MASARYKOVA UNIVERZITA V BRNĚ Fakulta sportovních studií Katedra Kinantropologie
Materiál jako limitující faktor horolezeckého výkonu v historickém kontextu Bakalářská práce
Vedoucí bakalářské práce:
Vypracoval:
Mgr. Radek Lienerth
Lukáš Pártl, 3. roč.
APAK-SP
Brno, 2006
Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci zpracoval samostatně a použil jen
literaturu uvedenou v seznamu literatury, který je v práci uveden.
Souhlasím, aby práce byla uložena na Masarykově univerzitě v Brně
v knihovně Fakulty sportovních studií a zpřístupněna ke studijním účelům. V Brně dne 2006
………………………….
Poděkování
Děkuji vedoucímu bakalářské práce Mgr. Radku Lienerthovi za odborné
vedení, velmi cenné rady a poskytnutí konzultace při zpracovávání této práce.
OBSAH ÚVOD………………………………………………………………..……………5 1. CHARAKTERISTIKA HOROLEZECTVÍ……. ……………………………...6 2. OBECNÁ HISTORIE HOROLEZECTVÍ ……………………………….....7-8 3. ROZDĚLENÍ HOROLEZECTVÍ………………………………………….......9 4. MATERIÁLOVÉ VYBAVENÍ PRO HOROLEZECTVÍ………………….…10 4.1 Horolezecká výzbroj………………………………………10 4.1.1 Výzbroj pro sníh a led …….….……...…11-14
5. HISTORIE VÝZBROJE PRO SNÍH A LED …………………...……………15
5.1 Nejstarší doby ……………….……….……..…………15-21
5.2 Počátek zlaté éry …………………………………...…21-22 5.3 Zdolávání kolmých ledů …………………………………23
5.4 Období po válce ……………….……….……...…...…23- 24 5.5 Americká originalita …….………….………...……… 24-27
5.6 Nové materiály ……….…………….……...………… 27-28 5.7 Krátké cepíny …….………….……………...…………28-31 5.8 Univerzální výstroj …….……………..…….…………31-35
5.9 Konec 20. století ….……………….………..…………35-37
5.10 Současnost ……….……………….….........……………..37 ZÁVĚR ………….………………………..……………………………………..38 RESUMÉ…..…………………………………………………………………….39 SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY………..……………………………….....40
Úvod V horách je všechno opravdové. Můžete v nich poznat sebe sama, svou
sílu i svou slabost. Můžete prožívat skutečnou radost, ale i bolest a utrpení.
(Procházka, 1988)
Horolezectví samotné tu bylo již mnohem dříve, než podstata horolezectví
jak ji známe dnes. Zpočátku to ovšem nebyl sport, touha po úspěchu nebo životní styl. Byla to životní nutnost. Lidé narození v kopcích, horách, ale i ve velehorách, se museli naučit žít a přizpůsobit se pobytu v těchto náročných podmínkách.
Jako o samoúčelné lidské činnosti se dá o horolezectví mluvit až na konci
18. století. Horolezectví, jak již sám název napovídá, je o lezení a zdolávání hor.
Od turistiky se ale zásadně liší. Především je to mnohem větší náročnost a nesrovnatelně vyšší nebezpečí. Náročností myslíme to, že se člověk pohybuje často v kolmém ale i převislém terénu, na což musí být náležitě fyzicky ale i
psychicky připraven. Samozřejmě zde hrají roli i vrozené předpoklady, somatotyp jedince a duševní vyrovnanost. Co se nebezpečí týče, tak zde jasně alarmuje možnost pádu, který ve srovnání s pády v jiných sportech, končí často tragicky.
Překonávání strachu je jednou z hlavních otázek horolezectví. Strach je
individuální. Ovlivňuje naše výkony v horách a v určitém pohledu rozděluje
horolezce do „výkonnostních skupin“. Horolezec, který společně s překonáním strachu dokáže vytříbit také svoji techniku, se stává opravdovým horolezcem.
Lidé se horolezectví věnují hlavně proto, že jim dává zábavu ve formě
netradičního pohybu, silné zážitky, pocit, že jsou součástí přírody a samozřejmě
radost z úspěchů. Navíc každý úspěšný výstup vyvolává novou a větší touhu po dalších a náročnějších výkonech.
Z horolezectví se stal zajímavý a krásný sport neomezených možností. Je
pravdou, že po celém světě ubývají možnosti prvovýstupů, tento problém je však
nahrazen hledáním nových způsobů a stylů lezení. S rostoucí náročností výstupů se také stále více firem zabývajících se turistikou, horolezectvím a extrémními
sporty věnuje horolezeckému vybavení, které je dnes nedílnou součástí úspěšného lezení.
5
1. Charakteristika horolezectví Pod pojmem horolezectví se skrývá pohybová činnost v terénu, ve kterém
jsme v důsledku gravitace neustále vystaveni riziku pádu. Úsilím překonáváme
nejen tíhovou sílu, která nás nemilosrdně táhne k zemi, ale i pud sebezáchovy. V překonávání obtížnosti terénu, strachu i sebe sama spočívá smysl horolezectví.
Důležitou součástí horolezectví je etika, která zdůvodňuje jeho morální
normy. Spojuje zkušenosti mnoha generací, směřuje k všestrannému vývoji lezce a je formována skutečností, že horolezectví je dobrodružná činnost, sport, záliba i smysl života a odehrává se v krásné, ale drsné přírodě často za velkého rizika.
6
2. Obecná historie horolezectví Vysoké hory člověka fascinovaly vždy. Již ve starověku hrály hory,
velehory významnou roli pro společnost. Můžeme zde rozlišit dvě role: roli
náboženskou a dobyvatelskou. Co se týká role náboženské, horám byla svěřována představa boha - silné bytosti, která by vysvětlovala jevy, přírodní zákony pro člověka té doby nepochopitelné. Někdy jim byly na vrcholech lidskou
představivostí umísťovány i božské trůny (řecký Olymp (2917m). Později se hory stávají objektem fantastické úcty. (Procházka, 1990).
Role dobyvatelská se dá zmapovat již ve 4. století př.n.l., kdy dobyvatel
Alexandr Makedonský roku 350 př.n.l. v čele armády překročil Kavkaz (650 km dlouhé rovnoběžníkové pohoří). Nesmíme opomenout také období humanismu a
renesance, kdy se hory staly nejenom místem pro rozjímaní mnichů a zakládání
klášterů, ale také místem pro objevování krás horské přírody. V 16. století do hor začínají pronikat první přírodovědci a topografové, aby získali nové, popř. upřesnili své znalosti. Přesto to ale ještě nebyli oni, kdo se do hor vydával kvůli lezení samotnému.
Za počátek horolezectví se považuje rok 1786. Je to rok, kdy na popud
Horace Benedicta de Saussure, jenž vyhlásil soutěž, byl poprvé zdolán nejvyšší
vrchol Evropy Mont Blanc. Prvovýstup uskutečnili Michel-Gabriel Paccard a Jaques Balat. Sám Horace B. de Saussure na Mont Blanc vystoupil o rok později.
Podnět pro vznik cílevědomého horolezectví položili Angličané, kteří v Alpách
položili základ alpinismu – slézání vysokých hor. Počátkem tzv. „zlaté éry“ alpinismu se udává letopočet 1854, kdy Sir Alfred Wills s průvodci pokořil Wetterhorn. Netrvalo dlouho a v Alpách byly postupně slezeny všechny jejich
vysoké vrcholy. Jedním z neznámějších je výstup Edwarda Whypera na jednu
z nejkrásnějších hor světa – 4482m vysoký Matterhorn v roce 1865. Tato výprava
je ale také známa i díky svému tragickému konci, kdy při závěrečném sestupu zahynuli čtyři ze sedmi členů Whyperova týmu. (Žák, 2003)
Roku 1857 byl v Londýně založen Alpský klub, sdružující příznivce
alpinismu. S druhou polovinou 19. století také souvisí oddělování se horolezectví
jako takového a skalního lezení – lze na něj prohlížet jako na samostatné 7
sportovní odvětví. Ve vývoji horolezectví sehráli důležitou roli horští vůdcové. Již ve výpravách přírodovědců pomáhali zkušení a zdatní horalové a rozvojem
alpinismu se jejich počet mnohonásobně zvýšil. Mnozí se specializovali výhradně na tuto činnost a vytvořili tak nové povolání horských vůdců, zkušených odborníků a znalců hor. (Dieška, 1989)
Období během a po první světové válce znamenalo výrazné zpomalení
vývoje horolezectví. K opětovnému rozmachu došlo na konci dvacátých a na počátku třicátých let, kdy zejména Italové a Angličané uskutečnili řadu významných a zajímavých výstupů. Po druhé světové válce se nejvýznamnější
horolezecké výstupy přesunuly do Himálajských oblastí. Roku 1950 byl překonán první osmitisícový vrchol Annapúrna Francouzi M. Herzogem a L. Lachénalem,
v roce 1953 nejvyšší vrchol světa: Mount Everest (8848m) Novozélanďanem E. Hillarym a Šerpou T. Norgeyem.
