Masarykova univerzita Filozofická fakulta. Hudební divadlo v Brně v druhé polovině 18. století

Masarykova univerzita Filozofická fakulta Ústav hudební vědy Hudební věda

Petra Švandová

Hudební divadlo v Brně v druhé polovině 18. století

bakalářská diplomová práce

Vedoucí práce: Mgr. Vladimír Maňas, Ph.D. Brno 2016

Prohlašuji, že jsem tuto práci vypracovala samostatně, pouze s využitím uvedených pramenů a literatury.

…..………………………… Petra Švandová V Brně, dne 11. května 2016

Poděkování Mé upřímné poděkovaní patří na tomto místě vedoucímu mé bakalářské práce Mgr. Vladimíru Maňasovi, Ph. D. za laskavé, trpělivé a ochotné vedení, poskytnuté cenné rady a obětavou pomoc při získávání pramenných materiálů. Srdečný dík patří také doc. PhDr. Janě Perutkové, Ph. D. za podporu a podnětné rady.

2

OBSAH ÚVOD ...........................................................................................................................4 1

STAV BÁDÁNÍ ...................................................................................................6 1.1

2

3

4

5

6

Stav pramenné základny ................................................................................9

POČÁTKY DIVADELNICTVÍ V BRNĚ ........................................................... 11 2.1

Budovy k divadelním produkcím ................................................................. 11

2.2

Počátky operního provozu............................................................................ 11

DIVADLO V PŮLI STOLETÍ ............................................................................ 13 3.1

Goldoniho divadelní reforma a fenomén pravidelného dramatu.................... 13

3.2

Divadelní ředitelé ........................................................................................ 14

3.3

Repertoár hudebního divadla........................................................................ 17

ŠEDESÁTÁ LÉTA ............................................................................................. 19 4.1

Sezóna 1760/1761........................................................................................ 19

4.2

Sezóna 1761/1762........................................................................................ 20

4.3

Sezóna 1762/1763........................................................................................ 20

4.4

Sezóna 1763/1764........................................................................................ 21

4.5

Sezóna 1764/1765........................................................................................ 22

4.6

Sezóny 1765/1766, 1766/1767 ..................................................................... 23

4.7

Sezóna 1767/1768........................................................................................ 24

4.8

Sezóny 1768/1769, 1769/1770 ..................................................................... 24

STŘET BAROKA A OSVÍCENSTVÍ ................................................................ 26 5.1

Brněnská společnost po roce 1770 ............................................................... 26

5.2

Kajetan Augustin Schaumberg ..................................................................... 26

5.3

Johann Heinrich Böhm ................................................................................ 29

5.4

Ludwig Schmidt .......................................................................................... 34

ROMAN WAITZHOFER ................................................................................... 35 3

7

6.1

Repertoár hudebního divadla........................................................................ 36

6.2

Kapelníci divadelního orchestru a počátky hudebních akademií ................... 38

JOHANN BAPTIST BERGOBZOOM ............................................................... 40 7.1

Požáry divadelní budovy a změna statutu ..................................................... 40

7.2

Soubor, orchestr a divadelní personál ........................................................... 42

7.3

Repertoár ..................................................................................................... 42

8

CARL LUDWIG WOTHE.................................................................................. 46

9

JOSEPH ROTHE A DIVADLO NA PŘELOMU STOLETÍ ............................... 48

10

ZÁVĚR .............................................................................................................. 51

11

SOUPIS PRAMENŮ A LITERATURY ............................................................. 54

4

ÚVOD Zatímco bádání o zámecké kultuře na Moravě osmnáctého století dosáhlo v posledních letech závratného množství výsledků mapujících hudební a především operní provoz díky souvislé práci nejen brněnských muzikologů, Brno se svou městskou scénou zůstává stále vedlejším badatelským zájmem. Přitom však právě brněnské městské divadlo platilo za přední provinční divadlo v monarchii. Vlohy k tomu mělo jistě i díky jeho strategická poloze. Z někdejší středověké pevnosti se stávalo prosperující město, které stálo na křižovatce tras výhodných pro kočovná divadla. Za druhé je také příliš blízko Vídni jako hlavnímu centru monarchie na to, aby do něj neproudily filozofické směry, osvícenská ideologii a společensko-kulturní trendy nastupující éry klasicismu. Byla to právě Vídeň, kdo zásadním způsobem určovalo jeho politickou i kulturní identitu. Hlavním stanoveným úkolem této je tedy sesbírat doposud známá fakta o hudebním provozu v městském divadle a prohloubit znalosti o širší kontexty, jejichž těžištěm by měl být právě hudební repertoár. Pro získání komplexního obrazu o operním provozu v časové výseči padesáti let bylo by nutné zásadně překročit formální pravidla, jež stanovují rozsah a relativně i časový plán bakalářské práce. Práce si však neklade za cíl zcela vyčerpávající souhrn informací a zasazení do kulturněhistorického kontextu, ale plošně nastínit situaci druhé poloviny 18. století, která by právě hlubší a rozsáhlejší zpracování zasluhovala. Její první částí je tedy nezbytné zhodnocení stavu bádání a pramenné základny, ze které bude výzkum vycházet, druhá kapitola pak velmi stručně nastiňuje počátky a prostorové možnosti brněnského divadelnictví. Vnitřní kapitoly jsou pak členěny s ohledem na charakter jimi vyhrazené doby. Kapitola věnovaná divadlu po přelomu druhé poloviny století řadí podkapitoly podle jednotlivých impresáriů, kteří měli divadlo v nájmu na jednu či dvě sezóny. V kapitole let šedesátých se již vnitřní členění podřazuje jednotlivým sezónám, neboť se i divadelní společnosti se zde usidlují na delší čas. Následující kapitoly se pak věnují úžeji vymezeným obdobím, jež jsou ohraničena osobností impresária, který v té které době v Brně působil.

5

1 STAV BÁDÁNÍ První a základní badatelskou prací o divadelnictví na Moravě je publikace Christiana d’Elverta Geschichte des Theaters in Mähren und Oester. Schlesien vydaná v Brně v roce 1852.1 Politik a historik Christian d’Elvert se jako první pokusil shrnout poznatky o divadelní produkci na Moravě od středověku až do konce čtyřicátých let 19. století, často zahrnoval i dějiny německého divadla v širším kontextu. Přes relativní systematičnost s viditelnou snahou o komplexní přehled o kulturním dění jsou d’Elvertovy Dějiny divadla velmi stručné, často odkazující na fakta pouze náznakem. Druhou d’Elvertovou prací, která nese zprávy o operním provozu na Moravě je kapitola D. Die Theatermusik z knihy Geschichte der Musik in Mähren und Oesterr. Schlesien2, jež je částečně excerpcí z jeho publikace první. D’Elvertovy spisy patří stále k nejčastěji citovaným a to i přesto, že autor povětšinou neodkazuje na pramenné zdroje. Jedním ze spolehlivých materiálů, z nichž historik vycházel, je velmi obsáhlá sbírka žádostí o povolení divadelních produkcí podávaných zemskému hejtmanovi kočovnými komedianty, jež jsou uloženy v Moravském zemském archivu. Existenci mnohých citovaných však dokládá už pouze takto zprostředkovaná zmínka, nejsou mezi archiváliemi dohledatelné. Nelze však d’Elvertovi s jistotou upřít spolehlivost informací, některé prameny nemusely být dochovány důsledkem nekritické likvidace pozůstalostí odsunutých německých obyvatel nebo mohou být součástí pozůstalostí doposud nezpracovaných. Pro nedostatečnou oporu v pramenech jsou však teatrology dnes mnohdy považovány za nespolehlivé, až nepřijatelné. O několik let později vydal další přehledovou publikaci Aus dem Bühnenleben DeutschÖsterreichs: die Geschichte des Brünner Stadttheaters (1734-1884) Albert Rille. 3 Své poznatky opírá o prameny z dnešního Moravského zemského archivu, často cituje i policejní protokoly. Byť jen stručně, věnuje se počátkům brněnské operní scény od doby direktoria impresária Mingottiho v nově postaveném Divadle v Taverně. Oba autoři, d’Elvert i Rille, upozorňují na mnohé významné události v průběhu existence brněnského divadla, uvádějí jména impresáriů i účinkujících umělců, a je nezbytné je vnímat jako zcela zásadní výchozí zdroje.

1

d’ELVERT, Christian: Geschichte des Theaters in Mähren und Oesterreichisch-Schlesien. Brno 1852 (dále (d’Elvert 1852). 2

d’ELVERT, Christian: Geschichte der Musik in Mähren und Oesterreichisch-Schlesien, Brno 1873, str. 184– 215. 3

RILLE, Albert: Aus dem Bühnenleben Deutsch-Österreichs: die Geschichte des Brünner Stadttheaters (1734– 1884). Brno 1885 (dále Rille 1885).

6

Neopomenutelným zdrojem jsou také statě redaktora a historika Hanse Welzla. V týdeníku Deutsches Blatt vedl v devadesátých letech 19. století divadelní rubriku, kde tyto své statě Beiträge zur Geschichte der Brünner Theaters na pokračování publikoval.4 Welzl zde čerpal hojně i ze zápisů z každodenních zasedání městské rady, jež se dochovaly v Archivu města Brna. Dějinám brněnského divadla se věnoval také Gustav Bondi. Svou publikaci Geschichte des Brünner deutschen Theater 1600–1925 5 jíž sice názvem časově vymezil rokem 1600, avšak věnuje se v ní mladšímu období mezi lety 1882–1925. Období staršímu se věnuje stručně v úvodní kapitole a v ní obsažené informace jsou shrnutím poznatků Rilleho a d’Elverta. Obdobně koncipovaná je i nepříliš obsáhlá publikace Eduarda Steinera Die Brünner und ihr Stadtheate: ein Stück deutscher Theatergeschichte. 6 Přes svou strohost je jednou z mála celistvých prací, neboť má záběr v dějinách divadla už od roku 1571 do přelomu let 1929 a 1930. Nejpodrobnější a informacemi nejvyčerpatelnější prací o divadle na Zelném trhu je publikace teatroložky Margity Havlíčkové, která se dějinám divadla na Zelném trhu věnuje soustavně, Profesionální divadlo v královském městě Brně 1668–1733.7 Pozornost směřuje se úplným počátků brněnského divadelnictví opery včetně až po výstavbu nové divadelní budovy. Základní přehled nejen o brněnském divadle přináší třísvazková publikace Německojazyčné divadlo na Moravě a ve Slezku Margity Havlíčkové, Sylvy Pracné a Jiřího Štefanidese. 8 V jejím prvním díle je obsažen kompletní seznam divadelních ředitelů, ze kterého vychází i kostra této práce. Podrobnějšími pracemi týkající se druhé poloviny 18.

4

Noviny Deutsches Blatt vydávané mezi lety 1888–1907 jsou dostupné ve studovně periodik a norem Moravské zemské knihovny v Brně. Welzlova pojednání jsou dostupná též ve formě novinových výstřižků v Archivu města Brna: Fond A/3 – Sbírka rukopisů a úředních knih, rkp. č. 224. 5

BONDI, Gustav: Geschichte des Brünner deutschen Theaters 1600–1925. Brno: Verlag des deutschen Theatervereines, 1924. 6

STEINER, Eduard. Die Brünner und ihr Stadttheater: ein Stück deutscher Theatergeschichte. Leimen: Brünner Heimatbote, 1964 (dále Steiner 1964). 7

HAVLÍČKOVÁ, Margita: Profesionální divadlo v královském městě Brně 1668–1733. Brno: Janáčkova akademie múzických umění v Brně, 2009. Acta musicologica et theatrologica (dále Havlíčková 2009). 8

HAVLÍČKOVÁ, Margita, Sylva PRACNÁ a Jiří ŠTEFANIDES. Německojazyčné divadlo na Moravě a ve Slezsku. Olomouc 2014.

7

století jsou pak dvě dílčí studie Margity Havlíčkové k programu ředitele Johanna Baptisty Bergobzooma a počátku osvícenských reforem za ředitele Johanna Heinricha Böhma.9 Stručně, avšak souvisle shrnující pak je sborník Eugenie Dufkové vydaný u příležitosti otevření nově zrekonstruované budovy Reduty. 10 Opeře od třicátých let 18. století do sedmdesátých let 19. století let se ve svém příspěvku věnuje Jan Trojan. Ten vydal také dvě dílčí studie v periodiku Opus musicum. První z nich se věnuje brněnské hudební produkci za Mozartovy doby, druhá pak ve dvou dílech brněnské opeře v první polovině 19. století.11 Výchozími a nezbytnými zdroji pro výzkum operního provozu jsou publikace věnované již poměrně dobře probádanému období před polovinou 18. století. Je to v prvé řadě kniha Hudební barok na českých zámcích Vladimíra Helferta a též jeho Hudba na jaroměřickém zámku, jež zohledňuje kontakty hraběte Questenberka s italskými impresárii působícími ve třicátých letech 18. století v operním Divadle v Taverně.12 Základní přehledovou práci sepsal Jiří Sehnal, který ve studii Počátky opery na Moravě 13 mapuje repertoár Brna, Vyškova, Kroměříže a Holešova do roku 1740. Nepříliš obsáhle se věnuje hudebnímu divadlu i Jan Vondráček v Dějinách českého divadla. 14 Autor se však zdržel veškerého poznámkového aparátu, který by dokládal důvěryhodnost publikace a odkazoval badatele na zdroje k dalšímu prozkoumání. Podstatným zdrojem poznatků o osobnostech v divadle působících je slovník Starší divadlo v českých zemích do konce 18. století: osobnosti a díla a jeho aktualizovaná německá verze, která vyšla ve Vídni v roce 2013.15 Dosud jedinou prací, jež se specifikuje striktně na

9

HAVLÍČKOVÁ, Margita: Johann Baptist Bergobzoom a jeho program národního divadla v Brně. In: Sborník prací Filozofické fakulty brněnské univerzity, Brno 2002. HAVLÍČKOVÁ, Margita: Mezi Brnem a Vídní: divadelní ředitel Johann Heinrich Böhm a počátek osvícenských reforem v městském divadle v Brně. Brno 2013. 10

DUFKOVÁ, Eugenie: Reduta: divadlo na horním náměstí. Brno 2005.

11

TROJAN, Jan: Hudební Brno za doby Mozartovy. In: Opus musicum, 1991, č. 21. (dále Trojan 1991).

TROJAN, Jan: Opera v Brně v první polovině 19. Století. In: Opus musicum, 1995, č. 3 a 4. 12

HELFERT, Vladimír: Hudební barok na českých zámcích: Jaroměřice za hraběte Jan Adama z Questenberku. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění, 1916. HELFERT, Vladimír: Hudba na jaroměřickém zámku. Praha, 1924. 13

SEHNAL, Jiří: Počátky opery na Moravě: (současný stav vědomostí). Praha 1974.

14

VONDRÁČEK, Jan: Dějiny českého divadla 1771-1824. Praha 1956.

15

JAKUBCOVÁ, Alena: Starší divadlo v českých zemích do konce 18. století: osobnosti a díla. Praha, 2007.

