MASARYKOVA UNIVERZITA V BRNĚ FAKULTA SOCIÁLNÍCH STUDIÍ

MASARYKOVA UNIVERZITA V BRNĚ FAKULTA SOCIÁLNÍCH STUDIÍ Katedra psychologie

soutěžní práce (upravená bakalářská práce)

Kvalita života u osob praktikujících meditaci

Vypracovala: Petra Mirčevská

Vedoucí práce: Mgr. Martina Augustinská

Brno 2008

1

Mé poděkování patří především Mgr. Martině Augustinské za její odborné vedení při zasvěcování do problematiky, poskytnutí odborné literatury a za cenné podněty při vedení práce. Děkuji také Mgr. Stanislavu Ježkovi, Ph.D. za užitečné rady v oblasti statistického zpracování dat. Ráda bych vyjádřila vděčnost též všem respondentům za jejich ochotu zúčastnit se výzkumu.

2

Obsah I. Úvod ........................................................................................................................................4 II. Teoretická část .....................................................................................................................5 1. Meditace..............................................................................................................................5 1.1 Vymezení meditace.......................................................................................................6 1.2 Cesta meditace .............................................................................................................8 1.3 Typy meditačních tradic z hlediska praktikovaných technik.......................................9 2. Vzájemný vztah mezi kvalitou života a subjective well-being (SWB) ............................10 3. Subjective well-being (SWB) ...........................................................................................11 3.1 Vymezení konceptu SWB ...........................................................................................11 3.2 Nejvýznamnější prediktory SWB ...............................................................................12 4. Výzkumy – dosavadní výzkumná zjištění ........................................................................15 4.1 Meditace a well-being .................................................................................................15 III.Výzkumná část ..................................................................................................................18 1. Cíl výzkumu ......................................................................................................................18 1.1 Výzkumný problém a hypotézy ..................................................................................18 2. Výzkumný soubor .............................................................................................................20 3. Realizace výzkumu ...........................................................................................................22 4. Použité metody .................................................................................................................23 5. Výsledky ...........................................................................................................................24 5.1 Životní spokojenost u pravidelně meditujících a nemeditujících jedinců ..................25 5.2 Porovnání spokojenosti u pravidelně meditujících a nemeditujících jedinců.............26 5.3 Míra negativního rozpoložení ve vztahu k pravidelnému praktikování meditace ......27 5.4 Frekvence pozitivních emocí u pravidelně meditujících a nemeditujících jedinců ....28 5.5 Frekvence negativních emocí ve vztahu k pravidelnému praktikování meditace ......29 6. Interpretace výsledků a diskuze ........................................................................................30 IV. Závěr ..................................................................................................................................36 V. Literatura............................................................................................................................38

3

I. Úvod Tato práce se zabývá problematikou kvality života. K tomuto mnohoúrovňovému a mnohokomponentovému konceptu se pokusí příblížit skrze jeden z jeho projevů, který v rovině psychické reflexe představuje prožívání spokojenosti a pohody spolu s přesvědčením o hodnotnosti vlastního života. Přestože meditace vyvstala z jistých filozofických či náboženských systémů, jež v ní kromě kultivace schopností mysli umožňující šťastný život spatřují také cestu vedoucí k přiblížení se duchovnímu rozměru života, potažmo „vyššímu“ způsobu bytí, neklade si v tomto smyslu podmínky pro svoji účinnost, ani si nevybírá, komu bude ku pomoci a komu nikoli. Snad i postoj vyjadřující opačné přesvědčení, často podpořený neznalostí a jistou zdrženlivostí, ztratí s přispěním zde prokázaných závěrů na síle. Ačkoli se tato práce primárně nezabývá duchovním rozměrem, jehož přítomnost může být při praktikování meditace (třebaže nezáměrně) pocítěna, nemá v úmyslu jej jakkoli popřít. Snad by to i znamenalo jistý krok zpět. Vždyť sama psychologie již začíná přiznávat, že i duchovní rovina má v životě člověka své nezastupitelné místo. A ve snaze pojmout jej jako bytost v celé jeho celistvosti bychom ji neměli přehlížet. Strukturou i obsahem bude tato práce, jak bylo výše naznačeno, směřovat k zodpovězení otázky, zdali meditace přispívá ke kvalitě života, konkrétně k prožívání vyšší úrovně spokojenosti a pohody. Teoretická část se bude nejprve věnovat oblasti meditace, dále se zaměří na vymezení pojmu kvalita života, přičemž přiblíží v současnosti patrně neucelenější a nejpropracovanější model kvality života, jenž se mimo jiné nevyhýbá ani otázce vzájemného vztahu mezi kvalitou života a pohodou („subjective well-being“), jejímž konceptualizacím bude přenechán prostor hned následující. Současně s nimi budou také nastíněny některé ze zásadních faktorů, jež nezanedbatelně ovlivňují její úroveň v prožívání. Praktická část bude jakýmsi průvodcem výzkumu uskutečněném v rámci této práce. Půjde přitom o kvantitativně laděný výzkum, jehož se zúčastní pravidelně praktikující jedinci, členové meditačních skupin v Brně hlásících se ke třem různým meditačním školám, a srovnávací vzorek sestavený z jedinců bez zkušeností s meditací, kteří se zároveň pravidelně nevěnují ani žádnému jinému duchovnímu směru či náboženství. K výzkumným závěrům práce povede analýza dat získaná z použitých dotazníkových metod.

4

II. Teoretická část 1. Meditace V posledních desetiletích psychologie začala směřovat svoji pozornost z oblasti patologie k oblastem jako jsou duševní zdraví, životní spokojenost či touha po smysluplnosti lidské existence. Ty jsou postupně vnímány jako více relevantní a zasluhující si zájem vědecké obce. Spolu s posunem k optimističtějšímu a komplexnějšímu nazírání na lidskou duši se také pozměnilo vnímání její hloubky, zejména doplněním o spirituální a morální faktory, kterým tak psychologie přidělila status významných činitelů determinujících právě takové rozměry lidského života jako je jeho kvalita či smysl. Podíváme-li se na první z výše zmiňovaných faktorů, zjistíme, že „spiritualita, jakkoli je doposud nejednotně pojímána, začíná hrát nezastupitelnou roli v některých teoriích vývoje osobnosti“ (Cagaš, 2005, s. 37). V nich je často spiritualita pojímána jako vrcholná a nejvyzrálejší podoba lidského zakotvení, odrážející se následně ve způsobu života, pohledu na svět, ve volbě okolností, v nichž jedinec spatřuje zdroj radosti. K jejímu rozvoji je přitom nezbytný aktivní přístup jedince, záměrně participujícího na svém sebevývoji (Cloninger 1999, Wilber, 1999, cit. dle Cagaš). Aby se stal jedinec bezezbytku celistvým a naplnil tak svoji seberealizaci, musí si připustit, že jej něco přesahuje, s čímž může, byť mimo jeho schopnost racionálně porozumět, navázat vztah a to skrze prožitek, „kdy ztrácíme orientaci v čase a / nebo v prostoru (…), kdy naše osobní hledisko ztrácí na důležitosti a my ve vesmíru pociťujeme vyšší intuitivní harmonii“ (Goleman, 2001, s. 9).1 I východní náboženství zdůrazňují nutnost praxe, která jej k tomuto prožitku dovede. Stav prožitku s tímto něčím hinduisté nazývají néti – „ne toto“, buddhisté nirvánou - „něčím, o čem nelze nic vypovědět“, taoisté tao – „jediné, co lze vypovědět“. Pojmenováním se náboženství od náboženství liší, avšak významem, jenž tato jména nesou, hovoří všechna o tomtéž. Podobně i v technice vedoucí ke vztahu s transcendentnem a spolu s tím i k určitému osobnostního růstu, se shodují. „Od pradávna neexistovaly žádné dvě cesty. Ti, kdož přišli, kráčeli všichni stejnou cestou“ (Goleman, 2001, s. 19), jak tvrdí prastarý zenový výrok. Tou cestou je meditace. 1

Toto pojetí spirituality je ve své podstatě spíše humanistické, tedy neodvolávající se primárně na Boha. „Spiritualita se obvykle definuje značně široce jako hledání smyslu života, jistoty, souvislosti, transcendentnosti, výšin lidských možností apod.“ (Stríženec, 2001). Často je spojována zejména s hledáním smyslu života. Například Viktor E. Frankl, jak se zmiňuje S. H. McFadden (2000) „považuje spiritualitu za motivační podnět, který vede k hledání smyslu v sebe, ve vztazích s jinými lidmi, v kontaktu s přírodou, s lidskými výtvory a v pocitu kontaktu s posvátným“ (cit. dle Stríženec, 2001, s. 45).

5

1.1 Vymezení meditace Při pokusu o definici meditace brzy zjistíme, že bez jistých komplikací se to neobejde. Je známo, že západní nazírání na svět, definování určitých jevů či procesů vyžaduje, aby byla těmto skutečnostem plně uznána jejich existence. Podívejme se tedy na některé pokusy o vyjádření klíčové podstaty meditace. D. M. Ugrinovič vymezuje meditaci jako „psychickou aktivitu osobnosti, jejímž cílem je dosažení stavu „pohroužené koncentrace“. Z psychologického hlediska předpokládá meditace odstranění krajních emocionálních projevů a značný pokles reaktivity. Pro somatický stav meditujícího je příznačné oslabení, pro psychický stav zase vzrušení a jisté odpoutání se (od vnějších objektů a jednotlivých vnitřních zážitků)´“ (Ugrinovič, 1989, s. 140). M. Stríženec definuje meditaci následovně: „Meditace je záměrně navozený stav tělesného a duševního pokoje (o samotě nebo ve větší skupině) za účelem „ponoření“ se do vlastního nitra, dosažení vyššího poznání, osvícení apod. Vyznačuje se omezením anebo přerušením komunikace s vnějším světem (prostřednictvím smyslového vnímání), jako také pasivitou vlastního Já (vyřazením zejména jeho řídících a kontrolních funkcí)“ (Stríženec, 2001, s. 92). Mezi další patří D. H. Shapirová a R. Walsh (2006). Pojmem meditace označují skupinu sebe-regulačních praktik zaměřených na trénování pozornosti a uvědomění, obvykle s cílem přenést mentální procesy pod větší volní kontrolu a tím podporovat celkovou duševní pohodu a zároveň rozvoj specifických schopností jako jsou klid, duševní očištění a koncentrace. Bylo by namístě předložit definici, která by pocházela z primárního zdroje, ze systému východní psychologie, kde meditační praxe probíhá již několik tisíciletí a kde je považována za klíčový prostředek k ukáznění mysli a srdce (Goleman, 2001). Faktem ale je, že ačkoli o meditaci nemá nikdo více empirických poznatků než právě východní psychologie, nenalezneme zde žádnou ucelenou definici meditace. Dokonce ani jednotný ekvivalent ke slovu „meditace“.2 D. Fontana, který relativizuje pro nás tak typickou potřebu definic upozorňuje na to, že definování je především západní způsob vysvětlení „významu“ slova.

2

Pojem meditace pochází z latinského slova meditatio - úvaha, které původně označovalo každý druh tělesného nebo intelektuálního cvičení. Ke konci 19. století jej přejali teosofové k popisu různých spirituálních cvičení čerpajících z hinduismu, buddhismu a jiných východních náboženství (Tart, 1990). Tímto pojmem tak byla označována široká škála často i velmi odlišných technik, což může být jedním z důvodů obtížnosti definovat meditační techniky obecně.

6

„Definice“ jsou podle něj „pouze útržky informací, použitelné pro konkrétní účely, ale nepoužitelné, když chceme vědět, jaké věci skutečně jsou“ (Fontana, 1998, s. 42). Jediná možnost komplexního vnitřního pochopení vychází skrze autentickou zkušenost. Východní mudrcové to vědí, proto žádná verbální definice.3 Doposud byla meditace zmiňována jako určitá metoda či technika vedoucí k prozkoumání našeho vnitřního světa. Meditace ale spíše než činnost je často chápána jako určitý stav, „jakési pohroužení do sebe sama“ (Kroulíková, 2005, s. 36). Hlavním smyslem meditace je nalézt odpověď na otázku „Kdo jsem?“ Poznat sami sebe, poznat, co je to, co nazýváme „já“ a k čemu se tak silně upínáme, znamená mimo jiné poznat svoji mysl. Poznání vlastní mysli zahrnuje poznání na úrovni vědomé, ale i nevědomé. V průběhu meditace se setkáme nejprve s úrovní vědomou. Ve snaze se koncentrovat jsme přerušováni záplavami nejrůznějších myšlenek a pocitů, úvah od nich se odvíjejících, které jakoby se nás znovu a znovu pokoušely svést z našeho záměru zklidnit svoji mysl, a tak ji umožnit obrátit se a nahlédnout do sebe samé. Pokud se nám konečně podaří myšlenky pozorovat bez náznaku jakékoli zaujatosti, soustředíme se na bod, z něhož se vynořují a v němž mizejí, a na prostor mezi nimi. Podle Carla Albrechta (1958) dochází v procesu hroužení k postupné přeměně vědomí, to znamená, že bdělé vědomí se dezintegruje a pozvolna přechází v hlubší vědomí. Jde tedy o přeměnu vědomí, nikoli o jeho absenci (cit. dle Vencálková, 2006). V tomto stavu tak docházíme k poznání, „že za všemi těmi pocity a myšlenkami je něco většího, absolutního“ (Kroulíková, 2005, s. 36).4 Goleman (2001) popisuje další průběh meditace jako pochopení, že obsah mysli, tedy kontemplované jevy, nejsou myslí samotnou, tedy subjektem, který si dané jevy uvědomuje. Tyto jevy jsou od ní odlišné, přestože právě ona o nich kontempluje. Mysl je nyní prázdná a existuje pouze ve své vlastní podstatě, která se zdá být všeobjímající a absolutní. Hranice, které se až doposud jevily jako naprosto přirozené, se nyní rozplývají a my vstupujeme s hlubokým porozuměním a moudrostí do mnohem hlubší dimenze zkušenosti. Meditace nám otevírá oči, ukazuje nám, že existuje i něco jiného než logické a racionální vnímání světa, umožňuje nám celostně vnímat realitu (Osho, 1991). Podle Fontany (1998) nás meditace

3

Z moderních psychologů to byl C. G. Jung, který si byl vědom nedostatků pokusů „vědecky“ definovat. Tuto skutečnost však konkrétně spojoval s pochopením a vyjádřením významu symbolů. 4 Podle Říčana (2002) účinek plánovité koncentrace při meditačních praktikách spočívá v tom, že usilovným soustředěním se uvolní vědomá, zejména racionální kontrola nad jinými psychickými jevy a procesy, jež se pak mohou spontánně rozvinout a stát se více vědomými.

