MASARYKOVA UNIVERZITA V BRNĚ FILOZOFICKÁ FAKULTA SEMINÁŘ DĚJIN UMĚNÍ
Letní městské lázně v Moravské Ostravě – Hulvákách Bakalářská diplomová práce
Jiří Dudek Vedoucí práce: Prof. PhDr. Jiří Kroupa, CSc.
Brno 2007 1
Prohlašuji, že jsem svou bakalářskou diplomovou práci vypracoval samostatně a uvedl všechnu použitou literaturu a prameny.
V Brně dne ……………….
……………………………… Jiří Dudek
2
Poděkování Tímto bych rád poděkoval vedoucímu mé práce, panu prof. PhDr. Jiřímu Kroupovi, CSc., za kritický dohled a pomoc v metodologických záležitostech.
Anotace
3
Práce pojednává o letních městských lázních v Moravské Ostravě – Hulvákách, postavených v letech 1928 – 30 ve stylu expresivně laděného emocionálního proudu funkcionalismu, které jsou v současné době v značně zdevastovaném stavu a jejich původní podoba je již jen těžko čitelná. Cílem této práce je, kromě uměleckohistorické analýzy a interpretace objektu v kontextu dobové architektury a společenských a historických souvislostí, rovněž vytvoření rekonstrukce dnes již nečitelného objektu letních lázní z hlediska vzhledu, funkce, provozu i okolností, za nichž vznikly a určení jejich autorství. Autorství lázní se podařilo jednoznačně určit, jejich návrh vytvořil architekt Jaromír Moučka, jehož tvorbě je v práci věnováno rovněž stručné pojednání.
Annotation The thesis deals with The summer municipal spa in Moravian Ostrava – Hulvaky, built during years 1928 – 1930 in expressively harmonized emotional stream of functionalism, which is currently significantly devastated and it original shape is nearly unnoticeable. Beside artistically historical analysis and interpretation of this object in the context of contemporary architecture and social and historical context, the target of this thesis is to form reconstruction of presently unnoticeable object of summer spa from the point of visual aspect, function, process and circumstances of their foundation and determining their authorship. The authorship of the spa has been successfully determined; its proposal was formed by an architect Jaromír Moučka, whose production is also briefly discussed in the thesis.
Obsah
4
1. Úvod
7
2. Literatura a prameny
9
3. Popis objektu lázní 3.1 Lokace areálu lázní a základní údaje
11
3.2 Současný zdevastovaný stav lázní a stanovení koncepce rekonstrukce původního stavu lázní
11
3.3 Členění a dispoziční uspořádání areálu lázní
12
3.4 Vstupní prostranství
13
3.5 Budova šaten
14
3.5.1 Vnější vzhled budovy šaten – vstupní fasáda
16
3.5.2 Vnější vzhled budovy šaten –dvorní fasáda
17
3.5.3 Vnější vzhled budovy šaten – boční fasády
20
3.5.4 Dispoziční a funkční uspořádání budovy šaten
21
3.5.5 Konstrukční řešení budovy šaten
24
3.6 Bazény
25
3.7 Filtrační budova – objekt můstků a filtračních zařízení
25
3.8 Vzduchové lázně
26
4. Vznik lázní
28
4.1 Dobové okolnosti
28
4.2 Co předcházelo zřízení lázní
29
4.3 Správní a projektová příprava zřízení letních lázní
30
4.4 Realizace a dokončení lázní a příprava na provoz lázní
32
5. Dějiny stavby
35
5.1 Ohlas na lázně a první období provozu lázní
35
5.2 Stavební proměny let bezprostředních po otevření – 1930–33
36
5.3 Stavební proměny do roku 1965
37
5.4 Rekonstrukce 1965 – 1967
37
5.5 Stavební vývoj po roce 1967 až po současnost
38
6. Uměleckohistorické zhodnocení stavby
40
7. Autorství stavby
43
7.1 Nejvýznamnější architekti a stavitelé podílející se na návrhu a realizaci stavby
44
7.1.1
Ing.arch. Jaromír Moučka
44
7.1.2
Ing.arch. Alfred Jurnečka
46
5
7.1.3
Ing. Artur Rozhon
46
8. Postavení objektu v tvorbě umělce
48
9. Postavení objektu v dějinách doby a objasnění uměleckohistorického významu
53
10. Závěr
57
11. Poznámky
59
12. Seznam pramenů a literatury
63
13. Seznam příloh
66
1. Úvod
6
V ostravské městské části Hulváky se nachází značně zdevastovaný areál koupaliště [17-20], respektive bývalých městských letních lázní v Moravské Ostravě – Hulvákách, postavený
v letech
1929–30
ve
stylu
expresivně
laděného
emocionálního
funkcionalismu [1-8]. Jejich degradovaný vzhled dnes už jen nezřetelně napoví o jejich původním účelu, reprezentativním charakteru, veřejné oblibě i hygienickému významu v průmyslem zmáhaném městě. V současné době je areál, který není památkově chráněn, považován kompetentními orgány za neobnovitelný a jako obtížné břemeno už jen čeká na svůj demoliční ortel, zatím nevyřčený jen díky majetkoprávním sporům o vlastnictví mezi městským obvodem a státem. Poslední dobou jsem se tázával po osudu bývalých letních lázní. Nakonec jsem si dal za cíl, dokud má stavba ještě vůbec nějakou vypovídací hodnotu, zrekonstruovat jejich podobu z hlediska vzhledu, funkce, provozu i okolností, proč a jak vlastně vznikly. Dalším stanoveným cílem je určit autorství stavby, které doposud bylo veřejnosti utajeno, což je u tak reprezentativní stavby a hodnotného zástupce expresionistické větve emocionálního funkcionalismu určitě na škodu. Jelikož areál je velmi zdevastovaný zanedbanou údržbou a nevhodnými přestavbami a jeho podoba z 30. let je tak už jen těžko čitelná a ani v literatuře se o ostravských letních lázních podstatné informace neobjevují, bude při rekonstrukci letních lázní brán zřetel především na studium archivních pramenů a samotná stavba bude sloužit hlavně ke komparaci a ověření relevantnosti pramenů, zejména stavebních plánů. Chybějící údaje bude snaha doplňovat na základě analogií s ostatními letními lázněmi, stavěnými v tom samém období a na základě dobové literatury a článků věnujících se stavbě lázní a rozborům lázní již postavených. Za velmi důležité považuji okolnosti vzniku stavby, jejichž rozbor bude také zahrnut v této práci. Je nezpochybnitelné, že to jak stavba vypadá, jakou má kapacitu, kdo ji postavil, přímo závisí na dobových okolnostech, a to např. na tom, kolik investor vyčlenil financí, zda byla vypsána veřejná soutěž nebo byl návrh zadán místními architektovi, zda byl návrh a stavba limitována časovým horizontem nebo jaký byl názor veřejnosti na tento stavební typ. K rozboru okolností bude mimo studia pramenů významně sloužit především denní tisk, jenž zároveň napoví o ohlasu veřejnosti na zrealizovanou stavbu a také ověří funkční způsobilost novostavby. Pokud rozbor pramenů nenapoví o autorství návrhu stavby, bude muset být přistoupeno alespoň k jeho hypotetickému určení na základě formálně slohové analýzy. Co se týče nastínění významu a postavení objektu v širším kontextu, bude snahou
7
nahlížet na objekt z hlediska slohového vývoje, ale i z dílčího vývoje daného stavebního typu. Vzhledem k vytýčeným cílům je pro práci zvolen postup přibližující se svým charakterem a rozsahem stavebně historickým průzkumům. To znamená, že kromě standardních složek uměleckohistorické práce, je kladen velký důraz na stavební rozbor objektu, zahrnující dispoziční a konstrukční řešení objektu i podrobný popis jeho vzhledu. Zvolený postup je motivován snahou důkladně zdokumentovat stavbu s velmi nejistou budoucností a zároveň zrekonstruovat její vzhled, dokud je ještě možné provést komparaci archivních pramenů s reálnou, i když již značně potlačenou, skutečností. Dalším aspektem je poskytnout možný podklad pro případnou rekonstrukci, avšak v našem případě již spíše provedení repliky stavby, nebo alespoň poskytnutí analogie pro obnovu ostatních dobových koupališť. Provozní budova [1-2, 5-6] zajišťovala pouze šatní, sociální a jiné služby koupaliště, nebyla určena k provozu ozdravných nebo očistných lázní, takže z dnešního pohledu se jedná o areál koupaliště. V textu ale názvy zůstanou věrny dobové konvenci.1 Pro koupaliště bude užíváno názvu letní lázně, i když ani pojem koupaliště není zavádějící, jelikož se už používal v dobové literatuře. Stejně tak bude užíváno pojmu vzduchové lázně pro plochy určené k pobytu na vzduchu a sluneční lázně pro plochy ke slunění. U místních názvů budou rovněž respektovány názvy původní, tj. např. název města Moravská Ostrava namísto dnešní Ostravy, kdy Moravská Ostrava už je jen označením jedné městské části.
2. Literatura a prameny
8
Letním městským lázním v Moravské Ostravě – Hulvákách se žádná literatura speciálně nevěnuje. Ostravské letní lázně nejsou uvedeny ani v nadregionální uměnovědné literatuře nebo souborech o architektuře obdobného rozsahu. Zmínky o nich se objevují alespoň v regionálně zaměřené uměleckohistorické, historické nebo technické literatuře, respektive ve Vybíralově Zrození velkoměsta, Dějinách Ostravy nebo Technických pracích na Ostravsku, ale informace se zde omezují pouze na to, že stavba vznikla s uvedením roku realizace a někdy také pořizovacích nákladů díla.2 Informace shodného rozsahu jsou rovněž předmětem Kroniky Mariánských Hor a Hulváků, která pohříchu vznikla až v roce 1997 a byla tak psána retrospektivně.3 Rok výstavby a otevření lázní v těchto zdrojích kolísá mezi roky 1929 a 1931, jeho správnost byla ověřena pramenně. V meziválečném období dále vyšlo několik odborných publikací věnovaných výstavbě lázní a koupališť, např. Lázně, stavba lázní, koupališť a plováren, jejich úprava a zařízení autorů A. Hofbauera, V. Kolátora nebo Stavba lázní a koupališť od V. Koláře a také několik článků k tomuto tématu v odborných časopisech, jakými byly Stavba, Stavitel, Architekt SIA nebo Technický obzor, ale o ostravských lázních zde zmínka není.4 Ostravské lázně jsou ještě uvedeny jako komparační materiál Stavebně historického průzkumu Městského koupaliště v Opavě, postaveného v letech 1930 - 31, avšak nejedná se zde o nové informace, jsou získány z primárního archívního zdroje ostravských letních lázní z Archívu města Ostravy (viz níže), aniž by byly dále analyzovány.5 Základním archivním pramenem k ostravským letním lázním jsou dva kartony uložené v Archívu města Ostravy.6 Je v nich zachyceno období výstavby lázní 1928-30 a rozšíření filtrační stanice z roku 1933. Obsahují signované plány realizační projektové dokumentace lázní z roku 1928, nesignované plány rozšíření filtrační stanice, dále spisy zahrnující kolaudační rozhodnutí, korespondenci, novinové ústřižky z období otevření lázní, řád a ceníky lázní, výběrová řízení na zaměstnance lázní a obsazení živností v lázních, stavební deník a položkové rozpočty z výstavby rozšíření filtrační stanice z roku 1933, atd. Postrádáme zde ale ideový návrh lázní, potažmo informaci o autorství návrhu stavby, informace o konstrukčním provedení lázní a stavební spisy (deníky, faktury) z doby výstavby lázní. V Archívu města Ostravy se dále nachází vcelku rozsáhlá fotodokumentace stavby, pořizovaná v různých časových etapách.7 Ve stavebním archívu Městského obvodu Mariánských Hor a Hulváků jsou uloženy projektové dokumentace rekonstrukcí lázní, vypracované v letech 1965-67, 1982, 1987 a 1991.8 Hluchým tak zůstává období od 2. pol 30. let až po rok 1965, ale toto období 9
částečně supluje projektová dokumentace z roku 1965-67 a technická zpráva dokumentace z roku 1991, z nichž lze zjistit, že se v uvedeném období v lázních zásadní stavební změny nekonaly. Projektová dokumentace z roku 1965-67 je pro naše účely velmi důležitá, jelikož ve výpisu demoličních prací se dají rozpoznat původní materiály a povrchy lázní z 30. let. Spis lázní byl založen i na Národním památkové ústavu, územním odborném pracovišti v Ostravě, ale ten se omezuje pouze na řešení hypotézy, zda lázně nepostavil architekt Bohuslav Fuchs, kterou vyvrací s odůvodněním, že v pozůstalosti Fuchse se informace o ostravských lázních nenalézá.9 Velmi důležitým materiálem, který pomohl objasnit zejména genezi výstavby lázní a jména stavitelů, byly magistrátní spisy a z nich především zápisy z rady města uložené v Archívu města Ostravy.10 Jako velmi cenný se nakonec ukázal soudobý regionální denní tisk, a to Ostravský deník, Duch času nebo Moravskoslezský deník, jenž velmi dobře objasnil okolnosti vzniku stavby. Pro orientaci v oblasti výstavby, typologie a architektury koupališť a lázní v meziválečném období i v jejich vývoji v obdobích starších se osvědčily dobové publikace Lázně, stavba lázní, koupališť a plováren, jejich úprava a zařízení autorů A. Hofbauera, V. Kolátora nebo Stavba lázní a koupališť od V. Koláře11 a také tématické články v odborných dobových časopisech Stavba, Stavitel, Architekt SIA nebo Technický obzor.12 Za tyto zdroje vděčím především soupisu literatury Stavebně historického průzkumu Městského koupaliště v Opavě.13 Z novějších statí se tématu věnuje článek v časopisu Umění z roku 2000 od Markéty Svobodové.14 Stručné pojednání o stavbách meziválečných lázní je v publikaci Nová česká architektura a její vývoj ve XX. Století od J.E. Kouly z roku 1940.15
3. Popis objektu lázní 3.1 Lokace areálu lázní a základní údaje
10
Letní městské lázně v Moravské Ostravě – Hulvákách jsou situovány na Hulváckém kopci u vodárny v Ostravě – Nové Vsi, v bezprostřední blízkosti dodnes významné komunikační tepny spojující městské části Moravská Ostrava – Svinov16 a jsou také součástí lesoparku Hulvácký kopec [21]. Lázně se nacházejí v části Hulváky, téměř na styku hranic tří katastrů městských částí Ostravy, a to Nové Vsi, Zábřehu nad Odrou a Mariánských Hor. Zde je nutno podotknout, že Hulváky jako geografická část nebyly nikdy samostatným správním a katastrálním celkem, v době výstavby lázní patřily k městské části Zábřeh nad Odrou, později přešly do správy Mariánských Hor, pod jejichž správu spadají dodnes.17 Letní městské lázně sloužily jen pro letní provoz, jejich součástí nebyly očistné vanové nebo sprchové lázně. Kapacita byla stanovena na 2800 návštěvníků, s možností využití rezerv pak na 3800 návštěvníků. Jednalo se o umělé koupaliště, tj. s umělými nádržemi i s umělým zdrojem vody. Svým zasazením v terénu lze lázně zařadit k typu lesních lázní.
3.2
Současný
zdevastovaný
stav
lázní
a
stanovení
koncepce
rekonstrukce původního stavu lázní V současné době jsou letní městské lázně v Moravské Ostravě – Hulvákách v značně zdevastovaném stavu [17-20]. Kritický stav areálu a zejména objektu šaten došel tak daleko, že do areálu je nařízen zákaz vstupu z důvodu statického narušení a uvolňování některých konstrukcí. Postupnou destrukci, způsobenou nevyužíváním a zanedbanou údržbou, dovršilo obydlení bývalých lázní skupinou velkého počtu bezdomovců, sídlících zde dodnes. To má za důsledek, že vše, co je z lázní odnímatelné, bylo buď spáleno, nebo odvezeno do sběru. Z lázní zbyla prakticky jen hmota jednotlivých objektů a základní dispozice areálu. Nejkompaktněji se zachoval vzhled budovy šaten [17-18, 20] díky použité stavební konstrukci založené na železobetonovém skeletu. Kromě skeletu, stropních konstrukcí a částí betonového obvodového pláště se v budově šaten dochovaly i některé zděné části a prvky, ale ty byly povětšinou provedeny v pozdějších etapách. V základní betonové konstrukci bez veškerého příslušenství se dochovaly i bazény [19]. Neutěšený stav objektů je poznamenán i velmi nestandardní hygienou dnešních obyvatelů. Kromě různých odpadků a rozbitého skla alkoholických nápojů se v budově šaten prakticky všude válí zapáchající lidské výkaly.
11
Lázně navíc prošly řadou přestaveb, z nichž většina nectila původní dispoziční, konstrukční i výtvarné řešení, některé objekty zde již dokonce nejsou nebo byly nahrazeny objekty zcela novými. Z původních letních lázní tak zůstalo zachováno jen velmi málo. Z tohoto důvodu zde nebude podrobně popsán současný stav, ale v následujícím textu bude provedena rekonstrukce původního stavu lázní, tj. bude popsán vzhled lázní bezprostředně po vystavění a otevření v roce 1930 [1-7], doplněný o dostavbu filtračního objektu z roku 1933 [4, 8]. Popsány zde tak budou lázně, jak byly zamýšleny autorem a jak fungovaly v prvních letech svého života. Vždy bude uveden zdroj, odkud bylo při rekonstrukci vzhledu lázní čerpáno. Následný stavební vývoj a změny, až po současný zchátralý stav, budou nastíněny v příslušných statích kapitoly Dějiny objektu.
3.3 Členění a dispoziční uspořádání areálu lázní Půdorysné rozložení a dispoziční uspořádání areálu letních městských lázní je dostatečně
zřetelné
z původní
realizační
projektové
dokumentace18
[21]
a schématického plánku z ideového návrhu uveřejněného v denním tisku19 [36], jejichž oprávněnost jako podkladu je ověřena historickými fotografiemi lázní20 [1-10], a některými stavbami, které se alespoň ve hmotě dochovaly. Areál lázní má podélný půdorys. Tvoří ho několik celků logicky komponovaných v souladu se základní kompoziční osou, která probíhá rovnoběžně se severně položenou silnicí Opavská. Jednotlivé části, jako jsou vstupní prostranství, budova šaten, velký bazén, filtrační budova se stupňovitými terasami a skokanskými můstky a vzduchové lázně, jsou za sebou symetricky posazeny na kompoziční osu. Budova šaten [1-2], jenž je objektem podélné dispozice orientované kolmo na kompoziční osu, svou dlouhou vstupní fasádou uzavírá východní část areálu, slouží jako vstup do lázní a zároveň svou hmotou i provedením lázním dominuje. Severně od osy mezi budovou šaten a velkým bazénem je dětský bazén [7], na téže straně podél velkého bazénu jsou umístěny sluneční a pískové lázně [2] výrazně podélného půdorysu s osou rovnoběžnou s kompoziční osou areálu. Při jižní straně velkého bazénu je trávníková tribuna. V jihovýchodní části areálu se diagonálně od osy rozprostírá velká travnatá plocha, původně navržená jako lesík k zajištění stínu obecenstva. Travnatá plocha je i mezi budovou šaten a velkým bazénem, vymezená dvěma rovnoběžnými širokými chodníky spojujícími budovu šaten a bazén (v situaci byl navržen i střední chodník), a celý areál
12
je obklopen stromovým patrem [2, 4]. Součástí areálu byly i drobné stavby, otevřená kolna na úschovu lehátek a dva kiosky, jeden k prodeji mléka a druhý na prodej drobných pekařských výrobků.21 Jejich poloha ani vzhled není zřejmý. Počet drobných staveb se mohl poměrně rychle měnit, ale alespoň v prvním období provozu lázní byl jejich rozsah striktně regulován na dva komerční kiosky a jednu kolnu výnosem Města Ostravy s odůvodněním, že by dalším umísťováním kiosků neměl být narušován vzhled nových lázní.22 Jednotlivé části areálu byly propojeny komunikacemi se zpevněným povrchem. Zpevněný povrch byl také bezprostředně před budovou šaten a okolo bazénů. Zbytek areálu je vyplněn travnatou plochou. Areál lázní se rozprostírá na terénní vyvýšenině, kdy terén mírně klesá ve směru severozápadním. S touto situací si architekt poradil tak, že vyrovnal plochu jádra areálu a následnou terénní diferenci vyřešil ve směru severním ostřejším svahováním mezi areálem a ulicí Opavskou a mírnějším svahováním jižně od velkého bazénu, jež využil pro trávníkovou tribunu. Upravený terénní zlom prochází v tomto směru i severním traktem budovy šaten, kdy se část fasády suterénu z tohoto důvodu najednou odkrývá na výšku podlaží [27]. Mírně zapuštěn oproti úrovni plochy areálu je i s budovou šaten sousedící dětský bazén. V západním směru terén ostře klesá za západní hranou areálu, tj. bezprostředně za vzduchovými lázněmi. Terénní zlom byl vložen i do východní fronty lázní tvořené budovou šaten. Plocha před vstupním průčelím je o cca 1 m níže než před dvorním průčelím, tento rozdíl je uvnitř dispozice budovy vyrovnán schodištěm a slouží k prosvětlení suterénu [29-31].
