MAYSKÉ PROROCTVÍ hadí spirála

MAYSKÉ PROROCTVÍ hadí spirála také v tištěné verzi

Objednat můžete na www.fragment.cz

Doporučujeme další e-knihy: Eden Maguire – Krásní mrtví – Jonas Gabriella Poole – Temná akademie – Vyvolení Christy Raedeke – Mayské proroctví – Zápas o osud lidstva Manuela Martini – Thriller – Mrazivé léto Veronika Bicker – Thriller – Motýlí křídla

Christy Raedeke Mayské proroctví – Hadí spirála – e-kniha Copyright © Fragment, 2013

Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována bez písemného souhlasu majitelů práv.

Věnováno Hankovi

Přáli si smrt Sedm Macaw a také jí dosáhli. Viděli v jeho samolibém velikášství zlo. Popol Vuh, mayská Kniha stvoření

má dáti – dal aneb zhodnocení

T

ak co mám: opičáka, který komunikuje prostřednictvím origami, prorockou báseň, jež obsahuje mé jméno, a své poslání. Myslím, že mám taky kluka. S Alexem jsme sice od našeho prvního polibku neměli čas si pořádně promluvit, ale procestovali jsme toho spolu víc než někteří manželé. Mám nejlepšího přítele, který dokázal, že by pro mě udělal cokoli. Taky mám Bolona, svého… No, nevím přesně, co vlastně je. Průvodce? Učitel? Rádce? Přítel, který mě neustále vystavuje nebezpečí? A samozřejmě mám taky Fraternitas Regni Occulti, celosvětovou Stínovou vládu, která chce zastavit mě i to, co zastupuji: osvobození od její nadvlády. Co nemám: strýčka Li, dlouholetého přítele naší rodiny a svého hlavního důvěrníka, protože mě zradil a zmizel s nějakými prastarými knihami, které mi zřejmě měly dopomoct k úspěšnému splnění úkolu. A taky už nemám moc času na naplnění proroctví o  sjednocení mladých lidí celého světa a  svržení Stínové vlády, abychom mohli žít svobodně – Fraternitas se usilovně snaží držet nás v takovém područí, aby k posunu ve vývoji lidstva a nastolení svobody nemohlo dojít. A  taky nemám domov, protože nějaký „neznámý žhář“ (alias Fraternitas) zapálil náš dům zrovna v době, 5

kdy mě honili psi v lávových jeskyních a kdy jsem letěla vimānou. Ale to je, jak víte, jiný příběh. Když svůj život hodnotím takhle, vypadá to, že mi okolnosti nejsou příznivě nakloněny. Jenže to nemůžu vzdát. Ještě ne. Proto­ že když mě strýček Li zradil, když mě v podstatě nechal ve štychu, aby se mi můj úkol nepodařilo splnit, uvědomila jsem si, že mě na­ opak nic nezastaví. Musím to proroctví naplnit. Musím svět vyrvat z rukou elitářů a darovat ho mladým. Mayové tomu říkají pád ptačího démona Sedm Macaw, což byl ješitný a zrádný vládce. Já to nazývám pádem Fraternitas, Stínové vlády. Ať tak nebo tak, pokud se něco brzy nestane, jsme odsouzeni k záhubě.

6

1. kapitola

O

bčas je potřeba, aby byl člověk z nějakého místa po určitou dobu pryč, a  pak je začne považovat za svůj domov. Než jsem odjela na Velikonoční ostrovy, pokládala jsem za svůj domov jen San Francisko. Když jsem se teď živá a zdravá vrátila do Skotska, dokážu se už i na hrad Breidablik dívat jako na svůj domov. Tato skutečnost mě opravdu uklidňuje, hlavně proto, že náš starý dům už neexistuje. Shořel napadrť. Úmyslně si tuto informaci držím od těla. Nechci vidět obraz zkázy, nechci se probírat starými fotkami s ohořelými rohy, nechci vyhrabávat vodou nasáklé plyšáky špinavé od popela nebo vdecho­v at pach spálených a  roztavených věcí. Uvědomuju si, že by ztráta něčeho materiálního, jako je dům, neměla překážet na pozadí velkého plánu, který se tu uskutečňuje, ale vím, že kdybych to viděla, bylo by mi hrozně. Tak to vnímám jako cosi abstraktního – něco, co se mohlo stát nějakému vzdálenému příbuznému nebo mně v  jiné dimenzi podivné strunové teorie. Proto nehodlám jet s našima do San Franciska, chystají se tam odletět řešit ten problém. Až se to pro mě stane skutečností, převezmu za to plnou zodpovědnost, jenže teď to prostě nedokážu. 7

Ne pokud se ode mě očekává, že se budu dál ubírat stejnou cestou – pomáhat naplnit proroctví. Naši to chápou. Myslím, že kdyby to nemuseli řešit, taky by to raději považovali za něco abstraktního. Ale musejí tam jet kvůli pojišťovně. Musejí se probírat mokrými ohořelými zbytky toho, co bylo naším životem. Naplánovali si odjezd jen pár hodin po mém návratu na Breidablik. Probudit se ve vlastní obrovské posteli na ostrově Huracan po tolika nocích na podivných místech – na podlaze skladiště, v letadlech, vlacích, a dokonce ve vimāně – to je božský pocit. Předešlého večera jsem zavřela dveře i okenice na závoru, zatáhla rudé sametové závěsy kolem postele a obložila se čtyřmi polštáři, abych si udělala dokonalé hnízdečko. Musela jsem spát tvrdě; hodiny ukazují, že jsem prospala jedenáct hodin, a jsem ve stejné poloze, v jaké jsem usnula. Když otevřu oči, nejsem si jistá ničím. Můj život se zaostřuje jako Země na Google Earth – ten velký obraz je rozmlžený a bezbarvý, ale jak jej objektivem přibližuju, vynořují se z něj různé věci. Jen to v mém případě není listí na stromech a názvy ulic, ale to, že cítím, jak mě bolí celé tělo, a uvědomuju si, že nic už nebude takové jako dřív. Když sejdu do kuchyně na snídani, což je vlastně vzhledem k tomu, kolik už je hodin, ve skutečnosti oběd, rodiče už jsou sbalení a připravení odjet. „Zrovna jsem tě chtěla jít vzbudit, Caity,“ řekne máma a předkládá mi grilovaný sendvič se slaninou. „Musíme už spěchat, abychom stihli trajekt. Pojedeš nás vyprovodit?“ „Určitě,“ řeknu s předstíraným nadšením. Raději bych zůstala doma. Ne že bych je nechtěla jet vyprovodit, ale vidět rodiče odplouvat je nekonečně smutnější než je vidět odjíždět autem. Sedíme vzadu v landroveru, Thomas jako řádný šofér zaujme 8

