MASARYKOVA UNIVERZITA V BRNĚ. Poezie podle Walta Whitmana

MASARYKOVA UNIVERZITA V BRNĚ FILOZOFICKÁ FAKULTA Seminář estetiky

Poezie podle Walta Whitmana Bakalářská diplomová práce

Autor práce: Tomáš Majtán Vedoucí práce: Mgr. Rostislav Niederle, Ph.D. Brno 2010

1

Bibliografický záznam MAJTÁN, Tomáš. Poezie podle Walta Whitmana. Brno: Masarykova univerzita, Filozofická fakulta, Seminář estetiky, 2010. 62 s. Vedoucí diplomové práce Mgr. Rostislav Niederle, Ph.D.

Anotace Cílem bakalářské práce Poezie podle Walta Whitmana je analyzovat a vysvětlit ústřední Whitmanovy myšlenky a vize v oblasti poezie, zejména co se týká funkce básníka a poezie. Na to navazuje rozbor jeho tvorby z hlediska dopadů jeho myšlenek a vizí. Jinými slovy práce sestává ze tří hlavních částí, od vysvětlení pojmu „funkce poezie“, přes reflexi tohoto pojmu u Whitmana, k zdůvodnění skutečnosti, proč Whitman podřídil svou básnickou formu obsahu a proč vznikl tzv. volný verš. V rámci práce jsou rozebírány základní motivy ve Stéblech trávy a Whitmanových kritických knihách Vyhlídky demokracie a O poezii, národní kultuře a jazyku.

Annotation The aim of the bachelor diploma thesis Poetry according to Walt Whitman is to analyse and explain main Whitman´s thoughts and visions in poetry, especially what the function of a poet and poetry concers. After that an analysis of his work follows from the point of view of an impact of his thoughts and visions. In other words this thesis is divided into three parts; from the explanation of the term “function of poetry“, over a reflection of mentioned term by Whitman to the explanation the fact of why Whitman subordinated poetic form to content and why the free verse emerged. In the scope of this theses motives from Leaves of Grass, Whitman´s critique books Democratic Victas and About Poetry, Language and National Culture are analysed.

2

Klíčová slova Whitman,

poezie,

funkce

umění/poezie,

romantismus,

realismus

transcendentalismus, volný verš, civilismus

Keywords Whitman,

Poetry,

Function

of

Art/Poetry,

Romanticism,

Realism,

Transcendentalism, Free Verse, Civilism

3

Prohlášení Prohlašuji, ţe jsem předkládanou práci zpracoval samostatně a pouţil jen uvedené prameny a literaturu. Současně dávám svolení k tomu, aby tato diplomová práce byla umístěna v Ústřední knihovně FF MU a pouţívána ke studijním účelům.

V Brně dne 20.dubna 2010

Tomáš Majtán

4

Poděkování Na tomto místě bych rád poděkoval Mgr. Rostislavu Niederlemu, Ph.D. za konzultace, ochotu a cenné rady. Dále bych chtěl poděkovat své matce, otci a přítelkyni za projevovanou podporu po celou dobu studia.

5

Obsah

ÚVOD ................................................................................................................7 I.

FUNKCE UMĚNÍ/POEZIE....................................................................8

A) WHITMANOVA REFLEXE ............................................................................12 B) DOBOVÝ KONTEXT A JEHO KRITIKA ..................................................................... 15 II. BÁSNÍKOVO POSLÁNÍ ......................................................................20 A) POEZIE PILÍŘEM NÁRODA ..........................................................................20 B) BÁSNÍK A DUCHOVNÍ HODNOTY .................................................................23 C) SJEDNOCENÍ A ROVNOST ............................................................................27 D) CIVILISMUS ................................................................................................29 III. WHITMANOVO ODMÍTNUTÍ “L'ART POUR L'ART“ ..................34 IV. WHITMAN A TRANSCENDENTALISMUS ....................................39 V.

TRANSFORMACE BÁSNICKÉ STRUKTURY ...............................44

A) BARD A JAZYK ............................................................................................................. 44 B) MLUVENÉ SLOVO, HUDBA A „ŠELESTĚNÍ MOŘE“ ............................................. 45 C) BARBARSKÝ KŘIK? .....................................................................................46 VI. FORMA USTUPUJE OBSAHU – VOLNÝ VERŠ ..............................48 A) METRICKÁ A NONMETRICKÁ POEZIE ........................................................48 B) KATALOGY ..................................................................................................51 ZÁVĚR............................................................................................................53 RESUMÉ.........................................................................................................54 SUMMARY.....................................................................................................56 POUŢITÁ LITERATURA............................................................................58 PŘÍLOHY.......................................................................................................61

6

Úvod Tato práce je snahou o popsání a pochopení teorie a praxe básnictví Walta Whitmana (1819 – 892). Výběr tohoto tématu byl vedle subjektivní náklonnosti k autorovým básním motivován přesvědčením, ţe se Whitman ve svých kritikách i básních dotýká poměrně zásadních estetických kategorií, jakými jsou funkce umění, vztah obsahu a formy, básnictví a duchovní hodnoty apod. Snaţím se mít při tom na zřeteli Whitmanova slova, ţe nikdo nepochopí jeho verše, kdo bude trvat na nazírání na ně jako na výkon literatury, nebo na pokus o takový výkon, jehoţ cílem je hlavně umění nebo estetika.1 Proto jsem mimo jeho básnické sbírky Stébla trávy pouţil k dosaţení vyšší míry pochopení Whitmanova básnictví i kritické knihy Vyhlídky demokracie a O poezii, národní kultuře a jazyku. K anglické verzi Stébel trávy jsem pouţil překlad Jiřího Koláře a Zdeňka Urbánka, který se jeví v porovnání například s Vrchlického překladem více přesný a aktuální (viz. Příloha 1). Navíc je narozdíl od Vrchlického útrţků kompletní. V práci postupuji tak, ţe zachycuji Whitmanova vůdčí témata (funkce poezie, básníkovo poslání, či

civilismus),

demonstruji je na příkladech

z teoretických prací a básní, případně srovnávám s jinými autory. Hlavním cílem je zodpovědět otázku, jak pojímal Whitman funkci a obsah poezie a jak se to odrazilo v jeho tvorbě, nebo-li zkoumám, co předcházelo pouţití volného verše. Nejprve podstupuji krátký exkurz do historie pojmu „funkce umění/poezie“, poté rozebírám tento pojem u Whitmana samotného více do hloubky, přičemţ se dotýkám různých jeho poţadavků, které poezii kladl. Na závěr krátce rozebírám charakter autorova volného verše a jeho genezi.

11

Srov. ALLEN, Gay Wilson. A Reader's Guide to Walt Whitman. New York: Octagon Books, 1986, s. 116.

7

I. Funkce umění/poezie Umění je bezesporu výsadou lidstva. S ním teprve roste náš důkaz o jedinečnosti lidského druhu; s ním teprve můţeme objevovat nejzazší zákoutí naší povahy, duše a obrazotvornosti. Umění je svědkem vyspělosti a provázanosti jednotlivých kultur. Podobně jako náboţenství a politika můţe i umění být pouţito jak pro sjednocení jednotlivých národů, tak i opačně pro separaci, aţ po ideologický diktát. Vliv umění jako fenoménu lidské rasy, jako jedné z nejvyšších nadstaveb pouhého přeţívání, můţe být na jednotlivého člověka, a skrze něj na masu, obrovský. Jaký obsah ale do tohoto média vkládat? Jaký účel a účinek chceme skrze něj předat a vnímat? Jakou má umění funkci, poslání? „Umění určené svým posláním je jednak utvářeno z hlediska své sociální funkce, jednak se tato funkce prosazuje i bez záměru a vědomí umělce.“2 Budeme-li uvaţovat o sociální funkci, musíme mít neustále na paměti, ţe tato funkce se mění a měnila kulturu od kultury, věk od věku, stejně jako uspořádání a fungování jednotlivých epoch. Neboť jak píše Roman Jakobson: „(…) umění je součástí sociální stavby, sloţkou souvztaţnou s ostatními sloţkami, sloţkou proměnlivou, neboť se neustále mění i okruh umění i jeho vztah k ostatním úsekům sociální struktury.“3 Platón i Aristoteles zkoumali umění jakoţto artis, coţ nenaplňovalo pojem umění stejným významem, jak ho vnímáme dnes. Zahrnujíc z dnešního pohledu i mimoumělecké obory (veslařství, hrnčířství, lékařství apod.), bylo toto umění vnímáno mnohem více skrze jeho uţitečnost neţ ve středověku, novověku a dnes. Pokud jde o básnictví a malířství, Platón vynášel své soudy v kontextu přemýšlení o dobrém chodu obce:

2 3

HENCKMANN, Wolfhart. Estetický slovník. Praha: Svoboda, 1995, s. 76. JAKOBSON, Roman . Poetická funkce. Jihočany: H & H, 1995, s. 6.

8

„Je tedy třeba hledat ony tvůrce, kteří díky svému přirozenému dobrému nadání mohou jít po stopách přirozené podstaty krásy a půvabu, aby se našim mladým lidem – jakoby bydleli na zdravém místě – dostávalo odevšad podpory, ať uţ by jim odkudkoliv přicházel před oči nebo k sluchu některých z krásných výtvorů (…)“4

To je ovšem idealistická rovina – takhle by to podle Platóna mělo být. Ze své podstaty ale se stávajícím básnictvím nesouhlasil, o malířství nemluvě.5 Dokonce, kdyţ chtěl básnictví poníţit, přirovnal ho k malířství. Básnictví podle něj nezobrazovalo pravdu, tudíţ nemohlo být ani morální a účelné. K úplnému odsouzení básnictví mu bránila pouze láska k Homérovi. „Ale muţ se přece nemá cenit víc neţ pravda, a tak to, co tvrdím, je třeba vyslovit.“6 A tak vyslovil pro úctu k pravdě svůj ortel – básnictví do správné obce nepatří, je to pouhé potěšení bez uţitku. Aristoteles byl první, kdo se básnictvím zaobíral jako samostatnou vědní naukou. Pojímá básnictví mnohem realističtěji neţ jeho učitel – Platón. Dá se říci, ţe jeho Poetika je obhajobou básnictví před kritikou svého učitele. Reaguje na poţadavek pravdivosti odpovědí: „Ale takové by to mělo být.“7 Mění tím jednostranný pohled na zobrazení skutečnosti. Básník není od toho, aby zobrazoval proběhlé děje, či skutečnost probíhající, je od toho, aby zobrazoval svět neuskutečněných moţností. Předmět básně můţe sledovat určitou rovinu neproběhlých činů/dějů, které by mohli změnit stávající věci, kdyby se stali. Nebo naopak skutečně proběhlé děje, kdyby se nestali. Tvrdí, ţe „úkolem básníka není líčit to, co se skutečně stalo, nýbrţ to, co by se stát mohlo a co je moţné podle pravděpodobnosti nebo s nutností.“8

4

PLATÓN. Ústava. Praha: Svoboda, 1993, s. 145. Malířství vnímal jako lţivé s ohledem na jeho nauku o idejích (vše hmatatelné je odrazem svých ideálních prapůvodů). Malířství napodobovalo a vše napodobivé zavrhoval jako zničující pro zdravou mysl. 6 PLATÓN. Ústava. Praha: Svoboda, 1993, s. 456. 7 ARISTOTELÉS. Poetika. Praha: Svoboda, 1996, s. 113. 8 Tamtéţ, s, 65. 5

9

Díky tomuto vymezuje básnictví proti dějepisectví pro jeho filozofičtější charakter. Básník se totiţ

skrze přemýšlení o alternativních

moţnostech reality dostává do postavení, z kterého můţe skutečnost nazírat mnohem obecněji a nenechává se rozptylovat jednotlivými případy, které mohou být spíše překáţkou k pochopení obecných zákonitostí: „Proto je básnictví filosofičtější a závaţnější neţ dějepisectví. (...) Básnictví totiţ líčí spíše to, co je obecné, kdeţto dějepisectví jednotlivé případy.“9 V Politice poté zmiňuje účelnost jednotlivých umění. Hudbě například přiřknul bohatou účelnost, přiznává jí funkci výchovnou, estetickou i psychologickou: „hudby se nemá uţívati pouze k jednomu účelu, nýbrţ k více účelům – totiţ i k vzdělávání i k očistě, za třetí k zábavě, k oddechu a zotavení po práci.“10 Sv. Augustin převzal pojem umění z antiky. Také ho chápal široce, zahrnujíc do něho i řemeslnou práci. Přece jen ale jiţ více odděloval ty druhy umění, které hledají krásu (ve shodě s helenismem).11 Podle něj byl cílem kaţdé činnosti, tedy i umění, Bůh. Napodobování a iluze nemohli být podle něj skutečnou funkcí umění, a proto dochází k závěru, ţe skutečnou funkcí umění je tvorba krásy.12 Celkově se dá říci, ţe úlohou umění dle starověku bylo poskytovat uţitek i slast. Počínaje aténskou érou se začalo hlásat, ţe umění musí poučovat, dávat dobrý příklad a morálně povznášet. Stavění před umění úlohy, ţe můţe prostřednictvím symbolů sdělovat pravdu, bylo ovšem myšlenkou aţ pozdního starověku. Středověk však tuto myšlenku vysunul do popředí, i kdyţ umění neupíral i estetické, výchovné a morální funkce.13 Hledání funkce a ospravedlnění umění nalézáme u papeţe Gregora Velikého v jeho výroku, ţe výtvarné umění je především pro prostý lid, protoţe 9

Tamtéţ, s, 66. ARISTOTELES, Politika. Prah: Rezek, 1998, s. 303. 11 Srov. TATARKIEWICZ, Władysław. Dějiny estetiky 2, Středověká estetika. Bratislava : Tatran, 1988, s. 54. 12 Srov. tamtéţ, s, 54. 13 Srov. tamtéţ, s, 270. 10

10

v nich lze nalézt to, co spatřují lidé, kteří umějí číst, v písmu.14 Tím prakticky poloţil normu pro výtvarné umění – tou je zde jakási čitelnost morálního sdělení, nebo chcete-li, určitá podobnost s funkcí náboţenské literatury, tedy poznání pravdy. Podobně viděl funkci umění i Bonaventura. Umění podle něj má vyjadřovat, nikoli napodobovat, a to určitou ideu, myšlenku.15 Protichůdné názorové proudy přímo na poezii se zjevili v 16. století. Poezie je pro Scaligera ad veritatem, ad utilitárem, ad religionem (pravdivé, uţitečné, náboţenské).16 Naopak Sassetti byl radikální zastánce zcela opačného názoru. Poezie poskytuje pouze poţitek, ţádný uţitek. Někteří historikové proto vidí v renesanční poetice dva typy a proudy: moralistický a hedonistický.17 Aţ do 18. století byla chápána funkce umění z hlediska její objednávky vůči umění. Poté vzniká angaţované umění, s morálním poučením nebo se sociální kritikou. „Schiller vymezuje funkci umění jako výchovu, jako prostředek ke kultivování a humanizování člověka, a tím k přeměně státu nutnosti ve stát svobody.“18 Hegel spatřoval důleţitost umění ve schopnosti poznávání světa a sebepoznávání. Při přijmutí jeho teorie dějinnosti19 je neustále nutné počítat s opakováním poznávání, jakoţto reflexí neustálých změn. Obsah umění by měl toto zohledňovat a neměl by být pojímán jako „abstraktní všeobecno, nýbrţ jako lidská jednání a cítění, jako účel a vášeň, která patří duchu, mysli, vůli určitých individuí a vyrůstá na vlastní půdě této individuální přirozenosti samé.“20 Zvláštní statut účelu umění dal Fridrich Nietzsche, který ho vnímal jako krásnou iluzi, díky které je svět snesitelnější: „Jako estetický fenomén je pro 14

