Masarykova univerzita v Brně Filozofická fakulta Historický ústav Studijní obor: Historie
Vývoj moderní španělské historiografie o 17. století Bakalářská diplomová práce
Stanislav Luska
Vedoucí práce: prof. PhDr. Mgr. Tomáš Knoz, Ph.D.
2012
Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracoval samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury.
...........……………………………………………..
Poděkování Na tomto místě bych rád poděkoval vedoucímu této bakalářské práce, panu prof. PhDr. Mgr. Tomáši Knozovi, Ph.D., za jeho odborné vedení. Děkuji také panu prof. Josému Contreras Gayovi z Almerijské univerzity za jeho cenné rady a pomoc při orientaci v začátcích zpracovávání této tématiky. V neposlední řadě bych pak chtěl poděkovat panu Mgr. Tomáši Borovskému, Ph.D. za odbornou konzultaci této práce.
Obsah 1 ÚVOD......................................................................................................................6 1.1 POJMOVÉ VYMEZENÍ.........................................................................................................7 1.2 METODA...........................................................................................................................10
2 NA CESTĚ K MODERNÍMU BÁDÁNÍ.........................................................................12 2.1 ÉRA FRANKISMU..............................................................................................................12 2.1.1 Cenzura, ideologie a exil...........................................................................................12 2.1.2 Inovace a zahraniční vlivy.........................................................................................15 2.2 PŘECHOD K DEMOKRACII.................................................................................................17
3 VÝVOJ MODERNÍ ŠPANĚLSKÉ HISTORIOGRAFIE......................................................18 3.1 KONEC 70. A 80. LÉTA.......................................................................................................18 3.1.1 Annales a rozmach sociálně-ekonomické historie.....................................................18 3.1.2 Marxistická historiografie a totální historie..............................................................20 3.2 DEVADESÁTÁ LÉTA A SOUČASNOST..................................................................................21 3.2.1 Nová historie.............................................................................................................21 3.2.2 Aktuální stav.............................................................................................................22 3.2.3 Nejčastější témata....................................................................................................23
4 VÝZNAMNÉ OSOBNOSTI........................................................................................26 4.1 ZAHRANIČNÍ HISTORICI....................................................................................................26 4.1.1 Francie......................................................................................................................26 4.1.2 Anglosaské země.......................................................................................................27 4.2 DOMÁCÍ PRŮKOPNÍCI DISCIPLÍNY....................................................................................29 4.2.1 Důležité postavy........................................................................................................30 4.2.2 Antonio Domínguez Ortiz..........................................................................................32
5 REGIONALIZACE A INSTITUCIONALIZACE HISTORICKÉHO BÁDÁNÍ...........................35 5.1 AUTONOMNÍ HISTORIE....................................................................................................35 5.2 „NEŠPANĚLSKÉ ŠPANĚLSKO“.............................................................................................35 5.2.1 Katalánsko................................................................................................................35 5.2.2 Baskicko a Galicie.....................................................................................................37 5.3 KONSOLIDACE STUDIA RANÉHO NOVOVĚKU V RÁMCI MODERNÍ HISTORICKÉ VĚDY.......39 5.3.1 Univerzity..................................................................................................................39 5.3.2 Instituce, kongresy, vzpomínková výročí...................................................................40
6 ZÁVĚR....................................................................................................................43 SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY.................................................................................46 LITERATURA A ODBORNÉ ČLÁNKY..........................................................................................46 E-ZDROJE................................................................................................................................50
PŘÍLOHA...................................................................................................................51 PŘEHLED ŠPANĚLSKÝCH ODBORNÝCH ČASOPISŮ SPECIALIZOVANÝCH VÝHRADNĚ NA RANĚNOVOVĚKOU HISTORII..................................................................................................51 Contrastes. Revista de Historia Moderna ..........................................................................51 Cuadernos de Historia Moderna........................................................................................51 Cuadernos Dieciochistas....................................................................................................51 Espacio, tiempo y forma. Serie IV, Historia moderna.........................................................51 Estudis. Revista de Historia Moderna ................................................................................52 Chronica Nova (Revista de Historia Moderna de la Universidad de Granada) .................52 Manuscrits. Revista d´Història Moderna ...........................................................................52 Obradoiro de Historia Moderna.........................................................................................52 Pedralbes...........................................................................................................................52 Revista de Historia Moderna: Anales de la Universidad de Alicante .................................53 Studia Historica. Historia Moderna....................................................................................53 Tiempos Modernos. Revista Electrónica de Historia Moderna...........................................53
1 Úvod Tato práce vznikla v souladu s autorovým zájmem o problematiku španělského 17. století, které si zvolil jako objekt svého zkoumání kvůli komplikovanosti problémů inkriminovaného období a růzností způsobů náhledu na danou tématiku, podtržených jistou nutností revize závěrů vyslovených během dlouhého období neúplné badatelské svobody ve Španělském království, či ještě předtím, v počátcích kritické historické vědy. Cílem této práce je osvětlit vývoj posledních let španělské historiografie, obzvláště v jejím specifickém zaměření na období raného novověku a zejména pak na 17. století, poslední tendence a směry historického výzkumu v dané oblasti, a také se dotknout aktuálních témat, které stojí v popředí nynějšího či nedávného zkoumání a jejichž zpracování tvoří základní obraz současného historiografického diskurzu v této zemi. Složítost situace je zdůrazněna faktem, že až do nedávné doby, či snad dokonce až do současnosti můžeme sledovat velmi pestrou mozaiku historických přístupů a náhledů, zosobněných v postavách jednotlivých historiků a dále pak demonstrovaných v jejich práci a výzkumu. Základním problémem však v celé věci velice často zůstává značně těžká možnost identifikovat či jednoznačně prokázat přináležitost toho kterého představitele současné španělské historické vědy do konkrétní školy či jasně a jednostraně definovat způsob jeho náhledu na problematiku. Všeobecně tato tendence postupem času a s rozvojem profesionální moderní historické disciplíny ve Španělsku mizí a spektrum se polarizuje, ovšem v začátcích příjímání nových metodologických postupů různých historických škol tato tendence byla velice častým jevem, neřku-li nešvarem. Stačí citovat např. Pedra Luise Lorenza Cadarsa, profesora Extramadurské univerzity, v jeho vzpomínkách na 80. léta minulého století: „...V 80. letech nebylo například zvláštní, aby jeden a ten sám profesor a na té jedné samé přednášce jednomyslně vychvaloval E. P. Thompsona a Pierre Vilara, kupříkladu, ačkoli reprezentovali dosti rozdílné interpretace marxismu.“ 1 Jak se dále 1 LORENZO CADARSO, Pedro Luis: El siglo XVII. Historiografía y estado de la cuestión. In:
6
můžeme dočíst, historiografická teorie byla ve Španělsku v průběhu mnoha let jakési podivné totum revolutum.2 Tato situace se zdá být způsobena náhlým pronikáním pro Španělsko nových historických škol, doposud ve větší míře neimplantovaných v prostředí tamější domácí vědecké historiografie, a to samozřejmě z ideologických důvodů, díky Frankovu režimu, jehož hlavní represí v tomto směru bylo kromě všeobecného izolacionismu také odmítání jakýchkoli z vnějšku pronikajících sociálně orientovaných myšlenek, ať už politických, či vědeckých.
1.1 Pojmové vymezení Před vlastním přistoupením k problému se jeví vhodné a účelné přesněji definovat a vymezit rámec, jímž se bude tato práce zabývat. Jedná se o bližší osvětlení pojmů z názvu této práce, které je záhodno přiblížit a upřesnít, aby byl precizněji určen její rozsah. Na prvním místě je třeba blíže definovat pojem „španělská“. Nabízí se hned několik interpretací tohoto adjektiva, některé samozřejmě zdánlivě logičtější než jiné. Toto označení by se mohlo odvolávat na práce napsané ve španělském jazyce. To by ovšem znamenalo, že by zahrnovalo všechny publikace vydané v tzv. hispanofonních zemích, které, jak je známo, tvoří množství regionů po celé naší planetě, převážně v Latinské Americe. Přestože všechny tyto země pojí nerozlučitelné pouto, především právě díky společné raněnovověké historii, a tím pádem také velké množství společných témat, a koneckonců také vztah k „mateřskému“ Španělsku, bude se tato práce věnovat téměř výhradně historiografii vzniklé ve Španělském království, potažmo sepsané jeho státními příslušníky. Tímto se nám však paradoxně vynořuje další komplikace. Nemám však na mysli exilové publikace, či podobné záležitosti, i když i těmi se ovšem práce bude do jisté míry zabývat. Naskýtá se problém vnitřní heterogenosti Španělska, národnostní, a tím pádem i jazykové. Zejména v poslední době byl zaregistrován vzrůstající počet MUNITA LOINAZ, José Antonio – DÍAZ DE DURANA ORTIZ DE URBINA, José Ramón (eds.): XXV años de historiografía hispana (1980-2004). Historia medieval, moderna y de América. Bilbao 2007, s. 137-155, zde s. 137. 2 Tamtéž, s. 137.
7
publikací vydaných v baskickém, galicijském, a zejména pak katalánském jazyce, a dále pak nesmí být opomenuto výsadní postavení Barcelonské univerzity v rámci historického výzkumu na Pyrenejském poloostrově. Tyto jednotlivé historiografie proto budou zahrnuty do celkového přehledu, jednak pro jejich neodlučnost, a to zejména v katalánském případě, a také pro úplnou demonstraci současného stavu historické disciplíny ve Španělsku. Jejich přínos má ve větší části případu spíše regionální a nacionální význam, ovšem bez nich by poskytovaný obraz nebyl kompletní. O něco složitější se jeví vymezení pojmu „moderní“ historiografie. Možné úhly náhledu či přesnější periodizační mezníky se budou později popsány v samotné práci, nicméně všeobecně platí, že striktní hranice je nemožné (avšak paradoxně zároveň nutné) stanovit. Z tohoto důvodu autor do přehledu současné španělské historiografie zahrnul období začínající oním, pro Španělsko symbolickým rokem 1975, který sice prakticky nepřinesl pro vědecké spektrum žádné vážnější změny, znamenal však nenávratně konec jedné epochy, svazující svou ideologií mnohé odborníky v jejich možnostech svobodně bádat a kriticky zpracovávat a hodnotit zejména některá témata národní historie.3 Tento rok je pro celkový vývoj Španělska natolik důležitý a transparentní, že i pro tuto práci bude tvořit orientační spodní mez období, jímž se zabývá. Autor se pokusil dovést přehled historiografického vývoje až do co možná nejaktuálnějšího data, ovšem zejména u publikací vydaných v nedávné době je stále obtížné hodnotit jejich význam a přínos, který se vždy nejlépe ukáže s odstupem času, prostřednictvím reflexe ostatních odborníků. Nakonec je nutné upřesnit vlastní vymezení 17. století. Jak bylo v podobném duchu výše zmíňeno, nelze léta 1600 a 1699 považovat za závazné mezníky období. Snad, pokud by se pojednávalo o 17. století v širším kontextu, nebylo by ani nutné, alespoň pro tuto práci, mezníky stanovovat. Ve snaze vymezit 17. století ve španělských dějinách je však možno vytyčit klíčová data, jež bývají často pro periodizaci používána 4 3 Samozřejmě má autor na mysli smrt generála Franka; pro bližší pochopení kontextu a zejména při sledování životního díla „otců“ současné moderní historiografie však bude nutno se alespoň nakrátko ponořit i do let časnějších. 4 Téměř většina předních odborníků zabývajících se 17. stoletím se v rámci periodízace shodují na níže uvedených datech, srov. RIBOT, Luis (ed.): Historia del Mundo Moderno. Madrid 2006.; či RUIZ MARTINEZ, Enrique – GIMENEZ, Enrique – ARMILLAS, José Antonio – MAQUEDA, Consuelo:
8
a ani se v našem případě příliš nevzdalují onomu „doslovnému“, při vymezování uceleného období dějin takřka neaplikovatelnému datování. Jedná se o léta 1598 a 1700 jako poměrně transparentní mezníky, jenž ohraničují období španělské historie vyplněné vládou takzvaných „menších Habsburků“,5 tedy Filipa III. (1598-1621), Filipa IV. (1621-1665) a Karla II. (1665-1700), jímž fakticky vymírá po meči španělská větev Habsburků a končí jedno velké období španělských dějin. Všeobecně toto datování bývá používáno, tedy alespoň ve spojení s politickými dějinami, můžeme se však setkat s různými pohledy, často v závislosti na jednotlivých historických subdisciplínách. 6 Již skoro tradičně se však větší část odborniků drží zmíněného datování, jež bude pro vymezení 17. století jakožto rámce studia soudobých španělských historiků použito i v této práci.
Introducción a la Historia Moderna. Madrid 2000.; či DOMÍNGUEZ ORTIZ, Antonio: Historia Universal. Vol. III. Edad Moderna. Barcelona 1992.; či CALVO POYATO, José: De los Austrias a los Borbones. Madrid 1990.; či ALONSO GARCÍA, David: Breve historia de los Austrias. Madrid 2009.; atd.; oproti tomuto datování bývá občas používáno i jiné, ne tolik časté, jež se liší ve své horní hranici, která je kladena ke konci války o španělské dědictví a smrti Ludvíka XIV. (autoři jako hranici často volí roky 1714 nebo 1715), srov.: FLORISTÁN, Alfredo (dir.): Historia moderna universal. Barcelona 2005.; či BERNARDO ARES, José Manuel de: Luis XIV Rey de España. De los imperios plurinacionales a los estados unitarios (1665-1714). Madrid 2008.; či LE FLEM, Jean-Paul – PÉREZ, Joseph – PELORSON, Jean-Marc – LÓPEZ PIÑERO, José María – FAYARD, Janine: Historia de España, dirigida por Manuel Tuñón de Lara. Tomo 5. La frustración de un imperio (1476-1714). Barcelona 1984. 5 V originále Austrias menores, pozn.; pojem je používán v kontrastu k takzvaným Austrias mayores, „větším Habsburkům“, tedy Karlu I. (všeobecně spíše uváděnému pod čislovkou V. jako císař Svaté říše římské) a Filipu II. 6 Jako transparentní příklad tohoto jevu může sloužit doposud nejrozsáhlejší syntéza dějin Španělska, Historia de España, dirigida por Menéndez Pidal. Jedná se o monumentální, šedesátiosmisvazkové dílo, jemuž se ve své dnešní podobě podařilo obsáhnout takřka celé španělské dějiny, od prehistorie až po současnost. Otcem projektu byl medievista Ramón Menéndez Pidal (1869-1968), jeden ze zakladatelů moderní historické vědy ve Španělsku, ovšem za svého života i přes nesmírně vytrvalou a bohatou vědeckou činnost dosáhl vydání jen několika svazků. V roce 1975 se projektu chopil José María Jover Zamora (1920-2006), velký renovátor španělské pofrankistické historiografie, jenž byl ve své tvorbě mimojiné významně ovlivněn francouzskou školou Annales. Pod jeho taktovkou byly doposud vydané svazky zkompletovány a doplněny o další, zpracované v duchu ve Španělsku tehdy nového trendu sociálně-ekonomické historie, čímž dílo získalo jakousi víceúrovňovost, a tím pádem se v rámci každé jednotlivé linie historického výzkumu přikročilo k rozdílné periodizaci; při konkrétní aplikaci na období, na které se zaměřuje tato práce, můžeme pozorovat hned tři takovéto linie: vedle obvykle stěžejních politických dějin (sv. XXIV, La España de Felipe III., dále pak sv. XXV, La España de Felipe IV., a konečně sv. XXVIII, La Transición del siglo XVII al XVIII. Entre la decadencia y reconstrucción.) se objevují zvlášť vyčleněné svazky sociálně-ekonomická historie (sv. XXIII, La crisis del siglo XVII. La población. La economía, a sv. XXVII, La formación de las sociedades Iberoamericanas (1568-1700).) a kulturní dějiny (sv. XXVI/1, El siglo del Quijote (15801680). Vol. I. Religión, filosofía, ciencia, a sv. XXVI/2 El siglo del Quijote (1580-1680). Vol. II. Las letras. Las artes.), přičemž na každou z těchto linií se uplatnila jiná periodizace.