místo vpředu. Táta mě objímá kolem ramen, máma mi položí ruku na stehno. Jsem sotva pár hodin doma, a už se zase musíme rozloučit. Mám z toho stažené hrdlo a sucho v ústech. Snažím se zapamatovat si každý vjem z té chvíle: z obou stran mě hřejí jejich těla. Slyším jejich hlasy. Cítím mámin parfém značky Cristalle, tátův čajovníkový šampon. Ten blažený pocit, že jsme spolu. Moje budoucnost se začíná jevit jako série loučení, na která nejsem připravená. Snažím se to překonat, dokud nejsou rodiče na palubě, ale když pak trajekt zamíří na otevřené moře – voda je černá a studená, i když už je skoro poledne –, nemůžu už své pocity ovládnout. Nasadím si sluneční brýle a sklopím hlavu, doufám, že takhle se mi podaří před Thomasem skrýt smutek, ale marně. „Caity, vím, že je těžké se loučit, ale oni budou v pořádku,“ říká Thomas a vezme mě kolem ramen. Thomas je asi jediný, ke komu můžu být naprosto upřímná. Jediný, před kým si nemusím na nic hrát. Jediný, kdo zná celý příběh. „Já jen…“ „Já vím, děvenko,“ říká Thomas. „Nemáš to lehké v tom kolotoči, viď?“ „Až do letošního léta byl život fajn. Sice nuda, ale fajn,“ popotáhnu. „To až tohle místo všechno změnilo.“ „To, co se teď děje, se chystalo po celá tisíciletí.“ Thomas mě otočí k sobě. „Myslím, že budeš muset vydržet, jít dál, dokázat to.“ „Já vím,“ řeknu. „Já to zvládnu.“ A zvládnu. Mlčky jedeme zpátky na Breidablik, já si vzpomenu, co je v sázce vzhledem k naší budoucnosti i jaká zvěrstva v minulosti napáchala Fraternitas, a moje problémy mi začínají připadat nicotné. 9

Když se vrátíme, jdu si do kuchyně pro Pana Papírka. Obejme mě kolem krku a pevně mě drží. Když jsem byla pryč, stýskalo se mi po něm tak, až mi to doslova rvalo srdce, a přísahám si, že odteď už ho budu všude brát s sebou. Už jsem na odchodu, když vtom ke mně přikráčí paní Findlayová s košíkem velkých papírových obálek. „Tohle přišlo, když jsi byla pryč.“ Vidím zdobné znaky nad zpátečními adresami, které můžou znamenat jen jediné: internátní školy. Máma si očividně nedala pokoj, i když jsem si myslela, že tohle téma už je zažehnáno. Obrátím oči v sloup a převezmu košík. „Co Alex, je tady?“ zeptám se ledabylým tónem. Protože jsem odletěla z Velikonočních ostrovů dřív než on a dostala se do Skotska mnohem rychleji, pochybuju, že se vrátí dřív než dnes odpoledne, spíš až zítra. „Je s jedním kamarádem na rybách u moře. Ale měl by se už brzy vrátit. Maminka ho přihlásila na brigádu ke starému Cormagovi, řezníkovi. Předělává obchod a potřebuje pomoct s nošením poražených kusů a tak.“ Snažím se nevypadat zklamaně. „Aha. To tam bude celé léto?“ „Ne, jen asi čtrnáct dní. Když vaši odjeli řešit tu… situaci a nechtějí tu pár týdnů mít žádné hosty, mohl vzít jinou práci.“ „To je jasné,“ řeknu, i když cítím velký smutek. „Kdybys chtěla, můžu ho pozvat na večeři, až se vrátí,“ na­ vrhne. Rozhodnu se, že tentokrát nebudu dělat, že mi na tom nezáleží. „Určitě,“ vyhrknu horlivě. „To by bylo prima.“

10

2. kapitola

V

rátím se do svého pokoje, postavím košík s dopisy z internátních škol na stůl a posadím se k počítači. Chci se podívat na e-maily. Pan P.  popadne ten zvláštní perořízek se znakem Mac Firelandů a jako rytíř s velkým mečem začne opatrně otvírat obálky a vyndavat dopisy a brožury. Vypadají všechny stejně. Tvrdý křídový papír, starobylé písmo, kvalitní fotky pěti kategorií: studijní stránka (studenti se dívají na učitele s dychtivým výrazem ve tváři, jaký můžete vidět jen u ně­ koho, kdo na počítači hraje nejvyšší úroveň nějaké střílečky), pospolitost (hezcí studenti v uniformách se procházejí ve velkých skupinách, jako by neexistovalo nic jiného než být v partě, či vypadat jako hňup), dlouhá historie (krásné snímky budov, které vypadají, jako by byly postaveny ve  středověku), čerstvý vzduch a  cvičení (snímky studentů provozujících neobvyklé, drahé sporty, které státní školy neumožňují) a  celoživotní spolupráce a  partnerství (krásní bílí mladíci v kravatách objímající se kolem ramen). Školní motta? Vyberte tři slova a přeložte je do latiny: vítězství, čest, vědomosti, prvotřídnost, charakter, věrnost. Barvy školy? Vyberte dvě a zkombinujte je: nachově červená, šedá, námořnická modř, tmavě zelená. 11

