MASARYKOVA UNIVERZITA V BRNĚ Filozofická fakulta Seminář dějin umění

MASARYKOVA UNIVERZITA V BRNĚ Filozofická fakulta Seminář dějin umění

Bývalý kapucínský kostel sv. Tří králů a jeho oltářní výzdoba od Jana Kryštofa Lišky Bakalářská diplomová práce

Tereza Haišmanová Vedoucí práce: Prof. PhDr. Lubomír Slavíček, CSc.

Brno 2011

1

Prohlašuji, že jsem tuto práci vypracovala samostatně s využitím literatury a zdrojů, které jsou uvedeny v seznamu literatury. V Praze dne 25. 11. 2011

…………………..

2

Srdečně děkuji Prof. PhDr. Lubomíru Slavíčkovi, CSc. za odbornou pomoc, cenné rady a podněty.

3

OBSAH

1.

ÚVOD

5

2.

KAPUCÍNI

7

2.1

Kapucíni a jejich působení na území Čech

7

2.2

Založení a historie kláštera v Mnichově Hradišti

9

2.3

Valdštejni jako podporovatelé kapucínského řádu

11

3.

OLTÁŘNÍ OBRAZY JANA KRYŠTOFA LIŠKY

13

3.1

Obrazy na hlavním oltáři

15

3.2

Obrazy na bočních oltářích

21

4.

JAN KRYŠTOF LIŠKA

26

5.

ZÁVĚR

30

6.

PRAMENY A LITERATURA

31

7.

OBRAZOVÁ PŘÍLOHA

34

4

1. Úvod Objektem zájmu a zkoumání této práce je pětice obrazů od Jana Kryštofa Lišky, umístěná na oltářích bývalého kapucínského kostela v Mnichově Hradišti. Série obrazů se nalézá na svém původním místě. To nám umožní její snazší pochopení a zařazení do rámce náboženské barokní tvorby v Čechách. Obrazy byly ze svého původního umístění sejmuty pouze za účelem restaurování, jinak po celá staletí setrvaly v kostele. Cílem bakalářské práce je zhodnotit okolnosti vzniku těchto Liškových děl, popsat je jak z hlediska výtvarného, tak z hlediska obsahového, shrnout dosavadní literaturu a bádání v této oblasti a zařadit soubor do kontextu českého barokního malířství. V práci bude zohledněn fakt, že se jedná o zakázku sponzorovanou Valdštejny, určenou k výzdobě kostela kapucínů - specifické odnože řádu františkánů, což zásadně určuje její ráz. Srovnání s ostatními Liškovými díly nám umožní posoudit, jak je zde provázána funkce s použitou formou. V první části práce se budu zabývat historickými souvislostmi, které jsou nezbytné ke správnému pochopení Liškových děl a které nám nastíní tehdejší realitu. Začneme analýzou vývoje kapucínského řádu a jeho hlavními charakteristikami a zvláštnostmi. Dále se budeme věnovat vztahu kapucínů s Valdštejny a přidáme i část týkající se kostela, ve kterém zmíněné obrazy jsou. Následující část práce již bude popisovat jednotlivé obrazy v kostele, a to jak z hlediska obsahového či popisného, tak z hlediska malířského. V poslední části práce pak pojednám o Janu Kryštofu Liškovi a jeho dílu. V závěru práce se pokusím veškeré poznatky práce přehledně syntetizovat a celou problematiku shrnu tak, byl naplněn cíl práce. Největším zdrojem informací k tématu oltářní výzdoby kapucínského kostela Sv. Tří králů v Mnichově Hradišti je samotné dílo Liškovo. Liška zůstával po dlouhou dobu ve stínu svého otčíma Michaela Leopolda Willmanna. Zřejmě i 5

z tohoto důvodu není množství písemných pramenů a literatury, které by se věnovalo přímo umění Liškově, nikterak velké. Dovolím si na tomto místě zmínit ty klíčové1. Nejvíce a nejdůkladněji se Liškou zabýval Jaromír Neumann. Autor vydal v časopise Umění2 obsáhlý článek, který se měl stát následně součástí zamýšlené monografie. Mělo se jednat v podstatě o první monografii Liškovu. Neumann velmi výstižně vykreslil vztah Lišky a jeho tvorby k jeho nevlastnímu otci

Willmannovi

a

shrnul

dosavadní

literaturu

(věnovanou

převážně

Willmannovi). Liškou, Willmannem a okruhem jejich žáků a následovníků se zabývá také Andrej Kozieł.3 Velmi užitečné jsou především otištěné grafiky, kresby a skici, které nám umožní srovnání s díly Willmannovými nebo dílenskými. V neposlední řadě přispěl k poznání tématu Pavel Preiss. V článku otištěném v Památkové péči roku 19674 se zabývá zrestaurovanými obrazy obou mistrů, v menším příspěvku ve Sborníku k 70. Jana Květa5 potom otevírá zajímavé téma barokní skici a jejích počátků spojených s osobou Jana Kryštofa Lišky. Tato práce se však nebude zabývat pouze díly samotnými, nýbrž i okolnostmi jejich vzniku a dobou. Použité literatuře bude proto věnována pozornost odděleně v jednotlivých kapitolách. Pojďme se teď nejprve podívat na řád kapucínů, jeho základní charakteristiky a působení u nás.

1

Jejich celistvý výčet je uveden v kapitole 6. Prameny a literatura. Jaromír Neumann, Jan Kryštof Liška. Část první, část druhá, in: Umění XXV, 1967, č. 2, s. 135-176, č. 3, s. 260-311. 3 Andrej Kozieł, Wilkie przedsiębiorstwo czy mała rodzinna firma? Kilka hipotez na temat warsztatu Michaela Willmanna, in: Willmann i inni: malarstwo, rysunek i grafika na Slasku i w krajach osciennych w XVII i XVIII wieku, Wrocław, 2002. 4 Pavel Preiss, Restaurování a výstava děl M. Willmanna a J. K. Lišky, in: Památková péče XXVII, 1967, s. 1223. 5 Pavel Preiss, Johann Christoph Liška und die Anfänge der Barockskizze in Mitteleuropa, in: Sborník k sedmdesátinám Jana Květa, Praha, 1965, s. 183-190. 2

6

2. Kapucíni Církev ve svém protireformačním úsilí nalézá velikou oporu v mnišských řádech, v čele s jezuity, kapucíny, cisterciáky, benediktýny a premonstráty. Řády jsou podporovány ze strany šlechty, která hojně zakládá kláštery, ať už na svých panstvích či mimo ně, a sponzoruje jejich výzdobu. Druhá polovina 17. století a zvláště pak přelom století sedmnáctého a osmnáctého byly v Čechách dobou velice příznivou pro šíření řádu kapucínského. Působení tohoto řádu u nás znamenalo pro církev a společnost veliký přínos zejména v oblasti kazatelské. Kapucíni nalézali podporu u zemské šlechty, i proto, že založení a zřízení kapucínského kláštera nebylo v porovnání s jinými řády příliš nákladné.

2.1 Kapucíni a jejich působení na území Čech Kapucíni představují katolický řeholní řád, inspirovaný životem svatého Františka z Assisi. Řád vznikl ve 20. letech 16. století v Itálii jako reformní hnutí uvnitř františkánů observantů zásluhou Matouše Serafini z Brascia.6 Do Čech přišli první kapucíni v roce 1599 pod vedením sv. Vavřince z Brindisi 7, který zde byl zde posléze jmenován generálním komisařem. První kapucínský konvent vznikal již od roku 1600 v Praze na Hradčanech. Následně v průběhu 17. století došlo v Čechách k největšímu rozmachu řádu. Počtem nově vybudovaných klášterů kapucíni brzy předčili například františkány či jezuity. Tento řád vynikal zejména svou bezmeznou oddaností církvi a lze jej považovat za důležitou součást katolické reformace v Čechách.

6

Matteo Serafini da Brascio, nar. 1495 v Brascio v Umbrii, zemřel 1552. Vznikla u něj myšlenka žít věrně podle původní řehole a Závěti sv. Františka, nezměněné dodatečnými vysvětlujícími výklady. Údajně nezamýšlel založit nový řád nebo reformovat stávající řád františkánů, to po něm učinili až další, Matoušovi rodní bratři, Ludovico a Raffaele Tenaglia z Fossombrnone, in: Milan Buben, Encyklopedie řádů a kongregací v Českých zemích, Praha, 2006, s. 359-392. 7 Od roku 1599 působí v Čechách, zde byl 24. 5. 1602 zvolen generálním vikářem řádu, vrací se do Benátek a je pak opět vyslán Pavlem V. do Čech, celý život velmi cestoval. Beatifikován 1783, kanonizován 1881, 1959 získal titul doctor apostolicus a zařazen mezi církevní učitele, in: Ibidem, s. 377.

