MASARYKOVA UNIVERZITA V BRNĚ Pedagogická fakulta Katedra geografie
LIDOVÝ KROJ NA BRNĚNSKU Diplomová práce
Vedoucí práce:
Vypracovala:
doc. PaeDr. Eduard Hofmann, Csc.
Martina Vymazalová
Brno 2006
Prohlášení:
Prohlašuji, že jsem diplomovou práci zpracovala samostatně jen s použitím uvedených informačních zdrojů a poznatků z praxe.
Souhlasím, aby moje diplomová práce byla umístěna v knihovně Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity v Brně a byla zpřístupněna ke studijním účelům.
V Brně dne 25.5.2006
1
Poděkování:
Děkuji doc. PaeDr. Eduardu Hofmannovi, Csc. za vedení diplomové práce a za cenné připomínky a rady. Děkuji také Jiřímu Hemelíkovi a Mgr. Josefu Trávníčkovi za pomoc při hledání zdrojů informací a předání cenných poznatků a zkušeností z jejich bohaté praxe.
2
OBSAH ÚVOD
5
CÍLE A METODY PRÁCE
8
DISKUSE LITERATURY
9
1
10
BRNĚNSKO
1.1
Geografické vymezení oblasti
10
1.2
Hranice kroje
19
1.3
Co je kroj
21
1.4
Vznik krojů
21
1.5
Proměna krojových součástek
24
1.6
Typologie oděvních součástek
26
KROJ BRNĚNSKÉHO VENKOVA
28
2 2.1
Druhy krojů podle stavů
29
2.2
Krojový materiál
30
2.3
Zásobování materiálem
31
2.4
Ošetřování a úprava
32
2.5
Součásti mužského kroje
33
2.5.1
Košile
33
2.5.2
Kalhoty
34
2.5.3
Zástěra
35
2.5.4
Vesta
35
2.5.5
Kabáty a pláště
36
2.5.6
Halina
37
2.5.7
Pokrývky hlavy
38
2.5.8
Obuv
38
2.5.9
Doplňky
39
Součásti ženského kroje
39
2.6.1
Košile
39
2.6.2
Sukně
40
2.6.3
Zástěra
41
2.6.4
Kordulka
42
2.6
3
2.6.5
Kabátky a kožíšky
44
2.6.6
Úprava hlavy
47
2.6.7
Přehozy
48
2.6.8
Obutí
49
2.7
Dětský kroj
49
2.8
Obřadní kroj
51
2.8.1
Stárek a ženich
51
2.8.2
Stárka a nevěsta
54
Kroj na Židlochovicku
55
2.9.1
Jednoduché plátěné součástky
57
2.9.2
Součástky pořizované na jarmarcích
59
2.9.3
Oděv šitý na míru
60
2.9.4
Oblečení dětí
64
2.9.5
Oblečení na přelomu 19. a 20. století
64
2.9.6
Srovnání Židlochovicka s užším Brněnskem
66
Výšivka
67
2.10.1
Šátky na hlavu
68
2.10.2
Půlka
69
2.10.3
Vyšívačská střediska
69
Srovnání krojů čtyř obcí na konci 20. století
70
2.11.1
Líšeň
70
2.11.2
Bosonohy
71
2.11.3
Otnice
72
2.11.4
Chrlice
75
Slovníček
77
2.9
2.10
2.11
2.12
3
DIDAKTICKÁ TRANSFORMACE
83
ZÁVĚR
84
SEZNAM POUŽITÝCH ZDROJŮ
87
RESUMÉ
89
PŘÍLOHY
91
4
ÚVOD Ve své diplomové práci se zaměřuji na téma lidové kroje na Brněnsku, na popis jejich součástek a územní odlišnosti jednotlivých variant. Pojem Brněnsko se dá chápat dvojím způsobem: 1. Jako město Brno a jeho nejbližší okolí. 2. Jako širší pojem pro město Brno a jeho vzdálenější okolí. Sem řadíme i Židlochovicko, Rosicko-oslavansko apod. Vzhledem k tomu, že bydlím v jižní části užšího Brněnska a těsně sousedíme s jižním Brněnskem v širším pojetí, zaměřila jsem svůj popis spíše na tuto oblast. (19)
Proč jsem si vybrala právě problematiku kroje? Vzhledem k tomu, že nás postupná globalizace obklopuje na každém kroku, máme potřebu se od okolního sjednocujícího se světa nějakým způsobem diferencovat. Kultura je jednou z těch možností, kterou nám nikdo nemůže vzít. Proto bychom si ji měli mnohem více chránit. Už žáci na základní škole se učí o národech žijících např. v Jižní Americe; peruánského indiána v typickém oděvu si jistě představí bez problémů. Ale jen málo z nich ví jak se oblékali naši předkové žijící na stejném území jako my. Proto bych se ve své pedagogické praxi chtěla věnovat i této problematice poněkud hlouběji. Když se řekne kroj, většina z nás si představí kyjovský kroj, který jsme jaksi pojali za náš národní. Ale lidé, kteří se v této oblasti alespoň trochu orientují, vědí, že máme mnoho jiných krojových variant, jež nás mohou okouzlit nádherou svých výšivek a celkovou ladností mnohem více. Folklórní
turistika
se
těší
stále
většímu
zájmu
lidí,
nejnavštěvovanější je Slovácko, Hanácké Slovácko, Horňácko a Valašsko. My máme to štěstí, že město Brno leží nedaleko těchto středisek a svým způsobem také přispívá ke krojové pestrosti. Lidé, mající o krojovou problematiku zájem, vědí, že obce jako je Líšeň, Jundrov, Žebětín nebo Tuřany v mnohém svojí krásou předčí i některé kroje z výše jmenovaných oblastí. Podat žákům alespoň základní představu o odívání na našem území
5
patří podle mého názoru k základním údajům, které by měli o své obci a jejím okolí znát. Z vlastní zkušenosti vím, že dnešní mladí lidé, kteří se do kroje obléknou, jsou mnohdy vystaveni posměškům a nevhodným poznámkám od svých vrstevníků. To samozřejmě pramení z neznalosti dané problematiky. Po seznámení se s tématem by mělo být pro každého, kdo si kroj vyzkouší obléct, velkou ctí reprezentovat svým oděvem určitou obec. „Nést se jako čtvrťák do záložny“ je přesně vystihující heslo, jak by se měl každý v kroji cítit. Celá práce je rozdělena do tří velkých kapitol, které se zabývají jednotlivými problematikami. První část se týká vymezení pojmu Brněnska nejen z geografického pohledu s vystižením geografických charakteristik, ale i tak, jak se objevuje v odborných etnografických publikacích. Z toho je zřejmé, že se hranice oblasti podle těchto dvou vymezení nemusí vždy přesně shodovat. Dále jsem se věnovala vymezení pojmu kroj, kdy tento vznikl, proměně krojových součástek a jejich typologii, aby si i laik udělal představu o této problematice. Ve druhém oddíle se věnuji podrobnému popisu kroje. Soustředila jsem se souborně na popis jednotlivých krojových variant nejen na užším, ale i širším Brněnsku. Tato část se snaží nejen popisovat, ale i vysvětlovat nejrůznější důvody, proč právě ta část oděvu sloužila k těm kterým účelům apod. Zvláštní kapitolka je určena k objasnění údržby a skladování krojových součástek, protože to v té době hrálo jednu z hlavních rolí, jak kroj zachovat po co nejdelší dobu v dobrém stavu. Stejně tak zajímavou kapitolkou jsou obřadní kroje. Mezi sváteční příležitosti řadíme svatby, hody, ostatky, Velikonoce a Vánoce, v neposlední řadě také pohřby a smuteční akty. Z toho všeho vyplývá, že tyto kroje jsou nejzdobnější a nejen pro oko laika na pohled okouzlující. Dále jsem popsala kroje na Židlochovicku, které do širšího
Brněnska
spadají
a
jejich
krojová
typologie
je
jedna
z nejzajímavějších vůbec. Třetí část je věnována
didaktické transformaci, tedy využití mé
práce v pedagogické praxi. Pokusila jsem se vystihnout oblasti, které se týkají výuky místní krajiny nejen v hodinách zeměpisu, ale i občanské
6
výchově. Na závěr jsem také připojila ukázku konkrétní hodiny, kde se lze tomuto tématu věnovat. Vzhledem k tomu, že se mi podařilo shromáždit poměrně velké množství materiálu o krojích na Brněnsku a byla by škoda ho k mé práci nepřipojit, jsem do příloh zařadila nejen obrazovou dokumentaci, ale také kapitolu o proměnách kroje v letech 1748 – 1848.
7
CÍLE A METODY PRÁCE Cílem mé práce je vytvořit příručku pro učitele geografie či občanské výchovy, která by byla námětem pro výuku, obohacením jejich znalostí o zdejší kultuře a zpestřením jejich hodin. Jak už vyplynulo z předešlého, chtěla bych seznámit žáky a nejen je s bohatstvím brněnského folklóru, který samozřejmě nespočívá jen v krojové oblasti. Popsat jednotlivé součástky, jejich pořizování, ošetřování a údržbu i možnosti jejich vynošení. Hlavním úkolem této práce je pochopit zákonitosti vývoje a zániku kroje vzhledem k dnešní možnosti obnovy tradice krojů, vysvětlit různé odlišnosti, které se na tak malém území mohou vyskytnout a převést tyto znalosti do pedagogické praxe. Metody
zparacovní
jsou
založeny
na
obvyklých
postupech
zpacování odborných prací. Vycházejí z vytyčeného cíle, k jehož naplnění mi přispějí dílčí cíle mé práce. Postup bude následující:
1.
Konzultace obsahové náplně v vedoucím práce s doc. PaeDr. Eduardem Hofmannem, Csc.
2.
Konzultace
s odborníky
oboru
etnografie
z Etnografického
ústavu a další odbornou veřejností. 3.
Shromáždění potřebných podkladů a literatury vztahující se k lidovému kroji na Brněnsku.
4.
Analýza a zpracování získaných materiálů.
5.
Zhodnocení dosažených výsledků.
6.
Technické zpracování práce.
K vypracování práce byly použity převážně metody analýzy dostupné literatury a jiných písemných zdrojů, rozhovor s odborníky a odbornou veřejností a v neposlední řadě pozorování do dnešního dne dochovalých krojových součástek a folklorních akcí.
8
DISKUSE LITERATURY O Slovácku, Hané nebo Valašsku bylo napsáno mnoho. Vyšlo hodně publikací, které popisují nejen krojové součástky a jejich obměny, ale dokumentují vše velmi zdařilými fotografiemi. Brněnsko jako téma pro zpracování přehledné knihy nejspíš není tolik lákavé jako ostatní oblasti, proto na pultech knihkupectví žádné knihy o oděvu brněnských lidí nenajdeme. Pro ty, kteří mají o toto téma větší zájem, je jedna možnost. Etnografický ústav Moravského zemského muzea v Brně vydává časopis, do kterého etnografové dodávají své příspěvky, někdy i o krojích. Jednou z těchto odborníků byla Miroslava Ludvíková, která se o dané téma zajímala téměř po celou dobu svého působení pro muzejní účely (tj. asi od padesátých let 20. století) a napsala vcelku dosti o krojích brněnském venkově. Pro moji práci bylo stěžejní její dílo Kroj brněnského venkova vydané roku 1990. Je to souborné dílo, které sahá do nejrůznějších oblastí s krojem spojených. Je doplněné řadou schématických obrázků i množstvím autentických fotografií, které lépe upřesní představu o daném kroji. Miroslava Ludvíková je bohužel jediná z dostupných autorů, která se zabývala přímo touto oblastí. Ostatní autoři se soustřeďují na jiná, krojově pestrá, místa a Brněnsko stále zůstává opomenuto.
9
1
BRNĚNSKO
1.1 Geografické vymezení oblasti Poloha Jednoduše můžeme říci, že jde o město Brno, jeho předměstí a nejbližší okolí – po Rosice na západě, Kuřim na severu, Rousínov na východě a Hrušovany na jihu. Někdy se hovoří o takzvaném „širším Brněnsku“, které sahá na severovýchodě až po Drahanskou vrchovinu, dále k Vyškovu, Slavkovu u Brna, na jih ke Kloboukám u Brna a na západě k Rosicím, Oslavanům a Ivančicím. Je to uměle pojmenovaná přechodná oblast mezi Horáckem (s Podhoráckem), Hanou a Hanáckým Slováckem. Jako název národopisné oblasti se objevuje až ve 20. století. Pro množství „hanakismů“ bývá nazývána krajem brněnských Hanáků.
Bezprostřední okolí zprůmyslovělého Brna tvoří jakousi indiferentní enklávu s několika výraznějšími obcemi, jež jsou národopisně výrazné a svérázné – např. Líšeň, která si uchovala svoji někdejší rázovitost ještě hluboko do 20. století, než novými sídlišti zcela splynula s Brnem. Po stránce jazykové a kulturní se tu mísí rozmanité prvky, nevyjímajíce německé jako pozůstatek germanizovaného města i jako vliv německého jazykového ostrova jižně od Brna. Lidé této přechodné oblasti neměli žádné společné pojmenování a zčásti se znali k Podhorákům, Horákům či Hanákům anebo se nehlásili k nikomu. Rozhodně už nelze do Brněnska pojímat v širším významu také Svitavsko a Moravskotřebovsko.
Na rozdíl od Hané a některých dalších výrazných etnografických celků je také název Střední Moravy pro širší okolí Brna umělý a vlastně nouzový. Název Střední Moravy neoznačuje žádnou ucelenou národopisnou oblast
a
heterogenní
obyvatelstvo
netvořilo
v době
vzniku
tohoto
pojmenování žádnou etnografickou formaci. Část Střední Moravy ležící
10
severozápadně od Brna tíhne etnograficky k Horácku, jihovýchodně spíš k Hané, respektive k Hanáckému Slovácku. V důsledku odlišného vývoje posledních více než sta let se na širším Brněnsku vyčlenilo jako zvláštní okrsek Rosicko a Oslavansko, které se nezformovalo na základě odlišností v tradiční lidové kultuře, původně rolnické, nýbrž na základě změn ve způsobu života a v kultuře způsobených rozvojem těžby uhlí.
Geologie a geomorfologie Brněnská vrchovina má členitý reliéf složený ze sníženiny Boskovické brázdy a dvou vrchovin – Bobravské a Drahanské. Její rozloha je 1963 km2. Jádro vrchoviny tvoří horniny brněnského plutonu obklopené prvohorními horninami (vápenci, pískovci, drobami a břidlicemi). Ve střední části se vyvinul reliéf hřbetů a sníženin zhruba severojižního směru, ve sníženinách se vyskytují neogenní a čtvrtohorní usazeniny. Východní část je masivní s plochým zvlněným povrchem prořezaným hlubokými údolími. Na devonských vápencích Moravského Krasu jsou četné krasové jevy (velké množství jeskyní, propast Macocha). Vyšší části oblasti jsou většinou zalesněny smrkovými porosty.
Bobravská vrchovina je členitá vrchovina tvořená protáhlými hřbety (hrástěmi a protáhlými sníženinami). Složená je z hlubinných vyvřelin brněnského plutonu, ve sníženinách jsou křídové, neogenní a čtvrtohorní usazeniny. Hřbety jsou proraženy mnohými průlomovými údolími, v žulách vznikly četné tvary zvětrávání a odnosu – izolované skály, balvany, skalní mísy a žlábkové škrapy.
Boskovická brázda je 3–10 km široká protáhlá sníženina probíhající od jihozápadu k severovýchodu vyplněná permokarbonskými a neogenními usazeninami, jsou zde i ostrůvky křídových usazenin. Žernovnickou hrástí je rozdělena na Oslavanskou brázdu na jihu a Malou Hanou na severu. Většina vodních toků probíhá napříč brázdou, tvoří pruh nezalesněného terénu mezi okolním vyšším a zalesněným terénem.
11
Drahanská vrchovina je severovýchodní část Brněnské vrchoviny, jedná se o členitou vrchovinu oválného půdorysu budovanou ve východní části spodnokarbonskými drobami, břidlicemi a slepenci, v západní části granitoidy brněnského masivu a ve střední části devonskými vápenci. Má typickou klenbovitou stavbu, ústřední bezlesé části jsou tvořeny plochým reliéfem se zbytky zarovnaného povrchu na rozvodích. Západní a východní zalesněné okraje jsou konkávně prohnuty, tektonicky rozlámány a rozřezány hlubokými údolími. Na jihu v okolí Brna tvoří reliéf prolomů a hrástí. Drahanská vrchovina je pramennou oblastí Velké a Malé Hané, Bělé a zdrojnic ponorné řeky Punkvy.
Západní Vněkarpatské sníženiny tvoří západní část Vněkarpatských sníženin, probíhají jako pruh nižšího terénu od jihozápadu k severovýchodu v Jihomoravském a Zlínském kraji od Znojma přes Brno, Vyškov, Přerov až k Hranicím. Rozloha tohoto území je 3422 km2. Morfostrukturně jsou částí karpatské čelní hlubiny, která vznikla v třetihorách před čelem vrásnících se Vnějších Západních Karpat. Jsou vyplněny neogenními a čtvrtohorními usazeninami, z nichž místy ční kry starších hornin. Vyznačují se rovinným a pahorkatinným reliéfem s měkkými tvary, náležejí k nim rozsáhlé sníženiny Dyjsko–svrateckého
a
Hornomoravského
úvalu
spojeného
užšími
sníženinami Vyškovské a Moravské brány. Většinou jsou pokryty úrodnými poli a loukami, v nivách vodních toků se vyskytují zbytky lužních lesů.
Dyjsko-svratecký
úval
je
jihozápadní
částí
Západních
Vněkarpatských sníženin. Do území zasahuje jen svým severovýchodním okrajem. Jde o sníženinu s plochým reliéfem měkkých tvarů. Část čelní hlubiny je vyplněná neogenními a kvartétními usazeninami, nejnižší části tvoří údolní nivy Dyje, Jevišovky, Jihlavy lemované akumulačními terasami. Okraje tvoří nížinné pahorkatiny s kryopedimenty, při západním okraji jsou závěje spraší. Většinu území tvoří obdělávaná pole.
Vyškovská brána je úzká protáhlá sníženina mezi Drahanskou vrchovinou a Litenčickou pahorkatinou. Je to tektonicky vzniklá sníženina
12
spojující Dyjsko–svratecký a Hornomoravský úval. Reliéf je pahorkatinný erozně akumulační na neogenních a čtvrtohorních usazeninách. (2)
Geomorfologické členění – legenda k mapě I A Českomoravská vrchovina I A 1 Hornosvratecká vrchovina I A 2 Křižanovská vrchovina I A 3 Jevišovická pahorkatina I B Brněnská vrchovina I B 1 Boskovická brázda I B 2 Bobravská vrchovina I B 3 Drahanská vrchovina
II A Západní vněkarpatské sníženiny II A 1 Dyjsko – svratecký úval II A 2 Vyškovská brána II A 3 Hornomoravský úval
III A Jihomoravské Karpaty III A 1 Mikulovská vrchovina III B Středomoravské Karpaty III B 1 Ždánický les III B 2 Litenčická pahorkatina III B 3 Chřiby
IV A Jihomoravská pánev IV A
Dolnomoravský úval
13
Geomorfologické členění
14
Klimatické poměry Většina oblasti je podnebně ovlivněna vertikální členitostí území, polohou vzhledem k převládajícím větrům a otevřeností k jihu. Řadíme ji do teplé klimatické oblasti, která má krátkou, mírně suchou až velmi suchou zimu s krátkým trváním sněhové pokrývky a převážně velmi dlouhé, velmi teplé a velmi suché léto. Brněnsko leží v mírně teplé a na východě v teplé klimatické oblasti dle Quitta. (1)
Hydrogeografické poměry Vzhledem k nedostatečnému stavu podzemních vod je v této oblasti velmi nízký specifický odtok. Vlivem tání sněhu dosahují vodní toky maximálních průtoků hlavně v březnu, minimální průtoky jsou podle charakteru toku od června do října. Z významných řek protéká územím Svratka a Svitava, z Vyškovské brány je to Litava. Řekou místního významu je Říčka. (1)
Biogeografie Biogeograficky spadá etnografická oblast Brněnska do bioregionů: Brněnský a částečně i Macošský, Hustopečský a Lechovický.
Biotické
složení
odpovídá
v nižších
polohách
hercynským
dubohabřinám, méně i karpatským, řídce teplomilným doubravám. Ve vyšších polohách jsou hojnější bučiny. Podél větších vodních toků jsou olšiny, primární bezlesí je velmi vzácné. Ve floristické skladbě převažují prvky středoevropské a hercynské, vzácně se objevují i druhy karpatského migrantu. Panonské druhy jsou lokálně omezené. Fauna regionu je charakterizována jako přechodná mezi třemi podprovinciemi, a to ze severu a severozápadu hercynskou, z jihu panonskou a z východu doznívají vlivy karpatské. Obecně je fauna silně ovlivněna brněnskou aglomerací. Většinu ochuzené fauny představují lesní druhy – ještěrka zelená, kudlanka nábožná, dále kuna skalní, poštolka obecná, z flóry brambořík nachový, pryšec mandloňolistý, dub pýřitý aj. (1)
15
Biogeografické členění – legenda k mapě I
II
Hercynská podprovincie IA
Brněnský bioregion
IB
Macošský bioregion
IC
Velkomeziříčský bioregion
ID
Sýkořský bioregion
IE
Drahanský bioregion
IF
Jevišovický bioregion
Karpatská podprovincie II A
III
Ždánicko – litenčický bioregion
Panonská podprovincie III A
Lechovický bioregion
III B
Mikulovský bioregion
III C
Hustopečský bioregion
III D
Hodonínský bioregion
III E
Dyjsko – moravský bioregion
16
Biogeografické členění
17
Obyvatelstvo a hospodářství Celá oblast vykazuje výrazně vyšší religiozitu než území západně od něj. Z toho plyne celá řada specifik. Většina obyvatel se hlásí k římskokatolické církvi (mluvíme o 18. – 19. století), což velmi ovlivnilo život v těchto obcích. Ve srovnání se současností byl věk rodiček mnohem nižší, celkový počet narozených dětí byl vyšší, avšak v mnohých případech se dospělosti nedožila ani polovina dětí. Bylo to dáno nejen nedostatečnou zdravotní péčí, chudobou, ale také tvrdou prací, kterou i děti musely vykonávat na polích a sedláckých usedlostech. Už od raného věku chodily pracovat do sedláckých rodin jako výpomoc do stájí, domácností a na pole, aby jejich rodiče měli více peněz na živobytí, které v tehdejší době nebylo vůbec jednoduché. Převážná část obyvatel venkova se živila zemědělstvím. Na severu, kde přírodní podmínky rostlinné výrobě tolik nepřály, se pěstovaly brambory a obilniny, choval se skot. V jižní části oblasti byly přírodní podmínky výrazně příznivější pro pěstování kukuřice, vinné révy, hojné byly a dodnes jsou ovocné sady, kromě skotu se chovala prasata, koně a drůbež. Z těchto rozdílných dispozic pro zemědělství plyne právě ten fakt, že jižní oblasti Brněnska byly celkově mnohem více úrodnější a tedy i bohatší, z čehož plyne i větší rozmanitost a bohatost lidových krojů. V zimě, kdy se neobdělávala pole, bylo doma více času na obstarávání domácnosti, opravy oděvů apod. a žilo se převážně z úspor a zásob z léta. V bližším okolí města Brna se postupem času stále větší část obyvatelstva živila ve vznikajících průmyslových továrnách. Jednalo se ve většině případů o muže, naopak ženy se v Brně živily prodejem výrobků zemědělských a nebo řemeslných na mnohých tržištích. Na významu tedy nabírala obchodní činnost, která byla doménou žen. Ty chodily na trhy do Brna denně i ze vzdálenějších oblastí. Nemalá, ale podstatná část obyvatelstva tvořila skupinu řemeslníků, za jejichž pracemi se lidé sjížděli ze širokého okolí. Byli to například ševci, krajkáři, kováři atd. (6)
18
Doprava Dnes má oblast poměrně rozvinutou silniční i železniční síť, ovšem v době, kterou zachycuje moje práce, byla doprava omezena na koňská spřežení s povozy, avšak naprostá většina cest se uskutečňovala pěšky. V té době byly pouze nezpevněné polní cesty, kolem poloviny 19. století se začala budovat železniční trať.