Všechny ty školy působí jako nějaké podivné úschovny dětí. Brožury jsou si podobné jako vejce vejci, jen jedna se trochu liší od ostatních. Pan Papírek mi ji podá tak opatrně, jako by podával turínské plátno. Nejsou tu žádné fotky vědychtivých studentů, žádné záběry z vyučování, žádné staré kamenné budovy na obálce – jen zlatá dvanácticípá hvězda a text v pravém dolním rohu. ¡Siga la Chispa!

La Escuela Bohemia Na první stránce je vyražená ta zlatá hvězda a malý odstaveček textu: Motto La Escuely Bohemia Siga la Chispa (španělsky Následuj jiskru) se odráží ve  všem, co děláme. Studenti se řídí osnovami podle svých osobních zájmů neboli jisker. Týmy odborníků v oblasti výzkumu a učebních osnov sestavují studijní programy podle těchto jisker. Potom naši prvotřídní pedagogové vyučují a vedou studenty, kteří následují svou jiskru čili svůj zájem po celém světě. Vzhledem k tomu, že na dva studenty připadá jeden pedagog, je výuka intenzivní a uzpů­sobená na míru každému studentovi. Naše metody nejsou stejné pro každého studenta, naší třídou je svět v jeho velikosti. Okamžitě si najdu webové stránky školy, protože se chci podívat, jestli něco takového může být pravda, a pravda to je. Je to ško12

la založená na cestování – přesně to, co potřebuju. Najednou se mámina krutá alternativa, že budu studovat ve Skotsku, zdá tím nejlepším, co musím udělat. Ale jsem ochotná se do toho pustit jen tehdy, kdyby se ke mně přidala Justine. Zase udělám výpočet týkající se časových pásem a zjistím, že by ještě mohla být vzhůru. Zavolám jí a ona se hned ozve. „Tak jsem dorazila dneska,“ řekne místo pozdravu. „Je to hrozné, Caity, brečela jsem jak malá.“ „Je to fakt tak, že je barák pryč?“ ptám se. „Opravdu to chceš slyšet?“ „Mám?“ „Ne,“ odpoví tiše. „Promiň, neměla jsem o tom vůbec začínat. Vaši tam jsou, ne? A co jinak? Je všechno v pořádku?“ „Docela jo. Jen jsem se tě chtěla na něco zeptat.“ „Jasně,“ řekne. „Na cokoli.“ „Kdybys mi mohla ještě víc pomoct, udělala bys to?“ ptám se. „Víš, chtěla bys být… něco jako moje pravá ruka?“ „Cože? Tak já se pokusila dostat se do kanceláří Fraternitas v  Transamerické pyramidě, pomohla jsem ti ukrást ten kufřík a má­lem umřela strachy v San Francisku, spala jsem ve skladišti a pak kvůli tobě jela na to šílené Machu Picchu! Řekla bych, že jsem ti snad už dostatečně ukázala, že ti kdykoli pomůžu.“ „Jo, máš pravdu. Jsi naprosto věrná kamarádka. Ale co ten další krok, o kterém mluvím? Je to dost velký krok.“ „Jak to myslíš? Jaký velký krok?“ ptá se. „Obrovský.“ „Jestli Machu Picchu není obrovský krok, tak teda nevím, o čem mluvíš,“ odpoví. „Tak ven s tím.“ „No, týká se to školy – příštího školního roku. Nechtěla bys, hm, změnit školu?“ 13

„Jakože se přestěhovat na ten váš ostrov? Vždyť jsi říkala, že tam jsou jen samé pitomé malé školičky.“ „Ne, mluvím o internátní škole.“ „Víš, že tě mám moc ráda, Caity, a že pro tebe udělám skoro všechno, jenže internátní škola  – no to ne. Akademie kruťáren možná dělá čest svému jménu, ale aspoň tam jsem svobodná. Nechci být zamčená v  nějakém cihlovém internátě s  nějakýma snobskýma blbečkama, kteří by nás víc než jistě mučili.“ „A co kdyby nešlo o takovouhle školu? Co kdyby náplní studia bylo učit se prostřednictvím cestování?“ „Chacha! Naši by mi nikdy nedovolili, abych šla na nějakou nekonvenční školu, která nepřipravuje studenty na vysokou, však to víš. Jestli se nedostanu na Brownovu, zblázní se.“ „Ta škola je naprosto košer, Justine, a určitě by ses z ní dostala na kteroukoli univerzitu Břečťanové ligy. Je to škola v  Buenos Aires, jmenuje se La Escuela Bohemia a jde o to…“ „Buenos Aires? To jakože v Argentině? No neblázni, naši by mě nenechali jít do školy v Jižní Americe – víš, jak si potrpí na jméno.“ Věděla jsem, že to bude zádrhel. Justinini rodiče si potrpí na vnější dojem. „Podle toho, co je na webu, je Buenos Aires Paříží Jižní Ameriky. Fakt, měla by ses na to podívat. Opravdu vypadá jako evropské velkoměsto.“ „Jenže ty bys tam doopravdy chtěla žít, Caity?“ „Ne, však ty tam žít nemusíš. Jde o to, že během studia pořád cestuješ. Jsi ve dvojici s další studentkou a máte jednoho učitele. A plánujete si osnovy.“ „No to je bezva!“ „Já vím. Ale vážně, představ si, jak by to bylo prima. Žádný stres, ovšem popravdě si nedokážu představit, že bych něco takového podnikala s někým jiným než s tebou.“ 14