8

repertoár, je strojopisná publikace Milady Wurmové z roku 1996 Repertoár brněnského divadla v letech 1777–1848.16 Wurmová pro citace uvedení jednotlivých inscenací zohledňuje nejdůležitější slovníky, dobové noviny i některé pramenné zdroje jako sbírku divadelních cedulí. Jedním ze zdrojů jejího soupisu je také Soupis brněnských tisků do roku 1800 Vladislava Dokoupila.17 Jediná práce, která se specifikuje komplexně na operní tvorbu na Moravě ve druhé polovině 18. století je bakalářská diplomová práce Lenky Čermákové, obhájená na Janáčkově akademii múzických umění v roce 2012.18 Přestože je brněnské opeře věnována podstatná část textu, jde o kompilaci poznatků v prvé řadě Rilleho a d’Elverta, nesahá po archivních pramenech a některé nové poznatky nejsou důsledně citovány. 1.1

Stav pramenné základny Z přehledu o stavu bádání vyplývá, že jen pramálo publikací předkládá konkrétní

vědomosti o operním provozu v druhé polovině století. Při jeho bližším zkoumání naráží badatel na zásadní nedostatek primárních pramenů, které by dokládaly hudební repertoár. V padesátých letech 18. století, kdy divadlo ještě nefunguje jako stálá instituce, ale na principu stagiony, netíhlo se ani k vydávání divadelních almanachů a ročenek. Vzhledem ke kočovnému způsobu, kdy si společnosti pronajímaly divadlo na několik málo měsíců, po jejichž uplynutí směřovaly na další štaci, notové materiály, libreta i plakáty a cedule si patrně převáželi s sebou. Přesto jsou to v největší míře právě libreta, která jsou mnohdy jediným přímým důkazem o provedení té které inscenace. Tři jsou uložený v Rakouské národní knihovně ve Vídni, další jsou součástí fondů Archivu města Brna. 1.1.1 Archiv města Brna Primárními prameny, na kterých lze zakládat nové poznatky, jsou libreta, jež se dochovaly ve sbírce knihovny hrabat Mitrovských v Archivu města Brna. Sbírka, která

JAKUBCOVÁ, Alena a Matthias Johannes PERNERSTORFER.: Theater in Böhmen, Mähren und Schlesien: von den Anfängen bis zum Ausgang des 18. Jahrhunderts: ein Lexikon. Neu bearbeitete, deutschsprachige Ausg. Wien: 2013 16

WURMOVÁ, Milada: Repertoár brněnského divadla v letech 1777 – 1848. Brno 1996 (dále Wurmová 1996).

17

DOKOUPIL, Vladislav: Soupis brněnských tisků do roku 1800. Brno 1978.

18

ČERMÁKOVÁ, Lenka: Operní tvorba na Moravě a ve Slezsku v období druhé poloviny 18. století. Bakalářská diplomová práce: Janáčkova akademie múzických umění. Brno 2012.

9

obsahuje přes sedm a půl tisíce rukopisných i tištěných archiválií, pojímá vedle činoherních textů i několik libret oper a singspielu především brněnské, ale i vídeňské provenience, jejichž existence nebyla v dosud publikovaných pracích zohledněna.

19

Další z vypovídajících

pramenů jsou v této sbírce dochované dva divadelní almanachy z let 1786 a 1788. Dochovány jsou zde ve fondu O a fondu U3 i některé divadelní cedule, které jsou přímým dokladem o uvedených představeních. Součástí fondu A jsou pak již zmíněné výstřižky Welzlových novinových příspěvků. 1.1.2 Periodika a starší publikace Relevantními zdroji jsou také dobové noviny. Jedněmi z týdeníků, které se věnovaly divadlu, jsou Prosaische und Poetische Beyträge zum Nutzen und Vergnügen. Vycházely v Brně po necelý rok 1777 a tehdy oblíbenou formou dopisů reflektují brněnský divadelní provoz. V jednom svazku jsou uloženy v MZK v oddělení rukopisů a starých tisků. V oddělení periodik a norem jsou také uloženy všechny ročníky týdeníku Wochentlicher Intelligenz-Zettel aus dem Frag-Amt der Kayserlich-Königlichen privilegirten Lehen-Bank zu unser lieben Frauen in Brünn, vyházejícího mezi lety 1755–1777 a Brünner Zeitung vycházející 1779–1848. Zcela unikátním pramenem je dnes již digitalizovaný spis Johanna Heinricha Friedricha Müllera. Ten se ve svých Genaue Nachrichten von beyden kaiserl. Königl. Schabühne in Wien, und den vorzüglichsten Theatern der übrigen kais. köng. Erländer z roku 1772 sice zaměřuje na provoz především vídeňského divadla, avšak podstatně se věnuje i divadlu v Brně, Praze a Štýrském Hradci. V kapitole o brněnské scéně uvádí kompletní soupisku repertoáru mezi lety 1790–1791, seznam herců a zaměstnanců divadla i ceny vstupenek. Vedle možnosti přímého srovnání současné situace zmiňovaných divadel má spis také široký retrospektivní záběr.

19

Vzhledem k nutnosti práce s katalogem, jenž se řídí podle řazení jednotlivých svazků v knihovně a není nijak systematizován, je možné, že v této sbírce zůstala některá libreta přehlédnuta. Položky uváděné v katalogu totiž často nesou pouze název a rok vydání bez jakékoliv bližší specifikace, nebo alespoň oblasti zařazení.

10

2 POČÁTKY DIVADELNICTVÍ V BRNĚ Jak již bylo předestřenou předchozí kapitolou, o divadelním provozu a vývoji budovy přináší podrobné mapování publikace Margity Havlíčkové a studie Jana Trojana, jejichž poznatky zde není třeba kompilovat. Pro ucelenější obraz a snazší vhled do problematiky však alespoň stručně nastiňme počátky divadelnictví v městě Brně, vývoj koncepce vedení a pronajímání Taverny divadelními řediteli a výstavbu divadelní budovy. 2.1

Budovy k divadelním produkcím Počátky divadelnictví v Brně lze podle Havlíčkové sledovat už od počátku 17. Století,

kdy jsou doloženy první školské produkce jezuitského řádu. Z roku 1668 pak pochází první dochovaná žádost komediantů. 20 Divadelní společnosti a komediantské trupy kočovného charakteru si k produkcím pronajímaly na několik měsíců různé sály a větší místnosti s dostatečným prostorem na výstavbu improvizovaného jeviště, které by pojaly i dostatečný počet platících diváků. Jedním z takových byla už v té době Malá taverna. Byla součástí víceúčelového městského domu na Zelném trhu, v místě dnešní Reduty, který sloužil i k ubytování významných hostů. Dalším z míst divadelních produkcí byla taverna na rohu dnešní Radnické a Panské ulice a Solná komora též v dnešní Panské ulici. V první třetině 18. století se pak v žádostech objevují opakovaně dvě místa. Prvním je stavovská jízdárna mezi hradbami Špilberku a městskou bránou v dnešní Husově ulici poblíž Šilingrova náměstí, z níž si herci pronajímali zastřešenou část. Druhým byl Salmův dům, dnešní Dům pánu z Kunštátu, který sloužil k produkcím až do roku 1750. 21 2.2

Počátky operního provozu Zahájení operního provozu se datuje k roku 1732, kdy do Brna přišel z Prahy se svou

operní společností impresário Angelo Mingotti, jeden z nejúspěšnějších impresáriů v Evropě své doby. Dbal na vysokou úroveň provedení svých náročných produkcí a k tomu vyžadoval i divadlo s dobrým technickým vybavením a jeviště umožňující systém pohyblivých kulis. Hned po svém příjezdu tedy zažádal magistrát a zemského hejtmana o povolení k výstavbě vlastního lóžového divadla. Toto Mingottiho divadlo stálo v místech stavovské jízdárny od podzimu 1732 jen přibližně rok. Bylo však prvním divadlem benátského typu v zaalpském

20

HAVLÍČKOVÁ 2009, str. 18.

21

HAVLÍČKOVÁ 2013, str. 35–36.

11

prostoru a pravděpodobně se stalo i vzorem pro výstavbu nové operní scény ve východním křídle městské taverny. 22 Divadlo lóžového typu s hlubokým perspektivním jevištěm bylo vystavěno z rozhodnutí města a také na jeho náklady, čímž se stalo prvním městským operním domem mimo Itálii. Provoz zde byl zahájen nejpozději na podzim 1733 operou Armida Abandonata a to pod vedením Angela Mingottiho, který si novou budovu obratem pronajal23. Se svou nepočetnou společností několika benátských zpěváků a zpěvaček zde spolu s místními najatými hudebníky provozoval převážně operu seria, v sezóně uváděl přibližně čtyři premiéry s jejich reprízami. Na repertoáru se měla objevit díla skladatelů jako Eustachio Bambini, Baldasarre Galuppi, Nicola Porpora, Domenico Sari, Giuseppe Maria Orlandini či Antonio Vivaldi. 24 Po Mingottiho odchodu z Brna se zde v letech 1736–1741 opakovaně objevovaly společnosti impresáriů Fillipa Neri Fantasia, Felixe Kurtze či Alessandra Manfredia. 25 Divadlo v taverně (Opernhaus, Opera-haus či Schauspielhaus, jak bylo mezi lety 1733– 1786 titulováno), které postavilo samo město bez popudu šlechtického mecenáše či panovníka, je významné nejen pro svou jedinečnost v evropském kontextu. Staví i základ pro celý další vývoj Královského městského divadla se silnými vazbami na divadelní instituce hlavního města Habsburské monarchie.

22

HAVLÍČKOVÁ, Margita: Profesionální divadlo v královském městě Brně 1668–1733. Brno 2009, str. 11.

23

Ibid., str. 152–153.

24

TROJAN, Jan: Divadlo na Zelném trhu. In: Eugenie Dufková Reduta, divadlo na Horním náměstí. Brno 2005, str. 41. 25

Ibid., str. 42.

12

3 DIVADLO V PŮLI STOLETÍ V počátku druhé poloviny 18. století se staví základy osvícenského divadla v Brně. Německé městské divadlo mělo vždy velmi úzké vztahy s Vídní jako hlavním městem monarchie a tímto postavením do něj proudily mnohé pozitivní vlivy. Z Brna se stávalo prosperující město, roku 1752 zde Alois Podstatský z Prusinovic spolu s finančními rádci Marie Terezie založil první půjčovní banku („Lehenbank zu unserer Lieben Frau“). Byla první bankou tohoto druhu v monarchii a měla především podpořit domácí výrobu a obchod, měla však také monopol loterijní a dražební. 26 Co do panovnických zásahů do kultury, v lednu 1752 vydala císařovna Marie Terezie dekret, kterým byla zakázána německá improvizovaná komedie, už v roce 1741 přitom dvorským dekretem zrušila italskou operu ve Vídni a dala tak prostor rozvoji francouzského baletu a komedii francouzské i německé, stejně tak německému singspielu.27 Právě toto rozhodnutí lze chápat jako první impulz k divadelním reformám v celé habsburské říši. Přibližně od poloviny padesátých let se projevovaly v idejích italských divadelních společností, které zde žádaly o povolení k divadelní produkci. Do Brna postupovaly nejčastěji právě z Vídně, kde uváděly stejný repertoár s novým typem dramatu tzv. „podle pravidel“. 28 Odtud má také pocházet vlna uvádění francouzské a italské opery v německém přepracování. Zatímco ve třicátých a čtyřicátých letech se na repertoáru hojně držela italská opera seria, od let padesátých pak začal repertoár tíhnout k lehčím divadelním žánrům, tedy k německé a francouzské komedii. 3.1

Goldoniho divadelní reforma a fenomén pravidelného dramatu Pro zevrubný vhled do divadelnictví v Evropě v 18. století je třeba definovat a krátce

přiblížit jednu ze zásadních reforem činohry. Vzešla z Benátek, kde v první třetině století fungovalo vedle sebe přes dvacet veřejných divadel, na jejichž repertoáru byla tragédie, melodramata, pastorální dramata a oblíbená commedia dell’arte. Právě ta se postupem času stávala obhroublou fraškou, která svoji myšlenku již vyčerpala, nepřinášela nic nového a stále častěji sahala po vulgarismu. Právě zde se objevila snaha o vnesení reálného prvku do hry, inspirující se především u Molièra, který do dramatu vkládal morální ponaučení. Zarytým

26

KROUPA, Jiří: Alchymie štěstí. Brno 2006, str. 16.

27

TROJAN 2005, str. 42.

28

HAVLÍČKOVÁ, Margita: Mezi Brnem a Vídní: divadelní ředitel Johann Heinrich Böhm a počátek osvícenských reforem v městském divadle v Brně. Theatralia, Brno: Masarykova univerzita, 2013, roč. 16, č.1, str. 2.

13

reformátorem italského vkusu se stal Carlo Goldoni. Pozorováním vnímavosti diváků střední třídy nabyl dojmu, že jejich potřeby už není možné uspokojit pastorálním dramatem a vulgární komedií: 29 „Vulgárnost se nehodila k delikátnímu sluchu publika osmnáctého století.“ Zavedl tedy do libret předepsané dialogy, jejichž výsledkem bylo předepsané „pravidelné“ drama. To adekvátně nastudováno předávalo přesně interpretované dílo, které se bez větších odchylek opakovalo v jednotlivých provedeních. Goldoni tedy v podstatě zrušil improvizaci, namísto fantastičnosti tíhnul k realismu a citovosti, vulgarity znovu nahrazoval kultivovaným humorem a zasáhl do ustáleného kánonu typů vystupujících postav. Přestože Goldoni napsal krom dramatických textů i mnohá operní libreta, s úspěchem se tyto změny aplikovaly převážně na poli mluveného divadla a texty jeho her se rozšiřovaly po Evropě. Fenomén Goldoniho nového dramatu tak mohl mít i zásadní vliv na upřednostňování činoherní produkce před operní. 3.2

Divadelní ředitelé S ohledem na provoz divadla, které se žádajícím impresáriům pronajímalo zpravidla na

jednu sezónu, nelze v následující dekádě ještě hovořit o dramaturgickém konceptu nebo systematické dramaturgii. Avšak nebylo výjimkou, že se během padesátých a ještě i šedesátých let po nějakém čase impresáriové se stejnou či obměněnou společností do Brna vraceli a přejímali vedení další sezóny. Nevyhnutelně s sebou tedy přinášeli i různé evropské trendy. Podle obsazenosti divadelní budovy víme, že zde operní ansámbly účinkovaly hlavně přes zimní sezónu, činoherní společnosti si pak divadlo pronajímaly na sezónu letní. Po pruském obléhání města, kdy byl od druhé poloviny roku 1741 až do začátku roku 1745 divadelní provoz přerušen, vystřídali se v čele divadla Carl Joseph Nachtigall (1745/1746) a Franz Albert Defraine (1746/1747), jehož společnost účinkující především na zámecké scéně knížete Jana Nepomuka Karla Lichtenštejna vystupovala střídavě ve Valticích, v Brně a v Badenu. 30 V létě 1747 se v brněnském Opernhaus, jak uvádí Rille 31 , usadila

29

GOLDONI, Carlo: Opere. Milano: Riccardi, 1954. Ed. Filippo Zampieri. (La letteratura italiana storia e testi. Vol 42., str. 180). 30

SCHERL, Adolf: Franz Anton Defraine. In: JAKUBCOVÁ Alena: Starší divadlo v českých zemích do konce 18. století. Osobnosti a díla. Praha 2007, str. 131.