3.4 Vstupní prostranství Vstupní prostranství tvoří předprostor před východní frontou lázní, tj. vstupní fasádou budovy šaten [1]. Jedná se o rozšířenou zpevněnou plochu mezi přístupovou komunikací a kasami a vstupními koridory do lázní, kde koupání chtivé obyvatelstvo stálo fronty na lístky, a které mělo zároveň otevírat průhled na monumentální fasádu budovy šaten v jinak zalesněném terénu lesoparku. Šířka vstupního prostranství by umožnila parkování alespoň několika osobních aut, čemuž by napovídal fakt, že v blízkosti lázní není parkoviště a ani v projektu není parkování jinou formou řešeno, ale tento předpoklad nelze ze získaných informací ani potvrdit, ani vyvrátit. Komunikační návaznost lázní je řešena blízkou tramvajovou zastávkou, která byla
13
vybudována právě s ohledem na vznikající lázně. S ohledem ke stanovené kapacitě lázní by možné zřízení několika parkovacích míst na vstupním prostranství, stejně nebylo dostačujícím řešením, a to zvláště vzhledem k narůstající osobní dopravě v pozdějších letech. O původním vzhledu vstupního prostranství toho mnoho nevíme. Půdorysný rozvrh je sice patrný z výkresu situace23 [21], ale nezcela se shoduje s jedinou dostupnou, ale nekvalitně čitelnou starší fotografií vstupního prostranství z roku 194724 [1]. Půdorys vstupního prostranství je symetrický podle základní kompoziční osy areálu, ale přístupová komunikace nerespektuje tuto osu a napojuje se na vstupní prostranství šikmo, v ostrém úhlu k ose. Prostranství má tvar dvou na sebe navazujících odstupněných obdélníků, první navazuje na fasádu budovy šaten a kopíruje svým delším rozměrem délku této budovy, druhý je kratší a má segmentově vybrané rohy. Kratší obdélník navazuje na delší přesně v úrovni vytvořeného terénního zlomu v severní části prostranství. Terénní nerovnost je řešena krátkým svahem s vloženým schodištěm. Ze severní hrany prostranství vychází komunikace pro pěší, vinoucí se podél severní hrany areálu a pozvolně se stáčející k tramvajové zastávce při silnici Moravská Ostrava – Svinov. Vydlážděn je jen obdélník vymezený kasami, nepatrně předsazený před jejich hmotu směrem ke komunikaci, zbytek plochy byl zřejmě pokryt asfaltovým nebo betonovým povrchem. Před prostřední kasou je umístěno kovové zábradlí navádějící návštěvníky, zhruba ve středu prostranství v ose budovy šaten stojí stožár k zavěšení vlajky.
3.5 Budova šaten Na vstupní prostranství navazuje ústřední objekt lázní, budova šaten.25 Rekonstrukce vzhledu a funkce objektu je zde dostatečně možná, jelikož objekt se ve hmotě zachoval [17-18, 20] a dochovala se rovněž původní realizační projektová dokumentace objektu z roku 1928 v rozsahu výkresové části26 [22-31] a řada fotografií exteriéru z doby prvních let chodu lázní27 [1-2, 5-6]. Některé chybějící informace, zejména o původních površích stavebních konstrukcí, které se vinou pozdějších přestaveb nedochovaly, se podařilo objasnit pomocí podrobného výpisu demoličních prací pořízeného v rámci rekonstrukce z let 1965 - 6728 a informací zjištěných in situ.
14
Důležitým zdrojem jsou i protokoly, dopisy a zápisy (např. zápisy z výběrových řízení na pronájem komerčních prostor) z období 1928-3329 a dobové novinové články. Objekt uzavírá prakticky celou východní vstupní frontu areálu lázní a pouze přes jeho brány a posléze útroby je do lázní umožněn vstup. Jedná se o polyfunkční objekt, ve kterém, kromě šaten pro hosty a vstupního koridoru do areálu lázní, se nacházejí pokladny, sociální zařízení a sprchy, sklady, šatny personálu, kancelář správy lázní, služební byt a především provozy zajišťující standart klientům, jako jsou restaurace a holičství. Očistné lázně se v ostravských letních lázních nenacházely. Tyto lázně byly sezónní záležitostí a zde umístěné sprchy sloužily především k zajištění čistoty vody v bazénech. Objekt je částečně podsklepený, s dvěma nadzemními podlažími, zakončený plochou střechou, je tvořen železobetonovým skeletem a betonovými a zděnými výplněmi obvodového pláště. Je výrazně podélné dispozice s délkou 74 m a šířkou 13 m v krajních traktech, orientovaný dlouhou východní fasádou směrem ke vstupnímu prostranství a zároveň svým delším rozměrem kolmo ke kompoziční ose areálu procházející středem objektu. I přes převládající podélnou dispozici je objekt hmotově dosti členitý [1-4, 21-31]. Objekt je komponován dle osy symetrie, totožné s kompoziční osou areálu lázní. Skládá se ze tří traktů, středního posazeného na kompoziční osu a dvou křídel, symetricky umístěných z každé strany. Hmota objektu je ze strany vstupního prostranství ohraničena téměř kompaktní plochou s nepatrně předstupující fasádou středního traktu, ze které pouze vyrůstají tři drobné přízemní rizality pokladen, postavené na půlkruhovém půdorysu. Ze strany koupaliště je budova šaten výrazně hmotově členěna. Před hmotu objektu je v úrovni přízemí předsazena fasáda středního traktu, z níž vystupuje velmi se pohledově uplatňující přízemní rizalit půlkruhového půdorysu, na němž je pochozí terasa. V úrovni druhého podlaží ustupuje kompaktní hmota v celé délce budovy na úkor pochozích teras, umístěných nad prvním podlažím. Tyto hmoty jsou ještě otevřeny ve formě krytých pergol. V centru středního traktu je dvůr, sloužící k prosvětlení navazujících místností [29]. Objekt se vyrovnává s terénní nerovností v obou svých osách. Jak už bylo výše řečeno, úroveň terénu před vstupním průčelím je o cca 1 m nižší než před dvorním průčelím. Architekt to vyřešil tak, že úroveň podlahy prvního nadzemního podlaží kopíruje úroveň terénu před dvorní fasádou, s výjimkou podlahy vstupního prostoru budovy situovaného při středu vstupní fasády, která kopíruje úroveň terénu před vstupní fasádou. Výškový rozdíl podlah pak vyrovnává schodiště uvnitř dispozice budovy. 15
Terénní zlom protíná budovu i v druhém směru, a to v severním traktu. Odhaluje tak obvodovou zeď v severní části suterénu na výšku podlaží, což umožnilo vložit zde byt s přirozeným osvětlením.
3.5.1 Vnější vzhled budovy šaten – vstupní fasáda Vstupní fasáda [1], v původní realizační projektové dokumentaci označená jako fasáda hlavní, je symetricky komponována podél osy umístěné ve středu fasády. Fasáda se skládá ze tří částí, fasády středního traktu tvořící mělký rizalit a fasád dvou krajních traktů, které jsou shodně výtvarně pojaty a architektonicky členěny, jen s výjimkou odkryté části fasády suterénu severního traktu vlivem terénního zlomu. Vzhled fasády definovaný realizační projektovou dokumentací30 [27-28] se kromě drobných korektur shoduje se vzhledem skutečně realizované stavby, doloženým fotografiemi31 [1]. Vstupní fasáda je hladká, omítaná, členěná pouze okenními výplněmi osazenými v líci fasády řazenými do pásů, mělkým rizalitem středního traktu, třemi přízemními rizality pokladen na půlkruhovém půdorysu, přilepenými k fasádě středního traktu a dvěma monumentálními otevřenými otvory vstupních koridorů se segmentovými náběhy nadpraží, prolomenými ve fasádě středního traktu mezi pokladnami. Fasáda má horizontální charakter, daný třemi pásy oken nad sebou (suterénu a dvěma nadzemními podlažími, provedenými s nepatrnými rozestupy mezi dílčími pásy oken) v kontrastu k hladké fasádě a subtilní jednoduchou korunní římsou pravoúhlého profilu, který je narušen až dvěma svislými pásy schodišťového prosvětlení, prolomenými v krajních částech fasády středního traktu. Rytmické střídání rizalitů pokladen a probraných vstupních otvorů v parteru střední části fasády, stejně jako pás oken druhého nadzemního podlaží střední části, je pak opět navázáním horizontálního pojetí fasády. Střední část fasády, vymezená rizalitem středního traktu, je sedmiosá (vymezeno dle parteru). V krajních osách jsou ve všech podlažích (suterén a dvě nadzemní podlaží) prolomena okna, která jsou pokračováním pásů oken sousedních traktů s tím, že těsně pod okno prvního nadzemního podlaží je vloženo ještě jedno okno stejného formátu. Okna nadzemních podlaží jsou shodného formátu a jsou členěna do tří tabulí, z nichž střední je otevíravé, okenní otvor má tak dominantní rozměr šířku nad výškou. Suterénní okna jsou členěna shodně a mají i shodnou délku s nadzemními, jen mají sníženou výšku. V 2., 4. a 6. ose jsou v parteru umístěny zaoblené rizality pokladen, nad nimiž jsou v 2. a 6. ose prolomeny přes obě podlaží svislé pásy schodišťového 16
prosvětlení, členěné do sedmi tabulek nad sebou. V 3. a 5. ose parteru jsou prolomeny vysoké otevřené průchody bez výplní, se segmentově zaoblenými nadpražími, jejichž výška nadpraží je v úrovni horní hrany oken přízemí. V 2. NP v oblasti 3. až 5. osy je prolomen pás osmi oken shodného formátu a členění jako ostatní okna této části fasády, která jsou vedle sebe umístěna s nepatrnými rozestupy. Plocha mezi pásem oken patra a nadpražími průchodů byla opatřena nápisy – s názvem objektu pod pásem oken a označením vstupního koridoru pro ženy a muže nad nadpražími vstupů. V každé pokladně je prolomeno průběžné okno respektující půlkruhový půdorys, které je opatřeno jednoduchou předsazenou kovovou mříží, tvořenou horizontálně řazenými pruty kotvenými do masivních svislých prvků uchycených do fasády. Fasády krajních traktů jsou prakticky shodné. Jsou členěny pouze třemi pásy okenních otvorů, které mají pokračování i ve střední fasádě, z nichž pásy nadzemních podlaží jsou shodné výšky, kdežto suterénní okna jsou výšky menší. Tyto fasády jsou šestiosé, v každé ose jsou v nadzemních podlažích umístěna dlouhá okna vzniklá řetězením sedmi okenních tabulek (stejný formát okenní tabule jako u třídílných oken střední fasády), pod nimiž jsou umístěna dvě třídílná suterénní okna. Jediný rozdíl mezi fasádami těchto traktů je dán odkrytím fasády suterénu na výšku podlaží v úrovni cca dvou krajních os severního traktu. Zde částečně pokračují sklepní okna a dále jsou zde prolomena dvě vysoká okna v krajní šesté ose a vstupní dveře pod levou částí páté osy. Pozměněný charakter vysokých oken je zde částečně tlumen shodným šířkových formátem tabulek jako u ostatních oken a vloženou příčlí v úrovni parapetu sklepních oken.
3.5.2 Vnější vzhled budovy šaten – dvorní fasáda Druhá hlavní fasáda budovy šaten [2, 5-6], tj. fasáda orientovaná směrem k bazénům, je v původní realizační projektové dokumentaci označená jako fasáda zadní a je založena na obdobných principech jako fasáda vstupní. U této fasády rovněž výrazně převládá její délka nad výškou, je symetricky komponována podél střední osy, je rozdělená do tří traktů, středního, definovaného přízemním rizalitem, a dvou krajních traktů, které jsou shodně architektonicky členěny, a tato fasáda má rovněž horizontální charakter. Ale je zde oproti vstupní fasádě použito jiných výrazových prostředků. Zatímco výraz vstupní fasády je dán převážně kontrastem hladké omítané plochy s prořezanými pásy oken umístěných v líci fasády, tak výraz zadní fasády je dán kontrastem přiznaného konstrukčního systému – pilíři a průvlaky železobetonového 17
skeletu s otevřeným prostorem, tj. ve formě zastřešených pergol otevřenými terasami a s plnými zdmi. Charakter zadní fasády tak udávají dva pásy pergol nad sebou přerušené fasádou středního traktu, tvořenou plochami plných obvodových zdí a hlavně výrazným terasovým rizalitem na půlkruhovém půdorysu umístěným v ose fasády, pod nímž se také otevírá volný prostor. Vzhled skutečně realizované zadní fasády se shoduje s jejím návrhem z realizační projektové dokumentace32 [27-28], což dokládají jak dobové fotografie33 [27-28], tak dodnes dochovaná hmota stavby. Jak už bylo výše řečeno, objekt je ze strany bazénů značně hmotově členěn. Fasády u všech traktů nejsou v jednotlivých podlažích v jedné rovině, jsou navzájem odstupněné. Před fasády přízemí krajních traktů, v nichž jsou ještě formou pilířových zastřešených pergol otevřeny do hloubky dispozice v jednom skeletovém poli terasy a následně ještě do poloviny dalšího pole skeletu chodby, předstupuje pravoúhlý rizalit středního traktu o jedno pole skeletu, z něhož vybíhá odstupněný rizalit na odsazeném půlkruhovém půdorysu. Pod střechou tohoto půlkruhového rizalitu se nachází otevřený prostor terasy, ukončený až rovnou plnou zdí obdélného rizalitu střední části. Fasáda patra, tentokrát téměř kompaktní po celé délce, ustupuje oproti fasádám přízemí krajních traktů o jedno pole skeletu [6, 29-31]. Fasáda probíhá v patře v jedné rovině i ve středním traktu, pouze s výjimkou zúžené střední části středního traktu, která ustupuje ještě o jedno pole skeletu. Stejně jako v přízemí je fasáda v patře otevřena formou zastřešených pergol, a to o polovinu pole skeletu v krajích traktech, kde se nacházejí chodby, a o jedno pole skeletu v krajních částech středního traktu, jen ustupující střední část středního traktu je plná. Plochy nad přízemím, které se odkryly ustoupením hmoty patra oproti hmotě přízemí, jsou pokryty pochozími střechami sloužícími jako terasy. Fasáda středního traktu je vymezena od krajních traktů pravoúhlým rizalitem na obdélném půdorysu. Lze ji rozdělit do tří částí vytvářejících spolu rytmický celek, z nichž krajní části mají symetricky shodné řešení a jíž dominuje výrazně předsazený přízemní půlkruhový rizalit s vysokou atikou, umístěný v ose fasády. Rytmičnost je dána střídáním polí otevřených edikul skeletu, tvořených pravoúhlými pilíři a na ně v rovině posazenými průvlaky, za nimiž se otevírá volný prostor, a polí plných edikul, jejichž omítané zděné výplně jsou mírně odsazené a přiznávají tak konstrukční prvky skeletu. Krajní části střední fasády jsou dány dvěma poli skeletu, střední část pak v patře třemi užšími poli skeletu a v přízemí půlkruhovým rizalitem s vysokou atikou, přesahujícím částečně i do sousedních polí, u něhož se při pohledu zepředu uplatňují 18
čtyři nepravidelná pole, tj. dvě střední širší a dvě krajní užší, což je opticky dáno zakřiveným půdorysem, jinak jsou pilíře pravidelně rozmístěny ve čtvrtinách půlkruhu. Střídání probíhá tak, že v krajních částech o dvou polích skeletu jsou v přízemí plné a v patře otevřené edikuly, kdežto ve střední části jsou naopak v patře tři plné edikuly a v přízemí otevřený prostor půlkruhového rizalitu o čtyřech nepravidelných polích edikul, zakončených vysokým pásem hladkého kládí, daného zvýšenou atikou. Zvýšená atika půlkruhového rizalitu zároveň opticky vytváří parapetní díl patra, sloužila jako plné zábradlí terasy umístěné na střeše rizalitu a jako plocha pro umístění komerční reklamy. Ve střední části střední fasády jsou v patře prolomeny tři podélné úzké okenní otvory se zvýšeným parapetem, shodné okenní otvory jsou prolomeny i ve stěně přízemí, na níž je přilepen půlkruhový rizalit, ovšem tyto se vzhledem k hloubce prostoru otevřeného rizalitu příliš pohledově neuplatňují. Střední podélné okno v přízemí mělo funkci výdejního pultu bufetu. V krajních částech fasády středního traktu jsou v přízemí v krajních polích skeletu prolomeny jedny dvoukřídlé vstupní dveře a ve vnitřních polích (blíže ose objektu) po jednom podélném okně se zvýšeným parapetem, rozděleným do čtyř okenních tabulek řazených vedle sebe. V patře krajních částí fasády středního traktu se za otevřeným prostorem edikul otevírají postupně od středu podélné okno se zvýšeným parapetem, široký otevřený schodišťový vstup a jedny dveře. Obě části zadní fasády vymezené krajními trakty, a to v rozsahu šesti polí skeletu, jsou architektonicky řešeny shodně. V obou podlažích mají tyto fasády charakter otevřených pergol, kdy za edikulami z železobetonových pilířů a průvlaků se otevírá volný prostor, v přízemí do hloubky jednoho a půl pole skeletu, do něhož je vložena terasa a chodba před šatnami, a v patře do hloubky poloviny pole, v němž je krytá chodba šaten. Fasády dotváří jednoduché kovové zábradlí ze čtyř vodorovných prutů kruhového profilu nad sebou, kotvených do stojek téhož profilu, které je v přízemí umístěno mezi pilíři a v patře je průběžné, umístěné na hraně pochozí terasy. V obou podlažích jsou shodně členěny i zdi ukončující volný prostor za pergolami, pouze se rozdílně pohledově uplatňují vlivem rozdílné hloubky otevřeného prostoru. V těchto zdech jsou v rozsahu jednoho skeletového pole umístěny s nepatrným rozestupem mezi sebou čtvery vstupní dveře do šatních kabin, nad každými z nich je pak prolomeno kruhové okénko malého formátu. Jediná výjimka v členění je v přízemním poli sousedícím se středním trakem, kde v polovině pole blíže středu je zeď ustoupená ještě o půl pole dozadu a jsou v ní prolomeny jedny vstupní dveře. Charakter těchto 19
vnitřních, ale přesto se pohledově uplatňujících zdí, je dán řetězením dvou prvků – vstupních dveří a kruhových oken nad nimi. V levé části severního traktu se vlivem snížení terénu odkrývá fasáda suterénu, ale ta je dále nečleněna.
3.5.3 Vnější vzhled budovy šaten – boční fasády Jižní boční fasáda je v úrovni jednotlivých nadzemních podlaží z jedné strany výškově odstupněná vlivem ustupující hmoty patra na úkor pochozích teras, kdy levá část fasády patra je ubraná v délce jednoho pole skeletu. Tato fasáda zaujímá celkově tři pole skeletu, krajní jsou stejně dlouhé, střední je užší. K této fasádě neexistuje původní výkres pohledu a z dobových fotografií se dochovala pouze jedna použitelná fotografie, z níž je ale patrná jen západní třetina fasády34 [6]. Proto bude při rekonstrukci jižní fasády postupováno převážně na základě realizačních půdorysů objektu35 [22-26], konfrontovaných s dnešním stavem budovy. Fasáda je jednoduše komponovaná, v celé ploše omítaná a pojetím navazuje na zadní fasádu, kdy využívá rovněž jako kompozičního prvku přiznaného konstrukčního systému (pilířů a průvlaků) pomocí ustupující výplňové zdi. Fasáda v úrovni částečně odkrytého suterénu je hladká, nečleněná, v úrovni obou nadzemních podlaží je členěna pouze předstupujícími pilíři a průvlaky před hladkou plochou výplňových zdí. Nebyly zde prolomeny žádné okenní ani dveřní otvory, které se zde objevily až v rámci pozdějších stavebních etap.
Severní boční fasáda je komponována téměř shodně jako jižní boční fasáda a využívá stejných architektonických principů. Severní fasáda je rovněž v patře odstupněná, a to ubráním tentokráte pravé části patra v délce jednoho skeletového pole, a je celá omítaná. Členěna je v úrovni nadzemních podlaží totožně s jižní fasádou, tj. přiznaným konstrukčním systémem na úkor ustupujících ploch výplňových zdí, ve kterých nejsou prolomeny žádné otvory. Jediným rozdílem oproti jižní fasádě je fasáda suterénu. Ta je zde díky sníženému terénu odhalena po celé své výšce. Fasáda suterénu je hladká v celé ploše, nevyužívá už výtvarného účinu přiznaného konstrukčního systému, ale jsou zde prolomeny dva otvory, jeden ve středním a druhý v pravém poli. Jelikož k této fasádě nejsou k dispozici výkresy pohledů ani dobové fotografie, můžeme typ, členění a výšku výplní jen předpokládat. Na základě schématu opakování a řetězení jednoho typu okenní tabule se stále stejnou šířkou se můžeme domnívat, že u středního
20
otvoru se jedná o trojdílné okno a u krajního otvoru možná o okno šestidílné nebo vrata, která nelze vzhledem k utilitárním místnostem v této části suterénu vyloučit. K bočním fasádám lze bezpochyby přiřadit i boční fasády středního rizalitu [29, 31]. Severní i jižní fasáda tohoto rizalitu jsou shodně pojaté. Oboje přízemní, a v délce jednoho pole skeletu, jsou hladké omítané, prolomené pouze jedním podélným oknem se zvýšeným parapetem, děleným do sedmi okenních tabulek řetězených vedle sebe, nad plnou zdí je pak trubkové zábradlí terasy. Na tyto plné části fasády navazuje hmota přízemního otevřeného půlkruhového rizalitu, ustoupená ještě o necelé dvě pole do hloubky, z níž se uplatňuje průhled terasou bufetu pod vysokou plnou hladkou atikou, narušený jen pilíři.
