Scientistická ekologie“ se snaţí o objektivní přístup k vysvětlení ekologické krize, která vznikla „systémově jako následek uspořádání přírody nebo následek střetu přírody jako celku s lidským světem jako celkem“ (Kohák 1998: 117), příroda je zde stroj rozebíraný na součástky. Třetí přístup – hlubinná ekologie – se snaţí obnovit původní vazby člověka a přírody, od které se odcizil, snaţí se o návrat k přírodě jako k náboţenské síle. Jiný moţný přístup je přístup ekofeministický. V něm se upozorňuje na patriarchát, nadvládu rozumu jakoţto muţského elementu nad vším ţenským, tedy i přírodou, a konstruuje se tak metafora „příroda je ţena“. „Příroda náleţí ke všemu, co je ţenské v našem bytí. Příroda je lůno, které nás rodí, i náruč, která o nás pečuje. Příroda je hebká, temná, ţenská. Oproti tomu je rozum výrazně muţský, agresívní, dominující. K porobení ţen došlo v evropském vývoji podřízením ţenského principu principu muţskému, k porobení přírody došlo nadřazením rozumového panského postoje citovému ţenskému postoji“ (Kohák 1998: 124). Několik pohledů na přírodu, i kdyţ se nejedná přímo o metafory, ale spíš o přívlastky, ve formě výčtu přináší Anders Hansen, který zkoumal diskurs genetiky a biotechnologií. Jazyk, který se v této oblasti pouţívá, má podle něj kromě k dorozumění slouţit i ideologicky, neboť metafory zde vyuţívané „podporují a posilují konkrétní argumenty a diskursy“ (Hansen 2006: 811). Na základě literatury k tématu sestavil přehled několika konkrétních „artikulací přírody“ (Hansen 2006: 813) uplatňujících se v různých diskursech: - Příroda jako dobrá a čistá (ráj na Zemi), pečující (matka Příroda), harmonická, dobrá sama o sobě, nezasaţena člověkem, zahrnuje rovněţ evoluční pohled, přírodu jako sebevyvaţující systém. - Příroda jako zranitelná, ohroţená (lidskou kulturou, vědou, člověkem, který se v ní „vrtá“ (Hansen 2006: 814). - Příroda jako nedokonalá. Toto je opakem předchozího, kultura je zde oceňována pozitivně, věda napravuje nedokonalosti nebo krutosti přírody.
39
- Příroda jako hrozba, silná a pomstychtivá, se kterou si není radno zahrávat, především v podobě zasahování do ní (biotechnologiemi, genetikou i jinak). Tento pohled se často uplatňuje ve sci-fi filmech. - Příroda jako výzva, kdy si člověk ověřuje svou vynalézavost a své dovednosti (Hansen 2006: 814). Jozef Keulartz se zabývá metaforami přírody, které se v současnosti často vyuţívají pro rámování ekologické obnovy, a to jsou metafory z několika oblastí: inţenýrství a kybernetika, umění a estetika, zdravotnictví a zdravotní péče a geografie (Keulartz 2007: 27). Autor dále uvádí přehled metafor přírody, jak jej sestavil Daniel Philippon (Philippon 2004). Příroda můţe podle něj být přirovnávána k nějakému místu (zahrada, park, divočina…), příteli nebo členu rodiny, osobě, síti nebo stroji (hodiny, motor, počítač, vesmírná loď), stavu bytí (panenství, harmonie, rovnováha), nebo nejrůznějšímu místu (banka, sklad, lékárna, záchranný člun, domov). Diverzita metafor je velká, ale to je podle Keulartze správně. Dále se jiţ zabývá jen metaforami pouţívanými v kontextu ekologické obnovy přírody. Ekologické inţenýrství vyuţívá pojmy z kybernetiky. Kybernetika je kompatibilní se dvěma obsáhlými kořenovými metaforami, kterými jsou svět jako organismus, nebo mechanismus, konstruují totiţ představu uzavřeného systému, který můţe být kontrolován zvenčí, zároveň ale dovoluje environmentalistům posuzovat ekosystémy jako velké nezávislé celky, které jsou více neţ jen součtem částí (Keulartz 2007: 30). Další z Keulartzem představených metafor jsou metafory z oblasti lékařství a zdravotní péče (zdravý ekosystém poskytuje dobré ekosystémové sluţby pro lidskou společnost). Metafory z této oblasti také poskytují zásobu termínů (syndrom, symptom atd.), ale rovněţ mají některé slabiny, např. ţe ekosystém nám neumí říct, kde ho co „bolí“. Jiné metafory jsou z oblasti popisu krajiny, např. zahrada, park, ostrov nebo divočina. Philippon je podle Keulartze nazývá metaforami geografickými, „neboť kaţdá z nich referuje o přírodě v pojmech příslušejících ke konkrétnímu místu“ (Keulartz 2007: 39). Pro ekologii je podstatná metafora přírody jako ostrova. Ta nás totiţ upozorňuje na limity růstu a omezené mnoţství zdrojů (Keulartz 2007: 40). Další ekologickou metaforou je metafora přírody jako sítě, která odkazuje na vzájemná propojení nebo spojitosti v přírodě (biokoridory, ekodukty aj.). Tato metafora dokonce vstoupila do praxe v podobě projektu Natura 2000 – soustava chráněných území evropského významu. „V současnosti nabývá koncept sítě na důleţitosti díky potřebě migrace u mnoha druhů snaţících se uniknout vyhynutí jako důsledku klimatických změn a globálních změn obecně“(Keulartz 2007: 40).
40
Keulartz rovněţ upozorňuje na to, ţe metafory vţdy vyzdvihují jen některé vlastnosti přírody, nedají se aplikovat v celé šíři svého smyslu.
Na obrázku výše (Obr. 1, Keulartz 2007: 43) vidíme, jak Keulartz zmíněné zdrojové oblasti metafor umisťuje na škále od nejznečištěnějších k nejméně znečištěným oblastem. U nejpoškozenějších oblastí se nejčastěji pouţívají metafory z oblasti inţenýrství a kybernetiky, pro nejméně poškozená území se vyuţívají metafory z umění a estetiky. Geografické metafory jsou zastoupeny stejně u různě poškozených oblastí. Své zkoumání metafor obnovy přírody uzavírá Keulartz tím, ţe není moţné nalézt jednu nejlepší metaforu, naopak ţádoucí je velká rozmanitost přístupů nebo pohledů na obnovu přírody.
2.4 Další metafory přírody Několik „rolí“ personifikované přírody na základě literatury sahající aţ do starověku popisuje jiţ zmíněný Pierre Hadot. Příroda v jedné roli vystupuje jako šetrná hospodyně, která v zájmu dosaţení cíle, jímţ je dokonalost, činí vše nezbytně nutné, ale nic zbytečného (Hadot 2010: 185), usiluje tedy za daných podmínek o nejlepší moţné řešení. V jiném případě je přírodě přisouzena hravost, rozvernost, tedy nesleduje jen uţitek. Podobně se chová i příroda marnotratná, její plýtvání uţ ale dosahuje mnohem větších rozměrů, umí být aţ bezcitná, její projevy jsou (v kontrastu s přírodou – hospodyní) spontánní a nepředvídatelné. Jiná metafora 41
přirovnává přírodu k jazyku, jednotlivé bytosti jsou slovy tohoto jazyka, která se různě seskupují a vytvářejí celky, podobně jako věty v jazyce. Od jazyka je jiţ blízko k představě přírody jako knihy, skrze kterou se vyjevuje (Hadot 2010: 195), skrze kterou ji čteme. Brendon Larson (Larson 2011) zkoumá čtyři metafory environmentální udrţitelnosti ve vědeckém diskursu, které mají tendenci z něj přecházet do společnosti. Těmito vědeckými metaforami jsou pokrok, soutěţ, čtení DNA a vyhynutí v důsledku invaze. Tyto metafory spíš ale skládají jeden konkrétní přístup k přírodě – vědecký, neţ ţe by představovaly samostatné metafory přírody. Alexandr von Humboldt povaţoval přírodu a krajinu za objekt, který je třeba chránit, v této souvislosti pouţil jako první spojení „přírodní památka“. „Divoká příroda se najednou stala kulturním objektem jako památka na minulé stavy přírody, které uţ lidstvo neohroţuj, ale které jsou naopak lidstvem ohroţovány“ (Stibral, Dadejík, Zuska 2009: 195). Meisner, který také zkoumal roli metafory pro porozumění našemu vztahu k přírodě, nachází u dalších autorů různé metafory přírody, např. u Foxe přírodu jako strom, kdy kaţdé individuum je jedním lístkem a stále částí velkého celku, u Roweho přírodu jako domov, u Junga a Rothenberga přírodu jako hudbu, s důrazem na harmonii v diverzitě, (Meisner 1995: 11). Metafora přírody jako hudby také přináší další implikace, předně ţe hudba je tvůrčí proces, a ţe se na ní všichni hudebníci podílejí. Z negativního (antropocentrického) hlediska ale můţeme člověka chápat jako dirigenta tohoto orchestru (Meisner 1995: 15).
2.5 Pragmatika metafor přírody Některé výrazné metafory, jak jiţ bylo zmíněno, se mohou díky častému opakování stát součástí kultury a jejím interpretativním rámcem. „Tento rámec poté strukturuje narativy, skrze které veřejnost komunikuje své obavy – u Frankensteina 10 z klonování, v případě tichého jara o ţivotní prostředí“ (Nerlich 2003: 134). Brigitte Nerlichová vychází z ekologické teorie metafory, která zkoumá strukturní spojení metafory a jejího okolí, které je rozšířeno o sociokulturní a ekonomické podmínky té které doby (Nerlich 2003: 136). „Metafory jako tiché jaro nejsou statické, ale dynamické fenomény, které se přizpůsobují diskursivním potřebám těch, kteří je pouţívají, a socio-politickým okolnostem, ve kterých 10
Kulturní omezení je zřejmé, metafora zmutovaného jedince Frankensteina pro genové manipulace s organismy
se v českém kontextu nijak zvlášť neujala.
42
jsou pouţívány“ (Nerlich 2003: 133). Význam takových metafor s intertextuálním potenciálem se v průběhu času mění a jejich studiem můţeme porozumět dynamickým a sociálním aspektům sémantické změny. „Kontrafaktické sousloví tiché jaro vytváří způsoby vidění a chápání našeho okolí. Nad rámec své sémantiky má i ‚pragmatickou„, dynamickou tvář, která umoţňuje jeho interakci se stále se měnícími sociokulturními nebo ekonomickými podmínkami“ (Nerlich 2003: 136). Richard Alexander se vyslovil tak, ţe skutečnost, ţe pohled na svět je z části metaforický konceptuální systém, je nade vší pochybnost, mimo diskusi rovněţ podle něj stojí jasná interakce mezi kognitivními systémy a jazykem, která vytváří u lidské existence schopnost vytvářet metafory (Alexander 2003: 7).
2.5.1 Nové metafory udržitelného rozvoje Alexander se ve své práci zabývá právě takovými praktickými důsledky působení metafory ve společnosti, konkrétně se zabývá tím, jak indická ekologická aktivistka Vandana Shiva odkrývá v jazyce ideologie a hodnoty komerčního, industriálního zemědělství, a zároveň tak vytváří svůj vlastní diskurs a metafory, např. metaforickou slepotu jako způsob, jak ignorovat existující skutečnosti, nebo podle ní správnou metaforu sdílení je hodnota, která je protikladem tradiční neoliberální metafory trh je hodnota (Alexander 2003: 14). Shiva tak podle Alexandra bojuje s metaforou uţívanou obrovskými obchodními společnostmi, které vidí malé rolníky nebo i hmyz jako zloděje a sdílení zdrojů jako déšť nebo sluce chápou jako zločin. Např. semenářská společnost Monsanto vyrábějící herbicid Roundup zabraňuje plevelům v krádeţi slunečního svitu. „Sdílení a výměna, základ naší humanity a našeho ekologického přeţití jsou redefinovány jako zločin“ (Alexander 2003: 18). Shiva přepisuje rovněţ tradiční strukturní metaforu velký je dobrý na malý je dobrý, především malý farmář, malý rolník, malá produkce, malý hmyz (Alexander 2003: 19). Tyto nově (nebo znovu) vzniklé metafory naplňují vizi udrţitelného rozvoje, který vytváří alternativu ke kapitalistickým praktikám nadměrného vytěţování zdrojů a hromadění kapitálu (Alexander 2003: 28). 2.5.2 Metafory veřejného strachu Anders Hansen a Brigitte Nerlichová se věnují tématu strachu ve společnosti. Tento strach pramení ze zasahování některých věd (jaderná fyzika nebo genetika) do přírody. Spencer Weart (1988) podle Hansena tvrdí, ţe „veřejné příběhy z poloviny 20. století o jaderných 43
bombách kontaminujících ryby, způsobujících vrozené vady nebo ovlivňující systém počasí se všechny rovnají výroku, ţe jaderná energie narušila řád přírody“ (Hansen 2006: 814). Toto zasahování do přírody pak můţe mít nepředvídatelné důsledky, jako otevření Pandořiny skříňky. Hansen uvádí další studii (Duran et al. 1996), která rozlišuje dva klíčové diskursy: „diskurs naděje“ a „diskurs strachu“. V prvním jsou oslavovány přísliby výzkumu např. pro nové způsoby léčby atd., druhý je naopak vystavěn na kulturně hluboce zakořeněných představách vědy, která se vymkne kontrole, šílených vědců, kteří vytvářejí frankensteinovská monstra (Hansen 2006: 817). Role médií při vytváření a udrţování těchto diskursů je podle Hansena v tom, ţe jsou „významným přispěvatelem k oběhu těchto představ ve společnosti“ (Hansen 2006: 819). Média tedy nejsou jejich přímým původcem, také z toho důvodu, ţe tyto představy jsou ve společnosti hluboce zakořeněny. V 60. letech 20. století se začala objevovat metafora tichého jara v návaznosti na vydání knihy Tiché jaro Rachel Carsonové (Carson 1965). Tato publikace tehdy přiměla lidi přemýšlet o ţivotním prostředí jinak, neţ kdykoliv předtím, především vyvolala strach z globální environmentální katastrofy (Nerlich 2003: 117). Metafora je zaloţena na spojení slov „tiché“ a „jaro“, kdy „jaro“ evokuje kypící ţivot, zpěv ptáků a svěţe zelené rostliny, ale „tiché jaro“ „evokuje smrt, konec přírody, nepřírodní a umělé, prázdnotu a sterilitu“ (Nerlich 2003: 118) a vyvolává emoce jako strach, smutek nebo zoufalství. Paralelu s touto metaforou nacházíme u ekologických hnutí nejen v šedesátých letech, ale i dnes, která se také obávají konce přírody. Budoucnost je v jejich představách tichý svět plný plastu, betonu a elektronických robotů (Nerlich 2003: 121). Pokud se uţ jedy dostaly do ţivotního prostředí, nevybírají si, koho a co poškodí, zda přírodu, nebo lidský svět. „Neexistuje jednoduchý výběr mezi přírodou a kulturou, přírodním a nepřírodním nebo umělým, mezi civilizací a divočinou, mezi tichým jarem, které umlčuje hlasy divokých zvířat a tichým jarem, které umlčuje hlasy zvířat domestikovaných“ (Nerlich 2003: 137). V šedesátých letech vyšly ještě další tři tituly (The Biological Time-bomb, Nine Lives, The Green Brain), které započaly novou literární tradici apokalyptických ţánrů ekokatastrofy, které byly inspirovány hrozbou atomové bomby (Nerlich 2003: 119). Obavy o zdraví a ţivotní prostředí v posledních letech daly vzniknout sérii „hrozeb“, jakými byly nemoc šílených krav, SARS, ptačí chřipka a jiné. „Kniha Tiché jaro tak v posledních čtyřech dekádách vstoupila do vědomí veřejnosti a byla opakovaně vyuţívána jako rétorická zásobárna metafor a obrazů v debatách o vlivu vědy na společnost a ţivotní prostředí“ (Nerlich 2003: 121). Podle Komárka mají environmentální obavy své kořeny v silné lidské představě konce (hříšného) světa, kterou najdeme v různých kulturách. „Jedná se zjevně o 44
projekci nevědomě tušené individuální lidské konečnosti do světa jako celku… a v zásadě není doby, která by nebyla přesvědčena, ţe míra nepravostí jiţ přetéká, svět bude záhy zahlazen a v podstatě dobře tak“ (Komárek 2000: 123).