K výzbroji předválečných, lezců patřilo 20-30m dlouhé kroucené konopné
lano uvazující se přímo na tělo (tzv. hrudní úvaz) nebo dokonce v pase. Do skromné výzbroje se počítalo také několik železných karabin, smyčky, skoby a
dřevěné klíny. Postupové jištění se zakládalo pouze zřídka. Po válce tento trend
stále přetrvával. Slaňovalo se většinou na Dülfera (slaňování pouze pomocí lana), ale objevila se již první slaňovací pomůcka – speciální karabina s příčkou. Mezi
60. – 80. rokem 20. století nastává velký rozvoj především ve vývoji nové
výzbroje. Konopná lana jsou nahrazena lany nylonovými. Objevují se také první železné slaňovací osmy a vklíněnce. Přibližně o deset let později se začínají používat i sedací úvazky (šité většinou doma), a první duralové karabiny.
Osmdesátá léta jsou především zlomem v přístupu k lezení. Začíná se klást
důraz na čistotu výstupu, technické pomůcky se používají pouze k zabezpečení lezců proti pádu, tedy ne k přizpůsobení úrovně výstupu schopnostem lezce.
Zejména posledních 10 – 15 let u nás dochází k velké popularizaci
horolezectví a postupně se lezení stalo dostupné i široké veřejnosti. Budují se
lezecké stěny; s jištěním i bez (tzv. boulder). Z lezení na umělých stěnách se stává
samostatná kategorie. Bývá využíváno mnoha lezci (ale i teprve začátečníky) především
v zimních měsících, kdy
8
se nedá lézt venku na skalách.
3. Rozdělení horolezectví Horolezectví se v dnešním přetechnizovaném a uspěchaném světě stalo ze
sportu určeného pouze několika málo jedincům, sportem pro širokou veřejnost. Je
to dáno především oblibou všech tzv. „outdoorových“ sportů, tedy sportů, které nás tahají pryč ze šedi měst a od blikajících monitorů počítačů.
Pojmenovat a určit současné formy horolezectví je poměrně značně
složité. Na vrcholové úrovni špičkových lezců, se dá hovořit o úzké specializaci
na stěny a závody, lezení v horách, expedice, nebo v poslední době populární
lezení ledů a mixů (drytooling). U většiny lezecké populace, která se horolezectví věnuje rekreačně dochází k značnému prolínání těchto forem. Nejstručněji lze
vyjádřit mnohostrannost horolezeckého sportu pomocí znázorněného schématu. (Lienerth, 2004)
9
4. Materiálové vybavení pro horolezectví Staré pořekadlo praví, že „dobré nářadí je polovina práce“. To platí u
horolezců dvojnásobně. (Procházka, 1988)
Horolezecký materiál rozdělujeme na výstroj a výzbroj. Existují čtyři hlavní
požadavky na materiál: Funkčnost, kvalita, hmotnost a cena. Naše rozhodnutí o volbě materiálu by mělo vyplývat z kompromisu mezi prvními třemi požadavky; otázku ceny by jsme příliš neměli brát v úvahu.
Vzhledem k tomu, že do výstroje patří hlavně oblečení, stany, spací pytle,
batohy a různé jiné potřeby, zaměříme se proto na horolezeckou výzbroj, což už je materiál specifický a specializovaný pro tento sport. Tím samozřejmě
nechceme snižovat důležitost výstroje, která musí být v naprosté rovnováze z výzbrojí.
4.1 Horolezecká výzbroj Horolezecká výzbroj
se dá charakterizovat jako materiál, pomůcky a
prostředky potřebné přímo na postup v horolezeckém terénu. Dále na spolehlivé zajištění a technickou manipulaci pro ulehčení horolezeckého postupu. Dělí se na:
1. Zajišťovací materiál (jistícího řetězce)
a) lano, pomocné šňůry (tzv. repšňůry), úvazek (sedací, prsní, kombinovaný), slaňovací a jistící prostředek (osma, reverzo, atd.)
b) karabiny, expresky
c) skoby: do skal, ledovcové (vývrtky), sněhové
d) smyčky, vklíněnce, friendy, abalaky, hexentrics atd. 2. Pomocný materiál na jištění a lezení
a) doplňkový materiál zajišťovacího řetězce a materiál zvyšující bezpečnost při lezení (lezecká obuv, magnézium). Ve sněhu a ledu je to: cepín, mačky atd.
b) materiál ulehčující technické manipulace (žebříky atd.) 10
Vzhledem k tomu, že i horolezecká výzbroj je velmi obsáhlé téma,
rozhodli jsme se proto v této práci zaměřit pouze na výzbroj pro sníh a led.
Konkrétně tato oblast horolezectví se v posledních letech nejvíce rozmáhá a proto je i z historického hlediska nejvíce zajímavá. Historie tohoto materiálu je hlavním cílem této práce.
4.1.1 Výzbroj pro led a sníh Pro lezení na ledu a sněhu se používá většina materiálu shodného s tím pro
lezení po skalách. V prvé řadě je to samozřejmě lano. Dále sedací či kombinovaný úvazek. Shodné jsou i pomocné repšňůry, slaňovací a jistící pomůcky. Totožné jsou i karabiny a expresky. Podstatný rozdíl je ale v tom, že po ledu a sněhu se
leze pomocí cepínů a maček Jsou to takové upravené ruce a nohy pro led a sníh, kde by už naše „tupé“ prsty nestačily. Další výjimkou jsou skoby, které jsou ve tvaru duté vývrtky a šroubují se do ledu. Cepín
Dnešní cepín je dokonalý nástroj ladných tvarů, průvodce velkých túr, k
němuž má leckterý horolezec citový vztah. Slouží jako opora na sněhových i
ledových svazích i na hřebenech. Sondujeme jím pevnost sněhových mostů nad trhlinami. Brzdíme na něm svůj vlastní pád a používáme jej jako pevného bodu při jištění. Přitahujeme se na něm jako na chytu. Sekáme jím v ledu a firnu stupy a
chyty a v okamžicích vrcholové euforie slouží ke vztyčení vlajky. Prostě nepostradatelný všestranný nástroj.
Cepíny se dělí na klasické a speciální: Klasický cepín slouží k lehčímu lezení, anebo jen k vysokohorské turistice.
Má rovné topůrko, je spíše delší, aby umožňoval pohodlné opření se.
11
Obr. 1 – klasický cepín
Speciální cepín se používá pro náročné lezení v ledech a na strmých
sněhovo-ledových svazích. Oproti klasickým cepínům jsou kratší a mají
prohnutím tvarované topůrko. To proto, aby si lezec při zasekávání cepínu do ledu chránil klouby prstů.
Obr. 2, 3 – speciální cepín (2-kladivocepín, 3-závodní cepín)
12
Kladivocepín
Ve strmých ledovcových stěnách nebo v kombinovaných skalně ledových
túrách používají někteří horolezci kladivocepínu, opatřeného na jedné straně hlavice tloukem s ploškou, na druhé straně špicí.
Ledovcový bodec
Při stoupání na předních hrotech želez používají jako chytu pro jednu ruku
mnozí horolezci ledovcový bodec opatřený poutkem, které zabraňuje jeho ztrátě a uvolňuje ruku pro manipulaci s lanem.
Stoupací železa neboli „mačky“
V ledovcových oblastech patří k základní výzbroji, neboť železa
obouváme často dřív, než se navážeme na lano. Podle typu nosné konstrukce se
mačky dělí na kloubové a rámové. Kloubové mačky se skládají zpravidla ze dvou ozubených segmentů spojených třmenem. Tato konstrukce v principu umožňuje určitý pohyb, což ve spojení s ohebnou botou znamená pohodlnější chůzi. Rámové mačky mají tuhý rám po celé délce a pevně se spojí s botou. To
umožňuje přesnější a efektivnější zakopávání předních hrotů, což je výhoda ve
velmi strmém ledu. Naopak kvůli neohebnosti maček a obecně tuhým botám je namáhavější chůze v terénu s menším sklonem
Obr. 4 – mačky pro lezení ledů
13
Ledovcové šrouby
Dříve se i v ledu a sněhu používaly skoby. Sice jiné než do skály, ale
zatloukaly se kladivem. Moderní skoby se do ledu většinou šroubují. Jsou to buď vývrtky (podobné těm, jimiž vytahujeme korkové zátky), dále šrouby, trubkové nebo ozubené spirály. Jako nejspolehlivější byly otestovány trubkové spirály
vzhledem k tomu, že nedeformují led a mají při stejné váze větší průměr, tedy větší opěrnou plochu než šrouby. Výborně pronikají do ledu a v dobrém ledu
udrží 900 kp, což představuje dolní hranici spolehlivosti. Moderní šrouby bývají opatřeny i kličkou pro jednoduší šroubování.