„Správně! ,Nedokážu zachránit svět, pokud nepůjdeš na tuhle divnou školu se mnou, ale jinak žádný stres!‘“ Má samozřejmě pravdu. Postavila jsem ji před nelehké rozhodnutí. „Hele, já se tomu nápadu nijak nebráním, jenomže už teď můžu říct, že naši z toho asi nebudou moc nadšení.“ „Tak mi dovol, abych tě vyzbrojila statistikou: Z každého závěrečného ročníku odchází 99 % studentů na vysokou. Průměrné skóre v testech SAT je 2100. Ovšem opravdovým tahákem – a díky němu tě tam vaši hned přihlásí – je, že jde o jednu ze tří nejdražších škol na světě! Ale vážně, nikdo nevyplázne celý majlant tak rád jako tvůj táta. Není to jediný důvod, proč se předpokládá, že půjdeš na Brownovu univerzitu?“ „Vlastně máš pravdu, to by určitě byl důvod, proč by s tím souhlasili. Táta je schopný vést tyhle řeči denně.“ „Bylo by to tak prima, Justine. Jen si představ – mohly bychom jet kamkoli, dělat úplně cokoli, pokud bychom to dokázaly obhájit jako vyučovací předmět.“ „Páni. Mě nikdy ve skutečnosti nenapadlo, že se odstěhuju ze San Franciska. I když ne že bych se s našima tolik viděla. Myslím, že jsem u večeře častěji s Esmeraldou než s nima.“ „No vidíš, proč bys vysedávala s nabručenou hospodyní a nechala se od ní vychovávat, když můžeš jet se mnou do Buenos Aires?“ „Pošli mi odkaz a já si vytisknu arzenál pádných argumentů pro naše.“ „Domluveno.“ „Počkej, a jak můžeš vědět, že se tam dostanu?“ ptá se. „Naše studijní výsledky nám to bez problémů zaručí. Záleží jen na penězích. Když máš slušný průměr a můžeš si to dovolit, jsi přijata.“ 15

„Jestli je to jedna z nejdražších škol na světě, tak tam zas tak velký nával nebude. A znovu říkám, že tátovi se to bude hodně líbit.“ „Pošlu ti e-mail se všemi informacemi o  škole,“ ujišťuju ji. „Dokonce i odkazy na slavné absolventy – členy královských rodin ze Středního východu a z Ruska, světové vůdce a šéfy mezinárodních společností. Vaši z toho budou celí pryč.“ „Tak jo.“ Když je teď tak nadšená, musím jí sdělit ještě jednu ne tak dobrou zprávu. „Jediná nevýhoda je, že je tam školní rok uspořádaný jinak, než jsme zvyklé – je rozdělený na čtyři čtvrtletí a mezi nimi jsou mnohem delší prázdniny.“ „Což znamená, že začneme už brzy, nebo až za dlouho?“ „No… brzy. Asi v půlce července.“ „Caity, vždyť jsme sotva skončili! Je teprve červen, za pár týdnů už se máme vrátit do školy?“ „Jo, ale neznamená to, že tam budeme vysedávat v  lavicích a tak. Navíc stejně musíme do Dunhuangských jeskyní v Číně, tak co?“ „Takže nejdřív za strýčkem Li?“ „Jo.“ „Pořád nemůžu uvěřit…“ „Já vím,“ přeruším ji. Vůbec, ale vůbec se mi teď nechce o strýčkovi Li mluvit. Je to, jako bych si na pořezaný prst vymačkala citronovou šťávu. „Není to zvláštní, že se jen tak bavíme o tom, že půjdeme do školy do Argentiny?“ ptá se. „Po těch naprosto nejzvláštnějších týdnech v životě mi tohle připadá úplně normální.“ „Rozumím, kamarádko.“ „Bude to těžké, opustit Davida von Kellermana?“ ptám se. 16

„Konec,“ odpoví kategoricky. „Proč? Co provedl?“ „Načapala jsem ho v tělocvičně, v kumbále s nářadím, s Amandou Mooreovou. Trochu se mi chce zvracet, když na to pomyslím.“ „S tou Mandou Morovou? Ta neví, co by ještě chtěla.“ „Bez legrace,“ dodá. „Představ si: Curran Williamsová mi říkala, že u nich byla a že Manda má v posilovně horizontální solá­ rium!“ „No ne, něco tak staromódního?“ „To je fuk. Zaslouží si jeden druhého.“ „No, ty zas budeš navždy mít Peru…“ řeknu a nedokážu potlačit smích. „Panebože!“ zaječí Justine. „Co je? Co se stalo?“ „Právě jsem si vyjela stránky La Escuela Bohemia – to je snad nejkrásnější místo, jaké jsem kdy viděla!“ „Není to úžasné?“ vypísknu. Cítím úlevu, že ji to tak zajímá. „Hotovo,“ řekne. „Každopádně jedeme.“

