MASARYKOVA UNIVERZITA V BRNĚ. Interpretace sbírky Kytice s důrazem na vybrané hermeneutické postupy

MASARYKOVA UNIVERZITA V BRNĚ FILOZOFICKÁ FAKULTA Seminář estetiky

Interpretace sbírky Kytice s důrazem na vybrané hermeneutické postupy Bakalářská diplomová práce

Autor práce: Veronika Hadrová Vedoucí práce: Mgr. Magdalena Konečná, PhD.

Brno 2011

Vidím poţáry a krvavé boje, ostrý meč tebe probodne, vidím tvou bídu, pohanění tvoje; však nezoufej, můj národe! Smutné osení vzkřísí těţký příval, z noci se zrodí jasný den: a národ, kterýţ prvé slavný býval ten bude opět oslaven.

K. J. Erben, Věštkyně

Prohlášení Prohlašuji, ţe jsem svou práci Interpretace sbírky Kytice s důrazem na vybrané hermeneutické postupy zpracovala samostatně a pouţila jen uvedené prameny a literaturu. Současně dávám svolení k tomu, aby tato diplomová práce byla umístěna v Ústřední knihovně FF MU a pouţívána ke studijním účelům.

V Brně, 16. června 2011

Veronika Hadrová

Bibliografický záznam HADROVÁ, Veronika. Interpretace sbírky Kytice s důrazem na vybrané hermeneutické postupy. Brno: Masarykova univerzita, Filozofická fakulta, Seminář estetiky, 2011. 66 s. Vedoucí bakalářské diplomové práce: Mgr. Magdalena Konečná, PhD.

Anotace Cílem bakalářské diplomové práce je analýza jednotlivých básní s důrazem na představení různých výchozích bodů pro interpretaci, zčásti tedy také seznámení s érou romantismu a s klíčovými momenty ţivota Karla Jaromíra Erbena. Interpretace básnické sbírky je zaloţena na vybraných postupech inspirovaných hermeneutickými mysliteli jak romantismu, tak moderní filosofie, a také některými literárně vědnými přístupy, které jsou hermeneutice blízké, nebo z ní dokonce částečně vycházejí. Práce si klade za úkol popsat osobitost, tvůrčí principy, zdroje, motivy a cíle Karla Jaromíra Erbena. Analyzuje kaţdou z básní, rozebírá je z hlediska prostoru, času a dále pak se zřetelem na témata rodiny, víry a osudu. Vybrané básně srovnává mezi sebou a poukazuje na rozdíly či shody mezi nimi. Dále práce zmiňuje čtenářský ohlas, vliv a význam díla v časovém kontextu. Spojením všech nalezených informací by měl čtenář dospět k hlubšímu porozumění sbírky Kytice.

Annotation The aim of the work is the analysis of the individual poems with an emphasis on the performance of the different starting points for the interpretation, partly it’s also familiarization with the era of romanticism and with key moments of the Karel Jaromir Erben’s life. The interpretation of the verse is based on the selected procedures inspired by the hermeneutics thinkers of romanticism as well as by modern philosophy, and also some of the literary disciplinary approaches, which are near the hermeneutics or even part of it. The

work aims to describe the personality, creative principles, resources, themes and objectives of Karel Jaromir Erben. It analyzes each of the poems, discusses it in the light of space, time and also in consideration of themes like family, faith, and destiny. It compares some selected poems and points out the differences or conformity between them. This work also mentions a readers’ acceptance, the influence and importance of the work in a time context. By connecting all the found information the reader should reach to deeper understanding of The Bouquet collection.

Klíčová slova Karel Jaromír Erben, sbírka, Kytice, báseň, balada, romantismus, hermeneutika, čtenář, autor.

Key words Karel Jaromir Erben, collection, The Bouquet, a poem, the ballad, romanticism, hermeneutics, reader, author.

Obsah ÚVOD……………………………………………………………….…....7 1. KLASICKÁ INTERPRETACE…………………………………...11 1.1 Obsah…………………………………………………………….11 1.2 Analýza textu…………………………………………………….12 1.2.1 Forma……………………………………………………..12 1.2.2 Umístění děje……………………………………………..12 1.2.3 Vypravěč………………………………………………….13 1.2.4 Interní uspořádání………………………………………...13 1.3 Hlavní postavy a jejich charakteristika………………………..14 1.4 Téma…………………………………………………………......15 2. INSPIRACE REKONSTRUKTIVNÍ HERMENEUTIKY……………………...………………………....16 2.1 Život jako celek…………………………………………………18 2.2 Podstatné životní momenty…………………………………….20 2.3 Identifikace a vcítění……………………………………………25 2.3.1 Intence autora………………………………………………33 2.4 Technická část…………………………………………………..34 2.4.1 Hodnocení jazyka………………………………………..34 2.4.2 Kompozice……………………………………….………36 2.5 Žánrové vzory a vztah k soudobé příbuzné literatuře………..39 3. INSPIRACE INTEGRATIVNÍ HERMENEUTIKY………….....44 3.1 Diachronní zkoumání…………………………………………...48 3.1.1 Výjimečnost díla…………………………...………...…...49 3.1.2 Sbírka a reakce……………………………………………49 3.2 Synchronní zkoumání…………………………………………..54 ZÁVĚR…………………………………………………………………..56 RESUMÉ………………………………………………………….……..59 SUMMARY……………………………………………………………...61 POUŽITÉ ZDROJE……………………………………………….…….64

Úvod Texty jsou stabilní jazykové útvary, ale nikoli jednoznačné. Porozumět jim a správně je interpretovat, je problém, který se objevuje jiţ od nepaměti. Čtenáře napadají stále stejné otázky: Jaký je smysl slov či vět a jaký význam má pak celek? Je naše rozumění správné? Jakou roli hraje autor, jeho ţivot, doba a intence? Avšak otázka rozumění textu není pouze filozofickou záleţitostí, nýbrţ i metodologickou a ţivotně praktickou: Jak číst? A jak čtení souvisí s naším ţivotem? Jak textu rozumět a jak postupovat při jeho výkladu rozebírá filozofická hermeneutika. Ta je především pojímána jako teorie rozumění a zároveň jako umění postihnout smysl, a to smysl rozebíraného a interpretovaného textu. Filozofická hermeneutika se dělí na dva typy: integrativní a rekonstruktivní. Integrativní proud se zabývá vztahem díla a čtenáře, přičemţ zcela opomíjí autora. Zakládá se na dialogu mezi dílem a vykladačem. A zaměřuje se na dějinnost. O postupech integrativní hermeneutiky se v díle Wahrheit und Methode (1960) zmiňuje Hans-Georg Gadamer, dále pak Hans Robert Jauss v publikaci Question and Answer: Forms of Dialogic Understanding (1989) a Martin Heidegger v knize Sein und Zeit (1927). Mezi další představitele integrativní hermeneutiky patří např. Paul Ricoeur a

nter Figal.

Naopak rekonstruktivní odvětví hermeneutiky se soustředí na samotného autora díla. Usiluje o pochopení jeho osobnosti, touţí porozumět jeho myšlenkovým procesům a na jejich základě odhadnout smysl interpretovaného díla. O metodách rekonstruktivní hermeneutiky se dovídáme v díle Emilia Bettiho Teoria generale della interpretazione (1955), potom také v publikaci Hermeneutik und Kritik, která vyšla roku 1838 a představuje soubor přednášek Friedricha Daniela Ernsta Schleiermachera. O myšlenkách a závěrech tohoto představitele romantické teologie se můţeme rovněţ dočíst v díle Die

7

Hermeneutik Schleiermachers im Zusammenhang seines spekulativen Denkens1 (1957). Dalším zastáncem rekonstruktivní hermeneutiky je např. Eric Donald Hirsch. Oba proudy hermeneutiky mají své výhody i nevýhody. Prostřednictvím integrativní hermeneutiky můţeme odhalit více, neţ tvůrce díla zamýšlel. Soustředíme se totiţ sami na sebe a na náš vztah k dílu, nejsme zatíţeni autorem a „věcmi kolem něj“. Nicméně v některých případech je pro pochopení smyslu díla rozhodující znát autorovu duši a dobové souvislosti vzniku díla – tak jak o tom učí rekonstruktivní hermeneutika. Zde se ale zase nabízí otázka: Není dílo ojedinělé právě tím, ţe existuje mimo současný kontext? Při určení vztahu estetiky a hermeneutiky musíme vycházet z uměleckého díla. To k nám promlouvá a tím, ţe nám něco říká, patří do souvislosti všeho, čemu bychom měli rozumět. Umělecké dílo je tedy objektem hermeneutiky. V tomto širokém smyslu zahrnuje hermeneutika estetiku. A hlavně zásluhou hermeneutických postupů můţeme proniknout do díla hlouběji, to nás vybízí k pojetí výtvoru jako estetického objektu2, který má moc pozměnit sebeporozumění vykladače. Jelikoţ získáme širší znalosti o uměleckém díle, můţe nám hermeneutika nabídnout správné uchopení estetické zkušenosti.3 V této práci budeme vybrané hermeneutické postupy aplikovat na stěţejní dílo Karla Jaromíra Erbena, sbírku Kytice4. „Naše rozumění“ se bude soustředit nejen na smysl významu slov, vět a sbírky jako celku, ale také na

1

cke, druhé vydavatel Kimmerle. Jedná se o objekt zbavený bezprostřední účelovosti. To znamená, ţe přestal být jen prostředkem pro dosaţení nějakého vnějšího cíle. Estetický objekt je nereálný, jelikoţ potřebuje divácké vědomí. Divák se na základě pozorování reálného objektu zaměřuje na objekt estetický. 3 Estetická zkušenost je mnohoznačný výraz pro podmínky a způsoby estetického osvojování světa člověkem. Jde o zvláštní vztah subjektu a objektu. 4 Nedílnou součástí některých vydání Kytice je i oddíl Písně, v naší interpretaci ho však záměrně opomíjíme. 2

8

zkoumání otázky, zda je porozumění autorovi a jeho záměru či znalost kontextu a dobových souvislostí pro postihnutí smyslu díla rozhodující. Výběr sbírky Kytice není náhodný, tento rok je tomu dvě stě let od narození jejího autora K. J. Erbena a dílo neupadlo v zapomnění, naopak se stále těší velké čtenářské přízni. To dokazuje i fakt, ţe bylo zdrojem inspirace pro mnoho umělců, kteří na něj tvořivě navazovali a rozvíjeli tak básníkův odkaz. Nabízí se nám tedy mimo jiné i otázka: V čem spočívá ţivotnost tohoto díla? Proč ho stále čteme? Výklad básnické sbírky je postaven na běţně uţívaném postupu klasické interpretace a také na vybraných metodách inspirovaných hermeneutickými mysliteli a některými literárně vědnými přístupy, které jsou hermeneutice blízké. Konkrétně budeme interpretovat dle metod rekonstruktivní hermeneutiky, kde naše pozornost míří směrem k autorovi a dle pravidel integrativní hermeneutiky, kdy je kladen důraz na dialogičnost, rozhovor čtenáře s textem. Práce je ukotvena především v základní erbenovské monografii od Antonína Grunda Karel Jaromír Erben z roku 1935. Kniha se soustředí na celou básníkovu osobnost. Spojuje obraz ţivotopisný s podrobným literárně historickým rozborem. Později se autorem Kytice zabývala publikace Juliuse Dolanského5, ze které tato práce taktéţ vychází. Vzhledem k tomu, ţe byl Erben velice oceňovaným umělcem, existuje o něm mnoho sekundární literatury, ze které rovněţ čerpáme – autoři: Ivanov, Jirát, Polák, Jakobson aj. Co se týče epochy 19. století, vycházíme převáţně z Fischera a Croceho. Práce taktéţ čerpá z knih o hermeneutice, zejména z Úvodu do hermeneutiky od Jeana Grondina a z Filosofické hermeneutiky v dějinách a v současnosti od Jaroslava Hrocha. Text je ve své podstatě neformálně rozdělen do tří okruhů. Postupuje od klasického postupu, kdy čtenářovi podává základní informace o sbírce Kytice – zmiňuje její obsah, téma, hlavní postavy a analyzuje text, k postupu F. D. E. 5

DOLANSKÝ, Julius. Karel Jaromír Erben. 1970.

9

Schleiermachera6 (rekonstruktivní typ hermeneutiky). Zde se nejprve soustředí na individualitu autora, jeho ţivot a dobu, ve které tvořil. Coţ má vést k bliţšímu pochopení básní, jenţ následně s ohledem na zjištěná fakta analyzuje. Poté se koncentruje na tzv. „technickou část“, tj. především sdělení o způsobu psaní, přístupu k látce a roli kompozice. Předpokladem tohoto třetí úseku je tedy to, ţe autorovo dílo je produktem doby, ve které vzniká a kulturních i společenských souvislostí, které ho formují. Proto „psychologická interpretace“ vidí klíč k textu v pochopení kontextu a doby jeho realizace. Závěrečná pasáţ pak vychází ze současně oblíbenějšího integrativního typu interpretace (zde se inspiruje Gadamerem, Heideggerm, Ricoeurem a Figalem), je tu kladen důraz na dialog mezi dílem a vnímatelem. Dále práce bere v potaz Jausse a jeho diachronní a synchronní zkoumání, které poukazuje na přijetí sbírky publikem, na její výjimečnost a zařazuje dílo do dobového kontextu. Spojením informativního výkladu a analýzy, se pokusíme nalézt odpovědi na kladené otázky. Jejich výsledkem by měl být ucelený obraz pro rozumění textu, a také by měly podané informace vést k hlubšímu porozumění sbírky Kytice. V závěru pak mimo jiné naznačíme výhody a meze našeho způsobu interpretace.

6

Práce se odebírá na Schleiermacherovu metodu tzv. „psychologické interpretace“, kterou je třeba rozdělit na „čistě psychologickou“ a „technickou“.

10

1. Klasická interpretace 1.1 Obsah Básnická sbírka Kytice je první a zároveň poslední poezií, kterou Erben publikoval. Soustředil se na jedinou sbírku a tomuto dílu se úplně oddal, vtiskl do něj veškeré své umění, lásku k lidu, jeho minulosti, jazyku a zemi. Prvně vyšla sbírka roku 1853 pod názvem Kytice z pověstí národních a obsahovala soubor dvanácti balad. Umělec však pociťoval potřebu sbírku doplnit, a tak vzniklo vydání druhé (1861). U následující publikace kladl Erben důraz na její název, neboť v tomto vydání soubor jiţ neobsahoval samé balady, které básník rozšířil o třináctou Lilii, nýbrţ k nim připojil i oddíl Písně a Poznamenání (Erbenovy poznámky), sbírku tak pojmenoval Kytice z básní K. J. Erbena. Po básníkově smrti vychází jeho dílo dokonce roku 1871 potřetí7, zde je vynechán oddíl Písně. Kytice je malý soubor básní, který je seřazen umně. První polovinu tvoří balady starší, druhou půlku autor sestavil z tvorby nové. Obě tyto skupiny spolu korespondují. Podkladem díla je filozofický názor o pevné zákonitosti a spravedlnosti, o věčné obnově i návratu všeho, co je dočasně ztraceno, a víra v pevné kroky osudu. Co se má stát, stane se. Jelikoţ autor vycházel ze ţivota venkovského lidu – opíral se o lidovou slovesnost, jsou básně lidovými pověstmi, které básník obměňuje podle svého citu a jeţ nejvíce odráţejí nazírání lidu na přírodu, ve které se člověk potýká s působením záhadných sil a bytostí: Polednice, Vodník, Vrba, Svatební košile, Lilie, Holoubek. Místními pověstmi se inspiruje balada Poklad, pohádkou pak Zlatý kolovrat, legendou Záhořovo loţe a objevují se tu i proroctví: Věštkyně, 7

I kdyţ je třetí vydání publikováno po Erbenově smrti, básník jej sám připravil.

11

Kytice. Vyskytují se zde také dramatické obrazy ze ţivota s kresbou lidových obyčejů: Štědrý den, Dceřina kletba. V kaţdém více či méně známém příběhu je kladen důraz na mravní zásady.

1.2 Analýza textu 1.2.1 Forma Erbenova poezie tvoří třináct balad.8 „Balada je menší lyrická, epická nebo lyricko-epická báseň dosahující svého přízračného účinu kontraposicí dvou odlišných kolektivních disposičních struktur nebo dvou protikladných rovin.“9 Její verše se vyznačují ponurým, tragickým dějem a zejména koncem. Je krátká, uţívá hovorové výrazy a má dramatický spád. Umělcova balada je koncipována přímo z lidové představové sféry. Erben se snaţí myslet, chápat a vnímat jako lid.10 Básník nepodceňuje hodnotu slova, vybírá a spojuje nejvhodnější výrazy. Dokonalé vyznění zaručují zdrobněliny slov, přirovnání, metafory, stupňování, aj.