7

uvádí do světa bytí, do stavu „teď a tady“, stavu neulpívavého bytí5, kde se naše „já“ jeví jako relativní. Tehdy se před námi odhaluje realita, v níž se dualita subjektu a objektu vytrácí, kde zde splývá s tam, vnitřní svět je zároveň tím vnějším a naopak. Fenomenologicky „já“ mizí a my vidíme jednotu všeho. Slovy C. Albrechta (1958) je ponořenost do sebe sama „plně integrovaný, nesmírně čirý a vyprázdněný stav vědomí, jehož proud zážitků je zpomalen, jehož základním laděním je klid a jemuž je přiřazeno vnitřní vidění jakožto jediná funkce jen pasivně vnímajícího Já. Je to zírání do temnoty, ne však vidění temnoty. Je to vidění, jímž se nevidí nic, není to však vidění nicoty. Neboť v temnotě, do níž se zírá, a v procesu nevidění je současně a neustále obsažena mystická Přítomnost“ (cit. dle Vencálková, 2006, s. 47).6

1.2 Cesta meditace Na počátku samotné meditační praxe prochází každý praktik obdobím příprav. Jedná se o systematickou kultivaci ctnostného myšlení, slov a skutků zaměřující úsilí meditujícího na změnu vědomí v meditaci. Zároveň tento proces představuje (v buddhistické tradici) jednu ze tří hlavních součástí výcviku. Dalšími dvěma jsou meditativní koncentrace (samádhi) a intuitivní vhled (neboli paňňá). Všechny tyto složky jsou vzájemně velmi úzce spjaty, přičemž síla jedné složky napomáhá dvěma ostatním. Například mysl očištěná od rozptylujících myšlenek usnadňuje koncentraci, která následně otevírá prostor pro vhled. Prožitek přicházející skrze vhled směřuje meditujícího k intuitivní volbě čistoty, přičemž se rozhoduje s lehkostí a vyrovnaností, bez pocitu nějakých ztrát. Konečně koncentrace může mít, jak podotýká D. Goleman (2001), vedlejší produkt jak vhled, tak čistotu. Výcvik koncentrace7 je zdůrazňován napříč všemi východními systémy. Potřeba, aby meditující cvičil pozornost je jedinou konstantní složkou v návodech pro změnu vědomí ve všech meditačních systémech (Goleman, 2001). Existuje však více než pouze jedna strategie 5

Termín neulpívavé bytí označuje stav, kdy meditující dospěje k poznání, slovy Ch. Trungpy, že ego není nic jiného než veliká bublina, zabraňující tomu, aby mohl čerstvý vzduch vstoupit dovnitř. Tak funguje „já“ – ego. V tomto smyslu ego existuje, ale ve skutečnosti je iluzorní. (…) Podvědomě víme, že toto já je pouze bublina a každou chvíli může prasknout, proto se ho snažíme, jak to jenom jde, chránit – vědomě nebo podvědomě.“ (Trungpa, 2006, s. 69). Když si toto meditující uvědomí, vztahovat se k této iluzorní představě ega pro něj již nemá význam a tak volí raději formu bytí vyznačující se odpoutaností. 6 Popis stavů, které nám meditace může zprostředkovat, se velmi podobají zážitkům, o nichž Maslow říká, že jsou to zážitky tzv. vrcholné či maximální – „peak experiences“. Tyto zážitky jsou naplněny prožitkem jednoty. Zajímavým poznatkem se zdá být, že zážitek totality je zřejmě příznačný pro veškerou mystiku a možná pro intenzivní zážitky vůbec. Dále má jedinec v takových momentech sklon prožívat skutečnosti mimo sebe jako odtržené od normálních oblastí lidského života a vnímá je jako platné samy o sobě, tzn. nevyžadující stvrzení ničím vnějším, ale pouze sebou samými. Také zde dochází ke změně vědomí času a prostoru (Holm, 1998). 7 Aby nedocházelo k nejasnostem, bude nadále pojem koncentrace ve svém obecném významu, tedy jako synonymum pro pozornost, nahrazeno právě tímto termínem. V následujících řádcích bude pojmu koncentrace užito v užším významu, konkrétně jako jedna z meditačních strategií.

8

výcviku učení se pozornosti. V zásadě platí, že všechny techniky jednotlivých meditačních systémů jsou podle Vissudhimággy klasifikovány do třech klíčových skupin. Jako klasifikační kritérium slouží mechanismus příslušné techniky, přesněji řečeno pozornostní strategie, na níž jednotlivé techniky staví. Rozdílné názvy těchto technik jsou více způsobeny jazykovými a filozofickými nuancemi, než skutečnou diferenciací na poli praxe. Strategiemi pozornosti, s nimiž se můžeme v jednotlivých technikách meditačních systémů setkat, jsou: • koncentrace, v níž se mysl soustřeďuje na konkrétní mentální objekt; • bdělost, v níž mysl pozoruje sama sebe; • integrovaný postup, v němž jsou přítomny koncentrace i bdělost zároveň. Každý systém obvykle staví svoji meditační praxi na výběru z těchto třech potenciálních variant. Zajímavým faktem je, že se tyto strategie liší nejen v otázce jedinečnosti svých postupů, kterými zaručují zklidnění mysli, čímž jí vytvoří příležitost k nahlédnutí do vlastního nitra (viz Fontana, 1998, s. 58). Rozdíl je přítomen i v samotném vhledu, tedy v tom, co mysl ve svém nitru prožije. Tyto základní pozornostní strategie jsou hlavním vodítkem pro jednu z typologií meditace, s níž se setkáváme hlavně u Golemana (2001, 2004).8

1.3 Typy meditačních tradic z hlediska praktikovaných technik I když k hlubšímu porozumění meditace je užitečné zajímat se též o duchovno, z něhož jakákoli meditační tradice povstala a v němž se rozvinula (Fontana, 1998), není to bezpodmínečně nutné. Východní náboženské či filozofické systémy se opírají především o prožitek, který zaručuje meditační praxe. Není potřeba strávit léta studiem tradičních textů, než tento prožitek můžeme na vlastní kůži sami zakusit. Následující tabulka č. 1 je přehledem meditačních systémů spolu s přiřazenou typologií pozornosti u jednotlivých meditačních technik.9

8

Podrobnější popis obou základních strategií (strategie koncentrace a strategie bdělosti), tak i deskripci vývoje meditačních stavů v případě použití té které strategie je obsažena v původní verzi bakalářské práce (viz Mirčevská, 2007). 9 Podrobnější rozbor dvou z těchto systémů – tibetský buddhismus (konkrétně školy buddhismus Diamantové cesty a dzoghenová tradice) a zen buddhismus (škola Kwan Um) (viz Enomixa-Lassalle, 1995; Kapleau, 1992; Keown, 2003; Nydahl, 2006, Suzuki, 1994 ). Právě členové těchto škol tvoří výzkumný vzorek této studie.

9

Tab. 1: Typologie pozornosti u meditačních technik Systém bhakti kabala hésychasmus súfismus rádžajóga transcendentální meditace kundalinijóga tibetský buddhismus zen Gurdjieff Krišnamurti théraváda

Technika džapa kavana modlitba srdce zikr samádhi transcendentální meditace siddhajóga vipassana zazen sebeupamatování sebepoznání vipassana

Typ koncentrace koncentrace koncentrace koncentrace koncentrace koncentrace koncentrace integrovaná integrovaná bdělost bdělost integrovaná

Zdroj: Goleman, 2001, s. 116.

2. Vzájemný vztah mezi kvalitou života a subjective well-being (SWB) Podle Kováče se kvalita života jako víceúrovňový a multikomponentový fenomén „projevuje v psychické reflexi jako přetrvávající spokojenost, dlouhodobě jako pohoda a chvílemi i jako štěstí“ (Kováč, 2004b, s. 463). Psychická rovina kvality života tak čerpá z kognitivního, emočního a konativního potenciálu jedince (Ty se pak společně mimo jiné odráží také v jeho postojích pramenících opět z hodnot jemu vlastních). Z předpokladu, že kvalita života se na psychické rovině odráží především skrze jednu ze svých komponent, tedy SWB, můžeme usuzovat, že Kováčův model se řadí k proudu, který „považuje kvalitu života za multidimenzionální konstrukt, který integruje subjektivní pohodu“ (Džuka, 2004, s. 43). Dalším reprezentantem je mimo jiné i definice WHO (1997, cit. dle Kováč, 2004b, s. 460). Zde je psychická dimenze kvality života vyjádřená totožně jako emocionální komponent SWB, a proto je možné SWB považovat za jeden z komponentů kvality života (Džuka, 2004). Tato práce bude následně vycházet z předpokladů tohoto proudu,10 konkrétně z Kováčova hypotetického modelu kvality života. Ten v současnosti nabízí patrně nejucelenější

10

Důležité je i přesto reflektovat skutečnost, že tento proud není jediným interpretačním rámcem, který v psychologii můžeme ohledně vztahu těchto dvou konceptů nalézt. J. Džuka (2004) zmiňuje celkem čtyři proudy mezi kvalitou života a SWB. Příčinou tohoto stavu je především nedostačující preciznost dosud předložených teorií kvality života a SWB. Setkáváme se především s nejednoznačným vymezením těchto

10

pohled, jak na oblast definování kvality života, určení jejích stěžejních komponentů, tak také na začlenění konceptu SWB, který prostřednictvím tohoto modelu získal v otázce vztahu ke konceptu kvality života své (alespoň do určité míry a na určitou dobu) pevné místo.

3. Subjective well-being (SWB) Koncept SWB představuje jednu z reakcí zapříčiněnou transformací industriální společnosti na společnost postindustriální, společnost hojnosti (viz Rabušic, 2000). Jedná se o poměrně novou oblast v psychologii, která se pokouší porozumět vlastnímu hodnocení života lidí. Protože pro většinu lidí je žádoucí považovat svůj život za dobrý, zaměřují se výzkumy v této oblasti v první řadě na studium pozitivních forem lidského bytí. Základní otázkou přitom není kdo je šťastný, jako tomu bylo dříve. Nynější zájem se upírá k otázkám, kdy a proč jsou lidé šťastní (přesněji, kdy a proč hodnotí svůj život jako šťastný) a jaké procesy to ovlivňují (Diener, 2000).

3.1 Vymezení konceptu SWB Ve svém rámci SWB zahrnuje takové proměnné jako jsou životní spokojenost a materiální satisfakce, chybění deprese a úzkosti a konečně pozitivní nálady a emoce. Diener, Suh a S. Oishi (1997) rozlišují tři kardinální charakteristiky SWB. Zaprvé, SWB se nezaměřuje jen na příčiny deprese a úzkosti, ale také na faktory, které odlišují mírně šťastné od jedinců středně až extrémně šťastných. Druhou charakteristikou, vyplývající již ze samotného názvu konceptu, se SWB poněkud vymyká tradiční klinické psychologii. Namísto externích kritérií vycházejících ze strany expertů, zde zaujímají svrchovanou důležitost subjektivní interní prožitky daného jedince a jeho osobní přesvědčení o jeho SWB. Svoji subjektivitou však SWB ztratilo možnost dostát požadavků dokonalé definice duševního zdraví. Tak lidé, ačkoli postiženi duševní chorobou, mohou být šťastní.11 Posledním charakteristickým znakem podle těchto autorů je, že SWB zahrnuje pouze dlouhotrvající stavy, nikoli chvilkové či krátkodobé nálady. Faktory vyvolávající okamžité štěstí a ty, které determinují to dlouhodobé, nemusí být tytéž. Navíc, momentální nálady a rozpoložení nejsou přímým způsobem reflektovány, když konceptů na základě definic, což způsobuje překrývání se v oblasti metodologické – v operacionalizaci a následném měření. Vzhledem k „mladosti“ zájmu o pozitivní sféru lidského života je však současný stav pochopitelný. 11 SWB tedy není synonymem pro duševní nebo psychologické zdraví. Ačkoli se zdá, že SWB představuje nezbytnou podmínku mentálního zdraví, samo o sobě není podmínkou jedinou, dostačující. Podle Laška (2004) SWB slouží jako jeden z obecných indikátorů psychologického zdraví. Vyřešena však ještě není otázka, která je ta optimální úroveň pro dobré duševní fungování.