Srov. tamtéţ, s. 90. Srov. tamtéţ, s. 214. 16 Srov. TATARKIEWICZ, Władysław. Dějiny estetiky 3, Novoveká estetika. Bratislava: Tatran, 1991, s. 432. 17 Srov. tamtéţ, s. 154. 18 HENCKMANN, Wolfhart. Estetický slovník. Praha: Svoboda, 1995, s. 76. 19 Svět není neměnné, stálé uspořádání, nýbrţ jedno nesmírné dějství, v němţ duch hledá cestu sám k sobě. 15

11

nás bytí stále ještě snesitelné, uměním jsou nám dávány oči, ruce a především svědomí k tomu, abychom takový fenomén mohli vytvořit ze sebe samých.“21 Naopak nejradikálnější akcent sociální funkce je patrný u myslitelů, kteří zahrnovali umění do svého ideologického systému. Do absurdity toto sestupuje u Karla Marxe, propagujícího umění jako výraz třídních zájmů.22 Básník Majakovskij povaţoval poezii za nástroj revoluce.23 V hegeliánovi a marxistovi v jedné osobě Györgyi Lukácsovi nalézáme jakousi komparaci obou směrů, kdyţ výrazně preferoval realistické umění, přitom ale připomínal důleţitost v ohledu sebeuvědomění lidského druhu skrze něj.24 Umění se odlišuje od jiných forem kultury svou mnoho-funkčností. V následujících kapitolách (zejména v kap. Básníkovo poslání) bude rozebraná platnost, případně náznak hierarchie, jednotlivých funkcí u Walta Whitmana.

A. Whitmanova reflexe The Good Grey Poet25 vykazoval přehled a obdiv k velkému počtu klasických badatelů. Ač se to z jeho revolučně pojatého básnictví nemusí zdát patrné, Whitman měl veliké pochopení, a byl ovlivněn, antickými, středověkými i novověkými mysliteli a básníky (viz. kap. Básník a duchovní hodnoty). Chápal moderního básníka jako někoho, kdo přidává nové věci do starého dědictví, jehoţ poučení chápe.26 Jeho představa opravdu velikého vznešeného díla byla protknuta vlastenectvím, poţadavkem duchovnosti a uţitečnosti. Velká díla by měla být

20

HEGEL, Georg Wilhelm Friedrich. Estetika 2. Praha: Odeon, 1966, s. 221. NIETZSCHE, Friedrich. Radostná věda. Praha: Praţská imaginace, 1991, s. 8. 22 Srov. HENCKMANN, Wolfhart. Estetický slovník. Praha: Svoboda, 1995, s. 76. 23 Srov. ZÁBRANA, Jan. Jak se dělá báseň. Praha: Československý spisovatel, 1970, s. 105. 24 Srov. HENCKMANN, Wolfhart. Estetický slovník. Praha: Svoboda, 1995, s. 77. 25 Dobrý šedivý básník – takto nazýval Whitmana O´Connor jak uvádí v knize Slovník spisovatelů USA Zdeněk Vančura 26 Srov. WHITMAN, Walt. O poesii, národní kultuře a jazyku. Praha: Československý spisovatel, 1956, s. 109. 21

12

souzena podle toho, vyzařují-li etické zásady, které jsou validní vůči vizi, ţe v „účelných záměrech vesmíru je mravní účel (…)“27 Proto obdivoval Platóna, Starý zákon, Korán i Hegela zároveň. U všech oceňoval tu velikou snahu o zachycení této „vesmírné mravnosti“ z které pak sám Whitman konstruoval svůj mírně utopický koncept demokracie. Jako přímá reakce na filozofický koncept dobra a zla u Hegela vznikla báseň Roaming in Thought (Když jsem putoval v myšlenkách). Báseň s největší pravděpodobností sympatizuje s Hegelovým přesvědčením, ţe zlo ve společnosti není přítomno, ţe se objevuje aţ s činem, coţ vyhovovalo Whitmanovu optimismu: „Roaming in thought over the Universe, I saw the little that is / Good steadily hastening towards imorality, / And the

„Když jsem putoval v myšlenkách po vesmíru, viděl jsem to / málo, čím je dobro, vytrvale spěchat

vast all that is call´d Evil I saw

k nesmrtelnosti, / A viděl jsem to

hastening to merge itself / and become

obrovské všechno, nazývané zlo,

lost and dead.―28

spěchat / ponořit se, být ztraceno a mrtvé―29

Whitman byl ovlivněn revolučním optimismem a internacionalismem pramenícím z dědictví francouzské revoluce. Pokud jde o optimismus, Whitman se jím stal pověstný. Gilbert Keith Chesterton si ho proto ve své obhajobě křesťanství mírně dobíral: „Svatý František v své chvále všeho dobrého byl schopen okázalejšího optimismu neţ Walt Whitman.“30 Zdeněk Vančura ve své předmluvě k Whitmanově knize O poezii, národní kultuře a jazyku vyjádřil přesvědčení, ţe „myšlenková stavba, kterou

27

WHITMAN, Walt. Vyhlídky demokracie. Praze: Jan Laichter, 1936, s. 112. WHITMAN, Walt. Leaves of Grass and Selected Prose. New York: The Modern Library, 1950, s. 219. 29 WHITMAN, Walt. Stébla trávy : výbor poesie a prózy. Praha: Naše vojsko, 1955, s. 266. 30 CHESTERTON, Gilbert Keith. Ortodoxie. Brno: Tomáš Janeček, 1993, s. 84. 28

13

Whitman podával,

nebyla marxistická, ani ideologicky soudrţná.“31 Je

povaţován za básníka demokracie, coţ Guy Willson Allen32 zohledňuje, kdyţ říká, ţe Whitmanova múza je rozdílná například od Homera či Vergilla právě proto, ţe jeho zpěvy jsou určeny demokratické společnosti. Hrdina u něj není veliký odváţný muţ jako Hector nebo Achilleus, ale „a simple separate person“ – průměrný jedinec (ale s vlastní osobností).33 Dále pravděpodobně nadsazuje (kvůli kontrastu) celý vztah demokratického a nedemokratického básníka, kdyţ definuje básníky starých zemí jako básníky války, soubojů, bohatství a perfektních vojáků a Whitmana proti nim staví jako hrdinu, který sice taky píše o válce, ale jeho bojištěm je celý svět a bojovníci zde válčí souboj se ţivotem a smrtí.34 Toto téma je tak široké (souboj se ţivotem a smrtí) , ţe by mohlo být pro všechny věky a společnosti. Je to morálka a propagování morálního charakteru… toto je nejhlubší vědomý smysl Stébel trávy.35 Zajímavou paralelou k Whitmanovým předchůdcům by mohlo být také srovnání jeho estetické teorie, totiţ, ţe: „nejlepší poesie je ta, v níţ je krása pro sluch, rozum, srdce, dobu a místo“36, s Aristotelovou polyfunkčností umění37, nebo také případně podobnost mezi Aristotelovým poţadavkem zobrazování ne toho, co se stalo, ale co by se mohlo/mělo stát a Whitmanovým tvrzením, ţe největší básník utváří soudrţnost z toho co se má stát, na základě toho, co se stalo, nebo co se děje.38

31

Srov. WHITMAN, Walt. O poesii, národní kultuře a jazyku. Praha : Československý spisovatel, 1956, s. 20. 32 Gay Wilson Allen (1903–1995) byl profesor a autor ţivotopisů, přední odborník na Walta Whitmana. 33 Srov. ALLEN, Gay Wilson. A Reader's Guide to Walt Whitman. New York: Octagon Books, 1986, s. 120. 34 Srov. tamtéţ, s. 121. 35 Srov. tamtéţ, s. 121. 36 WHITMAN, Walt. O poesii, národní kultuře a jazyku. Praha: Československý spisovatel, 1956, s. 30. 37 Viz. jeho koncepce účelnosti hudby (kap. I) 38 Srov. WHITMAN, Walt. O poesii, národní kultuře a jazyku. Praha: Československý spisovatel, 1956,s. 32.

14

I přes vášeň a občasnou chaotičnost teoretických textů pojednávajících o smyslu poezie,

jsou patrné pojmy, o které se opírá, stejně jako nelze

přehlédnout filozofickou rovinu těchto pojednání. I kdyţ Whitman píše o konkrétních problémech (někdy aţ naturalisticky pojmenovaných), vţdy tušíme zřetel k obecnému (coţ mimochodem odpovídá opět Aristotelovi). V tomto ohledu se jasně přihlásil k tradici těch svých předchůdců, jimţ nešlo o to, probudit básní pouhopouhé emoce a city, nýbrţ hleděli na to, aby svými básněmi či filozofickými systémy zohlednili ontologický smysl umění a básnictví. „Básně o ţivotě jsou velké, ale musíme mít básně o účelu ţivota, ne pouze v něm samém, nýbrţ i za jeho mezemi.“39

B. Dobový kontext a kritika Přestoţe Whitman není povaţován za básníka spadajícího do romantismu, v mnohém ho právě tento směr konce 18. a průběhu 19. století ovlivnil. Romantismus v některých svých polohách totiţ mohl splňovat jisté Whitmanovi náročné poţadavky na básnictví. Do poezie začala pronikat hudebnost a volnost verše, téma mocné přírody, jazyk se obohacoval o lidovou tvorbu. Jako manifest ideálního romantického básnického díla by se dala povaţovat Wordsworthova předmluva ke druhému vydání jeho Lyrických balad: „(…) Hlavním úkolem, jaký jsem si v těchto básních předsevzal, tedy bylo dodat běţným denním událostem zajímavosti tím, ţe bych v nich, pravdivě a neokázale, sledoval základní zákony naší přirozenosti – především s ohledem na způsob, jakým si ve stavu vzrušení spojujeme jednotlivé ideje. Volil jsem většinou ţivot chudých vesnických lidí“ kde „základní

39

WHITMAN, Walt. Vyhlídky demokracie. Praha: Jan Laichter, 1936, s. 113.

15

pocity existují ve stavu větší prostoty, a proto se o nich dá uvaţovat přesněji (…)“ „Přijal jsem rovněţ jazyk těchto lidí (…) jelikoţ tito lidé dnes a denně vcházejí ve styk s nejlepšími výtvory přírody a odtud původně pochází i to nejlepší z jejich řeči (…)“40

Problém Wordswortha byl ale v nedostatku morálky, často mu bylo vytýkáno, ţe jeho básně jsou pouhým útěkem z reality. Na tuto výtku reagoval nepřekvapivě: V básni „by nemělo být víc morálky neţ v pohádce o kupci z Tisíce a jedné noci, pojídajícím u studně datle a odhazujícím do ně pecky – najednou se vynoří duch a oboří se na řečeného kupce, ţe ho musí zabít, protoţe jedna z pecek vyrazila jeho synovi oko.“41 Whitman

ovšem

oproti

romantickému

a

transcendentálnímu

individualismu zpíval spíše o solidaritě národů. Nebyl to poslední romantik, ale jeden z prvních moderních realistů směřujících od idealismu k materialismu.42 Dá se říci, ţe z romantiků mu byl v tomto ohledu bliţší spíše Karl Wilhelm Friedrich von Schlegel, který sice zpočátku podléhá vlivu Fichtovy nauky o absolutním Já43, snaţil se ale ukázat, ţe umění můţe působit jako zprostředkovatel mezi idealismem a realismem, tj. vyvaţovat estetické a filozofické hledisko.44 Nebylo moţné plně sloučit romantický ideál geniálního tvůrce, jehoţ cílem je spíše lahodit smyslům, a Whitmanům pojem uţitečnosti. I kdyţ bude ještě v dalších kapitolách prokázáno jeho mohutné čerpání z tohoto směru, dalo 40

HRON, Zdeněk. Jezerní básníci. Praha: Mladá fronta, 1999, s. 14. Tamtéţ, s. 163. 42 Srov. WHITMAN, Walt. O poesii, národní kultuře a jazyku. Praha: Československý spisovatel, 1956, s. 21. 43 Já je všechno. Strukturu vědomí poznáváme skrze chápání světa. Poznání přírody je prostředkem k sebepoznání. 44 Srov. CORETH, Filosofie 19. století. Olomouc: Olomouc, 2003, s. 123. 41

16

by se říci, ţe to byla spíše snaha oddělit „zrno od plev“. Většinou se ale k romantizujícím sklonům vyjadřoval takto: „Dnes má (tak zvaný) úspěch v knihách mezi soupeřícími spisovateli, zejména mezi romanopisci, ten nebo ta, kdo vyhoví obyčejnému, plochému průměru, sensační touze po podráţdění, zesměšňování, skandalizování atd. a kreslí pro lidi obyčejné hloubky ducha smyslový, vnější ţivot.“45 Často v jeho kritikách zaznívá hlas opovrhující nízkou literaturou bez přítomnosti invence a snahy o nějaký vyšší cíl. Není jasné, jestli tím zrovna myslí romantismus, nebo dekadenci atd. Spíše opět poukazoval na obecný problém. Whitmanovi se nelíbili ani moderní projevy v podobě magazínů, které v jeho čase vznikaly. Mínil o nich, ţe postrádají jakýkoliv uţitek, snad kromě chvilkového pobavení. Další věcí charakterizující Whitmana v jeho době a vymezujícího ho oproti jiným, a naopak přidruţující ho k jisté skupině intelektuální veřejnosti, je odpor k otrokářství a boj za jeho vymýcení. „V Nové Anglii byli téměř všichni spisovatelé – Emerson, Thoreau, Whitman, Bryant, Lowell a především Whittier – příznivci abolicionismu, zatímco na Jihu většina autorů psala stejně vášnivě a s náboţenským přesvědčením na obranu kultury, které povaţovala otroctví za nezbytné pro své ekonomické i společenské přeţití.“46

Toto by samo o sobě nemuselo být pro relevanci k Whitmanově básnictví a jeho době tak důleţité, kdyby se tato tématika neobjevovala v jeho tvorbě. Jenomţe on nemohl o těchto věcech pomlčet, stejně jako o občanské 45

WHITMAN, Walt. Vyhlídky demokracie. Praha: Jan Laichter, 1936, s. 87. RULAND, Richard. Od puritanismu k postmodernismu : dějiny americké literatury. Praha: Mladá fronta, 1997, s. 175. 46

17

válce a všech závaţných událostech a dějích dotýkajících se Ameriky a lidí v ní ţijících. Obecně lze říci, ţe jeho básně byly tím realističtější, čím bylo téma závaţnější. V básni Opěvuji elektrické tělo (I Sing the Body Electric) sám sebe staví do role pomocníka aukcionáře při draţbě otroka, přičemţ pěje ódu na muţe (a v další pasáţi i na ţenu), jehoţ cena je prakticky nevyčíslitelná: „(…) Gentleman look on

„(…) Pánové, pohleďte na ten

this wonder, / Whatever the bit sof the

zázrak, / Ať jsou vaše podání sebevětší,

bidders they cannot be high enough

nemůže to být dost, / Proto zeměkoule

for it, / For it the globe lay preparing

dlela v přípravách kvintiliony let bez /

quintillions of years without one /

jediného živočicha a rostliny, / Proto

animal or plant, / For it the revolving

vířila souhvězdími a přesně a vytrvale

cycles truly and steadily roll´d (…)―47

se otáčela (…)―48

Lidský „zázrak“ se nemůţe stát přeci předmětem nějaké draţby. Tato perspektiva vývoje vesmíru, jako příčiny vzniku tohoto jedinečného díla – člověka, zesměšňuje a opovrhuje praktikami pojetí lidského těla jako zboţí. Tento humanistický přístup k člověku Whitman velmi oceňoval u Ralpha Waldo Emersona, který tvrdil, ţe člověk je vše. Ještě více patrný odraz reality soudobých Států projevil při psaní DrumTaps (Rány na buben). Válka severu proti jihu otřásala revolučním optimismem a humanismem, nutila americké umělce nastavovat své zemi, která dala vzniknout válce, zrcadlo. V jedné z

básní v této sbírce

ospravedlňuje své rýmy pojednávající o společenském, reálném ţivotě před jistým

Certain

Civilian

(jistým

občanem),

prototypem

nepochopení,

neangaţovanosti a pouhého poţitkářství:

47

WHITMAN, Walt. Leaves of Grass and Selected Prose. New York: The Modern Library, 1950, s. 85. 48 WHITMAN, Walt. Stébla trávy : výbor poesie a prózy. Praha: Naše vojsko, 1955, s. 155.

