Masarykova univerzita v Brně Filozofická fakulta Historický ústav
Sjednocení Německa jako součást evropské integrace (bakalářská diplomová práce)
Tomáš Svoboda
Vedoucí práce: doc. PhDr. Vladimír Goněc, CSc.
Brno 2008
Čestné prohlášení: Prohlašuji, že jsem bakalářskou diplomovou práci vypracoval samostatně a uvedl všechnu použitou literaturu a prameny. datum: 5. 5. 2008 ……………………… Tomáš Svoboda
1
Poděkování
Rád bych na tomto místě poděkoval za pomoc, cenné rady a podporu vedoucímu mé bakalářské práce doc. PhDr. Vladimíru Goňcovi, CSc. a rovněž slečně Petře Mádlové za její trpělivost a zajímavé připomínky .
2
Obsah 1 Úvod ........................................................................................................................................ 4 2 Sjednocovací proces ................................................................................................................ 7 2.1 Vnitropolitická situace v německých státech na konci osmdesátých let .......................... 8 2.1.1 Německá spolková republika .................................................................................... 9 2.1.2 Německá demokratická republika ........................................................................... 10 2.2 Mezinárodní situace na konci osmdesátých let .............................................................. 11 2.3 Od Maďarska ke Sjednocovací smlouvě ........................................................................ 15 2.3.1 Maďarské hranice: nová brána na Západ ................................................................ 15 2.3.2 Ostrůvky svobody - velvyslanectví v Praze a ve Varšavě ...................................... 16 2.3.3 Pád vlády jedné strany. Zhroucení komunistického režimu v NDR ....................... 18 2.3.4 Kohlův Desetibodový plán ...................................................................................... 20 2.3.5 Evropa, USA a sjednocení ...................................................................................... 22 2.3.6 Demokratické volby ................................................................................................ 26 2.3.7 Jednání dva plus čtyři. Německo-německá jednání ................................................ 30 3 Zásadní rozhodnutí s nepředvídatelnými následky ............................................................... 35 3.1 Způsob sloučení NSR a NDR......................................................................................... 36 3.2 Rychlost německého sjednocení .................................................................................... 38 3.3 Vytvoření měnové, hospodářské a sociální unie ............................................................ 39 3.4 Další opatření v oblasti hospodářské politiky ................................................................ 43 3.5 Nejen negativa ................................................................................................................ 44 4 Důsledky sjednocení ............................................................................................................ 45 4.1 Politické důsledky .......................................................................................................... 46 4.2 Hospodářsko-sociální důsledky...................................................................................... 48 5 Závěr...................................................................................................................................... 52 6 Seznam literatury a pramenů ................................................................................................. 53
3
1 Úvod Po čtyřicet let trvajícím rozdělení Německa na dva státy došlo 3. října 1990 k jeho znovusjednocení.1 Německá spolková republika (NSR) a Německá demokratická republika (NDR), výplody poválečného uspořádání Evropy, formálně zanikly. Ze dne na den všichni Němci opět stanuli ve společném státě. Nové spolkové země s okamžitou platností přebraly právní řád NSR, vyměnily komunistické centrálně plánované hospodářství za kapitalistický tržní systém. Na evropském poli se obnovil státní útvar s osmdesáti milióny Němci – národem, který se výrazně podílel a utvářel evropské i celosvětové dějiny. Východní Německo se během krátkého časového období formálně přeměnilo ze sovětského satelitu na součást nové Spolkové republiky Německo. Zároveň došlo k prvnímu rozšíření Evropského společenství po bouřlivém roce 1989, kdy se zásadně změnil statut quo v Evropě. Okamžité připojení k demokratickému Německu a hospodářsky vyspělé integrující se Evropě přineslo východním Němcům mnoho pozitivních dopadů: shledání dávno rozdělených rodin, svobodné volby, možnost platit silnou německou markou, neomezené cestování a v neposlední řadě obrovský tok peněz ze starých spolkových zemí i z evropských fondů. Narozdíl od lidí z ostatních postkomunistických zemí se mohli obyvatelé bývalé NDR bezmezně spoléhat na štědrost svých staronových spoluobčanů. Neustálé spoléhání se na pomoc ze Západu ovšem vyústilo v závislost. Tuto závislost, která vznikla už na počátku devadesátých let jako důsledek bleskového a v mnoha ohledech nedomyšleného transformačního procesu, se v Německu stále nedaří odstranit. A pojí se s ní další problémy. Na území bývalé NDR se rodí nejméně dětí v celé Evropě. Po sjednocení se nepodařilo skoncovat s odlivem východoněmeckých občanů směrem na Západ – podle odhadů opustilo od roku 1989 nové spolkové země přes jeden a půl milionu lidí. Přestože německé sjednocení klíčově ovlivnilo dění ve středoevropském regionu, v Evropském společenství (od roku 1993 v EU) a prakticky na celé mezinárodní scéně, prozatím nevzbudilo zájem v české vědecké společnosti. Objevilo se pouze několik prací, které se zaměřují jen na dílčí aspekty německého sjednocení nebo události, které s ním souvisejí pouze částečně. Z těchto děl je třeba jmenovat knihu emeritního profesora Josefa Soukupa Germania od porážky ke sjednocení, která se věnuje především poválečnému
1
Ve své práci nebudu rozlišovat mezi „sjednocením“ a „znovusjednocením“. Oba pojmy byly do značné míry zpolitizovány, proto někteří němečtí historikové a politikové užívají pojem „Einheit“ – jednota. Sjednocení i znovusjednocení budu užívat jako synonyma bez politického akcentu.
4
vzestupu NSR a také Ehlerovo USA a znovusjednocení Německa, jež klade důraz na úlohu Spojených států v celém diplomatickém procesu. Nelze opomenout ani diplomové práce Ekonomické důsledky sjednocení Německa od Martina Skřehoty či Junkovu Sociální reformu Hartz IV jako vyústění sjednocovacího procesu Německa. Jak ale napovídá již jejich samotný název, analyzují především hospodářskou situaci. Na druhé straně je u nás k dispozici celá řada primárních pramenů, které se objevují především ve formě vzpomínek čelních politických představitelů, kteří hráli ať už větší či menší roli ve sjednocovacím procesu. Lze jmenovat například Kohlovo Chtěl jsem sjednocení Německa, Reaganovy vzpomínky Život jednoho prezidenta nebo Roky na Downing Street od slavné ministerské předsedkyně Margaret Thatcherové. Co se sekundárních pramenů týče, česká relevantní literatura chybí, v práci jsem proto vycházel především z německých zdrojů. Mým záměrům vyhovovalo Auf dem Weg zur deutschen Einheit od bývalého kancléře Helmuta Schmidta, který, ač sociální demokrat, velmi objektivně hodnotí danou problematiku. Zajímavé postřehy přináší rovněž Müllerova Supergau Deutsche Einheit, v níž autor kritizuje politickou nečinnost v Německu a zaobírá se hospodářsko-sociálními problémy souvisejícími se sjednocením. Další informace k tématu jsem získal například v Schröderově knize Die wichtigsten Irrtümer über die deutsche Einheit, v internetovém archívu www.documentarchiv.de či na stránkách nejrůznějších statistických úřadů. Protože v České republice chybí dílo, jež by se důkladně věnovalo celému sjednocovacímu procesu, chci v předkládané bakalářské práci osvětlit tento spletitý děj, který jen zdánlivě skončil 3. říjnem 1990 sjednocením Německa. Pokusím se také upozornit na politické, hospodářské i sociální problémy, které od počátku devadesátých let až doposud trápí německou společnost, a které významně souvisí s pádem Berlínské zdi. Zároveň chci čtenářům přiblížit témata, o nichž se v souvislosti s německou jednotou příliš nemluví, i když hrála v tomto procesu důležitou roli. Jde především o podzimní dění na velvyslanectvích v roce 1989 či utváření francouzského a anglického postoje k německé otázce. V první kapitole své práce nastíním celý sjednocovací proces s důrazem na utváření postoje světových velmocí a Evropského společenství k tomuto sloučení a změně rozložení sil v nové Evropě. Druhá část se bude věnovat zásadním rozhodnutím německých čelních představitelů v politicko-ekonomických
otázkách, která
výrazným způsobem ovlivnila
budoucnost
sjednoceného státu. Způsob a rychlost začlenění východoněmecké oblasti do Spolkové republiky Německo, směnný kurz západoněmecké marky (DM) vůči východoněmecké (OM), 5
německo-polské hranice – to jsou jen některé z palčivých problémů, jež vyvolávaly bouřlivé diskuse mezi politiky i běžnými občany, a o nichž se český čtenář doposud dozvěděl jen málo. Rychlý spád celého sjednocovacího procesu si žádal okamžité politické kroky. Jaké stopy v německé půdě zanechaly, se pokusím vysvětlit ve třetí kapitole. Cílem této bakalářské práce není ani nemůže být kompletní analýza příčin, průběhu a následků událostí, jež souvisejí se zánikem dvou německých států. Následující text má posloužit jako brána k dalšímu zkoumání tohoto procesu, který až do dnešní doby nebyl ukončen.
6
2 Sjednocovací proces Konec druhé světové války, nejstrašnějšího válečného konfliktu v dějinách lidstva, definitivně ukončil druhý pokus Německa v 20. století o nadvládu na evropském kontinentě. Vítězné světové mocnosti chtěly zabránit jakékoli další agresi vycházející z centra kontinentu, proto si válkou zbědované Německo rozdělily do čtyř okupačních zón. Brzy po roce 1945 však zhoršující se vztahy mezi třemi kapitalistickými vítěznými mocnostmi a komunistickým Sovětským svazem signalizovaly další konflikt – Studenou válku. Styčným bodem znesvářených stran bylo mimo jiné Německo, které mělo na starém kontinentě klíčovou roli. Ani jeden z bývalých válečných spojenců je nechtěl zanechat v rukou toho druhého. Výsledek na sebe nenechal dlouho čekat: V Trizonii, na území, které vzniklo sloučením americké, britské a francouzské okupační zóny, byla dne 7. září 1949 vyhlášena Německá spolková republika. Sovětský svaz reagoval rychle. Ve své okupační zóně, do níž spadal i Berlín2, vytvořil dne 7. října 1949 Německou demokratickou republiku. Osudy násilně rozdělené německé společnosti se začaly psát ve dvou německých státech. Jejich cesty se mohly opět seběhnout až za dlouhých čtyřicet let. „Západní Německo“ se vydalo vstříc myšlence pluralitní parlamentní demokracie s tržním hospodářským systémem a během dalších let se stalo hlavním motorem hospodářsko-politicko-vojenské integrace západní Evropy. Jeho východní protějšek se nuceně oddal diktátu Sovětského svazu. V NDR byla zahájena vláda Jednotné socialistické strany Německa (SED)3, pod jejíž taktovkou mělo východní Německo s pomocí plánovaného hospodářství dosáhnout komunismu a socialismu. Železná opona definitivně rozdělila dva německé státy 13. srpna 1961, kdy vyvrcholila tzv. Druhá berlínská krize4 vystavěním zdi, která zalepila poslední skulinku v bariéře mezi Východem a Západem. Rozdělení Německa se stalo symbolem Studené války, a především symbolem rozdvojené Evropy.
2
Berlín byl jednou z největších obětí Studené války. Město bylo po dohodě čtyř vítězných mocností po konci druhé světové války rozděleno do čtyř okupačních sektorů. Když se opět vytvořily dva znepřátelené bloky, město bylo rozetnuto, a v roce 1961 v něm téměř přes noc vyrostla Zeď. Až do sjednocení v roce podléhalo správě čtyř mocností a mělo zvláštní statut. 3 V němčině Sozialistische Einheitspartei Deutschlands. 4 Logicky jí předcházela tzv. První berlínská krize z let 1948-1949, kdy Sověti zablokovali všechny pozemní příjezdové trasy do západního Berlína, a donutili tak západní mocnosti k vytvoření leteckého mostu. Tato událost je například podle historiků Gilberta a Large označována za počátek Studené války. Viz. Gilbert, F. – Large, C. L.: Konec evropské éry. Dějiny Evropy 1890 – 1990, Praha 2003, s. 402 – 405.
7
Teprve v roce 1989 v důsledku obrovské hospodářské krize východního bloku a uvolněného napětí mezi Spojenými státy a Sovětským svazem začal být komunismus z Evropy vypuzován. Po dlouhých a obtížných německo-německých a mezinárodních jednáních se v Evropě znovu zrodilo Německo.
2.1 Vnitropolitická situace v německých státech na konci osmdesátých let Kvůli odlišnému politicko-hospodářskému vývoji na opačných stranách Zdi se obě republiky nacházely v naprosto rozdílné situaci. Z vojenského pohledu narýsovaného působením Studené války byly obě země nepřáteli. Smířlivá „Východní politika“ sociálnědemokratického kancléře NSR Willyho Brandta vedla v sedmdesátých letech k uznání NDR od jejího západního protějšku.5 Přestože se tím vzájemné vztahy posunuly z bodu mrazu, nelze hovořit o alespoň standardním diplomatickém poměru mezi oběma státy, který by odpovídal jejich historické blízkosti. Karty byly rozdány už dávno: Německá spolková republika náležela k Evropskému společenství6, od roku 1955 patřila také do Severoatlantické aliance (NATO)7, která byla založena s jasným cílem uchránit západní Evropu od chapadel Sovětského svazu. Východní Německo spolupracovalo s komunistickými státy od roku 1949 v rámci Rady vzájemné hospodářské pomoci8 (RVHP). V létě 1955 se také přidalo k nepřátelskému východoevropskému vojenskému paktu Varšavské smlouvě.9
5
Oba německé státy normalizovaly svoje vzájemné vztahy 21. prosince 1972 podpisem tzv. Základní smlouvy (Grundlagenvertrag). NSR mimochodem upustila od dřívějšího tvrzení, že je jediným legitimním pokračovatelem předválečného Německa. (viz. Vertrag über die Grundlagen der Beziehungen zwischen der Bundesrepublik Deutschland und der Deutschen Demokratischen Republik, text online: www.documentarchiv.de, citace 2.4. 2008) Hned o rok později se oba státy staly členy OSN. 6 Evropské společenství (European Communities), předchůdce dnešní EU, formálně vzniklo tzv. Slučovací smlouvou z 1.7. 1967, která sjednotila doposud tři oddělené organizace ESUO (Evropské společenství uhlí a oceli), EHS (Evropské hospodářské společenství ) a EURATOM (Evropské společenství pro atomovou energii). Viz. Fiala, P. – Pitrová, M.: Evropská unie, Brno 2003, s. 83. 7 Vojenská organizace NATO vznikla podpisem tzv. Washingtonské smlouvy 4. 4. 1949. Založilo ji dvanáct států ze severní Ameriky a Evropy. 8 RVHP vznikla v lednu 1949 v Moskvě, která se stala také jejím trvalým sídlem. Záměrem členských států, tj. Sovětského svazu, Německé demokratické republiky, Československa, Bulharska, Polska, Maďarska, Rumunska, Albánie (do roku 1961), Mongolska (od roku 1962), Jugoslávie (částečně spolupracovala od roku 1964), Kuby (od roku 1972) a Vietnamu (od 1978), bylo spojit své hospodářské síly proti západoevropským zemím. 9 Vznikla na základě Smlouvy o přátelství, spolupráci a vzájemné pomoci podepsané 14. května 1955 Albánií, Bulharskem, Československem, Maďarskem, NDR, Polskem, Rumunskem a SSSR ve Varšavě.
8
2.1.1 Německá spolková republika
Západní Německo bylo na konci osmdesátých let jedním z nejstabilnějších států v Evropě. Na rozdíl od svých východoněmeckých sousedů se v rekordním tempu vyrovnalo se zničujícími hospodářskými následky druhé světové války. V souvislosti s NSR a jejím obrovským tempem růstu v padesátých a šedesátých letech 20. století se dokonce mluvilo o „Wirtschaftswunder“ – hospodářském zázraku. K tomu nepochybně dopomohlo začlenění NSR do nově vznikajících hospodářských organizací, konkrétně do Evropského sdružení uhlí a oceli (ESUO), Evropského společenství pro atomovou energii (EURATOM) a konečně do Evropského hospodářského společenství (EHS). NSR se spolu s Francií stala hlavním tahounem a hybatelem evropské integrace. Z politického hlediska se o vnitřní rovnováhu starala
především
dvě
největší
stranická
uskupení:
Křesťansko-demokratická
unie/Křesťansko-sociální unie (CDU/CSU) a Sociálně demokratická strana (SPD), které v poválečné době povětšinou s menšími koaličními partnery utvářely víceméně stabilní vlády. Na konci osmdesátých let vládl už třetí kabinet kancléře Helmuta Kohla z CDU, která po vyhraných volbách v roce 1987 opět vytvořila koalici se Svobodnou demokratickou stranou FDP. Osobnost kancléře Helmuta Kohla hrála jednu z nejdůležitějších rolí ve sjednocovacím procesu. Tento křesťanský demokrat spojil svou politickou kariéru s cílem opět scelit rozdělené německé státy. Pokračoval tak v myšlenkové linii CDU/CSU, kterou započal první spolkový kancléř Konrad Adenauer, jenž nikdy neuznal definitivní existenci dvou německých republik. Přestože ještě na počátku roku 1989 mezinárodní ovzduší a domácí postoje SPD i dalších politických stran vylučovaly možnost brzkého sjednocení, Kohl se podle svých vzpomínek 10 myšlenky německé jednoty nikdy nevzdal. Neznamenalo to ale, že by kategoricky zavrhoval a odmítal diplomatické kontakty s NDR. V roce 1987 dokonce jako první spolkový kancléř v poválečné historii pozval na státní návštěvu hlavu Německé demokratické republiky. Návštěva generálního sekretáře ústředního výboru SED Ericha Honeckera jen potvrzovala, že vztahy mezi Západem a Východem se především kvůli hluboké hospodářské krizi v komunistickém bloku zlepšují. Německé spolkové vlády musely v průběhu osmdesátých let čelit ekonomické recesi, která nastala v souvislosti s celosvětovými ropnými krizemi v průběhu sedmdesátých let. NSR se v polovině osmdesátých let navíc potýkala s nejvyšší nezaměstnaností od konce druhé světové války. Nicméně hlavní ukazatel síly ekonomiky, tempo reálného růstu hrubého
10
Viz. Kohl, H.: Chtěl jsem sjednocení Německa, Praha 1997, s. 13 – 29.