9
1.2 Metoda Základním kamenem pro zpracování historiografické tématiky jsou tradičně odborné příručky poskytující zevrubný přehled vývoje historické disciplíny. Pro Španělsko byla po dlouhou dobu stěžejním dílem na poli dějin dějepisectví publikace Benita Sáncheze Alonsa Historia de la historiografía española, která je však vzhledem k době svého vzniku (její poslední vydání bylo publikováno v roce 1947) v dnešní době použitelná spíše pro lepší orientaci v předmoderní historiografii, poněvadž od doby jejího sepsání do současnosti, což je přibližně 65 let, zaznamenala historiografická disciplína strmý vývoj na všech svých polích. Tato stále rozšiřující se časová mezera, vyznačující se absencí stěžejní aktualizované historiografické příručky, se v důsledku neexistence žádného přetisku, rozšíření, či zcela nového zpracování tématiky začala stávat neúnosnou; to se ovšem změnilo v roce 1999, kdy vyšlo nové zpracování dějin španělské historiografie, od jiného autora, ovšem se stejným názvem. Andrés Sánchez-Gallego pojal svůj přehled španělského dějepisectví7 jako poměrně přísně, zato však velmi přehledně koncipovanou publikaci; nedá se říci, že by se jednalo o nějak vyčerpávající studii zachycující veškeré detaily práce dávných či současných historiků, avšak pro pochopení a nastínění rysů jednotlivých období, škol a trendů identifikovatelných ve španělském dějepisectví je to publikace naprosto dostačující. Přestože Sánchez-Gallego dokázal dovést popis vývoje disciplíny takřka až do roku vydání svého přehledu, stále by se dala nalézt drobná mezera mezi zmíněným datem vydání jeho publikace a této práce; i když v uvedeném období nedošlo k žádným výrazným proměnám na poli španělské historiografie o 17. století, pokusil se autor její obraz zkompletovat použitím jiných publikací, odborných článků, a díky novosti tématu (a tím pádem logické absenci odborné literatury pojednávající o tak recetní problematice) často také elektronických zdrojů. Mimo uvedené práce se objevuje i další literatura věnující se historiografii, ať už jde o monografie, či sborníky, či články v odborných časopisech, jedná se však o 7 SÁNCHEZ-GALLEGO, Andrés (coord.): Historia de la historiografía española. Madrid 1999. V roce 2004 vyšlo navíc nové přepracované a rozšířené vydání, pozn.
10
poměrně pestrou mozaiku materiálů, často specificky zaměřěných, jak regionálně, tak časově, dále pak i co se týče cílového období historiků, či příslušné školy, do které patří. Důležitým prvkem jsou akta z různých historických kongresů, která bývají vydávána formou sborníků a často je jejich částí historiografická studie či příspěvek ohledně vývoje trendu v některém směru výzkumu. Tyto publikace obvykle nemají ráz stěžejních prací pro studium dějin moderního dějepisectví, jsou však vítaným materiálem pro konzultaci či srovnání. Velmi cennými publikacemi jsou pro historiografické bádání také sice nepříliš četné, nicméně po obsahové stránce na informace bohaté a rozmanité sborníky či monografie, vydané na počest některé z významných osobností historické disciplíny, referující o jejich životním díle, jež ve spoustě případů v zásadní míře přispělo k rozvoji historického bádání ve Španělsku.
11
2 Na cestě k modernímu bádání 2.1 Éra frankismu 2.1.1 Cenzura, ideologie a exil Španělská občanská válka (1936-1939) znamenala tragický a násilný předěl v životě celé španělské společnosti, vědecké kruhy nevyjímaje. Nejen samozřejmě kvůli vzniklým nouzovým podmínkám a všem hrůzám spojeným s válkou, zvláště tou občanskou; dalekosáhlé důsledky mělo také následné nastolení autoritativního pravicového režimu generála Franka, jenž přimělo velké množství intelektuálních elit (historiky nevyjímaje), nerozlučně se identifikujících s demokratickými principy a španělskou druhou republikou, odejít do exilu, ať už dobrovolně, či z donucení.8 Pod diktátorským frankistickým režimem se od 40. let začala pomalu a nejistě obnovovat badatelská aktivita, nadále však ochromená válečným běsněním, které teď prozměnu zachvátilo téměř veškerý okolní svět. V duchu nového politicko-kulturního kontextu, náchylného ke zdůrazňování velikosti, jednoty9 a katolicismu Španělska, se reorganizovaly filozofické fakulty španělských univerzit (1944) a došlo k založení Nejvyšší rady pro vědecký výzkum (Consejo Superior de Investigaciones Científicas, dále jen CSIC) v Madridu, 10 jakožto normativní organizace mající pod kontrolou veškeré bádání v různých vědeckých směrech. Při CSIC nadále vznikl historický časopis Hispania, v němž se ve významné míře publikovaly články o raněnovověké historii.11 8 SÁNCHEZ MARCOS, Fernando: La historiografía sobre la Edad Moderna. In: SÁNCHEZGALLEGO, Andrés (coord.): Historia de la historiografía española. Madrid 1999, s. 117-182, zde s. 156. 9 Tato proklamovaná jednota byla namířena zejména proti odstředivým snahám ze strany periferních částí Španělska, zejména pak národnostně odlišným regionům Katalánska, Baskicka a Galicie, jež se za občanské války urputně bránily pronikajícím Frankovým jednotkám v zájmu uhájení autonomie, vydobyté na republikánské vládě. Tato tendence je znatelná i v naprvní pohled ideologicky neutrálních publikacích, jako je například již zmíněná Historia de la historiografía española ze 40. let od Benita Sáncheze Alonsa, kde autor pojímá Katalánsko jen jako jeden z regionů Španělska. Avšak i katalánští autoři, kteří se cítili být plně Španěly, zmiňme např. Felipa Mateu Llopise, nemohli opomíjet historickou pluralitu Španělského království, platnou i v nyní zkoumaném 17. století (vždyť například Aragon, Valencijské království i Katalánsko měly až do reformy provedené za Bourbonů vlastní Kortesy). 10 Tamtéž, s. 156. 11 Tento časopis v součanosti stále vychází a díky tomuto faktu může velice dobře posloužit jako jakási
12
V logické reakci na ideologii Frankovy diktatury došlo v rámci národní historie k upřednostňování některých témat a k upozadňování jiných, v závislosti na tom, zda se inkriminované období se svými rysy a hodnotami hodilo do ideologického konceptu režimu.12 Období raněnovověkých dějin může sloužit jako transparetní příklad, kde můžeme z hlediska tehdejší „oficiální“ interpretace nalézt jeden i druhý extrém: velikost tzv. Katolických veličenstev,13 sjednotitelů Španělska, tvůrců jednotného, konfesijního státu,14 strůjců objevení Ameriky a zakladatelů budoucího Španělského impéria; éru Karla I., nejen vládce zemí Starého i Nového světa, ale i císaře Svaté říše, posledního, jenž bojoval za univerzalistickou ideu; a konečně Filipa II., ctnostného panovníka, nad jehož říší Slunce nezapadalo, obránce křesťanstva před hrozbou ze strany pohanů a odpadlíků od pravé víry. Oproti těmto zářivým panovníkům se však vynořuje 17. století, příznačné vnitroi zahraničněpolitickou, finanční, vojenskou a demografickou katastrofou, vyplněné vládou zdánlivě zahálčivých, domýšlivých a neschopných králů a jejich po penězích a moci nenasytných ministrů, kteří vládnou fanatickému a nevzdělanému lidu. Jedinými světlými body zůstávalo dobové umění, prožívající své zlaté období, a také tzv. arbitristé, vzdělanci, uvědomující si hloubku propasti, do které se španělské impérium řítilo, a analyzující příčiny a možná řešení úpadku. 15 Přibližně s takovýmto podáním, možná zde záměrně trošku nadsazeným, se můžeme setkat u tehdejších historiků. Není tedy divu, že v rámci tehdejší, ideologicky podnícené historiografie, zabývající se téměř výhradně politickými dějinami, bylo zvykem se studiu 17. století příliš nevěnovat. 16
12 13 14
15
16
výstavní skříň historiografických tendencí implantovaných ve Španělsku v posledních sedmi desetiletích. V souvislosti s vzpomínkovým kongresem uspořádaným v roce 1994 při příležitosti půl století existence časopisu Hispania byla vydána studie ohledně této tématiky, viz: SÁNCHEZ MARCOS, Fernando – PÉREZ LATRE, Miguel: La historiografía de la época moderna (1474-1808) en la revista Hispania, 1940-1988. Hispania, 176, 1990, s. 1031-1045. Jedná se samozřejmě o všeobecně platné pravidlo, pozn. Los Reyes Católicos, orig.; jedná se samozřejmě o Isabelu Kastilskou a Ferdinanda Aragonského. Po sjednocení Kastilie a Aragonu manželským svazkem Isabely a Ferdinanda a připojení Navarry je dokončení reconquisty a následná christianizace či vyhnání Arabů vrcholným symbolem vzniku nového, jednotného Španělska; jak politicky, tak konfesijně. LORENZO CADARSO, P. L.: El siglo XVII., s. 138.; Srov.: FONTANA, Josep: Prólogo: Manuel Tuñón de Lara y la tradición democrática española. In: GRANJA SÁINZ, José Luis de la – REIG TAPIA, Alberto – MIRALLES, Ricardo (eds.): Tuñón de Lara y la historiografía española. Madrid 1999, s. XIII-XVI. Avšak někteří historici, jako například José María Jover, Palacio Atard nebo Peréz Bustamente příspěli
13
Většina reflexí vzniklých až do 60. let ohledně tohoto období spočívala v opakovaném popisu příčin a průběhu dekadence.17 Obzvláště vzhledem k tehdy ve Španělsku nepříliš aplikovanému proudu sociálně-ekonomické historie, jež díky panujícímu izolacionismu a zarputilému odporu ke všemu zdánlivě levicovému nemohla do země pronikat i přes geografickou i intelektuální blízkost s Francií, kde tato tendence, protagonizovaná časopisem Annales, vznikla a zažívala svůj rozmach. Proces profesionalizace historického řemesla18 byl omezen na několik málo kateder na tuctu univerzit v té době ve Španělsku existujících. Práce byla navíc ztížena omezenými prostředky, nedostatečnými možnostmi pro rozšíření výsledků práce a nacházela se pod naštěstí ne vždy pozorným dohledem režimu.19 Jedinou možností, jak mohli španělští historici naprosto svobodně publikovat své práce, které se jakkoli ideově rozcházely s přesvědčením režimu, byl exil, který také mnohé přední osobnosti disciplíny zvolily. Větší část zamíříla do jazykově a kulturně blízkých latinskoamerických zemí, zejména do Mexika, část pak do anglosaských zemí či Francie. Právě v Mexiku byla posléze založeno důležité nakladatelství Fondo de Cultura Económica, které
znamenalo výrazný přínos pro modernizaci španělské
historické disciplíny. Zejména díky hojné překladatelské činnosti, jež umožnila přenést do španělského jazyka stěžejní díla hlavně francouzských a německých historiků, a také vydáváním kritických edicí či nových studií o španělské Americe. 20 Z nejvýznamnějších osobností španělské historiografie volil exil například Rafael Altamira (Mexiko) či Claudio Sánchez-Albonroz (Argentina), a mnozí další.
17 18
19 20
koncem 40. a v 50. letech značnou měrou k desideologizaci celého procesu, či jej zhodnotili za pomoci nových pramenů. Tamtéž, s. 139. O důležitosti profesionalizace historiků při kostituování disciplíny viz: PASAMAR, Gonzalo: Historiografía e ideología en la postguerra española: La ruptura de la tradición liberal. Zaragoza 1991. či PASAMAR, Gonzalo: Apologia and Criticism: Historians and History of Spain, 1500-2000. Bern 2010. LORENZO CADARSO, P. L.: El siglo XVII, s. 139. SÁNCHEZ MARCOS, F.: La historiografía, s. 157.
14
2.1.2 Inovace a zahraniční vlivy Pronikání
zahraničních
vlivů
jakožto
jakékoli
změny
v
tehdejším
historiografickém diskurzu byly pomalé a postupné, závisející na stále doposud nepříliš hojných kontaktech se zahraničním prostředím; navíc zájem o jejich udržování byl oslaben díky již zmíněné emigraci velké části demokraticky smýšlejících představitelů domácí předválečné historické vědy. První významnější průlom do tohoto stavu z pohledu raněnovověké historiografie můžeme spozorovat v roce 1951, přesně rok po zasedání IX. Mezinárodního kongresu historických věd v Paříži. Ten velmi ovlivnil původem katalánského historika Jaime Vicense Vivese, jenž v Barceloně právě roku 1951 publikoval první číslo nově vzniklého časopisu Estudios de Historia Moderna, obsahující programový manifest, v němž můžeme jasně cítít renovátorské vlivy spojené s časopisem Annales:21 „V první řadě věříme, že Historie je Život, v celé jeho složité rozmanitosti. Necítíme se proto svázáni žádným aprioristickým předsudkem ani metody, ani uvažování, ani účelu. Pohrdáme materialismem pro jednostrannost, positivismem pro schématičnost, ideologismem pro povrchnost. Snažíme se zachytit živou realitu minulosti a, na prvním místě, zájmy a vášně běžného člověka. … Cítíme zalíbení v naší Západní Civilizaci, jejíž vysokým cílům chceme sloužit, zakládajíce historickou pravdu na svobodě výzkumu a projevu.“22
Časopis byl věnován moderní historii, tak, jak ji chápe anglosaská historiografie, zahrnujíc raný novověk, ale i 19. a 20. století; sám Vicens Vives jej popsal spíše jako moderní časopis historie než časopis moderní historie. 23 V každém případě, časopis byl díky novostí přístupu k bádání a také inspiraci v zahraničních inovátorských metodách výzkumu
revolučním
průlomem
do
tehdejší
poměrně
uniformní
španělské
historiografie. Mezi dalšími počiny podobného charakteru můžeme jmenovat mimojiné založení dalších časopisů věnovaných převážně raněnovověké historii, jako např. 21 Tamtéž, s. 158. 22 VICENS VIVES, Jaime: Presentación y propósito. Estudios de Historia Moderna, 1, 1951, s. XI-XII. 23 MUÑOZ I LLORET, Josep María: Jaume Vincent i Vives. Una biografia Intel.lectual. Barcelona 1997, s. 207.