2.6 Metafory přírody v médiích Tato kapitola se zabývá přístupem médií k environmentálním problémům a také shrne některé poznatky ze zkoumání výskytu buď přímo metafor přírody, nebo metafor jinak souvisejících s přírodou a ţivotním prostředím v mediálních sděleních. Mezi známé autory, kteří se zabývají zobrazováním přírody v médiích, patří Anders Hansen. Zabývá se rolí masových médií při nastolování a rozvíjení témat týkajících se ţivotního prostředí, neboť se nedá jednoduše předpokládat, ţe mnoţství informací je úměrné stavu ţivotního prostředí. Hansen se proto obrací ke konstruktivistickému rámci, při čemţ je potřeba opustit představu o lineárním komunikačním procesu a vzít v úvahu důleţitost kulturních rezonancí. Hansen se dále odvolává na studie dokazující spojitost mezi veřejným míněním o ţivotním prostředí a mediálním pokrytím environmentálních témat (Hansen 1991: 444) a také zkoumá, které zdroje nejčastěji nastolují agendu v oblasti zpráv o ţivotním prostředí. V návaznosti na studii Schoenfelda et al. (1979) Hansen připomíná, ţe environmentální problémy a témata nelze vměstnat do dvacetičtyřhodinového cyklu produkce zpráv (Hansen 1991: 448). Do zpravodajství se proto častěji dostanou environmentální katastrofy nebo jednotlivé události. Výběr témat však ovlivňují také „kulturní danosti“ společnosti. „V souladu se získáváním důleţitosti ve veřejné sféře musí být téma vylíčeno v termínech, které rezonují s existujícími a velmi rozšířenými kulturními koncepty“ (Hansen 1991: 452). Mezi těmito koncepty se objevuje víra v nadvládu člověka nad přírodou a také v pokrok díky vědě a technice. To by mohlo vysvětlovat, proč média dávají v případě environmentálních témat velkou váhu vědeckému diskursu a vědce vykreslují jako arbitry toho, co je dobré a co špatné (Hansen 1991: 452). Kulturní rezonance nám můţe pomoci porozumět tomu, proč se některá témata dostanou do veřejné diskuse a povědomí snáze neţ jiná, jako např. jaderná energie a problémy spojené s radioaktivitou. Hansen s odkazem na Pattersona upozorňuje na obecný strach z čehokoliv jaderného, který mohou vyvolávat hluboce zakořeněné obrazy masového ničení během druhé světové války (Hansen 1991: 453). Na média a jejich roli při konstrukci sociálních problémů, kterými problémy ţivotního
45
prostředí jsou, je proto třeba se dívat holisticky (Hansen 1991: 454), neboť to nám umoţní rozeznávat dílčí souvislosti, resp. metafory. Ve vlastní analýze Hansen zkoumá právě pokrytí témat biotechnologie a genetiky v britských seriózních a bulvárních novinách a jeho změnu v období mezi lety 1986 aţ 2003, pro detailní analýzu zvolil porovnání let 1986/87 a 2002/2003. Podobné rozpětí bylo zvoleno i v naší práci. Zkoumal, s jakými dalšími slovy se nejčastěji vyskytují výrazy „příroda“ nebo „přírodní“. Analýza ukázala celkový značný nárůst počtu článků o vybraných tématech ve zvoleném období a další poznatky, které pro nás nejsou podstatné, podstatné však bylo zjištění, ţe „příroda je často personifikována jako ţena, nezřídka jako ‚Matka příroda„, pojem, který sám o sobě evokuje laskavost a péči, něco, co se neznesvěcuje. Příroda se také často popisuje jako aktivní činitel v případech jako ‚příroda udělá to nebo ono, příroda se vzepře, příroda odpoví pomstou…‟, přírodě jsou připisovány úmysly (Hansen 2006: 826). Ve zkoumaném textu se podle Hansena také často nacházely případy, kdy přívlastek „přírodní“ implikoval to, ţe ona věc je bez diskuse dobrá a celkově přijatelná. Závěrem tedy konstatuje, ţe v některých případech „přírodní“ představuje pouhý popis, jindy má neuvědomovaný a silný ideologický význam (Hansen 2006: 831).
2.6.1 Metafory motivace k ekologickému chování Autorky Gerbigová a Buchtmannová se zabývají proměnou ekologické diskuse od osmdesátých let 20. stol. do roku 2003 v Německu. Zabývaly se výskytem sousloví nebo metafor umírání lesů a chamtivost je v kurzu. Různě motivované koncepty šetření odpovídají rozdílným kulturním schématům, která přesto mají jedno společné jádro, a sice ţe jde vţdy o něco, co je pro jednotlivce cenné. Schémata jsou uspořádána s pomocí kulturních znalostí a zkušeností. Jak jazykové části textu, tak nejazykové kontexty mohou aktivovat jazykové schéma. Kognitivní přístup k metaforám jako ke kulturním schématům je spojen s myšlenkou, ţe světu rozumíme ve smyslu prototypů, ty jsou zjednodušující, generalizující lidové teorie zkušenosti (Gerbig, Buchtmann 2003: 98). Ze zkoumání autorek vyšlo, ţe motivace pro šetření se proměnily z ekologických na ekonomické. I kdyţ obě metafory vycházejí ze stejného bodu, a sice ţe šetřit (zdroje) je dobré, a mají apelativní funkce, zastupují rozdílný model jednání. Výraz umírání lesů přijal důleţitou roli ve veřejném diskursu na počátku osmdesátých let. Vysoký podíl škodlivých látek ve vzduchu, především kvůli výfukovým plynům 46
z dopravy, se stal hlavní příčinou trvalého poškozování lesů“ (Gerbig, Buchtmann 2003: 100). Do středu zájmu se tedy dostává ekologická zodpovědnost jednotlivce a motivace k zodpovědnému přístupu k zacházení s energiemi je stavěna do sluţby ochrany ţivotního prostředí. Lidé musí omezit vlastní svobodu v zájmu vyššího dobra, kterým je zdravý les. „Uţívání výrazu umírání lesů v současnosti ve veřejném uţití jazyka velmi pokleslo. Důvod pro to nemůţeme vidět ani v dostatečném zlepšení stavu lesa, ani v úspěšném ukončení kampaně, ale spíš v jeho ztroskotání. Šetrnost „pro dobrou věc“ selhává, kdyţ je vnímána jako nepřiměřené opatření (Gerbig, Buchtmann 2003: 101). „Opět se zde odráţí sociální význam automobilu a s tím spojený pojem svobody je nadřazený tomu, co je dobré pro ţivotní prostředí a ukazuje hodnotové preference. Šetřit se má, je to prvořadá hodnota, ale bez vzdání se konzumu a kvality ţivota, která je spatřována spíš ve volně dostupných moţnostech dopravy neţ v okamţitě nezpozorovatelném zlepšení ţivotního prostředí“ (Gerbig, Buchtmann 2003: 101). Např. ekologické daně u benzínu snad nikdo neplatí rád. V případě sousloví chamtivost je v kurzu jde o jinou motivaci – o osobní prosperitu, o efektivní vyuţití finančních zdrojů tak, abychom si mohli dovolit více, aby zůstal přebytek, který můţeme dále vyuţít (pro sebe), na stejném principu je zaloţen i obchod s úspornými automobily (Gerbig, Buchtmann 2003: 102). Tato změněná motivace povaţuje zájem o ţivotní prostředí za bezvýznamný. Chamtivost je v kurzu tak nezastupuje samotné šetření nebo šetrnost, ale právě naopak, přitom slouţí jako omluva za prosazování hodnot v zájmu osobního konzumu a ekonomického profitu. Gerbigová a Buchtmannová analyzovaly výskyt těchto dvou přístupů v německém tisku. Umírání lesů se vyskytovalo nejčastěji mezi lety 1985 aţ 1989, po roce 1995 jiţ jen ojediněle. Po roce 1997 se výskyt opět zvyšuje, nedosahuje však frekvence jako v první části sledovaného období. V osmdesátých letech bylo umírání lesů povaţováno za jedno ze ţhavých témat, která hýbala německou veřejností. Ve snaze pomoci situaci bylo doporučováno omezovat rychlost jízdy automobilů, objevovaly se však také argumenty proti tomuto omezování se v zájmu ochrany ţivotního prostředí, nové poznatky o věcných příčinách znečištění měly zabránit ideologické (zelené) zaslepenosti (Gerbig, Buchtmann 2003: 104). V roce 1993 se hovoří o hororových scénářích v případě problémů s ozónovou dírou, kolapsem klimatického systému a odumírání lesů, jsou chápána jako propojená nebezpečí, na jejichţ odstranění je třeba pracovat v dlouhém časovém horizontu. „Nadále je dobré sledovat, jak jsou tyto tři výše jmenované naléhavé hrozby ţivotního prostředí metaforizovány antropocentrickým a polidšťujícím způsobem. To člověka by mohl potkat „kolaps“, nebo by byl v nebezpečí „zemřít“. Stejně tak „díra“ v ochranné vrstvě – kůţi představuje různé moţné smrtelné následky“( Gerbig, Buchtmann 2003: 105). 47
V roce 1998 je uţ třílitrové auto přeţitkem, na sníţení celkové spotřeby energie nemá v dlouhodobém horizontu vliv, neboť lidí jezdí auty stále více a na delší trasy, současná společnost si ţádá mobilitu, ale ekologicky šetrnější způsoby dopravy nejsou z hlediska ceny a komfortu tak atraktivní. Rok 2000 jiţ přináší ironii v kritice paradoxního chování řidičů, kdyţ si automobilisté dávají do svých aut osvěţovače vzduchu 11 s vůní čisté přírody, s vůní jehličí. Spojení syntetických vonných látek a čisté přírody tak vyznívá přinejmenším komicky (Gerbig, Buchtmann 2003: 106). Další úryvek článku z roku 2000 zřetelně ukazuje jiţ otřesenou osobní motivaci k boji proti odumírání lesů, neboť „se zjistilo, ţe jedny z největších jedů pro ţivotní prostředí – oxidy dusíku, které byly povaţovány za příčinu odumírání lesů, dosáhnou v roce 2005 úrovně, na jaké byly v šedesátých letech, aniţ bychom se museli zříct jízdy autem“ 12 . Objevily se tak důkazy, ţe odříkání jiţ není nutné. Odumírání lesů v německém kontextu má moţná i tak velký význam pro to, ţe Němci jsou se svými lesy jako se zástupci poškozované přírody více spjati.13 Slovo les většinou vzbuzuje pozitivní asociace, ale v tomto spojení s umíráním je to naopak, sousloví navíc postrádá aspekt hravosti (spielerische Energie, Spaßfaktor), jaký má např. následující slogan. Reklamní slogan chamtivost je v kurzu 14 se rychle rozšířil do různých oblastí ţivota společnosti a tento „syndrom“ se projevuje v oblibě nakupování ve výhodných koupích, výprodejích, slevách a dalších podobných lákadlech. Cena se tak stává hlavním kritériem rozhodujícím o nákupu. Ekologické alternativy nákupu přicházejí v úvahu, pouze pokud jsou cenově ne příliš vzdálené od běţné nabídky (Gerbig, Buchtmann 2003: 108). Úsporné malé vozy se prodávají primárně ne pro svou zelenou image, ale pro to, ţe jsou prezentovány svou ţivostí, hravostí, mladistvostí a obratností v městském provozu. Všimněme si, ţe na rozdíl od umírání lesů se zde tyto aspekty významně uplatňují. 11
Míněny jsou známé německé „stromečky do auta“ - osvěţovače Wunder-baum.
12
Züricher Tagesanzeiger, 28.2.2000, s.23, in Gerbig, Buchtmann 2003, s. 106.
13
V této souvislosti se nabízí k připomenutí výrok Komárkův, který říká, ţe od konce 19. stol. se v Německu
formovalo silné proticivilizační hnutí, které „se periodicky snaţí oddělit od jiţních a západních civilizačních center a nějak vypořádat se znečištěním něčeho ţivotně důleţitého - v reformaci byla znečištěna původní křesťanská víra, za romantismu německý jazyk, v éře nacismu německý genom a v éře zelených to byla německá půda, ovzduší a les“(Komárek 2000: 124). 14
Původní fráze zní: Geiz ist geil, substantivum Geiz je moţné přeloţit jako lakota, skrblení, nenasytnost,
dychtivost aj., my ho překládáme jako „chamtivost“, neboť se domníváme, ţe tento překlad je nejblíţe významu celé fráze, kdy se sice jedná o to nakoupit co nejvýhodněji, ale zároveň co nejvíce. Pro ilustraci je moţné uvést příklad slevových kupónů, které v současnosti nabízejí nepřeberné mnoţství slev především na jídlo a sluţby, člověk pak ve své hrabivosti konzumuje mnohem více, neţ by konzumoval bez „slev“.
48
Les se podobně jako voda, vzduch apod. řadí k nepočitatelným látkám, coţ v nás vyvolává dojem nekonečnosti, špatně si proto představujeme rozsah poškození lesů nebo znečištění vod. Tato jazyková reprezentace je tak částečně zodpovědná za (ne)vytváření našich představ o ekologické situaci (Gerbig, Buchtmann 2003: 110). Umírání lesů jako produkt jazykového inţenýrství (které bývá označováno jako greenspeak) se mělo vyhnout antropocentrickému pohledu na svět, to se ale nepodařilo, na rozdíl od chamtivost je v kurzu. Ukázalo se, ţe tímto starým způsobem – orientací na individuální lidskou potřebu – je moţné vytyčeného cíle dosáhnout rychleji (Gerbig, Buchtmann 2003: 111). „Ve zde předloţeném případě umírání lesů by měla být vytvořena taková hodnota, která vede k určitému jednání. Jízda autem je přímo jazykově dávána do souvislosti s umíráním lesů a osobní odpovědností. Avšak řidičům není přímá zkušenost dostupná. Nevidíme les umírat a nemůţeme si to tak uvést do souvislosti s vlastním proviněním. Převod na lidské umírání se nedaří. Umírají nám rodinní příslušníci, nanejvýš domácí mazlíčci, ale uţitková a ostatní zvířata prostě hynou“ (Gerbig, Buchtmann 2003: 111). Oba přístupy tedy povaţují šetření za dobré, ale motivace k němu je rozdílná. V prvním případě jde o altruistickou spořivost, člověk musí vydávat více peněz, pokud se chce chovat ekologicky uvědoměle. V druhém případě je šetření dobré v první řadě pro vlastní kapsu15. V systému trţního hospodářství ale musí člověk jako člen společnosti peníze vydávat, aby se systém sám vůbec udrţel v chodu. Šetření tedy slouţí k hromadění prostředků, které ale musí být vyuţity při jiné příleţitosti k nákupu (Gerbig, Buchtmann 2003: 113). Nejúspěšnější motivací je tedy ta, která se týká naší vlastní kapsy. „Síla figurativního pouţívání jazyka musí pomoci vytvořit schémata a diskursy, které nejsou příliš vzdálené od stávajících hodnot (a metafor, ‚kterými ţijeme„) a které poskytují následováníhodnou motivaci k takovému jednání, které konečně způsobí zlepšení ve smyslu ekologické udrţitelnosti (Gerbig, Buchtmann 2003: 114)“.
2.6.2 Příroda v lifestylových časopisech Tím, jak o přírodě referuje jiný druh médií – lifestylové časopisy, se zabývala Jitka Hausenblasová ve své diplomové práci. Provedla rámcovou a kvantitativní analýzu vzorků dámského časopisu Elle a pánského Esquire, aby zjistila, jakými způsoby se v těchto časopisech příroda zobrazuje (Hausenblasová 2008). Stanovila několik rámců, ve kterých se o 15
Geldbeutel – dosl. měšec na peníze.
49
přírodě referuje nejčastěji (jak v článcích a jejich ilustračních fotografiích, tak v obsaţené inzerci). Těmito základními rámci jsou: příroda čistá a blahodárná, nedokonalá, jako hřiště, jako výzva, příroda jako ohroţená, jako hrozba, zdroj, hračka a kuriozita nebo jako přítel. Kvantitativní analýza ukázala, ţe nejčastějším způsobem zobrazování přírody je v obou zkoumaných časopisech příroda jako čistá a blahodárná, naopak příroda jako ohroţená není prezentována téměř vůbec (Hausenblasová 2008: 89). U pánského časopisu Esquire je paleta vyuţívaných rámců přírody pestřejší, příroda je zde častěji neţ v Elle zobrazována jako výzva a hřiště. Tyto rámce částečně odpovídají metaforám popisovaným v naší práci. Hausenblasová dále také zjistila, ţe příroda je v lifestylových časopisech pouze vedlejším tématem nebo vytváří pozadí článků (Hausenblasová 2008: 90).
2.7 Metafory přírody: shrnutí V předcházejících kapitolách jsme zmínili mnoho metafor přírody tak, jak se jimi zabývali vybraní autoři. Protoţe však kaţdý k tomu přistupoval jinak, vznikla změť více či méně popsaných metafor, kterou se nyní pokusíme utřídit. Autory, kteří se důkladně zabývají jen jednou konkrétní metaforou, zahrneme aţ do této kapitoly a také přidáme některé metafory vlastní, nebo takové, které vyplývají z existence jiné metafory. Některé metafory jsou inverzní, to znamená, ţe člověk můţe být lékařem a příroda pacientem, ale role mohou být i obrácené. Část metafor je takových, kdy příroda vystupuje jako člověk. Ne jen jako organismus, ale člověk, který má nějakou roli, někým je a to je právě pro metaforu to podstatné. Následující části se tedy jiţ nebudou tolik soustředit na objevování se metafory v minulosti i současnosti, ale na důsledky, které z uţívání té které metafory vyvstávají.
2.7.1 Příroda jako organismus Historii holistického přístupu, kdy je planeta Země chápána jako jeden ţivý organismus, popsal James Lovelock (Lovelock 1994) a sám tuto hypotézu dále rozpracoval do hypotézy Gaia. Tato hypotéza popisuje celou planetu jako komplexní systém, který je ale v současnosti nemocný, je to pacient, který potřebuje „planetárního lékaře“ (Lovelock 1994: 7, 8, 15. Ten by nejen rozuměl všem problémům – nemocem, ale zároveň by věděl, jak je odstranit. Paralely k nemocem organismu můţeme vidět v globálním oteplování, které Lovelock 50
přirovnává k horečce (Lovelock 1994: 155), v kyselých deštích jakoţto poruše trávení (Lovelock 1994: 158) aj. Mechanismus těchto příznaků funguje velmi podobně u nemocí organismů, i v celoplanetárním měřítku. U některých současných hluboce ekologických hnutí pak onemocnění, moţná rakovinu, pro planetu představují sami lidé.