17

3. kapitola

N

ásledující den trávím zjišťováním všech informací souvise­ jících s mou přihláškou na La Escuela Bohemia a čekám, že o sobě dá vědět Alex. Odpoledne už je mi jasné, že jestli nepřijede trajektem ve čtyři, dorazí až zítra. Rozhodnu se, že půjdu zjistit, jestli něco náhodou neví paní Findlayová, a ještě než dojdu do přízemí, zaznamenám několik výmluvných signálů, že někdo přijde na večeři: vůni pečeného jehněčího a čerstvého chleba. Na co však nejsem připravená, je to, že Alex už je tu. Opírá se v kuchyni o vykachlíkovanou zeď a chroustá mrkev. Vím, že bych to neměla tak prožívat, ale když vidím, že je živý a zdravý, vrhnu se k němu a pevně ho obejmu, i když jsem si ráno nedala na vlasy kondicionér. Paní Findlayovou naše vroucí přivítání asi poleká, takže se honem odtáhnu a přátelsky ho praštím do ramene. „Ahoj, ráda tě vidím,“ řeknu. „Já taky,“ odpoví a vrátí mi ránu do ramene v poměrně jemnější formě. „Jak ses měla na návštěvě u kamarádky ve Frisku?“ „Jo, bylo to fajn,“ odpovím a jsem si vědoma, že nás paní Findlayová sleduje ostřížím zrakem. Alex kývne bradou směrem ke dveřím a zeptá se: „Pokecáme?“ „Ale zůstaňte tady dole,“ přikáže paní Findlayová přísně. 18

Zrudnu – copak si opravdu myslí, že bych se s ním šla muchlovat do pokoje? No dobrá, chápu ji. „Běžte si do knihovny, donesu vám večeři tam,“ dodá paní Findlayová. Její strategie je jasná: chce nás mít na očích a kontrolovat, co děláme, takže nám bude pořád nosit něco k jídlu a pití. Zavřeme prosklené dveře a usadíme se do křesel u krbu. Vdech­ nu nezaměnitelný odér knihovny v  Breidabliku, který už nikdy nezapomenu. Směsice vůní starých knih vázaných v kůži a koberečků z dalekých zemí se mísí s přídavkem statické elektřiny, kterou vydechují tátovy počítače zabírající celou stěnu. Vůně starého a nového, vůně myšlenek zapsaných na stránkách knih s těmi, které přilétají po internetu. Pan Papírek vyskočí na taburet, který nás s Alexem odděluje, a začne si loupat banán. Roztomilost sama. „Tak jsi živý a  zdravý,“ řeknu a  podívám se na Alexe. „To je moc dobře.“ „S tím musím jen souhlasit,“ řekne, nakloní se a podrbe Pana Papírka za ušima. „Ale vážně, dlužím ti poděkování. Bez tebe bych to absolutně nezvládla.“ „Byl to… zážitek,“ řekne a dívá se na mě přes vlasy spadlé do čela. „Moc mě mrzí, že jsem tě tam nechala s Donaldem.“ Alex zavrtí hlavou. „Jak jsme mohli vědět, že Thomas má bratra-dvojče takového zlotřilce?“ „Bratr zloduch – tak otřepaný příběh! A jak to s ním teda bylo, když jsem odjela? Probral se pak a zuřil?“ „Ne. Ten doktor z hotelu se brzy ráno objevil zas, Donald byl ještě v limbu z těch prášků. Zkontroloval mu oči a pulz, vyčistil mu ruku a převázal mu ji a pak mu dal injekci. Antibiotika a léky tlumící bolest.“ 19

„Fajn. Takže byl pořád grogy.“ „Mezitím jsem našel tvůj vzkaz – měl jsem o tebe takový strach!“ „No, mně bylo hrozně z pomyšlení, že jsem tě tam nechala.“ „Už jsem si tam dlouho nepobyl – když doktor dal Donaldovi injekci, řekl mi, ať si sbalím věci, a odvezl mě na letiště. Stihl jsem ranní letadlo a vracel jsem se domů, byl jsem přesvědčený, že se někde na letišti uvidíme…“ „Nezlob se, ale neměla jsem na vybranou. Slyšel jsi v noci ty vrtulníky a psy?“ Alex vykulí nebesky modré oči. „Snad to nebyli…?“ „Byli,“ řeknu, vyhrnu si rukávy košile a ukážu mu škrábance a šrámy, které ještě pořád mám na dlaních a na zápěstích. „Proná­ sledovali mě těmi lávovými jeskyněmi, co se táhnou pod celým ostrovem.“ „Sakra, Caity! Jak jsi odtamtud unikla? Jak ses dostala domů?“ „Bolon mě přišel zachránit,“ řeknu a včas se zarazím, než dodám něco o vimāně. Zatím o tom nejsem schopná nějak rozumně mluvit. „Ale aspoň že jsme se oba vrátili v pořádku.“ Jsem moc ráda, že můžu říct v pořádku. Poprvé v životě pro mě ta věta něco znamená a nevím, jak dlouho bude platit. Alex myslí na totéž a řekne: „Jenže jak dlouho?“ „Thomas teď všechno hrozně hlídá. Brána je zamčená a alarm pořád zapnutý, takže dokud jsme tady, nic se nám nemůže stát.“ Zahlédnu před prosklenými dveřmi paní Findlayovou, nese tác, tak vyskočím a jdu jí otevřít. Zdá se, že je ráda, že si povídáme v knihovně jako nějací osmiletí mrňousové. Postaví tác na stolek a nohou odsune Pana P. z taburetu. Ptá se, jestli chceme ještě něco. Poděkujeme a řekneme, že ne, ale ona nás ujistí, že nám ještě přinese vodu. Očividně si myslí, že nás musí hlídat jako malé děti. Když odejde, zase navážu nit: „Jednu věc jsem ti ještě neřekla… a ta fakt všechno komplikuje.“ 20