14

pantomimická společnost pod vedením Magdaleny Nicolini, manželky Phillipa Nicoliniho. Ten rok poté, tedy přibližně od podzimu 1747 až do března 1748 působil v Praze v Divadle v Kotcích a měl být jednou z dominantních osobností tehdejšího divadelního života. 32 Společně založili dětskou pantomimickou společnost, se kterou cestovali po Evropě, nutno zmínit, že s nemalým úspěchem. Společnost si držela pověst vynikající pohybové, herecké i pěvecké průpravy dětí, které se věnoval Nicolini sám, a stavěla na repertoár jak Nicoliniho autorskou pantomimu, tak osvědčená italská intermezza. Od podzimu 1747 se na následující zimní sezónu vrátil do čela divadla Franz Albert Defraine, vystřídat jej měl Felix Kurtz. Ještě o přelomu let čtyřicátých a padesátých nejsou známy mnohé podrobnosti, v sezóně 1749/1750 měl v Brně uvádět opery, komedie a pantomimy impresário Nicolo Petrioli, jeho nástupce znám není. Během sezóny 1751/1752 se zde pak znovu vystřídali Kurtz a Francesco Ferrari, který s sebou ze Salzburgu přinesl a brněnskému publiku s velkým úspěchem předložil italské drama a komedii, operu buffu a hudební intermezza.33 Franz Joseph Moser, sezóna 1752-1754 Původním povoláním herec Franz Joseph Moser získal první zkušenosti s vedením divadelní společnosti v Praze, když se po Franzi Antonu Nuthovi ujal funkce ředitele společnosti Prager Komödianten. 34 Licenci k divadelní produkci v Brně získal pro zimní sezónu v roce 1752, kdy byl zároveň vázán dlouhodobou smlouvou k pronájmu divadla v Badenu u Vídně, kde nadále pořádal produkce v rámci letní sezóny. Podle žádosti o povolení městské rady chtěl uvádět drama, pantomimy, komické i tragické hry a opery. Do ustálených typů komických postav, které jako téměř všichni tehdejší principálové zastával, zavedl vedle tradiční role Hanswursta novou komickou figuru sluhy Lipperla, který se odlišoval nejspíše v určitých rysech hraničících s dětskou naivitou. Touto komickou dvojicí narušil Moser schéma hlavních dějových bodů, z nichž tvořil repertoár padesátých let 18. století, a které také v žádosti z roku 1752 navrhoval.

31

RILLE, Albert: Die Geschichte des Brünner Stadt-Theaters 1734-1884 von Albert Rille. Brünn 1885 str. 12.

32

Po Nicoliniho direktoriu se zde ještě několik let držela tradice provozování pantomim. V Evropě uznávanému Nicolinimu byla kritikou vytýkána pouze přílišná spojitost s tradiční komedií dell’arte, jejíž náměty byly už v čase počínajícího osvícenství považovány za fraškovité. 33

RILLE 1885, str. 12.

34

SCHERL, Adolf: Franz Joseph Moser. In: JAKUBCOVÁ Alena: Starší divadlo v českých zemích do konce 18. století. Osobnosti a díla. Praha 2007, str. 410.

15

Jeho soubor, který čítal 16 členů, angažoval se nejen do konce karnevalové sezóny 1753. Ihned po Velikonocích si Moser chtěl zajistit pronájem divadla i na následující sezónu zimní. V této žádosti mu bylo z dobrých důvodů vyhověno – jeho početný mobiliář byl ve velmi dobrém stavu, nehrozily tedy větší výdaje a navíc s sebou přivezl i složitou jevištní mašinerii.35 Soubor se tedy v Brně zdržel až do Velikonoc 1754. Franz Schuch a Fuchs Wenzel Freudenreich, sezóna 1754/1755 Po Moserově odchodu přišel v prosinci 1754 ze severního Německa Franz Schuch. O jeho produkci též není mnoho známo, inscenací však neměl příležitost uvést mnoho, protože už v druhém týdnu karnevalové sezóny 1755 odešel z Moravy a vystřídal jej Fuchs Wenzel Freudenreich, který patrně získal povolení k produkci i v době postu.36 Francesco Giovanni Crosa, sezóna 1755/1756 Na sklonku roku 1755 se do Brna vrátil opět Felix Kurtz, tentokrát však s nevelkým úspěchem. Velmi brzy se dostal do dluhů, zůstal však v Brně až do léta, kdy o povolení znova žádal Moser. Kurtz ve stejný čas zažádal o povolení znovu s velkými plány a sliby a také s jistými hanlivými poznámkami na svého soka. Městská rada jeho žádosti vyhověla s podmínkou, že bude s Moserem spolupracovat nebo se v produkcích střídat.37 Do této nepříliš klidné situace přišla na městkou radu další žádost, jejímž adresátem byl italský operní impresário Giovanni Francesco Crosa. Do Brna přišel s vynikající operní společností a za pronájem divadla byl patrně ochoten zaplatit velký obnos. 38 Operní představení zde měl uvádět během září, kdy si získal přízeň brněnského publika a své působení měl tedy i prodloužit. Pokračoval zde v tradici italské opery seria, hudebních intermezz a také Goldoniho dramatu. Felix Kurtz se pak jako žadatel projevil ještě jednou, tentokrát chtěl divadlo získat pro svého zetě Simona Koberweina, avšak marně.39 Od zimní sezóny 1757 měl operu buffu na repertoáru držet italský podnikatel Biagio Barzanti. Kdo měl v pronájmu divadelní budovu po Barzatim není známo, jistě však je, že

35


36

Ibid.

37

SCHERL 2007, str. 333.

38

Ibid., str. 14-15.

39

STEINER, Eduard: Die Brünner und ihr Stadtheater. Heidenberg 1964, str. 24-25.

16

Barzati ještě během sezóny 1757-58 na různých místech v Brně uváděl krátké komedie a loutkové divadlo.40 Karl Joseph Schwertberger, sezóna 1758/1759 Herec a loutkař Karl Joseph Schwertberger působil se svou katolicky orientovanou hereckou společností od června 1755 ve Znojmě, o rok později v Olomouci. Poté působil v Salcburku a v Linci, v českých zemích pak znovu v Českém Krumlově a Hluboké nad Vltavou. Do Brna pak přišel se svou dvanáctičlennou společností během zimy, kde zůstal do masopustu 1759. Právě před Velikonocemi toho roku totiž měl podle Eduarda Steinera41 pro celé markrabství z nám neznámých důvodů plošně vyjít v platnost zákaz provozování pašijových her, které byly těžištěm Schwertbergerovy produkce. Giuseppe Franceschini, sezóna 1759/1760 Jako syn herce a impresária Antonia Franceschiniho byl společně s rodiči a bratry členem italského hereckého souboru saského kurfiřta a polského krále Augusta III v divadle S. Luca v Benátkách. Jeho otec později založil vlastní společnost, se kterou od roku 1758 pod záštitou hraběte Jana Václava Šporka působil v Divadle v Kotcích. Brzy se však zadlužil a už rok poté přenechal divadlo Angelu Mingottimu. Do českých zemí jako principál přivezl hry italské commedie dell’arte pozdního typu, které už byly z části ovlivněny reformou Carla Goldoniho. V této repertoárové linii pokračoval právě Giuseppe, který se s otcovou společností přesunul do Olomouce a na sezónu 1759/60 do Brna. 3.3

Repertoár hudebního divadla Jak bylo již nastíněno, při výzkumu prokazatelně uvedených oper v Brně v padesátých

letech narážíme na nedostatek jakýchkoli pramenů. Faktem, že divadlo bylo řízeno ve své podstatě vždy kočovnou společností, ztrácí se také možné stopy k jejich dohledání. Italští impresáriové vozili pravděpodobně svá libreta přímo z Itálie, nevycházela tedy brněnským tiskem, nedisponuje jimi ani sbírka knihovny hrabat Mitrovských. Přestože byla budova divadla postavena za spolupráce s Angelem Mingottim tak, aby vyhovovala především opernímu provozu, doložená operní produkce v padesátých letech je

40

Ibid.

41

Ibid., str. 26

17

tedy jen na základě pouhých zkazek autorů o divadle píšících. Nedochovaly se prameny hudební ani nehudební, tedy libreta. Konkrétní tituly nejsou nikde jmenovány, neuvádí je Rille ani d’Elvert a dobový tisk jako Wochentlicher Intelligenz-Zettel42 se ještě v kulturním zpravodajství příliš důsledně neangažoval. Kapitola pátá se zaměřuje na střed kulturních epoch jako je baroko a klasicismus a zlom v osvícenském myšlení.

42

Celým názvem Wochentlicher Intelligenz-Zettel aus dem Frag-Amt der Kayserlich-Königlichen privilegirten Lehen-Bank zu unser lieben Frauen in Brünn, vycházel v Brně mezi lety 1755-1777.

18

4 ŠEDESÁTÁ LÉTA Pravidelné drama dosahovalo největších úspěchů na prknech brněnského Městského divadla právě v šedesátých letech. Divadelní provoz sice stále ještě funguje na principu krátkodobého pronajímání budovy divadelní společností, ve své podstatě ještě stále kočovného charakteru. Operní společnosti byly nepočetné, běžné bylo spojení herce i pěvce v jedné osobě a pojem operního zpěváka se začal vyhraňovat až v průběhu času. V následující dekádě už však začíná velmi pozvolna vystupovat dramaturgie jako pojem a z operních produkcí jsou dochované i některé primární prameny, tedy libreta. 4.1

Sezóna 1760/1761 Gottlieb Köppe S jakými inscenacemi do Brna přišel impresário Gottlieb Köppe, který stál v čele

divadla v sezóně 1760/61, není známo. Z roku 1761 je v knihovně Mitrovských dochováno libreto k opěře Don Calandran 43, které vyšlo tiskem v Prešpurku. Opera bernesca nese na titulní straně věnování úředníkovi, generálovi, polnímu maršálovi a plukovníku Karlu Palfymu z Erdödy. Z dalšího textu se však nedozvídáme autora hudby ani libreta, obsahuje sice seznam postav, nikoliv však už jména účinkujících. Jediné uvedené je jméno impresária Girolamo Bon, zde titulovaný jako „Pittore Archittekto, e Direttore dell‘ Opera“, tedy architekt, malíř a operní ředitel. Zda však mohla být opera v Brně uvedena nebo zda vůbec se zdejším divadlem souvisím, není jisté. Stejným případem je libreto k drama per musica zvaná Artaserse.44 Autorem libreta je Pietro Metastasio, hudby Anna Bon, dcera Girolama Bona.45 Titulní list značí vročení 1761 a tiskárnu v Prešpurku, stejně tak, že opera byla prezentována bratislavským divadlem. Ve výčtu obsazení se objevují právě opět Isabela a Giouanna Vigna, impresário však uveden není.

43

AmB Sbírka knihovny hrabat Mitrovských. č. 519.

44

AMB Mitr. č. 396.

45

LABUDOVÁ, Jana. Operné predstavenia v Bratislave roku 1760: Bakalárska práca. Praha: Univerzita Karlova, Filozofická fakulta, Ústav hudební vědy 2011, str 23.

19

4.2

Sezóna 1761/1762 Bellino Vigna Po Köppem se v Brně angažoval Ital Bellino Vigna se skupinou benátských zpěváků.

Z podzimu roku 1761 je dochováno jedno libreto ke komické opeře La Mondo della luna46 věnované jisté Caroline, baronce de Grechtler. Tiskem vyšlo libreto v Brně a Vigniho dedikační text je datován 25. října 1761. Autor textu na hudbu Floriana Gasmanna je zde uveden jako „Polisseno Fegeio, Pastor Arcade“, což je pseudonym, pod kterým psával některé texty právě Carlo Goldoni. Libreto cituje i obsazení pěvců, hlavní roli Buona Fedeho zde zpíval Pasquele Bondini. Ten byl od roku 1760 členem souboru Angela Mingotiiho v Divadle v Kotcích, krom brněnského představení 1761 měl s Vignou účinkovat už 4. března v Olomouci, později pak v Bratislavě. 47 V těchto společných inscenacích byly obsazeny i Isabela a Giouanna Vigna, pravděpodobně dcera a manželka impresária. Franz Joseph Sebastiani Od Velikonoc 1761 se zde pak paralelně angažoval i Franz Joseph Sebastiani, který svou produkci v předložených plánech profiloval do baletů a pantomimických představení převážně francouzského původu, střídaných s pravidelným dramatem na německé texty. Z roku 1760 je ve sbírce hrabat Mitrovských uložený úvod k opeře-pantomimě La Naissance d’Arlequin48, označeno je i názvem německým: Die Geburt des Harlequins. Podle titulního listu měla být v tomto roce uvedena Sebastianiho dětskou pantomimickou společností. Toto kurze Erklärung bylo vytištěno v Grätzu, kde mohlo být uvedeno poprvé, zda ji pak někdy Sebastiani provedl i v Brně, už však není jisté. 4.3

Sezóna 1762/1763 Neznámé jsou i produkce impresária Giuseppeho Franceschiniho, který už měl brněnské

divadlo v pronájmu v sezóně 1759/60, a jenž se na sezónu 1763/63 do Brna vrátil. Mnoho toho nevíme ani o produkcích Johanna Schulze. Ten od roku 1761 pravidelně střídal pobyty v Badenu u Vídně v letních měsících a v měsících zimních si pronajímal divadla ve Znojmě (1759, 1763), v Brně (1761/62, 1762/63) a v Prešpurku (1763/64). V jeho repertoáru se

46

AmB Mitr. č. 568

47

LABUDOVÁ 201, str. 36.

48

AmB Mitr. č. 546.

20

střídaly extemporované burlesky s hrami s pevnými literárními texty osvícenského charakteru.49 4.4

Sezóna 1763/1764

Johann Joseph Brunian Po Velikonocích 1763 přešel po vypršení smlouvy s pražským divadlem do Brna Johann Joseph Brunian. Podle d’Elverta zde dostal povolení provozovat „dobře vypracované tragédie ve verších a próze, rozličné veselohry dle nejlepšího vkusu, německou operu comique nejlepších hudebních autorů, malé, nicméně hodnotné balety o osmi postavách a pantomimy obsazené vysoce nadanými dětmi; současně však také mezi jednotlivými kusy má provádět rozličné italské kantáty se zapojením výzdoby a dekorací divadla a obzvláště nového drahoceného šatstva“. 50 Ve výčtu takto široce koncipovaného repertoáru uvádí pak d’Elvert celkem 58 titulů, které před svým příjezdem Brunian anoncoval. Soupis je rozdělen na veršované tragédie (20), tragédie v próze (5), veselohry veršované (6) a veselohry v próze (9), komické opery (7) a pravidelné veršované (8) a v próze (4). Z komických oper pak d’Elvert jmenuje: Die Gouvernant Der Eingebildete Bauer Der Prahler ohne Geld Der Wankenmüthige Der Dracul Die zwei Schwestern Der krumme Teufel Dvě libreta citovaných, nám dochovaných, oper vyšla v Brně tiskem u Emmannuela Swobody (1763). První z nich je Die Gouvernante, označená jako „eine ganz neu Opera comique mit einem pantomimischen Ballet“.

51

Autorem libreta je pravděpodobně Pierre

Claude Nivelle de La Chaussée. Druhým je libreto k opeře Der krumme Teufel, opera

49


50

d’ELVERT, Christian: Geschichte des Theaters in Mähren und Oester. Schlesien. Brünn 1852, str. 82-83.