Krajinu jako
„nemocnou“ můţeme najít také u klasika přírodoochranářské literatury Aldo Leopolda (Leopold 1999: 224). Metafora přírody jako ţivého stvoření (vyjádřená výrazy jako ‚tvář planety, násilí vůči Zemi, otrávení půdy, smrt přírody„ apod.) je právě takovou metaforou, u které si málokdy uvědomujeme, ţe ji pouţíváme. Metafora organismu, resp. lidského těla je vhodná z několika důvodů podle Millse. Jedná se o mnoho částí, které jsou organizovány do koherentního celku, jeho změny a vývoj jsou analogiemi ţivotního cyklu člověka a protoţe v kaţdém člověku je zahrnuto universum, poznat člověka znamená poznat svět (Mills 1982: 242). Můţeme najít ještě další analogie jako např. mezi lidským krevním oběhem a zemskými cirkulačními systémy, mezi zemským jádrem a lidským srdcem (Mills 1982: 245). U přírody jako osoby se předpokládá vlastní ţivot, vůle a kreativita, není tedy předvídatelná a člověk nemá právo ji ovládat, naopak respektuje její autonomii (Schroeder 1994: 64).
2.7.2 Příroda jako nepřítel Podle autorů Matthewa K. Chewa a Manfreda D. Laublichera, kteří poukazují na všudypřítomnost metafor ve vědě, nacházíme v ekologické literatuře často široce rozšířenou metaforu přirozených nepřátel. „Pouţití termínu ‚přirození nepřátelé„ k popisu několika různých ekologických interakcí naznačuje, ţe tato kategorie objektivně existuje i v přírodě. Tento předpoklad můţe mít váţné důsledky… pro schopnost vědců pochopit ekologické fenomény a pro společnost, která se spoléhá na vědu jako na objektivní interpretaci přírodního světa. Nepřítel je zásadně jen lidský konstrukt identifikující zlého protivníka“ (Chew, Laublicher 2003: 53). Pomocí našeho jazyka a jeho pojmů jako predátor a jeho oběť nebo parazit a hostitel můţeme porozumět některým přírodním procesům, ale měli bychom si být vědomi, ţe to jsou pouze idealizované abstrakce a příroda takové kategorie nezná. Některými přírodními jevy jako nepřáteli se zabývá Donna Mendelsonová. Konkrétně se zaměřuje na „způsoby, jak pomocí metafor říkáme, ţe různé fenomény na Zemi jsou naši nepřátelé“ (Mendelson 2001: 39). Konstatuje (s odvoláním na Metafory, kterými ţijeme), ţe pro Zemi existuje skupina metafor, které v textu nebo řeči ani neregistrujeme jako metafory, tzv. „mrtvé metafory“, kterou je právě často i metafora nějakého přírodního jevu jako 51
nepřítele. Doklady toho nachází v literatuře, v tisku i v kaţdodenní mluvě (např. moře spolklo…, déšť a vítr pronásledovaly…). I kdyţ víme, ţe tyto přírodní jevy nechovají vůči člověku zášť, ptá se Mendelsonová, „jak ochotni nebo schopni jsme čelit nepersonifikované Zemi?“ (Mendelson 2001: 40) Tato metafora pak můţe podle Mendelsonové vést k tomu, ţe se lidé sami sebe zbytečně vystavují ohroţení ve snaze bojovat s přírodními jevy, spíš neţ by se snaţili jim přizpůsobit. Stavějí si trvalá obydlí v záplavových oblastech a „bojují“ s řekou, která se přirozeně občas rozvodní, místo toho, aby se zabydleli mimo dosah nebezpečí. Prohra můţe vést k pocitům potřeby pomsty, výhra naopak přináší slastný pocit z pokoření nepřítele. Jindy ani nemusí jít o metaforu nepřítele, ale pouze o obraz nelidského, odlišného od člověka. U amerického spisovatele Edwarda Abbeyho (Abbey 1968) nachází Mendelsonová poznatek, ţe „to, čeho jsme součástí, je příliš velké na to, abychom to přehlédli, a tak nám to naše mozky zmenšují“ (Mendelson 2001: 44). Autorka se domnívá, ţe bychom měli opustit staré zaţité metafory, které deformují vztah člověka k Zemi, a pokud nedokáţeme čelit její lhostejnosti k nám, máme alespoň najít takovou metaforu, která by projevovala naši pokoru vůči Zemi a naše skromné místo na ní.
2.7.3 Příroda jako matka Pokud chápeme přírodu jako matku (srov. Hansen 2006, Williams 1988, Verhagen 2008), chápeme tak zároveň sebe jako její děti. Matka dává ţivot a většinou se o své potomstvo stará, zabezpečuje ho, opatřuje mu potravu. Stará se o chod rodiny a domácnosti a zařizuje, co je potřeba. Tuto starostlivost dítě povaţuje za samozřejmou a příliš neuvaţuje o tom, odkud se jídlo i další potřeby berou. Vedle těchto poskytovaných jistot má matka u dítěte autoritu, dítě se bojí jejího hněvu, zároveň se však rádo vrací do její konejšivé náruče. Matka má také zodpovědnost za své děti, děti jsou chráněné svou dětskou naivitou a je jim leccos prominuto, takţe i člověk doufá, ţe pokud bude chápat přírodu jako matku, bude mu ona promíjet jeho provinění. Pokud tedy říkáme „příroda se postará“, „příroda zařídí“, nebo usilujeme o návrat k přírodě, stavíme se tím k přírodě jako k matce.
52
2.7.4 Příroda jako lékař
Příroda lékař je obdařena léčivou a blahodárnou silou na lidské neduhy. Člověk se k přírodě s důvěrou obrací, aby od ní získal léčivo případně terapeutický postup, příroda je v tomto případě aktivní a člověk pasivní. Podobně jako u matky se i od lékaře očekává, ţe si ví rady a umí pomoci a také představuje pro člověka autoritu. V případě uzdravení ale vztah mezi člověkem a jeho lékařem zaniká, kdeţto mateřské pouto přetrvává, lékař má hodnotu pro své odborné schopnosti léčit a uzdravovat, kdeţto matka má hodnotu sama o sobě.
2.7.5 Příroda jako pacient Příroda pacient je inverzní metaforou k přírodě lékaři. Pacient je pasivní a vydán do rukou lékaře, čeká na léčebný postup, který mu lékař určí. Lékař sleduje pacientův zdravotní stav a podle toho, zda se lepší či horší, rozhoduje o další léčbě a nese za ni zodpovědnost. Lékař, protoţe je odborník, málokdy pochybuje o svých postupech, u těţších případů se radí více lékařů. Podobně tak v případě onemocnění přírody jsou svolávána mezinárodní koncilia.
2.7.6 Příroda jako stroj Metafora přírody jako stroje je, jak jsme zjistili dříve, jednou z nejrozšířenějších metafor, kromě Koháka, Verhagena nebo Millse se jí a jejími různými implikacemi zabýval Herbert Schroeder. Pokud nahlíţíme na přírodu jako na stroj, předjímáme, ţe je předvídatelná a nemá vlastní rozum, můţeme se dokonce doţadovat toho, ţe „je naše právo a zodpovědnost převzít nad soustrojím přírody kontrolu, neboť stroj, který není pod kontrolou, nejen ţe uţ není pouţitelný, ale je moţná dokonce nebezpečný“ (Schroeder 1994: 64). U strojů dále předpokládáme, ţe něco vyrábějí, mají uţitek pro člověka, i malebné přírodní oblasti tak mohou být strojem na výrobu lidských potěšení.
2.7.7 Příroda jako divadlo, kulisy Příroda jako divadlo staví člověka do různých rolí. Buď můţe být do divadla přírody zahrnut jako herec spolu s dalšími organismy na planetě, nebo sedí v hledišti a sleduje divadlo 53
přírody, nebo divadlo hrají pouze lidé, příroda je odsunuta a slouţí pouze jako kulisy či pozadí pro lidskou činnost, pro všednodenní o pro příleţitostnou (srov. Kohák 198). Nejčastěji se v kulisách přírody provozují sporty. Čím extrémnější sport, tím impozantnější kulisy jsou potřeba.
2.7.8 Příroda jako ráj V ráji se člověku líbí a má se tam dobře, v ráji je vše ideální nebo dokonalé. Příroda s rájem ale na rozdíl od jiných metafor souvisí, neboť představa ráje vţdy zahrnovala i přírodu. Ráj souvisí s náboţenstvím, člověk v něm zaţívá i pocit posvátného, podobně jako v chrámu, proto se příroda dá ke chrámu také připodobnit.
2.7.9 Příroda jako hospodářství, domácnost, zahrada Pokud je příroda hospodářstvím, je v něm člověk hospodářem. Na jeho hospodářství závisí jeho obţiva nebo jiné produkty, proto se o hospodářství stará, potřeba je tedy vzájemná. Hospodářství bez hospodáře by upadalo a časem zaniklo, neboť by se rozpadl řád, podle kterého hospodářství funguje. Hospodář má právo o hospodářství rozhodovat, ale je také za zodpovědný za jeho prospívání. Podobné vztahy jsou příznačné i pro zahradu nebo domácnost. Zahrada jen není tolik orientována na výnos, poskytuje spíš potěšení, ale i ona musí být nějak uspořádána, rostliny organizuje do záhonů s větší či menší strukturou. Zahradník v ní udrţuje pořádek, stará se o ní. V domácnosti není zapojeno tolik rostlin nebo zvířat, u domácnosti jde především o její fungování, moţná aţ mechanické (chod domácnosti). Hospodyně (za kterou můţeme povaţovat kohokoliv, kdo do domácnosti patří) se stará o zásoby, o čistotu a pořádek, fungování přístrojů a ostatní záleţitosti. Domácnost pak poskytuje pocit domova, místo, kde je člověku dobře, které na něj dobře působí, protoţe je v něm vidí část sebe, neboť do něj vloţil svou práci a zařídil si ho podle svých představ a přání.
54
Empirická část
3. Metafory přírody v časopise Reflex V empirické části práce sledujeme metafory přírody, které se objevily v článcích publikovaných ve společenském týdeníku Reflex na začátku jeho existence a v posledních letech. Nejprve zdůvodňujeme volbu tohoto časopisu a přibliţujeme postup výběru článků pro analýzu. Vlastní rozbor metafor přírody je rozdělen do částí, v nichţ sledujeme zvlášť metafory, jeţ se vyskytují v prvním a druhém období. Závěrečná podkapitola přináší srovnání metafor z obou období a pokus o vysvětlení zjištěných shod i rozdílů.
3.1 Metodologie 3.1.1 Výběr časopisu Časopis Reflex byl zvolen proto, ţe je to společenský týdeník bez speciálního zaměření, který vychází kontinuálně od roku 1990 a je hodně čtený. Zároveň byl vybrán pro svou časopiseckou podobu s týdenní periodou, protoţe v tomto časovém rámci mohou témata o přírodě a ţivotního prostředí snáze dostat prostor, jakého se jim nedostává v denním tisku. Tam se tato témata prosadí většinou jen tehdy, pokud splňují zpravodajské poţadavky na aktualitu, negativitu, novost, důleţitost nebo konflikt. Nejčastěji jsou proto uveřejňovány pouze informace o ekologických katastrofách, střetech environmentalistů s vládními institucemi nebo firmami, které se podílejí na znečišťování ţivotního prostředí. Témata, která vyţadují zasazení do širšího kontextu (tzv. zpravodajský background), proto často nemají ţádnou šanci být v denním tisku uveřejněna. Způsob výběru témat a zpravodajské hodnoty však nejsou tématem této práce a patří do oblasti tradičních mediálních studií. Dále byl časopis Reflex vybrán z toho důvodu, ţe by v něm neměl převaţovat jeden úzce vymezený způsob referování o přírodě a environmentálních tématech, jako mají na tato témata přímo zaměřené časopisy. Například magazín Hnutí DUHA, hnutí Greenpeace nebo tiskoviny Českého svazu ochránců přírody nám budou poskytovat nebo dokonce podsouvat jiný úhel pohledu na přírodu (nebo její sloţky a organismy) a na environmentální témata neţ na příklad časopisy Pes – přítel člověka, Jezdectví, Rybolov nebo časopisy pro pěstitele orchidejí nebo zeleniny. Zemědělský Agroweb.cz má podle zběţného nahlédnutí také 55
specifický přístup k přírodě. Fungující ekosystémy oceňuje proto, ţe poskytují širokou škálu sluţeb a jejich poškození představuje především ekonomické ztráty, např. nedostatek opylovačů způsobuje jen v EU podle odhadu roční ekonomickou ztrátu na úrovni 15 miliard eur16. Na jiném místě se můţeme dozvědět dokonce o praktickém vyuţití handicapovaných a nezazimovaných jeţků, kteří slouţí jako „ţivá výuková pomůcka pro ţáky“ 17. Jednostranně ke zvířatům často přistupují také naše zákony, zvíře je chápáno jako věc, kterou někdo vlastní. Např. veterinární zákon popisuje pohřbení mrtvého zájmového(!) zvířete na zahradě vlastníka tak, jako by se jednalo o technický postup pro výkop studny (Zákon 166/1999, §40). Časopis Reflex chce být ale oproti všem těmto úzce zaměřeným přístupům „odrazem i hybatelem společenského dění“18 a hledat pravdu o světě kolem nás. Příroda a problémy ŢP jako věci kolem nás tak mají potenciál stát se tématy pro tento časopis. Analýza textů o přírodě a ţivotním prostředí v tomto periodiku nebude tedy pouze dokládat, jak se zmíněné téma proměnilo za dvacet let na jeho stránkách, ale mělo by odkazovat i k tomu, jak se změnil přístup české společnosti.
3.1.2 Časopis Reflex Společenský týdeník Reflex vychází od dubna roku 1990. Jeho prvním šéfredaktorem byl Petr Hájek, který je autorem názvu tohoto časopisu 19. Prvním vydavatelem byl praţský Grafoprint. Od roku 1993 převzalo vydávání časopisu vydavatelství Ringier. V roce 1995 se stal šéfredaktorem časopisu Petr Bílek, roku 2008 ho vystřídal Pavel Šafr. V současnosti (od července 2011) je šéfredaktorem Reflexu Ivan Hamšík. Mezi prvními členy redakce bylo mnoho novinářských osobností, Vladimír Bystrov, Josef Klíma, Tomáš Motl, Jaromír Štětina a jiní. Komentátor Bohumil Pečinka v časopisu zůstal aţ do dnešních dnů, dnes je obklopen osobnostmi, jakými jsou např. Jiří X. Doleţal, Viliam Buchert, Pavlína Wolfová, Jan Jandourek nebo fotograf Jan Šibík. Jak je z názvu patrné, Reflex se především snaţil o reflexi aktuálních společenských témat, „být odrazem i hybatelem společenského dění“ 20 . V prvních letech po sametové
16
Zdroj: http://www.agroweb.cz/zpravodajstvi/Pro-ochranu-biodiverzity__s43x56129.html
17
Zdroj: http://www.agroweb.cz/zpravodajstvi/Jezci-putuji-z-utulku-opet-do-prirody__s43x56100.html
18
Zdroj: http://www.reflex.cz/clanek/system-o-reflexu/36388/o-reflexu.html, cit. 21. 8. 2011
19
Zdroj: http://www.reflex.cz/clanek/system-o-reflexu/36388/o-reflexu.html, cit. 21. 8. 2011
20
Zdroj: http://www.reflex.cz/clanek/system-o-reflexu/36388/o-reflexu.html, cit. 21. 8. 2011
56
revoluci bylo hlavním tématem vypořádat se s komunistickou minulostí, ale s postupem času se obsahová náplň časopisu měnila, změny byly však takové, aby jeho základní principy zůstaly zachovány. Časopis „neuhýbá před konfrontací“
21
a rád provokuje. Proslul
kontroverzními obálkami (např. s Jiřím Paroubkem v objetí se svou přítelkyní Petrou, s Davidem Rathem alias Hitlerem nebo s Pavlem Bémem s prasečím rypáčkem), legendárním se stal satirický komiks Zelený Raoul. Reflex se z politického hlediska profiluje (v návaznosti na svá první léta) spíš jako časopis protilevicový, sám se prohlašuje za týdeník svobodomyslný, oslavující svobodu, týdeník „s citem pro krásu, který zároveň hledá syrovou pravdu o věcech kolem nás.“ 22 Reflexu jde vţdy „na prvním místě o to, co je podstatné, třebaţe často i dost neváţnou formou“23. Konkurencí mu jsou týdeníky Respekt, Týden nebo Instinkt. Reflex a téma přírody V prvním čísle časopisu, které vyšlo, autor prvního článku s ekologickým tématem napsal: „Ekologická katastrofa uţ začala a nelze ji zastavit. Pouze zmírnit. A to jen za předpokladů, ţe se k našemu světu začneme okamţitě chovat úplně jinak neţ dosud… Chceme se soustavně tomuto tématu věnovat – nejen proto, ţe zmíněná studie konstatuje, ţe tragické důsledky proměny ţivotního prostředí na planetě pocítí uţ ţijící generace. Především proto, ţe mnohé problémy, které se zdají vzdálené a odtaţité, mají v nepříliš přeneseném významu zcela aktuální význam také v naší středoevropské kaţdodennosti.“ (-Lloh- 1990). Téma tak bylo vyhlášeno jako jedno ze zásadních, kterým se časopis hodlá věnovat.