1.2.2 Umístění děje Čas ani prostředí nejsou v Kytici rozhodující, celým základem je etický přístup. Erben rád lidově připomíná pomíjejícnost dění, střídání ročních období v pozadí lidských osudů, jako by ani nebylo přítomnosti, jen minulost a záhadná budoucnost. Jednotlivé básně nás zavádějí většinou na český venkov a seznamují nás s příběhy, které se odehrály někdy v minulosti. Prostředí je neskutečné, místně určené jen symbolicky. Opětovaně se objevují prostředí: vesnice, chaloupka, pole, jezero, kostel, les, hřbitov, louka a jeskyně. Někde 8

Uvádíme spojení třináct balad, i kdyţ Věštkyně se celkovému seskupení a sladění sbírky ţánrově i obsahově vymyká. 9 HRUBÝ, Antonín. Balada, s. 70. 10 Forma balady je společensky a historicky podmíněna. U nás balada vzniká za přímého vlivu lidové poezie a zakladatelem její tradice byl právě básník Karel Jaromír Erben.

12

Erben uvádí i přesný den v roce (např. Velký pátek v Pokladu), někde i hodinu (např. dvanáctou odpoledne v Polednici), ve Vodníkovi názorně popisuje místo i dobu (topol nad rybníkem, kde večer sedí vodník). Čas je také většinou neurčitý a cyklický. „Časoprostor je u Erbena kruhem, kolem, v němţ se začátek dotýká konce, klad svého protikladu a ţivot smrti.“11

1.2.3 Vypravěč Základem epiky je vypravěčský postup doplňovaný úvahou a popisem. Erben se zde staví do pozice lidového vypravěče, kdy přirozenost jeho lidového způsobu výpravy záleţí na stručnosti a přímosti. Vypravěč se příběhů nijak neúčastní, jedná se tedy o Er-formu. Výjimku tvoří pouze konec básně Kytice, zde je ich-forma. Úvod do děje je více méně statický, objevuje se často náhodný konflikt, závěr básní je většinou tragický, mnohdy s mravním ponaučením. Erben nám vypravuje lidové zkazky a pověsti, jeţ sám nasbíral a pozměnil. Vyprávění se odehrává v minulosti.

1.2.4 Interní uspořádání Básník nejčastěji spojuje lyrickou náladu s epickou výpravností a dramatickým vzruchem představuje vztah člověka k osudu a přírodním silám. Symbolice barev se vyhýbá, aby neporušil čisté linie, snaţí se o mocné slovo. Zbavuje se dekoru a soustřeďuje svůj zájem na hlavní příběh. Er-forma se střídá s dialogy a monology. Vypravování má rychlý spád, to nám ale nebrání určit charakter hlavních postav. Aktéry příběhu představuje buď přímo (popisuje jejich zjev a vlastnosti), nebo tyto skutečnosti vyplynou z děje sami.

11

VOJVODÍK, Josef. Imagines corporis : tělo v české moderně a avantgardě, s. 58.

13

1.3 Hlavní postavy a jejich charakteristika Co se týče postav, básník vysoce ocenil společenské poslání ţeny. „Ve znamení nesmrtelné matky počíná se Kytice, aby pokračovala věčnou ţenskostí Panny Marie, k níţ se modlí dívka ve Svatebních košilích: Erben staví domov, ţivot, ba celý vesmír pod ochranu ţeny.“12 Není tedy balady, která by se obešla bez ţeny. Ve sbírce se setkáváme se zlými, křehkými i milými zjevy macech, matek, vdov i panen. Matky mohou jak pomáhat, tak ubliţovat svou mateřskou láskou. Nejvyšší úkol ţeny tkví v poslání matky, ve výchově dětí k ctnosti a vlastenectví. Ţena jako udrţovatelka ţivota a národa – to je její úkol. Ţena je jen tehdy matkou, pokud je její mateřství i duševního rázu. Pokud je natolik spojena s dítětem, ţe je ani smrt nerozdělí. Všude, kde je harmonický rodinný vztah narušen, a to zejména matčiným proviněním, nastává dramatické vzrušení, dočasná či trvalá ztráta dítěte.13 Protoţe je v Erbenových baladách ţena tolik důleţitá, krátce zde promluvíme o archetypu matky14 a jeho příznačných atributech, které vycházejí z pohádek, mýtů a tradic. Archetyp matky je často pojen s věcmi nebo místy, jeţ souvisí s plodností (úrodností) – zoraná pole, zahrady, roh hojnosti, aj. Tyto atributy se pak mohou rozvinout do dalších menších jednotek – jeskyně (Poklad), skála, strom (Vrba), květina (Lilie) či cokoli jiného, co připomíná tvar dělohy. Negativní stránky matky pak symbolizují výjevy jako čarodějnice, rakev, smrt či duch. Zlá matka je také často vyobrazena jako nevlastní matka (Zlatý kolovrat). V případě Erbena se dá zlá matka spojit i s polednicí. Drtivá převaha ţenského prvku tlačí do pozadí prvek muţský. Charakter i dějová úloha muţů je bezvýznamná či nesympatická. Výjimku tvoří jen „stařeček nevídaný“ ve Zlatém kolovratu, ostatní jsou podivuhodně neaktivní.15

12

JIRÁT, Vojtěch. Erben čili majestát zákona, s. 8. Srov. POLÁK, Josef. Kytice nevadnoucí : pět kapitol o Erbenově Kytic, s. 45. 14 Je nutné dodat, ţe slovo matka se netýká pouze osoby, která nás přivedla na svět, ale jakékoliv jiné ţeny – tety, panny, matky, tchýně, babičky, aj. 15 Srov. JIRÁT, Vojtěch. Erben čili majestát zákona, s. 11. 13

14

Ve verších čteme o tragických setkáních muţů s lesními ţenami, dívek s vodními běsy, rybářů s vílami, matek s polednicemi nebo večerními lidmi. Démoni v básních jsou však sluţebníci člověka, nikoliv jeho páni. Jejich vtělené přírodní síly měly zůstat podobné lidem, zlé a mocné, ne nadlidsky příšerné. Karel Jaromír Erben nevyhledává originální figury, líčí jen podstatné znaky a nezatěţuje tak postavy a typy malichernými detaily. Pokud nějaký detail přece jen popisuje, vybírá takový, který je charakteristický, např.: „jede pěkný panic, péro na klobouce“ (Holoubek). Postavy jsou mírné, pokorně přijímající svůj osud, stejně jako trest.

1.4 Téma Baladické děje všech básní Kytice se rozvíjí z konfliktů, v nichţ se člověk střetává s nadpřirozenými mocnostmi a silami. Toto střetnutí je vyprovokováno hrdinovým činem, který – ať jiţ pramení z dobré vůle nebo zloby – je v rozporu s tím, co je obvyklé nebo přirozené. Dějovým rozvíjením konfliktu a jeho vyústěním se potom vyjevuje platnost mravního řádu, který je stanovený v lidské společnosti a nemůţe být bez trestu porušován. Povinnost k ţivotu je závaznější. Hrdinovým činem se také ukazuje síla osudového údělu, proti němuţ je lidská síla nicotně bezmocná. Básník je představou sudby natolik učarován, ţe lásku a osud staví do jedné roviny, jsou pro něj totoţné. Primárními tématy jsou tedy osudovost a láska (většinou láska matky k dítěti). Vedlejším tématem je poučení, které vyplývá téměř ze všech balad. Lidský pud, co potlačí naši rozumovou stránku a svede nás na scestí. „Porušení řádu si ţádá trestu, a básník, třebas odpouští kajícímu, kdyţ se znovu skloní před majestátem zákona, bývá k provinilcům nemilosrdný.“16

16

Tamtéţ, s. 34.

15

2. Inspirace rekonstruktivní hermeneutiky Rekonstruktivní hermeneutika vychází po filozofické stránce z realistických opozic a navazuje na myšlenkový odkaz E. Bettiho.17 Emilio Betti (18901968) se zabýval obecnou teorií výkladu. Rozumění je podle něj duchovní proces, jenţ se snaţí o uchopení cizího ducha, vyjádřivšího se ve formách smyslu, které mají být vyloţeny.18 Betti rozumí výrazem smysluplné formy19 lidské výtvory, které se nám snaţí něco sdělit či vyjádřit. Člověk v díle vţdy spatřuje jisté stopy či symboly, které reprezentují vnitřní rozpoloţení autora, snaţí se jim rozumět a pomocí těchto náznaků odhalit myšlení a cítění tvůrce. Pokud se mu to podaří, je schopen odhalit „pravý smysl“ díla tak, jak jej zamýšlel autor. Betti se ve svém smýšlení odvolává na romantickou hermeneutickou tradici, jmenovitě na Schleiermachera. Friedrich Daniel Ernst Schleiermacher (1768-1834) byl německý filosof a představitel protestantské liberální teologie, který chtěl obohatit hermeneutiku o podněty romantické estetiky.20 „Schleiermacher vychází ne z toho, ţe všichni mohou rozumět, ale naopak, ţe univerzálním předpokladem je nerozumění.“21 Nemůţeme autorovi a jeho dílu zcela porozumět, pokud se neseznámíme s dobou, kdy tvořil a s jeho osobními záţitky. Historická a osobní fakta nám pak pomůţou „převtělit se“ do samotného stvořitele díla. Ve svém postupu rozlišuje Schleiermacher dva typy interpretace: „gramatickou“ a „technicko-psychologickou“. Gramatický výklad se zaměřuje na obecná pravidla pro pouţívání slov a řeči v daném dobovém kontextu, v dané

17

Srov. SOUSEDÍK, Stanislav. Úvod do rekonstruktivní hermeneutiky, s. 13. Srov. GRONDIN, Jean. Úvod do hermeneutiky, s. 159. 19 Slovo forma je zde pojato v širokém významu. Symbolizuje nejen projevy jazykové povahy, ale také výtvarná a hudební díla, některé úkony (např. právní), gesta, způsoby chování, apod. 20 Ohledně hermeneutické teorie bylo 19. století epochou romantickou, rozumění mělo provádět obrácení tvůrčího aktu z nitra na venek. 21 ŠIMSA, Martin. Hermeneutická propedeutika, s. 6. 18

16

společnosti. „Technicko-psychologická“ část směřuje svůj zájem pouze na řeč samotného autora. Toto dvojí pojetí naráţí na fakt, ţe stejnými slovy nemyslíme vţdy totéţ. Řeč můţeme pojímat z hlediska jejího uţívání v dané společnosti nebo jako projev individuality. Kaţdý člověk je totiţ jiný. Ovlivněni dobou, ţivotními momenty, záţitky a proţitky formujeme svůj charakter, který se zřetelně odráţí v naší řeči. Primární metodou hermeneutiky má být „technicko-psychologická“ interpretace. „Zde je čistě syntaktické vidění řeči zřetelně překročeno směrem k tomu, co chce řeč vlastně vypovědět.“22 Dělí se na dvě části („čistě psychologickou“ a „technickou“) a skrze ni by měl interpret porozumět duši autora. Jakmile se seznámíme s historickým kontextem díla a se ţivotem tvůrce, jsme schopni odhalovat skryté symboly tvorby, které jsou odrazem autorovy individuality. Tato část má však „věštecký“ charakter – odhadujeme, co chtěl autor danými výroky říct, na co chtěl upozornit. Nemůţeme si však být jisti, ţe je toto naše vcítění zcela správné. V „technické části“ odhalujeme osobnost autora prostřednictvím empiricky pojaté kritické metody srovnání a kontrastu, kdy se seznamujeme s technikou, jakou bylo dílo psané, s jeho výstavbou a kompozicí jako úmyslně navrhovaného celku.23 „Schleiermacherova hermeneutika tak v sobě spojuje filologicko-kritickou tradici, zaměřenou na rozpracování univerzálních pravidel rozumění, s romantickým pojetím autora jako svobodně produkujícího génia, který si sám vytváří vzory a pravidla své tvorby.“24 Naše rozumění by tedy mělo být reprodukcí díla, která se seznamuje s osobitostí autora. S rekonstruktivní hermeneutikou sympatizoval dále Eric Donald Hirsch (*1928), jenţ se soustředil na smysl textu (jak jej zamýšlel autor). Hirsch upozornil, ţe v Gadamerově hermeneutice vystupuje smysl textu – „z nevyčer-

22

Srov. GRONDIN, Jean. Úvod do hermeneutiky, s. 95. Srov. HROCH, Jaroslav. Filosofická hermeneutika v dějinách a v současnosti, s. 30. 24 Tamtéţ, s. 28. 23

17

patelného a nekonečného prostoru moţných významů, očekávajících nekonečné mnoţství interpretů.“25 Porozumět danému textu podle představitelů rekonstruktivní hermeneutiky znamená, ţe interpret jde protichůdnou cestou, neţ jakou text vznikl. Text vznikl tak, ţe jej autor napsal tím způsobem, ţe v něm bezpečně či záměrně vyslovil nějaké své duševní stavy, myšlenky, záměry, nálady apod. Text je konečnou fází, výsledkem autorova úsilí. Vykladač začíná svou práci naopak u textu, z něho pak odhaduje duševní rozpoloţení autora. Z textu lze posléze vyčíst charakter autora, jeho ţivotní osudy, záměry, zklamání. Na základě těchto informací, se interpret pokouší cítit a myslit jako autor zkoumaného textu. Kdyţ toho dosáhne, obrací se z nitra tvůrce k vykládanému textu a krok za krokem rekonstruuje jeho smysl. Poţadavkem rekonstruktivní hermeneutiky je také, aby interpret zapomněl na své vlastní názory, na ducha své doby, předsudky společenské třídy, aj.26

2.1 Život jako celek Jelikoţ Schleiermacher klade u autora důraz i na jeho ţivot jako celek, stručně v tomto oddílu vymezíme Erbenův ţivot daty. Podrobněji se pak budeme věnovat pouze etapám, které nějakým způsobem ovlivnily básnickou sbírku.27 Karel Jaromír Erben se narodil 7. listopadu 1811 v Miletíně. Umělec nejprve studoval gymnázium v Hradci Králové (1825–1831), později filosofii (1831-1833) a práva v Praze (1833-1837). Po dokončení studia procházel bezplatnou soudní praxí (1837-1843), při ní se věnoval vydávání starších literárních děl, překládání ze slovanských jazyků a lidové slovesnosti. Roku 1842 se Erben oţenil se studentskou láskou Betynkou Mečířovou a v letech 25

HROCH, Jaroslav. Praxe a tradice : Kritika filozofické hermeneutiky H.- G. Gadamera. Op. cit., s. 67. 26 Srov. SOUSEDÍK, Stanislav. Úvod do rekonstruktivní hermeneutiky, s. 33-37. 27 Viz další oddíl Podstatné ţivotní momenty.

18

1844 a 1846 se mu narodily dcery Blaţena a Ladislava. V roce 1842 byl Erben také pověřen shromáţděním materiálu pro dějiny stavů. Za pečlivé shromaţďování archivního materiálu byl roku 1846 jmenován asistentem Vlasteneckého muzea. V období revoluce v letech 1848-1849 byl zvolen, v té době jiţ člen Matice české, mimořádný člen Královské české společnosti nauk a člen Archeologického sboru Národního musea, do Národního výboru. Od července 1848 do března 1849 vedl Praţské noviny. V letech 1849-1850 působil básník jako člen terminologické komise, která připravovala překlad říšského zákoníku do jazyků všech národů Rakouska. Roku 1850 se mu narodila třetí dcera Bohuslava. V témţe roce jmenoval výbor Národního musea Erbena sekretářem a o rok později se stal prvním archivářem města Prahy. Těţkou ránu znamenalo pro umělce úmrtí jeho manţelky v létě 1857. O dva roky později se znovu oţenil s Ţofií Mastnou. Od roku 1864 aţ do smrti zastával funkci vysokého úředníka na praţském magistrátu. V únoru 1868 byl za svou badatelskou práci v oblasti české a slovanské lidové poezie zvolen členem Imperátorské společnosti milovníků přírodovědy, antropologie a národopisu při moskevské univerzitě, poté, co byl v říjnu 1867 vyznamenán rytířským kříţem Danilova řádu třetího stupně od černohorského kníţete Nikoly. Zemřel 21. listopadu 1870 a ještě o tři dny později se mu dostalo dalšího ocenění: 24. listopadu byl zvolen čestným členem Jihoslovanské akademie věd a umění v Záhřebu. Umělec po celý svůj ţivot trpěl recidivami plicní choroby, nemocemi a úmrtími v rodině28, šikanováním nadřízených a vládních úřadů i rozpory mezi loajalitou a národním cítěním. Proto tak usilovně pracoval, chtěl přehlušit bolesti, které na něj skrze všechna tato utrpení doléhaly.

28

V březnu 1849 zemřel Erbenovi syn Jaromír. Později zemřela i jeho první ţena a v 60. letech mu umírají dvě děti z druhého manţelství - Vladimír a Marie.