3.5.4 Dispoziční a funkční uspořádání budovy šaten Dispozičně lze budovu šaten rozdělit na levou část sloužící mužským klientům lázní, pravou část pro ženskou klientelu a střední úzkou část přízemí se společným dvorem a obslužnými místnostmi bufetu. Dispoziční uspořádání je symetrické podle střední osy, proložené středem vstupní fasády a totožné s kompoziční osou areálu, což umožňuje naprosto shodné zázemí a standard pro muže i pro ženy. Půdorysy a rozdělení jednotlivých místností jsou do značné míry ovlivněny skeletovou soustavou budovy, kdy dělící příčky jsou vkládány mezi pilíře skeletu [22- 26]. Na vstupní prostranství navazují nejprve troje pokladny přilepené k budově šaten, kde si návštěvník zakoupí vstupenku do lázní, obdrží klíč k šatní kabině s číslem dle čísla zakoupené vstupenky a může si zaplatit zapůjčení plavek, ručníku nebo mýdla, které si pak výměnou za obdržený poukaz vyzdvihne uvnitř budovy [23, 25]. Mezi pokladnami jsou otevřené vstupy, jeden výhradně pro ženy a druhý výhradně pro muže, do dvou prostorů nazvaných vchod. Jedná se v podstatě o z jedné strany otevřené vstupní haly, odkud se lze dostat přes dvoukřídlé dveře do dvora, jediného společného prostoru pro mužské i ženské návštěvníky, nebo přes jednoramenné schodiště převyšující cca 1 m do přízemí příslušné ženské nebo mužské části budovy šaten. Mezi těmito vstupními halami za pokladnou je umístěna kancelář přístupná z mužské haly. Dvůr není zastřešený, slouží především k prosvětlení okolních místností, které se do dvora otevírají úzkými, ale dlouhými okny s vysokým parapetem, členěnými pásem čtyř okenních tabulek a dvojicí úzkých jednotabulkových oken. Výplň zdí zde ustupuje a nechává vyniknout pilířům a průvlakům. Na západní straně dvora je umístěno jednoramenné schodiště, zpřístupňující dveřmi v ose budovy zázemí bufetu, jehož 21
podlaha je o cca 1 m výše, tj. v úrovni ostatních podlah přízemí mimo vstupní části. Zázemí bufetu přiléhá k odstupněnému půlkruhovému rizalitu bufetu a čítá předsíňku, od ní nalevo schodiště do suterénního zázemí bufetu (skladu) a trojici větších místností, výdejnu uprostřed dispozice, nalevo a napravo kuchyň. Výdej je zprostředkován přes pultové okno. Dvůr je zároveň jediným prostorem uvnitř budovy šaten, kde se mohli potkat ženy i muži. Mohl tak sloužit i jako komunikační místo, kde si ženy s muži mohli po zaplacení vstupného naposled prohodit instrukce nebo předat věci, ale že by zde byly například lavičky k sezení, není doloženo. Mužská i ženská část budovy šaten jsou dispozičně shodné [22-23, 26], jen zrcadlově převrácené dle osy symetrie, jedinou výjimkou je severní část suterénu. Proto zde nastíním pouze jednu část budovy, a to levou – mužskou, a posléze rozdílnou dispozici suterénu. Na jednoramenné schodiště ze vstupní haly navazuje chodba v přízemí mužské části budovy šaten, která je rovnoběžná ze vstupní fasádou. Po levé (východní) straně chodby je dvojramenné schodiště, vedoucí do suterénu i patra, a jedna místnost nazvaná „1. pom“, jež byla poskytnuta koncesi kadeřnické,36 rovně (jižně) se pak vchází dvoukřídlými dveřmi do samotné šatní části. Po pravé straně chodby je nejprve jedna místnost úklidové komory nebo WC (možná pro personál) a následně je z chodby přes dvoukřídlé dveře zpřístupněn blok sociálních zařízení, přes který záměrně vede jediný výstupní koridor z mužské části do venkovního areálu lázní. V tomto prostoru je hned za dvoukřídlými dveřmi chodba, po jejíž obou stranách jsou sprchové otevřené boxy, za nimi pak malá předsíňka, ani neoddělená od sprch dveřmi, z níž už se dvoukřílými dveřmi rovně ve směru chodby vstupuje rovnou do exteriéru. Na pravé straně předsíňky je vstup do bloku záchodů, čítajících kabiny i pisoáry. Opodstatnění vstupu do areálu přes sprchy vyplývá z řádu lázní, v němž jsou návštěvníci vyzýváni, aby se řádně zbavili nečistoty ve sprchách před vstupem do lázní a zejména do plovárny.37 Šatní část zaujímá celý půdorys přízemí krajního traktu [24]. Tvoří ji dlouhá chodba procházející osou podélné dispozice traktu, která je západním směrem sloupovím otevřená do prostoru kryté „terasy muži“, jež jsou opět sloupovím otevřené směrem k areálu bazénů. Tato terasa je od exteriéru oddělena výše popsaným trubkovým zábradlím. Po levé straně chodby je nejprve místnost s výdejem prádla a posléze řada celkem dvaadvaceti převlékacích kabin, zpřístupněných úzkými dveřmi. Každá převlékací kabina je zároveň otvorem přístupna velkému sálu šatny, rozprostírajícímu se v šíři jednoho pole prakticky přes celou délku krajního traktu. Převlékající předá oděv a boty šatnářce, 22
která je uloží v šatně a za věci odpovídá [64-67]. V prostoru šatny jsou vedle sebe v příčném směru řazeny sestavy konstrukce věšáků s botníkovými boxy. Tvoří je jednoduchá lavice se dvěmi řadami boxů nad sebou pro uskladnění bot a nad nimi věšáková vodorovná tyč s háčky pro zavěšení šatů. Patro mužské části je už vyhrazeno výhradně šatním účelům a zasahuje až do středu středního traktu. Na schodiště navazuje dlouhá krytá průběžná chodba v ose podélné dispozice, ukončená směrem ke středu budovy až zábradlím oddělujícím hluboký prostor dvora. Chodba je rovněž západním směrem otevřená sloupovím do prostoru terasy, tentokráte už nekryté, ukončené zábradlím. Zda byl z terasy návštěvníkům umožněn volný přístup na terasu půlkruhového rizalitu za ústředním dvorem, dnes nevíme. Z chodby po levé straně od schodiště je na východní straně zpřístupněna nejprve jedna místnost obsluhy a poté řada převlékacích kabin. Za nimi je pak prostor šatny, řešený shodně jako v přízemí. Z chodby napravo od schodiště je vstup do společné šatny hochů, bez převlékacích kabin, ale se shodným řešením ukládaní oděvu a bot jako u šaten mužů. Suterén mužské části budovy [22] se rozprostírá jen v rozsahu schodišťového prostoru a jednoho – východního skeletového pole v celé délce krajního traktu budovy. V původní projektové dokumentaci není tento suterénní prostor ještě členěn, je jen označen jako rezerva šaten mužů. Z důvodu vysoké návštěvnosti byl tento prostor na šatny opravdu realizován a můžeme předpokládat, že v místnosti vedle schodiště vznikla místnost obsluhy, event. výdeje prádla a za ní pak následovala řada převlékacích kabin a šatna, řešené analogicky s ostatními. Část budovy určená pro ženy je řešena shodně jako mužská část, s tím rozdílem, že suterénní rezerva šaten žen je oproti mužské kratší, zaujímá jen tři pole skeletu, tj. sahá jen do poloviny délky krajního traktu. Severní polovina severního krajního traktu je podsklepena celá. Nachází se v ní v severovýchodní části, vymezené dvěmi poli skeletu v obou směrech, jednopokojový byt pro plavčíka, povinovaného rovněž přípravou areálu na sezónu a přezimování,38 dále sušárna v délce tří polí při západní hraně objektu a prádelna v délce dvou polí, nacházející se mezi rezervou šaten žen a bytem. Komunikačně jsou tyto prostory propojeny s rezervou šaten, včetně bytu propojeného dveřmi s prádelnou. Byt má ale hlavní vstup přímo z exteriéru, a to dveřmi ve vstupní fasádě. Zbývajícím suterénním prostorem je sklad bufetu, nacházející se pod ústředním dvorem a prostorami bufetu.
23
3.5.5 Konstrukční řešení budovy šaten Nosné svislé konstrukce suterénu jsou ze železobetonových stěn tl. 450 mm, založených na betonových pasech. Nosné konstrukce nadzemních podlaží jsou tvořeny v krajních traktech monolitickým železobetonovým skeletem s podélným uspořádáním průvlaků
a
ve
středním
traktu
kombinovaným
systémem,
tj.
kombinací
železobetonového skeletu a stěnového konstrukčního systému. Obvodový plášť nadzemních podlaží je železobetonový tl. 150 mm, vnitřní dělící konstrukce jsou zděné a v případě svlékacích kabin ze železobetonových příček Moniuer. Stropy jsou železobetonové trámové, žebra byla ponechána jako pohledová.39 Dveře jsou dřevěné s dřevěnými zárubněmi. Okna jsou jednoduchá ocelová, osazená v líci fasády, kromě oken správcova bytu, jež jsou dřevěná kastlová. U povrchových úprav je situace z důvodu devastace a četných přestaveb tak nečitelná, že při jejich určení lze vycházet především z archivních pramenů, a to zejména z výpisu demoličních prací projektové dokumentace z roku 1965 – 6740 a v případě prostor určených pro živnost z jejich popisu v zadávacích podmínkách určených pro veřejné soutěže na jejich pronájem.41 Podlahy v šatnách byly řešeny jako teplé pomocí xylolitu, ostatní podlahy nadzemních podlaží byly z teracca. V suterénu je cementový potěr na betonové mazanině, původně údajně krytý palubovou podlahou. Podlahy nekrytých teras nebyly zjištěny, ale na základě analogie s opavským koupalištěm můžeme soudit, že byly teraccové, i když tento materiál není pro venkovní prostředí, vystavené vlivem slunečních paprsků velkým tepelným výkyvům, příliš vhodný. Střešní krytina nepochozích částí byla provedena z asfaltové lepenky. Vnitřní
omítky
byly
hladké
vápenné,
jejich
barevnost
známe
pouze
u živnostenských prostor, jako je holičství, kde byly omítky stěn i stropu jen vybíleny bez dalšího barevného nátěru. Současná fasádní omítka je novodobá strukturovaná, zbarvená do žluta. Pod ní je na betonových prvcích čitelná vápenná líčka a na ní souvislá vrstva okrové barvy. Bez podrobného stratigrafického rozboru lze však těžko říci, zda byla fasáda původně okrová, na základě dobových fotografií jen víme, že s určitostí byla světlá. O kovových exteriérových prvcích budovy šaten (rámy oken, zábradlí, atd.) můžeme dle analogie z filtrační budovou, kde máme informace o těchto prvcích doloženy, soudit, že byly opatřeny suříkovým (červeným) nátěrem. O dřevěných prvcích víme na základě fotografií pouze to, že byly oproti barvě fasády tmavé. 24
Kovové prvky jako zábradlí, ale také žebříky bazénů a filtrační budovy, byly z kujných železných rour, opatřených nátěrem čistým olověným suříkem. Tímto nátěrem byly opatřeny i rámy oken a dveří filtrační budovy.
3.6 Bazény Velký bazén [2, 4], orientovaný v ose východ – západ, je půdorysné velikosti 60 x 25 m, má svažité dno a je rozdělen na oddělení pro děti a plaveckou část betonovou konstrukcí s fošnovou stěnou a plavecká část je pak dále svahováním dna rozdělena na část pro neplavce a plavce.42 Část pro děti je přístupná pěti stupni a je hluboká od 0,7 do 0,9 m. Plavecká část délky 50 m je hluboká od 1,3 do 2,2 m, v posledních 10 m délky je pak hloubka 3,8 m z důvodu bezpečných doskoků z přilehlých skokanských můstků. Kolem bazénu byl vybudován dlážděný chodník spádovaný do odvodňovacího žlábku, pouze na severní straně bazénu bylo brodiště k hygienickému oddělení pískových slunečních lázní. K bazénu na západě přiléhá filtrační budova se skokanskými můstky a startovací bloky, na východě byla umístěna skluzavka ústící do dětského oddělení a na jižní straně skluzavka ústící do oddělení pro plavce, na jižní straně je dále přírodní tribuna s travnatým povrchem, sloužící údajně pro slunění malých dětí a alternativně pro obecenstvo závodů. Bazén je přístupný žebříky, kolem bazénu byly osazeny sprchy. Bazén je ze železobetonové monolitické konstrukce polyfunkčního charakteru, která plní zároveň funkci nosnou i vodotěsnou. V severovýchodní části areálu blízko severního křídla budovy šaten je umístěn dětský bazén [5, 7] o půdorysných rozměrech 10 x 10 m. Dětský bazén je obehnán obchozí komunikací, která je při východní a severní hraně bazénu překryta pergolami, postupně obrostlými popínavými rostlinami. Pergoly tvoří pilíře z režných cihel, expresivně vyhlížející díky střídavě předsazovaným řadám cihel před líc pilířů, vytvářejících tak pásování a dřevěná konstrukce zastřešení.
3.7 Filtrační budova - objekt můstků a filtračního zařízení Popsán zde bude stav budovy, slučující skokanské můstky a filtrační zařízení, z roku 1933, kdy byla dokončena rekonstrukce a rozšíření původní skokanské věže s filtračním zařízením z roku 1930, z důvodu nedostatečně fungujícího filtračního zařízení. Vodítkem pro rekonstrukci vzhledu filtrační budovy zde budou nesignovaná a nedatovaná projektová dokumentace (čítající řezy budovy a půdorys, který je bohužel
25
veden jen v úrovni základů)43 [32-34] a dobové fotografie44 [4, 8]. V půdorysu stavby je rozpor mezi projektem a skutečně provedenou stavbou (viz foto), a to v zadní (západní) části krajních traktů, kde projekt předpokládal odstupněný střední trakt, kdežto u zrealizované stavby je půdorys srovnán do obdélníku, a to tak, že zadní stěna je plná, kdežto boční části zůstávají otevřené. Budova je obdélného půdorysu, je přilepena téměř bezprostředně k velkému bazénu a je tvořena železobetonovým skeletem o pěti polích v podélném (východní hlavní fasáda) a dvou polích v příčném směru (boční fasády). Objekt je zejména, co se týče výškových úrovní, dosti členitý. Úroveň střechy, potažmo podlahy terasy, krajních přízemních traktů (myšleno v podélném směru budovy) je cca o 1 m nižší než úroveň střechy-terasy nad přízemím středních traktů, přesahující ještě částečně do hloubky krajních traktů. Nad druhým a čtvrtým polem je vytaženo ještě jedno patro nesoucí terasu, které je ale otevřené, tvořené pouze skeletem a plochou střechou. Charakter objektu je dán přiznanou konstrukcí skeletu (omítané pilíře a průvlaky) v protikladu k omítaným nepatrně ustupujícím stěnám v přízemí, pouze ve třech středních polích delších fasád prořezaných úzkými pásovými okny, a k otevřeným prostorům teras patra pod plochými střechami horních teras. Terasy jsou i nad přízemními částmi objektu. V místech určených pro skoky jsou stropní desky konzolovitě vytaženy před hmotu objektu. Vše je doplněno jednoduchým trubkovým zábradlím horních i dolních teras obdobně provedeným jako na budově šaten a dalšími typicky „lodními“ prvky, jako jsou žebříky a stožár. Hlavní (východní) i zadní fasáda jsou prakticky shodné, jen v úrovni zábradlí horních teras byl mezi tato zábradlí vložen plný omítaný panel dovršující gradaci stupňovitých hmot. Boční fasády měly v přízemí jedno pole plné zděné (pole bližší k bazénu) a druhé otevřené s plnou zdí až ve vnitřním poli skeletu. Vstupy do filtrační stanice byly dveřmi prolomenými v plných částech bočních fasád.
3.8 Vzduchové lázně Vzduchové lázně jsou umístěny za filtrační budovou, navazují bezprostředně na její zadní fasádu a na západě uzavírají areál lázní. Jejich vzhled je patrný z výkresu situace původní realizační projektové dokumentace45 [21] a pohlednice, zachycující v roce 1933 filtrační budovu při pohledu zezadu a částečně tak i vzduchové lázně46 [8]. V těchto pramenech je jen částečný rozpor ve vedení tras chodníků.
26
Vzduchové lázně jsou koncipovány obdobně jako vstupní prostranství nebo budova šaten, jejich půdorys je rovněž symetricky komponován podle základní kompoziční osy areálu, s výjimkou toho, že jižní část se diagonálně směrem jihovýchodním rozšiřuje ve snaze efektivnějšího využití plochy kopírováním hranice pozemku, a jejich půdorys je rovněž v jednom směru (západním, v souladu s kompoziční osou areálu) odstupněný, tj. je tvořen třemi figurami, střední delší oproti krajním stejně dlouhým. Při zakončení těchto tří figur v západní odstupněné části je opět využito výsečí kruhu, střední figura je zakončena půlkruhovým závěrem, krajní na střední navazují čtvrtkruhem. Odstupnění figur
v severozápadní části vychází z diagonálně ukončeného pozemku vlivem
konfigurace terénu. Jednotlivé figury jsou lemovány chodníky z dlažby velkého formátu, mezi nimiž je travnatý porost. Ve střední figuře je hned za filtrační budovou oddělen příčným chodníkem ještě jeden úzký obdélný travnatý pruh.
27
4. Vznik lázní 4.1 Dobové okolnosti Ve 20. letech 20. století, po předchozí depresi způsobené první světovou válkou, zažívala Moravská Ostrava značný hospodářský rozmach spojený především s důlním, hutním a dalšími navazujícími odvětvími průmyslu, který bezprostředně provázel čilý stavební ruch. Zde je nutno podotknout, že tento ekonomický a stavební rozmach v Moravské Ostravě neutlumila ani plošná ekonomická krize přicházející roku 1929. Moravská Ostrava díky velkému průmyslovému zázemí prosperovala i v navazujících třicátých letech.47 Město Moravská Ostrava se tehdy muselo vyrovnat s novou situací a novými podmínkami, provázejícími toto období. Především to byl prudký nárůst obyvatelstva Ostravy, daný nejen sloučením tehdejší Moravské Ostravy s dalšími šesti navazujícími obcemi v tzv. Velkou Moravskou Ostravu v roce 1924, ale rovněž migrací obyvatel do Moravské Ostravy za prací. S tím souvisela obrovská poptávka po chybějících bytech, ale palčivou otázkou zůstávala i kvalita bydlení a městského prostředí, kterou se snažil řešit asanační svaz. Nedostatečná byla i infrastruktura města, způsobená růstem dopravy i nutností funkčního propojení nově připojených obcí, již měl zase vyřešit regulační plán připravovaný regulačním sborem ostravským. Ekonomická prosperita, nárůst obyvatelstva a s tím spojená poptávka nejen po bytech, ale i po veřejných stavbách, jako jsou úřady, obchodní domy, nemocnice, školní budovy, stejně jako příznivé znění nového stavebního zákona a řada dalších již zmíněných aspektů, zásadně podnítila stavební vývoj Moravské Ostravy, utvářející si tak prakticky novou tvář. Měla to být, jak všichni doufali, tvář přívětivější, jelikož obraz Moravské Ostravy, jako jednoho z nejošklivějších měst monarchie, zde stále přetrvával. Ambice města dokládal požadavek na reprezentaci, kdy malé domy v centru měly být nahrazovány výstavními paláci a snaha města pořádat na návrhy veřejných staveb veřejné soutěže, při nichž byli často oslovováni renomovaní architekti. Teď už to byli architekti pražští nebo brněnští, takže se Ostrava osvobozovala od vídeňského vlivu a soudobá ostravská architektura začala pomalu korespondovat s architektonickým děním v naší republice. Čím dál větší důraz byl v té době kladen na kvalitu a kultura života, péči o zdraví i samotné tělo a hygienu. Budovaly se parky, sídliště po vzoru zahradního města,
28
nemocnice, tělovýchovné areály a velké podniky zřizovaly sanatoria a rekreační areály, vedle toho se ale stavěly i nouzové domy s malometrážními byty, mající urgentně zajistit nežádoucí bytovou situaci. Chybějící hygienické zázemí v domácnostech se snažily suplovat očistné vanové a sprchové lázně a koncepčně řešit asanační svaz, dohlížející na zřizování obecních kanalizací, vodovodů, atd. Moravská Ostrava měla tehdy k dispozici dvoje očistné lázně, a to vanové v městské části Moravská Ostrava a sprchové v městské části Vítkovice.