51

Praha: UK (65 E 3870)

21

comique o dvou dějstvích. 52 Autorem předlohy je Alain René Lesage, nejmenovaným autorem hudby by měl být Joseph Haydn. Obě libreta nesou znační „… aufgeführet unter der Direktion des Hrn. J. J. Br“, což prokazuje, že je brněnské publikum skutečně shlédlo. V témže roce vyšly u Swobody další dvě libreta komických oper označením odkazující na provedení pod vedením Johanna Josepha Bruniana, ty však v d‘Elvertem předkládaném soupisu nefigurují. Jedno z nich, uložené ve Wiener Stadt-Bibliothek 53, je k opeře pastorellcomique s názvem Philander, oder Der flatterhafte Schäfer, jejímž autorem je Pietro Pariati. Druhým titulem je komická opera Die das Glück hat, führt den Bräutigam nach Hause54. Zda se Brunianovi zdařilo dostát slibů a jaká představení v Brně odehrál, zůstává prozatím nezodpovězeno. Pravděpodobně však k uvedení všech předjímaných představení nedostal příležitost. Jeho soubor, který angažoval včetně baletní skupiny, byl totiž v počtu 30 osob 55 pro Brno příliš početný, finančně neúnosné byly i bohaté dekorace a kostýmy. Brunian tak brzo upadl do dluhů a po necelém roce i přes oblibu publika v Brně skončil. Jeho progresivní program širokého záběru do pravidelného dramatu i německé opery se však měl stát vzorem o pro některé Brunianovy nástupce. Kupříkladu v žádosti divadelního podnikatele Simona Koberweina z roku 1766 se lze dočíst, že chce v Brně uvádět tragédie a komedie jak ve verších, tak v próze, stejně tak mravné komedie a balety „auf Brunianische arth“)56 4.5

Sezóna 1764/1765 Joseph Jacobelli Po neúspěšné letní sezóně 1763 v Divadle v Kotcích, následných měsících provozování

komických pantomim v dřevěné boudě poblíž Karolina a postu v baletním souboru v Prešpurku, přišel se svou společností jako samostatný ředitel Joseph Jacobelli. Dle d’Elverta měl samozvaný žák Philippa Nicolliniho na repertoár uvádět komedie, intermezza a balety57.

52

AmB Mitr. č. 517.

53

Pod signaturou 15030 A

54

Kneidl: Radenín 406, citováno dle Dokoupilova Soupisu brněnských tisků, str. 261. Podle starého katalogu zámecké knihovny z Radenína, kde je libreto uloženo, je autorem Boehm. Jednat by se mělo o impresária Johanna Böhma, o němž ještě bude v kontextu brněnského divadla řeč dále. 55

MÜLLER, Johann Heinrich Friedrich: Genaue Nachrichten von beyden k. k. Schaunühnen in Wien und den vorzüglichsten Theatern der übrigen k. k. Erländern. Vídeň 1772, st. 210. 56

AmB: fil. 231.

57

d’Elvert 1852, str. 83.

22

Neexistuje žádný přímý doklad repertoáru, pouze dohady o původu nedatované divadelní cedule, na níž je jako autor k veselohře Die bestrafte Undankbarkeit, und die übel ausgeschlagen Liebe eines alten Buchlers gegen eine tume, dennoch getreue Ehefrau, unversöhnlichen Feind seines Klägers, und Richters, des Landes verwiesenen und durch Zauberey zum Glück und Unglück verwandelten Füsten nejspíše neprávem uvedený Molière. Ona cedule měla být zhotovena mezi lety 1764–1765, představení tedy mohlo být k vidění v Brně nebo Bratislavě, kde Jacobelli působil o rok později.58 Franz Joseph Moser V téže sezóně se s Jacobellinim v divadle vystřídal opět Joseph Franz Moser s repertoárem složeným z veseloher v próze i verších a také pantomimou s devíti malými dětskými herci. Z roku 1765 se dochoval jeden v Brně tištěný text k veršované veselohře Der Boßhafte K. T. Koppa. K prvnímu uvedení byla určena právě Moserově společnosti. 59 4.6

Sezóny 1765/1766, 1766/1767 Josepha Schulz a Johann Matthias Menninger Josepha Schulzová na krátkou dobu převzala vedení divadelní společnosti, která hrála

v Brně už v sezóně 1762/63, po svém osleplém manželovi Johannu Schulzovi. Ten v roce 1764 zemřel a do čela společnosti se postavil Joseph Kurtz. Jeho hereckým partnerem a po nějakou dobu i hereckým magnetem Schulzovy společnosti byl Johann Matthias Menninger, který se proslavil v rolích Hanswursta. Tato společnost obstarávala divadelní provoz brněnského městského divadla na jaře 1766, jejím hlavním působištěm však byl Baden, po němž se také společnost pojmenovala (Badnerische Gesellschaft deutscher Schauspieler). V létě téhož roku se Menninger s ovdovělou Schulzovou oženil a převzal vedení společnosti, která pak od podzimu hrála opět v Brně.60 Brněnský repertoár této bádenské společnosti je doložený třnácti divadelními cedulemi, díky nimž můžeme sledovat i přesná data uváděných činoher. Dominoval v něm komický žánr, převážně komické burlesky, které svými tituly, syžety i obsazenými postavami

58 59 60

SCHERL 2007, str. 273. AmB Mitr. č. 521. SCHERL 2007, str. 377.

23

vycházely z komedie dell’arte. 61 Kromě komedií a frašek, ve kterých se objevuje typicky postava Hanswursta62, měl Menninger brněnské publikum seznámit i s klasickým dramatem náročnějších textů Voltaira či Alexandera Petroviche Sumarokova, jehož hra Semira byla zřejmě vůbec prvním ruským dramatem uvedeným v českých zemích. 11. ledna 1767 měla bádenská společnost uvést pantomimu se zpěvy v českém jazyce Der verliebte Nachtwächte. Je to titul spřízněný s intermezzem Zamilovaný ponocnej uvedeným Gaetanem Molinarim roku 1763 v Praze. Cedule k brněnskému provedení obsahuje i děj pantomimy a upozornění, že české árie zpívají osoby českému jazyku neznalé. Cedule má však krom dokladu brněnského repertoáru význam věcnější. Patří totiž k nejdůležitějším zprávám o počátcích divadla provozovaného profesionálními herci v češtině.63 4.7

Sezóna 1767/1768 Gertrudis Bodenburg Divadelní ředitelka Gertrudis Bodenburg (rozená Marianne Meyer, psaná též Marianne

Bodenburg) působila v Brně od jara 1768 se svou dvanáctičlennou společností uváděla komedie, tragédie, operety, burlesky a dětské balety, v nichž účinkovalo 6 malých tanečníků64. 4.8

Sezóny 1768/1769, 1769/1770 Karl Joseph Helmann a Simon Friedrich Koberwein O Simonu Friedrichu Koberweinovi již bylo v předešlé kapitole zmíněno, že byl členem

společnosti Felixe Kurze. Ten se v roce 1756 bez úspěchu pokusil pro svého zetě Koberweina získat pronájem brněnského divadla, předal mu svoji společnost, se kterou se pak Koberwein

61


62

Hanswurst zde vystupuje vždy v množství převleků a to jako například „obratný provokatér“, „bázlivý sekundant“, „týraný hofmistr přitroublého pána“ nebo jako „zamilovaná správkyně ženské části dvora“, „opilý ponocný“, „chytrý i hloupý zlatnický učeň“ nebo jako „úplatný vrah“. Partnerkou mu byla Kolombína jmenovaná jako „milenka podle módy“ nebo jako „komorná, kterou šaty její slečny učinily namyšlenou“. 63

SEHNAL, Jiří. „Hudba k české pantomimě Zamilovaný ponocný“ in: Brno v minulosti a dnes II, Brno 1960, str. 58-81.;, SCHERL 2007, str. 378. 64

d’Elvert 1852, str. 83-84.

24

představil v Petrohradu. V roce 1768 se vrátil zpět do Brna, kde se jeho trupa spojila se společností Karla Josepha Helmanna. Tato nově založený ansámbl čítal na ptnáct členů. Helaman a Koberwein nechali divadlo technicky vybavit a opatřit novou výmalbou a dekoracemi z dílny Kajetana Schaumbergera, pozdějšího principála. Tato rekonstrukce o výloze 1500 zlatých byla hrazena z prostředků města, za to se však společnost měla revanšovat platbou 5 zl. namísto dosavadních 2 z každého ze 150 představení. K tomu byli povinováni platit za pronájem Taverny standardní nájemné ve výši 2000-2200 zl. Ač neznámo důvodu, v záměru nově spolupracujících impresáriů Helmanna a Koberweina bylo úplně odstranění baletů z repertoáru. Pochvalovali totiž znalost brněnského publika a jemu vkusu by prý nemohli představit jen průměrné nebo špatné tanečníky, které by si mohli dovolit najmout. Tento neduh měli tedy nahradit dobře prováděnou tragédii i veselohrou ve verších i v próze, německým singspielem a operetou, z nichž měli být vnímaví Brňané dostatečně potěšeni.65

65

Ibid.

25

5 STŘET BAROKA A OSVÍCENSTVÍ 5.1

Brněnská společnost po roce 1770 S počátkem sedmdesátých let 18. století započal v Brně velký rozmach v rovině

hospodářské i kulturní. Někdejší středověká pevnost se začala proměňovat v město prosperující z bohatého průmyslu s prvními textilními manufakturami. V nich byli zaměstnáváni také odborníci přicházející například z Francie a severního Německa, kteří s sebou nevyhnutelně přinášeli kromě odborných znalostí a zkušeností v textilní výrobě také odlišné životní zkušenosti. Různými proudy náboženského vyznání a kulturního rozhledu se tedy začalo měnit také sociálně-kulturní klima společnosti. Zásadně se o to přičinila i osvícensky smýšlející moravská aristokracie, která udržovala vazby s vídeňským dvorem Marie Terezie, na krátký čas bylo od konce sedmého desetiletí Brno také sídlem univerzity přestěhované z Olomouce (1778-1782). Se vzkvétajícím průmyslem se začala vzmáhat i střední vrstva obyvatelstva nazývaná honoratiores, která nabývala významného postavení.66 V tomto kontextu muselo se pochopitelně měnit i městské divadlo, které mělo pod vlivem osvícenství uplatňovat nové, proti estetice doznívajícího baroka se stavějící myšlenky. Na pomezí již nemoderních norem barokního divadla a nového proudu stojí na brněnské scéně impresáriové Kajetan Augustin Schaumberg a Johann Heinrich Böhm. 5.2

Kajetan Augustin Schaumberg Původním povoláním byl Schaumberg divadelním malířem, pronájem divadla získal

počátkem roku 1770, a to bez větších obtíží. Důvěru městské rady si získal možná proto, že již v předchozích letech vybavil divadlo svými dekoracemi a provedl výmalbu interiéru. Jeho působení ve funkci ředitele však nemělo mít dlouhého trvání. Schaumberg založil dramaturgii sezóny na uvádění výpravných oper-pantomim. Nezdráhal se pro ně vynaložit velké výdaje za složitou jevištní mašinerii i velký počet herců, a to i dětských. Schaumbergovy plány o podobě nové pantomimy cituje Albert Rille: Die [Pantomime] durch ihre harmonischen Töne gleichsam redende Musik, die nach den Regeln der Tanzkunst abgemessenen Schritte und die mit beiden vereinbarte, beständig fortwährende Veränderung der Schaubühne, sammt denem nach dem Tact

66

KROUPA 2006, str. 28-29.

26

sich verwandelnden Maschinerien, werden sämmtliche Zuhörer jedesmal in neue Verwunderung setzen.67 Jako první pod jeho vedením byla uvedena pantomima Der Pantoffel der Venus 1. dubna 1770.68 Dětská pantomima a balet tohoto typu se však těšila největší oblibě už ve čtyřicátých letech 18. století. Ačkoliv stále měla ještě na konci sedmdesátých let své pevné místo na repertoáru například v Divadle v Kotcích, pro osvícensky smýšlející moravskou aristokracii byl tento druh zábavy již pokleslý a nepřijatelný.69 V brněnských novinách Wochentlicher Intelligenz-Zettel70 byl 19. dubna 1770 také uveřejněn návrh k zásadní proměně nejen programu, ale i divadelních poměrů ve Vídni obecně. Jeho autorem byl Joseph von Sonnenfels, profesor estetiky narozený v Mikulově, jenž byl jednou z vůdčích osobností vídeňské divadelní reformy a v březnu téhož roku byl jmenován divadelním cenzorem. Tento návrh byl původně adresován císařovně, ostře se stavěl proti komedii a požadoval v něm zásadní reformu ve statutu divadla. To mělo být podle Sonnenfelse otevřené nejširší veřejnosti a působit na ni pozitivně výchovným vlivem. Divadlo se mělo stát jedním z nástrojů tříbení tzv. dobrého vkusu (der gute Geschmack), a protože se divadlem měl vychovávat nikoliv divák, ale především osvícený občan, což je v zájmu státu, mělo by se to také dít za státní peníze. Proč byl tento Sonnenfelsův návrh publikován i brněnské veřejnosti není známo. Bylo by však možné hovořit o něm jako o jednom z mnoha pramenů, které ovlivňovaly brněnskou šlechtu po vzoru vídeňského vkusu a také proč se do dramaturgie brněnského divadla vložili samotní herci. Herecká iniciativa Schaumberg, který chtěl vyřešit finanční nesnáz a klesající návštěvnost, angažoval dalších deset herců a pantomimu chtěl střídat s burleskami. Tento návrh však nebyl úspěšný a divadlo se propadalo do dluhů. Nejpozději v srpnu roku 1770 se chopila iniciativy skupina herců, které se podařilo na repertoár prosadit vedle pravidelného dramatu také německý, případně pak z francouzštiny přeložený singspiel.

67


68

MÜLLER 1772, str. 211.

69

HAVLÍČKOVÁ, Margita. Baroko kontra osvícenství: střetnutí dvou epoch v Městském divadle na Zelním trhu. In ŠORMOVÁ, Eva – KUKLOVÁ, Michaela (ed.). Miscellanea theatralia. Sborník Adolfu Scherlovi k osmdesátinám. Praha: Divadelní ústav, 2005. 70

Wochentlicher Intelligenz-Zettel, 16. Číslo, ročník 1770.

27

Díky Müllerově spisu Genaue Nachrichten, jenž ve svých komentářích zahrnuje už období působení Schamberga, je k dispozici zcela unikátní náhled do fungování divadla i v jeho široké retrospektivě. Vedle toho je jím doložen snad téměř kompletní repertoár tohoto období. Vzhledem Z produkcí s hudební složkou byly uváděny singspiely, jejichž přesná data uvedení bez bližších specifikací, autorů a účinkujících cituje Müller71: 13. 9. 1770 Der Prahler ohne Geld, ein Singspiel 23. 9. 1770 Die liebe im Karsbaad, ein Singspiel 29. 9. 1770 Zwei Schwestern von ungleicher Regung, ein Singspiel 2. 10. 1770 Bastien und Bastienne, ein Singspiel von W. A. Mozart 24. 11. 1770 Die Gouvernante, ein Singspiel 6. 1. 1771 Romanleserin, ein Singspiel 4. 1. 1771 Daphné, ein Singspiel Tato Schaumbergova z vlastních řad vzedmutá konkurence nejenže přitáhla pozornost publika, získala si i podporu zemského hejtmana, hraběte Arnošta Kaunitze-Rietberga. Jeho přízeň si ještě pokusil Schaumberg pro sebe získat oslavným jednoaktovým singspielem s baletem na hudbu Johana Heinriha Böhma Cumana, oder Das Urtheil der Billigkeit 72 uvedeným na počest nově získané funkce Kaunitze-Rietberga na podzim 1770.73 U tohoto libreta ovšem chybí zásadní údaj – vročení. V Soupise starých tisků Vladislava Dokoupila je zařazen výtisk pod rok 1777. Obsahuje zde poznámku „Podle impresa i uvedených osob pravděpodobně z počátku roku 1777“74, tedy až z konce funkčního období Johanna Heinricha Böhma. Toto zařazení později pro svůj repertoárový přehled převzala i Milada Wurmová 75 . Vycházeli oba pravděpodobně z faktu, že Böhmovo jméno v libretu skutečně figuruje: „Die Musik ist von Herrn Johann Böhm.“ Jak již však vyvrátila Margita Havlíčková ve studii Baroko kontra osvícenství: střetnutí dvou epoch v Městském divadle na Zelném trhu76, z poznámky o hudebním autorství nikterak nevyplývá, že byla uvedena tohoto

71

MÜLLER 1772, str. 212-213.