15
Jerónimo Zurita. Cuadernos de Historia, spoluvydávaný v Zaragoze Institucí „Ferdinand Katolický“ (Institución «Fernando el Católico») a CSIC, či Simancas. Estudios de Historia Moderna, spojeného s univezitou ve Valladolidu. Jakožto další významný mezník ve vývoji historiografie o raném novověku ve Španělsku, stále za Frankovy diktatury, můžeme považovat rok 1972, kdy byl uspořádán první z Kongresů aplikované historické metodologie. Byl svolán do Santiaga de Compostely, z podnětu Antonia Eiras Roela a jeho spolupracovníků. Tento, a v příštích letech i následující kongresy přispěly k rozšíření tendencí ztělesňovaných školou Annales a k realizaci důležitých prací (byť třeba regionálních) za použití kvantitativní metodologie a s důležítou rolí demograficko-ekonomických aspektů.24 I přes všechny uvedené inovace a zejména z Francie pronikající vlivy se však situace ve Španělsku nedala srovnávat s ostatními demokratickými západoevropskými zeměmi. Existence některých moderně zpracovaných monografií či syntéz 25 však stejně narážela na jejich většinovou ignoraci či dokonce zavrhování ze strany větší části akademiků, což v důsledku pro studenty otevřené novým pohledům na historii (zejména pak na tu soudobou) často znamenalo čelit nařčení z ovlivněnosti marxismem a následně také citelné komplikace při plnění jejich studia. Naopak tehdy klíčovou literaturou ke studiu národní historie byly paradoxně velice často reedice děl historiků z 19. století (Aguado Bleye, Ballesteros) či neobjektivní, režimu naklonění autoři (Palacio Atard, Comellas).26
2.2 Přechod k demokracii Smrtí generála Franka v listopadu roku 1975 nastal logický zlom v životě celé země. Celkově však znamenal hlavně liberalizaci ve všech sférách života, demokratizaci 24 SÁNCHEZ MARCOS, F.: La historiografía, s. 158-159. 25 Z těchto novými tendencemi ovlivněných autorů píšících v období posledních let frankismu (tardofranquismo) jmenujme alespoň trio Antonio Ubieto Arteta, Juan Reglá a José María Jover Zamora. 26 PÉREZ GARZÓN, Juan Sisinio: Sobre el esplendor y la pluralidad de la historiografía española. Reflexiones para el optimismo y contra la fragmentación. In: GRANJA SÁINZ, José Luis de la – REIG TAPIA, Alberto – MIRALLES, Ricardo (eds.): Tuñón de Lara y la historiografía española. Madrid 1999, s. 335-354, zde s. 342.
16
a konec izolacionismu a plné otevření se Španělska světu. Přechodem od Frankova autoritativního režimu k demokratické konstituční monarchii se tak ve značné míře změnil politický a institucionální kontext, ve kterém španělští historici pracovali.27 Kořeny nového kurzu historické vědy však musíme hledat hlouběji, mezi léty 1965 a 1975. Jedná se o sice nepočetnou, zato však významnou a různorodou skupinu historiků; kromě Vicens Vivese a jeho žáků vzpomeňme Josepa Fontanu, Josepa Nadala, Francisca Tomás y Valiente, Elíase Díaze, Antonia Maravalla, aj., 28 speciálním případem je osobnost Antonia Domíngueze Ortize, jíž se budu věnovat později, stejně jako v tomto období počínající badatelské „intervenci“ zahraničních, a to zejména francouzských a anglosaských hispanistů-historiků. Postupná stupňovitost v transformaci k liberálnímu systému a také absence zásadního přelomu ve vědeckých institucích a na univerzitách znemožňuje označit jediné datum, které by znamenalo změnu estabilishmentu profesionálních historiků. Pokud chceme najít formální zlom, který by znamenal jasnou reformu systému starého režimu, musíme jej hledat až v roce 1983, na počátku nové socialistické vlády, kdy byl schválen Zákon o univerzitní reformě,29 a v následných zkouškách způsobilosti, jejichž výsledkem byla potřebná stabilizace početné skupiny historiků působících na španělských univerzitách.30 Události započaté smrtí diktátora znamenaly pro historickou disciplínu ve Španělsku počátek tzv. stříbrného období španělské historiografie,31 vyznačující se nebývalým rozmachem historiografické produkce, aplikací nových metodologických přístupů a ustavení historiků z renovátorských kruhů na univerzitní půdě.32
27 SÁNCHEZ MARCOS, F.: La historiografía, s. 159. 28 Srov.: PÉREZ GARZÓN, J. S.: Sobre el esplendor, s. 342. 29 Ley Orgánica 11/1983 de Reforma Universitaria [online]. Dostupné na http://noticias.juridicas.com/base_datos/Derogadas/r0-lo11-1983.html [14-03-2012] 30 SÁNCHEZ MARCOS, F.: La historiografía, s. 159. 31 Edad de Plata de la historiografía española, orig.; tento pojem se používá v návaznosti na tzv. zlaté období, Edad de Oro, spadající do období rozmachu historické disciplíny ve Španělsku koncem 19. a začátkem 20. století. 32 PÉREZ GARZÓN, J. S.: Sobre el esplendor, s. 343.
17
3 Vývoj moderní španělské historiografie 3.1 Konec 70. a 80. léta 3.1.1 Annales a rozmach sociálně-ekonomické historie Po pádu Frankova režimu v roce 1975 se Španělsko otevřelo Evropě, což mělo vliv samozřejmě i na historické bádání. Došlo k přejímání v zahraničí moderních tendencí výzkumu (zejména pak modelu Ferdinanda Braudela), ovšem, jak už jsem se ostatně zmínil, postupné a nesmělé pronikání těchto vlivů můžeme ve Španělsku zaznamenat již v průběhu diktatury. V popředí evropského dějepisného bádání se koncem 70. let nacházela francouzská historická škola, seskupená kolem časopisu Annales. I když bychom mohli konstatovat, že tendence zosobňované představiteli této školy již v ostatních zemích a zejména ve Francii tehdy již dosáhly svého vrcholu, či pod kritikou nové generace historiků probíhaly změny v náhledu na dosavadní kurz, ve Španělsku došlo koncem 70. let k přijetí konceptu sociálně-ekonomické historie jakožto základního kamene této školy. Bylo to samozřejmě podmíněno neexistencí studií tohoto typu, pomineme-li několik výjimek.33 Prvně bylo třeba přezkoumat pomocí sociálně-ekonomických kritérií španělské dějiny; koneckonců tento přístup odkryl v dějinách raného novověku a speciálně právě 17. století mnoho stěžejních faktů, které v rozhodující míře pomohly (a dosud pomáhají) osvětlit původ a průběh četných procesů, ať demografických či hospodářských, které přispěly ke zmíněné zažité klasifikaci století jako století úpadku. Zajisté se obraz sedmnáctého věku ve Španělsku neobrátil úplně – a i po získání nových informací by to bylo proti logice zdravého ducha; navíc berme v potaz v dnešní západní historiografii již klasický pojem „krize 17. století“, která je i přes četné polemiky doposud považována za fenomén doby. Přinesl však mnohostranější pohled na „frustraci impéria“34 a předložil široký kontext doby, který nerozpoznával jen notoricky omílanou 33 Opět je třeba zmínit Antonia Domíngueze Ortize, Jaime Vicense Vivese a jeho žáky, a zejména ve Španělsku publikující franouzské historiky školy Annales jako Pierre Vilara či Pierre Chaunua. 34 Pojem použitý Manuelem Tuñónem de Larou jakožto název svazku v jím dirigované syntéze španělských dějin, týkajícího se ve své velké části právě vlády Habsburků, srov.: LE FLEM, Jean-Paul
18
tragédii politickou a vojenskou, ale jako podklad a odůvodnění vzniklé situace také i demografickou a ekonomickou.35 Napomohlo to také ústupu frázovitosti a dosavadních poměrně jednoznačných soudů a interpretací (které veškerou vinu za vzniklou situaci přesouvaly na hlavu panovníků a šlechticů zodpovědných za vedení státu) a také celkově návratu diskuze do historiografie. Ve Španělsku však neproběhla žádná historiografícká revoluce, taková, jakou bychom mohli pozorovat ve Francii v padesátých a šedesátých letech;36 navíc domácí odborníci po třicet let (1945-1975) nikterak výrazně nemohli přispět k historiografické debatě,37 což v konečném výsledku ještě umocňuje nastalou změnu diskurzu. Důsledkem bylo dlouhodobé opoždění, jenž posunulo španělskou moderní historiografii v
jejích
prvních
desetiletích
do
stavu
neustálého
„dohánění“
ostatních
západoevropských historiografií.38
3.1.2 Marxistická historiografie a totální historie První zárodky marxistické historiografie začaly pronikat do Španělska od 60. let,39 tedy později než modernizační vlivy školy Annales. I přes teoretické veto ze strany
35
36
37
38
39
– PÉREZ, Joseph – PELORSON, Jean-Marc – LÓPEZ PIÑERO, José María – FAYARD, Janine: Historia de España, dirigida por Manuel Tuñón de Lara. Tomo 5. La frustración de un imperio (14761714). Barcelona 1984. Postupem času k těmto pojmům přibyla při hodnocení osoby Karla II. ještě tragédie osobní, která však samozřejmě nemá co do činění se sociálně ekonomickou historií, viz: DOMÍNGUEZ ORTIZ, Antonio: Historia de España, dirigida por Miguel Artola. Tomo 3. El Antiguo Régimen: Los Reyes Católicos y los Austrias. Madrid 1988, s. 322.; či FERRERA CUESTA, Carlos: Diccionario de historia de España. Madrid 2005, s. 95. Viz: OLÁBARRI GORTÁZAR, Ignacio: El peso de la historiografía española en el conjunto de la historiografía occidental (1945-1989). Hispania, 175, 1990, s. 417-437, zde s. 436.; či VEGA, Mariano Esteban de: La historiografía española contemporánea en 1991. In: MORALES MOYA, Antonio (ed.): La historia en el 91. Madrid 1991, s. 39-50, zde s. 46. ARÓSTEGUI, Julio: La obra de Tuñón de Lara en la historiografía española (1960-1997). In: GRANJA SÁINZ, José Luis de la – REIG TAPIA, Alberto – MIRALLES, Ricardo (eds.): Tuñón de Lara y la historiografía española. Madrid 1999, s. 3-21, zde s. 9. Srov.: OLÁBARRI GORTÁZAR, Ignacio: La recepción en España. De la revolución historográfica del siglo XX. In: VÁZQUEZ de PRADA, Valentín – OLÁBARRI GORTÁZAR, Ignacio – FLORISTÁN IMÍZCOS, Alfredo (eds.): La Historiografía en occidente desde 1945. Actitudes, tendencias y problemas metodológicos. Actas de las III Conversaciones Internacionales de Historia, Universidad de Navarra (Pamplona, 5-7 abril 1984). Pamplona 1985, s. 87-111, zde s. 95. Ještě koncem 60. let byla marxistická bibliografie ve španělštině ne příliš početná a ta vydávaná v Latinské Americe ne vždy dobře dostupná.
19
oficiální ideologie (mějme na paměti jaké všeobecně bylo postavení obhájců marxismu ve státech s pravicovými režimy) byl tento směr chápán jako alternativní a protikladný intelektuálně zdiskreditovanému režimu.40 Také z tohoto důvodu se ve Španělsku marxistický pohled na historii těšil větší oblibě než ve spoustě dalších států a v žádném případě nevyvolává tak negativní konotace jako například dnes v našich zemích (jedná se samozřejmě o jiný kontext a celkovou podobu, pojem však zůstává stejný). Tento proud byl až do začátku 90. let ve Španělsku souběžným či konkurenčním vlivem škole Annales, navíc brzy dochází k vytvoření instituční základny pro výzkum; už roku 1980 se objevuje katalánský časopis Recerques, asi nevýznamnější mezi španělskými marxisticky zaměřenými historickými časopisy,41 a o pět let později je, ve vztahu k raněnovověké historii, založeno Centrum Studií Moderní Historie Pierre Vilar (Centre d'Estudis d'Història Moderna Pierre Vilar). Toto centrum realizovalo, mimo jinými aktivitami, každoroční cyklus konferencí (poslední se udála rok před zmizením centra v roce 1998) pod titulem „Historie moderní, historie v konstrukci“.42 Marxistický proud španělské historiografie byl ve svých počátcích rozvíjen hlavně mladými akademiky, nastupujícími na nově zakládané univerzity. Za jejich učitele je považován Pierre Vilar, příslušník druhé generace francouzské školy Annales, jenž se těšil ve Španělsku nebývalému vlivu. Jeho žáci si byli vědomi, že jejich posláním bylo rozloučit se se starými tématy; dle jejich postoje bylo vše diskutabilní a vyskytovala se nutnost znovu přehodnotit některé stránky historie. Avšak marxistickým historikem, který se asi nejvíce zabýval teoretickými a metodologickými problémy disciplíny, byl Josep Fontana.43 Ten prohlásil, že škola Annales je stará a konzervativní, a že směr, který by měl být sledován, by měla být totální historie, kterou, jak se zdá, vymyslel Pierre Vilar, a která byla jedinečná a navíc podložená autoritou samotného Karla Marxe.44 Zajímavý je však fakt, že totální historie 40 SÁNCHEZ MARCOS, F.: La historiografía, s. 163. 41 OLÁBARRI GORTÁZAR, I.: La recepción, s. 95. 42 SÁNCHEZ MARCOS, F.: La historiografía, s. 164. Pojmem moderní historie (historia moderna) je ve Španělsku chápána historie raněnovověká, pozn. 43 Viz: FONTANA, Josep: Historia. Análisis del pasado y proyecto social. Barcelona 1982. 44 Srov.: FONTANA, Josep: La história local, noves perspectives. Reflexions metodológiques sobre la história local. Gerona 1985, s. 13-14.