9
domácího produktu se v této dekádě drželo na průměrném 2,8 procentním meziročním růstu.11 Síla západoněmeckého hospodářství v budoucnu usnadnila politikům rozhodování o rychlém sjednocení.
2.1.2 Německá demokratická republika
NDR a její společnost byla na konci osmdesátých let na pokraji krachu, a to jak v politickém, tak i hospodářském ohledu. Zkostnatělý systém vlády jedné strany a její členský aparát se nezadržitelně řítil do záhuby. Ústřední výbor SED, složený z přestárlých členů, nebyl schopný efektivně reagovat na všudypřítomné příznaky nemocného hospodářství, jehož samotná koncepce s důrazem na těžký průmysl se podobně jako v Československu ukázala jako tragická. A důsledky byly všudypřítomné: V obchodech chybělo zboží, továrny byly přeplněné zastaralými stroji, životní prostředí se neustále zhoršovalo. Čím dál více oslabený systém už nebyl schopen zadržet nespokojenost svých občanů. Proč se hromadně vzbouřili až na sklonku osmdesátých let? Režimu Ericha Honeckera, který se dostal do čela SED v červenci 1971, se podařilo politikou „blahobytného socialismu12“ ucpat ústa nespokojených obyvatel.13 Honecker při nástupu do úřadu vyhlásil tento nový politicko-ekonomický směr, který měl vyústit v jednotu hospodářské a sociální politiky. Strana pod jeho vedením zkrátila pracovní dobu, snížila nájmy, budovala nemocniční zařízení a nakupovala žádané spotřební zboží ze zahraničí (např. džíny Levi´s nebo barevné televizory). To vše za cenu obrovského zadlužování, které se ji ovšem dařilo účinně maskovat. Ještě v roce 1989 se prohlašovala za jednu z deseti nejvyspělejších hospodářských zemí světa. Symbolem „vylepšování“ hospodářských statistik se stal Günter Mittag, člen politbyra SED, zodpovědný za hospodářství státu. Mittag a jeho nekalé praktiky se staly odstrašujícím příkladem úpadku východoněmeckého hospodářství.14 NDR držely při životě také peníze z NSR. A v tomto ohledu východním Němcům vyhovovala poloha západního Berlína. Kapitalistický ostrůvek uvnitř socialistického moře totiž musel obchodovat a komunikovat se západním světem – vyjma leteckých cest, to bylo 11
Viz. Skřehota, M.: Ekonomické důsledky sjednocení Německa (rukopis), Brno 2007, s. 10. Honeckerův blahobytný socialismus (Wohlfahrtssozialismus) stavěl do centra zájmu státu materiální potřeby občana. 13 V roce 1972 bylo v DDR znárodněno asi 11 400 soukromých živností a středně velkých podniků. Nezpůsobilo to žádné protesty, což je podivuhodné, protože privátní sektor přispíval asi jedenácti procenty k průmyslové výrobě a tvořil téměř 40 procent veškerého spotřebního zboží. Viz. Mählert, U.: Kleine Geschichte der DDR, München 2001, s. 121. 14 Pod Mittagovým dohledem byla například obyčejná dojicí zařízení evidována jako průmysloví roboti. Viz. Müller, U.: Supergau Deutsche Einheit, Reinbek bei Hamburg 2006, s. 62. 12
10
možné jen po východoněmeckých pozemních trasách. Západní Německo tak financovalo výstavbu nových dálnic, hradilo paušální poplatky za užívání východoněmeckých cest a platby za přepravu dopisů. Během studené války také vzkvétal obchod s lidmi, které východoněmecká SED za obrovské částky prodávala na Západ. Tento zavrženíhodný způsob vydělávání podle oficiálních údajů započal v létě 1963, kdy bylo po dlouhých vyjednáváních propuštěno osm východoněmeckých vězňů za celkovou částku 340 tisíc západoněmeckých marek. Až do sjednocení vyinkasovala NDR
za přibližně 33 000 vězňů a uprchlíků asi 3,4 miliardy
západoněmeckých marek.15 Peníze plynuly na „Mielke“16 konto a na „Zvláštní konto Ericha Honeckera,“ které bylo vedeno u úřadu Komerční koordinace (Kommerzielle Koordination), který měl hlavní slovo v otázce zahraničních obchodů. S pomocí tohoto tajemstvími opředeného úřadu získávala NDR také miliardy za obchody se zbraněmi. Válečný materiál (částečně ještě z doby Nacistické Třetí říše) dodávala oběma stranám írácko-íránského konfliktu. Rozprodávala také zabavené starožitné předměty z muzejí a soukromých sbírek. Podle Encyklopedie DDR17 si východoněmecký režim těmito nekalými obchody přišel až na 25 miliard DM. Všechny výše zmíněné peněžní injekce na ozdravění, které si DDR obstarávala všelijak jen ne skrze fungující hospodářství, prodloužily její skomírající život. Ten by pravděpodobně nadále pokračoval, pokud by se mohla NDR spolehnout na svého velkého Sovětského bratra: když ne v rovině hospodářské (Sovětský svaz procházel ještě větší krizí než východní Německo), tak alespoň v rovině vojenské. Ale takovou pomoc od generálního tajemníka KSSS Michaela Gorbačova a jeho armády už NDR nemohla očekávat. Stvořitel NDR zavrhl možnost její další vojenské ochrany, čímž komunistická republika ztratila jednu z hlavních garancí své existence.
2.2 Mezinárodní situace na konci osmdesátých let Německá jednota by se nikdy nestala skutečností, kdyby se pro ni nenašly příznivé mezinárodní podmínky. Bipolární svět na konci osmdesátých let 20. století pomalu přestával existovat, protože jeden z jeho pólů – sovětský – se nezadržitelně rozpadal. A právě dva německé státy byly dítětem tohoto rozděleného světa. Když Sovětský svaz ztratil sílu, aby mohl dále prostřednictvím komunistických stran a rozvětveného policejního aparátu ovládat 15
Od roku 1976 do roku 1989 takto NSR zaplatila 6,9 miliard západoněmeckých marek. Viz. Müller, U.: Supergau Deutsche Einheit, Hamburg 2006, s. 63. 16 Erich Mielke byl od roku 1957 do roku 1989 Ministrem státní bezpečnosti v NDR. 17 Enzyklopädie der DDR, CD-ROM, Berlin 2000.
11
podrobené východoevropské státy, otevřel se prostor pro německé sjednocení. K jeho dokonání, jež si přáli lidé na obou stranách Zdi, bylo potřeba souhlasu všech vítězných mocností druhé světové války, z jejíchž výsledků vyplýval celý systém mezinárodních vztahů. Německo jako celek totiž nemělo po druhé světové válce statut suverénního státu a ani s ním nebyla uzavřena mírová smlouva.18 Pokud mělo být v budoucnu opět sjednoceno, potřebovalo kladné stanovisko všech čtyř vítězných mocností. Michael Gorbačov byl v březnu 1985 ve svých čtyřiapadesáti letech, jako druhý nejmladší v historii, zvolen generálním tajemníkem Komunistické strany Sovětského svazu (KSSS). V čele komunistické velmoci stanul po Brežněvovi, Andropovovi a Černěnkovi, kteří se drželi stalinistické linie, člověk z nové generace politiků. Gorbačov na XXVII. sjezdu KSSS v únoru 1986 přiznal to, co si komunisté v NDR, Československu a jiných východoevropských satelitech zatím nechtěli připustit: Systém se nachází v krizi, a je třeba s tím začít něco dělat. Nový generální tajemník vyhlásil známou politiku glasnosti a perestrojky – přiznal sovětské zločiny spáchané během druhé světové války i během stalinské éry a v hospodářské sféře zdůraznil nutnost kompletní přestavby pomocí reforem. Historici se až dodnes přou o to, zda jej hodnotit jako demokrata nakloněného dalekosáhlým změnám (které neprovedl jen kvůli stále silné opozici ve straně), nebo politika s chladnou hlavou, který jen jednal v důsledku krize. Pravda je asi někde uprostřed, nicméně na Gorbačovův vrub padá jeden z nejdůležitějších činů, jež umožnily sjednotit Německo – v červenci 1988 prosadil odstranění Brežněvovy doktríny19. Lidé v komunistických zemích se už nemuseli obávat, že budou v případě demonstrací rozehnáni Rudou armádou, tak jak se to stalo roce 1956 v Polsku a Maďarsku i o dvanáct let později v Československu. Sovětský svaz na konci osmdesátých letech již nebyl schopen plnit roli ochránce komunismu, a umožnil tak mírové revoluce v komunistických satelitech. K důležitému posunu ve vzájemných vztazích došlo mezi dvěma hlavními aktéry bipolárního světa – Spojenými státy a Sovětským svazem. Ještě v roce 1982 ve svém prvním funkčním období inicioval republikánský prezident Ronald Reagan program „Hvězdných válek“20 a označil ve svém slavném projevu označil Sovětský svaz za „Říši zla21,“ ale již
18
Poražené Německo jako celek nemělo se čtyřmi mocnostmi podepsanou mírovou smlouvu a ztratilo svou suverenitu. NSR i NDR sice pozici suverénních států, které mají plnou moc nad svými vnitřními i vnějšími záležitostmi, později získaly, ale sjednocené Německo ji teprve muselo nabýt. 19 Brežněvova doktrína je soubor zásad, které Sověti vyhlásili 12. listopadu 1968, aby ospravedlnili útok na Československo. Podle doktríny se má socialismus v jiných státech chránit i vojenskou silou. 20 Projekt „Strategická obranná iniciativa“ (Strategic Defense Initiative – SDI) přezdívaný jako program Hvězdných válek byl jedním z Reaganových kontroverzních politických rozhodnutí. Byl obranným systémem využívající pozemský i vesmírný prostor a měl sloužit k zneškodnění řízených nukleárních balistických střel.
12
v roce 1985 s nástupem Gorbačova na vůdčí post KSSS rozpoznal obrat v politice východního soka. Oba čelní představitelé hlavních velmocí se dohodli na uspořádání čtyř summitů v Ženevě, Rejkjavíku, Washingtonu a nakonec v Moskvě. Reagan doufal, že může komunistického vůdce přesvědčit o nutnosti demokratických reforem, a přimět jej k těsnější spolupráci s kapitalistickými zeměmi. Na třetí schůzce ve Washingtonu podepsali 8. prosince 1987 důležitou Smlouvu o atomových zbraních středně dlouhého doletu22, která v obou státech výrazně snížila počet těchto válečných nástrojů. Podle dohody jich Sověti museli zničit dvakrát více23 než Američané. Zrodil se tak další z dílčích úspěchů na cestě k ukončení Studené války. Prezident Reagan se také zasazoval o sjednocení Německa. Už půl roku před washingtonským summitem v červnovém projevu u Berlínské zdi vyzval Michaela Gorbačova, aby povolil o její stržení: „Generální tajemníku Gorbačove, pokud chcete mír, pokud si přejete blahobyt pro Sovětský svaz i východní Evropu, pokud Vám jde o liberalizaci, přijďte sem k této bráně! Pane Gorbačove, otevřete tuto bránu! Pane Gorbačove, strhněte tuto zeď!“24 kladl Reagan na srdce svému protějšku. Už jen z této krátké epizody je patrné, že požehnání Sovětského svazu bylo klíčovým faktorem v otázce uskutečnění německé jednoty. To se také potvrdilo v dalším vývoji sjednocovacího procesu (viz. Jednání dva plus čtyři). Reaganův viceprezident a jeho nástupce George Herbert Walker Bush (v úřadě od ledna 1989 do roku 1993) pokračoval ve směru, který razil jeho předchůdce. Zahraniční politika vedená Jimem Bakerem se dokonce mírně odklonila od tradičního evropského společníka Velké Británie a neskrývala zvýšené sympatie k SRN. Takřka bezvýhradně kladné stanovisko USA k německému sjednocení velmi prospělo jednáním dva plus čtyři. Také
v Evropském
společenství
došlo
v druhé
polovině
osmdesátých
let
k pozoruhodným změnám. Podobně jako v německých státech se i na tomto poli začalo mocně usilovat o sjednocení – po desetiletích proklamovaném ale neuskutečňovaném přání na jednotu evropského vnitřního trhu se zdálo, že se konečně hnuly ledy. S nástupem nové Evropské komise Jacquese Delorse v roce 1985 přivál do Společenství supranacionální25 vítr, 21
Tímto neblahým přízviskem počastoval Reagan Sovětský svaz při svém projevu na půdě britského parlamentu 8. června 1982. Americký prezident navíc na adresu SSSR dodal, že „by měl být poslán na smetiště historie.“ Už v březnu 1983 Reagan předpověděl brzký pád východního bloku. 22 Smlouva o atomových zbraních středního doletu. Viz. The Intermediate-Range Nuclear Forces Treaty (INF), text online: http://www.state.gov/www/global/arms/treaties/inf1.html, stav k 4.4. 2008. 23 Z 2692 nukleárních zbraní s doletem 500 až 5500 km jich bylo zničeno 846 na americké straně a 1846 jich zneškodnili Sověti. 24 Reagan, R.: Život jednoho Američana. Paměti prezidenta, Praha 1997, s. 635. 25 V celém integračním procesu spolu soupeří dvě paradigmata: „paradigma nadnárodní (supranacionální) a paradigma mezivládní (intergovernmentální). Supranacionální paradigma předpokládá posilování nadnárodní kompetence společných evropských orgánů na úkor zúčastněných evropských zemí. Proti němu stojící
13
který byl nezbytný pro další prohlubování politické i hospodářské integrace. Projevem obnovené vůle pro posílení nadnárodního charakteru ES bylo přijetí Jednotného evropského aktu v roce 1986. JEA se stal fakticky první revizí zakládacích smluv. Skládal se celkem z 34 článků pozměňujících texty Smluv o EHS, ESUO a EURATOM.
26
Hlavním záměrem této
smlouvy bylo odstranění legislativní bariéry pro uskutečnění jednotného trhu. V této souvislosti byla Komise pověřena vypracováním tzv. Bílé knihy o opatřeních k dokončení vnitřního trhu do roku 1992, která pojmenovala překážky pro jednotný hospodářský prostor. Zároveň vypracovala tzv. Program 1992, který vyjmenoval téměř tři stovky potřebných změn v legislativě. Na konci osmdesátých let končila ve Společenství éra tápaní a lpění na mezivládním řešení problémů. Společenství, stejně jako zbytek Evropy, čekalo na odrazový můstek. Ten měl přijít s pádem komunistické Evropy a sjednocením Německa. Porážka komunismu byla jedním z motivů pro další politické a hospodářské sbližování členských států ES a rozhodně jejich politiky upevnila v názoru, že prosazování hlubší integrace je správné. Ale nelze v tom hledat pouze ty nejčiřejší nadnárodní úmysly. Především Francie jednala během sjednocovacího procesu z ryze národních zájmů. (Viz. Evropa, USA a sjednocení) Problém pro jednotu Německa i jednotu Evropského společenství mohl také spočívat v konzervativním postoji Velké Británie v čele s ministerskou předsedkyní Margaret Thatcherovou. „Železná lady“ v politice, jak už bylo pro konzervativce ve Spojeném království zvykem, razila konzervativně-liberální přístup. Dbala o to, aby byly zachovány všechny historicky zakotvené prvky a práva ostrovního království. To se projevovalo také v jejím postoji na otázku cesty ES k politické a měnové unii, stejně jako v tématu znovusjednocení. Ve výše popsaných mezinárodních souvislostech se komunistická říše v roce 1989 začala definitivně rozpadat. V létě se začal hroutit systém vlády jedné strany v Maďarsku, v červnu vyhrála Walesova Solidarita volby a komunistický vládce Polska – generál Jaruzelski – výsledky přijal. Lavinový efekt se začal plně projevovat a velmi brzy mělo dojít i na Německou demokratickou republiku.
paradigma intergovernmentalismu, které naopak usiluje o zachování stávajících atributů suverenity spolupracujících států.“ Fiala, P. – Pitrová, M.: Evropská unie, Brno 2003, s. 12. 26 Tamtéž, s. 120.
14
2.3 Od Maďarska ke Sjednocovací smlouvě Pádu Berlínské zdi a následnému sjednocení předcházel celý řetězec domácích i zahraničních
událostí,
které
pomohly
zahájit
sjednocovací
proces.
Svržení
východoněmeckého komunistického režimu od počátku doprovázela spontánní touha Němců k jejich navrácení do společného státu. Zda bude jejich přání splněno, ovšem vzhledem k výsledkům druhé světové války nezáviselo pouze na nich, ale i na mínění vítězných mocností. Proto se ruku v ruce s německo-německými jednáními debatovalo taky na mezinárodní úrovni – na půdě Evropského společenství a především v rámci „jednání dva plus čtyři,“ která byla zásadním aktem pro uskutečnění německého znovusjednocení. V této podkapitole se pokusím popsat a analyzovat průběh celého příběhu sjednocení až do jeho oficiálního ukončení dne 3. října 1990.
2.3.1 Maďarské hranice: nová brána na Západ
V létě 1989 se poprvé od postavení Berlínské zdi v Železné oponě znovu objevila trhlina. V Maďarsku byla po letním vyjednávání s opozicí a rozsáhlých demonstracích27 vážně ohrožena vedoucí úloha Maďarské socialistické dělnické strany (MSDS28), v níž po vleklé hospodářské krizi začalo převládat reformní křídlo. Symbol totalitní éry, bývalý generální tajemník strany János Kádár byl už od března 1988 v nuceném důchodě a 6. července 1989 zemřel. Proces demokratizace už nešlo odvrátit. Již od června byl v plném proudu oficiální dialog komunistické strany (generální tajemník MSZMP Karoly Grosz a předseda vlády Miklós Németh) s opozičními představiteli. Pod tlakem událostí byl v červenci z funkce generálního tajemníka odvolán Kádárův konzervativní nástupce Karoly Grosz. Oficiální funkce generálního tajemníka v hierarchii komunistické strany zanikla, na post „předsedy strany“ byl zvolen Rezsö Nyerse. V atmosféře veřejných demonstrací, jednání u kulatého stolu a s vidinou mimořádného sjezdu MSDS naplánovaného na 7. října se předseda vlády Miklós Németh odhodlal k riskantnímu kroku (tušil, že se nevyhne velmi negativní odezvě v komunistickém bloku) a
27
Jednadvacet let po popravě reformního komunisty Imre Nagye došlo 16. června 1989 k jeho oficiálnímu pohřbu. Opozice využila tento akt k uspořádání obrovské demonstrace proti maďarskému komunistickému režimu. 28 V maďarštině Magyar Szocialista Munkáspárt (MSZMP).
