Média jako nástroj propagandy ve studené válce

Filozofická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci Katedra historie

Kateřina Prokopová

Média jako nástroj propagandy ve studené válce Propaganda na Rádiu Svobodná Evropa v letech 1951 – 1956 (Magisterská diplomová práce)

Vedoucí práce: doc. Mgr. Radmila Švaříčková Slabáková, Ph.D.

Olomouc 2009

Prohlašuji, ţe jsem tuto diplomovou práci vypracovala samostatně na základě uvedených pramenů a literatury.

V Olomouci 17. prosince 2009

……... …………….

2

Děkuji doc. Mgr. Radmile Švaříčkové Slabákové, Ph.D. za odborné vedení diplomové práce, cenné rady a věnovaný čas.

3

Obsah Úvod 5 1. Propaganda jako pojem ................................................................... 11 1.1 Příběh slova. Putování slovníky ................................................ 16 1.1.1 Období předdějinné ............................................................ 17 1.1.2 Počátek dějin ...................................................................... 19 1.1.3 Období dějinné ................................................................... 21 1.2 Pojetí propagandy v komentářích RFE (1951–1956) ................ 33 1.2.1 Kontrapropaganda jako odpověď ....................................... 41 1.2.2 Kontrapropaganda kontra propaganda ve slovníku Rádia Svobodná Evropa ......................................................................... 44 2. Propaganda jako předmět studia ..................................................... 47 2.1 Propaganda definovaná a usouvztaţněná ................................ 53 2.1.1 Co propaganda je a co není ............................................... 53 2.2 Rámec pro analýzu propagandy ............................................... 68 2.2.1 Formy propagandy ............................................................. 70 2.2.2 Totoţnost propagandisty a struktura propagandistické organizace .................................................................................... 77 2.2.3 Ideologie a účel propagandistické kampaně v kontextu doby ..................................................................................................... 79 3. Rádio Svobodná Evropa jako nástroj propagandy.......................... 84 3. 1 Před spuštěním RFE: Výbor pro Svobodnou Evropu ............... 84 3.1.1 Muţi v pozadí ..................................................................... 85 3.2 Zahájení vysílání RFE (cíle, záměry, očekávání) ...................... 87 3.2.1 Záměr stanice..................................................................... 88 3.3 Řízení a financování RFE ......................................................... 91 3.4 Získávání informací o cílových zemích (analytické, evaluační a monitorovací oddělení) .................................................................... 95 3.6 Vysílací systém a zpravodajství RFE ........................................ 97 4. Kampaň Zachraňte děti – případová studie .................................. 101 4.1 Ideologický aspekt kampaně v kontextu studené války ........... 101 4.2 Určování a utváření americké ideologie ve studené válce ...... 104 4.3 Americká ideologie studené války v konfrontaci s kampaní Zachraňte děti ................................................................................ 113 4.4 Srovnání politické směrnice kampaně s její odvysílanou podobou ....................................................................................................... 116 Seznam pramenů a literatury ............................................................ 122 Resumé 127 Přílohy 128 Anotace 135

4

0. Úvod Propaganda a demokratický stát, propaganda v pozadí organizace deklarující jako svůj primární cíl lidskou svobodu, hájící ideály humanity, respektu k jedinci či právo na svobodný a volný přístup k informacím, propaganda a demokratické Spojené státy americké, propaganda a demokrat Truman, propaganda a demokrat Peroutka – zdá se, ţe v těchto spojeních spočívá jakýsi neřešitelný rozpor, který vyvolává napětí

při

konfrontaci

čistého

a

uţitečného

záměru

a

propagandistických prostředků. Hledat propagandu v demokratickém systému i na rozhlasové stanici usilující o poráţku a pád totalitního státu vypadá téměř jako porušení tabu či jako kacířský čin. Je to úkol stejnou měrou lákavý jako nesnadný. Stejně nesnadný a lákavý je i problém propojení Rádia Svobodná Evropa s tajnými americkými sluţbami a americkou vládou. Totalitní reţimy, nacistický i komunistický, umístily propagandu do centra své politiky. Netajily se touto činností, ba naopak zdůrazňovaly její potřebu a nutnost. Politika a propaganda pro ně tvořily celek. Politika byla propagandou a propaganda politikou. Totalitní stát nerespektoval soukromý sektor ani soukromí občanů na rozdíl od demokracie, která odděluje sféru státní a soukromou. I z těchto důvodů pak bylo její vyuţití pro demokratický systém diskutabilní a problematické. Bylo potřeba k ní zaujmout stanovisko a to bylo veskrze negativní. Pokud ale demokratický stát propagandistickou činnost odsoudil, nemohl ji pak uznat za oficiální prostředek vládní politiky nebo ji musel alespoň odlišit od té komunistické a nacistické. Předkládaná diplomová práce se snaţí zmapovat a zachytit tento boj o vyrovnání se s propagandistickou činností demokratického státu a demokraticky

smýšlejících

osobností

i

demokracii

prosazující

5

organizace. Vyrovnávání se s propagandou jako pojmem, předmětem studia i jako předmětem činnosti. Snaţí se ji analyzovat v případové studii týkající se kampaně Zachraňte děti, která proběhla na Rádiu Svobodná Evropa v roce 1951. Na základě jejího zapojení do kontextu studené války, americké vládní strategie i propagandy zkusí zjistit, do jaké míry se americká vláda vměšovala do vysílání RFE, určovala jeho politický směr a ovlivňovala strukturu vysílání. Mým cílem bude ukázat, ţe propaganda neměla vţdy pejorativní nádech, ţe neslouţila jen totalitním reţimům, ţe šířila různé ideologie a měla mnoho podob i jmen. Studium a analýza propagandy zasahuje do sféry několika oborů humanitních věd – historie, politologie, mediálních studií, rétoriky, lingvistiky, sociologie, psychologie nebo teorie komunikace. Současný vědecký diskurz vyuţívá metod těchto oborů. Přistupuje k propagandě interdisciplinárně jako k nositeli ideologie a zkoumá, jak jsou základní ideologické koncepty formulovány, prosazovány a předávány pomocí masmédií. Tohoto směru se snaţí drţet i předkládaná práce také proto, ţe kampaň, kterou analyzuje, proběhla v ovzduší studené války. Studená válka je označována jako ideologický konflikt. Ideologický konflikt je soubojem myšlenek, myšlenky se realizují slovy a slova mohou změnit a ovlivnit myšlení. Byla

slov a idejí a zároveň

diplomatickým a propagandistickým soubojem. Nebyla válkou v pravém slova smyslu – nebojovaly proti sobě armády, neměla bitevní pole a válečné zbraně – měla však válečný slovník, slova byla pro ni zbraní a ideje bojovým arzenálem. Proto je vhodné při analýze propagandy vyjít od významu slov k významu činů, od formy k obsahu a od znaků ke skutečnosti. I samotný pojem se stal objektem sémantické inflace, popř. politické korektnosti. Lze sledovat změnu jeho významu, tabuizování i nahrazování jinými výrazy. Můţeme na něm demonstrovat tendence různých reţimů, státních útvarů či institucí měnit nebo přizpůsobovat lidskou mysl prostřednictvím řeči a ovládnutí dorozumívacích znaků – tedy významnou a častou propagandistickou metodu. Sám termín propaganda se totiţ stal obětí jazyka propagandy. 6

Některé pojmy přímo sugerují sympatie s jistou ideologií, jiné navozují antipatie. Je běţné, ţe společnost nahrazuje pojmy spjaté s nepřátelskou,

potlačenou

či

odsuzovanou

ideologií

výrazy

s pozitivním a ideologicky ţádoucím přiřazením. Setkáváme se tak s jevem, kdy identická skutečnost je označována různými termíny a zároveň různé skutečnosti jsou pojmenovány jedním výrazem. K tomu,

abychom

mohli

analyzovat

konkrétní

případ

uţití

propagandy a aby nedošlo k významovému rozporu v chápání této entity, je podle mého názoru vhodné podívat se nejprve na samotný pojem, jeho definice a významy a jejich posun. V první kapitole se proto pokusíme zjistit, jak se význam pojmu propaganda měnil a vyvíjel v závislosti na kontextu, včetně historického, ve kterém je konkretizován či přetvářen, a v němţ se můţe i přímo konstituovat. Pokusíme se tak rekonstruovat dějiny tohoto výrazu. Při stanovení metody zkoumání dějin pojmu a jeho výkladu můţeme vycházet z teorie lexikografie. Hledání doslovného významu pojmů, který by jako první uvedl běţný uţivatel, je úkolem lexikografa při sestavování jednojazyčných výkladových slovníků. Takový slovník je určený kolektivnímu uţivateli stejně, jako je kolektivnímu uţivateli určeno rozhlasové vysílání. Zatímco publicistika se opírá o slovníky a vyuţívá je ve své profesi, slovníky vycházejí ze slovního materiálu publicistického stylu. To znamená, ţe se vzájemně ovlivňují a doplňují. Analýza se opírá o definice ve výkladových slovnících v českém a americkém prostředí. Odráţejí totiţ kulturní prostředí a jazykový vývoj zemí, které se podílely na československém vysílání Rádia Svobodná Evropa. Na základě jejich studia budeme sledovat tyto problémy: -

kdy se pojem propaganda poprvé objevuje ve výkladovém slovníku;

-

jak je zde definován;

-

jak je kontextově zapojen prostřednictvím ukázek z textů;

-

jak je hodnocen;

-

jak se vyvíjí, mění a specifikuje význam pojmu v kontextu doby.

7

V druhé části kapitoly zkusíme vytvořit definici na základě vysílání Rádia Svobodná Evropa. Lze ji vysledovat z odvysílaných komentářů vztahujících se k aktuálním problémům dané doby. Redaktoři se totiţ při interpretaci událostí tomuto pojmu nevyhýbají. Můţeme tak najít propagandu v textu a text o propagandě. Zjistíme: jak je pojem propaganda definován a prezentován na

-

RFE; -

jak RFE hodnotí propagandu;

-

zda povaţuje RFE své vysílání za propagandu.

Od výkladu pojmu lze přejít k problematice studia a analyzování propagandy ve druhé kapitole. Ve 20. století se objevuje nový prvek v historii propagandy – sociologové, psychologové a další vědci, stejně jako politici si začínají uvědomovat moc propagandy manipulovat s davem a začínají řešit morální dimenzi problému persvazivního jednání. Začíná se zkoumat působení propagandy v demokratickém systému. Propaganda uţ není jen

prostředkem

k dosaţení

určitých

cílů

propagandisty,

ale

i

předmětem studia v akademickém prostředí. Na základě studia vybraných prací zkoumajících propagandu z různých úhlů pohledu se pokusíme najít odpovědi na několik dílčích otázek: -

Co propaganda je a co není?

-

Vůči čemu je moţné ji vztáhnout?

-

Z jakého úhlu se na ni můţeme dívat?

-

Jakým způsobem je analyzována v odborné literatuře?

To nám pomůţe najít vlastní cestu k analýze propagandy, a to ze dvou pohledů. Z pohledu struktury organizace, tedy Rádia Svobodná Evropa. Ve třetí kapitole objasníme cíle, řízení, financování a pozadí provozu RFE, její spojení se CIA a ostatními organizacemi napojenými na vládu. Klíčovou částí práce je závěrečná část, která je případovou studií analyzují

kampaň

Zachraňte

děti

na

RFE

z pohledu

jejího

propagandistického vyuţití. Měla by přispět k objasnění problému, komu stanice slouţila, proč byla provozována a kdo jí udával tón a 8

politický směr. Můţe přispět k poznání formy a charakteru propagandy, která se v kampani odráţí. Existence, opodstatnění, záměr i ideologický podklad kampaně vyplývaly z dění a atmosféry doby a její příčiny a kořeny musíme hledat v konfliktu Sovětského svazu a Spojených států označovaném jako studená válka a s tím související bipolaritou světa rozděleného na Východ a Západ ţeleznou oponou. Analýza proto zohledňuje události, které jí předcházely, probíhaly paralelně a které následovaly. Srovnání politické směrnice ke kampani s dominantní americkou ideologií nám umoţní na konkrétním případu zjistit míru shody americké zahraniční politiky s politickým směřováním RFE, které mělo být v rukou amerických politických poradců. Následná komparace s výslednou podobou kampaně ve vysílání poodkryje otázku míry autonomie vedení a editorů československé redakce, popřípadě jejich závislost na americkém vedení. Tyto dvě komparace nás přiblíţí k zodpovězení otázky poloţené v titulu 3. kapitoly: Čí to byla stanice? Tato chce být pouze střípkem v mozaice poznání o tom, jak fungovaly mechanismy americké propagandy. V ţádné případě nedokáţe tento problém jednoznačně vyřešit nebo dospět k zobecňujícím závěrům o politickém řízení Svobodné Evropy. Tato práce však můţe poslouţit jako přípravné pole pro další analýzy a případové studie sledující delší časové období nebo pro hlubší sondu do problému, který sledují jednotlivé kapitoly (lingvistická analýza, jazyk propagandy, obraz a definice propagandy v odborné literatuře, vítězové a oběti – propagandista jako tvůrce, či oběť propagandy, vědec jako objektivní analytik, či oběť předmětu svého studia, vývoj americké ideologie a propagandy, vztah svobody a propagandy, problematika vysílání RFE apod.), popřípadě jako podnět ke studiu propagandy v českém akademickém prostředí. Na základě výsledků zkoumání třetí a čtvrté kapitoly zařadíme propagandu na Svobodné Evropě do kontextu forem, které můţe tato činnost mít.

9

Literatuře vztahující se k tématům jednotlivých kapitol se věnuji v úvodu kaţdé z nich. Jako pramenná základna mi poslouţily materiály převáţně ze čtyř archivů, a sice: archivu Open Society Archives v Budapešti, který uchovává fondy výzkumné, analytické a evaluační sekce RFE. Můţeme zde nalézt monitoringy rozhlasu a tisku i analýzy situace v cílových zemích. Jedná se o zdroje, která zaměstnancům rádia slouţily jako informační pomůcka při připravování zpráv a komentářů. Podařilo se mi zde najít politickou směrnici ke kampani Zachraňte děti. Zatímco v Budapešti, kam se přestěhovala část mnichovského archivu RFE, najdeme monitoringy československých médií v době studené války, vysílání Svobodné Evropy musíme hledat v Národním archivu v Praze ve fondu MV. Československá tajná sluţba totiţ monitorovala zahraniční rozhlasové vysílání, včetně RFE. Proto jsem zde našla přepisy vysílání kampaně. Československé dokumentační středisko v Praze vlastní mimo jiné zlomek nahrávek vysílání RFE. Pro svou práci jsem pouţila záznam projevů pronesených při spuštění stanice. V archivu Centra pro československá exilová studia jsem pro svou práci vyuţila osobní fond Petra Hrubého – redaktora Rádia Svobodná Evropa, který připravoval komentáře.

10

1. Propaganda jako pojem „…abychom se nebáli propagandy, musíme jí nejprve porozumět.“1 Při studiu propagandy je uţitečné si uvědomit, ţe i samotný pojem propaganda se stal objektem doublespeaku, popř. politické korektnosti. Lze sledovat změnu jeho sémantického pole, jeho tabuizování i nahrazování jinými výrazy. Pojem propaganda nám tak můţe poslouţit jako ukázka principů a zákonitostí, které utvářejí a ovlivňují lidské dorozumívání, a zároveň technik a

postupů

persvazivní

komunikace.

Můţeme

na

něm

demonstrovat tendence různých reţimů, státních útvarů či institucí měnit nebo přizpůsobovat lidskou mysl prostřednictvím řeči a ovládnutí dorozumívacích znaků – tedy významnou a častou propagandistickou metodu. Bertrand Taithe a Tim Thorton upozorňují na to, ţe „formování pojmu propaganda je také znamením způsobu, jímţ politický národ posuzuje styl, jakým jsou komunikována politická sdělení“.2 Negativní

konotace

získané

především

ve

sluţbách

dvou

totalitních reţimů – nacistického a komunistického – způsobily velkou rezervovanost při pouţívání tohoto termínu ve spojení s demokratickým systémem. Jako doklad tohoto tvrzení uvádím citaci z knihy Gartha Jowetta a Victorie O´Donnell Propaganda and Persuasion. Jde o reakci Johna Forda, komandérporučíka amerického námořnictva během 2. světové války, který na dotaz svého podřízeného, zda jeho film Battle of Midway bude propagandistický, odpověděl: „Uţ nikdy nechci slyšet, ţe jste pouţil znovu toto slovo v mé přítomnosti, pokud budete pod mým velením.“3 Beth Bennett a Sean O´Rourke se o tomto problému zmiňují. Podle nich se termín propaganda, který se pojí s vědomým, 1

Jowett, Garth S. – O´Donnell, Victoria: Propaganda and Persuasion. 4. ed. London

and New Delphi 2006, s. XI. 2 3

Citováno v Jowett – O´Donnell: Propaganda and Persuasion, s. 6. Citováno v Jowett – O´Donnell: Propaganda and Persuasion, s. 3.

11

strategickým přesvědčováním směřovaným k masám, „začal uţívat jako pejorativní označení pro obvinění opozičního politického směru, zvláště ve 20. století. Například historici často uţívají tento termín při zamítnutí historické hodnoty projevu agitátora, političtí aktivisté uţívají tento pojem, aby shodili argumentaci opozice, a národní státy označují jako propagandu kaţdý kritický projev vůči jejich zahraniční politice.“4 Ladislav Tondl si všímá skutečnosti, ţe některé pojmy přímo sugerují sympatie s jistou ideologií, jiné navozují antipatie. V dobách převratů a velkých politických změn je typické, ţe společnost nahrazuje pojmy spjaté s nepřátelskou, potlačenou či odsuzovanou ideologií výrazy s pozitivním a ideologicky ţádoucím přiřazením.5 Takové znaky v sobě nesou vedle denotativního významu také prvky hodnotících postojů a preferencí. Stejnému problému se věnuje i Vladimír Macura ve fejetonu Přejmenovávání:

„Změna

reţimu

znamená

vţdy

i

zásah

do

„sémiotického světa“ daného společenství, nese sebou proměnu příslušných znakových soustav, masovou výměnu znaků. Čím více je znak vázán určitým poukazem hodnotovým, bezprostředně spjatým s oficiálními ideologickými představami … tím více je vystaven moţnosti odstranění nebo náhrady.“6 K doplnění tria nechám zaznít názor Josefa Filipce, který se v článku Naše současná společnost, slovní zásoba a slovníky zabývá obměnou slovníku české společnosti po převratu v roce 1989 a podle něhoţ můţeme odraz změn společenského ţivota v jazyce sledovat především

na

významové

rovině.

„Lexikální

podsystémy

charakteristické pro porevoluční současnost se nevyznačují ani tak novostí forem lexémů jako změnou jejich významů a významových vztahů.“7 4

Bennett, Beth S. – O´Rourke, Sean Patrick: „A Prolegomenon to the Future study of Rhetoric and Propaganda. Critical Foundations.“ In: Readings in Propaganda and Persuasion: New and Classic Essays, edd. Garth S. Jowett – Victoria O´Donnell, London and New Delhi 2006, s. 54. 5 Tondl, Ladislav: Půl století poté. Pohledy na problémy sémantiky a sémiotiky v posledních desetiletích. Praha 2006, s. 65. 6 Macura, Vladimír: Masarykovy boty a jiné semi(o)fejetony. Praha 1993, s. 67. 7 Filipec, Josef: „Naše současná společnost, slovní zásoba a slovníky.“ Naše řeč 75 (1992): s. 4.

12

Setkáváme

se

tak

s jevem,

označována různými termíny a

kdy

identická

skutečnost

je

zároveň různé skutečnosti jsou

pojmenovány jedním výrazem. Jde o problém vztahu formy a obsahu, označujícího a označovaného nebo, jak to nazývá Tondl, o sémantický dualismus odlišující smysl a denotaci.8 K tomu,

abychom

mohli

analyzovat

konkrétní

případ

uţití

propagandy a aby nedošlo k významovému rozporu v chápání této entity, je podle mého názoru vhodné podívat se nejprve na samotný pojem, jeho definice a významy a jejich posun – modifikace, specifikace, rozšíření apod. –

v průběhu pouţívání, pokusit se najít

synonyma či ekvivalenty pojmu, tzn. čím byl nebo je nahrazován, a tzv. epiteta

konstans,

tedy

přívlastky-vlastnosti

těsně

se

k pojmu

přimykající. Sémantické pole termínu propaganda je značně široké, vágní, neurčité, bez ostrých hranic. Prolíná se s významy jiných pojmů, které jsou nesprávně vnímány jako souznačné. Podle Beth Bennett a Seana O´Rourka

veřejnost často zaměňuje či vnímá jako synonyma slova

propaganda, rétorika či persvaze.9 Garth Jowett a Victoria O´Donnell povaţují za synonyma k pojmu propaganda značně expresivní a pejorativně zabarvená slova a slovní spojení jako lţi, překroucení, podvod, manipulace, ovládání mysli, psychologická válka či vymývání mozku.10 Při srovnání a posuzování synonym 11 nalezneme ve významové struktuře pojmů prvky stejné i rozdílné. Mezi společnými prvky existuje významový vztah, a to mimoslovní a jazykový. Význam slova je utvářen sloţkou pojmovou a expresivní. U obou těchto sloţek můţeme sledovat 8

Tondl mluví o problému při interpretaci termínů ve chvíli, kdy se odlišnými termíny označuje stejný objekt na jedné straně a kdy se setkáváme s protichůdností synonymních jmen na straně druhé. Řešení hledá právě v odlišení smyslu a denotace, v rozlišení dvou typů přiřazení, které charakterizují dva pojmy, a to „značit“ a „označovat“. Zároveň vyjadřuje nutnost přihlíţet při takové interpretaci ke kontextu, k tomu, co označuje „univerzem rozpravy“, tzn. „k přijaté tematice komunikace, která je vázána ke shodně, tj. všemi účastníky komunikace stejně nebo velice podobně chápané části jistého aktuálního nebo moţného světa.“ Tondl, Půl století poté, s. 2627. 9 Bennett – O´Rourke: „A Prolegomenon,“ s. 53. 10 Jowett – O´Donnell: Propaganda and Persuasion, s. 2. 11 Při určení synonym budu vycházet z českých a amerických synonymických slovníků.

13

posun. V prvním případě jde o posun významový v oblasti obsahu, intenze,

v druhém

případě

o

posun

v oblasti

stylistického

a

kontextového uţití, tj. oblasti pragmatické.12 „Významy synonym mohou být téţ ve vztahu specifikace, tj. jedno synonymum má význam obecnější, druhé specifičtější.“13 V definicích pojmu se podle mého názoru nachází průsečík formy a obsahu. Josef Filipec v souvislosti s tímto problémem říká, ţe některá slova mají více dílčích významů, které se specifikují v kontextu – jde o tzv. kontextový význam, tedy význam, který pochopíme z konkrétního uţití v běţné komunikaci. V tomto pojetí je podle něho jednotlivý význam slov jazyková hodnota, v níţ se protínají jazykové a mimojazykové vztahy. Souvislost významu a jeho kontextového zapojení se slovy Josefa Filipce „projevuje v sémému (jednotlivý význam slova – pozn. aut.) ztvárněním dvojího odrazu, obsahu předmětů/jevů reality a pojmů (denotace, popř. reference x signifikace) a postojů k realitě (konotace). Sémém se manifestuje v mnoţině kontextových uţití … a přibírá v nich kontextové rysy“.14 Lze také souhlasit s tezí Emanuela Michálka, ţe „historický pojem, a tedy ani lexikální význam slova-termínu, nelze přímočaře převádět na pojem dnešní“ a ţe „historické skutečnosti se více přiblíţíme, budeme-li pozorně přihlíţet k specifickým rysům charakterizujícím různé etapy vývoje poznávání a třídění jevů“.15 Pokusíme se zjistit, jak se význam pojmu měnil a vyvíjel v závislosti na kontextu, ve kterém je konkretizován či přetvářen, a v němţ se můţe i přímo konstituovat. Pokusíme se tak rekonstruovat dějiny tohoto výrazu na základě kontextového zapojení, neboť jak říká Příruční slovník jazyka českého: …teprve souvislost slova s okolím náleţitě objasňuje význam slova“16. Ve shodě s tímto názorem říká Umberto Eco v knize Meze interpretace: „Text je místo, kde se 12

Viz Filipec, Josef: Česká synonyma z hlediska stylistiky a lexikologie. Praha 1961, s. 198 – 203. 13 Filipec, Josef – Čermák, František: Česká lexikologie. Praha 1985, s. 134. 14 Manuál lexikografie. Eds. František Čermák a Renata Blatná. Jinočany 1995, s. 27 – 28. 15 Michálek, Emanuel: „Pojmová diferenciace – ústřední problém terminologie vidění historicky.“ Slovo a slovesnost 32 (1971), s. 316. 16 Příruční slovník jazyka českého. Praha 1935-37, s. X.

14

neredukovatelná mnohoznačnost symbolů vlastně redukuje, neboť symboly jsou zakotveny ve svém kontextu. … čtenář by měl hledat pravidla, jeţ by umoţnila kontextuálně odstranit mnohoznačnost přehnané plodnosti symbolů.“17 Od výkladu pojmu lze přejít k problematice studia a analyzování propagandy. Ve 20. století se objevuje nový prvek v historii propagandy – sociologové, psychologové a další vědci, stejně jako politici si začínají uvědomovat moc propagandy manipulovat s davem a začínají řešit morální dimenzi problému persvazivního jednání. Začíná se zkoumat působení propagandy v demokratickém systému. Propaganda uţ není jen

prostředkem

k dosaţení

určitých

cílů

propagandisty,

ale

i

předmětem studia v akademickém prostředí. Na základě studia vybraných prací zkoumajících propagandu z různých úhlů pohledu se pokusíme najít odpovědi na několik dílčích otázek: Co propaganda je a co není? Vůči čemu je moţné ji vztáhnout? Z jakého úhlu se na ni můţeme dívat? Najdeme v nich označení toho, co je pro propagandu a propagandistickou činnost charakteristické, čím se liší od jiných druhů persvazivního jednání18, a tak se budeme moci odrazit od pojmu propagandy k propagandistické činnosti. Tím se dostaneme k otázce obsahové. Problém obsahu – označovaného – signifié se týká oblasti vymezení a dějin činnosti, jiţ definujeme jako propaganda, a jejích hlavních mezníků. Zaměříme se na typy institucí, které propagandu vyuţívaly, ideologie, které šířily, i prostředky, které jí pomáhaly. Mým cílem bude ukázat, ţe propaganda neměla vţdy pejorativní nádech, ţe neslouţila vţdy jen totalitním reţimům, ţe šířila různé ideologie a ţe měla mnoho podob i jmen.

17 18

Eco, Umberto: Meze interpretace. Praha 2004, s. 28. O tom podrobně viz 2. kapitola

15

Na počátku to bylo slovo nevinné, čisté, bez chuti a zápachu, na konci slovo nevalné pověsti, ostudné a hanebné, vyslovované, pokud vůbec, s odporem či opovrţením, protoţe se nejednou 19

zapletlo se společností, která patřila k těm nejhorším.

1.1 Příběh slova. Putování slovníky „…domnívám se, ţe v rámci hranic daného jazyka existuje doslovný význam lexikálních poloţek. Jde o ten význam, který jako první uvádějí slovníky a který by jako první uvedl obyčejný člověk, kdyby byl poţádán, aby definoval, co znamená dané slovo.“20 Od citátu Umberta Eca a s Manuálem lexikografie v ruce můţeme vycházet při stanovení metody zkoumání dějin pojmu a jeho výkladu. Hledání doslovného významu slov, tj. jeho adekvátního explicitního ekvivalentu, „který vyjadřuje mentální, intelektuální i pragmatické obsahy

uţivatelů

jazyka

jazykovými

formami

a

tím umoţňuje

komunikaci a dorozumění“21 a který by jako první uvedl běţný uţivatel, je úkolem lexikografa při sestavování jednojazyčných výkladových slovníků. Takový slovník je určeny kolektivnímu uţivateli – „podává obraz ţivé slovní zásoby současného spisovného jazyka; jejím základem jsou slova, kterých uţívají příslušníci celého národa.“22 – stejně, jako je kolektivnímu uţivateli určeno rozhlasové vysílání, jak potvrzují instrukce o správném způsobu psaní pro rozhlas produkčního oddělení Rádia Svobodná Evropa – „mluvíte ke všem vrstvám lidí: nesniţujte se milostivě na úroveň těch nejniţších, ale neuvádějte je také ve zmatek sloţitostmi“.23 Slovníky zase vycházejí ze slovního materiálu publicistického stylu, tzn. ţe se vzájemně ovlivňují a doplňují: „Ukázalo se tedy nezbytným vytvořit slovník nový, … a zejména vyjádřit

19

Tím mám samozřejmě na mysli především nacistický a komunistický reţim.

20

Eco: Meze interpretace, s. 11-12.

21

Filipec, Josef: „Teorie a praxe jednojazyčného slovníku výkladového.“ In: Manuál lexikografie. Eds. František Čermák a Renata Blatná. Jinočany 1995, s. 16-17. 22 Slovník spisovného jazyka českého. Praha 1960, s. VII. 23 Open Society Archives, Budapešť, Fond 300 - Records of Radio Free Europe/Radio Liberty Research Institute (RFE/RL RI), Subfond 30 – Czechoslovak unit.

16

skutečnost, ţe těţištěm dnešního spisovného jazyka není styl krásné literatury, nýbrţ styl odborný a publicistický.“24 Podle Josefa Filipce je důleţité, „aby slovník obsahoval hesla relevantní,

společensky 25

diferenciaci“.

klíčová,

odpovídající

společenské

Zároveň říká, ţe by se měl takový slovník zakládat „na

lexikálním materiálu současného jazyka, tj. jazyka ţivého, všestranně rozvinutého a uţívaného v současné komunikaci“26. Právě o takový slovníkový výklad pojmu, který „má obsahovat všechny relevantní sémantické rysy a formulovat je ekonomicky, nemá být neúplný ani redundantní“27 a jehoţ definice musí být „maximálně přesná, jasná, výstiţná, jednoznačná a stylově vytříbená“28, nám půjde při sledování a analýze pojmu propaganda v historickém horizontu. Budou nás zajímat především výkladové slovníky v českém a americkém prostředí, a to proto, ţe se tak pokusíme poznat kulturní prostředí a jazykový vývoj zemí, které se podílely na československém vysílání Rádia Svobodná Evropa.

1.1.1 Období předdějinné29

Termín propaganda je odvozen z latinského slova propagare, to znamená doslova rozmnoţovat, rozsazovat, v metaforickém či místním významu rozšiřovat, časově pak (dále) vést, udrţovat, zachovávat. 24

Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost. Hlavní redakce Josef Filipec a František Daneš. 1.vyd. Praha 1978, s. 5. 25 Filipec: „Teorie a praxe,“ s. 18. 26 Filipec: „Teorie a praxe,“ s. 16. 27 Filipec: „Teorie a praxe,“ s. 31. 28 Blatná, Renata: „Metajazyk v lexikografii.“ In: Manuál lexikografie. Eds. František Čermák a Renata Blatná. Jinočany 1995, s. 75. 29 Označení kapitoly „Období předdějinné“ jsem si při objevování cesty v příběhu jednoho pojmu vypůjčila z historiografické terminologie a posunula a upravila jeho smysl. Nejedná se o období před dějinami řeči či písemných záznamů vůbec, ale o dobu, kdy byla propaganda jen jedním z tvarů slova propagare, a postrádala tak svou vlastní svébytnost i samostatný význam. Stejně je tomu v případě kapitol „Počátek dějin“ a „Období dějinné“, které se rovněţ vztahují k historii tohoto slova. Jde tedy o sémantický posun daných termínů.

17

Slovní tvar propaganda byl původně gerundiem, tedy slovesným substantivem, a šlo vlastně o skloňovaný infinitiv.30 Jako český ekvivalent mu nejvíce odpovídá výraz rozmnoţování, rozšiřování, udrţování. Původní význam pojmu se vztahuje především k činnosti spojené s pěstováním rostlin a je příbuzný s latinským propago, tj. sazenice, výhonek.31 V českém prostředí můţeme ještě v roce 1746 v trojjazyčném slovníku Lexicon tripartitum Kašpara Zachariáše Vusína, tedy ve slovníku německo-latinsko-českém, najít v latinské časti pouze sloveso propagare, z něhoţ je slovo propaganda odvozeno. Výraz propaganda chybí. To, ţe ve slovníku není uvedeno slovo propaganda, podporuje názor, ţe v té době byl vnímán především jen jako tvar gerundia slovesa propagare, nikoliv tedy jako samostatný pojem. Jako české ekvivalenty jsou zde uvedena slovesa rozvody klásti, štípiti a rozšířiti, do němčiny je sloveso přeloţeno jako Schoss einlegen (=vkládat výhonek, odnoţ), fortpflanzen (=rozmnoţovat, rozšiřovat, reprodukovat) a verweitern (=rozšiřovat). Z překladů latinského výrazu motivujícího pojem propaganda je patrné, ţe se vztahují především k činnosti rozmnoţování

v říši

rostlinné,

popř.

ţivočišné,

tzn.

odkazují

k původnímu významu slovesa.32 Také Websterův slovník z roku 1828 uvádí v definici slovesa propagate (slovo propaganda zde chybí)

jako první význam pojmu

rozmnoţovat ve vztahu k zvířatům či rostlinám: „to propagate a breed of horses or sheep; to propagate any species of fruit tree“33.

30

Quitt, Zdeněk – Kucharský, Pavel: Latinská mluvnice. Praha 1972, s. 156-59.

31

Rejzek, Jiří: Český etymologický slovník. Voznice 2001, s. 505.

32

Vusín, Kašpar Zachariáš: Lexicon tripartitum, oder Lateinisch-teutsch- und

böhmisches Wörterbuch. Praha 1746, s. 461. 33

„rozmnoţovat plemeno koní nebo ovcí; rozmnoţovat odrůdu ovocného stromu“ –

1828 edition of Webster´s American Dictionary of English Language. http://1828.mshaffer.com/d/search/word,propagate

18

1.1.2 Počátek dějin

Za počátek a významný mezník34 pojmu propaganda můţeme povaţovat rok 1622, kdy papeţ Řehoř XV. zaloţil církevní instituci Sacra congregatio de propaganda fide (oficiální název zněl Sacra congregatio christiano nomini propaganda) se záměrem propagovat katolickou církev v Novém světě prostřednictvím misijní činnosti, upevňovat její postavení v Evropě a zároveň potlačovat protestantismus a oponovat mu. V roce 1627 zřídil následující papeţ Urban VIII. Collegium

Urbanum

pod

správou

kongregace,

tzv.

seminář

Propagandy, slouţící jako školící ústav budoucích misionářů, jako základna pro Propagandu. Původně tvar jednoho slovesa (propagare) se stal samostatným pojmem s novým modifikovaným významem a začal ţít vlastním ţivotem. Tímto počinem začala sémantika termínu propaganda získávat přibliţně dnešní obrysy, protoţe šlo o šíření čeho – ideologie, šířil ji kdo – instituce, která měla svou strukturu a organizaci, a šířila ji proč – aby rozšířila, udrţela, popř. upevnila postavení katolické církve a potlačila protestantské hnutí. Tento prvek můţeme zároveň označit za kontrapropagandu. Vlastnost jazyka vyuţít jednoho znaku k označení různých skutečností definuje Ladislav Tondl jako dvojí přiřazení – jde podle něho „… o přiřazení k reálnému světu, jeho prvkům a strukturám, a navíc o přiřazení ke světu vizí, ideologických představ, uznávaných nebo alespoň prosazovaných preferencí. Dvojí přiřazení pak vytváří jisté

zatemnění

původního

významu,

imputování

mimoracionálních, ideologických nebo mystických dimenzí.“

34

jistých

35

Tím nepopírám potřebu jistého nadhledu, která je u kaţdé periodizace a

„mezníkování“ nutná. Zajímavý faktem je také to, ţe stejného roku byl svatořečen Ignác z Loyoly – zakladatel jezuitského řádu – řádu, který je s šířením víry a misionářskou činností pevně spojen. 35

Tondl, Půl století poté, s. 63-64.