7

Hlavním úkolem kapucínů bylo kázání evangelia, duchovní správa, starost o chudé a nemocné a také misie, jak zahraniční, tak i domácí. Stali se proto brzy oblíbenými šiřiteli katolické víry v Čechách, které důsledkem vydání tzv. protireformačního patentu přišly o velké množství kněžích a kazatelů. Mniši tohoto řádu dodržují nejpřísnější zásady řehole sv. Františka a jeho Závěť. Bratři se snaží přiblížit skutečné fyzické podobě sv. Františka, nosí prostý oděv z hrubého hnědého hábitu s dlouhou špičatou kapucí. Ten je ovázaný provazovým cingulem a na něm visí velký dřevěný růženec. Svrchní oděv tvoří plášť stejné látky a barvy jako hábit, také s kapucí, který se zapíná pod bradou. Kapucíni mají vždy plnovous a tonsuru. Hlavními patrony kapucínů jsou spolu se sv. Františkem a Pannou Marií, sv. Felix z Cantalice, sv. Antonín Paduánský, sv. Bonaventura a sv. Fidelius ze Sigmaringenu a později svatořečený sv. Vavřinec z Brindisi (ten je zároveň českým patronem řádu). Kostel v Mnichově Hradišti by nám mohl sloužit jako přehlídka řádových světců, jelikož převážná většina z nich v něm nalezla své místo. Stavby kapucínu se drží stanovených pravidel. Mají záměrně navozovat středověký charakter, aby připomenuly původní kláštery sv. Františka. Klášterní komplexy, které u nás vznikaly v 17. a 18. století, se téměř doslovně řídí italským vzorem, předepsaným páterem Antoniem z Pordenone v roce 1603.8 Řád trvá na vlastním staviteli, zpočátku kapucíni dokonce stavěli své komplexy zcela sami bez cizí pomoci, později přistoupili na využití civilních sil, vlastní stavitel však zůstává. Kapucíni stavěli, až na malé výjimky, na zelené louce, a odmítali přebírat starší kostely. Pro klášter si vybírali místo ve městě nebo na okraji města, areál stavby měl být obehnán zdí. Pozemek měl být dostatečně veliký, aby mohl být využit pro zahrady. Kostely nebývají velkých rozměrů a netrvá se na jejich orientaci (spíše se přizpůsobovaly podmínkám terénu), půdorys měl zůstat u všech kostelů stejný, jednolodní s podlouhlým presbyteriem. Klenba byla z počátku valená, později valená s výsečemi, a objevuje se i decentní zdobení. Stavba je 8

Toto se nevztahuje na první komplex stavěný na Hradčanech, ten vznikal už od roku 1600, více k tématu: Pavel Vlček – Petr Sommer – Dušan Foltýn, Encyklopedie českých klášterů, Praha 1997, s. 49-57.

8

jednoduchá, bez věže, na východní straně se k ní přimykala kaple Panny Marie. V průčelí s trojúhelným štítem můžeme vidět malá kulatá nebo obdélná, v horní části zakulacená, okénka. Konventní kostel v Mnichově Hradišti se tedy svou podobou nijak neliší od klasického prototypu stanoveného řádovými pravidly, jedinou „zvláštností“ zůstává pouze později dostavená kaple svaté. Anny.

2.2 Založení a historie kláštera v Mnichově Hradišti Patrně nejstarší zmínky o kostele a jeho výzdobě nám poskytují Anály svatováclavské provincie kapucínského řádu 9 psané v letech 1600-1765. Jedná se o latinské rukopisy uložené v knihovně kapucínského kláštera na Hradčanech. Překlad konkrétní části, zabývající se kostelem a obrazy Jana Kryštofa Lišky nám zprostředkoval Josef Vítězslav Šimák své stati v Památkách archeologických.10 Šimák věnoval zámeckému areálu Mnichovo Hradiště bezesporu největší pozornost. Poprvé psal o Hradišti v Jiráskově souboru Čechy11, zde však pojednává spíše o historii města nežli o památkách. V Soupisu památek okresu Mnichovohradišťského12 jsou sice drobné nepřesnosti (např. mluví o orientaci kostela na východ), ale co se týče konkrétního poznání oltářů, jejich popisu včetně obrazů Liškových, poskytuje nám Šimák zatím nejvíce informací. Pojďme se teď chvíli věnovat klášteru v Mnichově Hradišti a tomu, jak vlastně došlo k jeho založení a následné výstavbě. Arnošt Josef z Valdštejna usiloval o založení kapucínského kláštera na svém panství v Mnichově Hradišti již roku 1687, ačkoliv touto dobou hraběcí rodina ještě trávila převážnou část roku na nedalekém zámku Zvířetice. Jejímu přesídlení však předcházela právě výstavba kláštera. Roku 1687 požádal hrabě provinciální kapitulu o zřízení kláštera na svém zámku, ta ještě téhož roku nechala místo 9

Anály svatováclavské provincie kapucínského řádu 1600-1765, rukopis, Capucinorum provinciae Bohemiae, Moraviae et Silesiae, klášterní knihovna kapucínů na Hradčanech. 10 Josef Vítězslav Šimák, Několik zpráv k dějinám barokního umění v Čechách, Památky archeologické XXXVI, 1928-1930, s. 138-141. 11 Josef Vítězslav Šimák, Severní Čechy, in: Alois Jirásek (ed.), Čechy, Praha, po r. 1903. 12 Josef Vítězslav Šimák, Soupis památek historických a uměleckých v okresu Mnichovohradišťském, Praha, 1930.

9

ohledat a schválila založení kláštera pro dvanáct řeholníků. Dne 17. 12. 1688 toto potvrdil řádový generál, 26. 5. 169013 návrh po předložení na provinciální kapitule schválili i panovník a biskup.

Výstavba byla započata roku 1690, kdy do

Mnichova Hradiště přišli první řeholníci společně s řádovým stavitelem P. páterem Jiřím z Mnichova a zabydleli se v domku nedaleko zámku. Ačkoliv kapucíni trvali na svém staviteli a bylo jim vyhověno, při stavbě byli zaměstnáni hraběcí řemeslníci a výbavu zajistil fundátor. Klášterní komplex je umístěn v severním cípu zámecké zahrady, na samém konci města, jak bylo pro řád typické. Stavební činnost postupovala rychle a bez komplikací, tudíž byl kostel už roku 1693 dokončen (klášter byl v hrubé stavbě) a k 23. dubnu vysvěcen páterem Serafínem. I když ještě nevybaven, sloužil od této chvíle k bohoslužbě. V následujících letech probíhala dostavba klášterních budov a nákladné vybavování prostor14, přičemž na druhém konci zahrady již probíhala rozsáhlá přestavba zámku15. Klášter byl dostavěn v roce 1699, 10. a 11. října proběhlo za velkých slavností vysvěcení kostela ke cti sv. Tří králů biskupem Bohumírem Kapounem ze Svojkova a zároveň byl pod oltář sv. Františka položen základní kámen. V následujících letech byl dostavován zámek s přilehlými budovami (oranžérie, sala terrena, jízdárna konírny, a jízdárna ad.) a zahradou, celý zámecký areál byl hotov až v roce 1712. V roce 1713 se Mnichovu Hradišti vyhnula morová epidemie, což bylo chápáno jako zázrak a přímluva sv. Anny, a jako poděkování byla hrabětem Františkem Josefem vztyčena socha této světice před kapucínským kostelem. K soše ročně putovaly davy poutníků, avšak nevelký konventní kostel jejich počtu přestával stačit. A tak vdova po Františku Josefu z Valdštejna, Marie Markéta 13

Krátce po konečném ustanovení o založení kláštera, tj. 22.7 1690, viz Josef Vítězslav Šimák (pozn. 12), s. 310. 14 V roce 1699 při konečném svěcení už byly v kostele všechny čtyři oltáře, ze stejné doby pochází také obrazy od litoměřického malíře Františka Světeckého. Koncem r. 1695 již byla velká část konventních budov dokončena a řeholníci se sem přesunuli, in: Buben, Encyklopedie (pozn. 6), s. 438. 15 V roce 1993 vyhořel zámek na Zvířeticích, jenž byl dosavadním sídlem Valdštejnů. To vedlo k urychlení výstavby zámku v Mnichově Hradišti. Ten se mel posléze stát hlavním sídlem panství. Ačkoliv k přestavbě zámku zde by došlo tak jako tak, protože poloha Zvířetického zámku nebyla příliš výhodná a zámek přestával stačit potřebám hraběcí rodiny, více v: Mojmír Horyna – Květa Křížová, Zámek Mnichovo Hradiště, Praha, 1996., s. 6.

10

(rozená Černínová z Chudenic), nechala na vlastní náklady vystavit kapli sv. Anny při východní straně kostela. Její základní kámen byl položen dne 12.5 1723 a rok poté byla již stavba již hotova a vysvěcena. Kaple byla zamyšlena jako stavba panská, určená veřejnosti, řeholníci ji měli pouze spravovat a obstarávat. Proto je tedy její charakter tolik odlišný od kapucínského kostela, zejména svou bohatou zdobností. Velikostí se kaple blíží kostelu, výbavou se však staví téměř do protikladu, ze skromnosti tak příznačné pro kapucíny zde příliš nezbylo. Kapucíni v Mnichově Hradišti působili téměř jedno století v poklidu, avšak ani jim se nevyhnula josefínská reforma. Roku 1787 bylo rozhodnuto o zrušení kláštera na žádost hraběte Vincence z Valdštejna 16 a mniši zde mohli zůstat na dožití. Po smrti posledního kvardiána roku 1814 získala budovy kláštera vrchnost a přestavěla je na byty pro úředníky a zaměstnance dvora. Kostel byl ponechán pro bohoslužby.17 Na počátku 20. století proběhla úplná přestavba klášterních budov na byty, z původního stavení zůstaly jen obvodové zdi. Tyto prostory slouží v současné době Sdružení pro péči o duševně nemocné Fokus. Chrám byl po druhé světové válce přeměněn v Lapidárium Středočeské barokní plastiky.