18

„Did you ask dulcit rhymes from me? /

„Chtěls na mně nasládlé rýmy? /

Did you seek the civilian's peaceful and

Hledals občansky pokojné unylé

languishing rhymes? /

rýmy? / Shledals, že je těžko jít za

Did you find what I sang erewhile so

tím, co jsem dosud zpíval? / Nuže,

hard to follow? / Why I was not singing erewhile for you to follow, to understand-nor am I now; / (I have been born of the same as the war was born, /

já nezpíval, aby ses přidal, abys rozuměl – ani nyní / tak nezpívám / (Jsem z rodu, z něhož se zrodila válka, / Hřmění vojenských bubnů je mi sladkou hudbou, nade

The drum-corps' rattle is ever to me sweet music, I love well the martial dirge, / With slow wail and convulsive throb leading the officer's funeral;) / What to such as you anyhow

vše / miluji smuteční pochod / S táhlým naříkáním a křečovitým duněním v čele / důstojníkova pohřbu); / Co má s tebou společného básník, jako jsem já?

such a poet as I? therefore leave my /

Nevšímej si / tedy mých děl /

works, / And go lull yourself with what

A jdi se ukonejšit tím, čemu

you can understand, and with piano / -

rozumíš, nebo melodiemi / klavíru, /

tunes,For I lull nobody, and you will 49

never understand me.―

Neboť já nikoho nekonejším a ty mi nikdy neporozumíš.―50

Někteří badatelé se proto oprávněně opírají o myšlenku, ţe teprve historický děj v Americe a šíření demokracie udělili básníkovi slovo.51 Proto také jeho dílo tolik myšlenkově nespolupracovalo s romantismem ve směru útěku od reality. Podle Whitmana byly Státy ve stavu, kdy na poli krásné literatury nevykazovaly jediné prvotřídní dílo velkého literáta; deníky a týdeníky měly za cíl pobavit, vzrušit, ukrátit chvíli – to byl fenomén té doby.52

49

WHITMAN, Walt. Leaves of Grass and Selected Prose. New York: The Modern Library, 1950, s. 255. 50 WHITMAN, Walt. Stébla trávy : výbor poesie a prózy. Praha: Naše vojsko, 1955, s. 285. 51 VANČURA, Zdeněk. Walt Whitman: básník demokracie. Praha : Orbis, 1955, s. 56.

19

II. Básníkovo poslání (a)

Poezie pilířem národa

Walt Whitman byl přesvědčen, ţe celý genius starověkého Řecka byl obsaţen v jeho literatuře. Zejména díky řecké literatuře přeţila kultura starověké velmoci po tisíciletí a můţe být právem povaţována za kořen evropského (potaţmo západního) uvaţování. Whitman věřil, ţe kaţdá kultura musí mít vlastní vyjádření, nejlépe prostřednictvím literatury. Jakkoli je národ technicky a mocensky vyspělý, nemá nárok na svůj důstojný post v historii, pokud nerodí schopné literáty, odpovědné vůči jeho jazyku, idejím a náboţenství. Ve Vyhlídkách demokracie to formuloval takto: „Z těch vlivů, které dávají ráz dějinám světa, jsou nápadné, jak vím, smyslům a očím války, vznik a pády dynastií, měnivé pohyby obchodu, důleţité vynálezy, plavba, vojenské nebo občanské vlády, příchod mocných osobností, dobyvatelů, atd. Ty ovšem hrají svou úlohu, ale můţe se dobře stát, ţe jediná nová myšlenka, fantasie, abstraktní princip, i literární styl, odpovídající době, vytvořený nějakým velkým spisovatelem a vrţený mezi lidstvo, způsobí změny, dá vyrůst věcem, odstraní jiné, v měřítku daleko větším neţ nejdelší a nejkrvavější válka nebo ohromující pouze politický, dynastický nebo obchodní převrat.“53

Tato myšlenka odlévala básníkův pojem funkce poezie a promítnula se v jeho kritických postojích k soudobé americké literární společnosti. Ta byla majoritně ovlivněna a prakticky kopírována od anglických vzorů. Svébytný a nově autonomní národ, jakým Amerika jiţ byla54, potřeboval ale své vlastní osobnosti. Několik filosofů, básníků a spisovatelů prvního řádu by podle Whitmana mohlo v podstatě ustálit a dát status náboţenství, výchově, zákonu a 52 53

Srov. WHITMAN, Walt. Vyhlídky demokracie. Praha: Jan Laichter, 1936, s. 87. Tamtéţ, s. 10.

20

sociologii stejně, jak to bylo moţné sledovat v Řecku. Whitman si nesmírně váţil plodů různorodých kultur všech zemí a věků, nebylo pro něj ale akceptovatelné, aby jeho země byla pouhou kulturní kolonií. Kdyby se v Americe objevili dva nebo tři skutečně původní američtí básníci, kteří by byli velcí a slučovali by kulturu ras, vzdálených míst atd., dodali by tím větší kompaktnosti a jednoty mravní, neţ všechny konstituce, zákonodárná a právní pouta.55 Proto také vnímal za zásadní podmínku velké poezie určitou dávku nacionality, která by respektovala a šířila ducha národa. Kdo ale ve své době vnímá básníky jako mravní osobnosti ovlivňující společnost? Kaţdý přeci nenaslouchá básníkům, a kdyţ jim naslouchá, můţe to přijímat pouze jako libá slova, jako pohlazení a rozptýlení. Thomas Stearns Eliot vyjádřil pozoruhodný paradox v účinnosti poezie: „Domnívám se totiţ, ţe je důleţité, aby kaţdý národ měl svou poezii, a to nejen pro ty, kdo z ní mají proţitek (...) ale protoţe poezie je důleţitá jako celek, to znamená i pro ty, kdo poezii rádi nemají.“56 Je to tedy jakási pozoruhodná a téměř nesledovatelná funkce poezie, jevící se z tohoto pohledu skoro jako mravenčí titěrná práce. Ano, básníky jakoţto osobnosti z učebnic literatury zná téměř kaţdý, ale toto nesmírně praktické poslání uchovávání a povznášení kultury kaţdý nevnímá. Eliot téţ poukazuje na nenahraditelnost poezie ţádným jiným médiem umění: „Pozorujeme, ţe poezie se odlišuje od všech ostatních druhů umění významem, který má pro lidi básníkova národa a jazyka a který nemůţe mít pro nikoho jiného.“57 Argumentuje například tím, ţe ţádný román neztrácí při překladu do jiného jazyka tolik, kolik ztrácí báseň. V jazyce totiţ člověk pouze nepíše a nemyslí, ale také cítí. A báseň je nositelem emocí v daleko větší míře neţli próza. Whitmanovi knihy Vyhlídky demokracie a O poesii, národní kultuře a jazyku nás nenechávají na pochybách - jasně deklamují, jak by měla vypadat

54

Deklarace nezávislosti byla ratifikována Kontinentálním Kongresem 4. července 1776 Srov. WHITMAN, Walt. Vyhlídky demokracie. Praha: Jan Laichter, 1936, s. 13. 56 ELIOT, Thomas Stearns. O básnictví a básních. Praha: Odeon, 1991, s. 77. 57 Tamtéţ, s. 77. 55

21

poezie pozitivně ovlivňující národ. Vize, které v těchto knihách představil, přesahovaly meze společnosti i politického uspořádání konce 19. století a nutno podotknout, ţe tyto vize z veliké části zůstaly nenaplněny. Představoval si básníky, kteří budou hlasem a vysvětlením svobody a přitom vyobrazí Ameriku mohutnou a drsnou. Podle Erzy Pounda byl Whitman přesným prototypem této americké drsnosti: „On je Amerika. jeho neotesanost z něj čpí na sto honů, ale právě to je Amerika. (...) Je nechutný. (...) Renesanční humanistický ideál dokonalého člověka či řecký idealismus ho nechávají chladným, je zcela spokojen sám se sebou, takový, jaký je, a je přesným obrazem své doby a lidí.“58

Ve svých vyhlídkách vyslovuje Whitman svou vizi na posílení demokracie kulturou (spíše přání neţli proroctví): „Pravím, ţe se demokracie nikdy nezbaví úskočných námitek, dokud si nenajde a bohatě nevypěstí své vlastní formy umění, básnictví, škol, theologie, přemisťujíc všechno, co je nebo co vzniklo jinde v minulosti, za opačných vlivů.“59 Největší nedostatky amerických básníků jsou podle něj duchovní podřízenost, nedostatek konkrétního a skutečného vlastenectví a přebytek nové estetické nákazy.60 Přitom zmínil Charlese Baudelaira a jeho komentář k modernismu, ţe nezřízená chuť po kráse a umění vede lidi k obludným výstřelkům.61 Whitman se shodoval v potřebě jakési národní literatury se svým současníkem, americkým básníkem Henry Wadsworthem Longfellowem, i kdyţ jejich poezie byla velmi odlišná. Longfellow nerozdával rány, nebyl

58

RULAND, Richard. Od puritanismu k postmodernismu : dějiny americké literatury. Praha : Mladá fronta, 1997, s. 175. 59 WHITMAN, Walt. Vyhlídky demokracie. Praha: Jan Laichter, 1936, s. 6. 60 Tím poukazuje zřejmě na l´art pour l´art (umění pro umění) 61 Srov. WHITMAN, Walt. O poesii, národní kultuře a jazyku. Praha: Československý spisovatel, 1956, s. 21.

22

revoluční ani překvapující. Byl to básník „melodický, dvorný a uctivý“62 (kdeţto Whitmanova ostrá kritika otrokářství a amerického kongresu hraničila s radikalismem; Whitman neustále burcuje, strhuje, neustále čtenáře oslovuje). To například dílo Allena Ginsberga (tvořícího o století později) „bylo v mnoha směrech návratem k Whitmanově vizi a reakcí na ni; snaţilo se postihnout morální úpadek národa a bylo autorovým barbarským křikem rozčarování a bolesti.“63 Slova „národní“, „vyšší“ či „vznešená“ literatura jsou ve Vyhlídkách demokracie akcentovány aţ do pompézních výšin. Tyto (s největší pravděpodobností) úmyslně nadsazené výroky korespondují s ideální rovinou jeho vizí: „Amerika ţádá poezii, která je smělá, moderní, všezahrnující a světová, jako Amerika sama“64 „Radost silného zrna a víra a smysl pro zdraví al fresco, nechť vstoupí do příprav budoucího amerického vznešeného spisovatelství.“65

b)

Básník a duchovní hodnoty

Whitman si uvědomoval velikost své země po stránce geografické i mocenské. Doposud se ale projevovala vyspělost Ameriky pouze po stránce technicko-industriální, materiální. Ale „je tu velká mravní a náboţenská civilizace, která je jediným oprávněním velké civilizace hmotné?“66 Protoţe „dokud se nezmění duch, nemá významu ţádná změna vnější.“67 Amerika uţ si prošla dvěmi důleţitými obdobími, ale to nejdůleţitější má mít ještě před sebou. Za první povaţuje Whitman prohlášení nezávislosti, zavedení společné ústavy a hlasovacího práva. Druhé poté prezentuje jako 62

RULAND, Richard. Od puritanismu k postmodernismu : dějiny americké literatury. Praha: Mladá fronta, 1997, s. 109. 63 Tamtéţ, s. 363. 64 WHITMAN, Walt. Vyhlídky demokracie. Praha: Jan Laichter, 1936, s. 97. 65 Tamtéţ, s. 101. 66 Tamtéţ, s. 20.