11

jedinec sestavuje globální úsudek. Je tudíž nutné globální úsudek a momentální, přímé pocity a mínění diferencovat jako specifické fenomény. Tímto vymezením SWB získává mimo jiné status osobnostní charakteristiky či rysu, poměrně výrazně vzdorujícího změnám (Křivohlavý, 2004). SWB jakožto globální ocenění vlastního života obsahuje podle Dienera (2000) dvě základní složky. Ta první, kognitivní, zahrnuje na straně jedné globální úsudek jedince o jeho životě, pro který Diener dále používá termín životní spokojenost, a na straně druhé spokojenost s dílčími oblastmi jedincova života, jako např. spokojenost s prací. Druhá komponenta představuje hodnocení ve formě emocionální. Zaštiťuje pozitivní prožívání, tedy prožívání mnoha příjemných emocí a nálad, a nízkou úroveň prožívání negativního, což znamená, že jedinec zakouší jen zřídka nějaké nepříjemné emoce či nálady.12 Ne všichni autoři však definují SWB stejným způsobem. Proto se setkáváme s nejedním strukturálním vymezením tohoto konceptu. J. Lašek (2004) stejně jako Diener rozlišuje kognitivní a emocionální složku SWB. Kognitivní složka v jeho pojetí představuje výsledek srovnání aktuálního stavu se stavem očekávaným nebo vytouženým, přičemž pokud je rozdíl nulový nebo pozitivní, jedinec prožívá určitou míru spokojenosti se svým životem. Emocionální stránka SWB reprezentuje všechny aktuální každodenní zkušenosti, které jsou vyhodnocovány na základě emocí, které vyvolávají. Případná satisfakce na této úrovni je výsledkem kladného rozdílu mezi pozitivními a negativními prožitky. A. Grob, tvůrce velmi známého Bernského dotazníku subjektivní pohody hovoří o habituální a aktuální SWB. Habituální SWB je podle Groba (1995) dosahováno uspokojováním přirozených nebo získaných potřeb a motivů. Jakékoli vzdalování se od možného uspokojení má za následek prožívané nepohodlí. Aktuální SWB se odvíjí od v přítomnosti aktivních faktorů, které svým působením zprostředkovávají pozitivní zážitky nebo přinejmenším eliminují ty nepříznivé (cit. dle Lašek, 2004).

3.2 Nejvýznamnější prediktory SWB Na základě závěrů výzkumných studií se zdá, že nejsilnějšími faktory ovlivňujícími dlouhodobou úroveň SWB jsou osobnostní predispozice. Například P. T. J.

Costa a

R. R. McCrae (1985) postulovali některé vztahy mezi osobností a SWB. Podle nich je SWB 12

Způsob, jakým Diener ve své teorii chápe emocionální formu hodnocení vlastního života, se opírá o předpoklad, že pozitivní a negativní afekty jsou zcela na sobě nezávislé dimenze, nikoli opačné póly téže dimenze. Vysokou pravděpodobnost této teze potvrzují závěry řady studií, které např. ukazují, že příjemné a nepříjemné afekty korelují se zcela jinými fyziologickými projevy nebo, že tyto dva oddělené faktory často korelují s rozdílnými osobnostními rysy (Diener, Lucas, 2000), jak bude ještě podrobněji rozvedeno později.

12

časově stabilní proměnnou, která je předpověditelná z osobnostních konstruktů (cit. dle Džuka, 1994b). Velmi mocný efekt na SWB má patrně temperament. A. Tellegen a další (1988) studií dědičnosti, při níž byla zkoumána již dospělá jednovaječná dvojčata žijící od narození odděleně, zjistili, že jak příjemné, tak i nepříjemné afekty mají silný genetický základ (cit. dle Diener, Suh, Oishi, 1997). V oblasti pozitivních emocí podle nich působí genetická výbava ve 40ti %, zatímco u negativní emocionality je to 55%. Dále zjistili, že genetická determinace u aktuální SWB představuje 40-55%, u dlouhodobé (habituální) SWB je podíl dědičnosti až 80ti %. Slovy Tellegena (1988), „je stejně těžké změnit něčí štěstí jako je těžké změnit něčí osobní váhu“ (cit. dle Lašek, 2004, s. 217).13 Extraverze a neuroticismus jakožto významné povahové rysy, které jsou součástí známého modelu „Big Five“, vykazují velmi úzkou spojitost s některými komponentami SWB. Extraverze má sklon korelovat s příjemnými emocemi, zatímco neuroticismus koreluje naopak daleko silněji s negativními emocemi. Ačkoli se zdá, že extraverti zažívají více pozitivních afektů, úroveň těch nepříjemných u nich není predikovatelná. Extraverze a dimenze negativních emocí mezi sebou korelaci nevykazují. U neuroticismu naopak nebyla nalezena žádná výrazná souvislost s dimenzí afektů pozitivních. Zdali by však data z rozdílných kultur potvrdila tyto korelace ve stejné míře, však není dosud ověřeno (Diener, Suh, Oishi, 1997; Diener, 2000). C. L. Rusting a R. J. Larsen (1997) při zkoumání reakcí na určité podněty v laboratorních podmínkách prokázali, že extraverti patrně reagují silněji vůči pozitivním podnětům v porovnání s negativními. U neurotických jedinců se projevil opačný princip, tedy intenzivnější reakci vykazovali v případě negativních podnětů (cit. dle Diener, 2000). Blatný a L. Osecká (1998) při svém studiu došli k závěru, že extraverti jsou spokojenější (vykazují vyšší SWB) a mají vyšší sebehodnocení. Životní spokojenost je dále spojována s emoční stabilitou a pozitivním přístupem k sociálnímu okolí (cit. dle Lašek, 2004). Podobně R. E. Lucas a další (1998) zjistili silný vztah mezi extraverzí a pozitivní emocionalitou. Korelace mezi latentními vlastnostmi pozitivní emocionality a extraverzí podle nich odpovídá 0,74 (cit. dle Lašek, 2004).

13

Ta možnost působení určitými prostředky zde přece jen v otázce váhy stále existuje. A to stejné platí i pro SWB. Ačkoli hraje roli třeba i značný podíl genetického vybavení jedince, přece jen se na jeho definitivním vlivu a projevu podílí charakter prostředí (ve smyslu jakékoli vnější intervence), v němž se člověk vyskytuje, a v neposlední řadě jedincova vlastní vůle (Diener, Suh, Oishi, 1997). H. Weinberg ukázal, že „geneticky jsou dána rozpětí „od-do“ pro naši kladnou i negativní afektivitu“ (Berman, Weinberg, 1998, cit. dle Křivohlavý, 2004, s. 82). A jak dodává J. Křivohlavý, „záleží na nás, na kterém stupni necháme svou náladu fungovat“ (Křivohlavý, 2004, s. 82).

13

Kromě výše zmíněných osobnostních rysů, má SWB souvislost i s některými dalšími osobnostními charakteristikami. Jednou z nich je sebeúcta. Konkrétně, SWB koreluje se sebeúctou pozitivně, avšak vzorec vztahu mezi těmito proměnnými, především jeho síla, se v různých kulturách může lišit. Korelace je signifikantně vyšší v tzv. individualistických kulturách a to zřejmě pro jimi kladený důraz na autonomii a vnitřní přesvědčení jedince (Kwan, 1997, cit. dle Lašek, 2004; Diener, Diener, 1995, cit. dle Diener, Lucas, 2000). Dle S. Harterové (1999) představuje sebeúcta jeden ze základních indikátorů SWB jedince. Chápe ji jako „index mentálního zdraví a emočního přizpůsobení, obecné schopnosti vyrovnat se se životem a spokojenosti v životě“ (cit. dle Lašek, 2004, s. 218). K dalším osobnostním charakteristikám, které doposud byly v souvislosti s úrovní SWB jedince zkoumány, patří locus of control a sebeuplatnění ve smyslu self-efficacy. V. Kebza a I. Šolcová (2005) se nechali inspirovat dřívějšími výzkumnými závěry a pokusili se o jejich další ověření. Regresní analýza ukázala statisticky vysoce signifikantní vztah mezi SWB a těmito dvěma zkoumanými proměnnými a to ve prospěch vyšší úrovně self-efficacy a interní lokalizace kontroly. Proč nejsou mezi významnými prediktory SWB zařazeny také demografické proměnné? Dříve byla pozornost vědců upírána právě na tyto „vnější“ podmínky. Základní výzkumné otázky a hypotézy reflektovaly teoretický předpoklad, podle něhož jsou lidem vlastní určité univerzální potřeby, přičemž stupeň, v němž externí podmínky a okolnosti vycházejí těmto potřebám vstříc, determinuje lidské štěstí. Brzy nato však řada výzkumů zaměřujících se např. na proměnné materiální bohatství, věk, pohlaví, zdraví, vzdělání (viz Balcar, 1995; Diener, Lucas, 2000; Diener, Suh, Oishi; 1997; Džuka 1994a, 1995; Kebza, Šolcová, 2005) tento předpoklad značně oslabila.14 Velký podíl na tom mají určité psychologické proměnné, které inhibují efekty těchto vnějších faktorů, jejichž hodnota, význam a důležitost jsou proměnlivé v čase, i vzhledem ke každému jedinci, a to, jestli budou vyhodnoceny jako dobré či špatné je také založeno na okolnostech, v nichž daný jedinec žije. Relevantní je tedy kontext. V tomto, lze říci, vznikla mezi různými badateli shoda. Různé, 14

Snad jedinou výjimkou potvrzující pravidlo nacházíme u sociálních vztahů. Ač také demografický ukazatel, jedná se patrně o jeden z nejintenzivnějších pozitivních prediktorů SWB, tvrdí Myers (1993) (cit. dle Džuka, 1995). Diener a Seligman prověřovali charakteristiky vysokoškolských studentů, kteří z celkového počtu 222 respondentů, vykazovali nejvyšší úroveň SWB z daného vzorku. Jejich závěr zněl, že nejšťastnější respondenti nepraktikovali signifikantně častěji nějaké cvičení, neúčastnili se signifikantně častěji náboženských aktivit, nezažívali více objektivně dobrých událostí. Žádná z těchto proměnných se nezdála být dostačující pro SWB. Jediné, co pro tyto probandy bylo opravdu nezbytně důležité byly harmonické sociální vztahy (Diener, 2001). Ty totiž mohou mít jakožto projev sociální opory, nezávisle na úrovni působícího stresu, příznivý účinek na SWB (Šolcová, Kebza, 1999, 2003, cit. dle Lašek, 2004).

14

posléze navržené a předložené teorie se však rozcházejí v tom, co je v daném kontextu tím stěžejním psychologickým mechanismem, jenž primárně dokresluje jedincovo vnímání jeho životních podmínek a následné hodnocení jeho života. V čem ale všechny tyto kontextové modely souhlasí, je přesvědčení, že zdali je něco hodnoceno jedincem jako dobré či špatné a do jaké míry, se odvíjí spíše od proměnlivých faktorů než od jakýchsi biologických univerzálií (viz Mirčevská, 2007).

4. Výzkumy – dosavadní výzkumná zjištění 4.1 Meditace a well-being Pravým znakem meditujícího člověka je podle dalajlámy to, že ukáznil svou mysl tím, že ji osvobodil od negativních emocí.15 Není možné zabránit vzniku negativních emocí v každém životním okamžiku. Jde spíše o to, umět co nejdříve jejich přítomnost zaznamenat a posléze je určitým způsobem zpracovat, aniž bychom se s nimi jakkoli ztotožňovali. Goleman (2001) ve svém experimentu dospěl k zjištění, že meditující vnímají hrozbu daleko přesněji a reagují excitací jenom tehdy, je-li to nutné. Z případné excitace se zotavují velmi rychle, takže další situaci budou chápat jako potenciální hrozbu s menší pravděpodobností než nemeditující, nebo třeba osoba se sklonem k úzkosti. Podle R. Taylora (1988) je centrálním efektem meditace „zklidnění mysli a eliminace úzkosti“ (cit. dle Shapirová, Walsh, 2006, s. 230). Poslední studie dosvědčily, že meditace, ale i praktiky jako progresivní relaxace, redukují akutní i chronickou úzkost, což je zcela v souladu s cíli tradičních učení usilujících o odstranění neospravedlněných obav a strachu. Kabat-Zinn a jeho kolegové (1992) zařadili do svého výzkumu dvaadvacet participantů, u nichž byla diagnostikována úzkostná či panická porucha. Tito se pak účastnili osmi-týdenního meditačního cyklu založeného na redukci stresu a následně programu relaxace trvajícího tři měsíce. Výsledky prokázaly signifikantní redukci ve skórech úzkosti a deprese, ale i pokles v panických symptomech, a to u dvaceti pacientů (cit. dle Murphy, Donovan, 1999b). Shapirová (1976b) ve své studii pracovala s kombinací technik sebe-kontroly, zenové meditace a behaviorálního self-managementu. Zkoumanými osobami zde byly vysokoškolské 15

Dalajláma přitom míní negativními (destruktivními) emocemi takové, jež narušují klid a vyrovnanost mysli. Mezi ně tudíž spadají i ty, které jsme obvykle zvyklí v našem společenském prostředí chápat jako pozitivní, např. intenzivní stavy vytržení, oddání se pocitům extáze apod. Můžeme vzpomenout Dienerovu poznámku o neprospěšnosti intenzivních afektů ve vztahu na SWB (viz Diener, 2000).