15
11. září povolil vycestovat východoněmeckým občanům skrze maďarsko-rakouské hranice.29 Možnosti odejít na Západ využilo hned první den asi šest tisíc lidí. Podle vzpomínek exkancléře Helmuta Kohla se stal tento okamžik „historickou hodinou“ a „železná opona. která téměř čtyřicet let rozdělovala Evropu, se nyní o rozhodující kus zvedla.“30 Východoněmecký stát byl v hluboké krizi už několik let, ale teprve na počátku září z něj mohli občané prostřednictvím Maďarska legálně uniknout. Po krachujícím hospodářství, bez pomoci Sovětského svazu tak stát znovu ve velkém přicházel o to nejcennější – o své občany. Otevření maďarských hranic zasadilo východoněmeckému režimu jednu ze smrtelných ran.
2.3.2 Ostrůvky svobody - velvyslanectví v Praze a ve Varšavě
Dne 4. června na náměstí Tchien-an-men v Pekingu protestovaly desítky tisíc nespokojených studentů i dalších vrstev obyvatel. Čínská vláda povolala proti demonstrantům Lidovou armádu s tanky a obrněními vozidly. Když chtělo vojsko rozehnat dav a odstranit barikády z ulic, došlo ke střetu. Podle oficiálních údajů bylo při brutálním zásahu ozbrojených složek usmrceno pět set osob a dalších deset tisíc zraněno. Nebýt této odstrašující represivní akce asijského komunistického režimu, v NDR by možná Zeď strhli už v létě. Už v květnu totiž lidé protestovali proti zfalšovaným výsledkům komunálních voleb. Červnový masakr v Pekingu ovšem dočasně vystrašil všechny Evropany včetně východoněmeckých obyvatel, kteří se obávali, že by v případě masovějších protestů mohla SED zasáhnout stejně jako její čínská sesterská strana. Od června se na velvyslanectvích Spolkové republiky Německo v Praze, Varšavě a Budapešti začaly shromažďovat větší skupiny obyvatel, kteří chtěli vycestovat do NSR. Situace ale prozatím nebyla tak neúnosná jako později na podzim téhož roku. Na počátku září se na veřejné scéně objevila organizace „Nové fórum,31“ která už krátce po svém vzniku zažádala o povolení politického sjednocení Německa. Ve stejné době britská ministerská předsedkyně Thatcherová apelovala u Gorbačova při své návštěvě 29
V Maďarsku dochází k strhávání ostnatého drátu na hranicích s Rakouskem již od 2. května 1989. Dne 19. srpna dochází k prvnímu masovému útěku asi devíti set východních Němců do Rakouska při panevropském pikniku. Viz. Kohl, H.: Chtěl jsem sjednocení Německa, Praha 1997, s. 52. 30 Tamtéž, s. 63. 31 Politické hnutí Aufbruch 89 – Neues forum vzniklo 10. září 1989. Zakládací listinu podepsalo 30 osob z veřejného života (např. malířka Bärbel Bohleyová, fyzik Martin Böttger nebo lékařka Erika Dresová). Zdroj: www.neuesforum.de
16
v Moskvě, aby se zasadil o zachování současného stavu – tedy existence dvou německých států. Na sklonku září začaly tzv. Pondělní demonstrace v Lipsku. Na první z nich, konané 25. září, se shromáždilo okolo pěti tisíc protestujících lidí. Na organizování těchto masových protestů se také významně podílela katolická církev. Chrámy či kostely byly místem pro debaty o lidských právech, otázkách míru i celosvětovém dění a zároveň sloužily jako úkryt před východoněmeckou státní bezpečností. 32 Pondělní demonstrace úzce souvisely se situací východoněmeckých uprchlíků na velvyslanectvích v Praze a ve Varšavě. Protestující lidé vyjadřovali nevoli kvůli situaci svých spoluobčanů, kteří se v neúnosných hygienických podmínkách tísnili na ambasádách v sousedních zemích. Velvyslanectví v Československu a Polsku, která skýtala jednu z mála možností, jak uniknout ze socialistického bloku, se stala dějištěm pozoruhodného dramatu. Vypjaté podzimní dění bylo dalším významným sledem událostí, které vedly ke sjednocení, přesto se o nich dosavadní literatura příliš nezmiňuje. Od počátku prázdnin přicházelo do stísněných prostor ambasád stále větší množství nespokojených východoněmeckých občanů, kteří žádali o povolení vycestovat do SRN. Stačilo přijet do jednoho z výše zmíněných hlavních měst, přelézt plot nebo přechytračit hlídky státní bezpečnosti a uprchlík se ocitl na statutárním území SRN. Nejobtížnější situaci z hlediska počtu lidí, kteří chtěli začít nový život na Západě, řešili v Praze. Československo spolu s Maďarskem byly v této době jedinými zeměmi, do nichž mohli občané NDR vycestovat bez víza. Za plotem ambasády v prostranství Lobkovického paláce se odehrával symbolický zápas NSR s vládami NDR a ČSSR. Podle vzpomínek tehdejšího velvyslance NSR v Praze Hermanna Hubera „šlo jen o to vydržet.“ 33 S narůstajícím počtem uprchlíků, jejichž počet 26. září přesáhl 1600 osob, si diplomaté stále více uvědomovali, že se hraje velmi vysoká hra: „Pomalu nám začalo být jasné, že už nejde o to, jak zabránit tomu, aby velvyslanectví neprasklo ve švech, nýbrž že právě tlak, který vznikal přílivem uprchlíků, mohl dát do pohybu podstatně větší kolo dějin,“ vzpomíná Huber. O osudu těchto lidí se rozhodovalo v New Yorku na valném shromáždění OSN, kdy ministru zahraničí NSR Hansi-Dietrichu Genscherovi při vyjednávání pomáhal také sovětský šéf diplomacie Eduard Ševarnadze. NDR nakonec povolila, a prohrála další symbolický zápas 32
Od roku 1982 se v lipském kostele sv. Mikuláše každé pondělí konaly tzv. Modlitby za mír (Friedensgebete). Viz. Overmann, M: DDR-Wirtschaftspolitik und der Mauerfall – Die Regierung Modrow im Zeichen des Systemerhalts (rukopis), Bonn 2001, s. 51 – 53. 33 Huber, H: Uprchlíci z NDR na Německém velvyslanectví v Praze v roce 1989, text online: http://www.deutsche-botschaft.cz/en/BOTSCHAFT/FLUECHTL/huber_cz.htm, citace 4.4. 2008.
17
o své občany. Pro téměř čtyři tisíce východních Němců přišlo vysvobození 30. září okolo sedmé večer, kdy jim Genscher oznámil z balkónu na pražském velvyslanectví, že mohou přes NDR vycestovat vlakem do západního Německa. Genscher ve svých memoárech píše, že hodiny na německém velvyslanectví v Praze 30. září 1989 patří k těm nejpohnutějším v jeho životě. Podobný proces se odehrával také v Polsku: „Ve stejnou hodinu sdělil i státní tajemník Sudhoff uprchlíkům, nacházejícím se na velvyslanectví ve Varšavě, že i jejich vycestování je zajištěno – přes území NDR.“34 Od den později vlak s lidmi z pražského velvyslanectví odjel přes východoněmecké Drážďany do NSR. Během tří dalších dní se scénář opakoval a 4. října odcestovalo z Prahy dalších pět tisíc lidí. Poté zavedla NDR vízovou povinnost pro své občany i do Československa. Tu opět zrušila k 1. listopadu. Situace se opět opakovala, což vedlo 4. listopadu k historické události: Občanům NDR bylo povoleno vycestovat z Prahy přímo do NSR. Podle Hubera toho až do pádu zdi dne 9. listopadu denně využilo dva až čtyři tisíce lidí. Toto nepřímé otevření hranic bylo dalším ústupkem skomírající SED, jejíž dny byly na počátku listopadu sečteny.
2.3.3 Pád vlády jedné strany. Zhroucení komunistického režimu v NDR
Přestože se na konci osmdesátých let stále více projevovaly příznaky obrovské politicko-hospodářské krize (mimochodem státní dluh u kapitalistických států vzrostl od roku 1970 z dvou miliard západoněmeckých marek na padesát miliard v roce 1989), členové ústředního výboru SED si problémy nechtěli připustit. Jen jeden z jeho členů, Gerhard Schürer35 chtěl v dubnu 1988 upozornit na vážnost situace a předložil generálnímu sekretáři Honeckerovi 13stránkový dokument36, v němž vyjmenoval možnosti úspor ve státním rozpočtu. Schürerovy návrhy, které by znamenaly změnu stanoveného hospodářského plánu, byly ovšem smeteny ze stolu. SED se tak ani nepokusila podpořit zoufalý pokus na odvrácení státního bankrotu. Hospodářská mizérie byla pouze dílčím faktorem, který vedl k zhroucení komunistického režimu v NDR. SED se už nemohla spolehnout na hospodářskou ani vojenskou „pomoc“ Sovětského svazu, vedoucí úloha komunistických stran byla 34
Kohl, H.: Chtěl jsem sjednocení Německa, Praha 1997, s. 69 – 70. Gerhard Schürer spojil svou politickou kariéru se Státně-plánovací komisí (Staatliche Plankommision – SPK), v jejímž čele nakonec stanul. Po převratu byl kvůli své funkci nazván „Republikovým falšovatelem bilance hospodářství“ (Bilanzfälscher der Republik). Viz Müller, U.: Supergau Deutsche Einheit, Reinbek bei Hamburg 2006, s. 65. 36 Tzv. Schürer papier. 35
18
podkopávána i v ostatních zemích východního bloku. Občané buď masově demonstrovali, nebo po tisících unikali do západoevropských zemí. S těmito fakty se političtí činovníci na počátku října 1989 smiřovali jen těžce, ale nic jiného jim už v podstatě nezbývalo. Přestože občané neměli mnoho důvodů k oslavám, na 7. října 1989 připadalo 40. výročí od založení Německé spolkové republiky. Už vpředvečer svátku propagandy ale lidé v Lipsku, Drážďanech či Berlíně projevili svou nespokojenost. V následujících dnech provolávalo v Lipsku heslo „Jsme jeden národ“ asi 70 000 demonstrantů. Státní bezpečnost i armáda byly připraveny zakročit proti rušení oslav, ale pokojné protesty nezavdaly jedinou příčinu možných střetů. Političtí představitelé oslabeného režimu na sebe navíc nechtěli vzít riziko zodpovědnosti za případné krveprolití, což by se jim později mohlo stát osudným. Na další pondělní demonstraci v Lipsku se 16. října shromáždilo 120 000 stávkujících, kteří požadovali rozsáhlé reformy a stanovení termínu svobodných voleb. Když přišel Honecker na jednání Ústředního výboru SED bylo mu oznámeno, že musí rezignovat. Pod tlakem událostí tak symbol zašlého režimu Erich Honecker 18. října odstoupil „ze zdravotních důvodů“ z funkce generálního tajemníka. Nahradil jej Egon Krenz, který byl jako předseda celostátní volební komise zodpovědný za zfalšování výsledků květnových komunálních voleb. Tato rošáda ve vedení jen zvýšila nedůvěru občanů v bortící se systém. Začátek nového týdne patřil v Lipsku už třísettisícovému davu demonstrantů. Krenz pověřil pětičlennou skupinu okolo Schürera, aby vytvořila nepřikrášlenou zprávu o stavu hospodářství. Na konci října od ní obdržel Analýzu ekonomické situace NDR a jejich důsledků37, která byla důkazem hospodářského ztroskotání východního Německa. Autoři studie museli přiznat, že chybí peníze na investice: Z rozpočtu jich plynulo jen necelých deset procent oproti šestnácti procentům v roce 1970. Více než polovina strojů v továrnách byla na odpis. Zpráva navíc přinesla bolestné zjištění pro „stát dělníků a rolníků:“ Produktivita práce v NDR je asi o čtyřicet procent než v konkurenční NSR. Špatným statistikám vévodily údaje o zvyšujícím se zadlužování. Kromě padesátimiliardového dluhu u západoevropských bank také závratně narostl vnitrostátní dluh.38 Také jeden z dalších ukazatelů síly ekonomiky – východoněmecká marka – neustále ztrácela hodnotu. Členové politbyra už nebyli schopni reagovat. Z těchto kruhů vylétl jen utopický plán na postupné snižování zadlužení prostřednictvím nereálného zvýšení exportu na počátku devadesátých let 20. století. Poslední zoufalý pokus podnikl Egon Krenz 1. listopadu při 37
Viz. Analyse der ökonomischen Lage der DDR mit Schlussfolgeungen, text online: http://www.ddrwissen.de/wiki/ddr.pl?Analyse_der_%F6konomischen_Lage_der_DDR_mit_Schlu%DFfolgerungen, stav k 30.3. 2008. 38 Tento dluh narostl z 12 miliard DM v roce 1970 na 123 miliard DM v roce 1988.
19
návštěvě Moskvy, ale Michal Gorbačov kvůli vlastním problémům SSSR musel odmítnout poskytnutí hospodářské pomoci. S vidinou neodvratitelného státního bankrotu a pod tlakem masových demonstrací (4. listopadu vyjádřilo ve východním Berlíně svoji zoufalost a nespokojenost už milión lidí) odstoupilo stávající politbyro SED a bylo nahrazeno novou delegací pod vedením Hanse Modrowa. Zároveň bylo zlegalizováno politické hnutí Nové fórum. Den poté 9. listopadu v 18:57 oznámil člen politbyra SED Günter Schabowski nerozvážně v živém televizním přenosu, že je občanům NDR dovoleno vycestovat bez povolení do jakékoli západoevropské země včetně NSR i západního Berlína. Na tuto informaci nepřipravená pohraniční stráž zanedlouho otevřela hraniční přechody. Železná opona se o další povážlivý kousek vyhrnula. Během příštích dní navštívilo západní Berlín a Spolkovou republiku přes milion východoněmeckých občanů. Někteří z nich se po desetiletích mohli sejít se svými dávno rozdělenými rodinami. Na obou stranách už pouze symbolické bariéry zavládla obrovská euforie. I těm nejzaslepenějším komunistům nyní bylo jasné, že éra jejich panování nenávratně končí. Hans Modrow přebíral vládu NDR 13. listopadu, kdy z východoněmecké společnosti vyprchal sebemenší respekt k SED. Bylo jasné, že i jeho panování bude pouze přechodnou záležitostí. Mezi lidmi převládala touha zapomenout na čtyřicetiletou éru a začít od nuly. Od nuly, ale ve společném německém státě.
2.3.4 Kohlův Desetibodový plán
Společný německý stát nebyl pouze otázkou pro západoněmecké a východoněmecké politiky. Německá jednota kvůli nacistické historii stále strašila svět i celou Evropu a němečtí politici si to víceméně dobře uvědomovali. Jednota tudíž nebyla soukromou otázkou Němců. „Byl to velký mezinárodní problém, který se musel řešit především v Moskvě, ale také s západními vítěznými mocnostmi Druhé světové války,“39 hodnotí s odstupem tehdejší situaci bývalý spolkový kancléř Helmut Schmidt. Vzhledem k těmto souvislostem představitele Velké Británie a Francie rozlítilo s nikým nekonzultované jednání spolkového Helmuta Kohla, který dne 28. listopadu 1989
39
Viz. Schmidt, H.: Auf dem Weg zur deutschen Einheit. Bilanz und Ausblick, Reinbek bei Hamburg 2006, s. 104.
20
před Spolkovým sněmem přednesl svůj Desetibodový plán.40 Kancléř v něm načrtl průběh postupného sjednocení vedoucího přes konfederaci k federaci. V deseti částech svého projevu, jejichž zestručněnou podobu uvádím níže, vyjmenoval úkoly, které je potřeba splnit ke sjednocení Německa: 1. Je třeba vytvořit devizový fond pro financování cest východních Němců do NSR, na jehož dotaci by se měla finančně podílet také Německá demokratická republika. 2. Zdůrazňuje potřebu úzké spolupráce v hospodářské, vědecko-technické a kulturní oblasti. 3. NSR bude hospodářsky pomáhat východnímu Německu pouze za předpokladu, že se zde nezvratně změní politický systém, který se přemění v soutěž politických stran. Je nutné stanovit termín svobodných parlamentních voleb. Také v oblasti hospodářství se musí NDR provést důležité změny, především přebudovat systém plánovaného hospodářství. 4. NSR chce vyhovět požadavku Modrowovy vlády na vytvoření Smluvního společenství. K tomu je potřeba jmenovat komise zodpovědné za různé obory (doprava, ochrana životního prostředí, věda a technika atd.), aby se postaraly o sblížení obou republik právě v těchto otázkách a shodly se na společném postupu. 5. Musí se dále rozvinout spolupráce mezi oběma zeměmi, která vyústí v konfederativní a poté federativní státní uspořádání. O tomto procesu hodlá vláda NSR diskutovat pouze s politickými představiteli NDR, kteří budou mít mandát vzniklý ze svobodných voleb. 6. Vnitroněmecký proces nemá bránit další integraci v Evropě, naopak ji má podporovat. 7. V tomto bodě rozvíjí předchozí myšlenku. Proces německého sjednocení má být součástí široké evropské integrace, která bude zahrnovat také státy z východní a jižní Evropy. NDR má být zahrnuta do jednotného vnitřního trhu, který má vzniknout v roce 1992. 8. Na následujících Konferencích o bezpečnosti a spolupráci v Evropě (KBSE) by se mělo jednat o vytvoření celoevropské instituce na hospodářskou kooperaci mezi západní a východní Evropou. 9. NSR chce dále podporovat odzbrojení. 40
V němčině Der Zehn-Punkte-Plan. O Kohlově plánu předtím věděl pouze jeho úzký pracovní štáb. Dokument začal připravovat Horst Theltschik jen několik dní před jeho zveřejněním. Kancléř jej pak přepracoval se svou manželkou a duchovními, bratry Ramstetterovými, kteří mu pomáhali už s dřívějšími projevy a proslovy. Viz. Overmann, M: DDR-Wirtschaftspolitik und der Mauerfall – Die Regierung Modrow im Zeichen des Systemerhalts (rukopis), Bonn 2001, s. 146 – 149.