19

Z chaosu tvarů se zrodil pojem. Slovo propaganda se dostalo do názvu instituce, bylo tedy součástí propria (vlastního jména). Postupně v tzv. procesu apelativizace přešlo k apelativům (jménům obecným). Původní označení jedné určité instituce se začalo vztahovat na jakoukoliv instituci šířící určité myšlenky či ideologii. Tak vznikl termín, který označoval praktiky kontroly a ovlivňování veřejného mínění. Ocitáme se zde na počátku chápání, vnímání a přijímání tohoto termínu v dnešním slova smyslu. Tento proces trval od první poloviny sedmnáctého století do první poloviny století devatenáctého. Toto tvrzení opírám o fakt, ţe aţ do poloviny devatenáctého století se pojem propaganda ve slovnících z prostředí jak českého36, tak amerického Neobjevuje. Znaméná to, ţe nebyl běţný a pouţívaný, popř. natolik významný, aby ho autoři uvedli. Paralelně s vytvořením pojmu propaganda můţeme začít sledovat i jeho negativní či pejorativní zabarvení. 37 Příčiny lze hledat v dobovém kontextu Evropy rozdělené třicetiletou válkou i náboţenským vyznáním. Tímto problémem se zabývali T. H. Qualter a Philip Taylor. 38 Oba připouštějí hypotézu, ţe katolický původ termínu propaganda mu propůjčuje negativní konotace v severských protestantských zemích na rozdíl od jiţních katolických. Tato hypotéza můţe být aplikována i na

36

Jde o slovníky německo-české Karla Ignáce Tháma z roku 1788, Josefa

Dobrovského z roku 1821 a česko-německý Josefa Jungmanna z roku 1837 v českém prostředí a Websterův americký slovník anglického jazyka z roku 1828. 37

Pokud zohledníme souvislost gerundia s gerundivem, jeţ vyjadřuje děj, který bude

konán, má být konán, je nutné konat či si zaslouţí být konán, najdeme s sémantice pojmu spíše pozitivní nádech. Na rozdíl od gerundiva, které je pasivní, klade gerundium důraz na aktivum, tedy můţeme řici na činnost, děj. Právě fakt, ţe je pojem verbálním substantivem, stojí za pozastavení či úvahu. 38

Qualter, T.H.: Propaganda and Psychological Warfare. New York 1962. Téţ Taylor,

Philip M.: Munitions of Mind: War Propaganda from the Ancient World to the Nuclear Age. Manchester 1990.

20

americké státy zalidněné z velké části protestantskými přistěhovalci, u nichţ je hodnocení a přijímání pojmu veskrze negativní. 39

1.1.3 Období dějinné

Jazykové slovníky v českém prostředí Mezi

zásadní

české

jazykové

slovníky

v 19.

století

patří

Jungmannův Slovník česko-německý (1835 – 1839) a Kottův Českoněmecký slovník (1878 – 1893). Ve dvacátém století sem můţeme zařadit Slovník jazyka českého (1937, 1. vydání; 1941, 2. přepracované a doplněné vydání; 1946, 3. přepracované a doplněné vydání; 1952, 4. přepracované a doplněné vydání), Příruční slovník jazyka českého (1935 – 1957), Slovník spisovného jazyka českého (1960 – 1971, 1. vydání; 1989, 2. nezměněné vydání) a Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost (1978, 1. vydání; 1994, 2. opravené a doplněné vydání; 2003, 3. vydání; 2005, 4. vydání).

39

Srovnání negativního, neutrálního popř. pozitivního hodnocení pojmu propaganda

v tradičně katolických a protestantských zemích v průběhu dějin stojí za samostatnou studii.

21

Tabulka 1 Pojem propaganda v českých výkladových slovnících Výklad

Kontext

Hodnocení

Č-NS

ústav n. spolek k rozšiřování něčeho

Náboţenská Revoluční

Neutrální

PSJČ

Šíření myšlenek, nauk, zásad apod.

SJČ

propagování propagovati = uváděti ve známost, šířiti

Starati se se o propagandu a Neutrální provedení této myšlénky: - to byl zas jeden článek jeho (Schauerova) programu. Týdenníků vychází v Adelaidě více neţ tucet a slouţí hlavně náboţenské propagandě. Účast studentů na propagandě určitých idejí slibovala zdárné ovoce. Propaganda má ideovější obsah neţ propagace. O konsolidaci poměrů svědčí mimo jiné i silný pokles rozšiřování a vlivu šeptané propagandy. Potřeba četby není způsobena nakladatelskou propagandou. Chtěl (P. Valerian) být podřízen pouze kongregaci propagandy. propagační přednáška Neutrální

SSJČ

veřejné šíření, objasňování, doporučování něj. Myšlenek, názorů apod. s cílem získat přívrţence

revoluční, mírová p.; boj s reakční válečnou p-ou; tisková p.; p. letáky; oddělení propagandy a agitace; šeptaná p.

Neutrální

SSČ

veřejné šíření názorů s cílem získat masy

tisková, mírová, nepřátelská p.

Neutrální

veřejné šíření názorů s cílem získat někoho

tisková p.

Neutrální

Vysvětlivky: Č-NS

– Česko-německý slovník

PSJČ

– Příruční slovník jazyka českého

SSJČ

– Slovník spisovného jazyka českého

SSČ

– Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost

22

Kottův

Česko-německý

slovník

(Č-NS)

obsahuje

pojem

propaganda jako samostatné slovníkové heslo. Definuje ho jako: „ústav nebo

spolek

k rozšiřování

něčeho“40

a

odlišuje

propagandu

náboţenskou a revoluční. Dostáváme tím informaci o tom, kdo propagandu provozuje – nějaká instituce („ústav“ či „spolek“), sama činnost je označena jako rozšiřování, ale není specifikováno čeho, nemusí jít tedy nutně jen o šíření ideologie, myšlenek, zásad či nauk, jak se s tím setkáme v novějších slovnících. Za úvahu stojí i rozdělení propagandy na náboţenskou a revoluční odráţející kontext doby vydání slovníku (rok 1880). Náboţenská propaganda odkazuje k instituci Sacra congregatio de propaganda fide i k ostatním misionářským aktivitám, pro něţ bylo od 16. století velkým impulzem objevení Nového světa. V druhém případě se jasně zrcadlí revoluční kvas 19. století. Dvacet let před

počátkem

20. století chybí propaganda

válečná,

totální,

ekonomická a dal. Mezi reprezentativní české výkladové slovníky patří Příruční slovník jazyka českého (PSJČ) (vydaný v letech 1935 – 1957; jeho první část 4. dílu zahrnující slova začínající písmenem P byla vypracována v letech 1941 – 1943). Ten definuje propagandu jako: „šíření myšlenek, nauk, zásad apod.“41. Ve výkladu termínu si pomáhá příbuzným pojmem propagace, coţ je: „šíření známosti o něčem, rozšiřování, doporučování“42. Ze srovnání těchto dvou denotačních významů se ukazuje, ţe propagace je pojem významově širší a nadřazený, jde o tzv. genus proximum. Vztahuje se na šíření čehokoliv, co dosud není známé, a předmět této činnosti můţe být zároveň doporučen. V případě slova propaganda je činnost šíření jiţ zúţena na oblast myšlenkovou, morální či vzdělávací. „Propaganda má ideovější obsah neţ propagace.“43 Pokud se podíváme na kontextové zapojení pojmu propaganda v dobové literatuře, doklady jejíchţ textů slovník 40

Česko-německý slovník, zvláště grammaticko-fraseologický. Sest. František Kott.

Praha 1880, s. 41

Příruční slovník jazyka českého. Díl IV. Část 1. Praha 1941-43, s. 1178.

42

Příruční slovník jazyka českého. Díl IV. Část 1. Praha 1941-43, s. 1177.

43

Příruční slovník jazyka českého. Díl IV. Část 1. Praha 1941-43, s. 1178.

23

uvádí, zjistíme, ţe propaganda můţe být náboţenská, nakladatelská, šeptaná a můţe být součástí politického programu. Kromě šeptané propagandy – „O konsolidaci poměrů svědčí mimo jiné pokles rozšiřování a

vlivu šeptané propagandy.“44 – pojem není zatíţen

negativním hodnocením, neuvádí se zde moţnost zneuţití prostředků šíření myšlenek manipulací či vyloučením ostatních názorů a postojů. Propaganda je zde definována jako činnost, která je běţná pro jedince, instituce či ekonomické subjekty. Tato činnost není tedy podle výkladu Příručního slovníku nutně vázána na určitou instituci. Slovník jazyka českého (SJČ) omezuje výklad pojmu pouze na specifikování činnosti, o níţ při propagandě jde, a to uvádění ve známost či šíření. Není z toho patrné, kdo tuto činnost vykonává, proč a pro koho. Výklad termínu propaganda je totoţný ve všech vydáních. Slovník spisovného jazyka českého (SSJČ) z roku 1964 rozšiřuje výklad pojmu oproti předchozím dvěma slovníkům o informace, ţe se jedná o činnost veřejnou a vedle šíření myšlenek a názorů jde i o jejich objasňování. Cílem této činnosti, jak uvádí slovník, je získat pro tyto myšlenky přívrţence. Termín je dále specifikován a významově zúţen pomocí následujících přívlastků: propaganda můţe být revoluční, mírová, reakční válečná (s tou se bojuje), tisková či šeptaná. Povšimněme si dichotomického rozdělení propagandy na mírovou, která je pozitivní a vhodná, a reakční válečnou, která je naopak negativní a neţádoucí a tím pojmu přidává hodnotová znaménka + a –. Toto rozdělení staví „ţeleznou oponu“ mezi kontextový význam slova a vytváří dva úhly pohledu na propagandistickou činnost. Ani v tomto slovníku není charakterizována propaganda jako organizovaná, institucionalizovaná činnost a není tak patrná totoţnost původce. Ve Slovníku spisovné češtiny pro školu a veřejnost (SSČ) můţeme sledovat posun výkladu termínu v 1. normalizačním (1978) a 2. porevolučním vydání (1994). Autoři z výkladu jednoduše vypustili slova

44

Příruční slovník jazyka českého. Díl IV. Část 1. Praha 1941-43, s. 1178.

24

ideologicky závadná, hodnotově svázaná s předchozím reţimem.45 Ve vydání z roku 1994 je proto slovo masy (které má propaganda získat) nahrazeno neutrálním a nespecifikovaným zájmenem někoho a z vlastností kontextově zařazujících pojem propaganda zbyla pouze tisková, zatímco mírová a nepřátelská byly vypuštěny.46 Nový výklad prozrazuje určitou rezervovanost a nechuť provést jednak jasnou reflexi pojmu a razantní změnu definice, jednak kontextové a hodnotové zařazení. Slovníky vydané po druhé světové válce jiţ nezahrnují informaci o původ slova v názvu katolické organizace. Pravděpodobně je důvodem této

absence

souvislost

s potlačováním

náboţenství,

perzekuce

církevních činitelů v komunistickém Československu. Je paradoxem, ţe slovo, vzniklé z názvu katolické instituce se stalo centrálním pojmem komunistické politiky a výchovy mas. České synonymické slovníky47 uvádějí k pojmu propaganda souznačné výrazy: agitace, propagace a šíření (myšlenek). Označení propagace je, jak je uvedeno výše, pojem rodově nadřazený, významově širší48 a hodnotově neutrální. Slovo šíření ve smyslu uvádět ve známost většího počtu lidí je přímo součástí definice pojmu propaganda a je naopak významově uţší, konotačně neutrální. Termín agitace je hodnocen negativně, vztahuje se výhradně k politické oblasti a jeho výklady připouštějí i moţnost zneuţití této činnosti: „horlivé, zprav. veřejné působení ve prospěch n. neprospěch někoho, něčeho, k rozšíření n. potlačení něj. názoru; agitování, nábor“

45

O tom se zmiňuji v úvodu 1. kapitoly a odkazuji přitom na osobnosti zabývající se

tímto problémem. Viz Tondl: Půl století poté, s. 65. Macura, Vladimír: Masarykovy boty a jiné semi(o)fejetony. Praha 1993, s. 67. Filipec: „Naše současná společnost,“ s. 4. 46

Srov. Tabulka 1

47

Slovník českých synonym a antonym. Brno 2007; Pala, Karel – Všianský, Jan:

Slovník českých synonym. Praha 2000; Bečka, Josef Václav: Slovník synonym a fraseologismů. Praha 1979. 48

V případě Slovníku jazyka českého jsou výklady obou slov totoţné.

25

nebo

„nesvědomitě,

v cizím,

často

nepřátelském

zájmu

stojící

nadhánění n. popuzování; štvaní, podněcování“.49 Pokud budeme chtít charakterizovat podstatné rysy propagandy, jak je definují české slovníky, na prvním místě nalezneme veřejnost. Jde o veřejnou činnost. Tento významový rys v sobě nese i způsob propagandistické činnosti, a to šíření, uvádění ve známost. Obsahem a podstatou

propagandistického

sdělení mají být

nauky,

zásady,

myšlenky a názory, které mohou být objasňovány či doporučovány. Cílem propagandy je získat přívrţence, masy či někoho a původcem můţe být ústav popřípadě spolek. Termín je hodnocen neutrálně, bez pejorativního zabarvení. To se u něj můţe objevit aţ ve spojení s některým přívlastkem v případě, ţe jde o propagandu šeptanou, reakční válečnou či nepřátelskou.

Jazykové slovníky v americkém prostředí Americké slovníkové prostředí reprezentují Websterovy slovníky, jejichţ tradice sahá aţ do roku 1828, kdy vydal Noah Webster American Dictionary of the English Language jako „základní jazykovou pomůcku při interpretování současné kultury a civilizace“.50 49

Slovník spisovného jazyka českého. Definice pojmu je v podstatě totoţná ve všech

slovnících. 50

Webster´s Third New International Dictionary of the English Language Unabridged.

Ed. P. B. Gove. Fifth edition, Springfield 1986, s. 4a. Po Websterově smrti (1843) koupili značku bratři Merriamové a vydali přepracované vydání New and Revised Edition (1847, red. Chauncey A. Goodrich). V roce 1864 vyšla 1. edice s rozsáhlou revizí American Dictionary of the English Language (editor Noah Porter), nazvaná Unabridged. Slovník Webster‟s International Dictionary of the English Language (ed. Porter) z roku 1890 zahrnul mezi příjemce celý anglicky mluvící svět, oproti předchozím čistě americkým vydáním. Roku 1909 byl slovník znovu kompletně revidován a v roce 1934 vyšla přepracovaná a rozšířená edice New International Dictionary, známá jako “Webster‟s Second” anebo W2, (editoři William Allen Neilson and Thamas A. Knott). Po desetiletých přípravách vyšel úplně nový Webster's Third New International Dictionary of the English Language, Unabridged (1961, běţně známý jako Webster's Third (W3); editor Philip Babcock Gove, poslední, 7. vydání, 2002).

26

Analýzu a komparaci výkladů pojmu propaganda zakládám na následujících vydáních: American Dictionary of the English Language (1828)51, Webster's Revised Unabridged Dictionary (1913)52, Webster´s New Collegiate Dictionary (1951)53, Webster´s Third New International Dictionary of the English Language Unabridged (1986, 5. vydání; zaoţeno na vydání z roku 1961)54, Webster´s New Twentieth Century Dictionary of the English Language Unabridged (1968)55, Webster´s Ninth New Collegiate Dictionary (1991)56 a Random House Webster´s College Dictionary (1991)57.

51

http://1828.mshaffer.com/. 27. 6. 2009.

52

http://machaut.uchicago.edu/websters. 27. 6. 2009.

53

Webster´s New Collegiate Dictionary (zaloţen na Webster´s New International

Dictionary, 2nd edition 1934). Merriam-Webster. London, Springfield 1951. 54

Webster´s Third New International Dictionary of the English Language Unabridged.

Ed. P. B. Gove. Fifth Edition. Merriam-Webster, Springfield 1986. 55

Webster´s New Twentieth Century Dictionary of the English Language Unabridged.

Second edition. New York 1968. 56

Webster´s Ninth New Collegiate Dictionary. Merriam-Webster. Springfield 1991.

57

Random House Webster´s College Dictionary. New York 1991.

27

Tabulka 2 Pojem propaganda v amerických výkladových slovnících

1806

1828

1880

1890

Výklad

Kontext

Hodnocení

Propaganda chybí Propagate = generate, spread, extend; vytvářet, šířit, rozšířit Propaganda chybí Propagate = 1. To continue or multiply the kind by generation or successive production; applied to animals and plants; 2. To spread; to extend; to impel or continue forward in space; 3. To spread from person to person; to extend; to give birth to, or originate and spread; 4. To carry from place to place; to extend by planting and establishing in places before destitute; 5. To extend; to increase. 6. To generate; to produce. 1. Pokračovat nebo rozmnoţovat druh rodu nebo postupné produkce; týká se zvířat a rostlin; 2. Rozšiřovat, šířit; 3. šířit od osoby k osobě; rozšířit; dát vznik; vznikat a šířit; 4. přenášet z místa na místo; rozšířit pěstováním nebo zřízením v místě předtím opuštěném; 5. rozšířit; růst;6. vytvářet, produkovat.

Chybí

Neutrální

Propaganda A society in Rome, popularly so called, charged with the management of the Roman Catholic missions, and styled Societa de Společnost v Římě, obecně tak označovaná, pověřená řízením římsko-katolických misií, a nazvaná Societa de Propaganda Fide Propaganda Fide. Propagandism: The art of practice of propagating tenets or principles. Způsob výkonu propagování pouček nebo zásad. Propaganda: 1. a) A congregation of cardinals, established in 1622, charged with the management of missions. b) The college of the Propaganda, instituted by Urban VIII. (1623-44) to educate priests for missions in all parts of the world. 2. Hence, any organization or plan for spreading a particular doctrine or a system of principles. 1 a) Kongregace kardinálů zřízená v roce 1622, pověřená řízením misií; b) Seminář Propagandy zřízený Urbanem VIII. (1623–44) k vzdělávání knězů pro misie ve všech částech světa; 2. Odtud, organizace nebo plán pro šíření určité doktríny nebo systému zásad. Propagandism: The art of practice of propagating tenets or principles; zeal in propagating one's opinions. Způsob výkonu propagování pouček či zásad; horlivost při šíření něčích názorů.

1. to propagate a breed of horses or chybí sheep; to propagate any species of fruit tree. 2. to propagate sound or light. 3. to propagate a story or report 4. to propagate the christian religion. 5. Griefs of my own lie heavy in my breast, Which thou wilt propagate. 6. Superstitious notions, propagated in fancy, are hardly ever totally eradicated. 1. propagovat/rozmnoţovat plemeno koní nebo ovcí; propagovat odrůdu ovocného stromu 2. šířit zvuk, světlo 3. šířit příběh nebo zprávu; 4. šířit křesťanskou víru; 5. Mé vlastní zármutky leţí mi leţí těţce na prsou. Který budeš šířit; 6. Pověry/pověrčivé myšlenky vytvářené ve fantazii jsou stěţí kdy vykořeněné/vymýcené Chybí Chybí

28

1913

1934

1951

1. (R. C. Ch.) (a) A congregation of Chybí cardinals, established in 1622, charged with the management of missions. (b) The college of the Propaganda, instituted by Urban VIII. (1623-1644) to educate priests for missions in all parts of the world. 2. Hence, any organization or plan for spreading a particular doctrine or a system of principles. 1. (a) Kongregace kardinálů zaloţená v roce 1622, pověřená řízením misií; (b) Seminář Propagandy zřízený Urbanem VIII. (1623-1644) k vzdělávání knězů pro misie ve všech částech světa. 2. Odtud, organizace nebo plán k šíření určité doktríny či systému zásad. 1. (a) The Congregation of Propaganda; (b) more fully College of Propaganda. A college instituted by Urban VIII. (16231644) to educate priests for missions. 2. (a) Sometimes incorrectly construed as pl. with a sing. propagandum. Any organized or concerted group, effort, or movement to spread a particular doctrine or systém of doctrines or principles; (b) Now, often secret or clandestine dissemination of ideas, information, gossip, or the like, for the purpose of helping or injuring a person, an institution, a cause, etc. 3. Hence: (a) A doctrine, systém, or ideas, spread through propaganda (sense 2); any doctrine or doctrines expressed for the purpose of such propaganda. (b) A scheme or plan for the propagation of a doctrine or systém of principles. 1. (a) Kongregace propagandy; (b) úplněji Seminář propagandy. Seminář zřízený Urbanem VIII. (1623–1644) k vzdělávání knězů pro misie. 2. (a) Někdy nesprávně vykládano jako plurál k singuláru propagandum. Organizovaná nebo koordinovaná skupina, úsilí či hnutí k šíření určité doktríny nebo systému doktrín či zásad. (b) Nyní častěji tajné nebo utajované rozšiřování myšlenek, informací, pomluv apod. se záměrem pomoci či poškození osoby, instituce, věci atd. 3. odtud: (a) doktrína, systém či myšlenky šířené prostřednictvím propagandy (význam 2); doktrína či doktríny vyjádřené za účelem takové propagandy. (b) systém nebo plán pro propagaci doktríny či systému zásad. 1. The Congregation of Propaganda; College of Propaganda.. 2. Any organized or concerted group, effort, or movement to spread particular doctrines, information, etc. 3. A doctrine or ideas spread through propaganda (sense 2). A plan for the propagation of a doctrine or systém of principles. 1. Kongregace propagandy; Seminář propagandy; 2. Organizovaná nebo koordinovaná skupina, úsilí či hnutí k šíření určitých doktrín, informací atd. 3. doktrína nebo myšlenky šířené prostřednictvím propagandy; Plán pro propagaci doktríny nebo systému zásad

Chybí

2 (a) the need of active social propaganda; (b) the victim of the opposing party´s propaganda; belligerent propaganda among neutrals. 3. (b) the cleverly worked-out propaganda of the enemy. 2. (a) potřeba aktivní sociální propagandy (b) oběť opoziční stranické propagandy; Agresivní propaganda mezi nestraníky. 3. (b) chytře vymyšlená propaganda nepřítele.

Chybí

Chybí

29

1961

1991

1. a group or movement organized for spreading a particular doctrine or system of principles; 2. dissemination of ideas, information, or rumor for the purpose of helping or injuring an institution, a cause, or a person; 3. doctrines, ideas, arguments, facts, or allegations spread by deliberate effort through any medium of communication in order to further one´s cause; A public action or display having the purpose or the effect of furthering or hindering a cause; 1. skupina nebo hnutí organizované za účelem šíření určité doktríny nebo systému zásad 2. rozšiřování myšlenek, informací či pověstí za účelem pomoci či poškození instituce, věci nebo osoby 3. doktriny, myšlenky, argumenty, fakta či tvrzení rozšiřované s vědomým úsilím prostřednictvím prostředků komunikace k tomu, aby podpořily něčí kauzu nebo poškodily kauzu opoziční; veřejná akce či exhibice mající za účel nebo jako efekt podporu nebo zamezení nějaké záleţitosti 1. a congregation of the Roman curia having jurisdiction over missionary … and related institutions; 2. the spreading of ideas, information or rumor for the purpose of helping or injuring an institution, a cause or a person; 3. ideas, facts, or allegations spread deliberately to further one´s cause or damage an opposing cause; Also: a public action having such an effect 1. kongregace římské kurie mající pravomoc nad misionářsk a příbuznými institucemi; 2. šíření myšlenek, informací nebo pověstí se záměrem pomoci či poškození instituce, kauzy či osoby; 3. myšlenky, skutečnosti či tvrzení šířené vědomě k podpoře něčí kauzy nebo poškození opoziční kauzy; Také: veřejná akce mající takový účinek;

2. steady erosion of Socialist propaganda about the wrongs done to the people; 3. brushed aside the peace proposals as mere propaganda; Distribution of free food parcels … is the first succesful piece of propaganda that the Western Powers had thought up. 2. stálé narušování socialistické propagandy o křivdách učiněným lidem 3. zamítané mírové návrhy jako pouhou propagandu distribuce balíčků s jídlem zadarmo … je první úspěšné dílo propagandy, které západní mocnosti vymyslely

1. archaické

Chybí

Chybí

30

Všechny Websterovy slovníky přiznávají ve výkladu pojmu propaganda jeho náboţenský původ v označení instituce zřízené k organizování

misionářské

činnosti

–

Sacra

congregatio

de

propaganda fide. Poprvé se propaganda jako samostatné slovníkové heslo objevuje ve Websterově slovníku z roku 1880. Tento pojem propaganda se v něm vztahuje na onu konkrétní organizaci vzniklou v 17. století, určenou k šíření misijní činnost, tedy organizaci jsoucí na počátku tohoto slova (viz 1.1.2 Počátek dějin). Je zde tedy pojmu ponechán jeho původní význam, zatímco pro činnost směřující k šíření pouček a principů obecně má slovník odlišný výraz – propagandism. Ovšem i význam tohoto slova zahrnuje především propagaci obecně etických, popř. teologických zásad.58 Stále se tedy pohybujeme na poli náboţenském, věroučném. Ve výkladovém slovníku z roku 1890 můţeme sledovat drobný posun,

který

nám

názorně

demonstruje

proces

apelativizace

v sémantickém putování slova. V prvním významu je opět uvedena kongregace kardinálů, ale jiţ se tu připojuje druhý význam, jenţ prozrazuje tendenci k zobecnění (viz Tabulka 2). Obsah termínu propagandism postupně opouští pouze náboţenskou a etickou základnu a vztahuje se i k názorům nějaké osoby (one´s opinions) a nespecifikuje přitom obor její působnosti. Slovník z roku 1913 vztahuje pojem propaganda k nějaké organizaci, která šíří doktríny či principy. V rámci modelu komunikace se tedy jedná o označení původce sdělení a je zde jasně patrná souvislost s původem slova. Od roku 1934 je termínem propaganda označeno, vedle původce (skupina, hnutí), i samo sdělení: „doktrína, systém či myšlenky šířené prostřednictvím propagandy (význam 2); doktrína či doktríny vyjádřené za účelem takové propagandy“. či „systém nebo plán pro propagaci doktríny či systému zásad“59 a zároveň činnost, děj: „tajné nebo

58

Výraz tenet je moţné přeloţit také jako článek věrouky.

59

Webster´s New International Dictionary, s. 1983.

31

utajované rozšiřování myšlenek, informací, pomluv apod. se záměrem pomoci či poškození osoby, instituce, věci atd.“.60 Vzniká paradoxní situace, kdy je stejným pojmem označen původce sdělení, sdělení samo i způsob

činnosti.61 Ve slovníku nacházíme poprvé vědomí

moţného zneuţití této aktivity, popř. její vyuţití v něčí prospěch či neprospěch tak, jak to jasně vyplývá i z definice poválečného slovníku (1961). Velmi zajímavá je informace o její utajenosti sugerující rys nelegálnosti tohoto konání. V této změně se jasně odráţí meziválečné období. V první světové válce se poprvé ve velkém uplatnila masová propaganda. Její sílu a potenciál při ovlivňování mas si uvědomoval také Lenin, a proto ji neváhal vyuţívat pro prosazení svých zájmů a aktivizaci davu. Propaganda se stává předmětem vědeckého výzkumu, ve kterém se zkoumají její účinky. Větší zájem i poznání propagandy mohou mít také vliv na definici. Websterův Třetí nový mezinárodní slovník anglického jazyka vnímá uţití slova pro označení určité organizace jako archaické62, tím se vzdaluje význam pojmu svému původu. Zároveň se zdůrazňuje moţnost

záměrného

vyuţití

této

činnosti

jako

ideové

zbraně

k prosazení určitých zájmů a eliminaci zájmů protivníka. „doktríny, myšlenky, argumenty, fakta či tvrzení rozšiřované s vědomým úsilím prostřednictvím prostředků komunikace k tomu, aby podpořily něčí kauzu nebo poškodily kauzu opoziční.“63 Do výkladu se promítá atmosféra studené války. Je to patrné ze zapojení slova do kontextu prostřednictvím příkladů (viz tabulka 2).

60

Webster´s New International Dictionary, s. 1983.

61

Tato skutečnost patrně souvisí s typem a charakterem anglické gramatiky a

slovotvorby. 62

Ve slovnících z roku 1991 se tento význam slova uţ ve výkladu neobjevuje.

63

Webster´s Third New International Dictionary of the English Language Unabridged,

s.1765.

32

Ve výkladu pojmu v roce 1968 je podstatný čtvrtý význam: „systematická a rozšířená indoktrinace“64, který s sebou nese jasné negativní konotace ve spojení s pojmy podvod a deformace65. Slovníky z roku 1991 význam v zásadě nemění. Chtěla bych poukázat pouze na to, ţe do popisu propagandistické činnosti je přidán i rys metodičnosti: „informace nebo myšlenky metodicky šířené k podpoře nebo poškození kauzy“66, hnutí, národa atd., tzn. ţe jde o činnost předem jasně plánovanou, propracovanou, opírající se o určitá pravidla a způsoby postupu.

1.2 Pojetí propagandy v komentářích RFE (1951–1956) Definici propagandy na Rádiu Svobodná Evropa lze vysledovat z odvysílaných komentářů vztahujících se k aktuálním problémům dané doby. Redaktoři se totiţ při interpretaci událostí tomuto pojmu nevyhýbají. Můţeme tak najít propagandu v textu a text o propagandě. Komentáře Svobodné Evropy v padesátých letech připravoval Petr Hrubý.

Jednou týdně také vysílala Svobodná Evropa Nedělní úvahu

(anglicky talk) Ferdinanda Peroutky, osobní komentář k politickým událostem.67

Zachycovaly

a

interpretovaly

situaci

nejen

v Československu, ale i v celém světě. Častým tématem v nich byl vztah Východ – Západ. Bylo to téma, které určovalo světovou politiku během čtyřiceti poválečných let. Tyto komentáře poskytnou vhodný materiál pro analýzu

pojmu propaganda,

jak ho prezentovala

československá redakce RFE. Propagandistická činnost v pojetí Rádia Svobodná Evropa, o níţ mluví komentátoři československé redakce, se vztahuje na aktivitu 64

Webster´s New Twentieth Century Dictionary of the English Language U

nabridged.s. 1765. 65

Stejná synonyma uvádí Jowett a O´Donnell: Propaganda and Persuasion, s. 2.

66

Random House Webster´s College Dictionary, s. 439.

67

Zpočátku četl Peroutka své úvahy sám, později ho nahradili Vratislav Borecký,

František Tomáš, Jan Viktor a Jiří Dostál. Peroutkovy „talky“ vysílala Svobodná Evropa od roku 1951 do roku 1977. Poslední úvaha byla odvysílána čtyři měsíce před Peroutkovou smrtí.

33

mocenského aparátu totalitních reţimů a jejími organizátory a provozovateli jsou vrcholní političtí představitelé takových států.68 Komentátoři RFE se snaţí ukázat paralely mezi propagandou nacistického Německa a Sovětského svazu, jejich návaznost a vzájemné ovlivnění. Propaganda tohoto pohledu je totální propagandou zrozenou v politickém ovzduší 20. století usilující o informační monopol a všudypřítomnost, domáhající se uznání své nepostradatelnosti, moci a výsadního postavení při provozování správy věcí veřejných. „Člověk si začíná váţit devatenáctého století: tenkrát ještě nebyla vynalezena propaganda … Před třiceti lety vyšla temná, zlá kniha Adolfa Hitlera, ve které byla obsaţena osudná proklamace: v celé lidské činnosti, bylo tam proklamováno, není nic tak významného, nic tak schopné proměnit svět jako propaganda. Komunistické Rusko bojovalo proti Hitlerovi nikoli, jak dnes zcela jasně vidíme, aby odstranilo zla, která on vynašel, nýbrţ aby si je samo monopolně provozovalo. Od té doby propaganda vyrostla v ošklivého obra. Na území, které je ovládáno komunisty, propaganda pohltila noviny, rádio, školy, umění, vědu a ohroţuje kaţdý jiný duševní postoj: objektivnost, nestrannost byly prohlášeny za jeden ze smrtelných hříchů.“69 Totální propaganda je všudypřítomná, snaţí se člověka obklopit, dostat se k němu všemi dostupnými cestami, stát se součástí jeho ţivota. Ferdinand Peroutka říká, ţe jsou občané totalitních států přímo „zatopeni komunistickou propagandou“.70 Propagandu proto hledá za všemi vládními kroky a s nedůvěrou pohlíţí na její absenci: „Za mnoho let

je to první čin v komunistickém území, ve kterém snad není

propaganda. Kdyţ víme, jak drahá je propaganda komunistickému srdci, tedy nemůţeme vidět ţádný jiný důvod neţ nějakou nutnost pro

68

Sovětští zástupci, vláda, ministerstvo informací, ministr informací – šéf komunistické

propagandy, vedení komunistické strany, komunistická strana, komunistický reţim, nacistické Německo, Sovětský blok. 69

Peroutka, Ferdinand: Mluví k vám Ferdinand Peroutka. Ed. Zuzana Fialová. 1 díl.

Praha 2003, s 137 (13. únor 1954). Dále citováno jako Peroutka. 70

Peroutka: 10. říjen 1953, s. 115.

34

to, co se stalo… Nebo snad je v tom přece propaganda, a nutnost vyplývá z nynější ruské mezinárodní politiky.“71 Pro

redaktory

Svobodné

Evropy

je

pojem

propaganda

zaměnitelný s výrazy přehánění, zveličování, překrucování, leţ, iluze, klam nebo manipulace s fakty. „Reţim svou propagandou se nikdy nesnaţí přesvědčit o nějaké pravdě, vţdycky dělá obhájce nějaké lţi.“ 72 „Jejich propaganda [sovětských zástupců] je jako vţdy hysterická: padají v ní slova jako ,ţháři, vrazi našich dětí, vzdušní piráti„ a podobně… Reţim pořádá nenávistné kampaně proti svobodným národům. Překrucuje a lţe.“ S. 273 Schopnost lhát je vhodnou kvalifikací pro zastávání postu na vrcholu propagandistické pyramidy. „Vy víte, ţe pan ministr Kopecký ne teprve nyní, ale uţ kdysi dávno se naučil mluvit nepravdu, a ţe právě proto byl jmenován šéfem komunistické propagandy.“74 Propaganda tu stojí v opozici k pravdě, faktům a lidskému poznání. „Jediná pravda je dovolena: stranická. A ta je jenom leţ a propaganda… To není politická propaganda, to je fakt. Soudruzi nejsou ani realističtí, ani materialističtí, ani vědečtí. Jsou to buď lháři, nebo oběti lhářů.“ 75 „Leţ udělali [soudruzi] svým ţivotním krédem. Lhaní je jejich hlavní program. Zdá se jim, ţe lhát je moţno nejsnáze o minulosti. Přepisují kaţdé vydání sovětské encyklopedie. Neukládají do ní lidské poznatky, ale partajní propagandu..“ 76 Pokud se v propagandistickém textu pravda objeví, je vţdy částečná

a

účelově

vyuţita

jako

prostředku

pro

dosaţení

propagandistových cílů. Je to proto, ţe je v dané chvíli a situaci

71

Peroutka: 28. srpen 1954, s. 175.