2.3 Valdštejni jako podporovatelé kapucínského řádu Valdštejnové byli kapucínům velmi nakloněni, někteří dožívali v řádu na stáří, sponzorovali je a odměňovali četnými dary, zakládali kláštery. Již zmíněná hraběnka Markéta z Valdštejna darovala kapucínskému konventu na Hradčanech svou bohatou knihovnu a je zde také pohřbena v klášterní kryptě. Na její náklady byla přestavena kaple (z roku 1661) při zdejší Loretě na kostel Narození Páně. Také věnovala do loretánské klenotnice Monstranci Valdštejnskou z let 1718-21. Do této klenotnice daroval také Jan Bedřich z Valdštejna dvě mitry se safíry a 16

Při nevelkém důchodu hrabě uvítal zrušení kláštera. Tou dobou totiž v majetku mnichovohradišťské větve Valdštejnů zůstalo pouze značně zadlužené Mnichovo Hradiště, Doksy a Bělá pod Bezdězem. Vladimír Budil - Jaroslav Herout, Mnichovo Hradiště: Státní zámek, město a památky v okolí, Praha, 1960, s. 18-19. 17 Kostel odkoupil hrabě Valdštejn a vnitřní zařízení obyvatelstvo, tak o tom píše František Bareš i J. V. Šimák, vysvětluje to zachování oltářů a vnitřní výzdoby. Viz Šimák, Soupis (pozn. 12), s. 310.

11

perlami a pontifikální rukavice. Karel Ferdinand z Valdštejna – strýc Arnošta Josefa - sponzoroval výstavbu kapucínského kostela v Třebíči 18 v druhé polovině osmdesátých let 17. století. Nejspíš nebude náhodou, že ve stejné době se již jednalo o založení konventu v Hradišti. Kapucíni byli oblíbeni i u ostatních šlechtických rodů. Mezi časté podporovatele kapucínů v Českých zemích patřil rod Lobkoviců či Lichtenštějnů. Jejich obecnou oblíbenost dokládá veliký počet novostaveb – v roce 1673 čítala Českomoravská provincie již 21 klášteru se 401 řeholníky a jejich počet stále narůstal. V době přelomu 17. a 18. století zažíval největší rozkvět. 19 Důvodem proč šlechta zakládala kláštery kapucínu na svých panstvích je bezesporu malé finanční zatížení a nenáročnost řeholníků. V porovnání s jinými řády můžeme opravdu mluvit o značné úlevě pro vrchnost, která měla za povinnost pečovat o náboženskou pravověrnost poddaných.

18 19

Vladimír Budil, Průvodce po archívních fondech sv. 3, Praha, 1972, s. 70-76 Milan Buben, Encyklopedie (pozn. 6), s. 381-391.

12

3. Oltářní obrazy Jana Kryštofa Lišky Již bylo uvedeno, že kapucíni měli vlastního stavitele, nicméně vnitřní výzdobu měl na starosti fundátor. Stále zůstává otázkou, co tehdy vedlo Arnošta Josefa k výběru malíře Jana Kryštofa Lišky, který vyzdobil hlavní a dva boční oltáře celkem pěti obrazy světců. Existují dva možné důvody: buď byl malíř tak oblíben, což by dokazovalo veliké množství artefaktů dochovaných na území Čech anebo mohlo jít přímo o doporučení Arnoštova strýce arcibiskupa Jana Bedřicha z Valdštejna. Sám Liška býval označován za umělce „arcibiskupského“ a to, že jeho obrazy jsou přítomny na zámku v Duchcově, vypovídá o mnohém. Tento zámek byl totiž v majetku Jana Bedřicha z Valdštejna, který položil základ sbírce obrazů a skic.20 Po smrti Jana Bedřicha se stal dědicem fideikomisu Duchcov-Litvínov jeho tehdy ještě nezletilý synovec Jan Josef z Valdštejna – syn Arnošta Josefa. Sbírka Jana Bedřicha se tak stala základem následně rozšířené valdštejnské obrazárny Duchcov. Na druhou stranu nemůžeme mluvit o jeho spojitosti s kapucíny, protože není známo, že by pro ně pracoval mimo Hradiště (jako v případě cisterciáků, pro které pracoval ve více lokalitách a opakovaně). Spojovacím článkem je zde spíše samotný rod Valdštejnů, který prokazatelně podporoval kapucíny a zároveň si oblíbil umění Liškovo.

20

O jeho sběratelské a mecenášské činnosti více viz: Lubomír Slavíček, „Conte savio“ Jan Bedřich z Valdštejna, mecenáš umění a sběratel, in: Dějiny a současnost I, 1993, s. 13-16. Liškova díla v Duchcově, k tomuto tématu také: P. Preiss, Johann Christoph Liška (pozn. 5).

13

Jan Kryštof Liška dodal do kostela v Mnichově Hradišti celkem pět obrazů. Tři z těchto obrazů visí na hlavním oltáři. Jedná se o: -

Tři králové sledující Betlémskou hvězdu

-

Sv. Josef

-

Sv. Křtitel

Na bočních oltářích to jsou: -

sv. Antonín z Padovy

-

sv. František

Oltáře s obrazy patří k původní výzdobě kostela a byly dodané před jeho konečným vysvěcením v říjnu 1699. Jsou tak k vidění na svém původním místě, poplatné své funkci v kostele. Z restaurátorských zpráv vyplývá, že obrazy na hlavním oltáři byly minimálně jednou restaurovány. 21 Jaromír Neumann uvádí dva obrazy z bočních oltářů ve své práci o Liškovi jako díla umístěná v Mělnické zámecké obrazárně.22 Zřejmě z toho důvodu, že po restaurování těchto dvou bočních oltářů měly být samotné obrazy v zdejší obrazárně vystaveny. Zprávy o restaurování těchto obrazů však chybí.23 Než přistoupíme k samotnému popisu obrazů, dovolím pár poznámek ke zvolené ikonografii a netradičnímu zasvěcení kostela. I když neexistuje v literatuře o výše zmíněném klášterním kostele odůvodnění k vybranému typu obrazové výzdoby, pokusím se o logickou úvahu, která by alespoň částečně odpověděla na otázku, proč byla vybrána tato témata. O všech třech obrazech z hlavního oltáře (tj. Sv. Tři králové sledují Betlémskou hvězdu, sv. Josef s Ježíškem a sv. Jan Křtitel), lze říci, že jsou úzce spjaty s narozením Ježíše Krista. Jan Křtitel jako jeho vrstevník, Josef jako jeho otčím, Tři králové, kteří se vedeni hvězdou vydali poklonit právě narozenému mesiáši. Nutno poznamenat, že v evangeliu sv. Matouše (které jediné tuto událost zmiňuje) se mluví o mudrcích, nikoliv o králích. 21

Restaurování obrazů J. K. Lišky – sv. Jan Křtitel, sv. Josef s Ježíškem, Bergerová a Berger v roce 1966 (NPÚ: 52/87 – 555). Restaurování obrazu J. K. Lišky – Sv. Tři králové, Alena a Vlastimil Bergerovi v letech 1967-8. 22 In: Umění, Neumann, s. 152-153. 23 Podle zpráv Národního památkového ústavu jsou zprávy o restaurování těchto dvou obrazů ztraceny od roku 1965.

14

O králích se začíná mluvit až v době středověku. Pro kulturu středověkých a raně novověkých Čech je ovšem údaj, že se byli Tři králové poklonit Ježíši, nepříliš důležitý. Proto je těmto světcům konsekrováno tak málo kostelů. Teoreticky by mohlo téma souviset s reformačním úsilím katolické církve v tom ohledu, že se mesiáši přišli poklonit nejen bohatí a mocní, nýbrž také moudří - mudrci. Poukazuje to snad na nadřazenost církve vůči světské moci, která se přichází poklonit Spasiteli? Další skutečnosti, které by mohly objasnit užití obrazové výzdoby, vyplývají z historických okolností dané doby, o kterých budu mluvit níže, u každého obrazu zvlášť. Nejprve vždy objasním ikonografii, poté se pokusím obraz co nejpřesněji popsat a doplnit interpretací a srovnáním jednotlivých detailů a jejich zpracování.

3.1 Obrazy na hlavním oltáři Sv. Tři králové sledují Betlémskou hvězdu Nejprve krátce pohovořme o třech králích. Ikonografie sv. Tří králů je jak z pohledu uctívání, tak z pohledu zobrazování velmi problematická. Svátek sv. Tří králů jako světců v podstatě existuje pouze v Kolíně nad Rýnem, který je hlavním centrem jejich kultu. 24 Svátek Tří králů se mimo Kolín slaví 6. ledna společně se svátkem Zjevení Páně. O příchodu sv. Mudrců do Betléma nás zpravuje pouze evangelium Matoušovo (Mat, kap. 2, 1-12). Kolik jich bylo, neuvádí, jejich počet byl snad později odvozen od počtu darů, které přinesli. 25 Mudrcové přišli do Jeruzaléma z východu vedeni hvězdou, aby se poklonili Ježíši Kristu. Později byli označováni za krále a zobrazováni s korunami. Jména králů se objevují až v 6. století, přičemž každému z nich je přiřazen jeden dar. Melichar přináší kadidlo – 24

Jediný přímo svátek přímo oslavující sv. Tři krále jako světce je v Kolíně slavený svátek přenesení ostatků sv. Tří králů z Milána do Kolína 23. 7. 1164. Při epifanii (svátek zjevení Páně) 6. 1. jsou sv. Tři králové zmiňováni, tento svátek byl v Kolíně časem přejmenován doslovně na svátek sv. Tří králů a následně je uváděn den smrti každého světce odděleně, Kašpar 1. 1., Melichar 6. 1., Baltazar 11. 1., což je uváděno od 16. století v kolínských úředních kalendářích a brevířích. Další společný svátek je slaven potom 12.1: G. Kaster, heslo Drei Könige in: Engelbert Kirschbaum (ed.), Lexikon der christlichen Ikonographie VI, Freiburg im Breisgau 1968–1976, s. 97-98. 25 Počet se mohl v raně křesťanském umění pohybovat od dvou až do dvanácti, v 5. století došlo k ustálení počtu. Jan Royt, Slovník biblické ikonografie, Universita Karlova v Praze, 2006, heslo Klanění Tří králů s. 110-113.

