Masarykova univerzita Filozofická fakulta Ústav hudební vědy Sdruţená uměnovědná studia
Markéta Ňorková
Baletní scénografie Vojtěcha Štolfy ve Státním divadle v Brně (1957–1987) Bakalářská diplomová práce
Vedoucí práce: Mgr. Jiří Zahrádka, Ph.D.
2010 1
Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracovala samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury. ........................................................
2
OBSAH 1. ÚVOD...................................................................................................................................4 2. VOJTĚCH ŠTOLFA – SCÉNOGRAF STÁTNÍHO DIVADLA V BRNĚ….....................6 3. CHARAKTERISTIKA ŠTOLFOVA SCÉNOGRAFICKÉHO DÍLA......….....................12 4. BALETNÍ SCÉNOGRAFIE..................….........................................................................16 4. 1. Specifika baletní scénografie...................................................................................16 4. 2. Štolfova scénografická tvorba pro brněnský balet...................................................16 4. 3. Scénografické realizace pro balet - výběr................................................................22 4. 3. 1. Romeo a Julie – 1965, 1978, 1984.......................................................................22 4. 3. 2. Labutí jezero – 1966, 1976, 1987...............................................................24 4. 3. 3. Špalíček – 1973..........................................................................................27 4. 3. 4. Šach králi – 1980........................................................................................28 5. ZÁVĚR...............................................................................................................................30 RESUMÉ.................................................................................................................................31 SUMMARY............................................................................................................................32 POUŢITÉ PRAMENY A LITERATURA..............................................................................33 PŘÍLOHY...............................................................................................................................42 I. BALETNÍ SCÉNOGRAFIE VOJTĚCHA ŠTOLFY PRO SDB (1957-1987)..........42 II. SCÉNOGRAFICKÁ TVORBA VOJTĚCHA ŠTOLFY PRO SDB (1951-1989)...44 III. OBRAZOVÁ PŘÍLOHA.........................................................................................50
SEZNAM POUŢITÝCH ZKRATEK d. ch. k. r. s. NDB SDB
dirigent choreografie kostýmy reţie scénografie Národní divadlo Brno Státní divadlo v Brně
3
1. ÚVOD Scénograf Vojtěch Štolfa patří v kontextu brněnské scénografické produkce k osobnostem, jeţ ji poznamenaly velmi významným způsobem. Tato skutečnost souvisí s jeho dlouhodobou svázaností s místním divadelním děním (od roku 1950), ale především s jeho čtvrtstoletým působením ve Státním divadle v Brně1 ve funkci šéfa výpravy, resp. hlavního výtvarníka (1962–1986). Jevištní realizace pro brněnské státní divadlo dosahují takřka dvou set a vztahují se ke všem (tehdy čtyřem) divadelním souborům, s převahou práce pro operu a balet. Vizuální podoba Štolfovy scénografické tvorby je výsledkem spojení jeho pozitivního vztahu k tradici a výrazného výtvarného nadání, dlouhodobě kultivovaného na uměleckých školách. V rovině ideové je pro Štolfu příznačná snaha po maximálním přiblíţení atmosféry hry, vystiţení děje i doby, v níţ se děj odehrává. Štolfovo dílo bylo komentováno doposud jen za jeho ţivota, nadto v drtivé většině v době jeho působení ve Státním divadle. Jedná se vesměs o časopisecké články od Eugenie Dufkové, Jiřiny Telcové či Zuzany Ledererové. Pouze jediná práce pochází z doby, kdy bylo Štolfovo dílo jiţ uzavřeno (Eugenie Dufková: Vojtěch Štolfa. Malíř a scénograf z roku 2001), vyšla však také ještě za jeho ţivota a navíc pochází z pera autorky, která výtvarníka osobně po desítky let znala. Cílem předkládané práce je tudíţ opětovný pohled na Štolfovu scénografickou tvorbu, avšak bez dobové zátěţe a osobních vazeb. Vzhledem k rozsáhlosti Štolfových scénických realizací se tato práce zaměřuje jen na její část – baletní scénografii, kterou se však snaţí začlenit do kontextu celého díla. Proto je první část textu věnována východiskům výtvarníkovy tvorby, inspiračním zdrojům a okolnostem, které jeho dílo ovlivňovaly. Druhá část se zabývá specifičností baletní scény a Štolfovými baletními scénografiemi pro Státní divadlo v Brně. Poslední oddíl pak tvoří výběr inscenací, jeţ jsou zvoleny tak, aby na nich bylo moţno demonstrovat výtvarníkův charakteristický tvůrčí přístup i jeho proměny během let. Zdrojem informací pro tuto práci byly jiţ zmíněné stati vycházející v dobových periodikách (Acta scaenographica, Časopis Moravského muzea a zejména Program, časopis Státního divadla v Brně). Hlavní pramennou základnu tvoří dokumentace k jednotlivým inscenacím uloţená v archivu Národního divadla Brno, jeţ zahrnuje fotografie, články z tisku, divadelní programy a ostatní doplňující materiál. Důleţitým pramenem je pak osobní heslo Vojtěcha Štolfy z téhoţ archivu, obsahující novinové články, fotografie, audiozáznamy 1
Název Státní divadlo v Brně neslo dnešní Národní divadlo Brno v letech 1948–1990.
4
rozhovorů, katalogy k výstavám a další související textový a obrazový materiál. Scénické návrhy, dochované pouze v torze, pocházejí ze sbírky Divadelního oddělení Moravského zemského muzea, z pozůstalosti, jeţ se nachází v rodině výtvarníka, malé procento je uloţeno v archivu NDB. Základní literaturou pro oblast scénografie (vývoj, směry, osobnosti) jsou práce Věry Ptáčkové Česká scénografie XX. století (1982), nověji výběr statí o scénografii vydaný pod názvem Divadlo na konci světa (2008).
5
2. VOJTĚCH ŠTOLFA – SCÉNOGRAF STÁTNÍHO DIVADLA V BRNĚ Výtvarník a scénograf Vojtěch Štolfa2 se narodil 12. prosince 1921 v Kojetíně. Jeho cestu k budoucímu povolání ovlivnil rozhodujícím způsobem otec Antonín, profesí malíř pokojů, vedle toho však také amatérský herec a tvůrce divadelních dekorací. Syn Vojtěch přirozeným způsobem přejímal od dětství otcovy aktivity – vystupoval v kojetínském ochotnickém spolku, vyráběl loutky pro loutkové divadlo, pomáhal otci s malováním divadelních dekorací, kreslil portréty členů rodiny. Z praktických důvodů se vyučil také malířem pokojů. Po vyučení navštěvoval divadelní školu Československé obce sokolské v Ostravě. Divadlo bylo samozřejmou součástí Štolfova ţivota, přesto však vţdy více inklinoval ke kreslení a malování. Zásadní událostí pro jeho profesionální uměleckou dráhu se stalo v roce 1939 úspěšné sloţení přijímacích zkoušek na právě zaloţenou Školu umění ve Zlíně, kam se sedmnáctiletý Vojtěch přihlásil za upřímné podpory otcovy. V Baťově městě navázal velmi záhy kontakty s místními ochotníky. Jeho výtvarné směřování se opět přirozeně propojovalo s divadelním prostředím. Avšak i přes soustavný kontakt s divadlem a zkušenosti s tvorbou scénických dekorací v něm skutečný zájem o povolání jevištního výtvarníka vzbudil, jak uvádí Štolfa ve svých vzpomínkách,3 aţ scénograf Jan Sládek, který ve čtyřicátých letech přednášel na zlínské škole. Ze Štolfova díla vyplývá, ţe toto první setkání s profesionální scénografií se pro něj stalo zároveň i silným inspiračním zdrojem, neboť základní charakteristické rysy jeho tvorby je moţné vysledovat také v rukopisu Sládkově. Zejména jde o aplikaci ostré grafické linie, kterou Sládek akcentoval uţíváním předmětů jak jsou mříţe, zábradlí apod. Není bez zajímavosti, ţe v roce 1932 pouţil ve hře Alžběta Anglická výrazný ornamentální motiv z textilu, čímţ „objevuje (...) monumentální krajkovou tapisérii“.4 A právě krajka v různých podobách je jakýmsi leitmotivem Štolfových výprav. Po úspěšném absolutoriu ve Zlíně pokračoval Vojtěch Štolfa ve studiích na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze, v ateliéru všestranného umělce a významného poválečného pedagoga Josefa Kaplického (v letech 1945–1950). Studium uzavřel půlročním
2
Zdroje ţivotopisných údajů: Dufková, Eugenie. Vojtěch Štolfa. Malíř a scénograf. Brno: Cerm, 2001; Dufková, Eugenie – Srba, Bořivoj (red.). Postavy brněnského jeviště I. Umělci Národního, Zemského a Státního divadla v Brně, heslo Vojtěch Štolfa (autor hesla Zuzana Ledererová). Brno 1884-1989, s. 549-553; Telcová, Jiřina. Vojtěch Štolfa – scénograf brněnského divadla. Časopis Moravského muzea – vědy společenské, 1988, roč. 73, s. 219-235. 3 Audiozáznam rozhovoru Eugenie Dufkové s Vojtěchem Štolfou, 29.-30. listopadu 1990, uloţeno v osobním hesle Vojtěcha Štolfy, archiv NDB. 4 Ptáčková, Věra. Česká scénografie XX. století. Praha: Odeon, 1982, s. 130.