21
10. Znovusjednocení je hlavním cílem Spolkové vlády. 41
Kohlovo vystoupení, které nekonzultoval ani s koaliční FDP, natož s opozicí, nenechalo klidnými mnoho politiků i občanů v Evropě. Strana FDP i opozice sice v zásadě souhlasily se zněním textu, ale sociální demokraté postrádali jasné stanovisko a záruky v otázky německo-polské hranice.42 Také někteří evropští politici byli zaskočení. Pokud vezmeme v potaz jejich historické zkušenosti, nebylo čemu se divit – „velké Německo“ v první polovině století dvakrát rozpoutalo světovou válku. Německý kancléř ovšem na rozdíl od svých předchůdců nevyzíval k agresi vůči sousedům, netoužil po nadvládě nad ostatními evropskými národy. Jeho plán byl prvotní koncepcí pro rozšíření Evropského společenství o východní Německo, ba co víc, byl myšlenkou na integraci celého postkomunistického bloku. Naděje východoevropským státům na zapojení se do integračního procesu dával především bod 7, kde kancléř podrobně vykreslil své záměry: „Do budoucna si lze představit určité formy asociace, které přiblíží národní hospodářství států střední a východní Evropy k ES, a které pomohou odbourat hospodářské a sociální rozdíly na našem kontinentě…Proces znovunabytí německé jednoty chápeme jako evropskou záležitost… Evropské společenství nesmí končit na Labi, ale musí být otevřeno také na Východ.“ Projev měl být vyjádřením touhy Němců opět stanout v jednom státě a současně měl uklidnit západoevropské spojence: Chceme svou jednotu, ale v jednotné Evropě. I když Kohl svůj záměr s přednesením plánu předem nikomu nesdělil (v pamětech vysvětluje, že by kvůli průtahům v koalici a v Bundestagu možná vůbec nebyl schválen), spojenci v Evropském společenství (především Francie) museli jeho úmysly posvětit, pokud chtěli potvrdit, že to s evropskou integrací myslí vážně. Byla to otázka důvěry v Německo. A německý kancléř měl za úkol přesvědčit své evropské partnery o důvěryhodnosti.
2.3.5 Evropa, USA a sjednocení
Na počátku prosince byly definitivně sečteny dny totalitní moci. Lidová sněmovna odhlasovala zrušení ústavního článku o vedoucí úloze komunistické strany a odsoudila vpád
41
Viz. Zehn-Punkte-Plan, text online: http://www.glasnost.de/hist/verein/89zehnp.html, citace 1.4. 2008. Polsko dostalo území východního Německa jako náhradu za své vlastní území na východě, které muselo podstoupit Sovětskému svazu. 42
22
vojsk Varšavské smlouvy na území Československa v roce 1968. 3. prosince bylo zlikvidováno epicentrum komunistické moci – ústřední výbor a politbyro SED. Ze strany byl vyloučen bývalý generální tajemník Erich Honecker. Také jeho nástupce Egon Krenz se vzdal funkce předsedy Státní rady a zbyl mu jen mandát člena Lidové sněmovny. Hned o den později, 7. prosince začaly podle polského vzoru jednání u „Kulatého stolu“ mezi SED a opozičními stranami. Hlavními tématy bylo vypracování nové východoněmecké ústavy a určení termínu svobodných voleb do Lidové sněmovny. Východní Němci si v nich budou sami moci rozhodnout o své budoucnosti. I když stoprocentně to neplatilo: O sjednocení Německa musely rozhodnout také vítězné mocnosti druhé světové války. Jakmile bylo jasné, že oba německé státy budou usilovat o jednotu, měli k tomu co říct i ostatní. Když přijel Helmut Kohl na summit ES ve Štrasburku, který se konal ve dnech 9. a 10. prosince 1989, čelil výpadům, které souvisely s jeho jednáním na vlastní pěst ve Spolkové sněmovně. Schůzka představitelů států a vlád členských zemí Evropského společenství o nové situaci v Německu se podle něj odehrávala v chladném prostředí: „Za celá ta léta, co jsem spolkovým kancléřem, jsem nezažil na žádném summitu ES tak mrazivou atmosféru,“
43
komentoval Kohl situaci. Aby bylo jasné, proč se mu dostalo tak vlažného přivítání, je třeba rozplést pavučinu vztahů tří klíčových států Evropského společenství: NSR, Francie a Velké Británie. Pokud by se mělo Německo vrátit na mapu Evropy v předválečné podobě, znamenalo by to pro Brity i Francouze mnoho palčivých otázek. Neprojeví sjednocené Německo nové choutky po dominanci v Evropě? Co bude znamenat osmdesátimilionový stát pro budoucnost Společenství? Nepřesáhne jeho politická a hospodářská moc v Evropě neúnosnou mez? Francie i Spojené království si na ně odpovídaly, a přestože se v odpovědích vcelku shodovaly, navenek musely z hlediska svých zájmů jednat odlišně. Oba hlavní představitelé států, jak konzervativní premiérka Margaret Thatcherová, tak i socialistický prezident Francois Mitterand si velmi dobře uvědomovali, že je třeba „držet na uzdě německou moc,“44 ale odlišné politické smýšlení a touha občanů po sjednocení v obou německých státech jim neumožňovala podniknout nějaká dalekosáhlá protiopatření. „Zdálo se mi, že i když jsme nepřišli na to jak, oba jsme měli aspoň vůli udržet německého kolosa pod kontrolou.“45 Konzervativní politička razící hospodářsky liberální postoj se obávala, že
43
Kohl, H.: Chtěl jsem sjednocení Německa, Praha 1997, s. 135. Thatcherová, M.: Roky na Downing Street, Praha 1996, s. 519. 45 Tamtéž, s. 544. 44
23
sjednocené Německo bude pro Evropu destabilizujícím faktorem. Podobně smýšleli také vládnoucí francouzští socialisté, ale německé dominanci nechtěli bránit blokádou sjednocovacího procesu, nýbrž rozsáhlejší spoluprací v rámci Evropského společenství. Všem zúčastněným stranám totiž bylo nanejvýš jasné, že sjednocení Německa a prohlubování evropské integrace jsou dva procesy, které se ovlivňují a proplétají. Podle britské ministerské předsedkyně Francie podporovala další federalizaci Společenství (přechod k hospodářské a politické unii) spíše ze strachu než s přesvědčení. Společná měna i zahraniční politika a rozsáhlejší pravomoci evropských institucí měly v očích Francouzů zabránit Němcům znovu převálcovat zbytek Evropy. Thatcherová už delší dobu se znepokojením a nesouhlasem sledovala upevňující se osu německo-francouzského protekcionismu, který zabraňoval principu volné obchodní soutěže. Její obavy ze sjednoceného Německa nevyplývaly z případné německé agrese, ale spíše z jeho snazšího prosazování hospodářské politiky, od které se britští konzervativci distancovali. Podle ní by například zavedení Sociální charty, navrhované Delorsovou Komisí a silně podporované NSR i Francií, znamenalo zvýšení nákladů na pracovní sílu v chudších zemích členství, což by vústilo v jediné: Tyto „zaostalejší“ státy ES by nebyly lákavé pro zahraniční investory. Jak se později ukázalo, její obavy byly naprosto opodstatněné, protože taková „sociální charta v malém“ praktikovaná ve východním Německu odvála investice a závratným způsobem zvýšila nezaměstnanost v nových spolkových zemích. (viz. Důsledky sjednocení) Thatcherová tedy hodnotila návrhy Komise i francouzsko-německou spolupráci na půdě Společenství spíše ve finanční rovině. Silná Evropa byla v jejích očích spolkem suverénních států, které budou co nejméně zasahovat do volné hospodářské soutěže. Co se týče německého sjednocení, chtěla je oddělit od prvotního zájmu na demokratizaci NDR. Určitě v tom hrál roli fakt, že se Británie stejně jako Francie obávala o Gorbačovovu pozici v SSSR, pokud by bylo východní Německo rychle začleněno do sjednoceného státu, Evropského společenství i Severoatlantické aliance, a vystoupilo by z paktů východního bloku. Naopak Kohlovo a později i Mitterandovo stanovisko bylo jasné. Sjednocení Německa má jít ruku v ruce s prohlubováním evropské integrace. Podle kancléře to byly „dvě strany téže mince.“46 Zajímavým postřehem okomentovala Thatcherová německý kladný vztah k větší supranacionalizaci ES. Prý jej chovají „moderní Němci, z nichž převážná většina si rozhodně přeje, aby Německo nebylo velmocí, která se prosazuje na úkor ostatních. Pravý
46
Kohl, H.: Chtěl jsem sjednocení Německa, Praha 1997, s. 246.
24
původ německého Angst (strachu) je v mučivém sebepoznání... To je jeden z důvodů, proč si tolik Němců upřímně – a já jsem přesvědčena, že mylně – přeje, aby Německo bylo uzavřeno ve federalizované Evropě.“47 V duchu výše popsaných souvislostí padla na summit ve Štrasburku pochmurná nálada. Mitterand byl ještě rozladěný Desetibodovým plánem, atmosféře nepomohlo ani odmítnutí Sociální charty ze strany Velké Británie. Spojené království sice souhlasilo s dokončením jednotného trhu, ale jeho koncepci si představovalo jinak: jednotlivé členské státy si měly zachovat svůj daňový i sociální systém. Odmítalo také navýšení příspěvků do strukturálních fondů a do rozpočtu v rámci Společné zemědělské politiky. Británie příliš nesouhlasila ani se záměrem na vytvoření Evropské banky pro obnovu a rozvoj (EBRD), který byl prezentován už na mimořádné schůzce Rady v Paříži během listopadu 1989. Usnesení Pařížského summitu ES deklarovalo podporu demokratickým změnách ve východním bloku, ale zároveň neskrývalo vůli na zachování existujících aliancí a jejich hranic.48 Také otázka německé jednoty zůstala prozatím otevřená a měla být řešena právě na summitu ve Štrasburku. Němcům se zde i přes všechny výtky, se kterými se museli potýkat, podařilo do závěrečného prohlášení k německému sjednocení vsunout text dopisu k Moskevské smlouvě z roku 1970.49 Delorsova Komise byla pověřena vypracováním strategického dokumentu o postoji dvanáctky ke sjednocovacímu procesu, který byl později prezentován na dubnovém summitu v irském Dublinu. Německý kancléř viděl v předsedovi Komise neúnavného podpůrce další politické i hospodářské integrace i německého znovusjednocení: „V těchto i v následujících týdnech se Jacques Delors znovu osvědčil jako věrný přítel Němců. Jeho úsilí vděčíme za to, že se tak rychle podařilo zahrnout nové spolkové země do Evropského společenství.“50 Důležitou otázkou diskuzí ve Společenství bylo také téma německo-polské hranice, která se na úkor Německa po válce posunula směrem na linii Odra-Nisla, a také vyrovnání obou států. Kohl v tomto ohledu upozorňoval, že Polsko se v roce 1953 zřeklo reparací. Němcům se dostalo posvěcení sjednocovacího procesu od Evropského společenství až na zvláštním summitu ES dne 28. dubna 1990. V tomto termínu se hlavy států ES po výzvě
47
Thatcherová, M.: Roky na Downing Street, Praha 1996, s. 540. Viz. The European Council, Paris Informal Meeting, 18 November 1989, text online: http://aei.pitt.edu/1457/, stav k 5.4. 2008. 49 Viz. The European Council, Strasbourg, 8 – 9 December 1989, text online: http://aei.pitt.edu/1395/, stav k 5.4. 2008. 50 Kohl, H.: Chtěl jsem sjednocení Německa, Praha 1997, s. 139. 48
25
irského ministerského předsedy Charlese Haugheyho sjely k jednání do Dublinu.51 Výsledkem summitu byl mimo jiné dokument Společenství a německé sjednocení, který oficiálně uvítal německou vůli. Třífázový plán zahrnující dobu až do definitivní integrace NDR do Evropského společenství, začíná vyhlášením politické a měnové unie, států, poté má nastat formální sjednocení a nakonec je třeba aplikovat celou legislativu ES v nově začleněných územích. Bližší termíny k uskutečnění toho či onoho procesu představitelé členských států Německu neurčili. Němečtí představitelé chtěli ještě zvýšit kredit a důvěryhodnost nově se rodícího státu i jeho ukotvení v Evropě, a proto spolu s Francouzi vyzvali dublinskou Radu, aby financovala přípravy mezivládní konference o politické unii. Evropské společenství zároveň projevilo přání, aby došlo ke sjednocení podle článku 23 Spolkového Základního zákona (ústavy), který znamenal přičlenění území NDR do NSR. (Viz. Způsob sloučení NSR a NDR) To by umožnilo hladké zapojení východního Německa do ES beze změny zakládacích smluv.
2.3.6 Demokratické volby
Než mohli politici Evropské rady v Dublinu odsouhlasit začlenění Německa do ES, muselo na obou stranách rozpadlé Zdi dojít k důležitým událostem. Vraťme se tedy po evropském exkurzu do prosincové NDR. Přestože komunisté už ztratili půdu pod nohama, stále ještě formálně vládli východnímu Německu. Protestující obyvatelé se ale s tímto faktem rozhodně nechtěli smířit. Proces demokratizace a reforem musel být zákonitě podpořen svobodnými demokratickými volbami. Jednání u kulatého stolu určily jejich termín na 6. květen 1990. Pro východní Němce tak nastane výjimečná událost – téměř po šedesáti letech si budou moci naprosto svobodně rozhodnout o tom, kdo jim bude vládnout. S vidinou nadcházejících voleb už v prosinci začala jednat také komunistická strana SED. Aby se navenek distancovala od minulosti, přidala ke svému názvu přízvisko Strana demokratického socialismu (Partei des Demokratischen Sozialismus) – nově tedy SED-PDS. Předvánoční období ale přineslo východoněmeckým občanům důležitější události než jen zmnožení počtu písmenek v názvu zprofanované strany. Na společném setkání kancléře Kohla a ministerského předsedy Modrowa v Drážďanech 19. prosince, v den, který byl pro
51
Viz. The European Council, Dublin, 28 April, text online: http://aei.pitt.edu/1397/, stav k 5.4. 2008.
26
Kohla „klíčovým zážitkem na cestě ke sjednocení,“ se oba politici dohodli, že dojde k přípravě smluvního společenství obou států, jež mělo vést k federalizaci. Zároveň oba odsouhlasili další podpůrná opatření jako zřízení společného cestovního devizového fondu ve výši dvou miliard DM či zrušení vízové povinnosti pro občany NDR a povinné výměny peněz. Stanovili také datum 22. prosince pro symbolické otevření Braniborské brány, která měla sloužit jako hraniční přechod pro pěší občany. Od této doby začaly vznikat také četná politická uskupení, která se chtěla ucházet o přízeň voličů ve volbách do Lidové sněmovny. Počátek nového roku přinesl obrat v rétorice Hanse Modrowa. Zatímco na začátku ledna předseda vlády zdůraznil, že sjednocení není na denním pořádku, na jeho konci, po schůzkách s britským ministrem zahraničí Douglasem Hurdem a především s Michaelem Gorbačovem, už mluvil jinak. Na návštěvě v Moskvě 30. ledna totiž východoněmečtí představitelé s překvapením zjistili, že Gorbačov v zásadě neodmítá konfederativní uspořádání NSR a NDR. Modrow proto hned o den později vystoupil před veřejností se svým „Plánem Německa“ (Deutschlandplan), podle něhož by se mělo stát nové Německo konfederativním neutrálním státem. O tři dny později chce SED-PDS ještě výrazněji zametla stopy pošramocené komunistické minulosti, protože opět změnila název – vznikla PDS, která se až dodnes těší výrazné oblibě v nových spolkových zemích a je ukázkou radikalizace politické kultury ve východoněmeckém regionu. Dne 5. února 1990 se do Modrowova vládního kabinetu začlenilo osm zástupců opozičních skupin. Vznikla tak Vláda národní zodpovědnosti, která měla mandát pouze do 18. března – nově stanoveného termínu svobodných voleb.52 Kohl s Modrowem po další schůzce, tentokrát v Bonnu, oznámili 13. února vytvoření společné hospodářské a měnové unie. V únoru také došlo k významnému aktu na mezinárodním poli, protože se poprvé v historii sešla ke společnému jednání státy Severoatlantické aliance a Varšavského paktu. Na tzv. Konferenci o NATO a Varšavské smlouvě dojednali představitelé zainteresovaných států, že se rozjedou tzv. Jednání dva plus čtyři, která byl klíčem k německé jednotě. Na popud vlády v SRN byl vytvořen pracovní výbor Německá jednota, v jehož čele stanul spolkový kancléř. Výbor byl složen ze šesti pracovních skupin, které měly řešit vnitro-
52
K rozhodnutí o změně termínu voleb došlo pod tlakem událostí dne 29. ledna 1990.
27
i zahraničně politické problémy v jednotlivých oblastech. Nejsledovanější a velmi vytíženou skupinou byli lidé, jenž připravovali měnovou a hospodářskou unii. První březnový den oznámila Státní rada vytvoření Úřadu státního komisaře (Treuhandanstalt), s jehož pomocí se bude státní majetek převádět na nestátní podniky nebo soukromé osoby. Pro svobodné volby spatřilo světlo světla mnoho politických stran a hnutí. Už v lednu vznikla východoněmecká SPD, která nebyla zatížena jako východoněmecká CDU spoluprací s komunistickým režimem.53 Některé byly založeny přímo jako odnož spolkových stran (SPD), jiné byly oficiálně podporovány ze Spolkové republiky Německo (Liberální svazek podporovaný FDP). I z důvodů svého pošpinění v komunistickém státě patřila CDU/CSU v NDR pod vedením Lothara de Maiziére podle předvolebních prognóz až na druhé místo za sociální demokraty. Přestože se představitelé vládnoucí strany v NSR zpočátku obávali, že jejich východoněmečtí straničtí kolegové mohou kvůli své minulosti partaji uškodit, Kohl nakonec několika neoficiálními předvolebními mítinky podporoval sesterskou Maiziéreovu stranu. Aby se CDU ve východním Německu vyhnula volebnímu propadáku, utvořila pro březnové volby tzv. Alianci pro Německo (Allianz für Deutschland), která kromě CDU/CSU sdružovala také přívržence Německé sociální unie (DSU) a Demokratického přelomu (DA). Genscherova koaliční strana FDP podporovala Liberální svazek (LB). Šest dní před volbami do Lidové sněmovny se naposledy sešli zástupci komunistické strany, opozičních hnutí i katolické církvi u kulatého stolu. Výsledkem bylo usnesení, které zavrhovalo, aby NDR přebrala spolkovou ústavu. Zda se tak stane, ale měli rozhodnout voliči prostřednictvím hlasovacích lístků. A voliči byli opravdu po šedesátiletém půstu připraveni rozhodovat o budoucí politické garnituře a budoucnosti NDR. K hlasovacím urnám přišlo 93,22 procent všech oprávněných voličů. Volby do Lidové sněmovny znamenaly zářivý volební úspěch Aliance pro Německo, a také celé spolkové CDU/CSU v čele s dosavadním kancléřem, který byl od počátku zastáncem sjednocení. Naopak v řadách sociálních demokratů se během celého bouřlivého období hromadily různé výtky na adresu příliš rychlého procesu sjednocení. Část SPD v čele s ministerským předsedou spolkové země Sárska Oskarem Lafontainem upozorňovala obrovské zadlužení NDR a ošemetnost okamžité aplikace legislativy v nových spolkových zemích. 53
Zatímco CDU spolupracovala s SED jako loutková strana, SPD byla už v roce 1946 nuceně sloučena s SED, a zanikla.