4.2 Co předcházelo zřízení lázní Dobovou záležitostí kultury těla podporovanou moderními lékařskými studiemi se stalo plávání, a to nejen ve vodě, ale i na vzduchu (míněn dnešním pohledem je pobyt na vzduchu) a slunění, spadající pod dobové termíny plování, vzduchoplavba nebo vzduchová lázeň a sluneční lázeň.48 V podstatě jde o zdravý pobyt a pohyb na čerstvém vzduchu v přírodním prostředí a podle aktuálních lékařských studií lze nejlépe využít ozdravných účinků vzduchu a slunce, pokud je člověk neoblečený. Těmto činnostem měly sloužit letní lázně, skládající se obvykle z plovárny (užíváno i pojmu koupaliště), slunečních a vzduchových lázní. U Ostravanů však více než tělovýchovný aspekt potřeby lázní převládal aspekt očistný z důvodu průmyslem znečištěného prostředí prachem a popílkem. Letní lázně Moravská Ostrava postrádala. Ostravští občané za koupáním dojížděli až do Třebovic, Vratimova, Paskova, Lískovce, atd., což byly všechno říční lázně zřízené na řekách Ostravice a Odry.49 Před šedesáti lety, tj. míněno k datu uveřejnění článku v roce 1928,50 sice Moravská Ostrava říční lázně měla na řece Ostravici za Denisovým náměstím, ale ty byly už minulostí. Absence koupaliště občany Moravské Ostravy velmi trápila. To, jak moc, lze vyčíst z četnosti probírání otázky jejich zřízení v regionálním denním tisku. Ostravský deník dokonce v roce 1928 konstatoval, že rubrika „Co se nám líbí a nelíbí“, kde část rubriky byla poskytnuta občanům k vyjádření jejich názorů, se v roce minulém a předminulém (tj. v letech 1926 – 27) nesla jen a jen v duchu stesků ohledně vybudování koupaliště.51 To je vzhledem k tomu, že ve městě chyběly nemocnice nebo cesty a byly zde špatné životní podmínky způsobené rapidním znečištěním vzduchu produkcí těžkých podniků, vcelku zarážející fakt. V roce 1928 se v tomtéž deníku rozhořela nová diskuse k vybudování koupaliště, ve které kromě opětovných stesků občanů zaznívaly
29
i zajímavé a konstruktivní názory, jak situaci řešit, a byl nastíněn zajímavý dobový pohled laické veřejnosti na to, jak by mělo koupaliště vlastně vypadat. Polemiky se týkaly umístění lázní i způsobu provedení lázní. Čtenáři i redaktoři se přikláněli k typu říčních lázní. Jako důvody nejčastěji uváděli nižší pořizovací cenu lázní a stále zde převládal názor, že pobyt v lázních říčních je účinnější na zdraví než pobyt v koupališti umělém, někdy hanlivě občany nazývaném rybniční lázně.52 Názor byl zřejmě podpořen nedůvěrou v čistotu stojící vody, potažmo k moderním filtračním zařízením. Ale i zde se objevovaly racionálně podložené názory proti říčním lázním. Lidé si dobře uvědomovali znečištěnost místních říčních vod, především Odry a Ostravice, způsobenou odpady továren, odváděných přímo do vodních toků. Byl vysloven názor, že nejbližší čistá voda je až v Lučině u Radvanic, ale i zde by se nejprve musel vyřešit odpad z místního pivovaru.53 Říční lázně by navíc připadaly v úvahu až po dokončení plánované regulace toků, tj. výhledově až za několik let a Ostravané už nechtěli déle čekat. Argumentem proti říčním lázním, často vyslovovaném v denním tisku, byla i nutnost opravy lázní při každé povodni. Jeden z mála argumentů pro pořízení umělého koupaliště, uveřejněném v utopicky laděném příspěvku, jenž počítal s jedním koupalištěm pro každou městskou čtvrť, byla možnost ohřevu vody. Ohřev by autor příspěvku řešil ekonomicky šetrným ohřevem vody, napájené z vodovodu přes široký jez, kde by se voda přihřívala při styku se vzduchem a slunečními paprsky.54
4.3 Správní a projektová příprava zřízení letních lázní Na přelomu let 1927 a 1928 se občané Moravské Ostravy konečně dočkali prvních kroků města definitivně směřujících k realizaci letních lázní. Město se činilo už v předchozím období, ale tyto kroky zatím nevedly k cíli. Město pořádalo komise za účelem vyhledání vhodného místa pro úpravu a zřízení letního koupaliště a nechalo si vypracovat i množství projektů, které nám ale dnes, včetně jmen jejich autorů, již nejsou známy.55 Umístění koupaliště se jevilo jako náročná technická otázka, zejména z geologického a hydrologického hlediska a přísunu, čištění a ohřevu vody, nad kterou se neustále spekulovalo a kompetentní činitelé města se nemohli rozhodnout pro určitou variantu. Roli zde bezpochyby hrály i předpokládané finanční náklady jednotlivých variant.
30
První rozhodující krok byl uskutečněn, když do Mimořádného rozpočtu pro rok 1928, schváleném Radou města dne 12.12.1927, byla vložena položka 470.000,- Kč na zřízení letního koupaliště a úpravu okolí, jež měla být hrazena z úvěru z roku 1927.56 Poloha umístění lázní ani jejich typ zde nejsou ještě specifikovány. Přesto ještě v prvním kvartálu roku 1928 se v novinách objevovaly výše zmíněné diskuse o tom, že město potřebuje koupaliště a také otázky, jaký typ koupaliště by měl být zvolen, kde a kdy by mělo stát a zda vůbec bude v nejbližší době postaveno. Rada města sice na svém zasedání ze dne 19.3.1928 schválila návrh Hospodářského odboru ze dne 14.2.1928 na zřízení koupaliště na pozemcích u Staré vodárny (míněno vodárny v Nové Vsi pod Hulváckým kopcem) z úvěru 470.000,- Kč v mimořádném rozpočtu na rok 1298.57 Ale v Ostravském deníku bylo 27.3.1928 zmíněno, že město sice předpokládalo umístění koupaliště pod Hulváckým kopcem, ale že starý projekt Hospodářského úřadu na jejich zdejší realizaci není proveditelný. Z tohoto důvodu se jedná o novém místě na jejich zřízení, v úvahu nově připadá umístění v Bělském lesíku.58 Poté už to vypadalo, že rozuzlení konečně přineslo zasedání zastupitelstva města ze dne 12.4.1928, na kterém bylo potvrzeno, že letní lázně budou zřízeny u Staré vodárny pod Hulváckým kopcem úvěrem 470.000,- Kč v mimořádném rozpočtu z roku 1298. Podrobnější informace k tomuto aktu jsou uvedeny v Ostravském deníku ze dne 13.4.1928.59 Stojí zde, že ke schválení došlo po mnoha diskusích a komisích, ale technikové toto řešení nepovažují za nejšťastnější. Voda pro koupaliště měla být brána ze studní (v těchto místech je velký reservoár podzemní vody, jež je čerpána i vodárnou v Nové Vsi zásobující pitnou vodou Moravskou Ostravu) a dlouhou cestou do bazénu měla být ohřívána stykem se vzduchem až na teplotu 16 – 18 °C. Popis navrženého areálu doplňuje článek z Ostravského deníku ze dne 23.3.1928, areál měl tvořit velký bazén, administrativní budova, v níž měly být zřízeny sprchové lázně, 250 kabin postavených poblíž administrativní budovy a pískové a travnaté plochy. Autor tohoto návrhu nebyl uváděn.60 Proti tomuto umístění koupaliště pod Hulváckým kopcem u vodárny v Nové Vsi zněly hlasy občanů už v březnu téhož roku, kdy se teprve spekulovalo o nejvhodnější poloze. Čtenáři uváděli důvody jako nedostatečné oslunění způsobené tím, že koupaliště má být umístěno pod zalesněným kopcem a znečištění vody v bazénu napájením podzemní vodou. Poté se v novinách až do září 1928 objevují informace, že s navrženým projektem jsou problémy, zejména z důvodů špatného podloží nebo nepodepsání dohody 31
s Vítkovickými železárnami o odběru teplé vody. Dne 11.9.1928 je v Ostravském deníku otištěna zpráva, že starý projekt definitivně padl, jako nové vhodné místo je určen Hulvácký lesík a že nový projekt bude ihned vyhotoven stavebním úřadem.61 V následujících dnech začínají v denících prosakovat informace, jak bude nový projekt vypadat, že stavby areálu budou betonové namísto dřevěných, atd. Dne 21.9.1928 byl definitivně na schůzi zastupitelstva schválen nový projekt letních lázní, které mají být umístěny již nově na Hulváckém kopci.62 Popis nového projektu byl poté otištěn v Ostravském deníku dne 29.10.1928 i s uvedením jména autora návrhu a na základě popisu můžeme konstatovat, že se jedná už konečně o definitivní verzi, podle níž se lázně realizovaly.63
4.4 Realizace a dokončení lázní a příprava na provoz lázní Poté se už všechny přípravné práce na realizaci letních lázní nesly v duchu jejich schváleného definitivního návrhu a umístění na Hulváckém kopci. Podle schváleného ideového návrhu64 byla v říjnu 1928 Ing. Alfredem Jurnečkou vypracována realizační projektová dokumentace, podle níž se opravdu stavělo.65 Na zasedání rady města ze dne 7.1.1929 bylo schváleno, že stavební práce v rámci realizace letních lázní budou zadány firmě Ing. A. Rozhon v Mor.-Ostravě na základě její cenové nabídky ze dne 22.12.1928 za 1.085.335.24 Kč.66 Firma zároveň dostala podmínku, že všechny řemeslnické práce zadá místním firmám, k čemuž byla městem ustanovena kontrolní komise. Takže vše potřebné směrem ke zřízení koupaliště se rozběhlo, ale je zřejmé, že občané Moravské Ostravy se v roce 1928 už koupaliště nedočkali, a nemělo tomu tak být ani v následujícím roce. Letní lázně měly být postaveny v 1. pol. roku 1929 a ještě tak posloužit občanům v letní sezóně. Realizace se neustále protahovala, termín dokončení i rozsah dokončené stavby k tomuto termínu se měnil. V Moravskoslezském deníku proběhla dne 5.4.1929 zpráva, že koupaliště, o kterém vznikly pochyby, že letos v létě nebude dokončeno, bude přece jen 1. července odevzdáno svému účelu, ale ne úplně dokončené, pouze v rozsahu bazénu a části kabin.67 Toto datum dokončení bylo stanoveno výnosem města, ve kterém bylo zároveň rozhodnuto, že správu lázní bude mít v kompetenci Hospodářský odbor.68 Nakonec se tak nestalo, stavební a vodoprávní povolení bylo vydáno až 20.6.1929.69
32
Stavba byla nakonec zdárně dokončena v červnu 1930 a povolena k užívání 26.5.1930 za předpokladu splnění stanovených podmínek.70 Paradoxně byly lázně pro veřejnost otevřeny už o týden dříve, tj. 18.5.1930.71 Stavba byla dokončena, kromě filtrační stanice se skokanskými můstky, výhradně v souladu s projektovou dokumentací vypracovanou Ing. Alfredem Jurnečkou v říjnu 1928. Filtrační stanice, ve výkresu situace původní projektové dokumentace navržená na třítraktovém půdorysu s odstupněným středním traktem, byla zřejmě zredukována na jednodušší stavbu na úzkém obdélném půdorysu, což dokládá nejen přeškrtnutí této stavby červenou barvou ve zmíněném výkresu situace, ale i pozdější rekonstrukce a rozšíření filtrační stanice v roce 1933 (viz příslušná kapitola) do téměř původně zamýšlené půdorysné podoby. Další změnou oproti schválenému záměru byl způsob řešení ohřevu vody bazénů. Teplá voda měla být nově dodávána potrubím z blízkých Vítkovických závodů a před použitím mísena se studenou vodou. Toto řešení bylo navrženo v nesignované projektové dokumentaci (čítající jeden výkres vedení potrubí) z listopadu 1929.72 Řízení investice za město Moravskou Ostravu prováděl Stavební odbor, po dokončení byla stavba předána Hospodářskému odboru města. Hlavním dodavatelem stavebních prací byla firma Ing. A. Rozhon, instalace filtračních zařízení byly prováděny firmou Hygiea spol. s r.o. na základě cenové nabídky ze dne 15.2.1929 za 456.537.48 Kč, které bylo zadáno i dopracování detailních plánů pro svou stavební část a jež prováděla i veškeré rozvody kanalizace a vody.73 Ostatní řemeslné práce dodávaly místní stavební firmy. Celková cena realizace se nakonec vyhoupla až na částku 2.917.762,- Kč.74 Pro srovnání Městské lázně (vanové) na Husově tř. postavené roku 1925 stály 3.690.780,- Kč.75 Předpokládaná kapacita lázní byla 2800 návštěvníků při využití definitivních šaten, s možností navýšení kapacity o 1000 návštěvníků při zřízení šaten v suterénních rezervách, tj. celkem maximálně 3800 návštěvníků. V některých zdrojích byla uváděna kapacita 3300 návštěvníků, vyjma dětí a nekoupajících se návštěvníků. Pro kapacitu 3800 návštěvníků byl stanoven personál v počtu 21 osob s tím, že restaurace a kadeřnictví budou pronajaty cizím subjektům.76 Mimochodem o tyto koncese byl mimořádný zájem a město nájemce vybíralo dle nabízené výše nájmu. Město pronajímalo i reklamní plochy na koupališti. Při stanovení ceníku i řádu lázní si město pomohlo informacemi z brněnských lázní v Pisárkách, odkud si nechalo zaslat kopie a dochoval se i záznam z obhlídky lázní v Pisárkách úředníky Hospodářského odboru 33
města Moravské Ostravy. Ceny byly stanoveny takto: 2,50 Kč pro dospělé a 1,- Kč pro děti do 14 let za vstup do areálu lázní, 3,- Kč za jednu výuku plavání a dále jsou v ceníku uvedeny ceny za rozličné služby a výpůjčky.77 Provoz lázní pro veřejnost byl stanoven na období od 15.5. až do 15.9, od 7:30 do 19:30 hod.78
34
5. Dějiny stavby 5.1 Ohlas na lázně a první období provozu lázní Otevření letních lázní mělo mezi občany i regionálními deníky velký ohlas. Okamžitě se lázně staly velmi navštěvované a to dokonce tak, že v exponovaných víkendových dnech bývala kapacita lázní překročena téměř dvojnásobně. Např. dne 1.6.1930 bylo překonáno dosavadní maximum návštěvou v počtu 5222 osob, z toho 2327 dětí.79 I přes výrazně zhoršené počasí od počátku školního roku dosáhla návštěvnost lázní v prvním roce, tj. v období od 18.5. – 14.9.1930, počtu daleko vyššího než 100.000 návštěvníků (návštěva více než 87.000 + 23.300 majitelů abonentních vstupenek).80 Lázně byly všeobecně lidmi i deníky považovány za krásné a bylo často zdůrazňováno, že jsou po letech očekávání konečně v provozu. Z počátku na lázně byla pěna jen chvála, bylo např. uváděno, že zařízení koupaliště zcela bezvadně funguje, a že také filtrace a čištění vody odpovídá lékařským předpisům, a dále také, že koupaliště získávají stále větší počet těch, kteří v nich spatřují účelné zařízení pro zotavení těla.81 I v různých jiných dobových článcích nepřímo se dotýkajících kvality koupaliště, např. kritizujících chování návštěvníků lázní, bývalo zdůrazňováno, že návštěvníci využívají pohodlí a krásy, které koupaliště skýtá. Lázně ovšem měly i svoje funkční nedostatky a jejich kritika na sebe nenechala dlouho čekat. Jednalo se ale především o problémy související s překročenou kapacitou lázní. Nejčastěji byl kritizován nízký počet ramínek v šatnách a nízká kapacita šaten, díky níž návštěvníci stáli dlouhé fronty před kabinkami, zejména v podvečer před zavírací dobou, kdy byly lázně hromadně opouštěny. Problémem byla i nedostačující travnatá plocha, oslunění dětského koupaliště, kde vlivem nevhodného situování dětského koupaliště už kolem patnácté hodiny nedosahovaly skrze stromy sluneční paprsky, a také blízká rušná státní silnice, z níž se ke koupališti zvedala mračna prachu, ale tato záležitost byla vyčítána spíše městu a jeho neostatečné péči o komunikace. Jako nepříliš funkční se jevil přístup do areálu přes prostory sprch tvořenými otevřenými kabinami. Lidé, kteří přišli využít pouze vzduchových nebo slunečních lázní, bývali často postříkáni odstřikující vodou. Vytýkány byly stavitelům i podlahy v kabinách šaten, jejíž xylolitová úprava se převlékajícím zdála pro chodidla studená, a také stupně vedoucí ke skluzavkám a k můstkům, jež byly považovány sice za esteticky dobře
35
řešené, ale těžko schůdné. Nejvíce ale bylo deníky kritizováno jednání samotných návštěvníků, jejich neukázněné chování, hulváctví mládeže, časté krádeže a smysl pro hygienu, kdy jedinci odmítali využívat sprchy před vstupem do bazénu.
5.2 Stavební proměny let bezprostředních po otevření – 1930–33 Stavební zásahy v tomto období řešily vesměs funkční problémy, zjištěné v prvních týdnech provozu lázní, které již vesměs byly zmíněny v předchozí kapitole. Na základě rozhodnutí města se ve sklepních rezervách zřizovaly šatny, zřizoval se také provizorní vstup pro nekoupající, který už neměl procházet hlavním vstupem budovy šaten, ale měl být situován venku bezprostředně vedle jižního křídla budovy šaten, dále se dodělávaly ploty a betonové plochy areálu koupaliště.82 Pokračovalo i dovybavování areálu lázní příslušenstvím, jako jsou lavičky, atd. Město dále přistoupilo k postavení několika drobných staveb v areálu, jednalo se o otevřenou kolnu na úschovu lehátek a dva kiosky, jeden k prodeji mléka a druhý na prodej drobných pekařských výrobků. Jejich poloha ani vzhled nejsou známy. Další drobné stavby už nepřipouštěl regulativ vydaný výnosem města.83 Brzy se naskytnul závažnější problém. Laboratorní výsledky vykazovaly špatnou kvalitu vody a provoz koupaliště musel být dokonce několikrát na pár dní (cca 2 dny) přerušen, aby mohl být vyměněn celý objem vody bazénů. Zabudované filtrační zařízení nebylo dostačující. K řešení situace město přistoupilo na počátku roku 1933, kdy vyhlásilo veřejnou soutěž na provedení prací stavitelských pro zvětšení a rekonstrukci filtračního zařízení letního koupaliště v Moravské Ostravě – Hulvákách.
Veřejnou
soutěž vyhrála firma Porazil a Dratva na základě předložené nabídky “Přístavby u věže pro skoky pro umístění filtračního zařízení v letním koupališti v Hulvákách“ ze dne 18.3.1933 za částku 53.242.99 Kč. Soutěže se mimo jiné zúčastnili i již zmiňovaní stavitelé Ing. A. Rozhon a Ing. A. Jurnečka. Podle stavebního deníku firma započala se stavbou 10.4.1933 a vnější práce měla ukončit 8.5.1933, aby následujícího dne mohl být zahájen provoz lázní.84 Filtrační stanice s můstky byla postavena do podoby [4, 8], která je popsána v kapitole Popis objektu. Stavba byla realizována podle nesignované a nedatované projektové dokumentace [32-34], půdorysem ale zhruba odpovídá návrhu na výkresu situace areálu z původní realizační projektové dokumentace Ing. Alfréda Jurnečky z října 1928 [21]. Změna je v tom, že původně odstupněný půdorys byl přidáním skeletového pole v krajních traktech zarovnán do obdélníku, ale tyto nově přidané
36
hmoty zůstaly v příčném směru budovy otevřené a částečně tak alespoň respektovaly původní odstupněný půdorys. Po porovnání půdorysu s položkovým rozpočtem85 a odečtení počtu pilířů a počtu nově realizovaných betonových patek vyplývá, že zřejmě střední část nynějšího středního traktu (myšleno v podélném směru budovy), sloužící doposud jako věž můstků a prostor pro filtrační zařízení, zůstal zachován, a k němu byla z každé strany symetricky přistavěna část budovy o dvou polích.
5.3 Stavební proměny do roku 1965 Po hektickém období let 1930 – 33, kdy se různými stavebními úpravami dořešily funkční problémy zjištěné během prvních měsíců provozu lázní, se až do první zásadní rekonstrukce konané v letech 1965 – 67 děly v ostravských letních lázních pouze dílčí stavební úpravy. Jedinou zjištěnou datovanou rekonstrukcí v tomto období byla úprava ploch bezprostředně přiléhajících k velkému bazénu z roku 1947.86 Původní dlážděný chodník spádovaný do odvodňovacího žlábku, který obíhal bazén s výjimkou severní hrany, kde bylo brouzdaliště sloužící k oddělení pískoviště, byl nahrazen průběžným brouzdalištěm kolem bazénu [11, 12]. Ten samý zdroj navíc uvádí, že 2. nadzemní podlaží provozní budovy, čítající v krajních traktech společné šatny s kabinami a ve středním traktu kuchyni společného stravování včetně prodejních pultů, nebylo od roku 1945 provozováno. Z toho vyplývá, že někdy před rokem 1945 byly šatny dětí středního traktu adaptovány na zázemí stravovacího zařízení, obsluhující zřejmě klientelu stravující se na horních terasách. Na základě porovnání fotografií lze identifikovat ještě další stavební úpravy ve vymezeném období. Z významnějších je to rozšíření filtrační stanice západním směrem [4]. Jinak se jedná spíše o zásahy drobnějšího charakteru, jakými jsou např. prolomení dalších vstupních dveří v přízemí středního traktu dvorní fasády, nebo výměny výplní otvorů.