15

symbol Kristova božství, Kašpar zlato – znak královské důstojnosti, a Baltazar myrhu – symbol utrpení a pohřbení. Od druhé poloviny 14. století je jeden z králů zpodobňován jako černoch. Nejčastěji zobrazovaným námětem je bezesporu Klanění tří králů, ale vytvářeny byly i celé cykly, popisující příběh od Zjevení betlémské hvězdy, přes Cestu králů, Tři krále před Herodem, až po Návrat králů zpět do vlasti. S patrociniem sv. Třech králů se u nás obecně nesetkáváme příliš často, ze všech kapucínských kostelů u nás je konsekrován sv. Třem králům pouze klášter mnichovohradišťský. Hlavní oltářní obraz s námětem sv. Třech králů sledujících hvězdu 26 je bohužel také ten nejméně viditelný. Ani dohledané zprávy a fotodokumentace z restaurování nemohou doplnit potřebné detaily k celkovému objasnění ikonografie.27 Dolní část obrazu je krytá tabernákulem a její čitelnost je zcela znejasněna ztmavnutím a vysokým leskem. Obraz měří na výšku 388 cm, na šířku 213 cm28, je zasazen do nahoře zakulaceného zlaceného rámu. Malba je provedena olejovými barvami na plátně. Postavy králů jsou přibližně stejné velikosti jako postavy sv. Josefa a sv. Jana Křtitele na bocích oltáře. Kompozice je tvořena třemi stojícími postavami, jejichž hlavy sahají nemnoho přes polovinu obrazu. Nahoře září hvězda, okolo které se dokola shlukují andělé. Obraz je ve srovnání s postranními obrazy sv. Jana Křtitele a sv. Josefa poměrně barevnější. Jeho základem jsou hnědočervené tóny, doplněné výrazným šatem králů a zlatožlutě zářící hvězdou. Napravo stojí král tmavé pleti Baltazar. Pravou ruku má mírně zvednutou a v prstech svírá zlatou nádobu ciborium, levá ruka spočívá na prsou. Pravá noha je lehce pokrčená a vysunutá vpřed. Světec se otáčí mírně doprava a pohled upírá na prostředního krále, tvář má mírně porostlou vousy. Oblečen je v bílé – dnes vinou ztmavnutí téměř šedé 26

Obrazová příloha č. 3, 4, 5. Ačkoliv obsahuje fotodokumentace důležité detailní momenty obrazu, fotografie, která by zachycovala tento obraz celý, chybí. Bohužel se mi ho nepodařilo vyfotit, kvalita fotek je kvůli velmi špatnému nasvícení nedostačující. 28 Dohledáno v restaurátorských zprávách A. a V. Bergerových (viz 6. Použité prameny a literatura), z let 1967-8. 27

16

bohatě řasené šaty, v pase ovázané. Přes ramena má výrazně modrý plášť, sepnutý sponou na prsou. Světcův krk zdobí perlový náhrdelník, v uších jsou náušnice a hlavu pokrývá turban se sponou a peřím. Nad hlavou vidíme svatozář. Prostřední král Melichar, je vzezřením ze všech nejmladší. Stojí s otevřenou náručí, trochu strnule, jakoby překvapen. Levá noha světcova je výrazně nakročená vpřed, odhaluje jeho světlé punčochy a zlaté špičaté boty, pravá noha se ztrácí ve tmě. Levá ruka směřuje s otevřenou dlaní směrem dolů, pravá pokrčená a zdvihnutá drží velmi špatně viditelnou nádobu, s největší pravděpodobností kadidlo. Tělo je zahaleno v červený plášť se zlatým lemováním. Světec se dívá jako jediný vzhůru na hvězdu. Jeho tvář je mladá a bezvousá, vlasy krátké a tmavé. Na hlavě světce leží jednoduchá zlatá koruna, nad hlavou má svatozář. Výraz tváře je klidný a soustředěný. Poslední z králů Kašpar, který stojí úplně vlevo, je bohužel velmi špatně viditelný. Téměř od půlky těla jej halí ztmavlý povrch malby. Oděn je v zelenošedý šat, zahalený svrchním zlatým pláštěm. Levou ruku zdvihá do výše a svírá v ní předmět, jejž nelze blíže určit (pokud předchozí identifikace králů je správná, měl by nést zlato). Pravá ruka směřuje dolů do rohu obrazu, ztrácí se ve tmě. Světec má tvář zarostlou hustým tmavým vousem, viditelně je starší než král prostřední, na něhož soustředěně upírá svůj pohled. Hlava, otočená doleva, je pokryta bílým turbanem se zlatou korunkou nahoře. I tento král má svatozář. Betlémská hvězda září zlatožlutě nad hlavami králů. Kolem ní poletují nazí andílci, tvořící svými pohyby věnec. Nad hlavou prostředního krále jsou dobře rozeznatelné tři obličeje, dva andílci se k sobě naklání, ústy se přibližují téměř k polibku – námět, který nejednou můžeme spatřit v dílech Willmannových i Liškových.29 Po jejich stranách vidíme dvě tělíčka, vztahující ruce ke hvězdě. V horní části obrazu se potom ztrácí několik obličejů a těl v oblacích. Celkově je pozadí, tvořené oblohou, už jen velmi málo rozpoznatelné, ztrácí se v šedých barvách, množství andělů mizí ve tmě, podobně jako celá dolní část obrazu.

29

Velmi podobné motivy se objevují často, např. v Liškově Klanění tří králů, před 1677, kresba perem a štětcem, otištěno in: Alena Volrábová, Nebeské světlo: kresby a grafiky Michaela Leopolda Willmanna a umělců jeho okruhu, Praha 2009, Ernst Kloss

17

Kompozičně výjev navazuje na zbytek oltářní architektury s postranními obrazy, více pohybu do něj vnáší „tančící“ andělé. Sv. Josef s Ježíškem Svatý Josef, pěstoun Páně a manžel Panny Marie, je zmiňován evangelisty Matoušem a Lukášem, kteří nám sdělují, že byl z rodu Davidova. O jeho životě se dovídáme pouze z apokryfních evangelií a apokryfní Historie Josefa Tesaře.30 Zobrazován bývá zpočátku pouze společně s Pannou Marií nebo na scénách z Kristova dětství. Jako pěstoun Páně vystupuje Josef z pozadí scén v polovině 14. století, samotný bývá zobrazován od 15. století. V novověku je mu přiřčena podoba staršího muže, v náručí drží Ježíška. Jeho hlavními atributy jsou lilie, rozkvetlá hůl (odkaz na volbu Josefa jako manžela Panny Marie) a tesařské náčiní. Josef je patronem církve, řemeslníku a truhlářů. Roku 1654 byl tento svatý přijat mezi české zemské patrony, v sedmdesátých letech 17. století jej Leopold I. prohlásil za patrona Rakouska.31 Úctu k sv. Josefovi u nás hojně šířili například karmelitáni nebo právě kapucíni.32 Nutno také poznamenat, že námětu života sv. Josefa se věnoval v 90. letech 17. století Michael Leopold Willmann v klášteře v Křesoboru ve Slezsku. Toto místo se stalo centrem kultu sv. Josefa a hlavním poutním místem pro Slezsko, Čechy a Moravu. Dalším důvodem, proč by měl být světec umístěn právě v kostele v Mnichově Hradišti, mohla být spojitost se jménem fundátora Arnošta Josefa z Valdštejna. Rozměry obou bočních obrazů na hlavním oltáři čítají na šířku 85 cm, na výšku 276 cm. Pro oba byla použita technika olejomalby na plátně, podklad červený bolusový. 33 Obrazy jsou původně obdélníkové, kryté oltářním rámem s kulatým zakončením. Čitelnost obrazu je sice lehce zkreslena jejich současným ztmavnutím, ovšem na rozdíl od ostatních jsou právě tyto dva nejlépe identifikovatelné bez větších nejasností v ikonografii. 30

Viz Royt (pozn. 25), s. 101-102. K tématu: Barbara Mikuda-Hüttel, Vom Hausmann zum Hausheiligen des Wiener Hofes: Zur Ikonographie des hl. Joseph in 17. Und 18. Jahrhundert, Marburg, 1997. 32 Více o tomto in: Milan Buben, Encyklopedie (pozn. 16), s. 381-391. 33 Dohledáno v restaurátorských zprávách od A. a V. Bergerových z roku 1966 (viz 6. použité prameny a literatura). 31