Rekreace a cestovní ruch O rekreaci z té doby v podstatě nemůžeme mluvit, protože zemědělské usedlosti vyžadovaly každodenní starost, týdenní dovolenou si nemohl nikdo dovolit. Cestovní ruch byl omezen na cesty za prací – většinou z vesnic do města, dále se podnikaly cesty do významných tržištních center a v neposlední řadě pouťová procesí a cesty za dalšími nejrůznějšími akcemi ať už katolického nebo folklorního významu.
1.2 Hranice kroje Zatímco se ženy oblékaly podobně, muži německé národnosti v souvislém území kroj už odložili a blížili se svým oblečením kroji městskému. Ve východní části brněnského typu tvoří hranice obce Nikolčice, Moutnice, Těšany, Otnice, Lovčičky, Kobeřice a Heršpice; zde hranici přirozeně tvoří Ždánický les, jen Bošovice patří ještě do oblasti kloboucko ždánické. Dále na sever je rozhodující hranice farnosti bučovické a slavkovské. K Brněnsku patří Rašovice, Křižanovice, Němčany. Nad nimi hranice prudce uhýbá k Brnu. Kroj brněnského typu mají také Holubice, Koválovice, Viničné Šumice, Jezera, Hostěnice a Bukovinka. Severněji je stejného typu mužské oblečení v Jedovnicích, Vilémovicích, Lažánkách a Olomoučanech, ačkoli starší prameny na to jednoznačně neukazují. Možná se sem červené kordule a stárkovské zástěry rozšířily až později. Ženské oblečení je zde už zcela jiné, patří k drahanskému typu s ‚kasaňou‘. „Vést hranice dále na západ je obtížné, protože nemáme dostatek zpráv, ale pravděpodobně Vranovsko, Kuřimsko a Veverská Bitýška už
19
k Brnu nepatřily. Z dalších obcí máme zprávy jen z Omic, Střelic, Radostic, Prštic, Silůvek a ořechovské farnosti; německý uzavřený ostrov pod Brnem patří do tohoto typu bez problémů. Zprávy ze západních a jižních obcí odtud (např. Bratčic, Mělčan, Syrovic atd.) jsou nejasné a nepřesné, ale dá se předpokládat, že jestliže se zde nosily kroje odlišné od brněnského, pak jen málo.“ (15, s. 194) Zajímavostí jsou varianty uvnitř území. Zcela jasně se vyděluje západní typ, ze kterého nemáme zprávy o haleně s kapucou, červených vestách, mužské všední zástěře a stárkovské zástěře; v ženském kroji se tam déle nosí úvodnice, ale naopak nepřetrvává nošení roušky. Východní typ se dělí na dvě varianty, z nichž židlochovický se od východního brněnského typu liší jen ve výzdobě ženských kabátků a mužských kordul. Ostatní rozdíly závisí na tom, na kterých jarmarcích se co koupilo, zda na východ nebo na západ od Brna.
„Brněnský kroj je typickým oblečením středomoravské otevřené krajiny, v základě je však západního typu. Proto směrem západním pravděpodobně nikdy ostrá hranice nebyla. Velmi silně se v něm uplatňují i prvky, které pronikly z jihu nebo jsou s ním stejné – z jihovýchodu halina, nebarvený
plátěný
letní
oblek,
z jihu
mužská
pracovní
zástěra.
S východomoravským a hanáckým jsou stejné některé součásti ženského oblečení, jako přetrvávání bílé plátěné roušky a nošení úvodnic. Není tedy ani variantou kroje hanáckého, jak usuzují povrchní posuzovatelé podle obliby bílých sukní k tanci, ani jakýmsi krojem podhoráckým, jak býval s oblibou zván kolem Národopisné výstavy z roku 1885. Patří ke skupině, pro kterou by snad byl nejvhodnější název středomoravská. Kromě brněnského by sem patřil typ vyškovský a nezamyslický, z velké části Drahanské vysočiny, kloboucko-ždánický a všechny přechodné kroje směrem ke Slovácku; dal by se sem zařadit i kroj severokyjovský.“ (15)
Všechny tyto skupiny mají společné to, že jsou stupňovitým přechodem mezi západním typem na jedné straně a východomoravským a hanáckým na straně druhé.
20
1.3 Co je kroj Nejjednodušeji řečeno – oděv charakteristický pro určitý kraj. Podrobnější zprávy o kroji venkovanů se obecně spojují s dobou osvícenství, tj. s polovinou 18. století, kdy vzdělané kruhy obracejí svoji pozornost vlivem filosofie trochu k lidu. Po roce 1848 se však v řadě krajů začínají kroje odkládat. Na druhé straně sílí národní hnutí. Velká vlna zájmu o kroj a jeho dokumentaci však čeká na 2. polovinu 19. století. Z řady krajů je zřejmé, že původní oblečení již nejde v životním procesu udržet. Oděv je podmíněn prostředím i módou. Od pravěku mají národy prvky oděvu, které jsou poznávací značkou příslušnosti a zároveň je odlišují od ostatních národů. Po letech vývoje se vytvořil vrcholný bod, který byl nazván „národní kroj“. U nás byl kroj souhrnem ladnosti, krásy a vkusu zdůrazněn výšivkou, krajkou, drahými látkami: brokátem, hedvábím, aksamitem, podmalován svěžími barvami a korunován vzornou čistotou a nadýchnut nažehleností. Stal se důležitým projevem samobytné národní kultury – hmotné i umělecké. Vévodí v něm bílá barva, bohaté řasení, krásná výšivka vycházející ze slovanského ornamentu, kouzelnost krajky a zlatého krumplování.
1.4 Vznik krojů Naše krajina se nachází v mírném podnebném pásu, kde se střídá léto se zimou, teplo s chladem. Člověk tu nemůže žít nahý nebo jen s malou zástěrkou okolo beder, ověšený množstvím náhrdelníků a náramků jako někteří afričtí černoši nebo původní obyvatelé Austrálie. Obyvatelé naší krajiny vždy potřebovali pro život oděv, podobně jako se neobešli bez potravy a bydlení. Pravdou je, že dnešní člověk se obléká poněkud odlišněji než před sto nebo tisíci lety. Jak to víme? Z rozličných materiálních i písemných památek, ale i ze sbírek muzejních expozic. Pojďme však popořádku.
21
O tom, jak vznikly jednotlivé části oblečení v dávné minulosti nás částečně informují archeologické nálezy. Zachovaly se nejen věci, které byly vyrobené z odolnějších materiálů a nepodlehly rozkladu. A tak vlastně jen podle drobných doplňků, jako spona, knoflík, jehlice a podle jejich umístění v odkrytých hrobech archeologové usuzují, jak vypadalo oblečení našich předků. Na základě archeologických a etnografických poznatků se někteří badatelé pokouší objasnit jak oděv vůbec vznikl, proč se člověk začal oblékat, jaké byly první oděvní součásti a materiály. Většina se shoduje v názoru, že člověk si chtěl chránit tělo, hlavně jeho nejcitlivější části před poraněním a chladem. Část badatelů tvrdí, že oděvem, hlavně jeho ozdobnějšími částmi, toužil člověk upoutat pozornost druhých. Další se domnívají, že ho k tomu vedl stud, hanba z toho, že je nahý. Trvalo více staletí, než k jednoduchému oblečení, sestávajících se ze 2 – 3 oděvních součástek, postupně přibylo mnoho dalších částí. Ty se odlišovaly střihem, materiálem, vzorem i výzdobou, takže později vytvořily množství krojů a jejich variant. Nepochybně rozhodující úlohu v tomto vývoji sehrálo zrušení nevolnictví a poddanství, nástup kapitalistických a výrobních vztahů, peněžní hospodářství, rozvoj trhu, na kterém rolník mohl prodat to co vypěstoval, odchoval nebo vyrobil a za získané peníze pak koupil výrobky řemeslníků, manufaktur a továren. Právě v tomto období, tedy od poloviny 19. století, se lidový oděv začal odlišovat nejen podle oblastí, ale i podle funkce – podle toho, kdy se nosil. Zatímco v předcházejících obdobích se pracovní oděv odlišoval od svátečního jen tím, že byl více opotřebovaný (v neděli se nosil oděv novější, ve všední dny oděv starší), teď se vytvořila celá škála specializovaných, nejen svátečních a příležitostných oblečení. Ta se postupně stále více odlišovala v různých podrobnostech. V tomto období také bohatla a rozvíjela se „řeč krojů“, tedy znaky, podle kterých se dalo rozpoznat, o jaký kroj jde. Tato „řeč“ byla často tak složitá, že jí rozuměli jen místní obyvatelé. Jen ti uměli podle oblečení říct, které děvče se bude vdávat, která žena má dítě, po kom nosí smutek (jestli po blízké nebo vzdálenější osobě), ba dokonce
22
v některých oblastech i to, k jakému náboženství či společenské skupině člověk patří a jaké má zaměstnání. Jak se rodilo bohatství a různost krojů, rozšiřoval se i počet výrobců a řemeslníků, kteří se zúčastňovali jejich dotváření. Zatímco původně jednoduché oblečení si zhotovovali sami členové jednotlivých domácností, náročnější střihy a výrobu svěřili odborníkům. Nebyli to vždy řádně vyučení řemeslníci, ale šikovní muži a ženy, kterým se některé práce dařily lépe než jiným. Hlavně v období před Vánocemi či Velikonocemi měli tito lidé plné ruce práce. A opravdu si dali záležet, aby udělali dobrou práci, protože mnohé části oděvu měly sloužit dlouhé roky. O vývoji oblékání, a tedy i krojů ve starším období, se dovídáme i z písemných památek a zpráv. Takovými jsou pozorování a poznámky zeměpisců, cestovatelů, různých státních úředníků, ale i prvních etnografů. Zanechali nám nejedno vzácné svědectví o lidové kultuře, i když si jí všímali jen okrajově, při jiných povinnostech a zaměstnání. Kolik oděvů a jeho částí museli prohlédnout, než vypátrali, jak se společný základ výšivky měnil přidáváním odlišných drobností, barev, nových motivů, až vznikla výšivka nebo úplně nová součást, právě ta, která odlišila jednu krojovou variantu od druhé. Dalšími pomůckami jsou pro odborníky písemné výnosy vrchnosti – různé příkazy a zákazy, které předpisovali rolníkům, co si smí a nesmí oblékat. V 18. století například zakazovali sedlákům nosit součásti oděvu z dražších materiálů, hlavně ze vzácnějších kožešin, brokátu a hedvábí; nesměli se zdobit šperky. Kroje v jednotlivých oblastech se začaly nejvíce lišit v 19. století. Množství různorodých materiálů, které tehdy nabízely trhy, řemeslníci, usedlí, ale i podomní obchodníci, to vše umožňovalo každému vybrat si barvu, látku, tkací i vyšívací příze, stužky podle chuti a stavu peněženky. A nakonec nesmíme zapomenout na jeden velmi podstatný a pro práci etnografů zřejmě nejcennější zdroj – a to dobře uchované oděvy ve skříních a truhlicích na půdách a sklepech starých domů. Mít v ruce skutečný, někým nošený kus oděvu, je tou nejlepší ukázkou dřívější módy.
23
1.5 Proměna krojových součástek Ve svém dlouhém a složitém vývoji, hlavně od poloviny 19. století, přibral lidový oděv množství kupovaných materiálů, částí i celých součástek a lidé využívali při zhotovování krojů výrobky řemesel a průmyslu. V těch nejbohatších a nejsložitějších krojích však nacházíme původní jednoduché součástky až po jejich zániku. Zhotovovali si je sami nositelé z vlastnoručně vyrobených a zpracovaných materiálů. Po všech jarních a podzimních pracích nadešly dlouhé zimní večery, vyplněné další usilovnou prací. Každá žena, která strávila tolik času a námahy při zhotovování plátna, si dokázala každého kousku látky – ať už nové nebo staré – velmi vážit. Proto bývaly střihy základních součástek tak jednoduché, že prakticky nezůstávaly žádné odstřižky. Často se rovné, pravoúhlé kusy plátna na oděv nestříhaly, ale trhaly, při šití se využívaly pevné okraje a nepevné se ukončovaly třepením.
Mužský kroj se sestával ze dvou hlavních součástek – košile a gatí. V zimě k nim přibyly soukenné nohavice a kabáty nebo kožíšky a kožichy, kožešinové peleríny a čapky. Ani původní starší ženský oděv neměl více základních součástek. Byly to spodnice a košile, které se častěji říká rukávce. Tyto dvě základní součástky doplňovala zástěra, případně horní sukně a u vdaných žen ještě čepec. V zimě se i ženy chránily soukennými a kožešinovými kabáty.
Původní oděvní součástky se postupně používaly jako pracovní oděv, některé už jen jako spodní prádlo. Na ně se oblékalo množství mnohem složitějších součástek. Ty se do oděvu našeho lidu dostávaly pod vlivem jiných společenských vrstev – měšťáků, šlechty, vojska apod., jako i příslušníků jiných národů a národností, které přicházely na naše území. Důležitou roli při těchto změnách sehrála móda. Z původně jednotného oděvu vzniká více oděvů na různé příležitosti, pro různý věk i společenské postavení. Zvlášť bohatým a často velmi složitým se stal hlavně kroj sváteční a obřadní. Sváteční oblečení mělo mnohdy tolik součástek a drobných
24
doplňků, že při nedělním oblékání musela i odrostlým děvčatům pomáhat matka nebo starší sestra. Někde byl sváteční kroj děvčat a mladých žen bohatě škrobený, upínalo se na něj množství stuh a mašlí. Proto se s oblékáním muselo začít před svítáním, a když už bylo děvče oblečené, nemohlo si pro množství tvrdě naškrobených spodnic ani sednout. Oblékání nevěsty se vedle starší ženy – většinou matky – zúčastňovala celá družina děvčat a kamarádek a někde prý měla nevěsta na sobě dokonce i 300 špendlíků. Pro parádu a módu se tedy muselo ledacos vydržet. Oproti jednoduchým, účelným, trvanlivým starým součástkám, ty nové ovlivněné módou bývaly často neúčelné a nepraktické. I přesto se mohly uplatnit především ve svátečním oblečení, protože pracovat v upnutých
a
zašněrovaných
živůtcích,
naškrobených
rukávcích
a
spodničkách by bylo jistě velmi nepohodlné. I když mužské oblečení bývalo vždy jednodušší než ženské, i na něm bylo mnoho součástek a doplňků, které mnoho o nositeli prozrazovaly. Nejen děvčata podléhala nárokům módy a změnám oblečení. Změny a móda pronikají i do oblečení žen. Jejich starodávné čepce se začaly měnit. Jednoduché účesy z jednoho nebo dvou pramenů se tvarovaly různými podložkami, dráty, hřebeny, jehlicemi, které dávaly čepcům nejrozmanitější tvary. Ty se potom ještě dále dotvářely někdy i více vrstvami čepců s různou výzdobou na týlu a na čele, doplňovaly se stuhami perel a korálků tak, že hlava mladé ženy v mnohých krajích nijak nezaostávala za přepychem korun a diadémů pohádkových královen. Podobně se rozvíjela, bohatla a získávala na složitosti i úprava hlavy děvčat. Z původně jednoduchého a hladkého účesu, vytvořeného ze dvou copů a věnečků, které byly skutečně uvinuty z přírodních ratolestí a květů, se vyvinuly rozměrné věnce z nejrůznějších materiálů. Původně jednoduché věnce nosila děvčata hlavně v létě při každé sváteční příležitosti, ale nové věnce byly často tak složité a náročné, že se postupně nosily už jen na největší svátky, až si je nakonec začaly upravovat jen družičky a nevěsta na svatbu. Nakonec zůstal už jen pro nevěstu.
Tak jak se měnily jednotlivé součástky oblečení, měnily se a zanikaly i jejich názvy. I ony nám mohou hodně říct o vývoji, historii lidového oděvu, původě některých materiálů, součástek a vzorů. 25
Z toho všeho vyplívá, že vývoj oblečení postupoval od jednoduchého ke složitému, od několika základních oděvních součástek k většímu počtu rozmanitých doplňků, od odlišování součástek detaily až po součástky úplně rozdílné, od jednoduchého a jednotného oblečení k oděvu, který přesně označoval účel, věk i postavení nositele až k oděvu s nekonečně mnoha proměnami.
Konečnou podobu kroje jednotlivých oblastí výrazně dotvářela výzdoba jednotlivých součástek. I na nich můžeme sledovat vývoj od původně většinou účelových, technických prvků až po složité a ornamentálně bohaté kompozice vzorů. Vytváří je často nesčetné množství výzdobných materiálů, technik, motivů a barev. Tento vývoj se dá nejlépe sledovat na výšivce. Při výzdobě se na krojích používaly i korálky, flitry a továrensky vyráběné stuhy. Tam, kde se kroj ještě nosí, používají na jejich výzdobu materiály, které jsou právě k dostání v obchodech.
1.6 Typologie oděvních součástek Stav lidového kroje na Moravě na konci 18. a na počátku 19. století byl výsledkem dlouhého vývoje, v jehož průběhu některé oděvní součástky procházely proměnami a jiné zanikly. Za nejstarší můžeme považovat ty rysy lidového oděvu, které charakterizují archaické střihy a dostupný materiál, jehož zhotovování a zpracování pro vlastní potřebu si lidé zajišťovali sami. K základním oděvním součástkám patřila mužská košile, jejíž nejrozšířenější střih byl na Moravě velmi primitivní. Ve všech krajích se vedle svátečních soukenných nebo kožených kalhot vyskytovaly též obyčejné plátěné kalhoty z rovných dílů, které sloužily jako pracovní oděv. Rubáče jako nejspodnější ženské oblečení se zhotovovaly ze dvou rovných horizontálně sešitých pruhů plátna. Horní část upevněná na rameni jedním, řidčeji dvěma ramínky, byla zhotovena z jemnějšího plátna a nazývala se s krajovými obměnami ‚opléčí‘.
26
Další součásti krojů jsou postupem doby vytvořeny z těchto dvou základních součástek, nebo je nějakým způsobem dotváří a doplňují. Mohli bychom tedy říci, že základní osou kroje je košile (u žen dlouhá, u mužů krátká) a kalhoty jako nedílná součást šatníku muže. Ostatní kusy oděvu jsou vlastně sekundární.
27
2
KROJ BRNĚNSKÉHO VENKOVA „Brněnsko – zeměpisně i hospodářsky je toto krojové území
neucelené a různorodé, jaksi na křižovatce Moravy. Ze západní a severní části sem zasahuje Českomoravská vrchovina a horské území uzavírá na severovýchodě Drahanská vrchovina s posledními výběžky Moravského krasu. Od východu na jih přechází krajina ve sníženinu a vesnice leží v rovině. Pro jednu část jsou od sedmdesátých až osmdesátých let 18. století charakteristické brambory, z druhé strany zasahovaly až k Brnu ještě ve druhé polovině 19. století vinohrady. Toto území přitahovalo a spojovalo město Brno. Dávalo mu možnost obživy a lidé ji dovedli využít. Typické bylo například obchodování. Ve všech bližších vesnicích byly ženy, které se živily překupnictvím ovoce, mléka a vajec. Zcela zvláštní místo mezi nimi zaujímala Líšeň. Byla nejznámější obchodní obcí na Moravě a i jinde se pro ni najde málo obdob. Odedávna zásobovala všemi možnými potravinami Brno a dovedla pro to využít celé bývalé monarchie.“ (9, s. 1) V okolí Brna bylo zemědělství významnou složkou, nejvíce pak na Židlochovicku. Zámožnost a prosperita kraje, dobré komunikační spojení s Uhrami a Vídní přitahovala nájezdníky a dobyvatele, kteří tak měli volný přístup na Brno. Skutečnost, že brněnský venkov zakusil na sobě zároveň s městem všechny hrůzy obléhání a válek i s následky, vynutil si během staletí několikrát dosidlování. V životě Čechů a Němců na brněnském venkově nebylo podstatných rozdílů. Teprve vznik a vývoj brněnského průmyslu přinesl s sebou od poloviny 18. století další dosidlování, které mělo hluboký a trvalý vliv na brněnské vesnice. Možnost najít alespoň nějakou obživu přitahovala přistěhovalce z ekonomicky chudých území. Hluboko do druhé poloviny 19. století byla síla kolektivu tak velká, že stačila nové obyvatele absorbovat a přistěhovalci se vesnici přizpůsobovali v druhé generaci žen často i oblečením. Ani sedláci se bez Brna neobešli. Našli v něm nejen odbytiště plodin, ale v zimě také pro průmysl povozničili, zvláště dokud nebyla železniční síť tak hustá. Mnohé z příměstských obcí už dnes splynuly s Brnem a tento
28
integrační proces neustále pokračuje. Vnitřní život venkova, kdysi bohatý, se zdá dnes tak neskutečný, neznámý a tak vzdálený. Je také důležité pochopit i duch lidu, kteří v těchto krojích chodili; těch statečných, podnikavých, usilovných lidí – nezmarů, mužů, ale hlavně žen, které se ničeho nezalekly ve snaze zajistit svým dětem obživu a připravit jim cestu nahoru.
2.1 Druhy krojů podle stavů Na první pohled poznáme, že se stavy zřetelně odlišovaly podle oblečení. Na nejvyšším žebříčku stála šlechta, která se oblékala podle tehdy běžné módy, i když se zpožděním. Jí se blížila nejvyšší městská honorace. Oblečení střední vrstvy, do které patřili řemeslníci, také odpovídalo soudobému
středoevropskému
měšťanskému
stylu.
Zde
byl
čepec
samozřejmostí, přes výstřih krátkého kabátku se kladl ‚štek – fichu‘, nosila se zástěra, ale sukně byly dlouhé. V mužském oblečení převládaly koženky a jednoduché kabátky. Třetí vrstvou, diferencovanou oblečením i postojem, jsou venkované. Po roce 1800 se móda prvního a druhého stavu sblížila, mužská se od základu změnila, zjednodušila a stala se civilnější. Poněkud jiné poměry byly v malých venkovských městech (např. Ivančicích, Slavkově). Základ byl rovněž módní, měšťanský, ale celý vztah byl konzervativnější, obdobný jako u zemědělského obyvatelstva. I venkovští řemeslníci se takřka vždy oblékali jinak než nájemci dvorů, panští služebníci vyšších kategorií a kvalifikovaní učitelé a také jinak než sedláci. Venkovské řemeslnictvo bylo ovšem mezi obyvatelstvem malou skupinkou – byli to mistři, starající se o oblečení, obutí a zabezpečující zemědělské potřeby, méně často zásobování potravinami. Jejich oblečení odpovídalo o stupeň chudšímu oblečení brněnského středního stavu. Jakkoli byly uvnitř zemědělské vrstvy silné sociální rozdíly, přesto základní výběr materiálu, základní střih, nakonec i základní sestava a způsob vyjadřování mimořádných příležitostí, byl stejný. Sociální rozdíl u mužů se vyjadřoval větším počtem stejných kusů, nedostatkem některých součástí
29
(jen hospodáři měli pláště, které si chudší na svatbu jen půjčovali), nebo volbou součástí – v zimě byla halina pro chudé, kožich pro bohatší. U žen byl rozdíl
v počtu
kusů,
méně
už
v materiálu.