Obr. 5 – Ledovcová vývrtka s kličkou
Sněhové kotvy a skoby
Jako zajišťovací pomůcka do sněhu a firnu byly vyvinuty dlouhé sněhové
skoby (vyráběné i z umělých hmot) a sněhové kotvy. To jsou duralové desky,
které jsou zabořeny do hlubokého sněhu plochou proti očekávanému zatížení. Z
desky je vyvedena lanová smyčka k sebejištění. Kotvy byly vyvinuty na polárních výpravách, kde původně sloužily k uvazování psích spřežení.
14
5. Historie výzbroje pro sníh a led Prakticky od nepaměti byl spolu s lanem symbolem horolezectví cepín.
Býval a je nosným motivem na emblému snad každého druhého horolezeckého
klubu či národního alpinistického spolku. Objevoval se na drobných kresbách a rytinách, používaných starými typografy jako příjemná obrazová interpunkce k
oddělení kapitol vzorně vypravených klasických horolezeckých knih a občasníků.
A není snad stará fotografie, na níž by byla zvěčněna skupina vážených horských vůdců na návsi alpské dědiny bez cepínů.
Předchůdce cepínu můžeme spatřovat v alpské holi i v obyčejné sekyře
nebo motyce. Všechna tato nářadí kdysi pomáhala průkopníkům Alp zdolávat ledové svahy.
Cepín se stal symbolem jako jedna z nejdůležitějších a nepřehlédnutelných
součástí horolezecké výbavy
5.1 Nejstarší doby
Když lidé začali pronikat do vysokých hor s příkrými sněhovými a
ledovými svahy, hledali prostředky usnadňující postup a zabraňující fatálnímu uklouznutí. Nejstarší pomůckou pro chůzi po ledu byly jednoduché náledníky, z nichž se postupně vyvinula stoupací železa.
Od nepaměti byla taková železa nezbytnou pomůckou lovců kamzíků na
strmých travách i na ledu. Vášnivý lovec Císař Maxmilián I. (1493-1519) doporučoval dva druhy stoupacích želez se šesti hroty, horská a lesní železa, popsal též jak je používat.
Klouzání bot zabraňovaly též špičaté hřeby, zatloukané přímo do
podrážek. Simler se zmiňoval o „železných podrážkách“ se třemi hroty již v roce 1574. V jednom období se na podpatek připevňovalo zvláštní podkovovité okutí. Na míru je před cestou zhotovovali místní kováři.
Ve Skandinávii znali vedle sněžnic a ledovcových seker obyčejné
náledníky již v polovině šestnáctého století. Určitě ale nebyli první cosi jako čtyřhroté náledníky objevili v Hallstattu ve vykopávkách předkeltských nástrojů!
15
Je zajímavé, jak moderně nám dnes připadají „tamponu“ vyobrazené v
Itinera alpina z roku 1708.
Obr. 6 - Čtyřhroté náledníky „tramponu“
Obr. 7 – Mačky UPC z 18. st.
Podivuhodně moderní konstrukční prvky můžeme spatřit i na stoupacích
železech z období prvovýstupu na Mont Blanc, jejichž vertikálně orientovaný rám obepínal botu. Tento princip byl o necelé dvě století později, v naší době,
znovuobjeven firmou Stubai (mačky UPC) před nějakým i třinácti čtrnácti roky. Přiložený obrázek je „o něco starší“. Pochází z publikace Voyages dans les Alpes
(1779-1796). Jejím autorem není nikdo jiný než Horace Bénedict de Saussure,
který vypsáním odměny posílil úsilí o dosažení nejyššího vrcholu Evropy (8. 8. 1786). ( Procházka, 2001)
Ale vraťme se ještě v historickém kalendáři o něco zpět k další
zajímavosti. Z popisu alpské túry z roku 1596 (!) se dozvídáme, že si poutník připínal také železa na ruce „aby mohl lépe lézti“! Tato železa se opakovaně objevila v alpské literatuře dokonce jako patentovaný horolezecký spár a železný
aparát na prodloužení paže. Byly uloženy v mnichovském Alpském muzeu. Počátkem sedmnáctého století byla železa na ruce známa i ve Vysokých Tatrách. O dvě století později se o nich zmiňoval B. Hacquetv souvislosti s výstupem na
Dachstein roku 1818. A z deníku o výstupu na Grossglockner je zřejmá existence podobného zařízení i na kolena! (Šajmoha, 1990)
16
Ale pozor, etika! Staří angličtí horolezci železa zavrhovali jako umělou
pomůcku, která do hor nepatří! Horalé v dávných dobách však často žádné
specializované náčiní neměli. Na túry brali to, co se jim osvědčilo při každodenní práci na poli, na stavbě, v lese. Prostě to co měli doma nebo našli ve stodole. A
tak na otloukání ledu používali obyčejná těžká kladiva, někdy výhodnější špičatá kladiva geologická. Mnohým na ledovcové výstupy dlouho stačila běžná motyka na brambory! Jiní vysekávali stupy a chyty v ledu nejrůznějšími sekerami.
Prapředchůdce současného cepínu tak lze vzdáleně spatřovat ve všem tom
pracovním nářadí. ale především v Alpenstocku, alpské holi. Ta byla
nejrozšířenější pomůckou starých horalů. Byla zhotovena z pevného dřeva, sahala vysoko nad hlavu a zpočátku jen na dolním konci měla špičatý železný bodec. Horní konec býval ozdoben kamzičím parůžkem.
Někteří horští vůdci nahrazovali parůžek pevným železným hákem. který
sloužil k ukotvení na nejobtížnějších místech, nahoru se pak po holi vyšplhalo.
Alpenstock však nejčastěji sloužil k udržení rovnováhy a jako opora při výstupu i sestupu, aby váha těla při nakročení nezatěžovala pouze jednu nohu.
Alpská hůl se používala též k překonávání ledovcových trhlin „skokem o
tyči“, dále k brždění při sjíždění po sněhu i ledu. Úplným dobrodiním byla pro
bázlivé klienty horských vůdců. Dva vůdci vzali mezi sebe klienta do „husího pochodu“ a spojili se přitom vodorovně drženými AIpenstocky. Klient se přidržoval holí jako zábradlí, s pocitem bezpečí si vesele vykračoval po horách.
S postupem doby a přibýváním zkušeností se alpské hole poněkud
zkracovaly, ale stále zůstávaly velmi dlouhé. Hák na horním konci byl pak nahrazen kovanou „zobákomotykovou“ hlavicí a takový Alpenstock se již hodně
podobal cepínu, stal se jeho pradědečkem. Hlavice sukovic oberlandských vůdců ale místo lopatky měla zakřivenou sekeru s ostřím, snadno vnikající do puklin, které byly příliš úzké pro ruce nebo moc vysoko.
17
Obr. 8 - Muster-Fuhrer Cyprian Granbichler, 1868
Pozdějším cepínům se již velmi přiblížil cepín Kennedyho z prvního
pokusu o zdolání Matterhornu roku 1862 (pět let před prvovýstupem s tragickým
koncem), o němž se zmiňuje legendární obléhatel Matterhornu a skvělý kreslíř Edward Whymper ve své neméně legendární knize Scrambles amongst the Alps in the years 1860-69, vydané v Londýně roku 1871.
Názor na užitečnost univerzální hlavice cepínu „dnešního typu“ se
všeobecně sjednotil asi kolem roku 1875. Nejrůznější vývojové kreace, geneticky vedoucí k dnešnímu cepínu i do slepé "motykové" uličky, nám přibližují rytiny z
publikace C. D. Cunninghama The Pioneers of the Alps, vydané v Londýně roku 1888.
Obr. 9 - Hlavice cepínu
18
Cepíny v těchto dobách sloužily především k poctivému vysekávání stupů.