18

Svatý Josef34 se nachází na levé straně oltáře, je vymalován v životní velikosti. Stojí na ilusivní dřevěné římse, která měla napodobovat, doplňovat architekturu oltáře. Vahou spočívá na pravé noze, levá je pokrčená a uvolněná. Světcův šat tvoří šedomodrý spodní oděv, ten je však téměř zahalen hnědým pláštěm.35 Zpod šatu lze vidět pouze pravé chodilo a pravou ruku, zbytek světcova těla (vyjma hlavy) je zcela schován za oděvem, plášť splývá s tělem až na zem k nohám. V pravé ruce drží Josef lilii s čtyřmi mohutnými květy. Na levé ruce nese Ježíška, který spočívá na bílé drapérii. Ačkoliv je obraz dosti ztmavlý, lilie na něm září, stejně jako plenta Ježíškova. Josef drží Ježíška velmi jemně, jakoby ani nic nevážil. Dítě svírá v levé ruce drapérii a pravou rukou se natahuje směrem ke květinám, kam směřuje i jeho pohled. Má decentně přehozenou levou nožku přes pravou, ze světlých vlásků se line záře. Na Ježíškově nahém těle je nejvíce patrný malířův rukopis, tahy štětcem a pastózní nánosy barev. Podobně je můžeme pozorovat i na tváři Josefa, kde je dobře znatelná modelace světlem. Josef pohled upírá dolu na dítě, v jeho pohledu vyčteme lehký smutek. Je namalován jako muž dospělý, nikoliv však starý, s plnovousem a dlouhými tmavými vlasy. Nad hlavou má svatozář. Pozadí tvoří obloha s růžovými mraky, jež v dolní části přechází do tlumené červené. V obraze jsou opět uplatněny hnědé a hnědočervené tóny, přidává se k nim šedomodrá v pozadí a oděvu světce. Inkarnát postavy je znatelně teplejší než u sv. Antonína a sv. Františka. Celkově jsou kompozice a provedení těchto obrazů dosti odlišné s ohledem na funkci a umístění výjevu. Malba v hlavním oltáři má doplňovat oltářní architekturu, působí dojmem sochařské stability. Malby na bočních oltářích jsou blíže divákovi a tomu je přímo úměrný způsob jejich provedení. Svatý Jan Křtitel Jan Křtitel bývá označován za posledního a největšího z proroků. Jeho rodiči byli kněz Zachariáš a jeho manželka Alžběta. Janovo početí je stejně jako Ježíšovo považováno za zázračné. Jan byl vrstevníkem Kristovým – narodil se šest 34 35

Obrazová příloha č. 6 a 8. V restaurátorské zprávě popisují Bergerovi plášť jako zlatožlutý, dnes je vinou ztmavnutí hnědý.

19

měsíců před Kristem, o čemž nás informuje evangelista Marek (kap. 1, verš 1-8). Stěžejní evangelium pro spojení narození Jana Křtitele a Ježíše je však evangelium sv. Lukáše, a to celá první kapitola. Svou oblíbenost u řádu kapucínů si získal zejména svým odříkavým životem, kazatelskou činností a v neposlední řadě bezmeznou oddaností Kristu. Hojně bývá účasten jako dítě ve výjevech Svaté rodiny, Panny Marie s Ježíškem, nebo ve společnosti Jana Evangelisty, Janovi jsou také věnovány celé cykly mapující jeho život. Samotný světec je pak zpodobňován jako asketický muž, poustevník vyhublé postavy, s dlouhými vlasy, zarostlý vousy. Oděn bývá do šatů z kůže. Světcovým hlavním atributem je beránek (nebo medailon s beránkem), gesto ukazování pravé ruky (jako odkaz na Krista), kniha, mísa s uťatou hlavou nebo pastýřská hůl zakončená křížem, jež nese pásku s nápisem „Ecce Agnus Dei“. 36 Jan bývá často vyobrazován samostatně, mimo jiné také ve spojitosti s architekturou, od třináctého století se potom velmi často objevuje jako hlavní postava oltářů, převážně jako asketický typ světce. Liškovo zobrazení je tedy velmi typické. Liškův Jan Křtitel37 je namalován na podobném principu jako svatý Josef – stojí na iluzivní architektuře, pozadí tvoří obloha s narůžovělými oblaky. Obraz je dosti tmavý a pozadí velmi špatně čitelné. Světec spočívá vahou na levé noze, pravou má mírně pokrčenou. Tělo kryje hnědozelená látka, ovinutá v místě beder, přehozená lehce přes ramena, splývající vzadu až na zem. Tělo Jana Křtitele je svalnaté a mohutné, působí silným a vyrovnaným dojmem. Lze zde vysledovat dokonalou modelaci světlem, i přes značné ztmavnutí obrazu vystupují oblé plochy svalů do popředí. Hlavu má světec pootočenou doprava, dívá se dolů, ven z obrazu. Prsty pravé ruky jakoby ukazoval na beránka, který mu leží napravo u nohou. Světec drží v levé ruce dlouhou hůl, zakončenou křížem a ovinutou páskou s nápisem „Ecce Agnus Dei“.38 Nad hlavou má svatozář. Vlasy má dlouhé, vzadu padající až na ramena. Obličej Janův není příliš čitelný, jeho výraz z něj poznat nelze. Beránek shlíží dolů na diváka, ve srovnání s restaurátorskými zprávami jeho 36

Royt (pozn. 25), s. 92-94. Obrazová příloha č. 7 a 9. 38 Detailní fotografie v dokumentaci Bergerových (viz 7. Obrazová příloha), nápis na obraze v kostele je špatně čitelný. 37

20

bílá barva už tolik nezáří, přesto na sebe velmi poutá pozornost. Celkově je obraz laděný do hnědých, červených a zelených tónů, můžeme ale předpokládat, že původně zde hrála důležitou roli také modrá a růžová v pozadí, obraz byl mnohem světlejší a barvy zářivější.

3.2 Obrazy na bočních oltářích Svatý František z Assisi Františka z Assisi nebo také Serafínského, jak bývá často označován, řadíme mezi hlavní a nejčastěji zobrazované svaté řádu kapucínského. Ten mu často zasvěcoval své kostely, kaple i oltáře, a snažil se o co největší přiblížení jeho životu i učení. František se narodil v roce 1182 v Assisi jako syn bohatého obchodníka se suknem. Žil hýřivým způsobem života, uchvacovala ho rytířská sláva a ctnosti. Ve svých dvaceti letech měl vidění a rozhodl se, namísto rytířství a vojenské slávy, zasvětit svůj život Kristu a následovat jeho vzor životem v naprosté chudobě, pokoře a lásce ke všemu živému. Žil v ústraní a samotě, roku 1209 se k němu přidali další bratři. Tento rok bývá pokládán za prvopočátek řádu františkánů. Bratři se společně věnovali manuální práci, kazatelské činnosti, péči o chudé a nemocné, což je jádrem jejich řehole dodnes. Františkovy řehole se drží také minorité, hybernové či kapucíni, jejím výkladem se však odlišují. František je také považován za spoluzakladatele řádu klarisek. František po sobě zanechal mimo řeholi také tzv. Malý odkaz (stanovuje hlavní tři zásady – lásku mezi bratry, věrnost chudobě a poslušnost církvi) a chvalozpěv - Píseň bratra Slunce. Zemřel roku 1226 v Assisi, pohřben byl v kostele sv. Jiří. Světec byl kanonizován roku 1228, jeho svátek slavíme 4. října. Františkův život se stal záhy velmi oblíbeným tématem a tento světec jedním z nejčastěji zobrazovaných vůbec. Vidět jej můžeme v jeho tradičně prostém, hrubém hábitu, někdy s kapucí, většinou bez vousů s tonsurou. Jeho atributy jsou kříž, kniha, lilie, lebka a atributy vztahující se k jednotlivým událostem jeho života. Mezi časté náměty patří například Stigmatizace sv. Františka, Sv. František káže ptákům, Smrt sv. Františka. Téma 21

zobrazování tohoto světce je opravdu obsáhlé, populární jsou také celé františkánské cykly, které mapují jeho život a zázraky. 39 Rozměry obrazů z bočních oltářů se mi nepodařilo dohledat. Snažila jsem se tedy alespoň o přibližné změření. Obrazy měří na šířku 95 cm, na výšku 150 cm. Obrazy obou bočních oltářů jsou velikostí stejné, oba jsou také zasazeny do zlaceného rámu, který je nahoře zalomený do půlkruhu. Malovány jsou olejem na plátně. Liškův svatý František40 je zobrazen ve velmi klidové kompozici, zachycen při modlitbě, rozjímání. Oděn je v hnědý hrubý hábit s kapucí, stejně jako Antonín, nemá svatozář a na hlavě má tonsuru, je lehce zarostlý vousy. Celá scéna je laděna do hnědých až hnědočervených tónu, v porovnání s Antonínem je však trochu méně barevně výrazná a mnohé detaily není možné rozeznat tak dobře. František se klečí ve skalách, ruce má opřené o kámen, který mu slouží jako stůl. Výraz tváře světcovy působí jako by byl právě vyrušen, pohledem shlíží dolů na diváka. Oči má úplně přivřené a ústa pootevřená, tvář vyhublou, zarostlou vousem. Liška provedl obličej velmi realisticky, světec má výrazné, vpadlé oči, vystouplé lícní kosti. V rukou, sepjatých pevně k modlitbě, svírá růženec, ten volně padá z kamenného stolu dolů. Na stole vidíme položenou knihu, lebku a poměrně velký dřevěný kříž. Ten je už jen stěží rozeznatelný, protože je zobrazen ve velkém naklonění a není možné vidět jeho ramena. Shora světce osvětluje nepříliš ostré světlo, v němž se rýsují tváře andělů, ovšem v pravé horní části vidíme tvář 41, která se andělovi dá připsat jen stěží. Komu tento mohutný obličej se světlými vlasy patří, je otázkou. V levé straně obrazu je průhled do krajiny se stromy, v níž klečí postava s otevřenou knihou. Žádného vysvětlení spějícího k identifikaci této postavy se mi bohužel nedostalo, mohli bychom se domnívat, že se jedná o sv. Františka, např. odkaz na jeho Závěť. Nebo jde o odkaz na Františkovy bratry, kteří se k němu později přidali?