Nejbohatší
zásoba
je
u novomanželek. S postupem věku se rozdíly stíraly a pozůstalostní soupisy starých lidí, výměnkářů, jsou u všech stejně chudé. Rozdíly byly i proto poměrně malé, že u bohatých byl oděv jen jednou ze součástí majetku, i když reprezentačně důležitou, ale čím byl kdo chudší, tím u něho význam oblečení stoupal. Pro čeleď i pro starší podruhy byl oděv často jediným majetkem. „Šatstvo bylo považováno mimovesnickými živly za nejcennější movitý majetek vůbec.“ (9, s. 8)
2.2 Krojový materiál Uvědomíme-li si bezprostřední blízkost Brna, ani nás příliš nepřekvapí ta okolnost, že z tradičních, na vesnici vyráběných látek, takřka nic nenajdeme. Brno jako staré textilní město a především jako obchodní středisko působilo na své široké okolí příliš přitažlivě, než aby na ně vykonávalo trvale silný vliv. Klíčové postavení měly stále staré látky, mezi nimi plátno. Domácí výroba nestačila spotřebě, proto se už kolem roku 1800 takové plátno kupovalo na jarmarcích a od překupníků. Čím blíže k Brnu, tím dřív se textilní rostliny přestaly pěstovat. Nepoužívalo se ovšem jen bílé nebarvené plátno. Oblečení z něho postupně ztratilo funkci obyčejného, všedního obleku a dostalo funkci spodního šatu, jak u mužů, tak u žen. Pro svrchní oblečení žen se plátno barvilo, nejprve starším způsobem načerno, od konce 18. století na modro, případně s negativně získaným vzorkem. Obliba černé barvy, která se ve vysokých vrstvách datuje od 16. století, se na celém území brněnského venkova udržela až do osmdesátých let 19. století. Vedle černých zástěr byly v oblibě zástěry z modrého leštěného plátna a později hedvábné z téže barvy. Objevují se od konce 18. století a nosily se do zániku kroje. Modré bývaly barvířské sukně, méně často kabátky, kde se již uplatňovala obliba vzorečku. Určité vzorované byly pak šátky na hlavu a
30
tzv. půlky. Obliba modrotisku trvala ještě v padesátých letech 20. století, ovšem na bavlněném plátně. Po plátěných sukních byly nejoblíbenější kanafasové. S kanafasem přišla do obliby větší barevnost proužkováním. S bílými proužky se střídaly červené nebo zelené či modré, nebo to byla kombinace bílé-červené-černé, červené-modré, červené-zelené. Odvážné kombinace barev byly na počátku 19. století. Pod tímto vlivem byl veškerý materiál vzorovaný proužkováním. Dokonce manufakturně a továrně potiskované látky měly ve vzoru převládající proužek, až ho na kartounech postupně vytlačilo drobné kvítkování. Sukně na všední den se hlavně šily ze zajímavých a pro toto území typických materiálů, nezávislých na současné městské módě. Na ‚trajdy‘ se dodávaly kusy už s tradiční délkou (nejčastěji 2, 20 m). Měly obvykle černou nebo tmavou osnovu a byly vzorovány útkem z různobarevné zbytkové příze podle fantazie tkalce. Na oblibu trajd ukazuje fakt, že ženy ještě v padesátých letech 20. století litovaly, že nejsou k dostání. Sukno bylo používáno nejvíce v mužském oblečení, koncem 19. století se s ním v ženském oblečení setkáváme na zimních vlňácích a na svátečních sukních.
2.3 Zásobování materiálem „O zásobování materiálem na oblečení se staral čilý obchod. Na prvním místě je třeba uvést jarmarky, z nichž nejvýznamnější kromě brněnských byly hustopečské, protože přitahovaly prodávající i kupce ze širokého okolí proslulými dobytčími trhy. Navštěvovaly je především cechovní výrobci, mezi nimi východomoravští a západoslovenští od Holíče. To oni byli dovozci kožichů a rozšiřovateli halin. Zde se kupovalo sukno na mužské oblečení. Nové zboží dodávali i formani; ústní podání říká: „Oni jako první sem dobrodružně propašovali vídeňské šátky a vlňáky“. Textil rozšiřovali také podomní obchodníci. Měli na prodej především lehčí a levnější tkaniny. Konečně hojně se nakupovalo také v krámcích v Brně. Ty byly také
31
rozšiřovateli konfekce – prodávaly se tu např. hotové kacabajky, tylové půlky vyšité strojem.“ (9, s. 18) Materiál pro vesnické spotřebitele zpracovávala celá řada výrobců. Předně to byli ti, jejichž výrobky můžeme kvalifikovat jako řemeslné. Ševci šili lepší sváteční obuv na míru, ale především ji opravovali, pokud to jen bylo možné. V každé vesnici byli krejčí, kteří šili střihově náročnější oděv a součásti z dražšího materiálu. Od nich pochází jednoduchá i složitější krejčovská výšivka. Všude byly pletařky vlasů, před význačnými svátky a událostmi vyhledávané svobodnými děvčaty. Zvlášť vyhlášené pletařky byly ve Šlapanicích, kde děvčata o hodech čekala na spletení vlasů třeba od dvou hodin od rána. To už pak samozřejmě nemohla jít spát, směla jen podřimovat u stolu v sedě. Jiné výtvarně nadané ženy vymýšlely a předkreslovaly vzory na vyšívání, nebo později je několik žen v obci předtiskovalo. Další takovou specialitou bylo síťování krajek.
2.4 Ošetřování a úprava Určité části ženského oblečení se leštily skleněným hříbkem, podobně jako načerno barvené plátno. Brzo se však (v první polovině 19. století) začala užívat žehlička. Velké nároky na zručnost ženy kladlo škrobení a žehlení sukní, rozšiřující se od všeobecného používání bavlněného plátna; hlavně však od poloviny 19. století. Pokud to bylo možné, materiál se škrobil, aby i levná ‚tiščenka‘ vypadala dobře a držela tvar. Naškrobená látka také déle zůstávala čistá a v létě příjemně chladila. Nedělní bílé sukně se praly dvakrát do roka, před hody; starší ženy je praly jen jednou, protože je neušpinily při tanci. Škrobilo se za syrova, tj. ve studené vodě se rozpustil škrob s boraxem, sukně se do něho namočily a nechaly se v něm třeba i do rána pořádně nasáknout. Potom se přebytečná voda ze sukní vyždímala a začalo se pomalu žehlit. Aby sukně pořádně ztvrdla, bylo nutné ji žehlit do úplného vyschnutí, což někdy trvalo i tři hodiny! Varhánky se tvořily buď rukama hned při žehlení, nebo až po vyžehlení celé sukně. Nesměly se žehlit
32
bezprostředně před oblečením, protože by nebyly dostatečně vyschlé a brzo by se „rozkřídlily“. Proto se nechávaly dlouho dopředu naležet. Hedvábná svrchní sukně se několik dní před oblečením poskládala do záhybů předposlední sukně a oblékala se pak zároveň s ní. Pro škrobené sukně bylo těžké doma najít místo na uložení, zvláště když bylo v rodině více žen, protože každá měla v zásobě nejméně 6 bílých sukní a 10 sukní kartounových. V poslední čtvrtině 19. století se proto uskladňovaly v dutině postele, vždy svátečně vystlané, protože se v ní nespávalo. Všední sukně se věšely v komoře, hedvábné zástěry a sukně se vypouštěly ze záhybů, otočily se do rubové strany a pečlivě zavinuly do papíru.
2.5 2.5.1
Součásti mužského kroje Košile Košile se šily z rovných dílů látky, která nebyla střihem tělu
přizpůsobená, což můžeme pozorovat u vsazení rukávů. Všední košile z hrubého plátna měly stojatý límeček široký jen jako modrá lemovka používaná místo manžetek i na límečky širokých rukávů; červeně vzorovaná lemovka se používala na neděle. Límečky se zapínaly nebo zavazovaly tkaničkou. Když se začaly kolem krku nosit šátky, byly už límce u krku přeložené a na zapínání. Košile byly dlouhé, takže zastupovaly i spodní a noční prádlo, na ramennou byly vyztužené všitým kouskem plátna a v podpaží měly klín. To proto, aby se snížilo jejich opotřebení. V osmdesátých až devadesátých letech 19. století byly tyto košile vystřídány košilemi městského střihu s přeloženým límečkem zapínaným na dva knoflíky. Na zvlášť sváteční příležitosti se začaly v té době u mladších typů vpředu zdobit sámky nebo sámky s krepinkou, případně bílou děrovanou výšivkou. V některých obcích (Šlapanice, Tuřany) se po roce 1900 přišívá vpředu uprostřed a pak po každé straně široký pruh jemné bílé výšivky, která se od roku 1910 podkládá červeným nebo modrým saténem, aby výšivka mnohem lépe vynikla a dodala košili svátečnější ráz.
33
2.5.2
Kalhoty Na počátku 19. století se v létě nosily bílé konopné nebo lněné
kalhoty, které se odepínaly na bocích. K polovině tohoto století se nosily také kalhoty proužkované,
nejspíš kanafasové, v druhé polovině z plátna
obarveného namodro. Ve 20. století se v některých obcích na jihu (v Šaraticích) a na západě (Troubsko) zachovalo nošení dlouhých bílých kalhot z piku nebo z podobné tkaniny buď na každou letní neděli nebo jen k některým obřadním příležitostem (např. na hody). Jde o dlouhodobé přežívání vojenské módy, v níž bílé kalhoty byly součástí uniformy prostých vojáků až do třicátých let 19. století. Vedle koženek (kožených kalhot), které byly dříve dlouhé pod kolena, později se k vysokým botám prodloužily až ke kotníkům, se nosily už v první polovině 19. století i dlouhé soukenné kalhoty, většinou nazouvané do vysokých bot, zdobené řadou knoflíků na vnějších bočních švech. Na severu byly v této době časté kalhoty cajkové a manšestrové.
Obr. 1 Mužská sváteční košile z Obřan, poslední čtvrtina 19. století Kožené kalhoty z Nesvačilky
34
2.5.3
Zástěra „Ze starších zpráv se můžeme dovědět, že k ročnímu platu čeledi
patřila i zástěra, používaná v hospodářství zřejmě k hrubým pracím. Ke konci 19. století nosili muži obecně na jihu, na velké části východního Brněnska a porůznu i jinde zástěru modrou. Nosila se spíše o žních a při některých pracích kolem domu.“ (9, s. 22)
2.5.4
Vesta Na košili se oblékala soukenná vesta (kordula). Byla poměrně
dlouhá, střihem odpovídala linii rokokové módy a vpředu měla zkosené rohy. Na rozhraní 18. a 19. století byla modrá, světlemodrá, tmavozelená a hnědá a tehdy mohla být i cajková, ke konci 19. století byla nejčastěji černá nebo modrá soukenná. Červená se nosila ke zvláštním příležitostem na východním a jižním Brněnsku, v Líšni nosili tuto kordulu svobodní mládenci; hnědá je zaznamenána hlavně v Modřicích.
Obr. 2 Základní typ brněnské vesty Varianta z Nikolčic, vesta z červeného sukna
35
2.5.5
Kabáty a pláště Soukenný kabát střihem celkem odpovídal vestě, ale měl dvouřadé
zapínání. Kolem roku 1800 byl hnědý, světlemodrý a tmavomodrý. Černé barvy v polovině 19. století přibylo, tmavozelený byl jen zřídka a červený nebyl nikdy. Vyskytoval se však i bílý kabátek, poprvé ještě na konci 18. století. Byl z hrubšího sukna a značně kratší než vesta. Je pravděpodobné, že se nosil bez ní. V osmdesátých letech 19. století se setkáváme s ‚lajblem‘, který měl vpředu sestřižené šosy jako vesta. ‚Kacabaja‘ je šita stejně, ale přednice má často rovné. Stojatý límeček se postupně zvětšoval a překládal, podobně se změnily klopy, takže kacabaja tvořila vlastní přechod k saku. Od starých lidí se často můžeme dovědět o ‚špenzlu‘ nebo ‚špenzru‘. Byl to lehký dvouřadý kabátek šitý z továrních látek, se stojatým nebo přeloženým límcem, upnutý ke krku. V zimě se na něm nosil jiný teplý kabát. Plášť ve srovnání s kabátem nebyl oblečením všech. Selské pláště byly přiléhavé, z tmavomodrého až černého sukna; střih měly původem z 18. století. Pro něj platilo pravidlo, že musel být tak dlouhý jako koženice, a mezi vysokými botami a pláštěm musely být na dlaň vidět bělostné, snad plátěné punčochy. Tento přiléhavý plášť byl po roce 1837 vystřídán volným tmavomodrým soukenným pláštěm s několika kratšími límci, nazývanými ‚cimbály‘, nebo s jedním límcem. Pláště, které se dochovaly, sahaly po kotníky, pelerinový límec kryl rukávy, stojatý límec byl zdoben prošíváním. Nezapínaly se, jen se pod krkem spínaly dvoudílným poutkem. Ocáskový kožich (kožešinová součást děvu) se skládal kromě rukávů ze dvou sešitých ovčích kůží, vcelku měl nahoře jen otvor pro hlavu. Byl tedy velmi nemotorný a nepohodlný. Všeobecně se nosily dlouhé dubené kabáty (dubeňáky), jejichž barva se popisuje jako žlutá, hnědá nebo červená. Měly nápadně dlouhou bělavou srst, u krku a u rukávů byly lemovány černou kožešinou.
36
Obr. 3 Základní typ kabátku z Brněnska
Obr. 4 Varianta z Nikolčic, kabátek ze světlemodrého sukna
2.5.6
Halina Součástí pracovního oblečení na jaře a na podzim byla halina
z hrubé látky z ovčí vlny. Sahala do poloviny lýtek. Její mladší vývojová varianta je halina s kapucí. Ta byla také šita z rovných kusů sukna, avšak přední i zadní část byla pojata samostatně, s ramenním švem. Stejně jako starší typ ani ona neměla zapínání, v případě potřeby se převazovala čímkoli. Halina s límcem i halina s kapucí se držely ve východním Brněnsku dlouho vedle sebe, i v téže obci, v závislosti na tom, na kterém trhu byla která halina koupena.
37
2.5.7
Pokrývky hlavy Co se týče úpravy hlavy, v třetí čtvrtině 18. století prý nosili sedláci
vlasy spletené do copu. V 19. století si muži česali vlasy na pěšinku, vpředu je měli krátké a vzadu dlouhé. Až do šedesátých let 19. století byli bezvousí. Už na konci 18. století, tedy ještě v době, kdy byl běžný třírohý klobouk, se na brněnském venkově začal nosit klobouk kulatý. Až do zániku kroje byl těžký, z hrubé černé plsti, o průměru až 50 cm. Zdobil se běžně černou šňůrkou se dvěma střapci na konci nebo silnější bílo-červenou, dvakrát kolem ovinutou ‚housenkou‘ (žinilkou). Ženatí si u klobouku zvedali jeden okraj, do třírohého si jej sešívali stárci ve Šlapanicích. Parádníci v Sokolnicích dbali na to, aby střecha byla vždy rovná „nevoklapóchaná“, a nosili je připevněné pod bradou černou nebo hnědou šňůrečkou. Před první světovou válkou si mládež oblíbila k muzice tzv. „oficírky“, vojenské čepice se štítkem. V zimních čepicích panovala velká různost. Bývaly celokožešinové, nejčastěji beránčí, bobří, tchoří, kuní, sobolí, vydří a snad i mývalí nebo kombinované se suknem, manšestrem a sametem. Čepice byly válcovité vysoké, zdobené červenou nebo modrou stuhou v zadním nebo bočním švu, nebo byly nízké široké a nebo měly na jedné straně zvednutý prým. Tato část se dávala dozadu.
2.5.8
Obuv Muži nosili střevíce nebo vysoké boty. Střevíce byly nízké, z juchtové
nebo telecí kůže, měly přezku a nosily se s vlněnými punčochami, nejčastěji modrými, v létě i v zimě. Vysoké boty podléhaly změnám. V 18. století sahaly do poloviny lýtek a měly široce přehnutý okraj. Ústní tradice místy vypráví o botách ‚s kolenama‘, tj. sahajícími vysoko nad kolena (např. v okolí Tvarožné, kde se nosily pod vlivem uniforem z francouzských válek). Dříve se vysoké boty nosily pouze při pracovních příležitostech, sedláci na zobrazeních ve městě měli vždy střevíce. Dnešní podoba kroje se však spíše vrací k nošení vysokých (jezdeckých) holinek, které z našeho pohledu vypadají svátečněji
38
2.5.9
Doplňky „K doplňkům oblečení patřil kromě koženého míšku na tabák také
formanský opasek, vybíjený mosaznými cvočky nebo vyšívaný pavím brkem. Býval široký až 10 cm a zapínal se přezkou vzadu na zádech. Na krku nosili muži v první čtvrtině 19. století úzký černý šálovitý ‚flór‘, dlouhý přes dva metry, kterým si krk velmi složitě ovinovali. K oblečení mládeže patřil barevný kapesník či malý šátek, vykukující z kapsy, jak se to nosilo na hody např. v Jundrově. Barevný potištěný šátek měli také ti, kdo šňupali tabák. V pozůstalostech se uvádějí i rukavice, většinou jsou to zimní kožešinové palčáky.“ (9, s. 33)
2.6 Součásti ženského kroje 2.6.1
Košile Košile byla rovná, sahala až po kolena, pravoúhle se k ní připojovaly
krátké rovné rukávy, které měly v podpaží klínek. Ramena se vyztužovala velkými kusy plátna. Tělu se košile přizpůsobovala jen tak, že se nabrala kolem krku – na okraji byl průvlek se šňůrkou, která se podle potřeby stahovala. Vpředu tedy košile rozstřižena nebyla. Koncem 19. století se začala košile u krku nabírat do pásku a zapínat na knoflík. Později se rukávy všívaly do průramků jako u mužské městské košile, na ramennou byl šev a vyztužení zmizelo. V meziválečném období byl u mladších žen běžný čtverhranný výstřih, vpředu se zapínáním na 3-4 knoflíčky, na náprsence měla košile sámky. Sváteční košile měly úzký límeček a někdy i rukávy lemovanými drobnými bílými zoubky s dírkami, na všední den se používala tkanice s modrým nebo červeným vzorkem nebo obdobná výšivka. V 18. století se šily rukávce z rovných, tělu nepřizpůsobených dílů. Ty byly ukončeny nabíraným límečkem a sahaly takřka k zápěstí; vysunovaly se z rukávů svrchních kabátků. Menší krejzlíček kolem krku se zdobil výšivkou nebo krajkou a nebo se nezdobil vůbec. V první polovině 19. století se výstřih přesunul směrem nahoru až k hrdlu, rukávy se zkrátily, ale ještě se
39
neškrobily. Rukávce z konce 19. století byly poměrně krátké, protože už nebývaly schovány pod svrchním oděvem a také byly širší. Zdobily se na ‚taclích‘ bílou výšivkou, později většinou strojovou, méně často jen v poslední fázi krajkou. Protože se přes rukávce nosila půlka, stojatý límeček byl bez ozdob a zůstal funkční. Na celém východním Brněnsku se ale zachovává alespoň malý krejzlíček v šířce asi 4 cm, bíle vyšitý, později tvořený jen nabranou strojovou výšivkou. Po odložení půlky se krejzl zvětšil na šířku 7-10 cm a byl ležatý, nikdy však nestoupal k obličeji. V první polovině 19. století byly rukávce prosté plátěné, v západním a severním horském území lněné, na svátek kamrtuchové a perkálové. Místy, např. v Jundrově, mají rukávy ‚štikované‘, tj. ušité z koupené látky s bílou strojovou výšivkou, tzv. madeiry.
2.6.2
Sukně Střih sukně byl jednoduchý a prošel jen malými změnami. Starší typ
byl z jednoho kusu látky, mladší se sešívala z „půlí“, obvykle z pěti, svrchní až ze sedmi. Sukně se všívaly do pásku, byly nařaseny vzadu a na bocích, vlevo předu pod zástěrou byl ‚rozporek‘, vpravo vpředu u vrchních sukní někdy kapsa na drobné maličkosti. Přední díl byl hladký. Začátkem 19. století došlo ke zvětšení ‚jelit‘, na kterých sukně dobře držely a měly lepší, splývavější tvar. To bylo v té době velmi důležité, protože počínaje druhou třetinou 19. století se nosilo sukní mnoho. „Na určitou starobylost ukazuje název ‚šoráně‘. Na západním Brněnsku se tak nazývaly sukně, které se praly a škrobily, na jihu Brněnska všechny sukně obecně. Bílým sukním se na západě říkalo ‚bíláke‘.“ (9, s. 37) Kolem roku 1890 se úprava sukní poněkud diferencuje. Do pásku se všívaly jen prací a lehčí sukně; drahé hedvábné, které se zde obecně rozšířily teprve po roce 1890, a sukně ze silnější látky se v pase navlékaly na šňůrku. Ty se nikdy nepraly! Jemné sváteční sukně se zespodu podšívaly ‚škrupkou‘ (organtýnem), aby byly tužší a přizpůsobily se tak spodním naškrobeným sukním. Sukně byly navíc na rubu dole zesíleny širokým pruhem plátna, aby tvar držel opravdu spolehlivě. Dále už se sukně ničím nelemovaly. Kolem roku 1890 se dole přišívala šňůrka, kolem roku 1900 kartáček. Ten měl funkci nejen zpevňovací, ale hlavně měl chránit 40
hedvábnou sukni před poničením tvrdě naškrobenými spodnicemi. Na bílých sukních jsou běžné krepinky a šňůrky, po roce 1900 se vyšívaly zoubky, později se k lemování užívala krajka a strojová výšivka. Nejstarší ozdobu sváteční sukně tvořila široká jednobarevná hedvábná stuha, přišitá nad dolním okrajem. Bílé a všední sukně zůstaly bez ozdob, jen místy, např. v Žebětíně, se na bílé našívala sametka nebo proplétaná modrá stužka. Na ostatní sukně se dávala dvakrát ‚tresa‘ nebo ‚haraska‘, nejčastěji černá; oblíbené byly i barevné stuhy – sametky. Sukně se zdobily sámky, před první světovou válkou a po ní různými aplikacemi jako ostatní části oděvu. Délka sukní podléhala dobovým vlivům, sukně venkovanek byly však vždy z praktických důvodů kratší než v městské módě. Nápadně krátké byly i v 18. století, prodloužily se pod vlivem empiru na počátku 19. století. V druhé polovině 19. století sahaly do poloviny lýtek. Kolem roku 1900 na velké části území kryly kotníky, po roce 1920 došlo k opětnému zkracování. Přechod k městskému oděvu tvoří tzv. „řemeslnický“ způsob oblečení, kdy se zástěra nenosila a napodobovala se hladkým předním dílem, zvlášť všitým do sukně. Často byla už vpracovaná do klínu a dokola zdobená odlišně než přední díl.