23

„fyzickou revoluci“ a myslí tím hmotný blahobyt, bohatství, výrobu, stroje, ţelezo, bavlnu, ţeleznice, ale i odborné knihy, školy, oběh peněz apod. „A nyní alespoň já prohlašuji, nadchází období třetí, vycházející z období předchozích, aby je a všechny učinilo slavnými; ohlašuje se svéráznými projevy ducha, které nabývají vyspělého tvaru, a nezávislou mentalitou v těchto Státech, lišící se od ostatních, expansivnější, bohatší a svobodnější;

to

bude

prokázáno

původními

autory

a

básníky

v budoucnosti, mnoţstvím amerických osobností, muţů i ţen ze všech států, ţádný nevyjímajíc – a vlastními nádhernějšími obrazy a vzrůstem jazyka, písní, oper, řeči, přednášek, architektury (…)“68

Ano, velice to souvisí s tím, co bylo řečeno v předcházející kapitole, ale dotýká se zde uţ filozofičtější roviny, a sice vztahu duše a hmoty. Ač se někteří teoretikové domnívají, ţe Whitman ve Stéblech trávy bojoval především za fyzično, za opomíjené tělo a za kaţdodennost, v kontextu s jeho teoretickými pracemi (ale přece jen i některými básněmi ze Stébel trávy) to spíš ale vypadá jako veliká snaha o rovnováhu těchto dvou entit - těla a duše. Dokazují to i tato slova: „Nesmíme říci ani slova proti skutečné hmotě; ale moudří vědí, ţe se stává skutečnou teprve, kdyţ se jí dotkne cit, mysl.“69 Pro nás je nyní důleţité sledovat texty a básně o důleţitosti duchovního vzmachu, které polemizují s námitkami, pro které byl a je Whitman souzen hlavně za nezřízené, naturalistické popisování tělesnosti. Je totiţ také důleţité sledovat, s jak „nezřízenou úctou“ na druhé straně velebil snad veškeré projevy duchovnosti a náboţenství, zejména v literatuře: „Vrcholem literatury a básnictví bylo vţdy náboţenství – a vţdycky bude. Indická Vedanta, Zarathustrovi Gathas, Talmud Ţidů, Starý zákon,

67

WHITMAN, Walt. Vyhlídky demokracie. Praha: Jan Laichter, 1936, s. 93. Tamtéţ, s. 92. 69 Tamtéţ, s. 79. 68

24

Evangelium Jeţíše Krista a jeho učedníků, díla Platónova, Mohamedův Korán, Edda Snorrova a tak dále aţ na naši dobu k Swedenborgovi a k neocenitelným dílům kantovým a hegelovým – tyto výtvory představují skutečné vrcholy literatury, její výšiny, tyčící se jako velká horstva země: v těchto výtvorech, jedině v takových básních (…) nikdy nechybí tón náboţenský: vědomí tajemství, tušení budoucna, neznáma, boţství, které je všem a nade vším, a postihování boţího záměru; naopak: náboţenský motiv udává tu nepřímo tón všemu.“70

Samozřejmě není moţné chápat podobné výstupy jako nějaké přitakání a povýšení nějakého konkrétního náboţenství. Whitman sám byl ovlivněn spíše kvakery, protestanty a transcendentalisty, nicméně i tyto přijímal velice kriticky. Blahořečení na jakousi náboţenskost v literatuře (i kdyţ tím myslí i filozofické spisy) je nutné chápat spíše jako protiklad k hrubému materialismu a vzmáhající se vědě. Stejně tak je potřeba nahlíţet na jeho skloňování samotných slov „náboţenský“ nebo „boţský“ – myslí tím duchovní, či vznešený jako opak k materiálnímu a povrchnímu. Whitman hledal něco obecného, co by mohly mít všechna náboţenství společné. Ve snaze zachytit toto obecné, co by mohlo spojovat různé náboţenství a kulty, sám vstupuje do role univerzálního uctívače a věřícího v 43. pasáţi básně Song of myself (Zpěv o mně): „I do not despise you priests, all time, the world over, / My faith is the greatest of faiths and the least of faiths, / Enclosing worship ancienit /

„NEPOHRDÁM vámi, kněží všech dob a všech zemí, / má víra je největší z věr a nejmenší z věr, / Zahrnuje starodávný kult i moderní / a všechny

and modern / and all between ancient

mezi starodávným a moderním, /

and modern, Believing I shall come

Věřím, že za pět tisíc let se znovu

again upon the earth after five

70

vrátím na svět, / Čekám na odpověď

WHITMAN, Walt. Vyhlídky demokracie. Praha : Jan Laichter, 1936, s. 107.

25

thousand / years, / Waiting responses

věštců, uctívám bohy, zdravím slunce, /

from oracles, honoring the gods,

Je mi fetišem první skála nebo pařez,

saluting the / sun, / Making a fetich of

mávám kouzelnými / hůlkami v kruhu

the first rock or stump, powowing with

oblí, / Pomáhám lamovi nebo

sticks in / the circle of obis, / Helping

brahmínovi čistit lampy před

the llama or brahmin as he trims the

modlami, / Tančím ulicemi ve fallickém

lamps of the idols, / Dancing yet

procesí, ve vytržení a askesi / přemítám

through the streets in a phallic procession, rapt and / austere in the woods a gymnosophist, / Drinking mead from the skull-cap, to Shastas and Vedas admirant, /minding the Koran, / Walking the teokallis, spotted with gore from the stone and knife, / beating the serpent-skin drum, / Accepting the Gospels, accepting him that was crucified, knowing / assuredly that he is divine, / To the mass kneeling or the puritan's prayer rising, or sitting / patiently in a pew, / Ranting and frothing in my insane crisis, or waiting dead-like till /

v lesích, / Piju medovinu z lebky, obdivuji šastry a védy, uctívám / korán, / Stoupám na obětiště potřísněné krví od kamene a nože, / biju na buben z hadí kůže, / Přijímám evangelia, přijímám onoho, jenž ukřižován, vím, / jistě, že byl božský, / Klečím při mši, vstávám k modlitbě puritána, nebo trpělivě / sedím v kostelní lavici, / Blábolím a slintám pěnu v šílené křeči, nebo čekám / zmrtvělý až mne můj duch vzbudí, / Hledím ven na dlažbu a kraj nebo nad dlažbu a kraj, / Patřím k navíječům zlatého kruhu (…)―72

my spirit arouses me, / Looking forth on pavement and land, or outside of pavement and / land, / Belonging to the winders of the circuit of circuits. (…)―71

71

WHITMAN, Walt. Leaves of Grass and selected prose. New York: The Modern Library, 1950, s. 66-67. 72 WHITMAN, Walt. Stébla trávy : výbor poesie a prózy. Praha: Naše vojsko, 1955, s. 128-129

26

Tato

oslavná

„inkarnace“

Whitmanova

Já

do

nejrůznějších

bohosluţebných obřadů a uctívání symbolizuje protiklad k netečným nevěřícím směřujícím podle něj k zoufalství. Whitman se snaţí „vykřičet“, ţe ţivot ve světě je bezesporu nějakým způsobem boţský a měl by proto být tak ceněn. Literatura, mající toto na zřeteli, plní funkci našeptávání čtenáři širší souvislosti existence, neomezující se pouze na jeho osobní ţivot a proţitky, ale na ţivoty jeho předků i potomků, na příčinnost a následnost, na vědomí nekonečna: „Vyvrcholení a ovoce literárního uměleckého výrazu a konečné oblasti radosti lidské duše jsou v metafyzice, v níţ jsou obsaţena tajemství duchovního světa, duše sama a otázka nesmrtelného pokračování naší bytosti.“73 Stephen Spender formuloval tento účel na básnictví, kdyţ básníkovo poslání ztotoţnil s posláním světce, protoţe „básníkova víra je (…) především mystikou poslání a za druhé vírou ve vlastní pravdu, spojenou s oddaností svému úkolu.“74 Podle něj je poezie souboj, kde člověk nebojuje pouze s lidmi, nýbrţ i s Bohem. Whitman kritizuje formy písemnictví, ať uţ jde o román, magazín, či báseň, které nenaplňují ţádný morální obsah, které nevnímají svou tvorbu jako naplňování jistého poselství, jako například jednoty ducha a těla.

c)

Sjednocení a rovnost

Navazujíce na předchozí poţadavek duchovnosti, můţeme nyní při ohledávání básníkova úkolu přistoupit k jeho vztahu k uspořádání společnosti. Kristus podle něj sdělil v mravně duchovní oblasti lidstvu, ţe kaţdý jednotlivý člověk má absolutní duši – tato skutečnost dává všechna stvoření na stejnou úroveň bez rozdílu v intelektu, ctnosti, a postavení.75 A autor Vyhlídek

73

WHITMAN, Walt. Vyhlídky demokracie. Praha: Jan Laichter, 1936, s. 106. ZÁBRANA, Jan . Jak se dělá báseň. Praha: Československý spisovatel, 1970, Stephen Spender, Jak se dělá báseň, s. 60. 75 Srov. WHITMAN, Walt. Vyhlídky demokracie. Praha: Jan Laichter, 1936, s. 35. 74

27

demokracie také hlásal, ţe doopravdy veliké básnické dílo patří všem bez rozdílů (ţenám, muţům, všem barvám pleti), díky čemuţ je povaţován za básníka demokracie. Bez duchovní změny (jak bylo popsáno v předchozí kapitole) nemá smysl činit změnu vnější, ale kdyţ nemáme jakousi „sociální objednávku“76, jak píše Majakovskij77, je velmi těţké mít vůbec správnou motivaci a směr. A demokratická společnost má své sociální objednávky stejně jako kaţdé jiné uspořádání. Jejím poţadavkem je, aby literatura vycházela z principů náboţenské svobody a občanské rovnosti. V básni One's-self I sing (O sobě zpívám) Whitman v podstatě sděluje své představy o demokracii a vypisuje její podstatu:

„One's-self I sing, a simple separate person, / Yet utter the word Democratic, the word En-Masse. / Of physiology from top to toe I sing, / Not physiognomy alone nor brain alone is worthy for the Muse, I / say the Form complete is worthier far, / The Female equally with the Male I sing. / Of Life immense in passion, pulse, and power, / Cheerful, for freest action form'd under the laws divine, / The Modern Man I sing.―78

„O sobě zpívám, o prosté jednotlivé bytosti, / Ale pronáším slovo demokratičnost, slovo En Masse. / O tělesnosti od hlavy k patě zpívám, / Ne jenom výraz tváře, ne jen mozek je hoden Musy, / pravím, že celá bytost je daleko cennější, / O ženě stejně jako o muži zpívám. / O životě nesmírném ve vášni, tepu a síle, / Radostném, svobodném, stvořeném podle zákonů božích, / O moderním člověku zpívám.―79

76

MAJAKOVSKIJ, Vladimir Vladimirovič. Jak dělat verše. Praha: Československý spisovatel, 1951, s. 16. 77 Tím nemá být demonstrována podobnost mezi Whitmanem a Majakovským. 78 WHITMAN, Walt. Leaves of Grass and selected prose. New York: The Modern Library, 1950, s. 3. 79 WHITMAN, Walt. Stébla trávy : výbor poesie a prózy. Praha: Naše vojsko, 1955. s. 63

28

Jednota jedince se společností, muţe s ţenou a moderního člověka s ţivotem dle zákonů boţích. Podobných

explicitních vyjádření způsobu

rovnosti nalezneme ve Stéblech trávy nespočet. Některé více, některé méně utopické. To pramenilo mimo jiné z dvou rovin demokracie, jak nad ní uvaţoval. Jeden byl ryze praktický a reálný, fungující jako politickospolečenský systém rovnosti a ten druhý lze charakterizovat jako utopický model demokracie. V utopickém pojetí viděl nekončící prapůvodní rovnováhu matérie a ţivota.

d)

Civilismus

Optimismus vycházející z cítění prahu nového světa čerpajícího z duchovních kořenů a technických i společenských revolucí dával vzniknout nejrůznějším směrům a hnutím v literatuře. Jedním z nich byl civilismus. Mezi hlavní aktéry vdechnuvší tomuto uměleckému směru ţivot a motiv je počítán Whitman právě pro své opěvování technického pokroku a hodnocení sociálních otázek ve smyslu rovnosti lidských moţností a práv, a to s realistickou básnickou dikcí.

I kdyţ si Whitman ponechal jistý transcendentalistický

mystický přístup, tajemné hodnoty ţivota nakonec nalézal v tom, co přímo cítil a viděl.80 Dával si zdánlivě protichůdný cíl najít estetické vyjádření, které by spojilo básníka s obyčejným ţivotem lidu.81 Probuzení sociálních otázek, odvrat od dekadentní bezvýchodnosti a snaha o nadosobní předmětnost formulovaly celý směr civilismu.82 To, proč je také Whitman povaţován za budovatele civilismu, je „civilní“ cítění, kdy usiloval, jakoţto básník-dělník83, aby literatura odhlédla od vybraných salónů a přihlédla k dělníkům a obyčejným lidem, protoţe demokratický spisovatel je ten, kdo ničí staré mezníky pýchy a módy; povznáší 80

Srov. RULAND, Richard. Od puritanismu k postmodernismu : dějiny americké literatury. Praha : Mladá fronta, 1997, s. 128 81 Srov. tamtéţ, s. 164. 82 Srov. VLAŠÍN, Štěpán. Slovník literárních směrů a skupin. Praha: Panorama, 1983, s.32.

29

ty, kteří dlí nízko, a poniţuje ty, kteří jsou vysoko.84 Oslava práce obyčejných lidí zaznívá v A song for Occupations (Zpěv pro zaměstnání): „A song for occupations! / In the labor of engines and trades and the labor of fields I find / the developments, / And find the eternal

„Zpěv pro zaměstnání! / V práci strojů a řemesel, v práci na polích nacházím vývoj / A nacházím věčný význam. (…)

meanings. (…)

Dále jde sám autor jako příklad, jak by si měl člověk sám sebe váţit, ať uţ je jeho postavení jakékoli: „(…) Neither a servant nor a master I, / I take no sooner a large price than a

„(…) Nejsem ani sluha, ani pán, / Nepřijímám vysokou mzdu dřív

small price, I will have my / own

než malou, dostanu svoje, / ať mne

whoever enjoys me, / I will be even with

používá kdokoli, / Budu rovný vám

you and you shall be even with me.

a vy budete rovni mně. (…)―

(…)―

A odůvodňuje to tím, ţe vzhledem k nezměnitelným věcem (uvádí nesmrtelnost, myslí ale nejspíše to, ţe všichni jsme stejně smrtelní) stojíme na stejné úrovni: „(…) Or from frivolity or impotence,

„(…) Z rozmařilosti či nemohoucnosti

or that you are no scholar and /

nebo proto, že nejsi učenec /

never saw your name in print, /

a nikdy jsi nespatřil své jméno

Do you give in that you are any

vytištěno, / Připouštíš snad,

less immortal?―85

že jsi méně nesmrtelný?―86

83

Whitman velikou část svého ţivota pracoval jako řadový dělník a byl na to patřičně hrdý. Srov. WHITMAN, Walt. O poesii, národní kultuře a jazyku. Praha: Československý spisovatel, 1956, s. 21. 85 WHITMAN, Walt. Leaves of Grass and Selected Prose. New York: The Modern Library, 1950, s. 169-170. 86 WHITMAN, Walt. Stébla trávy : výbor poesie a prózy. Praha: Naše vojsko, 1955, s. 227-228 84

30

V této a podobných básních se vypořádává s estetickým a sociálním problémem továrního prostředí a průmyslového ţivota, kdy byl člověk uvrhnut do podivného mechanického světa daleko od přírody. Ve Vyhlídkách demokracie zastřešil své sociální cítění konstatováním, ţe vlivy bohatství jsou stejně znemravňující jako chudoba.87 Moderní básník musí mít toto na zřeteli, ale zároveň nesmí apriori odvrhovat vědu a pokrok. Whitman, ovlivněný Goetheovou myšlenkou vzestupného pokroku,88 věřil, ţe technický a společenský vzestup se má šanci uskutečnit a můţe být reálný (nikoli relativní - pokrok pro pokrok). Dalším tématem civilismu objevujícím se ve Whitmanově tvorbě, a skrze které ovlivnil některé své následníky, bylo spatřování krásy v obyčejných, kaţdodenních činnostech a předmětech, coţ opět pramenilo ze snahy vyváţení uměle vytvořené „salónní“ vznešenosti s vznešeností přirozenou, původní. Whitmanem velmi ovlivněný a civilizmus propagující S. K. Neumann zachytil fenomén zdánlivé obyčejnosti takto: „Děj jednoduchý a prostý, věc na pohled všední a nezajímavá jsou pro moderního básníka stejně obdivuhodny, ba následkem reakce na vtíravost gest slavnostních snad obdivuhodnější neţ děje a věci výlučné, vzácné a vybrané.“89 Tyto předměty kaţdodennosti slouţí tedy jako jakýsi protiklad k rádoby vznešeným projevům básnictví, které „obyčejností“ a „průměrností“ opovrhují. Pro tuto programovou úlohu tedy není divu, „ţe se nám přes prostotu a všednost svou zdají hodny toho, aby se stali součástkou obrazového bohatství básníků.“90 87