39

Téma je velice obsáhlé, životem světce se pak zabývá opravdu velké množství literatury, Gerlach van Hertogenbosch, heslo Franz (Fraziskus) von Assisi in: Engelbert Kirschbaum (ed.), Lexikon der christlichen Ikonographie VI, Freiburg im Breisgau 1968–1976, s. 261-315. 40 Obrazová příloha č. 11 a 13. 41 Viz detail obrázku č. 13 v obrazové příloze, pravý horní roh zachycuje tvář.

22

Až na pár momentů působí malba přehledně, nejedná se o složitou kompozici. Atmosféra obrazu je intimní, divák měl zcela jistě pocit spoluúčasti na rozjímání Františkově. Kapucínská zakázka se v tomto zobrazení nezapře, scéna je dojímavá, ale ne přehnaně, žádná vypjatá barokní gesta. Naopak světci byl propůjčen výraz velmi vyrovnaný a odhodlaný, který můžeme v Liškových postavách spatřovat častěji. Nedlouho po dodání obrazů do Mnichova Hradiště tvoří Liška jeden ze svých nejznámějších obrazů Stigmatizace sv. Františka42 v křižovnickém kostele na Starém Městě. Kompozičně je sice obraz naprosto odlišný, zaměříme-li se však na vyobrazení světce, jeho výraz tváře a rozpoložení, můžeme jej lehce srovnat s obrazem mnichovohradišťským. Rysy jsou drsné, tvář vyhublá, postava na sebe nenásilně poutá pozornost.

Svatý Antonín z Padovy Svatý Antonín, jak už bylo dříve zmíněno, patří mezi hlavní řádové světce kapucínů. V kostelech mu bývají zasvěceny kaple nebo oltáře43, patří společně se sv. Františkem k velmi často zobrazovaným světcům. Svatý Antonín byl církevní učitel, žil v 13. století. Zpočátku působil v augustiniánském klášteře v rodném Portugalsku, ale velice jej oslovili první františkáni a posléze vstoupil do jejich řádu, toužil jít jejich cestou. Odešel hlásat evangelium do Afriky, ale brzy se kvůli nemoci vrátil zpět do Evropy. Věnoval se misijní a kazatelské činnosti. Znal důkladně Písmo svaté a jeho kázání bylo natolik působivé, že sklidilo obdiv i u samotného papeže Řehoře IX. V Boloni založil na popud sv. Františka z Assisi první studijní dům svého řádu a stal se zde učitelem. Antonín se nedožil příliš vysokého věku, zemřel roku 1231 v Arcele u Padovy. Svatořečen byl již roku 1232 a jeho svátek slavíme v den jeho úmrtí, 13. června. Hlavními atributy světce jsou kniha a lilie, dále ryba, osel a především malý Ježíšek, které poukazují na zázračné události z jeho života. Zpodobován bývá jako poměrně mladý františkán, v prostém oděvu a bez vousů. 42

Dodán do kostela v letech 1700-1701. V tomto kontextu lze zmínit např. kapli Antonína Paduánského při Loretě v Praze na Hradčanech, Jihlavský konvent, oltáře zasvěcené tomuto světci ve Vyškově, Znojmě, Brně atd., in: Pavel Vlček – Petr Sommer – Dušan Foltýn, Encyklopedie českých klášterů, Praha 1997. 43

23

Časté jsou výjevy vztahující se k zázračným událostem ze života světce, jako například Sv. Antonín káže rybám, Svatý Antonín s oslem, který se poklonil hostii, Antonín křísí mrtvého atp.44 Od konce 15. století bývá Antonín zobrazován s Ježíškem, nejdříve v Nizozemí – Ježíšek sedí nebo stojí na knize. Od 17. století se zobrazení Antonína rozšiřuje stále více mimo Itálii, přičemž Antonín Ježíška, kterého drží v rukou, hladí nebo Ježíšek vztahuje ruce k Antonínovi, což se stává charakteristickým znakem hojně zastoupeného lidového umění. Liškův sv. Antonín45 je zobrazen v momentě, kdy se mu zjevuje Jezulátko. Scéna je poměrně tmavá, nasvěcuje ji pouze světlo v pozadí zjevení Kristova, směřující z levého horního rohu. Světec zde u vytržení klečí, pravou ruku má položenou na prsou, levou rukou směruje do levého dolního rohu, jakoby ukazoval na rozevřenou knihu nebo ji snad před chvílí upustil. Nedívá se však na zjevení Jezulátka nad sebou, nýbrž někam ven z obrazu. Oděn je do hrubého hnědého hábitu s kapucí, typického pro řád. Světec je vyobrazen bez vousů a s tonsurou, ruce nezahalené pláštěm jsou hubené a kostnaté, stejně jako ty Františkovy. Ježíšek sedí na oblaku, levou nohu pokrčenou a pravou nataženou vpřed, naklání se k světcově hlavě. Pravou rukou se chystá mu žehnat, v takto jemném zobrazení se ale spíše zdá, jakoby ho chtěl pohladit či obejmout. Tělo Ježíška jen částečně zahaluje výrazně červený plášť, ten se za jeho zády mocně vzdouvá a tvoří bohatou drapérii. Dítě má husté světlé lokny, červené tváře, oproti bledému inkarnátu světcově je tento velmi výrazný, růžový a plný života. Celá scéna se odehrává v krajině, v dolní části obrazu je napříč položena větev, kolem jsou spadané listy. Bohužel tato část obrazu je hůře rozeznatelná. V rozevřené knize u nohou světce leží lilie se dvěma květy, symbol neposkvrněnosti. Malba je laděna do hnědých, hnědočervených tónů, teplé světlo směřuje z levého horního rohu do pravého dolního. Z tmavých částí obrazu vystupují hlavy andílků, v pravé horní části vidíme čtyři andílky, kteří se o sebe rozverně opírají, jakoby si hráli. 44

Téma opravdu široké, stejně jako u sv. Františka i mnoho literatury zabývající se tímto svatým. Více in: heslo Antonius von Padua in: Engelbert Kirschbaum (ed.), LCI VI, Freiburg im Breisgau 1968–1976, s. 219-226. 45 Obrazová příloha č. 10 a 12.

24

Kompozice, kterou Liška zvolil pro tento obraz a jeho celkové provedení je pro něj velmi příznačné. Jedná se vlastně o stále se opakující zobrazení klečícího světce, diagonálně osvíceného teplým světlem. Velmi podobnou kompozici, pouze zrcadlově otočenou, lze vidět například u Liškova Vidění sv. Štěpána ze stejného roku46 nebo u Smrti sv. Benedikta47 v Počaplích. Na tomto místě bychom také měli zmínit stejný námět od Willmanna, otištěný v Klossově monografii. 48 Jedná se sice o lept, nicméně námět i kompozice jsou totožné. Postavy nemají svatozáře, což by bylo možné považovat za snahu přiblížit je tímto „prostším“ a skromnějším zobrazením divákovi. Výjev navozuje privátní atmosféru, působí jemným, nenásilným dojmem, plným intimity, což lze přičítat zcela jistě typu zakázky. Obrazy v kostelech kapucínů mely působit na ty nejchudší, proto zde byl zřejmě vybrán tento typ zobrazení, nenáročný a jednoduchý na výklad, a přesto působivý. Tyto dva boční oltáře byly divákovi, prostému a chudému, nejvíce na očích, měly tedy za úkol nejvíce na něj působit. Prostý člověk, i ten nejchudší, se mohl se v těchto světcích zhlédnout jistě snáze než v přebujelých zobrazeních složité ikonografie. Zde můžeme částečně pochopit působení řádu kapucínů na nejnižší vrstvy a tím i jeho nemalou roli v rekatolizačním úsilí církve. Celkové provedení oltářů a maleb v kapucínském kostele v Mnichově Hradišti nijak nevybočuje z tradičního pojetí ostatních oltářů tohoto řádu. Ačkoliv fundátor – Arnošt Josef z Valdštejna – plně sponzoroval stavbu i výbavu kostela, nutno říci, že byl při volbě námětu a stylu jejich provedení značně ovlivněn požadavky řádu. Výběr malíře se však zdá být jeho rozhodnutím. Jak jsem již výše zmínila, Liška pro Valdštejny nemaloval poprvé, pravděpodobně se tedy jedná o doporučení z jejich strany. Naopak pro samotné kapucíny pracoval právě jedinkrát, a to zde v Mnichově Hradišti. 46