6
pobytem na Akademii výtvarných umění v Sofii. Praţská studia poskytla Štolfovi výtvarné školení, navíc však umoţnila jeho první kontakty s profesionálním divadelním provozem (ve Zlíně stálé divadlo nebylo), kdyţ mu Jan Sládek, působící od roku 1945 v Realistickém divadle, nabídl spolupráci. V této době došlo také k seznámení s výraznou osobností československého divadelnictví Janem Grossmanem. Jestliţe Sládek přivedl Štolfu ke scénografické profesi, pak Grossman mu během svého brněnského působení (1949–1953) pomohl tento cíl zrealizovat. Do Brna přišel Vojtěch Štolfa v roce 1950 v souvislosti s konkursem na jevištní výpravu pro Tylovu Fidlovačku, v němţ byl jeho návrh vybrán k realizaci. Hru reţíroval Vladimír Jirousek, dramaturgem byl právě Jan Grossman. Jednalo se o první scénografickou práci pro Státní divadlo v Brně (premiéra 6. 1. 1951 v Redutě),5 pro něţ pak Štolfa pracoval aţ do konce osmdesátých let. Jevištní prvotina mu nepřinesla výraznější úspěch, stejně tak ani další návrhy, které v krátké době následovaly (Klicpera: Hadrián z Římsů, 1951; Ostrovskij: Výnosné místo, 1951; Gogol: Revizor, 1951,...).6 S kladnou odezvou se setkal při práci na Rozbitém džbánu od Heinricha von Kleista, činohře reţírované Janem Grossmanem, v níţ scéna nesla prvky nizozemského malířství.7 Všeobecně je za první úspěšnou scénografii povaţován aţ Goethův Faust v reţii Aleše Podhorského, uvedený v Mahenově divadle (Divadle Na hradbách) v roce 1957.8 Štolfa zde ukázal mnohé ze své později převládající tvůrčí tendence. Scénu pojal prostorově jednoduše – horizont tvořil černý samet, na němţ bylo ostrou bílou linkou vyobrazeno místo děje. Co chybělo ve scénické architektuře, technice a barvě, vynahrazovala výrazová intenzita bílé kresby. Štolfa sám povaţoval Fausta za jeden ze svých důleţitých tvůrčích mezníků.9 Stejně tak si cenil i scény k opeře Josefa Bohuslava Foerstra Jessika (1959, r. Václav Věţník), která vynikala na rozdíl od Fausta rozvernou barevností a prostorovostí, obě scény však spojovala podobná výtvarná stylizace. Neobvykle, z plastické hmoty, byl v Jessice proveden horizont. Autor jej navrhl jako mozaiku různých odstínů modré barvy znázorňující různé zbarvení nebeské modře. Jevištní výprava této opery, jejíţ libreto vycházelo ze Shakespearova Kupce
5
Veškerá data a údaje o představeních vycházejí z databáze vedené archivem NDB. Telcová, Jiřina. Vojtěch Štolfa – scénograf brněnského divadla. Časopis Moravského muzea – vědy společenské, 1988, roč. 73, s. 223. 7 Dufková, Eugenie. Vojtěch Štolfa. Malíř a scénograf. Brno: Cerm, 2001, s. 39. 8 Tamtéţ., s. 41; Telcová, Jiřina.Vojtěch Štolfa – scénograf brněnského divadla. Časopis Moravského muzea – vědy společenské, 1988, roč. 73, s. 223.; Ledererová, Zuzana. Postavy brněnského jeviště (1884 – 1989). Umělci Národního, Zemského a Státního divadla v Brně, heslo Vojtěch Štolfa. Brno 1985–1989, s. 550. 9 Audiozáznam rozhovoru Eugenie Dufkové s Vojtěchem Štolfou, 29.-30. listopadu 1990, uloţeno v osobním hesle Vojtěcha Štolfy, archiv NDB. 6
7
benátského, bylo v roce 1964 prezentováno na výstavě v Londýně, pořádané v rámci oslav čtyřstého výročí dramatikova narození. Ačkoli padesátá léta znamenala pro Vojtěcha Štolfu–scénografa období hledání vlastního výrazu a oťukávání jevištního prostoru, jiţ v této učednické době se v jeho realizacích prosazovaly ony charakteristické „sládkovské“ rysy, které byly důleţité pro jeho celoţivotní scénografickou tvorbu. Štolfa pracoval pro Státní divadlo v Brně aţ do roku 1962 jako externista. V této době navrhoval scény také pro Městské divadlo mladých Na výstavišti, Krajské loutkové divadlo Radost a Satirické divadlo Večerní Brno. V roce 1962 mu bylo nabídnuto místo šéfa výpravy, resp. hlavního výtvarníka, uvolněné po odchodu Miloše Tomka, které přijal a vykonával aţ do svého odchodu do penze v roce 1986.10 V kontextu brněnské scénografie patří působení Miloše Tomka ve Státním divadle (šéfem výpravy 1950–1962) k jedné z nejdůleţitějších etap. Tomek byl zcela jiný typ výtvarníka, neţ jeho nástupce. Zatímco Štolfa tíhl k plošnému zobrazení s důrazem na ornament a ostré kontury, Tomek pracoval s prostorem, do něhoţ vkládal minimální výrazové prostředky s častým uţitím jediného, ovšem nápadného a srozumitelného znaku. Jeho scéna k Brechtově hře Zadržitelný vzestup Artura Uie (1959, r. Evţen Sokolovský) se šikmou konstrukcí hákového kříţe naklánějícího se nad podlahu stejného tvaru nebo Shakespearův Julius Caesar (1960, r. Evţen Sokolovský) s holou podlahou sloţenou z monumentálních geometrických obrazců patří k milníkům československé scénografie.11 Zaměstnanecký poměr a především vedoucí pozice mezi scénografy skýtaly Štolfovi pochopitelně dostatek příleţitostí k realizacím vlastních profesních plánů a rozvíjení slibného tvůrčího potenciálu. Na druhé straně, jistota místa a jistota uplatnění se promítala do Štolfovy tvorby také negativně, v jistém stereotypu a nekoncepčnosti některých jeho scén. Pro Státní divadlo v Brně vytvořil Štolfa přibliţně dvě stovky jevištních výprav. K některým z nich, zejména v padesátých letech, navrhoval také kostýmy, i kdyţ častěji spolupracoval s jinými kostýmními výtvarníky, ponejvíce s Aloisem Vobejdou, významněji taktéţ s Naděţdou Hanákovou, Inez Tuschnerovou, Josefem Jelínkem a Kateřinou Asmusovou. Štolfova tvorba je spjata se všemi divadelními soubory,12 nicméně aţ na počáteční období, kdy převaţují činoherní výpravy, se pojí především s operou a baletem. Scénografie pro baletní a operní soubor znamenala od roku 1965 v drtivé většině práci na velkém jevišti Janáčkova divadla, vybaveném do té doby u nás nevídanou jevištní technikou. 10
Dufková, Eugenie. Akademický malíř Vojtěch Štolfa odchází z divadla. Program. Státní divadlo v Brně, prosinec 1986, s. 127-128. 11 Ptáčková, Věra. Česká scénografie XX. století. Praha: Odeon, 1982, s. 199. 12 Do roku 2003 mělo NDB čtyři soubory - balet, operu, činohru a zpěvohru.