Srov. WHITMAN, Walt. Vyhlídky demokracie. Praha: Jan Laichter, 1936, s. 120. Srov. VANČURA, Zdeněk; Slovník spisovatelů : Spojené státy americké. Praha: Odeon, 1979, s. 675. 89 NEUMANN, ST. K. . O umění. Praha: Československý spisovatel, 1958, s.109. 90 Tamtéţ, s. 109 88

31

Jistě zde slyšíme ozvěny Whitmana, nicméně u něho samotného se vţdy i ta nejnepatrnější věc můţe stát znenadání nositelem přesahu, který směřuje opět někam dál. Zde, v 30. oddílu Song of myself jsou VŠECHNY věci prezentovány jako nosné pro ontologické zkoumání pravdy: „All truths wait in all things, / They neither hasten their own delivery nor resist it, / They do not need the obstetric forceps of the surgeon, / The insignificant is as big to me as any. (…)―

„VŠECHNY pravdy čekají ve všech věcech, / Nepospíchají se svým zrozením, ani mu nebrání, / Nepotřebují porodní kleště; / Nepatrné je mně veliké jako cokoli. (…)―

A dále v oddíle 31. pracuje s velikostí a malostí nejenom metaforicky, ale i doslovně. Vyskytuje se zde také motiv „stébla trávy“, za jehoţ pouţitím zrovna v této souvislosti můţeme moţná vidět poukaz na smysl celé této sbírky: „I believe a leaf of grass is no less than the journey work of the stars, / And the pismire is equally perfect, and a grain of sand, and the / egg of the wren, / And the tree-toad is a chef-d'oeuvre for the highest, / And the running blackberry would

„VĚŘÍM, že stéblo trávy není míň než denní dílo hvězd / A mravenec je stejně dokonalý a zrnko písku jako vajíčko / střízlíka / A rosnička je mistrovským dílem všemohoucnosti / A všední ostružina byla by ozdobou nebeských síní /

adorn the parlors of heaven, /

A nejútlejší sval mé ruky se

And the narrowest hinge in my hand

vysměje každému soustrojí /

puts to scorn all machinery, / And the cow crunching with depress'd head surpasses any statue, / And a mouse is miracle enough to

A kráva žvýkající se skloněnou hlavou předčí každou sochu / A myš je zázrak dost veliký, aby zamrazilo sextiliony nevěřících

32

stagger sextillions of infidels. (…)―91

(…)―92

Zřejmá tendence shromaţďovat do jednotlivých básní mnoţství metafor, ale i doslovných výrazů jednoty, můţeme hodnotit jako vůdčí myšlenku Stébel trávy, která je ještě podtrţena v teoretických textech. Byl to „(…) jednotící zpěv vzniklý splynutím ega a společnosti, lidí a krajiny, muţů a ţen, smrti a ţivota, osobního proţitku a historického poslání.“93 Civilizační optimismus projevující se v literatuře vystřízlivěl po 1. světové válce. Typickým příkladem je Eliotova Pustina, kde podal obraz člověka opuštěného přírodou, vyrostlého v umělém a zmechanizovaném prostředí velkoměsta.94

91

WHITMAN, Walt. Leaves of Grass and Selected Prose. New York: The Modern Library, 1950, s. 49. 92 WHITMAN, Walt. Stébla trávy : výbor poesie a prózy. Praha: Naše vojsko, 1955, s. 105 93 RULAND, Richard. Od puritanismu k postmodernismu : dějiny americké literatury. Praha: Mladá fronta, 1997, s. 62. 94 Srov. VLAŠÍN, Štěpán. Slovník literárních směrů a skupin. Praha: Panorama, 1983, s.33.

33

III.

Whitmanovo odmítnutí „l'art pour l'art“ Polohy uţitečnosti poezie, kam ji směřoval Whitman ve své poezii i

kritických dílech, vypovídají především o jiných funkcích, neţ ryze estetických. Doopravdová poezie se podle něj neobejde bez velikých témat a smyslů, stejně jako se bez toho neobejde skutečný lidský ţivot. Je moţné namítnout, ţe v tomto ohledu Whitman aţ příliš lpěl na obsaţnosti poezie (coţ způsobilo v cíli volný verš a s ním prozaizaci). Můţeme se ale domnívat, ţe to bylo do jisté míry zapříčiněno odporem k přemíře básnických projevů, pracujících se záměrem vzbudit krásu bez jakéhokoli hlubšího smyslu. Umění mající za svůj jediný účel vzbudit estetický efekt zastřešil pod pojem l´art pour l´art (umění pro umění) Théophile Gautier95. Ale za opravdového otce těchto postojů je povaţovaný Edgar Allan Poe. Byl to Whitmanův protiklad jak v poezii, tak v literární kritice. Poe popíral objektivní kritéria krásy a přijímal za kritéria poesie novost, originalitu, vynalézavost, tvoření a vytváření krásy.96 Cílem básně je u něj potěšení, nikoli pravda. Takto tedy předběhl poţadavky formalismu a dekadence; bylo to odmítnutí klasické aristotelské tradice.97 Whitman

oproti

němu

zdůrazňoval

krásu

všedního

ţivota

a

společenskou funkci poezie, nicméně v jeho době převládal poeovský náhled. Poe ve svých kritikách nezmiňuje přímo Whitmana, ale naráţí na Wordswortha. Ten prý si myslí, ţe konečným cílem poezie je poučování,98 Poe tvrdí, ţe smyslem poezie je blaţenost (ve smyslu radosti): „(...) ten, kdo se raduje více prospívá svým bliţním, neţ ten, kdo poučuje, poněvadţ účel je blaţenost, radost je uţ dosaţením konce, kdeţto poučení 95

Théophile Gautier (1811 – 1872) byl francouzský spisovatel, básník, dramatik a kritik. Srov. WHITMAN, Walt. O poesii, národní kultuře a jazyku. Praha: Československý spisovatel, 1956, s. 7. 97 Tamtéţ, s. 7. 98 V kapitola Dobový kontext a jeho kritika naopak naráţím na jeho nedostatek mravnosti. 96

34

toliko navádí jak ho dosíci. (...) Pak nikterak nenahlíţím, proč naši metafysičtí básníci by se měli tak honosit uţitečností svých děl, leda ţe by chtěli vzdělávat se zřetelem k věčnosti, v kterémţto případě upřímná úcta k jejich zboţnosti mi nedovoluje, abych vyjádřil své opovrţení nad jejich soudy.“99

Jako protiklad k Poeově výtkám k poezii Wordswortha zní esej Význam Edgara Poea od Whitmana, kde se vyjadřuje k jeho nemorálnosti a morbiditě: „Poeovi verše téměř zcela postrádají nejzákladnějších morálních zásad, reality a jejího hrdinství, či prostých hnutí srdce. Vyznačují se silnou schopností vytvářet formální a abstraktní krásu s nadbytkem umění rýmu, nenapravitelným sklonem k ponurým námětům, démonickým spodním podtónem za kaţdou stránkou – a v souhrnu pravděpodobně patří k oněm elektrickým světlům krásné literatury, která září a oslňují, ale nehřejí.“100

Elegantní metaforou elektrického světla, které nehřeje, Whitman naráţí na vyumělkovanost a chorobnou vynalézavost, kterou nemohl snést stejně jako nemorální krásu a morbiditu. Povaţoval to za popření „(…) věčných a demokratických hodnot, těla, země, moře, pohlaví a všeho podobného.“101 Zkrátka poţadoval, aby bylo v poezii něco z „věčné mravnosti“ a to u Poea nespatřoval. Odkazoval se na slova literárního kritika Sainte Beuveho, povaţujícího za dokonalou báseň tu, která nejvíce popohání čtenáře k tomu, aby sám básnil a uvaţoval, a ne báseň nejlépe sloţenou.102 I Whitmanův největší duchovní vzor Emerson uvaţoval v tomto duchu. Tvrdil, „ţe bychom literatuře měli k dobru přičítati mnohem více neţli holé

99

POE, Edgar Allan. K podstatě básnictví : literární essaye. Praha: Rudolf Škeřík, 1928, s.73. WHITMAN, Walt. Stébla trávy : výbor poesie a prózy. Praha: Naše vojsko, 1955, s. 401402 101 Tamtéţ, s. 403. 102 Srov. WHITMAN, Walt. O poesii, národní kultuře a jazyku. Praha: Československý spisovatel, 1956, s. 66. 100

35

slovo, jeţ nám podává.“103 Emerson uctívá Wordswortha kvůli jeho snaze proniknout v jeho básních k něčemu vyššímu, neţ k vědomému myšlení.Všem velikým básníkům přičítá společnou vlastnost: „moudrost lidství“, jeţ převaţuje všechny jejich projevy. „Moudrost lidství“ je tou nejmoudřejší částí Shakespeara a Miltona, oni jsou totiţ svobodní básníci, kteří si dovolují vylíčit duši a „duše jest moudřejší neţli její vědomost, moudřejší neţli všechna její díla.“104 Enzensberg105 naopak odmytizování básníka jako hlásné trouby Boţí povaţuje za Poeovu přední pozitivní vlastnost.106 Poe sám vnímá básnictví především jako projev vášně, ne jako jakési médium pro předání vědomostí, či poselství: „Vůči chytráctví, které by chtělo učinit básnictví studiem, nikoli vášní – metafysikovi přísluší rozumovat, ale básníkovi se vzbouřit.“ 107 „Báseň podle mého mínění je protiva vědeckého díla, poněvadţ jejím předmětem je přímo radost, ne pravda.“ 108 Whitman se ale spojení literatury a vědy neobával109, naopak ji vyţadoval. Chtěl, aby literatura nezobrazovala pouze povrch ţivota a nevyhovovala pouze „dobrému vkusu“. Je potřeba literatury náboţenské, v souladu s vědou... takové, která by byla podkladem pro ţivot.110 Další pojmy oddělující diametrálně oba básníky byly Poeův „smutek“ a Whitmanův „zpěv radosti“. Ačkoli Poe píše, ţe předmětem básně je „přímo radost“, a „jediným plnoprávným oborem poezie je krása“111, dodává, ţe

103

EMERSON, Ralph Waldo; Příroda a duch. Praha: Jan Laichter, 1927, s. 164. Tamtéţ, s. 167 105 Hans Magnus Enzensberger (1929) je německý básník, spisovatel, překladatel, publicista a dramatik. 106 ZÁBRANA, Jan . Jak se dělá báseň. Praha: Československý spisovatel, 1970, Hans Magnus Enzensberger, Vznik jedné básně s. 106. 107 POE, Edgar Allan. K podstatě básnictví : literární essaye. Praha : Rudolf Škeřík, 1928, s.73. 108 Tamtéţ, s. 76. 109 I kdyţ v kapitole Básník a duchovní hodnoty je demonstrována Whitmanova obava z vědeckého vzmachu bez duchovního podkladu. 110 Srov. WHITMAN, Walt. Vyhlídky demokracie. Praha: Jan Laichter, 1936, s. 22. 111 ZÁBRANA, Jan . Jak se dělá báseň. Praha: Československý spisovatel, 1970, Edgar Allan Poe – Filosofie básnické skladby, s. 15. 104

36

smutek je „ze všech básnických tónů nejoprávněnější“112, protoţe krása dojímá citlivou duši k slzám. Krása je pro něj účinek, nikoli vlastnost. Dále se zmiňuje ve své eseji Filosofie básnické skladby o důvodu, proč dosadil do básně Havran právě havrana. Bylo to kvůli celkovému dojmu, k navození ponuré atmosféry. Ke své koncepci spojení krásy a smutku uvádí snad nejvíce kontrastní příklad: „smrt krásné ţeny je nesporně nejbásničtějším námětem na celém světě.“113 Smrt je tedy nejbásničtější motiv, pokud se spojí s krásou. The Good Grey Poet ale vidí smysl radosti a krásy básně v něčem jiném. Smrti jakoţto tématu se nevyhýbal, ale měl daleko k její oslavě jako nejestetičtějšího námětu. Radovat se má smysl ze své existence na světě, ze své jedinečnosti a z bezstarostného putování ţivotem ke smrti, jak lze sledovat zde: „A Song of Joys „O to make the most jubilant song! /

„Zpěv radostí „Ó vytvořit nejkrásnější zpěv! /

Full of music--full of manhood,

Plný hudby – plný mužství, ženství a

womanhood, infancy! (…) O the joy

dětství! (…) Ó radost mého ducha –

of my spirit - it is uncaged - it darts

není v kleci – vyráží jako blesk! /

like lightning! / It is not enough to

Nestačí mít tuto zeměkouli

have this globe or a certain time, /

nebo nějaký čas, / Chci tisíce

I will have thousands of globes

zeměkoulí a všechen čas. (…)Ó mít

and all time. (…) O to have life

odtud život básní nových radostí! /

henceforth a poem of new joys! / To dance, clap hands, exult, shout, skip, leap, roll on, float on! (…)―114

Tančit, tleskat, jásat, křičet, poskakovat, skákat, valit se, / plynout dál (…)― 115

112

Tamtéţ, s. 16. Tamtéţ, s. 17. 114 WHITMAN, Walt. Leaves of Grass and Selected Prose. New York: The Modern Library, 1950, s. 141-147. 115 WHITMAN, Walt. Stébla trávy : výbor poesie a prózy. Praha: Naše vojsko, 1955, s. 201209 113

37

Poe si neváţil romantického zboţšťování ani jakéhokoli pokusu o nějakou sociální účelnost explicitně vyjádřenou. „Právě přemírou náznakového smyslu, při níţ se ze spodního proudu tématu stává proud svrchní, proměňuje se takzvaná poezie takzvaných transcendentalismů v nejvyčichlejší prózu.“116 A u Whitmana docházelo poměrně k mohutné prozaizaci právě kvůli podřízení formy obsahu. Poe jakoţto otec l´art pour l´art a praotec formalismu přistupoval k poezii nesmírně „inţenýrsky“. Chtěl vysvobodit, odmytizovat vznik básně od romantické „Boţí inspirace“. Tato, dá se říci realistická, pohnutka

vedla

chladnokrevnému Whitmanova

ale

dle

vytváření

realistická

mnohých, věcí

pohnutka

pro

i

dle

Whitmana,

samoúčelnou

spočívala

v tom

k racionálně

líbivost.