20
Pierra Vilara se zakládala na interakci mezi třemi typy faktů: masovými (strukturální, jako demografie, ekonomie nebo kultura), institucionálními (stát a politické instituce) a událostmi, což bylo dost podobné tomu, co navrhovali již dávno předtím oni staří a konzervativní otcové Annales.45
3.2 Devadesátá léta a současnost 3.2.1 Nová historie Od devadesátých let můžeme ve španělské historiografii pozorovat začátek poměrně znatelného návratu k narativnímu pojetí historie a také antropologicko-kulturní obrat, jakožto následek odosobnění historie a vytrácení se člověka-individuality coby důležitého tvůrce dějin. Tak jako i v předešlých případech, jednalo se o přijetí tendence opět již započaté v dalších západoevropských zemích, kde neustále probíhala inovace způsobu historického bádání. Byl to logický následek na několik let či desetiletí trvající období, kdy byla moderní záležitostí sociálně-ekonomická historie, jejíž aplikací docházelo v konečném důsledku k postupnému mizení tvůrčího lidského faktoru, ustupujícího vzrůstající záplavě statistických dat.46 Do popředí se začaly dostávat metody spojené s různými sociálními vědami, jejichž společným prvkem je člověk jako střed jejich zájmu. Podstatou změny bylo, tak, jako v jiných sociálních disciplínách, přechod od jedné strukturalistické perspektivy k jiné, založené na sociální interakci jako řídícím vlákně konceptuálního aparátu, jímž se pohybuje, a metod, jež se používají. 47 Začaly se tak prosazovat různé nové okruhy, jak tématické
(dějiny
metodologické
každodennosti,
(užitečné
zejména
genderová pro
studia,
výzkum
dějiny
mentalit...),
soudobých
dějin:
tak nová
ekonomická historie, orální historie, atd.),48 rozmach začla ve Španělsku zažívat
45 46 47 48
LORENZO CADARSO, P. L.: El siglo XVII, s. 141. SÁNCHEZ MARCOS, F.: La historiografía, s. 166. LORENZO CADARSO, P. L.: El siglo XVII, s. 144. SUARÉZ CORTINA, María: La «pequeña España». Particularismo centrípeto e historiografía contemporánea desde la transición democrática. In: GRANJA, José Luis de la – REIG TAPIA, Alberto – MIRALLES, Ricardo (eds.): Tuñón de Lara y la historiografía española. Madrid 1999, s. 317-331, zde s. 321.
21
mikrohistorie,49 což dalo dohromady vznik různorodé směsi studií, zaměřující se na dosud neprozkoumaná témata z každodeního života jednotlivých lidí či naskrz celé společností. Docházelo také k postupnému obnovování starších přístupů, v posledních letech nepříliš používaných; po dlouhém období nadvlády statistických pramenů se jednalo o celkový návrat politické historie50 a také biografií, které mají speciální význam obzvláště pro 17. století, na které se zaměřuje tato práce.51
3.2.2 Aktuální stav Slavná krize historie, která nebyla víc než jen malá stránka všeobecné krize použití metod a teorií strukturalistické a ekonomické podstaty ve všech sociálních vědách, zmítá již téměř dvě desetiletí, od svého propuknutí na přelomu 80. a 90. let, společenstvím španělských historiků. A pokud tato krize v dnešní době již nebývá častým tématem debat, vděčíme za to ve skutečnosti spíš všeobecné únavě nad tímto tématem než tomu, že by se na faktu něco výrazným způsobem změnilo a staré metody a paradigmata byly definitivně vystřídány jinými.52 V současné španělské historiografii, bohaté na různé směry a metody, bychom proto mohli jen těžko najít jednu hlavní či výraznou linii, která by mohla udávat směr výzkumu v nynějších a budoucích letech. Mladá generace nepřestává mít zájem o reflexi tohoto problému, nicméně stále převládá roztříštěnost a individualismus, pro jehož označování historici používají pojmy jako viriatismo,53 či pojem respuestas numantinas,54 jakožto vyjádření ojedinělých pokusů zdárně vytyčit vůdčí linii historiografického diskurzu.
49 Existuje dokonce celá mikrohistorická kolekce od nakladatelství Anaya/Muchnik, pozn. 50 Zmiňme alespoň autory jako jsou např. Antoni Simon Tarés, Fernando Bouza či Xavier Gil Pujol. 51 Speciálního významu však dosáhly práce zejména zahraničních historiků, jako např. studie o vévodovi Olivaresovi od anglického hispanisty a historika Johna Elliotta či o vévodovi z Lermy od jeho amerického kolegy Antonia Ferose, atd. 52 LORENZO CADARSO, P. L.: El siglo XVII, s. 144. 53 PÉREZ GARZÓN, J. S.: Sobre el esplendor, s. 345. Autor zcela určitě naráží na zejména v Portugalsku a Galicii populární postavu Viriata, pozn. 54 LORENZO CADARSO, P. L.: El siglo XVII, s. 144. Stejně jako předchozí pojem viriatismo nás i tento odkazuje na Numantskou válku (153-133 př. Kr.), pozn.
22
Na druhou stranu je pozitivní fakt, že nehrozí, že by se španělská historiografie opět vrátila do oněch strnulých kolejí, po nichž se tak dlouho ubíralo historické bádání za Franka; v dnešní době se můžeme těšit doposud nebývalému množství náhledů, metod a způsobů zpracování historie, nových i starých témat. Vlastní takovémuto panoramatu je však absence většího počtu metodologických či teoretických prací, pomineme-li výjimky jako jsou J. J. Carreras Ares, Josep Fontana, J. Aróstegui, J. Casanoca či Santos Juliá.55 Celkově však již dnes můžeme prohlásit, že bylo definitivně překonáno a dohnáno zpoždění, vzniklé za třicet let trvající diktatury.56
3.2.3 Nejčastější témata V první řadě je třeba zmínit, že většina historických studií se ve Španělsku pro značné vzájemné odlišnosti a rozdíly jednotlivých částí země zabývá regionální či lokální problematikou, nehledě i na politicko-správní roztříštěnost, která panovala i celé 17. století, takže například analýza vybrané historické skutečnosti v určitém městě v Katalánsku nebude muset být stejně platná pro jiné město v Aragonském království, v Andaluzii, na oceánském pobřeží v Asturii, a už vůbec ne v Kastilii. Zejména z těchto důvodů jsou výsledky bádání moderních historických odvětví aplikovatelné a platné pro vybraný region, a tím pádem vždy neexistuje suverénně hlavní téma zpracovávané po celém Španělsku. Některá témata bychom ale mohli vybrat. V poslední době se začala objevovat zvyšující se (a samozřejmě logická) tendence ochutnat zakázané ovoce, tedy doposud pro nepřízeň okolností nezpracovaná témata. Jedná se zejména o historii španělské inkvizice, jejíž dějiny jsou, spolu s dějinymi inkvizice italské, bezpochyby nejbohatší a nejzajímavější v Evropě. Dříve by v tak religiózní zemi, jakou Španělsko tradičně vždy bylo, zřejmě nebylo možno tuto látku zpracovat v duchu tvrdé kritiky Santa Oficia, obzvláště pak za Franka, kdy církev tvořila jeden z pilířů jeho systému. Negativnímu obrazu se však v dnešní době ve Španělsku těší inkvizice a církev vůbec na všech polích, i v beletrii či filmovém a televizním zpracování. 55 PÉREZ GARZÓN, J. S.: Sobre el esplendor, s. 345. 56 Tamtéž, s. 336.
23
Za poslední půlstoletí spatřilo světlo světa větší množství prací o dějinách inkvizice ve Španělsku (a jeho impériu, Ameriku nevyjímaje). Jedná se například o díla jako La historia de la Inquisición en España y América (1984) od kolektivu autorů, či La Inquisición española. Nueva visión, nuevos horizontes (1980), editovaná Joaquínem Pérezem Villanuevou, nebo La Inquisición española (1998) od Beatriz Comellas, z dalších historiků zabývajících se inkvizicí pak zmiňme ještě alespoň Josého Martínez Millána, Jaime Contrerase, Ricarda García Cárcela a Dorise Morena Martíneze. Ke zdárnému zpracování problému nahrává její pečlivá a obsáhlá dokumentace, jenž nalezla důležité uplatnění nejen při psaní jejích vlastních dějin, ale i prací o religiozitě či dalších sociologických či etnohistorických tématech.57 Právě zejména ve spojení se sociálně-etnickými skupinami jakožto dalším velkým tématem současné moderní historiografie o 17. století se můžeme o inkvizičních soudech a procesech dočíst. První takovou skupinou jsou takzvaní judíoconversos, Židé zůstavší ve Španělsku po vyhnání příslušníků židovského národa v roce 1492, a přestoupivší na křesťanskou víru (právě toto pak sloužilo jako záminka k permanentní nedůvěře a k neustálému otvírání inkvizičních procesů z důvodných i nedůvodných podezření). Studiem této etnické skupiny se zabývají spíše historici středověku, kdy ještě před svým vyhnáním Židé tvořili početnou skupinu obyvatel a jednu ze tří hlavních kultur na tehdejším Pyrenejském poloostrově. Židovským etnikem v raném novověku se zabývá několik autorů, mezi nimi zejména María Antonia Bel Bravo, jež nedávno o tématu vydala rozsáhlou publikaci,58 z dalších moderních autorů píšících o židovské menšině v raném novověku za zmínku stojí publikace Antonia Domíngueze Ortize, Javiera Pedemonteho, Bernarda Lopéze Belinchóna, Jaime Contrerase, Caro Barojy aj. Druhou etnickou skupinou, jenž bývá tématem námětu historických prací, ve spojení s raným novověkem a obzvláště v zaměřění na 17. století s určitostí ještě častěji, než Židé, jsou moriskové, pozůstatky arabského obyvatelstva na Pyrenejském poloostrově, které zde zůstaly usazeny i po skončení reconquisty, příjímajíce za své pány křesťany. Tato etnická skupina se stala zajímavým, avšak i poněkud palčivým
57 SÁNCHEZ MARCOS, F.: La historiografía, s. 168. 58 Viz: BEL BRAVO, María Antonia: Safarad. Los judíos de España. Madrid 2006.
24
námětem studií (vzhledem k jejich hromadnému odsunu právě na počátku 17. století), zejména v regionech Valencie, Aragonu, Murcie, Andaluzie, ale i jiných. Zabývalo se jimi nepřeberné množství autorů, zmiňme alespoň Antonia Domíngueze Ortize, jehož práce o moriscích, napsaná ve spolupráci s Bernardem Vincentem, byla jednou z jeho nejvýznamnějších na konci 70 let,59 či další historiky jako Juana Reglá, Francisca Márqueze Villanuevu, Mercedes García Arenal, Josého María Percevala, a bezpočet mnohých dalších. Mezi dalšími vzkvétajícími tématy moderní španělské historiografie, aktuálními pro 17. století a vlastně i pro celý raný novověk, je výzkum historie měst, jež byl od 70. let podroben kvantitativním metodám. Mohli bychom jmenovat historiky jako Juana Eloy Gelaberta, Josepa María Torrase či Javiera Guillamóna, ale i mnohá zvučná jména věnovala často část svého výzkumu také některému městu na Iberském poloostrově. Byli to historici jak domácí, tak zahraniční: Antonio Dominguez Ortiz ve svých studiích o Seville, stejném městě, jakému se věnoval francouzský historik Pierre Chaunu, a také Antonio García Baquero a Antonio Miguel Bernal ve svých pracích o Seville a atlantickém obchodu; další Francouz Bartolomé Bennassar se zas zabýval městem Valladolid, Alfredo Alvar Ezquerra Madridem, aj. Přistoupilo se také k výzkumu společnosti jako celku, jako to udělal Antonio Domínguez Ortiz ve své dvoudílném přelomovém díle z let 1963-1970, Historia social y económica de España y América, či Braudelův žák Valentín Vázquez de Prada s prací Historia económica y social de España z roku 1978, věnované výhradně 16. a 17. století, ale i jednotlivých prvků společnosti, jako je například historie rodiny, kde vyčnívají práce Francisca Chacóna a Antonia Morena,60 či stále populárnější historie genderu, aj.
59 Viz: DOMÍNGUEZ ORTIZ, Antonio – VINCENT, Bernardo: Historia de los moriscos. Vida y tragedia de una minoría. Madrid 1978. 60 SÁNCHEZ MARCOS, F.: La historiografía, s. 168.
25
4 Významné osobnosti 4.1 Zahraniční historici Jak jsem již zmínil, ke vzniku moderní historické disciplíny ve Španělsku nebývalou měrou přispívali po celou dobu Frankovi diktatury, ale i po jejím pádu, zahraniční historici, bez jejichž přispění by odborná bibliografie obzvláště k dějinám 17. století byla o mnoho chudší. Nevěnovali se španělskému ranému novověku jen kvůli tomu, že za diktatury vznikalo o daném období jen málo opravdu kvalitních prací, ale také zejména z důvodu důležitosti Španělska raněnovověké epochy pro celoevropský (či celosvětový) vývoj a tudíž nutnosti kvalitního zpracování jeho dějin oné doby. I když se tato práce se věnuje výhradně vývoji domácí, tj. španělské historiografie, nebylo by možno podat ucelený obraz problému bez alespoň okrajového zmínění některých zahraničních odborniků, kolikráte učitelů či inspirátorů celých generací ve Španělsku, či jejich prací, často stěžejních v dané problematice. Jedná se pak o intervenci hlavně ze strany francouzských a anglosaských historiků, odborníci píšící o raněnovověkém Španělsku v jiných zemích se zabývají touto tématikou většinou kvůli společné části historie Španělska a jejich vlasti a nevěnují se tím pádem nikterak do hloubky vlastním španělským dějinám (jde o země jako Belgie, Nizozemsko, Itálie, aj.).
4.1.1 Francie Jak již bylo zmíněno, byla to Francie odkud proudily hlavní inovační myšlenky i samotní inovátoři historické disciplíny.61 Hlavními zásluhami francouzských historiků jsou jak metodologická revitalizace jejich španělských kolegů, tak zpracovávání témat ze španělské historie. Podíl na tom mají hlavně představitelé školy Annales, jenž přispěli největší měrou k rozvoji historické disciplíny jako učitelé nové generace španělských historiků.
61 Více o vlivu francouzské historiografie na španělskou, viz: PELLISTRANDI, Benoît (coord.): La historiografía francesa del siglo XX y su acogida en España. Madrid 2002.