19

2.2 Podstatné životní momenty Jelikoţ byl Erben silně ovlivněn romantickou epochou29, nejdříve nastíníme povahu tohoto slohu. V první polovině 19. století se objevuje kapitalismus a feudální nesvoboda je nahrazena nesvobodou ekonomickou. Ve světě, kde vše určují peněţní vztahy, nemůţe člověk realizovat své představy, cítí se být vyřazen ze společnosti, osamocen pociťuje odcizenost a zklamání. Z rozporu mezi jedincem a společností, z protikladu snu a skutečnosti pak vyrůstá romantický pohled na svět a z něj romantické umění. Lidé v sobě ţivili naději, ţe se budou podílet na kapitalistickém obohacování, spolu se strachem, ţe společnost bude rozdrcena a ţe klesne mezi proletariát. Snilo se o nových moţnostech. Romantismus byl pak bojem proti absolutismu, elitě, kapitalismu, industrializaci a komercializaci. „Spojení individuálního protestu a sociální utopie, nesouhlas se společenskou skutečností a její negace prostřednictvím kritiky a fantazie, to jsou podstatné znaky romantického postoje.“30 Romantismus se tak stal nejen literárním směrem, ale i ţivotním postojem. Vznikl v období mezi dvěma revolucemi (1789 ve Francii a 1848 v Evropě). Naděje na nové společenské uspořádání (volnost, rovnost, bratrství) nebyly zcela naplněny (revoluční zvraty, napoleonské války, policejní reţimy) – proto nespokojenost člověka. Kdyţ na podzim roku 1811 spatřil básník poprvé světlo světa, zmítaly naše země napoleonské války (1803-1815). Umělec si sice boje nepamatoval, ale ovlivnily jeho rodiče a tím pádem i ho samotného. Válčení způsobilo hladomor, nepokoje a celkové zpustošení země. Erbenova rodina ţila kvůli nim ve strachu, bídě a chudobě. Bezprostředně po Napoleonově poráţce se chvíli zdálo, ţe odezvou vlasteneckého snaţení opravdu bude svoboda, ale reakční Metternichův reţim (1814-1848) na sebe nenechal dlouho čekat. A ten jiţ pro 29

S romantismem souvisí i měšťanský sloh biedermeier, který taktéţ básníka ovlivnil a inspiroval. Biedermeier je měšťanská obdoba empíru, styl především uţitého umění. Znamenal únik z veřejného ţivota k domácímu klidu. 30 FISCHER, Ernst. Původ a podstata romantismu, s. 115.

20

Erbena znamenal ţivou zkušenost. Pro většinu občanů byla státní svoboda a nezávislost pouhým snem. „Lidské souţití vyţaduje svobody, jedině s ní lidská společnost zkvétá a dává plody, je to jediný důvod lidského ţivota na tomto světě a bez ní by si ţivot nezaslouţil, aby byl ţit.“ 31 Na přelomu let 1848 a 1849 dochází uvnitř Rakouska k doznívání revoluční situace. V prosinci 1848 nastupuje do čela země nový panovník František Josef I., který o tři roky později jmenuje novou vládu v čele s ministrem vnitra Alexandrem Bachem. Nastává desetiletá éra diktatury – bachovský absolutismus. Počátkem padesátých let 19. století je tak ţivot společenský veřejný, politický i kulturní jakoby umlčen. Vystoupení lidových mas a revolučního měšťanstva v revoluci 1848 vyvolalo prudkou perzekuci českého národního ţivota ze strany vlády. Je zostřena cenzura a zrušeno české vyučování. Zdá se proto, ţe jsou český národní ţivot a česká literatura rozvráceny.32 Bachův absolutismus bránil pronikání jakýchkoliv projevů národního uvědomování. Toto období se vyznačovalo především usilovnou prací pilných a zkušených byrokratů za naprostého vyloučení veřejnosti.33 Na Erbenovu tvorbu měla vliv i jeho studia. V Hradci Králové, kde studoval gymnázium, pobýval šest let, které pro něj byly významné. Bohuţel se ve městě trápil. Byl odkázaný sám na sebe, chudý se probíjel, jak se dalo. Později na toto období nevzpomíná zrovna radostně: „kde první mé studie počaly, kde jsem zápasiti musil netoliko s němčinou a s knihami školními, ale tím více s potřebami ţivota, jeţ jsem si také sám musil vydělávati. Mnozí pohlíţejí na léta mladosti své jako na uplynulý zlatý věk, ţádajíce si jeho, by moţné bylo, zase nazpět – ale já si toho neţádám nikoli!“34 Hradec Králové byl německým městem a pod jeho vlivem psal Erben německy. Aţ začátkem třicátých let začíná psát první české básně, ale jedná se o pouhé rýmování bez 31

CROCE, Benedetto. Evropa v 19. století, s. 335. Srov. KREJČÍ, Karel. Česká literatura druhé poloviny 19. století, s. 7. 33 I přes všechny snahy tvrdého politického reţimu nakonec stejně dochází k národnímu uvědomování. A to v podobě národního obrození, kterého se básník účastnil. 34 DOLANSKÝ, Julius. Karel Jaromír Erben. Op. cit., s. 15. 32

21

vyšších uměleckých kvalit. Básník sice neproţil mládí jako „zlatý věk“, ale těţkosti, se kterými musel zápasit, jej vnitřně zocelily. Jeho pevná vůle rostla a on dokazoval, ţe díky ní můţe překonat další překáţky, ať jich budoucnost přinese sebevíc. Těţko mohl tehdy jako dvacetiletý absolvent tušit, ţe má třetinu ţivota za sebou a ţe ony překáţky budou bolestnější, neţ kdy tušil. V říjnu 1831 nastupuje Erben do Prahy na filosofická studia, která trvala do roku 1833. „Také v případě Erbenově splnila Praha plnou měrou svou dějinnou úlohu, spočívající v tom, ţe nadané syny venkova vychovává, plodně je inspiruje a pro jejich ţivotní úsilí vytváří prostředí a moţnost resonance.“35 Nové ţivotní zkušenosti dávají Erbenovým pokusům básnickou hodnotu. Po dvouletém studiu filosofie nastupuje roku 1833 na práva. „Právnická studia, tak vzdálená od jeho nejvlastnějšího projevu, poesie, určila Erbenovu ţivotní dráhu, která ho mnohdy odváděla a vzdalovala od literatury, i kdyţ na druhé straně právě toto povolání mu přiblíţilo Palackého a dalo tak nepřímo příleţitost i k sběratelské činnosti.“36 Roku 1837 zakončil svá právnická studia a v té době vznikla první báseň z Kytice (Poklad). Karel Jaromír Erben měl mnoho přátel, jelikoţ všichni vysokoškoláci museli nejdříve projít dvěma ročníky filozofie. Tak se v místnostech Klementina scházeli studenti, kteří se posléze rozešli do různých fakult. S mnoha mladými kolegy rovněţ umělec navázal trvalá přátelství. Jmenujme např. Karla Havlíka, Antonína Rybičku nebo Karla Vladislava Zapa. Nejvíce však umělce ovlivnil neméně věhlasný básník Karel Hynek Mácha (1810-1836). Tito dva romantikové společně navštěvovali oblíbenou Komárkovu kavárnu v Ungeltě, s veselou partou studentů podnikali výlety a vzájemně se navštěvovali. Z Máchova romantického okruhu si odnesl především sympatie k Polákům37 a k polské literatuře a vědě.

35

GRUND, Antonín. Karel Jaromír Erben : s 16 obraz. přílohami a 2 rodokmeny, s. 15. IVANOV, Miroslav. Karel Jaromír Erben, s. 3. 37 V červenci 1830 vypukla v Paříţi červencová revoluce. Její ohlasy spolu se slovanskými touhami a myšlenkami, jako i s touhou po svobodě, podněcovaly u nás hlavně mládeţ. Časté 36

22

Erben měl přirozené historické sklony, které ţivil studiemi na právech a které v něm posílil František Palacký (1798-1876), se kterým se setkává právě v době oněch studií. Setkání s Palackým bylo osudové, zasáhl do básníkova ţivota jako upřímný vzor a ovlivnil jej. Na přímluvu Palackého se Erben později stal archivářem hlavního města Prahy (1851). Díky tomuto zaměstnání získal umělec lepší postavení a zejména stálý příjem. Snad právě toto druhé místo, dosaţené za podpory pravice, způsobilo určité zakolísání v Erbenových názorech. Těţce nemocný, svírán bídou, je rád, ţe alespoň částečně je nyní obţiva jeho rodiny zajištěna. A proto obzvlášť kolem r. 1853 patří k politicky spolehlivým (pro Vídeň) občanům.38 Erben touţil studovat ţivot venkovského lidu a jeho sen mu splnil právě Palacký. Zvolil ho jako svého pomocníka a Erben dostal za úkol prozkoumat venkovské archivy v českých zemích. Setkání s Palackým mělo pro Erbena velký smysl. Tento český historik básníkovi často pomáhal a on mu za to byl vděčný. Stal se stoupencem Palackého, politicky mu věřil a podléhal. „Jako věrný stoupenec rozváţného politika a opravdového vlastence Palackého měl Erben dosti nepřátel, kteří mu ztrpčovali ţivot.“39 Z toho důvodu se v druhé polovině padesátých let, stejně jako Palacký, straní společnosti a uzavírá se. Důleţitý otisk, který se posléze promítnul do Erbenova díla, zanechal v básníkovi rodný kraj. Umělec se narodil v Miletíně v Podkrkonoší, kde měl jeho rod tradici. Zde ještě doţíval patriarchální řád, kde se náboţenská víra mísila s vírou v nadpřirozené bytosti dobré i zlé, kde se zachovaly dávné zvyky a věřilo se na staré pranostiky. Kde těţká práce a s ní spojená bída byly činěny snesitelnějšími tancem, zpíváním písní a vyprávěním pohádek a pověstí a kde byla ještě ţivá písmácká tradice. Obyvatelé si tam ţili zdánlivě poklidně, návštěvy slovanských hostů v Praze, zejména polské emigrace, která po prohraném boji s Rusy utíkala na západ, přispívaly k vzájemnosti česko-polské a slovanské vůbec. Erbena z polské literatury upoutal národní směr, přiklánějící se k lidovým pověstem. Ty pak téměř po celý svůj ţivot sbíral a při své tvorbě z nich čerpal. 38 Srov. IVANOV, Miroslav. Karel Jaromír Erben, s. 5. 39 OŠMERA, Josef. Karel Jaromír Erben, s. 16.

23

idylicky, daleko od ruchu měst. „Syn skromné řemeslnické rodiny z českého městečka, v němţ se těsně prolínal ţivel maloměstský s vesničanstvím, nasál do sebe provţdy tuto lidově patriarchální atmosféru, tak typicky přízračnou pro převáţnou většinu české společnosti za obrozenských časů.“40 Rodné podkrkonoší básník miloval a často se toulal po okolí. Doma poznal nejen lidový ţivot, ale i duši svého lidu, jeho báje, pohádky, pověsti, písně, zaujaly ho navţdy. Karel Jaromír Erben neztratil nic z toho, co získal z rodových kořenů za dětských let v Miletíně.41 Básník byl popisován jako tichý a klidný samotář, který si do ţivota přinášel celkovou neduţivost. Erben byl slabý, měl vadu řeči (kdyţ se rozčílil či rozrušil, zajíkal se) – nehodil se pro řemeslo, ani pro učitelskou činnost. Ovlivněn krušným obdobím, hluboce vnitřně souzněl s myšlenkovým světem romantického člověka. Kyticí vyslovil svou víru v lepší budoucnost a ukázal svou lásku k českému lidu. I kdyţ měl problémy, nenechal je zvítězit, stále si uchovával svůj optimismus. Jednou z jeho vlastností byla i pracovitost - na studiích se udrţoval přivýdělkem z vyučování synů bohatých měšťanů. Věřil ve vítězství pravdy a spravedlnosti, zrál pomalu, chtěl klid, řád, zákon. Jeho duch vítězil nad chorobnou stránkou těla.

40

DOLANSKÝ, Julius. Karel Jaromír Erben, s. 14. K rodnému Miletínu se pojí i významný obrat ve tvorbě básníka. O prázdninách 1829 zde předčítal osmnáctiletý Erben kamarádům své německé básně, mládenci mu je chválili aţ na jednoho. Jan Lhota zmínil, ţe pokud píše Čech německy, je to, jako by nosil do lesa dříví. Erben si tuto přátelskou výtku vzal k srdci. A o rok později inspirován rodným krajem píše svou první českou báseň. Viz DOLANSKÝ, Julius. Karel Jaromír Erben, s. 17. 41

24

2.3 Identifikace a vcítění V tomto třetím oddílu druhé kapitoly se budeme soustředit na hlung) a identifikaci (Identifikation), jde o přenesení se do mysli autora na základě informací o tvůrcově ţivotě a době. Dříve neţ promluvíme o jednotlivých básních, zmíníme námět, který silně prostupuje celou sbírkou. Tím je mateřství.42 Autor vycházel z ducha lidového básnictví, z českých a slovanských pověstí, kde se často vypravuje o matkách, matičkách či macechách. Také mytologické pojetí země jako matky posílilo Erbenův sklon k mateřství. Ale tímto nevysvětlujeme velkou míru tohoto tématu, nezbývá nám neţ hledat v autorově osobním ţivotě. Tajemství četnosti motivu mateřství odkrývá bolestný osud Erbenovy matky, z jejích devíti dětí zemřelo sedm na psotník. Tato skutečnost zasáhla umělce jako malého, ve věku, kdy člověk vše proţívá nejhlouběji a utkví to v něm na dlouho. Básník zůstal jako jediný syn a pevně se ke své matce připoutal. Pokud vezmeme v potaz tuto hořkou osobní zkušenost, uţ se nedivíme, ţe nálada básní je ponurá a přísná. A není divu, ţe v těchto básních matky ztrácejí své děti, nebo naopak matky umírají dětem. Vstup do sbírky nám otevírá Kytice. „V jejím básnicky umocněném předpisu lidové pověsti o původu mateřídoušky nabízí se klíč k chápání celé sbírky, ale také umělecký profil básníkův, jemuţ lidové vypravování je toliko pokladem, na němţ se tyčí vlastní stavba logické kombinace a umělecké obrazivosti, jeví se tu v světle čistém a zářivém.“43 Báseň poukazuje na Erbenovo vlastenectví. Celý ţivot byl básník oddán svému národu a v krušných dobách cítil, ţe jej musí podpořit. S myšlenkou víry a naděje v lepší časy pak psal tuto baladu. Slovo matka zde symbolizuje vlast a stejně jako matka

42

Polák upozorňuje na to, ţe mateřství ovlivňuje i Erbenův básnický jazyk. „Místo čtenářka píše Erben dcera mateřina, místo čtenáře má některého syna. Štědrovečerní noc je mu matkou všech nocí, neboť plodí divy.“ POLÁK, Josef. Kytice nevadnoucí : pět kapitol o Erbenově Kytici, s. 44. 43 GRUND, Antonín. Karel Jaromír Erben : s 16 obraz. přílohami a 2 rodokmeny, s. 67.

25

k dítěti, je vlast pevně poutána k národu.44 Jsou tu tak přirovnány dva nejtrvalejší lidské svazky (nezrušitelnost mateřství a věrnost vlasti). Úvodní verše svědčí o tehdejším stavu společnosti. I kdyţ matka zemře, děti ji pořád hledají („…přicházely kaţdičkého rána a matičku svou hledaly.“), stejně je to i s vlastí – země upadá vinnou tvrdého politického reţimu, ale stále existují tací, kteří věří ve svůj národ (národní obrození), bojují za něj a obrací se k němu. A tak totoţně jako matka v básni utěší děti kvítkem, vlast utěší občany národními pověstmi. Kytice z mateřídoušky je vlastně kyticí z pověstí, jenţ má posílit národ. Připadá nám tedy, jakoby zemřela matka vlast. Její duch uţ ţije pouze v lidové obrazivosti, která na mohyle vyrůstá z ţivého odkazu duše národa.45 „Hned v úvodu sbírky zazněl tak mohutný vlastenecký akord.“46 Po úvodní básni zařadil autor do sbírky Poklad. V něm se zrcadlí jeho láska k rodnému kraji. Popisem venkova a jeho zboţného lidu představuje vlastně čtenáři tehdejší charakter vesnického ţivota. Tragédie provinilé matky, která za mamon zaprodala své dítě a posléze proţila v ţalu nelehký rok, se pak pojí s biedermeierem – neobětujte hmotným statkům svoje srdce, neprahněte po vyšším stavu, neţ vám Bůh dal.47 Básník chtěl upozornit, ţe mamon můţe zaslepovat a my jsme pak schopni zapomenout na to, co je opravdu důleţité. Matka nakonec samozřejmě svých činů lituje a obrací se v prosbách na Boha. Po roce své dítě získá zpět. Tímto šťastným závěrem chtěl autor poukázat na účinek lítosti a na důvěru v Boţí milost, které nás mohou zbavit viny a utrpení. Následující balada Svatební košile odkazuje na slovanskou povahu značící mírnost. Vyskytuje se zde protiklad ţivota a smrti. Hrůzná cesta a umrlčí komora představují trest, smrt. Naopak pokání a Panna Marie symbolizují ochranu před zlou mocí, vítězí tedy odpuštění a tím pádem vítězí ţivot nad smrtí. 44

Motiv matky a sirotků symbolizuje biedermeierovskou celistvost, pospolitost. Výrok „duše její se vrátila“ je zase intonací k opakujícím se motivům mateřství v nadcházejících baldách. 45 Srov. Tamtéţ, s. 68. 46 DOLANSKÝ, Julius. Karel Jaromír Erben, s. 112. 47 Srov. JIRÁT, Vojtěch. Erben čili majestát zákona, s. 23.