15

studentky, které si stěžovaly na volně plynoucí úzkost a pocity ztráty sebe-kontroly. Zároveň prožívaly samy sebe jako by obklíčené a svázané určitými mocnými silami. Během intervence, zahrnující trénink behaviorálního sebe-pozorování a funkční analýzy, dále víkend zaměřený na zenové prožitky a tří-týdenní formální a neformální meditaci, výsledky indikovaly významný pokles v každodenních pocitech úzkosti a stresu (cit. dle Murphy, Donovan, 1999b). R. J. Davidson (1976a,b) v dotazníkovém šetření rozdělil zúčastněné subjekty do čtyř skupin na základě kritéria vztahujícího se k délce jejich meditační praxe. Kontrolní skupinu reprezentovali ti, kteří sice nikdy nepraktikovali meditaci, ale zajímali se o ni. Výzkumná skupina byla reprezentována jednak začátečníky praktikujícími kratší dobu než jeden měsíc, následoval vzorek krátkodobě meditujících, jejichž pravidelná praxe probíhala v rozmezí jednoho měsíce až dvou let, a konečně pokročilí meditující déle než dva roky. Výsledky skutečně prokázaly spolehlivé snížení úzkostnosti ve vztahu k délce praktikování meditace (cit. dle Murphy, Donovan, 1999b). M. M. Delmonte (1980) se místo na délku meditační praxe zaměřil na proměnnou pravidelnost cvičení. Délka v jeho výzkumu byla tedy pro všechny probandy konstantní, konkrétně se jednalo o osmnáct měsíců. Výzkumným zjištěním této studie bylo, že pravidelnost meditace negativně koreluje s neuroticismem a přecitlivělostí. Ti, kteří nevydrželi a po určitém čase přestali meditaci praktikovat, se vyznačovali signifikantně vyššími hodnotami v případě neuroticismu a přecitlivělosti než zkoumané osoby po celou dobu pravidelně meditující (cit. dle Murphy, Donovan, 1999b). Účinky meditace však přesahují samotné odstraňování nežádoucích emocionálních stavů. Meditace nezpůsobuje u praktikujících pouze redukci na úrovni prožívaného stresu a úzkosti. Stejně tak efektivní je i ve zvyšování pozitivních psychologických afektů a stavů (Goleman, 2001), např. kultivace radosti, lásky, empatie, soucitu, čímž získává na atraktivitě pro takové oblasti psychologie, jejichž paradigmata spatřují v podstatě lidského bytí více než jen absenci nežádoucího. Co se týče SWB, Shapirová s Walshem (2006) tvrdí, že meditace úzce souvisí s vyšší životní spokojeností, ale i s vyšší prožívanou úrovní celkového SWB. Goleman spolu s Davidsonem (1977) u jedinců praktikujících meditaci naměřili ve svém výzkumu vyšší skóre v různých indikátorech SWB (cit. dle Murphy, Donovan, 1999b). Zklidnění mysli a vnitřní akceptace, jevy, které bezezbytku doprovází každou meditaci, byly samotnou laickou veřejností označeny jako jedny z nejužitečnějších strategií v dosahování vyššího SWB (viz Henryová, 2006). 16

V předchozí kapitole bylo naznačeno, že úroveň SWB je poměrně stálou osobnostní charakteristikou, odvíjející se od určitých osobnostních předpokladů, spíše než od vnějších faktorů. K jakémusi predeterminismu podle Shapirové a Walshe (2006) v otázce prožívaného štěstí psychologové donedávna tíhly. Nyní však závěry týkající se působení meditačních praktik formují nové pole zatím ne zcela využitého potenciálu možné intervence. Davidson a kol. (2003) zabývající se mozkovou činností dospěli k názoru, že meditace může měnit strukturu a fungování mozku. Pokročilí meditující totiž podle jeho studií vykazují jedinečný stupeň lateralizace prefrontální kortikální aktivity, jež pravděpodobně představuje neurální indikátor pozitivní afektivity (cit. dle Shapirová, Walsh, 2006). Zároveň však také platí, že právě díky samotné struktuře mozku a jeho fungování, zejména kvůli jeho plasticitě, je systematický výcvik mysli, pojímající mimo jiné i kultivaci pozitivních emocí, možný (Goleman, 2004). Vzájemná souhra těchto skutečností tak v konečném důsledku nabízí jakýsi teoretický základ k úvaze, že prožívání štěstí není zcela neměnnou charakteristikou.

17

III.Výzkumná část 1. Cíl výzkumu Cílem výzkumu je zjistit, zdali existuje vztah mezi meditací, přesněji pravidelným praktikováním meditace, a kvalitou života. V souvislosti s případným vlivem meditační praxe na kvalitu života bude pozornost soustřeďována především na její pozitivní účinky, tedy do jaké míry meditační praxe ke kvalitě života přispívá. Kvalita života zde bude reprezentována konceptem „subjective well-being“ (SWB), jenž je podle Kováčova hypotetického modelu kvality života jednou z klíčových složek tohoto víceúrovňového a mnohokomponentového fenoménu. Vzhledem k povaze výzkumného cíle bylo k jeho naplnění využito kvantitativního designu. I vzhledem ke skutečnosti, že již existují určité dotazníkové metody, které se v měření úrovně prožívaného SWB v posledních letech v psychologii osvědčily (Křivohlavý, 2004), je možné se domnívat, že jejich použití by mohlo být užitečné i v tomto případě, kdy konkrétních vědeckých závěrů o vztahu meditační praxe a SWB, které by vycházely z analýzy kvantitativních dat, není mnoho, obzvláště v rámci českého prostředí. Kvůli skutečnosti, že jen velmi málo studií si ve svém výzkumném záměru stanovilo podobný cíl, jde v tomto případě o výzkum spíše explorativního charakteru. Přímá souvislost mezi meditací a konkrétně konceptem SWB totiž zkoumaná dosud nebyla. Pokud ano, tak na jiném výzkumném vzorku, pomocí odlišných měřících nástrojů.

1.1 Výzkumný problém a hypotézy Výzkumný problém vyplývající z výše uvedeného výzkumného cíle zní následovně: „Přispívá pravidelná meditační praxe k vyšší úrovni SWB?“ V rámci vymezení konceptu SWB bylo v teoretické části naznačeno, že dosavadní zjištění poukazují na jeho relativně stabilní charakter. To, jak jedinec prožívá svůj život, zda jej hodnotí jako uspokojivý a šťastný, bude tudíž daleko více souviset s jeho vnitřními atributy, tzn. např. temperamentem, sebe-úctou, lokalizací kontroly, či hodnotovou orientací, namísto vnějších proměnlivých okolností. Bylo by však mylné se domnívat, že úroveň prožívaného SWB je zcela nezměnitelná a neovlivnitelná vlastní motivací a vůlí jedince. Některé studie naznačují, že schopnost usměrňovat vlastní pozornost představuje jeden ze způsobů, jak lze

18

vědomým úsilím ovlivnit také to, jak šťastnými se cítíme být (např. Benda, 2007; Csikszentmihalyi, 1996; Frýba, 2003). Meditace, jak uvádí tradiční texty určitých (převážně východních) filozofických systémů, nabízí jakousi cestu osobního sebevývoje. S tím, jak jedinec kráčí po této cestě, postupně objevuje další a další vrstvy podstaty svého bytí. Spolu s tímto poznáním zároveň dozrává jeho srdce. To se oprošťuje od negativních emocí, tím, jak slábne jedincova identifikace s nimi, a místo toho se naplňuje emocemi pozitivními, jako jsou např. radost, vnitřní spokojenost, láska či soucit. Nezbytnou podmínkou k celému tomuto procesu je přitom kultivace mysli. Bez schopnosti vědomé kontroly nad svojí pozorností však kultivace není téměř dosažitelná. Tento pohled na meditaci, s nímž je možno se v tradičních textech setkat, podporují mimochodem i některá výzkumná zjištění do nynějška realizovaných studií. Potvrzena byla nejen značná redukce prožitků úzkosti, stresu, či sklonů k neuroticismu, ale také kultivace radosti, pocitů lásky, nárůst ve schopnosti být empatickým a to vše právě na pozadí určitého zklidnění a usměrnění mysli. Zdá se, že meditace a SWB se v jistém bodě setkávají. Lze tudíž předpokládat, že meditace zastřešující vždy určitou pozornostní strategii by mohla sehrávat roli prostředníka vedoucího k prožívání životní spokojenosti a převaze pozitivních emocí nad těmi negativními. Na základě výzkumného problému a z výše uvedeného předpokladu lze teoretickou hypotézu formulovat takto: „Pravidelná meditační praxe přispívá k vyšší úrovni SWB.“ Z ní odvozené pracovní hypotézy jsou tyto následující: H1: Jedinci pravidelně praktikující meditaci budou vykazovat vyšší míru spokojenosti se životem, jakožto kognitivní složky SWB, než jedinci nemeditující. Úroveň zakoušené životní spokojenosti zde bude zhodnocena prostřednictvím metody SWLS.16 H2: Pravidelně meditující jedinci budou obecně17 spokojenější než nemeditující jedinci. Vymezení spokojenosti bude vyplývat z teoretických předpokladů, na nichž Grob sestavil dotazník BSW-A zacílený na měření celkové úrovně SWB. H3: Jedinci pravidelně meditující budou obecně vykazovat nižší míru negativního rozpoložení než jedinci, kteří meditaci nepraktikují. I negativní rozpoložení jakožto určitá zaznamenatelná entita v souvislosti s touho hypotézou vychází z Grobova pojetí SWB, přičemž i její míra bude posouzena ze skórů dosažených v dotazníku BSW-A. 16

Použité metody jsou uvedeny již nyní a to zejména pro zřetelnější nastínění rozdílnosti významu obsahů těchto hypotetických výroků, přestože svým vyzněním jsou si velice podobné. 17 Slovo obecně je v této hypotéze uvedeno záměrně. Jeho smyslem je odlišit význam v ní zmiňované spokojenosti od konceptu životní spokojenosti, definované jako kognitivní složka SWB v Dienerově pojetí.

19

H4: Jedinci, kteří pravidelně meditují, budou prožívat pozitivní emoce častěji než jedinci nemeditující. H5: Pravidelně meditující jedinci budou v rámci svého emocionálního prožívání vykazovat nižší frekvenci výskytu negativních emocionálních prožitků než jedinci, kteří meditační praxi neprovádějí. Kvalita emocionálního prožívání neboli posouzení úrovně komponent SWB, jež se do roviny pozitivních a negativních emocí promítají, bude v souvislosti s posledně jmenovanými hypotézami zkoumána prostřednictvím metody DEP36.

2. Výzkumný soubor Výzkumný soubor této studie zastřešuje dvě skupiny. První tvoří jedinci, kteří se pravidelně věnují meditační praxi. Minimální doba, po kterou se měli respondenti meditaci věnovat, byla stanovena na jeden rok. Frekvenci reflektující pravidelnost byla vymezena spodní hranice na tři cvičení meditace v průběhu jednoho týdne.18 Probandi splňující tyto podmínky jsou členy třech rozdílných meditačních škol sídlících v Brně. Meditující se pravidelně scházejí za účelem skupinové meditace. Konkrétně se jedná o tyto školy: buddhismus Diamantové cesty a dzogchenová tradice vycházející z tibetského buddhismu a nakonec škola Kwan Um řadící se k zenovému buddhismu. Rozložení zúčastněných respondentů podle jejich příslušnosti k jednotlivým meditačním školám zobrazuje tabulka č. 2. Tab. 2: Struktura výzkumného vzorku meditujících podle jejich příslušnosti ke konkrétním meditačním školám Meditační školy Buddhismus Diamantové cesty Dzogchenová tradice Škola Kwan Um Celkem

N

%

35 2 3 40

87,5 5 7,5 100

Druhá skupina zahrnutá do výzkumného vzorku představuje skupinu srovnávací. Základním kritériem pro zařazení jednotlivých osob do této skupiny byla absence pravidelné

18

Jedinci, kteří nesplňovali kritérium vztahující se k frekvenci meditační praxe, ti, kteří meditovali nepravidelně nebo jednou až dvakrát do týdne, do výzkumného vzorku zařazeni nebyli. Mohlo by být sice také zajímavé porovnat nejen skupiny jedinců pravidelně se věnujících meditační praxi a nemeditujících, ale i těch, kteří ať už z jakéhokoliv důvodu pravidelnost v meditační praxi nedodržují. Nabízela by se možnost ověřit, zdali je skutečnou proměnnou v úrovni prožívaného SWB frekvence meditační praxe. Vyžadovalo by to však další výzkumnou skupinu, přibližně o čtyřiceti členech, což by bylo mnohem náročnější vzhledem k realizaci. Bohužel především časové limity toto neumožnily.

20

meditační praxe v současnosti či minulosti. Zařazeni nebyli ani ti, kteří se pravidelně aktivně věnují jinému duchovnímu směru či náboženství. V tomto vzorku však byli ponecháni ti, jež uvedli, že se sice aktivně duchovní praxi a duchovnímu životu v rámci určitého směru nebo náboženství nevěnují, ale objevuje se u nich jistý zájem. Pouhý zájem by podle předpokladů, z nichž jsou formulovány hypotézy této studie, neměl sehrávat roli intervenující proměnné, která by mohla vést k nějakým zkreslením. Tabulka č. 3 se vztahuje ke struktuře srovnávací skupiny podle zainteresovanosti jednotlivých respondentů v určitém duchovním směru či náboženství.

Tab. 3: Struktura srovnávací skupiny podle výskytu duchovní praxe a zájmu Věnování se duchovní praxi Platných údajů „Ano“ „Ne, ale zajímám se o to.“ „Ne, o tyto záležitosti se nezajímám..“ Celkem Chybějících údajů Neodpověděl/a Celkem

N 2 22 33

% 5,4 24,3 59,5 89,2

4 37

10,8 100

9

Může být překvapující, že se ve srovnávací skupině přesto objevují dva respondenti, kteří vypověděli, že se věnují určité duchovní praxi. Na základě hodnot v následujících položkách dotazníku zabývající se frekvencí duchovní praxe, bylo zřejmé, že v rámci své duchovní praxe nenaplňují kritérium pravidelnosti, tudíž mohou být ve srovnávacím vzorku ponecháni. Čtyři z respondentů srovnávací skupiny v souvislosti s touto položkou neodpovědělo. Vzhledem ke způsobu vyplnění pozdějších dotazů se ukázalo, že tito jedinci skutečně žádnou duchovní praxi ve svém životě nevedou.19 Charakteristika jednotlivých vzorků a jejich srovnání z hlediska rozložení hodnot demografických proměnných, které v rámci výzkumu byly reflektovány, jsou věk, pohlaví, zaměření současného studia či povolání (viz Mirčevská, 2007). Je však užitečné uvést, že tento výzkumný soubor zahrnující vzorky z hlediska demografických charakteristik vcelku korespondující

(s

výjimkou

zastoupení

studentů/pracujících),

nelze

považovat

za

reprezentativní. Ambice dosáhnout reprezentativnosti a tak co největšího potenciálu

19

Důležité je podotknout, že rozhodovacím kritériem byla praxe meditace, nebo jiných technik praktikovaných v jiných náboženských systémech jako je např. modlitba, které však mají podobné či shodné účinky na vědomé ovládání mysli, myšlenkových obsahů. Respondenti ze srovnávací skupiny tedy nemuseli být ateisté, tedy bez víry v Boha či transcendentno.