5.4 Rekonstrukce 1965 – 1967 V letech 1965 – 67 proběhla zásadní rekonstrukce pravého - severního traktu provozní budovy.87 Jejím cílem byla adaptace části suterénu a celého přízemí na lázně léčebného a očistného charakteru, 2. nadzemní podlaží zůstalo rekonstrukcí nedotčeno [11].
37
V přízemí severního traktu byla naprosto změněna dispozice. Odstraněny byly všechny dělící konstrukce převlékacích kabin a společné šatny a otevřený prostor terasy byl obestavěn zdí v úrovni skeletových pilířů. Do takto nově rozšířeného uzavřeného prostoru byly vklíněny sprchové kabiny, vanové kabiny očistné, vanové kabiny léčebné, lehátková odpočívárna, sociální zařízení, kabina maséra a také kabiny saun, tj. kabiny s teplým vzduchem, horkým vzduchem a parou, pro něž byl v rezervě šaten suterénu zřízen bazén vyhloubením pod úroveň stávající podlahy. V technických provozech suterénu, v bývalé prádelně a sušárně, byly zřízeny kotelna, strojovna a uhelna, pro níž byl v úrovni suterénu před hmotu objektu předsazen objekt shozu uhlí. Úpravy se dotkly i suterénního bytu správce, ale ty se týkaly zejména výměny okenních a dveřních výplní a také úpravy terénu, kde došlo k jeho částečnému snížení při východní fasádě budovy. Během těchto úprav byly změněny i veškeré interiérové povrchy, a to jak podlah, tak stěn, kde převládl latexový nátěr. Rekonstrukce se významně a vůči původnímu architektonickému záměru dosti nešetrně projevila ve vnějším vzhledu budovy. Dvorní část fasády přízemí severního traktu, doposud se uplatňující ve formě zastřešených pergol otevřenou terasou, byla dozděna v jednu hmotu a prolomena řadou soudobých typových oken, v levé části úzkých a v pravé standardních. Pohled dotváří nově vybudovaný komín z kotelny. Ve vstupní fasádě byla úzká pasová okna suterénu nahrazena vyššími poli sklobetonových tvárnic a kastlová okna bytu typovým příčně nečleněným oknem.
5.5 Stavební vývoj po roce 1967 až po současnost V roce 1975 byla radikálně přestavěna filtrační stanice [13] a rovněž bylo upraveno okolí velkého bazénu.88 Původní kaskádovitá a nauticky vyhlížející polyfunkční budova sdružující filtrační zařízení a skokanské můstky byla přebudována v jednu kompaktní hranolovou podélnou hmotu s jižním přízemním přístavkem, sloužící už jen pro zařízení úpravy vody. Čelní fasáda budovy byla pročleněna řadou vysokých dvouetážových štěrbinových oken a dostala tak vertikální charakter. Můstky nebyly ničím nahrazeny, v ose areálu zůstala pouze skluzavka. Přírodní svažitá terasa se proměnila v upravenou tribunu, pískoviště dostalo travnatý povrch a komunikační spojnice mezi budovou šaten a bazénem, tvořená travnatým pásem mezi dvěma zpevněnými komunikacemi, dostala charakter prospektu zvýrazněním lineárnosti sadovnickými úpravami středního travnatého pásu a dvěmi řadami kandelábrů veřejného osvětlení.
38
Do roku 1989 byla vytvořena řada projektů na rekonstrukci areálu i budovy šaten, které se ovšem nerealizovaly.89 Alespoň jejich zaměření stávajícího stavu potvrdilo, že než se areál lázní po revoluci dostal do soukromých rukou, nic významného se z hlediska stavebních změn od roku 1965 nedělo, s výjimkou zmíněné přestavby filtrační stanice z roku 1975. Pouze v areálu přibylo několik drobných utilitárních staveb, jako jsou objekt občerstvení umístěný severně od dětského bazénu nebo objekty plavčíků a skladů umístěných severozápadně od filtrační budovy [13]. Také byl střední dvůr budovy šaten přemostěn lávkou mezi občerstvením a půlkruhovou terasou. Nutno podotknout, že některé projekty byly dosti radikální, byl zde návrh propojit budovu šaten s bazénem proskleným krčkem, nebo zcela uzavřít otevřené prostory budovy šaten zavěšeným předsazeným pláštěm. Po revoluci, nejprve od roku 1992,90 došlo za vlastnictví soukromých subjektů91 ke značným stavebním přestavbám. Díky nim se nedochovaly takřka žádné původní konstrukce a zejména povrchy, radikálně byla přetvořena vnitřní dispozice budovy šaten, např. v levém traktu přízemí byla namísto šaten zřízena restaurace a byly provedeny nevhodné úpravy, jako opatření některých otvorů segmentovými záklenky, uzavření částí teras, zastřešení středního dvora, atd [14-16]. Poté už všechno směřovalo k současnému zdevastovanému stavu. Opuštění areálu, zanedbaná údržba, řádění bezdomovců, to vše se negativně projevilo. Městský obvod si sice nechal v posledních letech ještě vypracovat studie využití areálu, ve kterých se uvažovalo např. o zřízení v areálu lázní výstaviště, zaměřeného na alternativní energetické zdroje, jakými jsou třeba sluneční kolektory, ale nakonec od jakýchkoliv záměrů záchrany a obnovy areálu ustoupil. Roli zde sehrál určitě i stav bazénů, které jsou vlivem poddolování značně poškozené a nefunkční, na což upozorňovaly už předrevoluční projekty. V současné době je areál lázní předmětem soudního sporu o vlastnictví mezi Městským obvodem a Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových. Základní ideou sporu je zbavit se věcného břemene.
39
6. Uměleckohistorické zhodnocení stavby Ostravské letní lázně byly navrženy a vyprojektovány v roce 1928. V jejich návrhu byla po dispoziční, formální i konstrukční stránce reflektována nastupující avandgardní architektura vědeckého funkcionalismu, která byla ovšem autorem zejména ve vnějším vzhledu subjektivně oživena v duchu expresionismu s cílem vytvoření výrazného výtvarného účinu. Přijetí zde nejmodernějších, netradicionálních architektonických trendů zřejmě usnadnilo, že letní lázně jsou víceméně stavbou utilitární, kde zejména u umělých koupališť se řeší především technické problémy. Ale také, že letní umělé lázně, tj. myšleno lázně bez návaznosti na vodní tok, tzn. nejen s uměle vytvořeným bazénem, ale i s umělým napájením vodou, jsou zcela novým stavebním typem. První takto míněné umělé lázně byly u nás postaveny v Praze pod Barrandovem [56] až v roce 1929.92 Je tedy zřejmé, že autor umělých ostravských lázní se při jejich projektovaní v roce 1928 neměl prakticky v řešení nového stavebního typu u nás čím inspirovat. Nová řešení se tak omezila na technické problémy vyplývající z řešení umělého koupaliště, tj. filtrování, exportu a ohřevu vody, z čehož vyplynula zajímavá utilitární budova sdružených účelů věže pro skoky a filtrační budovy [4, 8], kdežto základní dispozice areálu a budovy šaten vycházely z osvědčené typologie říčních lázní majících u nás svou tradici [51]. Dispozice i orientace areálu lázní byla zvolena vhodně a účelně i přes obtížně řešitelnou parcelu na vyvýšenině kopce, která je vlivem svahu omezená, krátká a ještě mírně svažitá a obklopená lesem [21, 3-4]. Zde autor z důvodu vhodné sluneční orientace pozměnil tradičnější dispozici dvou rovnoběžných os, kdy v jedné ose bývá dlouhá provozní budova se šatnami a druhou osou procházejí bazény. V Hulvákách byla použita jen jedna osa ve směru východ západ, na které jsou za sebou řazeny hlavní stavební celky, jež byla posunuta co nejblíže severní hraně pozemku. Na jihu jsou pak travnaté plochy umožňující přísun slunce do všech částí areálu přes koruny stromů. Navíc terénní zlom, nutný pro vyrovnání plochy svažitého terénu, byl velice vhodně vytvořen mírně svažitým pásem lemujícím na jihu bazén, čímž je zároveň vytvořena přírodní tribuna pro obecenstvo závodů, ale také další plocha pro opalování. Budova šaten [1-2, 5-6] je posazena příčně na podélnou osu a uzavírá tak areál na východě, jinak sevřený stromovým patrem. Budova šaten vychází z tradiční dispozice tohoto typu
40
budov, známé již z říčních lázní. Je symetrická a rozdělená do tří částí, středního traktu se vstupy, sprchami, restaurací a podobnými provozy, vymezeného rovněž ve vnějším vzhledu hmotou i rozdílným architektonickým členěním, a dvou krajních traktů se šatnami, jedním pro ženy, jedním pro muže. Kryté chodby šaten jsou stejně jako u jiných podobných budov otevřené do areálu lázní, zcela otevřená exteriéru je restaurace, nad stropy přízemí jsou terasy, ale nejsou zde terasy na střeše horních pater. Dispoziční uspořádání tak vychází z funkčních potřeb lázní a především z moderních hygienických studií a propagovaných zásad funkcionalismu. Je zde vytvořeno intimní přírodní prostředí, zcela oddělené od znečištěného okolí industriálního města stromy a budovou šaten, umně zasazené do přírodního lesního rámce, splňující tak všechny požadavky na pobyt člověka v přírodě, na vzduchu a slunci. Navíc všechny prostory, u kterých to účel umožňuje, jako jsou restaurace, chodby šaten, terasy na střechách přízemí, jsou zcela v souladu se zásadami funkcionalismu otevřené do krajiny. Otevření budovy směrem do krajiny je umožněno použitím vhodného konstrukčního systému a moderních technologií, jako jsou železobetonový skelet, ploché střechy, atd. Autorovi tu lze pouze vyčíst, že terasy nebyly vytvořeny i na střechách patra. Vstupy do areálu přes sprchy, jež byly autorovi často veřejností vyčítány, ale byly v rámci dobových snah o hygienu naprosto v pořádku, počítaly i se sprchováním těch, kteří se pouze slunili. Jako dispozičně, funkčně i esteticky velice zdařilou lze hodnotit filtrační stupňovitou budovu [4, 8]. Sloučením filtračního provozu a skokanských můstků zde bylo ušetřeno místo a zároveň naplněny technické požadavky obou provozů. Vzhled budovy šaten je poznamenán jistou diferencí v architektonickém řešení jednotlivých fasád. Vstupní fasáda, užívající formálních prvků funkcionalismu, je členěná úzkými průběžnými pásovými okny osazenými v líci fasády, i když ještě dělenými po celcích meziokenními pilíři, v kontrastu k omítané ploše fasády, a je ukončená plochou střechou se subtilní korunní římsou, ale její vzhled je doladěn expresivně pojatými půlkruhovými rizality pokladen [1, 27-28]. Vstupní fasáda jako celek tak má expresivní charakter, daný nejen rizality, ale i úzkými prořezanými pásy oken v hladké omítce. Boční fasády [6] jsou pojednány v intencích konstruktivismu, vycházejí z půdorysu a jsou členěny pouze přiznanou konstrukcí železobetonového skeletu, u které je ale na rozdíl od některých jiných staveb mírně ustupující výplňové zdivo omítané. Ve dvorní fasádě jsou sloučeny již uvedené principy. Dvorní fasáda je charakteristická sítí železobetonového skeletu, za jejichž otevřenými čelními poli jsou terasy a chodby a posléze zřetězené dveře do šaten, jež je ve střední části horizontálně 41
pojaté fasády přerušena zděnými omítanými poli nechávajícími stejně jako u bočních fasád uplatnit články skeletu a především výrazným hlubokým půlkruhově zakončeným otevřeným přízemním rizalitem restaurace, z něhož se uplatňuje především vysoký hladký pás atiky posazený bezprostředně na pilíře otevřených polí [2, 5, 27-28]. V této fasádě se mísí konstruktivní principy s výraznou expresivně pojatou hmotou restaurace, vše je doplněno jednoduchým, nauticky laděným, trubkovým zábradlím. U stupňovité filtrační budovy se rovněž uplatňují přiznané konstrukce skeletu vůči ustupujícími omítanému zdivu, ale budova má především nautický charakter [4, 8]. Budova ze všeho nejvíce připomíná kapitánský můstek lodě se žebříky a trubkovým zábradlím, jemuž dominuje v ose umístěná stěžeň. Stavbu tak lze zařadit do proudu emocionálně laděného funkcionalismu, kdy autor v půdorysném rozvrhu i ve zvoleném konstrukčním systému pevně vycházel z funkčních potřeb, konstrukční systém železobetonového skeletu dokonce ve třech fasádách přiznal, ale hlavní fasády oživil expresivně pojatými hmotami „prakticky aditivně“ přidaných rizalitů na půlkruhovém půdorysu. Nebýt určité stylové roztříštěnosti v rámci vzhledu jednotlivých celků, kdy boční fasády jsou založeny na principu konstruktivismu, vstupní fasáda působí expresivně a ve dvorní fasádě jsou předchozí principy sloučeny, mohla by se stavba zejména díky vstupní fasádě zařadit k proudu expresionismu, ale takto spadá spíše do kategorie eklektismu soudobých moderních forem – vědeckého funkcionalismu, konstruktivismu a expresionismu.
42
7. Autorství stavby Autor návrhu Městských letních lázní v Ostravě-Hulvákách nebyl doposud veřejnosti znám. V odborné literatuře o architektuře nebo dějinách regionu je sice vznik této stavby obvykle uváděn, ale vždy zde postrádáme jméno jejího architekta a ani autoři odborné literatury se zatím nepokusili ji někomu připsat na základě slohové kritiky nebo jiného klíče. Rozřešit tuto otázku nepomohly ani přímé archivní prameny týkající se výstavby lázní nebo laicky pojatá literatura, jakou je např. kronika Mariánských Hor a Hulváků. Doposud byl znám pouze autor realizační projektové dokumentace, kterým je Ing. Alfred Jurnečka, úř. opr. civ. inženýr stavební a stavitel, Mor. Ostrava III.- Mar. Hory a jména stavebních firem podílejících se na výstavbě lázní. Vzhledem k rozsahu a důležitosti této veřejné stavby a stejně tak k její funkční i estetické kvalitě, se veřejnost oprávněně domnívá, že její realizaci předcházel ideový návrh některého z architektů, v lepším případě vyšlý z veřejné architektonické soutěže. Jak již bylo výše řečeno, veřejná soutěž se nekonala, i když v případě letních lázní obdobného rozsahu v ostatních moravských městech předcházela jejich realizaci téměř bezvýhradně.93 To, že nebyla uskutečněna veřejná soutěž na jejich návrh, je s podivem i proto, že se jedná o veřejnou stavbu, která byla investicí města. U veřejných staveb hrazených městem bylo obvyklé, že jim předcházela veřejná soutěž na návrh a posléze veřejná soutěž na zhotovitele a dle příkladů ostatních významných veřejných staveb lze říci, že město Moravská Ostrava tento postup v meziválečném období dodržovalo. Ale přesto byl v naších podmínkách běžný i způsob zadávání bez veřejné soutěže. Postupně se ujalo několik hypotéz, kdo by mohl být autorem letních lázní v Moravské Ostravě - Hulvákách. Nejčastěji zmiňovanou hypotézou je, že autorem je Bohuslav Fuchs, který v Ostravě navrhnul několik staveb a docela intenzivně se zabýval navrhováním lázní, viz jeho realizace v Brně – Pisárkách, Brně – Zábrdovicích, nebo v Trenčianských Teplicích [51-55]. Variantu o autorství Fuchse ale vyvracel už Národní památkový ústav ú.o.p. v Ostravě s odůvodněním, že ve Fuchsově pozůstalosti se žádná zmínka o Ostravských letních lázních nenachází.94 Druhou nejčastěji zmiňovanou variantou je, že hledaným autorem je pražský architekt Roštík. Tato myšlenka vyplývá ze vztahu Jurnečka – Roštík, kdy autor realizační projektové dokumentace Ostravských letních lázní Jurnečka stavěl v té době podle Roštíkova návrhu tři pavilony Státní
43
nemocnice v Ostravě – Zábřehu n. O., ale samozřejmě na základě vítězství ve veřejné soutěži na zhotovitele95 [48-50]. Nebyly to rovněž jediné Roštíkovy realizované projekty v Ostravě, viz např. Národní banka na ul. Českobratrské v Mor. Ostravě (192832). Pro Roštíka by možná hrálo i relativně podobné založení stavebního typu lázní a nemocnice se společným apelem na hygienický a zdravotní charakter a na účelnou dispozici, ale ani autorství Roštíkovo není nijak podloženo. Takže ve snaze určit autorství nebylo prozkoumáním přímých pramenů a literatury dosaženo uspokojivých výsledků a na vyřčené nepodložené hypotézy nemohl pochopitelně být brán zřetel. Proto bylo nutno přistoupit ke studiu pomocných dobových materiálů. Postupně se, za pomocí denního tisku a zápisů z jednání rady města ve zkoumaném období, podařilo stanovit poměrně krátký časový úsek vymezený momentem, kdy došlo k opuštění záměru realizovat lázně pod Hulváckým kopcem na základě starého projektu Hospodářského odboru z důvodu jeho technické neřešitelnosti, a započalo se hledat nové řešení a místo, a říjnem 1928, kdy byla vypracována realizační projektová dokumentace Ing. Jurnečkou. Po pečlivém studiu denního tisku, účetních knih města a zápisů z jednání rady města z vymezeného období se nakonec podařilo nalézt autora stavby. Autorem návrhu městských letních lázní v Moravské Ostravě – Hulvákách je Ing. arch. Jaromír Moučka. Jeho jméno včetně fotografie situačního plánu a půdorysu lázní a také stručného popisu lázní bylo uveřejněno v Poledním ostravském deníku ze dne 28.10.192896 [35-38].
7.1 Nejvýznamnější architekti a stavitelé podílející se na návrhu a realizaci stavby Na projekční přípravě i samotné realizaci ostravských letních městských lázní se podílelo mnoho osob a firem, mimo jiné architekt Jaromír Moučka, projektant a stavitel Alfred Jurečka, stavitel Artur Rozhon, firma Hygiea spol. s r.o., firma Architekti a stavitelé Porazil a Dratva a řada dalších místních firem. Na tomto místě budou blíže zmíněni nejvýznamnější z nich.
7.1.1 Ing.arch. Jaromír Moučka Co se týče literatury, je to s architektem Jaromírem Moučkou obdobné jako se samotnými lázněmi. Autor bývá obvykle zmíněn pouze jako architekt dvou veřejných staveb v Ostravě, uváděných jako doklad meziválečného stavebního vývoje Ostravy
44
v příslušných kapitolách regionálně orientované odborné literatury, jakými jsou již výše uvedené publikace Zrození velkoměsta od Vybírala, Dějiny Ostravy nebo Technické práce na Ostravsku.97 Jeho jméno se sice objevuje i ve slovnících výtvarných umělců našeho státu, respektive v Dodatcích ke Slovníku Československých výtvarných umělců od Tomana a v příslušném dílu Slovníku českých a slovenských výtvarných umělců 1950 – 2002 řady „Chagall“,98 ale zde se informace omezují pouze na datum jeho narození, uvedení absolvované školy a informace, že působil v Ostravě, aniž by zde byla uvedena jediná jeho realizace a ještě je v těchto zdrojích špatně uvedeno architektovo křestní jméno. Ostatní architektovy realizace byly identifikovány především studiem jednotlivých speciálně zaměřených kapitol Technických prací na Ostravsku, věnovaných např. zdravotnictví, sociální péči a rekreaci, zastavovacímu plánu Ostravy, průmyslovým stavbám nebo hornickým sídlištím.99 Z této publikace byly mimochodem získány i informace o stavbách autora realizační projektové dokumentace lázní Alfreda Jurnečky. Další informace o architektovi byly čerpány z archívů jeho zaměstnavatelů, k jejichž zjištění pomohl na prvopočátku internet, a to z archívů Vysoké školy báňské v Ostravě a Ostravsko-karvinských dolů.100 V těchto archívech byly k dispozici především pracovní spisy architekta a stručný architektův medailón ve výroční publikaci VŠB, ale další jeho realizace odhalit nepomohly. Architekt Jaromír Moučka, v některé literatuře chybně uváděný jako Jaroslav, narozen 23.8.1897 v Moravských Budějovicích, studoval architekturu na ČVUT v Praze (1918-1923), zemřel v roce 1961. V letech 1923-25 působil v Brně, poté už tvořil pro Moravskou Ostravu a blízké okolí. Pracoval nejprve jako úředník města Moravské Ostravy, od roku 1929 pak jako projektant stavebního oddělení Vítkovických kamenouhelných dolů. V roce 1955 se jako již dobře známý expert na důlní poměry stal vedoucím nově vznikající Katedry výstavby dolů (uváděna jako předchůdce Katedry geotechniky a podzemního stavitelství) Vysoké škole báňské v Ostravě, kde působil až do své smrti. Dosáhl profesorského titulu a publikoval ve Sborníku vědeckých prací Vysoké školy báňské v Ostravě (tři práce v letech 1955, 1958 a 1961, týkající se problematiky důlní výstavby a vlivů poddolování). Byl také členem Ostravského odboru Spolku československých inženýrů, kde býval často volen za člena výboru a byl i členem dílčího výstavního výboru tohoto spolku v roce 1926, který byl zřízen v rámci příprav státního sjezdu spolku pořádaném v Moravské Ostravě.101 Repertoár jeho tvorby je široký, patří zde urbanistické a regulační studie, rekreační areály, veřejné stavby jako ozdravovna nebo bankovní dům, bytové domy, ale i objekty 45
průmyslové [41-47]. Nejčastěji, ale prakticky i jediné zmiňované stavby arch. Moučky v syntetické literatuře věnované architektuře Ostravy, jsou Komenského sad v Moravské Ostravě z let 1928-33 [44] a Dělnická záložna se skupinou domů, ul. Českobratrská v Moravské Ostravě z roku 1929 [47]. O realizacích arch. Moučky bude podrobněji zmíněno v následující kapitole Postavení objektu v tvorbě umělce a jejich seznam (samozřejmě neúplný, jedná se jen o zjištěné realizace) je předmětem přílohy č. 41.