72

Centrum pro československá exilová studia (CČES), Osobní fond Petra Hrubého

(Austrálie), karton 6: Local Commentary, September 8, 1954, s. 1. 73

CČES, Hrubý, karton 6: Baloon Special 2.2. 1956. Petr Hrubý

74

Peroutka: 29. červenec, s. 33.

75

CČES, Hrubý, karton 6: Local Commentary. Komunistický ilusionismus, 14.1. 1956,

s. 4. 76

CČES, Hrubý, karton 6: Local Commentary, Povstání 1945, 5. května 1954, s. 1.

35

vyhodnocena jako nejvhodnější přesvědčovací prostředek či krycí manévr. „Propagandisté dostanou podivný úkol, jaký ještě neměli: šířit pravdu. Bude to ovšem jen pravda částečná. Bude líčit Stalina jako původce všeho zla. Pro jeho spolupracovníky, z nichţ kaţdý, aby se dostal nahoru, musel osvědčit nejen talent lichocení, ale především odhodlání bezohledně likvidovat statisíce lidí, pro jeho spolupracovníky budou mít propagandisté jen slova omluv a chvály. Katovi pacholci svádějí všechno na kata.“77 Z toho plyne i jednoznačně negativní hodnocení této činnosti: „…moderní tyran dělá zároveň dvě věci: Mučí národ a přikazuje mu, aby se usmíval jako u fotografa. Neboť zatím, v té době, která dělí staré tyrany od nových, byla vynalezena ta strašná a ta mizerná věc – propaganda totalitního státu.“78 Autoři komentářů Svobodné Evropy mluví vţdy o propagandě politické a často se v nich stávají výrazy propaganda a diplomacie totalitních reţimů pojmy příbuznými, popřípadě jsou spolu pevně provázány či se podmiňují. „Berlínská konference ani na chvíli nebyla váţný pokus o dohodu. Je to propaganda jinými prostředky, součást studené války… Kaţdý mezinárodní kongres a kaţdá mezinárodní konference, které se komunisté účastní, mění se v propagandu.“79 Propaganda je podle Svobodné Evropy promyšlená, systematická činnost mající jasně a pevně danou strukturu a pravidla postupu při plnění

stanovených

záměrů

a

cílů.

Struktura

propagandistické

organizace má podle nich charakter pyramidy. Na jejím vrcholu jsou nejvyšší mocenské orgány, které vydávají systematické instrukce určující pevný rámec pro interpretaci událostí minulých, přítomných a 77

CČES, Hrubý, karton 6: Night Commentary, Kremelský smrtihlav, March 20, 1956,

s. 2 78

Peroutka: 1. květen 1951 (Odpověď Mr. C. D. Jacksonovi), s. 10.

79

Peroutka: 13. únor 1954, 137. V citaci je řeč o berlínské konferenci, která měla

přispět k řešení otázky Německa a jíţ se zúčastnily čtyři mocnosti: USA, SSSR, Francie a Velká Británie.

36

budoucích, opírají se přitom o ideologii a určí jakési šachové pole pro politickou partii i pořadí tahů. „Je moţné přímo nahmatat místo, kde ve svém článku [Jarmila Glazarová] přestává psát ze srdce a začíná psát podle instrukcí ministerstva propagandy… Zdá se, ţe lţi ministerstva propagandy jsou očíslovány a ţe pokaţdé musejí být opakovány v určitém pořádku.“80 Základnu pyramidy tvoří početní jedinci či skupiny, na něţ je delegována výkonná moc propagandistické činnosti. „Novodobý tyran vţdy vysílá dvě tlupy: ozbrojence a padělatele pojmů; robustní chlapy a muţíčky s brýlemi a vpadlou hrudí: surovce, kteří za to jménem národa děkují. Za policajtem, někdy i před ním, jde lhář.“81 Řídí se pokyny shora, jsou k tomuto účelu školeni a za svou činnost

placeni.

„Nemáme

přesné

číslo

o

počtu

placených

propagandistů. Vláda je sama počítá na statisíce. Stále to nestačí, podle Rudého práva ze soboty kursy pro agitátory budou nadále permanentní, bude zvýšen počet seminářů a přednášek;82 Komentátoři

Svobodné

Evropy

identifikují

různé

typy

propagandistů. Mohou jimi být umělci, a to především spisovatelé: „Komunistická vláda s velkým úspěchem dala spisovatelům na vybranou: buď být propagandistou, reklamním agentem reţimu – nebo nebýt vůbec.“83 Jejich spolupráce s reţimem v rámci propagandistické činnosti je získávána prostřednictvím nátlaku, pohrůţek či nabídkou určitých výsad. Další typem propagandisty, jak ho popsal Ferdinand Peroutka, je tzv. konverzacionalista. Konverzacionalisté jsou lidé, „o nichţ není známo, ţe jsou placeni nebo terorizováni vládou; ale kteří obcházejí továrny, hostince, sportovní hřiště, rodiny, a tam zdánlivě volným způsobem rozprávějí čili konverzují – vţdycky ve vládním smyslu. Těmto osobám, které jsou s vládou tak pevně spoutány jako hlasatel ve vládním rádiu, se říká konverzacionalisti. Kam vláda sama nemůţe, tam 80

Peroutka: 21. listopad 1951, s. 69.

81

Peroutka: 1. květen 1951 (Odpověď Mr. C. D. Jacksonovi), s. 10.

82

CČES, Hrubý, karton 6: Systém parasitů, Noční komentář, 16.8. 1954, s. 3.

83

Peroutka: 24. červen 1951, s. 25.

37

nastrčí konverzacionalistu. Kde nepravdomluvnost vlády uţ vzbudila obecné podezření a pohoršení, tam se dostaví bodrý, usmívající se konverzacionalista.“84 A v neposlední řadě se vedení komunistické strany snaţí ovlivnit celý národ i stranu „pomocí propagandy prodejných intelektuálů“.85 Hlavním účelem propagandy je získat maximální oddanost a podporu lidu vytčené politické linii zakládající se na určité ideologii (ideovém východisku) reprezentované vrchními představiteli státu, a to i v případě nepříjemných a nepopulárních opatření. „Komunistický reţim pošetile doufá, ţe jeho propaganda bude působit víc neţ jeho cenová politika.“86 „Propagandisti mají těţkou úlohu; mají vysvětlit státní zásadu, kterou lze nejlépe vyjádřit: ‚Co je tvoje, je moje; co je moje, do toho ti nic není„.“87 Propaganda

má

zvýšit

zájem

veřejnosti

a

docílit

tak

angaţovanosti. „Lid se o národní výbory nezajímal. Vláda by ráda jeho zájem zvýšila. Proto uspořádala velkou propagační kampaň.“88 K dosaţení úplného přijetí vládní politiky je zároveň potřeba vyloučit opoziční názory, argumenty, kritiku a diskusi: „…celou svou propagandu věnují právě boji proti oposici.“89 Je nutné ochromit samostatné myšlení, porozumění situaci a vhled do problému. „Radovali se, kdyţ umlčeli kritiku a demokratičtí politikové, novináři a studenti odešli do exilu.“90 A vytvořit vlastní obraz světa, ideálního a 84

Peroutka: 26. listopad 1955, s. 257.

85

CČES, Hrubý, karton 6: Local Commentary, Ţije ještě strana?June 20, 1956, s. 2.

86

CČES, Hrubý, karton 6: Local Commentary, Státní černý trh sjednocuje

oposici.October 1, 1954, s. 1. 87

CČES, Hrubý, karton 6: Local Commentary, Stavby a cement, 24. 5. 1955, s. 2 – 3.

88

CČES, Hrubý, karton 6: Noční komentář, Dosavadní diskuse o Národních výborech,

25. 1. 1954 , s. 2 – 3. 89

CČES, Hrubý, karton 6: Local Commentary, Odvádějí pozornost od deseti

poţadavků, 14.5. 54, s. 1. 90

CČES, Hrubý, karton 6: Local Commentary, Rudé právo o lidové oposici, 3. 8. 54, s.

1.

38

zároveň iluzorního světa, toho, který bude. „Vládní propaganda hýří barvitým líčením budoucích rozkoší: gigantický čínský pětiletý plán přetvoří zaostalou Čínu v moderní bohatý stát! Velké perspektivy blahobytu sovětských občanů na konci příští pětiletky! Nebo třeba nadpis v Mladé frontě: ,Dnes všechna moc i síla proudí v nás – před sebou máme zítřky netušených krás!„ A hned pod tím tyto dvě rozdílné věty o práci mládeţnických brigád: věta prvá: Pod jejich rukama země vykvete! – a věta druhá: Ředitelství státního statku nechtělo brigádníkům vrátit přeplatky za obědy a praktikant Bureš na ně křičel jako šafář. Opět rub a líc téţe mince: kvetoucí zítřky a dnes řvoucí šafář na čeledíny. Sliby a skutečnost.“91 S. 3 Účelem této tendence je podle Petra Hrubého snaha o odvedení pozornosti od současných problémů: „Proč soudruzi tolik zdůrazňují zítřek? Dobrou odpověď na to dal nedávno v rozhlase předseda JZD ,nový ţivot„ v Kačicích, poslanec nenárodního shromáţdění Josef Bureš. Při získávání zemědělců a hlavně mládeţe doporučoval ,nevycházet z toho, co dnes je, ale ukázat všem členům druţstva a hlavně mládeţi, co bude.„ Čili nevycházet z reality, snadno kaţdému zjistitelné, ale ze slibů, z ilusí, z pohádek naší straničky. Proto si lidé, pověření propagováním všeho špatného, co od strany přichází, navzájem občas domlouvají, ţe je třeba líčit lidu perspektivy daleké budoucnosti, ţe je třeba povědět jim, jak se budou mít jednou, aţ jednou, kdyţ teď se mají tak mizerně. Prostě: věšet jim na nos bulíky.“ S. 2 Propaganda jako prostředek psychologické války podle rozboru RFE usiluje rovněţ o poškození soupeře, ideového protivníka, vnějšího nepřítele. Tím jsou exulanti a Západ, především Spojené státy. „Komunistická propaganda kaţdý den popouzí k nenávisti proti Americe …“92 A provádí to způsobem, který lze charakterizovat rčením: „kdo chce psa bít, hůl si najde“. Tedy při interpretaci událostí zvolí úhel pohledu, který ukáţe soupeře v negativním světle. „Asi před dvěma roky západní Německo se ocitlo v zásobovacích obtíţích a vznikla

91

CČES, Hrubý, karton 6:Night Commentary 31. 1. 1956. Futurismus komunistů.

92

Peroutka: Ibid, s. 177.

39

otázka, zda Amerika má dováţet obilí do Německa. Nejdřív se zdálo, ţe nebude dováţet. Komunistická propaganda spustila pokřik: podívejte se na ně – chtějí vyhladovět německý lid. Potom Amerika obilí dovezla. Komunistická propaganda spustila pokřik: podívejte se na ně – chtějí zničit německého sedláka, chtějí sníţit jeho ceny.“93 Redaktoři RFE si také všímají témat často vyuţívaných komunistickými propagandisty k tomuto účelu: „Komunisti v táborech zajatců také začali s propagandou. Samozřejmě, hlavní témata byly nezaměstnanost, černoši, kapitalisti, zbrojaři, vydělávající na válce a tak podobně.“94 Skutečnost, ţe si pracovníci RFE uvědomovali to, jakou má černošské otázka a problém rasismu v USA přitaţlivost z hlediska propagandistických snah při očerňování Ameriky, dokládám ještě citací z jedné Peroutkovy úvahy: „V roce 1950 se udál v Americe jediný případ lynče. Poslyšte: jeden. Ale komunistická propaganda líčí věci tak, jako kdyby krev černochů tekla proudem.“95 Zvláštní pozornost věnují redaktoři RFE rétorické stránce propagandy, její práci s jazykem, principům a technikám její řeči. Zaměřují se především na otázku tzv. sémantické inflace, tj. záměny významu slov, nahrazování, posouvání nebo vyprazdňování původních či ustálených významů. Ferdinand Peroutka upozorňuje na tento fakt jiţ v své úvodní řeči při zahájení vysílání československé redakce RFE: „Komunistická vláda v naší zemi znamená největší pokus, jaký kdy byl učiněn, aby věci byly postaveny na hlavu a aby byl slovům vzat jejich význam. U nás nyní je podivně. Ţalářníci tam zpívají píseň svobody a zřízenci tajné policie přednášejí o humanitě. Toto pokrytectví je démonická specialita reţimu, který je jako starověká zrůda: nahoře lidská podoba – a dole zlý, zvířecí kozlí spodek. Ztráta svobody se teď u nás úředně nazývá samostatnost, útok mírovou akcí, podlost čestností

a

čestnost

podlostí,

podlízavost

kritikou,

drancování

dobrodiním, násilný vývoz do Ruska budováním Československa, 93 94

Peroutka: 7. říjen 1951, s. 56. CČES, Hrubý, karton 6: Night Commentary, Sgt. Pate (Američani v čínském

zajetí),1. 11. 1955, 95

Peroutka: 30. září 1951, s. 53.

40

zotročení ţeny v těţkém průmyslu se nazývá jejím osvobozením, ztráta dělnických práv vymoţeností proletářské revoluce, duše Stalinova slovanskou duší, cesta zpět cestou dopředu, a je přikázáno uznávat špatné spisovatele za dobré a dobré za špatné. Není slova, aby nebylo ukradeno a znásilněno. Vyvlastnění majetku, které komunisté provedli, je nic ve srovnání s tím vyvlastněním pojmů, jehoţ se odváţili.“96 Tato podvojnost řeči vychází podle Petra Hrubého z podvojného myšlení, tedy schopnosti zastávat v jeden okamţik dva odporující si názory. Na tento fenomén odkazuje prostřednictvím knihy George Orwella 1984. „Soudruzi mají rádi paradoxy; je to asi následek jejich záliby v dialektickém myšlení, které nejlépe vystihl anglický spisovatel Orwell, kdyţ je nazval „double-talk“. Mohli bychom to přeloţit asi jako „podvojné myšlení“ – zastánci takové dialektiky musejí umět najednou myslet dvě opačné myšlenky, z nichţ jedna je přesně pravým opakem druhé. Na příklad „Malenkov je nejlepší organizátor“ a „Malenkov je nejhorší organizátor“. Oboje v podvojném myšlení je třeba stále mít na mysli a opravdu v obě ty rozdílné věty současně věřit.“ S. 1.97

1.2.1 Kontrapropaganda jako odpověď

Na základě analýzy komentářů je moţné zaměřit se na otázku, jaké místo v rámci problematiky propagandy zaujímá činnost Rádia Svobodná Evropa. Jeho definice propagandy je natolik negativní, ţe by s ní mohlo stěţí ztotoţňovat své snaţení. Řešení spočívá podle mého názoru ve skutečnosti, ţe Svobodná Evropa odlišuje propagandu totalitního státu – propagandu totální, která je z jejich pohledu jednoznačně špatná, od propagační aktivity demokratických států, která je pluralitní a ţádoucí jako způsob ideového souboje mezi rozdílnými koncepty vykonávání moci. „V našem společném boji s komunisty se děje něco nového a významného. Vstoupili jsme do další fáze boje. Ještě si ani všichni Češi a Slováci nemohli pročíst časopis Svobodná 96

Peroutka: 1. květen 1951 (Odpověď Mr. C. D. Jacksonovi), s. 10.

97

CČES, Hrubý, karton 6: Night Commentary 21. 2. 1955. Den boje proti kolonialismu.

41

Evropa, který jim před měsícem donesl západní vítr, a uţ na půdu Československa dopadají miliony výtisků dalšího čísla časopisu. Fronta lidové oposice přešla do ofensivy. I kdyţ je to zatím jenom ofensiva propagační a ideová, je to velký krok kupředu.“98 Zdá se, ţe klíčem k posouzení, zda je propagandistická činnost pozitivní, či negativní, je charakter původce a organizátora propagandy a jeho záměr. Na tom pak závisí zvolené prostředky. RFE vnímá své poslání především jako kontrapropagandu. Jako odpověď na propagační snahy totalitního reţimu Sovětského bloku, jako prolomení informačního monopolu, jako zahájení diskuse. „Jeden časopis by znamenal málo v zemi, kde vládne svoboda. Ale jeden svobodný časopis, jedna rozhlasová stanice v diktátorském reţimu – to je revoluce. Neboť takový reţim zakládá se na tom a udrţuje se tím, ţe jen vláda smí mluvit, a nikdo nesmí odpovídat, ţe kaţdý můţe být obţalován, ale nikdo se nesmí hájit. Avšak jakmile, ať odkudkoli, vnikne do tohoto tuhého a umělého systému třeba jen zlomek svobody, jakmile zase je moţné stavět argument proti argumentu, jakmile uţ nelze jednat bez kritiky, jakmile někde je místo, odkud je moţno vyvracet nepravdy, pak celý tento pyšný systém se chvěje.“99 Z tohoto pohledu jde o přerušení monologu diktátora a apel k dialogu jako nejúčinnějšího prostředku v boji s totální propagandou. Příklon k této metodě a přesvědčení o její účinnosti demonstruje Petr Hrubý na příkladu amerických zajatců v Číně: „Někteří vyhládlí Američani začali této propagandě podléhat, nebyli cvičeni v diskusi 98

CČES, Hrubý, karton 6: Aktualita, K letáku č. 14, 2. června 1954, s. 1. Balónovou

akci organizoval Tisk Svobodné Evropy, který byl součástí Národního výboru pro Svobodnou Evropu. Měla nahradit lidem v Československu svobodný tisk a zároveň je povzbudit v touze po svobodě. Balóny obsahující propagační letáky a tiskoviny byly od srpna 1951 do roku 1956 vypouštěny z NSR na území komunistických států. Během pěti let dosáhl počet tiskovin shozených pomocí balónů na naše území statisíců. Texty letáků a časopisů byly ostře kritické ke komunistickým reţimům v zemích sovětského bloku. Soustředily se zejména na otázky zemědělské, dělnické a spotřebitelské, na provozování ţivota na obou stranách ţelezné opony a na informace o událostech ve svobodném světě. 99

Peroutka: 1. květen 1951 (Odpověď Mr. C. D. Jacksonovi), s. 11.

42

s politickými propagandisty .... A v tuto chvíli si několik zajatců řeklo, ţe začnou protipropagandu. Byl mezi nimi i serţant Pate. Nejprve to zkusili soukromými rozhovory. Často stačilo jednou domluvit tomu, kdo uţ ochaboval. Někdy to nepomohlo; ke svým argumentům nemohli dát slib lepšího jídla. Začali tedy vystupovat na schůzích, které Číňani pořádali k indoktrinaci. Bylo to odváţné, ale vyplatilo se to. Na schůzích se debatovalo… Celé vyprávění serţanta Pata je dalším dokladem toho, ţe odvaha se vyplácí. A ţe proti násilí a propagandě je moţno bojovat i za nejhorších podmínek.“100 Ve svém komentáři mluví Petr Hrubý o důleţitém poslání, které podle něho mají exulanti ve světě, a to podat svědectví o skutečné podstatě komunismu a vyvracení „bludů“ komunistických řečníků, vnášení světla pravdy do jejich projevů, uvádění věcí na pravou míru: „Mnuli si [komunisté] ruce, kdyţ se zbavili politických odpůrců a pokojní slušní lidé, kterým však nechyběla odvaha, odcházeli do ciziny. Domnívali se, ţe se zbavili odpůrců. Nelibě však nesli, ţe lid začal poslouchat hlasy exulantů raději neţ hlasy komunistů. A teď, kdyţ by rádi začali velikou propagační kampaň na nové oklamání svobodného světa, všude jim v tom překáţejí exulanti, kterých se kdysi tak rádi zbavili. Svou činností dosáhli reţimisté toho, ţe do všech důleţitých hlavních měst světa přišli svědkové o tom, jací komunisté skutečně jsou. Hromádka splakal nad svým neúspěchem v Austrálii i v Londýně. Všude jeho prolhaný hlas zanikl v pravdivých hlasech exulantů.“101 A přestoţe redaktoři Svobodné Evropy nikde nezmiňují organizaci určenou pro řízení misií do celého světa, která dala vznik pojmu propaganda, zaznívá v jejich řeči ozvěna hlasu křesťanských misionářů šířících pravou víru. Jako by se exulanti v době studené války stávali pokračovateli těchto zapálených a věřících „poslů světla a pravdy“ a převzali jejich roli s tím rozdílem, ţe ideové prostředí, z kterého přišli a

100

CČES, Hrubý, karton 6: Night Commentary, Sgt. Pate (Američani v čínském

zajetí),1. 11. 1955, s. 5. 101

CČES, Hrubý, karton 6: Aktualita, Úspěch pí Kvapilové, 4. června 1955, s. 1.

43

o němţ vypovídají, je v jejich svědectví zobrazeno negativně.102 Pravda, kterou o něm šíří, je v jeho neprospěch. Nabízí se otázka, zda si této konotace byli vědomi a záměrně vkládali mezi řádky toto sdělení, či zda jde o podobnost vyplývající ze společné podstaty činnosti určené k šíření určitých idejí, propagaci určitého názoru/světonázoru a zároveň oponování odlišným pohledům.103 Následující citát z úvahy Ferdinanda Peroutky přesně vystihuje záměr, který si zaměstnanci RFE zvolili, i cíl, na který koncentrují své úsilí a činnost: „My v této době, a ve jménu úkolu, který je před námi jako před vámi, od vás neţádáme mnohem víc, neţ abyste všechno věděli o vládě, abyste se nedali oklamat její propagandou.“104

1.2.2 Kontrapropaganda kontra propaganda ve slovníku Rádia Svobodná Evropa

Propaganda Činnost vládnoucí organizace, instituce či jednotlivců ve státech s totalitními reţimy prostřednictvím školených a instruovaných osob za účelem získání a udrţení moci, zvýšení zájmu veřejnosti, vysvětlování státních zásad (obvykle nepříjemných a nepopulárních), zamezení či zmírnění

negativních

dopadů

politických

rozhodnutí,

poškození

nepřítele či soupeře. Snaţí se ovládat a řídit duševní ţivot, chce vyloučit vlastní myšlení, odlišné názory, jiné výklady, porozumění situaci, opozici, i potenciální, odmítá objektivnost a nestrannost, činí si nárok na totálnost. Vytváří systém instrukcí jak interpretovat světové dění. Vychází při tom z určité ideologie a světonázoru. 102

Aluze na křesťanskou symboliku se v organizaci a způsobu utváření „image“

vícekrát. Připomeňme například název organizaci vytvořenou za účelem shromaţďování finančních prostředku pro RFE Křiţáci za svobodu (Crusade for Freedom). 103

Já osobně se kloním k první variantě.

104

Peroutka: 1. leden 1955, s. 187.

44

Vyuţívá prostředků zveličování, překrucování, lţi, iluze, klamu, s fakty,

manipulace

upravování

minulosti

podle

svých

potřeb,

směřování pozornosti na budoucnost, líčení ideálních poměrů

Kontrapropaganda Odpověď

na

informačního

propagační monopolu,

snahy zahájení

totalitního diskuse,

reţimu,

prolomení

přerušení

monologu

diktátora a apel k dialogu jako nejúčinnějšímu prostředku v boji s totální propagandou.

45

Tabulka 3

RFE

Výklad

Propaganda

Činnost vládnoucí organizace, instituce či jednotlivců (komunistická strana, vláda, ministerstvo informací, ministr, sovětští zástupci) ve státech s totalitními reţimy (nacistické Německo, Sovětský blok) prostřednictvím školených a instruovaných osob (štáby lidí, placení propagandisté, konverzacionalisté, agitátoři, intelektuálové, spisovatelé) za účelem získání a udrţení moci, zvýšení zájmu veřejnosti, vysvětlování státních zásad (obvykle nepopulárních), zamezení či zmírnění negativních dopadů politických rozhodnutí, poškození nepřítele či soupeře. Snaţí se ovládat duševní ţivot, chce vyloučit samostatné myšlení, odlišné názory, opozici, porozumění situaci, odmítá objektivnost a nestrannost, činí si nárok na totálnost. Vytváří systém instrukcí jak interpretovat světové dění. Vyuţívá prostředků zveličování, překrucování, lţi, iluze, klamu, manipulace s fakty, upravování minulosti podle svých potřeb, směřování pozornosti na budoucnost, sliby do budoucnosti, líčení ideálních poměrů Dvojí druh propagandy: 1. veřejný, v rozhlase, v novinách, na schůzích; 2. neveřejný, propaganda prováděná osobami, o nichţ není známo, ţe řízeni vládou, kteří obcházejí továrny, hostince, sportovní hřiště, rodiny, a tam zdánlivě volným způsobem konverzují – vţdycky ve vládním smyslu;

Kontrapropaganda

. Odpověď na propagační snahy totalitního reţimu, prolomení informačního monopolu, zahájení diskuse, přerušení monologu diktátora a apel k dialogu jako nejúčinnějšímu prostředku v boji s totální propagandou.

Kontext

Expresivita negativní

komunistická, vládní, partajní, prolhaná, hysterická, nepoctivá, p. Potěmkinových vesnic, úskočná jejich propaganda, to byly samé sliby v budoucím čase; propaganda se snaţila vybičovat chtivost, závistivost, ničivost; Jejich propaganda (sovětští zástupci) je jako vţdy hysterická. vyhrát nad vládní propagandou Potěmkinových vesnic; Nepoctivá propaganda vaší nepoctivé vlády vám říká, ţe boj, který vedou vojska Spojených národů na Koreji, je projev imperialismu. Je moţné přímo nahmatat místo, kde ve svém článku přestává psát ze srdce a začíná psát podle instrukcí ministerstva propagandy. Zdá se, ţe lţi ministerstva propagandy jsou očíslovány a ţe pokaţdé musejí být opakovány v určitém pořádku. dobře rozumíte tomu, co se děje, ačkoli jste zatopeni komunistickou propagandou;. Komunistická propaganda kaţdý den popouzí k nenávisti proti Americe. to je nápoj zapomenutí, který čepuje komunistické ministerstvo propagandy; komunistická propaganda je ochotna přemalovat obraz toho, co se děje, v pravý opak; je třeba, abychom se dívali skrze závoj komunistické propagandy, která přikrývá tvary věcí;

… jakmile zase je moţné stavět pozitivní argument proti argumentu, jakmile uţ nelze jednat bez kritiky, jakmile někde je místo, odkud je moţno vyvracet nepravdy, pak celý tento pyšný systém se chvěje; … jeden svobodný časopis, jedna rozhlasová stanice v diktátorském reţimu – to je revoluce. . … proti násilí a propagandě je moţno bojovat i za nejhorších podmínek.

46

2. Propaganda jako předmět studia Problematika propagandy zájmu

mnoha

oborů

se stala ve 20. století předmětem

humanitních

věd

–

historie,

sociologie,

psychologie, politologie, rétoriky či mediálních a komunikačních studií – a tím i výzvou pro mnohé badatele. Literatura o propagandě je zejména v zahraničí a v americkém prostředí natolik bohatá, ţe ji není moţné jmenovat v celé šíři a rozsahu.

Uvádím

zde

tedy

jen

velmi

neúplný

seznam

děl

pojednávajících problém persvaze s odlišnými přístupy a v rámci různých oborů, které výrazně přispěly k poznání této oblasti lidské činnosti. Mezi významné osobnosti zabývající se propagandou patří Leonard Doob, který v roce 1948 napsal monografii Public Opinion and Propaganda. Propagandu definuje jako „pokus ovlivnit osobnosti a řídit chování jedinců směrem k cílům povaţovaným za nevědecké či pochybné hodnoty ve společnosti určité doby“.105 Později však odmítl jednoznačnou definici propagandy vzhledem k sloţitosti a šířce oblasti, kterou pro něho představovala. V rámci rétoriky vymezuje propagandu Donald C. Bryant106. Podle něho jsou propaganda, reklama a PR, které označuje jako komerční, politické a národní informační sluţby, velkými uţivateli rétoriky, spíše neţ nátlaku a síly. Podává podrobný popis rozsahu rétoriky, aby ji odlišil od propagandy, kterou vnímá jako její zneuţití. Bertrand Taithe a Tim Thornton ve své studii Propaganda: A Misnomer of Rhetoric and Persuasion? tvrdí, ţe „západní kultura a literatura … plně spočívá na řečnickém umění“.107 Návrat k studiu 105

Doob, Leonard W.: Public Opinion and Propaganda, Second edition. New York

1948, s. 390. 106

Bryant, Donald C.: „Rhetoric: Its Function and Scope.“ Quarterly Journal of Speach

39 (1979): s. 401-24. 107

Taithe, Bertrand – Thornton, Tim: „Propaganda: A Misnomer of Rhetoric and

Persuasion?“ In: Propaganda: Political Rhetoric and Identity, 1300 – 2000. Eds. Bertrand Taithe a Tim Thornton. Oxford 2000, s. 2.

47

jazyka a lingvistiky pomůţe podle nich nahlíţet na propagandu jako na laické odvětví rétoriky. Propagandu definují jako „formu politického jazyka“, která „je vţdy artikulována kolem systému pravd a vyjadřuje logiku výlučného zobrazení“.108 Sociální psycholog Alex Carey zkoumal jako jeden z prvních propagandu

korporací

v demokratickém

systému,

komerční

propagandu a marketing. Po jeho smrti vyšel výbor jeho esejů Taking Risk out of Democracy. Corporate Propaganda versus Freedom and Liberty

s předmluvou

Noama

Chomského.109

Carey

povaţuje

propagandu za druh komunikace, jejíţ forma a obsah jsou vybrány se záměrem dovést cílovou skupinu k přijetí postojů a přesvědčení předem zvolených původcem komunikace. Propagandou v demokratické společnosti a mediální komunikací se zabývali také ekonom Edward S. Herman a filozof a lingvista Noam Chomsky v práci Manufacturing Consent. The Political Economy of the Mass Media.110 20. století je podle nich poznamenané třemi faktory významně ovlivňujícími politiku, a to rozvojem demokracie, ale také růstem moci korporací a růstem propagandy korporací. Autoři se věnují oblastí marketingu, komerční propagandy a vztahů s veřejností, které jsou pro ně produktem moderní demokratické společnosti. Z pohledu psychologie studují propagandu Anthony Pratkanis a Elliot Aronson.111 Snaţí se informovat čtenáře o prostředcích, které propaganda uţívá, aby byli schopni se jí ubránit. Propagandu vnímají jako

zneuţití

persvaze.

Odlišují

bezmyšlenkovitou

propagandu

(mindless propaganda) a přemýšlivou persvazi (thoughtful persuasion). Říkají, ţe „ve věku charakterizovaném stále rafinovanějším vyuţíváním propagandistických technik je důleţité, zvláště v demokracii, aby byli 108

Taithe – Thornton: „Propaganda,“, s. 3.

109

Carey, Alex: Taking the Risk out of Democracy. Corporate Propaganda versus

Freedom and Liberty. Chicago 1997. 110

Herman, Edward – Chomsky, Noam: Manufacturing Consent. The Political

Economy of the Mass Media. New York 1988. 111

Pratkanis, Anthony B. – Aronson, Elliot: Age of Propaganda. The Everyday Use

and Abuse of Persuasion. Second edition. New York 2001.

48

občané informováni o těchto nástrojích, psychologické dynamice toho, co je činí efektivními, a jak odolávat jejich účinnosti bez ustupování k ubohému cynismu“.112 Sociolog Leo Bogart sleduje propagandu z pohledu teorie komunikace a mediálních studií. Zaměřuje se především na původce sdělení. Říká, ţe „propaganda je umění vyţadující zvláštní talent … Ovlivňování postojů vyţaduje zkušenost, znalost terénu a instinktivní odhad toho, co je nejlepším argumentem pro posluchače“.113 Terence

H.

Qualter

se

zaměřil

na

význam

přizpůsobení

propagandistického sdělení a prostředků posluchačům. „Propaganda, aby byla účinná, musí být viděna, zapamatována, pochopena … přizpůsobena konkrétním potřebám situace a posluchačům, na které je zacílena.“114 V neposlední řadě přispěl ke studiu propagandy historik Philip M. Tailor v díle Munitions of the Mind; a history of propaganda from the ancient world to the present day, v němţ se zaměřuje na vývoj především válečné propagandy v průběhu dějin. Říká, ţe „je to v časech konfliktu, kdy se snahy přesvědčit lidi stávají horlivější, zřetelnější…“115 Ve druhém vydání monografie Tailor podrobně rozpracoval období studené války, která byla v té době jiţ minulostí, a mohla se proto stát předmětem historického výzkumu. Ve své studii Through a Glass Darkly? The Psychological Climate and Psychological Warfare of the Cold War. Upozorňuje, ţe propaganda „… pronikla kaţdým

aspektem

ţivota,

a

dokonce

ovlivnila,

pravděpodobně

bezděčně, historiografii zabývající se studenou válkou.“116

112

Pratkanis – Aronson: Age of Propaganda, s. XIV – XV.

113

Bogart; citováno in: Jowett – O´Donnell: Propaganda and Persuasion, s. 5.

114

Qualter, Terence H.: Propaganda and Psychological Warfare. New York 1962.

Citováno v: Jowett – O´Donnell: Propaganda and Persuasion, s. 6. 115

Taylor, Philip M.: Munitions of the Mind; a history of propaganda from the ancient

world to the present day, Second edition. Manchester and New York 1995. 116

Taylor, Philip M.: „Through a Glass Darkly? The Psychological Climate and

Psychological Warfare of the Cold War.“ In: Cold-War Propaganda in the 1950s. Ed. Gary D. Rawnsley, London and New York 1999, s. 225.