28
Dlouho očekávané volby v NDR vyhrála s velkým náskokem Aliance pro Německo, která získala 47,7 procent odevzdaných hlasů.54 Až na druhém místě skončila favorizovaná SPD, kterou volilo 21,7 procent občanů. Třetí místo komunistické PDS (16,3 procent) jasně ukázalo, že se stále velká část občanů, podobně jako v jiných zemích bývalého východního bloku, stále ztotožňuje s myšlenkami na beztřídní společnost. Fenomén PDS a postkomunistů znepokojoval německé pravicové politiky po celou dobu od sjednocení a v bývalém východním Německu platí za palčivou otázku až doposud (Viz. Politické důsledky). Výsledky voleb se daly interpretovat zcela jednoznačně: CDU/CSU uspěla s lákavými návrhy na rychlý proces sjednocení. Na východoněmecké občany velmi zapůsobila vidina silné a prestižní západoněmecké marky, kterou budou nosit už po vytvoření hospodářské a měnové unie. Občané NDR také souhlasili s přičleněním do ES a především NATO, což byla jedna ze sporných otázek, která ještě měla znesnadnit zahraničně-politická jednání. Je dějinným paradoxem, že první opravdu svobodné volby v NDR byly zároveň také posledními. 5. dubna 1990 se v Lidové sněmovně sešli nové zvolení zástupci, kteří odhlasovali některé změny ústavy, například zrušení instituce Státní rady a vytvoření prezidentského úřadu. NDR tak poprvé v historii získala do čela stát prezidenta, tedy prezidentku – Sabine Bergmann Pohlovou z Křesťansko-demokratické unie. Na základě výsledků voleb stanul v čele vlády předseda CDU Lothar de Maiziére, který vystoupil 12. dubna před Lidovou sněmovnou. Zde oznámil, že stojí o sjednocení Německa podle článku 23, a že mají být obnoveny spolkové země, které byly zrušeny v roce 1952. Ve svém projevu také zdůraznil nutnost směnného kurzu obou druhů marek v kurzu jedna ku jedné, co se týče platů, mezd a starobních důchodů. První demokratické volby v NDR znamenaly jasné posvěcení cílů německé CDU. Bylo už nanejvýš jasné, že Německo bude znovu sjednoceno. Otázkou zůstávalo, jak dlouho to potrvá a za jakých podmínek. O nich se muselo rozhodnout na mezinárodní scéně. Klíčovou otázkou byla existence bývalé NDR v tom či onom vojenském paktu. Sovětský svaz zatím zásadně zavrhoval možnost, že by mohla být NDR začleněna do Severoatlantické aliance.
54
Sama strana CDU vybojovala 40,5 procent hlasů. Viz. Kohl, H.: Chtěl jsem sjednocení Německa, Praha 1997, s. 229.
29
2.3.7 Jednání dva plus čtyři. Německo-německá jednání
Po bezpodmínečné kapitulaci Německa na konci Druhé světové války byl poražený stát rozdělen mezi čtyři vítězné mocnosti. Kvůli faktu bezpodmínečné kapitulace Německo ztratilo svou suverenitu a nebyla s ním uzavřena mírová smlouva. Až během Studené války vznikly dva německé státy, které postupem času získaly suverenitu a všechna s ní spojená práva. Přesto město Berlín, rozdělené do čtyř sektorů, zůstalo až do roku 1990 územím se zvláštním statutem. Vzhledem k těmto historickým souvislostem muselo Německo projednat svou vůli na znovusjednocení s vítěznými mocnostmi. Rozhodnutí jednat padlo na počátku února na půdě amerického State departmentu, který vymyslel politický rámec, podle nějž se budou konat multilaterální rozhovory o vnějších aspektech německé jednoty.55 Původně připadala v úvahu možnost, že čtyři vítězové války budou jednat bez Německa, ale Kohl společně s Maiziérem to důrazně odmítali.56 V sázce byla celá německá budoucnost. Křesťansko- demokratická unie se stejně jako FDP obávala, že taková jednání by mohla vést k ústupkům vůči Sovětskému svazu. Prostřednictvím svých ministrů zahraničí se delegace jednotlivých států sešly celkem čtyřikrát. Zástupci vítězných mocností a obou německých států se postupně setkali 5. května 1990 v Bonnu, 22. června v Berlíně, 17. července za účasti polského ministra zahraničí v Paříži a poslední schůzka připadla na 12. září do Moskvy, kde byla podepsána Smlouva o závěrečných ustanoveních ve vztahu k Německu. Zatímco Francie i Velká Británie po dlouhé debatě a ústupcích na summitech Evropského společenství sjednocení Německa a jeho zahrnutí do aliancí schvalovaly, stejně jako Spojené státy americké, Sovětský svaz byl zpočátku zásadně proti. Podle sovětského ministra zahraničí Ševarnadzeho byl vstup NDR do Severoatlantické aliance zcela nepřípustný. Stále prý platilo, že NATO je pro SSSR hlavní nepřátelskou organizací. S tímto faktem byla spojená celá řada dalších souvislostí: na území NDR sloužily stovky tisíc sovětských vojáků a po vstupu východního Německa do NATO by jejich setrvání bylo nemyslitelné. Sovětský svaz nechtěl připustit svou slabost – vstup NDR do NATO znamenal posun nepřátelského území směrem na východ. 55
Viz. Kohl, H.: Chtěl jsem sjednocení Německa, Praha 1997, s. 182. Na moskevském jednání s Gorbačovem Kohl diskuzi o Německu bez Němců důrazně odmítal. Poté Gorbačov souhlasil: „Nic bez vás!“ Kohl, H.: Chtěl jsem sjednocení Německa, Praha 1997, s. 189. Českého čtenáře musí hned napadnout historická hříčka, pojící se k jednání nacistické říše s ostatními velmocemi o Československu: „O nás bez nás.“ Možná si němečtí političtí představitelé vzpomněli i na tyto dějinné souvislosti. V každém případě Němci nedopustili, aby mocnosti rozhodovali o německé budoucnosti bez Němců. 56
30
Právě na tomto bodě ztroskotalo první kolo jednání na začátku května v Bonně. Rusko si představovalo německého obra v neutrální středoevropské pozici. V atmosféře mírného vystřízlivění ze zimní euforie, která opadla především v NSR, se 6. května konaly komunální volby v NDR a vítěz byl opět stejný – CDU. Květnové dny byly ve znamení příprav na hospodářskou, sociální a měnovou unii. Smlouvu o jejím založení, které bylo stanoveno na 1. července 1990, podepsali zástupci obou německých stran 18. května 1990 v Bonnu.57 (Viz. Vytvoření měnové, hospodářské a sociální unie) Tomu předcházela složitá jednání ve Washingtonu, kde musel kancléř Kohl prezidentu Bushovi vysvětlovat svou strategii vůči Sovětskému svazu. Tvrdil, že SSSR bude ochotna povolit členství jednotného Německa v NATO výměnou za tučné úvěry. To ovšem nehrálo do karet zájmům USA, které se zrovna chystalo sankcionovat Sověty za jejich chování v Litvě. Druhým bodem sváru byla otázka německo-polské hranice. Německý kancléř zpočátku trval na tom, že dle mezinárodního práva Německo až do uzavření mírové smlouvy stále ještě existuje v hranicích z roku 1937. To by fakticky znamenalo, že Němci mohou po Polácích požadovat zpět území sahající až k hranici Odra-Nisla. Tento postoj kancléře a CDU/CSU byl ovšem neudržitelný, protože se proti němu bouřila opozice v NSR, politici v NDR a v neposlední řadě samotní Poláci. Už brzy mělo dojít v této otázce ke kompromisu. Stále ale přetrvával hlavní problém: totiž vůle Němců přičlenit se do Severoatlantické aliance. Na konci května diskutovali prezident Bush a Gorbačov na setkání na nejvyšší úrovni ve Washingtoně o německé otázce, a přestože ruský prezident stále odmítal členství Německa v NATO, přiznal, že podle závěrečného aktu KBSE nelze žádné zemi upírat její suverénní právo na výběr aliance. SSSR byly na oplátku nabízeny různé garance: NATO už nebude posuzovat Varšavský pakt za úhlavního nepřítele. Budou zahájena jednání o atomových raketách krátkého doletu, síla armády Bundeswehru se omezí a vojáci NATO nebudou operovat na území NDR. Dne 21. června po dlouhých průtazích Spolková i Lidová sněmovna schválily usnesení o německo-polských hranicích, které jsou od té chvíle nezpochybnitelné, a odstranila tak jednu ze dvou hlavních překážek v zahraničně-politických jednáních. Německý ústupek byl cenou za sjednocení a přidružení Německa k západní Evropě. Ale to se mělo uskutečnit až po překonání druhé překážky. 57
Smlouva o měnové, hospodářské a sociální unii. Viz. Vertrag über Währungs-, Wirtschafts- und Sozialunion, text online: http://www.dhm.de/lemo/html/dokumente/DieDeutscheEinheit_vertragWaehrungsWirtschaftsSozialunion/index. html, citace k 1.4. 2008.
31
Dobrou atmosféru vyplývající z Gorbačovových náznaků, že členství jednotného Německa v NATO nelze zakazovat, narušil výstup sovětského ministra zahraničí Ševarnadzeho, který při druhém kole jednání v Berlíně znovu otevřel již dávno zavrženou možnost. Navrhoval koncept dvojího členství sjednoceného Německa a výraznou redukci německé armády.58 K jeho požadavku se přidal také ministr zahraničí NDR, bývalý evangelický farář Meckel. Na počátku července se do Londýna sjely hlavy členských států Severoatlantické aliance, aby diskutovaly na summitu, který měl být podle amerického prezidenta Bushe nejdůležitějším v dějinách NATO. Když schůzka 6. července skončila, její výsledky byly pro Německo více než povzbudivé. V usnesení stálo, že NATO je připraveno potvrdit, že státy Varšavské smlouvy nadále nepovažuje za protivníky. Tato skutečnost mohla posloužit Gorbačovovi jako klíčový argument proti konzervativním komunistům v KSSS při obhajování zásadního rozhodnutí, které přednesl Kohlovi v polovině července. Nejdůležitějším okamžikem jednání dva plus čtyři a celého procesu sjednocení nakonec nebyla jednání samotná, nýbrž přátelská schůzka Gorbačova s Kohlem na Kavkaze, která se uskutečnila těsně před dalším kolem jednání šesti států dne 15. července. Gorbačov zde totiž přistoupil na německý požadavek jako celku na setrvání v NATO.59 Německé delegaci v čele s Kohlem a Genscherem se podařilo dojednat osm klíčových bodů: 1. Sjednocení Německa bude zahrnovat SRN, NDR a celý Berlín. 2. Po dovršení sjednocovacího procesu zaniknou práva čtyř mocností. Německou tím získá plnou suverenitu. 3. Jednotné Německo si samo může vybrat vojenskou alianci, ke které se přidá. 4. SRN uzavře se SSSR dvoustrannou smlouvu o odchodu vojsk, která mají opustit východní Německo během tří až čtyřletého období. 5. Dokud setrvají sovětské jednotky na území NDR, nebudou se zde rozmisťovat vojenské jednotky spadající pod velení NATO.
58
viz. Kohl, H.: Chtěl jsem sjednocení Německa, Praha 1997, s. 274. Gorbačov se odhodlal k tomuto důležitému ústupku až poté, kdy v první polovině července s přehledem uhájil svou vedoucí pozici v sovětské komunistické straně. Viz. Ehler, T.: USA a znovusjednocení Německa, Brno 2006, s. 104 – 105. 59
32
6. Útvary územní obrany, které nespadají do bundeswehru mohou ihned operovat na území NDR. Tři jednotky západních mocností mají až do odchodu Rudé armády setrvat ve východním Německu. 7. Armáda německého bundeswehru nesmí přesáhnout početní sílu 370 tisíc mužů. 8. Sjednocené Německo nebude šířit, disponovat, ani vyrábět jaderné, biologické ani chemické zbraně.60 Výsledky jednání na Kavkaze a v Moskvě naznačily, že sjednocení Německa už nic nestojí v cestě. Také proto už bylo třetí kolo oficiálních jednání v Paříži v podstatě formální záležitostí: Do prohlášeni byly tedy začleněny výstupy z Kavkazu. Představitelé všech sedmi států61 se v Paříži rovněž domluvili, že jednání dva plus čtyři budou formálně ukončena dne 12. září v Moskvě. Genscher se navíc dohodl s polským ministrem zahraničí Skubiszewskim na smlouvě o dobrém sousedství a přátelských vztazích, jejíž návrh měla vláda sjednoceného Německa doručit do tří měsíců od svolání celoněmeckého parlamentu. Kavkazská schůzka byla průlomem v celé historii znovusjednocení Německa. Spolkoví politici za výrazné podpory západních spojenců ani na okamžik neupustili od přání zachovat jednotné Německo uvnitř Severoatlantické aliance, a Michal Gorbačov nakonec ustoupil. Poslední zádrhel v zahraničně-politických jednáních o sjednocení nastal jen pár dní před poslední schůzkou dva plus čtyři v Moskvě. Dne 7. září Gorbačov zavolal Kohlovi a požádal jej, aby byla půjčka ve výši 8 miliard marek, na níž se neformálně dohodli na Kavkaze, zvýšena na 11 miliard. Sověti si velmi dobře uvědomovali, že jsou v této chvíli páni situace. Celý proces a úsilí mohlo na poslední chvíli přijít vniveč. Gorbačov odůvodňoval toto navýšení náklady na odchod vojsk z východoněmeckého území a výstavbu bytů v SSSR pro tyto příchozí vojáky. Kohl si dobře uvědomoval, že v tomto ohledu musí ustoupit, proto nakonec souhlasil. O pět dní později 12. září 1990 se v Moskvě sešli delegace všech šesti jednajících stran, aby slavnostně podepsali „Smlouvu o závěrečných ustanoveních ve vztahu k Německu.“62 Dokument obsahoval všechny body, na kterých se shodla sovětská a německá delegace na Kavkaze. Německo navíc v budoucnu nesmí vznášet územní požadavky na kterýkoli jiný stát. Po podpisovém aktu už sjednocení Německa nestálo nic v cestě. 60
Kohl, H.: Chtěl jsem sjednocení Německa, Praha 1997, s. 300 – 301. Srovnej: Ehler, T.: USA a znovusjednocení Německa, Brno 2006, s. 105 – 106. 61 Jednání dva plus čtyři v Paříži se zúčastnila také polská delegace. 62 Vertrag über die abschließende Regelung in bezug auf Deutschland, text online: http://www.documentarchiv.de, citace k 2.4. 2008.
33
Paralelně s jednáními dva plus čtyři docházelo ke schůzkám mezi představiteli obou německých států, kteří měli za úkol připravit Smlouvu o sjednocení. Na spolkové straně to byl především ministr vnitra Wolfgang Schäuble, za NDR byl pověřen jednat především vedoucí úřadu vlády Günther Kraus a rovněž předseda saské CDU Klaus Reichenbach. Jedním z bodů, ve kterém se zpočátku projevovaly opačné postoje, byl princip voleb do celoněmeckého parlamentu. Představitelé NDR prosazovali, aby se volby do společného Spolkového sněmu konaly v obou republikách odděleně. Teprve pak měla být odsouhlasena všeobecná platnost Základního zákona. Od tohoto požadavku nakonec Kraus a jeho pomocníci později ustoupili. Dne 1. srpna 1990 se obě delegace shodly, že hlavním městem sjednoceného Německa se stane Berlín, ale záměrně nesdělily, zda bude také sídlem parlamentu a vlády.63 Jednající rovněž našli konsenzus v otázce jednotného převzetí západoněmeckého právního řádu. 20. srpna zkomplikovalo jednání o smlouvě vystoupení ministrů sociální demokracie z vlády NDR. SPD vyhrožovala, že pokud nebude brán zřetel na její představy o smlouvě, nechá jednání ztroskotat. Jedním z jejích hlavních požadavků bylo vytvořeno nové celoněmecké ústavy. Nakonec ale ustoupila. V noci z 22. na 23. srpna Lidová sněmovna dvoutřetinovou většinou odhlasovala přistoupení k NSR ke 3. říjnu 1990. Zbývalo už vyřešit jen některé dílčí body Smlouvy o sjednocení, například otázku interrupcí64 nebo archívů Státní bezpečnosti. Otázka potratů byla nakonec vzhledem k opačným stanoviskům vyčleněna ze sjednocovací smlouvy. Poslední srpnový den po osmitýdenních intenzivních jednáních podepsali Schäuble s Krausem tisícistránkový dokument, který měl právně upravit všechny možné problémy spojené s přistoupením NSR k NDR. Už v preambuli Sjednocovací smlouvy je jasně deklarováno, že se sjednocené Německo distancuje od své nedávné agresorské historie, která v podstatě zapříčinila německé roztržení: „Ve povědomí toho, že nedotknutelnost hranic a teritoriální integrita a suverenita všech států v Evropě ve jejich hranicích je základní podmínkou pro mír…“65 Podle smlouvy měla k 3. října NDR zaniknout a celé území se mělo podle článku 23 Základního zákona stát územím Spolkové republiky Německo.