26
Tématy ze španělských dějin se zabývali už historici první a druhé generace Annales, někteří už ve svých disertacích, jako Lucien Febvre (Philippe II et le Franche Comté) či Ferdinand Braudel (Méditerranée et le monde méditerranéen à l´époque de Philippe II), avšak jak můžeme pozorovat, zejména druhé polovině 16. století. Dále pak Pierre Chaunu, jenž věnoval jednu ze svých stěžejních prací právě raněnovověkému Španělsku (Séville et l'Atlantique (1504-1650) ) a bezpočet dalších historii Latinské Ameriky, a zejména Pierre Vilar, o kterém jsme se již zmínili v souvislosti s Centrem studií moderní historie a jež se asi nejvíce ze všech svých kolegů zabýval španělskými dějinami,62 ve své práci se zaměřoval zejména na Katalánsko (La Catalogne dans l'Espagne moderne. Recherches sur les fondements économiques des structures nationales), dále byl autorem některých základních teoretických prací (Iniciación al vocabulario del análisis histórico) a dokonce byl direktorem jedné ze stručných syntéz španělských dějin (Histoire de l'Espagne) a syntézy katalánských dějin (Història de Catalunya, 8 sv.). Z dalších francouzských historiků musíme vyzdvihnout alespoň práci Noela Salomona, věnujícího se ve španělských dějinách zejména konci 16. století (La campagne de Nouvelle Castille à la fin du XVIe siècle ), Bartolomé Benassara, který se široce zabýval novověkými a soudobými španělskými dějinami (již výše byla zmíněna jeho práce o Valladolidu), dále pak Henriho Lapeyra, jež se však věnoval spíše období vlády Filipa II., a Janine Fayard či Jeana de Flema, rovněž odborníky na španělský raný novověk, kteří se mimojiné oba podíleli na psaní rovněž již zmiňovaného dílu syntézy španělských dějin vedené Manuelem Tuñónem de Lara, věnujícího se ranému novověku.63
62 Srov.: CONGOST, Rosa – NADAL, Jordi: La influencia de la obra de Pierre Vilar sobre la historiografía y la conciencia española. In: PELLISTRANDI, Benoît (coord.): La historiografía francesa del siglo XX y su acogida en España. Madrid 2002, s. 223-239, zde s. 235. 63 Viz: LE FLEM, Jean-Paul – PÉREZ, Joseph – PELORSON, Jean-Marc – LÓPEZ PIÑERO, José María – FAYARD, Janine: Historia de España, dirigida por Manuel Tuñón de Lara. Tomo 5. La frustración de un imperio (1476-1714). Barcelona 1984.
27
4.1.2 Anglosaské země Historici z anglicky mluvících zemí, zabývající se tématy ze španělského 17. století či raného novověku celkově, pochází zejména z Velké Británie, a dále pak v menší míře ze Spojených států amerických. Jejich hlavním přínosem je často jedinečné zpracování španělskými historiky špatně či nedostatečně popsaných témat. Toto zejména platilo za Frankovy diktatury, ale spoustu významných prací anglosaských hispanistů-historiků můžeme najít i v pozdějších letech, kdy svým výzkumem zaplňovali doposud prázdná místa španělské historie. Z britských historiků nám může jako příklad sloužit sir John Huxtable Elliott, jež již od 60. let publikoval práce týkající se historie španělské říše (Imperial Spain) zejména se proslavil svou publikací o vévodovi Olivaresovi (The Count-Duke of Olivares). Dalším Britem (narodil se ovšem v Barmě), který se zabýval raněnovověkým Španělskem, je Henry Kamen, jež se ve své tvorbě věnoval široké paletě témat, z politických dějin zejména dějinám imperiálního Španělska všeobecně (Golden Age Spain), dále pak vládou Filipa II. (Philip of Spain) a Karla II. (La España de Carlos II), ze sociálních dějin je znám svým renovátorským postojem ke španělské inkvizici (The Spanish Inquisition: A Historical Revision), a věnoval také několik prací i společnosti všeobecně (Spain 1469-1714: a Society of Conflict). Geoffrey Parker, žák Johna H. Elliotta, se zas zaobíral zejména vojenskou historií všeobecně, v konkrétní podobě pak válkám v Holandsku (The Army of Flanders and the Spanish Road , 1567-1659) a postavě Filipa II. (Philip II.). Další britský historik, John Lynch, se během svého studia zaobíral španělským raným nověkem jako celkem (Spain under the Habsburgs) a hlavně pak dějinami koloniální Latinské Ameriky a jejím bojem za nezávislost (Spanish Colonial Administration, 1782-1810). Z dalších jmenujme ještě Roberta A. Stradlinga, jenž se dějinám španělského 17. století věnoval ve významné míře (Philip IV. and the Government of Spain, 1621-1665), Irvinga A. Anthony Thompsona, taktéž historika mnoha témat španělského raného novověku, Trevora R. Daviese, jednoho z prvních britských hispanistů vůbec, anebo Jamese Caseyho, jenž se věnoval zejména Valencijskému regionu a také dějinám společnosti a rodiny v raněnovověkém Španělsku.
28
V řadách amerických historiků již tolik věhlasných hispanistů nenajdeme, nicméně je potřeba zmínit alespoň ekonomického historika Earla Jeffersona Hamiltona, autora základního ekonomicko-historického díla španělského raného novověku (American treasure and the price revolution in Spain, 1501-1650), a ze současných autorů dále pak Richarda Kagana, zabývajícího se zejména habsburským Španělskem v plné šíři všech možných témat, a dále pak Antonia Ferose, jež se věnuje zejména favoritům španělských králů v první polovině 17. století (Kingship and Favoritism in the Spain of Philip III, 1598-1621).
4.2 Domácí průkopníci disciplíny Přes veškeré inovátorské vlivy, které od počátku moderní éry španělské historiografie ovlivňovaly domácí odborníky historické disciplíny, a které proudily zejména ze sousední Francie, můžeme nalézt v jejím vývoji osobnosti, jejichž tvorba se vymykala rámci frankistické historiografie a je pro svou dobu mezi španělskými historiky unikátní. Mohli bychom je považovat za jakési zakladatelské osobnosti moderní disciplíny ve Španělsku, ovšem ne vždy v úplném slova smyslu, poněvadž i přes jedinečnost a nespornou hodnotu jejich převratných děl jsou za učitele nové generace historiků, jež začala pracovat právě ve druhé polovině 70. let, všeobecně považováni spíše Francouzi, příslušníci školy Annales, zejména pak P. Vilar, P. Chaunu, B. Benassar, H. Lapeyre, aj.64 V počátcích španělského moderního dějepisectví je možno najít vícero takovýchto významných postav, jež v řemeslu nepřejícné době sepsaly významné publikace či se zasloužily o modernizaci metod a přístupů. Je proto třeba vyzdvihnout jejich práci, ovšem je velice nesnadné vybrat jen některé z nich a jiné tím pádem opomenout; jejich dnes píšící mladší kolegové či přímo žáci však považují za klíčové postavy zejména některé své předchůdce, jimž se budou následující řádky věnovat. Z historiků, které budou zmíněni, se věnoval téměř výhradně 17. století a ranému novověku obecně jen jeden, a to Antonio Domínguez Ortiz, ale další významní dějepisci
64 LORENZO CADARSO, P. L.: El siglo XVII, s. 140.
29
se tohoto období dotkli, měli významný podíl na inovaci oboru, či se stali autory základních prací, často právě i pro studium 17. století.
4.2.1 Důležité postavy První, a poněkud zarážející, i když pro onu dobu zároveň pochopitelná skutečnost je, že odborníci, kteří se nejvíce zasloužili za rozvoj historiografie za frankismu, vedli svůj výzkum mimo fakulty historie španělských univerzit; 65 stáli tak sice mimo „oficiální“ pracoviště a centra specialistů zabývajících se historií jakožto vědou, nicméně možná také proto jim jistá odluka od vědecko-ideologicky ustrnulého prostředí umožnila vnést nové náhledy na historické jevy a události. Dalším pozitivním faktorem může být i to, že co se týče historiografické tvorby, nebyli jakžto osoby zdánlivě nejzasvěcenější středem pozornosti svého okolí a tudíž ani pod tak přísným dohledem ze strany režimu. Jako příklad vynikajícího historika tohoto rázu nám může sloužit José Antonio Maravall (1911 – 1986), ktrerý se věnoval dějinám myšlení, zejména politického, sociální psychologií, dějinám mentalit, ale také filosofii a dalším oblastem vědění, 66 nicméně vzešel z právníckého prostředí, což se po všech stránkách odráží na jeho díle; jak co se týče výběru témat, tak i způsobem náhledu na ně. Jeho dílo překonalo svou dobu, a tak dnes dochází k jeho znovuobjevování. Maravall se však při svém historickém bádání nikterak výhradně nezaměřoval na určité období, v jeho bibliografii můžeme nalézt studie jak o středověku, tak o raném novověku; někteří odborníci jej však vyzdvihují zejména ve spojení se 17. stoletím. 67 Mimojiné také zpracovával témata týkající se sociální a kulturní historie, obzvláště oceňované jsou jeho početné studie o renesanci a baroku.68
65 Tamtéž, s. 139. 66 ABAD, Francisco: Sobre José Antonio Maravall (1911-1986) y sobre la historiografía española [online]. Dostupné na http://e-spacio.uned.es/fez/eserv.php?pid=bibliuned:Llcgv-2011-vol.162160&dsID=Documento.pdf [02-04-2012] 67 Srov.: LORENZO CADARSO, P. L.: El siglo XVII, s. 140. 68 IGLESIAS, Carmen: España y Europa en el pensamiento de José Antonio Maravall. Jerónimo Zurita, 73, 1998, s. 211-223, zde s. 212.
30
Dalším právníkem, co se již za Frankovy diktatury významnou měrou věnoval historiografické práci, byl Francisco Tomás y Valiente (1932 – 1996). Ve španělských dějinách je zapsán jako jeden z tvůrců liberální ústavy z roku 1978, 69 nicméně i jako historik. Už od počátků své tvorby se věnoval historickému právu, zejména pak raněnovověkému; v roce 1963 pak publikoval stěžejní práci pro dějiny 17. století, a to studii o favoritech španělských králů 17. věku. 70 Dodnes je velmi významnou postavou španělské právní historie a důležitým autorem pro dějiny práva za starého řádu,71 které zahrnuje mimojiné i studium inkvizice.72 V neposlední řadě je třeba zmínit i další historiky, jež se raněnovověkým dějinám věnovali málo, nebo vůbec, avšak byli v mnohém učitelé pro další generace a bez jejich přispění by zajisté současná historiografie nedosahovala podoby, kterou nyní má. Je samozřejmě nemožné vyjmenovat všechny, kteří by si to pro svou práci zasloužili, nicméně je třeba zmínit alespoň Jaima Vicens Vivese (1910 – 1960), který byl úzce spojen s francouzskými historiky a jenž se rozhodujícím způsobem zasloužil o implantaci metod školy Annales ve Španělsku již od 50. let; na jeho práci bylo navázáno zejména v 60. a 70. letech. 73 Mezi jeho největší počiny patří direktorství významné řady svazků sociálně-ekonomických dějin (Historia social y económica de España y América), zasazoval se však mimojiné i o normalizaci katalánské kultury v rámci španělského státu a byl kritikem madridského antikatalanismu. 74 Stal se také učitelem 69 CLAVERO, Bartolomé: Tomás y Valiente, Constructor del Estado Constitucional [online]. Dostupné na http://clavero.derechosindigenas.org/wp-content/uploads/2009/05/tomas-y-valiente-constructorconstitucional.pdf [03-04-2012] 70 Tato publikace byla posléze v roce 1982 podstatně modifikována a v roce 1990 reeditována. Srov.: TOMÁS Y VALIENTE, Francisco: Los validos en la monarquía española del siglo XVII (estudio institucional). Madrid 1963. 71 Ve Španělsku často používaný pojem antiguo régimen, označující období absolutistické monarchie, což prakticky odpovídá vymezení španělského raného novověku, tj. od vlády Katolických veličenstev po ústavu z roku 1812. pozn. 72 LINAGE CONDE, Antonio: Francisco Tomás y Valiente (1932-1996) en la Historiografía Jurídica de España [online]. Dostupné na http://www.hottopos.com/rih4/linage.htm#_ftn44 [03-04-2012] 73 O vlivu Vicens Vivese a jiných historiků v exilu na španělskou historiografii v 60. letech, viz.: CÍREZ, Patricia: Un camino sin tregua: aproximación a las aportaciones de los exiliados e hispanistas al desarrollo de la historiografía española de los años 60. In: FRÍAS CORREDOR, Carmen – RUIZ CARNICER, Miguel Ángel (coord.): Nuevas tendencias historiográficas e historia local en España. Actas del II Congreso de Historia Local de Aragón (Huesca, 7 al 9 de julio de 1999). Huesca 2001, s. 417-433. 74 GARCÍA CÁRCEL, Ricardo: Jaume Vicens Vives: Vida, obra y pensamiento. Jerónimo Zurita, 73, 1998, s. 283-310, zde s. 303.
31
mnoha skvělých historiků, jako jsou například Joan Reglá, Ricardo García Cárcel, Sebastián García Martínez, aj.75 Dalším historikem, který odbdobí Frankovy diktatury strávil ve francouzském exilu, je Manuel Tuñón de Lara (1915 – 1997), žák Pierra Vilara, jež navazoval na tradici předfrankistické liberální historiografie. Věnoval se moderním dějinám, zejména socialistickému hnutí, a zasloužil se v letech 1970 – 1980 o organizaci konferencí ve francouzském Pau,76 kterých se účastnili i historici ze španělských univerzit a které jsou často vzpomínány jako inovační vzpruha historické metody ve Španělsku.77
4.2.2 Antonio Domínguez Ortiz Historikem, který se španělským 17. stoletím a raným novověkem vůbec zabýval doposud nejvíce, je Antonio Domínguez Ortiz (1909 – 2003). Za svou nesmírně plodnou vědeckou dráhu sepsal neuvěřitelných 477 publikací,78 a je tak pro inkriminované období španělské historie bezesporu nejvíce publikovaným autorem, pokud ne v celé španělské historiografii vůbec. Během svého celoživotního díla se věnoval sociální historii, zejména v začátcích své tvorby, posléze i historii politické, ekonomické, kulturní, a v pozdější době, vzhledem ke svým obrovským zkušenostem, historii obecné; 79 je proto snad nejčastějším autorem v ranému novověku věnujících se svazcích španělských dějinných syntéz a dokonce direktorem jedné z nich.80 Jen těžko bychom dnes hledali publikaci, 75 SÁNCHEZ MARCOS, F.: La historiografía, s. 163-164. 76 A následně i v dalších městech, srov.: GRANJA, José Luis de la – REIG TAPIA, Alberto (eds.): Manuel Tuñón de Lara. El compromiso con la historia. Su vida y su obra. Bilbao 1993.; či GRANJA, José Luis de la (coord.): Manuel Tuñón de Lara, maestro de historiadores. Catálogo de la exposición biográfica y bibliográfica. Bilbao – Madrid 1994.; či GRANJA, José Luis de la – REIG TAPIA, Alberto – MIRALLES, Ricardo (eds.): Manuel Tuñón de Lara y la historiografía española. Madrid 1999. 77 SOLANAS, María José: Historiadores españoles en el París de Braudel: consideraciones sobre las diferentes experiencias historiográficas [online]. Dostupné na http://www.hottopos.com/rih4/linage.htm#_ftn44 [03-04-2012] 78 FERNÁNDEZ, Roberto: Antonio Domínguez Ortiz y la historia moderna en España. In: DOMÍNGUEZ ORTÍZ, Antonio: El mosaico español. Pamplona 2009, s. XII-LXXXII, zde s. XXXVII. 79 Srov.: HERRERA GARCÍA, Antonio: Sus temas capitales. Iber, 38, 2003, s. 81-93. 80 Jedná se o syntézu vydanou v nakladatelství Editorial Planeta.