72

AmB Mitr. č. 889,

73

V hlavních rolích zde byly obsazeny Marianna Böhmová, manželka J. H. Böhma a Franziska Waitzhoferová, manželka R. Waitzhofera, tehdejšího herce a pozdějšího divadelního ředitele. 74

DOKOUPIL 1978, str. 305.

75

WURMOVÁ, Milada. Repertoár brněnského divadla v letech 1777-1848. Brno 1996, str. 9.

76

HAVLÍČKOVÁ 2005, str. 221–228.

28

roku, ani pod vedením kterého impresária. O několik stran dál však nacházíme onu honosnou dedikaci hraběti Kaunitz-Rietbergovi, v níž jsou důsledně citovány všechny jeho tituly a pod níž je podepsán právě Schaumberg. Vyjdeme-li tedy ze zkušenosti, že to byli vždy impresáriové, kteří se podepisovali pod oslavná věnování vrchnosti, zvláště pak pokud si snažili získat její přízeň, byl singspiel skutečně uveden v sezóně 1770/71. Potvrzením této domněnky a správným vročením jsou pak Müllerovy Genaue Nachrichten, ve kterých Cumanna figuruje jako Schaumbergova dedikace se snahou upozornit na sebe velkolepou inscenací.

77

Nový zemský hejtman, který se řídil vkusem osvícenských proudů,

pravděpodobně nebyl barokním holdovacím singspielem příliš zaujat a před divadelním ředitelem upřednostnil skupinu herců v opozici. V jejím čele stáli Johann Heinrich Böhm a Roman Waitzhofer. Zavedení abonmá a jeho vliv na dramaturgii Zájem zemského hejtmana o situaci divadla se pak zásadně projevil po skončení masopustní sezóny 1771 jeho vložením se do ekonomických záležitostí. Z jeho příkazu bylo ještě před Velikonocemi zavedeno roční předplatné78 - k ekonomické stabilitě divadla měl přispět jistý přísun peněz abonentů, jimiž byla šlechta. Tento krok měl ovšem také podpůrný vliv na dramaturgii a podpořil tak nevyhnutelnou změnu divadelního ředitele. Nebyly to jen finanční obtíže, které znamenaly nemožnost v pokračování modelu stávajícího vedení. Možnost stálé podpory předplatitelů musela jít ruku v ruce s novou profilací divadla, tedy s inovovanou osvícenskou estetikou, protože moravská aristokracie formovaná vídeňským vkusem by jen stěží investovala peníze do zábavy, která již byla hlavním městem monarchie považována za upadlou. 5.3

Johann Heinrich Böhm Počátek velkých, více než dvacet let trvajících změn ve statutu divadla, přišel s novým

ředitelem Johannem Heinrichem Böhmem. Stal se jím v červnu 1771 a to na období šesti let, které pro brněnskou městskou scénu znamenají éru přeměn z barokní stagiony ve stálou

77

MÜLLER 1771, str. 214-215.

78

MULLER 1773, str. 217-218.

29

divadelní instituci nového stylu, který staví na principech osvícenské dramaturgie, a která z divadelní scény činí nástroj mravního a citového zušlechtění79. Kromě zavedení abonmá učinil hrabě Kaunitz-Rietberg ještě jeden zásah do organizace instituce. Do čela divadla měl být zemským hejtmanem ustanovený nový ředitel a to smlouvou na tři roky. Müller, který tyto informace uvádí, nejmenuje konkrétní podnikatele, kteří by se snad mohli o funkci ucházet, stěží však mohla nabídka připadnout zadluženému Schaumbergovi. Funkce byla tedy nabídnuta Johannu Henrichu Böhmovi, který v té době jako herec uvažoval o odchodu z Brna.80 Johann Heinrich Böhm (narozený okolo roku 1740) pocházel pravděpodobně z Rakouska. Jako herec a zpěvák již v Brně patrně působil v souboru Johanna Josepha Bruniana v sezóně 1763/64. Doloženo je také jeho pražské angažmá u Bruniana v letech 1768 –1770 i s manželkou, zpěvačkou Mariannou, rozenou Jacobsovou. Pro pražský soubor zkomponoval hudbu k singspielu Das Muster der Liebe, oder Die Verwandlungen, uvedeného během sezóny 1769/1770.81 V souboru Kajetana Augustina Schaumberga byl angažován od září 1770. Jako herec zde debutoval v roli Romea (spolu s manželkou v roli Julie) v Shakespearově tragédii hrané v úpravě Christiana Felixe Weißeho. Podle článků publikovaných v listech Prosaische und Poetische Beyträge z roku 1777 těšil se Böhm obecné oblibě právě jako herec i principál. Pořizoval mnoho nových dekorací, pro baletní představení mistra Antona Röslera nešetřil ani na dalších dekorech a zdobených kostýmech. Podle autora článků Heinricha Friedricha Hopfa se Böhm snažil pro zážitek publika udělat vše, co je možné a jeho budoucí nástupce se mu bude stěží rovnat v tom, co do nynějška Böhm vybudoval.82 V roce 1774, poté, co mu po Velikonocích byla smlouva o pronájmu divadla prodloužena o další tři roky, získal Böhm od úřadu povolení k pořádání bálů v městské Taverně. Organizováním této oblíbené zábavy po vzoru Vídně, Štýrského Hradce i Prahy si v době masopustu dopomáhal k navýšení příjmů.83

79


80

MÜLLER 1773, str. 218.

81


82

Prosaysche und poetische Beyträge 1777, str. 250.

83

TROJAN2005, str. 43.

30

Soubor Současně s Böhmem byli angažováni také Roman Weitzhofer (Böhmův pozdější nástupce), herci Johann Franz Jonassohn, Johann Unger, baletní mistr Joseph Voltolini s rodinou a tanečníci Peter Vogt s manželkou. S postupem času přibyli také kvalitní zpěváci, například Anton Berger a F. Sengler, naopak odcházeli herci, kteří se orientovali na burlesku. Díky Müllerovým Genaue Nachrichten se dochoval přesný přehled i o hercích a tanečnících účinkujících mezi lety 1770-1772. Ve výčtu na posledních stranách jmenuje Müller celkem 28 herců, 15 hereček, 6 tanečnic a 15 tanečníků, kteří se měli v brněnském divadle vystřídat. 84 Ceny vstupenek V poslední kapitole Müllerových zápisů jsou uvedeny i informace i o cenách vstupenek. Za roční abonmá ve dvojité lóži pro čtyři osoby do prvního pořadí uvádí Müller cenu 240 Gulden - tedy zlatých. Za jednoduchou lóži pro dvě pak bylo roční předplatné 180 zlatých. Vstupné na jednotlivá představení do stejných pořadí pak byl 51 krejcarů (1 zlatý = 60 krejcarů), což je suma, za kterou se v té době daly pořídit slušné střevíce. Za lóži ve druhém pořadí se na jedno představení platilo vstupné 2 zlaté, jednotlivé vstupné do druhého pořadí činilo 34 krejcarů. Ve stejné výši byl jeden lístek i do prvního pateru, do druhého byl jednotlivý vstup 17 krejcarů. Do posledních míst se platilo 7 krejcary, což byla výše průměrného týdenního platu tovaryše v polovině 18. století.85 Repertoár Vzhledem k tomu, že Böhm byl jeden ze členů opoziční herecké skupiny v období direkce Kajetana Schaumberga, bylo možné očekávat zásadní převrat dramaturgie. Divadlo nyní pojímalo každoroční abonentní poplatky a mělo-li si stálé předplatitele udržet, byla první polovina roku 1771 rozhodující. Svůj repertoár orientoval především na francouzskou operu comique a na německý singspiel, který byl v rozvíjení ideje národního divadla zvláště významný; zasadil se i o uvádění v Evropě toho času nově reformovaného baletu. Své místo

84

MÜLLER 1772, str. 229-238.

85

Ibid., str. 238. Na straně 182 uvádí Müller též ceny vstupenek pražského Divadla v Kotcích. Pro srovnání: pražské divadlo roční předplatné nevedlo, do lóže v prvním pořadí byla pro 4 osoby cena 1 dukát (tedy 190 krejcarů), do druhého pořadí 3 zlaté. Jednotlivé vstupné na galerii přitom stálo 1 zlatý a 8 krejcarů, do prvního patra 1 zlatý, do druhého patra 24 krejcarů. Na místa do posledních řad se pak platilo 10 krejcary.

31

zde měla i klasicistní činohra. Brněnskému publiku předkládal díla dramatiků, jako byl například William Shakespeare (Mackbeth, Hamlet), Gothold Ephraim Lessing (Emilia Galloti, Mina von Barnhelm), Paul Weidmann (Der Bettelstudent, oder Das Donnerwetter) a další.86 Z autorů děl operních měla se na brněnské jeviště dostat jména jako André Ernest Grétry nebo Pierre-Alexandre Monsigny. Jak je vidno z Müllerova soupisu do roku 1772, uváděl Böhm z počátku svého direktoria především německé singspiely87: 4. 6. 1771 Diable en quatre, ein Singspiel 14. 6. 1771 Die Spazierfahrt nach Obrowitz, ein comisches Singspiel 11. 8. 1771 Matz und Anne, ein Singspiel 15. 8. 1771 Der weibliche Spaniere, ein Singspiel 31. 11. 1771 Verwandlungen und Maschinen, ein Singspiel von Herr Böhm der hohen Noblesse zum neuen Jahr gewidmet 8. 2. 1772 Der Deserteur, ein Singspiel 17. 2. 1771 Serva Padrona, eine Opera buffa, von einigen durchtŕeisenden wäschen Schauspielern 3. 3. 1772 Armide, ein Singspiel 23. 4. 1772 Der Faßbinder, ein Singspiel 14. 6.1772 Die Liebe auf dem Lande, ein Singspiel. 12. 7. 1772 Die unversehene Wette und das Milchmädchen, ein Singspiel 2. 8. 1772 Der Saueberer, ein Singspiel 2. 11. 1772 Das redende Bild, ein Singspiel O dalších produkcích mezi lety 1772–1777 nejsou doposud známy další zprávy. Víme však, že Böhm měl umožnit principálu Andreasi Fiedlerovi reprízovat na brněnské scéně 28. 9. 1772 pantomimu s českými áriemi o zamilovaném ponocném Die böhmische Antzcizka.88 Během letní sezóny 1776 měl Böhmův soubor hostovat ve vídeňském divadle U Korutanské brány. Pozornost publika si zde měl získat baletním představením, které nastudoval Anton

86


87

MÜLLER 1772, 218–227.

88


32

Rösler, baletní mistr Böhmovy společnosti.89 Ten byl žákem Jeana Georga Noverra, který stál za evropskou divadelní reformou. Právě i uvádění baletů v Noverrově pojetí Ballet en action postupně etablovalo brněnské městské divadlo ve scénu evropského významu.90 Podrobnějších zpráv se nám pak dostává díky týdeníku Prosaische und poetische Beyträge zum Nutzen und Vergnügen.91 Vycházel v Brně pouze v roce 1777 a jeho vydavatel, redaktor i jediný přispěvatel v jedné osobě Heinrich Friedrich Hopf v příspěvcích k divadlu vedl polemiky o hereckých kvalitách, skladbě repertoáru i o vkusu diváků. Nejeden příspěvek, jak již bylo naznačeno výše, věnoval hodnocení a chvále Böhmových ředitelských schopností a jeho uměleckých snah. Böhma vyzdvihuje i jako herce, stejně tak i jeho ženu, která měla nedostižně vynikat v subretních a komických rolích. V týdeníku zmiňuje také odehraná představení, která zařadila do svého repertoárového přehledu už Milada Wurmová. Během roku 1777 byly uvedeny čtyři opery André Ernesta Modeste Grétryho. Byla to Die beiden Geizingen 92 , Der Hausefreud 93 , Das Rosemädchen 94 a Zemire und Azor 95 , romantická baletní opera o čtyřech jednáních, která měla být v Brně provedena jako vůbec poprvé v českých zemích. Provedeny byly další dvě původně francouzské opery Pierra Alexandera Monsignyho, které byly přeloženy do němčiny. První z nich byla komická opera Le déserteur 96 , druhou je jednoaktová opera Man sieht nicht alles voraus 97 . Podruhé zde zazněl i singspiel Antoin und Antoniette na hudbu Françoise-Josepha Gosseca.98

89

TROJAN 2005, str. 43

90

Uvádění Noverrových baletů v Brně se podrobně věnoval Vladimír Maňas ve studii K provedení baletů J. G. Noverra v Brně na konci 18. století, vydané v Opus musicum v roce 2004 (roč. 36, č. 5, s. 9-14). 91

Prosaische und poetische Beyträge zum Nutzen und Vergnügen. Eine Wochenschrift. Brünn 1777. Spis je uložen v oddělení rukopisů a starých tisků MZK pod signaturou ST1-0016.432. 92

Provedení citováno dle Prosaische und poetische Beyträge, str. 251., z francouzského originálu Les deux avares 93

Ibid, str. 263., z francouzského originálu L'ami de la maison

94

Ibid, str. 252.

95

Ibid, str. 251.

96

Provedení citováno dle Prosaische und poetische Beyträge, str. 254.

97

Ibid, str. 252.

98

WURMOVÁ 1996, str. 9.

33

5.4

Ludwig Schmidt Johannu Heinrichu Böhmovi byl k roku 1778 nabídnut post divadelního ředitele

vídeňského Burgtheatru. Poté, co zde byl angažován i s celou rodinou, zůstalo brněnské divadlo na krátký čas bez ředitele. Vedení se měl ujmout vynikající tenorista a také houslista divadelního orchestru Ludwig Schmidt. O období jeho direktoria však nejsou žádné zprávy.