3.1.3 Výběr článků Výběr čísel časopisu Reflex, která byla pouţita k analýze, proběhl tak, ţe byla vybrána všechna čísla prvních dvou ročníků z let 1990 a 1991. První ročník obsahoval méně čísel, neboť časopis začal vycházet aţ v dubnu. Stejný počet čísel, tedy 89, byl vybrán i pro druhé období. Jako poslední bylo zvoleno výroční číslo 17 z roku 2011 (ročník 21), kdy časopis 21
Zdroj: http://www.ringieraxelspringer.cz/clanek/39/reflex, cit. 21. 8. 2011
22
Zdroj: http://www.reflex.cz/clanek/system-o-reflexu/36388/o-reflexu.html, cit. 21. 8. 2011
23
Zdroj: http://www.reflex.cz/clanek/system-o-reflexu/36388/o-reflexu.html, cit. 21. 8. 2011
57
Reflex oslavil 20 let. Všech 88 čísel tomuto číslu předcházelo, proto analýza druhého období začíná (na první pohled nelogicky) číslem 35 z roku 2008 (ročník 19). Dlouhý časový odstup byl zvolen proto, aby změna v obsahu mohla být dobře patrná. U prvních ročníků po revoluci v roce 1989 jsme předpokládali ještě „zapálený“ přístup ke všem občanským tématům. Po dvou desetiletích probíhalo v médiích a ve společnosti bilancování v oblasti politiky, ekonomiky a jiných, analýza časopisu Reflex z našeho hlediska tak chce přispět k bilanci našeho vztahu k přírodě. Základní jednotkou byl stanoven článek. Abychom článek zařadili do analýzy, muselo se jeho celkové téma vztahovat výhradně k přírodě nebo ţivotnímu prostředí, nevybírali jsme tedy články podle toho, zda obsahují určitá slova. Tento výběr pomohl vyhnout se zahrnutí těch článků do analýzy, které primárně referovaly o jiných tématech, i kdyby v nich byly zmínky o přírodě. Tento výběr nám pomohl získat přiměřený rozsah analyzovaného materiálu. Kdyţ jiţ byly relevantní články nalezeny, zjišťovali jsme, jakou metaforu přírody v nich lze objevit. V osmi článcích z prvního období jsme ţádnou metaforu přírody neobjevili, v druhém období bylo takových článků patnáct. Takovým vyřazeným materiálem byl např. článek o konopí setém (Vojíř 1991), protoţe i kdyţ je to rostlinný druh patřící do přírody, článek o něm referoval jako o jakémkoliv jiném hobby. Přesto mohou být i tyto články vyuţitelné v závěrečném srovnání obou období. Celkem tedy byly články s tematikou přírody a ţivotního prostředí hledány ve 178 číslech časopisu, z toho bylo nalezeno 74 článků, neboť mnohdy potřebným parametrům neodpovídal článek ţádný, jindy dva nebo i tři v jednom čísle. Přehled výskytu článků o přírodě a ţivotním prostředí a metaforách přírody v nich poskytuje tabulka na následující stránce. Tučně jsou vyznačena čísla časopisu, pod nimi je barevně rozlišený počet článků o přírodě, červené číslice označují počet článků bez metafory přírody.
3.2 Analýza metafor v časopise Reflex 3.2.1 Období 1990-1991 V následujících odstavcích se věnujeme hlavním metaforám, které se objevovaly v článcích v týdeníku Reflex v letech 1990 a 1991.
58
Zvíře je člověk Tato metafora je prezentována v článku o gorilách (-Lloh- 1990), který líčí příběh gorilích tlup ţijících ve Rwandě. Gorily jsou soustavně mrzačeny pytláky, článek chce přiblíţit čtenářům jejich „zoufalý osud“. Gorilí ţivot odjela do pralesa zkoumat vědkyně. V rámci výzkumu byla kaţdá gorila pojmenována a zařazena do rodokmene tlup. Dále jsou vylíčeny příběhy některých goril a boj jejich tlup s pytláky. Gorily jsou v článku antropomorfizovány. I kdyţ některé vlastnosti mohou mít gorily s člověkem podobné, neproţívají svůj „osud“ jako „tragédii hodnou Sofoklova pera“. Gorily se v článku chovají jako lidé: „Digit pomáhal Strýčku Bertovi bránit tlupu a zřejmě si docela dobře rozuměli, přestoţe Tygr měl k vůdci mnohem těsnější vztah, takţe Digit nemohl dost dobře počítat s tím, ţe by v budoucnu převzal ţezlo.“ Věda (v tomto případě zastoupená vědkyní – vypravěčkou Dian Fossey) konstruuje gorilí příběh se špatným koncem. Tento záměr „osmyslnění“ něčeho, co samo o sobě ţádný smysl mít nemusí, ještě zřetelněji vystupuje v textu jako metafora domestikace (Češka 2009: 271). Gorilí příběh zde má své kladné i záporné hrdiny a je sestaven z různých antropomorfních funkcí (spáchání zločinu, ţárlivost, pomoc, starost o příbuzné, měření sil a další). Gorilí samci občas zabijí mládě z jiné skupiny. „Diane Fossey to pochopitelně zaregistrovala s hrůzou, snaţila se nicméně děsivý čin nějak vysvětlit“. Gorilí příběh tak můţeme číst jako detektivní vyprávění, „o kterém lze s jistou mírou nadsázky prohlásit, ţe se jedná o antropomorfní ţánr, který vykazuje smrt jako něco, co je prodlouţením lidského úmyslu“ (Češka 2009: 276). Tedy ve smrti gorilího mláděte hledáme úmysl vraha – dospělého samce, a odmítáme připustit, ţe smrt mláděte se prostě stala a ţe gorilí samec není vrah, i kdyţ mládě zbavil ţivota. Tuto metaforu podporuje další článek (Kasalová 1990), který porovnává lidský svět a svět zvířat v ZOO. Zchátralá zoologická zahrada s rozpadajícími se pavilóny a dalšími provozními problémy a zvířaty uvězněnými v klecích je metaforou našeho lidského světa. Zvířata jsou opět personifikována: „A k tomu ta zvířata, která se šklebí na lidi jejich vlastními karikaturami. Němí svědkové našeho falešného doufání v bleskový ráj a našich bláhových útěků z vlastních klecí ve zdevastované zahradě lidí.“ Tematikou ZOO se zabývá jiný článek o vyvraţdění některých zvířat v ZOO pod záminkou nákazy, protoţe ředitel zahrady byl politicky nepohodlný reţimu (Straka 1990). Zvíře je zde opět chápáno jako člověk, má ale více rolí zároveň. Zvířata jsou zde děti, o které se má ZOO starat, zároveň to jsou přátelé, neboť chovatelé si k nim vytvářejí osobní vztah, ale také se mohou stát rukojmím vládnoucí skupiny, která skrze ně vydírá jejich chovatele, a 59
nakonec oběťmi. V zoologické zahradě se navíc propojují metafory hospodářství, laboratoře a zvířat jako dětí a přátel. Z provozního hlediska má člověk za úkol se o zahradu starat a krmit zvířata, ZOO je tedy také hospodářství, byť účelem chovu zvířat v nich není zisk potravy pro člověka. Z jiného hlediska je ZOO laboratoří, ve které jsou zvířata chována pod vědeckým dohledem, jsou zkoumána, rozmnoţována nebo expedována do jiných ZOO, aby se zachoval jejich genofond v dobrém stavu. Jsou to tedy objekty vědy. Do ZOO se vrací i další článek, který opět představuje zvíře jako člověka, explicitně jako osobnost (Tesař 1991). Zvíře je dokonce lepší neţ člověk: „Člověk myslí a devastuje svoje okolí. Zvíře je rozumné, protoţe to nedělá. Zvířata na rozdíl od člověka zabíjejí pouze z nutnosti.“ Kritizuje se zde přístup myslivecký nebo zemědělský, kdy divoké zvíře je škodnou, ale autor za jedinou škodnou povaţuje člověka. Kritizuje se zde metafora zvíře je zdroj z minulého reţimu: „Ekonomové v 70. letech řekli: máte tady psa, kočku, krávu, slepice, koně (moţná), to vám musí stačit, ostatní vymizí přirozenou cestou.“ Tomuto se právě snaţily zabránit alespoň zoologické zahrady. Zvířata v nich sice nemají svobodu, ale umoţňují přeţití jejich druhu. V článku o laboratorních zvířatech (Hušek 1991) je také kritizována stará metafora zvíře je zdroj a nedostatky v ochraně zvířat, ve které jsme pozadu za vyspělými státy. Kritika metafory zvíře je komodita zaznívá i z článku, který volá po potřebě psího útulku, který bude slouţit spíš psům neţ majitelům útulku k finančním ziskům, neboť zvíře je člověk, přítel, se kterým se neobchoduje: „Ač se to zdá moţná směšné, pes má taky svou duši a hlavu, ve které mu musí nutně po pobytu v psinci trochu harašit.“ Kritika nadřazeného postoje člověka nad přírodou a zneuţívání postavení pána tvorstva se explicitně projevuje v článku, který popisuje dravé ptáky jako oběti člověka (Fleyberk 1990). Odmítá metaforu, ţe zvíře je mechanická věc, hračka, trofej nebo zboţí na prodej a konstruuje novou, tedy ţe divoké zvíře, dravec, se stalo obětí chemizace v zemědělství, kterou zavedl člověk. Po dravcích má k otravě těţkými kovy a jinými jedovatými látkami dojít i u člověka, člověk se tak stane obětí sám sebe. Jindy se ale objevuje kritika metafory zvíře je člověk, např. v článku o kohoutích zápasech (Sucha 1990). Zvíře je sice antropomorfizováno, kohouti se perou v ringu jako dva bojovníci, najdeme u nich i doping výţivnou stravou, aby byli úspěšnější apod., ale zároveň článek vyznívá jako kritika tohoto přístupu. V některých ohledech zvíře zkrátka není člověk.
60
Zvíře je přítel Jeden z článků popisuje, jak se ze zvířete přítel nejprve stává (Hollanová 1990). Autorka uvádí, ţe se my, lidé, cítíme být suverénními pány planety (z čehoţ plyne, ţe jimi nejsme), ale ţe se v posledních letech v důsledku ekologických katastrof snaţíme znovu kontaktovat s ostatními „rostlinnými a ţivočišnými druhy jako DRUHY“, tedy ţe si je snaţíme získat jako přátele. Článek pojednává o potápění se za rejnoky. Nejprve jsou rejnoci popisováni jako mytologické bytosti pocházející ze záhadného a nepochopitelného světa ticha, jejichţ „dlouhý ocas podobný biči je vybaven ostnem, který můţe způsobit velmi bolestivá zranění…“ Co je neznámé a navíc nebezpečné, představuje pro nás nepřítele. Ale pravidelným krmením si rejnoci na krmení zvykli a dokonce se tedy „z obávaných obyvatel hlubin stali přátelé“, ochočení mlsní a přítulní mazlíčci. Není však toto „spřátelování se“ s divokými zvířaty opět potvrzením člověka jako pána tvorstva, který si vybírá, jaký druh bude mít tu čest stát se mu druhem a navíc z tohoto „přátelství“ udělá turistickou atrakci? Zvíře je pak spíš hračkou neţ přítelem. Článek „Koňská jatka“ (Švehlová 1991) do role přítele člověka staví koně účastnící se závodů, při kterých musí překonávat Taxisův příkop, kde mnoho koní zahyne. Zároveň však upozorňuje na přehlíţení utrpení hospodářských zvířat, která také zasluhují statut přítele. Příroda je pacient Příroda, v článku zastoupená jedním kontinentem – Antarktidou (Bártl 1990), vykazuje symptomy onemocnění a vyvstává otázka, zda člověk jako lékař dokáţe jednat a přírodu uzdravit. Zatím se zdá, ţe člověk spíš neţ aby uzdravoval, přírodu pouze pitvá, snaţí se o ní získat dostatečné vědecké poznání. Získává tak poznatky o různých symptomech nemoci: o zeslabování ozonové vrstvy nebo skleníkovém efektu. Antarktida se jeví jako příhodné místo pro získávání nezkreslených informací, podobně jako kdyţ jde pacient k lékaři „nalačno“. Fázi stanovování diagnózy vykresluje v článku vědecký slovník: „varovný signál“, „periodické změny“, „vzorky“, „mikroskopické bublinky“, dále je častá kvantifikace různých vlastností v číslech a fyzikálních jednotkách, coţ indikuje pouţití vyšetřovacího nástroje. Neduhy se zjišťují stejně jako u lidských pacientů chemickou analýzou v laboratořích. V další fázi je třeba, aby byl člověk pohotový a odhodlaný pacientovi pomoci. Obdobně jako kdyţ se „přichomýtne“ k náhlému zdravotnímu problému u jiného člověka a je nucen jednat (volat pohotovost), jinak dojde k váţným následkům na zdraví nebo na ţivotě, 61
tak i v případě environmentálních problémů je třeba je rychle řešit, neţ se dostanou do fáze, kdy uţ nebude moţné nic zachránit. Symptomy onemocnění pojmenovává další článek (Hájek 1990), jsou jimi: potravinová a energetická krize, klimatické změny, znečištěný vzduch, úbytek druhů, automobilismus, freony ničící ozónovou vrstvu, chemií kontaminované potraviny, rozšiřování pouští, úbytek pralesů (které jiţ tradičně představují plíce planety). Člověk (politické vedení a s ním spojené struktury) přírodu otravoval, ničil a týral. „A příroda… mlčela.“ Spolu s přírodou se oběťmi stali i ostatní lidé. Člověk tak týral i sebe sama jako součást přírody, protoţe si tuto skutečnost nechtěl přiznat. Článek upozorňoval na to, ţe v kritické fázi na počátku 90. let byla ještě šance na záchranu, ale po překročení kritických hodnot znečištění ekosystémů bude toto poškození nevratné. Dalším pacientem se stala Šumava (Malenský 1990). Odborníci se v diskusi v článku shodují na problému, ale nemohou se dohodnout, jaké by bylo nejlepší řešení, jestli Šumavu ponechat přírodě (a vytvořit biosférickou rezervaci nebo národní park), nebo jestli ji oţivit ekonomicky (rozvojem cestovního ruchu), nebo jestli nechat pacienta zemřít a budeme mít „mrtvou krajinu“. Autor diskusi shrnuje tak, ţe „tuto krajinu uţ zřejmě docela nezachrání nikdo. Je jako amputovaná a znovu roubovaná větev.“ Příroda pacient, zastoupená tentokrát řekou Labe, umírá i v jiném článku (Kuchařová 1990), zabývajícím se průmyslovým odpadem vypouštěným do Labe. To v určitém úseku dostává „smrtící dávku jedu“ a stává se „dokonale mrtvou řekou“. U tohoto pacienta je však zdůrazněno, ţe byl zabit 24, stal se obětí otrávení člověkem. I z ostatních článků však můţeme dovodit, ţe původcem „nemocí“ přírody je člověk, příroda pacient je tedy zároveň přírodou obětí. Příroda je autonomní systém V této metafoře se shledávají všechny pohledy na přírodu jako na mimozemský nebo jiný svět, kde se nacházejí jevy nebo se odehrávají situace způsobované autonomní silou, nezávislou na vůli a představách člověka. Metaforu najdeme v článku o Antarktidě (Bártl 1990). V Antarktidě, v tomto „jiném“ světě jako by nepanovaly zákony člověka, příroda je obdařena vlastní silou a sama se brání: „Roku 1986 se měl na Druţné vylodit oddíl asi 170 (!) geologů a zahájit výzkum. Nestalo se. Během polární noci se odlomil okraj šelfového 24
Název článku: Případ zabité řeky
62
ledovce… a zvolna se vzdaloval Weddellovým mořem na sever. Jeden z plovoucích ostrovů unášel i stanici Druţnaja, naštěstí neobsazenou.“ V takovém světě ale běţný člověk pociťuje z nepředvídatelné a autonomní síly strach nebo ji můţe povaţovat za hrozbu. Takovou hrozbou mohou být i asteroidy, jejichţ dopad na Zemi by způsobil katastrofu pro naši civilizaci (Čermák 1991). Tato obava pramení ze skutečnosti, ţe jsme vyzkoumali, ţe tímto způsobem vyhynuli dinosauři. A protoţe vesmír je pro nás také nevyzpytatelný, obáváme se stejného osudu. Příroda je tajemství Příroda jako tajemství představuje magický a tajemný svět. Tato metafora se rozvíjí opět v článku o Antarktidě (Bártl 1990). Takový svět zahalený tajemstvím je velmi přitaţlivý pro vědu, neboť ukrývá i tajemství minulosti. „S jistým rozechvěním studují vědci záznamy radarových a seizmických měření, v nichţ se zrcadlí další a další přibliţné obrazy tajemných, dosud nikdy nespatřených krajin, po věky dřímajících kdesi hluboko pod ledovým příkrovem. Od geologů se zase dozvídáme o zkamenělých kostičkách lystrosaura, který tu ţil někdy před 60 milióny let… Biology přitahují neobyčejné schopnosti různých organismů přizpůsobit se extrémním podmínkám…“ Tajemství ukrývá i magická hora Kilimandţáro, která „poodhalí kousek tváře, aby se v zápětí zase ukryla“, „mraky úzkostně chrání její tajemství“ (Pawlovská, Balajka 1991). U tohoto druhého článku je patrná personifikace přírody jako ţeny, která odhaluje své tajemství, jak o tom píše Hadot. Příroda je ráj Tato metafora souvisí s předchozí, tedy přírodou jako autonomním světem. Na rozdíl od něj ale v přírodě – ráji člověk nepociťuje strach, jen se těší z, „krásy a velkoleposti“, „bílých plání“, „dokonale čistého vzduchu“, jak se dozvídáme opět z článku o Antarktidě (Bártl 1990). Ráj představuje také pohádkový nebo snový svět. Tuto metaforu dále konstruují např. následující výrazy: „kontinent jako z jiného světa“, „půlnoční slunce“, „polární záře“, „pastelové barvy snových odstínů“, „nepozemsky zvláštní svět“, „příroda ve své prapůvodní, jakoby krystalické podobě, téměř nedotčená člověkem“.