Tak třeba horský vůdce Tribusser jich pro svého klienta, hraběte Pallaviciniho, ve
strmém žlebu na Grossglockneru vysekal asi dvě a půl tisícovky! Neskutečná dřina, které by dnes asi jen málokdo byl schopen. A tehdy roku 1850 při
prvovýstupu byly v nedohlednu nejen mačky s předními hroty, ale i prostá
desetihrotá železa. Na nohy zkrátka nebylo takové spolehnutí a bez sekání stupů to nešlo.
Tehdejší železa nechválil ani Ed Whymper. Poté, co mu jich pan Kennedy
pár věnoval a Whymper si je vyzkoušel. prohlásil něco v tom smyslu, že „ ... takové nebezpečné pomůcky jsou nepoužitelné, pokud v ledu nemáte dobrý stup, na němž se dá stát. A pokud ho máte, nepotřebujete nic víc než pár hřebů v botě.“ Když vidíme jeho „mačky“ na obrázku ze Scrambles amongst the Alps in the
years 1860-69, nelze se divit. Tehdy se jim anglicky říkalo ice c1aws aneb drápy do ledu, německy Eissporen čili ostruhy do ledu. (Černík A., 1964)
Obr. 10 - Ostruhy do ledu
Okované boty byly v těch dobách zjevně populárnější než stoupací železa,
neboť byly univerzální ve skále i ledu. Žádné gumové profilované podrážky tehdy
neexistovaly a tak se hladké kožené podešve opatřovaly hřeby tak jako tak. Ve Whymperově knize najdeme řádně okované boty, které používal Emile Rey, příklad jiného kování je na dalším obrázku.
19
Obr. 11 - Okované boty
Moderní okutí přišlo ze Švýcar. Pestrou nabídku hřebů k okování bot z
počátku minulého století dokumentuje inzerát z A guide to the Chamonix and range of Mont Blanc (Londýn 1911).
Křídlově cvoky pocházejí z Východních vápencových Alp. Na ostrých
hranách vápence velmi trpěly okraje podrážek, proto do nich horalé zatloukali široké hřeby. Původně volně, později v podrážce ohýbali trn cvoku.
Tricouni byly vrcholem „cvokové éry“. S tímto ocelovým vyměnitelným
kováním s ostrými a méně se otupujícími hranami přišel Švýcar F. Génécand. Trikuny se na scéně udržely poměrně dlouho. Používala je ještě generace v letních
Tatrách po druhé světové válce, než k nám byly dovezeny a naším průmyslem okopírovány vibramy.
Jak a proč vznikly vibramy?
Okované boty, trikuny, byly sice „univerzální“ do ledu i skály, ale ani na
jedno „to nebylo úplně ono“. Lézt s nimi po skále bylo velmi obtížné a tak se již
dávno praktikovalo to co dnes – na těžké horské túry se braly dvoje boty, ty okované bytelné a lehké lezečky, které vynalezl B. Hacquet.
Dávno předtím však již obyvatelé asijských podhůří, na Balkánu i jinde
obouvali měkké sandály z kozí kůže, které jim umožňovaly rychlý a v celku bezpečný pohyb v horách.
Roku 1935 na hoře Rasica použila lehké lezečky skupina, kterou vedl
italský horolezec Vitale Bramani. Během výstupu došlo ke zvratu počasí, lezečky se v zimě a kluzkém terénu ukázaly jako krajně nevhodné, postup se zpomalil.
Skupina byla zastižena tmou a přinucena bivakovat. Šest totálně vyčerpaných 20
mužů nepřežilo a zmrzlo. Jejich těžké okované boty, do drsných podmínek vhodnějších, marně čekaly dole pod stěnou…
Tato tragická nehoda inspirovala Vitale Bramaniho k vývoji lepší obuvi.
Po množství experimentů a tápání konečně roku 1937 předvedl profilovanou
gumovou podrážku – vibram. Název vznikl z prvních slabik jména a příjmení vynálezce.
Vibram zahájil novou éru jiného „přezouvání“ – nepřezouvaly se boty, ale
stoupací železa: na skálu sundat, do ledu nasadit. Ale to jsme trochu předběhli dobu, vraťme se ještě o tři desítky let zpět.
5.2 Počátek zlaté éry
Mezníkem, který navždy změnil lezení ve sněhu a ledu, bylo zavedení
desetihrotých maček.
Roku 1908 je zkonstruoval Angličan Oscar Eckenstein. Jeho mačky měly
oproti svým historickým předchůdcům dvě zásadní přednosti. Za prvé hroty byly
rozmístěny pod celým obvodem boty, tedy i pod špičkou a patou. Za druhé,
mačky se v žádném směru zatížení nesmekávaly z podrážky. To umožňovalo
zasekávat železa všemi deseti hroty, celou plochou chodidla. Tato metoda rychle zdomácněla v Západních Alpách a Francouzi ji tam dovedli k dokonalosti.
K objeviteli poněkud nespravedlivě se této technice nejčastěji říká „francouzská metoda“.
Eckenstein tvrdil že byl schopen chodit po ledu se sklonem až 70° bez
jakékoli jiné pomůcky. Experti se však domnívají, že nadhodnotil jak sklon, tak "led" a že spíše mohlo jít o tvrdý firn. Eckenstein rovněž tvrdil, že od začátku
používání svých "desetihrotek" již ve své kariéře nevysekal více než dvacet stupů. Eckensteinovy mačky i jeho desetihrotá technika způsobily skutečnou revoluci, přinesly nevídané urychlení postupu. Jistě i díky tomu došlo k masivnějšímu náporu na nejvyšší hory světa včetně Himálaje. Eckensteinových želez a techniky
již mohly využít britské himálajské expedice mezi dvěma světovými válkami, Mallory s Irvinem na Everestu.
21
Různé konstrukční kreace desetihrotých želez dokumentuje obr. 12, 13,
14, 15, 16. S rozšířením desetihrotých maček nastala zlatá éra lezení v ledu. Za
pomoci Eckensteinovy metody byly vylezeny pořádně tvrdé a těžké cesty, z nichž
i hodně dobrým současným „ledolezcům“není dodnes jasné, jak to mohlo být
uděláno s mačkami bez předních hrotů, s dlouhým cepínem s téměř vodorovným zobákem, často i bez jakéhokoli jištění. (Procházka V., 2001)
Obr. - 12
Obr. - 13
Obr. - 14
Obr. - 15
Obr. - 16
Tak třeba horolezecký génius severních stěn Willo Welzenbach v roce
1924 udělal takový prvovýstup severozápadní stěnou Gross Wiesbachhornu, že
ještě na sklonku sedmdesátých let platil za pravděpodobně nejtěžší ledovou túru Východních Alp!
22
5.3 Zdolávání kolmých ledů
Druhý mezník, který způsobil další revoluci v lezení ledu, přišel roku
1932, Laurent Grivel přidal dva vpřed vytrčené hroty k tehdy již standardním
desetihrotým železům Eckensteinovým - a bylo to! Grivelova dvanáctihrotá železa otevřela cestu ke zdolávání nejstrmějších ledových srázů „čelem k masám“.
Jednou se ve strmém Whymperově kuloáru na Aiguille Verte potkaly dvě skupiny
horolezců. Klasikové pracně sekající stupy oněměli úžasem, když byli rychle
předjeti skupinou borců s Lalrentem Grivelem, lehce stoupajících po předních hrotech nových maček.
Zatímco Francouzii v Západních Alpách ještě dlouho zůstávali věrni „své“
desetihroté metodě, nové Grively se zanícením okamžitě přijali za své Němci a
Rakušané. A jen si na ně trochu zvykli, Rakušané začali přivařovat pevnou spojnici přes kloub želez - vytvořili tak tuhou konstrukci, která se lépe hodila do tvrdšího ledu Východních Alp, jakéhosi prapředchůdce pozdějších rámových maček.
Němci a Rakušáci tehdy byli největšími zastánci nového stylu stoupání
čelem k ledu. Přesto je dnes historicky zjevně nesprávně a trochu nespravedlivě označován za „skotský styl“. Skotové jím sice později prosluli, protože moc ani jiný ve strmých gullies a na oplácaných stěnách Ben Nevisu nepoužívali, ale prvními průkopníky nebyli. (Veverka, časopis Horolezec, 1939)
5.4 Období po válce
Z dnešního pohledu uspěchané doby s překotným technickým vývojem se
nám jeví poněkud předpotopně ještě výbava z poloviny šedesátých let.
Třeba většina maček z roku 1964 byla ještě ručně kovaná, bez možnosti
nastavení velikosti! Nejpokrokovější konstrukci měly mačky Hermanna Hubera, lehké kloubové a délkově stavitelné mačky Salewa vyražené z plechu (nedlouho
později populární i u nás) - a dva typy želez bez kloubu, předchůdci současných rámových maček.