34

6 ROMAN WAITZHOFER Jako vedení divadla schopný se ukázal také herec Roman Waitzhofer, který své první divadelní zkušenosti získával od svých sedmnácti let v Hamburgu. V tamějším divadle, které se formovalo jako „národní“, působil jako dramaturg Gotthold Ephraim Lessing. Waitzhofer se později objevil jako člen společnosti Josepha Kurtze ve Frankfurtu nad Mohanem a v Mohuči. S manželkou Franziskou se ve vedlejších rolích objevili v Praze u Johanna Josepha Bruniana v sezóně 1769/70, na podzim roku 1770 pak stejně jako manželé Böhmovi odešli do Brna k Schaumbergovi. Během ředitelského období Böhma byl Waitzhofer jeho předním hercem, ztvárňoval především tragické a vážné role. Böhma také jako ředitel zastupoval, když většina společnosti v roce 1776 hostovala ve Vídni, v roce 1778 pak vedení společnosti převzal. Po Böhmově odchodu zůstalo divadlo v neutěšeném rozpočtu, avšak ke zlepšení stavu divadelního fondu ochotně přispělo několik šlechticů. Byl to vrchní správce pošty Carl von Köffiler, baron Tauber von Taubenfurht a hrabě Ferdinand von Troyer. 99 V prvních třech letech svého působení tak Waitzhofer řídil divadlo jako podnik tří šlechtických nájemců, od Velikonoc 1781 už jako samostatný divadelní podnikatel. Divadlo, jež se vzchopilo z dluhů, se opět plně orientovalo na hru s pevnými literárními texty a hudební produkci s bohatou dekorací a výpravou. Waitzhoferovy slušné příjmy mu umožňovaly platit odpovídající gáže hercům i orchestru, mohl si dovolit zvát i významné pěvce.

To víme také díky nově vycházejícím novinám Wochentlicher Intelligenz-Zettel

(1776/77)100 , jejichž články lze datovat i počátky brněnské divadelní kritiky. Se začátkem Waitzhoferova funkčního období byla k němu kritika velmi pochvalná jako k řediteli i herci, později mu však začala vytýkat přehnanou deklamaci a příliš jednotvárnou modulaci hlasu. Stejně tak madam Waitzhoferová byla zprvu chválena v subretních rolích. Avšak klesající úrovní jejích výkonů budící nevoli publika a také skandály kolem přisvojování si hlavních rolí, které si nárokovala jako principálova žena, byly pravděpodobně jedním z důvodů předčasného odchodu Waitzhofera z Brna. 101 Za odstupné ve výši 4000 zlatých odstoupil

99

RILLE 1885, str. 35:

100

Od roku 1788 vycházely pod názvem Brünner Zeitung.

101

TROJAN, Jan. 2007. Roman Waitzhofer. JAKUBCOVÁ, Alena a kolektiv. Starší divadlo v českých zemích do konce 18. století. Osobnosti a díla. Praha: Divadelní ústav – Academia, 2007, s. 255

35

Waitzhofer dva roky před uplynutím šestileté smlouvy a předal od Velikonoc 1784 vedení divadla Johannu Baptistu Bergobzoomovi.

6.1

Repertoár hudebního divadla Už za ředitelství Kajetana Schaumberga zasazoval se Waitzhofer jako herec o uvádění

pravidelného dramatu. Ač byl sám především činoherec, udržoval zpěvohru a balet na vysoké úrovni s velkolepou výpravou, které dosáhl jeho předchůdce Böhm. Páteří jeho divadelního programu byla právě hudební produkce, uváděny byly původní vážné opery na německé texty, francouzské opery s mluvenými dialogy i italské komické opery, které byly ve svém původním znění už však na ústupu a byly stále častěji uváděny v německých překladech. Podle d’Elverta patřila brněnská scéna za Waitzhoferovy doby v tehdejších rakouských zemích mezi nejlepší a nejstálejší scény.102 Jedna z prvních premiér, kterou Waitzhofer uskutečnil, se konala 12. 12. 1779.103 Patrně vůbec poprvé v německé verzi byla uvedena opera Christopha Wilibalda Glucka Orpheus und Euridice. Libreto, v němž je zpěvohra prezentována výmluvným podtitulem „ein musikalisches-teatralisches Schauspiel“, vyšlo tiskem v Brně u Svobodných dědiců („gedruckt bey den Swobodischen Erben, durch Johann Siegler“) a dochovalo se ve sbírce Mitrovských.104 V roli Euridice se představila jedna z předních zpěvaček souboru Maria Anna Hanke, manželka skladatele Carla Hankeho. Roli Amora ztvárnil Waitzhoferův syn Luis. Další z velkých úspěšných premiér byl uveden jednoaktový melodram Jiřího Antonína Bendy Adriane auf Naxos. Libreto Johanna Christiana Brandese vyšlo v roce 1779 a obsahuje poznámku „Einem hochgenegten verehrungwürdigen Publikum der Stadt Brünn zum neuen Jahr gewidmet“.105 Není sice známo přesné datum provedení Bendova, lze však dle dedikace předpokládat, že operu mohlo ono brněnské publikum shlédnout pravděpodobně na přelomu roku 1779 a 1780.

102


103

WURMOVÁ 1996, st. 10., dle: Brünner Zeitung 19. 12. 1779. Podle kritiky zde vydané vzbudila opera příznivý ohlas. 104

AmB Mitr. č. 4056.

105

AmB Mitr. č. 556.

36

Z Bendových děl pak byl v Brně proveden i singspiel Romeo und Julie. Ačkoliv tento titul v Dokoupilově soupisu chybí, libreto vyšlo v roce 1781 tiskem v Brně a je uloženo ve vídeňské Stadt-Bibliothek.106 Jako autor textu je na titulní straně uveden Friedrich Wilhelm Gotter, skladatel Jiří Antoním Benda je zde titulován jako „Kapellmeister in Gotha“. V témže roce zazněl jeden z italských komických singspielů v německém překladu Die verfolgte Unbekannte. Hudbu k původnímu italskému textu Giuseppa Petroselliniho zkomponoval Pasquale Anfossi. V roce pak 1782 dvouaktový singspiel Giovanniho Paisiella Die eingebildeten Philosophen, árie z tohoto singspielu vyšly v témže roce v Brně tiskem a jsou také součástí sbírky Mitrovských.107 Jako překladatel všech těchto zmíněných byl uváděn jistý „Herr Stephanie dem Jüngern“. Hojně byla zhudebňována i libreta brněnského profesora Ludwiga Eduarda Zehnmarka, který se podílel i na dalších překladech italských libret. Jeho texty nacházely na brněnské scéně uplatnění i díky zhudebněním místních kapelníků a hráčů jako byl Wenzl Müller, Johann Baptist Lasser a Carl Hanke. Ve zhudebnění Carla Hankeho byl v roce 1779 uveden singspiel Wunsch der Mädchen108, roku 1781 opera o čtyřech dějstvích Was erhält die Männer treu? na hudbu Josepha Martina Ruprechta109. S hudbou Wenzela Müllera pak měly být nastudovány singspiely Die Reisenden in Salamanka (1782)110 a Das verfehlte Randezvous oder: Die weiblichen Janger (1783).111 Na hudbu Wenzela Müllera byly pak v roce 1784 uvedeny ještě další dva singspiely: Doktor Faust a Die stolze Operistin.112 V Zehnmarkově překladu byl během roku 1784 uveden také singspiel s hudbou Nicolla Picciniho Das Fischermädchen.113

106

Wiener Stadt-Bibliothek, sg. 45693 A.

107

AmB Mitr. č. 418.

108

TROJAN, Jan. 2007. Roman Waitzhofer. JAKUBCOVÁ, Alena a kolektiv. Starší divadlo v českých zemích do konce 18. století. Osobnosti a díla. Praha: Divadelní ústav – Academia, 2007, s. 255 109

WURMOVÁ 1996, str. 10, dle Brünner Zeitung 1.2. 1781.

110

TROJAN tamtéž. Uvedení však ve svých soupisech neuvádí ani Dokoupil ani Wurmová.

111

WURMOVÁ 1996, str. 11 dle Riemann: Opern-handbuch

112

Obě provedení cituje Milada Wurmová v soupise repertoáru na str. 11 podle Riemannova slovníku.

113

PETRBOK, Václav a Alena JAKUBCOVÁ: 2007. Ludwig Eduard Zehnmark. JAKUBCOVÁ, Alena a kolektiv. Starší divadlo v českých zemích do konce 18. století. Osobnosti a díla. Praha: Divadelní ústav – Academia, 2007, s. 674.

37

Velkou událostí roku 1783 pak měla být premiéra vážné opery Günter von Schwarzburg Ignaze Holzbauera, 114 někdejšího kapelníka ve službách hraběte Rottala v Holešově. Tato premiéra vynikala velkým obsazením herců i sborů a velkolepou výpravou s bitevními scénami. 6.2

Kapelníci divadelního orchestru a počátky hudebních akademií Za dobu Waitzhoferova ředitelství se zvýšil i počet členů orchestru. Z původních 17 to

bylo v sezóně 1782/83 až 22 hráčů. V čele orchestru se v té době vystřídalo také několik kapelníků, kteří působili zároveň hráči i komponisté. Carl Hanke Po rozpuštění zámecké kapely hraběte Alberta z Hodic ve Slezských Rudolticích okolo roku 1778 podnikal se svou manželkou zpěvačkou Marií Annou koncertní turné po Evropě. Po úspěšných koncertech v Brně se Hanke stal v roce 1778 kapelníkem divadelního orchestru, pro který také, jak již bylo zmíněno, komponoval. Z roku 1779 se ve sbírce Mitrovských dochoval text kantáty k poctě císařovny Marie Terezie. 115 Autorem textu je podle titulní strany exjezuita Salvatore Ignaizo Pintus, hudbu k recitativům, sborům a duetům zkomponoval právě Hanke. Údaj o provedení této kantáty je také jednou z prvních zpráv o počátcích brněnského koncertního života.116 Druhým takovým může být kantáta k poctě Josefa II z roku 1780 též na text Ignazia Pinta.117 Na titulní straně, která je v libretu vložena současně italsky i německy, je uveden jako skladatel Carlo de Dittersdorff. Johann Baptist Lasser Od roku 1782 divadelní orchestr řídil Johann Baptist Lasser. Uchytil se zde v roce 1781 jako tenorista a jako kapelník pak pokračoval i v nové tradici pořádání hudebních akademií. Ve vlastní režii v Brně uváděl během postní doby koncertní cykly s hostujícími umělci, vynikal i jako houslista a virtuos na čtyřstrunný kontrabas. Během roku 1782 byl k premiéře 114

WURMOVÁ 1996, str. 12, dle Brünner Zeitung 11. 1. 1783.

115

AmB Mitr. č. 906.

116

TROJAN, Jan: Hudební Brno za doby Mozartovy. In: Opus musicum 1991, č. XXI, str. 2-12.

117

AmB Mitr. č. 884.

38

nastudován jeho singspiel Die kluge Witwe, o rok později došlo na uvedení jeho melodramu Zelmor und Ermide.118 Jeho nezávislé koncertní aktivity v sezóně 1884/85 dokonce podpořila šlechta formou abonmá ve snaze udržet tak vynikajícího hudebníka v Brně. Po několika měsících působení nového divadelního ředitele Johanna Baptisty Bergobzooma, kterému musel za koncertování v Taverně platit vysoké nájemné, však z Brna odešel.119 Wenzel Müller Od roku 1782 byl Wenzel Müller členem divadelního orchestru na pozici třetího houslisty. Od roku 1783 pak působil jako druhý kapelník, v Brně zůstal i za doby ředitelování Bergobzooma až do roku 1786. Prosadil se zde právě i jako skladatel již zmiňovaných oper a singspielů.

118

JAKUBCOVÁ 2007, str. 340.

119

Ibid., str 341.

39

7 JOHANN BAPTIST BERGOBZOOM Johann Baptist Bergobzoom přišel do Brna s již s notnými zkušenostmi jak v oblasti řízení divadla, tak v dramaturgii a divadelním provozu vůbec. Původně byl vyučen knihtiskařem, na popud herce, režiséra a dramatika Friedricha Wilhelma Weiskernema však odešel k divadlu. Debutoval jako herec v Divadle u Korutanské brány, jako člen společnosti Josepha Kurtze pak mezi lety 1765-69 vystupoval v Mnichově, Norimberku, Frankfurtu nad Mohanem, Mohuči, Manheimu, Kolíně nad Rýnem a Düsseldorfu. V této společnosti pravděpodobně zastával i jisté vedoucí postavení. Údajně znechucen kočovným způsobem herectví vrátil se z německých cest zpět do Vídně, kde navštěvoval přednášky univerzitního profesora Josefa Sonnenfelse. Ten, jak již bylo zmíněno, vystupoval ostře proti extemporované komedii s Hanswurstem. V téže době mohl také sledovat Sonnenfelsovy boje o zákaz improvizovaného divadla, kterého také dosáhl. S novými ideály osvícenského charakteru se Bergobzoom k divadlu vrátil a jeho prvním působištěm bylo pražské Divadlo v Kotcích. Zde u Johanna Josepha Bruniana působil jako režisér s pravomocemi spoluředitele či uměleckého vedoucího.120 Prosadil ve zdejším repertoáru konec burlesky a zasadil se o uplatnění dramatu pevných předloh. Osvícenskými tendencemi si v Praze sice získal přízeň šlechty, avšak po četných neshodách s herci, přijal v roce 1774 nabídku angažmá v Burgtheateru, kde působil 7 let. Ředitelský post v brněnském divadle převzal od Velikonoc 1784, smlouvu získal již standardně na 6 let.121 V brněnské Taverně v té době pokračovala krom divadelní i produkce koncertní pod vedením Johanna Lassera, u publika se již osvědčilo i pravidelné drama a německý singspiel. Bergobzoom zde mohl tak najít ideální podmínky pro další rozkvět divadla osvícenských idejí. 7.1

Požáry divadelní budovy a změna statutu Po několika měsících ambiciózně započaté produkce byla činnost souboru narušena

dvěma požáry. První propukl 14. 1. 1785, město však nechalo ihned vystavit budovu novou. Mezitím se produkce Bergobzoomovy společnosti provizorně přesunula do stavovské

120

BIRGEL-MARSCHAL, Ingrid a Alena JAKUBCOVÁ. Johann Baptist Bergobzoom. In: Theater in Böhmen, Mahren und Schlesien. Von den Anfänger bis zum Ausgang des 18. Jahrhunderts. Ein Lexikon. Wien 2013, str. 41. 121


40

jízdárny. 122 30. 11. 1785 byl Shakespearovou tragédií Coriolanus zahájen provoz nové budovy, která však záhy (16. 1. 1786) vyhořela do základu znovu. Do této situace se svou podporou vložil císař Josef II. Dekretem vydaným 2. 9. 1786, kdy se již stavěla nová divadelní budova, vyřešil dlouholeté majetkové spory mezi magistrátem a moravskými stavy, kteří od doby vystavění prvního divadla v roce 1733 tvrdili, že budova stojí na pozemku města, a že veškeré zisky podnikatelů připadají městské kase. Toto tvrzení dekret ztvrdil nařízením, že nová divadelní budova bude vystavěna na náklady města a tím se tak město stane právoplatným majitelem.123 Zásadní bod dekretu se pak týkal personálního ustanovení a statutu divadla. Nařízením po vzoru fungování vídeňského Burgtheatru se stal divadelním podnikatelem magistrát. Ten měl v budově také organizovat bály a tavernu a především měl převzít zodpovědnost za výdaje a příjmy. Za uměleckou stránku nadále zodpovídal divadelní ředitel, který již nebyl nájemníkem, ale stal se zaměstnancem magistrátu s ročním platem a čtvrtinovým podílem ze zisku. Od těchto zásahů pak také brněnské divadlo, znovu slavnostně otevřené 8. 1. 1787, neslo název „Königlich-Städtisches Nationaltheater in Brünn“.124 Současně s dekrety a předpisy guberniální rady o protipožární ochraně vydal i Bergobzoom svá nařízení, která byla také částečně inspirována interními pravidly Burgtheatru. Ku příkladu se dbalo na řádnou přípravu herců, kteří své party museli bezpečně ovládat už během prvních zkoušek, striktně pak byla stíhána opilost jak na představení, tak i na zkouškách. Stejně tak nevítaná byla i rivalita mezi herci, která by mohla vést k neúspěchu celé práce. Po vzoru Burgtheatru zavedl Bergobzoom princip alternace, který měl znemožnit růst jednoho herce, který by slávou zastínil ostatní. V zájmu společné práce bylo také přijetí jakékoliv role, byť jen epizodní.125 Tyto události také dělí Bergobzoomovu uměleckou činnost pomyslně na dvě období. První období shrnuje Brünner Musen- und Theater- Almanach, který vyšel v Brně tiskem v roce 1786 a je součástí sbírky Mitrovských.126 Datuje repertoár od konce března 1785 do konce listopadu 1785, tedy po dobu účinkování ve stavovské jízdárně po prvním požáru. Jako

122

Ibid, st. 44.