63
S přenesením těchto a dalších institucí nesouhlasilo mnoho poslanců Bundestagu. Zatímco v NSR byly potraty vzhledem ke křesťanské tradici ilegální, v NDR byly běžnou lékařskou praxí. 65 Vertrag zwischen der Bundesrepublik Deutschland und der Deutschen Demokratischen Republik über die Herstellung der Einheit Deutschlands– Einigungsvertrag, text online: http://www.documentarchiv.de/, citace k 3.4. 2008. 64
34
Vnitřní aspekty německého sjednocení tedy byly konečně vyřešeny a podpisem smluv, které vzešly z jednání dva plus čtyři dne 12. září 1990, byl završen sjednocovací proces. Dne 3. října 1990 bylo Německo sjednoceno. O dva měsíce později 2. prosince 1990 došlo k prvním svobodným celoněmeckým parlamentním volbám od roku 1932. Jednoznačným vítězem se stala CDU/CSU a prvním celoněmeckým spolkovým kancléřem Helmut Kohl. Alianci se v těchto volbách podařilo dosáhnout ještě lesklejšího úspěchu než ve východoněmeckých volbách do Lidové sněmovny. Získala totiž 54,8 procent všech odevzdaných hlasů. Dva německé státy se ocitly opět pod jednou společnou střechou. Před Kohlovou vládou i vládami následujícími ale vyvstával obtížný úkol: uskutečnit německé sjednocení nejen na papíře a na hranicích, ale i v každodenním životě.
3 Zásadní rozhodnutí s nepředvídatelnými následky Sjednocovací proces se k překvapení všech jeho aktérů završil velmi rychle. Dne 3. října 1990 se v Evropě znovu usadilo jednotné Německo. Rychlý spád celého vývoje si vyžadoval rychlá rozhodnutí, která měla zásadně ovlivnit charakter nové republiky. Mnohá z těchto opatření a počinů – což se ukázalo až v nadcházející době – nebyla i při vší snaze jejich tvůrců šťastná. V následující části mé práce se pokusím analyzovat některá z důležitých politických rozhodnutí, která určila další vývoj sjednoceného státu. Počátkem února 1990 vznikl vládní výbor „Německá jednota,“ který sestával ze šesti pracovních skupin (podle jednotlivých sfér). Jeho úkol byl jasný a zároveň velmi obtížný: měl se zabývat a řešit aktuální vnitro- i zahraničně-politické obtížemi související se sjednocením. Už v květnu 1990 se vrcholní představitelé obou německých států shodli na zavedení prestižní a silné západoněmecké marky do obou států. Utváření německé jednoty se logicky nemohlo obejít bez úprav v Základním zákoně. Politici se ovšem rozcházeli v představách, jak německou ústavu pozměnit. Především opozice také varovala před rychlostí sjednocovacího procesu. Po rozvrácení systému vlády jedné strany se mnoho z jeho sluhů mělo zpovídat ze svých činů. Otázka zněla, jak se s těmito lidmi vypořádat? Podobný otazník visel nad rozsáhlými archivy východoněmecké tajné policie STASI, jež byly napěchovány spisy lidí, které komunisté sledovali. Všechny tyto problémy a mnohé další musely být v této bouřlivé době řešeny rychle a co nejsvědomitěji. Každé z těchto palčivých témat mělo několik variant řešení a politici 35
museli jednat a vybrat v danou chvíli nejlepší možnost. Následující desetiletí ale ukázalo, že některé kroky byly obrovským šlápnutím vedle. Všechny problémy a rozhodnutí, která nastíním v následujícím oddíle, spolu velmi úzce souvisí, přesto je pro větší přehlednost rozdělím do podkapitol.
3.1 Způsob sloučení NSR a NDR Aby nemohlo být sloučení dvou německých republik do jednotného státu v budoucnu žádným způsobem zpochybňováno, bylo třeba celý akt podložit právně. Německý Základní zákon (Grundgesetz) tuto možnost umožňoval. Hlavní strůjce ústavy NSR, první německý kancléř Konrad Adenauer, totiž na konci čtyřicátých let spoluvytvářel tento dokument s nadějí na budoucí německé znovusjednocení. Z tohoto důvodu ústava s takovou situací počítala a nabízely se dvě hlavní varianty vycházející z článků číslo 23 a 146. V článku číslo 23 se píše, že ústava platí nejprve ve spolkových zemích, které patří do nově vzniklé NSR. „V ostatních částech Německa vstoupí ústava v platnost po jejich přistoupení.“66 Tato varianta znamenala zdánlivě snazší průběh sjednocovacího procesu. Prostřednictvím začlenění NDR do Německa, přesněji na základě tzv. Přistoupení (Beitritt), mohla být zachována existence stávající Spolkové republiky a také všechny její dosavadní závazky, především členství v Evropském společenství a v Severoatlantické
alianci.
K tomuto
právnímu
ošetření
sjednocení
se
přikláněla
západoněmecká vládní koalice a víceméně také všichni představitelé členských zemích evropské dvanáctky. Proti byl zpočátku Kulatý stůl a valná část členů německé sociální demokracie. Ta v čele s Oskarem Lafontainem prosazovala sjednocení na základě článku 146: „Tento Základní zákon ztrácí svou platnost v den, kdy začne platit ústava, která bude schválena svobodným rozhodnutím německého národa.“67 Pokud by se Německo mělo sjednotit podle tohoto článku, znamenalo by to vznik Ústavodárného shromáždění a nové ústavy. Takový postup byl pro německou vládní koalici nepřípustný. Ve svých pamětech Kohl namítá, že „taková ústava by měla v mých očích především jednu rozhodující vadu: Měla by zcela určitě rysy plebiscitu. A tvrdím, že jedním z velkých úspěchů parlamentní rady bylo to, že si vzala
66
Základní zákon Německé spolkové republiky. Viz. Grundgesetz für die Bundesrepublik Deutschland), text online: http://www.documentarchiv.de, citace k 30.3. 2008. 67 Tamtéž.
36
k srdci při tvoření Základního zákona zkušenosti výmarské republiky, jejíž akceschopnost byla podvázána i řadou referend.“68 Kohl v nové ústavě také viděl nejvhodnější cestu pro sociální demokraty, jak se vyvázat ze západoevropských aliancí: „Byla by to příhodná cesta, jak se dostat ven z NATO, aniž by se formálně z Aliance vystoupilo. Na konci by pak mohla být úplně jiná, neutrální republika.“69 Otázka výběru jednoho z těchto článků byla tedy otázkou výběru směřování republiky. Bude nové Německo postaveno na základech NSR a její západoevropské orientace nebo vznikne úplně nová republika s novou ústavou? O rozluštění této tajenky se nepřímo postarali také východoněmečtí občané, kteří ve volbách jasně podpořili Alianci pro Německo. Toto uskupení v čele s CDU jasně proklamovalo, že má být Německo sjednoceno prostřednictvím článku 23. Po svobodných parlamentních volbách v NDR tak stanul šéf vítězné východoněmecké CDU Lothar de Maiziére před Lidovou sněmovnou a prohlásil, že NDR stojí o přistoupení dle článku 23. Co to znamenalo pro pozdější vývoj? Nové spolkové země se v den sjednocení staly plnohodnotnou součástí sjednoceného Německa a taktéž sjednocující se Evropy. Tyto pozitivní aspekty ovšem zastiňují také negativní stránky. Jak se ukázalo, sjednocení Německa touto cestou bylo pro východní Němce skokem do studené vody. Převzetí Základního zákona na území nových spolkových zemí se rovnalo převzetí kompletní legislativy a s tím spojených závazků, které východoněmecká společnost nebyla sto řešit bez západoněmecké společnosti. Jedna z nejchudších oblastí Evropské unie musela převzít nejdražší zákon týkající se ochrany životního prostředí. Přechodná období v některých nejrozdílnějších oblastech příliš nepomohla.70 Podle mého názoru je odpověď, zda bylo sjednocení na základě tohoto článku správné, stále sporná. CDU se v politické rovině nepochybně podařil vynikající tah, protože se jí povedlo pro vznikající Německo zachovat tvář, kterou prosazovala v NSR. Sjednocené Německo tak mohlo být nadále základním pilířem evropské integrace a mohlo jako celek setrvat v NATO. Takový vývoj by rozhodně nemusel nastat, pokud by se Němci vydali cestou nové ústavy. Na druhou stranu naroubování ústavy na východoněmecké území, zničené a přivyklé na komunistický systém přineslo východním Němcům a celé sjednocené republice obrovské problémy.
68
Kohl, H.: Chtěl jsem sjednocení Německa, Praha 1997, s. 202 – 203. Tamtéž, s. 203. 70 Viz. Müller, U.: Supergau Deutsche Einheit, Reinbek bei Hamburg 2006, s. 33. 69
37
3.2 Rychlost německého sjednocení Ještě před prázdninami v roce 1989 si nikdo nedokázal ani ve snu představit, že příští rok bude Německo opět jednotné. A stalo se. Na počátku října 1990 uplynulo jen něco málo přes rok od doby, kdy se události, které vedly ke znovusjednocení Německa, daly do pohybu. Právě obrovská rychlost, s jakou se na mapě Evropy opět objevilo jednotné Německo, bývá největší výtkou vůči tehdejší Kohlově vládě. NDR se během roku formálně přeměnila na součást demokratického státu s tržním hospodářstvím a naprosto novou legislativou, ale nebyla na to absolutně připravena. Už na jaře roku 1990 varovali představitelé východního Německa, stejně jako politici SPD před přílišnou rychlostí sjednocovacího procesu. Od kulatého stolu a později od z nové východoněmecké vlády zaznívaly výtky proti brzkému zavedení měnové unie. Samotný kancléř Kohl ale i s odstupem času bránil postup své vlády, „protože politická i hospodářská cena zdržení německého sjednocení by nás určitě dnes mnohem více tížila než břemena, která jsme na sebe vzali kvůli rychlé cestě znovusjednocení… Copak si někdo vážně myslí, že tehdy bylo ještě možné znovu uzavřít vnitroněmeckou hranici…?“71 I bývalý sociálnědemokratický kancléř Helmut Schmidt ve svých pamětech uznal, že běhu dějin a především vůli východoněmeckých občanů se nedalo bránit: „I přes závažné chyby ve smlouvě o měnové unii, stejně tak ve sjednocovací smlouvě, bylo samozřejmě správné zajistit jednotné Německo a přijmout bývalou NDR nejen do měnové oblasti západoněmecké marky, ale také do společného trhu Evropského společenství.“72 Se stejnou samozřejmostí však Schmidt konstatuje, že téměř všechna rozhodnutí, která Kohl učinil po říjnu 1990, aby splnil cíle sjednocení, byla špatná. Křesťanským demokratům nelze vyčítat, jak postupovali v době těsně před oficiálním datem sjednocení. Kritičtěji lze však pohlížet na fakt, že spolková vláda neměla a ani si neobstarávala vlastní podrobné informace týkající se hospodářského stavu NDR. Těžko pak mohla přicházet s nejvhodnějšími kroky, které by řešily obrovské problémy přistupujícího východního Německa. Přitom na počátku éry NSR existoval „Výzkumný úřad pro otázky znovusjednocení Německa,“73 který na podnět kancléře Adenauera od března 1952 puntičkářsky sledoval
71
Kohl, H.: Chtěl jsem sjednocení Německa, Praha 1997, s. 264. Schmidt, H.: Auf dem Weg zur deutschen Einheit, Reinbek bei Hamburg 2006, s. 111. 73 V němčině Forschungsbeirat für Fragen der Wiedervereinigung Deutschlands. 72
38
politicko-hospodářské poměry v NDR.74 Je hříčkou osudu, že od SPD (ministr pro vnitřní záležitosti Egon Frank), která v roce 1990 i v následujících letech nejvíce kritizovala nepřipravenost vládní koalice a její postup v otázce jednoty Německa, vzešel 8. dubna 1975 příkaz ke zrušení výzkumného úřadu. Spolková republika tak postupně ztratila povědomí o dění a hospodářských poměrech u východoněmeckých sousedů. Když se pak jednalo o klíčových otázkách a o hospodářských krocích, jež bude nutné podniknout, Kohlova vláda byla odkázána prakticky na zfalšované a přikrášlené statistiky ještě od SED. I sám bývalý lídr CDU ve svých pamětech přiznal: „To, co jsme se dozvídali, byly nakonec propagandistické lži, které byly velmi šikovně šířeny specialisty v dezinformaci ze Státní bezpečnostní služby a SED. Celkem vzato se tak režimu NDR podařila jedna z největších mystifikací všech dob.“75 Západoněmecká vláda v čele s ministerstvem financí a jeho vedoucím Theo Waigelem se nechala ošálit, do značné míry, uvěřila informaci, že NDR patří mezi deset hospodářsky nejvyspělejších zemí světa, a na základě těchto nepodložených „faktů“ jednala. Mimo jiné schválila vytvoření měnové, hospodářské a sociální unie už k 1. červenci 1990. O necelé dva měsíce později, na konci srpna došlo k podpisu Sjednocovací smlouvy mezi oběma německými republikami a dokončení sjednocovacího procesu završila dohoda velmocí ze 12. září 1990. Zánik obou německých potomků Studené války, jenž ještě před pár měsíci očekával málokdo, byl tedy velmi rychle završen. Ale právě vysoké tempo, které bylo vykoupeno rychlými a nerozvážnými rozhodnutími především v hospodářské oblasti, bylo jedním z hlavních původců nastávajících obrovských problémů nových spolkových zemí.
3.3 Vytvoření měnové, hospodářské a sociální unie Dne 18. května v Palais Schaumburg stvrdili svými podpisy ministři financí Theo Waigel (NSR) a Walter Romberg (NDR) text smlouvy o vytvoření měnové, hospodářské a sociální unie obou německých států. „Něco takového tady ještě nikdy nebylo: smlouva, ve které se jedna země zavazuje přes noc úplně změnit svůj hospodářský řád – z centralizovaného příkazního hospodářství na sociální tržní ekonomiku,“76 vzpomíná
74
Viz. Müller, U.: Supergau Deutsche Einheit, Reinbek bei Hamburg 2006, str. 41- 43. Kohl, H.: Chtěl jsem sjednocení Německa, Praha 1997, s. 265. 76 Tamtéž, s. 262. 75
39
v pamětech Kohl. Mnoha Němcům to může dnes znít jako výsměch. Protože s důsledky tohoto ekonomického pokusu se celý stát vyrovnává dodnes. Co znamenalo vytvoření této konfederace pro východoněmecké občany? Kromě mnoha dalších výhod se jim otevírala brána k rajské zahradě v podobě západoněmecké marky. Křesťanští demokraté spolu s koaličními partnery si už při březnových jednáních o jízdním řádu německého sjednocení dobře uvědomovali, co znamená DM pro východní Němce. Marka pro ně byla „hlavním klíčem pro lákavý, ale zakázaný svět kapitalistického konzumu.“77 Také proto bylo určeno datum vytvoření unie na 1. červenec 1990. „Pro tento den jsem měl jeden rozhodující důvod. 1. července začínaly v NDR letní prázdniny. Chtěl jsem, aby občané NDR, až budou poprvé trávit dovolenou ve Schwarzwaldu nebo v Rimini, měli v ruce DM,“78 vzpomíná Kohl. Od vlády to bylo populistické gesto, které se v budoucnu velmi negativně projevilo v hospodářské bilanci celého Německa a především nových spolkových zemí. Největší ránu pro ekonomiku neznamenalo ani tak brzké datum zavedení DM do NDR, jako určení směnného kurzu. Ten byl na počátku května po dohodě obou stran stanoven podle následujících pravidel: V poměru jedna ku jedné měly být pro děti do 14 let směňovány obnosy do výše 2000 východoněmeckých marek, pro občany 15 do 59 let do částky 4000 marek a pro lidi na 60 let do částky 6000 marek. Směna částek přesahující tento limit se měla realizovat v poměru dvě ku jedné. Pro aktiva osob, které žily mimo NDR a jejichž jmění vzniklo po 31. prosinci 1989, měl platit směnný kurz tři ku jedné.79 V tomto počinu spatřuje Helmut Schmidt jednu ze sedmi kardinálních chyb tehdejší vlády.80 Revalvace východoněmecké marky totiž nakonec způsobila, že východoněmecké podniky ztratily konkurenceschopnost. Všechny jejich výrobky byly najednou více než
77
Jarausch, K. H.: Die unverhoffte Einheit 1989 – 1990, Frankfurt am Main 1995, s. 217. Viz. Kohl, H.: Chtěl jsem sjednocení Německa, Praha 1997, s. 231. 79 Tamtéž, s. 257. 80 Dalších šest kardinálních chyb hospodářské politiky dle Schmidta: 1. Podcenění obtíží spojených s hospodářským sjednocením, 2. Kohlův slib, že tržní hospodářství promění nové spolkové země už za několik málo let ve vzkvétající krajinu. 3. Vytvoření Fondu německé jednoty, jenž poskytoval východnímu Německu obrovské finanční prostředky bez jakéhokoli požadavku na jejich vrácení. 4. Na Úřadě pro správu národního majetku (Treuhandanstalt) rozhodovali o prodeji východoněmeckých národních podniků a o dalších ekonomických otázkách úředníci z centra Berlína. Vlády v ostatních nových spolkových zemích, kde se dané podniky nacházely, na jejich počínání neměly žádný vliv. 5. Majetková opatření vyplývající ze Sjednocovací smlouvy, která upřednostňovala navrácení znárodněného majetku jejich bývalým majitelům před jejich odškodňováním. Pouze desetina z 2,4 miliónu požadavků na navrácení byla rychle vyřízena. V ostatních případech se soudy protáhly až do nového tisíciletí. Do objektů či podniků, o jejichž vlastníkovi rozhodovala dlouholetá soudní líčení, tedy nepřitékaly potřebné investice. 6. Obrovský růst mezd v bývalé NDR po roce 1990, který neodpovídal růstu produktivity práce. Mnozí zaměstnanci si polepšili, ale díky zvýšení mzdových nákladů podniků, desítky tisíc jiných ztratily svou práci. Viz. Schmidt H.: Auf dem Weg zur deutschen Einheit, Reinbek bei Hamburg 2006, s. 119 – 126. 78
40
trojnásobně dražší81, přestože cena měla být na pro ně nově otevřených západních trzích jejich hlavní výhodou. Podniky se tedy nemohly poměřovat s novou konkurencí a v obrovském množství postupně krachovaly. Krátkodobý lesk mělo také Kohlovo gesto vůči východoněmeckým důchodcům. Tehdejšímu kancléři „velmi záleželo na tom, aby ze solidarity těžila ta generace, která nesla celé břemeno války a více než čtyřicet let režimu SED.“82 Kvůli tomu byl stanoven poměr směnného kurzu starobních důchodů v poměru jedna ku jedné. A penze i po sjednocení závratně rostly: Zatímco v polovině roku 1990 se průměrný důchod pohyboval okolo 600 východních marek, v roce 1994 pobírali důchodci už 1400 DM. Takový nárůst se samozřejmě výrazně projevil v závratném zvýšení výdajů spolkového rozpočtu. Výhodný směnný kurz byl pro východoněmecké občany velkou vzpruhou do nejisté budoucnosti a v prvé fázi vynesl obrovskou popularitu Kohlově straně, která suverénně opanovala prosincové první celoněmecké volby. Jak se ale v dalších letech čím dál tím více začalo projevovat, zvýšení příjmů a životní úrovně východoněmeckých občanů nepřinášelo ekonomický růst na území bývalé NDR, ale právě naopak. Místo toho aby východní Němci s narůstajícím platem více a efektivněji pracovali, naopak spíše zpohodlněli. Potvrdily se tak četné výtky kritiků na adresu hospodářské politiky prosazující tzv. Sociálně tržní hospodářství, jehož průkopníkem byl křesťansko-demokratický exkancléř Ludwig Erhard. Přestože se v roce 1990 Kohlova strana odvolávala na Erhardův odkaz a na jeho práci „Hospodářské problémy znovusjednocení“ z roku 1953, jeho plánů se mnoha v ohledech nedržela. V Erhardově konceptu měly být totiž blahobyt a větší sociální jistoty důsledkem zvýšení produktivity práce a ne jeho předpokladem.83 Erhard také počítal s tím, že při zavedení měnové unie konkurenceschopnost německých podniků nevzroste automaticky, ale že budou naopak podrobeny většímu konkurenčnímu tlaku. Tomu chtěl zabránit mimo jiné daňovými úlevami. Jednou z velkých kritiček sociálně tržního hospodářství byla také Margaret Thatcherová, která bránila německému protějšku prosazovat tyto principy v zemích Evropského společenství. Podle ní se stal německý Sozialmarktwirschaft „jakýmsi korporativistickým, vysoce kolektizovaným ekonomickým systémem založeným na 81
Podle Müllera se na konci osmdesátých let východoněmecká marka měnila za DM v poměru 4:1. Ve srovnání se začátkem osmdesátých let, kdy byl kurz 2,2:1 ztratila východoněmecká měna výrazně svou hodnotu. Jak ale upozorňuje Skřehota, pro určení objektivně „správného“ poměru ve své podstatě neexistovaly žádné relevantní ekonomické ukazatele, což vycházelo ze socialistického centrálně plánovaného hospodářství. Viz. Skřehota, M.: Ekonomické důsledky sjednocení Německa (rukopis), Brno 2007, s. 54. 82 Kohl, H.: Chtěl jsem sjednocení Německa, Praha 1997, s. 258. 83 Viz. Müller, U.: Supergau Deutsche Einheit, Reinbek bei Hamburg 2006, str. 45 – 46.