23
Obr. 17 - Předchůdce dnešních maček
Konstrukce Francé Avčina z Ljubljany se vyznačovala úplnou stavitelností
velikosti a byla zajímavá i tím, že hroty měly půltrubkový profil. Díl spojující
přední a zadní rám maček však nebyl zcela tuhý, Avčiny poněkud pérovaly, patřily rovněž k těžším.
Zcela tuhá bezkloubová železa Wastla Marínera v době uvedení však byla
označována jako „konstrukční omyl“? Dnes víme, že ne, tyto mačky
předznamenaly vývoj. Podobaly se jim později tolik úspěšné rámovky Chouinardovy, uvedené v roce 1967.
Ani na cepínech se během války a desetiletí po ní zas tak moc neměnilo a
nezměnilo. Věhlasné firmy, jako třeba Simond, Charlet Grivel či Fulpmes
(později Stubaj) a další, dolaďovaly sice tvar lopatky, tlouku, ladily vyvážení, ale
kovaná hlavice s téměř vodorovným, zobákem a dřevěné topůrko se udržely nejen v počátcích dobývání Himálaje. Byly ve hře ještě v poválečném období, kdy byly
zdolány první osmitisícovky, přežívaly dokonce i v době přistání prvních lidí na Měsíci! (Hiebeler, časopis Alpinismus, 1964)
5.5 Americká originalita
O zásadní průlom ve tvarování hlavice cepínu se postaral až Yvon
Chouinard, když se předtím vyučil v mistra ledovcových technik včetně Eckensteinovy „francouzské“. Jednoho deštivého rána roku 1966 odjel z
Kalifornie do Chamonix, aby na alpském ledu testoval cepíny, aby zjistil který se lépe hodí k sekání, který k postupu se zaseknutým zobákem - a proč.
Chouinard systematicky a neúnavně zkoušel všechny cepíny, které mu
přišly do ruky. Byly sice dobře uzpůsobeny k sekání stupů a k brždění při sebezáchraně po uklouznutí, nehodily se však k postupu zaseknutím zobáku.
Zobáky stávajících cepínů neposkytovaly nic více, než pofiderní bod k udržení
24
rovnováhy. Při postupu ve strmém ledu pomocí zobáku lezec buď riskoval jeho
vysmeknutí a převrácení se vzad s následným pádem, nebo byl nucen vysekat chyt.
Poté, co našel základní odpovědi na své otázky, Chouinard už měl
představu, jak asi by měl správný cepín vypadat. Požádal známého obchodníka Donalda Snella o intervenci, aby přesvědčil tvrdošíjně konzervativní lidi z továrny
Charlet , aby „pro bláznivého Američana“ vyrobili cepín podle jeho představ - 55 cm krátký a se zahnutým zobákem! Už samotné zkrácení cepínu bylo tehdy dostatečně bláznivé, ale zahnutý zobák?!
Chouinard argumentoval, že úprava standardního rovného zobáku do tvaru
odpovídajícímu oblouku přirozeného švihu při zasekávání umožní, aby zobák lépe
pronikal do ledu a lépe v něm držel. Zdůrazňoval. že dosavadní zobák často vy-
jíždí ven, jakmile je zatížen. U Charletů se nakonec dali přesvědčit a tu „bláznivinu“ přece jen vyrobili. Fungovala náramně! O pár roků později napsal
Rob Collister ve skvělém anglickém časopisu Mountain, že Chouinardův objev obloukovitě zahnutého zobáku byl v historii lezení ledu mezníkem srovnatelným s
vynálezem maček, předních hrotů a ledovcových skob ve třicátých letech, a že je
dokonce možné považovat jej za ještě revolučnější neboť přináší zvýšení rychlosti a zároveň bezpečnosti postupu.
Bezpochyby překvapující je, jak se Chouinardovi podařilo vlastně
napoprvé stanovit optimální zahnutí. Jeho zobák měl tzv. závěsný, neboli „hákovací“ úhel alfa 62°.
Obr. 18 - Přílišné zahnutí cepínu
25
Když později řada následovníků tento úhel přehnala, jejich krásně
vypadající cepíny se moc neujaly, jelikož do ledu spíše drnkaly než vnikaly, a pokud již vnikly, tak notně odštěpovaly povrchovou ledovou slupku.
Obr. 19 - Záporný úhel beta
Název Chouinardova cepínu charakterizoval počátek nové éry - Model
Zero. O rok později (1967) Chouinard spolu s Tomem Frostem zkonstruovali
ledovcové kladivo Alpine Hammer s dlouhým obloukovým zobákem, perfektně vyvážené, stejně jako cepín Zero.
V témže roce Chouinard a Frost uvedli rozměrově stavitelná tuhá rámová
železa, ražená z chrommolybdenového plechu, základní konfigurací trochu připomínající Marnerovi mačky. Cepín Zero, Alpine Hammer i Rigid Crampons pak dlouhé roky byly chloubou Chouinardovy věhlasné dílny i spokojených majitelů.
Grivelovy a Chouinardovy objevy umožnily rozmach lezení po předních
hrotech maček a se dvěma kratšími cepíny. Postup byl plynulý, rychlejší a bezpečnější. vývoj zatloukaných ledovcových skob si vynutil modifikaci cepínu. Lopatka byla nahrazena mlátkem, vznikl kladivocepín. Pak se ustálilo používání
opět o něco delšího cepínu (za standard se považovala délka 70 cm) s lopatkou a kratšího (55 cm) kladivocepínu. Dlouhou holí by se do skoby asi málokdo trefil.
Alternativou byla krátká ledovcová kladiva. Ledovcové kladivo ale často
zůstávalo v batohu jako rezervní třetí nástroj pro případ zlomení nebo ztráty
26
jednoho z dvojice cepín - kladivocepín. Masová popularita krátkých ledovcových
kladiv vzala za své až později, s nástupem moderních „ledovcových zbraní“. (Chouinard, Climbing Ice, 1978)
Zde je na místě zmínit několik známých výstupů z této doby. Byl to
například úspěch československého družstva roku 1976 na japonské trase severní
stěnou Eigeru. Dále je to například československý přestup hřebene od Mont Blancu po sedlo Col des Hirondelles roku 1977. Dále výstupy Ivana Ghirardiniho
v letech 1977-1978. Tento mladý Francouz překonal severní stěnu Matterhornu,
severní stěnu Grandes Jorasses i severní stěnu Eigeru Heckenmairovou cestou.. Všechny tyto cesty lezl v zimě a sólo (sám, bez spolulezce). (Dieška, 1984)
5.6 Nové materiály
Hlavice cepínů „najednou“ byly moderní. Jejich pečlivě vypracovaná
topůrka z tvrdého dřeva, krásná na pohled a příjemná na omak, však při jištění
často praskala jako sirky, skoro na počkání. Do tohoto problému se tvrdě opřel zejména Pit Schubert. Zasloužil se o prosazení přísných pevnostních norem UIAA, do nichž se sebelepší dřívko prostě nevešlo.
Konstruktéři se vrhli na kovy a plastické hroty, na prvenství si dělá nárok
řada firem a obtížně se dopátrává. Kovovou trubku oválného profilu jako násadu
cepínu údajně jako první použil Skot Hamish Maclnnes. Říká se to však také o americké firmě Mountain Safety Research (MSR), která vedle unikátních vařičů
na benzín vyvinula i kvalitní rukojeti ze slabostěnné duralové vysokopevnostní trubky a uplatnila je na svých zdařilých cepínech Sumner.
řady Thunderbird, Eagle
Když už jsme u MSR, tato firma byla průkopníkem ostře špičatého
zbroušení špičky zobáku, které je známo jako „kladný úhel beta“.
Co je lepší, o tom se dodnes diskutuje. Při sebezáchranném brždění na ledu
zobák se záporným úhlem beta jede jako brusle, zatímco zobák s kladnou betou rychle zabere, ale může být vytržen z ruky. Proto v Americe přišli na kompromis
- nulový úhel beta, tedy břit špičky zobáku rovnoběžný s násadou. Nadzvednutím
topůrka od ledu nebo jeho přitlačením můžeme měnit betu z pozitivní na negativní.
27
První sklolaminátovou násadou se pochlubil Bili Forrest u svých ledovco-
vých kladiv. Je ale možné, že se o prvenství dělí s firmami Salewa a Stubai, které
na svých cepínech měly červené sklolaminátové GFK násady. Stubai alternativně používal i „nějakou jinou hmotu“, což byly ty rovněž u nás populární světle žlutozelené násadky.