21

generalizace se tato výzkumná studie musela vzdát a to z několika důvodů. Prvním je samovýběr výzkumného souboru. Ten je dán neexperimentální povahou výzkumu, kdy nelze ze strany výzkumníka korigovat úrovně působení nezávislé proměnné, ale také dobrovolností participace, což se později může projevit jako významný faktor při interpretaci výsledků. Další limit je do značné míry zapříčiněn oblastí, jíž se výzkum zabývá. Meditace je stále v našem prostředí fenomén spíše specifický než celoplošně se vyskytující. Dosud tato oblast nebyla zcela zmapována, není tudíž známo, jakých charakteristik by měl reprezentativní vzorek meditující populace nabývat.

3. Realizace výzkumu Samotná realizace výzkumu byla velmi úzce spjata s výběrem výzkumného souboru. Výzkumný vzorek pravidelně praktikujících, jak již bylo zmíněno v předcházející kapitole, zaštiťuje členy třech brněnských meditačních škol. Prvním krokem bylo navázání kontaktu na základě telefonického rozhovoru s lektory, kteří vedou skupinová sezení. Poté proběhlo osobní setkání s meditujícími, jež se sešli při příležitosti skupinové meditace. Při něm byly přítomným členům dané skupiny rozdány formuláře obsahující sadu dotazníků, spolu s přiloženou žádostí k účasti na výzkumu, objasněním jeho cíle, nabídkou ke zpětné vazbě týkající se vyhodnocení dat z vyplněných dotazníků a ubezpečení o naprosté anonymitě. Nechyběly samozřejmě ani instrukce potřebné k přesnému a správnému vyplnění. Na závěr byli meditující požádáni, aby ti, kteří se rozhodnou k participaci, formulář donesli na následují skupinové setkání, popřípadě na některé z příštích. Výběr respondentů do srovnávacího výzkumného vzorku probíhal podobným způsobem. Tentokrát byli nejprve o spolupráci požádáni vyučující a v případě jejich kladného přijetí také studenti z Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity a Fakulty strojního inženýrství Vysokého učení technického. Co se týče Fakulty sociálních studií, pozornost byla soustředěna na jiné obory než je psychologie. Nakonec velký podíl zúčastněných tvořili studenti z oborů politologie a mezinárodní vztahy. Studentům, jež ve svém blízkém okolí věděli o někom, kdo by byl ochoten se na výzkumu podílet, bylo formulářů předáno více. I to je zřejmě důvod, že se mezi probandy ve srovnávacím vzorku vyskytli někteří jedinci starší než je ve studentské populaci běžné a ti, kteří již vykonávají nějaké povolání. Vzhledem k tomu, že vyplnění této dotazníkové baterie trvá více než 30 minut, nebylo reálné, aby ti, kteří se rozhodnou na výzkumu participovat, ji vyplnily přímo na místě.

22

Narušen by tak byl čas určený pro skupinovou meditaci či harmonogram daného kurzu navštěvovaného studenty. To, že respondenti nevyplnili dotazníky bezprostředně po jejich rozdání, ale za jiných, individuálních podmínek, by mimo jiné mohlo ovlivnit volbu odpovědí u jednotlivých položek. Na jedné straně mohli respondenti zvolit podmínky a prostředí svým charakterem vhodnější, např. bez přítomnosti druhých osob, v místě, kde se cítí být uvolnění a v bezpečí. Na straně druhé tomu však mohlo být i zcela obráceně, zejména pokud je řeč o přítomnosti druhých osob, což představuje značně rušivý faktor, který bohužel za těchto podmínek mohl být jen těžko eliminován. Formuláře, které byly během příštích týdnů doručeny zpět, byly posléze předběžně zhodnoceny a některé podle požadovaných kritérií vyřazeny tak, aby získaná data co nejvíce sloužila výzkumnému záměru a splňovala požadavky zvoleného designu. Dotazníkové soubory byly rozdány v únoru 2007. Převážná většina z nich byla také v tomtéž měsíci vrácena. Některé, řádově v jednotkách, ale byly navráceny později.

4. Použité metody Jak již bylo naznačeno, pro získání potřebných dat pro tuto výzkumnou studii byla využita sada dotazníků. Kostru celého předkládaného formuláře je možno rozdělit do třech částí: úvod, jenž zahrnoval položky vztahující se k demografickým údajům. Následovala klíčová a nejpodstatnější část, tedy baterie metod, jejíž součástí byla dotazníková metoda SWLS (Satisfaction with Life Scale - Škála spokojenosti se životem), dotazník BSW-A (Bern Questionnaire of Subjective Well-being (for Adults) – Bernský dotazník subjektivní pohody (verze pro dospělé)) a konečně metoda DEP36 (Dotazník emocionálního prožívání). Závěrečný oddíl formuláře se týkal otázek zaměřených na duchovní praxi a duchovní život v rámci nějakého náboženství nebo duchovní tradice.20 První z těchto položek plnila filtrovací funkci, což znamená, že respondenti posléze zařazeni do srovnávacího vzorku zbývající položky zpravidla vůbec nevyplňovali.21 Analýza psychometrických charakteristik metod SWLS a BSW-A, tedy vhodnosti jejich použití v rámci tohoto výzkumu, byla provedena zejména cestou úvahy. Řeč je především o obsahové, kritériové a konstruktové validitě metod (viz Mirčevská, 2007). V otázce těchto ukazatelů metody DEP36 odkazuji na u metody DEP36 autor odkazuje na 20

Dotazník duchovní praxe překračuje hranici oblasti samotné meditační praxe. Koncipován byl tak, aby vyhovoval vícerým náboženským směrům, a tak jej bylo možno eventuálně v budoucnu využít i pro jejich vzájemné srovnání. Takovéto srovnání však předmětem této studie není. 21 Celé znění předkládaného formuláře spolu s bateriemi jednotlivých dotazníkových metod (viz Mirčevská, 2007).

23

explorační a konfirmační analýzu Koženého, který tento dotazník vytvořil a standardizoval pro české prostředí. Jen ve stručnosti, podle Koženého jsou psychometrické charakteristiky tohoto dotazníku více než dostatečné pro jeho použití k podobným výzkumným účelům jako jsou tyto (viz Kožený, 1993). K posouzení reliability posloužil primárně výpočet Cronbachova alfa. V tomto výzkumu dosažená hodnota tohoto koeficientu u jednotlivých dotazníkových škál je následující: SWLS: 0,72; BSW-A: škála pozitivní postoj k životu (POPŽ): 0,80, uvědomování si problémů (PRBL): 0,68, somatické potíže (SOMP): 0,76, sebeúcta (SEBÚ)22: 0,81, chybění depresivního naladění ((ch)DEPN): 0,63, radost ze života (RADŽ): 0,77; DEP36: frekvence výskytu pozitivních emocionálních prožitků: 0,93, frekvence výskytu negativních emocionálních prožitků: 0,93. Jednotlivé hodnoty koeficientu Cronbachovo alfa jsou pro záměry této studie, konkrétně porovnání hodnot dvou skupin, lze považovat za minimálně dostatečné (viz Halama, 2005).

5. Výsledky Protože se jedná o výzkum opírající se o kvantitativní metodologii, klíčový postup pro ověření zde vyslovených hypotéz budou představovat především statistické procedury. K porovnání výzkumného vzorku pravidelně meditujících se srovnávacím výzkumným vzorkem posloužil T-test - parametrického testu pro srovnávání skupin na základě středních hodnot, konkrétně průměrů. Pro prozkoumání vztahů mezi jednotlivými proměnnými byla také využita analýza korelací, která kromě odhalení případné souvislosti mezi proměnnými poskytne také informace o síle a směru vztahu mezi nimi či o velikosti účinku („effect size“) jedné proměnné na druhou. Z nabízených koeficientů se vzhledem k charakteru proměnných uplatní konkrétně Pearsonův korelační koeficient23 (viz Mirčevská, 2007). Všechny statistické operace jsou provedeny v programu SPSS, verze 12.0. Pro větší přehlednost příštích stran a srozumitelnost výsledků zaznamenaných v tabulkách, bude užitečné zmínit nyní termíny a zkratky, které se budou následně vyskytovat: 22

Přestože byla škála sebeúcta při výpočtu úrovně SWB z faktoru obecné spokojenosti vyřazena (z důvodu domněnky, že se spíše než o jednu ze složek SWB, jedná o jeho prediktor), ukazatele jejích psychometrických charakteristik zde byly také zjišťovány. Výpočet hodnoty úrovně sebeúcty u obou vzorků sloužil k reflexi jedné z možných intervenujících proměnných na úroveň SWB. 23 Důležité je zmínit jistá omezení využití tohoto koeficientu v rámci výzkumu. Především jde o to, že Pearsonův koeficient se vztahuje k odhalení lineární korelace. Navíc, jisté riziko v rámci tohoto výzkumu vyvstává také z malé velikosti výzkumného souboru, která může výslednou hodnotu tohoto koeficientu zkreslit. Pakliže se těmto skutečnostem nelze v daných podmínkách nijak vyhnout, je přinejmenším vhodné brát je na vědomí.

24

X´ (Mean) - Průměrná hodnota znaku SD (Std. Deviation) – Standardní odchylka SE (Std. Error) – Standardní chyba Dif (Mean Difference) - Rozdíl průměrů SE Dif (Std. Error Difference) - Standardardní chyba rozdílu Sig. - Hladina významnosti r - Pearsonova korelace

5.1 Životní spokojenost u pravidelně meditujících a nemeditujících jedinců První z přednesených hypotéz výzkumu se týká úrovně prožívané životní spokojenosti a vyjadřuje předpoklad, že pravidelná meditační praxe zvyšuje míru životní spokojenosti jedince. Pro podporu této hypotézy byl použit T-test, porovnávající úroveň životní spokojenosti respondentů ze vzorku pravidelně meditujících s respondenty zařazenými do vzorku srovnávacího. Životní spokojenost, chápaná jako kognitivní složka SWB, je měřena pomocí metody SWLS. Výsledek srovnání průměrů celkového skóru u obou skupin nabízí tabulka č. 4.

Tab. 4: Srovnání úrovně životní spokojenosti u jedinců v závislosti na pravidelné meditační praxi Životní spokojenost (SWLS)

Výzkumný vzorek Meditující

X´ 26,45

SD 3,97

SE 0,63

Nemeditující

24,14

5,00

0,82

Dif

Sig.

SE Dif

2,32

0,03

1,03

Jak je vidět, jistý rozdíl v úrovni životní spokojenosti mezi oběma výzkumnými vzorky prokázán byl. Pravidelně meditující v průměru zažívají o něco vyšší míru životní spokojenosti než jedinci, jež se meditační praxi nevěnují. Naměřený rozdíl činí 2,32 bodů v celkovém skóru SWLS. Jedná se o hodnotu o necelé dvě setiny překračující polovinu standardní odchylky rozložení hodnot životní spokojenosti v celém výzkumném souboru (Ta se rovná hodnotě 4,61). T-test mimo jiné potvrdil statistickou významnost tohoto rozdílu, tudíž s 95% pravděpodobností není způsoben výběrovou chybou.

25

5.2 Porovnání spokojenosti u pravidelně meditujících a nemeditujících jedinců Spokojenost, jak již bylo zmíněno, je pojem pocházející od Groba a označuje faktor II. řádu zahrnující škály pozitivní postoj k životu (POPŽ), sebeúcta (SEBÚ), chybění depresivního naladění ((ch)DEPN) a radost ze života (RADŽ). Skóry dosažené v těchto škálách nám podle Groba umožní posoudit celkovou či obecnou spokojenost daného jedince (zde však nebude zahrnuta škála sebeúcta). K porovnání průměrů ve skórech těchto škál mezi výzkumnými vzorky je opět proveden T-test. Blíže tabulka č. 6. Tab. 6: Srovnání úrovně spokojenosti u jedinců v závislosti na pravidelné meditační praxi Škály BSW-A, Faktor spokojenost POPŽ (ch)DEPN RADŽ

Výzkumné vzorky

Meditující Nemeditující Meditující Nemeditující Meditující Nemeditující

X´

SD

SE

Dif

Sig.

SE Dif

35,40 32,22 22,75 20,47 15,23 13,58

3,62 4,63 1,45 3,11 2,27 3,09

0,57 0,77 0,23 0,52 0,36 0,52

3,28

0,00

0,95

2,25

0,00

0,57

1,64

0,01

0,63

Na základě tabulky č. 6 je patrno, že průměrné hodnoty celkových skórů všech škál spadajících pod faktor spokojenost mezi oběma skupinami respondentů se liší. Ve všech případech se jedná o rozdíly statisticky významné. Skupina pravidelně meditujících dosahuje na úrovni všech třech škál o něco vyšších skórů než skupina srovnávací. Největší rozdíl se projevil u míry pozitivního postoje k životu (POPŽ), kde představuje (v celých číslech) tři body, přesně 3,28 bodů. Standardní odchylka platná pro celý výzkumný soubor v rozložení hodnot této škály je 4,40. Takovýto rozdíl by již mohl kromě statistické významnosti znamenat i významnost věcnou, meritorní. Také na škále chybění depresivního naladění ((ch)DEPN) rozdíl v průměrných hodnotách celkových skórů není zanedbatelný. Pravidelně meditující dosahují průměrně o 2,25 bodů vyššího skóru než nemeditující, což představuje téměř celou hodnotu z celkové standardní odchylky, která zde činí 2,63 bodů. Vzhledem k tomu, že tato škála má ve srovnání se zbylými dvěma nejméně položek, je velikost rozdílu průměrů mezi oběma skupinami právě zde nejvýraznější. V případě škály radost ze života (RADŽ), rozdíl mezi oběma skupinami představuje 1,64 bodů, a to ve prospěch pravidelně meditujících. I zde velikost rozdílu převyšuje polovinu z velikosti celkové standardní odchylky. Ta dosahuje v souvislosti s touto škálou pro celý výzkumný soubor hodnoty 2,80.