„A co?“ zeptá se a svraští obočí. Podává mi můj talíř. „Je to něco nepříjemného?“ Dívám se do země a  hlesnu: „Strýček Li je s Fraternitas.“ „Cože? To je nějaký fór, ne?“ „Kéž by,“ odpovím. „Jestli to neprozradil Donald, že jsem na Velikonočních ostrovech, byl to právě strýček Li.“ „Ale já myslel, žes ho odmalička znala,“ diví se Alex a pustí se do skopového s brambory. Mě už chuť na jídlo přešla. „Však jo. Nevím, jestli u nich byl celou dobu, nebo jestli se k nim přidal. Vím jen, že sebral dvě knihy v sanskrtu, které jsou moc důležité. Jsou to ty knihy, pro které se Donald vrátil. Strýček Li nechal vzkaz, že musí jít po své cestě, i když nevím, co tím myslel.“ Alex se opře, talíř mu balancuje na klíně. „Ach jo, Caity, to mě mrzí. Taková zrada. Myslíš, že se vrátil do Států?“ „Podle mě ne. Když Pan P. viděl, jak jsem z toho vzkazu vy­ řízená, hned vyrobil origami jeskyně a dal do ní ten klíč z králi­ čích uší.“ „Což znamená?“ „Ty králičí uši souvisejí s Dunhuangskými jeskyněmi v Číně, kde má proroctví svůj původ.“ „A ty myslíš, že odjel tam?“ „Jo. A já tam musím jet taky.“ „Ty ses zbláznila! Velikonoční ostrovy jsou jedna věc, ale nějaká jeskyně v Číně? Jak chceš zvládnout něco takového?“ rozesměje se a pak si strčí do pusy opečený brambůrek. „Víš, když nám teď shořel dům v San Francisku, našim nezbývá než tady pár let zůstat a  tlačí na mě, abych si našla nějakou dobrou internátní školu.“ Podívám se na Alexe a vidím, v co jsem doufala: záblesk smutku ve tváři. 21

„Věř mi, že bych raději zůstala tady a byla s tebou a s našima,“ řeknu, „ale v sázce jsou důležitější věci.“ Jen přikývne. „Před tím… vším jsem byla zcela proti tomu odjet někam do školy. Ale teď, s tím, co mám udělat, nemám opravdu na vybranou. A našla jsem školu, která mi umožní cestovat.“ „Ve  Skotsku?“ ptá se. Jsem šťastná, že v  jeho hlase zazní tón naděje. „Ne, ta škola je vlastně v… ech… Buenos Aires.“ „To jako v Argentině? Vždyť je to na samém konci světa!“ „Já vím, já vím. Je to milion kilometrů daleko v nějaké zemi, o které nic nevím.“ „No, Buenos Aires je Paříží Jižní Ameriky,“ řekne Alex. „Přesně tohle píšou na stránkách té školy. Jak to víš?“ „Z máminých časopisů o cestování,“ odpoví. „A tak proč zrovna tuhle školu v Buenos Aires?“ „Jmenuje se La Escuela Bohemia a studium je založené na cestování, které si studenti sami navrhují.“ „To bude asi drahá záležitost,“ soudí. „Ano, je. Ale naši říkali, že si můžu vybrat jakoukoli školu. Všechno ovšem závisí na jediném člověku: na Justine. Potřebuju, aby se tam přihlásila se mnou, protože v žádném případě nemůžu vzít cizí holku do Dunhuangských jeskyní a  do  dalších vzdálených končin, kam možná budu muset cestovat.“ „A přihlásí se?“ „Nevím. Zdá se, že ji to nadchlo, ale všechno záleží na jejích rodičích.“ Chvilku sedíme mlčky, Alex jí jehněčí a já po talíři přehazuju pořád tentýž malý brambůrek. Když Alex dojí, odloží talíř na taburet. „A můžu ti s něčím pomoct, než odjedeš?“ 22

„Je toho tolik, co je potřeba udělat, že ani nevím, kde mám začít. Musíme zprovoznit ten vyzváněcí tón, založit počítačovou síť spojující mládež, převést mayská data na denní komáří tón, aby ho dospělí neslyšeli…“ Alex se rozesměje a zvedne ruce, aby mě zastavil. „Já vím. Jsem rapl.“ Zhluboka se nadechnu nosem a snažím se uklidnit. Podívám se na něj a  řeknu: „Nevím, jak to všechno zvládnu.“ „Nemusíš – pomůžu ti,“ řekne a položí mi dlaň na ruku. Zrovna když se zadíváme jeden druhému do očí, zaklepe paní Findlayová, nese tác s vodou. Než vejde, odtáhnu ruku a položím si ji do klína. „Je čas jít domů, Alexi. Maminka zrovna volala.“ Vy teda umíte pokazit pěknou chvilku, paní Findlayová!

23

4. kapitola

M

áme jen dva dny, než Alex začne s bouráním u řezníka, a musíme toho za tak krátkou dobu hodně stihnout. Rozhodneme se rozbít stan v knihovně, protože paní Findlayová by se asi zbláznila, kdybychom byli celý den u mě v pokoji, a naštěstí se v počítačích moc nevyzná, tak se nebude vyptávat, co děláme. Vyhledáme venku Thomase a  vymýšlíme strategii. Thomas nám slíbí, že se paní Findlayovou bude snažit co nejvíc zaměstnat. Internetovou adresu už máme, už jsme spustili virální použití čísel tzolkinu a znaků dní přes e-mail s odkazy na webovou stránku a teď nás čeká převést kalendář tzolkin do komářího tónu, aby ho slyšeli jen mladí lidé. Thomas říká, že je v kontaktu s Tenzem, který pořád pracuje v laboratoři a kontroluje globální modely unifikace neboli koherence založené na tom, co se děje. Zdá se, že jsme na dobré cestě, takže se do toho pustíme, aby se všechno podařilo. Sedíme vedle sebe v knihovně, každý u svého počítače. Nějak se mi nedaří začít, předstírám, že koukám na obrazovku, ale místo toho pozoruju, jak Alexovy ruce létají po klávesnici. Po očku sleduju jeho profil, až mě z toho rozbolí hlava a musím pevně stisknout víčka, abych zase viděla. Když udělá nějaký prudší pohyb,