26

Objevuje se tu panna bez matky, tím má být naznačeno, ţe jenom nedostatek moudrého vedení zavinil dívčin prohřešek, ne její nadutá mysl. Coţ dokazuje Erbenovo smýšlení, ţe největší úkol ţeny spočívá v mateřství. Pokud dítěti chybí vedení matky, dopouští se prohřešků. Dívka se provinila svou zamilovaností, tudíţ tu Erben také ukazuje, jak je láska slepá. Uţ milencův podivný výjev měl pannu odradit nebo jeho zvláštní projev. Dívka je však velmi zamilovaná a tím pádem nic z toho nevidí. Měli bychom uvaţovat nad svými činy a jejich důsledky, láska můţe znamenat slast, ale také utrpení. V závěru nám básník opět naznačuje, jak bylo důleţité věřit v Boha48 a jeho spásu: „Dobře ses, panno, radila, na boha ţe jsi myslila a druha zlého odbyla! Bys byla jinak jednala, zle bysi byla skonala: tvé tělo bílé, spanilé bylo by co ty košile!“ Po Svatebních košilích zařadil básník do sbírky Polednici, zde se odráţí sociální obrázek z časů nevolnictví, v době roboty, kdy byla velká úmrtnost dětí. Děti neměly řádnou lékařskou péči. Smrt dětí zadušením – nic neobvyklého - to v básni symbolizuje Polednice – spojení skutečnosti a mýtu.49 Jeví se tu také skutečnost, ţe člověk v afektu pronese něco, čeho později lituje. Zde konkrétně matka volá polednici, aby si odnesla dítě, v jiných případech si mohou tyto „afektované výroky“ přát něčí smrt. Většinou pak těchto průpovídek litujeme, o to víc, pokud se stanou. Erben chtěl touto básní tudíţ říct, ţe nemáme podléhat vzteku, musíme ho ovládat. Činy, jeţ pácháme pod rouškou zuřivosti, nikdy nejsou dobré. Následující Zlatý kolovrat je pohádkového rázu, má symbolizovat kouzlo a spravedlnost. I kdyţ zde není trest tolik zdůrazňován, básník chtěl čtenáři sdělit, ţe špatné činy se nám mohou dříve či později vymstít. Toto potrestání ziskuchtivosti souvisí v literatuře biedermeieru s obavami z rychlého

48

Boţí ochranu tu symbolizují tři předměty, které si bere dívka s sebou na cestu (růţenec, modlitební knihy, kříţek po matce), ale pod vlivem mrtvého je zahodí, takţe jí pak nemohou pomoci. 49 Srov. POLÁK, Josef. Kytice nevadnoucí : pět kapitol o Erbenově Kytici, s. 51-52.

27

vývoje k industriální společnosti.50 Vrcholem balady je napravení zločinu, coţ odkazuje na Erbenovu víru ve šťastné konce či v sílu pravé lásky. Důleţitou úlohu hraje v této básni předení, které zvyšuje milostný půvab ţenství a napovídá příští poslání i úkol dívky - lásku, manţelství a mateřství. Proto baba chválí nejen krásu své dcery, ale téţ její předení: „jeť podobna té druhé právě jak oko oku v jedné hlavě – její nit – hedváb.“ Navíc je téměř kaţdá zmínka o kolovratu spojena s milostnou naráţkou („Vše to z lásky k vám.“ – „Upřeď mi z lásky zlatou nit.“).51 Zajímavá je tu i role matky. Ta v baladě vychvaluje svou dceru, chce pro ni to nejlepší a je ochotna překročit jakékoliv hranice. Obětuje se pro vlastní krev, dcera však její snahy neocení - nakonec jí matka slouţí. Umělec chtěl nejspíš poukázat, ţe přílišné rozmazlovaní můţe uškodit. Soubor básní ze čtyřicátých let uzavírá Štědrý den. Jde o prostý příběh, jenţ má odráţet venkov s jeho zvyky a obyčeji, které lidem kdysi zpříjemňovaly mrazivé dny. Básník chtěl ukázat venkovský lid v jeho lidských a mravních vztazích, které ho svazují ve společenství. Hodlal při tom zobrazit dávné a podvědomé uctívání osudu. Byl přesvědčen, ţe idea osudu zasahovala do mravní, citové i náboţenské struktury českého lidu - ţe víra v sudice, které řídí osud a znají vše, co bylo, co je a co bude, se skrývá všude a je ničím nevykořenitelná.52 Osud máme podle Erbena daný, ovšem není nám umoţněno ho znát. Nebuďme zvědaví, nechtějme znát budoucnost, ta má zůstat skryta. Lepší je snít a neznat budoucnost, neţ ji poznat i se strašlivou jistotou.53 Kolovrátek má nejen představovat domácí pohodu a pracovní chvíle, ale i koloběh smutku a štěstí v průběhu roku. Štěstí a neštěstí tu spolu kontrastují, coţ ukazuje na fakt, ţe v lidském ţivotě se šťastné chvíle střídají s chvilkami horšími a ţe nikdy nemůţeme vědět, jestli je naše štěstí či neštěstí trvalé. 50

Srov. VOJVODÍK, Josef. Imagines corporis : tělo v české moderně a avantgardě, s. 57. Srov. POLÁK, Josef. Kytice nevadnoucí : pět kapitol o Erbenově Kytici, s. 30-31. 52 Srov. GRUND, Antonín. Karel Jaromír Erben : s 16 obraz. přílohami a 2 rodokmeny, s. 7981. 53 Srov. JIRÁT, Vojtěch. Erben čili majestát zákona, s. 21. 51

28

Básník tu také poukazuje na vykupující úděl smrti, ten smývá i nejtěţší vinu. Z hlediska křesťanské víry o ţivotě po smrti; kdy víru v druhý, lepší ţivot provází naděje ve vyrovnání křivd „pozemského ţivota“ a radostná útěcha, ţe se setkáme s dávno zemřelými přáteli, lze snad porozumět heslu Štědrého dne. Ţivot tedy můţe být jako sen, ale po tomto velmi lidském a malicherném snu přichází teprve ţivot milostně pravý a věčný.54 V líčení Marie a Hany se nejzřetelněji a naposled objevuje usměrněný milostný proţitek mladého básníkova manţelství, proţitek jemné a citlivé duše.55 Umělec se tu soustředí na panenskou dvojici (ta je milostně prostá, stoudně krásná a mravná), v níţ nachází zalíbení. Tyto „panny jak jarní růţe květ“ i „švarná ţenka Hana“ jsou pro něj symbolem české ţeny, v jejich obraze můţeme shlédnout básníkovo intimní rodinné štěstí.56 Holoubek je počáteční baladou pro druhou polovinu sbírky. Stojí tu proti sobě vina a svědomí. Básník chtěl ukázat, ţe pokud se člověk proviní, ozve se dřív nebo později jeho svědomí. To sţírá lidské nitro a hlásí se ke slovu. Zde se svědomí ozve prostřednictvím holoubka. V lidové představě znamená zjevení bílé holubice, ţe duše zemřelého člověka byla bez viny, či se mohla ze svého provinění očistit. „Erbenův holoubek“ má ale více uměleckou podstatu, je symbolem zlého svědomí, jenţ se hlasitě ozývá v nitru ţeny, která nakonec tuto tíhu neustojí a ukončí svůj ţivot. Ţena otrávila manţela a její svědomí ji donutilo k sebevraţdě, to také odkazuje na neporušitelnost manţelského svazku. Po Holoubkovi zařadil Erben do sbírky baladu Záhořovo loţe. Zde klade důraz na náboţenství, uchyluje se k Bohu (např. biskup v básni symbolizuje průkopníky raného křesťanství). Objevuje se zde obraz zločinu, pokání i

54

Srov. GRUND, Antonín. Karel Jaromír Erben : s 16 obraz. přílohami a 2 rodokmeny, s. 81. Srov. Tamtéţ, s. 83. 56 Roku 1842 pojal Erben za ţenu svou školní lásku Betynku Mečířovou a později se mu narodily dcery Blaţena a Ladislava. V období, kdy vzniká balada, je tedy zamilovaným manţelem a šťastným otcem dvou holčiček. 55

29

odpuštění. Jiţ Grund57 ve své publikaci zmiňoval, ţe tato idea viny nutí čtenáře k přemýšlení o vztahu viny a trestu v náboţensko-etickém smyslu. Nám nezbývá nic jiného, neţ s ním souhlasit. „Myšlenka provinění koření hluboce v osobnosti Erbenově a táhne se celým jeho dílem od nejranějších počátků jako osudná nit vynořujíc se stále v jiné podobě nebo obměně…“58 Následující Vodník je baladou o přírodní příšeře, která nepěkně ovlivňuje lidské osudy. Je zde patrný protiklad vody a země; střetává se tu zájem vodní říše se zemskou oblastí - vodníkovo srdce zatouţí po dívce z lidu. V básni dochází k pomstě tajemných mocností. Vodník je tu chápán jako zosobnění zlého vodního ţivlu. Autor tak chtěl poukázat na ničivé schopnosti vody, je moţné, ţe tento motiv zařadil z osobních důvodů. V padesátých letech totiţ zcela vyhořel dům Erbenových rodičů, básník si tak dobře uvědomoval zhoubnou sílu ţivlů a chtěl ukázat lidu, ţe by se měl mít před těmito „zákeřnými mocnostmi“ na pozoru. Tím, ţe vodník dítě zabije, ukáţe autor čtenáři krutost vodního ţivlu. V části, kde je dívka uvězněna ve vodní říši, dokázal básník, jak silný můţe být stesk po domově a rodině, coţ zná jistě mnoho lidí. V cizím prostředí a bez nějaké spřízněné duše se člověk cítí opuštěný a sám. Coţ také umělec pocítil na vlastní kůţi při svých studiích v Hradci Králové. Vnitřní rozpor dívky, kdy se rozhoduje mezi láskou k dítěti a láskou k matce, nám zase ukazuje, jak těţké je rozhodovat se v případě „vlastní krve“. Co kdyţ nastane v rodině rozpor, kdy si musíme vybrat jednoho z milovaných? Komu dát přednost, kdyţ nás váţou stejná pouta? To je nesmírně těţké rozhodování! Desátá balada Vrba hájí staré obřady. Základem je víra v důvěrné spojení člověka s přírodou. „Poetisuje věčný koloběh mezi světem rostlin a

57 58

Srov. Tamtéţ, s. 88-89. Tamtéţ, s. 88.

30

lidským cítěním.“59 Básník tu tak naráţí na fakt, ţe nic neexistuje samo o sobě. Vţdy je věc či osoba určitým způsobem poutána k nějakému objektu. Dále zde Erben citově prohlubuje vztah mateřské lásky (kolébka z prken – těla matky). Ve Vrbě vrcholí oslava mateřství. Představa matky zde splývá s vrbou, tradičním českým stromem. Balada tak odkazuje na básníkovo hluboké souznění s přírodou. Opět se tu také zrcadlí následek afektu, muţ skácí vrbu, tím však zabije svou ţenu. Kdyby jednal s rozvahou, nebo kdyby se nepídil po příčinách ţeniny únavy, mohlo být vše jinak. Moţná tu chtěl Erben naznačit i to, ţe pokud nám někdo nechce svěřit své tajemství, měli bychom to respektovat, a ne se po něm pídit. Jeho odhalení můţe mít totiţ tragické následky, pramenící pouze ze zuřivosti. Další báseň Lilie představuje touhu po ţivotě. Také symbolicky poukazuje na moc rostlin, např. kdyţ cítíme vonné květy, vyvolává to v nás útěchu, smíření či pocit blaţenosti. Naznačuje i to, ţe pokud máme něco dané (ţena za slunečního svitu umře), nepomůţe nám ani láska. Osud si nás najde sám, nebo mu někdo pomůţe. V případě Lilie to byla matka „pána na vraníku“, která zařídila smrt ţeny-lilie. V této nepřející matce můţe dnes leckdo spatřit svoje matky či tchýně, jenţ mnohdy nepřejí sňatkům svých potomků. Dvanáctá balada Dceřina kletba prezentuje mravní ideu, ţe špatná výchova mívá následky. Ţena se v básni proviní vraţdou dítěte, ale vinna není ona, nýbrţ její matka. Ta nedostatečnou výchovou ovlivnila budoucí dceřiny skutky. Nemilá skutečnost, která však není ani dnes něčím ojedinělým. V současném „světě kariéry“ se lidé často honí za slávou, za penězi a hlavní úlohu v jejich ţivotě hraje prestiţ, tím trpí jejich rodiny. Děti tráví volný čas u televize a počítačů, coţ formuje jejich charakter. Často se pak stává, ţe mají mylnou představu o tom, co je dobré a co škodí. Své činy pak omlouvají tvrzením: já to nevěděl, protoţe mi to nikdo neřekl. Můţe se pak stát, ţe díky 59

OŠMERA, Josef. Karel Jaromír Erben, s. 14.

31

svým špatným činům odsoudí či zavrhnou rodiče, kteří v jejich výchově pochybili. Balada je tak jakýmsi poučením pro stávající či nastávající rodiče. V závěru sbírky ční prorocká Věštkyně, zde budeme vycházet z Antonína Grunda.60 Věštkyně má čtenáři předat Erbenův politický odkaz. Balada poukazuje na dávnou dobu, v níţ byl národ oslavován a naznačuje tehdejšímu čtenáři východisko z příliš neblahé přítomnosti. Dnes jen těţko rozumíme básníkovu obraznému vyjádření myšlenky. Jeho verše prošly cenzurou, nebyly dost průbojné a básník byl zvyklý vyjadřovat se konkrétně a jasně. Ovšem stále je v básni zřetelná víra v národ a úcta k němu. Např. „větvice naděje“ tu symbolizuje pomocnou ruku, která se vztahuje k lidem v podobě národních pověstí. Nebo věštba, ţe „obţivne i mrtvá snět“, jenţ nejspíš naráţí na Slovensko, jehoţ jazykovou odluku umělec odsuzoval. Prví pověst Erben pojímá jako oslavu uvolněného selského stavu v Čechách bude zase dobře, aţ se zotaví české hospodářství. Jedná se odraz nadějí z roku 1849, které se vkládaly do nového panovníka. Libuščinou kolébkou má být náš rodný jazyk a spásou země má být historický odkaz našeho národa. Básník zde staví víru v budoucnost trpícího národa na síle ducha historie, kterého objevil v lidové tradici a který se má projevit v národní literatuře. Karel Jaromír Erben spatřil své poslání v povinnosti ukázat mladým důleţitost domácí tradice, a tak nemůţe ustoupit do ústraní: „Kdy přijde doba, kdeţ si odpočinu? Ach, ještě není, není čas!“ Bájí o potopeném zvonu obrací svůj zájem od minulosti k přítomnosti. Poukazuje na špatný stav věcí v Čechách a zjišťuje nezdravé příčiny této skutečnosti. „Stranické sváry umlčely zlatý zvon českého sebevědomí a síly, zvon, který kdysi bil na poplach za politická práva probouzejícího se jednotné-

60

Srov. GRUND, Antonín. Karel Jaromír Erben : s 16 obraz. přílohami a 2 rodokmeny, s. 9599.

32

ho národa, se ukryl v hlubokosti země.“61 Rodná zem ačkoliv je těţce zkoušena, pokud lid poslouchá, stále k němu promlouvá: „Však přichyl ucho k zemi blíţ, a pod kořeny jedle zdáli znění zlatého zvonu uslyšíš.“ Hlavní příčinu českého úpadku vidí Erben v kmenové nejednotě a proto v rázných verších: „Darmo nadějí kojíte se planou! Nezbudete svých psot a bíd, dokavad jednou chodívati branou nebude tvrdý český lid!“ vyzývá národ k jednotě. Ve vysvětlivkách básník připojil trojí výklad o pověsti. U prvního, historického výkladu – trojí dveře do chrámu, dřívější troje vyznání. Výklad druhý vysvětluje pojetí chrámu, tím se rozumí náš spisovný jazyk a trojí dveře představují Čechy, Moravu a Slovensko. Ve třetím výkladu umělce se projevuje jeho politické cítění, kdyţ říká, ţe rozpory a nejednota vedou k neštěstí. Ukazuje se tu Erbenův dar dějinného výhledu v urovnání politických cílů ve třech praţských skupinách – mezi stranou národní, konzervativní a radikální, vidí předpoklad ke smíření československého kmene. Takhle to básník cítil, na jeho slova přímo navazuje jeho politické vyznání, prezentované s předním důrazem na mravní váţnost věštecké výzvy.

2.3.1 Intence autora Všechny balady jsou odrazem Erbenova teoretického pohledu na národní literaturu. Básník poţadoval, aby literatura podporovala národní cítění čtenářů, a také aby je učila, co je správné po stránce morální. Tyto dvě podmínky splňuje lidová tvořivost, která vypravuje o nezkaţeném světě dávných mýtů, jenţ podléhá řádu. Aby dílo zapůsobilo na čtenáře co nejúčinněji, musí mít dokonalou formu. Pro umělce to znamená zvláště perfektní zvládnutí českého jazyka jak po ortografické, tak po stylistické stránce. A konečně obsahově by jeho dílo mělo směřovat k optimismu, víře v osud a důvěru v Boha, který je pro člověka jistotou v kaţdodenních otřesech.

61

Tamtéţ, s. 97.