26

5.3 Míra negativního rozpoložení ve vztahu k pravidelnému praktikování meditace Druhý v BSW-A se vyskytující faktor II. řádu Grob nazývá negativním rozpoložením. Jeho úroveň se posuzuje na základě celkových skórů dosažených na škálách uvědomování si problémů (PRBL) a somatické potíže (SOMP). Čím vyšších hodnot dosahují celkové skóry těchto škál, tím vyšší míře negativního rozpoložení to odpovídá. Zároveň s tím se také snižuje úroveň prožívaného SWB. Výsledné srovnání průměrů obou skupin předkládá tabulka č. 8. Tab. 8: Srovnání úrovně negativního rozpoložení u jedinců v závislosti na pravidelné meditační praxi Škály BSW-A, Faktor negativní rozpoložení PRBL SOMP (TEL)

SE Dif Výzkumné vzorky Meditující Nemeditující Meditující Nemeditující

X´

SD

SE

Dif

Sig.

16,52 17,28 11,78 13,17

5,56 5,83 2,60 4,69

0,88 0,97 0,41 0,78

-0,75

0,57

1,37

-1,39

0,12

0,88

Ačkoli se směr rozdílu v průměrech celkových skórů škál uvědomování si problémů (PRBL) a somatické potíže (SOMP) skutečně potvrdil, tzn. pravidelně meditující dosahují v rámci tohoto výzkumného souboru průměrně nižších hodnot v míře negativního rozpoložení než jedinci meditaci nepraktikující, tento rozdíl, jak je vidět, není příliš markantní. U škály uvědomování si problémů se jedná o necelý bod (přesně 0,75 bodu), na škále somatické těžkosti se skupiny liší v průměru o 1,39 bodu v celkovém skóru. Zjištěné rozdíly průměrných hodnot u obou škál navíc nevyšly statisticky významně. Zamítnutí nulové hypotézy o neexistenci rozdílu v průměrných hodnotách míry negativního rozpoložení by tedy bylo doprovázeno rizikem chyby, vyšším než na zvolené 95% hladině významnosti. Přestože se oba výzkumné vzorky průměrně v úrovni uvědomování si problémů nelišily, mohlo by být zajímavé srovnat průměrně dosažené hodnoty u jednotlivých položek této škály. Objasnilo by to více, zdali na výsledky vztahující se k úrovni prožívaného SWB, zde konkrétně k míře negativního rozpoložení, měly výrazný vliv jisté nevyrovnanosti v demografických charakteristikách výzkumných vzorků, zejména rozložení obou skupin respondentů podle toho, jsou-li stále studenty nebo již pracujícími. Rozdíly v průměrně dosažených skórech na úrovni dílčích položek škály uvědomování si problémů (PRBL) dokládá tabulka č. 9.

27

Tab. 9: Srovnání úrovně negativního rozpoložení jedinců u jednotlivých položek škály uvědomování si problémů v závislosti na pravidelné meditační praxi Škála BSW-A: PRBL PRBL_1 (lidé, s nimiž máte problémy) PRBL_2 (vztahy se svými přáteli) PRBL_3 (práce) PRBL_4 (zdraví) PRBL_5 (stárnutí) PRBL_6 (partner/ka), snoubenec/ka) PRBL_7 (finanční problémy)

Výzkumné vzorky Meditující Nemeditující Meditující Nemeditující Meditující Nemeditující Meditující Nemeditující Meditující Nemeditující Meditující Nemeditující Meditující Nemeditující

X´ 2,13 2,58 2,13 2,39 2,75 3,28 2,30 2,33 1,65 1,58 2,58 2,34 3,03 2,83

SD 1,27 1,73 1,44 1,54 1,39 1,56 1,44 1,35 1,00 1,01 1,39 1,59 1,19 1,50

SE 0,20 0,29 0,23 0,26 0,22 0,26 0,23 0,23 0,16 0,18 0,23 0,27 0,19 0,25

Dif -0,46

Sig. 0,20

SE Dif 0,35

-0,26

0,44

0,34

-0,53

0,12

0,34

-0,03

0,92

0,32

0,07

0,78

0,24

0,24

0,50

0,35

0,19

0,54

0,31

Z tabulky je zjevné, že rozdíly v průměrných skórech na úrovni jednotlivých položek škály uvědomování si problémů (PRBL) se porovnávané výzkumné vzorky liší jen velmi nepatrně. Tyto rozdíly v průměrech navíc nejsou statisticky významné. Položka, v níž se průměrné skóry meditujících a nemeditujících nejvíce odlišují je položka č. 3 (týkající se zakoušených problémů kvůli práci), v níž pravidelně meditující dosahují v průměru o půl bodu (přesně 0,53 bodu) nižší úrovně uvědomování si těchto těžkostí než nemeditující. Tato položka je také nejblíže hranici rozhodující o statistické významnosti. Druhý největší nalezený rozdíl se týká položky č. 1 (odkazující se na obavy kvůli lidem, s nimiž má daný jedinec problémy). Rozdíl zde bez čtyř setin dosahuje půl bodu. Poslední tři položky vykazují opačnou než z teorie odvozenou a předpokládanou tendenci, tj. vzorek pravidelně meditujících v nich dosahuje vyšších průměrných hodnot než srovnávací skupina.

5.4 Frekvence pozitivních emocí u pravidelně meditujících a nemeditujících jedinců Pro statistické ověření platnosti hypotézy, že mezi výzkumnými vzorky v závislosti na praktikování meditační praxe bude nalezen signifikantní rozdíl v průměrných skórech v dotazníku DEP36, u položek vztahujících se k zachycení frekvence prožívaných pozitivních emocí, je možné využít T-testu. Hodnoty získané jeho prostřednictvím jsou k dispozici v tabulce č. 10.

28

Tab. 10: Srovnání frekvence pozitivních emocí u jedinců v závislosti na pravidelné meditační praxi Frekvence pozitivních emocí (DEP36)

Výzkumný vzorek Meditující

X´ 70,33

SD 8,56

SE 1,35

Nemeditující

62,68

13,41

2,21

Dif

Sig.

SE Dif

7,65

0,00

2,54

Jak dokládají výsledky, v celkovém skóru z osmnácti položek dotazníku DEP36, rozdíl mezi oběma výzkumnými vzorky dosahuje 7,65 bodů. Kladná hodnota přitom znamená, že vyššího průměrného skóru dosahují jedinci pravidelně se věnující meditační praxi. Vzhledem k tomu, že směrodatná odchylka celého výzkumného souboru v rozložení hodnot této proměnné odpovídá hodnotě 11,73, z velikosti rozdílu průměrů vyplývá, že má smysl se jím zabývat. Nenabízí se totiž potvrzení pouze signifikance statistické, ale také úvaha o významnosti věcné.

5.5 Frekvence negativních emocí ve vztahu k pravidelnému praktikování meditace Další rovinou, do níž se úroveň SWB promítá, je frekvence negativních emocí. Zdali se i v případě této proměnné signifikantně liší rozložení hodnot u jedinců ve skupině meditujících od rozložení vlastnímu srovnávací skupině, se lze přesvědčit závěry vyplývajícími z T-testu. Zjištěné rozdíly v průměrných hodnotách celkového skóru mezi oběma výzkumnými vzorky, znázorňuje tabulka č. 12. Tab. 12: Srovnání frekvence negativních emocí u jedinců v závislosti na pravidelné meditační praxi Frekvence negativních emocí (DEP36)

Výzkumný vzorek Meditující

X´ 31,08

SD 8,42

SE 1,33

Nemeditující

39,49

10,15

1,67

Dif

Sig.

SE Dif

-8,41

0,00

2,12

Záporné znaménko před hodnotou rozdílu potvrzuje očekávaný směr v rozdílech průměrných skórů mezi meditujícími a nemeditujícími respondenty. Signifikance zcela bezpochyby umožňuje zamítnout nulovou hypotézu o neexistenci či nahodilosti tohoto rozdílu. Naměřený rozdíl dosahuje hodnoty 8,41 bodů ze skóru. V porovnání s velikostí celkové směrodatné odchylky výzkumného souboru se jeho významnost do jisté míry potvrzuje. Směrodatná odchylka zde odpovídá rozpětí 10,16 bodů. Rozdíl průměrů se bez necelých dvou bodů tomuto bodovému rozpětí rovná.

29

6. Interpretace výsledků a diskuze V souvislosti s dílčími výzkumnými hypotézami je důležité si uvědomit, že v jejich znění se zrcadlí dvě od sebe poněkud odlišná pojetí konceptu SWB – Dienerovo a Grobovo. To, co staví mezi tyto dva přístupy k SWB určitou dělící linii, není až tak uchopení daného konceptu a definování jeho dílčích komponent, jako spíše jejich následná operacionalizace. Způsoby, jakými zmínění autoři tento fundamentální postup realizovali a čím jej naplnili, si nejsou zcela rovnocenné, jak také mimo jiné naznačila analýza míry reliability, ale zejména pak validity měrných nástrojů, které na základě své teorie pro měření úrovně SWB zkonstruovali. Zde získaná data naznačují, že i toto hledisko je v případné diskuzi nezbytné sledovat, tj. přistupovat k Dienerovu a Grobovu pojetí do jisté míry nezávisle a stejně tak i hodnotit závěry, k nimž jejich různé náhledy vedou. Dienerovo vymezení SWB (viz kapitola 3.1 teoretické části) přispělo k formulaci hned několika zde stanovených hypotéz. Konkrétně jsou to H1, H4 a H5. Každý z těchto výroků vyjadřuje předpoklad, že se v rámci tohoto výzkumného souboru podaří odhalit významné rozdíly v průměrných hodnotách vyjadřujících stav jednotlivých dílčích složek SWB, přičemž by charakter (především směr a velikost) těchto rozdílů svědčil o celkově vyšší úrovni SWB u vzorku jedinců pravidelně se věnujících meditační praxi. Škála spokojenosti se životem (SWLS), jíž byly skóry pro obě skupiny respondentů zjišťovány, si dokázala i po analýze ověřující její psychometrické charakteristiky udržet svůj status dostatečně spolehlivého a validního nástroje. Srovnání průměrů vypovídajících o úrovni životní spokojenosti u obou skupin respondentů skutečně jistý rozdíl, potvrzený i statistickou významností, prokázalo. O čem však tento rozdíl v reálu vypovídá? Podle Dienerovy interpretace výsledných skórů dosažených v SWLS respondenti zařazeni do srovnávací skupiny spadají do intervalu průměrného skóru pro ekonomicky rozvinuté země. Většina lidí, kteří jsou zde spadají, se vyznačuje obecnou spokojeností. Patří sem ti, kteří jsou ve většině oblastí svého života spokojeni, ale v každé z nich zároveň mají ambice něco málo změnit, nebo ti, kteří jsou u téměř všech oblastí života zcela spokojeni, ale v jedné či dvou jsou jejich potřeby po zlepšení rozsáhlejší. Univerzálním prvkem tohoto skórového rozmezí je vždy přítomná touha dosáhnout vyšší úrovně prožitku životní spokojenosti na základě určitých změn (Diener, n. d.). Průměrný skór SWLS pravidelně meditujících jedinců v rámci tohoto výzkumného souboru se řadí do intervalu reprezentujícího vysokou míru spokojenosti. Diener (n. d.) o takovýchto jedincích tvrdí, že mají rádi svůj život a cítí, že se jim v něm daří. Samozřejmě si 30

uvědomují, že jejich životy nejsou perfektní, ale zároveň primárně pokládají věci za dobré. Jejich život je pro ně radostný, stejně tak jako jeho dílčí sféry. Tato skutečnost nijak nevylučuje reflexi určitého růstu a přítomnosti výzvy. Naopak. Růst a výzva zde ale nejsou vnímány jako prostředek k uspokojení, ale představují spíše jeho nezbytnou součást. Porovnání se závěry jiných výzkumů týkajících se vztahu mezi meditací a životní spokojeností, není možné, neboť se jím žádné (autorovi známé) studie nezabývaly. I s vědomím jistého rizika se přesto hypotéza H1 považuje za vhodnou k přijetí. Meditující patrně dosahují vyšší úrovně životní spokojenosti - kognitivní složky SWB. Otázka spojitosti pravidelné meditační praxe a emocionální složky SWB je obsahem dvou zbývajících (stále v Dienerově pojetí formulovaných) hypotéz, H4 a H5. Obě dvě hypotézy, ač každá zaměřená na jinou stránku emocionálního prožívání, jsou posuzovány pomocí

hodnot

získaných

metodou

DEP36.