Kdeţto

podřízení

formy

realistickému obsahu. To, co povaţoval Poe za nejdůleţitější, skladbu a formu básně, Whitman vyuţíval a přizpůsoboval poselství, které chtěl za kaţdou cenu, i za cenu rozkladu metrické formy, sdělit. V Havranovi Poe dokazuje, ţe jeho dílo není inspirované náhodou ani intuicí – celé dílo šlo krok za krokem aţ k závěru.117 Stébla trávy se svou organickou strukturou naopak, i kdyţ mnohokrát přepisované, jeví větší míru intuitivní rozvolněnosti neţ nějaké propočítanosti. Whitman stál na druhé straně. On chápal náboţenskou literaturu – hebrejskou bibli, indické eposy apod. za odmítnutí umění pro umění.118

116

ZÁBRANA, Jan . Jak se dělá báseň. Praha: Československý spisovatel, 1970, Edgar Allan Poe – Filosofie básnické skladby, s. 24. 117 Srov. tamtéţ, s. 13. 118 Srov. WHITMAN, Walt. O poesii, národní kultuře a jazyku. Praha: Československý spisovatel, 1956, s. 17.

38

IV. Whitman a transcendentalismus Rozevřeme-li Stébla trávy téměř v kterékoli části a začteme-li se, nevyhnutelně na nás začne působit jakási magnetizující síla, která čiší z Whitmanových rozlehlých veršů. Ty do sebe pojímají vše, snaţí se obsáhnout celý kosmos včetně čtenáře i autora samotného. Whitmanova urputná snaha pojmout vše a nic nevynechat, vedla k několikerému předělávání a doplňování týchţ veršů, k dodatečnému rozvětvení na další a další periférie skutečnosti, které nemohl při svém přesvědčení opomenout. Dojem této „černé díry“, která vše přitahuje, je velice intenzivní (na rozdíl od opravdové černé díry ale také velice pozitivní). Pramení to pravděpodobně z jeho proţívání světa, zakotveného v osobnosti, tíhnoucí k obyčejným věcem stejně jako k věcem výjimečným. Právě tato nesporná tendence ho také přimknula k transcendentalismu119, který se mu stal zpočátku hnacím motorem, dost moţná posledním důvodem, proč začít psát básně. Transcendentalista William Ellery Channing napsal: „Poesii proniká pravda, ţe krása není obmezena na věci vzácné, nové, vzdálené (…), ale ţe je jí hojně na obyčejné zemi a obloze.“120 Whitman spatřoval krásu ve všem, protoţe vše je odrazem světa duchovního. Platónský Mýtus o jeskyni121 nabral v jeho básních takových výrazů a významů, které ve svém důsledku paradoxně počaly později jeho poezii a transcendentální nauku oddělovat. Začaly se rozcházet v tom, co vše můţe a co by nemělo být obsahem básně.

119

Filozofie transcendentalismu, nazvaná podle transcendentálního idealismu I. Kanta, byla romantickou reakcí na osvícenský senzualismus a navazovala na anglické stoupence německého klasického idealismu (T. Carlyle a S. T. Coleridge). 120 WHITMAN, Walt. O poesii, národní kultuře a jazyku. Praha: Československý spisovatel, 1956, s. 218. 121 Co vidíme a pokládáme za skutečné, jsou jen stíny pravých věcí.

39

Ralph Waldo Emerson, nejvýznamnější osobnost transcendentálního hnutí, měl bezpochyby na básníka velevýznamný vliv. Whitman v něm nalezl potřebnou podporu po prvním vydání Stébel trávy. Emerson jako jeden z prvních veřejně přiřknul tomuto básnickému dílu hodnotu. Asi od málokoho by to Whitmana mohlo potěšit více, vţdyť bývalý pastor a posléze básník a kritik

na

něj

nesmírně

zapůsobil

svou

filozofií.

V Emersonově

transcendentálním idealismu, jehoţ zdroje lze nalézt v Platonovi, Plotínovi, Sv. Augustinovi, Tomáši Kampském Swedenborgovi, Goethovi, Montaigovi, Oeggerovi… v perské i indické literatuře 122, nalezl básník nesmírnou studnici hodnot, s kterými se mohl výrazně ztotoţnit. Tento Emersonův idealismus, respektujíc své zdroje, měl za cíl aktualizovat a reformovat lidskou duchovnost jako celek. Nový člověk v novém světě má právo i na novou poezii a náboţenství. Máme právo hledět svýma očima na svět. Tento respekt tradice kombinovaný s pocitem nutnosti vytvářet nové formy pro nového člověka je pro Whitmana i Emersona nesmírně charakteristický. Emerson dával mladým básníkům za vzor Danta, aby se naučili čerpat z kaţdodennosti.

Whitman měl zase tomuto odpovídající

představu o americkém básníkovi: „Američtí básníci musí v sebe pojmout staré i nové, neboť Amerika je rod všech rodů. Pěvec z jejich řad musí být souměřitelný s národem.“123 Všichni lidé jsou podle Emersona v jisté míře zapojeni do koloběhu krásy ve světě. Milování této krásy se u lidí projevuje vkusem, a snaha o tvorbu krásy se projevuje v umění. Umělecké dílo nám poodkrývá veliké tajemství světa. Je to „výtah nebo výpis světa“124. Termín „výpis světa“ zní poměrně mechanicky, strojově. Můţeme si ho spojit poměrně úspěšně s Whitmanovou

122

Srov. EMERSON, Ralph Waldo; Příroda a duch. Praha : Jan Laichter, 1927, s. 16. Srov. WHITMAN, Walt. O poesii, národní kultuře a jazyku. Praha: Československý spisovatel, 1956, s. 43. 124 EMERSON, Ralph Waldo; Příroda a duch. Praha: Jan Laichter, 1927, s. 21. 123

40

technikou tzv. katalogů.125 Ve Zpěvu o mně se to týká kupříkladu pasáţe o víře, kde je viditelná snaha o sjednocení všech náboţenství všech dob a všech zemí126do jedné básně, nebo úseku, kde se „vtěluje“ hned do několika osob najednou, přitom kaţdá z nich je záměrně z jiné části Ameriky. Hned je Yenkee, hned muţ z Kentucky, hned Kanaďan, nebo muţ z texaského ranče, nebo „ţák nejprostších, učitel nejduchaplnějších.“127 Krása je podle Emersona dokonalost a harmonie. Ty nalézá v přírodě. Dodává ale, ţe nic není krásné samo o sobě. Jednotlivý předmět je esteticky hodnotný, pokud poukazuje na všeobecnou přítomnost krásy. Umělcem, v našem případě básníkem, potom prozařuje na tento svět, který existuje pro duši, aby uspokojoval touhu po kráse. Whitman, jakkoli je oddán přírodě, nepřeceňuje její vliv na poezii. Zákony poezie totiţ ustavuje člověk, nikoli příroda. „Nikoli makrokosmos ale mikrokosmos.“128 Revitalizace duchovnosti a nalezení sebe sama v novém světě, to byly zcela základní hodnoty uznávané Emersonem, Thoreauem, Fullerovou a dalšími. Tato jejich snaha, vtisknutá do transcendentálního hnutí, velice zaujala a inspirovala i Whitmana. Alespoň tedy z počátku. Uţ výše je poukázáno na postupné ochlazování tohoto vztahu. I kdyţ Emerson u Whitmana obdivoval motivy kaţdodennosti, demokracie a nevšední duchovnosti, nemohl strávit některé

aţ

přílišné

libování

v porušování

tabuizovaných

témat.

Transcendentalisté jednoduše nemohli „posvětit“ tak odváţnou, aţ barbarsky odhalenou tělesnost v jeho básních. Obzvláště v básni I Sing the Body Electric (Opěvuji tělo elektrické), vidíme smysl pro detail a nespoutanou vášeň ve snaze zachytit ţenu a muţe 125

V těch se často objevuje, ve snaze popsat veškerenstvo a nic nevynechat, určitý vypisující princip. Básně bývají často sloţeny jakoby z katalogu jednotlivostí v daném tématu. Toto vypisování partikulárních subjektů udává autorovu originální dikci a napomáhá mu to pojmout celek, jako souhrn zdánlivě bezvýznamných subjektů. Snaţí se nám tím rozevřít obzory a pochopit souvislosti tam, kde chce, abychom je spatřovali. Více v kapitole Katalogy. 126 Viz. kap. Básník a duchovní hodnoty 127 WHITMAN, Walt. Stébla trávy : výbor poesie a prózy. Praha: Naše vojsko, 1955, s. 88 128 Srov. WHITMAN, Walt. O poesii, národní kultuře a jazyku. Praha: Československý spisovatel, 1956. s. 70.

41

v jejich tělesnosti i duchovnosti zároveň. Moţná právě i kvůli básníkově tendenci nabourávat témata, které byly v jeho době předmětem studu a pohrdání, je v této básni kladen takový důraz na tělesnou stránku člověka: „And if the body does not do fully as much as the soul?

„A co když tělo není stejně tolik jako duše?

And if the body were not the soul, Chat is the soul? (…)

A co když tělo není duší, co je potom duše? (…)

Hair, bosom, hips, bend of legs,

Vlasy, ňadra, boky, oblost nohou,

negligent falling hands all diffused,

nedbale pokleslé rozpřažené ruce,

129

mine too diffused―

moje rovněž rozpřažené―130

I kdyţ pointa básně je především o vztahu duše a těla, coţ by ze strany transcendentalistů bylo, jako takové, akceptovatelné, přílišné katalogizující vypisování jednotlivých intimních částí těla uţ povaţovali za poněkud zvrhlé a neodpovídající jejich dualistickému131 pojetí. Sám Whitman říkal, ţe jeho zpěv je písní nepokryté pohlavnosti, aţ ţivočišnosti - právě to ho odlišovalo od transcendentalistů. Emerson se ho pokoušel přesvědčit, aby omezil sexualitu svých básní – marně. Whitman argumentoval tím, ţe příroda je nahá a on byl také.132 Bylo nutné uvézt tento vliv transcendentalismu na Whitmanův filozofický i básnický vývoj, aby bylo moţné lépe pochopit, čeho se přidrţoval při své cestě za tak neobvyklým a dosud neviděným básnickým vyjádřením. Na

129

WHITMAN, Walt. Leaves of Grass and selected prose. New York: The Modern Library, 1950. s. 38 130 WHITMAN, Walt. Stébla trávy : výbor poesie a prózy. Praha: Naše vojsko, 1955. s. 149154 131 Transcendentalisté odvrhovali morální relativismus, byla u nich jasná hranice mezi tělesností a duší..

42

dotaz Johna Townsend Trowbridge, jestli by Whitman vůbec nalezl sám sebe nebýt Emersona, odpověděl: „Ano, ale trvalo by to déle (...) Já jsem bublal, bublal, bublal; Emerson mně ale uvedl do varu“.133

132

Srov. RULAND, Richard. Od puritanismu k postmodernismu : dějiny americké literatury. Praha: Mladá fronta, 1997, s. 164. 133 TROWBRIDGE, John Townsend . Reminiscences of Walt Whitman. The Atlantic Monthly. February 1902, 89, s. 163-175. Dostupný také z WWW: http://www.theatlantic.com/past/docs/unbound/poetry/whitman/walt.htm.

43

V. Transformace básnické struktury Odpověď na otázku priority mezi obsahem a formou je u Whitmana více neţ zřejmá. Víme-li, jaký měl básník názor na poslání umělce a poezie, není vskutku těţké odvodit, jaký cíl měl jeho rozlehlý zpěv. Vţdyť dynamika poesie a vztah mezi obsahem a formou patří k ústředním otázkám jeho kritik. Přitom v obou kategoriích se mu podařilo dosáhnout velkého vývoje. Obsah byl evidentně nadřazen, ale nevídaného a pro hodně umělců a kritiků důleţitějšího pokroku se mu podařilo dosáhnout právě v oblasti formy, tedy v otázce, jak zobrazit své obrazy, asociace – obsah. Okázalou otevřeností a upřímností, s nimiţ přistupoval k veškeré své tvorbě, se mu dařilo zachycovat jak své okolí, tak i sebe sama, a to v podivně rozvolněném, zdánlivě nerytmickém verši. Pro pochopení důvodu, proč vznikl volný verš jako forma výrazu jeho myšlenek, je nutné nejprve probádat Whitmanův vztah k jazyku jako takovému a dalším, ještě nezmíněným elementům, které vznik této zvláštní rozvolněné formy podnítili.

A.

Bard a jazyk

Autorka knihy Tradition and Innovation in Free Verse Enikö Bollobás134 vystihuje vztah Whitmana k jazyku z pohledu jeho sociálněspolečenských úmyslů, a sice tak, ţe Whitmanova koncepce jazyka nejlépe odráţí tyto jeho úmysly. Jako básník pociťoval zodpovědnost za společenské vlastnictví jazyka. Pro něj byl jazyk medium i prostředek; trval na tom, ţe úkol básníka je ve vybudování nebo zachování jeho společnosti, a to skrze jazyk. Aby mohl toto básník konat, musel nejprve přizpůsobit jazyk této své společnosti. To nemělo pouze (jak by se mohlo zdát) prvoplánový účel 134

Vedoucí katedry amerických studií na Eötvöse Lorand University.

44

srozumitelnosti, ale také jakési vstřícné podání ruky – první krok ze strany básníka ve směru k „obyčejným lidem“. Lidé mají kultivovat jazyk a mají být jazykem kultivováni. Od dávných časů byl básník vnímán jako někdo, kdo nejen vidí a zprostředkovává své vize, ale jako někdo, kdo pouţívá jazyk jako kouzlo.135 Primitivní národy v Severní Americe (Navahové, Pónýové, Máyové nebo černoši) akcentovali toto kouzlo slova a od nich měli moţnost přejímat tuto víru i novodobý básníci.136 Tuto tradici velmi glorifikovala romantická tradice čerpající z konceptu boţské inspirace. Bible říká, ţe univerzum bylo stvořeno díky kouzlu slova. A ačkoli Whitman bojoval proti záporným rysům romantismu, v magickou sílu slov rozhodně věřil. Věřil, ţe slova mají magickou sílu zvratu, která se promítá do jednání jejich uţivatele – básníka.

B. Mluvené slovo, hudba a „šelestění moře“ Velmi důleţitý pro vznik formy pro Stébla trávy se zdá být Whitmanův nekonečný obdiv mluvenému slovu. Jako člověk, který miloval operu, měl velice vyvinutý smysl pro hudebnost. Velmi ostře vnímal nuance hudebnosti v jednotlivých slovech a verších. Lessing tvrdil, ţe pramen ţivé literatury tkví v řeči prostých lidí.137 U Whitmana spatřujeme tuto snahu rovněţ. Pouţíval slang a různá i hanlivá slova apod. Nicméně pro jeho řečnickou stylizaci byla významná především americká řečnická tradice; v proslovech Lincolna, Steptaha Douglese, Henryho Claye, Thomase Harta Bentona a například kvakera Eliase Hickse138, nalezl Whitman něco, co měl v úmyslu získat pro svůj účel. Tyto emotivní vystoupení

135

Srov. BOLLOBÁS, Enikö. Tradition and Innovation in American Free Verse : Whiman to Duncan. Budapest: Akadémia Kiadó, 1986, s. 65. 136 Srov. tamtéţ, s. 65. 137 Srov. WHITMAN, Walt. O poesii, národní kultuře a jazyku. Praha: Československý spisovatel, 1956, s. 18.