49

Jako zdroj pro studium teorie propagandy, její podstaty a charakteristiky a zároveň východiska při utváření rámce pro analýzu propagandistické činnosti v případové studii konkrétní kampaně na Rádiu

Svobodná

Evropa

jsem

zvolila

dvě

studie

současných

amerických odborníků na komunikaci: Propaganda and Persuasion autorů Gartha S. Jowetta a Victorie O´Donnell117 a A Prolegomenon to the Future study of Rhetoric and Propaganda. Critical Foundations od Beth S. Bennett a Seana Patricka O´Rourka118 a jednu jiţ klasickou monografii francouzského filozofa Jacquese Ellula Propagandes119 z šedesátých let. Záměrně jsem vybrala práce velmi různorodé z hlediska formy, rozsahu i obsahu, které mohou svými odlišnými úhly pohledu vytvořit plastický obraz propagandy, určit přesněji její hranice, ale zároveň demonstrovat sloţitost a pluralitu jejího uchopení. Garth Jowett a Victoria O´Donnell se ve své práci zabývají výzkumem propagandy a persvaze, postavením propagandy v rámci studia

komunikace

a

analýzou

propagandy

jako

součásti

společenských, náboţenských a politických systémů od minulosti do současnosti. Persvazi a propagandu označují jako podkategorie komunikace. Tyto

podkategorie

jsou

podle

nich

v odborné

literatuře

často

zaměňovány či úplně splývají. Proto hledají kritéria, pomocí nichţ je lze jasně identifikovat a oddělit. Nejpodstatnějším kriteriem rozlišení je pro ně záměr sdělení. Propaganda vyuţívá stejné postupy a strategie jako 117

Jowett, – O´Donnell: Propaganda and Persuasion. Fourth edition. London and New

Delphi 2006. 118

Bennett, Beth S. – O´Rourke, Sean Patrick: „A Prolegomenon to the Future study

of Rhetoric and Propaganda. Critical Foundations.“ In: Readings in Propaganda and Persuasion: New and Classic Essays. Eds. Garth S. Jowett – Victoria O´Donnell. London and New Delhi 2006. 119

Kniha vyšla roku 1962 ve francouzském originále (Ellul, Jacques: Propagandes.

Paris1962) a o tři roky později byla přeloţena do angličtiny: Propaganda: The Formation of Men's Attitudes. New York 1965. Podstatné pasáţe této práce byly zařazeny do sborníku Readings in Propaganda and Persuasion: New and Classic Essays. Eds. Garth S. Jowett – Victoria O´Donnell. London and New Delhi 2006, z něhoţ jsem vycházela při studiu Ellulova náhledu na problematiku propagandy.

50

persvaze, a proto je podle autorů nutné sledovat účel, kterého má být v procesu přesvědčování dosaţeno.120 Propaganda nahlíţena skrze svůj účel se podle Jowetta a O´Donnell pojí s kontrolou, ovládáním a týká se vědomého pokusu změnit nebo zachovat rovnováhu moci podle potřeb propagandisty. Vědomá snaha vyplývá z ideologie a artikuluje cíle. Obecným záměrem propagandy tedy je, aby zprostředkovala ideologii svým recipientům.121 Tím se však příliš nevzdaluje od ostatní „nezávadné“ persvaze. Co ji skutečně podle autorů odlišuje, je totoţnost toho, kdo v případě naplnění účelu kampaně sklízí plody, tedy komu tím prospěje a čí potřeby jsou uspokojeny. Studium propagandy jako specifického způsobu komunikace umoţňuje autorům vymezit komunikační proměnné, určit vztah sdělení a kontextu, zkoumat intencionalitu a reakce posluchačů a sledovat vývoj propagandistické komunikace jako procesu.122 Přínos jejich práce spočívá právě ve zdůraznění potřeby zapojení propagandy do kontextu, v němţ funguje, a záměru, kterého chce dosáhnout, tzn. aplikování pragmatického hlediska. Problematice dobré a špatné persvazivní činnosti, významu a obsahu pojmu propaganda a odlišení propagandy od rétoriky se věnují Beth Bennett a Sean Patrick O´Rourke. Na základě rozboru starověkých děl o rétorice i novodobých prací zabývajících se otázkou persvaze, rétoriky a propagandy vytvářejí kritický rámec pro rozlišováni rétoriky a propagandy v dnešní společnosti. Hledají místo propagandy v rétorické teorii. Začínají podstatou a důleţitostí rozlišení a zároveň usouvztaţnění rétoriky a propagandy na tradičním historickém základě i na základě současného odborného zájmu. V současné době se podle nich stírá hranice mezi propagandou a rétorikou, coţ způsobuje nesprávné zaměňování těchto pojmů a s tím související nepochopení významu rétoriky: „Jak se zdá, nejen samotný pojem rétorika je špatně

120

Jowett – O´Donnell: Propaganda and Persuasion, s. 2.

121

Jowett – O´Donnell: Propaganda and Persuasion, s. 3

122

Jowett – O´Donnell: Propaganda and Persuasion, s. 2.

51

pochopen, ale i hodnota řečnického vzdělání ve smyslu zapojení do demokratických společností a kritické působení uvnitř veřejné sféry se zdá být značně opomíjené či neznámé.“123 Monografie Jacquese Ellula přináší podrobný sociologický a psychologický rozbor propagandy z hlediska jejího vztahu k jedinci a davu, vnitřní a vnější charakteristiky činnosti a různých forem, ve kterých se realizuje. Ellul vnímá propagandu jako techniku samu o sobě, a sice jako techniku psychologické manipulace. Tvrdí, ţe v kaţdém člověku je určitý mechanismus, který je moţné vyuţít a který spolehlivě vyvolá určitý efekt. Vychází z teze, ţe moderní propaganda můţe fungovat pouze v kontextu moderního vědeckého systému.124 Přitom nejde podle něj o soubor triků a více či méně seriózních praktik, ale o techniku, aplikaci poznatků a teorií určitých vědních disciplín. „Propaganda je vyjádřením těchto vědních oborů; vyvíjí se společně s nimi, sdílí s nimi úspěchy a nese svědectví jejich nezdarů“.125 Propojení vědy a propagandy Ellul nahlíţí ze čtyř hledisek: 1. Podkladem studia moderní propagandy jsou psychologické a sociologické analýzy (znalost člověka, jeho sklony, touhy, potřeby, znalost skupin, zákonitosti jejich formování a rozkladu, ovlivňování mas, omezení prostředím atd.) Propaganda se snaţí dosáhnout akcelerace účinků aplikací vědeckých poznatků o jedinci a společnosti. 2. Propaganda je vědecká v tom, ţe usiluje o vytvoření souboru metod, důsledných, přesných a ověřených, který si musí propagandista osvojit pomocí řádného výcviku.

123

Bennett – O´Rourke: „A Prolegomenon,“ s. 53.

124

Ellul, Jacques: „The Characteristics of Propaganda.“ In: Readings in Propaganda

and Persuasion: New and Classic Essays. Eds. Garth S. Jowett – Victoria O´Donnell. London and New Delhi 2006, s. 1. 125

Ellul: „The Characteristics of Propaganda,“ s. 1.

52

3. Kaţdá situace vyţaduje uţití určitého typu propagandy, proto je pro úspěšnou propagandistickou operaci nutné provést nejprve vědeckou, sociologickou a psychologickou analýzu. Metody, přístup a předmět jsou přesně kalkulovány. 4. Vědecký

charakter

propagandy

dokazuje

rostoucí

snahy

kontrolovat uţitek, měřit výsledky a určit efekty. 126 Na základě podrobné vědecké analýzy společnosti a jedince lze podle něho vyuţít propagandu ve všech společenských zřízeních (totalitních, autoritativních i demokratických) s podobnými účinky.127 Svým k propagandě

všeobjímajícím se

stal

Ellul

a

nediferencovaným

terčem

kritiky

ostatních

přístupem odborníků

zabývajících se otázkami persvazivní komunikace (včetně Jowetta, O´Donnell, Bennett a O´Rourka). Tím, ţe jako propagandu definuje jakoukoli zaujatou, popř. angaţovanou činnost, i nevědomou, limituje, či přímo eliminuje moţnosti jejího analyzování i zhodnocení. Přínos jeho práce spatřuji v hluboké znalosti psychologického a sociologického aspektu propagandy a důkladném rozboru jejích forem.

2.1 Propaganda definovaná a usouvztažněná

2.1.1 Co propaganda je a co není

„…věříme, ţe abychom analyzovali propagandu, musíme být schopni ji identifikovat.“128

126 127

Ellul: „The Characteristics of Propaganda,“ s. 1 – 2. Na podporu svého tvrzení uvádí Ellul následující příklady aplikace vědeckých

poznatků na propagandistickou činnost: stalinistická propaganda se podle něho z velké míry zakládá na Pavlovově teorii podmíněného reflexu, Hitlerova propaganda vychází z Freudovy teorie potlačení a libida a americká propaganda se velkou měrou opírá o Deweyho teorii vyučování. In: Ellul: „The Characteristics of Propaganda,“ s. 3. 128

Jowett – O´Donnell: Propaganda and Persuasion, s. 4.

53

S definováním toho, co propaganda je a co není úzce souvisí problém hodnocení propagandy, tedy jaká je a proč. K pochopení podstaty propagandistické činnosti je důleţité zohlednit historický kontext moderní doby a s tím související přeměny společnosti. Převratný vývoj v oblasti komunikace, rychlosti šíření zpráv, okruh lidí, k němuţ se dostaly či zvyšující se gramotnost ve společnosti od konce 19. století z rurální v městskou a industriální, rozpad tradičních komunit, zrod demokratického systému nebo vznik masmédií měly dalekosáhlé dopady na formy, charakter i účinnost propagandy. Je třeba vzít v úvahu vzájemné propojení společnosti a propagandy. Na jedné straně vývoj společnosti ovlivňoval charakter, prostředky a formy propagandy, na druhé straně propaganda měla vliv na vývoj společnosti. Jowett a O´Donnell uvádějí, ţe na konci 19. a na počátku 20. století se v souvislosti s novými moţnostmi manipulace s veřejným míněním

stala

budoucnost

a

ţivotaschopnost

demokratického

politického systému předmětem diskuse a ozývaly se i hlasy odmítající demokratický koncept kvůli snadné ovladatelnosti a zneuţitelnosti mas.129 Po první světové válce si vědci i politici začínají stále více uvědomovat potenciál propagandy manipulovat s davem, a proto začínají

řešit

morální

dimenzi

problému

manipulativního

a

persvazivního jednání.130 Moţnost šíření informací mezi početnou skupinu v krátkém čase utváří nový typ masového publika a stává se příznakem moderní doby. Významným faktorem podílejícím se na těchto změnách je vznik demokratické trţní společnosti zaloţené na masové účasti na 129

Jowett a O´Donnell zmiňují jako příklad anglického filozofa Grahama Wallase, který

ve své práci Human Nature in Politics z roku 1908 upozorňuje na to, ţe lidé spíše neţ racionálně jednají na základě afektu a instinktu, a jsou tak náchylní k různým formám manipulace. In: Jowett. – O´Donnell: Propaganda and Persuasion, s. 99-100. 130

Jiţ v první polovině dvacátých let vyjádřil svou kritiku propagandy a zároveň obavu

ze schopnosti veřejnosti rozhodovat se na racionálním základě mezi jinými Walter Lippmann v pracích Public Opinion (1922) a The Phantom Public (1925).

54

politickém ţivotě, trţní ideologii a městské společnosti. Princip demokratické společnosti do jisté míry vyţadoval informovaný a politicky gramotný elektorát, který by měl povědomí o fungování politického systému. Příslušníci střední a pracující vrstvy nicméně neměli čas ani moţnosti sami za sebe sledovat ekonomický a politický vývoj a vytvářet si vlastní názory a závěry, byli proto nuceni spolehnout se na interpretace dění v novinách. Vedle zprostředkování informací a jejich komentování vytvářely noviny a později další média smysl sociální soudrţnosti. Čtenáři se tak stávali součástí okruhu jedinců čtoucích stejné zprávy, a přestoţe se osobně neznali, vnímali vzájemnou existenci a vytvářeli tím zvláštní druh skupiny. Vliv tohoto fenoménu na propagandu shrnuje Jowett v následujícím výroku: „existence této sdílené zkušenosti umoţnila fungování propagandy, protoţe propaganda můţe být úspěšná, jen pokud je namířena k určitým skupinám, aniţ by musela šířit sdělení prostřednictvím nejrůznějších kanálů.“131 Stejnému problému se věnuje Jacques Ellul. Říká, ţe moţnosti a účinnost propagandy rozšířila a usnadnila existence masmédií, která dokáţou zasáhnout celý dav a zároveň i kaţdého jednotlivce v tomto davu. Čtenáři novin, posluchači rozhlasu či televizní diváci tvoří dav, i kdyţ nejsou shromáţděni na jednom místě. Tito jedinci jsou psychicky spojeni s masou, i kdyţ fyzicky jsou sami. Ellul tuto situaci, která je podle něj produktem současné společnosti, nazývá osamělý dav nebo izolace uvnitř masy (libely crowd, isolation in the mass). Propaganda je nejúčinnější právě v okamţiku, pokud polapí jedince, kdyţ je sám uprostřed davu. Ellul se domnívá, ţe pokud je propaganda namířena k jedinci, musí v něm vzbudit pocit sounáleţitosti s určitou masou. Pokud je namířena k davu, musí oslovit kaţdého jedince uvnitř tohoto davu, vzbudit dojem, ţe je osobní. Propagandista v jedinci hledá a povzbuzuje to, co ho spojuje s ostatními (motivace, city, mýty) a zároveň potlačuje jeho individuální 131

Jowett – O´Donnell: Propaganda and Persuasion, s. 82.

55

rysy. Jedinec uvnitř davu ztrácí psychickou obranu a stává se tak snadnějším cílem propagandy. Reaguje poţadovaným způsobem. „…propagandista těţí z procesu šíření emocí prostřednictvím masy a zároveň z tlaku pociťovaného jedincem uvnitř skupiny.“132 Vyuţít všechna dostupná média, tvrdí Ellul, je potřeba, aby byla propaganda totální, a propaganda musí být podle něho totální vţdy. Kaţdé médium má svůj vlastní způsob přesvědčování a omezený účinek. Uspokojivého výsledku lze dosáhnout pouze součinností celého spektra prostředků komunikace. Totální propaganda v Ellulově pojetí usiluje nejen o to pohltit celého člověka, ale snaţí se získat všechny lidi. Nespokojí se pouze s částečným úspěchem a nepřipouští diskusi. Jakákoli diskuse či nesouhlas popírá samu podstatu propagandy. Proto potlačuje veškerou opozici. Ellul zdůrazňuje všudypřítomnost propagandistických aktivit jako integrální součást moderní společnosti. Nahlíţí na ni tedy jako na obecný, společenský fenomén 20. století, nikoli pouze jako na záměrnou aktivitu určité organizace. Všudypřítomnost propagandy se musí podle něho projevovat „stoprocentním pokrytím“, musí vyplňovat všechny podstatné momenty kaţdého dne občana. Musí ho obklopit a neprodyšně oddělit od okolního světa. Nesmí mu ponechat prostor pro vlastní úvahy a reflexi. Zároveň musí trvat dlouho a nesmí být přerušena.133 Tím, ţe je propaganda nepřetrţitá, narušuje podle Ellula naše povědomí historických souvislostí a znemoţňuje kritickou reflexi. Veřejnost je totiţ nesmírně vnímavá k aktuálním událostem, které jsou v souladu s jejími mýty a přesvědčením. Soustředěním své pozornosti na jeden bod však vylučuje vše ostatní. Důleţité je to, co se děje dnes, a ne to, co se dělo včera. Nové události vytlačují ty starší. Nejde tu o zapomnětlivost, ale o ztrátu zájmu. Neustálý přísun novinek zabraňuje jedinci reflektovat události a posuzovat je. Nutí ho zůstat na povrchu

132

Ellul: „The Characteristics of Propaganda,“ s. 4.

133

Ellul: „The Characteristics of Propaganda,“ s. 12.

56

věci. Propagandista mu nesmí dopřát oddech, čas na myšlenky a soudy. Tento svůj postřeh vysvětluje Ellul neschopností člověka zvaţovat několik faktů současně a vytvořit z nich syntézu. „Jedna myšlenka zapudí jinou; stará fakta jsou stíhána novými.“134 Tvrdí, ţe moderní člověk nepřemýšlí o současných problémech, ale cítí je, ţe na ně reaguje, ale nerozumí jim. Existence propagandy je podle Ellula ospravedlnitelná, protoţe ţijeme v masové společnosti. Propaganda a společnost se navzájem podmiňují i potřebují. Z tohoto důvodu nehodnotí propagandistické aktivity primárně negativně, ale spíše neutrálně jako něco, co přirozeně vyplývá z podstaty moderní společnosti a principů jejího fungování. Propaganda pro něho tedy není ani dobrá, ani špatná, ale reálně přítomná a potřebná ve všech typech společenských zřízení. Ellul polemizuje s obecně uznávaným tvrzením, ţe propaganda je jedině taková činnost, která se snaţí prostřednictvím šíření ideologie přimět veřejnost, aby akceptovala ekonomické nebo politické struktury a podílela se na jejich činnosti.135 Podle něho ovšem existuje ještě propaganda,

kterou

nazývá

společenská,

u

níţ

platí

opačná

posloupnost. Tvrdí, ţe existující ekonomické, politické a společenské faktory umoţňují ideologii proniknout k masám. „Prostřednictvím ekonomických a politických struktur se vyrváří ideologie, která vede k aktivní účasti mas a adaptaci jedinců. Důleţité je přimět jedince aktivně spolupracovat a přizpůsobit ho co moţná nejvíce určitému společenskému kontextu.“136 Společenská propaganda je podle Ellula rozptýlená, vychází z obecného klimatu, ovlivňuje lidi nepostřehnutelně a přitom se jako propaganda nejeví. Proniká k člověku prostřednictvím jeho zvyků, aniţ by si to on sám uvědomoval. Člověk ve výsledku přejímá nová měřítka úsudku, a to spontánně, jako by je přijal sám za sebe. Tato měřítka 134

Ellul: „The Characteristics of Propaganda,“ s. 25.

135

Tento typ propagandy označuje jako politickou, vedle ní však nachází také

propagandu společenskou. 136

Ellul: „The Characteristics of Propaganda,“ s. 32-33.

57

ovšem korespondují se společenským prostředím. „Společenská propaganda vytváří postupnou adaptaci na určitý pořádek věcí, určité pojetí lidských vztahů, které jedince zformují a přizpůsobí ho společnosti.“137 Není výsledkem úmyslné činnosti a ţádný propagandista neuţívá vědomě jejích metod. Názoru, ţe v takovém případě nejde o propagandu, Ellul oponuje tvrzením, ţe vlivy společenské propagandy se vyjadřují prostřednictvím stejných médií jako propaganda, sledují stejné stereotypy a předsudky, vzbuzují stejné pocity a působí na jedince stejným způsobem.138 S tímto Ellulovým postojem polemizují jak Jowett a O´Donnell, tak Bennett a O´Rourke. Nabízí se tím totiţ paradoxní pohled na problematiku propagandy, a sice ţe demokratická společnost potřebuje propagandu více neţ totalitní, protoţe koncept participace všech občanů na veřejných záleţitostech vyţaduje zároveň nutnost získávat většinu přívrţenců pro programy, myšlenky a metody. Totalitní stát si poslušnost vynucuje i silou a represí, coţ je v demokratických systémech vyloučené, a mocenské nástroje se soustřeďují v rukou vedoucích elit bez silnějších vazeb na většinovou společnost a zodpovědnosti za svou činnost vůči ní. Tento paradox pociťují Jowett a O´Donnell, stejně jako Bennett a O´Rourke, a právě proto zdůrazňují potřebu odlišení vhodné a ţádoucí persvazivní činnosti od propagandy. Nesouhlasí s nediferencovaností Ellulova pojetí propagandy a snaţí se odlišit propagandu, kterou vnímají z etického hlediska za špatnou a v podstatě neţádoucí od jiných „nezávadných“ typů persvazivní komunikace. Uvědomují si nezbytnost určité formy přesvědčovacího

jednání

v moderní,

masové

(i

demokratické)

společnosti, a proto se snaţí vyrovnat s tímto faktem formulováním kritérií dobré a špatné persvaze.

137

Ellul: „The Characteristics of Propaganda,“ s. 33.

138

Ellul: „The Characteristics of Propaganda,“ s. 33 – 34.

58

Tento názorový střet týkající se obsahu a hodnocení persvazivní komunikace

potvrzuje

Sproulovo

tvrzení

o

odlišném

přístupu

amerických a evropských intelektuálů k této problematice. Říká, ţe americká intelektuální tradice se zaměřovala na studium veřejného mínění jako na projev a výsledek „poučené diskuse“, zatímco evropští intelektuálové podle něho tíhli k výzkumu „vzestupu mas“. Příčiny tohoto stavu nachází Sproule v míře odcizení vlády a občanů, která je podle něho v Evropě větší, a ve víře, ţe vzdělání má podstatný vliv na racionalitu v rozhodování veřejnosti, která je větší naopak ve Spojených státech.139 Beth Bennett a Sean O´Rourke upozorňují na negativní důsledky zahrnování veškeré persvazivní komunikace pod pojem propaganda. Ve chvíli, kdy nahradila psaná forma mluvenou, zmizela podle autorů příleţitost pro vytvoření nezávislého veřejného úsudku. Podstatu tohoto problému hledají ve skutečnosti, ţe studium propagandy v první polovině 20. století většinou opomíjelo problematiku postavení rétoriky jako svobodného umění, které si udrţela do 19. století. Docházelo k sjednocení rétoriky a propagandy a jen částečnému rozlišení důvodu a emoce či instrukce a indoktrinace.140 V tom vidí autoři velký problém, protoţe ve chvíli, kdy je kaţdé přesvědčování povaţováno za propagandu, a tím posuzováno negativně, persvazivní řeč (řečnictví) si nikdy nezíská ústřední postavení ve vzdělání či demokratickém občanském ţivotě, pro který je určena.141 Bennett a O´Rourke uvádějí tři důvody, proč je důleţité rozlišovat mezi rétorikou a propagandou: 1. Koncept demokratické společnosti předpokládá občanskou angaţovanost. Hrozí nebezpečí, ţe se občané stanou pouhými diváky bez aktivní účasti na veřejném ţivotě, protoţe přestanou důvěřovat ve svou schopnost zaujmout 139

Citováno in: Jowett – O´Donnell: Propaganda and Persuasion, s. 100.

140

Uvádějí příklady takových prací: Doob, Leonard: Public Opinion and Propaganda

(1948), Hummel – Huntress: Anylysis of Propaganda (1949), Lee – Lee: The Fine Art of Propaganda, White: The New Propaganda (1939). 141

Bennett – O´Rourke: „A Prolegomenon,“ s. 59-60.

59

základní morální a občanský postoj a tudíţ i v moţnost podílet se na vývoji politických událostí. 2. Masmédia nabízejí příleţitosti nahlédnout do soukromého ţivota, nikoliv však praxi veřejné rétoriky, tj. vzájemné výměny rozdílných názorů. 3. Veřejná diskuze, obhajoba postojů a získávání stoupenců má vliv na veřejné dobro bez ohledu na to, zda si to uvědomujeme. Kritické rozlišení rétoriky a propagandy proto podle nich pomůţe analyzovat persvazivní procesy úplněji a zjistit zdroje zodpovědné za vliv, který mají.142 Poukazují také na skutečnost, ţe problém dobrého a špatného uţití persvazivního projevu si uvědomovali a řešili jiţ starověcí řečníci. Klíč k rozlišení hledali v morální rovině, osobnosti řečníka jako garanta „nezávadnosti“

komunikace,

prostředků

postupů.

a

čistoty

V podstatě

úmyslů, se

zvolených

ztotoţňují

technik,

s Platónovým

zobrazením řečnických přístupů na základě rozboru jeho spisů Gorgias a Phaedrus. Rozlišují tři styly reprezentované dvěma Sokratovými a jedním Phaedrovým proslovem a charakterizují je jako pravdivý (Sokratova druhá řeč), populární (Phaedrova řeč) a manipulativní (Sokratova první řeč). To jim poskytuje východiska pro stanovení kritérií při rozlišení dobré a špatné rétoriky, přičemţ první dva druhy (pravdivý a populární řečnický styl) povaţují za dobré a vyuţití rétoriky. Poslední, manipulativní, vnímají jako zneuţití řečnických dovedností a jako synonymum pro propagandu. Pro názornost a lepší pochopení zde přepisuji tabulku těchto tří typů řečnického stylu, jak ji sestavili na základě Platónových prací autoři studie.

142

Bennett – O´Rourke: „A Prolegomenon,“ s. 55-56.

60

Pravdivý řečnický styl

Populární řečnický styl

Manipulativní

Sokratova druhá řeč

Lysiova/Phaedrova řeč

styl

řečnický

Sokratova první řeč dobrá technika

efektivní technika

vysoce

vášeň

všeobecně

upřímnost

myšlenky

vyloučení

dobré úmysly směrem

populární (přiměřený)

myšlenek

k posluchači

nepřiznané záměry

vyjevení důvodu

přijímané

kvalifikovaná

technika

skutečné

konkurenčních

úmysly

skryty

před posluchači Rétorika

Demagogie

Propaganda

dobrá,

protoţe

problematická,

upřednostňuje,

co

je

lichotí posluchačům a vede

vůči

posluchače

je ke špatné činnosti, ale je

obchází

neúčinná

uvaţovat a posuzovat se za

dobré pro před

sebou

sděluje úmysly,

a

jasně

posluchači které

ho

protoţe

proti

kompetentním

špatná, protoţe je nečestná posluchačům jejich

a

schopnost

sebe

posluchačům

motivovaly

Můţeme si všimnout, ţe zleva doprava, od rétoriky k propagandě, se zdokonaluje technika a forma143, zvyšuje utajenost záměrů a zároveň se sniţuje otevřenost, upřímnost i aktivní zapojení a rovnocenné postavení adresáta. Dobrý řečnický styl pak charakterizuje vytvoření vztahu mezi řečníkem a posluchačem na morálním základě a snaha řečníka o prospěch a dobro posluchače. Bennett a O´Rourke uvádějí pět dimenzí odlišujících řečnické a propagandistické pojetí. Rétorický přístup je pro ně osobní, otevřený, interaktivní, pravdivý, a tedy ţádoucí. V protikladu k němu je přístup propagandisty institucionální, zprostředkovaný, skrytý, manipulativní, a proto neţádoucí. Autoři upozorňují na úskalí při rozlišování propagandy a rétoriky, protoţe mají společné určité techniky, posluchače či formy. Zároveň upozorňují na zrádnost propagandy, která je podle nich účinná, jen kdyţ 143

To podporuje Ellulův názor, ţe se v případě propagandy jedná o techniku

psychologické manipulace.

61

se podobá tomu, co není. Z tohoto důvodu hledají proměnné, na jejichţ základě by bylo moţné určit protiklad rétoriky a propagandy. Formulují následujících šest klíčových bodů pro rozlišení propagandy a rétoriky:

62

Tabulka – rozlišení zaloţené na demokratickém procesu144 Rétorika

Východiska významná

Propaganda pro

demokratický proces účastník při utváření 1.Ostatní

cíl či příjemce;

rozhodnutí;

nástroj

(posluchači)

osoba hodná stejného

propagandistovy vůle

respektu platná;

2. Povaha volby

informovaná

omezená,

protoţe

nedostatečně informovaná

přemýšlení;

3.Požadovaná

Reakční

vyargumentovaná

reakce

přemýšlivá reakce je obcházena

reakce účinné

a

morální 4.Vhodné prostředky

apely; důvod

je

prvořadý, Uţití důvodu

podporovaný a

logikou Uţití emocí

imaginací,

aby Uţití imaginace

nejúčinnější apely; emocionální vytvořené

apely důmyslně,

aby

vyvolaly

nejrychlejší akci

působil na emoce společně

utvářená 5. Určení případné Determinovaná

v otevřené debatě

„pravdy“

primárním cílem; determinovaná propagandistou; často

irelevantní

a

překroucená spoluúčastní

se 6. Já (mluvčí)

rozhodování; snaţí

se

důleţitější neţ ostatní; nadřazený;

zapojit

ostatní

předkoperníkovský; často silnější

postkopernikovský; méně vlivný 144

Bennett – O´Rourke: „A Prolegomenon,“ s. 67.

63

Podle Bennett a O´Rourka a jejich proměnných můţeme určit vlastnosti propagandy. Je autoritativní v přístupu k adresátovi. Ten je pro ni prostředkem pro dosaţení sobeckých cílů, proto jsou mu filtrovány informace a odepřena svoboda volby. Tím je zkratován proces přemýšlení a zvaţování. Behaviorální odezva má přednost před kritickým myšlením. Z toho důvodu volí propagandista prostředky vzbuzující emoce a hledá zranitelná místa pro snadnější manipulaci. Stupeň pravdivosti sdělení závisí na míře vyuţitelnosti k naplnění vytčeného cíle. V osobě propagandisty je soustředěna moc, je středem dění a rozhodování. S tímto pohledem koresponduje tvrzení Jacquese Ellula, ţe propaganda potřebuje spoluúčast, která staví jedince do role pouhého diváka, jenţ se můţe maximálně akce účastnit. Pasivní spoluúčast přirovnává k fotbalovým fanouškům, kteří nehrají, ale svou podporou a povzbuzováním napomáhají svému týmu, aby se překonal a zvítězil. Toho není moţné dosáhnout ponecháním prostoru pro úvahy a diskuse, a proto musí propaganda zkratovat všechny myšlenky a rozhodnutí. Musí se dostat do lidského nevědomí a jedinec si nesmí uvědomovat, ţe je manipulován z vnějšku.145 Propaganda podle Bennett a O´Rourka není rétorika. A ta je vstřícná, otevřená a ohleduplná k adresátovi. Přistupuje k němu jako k účastníku diskuse, nabízí mu výběr moţností a usiluje o dosaţení oboustranné shody a kompromisního řešení v procesu formulování argumentů a protiargumentů, zapojením poznávacích i emocionálních postojů. Prostředky volí s ohledem na morální limity. Řečník se staví do pozice rovnocenného partnera v debatě.146 Bennett a O´Rourke chápou propagandu jako zneuţití řečnického umění, protoţe přebírá její poznatky, které se jí hodí k tomu, aby dosáhla svých cílů a vyloučila pluralitu názorů a informovaný úsudek. Propaganda a rétorika se mohou podle nich formálně podobat, nicméně

145

Ellul: „The Characteristics of Propaganda“, 16 – 17.

146

Bennett – O´Rourke: „A Prolegomenon,“ s. 67-69.

64

rétoriku odlišuje to, ţe usiluje o harmonii mravních principů s účelem a účinkem. A to se podle nich odráţí v charakteru mluvčího a zvolených prostředcích. Garth Jowett a Victoria O´Donnell se snaţí porozumět propagandě a analyzovat ji na základě stanovení jejích charakteristických rysů a zasazení do souvislosti studia komunikace, tzn. zkoumat ji v rámci komunikačního procesu z hlediska kontextu, původce, záměru, sdělení, kanálu, příjemce a reakce. Zároveň odlišují pojmy propaganda a persvaze, přičemţ propagandu vnímají jako subkategorii persvaze. 147 Konstruují velmi systematicky, důkladně a precizně definici propagandy, váţí kaţdé slovo a jeho význam, aţ tímto postupným cizelováním docházejí k jasné a přesné syntéze: „Propaganda je vědomý, systematický pokus formovat vnímání, manipulovat poznávání a nasměrovat chování k dosaţení reakce, která podporuje poţadovaný záměr propagandisty.“148 Vědomi si širokého sémantického potenciálu při interpretaci podobných výroků a definic usilují v následné analýze obsahu jednotlivých slov o co nejpřesnější pochopení podstaty vyřčeného.149 Slovo vědomý podle nich v sobě nese významy úmyslný, záměrný či předem promyšlený a tím ukazuje na činnost zahrnující pečlivé zváţení všech moţností. Jedním z charakteristických rysů propagandy je tak promýšlení a pečlivý výběr efektivní strategie podporující ideologickou linku. Systematický doprovod vědomého pak implikuje činnost metodickou, organizovanou a vytrvalou, vyţadující důkladnou přípravu. Vědomým a systematickým pokusem propaganda zkouší řídit komunikaci k cíli stanovenému a priori.150

147

Přestoţe autoři propagandu zahrnují do rámce persvaze jako jednu její formu,

často je ve své studii staví do kontrastu, popř. je od sebe odlišují. Navozují tak dojem, ţe jde o pojmy na stejné úrovni v hierarchii rozčlenění typů komunikace. Proto je nutné si uvědomit, ţe pokud mluví ve své studii o persvazi, jedná se o ostatní formy přesvědčovací komunikace mimo propagandu. 148

Jowett – O´Donnell: Propaganda and Persuasion, s. 7.

149

Jowett – O´Donnell: Propaganda and Persuasion, s. 7.

150

Jowett – O´Donnell: Propaganda and Persuasion, s. 7.

65

Vnímání lze podle Jowetta a O´Donnell formovat prostřednictvím jazyka,

obrazů

či

vizuálních

symbolů.151

Vnímáme

pomocí

myšlenkových vzorů vyplývajících z naší psychiky, našeho postoje k světu a okolí i praktických návyků. Percepce „je proces extrahování informací ze světa okolo nás i uvnitř nás samých“.152 Vnímání kaţdého jedince podle autorů vyrůstá z hodnotového systému, sociálních rolí, skupinových norem a představy o sobě samém. Na základě vzájemně sdílených hodnot a norem se utvářejí společné percepce v rámci určitého kulturního okruhu. Jowett a O´Donnell tak opakují jiţ několikrát výše zmíněnou skutečnost, která hraje v propagandě klíčovou roli, a sice ţe je přirozený jazyk postaven na principu asociačních vztahů umoţňujících interpretovat, zvaţovat a uchopit naše percepce. „Propagandisté si uvědomují, ţe se námi utvářené významy vztahují k minulému porozumění jazyku a obrazům, stejně jako ke kultuře a kontextu, v němţ se objevují.“153 Vnímání závisí na tom, jak přistupujeme k problémům, i na tom, jak je cítíme - tedy na našich postojích i pocitech. Zatímco percepce lze utvářet, poznávací proces můţe být manipulován. Naše přesvědčení je moţné ovlivnit na základě naší víry v to, ţe nám smysly zprostředkují pravdivé poznání. Naše postoje jsou kognitivní či afektivní reakcí na to, jak vnímáme a chápeme podněty přicházející z vnějšku. Platí zde reciprocita, tedy naše postoje a přesvědčení následně formují naše vnímání. Jowett a O´Donnell říkají: „Utváření poznatků a postojů je komplexní proces napojený na kulturní a osobní hodnoty a emoce.“154 Nasměrovat

chování

cílové

skupiny je

prvořadým

úkolem

propagandisty. K tomu, aby mohl řídit a formovat přesvědčení, postoje a chování, musí synchronizovat mnoho faktorů podílejících se na výsledném stavu a přizpůsobit tomu své sdělení. Aby zvolil optimální 151

Proto jsou jako účinný propagandistický nástroj stále vyuţívány slogany, plakáty a

symboly. 152

Jowett – O´Donnell: Propaganda and Persuasion, s. 8

153

Jowett – O´Donnell: Propaganda and Persuasion, s. 9.

154

Jowett – O´Donnell: Propaganda and Persuasion, s. 12.

66

postup a prostředky, potřebuje co nepodrobnější a nejkomplexnější informace o recipientech. To ho přiblíţí k dosaţení poţadované reakce.155 Klíčem k samé podstatě a hodnocení propagandy jsou podle autorů poslední slova definice: „… reakce, která podporuje poţadovaný záměr

propagandisty“.