Vidění sv. Štěpána, Uměleckohistorické muzeum Kroměříž, dat. 1699. První desetiletí 18. Století, Počaply, Kostel sv. Vojtěcha, více in: Alena Volrábová, Nebeské světlo (pozn. 29), s. 34. 48 Uvedeno pod „Radierungen“ číslo 156, Vision des hl. Antonius, in: Ernst Kloss, Michael Willmann: Leben und Werke eines deutschen Barockmalers, Breslau, 1934, s. 77. 47

25

4. Jan Kryštof Liška Po představení konkrétních děl bych chtěla podrobněji představit i jejich autora. Budu se tedy v následujících řádcích snažit popsat život a dílo Jana Kryštofa Lišky, zařadit do jeho kontextu mnichovohradišťské obrazy a nastínit okolnosti jejich vzniku. „Jan Kryštof Liška, rodem z Vratislavě, patří k oněm umělcům, o jejichž životě u nás bylo na jedné straně mnohem více vybájeno, než lze v pramenných svědectvích dokázati a naproti tomu, u nichž byla věnována opět větší pozornost jejich dílu, než vskutku zasluhují.“49 Ačkoliv se zkoumání v této oblasti posunulo za téměř sto let opravdu daleko, prameny v mnohém stále mlčí a pro nás zůstává hlavním zdrojem poznání samotné dílo Liškovo. Jan Kryštof Liška se narodil kolem roku 1650 ve Vratislavi jako syn královského úředníka. Otec záhy zemřel a matka se znovu provdala. Nevlastním otcem a posléze také učitelem Liškovým se stal Michael Leopold Willmann. Willmann si svého nevlastního syna velmi oblíbil a dokonce mu umožnil v 70. letech50 studijní cestu do Itálie. Po návratu pracuje nejspíše ještě s otcem v Lubuši, ale následně se osamostatňuje a vydává se po vzoru svého otčíma do Prahy. Do Prahy Lišku údajně přivedl arcibiskup Jan Bedřich z Valdštejna51 – strýc Arnošta Josefa z Valdštejna, snad za účelem zaměstnat jej při výzdobě křižovnického chrámu, který vznikal za jeho podpory. Začátkem devadesátých let je pak o Liškovi mluveno v pramenech jako o „arcibiskupském“ malíři. 52 Tato informace nás nutí se zamyslet nad tím, jak se tehdy mladý nově příchozí malíř se mohl těšit přímo přízni arcibiskupově. Jednalo se o doporučení jeho již v Čechách známého otčíma, který dodával umění pro odběratele z řad církevních?

49

K. V. Herain: České malířství od doby Rudolfinské do smrti Reinerovy, s. 110. Přesná data – narození, studium – bohužel nejsou známa, v literatuře se liší vročení Liškova zahraničního studia. 51 Již Herain mluví o Liškovi jako o umělci „arcibiskupském“ opíraje se o prameny, in: K. V. Herain: České malířství, s. 110. 50

52

Tak uvádí např. J. Neumann ve své stati o Liškovi. Liška měl být arcibiskupovi doporučen Willmannem, na zač. 90. let je uváděn v pramenech benediktinského kláštera na Starém městě jako arcibiskupský malíř, in: Neumann, J. K. Liška, část první (pozn. 2), s. 145-147. 26

Od této doby se Liška pohyboval mezi Prahou, venkovskými sídly šlechty a kláštery, které mu sloužily nejednou jako azyl. Pro jeho spolupráci s rodem Valdštejnů jej pak J. Neumann označuje „v jistém smyslu za valdštejnského umělce“. Kromě již zmíněného Jana Bedřicha a Arnošta Josefa pracoval Liška totiž také pro Jana Josefa z Valdštejna, následného majitele panství Duchcov a jeho rozsáhlé obrazárny. Nicméně podívejme se na hlavní zaměření Liškovo, jímž byla oltářní malba (a později také nástěnná malba). Oltářní obrazy namaloval pražským křížovníkům, cisterciákům, emauzským benediktinům, karmelitánům, premonstrátům a mnoha dalším. Právě v době kolem roku 1699, kdy měla vznikat oltářní výzdoba v Mnichově Hradišti, byl Liška zaměstnán i jinými zakázkami. Například v roce 1699 měl dodat obrazy pro cisterciácký plaský klášter a v následujícím roce se pak již znovu ocitl v Praze a pracoval na velkých obrazech pro křížovníky a kostel sv. Vojtěcha na Starém Městě, v roce 1702 už opět tvořil v Plasích. Tehdy je Liškův malířský styl na vrcholu. Objevuje se jistota malířského projevu, výrazná barevnost, pohybová kompozice a zvládnutá modelace světlem. Neumann poukazuje na vliv italského školení, zejména při tvorbě kompozičních řešení a barevnosti. Uvádí vliv severoitalského malířství a Francesca Maffei, Sebastiana Mazzoni, Mattia Pretti či Luka Giordane. Pozdější skicovitost v díle Liškově pak připisuje znalosti janovských mistrů jako je např. Valerio Castello. V Plasích se Liška zdržel delší dobu, zaměstnán freskovou výzdobou prelatury. Dodal odsud také dva obrazy do cisterciáckého Oseku a v následujících letech pracuje pro různé kláštery, např. premonstráty na Strahově či premonstrátky v Doksanech. Je dosti pravděpodobné, že Liška po roce 1700 dojížděl vypomáhat nemocnému Willmannovi do Slezska. V Lubuši se po otčímově smrti roku 1706 ujímá dílny a nedokončených zakázek, přičemž stále ještě navštěvuje Prahu, kde kreslí ilustrace pro Sartoriovu knihu o cisterciáckém řádu a maluje obrazy pro kostel voršilek. Nedlouho po smrti Willmanna – roku 1712 - umírá Liška v lubušském domě. Úzké propojení umění Liškova a jeho otčíma a učitele Willmanna, pozorujeme na většině děl. Vzhledem k tomu, že nejednou pracovali společně, 27

nejsme dnes schopni autorství některých děl určit. Jak ve své stati poukazuje J. Neumann, byl nejen Liška ovlivněn malířským stylem M. L. Willmanna, ale došlo i k zpětnému ovlivnění na straně Willmannově. V mnohých Willmannových dílech datovaných po návratu Lišky z italského školení lze prvky „oživující“ umění starého mistra pozorovat. Na druhou stranu je u některých děl podobnost rukopisu a stylu autorů natolik velká, že mnohá díla nám dodnes splývají a nelze jednoznačně určit jejich autora. K tomuto problému se přidává navíc skutečnost, že Willmann i Liška pracovali často společně, měli žáky a dílnu – což přiřazení děl komplikuje. Umění Willmanna pravděpodobně nenašlo v Čechách své příznivce, proto se zde malíř tolik nezdržel a domovem se mu stalo spíše Slezsko. V padesátých letech krátce působí v Praze, kde ale tou dobou převládá umělecký názor Škrétův, natolik odlišný od seversky orientovaného Willmanna. Nakonec nalézá své objednavatele v řadách cisterciáků a Jana Bedřicha z Valdštejna. Willmann se natrvalo usídlí ve Slezsku, ale nadále zásobuje, za pomoci svého žáka Lišky, české kostely. Z řad šlechty jsou jeho velikými objednavateli také Nosticové. Mladý Liška se po příchodu do Prahy ocitá ve zcela odlišné situaci. Pravděpodobně na doporučení Willmanna získává své první zakázky, především od cisterciáků, a postupně pracuje pro širokou škálu objednavatelů, ať už církevních či z řad aristokracie. Liška byl právem označen Neumanem jako „příslušník sebevědomé umělecké vrstvy“, čímž se také lišil od svého otčíma. Pohybuje se v Praze v okruhu osobností jako M. W. Halbax, J. R. Bys, P. Brandl, F. M. Kaňka a dalších. Tyto osobnosti se stavěli proti omezujícím cechovním předpisům a snažili se vytvořit lepší podmínky pro umělce. O tom vypovídá pokus založit roku 1709 akademii v Praze, vzešlý z řad umělců z Liškova okolí. Podle zpráv měl Liška spory se staroměstským malířským cechem, který jej označil jako štolíre, který nemá právo na učedníky. To ostatně potvrzuje, že učedníky zaměstnával, a to pravděpodobně již před koncem 17. století. Ačkoliv se jevil Liška donedávna jako napodobovatel umění svého otčíma, svědectví zachovaných děl dnes mluví jinak. Neumann mluví přímo o „bohemizaci“ Willmannova stylu prostřednictvím 28

Liškova přednesu. Čechy v době příchodu Willmanna nebyly na Willmannův vyhraněný umělecký názor, vycházející ze studia flámského a holandského umění, připraveny. Jeho dramatické, exaltované scény, plné drastických výjevu umučení byly v díle Lišky doslova změkčeny a smíšeny s vlivy italskými a domácími. Tímto se nejspíš Liška přiblížil českému prostředí a stal se oblíbeným u tak širokého spektra objednavatelů a v neposlední řadě zprostředkoval umělcům ve svém okolí umění svého otčíma.

29

5. Závěr Pětice mnichovohradišťských obrazů vznikla v době, kterou v Liškově životopise můžeme označit jako vrchol tvorby. Kolem roku 1700 Liška pracuje pro několik objednavatelů najednou. Kromě mnichovohradišťských kapucínů to byli také cisterciáci v Plasích či pražští křižovníci. Ve stejné době dodává oltářní obraz sv. Václava do stejnojmenného kostela v Plasích a tvoří dvojici obrazů Vidění sv. Bernarda

a

jeho

protějšek

Vidění

sv.