63
Přírodu – ráj ale můţeme podle jiného článku (Klíma, Rybová, Švecová 1990) najít v zavřeném vápencovém lomu Amerika u obce Mořina, podle článku zřejmě nejkrásnějšího místa ve středních Čechách s rozmanitostí botanických druhů a útočištěm netopýrů. Tento lom proslul filmovými natáčeními nebo jako zakázané koupaliště. Jenţe „to není ţádné obyčejné koupaliště, to je chrám. Tady se kaţdý zvuk nese jak v katedrále, lidé tu podvědomě tiší hlas… Amerika sice vznikla uměle, ale má všechny znaky pravého přírodního ráje…“ Tento ráj je však opět ohroţován člověkem, který uvaţuje o obnovení průmyslové těţby. Ohroţován je i ráj v africké divočině (Pawlovská, Balajka 1991). Serengeti je neobydlená, divoká země, plná zvěře a nezničené flóry s čistým vzduchem, ale příroda je „ohroţená“ stády hovězího dobytka, vznikají zde rozsáhlé a erodující pouště a polopouště, sniţuje se počet zvířat. Ráj najdeme i v dalším článku (Vacek 1991), jehoţ autor popisuje překrásné pobřeţí, hluboké a záludné fjordy, kouzelná údolí, průzračné řeky, neposkvrněná a blankytně modrá jezera a nekonečně zelené lesy, zkrátka „nedotčenou krásu místa, kam civilizace ještě nepronikla“. Toto území je milovníky přírody přezdívané „země Bohů“ a je nutno ho zachránit pro další generace. Tento ráj však slouţí také jako kulisa pro jízdu na raftech, celkově jde tedy o nebývalý záţitek. Příroda je bohatství Bohatství je bohatstvím tehdy, kdyţ ho člověk má a nemusí s ním ani nijak nakládat, má ho jako rezervu pro případ nouze. Cítíme zde rozdíl od „zdroje“, u kterého předpokládáme, ţe se z něj čerpá, ţe se vyuţívá k uspokojování potřeb. Ti, kteří bohatství nemají, o ně bojují a snaţí se ho nabýt, naopak ti, kteří ho mají, o něj nechtějí přijít a brání ho. Takové dosud nedobyté bohatství zůstává stále zatím na Antarktidě (Bártl 1990), ale nikdo konkrétní ho na základě mezinárodní úmluvy 25 nevlastní. „To, jak člověk s tímto světadílem naloţí – zda upevní existující hráz rozumu kolem něj, nebo ji rozboří - bude neklamně buď nadějným, nebo varovným znamením celkové úrovně současné civilizace.“ Hráz z rozumu (hranice nedotknutelné Antarktidy je na 60. jiţní rovnoběţce, proto se i hráz z rozumu dá pomyslně vystavět na této rovnoběţce) znamená obranu člověka proti sobě samému, resp. ochranářské skupiny člověka proti skupině dobyvačné.
25
Smlouva o Antarktidě z roku 1959, na jejímţ základě můţe v Antarktidě probíhat pouze vědecký výzkum.
Státům jsou zastaveny veškeré územní nároky.
64
Obě skupiny se opevnily a z obou stran hranice proti sobě vedou válku (s „bubnovou palbou argumentů“) o tuto „poslední pokladnici lidstva“, „poslední výspu ryzí přírody“ (která jako by byla pokladem z ryzího zlata), místo, kde zůstal „dokonale čistý vzduch“, „poslední skutečná divočina“, ale také „poslední rezerva pitné vody na planetě“. Měli bychom si tedy tohoto bohatství váţit a nechtít ho spotřebovat. Příroda je peklo Někdy se můţe příroda stát opakem ráje, člověk pak nemá nejmenší touhu v této přírodě pobývat. Takovou je i příroda na jiţních Kurilách, na mysu Konec světa (Stejskal 1990). Toto místo s příznačným názvem vykresluje článek negativně snad ve všech ohledech, jako „nehostinné místo zarostlé zakrslým bambusem, věčně zahalené do mlh a suţované přírodními pohromami“, kam uţ jen dostat se bývá problém. Příroda je tam krutá, na ostrovech je často zemětřesení, „pobřeţí je tak vystaveno surovým útokům cunami“, coţ jsou „obludné“ a „zákeřné“ vlny „skryty zrakům i přístrojům“ a „vynořující se aţ na břehu“. I další popis zobrazuje „ostrá skaliska trčící z moře“ a „drsnou, rozervanou krajinu“, kterou navíc pokrývají i nevábné stopy lidského působení – barely od nafty, kusy betonu, zarostlé panely a pokroucené dráty. (Zvýrazněné hlásky jsou prostředky zvukomalby, které se – moţná i bezděky – vyskytují v popisu tohoto místa ke zdůraznění jeho nepřátelskosti). Jiné nehostinné prostředí najdeme v parku Serengeti (Pawlovská, Balajka 1991). Je to divočina, mezi níţ a člověkem není ţádná „bezpečná mříţ“, jsou tam krvelační ţraloci, komáři přenášející malárii, horko a vlhkost, tedy samé nástrahy a nebezpečí, které jsou podpořeny nepřítomností civilizačních vymoţeností jako silnice, sanitární zařízení a pitná voda. V ráji ani v takto nehostinné krajině většinou nenajdeme ţádné obyvatelstvo, obě jsou liduprázdné. U ráje je to výhoda, lidé by ho zničili nebo přetvořili a uţ by to nebyl ráj, naopak „peklo“ je liduprázdné, protoţe se v něm ţádným lidem nedaří. Příroda je zdroj Zdroje obţivy pro člověka původně všechny pocházely přímo z přírody. Postupně se mnoţství vyuţitelných přírodních zdrojů rozšiřovalo např. o kovové rudy nebo ropu, ale uvědomili jsme si také, ţe příroda kromě materiálů poskytuje i sluţby. Přehled toho, čeho nám můţe být 65
příroda zdrojem, najdeme opět v článku o Antarktidě (Bártl 1990). Antarktida (zastupující přírodu) „hraje prvořadou roli v rovnováze podnebí naší planety“ nebo „udrţuje současnou hladinu světového oceánu“. Ale člověk se ptal dál, „k čemu ta ledová poušť můţe být dobrá“, říkal si, ţe „pár milionů čtverečních kilometrů se mohlo hodit“. Na Antarktidě se nacházejí rozsáhlé surovinové zásoby, především ropa. Jelikoţ ale na Antarktidě neţil ţádný původní národ, který by kontinent vlastnil, dělaly si na tyto zásoby nárok okolní státy. Proto byla sepsána Smlouva o Antarktidě o společném správcovství, aby zdejší zdroje nemohly být nikým vytěţeny, neboť „lačnost po surovinových zdrojích, není-li včas utlumena, se obvykle zastaví aţ jejich vyčerpáním.“ Člověk je tedy pouze správce tohoto kusu přírody a v případě, ţe by došlo k rozhodnutí o vyuţívání jejích zdrojů, stala by se bitevním polem ekonomických zájmů. Dichotomie mezi metaforami příroda je autonomní svět a příroda je zdroj je zřetelně zachycena v souslovích:„Antarktický světadíl, země nikoho – a všech“ a „narušení drsné, ale zároveň křehké antarktické přírody“. „Země nikoho“ a „drsná příroda“ odkazují k přírodě ve smyslu vlastní jedinečnosti, vlastních pravidel a sil a k nezávislosti na člověku, naopak „země všech“ a „křehká příroda“ představují přírodu, kterou my lidé potřebujeme a musíme o ni pečovat a bránit její dosud nezničené části a i ona nás proto potřebuje. Jednotlivé části u obou výroků si tedy neodporují, kaţdý pouze zachycuje jednu metaforu a společně ukazují, ţe různé metafory mohou platit zároveň. K přírodě jako ke zdroji se přistupuje i v případě sporů o územní nárok na jiţní Kurily (Stejskal 1990). Do sporu o vlastnictví vstupují Japonsko a Rusko především proto, ţe zdejší vody jsou bohaté na ryby a území má politicky strategickou polohu. Příroda se můţe ale stát i zdrojem nebezpečným, opět v důsledku lidské aktivity. Pojednává o tom článek zpětně kritizující nepřipravenost civilní ochrany v případě černobylské havárie (Koubská, Švagrová 1990). Ačkoliv měla tato událost mnoho různých dopadů, článek diskutuje především dopady na zdraví lidí, pokud na přírodu, tak pouze jako na zdroj potravy pro člověka (kontaminovaná zelenina nebo maso). Diskutován je problém jaderných elektráren obecně, které se povaţují za ekologické „strašáky“, ale ve skutečnosti představují zlomek průmyslového znečištění přírodního prostředí, především např. ve srovnání s uhelnými elektrárnami. Příroda je zdroj, i pokud k ní přistupujeme s větším environmentálním ohledem (Jech, Braunová 1991), tedy pokud k výrobě elektřiny vyuţíváme alternativní zdroje. Jsou alespoň nevyčerpatelné a neškodí ţivotnímu prostředí oproti palivům fosilním, kterým hrozí vyčerpání. 66
Jedním z nejpalčivějších problémů na konci 80. let minulého století bylo zdraví lesů v České republice. Věnuje se mu hned článek v prvním čísle Reflexu (Fleyberk 1990a). Seznamuje s historií soukromého a následně i státního hospodaření v lesích, druhé vychází z předloţených argumentů jako nevhodné. Vystihuje to uţ samotný titulek článku „Ber kde ber“, v této metafoře se skrývá celá podstata problému, tedy vytěţit z lesa co největší ekonomický zisk bez ohledu na to, zda je uchována regenerační a reprodukční funkce lesa. Článek na toto sice upozorňuje a přiznává lesu i další neţ jen hospodářské funkce, tedy např. ještě vodohospodářské, půdoochranné, rekreační, hygienické a zdravotní, estetické a kulturní funkce, ale i pro ty je les zdrojem. Les na přelomu 80. a 90 let je v tomto článku prezentován jako zdroj vytěţený a zničený a to v důsledku špatného hospodaření státu. Lepším hospodářem by byl soukromý vlastník, který má na prospěchu vlastního hospodářství osobní zájem. Okrajově zmíněné metafory Takový je např. článek o biopotravinách (Braunová 1990). Kritizuje, ţe v Československu zatím nejsou obchody s bioprodukty. Člověka z přírody „vypudilo konzumní šílenství.“ Komunismus pěstoval pouze metaforu člověka jako vládce přírody a příroda mu slouţila jako továrna, ale je třeba si uvědomit, ţe v zemědělství se nic nevyrábí, nýbrţ chovají se zvířata a pěstují se rostliny. „Zemědělství se musí budovat jako jednotný ţivý systém, přesněji řečeno agroekosystém, jehoţ modelem je příroda.“ Příroda tedy nemá být dále chápána jako továrna, ale jako organismus (jednotný ţivý systém) a rovněţ jako model (Verhagenovské měřítko), podle kterého máme uspořádat naše zemědělství. Jindy příroda poslouţila jako laboratoř, jako např. po černobylské havárii, která se samozřejmě povaţuje za katastrofální případ. Tehdy se však daly dobře zkoumat cesty šíření radioaktivních látek v ţivotním prostředí (Koubská, Švagrová 1990). Poslední metafora vzniká v souvislosti se stavbou vodního díla Gabčíkovo, o jehoţ stavbě bylo rozhodnuto za socialismu (Bajgar 1991). Inţenýři chtěli spoutat Dunaj a získat nad ním kontrolu, aby fungoval jako stabilní zásobárna vody a pro výrobu hydroenergie, bez ohledu na to, zda jsou takové zásahy dobré i pro přírodu. Příroda se tak musela sehnout jako poslušná sluţka a plnit všechna přání svého pána. Článek tento politický přístup kritizuje, proto v článku vzniká negace metafory příroda je sluţka.
67
3.2.2 Období 2008-2010 V druhém sledovaném období byly zjištěny následující metafory přírody. Zvíře je člověk Příběh dvou toulavých psů zachycuje fotoreportáţ z Bukurešti (Tesař 2009). Dva psi jsou antropomorfizováni jako tuláci nebo bezdomovci. Reportáţ je psána z pozice psa. Fena říká: „odkoukala jsem od lidí…“, „ţebráme…“, „na lidi neútočím, je to výhodnější“ (projevuje se jako vypočítavá). „My máme pěknej ţivot a ţijeme ho naplno.“ Po čase se reportér za psy do Bukurešti vrací (Tesař 2010) a psí příběh pokračuje: „V zimě máme my a lidi zase něco společného: chceme být v teple.“ V ostatních článcích je představena negace metafory zvíře je člověk, najdeme ji v článcích z druhého období celkem často, resp. časopis zachycuje tuto metaforu ve společnosti a sám se k ní staví kriticky. V jednom článku (Tesař 2008) jsou popsány netradiční chrtí závody. Běhání „za střapečkem“ je pro psy zábavnější neţ běhat tradičně v oválu, je to také zdravější pro psí těla, zajímavější pro jejich psychiku. Psí sportování má všechny atributy sportu člověčího, má svá pravidla, zásady, systémy, licence. Článek to vše shledává jako nesmyslné, ale podotýká, ţe „to funguje“. Stejně vyznívá i článek o zvířecích pohřbech (Kovář 2008). Kafilérie je nedůstojný odchod ze světa pro člena rodiny (nejčastěji psa), proto se můţe rodina rozhodnout zvíře pohřbít. Pohřeb proběhne včetně obřadu s hudbou, samozřejmostí je rakev a různé druhy uren. Článek se nad těmito praktikami pozastavuje, neboť zvíře přeci jen není člověk. Další článek je opět k tomuto trendu ve společnosti kritický (Tomanová, 2008). RNDr. Frynta v rozhovoru s autorkou, uvádí, ţe „do okolních bytostí, které nazýváme ‚němými tvářemi„, promítáme vlastní pohled na svět“. Podle něj ale zvířata v přírodě neznají volný čas, hra je v přírodě nastřádání energetických přebytků nebo trénink na nečekané události. V něčem se ale zvířata člověku mohou podobat, některá zvířata jsou schopna spolupracovat s jinými druhy třeba kvůli obraně, jiná zvířata zase dokáţou lhát: „Například sýkorka zjistí, ţe je u krmítka plno, a tak vydá poplašný signál, ţe se blíţí dravec. Ostatní uletí a ona se naţere. Na druhou stranu jí ten podvod těţko prokáţete jako úmyslný.“ Článek tedy opět vyznívá tak, ţe zvíře není člověk. Stejný přístup si zachovává i následující článek o alternativní medicíně, homeopatii, která se pouţívá uţ i při léčbě zvířat (Hamplová 2009). Zvíře (konkrétně pes) trpí nějakým neduhem a je léčen jako člověk, lékař se ptá, zda „chlupáč někdy neprodělal angínu“. Pozitivní výsledky homeopatie 68
při léčbě zvířat se vysvětlují i jejich podobností s člověkem. „Proţívají emoce, stresy a stejně jako člověk reagují na vnější podněty, tedy na naše jednání a chování. Laskavý, mírný přístup ke zvířeti má stejný placebový efekt jako u člověka.“ Autorce článku však „celá věc přijde naprosto ujetá.“ Příroda je ráj Metaforu přírody jako ráje najdeme v článku o umění (Volf 2008). Pojednává o osudovém setkání malířky Lomové s pralesem, oceánem, přírodou ještě odolávající zásahům civilizace, o jejím malířském pokusu „zpětně se promalovat do míst, kde je… hezky. Ostatně jeden z obrazů se jmenuje Ráj.“ Z jejích pláten dokonce zmizeli lidé 26 , nebo zůstali jen jako okrajové prvky kompozice. To podporuje tuto metaforu, neboť jak jsme jiţ uvedli jinde, představa ráje lidi většinou neobsahuje. V pralese „palčivě cítíme, ţe je tady opravdu cosi, co přesahuje naši běţnou existenci.“ Jindy k poničení rajské přírody jiţ došlo. Tomu se věnuje článek o Galapágách (Kadlecová 2009). „Galapágy jsou unikátní díky exotické flóře a fauně“, jsou tam „dochované zbytky přírody“, k nimţ patří i druhy jako leguáni nebo ţelvy sloní. Turisté „přijedou obdivovat krásu kouzelných ostrovů“, ale jsou zděšeni nedbalostí a necitlivostí k přírodě místních obyvatel. Endemické populace ničí zavlečené druhy, např. potkani „decimují“ čerstvá novorozeňata ţelv sloních. Ţelvy uţ jsou nyní lépe opatrovány, ale otázkou zůstává, jak „odstřelit a sterilizovat nevítané druhy hmyzu“. Základy environmentální nerovnováhy na ostrovech poloţili podle autorky jiţ první osadníci. Opět se objevuje představa ráje bez lidí, jakmile ho začnou lidé obydlovat, dochází k jeho pomalé likvidaci. Vzniká tak obava, ţe Galapágy ovládnou hotely pro turisty a „po leguánech bude veta“. Domorodci si však uvědomují, ţe kdyţ zdejší přírodu zničí, nebudou ani turisté, ani peníze. Svůj přírodní ráj zneuţívají také domorodci v Indii (Lukeš 2008). Nesnaţí se o zásadní věci v ochraně přírody, ale lpí na tom, co je politicky zajímavé, tedy pronásledují bílé bohaté západní vědce, jak se přesvědčili i čeští entomologové, kteří zde byli zatčeni. Pro lidi ze zemí západního světa jsou některé oblasti povaţovány za rajské, ale pro místní domorodce představuje příroda zdroj obţivy nebo zisku, „příroda je pro tuto šestinu lidstva historicky nepřátelská“.