7.1.2 Ing. Alfred Jurnečka O projektantovi a staviteli Alfredu Jurnečkovi je známo jen velice málo kusých informací. Na základě jeho uveřejněných inzerátů v odborných časopisech a literatuře víme, že se jedná o úř. opr. civ. inženýra stavebního a stavitele, se sídlem v Mor. Ostravě III.- Mar. Hory a že jeho zaměřením je projektování a provádění staveb všeho druhu [48]. Dále byl ve 20. a 30.-tých letech velmi aktivním členem Ostravského odboru Spolku československých inženýrů, kde pravidelně býval členem výboru a účastnil se i přednáškové a publikační činnosti.102 Z jeho realizací jsou uváděny pouze tři objekty komplexu Státní nemocnice na Ostravsku v Moravské Ostravě – Zábřehu n. O., a to gynekologicko – porodnický pavilon, hospodářská budova a interní pavilon [4850], které postavil v letech 1929-34 podle návrhu architekta Roštíka a které rovněž uváděl ve svých inzerátech jako referenční stavby.103 Z jeho projektové činnosti známe právě jen realizační dokumentaci pro Ostravské letní lázně. Každopádně na základě těchto příkladů lze říci, že jeho realizace inklinovaly k funkcionalismu, i když emocionálně cítěnému s důrazem na estetickou stránku zevnějšku.
7.1.3 Ing. Artur Rozhon Stavitel Artur Rozhon, narozen 30.4.1906 v Moravské Ostravě, studoval na Akademii výtvarných umění v Praze ve spec. škole architekta prof. Gočára v letech 1924 – 1927.104 Jeho stavební firma, nesoucí rovněž jeho jméno, patřila v meziválečném období k nejvýznamnějším stavebním firmám působícím v Moravské Ostravě. V příslušené kapitole publikace Dějiny Ostravy je stavební podnik Ing. A. Rozhon uveden ve výčtu nejznámějších stavebních podniků tohoto období jako zhotovitel řady veřejných budov.105 Mezi jeho nejdůležitější realizace patří Kancelářský a obytný dům Horního inspektorátu Severní dráhy Ferdinandovy, Husova 7, Moravská Ostrava z roku 1920-21 podle návrhu Pavla Janáka (zde je Rozhon uváděn jako autor půdorysů, 46
P. Janák pak fasády) nebo Anglo-československá banka, Nádražní 3, Moravská Ostrava z roku 1923-24 podle návrhu Josefa Gočára, spolupodílel se rovněž na výstavbě Nové radnice, Prokešovo nám. 8, Moravská Ostrava z roku 1924-30 podle návrhu Vladimíra Fischera, Františka Koláře a Jana Rubého.106
47
8. Postavení objektu v tvorbě umělce Než bude pojednáno o stěžejním tématu této kapitoly, uvedeném v jejím názvu, bude vhodné nejprve připomenout nejvýznamnější realizace architekta Jaromíra Moučky a charakter jeho tvorby. Seznam jeho doposud zjištěných realizací je součástí přílohy č. 41. Tvorbu Jaromíra Moučky lze rozdělit do několika skupin podle typu realizací, které zhruba i vymezují jednotlivé etapy architektovy tvorby. Jedná se o skupinu veřejných staveb dvou typů – standardní (záložna) a skupinu objektů spojených s rekreačním, hygienickým nebo ozdravným účelem, vše navržené ve 2. pol dvacátých let, dále o skupinu objektů důlního průmyslu, kterým se architekt prokazatelně věnoval od třicátých let a prakticky až do závěru jeho kariéry, ale dle některých zdrojů je projektoval už po skončení studií v letech dvacátých, a o urbanistické studie datované čtyřicátými léty, z konce jeho života je pak znám pouze investiční záměr, v podstatě ve formě stavebního programu, na výstavbu rozsáhlého areálu Vysoké školy báňské v Ostravě – Porubě, provedený v roce 1961. V období 2. pol. 20. let navrhnul architekt Moučka několik veřejných staveb, které lze, jak už bylo výše řečeno, rozdělit do dvou skupin podle stavebního typu. První skupinu zastupuje Dělnická záložna se skupinou domů, postavená na nároží ul. Českobratrské a Nádražní v roce 1929, která je zasazena do městské pětipodlažní blokové zástavby [47]. Objekt má výrazně akcentované nároží, jednak zaoblenou nárožní hmotou a jednak převýšením hmoty nároží o jedno patro, zakončené atikou ve tvaru cimbuří, ostatní trakty jsou zakončené sedlovou střechou s výškou hřebene nepřesahující hmotu nároží. Objekt si zachovává monumentální charakter peněžního paláce a nese se ještě v tradicionalistickém duchu, i když už částečně redukovaném, je členěn plytkými pilastry vysokého řádu zakončenými specifickými kubickými stupňovitými hlavicemi nesoucími kordonovou římsu. Druhou skupinu veřejných staveb, jež spojuje jejich rekreační, hygienický nebo ozdravný charakter, ale i jejich kontext ke krajinnému prostředí, jehož řešení není vzdálené
urbanistickým
návrhům,
zde
zastupují
tři
stavby:
Ozdravovna
Československého Červeného kříže v Darkově realizovaná v letech 1927-28 [45-46], Letní městské lázně v Moravské Ostravě - Hulvákách realizované v letech 1929-30 [14] a Komenského Sad v Moravské Ostravě realizovaný v letech 1928-33 [44]. O letních
48
městských lázních bylo rozsáhle pojednáno výše, takže zde budou nastíněny druhé dvě stavby. V bezprostřední blízkosti jodových Darkovských lázní byla postavena Ozdravovna Čs. Červeného kříže v Darkově, u níž Moučka navrhoval objekty i zahradu [45-46]. Ozdravovna je nevelkým areálem, je tvořena v zahradě zasazenými třemi vzájemně propojenými objekty velikostí nepřesahujícími vilový formát. Dva krajní objekty tradiční venkovské hmoty, jeden přízemí se sedlovou střechou, druhý patrový s valbovou střechou, oboje s využívaným podkrovím, jsou vzájemně propojeny přízemním objektem s plochou střechou, v němž je jídelna a krytá veranda pro pobyt za nepříznivého počasí. Budovy jsou již v puristickém duchu, minimálně architektonicky členěny, členění se omezuje pouze na parapetní okenní římsy a u jedné budovy ještě na mělké vpadlé nadokenní šambrány. Střední přízemní pavilon má zvýrazněný konstrukční systém barevným přiznáním pilířů v pásu dveřních a okenních výplní verandy. V zahradě byly navrženy okrasné části s květinovými záhony a okrasnými keři, užitkové části se zelinářskými záhony a ovocnými stromy a trávníky pro sluneční a vzduchové lázně. Nepřízeň počasí mělo kompenzovat ozařování horským sluncem a pobyt na otevřené verandě. Další významnou realizací Moučky tohoto období je rozšíření Komenského sadu. Jeho návrh s názvem „Louka v květu“ se účastnil veřejné soutěže „Rozšíření městského sadu a částečná regulace města Mor.-Ostravy“ vypsané městem v roce 1926 [44]. První cena udělena nebyla, Moučkův návrh obdržel druhou cenu společně s jiným projektem a porota se usnesla, že definitivní návrh bude kombinací některých zúčastněných projektů a to tak, že bude použita z Moučkova návrhu celá myšlenka regulační, z jiného projektu vyřešení náměstí a koncepce sadové úpravy zase z jiných projektů. Hlavní myšlenka spočívá v systému hlavních os – komunikací v území v podélném směru z jedné strany výrazně zaobleném trasou řeky, což Moučka vyřešil zhruba uprostřed zalomením v tupém úhlu hlavní podélné komunikace se stromořadím na dva přímé úseky v podstatě kopírující oblouky břehů a komunikací vycházející z tohoto zlomu kolmo na hlavní magistrálu ul. Sokolskou, tuto trojnožku pak doplnil téměř půlkruhovou doplňující komunikací se středem v zalomení a končící až na nábřeží, jež lemuje další pomocná komunikace. Návrh doplňuje řešení sadových úprav, růžové zahrady, umístění hřišť a slunečních lázní a rovněž návrh objektů, jako jsou skleníky a pavilony.
I tyto sadové rozvrhy a zahradní objekty byly dle literatury nakonec
realizovány dle návrhu Moučky,107 ale tuto informaci považuji za nepodloženou. 49
Od třicátých let se Moučka věnoval převážně navrhování průmyslových objektů důlního odvětví, ostatně kromě urbanistických studií ze čtyřicátých let nejsou od tohoto období už jiné realizované nebo alespoň navržené Moučkovy stavby známy. Z Moučkových důlních staveb se jako nejvýznamnější jeví soubor objektů jámy „Betyna“ v Orlové, v městské části Doubrava, zahrnující budovu těžních strojů, rozvodnu a těžní budovu s dvouetážovou těžní věží vysokou 70 m, realizované od roku 1938.108 Jsou to stavby založené na betonových základech a provedené z ocelového skeletu s cihelnou vyzdívkou. Zajímavostí je, že výměna původní staré těžní budovy a těžní věže za nové navržené Moučkou proběhla bez přerušení provozu za pomocí technologicky náročného procesu – zvětšení jámy, podchycení staré těžní věže příhradovými nosníky o rozpětí 18 m a provedení základů pro novou věž tunelováním. Moučkovy stavby jámy „Betyna“ nejlépe vystihuje dobový popis: „Vyjmenované provozní budovy, projektované Ing. arch. Jar. Moučkou se vyznačují dispoziční a prostorovou přehledností, jednoduchým slohem a ukázněným vnějším jednotným rázem, dobře vyřešenou diferenciací stavebního materiálu: železného skeletu, cihelných výplní a podélných okenních pásů. Mají působivou konstruktivní a architektonickou čistotu.“109 Ostatní Moučkovy realizace v oblasti výstavby dolů nejsou zatím známy, ale vzhledem k tomu, že po tři desetiletí působil jako projektant různých dolů Ostravskokarvinského revíru, bude jich zřejmě nezanedbatelné množství a budou zde asi patřit různé jámové ohradníky a podobné objekty. Urbanistické návrhy ze čtyřicátých let, tj. návrh regulace a asanace jižního sektoru vnitřního města Moravské Ostravy, respektive v prostoru okolí městského divadla, z roku 1946 [42] a urbanistický návrh Hornické osady „Suchá“, ležící jihovýchodně od středu obce Dolní Suchá, navržený někdy mezi lety 1936 – 1946, užívají obdobných výrazových a hmotových prostředků [43]. V návrhu „druhého“ centra Moravské Ostravy řeší Moučka asanaci dost radikálně, ve velké části více méně plošně a jeho návrh nového náměstí se zakomponováním divadla je rovněž velmi progresivní. Jednotlivé fronty náměstí zde netvoří souvislá řadová zástavba o stejné výškové hladině, jak bývá v řešení center měst zvykem, ale Moučka zde navrhnul střídavý hmotový systém, kdy vysoké dvanáctipatrové obchodní a správní budovy jsou spojené nízkými budovami obchodů. Tyto vysoké i nízké hmoty jsou pokaždé shodné, takže je dosaženo řádu i požadavku na souvislou uliční frontu s obchodním parterem. Změna je v krátkých frontách, kdy protiváhu divadlu tvoří soubor trojice vysokých budov, střední orientovaná kratší fasádou je vpadlá oproti dlouhým fasádám krajních budov. 50
Obdobného principu řetězení hmot Moučka užil i v návrhu hornické osady Suchá, a to v řešení hlavní třídy zakončené dominantou kulturního domu, kolem níž se pak účelně rozprostírají ostatní komunikace a zástavba, nechybí zde zakomponování sportovního hřiště a koupaliště. Na základě předchozího rozboru staveb lze rámcově shrnout tvorbu architekta Moučky z hlediska formálně slohového. V jeho první tvůrčí etapě, zastoupené veřejnými stavbami 20. let, je u Dělnické záložny [47] sice ještě užito tradicionalistických principů, které ale lze obhájit požadavky investora na vzhled peněžního paláce, vždyť i ostatní banky v Moravské Ostravě, navržené v té samé době renomovanými
architekty
Roštíkem,
Gočárem
a
jn.
znalými
moderních
architektonických principů, jsou pojaty obdobně, ale u ostatních Moučkových staveb jsou již moderní formální principy akceptovány. Ozdravovna v Darkově si sice ponechává regionálně tradiční hmotu se sedlovými a valbovými střechami, ale její vzhled je již laděn puristicky, je zde také proveden účelný pavilon s plochou střechou a dle moderních požadavků i s možností otevřením pásu výplní otevřít krytou verandu okolnímu prostoru. Komenského sad [44] a letní městské lázně [1-4] již plně využívají principů nastupujícího funkcionalismu, a to jak v účelném funkčním a dispozičním řešení a vztahu k exteriéru, dobře viditelnému u lázní otevřením prostorů objektu přírodnímu okolí a užitím plochých střech jako terasy, tak i ve využívání formálních prostředků. U Moučky se ale zatím jedná o emocionálně laděný funkcionalismus se zřetelem na estetickou stránku, u lázní vygradovaný k expresivním formám ponejvíce nautického charakteru. V Moučkově další etapě, uplatňující se od 30. let a zaměřené téměř výhradně na důlní stavby, již naprosto převládají principy vědeckého funkcionalismu a konstruktivismu, což má samozřejmě spojitost i s průmyslovým charakterem staveb. Jeho stavby se nyní podřizují funkci, účelné dispozici a provozu vytýčených staveb a jejich vzhled je jednoduchý, přehledný, členěný maximálně diferenciací materiálu, např. ocelového skeletu a cihlových výplní, pásovými okny nebo rozdílnými, ale kompaktními hmotami, definovanými potřebou prostoru provozu. Jeho urbanistické studie, zejména návrh hornické osady v Suché, se vyznačují architektovým cítěním potřeb člověka a komunikační přehledností. Letní městské lázně v Moravské Ostravě – Hulvákách jsou jednou ze staveb uzavírajících Moučkovu tvůrčí etapu civilních staveb 20. let, než se architekt definitivně přeorientoval na stavby důlního průmyslu, nesených v duchu vědeckého funkcionalismu a konstruktivismu. Co se týče objemu veřejné zakázky a ohlasu veřejnosti, jsou lázně 51
spolu s Komenského sadem Moučkovými nejvýznamnějšími realizacemi, architekt měl v podstatě velké štěstí, že řešil dvě z nejpalčivějších otázek průmyslem zmáhaného města, které velice zajímaly veřejnost. Letní městské lázně jsou vyvrcholením architektových dosavadních zkušeností směřujících směrem k funkcionalismu, když si předtím nejprve vyzkoušel tradicionalistické i puristické pojetí, a jsou bezesporu jeho nejosobitější stavbou, již vytvořil těsně před tím, než došlo k zuniformování jeho tvorby vlivem změny orientace na průmyslové stavby. V lázních se snoubí pochopení moderních funkcionalistických principů i jeho formálních složek s osobitým výtvarným cítěním architekta. Vzniká zde esteticky velmi hodnotná, čistá stavba, tónovaná expresivním nádechem ve formě půlkruhových rizalitů i úzkými průřezy pásů oken ve vstupní fasádě, jež je také velmi účelná a zdařile posazená do krajinného prostředí. Je to určitě nejvýraznější a zřejmě i nejvýznamnější Moučkova stavba, která doposud ve svém expresivně funkcionalistickém pojetí neměla v Moravské Ostravě zastoupení.