Tím,

kdo

z propagandy

těţí,

je

vţdy

propagandista, nikoliv nutně příjemce. Ačkoli zdůrazňuje altruismus svých úmyslů a úsilí o uspokojení potřeb a zájmů publika, jeho vlastní a zištné zájmy stojí vţdy aţ na prvním místě. Jak ale poznamenávají autoři studie, sobecké motivy nemusí být nutně špatné a jejich posouzení závisí na charakteru ideologie, kterou propagují.156 Uvědomují si úskalí, která s sebou nese jasné vymezení propagandistické činnosti, neboť co se jednomu můţe jevit jako propaganda,

jiný

povaţuje

za

vzdělání.

Nicméně

to,

co

dělá propagandu propagandou, je podle nich prvek záměrnosti, manipulace, záměrnosti manipulace, předem propracovaný plán a prospěch propagandisty. A to ji zároveň vyčleňuje z oblasti otevřené a svobodné výměny názorů.157 Co tedy pro autory studie Propaganda and Persuasion není propagandou? Není jí informativní komunikace. Klíčovým rozlišovacím prvkem je opět záměr komunikace, kterým je v případě informativního diskurzu vzájemné porozumění datům, jeţ jsou přesná, konceptům, které jsou nesporné, a myšlenkám postaveným na faktech. Přestoţe prostředky a způsoby jsou obdobné, vylučuje účel jednoho typu komunikace druhý. Není moţné sledovat své vlastní zájmy a usilovat o nekritickou oddanost recipienta předkládané ideologii a zároveň usilovat o vzájemné porozumění účastníků komunikace.158 155

Jowett – O´Donnell: Propaganda and Persuasion, s. 13.

156

Jowett – O´Donnell: Propaganda and Persuasion, s. 14.

157

Jowett – O´Donnell: Propaganda and Persuasion, s. 16.

158

Upozorňují na podobnost bílé propagandy a informativní komunikace. Rozdíl vidí

v tom, ţe bílá propaganda, přestoţe se zakládá přesných a pravdivých údajích, informuje pouze proto, aby prosadila svou ideologii. Jowett – O´Donnell: Propaganda and Persuasion, s. 30.

67

Propagandou není persvazivní komunikace, která se snaţí získat poţadovanou reakci recipienta na základě dobrovolného rozhodnutí. 159 Podle

Jowetta

a

O´Donnell

jde

o

interaktivní

a

transaktivní

(vyjednávací) proces, ve kterém „předpokládá recipient naplnění svých osobních a společenských potřeb a tuţeb, pokud přijme účel persvaze za svůj“.160 V případě poţadované reakce a přijetí účelu ze strany přesvědčovaného profituje i přesvědčovaná strana. Jedná se o vzájemný benefit, čímţ se liší od propagandy, která usiluje v prvé řadě o svůj prospěch a případné uspokojení potřeb publika je

pouze

vedlejším produktem její činnosti.161 V případě persvaze a propagandy je základním rozlišovacím znakem záměr, kterým je u persvaze vzájemný a oboustranný prospěch jak přesvědčujícího, tak přesvědčovaného. Jde o dialog a dobrovolnou spolupráci. V případě propagandy je záměrem prospěch propagandisty, coţ nevylučuje, ale ani nezaručuje prospěch adresáta, který je jen pasivním účastníkem bez ponechání prostoru pro vlastní svobodné rozhodnutí. Vzhledem k sebestřednosti propagandy je pro ni nezbytné skrývat pravý účel a většinou i identitu, neboť nikdo není ochoten se smířit s tím, ţe je prostředkem pro dosaţení něčích egoistických potřeb.162

2.2 Rámec pro analýzu propagandy Při analýze propagandistické činnosti musí jít badatel po stopách propagandisty, vědět, co věděl on, studovat, co studoval, znát metody, kterých vyuţíval. Jowett a O´Donnell se na analýzu propagandy dívají jako na komplexní problém vyţadující propojení historického, mediálního,

159

Pojetí persvazivní komunikace Jowetta a O´Donnell v podstatě odpovídá

charakteristice rétoriky Bennett a O´Rourka. 160

Jowett – O´Donnell: Propaganda and Persuasion, s. 32.

161

Jowett – O´Donnell: Propaganda and Persuasion, s. 32.

162

Jowett – O´Donnell: Propaganda and Persuasion, s. 38.

68

lingvistického a sociologického výzkumu. Je nutné zohlednit dobový kontext, obsah, formu, prostředky a způsob sdělení, stejně jako podrobný a poučený rozbor cílové skupiny a vhled do zákonitostí uvnitř ní. Nabízejí desetibodový plán analýzy, který podle nich zohledňuje všechny podstatné prvky propagandy. Tu je tedy podle nich moţné studovat z hlediska: -

ideologie a záměru propagandistické kampaně

-

kontextu, v němţ se uskutečňuje

-

totoţnosti propagandisty

-

struktury propagandistické organizace

-

cílové skupiny

-

vyuţití médií

-

zvláštních technik zvyšujících účinek propagandy

-

reakce posluchačů

-

kontrapropagandy

-

účinku a evaluace

Tyto oblasti se podle autorů snaţí zodpovědět následující problémové otázky: „K jakým cílům v kontextu doby zasáhne propagandistický agent pracující pro určitou organizaci posluchače při vyuţití zvláštních symbolů, aby získal poţadovanou reakci?“ a dále, „…existuje nějaká opozice vůči propagandě a jakou má formu?“ a konečně, „…jak úspěšná je propaganda při dosahování účelu?“163 Beth Bennett a Sean O´Rourke formulují čtyři perspektivy, ze kterých lze zkoumat persvazivní komunikaci a definovat hranice mezi rétorikou a propagandou:

163

1.

způsob prezentace zdroje

2.

způsob delegování moci na posluchače

3.

způsob intelektuálního či osobního zapojení publika

4.

záměr zdroje

Jowett – O´Donnell: Propaganda and Persuasion, s. 270.

69

Při stanovení rámce pro analýzu propagandy v případové studii konkrétní kampaně se zaměřím na otázku zařazení propagandy mezi definované formy, dobový kontext, v němţ kampaň probíhala, záměru propagandisty, jeho totoţnost a strukturu organizace. K tomu mi poslouţí jako teoretický podklad vybrané odborné studie.

2.2.1 Formy propagandy

Jowett a O´Donnell vyuţívají klasické dělení propagandy na bílou, šedou a černou podle otevřenosti zdroje a přesnosti informací. Vedle tohoto tradičního dělení propagandy však definují ještě tzv. subpropagandu, která je jakousi protoformou propagandy. Termín pouţil jiţ Leonard Doob ve své monografii o propagandě.164 Dělení na černou a bílou propagandu i vymezení subpropagandy najdeme i v monografii Jacquese Ellula.165 Ten kromě těchto forem rozlišuje ještě propagandu agitace a integrace a propagandu vertikální a horizontální. Tvrdí totiţ, ţe navzdory všeobecnému přesvědčení je propaganda komplikovaný fenomén. To se odráţí i v širokém spektru jejích podob.

Bílá, černá a šedá propaganda Bílá propaganda uvádí otevřeně svůj zdroj a míra přesnosti informací obsaţených ve sdělení je poměrně vysoká. Vzhledem k tomu, ţe v jejím případě známe totoţnost, cíle a politickou zaujatost propagandisty, můţeme k ní přistupovat informováni, a tudíţ zaujímat odpovídající stanovisko. Bílá propaganda je akceptovaná legální činnost, pohybující se na poli mezinárodních zákonů a pravidel. 164

Doob, Leonard W.: Public Opinion and Propaganda. Second edition. New York

1948. 165

Ellul tento typ označuje termínem předpropaganda (v anglické verzi, ze které jsem

čerpala – pre-propaganda).

70

Příkladem bílé propagandy je rozhlasové vysílání pro zahraniční posluchače, národní slavnosti posilující patriotismus či mezinárodní sportovní soutěţe. Černá propaganda tají svůj zdroj, popřípadě se skrývá za falešnou identitu. Zahrnuje všechny typy podvodů a její úspěch je závislý na míře důvěryhodnosti zdroje a obsahu sdělení u recipientů. V případě prozrazení je úspěch černé propagandy téměř vyloučený. 166 Černá propaganda bývá označována také jako propagandistická dezinformace.167 Vychází obvykle z dílny zpravodajských sluţeb, které disponují potřebnou mezinárodní sítí. Patří také k metodám tajných a polotajných politických spolků a teroristických organizací. Ladislav Bittman uvádí některé prostředky, kterých vyuţívá černá propaganda. Patří

mezi

ně

padělky

vládních

dokumentů

s kompromitujícím

obsahem, šíření nepravdivých zpráv šeptandou, podsouvání falešných zpráv tisku přes agenty mezi novináři a veřejnými činiteli, publikování článků a knih pod cizím jménem, rozhlasové a televizní dezinformační poradenství a další. „Jazyk propagandistických a dezinformačních mezinárodních kampaní je jazykem falešných názorů, které parazitují na existujících předsudcích. Obsah a frazeologismy jsou voleny tak, aby vnášely zmatek do názorů lidí, uráţely národní hrdost či náboţenské cítění lidí a budily dojem, ţe za existujícími problémy stojí vnější nepřítel.“168 K dezinformačním technikám patřily: 1. zveličení (zlehčení) jevu 166 167

Jowett – O´Donnell: Propaganda and Persuasion, s. 17-19. Problematikou černé propagandy a propagandistické dezinformace jsem se

zabývala v seminární práci k souborné postupové zkoušce – Média jako nástroj propagandy ve studené válce. Mediální obraz československých událostí roku 1968. Proto tuto podkapitolu doplňuji zkrácenými pasáţemi z této práce. Domnívám se, ţe pro stručnou charakteristiku dezinformace jsou tyto pasáţe dostačující a zároveň korespondují s definicí dvojice Jowet – O‘Donnell, ostatně vycházejí shodně z monografií

Ladislava

Bittmana,

vedoucího

dezinformačního

oddělení

československých tajných sluţeb v době studené války. 168

Bittman, Ladislav: Mezinárodní dezinformace: černá propaganda, aktivní opatření a

tajné akce. Praha 2000, s. 92.

71

2. změna povahy nebo okolnosti jevu (čas, místo) 3. úplná záměna stavu za jiný K tomu, aby byla dezinformační kampaň úspěšná, má splňovat následující podmínky: 1. dezinformace musí vycházet z pravdivých pramenů 2. musí být přizpůsobena kulturnímu kontextu protivníka 3. musí se mu dostat více kanály K základním typům dezinformační činnosti patřilo: 1. Falšování,

tedy

vytváření

zcela

nepravdivých

informací

v případě, ţe si je protivník neměl šanci ověřit. 2. Metoda obehrávání, tj. částečně nepravdivé informování, které mělo snaţení protivníka zavést na jiný cíl. 3. Dezinformace opaku, tzn. zcela pravdivá informace byla protivníkovi nabídnuta s očekáváním, ţe ji bude povaţovat za nepravdivou.169 Některé práce o propagandě, a Jowett a O´Donnell rovněţ, uvádějí jako mezistupeň mezi bílou a černou ještě propagandu šedou. Tuto formu je nejtěţší identifikovat a zařadit, protoţe je nejrozmanitější a má nejširší rozsah moţných realizací. Zdroj šedé propagandy můţe a nemusí být pravdivě zveřejněn a přesnost informací bývá nejistá.170 K dělení propagandy na černou a bílou se vyjadřuje i Ellul. Tvrdí, ţe je třeba pouţívat obě formy a kombinovat je, protoţe kaţdá sleduje jiný cíl.171 Skrytá propaganda je podle něho účinnější, pokud vede příjemce poţadovaným směrem, aniţ by si toho byli vědomi. Někdy vyuţívá propagandista obou forem pro stejnou skupinu.

169

Prokopová: Média jako nástroj propagandy, s. 12-13.

170

Jako příklad šedé propagandy uvádějí autoři právě rozhlasovou stanici Rádio

Svobodná Evropa, která byla financována a řízena americkou tajnou sluţbou, ačkoliv CIA popírala jakékoliv spojení s rádiem. Na zakrytí pravého zdroje zveřejnila americká média informaci, ţe je Svobodná Evropa závislá na dobrovolných příspěvcích nazvaných „dolary pravdy“. Jowett – O´Donnell: Propaganda and Persuasion, s. 20. 171

Ellul: „The Characteristics of Propaganda,“ s. 10.

72

Přiznání určitého druhu propagandy můţe být jen manévrem k odvedení pozornosti od skutečné, tajné aktivity. „…kombinace skryté propagandy a otevřené propagandy je stále více prováděna tak, ţe se bílá propaganda v podstatě stává pláštíkem a maskou pro černou propagandu.“172 Ellul polemizuje s Lasswellem, který rozlišuje přímé a nepřímé pobízení v návaznosti na formu státního zřízení.173 Oponuje mu názorem, ţe propagandista kombinuje obě základní formy propagandy – černou i bílou, protoţe kaţdá je vhodná pro jiný typ aktivity. A není moţné je přisuzovat určitému typu reţimu.174

Subpropaganda Úkolem

subpropagandy

je

vytvořit

prostředí

příznivé

pro

následnou propagandu a domestikaci nové doktríny, připravit terén, upoutat pozornost, popřípadě vhodně stimulovat publikum. Jde o činnost, která otevírá dveře, aby pak jimi ve vhodný okamţik vstoupila propaganda. Podle Jowetta a O´Donnell má subpropaganda obvykle podobu finanční pomoci, rozhlasového zpravodajství, tiskových zpráv, knih, periodik, kulturních programů, výstav, filmů, seminářů, jazykových kurzů či osobních kontaktů.175 Jacques Ellul říká, ţe přímé propagandě, pokud má uspět v přizpůsobování názorů a postojů, musí předcházet propaganda, která má sociologický charakter, je pomalá, obecná a vytváří vhodné klima. 172

Ellul: „The Characteristics of Propaganda,“ s. 10.

173

Přímé podněcování – propagandista jedná za sebe, prezentuje své přesvědčení a

víru. Je angaţován v určitých aktivitách, které obhajuje a podporuje a poţaduje korespondující odpověď od publika. Je to typ demokratické propagandy. Nepřímé podněcování spočívá v rozporu mezi státníkem, který podniká akci a veřejnosti, která je v roli pasivního příjemce bez moţnosti státníkovu činnost nějak omezit či usměrnit. Tento typ je příznačný pro autoritativní reţim. 174

Ellul: „The Characteristics of Propaganda,“ s. 11.

175

Jowett – O´Donnell: Propaganda and Persuasion, s. 26.

73

Musí být souvislá a vytrvalá, zatímco aktivní propaganda má mobilizační funkci a musí přijít ve správný okamţik. To, co je posléze viditelné v propagandě a je nepochopitelné a neuvěřitelné, je moţné jen díky této přípravě. Hlavním cílem předpropagandy je podle Ellula „připravit člověka na konkrétní akci, učinit ho vnímavým k určitému vlivu, připravit ho na dobu, kdy se bude účinně a bez odkladu a váhání účastnit akce. Viděno z tohoto úhlu pohledu nemá předpropaganda přesný ideologický cíl; nemá nic společného s míněním, myšlenkou, doktrínou. Jedná prostřednictvím manipulace, přeměnou charakteru, vytvořením pocitů a stereotypů uţitečných ve správnou dobu.“176

Propaganda agitace a integrace Rozdíl mezi propagandou agitace a integrace přirovnává Ellul k rozdělení na propagandu podvracení a propagandu kolaborace.177 Agitační propaganda na sebe podle něj strhává většinu pozornosti, protoţe je viditelná a rozšířená. Jde o podvratnou činnost. Obvykle se o ní hovoří ve spojitosti s opozičním, revolučním hnutím, které se snaţí zničit vládu a zavedený pořádek. Do centra své propagandistické činnosti ji podle Ellula postavil Lenin, který ji vyuţíval i jako vládní strategii mobilizace mas proti vnějšímu nepříteli či k likvidaci kulaků. Také Hitler podle něho hojně vyuţíval agitační propagandu k dosaţení společenské

a

hospodářské

transformace.

„Nacismus

rostl

prostřednictvím postupných vln horečného entuziasmu, a tak dosáhl svých revolučních cílů.“178 176

Ellul: „The Characteristics of Propaganda,“ s. 17.

177

Rozdělení propagandy na agitační a integrační okrajově zmiňují i Jowett a

O´Donnell. Jejich definice se shoduje s Ellulovou. Agitativní propaganda podle nich aktivizuje adresáty k zásadní změně zavedeného pořádku, zatímco interogativní usiluje o pasivní přístup recipienta a zachování státu quo. In: Jowett – O´Donnell: Propaganda and Persuasion, s. 16. 178

Ellul: „The Characteristics of Propaganda,“ s. 35.

74

Agitační propagandista apeluje podle Ellula na nejniţší pudy či základní potřeby kaţdého člověka, jako je potřeba jíst, být vlastním pánem, nenávidět, a tím vzbuzuje násilné reakce a vášně. „Jakékoliv prohlášení, lhostejno jak hloupé, jakákoliv báchorka bude přijata, jakmile vstoupí do vášnivého proudu nenávisti.“179 Na tento typ propagandy naráţí Petr Hrubý ve svých komentářích, kdyţ mluví o praktikách komunistické strany v Československu: „…propaganda se snaţila vybičovat chtivost, závistivost, ničivost. To vše jsou ovšem vášně, které se nesnadno uklidňují.“180 Úspěšnost agitační propagandy je podle Ellula nepřímo úměrná k výší vzdělání příjemců. Proto se nejčastěji vyuţívá mezi niţšími vrstvami společnosti. Na rozdíl od agitační je integrační propaganda produktem vyspělých národů naší civilizace, tvrdí Ellul, a objevuje se aţ ve 20. století. Označuje ji jako propagandu konformity. Říká, ţe se západní společnost odmítá spokojit jen s přechodným politickým aktem, jakým jsou volby, ale vyţaduje úplný příklon ke konvencím zaţitým ve společnosti a vzorům chování. Západní společnost podle něho vytváří člověka kolektivního, jehoţ veškerá činnost je vztaţena na většinovou společnost a podle toho posuzována. Integrační propaganda je podle Ellula dlouhodobá a snaţí „získat stabilní chování, přizpůsobit jedince kaţdodennímu ţivotu, přetvořit jeho myšlenky a chování na základě trvalého společenského uspořádání.“181 Můţe být vládním nástrojem,182 nebo ji mohou vyuţívat nevládní organizace.183 Čerpá z psychologických analýz a výzkumů mínění a vyuţívá masmédia. Na rozdíl od agitační pro ni platí, ţe čím kultivovanější a informovanější je oblast, na kterou se vztahuje, tím je účinnější. Intelektuálové jsou podle tvrzení Ellula mnohem přístupnější

179

Ellul: „The Characteristics of Propaganda,“ s. 36.

180

CČES, Hrubý, karton 6: Local Commentary. 30.1. 1956, s. 3.

181

Ellul: „The Characteristics of Propaganda,“ s. 37.

182

Příkladem je podle Ellula propaganda SSSR po roce 1930.

183

Jako příklad uvádí Ellul aktivitu nevládních organizací ve Spojených státech.

75

integrační propagandě

neţ rolníci.

Říká,

ţe

sdílejí stereotypy

společnosti, i kdyţ jsou jejími oponenty.

Vertikální a horizontální propaganda Vertikální propagandu definuje Ellul jako propagandu vytvářenou shora

vůdčí

osobností

z pozice

autority.

Vyuţívá

podle

něho

hromadných sdělovacích prostředků a usiluje o uchopení a obklíčení davu. Komunikace je vţdy vedena mezi propagandistou a jedinci uvnitř masy, nikoliv mezi nimi samotnými. Důleţitý je pasivní postoj těchto jedinců k tomu, aby bylo moţné s nimi manipulovat, zavázat si je.184 Pasivním postojem nemyslí Ellul absenci jakéhokoli jednání, ale jednání nikoliv na základě vlastní vůle, ale vůle a přání vůdcepropagandisty. Jedinec uvnitř davu je manipulován, aniţ by si to uvědomoval. Naopak je přesvědčen, ţe jedná z vlastního přesvědčení. Vertikální propaganda má podle Ellula rychlé a přímé výsledky, ale je velmi pomíjivá a musí se stále obnovovat. Je přínosná pro agitační propagandu.185 Horizontální propaganda je podle Ellula současným jevem. Na rozdíl od vertikální je prováděna uvnitř skupiny, v níţ jsou všichni její členové na stejné úrovni a není zde ţádný vůdce. Jedinec si tuto propagandu uvědomuje a uznává ji. Přesto je v konečném výsledku nedobrovolná, protoţe skupina ho formuje a vede, přesvědčení, ke kterým na základě logického a jasného uvaţování dospěje, vycházejí z informací a zdůvodnění zfalšovaných touto skupinou. Základním znakem horizontální propagandy je malá skupina. Zatímco vertikální propaganda potřebuje podle Ellula mohutný aparát hromadných sdělovacích prostředků, horizontální propaganda vyţaduje obrovskou organizaci lidí. Všichni musí být zapojeni do nějaké skupiny. Skupina musí být homogenní. Je třeba se vyvarovat všech třecích ploch

184

Ellul: „The Characteristics of Propaganda,“ s. 39.

185

Ellul říká, ţe vertikální propaganda byla široce vyuţívána Hitlerem, Stalinem i USA.

76

a konfliktů, které by odváděly pozornost, a bránily tak nastavení správného směru.

2.2.2 Totožnost propagandisty propagandistické organizace

a

struktura

V rámci analýzy této oblasti je podle Jowetta a O´Donnell důleţité zaměřit se na otevřenost, utajenost či zakamuflování totoţnosti propagandisty. V případě černé propagandy je zdroj skrytý a je těţké ho vypátrat.

Jowett

a

O´Donnell

nabízejí

návod

při

stopování

propagandistovy totoţnosti, a sice zaměřit se na to, kdo z kampaně nejvíce profituje a kdo často vystupuje a řeční z pozice autority.186 Podle Jowetta a O´Donnell vycházejí úspěšné propagandistické kampaně od silné autority s vysokou mírou rozhodovacích pravomocí a utvářejí

se

prostřednictvím

centralizované

organizace

s pevnou

hierarchií. Upozorňují také na svízelný fakt, ţe oficiální vedoucí takové organizace nemusí být vţdy skutečným lídrem. Styl lídra můţe podle nich zahrnovat mytické prvky ideologie, charismatickou osobnost či identifikaci s publikem. 187 K otázce organizace propagandy se vyjadřuje také Jacques Ellul, který říká, ţe propagandista je vţdy oddělen od toho, komu je propaganda určena. Vystupuje v roli reprezentanta organizace či delegované části organizace a jeho projev nesmí být spontánní, i kdyţ tak musí působit. „Musí samozřejmě věřit věci, které slouţí, ale ne svým jednotlivým argumentům.“188 Organizace propagandy je podle Ellula nezbytná pro koordinaci všech jejích nástrojů a forem. Propaganda musí být podle něho institucializována a tím napojena na realitu. Psychologická a fyzická činnost musí vţdy spolupůsobit. Pokud není fyzický vliv na jedince vyvíjen organizací, nejde z Ellulova pohledu o propagandu. Fyzickou 186

Jowett – O´Donnell: Propaganda and Persuasion, s. 273.

187

Jowett – O´Donnell: Propaganda and Persuasion, s. 273-275.

188

Ellul: „The Characteristics of Propaganda,“ s. 15.

77

strukturou můţe být podle něho i zapojení do systému buněk jednoho agenta.189 Propaganda musí podle Ellula operovat uvnitř skupiny.

Pokud

působí z vnějšku, např. směrem k nepříteli, není příliš účinná, protoţe chybí fyzická organizace a obklíčení jedince. Není moţné, tvrdí Ellul, zasáhnout jiný národ jinak neţ symboly v tisku a rozhlasu, a i to jen omezeným způsobem. To uţ ovšem ponechává jedinci prostor pro reflexi, můţe v něm maximálně vzbudit pochybnosti. „Můţeme stěţí očekávat velké výsledky pouhým rozséváním slov, pokud se na to nepřipravíme pomocí vzdělávání (předpropagandy) a neudrţujeme to pomocí organizace a akce.“190 Struktura organizace vypovídá podle Jowetta a O´Donnell o hlavních cílech propagandy a prostředcích k nim vedoucích. S tím souvisí i výběr médií, jimiţ je zprostředkováno sdělení. Studium

struktury

propagandistické

organizace

lze

uchopit

z následujících hledisek: -

způsobu získání a udrţení vedoucí pozice;

-

způsobu utváření a strukturování členství v organizaci (jak se dá získat, jak se projevuje – přijetí symbolů, zvláštní oblečení, uniformy, jazyk apod.);

-

způsobu dosahování a udrţování loajality a podpory členů organizace;

-

zda daná organizace podporuje utváření nové identity členů a jaké strategie k tomu volí;

-

existence systému pravidel a s tím spojené odměny a sankce;

-

zda se uvnitř organizace utváří jednotná kultura postavená na společně sdílených hodnotách.

-

zda generuje hrdiny, kteří jsou personifikací takových hodnot;

-

způsobu předávání či utajování informací směrem k členům organizace i k veřejnosti.

189

Ellul: „The Characteristics of Propaganda,“ s. 13.

190

Ellul: „The Characteristics of Propaganda,“ s. 14.

78

2.2.3 Ideologie v kontextu doby

a

účel

propagandistické

kampaně

Podle Jowetta a O´Donnell zkoumá badatel zaměřující se na ideologii přesvědčení, hodnoty, postoje a chování a zároveň metody, pomocí nichţ se utvářejí společenské normy diktující, co je vhodné a co by se mělo. Ideologie je osnovou pro jakousi „společenskou smlouvu“ pojednávající o řádu, jednotě a pravidlech uvnitř sociální, ekonomické a politické struktury. Projevuje se ve verbálním a vizuálním zastoupení odráţejícím podle autorů minulé zápasy a konstituování, současné rámce hodnotového systému i budoucí předsevzetí. Je přítomna v symbolech ukotvujících minulý soulad a souhlas s vyhovujícími myšlenkami

k současným

a

budoucím

proudům

slouţícím

propagandistickému účelu. 191 Podle Ellula je důleţité, aby se propaganda navázala nejen na existující představy a myšlenky jedince, ale především na základní proudy uvnitř společnosti. Musí znát kolektivní společenské představy, spontánní mýty a ideologie. Má na mysli podstatné psycho-sociologické základy, na nichţ spočívá a které sdílí celá společnost. Propaganda se podle něho nikdy nesmí postavit proti této základní a všeobecně přijímané struktuře, naopak z ní musí vycházet. Definuje

dvě

podstatné

formy

základních

proudů:

kolektivní

společenské presupozice a společenské mýty. Presupozicemi míní Ellul společné pocity, víry a obrazy, podle nichţ člověk nevědomě posuzuje události a věci. Spočívají na obecném tichém souhlasu.192 Ellul nachází v moderním světě čtyři kolektivní společenské presupozice: cílem člověka v ţivotě je štěstí, člověk je přirozeně dobrý, historie se vyvíjí v nekonečném pokroku. Mýtus podle Ellula „vyjadřuje hluboké sklony ve společnosti. Bez něj by masy nepřilnuly k určité civilizaci či k jejímu procesu vývoje a krize. Je to ohromný impuls, silně zabarvený, iracionální a naplněný 191

Jowett – O´Donnell: Propaganda and Persuasion, s. 271-272.

192

Ellul: „The Characteristics of Propaganda,“ s. 21.

79

celou lidskou mocí věřit. Obsahuje náboţenský prvek.“193 Dva zásadní velké mýty v naší společnosti, na nichţ spočívají všechny ostatní mýty, jsou podle něho Věda a Historie. A na nich jsou zaloţeny kolektivní mýty, které jsou hlavními lidskými směry: mýtus Práce, mýtus Štěstí, mýtus Národa, mýtus Mládí, mýtus Hrdiny.194 Jowett a O´Donnell k tomu dodávají, ţe propaganda musí reagovat na atmosféru doby a dobového dění, a proto je nezbytné porozumět politickým, sociálním a ekonomickým proudům, které se významnou měrou podílejí na vývoji dění. Nelze s nimi neţ souhlasit, ţe badatel analyzující propagandu musí mít povědomí o dobových událostech, znát, jak je propagandista interpretuje a jakou vyvolaly odezvu ve společnosti. Jinak řečeno znát problémy, které „hýbaly“ společností, kdo s nimi hýbal, proč a na jakou stranu. 195 Jowett a O´Donnell zdůrazňují význam dobré znalosti historického pozadí, souvislostí a příčinných východisek, stejně jako dlouhodobě převaţujících přesvědčení, hodnot a mýtů, které propaganda vyuţila jako kotvu. 196 Propagandista můţe podle Jowetta a O´Donnell usilovat o to, aby prosadil přijetí určitého postoje, přesvědčení či vzoru chování, které odpovídá jeho záměrům. Podle Ellula moderní propaganda neusiluje o to, aby změnila či upravila myšlenky a názory jedince, ale aby ovlivnila a usměrnila jeho jednání, protoţe jen zřídka jedná čistě na myšlenkovém základě. To, ţe jedinec uvěří určitým názorům, nemá rozhodující vliv na jeho chování. A právě to, jak bude jednat, je podle něho

zájmem moderní

propagandy.197 Pokud usiluje propagandista o nahrazení neţádoucího chování poţadovaným,

je

podle

Jowetta

a

O´Donnell

nutné,

aby

se

přesvědčovaní jedinci zbavili své nechuti ke změně, a to pomocí tzv. 193

Ellul: „The Characteristics of Propaganda,“ s. 22.

194

Ellul: „The Characteristics of Propaganda,“ s. 22.

195

Jowett – O´Donnell: Propaganda and Persuasion, s. 272.

196

Jowett – O´Donnell: Propaganda and Persuasion, s. 272.

197

Ellul: „The Characteristics of Propaganda,“ s. 16.

80

kotvy, tj. jakéhosi záchytného bodu jiţ existujícího stavu, od něhoţ je moţné se odrazit k něčemu dosud novému a nezvyklému.198 Tento názor v podstatě podporuje i Ellul. Propaganda podle něho nedokáţe udělat něco z ničeho, tzn. musí se napojit na existující pocity a myšlenky. Staví na jiţ vybudovaných základech – podmíněný reflex na nepodmíněném či jiném podmíněném, mýtus na skupině spontánní víry apod. Ellul klasifikuje čtyři kategorie oblastí, na nichţ propaganda parazituje: 1) psychologické mechanismy – umoţňují propagandistovi znát více méně přesně, jak bude člověk reagovat na určité stimuly (behavioralismus, hlubinná psychologie, psychologie instinktu) 2) názory,

konvenční

vzory,

stereotypy

existující

konkrétně

v určitém prostředí nebo jedinci 3) ideologie, které jsou více méně vědomě sdílené či přijímané (jediný intelektuální prvek, se kterým musí propagandista počítat) 4) potřeby těch, které má propaganda zasáhnout (propagandista musí odpovídat na tyto potřeby) Podle Jowetta a O´Donnell slouţí propagandistovi jako kotva přesvědčení, hodnoty, postoje, chování či skupinové normy: -

Přesvědčení

znamená

vědomí

souvislostí

mezi

dvěma

skutečnostmi či skutečností a její charakteristikou. Nové přesvědčení je moţné v recipientech vytvořit jen náhradou za staré, které poslouţí jako kotva.199 -

Hodnoty jsou zvláštním druhem přesvědčení. Zakládají se na zvyku, normě, jsou trvalé a nedají se změnit. Podle nich posuzujeme, co je dobré a špatné, ţádoucí a neţádoucí.200

-

Postoje vytvářejí vnitřní rámec pro způsob reakce na podněty a jejich hodnocení. Ve chvíli, kdy si utvoříme přesvědčení či názor o určité záleţitosti, zaujmeme k ní zároveň i postoj.201

198

Jowett – O´Donnell: Propaganda and Persuasion, s. 32-33.

199

Jowett – O´Donnell: Propaganda and Persuasion, s. 33.

200

Jowett – O´Donnell: Propaganda and Persuasion, s. 33-34.

201

Jowett – O´Donnell: Propaganda and Persuasion, s. 35.

81

Chování je vhodné jako kotva pro persvazi i propagandu nejen

-

kvůli své zjevnosti vyjádření. Vzory chování jsou také dobrými indikátory

pro

budoucí

reakce.

Odkazování

k minulému

vhodnému chování motivuje k jeho recidivě. Ovlivnit chování lze i pomocí modelů, které nabízejí návod, recept chování. 202 Skupinové normy jsou přesvědčení, hodnoty, postoje a chování

-

sdílené a utvářené určitou skupinou. Jsou to vhodné kotvy, protoţe jedinec má obvykle tendence ke konformitě se skupinou, ke které cítí příslušnost, a podléhá snadno tlaku svého okolí.203 Nalezení vhodné kotvy jako spouštěcího mechanismu ţádoucí reakce vyţaduje dokonalou znalost recipientů zaloţenou na podrobné sociologické či psychologické analýze, tj. dokonalém pochopení zákonitostí uvnitř skupiny i jedince. Vyuţitím vhodné kotvy lze v persvazivní komunikaci vyvolat dojem, ţe zprostředkované sdělení nevychází od vnější autority, ale je pociťováno jako vnitřní popud. 204 Ellul k tomu říká, ţe propagandista musí přesně znát terén, na kterém se pohybuje, musí provést analýzu současných mýtů, názorů a sociologické struktury, a navázat propagandu na konkrétní prostředí. Není podle něho moţné vytvořit univerzální recept pouţitelný kdekoli a kdykoli. Tvrdí rovněţ, ţe propaganda nesmí nikdy přímo útočit na ustavené, zdůvodněné a trvající mínění, přijímané klišé či zaţité vzory. To ale neznamená, ţe by nemohl nic dělat. Pevně zakořeněné představy nemá vyvracet, nýbrţ vyuţít. Propagandista musí podle Ellula pochopit dva aspekty tohoto problému: 1. Není nutná souvislost mezi názorem a jednáním. Člověk dokáţe jednat naprosto odlišně od svého přesvědčení. 2. Propagandista můţe měnit tyto názory tím, ţe je odkloní od přijímaného směru nebo je začlení do dvojznačného kontextu.

202

Jowett – O´Donnell: Propaganda and Persuasion, s. 36.

203

Jowett – O´Donnell: Propaganda and Persuasion, s. 36.

204

Jowett – O´Donnell: Propaganda and Persuasion, s. 37.

82

„Počínajíce u zjevně pevných a neměnných pozic můţeme vést člověka, kam nechce jít, aniţ by si to uvědomil, cestami, kterých si nevšimne.“205 Účelem můţe být udrţení či stabilizace daných poměrů nebo jejich změna,

v kaţdém

případě

participace

cílové

skupiny

na

jeho

uskutečnění. Při analýze se zaměříme na sledování následujících otázek:

205

-

jaká je převaţující nálada veřejnosti;

-

jaký konkrétní problém je rozpoznatelný;

-

jak moc je tento problém pociťován;

-

existují překáţky bránící jeho vyřešení;

-

jde o zápas o moc;

-

jaké strany jsou zapojeny;

-

co je v sázce;

-

co problému předcházelo;

-

jaká jsou podstatná přesvědčení a hodnoty ve společnosti;

-

jaké mýty jsou vyuţity propagandistickou kampaní;

-

jaký je zdroj mýtu.