33

Podstatou sbírky je znovu oţivit v prostých pověstech uloţený mytologický odkaz předků, kteří byli v těsném spojení s přírodou. Pomocí lidového umění se Erben snaţil poučit čím dál více chátrající společnost. Kdyţ básník sbíral pověsti a zkazky, věřili lidé na zázraky a strašidla. Byli nevědomí, málo vzdělaní, mnohé jevy si nedokázali vysvětlit, a proto věřili pověrám. Samotný umělec na pověry nevěřil a nechtěl ani, aby v ně věřil lid. Přesto si přeje, aby zůstaly. V těchto dávných příbězích je totiţ uloţen odkaz krásné minulosti národa, na tu chce Erben upozornit. A poţaduje, aby budoucí národ nezapomínal na svou minulost a budoucí umělec, aby z ní vycházel. Jelikoţ autor tvořil a vydal sbírku v politicky dusné době, má Kytice dodávat pocit klidu a jistoty tvrdě zkoušenému národu. Její silná víra v lepší zítřky a národní optimismus básníkův ukazuje na její buditelský účel. Věří, ţe jeho skromná kytice balad si dobude srdce synů i dcer národa, ţe její osobitý duch si získá porozumění v široké slovanské rodině.62

2.4 Technická část 2.4.1 Hodnocení jazyka Karel Jaromír Erben vychází při tvorbě básní z lidových pověstí. „Shledávaje v pověstech pozůstatky dávné národní moudrosti a lidového ethu, touţil tyto prvky lidové filosofie vnésti do epiky.“63 A tak se jako rozený epik obrací k básnickému druhu, který je mu nejbliţší, k baladě. Balada spojuje tři primární vlastnosti poetických druhů, lyrickou náladu s epickou výpravností a dramatickým vzruchem. Představuje nám vztahy člověka k osudu a přírodním silám. Básník pouţívá tehdejší češtinu, která je dnes jiţ archaická a kniţní. Vychází přitom z ryze čistého mateřského jazyka odposlouchaného od lidu. Poznal, ţe se lid vyjadřuje krátce a přímo, proto básník netvořil souvětí. Řeč se 62 63

Tamtéţ, s. 68. Tamtéţ, s. 27.

34

tím stává ţivější a názornější. Jasně a přesně formuluje myšlenky, coţ dokazuje, ţe byl autor vlastníkem přirozeného jazykového citu, který se vyznačoval výrazovým bohatstvím. Jazyk sbírky je spisovný i nespisovný. Objevují se v něm archaismy, historismy a poetismy. Jazykovými prostředky jsou eufonie v rýmu, onomatopoie pro vyvolání pocitu zvuku (Vodník), metafora, epiteton (především konstanc), apostrofa, personifikace, epizeuxis a elipsa. Erforma se střídá s přímou řečí či dynamickými dialogy, děj má sviţný pád bez zbytečných odboček a poznámek. Přesto získáme poměrně přesný obraz charakterů a motivů hlavních postav, které jsou stejně jako prostředí popisovány názorně a stručně. Balady jsou psány gnomickým veršem, pro který je typická krátkost a hutnost. Uplatňují se v nich zvukové motivy a opakováním veršů či slov, se Erben snaţí gradací dosáhnout co největší účinnosti. Básník orientuje svůj verš na zpěv. Častá neurčitost jambického začátku je charakteristický a známý rytmický zjev.64 „Erbenův verš je tvůrčí obměnou, nikoli trpným ohlasem lidové písně a obsahuje i takové sloţky, které jsou zcela cizí folklornímu verši.“65 Básnická sémantika, kompozice, euforie, melodika - v těchto stránkách ukazuje jeho dílo mnoho nového. Uveďme například euforickou stavbu básně, kdy jednotvárný rytmus tvoří rámec pro zvukovou, především souhláskovou instrumentaci.66 V Kytici je uţit rým sdruţený, střídavý i obkročný.

64

Srov. JAKOBSON, Roman. Poetická funkce, s. 528. Tamtéţ, s. 525. 66 Srov. Tamtéţ, s. 516. Konkrétně si této stavby můţeme všimnout u Věštkyně. 65

35

2.4.2 Kompozice „Erben vytkl základní komposiční činitele jiţ názvem sbírky a pak v úvodní Kytici. Název Kytice je sice dobový, ale představu kytice autor rozvinul v úvodní básni po svém: Ve skrovnou já tě kytici zaváţu, ozdobně stuţkou ovinu…“67 Úplný a přesný popis kompozičních vztahů a výstavby díla není jednoduchý. Kaţdá sbírka je celek, jehoţ individuální části jsou spojeny volněji nebo těsněji. Za nejvolnější můţeme povaţovat řazení podle vzniku. Chronologie jednotlivých básní je tedy tato: nejstarší básní je Polednice z r. 1834 (otištěna r. 1840), následuje Poklad z roku 1837 (otištěn 1838), Svatební košile byly publikovány roku 1843, Zlatý kolovrat asi z r. 1844 (otištěn poprvé v Kytici), Štědrý den tištěn 1848, Holoubek 1851, ostatní básně Vrba, Dceřina kletba, Vodník, Záhořovo loţe, Věštkyně a úvodní Kytice byly skládány aţ pro kniţní sbírku, takţe dobou jejich vzniku je rok 1852.68 Balady za sebou chronologicky nenásledují, ale jejich uspořádání není nahodilé. První polovinu tvoří balady starší, druhou půlku autor sestavil z tvorby nové. Obě tyto skupiny spolu korespondují. Uţ vstupní Kytice a závěrečná Věštkyně s národně buditelským a politickým posláním poukazují na tento Erbenův záměr, jenţ lze dále důsledně rozvádět s jistou pravidelností, postupujeme-li zepředu a zezadu sbírky. Proti Pokladu stojí Dceřina kletba, obě tyto balady spojuje motiv mateřské viny, proti Svatebním košilím Vrba, kde nás na spojitost odkazuje „vampýrský“ námět, proti Polednici Vodník, oba běsi nepřátelští k člověku, Zlatý kolovrat a Záhořovo loţe spojuje obdoba pohádky. Z této pravidelnosti vyčnívají zbylé dvě básně ve středu sbírky, Štědrý den a Holoubek. Vymykají se proto, ţe Erbenovi nebylo přáno provést původní záměr, aby se Kytice místo ze dvanácti skládala ze třinácti básní, jimţ

67 68

POLÁK, Josef. Kytice nevadnoucí : pět kapitol o Erbenově Kytici, s. 20. Srov. GRUND, Antonín. Karel Jaromír Erben : s 16 obraz. přílohami a 2 rodokmeny, s. 64.

36

by Holoubek tvořil přirozený střed.69 Touto třináctou baladou měla být Svatojánská noc, ta však zůstala v náčrtnících nedokončena.70 Druhá publikace Kytice z básní K. J. Erbena vyšla téměř o deset let později (1861). Název byl pozměněn z jednoduchého důvodu – sbírka jiţ neobsahovala pouze balady (doplněné o Lilii), ale také oddíl Písně. Umístění Lilie však nebylo tak šťastné. Básník ji zařadil mezi Vrbu a Dceřinu kletbu a porušil tak úhlednou skladbu své „první sbírky“. „Baladika staršího původu nejen ţe jiţ nekoresponduje s baladami třetího období klasického, nýbrţ postavením Vrby a Lilie o stejném námětu vedle sebe trpí obě balady.“71 Ovšem tím, ţe v druhém vydání zařadil Erben novou báseň Lilii mezi Vrbu a Dceřinu kletbu, napověděl, ţe má na mysli ne symetrickou kompozici korespondující, ale uspořádání jiné, v němţ by sousední básně spolu souvisely příbuzností námětu, myšlenky nebo formálními vlastnostmi. Kromě jiţ zmíněných jasných vztahů mezi baladami, můţeme tedy najít i vztahy utajené. Např. vztah první Kytice a následujícího Pokladu (jejich pojítkem je námět, vůdčí myšlenka a vyrovnaný, smířlivý tón). Občas se kompoziční pojítko opakuje a funguje ve sbírce vícekrát, jindy jen jednou. U Erbena se vícekrát objevuje motiv mateřství, viny, trestu, střídání a plynutí času. Jednou např. vztah poledne – půlnoc. Mezi některými básněmi je jednoduché pojítko, nevázané a prosté - Holoubek a Záhořovo loţe (motiv viny, zločinu a trestu). Jiné jsou propojeny hojnými vztahy - Štědrý den a Zlatý kolovrat (dívkám jde o dosaţení milostného blaha). Vrba a Lilie mají stejný námět – souvislost lidského ţivota se stromem a květinou, smrt matky vrby a matky lilie, ve vrbě zůstává ţít sirotek, v lilii hyne i syn, muţ zabije svou ţenu – vrbu neúmyslně,

69

Srov. Tamtéţ, s. 65. Erben sám vymazal rukopis Svatojánské noci. Lze tedy usoudit, ţe ustoupil od záměru začlenit Svatojánskou noc do sbírky, a proto ji ani nedokončil a nepropracoval. Nejspíš nebyl spokojený, nebo snad nechtěl, aby mu kritika vytkla závislost na Čelakovském. Sice tak porušil původní plán, ale dobře cítil, ţe Svatojánská noc bez motivu viny a trestu by do jeho sbírky dobře nezapadala. 71 POLÁK, Josef. Kytice nevadnoucí : pět kapitol o Erbenově Kytici, s. 24. 70

37

tchyně snachu - lilii úmyslně. Za ţárlivost a zlý čin proklíná v závěru syn vlastní matku, čímţ by si Lilie zaslouţila názvu „Synova kletba“, a to ospravedlňuje její postavení vedle Dceřiny kletby se stejným závěrem. Vodníka a Vrbu spojuje nezměnitelnost tragického osudu, k němuţ jde člověk slepě vstříc, nebo ho dovede osoba nejbliţší. Pouto lásky pozemské s nebeskou je společným motivem pro Vodníka, Vrbu a Lilii. Svatební košile a Lilie zase pojí vliv zemřelé osoby na osobu ţivou. Svatební košile a Polednici spojuje strašidelný dojem.72 V celé Kytici se vyskytuje motiv provinění, z toho důvodu zde zmíníme rozdělení básní dle tohoto podnětu. V první skupině balad se provinění objevuje v podobě nedostatku mateřské péče, motiv se opět vrací v Dceřině kletbě (trpělivost a milenčina věrnost), v Pokladu jako oslepující mamon, ve Svatebních košilích jako nespoutaná divoká vášeň, ve Zlatém kolovratu a v Holoubku jako úkladná a vraţedná násilí, které mají zpříjemnit ţivot, ve Štědrém dnu, Vodníku, Vrbě a Lilii jako překročení zakázané hranice mezi lidským ţivotem a mocností osudu či nadpřirozenými bytostmi. Jedná se o základní ideový rys celé básnické sbírky, ale jeho odůvodnění můţeme jen marně hledat v básníkových osudech. Pro Erbenovy balady je důleţité, jak se on sám staví k motivu provinění. Z tohoto hlediska lze balady přehledně rozdělit do dvou skupin. V té první vládne přísná osudovost, nemilosrdný zákon odplaty stíhá provinění. Spojení smrtelného člověka s nadlidskou bytostí, nahlédnutí do světa běsů vládnoucích člověkem, je porušení zákona a končí tragicky. Také povaha pohádky poţaduje za provinění trest (Vodník, Vrba, Lilie, Štědrý den, Zlatý kolovrat). V druhé skupině proti sobě stojí svod osudu, který vedl k provinění a lidská duše, skrze kterou promlouvá svědomí, uvědomující si závaţnost spáchaných činů. Erben tímto povyšuje baladický primitivismus osudu a povznáší jej na půdu psychologickou; hledá odpovědi v nitru svých hrdinů. 72

Srov. Tamtéţ, s. 23-43.

38

Vina dychtivě touţí po trestu. Ale je moţné se jí vyhnout? Očistit se? Díky oběti vlastního ţivota se naší duši dostane odpuštění a očištění (Holoubek, Dceřina kletba), také dlouhodobé pokání můţe přivolat boţí milost (Poklad, Svatební košile, Záhořovo loţe). Ke křesťanskému řešení se umělec upíná díky vzpomínkám na dětství, kdy byl venkovský lid hluboce věřící, prostý a spravedlivý.73

2.5 Žánrové vzory a autorův vztah k soudobé příbuzné literatuře V tomto čtvrtém oddílu uvádíme, odkud autor čerpá a jaké jsou jeho vzory. Kde nám to literatura a dostupné zdroje umoţnily, uvádíme konkrétní inspirace či prvky, jeţ v obdobné verzi básník uţil u svých básní. Koncem 18. století a na začátku 19. století byla v literaturách oblíbená balada. Erben si tento druh vybral také kvůli jeho lidovému původu, který nejlépe udrţel mytický odkaz dávných předků. Navíc v ní mohl uplatnit své bohaté mytologické znalosti, vlastí názor na ţivot a subjektivní pocity. Jako ţánrové vzory poslouţily jiţ zmiňované mýty, legendy, pověsti a pohádky. Předchůdci ve sbírání písní byli: František Čelakovský, Jan Kollár, pohádek: Jakub Malý, Boţena Němcová, balad: Šebestián Hněvkovský, Čelakovský. Kytice je plodem dlouhé a houţevnaté práce Erbena. Básník v ní uţil svých znalostí lidové písně, vybíral z nemalých pohádkových zásob, spojil etický názor s lidovými obyčeji. Přes období mickiewiczovské výpravnější baladiky se v padesátých letech dostává ke stručnosti, které se naučil od Goetha.74 Kdyţ umělec začínal tvořit, byl nedostatek čisté lyriky. Uzavřený a uměřený básník byl pravým opakem vášnivého Máchy, také se odlišoval od

73

Srov. GRUND, Antonín. Karel Jaromír Erben : s 16 obraz. přílohami a 2 rodokmeny, s. 8889. 74 Viz JIRÁT, Vojtěch. Erben čili majestát zákona, s. 14.

39

naivní prostoty a srdečnosti Čelakovského.75 Jelikoţ byl Erben rozený epik, je přirozené, ţe si vybral jako básnický druh baladu. Od dob národního obrození zdomácněla balada v Čechách úplně.76 Puchmajerovci ji chápali jako vzdělávací prostředek a jím získávali široké lidové vrstvy pro literaturu, vyváděli je z pověr. Toto racionalistické pojetí balady u nás nejvýrazněji zastoupil Šebestián Hněvkovský (1770-1847)

rgrovým a působením Herderovy lidové poezie. Goethe a Schiller zes ricke, Heine ji rozšířili látkově a oboh

rgrovskou

baladu bez její smyslné nálady u nás zdomácňuje Jungmann, jeho technikou píše balady Šafa-řík. Z Herdra, z kultu lidové písně čerpaly baladické počátky Čelakovského (Vodník). Básník však směřoval k baladě svého mistra Goetha, napodoboval její formu a tragičnost, nedosáhl však tajuplnosti.77 Erben zaměřil svou pozornost k Čelakovského Vodníkovi, kdyţ hledal oporu pro své básnické prvotiny. Stejně jako Josef Jaroslav Langer poznal básník, ţe nejde pěstovat ohlasovou poezii, napodobit obsah lidových písní a přejímat jejich citovost. Básník si zapisoval sny, aby z nich posléze mohl čerpat, ty dokumentují jeho vztah k máchovskému kruhu. Ke studii snů nabádal Tieck, Novalis, Jean Paul, E. T. A. Hoffman, Hein. Karel Sabina také upozorňoval, jak důleţité jsou sny pro uměleckou tvorbu. Přímé působení romantiků Máchy a Sabiny podnítilo Erbena ke snovým zápiskům.78 Erbenovo epické sebepoznání spadá do doby, kdy se zásluhou revoluční mládeţe let třicátých těší oblibě polská literatura. Polský romantismus; Mickie75

Srov. DOLANSKÝ, Julius. Karel Jaromír Erben, s. 38. Srov. Tamtéţ, s. 32. 77 Srov. GRUND, Antonín. Karel Jaromír Erben : s 16 obraz. přílohami a 2 rodokmeny, s. 2425. 78 Srov. DOLANSKÝ, Julius. Karel Jaromír Erben, s. 40. 76

40

wicz, Malczewski, Gósczyński, Zaleski, proniká do našeho podvědomí všemi svými sloţkami: citlivostí a vášnivostí byronské povídky, lidovostí balad, touhou po nadpřirozeném, úctou k domácím zkazkám a slovanskému lidu. Erbena zaujalo vlastenectví, přiklánějící se k lidovým pověstem.79 Na Erbenovu tvorbu měl vliv i Pavel Josef Šafařík, který vycházel z učení Jakuba Grimma o přirozeném národním básnictví a který básníka podporoval v jeho sběratelské činnosti. Šafařík také seznámil Erbena se slovinským básníkem Stankem Vrazem (1810-1851), sběratelem lidových písní. Mezi Vrazem, Zapem a Erbenem se rozvinula důleţitá korespondence. Studium lidu, jeho duše a povahových zvláštností otevřelo zdroje, z nichţ vyšlo národní umění. Starší domácí tradice (Hanka, Kollár, Čelakovský) setrvala většinou u lidových písní, zatímco Erben směřoval od písní ke všem druhům lidového podání, od zvyků a obyčejů k bájesloví. Jestliţe Šafaříkovy „Slovanské staroţitnosti“ prokázaly starobylost Slovanů, jestliţe Palacký vylíčil národu jeho dějiny, pokouší se Erben vyvolat obraz pohanských Čechů v jejich dávné minulosti. Na tuto lidovědnou koncepci navazuje pak Erben poţadavky umělé literatury, která navazuje kontakt na lidovou slovesnost. Erben spatřuje v poobrozenecké literatuře v Čechách dvojí proud. Jeden v počátcích (Puchmajer, Hněvkovský) z donucení navazuje na německé vzory, druhý se opírá o lidovou píseň, staré národní památky a příbuzné literatury ruskou a polskou. Tento druhý směr přiblíţil národní literatuře jungmannovského ideálu klasičnosti. Básník si obsahově ţádá kladný ţivotní názor, odvozený z důvěry ve zdravé jádro národa, rozpory mravní a ideové vyrovnává lidovou důvěrou v Boha a osudovou spravedlnost. Coţ dokládají jeho balady Svatební košile, Zlatý kolovrat a Štědrý den.80

79 80

Viz GRUND, Antonín. Karel Jaromír Erben : s 16 obraz. přílohami a 2 rodokmeny, s. 27. Viz GRUND, Antonín. Karel Jaromír Erben : s 16 obraz. přílohami a 2 rodokmeny, s. 38.