26
Lidé jinak patří ke stěţejním tématům, která autorka ztvárňuje ve své tvorbě.
69
Zvíře je nepřítel Některé organismy vyvolávají u člověka choroby, člověk je proto povaţuje za nepřátele, i kdyţ tyto organismy nemají ţádné nepřátelské úmysly, řídí se jen svým instinktem. V jednom článku je jako nepřítel popisován prvok toxoplasma (Hudema 2008). Je to „nezvaný host“, „nebezpečný parazit“, „cizopasník, který manipuluje s člověkem mnohem rafinovaněji, a dokáţe ho přinutit dokonce k sebevraţednému chování“. Chování parazita povaţujeme za zákeřné, jako bychom s ním vedli bitvu nebo s ním závodili, a tak kaţdý máme své strategie. „Závod s parazity byl podle některých vědců jedním z hlavních důvodů evoluce, která vedla nakonec ke vzniku lidstva.“ Za nepřítele je povaţován špaček, který maří sklizeň vína, nejlepší obrana proti němu je „odstřel“ (Dědek 2008). Jinou moţností je vyuţít dravce, aby špačky odháněli, dravci se pak díky své pomoci člověku mohou stát jeho přítelem (Dědek 2008). Častým nepřítelem člověka jsou také hadi a pavouci, z nichţ mají mnozí dokonce fobie (John 2009). Tato fobie vznikla na evolučním základě, protoţe tito tvorové mohou být člověku nebezpeční, „v lidské kultuře často představují zlo“. Zvíře je věc nebo hračka V některých kulturách zvířata slouţí jako hračky pro děti z bohatých rodin (Hudema 2009). Na kuvajtském trhu se pro děti prodávají nabarvená zvířata, část jich nepřeţije rovnou kvůli nabarvení, ostatní brzy utrápí děti. Kuřata mají usekaná křídla, aby neuletěla, někteří lidé si pořizují celou soukromou ZOO. Zvíře tak slouţí pro zábavu nebo jako demonstrace sociálního statusu. Autor tuto metaforu podává jako nepřípustnou, článek tedy obsahuje negaci této metafory. Stejně tak autor jiného článku odporuje metafoře zvíře je věc (Doleţal 2009), podle které jednají státní úředníci. Nová vyhláška o chovu nebezpečných zvířat totiţ nařizuje čipovat i příliš malé tvory, pro které představuje nebezpečí a bolest. „Pro úředníkaochranáře není aţ zas tak důleţitá příroda nebo zvířata, závazné jsou evidenční knihy, papíry a databáze, ve kterých jsou ona zvířata evidována“ jako věci. Autor článku se rozhodl svého malého hada nečipovat, kdyţ viděl, „jak je ta jehla vůči hadímu tělíčku brutální“.
70
Příroda je organismus Článek nepopisuje přímo přírodu, ale přírodu zprostředkovanou skrze výtvarné dílo Tomáše Císařovského (Volf 2009). Císařovský maloval Island, zemi „s otevřeným masem“, kde není „takřka ţádná vegetace a Země je tak i morfologicky odhalená“, autor tak můţe pronikat do podstaty přírodních scenérií. Linie v obraze popisuje jako táhnoucí se jako ţíly, coţ je další fyziologický termín konstruující tuto metaforu. Příroda je zdroj Pod zdrojem z přírody si nejčastěji představíme kovy, ropu, léčivé látky nebo jiné materiály, příroda ale můţe poskytovat i nové zdroje potravy (Hádková 2009). Článek pojednává o entomofagii – vyuţití hmyzu v potravě. Dříve byl hmyz nepřítel, odporný a nepoţivatelný, nyní se z něj stává zdroj energie pro člověka: „Podle OSN hmyz představuje stravu bohatou na ţiviny a jeho pojídání by mohlo přispět k trvale udrţitelnému rozvoji.“ Příroda jako zdroj vystupuje také v otázce znovuobnovení těţby, resp. „dobývání“ „zásob uranu“ v Podještědí (Gerbert 2009b). Při nové těţbě by se muselo opět vyuţít chemické louţení půdy, ale to se nelíbí místním starostům. Ti totiţ vnímají zdejší krajinu jako oběť těţby, pacienta, který se „dodnes z těţby nevzpamatoval“. Kdyby se vzpamatoval, mohl by se pravděpodobně opět proměnit ve zdroj. Zdrojem mohou být také vinné hrozny, které se člověku snaţí ukrást špačci (Dědek 2008). Pokud by byl zdroj zdecimován, nebylo by z čeho vyrobit víno. Příroda je člověk V rozhovoru s profesorem Miroslavem Kutílkem, odborníkem na klimatické změny, je příroda pojímána jako člověk, který má svou vůli nezávislou na jiných (Cvrček 2009b). Náhlé změny klimatu nám podle tohoto odborníka nehrozí, jsou to důsledky přírodních cyklů, „ona to dělá příroda“, máme dominantnější faktory neţ vliv antropogenního CO 2, jako např. sluneční aktivitu. Na jedné straně tedy máme člověka, aktivního ve vypouštění CO 2, na druhé straně máme aktivní Slunce, které má také sílu ovlivnit klima. Personifikovaná příroda si dělá, co se jí zlíbí, jejímu chování nerozumíme a ze stejného důvodu nevycházejí ani klimatické předpovědi. Navzdory zprávám o globálním oteplování moţná přichází malá doba ledová, jak uvádí další článek (Cvrček 2009d). To se můţe stát v důsledku neočekávaně nízké sluneční 71
aktivity. „Slunce se ne a ne probrat“. Vidíme tedy personifikaci výjimečného přírodního jevu. Současně se děje cosi vymykajícího se pozorovaným trendům, co v praktickém důsledku přináší argumenty proti globálnímu oteplování a dochází ke zpochybňování některých vědeckých teorií a postupů. Příroda je nepřítel Ve druhém období se objevují články, kde je příroda vykreslena jako nepřátelský ţivel, který maří plány člověka nebo ničí jeho výtvory, třeba v podobě povodní (Gerbert 2009). „Kvůli klimatickým změnám se Česko musí sţívat s destrukčním ţivlem“. Při povodni ţivly jako by přímo běsnily, „řeka odnesla a zmuchlala auta“, přívalový déšť byl „zodpovědný za noc strávenou na střeše“. Po této zkušenosti pak představuje nevyzpytatelnou hrozbu: „Stačí, kdyţ začne pršet, a my se takhle třesem“, říkají obyvatelé ve strachu z toho, kdy příroda znovu neočekávaně udeří. Důsledky povodně byly závaţné také proto, ţe koryta mnoha řek byla neudrţovaná, v nezaneseném korytě bychom mohli udrţet ţivel na uzdě. Jako nepředvídatelný a záludný ţivel se příroda představila při výbuchu Islandské sopky (Cvrček 2010d). Výbuch vulkánu Eyjafjallajökull „zkomplikoval ţivot“ celé Evropě. Nelétala letadla, vázla přeprava osob i zboţí. Odborníci nedokáţou předvídat zemětřesení dlouho dopředu, ani odhadnout dobu chrlení popela. Vulkán můţe „probudit k ţivotu další sopky“ (Cvrček 2010b). Příroda představuje hrozbu naší společnosti, neboť můţe zasáhnout do našich hladce fungujících společenských systémů. Aby naše společnost mohla dobře fungovat, potřebovali bychom umět přírodní děje předpovídat, ale to se zatím nedaří, „děje jsou prostě příliš sloţité“. Čím více jsme tedy na přírodě závislí, tím více si uvědomujeme, jak je nevyzpytatelná a ţe ji nemůţeme ovlivnit. Kritiku současného způsobu ţivota, kdy je příroda chápána jako nepřítel, přináší postřeh Pavla Maurera (Maurer 2009). Děti podle něj vnímají kopřivy jako nebezpečné a záludné rostliny, i kdyţ takové nejsou. Sám se domnívá, ţe „je dobré znát přírodu, od níţ se stále máme co učit“ (příroda je poučující matka nebo model), ale ve chvíli, kdy povaţuje vysazování růţí na vinohrady, protoţe „růţe citlivě reaguje na případné nemoci, plísně, cizopasníky či jiné škůdce“, proti nimţ „je třeba rychle zasáhnout“, za akt přátelství člověka a přírody, prozrazuje, ţe některé organismy také povaţuje za nepřátele.
72
Zvíře je herec Tato metafora je sice zprostředkována skrze další médium, ale i takovým jsme se jiţ věnovali. Francouzský reţisér natočil dokument o zvířatech, který není jen krásný a zajímavý, jako tento typ dokumentů bývá, ale není ani nudný (Křivánková 2009). „Jeho film Zamilovaná zvířata je totiţ nejen plný unikátních záběrů, ale je i vtipný. Reţisér v něm zachytil desítky zvířecích druhů při námluvách i během konzumace sexu.“ Ptačí tance jsou při námluvách rafinované a sloţité jako baletní představení. Zvířata jsou antropomorfizována jako herci. Láska, zamilovanost, námluvy, rafinovanost, baletní představení jsou všechno pojmy vztahující se k lidskému světu. Se zvířaty jako herci byl natočen film, ve kterém, navíc vtipně, předvádí své „umění“. Příroda je mazlíček Zelená architektura, tedy domy, které jsou šetrné k ţivotnímu prostředí, má být taková, aby „nešla přírodě proti srsti, ale hladila ji tak, ţe nepocítí, ţe jí někdo hladí“ (Volf 2008).
3.2.3 Srovnání metafor z obou období Do roku 1989 nepatřilo téma ochrany přírody a ţivotního prostředí mezi témata politicky vhodná, o problémech v této oblasti se spíše mlčelo. Po roce 1989 však došlo k velkému otevření se naší společnosti. Do diskusí se dostala především právě témata, která byla dříve zakázaná, proto po nich byla největší poptávka. S otevřením hranic bylo lidem umoţněno cestovat a poznávat vzdálené krajiny a exotickou přírodu, proto i média přinášela nejrůznější cestopisy a reportáţe. Články z let 1990 a 1991 se snaţily plnit idealistické vize o tom, jak bude společnost environmentálně uvědomělá, a byly plné ekologického nadšení. V dnešní době jiţ jsou na trhu specializované časopisy pro cestovatele nebo milovníky přírody a mnozí mají také osobní poznatky z cestování, v denících nebo týdenících proto uţ nejsou podobné články pro čtenáře dost přitaţlivé. Také v ochraně přírody můţeme u nás zaznamenat vývoj. Byly přijaty nové zákony a díky tomu u nás skokově došlo ke zlepšení kvality ţivotního prostředí. Kromě několika málo oblastí tak jiţ občané nepovaţují tyto problémy za závaţné, tudíţ i v médiích je jim věnováno méně
73
prostoru. Politici a ekonomové se věnují spíše dílčím politickým řešením, jejich efektivnosti a finančnímu zabezpečení. O způsobu, jakým se v dnešní době ve společnosti projednávají témata ţivotního prostředí, referuje přiléhavě článek Pavla Taněva (Taněv 2008). Nevede se řádná celospolečenská debata, protoţe lidé jsou rozděleni na více či méně si odporující skupiny, které se mezi sebou dlouhodobě vedou spor, z hádky „vykrystalizuje jedno zástupné téma, jakýsi smrtelný hřích číslo jedna, o nějţ se vedou největší tahanice, vstupuje do politických rozhodnutí a vede k praktickým krokům,“ jak můţeme nyní pozorovat asi nejlépe u problému globálních změn klimatu. Opatření jsou často pouze částečná a nedostatečná, neboť na koncepčních a dlouhodobých řešeních není moţné se shodnout. O tom vypovídají i sledované články z Reflexu. Zatímco v prvním období jsme vyřadili osm článků, které s přírodou nebo ţivotním prostředím sice souvisely, ale pouze nepřímo, neboť se týkaly především kritiky politického reţimu, který skrze poškození ţivotního prostředí umoţnil a tajil způsobování mnohdy závaţných zdravotních obtíţí obyvatel (především v důsledku znečištěného vzduchu, jedovatých látek v okolí továren nebo z nevhodně uloţeného radioaktivního odpadu), v druhém období jsme vyřadili patnáct takových článků, tedy téměř dvakrát více. Tyto články referovaly především o výhodách nebo nevýhodách a moţných důsledcích jednotlivých ekonomických a politických opatření, která měla přinést konkrétní ekologické výsledky. Často si však redaktoři neodpustili úškleb nebo ironickou poznámku týkající se toho, kdo nakonec na těchto krocích vydělá, nebo toho, ţe zákon či opatření nakonec povede k přesně opačným důsledkům, neţ kvůli kterým byl připraven. Tak např. program Zelená úsporám můţe nakonec přinést „méně ekologické chování“ (Cvrček 2009f), jinde se dočteme, ţe „boj s klimatem tak dosud především přinesl stovky miliard eur do rukou politiků a úředníků. Těţko tedy očekávat změny“ (Cvrček 2009e). Mnohdy dochází k paradoxním situacím, jako např. ţe „všichni vidí, ţe politika biopaliv je vzhledem ke svým cílům nesmyslná, je však prakticky nemoţné ji zrušit“ (Cvrček 2010a ). Politika odpadového hospodářství zase vede k otázce, zda si budeme všichni „povinně vést evidenci o svém odpadkovém koši“ (Cvrček 2009a). Diskutuje se tedy převáţně to, co a pro koho je nejvíce ekonomicky přínosné a jakou zátěţ (nejčastěji finanční) to bude znamenat pro občana. Změna v celkovém přístupu Reflexu je dobře ilustrována ve srovnání dvou článků, které s odstupem téměř dvaceti let referují o jednom tématu – biopotravinách. Článek z roku 1990 kritizuje zemědělské postupy, jaké se pouţívaly před rokem 1989 (Braunová 1990). Tehdejší politický reţim povaţoval přírodu za továrnu na výrobu potravin bez ohledu na její 74
stav. V bioproduktech autorka článku spatřovala moţnost návratu k přírodě, její představa byla taková, ţe zemědělství má fungovat v rovnováze s přírodou, jako jeden ţivý organismus, u nějţ je důleţité, aby všechny jeho části byly v dobrém stavu. Oproti tomuto idealistickému přístupu v roce 2009 (Hamplová 2009) místo o harmonii s přírodou čteme o biošílenství, které se vyznačuje pouze tím, ţe je drahé. Přesto se mu však podařilo proniknout z potravinářství i do jiných oblastí, máme „biojahody, bioslivovici, biopleny, biotextil, biokrmivo“ pro domácí mazlíčky a další „bioptákoviny“. K tomu došlo proto, ţe bio je především móda („být bio je zkrátka in“) a marketingový tah, neboť paradoxně některé bioprodukty vůbec nemusí být ekologicky příznivé, pokud se dováţejí z dalekých států. „Bionadšenci“ uţ mají dokonce své označení - LOHAS (Lifestyles of Health and Sustainability). Tito LOHAS však „vidí obvykle jen vakuově zabalený kus svíčkové a chemicky neošetřovaná pole míjejí ve svých luxusních hybridních automobilech.“ Vidíme tedy, ţe ideály ohledně biozemědělství a biopotravin se za necelých dvacet let proměnily v pochybnosti o tom, čemu (komu) biopotraviny slouţí, ne-li přímo v pocit zklamání a zmaru z toho, ţe snahy o zlepšení ţivotního prostředí stojí mnoho finančních prostředků, ale nevedou ke zřejmým výsledkům. Z toho pramení také skepse nad tím, zda má smysl se podobnými tématy vůbec zabývat a snaţit se dojít k nějakým změnám. KVANTITATIVNÍ SROVNÁNÍ Poměr článků o přírodě a ţivotním prostředí dosáhl počtu 31 článků v prvním období ku 43 článkům ve druhém období. Poměr počtu článků z obou období, ve kterých je příroda přímo tematizována a vyskytuje se v nich metafora přírody, jiţ ale není tak velký, 23 za první období ku 28 za druhé období. Tento výsledek se tedy vymyká očekávání, kdyţ ve druhém období bylo ve stejném počtu čísel nalezeno více článků o přírodě i více článků o přírodě obsahujících její metaforu. Pro srovnání je ale také třeba uvést, ţe články v prvním období měly větší rozsah co do počtu stránek neţ články z druhého období. V prvním období se nejčastěji vyskytovaly články, které zmíněným tématům věnovaly tři aţ čtyři strany, ve druhém období se nejčastěji vyskytovaly články o přírodě na jedné aţ dvou stranách. Ve výsledku první období věnovalo těmto tématům více stran (112)27 neţ druhé období (97), i kdyţ počet článků byl v prvním období niţší. 27
Zjištěno podle počtu stran ze seznamu analyzovaných článků.