Ellul: „The Characteristics of Propaganda,“ s. 19.

83

3. Rádio propagandy

Svobodná

Evropa

jako

nástroj

aneb Čí to byla stanice? „Pane Peroutko, toto je nyní vaše rozhlasová stanice.“ C. D. Jackson (zahajovací proslov)206

3. 1 Před spuštěním RFE: Výbor pro Svobodnou Evropu Krátce po spuštění ţelezné opony se začaly objevovat iniciativy a projekty, které se snaţily hledat způsob, jak změnit či alespoň zmírnit dopady rozdělení Evropy. Jednou z nich bylo i vytvoření společné organizace nazvané Výbor pro Svobodnou Evropu (Free Europe Committee), původně zaloţené jako Národní výbor pro svobodnou Evropu (National Committee for Free Europe).207 Výbor se začal formovat na počátku roku 1949. Jeho prvním několikaměsíčním předsedou byl Allen Dulles, nicméně 1. června, kdy se Výbor veřejně prezentoval, stál jiţ v jeho čele Joseph Grew.208 Jako svůj ideologický cíl prosazoval Výbor směr americké zahraniční politiky označovaný jako doktrína zadrţování (containment doctrine)209 a zároveň rozvíjel myšlenku osvobození národů pod sovětskou vládou ve střední a východní Evropě mírovými prostředky. 206 207

Peroutka. S. 7 Mezi významné členy Výboru pro Svobodnou Evropu patřili: Allen Dulles, pozdější

ředitel CIA (v letech 1953 – 1961) a předseda FEC, generál Lucius Clay, americký velitel v Berlíně v době sovětské blokády města, předseda organizace Křiţácké taţení za Svobodu, Dwight Eisenhower, Will Clayton, tvůrce americké poválečné mezinárodní hospodářské politiky, William Green, prezident Americké federace práce – American Federation of Labor, DeWitt Wallace, vlastník Reader´s Digest, Frank Altschul, významný newyorský bankéř, a v neposlední řadě De Witt Poole, bývalý diplomat v Moskvě během bolševické revoluce. 208

Diplomatický veterán účastnící se jiţ vyjednávání ve Versailles po první světové

válce a pozdější ambasador v Japonsku před a během druhé světové války. 209

Více o ní viz 4. kapitola.

84

Program Výboru ubíral třemi směry, kterými byly vztahy s exilem, rozhlasové vysílání a kontakty s americkou veřejností. Ve vztahu k exilu se Výbor snaţil vytvářet jednotící a zastřešující organizaci, která by spojovala různé skupiny exulantů v národních radách a stala by se tak „symbolem demokratické naděje pro jejich krajany ve východní Evropě“210 Větší úspěch neţ sjednocení exilu měl Výbor ve své publikační činnosti provozované prostřednictvím Tisku Svobodné Evropy (Free Europe Press), který se soustředil na vydávání zpráv a analýz vývoje v komunistickém bloku.211 Výbor se zaměřoval jednak na udrţení zájmu západní veřejnosti o problémy v evropských zemích na východ od ţelezné opony, jednak se pokoušel udrţovat a posilovat duch naděje a odporu uvnitř těchto zemí. Řešení hledal v organizování výzkumných projektů a konferencí, shromaţďování informací zpoza ţelezné opony a vydávání knih a informačních materiálů pro akademické posluchače i pro širší veřejnost. Bylo zaloţeno Centrum středoevropských studií v New Yorku jako přechodné působiště pro exilové akademiky a Svobodná univerzita (Free University) ve Štrasburku. Měly informovat exulanty o americké kultuře a politice. Zároveň byly součástí širšího programu veřejné podpory pro americké cíle ve studené válce a jakousi přípravou pro moţné vyuţití v boji s komunistickou propagandou.212 Třetí sférou zájmu Výboru pro Svobodnou Evropu bylo zřízení a provoz rozhlasového vysílání.

3.1.1 Muži v pozadí

George F. Kennan (představitel americké zahraniční politiky) 210

Z úvodních poznámek, které zazněly na tiskové konferenci svolané u příleţitossti

zahájení Výboru pro Svobodnou Evropu 1. 6. 1949. Citováno in: Puddington, Arch: Broadcasting Freedom: The Cold War Triumph of Radio Free Europe and Radio Liberty. Lexington 2003, 12-13. 211

Tisk Svobodné Evropy vydával svůj časopis Východní Evropa.

212

Puddington: Broadcasting Freedom, s. 13.

85

Arch Puddington označuje George Kennana jako duchovního otce Rádia Svobodná Evropa.213 Kennan byl stěţejní postavou při utváření strategie americké zahraniční politiky v počátcích studené války, je autorem tzv. dlouhého telegramu214 a na něj navazující politiky zadrţování komunismu.215 V těchto programech zúročil své zkušenosti s politikou Sovětského svazu během své sluţby za druhé světové války v pozici konzula v Moskvě. Kennan nevěřil v moţnost osvobození východní Evropy, nicméně uznával propagandu jako vhodný prostředek ideologického boje ve studené válce. Přestoţe nebyl oficiálně spojován s RFE či FEC, byl podle Puddingtona jednou z klíčových postav při „plánování tohoto bezprecedentního podniku“.216 Vnitřní memorandum RFE ho nazývá „otcem našeho projektu“.217 Osobně se také znal s většinou muţů spojených s Výborem nebo Rádiem Svobodná Evropa. Frank Wisner (zástupce tajných sluţeb) Frank Wisner se seznámil se sovětskou zahraniční politikou při svém působení na americké ambasádě v Bukurešti.218 Byl svědkem 213

Puddington: Broadcasting Freedom, s. 7.

214

Jde o telegram z roku 1946, v němţ Kennan ukazuje na základě hluboké znalosti

ruských dějin, ţe Lenin a Stalin představují daleko větší hrozbu pro svět neţ carové. Nabádá americkou vládu, aby se přestala snaţit o nastolení důvěry mezi Sověty a Západem a přijala skutečnost, ţe sovětské vedení usiluje úplné zničení soupeřící mocnosti, a nikoliv o dohodu či kompromis. 215

Politiku zadrţování představil Kennan jako programový článek na paříţské

konferenci v roce 1947. Říká se v něm, ţe sovětská moc vnikne, kam je ji dovoleno, a proto je třeba ji v tom klást překáţky. Reakcí mělo tedy být uplatňování protitlaků odpovídající na manévry sovětské politiky. Jde o uznání bipolarity mocností udrţujících rovnováhu sil na základě amerického atomového monopolu a sovětské převaze konvenčních zbraní. Pro východoevropské země to znamenalo zachování statu quo, tedy uznání jejich začlenění do sovětské sféry vlivu. 216

Puddington: Broadcasting Freedom, s. 8.

217

Puddington: Broadcasting Freedom, s. 8.

218

Puddington: Broadcasting Freedom, s. 8.

86

poválečné sovětské brutality vůči rumunským občanů i jejich deportace do Sovětského svazu. Po válce se stal zaměstnancem tajné agentury Office of Political Coordination (Úřadu pro politickou koordinaci), která byla později začleněna do CIA. V roce 1947 podnikl cestu po utečeneckých táborech v Evropě a uvědomil si potenciál exulantů při podpoře amerických cílů včetně americké propagandy. 219 Wisner byl významným účastníkem v debatě o směru politiky FEC a RFE během prvních let jejich existence.220

3.2 Zahájení vysílání RFE (cíle, záměry, očekávání) Jako první začala vysílat československá redakce. Jejím ředitelem se stal Ferdinand Peroutka se sídlem v New Yorku, v Mnichově vedl oddělení Pavel Tigrid. V první provizorní redakci v New Yorku bylo připraveno pokusné vysílání Svobodné Evropy v českém a slovenském jazyce. Bylo natočeno na zvukový pás a 4. července 1950, v den svátku americké nezávislosti, se vysílalo prostřednictvím krátkovlnné vysílačky umístěné na nákladním autě, které projíţdělo podél československých hranic.221 Oficiální zahájení vysílání Rádia Svobodná Evropa proběhlo 1. května 1951. Přesně v 11 hodin se poprvé ozvalo: „Volá hlas svobodného Československa, rozhlasová stanice Svobodná Evropa“.222 První pořady se připravovaly a natáčely v New Yorku. Vzhledem ke komplikované a zdlouhavé přepravě pásků na lodích byla limitována aktuálnost a čerstvost zpráv. Proto bylo rozhodnuto o umístění vysílaček RFE v západním Německu s vysílací centrálou v Mnichově. Ten byl vybrán kvůli výhodné poloze v blízkosti československých

219

Puddington: Broadcasting Freedom, s. 9-10.

220

Puddington: Broadcasting Freedom, s. 10.

221

Puddington: Broadcasting Freedom, s. 14-15.

222

Puddington: Broadcasting Freedom, s. 16.

87

hranic a zároveň kvůli velké koncentraci exulantů, z jejichţ řad se rekrutovali zaměstnanci národních redakcí RFE.223 Arch Puddington zmiňuje, ţe Československo bylo vnímáno Spojenými státy jako země s nejtěsnějším napojením na Západ a nejsilnější demokratickou tradicí. Bylo poslední zemí začleněnou do východního bloku. Únorový komunistický převrat v roce 1948 posílil antisovětskou náladu ve Washingtonu a hrál „důleţitou roli při přesvědčování politiků, ţe instituce ideologické persvaze, jako bylo Rádio Svobodná Evropa, by měly být zapojeny do amerického arzenálu studené války“.224

3.2.1 Záměr stanice

Puddington říká, ţe přestoţe RFE v pozdějších letech zachovávala nepolemický tón, i kdyţ kritický vůči komunistické politice, na počátku padesátých let „byla zavázána silácké značce politické zbraně“.225 V této souvislosti cituje Franka Altschula, který ve veřejném projevu neskrýval bojovný charakter rádia: „...musíme získat důvěru našich přátel – a musíme jim neustále připomínat, ţe nejsou zapomenuti a ţe zatímco konečné datum jejich osvobození je nepředvídatelné, jeho příchod je nevyhnutelný. Zároveň musíme podkopávat komunistický reţim tím, ţe ho odhalíme jako

223

Přes tento pragmaticky přístup výběru základny pro RFE je vhodné připomenout

negativní konotace v československém vnímání tohoto města související s mnichovskou dohodou a zároveň jako metropole Bavorska, které přijalo velkou část odsunutých sudetských Němců z Československa. Je nutné si uvědomit, ţe jedná o období časově stále velmi blízké druhé světové válce. 224 225

Puddington: Broadcasting Freedom, s. 2. V důsledku korejské války se krátce po zahájení vysílání Svobodné Evropy se

změnila původní koncepce z fóra pro exilové politické lídry na doplněk Hlasu Ameriky na poli propagandy. Puddington: Broadcasting Freedom, s. 36.

88

brutální podvod, kterým je. Ačkoliv jsme neomezeni komfortem diplomatických styků, zahájíme tento boj holými pěstmi...“226 C. D. Jackson, prezident Výboru pro Svobodnou Evropu v letech 1951 – 1952, měl bohaté zkušenosti z druhé světové války, kdyţ pomáhal vypracovat americký psychologický válečný program proti nacistickému Německu. Chtěl prostřednictvím RFE „vytvořit podmínky chaosu v zemích, do kterých naše vysílání dorazí“.227 Pokud by měl totiţ Sovětský svaz plné ruce práce s pacifikováním nepokojů uvnitř satelitů, neměl by čas ani energii na expanzivní politiku na Západ. Generál Eisenhower říká, ţe Spojené státy „musí zesílit vůli po svobodě v satelitních zemích ... Tyto země jsou sovětským zadním dvorkem, a pouze pokud jim bude připomínáno, ţe na ně vnější svět nezapomněl, zůstanou potenciálním odrazujícím prostředkem sovětské agrese. Proto si mise Rádia Svobodná Evropa zasluhuje větší podporu neţ předtím. Slouţí našim národním zájmům a věci míru.“228 Podle De Witta Poola bylo účelem RFE ubezpečit občany východního bloku o trvalém zájmu Západu o jejich nouzi a „udrţovat naţivu a posilovat mezi nimi západní tradici svobody a demokracie; podporovat vyhlídky lepší budoucnosti (!)“229 Rádio Svobodná Evropa nebylo jedinou zahraniční rozhlasovou stanicí vysílající na území východního bloku. Zaujímalo však výlučné postavení tím, ţe se jednalo o servis, který se pokusil o změnu vlády na území cizího státu pomocí zprostředkování zpráv a komentářů o situaci a

problémech týkajících se cílové země, nikoliv země, odkud se

vysílalo.230 Cílem Rádia Svobodná Evropa bylo zaměřit se na vývoj v zemích, kam vysílalo. Puddington říká, ţe „pouze RFE dostalo status čestného člena demokratické opozice.“231

226

Puddington: Broadcasting Freedom, s. 14.

227

Puddington: Broadcasting Freedom, s. 15.

228

Puddington: Broadcasting Freedom, s. 15.

229

Puddington: Broadcasting Freedom, s. 5.

230

Puddington: Broadcasting Freedom, s. 5

231

Puddington: Broadcasting Freedom, s. 5.

89

Podívejme se ještě na to, jaké cíle a záměry Rádia Svobodná Evropa byly deklarovány v projevech u příleţitosti zahájení vysílání 1. května 1951. Irwing Brown, evropský zástupce Americké federace práce (American Federation of Labor), řekl, ţe RFE bylo vytvořeno, aby vedlo ideologický boj za svobodu proti novému totalitarismu. Ve svém plamenném projevu a útočné rétorice přirovnává sovětský totalitní reţim k nacistickému a staví ho do kontrastu k demokratickému světu. Studenou válku vysvětluje jako souboj mezi otroctvím a svobodou. „My, kteří věříme v mír, věříme stejně pevně ve svobodu. Pokud existuje otroctví v jedné zemi, existuje nebezpečí pro celý svět. Protoţe kde je otroctví, je i nebezpečí války. Tam, kde jsou otroci, jsou páni, a kde jsou páni, jsou vůdci s neomezenou mocí poslat své lidi do války. ... svoboda přijde k vám, protoţe svoboda zaútočila. Moţná ne tak brzy, jak chcete a očekáváte, ale přijde. Neztrácejte víru.“232 C. D. Jackson vidí střet Západu a Východu jako souboj mezi lidskostí a nelidskostí: „...účastníme se zásadní bitvy mezi lidskostí a nelidskostí. Nyní tato nová rozhlasová stanice ... představuje zvláštním způsobem stranu lidskosti.“233 RFE přirovnává k „výjimečné politické zbrani“, k nejlepší a nejefektivnější stanici bojující za svobodu ve světě. Zodpovědností členů Rádia Svobodná Evropa je podle něho „odkrývat lidem v Československu lţi rusko-sovětské propagandy, podkopávat ... struktury kremelských tyranů, ukázat celému světu, ţe takový svět nemůţe existovat, mít otroky a mít svobodné a ţe svoboda není otroctví.“234 Ferdinand Peroutka viděl účel Svobodné Evropy ve vyvracení lţí komunistické propagandy a v narušování informačního monopolu východního bloku. „Budeme se snaţit, abychom pojmům a slovům vrátili starý jejich obsah, který jim lidstvo vţdy přikládalo. Nechceme-li, aby lidé špatně jednali, nesmíme dopustit, aby byli násilím donuceni

232

Československé dokumentační středisko 1948-1989, Praha, Radio Free Europe,

Zvukový archív, V 256 (dále citováno jako ČSDS V 256). 233

ČSDS V 256.

234

ČSDS V 256.

90

falešně mluvit.“235 Ani Peroutkův projev se neobejde bez válečné rétoriky: „To národ podává ruku národu, to světová demokracie se staví za své bojovníky v první linii.“236 Podobně i Pavel Tigrid vidí úkol RFE v narušování informačních hranic za ţeleznou oponou. „Poslání naší a vaší nové stanice je také v informacích. Chceme vás informovat o pravdě a pravidelně o tom, co se děje ve svobodném západním světě. Budeme vám sdělovat, jak svobodný svět čelí sovětské agresi, jak se sjednocuje politicky i vojensky.“237 V závěru svého proslovu vyjadřuje přesvědčení, ţe „věc svobody a spravedlnosti opět zvítězí, ţe všichni Češi a Slováci, kteří zůstali věrni odkazu Masaryka a Štefánika jsou na správné straně barikády...“238

3.3 Řízení a financování RFE Bylo zřejmé, ţe v případě tak obrovského podniku není moţné rádio financovat prostředky soukromé organizace tvořené nadšenými a zainteresovanými jedinci. Americká vláda proto poskytla finanční, technické i logistické zázemí a roční rozpočet rádia byl začleněn do státního rozpočtu. Přesto bylo po dlouhou dobu státním tajemstvím, ţe Rádio Svobodná Evropa a Rádio Svoboda dostávají finance z rozpočtu CIA.239 Rozhlasové

vysílání

i

vypouštění balónů

s letáky zároveň

podporovala soukromá organizace Křiţácké taţení za svobodu (The Crusade for Freedom). Ta se věnovala propagaci RFE ve Spojených státech a získávání morální i finanční podpory pro její činnost. Jejím předsedou byl generál Lucius Clay, hrdina berlínského vzdušného

235

Peroutka, s. 10.

236

Peroutka, s. 13.

237

ČSDS V 256.

238

ČSDS V 256.

239

Otázku financování RFE a RL řešil Fullbrightův výbor amerického kongresu v roce

1971.

91

mostu, který symbolizoval jakýsi duchovní most mezi Spojenými státy a Evropou. Domnělým účelem organizace bylo shromaţďovat finance na provoz RFE. Jejími členy byly osobnosti sdruţené i ve Výboru pro Svobodnou Evropu. Za účelem získání finančních prostředků byla odlita replika amerického zvonu svobody, který oznamoval vyhlášení nezávislosti. Tato replika poté putovala po celých Spojených státech. Reklamu této kříţové výpravě udělal generál Eisenhower, který s oznámení o zahájení činnosti organizace vystoupil v celostátním rozhlase.240 V rámci akce na podporu zaloţení RFE přispělo 16 miliónů Američanů do prvního finančního fondu. Zvon svobody se potom, společně s připojeným citátem Abrahama Lincolna: „Aby se tento svět – s pomocí Boţí – znovuzrodil ke svobodě“, stal znakem RFE.241 Generál Clay prohlásil, ţe Amerika se zapojila do „morálního kříţového taţení za svobodu“ a ţe zvon svobody „bude slyšet kdekoliv, kde jsou lidé, kteří touţí ţít, pracovat a vyznávat Boha jako svobodní lidé“.242 Reklamy vyzývající Američany, aby přispěli do fondu Křiţáckého taţení za svobodu tzv. „dolary pravdy“ na Rádio Svobodná Evropa, byly podle Puddingtona všudypřítomné. Zároveň říká, ţe „křiţáci“ nikdy nevybrali jen malou část prostředků potřebných k financování RFE. A proto mnohem významnější úlohu, kterou organizace sehrála, spatřuje v mobilizaci amerického veřejného mínění.243 Křiţáci organizovali a financovali demonstrace za osvobození občanů satelitních států doprovázené proslovy významných exulantů či propagandistickou balonovou kampaň (viz výše). Organizace tak byla se svými prestiţními členy a Trumanovou podporou „ideální kamufláţí pro peníze, které byly tajně poskytovány americkou vládou prostřednictvím CIA“.244 240

Puddington: Broadcasting Freedom, s. 21.

241

Puddington: Broadcasting Freedom, s. 13.

242

Puddington: Broadcasting Freedom, s. 22.

243

Puddington: Broadcasting Freedom, s. 22.

244

Sedláček, s. 13.

92

Finanční podporu šestnácti milionů amerických občanů na provoz RFE zmiňují všichni řečníci při zahájení vysílaní rádia. Citujme například z projevu C. D. Jacksona: „... Amerika má velký podíl na této nové stanici ... 16 milionů Američanů přispělo v rámci kampaně Křiţácké taţení za svobodu na financování rádia ...“245 či Ferdinanda Peroutku: „Z vůle a příspěvku šestnácti milionů amerických občanů byla vybudována tato stanice.“246 To, ţe většinu financí získávalo RFE od vlády prostřednictvím CIA, bylo do sedmdesátých let státním tajemstvím, nicméně nevyvratitelným faktem. Otázkou však zůstává, jaký byl vztah RFE a CIA, jaký měly americké tajné sluţby vliv na

politické směřování, zaměstnaneckou

politiku a obsah vysílání rádia. Tento problém se snaţí řešit Puddington. Vychází přitom z pamětí zaměstnance CIA Corda Meyera Facing Reality, který se stal v roce 1954 vedoucím oddělení International Organization Division (divize mezinárodních organizací) zabývající se oblastí intelektuálních výborů, časopisů, rozhlasových stanic a studentských asociací. RFE tvořilo nejvýznamnější instituci, jíţ se divize věnovala. Puddington cituje Meyerovo kontroverzní tvrzení, ţe CIA hrála rozhodující roli při formulování politiky vysílání a při určování politické linie. Usuzuje, ţe tomu tak mohlo být v prvních měsících vysílání. Důkazem by mohl být oběţník z roku 1950, v němţ si stěţuje Frank Altschul na přílišné omezování

a

direktivnost

ze

strany

CIA:

„Dostáváme

s jistou

pravidelností denní výběr toho, co se vydává za důleţité zprávy s podmínkou, ţe musí být pouţity slovo od slova ve formě, jak byly poslány, pokud nebudou změny ujasněny telefonicky.“247 Je tedy jasné, ţe zaměstnanci CIA a moţná i ministerstva zahraničí se vyjadřovali k vysílání RFE od úplného počátku. Znovu cituje Altschula: „Stěţí jsme mohli pokračovat, dokud jsme od nich [CIA] neobdrţeli směrnici...“248 245

ČSDS V 256.

246

Puddington: Broadcasting Freedom, s. 13.

247

Puddington: Broadcasting Freedom, s. 25.

248

Puddington: Broadcasting Freedom, s. 26.

93

Řešení problému se ovšem komplikuje, kdyţ Meyerovu tvrzení, ţe CIA byla zodpovědná za politický obsah vysílání, kontrují Američané i exulanti pracující v RFE tvrzením, ţe tomu tak nebylo, a mluví o procesu vyjednávání mezi RFE, CIA a ministerstvem zahraničí. Často prý byly dokumenty navrţeny politickými poradci RFE po debatě s editory-exulanty a aţ poté předloţeny vládním agenturám ke schválení.249 Existují ovšem určité doklady o vměšování agentů CIA 250 do projektů RFE alespoň v první polovině padesátých let. Příkladem můţe být stíţnost Roberta Langa (ředitel RFE a FEC) na zasahování do záleţitostí rádia ze strany „organizace přátel“.251 Puddington však dospívá k závěru, ţe se jedná spíše o kontrolu nad financováním neţ o závaţné angaţování v záleţitostech RFE. Puddington se zabývá také otázkou, kdo ze zaměstnanců RFE věděl o spojení rádia s americkou tajnou sluţbou. Tvrdí, ţe pouze ti, kteří byli ve vrcholných funkcích – americké vedení a někteří exiloví editoři s americkým občanstvím. Museli skládat přísahu, ţe toto spojení neprozradí. Cituje z tohoto prohlášení: „Níţe podepsaný byl informován, ţe Rádio Svobodná Evropa je projektem CIA a ţe CIA poskytuje finance na fungování organizace. Níţe podepsaný byl nyní oficiálně informován. Pokud tuto informaci prozradí třetí straně, hrozí mu pokuta a trest nepřekračující 10 000 dolarů a deset let ve vězení.“252 Několik zaměstnanců CIA bylo zaměstnáno přímo v Mnichově a v New Yorku jako bezpečnostní pracovníci. Agentura měla také vliv na jmenování vedoucích pracovníků.253 S přibývající profesionalitou RFE ovšem ubývalo zásahů a vměšování ze strany CIA.254

249

Puddington: Broadcasting Freedom, s. 26.

250

V korespondenci jsou zaměstnanci CIA označováni jako „přátelé“.

251

Puddington: Broadcasting Freedom, s. 28.

252

Puddington: Broadcasting Freedom, s. 29.

253

Puddington: Broadcasting Freedom, s. 30.

254

Puddington: Broadcasting Freedom, s. 31.

94

V roce 1971 byla přerušena veškerá spojení se CIA, do roku 1973 bylo RFE finančně podporováno americkým ministerstvem zahraničních věcí a poté financoval rádio Kongres prostřednictvím Výboru pro mezinárodní vysílání (Board for International Broadcasting). V roce 1976 se RSE sloučilo s Rádiem Svoboda a tak vznikla stanice Rádio Svobodná Evropa/Rádio Svoboda, RSE/RS (Radio Free Europe/Radio Liberty, RFE/RL).255

3.4 Získávání informací o cílových zemích (analytické, evaluační a monitorovací oddělení)256 Vzhledem k uzavřenému charakteru komunistického bloku a poslání RFE zaměřit vysílání na vývoj a situaci v cílové zemi bylo třeba hledat způsoby shromaţďování informací, na jejichţ základě by bylo moţné vytvářet pořady, zprávy a komentáře. Novináři byli rozmístěni v kancelářích po celé Evropě, kde zpovídali emigranty, uprchlíky a cestovatele.

Zároveň

monitorovali

komunistický

rozhlas

a

tisk.

Shromáţdili tak velké mnoţství informací o cílových zemích. Bylo proto nutné vytvořit archiv a výzkumné a evaluační oddělení. Výzkumné

sekce

byly

zřizovány

paralelně

s rozhlasovými

redakcemi na počátku 50. let. Jejich účelem mělo být poskytování informačních podkladů pro redaktorskou práci národních oddělení. Ve většině případů byly tyto sekce rozděleny do dvou nezávislých částí: výzkumné a analytická sekce a evaluační sekce. Výzkumná a analytická sekce pracovala přímo pro programové oddělení a pro národní redakce a vypracovávala aktuální analýzy domácího a západního tisku vztahujícímu se k politickým, ekonomickým a kulturním problémům cílové země.

255 256

Sedláček, Karel: Volá Svobodná Evropa. Praha 1993, s. 9. V této podkapitole vycházím z broţury Open Society Archives. Eds. Leszek

Pudlowski – Iván Székely, Budapešť 1999, kterou vydal archiv OSA /Open Society Archives) v Budapesti, který uchovává materiály analytických, evaluačních a monitoringových oddělení národních redakcí RFE, tedy materiály o cílových zemích.

95

Zpočátku byl velký důraz kladen na evaluační sekci. Jejím úkolem bylo analyzovat a zhodnotit zprávy a rozhovory posílané do Mnichova místními kancelářemi (field offices). Série těchto zpráv se stala známou jako Items, které byly nahrávány v západních uprchlických táborech a imigračních kancelářích. RFE získávalo informace také sledování komunistických rádií a tisku. Slouţily ovšem jen jako odkazy. Primárním zdrojem nebyly, protoţe obsahovaly komunistickou propagandu. Monitoring poskytoval jasný obraz jevů, které oficiální propaganda ve východním bloku chtěla zdůraznit a které chtěla skrýt.

3.5 Struktura RFE Zaměstnanci Svobodné Evropy – editoři, hlasatelé, političtí analytici, archiváři a knihovníci – pocházeli především z řad emigrantů, tedy občanů zemí, kam rádio vysílalo. Byli to většinou bývalí politici, známí novináři a vědci, kteří odešli nebo byli nuceni opustit své vlastní země. Technické zázemí zajišťovali němečtí zaměstnanci. Nově zřízené národní redakce rádia měly především zpočátku vysílání velkou míru suverenity při určování struktury a obsahu svých programů. Přesto zůstávala konečná profesionální a politická kontrola v rukou amerických poradců, kteří byli politicky zodpovědní za obsah vysílání. Ředitelství pravidelně vydávalo strategické a taktické směrnice (political guidances), které v podstatě sledovaly aktuální direktivy amerického ministerstva zahraničí. Jedním z kritérií personální politiky RFE byla politická rovnováha. „Cílem RFE bylo přijmout tým ţurnalistů do všech jazykových servisů, který by odráţel spektrum politických stran dané země, od sociálních demokratů na levici po agrární stranu na pravici. Z pochopitelných důvodů nebyli přijímáni komunisté či straničtí sympatizanti.“257 Stejně tak nebyli přijímáni ani fašisté či extrémní nacionalisté.258

257

Puddington: Broadcasting Freedom, s. 37.

258

Do československé redakce nebyli například přijímáni slovenští separatisté.

96

Při obsazování československé a maďarské redakce dalo vedení RFE velký prostor exilovým politickým lídrům. Tuto taktiku však záhy opustilo a v případě polské redakce měl hlavní slovo při výběru zaměstnanců šéfredaktor. (P. s. 37)

3.6 Vysílací systém a zpravodajství RFE Základem

vysílání

RFE,

jak

uvedl

v rozhovoru

s Karlem

Sedláčkem Pavel Tigrid, bylo zpravodajství. „Nazývali jsme věci pravým jménem, informovali jsme pravdivě a hovořili o událostech, které komunistická propaganda zamlčovala. Zprávy jsme vysílali česky a slovensky, něco rusínsky. Ovšem rozhlasová stanice Svobodná Evropa byla také vyhraněně politickým propagačním nástrojem. Byla ţelezná opona. Zuřila studená válka. Kumšt spočíval v tom, připravovat vysílání pravdivé, ale propagandisticky účinné. Nešlo o to nadávat, ale naopak slušně, ale důsledně poukazovat na komunistickou zvůli a lţi. Naší zbraní nebyla silná slova, ale silné argumenty.“259 RFE poskytovalo editorům velkou autonomii a neuţívalo centrálně psané scénáře.260 Jednotlivé národní redakce nemusely vysílat shora dané komentáře. „Předpokládalo se samozřejmě, ţe editoři sdílejí cíle RFE. Existovaly také direktivy vztahující se k tónu vysílání nepochybně volně prosazované v prvních letech. Jinak měli editoři volnost ve výběru denního vysílacího plánu.“261 Vysílací schéma RFE se lišilo od programů jiných západních stanic, stejně jako od vysílání československého komunistického rozhlasu, v následujících bodech: 1. Mluvené slovo dominovalo nad hudbou. 2. Politické komentáře převaţovaly nad reportáţemi, zábavnými a naučnými pořady. 259

Rozhovor Karla Sedláčka s Pavlem Tigridem in: Sedláček: Volá Svobodná Evropa,

s. 31. 260

Puddington: Broadcasting Freedom, s. 41.

261

Puddington: Broadcasting Freedom, s. 41.

97

3. Zprávy se vysílaly kaţdou celou hodinu. 4. Většina pořadů nebyla delší neţ 10 aţ 15 minut. 5. Téměř všechny pořady byly reprizovány (obvykle dvakrát aţ čtyřikrát)262 Ve všedních dnech vysílalo československé oddělení RFE od pěti hodin ráno do jedné hodiny v noci, tedy dvacet hodin. V neděli začínalo vysílání od sedmé hodiny ranní, bylo tedy o dvě hodiny kratší. Od půlnoci do jedné vysílaly všechny vysílačky stejný program. Prvních dvacet minut připravili Poláci, dalších dvacet minut Čechoslováci a posledních

dvacetiminutovku

Maďaři.

Jednalo

nejdůleţitějších zpráv a pořadů uplynulého dne.

se

o

výběr

263

Americké vedení hrálo zásadní úlohu při určování vysílací politiky. „V

původním

plánu

rozhodovalo

o

politickém

směru

nejprve

ministerstvo zahraničí po konzultaci s klíčovými postavami RFE a FEC. V praxi byly tyto direktivy či směrnice (guidances) ... psány politickými poradci RFE a předkládány k rutinnímu schválení vládním úředníkům z ministerstva zahraničí nebo CIA.“264 Podoba směrnic byla různá – existovaly denní směrnice pro vysílání nových událostí a širší směrnice poskytující rámec pro uchopení zvláštních témat, např. zemědělskou politiku Maďarska nebo určující vysílací strategii pro určitou zemi.265 František Meloun, který vedl československou zpravodajskou redakci, popsal systém přípravy zpráv v RFE. „Zprávy byly připravovány podle anglosaského systému, tj. nesměl se u informace objevit ţádný komentář podle hesla: Pravda – padni komu padni. Takţe i o

262

Sedláček: Volá Svobodná Evropa, s. 43.

263

Sedláček: Volá Svobodná Evropa, s. 44-45.

264

Puddington: Broadcasting Freedom, s. 41.

265

Puddington uvádí, ţe ještě před zahájením vysílání psal většinu směrnic Frank

Altschul z pozice předsedy rozhlasového výboru FEC a později během padesátých let byla politická strategie svěřena Lewisi Galantierovi a Williamu F. Griffithovi.

98

událostech nepříznivých pro západní demokracie jsme museli referovat objektivně…Vysvětlovat bylo úkolem komentátorů.“266 Redaktoři připravovali kaţdou hodinu desetiminutový zpravodajský pořad. Pracovali obvykle ve dvou. Jeden redaktor sledoval vývoj hlavní události dne, která se dále rozvíjela a o níţ přicházely stále nové zprávy. Druhý sledoval ostatní zprávy. Po vzniku polské redakce vznikla centrální redakce zpráv – news room. Zde pracovali američtí novináři, kteří prováděli hrubý předvýběr zpráv z agentur a novin. Těchto zpráv bylo obvykle více, takţe redaktoři museli vybírat, kterou z nich do desetiminutového pořadu zařadí. František Meloun vysvětluje, jakým způsobem zprávy dále zpracovávali: „Při formulování zprávy jsme vycházeli z principu tzv. obrácené pyramidy. Posluchač se musel z první věty dozvědět to hlavní. Aby, kdyţ z časových důvodů nebo kvůli rušení nemohl slyšet pokračování, přece jen dostal základní informaci. A potom se k tomuto základu přidávaly další informace.“267 Československá redakce RFE vysílala velké mnoţství pořadů zabývajících

se

situací

v komunistickém

Československu.

Mezi

nejúspěšnější patřil pořad Rub a líc, čili jak číst československé noviny a poslouchat komunistický rozhlas. Tento pořad připravoval Joţka Pejskar (pseudonym Joţka Pero), který se v něm snaţil reagovat na propagandu v komunistických médiích. Hledal v nich nepravdivé informace a ty následně komentoval a poopravoval. Znělka pořadu měla stejnou melodii jako praţské Rozhlasové noviny, ale pozměněný text: „Kupředu hurá, tlačí vás můra, musíte lhát“. Hojně sledovaný byl také pořad Vzkazy domovu, který připravoval Jiří Kovtun (pseudonym Jiří Kotva) a po něm Zdeněk Šedivý. Pořad se skládal ze dvou částí. V první části se četly různé vzkazy a druhá část začínala slovy: „Voláme členy komunistické strany Československa“.

266

Rozhovor Karla Sedláčka s Františkem Melounem publikovaný in: Sedláček: Volá

Svobodná Evropa, s. 58-59. 267

Sedláček: Volá Svobodná Evropa, s. 59.