Štěpána

vystavených

dnes

v Uměleckoprůmyslovém Muzeu v Kroměříži. Pakliže se bavíme o vrcholu tvorby Liškovy, je nutné také zmínit fakt, že spousta kompozic a provedení postav z tohoto období si je velice podobná. Tato skutečnost však nemá být vnímána negativně. Naopak, takřka jednotvárnost a jistota provedení byla zárukou kvality a není určitě náhodou, že právě z tohoto období se dochovalo značné množství děl. Z období, kdy došlo k ustálení a vyzrání přednesu Liškova. A tak i v obrazech mnichovohradišťských můžeme spíše než něco inovativního nalézt Liškův rukopis v jeho klasické podobě. Velmi zajímavý a těžko vysvětlitelný je výběr tématu hlavního oltářního obrazu Sv. Tří králů sledujících Betlémskou hvězdu, na druhou stranu výběr témat pro další čtveřici obrazů můžeme považovat takřka za standardní a nevybočující z kapucínské tematiky. Vzhledem k tomu, že výzdobu kostela sponzoroval hrabě Arnošt Josef z Valdštejna, měl asi i hlavní slovo ve výběru obrazové výzdoby a jejího provedení. Výběr tématu se mi podařilo objasnit pouze částečně, nicméně výběr autora zde byl zdůvodněn dostatečně. Liška býval právem označován za umělce „valdštejnského“, což lze doložit přítomností jeho děl na Zámku v Duchcově či tvorbou pro samotného arcibiskupa. Pětice obrazů v Mnichově Hradišti v podstatě neopustila místo svého určení a to nám umožní ji i dnes vnímat kompletně dochovanou v takovém prostředí, pro jaké byla pořízena. To je také jedna z věcí, která sérii Liškových obrazů v Hradišti činí tak výjimečnou, a je třeba jí proto věnovat pozornost.

30

6. Prameny a literatura Použitá literatura o Jaromír Neumann, Český barok, Praha, 1974. o Jaromír Neumann, Jan Kryštof Liška. Část první, část druhá, in: Umění XXV, 1967, č.2, s.135-176, č.3, s.260-311. o Josef Vítězslav Šimák, Soupis památek historických a uměleckých v okresu Mnichovohradišťském, Praha, 1930. o Vladimír Budil - Jaroslav Herout, Mnichovo Hradiště: Státní zámek, město a památky v okolí, Praha, 1960. o Engelbert Kirschbaum (ed.), Lexikon der christlichen Ikonographie, Freiburg im Breisgau 1968–1976. o Mojmír Horyna – Luboš Lacinger – Vojtěch Láska, Mnichovo Hradiště: Zámek-město-okolí, Praha, 1984. o Pavel Vlček – Petr Sommer – Dušan Foltýn, Encyklopedie českých klášterů, Praha 1997. o Mojmír Horyna – Květa Křížová, Zámek Mnichovo Hradiště, Praha, 1996. o Vít Vlnas ed., Sláva barokní Čechie: umění, kultura a společnost 17. a 18. století, Praha, 2001. o Milan Buben, Encyklopedie řádů a kongregací v Českých zemích, Praha, 2006. o Jan Royt, Slovník biblické ikonografie, Univerzita Karlova v Praze, 2006. o Mateusz Kapustka, Slezsko - perla v České koruně: historie, kultura, umění, Praha, 2007. o Eduard A. Šafařík – Pavel Preiss, Zámecká obrazárna v Duchcově, Duchcov, 1967. o K. V. Herain, České malířství od doby rudolfinské do smrti Reinerovy, Praha, 1915. o Andrej Kozieł, Beata Lejman, Willmann i inni: malarstwo, rysunek i grafika na Slasku i w krajach osciennych w XVII i XVIII wieku, Wrocław, 2002. 31

o Josef Vítězslav Šimák, Několik zpráv k dějinám barokního umění v Čechách, Památky archeologické XXXVI, 1928-1930, s. 138-141. o Pavel Preiss, Johann Christoph Liška und die Anfänge der Barockskizze in Mitteleuropa, in: Sborník k sedmdesátinám Jana Květa, Praha, 1965. o Alena Volrábová, Nebeské světlo: kresby a grafiky Michaela Leopolda Willmanna a umělců jeho okruhu, Praha 2009. o Lubomír Slavíček, „Conte savio“ Jan Bedřich z Valdštejna, mecenáš umění a sběratel, in: I, 1993, s. 13-16. o Ernst Kloss, Michael Willmann: Leben und Werke eines deutschen Barockmalers, Breslau, 1934. Další literatura k tématu o Jan Antonín Herold, Mnichovohradišťsko přírodou a památkami, Mnichovo Hradište, 1928. o Josef Vítězslav Šimák, Dějinné paměti okresu mnichovohradišťského. Díl 1., Mnichovo Hradiště, 1917. o Josef František Jaroslav Schaller, Topographie des Königreichs Böhmen: darinn alle Städte, Flecken, Herrschaften, Schlösser, Landgüter, Edelsitze, Klöster, Dörfer, wie auch verfallene Schlösser und Städte unter den ehemaligen und jetzigen Benennungen samt ihren Merkwürdigkeiten beschrieben werden. 4. Theil, Bunzlauer Kreis, Praha 1790. o Johann Gottfried Sommer, Das Königreich Böhmen: statistisch und topographisch. 2. Band, Bunzlauer Kreis, Praha, 1834. o Josef Vítězslav Šimák, Severní Čechy, in: Alois Jirásek (ed.), Čechy, Praha, po r. 1903. o Josef Dusil, Mnichovo Hradiště, město vzácné historie, příjemné letovisko v Českém ráji, Mnichovo Hradiště, kolem r. 1930. o Vavřinec Rabas, Řád kapucínský a jeho působení v Čechách v 17. století, Praha 1938. o Pavel Preiss, Kapucínský kostel v Chrudimi, Chrudim 2002.

32

o Josef Svátek, Organizace řeholních institucí v Českých zemích a péče o jejich archívy, in: Zvláštní příloha k sborníku archívních prací XX, 1970, č. 2, s. 503-624. o Vladimír Budil, Průvodce po archívních fondech sv. 3, Praha, 1972. o Jaromír Neumann, Aktuálnost českého baroku, Umění XXX, 1982, č.5, s. 385-421. o Luděk Jirásko, Církevní řády a kongregace v Českých zemích, Praha, 1991. o Pavel Pokorný - Pavel Preiss, Václav Vavřinec Reiner: Obrazy a fresky: Zámek Duchcov, valdštejnská rodová galerie, Praha, 1992. o Jan Halada, Lexikon české šlechty: erby, fakta, osobnosti, sídla a zajímavosti, Praha, 1999. o Andrej Kozieł, Angelus Silesius, Bernhard Rosa i Michael Willmann, czylisztuka i mistyka na Slasku w czasach baroku, Wrocław, 2006. o Barbara Mikuda-Hüttel, Vom Hausmann zum Hausheiligen des Wiener Hofes: Zur Ikonographie des hl. Joseph in 17. Und 18. Jahrhundert, Marburg, 1997.

Restaurátorské zprávy o Restaurování obrazu J. K. Lišky – sv. Jan Křtitel, sv. Josef s Ježíškem, Bergerová a Berger v roce 1966 (52/87 – 555). o Restaurování obrazu J. K. Lišky – Sv. Tři králové, Alena a Vlastimil Bergerovi v letech 1967-8. Fotky z výše uvedených restaurátorských zpráv, obsažené obrazové příloze, mi umožnil naskenovat a použít NPÚ Praha.

33

7. Obrazová příloha 1. Kostel sv. Tří králů, Mnichovo Hradiště (vlevo kostel, vpravo kaple sv. Anny).

2. Kostel sv. Tří králů, Mnichovo Hradiště, interiér. Vlevo oltář sv. Antonína, vprostřed hlavní oltář (http://www.mnichovo-hradiste.cz/)

¨

34

3. Jan Kryštof Liška: Sv. Tři králové sledují Betlémskou hvězdu, zleva: Kašpar, Melichar, Baltazar (snímek NPÚ).

4. Jan Kryštof Liška: Sv. Tři králové sledují Betlémskou hvězdu: Melichar a Baltazar (snímek NPÚ).

35

5. Jan Kryštof Liška, detail hl. oltářního obrazu Sv. Tři králové sledují Betlémskou hvězdu, horní část – andělé (snímek NPÚ).

36

6. Jan Kryštof Liška, Sv. Josef s Ježíškem, vlevo (snímek NPÚ). 7. Jan Kryštof Liška, Sv. Jan Křtitel, vpravo (snímek NPÚ).

37

8. Jan Kryštof Liška, sv. Josef s Ježíškem, detail (snímek NPÚ).

38

9. Jan Kryštof Liška, sv. Jan Křtitel, detail (snímek NPÚ).

39

10. Jan Kryštof Liška, Sv. Antonín z Padovy.

40

11. Jan Kryštof Liška, Sv. František z Assisi. 12.

41

12. Jan Kryštof Liška, Sv. Antonín z Padovy, detail.

13. Jan Kryštof Liška, Sv. František z Assisi, detail

42