Počátkem sedmdesátých let provedl Sicherheitskreis DAV pod vedením
Pita Schuberta pevnostní testy cepínů s násadou dřevěnou (hickory, jasan), duralovou MSR a sklolaminátovou GFK Stubai. Dřevo praskalo při méně než polovičním zatížení než obě novodobé násady. Jako nejlepší se ukázal dural, GFK měl větší výkyvy pevnosti jednotlivých vzorků (některé nad pevností duralu, jiné
mírně pod). Duralové násady byly po testech ohnuté, ale jakž takž ještě použitelné, GFK byly zlomené téměř nebo úplně. Dural byl zkrátka nejspolehlivější.
Výše uvedené firmy jistě nebyly samy, ale podstatný je fakt že plasty z násad prakticky vymizely, stejně jako klasické dřevo. Umělé hmoty se pak spolu s
gumou objevují jako potah kovové násady pro zajištění tepelné izolace a
neklouzavosti. Umělou hmotu dnes najdeme i v naprostých specialitách, jako např. v „kompozitních“ násadách s uhlíkovými vlákny cepínů od Black Diamondu (Chouinardova následníka) .
5.7 Krátké cepíny
Éru krátkých, zcela netradičně a razantně tvarovaných „zbraní“ zahájil Fox
of Glencoe, význačný skotský horolezec, konstruktér a bezpečnostní specialista
Hamish Maclnnes krátce po uvedení Chouinardova Zera. Když počátkem sedmdesátých let představil svůj krátký cepín (Terrordactyl) s rovným, ale strmě dolů
skloněným jedničkovým zobákem, byl to šok! S lopatkou nebo tloukem jej vyráběla firma Peck. Že Terrordactyl vznikl ve Skotsku, není náhoda. Skoti lezli stále náročnější záležitosti ve strmých a úzkých „gullies“ Ben Nevisu. Před očima
dno ledového komínovitého koryta, vlevo stěna, pravo stěna. V některých místech těsně vedle ramen, leckde dokonce musel lezec bokem. Jak by se tam hnul s delším cepínem, jak by se rozmáchnul? Při enormním zkrácení duralové rukojeti
28
na 40 cm napadlo Maclnnese enormě sklopit zobák pod úhlem 55° - a Terrordactyl byl na světě.
Obr. 20, 21 - Terrodactyl
Princip jedničkové skoby - při větším zatížení nemá tendenci vyjíždět ale
naopak se ještě hlouběji zarývá, samozřejmě jsou-li na to podmínky. Terrordactylům „ledoví“ specialisté skutečně věřili, dokumentovali to mimo jiné i
četnými sólovýstupy skotských „drsňáren“ i jinde. Mnozí si však na něj nemohli
zvyknout místo přirozeného obloukového švihu se musel zasekávat přímo vedeným úderem, „hákováním“.
Obr. 22 – Přímo vedený úder
Jak dalece tehdy Terrordactyl ovlivnil vývoj bylo za čas vidět téměř v
každém katalogu horolezeckých potřeb. Mnoho předních výrobců mělo cepíny obdobného typu ve svém programu. Např. Stubai Hidden Peak a Rupal byly známé i našim horolezcům.
29
Podle stejného „střihu“ byly Serac Sabre coloradské firmy Forrest
Mountaineering, zajímavé jednoduchou konstrukcí. Hlavice je z jediného listu
plechu z chrommolybdenové oceli tl. 4,5 mm, lopatka do horizontální polohy jednoduše překroucena do vrtule, hlavice i trojúhelníková špice z téhož materiálu
pomocí nýtů uchyceny ve zploštělé duralové trubce. V tomto jednoduchém konstrukčním principu se u nás zhlédli kutilové, kteří podle něj vyrobili nejednu
povedenou „zbraň“ v době absolutního nedostatku továrních pomůcek (to už dnešní mládež nezná).
Obr. 23 - Překroucená lopatka
Obr. 24 - Ostruha
Zlí jazykové zkracovali název Terrordactylu na Terror- to kvůli
hrůzostrašně bolestivému otloukání kloubků při sekání do ledu. Trochu proti tomu
pomáhala jakási ostruha, která se záhy začala objevovat na některých krátkých „zbraních“. Krom toho ostruha údajně měla zlepšit držení cepínu v tvrdém ledu,
pak byla ostře špičatá jako např. u americké kopie Terrordactylu Roosterhead. U jiných měla ostruha pouze funkci opěrky a byla zaoblená.
hodně
Vznik současných zbraní s vyhnutou násadou již tehdy předznamenal divoce
vyhlížející
nástroj
Ebog
firmy
I.C.E.
Nahoře
zobák
terrordaktylského charakteru, dole šikmá špičatá opěrka, mezi tím do strany
kramlovitě vyhnutá rukojeť. Ebog se však tehdy neujal a na „ohnuté zbraně“ jsme si musely počkat téměř do našich dnů.
Jiný vynález vypadal civilně, ale experti mu nepředpovídali dlouhou a
světlou budoucnost Spletli se, způsobil revoluci! Stalo se v polovině sedmdesátých let (1974), když Bili Forrest přišel s kladivem Mjöllnir s vyměnitelnými zobáky, které umožnily přizpůsobit kladivo nejrůznějším podmínkám.
30
Obr. 25 - Vyměnitelné zobáky
Kovaná hlavice zajímavého tvaru na epoxydem vlepené (!) sklolaminátové
rukojeti s gumovým držadlem byla vpředu opatřena zářezem. Do něj se pomocí dvou pevnostních šroubů Imbus připevňovaly vyměnitelné zobáky Skye Pick (stylu Terrordactyl), klasický „chouinardovsky“ obloukový Alpine Pick a později
dodávaný trubkový Tube Pick (licence Lowe). Na horní hraně Skye Picku už můžeme tušit náznak budoucího zahnutého „banánu“. (Schubert P., 1999)
5.8 Univerzální výzbroj
Konkurence se zpočátku do zavedení Mjöllniru podobného výrobku příliš
nehrnula a dokonce se ozývaly hlasy, že se zobáky budou uvolňovat a funkce nástroje proto nemůže být dokonalá. Dnes už přes dvacet let víme, že opak je
pravdou nesporné výhody modulární koncepce se prosadily a bez „stavebnice“ není jediný přední výrobce!
Na sklonku sedmdesátých let se v USA řadou převratných konstrukcí
blýskl „horolezecký Edison“ Greg Lowe. Pro lezení v ledu to byly mačky
Footfangs, zatloukací trubková skoba Snarg a ledovcové kladivo s trubkovým zobákem Hummingbird.
Footfangy byly první zcela tuhé rámové mačky s integrovaným
rychloupínacím vázáním. Revoluce. Šikovné přídavné rychloupínáky na mačky
měla třeba Salewa, ale tady to bylo „v jednom kuse“. Kýžené tuhosti bylo docíleno především vertikálně orientovaným profilem nosníků. Důležitá byla i
stavebnicová konstrukce, která umožňovala výměnu otupených nebo jinak
31
odrovnaných předních hrotů, příp. náhradu dvojice předních hrotů jediným, monopointem.
Samozřejmě se tomuto „vynálezu“ musely podřídit i boty. Tuhá rámová
mačka se upínala na tuhou botu tzv. skelet. Kožené pohorky už nestačily, proto je nahradily plastové skelety. Měly vnitřní botičku jako lyžařské boty. Nejprve byly bez „rantlíku“ a mačky se na ně upínaly řemínky, později se již objevil zmiňovaný „rantlík“ a mačky se upínaly přímo na botu pomocí přezky.
Obr. 26 - Lowe Footfangs
Obr. 27 - DMM Terminator
Footfangs se v extrémním ledu okamžitě staly extratřídou, zanedlouho
vzorem četným následovníkům. Z tohoto principu dodnes těží nejmodernější
stoupací železa pro nejtvrdší a nejstrmější ledy (Ramba, Icelnvadery, Ice-
Runnery). Nejzajímavější kreací poslední doby na toto téma jsou asymetrické mačky DMM Terminátor, ohnuté tak, že kopírují podrážku bot. Návrat k levému a
pravému kusu, jak jsme je znali u klasiky - Footfangy apod. byly pro obě nohy stejné. A ještě jednu poznámku. Čas a zkušenosti potvrdily správnost řešení
nastoleného Footfangy, do tvrdého ledu se hodí vertikálně orientované přední hroty.