2.6.3
Zástěra Dalším nepostradatelným kusem oděvu byla zástěra. Rozlišujeme
všední zástěry a sváteční fěrtochy. Starší zástěry byly hodně široké, jednoduché byly tzv. zástěry ‚s křídlama‘, původně běžné na celém území jak všední, tak sváteční. K obdélníku modrého nebo bílého plátna se přišily asi 7 cm od okrajů, které zůstaly volné, z materiálu zástěry stuhy nebo jen tkanice na zavázání. Bílá zástěra se vyšívala bíle a kolem roku 1890 místy lemovala krajkou. Na jihovýchodě Brněnska byly aplikace na zástěrách použity i jako vložka. K dolním okrajům, někdy i bočním, se přišívala jemná bílá nebo barevná strojová krajka, místy do konce trvání zůstaly zástěry nezdobené nebo lemované jen krepinkou.
41
2.6.4
Kordulka Kordulka je krojová součást, která nejvíce podléhala změnám.
V 18. století se nosily živůtky barokního střihu. Přední část, prodloužená pod pás do špičky, se šněrovala, kolem výstřihu žádná ozdoba nebyla. Od dvacátých let 19. století byly kordulky vpředu oválně vystřiženy, sahaly jen po pás nebo se nad něj mírně zkracovaly, kolem krku byla poskládaná jinobarevná stuha a materiálem jiné barvy byl podšit šůsek, který se ohrnoval nahoru. V nejsvátečnější variantě se stuha kolem krku zdvojovala a byla lemována stříbrnou portou. Obvykle se kordulky zdobily taftovou stuhou v barvě doplňkové k základní látce tak, aby spolu pěkně ladily. Stuha byla poskládána na pravidelné sámky a středem prošita úzkým prýmkem. Starší kordulky se také zapínaly na knoflíky a na obou přednicích bývaly vyšity dlouhé vodorovné linky, původně zdůrazňující dírky, nejčastěji v zelené barvě. Vzadu v pase byly šůsky. Ty se pak na velké části území prodlužovaly samy, někdy i našitou krajkou, a proto se už neohrnovaly. Tyto kordulky se skrytě spínaly háčky a šněrovaly tkanicí nebo haraskou, později stuhou, na 6 - 7 dírek. Přední díly byly vyztuženy podél zapínání vložkou ze štípaného rákosu. Na přednicích a podél záhybů se rozšířila bohatá výzdoba, našívaly se zde prýmky, dracouny a jiné aplikace. Uplatnilo se na nich i naturalistické vyšívání na tmavém sametu. „S vrchními kordulkami jsou těsně spjaty i spodní živůtky. Pokud paměť informátorek sahá, živůtky se nosily vždy, braly se pod vrchní kordulku. Střihem se jim podobaly, ale byly šity z pracího materiálu a bez ozdob. Vzadu se k nim přivazovaly dva polštářky, vyplněné sečkou, senem nebo odstřižky, tzv. ‚jelita‘, jejichž úkolem bylo držet sukně, aby nepadaly. Spodní živůtek se plně přizpůsoboval tělu a jeho úkolem bylo zpevňovat ho a chránit před chladem. Plnil tak vlastně funkci dnešní podprsenky. Na rozhraní mezí spodní a vrchní kordulkou byly východobrněnské krátké batistové živůtky, nošené pod lehkým letním kabátkem.“ (9, s. 42)
42
Obr. 5 Spodní živůtek s jelity Základní typ svrchní kordulky Výzdobnější varianta z Těšan
43
Obr. 6 Mladší vývojová varianta kordulky z Těšan, rozšířená na větším území. Vpředu našité aplikace Kordulka ze Střelic rozšířená na západním Brněnsku
2.6.5
Kabátky a kožíšky Kabátek se v 18. století vyznačoval dlouhými šůsky, sahal do
poloviny boků, vzadu se půlkruhovitě prodlužoval a tam měl mnoho záhybů. Ke krku byl upjatý a bez límce. Koncem první čtvrtiny 19. století se zkrátil do pasu podobně jako kordulka a začal se vpředu hluboce vystřihovat. Po první třetině 19. století se rukávy na ramennou rozšířily, jinak kabátek zůstal nezdobený. V pozdější době se výzdoba soustřeďovala na manžetách rukávů, které byly původně na celém území úzké. Všední kabátky měly manžety zdobené krepinkou nebo zoubky s dírkami. Střihově jednodušší kabátek, na východním Brněnsku nazývaný ‚marinka‘, špenzrem‘ nikdy vystřídán nebyl. Již na počátku osmdesátých let 19. století se vedle kabátku nosil starší druh kacabajky s úzkými přiléhavými rukávy. Tato kacabajka byla těsná, upjatá ke krku, měla dlouhé šůsky, vzadu vyztužené tak, aby tvořily velké oblouky, tzv. ‚křídla‘. Výzdoba se soustředila na šůscích - z kraječek, třásní, sekaných korálků a byla předzvěstí zániku kroje. Po roce 1920 se ve všední den na Brněnsku nosila ‚jupka‘. Byla volná, rovná, někdy si od kacabajky převzala stojatý límec. Rukávy byly volné tak, aby nebránily
44
pohybu. Hodně pozdě, prakticky po druhé světové válce, tam, kde se ještě ženy držely tradičního oblékání, se jupky začaly šít pro nedělní použití z dražšího materiálu. Kožíšky nebyly běžnou součástí zimního svátečního oblečení. Střihem byly závislé na ostatním svrchním oděvu a měnily se s dobou.
Obr. 7 Základní typ kabátku z Brněnska Varianta ze Židlochovicka, soukenný kožíšek, podšitý beránčinou
45
Obr. 8 Kabátek s límcem z Neslovic Jiný kabátek s límcem, z jižní části Drahanské vrchoviny
Obr. 8 Špenzr ze západní části okresu
46
Obr. 9 Starší typ kacabajky, osmdesátá léta 19. století Mladší typ kacabajky, kolem roku 1900 Jupka, 20. století
2.6.6
Úprava hlavy V polovině 18. století nosily některé dívky kolem účesu užší dlouhé
pruhy plátna, říká se jim ‚roušky‘. Později se místo plátna začal užívat červený hedvábný šátek, který se původně dával do výstřihu kabátku a pro nošení na hlavě se skládal na úzko. Velký bílý šátek ‚šata, plína‘, všední hrubá
a
nezdobená,
bývala
na
svátek
z jemného
lněného
nebo
kamrtuchového plátna a patřila k těm řídkým součástem oděvu, na které se soustřeďovala výzdoba. Nejčastěji jsou uváděny krajky a výšivka. Po celé 18. století hluboko zahalovala čelo i bradu, v záhybech sahala na záda a kryla krk. Když koncem dvacátých let 19. století přišly do obliby bílé potištěné napoleonské šátky, v mnohých obcích se držely vedle šat a přejaly většinou i jejich úvaz, jméno i funkci. Zajímavostí jsou červené vídeňské šátky, které se úvazem liší od běžně nošených šat. Pod šatou se totiž vždy nosil malý šátek, který se
47
neodkládal ani doma a sloužil spíše jako ochrana šaty při nedostatečné hygieně vlasů. Vídeňský šátek pak převzal úvaz tohoto spodního šátečku, s nepokrytou bradou. Před polovinou 19. století se tyto šátky vážou jednoduše, vzadu v týle na uzel. Později se vázání šátku v různých obcích diferencuje. Detailní postup vázání těchto šátků se lišil vesnici od vesnice, někde byla celková úprava hlavy přirozeně zabolená, jinde se šátek nad čelem vyztužoval papírem, pro západ Brněnska byla charakteristická hranatá úprava hlavy. Čepec je součást kroje, která přešla z městské módy 18. století a v pozdější době se používala převážně k obřadním příležitostem. Selské čepce se odlišují od zlatých a stříbrných vysokých čepců bohatých rychtářek a mlynářek na vesnici, které byly podle brněnské módy. Selské čepce byly většinou brokátové s barevnými květy na bílé, žluté nebo zelené půdě, kolem obličeje a na temeni byla drobně prošitá modrá stuha, vázaná vzadu. Tato modrá barva byla pro Brněnsko typická.
2.6.7
Přehozy Plátěným přehozům, nošeným do nepohody, se říkalo ‚plachetky‘.
Měly čtvercový tvar a lemovaly se červenými nebo bílými krajkami. Běžně se nosívaly svinuté pod paží. K starým přehozovým obřadním součástem patří ‚úvodnice‘. Na východním Brněnsku jsou o nich zprávy jen velmi řídké. Jinak byly sešity ze dvou kusů jemného plátna, spojených vložkou, většinou síťovanou a vyšívanou. Při nošení se přehnula na třetinu šíře tak, aby byla ozdobná vložka nahoře a byla pěkně vidět. Vložka se později nahrazovala efektnější barevnou stuhou s portami. V německých vesnicích se místo prostší síťované mřížky používal pestře naturalisticky vyšitý pruh kanavy nebo strojové síťoviny. Úvodnici měla na sobě úplně každá nevěsta, poté se v ní nosilo novorozeně ke křtu (úvodu – odtud úvodnice). Protože kabátky všech střihů měly hluboký oválný výstřih, bylo nutné je doplnit barevným šátkem, který byl nejčastěji hedvábný. Nosil se tak ve svátek po celé období výskytu starších kabátků. První zmínky o bílých polovičních, trojúhelníkových šátcích se objevují v třicátých letech 19. století. Původní trojúhelník (polovina šaty – proto ‚půlka‘) se během doby střihem přizpůsoboval nošení, zvláště když se začal silně škrobit. Přepona se více 48
vystřihovala, cípy se nastavovaly, aby se na sukních mohly lépe rozložit. Půlka se totiž nosila tak, že se překřížila přes kordulku a zavázala vzadu na zádech. Plátěná půlka se původně jen vyšívala, později i lemovala řídkou paličkovanou krajkou. Později byly plátěné půlky nahrazeny tylovými, vyšitými strojem. Vlňák se přehýbal a uvazoval podobně jako půlka, jenže více kryl hlavu a paže. Jeho použití se týkalo především chladnějších měsíců.
2.6.8
Obutí Na počátku 19. století měly střevíce vpředu stužku, která se škrobila
a žehlila, a přezku. Byly hrubé juchtové, ale i z jiné jemnější kůže. Ke konci poloviny 19. století se objevují šněrovací boty. ‚Šlifre‘ byly černé soukenné nebo sametové polobotky se šněrováním, černé ‚sumetke‘, ‚sametke‘ šněrovací kotníčkové botky, obojí měly černé špičky, byly bíle prošívané, na nártu měly růžičku a přezku. Oblibu si našly i jiné lakované střevíce. Většinou za chladna a na neděli se do obuvi braly vlněné punčochy, a to červené nebo bílé, po roce 1900 dokonce i pruhované.
2.7 Dětský kroj „Když se dítě narodilo, dostalo plátěnou čepičku, kterou se mu stáhla hlava, dále košilku, která nesměla být z nového plátna, ale ze starého, hodně sepraného, protože bylo měkčí. Pod ramena se mu dávala plena, aby dítě nemělo křivé ruce.“ (7, s. 68) Jedinou přepychovější součástí nemluvněte byl křestní čepeček. Byl z dražšího materiálu, obvykle z brokátu, zdobený dracouny, pro dítě však velmi nepohodlný. Ostatní čepečky, kterých měla matka v zásobě velké množství, byly pestrobarevné, šily se ze zbytků hedvábných i vlněných látek a měly plátěnou podšívku. Nejsvátečnější čepeček, který se nasazoval na menší přiléhavé čepečky, byl z potištěného hedvábí nebo atlasu, měl na všech švech tylové kanýrky, na jejichž okrajích byla provlečena červená nebo modrá vlna. Kolem roku 1900 a po něm byly oblíbeny háčkované čepičky nebo kabátky.
49
Když dítě začalo chodit, dostalo bez rozdílu pohlaví k plátěné košilce ještě sukničku na šlích. Jakmile bylo chladno, chlapec si oblékal ‚špenzílek‘, děvče ‚kacabajku‘. Oba v létě nosili slaměný klobouček, v zimě děvčátko háčkovaný čepeček a chlapec čepičku. Až už dítě chodilo samo, bez cizí pomoci, nosilo ‚kandušek‘, tj. sukničku sešitou se živůtkem a rukávy, zapínaným na zádech, s bílým krejzlíčkem u krku. Ten se při ušpinění dal snadno vyměnit. Na nohy se jim obouvaly kožené střevíce nebo v zimě látkové papučky, které třeba mnohdy ušila sama matka. Od čtvrtého do šestého roku mívali chlapci kabátek a kalhoty vcelku, vzadu na zapínání. Od počátku školní docházky dostali chlapci vlastní kanafasové gatě, košili, v létě krizetový kabátek, v zimě soukenný, obvykle po starších sourozencích. Na hlavu pak čepici, klobouk nebo beranici. Jen zámožnější mohli dopřát svým dětem boty s holínkami, ozdobenými vpředu barevným střapečkem. Školní děvčata se také oblékala jako dospělá – měla kacabajku, dvě sukně, modrou zástěru, šátek uvázaný pod bradu, když povyrostla i velký červený vídeňák. Chudší děvčata měla tento šátek jen na větší svátky. To pak nosívala i rukávce s půlkou. Po celou zimu se děti těšívaly, až budou moci chodit bosky! Boty vyzouvaly na cestě ze školy už 19. března a chodily tak od jara do zimy. Děti nejchudších i v zimě běžely do školy bosky a bosky se klouzaly i na rybníku, zatímco bohatší děti měly boty. V neděli se o obuv v chudých rodinách často dělilo několik dětí a střídaly se v ní. Oblečení dětí se asi od deseti let nijak zvlášť nelišilo od oblečení dospělých. Posledním kusem oděvu, který dělal tečku za dětstvím děvčete, byl vlňák, které dostalo děvče od matky v šestnácti letech. Do té doby jí matka k výjimečné příležitosti půjčovala svůj. V sedmnácti letech začala děvčata chodit k muzice a to už měla všechny součástky oděvu svoje.
50
2.8 Obřadní kroj 2.8.1
Stárek a ženich Podstatnou částí slavnostního oblečení mužského kroje byla vesta,
na Brněnsku zvaná ‚kordula‘. Střih je všude stejný, liší se jen barvou. Na první pohled by se dalo říci, že se Brněnsko dá podle ní dělit na západní a východní okrsek, protože na západě nosili muži vesty tmavomodré a na východě červené. Ke konci 19. století, jak vypravují informátoři, nosili červené vesty na slavnosti svobodní, kdežto ženatí a starší muži vůbec nosili většinou vesty tmavé. Není tu zcela jisté, zda jde o rozlišování barev pro různý věk nebo pro slavnostní a všední příležitost, protože v té době mladí už odložili kroj a vesty zůstaly vyhrazeny jen na zvláštní slavnosti. Potvrzuje to na jedné straně i ta okolnost, že se červená vesta šetřila a chasa ji nosila první den hodový nebo ostatkový, další dva dny se pak nosila vesta jiných barev (ve Šlapanicích druhý den zelená, třetí den tmavomodrá, čtvrtý den tmavohnědá). Postupem doby se výskyt červených kordul rozšiřuje. Nové vesty však mají střih značně zjednodušený, nikoli však městský, a vyšívají se velkými květy takřka přes celé přednice, kdežto původní byly nezdobené. Běžné také bylo, že se nosily vesty od normálního městského oděvu, u kterých záda jsou z jiné, např. podšívkové látky. Z původního oblečení zbyla v mnohých obcí právě jen vesta a ozdobený klobouk. Vysoké boty se většinou odložily a nosili se dlouhé kalhoty a nízké boty. Jinde však staří sedláci dosud na slavnosti oblékali na slavnosti ‚holinke‘. Kalhoty se nosily běžně tmavé, v Telnici světlemodré. Kromě jiných drobností mívali stárci ke konci století ozdobné šle, vyšité na kanavě nebo na sametu, přes prsa spojené skládanou maličkou a černou sametkou. Na levé straně v kapse vesty nosili zastrčený ozdobný šátek. Široký klobouk, běžně nošený do šedesátých let 20. století, dal základ výzdobě ve větší části okresu. Ve Šlapanicích je klobouk, zvaný ‚pastéřské‘, mající v průměru asi 50 cm, na hody zformován a sešit v třírohý. Výzdoba pokrývá jednu jeho stranu a je stejně dlouhá i vysoká. Později se zvyšuje. Nejdříve se skládala z červených stuh a bujónu, později z umělých květin, zrcátek a ovoce. Základ
51
vždy tvoří horizontálně položené kytice a tři snítky rozmarýny. Z tohoto klobouku se pak tvar výzdoby přenesl na klobouk široký, nesešitý, který se ve Šlapanicích nosil na ostatky. Později byla stejná výzdoba i na běžně nošeném tmavém klobouku. Jestliže se pro výzdobu klobouku použilo rozmarýny obzvláště dlouhé, vznikla kytice vysoká (v Líšni, Komíně, Obřanech, Králově Poli). Nebývalo lehké se v takovém klobouku pohybovat, natož pak tancovat a vyskakovat. V Líšni proto visely od kytice stuhy, které měl stárek v ruce a jimi si klobouk přidržoval. Dříve bylo také součástí výzdoby paví péro. To většinou obstarávala chlapcova milá; kdo žádnou neměl, obstaral si je sám. Péra se zdobila množstvím navázaných stužek a vyztužovala se drátem. O císařských hodech mívali rekruti sóla, při kterých tančili se svými vyvolenými. Na obyčejné zábavy péra nenosili. Obstarat kytici na hody patřilo k povinnostem stárky; a že to odjakživa bylo spojeno s velkými finančními oběťmi, svědčí napomínání chudých rodičů: „Ať tě nehodělajó stárkó, vehébé se!“
Obr. 10 Běžný způsob Se střechou ohrnutou na jedné straně (Líšeň) Se střechou ohrnutou na dvou stranách, jak se nosil na Hané Třírohý hodový klobouk ze Šlapanic
52
Obr. 11 Klobouk z Líšně Klobouk z Komína se zvlášť vysokou kytkou Stárkovská kytka na třírohém šlapanickém klobouku
„Východní Brněnsko je charakteristické také tím, že zde stárci nosili bílé zástěry. Jejich výskyt se takřka kryje s výskytem červených kordul, ve Šlapanicích a Líšni si však na ně nikdo nepamatuje.“ (17, s. 156) Družbové, tj. všichni pozvaní svobodní
chlapci na svatbu, měli na pravé straně za
řemenem uvázaný ‚ročnik‘, rovný obdélníkový kus plátna, zakončený na užších stranách třásněmi, zdobený nejvýše monogramem nebo vetkanými červenými nitkami. Ženich ročnik nenosil. Zdá se tedy, že se stárkovské zástěry vyvinuly ze šerp, jimiž se vyznačoval úbor ke zvláštním příležitostem, ať již symbolizovaly svatební roucho nebo charakterizovaly stárky, mající mezi svobodnou mládeží zvláštní postavení. Vývoj zástěr byl podporován tvarem, barvou i materiálem. Zástěry i ručníky obstarávala nevěsta s první družičkou; stárkovi zase stárka. Jejich povinností byla i péče o to, aby zástěry byly neustále čisté. Proto si je stárky od svých stárků večer vzaly, vypraly je a ráno nažehlené zase dávaly chlapcům.
53
Obr. 12 Stárek z Ochozu
2.8.2
Stárka a nevěsta „Co odlišovalo nevěstu nebo stárku od ostatních dívek, byla úprava
hlavy. Jinak jejich šaty byly z materiálu, který v té době platil za nejlepší.“ (17, s. 159) Součástí obřadního kroje byla i tzv. úvodnice, která se donedávna udržela v západní části, a to bez rozdílu v německých i českých obcích. Původně měla uprostřed síťovanou vložku, jak naznačuje i název pro úvodnici ze Střelic - mřížka. O dalším vývoji výzdoby úvodnic nás poučí dobové fotografie, na nichž můžeme vidět, že se na místě dřívější vložky vyšíval řídký rostlinný vzor, pravděpodobně barevný. Všechny jsou přehnuty a sešity na třetinu šíře, se středním pruhem nahoře. Tento pruh má po délce přišitu barevnou stuhu, napodobující původní vložku; další dvě stuhy a stříbrné porty měly dodat úvodnici zvláštního lesku. Německé úvodnice z Horních Heršpic zachovaly síťovanou mřížku, ovšem značně zvětšenou a přišitou na plátno, s velkými barevnými naturalistickými vzory. Nevěsta měla úvodnici na cestě do kostela přehozenou přes záda a na horní části paží; konce splývaly vpředu dolů. Úvodnice měly všechny nevěsty; ty, které si braly vdovce nebo měly nemanželské dítě, neměly věnec, ale úvodnici měly vždy.
54
2.9 Kroj na Židlochovicku „Protože bonitou půdy patří Židlochovicko s Hanou k nejúrodnějším oblastem na Moravě, je zemědělský ráz obcí důslednější. K výnosnému obilnářství a od poloviny 19. století řepařství přistupují výborné podmínky pro pěstování vinné révy a ovoce; Nosislav, Židlochovice a Křepice byly známy např. svými ořechy, které se v sezóně sušily v Nosislavi na velkých plachtách na návsi. Ovocem se odtud zásobovala Českomoravská vysočina a vyváželo se do Čech a do Slezska. Větší město tu nikdy nevzniklo. Obyvatelstvo doplňovala odedávna ve větších trhových místech velká skupina řemeslníků se starou cechovní tradicí. Nezanikala v zemědělském obyvatelstvu, ale obě vrstvy si uchovávaly svoji odlišnost. Výlučně zemědělský ráz byl narušen stavbou železnice Brno – Vídeň v třicátých letech
19.
století,
která
urychlovala
přechod
k moderní
nivelizaci.“
(16, s. 195) Na rozdíl od bližšího Brněnska se tyto obce zcela změnily; výzkumem v nich nelze dnes o kroji nic zjistit. Naproti tomu velké a bohaté zemědělské vesnice v údolí řeky Svratky, jako např. Velké Němčice a Nosislav, uchovaly dodnes svou odlišnost, protože zůstaly stranou veškeré železniční komunikace. I v poslední světové válce tudy prošla fronta, která měla pro nás ten nepříznivý výsledek, že v postižených vesnicích byly zrušeny staré krojové součásti takřka beze zbytku, o lidové architektuře ani nemluvě. Oblast se mění od severu k jihu. Hospodářsky se odlišují čtyři jižní obce - Vranovice, Přibice, Ivaň a Uherčice. Úrodnost půdy je zde menší. Obce na samé národnostní hranici a přes svou českou příslušnost se, jak se zdá, více přimykají k jihu, který patřil už k jiné ekonomicko – kulturní oblasti. V druhé polovině 19. století se v ní stýkal vliv dvou center, Brna a Vídně, po roce 1900 byl vliv Vídně silnější.
Je nutné se dále zmínit o tom, že ani nábožensky nebyl tento kraj jednotný. Vedle katolíků jsou zde ve velkém počtu evangelíci, zvláště v bohatých vesnicích. V Pohořelicích žila donedávna velmi silná židovská obec.
55
Vrstva venkovských řemeslníků se zvláště v městysech oblékala daleko do poloviny 19. století odlišně nejen od zemědělského obyvatelstva, ale i od vrstvy panských úředníků, učitelů apod. Zmiňuji se o ní proto, že byla často zprostředkujícím článkem módních vlivů, zatímco sama přijímala od rolnického obyvatelstva do svého oblečení součásti funkčně výhodné. „Pokud se týká žen, je na první pohled patrná větší pestrost ve volbě materiálů, avšak ani tu nenajdeme přílišný přepych; dává se přednost látkám levnějším nebo důkladněji zpracovaným než reprezentačním nebo módním. Z téhož materiálu bývá sukně i kabátek. Tento způsob začal pronikat do selského oblečení až ke konci první poloviny 19. století a převládl období blízké zániku kroje, aby dělení oděvu, považované čím dál tím víc za venkovské, nebylo tak nápadné. Běžně se ještě v této době nosí zástěry. Jediný opravdový rozdíl je v pokrytí hlavy: pro řemeslnické ženy jsou typické vysoké čepce.“ (16, s. 198) U mužů je rozdíl diferencovanější. Všeobecně se projevuje dosud silný
vztah
k tradičnímu
materiálu.