75
Následující tabulky obsahují přehled článků o přírodě a metaforách přírody v jednotlivých číslech. První sledované období, Reflex č. 1/1990 – č. 53/1991
Celkem za první sledované období 31 článků, z toho 23 s metaforou přírody.
76
Druhé sledované období, Reflex č. 35/2008 – č. 17/2010
Celkem za druhé sledované období 43 článků, z toho s metaforou přírody 28 článků.
77
SROVNÁNÍ NA ÚROVNI METAFOR Teoretická část nám poskytla zásobu různých metafor, některé přírodu personifikovaly (matka, hospodyně, ţena ukrývající tajemství, marnotratná ţena), jiné odkazovaly k lidským činnostem (kniha, hudba, divadlo, umění, památka, měřítko), další k různým místům nebo oblastem (zásobárna, ostrov, zahrada, divočina, domov) a jiné se zaměřovaly na celkové uspořádání a funkčnost (strom, organismus, přírodní řád, síť, stroj, systém). Očekávali jsme, ţe druhé období bude chudší jak na mnoţství článků s tematikou přírody nebo ţivotního prostředí, tak na počet metafor. Přesto jsme předpokládali, ţe se celkově budou v obou obdobích vyskytovat mnohé z metafor, které jsme získali rešeršemi v literatuře. Dále bylo moţné očekávat, ţe v prvním sledovaném období budou převládat metafory, které zdůrazňují cennost přírody pro její rozmanitost, krásu a svébytnost a nutnost dobrého vztahu člověka k ní, nad metaforami, která předvádějí přírodu jako zdroj nebo zásobárnu materiálů, nebo kladou důraz na její uspořádání a funkčnost. U těchto metafor jsme naopak předpokládali, ţe budou v důsledku ekonomického rozvoje převládat ve druhém období. Zaznamenali jsme však výskyt pouze následujících případů: příroda je tajemství, zdroj, měřítko, organismus, přítel a nepřítel. Nalezli jsme ale i další metafory, které se nevyskytovaly v teoretické literatuře: zvíře je člověk, zvíře je přítel, zvíře je dítě, zvíře je herec, zvíře je věc nebo hračka, příroda je člověk, příroda je pacient, příroda je autonomní systém, příroda je ráj a příroda je peklo. Dále se v malé míře vyskytly metafory: příroda je sluţka, příroda je mazlíček, příroda je bohatství, příroda je laboratoř a příroda je model. Předpokládali jsme, ţe pro srovnání metafor vyuţijeme Keulartzovu tabulku (viz str. 41), ale po zjištění, jaké metafory se ve zkoumaném materiálu vyskytly, se ukázalo, ţe její aplikace není vhodná, neboť metafory jsou odlišné, a tedy neporovnatelné. Přehled metafor, které a jak často se vyskytovaly v obou obdobích, předkládá následující tabulka č. 6. V tabulce jsou u některých metafor uvedena dvě čísla, např. 6/1, to znamená, ţe příslušná metafora se v daném období vyskytla šestkrát a jednou se vyskytla její negace. Pokud je uvedeno jedno číslo, metafora se tolikrát vyskytla pouze ve své pozitivní podobě (např. příroda je nepřítel). Pokud je uvedena pomlčka, metafora se nevyskytla vůbec. Negace metafory předpokládá, ţe autor článku zachycuje u určitých společenských skupin výskyt nějaké metafory, kterou poté ve svém textu zpochybní. Např. autor zaznamená, ţe někteří lidé pohřbívají svá domácí zvířata, jako by to byli lidé. Zachycuje tak metaforu 78
zvíře je člověk, ale jemu samotnému připadá chování člověka ke zvířeti v důsledku této metafory neadekvátní, coţ vyjádří ve svém článku, a vznikne tak negace metafory zvíře je člověk. Nemůţeme však říci, ţe vytváří metaforu zvíře není člověk, neboť by to nebyla metafora. Tabulka je rozdělena na dvě části. V horní části najdeme metafory zvířat a přírody jako člověka nebo konkrétnějších rolí člověka. (Zvíře jako nepřítele nezahrnujeme pod souhrnnou metaforu zvíře je člověk, i kdyţ by tam logicky patřila. My se ale zaměřujeme na vlastnosti, které jednotlivé metafory zdůrazňují, metafora zvíře je člověk pracuje s lidstvím u zvířete, kdeţto metafora zvíře je nepřítel se zase zaměřuje na to, co pro člověka přináší mít nepřítele). V dolních řádcích zase najdeme metafory, které přirovnávají přírodu k věcem, místům (i imaginárním) nebo stavům. U obou těchto skupin je také uveden celkový počet jejich výskytů v obou obdobích. Při pohledu na tabulku je patrné, ţe rozmanitost antropomorfních a personifikačních metafor je v prvním období menší, i kdyţ jejich celkový počet není o mnoho niţší neţ ve druhém období (13 plus 2 negace ku 14 plus 5 negacím). To způsobuje především metafora zvíře je člověk, která je nejpočetnější metaforou vůbec.
79
Tabulka č. 6 – Porovnání metafor přírody v časopisu Reflex v letech 1990-1991 a 2008-2010
Metafory
Výskyt v 1. období
Výskyt ve 2. období
Antropomorfní a personifikační
celkem 13/2
celkem 14/5
Zvíře je člověk
6/1
2/4
Zvíře je přítel
2
1
Zvíře je nepřítel
-
3
Zvíře je herec
-
1
Zvíře je dítě
1
-
Příroda je člověk
-
2
Příroda je pacient
4
1
Příroda je nepřítel
-
3/1
Příroda je mazlíček
-
1
Příroda je sluţka
0/1
-
19
7/2
Příroda je organismus
1
1
Zvíře je věc/hračka
-
0/2
Příroda je bohatství
1
-
Příroda je autonomní svět
2
-
Příroda je tajemství
2
-
Příroda je ráj
4
3
Příroda je peklo
2
-
Příroda je zdroj
5
3
Příroda je laboratoř
1
-
Příroda je model
1
-
Jiné neţ antropomorfní a personifikační
Vysvětlivky: Číslo znamená počet výskytů metafory v daném období, číslo za lomítkem značí počet výskytů negací příslušné metafory, pokud je uvedena pomlčka, metafora se nevyskytla vůbec.
80
Antropomorfní a personifikační metafory Metafora zvíře je člověk se v prvním období vyskytla šestkrát a jednou jako negace, ve druhém období byla také početná, vyskytla se celkem šestkrát, ale z toho čtyřikrát jako negace. V prvním období bylo také zvíře dvakrát zachyceno jako přítel. Příroda ani zvíře jako nepřítel nebyly v tomto období prezentovány ani jednou, na rozdíl od druhého období, kdy zvíře bylo jako přítel zobrazeno pouze jednou (a to tehdy, pokud člověku v něčem pomáhá), zvíře jako nepřítel bylo představeno třikrát, stejně jako příroda jako nepřítel. Pouze jednou byla ve druhém období uvedena negace metafory příroda je nepřítel a jednou metafora příroda je mazlíček. Ve druhém období se dvakrát objevila negace metafory zvíře je věc nebo hračka. Z tohoto je patrné, ţe došlo k významnému posunu od vnímání zvířete jako člověka a přítele k situaci, kdy příroda a zvířata jsou vnímány spíš jako nepřátelské a člověk je nevpouští do svého prostoru. Zároveň si je ale vědom toho, ţe zvíře není věc nebo hračka, a takové chování, které přistupuje ke zvířatům jako k věcem nebo hračkám a způsobuje jim bolest a utrpení, povaţuje za nepřípustné. Pokud ale zvíře vysloveně netrpí, můţe být vyuţito k zábavě. Některé konkrétní druhy (pavouci, hadi, špačci, co kradou bobule, parazitické organismy) jsou vnímány jako nepřátelské, i kdyţ k člověku nechovají negativní a vlastně vůbec ţádné city. Snaha, patrná v prvním období, o to, aby se člověk sţil s ostatními druhy a vnímal je jako sobě rovné, jako své druhy, se proměnila v přístup, kdy člověk se vůči zvířatům vymezuje a je s nimi ochoten komunikovat jen tehdy, pokud mu jsou uţitečná. Příroda jako mazlíček vytváří na první pohled dojem pozitivního vztahu člověka k přírodě, avšak pokud chceme novou architekturou přírodu jemně „hladit po srsti, aby nepoznala, ţe ji někdo hladí“, je to spíš výraz domýšlivosti člověka, který je pyšný na své dílo a od ochočené přírody očekává pochvalné vrnění. Příroda však jistě nečeká na to, aţ ji bude architekt hladit po srsti. Z proměny v personifikačních metaforách přírody můţeme usoudit na „osamostatnění se“ přírody, oddělení nebo vzdálení se od člověka (nebo naopak). V prvním období byla příroda čtyřikrát personifikována jako pacient, který potřebuje lidskou pomoc. Člověk jako by si byl více vědom poškození přírody v důsledku hospodaření socialistického reţimu a povaţoval za nutnost co nejrychlejší řešení problému. V jiném článku upozorňoval autor na skutečnost, ţe příroda není sluţka, jak se dřívější politici domnívali, ale zaslouţí si právě naši pozornost a péči. Pozornost a péče, jakou člověk věnuje dítěti, byla v prvním období věnována i zvířatům v zoologických zahradách. 81
Ve druhém období byla příroda za pacienta označena pouze jednou a okrajově, za pacienta, který se „dosud nevzpamatoval“. Metafory příroda je člověk a příroda je nepřítel se v prvním období neobjevily ani jednou, oproti tomu ve druhém období dvakrát resp. třikrát. Články z druhého období zdůrazňovaly u přírody – člověka vlastní vůli, nezávislost a aktivitu, která v jiných třech článcích přerostla v hrozbu pro člověka, a příroda se tak pro něj stala nepřítelem. Z churavého pacienta nebo dítěte závislého na lidské pomoci a péči se příroda stala samostatnou osobností a člověka přerostla tak, ţe se obává jejích vrtochů. Pokud přírodu někdy uzná za pacienta, pak takového, který je ponechán svému osudu a záleţí jen na jeho silách, jestli se vzpamatuje. Po srovnání výskytu uvedených metafor můţeme pozorovat, ţe došlo k jakémusi metaforickému „oddělení světů“ člověka a přírody. Toto oddělení světů jako by přímo zachycoval článek, který jako jediný přináší negaci metafory příroda je nepřítel a ve kterém se dočteme, ţe dnešní děti, které tráví většinu volného času doma u počítače (ve svém světě) a po dlouhé době vyjdou do přírody (do jejího světa), vnímají i obyčejné kopřivy jako záludné nepřátele. Jiné neţ personifikační metafory Dále se budeme zabývat ostatními metaforami, které přírodu nepersonifikují, ale objevují v ní jiné kvality. Na přechodu mezi těmito dvěma oblastmi metafor se ještě nachází metafora příroda je organismus. Ve článku z prvního období mělo jako jeden organismus fungovat zemědělství společně s přírodou. Ve druhém období je tato metafora zprostředkovaná skrze výtvarné umění. Ten, který v krajině vidí odkryté části organismu, je primárně umělec a organismus zachycuje obrazem. Časopis si pak všímá zajímavého uměleckého díla, ale sám organismus v přírodě nenachází. V prvním období se vyskytují následující nepersonifikační metafory: příroda je autonomní systém, tajemství, ráj, peklo, zdroj, laboratoř a model. Z těchto metafor se ve druhém období objevily pouze příroda je ráj a příroda je zdroj. Autoři článků v prvním období vnímali více různých „tváří“ přírody, a tak se úzce nezaměřovali pouze na některé z nich. První období si všímá i odvrácených „tváří“ přírody – přírody jako pekla, nehostinných krajin, kde se člověk necítí vůbec dobře, ale přírodu za to neodsuzuje a nepovaţuje ji hned za nepřítele. Podobný je přístup člověka k přírodě jako k autonomnímu systému, nezávislému na člověku. Člověk ho dobře nezná, proto ani nedokáţe předvídat, jak se bude chovat, a proto můţe pociťovat strach nebo obavy o zdraví, ţivot nebo majetek. 82
Zároveň ale k němu přistupuje s respektem. Druhé období pracuje s pojetím přírody jako autonomní síly také, avšak převádí ji jiţ do role nepřítele, který svou nevypočitatelností maří lidské snaţení. Ve druhém období, tedy v naší současnosti, jako kdyby příroda ani jiţ neměla ţádná tajemství, coţ by se mohlo stát tak, ţe jsme je buď jiţ všechna objevili, nebo nás jednoduše nezajímají. Naopak tak před dvaceti lety mohla příroda fungovat jako laboratoř, která pomáhala tajemství odkrývat, nebo jako model hodný následování (konkrétně pro uspořádání zemědělství). Také představovala jistý druh bohatství. Bohatství je třeba si váţit a někdy o něj bojovat, buď pokud ho chceme získat, nebo pokud ho nechceme ztratit. Ve druhém období se ale příroda jako bohatství neobjevuje, jako by tedy nebylo čeho si váţit a za co bojovat. Téměř shodný je v obou obdobích počet metafor, které nám přírodu překládají jako ráj, jako krásné prostředí. V obou obdobích jsou jako ráj pojímány jen určité oblasti nedotčené civilizací s tím rozdílem, ţe „rájům“ v prvním období poškození, znečištění nebo likvidace teprve mohou hrozit, a je proto třeba je zachránit v původní podobě pro další generace, ale „ráje“ v druhém období jiţ člověk negativně poznamenává. Jedním takovým uţ rozsáhle poničeným rájem je souostroví Galapágy, druhým příroda v Indii. V obou případech tyto oblasti poškozují domorodci, kteří zdejší přírodu vnímají pouze jako zdroj obţivy. Ráj totiţ tyto krajiny představují pouze pro člověka z naší (západní) společnosti. Jeden ráj je v druhém období znovuobjeven a zprostředkován opět díky výtvarnému umění, díky malířce, která se „zpětně promalovala do míst, kde je… hezky“. Z výše uvedeného vzniká otázka, zda nepoškozený ráj neexistuje, nebo zda jen není hoden naší pozornosti, dokud není poškozován, nebo dokud nám jeho krásu někdo nezprostředkuje. Druhou téměř shodně se vyskytující metaforou v obou obdobích je příroda je zdroj. V prvním období se surovinové zásoby nacházejí na území s nevyjasněnými majetkovými nároky (Antarktida, souostroví Kurily), ale autoři článků povaţují za lepší, pokud se zdroje nebudou těţit, neboť by stejně časem došlo k jejich vyčerpání. Jindy se objevuje příroda jako zdroj kontaminovaný v důsledku jaderné havárie. Nediskutují se negativní vlivy na přírodu jako takovou, ale jako na zdroj potravy pro člověka, jehoţ zdraví můţe být následně ohroţeno. Přírodu za zdroj povaţuje i článek o zatím ne příliš známých a rozšířených obnovitelných zdrojích energie. Druhé období referuje o přírodě jako o zdroji v podobných souvislostech. Jednak pochybuje o vhodnosti případného znovuobnovení těţby uranu v Podještědí, v jiném článku hovoří o hmyzu jako o dosud ne příliš známém a rozšířeném zdroji energie (tentokrát přímo vyuţitelné člověkem). Na tomto místě povaţujeme za příhodné zmínit patnáct vyřazených článků, u kterých jsme nenalezli přímé slovní indicie 83
vedoucí k metaforám přírody. Pokud bychom však chtěli přeci jen odhadnout, jaká metafora by se skrývala v pozadí politicko-ekonomických debat, byla by to příroda jako zdroj, neboť články se nejčastěji zabývaly výhodností biopaliv nebo obnovitelné energie (např. dobře známá je v současnosti problematická solární energie). V souhrnu tedy můţeme říci, ţe došlo k většímu oddělení člověka od přírody. V letech 1990 a 1991 se v týdeníku Reflex hovoří o přírodě v metaforách pacienta, přítele, dítěte, příroda a člověk spolu více souvisí. V letech 2008 aţ 2010 jsou výrazné především metafory přírody a zvířete jako nepřítele a negace metafory zvíře je člověk. Člověk je od přírody více oddělený, příroda sama o sobě ho příliš nezajímá, a pokud ano, tak především z toho hlediska, zda mu od přírody nehrozí nějaké nebezpečí nebo nějaká záludná nevypočitatelnost, která by pro něj měla neblahé následky. Pokud mu nic takového nehrozí, do věcí přírody se raději neplete.