8
Příleţitost vyzkoušet moţnosti nové divadelní budovy dostal Štolfa hned s prvním baletním představením, odehraným zde 8. října 1965. Jednalo se o Ravelův balet Dafnis a Chloé (r., ch. Miroslav Kůra), který byl spojen do jednoho představení s Petruškou Igora Stravinského (r., ch. Miroslav Kůra, s. Pavel Gábor).13 Kladná odezva na Štolfovu scénu ze strany recenzentů byla podle Jiřiny Telcové „...příčinou jeho neoficiálního jmenování ,scénografem velkého jeviště´“.14 Toto tvrzení je však aţ příliš zjednodušující, neboť úspěch scény nijak nepřekročil obvyklou míru, navíc se práce šéfa scénografie zdaleka neodvíjela od kladného ohlasu umělecké kritiky. Šedesátá a sedmdesátá léta jsou obdobím Štolfovy nejvyšší scénografické aktivity. Ještě před Dafnidem a Chloé se setkal se zdarem u svých výprav pro Smetanova Dalibora (1962, r. Miloš Wasserbauer), kde transformoval pro jevištní prostor tvarosloví vladislavské gotiky, a Musorgského operu Boris Godunov (1963, r. Miloš Wasserbauer), do níţ zakomponoval typické atributy ruského prostředí. V roce 1966 začal připravovat s reţisérem Milošem Hynštem inscenaci Ibsenovy dramatické básně Peer Gynt. Vzájemné porozumění při práci na této ve „dřevě“ pojaté hře vyústilo posléze v sérii dalších pěti společných inscenací (R. Hochhuth: Náměstek, 1966; A. N. Ostrovskij: Les, 1966; P. Shaffer: Královský hon na slunce, 1967; F. Šrámek: Léto, 1968; F. Dürrenmatt: Play Strindberg, 1969). Velmi působivou, emotivní scénu vytvořil Štolfa pro kontroverzní drama Rolfa Hochhutha Náměstek, interpretující jednání papeţe Pia XII. za nacistické éry. Základní námět spojil výtvarník symbolicky s vyobrazením Michelangelova Posledního soudu, jenţ se v druhé části hry trhá vedví, aby otevřel pohled na ostnatý drát koncentračního tábora. Posledním společným dílem a zároveň jedním z největších úspěchů reţiséra Hynšta byla brechtovsky pojatá inscenace hry Friedricha Dürrenmatta Play Strindberg, uvedená v Mahenově divadle jako československá premiéra.15 Během spolupráce s Milošem Hynštem se Štolfa výrazněji prosadil v činoherním ţánru, jinak však byl v činohře spíše hostem, jeho dílu dominovaly balet a opera. Sám ţádný ze ţánrů nepreferoval,16 ale vzájemná názorová shoda s operními reţiséry a choreografy z něj učinily vyhledávaného výtvarníka operních a tanečních děl. Celkem desetkrát se scénograficky podílel na nastudování díla Bohuslava Martinů. Mnohé z těchto výprav 13
Prvním slavnostním představením byly 2. října 1965 Příhody lišky Bystroušky v reţii Miloše Wasserbauera a výpravě Františka Tröstra. 14 Telcová, Jiřina.Vojtěch Štolfa – scénograf brněnského divadla. Časopis Moravského muzea – vědy společenské, 1988, roč. 73, s. 227. 15 Bundálek, Karel. Krutá komedie. Rovnost. 5.12.1969. rţk. Divadlo mezi provazy. Moravský večerník. 3.12.1969. 16 Telcová, Jiřina. Vojtěch Štolfa – scénograf brněnského divadla. Časopis Moravského muzea – vědy společenské, 1988, roč. 73, s. 227.
9
doznaly úspěchu – pestrobarevná scéna na způsob ilustrací v dětských kníţkách k opeře Veselohra na mostě (1960, r. Václav Věţník),17 Mirandolina ve stylu commedie dell‘arte (1968, r. Norbert Snítil),18 surrealisticko-dadaistická jednoaktová opera Slzy nože s oběšencem ve skříni (1969, r. Luboš Ogoun), jejíţ nastudování se vydařilo skutečně mimořádně,19 nebo jazzový balet Šach králi se scénou sloţenou ze šachovnicových polí (1980, r. a ch. Luboš Ogoun). Velmi často se Štolfa setkával se skladateli ruskými, resp. sovětskými, nejvíce s Prokofjevem (7krát) a Čajkovským (6krát), zejména v jejich baletních dílech. Opakovaně také navrhoval výpravy pro díla Musorgského, Stravinského a RimskéhoKorsakova. Pochopitelně mnohokrát realizoval scénu k tvorbě Smetanově a Dvořákově, stálicím všech českých divadel. Prodanou nevěstu výtvarně řešil celkem třikrát (1967 a 1972, r. Václav Věţník; 1984, r. Oskar Linhart). Kromě
brněnského
státního
divadla
Štolfa
spolupracoval
s mnoha
jinými
československými scénami.20 Byla jiţ zmíněna některá divadla brněnská, pojící se hlavně s jeho profesními začátky. Nejplodnější období nastalo v sedmdesátých letech. Tehdy začala spolupráce se Slováckým divadlem v Uherském Hradišti, kde Štolfa navázal přetrţenou tvůrčí nit s Milošem Hynštem, který sem v roce 1971 odešel. Společně pak hostovali například téţ ve Slezském divadle v Opavě, Státním divadle v Ostravě a v Divadle pracujících ve Zlíně. V rámci zájezdů Státního divadla byly Štolfovy scény k vidění v některých zemích socialistického bloku (B. Smetana: Prodaná nevěsta – Lodţ, Voroněţ; A. Petrov: Stvoření světa – Varšava,...). Po odchodu do důchodu v roce 1986 se Štolfa scénografii, oboru, který dosud dominoval jeho umělecké činnosti, věnoval uţ jen sporadicky. Posledními kusy pro brněnské státní divadlo, jiţ v roli hosta, byly v roce 1987 balet Labutí jezero (r. Jiří Němeček, ch. Marius Petipa, Alexandr Gorskij, Lev Ivanov, Jiří Němeček, nastudovala Olga Skálová) a v roce 1989 muzikál My Fair Lady (r. Stanislav Fišer). V roce 1991 navrhl scénu pro operetu Netopýr v Divadle J. K. Tyla v Plzni, jeho scénografickou dráhu definitivně uzavřela opereta Hraběnka Marica ve Slezském divadle Opava roku 1992. Po zbytek ţivota se pak zabýval
17
mč. Gogolova satira v opeře B. Martinů. Mladá fronta. 24. 5. 1960; Štědroň, Bohumír. Skvělý Martinů v brněnské opeře. Svobodné slovo, bez datace; Vyslouţil, Jiří. Dvě komické opery Bohuslava Martinů. Rovnost. 28. 5. 1960. 18 Herrmannová, Eva. Nová brněnská Mirandolina. Divadelní noviny. 6. 11. 1968; Trojan, Jan. Pozdní jevištní úsměv B. Martinů. Práce. 15. 10. 1968; vs. Mirandolina v brněnské opeře. Lidová demokracie. 17. 10. 1968. 19 Fukač, Jiří. Slzy poprvé – Voják podruhé. Rovnost. 23. 10. 1969; J. T. Ostrý nástup miniopery. Práce. 30. 10. 1969; k. Úspěšná miniopera. Mladá fronta. 26. 10. 1969; p. Miniopera v Redutě. Svobodné slovo. 13. 1. 1970. 20 Vycházím zde ze soupisu Dagmar Juráškové publikovaného v příloze knihy Eugenie Dufkové Vojtěch Štolfa. Malíř a scénograf. Brno: Cerm, 2001.
10
volnou tvorbou a ilustrací, které byly ostatně vţdy doplňkem jeho hlavní profese. Zemřel v Brně v roce 2002.