99

Jiří Kovtun zde na základě výpovědí uprchlíků odhaloval pracovníky StB a velmi agilní funkcionáře. V padesátých letech vznikl také pořad Zvolil jsem svobodu Oty Gráfa (pseudonym Franta Tábor). Šlo o rozhovory z československými uprchlíky, kteří popisovali svůj útěk i situaci v Československu. Kaţdý

týden

se

vysílala

patnáctiminutová

Nedělní

úvaha

Ferdinanda Peroutky – osobní komentář k politickým událostem v Československu i ve světě nebo ke vztahu Východu a Západu. Byla to „vlajková loď stanice“268 Peroutka

představoval

pro

Američany

legendární

postavu

meziválečného Československa náleţící do okruhu blízkých prezidenta T. G. Masaryka – „otce demokratického Československa“. Za druhé světové války byl vězněn nacisty a tři roky po jejím skončení donucen komunisty odejít do exilu. Symbolizoval charakterního, demokraticky smýšlejícího hrdinu, který se nedá zlomit nátlakem a násilím totalitní moci. Byl to intelektuál, novinář s pevným přesvědčením o nezbytnosti svobody

lidského

jedince

zajištěnou

prostřednictvím

liberálního

demokratického státu. Jeho kvality, přesvědčení a postoje korespondují s americkým ideálem svobodného, politicky a společensky aktivního a zodpovědného občana. Ve svém proslovu při zahájení vysílání RFE Peroutka říká: „A nyní se obracím a mluvím k vám, bratři doma. Chodíte mezi obrazy Stalina a Gottwalda, nedbáte jich a nesete v sobě obraz Masarykův. On kdysi vyslovil naši hlavní národní potřebu: Otázka československá, řekl, musí se stát otázkou světovou. Tím myslil, ţe máme smýšlet lidsky a demokraticky, ţe máme národní věc postavit do souvislosti se světovou kulturou a světovým pokrokem lidskosti.“269 Lze dodat, ţe otázka světová se ve vysílání RFE má stát i otázkou československou. Zdá se, ţe si americké vedení nemohlo do čela československé redakce vybrat vhodnějšího kandidáta. 268

Kosatík, Pavel: Ferdinand Peroutka. Pozdější ţivot (1938 – 1978). Praha –

Litomyšl 2000, s. 190. 269

Peroutka, Ferdinand: Mluví k vám Ferdinand Peroutka. Ed. Zuzana Fialová. 1 díl.

Praha 2003, s. 12.

100

4. Kampaň Zachraňte děti – případová studie

4.1 Ideologický aspekt kampaně v kontextu studené války 1. aţ 9. září 1951 se v rámci vysílání československé redakce Rádia Svobodná Evropa uskutečnila kampaň Zachraňte děti. Stalo se tak šest let po skončení druhé světové války, tři roky po komunistickém převratu v Československu a čtyři měsíce po zahájení vysílání Svobodné Evropy. V politické směrnici RFE k této kampani se o ní hovoří jako „o jedné z nejdůleţitějších kampaní uskutečněných naší rozhlasovou stanicí dosud.“270 Kampaň byla určena ţákům základních a středních škol, jejich učitelům, vychovatelům, vedoucím zájmových krouţků a rodičům. Během dnů, kdy kampaň probíhala, se obsah všech pravidelných mluvených pořadů přizpůsoboval jejímu tématu, tedy „problémům týkajícím se vzdělávání mladých a jejich ţivota v komunistickém státu“.271 Zároveň probíhaly mezi jednotlivými pořady během celé kampaně půlminutové dialogické texty, které sestavené „z citátů z knih a projevů velkých filozofů, spisovatelů, umělců a osobností ze svobodného světa“.272 Vedle těchto intelektuálních podnětů se vysílaly krátké texty „utvořené z agresivních sloganů“.273 Kaţdý pořad začínal a končil speciální znělkou na slova „zachraňte děti“.

270

Open Society Archives, Budapešť, Fond 300 - Records of Radio Free

Europe/Radio Liberty Research Institute (RFE/RL RI), Subfond 30 – Czechoslovak unit, Series 12 – Country files II (Correspondence of the Production Department 1951) – Political guidance. Dále citováno jako HU OSA 300-30-12. 271

HU OSA 300-30-12.

272

HU OSA 300-30-12.

273

HU OSA 300-30-12.

101

Speciálně pro kampaň byla připravena série šesti půlhodinových pořadů nazvaných Dobrodruţství tuláka Kima.274 Šlo o příběh českého chlapce, který se zajímal o ţivot ve svobodném světě. Cestování za hranice ţelezné opony mu umoţní „starý skaut Kim“ v Helikoptéře skautské organizace „F 18“ (F jako freedom a 18 jako osmnáct členů organizace). V kaţdém pořadu se chlapec podívá na jiné místo a pokaţdé se vrátí domů. Na konci série se ukáţe, ţe výlety byly imaginární a ţe Helikoptéra existuje pouze ve fantazii. „Helikoptéra F 18 je uvnitř takového člověka, který přemýšlí, který má představivost, odvahu a bystrou mysl. Je na kaţdém chlapci a kaţdé dívce, jestli poletí do svobodného světa, nebo jestli uvidí jen nudné události, které je obklopují.“275 Ideologickým cílem kampaně, jak ho definuje politická směrnice, bylo zabránit šíření komunismu mezi dětí a mládeţ: „... je nezbytné za všech okolností bránit komunismu v indoktrinaci mládeţe

svou

zvrácenou doktrínou.“ Dá se říci, ţe jde o formu politiky zadrţování komunismu a omezování jeho rozšíření, ne však za hranice státu, ale uvnitř společnosti. Jde o omezení přenosu komunismu od dospělých na děti, z jedné generace na druhou. Nejedná se tedy o šíření v územně horizontálním směru, ale vertikální ve věkové struktuře společnosti. Záměrem kampaně není jen obrana a zadrţování. Je jím i aktivní narušování informačního monopolu a nabourání informačních hranic komunistického

státu

prostřednictvím

poskytování

komunisty

zatajovaných informací. Komunistická ideologie tak má být nahrazena demokratickou. Ve směrnici zaznívají obavy z toho, ţe komunisté získají oddané a věrné členy a sympatizanty mezi mladými na základě jejich neznalosti nekomunistického světa a omezených či zastavených informačních toků. „Komunisté jasně počítají, ţe starší generace zemře

274

O tomto speciálním pořadu se zmiňuje Tigrid v korespondenci Blackwellovi. HU

OSA 300-30-12. V monitoringu StB však přepis tohoto seriálu chybí. 275

HU OSA 300-30-12.

102

a mladí jim budou patřit především proto, ţe nebudou znát nic neţ komunistický svět.“276 Kampaň se snaţí nabídnout alternativu ke komunistickému vzdělávacímu a informačnímu systému. Prostřednictvím vzdělání by měli rodiče a učitelé v dětech rozvíjet hodnoty „humanity, tolerance, svobody a víry“, které se staví do protikladu k aktivitám komunistického reţimu, kterými je „odmítá a potlačuje“. Vytváří se tu platforma pro černobílou opozici hodnotových systémů demokratického a totalitního státu. „... není ţádná větší povinnost matky, otce, učitele neţ chránit děti před komunistickou ideologií a vychovávat jejich srdce a mysl pro blízkou budoucnost, kdy ideály humanitní demokracie znovu budou hybnou silou našeho národního ţivota.277 Kampaň má propagovat ideály svobody, demokracie a křesťanství a víru v ně. Má vzbudit přesvědčení o nutnosti za tyto ideály bojovat i za cenu osobních ztrát a ztráty osobní svobody. „... učitel nebo otec, který je perzekvován, protoţe vzdělával své ţáky nebo děti pro velké křesťanské ideály a víru v ně, nepřijímá neuţitečný risk.“ Následující pasáţ směrnice volbou výrazových prostředků z vojenského prostředí přímo evokuje válečnou atmosféru: „Kaţdá mladá lidská bytost chráněná před komunistickým jedem a chráněná pro věc svobody a demokracie je dalším hřebíkem do rakve bolševismu a dalším vojákem ve velké armádě antikomunistů.“278 Kampaň zachraňte děti tak implikuje představu válečného zápasu dobrého demokratického systému proti zlému komunistickému reţimu. Podobně jako studená válka, válka slov či bitva o srdce a mysl, označovala stav, který nebyl v pravém slova smyslu válečný. Stav, který se vyvinul jako ideologický konflikt.

276

HU OSA 300-30-12.

277

HU OSA 300-30-12.

278

HU OSA 300-30-12.

103

4.2 Určování a utváření americké ideologie ve studené válce Ideologický konflikt je

soubojem myšlenek,

které

se šíří

prostřednictvím komunikačních kanálů a o jejichţ vhodnosti a oprávněnosti je nutné přesvědčovat veřejnost. Formou takového přesvědčování bývá propaganda. Ta byla součástí politiky jak Východu, tak Západu v první polovině padesátých let, tedy období, do něhoţ spadá námi analyzovaná kampaň. Předcházel jí důleţitý boj za formulování americké ideologie a strategie ve studené válce. S prohlubováním roztrţky mezi USA a SSSR po druhé světové válce, přibývá propagandy na obou stranách. Ideologie se vymezuje a vyvíjí od obranné v útočnou. V případě Spojených států se politika zadrţování komunismu mění v ideu osvobození. Aktéři studené války proto stále více potřebovali pro tento konflikt najít odůvodnění a opodstatnění, aby ho následně mohli prezentovat na veřejnosti. Philip Taylor mluví o této skutečnosti, kdyţ říká: „Politici museli nejprve přesvědčit sami sebe, ţe existuje reálná hrozba, a poté potřebovali

přesvědčit

veřejnost.

Dokud

pro

ně

určité

klíčové

dokumenty nedefinovaly povahu nepřítele, a i potom, váhali ve svém přesvědčení.“279 Zároveň říká, ţe krátce po druhé světové válce nebylo obtíţné změnit pojetí spojenecké válečné propagandy jako boje svobodného světa s otrockým systémem v poválečný bipolární systém. Směr americké zahraniční politiky vůči Sovětskému svazu se vyvíjel od impulzu spolupráce za druhé světové války, přes snahu zadrţovat šíření sovětské expanze aţ po myšlenku ohroţení světa a nutnosti pouţití síly. Na tomto vývoji se podepsaly světové události a zároveň se promítal do formulování ideologie a ideologického nepřítele. Američtí politici si uvědomovali, ţe pokud má střet získat reálné obrysy, musí být definována dominantní ideologie a zároveň ideologický nepřítel 279

Taylor, Philip M.: „Through a Glass Darkly? The Psychological Climate and

Psychological Warfare of the Cold War,“ In: Cold-War Propaganda in the 1950s. Ed. Gary D. Rawnsley. London and New York 1999, s. 227.

104

ohroţující „americký“ způsob ţivota. A tento ţivotní styl bylo třeba vyjádřit více neţ kdy předtím. Muselo se určit, za co se bojuje, proč a proti komu, definovat rámec, pomocí něhoţ by se jasně rozlišili hrdinové a lotři v dualistickém souboji dobra a zla. Na poválečnou mezinárodní situaci reagovaly tzv. Trumanova doktrína a Marshallův plán. Reflektovaly obavy ze Stalinovy politiky a rostoucí antikomunismus v západní Evropě, především Velké Británii v čele s Winstonem Churchillem. Mezi významné události, které ovlivnily vznik a podobu těchto aktivit americké vlády, patří otázka sovětských ambicí v Íránu280, otázka černomořských úţin281, sílící pozice Mao Ce-tunga v Číně a především vývoj v Řecku a Turecku. Oznámení Velké Británie, ţe jiţ nemůţe pokračovat ve finanční pomoci, a zároveň podpora levicových sil komunistickým hnutím v těchto státech vedla Trumanovu vládu k vypracování plánu pomoci Řecku a Turecku. A tak na jaře 1947 vystoupil Harry Truman v Kongresu s projevem

označovaným

jako

Trumanova

doktrína.

Ideologický

podklad doktríny spočíval ve zdůrazňování potřeby zachovat svobodu ve světě a zabránit šíření komunismu a sovětskému imperialismu. Navazovala na tzv. dlouhý telegram George Kennana. Jde o telegram z roku 1946, v němţ Kennan ukazuje na základě hluboké znalosti ruských dějin, ţe Lenin a Stalin představují daleko větší hrozbu pro svět neţ carové. Nabádá americkou vládu, aby se přestala snaţit o nastolení důvěry mezi Sověty a Západem a přijala skutečnost, ţe sovětské vedení usiluje o úplné zničení soupeřící mocnosti, a nikoliv o dohodu či kompromis.282 Americkou administrativu znepokojovala hospodářská situace v západní Evropě, která hrozila kolapsem, coţ by způsobilo nestabilitu a bezbrannost této oblasti, a mohla by se tak stát cílem sovětské 280

Sovětský svaz se snaţil připojit severní Írán ke svému území, a proto podporoval

íránské separatistické hnutí. Poté, co se dostal problém na půdu Rady OSN, se Stalin těchto akcí vzdal, aby se vyhnul otevřené konfrontaci se Západem. 281

SSSR se vzdal svých nároků na základny v tomto prostoru, kdyţ turecká vláda (s

americký loďstvem v zádech) odmítla sovětské poţadavky. 282

Durman, Karel: Popely ještě ţhavé. Velká politika 1938-1991. Praha 2004, s 169.

105

expanzivní politiky. Proto byl George Marshall a tým politických poradců v čele s Georgem Kennanem pověřen vypracováním plánu, který by byl přijatelný pro Evropu i USA. Ve

svém

primárním

a

zveřejněném

záměru

zdůrazňoval

Marshallův plán finanční pomoc evropským státům i Sovětskému svazu283 a boj proti chudobě. Karel Durman cituje klíčové pasáţe z Marshallova projevu proneseném na Harvardově univerzitě v červnu 1947, ve kterém představoval program pomoci: „Naše politika není namířena proti ţádné zemi či doktríně, ale proti hladu, bídě, zoufalství a chaosu. Jejím cílem je obnova fungující světové ekonomiky, aby byl umoţněn vznik politických a sociálních podmínek, nutných pro existenci svobodných institucí.“284 Přesto v sobě obsahoval i ideologický podtext v podobě uhájení svobody, nezávislosti a demokracie proti totalitnímu útlaku: „... vlády, politické strany a skupiny, které chtějí prodluţovat lidskou bídu, aby z toho politicky či jinak těţily, narazí na odpor Spojených států.“285 Podle Lucase překračovala Trumanova doktrína v mnohém poskytnutí vojenské a ekonomické podpory Řecku a Turecku. Pomáhala také

vytvořit odůvodnění globální politiky na ochranu

svobody. Podobně hodnotí Marshalův plán, který podle něho nebyl pouze logickým rozšířením politické a ekonomické strategie pro západní Evropu, byl také logickým rozšířením ideologie svobody.286 Říká, ţe: „… ţádná obecná úvaha nespojila ideologický význam Trumanovy doktríny a Marshallova plánu se změnou americké politiky mezi lety 1947 a 1950 z obrany klíčových bodů pro národní bezpečnost v prohlášení ,totální„ kampaně pro poraţení sovětského systému. Je ironií, ţe tato změna nebyla začleněna do veřejných programů Bílého 283

Otázka pomoci Sovětskému svazu byla spíše taktická. Americká diplomacie chtěla

tak v případě Stalinova odmítnutí, které přišlo v červenci 1947, přiřknout odpovědnost za rozdělení Evropy SSSR. 284

Durman: Popely ještě ţhavé, s. 183.

285

Durman: Popely ještě ţhavé, s. 183.

286

Lucas, W. Scott: „Beyond Diplomacy: Propaganda and the History of the Cold

War.“ In: Cold-War Propaganda in the 1950s. Ed. Gary D. Rawnsley. London 1999.

106

domu nebo vlády, ale prostřednictvím tajné aktivity. Byla formálně zahájena přijetím dodatku k NSC 4 (National Security Council) zplnomocňující CIA provádět všechny tajné psychologické operace navrţené k maření sovětských a Sověty inspirovaných aktivit, které vytvářejí hrozbu světovému míru a bezpečnosti‘.“287 Studená válka a prosazování definované ideologie vedly Spojené státy po dvou liniích. Ideologický rámec studené války měly utvářet a určovat dokumenty americké administrativy, mezinárodní dohody a rezoluce OSN, ale zároveň i propagandistické akce v reţii tajných sluţeb. Otevřená a diplomatická linie se odehrávala na půdě OSN a byla formulována jiţ ve čtyřicátých letech prostřednictvím dohod a chart jako výsledku mezinárodního kompromisu.288 Druhá linie byla neveřejná, provozovaná tajnými sluţbami. Po „vypuknutí“

studené

války

obnovily

západní

mocnosti

válečný

propagandistický aparát, včetně vytvoření tajných organizací, jejichţ aktivity by váţně poškodily ušlechtilé cíle OSN, pokud by v té době byly odhaleny. Studenou válku lze podle Taylora vnímat jako synonymum pro operace zpravodajských sluţeb.289 Autor zdůrazňuje důleţitou skutečnost, ţe zatímco Sověti začlenili aktivní opatření do své zahraniční politiky, Američané vţdy rozlišovali

287

Lucas: „Beyond Diplomacy.“ S. 18.

288

Mezi takové dokumenty patří preambule charty Spojených národů, která je

zaloţena na anglo-americké ideologii poprvé definované v Atlantické chartě roku 1942; aktivity organizace UNESCO (United Nations Educational, Scientific and Cultural Organization) ustavené roku 1946; rezoluce 59 vydaná Valným shromáţděním OSN ve stejném roce, v níţ prohlašuje: „Svoboda informací je základním lidským právem a je prubířským kamenem všech svobod, jimţ se Spojené národy zasvětily;“; o rok později přijalo OSN rezoluci 110 (11), v níţ odsuzuje: „všechny formy propagandy, které jsou plánovány nebo mohou vzbudit nebo posílit hrozbu míru, překročení míru nebo jsou aktem agrese“. Rezoluce 127 stejného roku poţaduje: „potírat šíření falešných nebo překroucených zpráv, které mohou poškodit přátelské vztahy mezi státy.“ Západ povaţoval za důleţitou zbraň také Deklaraci lidských práv OSN z roku 1948. Taylor: „Through a Glass Darkly?“ s. 230. 289

Taylor: „Through a Glass Darkly?“ s. 230

107

mezi oficiální diplomacií ministerstva zahraničních věcí a tajnými opatřeními.290 Po rozvinutí americko-sovětského konfliktu byl termín ideologie ztotoţňován s „doktrinářskou, totalitní vládou Moskvy“.291 Spojené státy oficiálně kategoricky zavrhly spojení svého státního zřízení a způsobu vlády s ideologií,

které

by zdiskreditovalo

její

představu

státu

respektujícího svobodu myšlení a činů. Lucas

cituje

Arthura

Schlesingera292,

který

charakterizuje

Sovětský svaz, lišící se formou vlády od britské a americké, jako: „totalitní

stát

obdařený

vše

vysvětlující,

bezmeznou

ideologií,

navázanou na neomylnost vlády a strany, poněkud spasitelským způsobem (still in somewhat messianic mood) přirovnávající nesouhlas ke zradě a ovládaný diktátorem …“.293 K tomuto zřetelně definovanému negativnímu obrazu sovětské politiky bylo třeba prezentovat jako kontrapunkt

americkou

vládní

strategii

motivující

své

postupy

sebeobranou a instinktem přeţití. Podle W. Scotta Lucase americká vláda potřebovala získat pro své diplomatické a vojenské opatření podporu veřejnosti. Bylo nutné, aby si Američané přisvojili hodnoty dokazující jejich převahu. Tento záměr

Trumanovy

administrativy

je

podle

něho

jasně

patrný

z dokumentu NSC 68, který má ospravedlnit plán útoku na sovětský komunismus vyvoláním zdání apokalyptické bitvy dobra proti zlu. Dokument vypracovaný Paulem Nitzem, který nahradil Kennana, byl předloţen Trumanovi v dubnu 1950. Měl být analýzou aktuálního dopadu

vlastnictví

atomové

bomby

Sověty

a

čínsko-sovětské

290

Taylor: „Through a Glass Darkly?“ s. 233-34)

291

Lucas: „Beyond Diplomacy,“ s. 12.

292

Arthur Schlesinger byl americký historik. V roce 1947 byl zakládajícím členem

organizace Američané za demokratický postup (Americans for Democratic Action. Za druhé světové války byl špiónem Úřadu strategických sluţeb (Office of Strategic Services), předchůdce CIA. 292

A opět se pohybujeme na poli sémantické inflace, významového posunu, vztahu

formy 293

Lucas: „Beyond Diplomacy,“ s. 13, pozn. 8.

108

spojenecké smlouvy na geostrategickou situaci ve světě. Šlo o radikální dokument, který nahrazoval politiku zadrţování aktivní silovou politikou. Vycházel z předpokladu, ţe SSSR představuje hrozbu pro přeţití světa. Do popředí vojenské úkoly a prohlašoval studenou válku za skutečnou. 294

„Naše svobodná společnost se nedobrovolně nachází smrtelně ohroţena sovětským systémem. Ţádný jiný hodnotový systém není tak výhradně neslučitelný s naším, tak neúprosný ve svém záměru zničit náš,

natolik

schopný

uchýlit

se

k uţití

nejnebezpečnějších

a

nejrozvratnějších trendům v naší společnosti, ţádný jiny tak dovedně a mocně nevzbuzuje prvky iracionality v lidské povaze kdekoliv a ţádný jiný nemá podporu velkého a rostoucího centra vojenské moci.“295 Ideologie tak přešla od obrany k útoku. Nepřítel začal mít aţ démonický charakter. Ideologické vymezení americké cesty se podle Lucase projevilo návratem „svobody“, „demokracie“ a „pravdy“ do rétoriky a tyto hodnoty byly následně prohlášeny za univerzální, coţ ospravedlňuje a posvěcuje politická opatření americké vlády a diplomacie.296 Lucasovo tvrzení lze opět doloţit pasaţí z dokumentu NSC 68: „Značná většina Američanů věří, ţe systém hodnot, které utvářely naši společnost – principy svobody, tolerance, důleţitost jedince a vláda rozumu – jsou platné a ţivotaschopnější neţ ideologie, která je podporou sovětského dynamismu. Přeloţeno do pojmů vztahujících se na ţivoty druhých lidí, náš hodnotový systém se můţe stát mocným apelem k milionům.“297 Tím se vytváří představa, ţe podstatou sporu ve studené válce byl rozdíl mezi svobodou a její absencí a ţe byla vnucením autokracie a popřením svobody. 20. dubna 1950 zahájil Harry Truman na setkání Americké společnosti novinových editorů (American Society of Newspaper 294

Durman: Popely ještě ţhavé, s. 312.

295

http://www.fas.org/irp/offdocs/nsc-hst/nsc-68-cr.htm. 23. 11. 2009. Lucas: „Beyond Diplomacy,“ s. 13.

296 297

http://www.fas.org/irp/offdocs/nsc-hst/nsc-68-cr.htm. 23. 11. 2009.

109

Editors) Kampaň pravdy. Podle Garyho Rawnsleye „… poznamenala přechodné období a vývoj nejen v rámci amerického přístupu k propagandě během studené války, ale také v rámci zahraniční politiky, kterou měla taková propaganda posílit.“298 Jmenuje čtyři základní cíle, které měla kampaň podle prezidenta Trumana sledovat: 1. vytváření důvěry v americké vedení „svobodného světa“; 2. obrana proti překroucení obrazu USA v komunistické propagandě; 3. ujištění, ţe Amerika chce mír, ale je nicméně připravena na válku; 4. podkopávání důvěry v komunisty v SSSR a zároveň podpora nekomunistických sil uvnitř východního bloku; (R. s. 32 – 33) Z těchto cílů vyplývá, ţe se americká zahraniční politika přestává orientovat pouze na politiku „zadrţování“ (containment), ale ţe přijala mnohem aktivnější a útočnější směr. Příčiny této změny vidí Rawnsley ve vyhrocení situace v roce 1948299, v blokádě Berlína, konsolidaci Stalinovy vlády ve východní Evropě a vypuknutí války v Koreji. Tyto skutečnosti podle Rawnsleye způsobily, ţe se stala propaganda pro vládní

úředníky

administrativu propagandy.

o

akceptovatelnější potřebě

a

koordinovanější

přesvědčila a

Trumanovu

militantnější

formy

300

Razantnější postup ve věci vztahů se Sovětským svazem v té době vycházel ze strany politiků i veřejnosti. Je patrné, ţe v roce 1950 jiţ myšlenku boje svobodného a totalitní světa, nebezpečí SSSR a nutnost s ním bojovat podporovalo veřejné mínění, coţ lze povaţovat za úspěch americké diplomacie a propagandy. Charles J. Kersten povaţoval za „nemorální a nekřesťanské vyjednávat o trvalé dohodě se

298

Rawnsley, Gary D.: „The Campaign of Truth: a Populist Propaganda.“ In: Cold-War

Propaganda in the 1950s. Ed. Gary D. Rawnsley. London, New York 1999, s. 31. 299

Významnou událostí byl komunistický převrat v Československu.

300

Rawnsley: „The Campaign of Truth,“ s. 31.

110

silami, které jsou podle všech náboţenských vyznání a morálních pravidel zlé.“301 Lucas říká, ţe interpretování mezinárodní situace jako boje mezi svobodným světem a totalitním reţimem a zdůrazňování ohroţení svobodné společnosti sovětským systémem způsobovaly to, ţe se během 50. let vládní agentury a soukromé skupiny zapojovaly do iniciativ, jako byla Kampaň pravdy (Campaign of Truth) nebo Křiţácké taţení za svobodu (Crusade for Freedom), stejně jako do iniciativ poţadujících „osvobození“ východní Evropy či komunistické Číny.302 Kampaň Pravdy303 proto počítala s vyuţitím spojeného úsilí jednotlivců a soukromých organizací, stejně jako ministerstev a agentur při pronikání za ţeleznou oponu a „získávání srdcí a myslí“ uvězněných lidí po celé východní Evropě. Podle Rawnsleye to dokazuje „… rostoucí důvěru Ameriky ve svou vlastní roli a zodpovědnost, stejně jako ve své poslání. Tímto způsobem byly mobilizovány celé Spojené státy: propaganda uţ nebyla hájemstvím vlády; nyní se stalo šíření pravdy a vedení studené války národní povinností a často národní posedlostí.“304 Kampaň měla mimo jiné formu tzv. Dopisů z Ameriky.305 Tato myšlenka byla rafinovaně jednoduchá: poslat normální články, napsané ve většině evropských jazyků, do devíti set cizojazyčných časopisů ve Spojených státech, a tak instruovat čtenáře jak nejefektivněji vyuţít dopisy, které posílají příbuzným a přátelům v zámoří. „Během Kampaně 301

Rawnsley: „The Campaign of Truth,“ s. 31.

302

Lucas: „Beyond Diplomacy,“ s. 11. Všeobecné přijetí kampaně i propagandy jako

nástroje zahraniční politiky ve studené válce dokládaly podpůrné dopisy přicházející do Bílého domu. Rawnsley: „The Campaign of Truth,“ s. 37. 303

Taylor uvádí, ţe Kongres USA vyhradil na Kampaň pravdy 121 milionů dolarů.

Účinnost zvolených prostředků měl koordinovat Úřad pro psychologickou strategii (Psychological Strategy Board) jako poradní orgán Národní bezpečnostní rady (National Security Council). Taylor: „Through a Glass Darkly?“ s. 234-35. 304

Rawnsley: „The Campaign of Truth,“ s. 37.

305

Koncept byl obsaţen v Trumanově proslovu k Americké společnosti pro novinové

editory a byl odstartován Společnou radou pro americkou jednotu (Common Council for American Unity), soukromou organizací s třicetiletou praxí vštěpování amerických hodnot imigrantům.

111

Pravdy ukazoval seriál týdenních sloupků ,jak lze mluvit o problémech současného nebo tematického zájmu způsobem, který by odpovídal na komunistická zkreslení“.306 Součástí bojové strategie v ideologickém zápasu Východu a Západu se stávala média, hojně vyuţívaná oběma stranami s rozdíly vyplývajícími

z odlišnosti

reţimů.

V

systému

západní

pluralitní

demokracie zdůrazňující rozdělení moci bylo vytvoření mechanismu mezinárodní komunikace a propagandy komplikované a představovalo určitý ústupek v západním pojetí rovnováhy moci. Z válečného Hlasu Ameriky se informačního

programu

ministerstva

stal orgán vnitra,

jehoţ

mezinárodního úkolem

bylo

podporovat porozumění Spojeným státům v jiných zemích. Propojením s vládou se ovšem sníţila důvěryhodnost rádia jako nestranného a nezávislého média a zároveň zvětšil prostor pro sovětské útoky. Kampaň

pravdy

odráţela

uznání

potřeby

plánovaných

propagandistických aktivit. I kdyţ to nebylo v kampani explicitně vyjádřeno, přispěla k rostoucímu očekávání ve východní Evropě, ţe Spojené státy pomýšlejí na osvobození vězněných lidí. Tato myšlenka podle něho vyplývala z vynaloţeného úsilí a poţadované mobilizace. Byl to výchozí bod pro agresivnější propagandu, která byla spojena s domácími politickými aspiracemi, stejně jako s touhou osvobodit východní Evropu. Debata, zda by mohla být východní Evropa ,osvobozena‘, byla dominantním prvkem americké zahraniční politiky v první polovině padesátých let a kvůli korejské válce získávala na intenzitě. 307 V této mezinárodní situaci a dobové atmosféře proběhla kampaň Zachraňte děti vysílaná na RFE, jeţ bylo součástí propagandistických plánů americké vlády. Vnímání propagandy jako nejúčinnějšího ,mírového nástroje‘, které Spojené státy měly při podpoře osvobození k dispozici, se nezměnilo ani v následujících letech.

306

Rawnsley: „The Campaign of Truth,“ s. 38.

307

Rawnsley: „The Campaign of Truth,“ s. 42-43.

I nástupce Trumana v

112

prezidentském

úřadě

Dwight

Eisenhower

přijal

tuto

strategii

ideologického boje. Americký propagandistický arzenál – včetně otevřeného a skrytého rozhlasového vysílání a shazování letáků – měl poskytnout uvězněným lidem přesné zprávy a informace a zároveň je ujistit o americké morální podpoře. To implikovalo naději na konečné osvobození i případnou americkou podporu, pokud by k tomu byly příznivé podmínky.308 Takové podmínky ovšem nenastaly. A proto maďarská revoluce v roce 1956 odkryla slabiny a limity této taktiky. Západní zahraniční média, a především Rádio Svobodná Evropa, byla obviněna, ţe u revoltujících Maďarů vzbudila očekávání pomoci západních spojenců, přestoţe to bylo, i vzhledem k suezské krizi, vyloučené. Maďarské události ukázaly ničivou sílu slov, která nekorespondují s činy.309 Lze dodat Rawnsleyův postřeh: „Osvobození bylo jednoduše uţitečným

propagandistickým

nástrojem,

těţilo

z amerického

a

východoevropského přesvědčení v rozhodujícím momentě v počátcích studené války. Jeho úmysly byly chvályhodné, i kdyţ naivní a posouzení důsledků nebylo uspokojivě promyšleno. Zadrţování bylo politikou ,nedělat nic, čekat a vidět„, osvobození bylo politikou ,nedělat nic, čekat a vidět„ také, ale s přidaným prvkem poskytování propagandy s jasnějším cílem a s kompetentnější a lépe organizovanou strukturou propagandy.“310

4.3 Americká ideologie studené války v konfrontaci s kampaní Zachraňte děti Taktika ideologického boje Spojených států a s tím související rétorika oficiálních prohlášení a dokumentů a následná opatření se ve studené válce měnila od obranné k aktivní a útočné. Vyvíjel se a měnil i arzenál ideologických zbraní. Přesto lze v tomto vývoji vysledovat 308

Rawnsley: „The Campaign of Truth,“ s. 43-44.

309

Taylor: „Through a Glass Darkly?“ s. 238.

310

Rawnsley: „The Campaign of Truth,“ s. 43-44.

113

dominantní ideologické koncepty, které zůstávají stejné. V terminologii Jacquese Ellula je moţné najít základní proudy v americké společnosti, na kterých se zakládala propaganda americké vlády i soukromých organizací. V průběhu sledované doby – druhá polovina čtyřicátých aţ první polovina padesátých let 20. století – je v americké ideologii stabilně přítomna představa nutnosti obrany, prosazování a rozšiřování svobody jedince zaloţená mimo jiné na svobodném přístupu k informacím a představa demokratického systému jako nejlepšího moţného. Jako základní společenské hodnoty jsou definovány humanita, svoboda, tolerance, racionalita. Tyto hodnoty jsou Američany vnímány jako univerzální, a proto vhodné pro celý svět. Ideologickým nepřítelem je pro ně obecně autokratický, totalitní reţim, „otrokářský“ systém, který potlačuje svobodu, v případě studené války představovaný Sovětským svazem, jeho imperialismem a ideologií komunismu. Americká ideová základna je postavena na dvou pilířích – participační, demokratické politické struktuře a svobodné, trţní ekonomické struktuře. Prizmatem těchto dvou principů vidí a hodnotí USA okolní země a jejich kultury. Klíčovým ideologickým pojmem je svoboda a měřítkem hodnocení cizích států je stupeň odchylky ideálu – tím je demokratický systém USA a svoboda projevu. Čím více se posuzovaná země tomuto ideálu vzdaluje, tím spíše je zařazena do kategorie států politicky a kulturně nezralých. Ideologie Spojených států zahrnuje i trvalé přesvědčení vztahující se k demokratickému systému, ţe lidé jsou ve své podstatě dobří. Jsou to vládní instituce, které mohou být špatné. Tyto základy, na nichţ spočívá americká ideologie ve studené válce, tvoří i podstatu politické směrnice ke kampani Zachraňte děti. Snaţí se povzbudit a posílit stejné hodnoty: „věc humanity, tolerance, svobody, víry ...“ 311

311

HU OSA 300-30-12.

114

Kampaň chce zároveň ve svých příjemcích vyvolat a posílit potřebu tyto hodnoty chránit a pěstovat: „...vychovávat jejich mysl a srdce pro ... ideály humanitní demokracie“; a bránit vůči vlivu a ideologii nepřítele, kterým je shodně s americkou ideovou linií Sovětský svaz a komunismus: „... je nezbytné za všech okolností bránit komunismu v indoktrinaci mládeţe svou zvrácenou doktrínou“; „... není ţádná větší povinnost matky, otce, učitele neţ chránit děti před komunistickou ideologií“.312 Válečná rétorika předchozí citace koresponduje s interpretací studené války jako boje dobra a zla, svobody a otrokářství: „Je jasné, ţe pokud komunisté uspějí v indoktrinaci mládeţe a získají je pro myšlenky a rozšíření komunismu, bude to znamenat nejen strašný osud pro tyto mladé lidi, ale zároveň nesmírně zatíţí morální, ekonomickou a politickou

rekonstrukci

Evropy,

jakmile

bude

osvobozena

od

komunistické nadvlády.“313 V citaci je obsaţena i víra ve vítězství „dobra“ nad „zlem“, ve vítězství svobody. Kampaň zdůrazňuje shodně s americkým přesvědčením nutnost otevřeného a svobodného přístupu k informacím i obavu z dopadu informačního monopolu východního bloku: „Komunisté jasně počítají, ţe starší generace zemře a mladí jim budou patřit především proto, ţe nebudou znát nic neţ komunistický svět.“314 A v neposlední řadě se v ideologii formulované politickou směrnicí objevuje i přesvědčení o dobré podstatě lidí a zkaţeném charakteru vlády: „Budeme k nim mluvit jako k přátelům, o jejichţ dobré vůli jsme přesvědčeni a jejichţ nesmírně těţká situace je nám známa.“315 Celou ideovou základnou kampaně prostupuje přesvědčení o univerzálnosti amerických hodnot a jejich vhodnosti a přiměřenosti pro ostatní svět. Při porovnání politické směrnice kampaně s vývojem tehdejších zahraničněpolitických postojů a stanovisek vůči Sovětskému svazu lze 312

HU OSA 300-30-12.