Na

základě

Koženým

uváděných

psychometrických charakteristik je možno ke skórům naměřených v obou škálách dotazníku přistupovat s dostatečnou důvěrou v jejich exaktnost a relevantnost vzhledem k zachycení reálné skutečnosti. Teoretické východisko předpokládá, že meditace přispívá k vyšší úrovni emocionální složky SWB tím, že stimuluje výskyt pozitivních emocí a inhibuje vznik těch negativních. Co se týče rozdílu průměrů u frekvence pozitivních emocí, nejen jeho statistická významnost, ale i jeho velikost vypovídá o tom, že si zaslouží jistou pozornost. Pro srovnání, Kožený (1993) ve své metodické studii jako průměrnou hodnotu u vzorku studentů24 (čítajícího 221 respondentů) uvádí 67,3 bodů se směrodatnou odchylkou 10,5 bodů. Na základě Koženého závěrů lze tudíž soudit, že průměrný skór vypovídající o výskytu pozitivních emocí, jež dosahují pravidelně meditující, je vyšší nejen v porovnání se srovnávací skupinou respondentů tohoto výzkumu. Pro podporu tohoto zjištění, prokázána byla i existence středně silného vztahu

mezi pravidelnou meditační praxí a výskytem

pozitivních emocí, orientovaného pozitivním směrem. Podnětné závěry nabízí i posouzení rozdílu mezi výzkumnými vzorky z hlediska jejich průměrně dosažených hodnot ve výskytu negativních emocionálních prožitků. Rozdíl, vyznačující se významností, byl v tomto případě ještě o něco vyšší než v souvislosti s emocemi pozitivními. Korelace o střední síle zjištěný trend v rozdílech posléze potvrdila. Nutno však doplnit, že při zhodnocení skóru pravidelně meditujících s průměrným skórem 24

Kožený (1993) také uvádí hodnoty zjištěné u reprezentantů dospělých. S přihlédnutím k faktu, že jejich průměrný věk je podle uvedených údajů daleko vyšší než je průměrný věk obou výzkumných vzorků této studie, zdá se být přijatelnější a pro srovnání smysluplnější zmínit zde respondenty patřící k vysokoškolským studentům.

31

dosaženým u souboru studentů ve výzkumu Koženého tak významný rozdíl nalezen nebyl. Kožený (1993) v této souvislosti uvádí průměrnou hodnotu 32,3 bodů, směrodatná odchylka je 10,5 bodů. Přestože meditující jedinci stále vykazují nižší častost negativních emocí, rozdíl v průměrech jen o dvě desetiny přesahuje 1 bod. Na základě těchto údajů se nabízí úvaha, že v této práci odhalený výrazný rozdíl mezi oběma výzkumnými vzorky nemusí ještě nutně poukazovat na výjimečnost nízkého výskytu negativních emocí u pravidelně meditujících, ale spíše na poněkud vyšší frekvenci negativních emocí u zařazeného vzorku srovnávacího. Je tedy možné tvrdit, že pravidelné věnování se meditaci souvisí také s kultivací emocionální komponenty SWB (tím, že podporuje emoce pozitivního charakteru a tlumí vznik těch negativních) a tak meditující dosahují vyšší prožívané úrovni tohoto konstruktu jakožto celku? S přihlédnutím ke zde potvrzeným výsledkům spolu se zřetelem k dosavadním výzkumným zjištěním zabývající se emocionalitou ve spojitosti s meditační praxí (viz Goleman, 2004; Haynes a kol. 2004; Kabat- Zinn, 1999; Kaszniak, Nielsen, 2006; Murphy, 1999; Murphy, Donovan, 1999a; Murphy, Donovan, 1999b; Murphy, Donovan, 1999c; Rogers, 1998; Thananart, Tori, Emavardhana, 2000, Shapirová, Walsh, 2006; Walsh, 1993) se zdá být příhodné se k tomuto tvrzení přiklonit a tím současně přijmout platnost hypotéz H4 a H5. Jak ale bude znít odpověď na výzkumný problém týkající se vlivu pravidelné meditační praxe na úroveň prožívaného SWB, pokud by východiskem výzkumného pátrání bylo pojetí Groba a nástrojem měření jeho Bernský dotazník subjektivní pohody? Na tuto odpověď odkazují hypotézy H2 a H3. První z výroků se zaměřuje na úroveň spokojenosti, druhý na míru negativního rozpoložení. Oba komponenty (faktory) podle Groba naplňují dvojdimenzionální charakter konstruktu SWB. Nejprve k úrovni spokojenosti. Podle autora dotazníku se prožívání spokojenosti promítá do čtyř dílčích rovin – pozitivního postoje k životu, sebeúcty, absence depresivního naladění a radosti ze života. Psychometrické charakteristiky jednotlivých škál dotazníku, které tyto roviny odrážejí se jeví být pro účely tohoto výzkumu přinejmenším dostačující. Konstruktová validita kromě toho také naznačila blízkost faktoru spokojenosti a jeho dílčích komponent spolu s Dienerovým pojetím SWB v otázce životní spokojenosti a frekvence pozitivních emocí. Jisté úpravy dotazníku však přece jen proběhly.? Co se týče výsledných hodnot, byly nalezeny jisté rozdíly v úrovni pozitivního postoje k životu, chybění depresivního naladění i radosti ze života, a to ve všech případech ve prospěch vyššího průměrného skóru (svědčícího pro vyšší míru spokojenosti a tudíž i silnější míru konstruktu SWB) pro výzkumný vzorek pravidelně meditujících. Všechny rozdíly byly současně 32

zhodnoceny jako statisticky významné. Nejvýznamnější rozdíl mezi meditujícími a srovnávací skupinou z hlediska věcnosti se týkal úrovně chybění depresivního naladění. To, že existuje statisticky významná, středně silná souvislost mezi pravidelným praktikováním meditace a spokojeností, bylo taktéž potvrzeno (viz Mirčevská, 2007). Nejvíce zřejmě působení meditační praxe souvisí s úrovní depresivního naladění. Hypotéza H2 hovořící o vyšší spokojenosti pravidelně meditujících v porovnání s nemeditujícími je tedy přijata. Četné důkazy vyplývající z nejrůzněji navržených studií spolu se samotnými tvrzeními východních systémů meditaci pěstujících navíc k relevanci jejího přijetí přispívají: snížení úzkostnosti, depresivního naladění, kultivace radosti, nalezení smysluplnosti v životě v podstatě nehovoří o ničem jiném. K ucelení Grobova pojetí SWB je třeba ještě posoudit vztah meditační praxe k dimenzi tohoto konstruktu reprezentovanou faktorem negativního rozpoložení. Úroveň negativního rozpoložení se v dotazníku skrývá za skóry škál uvědomování si problémů (PRBL) a somatické potíže (SOMP). Čím nižší úroveň je u obou škál naměřena, tím nižší je podle Groba míra negativního rozpoložení a současně tím vyšší míra konstruktu SWB je naplněna. Hypotéza H3 pramení z očekávání právě takovéto tendence u pravidelně meditujících. Zjištěné rozdíly na úrovni celkových skórů obou škál sice tuto tendenci opravdu projevují, avšak dosahují příliš malé velikosti, postrádající statistickou významnost. Naměřené rozdíly průměrů u jednotlivých položek škály uvědomování si problémů (PRBL) hlubší porozumění vyplývající z detailnějšího rozlišení také nepřineslo. Plyne z těchto empirických závěrů nutné zamítnutí hypotézy H3? Nasvědčují tomu, že pravidelně meditující se v míře negativního rozpoložení od skupiny srovnávací neliší, což v důsledku znamená, že neprožívají vyšší úroveň SWB? Při rozboru psychometrických parametrů se ukázalo, že validita škál uvědomování si problémů a somatické potíže je nižší než u škál zbývajících.25 Podle Džuky (1994a), jak už bylo vzpomenuto, uvědomované a prožívané problémy ještě nutně neznamenají přítomnost subjektivních těžkostí. Neměl by však nástroj reflektující negativní rozpoložení měřit právě toto (míněny jsou subjektivní těžkosti)? Důvod, proč v dotazníku BSW-A nebyly odhaleny žádné významné rozdíly v míře negativního rozpoložení mezi pravidelně meditujícími a srovnávacím vzorkem, tkví patrně ve způsobu, jakým tuto dimenzi SWB Grob uchopil a operacionalizoval. Škály, které podle něj

25

Řeč je především o konstruktové validitě. Negativní rozpoložení, tak, jak jej vymezuje Grob ve svém dotazníku, totiž podle korelační analýzy téměř nijak nesouvisí s životní spokojeností, s výskytem pozitivních emocí jen slabě (viz Mirčevská, 2007).

33

negativní rozpoložení zachycují, jako by spíše reflektovaly výskyt objektivních faktorů v životě jedince, které k negativnímu rozpoložení mohou přispívat.26 To, že pravidelně meditující v případě negativního rozpoložení nevykazují nižší míru (která by nasvědčovala zároveň o vyšší úrovni prožívaného SWB) v porovnání s respondenty ze srovnávací skupiny, může spíše poukazovat na to, že negativní rozpoložení (tak, jak je definováno a měřeno prostřednictvím BSW-A) není součástí konstruktu SWB. Bernskému dotazníku subjektivní pohody by patrně prospělo bližší prozkoumání a ověření některých psychometrických charakteristik a s tím souvisejících možností jeho využití pro naše prostředí. Hypotéza H3 odkazující na úroveň negativního rozpoložení tedy na základě uvážení výše zmíněných skutečností zůstává stále přijatelná a možno k ní přistupovat jako k námětu příštího bádání. Jak již bylo řečeno, tento výzkum se vyznačuje primárně explorativní funkcí. Kapitola 3.2 teoretické části naznačila, že existuje celá řada prediktorů, které významnou mírou ovlivňují úroveň prožívaného SWB jedince. Ve vztahu k tomu, s jakou jistotou mohou být závěry týkající se platnosti hypotéz akceptovány, hrají roli intervenujících proměnných, které je nutno brát v úvahu. Zde však mohou být na základě použitých metod posouzeny pouze dvě z nich – úroveň sebeúcty a kvalita sociálních vztahů, v nichž se respondenti pohybují. Přestože ne jako součást spokojenosti, byla posouzena také úroveň sebeúcty u obou vzorků. Při srovnávání průměrů byla odhalena vyšší míra sebeúcty u pravidelně meditujících, avšak tyto rozdíly vyšly velice malé, nebyly ani statisticky významné. Sebeúcta by tedy v tomto případě neměla být proměnnou, která nějak významně zkresluje výsledky výzkumu. O kvalitě sociálních vztahů respondentů můžeme alespoň částečně usuzovat z odpovědí na položky škály uvědomování si problémů a to konkrétně těch, které se týkají problémů s lidmi obecně, s partnerem (partnerkou) či snoubencem (snoubenkou) a konečně problémy ve vztazích s přáteli. Hodnoty těchto položek se mezi výzkumnými vzorky liší jen nepatrně, v případě prvních dvou položek ve prospěch meditujících, v posledně zmiňované ve prospěch srovnávací skupiny. Ani v jednom případě navíc nemáme záruku statistické významnosti. Přece však mohou mít pravidelně meditující určitou výhodu a tou je členství v sociální skupině či komunitě, která je pro ně pravděpodobně významná, což se může výrazně

26

Naskytuje se zde ještě možnost určité snad podnětné úvahy. Stručně, respondenti zahrnutí do výzkumného souboru jsou vystaveni více či méně stejnému množství problémů, přesněji uvědomovaných problémů, a somatických potíží. Přesto, ti, kteří pravidelně praktikují meditaci, zakoušejí výrazně nižší míru negativního rozpoložení (bylo-li by definováno jako výskyt negativních emocí) než zkoumané osoby, jež do svého života meditaci nezačlenily. Vedlejším produktem procesu ověřování platnosti vysloveného výzkumného předpokladu H3 je tedy do jisté míry potvrzení relativní nezávislosti úrovně konstruktu SWB na vnějších okolnostech a tudíž její pravděpodobné podmíněnosti pramenící primárně z osobnostních charakteristik jedince.

34

promítat do zažívané spokojenosti či štěstí jedince. V případě probandů srovnávacího vzorku nejsou informace o vlivu této proměnné k dispozici. Kvůli nedostačujícímu teoretickému zázemí problematiky meditace (zvláště ve vztahu ke konceptu SWB), jež by čerpalo z empiricky ověřených zjištění, mohly být snadno nedoceněny jisté faktory a souvislosti. Jednou z nich může být vliv konkrétního náboženství na úroveň SWB. Výzkumný vzorek pravidelně meditujících představuje především jedince z řad tibetského buddhismu, konkrétně buddhismu Diamantové cesty. Zbývající dvě školy kvůli nízké návratnosti dotazníků tvoří jen marginální podíl v rámci výzkumného vzorku. Nelze tedy porovnat úrovně SWB u jedinců v závislosti na náboženství, v jehož rámci meditaci praktikují, ačkoli to byl také jeden ze záměrů studie. Protože všechny tři školy praktikují v rámci meditace strategii pozornosti integrovaného postupu, tzn. založenou na kombinaci cesty koncentrace a cesty bdělosti, příčiny případných rozdílů v úrovních SWB by bylo možno hledat právě u odlišných náboženských či filozofických pozadí. I v dalších rovinách sebou charakter výzkumného souboru pravděpodobně přinesl určité limity, z nichž některé již byly reflektovány. Příčiny těchto limitů pramení především z malého počtu zkoumaných osob ve výzkumných vzorcích, jisté nevyrovnanosti týkající se demografických proměnných, dobrovolnosti participace na tomto výzkumu a konečně nereprezentativnosti výzkumného vzorku pravidelně meditujících (způsobenou v první řadě neznalostí parametrů jejich základní populace). Konečně několik poznámek k dotazníkovým metodám obecně. Je nesporné, že způsob, jakým respondenti na otázky položené v dotazníku odpovídají, podléhá mnoha vlivům. První skupina vlivů vyplývá z podoby a kvality dotazníku, např. znění jednotlivých položek, formulace položek předcházejících, rozmístění položek v dotazníku, celková přehlednost struktury dotazníku apod. Další faktory možno hledat ve vnějších okolnostech, za jakých byl dotazník vyplňován, např. v jakém prostředí se jeho rozdání a vyplnění odehrálo, kdo jej respondentovi předložil a jakým způsobem byl dotazník představen, zdali bylo vyplnění dobrovolné či nikoli. V neposlední řadě nelze opomenout ani osobnost samotného respondenta, jeho momentální náladu, motivaci, ale také míru obecné tendence k souhlasu či sklon k sociální žádoucnosti. Jistě ne nadarmo je ve výzkumu upřednostňována kombinace více charakterově odlišných metod. Vzhledem k podmínkám realizace výzkumu bohužel není vždy možné se tohoto principu držet.