11
3. CHARAKTERISTIKA ŠTOLFOVA SCÉNOGRAFICKÉHO DÍLA Vojtěch Štolfa se po většinu ţivota zabýval především scénografií, avšak ani v době největších divadelních úspěchů neopustil svou původní ideu, kvůli níţ absolvoval zlínská i praţská studia, být malířem-kreslířem. Souběţně se scénografií se vţdy do určité míry věnoval volné tvorbě, zejména kresbě. Na zájezdech divadla s oblibou kreslil městské scenérie, velmi rád portrétoval (známé jsou jeho podobizny Jana Grossmana nebo Jana Skácela), v dlouhém období 1964–1992 graficky upravoval a doplňoval drobnými kresbami časopis Státního divadla v Brně Program. Od šedesátých let se systematicky zabýval kresbou rostlin pro botanické publikace. Plakátovou tvorbou a vitráţemi nezůstal dluţen ani uţitému umění. Štolfa byl tedy výrazně výtvarně orientován a jeho představy o scénografii se odvíjely zejména v ploše s důrazem na kresbu a barvu. Bylo jiţ zmíněno, ţe v jeho kreslířském rukopisu se odráţí vliv Jana Sládka, důleţitým východiskem vizuální podoby jeho tvorby byl však také velmi kladný vztah k tradici, k tradiční realistické divadelní dekoraci, který zřejmě souvisel s ochotnickými kořeny na moravském venkově. Dalším aspektem, který ovlivňoval charakter Štolfových návrhů, byla jeho snaha o souznění s ideou autora či atmosférou doby, do níţ je děj zasazen. Nechtěl být subjektivní a hledat vlastní výklad díla, snaţil se výtvarnou řečí zprostředkovat divákovi děj a ideu tvůrce.21 To ovšem často vedlo k úplnému potlačení výtvarné sloţky a vlastního rukopisu. Tento postoj korespondoval s názorem význačného švýcarského scénografa Teo Otta,22 který odmítal individuální autorský styl a k jevištní tvorbě se vyjadřoval následovně: „Když vytvářím dekoraci, musím zapomenout na všechno, co jsem udělal předtím. Každý autor vyžaduje zvláštní scénické prostředky. Lpí-li člověk na určitém divadelním slohu, stává se manýristou. Člověk se nemá nechat svázat zásadovostí.“ 23 Přenesení tohoto „bezzásadového“ principu do praxe výstiţně ilustruje podoba inscenace Play Strindberg. Reţisér Miloš Hynšt pojal úmysl realizovat hru podle představ samotného Dürrenmatta, který svou adaptaci Strindbergova Tance smrti situoval do boxerského ringu. Hynšt navíc hrací prostor umístil na orchestřiště a obklopil jej ze všech
21
Audiozáznam rozhovoru Eugenie Dufkové s Vojtěchem Štolfou, 29.-30. listopadu 1990, uloţeno v osobním hesle Vojtěcha Štolfy, archiv NDB. 22 Uţívá se také varianta Theo Otto. 23 Scénografie. Výběr článků ze zahraničních časopisů, 1976, č. 2, s. 78. Citováno dle: Ptáčková, Věra. Divadlo na konci světa. Stati o scénografii. Praha: Praţská scéna, 2008, s. 167.
12
stran diváky.24 Tím byl výtvarný rámec hry v zásadě dovršen a scénograf se ocitl jiţ na počátku v pasivní roli. Očekávalo se od něj pouze technické domyšlení určené podoby. Vznikla minimalistická scéna se srozumitelným symbolem ringu, nebyl to však minimalismus Štolfův. Uvědomíme-li si, ţe usiloval o jakési souznění s autorem, pak nás nepřekvapí, ţe podobně strohé a antiiluzivní pojetí volil Štolfa i v mnoha dalších inscenacích soudobých autorů (Arthur Honneger: Jana z Arcu na hranici, 1969; Richard Strauss: Don Juan, 1969; Josef Berg: Evropská turistika, 1971,...), stejně jako z téhoţ důvodu nepřekvapí, ţe Prodaná nevěsta je naopak ukázkově tradicionalistická. Ačkoli tato povznesenost nad autorský styl byla, jak poznamenává Věra Ptáčková, „dobovým symptomem“,25 z hlediska výtvarného projevu se jeví poněkud spornou. V souvislosti s dílem Štolfovým nelze snad demonstrovat její problematičnost výstiţněji neţ právě na Smetanově Prodané nevěstě. S tímto „národním sakrosanktem“26 se setkal celkem třikrát. Poprvé v roce 1967. Jednalo se tehdy o 34. nastudování v rámci brněnského národního (státního,...) divadla a výtvarné řešení k ní bylo, jak jsem jiţ zmínila, velmi tradiční. Pokolikáté jiţ se na jevišti objevila idylická jihočeská náves s typickými staveními a s girlandami zavěšenými nad jevištěm. Štolfa se svým řešením skutečně v ţádném prvku tradici nezpronevěřil a nutno uţ jen doplnit, ţe kritika byla ve většině velmi spokojena. Autor recenze v Lidové demokracii píše: „Talentovaný Václav Věžník s osvědčeným a decentně stylizujícím výtvarníkem Vojtěchem Štolfou připravili živelně rozprouděné smetanovské partituře výrazné realistické prostředí, v němž je důsledně respektována svérázně česká a optimisticky laděná představa této národní komické opery.“27 Podobně pochvalně se vyjadřuje také recenzent v Mladé frontě, nachází však přece jen malý kaz ve formě „moderních půllitrů s pivem“ působících „doslova jako pěst na oko“.28 Nutno říci, ţe inscenátoři tradicionalistickým pojetím nic neriskovali, neboť si spoutanost veřejnosti s tradiční podobou velmi dobře uvědomovali. Osvědčený inscenační postup zvolil Václav Věţník také o pět let později, znovu za spolupráce s Vojtěchem Štolfou. Výsledkem byla spíše obnovená inscenace. Štolfa zachoval scénu z roku 1967, ovšem v prvním a třetím jednání dodal jihočeským chalupám ještě více popisnosti aplikací
24
Bundálek, Karel. Krutá komedie. Rovnost. 5.12.1969. Závodský, Artur. Dürrenmattova adaptace Strindberga v Brně. Lidová demokracie. 5. 12. 1969. 25 Ptáčková, Věra. Česká scénografie XX. století. Praha: Odeon, 1982, s. 235. 26 Ptáčková, Věra. Divadlo na konci světa. Stati o scénografii. Praha: Praţská scéna, 2008, s. 132. 27 vs. Obnovená Prodaná nevěsta. Lidová demokracie. 5. 10. 1967. 28 k. Exportní prodaná. Mladá fronta. 7. 10. 1967.
13
reálné barokní ornamentiky na jejich průčelí.29 Tím se ovšem prakticky vytratila i ona „decentní stylizace“ z předchozího nastudování a zůstalo jen u nápodoby skutečnosti. Poslední Štolfovu Prodanou nevěstu z roku 1984 (r. Oskar Linhart) lze označit za nejpůvodnější. Prvky jihočeského selského baroka zůstaly přítomny i nadále, ovšem stylizované uţitím výrazného konturování, jeţ evokovalo podobu krajky. Návrhy k Prodané nevěstě se autor vracel ve vývoji zpět před Františka Kyselu, který jako první pocítil potřebu odpoutat Smetanovo dílo od tradice a popisného realismu – poprvé v roce 1915, podruhé v roce 1923, kdy jeho jevištní výprava vyvolala rozruch i v politických kruzích a recenzentem v Národních listech byla označena „černým rámcem na úmrtním oznámení“.30 V podstatě však sahá tento přístup aţ před Adolpha Appiu, který se stavěl proti iluzivní, naturalistické scéně jiţ v druhé půli 19. století.31 V roce 1965 spatřuje Jiřina Telcová ve Vojtěchu Štolfovi perspektivního scénografa, který „...hledá nekonvenční vyřešení scénického prostoru“ a řadí jej „...mezi ty, jejichž cesta je dosud plna kvasu a experimentu a slibuje dobré výsledky.“
32
Je pravdou, ţe výtvarník se
netradičním přístupům nebránil (vzpomeňme velmi nápaditou scénu k Náměstkovi nebo Donu Juanovi), je také pravdou, ţe se v jeho scénách objevuje mnoţství moderních tendencí (filmová projekce, plastické hmoty, osvětlovací rampy), avšak spíše neţ o experiment se jednalo o převzetí či rozvinutí jiţ dříve pouţitých prvků. S odstupem doby je z jeho díla jasně patrné upřednostňování konvenčních řešení, četné citace a snaha po volbě osvědčených prostředků. Analogii tohoto eklektického postoje k tvorbě lze spatřit v díle meziválečného brněnského scénografa Václava Skrušného, jenţ byl šéfem výpravy tehdejšího Zemského divadla (a jeho válečného pokračovatele Českého lidového divadla) v letech 1931–1944. V tvorbě Štolfově a Skrušného existuje několik styčných bodů. Skrušný byl činorodý a obratný výtvarník, syn malíře divadelních dekorací, jenţ za třináct let působení na brněnské scéně realizoval přibliţně stovku výprav. Jeho práce se obdobně jako v případě Vojtěcha Štolfy soustředila převáţně na operu a balet. Jiřina Telcová poznamenává, ţe „Skrušný nepatřil k výtvarníkům sledujícím ve své tvorbě vyhraněné stylové tendence, řídil se spíše tradicionalistickými zásadami, přihlížeje k tomu, aby scéna byla zařízena nejen účelně, ale 29
V archivu NDB je uloţena sada fotografií jihočeských chalup s barokním průčelím, které slouţily jako předloha. 30 a.š. Tři „objevitelé“ Smetany. Národní listy XI, 29. 5. 1923. Veřejné pohoršení vyvolaly také scény Josefa Svobody v roce 1946 a 1958 (r. Václav Kašlík). Viz: Ptáčková, Věra. Divadlo na konci světa. Stati o scénografii. Praha: Praţská scéna, 2008, s. 153-154. 31 Rozbor scénografií Prodané nevěsty a skandály s nimi spojené by vydaly na samostatnou studii. 32 Telcová, Jiřina. Štolfa – Tuschnerová – Sedláček. Acta scaenographica, roč. 6, č. 5, 1965–66, s. 102.