41

Nyní se zmíníme o konkrétních vzorech u jednotlivých balad. Vstupní báseň Kytice má něco podobného s úvodní Prvosenkou, kterou Mickiewicz uvedl svou sbírku balad. Básník taktéţ čerpal z lidové pověsti z Klatovska81. Hlavní dějovou zápletku Pokladu přejal Erben ze zvičínské pověsti. U Svatebních košil se uvádí podobno

rgerem a se

Słowackým. Dále se balada inspirovala lidovými písněmi Ďáblova nevěsta, Ţenich a umrlec, Rubáš. Z nich básník převzal mravní ponaučení na konci a dramatické líčení únosu do pekel. Při tvorbě Polednice jej ovlivnila balada Goetha82, ovšem liší se od ní a to ji spojuje s Čelakovským. Od Němcové se Erbenovi dostala do rukou také pohádka O zlatém kolovrátku83. Zaujala ho, a tak se souhlasem autorky zpracoval její koncept po svém. Vznikl pak Zlatý kolovrat. Štědrý den

rger Spinnerlied, Nejedlý Nevěsta, aj.

Ovšem Erben byl první, kdo dal písni přadlen vyšší umělecký cíl, osudovou povahu a baladický nádech. Pro dějový základ Holoubka postačují básníkovi dva momenty, které se v různé formě vyskytují v národní písni.84 Záhořovo loţe je legendou, kterou básník zpracoval podobně jako Máchův Máj. Dále se inspiroval chodskými tradicemi (Amerling, Šumavský). Vodník vycházel z těchto předloh: F. L. Čelakovský (1821 Vodník), J. J. Marek (1839 Vodníkova nevěsta), B. Němcová (Vodník 1844). Vrba zase z pověsti B. Němcové (Pohádka o Viktorce), námět však autor pojal samostatně, a z lidové pověsti z Bydţovska. Jádro příběhu Lilie můţeme najít v materiálu o lili s duší, 81

Lidová povídka měla název o Mateří druţce a Vrátiči, je prostá a nemá mnoho společného s uměleckou fabulací básníka. Erben zvolil tuto pověst, jelikoţ si byl vědom, jak do jeho balad zasahuje motiv mateřství spolu s mravním příkazem, ţe matka nesmí opustit dítě. V Kytici se matky vracejí, nebo chtějí vrátit k dítěti (Poklad, Polednice, Vodník, Vrba). 82 V Polednici se objevuje trojice matky: matka, polednice, dítě. V Králi duchů od Goetha je trojice otce, syna a krále. 83 Pohádka O zlatém kolovrátku se objevuje v díle Boţeny Němcové z roku 1929 O zlatém kolovrátku a jiné pohádky a pověsti. 84 Z lidových epických písní tak Erben vyuţil motiv zabití muţe ţenou (buď z lásky k milenci, nebo kvůli věkovému rozdílu), dále pak motiv prozrazení vraţdy kolovrátkem či píšťalou. Pro tento bod volil Erben vrkání holoubka na hrobě zavraţděného, toto vrkání pak dovede vinou ţenu k šílenství. Holoubek má tak blízko ke goethovské baladice.

42

který ve čtyřicátých letech přejímá od Douchu z pohádky Upír. Dceřina kletba je obdobou skotské balady Egmont z Herdrovy sbírky. Také vychází z překladů polských balad Peklu propadlá a Vraţednice. Ve Věštkyni zase vypráví Pověst o Přemyslově pluhu podle Kosmovy kroniky.85 I kdyţ básník při své tvorbě vycházel z předloh, vţdy je nějakým způsobem obohatil. Například přidal mravní poučku, nebo příběh umocnil nějakým motivem. Zejména však v jednotlivých básních vynikal popisem přírody, který jeho současníci ve svých dílech často opomíjeli, nebo mu nevěnovali takovou pozornost jako Erben.

85

Viz GRUND, Antonín. Karel Jaromír Erben : s 16 obraz. přílohami a 2 rodokmeny, s. 6497; týţ, DOLANSKÝ, Julius. Karel Jaromír Erben, s. 103-318.

43

3. Inspirace integrativní hermeneutiky Vztahem díla a čtenáře se zabývá hermeneutika integrativního typu. Jejím předpokladem je dějinnost, situovanost. Zdůrazňuje nezávislost díla na autorovi. A tvrdí, ţe umělecké dílo můţe sdělovat více, neţ chtěl autor. Interpretace má být zaloţena na rozhovoru s dílem, probíhá v dialektickém procesu – dílo v nás vyvolává otázky, které mu pak klademe. Jejím nejvýznamnějším představitelem je H. G. Gadamer, který vycházel z úvah svého učitele M. Heideggera. Na tyto představitele dále navazovali např. P. Ricoeur a G. Figal. Zmíněné odvětví hermeneutiky klade velký důraz na rozumění a poukazuje na skutečnost, ţe otevřenost a ochota naslouchat jsou nejvýznamnějším předpodkladem pro porozumění textu. Prostřednictvím Martina Heideggera (1889-1976) se hermeneutika přesouvá do centra filosofického uvaţování.86 Heidegger aplikuje pojem rozumění na bytí. Pokud chceme něco pochopit, musíme nejdříve rozumět sami sobě. Dílu nemáme porozumět prostřednictvím postihnutí osoby autora, ale máme vše vystihnout ze situace, ve které jsme. Rozumět tedy znamená pro Heideggera nutnost bytí, bez něj bychom nemohli existovat. Interpretace pak v jeho podání znamená „rozvinuté rozumění“.87 A rozumění je zahrnuto v našem bytí „…rozumění si osvojuje rozuměním to, čemu uţ rozumí.“88 Na Heideggera navázal německý myslitel Hans-Georg Gadamer (19002002), ten vycházel z fenomenologie, kterou ale přeměnil na jinou podstatu. „Svět fenoménů převedl na svět lidské řeči, svět slov, neboť lidská řeč je

86

Srov. GRONDIN, Jean. Úvod do hermeneutiky, s. 121. HEIDEGGER, Martin. Bytí a čas, s. 40. 88 Tamtéţ, s. 176. 87

44

ţivým fenoménem, který je nutno podrobit analýze.“89 Jeho hermeneutika je nejen teorií porozumění, ale také metodou, která má člověka zavést k pravdě.90 Tento významný představitel hermeneutiky 20. století zastával názor, ţe texty nechtějí být pochopeny jako výplod osobitosti autora ani jeho doby. „Rozumění literatuře – tradicí dochovanému textu – se tak podle Gadamera zakládá nikoli na pokusu o jakési zpětné navázání na minulost, nýbrţ na podílení se čtenáře na řečeném.“91 Hlavní úlohu zde tedy nehraje autor, nýbrţ samotný text a především čtenář. Rozumění textu je pak zaloţeno na jejich vzájemném dialogu – čtenář se ptá a je tak zahrnut do významu textu. Porozumění pak dosáhneme splynutím horizontu čtenářova očekávání a horizontu textu (svět textu a samotný svět a čtenář a jeho svět). Coţ Gadamer označil jako prolnutí horizontů (Verschmelzung der Horizonte). Jde o vytvoření světa, kde by se sjednotil dnešní čtenář se čtenáři, pro které byl text původně napsán. V určitém okamţiku se oba světy protnou a čtenář je dokáţe aplikovat na dnešní dobu, to je porozumění. Interpret však musí textu rozumět lépe neţ jeho autor a interpretace je pak nutně víc neţ původní text. Primárním ukazatelem původního významu díla se tak stává interpret. Čtenář je v Gadamerově teorii významný, jde o jeho výklad, který je pro něj přitaţlivý či podstatný. Čtenář musí k textu přistupovat otevřeně a při interpretaci vycházet z tzv. předmínění (Vormeinung), které můţe posléze ohodnotit jako správné nebo špatné.92 Jelikoţ je text obdařen historickou situovaností, musí mít vnímatel určitý předsudek (Vorurteil), aby mohl textu porozumět. Čtenář musí význam textu aplikovat na svou zkušenost a nějakým způsobem se ke smyslu vymezit. Předsudek vůči významu textu se tak stává

89

STARK, Stanislav. Filozofie člověka v historickém kontextu, s. 95. Pravda je v tomto případě hlavně pojímána jako čtenářovo stanovisko. S. Stark ve své knize píše: „Pravda je cílem našeho snaţení, je to spíše postoj ke světu, postoj k ţivotu, pravda je pravdivé proţívání svět druhých lidí i svého světa.“ Tamtéţ, s. 95. 91 KONEČNÁ, Magdalena. Řeč a rozumění : Poznámky k filosofické a teologické hermeneutice H.-G. Gadamera, G. Ebelinga a E. Fuchse, s. 67. 92 Tamtéţ, s. 69. 90

45

důleţitou součástí výkladu a je podmínkou našeho rozumění. Pokud čtenář uchopí text nesprávně, jeho omyl se brzy vyjeví a on je nucen změnit svůj úsudek. Gadamer tak zdůrazňuje předporozumění

ndnis), o kterém

mluvil jiţ Heidegger.93 Hermeneutický kruh je pak v jeho podání „pohyb řízený očekáváním smyslu celku, který se vycházeje z jednotlivého naplňuje v realizaci smyslu celku.“94 Předností hermeneutického kruhu je to, „ţe je zachována stálá koexistence poznávajícího a poznávaného, interpreta a objektu poznání tak, ţe jeden patří nezbytně k druhému.“95 Díky němu jsme schopni postihnout dějinnou tradici textu. Na dějinné působení uměleckého díla kladl důraz i estetik H. R. Jauss, o jehoţ metodách se zmiňujeme v následujícím oddílu. Gadamer se dále zabýval vztahem estetiky a hermeneutiky. Zatímco estetika zkoumá umělecké dílo pouze ze stránky jeho kvalit, hermeneutika v něm odhaluje skryté. Úlohou hermeneutiky je umoţnit skutečnou zkušenost umění a odhalit tak celkové sdělení uměleckého díla. „Podstata umění tak spočívá přímo v tom, ţe se nevztahuje na nějaký intelektuální, dovršený a účelný význam, ale ţe svůj význam obsahuje v sobě samém.“96 Umělecké dílo ke vnímateli promlouvá a oslovuje ho. „Důvěrnost, se kterou se nás umělecké dílo dotýká, je zároveň tajemným způsobem otřes a zhroucení obvyklého.“97 Pokud to čtenář chce a dovolí, můţe změnit a obohatit jeho ţivot. V rozhovoru s uměleckým dílem tak dochází k setkání se sebou samým (Selbstbegegnung). Člověk nejlépe porozumí sobě samému skrze umělecké dílo. Prostřednictvím

93

ndnis) je vytvářeno během procesu neustálého vytváření anticipací, předsudků a předmínění. V souvislosti s předmíněním a s předsudky se Gadamer zmiňuje o dialektickém pohybu, který je právě na osvojování správných předsudků a předmínění zaloţen. 94 GADAMER, Hans-Georg. Aktualita krásného : Umění jako hra, symbol a slavnost, s. 33. 95 HROCH, Jaroslav. Praxe a tradice : Kritika filozofické hermeneutiky H.-G. Gadamera, s. 65. 96 Tamtéţ, s. 96. 97 GADAMER, Hans-Georg. Člověk a řeč, s. 52.

46

umění se mu odkrývá vlastní bytí, a pokud naslouchá, odkryje pravdu.98 Umělecké dílo nás oslovuje, tak přetváří náš svět, přetváří naši realitu – mění nás. Morálka je kaţdému člověku vrozena stejnou měrou, ale pouze výchova činí společnost strukturovanou. To, co je v uměleckém díle obrazem či oslovením, se nějakým způsobem dotýká čtenáře samotného. Z toho důvodu k textu vystupujeme s pochvalou nebo kritikou, abychom v něm zdůraznili sebe sama, nebo potlačili a nedali rozpoznat, ţe záporný obsah hovoří k našemu Já. V případě sbírky Kytice jsou výzvy směrem ke čtenáři docela zřejmé. Erbenovo dílo se tak stává inspirací v běţném ţivotě. Uvědomíme si nejen sílu mateřské lásky, ale také odpovědnost matky vůči dítěti. Dojde nám, ţe jednání v afektu je nerozumné, ţe se provinění neobejde bez trestu, aj. Kytice čtenáři ukazuje, jak je lidský ţivot pomíjivý. Často bereme spoustu věcí jako samozřejmost a neoceňujeme, co máme. Avšak všechno nemusí trvat věčně, stačí okamţik a člověk „ztrácí půdu pod nohama“. Proto je velmi důleţité, váţit si lidí, činů nebo věcí. Podle Paula Ricoeura (1913-2005), který navazuje na Heideggera a Gadamera je jádrem interpretace „…vytvořit relativně jednoznačnou promluvu pomocí polysémických slov a odhalit při přijímání sdělení tuto intenci jednoznačnosti.“99 Jako výklad pak prezentuje hru otázek a odpovědí. Interpretace textu pomáhá příjemci nalézat nové zkušenosti, tvaruje jeho kritický pohled na svět. Základním východiskem procesu porozumění se pro Ricoeura stává pojem diskurz. Diskurz chápe jako konkrétní promluvu v prostoru a čase, ve které se také projevuje subjektivita mluvčího a kterou je třeba odlišovat od jazyka jakoţto systému. Základním předpokladem interpretace textu je podle Ricoeura postiţení vztahu mezi textem (psaným diskurzem) a metaforou. Metafora zde slouţí jako prostředek k vysvětlení smyslu textu. Metafora má 98

KONEČNÁ, Magdalena. Řeč a rozumění : Poznámky k filosofické a teologické hermeneutice H.-G. Gadamera, G. Ebelinga a E. Fuchse, s. 98. 99 RICOEUR, Paul. Úkol hermeneutiky : eseje o hermeneutice, s. 6.

47

totiţ tu zásadní vlastnost, ţe poskytuje slovům další, nové významy, tj. jiné významy, neţ jen význam doslovný. ntera Figala (*1949) je stejně jako pro Gadamera důleţité „chtění naslouchat“, otevřít se dílu. Mít zájem vstoupit s ním do rozhovoru. „Kde je nutno interpretovat, nemůţeme doufat v odpověď textu, nýbrţ jsme sami nuceni mluvit.“100 Interpretování je nalézání smyslu a zároveň vynalézání. „Dílo, jeţ chce být interpretováno, je dvojitou otázkou, která očekává dvojí odpověď.“101 Interpretace tak spočívá na dialogu, smysl otázky se projeví v odpovědi. Otázkou se nemáme tázat na podstatu textu, ale máme pouze směřovat k jejímu přiblíţení. Naše otázky jsou formulovány rychle a z toho důvodu nám nedávají očekávané odpovědi. Smysl otázky je tedy směrem, ze kterého vzejde odpověď. Ta nám odhalí to, čeho si skutečně všímáme.