24

tajně zhluboka vdechnu jeho vůni – tu vůni borovic, kterou vydávají jeho póry, jako by mu v žilách proudila jantarová míza. Chci říct: Vzpomínáš, jak jsme se políbili? Jaké to bylo? Copak už je to pryč? Stalo se to tak daleko a za tak neskutečných okolností, že je to jako sen, tak živý, že člověk nedokáže říct, jestli se to událo, nebo ne. Nevím, jak dlouho jsem ponořená do myšlenek na Alexe a do vědomí jeho přítomnosti, když mě z nich vytrhne jeho náhlý výbuch. „Hotovo!“ zvolá. „Právě jsem napsal takový kód, který zahrnuje každý den a  převádí ho do supervysoké frekvence komářího tónu, aby ho neslyšel nikdo starší dvaceti let.“ „Úžasné,“ říkám a snažím se nepřekypovat citem. Připadám si jako jediná holka na světě, kterou uchvacují hovory o algoritmech a hertzích. „Přidal jsi k tomu obrázek správce dní a číslo pro každý den?“ „Jasně, podívej se.“ Klikne na den a  objeví se čtyři tečky  – mayský symbol pro číslo čtyři – a také se ukáže symbol správce dní pro lamat spolu s vysokofrekvenčním tónem. „Bezva. Teď je to multimediální zážitek. Není to náhoda, že dnes je čtvrtý lamat, že?“ řeknu. „Lamat je opozice, risk a odvaha a smělost ve spojení se čtyřkou, což je výzva a změna. Dokonalá kombinace pro vytvoření podvratné aplikace.“ „Četl jsem, jak Rusové mění zvukem DNA,  a  myslím, že na tom fakt něco je.“ „Když mluvíme o zvuku, myslíš si, že by se ta webová stránka měla dát ovládat zvukem?“ uvažuju nahlas. „Jak to myslíš?“ „Když se dostaneš na domovskou stránku, možná bychom tam měli nahrát pokyn komářím tónem, že má všechno zůstat v utajení.“ 25

„Ano!“ zajásá Alex a  radostně mě bouchne do zad. „Na  domovské stránce ti to může ukazovat Chybu 404, ale komáří tón ti pak předá vzkaz s adresou na skryté stránce.“ „To je dokonalé!“ Pracujeme dál každý na svých potřeštěných projektech. Ale mně se zdá, že kradmé pohledy na toho druhého vrhám jenom já. Žasnu, když uvidím, kolik lidí už poslalo své adresy pro e-mailové vzkazy. „Už jich je přes milion,“ řeknu Alexovi. „Dospělí vůbec netuší, jakou máme moc.“ „Řekl bych, že se to brzy dovědí…“ odpoví Alex. „Ano,“ přitakám a zamávám pěstí. „Vypustím sílu tzolkinu do světa!“ „To nesmím propásnout, kamarádko.“ „Jé, slovo propásnout jsem snad v životě od nikoho neslyšela,“ vyhrknu. Alex se netváří nijak pobaveně. „No tak dobře, budu se teda jako snažit, ehm, mluvit jako ty. Jako teda vážně,“ řekne a přesně napodobí můj tón. Je to divný okamžik. Pokusím se zasmát, ale vyzní to trapně. Právě jsme jeden druhého bezdůvodně urazili. Naštěstí na dlouhý dřevěný stůl, kde s Alexem pracujeme, vyskočí Pan Papírek. Nese si list modrého papíru a malé nůžky, jaké se obvykle používají při šití. „Copak je, kamaráde?“ ptám se, když začne skládat a stříhat a skládat a stříhat. „Máš tušení, co dělá?“ ptá se Alex. „Ani v nejmenším. Vůbec jsem nevěděla, že dokáže zacházet s nůžkami.“ „K tomu se mu asi dobře hodí protistojný palec.“ Pan Papírek odloží nůžky a otočí se k nám zády. Slyšíme, jak rozkládá a zase skládá papír, ale nevidíme, co vyrábí. 26

Nakonec se otočí a v ruce drží dokonalou harfu z modrého papíru. „Harfa?“ řekne Alex. Papírek dělá, že brnká na strunu, a pak ukazuje šířící se zvukovou vlnu. „Aha!“ zvolám, když pochopím slovní hříčku. „On myslí HAARP! To přece znamená harfa!“ Papírek si položí prst na nos, postaví harfu na stůl a pak maličký hudební nástroj z papíru zmačká. „Pořád to nechápu,“ diví se Alex. „Já řekl harfa, pak jsi ty řekla harfa a on to zničil.“ „Spusť prohlížeč a zadej tam H-A-A-R-P,“ pobídnu ho a nakloním se k jeho obrazovce. První obrázek, který se ukáže, vypadá jako výjev z nějaké­ ho sci-fi filmu – hektary a hektary země uprostřed Aljašky. Les je vykácený a  místo stromů se tu zvedá mohutná spleť antén a drátů. „Co to sakra je?“ žasne Alex. „To je jedna z věcí, o kterých mluvili chlápci z Fraternitas a vyskytuje se v tom zápisníku, co jsme s Justine ukradly Tremblayovi. To je ta anténová farma na Aljašce, odkud vysílají frekvenční vlny do svrchní atmosféry a magnetosféry.“ „Proč?“ ptá se. „Prý je to kvůli obraně, snad to má blokovat pulzy zbraní, ale co když to ve skutečnosti blokuje energii přicházející z galaxie?“ „Udržují nás neprodyšně uzavřené, a tím nás opět ovládají?“ „Přesně tak.“ „Takže brání frekvencím, které by jinak způsobily skok v evoluci.“ Papírek přikývne a cvrnkne Alexe do nosu. „Otázka je, jestli to může to, co děláme s tóny tzolkinu, vyvážit?“ 27

ptám se a Pan Papírek přejde ke mně a cvrnkne do nosu mě. Pak se vrátí ke zmačkané harfě a vztekle ji zmuchlá. „Ale musíme taky něco udělat s HAARP?“ Papírek přikývne a pak mi skočí na klín, stočí se do klubíčka a tvrdě usne. Alex se na mě podívá. „Uvědomuješ si, že jsme právě vedli velice sofistikovaný rozhovor s opicí?“