32
zabývající se raněnovověkými španělskými dějinami, jejíž autor by necitoval právě některé z děl Domíngueze Ortize. Dlouhá léta vyučoval na gymnáziu, vzdálen od univerzity, a v tíživém politickém i intelektuálním prostředí se věnoval bádání jen pro svou zálibu v historii. I přes jeho vynikající práci se nikterak neidentifikoval s tehdejšími akademiky, kteří čistě z principu separovali odborníky, snažící se být ideologicky nezávislí. Také z tohoto důvodu nemohl mít žádné přímé žáky či následovníky, jež by vedl při jejich práci a mohli tak rozvinout a znásobit výsledky svého výzkumu.81 Díla sepsaná donem Antoniem bychom mohli jen těžko zařadit do některé z historických škol; jeho dílo bylo tématicky a metodologicky velmi pestré. I když se věnoval zpočátku zejména sociální historii, tehdy reprezentované zejména školou Annales, byl samoukem; na rozdíl od ostatních historiků, zejména marxistů, brzy opustil od studia metodologických příruček. Chyběla mu teorie historie, přináležitost ke konkrétní škole či směru, jeho smýšlení však bylo blízké křesťanskému humanismu. 82 Zde mohu citovat historika Luise Miguela Encisa, který o něm napsal: „Nebyl věrný jedné konkrétní metodě ani skryté ideologii, a vždy se nechal upoutat fascinujícím půvabem pravdy, bokem od apriorních a aposteriorních soudů...“83 Domínguez Ortizovou první publikací byla v roce 1946 vydaná studie o Seville, jeho rodném městě (Orto y Ocaso de Sevilla). Zpočátku jeho práce vycházely s delšími časovými odstupy; během padesátých let, kdy se začal počet jím sepsaných knih citelně zvětšovat, spatříly světlo světa první významné historicko-sociální studie (La clase social de los Conversos en la Edad moderna nebo La sociedad española del siglo XVIII). V šedesátých letech tato tendence pokračovala (La sociedad española en el siglo XVII. El estamento nobiliario.) a objevila se první historicko-ekonomická díla (Política y Hacienda de Felipe IV). V sedmdesátých letech následoval opravdový boom publikací, vydávaných v neuvěřitelně krátké době; přitom Domínguez Ortiz pokračoval
81 GARCÍA CÁRCEL, Ricardo: Antonio Domínguez Ortiz, un historiador social [online]. Dostupné na http://www.revistasculturales.com/articulos/79/historia-social/43/1/antonio-dominguez-ortiz-unhistoriador-social.html [04-04-2012] 82 FERNÁNDEZ, R.: Antonio Domínguez Ortiz, s. XV-XXXII. 83 ENCISO, Luis Miguel: Antonio Domínguez Ortíz, historiador y humanista. Valladolid 1984, s. 10.
33
ve všech svých předchozích tématických směrech, ke kterým se přidala nyní ve větší míře i politická historie (Los judíoconversos en España y América, El Antiguo Régimen: Los Reyes Católicos y los Austrias, Las clases privilegiadas en la España del Antiguo Régimen). V osmdesátých letech se zvětšuje také počet lokálních studií o Seville a Andaluzii všeobecně (Andalucía ayer y hoy, Autos de la Inquisición en Sevilla), Domínguez Ortiz také navíc téměř pravidelně přispíval do mnoha tehdy vznikajících syntéz španělských dějin. Od devadesátých let se vzhledem k jeho pokročilému věku značně snižuje číslo vydaných prací, nicméně don Antonio zůstal vědecky činný až do své smrti v roce 2003. Jak z jeho pestré tvorby můžeme vyčíst, nevěnoval se exkluzivně jedné metodě, neupřednostňoval jedno kritérium náhledu na historii před druhým. Jak on sám odůvodňoval tento svůj postoj: „Historie politicko-institucionální utrpěla přechodné znehodnocení a, v případě raněnovověkého Španělska, kompletně neoprávněné. Jeho ekonomická trajektorie a jeho sociální transformace nemají vysvětlení, pokud se nevloží do rámce planetárního imperialismu, jehož byl protagonistou i obětí.“84 A právě v tomto ohledu dle mého názoru zdaleka předběhl své současníky.
84 DOMÍNGUEZ ORTIZ, Antonio: Instituciones y sociedad en la España de los Austrias. Barcelona 1985, s. 4.
34
5 Regionalizace a institucionalizace historického bádání 5.1 Autonomní historie Fenoménem, jež se po nástupu demokracie ve Španělsku plně projevil, je příklon jednotlivých historických pracovišť ke studiu lokální historie. Zčásti je to způsobeno a umožněno již zmíněným výrazným nárůstem počtu univerzit, tudíž v každém regionu ve Španělsku existuje univerzita, která se může věnovat tamější historii. Tato tendence se projevuje zejména v národnostně odlišných, tradičně odstředivých autonomních oblastí Španělského království, jako je, jak jsem již ostatně zmínil, Katalánsko, Baskicko a Galicie; specifikům jejich historiografie se však budu ještě věnovat. Důsledkem tohoto procesu však bohužel je, že se na jednotlivých univerzitách, samozřejmě s několika výjimkami,85 přestala zkoumat historie Španělska jako celku. 86 Zdá se tak proto, že samotný politický a administrativní centralismus státu způsobil, že výzkum historie Španělska se stal většinovou, pokud ne exkluzivní záležitostí madridských univerzit, v protikladu k regionální historii, rozvíjené periferními univerzitami.87
5.2 „Nešpanělské Španělsko“ 5.2.1 Katalánsko Katalánská, stejně jako baskická či galicijská národní historie, jimž se dnes z velké části tyto jednotlivé národní historiografie logicky věnují, musí čelit zejména jednomu základnímu problému, a to faktu, že historické problémy spojené se státoprávním, ekonomickým či národnostním postavením těchto regionů jsou ve své podstatě problémy aktuálními či dosud nepřekonanými, a historie těchto autonomií získává politický a národnostní kontext, jenž by se v ideálním případě neměl v moderní 85 Jmenujme například Kantabrijskou univerzitu, jež se podílela v poslední době na výzkumu obecných dějin Španělska. 86 O tomto problému dále referoval například Carlos Forcadell, viz: FORCADELL, Carlos: Fragmentación espacial en la historiografía contemporánea. La historia regional/local y el temor a la síntesis. Studia historica. Historia Contemporánea, 13-14, 1995-1996, s. 7-27. 87 SUARÉZ CORTINA, M.: La «pequeña España», s. 319.
35
historiografii jakožto nikterak angažované vědecké disciplíně vyskytovat. Je však nanejvýš složité se tomuto problému vyhnout, a tak se produkce historických prací stává po jejich obsahové stránce poměrně citlivým tématem, 88 což dnes je největší překážkou historické tvorby v těchto autonomních oblastech.89 Přes počáteční absolutní veto ze strany frankistického režimu ohledně čehokoliv, co by se protivilo centralistické myšlence, se roku 1952, na Kongresu historie Aragonské koruny, věnovanému Ferdinandu Katolickému, poprvé od konce občanské války pří události tohoto typu, povolila prezentace v katalánském jazyce. Samotná autonomní katalánská historiografie se začala vyvíjet od 60. let, zejména díky impulzu a inovacím Vicens Vivese. Opravdový rozvoj však přišel až v návaznosti na institucionální změny provedené po smrti Franka. V Katalánsku se to projevilo i zřízením vlastních národních institucí, jako jsou národní muzeum, knihovna, či archiv, které jsou symbolem konkurence španělskému nacionalismu,90 avšak navíc důležité instítuce pro výzkum tamějších (nejen) regionálních dějin. V osmdesátých letech došlo pak k sepsání syntéz katalánských dějin, z nichž nejvýznamnější je ta dirigovaná Pierrem Vilarem. 91 Všeobecně vzato, ranému novověku a 17. století se v žádné z těchto syntéz dějin jinojazyčných španělských oblastí mnoho svazků nevěnuje, ovšem to platí o starší historii všeobecně; v těchto dílech bývají početné převážně svazky týkající se dějin 19. a 20. století. To ovšem neznamená, že by raněnovověká historie nebyla v Katalánsku významně zastoupena – katedra raněnovověké historie na Barcelonské univerzitě je spolu s tou na Univerzitě Complutense v Madridu největší ve Španělsku.92
88 Tamtéž, s. 321. 89 Více o tomto problému, viz: ANGUERA, Pere: L´endocentrisme en la historiografia de Catalunya. Un fals nacionalisme. Afers, 13, 1992, s. 13-30.; nebo novější studie tohoto autora, viz: ANGUERA, Pere: El catalanisme en la historiografia catalana. Recerques, 29, 1994, s. 61-83. 90 SÁNCHEZ MARCOS, F.: La historiografía, s. 159. 91 Viz: VILAR, Pierre (dir.): Història de Catalunya, 8 sv. Barcelona 1987-1990.; existují ale i další, viz: RIQUER I PERMANYER, Borja de (dir.): Història, Política, Societat i Cultura dels Països Catalans, 12 sv. Barcelona 1995-1999.; nebo také kulturní historie, viz: GABRIEL, Pere: Història de la Cultura Catalana, 10 sv. Barcelona 1996-1999. 92 SÁNCHEZ MARCOS, F.: La historiografía, s. 165.
36
Katalánská historiografie je však, dle názoru katalánského historika Borjy de Riquer i Permanyera, málo sebekritická a do značné míry se v ní vyskytuje absence sebereflexe ohledně svých vlastních možností.93 I přes to se může dnes chlubit již vlastní krátkou historií, a také statutu vstupní brány nových historiografických tendencí do Španělska.94 Tento fakt byl klíčový obzvláště při pronikání vlivů školy Annales ze sousední Francie, navíc blízkosti obou národů nahrává i větší jazyková příbuznost než zdaleka má španělský a francouzský jazyk. 5.2.2 Baskicko a Galicie O baskické, a méně odstředivé a také ne tolik výrazné galicijské historiografii jako celku platí obecně to, co o katalánské, netěší se však tak velkého významu; velkou váhu v tomto ohledu samozřejmě hraje i katalánské hlavní město Barcelona jakožto důležitá evropská vědecká a kulturní metropole. Jako hlavní rysy bychom opět mohli zmínit v obou případech zaměření na národní historii, zejména na tu moderní, soudobou, kterážto tendence je v Baskicku ještě markantěnjší než jinde, 95 a poměrnou novost existence moderního regionálně zaměřeného dějepisectví, která je v Baskicku a Galicii způsobena, stejně jako v případě Katalánska, výše uvedenými důvody. Vlastní vznik moderní autonomní historiografie se datuje v Baskicku do let sedmdesátých.96 I když Baskové mají velmi dlouhou národní historii, 97 je třeba poznamenat, že dříve nebyla popisována s potřebnou objektivností a přesností a že moderní vědecká historiografie se zde prosadila opravdu až v poslední čtvrtině minulého století. Jako dva významní předchůdci nové baskické historiografie bývají
93 Autorovi tohoto názoru však zmíněné vlastnosti evidentně nechybí, viz: RIQUER I PERMANYER, Borja de: Panorámica actual de la historiografía catalana. In: GRANJA, José Luis de la – REIG TAPIA, Alberto – MIRALLES, Ricardo (eds.): Tuñón de Lara y la historiografía española. Madrid 1999, s. 279-286, zde s. 283. 94 Více o vlastních dějinách moderního katalánského dějepisectví, viz: PUJOL, Enric: Ferran Sondevila – Els fonaments de la historiografia catalana contemporània. Catarroja 1995. 95 GRANJA, José Luis de la: La nueva historiografía vasca. In: GRANJA, José Luis de la – REIG TAPIA, Alberto – MIRALLES, Ricardo (eds.): Tuñón de Lara y la historiografía española. Madrid 1999, s. 287-304, zde s. 295. 96 SUARÉZ CORTINA, M.: La «pequeña España», s. 321. 97 Baskové jsou jedním z nejstarších národů v Evropě, skvělým důkazem tohoto faktu je jejich jazyk, absolutně nepodobný jakémukoli jinému na našem kontinentu.
37
považování Julio Caro Baroja (jež se věnoval zejména etnografii, antropologii a sociální historii) a Miguel Artola, zvučné jméno mezi španělskými historiky.98 Mladí
baskičtí
historici
se
dnes,
v
moderní
době
převládajícího
internacionalismu, již nevěnují ve svých pracích problému existence nebo „esence“ svého národa, projevují však snahu o kritické a desmystifikující zhodnocení historie Baskicka. Dochází tak, stejně jako i jinde po celé Evropě či dokonce po celém světě, k denacionalizaci profesionálních historiků,99 jež, doufejme, brzy přinese mnoho především pozitivních výsledků. V Galicii bychom mohli pozorovat rozvoj specifické regionální (či snad národní) historiografie již v 19. století, nicméně od občanské války nastává dlouhý útlum, 100 který přetrvává až do 60. let.101 Zejména u starší galicijské historiografie devatenáctého věku můžeme pozorovat, jako ostatně i v ostatních zmíněných případech, nacionálistickou tendenci, zdůrazňující keltský prvek v galicijském národu; k upuštění od této tendence vyskytující se v historickém výzkumu především starověkých dějin a archeologie však došlo až v padesátých až sedmdesátých letech 20. století, ovšem ani ne tak kvůli frankistické cenzuře, nýbrž spíše díky vrůstajícímu nezájmu o keltskou tématiku. Jistou roli mohlo hrát i přeformulování galicijského nacionalismu, kdy se opustilo od keltské tradice.102 Galicijská historiografie se však od té doby stala plně moderní a kritickou a i přes převahu regionálně zaměřeného bádání ji můžeme považovat nedílnou součást mozaiky historického výzkumu na Pyrenejském poloostrově.