45

totiţ podtrhávali jeho víru v „orální“ poezii. Docházelo mu, ţe je nutné tuto velikost a údernost, tento hlas Ameriky, přenést do literárního díla. Ve Stéblech trávy podle Bollobás dokazují tyto řečnické tendence tři jevy: silně emotivní, místy mýtický rytmus, členění na „breathing lines“ (rytmus dechu) a poslední – vnitřní souvislost sémantických vláken a opakování; sémantika i syntaktika slouţící jako mechanismus, kterým Whitman předával sdělení.139 Whitman nacházel trojí obdobu svých zpěvů: v řečnictví, v hudbě a v šelestění moře.140 Poslední Vančurou zmíněný odkaz přirovnává rozvolněné básníkovi verše k přírodním ţivlům. Tato zvláštní souvislost opět poukazuje na inspiraci romantismem a ideou tvorby ve jménu přírody, a sice na to, ţe genius tvoří stejně jako příroda. Whitman byl, jako většina básníků, přírodou uchvácen a samozřejmě z ní plnými hrstmi čerpal. I kdyţ většinu ţivota strávil v New Yorku, z jeho výletů na Long Island, jak tvrdí někteří badatelé, lze odvodit jeho fascinaci mořským příbojem, která se údajně odrazila právě ve volném verši.

C. Barbarský křik? Básník tedy tvořil v souladu s jeho přesvědčením o magické síle jazyka a s imanentním vztahem k hudebnosti lidské řeči. Zdá se proto být lépe pochopitelná cesta po jaké se ve světě své poetiky vydal. Neustále hledal způsoby, jak inovovat klasickou poezii tak, aby vyhovovala jeho poţadavkům na svébytnou americkou formu, na řečnickou údernost a přitom se nepříčila ušlechtilému hudebnímu sluchu a ideálu organického prorůstání formy s obsahem. Nebyl to tedy jenom rebelující novátor, ale ten, kdo kreativně 138

Srov. RULAND, Richard. Od puritanismu k postmodernismu : dějiny americké literatury. Praha: Mladá fronta, 1997, s. 62. 139 Srov. BOLLOBÁS, Enikö. Tradition and Innovation in American Free Verse : Whiman to Duncan. Budapest: Akadémia Kiadó, 1986, s. 77. 140 Srov. VANČURA, Zdeněk. Walt Whitman : básník demokracie. Praha: Orbis, 1955, s. 66.

46

renomoval a vytvářel reţimy veršování podstatně rozdílné od metrické tradice.141 Samozřejmě, ţe tím poničil formální principy, jakými byly dříve básně tvořeny. V souladu s romantismem, nebo spíše ještě více v souladu se svou povahou, se snaţil psát co moţná nejvíce spontánně a organicky. Také Emerson a Coleridge přijímali romantickou organickou technikou a Whitman byl s jejich pracemi obeznámen. Posouval se od estetické ke kognitivní dominanci, přitom ale zůstal být věrný estetickým principům soudrţnosti – vysvětluje to i celkovou ucelenost Stébel trávy.142 „Whitman usiloval o ryzost hlasu a techniky; jeho strukturování poezie mělo za cíl transparentnost literárního jazyka: poezie má sledovat pohyb mysli.“143 Básníkovo slovo má mít za cíl vyobrazit skutečnost nově, prostě, bez stylistických ozdob a formálností. S touto doktrínou přináší Whitman v době vyumělkovaného veršování smršť výkřiků a hlaholení. Ale, jak píše Bollobás, je to více neţ „barbaric yawp.“144

141

Srov. BOLLOBÁS, Enikö. Tradition and Innovation in American Free Verse : Whiman to Duncan. Budapest: Akadémia Kiadó, 1986, s. 70. 142 Srov. tamtéţ, s. 70. 143 Srov. tamtéţ s. 71. 144 Srov. tamtéţ, s. 76.

47

VI. Forma ustupuje obsahu – volný verš a)

Metrická a nonmetrická poezie

Veškeré ukázky Whitmanových básní v této práci jiţ jsou ve formě tzv. volného verše. Abychom ale prokázali tuto formu jako výsledek jistého intelektuálního či duševního snaţení, je nutné nejprve vyvrátit mýtus o tom, ţe psal v tomto zdánlivě primitivním stylu pro nedostatek rýmového umu. On náhle neopustil rým a začal psát Stébla trávy, byl to postupný proces. Jedna z jeho prvních básní uveřejněná v protiotrokářských novinách se jmenovala Song for Certain Congressmen (Pro členy jistého kongresu) a byla velice prostá, naplňujíc ještě konvenční rýmovou formu: „We are all docile Dough-Faces, / They knead us with the fist, / They, the dashing southern lords, / We labor as they list; / For them we speak—or hold our tongues, /

„Jsme všichni měkcí slaboši,/ hnětou nás pěstí svou,/ hřbet krčíme, jak na Jihu/ si páni zamanou,/ hned mlčíme, hned voláme,/ sotva jen prstem hnou. (...)―146

For them we turn and twis. (...)―145

S klasickým rýmem pracoval mimo jiných i v básni The Europe (Evropa), ale lze se domnívat, ţe rýmování by bylo pravděpodobně pro Whitmana na jeho cestě k ambiciózním cílům pouhým břemenem. Jak na to upozornil také Gay Wilson Allen, kouzlo rýmu přece spočívá v opakování. Existuje ale mnoho způsobů opakování.147 V metrickém verši

145

WHITMAN, Walt . The Walt Whitman Archive [online]. c1995 [cit. 2010-04-14]. Poems in Periodicals. Dostupné z WWW: . 146 WHITMAN, Walt. Stébla trávy : Výbor poezie a prózy. Vyd. 1. Praha: Naše vojsko, 1955, Předmluva , s. 27.

48

v Anglii se pouţívalo opakování tónového důrazu (důrazu v tónině verše) na vzorové intervaly a například dříve v latině, staré francouzštině a provensálském verši byla pouţívaná podobnost (asonance), opakování samohlásek. A ačkoli asonance nebyla v anglické a americké poezii básnickou konvencí, v obou přeţívá jako jakási dekorace nebo aliterická zvláštnost.148 Whitman uţíval obojí často, i kdyţ ne systematicky a v tomto nebyl rozdílný od soudobých básníků Swinbourneho, Browningse, Hopkinse, či Američanů Longfellowa s Lowelem.149 Časem se ale i těchto konvencí vzdal a vytvořil rytmy bez podpory metrického systému. Rým a metrum vyuţíval dále pouze pro partikulární účel. Vyuţíval řád a přesného rytmu pouze tehdy, vyţadovalo-li to téma básně. Whitman proţil válku Severu proti Jihu jako dobrovolný ošetřovatel. Básně inspirované tímto tématem vykazovaly větší či menší přítomnost jistého metra. Kdyţ slýchal z dálky rány děl a pravidelné burcující bubnování, odráţelo se to i v jeho tvorbě. Celé téma války vykrystalizovalo ve sbírku Drum-Taps (Rány na buben). Byly to básně pro Whitmana rozhodně méně charakteristické. Byly krátké a více konvenční.150 Metrum a rýmy jsou opravdu pouhými záblesky konvenčních metod a jsou uţívány veskrze pro zdůraznění jisté nálady, tématu – k lepšímu vcítění se do daného obrazu. Našli bychom i celé básně (například O Captain! My Captain!) protkané rýmem, ale pro zachycení podstaty Whitmanova básnictví je třeba říci, ţe jsou tyto věci opravdu jen krajní, účelové. Důleţitější neţ ojedinělé metrické „výstřelky“ je samozřejmě zmínit majoritní nonmetrický princip Whitmanova básnictví. Podařilo se mu totiţ vybudovat rytmické opakování vět a řádků bez nastavení řádného metrického 147

Srov. ALLEN, Gay Wilson. A Reader's Guide to Walt Whitman. New York: Octagon Books, 1986, s. 165. 148 Srov. tamtéţ, s. 165. 149 Srov. tamtéţ, s. 166. 150 Srov. tamtéţ, s. 195.

49

vzoru. Tento přístup vzešel z výše zmíněné snahy o zachycení mluveného slova a z podřízení se výrazu myšlenky. To ale neznamená, ţe by jeho básně postrádaly jistý básnický systém nebo alespoň vůdčí zvyk. Tímto „zvykem“ byl podle Allena „thought rhythm“ (myšlenkový rytmus), zaloţený na vzorech sdělení.151 I Bollobás si tohoto všímá: u Whitmana nebyl básnický útvar pre-determinován, délka básně byla determinována aţ faktory tkvící v básníkově vzoru myšlení.152 Emerson deklamoval ve své eseji The Poet (Básník), ţe to, co dělá básníka, není metrum, ale „metre-making argument“.153 Tento argument nebo myšlenkový výraz, splňující jisté autorovy představy o pravdivosti a poselství, ve svém důsledku u Whitmana bortí z metrických zásad vše, co by mu mohlo jakýmkoli způsobem překazit poţadovaný efekt. Vančura za tím viděl vnitřní Whitmanův pud, který mu radil, aby zavrhl výběr a úpravu svého materiálu; ryzí dojem u něj musí zůstat nedotčen, a proto povoluje forma. Verš má být kratší nebo delší, podle toho, co v něm má být obsaţeno.154 Z tohoto důvodu a přesvědčení tedy vzniká fenomén, který bývá většinou155 nazýván volný verš. Ačkoli Whitman nebyl prvním, jehoţ tvorba se na něj obrátila, byl rozhodně jedním z prvních, kdo s ním nakládal v tak ucelených souvislostech a jehoţ nakládání s ním bylo velmi přesvědčivé. Bollobás si navíc všímá, ţe i volný verš byl u Whitmana podřízen obsahu, tedy ţe se mohl místy prolínat i s veršem řádným, pokud to poţadovalo sdělení.

151

Srov. ALLEN, Gay Wilson. A Reader's Guide to Walt Whitman. New York: Octagon Books, 1986, s. 166. 152 Srov. BOLLOBÁS, Enikö. Tradition and Innovation in American Free Verse : Whiman to Duncan. Budapest: Akadémia Kiadó, 1986, s. 72. 153 Srov. ALLEN, Gay Wilson. A Reader's Guide to Walt Whitman. New York: Octagon Books, 1986, s. 157. 154 VANČURA, Zdeněk. Walt Whitman : básník demokracie. Praha: Orbis, 1955. s. 65. 155 Allen například navrhuje pro Whitmanovo médium, kterým dosahuje účinku název expressive form (expresivní forma), protoţe pojem volný verš nám říká o jeho básních pouze to, ţe v nich není rým a verš. Kdeţto pojem expressive form nám říká více o přirozenosti a funkci Whitmanovi poetické formy neţ jen volnost rýmu a metra. Whitman podle Allena nehledá pouze vlastní expresi v aktu poetické exprese; forma je sama o sobě expresí.

50

Volný verš byl ve své době také znak jistého pokroku a modernosti. Odkazujíc se zpět k civilismu, je moţné zmínit pohled Neumanna, který povaţoval volný verš za „úţasný nástroj, bez kterého není vůbec moţný moderní pathos, ten prostý, drsný, nikoli ze vznešených gest, nýbrţ z vnitřní pravdivosti vyplívající pathos, jenţ se tolik podobá kovové písni vycházející z veliké moderní strojovny.“156 Přirovnání k moderní strojovně je na první pohled poměrně matoucí, protoţe vše nasvědčuje tomu, ţe volný verš vznikl naopak v návaznosti na romantickou organickou tradici, coţ nám evokuje spíše motivy přírody a jejího „nepravidelného“ rytmu. Nicméně samotný Whitman ve svém „plánu“ zahrnoval jak rozsáhlou přírodu, tak i ty nejmodernější stroje, protoţe obojí má společného jmenovatele – člověka. Ten má také obojímu dávat smysl.

b)

Katalogy

Východiskem pro volný verš se stal u Whitmana princip popisovaný uţ v souvislosti s Emersonem a jeho charakteristikou dobrého uměleckého díla jako „výpisu světa“. Vančura vidí za genezí katalogů Whitmanův rozchod s evropskou tradicí, kdy rezignoval na metafory a přistoupil k přímému pojmenování. Zdá se to být logické. Z poţadavku, ţe se verše mají řídit pouze obsahovou náplní, nám skutečně vyplívá rozhodně větší náklonnost k přímému realistickému pojetí. Ovšem i Vančura si povšiml jistého jevu v těchto katalozích, který nemá co dočinění pouze v pojmenování jednotlivostí. Jeho tématem v cíli nejsou jednotlivosti, ale „něco jiného převelikého“, jeţ „spájí celek“.157 Katalogy, chápány jako pokus o zahrnutí rozličných předmětů, povah a činností do jednoho celku, působí poměrně únavně, jako pouhý důsledek určitého záměru, programu. Zajímavou teorii, která se pokouší zachytit to 156 157

NEUMANN, ST. K. O umění. Praha : Československý spisovatel, 1958, s.110. VANČURA, Zdeněk. Walt Whitman : básník demokracie. Praha: Orbis, 1955, s. 62.

51

„něco převeliké“ ve Whitmanových katalozích předloţil John W. McDonald. Podle

něj

determinismu

musíme 158

chápat

katalogy

jako

výsledek

Whitmanova

. Argumenty McDonalda začínají u konstatování, ţe se

Whitman sice nedá zachytit jako systematický filozof, nicméně měl svou vizi člověka, kterou se snaţil celý ţivot sdělit.159 Podle McDonalda musíme vidět, ţe katalogy byly reflexí determinismu. Poté pokračuje, ţe s vědomím této jakoby skryté filozofie Stébel trávy, filozofie nutnosti, teprve můţeme zdánlivou změt a nahromaděný chaos vnímat jako pravé básnické umění.160

158

Determinismus je přesvědčení, ţe vývoj světa je předem dán jeho současným stavem (případně jeho stavem v kterémkoliv bodě v minulosti či „na počátku“) a absolutně platnými přírodními zákony. Dle tohoto přesvědčení neexistují skutečně náhodné (stochastické) jevy, pocit náhodnosti je dán pouze naší neznalostí příčin. Determinismus dle některých interpretací vylučuje existenci svobodné vůle, jejich slučitelnost je ale moţná v podobě dualismu. McDonald si osobně myslí, ţe Whitmanovo pojetí demokracie bylo s jeho determinismem kompatibilní. 159 Srov. MCDONALD, John. Walt Whitman, Philosopher Poet : Leaves of grass by indirection. North Carolina: McFarland & Company, 2007, s. 35. 160 Srov. tamtéţ, s. 11.