3.1 Diachronní zkoumání O koncepci diachronního a synchronního zkoumání se zaslouţil představitel literární vědy Hans Robert Jauss (1921-1997), který kladl důraz na vztah mezi dílem a literární veřejností. A zabýval se zasaţeností díla v dějinách. „Zdůrazňuje bezpodmínečně sepětí recepce uměleckého díla s reflexí jeho dějinného působení.“102 Tradice umění předpokládá souvislost současného a minulého. Tento vztah můţe čtenář postihnout nejen z diachronního zkoumání, které vyţaduje začlenění díla do jeho literární řady (soustředí se při tom na recepční souvislost literárních děl). Ale i ze synchronního výzkumu, který se koncentruje na strukturní vztah díla k současným dílům v literárním systému. První bádání nám prozradí historické

100

FIGAL, Günter. Hermeneutická svoboda, s. 6. Tamtéţ, s. 11. 102 HROCH, Jaroslav; KONEČNÁ, Magdalena; HLOUCH, Lukáš. Proměny hermeneutického myšlení, s. 85. 101

48

místo a význam díla v souvislosti literární zkušenosti.103 Nové dílo vzniká v návaznosti na předešlá či konkurující díla. Druhý výzkum poukazuje na souvislost mezi porozuměním nových děl a významem děl starších. Současné a minulé umoţňuje odhalit dějinnou dimenzi literárních jevů. Dějinnost díla se pak ukáţe v průsečíku diachronie a synchronie.104

3.1.1 Výjimečnost díla Grund105 se ve své publikaci domnívá, ţe Erbenova výjimečnost tkví v jeho oddaném studiu přírody a jejích postav, dále pak v jeho jistotě s jakou popisuje děj. Tímto se básník lišil od Máchy a Čelakovského, kteří ve svých dílech přírodu buď opomíjeli, nebo ji povaţovali za pouhé pozadí děje. U Erbena je příroda vrámována do děje a on je díky tomu ctěn více neţ tito umělci. Básník popisoval smyslovou krásu přírody v dokonalé rovnováze s harmonií ducha a morálky. Hledal typické a bez osobních projevů podával čtenáři novou jednotící skutečnost. Tento podmanivý účinek básníkovi krajiny mocně působil na čtenářovu mysl. Erben v sobě spojuje vzácný trojnásobný typ slovesného umělce: malebný, hudební a pohybový. Tím, ţe slova básní zachycoval s melodií, lišil se Erben od dosavadních sběratelů lidové slovesnosti. „Erbenova Kytice stojí však jednou nohou jiţ na prahu k době modernější, proto byla tak pochopena a oceněna mladšími.“106

3.1.2 Sbírka a reakce Dřív neţ vyšla Kytice, byla česká scéna bez politického programu, posléze se vytvořil program, ve kterém byla naše budoucnost spojována 103

Literatura je tu pojímána jako proces, ve kterém můţe další nové dílo reagovat na problémy, které ponechalo poslední předcházející dílo a nastolit problémy nové. 104 Srov. SEDMIDUBSKÝ, Miloš. Čtenář jako výzva : výbor z prací kostnické školy recepční estetiky, s. 23-31. 105 Srov. GRUND, Antonín. Karel Jaromír Erben : s 16 obraz. přílohami a 2 rodokmeny, s. 105. 106 VRCHLICKÝ, Jaroslav. Studie a podobizny, s. 21.

49

s Rakouskem. Objevovala se touha po samostatném státu. Roku 1829 vznikla snaha o vytvoření české encyklopedie, ale nakonec se plán nezdařil. Tento čin dal ovšem podnět k vytvoření Matice české (1831). Nakladatelství, jeţ rozhodovalo o vydávání české literatury. Čeští obrozenci usilovali o záchranu češtiny. Chtěli ukázat, ţe český jazyk je jazykem plnohodnotným. Vytvářeli gramatická pravidla a překládali literaturu cizí. Podnět jim k tomu dala skutečnost, ţe český národ se vzdělával pouze v německém jazyce. Usilovně si hledali spojence a svou naději viděli v Rusku. Tento stát byl však zastaralý a tak roku 1830, kdy v Polsku došlo k listopadovému povstání, se národní buditelé dělí do dvou skupin: první generace podporuje Rusy a druhá nastupující generace Poláky. Druhá generace nehledí jen na jazyk, ale také na kvalitu vlastního díla. V této epoše upadá česká kritika, špatná díla se nekritizují jen na základě toho, ţe jsou česká. Dalším jevem je historismus, coţ znamená, ţe slavná historie je zárukou slavné budoucnosti. Velké oblibě se tedy těší historická díla. Dalším oblíbeným tématem bylo opěvování krásy Čech, českých dívek, české přírody, apod. Mezi literáty první generace národních buditelů patří: Josef Jungmann (Historie literatury české, 1825), Ján Kollár (Slávy dcera, 1824), František Ladislav Čelakovský (Ohlas písní ruských, 1829), Pavel Josef Šafařík (Tatranská múza s lýrou slovanskou, 1814), František Palacký (Počátkové českého básnictví, obzvláště prosodie, 1818) aj. Mezi novější zpracování Kytice se řadí její úspěšné zpracování J. Suchým z divadla Semafor (70. léta 20. století), film Kytice od kameramana a reţiséra F. A. Brabce, roku 2006 pak vychází komiksové zpracování Kytice, které ilustrovali: Bára Čechová, Jan Černý, Kristina Dufková, Daniela Horáčková, Tomáš Chlud, Adrian Kukal, Karolína Rasochová, Miroslav Vodička a Monika Zemánková.

50

Kytice vzniká v nelehké době, kterou je samozřejmě ovlivněna. Bachův absolutismus znamenal těţkou zkoušku pro český národ. Současníci, kteří proţili rok 1848 a byli svědky nástupu této bachovské reakce, velmi dobře rozuměli velkolepému symbolu, vyjadřujícímu s prostotou jejich vlastní tragiku. Sami se cítili jako sirotci a truchlili nad pohřbenými nadějemi slavného jara 1848. Poráţkou revoluce se jim najednou zdálo vše zmařeno. Do této smutné doby chtěla Kytice přinést alespoň paprsek světla skrze národní pověsti.107 Sbírka byla po svém prvním vydání (1853) současníky ihned přijata a vysoce oceňována. Její jednoduchá slova uţívaná lidem a méně či více známé příběhy s tajemnými mocnostmi upoutaly čtenářův zrak. Vryly se do jeho mysli. Jelikoţ balady vykreslovaly prostý ţivot lidu, čtenář se v nich sám poznával, a proto si sbírku oblíbilo tolik lidí. Patří k nejčtenějším knihám vůbec. Jak na sbírku reagovali pozdější umělci a kritici, zdařile zpracoval Antonín Grund.108 Je obvyklé, ţe velká umělecká díla bývají doceněna aţ několik let po svém vzniku. Na počátku padesátých let neexistovala vnímavá a vzdělaná kritika, její duch je totiţ podmíněn literárním ruchem a volností projevu. Z referátů, které hodnotily Kytici v roce 1853, můţeme tak uvést pouze rozbor Nebeského v Časopise Českého muzea. Nebeský kladně vítá umělcovy básně, které nejsou jen kopiemi lidových písní, nýbrţ samostatným výtvorem Erbena. Dále pak poukazuje na to, ţe Erben s Čelakovským zaloţili pravé národní básnictví. Ani hodnocení sbírky v Praţských novinách, ani Mezník v Obzoru 1855 a Zelený v Máji 1859 v podstatě nevypověděli více. Snad jedině Jan Erazim Sojka hodnotí v rámci biografie (1862) Kytici jako výstřelek romantické poezie. Všichni tito kritici se soustředí jen na lidopisnou stránku sbírky, ale nevykládají její podstatu. Aţ generace Májovců začíná díky svému duchovnímu spříznění s tvůrcem oceňovat význam Kytice. Jan Neruda 107

DOLANSKÝ, Julius. Karel Jaromír Erben, s. 112. Srov. GRUND, Antonín. Karel Jaromír Erben : s 16 obraz. přílohami a 2 rodokmeny, s. 100-106. 108

51

jiţ v roce 1858 ve Hřbitovním kvítí viděl Erbena jako dokonalého básníka. Tento názor pak roku 1870 znovu zmínil ve svém nekrologu. Vítězslav Hálek téţ obdivoval krásy Kytice. Oba se hned ve svých prvotinách hlásili k Erbenovi a jeho baladě. Aţ roku 1890 se česká literatura obrací k Erbenovu umění a to významným úvodem Jaroslava Vrchlického v oslavném vydání Kytice (1890), kde doceňuje básníkovi verše. Roku 1899 u příleţitosti odhalení básníkovi pamětné desky v Miletíně promlouvá Karel Václav Rais o kráse jednotlivých básní. V roce 1903 pak Eliška Krásnohorská hodnotí Erbenovi balady jako obrazy duše lidu. Dále byl básník oslavován literáty jako: Jaroslav Vlček, Jan Máchal, Jan Jakubec, aj. Kritiky se Erben téměř nedočkal, pokud mu bylo něco vytýkáno109, pramenil tento neblahý soud z nepochopení Erbenovy osobnosti. Sté výročí narození a padesáté výročí úmrtí dali příleţitost mladší literární generaci, aby se vyjádřila k Erbenovu odkazu. Arne Novák, Miloslav Hýsek, Albert Praţák, Miloš Weingart, ti všichni se pozitivně vyjádřili a velmi obdivovali Erbenův odkaz. V první polovině 20. století se básnící Karel Toman, Jaroslav Durych a Jiří Wolker hlásí k Erbenově Kytici, která ovlivnila jejich díla. Z hlediska literární vědy přiblíţil básníkovo umění Otokar Fischer ve svém vydání Kytice (1930). „Postupné oceňování a doceňování Kytice staví tuto sbírku vysoko, její umění dosahuje obdivu vpravdě velikého a velkolepého. Jméno Erbenovo bývá jmenováno vedle nejčeštějších našich tvůrců, stavěno vedle Bedřicha Smetany a Jos. Mánesa; cítíme všichni, ţe se to děje právem.“110 Jelikoţ byla sbírka dílem velkolepým, dotkla se mnoha duší českých umělců. Ohlas Kytice tak proplouvá výtvarným i hudebním uměním. Hudbě se však dařilo více neţ malířství. Dodnes neexistuje výtvarný přepis sbírky, který by se dal srovnat s uměním básníka Kytice. Druhé vydání roku 1861 primitivně vyzdobil František Richter, dále připravoval obrazový doprovod Antonín 109 110

J. E. Sojka kritizoval, ţe je sbírka nedostatečně ideově průbojná. GRUND, Antonín. Karel Jaromír Erben : s 16 obraz. přílohami a 2 rodokmeny, s. 104.

52

Garejs, ale jeho projevy se odchylují od básníkova záměru. Vyspělejší jsou ilustrace Karla Krejčíka ke Svatebním košilím (1884). Znovu přistupuje české výtvarnictví ke Kytici aţ roku 1890 při jejím reprezentačním vydání Uměleckou besedou. Výzdoba byla svěřena deseti umělcům, jmenujme např. Viktora Olivu, Luďka Marolda, Karla a Adolfa Liebscherovi a Vítězslava Maška. Jejich konečné pojetí však bylo nesourodé, tudíţ neuspokojivé. Erbena snad nejlépe pochopil Mikoláš Aleš, kdyţ ilustroval r. 1908 Zlatý kolovrat. Plastické reliéfy Vrba a Poklad Stanislava Suchardy (1898) patří také k těm povedenějším. Šest umělců ilustrovalo Kytici celou: Stanislav Hudeček, Emanuel Boháč (1901), Václav Souček (1924), Cyril Bouda (1923), Jan Konůpek (1924) a Jan Zrzavý (1927). Výtvarný přepis Kytice není tím ovšem zdaleka ukončen a stále nabádá k obrazovému doprovodu jak jednotlivých básní – Vlastislav Hofman (1920) a Milada Marešová (1929) vykreslili Svatební košile – tak obalu knihy (1924, Vratislav Hugo Brunner). Hudba pochopila Kytici mnohem dřív. V letech sedmdesátých a osmdesátých skrze ni dochází k renesanci erbenovského kultu a záhy v letech devadesátých oslavuje umělce trvale. Ještě za svého ţivota se Erben mohl roku 1868 těšit z koncertu Umělecké besedy, kde zazněl kantát Eugena Leopolda Měchury Štědrý den. Tuto baladu hudebně zpracovali i Karel Bendl (1886), Eugen Miroslav Rutte a Zdeněk Fibich111 (1875). Dovršitel smetanovské tradice Antonín Dvořák zhudebnil roku 1884 Svatební košile. V tomto počinu jej roku 1913 následoval Vítězslav Novák a roku 1933 Bohuslav Martinů. Dvořáka v Kytici zaujala lidovost, prostota, síla mravního přesvědčení a cit zboţnosti. Svatebními košilemi stvořil jednu z nejhudebnějších skladeb naší země. A inspiroval se i dále, v letech 1896 aţ 1898 vytváří čtyři symfonické básně na téma Polednice, Holoubka, Vodníka a Zlatého kolovratu.

111

Fibich také velice zdařile zpracoval Vodníka (1883).

53

3.2 Synchronní zkoumání V období, kdy Kytice vznikala, prodělávala česká společnost rozsáhlé změny, které se promítly i do literatury. Vyvrcholením snah dvou obrozeneckých generací byl ústup od vytváření a obohacování spisovného jazyka vědecké literatury. Zájem se soustřeďoval na literaturu krásnou, která se zaměřovala na ţivot a člověka. Umělci byli tehdy ovlivněni romantismem. Ten kladl důraz na cit, fantazii, protiklad snu a skutečnosti, jedince, společnost, individualismus, pocit osamění a odcizenost. Vycházel z obdivu k minulosti, mystiky, lidové slovesnosti, přírody, exotiky a z úniku do vlastního nitra. Ústřední hrdina splývá s autorem, je výjimečný, nechce nebo nemůţe zapadnout do společnosti – vyvrţenec, loupeţník, vrah, kat nebo cikán. Prostředí, ve kterém se děj odehrává, je temné, strašidelné či opuštěné (např. noc, hřbitov, zříceniny, hrady). Častým tématem je nešťastná láska, neúspěšné buřičství (zejména proti společnosti). Objevují se nové estetické hodnoty, subjektivní vztah ke skutečnosti, kontrastnost, smysl pro barvivost, zvukomalebnost jazyka a obraznost. Poezie je nejoblíbenějším slovesným druhem a formou této romantické epochy. V básních se nejlépe uplatňuje fantazie a cit. Jsou časté lyrickoepické útvary112 jako veršovaná povídka. V Anglii je to pak byronská povídka, epos, balada a romance. Próza je zvláště historická – historické romány a povídky. Drama je v tomto období méně významné. Do děl českého romantismu let čtyřicátých aţ šedesátých řadíme K. H. Máchu a jeho díla: píseň lásky Máj (1836), kde se naplno projevil vliv romantické epochy, prózu Obrazy ze ţivota mého, Krkonošskou pouť, Cikáni. Z jeho historické prózy je to pak Kat (díly: Křivoklád, Valdek, Vyšehrad, Karlštejn). Dále pak Josef Kajetán Tyl (1808-1856) a jeho díla: Fidlovačka aneb Ţádný hněv a ţádná rvačka (1834), Strakonický dudák aneb Hody divých 112

V těchto útvarech se spojuje dějovost epiky se subjektivitou lyriky, s úvahami, líčením pocitů a myšlenek.

54

ţen (1847), Erben a jeho Kytice (1853), B. Němcová Babička (1853), Josef Václav Frič (1829-1890) Lada Nióla – almanach mladých básníků (1855), Písně z bašty, Paměti; Karel Sabina (1813-1877) – román Vesničané (1847), Boleslav Jablonský (1813-1881) - Čítanka pro třetí třídu niţšího gymnázia (1857), jeţ obsahuje některé z jeho básní, Václav Bolemír Nebeský (18181882) báseň, která navazovala na Máj Protichůdci (1844).

55

Závěr Ukázalo se, ţe pro správné pochopení sbírky Kytice je opravdu důleţité, vzít v potaz autorovu osobnost a dobu, ve které ţil, ţánrové vzory a soudobou příbuznou literaturu. Tomuto poţadavku vyhovuje rekonstruktivní hermeneutika, která umoţňuje poznat povahu tvůrce z vnějších okolností. Tato interpretace má však i své nevýhody. Proč si myslet, ţe dobové souvislosti jsou pro uchopení podstaty díla rozhodující? V případě Kytice jistě ano, ale myslíme si, ţe existuje spousta děl, které k nám mohou správně promlouvat i bez dobového kontextu. Dále se obáváme, ţe i přes seznámení se s ţivotem a osobou autora, nejsme zcela schopni se do něj „převtělit“, jak to poţaduje rekonstruktivní hermeneutika. Jistě si dokáţeme zhruba představit strasti a radosti, které proţíval a které ovlivnily jeho tvorbu. Ale cítit to, co on? To přece není moţné! Náš charakter je utvářen dobou a společností ve které ţijeme, sdílíme tak jiné hodnoty neţ autor. Těţko zcela pocítit strasti válek a politických reţimů, kdyţ ţijeme v době volnosti, svobodného projevu. Také poţadavek nezbytnosti číst dílo spolu s autorem, není dle našeho názoru potřebný. Celá koncepce rekonstruktivní hermeneutiky jaksi pozapomíná na čtenáře (vnímatele). Není přitom působení uměleckého díla na interpreta podstatnější? Ano, na tuto otázku odpovídá integrativní metoda hermeneutiky, která klade důraz na čtenáře místo autora. Při percepci uměleckého díla je nezbytné brát v potaz zasaţenost vnímatele. A to nejen toho aktuálního, nýbrţ i těch minulých. Odhalí se nám tak rozdíl mezi dřívějším a současným chápáním díla. Coţ můţe znamenat odpovědi na mnohé naše otázky. Vhodné je i určení vztahu díla k dílům tehdejším či současným. Snad proto je dnes integrativní hermeneutika oblíbenější neţ ta rekonstruktivní. Je tedy nutné, se při interpretaci inspirovat rekonstruktivní hermeneutikou a „převtělovat se“ do autora? Pokud to ţádá povaha díla, tak ano. Kdybychom v našem výkladu vynechali Schleiermacherovu „psychologickou

56

interpretaci“, těţko bychom mohli plně pocítit sílu Erbenovy Kytice. Ošidili bychom se tak o proţitky. Náš estetický postoj113 k dílu je za prvé ovlivněn dílem samým a za druhé naším vnímáním, představivostí či zkušenostmi. Spojením obou proudů hermeneutiky

jsme

dosáhli

estetického

porozumění.114

Odkryly

nám

myšlenkové pochody autora, které se projevily v jeho díle, a díky kterým jsme byli schopni „odhalit skryté“. Coţ by se nám zřejmě nepovedlo bez znalosti dobového kontextu. Zjistili jsme spojitost námi interpretovaného díla s literaturou dřívější a soudobou. To nám zase umoţnilo, pohlédnout, jak minulost formuje dnešní jevy. Erben chtěl pomocí lidových zkazek oslovit ztrápené obyvatele, starými pověstmi odkázat na slavnou minulost. To se mu podařilo, čtenáři v jeho díle našli tolik potřebnou útěchu. Dnešní čtenář sice neţije pod tlakem politického reţimu, ale Kytice ho přece jen také osloví. Můţe za to její mravní náplň. Spojením dávných příběhů, které připomínají dřívější prostý ţivot plný obyčejů, viny, trestu a osudu nutí čtenáře k zamyšlení a vede k následnému ponaučení sebe sama. Balady ukazují důleţitost rodinných svazků, odrazují od kvapných činů poháněných vztekem, nabádají k pokoře, upozorňují, ţe po vině přichází trest aj. Člověk si při jejich čtení uvědomí důleţitost různých lidí, činů či věcí, které bral jako samozřejmost, jako něco stálého. Ale to, co léta budoval, o co usiloval, se můţe v jediném okamţiku změnit. Sbírka poukazuje i na to, ţe dochází k nápravě, k naleznutí ztraceného, avšak nestane se tak vţdy. Osud máme všichni daný! Netvrdíme, ţe kaţdý čtenář si z díla odnesl moralizující podněty, ovšem mnoho vnímatelů jistě ano. Díky tomu, ţe Kytice stále dokáţe oslovit široké

113

Estetický postoj je stav mysli, do které úmyslně vstupuje subjekt. Jeho výsledkem je započetí procesu estetické zkušenosti. 114 Estetické porozumění je praktické. Dosáhneme ho prostřednictvím estetického nazírání, kdy odhalujeme smysl objektu.