Střihem
se
toto
oblečení
blíží
měšťanskému, které se přestává odlišovat od současné pánské módy vůbec. Jsou však značné individuální rozdíly, závislé na geografickém a sociálním původu řemeslníka a jeho vztahu k zemědělství. Řemeslníci nosili se sedláky stejné součásti oděvu, jako halenu, kožich, koženky, protože byly vhodné pro práci venku, ale vyskytují se u nich i součásti městského oblečení, např. plášť. Převážná většina krojových součástí zemědělského obyvatelstva na celém území je stejná. Jsou však rozdíly vyvolané nestejným hospodářským vývojem v různých vesnicích. Z mužského zaniklého kroje žijí jen některé přežitky, jako obřadní a všední zástěra. Nejužívanější prací materiál, tradiční lněný nebo konopný, byl zatlačován materiálem bavlněným. Z druhů bavlněného plátna, užívaného nejvíce na šátky, je nejjemnější a nejstarší mušelín. Kromě na šátky se užíval na sukně i na fěrtochy. Výskyt je stejný jako na Brněnsku. Širší použití než na Brněnsku našel barevně pruhovaný kanafas, ze kterého se šily kromě povlaků sukně, zástěry, kordulky, kabátky a čepce. Obdobně jako na Brněnsku se vyskytovaly bavlněné šátky bez bližšího určení, zdobené vetkanými barevnými proužky nebo károváním. Z potiskovaných tkanin je 56
kupodivu zřídka uváděn modrotisk, ale nejčastěji v třicátých letech 19. století na šátky na hlavu a na krk, na sukně a zástěry. Nejpestřejší byly a nejširší použití našly kartouny, rozšířenější než na Brněnsku. Letní sukně a kabátky se hodně šily z kartounu od roku 1800, avšak kordulky jsou nejběžnější až v třicátých letech. Zimní vlněný materiál byl jednobarevný nebo proužkovaný. Ačkoli bychom očekávali, že převládaly tmavé barvy, překvapí nás, že ani tu nebyly pestré barvy vyloučeny. Tradiční sukno bylo sice povětšinou černé, ale objevuje se i bílé a šily se z něho velmi hojně kabátky a kordulky nejen v 18. století, ale i v třicátých letech století devatenáctého. Nejširší použití měl cajk, z něhož se šily sukně a kordulky (červené, žluté, zelené, bílé a modré), kabátky a potahy na kožíšky. Je pochopitelné, že se bohatství druhů a barevnost vlněných látek projevila hlavně na sukních. Taková pestrost
se
u
kabátků
neuvádí.
Hedvábné
šátky
byly
materiálem
přepychovým. Nejstarší výskyt je u šátků na krk a u kordulek. Jinak se vyskytuje damašek hlavně na kordulky v desátých a třicátých letech 19. století.
Srovnáme-li si tyto údaje podle obcí, nejzajímavější a nejstarší materiál je z Křepic, nejreprezentativnější z Velkých Němčic a Přibic, nejméně z Měnína, tedy obce, která patří k užšímu Brněnsku, nápadných rozdílů však mezi nimi není. Můžeme říci, že v tomto území se drahé hedvábné látky vyskytují častěji než na Brněnsku.
Starý způsob praní počítal dosti málo s řekou, která byla ve většině obcí dostupná, ale soustředil se na praní doma. Součásti z plátna nebo podobného pracího materiálu se šily doma z rovných kusů a nebo se dále nespojovaly. Některé se zdobívaly výšivkou. Radikální změna jejich střihu, zvláště v ženském oblečení, souvisí často se změnou výrobce a znamená ztrátu kroje. Události s ekonomickými důsledky bezprostředně nevyžadují změnu těchto oděvních součástí.
2.9.1
Jednoduché plátěné součástky U mužského oblečení sem zařazujeme zástěry, plátěné kalhoty a
košile, ze ženského všechny druhy šátků a přehozů, zástěry, sukně a košile. 57
Mužské zástěry se v pozůstalostech neuvádějí a nevíme o nich, kdy se vůbec začaly používat. Pracovní se šily asi z jednoho metru plátna, buď tenčího, namodro obarveného, nebo hrubého konopného nebíleného, nahrazovaného trávní plachtou, když se přestalo konopí pěstovat. Jejich střih byl velmi prostý: horní okraje se přehnuly a přešily a cípy se opatřily jakýmikoli tkanicemi na zavázání. Mužské obřadní zástěry z bílého plátna udržují v podstatě starší tvar zástěr ženských. Plátěné kalhoty se v pozůstalostech uvádějí jako ‚gatě‘. Jde o dlouhé kalhoty, odlišné nejen materiálem, ale i střihem od krátkých spodků. Košile byly po celou polovinu 19. století, a to zvláště u starých mužů, častěji uváděny z hrubého konopného plátna než z jemnějšího a odpovídají střihem košilím z Brněnska té doby.
„Jako pokrývka hlavy je na celém území rozšířen název ‚plína‘, ‚plína na zakuklení‘, v Křepicích pak ‚šata‘. Je to velký čtvercový bílý plátěný šátek, který někdy býval i vyšívaný. Vedle plíny se od roku 1830 vyskytuje velký červený bavlněný šátek potištěný vzorem v pruhu na okraji.“ (16, s. 203) Říkalo se jim saský. K těmto typům přibývají v třicátých letech 19. století půlky, vzniklé přepůlením čtvercového kartounového šátku. Zásoba zástěr u žen byla dosti pestrá. V terminologii se velmi přesně od sebe odlišuje sváteční fěrtoch a všední zástěra. Modré zástěry ‚s křídlama‘ byly popsány v předchozí kapitole, z ostatního levného materiálu se zástěry šily do límce. Od pasu dolů se oblékaly jen sukně, a nikoli několik druhů oblečení jako na vrchní části těla. Všechny měly stejný střih, který byl ještě koncem 19. století jednoduchý. Výzdoba u starších se omezovala na našívání stuh. V posledním desetiletí 18. století se vyskytuje na lehčí sukně převážně už materiál bavlněný, kanafas, kartoun a blíže neurčená látka s proužkováním. Kanafas bývá nejčastěji červeně a modře pruhovaný, po roce 1830 ještě častěji i černě. Kromě modrotiskových se dosti zřídka šijí na počátku 19. století sukně z piku, piketu, teprve koncem dvacátých let se objevuje bílý valis, který už jako materiál na sukně nemizí. Po roce 1820 se vyskytovala i sukně bavlněná. Z teplých sukní máme starou zprávu o drahém a jemném kronraši. Cajk býval hnědý, černý, červený, modrý a zelený; po roce 1820 přibyl ještě zvláštní druh – černý námořnický cajk. 58
Spodní košile měla rukávy. Šila se z dvojího plátna, ‚stánek‘ z jemnějšího, ‚podolek‘ z hrubšího, a byla dlouhá do poloviny lýtek, takže při prudším pohybu ji bylo vidět. U krku se stahovala šňůrkou v průvleku, na ramennou byla zesílena latami. Krátké rukávy se na okraji buď roztřepily nebo zdobily výšivkou nebo úzkou krajkou. Rukávce, které bývaly z tenkého plátna, měly v podstatě střih košil. Jen rukávy měly baňatější s ‚taclemi‘ a u krku byl původně malý krejzlíček.
Střih všech součástí mužského i ženského kroje, jak zde byly vyjmenovány, je totožný se střihem na užším Brněnsku a tedy i na širokém území střední Moravy.
2.9.2
Součástky pořizované na jarmarcích Toto
území bylo bohaté na jarmarky, které byly dlouho v oblibě.
Tříštily se do několika drobných míst. Tržní právo měly na panství městysy a městečka Židlochovice, Pohořelice, Blučina, Medlov, Měnín, Nosislav a Velké Němčice, dále též Vranovice. Mezi všemi však vynikla centra tři, pro západ Pohořelice, pro sever Židlochovice, kam se chodilo i z jižnějších obcí se selaty a obilím. Na jihovýchodě význam Hustopečí s dobytčími trhy přesáhl význam místní. Protože tam prodávali hlavně muži, nakupovaly se tam také mužské součástky oděvu (boty, klobouky, později konfekce, haliny, kožichy atd.), zatímco v Pohořelicích nakupovaly ženy. „Pro nás mají největší význam hustopečské jarmarky, rozšiřující mužskou i starou konfekci v pravém slova smyslu.“ (16, s. 208) Jestliže součásti jimi rozšiřované byly na velkém území stejné, vyplývá z toho, že velké území bylo zásobeno řemeslníky ze stejných míst. Víme, že sem jezdili ševci z Vyškova, Třebíče, jihozápadního Slovenska, kožešníci a halenáři rovněž z jihozápadního Slovenska a halenáři z Kuželova. Také kloboučníci ze širokého okolí.
Součásti, které sem zařazujeme, byly poměrně drahé a pořizovaly se na dlouhou dobu. Mezi ně patří především mužský kožich. Název vepřák, který je běžný od roku 1815, se zachoval na celém území do poloviny 20. století. Kožich tohoto názvu byl velmi dlouhý, převážně dubený, tedy hnědý, ale i žlutý, vpředu s nápadně dlouhou ovčí srstí, jen v Nosislavi a 59
Němčicích byl na zádech zdoben výšivkou, většinou byl však naprosto bez ozdob. Na celém území v letech 1880 – 1890 nosívaly staré ženy pracovní krátké kožíšky nepotažené, sahající pod pás, upjaté ke krku a zapínané na koženou petličku. Z kožešiny byly i zimní čepice. Podle pozůstalostí víme, že byly nízké i vysoké a vedle celokožešinových i sametové a soukenné s prýmem. Na jarmarcích se dále prodávaly vysoké boty, hrubé juchtové, méně často z jemnější telecí kůže. Z hrubé vlněné látky byly haliny s rovným nepříliš dlouhým obdélníkovým límcem. Takřka ve všech obcích se vyskytovala halina jak s límcem tak s kapucí, barevně (např. zeleně) nebo černě lemovaná. Klobouk byl prý na počátku 19. století třírohý, roku 1835 z něho zbyl jen jeden roh (střecha se ohrnovala nejspíš jen na jedné straně). V severních vesnicích se však nosil velký plstěný kulatý klobouk, dále neformovaný. Uvedené součásti se nosily i na užším Brněnsku, rovněž tvar bot je tentýž na celém jihovýchodě Moravy. Pokud se týká haleny s límcem tohoto typu, vyskytuje se na Kloboucku, Kyjovsku, východním Hustopečsku a Podluží. Halena s kapucí se nosila na hrubé práce tam, kde se šila, tedy na vlastním Slovácku,
a
byla
součástí
pracovního
oblečení;
z ostatních
území
sousedících s Brněnskem byla běžná na Drahanské vysočině.
2.9.3
Oděv šitý na míru Další skupinu tvoří oděv šitý na zakázku, nejčastěji na míru,
z dražšího materiálu a náročnějšího střihu. Jeho výrobci bývají místní řemeslníci, žijící v obci. Paradoxem je, že ti, kdo ho zhotovovali, nikdy tento oděv nenosili. Ke změnám přicházel vždy popud zvenčí a na těchto součástech je nejpatrnější retardovaná móda. Přejímání určitých prvků nebo dokonce celého střihu, je dosti náhodné; k velkému přílivu nebo až ke změně přichází v době, která je nějak hospodářsky významná nebo odlišná od předešlé. Vliv na výskyt stejných součástí má šíře územního kontaktu s dalšími oblastmi. Zařazují se sem svrchní části oděvu, původně soukenné, tj. mužské vesty a kabáty, ženské živůtky a kabátky, dále potažené kožíšky a čepce. Nejčastěji po celé období, ve všech obcích, se šila pánská kordula modrá, méně často černá a zelená. V malém množství se najdou i kordule 60
bleděmodré a hnědé, červené jen velice zřídka v Němčicích a Přísnoticích. Tyto vesty vychází z brněnského střihu, tj. mají vpředu dole sestřižené přednice, vzadu prostřižené šosy a u krku stojatý límeček. Celkově je však vesta kratší a zdobenější. Kromě rostlinného motivu vpředu dole a na šosech jsou po celé délce přednice žlutě vyšity vodorovné linky, zdůrazňující knoflíkové dírky. Lajbl (mužský kabátek) byl jedině modrý. Měl střih obdobný vestě, stojatý límeček, jednořadové zapínání a u dírek zdůraznění linkou v tmavé barvě materiálu kabátu. Na východním Brněnsku byl dlouhý jen do pasu a v pase rovný. Jinak na zbylém území Brněnska byl kromě pár detailů shodný. Méně víme o svátečních kožiších, u kterých byla kožešina na rozdíl od všedních pouze podšívkou. Potah byl soukenný, a to tmavomodrý, lemovaný beránkem, hnědý bývá často uváděn v Nosislavi, černý a zelený jsou velmi ojedinělé. Ženské živůtky se šily buď z hedvábných látek – atlasu, damašku, čínského hedvábí, nebo ze sukna, které se střídalo s cajkem a manšestrem. Všednější kordulky byly z grádlu, piku, kanafasu a kartounu. Mají charakteristické odlišnosti, avšak zachovávají oválný výstřih jako na Brněnsku, ve výzdobě je zachována porta, výšivka s karafiáty a jednodušší přednice. Na severu vycházel živůtek pravděpodobně z rokokového typu, u výstřihu se lemoval stuhou stejně jako na Brněnsku a dracouny (varianta obdobná kloboucké). Střihově blízký kordulce byl kabátek a kožíšek. Materiál, ze kterého se šije, je vlastně jen dvojí – v zimě sukno, modré, hnědé nebo černé, v létě pestrý kartoun. Jen zřídka najdeme jiné materiály jako tafet, čínské hedvábí, damašek, flanel, manšestr, kanafas nebo piket. Podle dochovaných kreseb je kartounový kabátek dlouhý jen do pasu, s poměrně úzkými rukávy. Kolem krku je lemován poskládaným proužkem z látky kabátku a vpředu je zapínání. Sváteční kožíšek (kožóšek nebo kožoušek) byl soukenný, modrý nebo černý, podšitý ovčí kožešinou, zřídka hnědý. Zvlášť přepychový byl z modrého, asi vlněného damašku se zlatými portami. Ze židlochovického muzea pochází soukenný tmavomodrý kožíšek, zdobený nahoře na přednicích vodorovnou výšivkou a kolem výstřihu červenými soukennými trojúhelníčky. Rukávy jsou silně ovlivněny
61
současnou měšťanskou módou, mají na dolním okraji zúžení řešené jako špenzr – duté sámky přešité napříč a zdobené knoflíkem. K součástem pořizovaným na míru se zařazují i čepce, ačkoli je nemuseli šít krejčí, ale spíše některá zručná žena. Nejpočetnější jsou čepce levné, plátěné nebo kartounové, užívané pravděpodobně vedle půleček šátků pod plíny nebo turecké šátky nebo pod jiný čepec, jednak z hygienických důvodů a jednak jako trvalá, ani doma neodkrývaná pokrývka hlavy vdané ženy. Sváteční půlkové čepce, které v létě a u bohatých alternovaly s plínami, byly nápadné širokými světlemodrými stuhami a měly vzadu stuhami nepokrytou brokátovou barevně květovanou část. Koncem dvacátých let 19. století začaly tyto čepce mizet a byly vystřídány čepci jiného druhu a klobouky. Kožené kalhoty (koženice) v mužském oblečení převládaly až do poloviny 19. století. Byly světlé až bílé, zvláště ve starší době, a to u bohatších, chudší mívali žluté. Ke koženicím se nosily modré vlněné i bavlněné punčochy a nízké střevíce s přezkami, juchtové nebo telecí, od 18. až
do
poloviny
19.
století,
vedle
všedních
vysokých
bot,
které
v přepychovější formě začínají v první polovině 19. století střevíce pomalu vytlačovat. Pokud se týká obutí žen, najdeme často uvedeny pantofle; běžné střevíce byly telecí, jirchové nebo juchtové. Starší ženy obouvaly červené vlněné punčochy i tehdy, když je ve dvacátých a třicátých letech 19. století mladší ženy začaly zaměňovat bílými bavlněnými.
Obr. 13 Ženský kožíšek z černého sukna z okolí Židlochovic
62
Obr. 14 Sváteční ženská kordulka z černého sukna z okolí Židlochovic
Obr. 15 Mužský kabátek ze světlemodrého sukna, červeně lemovaný (Nikolčice)
Obr. 16 Mužský kabátek z tmavomodrého sukna, červeně lemovaný (Nikolčice)
63
2.9.4
Oblečení dětí Nemluvňata mívala košilku ze starého sepraného plátna na zavázání
na boku, na ramennou a vzadu. Na hlavě měla vždy čepečky, kolem roku 1890 háčkované. Zvlášť přepychové byly třídílné brokátové čepečky ke křtu. Jakmile se dítě už posadilo, dostalo ‚gandušek‘, tj. šatičky vcelku se sedlem, od pasu nabrané, s portičkou nebo krejzlíčkem u krku. Na hlavě se nosil slaměný klobouček. Toto oblečení nosili chlapci i děvčata do čtyř let. Pak dostalo děvče kabátek a sukničku, ve všední den chodilo bosé, na letní neděle mělo lehké střevíčky, na zimní teplé botky. Chlapec koncem 19. století vystřídal gandušek rozstřiženými kalhotkami vcelku se živůtkem, které se vzadu zapínaly. „10 – 16letí chlapci nosili na svátek žluté koženky pod kolena s ozdobným zavázáním po stranách u kolen, košili s flórem na krku, červenou nebo modrou korduli a soukenný lajbl, vedle levnějšího a střihem odlišného kabátku. Obouvali buď modré punčochy a nízké střevíce podobné pantoflím, nebo nosili vysoké boty.“ (16, s. 216) Na hlavě vždy měli klobouk se širším okrajem, světlý nebo tmavý plstěný, v zimě jednodušší čepici. Na všední den se oblékaly plátěné gatě. Děvčata měla košile, bílé sukně kartounové, kanafasové, valisové, modrou zástěru,
kartounovou
kordulku,
v létě kabátek
modrý
plátěný
nebo
kartounový, v zimě soukenný, se šátkem na krku. Po matce dotrhávala i starý kožíšek. Na nohy se obouvaly bílé punčochy a střevíce s přezkami. V oblečení chlapců a děvčat a oblečení dospělých nebyly tedy podstatné rozdíly. Na fotografiích dětí, které se dochovaly, je nejnápadnější to, že jsou bosé, ale vždy s kloboukem nebo šátkem na hlavě. Klobouk se sundával jen ve škole, v kostele, při jídle a při pozdravu.
2.9.5
Oblečení na přelomu 19. a 20. století V mužském kroji se objevuje obyčejná modrá zástěra, která slouží při
práci jako ochrana před ušpiněním kalhot, dají se do ní snadno utřít špinavé ruce a ženy ji pak jednoduše vyperou. Takovéto zástěry se nekupovaly, dokázala je užít každá dobrá hospodyňka. V neděli se nikdy nenosila, do hospody se v ní zašlo třeba jen když se ve všední den zaskočilo. Obuv se šetřila, pracovalo se ponejvíce bosky a to od Josefa nebo prvního jarního 64
dne až do zamrznutí. Nosívaly se i pantofle, upravené z obnošených bot. Měli je všichni, sedláci i starosta. V Přibicích nosil každý rolník dřeváky – pantofle s dřevěnou podešví a plátěným nebo koženým vrškem. Za chladna se oblékaly koženky, v zimě s ovčí srstí dovnitř, nazouvané do vysokých bot. Za mrazů oblékali sedláci a chalupníci velmi dlouhé kožichy; někteří starci je takřka neodkládali a nosili je i v létě obrácené naruby. Původní vesty ožívaly už jen při hodech. A to se někdy pouze půjčovaly z Kloboucka či ze Slovácka, nebo se šlo v civilních šatech. K dostatečnému odlišení stárků stačila často jen kytka na prsou nebo jako v Uherčicích dlouhý prut rozmarýny, který si vypěstoval sám stárek, a na něm dlouhá červená pentle. Na klobouku musela být ‚růža‘, kupovaná v květinářství v Hustopečích nebo jiném blízkém tržním centru. Jako součást obřadního mužského kroje se vyskytovaly na tomto území bílé zástěry do pasu a ručníky, připevňované na levém boku za řemen. V ženském oblečení se zachovalo více přežitků, byly však velmi silně prostoupeny dobovými módními vlivy a podléhaly postupné modernizaci. V té době slábl vliv vesnického kolektivu a rozšířil se individuální projev, ovšem v dobových
rámcích.
Vcelku
vyjadřoval
současnou
bezradnost,
charakteristickou pro přechod od kroje k běžnému oblékání. Ženská košile se kolem roku 1900 zkrátila po kolena. U krku se stahovala šňůrkou, v devadesátých letech se ještě všívala do límečku. Na košili se oblékaly sukně, v létě 2 – 3, v zimě nejméně 3. Typicky brněnské trajdy byly vysloveně pracovní sukně a v některých vesnicích se nosily jen v zimě. Všední sukně se na dolním okraji lemovaly tkanicí nebo šňůrkou či krepinkou; lemování bylo funkční, protože chránilo okraj před odřením. Na všední den se nosila modrá zástěra, hladká, nověji byl oblíben okolek se vzorečkem, protože se tak ženská zástěra odlišovala od všední mužské. Na košili na horní část těla se oblékal živůtek, nazývaný v severních obcích kordulka, v jižních lajblík, který byl na svátek vyšívaný. Asi v téže době, kdy se za slušné považovalo chodit jen ve svrchních kabátcích, vznikla všední jupka, volný krátký kabátek, upjatý ke krku, vzadu poněkud delší, pro práci přece jen pohodlnější. Ženy chodily více bosé než muži. Za chladna nosily tlusté vlněné červené punčochy, které se někde podšívaly kůží nebo pevnou látkou. Ve 65
všední dny se dotrhávala nedělní obuv nebo se nosily zvlášť koupené hrubé nižší střevíce. Typicky polosváteční byly bílé vyšívané zástěry, nošené v neděli odpoledne na promenádu nebo k tanci. Oblečení sváteční – kostelní – se lišilo hlavně použitím dražšího a kvalitnějšího materiálu. Sukně z lepšího materiálu se podšívaly organtýnem nebo tenkým plátnem. Jestliže byly hedvábné, nešily se do límce, ale navlékaly se na šňůrku. Zdobívaly se našitím dvou úzkých nebo jedné širší stuhy, později se výroba obohatila a přeplnila pod vlivem secese různými náběrky, korálky atd. K lemování opět sloužil kartáček. Pod sváteční sukně se nosily jen bílé škrobené spodnice, které se lemovaly bílou krepinkou nebo ozdobnými zoubky či výšivkou. Aby měla silueta postavy lepší tvar, připevňovalo se na spodní živůtky na každém boku jelito nebo byl vycpaný váleček přišit kolem dokola. Mladší, ale všeobecně vžité je nošení vlněných šátků vlňáků jako plédu. Vlňáky zcela vytlačily kožíšky. Na svátek se běžně obouvaly pruhované punčochy, na ně se nazuly šněrovací střevíce nebo sametky zdobené vyšíváním. Zvláštní místo v ženském oblečení zaujímá oblečení k tanci. Asi od roku 1890 se v něm udržely rukávce, kordulky s půlkami a bílé plátěné sukně a na hlavě turecký šátek. Bílé byly i punčochy. Spodničky se nosily většinou tři.