123


124

RILLE 1885, str. 46-48. Albert Rille se v této své publikaci věnuje těmto událostem doposud nejpodrobněji.

125

Ibid., str 55-57.

126

AmB Mitr. č. 549.

41

poslední inscenace je uvedena právě ona shakespearovská tragédie 30. 11. již v nové budově. Druhým je Bergobzoomův Theaterspiegel aller Trauer- Schau- Lust- Sing und Nachspielen, Balleten und Nebenvorstellungen, který vyšel v Brně 1788. 127 V něm Bergobzoom cituje přesné počty jak herců, tak zaměstnanců divadla i obsazení orchestru. Součástí je i datovaný soupis repertoáru od listopadu 1786 do začátku února 1788, kdy jen během těchto šestnácti měsíců uvedlo divadlo 272 produkcí. 7.2

Soubor, orchestr a divadelní personál Díky Bergobzoomově pečlivě vypracovanému Theaterspiegel máme i poměrně přesný

přehled o velikosti souboru v letech 1787–1778. Jmenovitě zde uvádí herce (Bergobzooma včetně celkem 30), herečky (celkem 17, na prvním místě stojí principálova manželka Katharina Bergobzoomová, která byla dominující zpěvačkou společnosti), i dětské členy souboru (4). Pod poznámkou o porušování guberniálních a vnitřních řádů uvádí dokonce i 8 v té době propuštěných účinkujících. Uvedeno je 11 mužů a 5 žen jakožto hostujících a také 6 nově příchozích členů včetně údaje, z kterého divadla do Brna přišli. Počet členů divadelního orchestru byl v té době až 26 hráčů. Jako klavírní mistr a skladatel je zde uváděn Herr Quapiel. Jako první houslista a především hudební ředitel je jmenován Franz Götz.128 Orchestr je pak konkrétně uveden v obsazení 6 primů, 6 sekund, 2 hoboje, 2 lesní rohy, 2 flétny, 2 fagoty, 3 violony, klariny a tympány jsou zde uvedeny dohromady v počtu 3 hráčů. Krom toho jmenuje početný personál o přibližně 25 lidech. Na prvním místě zde figuruje divadelní malíř Joseph Switil, dále pokladník, garderobiér s pomocníky, produkční pracovník zde jmenovaný jako „Rollenschreiber“, inspektoři hlediště, hasičský dozor, rekvizitář, kadeřník i trhač lístků. 7.3

Repertoár Z impresáriů, kteří se v Brně vystřídali v poslední třetině 18. století, byl Bergobzoom

z počátku patrně nejméně přející opeře, hojněji pak provozoval německý singspiel. Svou

127

AmB Mitr. č. 602.

128

Životu a dílu Franze Götze se ve své bakalářskí diplomové práci podrobně zabývá Veronika Uhlířová UHLÍŘOVÁ, Veronika: Franz Götz – život a tvorba moravského skladatele druhé poloviny 18. století. Bakalářská diplomová práce: Filozofická fakulta Masarykovy univerzity v Brně, hudební věda, 2013.

42

zarytou osvětou pravidelného dramatu jej přirozeně také upřednostňoval. Z dramat uváděl především díla autorů německého původu jako Schröder, Lessing, Iffland, Stephanie, Klinger a další, své místo na repertoáru měla i díla Shakespeara a Voltaira. V hudebních inscenacích upřednostňoval Goldoniho texty. Z jeho promyšlené dramaturgie tak lze vyčíst jistou snahu o vzbuzení patriotismu diváků národního divadla vlnou v duchu jakési národní dramatiky. Hudební repertoár do prosince 1784 Po svém příchodu do Brna se Bergobzoom soustředil patrně tedy nejvíce na uvádění činoher, dle zmínek ve zmíněném almanachu udržoval však zjevně i oblíbenou tradici hudebních akademií pod vedením kapelníka Lassera. O operních inscenacích nemáme do prosince 1784 mnoho přímých zpráv. Dochovalo se však v knihovně hrabat Mitrovských jedno libreto ke komické opeře o třech jednáních Dorfdeputierten,129která byla dle poznámky „von der Bergobzoomerischen Gesellschaft“ provedena za Bergobzooma. Text napsal podle Carla Goldoniho Gottlob Ephhraim Heermann, hudbu složil Ernst Wilhelm Wolf. Dle árií dochovaných ve vídeňské National-Bibliothek pod signaturou 100891 A130 lze doložit i provedení Salieriho opery La secchia rapita v německé verzi Der geraubte Wassereime. Ve svých soupisech je neuvádí Vladislav Dokoupil ani Milada Wurmová, vyšly však v Brně tiskem v roce 1784 a jsou opatřeny poznámkou o provedení Bergobzoomovou společností. Výtisk nese na titulní straně poznámku „zum Besten des Herrn Anton Baumann“, který je také společně s manželkou, dcerou a synem uveden ve výčtu obsazení. Program ve stavovské jízdárně Po prvním požáru divadla v lednu 1785 se společnost přesunula do stavovské jízdárny. Provizorní prostory však nedaly nijak utrpět na četnosti produkcí, provoz se držel i přes letní sezónu. V Brünner Musen- und Theater- Almanach však v části věnované divadlu, pod kapitolou Theaterstücke so von dem Fasten 1785 bis Ende des Wintesmonats gegeben worden Bergobzoom sám píše, že během postní doby budou uvedeny poslední koncerty člena souboru a virtuose Johanna Baptisty Lassera, které se vší noblesou v posledních letech uváděl. Lasserovi a jeho ženě, kteří odcházeli do Lince, se v almanachovém entrée vyjádřil děkovně a učinil za dost „oběma krásným hlasům a nevídanému umění“. Podle almanachu však

129

AmB Mitr. č. 498.

130

Wiener Stadt-Bibliothek, sg. 100891 A

43

v omezené míře akademie fungovala nadále. Pod titulem „Musikalische Akademie worinnen Willmann mit seiner Familie sich hat hören lassen“ jsou v tomto roce doloženy koncertní produkce rodiny Willmanových datované 9., 16. a 23. září a 18. listopadu. Na repertoáru se ještě od dob Waitzhoferova působení udržel singspiel Die eingebildeten Philosophen, vedle něj bylo uvedeno dalších 12 singspielů a 1 italská opera. Byla to Piramo e Tisbe, která se po premiéře 18. 4. dočkala v témže roce dalších tří repríz (25. dubna., 9. června., 31. května.). Libreto je uloženo v knihovně Mitrovských 131 , jeho autorem je Marco Coltellini, hudbu zkomponoval Venanzio Rauzzini. Obdobné oblibě se měl těšit i Zehnmarkem z italštiny přeložený singspiel na hudbu Giuseppa Sartiho Wenn sich zwey zanken, freut sich der dritte. Ten byl po premiéře 19. 6. v tomto roce uveden ještě 29. 6. a 16. 8. a na repertoáru se držel ještě i v průběhu devadesátých let. V měsíčním programu jsou pak uvedeny premiéry singspielů: 12. 4. Der vestelte Narr aus Liebe 21. 4. Die zwei Gräfinen 27. 4. Die pücefarben Schuhe /repríza 2. 5. 5. 5. Der gefoppte Bräutigam 12. 6. Die unruhige Nacht 16. 6. Das Gärtner Mädchen von Freskatti /repríza 20. a 25. 10. 21. 8. Die marchande des modes /repríza 12. 9. 14. 9. Im dunkeln, ist nicht gut munkeln 25. 9. Peterl du bleibst! 17. 11. Robert und Caliste 26. 11. Der adeliche Pächter 7.3.1 Opera v Königlich-Städtisches Nationaltheater in Brünn Jaké inscenace hrál Bergobzoomův soubor v nové divadelní budově a jaké následující rok po dalším zničujícím požáru, než vzniklo divadlo nové, není zpráv. Díky již zmíněnému Theaterspiegel aller Trauer- Schau- Lust- Sing und Nachspielen, Balleten und Nebenvorstellungen, který Bergobzoom precizně vypracoval, máme však k dispozici

131

AmB Mitr. č. 349.

44

kompletní repertoár od listopadu 1786 do února 1788. Dle něj získalo divadlo od císaře povolení k produkci i během postu. Bergobzoom nadále dával osvědčené singspiely jako Die eingebildeten Philosophen, Der gefoppte Bräutigam, Der verstellte Narr aus Liebe a Das Fischermädchen, na repertoáru zůstal i singspiel Im dunkeln, ist nicht gut munkeln, do kterého přibyla baletní vložka. Znovu se objevil i Bendův melodram Ariane auf Naxos. Velkolepou událostí sezóny byla premiéra nejúspěšnější komické opery Carla Ditterse z Dittersdorfu Doktor und Apotheker 26. 6. 1787, reprizované ještě čtyřikrát. Prvních uvedení se v roce 1787 dočkalo dalších 7 singspielů: 25. 9. Die beiden Geizigen /repríza 14. 10. 17. 7. Die Wäschermädchen 5. 5. Die Eifersucht auf der Probe /reprízy 12. 5., 9. 6., 14. 8., 11. 9. 27. 5. Die Morgenländer /repríza 6. 9.

25. 10. Die zwei Gräfinnen 13. 9. Eigensinn und Launen der Liebe /repríza 30. 9. 9. 11. Die schöne Schusterin Během tohoto roku se Bergobzoom vrátil i k upozaděné pantomimě s balety, kterých uvedl celkem 33. V jeho almanachovém výčtu často po činohrách i baletech figurují i hudební dohry, kterých je v závěru vyjmenováno celkem 32. I přes tuto svoji progresivní dramaturgii, kterou si získal velkou přízeň publika jdoucí ruku v ruce s podnikatelskou úspěšností, nezískal si oblibu městské rady a kvůli vleklým finančním sporům byl předčasně propuštěn. Odešel do Prahy, kde se po čtyřleté proluce znovuobnovovala společnost pro Nosticovo divadlo s ním přešlo i několik herců z Brna.132 Pro brněnskou národní scénu však platí za průkopníka divadelní reformy, který její ideje skutečně aplikoval v dramaturgii evropského přesahu.

132

BIRGEL-MARSCHAL, JAKUBCOVÁ 2013, str. 42.

45

8 CARL LUDWIG WOTHE V divadle na Zelném trhu byl Carl Ludwig Wothe angažován v charakterních rolích milovníků, hrdinů a otců už za doby Johanna Bergobzooma. Vedení divadla se chopil po několikaměsíčním bezvládí 18. března 1789. Za roční nájem 2000 zlatých a poloviční zisk z pořádaných bálů (přibližně 1000 zlatých ročně) uzavřel s městem smlouvu na 6 let. 133 Pokračoval v uváděné rozličného repertoáru, který zahrnoval jak soudobé činoherní drama (Joseph August Töring, Friedrich Schiller, August Friedrich Kotzebue),134 tak zpěvohry, které zde hudebně řídil kapelník Gottfried Rieger.135 Ty však byly postupně upozaďovány, což se záhy nesetkalo z přízní souboru, publika ani městské rady. Wothe měl být prvním impresáriem, který brněnskému publiku představil zpěvohry Wolfganga Amadea Mozarta. Podle Loewenbergova slovníku Annals of opera zde v prosinci 1789 uvedl v německé verzi komickou operu Don Giovanni. 136 Tato brněnská premiéra údajně nebyla publikem přijata, v reprízách se na repertoáru držela jen velmi zřídka. Naproti tomu v první polovině 19. století pak patřila mezi nejhranější tituly.137 Podle dobových novin Brüner Zeitung138 byly ještě před Wotheho nástupem do funkce během ledna 1789 uvedeny patrně z iniciativy hudebního ředitele Václava Kvapila 139 dvě opery Carla Ditterse z Dittersdorfu. První z dvouaktových komických oper Die Hochzeit des Figaro měla být publikem shlédnuta na Nový rok 1790. Druhá, Hieronymus Kniker, pak 30. ledna. Na přelomu let 1790 a 1791 měl pak Wothe uvést ještě jednu jeho zpěvohru Das rote Käppchen. 140 Během následujícího roku uvedl vedle komické opery Der Eremit auf Formentara Petera Rittera s textem Augusta von Kotzebue a Roland der Pfalzgraf Josepha Haydna i italský komický singspiel La pastorella nobile oder: Die adelische Schäferin Pietra

133


134


135

VETTERL, Karel: Bohumír Rieger a jeho doba. In: Časopis Matice moravské, č. 53, 1929, s. 48–55.

136

LOEWENBERG, Alfred: Annals of opera, Cambridge 1943, str. 223.

137


138

WURMOVÁ 1996, str. 21, cit. dle Brünner Zeitung 6. 1. a 30. 1. 1789.

139

uváděn též jako Quapil, Guapil, Gnapit, Guaril

140

TROJAN 2013, str. 754. Na tomto místě Trojan zmiňuje ještě uvedení dvou oper Vincenta Martína y Solera: Una cosa rara a Der Baum der Diana (její provedení uvádí Wurmová až 8. 7. 1795). V uvedených pramenech však nejsou opery dohledatelné. Stejně tak měly být podle Trojana uvedeny i tři opery Jiřího Antonína Bendy: Romeo und Julie, Der Holzhauer, Der Jahrmarkt.

46

Allesandra Guglielmi v německém překladu.141 Z komických singspielů se hrál i oblíbený Die schöne Müllerin oder: Die Launen der Liebe Giovanniho Paisiella, jenž se pod názvem La Molinara objevoval na repertoáru ještě v roce 1825.142 Z počátku roku 1792 mohlo brněnské publikum shlédnout další singspiel Christopha Wilibalda Glucka: Die Pilgrimme von Mekka. 143 Během následujícího roku uvedl Wothe nejméně šest dalších operních premiér. O mnoho více se však soustředil na uvádění činoher, které v repertoáru zabíraly už více než tři čtvrtiny z nastudovaných kusů.144 Příčiny Wotheho předčasného odchodu z divadla nejsou z pramenů zcela zjevné. Podle d’Elverta a Rilleho důvody vycházely z nejistého úsilí uspokojit vzrůstající nároky publika a souvisely s nevyhovujícími finančními podmínkami, kvůli nimž se principál funkce prozíravě vzdal.145 Trojan pak nabízí vysvětlení, že právě ona sílící pozornost věnovaná činohře mohla být jedním z důvodů, proč byl vlastními herci a nakonec i městskou radou v červnu 1792 přiměn k předčasnému odchodu z divadla.146

141

WURMOVÁ 1996, str. 22, cit. dle Loewenberg: Annals of opera

142

Ibid.