84
Závěr V naší práci jsme se zabývali metaforami, které vyjadřují určité aspekty vztahu člověka k přírodě. Způsob jak metafory odhalovat jsme přejali z kognitivistické teorie metafor Lakoffa a Johnsona a z odborných textů, které se jiţ přímo zabývají metaforami přírody. Tuto metodu jsme aplikovali na korpus článků uveřejněných v týdeníku Reflex v letech 1990-1991 a 20082010, z obou těchto období byl vybrán shodný počet čísel a v nich nalezeny články, jejichţ hlavním nebo vedlejším tématem byla příroda nebo ţivotní prostředí. V těchto článcích byly dále identifikovány explicitní metafory přírody, jejichţ analýza tvoří jádro empirické části. V úvodu práce jsme si poloţili otázku, zda postoj vyjádřený v metaforách se změnil z otevřenosti k ekologickým hodnotám v prvním období na postoj spíše lhostejný ve druhém období, ve kterém jsme také očekávali, ţe se příroda bude objevovat především jako zdroj surovin nebo poţitků. Analýza ukázala, ţe postoj k přírodě vyjádřený metaforami, jeţ byly pouţity ve zkoumaných textech, se skutečně změnil očekávaným způsobem, neboť v letech 1990 a 1991 se o přírodě referovalo více v metaforách, které značily větší zájem člověka o stav přírody a o ochranu zvířat (zvíře je člověk, přítel, pacient, příroda je dítě), ale také o přírodu obecně, coţ se projevilo větší pestrostí ostatních metafor (příroda je tajemství, bohatství, příroda je ale také ráj nebo peklo). V letech 2008 aţ 2010 jsou výrazné především metafory přírody a zvířete jako nepřítele a negace metafory zvíře je člověk a sníţila se pestrost v nepersonifikačních metaforách. Srovnání ukázalo, ţe ve druhém období je v popředí zájem člověka spíš o sebe sama, přírodu často povaţuje za nepřítele, nebo mu je lhostejná. Došlo k většímu oddělení člověka od přírody. V případě metafory příroda je zdroj se ale naše očekávání nepotvrdila, obě období referují o přírodě jako o zdroji téměř stejně. Práce ukázala, ţe teorie metafor je dobře vyuţitelná i pro zkoumání vztahu člověka a přírody, neboť mnohé stránky tohoto vztahu nejsou vědomě reflektovány, ale promítají se právě do metafor pouţívaných v různých formách mluveného i psaného diskurzu. Kromě toho se metafory mohou různě kombinovat, a jsou tak schopné zachytit nejrůznější aspekty komplexních přírodních jevů i vztahu přírody a člověka. Mohou nám tedy pomoci odhalit hluboké struktury, které nevědomě ovlivňují vnímání přírody a chování člověka k ní. Někteří autoři, jejichţ pracemi jsme se zabývali, se domnívají, ţe pokud bychom ve společenské komunikaci, tedy především v médiích, cíleně měnili zavedené pouţívané metafory, které způsobují environmentálně nevhodné chování (např. příroda je nepřítel), na metafory 85
s opačným účinkem (příroda je dítě), mohli bychom dosáhnout změn v postojích společnosti k přírodě a k problémům ţivotního prostředí. My se však nedomníváme, ţe takové „komunikační inţenýrství“ by mohlo být ku prospěchu věci, pokud by vůbec bylo proveditelné, ale odhalování metafor přírody v jazyce povaţujeme za přínosné pro lepší porozumění vztahu člověka a přírody. Nejprve je totiţ potřeba věcem porozumět a poté jiţ záleţí na rozhodnutí kaţdého, jak naloţí s moţnostmi, které mu porozumění přinese.
86
Seznam literatury
Abbey, Edward. 1968. Desert solitaire. New York: Ballantine Books. Alexander, Richard J. 2003. „Resisting Imposed Metaphors of Value: Vandana Shiva‟s Role in Supporting Third World Agriculture“. Metaphorik.de [online] 2003 (4) [cit. 28. 8. 2011]. Dostupné z:
Black, Max. 1981. Recenze Lakoff, George, Mark Johnson. 1980. Metaphors We Live By. University of Chicago Press. The Journal of Aesthetics and Art Criticism 40 (2): 208-210. Boulding, Kenneth. 1966. "The Economics of the Coming Spaceship Earth." In Henry Jarrett (ed.). Environmental Quality in a Growing Economy. Baltimore: Johns Hopkins Press [cit. 28. 8.
2011].
Dostupné
z:
_Spaceship_Earth_%28historical%29> Bowers, C. A. 2009. „Why the George Lakoff and Mark Johnson Theory of Metaphor is Inadequate for Addressing Cultural Issues Related to the Ecological Crises“. Language & Ecology 2 (4): 1-16. Carson, Rachel. 1965. Der stumme Frühling. Frankfurt am Main: Büchergilde Gutenberg. Černoušek, Michal. 1986. Psychologie ţivotního prostředí. Praha: Horizont. Češka, Jakub. 2009. Falešná paměť literatury. Praha: Togga. Davidson, Donald. 1978. „What Metaphors Mean“. Critical Inquiry 5 (1): 31-47. Drulák, Petr. 2008. Jak zkoumat politiku: kvalitativní metodologie v politologii a mezinárodních vztazích. Praha: Portál. Finke, Peter. 2003. „Misteln, Wälder und Frösche: Über Metaphern in der Wissenschaft”. Metaphorik.de
[online]
2003
[cit.
(4)
28.
8.
2011].
Dostupné
z:
Frank, Roslyn M. 2003. „Shifting Identities: The Metaphorics of Nature-Culture Dualism in Western and Basque Models of Self“. Metaphorik.de [online] 2003 (4) [cit. 28. 8. 2011]. Dostupné z:
87
Gerbig, Andrea, Patricia Buchtmann. 2003. „Vom ‚Waldsterben„ zu ‚Geiz ist geil„: Figurativer Sprachgebrauch im Paradigmenwechsel von der ökologischen zur ökonomischen Handlungsmotivation“. Metaphorik.de [online] 2003 (4) [cit. 28. 8. 2011]. Dostupné z: Hadot, Pierre. 2010. Závoj Isidin: esej o dějinách ideje přírody. Praha: Vyšehrad. Hájek, Pavel. 2008. Jde pevně kupředu naše zem: krajina českých zemí v období socialismu 1948-1989. Praha: Malá skála. Hansen, Anders. 2006. „Tampering with nature: ‚nature„ and the ‚natural„ in media coverage of genetics and biotechnology“. Media, culture and society 28 (6): 811 – 834. Hansen, Anders. 1991 „The media and the social Construction of the Environment“. Media, Culture and Society, 13 (4): 443-458. Hardin, Garrett. 1968. „The Tragedy of the Commons“. Science 162 (3859): 1243-1248. Hausenblasová, Jitka. 2008. Rámování přírody v lifestylových časopisech. Diplomová práce. Praha: FHS UK. Chew, Matthew K., Manfred D. Laublicher. 2003. „Natural Enemies – Metaphor or Misconception?“ Science 301 (4. 7. 2003): 52-53. Roman Jakobson, Morris Halle. 1971. Fundamentals of Language. The Hague and Paris: Mouton. Karfík, Filip. 1993. „Pravda metafory“. Kritický sborník 13 (2): 47-54. Keller, Jan. 2005. Aţ na dno blahobytu. Praha: Earth Save. Keulartz, Jozef. 2007. „Using Metaphors in Restoring Nature“. Nature and Culture 2 (1): 2748. Kohák, Erazim. 1998. Zelená svatozář. Praha: Sociologické nakladatelství. Komárek, Stanislav. 2000. Příroda a kultura. Praha: Vesmír. Kraus, Jiří. 2010. Rétorika a řečová kultura. Praha: Karolinum. Lakoff, George, Mark Johnson. 2002. Metafory, kterými ţijeme. Brno: Host. 88
Larson, Brendon. 2011. Metaphors for Environmental Sustainability. New Haven: Yale University Press. Leopold, Aldo. 1999. Obrázky z chatrče a rozmanité poznámky. Abies: Tulčík. Lovelock, James. 1994. Gaia: ţivoucí planeta. Praha: Mladá fronta. Meisner, Mark S. 1995.„Metaphors of Nature (Old Vinegar in New Bottles?)“. Trumpeter 12 (1): 11-18. Mendelson, Donna. 2001. „Figuring the Environment as Enemy: The Fight with ‚Implacable Indifference„“. et Cetera 58 (1): 38-45. Mills, William T. 1982. „Metaphorical Vision: Changes in Western Attitudes to the Environment“. Annals of the Association of American Geographers 72 (2): 237-253. Nerlich, Brigitte. 2003. „Tracking the fate of the metaphor silent spring in British environmental discourse: Towards an evolutionary ecology of metaphor“. Metaphorik.de [online] 2003 (4) [cit. 28. 8. 2011]. Dostupné z: . Pavelka, Jiří. 1998. Předpoklady literárního dorozumívání. Brno: Masarykova univerzita v Brně. Ricoeur, Paul. 1974. „Metaphor and the Main Problem of Hermeneutics“. New Literary History, 6 (1): 95-110. Ricoeur, Paul. 1997. Teória interpretácie: Diskurz a prebytok významu. Bratislava: Archa. Ricoeur, Paul. 2003. The Rule of Metaphor. London and New York: Routledge. Philippon, D. 2004. Conserving Words: How American Nature Writers Shaped the Environmental Movement. London: University of Georgia Press. Sax, Boria. 2003. Zvířata ve třetí říši. Praha: Dokořán. Schoenfeld, A. Clay. et al. 1979. „Constructing a Social Problem: The Press and the Environment“. Social Problems 27 (1): 38-61. Schroeder, Herbert W. 1994. „Wild Metaphors: Nature as Machine or Person?“ The Futurist 28 (2): 64.
89
Stibral, Karel, Ondřej Dadejík, Vlastimil Zuska. 2009. Česká estetika přírody ve středoevropském kontextu. Praha: Dokořán. Swimme, Brian, Thomas Berry. 1992. The Universe Story From the Primordial Flaring Forth to the Ecozoic Era. A Celebration of the Unfolding of the Cosmos.San Francisco: Harper. Verhagen, Frans C. 2008. „Worldviews and Metaphors in the Human-Nature Relationship: An Ecolinguistic Exploration Through the Ages“. Language & Ecology 2 (3): 1-15. Weart, Spencer. 1988. Nuclear Fear: A History of Images. Cambridge: Harvard University Press. Wellek, René, Austin Warren. 1996. Teorie literatury. Olomouc: Votobia. Williams, Raymond. 1988. Keywords: A Vocabulary of Culture and Society. London: Fontana Press. Williams, Raymond. 2005. Culture and Materialism. New York, London: Verso.
Zákony: Zákon č. 166/1999 Sb, o veterinární péči a o změně některých souvisejících zákonů.
90
Seznam analyzovaných článků První období
Bajgar, Radek. 1991. „Lobby“. Reflex II (44): 4-7, 14-17. Balajka, Miroslav, Halina Pawlovská. 1991. „Zde jsou lvi“. Reflex II (12): 14-19 + Reflex II (13): 48-51. Bártl, Stanislav. 1990. „Antarktida 2000 – Světový park nebo bitevní pole“. Reflex I (3): 14-21. Braunová, Dana. 1990. „Někdo to rád bio“. Reflex I (29): 26-27. Braunová, Dana, Čestmír Jech. 1991. „Alternativa“. Reflex II (24): 46-48. Čermák, Miloš. 1991. „V protisměru“. Reflex II (49): 46-48. Fenclová, Marta. 1991. „Neútulek“. Reflex II (51): 36-38. Fleyberk, Jiří. 1990. „Ber kde ber“. Reflex I (1): 52-55. Fleyberk, Jiří. 1990. „Takydravci“. Reflex II (28): 14-17. Fleyberk, Jiří, Andrea Prenghyová. 1991. „Poprava“. Reflex II (26): 18-20. Hájek, Petr. 1990. „Apokalypsa teď“. Reflex I (6): 5 – 7, 16. Hobstová, Pavla. 1991. „Suché mrtvé moře“. Reflex II (32): 24. Hollanová, Jana. 1990. „Mořští ptáci“. Reflex I (14): 31-33. Hušek, Petr. 1991. „Půjdou s námi?“. Reflex II (35): 38-39. Kasalová, Jana. 1990. „My v ZOO“. Reflex I (10): 14-21. Klíma, Josef, Dominika Rybová, Martina Švecová. 1990. „Story of America“. Reflex I (23): 54. Koubská, Libuše, Marta Švagrová. 1990. „Černobyl u nás (nebo v nás?)“. Reflex I (16): 14-19. Kovář, Pavel. 1991a. „Konec legrace“. Reflex II (34): 30-35. Kovář, Pavel. 1991b. „Mafie pod hnízdy“. Reflex II (20): 22-23.
91
Kuchařová, Michaela. 1991. „Poklad na smrdutém jezeře“. Reflex II (36): 12-15. Kuchařová, Michaela. 1990. „Případ zabité řeky“. Reflex I (29): 18-19. -Lloh-. 1990. „Horské gorily – Všední tragédie“. Reflex I (1): 15-17. Mackerle, Ivan. 1991. „Záhada jménem Olgoj chorchoj“. Reflex II (31): 46-49. Malenský, Miroslav, Jan Reinisch. 1990. „Boj o Šumavu“. Reflex I (28): 26-29. Prenghyová, Andrea. 1991. „Strach“ Reflex II (38): 58-59. Sarvaš, Rostislav. 1991. „Imunita“. Reflex II (10). Straka, L. 1990. „Masakr jako trest za vybočení z řady“. Reflex I (21): 46-50. Sucha, Marian. 1990. „Kdyţ se kohouti perou, není kuřatům do smíchu“. Reflex I (29): 46-49. Švehlová, Dagmar. 1991. „Koňská jatka“. Reflex II (48): 4-6. Tesař, Milan R. 1991. „Preparátor“. Reflex II (9): 16-19. Vacek, Pavel. 1991. „Česká spojka“. Reflex II (34): 14-17. Vojíř, Pavel. 1991. Marjánko má“. Reflex II (38): 14-16.
Druhé období Cvrček, Miroslav. 2010a. „Biopaliva: drahý omyl“. Reflex XXI (14): 12. Cvrček, Miroslav. 2010b. „Bohové Islandu se zlobí“. Reflex XXI (16): 8-9. Cvrček, Miroslav. 2010c. „Bude zima, bude mráz“. Reflex XXI (7): 12. Cvrček, Miroslav. 2009a. „Bursíkův odpadkový pomník“. Reflex XX (17): 16-17. Cvrček, Miroslav. 2009b. „Katastrofy nám nehrozí“. Reflex XX (51/52): 16-17. Cvrček, Miroslav. 2009c. „Krádeţ 68 miliard se nekonala“. Reflex XX (34): 14. Cvrček, Miroslav. 2010d. „Poučení z islandské sopky“. Reflex XXI (17): 18.
92
Cvrček Miroslav. 2009d. „Přijde malá doba ledová?“ Reflex XX (16): 16. Cvrček, Miroslav. 2010e. „Urputný boj s větrnými mlýny“. Reflex XXI (8): 16-17. Cvrček, Miroslav. 2009e. „Zelená plýtvání“. Reflex XX (46): 16. Cvrček, Miroslav. 2009f. „Zelené japonské miliardy do Česka“. Reflex XX (18): 14-15. Dědek, Honza. 2008. „Snazší víno pít neţ sklízet“. Reflex IXX (40): 38-42. Doleţal, Jiří X. 2009. „Brutalita státních úředníků“ Reflex XX (13): 68-69. Gerbert, Jan. 2009a. „Den poté“ Reflex XX (27): 20-25. Gerbert, Jan. 2009b. „Uran je krásná věc“. Reflex XX (16): 32-35. Hádková, Veronika. 2009. „Cvrčci na česneku“. Reflex XX (6): 36- 37. Hamplová, Ludmila. 2009a. „Biošílenství je tu“. Reflex XX (11): 39-43. Hamplová, Ludmila. 2009b. „Homeopatie: chytrý trik“. Reflex XX (14): 28-30. Hudema, Marek. 2009. „Kuře stokrát jinak“. Reflex XX (3): 80-81. Hudema, Marek. 2008. „Řídí náš ţivot“. Reflex IXX (47): 66-71. Jandourek, Jan. 2010. „Chceš ţít? Vyhni se Ústecku“. Reflex XXI (13): 32-33. John: Radek. 2009. „Proč se ţeny bojí pavouků“. Reflex XX (44): 46-47. Kadlecová, Kateřina. 2009. „Galapágy“. Reflex XX (9): 74-79. Kovář, Pavel. 2008. „Smrt ţehem! Haf!“. Reflex IXX (38). Křivánková, Darina. 2009. „Savcům chybí při sexu fantazie“. Reflex XX (7): 56. Lukeš, Julius. 2008. „‚Panenské„ tropy a věda“. Reflex IXX (40): 80-81. Maurer, Pavel. 2009. „Růţe, kopřiva a fialová kráva“. Reflex XX (38): 45. Moldan, Bedřich. 2010. „Neprolamujte limity“. Reflex XXI (10): 23. Pečinka, Bohumil. 2008. „Zelené zdraţení energií“. Reflex IXX (47): 10. Stoniš, Marek. 2010. „Nad nulou a pod nulou“. Reflex XXI (5): 3. 93
Šrámek, Dušan. 2010. „Prunéřov – paradox zelené politiky“. Reflex XXI (12): 15. Taněv, Pavel. 2008. „Unese Země zamořování i záchranu?“. Reflex IXX (46): 78-79. Tesař, Milan. 2010. „Bacha, Beauty, Kudrnáč se vrátil“. Reflex XXI (13): 184-189. Tesař, Milan. 2009. „Město očima psa“. Reflex XX (17): 72-78. Tesař, Tomáš. 2008. „Ulovit igelit“. Reflex IXX (37): 30-32. Tomanová, Lucie. 2008. „O čem sní zvířata?“ Reflex IXX (43): 92-95. Volf, Petr. 2008a. „Dům, který saje slunce“. Reflex IXX (50): 58. Volf, Petr. 2008b. „Malířka potkala prales“. Reflex IXX (45): 90. Volf, Petr. 2009. „Obnaţená Země“. Reflex XX (1): 72-73.
94