98 GRANJA, J. L. de la: La nueva historiografía vasca, s. 287-290. 99 Tamtéž, s. 300. 100 BERAMENDI GONZÁLEZ, Justo: La historiografía gallega. In: GRANJA, José Luis de la – REIG TAPIA, Alberto – MIRALLES, Ricardo (eds.): Tuñón de Lara y la historiografía española. Madrid 1999, s. 305-316, zde s. 306. 101 SUARÉZ CORTINA, M.: La «pequeña España», s. 321. 102 GONZÁLES GARCÍA, Francisco Javier: Celtismo e historiografía en Galicia: en busca de los celtas perdidos. In: GONZÁLES GARCÍA, Francisco Javier (coord.): Los pueblos de la Galicia céltica. Madrid 2007, s. 9-131, zde s. 70-82.
38
5.3 Konsolidace studia raného novověku v rámci moderní historické vědy 5.3.1 Univerzity V druhé polovině dvacátého století, zejména však v jeho poslední čtvrtině, po pádu frankismu, vznikla a institucionálně se konsolidovala raněnovověká historie jakožto oblast chronologicko-tématické specializace, paralelně s totální profesionalizací historických studií ve Španělsku a velkým rozšířením počtu studentů na filozofických fakultách. Legislativním provedením těchto dvou zmíněných procesů byl dekret ze srpna 1973,103 kterým Ministerstvo vzdělávání a vědy autorizovalo další rozdělení těchto fakult, a vznikl jich tak větší počet, charakterističtěji zaměřených. Raněnovověká historie byla uznána jako specifická „oblast poznání“ již zmíněným Zákonem o reformě univerzit a profesoři hlásící se k ní utvořili, v menším počtu případů, individualizované katedry raněnovověké historie, či se připojili, v každém jednotlivém specifickém případě různě, k jinému, šíře zaměřenému pracovišti.104 Důležitým následkem této institucionalizace a specializace je vznik široké palety časopisů o raněnovověké historii, publikovaných, či ve svém vzniku podnícených právě příslušnými katedrami; v některých případech jejich vznik dokonce předcházel zmíněnému Zákonu o univerzitní reformě.105 Mezi tyto časopisy patří Chronica Nova (Granadská Univerzita), Cuadernos de Historia Moderna (Univerzita Complutense Madrid), Estudis (Literární Univerzita Valencie), Obradoiro (Univerzita Santiago de Compostela), Manuscrits (Autonomní Univerzita Barcelona), Pedralbes (Barcelonská Univerzita) a Revista de Historia Moderna. Anales de la Universidad de Alicante (Alicantská Univerzita).106
103 Viz: Decreto 1974/1973, de 12 de julio, por el que se autoriza la reestructuración de las actuales Facultades de Filosofía y Letras. Boletín Oficial del Estado, 201, 1973, 22. 8., s. 16950-16951. 104 SÁNCHEZ MARCOS, F.: La historiografía, s. 160. 105 Viz bod 2.2 Přechod k demokracii 106 Tamtéž, s. 160.
39
5.3.2 Instituce, kongresy, vzpomínková výročí K instituční konsolidaci a soudržnosti odborníků na dějiny raného novověku přispělo významnou měrou vytvoření Španělské asociace raněnovověké historie (Asociación Española de Historia Moderna, dále jen AEHM), na základě schůzky pořádané v Guadalupském kláštěře 8. května 1987. Asociace oslavila své zakládající shromáždění 24. března 1988 v madridském sídle Centra historických studií (Centro de Estudios Históricos, dále jen CEH) CSIC.107 Tak, jako se specifukuje v jejím Informačním věstníku č.0: „Jejím základním cílem je podporovat modernizaci poznání, podněcovat přezkoumání problematiky, přispět k rozšíření metodologické inovace a ulehčit akademické vztahy jejich členů uvnitř vědeckého společenství.“108 Po dvanácti letech od svého vzniklo zažila AEHM institucionální změnu, kdy byla na základě rezoluce z 8. února 1999 přetransformována v nadaci. Změnilo se tak jméno (a statut) organizace, vznikla Španělská nadace raněnovověké historie (Fundación española de la historia moderna, dále jen FEHM),109 jež je plnohodnotným nástupcem AEHM. Významným počinem FEHM (či dříve AEHM) je takřka pravidelné organizování vedeckých schůzek. Až dodnes jich bylo uspořádáno jedenáct, 110 a to v Madridu (1989, 2004), Murcii (1992), Las Palmas de Gran Canaria (1994), Alicante (1996), Cádizu/San Fernandu (1998), Alcalá de Henares (2000), Ciudad Real (2002), Malaze (2006), Santiagu de Compostela/El Ferrolu (2008) a Granadě/Guadixu (2010),111 organizovaných obvykle ve spolupráci s příslušnými univerzitami. Tituly studií uveřejněných v aktech těchto kongresů nám dobře umožňují orientaci o problematice, jež přitahovala v posledních dvou desetiletích badatelskou pozornost velké části 107 Při vytváření statut AEHM přispěl významnou měrou již zmiňovaný právník a historik Francisco Tomás y Valiente, jenž byl bohužel, o sedm let později, ve své kanceláři na Autonomní univerzitě v Madridu zavražděn teroristickou organizací ETA. 108 SÁNCHEZ MARCOS, F.: La historiografía, s. 160-161. 109 Resolución de 8 de febrero de 1999, de la Subsecretaría, por la que se inscribe en el Registro de Fundaciones Docentes la denominada «Fundación Española de Historia Moderna», de Madrid. Boletín Oficial del Estado, 52, 1999, 2.3., s. 8448-8449. 110 V době vzniku této práce však již byla svolána na rok 2012 dvanáctá schůzka FEHM do severošpanělského Leónu, pozn. 111 Historia del establecimiento de la Fundación [online]. Dostupné na http://www.moderna1.ih.csic.es/fehm/informa.htm [09-04-2012]
40
španělských odborníku na raný novověk. Navíc je FEHM, od roku 1994, koeditorem, spolu s Univerzitou v Salamance, časopisu Studia Historica. Historia Moderna. Ve zmíněném časopisu se také publikuje informační věstník FEHM (o vědeckých schůzkách, probíhajícím výzkumu, atd.), který jí slouží jako komunikační prostředek s jejími členy a mezi různými katedrami či pracovišti španělských univerzit, zabývajících se raněnovověkou historií.112 Z množství vědeckých schůzek pořádaných na jednotlivých španělských univerzitách zmiňme ještě alespoň schůzky historiků věnujících se ranému novověku na Univerzitě Complutense v Madridu, či Kongresy raněnovověké historie Katalánska (Congresos de Historia Moderna de Cataluña), organizované Katedrou raněnovověké historie Barcelonské univerzity,113 jež se uskutečnily již šestkrát, v letech 1984, 1988, 1993, 1998, 2003 a 2008.114 Dalším významným počinem, zejména z hlediska modernizace disciplíny, jsou kongresy organizované v Santiagu de Compostela. První z nich, již zmíněný, svolaný roku 1972, je významným mezníkem ve vývoji raněnovověkých studií; tento Kongres aplikované historické metodologie (Congreso de Metodología Histórica Aplicada), organizovaný Antoniem Eiras Roelem a jeho spolupracovníky, jakožto i další, po něm následující, významně přispěl k rozšíření návrhů školy Annales a také k realizaci důležitých diplomových prací a regionálních monografií za pomoci kvantitativní metodologie, v kterých hrály významnou roli demograficko-ekonomické aspekty. Druhý z těchto kongresů, uspořádaný v roce 1982, znamenal další důležitý přelom ve španělské historiografii druhé poloviny 20. století; stvrdila se na něm důležitost analyticko-komparativní historie, ale byla pocítěna nutnost rozšířit tyto studia na „třetí úroveň“, na úroveň mentalit, jakožto předeslání pozdějšího příklonu k sociálněkulturní historii více než k antropologicko-kulturní.
112 SÁNCHEZ MARCOS, F.: La historiografía, s. 161-162. 113 Tamtéž, s. 165. 114 Congresos de Historia Moderna de Cataluña [online]. http://www.ub.edu/historiamoderna/es/quisom.php?s=3 [09-04-2012]
Dostupné
na
41
V Santiagu de Compostela se v roce 1993 také poprvé sešel kongres Historie k debatě (Historia a Debate),115 jež se zaobíral metodologickými a teoretickými problémy historiografie. Dodnes se uskutečnil čtyřikrát, a to kromě zmiňovaného roku ještě v letech 1999, 2004 a 2010; diskuze mezi historiky, účastnícími se tohoto fóra probíhá však od začátku nového tisíciletí i na internetu.116 Díky využití moderních komunikačních technologií se tak tato diskuze stala vskutku mezinárodní záležitostí, na které se podílí odborníci či zájemci o tématiku z několika desítek zemí.117 Závěrem je třeba zmínit, že během posledních desetiletí, jakožto však i v dřívějších dobách bylo zvykem, se pořádaly početné vzpomínkové akce ku příležitosti výročí různých historických událostí, z velké části se připomínaly významné mezníky španělského raného novověku;118 tyto akce byly kromě konferencí a diskuzí odborníků doprovázeny i výstavami či jinými aktivitami přístupnými široké veřejnosti a napomohly tak ve společnosti k rozšíření historického a kulturního povědomí o raněovověkých dějinách.119
115 SÁNCHEZ MARCOS, F.: La historiografía, s. 159-175. 116 Kromě samotných oficiálních webových stránek www.h-debate.com využívají organizátoři pro diskuzi a zpřístupňování novinek také informační kanál na videoserveru Youtube či sociální sítě Facebook. 117 BARROS, Carlos: ¿Qué es Historia a Debate? [online]. Dostupné na http://www.h-debate.com [1004-2012] 118 Jedná se například o rok 1988, kdy se připomínalo dvě století od úmrtí Karla III. a také čtyři sta let od vyslání Armady, roku 1992 bylo oslaveno půltisíciletí objevení Ameriky Kryštofem Kolumbem, zatímco roku 1994 bylo vzpomínáno pět set let let od podepsání Tordesillaské smlouvy, aj. 119 SÁNCHEZ MARCOS, F.: La historiografía, s. 169-172.
42
6 Závěr Cílem této práce bylo popsat vývoj moderní historiografie ve Španělském království, zvláště v jejím specifickém zaměření na dějiny 17. století. Jedná se o stručný náhled, reflektující základní charakteristiky a problémy vývoje historické discplíny od nástupu demokracie ve Španělsku po smrti generála Francisca Franca až dodnes. Komplexní zpracování dané tématiky bylo však ztíženo několika faktory; v první řadě to je velká šíře problematiky, jež je zčásti způsobena objemem historiografické produkce ve Španělsku a její pestrostí. Ta je mimojiné podmíněna i fragmentalizací historického bádání do jednotlivých regionů a jejich zaměření na lokální historii, avšak důležitá je na druhou stranu také existence několika velkých pracovišť věnujících se historii Španělska jako celku. K tématické pestrosti je třeba ještě přičíst pestrost metodologickou, jež znemožňuje jasně rozřadit početnou skupinu španělských historiků do konkrétních historických škol, i když v některých případech je jejich přináležitost transparentní. Jistou, dle autorova názoru poměrně významnou roli hrál v tomto směru také tradičně specifický historický společenský a kulturní vývoj Pyrenejského poloostrova, jenž se odráží téměř ve všech oblastech života a umožňuje tak moderním vědeckým disciplínám, historii nevyjímeje, konstituovat se difúzí domácích prvků s inovacemi přicházejícími zejména ze západu a jihu Evropy. V důsledku této modernizace můžeme proto být dnes svědky rozšíření nových tématických okruhů a metod v historickém bádání, stejně jako upouštění od starých zažitých témat ve španělské historiografii, jejichž typickým reprezentantem může být filozoficko-historický problém „bytí Španělska“, jenž trápil takřka po staletí španělské historiky a myslitele.120 Další, a zřejmě největší metodologickou komplikací byla však při vzniku této práce nutnost zachytit vývoj problematiky, jež zahrnuje přibližně období posledních čtyřiceti let, od liberalizace historického bádání a přechodu k demokracii ve Španělsku až do současnosti (či to alespoň bylo autorovým úmyslem popsat vývoj až do dnešní
120 „La idea“, „el problema“ nebo také „el ser de España”, orig.; Pro stručné kompendium vývoje tohoto problému, viz: LAÍN ENTRALGO, Pedro: España como problema. Aguilar 1962.
43
doby) a spojit ji v konkrétním zaměření jednotlivých historiků na témata ze španělského 17. století. Díky nedostatečnému časovému odstupu je těžké jednoznačně vybrat nejdůležitější fakta, postavy či práce vzniklé během uvedeného období posledních čtyř desetiletí, jejich význam se projeví až po uplynutí jisté doby. Práce je proto zaměřena spíše všeobecně, následkem bližší analýzy jednotlivých problémů by totiž byla nepřehlednost způsobená nepřeberným množstvím faktů a jmen. Skutečnost, že poslední léta vývoje španělského dějepisectví jsou nedostačujícím způsobem popsány v odborné literatuře, je poměrně dobře vykompenzována četným spektrem historických časopisů či odborných článků a studií uveřejněných na internetu. Ty poskytují aktuální obraz problematiky a svou dostupností z hlediska časového (informace jsou jedním kliknutím zveřejněny během několika sekund a přístupné kdykoliv se připojíme na internet) i místního (vše lze udělat z pohodlí domova či pracoviště) a jsou tak velkým příslibem do budoucnosti historického zkoumání. Španělská historiografie nyní zažívá své stříbrné období, a to zejména díky liberalizaci, masifikaci (myšleno s nikterak negativním významem) a modernizaci bádání. Neodmyslitelný vliv na moderní španělskou historiografickou tvorbu v tomto směru měla však bezesporu francouzská škola Annales, z níž vzešla spousta inovátorů historické disciplíny ve Španělsku a také učitelů pozdějších či dnešních španělských historiků. Nesmíme opomenout ani přispění četných příslušníků této školy, stejně jako odborníků britských a amerických, na zpracování vybrané problematiky španělského 17. století a raného novověku celkově. Kromě vlivů školy Annales španělské dějepisectví v posledních desetiletích experimentovalo s různými směry historického bádání, včetně marxistického, od konce 80. let však neexistuje žádný dominantní směr výzkumu a v dnešní době převládá rozmanitost přístupů. Ta je zosobňována zejména mladší generací historiků, kteří byli formováni v již liberálním prostředí španělských restrukturalizovaných univerzit a jejichž profesoři byli první, kdo v zemi uplatňovali inovační metody přijaté ze zahraničí.121
121 LORENZO CADARSO, P. L.: El siglo XVII, s. 145.
44
V dnešní době se tak mohou španělští historici těšit široké tématické a metodologické rozmatitosti výzkumu a rozvinutému institučnímu zázemí, zejména pak velkému počtu univerzitních pracovišť. V posledí době se pak obzvláště vyvinula tradice pořádání kongresů a vědeckých setkání, na nichž mohou historici prezentovat a diskutovat se svýmí kolegy z mnoha evropských i zámořských zemí výsledky své práce a přispívat tak ke slibnému rozvoji historické disciplíny ve Španělsku.