57

spektrum čtenářů, se stává nesmrtelnou a Karel Jaromír Erben je pak učitelem všech následujících generací.

58

Resumé Práce je interpretací sbírky Kytice, představením jejího autora K. J. Erbena a doby, ve které vznikala. Při výkladu se opírá o filozofickou hermeneutiku a krátce seznamuje s vybranými postupy, z nichţ vychází. Abychom umělecké dílo opravdu pochopili a dokázali jej správně vyloţit, musíme mu rozumět. Jak toho nejlépe dosáhnout a jak při interpretaci postupovat nám prozrazují vybrané hermeneutické metody. Dle rekonstruktivní hermeneutiky je nutné soustředit se na autora, jeho individualitu, ţivot a dobové souvislosti vzniku díla. Všechny tyto aspekty se téměř vţdy zrcadlí v díle, coţ dokazuje Schleiermacherova „psychologická interpretace“. Integrativní hermeneutika obrací svou pozornost ke čtenáři a soustředí se na dějinnost. Odhalit dobový kontext díla nám umoţňuje diachronní a synchronní zkoumání, o jehoţ koncepci se zaslouţil H. R. Jauss. Erbenova Kytice vyšla počátkem druhé poloviny 19. století. Jedná se o soubor třinácti balad, které básník zdařile poskládal. Při jejich tvorbě se inspiroval lidovou slovesností, a to hned z několika důvodů. Staré báje, pověsti, zvyky a říkadla mu připomínaly jeho milovaný rodný kraj, kde vyrůstal a těšil se z krás okolní přírody. Zde byl venkovský lid prostý a rád se bavil, nezatíţen ruchem měst. Zejména ale tyto staré obyčeje odkazovaly na minulost, na dávné slavné časy bez diktatury. Právě diktatura dala básníkovi podnět k vytvoření sbírky. Kytice měla být reakcí na těţkou dobu Bachova absolutismu, kdy panovala nesvoboda a cenzura. Česká literatura a potaţmo i kultura upadaly, psalo se a učilo se v němčině. Erben chtěl utěšit plačící národ, poukázat na slavnou minulost a přimět další umělce, aby na minulost nezapomínali a tvořili umění s odkazem na dávné časy. Lidovou slovesnost si básník také vybral, aby se svým dílem přiblíţil lidu. Tím, ţe psal hovorově, ţe odkazoval na staré známé zkazky a obyčeje, si Erben získal široké pole čtenářů, kteří Kytici vítali. Její příběhy ze ţivota jim byly povědomé, často se v nich poznávali, nebo si díky nim vzpomněli na dávné zvyky či pranostiky.

59

I kdyţ je Kytice výběrem z Erbenovy básnické tvorby od studentského mládí aţ do zralého věku čtyřicátníka, má celá jednotný ráz. Celek podtrhuje mimo jiné povaha času. Ten je zde pouhým uplýváním, kterým v lidském světě nic nenarůstá, nijak se nedotýká podstaty skutečnosti, jeho vlastností je stálost a neproměnnost přírodního řádu. Ideově filozofický základ sbírky je shodný s romantickou filozofií – celý svět a lidské konání se mění v mýtus, ve kterém vládne zákon neodvratného osudu, proti kterému se člověk nadarmo vzpírá. V konfliktu s vyššími, nadpřirozenými silami vţdycky podlehne. Ale člověk odevzdaný do vůle osudu se nemusí ničeho bát, protoţe nade vším vládne vyšší spravedlnost. Za jakýmkoli proviněním nutně následuje trest. Kaţdá balada se vyznačuje dějově dramatickým spádem a četnými dialogy, na malbu prostředí stačí obvykle jen několik sugestivních detailů. Jednající postavy jsou načrtnuty jen úsporně a jen několika výraznými rysy. Hlavní role je zde přisuzována ţenám, přesněji matkám. Bakalářská diplomová práce tedy pojednává o Erbenově sbírce Kytice. Zmiňuje její vnitřní strukturu, charakterizuje hlavní postavy, témata a motivy. Následně podrobně analyzuje jednotlivé básně, hledá jejich shody a rozdíly, poukazuje na básníkovy inspirace. Aby čtenář při četbě pronikl dál za text, do vnitřních souvislostí, zaobírá se i dobou básníka, tedy romantismem a jeho důleţitými historickými momenty, které básníka ovlivnily při tvorbě. Nakonec dílo zařazuje do dobových souvislostí, informuje o výjimečnosti díla, o reakcích, jenţ vzbudilo a o jeho místě mezi další soudobou literaturou. Ve všech těchto bodech se práce opírá o hermeneutické postupy vybraných myslitelů, na kterých zakládá interpretaci sbírky. Jmenovitě vychází zejména z Gadamera, Schleiermachera a Jausse. Čtenáře krátce informuje o jejich metodách či postupech a hodnotí výhody, které přináší. V závěru by měl čtenář lépe porozumět celé sbírce a díky hermeneutickým metodám, které odhalují skryté skutečnosti, proniknout do její skutečné podstaty.

60

Summary This work is an interpretation of The Bouquet collection, introducing its author K. J. Erben and the period of history in which it’s originated from. The interpretation is based on the philosophical hermeneutics and briefly introduces the selected procedures, from which it comes from. To really get the work of art and be able to interpret it properly, we have to understand it. How to achieve it best and how to proceed while an interpretation reveal us selected hermeneutic methods. According the reconstruction hermeneutics it is necessary to focus on the author, his individuality, his life and the historic context of the creation of work. All these aspects are nearly always reflected in the work, which proves „the psychological interpretation“ of Schleiermacher. The integrative hermeneutice turns its attention to a reader and is focused on historicity. To reveal the context of the work allows us the diachronous and synchronous searching, in whose conception has merit H. R. Jauss. Erben’s The Bouquet appeard early in the second half of the 19th century. It is a collection of thirteen ballads, which has the poet successfully taged together. During the formation he was inspired by the folk literature and that was for several reasons. The old myths, sagas, habits and rhymes reminded him his beloved native land where he has grown up and had been enjoying the beauties of the ambient scenery. Here were the people common and they liked to have fun, unhampered by the city movement. But mostly these old habits adverted to the past, to the old famous times without a dictatorship. Just right the dictatorship gave to poet the suggestion to creation of the collection. The Bouquet should have been the reaction to the downbeat of Bach's absolutism, where the lack of freedom and censoreship were dominating. Czech literature and also the culture aerek n the decline, writing and teaching was proceeded in German. Erben wanted to comfort the crying people, wanted to point out to the famous past and make the other artists not forgetting the history and creating

61

the art with reference to the past times. The poem also chose the folk literature to closer his work to the people. With colloquial writing, referring to the old well-known tales and customs, Erben got over the readers, who had welcomed The Bouquet. Its stories from the life were familiar to them, often they recognised themselves in those or due to them they reminded the old customes and adages. Even if The Bouquet is a selection of Erben’s poetic production since a student untill a ripe man in his fourties, it all has the uniformity. A whole is highlighted by the nature of time. This is just an effluxion, which causes no growing up in the human world, it doesn’t cover in any way the substance of reality, its property is stability and changelessness of the order of nature. Ideologicaly philosophical base of the collection is consistent with the romantic philosophy – the whole world and human doing is changing into the myth, in which rules the law of final destiny, against which man defies in vain. In conflict with higher, supernatural forces he always succumbs. But a fatalisti man doesn’t have to worry abut anything, because higher justice rules over all. For any offense there is necessarily following the punishment. Each of ballads is distinguished by the scenical dramatic gradient and frequent dialogues, for picturing the environment is usually enough only a coule of suggestive details. The acting characters are only sparsely outlined and only by a few distinctive traits. The main role is attributed to women, rather to mothers. So the bachelor thesis treste of the Erben‘s The Bouquet collection. It mentions its internal structure, characterizes the main characters, themes and motifs. Consequently it closely analyzes the individual poems, seeks for their correspondences and differences, points to the poet's inspiration. To get the reader dutiny the reading further behing the text, into the internal coherency it deals also with the time of the poet, thus romanticism and its important historical moments, which influenced the poet during the formation. In the end it ranks the work into the period context, informs of the exceptionality of the work, of the reactions, which it has aroused and of its place among the other

62

contemporary literature. In all these points the work relies on the hermeneutic procedures of selected thinkers, on which it bases the interpretation of the collection. Namely it stems especially from Gadamer, Schleiermacher and Jauss. Leader is shortly informed of their methods or procedures and evaluate the benefits that they bring. In the conclusion the reader should better understand to the entire collection and due to hermeneutic methods, which expose the hidden realities, pierce into its real substance.

63

Použité zdroje CROCE, Benedetto. Evropa v XIX. století. Praha : Laichter, 1938. 349 s. DOLANSKÝ, Julius. Karel Jaromír Erben. Praha : Melantrich, 1970. 435 s. ERBEN, Karel Jaromír. Kytice z pověstí národních. Vyd. 1. Praha : Státní nakladatelství dětské knihy, 1965. 146 s. ERBEN, Karel Jaromír. Kytice. Český Těšín : Infiniti art, s. r. o., 2004. 133 s. ISBN 80-903530-1-0. FIGAL, Günter. Hermeneutická svoboda. Vyd. 1. Praha : Filosofia, 1994. 28 s. ISBN 80-7007-060-9. FISCHER, Ernst. Původ a podstata romantismu. Vyd. 1. Praha : Nakladatelství politické literatury, 1966. 244 s. FURET, François. Člověk romantismu a jeho svět. Vyd. 1. Praha : Vyšehrad, 2010. 287 s. ISBN 978-80-7021-818-1. GADAMER, Hans-Georg. Aktualita krásného : Umění jako hra, symbol a slavnost. 1. vyd. Praha: Triáda, 2003. 88 s. ISBN 80-86138-48-8. GADAMER, Hans-Georg. Člověk a řeč. Vyd. 1. Praha : OIKOYMENH, 1999. 154 s. ISBN 80-86005-76-3. GADAMER, Hans-Georg. Pravda a metoda I : Nárys filosofické hermeneutiky. Vyd. 1. Praha : Triáda, 2010. 416 s. ISBN 978-80-87256-04-6. GREISCH, Jean. Rozumět a interpretovat. Vyd. 1. Praha : Filosofia, 1995. 40 s. ISBN 80-7007-066-8. GRONDIN, Jean. Úvod do hermeneutiky. Vyd. 1. Praha : OIKOYMENH, 1997. 247 s. ISBN 80-86005-43-7. GRUND, Antonín. Karel Jaromír Erben : s šestnácti obrazovými přílohami a dvěma rodokmeny. Praha : Melantrich a. s., 1935. 257 s. HEIDEGGER, Martin. Bytí a čas. Vyd. 2. Praha : OIKOYMENH, 2002. 487 s. ISBN 80-7298-048-3. HROCH, Jaroslav . Praxe a tradice : Kritika filozofické hermeneutiky H.- G. Gadamera. Vyd. 1. Praha : Academia, 1989. 176 s. ISBN 80-200-0126-3.

64

HROCH, Jaroslav. Filosofická hermeneutika v dějinách a v současnosti. Vyd. 2. Brno : Masarykova univerzita : Georgetown, 2003. 204 s. ISBN 80-8625118-7. HROCH, Jaroslav; KONEČNÁ, Magdalena; HLOUCH, Lukáš. Proměny hermeneutického myšlení. Vyd. 1. Brno : Centrum pro studium demokracie a kultury, 2010. 419 s. ISBN 978-80-7325-231-1. HRUBÝ, Antonín. Balada : Příspěvek ke genesi a tvaru lidové a umělé balady. Praha : Karlova univerzita, Filosofická fakulta, 1946. 100 s. IVANOV, Miroslav. Karel Jaromír Erben. Praha : Československá společnost pro šíření politických a vědeckých znalostí, 1958. 46 s. JAKOBSON, Roman. Poetická funkce. Vyd. 1. Jinočany : H & H, 1995. 747 s. ISBN 80-85787-83-0. JIRÁT, Vojtěch. Erben čili majestát zákona. Vyd. 1. Praha : Jaroslav Podrouţek, 1944. 34 s. JUNG, Carl, G. Výbor z díla – Hrdina a archetyp matky. Vyd. 1. Nakladatelství Tomáše Janečka, 2009. 477 s. ISBN 978-80-85880-59-5. KONEČNÁ, Magdalena . Řeč a rozumění : Poznámky k filosofické a teologické hermeneutice H.-G. Gadamera, G. Ebelinga a E. Fuchse. Vyd. 1. Brno : Marek Konečný, 2007. 118 s. ISBN 978-80-903516-9-1. KREJČÍ, Karel, et al. Česká literatura druhé poloviny XIX. století. Vyd. 2. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1955. 157 s. OŠMERA, Josef. Karel Jaromír Erben. Vyd. 2. Praha : Státní nakladatelství v Praze, 1945. 19 s. POLÁK, Josef. Kytice nevadnoucí : Pět kapitol o Erbenově Kytici. Vyd. 2. Praha : Nakladatelství Práce, 1949. 85 s. PŠENČÍKOVÁ, Jiřina. K. J. Erben : Kytice. Brno : Krajská lidová knihovna, 1956. 7 s. RICOEUR, Paul. Úkol hermeneutiky : eseje o hermeneutice. Vyd. 1. Praha : Filosofia, 2004. 44 s. ISBN 80-7007-185-0.

65

SEDMIDUBSKÝ, Miloš. Čtenář jako výzva : výbor z prací kostnické školy recepční estetiky. Vyd. 1. Brno : Host, 2001. 338 s. ISBN 80-86055-92-2. SOUSEDÍK, Stanislav. Úvod do rekonstruktivní hermeneutiky. Vyd. 1. Praha : Triton, 2008. 171 s. ISBN 978-80-7387-239-7. STARK, Stanislav. Filozofie člověka v historickém kontextu. Vyd. 1. Plzeň : Západočeská univerzita v Plzni, 2008. 144 s. ISBN 978-80-7043-711-7. SZONDI, Peter. Úvod do literární hermeneutiky : studijní vydání přednášek. Vyd. 1. Brno : Host, 2003. 183 s. ISBN 80-7294-094-5. ŠIMSA, Martin. Hermeneutická propedeutika. Vyd. 1. Ústí nad Labem : Univerzita J. E. Purkyně v Ústí nad Labem, 2005. 104 s. ISBN 80-7044-664-1. VOJVODÍK, Josef. Imagines corporis : tělo v české moderně a avantgardě. Vyd. 1. Brno : Host, 2006. 464 s. ISBN 80-7294-181-X. VRCHLICKÝ, Jaroslav. Studie a podobizny. Praha : F. Šimáček, 1892. 284 s. %C4%8Cesk%C3%A1 literatura v letech 1815-1918. In Wikipedia : the free encyclopedia [online]. St. Petersburg (Florida) : Wikipedia Foundation, 16. 11. 2004, last modified on 31. 5. 2011 [cit. 2011-05-14]. Dostupné z WWW: . Biedermeier. In Wikipedia : the free encyclopedia [online]. St. Petersburg (Florida) : Wikipedia Foundation, 2. 10. 2005, last modified on 21. 1. 2011 [cit. 2011-06-01]. Dostupné z WWW: .

66