14
aby i výmluvně vypovídala o prostředí děje hry (...) V jeho scénografických kreacích dominovaly zásadně prvky malířské nad architektonickými. Většina jeho výprav se vyznačovala plošným malířským řešením, lehkou a vzdušnou barevností, ornamentálními dekoračními motivy...“
33
Kromě paralely v tvůrčím přístupu, existuje u Skrušného a Štolfy
také podobnost v samotném pojetí, jak ukazuje kupříkladu scénografie k Labutímu jezeru (Skrušného podání z roku 1941, Štolfovo z roku 1966 a v zásadě také z roku 1976; obr. 1, 10-12). Značná torzovitost dokumentace pro období před rokem 1945 však plnohodnotné porovnání jejich díla neumoţňuje. Štolfa zasáhl díky svému dlouhodobému působení v pozici hlavního výtvarníka Státního divadla do brněnské produkce velmi významně. Jeho oficiální postavení mu skýtalo jistotu vlastního uplatnění, coţ se projevilo nejen v kvantitativní převaze jeho výtvarného podílu na podobě inscenací oproti ostatním scénografům (z přibliţných šesti set inscenací se podepsal takřka pod dvěma stovkami), ale kupříkladu i moţností graficky upravovat divadelní časopis Program po celou dobu jeho existence (1964–1992). Jistě nelze Štolfovi upřít výtvarný talent a schopnost samostatného uměleckého vyjádření, avšak ty se projevily mnohem více v jeho volné tvorbě (kupř. v kresbách pro časopis Program) neţ u scénografické produkce, která v rámci Státního divadla v Brně poskytuje spíše obraz aţ přílišné závislosti na tvorbě předchůdců.
33
Dufková, Eugenie – Srba, Bořivoj (red.). Postavy brněnského jeviště I.. Umělci Národního, Zemského a Státního divadla v Brně, heslo Václav Skrušný (autor hesla Jiřina Telcová). Brno 1985–1989, s. 10.
15
4. BALETNÍ SCÉNOGRAFIE
4. 1. Specifika baletní scénografie Jevištní výpravy pro balet nebývají v textech věnujících se scénografii příliš často zmiňovány. Důvodem je specifičnost ţánru, který pro svou potřebu volného prostoru vykazuje scénografa častokrát aţ na okraj jeviště, čímţ do značné míry omezuje jeho invenci. Scénograf je nucen se smířit s faktem, ţe tvoří jen jakési postranní kulisy. Scéna pro balet není zdaleka tak funkční a není ji moţno propojit s dějem tak, jak to umoţňují činohra nebo opera. Tanec nesnese ani různorodé hříčky s praktikábly, které bývají pro scénografy často jedním z hlavních prostředků výtvarného vyjádření. Prostorové řešení scény se v baletech často opakuje – výtvarné prvky umístěné na horizontu, uţívání revuálních oponek, zavěšené dekorace nad jevištěm, často v podobě stuh a krajek. Z trojrozměrných dekorací se často uplatňuje schodiště. Pokud se objevují masivnější, architektonicky pojaté výpravy, pak vesměs neplní o nic větší funkci, neţ plochá, čistě malířská řešení. Značná omezenost v moţnostech ztvárnit hrací prostor baletu pomocí architektonických konstrukcí nahrává přirozeně scénografům, kteří inklinují k dvojrozměrnému, malířskému stylu. Snad pro tato omezení se mnozí scénografové baletním výpravám vůbec nevěnují, nebo se v jejich tvorbě objevují zřídka. Vojtěch Štolfa se od počátku profiloval jako scénograf malířského typu, pro něhoţ je plošné výtvarné vyjadřování přirozené. Jeho uplatnění v baletu bylo tudíţ vcelku zákonité.
4. 2. Štolfova scénografická tvorba pro brněnský balet S baletem se Vojtěch Štolfa setkal poprvé v roce 1957, kdy se podílel na Hajducké písni bulharského skladatele Alexandra Rajčeva (r., ch. Ivan Todorov). Jednalo se o jeho jedenáctou
scénografickou
realizaci
v rámci
Státního
divadla.
S ohledem
na
československou premiéru baletu a spřátelenost Československa s Bulharskou lidovou republikou bylo jinak nepříliš původnímu hudebnímu dílu se zápletkou boje Bulharů proti 16
Turkům věnováno v tisku poměrně hodně pozornosti. Štolfa se ve svém návrhu přidrţel tradičního pojetí – vyšel z tématu díla a představil na jevišti iluzivní scénu s bulharskou krajinou a bulharskými domy. Kritika se shodovala, ţe scéna byla řešena vhodně, recenzent podepsaný B. Š. však k chvále doplnil, ţe „výpravě vadila přílišná kulisovitost i kobercové závěsy“34 a Jiří Vyslouţil přes „pečlivost výtvarného řešení“ postrádal „více prostoty a jednoduchosti“.35 Krátce za Hajduckou písní následovala jiţ zmiňovaná činohra Faust s reţisérem Alešem Podhorským, jejíţ scéna jakoby v reakci na výtky vynikala jednoduchostí při uchování pečlivého výtvarného řešení. Po prvním baletním návrhu nastala delší časová prodleva vyplněná (výše zmíněnými) inscenacemi, které se vyznačovaly větší mírou autorského stylu (opery Jessika, 1959; Veselohra na mostě, 1960), k dalšímu baletu se dostal Štolfa aţ v roce 1963, tedy jiţ v pozici šéfa výpravy. Znovu se jednalo o soudobé dílo – o Othella Jana Hanuše (r., ch. Rudolf Karhánek). Tentýţ balet doprovázel jevištním návrhem ještě jednou, a to s choreografem Jiřím Němečkem (v roce 1974), který jej mimochodem uvedl na divadelní jeviště jako první (v roce 1959 v Národním divadle v Praze). Řešení obou Štolfových scén bylo podobné. Pojetí ze sedmdesátých let v základu vycházelo z předchozího – oběma dominovala schodiště a závěsy, ale scéna pozdější působila oproti předcházející sloţitěji a těţkopádněji, navíc se v ní objevily prvky pouţité v dřívějších inscenacích – dílkovaná brána (Sněhurka a sedm trpaslíků, 1973), skládaný horizont (Jessika, 1959), takţe se jednalo spíše o scénografickou kompilaci. Za současným baletním dílem následovala v roce 1964 inscenace díla klasického, Čajkovského Spící krasavice, v níţ se Věra Vágnerová, Rudolf Karhánek a Jiří Nermut pokusili o obnovu původní choreografie Iva Váni Psoty z roku 1952. Inscenace nezaznamenala výraznější úspěch ani po stránce choreografické, ani scénografické. Štolfova scéna byla hodnocena na jedné straně jako konvenční,36 na druhé straně paradoxně jako „chladná“ a „rádoby moderní“.37 Také na Spící krasavici se Štolfa podílel dvakrát. Zatímco v prvním případě se jednalo o odkaz jedné z nejvýznamnějších postav československého baletu, v druhém nastudování z roku 1984 inscenátoři vycházeli z dochované choreografie jedné z nejvýznačnějších osobností baletu vůbec – Maria Petipy. Celá inscenace se nesla v duchu klasického zpracování s tradičně oslnivou, pohádkovou scénou.38 34