45
Seznam použité literatury Literatura a odborné články ALONSO GARCÍA, David: Breve historia de los Austrias. Madrid 2009. ANGUERA, Pere: El catalanisme en la historiografia catalana. Recerques, 29, 1994, s. 61-83. ANGUERA, Pere: L´endocentrisme en la historiografia de Catalunya. Un fals nacionalisme. Afers, 13, 1992, s. 13-30. ARÓSTEGUI, Julio: La obra de Tuñón de Lara en la historiografía española (19601997). In: GRANJA SÁINZ, José Luis de la – REIG TAPIA, Alberto – MIRALLES, Ricardo (eds.): Tuñón de Lara y la historiografía española. Madrid 1999, s. 3-21. BERAMENDI GONZÁLEZ, Justo: La historiografía gallega. In: GRANJA, José Luis de la – REIG TAPIA, Alberto – MIRALLES, Ricardo (eds.): Tuñón de Lara y la historiografía española. Madrid 1999, s. 305-316. BERNARDO ARES, José Manuel de: Luis XIV Rey de España. De los imperios plurinacionales a los estados unitarios (1665-1714). Madrid 2008. CALVO POYATO, José: De los Austrias a los Borbones. Madrid 1990. CÍREZ, Patricia: Un camino sin tregua: aproximación a las aportaciones de los exiliados e hispanistas al desarrollo de la historiografía española de los años 60. In: FRÍAS CORREDOR, Carmen – RUIZ CARNICER, Miguel Ángel (coord.): Nuevas tendencias historiográficas e historia local en España. Actas del II Congreso de Historia Local de Aragón (Huesca, 7 al 9 de julio de 1999). Huesca 2001, s. 417-433. Decreto 1974/1973, de 12 de julio, por el que se autoriza la reestructuración de las actuales Facultades de Filosofía y Letras. Boletín Oficial del Estado, 201, 1973, 22. 8., s. 16950-16951. DOMÍNGUEZ ORTIZ, Antonio – VINCENT, Bernardo: Historia de los moriscos. Vida y tragedia de una minoría. Madrid 1978. DOMÍNGUEZ ORTIZ, Antonio: Historia de España, dirigida por Miguel Artola. Tomo 3. El Antiguo Régimen: Los Reyes Católicos y los Austrias. Madrid 1988. DOMÍNGUEZ ORTIZ, Antonio: Historia Universal. Vol. III. Edad Moderna. Barcelona 1992.
46
DOMÍNGUEZ ORTIZ, Antonio: Instituciones y sociedad en la España de los Austrias. Barcelona 1985. ENCISO, Luis Miguel: Antonio Domínguez Ortíz, historiador y humanista. Valladolid 1984. FERNÁNDEZ, Roberto: Antonio Domínguez Ortiz y la historia moderna en España. In: DOMÍNGUEZ ORTÍZ, Antonio: El mosaico español. Pamplona 2009, s. XII-LXXXII. FERRERA CUESTA, Carlos: Diccionario de historia de España. Madrid 2005. FLORISTÁN, Alfredo (dir.): Historia moderna universal. Barcelona 2005. FONTANA, Josep: Historia. Análisis del pasado y proyecto social. Barcelona 1982. FONTANA, Josep: La história local, noves perspectives. Reflexions metodológiques sobre la história local. Gerona 1985. FONTANA, Josep: Prólogo: Manuel Tuñón de Lara y la tradición democrática española. In: GRANJA SÁINZ, José Luis de la – REIG TAPIA, Alberto – MIRALLES, Ricardo (eds.): Tuñón de Lara y la historiografía española. Madrid 1999, s. XIII-XVI. FORCADELL, Carlos: Fragmentación espacial en la historiografía contemporánea. La historia regional/local y el temor a la síntesis. Studia historica. Historia Contemporánea, 13-14, 1995-1996, s. 7-27. GABRIEL, Pere: Història de la Cultura Catalana, 10 sv. Barcelona 1996-1999. GARCÍA CÁRCEL, Ricardo: Jaume Vicens Vives: Vida, obra y pensamiento. Jerónimo Zurita, 73, 1998, s. 283-310. GONZÁLES GARCÍA, Francisco Javier: Celtismo e historiografía en Galicia: en busca de los celtas perdidos. In: GONZÁLES GARCÍA, Francisco Javier (coord.): Los pueblos de la Galicia céltica. Madrid 2007, s. 9-131. GRANJA, José Luis de la – REIG TAPIA, Alberto – MIRALLES, Ricardo (eds.): Manuel Tuñón de Lara y la historiografía española. Madrid 1999. GRANJA, José Luis de la – REIG TAPIA, Alberto (eds.): Manuel Tuñón de Lara. El compromiso con la historia. Su vida y su obra. Bilbao 1993. GRANJA, José Luis de la (coord.): Manuel Tuñón de Lara, maestro de historiadores. Catálogo de la exposición biográfica y bibliográfica. Bilbao – Madrid 1994.
47
GRANJA, José Luis de la: La nueva historiografía vasca. In: GRANJA, José Luis de la – REIG TAPIA, Alberto – MIRALLES, Ricardo (eds.): Tuñón de Lara y la historiografía española. Madrid 1999, s. 287-304. HERRERA GARCÍA, Antonio: Sus temas capitales. Iber, 38, 2003, s. 81-93. IGLESIAS, Carmen: España y Europa en el pensamiento de José Antonio Maravall. Jerónimo Zurita, 73, 1998, s. 211-223. LAÍN ENTRALGO, Pedro: España como problema. Aguilar 1962. LE FLEM, Jean-Paul – PÉREZ, Joseph – PELORSON, Jean-Marc – LÓPEZ PIÑERO, José María – FAYARD, Janine: Historia de España, dirigida por Manuel Tuñón de Lara. Tomo 5. La frustración de un imperio (1476-1714). Barcelona 1984. LORENZO CADARSO, Pedro Luis: El siglo XVII. Historiografía y estado de la cuestión. In: MUNITA LOINAZ, José Antonio – DÍAZ DE DURANA ORTIZ DE URBINA, José Ramón (eds.): XXV años de historiografía hispana (1980-2004). Historia medieval, moderna y de América. Bilbao 2007, s. 137-155. MUÑOZ I LLORET, Josep María: Jaume Vincent i Vives. Una biografia Intel.lectual. Barcelona 1997, s. 207. OLÁBARRI GORTÁZAR, Ignacio: El peso de la historiografía española en el conjunto de la historiografía occidental (1945-1989). Hispania, 175, 1990, s. 417-437. OLÁBARRI GORTÁZAR, Ignacio: La recepción en España. De la revolución historográfica del siglo XX. In: VÁZQUEZ de PRADA, Valentín – OLÁBARRI GORTÁZAR, Ignacio – FLORISTÁN IMÍZCOS, Alfredo (eds.): La Historiografía en occidente desde 1945. Actitudes, tendencias y problemas metodológicos. Actas de las III Conversaciones Internacionales de Historia, Universidad de Navarra (Pamplona, 57 abril 1984). Pamplona 1985, s. 87-111. PASAMAR, Gonzalo: Historiografía e ideología en la postguerra española: La ruptura de la tradición liberal. Zaragoza 1991. PASAMAR, Gonzalo: Apologia and Criticism: Historians and History of Spain, 15002000. Bern 2010. PELLISTRANDI, Benoît (coord.): La historiografía francesa del siglo XX y su acogida en España. Madrid 2002. PÉREZ GARZÓN, Juan Sisinio: Sobre el esplendor y la pluralidad de la historiografía española. Reflexiones para el optimismo y contra la fragmentación. In: GRANJA SÁINZ, José Luis de la – REIG TAPIA, Alberto – MIRALLES, Ricardo (eds.): Tuñón de Lara y la historiografía española. Madrid 1999, s. 335-354.
48
Resolución de 8 de febrero de 1999, de la Subsecretaría, por la que se inscribe en el Registro de Fundaciones Docentes la denominada «Fundación Española de Historia Moderna», de Madrid. Boletín Oficial del Estado, 52, 1999, 2. 3., s. 8448-8449. RIBOT, Luis (ed.): Historia del Mundo Moderno. Madrid 2006. RIQUER I PERMANYER, Borja de (dir.): Història, Política, Societat i Cultura dels Països Catalans, 12 sv. Barcelona 1995-1999. RIQUER I PERMANYER, Borja de: Panorámica actual de la historiografía catalana. In: GRANJA, José Luis de la – REIG TAPIA, Alberto – MIRALLES, Ricardo (eds.): Tuñón de Lara y la historiografía española. Madrid 1999, s. 279-286, zde s. 283. RUIZ MARTINEZ, Enrique – GIMENEZ, Enrique – ARMILLAS, José Antonio – Maqueda, Consuelo: Introduccion a la Historia Moderna. Madrid 2000. SÁNCHEZ MARCOS, Fernando – PÉREZ LATRE, M.: La historiografía de la época moderna (1474-1808) en la revista Hispania, 1940-1988. Hispania, 176, 1990, s. 10311045. SÁNCHEZ MARCOS, Fernando: La historiografía sobre la Edad Moderna. In: SÁNCHEZ-GALLEGO, Andrés (coord.): Historia de la historiografía española. Madrid 1999, s. 117-182. SUARÉZ CORTINA, María: La «pequeña España». Particularismo centrípeto e historiografía contemporánea desde la transición democrática. In: GRANJA, José Luis de la – REIG TAPIA, Alberto – MIRALLES, Ricardo (eds.): Tuñón de Lara y la historiografía española. Madrid 1999, s. 317-331. TOMÁS Y VALIENTE, Francisco: Los validos en la monarquía española del siglo XVII: (estudio institucional). Madrid 1963. VEGA, Mariano Esteban de: La historiografía española contemporánea en 1991. In: MORALES MOYA, Antonio (ed.): La historia en el 91. Madrid 1991, s. 39-50. VICENS VIVES, Jaime: Presentación y propósito. Estudios de Historia Moderna, 1, 1951, s. XI-XII. VILAR, Pierre (dir.): Història de Catalunya, 8 sv. Barcelona 1987-1990.
49
E-zdroje BARROS, Carlos: ¿Qué es Historia a Debate? [online]. Dostupné na http://www.hdebate.com [10-04-2012] CLAVERO, Bartolomé: Tomás y Valiente, Constructor del Estado Constitucional [online]. Dostupné na http://clavero.derechosindigenas.org/wpcontent/uploads/2009/05/tomas-y-valiente-constructor-constitucional.pdf [03-04-2012] Congresos de Historia Moderna de Cataluña [online]. http://www.ub.edu/historiamoderna/es/quisom.php?s=3 [09-04-2012]
Dostupné
na
GARCÍA CÁRCEL, Ricardo: Antonio Domínguez Ortiz, un historiador social [online]. Dostupné na http://www.revistasculturales.com/articulos/79/historiasocial/43/1/antonio-dominguez-ortiz-un-historiador-social.html [04-04-2012] Historia del establecimiento de la Fundación [online]. http://www.moderna1.ih.csic.es/fehm/informa.htm [09-04-2012]
Dostupné
na
Ley Orgánica 11/1983 de Reforma Universitaria [online]. Dostupné na http://noticias.juridicas.com/base_datos/Derogadas/r0-lo11-1983.html [14-03-2012] LINAGE CONDE, Antonio: Francisco Tomás y Valiente (1932-1996) en la Historiografía Jurídica de España [online]. Dostupné na http://www.hottopos.com/rih4/linage.htm#_ftn44 [03-04-2012] SOLANAS, María José: Historiadores españoles en el París de Braudel: consideraciones sobre las diferentes experiencias historiográficas [online]. Dostupné na http://www.hottopos.com/rih4/linage.htm#_ftn44 [03-04-2012]
50
Příloha Přehled španělských odborných časopisů specializovaných výhradně na raněnovověkou historii
Contrastes. Revista de Historia Moderna Datum založení: 1985 (poslední vydání 2008) Vychází:
ročně
Vydavatel:
Universidad de Murcía
Web:
http://revistas.um.es/contrastes/index
Cuadernos de Historia Moderna Datum založení: 1988 Vychází:
ročně (od roku 1997 vycházejí dvě čísla)
Vydavatel:
Universidad Complutense de Madrid
Web:
http://www.ucm.es/info/hismoder/cuadernos.php
Cuadernos Dieciochistas Datum založení: 2000 Vychází:
ročně
Vydavatel:
Universidad de Salamanca
Web:
http://campus.usal.es/~revistas_trabajo/index.php/1576-7914
Espacio, tiempo y forma. Serie IV, Historia moderna Datum založení: 1990 Vychází:
ročně
Vydavatel:
Universidad Nacional de Educación a Distancia (UNED)
Web:
http://espacio.uned.es:8080/fedora/get/bibliuned:ETFSerieIV/demo:Collecti on/view
51
Estudis. Revista de Historia Moderna Datum založení: 1972 Vychází:
ročně
Vydavatel:
Universidad de Valencia
Web:
http://centros.uv.es/web/departamentos/D235/valenciano/general/adic ional/indice.xml?id=E127#1
Chronica Nova (Revista de Historia Moderna de la Universidad de Granada) Datum založení: 1968 Vychází:
ročně
Vydavatel:
Universidad de Granada
Web:
http://hmoderame.ugr.es/pages/chronica_nova
Manuscrits. Revista d´Història Moderna Datum založení: 1985 Vychází:
ročně
Vydavatel:
Universitat Autònoma de Barcelona
Web:
http://ddd.uab.es/record/28
Obradoiro de Historia Moderna Datum založení: 1992 Vychází:
ročně
Vydavatel:
Universidade de Santiago de Compostela
Web:
http://campus.usal.es/~revistas_trabajo/index.php/1576-7914
Pedralbes Datum založení: 1981 Vychází:
ročně
Vydavatel:
Universitat de Barcelona
Web:
http://www.raco.cat/index.php/Pedralbes/
52
Revista de Historia Moderna: Anales de la Universidad de Alicante Datum založení: 1981 Vychází:
ročně
Vydavatel:
Universidad de Alicante, od roku 1996 je časopis přidružen k FEHM
Web:
http://rua.ua.es/dspace/handle/10045/1220
Studia Historica. Historia Moderna Datum založení: 1983 Vychází:
ročně
Vydavatel:
Universidad de Salamanca společně s FEHM
Web:
http://campus.usal.es/~revistas_trabajo/index.php/Studia_Historica
Tiempos Modernos. Revista Electrónica de Historia Moderna Datum založení: 2001 Vychází:
půlročně
Vydavatel:
Asociación Tiempos Modernos
Web:
http://www.tiemposmodernos.org/ (časopis vychází pouze online)
53