52
9. Postavení objektu v dějinách doby a objasnění uměleckohistorického významu Potřebné ideové podhoubí pro uznání významu plavání, pohybu a pobytu na vzduchu a na slunci jako účinného tělovýchovného, hygienického a ozdravného prostředku pro zdravý život člověka se tvořilo od desátých let 20. století. Pomáhaly tomu aktuální tělovýchovné a zdravotní studie, jakou byla zejména francouzská tělovýchovná metoda Georgese Demenije, zveřejněná na Mezinárodním kongresu pro tělesnou výchovu v Paříži v roce 1913.110 Do té doby bylo plávání spojeno spíše s utužováním těla pro potřeby vojenské, první veřejné plovárny se rovněž z armádních plováren vyvinuly a posléze pro potřeby tělovýchovné spojené už i se závoděním.111 Pro tyto účely sloužily plovárny přirozené, a to plovoucí, kdy bazén vznikl obklopením plovoucích ochozů s potřebnými provozními místnostmi přímo na vodní ploše (zejména řece), a posléze přirozenými koupališti s koupáním v přírodní vodní ploše a provozními místnostmi na břehu. Od dvacátých let nabývala lázeň, čítající plavání – vodní lázeň, lázeň vzduchovou a sluneční, velké veřejné obliby a rozmachu. Toto odvětví bylo propagováno na četných hygienicky, zdravotně a tělovýchovně orientovaných výstavách, z našich třeba na Výstavě soudobé kultury v Brně v roce 1928, nebo na Výstavě tělesné výchovy a sportu v Pardubicích v roce 1931.112 V meziválečném období se zdraví, hygiena a sport stávají průvodním jevem moderní doby. Ve dvacátých letech a u nás zejména od 2. pol 20. let tak dochází k rozsáhlému zřizování koupališť. Dobové teorie jejich plánování počítají s kompletním pokrytím sídelních celků, nabádají města k vytvoření regulačních plánů lázní, aby vznikl organický celek vzájemně doplňující lázně očistné, plovárny kryté a otevřené s ohledem na počet obyvatel a kvalitní dopravní spádovost ze všech městských částí. Pro otevřená koupaliště se doporučuje jejich kapacita jako desetina počtu obyvatel sídla.113 S tímto stavebním boomem a nově vyřčeným požadavkem na dostatečné travnaté a písčité plochy pro zřizování vzduchových a slunečních lázní a zvýšeným zájmem obyvatelstva tak nově vyvstává otázka, jak mají letní lázně vypadat. Pořád se využívají přirozená koupaliště zřizovaná přímo v přírodních korytech (řeky, rybníky, atd.), ale stále více se zřizují koupaliště využívající přírodního vodního zdroje, avšak sloužícímu k naplnění blízké uměle vytvořené nádrže. Takto byly zbudovány i říční lázně v Brně –
53
Pisárkách od B. Fuchse [51], nebo v Opavě od O. Reichnera [58-60]. A stejně tak dřevěné provozní stavby lázní, zajišťující šatny, sociální zařízení, občerstvení atd., počínají střídat stavby z pevných materiálů, z nichž nejaktuálněji se využívá železobetonových skeletů, jak tomu bylo i u zmíněných lázní brněnských a opavských. Situace ve velkých městech, kde přirozené vodní zdroje znečištěné průmyslem se staly pro účel koupališť nepoužitelné, vyžadovala použití nového typu otevřených koupališť s umělými nádržemi i umělým vodním přítokem. V tomto typu se v období zřizování ostravských lázní začala tradice teprve utvářet. U nás je za první umělé koupaliště považováno barrandovské z roku 1929114 [56], ostravské bylo však vyprojektováno v roce 1928. Z výše uvedeného vyplývá, že ostravské letní lázně byly jedny z prvních umělých koupališť, myšleno s umělou nádrží i vodním zdrojem, v našem státě a na Moravě byly zřejmě prvními. Jejich architekt se tak musel téměř průkopnicky vyrovnat s novými požadavky tohoto stavebního typu. Mohl využít určitých zahraničních analogií, ale s problémem si poradil svým osobitým způsobem. Nejvíce usnadněnou práci mohl mít při návrhu provozní budovy ze šatnami, jejíž formování jako stavebního typu trvalo už déle v kontextu přirozených koupališť, jemuž také přispívala tradice krytých plováren nebo očistných lázní, řešících rovněž šatny nebo sociální zařízení. V Ostravě tak vznikla velmi účelná dispozice reagující na moderní trendy i na možnosti terénu. Význam stavby v regionálním měřítku dotváří korespondence, kdy severomoravská města chystající se zřídit lázně se dotazují správy ostravských lázní na audience, atd. Podobnou úlohu sehrály říční pisárecké lázně pro Ostravu, od nichž si ostravská správa vyžádala ceníky, řád lázní a informace o potřebách personálu. Ostravské lázně lze zařadit situováním v terénu mezi lesní lázně a dispozicí zde vznikl ojedinělý podélný typ, kdy snahou odkrýt lázně v omezeném pozemku slunečním jižním paprskům, jsou téměř všechny stavby a plochy symetricky řazeny v ose za sebou. Princip symetrie se pak stal jedním z hlavních výtvarných prostředků. Nejprogresivnějším prvkem ostravských lázní je řešení filtrační stanice a věže pro skoky. Architekt zde využil situace, že oba účely bývají umístěny bezprostředně k bazénu a spojil je v jeden stupňovitý objekt s různými výškovými úrovněmi prken pro skoky. Takto byla stavba realizována sice až v druhé etapě rozšířením filtrační stanice v roce 1933, ale dle půdorysu ze situace z projektové dokumentace z roku 1928 už takto byla zřejmě zamýšlena od prvopočátku. V české dobové literatuře věnované výstavbě lázní a koupališť se tento typ nevyskytuje, nacházejí se zde pouze návrhy solitérních 54
skokových věží a ani u ostatních našich soudobých koupališť jsem tento typ nenalezl. Z toho lze usuzovat, že se možná jedná o prvotinu na našem území. Poté se tento stavební typ ujal, v obměněné podobě byl užit například na opavském koupališti z roku 1931 [59]. Obdobná stupňovitá konstrukce té ostravské, byla užita v regionu již dříve u skokanské věže koupaliště v Novém Jičíně, ale ta byla ještě neopláštěná, tvořená pouze železobetonovou rámovou konstrukcí [57]. Ostravské koupaliště bylo rovněž jedno z prvních v našem státě, které využilo moderního způsobu převlékání a úschovy prádla, vhodného pro vysoké návštěvy. Obdobně, jako např. v Brně – Zábrdovicích od B. Fuchse, v Zábrdovicích, ale o rok později, v Ostravě využili moderního způsobu svlékáren pro střídavé použití, kdy se návštěvník v kabině převleče a otvorem v protější stěně, než je vstup do kabiny, předá věci výměnou za žeton k úschově šatnářce do společné šatny [64-67]. Tímto ušetřením místa tak bylo možno uspokojit v Ostravě až čtyřtisícovou návštěvu. Lze pouze vyčíst, že architekt nevyužil hygienicky lepší řešení s oddělením chodeb pro bosé a obuté, ale toto řešení by bylo náročnější na prostor. V Ostravě rovněž vytvořili aktuální polyfunkční typ bazénu, sloužícího neplavcům i plavcům, ale rovněž vyhovujícího pro sportovní účely. Díky vhodnému svahováním dna a rozměrům bazénu se zde dají pořádat závody v plavání, skocích do vody i vodním pólu, k jejichž sledování obecenstvem je určena trávníková terasa, jinak sloužící jako sluneční lázně. Velký význam má areál a zejména jeho dvě nadzemní stavby rovněž svým architektonickým řešením, a to nejen proto, že se jedná o jedno z prvních koupališť regionu s provozními budovami z pevného materiálu, potažmo z železobetonu. Architekt Moučka při navrhování staveb reaguje na aktuální funkcionalistické trendy. V budově šaten slučuje funkční a dispoziční aspekty s moderní technologií a konstrukcemi a s funkcionalistickými formálními prostředky, se subjektivním nautickým a expresivním výrazem. Vzniká zde provozně nezávadná stavba s vnějším formálně jednoduchým a přehledným vzhledem vycházejícím z dispozičního řešení bez zachování tradicionalistických principů, expresivně akcentovaným rizality na půlkruhovém půdorysu, účelně skrývajícími potřebné provozy, jako pokladny, nebo otevřenou restauraci. Fasády mimo expresivních rizalitů a nautických doplňků (zábradlí) přiznávají funkci vnitřního prostoru. Vstupní fasáda je převážně členěna jen pásem oken potřebných k prosvětlení šaten, kdežto dvorní fasáda pilíři a průvlaky otevřených teras a boční jinak nečleněné fasády přiznávají konstrukční systém. Části budov, a to zejména zastřešené otevřené terasy, na půlkruhovém půdorysu se již hojně 55
vyskytují u dobových zahraničních koupališť, především německy mluvících zemí, např. v Leuna (Německo) [62-63] nebo Adelboden (Švýcarsko) [61] a jako nauticky laděný odkaz tak nejsou zase tak něčím novým. U ostravského koupaliště je v rámci funkcionalistické dikce využito teras a velmi zdařilé je posazení areálu v přírodním terénu s rostlou zelení. Rovněž vzhled filtrační budovy s můstky pro skoky vychází z jejího funkčního, dispozičního a konstrukčního řešení a je doplněn nauticky laděnými prvky žebříky, zábradlím a stožárem. V ostravském regionu, kde většina veřejných staveb je v té době stále realizována v tradicionalistickém duchu, jsou lázně jednou s prvních funkcionalisticky laděných staveb. Prvními průkopníky nového slohu jsou v regionu spolu s lázněmi ještě některé obchodní domy, např. od Fuchse, nebo Čermáka. Letní lázně zde jsou ještě k tomu jednou s prvních expresivně laděných funkcionalistických staveb. Expresivně pojaté stavby zde mají tradici u německých architektů, např. Körnera, ale ty jsou pojaty tradicionalisticky. Tradici expresivní větve funkcionalismu zde rozvíjejí až realizace bratři Šlapetových a Mendelsonův obchodní dům, ale ty byly postaveny až po letních lázních. Mimochodem opavské lázně O. Reichnera, stavěné o rok později než ostravské, jsou také expresivní, ale v duchu tradicionalismu. Ostravské lázně svou účelností a vyváženým emotivně funkcionalistickým, expresivně laděným vzhledem budov, patří rovněž mezi zdařilé příklady tohoto druhu architektury naší republiky.
56
10. Závěr O letních městských lázních v Moravské Ostravě – Hulvákách, postavených v letech 1928 – 30, toho doposud nebylo mnoho známo a jejich zdevastovaný stav ani nedával ucelenou představu, jak vlastně vypadaly. Proto jsem si jako hlavní cíl vytýčil jejich rekonstrukci, a to z hlediska vzhledu, funkce, provozu i okolností, za nichž vznikly, a určení autorství stavby. Oboje se podařilo alespoň rámcově splnit. K objektu se podařilo nashromáždit dostatečné množství archivních pramenů a dobových komentářů v podobě novinových článků, které umožnily pochopit okolnosti vzniku lázní a podrobně nastínit vzhled a funkci areálu. Byly to první letní lázně, jež v Moravské Ostravě po několika letech toužebného očekávání obyvatelstva vznikly. Byly dimenzovány pro 2800 – 3800 návštěvníků, zajišťovaly nejen tělovýchovný, ale i ozdravný a hygienický aspekt a především nabízely veškerý dobový komfort moderních letních lázní. Při komparaci s ostatními dobovými realizacemi lázní bylo zjištěno, že ostravské letní lázně jsou jedny z prvních umělých letních lázní v republice, myšleno umělými lázněmi s umělou nádrží i umělým vodním zdrojem, a jako takové jsou na Moravě možná prvními. S tím souvisí i účelná polyfunkční stavba sdružující filtrační zařízení a skokanské můstky, jež zde invencí autora pravděpodobně vznikla jako nový stavební typ. Bylo zde použito i jednoho z prvních příkladů moderního a úsporného způsobu převlékání a šaten, tzv. způsobu svlékáren pro střídavé použití. Po stylové stránce jsou ostravské letní lázně hodnotným příkladem expresivně laděného emocionálního proudu funkcionalismu a jedním z prvních příkladů tohoto druhu architektury v regionu. Autorem návrhu ostravských letních lázní byl v ostravském regionu působící architekt Jaromír Moučka, o kterém rovněž nebylo známo mnoho informací, a tak v průběhu práce vyplynul další dílčí cíl, alespoň částečně nastínit obraz jeho tvorby a profesní činnosti. Bylo zjištěno, že Jaromír Moučka v první etapě své tvorby vytvořil několik veřejných staveb v Moravské Ostravě, např. Dělnickou záložnu se skupinou domů nebo návrh Komenského sadu, poté se specializoval na projektování důlních staveb, z nichž nejvýznamnější je areál dolu Betyna v Orlové, a na sklonku své kariéry založil katedru Výstavby dolů na Vysoké škole báňské v Ostravě, ke se stal profesorem.
57
Rozsah této práce však neumožnil podrobnější prozkoumání tvorby architekta Moučky, což by mohlo být tématem navazujícím na tuto práci. Byl bych velmi rád, kdyby tato práce nějakým způsobem pomohla k záchraně, respektive obnově tohoto hodnotného areálu letních lázní. Pokud už je na to příliš pozdě, snad alespoň splnila svůj dokumentační účel.
58
11. Poznámky
1
Dobové názvosloví lázní je dobře osvětleno v: Markéta Svobodová, Když se led proboří…. Lázně, plovárny a bazény v české architektuře 19. a 20. století, Umění XLVIII, 2000, s. 351-368. - A. Hofbauer – V. Kolátor, Lázně. Stavba lázní, koupališť a plováren, jejich úprava a zařízení, Praha 1935. 2 Jindřich Vybíral, Zrození velkoměsta. Architektura v obraze Moravské Ostravy 1890-1938, Ostrava 2003, s. 127. - Karel Jiřík (ed.), Dějiny Ostravy, Ostrava 1993, s. 275. - Technická práce na Ostravsku 1926-1936, Ostrava 1936, s. 776. 3 Jiří Černý, Kronika. Mariánské hory a Hulváky do roku 1989, Ostrava 1997, s. 22. 4 Hofbauer (pozn. 1). - Václav Kolář, Stavba lázní a koupališť, Praha 1936. - Z článků např. Václav Kolátor, Sport – hygiena, Stavba XIII, 1936-37, s. 96-106. - Stanislav Semrád, Jak stavíme u nás lidová koupaliště, Architekt SIA XXXV, 1936, s. 65-76. 5 Eva Krčmářová – Pavel Šopák, Městské koupaliště v Opavě. Stavebně – historický průzkum, Ostrava 2001, 6 Archiv města Ostravy, Spisový materiál, Nová registratura, kart.č. 396, sign. III/26, inv.č. 319, Koupaliště v Hulvákách (Zřízení koupaliště a j. spisy); kart.č. 551, sign. X/143, inv.č. 563, Zřízení letního koupaliště v M. O. Hulvákách. 7 AMO, Sbírkový materiál, Sbírka fotografií a pohlednic, Městské koupaliště Hulváky, sign. II-26-1/1 až II-26-1/37. 8 Město Ostrava, Úmob Mariánské Hory a Hulváky, Odbor výstavby, vodního hospodářství a zemědělství, Stavební archiv, spisy koupaliště Hulváky, projektové dokumentace rekonstrukcí a využití koupaliště Hulváky, 1965-67, 1982, 1987 a 1991. 9 Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Ostravě, spis Mariánské hory – Hulváky, Sdělení č.j. PÚ/3156/99/Gw ze dne 22.11.1999. 10 AMO, Městské knihy, Knihy protokolů městské rady a měst. zastupitelstva, sign. II B 263 až II B 267, Zápisy o schůzích městské rady (1927 – 29); Knihy účetní, Knihy městského důchodu. 11 Hofbauer (pozn. 1). - Kolář (pozn. 4). 12 Kolátor, Sport – hygiena (pozn. 4). - Semrád (pozn. 4). - Vladimír Šmejkal, Pražské letní plovárny a koupaliště, Technický obzor LII, 1944, s. 166-171. 13 Krčmářová (pozn. 5), s. 13. 14 Svobodová (pozn. 1). 15 J. E. Koula, Nová česká architektura a její vývoj ve XX. Století, Praha 1940, s. 168-170. 16 Dříve státní silnice s názvem Opavská, dnes tř. 28. října. 17 Jiřík, Dějiny Ostravy (pozn. 2), s. 621. 18 AMO, SpM, NR, kart.č. 396, sign. III/26, inv.č. 319, KvH, Koupaliště plány, Projektová dokumentace, sign. Ing. Alfred Jurnečka, r. 1928, Výkres situace areálu. 19 S., Nové koupaliště v M. Ostravě, Polední ostravský deník XXIX, 1928, č. 251, 29.10., s. 2. 20 AMO, SbM, SFaP, MKH, sign. II-26-1/1 až II-26-1/37. 21 AMO, SpM, NR, kart.č. 396, sign. III/26, inv.č. 319, KvH, Prodejní stánky u koupaliště v Hulvákách, Stanovisko obce k žádostem o povolení prodejních stánků při hulváckém koupališti – návrh na postavení dvou prodejních kiosků, 8.4.1929. 22 Tamtéž. 23 AMO, SpM, NR, kart.č. 396, sign. III/26, inv.č. 319, KvH, KP, PD, Jurnečka, r. 1928, Výkres situace areálu. 24 AMO, SbM, SFaP, MKH, sign. II-26-1/35. 25 Název objektu zvolen dle původní projektové dokumentace. Viz AMO, SpM, NR, kart.č. 396, sign. III/26, inv.č. 319, KvH, KP, PD, Jurnečka, r. 1928. 26 Tamtéž. 27 AMO, SbM, SFaP, MKH, sign. II-26-1/1 až II-26-1/37. 28 MO, Úmob MHaH, OVVHaZ, SA, SKH, PD Rekonstrukce vanových lázní – Hulváky, gen. Projektant Stavoprojekt Ostrava, r. 1965. 29 AMO, SpM, NR, kart.č. 396, sign. III/26, inv.č. 319, KvH 30 AMO, SpM, NR, kart.č. 396, sign. III/26, inv.č. 319, KvH, KP, PD, Jurnečka, r. 1928, Výkres pohledů budovy šaten. 31 AMO, SbM, SFaP, MKH, spec. sign. II-26-1/1 až II-26-1/37. 32 AMO, SpM, NR, kart.č. 396, sign. III/26, inv.č. 319, KvH, KP, PD, Jurnečka, r. 1928, Výkres pohledů budovy šaten.
59
33
AMO, SbM, SFaP, MKH, spec. sign. II-26-1/1 až II-26-1/37. Tamtéž, sign. II-26-1/6. 35 AMO, SpM, NR, kart.č. 396, sign. III/26, inv.č. 319, KvH, KP, PD, Jurnečka, r. 1928, Půdorysy suterénu, 1. NP a 2. NP budovy šaten. 36 AMO, SpM, NR, kart.č. 396, sign. III/26, inv.č. 319, KvH, Žádosti o pronájem stánku bufetu a kadeřnictví, různé, 1929 – 1930. 37 Tamtéž, Koupaliště v Hulvákách. Řád pro městské koupaliště, Řád pro Městské letní lázně v Mor. Ostravě – Hulvákách. 38 Tamtéž, Koupaliště, Potřeba personálu pro městské letní lázně v M.O. – Hulvákách, 15.4.1930. 39 Tyto i následující informace byly získány zejména z obhlídky stavby; z již několikrát zmíněné původní projektové dokumentace sign. Jurečkou r. 1928; z výpisu demoličních prací v: MO, Úmob MHaH, OVVHaZ, SA, SKH, PD Rekonstrukce vanových lázní – Hulváky, r. 1965; a z tamtéž, Projektová dokumentace – Studie souboru staveb, zprac. Videopress Mon, r. 1986. 40 MO, Úmob MHaH, OVVHaZ, SA, SKH, PD Rekonstrukce vanových lázní – Hulváky, r. 1965. 41 AMO, SpM, NR, kart.č. 396, sign. III/26, inv.č. 319, KvH, Žádosti o pronájem stánku bufetu a kadeřnictví, různé, Zadávací podmínky pro pronájem holičství a restaurace, duben 1929. 42 Informace o rozměrech a konstrukčním řešení obou bazénů byly získány zejména z popisu lázní v: S., Nové koupaliště v M. Ostravě, Polední ostravský deník XXIX, 1928, č. 251, 29.10., s. 2.; a z MO, Úmob MHaH, OVVHaZ, SA, SKH, PD, – Studie souboru staveb, r. 1986. 43 AMO, SpM, NR, kart.č. 551, sign. X/143, inv.č. 563, ZLKvMOH, Projektová dokumentace filtrační budovy, nesign., nedat. 44 AMO, SbM, SFaP, MKH, sign. II-26-1/33; II-26-1/14. 45 AMO, SpM, NR, kart.č. 396, sign. III/26, inv.č. 319, KvH, KP, PD, Jurnečka, r. 1928, Výkres situace areálu. 46 AMO, SbM, SFaP, MKH, sign. II-26-1/14. 47 Informace o dobových okolnostech byly čerpány zejména z publikací: Jiřík, Dějiny Ostravy (pozn. 2). Technická práce na Ostravsku 1926-1936 (pozn. 2) – Vybíral (pozn. 2). 48 Svobodová (pozn. 1), s. 353-357. 49 Nesign., Ostrava v létě, Ostravský deník XXXI, 1928, 5.8., s. 3. 50 Nesign., O ty ostravské lázně, Ostravský deník XXXI, 1928, č. 56, 7.3., s.2. 51 Nesign., Co je s ostravským koupalištěm?, Ostravský deník XXXI, 1928, č. 55, 6.3., s.1. 52 Nesign., O ty ostravské lázně, Ostravský deník XXXI, 1928, č. 56, 7.3., s.2. 53 Nesign., K diskuzi o ostravském koupališti, Ostravský deník XXXI, 1928, č. 58, 9.3., s.2. 54 Tamtéž. 55 Nesign., Co letos Ostrava nutně potřebuje?, Ostravský deník XXXI, 1928, č. 9,12.1., s.1. 56 AMO, Městské knihy, Knihy protokolů městské rady a měst. zastupitelstva, sign. II B 263, Zápisy o schůzích městské rady. 57 AMO, Městské knihy, Knihy protokolů městské rady a měst. zastupitelstva, sign. II B 264, Zápisy o schůzích městské rady. 58 Nesign., Co je s ostravským koupalištěm?, Ostravský deník XXXI, 1928, 27.3., s.2. 59 Nesign., Důležité otázky města Ostravy, Ostravský deník XXXI, 1928, č. 87, 13.4., s.1. 60 V., Kousek přírody pro zdraví ostraváků, Ostravský deník XXXI, 1928, č. 70, 23.3., s.3. 61 Nesign., Nový projekt koupaliště v Mor. Ostravě, Ostravský deník XXXI, 1928, č. 211, 11.9., s.2. 62 Nesign., O letní koupaliště v Mor. Ostravě, Ostravský deník XXXI, 1928, č. 221, 22.9., s. 1. 63 S., Nové koupaliště v M. Ostravě, Polední ostravský deník XXIX, 1928, č. 251, 29.10., s. 2. 64 Tamtéž. 65 AMO, SpM, NR, kart.č. 396, sign. III/26, inv.č. 319, KvH, KP, PD, Jurnečka, r. 1928. 66 AMO, Městské knihy, Knihy protokolů městské rady a měst. zastupitelstva, sign. II B 267, Zápisy o schůzích městské rady. 67 Nesign., Zprávy z Ostravska, Moravsko-slezský deník XXX, 1929, č. 95, 5.4., s.2. 68 AMO, SpM, NR, kart.č. 396, sign. III/26, inv.č. 319, KvH, Koupaliště pošta, Sdělení městskému hosp. úřadu, 4.5.1929. 69 Tamtéž, Koupaliště pošta, Sdělení městskému hosp. úřadu, 27.6.1929. 70 Tamtéž, Protokoly. Nabídky a jiné spisy, Výměr Městské radě v Mor. Ostravě, 26.5.1930. 71 Tamtéž, Koupaliště – novinářské zprávy, nesign, První týden koupaliště v Mor. Ostravě, Polední ostravský deník XXXI, 1930, 26.5. 72 Tamtéž, Koupaliště plány, Plán teplovodního vedení, nesign. nedat. 73 AMO, SpM, NR, kart.č. 551, sign. X/143, inv.č. 563, ZLKvMOH, Cenová nabídka fy. Hygiea spol. s r.o, 15.2.1929. 34