52

Závěr Hlavním cílem této práce bylo zodpovědět otázku, jak Whitman vnímal poezii a její smysl a jak různá kritéria pro poezii následně aplikoval na svou vlastní tvorbu. Podle Whitmana by měla poezie v první řadě slouţit svému národu – vystihovat ho, povznášet ho a dávat mu morální a duchovní hloubku. Opravdu veliká poezie musí respektovat kulturní dědictví předků a identifikovat své vlastní poslání ve světě. Zároveň by ale poezie neměla být slepá ke společenskému, technickému a duchovnímu pokroku. Naopak. její poslání je v tom, ţe se s těmito závaţnými tématy vypořádává a dává jisté signály, jak by ideálně věci mohli vypadat. Jak bylo napsáno úvodem, úhlavním cílem Whitmana není budit estetické zalíbení (nicméně to neznamená, ţe ho nebudí). Krása je u něj spojena s uţitkem. Proto také odmítal projevy směřující pouze k samoúčelné tvorbě smyslově krásného umění. Jako důvod tohoto Whitmanova chápání poezie je uveden jeho angaţovaný postoj k problémům jeho země a ovlivnění transcendentalismem. Za druhý nejdůleţitější cíl jsem si v práci vytyčil zdůvodnění a charakterizování tzv. volného verše, k jehoţ pouţití autor postupně přistoupil. Je moţné konstatovat, ţe pouţití této rozvolněné formy odpovídalo Whitmanově pojetí básnické funkce, a sice, ţe se má báseň řídit spíše kognitivními faktory. Jinými slovy, Whitman zbortil tradiční básnická metra proto, ţe se do nich nemohli vejít jeho myšlenky tak, jak si představoval. Usiloval o ryzost jazyka i formy, aby tato forma v cíli byla lepším obrazem země, lidí v ní ţijících a jevů v ní probíhajících. Volný verš je u Whitmana velice rozsáhlým tématem. V práci bylo z důvodu omezeného rozsahu ponecháno stranou hlubší zkoumání tohoto fenoménu. Bliţší zaměření se na nonmetrické i metrické momenty ve Stéblech trávy jsou zajímavou výzvou pro další badatele. Především zde je moţné vidět další moţnosti zkoumání.

53

Resumé Bakalářská diplomová práce Poezie podle Walta Whitmana se pokouší zachytit klíčová esteticky relevantní témata u Walta Whitmana Hlavní otázkou zde je, jak tento autor vnímal funkci básníka a poezie a jaké konkrétní prostředky zvolil k tomu, aby se tuto funkci pokusil naplnit. V práci nejdříve velmi stručně popisuji funkci umění a poezie v minulosti, poté věnuji pozornost postoji a záměru Walta Whitmana ve vztahu k této funkci. Postupně tak směřuji k pochopení a vysvětlení, proč Whitman pro své záměry týkající se především obsahu poezie pouţil tak pozoruhodnou formu jakou je volný verš. Tato práce také sleduje cestu, kterou Whitman musel ve své umělecké transformaci projít, aby dosáhl svých vlastních ideálů. Jsou zde uváděny takové příklady, aby byla tato jeho cesta ke svéráznému básnickému výrazu co nejsrozumitelnější. K tomuto poslouţilo například i demonstrování shody, či neshody Whitmana s některými vůdčími soudobými mysliteli, teoretiky umění a básníky (například R. W. Emerson, E. A. Poe). Whitman je povaţován za optimistického básníka opěvujícího svobodu a demokracii, člověka a jeho tělo i duši, nejmodernější přístroje i tajemnou přírodu a náboţenství skoro ve všech jeho podobách. Na druhé straně kritizoval otrokářství a všechny negativní vlivy (částečně i romantismus, materialismus a určitá náboţenství) své doby, které povaţoval za nebezpečí pro vzkvétající Ameriku. Whitman povaţoval umění a zvláště poezii za neodmyslitelný prvek civilizované společnosti. Poezii kladl Whitman taková kritéria, aby co nejvíce vyhovovala jeho názoru na svět. Měla by tedy být národní, náboţenská, moderní a krásná. Podle Whitmana bylo dále nutné, aby poezie předávala myšlenky a názory, jinými slovy aby poezie nepředstavovala pouze

54

samoúčelné hraní se slovy. V jeho kritikách i básních lze najít široké spektrum myšlenek, od radikálně politických po utopisticky vizionářské. Domnívám se, ţe pro estetiku je tato práce přínosem mimo jiné i díky zkoumání vztahu obsahu a formy. Whitman se tímto vztahem zabýval asi stejně intenzivně jako vztahem těla a duše. Toto nesmrtelné téma je, podle mne, relevantní v kterékoli době a reţimu a je aktuální i pro dnešní básníky, umělce a kritiky.

55

Summary Bachelor diploma thesis Poetry according to Walt Whitman tries to catch crucial aesthetic relevant topics by Walt Whitman. The main topics are how this author perceived the function of a poet and poetry and what specific means he chose in order to try to accomplish this function. In my thesis I first briefly describe the function of art and poetry in the past, then I pay attention to the attitude and intent of Walt Whitman related to this functionm gradually leading to the understanding and the explanation of why Whitman used such a remarkable form as a free verse is for his intent related to especially the content of his poetry. This thesis follows also the way that Whitman had to go through in his artistic transformation in order to reach his own ideals. There are examples mentioned in order to discribe this way to his peculiar expression of poetry as simply as possible. Also for example the demonstration of Whitman’s agreement and disagreement with some leading contemporary thinkers, theoreticians of art and poets for example (R. W. Emerson, E. A. Poe) served for that explanation. Whitman is considered as an optimistic poet who celebrates freedom and democracy, humans and their body and soul, modern machines, the secrets of nature and religion in all of it’s forms. On the other hand he critisized for example slavery and all negative influences (partially also romantism, materialism and certain religions) of his time that he considered dangerous for the rising of America. Whitman found art and especially poetry an essential element of civilised society. Whitman placed such criterions in poetry so that it would suit his opinion about the world. It should be national, religious, modern and beautiful. According to Whitman was further essential that poetry gave thoughts and opinions in other words that poetry did not represent only

56

autotelic play with words. In his critiques and poems is a wide spectrum of thoughts to find, from radical political to utopion visionary. I suppose that this thesis is a contribution for aesthetics among others because of the analysis of the relation between content and form. Whitman was occupied by this relation probably as intensively as by the relation between body and soul. This immortal topic is according to me relevant in any era or regime and is actual also for today´s poets, artists and critics.

57

Pouţitá literatura a) Primární literatura WHITMAN, Walt. O poesii, národní kultuře a jazyku. Zdeněk Vančura. Vyd. 1. Praha: Československý spisovatel, 1956. 109 s. WHITMAN, Walt. Vyhlídky demokracie. E. K. Škrachová, V Praze: Jan Laichter, 1936. s. WHITMAN, Walt. Leaves of Grass and Selected Prose. New York: The Modern Library, 1950. 770 s.

b) Sekundární literatura WHITMAN, Walt . Stébla trávy : Výbor poezie a prózy. Jiří Kolář, Zdeněk Urbánek. Vyd. 1. Praha: Naše vojsko, 1955. 433 s. BOLLOBÁS, Enikö. Tradition and Innovation in American Free Verse : Whiman to Duncan. Vyd. 1. Budapest: Akadémia Kiadó, 1986. 328 s. Studies in Modern Philology, ISBN 963-05-4139-4. ALLEN, Gay Wilson. A Reader's Guide to Walt Whitman. New York: Octagon Books, 1986. 234 s. ISBN 0882549715. PLATÓN. Ústava. Radislav Hošek, 1. vyd. Praha: Svoboda-Libertas, 1993. 523 s. ISBN 8020503471. HENCKMANN, Wolfhart; LOTTER, Konrad. Estetický slovník. Dušan Prokop. 1. vyd. Praha: Svoboda, 1995. 229 s. ISBN 8020504788. ARISTOTELÉS. Poetika. Milan Mráz. Praha: Svoboda, 1996. 226 s. ISBN 8020502955. ARISTOTELÉS. Politika. Antonín Kříţ. 2. vyd. Praha: Rezek, 1998. 499 s. ISBN 8086027104.

58

TATARKIEWICZ, Władysław. Dejiny estetiky. Josef Marušiak. Vyd. 1. Bratislava: Tatran, 1988. 456 s. TATARKIEWICZ, Władysław. Dejiny estetiky. Josef Marušiak. Vyd. 1. Bratislava: Tatran, 1991. 422 s. ISBN 8022201863. HEGEL, Georg Wilhelm Friedrich. Estetika. Jan Patočka. Vyd. 1. Praha: Odeon, 1966. 446 s. JAKOBSON, Roman . Poetická funkce. Jihočany: H & H,, 1995. 747 s. ISBN 8085787830. VANČURA, Zdeněk; MASNEROVÁ, Eva. Slovník spisovatelů : Spojené státy americké. Vyd. 1. Praha: Odeon, 1979. 732 s. CHESTERTON, G. K. Ortodoxie. Jan Čulík. Brno: Tomáš Janeček, 1986. 156 s. ISBN 8090080243. HRON, Zdeněk. Jezerní básníci : William Wordsworth, Samuel Taylor Coleridge, Robert Southey. Vyd. 1. Praha: Mladá fronta, 1999. 214 s. ISBN 8020407901. CORETH, Emerich. Filosofie 19. století. David Mik. Olomouc: Nakladatelství Olomouc, 2003. 223 s. ISBN 8071821578. RULAND, Richard. Od puritanismu k postmodernismu : dějiny americké literatury. Vyd. 1. Praha: Mladá fronta, 1997. 492 s. ISBN 8020405860. VANČURA, Zdeněk. Walt Whitman : Básník demokracie. Vid. 1. Praha: Orbis, 1955. 81 s. ELIOT, Thomas Stearns. O básnictví a básních. Martin Hilský. Vyd. 1. Praha: Odeon, 1991. 357 s. ISBN 80-207-0286-5. MAJAKOVSKIJ, Vladimir Vladimirovič. Jak dělat verše. Vyd. 1. Praha: Československý spisovatel, 1951. 103 s. VLAŠÍN, Štěpán. Slovník literárních směrů a skupin. 2., dopl. vyd. Praha: Panorama, 1983. 367 s.

59

NEUMANN, ST. K. . O umění. Vyd. 1. Praha: Československý spisovatel, 1958. 662 s. POE, Edgar Allan. K podstatě básnictví : literární essaye. Vyd. 1. Praha: Rudolf Škeřík, 1928. 85 s. ALLEN, Gay Wilson. The Solitary Singer : A Critical Biography of Walt Whitman. Chicago: Unuversity of Chicago Press edition, 1985. 616 s. ISBN 0226-01435-5. EMERSON, Ralph Waldo. Příroda a duch. V Praze: Jan Laichter, 1927. 297 s. TROWBRIDGE, John Townsend . Reminiscences of Walt Whitman. The Atlantic Monthly. February 1902, 89, s. 163-175. Dostupný také z WWW: . WHITMAN, Walt . The Walt Whitman Archive [online]. c1995 [cit. 2010-0414]. Poems in Periodicals. Dostupné z WWW: . MCDONALD, John. Walt Whitman, philosopher poet : Leaves of grass by indirection. Vyd. 1. North Carolina : McFarland & Company, 2007. 250 s. Dostupné z WWW: < http://books.google.cz/books?id=N_rToyP77MC&printsec=frontcover&dq=walt+whitman+philosopher+poet&source=bl& ots=RK4lPse51Y&sig=OCjJjUNEfVvXGtZ9_duhd395Sg&hl=cs&ei=PgHOS4PQGsuPOLTTdcP&sa=X&oi=book_result&ct=result&resnum=1&ved=0CAYQ6AEwAA#v =onepage&q&f=false >. ISBN 978-0-7864-2388-0. ZÁBRANA, Jan. Jak se dělá báseň. Josef Brukner. Vyd. 1. Praha: Československý spisovatel, 1970. 136 s. Klub přátel poezie. NIETZSCHE, Friedrich. Radostná věda. Vyd. 1. Praha: Praţská imaginace, 1991. 31 s. ISBN 807110051. WHITMAN, Walt. Stébla Trávy : Výbor. Jaroslav Vrchlický. 1. Vyd. Praha: B. Kočí, 1906. 130 s. Překlady Jaroslava Vrchlického z cizích literatur. KELLY, Michael. Encyclopedia of Aesthetics. New York: Oxford University Press, 1998. 572 s. ISBN 01951264834.

60

Přílohy Příloha č. 1: Srovnání překladu Vrchlického s překladem Koláře a Urbánka (úryvek šesté pasáţe Song of myself) „A child said What is the grass? fetching it to me with full hands; How could I answer the child? I do not know what it is any more than he. I guess it must be the flag of my disposition, out of hopeful green stuff woven. Or I guess if is the handkerchief of the Lord, A scented gift and remembrancer designedly dropt, Bearing the owner's name someway in the corners, that we may see and remark, and say Whose? Or I guess the grass is itself a child, the produced babe of the vegetation. Or I guess it is a uniform hieroglyphic, And it means, Sprouting alike in broad zones and narrow zones, Growing among black folks as among white, Kanuck, Tuckahoe, Congressman, Cuff, I give them the same, I receive then the same. (…)―161

Překlad Jaroslava Vrchlického: „Pravilo dítě: Co je to tráva? a přineslo mi ji plnými hrstěmi. Jak jsem dítěti mohl odpověděti? Já nevím o tom víc, než ono samo. 161

WHITMAN, Walt. Leaves of Grass and selected prose. New York : The Modern Library, 1950. s. 6-7.

61

Myslím, že je to as praporec mé mysle, z naděje plné zelené látky stkán. Anebo myslím, že je to boží kapesník, Neb vonný dar a znamení upomínky, úmyslně hozené dolů, Nesoucí v některém cípu jméno majitele, abychom si jej všimli a viděli a ptali se: Čí? Anebo myslím: tráva jest samé děťátko, zpolené vegetací. Anebo myslím: tj. stejnoměrný hieroglyf A znamená: Já klíčím v širokých i úzkých pásech, Já rostu mezi černým jako mezi bílým lidem, Člena kongresu, vlnitou hlavu, všecky obdaruji, všecky vítám stejně. (…)―162 Překlad Jiřího Koláře se Zdeňkem Urbánkem: „ŘEKLO mi dítě Co je to tráva? a přineslo mi jí plné hrsti. Jak jsem měl odpovědět tomu dítěti, když sám to nevím? Myslím, že je to vlajka mé bytosti, utkaná ze zelené látky naděje. Nebo, myslím, je to kapesník Páně, Voňavý dárek a památka naschvál upuštěná, Se jménem majitele v některém cípu, abychom jej uviděli, Povšimli si a ptali se Čí je to? Nebo, myslím, tráva sama je dítě, děťátko zrozené vegetací. Nebo, myslím si, jediný hieroglyf A znamená: Klíčím právě tak v širých jako v útlých písmenech, Rostu mezi černým jako mezi bílým lidem, Kanuka, Tuckahoa, člena kongresu, negra vítám stejně A dávám jim stejně. (…)―163

162

WHITMAN, Walt. Stébla trávy : Výbor poezie a prózy. Vyd. 1. Praha : Naše vojsko, 1955. Předmluva , s. 74-75 163 WHITMAN, Walt. Stébla Trávy : Výbor. Jaroslav Vrchlický. Praha : B. Kočí, 1906. s. 2223

62