B. Š. Překvapující úspěch Hajducké písně. Svobodné slovo. 12. 1. 1957. Vyslouţil, Jiří. O bulharském baletu Hajducká píseň. Rudé právo. 23. 1. 1957. 36 Fukač, Jiří. Psotovská reminiscence v Janáčkově divadle. Rovnost. 4. 1. 1964. 37 Schmidová, Lidka. Psotova Spící krasavice. Taneční listy, 1964, č. 2, bez čísla strany. 38 bá. Balet pro milovníky pohádek. Rovnost. 17. 12. 1984. 35
17
V roce otevření Janáčkova divadla (1965) realizoval Štolfa tři baletní scény, z nichţ první dvě, Prokofjevova Romea a Julii (r., ch. Miroslav Kůra) a Ples kadetů Johanna Strausse ml. (ch. Ivo Váňa Psota), navrhl ještě pro Mahenovo divadlo, Ravelova Dafnida a Chloé uţ pro nový divadelní prostor. Krátce nato se poprvé setkal s Čajkovského Labutím jezerem (1966, r., ch. Miroslav Kůra), ke kterému se pak vrátil ještě dvakrát (1976, 1987). V období 1966–1968 je Štolfova scénografická produkce pro balet spojena s tvorbou skladatelů dvacátého století. Nejprve šlo o komponovaný večer Metamorfózy (1966), v nichţ choreografka Věra Avratová spojila do jedné inscenace drobná hudební díla soudobých autorů (Benjamin Britten – Pavel Blatný – Miloslav Ištvan – Jan Novák – Alois Piňos). Ke scéně není na základě dochované dokumentace moţné říci nic bliţšího. O rok později následovala práce pro tři jednoaktové balety Miloše Vacka – Milá sedmi loupežníků (ch. Věra Avratová), Meteor (ch. Jiří Nermut) a Šťastná sedma (ch. Rudolf Karhánek). Nejvýrazněji řešil Štolfa romantický příběh inspirovaný básní Viktora Dyka Milá sedmi loupežníků, v němţ uţil stylizovanou scénu s tehdy oblíbeným motivem dřevěné struktury (jako uţ v Ibsenově Peer Gyntovi, 1966 nebo v Ostrovského Lese, 1966). V roce 1968 obnovilo divadlo po patnácti letech Bachčisarajskou fontánu Borise Asafjeva. Inscenace se celkově nevydařila, kritici si kladli otázku, proč se vedení souboru rozhodlo toto nepůvodní hudební dílo znovu uvést.39 Štolfova scéna na ně působila stejně rozporuplně. Rudolf Pečman referuje: „Jak se zdá, inspiruje Asafjev k eklektickým tvárným postupům i nového scénografa Vojtěcha Štolfu, kterému se nepodařilo připravit inscenaci stylově čistou a jednotnou proto, že volil pro I. dějství scenérii naprosto „realistickou“ (i s nezbytným kašírovaným ohněm), zatímco ostatní dějství byla pojata vysloveně stylizovaně. Tato disjunkce ve výtvarném řešení scény jenom podtrhla samotnou neživotnost Asafjevovy partitury.“
40
V této inscenaci Štolfa navrhl pro palácový interiér vyplétané paravány
s krajkovým vzorem. Tento prvek se pak v různých modifikacích objevoval v jeho scénách i v následujících letech (Sedm krasavic, 1970; Zásnuby v klášteře, 1970; Špalíček, 1973). Poslední baletní premiérou roku 1969 byly Janáčkovy Lašské tance a Glagolská mše a Don Juan Richarda Strausse v choreografickém ztvárnění Rudolfa Karhánka, Pavla Šmoka a Luboše Ogouna. Vojtěch Štolfa výtvarně upravoval Glagolskou mši a Dona Juana, Lašské tance byly svěřeny Věře Fridrichové. Obě scény pojal Štolfa jednoduše – prázdnou podlahu doplňovaly prvky nacházející se nad jevištěm a světelné efekty. V případě Dona Juana se 39
p. Bachčisarajská fontána. Svobodné slovo. 24. 4. 1968; Pečman, Rudolf. Bachčisarajská fontána. Rovnost. 18. 4. 1968; Vít, Petr. Staronová baletní inscenace. Práce. 23. 4. 1968 40 Pečman, Rudolf. Bachčisarajská fontána. Rovnost. 18. 4. 1968; V podobném duchu také: p. Bachčisarajská fontána. Svobodné slovo. 24. 4. 1968; Vít, Petr. Staronová baletní inscenace. Práce. 23. 4. 1968
18
jednalo o zavěšenou síť, jeţ netvořila pouze výtvarný doplněk, ale byla důleţitým účastníkem děje. Změny její polohy, které proběhly celkem šestnáctkrát, z ní vytvořily takřka ţivého protihráče titulního hrdiny, který se do ní stále hlouběji a beznadějněji zaplétal, aţ v ní nakonec nalezl smrt.41 Zatímco baletní podoba Dona Juana, původně symfonické básně, nalezla u kritiky kladnou odezvu, doplnění Janáčkovy Glagolské mše o taneční rozměr vyvolalo spíše opačnou reakci. Petr Vít píše v souvislosti s choreografickým ztvárněním o „řadě sporných otázek“,42 autor textu ve Svobodném slově je označuje dokonce za „čin nadmíru troufalý, hraničící s tvůrčí etikou“.43 Ponecháme-li stranou adekvátnost či neadekvátnost převedení Janáčkovy kantáty do taneční podoby, nelze přehlédnout v jedné z recenzí poznámku, ţe „výtvarný rámec (...) po Zmrzlého scénografickém řešení Jedu z Elsinoru nepůsobí již tak překvapivě.“44 Scénu ke Glagolské mši tvořily osvětlovací rampy umístěné nad hrací plochou, jejichţ účelem bylo podle choreografa Pavla Šmoka „světelně navozovat atmosféru“.45 Ve zmíněné opeře Jed z Elsinoru (r. Milan Pásek), která byla uvedena v Janáčkově divadle o pouhých pět týdnů dříve, uţil scénograf Karel Zmrzlý ve své podstatě tentýţ prvek – osvětlovací tělesa umístěná v řadách nad jevištěm.46 Pravidelnému návštěvníku divadla tento fakt nepochybně neušel. Po dílech moderních spolupracoval Štolfa se začátkem roku 1970 na klasickém baletu, Delibesově Coppélii (r. a ch. Miroslav Kůra). Zvolil v tomto případě hravou, pestrobarevnou scénu s výrazným dvojrozměrným efektem. Prospekt tvořila řada schematizovaných domů s ostrým štítem, které byly zdobeny mnoţstvím geometrických obrazců. Nad domy čnělo několik shodně stylizovaných sluncí,47 podlaha měla šachovnicový vzor. Scénografie odpovídala „loutkovému“ motivu libreta, avšak velmi připomíná scénu Zdenka Seydla k baletu Petruška (mimochodem jde rovněţ o dílo s motivem loutek) navrţenou v roce 1962 pro Národní divadlo v Praze (obr. 2, 3).48 Coppélii vystřídala série ruské (sovětské) provenience – Sedm krasavic Ázerbajdţánce Karajeva (1970), Čajkovského Louskáček (1971) a do třetice Stvoření světa Andreje Petrova (1971), vše pod reţijním vedením a s choreografií Miroslava Kůry, vše v kostýmech od Aloise Vobejdy. 41
Hošková, Jana. Balet na juanovské téma. Taneční listy, 1970, č. 4, s. 3-5; Vít, Petr. Balet a Janáček. Práce. 31. 12. 1969. 42 Vít, Petr. Balet a Janáček. Práce. 31. 12. 1969. 43 Diskusní baletní premiéra. Svobodné slovo. 4. 1. 1970, autor neuveden. 44 Ibd. 45 phe. Uvedou Glagolskou mši. Rovnost. 18. 12. 1969. 46 Ps. Horkého zpívané drama. Svobodné slovo. 27. 11. 1969. 47 Stejně pojatá slunce se objevila v baletu Péťa a vlk (1976). 48 Za návrh kostýmů k této inscenaci získal Zdenek Seydl na Praţském quadriennale 1967 stříbrnou medaili.