313

HU OSA 300-30-12.

314

HU OSA 300-30-12.

315

HU OSA 300-30-12.

115

konstatovat, ţe rétorika a tón kampaně koresponduje s agresivnější linií americké propagandy po roce 1950, v níţ se řeší eventualita osvobození východní Evropy. Kampaň v posluchačích vzbuzuje naději a víru v brzké osvobození regionu: „... pokud komunisté uspějí v indoktrinaci mládeţe a získají je pro myšlenky a rozšíření komunismu, bude to znamenat nejen strašný osud pro tyto mladé lidi, ale zároveň nesmírně zatíţí morální, ekonomickou a politickou rekonstrukci Evropy ... není ţádná větší povinnost matky, otce, učitele neţ chránit děti před komunistickou ideologií a vychovávat jejich mysl a srdce pro blízkou budoucnost, kdy ideály humanitní demokracie znovu budou hybnou silou našeho národního ţivota. Musíme jim říct, ţe z tohoto důvodu, pro záchranu českých a slovenských dětí, člověk můţe a musí riskovat.“316

4.4 Srovnání politické odvysílanou podobou

směrnice

kampaně

s její

1. září zahájil Pavel Tigrid, programový ředitel RFE, ve vysílání kampaň Zachraňte děti a promluvil při té příleţitosti o jejím účelu a očekávání. Při porovnání Tigridovy řeči s politickou směrnicí objevíme aţ zaráţející shodu. Odvysílané cíle a poslání kampaně se shodují téměř do puntíku - od struktury, přes definování priorit, aţ po věcné i obrazné formulace některých pasáţí.317 Stručně shrnuto: shoduje se cílová skupina a přístup k ní, cíl kampaně

(tedy

zamezení

indoktrinace

mládeţe

komunistickou

ideologií), vědomí důleţitosti a nutnosti kampaně, analýza domácí situace a formulování souvisejících klíčových problémů a navrţená strategie boje v konfliktu dobra a zla. Zaměříme se proto pouze na části, ve kterých Tigrid směrnici rozvádí či doplňuje. Tigridova rétorika je útočnější a vyhrocenější.

316

HU OSA 300-30-12.

317

Pro úplné potvrzení svého tvrzení zařazuji do příloh překlad politické směrnice (HU

OSA 300-30-12.) a Tigridův proslov (Národní archív Praha, Fond Ministerstva vnitra, karton 259, Mon. 1.-4. 9. 1951).

116

Nebezpečí indoktrinace označuje „smrtelné“. Komunistický reţim přirovnává k „systému totalitního ohlupování, doplněného fízlováním a špehováním po kaţdém slově, po kaţdém pohybu, který neodpovídá marx-leninské etiketě“. Vyznačuje se „zvráceným, prolhaným a nelidským učením“. Snahu získat mládeţ pro myšlenky komunismu a tím si zajistit sympatizanty v budoucích generacích označuje jako „plán vpravdě ďábelský“. Tigridovou invencí jsou aluze na meziválečné demokratické Československo a jeho hodnoty a symboly, v nichţ pravděpodobně spatřuje

paralelu

s americkými

hodnotami

svobody

jedince

a

demokracie a jejich univerzálnost. Zdůrazňuje zachování a následování odkazu první republiky personifikované osobnostmi Masaryka a Štefánika: „Jde o to ... zda se jim podaří proměnit mládeţ Masarykovu a Štefánikovu v mládeţ Gottwaldovu a Hejzlarovu.“ Do kontrastu k demokratickému prvorepublikovému Československu a jako paralelu ke komunistickému poválečnému reţimu staví nacistické Německo: „Zda se jim podaří, ţe se stanou povolnými a nemyslícími otroky a nakonec sovětským kanonenfurtem. Zda se jim podaří, ţe česká a slovenská mládeţ nebude nic jiného neţ masa fanatiků, kteří budou řvát své české a slovenské Sieg heil a skandovat do zblbnutí slovanská jména Stalin – Gottwald sieg“; „komunisté se snaţí získat mládeţ všelijakými

výhodami,

rekreačními

tábory,

zájezdy,

soutěţemi,

sportovními hrami, docela tak, jako to dělal nacista Baldur von Schirach a Teuner. Snaţí se odcizit děti rodičům, syna od matky, ţáka od učitele, pamětníka svobodné minulosti od současníka otrocké skutečnosti.“ Nejdále zachází Tigrid při rozvíjení směrnice v otázce případného osvobození Československa. Toto přesvědčení v projevu vyjadřuje mnohem zřetelněji a s větší mírou jistoty v takovou budoucnost: „A přes všechno toto hrozné nebezpečí komunisté svůj boj o mládeţ nakonec prohrají, poněvadţ stojí proti nim dynamismus – úchvatnost a síla ideálu svobody, spravedlnosti a lidskosti. Na naší straně, na straně svobody, je jistý prvek dobrodruţnosti, který láká a bude lákat mladé lidi. Kdyţ je přimějeme k tomu, aby sledovali zápas o skutečnou volnost a o rozmanitost myšlení v ţivotě, v práci a v zábavě, kterou s sebou 117

nese skutečná svoboda ... tyranie padne ... svoboda a lidskost zase zvítězí. A tuto víru chceme pěstovat.“ V podobném duchu se nese i patetické zakončení Tigridova proslovu: „... pěstovat touhu po svobodě, to je nejstrašlivější nepřítel kaţdé tyranie a tato touha musí v dětech růst. Protoţe s dětmi stojí a padá věc lidství a svobody v naší zemi. Jde o to přetrvat a přetrvat znamená zachránit děti.“

118

Závěr Komparace politické směrnice s dominantní americkou ideologií a následné porovnání se skutečnou podobou kampaně ve vysílání Rádia Svobodná Evropa ukázaly aţ překvapující míru shody všech tří komparovaných částí. Tato ideologická shoda podporuje názor o koordinaci americké zahraniční politiky a plánování kampaně. Naznačuje také sledování společných cílů tvůrci zahraniční politiky USA a politické směrnice či zastávání obdobných postojů k mezinárodní situaci a postavení sovětských satelitních zemí. Co z této shody vyplývá v otázce řízení RFE a jeho interní situace a jak ji lze interpretovat? Moţných výkladů se nabízí hned několik: 1. Politickou směrnici ke kampani Zachraňte děti psal Pavel Tigrid a američtí poradci RFE do ní nezasahovali. 2. Politickou směrnici psal Pavel Tigrid společně s americkými poradci RFE, a je tedy výsledkem kompromisu. 3. Pavel Tigrid směrnici nepsal a psali ji američtí poradci RFE. Podívejme se nyní na kaţdou interpretaci zvlášť. Zjistíme tak, co znamenají pro určování politické linie RFE. Pokud by byla pravdivá první moţnost, znamenalo by to velkou míru autonomie editorů a programového ředitele československé redakce a také nezávislost na americkém vedení.318 Ta můţe souviset s přijímací taktikou RFE. Americké vedení by v této variantě pečlivě vybíralo zaměstnance národních oddělení podle jejich politického přesvědčení, zařazení a minulosti, aby odpovídali jeho hodnotovým a ideologickým principům. Pak by jiţ nemuselo svou autoritu příliš uplatňovat, ale mohlo by se spolehnout na autocenzuru. Vidím tu ovšem ještě jedno moţné vysvětlení. Americká ideologie a

hodnotový

systém

se

shodují

s ideologií

demokratického

Československa a základními proudy v československé společnosti, a proto není třeba ani tvrdě prosazovat

linii, ani příliš dbát na výběr

318

Odborná literatura tento názor nepodporuje. Uvádí, že směrnice připravovali američtí poradci RFE.

119

zaměstnanců. Do jisté míry by tato interpretace podporovala myšlenku o univerzálnosti ideologie a hodnot Spojených států - alespoň v euroamerickém, ještě přesněji v americko-československém prostoru. Pokud by byla pravdivá druhá moţnost, a k této variantě se přikláním, vztah editorů a redaktorů RFE s vedením by byl v podstatě rovnocenný a zaloţený na vzájemné dohodě, byť lze předpokládat dominanci Američanů, kteří projekt financovali. Třetí moţnost by vypovídala o velmi malé míře autonomie československé redakce a čistě závislém postavení vůči americkému vedení. Je ovšem nejméně pravděpodobná. V druhé a třetí interpretaci je zajímavý ještě jeden aspekt. Pavel Tigrid svou řeč rozšířil oproti směrnici o naráţky na nacistické Německo a ztotoţňování jeho praktik s komunistickými. Evidentně se jedná o přizpůsobení řeči k posluchačům na základě znalosti sociologického terénu cílové země krajanskými zaměstnanci RFE. Všemi částmi práce se v různých modifikacích prolíná jedna podstatná skutečnost. Jde o snahu demokratického systému vyrovnat se

svou

propagandistickou

činností.

Spojení

s propagandou

představuje pro demokratickou vládu velký morální problém, alespoň v prezentaci své strategie na veřejnosti. Pojem propaganda se ve 20. století spojil s označením politiky totalitního reţimu. Americký demokratický systém proto potřeboval odlišit svou propagandu od té totalitní. Toto oddělení se realizuje jednak na úrovni řečnické. Americké výkladové slovníky definují propagandu jako manipulaci a překrucování informací stejně jako komentátoři československé redakce RFE. A jde o činnost totalitního státu. Své aktivity charakterizují redaktoři RFE nikoliv jako propagandu, ale jako kontrapropagandu, která je reakcí a argumentem na propagandu protivníka a která je pozitivní, vhodná a ţádoucí. Ve vybraných studiích amerických odborníků na komunikaci je tato dichotomie vyjádřena pojmy propaganda versus persvaze či rétorika. Persvaze a rétorika jsou činnosti prospěšné pro občanskou společnost, zatímco propaganda je zneuţití persvaze totalitním státem. Šíření sovětské ideologie označuje vláda Spojených států jako 120

propagandu,

prosazování

své

ideologie

jako

ochranu

národní

bezpečnosti USA. Stejně tak ve vybraných amerických odborných studiích je znát zřetelná tendence odlišit propagandu totalitního státu od umění přesvědčování demokratické občanské společnosti. V americké v dvojkolejnosti

zahraniční oficiální

politice

diplomacie

se a

tato

tajných

rozluka sluţeb.

odráţí „Temná“

propagandistická činnost se musela skrývat za světlo diplomacie. Tak jako se skutečnost, ţe Rádio Svobodná Evropa bylo financováno prostřednictvím CIA, kamuflovala soukromou organizací Křiţácké taţení za svobodu. Pokud bychom chtěli na základě teoretického vymezení ve druhé kapitole určit formu propagandy, kterou provozovalo Rádio Svobodná Evropa, jednalo by se o tak zvanou subpropagandu. Ta má sociologický charakter a jejím úkolem je připravit cílovou skupinu pro případnou akci. Jde o předvoj propagandy akce. Z hlediska

otevřenosti

propagandu, v níţ jsou

zdroje

informace

propagandisty v podstatě

jde

o

pravdivé,

šedou i kdyţ

propagandisticky účinné. Zdroj je však skrytý.

121

Seznam pramenů a literatury Archivní prameny Centrum pro československá exilová studia, Osobní fond Petra Hrubého (Austrálie), karton 1-6. Československé dokumentační středisko 1948-1989, Praha, Radio Free Europe, Zvukový archív, V 256. Národní archív Praha, Fond Ministerstva vnitra, karton 259, Mon. Open Society Archives, Budapešť, Fond 300 - Records of Radio Free Europe/Radio Liberty Research Institute (RFE/RL RI), Subfond 30 – Czechoslovak unit.

Tištěné prameny a slovníky Peroutka, Ferdinand: Mluví k vám Ferdinand Peroutka. Ed. Zuzana Fialová. 1 díl. Praha 2003.

Slovníky 1828 edition of Webster´s American Dictionary of English Language. http://1828.mshaffer.com/d/search/word,propagate Bečka, Josef Václav. Slovník synonym a fraseologismů. Praha 1979. Česko-německý slovník, zvláště grammaticko-fraseologický. sest. František Kott. Praha 1880. http://1828.mshaffer.com/. 27. 6. 2009. http://machaut.uchicago.edu/websters/ 27. 6. 2009. Manuál lexikografie. Eds. František Čermák a Renata Blatná. Jinočany 1995. Pala, Karel – Všianský, Jan: Slovník českých synonym. Praha 2000. Příruční slovník jazyka českého. Díl IV. Část 1. Praha 1941-43. Příruční slovník jazyka českého. Praha 1935 – 1937, s. X. Random House Webster´s College Dictionary. Random House, New York 1991. Rejzek, Jiří: Český etymologický slovník. Voznice 2001.

122

Slovník českých synonym a antonym. Brno 2007. Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost. Hlavní redakce Josef Filipec – František Daneš. 1.vyd. Praha 1978, s. 5. Slovník spisovného jazyka českého. Praha 1960. Vusín, Kašpar Zachariáš: Lexicon tripartitum, oder Lateinisch-teutschund böhmisches Wörterbuch. Praha 1746. Webster´s New Collegiate Dictionary (Based on Webster´s New International Dictionary, 2nd edition, 1934). Merriam-Webster. London, Springfield 1951. Webster´s New Twentieth Century Dictionary of the English Language Unabridged. Second edition. World Publishing Company. Cleveland, New York 1968. Webster´s Ninth New Collegiate Dictionary. Merriam-Webster. Springfield 1991. Webster´s Third New International Dictionary of the English Language Unabridged. Ed. P. B. Gove. Fifth edition. Merriam-Webster, Springfield 1986.

Literatura Bennett, Beth S. – O´Rourke, Sean Patrick: „A Prolegomenon to the Future study of Rhetoric and Propaganda. Critical Foundations.“ In: Readings in Propaganda and Persuasion: New and Classic Essays. Eds. Garth S. Jowett – Victoria O´Donnell. London and New Delhi 2006, s. 51-71. Bittman, Ladislav: Mezinárodní dezinformace: černá propaganda, aktivní opatření a tajné akce. Praha 2000. Bryant, Donald C.: „Rhetoric: Its Function and Scope.“ Quarterly Journal of Speach 39 (1979): s. 401-24. Carey, Alex: Taking the Risk out of Democracy. Corporate Propaganda versus Freedom and Liberty. Chicago 1997. Doob, Leonard W.: Public Opinion and Propaganda, Sekond edition. New York 1948

123

Durman, Karel: Popely ještě ţhavé. Velká politika 1938-1991. Praha 2004. Eco, Umberto: Meze interpretace. Praha 2004. Ellul, Jacques: „The Characteristics of Propaganda.“ In: Readings in Propaganda and Persuasion: New and Classic Essays. Eds. Garth S. Jowett – Victoria O´Donnell. London 2006, s. 1-49. Ellul, Jacques: Propaganda: The Formation of Men's Attitudes. New York 1965. Ellul, Jacques: Propagandes. Paris1962. Filipec, Josef – Čermák, František: Česká lexikologie. Praha 1985. Filipec, Josef: „Naše současná společnost, slovní zásoba a slovníky.“ Naše řeč 75 (1992): s.1-11. Filipec, Josef: „Teorie a praxe jednojazyčného slovníku výkladového.“ In: Manuál lexikografie. Eds. F. Čermák – R. Blatná. Jinočany 1995, s. 14-49. Filipec, Josef: Česká synonyma z hlediska stylistiky a lexikologie. Praha 1961. Herman, Edward – Chomsky, Noam: Manufacturing Consent. The Political Economy of the Mass Media. New York 1988. Jowett, Garth S. – O´Donnell, Victoria: Propaganda and Persuasion. 4. ed. London and New Delphi 2006. Jowett, Garth S. – O´Donnell, Victoria, eds.: Readings in Propaganda and Persuasion: New and Classic Essays. London 2006. Kaplan, Karel – Tomášek, Dušan: O cenzuře v Československu 1945– 1956. Praha 1994. Kaplan, Karel: „Cenzura 1945–1953.“ In: Kaplan, Karel – Tomášek, Dušan: O cenzuře v Československu 1945–1956. Praha 1994, s. 9-17. Kaplan, Karel: „Informační monopol reţimu.“ In: Kaplan, Karel – Tomášek, Dušan: O cenzuře v Československu 1945–1956. Praha 1994, s. 50– 61. Kosatík, Pavel: Ferdinand Peroutka. Pozdější ţivot (1938-1978). Praha – Litomyšl 2000.

124

Lucas, W. Scott: „Beyond Diplomacy: Propaganda and the History of the Cold War.“ In: Cold-War Propaganda in the 1950s. Ed. Gary D. Rawnsley. London 1999. Macura, Vladimír: Masarykovy boty a jiné semi(o)fejetony. Praha 1993. Michálek, Emanuel: „Pojmová diferenciace – ústřední problém terminologie vidění historicky.“ Slovo a slovesnost 32 (1971): s. 312-17. Open Society Archives. Eds. Leszek Pudlowski – Iván Székely, Budapešť 1999 Pratkanis, Anthony B. – Aronson, Elliot: Age of Propaganda. The Everyday Use and Abuse of Persuasion. Second edition. New York 2001. Qualter, T.H.: Propaganda and Psychological Warfare. New York 1962. Quitt, Zdeněk – Kucharský, Pavel: Latinská mluvnice. Praha 1972. Prokopová, Kateřina: Média jako nástroj propagandy ve studené válce. Mediální obraz československých událostí roku 1968. Olomouc 2005. Puddington, Arch: Broadcasting Freedom: The Cold War Triumph of Radio Free Europe and Radio Liberty. Lexington 2003. Rawnsley, Gary D.: „The Campaign of Truth: a Populist Propaganda.“ In: Cold-War Propaganda in the 1950s. Ed. Gary D. Rawnsley. London, New York 1999, s. 11 - 31. Sedláček, Karel: Volá Svobodná Evropa. Praha 1993. Taithe, Bertrand – Thornton, Tim: „Propaganda: A Misnomer of Rhetoric and Persuasion?“ In: Propaganda: Political Rhetoric and Identity, 1300 – 2000. Eds. Bertrand Taithe a Tim Thornton. Oxford 2000. Taylor, Philip M.: „Through a Glass Darkly? The Psychological Climate and Psychological Warfare of the Cold War.“ In: Cold-War Propaganda in the 1950s. Ed. Gary D. Rawnsley. London, New York 1999. s. 205–225. Taylor, Philip M.: Munitions of Mind: War Propaganda from the Ancient World to the Nuclear Age. Manchester 1990.

125

Tomášek, Dušan: „Hlavní správa tiskového dohledu.“ In: Kaplan, Karel – Tomášek, Dušan: O cenzuře v Československu 1945–1956. Praha 1994, s. 18-59. Tondl, Ladislav: Půl století poté. Pohledy na problémy sémantiky a sémiotiky v posledních desetiletích. Praha 2006.

126

Resumé The submitted M.A thesis tries to describe the fight for putting up with the propagandistic activity of democratic state and democratically thinking personalities as well as the organization that supports democracy. The putting up with the propaganda as a term, as the subject of study and as the matter of action. It tries to analyze propaganda in the case study regarding the Campaign Save the Children which took place in Radio Free Europe broadcasting in the year 1951. It attempts to find out to what degree the American government interefed with the RFE broadcasting and to what degree determined radio´s political direction and broadcasting schedule on the basis of its involving in the context of the Cold War, American governmental strategy and propaganda.

127

Přílohy

128

Kampaň Zachraňte děti (politická směrnice)319 Cíle československého vysílání mezi 1. a 9. zářím 1951 Kampaň Zachraňte děti Termín kampaně: od soboty 1. září do neděle 9. večer Politický cíl kampaně: Přesvědčit posluchače, ţe je nezbytné za všech okolností bránit komunismu v indoktrinaci mládeţe svou zvrácenou doktrínou. Z tohoto důvodu jsme vybrali termín pro tuto kampaň, který se kryje s prvním týdnem nové školního roku, protoţe to je nejvhodnější doba pro tento program. Posluchač, který bude osloven v první řadě: Matky, otcové, učitelé základních

a

středních

škol,

středoškoláci,

pionýři,

členové

československého svazu mládeţe, vedoucí různých mládeţnických krouţků, indoktrinačních kurzů atd., jazykoví učitelé, mladí sportovci a sportovní instruktoři, učňové v průmyslu, mladí členové KSČ a podobné skupiny Postup:

krátké dialogické texty trvající půl minuty mezi pořady

budou probíhat během celé kampaně. Budou sloţeny z citátů z knih a projevů

velkých

filozofů,

spisovatelů,

umělců

a

osobností

ze

svobodného světa všech dob a národů, citát mít smysl pro mladé v současné situaci. Kromě toho budou krátké dialogické texty utvořeny z agresivních sloganů připravených editory. Všechny mluvené pořady bez výjimky – včetně newyorských programů – se budou zabývat problémy týkajícími se vzdělání mladých a jejich ţivota v komunistickém státu. Náš kolega Nelhybel sloţí zvláštní znělku v trvání půl minuty na slova „zachraňte děti“, která se bude hrát buď před, nebo po kaţdém pořadu nebo části pořadu. Toto je zjevně jedna z nejdůleţitějších kampaní uskutečněných naší rozhlasovou stanicí dosud. Je jasné, ţe pokud komunisté uspějí v indoktrinaci mládeţe a získají je pro myšlenky a rozšíření komunismu,

319

Open Society Archives, Budapešť, Fond 300 - Records of Radio Free Europe/Radio Liberty Research Institute (RFE/RL RI), Subfond 30 – Czechoslovak unit.

129

bude to znamenat nejen strašný osud pro tyto mladé lidi, ale zároveň nesmírně zatíţí morální, ekonomickou a politickou rekonstrukci Evropy, jakmile bude osvobozena od komunistické nadvlády. Ve všech satelitech a především v SSSR vynakládají komunisté ohromné úsilí, aby získali mladé pro sebe. Ačkoli postupují velmi neohrabaně v mnoha ohledech, nedá se to říct o jejich snaze získat mladé. Některé zprávy z ČSR potvrzují skutečnost, ţe komunisté opravdu uspěli v získání přízně určité části mladých dělníků: relativně vysokým platem, příleţitostmi, které mladí dělníci získávají v jejich zaměstnání, a podporou, rekreačními tábory a cestováním, pochvalou a uznáním, které je jim adresováno kaţdý den v novinách, rozhlase a setkáváním tzv. „pokrokové“ dělnické mládeţe. Komunisté jasně počítají, ţe starší generace zemře a mladí jim budou patřit především proto, ţe nebudou znát nic neţ komunistický svět. Zcela přirozeně tento vývoj začíná ve škole, a dokonce v mateřských školách. Tento školní rok je zjevně poznamenán

soustředěným

dokumentováno

rozšířenými

útokem

na

duše

pedagogickými,

ţáků.

Je

to

organizačními

a

politickými přípravami, které probíhají celý rok a které vyvrcholily na počátku srpna publikací nových knih, především pro školy 2. stupně a publikací „pokrokových“ směrnic pro základní školy, stejně jako pro školy 2. stupně. Naše kampaň se bude zabývat pouze problémy zahrnujícími vzdělání malých dětí, které přijdou do mateřské školy v září poprvé nebo navštěvovaly školku jiţ nějaký čas, ţáků navštěvujících základní a střední školy, studentů mladších osmnácti let. Univerzitní studenti a jejich problémy budou předmětem zvláštní kampaně. Je jasné, ţe během této kampaně bude většina pozornosti věnována matkám, otcům, učitelům základních a středních škol. Budeme k nim mluvit jako k přátelům, o jejichţ dobré vůli jsme přesvědčeni a jejichţ nesmírně těţká situace je nám známa. Řekneme jim, ţe jsme si vědomi skutečnosti, jak je těţké vychovávat české a slovenské děti pro věc humanity, tolerance, svobody, víry a všechny ideály, které komunismus odmítá a potlačuje. Zároveň jim ovšem řekneme přímo, ţe není ţádná větší povinnost matky, otce, učitele neţ chránit děti před komunistickou ideologií a vychovávat jejich mysl a 130

srdce pro blízkou budoucnost, kdy ideály humanitní demokracie znovu budou hybnou silou našeho národního ţivota. Musíme jim říct, ţe z tohoto důvodu, pro záchranu českých a slovenských dětí, člověk můţe a musí riskovat. Tato stanice nikdy nevolala po akcích, které by lidi dostaly do komunistického vězení rovnou. Nicméně učitel nebo otec, který je perzekuován, protoţe vzdělával své ţáky nebo děti pro velké křesťanské ideály a víru v ně, nepřijímá neuţitečný risk. Kaţdá mladá lidská bytost chráněná před komunistickým jedem a chráněná pro věc svobody a demokracie je dalším hřebíkem do rakve bolševismu a dalším vojákem ve velké armádě antikomunistů. Zvláště následující pořady převezmou zodpovědnou část v této kampani: ţenský pořad, pořad pro mladé, státní úředníci, Voláme KSČ, In the Mood, studentský pořad, Sokol, Dělníci a zemědělci, místní komentáře – s výjimkou skutečné nutnosti – se budou stále zabývat předmětem a měly by být skutečně perfektní co do obsahu a formulace. Oddělení archivu zajistí nejpozději do úterý 28. srpna všechny citace a slogany, které mají k dispozici. Budou rozmnoţeny a distribuovány mezi editory. Pan Weyr připraví všechny další nezbytné slogany a zvláštní programy. Slečna Tomsová ve spolupráci s panem Weyrem připraví všechny spoty na svém oddělení. Během celé kampaně budou asistovat panu Weyrovi následující osoby v přípravě speciálních pořadů a sloganů: p. Hrubý, pí Demeterová, p. Kaválek a prof. Odloţílek z New Yorku. 20. 8. 1951

131

1. 9. 1951 Pavel Tigrid hovoří o cílech a poslání akce Zachraňte děti320 Zachraňte děti. Dvě slova, která jsou zároveň i osud i program i úkol. Zachraňte děti. To bude výzva i prosba této rozhlasové stanice po celých příštích deset dnů. Zachraňte děti. Dvě slova určená vám, otcům a matkám, vám, učitelům a profesorům, vám, vychovatelům mládeţe, vám, spisovatelům a umělcům, vám, mládeţnickým pracovníkům, vám, sportovcům a instruktorům, vám všem, kdoţ jste ve styku s mladými lidmi, kterým dnes začíná nový školní rok. A souběţně s heslem – Zachraňte děti – půjde na této stanici i heslo – Zachraňte sebe. Dvě slova určená vám, dětem, od šesti do deseti let, vám, hochům a dívkám od deseti do patnácti let, vám, středoškolským studentům, vám, členům ČSM, vám, pionýři a pionýrky, vám, hornickým učňům, vám všem mladým lidem, na nichţ závisí budoucnost českého a slovenského národa. Proč jsme poloţili v čelo této akce právě výzvu – Zachraňte děti? Poněvadţ nejde o nic více a o nic méně neţ o záchranu dětí celého národa ze smrtelného nebezpečí, které jim hrozí. Vy, otcové a matky, učitelé a profesoři, víte přesně, o jaké nebezpečí jde. Jde o to, zda se komunistům podaří nakazit srdce a mysli mladých československých generací svým zvráceným, prolhaným a nelidským učením. Zda se jim podaří

proměnit

mládeţ

Masarykovu

a

Štefánikovu

v mládeţ

Gottwaldovu a Hejzlarovu. Zda se jim podaří, ţe se stanou povolnými a nemyslícími otroky a nakonec sovětským kanonenfurtem. Zda se jim podaří, ţe česká a slovenská mládeţ nebude nic jiného neţ masa fanatiků, kteří budou řvát své české a slovenské Sieg heil a skandovat do zblbnutí slovanská jména Stalin – Gottwald sieg. Všichni členové a spolupracovníci této rozhlasové stanice přistupují k akci – Zachraňte děti – s váţností a poutem velké zodpovědnosti. Uvědomují si, ţe komunisté u nás jako ve všech totalitních zemích vyvíjejí největší úsilí a uţívají všech prostředků, 320

Národní archív Praha, Fond Ministerstva vnitra, karton 259, Mon.

132

včetně těch nejnemravnějších, aby získali mládeţ pro svou věc. A netajíme se tím, ţe jde o plán vpravdě ďábelský, neboť připravují nejenom hrozný osud všem mladým lidem takto svedeným, ale znesnadňují i mravní, politickou a hospodářskou obnovu zemí, které jsou nyní pod vládou Moskvy a které jednou budou opět svobodně a samostatně ţít. Komunistický výpočet je chladný a krutý. Říká: udrţíme-li se ještě nějakou dobu, staří pomalu vymřou a mladí budou patřit nám, uţ jenom proto, poněvadţ tito mladí nebudou znát nic jiného neţ komunistický svět a komunistický způsob ţivota. Nuţe, drazí přátelé, tento plán se komunistům zdařit nesmí. Jde vskutku o otázku osudného významu. Vy víte a pozorujete to denně, jak se komunisté snaţí získat mládeţ všelijakými

výhodami,

rekreačními

tábory,

zájezdy,

soutěţemi,

sportovními hrami, docela tak, jako to dělal nacista Baldur von Schirach a Teuner. Snaţí se odcizit děti rodičům, syna od matky, ţáka od učitele, pamětníka svobodné minulosti od současníka otrocké skutečnosti. A přes všechno toto hrozné nebezpečí, komunisté svůj boj o mládeţ nakonec prohrají, poněvadţ stojí proti nim dynamismus – úchvatnost a síla ideálu svobody, spravedlnosti a lidskosti. Na naší straně, na straně svobody je jistý prvek dobrodruţnosti, který láká a bude lákat mladé lidi, kdyţ je přimějeme k tomu, aby sledovali zápas o skutečnou volnost a o rozmanitost myšlení v ţivotě, v práci a v zábavě, kterou s sebou nese skutečná svoboda. Ptáte se jistě, jak je moţné zabránit tomu, aby mladí lidé nepodlehli rafinovanému náporu komunistů. Ptáte se, co dělat v systému totalitního ohlupování, doplněného fízlováním a špehováním po kaţdém slově, po kaţdém pohybu, který neodpovídá marx-leninské etiketě. My v této stanici si plně uvědomujeme závaţnost této otázky a víme, jak nevýslovně těţký je úkol dnešních rodičů. Avšak věřte nám, ţe otec, učitel, profesor, který je perzekvován proto, poněvadţ vedl své děti nebo svěřence k ideálům humanity, k ideálům křesťanství a víře v ně, takový člověk neriskoval zbytečně. Kaţdý mladý člověk uchráněný komunistickému jedu a zachráněný pro věc svobody a demokracie je

133

další voják ve velké armádě protikomunistických sil, další zachráněné dítě národa a další hřebík do rakve bolševismu. Na konci školního roku řekli jsme vám, milá maminko a milý tatínku českých a slovenských dětí, ţe především je nutno celou bytostí, duší i intelektem věřit, ţe tyranie padne, ţe svoboda a lidskost zase zvítězí. A tuto víru chceme pěstovat. Je třeba dětem věnovat více času neţ dříve. Moţná ţe všechen volný čas, který vám, rodičům, zbývá, a věru ţe ho není moc. Je třeba s nimi chodit na dlouhé procházky do přírody a ukazovat jim na tisíci úkazech, co je časné a co věčné. Vyprávět jim o věčném řádu, o věčných proměnách a prokázat jim, ţe světem a ţivotem vládnou docela jiné síly neţ Stalinova fajfka, ţe je tolik krás, které nelze vysvětlit ţádnou mičurinštinou, a ţe člověk, jedinec, osobnost je součástí tohoto vesmírného zázraku. Je třeba dětem vyprávět pohádky o jiných dětech a lidech a zvířátkách, ţijících spokojeně i pokojně v celém světě. Nejenom v té tak zvané pokrokové jeho části. Je třeba jim opatřit kníţky, krásné kníţky všech dob a národů, které ještě lze nalézt v knihovnách a antikvariátech. A je třeba z těchto kníţek dětem číst a povídat si s nimi. Je třeba děti vést k víře a k poznání, ţe člověk ani zdaleka nemůţe a nezmůţe všechno. Je třeba je vésti k hrdinství ducha. Je třeba apelovat na jejich cit pro čest, pravdomluvnost a fair play. A brzo vaše děti vycítí z těchto rozhovorů a z přátelství, které jste s nimi uzavřeli, ţe je jistě jiný svět neţ ten, v němţ právě ţijí. Svět svobody a spravedlnosti. Poznají, ţe o lecčems je zatím třeba mlčet. Porovnají si vaše barvité vyprávění s šedým a chudým slovníkem komunistického jazyka. Porovnají vaši obrazotvornost s komunistickým suchopárem a bude v nich růst představa jiného světa. Tajuplná a krásná. Světa, který existuje jen kousek od nich a který čeká i na ně. Ano, maminky a tatínkové, hovory s dětmi. A v těchto hovorech pěstovat touhu po svobodě, to je nejstrašlivější nepřítel kaţdé tyranie a tato touha musí v dětech růst. Protoţe s dětmi stojí a padá věc lidství a svobody v naší zemi. Jde o to přetrvat a přetrvat znamená zachránit děti.

134

Anotace Jméno a příjmení autora:Kateřina Prokopová Název katedry a fakulta: katedra historie, Filozofická fakulta Univerzity Palackého Název diplomové práce: Média jako nástroj propagandy ve studené válce. Propaganda na Rádiu Svobodná Evropa v letech 1951 – 1956. Vedoucí

magisterské

diplomové

práce:

doc.

Mgr.

Radmila

Švaříčková Slabáková, Ph.D. Počet znaků: 210 092 Počet stran: 135 Počet příloh: 2 Počet titulů použité literatury a ostatních zdrojů: 61 Klíčová slova:

Propaganda Persvaze Rétorika Studená válka Ideologie Rádio Svobodná Evropa Média

Charakteristika magisterské práce: Předkládaná diplomová práce se snaţí zmapovat a zachytit boj o vyrovnání se s propagandistickou činností demokratického státu a demokraticky smýšlejících osobností i demokracii prosazující organizace. Vyrovnávání se s propagandou jako pojmem, předmětem studia i jako předmětem činnosti. Snaţí se ji analyzovat v případové studii týkající se kampaně Zachraňte děti, která proběhla na Rádiu Svobodná Evropa v roce 1951. Na základě jejího zapojení do kontextu studené války, americké vládní strategie i propagandy zkusí zjistit, do jaké míry se americká vláda vměšovala do vysílání RFE, určovala jeho politický směr a ovlivňovala strukturu vysílání.

135