41
„konsenzu,“ který zvyšoval náklady, stále silněji trpěl strnulostí trhu a spoléhal na teutonskou sebekázeň ve vztahu k práci. Rozšíření takového systému po celém Společenství by pochopitelně velmi posloužilo Německu, přinejmenším na krátkou dobu, protože by vnutilo německé mzdy a režijní náklady chudším evropským zemím, které by jinak mohly příliš konkurovat německému zboží a službám. Fakt, že náklady na rozšíření tohoto systému do chudších zemí by měly být financovány z obrovských nadnárodních podpor, placených německým daňovým poplatníkem, jako by němečtí politici neviděli,“84 podivuje se v pamětech britská ministerská předsedkyně. A je jí třeba dát za pravdu, že tento princip, který Němci prosazovali v rámci Sociální charty, jež nebyla přijata kvůli britským výhradám, ve sjednoceném Německu naprosto selhal. Bankroty východoněmeckých podniků byly jen jednou z daní za výhodný směnný kurz marek. Z pohledu evropské integrace lze ovšem říct, že tento odstrašující příklad znamenal cennou zkušenost pro další postkomunistické uchazeče o členství v EU (například Československo či Polsko). Hospodářství těchto států se totiž dokázalo vypořádat o mnoho lépe s novými nástrahami tržního hospodářství a konkurencí, a to především díky zachování nižších cen výrobků i nižších mezd. To zároveň umožnilo příliv investic, což se o území bývalé NDR v první polovině devadesátých let rozhodně nedá říci. Přestože si CDU v čele s Kohlem velmi dobře uvědomovala rizika spojená s brzkým zavedením DM ve východním Německu i značně pochybným směnným kurzem, odhodlala se k tomuto kroku z politických důvodů a za příhodné mezinárodní situace. Vznik měnové unie s oporou silné DM měl být předstupněm úplného sjednocení, které bylo Kohlovým hlavním politickým snem. Pod kancléřovým vlivem tedy vláda upřednostňovala politické faktory sjednocení před hospodářskými. Za projevení solidarity v podobě stovek miliard, které měly zároveň posloužit jako náplast za strádání pod režimem SED, Kohlova strana očekávala přízeň východoněmeckých voličů a také brzký hospodářský rozkvět území bývalé NDR. V tom se ale šeredně zmýlila.
84
Thatcherová, M.: Roky na Downing Street, Praha 1996, s. 513.
42
3.4 Další opatření v oblasti hospodářské politiky Zavedení západoněmecké marky, určení velmi diskutabilního směnného kurzu či finanční štědrost vůči staronovým východoněmeckým spoluobčanům byly nejvíce probíranými tématy, ale křesťanští demokraté spolu s koaličním partnerem FDP učinili stovky dalších opatření, které měli ovlivnit budoucí hospodářské rozpoložení jednotného Německa. Jedním z dalších kontroverzních hospodářko-politických počinů z období před sjednocením bylo založení Úřadu pro správu národního majetku (Treuhandanstalt), který sídlil v Berlíně a na jehož počínání závisely osudy národních podniků ve všech nových spolkových zemích. Tento útvar byl založen Lidovou sněmovnou NDR dne 17. června 1990. Dohlížel na 8500 podniků a firem s téměř čtyřmi miliony zaměstnanci.85 Úřad vydával rozhodnutí o likvidaci, částečné likvidaci, privatizaci toho či onoho národního podniku. Podle Schmidta
byl
„de
facto
spolkovým
ministerstvem
pro
strukturální
přestavbu
východoněmeckých národních podniků.“86 Problém tkví v tom, že na jeho činnost prakticky neměla vliv ani spolková vláda ani vlády jednotlivých spolkových zemí. O bytí a nebytí podniků a jejich zaměstnanců tedy rozhodovali berlínští úředníci. Přestože se Kohlova vláda domnívala, že cena znárodněného majetku v NDR se pohybuje v řádu 1200 miliard, realita byla nakonec jiná. Když Treuhandanstalt v roce 1994 ukončil svou činnost, zanechal po sobě dluh téměř 300 miliard DM.87 Obrovské množství peněz spolykal také Fond německé jednoty, jenž vznikl za po dohodě kancléře Kohla a ministerského předsedy NDR Maiziéra 16. května 199088. A místo toho, aby částky pro nové spolkové země plynoucí ze starých zemí klesaly, neustále narůstaly. Území bývalé NDR bylo od prvopočátku závislé na těchto finančních injekcích a závislost se nadále prohlubovala, s čímž se Německo nevyrovnalo do dnešní doby. Představitelé vlád spolkových zemí z východního Německa musejí doposud vystupovat jako žadatelé o peníze ze západních částí Spolku. To samozřejmě snižuje jejich svobodu při utváření politických rozhodnutí a zároveň zachovává povědomí o dvou nesourodých a nevyrovnaných částech sjednoceného Německa. Budoucnosti východoněmeckého hospodářství bohužel nepomohlo ani rozhodnutí Kohlovy vlády, které upřednostňovalo navrácení znárodněného majetku před finančním 85
Viz. Treuhandanstalt, text online: http://en.wikipedia.org/wiki/Treuhandanstalt, citace k 20.4. 2008. Viz. Schmidt, H.: Auf dem Weg zur deutschen Einheit, Reinbek bei Hamburg 2006, s. 121. 87 Tamtéž, s. 122. 88 Už v témže roce se z něj měl mimo jiné hradit desetimiliardový úvěr pro vyrovnání rozpočtového deficitu NDR. Viz. Kohl, H.: Chtěl jsem sjednocení Německa, Praha 1997, s. 258. 86
43
odškodňováním. Jenže soudy, jež určovaly oprávněnost žadatelů na navrácení majetku, se většinou neúměrně protahovaly. Mezitím narůstala nejistota mezi potenciálními restituenty, která zabraňovala toku investic do těchto majetků. Výsledkem všech těchto dílčích faktorů je smutná realita - přestože je německý stát jednotný už osmnáct let, v hospodářském ohledu zůstává stále roztříštěný na dva nesmiřitelné tábory.
3.5 Nejen negativa Na vládní činy v období sjednocovacího procesu nelze pohlížet pouze z negativního pohledu. I když Kohlova vláda při honu za co nejbližším termínem sjednocení Německa příliš nedbala na reálně hrozící negativní hospodářské důsledky, podařilo se jí prosadit mnoho opatření, která měla na budoucnost Německa nepochybně pozitivní vliv. Týká se to především vydařených jednání na mezinárodním poli. Dnešní
Německo
je
motorem
Evropské
unie
a
plnohodnotným
členem
Severoatlantické aliance. O tomto faktu, který se dnes jeví jako samozřejmost, rozhodlo právě neústupné jednání kancléře Kohla a jeho vyjednavačů, a to jak při německo – německých setkáních, tak na mezinárodní scéně při dlouhém dohadování se Sovětským svazem i s partnery v rámci Evropského společenství a v neposlední řadě se Spojenými státy. Právě neústupné politice tehdejší vlády mohou Němci vděčit za to, že se jejich dnešní stát nachází v popředí mírumilovné Evropy, přestože musí čelit hospodářským těžkostem. Koalici CDU/CSU a FDP se v oné bouřlivé době podařily i další politické tahy. Z území východního Německa odešli sovětští vojáci a znovu se na něm utvořilo pět spolkových zemí,89 které byly zrušeny komunistickou SED k 25. červenci 1952. Němci se také částečně vyrovnali se strašákem jménem Stasi alias Ministerstvem pro státní bezpečnost,90 které s pomocí desetitisíců tajných agentů podpíralo moc komunistického režimu v NDR. Už od 4. prosince 1989 začali němečtí občané obsazovat v pobočky Stasi v jednotlivých východoněmeckých městech, aby zabránili jejím spolupracovníkům v ničení spisů, které byly vedeny o občanech, jež byli režimu nepohodlní. V den německého
89
Sasko, Sasko-Anhaltsko, Meklenbursko-Přední Pomořansko, Braniborsko a Durynsko. Z Braniborska byl navíc jako samostatná země vyčleněn Berlín. 90 Pro Ministerium für Staatssicherheit (z čehož vzniklo posměšné STASI) pracovalo podle neoficiálních údajů až 200 000 lidí.
44
sjednocení vznikl také Úřad spolkového komisaře91, který měl chránit archivy komunistické tajné bezpečnosti. Dne 29. prosince 1991 pak vstoupil v platnost Zákon o spisech Stasi (StUG),92 který odtajnil archivy státní bezpečnosti a východoněmečtí občané se tak mohli dozvědět, kdo na ně během komunistické éry donášel. Z dnešního měřítka a s ohledem na skomírající ekonomiku nových spolkových zemí je na politická rozhodnutí z období kolem roku 1990 pohlíženo negativně. Spád událostí si žádal rychlé řešení nejrůznějších otazníků. Přestože se tehdejší političtí aktéři odvolávají na strhující tempo sjednocovacího procesu, ve kterém museli pracovat, měli být některé především hospodářské otázky řešeny jinak. Největší chybu vidím ve směnném kurzu OM ku DM. Spolkovým politikům v čele s Kohlem bylo bez pochyby jasné, že hodnota těchto dvou měn není srovnatelná. Ministerstvo financí nemělo být tak štědré k běžným občanům, určením
reálnějšího
směnného
kurzu
mělo
spíše
zachovat
konkurenceschopnost
východoněmeckých podniků. Místo nezasloužených koláčů měly být východní Němci upozorněni na to, že budou potřebovat hodně úsilí a trpělivosti, než doženou čtyřicetileté manko. Tyto pocity sdílel v té době také Helmut Schmidt, který po pádu Zdi očekával od kancléře projev na způsob slavné řeči Winstona Churchilla, který v roce 1940 vyburcoval Angličany, když sliboval pouze krev, pot a slzy. „My Němci na Západě budeme muset vynaložit zcela nezvyklé úsilí, budeme muset přinést oběti a Němci na Východě budou potřebovat hodně trpělivosti. Bohužel Helmut Kohl žádný takový apel směrem k národu nevyřknul.“93 Bývalá NDR a její hospodářství potřebovaly probudit, ale spoléhání na bohatší sousedy a jejich naduté peněženky, je spíše uspalo. Němci by v té době potřebovali spíše ráznou ruku britské ministerské předsedkyně Margaret Thatcherové než Kohlovy sociální jistoty a dary, které jen na přechodnou dobu zakryly reálný stav zbídačeného východního Německa.
4 Důsledky sjednocení Podle spisovatelky Daniely Dahnové je situace nových spolkových zemí kritická a „jsou více zadluženější a zbankrotovanější, než byly kdy za DDR.“ Toto tvrzení je dle mého 91
V němčině Bundesbeauftragte für die Unterlagen des Staatssicherheitsdienstes der ehemaligen Deutschen Demokratischen Republik (BStU). Více o funkcích tohoto úřadu viz. Functions of the BStU, text online: http://www.bstu.bund.de/nn_1137422/EN/Office/office__node.html__nnn=true, citace k 25.4 2008. 92 V němčině Stasi-Unterlagen-Gesetz. 93 Schmidt H.: Auf dem Weg zur deutschen Einheit, Reinbek bei Hamburg 2006, s. 104.
45
názoru trošku nafouknuté, nicméně když budeme brát v potaz mnohé hospodářské či sociální ukazatele, není bohužel daleko od pravdy. Stačí vyjmenovat některé z nich: -
Od roku 1996 se východní Němci zabrzdili ve snižování rozdílu v hrubých národních produktech přepočtených na každého obyvatele. Číslo se zastavilo na hranici 67 procent.94
-
V bývalé NDR stále nepřestává klesat počet obyvatel. Od sjednocení Německa do roku 2004 odešlo z východní části dalších 1,3 milionu lidí. Přepočteno na průměrný odliv občanů v jednom roce, dělá to více než za časů NDR.
-
Ve východoněmecké oblasti se vyjma Vatikánu rodí nejméně dětí v Evropě.
-
Nové spolkové země jsou územím s nejvíce stárnoucí populací v Německu, přitom v době sjednocení patřily k těm nejmladším.
-
Demografickým problémem je taktéž větší odchod žen do zahraničí – na sto mužů nyní připadá v bývalé NDR jen osmdesát žen.
-
V posledních volbách do Bundestagu se téměř třicet procent východních Němců přihlásilo k myšlenkám radikální levice či pravice.
V této kapitole se pokusím nastínit některé z hlavních problémů, se kterými se dnešní Německo potýká, a které jsou přímými následky politického jednání během sjednocovacího procesu. O těchto obtížích se v Německu na politické scéně mluví otevřeně pouze v předvolebním boji. Ale žádný z tří po sobě jdoucích kancléřů – Kohl, Schröder ani Merkelová – nedokázal svými reformami mizérii bývalé NDR zmírnit. K opravdu účinným opatřením, která by byla pro občany zpočátku jistě bolestná, totiž chybí opravdová politická vůle. A když už se Schröder v roce 2004 pokusil o výraznější reformu v podobě Hartz-IV, stálo to o pár měsíců krk jeho i celé vlády.
4.1 Politické důsledky V Německu jde o palčivé téma, ale výsledky posledních parlamentních voleb z roku 200595 hovoří jasně: Východní Němci se stále více upínají k radikálním stranám politického spektra. Druhou nejúspěšnější stranou ve spolkových zemích bývalé NDR byla Levicová
94 95
Zdroj: Statistische Bundesamt Deutschland, http://www.destatis.de. http://www.bundeswahlleiter.de/
46
strana,96 která je přímým potomkem SED a nalákala voliče také příslibem na určení minimální mzdy ve výši 1000 eur čistého nebo navýšení daní pro nejbohatší lidi až na 50 procent. Strana s volebními lídry Gregorem Gysim a bývalým sociálním demokratem Oskarem Lafontainem získala v nových spolkových zemích 25,3 procenta. Lépe se na východě umístili pouze sociální demokraté, kteří zde zvítězili s 30,4 procenty hlasů všech voličů. Naopak Levicová strana ve starých spolkových zemí zdaleka neobstála tak jako na východě, protože s necelými pěti procenty obsadila až pátou pozici. V nových spolkových zemích se Levicová strana neumístila hůře než třetí, v žádném z těchto regionů nezvítězily pravicové strany (tzn. CDU/CSU či FDP). To je jen další důkaz nesmazaného rozdílu mezi „starými“ a „novými,“ který se jasně promítá i do politického smýšlení německých občanů. V celkových výsledcích parlamentních voleb se stala Levicová strana čtvrtou nejsilnější politickou stranou, když s necelými devíti procenty předběhla i Stranu zelených. Dalším znepokojivým úkazem voleb je historický úspěch extrémně pravicové Nacionálně demokratické strany Německa (NPD),97 jež obdržela 1,6 procenta všech odevzdaných hlasů. V otázce řešení problémů území bývalé NDR se politici dostávají do začarovaného kruhu. Aby znovu oživili tuto umírající oblast, pokud to ještě vůbec jde, potřebovali by provést dalekosáhlé reformy, které by se viditelně dotkly životní úrovně německých občanů. K tomu ovšem chybí společný konsenzus politických stran. Navíc každá z frakcí si uvědomuje, že tyto nepopulární kroky by vedly k její prohře v následujících volbách do Spolkové sněmovny. Kdo se přece jen odhodlá k výrazné revizi politiky na východě, musí podle Schmidta odpovědět na řadu otázek: 98 1. V čem tkví příčina toho, že jsme až doposud podceňovali úkoly v této oblasti? Pouze když člověk pozná příčiny nemoci, může ji léčit. 2. Které chyby jsme udělali, jaké prohřešky byly spáchány? Co lze ještě napravit? 3. Co konkrétního musíme učinit? Co nejdříve? Co na druhém místě a co později? Tyto a podobné otázky nebyly na německé politické scéně doposud zodpovězeny, proto není palčivé téma odlišného vývoje v západní a východní části Německa dostatečně řešeno.