U firmy Lowe Alpine Systems se kromě nových maček vyráběla neméně
revoluční „trubková zbraň“, ve dvou verzích jednoduché konstrukce - jako
kladivo Humminbird a cepín Big Bird, určené především do vodního ledu pro šířící se lezení zamrzlých vodopádů. V jednoduché válcovité hlavici zobák z velmi kvalitní slabostěnné trubky s drážkou a zoubky na spodní straně. Led je při zaseknutí trubkové špice namáhán rovnoměrněji, neštípe se tolik. Dalším kladem
32
je možnost výkyvu rukojeti optimálním směrem ve směru zatěžování, např. v traverzu., i snazší vyndávání. „Trubkový princip“ byl do důsledku uplatněn u Big
Birda, který měl trubkový nejen zobák ale také odnímatelnou lopatku. V tvarově
dopracovanější podobě později Hummingbirdy a Big Birdy licenčně vyráběl
italský Camp. Trubkové cepíny časem kopírovali mnozí, prstencovitou lopatku uplatnil Stubai u FKW systému. Vývoj se sice později od trubkových zobáků odklonil, dnešní půltrubkové jsou výhodnější (nezacpávají se při nevhodných
teplo-ledových podmínkách), ale Hummingbird to odstartoval.
Jako jeden z prvních tradičních výrobců se do cepínů s výměnnými zobáky
pustil Simond pod Mont Blancem. A nejen to, uvedl kladivocepín Chacal s netradičně tvarovanou hlavicí, z níž poprvé trčel inverzně prohnutý zobák –
tzv.“banán“. Kouzlo jeho osobnosti spočívá v tom, že při malém proniknutí např.
do ledové slupky na skále led neodštipuje jako Terrordactyl či přehnaně ohnutý cepín, neboť působí větším (k topůrku kolmějším) závěsným úhlem alfa. Pomineme-li lokální drcení v místě vpichu, zatížení zobáku se přenáší do velké plochy ledu v podstatě rovnoběžně s jeho povrchem.
V tlustším ledu, při větším proniknutí, je hákovací úhel ostřejší, čím
hlouběji, tím více. Nemalou výhodou je též snadnější vytahování inverzního
zobáku. Po kraťoučké počáteční nedůvěře se z této „banánové“ novinky „přes noc“ stal absolutní hit. „Ledolezci“ rychle zjistili že „to je to pravé“!
Chacal na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let spustil lavinu, v době
kdy se do výroby modulárních zbraní vrhli snad všichni, nikomu v nabídce výměnností inverzní zobák nesměl chybět.
Výrobci ze začali předhánět v řešení systémů uchycení zobáků, lopatek a
dalších „nástavců“, stejně tak v jejich rozmanitosti a množství.
Mezi technicky nejčistší patří systém FKW od firmy Stubai z počátku
osmdesátých let na principu samosvorného kuželu. Kuželovitá díra v hlavici, do ní přesně padnoucí zobáky s kuželovitým koncem, vše pevně stažené šroubem v ose lopatky nebo tlouku, utažení či povolení a výměna proveditelné holýma rukama bez jakýchkoli nástrojů, přitom žádné viklání a uvolňování dílů při práci -
to nemělo a nemá chybu! Bohatá škála dílů vedle těch obvyklých obsahovala i
malou sněhovou lopatku a větší lavinovou. Obě bylo možno namontovat a použít
33
na dva způsoby, jako lopatu nebo motyku - vhodné k postupu a jištění v měkkém sněhu. Odmontovaná malá lopatka sloužila i jako sněhová kotva „deadman“.
Obr. 28 - Systém FKW
FKW je zkratkou jmen šikovných pánů konstruktérů: Fankhauser-
Krössbacher-Wetzinger. Když od Stubaie odešla firma Austri Alpin, vzala FKW
sebou a je k mání pod jejich značkou. Stubai zakontroval modifikací tohoto systému, dosedací kuželíky a protikusy s dírou mají naplocho seříznuté "boky".
Jakoby „zploštělý FKW“ byl použit u zdařilých cepínů Salewa Tomahavk,
kde bylo do samosvorného klínu zkoseny horní a dolní hrany usazovacích partií plechových zobáků. Po doklepnutí do hlavice a zajištění dvěma bytelnými šrouby, to „drželo jako beton“.
Velezajímavou a velmi dobře vyrobenou konstrukční kreací druhé
poloviny osmdesátých let byl IcePecker německé firmy TIKS. Do výřezu v hlavici se jednoduše upnul snarg a jediným švihem usadil do ledu. Pak stačilo
palcem odtlačit páčku, kladivocepín odpojit od skoby a hned ji otlouct do ledu.
Dobře vymyšleno pro ulehčeni počáteční fáze zatloukání skoby, „po klasicku“ nejobtížnější a vyžadující obou rukou. IcePecker to umožňoval provést jednou rukou.
Snarg se předem nachystal na předchozím štandu a nijak nebránil
normálnímu postupu pomocí zobáku. IcePecker měl ještě další zajímavou
34
vymoženost, měnitelnou geometrii titanového zobáku, Podle podmínek jej bylo
možno namontovat v kýžené ze dvou různých poloh, s větším či menším sklonem. Proč se ale zajímavá konstrukce nerozšířila? Asi proto že horolezci mají spíš rádi jednoduché věci ...
Z tradičních ryzích specialistů na výzbroj do ledu s vyměnitelností včas
začal a výrazně zabodoval italský Grivel. Jeho systém Super Courmayeur byl
jednoduchý, spolehlivý a nabízel nejširší sortiment účelně řešených zobáků, lopatek, tlouků a dalších dílů. Super Courmayeur si získal značnou oblibu, je ve
výrobě dodnes, navíc se stal odrazovým můstkem pro vznik současných zbraní Rambo a Machine. (Procházka, V. 2001)
5.9 Konec 20. století
A jsme u zahnutých rukojetí. Nejen že chrání kloubky prstů před
otloukáním o led, ergonomické tvarování zlepšuje úchop, šetří síly a zápěstí, které
se tolik nevyvrací. Nevýhodou téměř všech cepínů se zahnutými rukojeťmi je to, že takové násady nejdou dost dobře bodnout do firnu a cepín se na tento způsob
nedá použít. Aby to šlo ještě hůř, o to se stará rošířený konec gumové či plastové rukojeti, pohodlná opěrka pro malíkovou hranu ruky, to aby nevyklouzl. Snad
jedinou výjimkou je DMM Predator, jehož násada má tvar kruhového oblouku a do firnu zaseknout jde - zajíždí ve stopě špice.
Obr. 29 - DMM Predator
35
V inovaci zbraní se přetlačují tradiční konkurenti jako Charlet Moser,
Camp, Grivel, Simond či Cassin, ale také novodobí jako DMM Wales, americký
Black Diamond a řada dalších. Názvy jejich zbraní jako Pulsar a Quasar, Pirranha,
Black Proplet, Predator či Alien, Machine a Rambo jsou pojmy první hvězdné velikosti stejně jako jména firem samotných. Chvíli je nahoře ten, pak zas ten. Každý ať si vybere podle účelu, svého vkusu a finančních možností.
Žádný univerzální cepín neexistuje, do ledových kolmic nelze jít s
turistickým osmdesáticentimetrovým ultralehkým cepínem z duralu. Obráceně, těžko si lze představit turistu na rozbředlém údolním ledovci, půl dne se plazícího v předklonu, protože si pořídil špičkovou pětačtyřiceticentimetrovou zbraň.
U maček se vývoj rozštěpil po zavedení Chouinardových rámovek, ale
ještě výrazněji s nástupem tuhých Footfangů, jejichž koncepce u rámových maček převážila. Zajímavá před půldruhým desetiletím byla „medvědí železa“ Stubai
UPC, která obepnutím boty po staletích navázala na železa z dob Saussureových, nyní univerzální mačky i vázání v jednom.
Zdařilou univerzální konstrukcí jsou např. i u nás známá a oblíbená lehká
železa 2F od Grivela, která dobře fungují jako rámovky i jako kloubovky.
Kromě rámovek na trhu najdeme celou plejádu standardních maček kloubových, většinou lehčích (superlehké duralové!) a levnějších než rámovky, šikovnějších pro výletníky - lépe se v nich chodí. Samosebou v kombinaci s odpovídající
obuví, připnout „fangy“ na měkkou botu nelze (bota se ohne a „fangy“ spadnou) a i kdyby, tak by to byl nesmysl. Naopak, kloubová železa na tuhé botě jakoby kloub vlastně neměla!