28

5. kapitola

P

racujeme s Alexem společně a koncem druhého dne se nám podaří všechno dodělat. I věci, které jsme původně ani ne­plá­ novali, jako například přenášení dat z centra PEAR, které se postupně ustálilo a funguje teď souvisle a jednotně. Odpoledne nám paní Findlayová přijde říct, že musí odjet do města, a velice zdůrazňuje, že se vrátí nejpozději za tři čtvrtě ho­ diny. Předstíráme, že ji sotva vnímáme, jak jsme zabraní do toho, co se děje na obrazovce, a jen něco zahuhláme na rozloučenou. Ale sotva zaslechnu, že Thomas startuje landrover, ptám se: „Chceš se podívat do věže?“ „Jo,“ vyhrkne Alex nadšeně a vyskočí ze židle tak prudce, až se leknu. „Tak pojď.“ Ženeme se rychle do schodů. Od chvíle, kdy králičíma ušima odemknu komnatu až po otvor v zemi se žebříkem je Alex úplně paf. Teprve když mu ukážu všechno, i vesicu pisces, která klesá pod zem, se na mě konečně podívá. Ale stojí to za to čekání. Sotva mu předvedu, jak se dají kameny rozzářit světlem lucerny, přitáhne si mě k sobě, vezme mě za bradu a zakloní mi hlavu tak, abych se mu musela dívat do modrých očí. Pak se skloní a dá 29

mi ten nejdelší a nejsladší polibek. Nechávám si to nejlepší na konec, jemně ho popostrčím z  okraje kamene do středu. Pomalu, protože se pořád ještě objímáme, začínáme stoupat. Pustí mě a začne máchat rukama, protože neví, co se děje. Pevně ho popadnu a  stoupáme spolu. Asi půl metru nad zemí ztratíme rovnováhu, Alex začne padat dozadu a já na něj. A tak se ocitáme na několik minut uvězněni v  magnetickém polibku, několik nejkrásnějších minut mého života. I  to, že se vznášíme, je najednou něco úplně všedního ve srovnání s tím, jaký vír se zmocnil mého srdce. Poleká nás vzdálené zatroubení klaksonu. Thomas nás určitě varuje, že se už blíží. Uháníme zpátky do mého pokoje a dolů letíme každý po jiném schodišti – Alex rovnou vyběhne naproti paní Findlayové, pomáhá jí odnést nákup a já pádím zpátky do knihovny. Když si zase sednu k počítači, mám pocit, že se mi srdce aspoň čtyřikrát zvětšilo, pumpuje krev a  lásku a  strach a  rozčilení, to všechno najednou. Za pár minut se Alex i s paní Findlayovou objeví ve dveřích. „Musím jít, Caity,“ řekne. „To je škoda. Hele, díky za pomoc s tím projektem.“ Paní Findlayová se otočí a odejde, Alex ještě chvilku otálí a potutelně se na mě usměje. Sotva je pryč, přemístím se na jeho židli a  zavřu oči. Jestli všechno na tomto světě zanechává stopu energie, chci si ji vychutnat co nejdéle.

Toho večera volají naši. Připadají mi tak daleko v každém smyslu toho slova; ustaraní, hlavu plnou všelijakých myšlenek, smutní. Vyprávějí mi, že strávili celý den ve  skladišti, kam pojišťovna 30

uložila všechno, co se ještě dalo z domu zachránit. Máma dodá, že bude ještě celé týdny cítit ten smrad mokrých spálených věcí. „A je tam fakt něco, co má cenu schovávat?“ ptám se. „Nějaké stříbro a porcelán, takové věci,“ odpoví máma. „Z tvého pokoje toho bohužel moc nezůstalo.“ „To je to poslední, co by mě trápilo,“ řeknu jí. Je to pravda. Představím si svůj pokoj s levandulovými stěnami a korkovými nástěnkami plnými výstřižků z nějakých časopisů a bílý nábytek, který mi teď připadá jako nábyteček pro panenky ve srovnání s obrovskými kusy, které jsou tady na hradě. Všechno to bylo tak nevinné. Ta naivní Caity už je pryč, zmizela v plamenech i s tím bílým nábytkem a hračkami z dětství. „Víte něco o tom, jak k tomu došlo?“ ptám se. „Ještě to vyšetřují,“ říká táta. „Nejspíš tam byl nějaký problém s elektřinou. Tyhle staré domy jsou hadím hnízdem drátů.“ Chvíli ještě tlacháme o počasí a o tom, co jsme jedli, chceme si užít, že se vzájemně slyšíme, ale nechceme mluvit o ničem nepříjemném. Když si všechno vypovídáme, zavěsíme. Okno a dveře mého pokoje jsou zabedněné a u postele mám velkou palici, jakousi zbraň, kterou jsem si přinesla ze salonu, ale stejně se celá třesu, když se snažím usnout. Nemůžu z  mysli zahnat obraz ohavného obličeje Barenda Schlactera; byl to asi on, kdo ten požár založil. Když zavřu oči, vidím jeho tlustou ruku, jak škrtá sirkou a spaluje mé dětství.

Trávím osamělý týden, sama se snažím dokončit webovou stránku a tóny, které Alex vytvořil. Jíme s paní Findlayovou a Thomasem v kuchyni a já pokaždé dychtím po střípcích informací o tom, 31