Při oblékání do rakve zcela převládala bílá barva, proto bylo hlavním materiálem plátno. Zemřelí byli oblékáni do bílé dlouhé zvlášť ušité košile s dlouhými rukávy. Muži kromě toho mívali bílé spodky a bílou košili a byli bosi. Pro ženy se stalo později pravidlem ukládat je do rakve ve svatebních šatech s černým šátkem na hlavě, pro muže je obvyklý černý oblek s bílou košilí; punčochy i ponožky byly bílé. Svobodná děvčata se do rakve přistrojovala také v bílém, ovšem s věnečkem na hlavě.
2.9.6
Srovnání Židlochovicka s užším Brněnskem V mužském kroji se obce na Židlochovicku blíží Brněnsku, ale
nezůstaly ani bez vlivu zdobnějšího Kloboucka na jedné straně, na druhé straně byly sami nositeli vlivu, protože právě přes toto území pronikaly na 66
Brněnsko některé proudy od jihu a jihovýchodu. Příslušnost tohoto území k východnímu nebo západnímu brněnskému typu není vyhraněná. Podle červené mužské kordule, bílého kabátku a stárkovské zástěry bychom se přiklonili spíše k východní brněnské variantě, avšak právě prolínání mužské zástěry s výskytem a používání ručniku spíše k svatebním příležitostem je bližší variantě západní. V ženském kroji nejde ani tak o převládající vlnu od jihu k severu jako spíše od západu na východ. Celé území totiž patří spíše k jihu. „Na ženské svrchní oblečení mělo větší vliv Kloboucko, hlavně ve výzdobě. Kordulky, kabátky i kožíšky se zdobí dracouny, výšivkou a různým drobným lemováním už koncem 18. století. Brněnské oblečení je proti tomuto v určitém směru mnohem konzervativnější a skromnější.“ (16, s. 225) V posledních přežitcích kroje je nejnápadnější převzetí a rozšíření týchž prvků na velmi širokém území; nejasný ohlas Národopisné výstavy, šířený pravděpodobně školou, se odráží v používaném názvu „kroj“ – oblečení k tanci, kde ustrnuly bílé sukně, pro bílou barvu svým způsobem přepychové,
černá
sametová
kordulka,
rukávce
a
krejzl,
nejčastěji
oddělitelný, a zástěra, různě pod vedením školy vyšívaná nebo pod secesním vlivem zdobená. Užití kacabajek a jupek přesahuje zároveň s krojem k tanci úzké rámce původních hranic a je předzvěstí zániku kroje a jeho splynutí s městským oblečením.
2.10 Výšivka Pro Brněnsko není charakteristické velké množství vyšívaných součástek, avšak tím spíš se můžeme podivit nad jejich jemností a dokonalou harmonií. Velké čtvercové šátky na hlavu se vyšívaly, na roušce byly ozdobou asi jen krajky. O krajkách na rukávcích máme zprávu z roku 1805 a 1808; pak po finančním krachu roku 1811 nastalo velké zchudnutí a teprve roku 1829 a 1849 máme další zprávu o krejzlu – nabíraném límci s krajkou. Půlky se v kroji objevují až kolem roku 1827; roku 1833 měla
67
jedna žena v pozůstalostech dvě půlky, opět lemované krajkami. Bíle vyšívané zástěry a stuhy k nim přišly do používání ještě mnohem později.
2.10.1
Šátky na hlavu Vdané
ženy
si zahalovaly
hlavu
do
velkých
bílých šátků
odpradávna. Materiály byly hrubší, ale na počátku 19. století už mnohem jemnější – vedle obyčejného bavlněného plátna bývaly kamrtuchové, perkálové nebo prostě jemné. Ve východních vesnicích se jim říkalo „šata“, od jižních vesnic po západní „plína“. Plachetka byl pravděpodobně přehoz, asi se nevyšívala, ale na samém počátku 19. století, když ještě nebyly vlňáky, se i ona lemovala krajkou. Počátkem 19. století se šátky na hlavu vyšívaly také černým hedvábím. Pravděpodobně starší použití mezi prostým lidem měla veselejší červená výšivka, vpracovaná bavlněnou přízí a to současně s výšivkou bílou, která v té době ale jasně převážila. Žena mohla mít v zásobě bohatěji vyšívané šátky pro zvláštní příležitosti i prostší pro běžnější nošení. Obliba bílé barvy začátkem 19. století nevznikla jen tak, sama o sobě. Přinesla ji móda empíru, doba panování císaře Napoleona ve Francii. Byla původně opět příznakem zchudnutí v pohnuté době po francouzské revoluci, nástupu Napoleona a po následných válkách, kdy se nemohly dovážet drahé látky. Tehdy se sáhlo k bavlněnému plátnu.
Sama bílá výšivka je pojem. Jistě je na ní důležitá změna barvy, ze zářivé červené a důstojné černé na barvu, která splývá s podkladem výšivky. Proto při nedostatku barevnosti je prvním znakem využití hry světla a stínu. Pro tuto dobu je však charakteristická výšivka předkreslená s dírkami, kulatými nebo protáhlými. Velké dírky se pak ztlumovaly šitými pavoučky nebo se do nich všíval tyl. Druhým znakem bílé výšivky, který s prvním úzce souvisí, je zchudnutí ornamentu. Místo mnoha druhů květů se vyskytuje jeden – většinou plátkový květ. Má-li mnoho lístků, podobá se sedmikrásce, má-li jich méně a jsou zaokrouhlenější, připomíná spíše šípkovou růži. Jsouli kvítka malá, připomíná nám pomněnku. Často se vyskytují větvičky s lístečky a bobulkami.
68
Výšivka na šatách či plínách patří na Brněnsku k nejkrásnějším výtvorům, kterými toto území přispělo do pokladnice moravského lidového umění. Bylo to proto, že se vzory nikdy nepředtiskovaly, ale předkreslovaly a vyšívačky tak mohly plně rozvinout své nadání.
2.10.2
Půlka Půlka je velký trojcípí šátek, který se nosil k rukávcům překřížený
přes prsa a vzadu na zádech zavázaný. Bylo tedy vidět hlavně boční cípy vzadu, zatímco pravý úhel trojúhelníku byl kryt cípem vyvázaného vídeňského šátku. Jako půlky dožívaly i šaty a plíny z vývojového období po roce 1850. Jestliže tedy najdeme půlku, která má bohatou kytici v pravém úhlu, ale výšivku v cípech přestřižením zkomolenou, poznáme, že to byla kdysi šata – krojová součást vyšlá z užívání a podle lidové šetrnosti přizpůsobená k jinému použití. Okraj bývá buď rovný, připravený tak k přišití krajky, nebo řešený do velkých zubů a to je v té době stále častější.
2.10.3
Vyšívačská střediska Koncem šedesátých let 19. století se vyvinulo k plnému rozkvětu
vyšívačské středisko v Tuřanech. Vyšívaly pro sebe i na zakázku pro přespolní, výšivky byly drahé, a proto si je mohli dovolit jen zámožnější. Toto centrum zásobovalo hlavně Chrlice, Moutnici, Těšany, Šlapanice, Telnici, Újezd u Brna, Sokolnice, Tvarožnou a Žatčany, tedy celý jihovýchod Brněnska. Šlapanice byly dalším významným centrem zkušených vyšívaček. Zde se výroba bílých výšivek datuje později než v Tuřanech, tedy až kolem šedesátých let 19. století. Veškerá výšivka byla ale narozdíl od tuřanské předtištěná, ne předkreslená. To sice nedovolovalo vyšívačkám zapojit svoji fantazii, Šlapanickým však asi dobře vyhovovala. „Byly vždy městštější než jejich okolí – vždyť se jim také říkalo „půlpáni“.“ (10)
69
2.11 Srovnání krojů čtyř obcí na konci 20. století 2.11.1
Líšeň „Líšeňský kroj je rázovitý a pestrobarevný. Svým tvarem a celou
stavbou je odrazem bohatého baroka. Vždyť Líšenky v množství široce naškrobených sukní ladných barev hrdě si vykračují a vynikají nad jiné. V Líšni se odlišoval kroj dětí a svobodné chasy od kroje ženatých mužů a vdaných žen. Rovněž tak kroj pro všední den od kroje, který je určen pro neděle a svátky. U sedláků a obchodnic se zachovalo nošení kroje i nářečí podnes.“
Takto o kroji píše František Svoboda v úvodu k Lidovým tancům z Líšně. Kroj je nejen oděv, ale má povahu lidového umění. Je odrazem etiky a estetiky svých nositelů; vždy byl a dodnes je ve vývoji, je živým organismem, který nelze konzervovat v nějaké prapůvodní podobě. Tento kroj lze zařadit do oblasti východního Brněnska (Slatina, Tuřany, Šlapanice), kam patří nejen výběrem textilií, ale zejména celkovou úpravou. Stojí na vynikající a přesné práci švadlen a krejčích, dokonalém praní, žehlení i oblečení. „Líšenka má být nahoře krátká, dole široká,“ vzpomínají dodnes pamětníci. Oděv je jedinečný svou vyvážeností, asymetrií a ladností, jež vyniká zejména při tanci. Muži nosili ve svátek vysoké kožené boty, černé kalhoty, plátěnou košili s vyšíváním a širokými rukávy do manžety, kordulu odpovídající linii rokokové módy s lesklými knoflíky (svobodní červenou, ženatí modrou nebo zelenou) a ozdobné barevně vyšívané šráky. Na hlavě mívali černý klobouk se širokým okrajem zdobený červenou stuhou, popřípadě vonicí z pestrého umělého kvítí. Ženy a děvčata obouvaly černé lakované střevíce (vykrojené s páskem), do nich červené punčochy s typickým vzorem. Na sebe oblékaly čtyři až pět bílých damaškových spodnic (tvrdě naškrobených) lemovaných strojovým či ručním bílým vyšíváním. Svrchní sukně bývaly různé – sváteční lesklé brokátky, bílé mušelínky k tanci, tmavé plyšky s portami, starobylé listrovky, ale i jednobarevné svítivé hedvábnice. Na baňaté rukávce z jemného plátna s vyšíváním navlékaly brokátové nebo hedvábné kordulky
70
starého střihu. Kompozice byla barevně sladěná s hladkým fěrtochem (zástěrou), stuhou kolem pasu i na rukávcích a vyvázaným tyrolským šátkem na hlavě. K nezbytným doplňkům patří „půlka“ – bílý ručně vyšitý plátěný trojúhelník, jež se překládá přes kordulku, vlňáky lehké květované i zimní – v okolí známé jako „líšňáky“, kapesníčky do rukou (v minulosti do nich byly ukládány drobné osobní věci) a kytka, jíž se zdobí výstřih kordulky.
2.11.2
Bosonohy Kroje v sobě odrážely životní úroveň i celkový způsob života lidí
daného kraje. V chudších oblastech se nosily kroje méně zdobené, zatímco kroje z bohatších krajů se vyznačovaly nákladností materiálu, bohatostí výšivek a ozdob. Velmi pěkný a také zdobný je i kroj bosonožský, který řadíme do západního typu. Dívčí kroj se sestává z 6 – 7 bílých plátěných sukní, které mají na lemu plátěnou krajku. První spodnička bývá velmi krátká a někdy se díky tomu ani nepočítá. Každá z dalších šesti sukní je o 3 cm delší a o 20 cm širší. Vrchní sukně je bohatě vyšívaná, zpravidla strojovou výšivkou. Na sukně se dává zástěra z modrého květovaného brokátu se dvěma širšími tkanicemi z téhož materiálu. Na horní část těla se oblékají rukávce a na ně brokátová, barevně sladěná kordulka a na ni pak půlka. Půlka je bílý šátek tvaru trojúhelníka malé výšky ( asi 50 cm) a dlouhé základny (více než 2 m), která tvoří dlouhé cípy. Je bohatě ručně vyšívaná. Ke kroji také patří bílé punčochy, černé boty s podpatkem a korunou kroje je umě uvázaný červený šátek s drobnými květy, takzvaného vídeňského vzoru. Ze všeho nejdřív se musí uvázat šátek na hlavu, protože se při tom může sedět a hlava je dobře dostupná. Pak se oblékají punčochy a sukně. Na ně přijde zástěra, jejíž široké tkanice se vzadu zavážou do ozdobné smyčky. Dále následují rukávce a kordulka a do nařasených rukávců se přiváže modrá stuha. Nakonec se uvazuje půlka. Krátkým cípem se přehodí přes záda, dlouhými cípy přes ramena. Na prsou se cípy překříží, vedou šikmo dolů dozadu a tam se v pase zavážou na jednoduchý uzel, který díky škrobu velmi dobře drží. Nakonec střevíčky a dívka může do průvodu.
71
Kroj chlapců je mnohem jednodušší. Skládá se z bílých dlouhých kalhot, bílé košile vyšívané na límečku, na prsou a na manžetách. Na košili se obléká červená vesta barevně vyšívaná na prsou, která se zapíná na knoflíky. Ke kroji se nosí světlé ponožky, černé polobotky a patříval k němu i černý
klobouk
s bohatou
kytkou
z pestrobarevných
suchých
květin,
rozmarýny, korálků a drobných zrcátek.
2.11.3 Otnice Oděv pro všední den tvořilo několik základních dílů, které byly v podstatě povinné a nepřipouštěly mnoho obměn. Podobné to bylo i ve svátky, pouze s tím rozdílem, že oblečení bylo zdobnější a nákladnější. Šaty se pořizovaly na dlouhou dobu, ručně se šily a musely se dlouho a dobře sloužit. Pečovat o ně v domácnostech nejen bez teplé, ale vůbec bez tekoucí vody, bez praček a prášků na praní, vyžadovalo spoustu času a energie. I když se otnický oděv nevyznačoval nápadně pestrou zdobností, míval ten sváteční řadu překrásně ručně vyšitých součástek. Slavnostní oblečení mělo svá pravidla. Šilo se z látek podobných kvalitou a barvami, výšivky měly svůj řád a vycházely ze stejných vzorků. Podle oděvu, spíše však ženského, bylo poznat, kdo je z Otnic. Jen nevěsty, které se do vesnice přivdaly, si přinášely kroj svůj.
Otnický kroj byl velmi podobný obdobnému oblečení, které nosily ženy ve vsích poblíž města Brna a jeho předměstích. Kroje jednotlivých obcí se lišily v detailech, ve vzoru a umístění výšivek nebo třeba ve způsobu vázání šátku. V Otnicích například šátek dobře naškrobily a upravily nad čelem do čepice, což působilo vzdušněji a elegantněji. Ženy nosily svrchní sukni ušitou z pevné barevné látky, kanafasu, kartounu a podobně. Byla dlouhá většinou do půli lýtek, nabíraná do pasu a svazovaná tkanicí. Pod ní měly ještě nejméně jednu bílou plátěnou spodničku. Na horní část těla oblékaly spodní nebo pracovní košile. Bývaly často ušity z dvojího plátna, nahoře z jemnějšího, na ‚podolku‘ ze silnější prostěradloviny. Pracovní košile se na rozdíl od slavnostnějších rukávců neškrobily ani nežehlily, jen se „vyválely“. V pouhé košili se žena nikdy nemohla objevit na ulici nebo doma před návštěvou, musela vždy mít i 72
kordulku. Podšitý vypasovaný živůtek hrubým domácím plátnem býval ještě vyztužený kosticemi a plnil vlastně úlohu dnešní podprsenky. Jupka, (ve slovníčku překládáme jako halena), ta byla vlastně v podstatě univerzální vrchní část oděvu, většinou z kanafasu. Byla rovně střižená, měla dlouhé rukávy, zapínání na knoflíky a sahala kousek pod boky. Přes sukni se nosila ještě zástěra – fěrtoch, kryjící z obou stran boky a nabraná do pásku. Na hlavě mívaly vdané ženy šátky – kuklenky. Nepsaná vesnická pravidla určovala, které oblečení je vhodné na práci, které na všední cestu po ulici, které na nedělní návštěvu kostela a které k největším svátkům. Když bylo třeba obléct svátečnější šaty, třeba v neděli do kostela, na návštěvu nebo k muzice, přicházely na řadu kacabajky. Přiléhavý střih a vyztužená látka zdůrazňovaly přednosti ženské postavy, vatovaná ramena a rukávy bohatě nabírané do průramku byly velmi zdobnými prvky. V zimě se místo kabátku přes ně přehazovaly trojúhelníkové šátky – vlňáky. Zavazovaly se dozadu, tedy tak, že se cípy vpředu překřížily a vzadu svázaly do uzlu. K oblečení patřily i bílé nebo červené punčochy a pevné kožené boty.
Mužské oblečení bylo přece jen o něco jednodušší a nemělo výrazně odlišenou sváteční variantu. Na všední den si muži vystačili s kalhotami z pevného levnějšího sukna (například cajku), které přidržovaly šle či řemen. Ze stejného materiálu byla ušitá i vesta a krátký kabát. Bílé košile z bavlněného
plátna
někteří
později
vyměnili
za
pohodlnější
trika
s odepínacím límcem. Na nohách se dlouho nosily vysoké holínky, do kterých se mohl ukrýt i nůž. Později sloužily jako sváteční obuv nižší boty – ‚perka‘. Starší muži mívali po většinu roku měkké černé klobouky s krátkou stříškou, mladí buď nic nebo, pokud byli odvedeni na vojnu, vojenské čepice. V zimě se nosily teplé černé beranice a také kožichy, obrácené dovnitř teplou ovčí srstí. Žádná speciální dětská móda tehdy ještě neexistovala, a tak mívaly na sobě totéž co dospělí, jen v menším provedení. I holčičky nosily šátky jako maminky a chlapci třeba starší klobouk po otci.
73
Sváteční sukně se šily z dražších látek, například z hedvábí, sametu či brokátu jedné barvy, ozdobené nad spodním okrajem portou. Ty nejsvátečnější sukně, ve kterých se vypravily na pouť, si dovedly šetřit i tak, že je po cestě ohrnovaly, aby jim nevybledly. Spodniček pod takovou sukní na svátek bývalo většinou více, i tři, z toho jedna – ‚trčenica‘ – tak naškrobená, že pevně vyztužovala tvar sukně. Jedna spodní sukně někdy vyčnívala a bývala zakončená zoubkovou výšivkou nebo krajkou. Pro rukávce bývala ve svátek povinná bílá barva. Přes ně se kolem krku vinuly splývavé nabírané ‚krézly‘, které trochu zakrývaly barevné, nazdobené kordule. Slavnostní zástěry, například do kostela, bývaly v této oblasti často hedvábné se dvěma pentlemi zavázanými vzadu. Bílá varianta zástěr, která patřila k nejsvátečnějšímu kroji, bývala ušitá z batistu nebo jemného plátna a překrásně zdobená bílou výšivkou. Slavnostnější šátek býval také někdy z hedvábí, obvykle však z tmavého sametu vyšívaného barevnými květy. Neodmyslitelnou součástí slavnostního oblečení býval čistý bílý vyšívaný kapesníček. I statický záznam na starých fotografiích vypovídá o vznosném držení těla a hlavy. Delší sukně podpořené spodničkami a přiléhavé kordulky krásně tvarovaly postavu. Postoj s mírně nakročenou nohou dával pod krojovou parádou vyniknout kousku pružného lýtka, bohaté rukávce s výšivkami byly zase nejlépe zvýrazněny, když dívky držely ruce trochu od těla, případně si je založily v bok. Ženy oblečené v kroji byly zvyklé vůbec nepřipažovat ruce, aby si nestlačily široké sukně.
Muži mívali pro slavnostnější příležitosti jeden tmavý oblek, kterému říkali kostelní. V něm se ženili a protože většinou při těžké práci v hospodářství neztloustli, vydržel jim často celý život. Mladí chlapci nosili přes bílé košile červené vesty. Dnešní kravaty nahrazovaly u starších mužů ve svátek šátky, mladší chasa už měla vázanky. Velmi nápadně oblečenou figurou býval ovšem stárek na hodech. Přes bílou košili oblékal hodně dlouhou výrazně červenou vestu se dvěma šůsky vzadu, kterou vpředu zdobily dvě řady velkých lesklých měděných knoflíků. Na hlavě měl za krempou černého klobouku zastrčenou velkou kytičku od stárky z barevných papírových květin a červených, modrých a 74
bílých pentlí. Přes spodní černé kalhoty oblékal ještě druhé z bílého plátna a navrch bílou vyšívanou zástěru. Někdy míval zvláštní boty s tenkými špičatými podpatky.
Éra jednotného slavnostního kroje skončila spolu s izolací vesnice. V období, kdy obyvatelé z Otnic našli pracovní příležitosti mimo obec, zejména v brněnských továrnách, se Otničtí začali postupně čím dál víc oblékat „po městsku“. Pomyslnou hranicí, za kterou už kroj začal ztrácet svou univerzálnost, můžeme položit přibližně do poloviny 19. století. Konečný zlom nastal zejména po první světové válce. Doba nabrala nové tempo, přejímaly se střihy šatů regulované světovým módním průmyslem, zkracovaly se sukně, oblečení mělo více variant a méně z tradičních prvků, které se uplatňovaly spíše v detailech (například vyšívání na límcích). Sváteční dny při různých oslavách, průvodech a obřadech však nepočkaly, a tak našly otnické ženy spásu v blízkých půjčovnách krojů. Ty byly ovšem vybaveny zejména těmi nejzdobnějšími a tudíž nejžádanějšími, bohatě vyšívanými barevnými kroji ze Slovácka, zejména z okolí Kyjova.