96
V němčině Linskpartei.PDS. V němčině Nationaldemokratische Partei Deutschlands (NPD). 98 Schmidt H.: Auf dem Weg zur deutschen Einheit, Reinbek bei Hamburg 2006, s. 112. 97
47
Když už se v období po sjednocení přece jen dospělo k dohodě o vytvoření reformy, její pozitivní účinky se nedostavily. Stalo se tak v případě Solidarpaktu I, v jehož rámci bylo vyčleněno z rozpočtu 210 miliard DM, které měly být do nových spolkových zemí rovnoměrně posílány v časovém rozmezí 1995 – 2005.99 Poté mělo být vše vyřízeno, ale tento předpoklad byl naprostý chybný. Na řadu musely přijít Hartzovy reformy pracovního trhu s pořadovými čísly I až IV.100 Především reforma číslo IV pobouřila veřejnost, protože sáhla lidem na sociální dávky v nezaměstnanosti. Některé ze státních příspěvků sjednotila a mnoho z nich škrtla úplně. To na několik týdnů dokonce obnovilo praxi Pondělních demonstrací. Hartzova reforma sice změnila systém pobírání sociálních dávek, zprůhlednila jej a na trh práce přinesla tzv. Ein Euro Jobs,101 ale po pádu Petera Hartze i kancléře Schrödera a jeho vlády, od níž byl Hartz pověřen vypracováním reformy, je budoucnost těchto zákonů nejistá. Dohady vzbuzuje i mezi špičkami současné velké koaliční vlády CDU/CSU a SPD. Německo stále hledá cestu, jak efektivně politicky jednat, aby se konečně začaly řešit rozdíly mezi už téměř dvacet let sjednocenými německými republikami.
4.2 Hospodářsko-sociální důsledky Především ekonomické a demografické ukazatelé dávají jasně najevo, že i když sjednocení Německa trvá od 3. října 1990, doposud nebylo završeno a zůstává velkou neznámou, kdy a zdali vůbec se to v budoucnu stane. Původ všech nepříznivých čísel, která neustále zveřejňují statistické úřady, lze hledat už v době sjednocování okolo roku 1990. Můžeme jej také přikládat podcenění a nečinnosti vládních činitelů z let následujících. Podle Úřadu pro hospodářský výzkum (IWH)102 dosáhly náklady na německé sjednocení od roku 1991 do roku 2003 přibližně 950 miliard euro.103 Závislost východního Německa na miliardových tocích od spoluobčanů ze západu je jedním z největších problémů současného Německa. Jenom v roce 2005 putovalo do nových spolkových zemí 85 miliard
99
Viz. Müller, U.: Supergau Deutsche Einheit, Reinbek bei Hamburg 2006, s. 20. Viz. Junek, A.: Sociální reforma Hartz IV jako vyústění sjednocovacího procesu Německa, Praha 2006. 101 Tato zaměstnání, především v rámci veřejně prospěšných prací, stát vytvořil, aby si dlouhodobě nezaměstnaní neodvykli na pracovní zátěž. Za tyto práce inkasují zaměstnanci pouze 1 – 2 eura na hodinu, přesto musejí tyto pracovní nabídky přijímat, aby jim nebyla škrtnuta část podpory v nezaměstnanosti. 102 V němčině Institut für Wirtschaftsforschung Halle. 103 Zdroj: http://www.iwh-halle.de/ 100
48
euro, to dělá 480 euro ročně na hlavu každého východního Němce. Müller ve své knize konstatuje, že „východ Německa je světově jedinečnou příspěvkovou továrnou.“104 Tyto částky znamenají obrovskou zátěž pro spolkový rozpočet a jedním z jejich dopadů je německá neschopnost dodržovat Pakt růstu stability, protože schodek veřejných financí překračuje tříprocentní hranici hrubého domácího produktu Německa. Pokud by východní Německo bylo nyní samostatným státem, muselo by vyhlásit platební neschopnost, protože by bez cizí pomoci nemohlo přežít.105 Výraznější odchylky v demografické skladbě obyvatelstva jsou podle vědců jedním ze signálu nemocné společnosti a její ekonomiky. Východní část Německa se s takovými příznaky potýká. „Žádné jiné oblasti v Evropě, vyjímaje městské oblasti postižené válkou na Balkáně, nepostihl v posledních patnácti letech takový úprk odliv obyvatel jako nové spolkové země,“106 upozorňuje Müller. To je holý fakt, o kterém se v Evropě nemluví. Přestože do Německa míří velký počet přistěhovalců, počet obyvatel v nových spolkových zemích klesl od znovusjednocení do roku 2004 o dalšího 1,3 milionu lidí.107 Každoročně tedy opustí území bývalé NDR v průměru necelých sto tisíc obyvatel. Během komunistické éry východního Německa to bylo v ročním průměru něco přes šedesát tisíc. Odliv obyvatel není jediným demografickým faktorem, který Němcům dělá vrásky na čele. Dalším z nich je nízká porodnost východoněmeckých rodiček. Zatímco v roce 1990 přišlo podle německého statistického úřadu na svět 178 000 dětí, o čtyři roky později to bylo už pouhých 79 000 novorozenců. Podle Eurostatu, který v roce 2004 prováděl výzkum ve čtyřiceti evropských zemích, dopadlo v porodnosti nejhůře Německo a ještě hůře jeho východní část. Na tisíc obyvatel se zde narodilo pouze 7,3 dětí. Žádný jiný stát na světe, vyjímaje Vatikán, nečelí tak malé porodnosti, což jde ruku v ruce se stárnutím populace. Podle Müllera se východoněmecká společnost „s dechberoucím tempem proměňuje v republiku důchodců.“ Stárnutí společnosti významně nahrává také další demografický jev, který přímo souvisí s nízkou porodností: zvyšování věku průměrného východního Němce. Zatímco na počátku devadesátých let byla východoněmecká populace v průměru o mnoho mladší než západoněmecká, během necelých dvou desetiletí se situace obrátila. V roce 1990 se v 104
Müller, U.: Supergau Deutsche Einheit, Reinbek bei Hamburg 2006, s. 33. Ještě v roce 1939 bylo území pozdější DDR hospodářský silnější než budoucí tři spojenecké okupační zóny: průmyslová produkce dělala na východě asi 725 říšských marek na každého obyvatele, na západě to bylo jen 609 marek. Tato čísla přinesli mezinárodní statistici v průběhu Postupimské konference světových mocností v srpnu 1945. 106 Viz. Müller, U.: Supergau Deutsche Einheit, Reinbek bei Hamburg 2006, s. 12. 107 Zdroj: Statistische Bundesamt Deutschland, http://www.destatis.de. 105
49
Meklenbursku-Předním Pomořansku pohyboval věk průměrného občana na hranici necelých 36 let, a tato nová spolková země měla suverénně nejmladší populaci v Německu. O čtrnáct let později lidé na tomto území zestárli o více než sedm let, nynější průměrný věk obyvatele Meklenburska činí téměř 43 let.108 Ve starých spolkových zemích je trend o poznání příznivější. Přestože zde populace také stárne, za stejnou dobu (tedy v letech 1990 – 2004) průměrný věk stoupl jen o 0,2 až 3,1 roku. Důvod je zřejmý – mnoho mladých východních Němců, kterým doma chybí perspektiva a nevidí zde svou budoucnost růžově, hledá štěstí na bohatším západě republiky. Zároveň tak pomáhají řešit starým spolkovým zemím problém se stárnutím celé populace. Za odlivem východních Němců stojí rovněž nedostatek pracovních příležitostí. Z nejnovějších statistik IWH z roku 2006 vyplývá, že nezaměstnanost v nových spolkových zemích kolísá mezi 19 a 21 procenty. S tímto problémem úzce souvisí štědrost všech německých vlád v době sjednocovacího procesu i v období následujícím. Masivní zvyšování platů, neúměrné k růstu produktivity práce, vedlo k smutnému výsledku. Pro případné investory jsou němečtí zaměstnanci nezajímaví, protože jsou příliš drazí, ale neproduktivní. Z tohoto faktu těží také Česká republika i další země na východ od Německa, kde je pracovní síla o mnoho levnější. Tento faktor hraje jednu z hlavních rolí při rozhodování obchodních společností, kde postaví továrnu. Kupříkladu automobilky raději staví na trzích ve východní Evropě, právě protože jsou tam odborní dělníci s menšími platy a také nižší daňové zatížení. Vyšší daňové zatížení bylo od poloviny devadesátých let jedním z následků finanční štědrosti vůči východoněmeckým občanům. Hrubý domácí produkt přepočítaný na jednoho obyvatele je jedním z hlavních ukazatelů produktivity práce. Když v roce 1996 nová německá spolková země Sasko vykázala roční zprávu o stavu hospodářství, ukázalo se, že hospodářská síla celé země odpovídá obratu švábského automobilového koncernu Daimler-Benz. Přitom v Sasku žilo 1,95 milionů výdělečně činných obyvatel, zatímco Benz zaměstnával „pouze“ 104 tisíc zaměstnanců.109 Jedna z tezí německé jednoty i kancléře Kohla byla, že západní Němci, kteří díky geografickému postavení zůstali ušetřeni sovětské nadvládě, mají na oplátku pomoci východním Němcům, kteří byli během 45 let nezaviněně utiskováni. Snášení a skousnutí nákladů za německé sjednocení mělo být ukázkou německé soudržnosti. S ohledem na tento názor začaly v bývalé NDR ihned po sjednocení růst platy ve všech oborech. Na začátku roku 108
Dalším faktorem stárnoucí východoněmecké populace je zvýšená průměrná délka života, která se od roku 1990 do roku 2002 u žen zvýšila ze 76,3 na 81,2 let a u mužů ze 69,2 na 74,7 let. Více Viz. Müller, U.: Supergau Deutsche Einheit, Reinbek bei Hamburg 2006, s. 111 – 114. 109 Tamtéž, s. 90.
50
1990 dosahoval plat průmyslového dělníka v NDR na jednu hodinu jen 7,4 procenta jeho kolegy v NSR. Už na konci stejného roku po vytvoření měnové unie a následném sjednocení už to bylo 36,8 procent. V půlce roku 1991 už se jeho mzda vyšplhala na 50 procent platu západoněmeckého protějšku.110 V roce 1992 nové země v hodinových platech průmyslových dělníků dohnaly USA, ale očekávané úměrné zvýšení produktivity práce nepřišlo. Proč? Zjednodušeně řečeno, německá vláda porušila známé nářečí – východním Němcům darovala koláče a teprve potom očekávala zlepšující se práci. Ale důvody jsou mnohem složitější. Celé hospodářství východního Německa muselo projít kompletní restrukturalizací. Do socialistických zemí šlo v roce 1988 šedesát procent všech exportních výrobků NDR. Po německém sjednocení a zániku centrálně plánovaného hospodářství podniky z nových spolkových zemí ztratily svá dřívější odbytiště, a musely se vyrovnat s novou konkurencí. Cenou za příchod na západoevropské trhy a za zvýšení platů byly četné bankroty podniků a rozsáhlé propouštění zaměstnanců. Na rozdíl od jiných postkomunistických zemí, které se musely potýkat s podobnými problémy, území východního Německa neskýtalo výhodu v podobě levných pracovních sil a nízkých daní. Z tohoto pohledu mu přistoupení k bohatému, štědrému sousedovi uškodilo. Občané bývalé NDR očekávali, že budou nejrychleji rostoucím regionem v Evropě, místo toho se začala objevovat nálepka nejzaostalejší oblasti v Evropské unii.
110
IFO institut for Economic Research, text online: http://www.ifo.de/portal/page/portal/ifoHome, citace k 2.4.2008.
51
5 Závěr Po čtyřicetiletém období schizofrenie se v obou německých státech objevila naděje, že by mohly být opět sjednoceny. Naděje se během rychlého sjednocovacího procesu brzy proměnila ve skutečnost. Na podzim roku 1990 ke Německé spolkové republice dle článku 23 Základního zákona přistoupila Německá demokratická republika. Ve sjednoceném státě zavládla obrovská euforie: symbol totality – Berlínská zeď se ocitla v troskách, rozdělené rodiny se mohly po létech odloučení znovu sejít a občané v NDR se těšili na růžovou budoucnost ve společné republice a integrující se Evropě. Následující léta, ovlivněná unáhlenými rozhodnutími z období sjednocovacího procesu, ovšem přinesla rozčarování. Nové spolkové země se stále nevyrovnaly se strašákem komunismu a stále se snaží vyrovnat se čtyřicetiletou historií komunistického režimu. Území bývalé NDR čeká na rázné hospodářské reformy, které dopomohou východním Němcům dohnat své spoluobčany v západní části státu. Ve své práci jsem se pokusil poodhalit celý průběh sjednocovacího procesu s jeho důležitými a riskantními politickými tahy, přístup ostatních velmocí, které na základě výsledků druhé světové války měly právo asistovat, a v neposlední řadě jsem se snažil naťuknout problémy, jež úzce souvisejí s obdobím změny na přelomu osmdesátých a devadesátých let 20. století. Německo bylo před osmnácti lety sjednoceno. Četné rány, které ovšem utržilo během čtyřicetileté oddělené minulosti a v roce 1990, se doposud nezacelily. Jak se bude vyvíjet situace u našich sousedů, ukáže teprve budoucnost.
52
6 Seznam literatury a pramenů: Prameny Genscher, H. D.: Erinnerungen, Berlin 1995. Kohl, H.: Chtěl jsem sjednocení Německa, Praha 1997. Reagan, R.: Život jednoho Američana : paměti prezidenta, Praha 1997. Thatcherová, M.: Roky na Downing Street, Praha 1996. Thatcherová, M.: Umění vládnout : strategie pro svět v pohybu, Praha 2003.
Literatura Ehler, T.: USA a znovusjednocení Německa, Brno 2006. Fiala, P. – Pitrová, M.: Evropská unie, Brno 2003. Gilbert, F. – Large C. L.: Konec evropské éry. Dějiny Evropy 1890 – 1990, Praha 2003. Hertle, H. H.: Vom Ende der DDR-Wirtschaft zum Neubeginn in den ostdeutschen Bundesländern, Hannover 1998. Hondrich, K. – Joost, A: Arbeitgeber West Arbeitnehmer Ost, Berlin 1993. Jarausch, K. H.: Die unverhoffte Einheit 1989 – 1990, Frankfurt am Main 1995. Jesse, E: Die Gestaltung der deutschen Einheit: Geschichte - Politik – Gesellschaft, Bonn 1992. Junek, A.: Sociální reforma Hartz IV jako vyústění sjednocovacího procesu Německa, Praha 2006. Kirn, M.: Der deutsche Staat in Europa: Aufgaben und Ziele des vereinigten Deutschland, Stuttgart 1991. Löw, K.: ...bis zum Verrat der Freiheit: Die Gesselschaft der Bundesrepublik und die „DDR“, Himberg bei Wien, 1993. Mählert, U.: Kleine Geschichte der DDR, München 2001. Müller, U.: Supergau Deutsche Einheit, Reinbek bei Hamburg 2006. Overmann, M: DDR-Wirtschaftspolitik und der Mauerfall – Die Regierung Modrow im Zeichen des Systemerhalts (rukopis), Bonn 2001. Schmidt, H:: Auf dem Weg zur deutschen Einheit. Bilanz und Ausblick, Reinbek bei Hamburg 2006.
53
Schröder, R.: Die wichtigsten Irrtümer über die deutsche Einheit, Freiburg 2007. Skřehota, M.: Ekonomické důsledky sjednocení Německa (rukopis), Brno 2007. Soukup, J.: Germania od porážky ke sjednocení, Praha 2005. Šauer, J.: Německá otázka v evropské politice, Praha 2005. Weber, H.: Dějiny NDR, Praha 2003.
Internetové zdroje a multimédia Analyse der ökonomischen Lage der DDR mit Schlussfolgeungen, text online: http://www.ddrwissen.de/wiki/ddr.pl?Analyse_der_%F6konomischen_Lage_der_DDR_mit_Schlu%DFfolge rungen, citace 30.3. 2008. Enzyklopädie der DDR, CD-ROM, Berlin 2000. Functions of the BStU, text online: http://www.bstu.bund.de/nn_1137422/EN/Office/office__node.html__nnn=true, citace 25.4 2008. Grundgesetz für die Bundesrepublik Deutschland, text online: http://www.documentarchiv.de, citace k 30.3. 2008. http://epp.eurostat.ec.europa.eu http://www.destatis.de http://www.documentarchiv.de http://www.ifo.de http://www.iwh-halle.de http://www.neuesforum.de http://www.wikipedia.com Huber, H: Uprchlíci z NDR na Německém velvyslanectví v Praze v roce 1989, text online: http://www.deutsche-botschaft.cz/en/BOTSCHAFT/FLUECHTL/huber_cz.htm, citace 4.4. 2008. The European Council, Dublin, 28 April, text online: http://aei.pitt.edu/1397/, citace 5.4. 2008. The European Council, Paris Informal Meeting, 18 November 1989, text online: http://aei.pitt.edu/1457/, citace 5.4. 2008.
54
The European Council, Strasbourg, 8 – 9 December 1989, text online: http://aei.pitt.edu/1395/, citace 5.4. 2008. The Intermediate-Range Nuclear Forces Treaty (INF), text online: http://www.state.gov/www/global/arms/treaties/inf1.html, citace 4.4. 2008. Vertrag über Währungs-, Wirtschafts- und Sozialunion, text online: http://www.dhm.de/lemo/html/dokumente/DieDeutscheEinheit_vertragWaehrungsWirtschafts Sozialunion/index.html, citace 1.4. 2008. Vertrag zwischen der Bundesrepublik Deutschland und der Deutschen Demokratischen Republik über die Herstellung der Einheit Deutschlands – Einigungsvertrag, text online: http://www.documentarchiv.de/, citace 3.4. 2008. Zehn-Punkte-Plan, text online: http://www.glasnost.de/hist/verein/89zehnp.html, citace 1.4. 2008.
55