Podle toho „co na co“ musíme volit i systém vázání. kompatibilní s botou i
mačkami. Od historických řemínků šel vývoj přes klasicky vázané či zapínané popruhy (nejlépe neoprenové) k nejrůznějším upínákům. Univerzální kompromisy
se zpravidla nepovedou, jednou z výjimek potvrzujících pravidlo jsou např. kombinace klasiky s upínákem New-Matic od Grivela, nebo Classic a New-
Classic vázání od téže firmy, kombinující klasické popruhy s prefabrikovanou špičkou, resp. špičkou i patou z plastu. Dvě posledně vyjmenované věci se hodí i
na pevnější trekovou obuv bez výztuhy v podešvi a bez rantlíků k uchycení
rychlovázání. Pokud střídavě chceme používat mačky na měkce vyšláplých
36
pohorkách i tvrdých „skeletech“, takové vázání je správná volba. Pro dobré zkušenosti našla tato „kombi“ vázání následovníky u řady dalších výrobců .
5.10 Současnost
Co se posledních novinek týče, tak všeobecně lezení v ledu a sněhu
směřuje ke sportovnímu a nekompromisnímu pojetí. Žádné univerzální věci zde
už nemají své místo. Buď jdeme na turistiku a máme kvalitní kožené pohorky s vibramovou podrážkou a goretexovou membránou. Dále turistický cepín, který je dlouhý a rovný a slouží hlavně jako o opěra při chůzi, sondování terénu, sekání
stupů, hrabání stanovišť nebo pro zachycení a brždění případného pádu. I mačky máme s sebou, ale i ty jsou turistické a proto použitelné pouze pro chůzi ve více či méně strmém sněhovém nebo ledovém svahu se sklonem nepřevyšujícím 45°.
Druhou možností je extrémní lezení ledů a mixů, což vyžaduje kromě
schopností a dovedností, nejlepší a nejmodernější materiál. Ten tvoří v současné době dva krátké zahnuté sportovní cepíny, které nemají poutka, ale pouze
výraznou tvarovanou rukojeť (často i dvě nad sebou pro držení jednoho cepínu
dvěma rukama), což slouží ke snadnější manipulaci a přechytávání cepínů. Jestliže ještě nedávno byly na vrcholu tvrdé lezecké boty tzv. skelety, dnes už je
vývoj zase dal. A paradoxně šel zpět. Posledním hitem jsou totiž opět kožené
kvalitní pohorky, ve kterých je umožněna větší pohyblivost kotníků do stran, což se hodí při extrémních krocích v převisech a stropech. Porážka je samozřejmě tvrdá a umožňuje upínání tvrdých rámových maček pomocí přezky jako u dříve zmiňovaných skeletů.
Úplným extrémem jsou speciální lezečky do ledu, na které je přímo
přidělána mačka. Bývají vybaveny jedním předním hrotem tzv. monopointem, ale
i zadním delším hrotem, který se hodí při lezení převislých ledů na tzv.
„zapatění“. Tyto se používají hlavně pro závody většinou na uměle vybudovaných ledech, ale i na umělých dřevěných stěnách s dřevěnými chyty.
37
Závěr Každý horolezec by měl mít k dispozici výstroj a výzbroj, která je na
úrovni doby. Dokonalé vybavení zajišťuje maximální míru bezpečnosti a dodává horolezci pocit sebedůvěry. Technický pokrok v průmyslu přináší i do
horolezectví stále nové prvky a horolezci sami přicházejí s novými myšlenkami,
které někdy principiálně mění dřívější stav. Dříve často horolezectví trpělo chronickým nedostatkem kvalitního materiálu a horolezci si mnoho věcí
opatřovali svépomocí. Pro bezpečnost je ovšem velmi potřebné, aby každý, kdo pomůcky vyrábí, byl dokonale obeznámen s vlastnostmi jednotlivých druhů materiálu i s technologií jejich zpracování.
Pokrok v materiálovém vybavení by neměl zbavit horolezce možnosti
projevit odvahu, sílu a fantazii. Zatím byly všechny pokusy o uplatnění techniky nežádoucím řemeslnickým směrem potlačeny zdravým jádrem
horolezců, k němuž patří i výkonnostní špička. Důležitou roli zde hraje tradice,
která ve střetu starého s novým vždy nakonec eliminuje to, co horolezectví slouží, od toho, co mu škodí.
Jak to ale bude všechno dál? Kam horolezecký materiál spěje a jak to sním
dopadne? Skutečnost je taková, že výrobci horolezeckého materiálu se předhánějí, kdo bude úspěšnější a to samozřejmě znamená, že vývoj doslova běží mílovými
kroky. Je sice pravda, že v jiných sportech a vůbec v jiných výrobních oblastech je pokrok ve vývoji mnohem markantnější, ale i horolezecký materiál zažívá obrovský rozmach. Cílem všech výrobců je samozřejmě výrobek co možná
nejlehčí, nejúčelnější, nejkvalitnější, nejpevnější a nejbezpečnější. Vzhled
výrobku je tu poněkud stranou, i když i ten se už do horolezectví pomalu začíná vkrádat.
Vize budoucnosti je jasná. Vyrobit např. lano, které je lehké, tenké, ohebné
a hlavně se nemůže přetrhnout za žádných okolností. Karabiny, které jsou nezničitelné, postupové jištění, na které se můžeme stoprocentně spolehnout atd.
Ale, je to ještě pořád to pravé horolezectví, lézt s myšlenkou, že je to
naprosto bezpečné…?
38
Resumé Tato bakalářská práce se zabývá problematikou materiálu jako jedním
z hlavních limitujících faktorů v horolezeckém sportu z historického hlediska.
V úvodu shrnuje seznámení s horolezectvím, všeobecnou historii a vývoj
horolezectví od jeho počátků po současnost, charakteristiku a rozdělení horolezectví na několik oblastí.
Dále se tato práce zaměřuje na rozdělení materiálu a seznámení
s materiálem pro lezení na ledu a sněhu.
Ve své hlavní části je dopodrobna rozebrána historie právě materiálu na
sníh a led včetně revolučních objevů a konstrukčních změn.
V závěru je snaha nastínit současné problémy horolezeckého sportu,
vyplívající ze střetu nových materiálů a technologií a tradičního etického přístupu.
This bachelor's work is engaged in questions about material, which is one
of the most limiting factor in a history of a climbing sport.
In prologue summarize identification with climbing, history and progress
from beginning to prezent, characteristic and division climbing on couple field.
Then is this work focusing on division of material and identification with
material for ice and snow climbing.
In the main part is particulary divided history of snow and ice material,
including revolution discovery and construction modification.
In conclusion is endeavour adumbrate current problems of climbing,
flowing from battle of new material and technology and traditional ethic access.
39
Seznam použité literatury o http://www.climbingschool.cz o http://www.lezec.cz
o http://sakal.stredozem.cz/metodika/metodika.htm o http://www.singingrock.com o Katalog firmy Petzl, 2004.
o Procházka, V.: Výzbroj pro sníh a led. časopis Montana, podzim-zima 01, str. 6 – 15., Brno, 2001.
o Rittichová, J.: Vliv výuky v rámci pohybových aktivit studentů Masarykovy
univerzity na jejich specifickou lezeckou výkonnost (Bakalářská práce). Brno, FSpS MU, 2005.
o Sedláček, M.: Základy horolezectví se zaměřením na sportovní lezení (Diplomová práce). Brno, PdF MU, 2000.
o Bajo, I. A kol.: Horolezectví učebné texty pre cvičitelov II. a III. triedy. Šport, Bratislava, 1972.
o Boštíková, S.: Vysokohorská turistika. Grada Publishing, a.s., Praha, 2004. o Creasey, M.: Horolezectví. Rebo Productions, Dobřejovice, 2000.
o Černík, A.: Technika zajišťování v horolezectví. STN, Praha, 1961
o Černík, A.: Horolezectví. STN, Praha, 1964.
o Dieška, I. a kol.: Horolezectvo Encyklopédia. Šport, Bratislava, 1989.
o Dieška, I.: Horolezectvo zblízka. Šport, Bratislava, 1984.
o Glowacz, S., Pohl, W.: Volné lezení. Kopp, České Budějovice, 1999. o Procházka, V.: Horolezectví. Typografie, Brno, 1988.
o Procházka, V.: Horolezectví – 3.vydání. Olympia, Praha, 1990
o Růžička, J., Šilhan, F.: Jištění je jistota. Montana, Brno, 1997.
o Schubert, P.: Bezpečnost a riziko na skále a ledu I. a II. díl. Freytag & Berndt, Praha, 1999.
o Walter, B.: Hory mého života. Altituda, Vsetín, 2005.
40