143

Ibid.

144


145

d’ELVERT 1852, str. 94; RILLE 1885, str. 62.

146


47

9

JOSEPH ROTHE A DIVADLO NA PŘELOMU STOLETÍ K 1. červenci 1792 nastoupil do funkce ředitele Královského městského divadla Joseph

Rothe, jehož ředitelská éra je prameny označována za novou epochu brněnského divadla. V prvé řadě tomu nasvědčuje fakt, že se ve funkci zdržel přes deset let, během nichž dosáhl úspěchů odpovídajících trendům, jimž vládla německá opera i drama, v druhé že se v době jeho působení na brněnské scéně vystřídali proslulé umělecké osobnosti. První zprávy o Rotheho divadelní kariéře se vyskytují právě ve spojitosti s Brnem. Poprvé je jako herec doložen ve Waitzhoferově společnosti v rolích komických starců a sluhů. Jeho manželka Klara zde zastávala první role v singspielech a role milovnic. Na podzim 1780 se přidali ke společnosti Johanna Böhma ve Frankfurtu, působili s ním v Mohuči a Kolíně nad Rýnem. Na dva roky zůstali vBonnu u Gustava Friedricha Wilhelma Goßmanna a v roce 1785 se vrátili k Böhmovi. Na několik měsíců byli členy Waitzhoferovy společnosti ve Štýrském Hradci a lectech 1786-1787 ve Vídni. Celá rodina pak v roce 1789 přesídlila do Brna, z něhož právě odešel Bergobzoom a nový soubor zde skládal Wothe.147 Rothe se prosadil jako první basista, jeho žena byla obsazována do rolí matek a komorných v činohře i singspielech. V souboru se prosadily i Rotheho čtyři dcery Babette, Amalie, Leopoldine a Nanette. Později posílen i o dva zetě, oba pěvce, mohl Rothe s hudebně založenou rodinou repertoár výrazně orientovat na hudební divadlo. Po nevalném úspěchu bývalého impresária s uvedením Dona Giovanniho, představil Rothe brněnskému publiku další čtyři Mozartovy opery. Die Zauberflöte uvedl v červnu 1793 a to s velkým úspěchem. Jen během jedenácti měsíců po premiéře měla být uvedena ve dvaceti reprízách. 148 Rok poté 27. června 1794 uvedl operu Belmont und Constanze (Die Entführung aus dem Serail) a 17. června 1797 Die Hochzeit des Figaro. Tato komedie dosáhla na programu šesti repríz, později už byla uváděna jen zřídka. Poslední mozartovskou premiérou, jež uskutečnil v Brně Rothe, byla opera Die Güte des Titus 4. října 1798. Výskyt francouzské opery comique byla na sklonku století mizivá. Tím spíše se uplatňovaly původní německé singspiely lehčího charakteru. Brněnskému publiku tak byly hojně představovány díla autorů jako byl Wenzel Müller, Giuseppe Sarti, Nicollo Piccni, a Franz Xaver Süssmayer. Oblíbená byla i díla Josepha Elsnera a Franze Xavera Gerla, kteří 147

TROJAN 2013, str. 569-560.

148


48

v souboru po několik let působili. Během roku byly premiérovány i dva Müllerovy singspiely. V roce 1793 to byl heroicko komický singspiel Das Sonnenfest der Braminen149, v roce 1794 opery Die Schwestern von Prag a Die Fagotist oder: Die Zauberzither. 150 Další komický singspiel Caro oder: Megära, die füchterliche Hexe měl premiéru v roce 1796, v témže roce zpěvohra Der alte Überall und Nirgends. Do konce devadesátých let pak byl uveden ještě jeho singspiely Das Schlangenfest in Sangora (1797), Die zwölf schlafenden Jungrauen a Das lustige beilager (1798) a fraška se zpěvěm Thadädl, der 30-jährige ABC Schütz (1799).151 Z vídeňských klasických oper a singspielů se hrály díla Antonia Salieriho (La Ciffra oder: Die Entzifferung, Der Jarmark von Venedig,152 Axur, König von Armus, Der Talisman oder: Die Zigeuner153). Uvedeny byly i dvě opery skladatele českého původu. Opera Pavla Vranického Das Fest der Lazaroni měla premiéru 30. listopadu 1795, znovu měla být uvedena i opera Oberon/ König der Elfen, která měla mít premiéru už někdy během roku 1791.154 Vedle brněnské stálé produkce měla část společnosti pod vedením režiséra Johanna Tillyho od listopadu 1799 do ledna 1800 hostovat ve Znojmě s repertoárem operním (Martín y Soler: Der Baum der Diana, Sarti: Julius Sabinus) i činoherním (Schiller: Die Räuber, Ziegler: Jolantha, Spieß: Klara von Hoheneicken).155 K všeobecnému dobrému mínění o brněnském divadle přispívaly i kritiky guberniálního rady Johanna Taubera Taubernfurtha Franze Josepha Franczky, jež od roku 1796 vlastnil a sám také redigoval periodikum Der allgemeine europäische Journal. Založil také přílohu k v Brně vydávanému časopisu Wahrheit ohne Bitterkeit, do které pravidelně přispíval divadelními kritikami.156

149

WURMOVÁ 1996, str. 22, cit. dle Brünner Zeitung 4. 9. 1793

150

WURMOVÁ1996, str. 23, cit. dle GOEDECKE, Karl: Geschichte der deutschen Dichtung. Düsselforf 1884– 1934. 151

WURMOVÁ1996, str. 25-37, cit. dle Loewenberg: Annals of opera.

152

Ibid.

153

Ibid., cit. dle: cedule v Oddělení dějin hudby MM v Brně

154

Ibid., cit. dle Allgemeines europäisches Journal

155


156


49

Ani Rothe se stejně jako téměř všichni jeho předchůdci nevyhnul zadlužení. Po desetiletém vedení divadelní společnosti z funkce odstoupil a do čela se od Velikonoc 1803 postavi jeho zeť Joseph Carl von Fier a Rothe zde zůstal ve funkci režiséra.157 Nelze mu však upřít jeho progresivní dramaturgii a vysokou úroveň sólistů i orchestru, již zaštiťoval jeden z nejslavnějších kapelníků přelomu století Gottfried Rieger,158 která byla pozitivně hodnocena kritikou a především vysokou návštěvností publika.

,

157

d’Elvert 1852, str. 96., RILLE 1885, str. 68.

158


50

10 ZÁVĚR Tato bakalářská práce měla za cíl nastínit situaci městského divadla v Brně v druhé polovině 18. století se zřetelem na repertoár hudebního charakteru. S ohledem na široké časové vymezení půlí století a doporučený rozsah bakalářské diplomové práce, není a ani nemůže být zcela vyčerpávající. Vhledem k tomu, že bádání o brněnském hudebním divadle vymezeného období prozatím přineslo jen pramálo výsledků, respektive bylo dosud jako samostatné téma badateli obcházeno, bylo jedním z cílů právě zmapování dosavadních poznatků a vytvoření hrubého přehledu o divadelním dění v tomto časovém rozptylu. Dalším z tečných bodů bylo upozornění na význam divadla jako takového, jež stálo v této době na takzvaném předměstí Vídně a mělo tak silné vazby na vídeňskou společnost i kulturu a mělo ve své době vysoké postavení v evropském kontextu. Tato práce by se pak mohla stát výchozím bodem pro hlubší badatelské sondy nejen do hudebního provozu. Na základě nahodilých zpráv, které svědčí o pestré repertoárové škále, je také možné se domnívat, že ještě mnohé prameny, jak libreta tak snad i hudebniny, mohou být součástí ještě neprohledaných sbírek. Zohlednit by bylo radno i širší aspekty uváděných hudebních produkcí cizího původu, kterými by jednotlivé epochy divadelních ředitelů získaly hlubší provázanost s kulturním děním tehdejší Evropy. Stejně tak by bylo možné se skrze šlechtu jako podstatnou část publika dobrat k souvislostem společenských vazeb, které měly na divadlo rozhodující vliv. Stránka hudebního repertoáru by také zasloužila hlubšího zhodnocení prostřednictvím dobových kritik, které právě v této době začínají být oblíbenou součástí tisku. Důležité také bylo poukázat na existenci pramenů a libret, které dosud nebyly prohledány, a které, stejně jako celé půlstoletí nabízí ještě široké možnosti k vědeckému zhodnocení. V neposlední řadě bylo také cílem poukázat na význam provozování divadla v době osvícenské, na to, že mělo zásadní vliv na formování estetického myšlení, ale především i vzdělání a bylo takovým nositelem tradic i hodnot, jakým by divadlo i dnes mělo být.

51

52

Resumé Předkládaná práce se zabývá provozem hudebního divadla v Brně ve druhé polovině 18. století. Jejím cílem je zhodnotit dosavadní výzkum vymezené problematiky a rozšířit jej o nové poznatky z pramenů. Má nastínit operní provoz a jeho proměny v průběhu padesáti let v kontextu divadelních ředitelů se zřetelem na repertoár hudebního divadla. První a nezbytnou kapitolou je stav bádání a zhodnocení stavu pramenné základny, z níž nové poznatky práce čerpají.

Kapitola druhá stručně nastiňuje divadelní provoz v Brně

v období před výstavbou nové divadelní budovy. Následující kapitoly se pak shrnují konkrétně divadelní a především hudební produkci brněnského divadla. Vnitřní členění kapitol vychází z jednotlivých sezón, kapitoly 6–9 jsou pak členěny s ohledem na divadelní ředitele, kteří v divadle působili.

Summary The thesis presents the production of musical theater in Brno in the second half of the 18th century. The goal is to assess existing research to define the issues and to expand to new findings from the sources. The work includes the summary of opera production and its changes going through fifty years in the context of theater directors with respect to the repertoire of musical theater.

53

11 SOUPIS PRAMENŮ A LITERATURY d’ELVERT, Christian: Geschichte des Theaters in Mähren und Oester. Schlesien. Brünn 1852. d’ELVERT, Christian: Geschichte der Musik in Mähren und Oesterreichisch-Schlesien, Brno 1873, str. 184–215. DOKOUPIL, Vladislav: Soupis brněnských tisků do roku 1800. Brno 1978. DUFKOVÁ, Eugenie. Reduta: divadlo na Horním náměstí. Brno: BM Typo, 2005. HÁLOVÁ-JAHODOVÁ, Cecilie: Reduta. In: Opus musicum 2, 1970, č. 9–10, s. 302– 308. HAVLÍČKOVÁ, Margita: Profesionální divadlo v královském městě Brně 1668-1733. Brno 2009. HAVLÍČKOVÁ, Margita, Sylva PRACNÁ a Jiří ŠTEFANIDES. Německojazyčné divadlo na Moravě a ve Slezsku. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2014. HAVLÍČKOVÁ, Margita: Johann Baptist Bergobzoom a jeho program národního divadla v Brně. In: Sborník prací Filozofické fakulty brněnské univerzity, Q 4, Brno 2002, S. 21–30. HAVLÍČKOVÁ, Margita: Mezi Brnem a Vídní: divadelní ředitel Johann Heinrich Böhm a počátek osvícenských reforem v městském divadle v Brně. Theatralia, Brno: Masarykova univerzita, 2013, roč. 16, č. 1, s. 19-27. HAVLÍČKOVÁ, Margita: Divadlo Angela Mingottiho ve stavovské jízdárně v Brně. In: Sborník prací Filozofické fakulty brněnské univerzity, Q 7, Brno 2004 a, S. 41–48. HAVLÍČKOVÁ, Margita. Brněnské divadelní cedule. In A vůbec. Utajený sborník Mileně Flodrové k 75. narozeninám. Statutární město Brno, Archiv města Brna, 2010. HAVLÍČKOVÁ, PRACNÁ, ŠTEFANIDES: Německojazyčná městská divadla na Moravě a ve Slezsku (1733-1944) online: https://digilib.phil.muni.cz/bitstream/handle/11222.digilib/115625/1_Theatralia_132010-1_7.pdf?sequence=1 54

JAKUBCOVÁ, Alena. Starší divadlo v českých zemích do konce 18. století: osobnosti a díla. Praha: Divadelní ústav, 2007. JAKUBCOVÁ, Alena a Matthias Johannes PERNERSTORFER. Theater in Böhmen, Mähren und Schlesien: von den Anfängen bis zum Ausgang des 18. Jahrhunderts : ein Lexikon. Neu bearbeitete, deutschsprachige Ausg. Wien: Verlag der Österreichischen Akademie der Wissenschaften in Kooperation mit Institut umění - Divadelní ústav, 2013. LABUDOVÁ, Jana. Operné predstavenia v Bratislave roku 1760: Bakalárska práca. Praha: Univerzita Karlova, Filozofická fakulta, Ústav hudební vědy, 2011. 52 str., Vedoucí bakalářské práce: Marc Niubo. RILLE, Albert: Aus dem BühnenDeuts-Oesterreichs. Die Geschichte des Brünner Stadtstheaters (1734-1884). Brünn 1885. RILLE, Albert: Die Geschichte des BrünnerStadt-Theaters 1734-1884, Brünn 1885. SEHNAL, Jiří: Hudba k české pantomimě Zamilovaný ponocný. in: Brno v minulosti a dnes: sborník příspěvků k dějinám a výstavbě Brna. Brno: Krajské nakladatelství 1960. SEHNAL, Jiří: Počátky opery na Moravě: (současný stav vědomostí). Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1974. SRBA, Bořivoj, Jana STÁRKOVÁ: Ztracené kontexty: k souvztažnostem české a německy mluvící divadelní kultury v Čechách a na Moravě: sborník referátů přednesených 18. října 1995 na konferenci českých a rakouských divadelních historiků na Masarykově univerzitě v Brně a doplněných novými studiemi účastníků pracovního setkání. Brno, 2004. STEINER, Eduard: Die Brünner und ihr Stadtheater. Heidenberg 1964, str. 24-25. WURMOVÁ, Milada: Repertoár brněnského divadla v letech 1777-1848, Brno 1995 WELZL, Hans: Beiträge zur Geschichte des Brünner Theaters. Deutsches-Blatt – der treue Ekart, roč. 18, Brno 1901.

55

Prameny: Archiv města Brna Fond A 1/3 – sbírka rukopisů a úředních knih, rkp. Č. 224 Hans Welzl: Beiträge zur Geschichte des Brünner Theaters. Soupis výstřižků z novin Desutsches Blatt. Cedule a plakáty Fond O – německé divadlo, inv. Č. 7-66 (1770– 1916) Fond U 3 – sbírka vyhlášek a plakátů (1700 – 2004) Sbírka knihovny hraběte Mitrovského Archiv města Brna Sbírka rukopisů, Fond A 1/3 – Sbírka rukopisů a úředních knih, rkp. č. 224 Moravský zemský archiv Fond G 13 – Cedule divadelní MZK Wochentlicher Intelligenz-Zettel aus dem Frag-Amt der Kayserlich-Königlichen privilegirten Lehen-Bank zu unser lieben Frauen in Brünn, 1755-1777 Prosaische und Poetische Beyträge zum Nutzen und Vergnügen : Eine Wochenschrift Bd. 1-2, Brno 1777 Brünner Zeitung. Brno 1779-1848 Österreichische Nationalbibliothek Sign. 15030 Sign16693 Sign. 10087 1A

56

Masarykova univerzita Filozofická fakulta. Hudební divadlo v Brně v druhé polovině 18. století

Recommend Documents