2.11.4
Chrlice Chrlický kroj se na první pohled nijak zvlášť neliší od kroje
tuřanského. Je to možná z toho důvodu, že obě vesnice spadají do jedné farnosti, lidé byli neustále v kontaktu a díky sňatkům ‚Tuřaňáků‘ mezi ‚Chrličáky‘ docházelo ke stírání rozdílů. Nevěsta si totiž nikdy nepořizovala nový oděv hned jak se přivdala do nové vesnice. Mluvíme-li o ženském kroji, odlišuje se od tuřanského v takových detailech, že i zkušený člověk je může mezi sebou zaměnit. Chrlický kroj se sestává ze stejných částí jako na celém Brněnsku. Rukávce jsou na taclích vyšity krásnou bílou výšivkou, na prsou mají drobnější výšivku a několik sámků. Zapínají se vpředu na několik drobných knoflíků. Na ně se obléká kordulka, která na rozdíl od ostatních typů bývá z černého sametu. Jiná barva není nikde zdokumentovaná, dokonce ani použití jiného materiálu není známo. Kolem výstřihu je také lemovaná skládanou stuhou, dříve pouze světlemodrou nebo růžovou, dnes se volí barva stuhy tak, aby pěkně ladila
75
s barvou sukně. Na přednicích jsou kromě šněrování také našité aplikace nebo jiné hrubé krajky a prýmky. Spodniček se dříve nosilo mnohem více než dnes, ovšem díky lepším a výkonnějším žehličkám můžeme dosáhnout stejného efektu jen se 3 – 4 dobře naškrobenými spodničkami. Skládání sukní má svá pravidla, v Chrlicích se dělá jedenáct skladů pootočených doprava. Do poslední spodničky se ‚vpasovává‘ vrchní sukně, která bývá nejčastěji z brokátu. Dnes se dají použít i jiné materiály, ale měl by být zachován lesk a honosnost látky. Kousek nad dolním okrajem je sukně lemovaná krajkou, která na tmavém brokátu nádherně svítí. Na sukni oblékají stárky zástěru a dozadu ‚šůsky‘, většinou z bílé lesklé látky, do které je vložena jemná krajka, použití i na olemování celé zástěry. Vlasy jsou upraveny pod tzv. ‚lipský‘ šátek, který umí uvázat jen pár žen v obci. Aby lépe držel, vyztužuje se látkovým věnečkem a novinovým papírem. Na nohách nosí stárky nízké černé lodičky, do nich bílé pletené nebo háčkované punčochy. Na levou stranu kordulky nad zástěrku se připíná složený kapesníček, který sloužil při tanci v ruce tanečníka jako ochrana před ušpiněním kordulky. Nyní je jeho funkce pouze ozdobná. Do výstřihu kordulky si děvčata připevňují čerstvou kytičku, která dodá kroji živost a příjemnou vůni. Mužský
kroj
je
úplně
typickou
ukázkou
východní
podoby
brněnského kroje. Na bílou, na přednicích bíle vyšitou, košili si stárci oblékají šle z černého sametu v kombinaci s růžovou nebo modrou výšivkou, na prsou spojené skládanou stuhou a černou sametkou. Někdy mohou být přizdobeny i korálky nebo flitry. Vesta z červeného sukna s mnoha knoflíky se nezapíná, aby byly šle pěkně vidět. V levé kapse kordule je připevněn skládaný kapesník, který stejně jako ten ženský, svoji původní funkci již ztratil. Kalhoty se nosí klasické černé s páskem, k nim černé polobotky. Hlavu zdobí černý klobouk se širokou střechou, zdobený opět modrou nebo růžovou taftovou stuhou a na levé straně zkrášlený umělou kyticí.
76
2.12 Slovníček bíláke – bílé plátěné sukně brynélke – boty se svrškem z vlněného atlasu cesta – příčná ozdoba na zástěře cimbál – velký límec čepica – kožená pokrývka hlavy, beranice dělanice, dělanka, šarka – sukně z rukodělné látky, ze lněné osnovy a vlněného útku dracoun – stříbrná nebo zlatá nitka dragoun – širší pásek vzadu na kabátě dudek, danda, drnda – zapletené vlasy faldovačky, shrnovačky, krčáke – sváteční vysoké boty se záhyby u kotníků fěrtoch, fěrtuch – sváteční zástěra flór – hedvábný šátek na krk fróla – vlněný šátek na krk gandušek – dětské oblečení vcelku halina – dlouhý bílý plášť s límcem nebo kapucí hody – posvícení; malé hody – posvícení v den patrona kostela; staré nebo císařské hody – podzimní posvícení, obvykle třetí neděli v říjnu hóšuche, hóšuške – nízká lodičková obuv hóvodní plachta – drahý vlňák pořizovaný při narození dítěte hrobový šátek – šátek s negativně natištěnými kostmi a lebkami, pro manžele do rakve jelita, bočáta, puše – polštářky k udržení sukní, vycpané odstřižky textilu, sečkou aj., přišité na spodní kordulku jochtovice – hrubé vysoké boty z juchtové kůže jupka – všední rovná halenka upjatá ke krku kabátek, marýnka, trčavé kabátek – ženský krátký svrchní oděv s hlubokým výstřihem kacabaja – kabát s rovnými přednicemi kacabajka – ženský svrchní kabátek upjatý ke krku s dlouhými šůsky karmazínka – stuha karmínové barvy
77
kolenáče, bote s kolenama – vysoké boty přes kolena komisňáke – hrubé šněrovací boty z konce 19. století kordovánke – boty z kozí kůže kordula – dlouhá mužská vesta se skosenými rohy kordulka – ženský živůtek kostn – prádelník košula – ženské dlouhé spodní oblečení s krátkými rukávy koženice, koženky – krátké kožené kalhoty krčák (na botách) – záhyb krepinka – hadovka, prýmek vlnovitého tvaru krézl – nabíraný límec křídla – dlouhé vytažené šůsky lacl – náprsní část zástěry lajbl s rukávama – krátký mužský kabát se skosenými rohy ocáskový kožich – těsný kožich z ovčích kůží, navlékaný přes hlavu oficírka – čepice se štítkem ostatky – masopust peřinke – vycpané přestřižené šůsky vzadu plachetka – plátěný přehoz do nepohody pod vlňáky plášť (plášč) – dlouhý obřadní plášť z tmavomodrého sukna pluska – přepásaná halenka řemeslnického kroje podléčky – bílé plátěné punčochy podolek – dolní hrubá část podvrchní sukně – sukně oblékaná bezprostředně pod vrchní porta – prýmek prým, prém – lem, okraj půlka – třícípý šátek na krk ročnik – ozdobná šerpa mládenců na svatbě rouška – obdélníkový pruh plátna, vázaný přímo na vlasy nebo na čepec rubáč – východomoravská spodní ženská košile bez rukávů nebo s ramínky rukávce – krátká ženská košilka sametke – vyšší šněrovací boty z černého sametu spodke – krátké kalhoty kožené nebo soukenné stánek – horní jemnější část 78
stárek – pořadatel hodů, volený mládeží šata, plína – velký čtvercový bílý šátek škrupka – podšití svátečních sukní organtýnem šmok – ozdoba na klobouku šopáke – hrubé ženské nízké boty šopovica – beranice šorce, šoráně – sukně vůbec nebo naškrobené sukně špenzr, špenzl – lehký mužský kabát, v zimě ve funkci svetru tacle – kanýrovité zakončení rukávů (rukávců) tunélke, kohótke, frcolka – kratší ozdobné sklady vzadu na kacabajce účes na motáč – zapletené vlasy pro stárku (v Líšni) účes na vrčku – zapletené vlasy pro stárku (ve Šlapanicích) úkladové boty – z hrubé kůže jednoduchého střihu s masivní podešví úvaz na babku – s cípky omotanými kolem brady a uvázaným v týle véložek – manžeta kabátku vepřák – dlouhý dubený ovčí kožich vepřáke – hrubé vysoké boty vídeňský šátek, tyról, hózlendr, maryšák, muryšák, saské, lipské – červený šátek s tištěným květinovým vzorem hlavně v pruhu a na okrajích vlňák – přehozový oděv z vlněné tkaniny vonoce, vonočke – onuce, hadry na nazutí do zimních bot zástěra s křídlama – s volnými, nepřišitými konci na bocích žlica – kovová plochá lžíce, na koncích rozšířená, k zaplétání vlasů
79
3 DIDAKTICKÁ TRANSFORMACE Toto téma lze na základní škole zařadit do hodin dějepisu a občanské výchovy v rámci tématu Člověk a společnost a zeměpisu v kapitole Člověk a příroda. Návaznost učiva je na vlastivědu z prvního stupně ZŠ. Vzhledem k tomu, že moje aprobace je občanská výchova a zeměpis, zaměřím se podrobněji na zařazení hodin s krojovou kulturou na Brněnsku do těchto předmětů.
Nejprve je třeba uvést, co se skrývá v Rámcovém vzdělávacím programu pod pojmy Člověk a společnost a Člověk a příroda. Teprve potom se zaměřím na příklady zařazení do hodin a nakonec přiložím i jednu ukázkovou přípravu na hodinu se zaměřením na kroje na Brněnsku.
Vzdělávací oblast Člověk a společnost v základním vzdělávání vybavuje žáka znalostmi a dovednostmi potřebnými pro jeho aktivní zapojení do života demokratické společnosti. Vzdělávání směřuje k tomu, aby žáci poznali dějinné, sociální a kulturně historické aspekty života lidí v jejich rozmanitosti, proměnlivosti a ve vzájemných souvislostech. Seznamuje žáky s vývojem společnosti a s důležitými společenskými jevy a procesy, které se promítají do každodenního života a mají vliv na utváření společenského klimatu. Zaměřuje se na utváření pozitivních občanských postojů, rozvíjí vědomí přináležitosti k evropskému civilizačnímu a kulturnímu okruhu a podporuje přijetí hodnot, na nichž je současná demokratická Evropa budována. Důležitou součástí vzdělávání v dané vzdělávací oblasti je prevence rasistických, xenofobních a extrémistických postojů, výchova k toleranci a respektování lidských práv, k rovnosti mužů a žen a výchova k úctě k přírodnímu a kulturnímu prostředí i k ochraně uměleckých a kulturních hodnot. Ve vzdělávací oblasti Člověk a společnost se u žáků formují dovednosti a postoje důležité pro aktivní využívání poznatků o společnosti a mezilidských vztazích v občanském životě. Žáci se učí rozpoznávat a formulovat společenské problémy v minulosti i současnosti, zjišťovat a
80
zpracovávat informace nutné pro jejich řešení, nacházet řešení a vyvozovat závěry, reflektovat je a aplikovat v reálných životních situacích. Vzdělávací oblast Člověk a příroda zahrnuje okruh problémů spojených se zkoumáním přírody. Poskytuje žákům prostředky a metody pro hlubší porozumění přírodním faktům a jejich zákonitostem. Dává jim tím i potřebný základ pro lepší pochopení a využívání současných technologií a pomáhá jim lépe se orientovat v běžném životě. V této vzdělávací oblasti dostávají žáci příležitost poznávat přírodu jako systém, jehož součásti jsou vzájemně propojeny, působí na sebe a ovlivňují se. Na takovém poznání je založeno i pochopení důležitosti udržování přírodní rovnováhy pro existenci živých soustav, včetně člověka. Vzdělávací oblast také významně podporuje vytváření otevřeného myšlení (přístupného alternativním názorům), kritického myšlení a logického uvažování. Tak vymezuje pojmy Člověk a společnost a Člověk a příroda Rámcový vzdělávací program. (20)
Konkrétní hodiny, kde lze toto téma vyučovat, jsou v občanské výchově v rámci kapitoly Člověk ve společnosti, která se vyučuje v 6. ročníku témata Naše obec, region, kraj, Naše vlast, Kulturní život a v 7. ročníku v kapitole Mezinárodní vztahy, globální svět téma Globalizace. V zeměpise se jedná v kapitole Společenské a hospodářské prostředí o téma Obyvatelstvo světa, které se prolíná učivem 7. – 9. ročníku, v kapitole Česká republika probírané v 8. ročníku témata Místní region a Regiony ČR a v 9. ročníku téma Krajina a životní prostředí.
81
Příprava na hodinu Téma: Místní region Ročník: 8. Pomůcky: fotografie, video, mapa, krojové součástky Cíle: žáci se seznámí s tématem dokáží vysvětlit základní pojmy rozliší venkovské a městské oblečení pochopí a dokáží vysvětlit proměnu krojů ocení jejich historickou hodnotu uvědomí si svoji příslušnost k danému prostředí Mezipředmětové vazby: dějepis, občanská výchova, výtvarná výchova
1. motivační část: Otázky – Měl někdo z vás na sobě nějaký kroj? Jak se v něm cítil? Ví někdo, jak vypadá kroj, který se nosil a částečně ještě nosí při zvláštní příležitosti na Brněnsku? Promítnutí videa nebo ukázka fotografií z doby, kdy se kroj ještě běžně nosil a z doby dnešní, kdy se kroj nosí jen příležitostně. Poté znova otázky – Věděli by jste, proč se mužský kroj více podobá dnešnímu svátečnímu oblečení než kroj ženský? Proč mají všechny ženy na fotografiích na hlavě šátek? Atd. 2. výklad: Začala bych tím, že bych stručně žákům nastínila život lidí v 19. století, jak žili, pracovali a bavili se. Potom bych se pokusila jim vysvětlit, jak se podle oblečení rozlišovali lidé různých stavů, co se na jakou příležitost nosilo a proč právě to, jaký mělo město Brno vliv na krojovou výzdobu a proměnu, a také bych zdůraznila, jakou měl kroj pro lidi té doby materiální hodnotu. Poté bych se zaměřila na popis práce, kterou nošení kroje obnášelo – ať už šlo o pořízení, údržbu či nošení. Lidé si tehdy museli oblečení mnohem více vážit než jak je tomu dnes. Protože
82
se některé krojové části pořizovaly jen jednou za život, měly pro lidi nejen hodnotu materiální, ale také emocionální. A nakonec je třeba naučit žáky vážit si vlastní tradice, čehož lze dosáhnout také tím, že se s ní ztotožní. Ukázat jim ve skutečnosti, jak dlouho trvá např. škrobení spodniček, uvázání šátku nebo kompletní oblečení do kroje. Zdůraznila bych, že jejich předkové, pokud žili na tomto území, to vše absolvovali denně, patřilo to k jejich každodennímu životu a byli na to hrdí. 3. shrnutí: Diskuse na téma globalizace, splývání kultur a udržování vlastních tradic, potřeba podpory místního folklóru, uznání jeho kulturní hodnoty nejen v regionálním hledisku a upevňování všeobecného zájmu o místní krajinu.
Další náměty na prohloubení učiva: Návštěva etnografického muzea, shlédnutí vystoupení některého folklórního souboru a nebo v rámci projektu Organizování kulturní akce, kde by žáci měli za úkol zjistit, co vše je třeba zařídit a domluvit, aby se mohlo uskutečnit např. vystoupení krojovaných na Náměstí Svobody v Brně v rámci každoroční akce pořádané Magistrátem města Brna – Brněnsko.
83
ZÁVĚR V závěru své diplomové práce bych chtěla shrnout výsledky svého snažení a nově nabyté zkušenosti a poznatky, které jsem získala při zpracovávání tohoto tématu. Je ale zcela zřejmé, že si celá problematika zaslouží mnohem více pozornosti a zkoumání, než bylo možné shrnout do této práce. Mohu konstatovat, že se mi povedlo dosáhnout cílů, které jsem si stanovila v úvodu práce a že jsem postupovala v souladu s nimi. Je tedy třeba chápat Brněnsko nejen jako oblast průmyslovou a obchodní, ale také jako centrum kulturního dění a folklórních akcí. Jedině potom se nám nebude zdát zvláštní popisovat kroj města, se kterým si krojovou tradici mnoho lidí nespojuje.
Vývoj krojových součástek nepostupoval tak rychle jako dnešní módní trendy, ovšem jisté změny v průběhu doby sledovat rozhodně můžeme. Hlavním iniciátorem změn v oblečení bylo vždy vysoko postavené měšťanstvo, které nebylo tolik vázané pouze na Brno, ale často se dostávalo dál za jeho hranice. V jiných městech nebo v jiných krajích pak viděli měšťané jiné módní prvky, které se jim zalíbily a snažili se je s pomocí svých krejčí aplikovat na tehdejší módní trendy. A tím vznikaly první obměny šatstva, které posléze začali kopírovat i lidé z nižších společenských vrstev. Že bylo na první pohled zřejmé, ze které společenské vrstvy kdo pochází, o tom není pochyb. Ale také nemůžeme opomenout to, že většina lidí se již v té době snažila vypadat, jakoby patřila do vyšší společenské vrstvy. Proto můžeme v šatnících chudších lidí tehdejší doby najít takové materiály, které svým vzhledem měly vypadat jako ty, které nosí bohatí. Tím myslím např. nahrazování drahého hedvábí levnějšími látkami, třeba podšívkovinami, které na slunci udělaly mnohdy stejný lesklý efekt, jako opravdové hedvábí a proto působily honosněji. Další vliv na změny v oblékání lidí mělo místo, kam chodili nakupovat. Na původních jarmarcích se sice prodávalo typické oblečení, avšak vzhledem k tomu, že prodávající nebyli mnohdy ani z blízkého okolí,
84
vnášeli do módy součástky pro toto území naprosto netypické. Naopak kdo nakupoval v městských krámcích, kde se prodávala v pozdější době převážně konfekce, byl jedním z přispívatelů k úpadku kroje ve smyslu jeho postupného zanikání. Kroje jako první odložili muži, protože častěji pracovali pro brněnský průmysl a nakupování konfekce v obchodech pro ně bylo jednodušší. Proto na fotografiích z první poloviny 20. století můžeme vidět ženy ještě v původních šatech, avšak muži už mají na sobě tradiční černý oblek s krátkou vestou. Ženy kroj odkládaly pomalu a pozvolna, ale ani ony se po první světové válce (někde ještě později) neubránily jejich úplnému odložení. Třetím činitelem, působícím na změnu v oblékání, byla vojenská uniforma. Francouzští vojáci za sebou zanechali bílé kalhoty, vysoké boty nad kolena a třírohý klobouk, které jsou dodnes v krojové podobě zachovány v Tvarožné nebo Šlapanicích. Uniforma lidi vždy jistým způsobem přitahovala, a tak není divu, že pozdější přechod k uniformním černým oblekům nebyl přijat nijak negativně.
Postupný zánik krojů v každodenním životě byl nezadržitelný, dnes už se s tím nedá nic dělat. Ale kroj sváteční nebo obřadní ještě stále žije. Sice jen několikrát do roka, ale i přesto se s nimi můžeme setkat. K malým změnám za tu dobu v něm samozřejmě také došlo. Je to dáno hlavně výběrem materiálů a dostupností krajek a výšivek. Takže můžeme říci, že kroj je i dnes v neustálém vývoji a ani několik desetiletí po jeho odložení nezůstává mrtvou vzpomínkou.
Za zmínku stojí ještě fakt, že nejen kroje jsou hodnotnou částí folklóru na Brněnsku. Ale také lidové písničky a tance svojí jednoduchostí dokážou posluchače či diváka zaujmout. Příležitostí je shlédnout je mnoho – hody, ostatky, Brněnské vinobraní, Brněnsko apod.
Během svého pozorování a studia této tématiky jsem se setkala s mnoha vstřícnými lidmi, kteří mi předali nejen faktografická moudra, ale také spoustu zkušeností a rad, které mi velmi pomohly k pochopení jistých
85
zákonitostí. Tímto bych jim chtěla ještě jednou poděkovat za projevenou podporu a důvěru.
86
SEZNAM POUŽITÝCH ZDROJŮ Seznam použité literatury
1.
Culek, M. Biogeografické členění České republiky. Praha: ENIGMA, 1995. 347 s. ISBN 80-85368-80-3
2.
Demek, J. Hory a nížiny. Praha: ACADEMIA, 1987. 584 s.
3.
Jančár, J. Lidová kultura na Moravě. Brno: Ústav lidové kultury ve Strážnici, Muzejní a vlastivědná společnost v Brně, 2000. 373 s. ISBN 80-86156-31-1
4.
Jelínková, Z., Štěpánek, V. Aj v tom Tróbsku zvonijó... Troubsko: Obecní úřad v Troubsku, 1994. 31 s.
5.
Králová, M. Na dobré hodince v Otnicích. Otnice: Obec Otnice, 2003. 244 s.
6.
Langhammerová, J. České lidové kroje. Praha: Práce, 1994. 150 s. ISBN 80-208-0328-9
7.
Leščák, M. a kol. Folklór a folkloristika. Bratislava: Smena, 1982. 263 s.
8.
Ludvíková, M. Kroj brněnského venkova. Brno: Městské kulturní středisko
9.
S. K. Neumanna v Brně, 1979. 77 s.
Ludvíková, M. Kroj brněnského venkova. pozměněné vydání. Brno: Středisko kultury Brněnska, 1990. 141 s.
10.
Ludvíková, M. Lidová výšivka na Brněnsku. Brno. 1981. 75 s.
11.
Mištera, L. Geografie krajů ČSSR. Praha: SNP, 1984. 340 s.
12.
Nosálová, V. Naše kroje. Bratislava: Mladé letá, 1988. 298 s.
13.
Staňková, J., Baran, L. České a Slovenské lidové kroje. Praha: Ottovo nakladatelství, 2004. 151 s. ISBN 80-7181-916-6
14.
Trávníček, J. Národopisný soubor Líšňáci. Brno:Gill, 2005. 28 s.
Seznam časopisových článků
15.
Ludvíková, M. Kroj brněnského venkova v letech 1748 – 1848. Časopis Moravského muzea, 1964. č. 49. s.169 – 198.
87
16.
Ludvíková, M. K otázce jižních hranic brněnského kraje. Časopis Moravského muzea, 1966. č. 51. s. 195 – 227.
17.
Ludvíková, M. Obřadní kroj na Brněnsku. Časopis Moravského muzea, 1959. č. 44. s. 151 – 162.
18.
Nováková, L. Příspěvek k typologii ženského tradičního oděvu na Brněnsku. Etnografický ústav Moravského zemského muzea, 2002 – 2003. č. 86 – 87. s. 65 – 76.
Seznam internetových zdrojů
19.
http://www.folklorweb.cz/regiony/brnensko.php, Ploček, J., poslední aktualizace 30.5.2004, staženo ke dni 8.3.2005
20. http://www.vuppraha.cz/index.php?op=sections&sid=367, poslední aktualizace 30.8.2005, staženo ke dni 15.4.2006
88
RESUMÉ Diplomová práce se zaměřuje na popis a stručnou charakteristiku oděvních součástek nošených v městě Brně a jeho okolí v období od poloviny 18. století dodnes. Zkoumá jaký vliv měl oděv na každodenní život lidí, jak se projevují jeho módní proměny a také popisuje důvody, kdy a proč dochází k odložení kroje. V úvodu práce se také věnuji vymezení hranic oblasti Brněnska a vyjmenování obcí, které sem spadají. Při zpracování tématu jsem použila jak teoretické poznatky, které jsem získala z odborné literatury, tak i praktické zkušenosti. Mezi hlavní použité metody patří rozhovor, zúčastněné pozorování a analýza dokumentace.
Kroj hrál v životě lidí velkou roli ještě donedávna, avšak postupný nárůst průmyslu v Brně urychlil odložení kroje a přechod k civilním šatem. Dnes se s kroji můžeme setkat kromě muzejních expozic pouze při různých slavnostech,ve folklorních souborech a v některých obcích na hody.
89
RESÜMEE Meine Diplomarbeit richtet Aufmerksamkeit auf Beschreibung und kurze Charakteristik der Kleidungstücke, die in Brünn und in der Umgebung von Brünn in der Zeit von die Hälfte des 18. Jahrhunderts bis heute getragen wurden. In der Diplomarbeit beschäftigte ich mich mit der Frage welchen Einfluß hat die Kleidung auf alltägliches Leben der Menschen und wie wirken sich seine modische Abänderungen aus. Weiter beschreibe ich auch die Grunde, wann und warum kommt man zum Ablegen der Volkstracht. Zu Beginn meiner Diplomarbeit widme ich mich der Begrenzung der Katastralgrenze der Brünnerregion und Nennung der Gemeinden, die zu dieser Region gehören. Bei Verarbeitung der Themen habe ich wie die theoretische Erkenntnisse, die ich aus Fachliteratur erworben habe, so das praktische Erfahrungen angewendet. Zu den angewandten Hauptmethoden Gespräche, beteiligte Beobachtungen und Analysen der Dokumentation gehört haben.
Die Volkstracht hat im Leben der Menschen noch bis unlängst eine wichtige Rolle gespielt, jedoch fortschreitende Produktionsanstieg in Brünn hat den Übergang von Volkstracht bis zur Zivilkleidung beeilt. Heute können wir mit den Volkstrachten außer Museenexpositionen nur bei verschiedenen Volksfesten, in den Volkunstensemblen und in irgendwelchen Gemeinden bei Volksfest (Schmaus, Kirchtag) begegnen.