19
Československá premiéra Stvoření světa od soudobého sovětského skladatele Andreje Petrova se stala sledovanou baletní událostí. Balet vznikl na motivy slavných kreseb Jeana Effela, jehoţ parafráze na biblický příběh oficiální sovětské kultuře vyhovovala. V Brně bylo dílo uvedeno pár měsíců po leningradské premiéře v Kirovově (dnešním Mariinském) divadle, kde je shlédl tehdejší umělecký šéf brněnského baletu Miroslav Kůra a rozhodl se je realizovat ve svém působišti. I v Brně vzbudilo angaţované dílo pozornost a kladný ohlas.49 Kůra pracoval s moderním tanečním jazykem, s kterým korespondovala i Štolfova jednoduchá scéna, sloţená z několika malovaných prvků s výrazným konturováním – stromem poznání, pásem květin a ovoce a symbolem „boţího oka“ na horizontu. V zadní části hrací plochy rozčlenil Štolfa prostor vertikálně na tři úrovně půlkruhového profilu. Děj doplňovala projekce v prostoru oka. Vedle
produkce
ruských
a
sovětských
autorů,
tvořící
nezbytnou
součást
dramaturgického plánu, byla v brněnském divadle vţdy věnována pozornost dílům českých skladatelů. Po Stvoření světa se Vojtěch Štolfa podílel na dvou českých dílech s folklorní tematikou – Dvořákových Slovanských tancích (1972, ch. Libuše Hynková) a Špalíčku Bohuslava Martinů (1973, r., ch. Miroslav Kůra). Se Slovanskými tanci se od počátku počítalo jako s inscenací vhodnou pro zahraniční vystoupení. Choreografka Libuše Hynková, vedoucí Československého státního souboru písní a tanců, nastudovala obě kompletní řady Dvořákova cyklu (opus 46 a 72) při zachování posloupnosti jednotlivých skladeb i jejich vzájemné oddělenosti. Kompaktnost a propojenost dodávaly inscenaci zejména jednotně stylizované kostýmy Aleny Hoblové (lidovými kroji spíše inspirované) a scéna Vojtěcha Štolfy, řešená soustavou různě zavěšených a s kostýmy barevně souznějících stuh. Následující Špalíček, v němţ Štolfa pokračoval ve folklorní tematice, byl realizován i na jevištích jiných divadel. V téţe sezóně jako Špalíček uvedlo Státní divadlo československou premiéru pohádkového baletu Sněhurka a sedm trpaslíků od polského autora Bogdana Pawlowského v choreografii Witolda Borkowského. Pohádkové příběhy Štolfově uměleckému naturelu nadmíru vyhovovaly, neboť byly spojeny s jistým konservativismem a zároveň skýtaly moţnost vnést na scénu mnoţství výtvarných prvků a nespoutanou barevnost. Tak tomu bylo u Louskáčka, Sněhurky a sedmi trpaslíků, Péti a vlka (1976), Pohádky o Honzovi (1979) i
49
Majer, Jiří. Čs. premiéra sovětského baletu. Rovnost. 3. 12. 1971; p. Čs. premiéra sovětského baletu. Svobodné slovo. 3. 12. 1971; yv. Stvoření světa v Janáčkově divadle. Směr. 4. 2. 1972; Pešek, Jaromír. Petrovovo Stvoření světa aneb Aby nám zase jednou neujel vlak. Rudé právo. 5. 7. 1972.
20
Popelky (1982), v nichţ se míra oslnivosti a opulentnosti scény odvíjela od samotného příběhu. Jevištní pojetí jiného druhu představovala scénografie k pásmu klasických tanečních děl se souhrnným názvem Pachita (Paquita) z roku 1979, jeţ podle původních choreografií nastudovala Olga Skálová. Pásmo sloţené z šesti poměrně krátkých výstupů vyţadovalo samo o sobě prostší prostorové řešení se snadnou přestavbou jeviště. Štolfa řešil tudíţ scénu obdobně jako o několik let dříve Slovanské tance. Podlahu ponechal volnou a jednotlivé výtvarné prvky situoval do zadní části jeviště či nad něj. Tvořily je zavěšené stuhy a oponky s vegetabilními nebo krajkovými motivy, v části Grand pas de deux pak mohutnější zavěšená dekorace budící dojem hrubého opracování. Ještě v téţe sezóně (1978/1979) následovalo další taneční pásmo, tentokrát šlo ale o původní choreografie soudobých choreografů na hudbu Josefa Suka, Antonína Dvořáka a Leoše Janáčka. Znovu se nabízelo scénické řešení v horních a zadních partiích jeviště. V případě Dvořákova Notturna (ch. Daniel Wiesner) a Janáčkových Lašských tanců (ch. Eliška Rybníčková) uţil Štolfa tkané dekorace kruhového tvaru umístěné na horizont. Šlo o tutéţ dekoraci, která se objevila v inscenaci Lašských tanců o deset let dříve, tehdy byla ovšem pod návrhem scény podepsána Věra Fridrichová (obr. 4, 5). Došlo snad ve Štolfově případě k omylu? Referáty v dobovém tisku k tomu nic neříkají. Poslední desetiletí svého působení v brněnském divadle pracoval Vojtěch Štolfa především pro baletní soubor. Ve většině šlo o scénografie pro inscenace sloţené z více částí. S úspěchem se setkala jeho jevištní realizace pro první provedení baletu Bohuslava Martinů Šach králi (1980, ch. Luboš Ogoun), který byl uváděn společně s Ravelovým Bolerem (ch. Luboš Ogoun) a Stravinského Ptákem Ohnivákem (ch. Daniel Wiesner). Vedle tanečních pásem se v závěru své kariéry scénograficky podílel na několika inscenacích soudobých autorů (např. Z. Pololáník: Pierot, 1982; A. Chačaturjan: Gajane, 1986) a také se vrátil ke své doméně – dílům klasického repertoáru – Spící krasavici, Coppélii a potřetí k Labutímu jezeru, které jeho práci pro balet uzavřelo. Tečka za Štolfovou baletní scénografickou produkcí v podobě scény pro Labutí jezero, romantické baletní dílo par excellence, vyznívá takřka symbolicky. Bylo jiţ výše řečeno, ţe výtvarník od počátku inklinoval ke klasice a tradici a v duchu tradice se také nejraději vyjadřoval. Malované scenérie, barevnost, ornamentika, symetrické uspořádání a úběţníková scéna jsou prostředky, jichţ nejčastěji uţíval a jestliţe se jich v mnohých inscenacích zřekl, pak jen proto, ţe se uţití těchto prvků s duchem inscenace nebo vizí reţiséra neslučovalo.
21
4. 3. Scénografické realizace pro balet - výběr
4. 3. 1. Sergej Prokofjev: Romeo a Julie (obr. 6-9)
1965, r. a ch. Miroslav Kůra, d. Jan Štych, s. Vojtěch Štolfa, k. Jan Kropáček 1978, r. a ch. Jiří Němeček, d. Jan Štych, s. Vojtěch Štolfa, k. Kateřina Asmusová 1984 – obnovená premiéra
S nejslavnějším baletním dílem Sergeje Prokofjeva se Vojtěch Štolfa setkal poprvé v roce 1965. Světová premiéra baletu se konala shodou okolností na brněnské scéně (30. prosince 1938). K tomuto prvenství přispěla na jedné straně neochota leningradského Kirovova divadla a posléze i Velkého divadla v Moskvě Prokofjevův nový kus inscenovat, na druhé straně otevřenost tehdejšího uměleckého šéfa brněnského baletu Iva Váni Psoty vůči novým baletním dílům. Prokofjevova verze Romea a Julie zcela zatlačila všechny dřívější pokusy o zpracování shakespearovské látky pro balet a vedle Labutího jezera patří k základnímu repertoáru všech velkých divadel. V Kirovově divadle se premiéra uskutečnila v roce 1940, praţské Národní divadlo uvedlo balet poprvé aţ v roce 1950 (v choreografii Saši Machova). Inscenace Miroslava Kůry z roku 1965 byla v Brně čtvrtou v pořadí. V novinových zprávách čteme většinou slova chvály, zejména na choreografii, výkon dirigenta Jana Štycha a většiny účinkujících, zvláště samotného Kůry v roli Romea.50 Pozitivní dojem zanechala i Štolfova scéna, ačkoli dva z recenzentů poukazují na její podobnost se scénou Zdeňka Rossmanna z roku 1950 v Národním divadle v Praze.51 Kompozice
scénického
prostoru
byla
jednoduchá
–
volná
plocha
doplněná dlaţdicovým dekorem na podlaze, horizont a boční strany vykryté variací na renesanční architekturu. Relativně malou plochu jeviště Mahenova divadla zvětšil Štolfa opticky průhledem přes sloupoví do zadního jeviště, které ale nebylo pro jevištní akce vyuţito. Ve srovnání se scénografickým řešením předchozích brněnských nastudování Romea a Julie (1938, r. a ch. Ivo Váňa Psota, s. a k. Václav Skrušný; 1947, r. a ch. Ivo Váňa Psota, s. a k. Josef Adamíček; 1954, r. a ch. Jiří Nermut, s. Miloš Tomek, k. Lubomír 50
Pečman, Rudolf. Počtvrté v Brně. Hudební rozhledy, 1965, č. 4, s. 158; Bártová, Jindra. Romeo a Julie jako balet. Rovnost. 30. 1. 1965; SCH. Prokofjevův Romeo a Julie opět v Brně. Lidová demokracie. 4. 2. 1965; p. Romeo a Julie počtvrté v Brně. Svobodné slovo. 6. 2. 1965; Trojan, Jan. Klasická podoba S. Prokofjeva. Práce. 2. 2. 1965. 51 SCH. Prokofjevův Romeo a Julie opět v Brně. Lidová demokracie. 4. 2. 1965. p. Romeo a Julie počtvrté v Brně. Svobodné slovo. 6. 2. 1965.