35

IV. Závěr Ústřední linii dodávající této práci a jejím dílčím tématům a myšlenkám jistou celistvost formuje snaha o přiblížení se k rozřešení otázky, zdali pravidelná meditační praxe přispívá k dosažení takového stupně kvality života, jež by byl mimo jiné

příslibem k prožívání

spokojenosti a pohody v životě, na nějž je pohlíženo s vědomím, že stojí za to jej žít. Pro výzkumné záměry této práce byla kvalita života pojímána v rámci hypotetického modelu Kováče, jež úroveň SWB považuje za významný projev na jedné z úrovní kvality života jakožto mnohokomponentového a víceúrovňového fenoménu. Právě na tento projev a jeho změny pod vlivem působení pravidelné meditační praxe zde byla soustředěna pozornost. Vycházeje z Dienerova pojetí SWB, pozitivní účinek pravidelné meditační praxe na úroveň prožívaného SWB se skutečně prokázal. Pravidelně meditující dosahovali statisticky významně vyšší úrovně spokojenosti se svým životem, jenž byl současně častěji naplňován prožitky pozitivních emocí než u jedinců, kteří s meditační praxí v rovině zkušeností neměli nic společného. Zároveň výsledky naznačují, že pravidelná meditační praxe patrně sehrává jistou roli v prevenci vzniku emocionálních prožitků negativního charakteru. Grobovo chápání SWB se ve fázi analyzování zjištěných dat ukázalo být do značné míry problematické. Jedná se zejména o způsob, jakým jednotlivé komponenty či dimenze formující celkovou úroveň SWB ve svém Bernském dotazníku subjektivní pohody (BSW-A) operacionalizoval. Řeč je zejména o dimenzi negativního rozpoložení, které pravděpodobně čeká v budoucnu jisté ověření, jež by bylo více než žádoucí. Tím se dostáváme k některým potenciálním námětům budoucího výzkumu. Kromě kritického zhodnocení Bernského dotazníku subjektivní pohody, by bylo užitečné provést metodologickou studii zaměřenou také na Škálu spokojenosti se životem (SWLS). Třebaže se obecně vyznačuje dobrými psychometrickými charakteristikami, v našem prostředí dosud prověřeny nebyly. Pokud jde o výzkumy týkající se konstruktu SWB ve spojitosti s meditací, podnětná by jistě byla studie poukazující na případné rozdíly v úrovni SWB u praktiků meditačních technik, jež se liší filozofickou tradicí, o niž se ve své meditační praxi opírají. Také studie dokazující vztah mezi frekvencí meditační praxe a času stráveném meditací a úrovní prožívaného SWB by dokázala s větší přesností poukázat na to, do jaké míry je vztah

36

meditační praxe k úrovni SWB podmíněn přítomností jisté míry religiozity, jakožto dalšího významného faktoru. Za pozornost by jistě stálo realizovat longitudinální studii, která by umožnila zachytit úroveň SWB u daných jedinců před samotným zahájením meditační praxe, spolu s průběžným sledováním následných změn. Takový výzkum by do jisté míry překročil omezení designu korelační studie, jež obvykle o procesu změn a možných intervenujících proměnných může prozradit jen málo. Dřívější výzkumné poznatky poukazují na spojitost mezi praktikováním meditace a kultivací některých osobnostních složek, např. sebeúcta, lokalizace kontroly, vědomí vlastní účinnosti či sebeakceptace, jejichž rozvoj sám o sobě pravděpodobně vede k vyšší úrovni SWB. Zdalipak meditační praxe ovlivňuje mimo jiné i jedincův pohled na sebe a na svět v tom smyslu, že se případná změna promítá i do oblasti voleb okolností, v nichž jedinec spatřuje zdroj radosti. Tímto by totiž mohla meditace taktéž zprostředkovat vyšší úroveň SWB a to skrze charakter cílů, k nimž jedinec ve svém životě směřuje (viz Diener, Oishi, Suh, 1997). Zjištěné závěry netvrdí (ani to nebylo jejich cílem), že pouze na základě pravidelné meditační praxe lze vysvětlit úroveň SWB. Prvotní snahou bylo podnítit k takové výzkumné činnosti, jež by svými závěry přispěla k odhalení možností k uplatnění aktivního přístupu každého, kdo o zkvalitnění svého života, spolu s důsledky, jež tento proces doprovází, tedy i zakoušení spokojenosti, upřímně usiluje. A jak zjištění této studie naznačují, meditace může být jednou z potenciálních cest, které se nabízí.

37

V. Literatura Balcar, K. (1995). Životní smysluplnost, duševní pohoda a zdraví. Československá psychologie, 5, 421-424. Benda, J. (2007). Všímavost v psychologickém výzkumu a v klinické praxi. Československá psychologie, 2, 129-140. Cagaš, P. (2005). Spiritualita a osobnostní vývoj. Psychologie dnes, 5, 35-37. Csikszentmihalyi, M. (1996). O štěstí a smyslu života: Můžeme ovládat své prožitky a ovlivňovat jejich kvalitu?. Praha: Nakladatelství Lidové noviny. Diener, E. (2000). Subjective Well-Being: The Science of Happiness and a proposal for a National Index. American Psychologist, 1, 34-43. Diener, E. (2001). Five Recent Pieces: New Featured Work—2001. Staženo únor 21, 2007, dostupný z: http://www.psych.uiuc.edu/~ediener Diener, E. (n. d.). Understanding Scores on the Satisfaction with Life Scale. Staženo říjen 9, 2007, dostupný z: http://www.psych.uiuc.edu/~ediener/Understanding%20SWLS%20Scores.pdf Diener, E. & Lucas, R. E. (2000). Subjective Emotional Well-Being. In M. Lewis & J. M. Haviland (Eds.), Handbook of Emotions (pp. 325-337). New York: Guilford. Staženo, duben 3, 2007, dostupný z: http://www.psych.uiuc.edu/~ediener/hottopic/paper2.html Diener, E. & Pavot, W. (1993). Review of the Satisfaction With Life Scale. Psychological Assessment, 2, 164-172. Staženo, duben 15, 2007, dostupný z: http://www.psych.uiuc.edu/~ediener/hottopic/pavotDiener1993.pdf Diener, E. & Suh E. & Oishi S. (1997). Recent Findings on Subjective Well-Being. Indian Journal of Clinical Psychology, 1, 25-41. Staženo, duben 15, 2007, dostupný z: http://www.psych.uiuc.edu/~ediener/hottopic/paper1.html Džuka, J. (1994a). Subjektivna pohoda u slovenskej a rakúskej mládeže. Československá psychologie, 3, 193-205. Džuka, J. (1994b). Sebaaktualizácia a subjektívna pohoda u slovenskej a nemeckej mládeže. Československá psychologie, 1, 28-39. Džuka, J. (1995). Faktorová analýza modifikovanej verzie Bernského dotazníka subjektívnej pohody (BDP). Československá psychologie, 6, 512-522. Džuka, J. (2004). Kvalita života a subjektívna pohoda – teórie a modely, podobnosť

38

a rozdiely. In J. Džuka (2004). (Ed.), Psychologické dimenzie kvality života (pp. 42–53). Prešov: Prešovská univerzita. Staženo květen 6, 2007, dostupný z: www.pulib.sk. (sborník z konference konané 19. a 20. 5. 2004 v Prešově) Enomiya-Lassalle, H. M. (1995). Zenová meditace. Brno: Cesta. Ferjenčík, J. (2000). Úvod do metodologie psychologického výzkumu. Praha: Portál. Fontana, D. (1999). Cesta ducha v moderním světě: možnosti duchovního růstu z pohledu psychologie a spirituálních tradic. Praha: Portál. Fontana, D. (1998). Kniha meditačních technik: psychologicko-duchovní uvedení do západních i východních meditačních technik. Praha: Portál. Frýba, M. (2003). Umění žít šťastně: Buddhova Abhidhamma v praxi meditace a zvládání života. Praha: Argo. Goleman, D. (2004). Destruktivní emoce: Rozhovory s dalajlámou. Praha: Ikar. Goleman, D. (2001). Meditující mysl: typy meditačních technik. Praha: Triton. Halama, P. (2005). Princípy psychologickej diagnostiky. Trnava: TYPI UNIVERSITATIS TYRNAVIENSIS. Haynes, A. a kol. (2004). Meditation and Health: An Annotated Bibliography. Reference & User Services Quarterly, 1, 18-25. Staženo únor 13, 2007, z databáze OVID. Hendl, J. (2006). Přehled Statistických metod zpracování dat: Analýza a metaanalýza dat. Praha: Portál. Holm, N. G. (1998). Úvod do psychologie náboženství. Praha: Portál. Kabat- Zinn, J. (1999). Introduction. In M. Murphy & S. Donovan (Eds.), The Physical and Psychological Effects of Meditation: A Review of Contemporary Research. Sausalito: Institute of Noetic Science. Staženo listopad 29, 2006, dostupný z: http://www.noetic.org/research/medbiblio/ch_intro2.htm Kapleau, R. P. (1992). Tři pojednání o zen – buddhismu. Bratislava: CAD PRESS. Kaszniak, A. W., Nielsen, L. (2006). Awareness of Subtle Emotional Feelings: A Comparison of Long-Term Meidtators and Nonmeditators. Emotion, 3, 392-405. Staženo únor 19, 2007, z databáze PsychArticle. Kebza, V. & Šolcová, I. (2005). Predikátory osobní pohody (Well-Being) u reprezentativního souboru české populace. Československá psychologie, 1, 1-8. Keown, D. (2003). Oxford Dictionary of Buddhism. New York: Oxford University Press. Kováč, D. (2004a). Quality of life: A megaconcept of coming époque. Psychology Science, 1, 167-186. Kováč, D. (2004b). K pojmo-logike kvality života. Československá psychologie, 5, 460-464. 39

Kožený, J. (1993). Dotazník emocionálního prožívání (DEP36): explorační a konfirmační analýza. Československá psychologie, 6, 523-533. Kroulíková, D. (2005). Buddhismus a psychologie. Psychologie dnes, 4, 35-37. Křivohlavý, J. (2004). Pozitivní psychologie. Praha: Portál. Lašek, J. (2004). Subjektivní životní spokojenost u tří věkových skupin respondentů. Československá psychologie, 3, 215-223. Mirčevská, P. (2007). Kvalita života u osob praktikujících meditaci. Nepublikovaná bakalářská práce, Masarykova univerzita, Brno. dostupný z: https://is.muni.cz/auth/th/144188/fss_b/ Murphy, M. (1999). Scientific Studie sof Contemplative Experience. In M. Murphy & S. Donovan (Eds.), The Physical and Psychological Effects of Meditation: A Review of ttps://is.muni.cz/auth/dok/fmgr.pl?use=fmgrag;ag=th_mContemporary Research. Sausalito: Institute of Noetic Science. Staženo listopad 30, 2006, dostupný z: http://www.noetic.org/research/medbiblio/ch1.htm Murphy, M., Donovan, S. (1999a). Physiological Effects. In M. Murphy & S. Donovan (Eds.), The Physical and Psychological Effects of Meditation: A Review of Contemporary Research. Sausalito: Institute of Noetic Science. Staženo listopad 11, 2006, dostupný z: http://www.noetic.org/research/medbiblio/ch2_1.htm Murphy, M., Donovan, S. (1999b). Behavioral Effects. In M. Murphy & S. Donovan (Eds.), The Physical and Psychological Effects of Meditation: A Review of Contemporary Research. Sausalito: Institute of Noetic Science. Staženo listopad 30, 2006, dostupný z: http://www.noetic.org/research/medbiblio/ch3_1.htm Murphy, M., Donovan, S. (1999c). Subjective Reports. In M. Murphy & S. Donovan (Eds.), The Physical and Psychological Effects of Meditation: A Review of Contemporary Research. Sausalito: Institute of Noetic Science. Staženo listopad 30, 2006, dostupný z: http://www.noetic.org/research/medbiblio/ch4.htm Nydahl, L. O. (2006). Velká pečeť. Brno: Bílý deštník. Osho (1991). Oranžová kniha. Praha: Pragma. Říčan, P. (2002). Psychologie náboženství. Praha: Portál. Rabušic, L. (2000). Je česká společnost „postmaterialistická“?. Sociologický časopis, 1, 3-22. Rogers, C. R. (1998). Způsob bytí: Klíčová témata humanistické psychologie z pohledu jejího zakladatele. Praha: Portál. Shapirová, S. L. & Walsh, R. (2006). The Meeting of Meditative Disciplines and Wester Psychology: A Mutually Enriching Dialogue. American Psychologist, 4, 227-239. 40

Stríženec, M. (2001). Súčasná psychológia náboženstva. Bratislava: IRIS. Suzuki, S. (1994). Zenová mysl, mysl začátečníka. Praha: Pragma. Tart, C. T. (1990). Adapting Eastern spiritual teachings to Western culture: A discussion with Shinzen Young. The Journal of Transpersonal Psychology, 22, 149-165. Staženo únor 21, 2007, dostupný z: http://www.paradigm-sys.com/ctt_articles2.cfm?id=11 Thananart, M., Tori, C. D., Emavardhana, T. (2000). A Longitudinal Study of Psychosocial Changes among Thai Adolescents Participating in a Buddhist Ordination Program for Novices. Adolescence, 138, 285-293. Staženo duben 5, 2007, z databáze EBSCO. Trungpa, CH. (2006). Meditace v akci. Praha: Eminent. Vencálková, K. (2006). Kvalita života a meditace. Nepublikovaná magisterská práce, Masarykova univerzita, Brno. Walsh, R. (1993). Meditation Research: The State of the Art. In R. Walsh & F. Vaughan (Eds.), Paths betone Ego: The Transpersonal Vision (pp. 60-66). New York: G. P. Putnam´s sons´. Ugrinovič, D. M. (1989). Psychológia náboženstva. Bratislava: Pravda.

41