90
PŘÍLOHY
91
Příloha č. 1
KROJ V LETECH 1748-1848 Jde mi o to, sledovat kroj od doby, kdy se začíná starý feudální život na Brněnsku měnit, až do roku zrušení posledního feudálního omezení, zrušení roboty. I když víme, že příčiny narůstaly už předtím a následky se zvláště v životě lidí projevovaly složitě a pomalu. Uvnitř jednoho stavu nebyl podstatný rozdíl v oblečení, např. mezi těmi, kdo pracovali v zemědělství. Pro čeleď i starší podruhy bylo oblečení jediným majetkem, protože sloužili víc za stravu a oblečení než za peníze. Šatstvo bylo považováno za nejcennější movitý majetek vůbec a cizí vojsko slídilo nejen po potravinách, jak by se dalo soudit, ale především po této kořisti. Jestliže uvnitř jednoho stavu bylo oblečení stejného typu, mezi jednotlivými stavy byly velké rozdíly. Je tu jednak městská honorace, která se drží současné módy, jednak střední řemeslnická vrstva, jejíž oblečení odpovídá současnému měšťanskému stylu; čepec byl samozřejmostí, přes výstřih krátkého kabátku se kladl šátek, nosila se zástěra, avšak sukně byly dlouhé. Délkou se takřka vždy vyjadřovala příslušnost k určité třídě. V mužském oblečení převládaly koženky a jednoduché kabáty. Po roce 1800 se všeobecně móda první a druhé vrstvy sbližuje, mužská móda se stává civilnější. Ženy z městské chudiny prodávající na trhu se od venkovanek odlišovaly pouze nošením klobouku. Jinak měly stejně poměrně krátké sukně a zástěru pravidelně zatknutou za pás. Ještě v padesátých letech 19. století nosili muži dlouhé modré kabáty se šosy, na krku černý hedvábný šátek, běžný byl tvrdý černý klobouk, na nohy se obouvaly vysoké lesklé boty. Svobodní i ženatí měli také pláště s dlouhým límcem. Na venkově se výrazně odlišovali nájemci dvorů, panští služebníci vyšších kategorií, kněží a kvalifikovaní učitelé. Řemeslníci se takřka vždy oblékali jinak než ostatní obyvatelstvo. Přispělo k tomu i to, že vesnické řemeslnictvo bývalo velmi často přistěhovalé. Mezi nezemědělci vynikaly mlynářky, jejichž oblečení bylo samostatnější a bohatší než oblečení ostatních řemeslnických žen.
92
Mužský kroj
Mužská
košile
se
šila
z rovných
kusů,
střihem
tělu
nepřizpůsobených, jak je patrné ze vsazení rukávů. U zápěstí jsou široké rukávy všité do úzkého límečku, který se zapínal nebo zavazoval. Podle některých zdrojů límečky u rukávů i u krku se zdobily modrým proužkem. Podle nejstarších informátorů byla dosti dlouhá, takže zastupovala spodní prádlo. Koženky (kožené kalhoty), které se nosily v 18. století, byly širší, volnější než v 19. století a sahaly jen po kolena. V 2. čtvrtině 19. století, jestliže se nosí do vysokých bot, jsou dlouhé. Poměrně málo se vyskytovaly kalhoty soukenné. Ani u zemědělců nebyly časté. Ti však nosili dlouhé kalhoty s mnoha knoflíky na vnějších švech. Tak vypadaly i selské soukenné kalhoty z Ořechova. Vesta byla dosti dlouhá a střihem odpovídala základní linii rokokové módy, vpředu měla skosené rohy. Na Brněnsku kromě jednoduchého prošívání barevnou nití na dolním konci, na šosech a na stojatém límci a kromě husté řady knoflíků byla bez ozdob. Ke konci poloviny 19. století byla černá i modrá, na rozhraní 18. a 19. století modrá, světlemodrá, zelená a hnědá. Šest zpráv výhradně z východního Brněnska je o vestě červené. Česky je vesta obvykle překládána jako kordula, běžné německé názvy jsou Brustleibel, Weste, Unterleibel. Protože její překlad také někdy zní Leibel ohne Ärmel (vesta bez rukávů), vyplývá z toho, že kabát – lajbl – na ní nošený jí celkem střihem odpovídal. Na rozhraní 18. a 19. století byl často světlemodrý, či hnědý, tmavomodrý po celé období, černé barvy v polovině 19. století přibylo, zelený byl zřídka, šedý byl pravděpodobně jen u zemědělců, červený jako vesta nebyl nikdy. Velmi často je v pozůstalostech uváděn přiléhavý plášť. Selské pláště bývaly černé, méně často modré. Z ostatních barev se zbývá zmínit o světlemodré, která bývala častá i u jiných soukenných součástí oděvu. Po roce 1837 byl vystřídán volným pláštěm s jedním dlouhým nebo několika krátkými límci, podobným peleríně. Obojí nosili hospodáři; byl to odznak jejich hodnosti. Pro plášť přiléhavého typu platilo pravidlo, že musel být tak dlouhý jako koženice a mezi vysokými botami a pláštěm musely být na dlaň 93
vidět bělostné podléčky (Ostopovice), jejichž tvar ani materiál z žádné jiné zmínky nemáme. Na krku se nosil buď hedvábný či vlněný šátek nebo starší úzký Halsflor, takřka vždy černý. Klobouky byly trojího typu: 1) módní s přezkou a černou páskou, 2) velké, o průměru nejméně 50 cm, 3) v okolí Slavkova též malé kulaté. Ženatí si zvedali jeden okraj, do třírohého je sešívali stárci ve Šlapanicích. Zdobily se barevnou šňůrkou. Svobodní nosili v neděli kytice z umělých květin s mnoha stuhami. Nezbytným doplňkem oblečení mládeže byl barevný kapesník, vykukující z kapsy, jako se to donedávna místy dochovalo v oblečení na hody (např. v Jundrově). V obutí mužů se vyskytovaly dva typy – střevíce a vysoké boty. Údaje o střevících jsou skromné – byly nízké kožené s přezkou. Ve městě nosili sedláci z počátku 19. století střevíce. Pokud byli mimo město, měli vždy boty vysoké nebo byli bosi. Nošení punčoch a střevíců se však týkalo spíše starší generace; mladí obouvali výhradně boty vysoké.
Kroj k pracovním příležitostem „Krátké kožichy byly časté od dvacátých let do poloviny 19. století, ale všeobecně byly dlouhé hnědé nebo méně často starší bílé nebo žluté. Starší informace nám často udávají, že se kožichy nosily v zimě i v létě. Zprávy z terénu to doplňují tím, že se dlouhé kožichy ještě asi v osmdesátých letech
19. století nosily v létě srstí nahoru (Bohunice,
Ostopovice, Popovice u Rajhradu). Dokonce to bylo tak běžné oblečení, že se nosilo všude, takže se někomu ve velkých vedrech stalo až osudným. Zdá se, že obliba kožichů i s jejich letním nošením má základ čistě funkční. Jak však s tím srovnat ten fakt, že kožichy a čepice oblékali rychtář a konšelé, jestliže se dostavovali k úřednímu jednání na panství, bez ohledu na roční dobu? Tento zvyk nebyl tak vžitý, že teprve po dlouhé době a důsledných zákazech se tyto teplé kusy oděvů přestaly nosit alespoň v létě. Zachován je i vzácný přežitek, kdy kožich je základní součástí obřadního oblečení vážených mužů, starší něž plášť, který ho v mnohém nahradil.“ (15, s.181) Jinou zajímavou součástí pracovního oblečení do nepohody je halina z bílé hrubé látky z ovčí vlny. Němci v okolí Brna přejímají beze 94
změny její české označení, jiné ani neznají. Dřívější typ měl široký kratší límec na zádech, halina s kapucí byla pozdějšího data. Ušita byla rovněž z rovných kusů sukna, avšak přední i zadní část byla pojata samostatně, s ramenním švem. Zadní část byla symetricky nadstavena, kdežto vpředu nic nadstavováno nebylo. To bylo krokem ke střihu městského kabátu. Pro léto se nosily bílé konopné kalhoty. Byly dlouhé, na dolním okraji nohavic roztřepené a tvořily s košilí jeden bílý celek. Ke konci 19. století nosili muži na Židlochovicku a na velké části východního Brněnska a porůznu i jinde
(v Jundrově, v Komíně atd.) modrou zástěru, která byla
přejata od jihomoravských německých krojů. Součástí letního oblečení byl slaměný klobouk. Bosky se chodilo hluboko do zimy, pokud to počasí dovolovalo.
Zamyslíme-li se nad mužským krojem, vyvstane nám jako nejnápadnější znak jeho střízlivost a sklon k určité uniformitě. Základem zemědělského oblečení jsou pracovní typy, které byly přizpůsobeny potřebám práce a klimatu a nepodléhaly tak často změnám. Konstantní byl především materiál (kožešina, vlněné sukno, konopné prádlo) a způsob použití; na posledním místě pak střih. Až na součásti šité doma z plátna se všechno kupovalo hotové na jarmarku, a to ani ne na nejbližším, ale většinou tam, kde se kupoval dobytek.
Sváteční oblečení Sváteční oblečení má zcela jiné podmínky vývoje než oblečení pracovní, protože má také jinou funkci. Především reprezentační a v malé míře se v něm uplatňují i rozdíly věkové. V našem území má mnoho stejných součástí s oblečením měšťanským z 18. století a vlastně i stavbu v celé její střízlivosti. Nelze podceňovat vliv, který měl na mužské oblečení vojenský stejnokroj. To se projevovalo především v barvě - obliba bílé ve svátečním oděvu (nohavice, kabátky), pak vytlačováním některých součástí oděvu – postupné nahrazování střevíců s přezkami a modrých punčoch vysokými botami. I střih uniforem ovlivňoval mužské součásti kroje. Vojenské vlivy jsou zároveň poslední, které dovedl mužský kroj vstřebat.
95
Postupem doby, počínaje koncem 18. století, se selské oblečení od ostatního mužského oděvu velmi vzdaluje. Proto nám sváteční oblečení z 1. poloviny 19. století, které se opticky stalo brněnským typem, materiálem či střihem už tak málo připomíná oblečení měšťanské. V základě zůstal tedy brněnský typ u rokokového střihu a tradičního materiálu a vývoj se projevil jen v obutí a volbě barev.
Ženský kroj
Nejzřetelněji v ženském oblečení je podána úprava hlavy. Při její studii poznáme, že je zde zachován nejkonzervativnější prvek z celého odívání. Až do třicátých let 19. století bylo možné rozeznat svobodné dívky od vdaných žen. Svobodné bývaly prostovlasé, na slavnosti nosily vlasy zapleteny zvláštním způsobem kolem ploché jehlice, na obou koncích rozšířené. Roku 1748 bylo toto zaplétání zcela běžné, pozdější dokumenty nás o něm nepřesvědčují. Tento způsob byl běžný hlavně pro svatby. S ním se v našem území kříží a částečně kombinuje jiné zaplétání vlasů, běžné na jihovýchodě od Brněnska a doposud živé – totiž splétání vlasů do několika plochých copů z mnoha praménků a jejich zvláštní připevňování k hlavě. Nad čelem byly upleteny ozdobné zoubky, které se pak přidávaly i k prvnímu způsobu zaplétání kolem lžíce. Roku 1748 měly některé dívky kolem tohoto účesu ještě užší dlouhé bílé pruhy plátna – na způsob tzv. šatek, zde se jim asi říkalo rouška. „Místo plátna se začal používat červený hedvábný šátek, nošený původně do kabátku, který se pro nošení na hlavu skládal na úzko. Opět jako zaplétání vlasů kolem lžíce se zachoval tento šátek ve Šlapanicích a v Líšni v oblečení stárek.“ (15, s. 185) „Na Židlochovicku se nad vrkoč s jehlicí upevňoval kolovrat neboli ‚čtyrypintl‘, což je sametová pokrývka, vpředu lemovaná krajkami. Zavazoval se pod vrkoč, pod nímž splývaly pentle. Na Hornových litografiích z roku 1837 mají svobodné dívky vysoké věnce položené na účesu značně vzadu.“ (15) Starší vdané ženy nosily na hlavě velký bílý šátek, šatu. Byl z jemného lněného nebo kamrtuchového plátna a patřil k těm řídkým 96
součástem oděvu, na které se soustřeďovala vyspělá a kultivovaná výzdoba; nejčastěji jsou uváděny krajky a výšivka. Šata se málo odlišuje od šátku, který nosily v gotické době prosté ženy a řeholnice. Po celé 18. století zahalovala hluboko čelo i bradu, v záhybech sahala na záda a kryla krk. Podle zpráv z východní části území víme, že se též mohla zavazovat na straně a jeden cíp visel dozadu a druhý dopředu. V některých obcích se vázala i dozadu, není-li to ovšem už zase novější době přizpůsobený úvaz, nelíbivý podle změněných podmínek vkusu. Šata – odění vdaných, bílá plachetka – přehoz, úvodnice – obřadový přehozový kus oděvu, mající u svatby za účel zajistit plodnost budoucí matky, tvarem a účelem si byly tak blízké, že byl k záměně jenom krůček. Původním používaným materiálem bylo plátno, ovšem ke konci poloviny
19. století do tohoto typu oděvu začíná však pronikat jiný materiál
vyráběný v manufakturách a továrnách – vlňáky. Je nutno dotknout se otázky, jak se tu mohlo rozšířit nošení červených šátků a jak vznikl jejich úvaz, obojí tak odlišné od šat. Usuzujeme, že napoleonské šátky se vázaly jako šaty, červené však převzaly úvaz spodního šátku, s nepokrytou bradou. Až do konce poloviny 19. století se nosily takto vzadu jednoduše uvázané na uzel. První hojný výskyt znamenající nástup tohoto šátku je na počátku třicátých let u mladých žen ve věku 22 – 28let, výjimečně u 35leté. Zcela běžné byly tyto šátky po roce 1840, označované jmény dochovanými do jejich zániku (např. vídeňský šátek, hózlendr, marisák, maryšák). Většinou jsou popisovány jako středně velké nebo velké, květované, se žlutým okrajem. S proniknutím červených šátků jsou spojena dvě fakta: ty ženy, které si v mládí pořídily červené šátky, šatu už asi tak všeobecně nenosily a zároveň svobodná děvčata se přestávala lišit od vdaných, přestávala chodit prostovlasá. Úbor hlavy, jeden z nejkonzervativnějších vlasových projevů, se uniformuje, což je hlavním krokem k jednotnému oblečení a vlastně k zániku kroje vůbec. Místo spodních šátečků se vyskytovaly na Slavkovsku plátěné spodní čepečky. Sváteční čepce na tomto území byly několika druhů. Jedněmi se odlišují především mlynářky od ostatních venkovských žen, a to nejen používáním hedvábí, což bylo v jiných selských vrstvách neobvyklé. Selské čepce se od ostatních čepců nošených v této době odlišují tím, že 97
jsou z brokátu s barevnými květy, nejčastěji na bílé půdě; vždy mají kolem obličeje a na temeni širokou modrou stuhu. U součástí kroje, zvláště ženského, nám nejvíce chybí údaje o střihu. Spodní košile se od osmdesátých let 18. století od svrchní podstatně nelišila, měla rukávy, sahala přes ramena. Vrchní košile pak odpovídá pojmu rukávce.
V 18. století byly rukávce šity z rovných, tělu nepřizpůsobených
dílů, jak to dokazují nízko položené ramenní švy rukávů. Ty byly ukončeny nabíraným límečkem a sahaly takřka k zápěstí. Měly poměrně velký výstřih – ve shodě se současnou módní linií, takže zvláště u svobodných krk zůstával holý. U krku byl menší krejzlíček, který se zdobil výšivkou nebo krajkou, současně však bývají uváděny i prostší límce bez ozdob. V 19. století se výstřih posunul až k hrdlu, rukávy se zkrátily, ale ještě pořád se neškrobily. Na košili se oblékala sukně. V 18. století byla poměrně krátká, výrazně kratší než u jiných vrstev obyvatelstva. Počátkem 19. století se poněkud prodloužila. Sukně byly nejčastěji plátěné. Plátno samo má v ženském oblečení postavení převládající, bohužel se však nerozlišuje bavlněný koupený a doma zpracovaný materiál. Na sukně a na zástěry se barvilo: 1. načerno a leštilo se či hladilo, 2. prostě na modro – hlavně zástěry; se vzorečkem bílým nebo žlutým sukně a kabátky. Vedle plátěných sukní byly nejčastější kanafasové. S tímto materiálem přišla do větší obliby barevnost a proužky nejrůznější šíře. Na bílé půdě byly buď červené, zelené nebo modré proužky; nebo kombinace bílé-černé-červené, červené-modré, červené-zelené. Pod tímto vlivem byl v oblibě veškerý materiál, který se vzoroval proužkováním. Na počátku 19. století ve vzoru převládal proužek, postupně jej však vytlačilo drobné kvítkování. Zásoby sukní spodních oproti pozdějším létům byly minimální, svrchních sukní bývalo vždy několik různého druhu. Zástěra se materiálem i barvou podobala sukni, avšak v kontrastním provedení. Nejčastěji je modrá plátěná. Kolem roku 1830 se pravidelněji vyskytovala také kanafasová, která byla opět nejčastěji modrá proužkovaná, nebo také červená nebo červenomodrá. Jiné bavlněné zástěry se vyskytují teprve později – květovaná roku 1840, kostkovaná až roku 1849. Ke konci 19. století, před zánikem kroje, se vyskytovaly zástěry bílé, často užívané ke smutečním příležitostem nebo poněkud odlišné jako zástěry stárků. Ke všem 98
zástěrám se nosívaly ve starší době barevné pentle. Před zánikem kroje se nosily i hedvábné zástěry prosté a nepřestřižené. Velmi zřetelně můžeme rozlišit všední a sváteční zástěry podle názvu (sváteční = fěrtoch, všední = zástěra). Podle materiálu tento rozdíl zřetelný není. Nejvíce podléhalo dobovému vlivu vrchní oblečení, kordulky a kabátky. Barokní kordulka, která byla běžná v 18. století, se šněrovanou přední částí, prodlouženou dole do špičky, byla kolem výstřihu nezdobená. Koncem 18. století se běžně nosila prostá kordulka z modrého sukna, vpředu zapínaná, a jak se zdá ovlivněná materiálem i střihem mužskou vestou. Třetí typ kordulky byl vpředu hluboko vystřižen, zapínal se na háčky, sahal jen po pás nebo se nad něj zkracoval. Kolem krku měl poskládanou jinobarevnou stuhu a materiálem jiné barvy byl podšit i úzký šůsek, který se ohrnoval. Kabátek měl v 18. století velmi dlouhé šůsky s mnoha záhyby, sahaly do poloviny boků a dozadu se půlkruhovitě prodlužovaly. Ke krku byl upjatý.
V 19. století se podobně jako kordulka zkrátil k pasu a výstřih
se prohloubil. Na židlochovickém panství byl výstřih lemován poskládanou stuhou jako kordulka. V této oblasti jsou i jiné varianty – vyšívání na přednici kožíšku, který je stejného střihu s kabátkem. Jinak byl však kabátek přísně hladký a nezdobený, jen obloučky vzadu v pase, pozůstatky po barokních záhybech, se barevně podšívaly. Později se výzdoba soustřeďovala na manžetách rukávů, v ramennou širokých, k zápěstí se zužujících. Materiál byl obdobný materiálu sukní, ale neužíval se uniformně, spíše kontrastně. Nejčastěji byly kabátky jednobarevné modré nebo černé, vyskytovaly se i bílé, pak pruhované, melírované, pro letní období pestře květované. Na zimu pak kabátky podšité kožešinou zůstávaly u barvy hnědé a modré. Protože kabátek měl hluboký výstřih, bylo nutné doplnit jej šátkem. Spolu s kordulkou jsou nejpestřejší součástí oděvu a vyskytují se v něm materiály, kterým se oblečení jinak vyhýbalo, hlavně proto, že bylo cenově nedostupné. Hedvábné šátky byly především červené, zelené, květované, proužkované, kostkované, tečkované apod. Kolem roku 1834 máme zmínku o oddělení velkých šátků a vytažení ozdobných cípů pod kabátkem a o jeho přenášení na oblečení s kordulkou; takový šátek můžeme považovat za půlku. 99
Většinou za chladna a v neděli se obouvaly vlněné punčochy, a to červené, méně často bílé. Nezemědělské ženy nosily již na počátku 19. století punčochy nitěné. Boty byly dvojího typu: se stuhami a přezkami, ke konci poloviny 19. století se objevují šněrovací boty.
Srovnání mužského a ženského kroje
„Jestliže se v mužském kroji něco starobylého zachovávalo, tak proto, že to mělo svoji praktickou funkci. Jestliže naopak najdeme starobylé rysy v ženském kroji, je to proto, že to mělo svůj smysl v mimokrojovém okruhu, spočívající ve zvykových příkazech vesnice. V ženském kroji je střihová jednotnost mezi všedním a svátečním oblečením a zhruba i mezi letním a zimním. Nehledí se tedy v něm tak na funkčnost – ta se vyjadřuje jen použitím různého materiálu.“ (15, s. 192) Postavení ženy ve společnosti se nemění tak jako postavení muže, proto v této době nebyla ani tendence odkládat kroj. Žena brněnského venkova byla odedávna zvyklá zásobovat město různým zbožím, proto jí kroj na cestě do Brna nevadil. Naopak, byl její vizitkou, upozorňující kupujícího na koupi určitého obchodního artiklu. Srážka hluboké konzervativnosti s nepřehlušitelnou touhou po novém však byla permanentní. Postupem doby dostala převahu druhá složka. Základní střihová změna se dokonala asi v posledních letech 18. století a prvních letech století devatenáctého, kdy barokní typ byl definitivně vystřídán rokokovým a ten se ještě přizpůsobil. Velký příliv různého materiálu je patrný v prvním desetiletí 19. století a teprve kolem třicátých let dostal brněnský kroj poslední doplňky – půlku a červený šátek na hlavu. Tehdy ještě asi chybělo typické škrobení sukní, jejichž počet se po 2. třetině 19. století zvýšil. To už nám naznačuje a konečně to vyplývá i z předešlého, že po polovině 19. století ženský kroj nemizí, v zásadě dosáhl vrcholícího bodu, drží se však až neuvěřitelně ve stejném střihu místy do 1. světové války. Dokonce ve zvlášť konzervativních obcích bylo možné vidět tak oblečené staré ženy na velké svátky ještě ve třicátých letech 20. století.
100
Příloha č. 2: Kůň. Svatební maska z Ořechova
Příloha č. 3: Nevěsta z Troubska kolem roku 1895
101
Příloha č. 4: Otnický sváteční kroj kolem roku 1910
Příloha č. 5: Otnický sváteční kroj kolem roku 1912
102
Příloha č. 6: Sváteční kroj ze Sokolnic
Příloha č. 7: Rodina ze Sokolnic
103
Příloha č. 8: Svatební pár ze Sokolnic kolem roku 1912
Příloha č. 9: Rodina Vymazalova z Tuřan (1916)
104
Příloha č. 10: Vdaná žena ve svátečních šatech z Chrlic (1920)
Příloha č. 11: Dívka v chrlickém svátečním kroji kolem roku 1910
105
Příloha č. 12: Ženy v šoráních – Chrlice 1955
Příloha č. 13: Chlapec v chrlickém kroji (1950)
106
Příloha č. 14: Současná podoba chrlického svátečního kroje Hlavní stárkovský pár 2005
Příloha č. 15: Oblékání do kroje
107
Příloha č. 16: Stárci v líšeňském kroji
108
Příloha č. 17: Mapa Brněnska podle Miroslavy Ludvíkové Hranice kroje brněnského venkova k roku 1880
109