60
74
Technická práce na Ostravsku 1926-1936, s. 776 Tamtéž. 76 AMO, SpM, NR, kart.č. 396, sign. III/26, inv.č. 319, KvH, Koupaliště, Potřeba personálu pro městské letní lázně v M.O. – Hulvákách, 15.4.1930. 77 Tamtéž, Koupaliště v Hulvákách, Ceník pro Městské letní lázně v Mor. Ostravě – Hulvákách. 78 Tamtéž, Koupaliště v Hulvákách. Řád pro městské koupaliště, Řád pro Městské letní lázně v Mor. Ostravě – Hulvákách. 79 Tamtéž, Koupaliště – novinářské zprávy, nesign, Znovu obrovská návštěva Hulváckého koupaliště, Polední ostravský deník XXXI, 1930, 3.6. 80 Tamtéž, Koupaliště – novinářské zprávy, nesign, Poslední neděle na koupališti v Hulvákách, Duch Času, 1930, 13.9. 81 Tamtéž, Koupaliště – novinářské zprávy, nesign, Návštěva městských koupališť v Hulvákách, Duch Času, 1930, 2.9. 82 Tamtéž, Protokoly. Nabídky a jiné spisy, Zpráva, 12.6.1930. 83 Tamtéž, Prodejní stánky u koupaliště v Hulvákách, Stanovisko obce k žádostem o povolení prodejních stánků při hulváckém koupališti – návrh na postavení dvou prodejních kiosků, 8.4.1929. 84 AMO, SpM, NR, kart.č. 551, sign. X/143, inv.č. 563, ZLKvMOH, Nabídka „Přístavba u věže pro skoky pro umístění filtračního zařízení v letním koupališti v Hulvákách, fa. Architekti a stavitelé Porazil a Dratva, 18.3.1933; Stavební deník přístavby filtrační budovy; Zpráva o výsledcích veřejné soutěže na přístavbu filtrační budovy. 85 AMO, SpM, NR, kart.č. 551, sign. X/143, inv.č. 563, ZLKvMOH, Položkový rozpočet - přístavba u věže pro skoky pro umístění filtračního zařízení v letním koupališti v Hulvákách, fa. Architekti a stavitelé Porazil a Dratva. 86 Informace zjištěny v: MO, Úmob MHaH, OVVHaZ, SA, SKH, PD – Studie souboru staveb, zprac. Videopress Mon, r. 1986. 87 Tamtéž, PD Rekonstrukce vanových lázní – Hulváky, gen. Projektant Stavoprojekt Ostrava, r. 1965. 88 Informace zjištěny v: Tamtéž, PD – Studie souboru staveb, zprac. Videopress Mon, r. 1986. 89 Tamtéž. 90 Tamtéž, PD – Rekonstrukce a modernizace koupaliště Hulváky, zprac. B. Folber, 03/1991. 91 Spol.EMI, která byla nájemcem areálu, viz. Markéta Radová, Lidé si na koupališti užívali i sluneční lázeň, Mladá fronta Dnes, 2007, 4.4., s. C4. 92 Koula (pozn. 15), s. 168. 93 To se týká např. lázní v Brně – Zábrdovicích nebo koupaliště v Opavě. 94 NPÚ, úop v Ostravě, spis MH-H, Sdělení č.j. PÚ/3156/99/Gw ze dne 22.11.1999. 95 Technická práce na Ostravsku 1926-1936, s. 689-694. 96 S., Nové koupaliště v M. Ostravě, Polední ostravský deník XXIX, 1928, č. 251, 29.10., s. 2. 97 Vybíral (pozn. 2), s. 123, 126. - Jiřík, Dějiny Ostravy (pozn. 2), s. 297, 298. - Technická práce na Ostravsku 1926-1936 (pozn. 2), s. 774. 98 Slovník českých a slovenských výtvarných umělců 1950 – 2002. IX. Ml. – Nou., Ostrava 2002, s. 75. Prokop Toman – Prokop H. Toman, Dodatky ke slovníku československých výtvarných umělců, Praha 1955, s. 132. 99 Technická práce na Ostravsku 1926-1936 (pozn. 2), s. 719-720. - Technická práce na Ostravsku 19361946, Ostrava 1947, s. 214, 355, 383. 100 Archiv Vysoké školy báňské – Technické univerzity v Ostravě, Personální spis Jaromíra Moučky; Investiční záměr pro výstavbu objektů Vysoké školy báňské v Ostravě – Porubě vypracovaný Jaromírem Moučkou a Vladimírem Markem v 1960. - OKD a.s. Ostrava, Archiv OKD, Personální spis Jaromíra Moučky; Vítkovické horní a hutní těžírstvo, kart.č. 84, Vítkovické kamenoúhelné doly, Stavební záležitosti, Stavební oddělení. 101 Informace o kariéře Moučky byly čerpány z : tamtéž. 102 Technická práce na Ostravsku 1926-1936 (pozn. 2), s. 17-25. - Technická práce na Ostravsku 19361946 (pozn. 99), s. 25-46. 103 Technická práce na Ostravsku 1926-1936 (pozn. 2), s. 689-694. 104 Prokop Toman, Nový slovník československých výtvarných umělců II. L – Ž, Ostrava 1993, s. 377. 105 Jiřík, Dějiny Ostravy (pozn. 2), s. 290. 106 Michal Kohout – Stephan Templ – Pavel Zatloukal (ed.), Česká republika – architektura XX. Století. Díl I. Morava a Slezsko, Praha 2005, s. 142. 107 Vybíral (pozn. 2), s. 126. 108 Technická práce na Ostravsku 1936-1946 (pozn. 99), s. 355. 109 Tamtéž. 75
61
110
Svobodová (pozn. 1), s. 353, 357. Tamtéž, s. 352. 112 Tamtéž, s. 359. 113 Hofbauer (pozn. 1), s. 10-12. 114 Koula (pozn. 15), s. 168. 111
62
12. Seznam pramenů a literatury Prameny: − Archiv města Ostravy, Spisový materiál, Nová registratura, kart.č. 396, sign. III/26, inv.č. 319, Koupaliště v Hulvákách (Zřízení koupaliště a j. spisy). − AMO, Spisový materiál, Nová registratura, kart.č. 551, sign. X/143, inv.č. 563, Zřízení letního koupaliště v M. O. Hulvákách. − AMO, Městské knihy, Knihy protokolů městské rady a měst. zastupitelstva, sign. II B 263 až II B 267, Zápisy o schůzích městské rady (1927 – 29). − AMO, Městské knihy, Knihy účetní, Knihy městského důchodu, Účetní knihy. − AMO,
Sbírkový
materiál,
Sbírka
fotografií
a
pohlednic,
Městské
koupaliště Hulváky, sign. II-26-1/1 až II-26-1/37. − Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Ostravě, spis Mariánské hory – Hulváky. − Město Ostrava, Úmob Mariánské hory a Hulváky, Odbor výstavby, vodního hospodářství a zemědělství, Stavební archiv, spisy koupaliště Hulváky, projektové dokumentace rekonstrukcí a využití koupaliště Hulváky, 196567, 1982, 1987 a 1991. − Archiv Vysoké školy báňské – Technické univerzity v Ostravě, Personální spis Jaromíra Moučky; Investiční záměr pro výstavbu objektů Vysoké školy báňské v Ostravě – Porubě vypracovaný Jaromírem Moučkou a Vladimírem Markem v 1960. − OKD a.s. Ostrava, Archiv OKD, Personální spis Jaromíra Moučky; Vítkovické horní a hutní těžírstvo, kart.č. 84, Vítkovické kamenoúhelné doly, Stavební záležitosti, Stavební oddělení. − Soukromý archiv Aleny Halamičkové, Zápis z veřejné soutěže: O rozšíření Komenského sadů, 1926.
Literatura: − Antonín Barcuch – Eva Rohlová, Místopis starých Mariánských hor, v: Ostrava 22. Příspěvky k dějinám a současnosti Ostravy a Ostravska (sborník, vyd. Archiv města Ostravy), Ostrava 2005.
63
− Iloš Crhonek, Architekt Bohuslav Fuchs, Brno 1995. − Jiří Černý, Kronika. Mariánské hory a Hulváky do roku 1989, Ostrava 1997. − Dějiny českého výtvarného umění IV. 1890/1938, Praha 1998. − Oldřich Dostál – Josef Pechar – Vítězslav Procházka, Moderní architektura v Československu, Praha 1970. − Dušan Halásek, Vysoká škola báňská. Technická univerzita Ostrava, Ostrava 1995. − A. Hofbauer – V. Kolátor, Lázně. Stavba lázní, koupališť a plováren, jejich úprava a zařízení, Praha 1935. − Karel Jiřík (ed.), Dějiny Ostravy, Ostrava 1993. − František Kalivoda, Architektonické dílo bohuslava fuchse v brně, Brno 1970. − Jiřina Klimánková (ed.), Vysoká škola báňská – Technická univerzita Ostrava 1849-1999, Ostrava 2003. − Michal Kohout – Stephan Templ – Pavel Zatloukal (ed.), Česká republika – architektura XX. Století. Díl I. Morava a Slezsko, Praha 2005. − Václav Kolář, Stavba lázní a koupališť, Praha 1936. − J. E. Koula, Nová česká architektura a její vývoj ve XX. Století, Praha 1940. − Eva Krčmářová – Pavel Šopák, Městské koupaliště v Opavě. Stavebně – historický průzkum, Ostrava 2001.; − Zdeněk Kudělka, Bohuslav Fuchs, Praha 1966. − Lenka Kudělková – Zdeněk Kudělka – Jindřich Chatrný, O nové Brno. Brněnská architektura 1919-1939 (kat. výst.), Muzeum města Brna 2000. − Severin Ondřej, Stavba domu v praksi. Díl I. – II., Praha 1932 (repr. Praha 2002). − Ctirad Schejbal, Historie a současnost báňského školství v českých zemích, Ostrava 1996. − Slovník českých a slovenských výtvarných umělců 1950 – 2002. IX. Ml. – Nou., Ostrava 2002. − Správní vývoj města, v: Karel Jiřík a kol., Městský archív v Ostravě. Průvodce po fondech a sbírkách, Ostrava 1967. − Vladimír Šlapeta – František Musil - Václav Jandáček, Stavební kniha 2003. Funkcionalismus na Moravě, Brno 2003.
64
− Vladimír
Šlapeta
–
Václav
Jandáček,
Stavební
kniha
2004.
Český
funkcionalismus, Brno 2004. − Technická práce na Ostravsku, Ostrava 1926 − Technická práce na Ostravsku 1926-1936, Ostrava 1936. − Technická práce na Ostravsku 1936-1946, Ostrava 1947. − Prokop Toman, Nový slovník československých výtvarných umělců II. L – Ž, Ostrava 1993. − Prokop Toman – Prokop H. Toman, Dodatky ke slovníku československých výtvarných umělců, Praha 1955. − Jindřich Vybíral, Zrození velkoměsta. Architektura v obraze Moravské Ostravy 1890-1938, Ostrava 2003.
Články v periodikách: − Václav Kolátor, Sport – hygiena, Stavba XIII, 1936-37, s. 96-106. − Stanislav Semrád, Jak stavíme u nás lidová koupaliště, Architekt SIA XXXV, 1936, s. 65-76. − Markéta Svobodová, Když se led proboří…. Lázně, plovárny a bazény v české architektuře 19. a 20. století, Umění XLVIII, 2000, s. 351-368. − Vladimír Šmejkal, Pražské letní plovárny a koupaliště, Technický obzor LII, 1944, s. 166-171.
Periodika: − Duch Času, 1927-1933. − Moravsko-slezský deník, 1927-1933. − Moravskoslezský deník, 2004-2007. − Ostravský deník, 1927-30.9.1928. − Polední ostravský deník, 1.10.1928-1933.
65
13. Seznam příloh Letní městské lázně v Moravské Ostravě – Hulvákách, fotodokumentace, plánová dokumentace a archiválie: 1.) Vstupní prostranství a vstupní fasáda budovy šaten, asi r. 1947 (Archiv města Ostravy,
Sbírkový
materiál,
Sbírka
fotografií
a
pohlednic,
Městské
koupaliště Hulváky, sign. II-26-1/35). 2.)
Dvorní fasáda budovy šaten, nedat. (tamtéž, sign. II-26-1/27).
3.)
Pohled do areálu – východní, r. 1959 (tamtéž, sign. II-26-1/1).
4.)
Pohled do areálu – západní, r. 1947 (tamtéž, sign. II-26-1/33).
5.)
Severní část dvorní fasády budovy šaten, r. 1947 (tamtéž, sign. II-26-1/34).
6.)
Severovýchodní pohled na budovu šaten, r. 1989 (tamtéž, sign. II-26-1/6).
7.)
Dětský bazén, r. 1947 (tamtéž, sign. II-26-1/36).
8.)
Východní pohled na filtrační budovu, r. 1933 (tamtéž, sign. II-26-1/14).
9.)
Výstavba lázní – západní pohled do areálu, r. 1929 (tamtéž, sign. II-26-1/10).
10.) Výstavba lázní – západní pohled do areálu, r. 1929 (tamtéž, sign. II-26-1/20). 11.) Východní pohled do areálu, nedat. (tamtéž, sign. II-26-1/16). 12.) Pohled na východní část bazénu, r. 1969 (tamtéž, sign. II-26-1/20). 13.) Západní pohled do areálu lázní, r. 1976 (tamtéž, sign. II-26-1/4). 14.) Západní pohled do areálu lázní, r. 2000/2001 (Eva Krčmářová – Pavel Šopák, Městské koupaliště v Opavě. Stavebně – historický průzkum, Ostrava 2001, příloha č. 76b). 15.) Severozápadní pohled na budovu šaten, r. 2000/2001 (tamtéž, př. 76a). 16.) Severovýchodní pohled na budovu šaten, r. 2000/2001 (tamtéž, př. 76c). 17.) Pohled na část vstupní fasády budovy šaten, r. 2006 (archiv autora). 18.) Pohled na severní část dvorní fasády budovy šaten, r. 2006 (archiv autora). 19.) Západní pohled do areálu lázní, r. 2006 (archiv autora). 20.) Interiér jižní části přízemí budovy šaten, r. 2006 (archiv autora). 21.) Výkres situace areálu – Projektová dokumentace, sign. Ing. Alfred Jurnečka, r. 1928 (AMO, Spisový materiál, Nová registratura, kart.č. 396, sign. III/26, inv.č. 319, Koupaliště v Hulvákách (Zřízení koupaliště a j. spisy), Koupaliště plány). 22.) Půdorys suterénu budovy šaten - PD, sign. Jurnečka, r. 1928 (tamtéž).
66
23.) Půdorys 1. nadzemního podlaží budovy šaten - PD, sign. Jurnečka, r. 1928 (tamtéž). 24.) Výřez z půdorysu 1. NP budovy šaten – šatní část muži - PD, sign. Jurnečka, r. 1928 (tamtéž). 25.) Výřez z půdorysu 1. NP budovy šaten - střední část - PD, sign. Jurnečka, r. 1928 (tamtéž). 26.) Půdorys 2. NP budovy šaten - PD, sign. Jurnečka, r. 1928 (tamtéž). 27.) Výkres pohledů budovy šaten - PD, sign. Jurnečka, r. 1928 (tamtéž). 28.) Výřez z výkresu pohledů budovy šaten – střední část - PD, sign. Jurnečka, r. 1928 (tamtéž). 29.) Příčný řez budovou šaten - dvorem - PD, sign. Jurnečka, r. 1928 (tamtéž). 30.) Příčný řez budovou šaten - šatnami - PD, sign. Jurnečka, r. 1928 (tamtéž). 31.) Příčný řez budovou šaten - schodištěm - PD, sign. Jurnečka, r. 1928 (tamtéž). 32.) Půdorys filtrační budovy – PD, nesign., nedat. (AMO, Spisový materiál, Nová registratura, kart.č. 551, sign. X/143, inv.č. 563, Koupaliště v Hulvákách). 33.) Příčný řez filtrační budovou – PD, nesign., nedat. (tamtéž). 34.) Podélný řez filtrační budovou – PD, nesign., nedat. (tamtéž). 35.) Článek dokládající určení autorství lázní a zahrnující ideový návrh stavby (S., Nové koupaliště v M. Ostravě, Polední ostravský deník XXIX, 1928, č. 251, 29.10., s. 2.). 36.) Ideový návrh lázní (tamtéž). 37.) Výřez z článku – doklad autorství lázní (tamtéž). 38.) Výřez z článku – doklad autorství lázní (tamtéž). 39.) Článek dokládající určení autorství lázní (Nesign., O koupaliště v Mor. Ostravě, Duch Času XXX, 1928, č. 255, 1.11., s. 2.). 40.) Povolení k užívání Letních městských lázní v Moravské Ostravě – Hulvákách, 23.5.1930 (AMO, Spisový materiál, Nová registratura, kart.č. 396, sign. III/26, inv.č. 319, Koupaliště v Hulvákách (Zřízení koupaliště a j. spisy), Koupaliště pošta).
Architektonické práce Jaromíra Moučky: 41.) Seznam architektonických prací Jaromíra Moučky.
67
42.) Návrh regulace a asanace jižního sektoru vnitřního města Moravské Ostravy, tj. v prostoru okolí městského divadla, návrh r. 1946, nerealizováno (Technická práce na Ostravsku 1936-1946, Ostrava 1947, s. 383). 43.) Urbanistický návrh Hornické osady „Suchá“, ležící jihovýchodně od středu obce Dolní Suchá, návrh mezi lety 1936 – 1946 (tamtéž, s. 214). 44.) Komenského sad v Moravské Ostravě, soutěžní návrh na rozšíření sadu - heslo: „Louka
v květu“,
realizace
v letech
1928-33
(Soukromý
archiv
Aleny
Halamičkové, Zápis z veřejné soutěže: O rozšíření Komenského sadů, 1926.). 45.) Ozdravovna Československého Červeného kříže v Darkově, realizace v letech 1927-28 (Technická práce na Ostravsku 1926-1936, Ostrava 1936, s. 719). 46.) Ozdravovna Československého Červeného kříže v Darkově, realizace v letech 1927-28 (tamtéž, s. 720). 47.) Dělnická záložna se skupinou domů, ul. Českobratrská, realizace r. 1929 (Karel Jiřík (ed.), Dějiny Ostravy, Ostrava 1993, s. 298).
Stavby a lázně jiných stavitelů a architektů: 48.) Inzerát stavitele Jurnečky, zahrnující fotografii Gynaekologicko-porodnického pavilonu Státní nemocnice na Ostravsku v Zábřehu n. O., navrženého Karlem Roštíkem a realizovaného stavitelem Jurnečkou (A. Hofbauer – V. Kolátor, Lázně. Stavba lázní, koupališť a plováren, jejich úprava a zařízení, Praha 1935, inzertní přílohy nestr.) 49.) Interní pavilon Státní nemocnice na Ostravsku v Zábřehu n. O., navržený Karlem Roštíkem a realizovaný stavitelem Jurnečkou (Technická práce na Ostravsku 1926-1936, Ostrava 1936, s. 693). 50.) Státní nemocnice na Ostravsku v Zábřehu n. O., situace (Technická práce na Ostravsku 1926-1936, Ostrava 1936, s. 689). 51.) Bohuslav Fuchs, Rekonstrukce letních lázní s přístavbou v Brně – Pisárkách, model, r. 1927 (Zdeněk Kudělka, Bohuslav Fuchs, Praha 1966, s. 70). 52.) B. Fuchs, Městské lázně v Brně – Zábrdovicích, 1929-32, půdorys (tamtéž, s. 84). 53.) B. Fuchs, Městské lázně v Brně – Zábrdovicích, 1929-32, část vstupního průčelí (tamtéž). 54.) B. Fuchs, Městské lázně v Brně – Zábrdovicích, 1929-32, kabinová část (tamtéž, s. 85).
68
55.) B. Fuchs, Termální koupaliště Zelená žába v Trenčianských Teplicích, 1935-36 (Iloš Crhonek, Architekt Bohuslav Fuchs, Brno 1995, s. 129). 56.) Václav Kolátor, Plavecký stadion pod Barrandovem, r. 1929 (Oldřich Dostál – Josef Pechar – Vítězslav
Procházka, Moderní architektura v Československu,
Praha 1970, s. 146) 57.) Firma Blum, Městské koupaliště v Novém Jičíně, r. 1927, věž pro skoky (Soukromý archiv p. Mateicziuka, Odry). 58.) Otto Reichner, Městské koupaliště v Opavě, 1929-31, pohled na vstupní fasádu (Eva Krčmářová – Pavel Šopák, Městské koupaliště v Opavě. Stavebně – historický průzkum, Ostrava 2001, fotodokumentace, příloha č. 1). 59.) Otto Reichner, Městské koupaliště v Opavě, 1929-31, pohled do areálu (tamtéž, př. č. 3). 60.) Otto Reichner, Městské koupaliště v Opavě, 1929-31, pohled na dvorní fasádu (tamtéž, př. č. 8). 61.) Horské koupaliště v Adelboden, Švýcarsko (A. Hofbauer – V. Kolátor, Lázně. Stavba lázní, koupališť a plováren, jejich úprava a zařízení, Praha 1935, s. 28). 62.) Lesní koupaliště v Leuna, Německo (tamtéž). 63.) Lesní koupaliště v Leuna, Německo (tamtéž, s. 31). 64.) Svlékárny pro střídavé použití, koupaliště ve Wannsee u Berlína, Německo (tamtéž, s. 105). 65.) Půdorysné schéma svlékáren pro střídavé použití a se společnou šatnou, koupaliště ve Wannsee u Berlína, Německo (tamtéž, s. 106). 66.) Příklad věšáku pro ukládání šatstva do společných šaten (tamtéž, s. 103). 67.) Příklad věšáku na šaty (tamtéž).
69