22
Vidlák) působí Štolfovo pojetí o poznání subtilněji. Z dochované (sporé) dokumentace předešlých zpracování je patrná monumentalita dekorace, spíše reminiscence antiky neţ renesance. Štolfova scéna naopak působí velmi plošně. Základ tvořila lehká konstrukce zjednodušeného
renesančního
systému
sloupových
řádů,
v různé
výšce
zdobená
stylizovanými mříţemi. Eugenie Dufková zmiňuje v této souvislosti autorovu inspiraci v mříţoví telčského zámku,52 coţ znovu ukazuje na Štolfovu oblibu reálných prvků a jejich časté přenášení do vlastních návrhů. Sloupoví vytvářelo pozadí pro všechna tři dějství baletu, doplňované v jednotlivých obrazech o trojrozměrné objekty, především o různě přestavované mříţe s „telčským“ ornamentem. Juliina loţnice sestávala z lůţka s prověšeným závěsem umístěným nad ním. Jan Trojan ve svém článku nepovaţuje podobu Juliiny komnaty „s lůžkem, které jako by anticipovalo katafalk“ a závěsy, které „vnášejí svou tíhou (...) předčasně cosi děsivého“ za šťastné řešení.53 Z fotografií je patrné, ţe Juliino loţe i pozdější katafalk představoval tentýţ objekt, který i coby mobiliář Juliina pokoje mohl navozovat svým tvarem a krajkovým lemováním dojem, o kterém píše Trojan. Těţko ovšem soudit, zda šlo o úmyslné předjímání dalšího děje nebo jen o projev Štolfovy záliby v krajkovém dekoru. V závěrečném obraze (v hrobce Kapuletů) byla nad katafalk zavěšena mohutná krychle, jeţ měla zřejmě zintenzívnit stísněnost situace a ponurost prostoru, avšak s jemně dekorovanou scénou příliš nesouzněla. Další nastudování Romea a Julie bylo načasováno na čtyřicáté výročí světové premiéry, na listopad 1978. Choreografii tehdejšího uměleckého šéfa brněnského baletu Jiřího Němečka recenzenti hodnotí jako civilní, bez snahy experimentovat či vybočit z tradice.54 Neexperimentoval ani Vojtěch Štolfa, jehoţ výtvarný návrh vycházel z podoby předchozí inscenace, kterou zjednodušil a odlehčil. V předešlé verzi vytvářela sloupová dekorace svou výškou a kompaktností dojem uzavřeného nádvoří, v nové inscenaci tvořilo několik původních prvků doplněk k tmavému pozadí. Scéna působila otevřeně a zdůrazňovala prostor. Po stranách ohraničovalo jeviště dvoupodlaţní rovnoběţné sloupořadí s obloukovým zakončením. V zadní části vymezovalo prostor stejně vysoké sloupoví, avšak narozdíl od bočních bylo pohyblivé, s moţností konkávního či konvexního prohnutí. Ve výšce prvního patra neaplikoval Štolfa sloupy v plném rozsahu přízemního podlaţí, ale uţil pouze několika 52
Dufková, Eugenie. Vojtěch Štolfa. Malíř a scénograf. Brno: Cerm, 2001, s. 49. Trojan, Jan. Klasická podoba S. Prokofjeva. Práce. 2. 2. 1965. 54 Čech, Vladimír. Echo světové premiéry. Brněnský večerník. 4. 1. 1979. ant. Opět Romeo a Julie. Svobodné slovo. 30. 11. 1978. 53
23
nepravidelně umístěných oblouků, z nichţ některé byly vyplněné. Celá scéna byla takřka prosta ornamentu – vyskytovalo se zde pouze naznačení štukové výzdoby v podobě dvojitých kruhů na zadní dekoraci. Tmavá podlaha s mříţovým vzorem měla červené aplikace, které však zřejmě na tmavém podkladu zanikaly, coţ lze soudit z recenze Vladimíra Čecha, který píše o „jednobarevné šachovnici“.55 V balkonové scéně doplňovalo sloupy schodiště vedoucí do Juliina pokoje. Řešení Juliiny loţnice a hrobky Kapuletů není moţné na základě dostupné dokumentace plně postihnout. Z fotografií je jednoznačná pouze podoba Juliina lůţka a katafalku – lůţko tvořil jednoduchý tmavý kvádr se světlým lemováním, katafalk soustava dvou na sobě poloţených hranolů s povrchem imitujícím ţulu.
4. 3. 2. Petr Iljič Čajkovskij: Labutí jezero (obr. 10-15)
1966, r. a ch. Miroslav Kůra, d. Jan Štych, s. Vojtěch Štolfa, k. Jan Kropáček 1976, r. a ch. Jiří Němeček (podle M. Petipy, L. Ivanova a A. Gorského), d. Miroslav Hoňka, s. Vojtěch Štolfa, k. Alois Vobejda 1987, r. Jiří Němeček, ch. Jiří Němeček, Olga Skálová (podle M. Petipy, L. Ivanova a A. Gorského), d. Jan Zbavitel, s. Vojtěch Štolfa, k. Josef Jelínek
V našem kulturním prostředí je Čajkovského Labutí jezero pro mnoho lidí pojmem, s nímţ celý baletní ţánr stojí a padá. Snad ţádné divadlo se solidním baletním ansámblem si nedovolí dlouhodobě vysadit toto dílo z repertoáru, nehledě na to, zda se s ním umělecké vedení souboru ztotoţňuje nebo rozchází. Na brněnské scéně byl balet poprvé uveden v roce 1919, tedy poměrně pozdě po světové premiéře v Moskvě (1877) i české v Praze (1888), coţ souviselo s pomalým formováním zdejšího baletního souboru. Hostující choreograf italského původu Achille Viscusi jej inscenoval ve stísněných poměrech divadla na Veveří a byl tudíţ velmi pravděpodobně nucen k určitým ústupkům v choreografii. Pětkrát se poté Labutí jezero hrálo v dnešním Mahenově divadle, inscenace s účastí Vojtěcha Štolfy v roce 1966 pak byla prvním nastudováním pro Janáčkovo divadlo. Labutí jezero je jediným baletem, na kterém se Štolfa podílel celkem třikrát (tedy nejvícekrát). Romantické dílo se zaţitou, málokdy překračovanou inscenační praxí mu skýtalo moţnost uplatnit výtvarné prvky, které mu byly více neţ vlastní a rozvinout jeho
55
Čech, Vladimír. Echo světové premiéry. Brněnský večerník. 4. 1. 1979.
24
„smysl pro pohádkovost, barevnost a fantaskní realismus.“56 Trojí zpracování téţe látky v odstupech přibliţně deseti let nabízí srovnání výtvarníkova tvůrčího přístupu v různých etapách jeho scénografické dráhy. Z hlediska kompozice scénického prostoru i volby výrazových prostředků se Štolfa ve všech třech případech přidrţel „labutího“ obyčeje s důrazem kladeným na romantickou stránku díla, k níţ patřila iluzivní scéna s uspořádáním na střední osu. Pro inscenaci Miroslava Kůry zvolil subtilní dekorativnost, s větší mírou stylizace. Scénickou architekturu omezil na ploché, víceméně náznakové objekty, odstupňované podle zásad úběţníkové perspektivy. První a třetí jednání bylo řešeno jednotně pomocí za sebou skládaných tylových opon s jemným lístkovým dekorem, které v prvním obraze doplňovaly na horizontu kontury zámku. Ve druhém jednání vyplňovaly prostor po stranách zavěšené geometrické objekty naznačující zámecký interiér, který uzavíralo jednoduché schodiště. V Tanečních listech sděluje Jan Rey, ţe první obraz (zámecký park) oddělovala od druhého (lesní jezero) kvůli přestavbě revuálka s vyobrazením letících labutí, která se potom objevila znovu na začátku závěrečného jednání. Autor recenze hodnotí scénografii poměrně příkře. Revuální oponu povaţuje za „nepěknou“ a „zbytečnou“, scénu shledává nevhodnou „jak svým hračkovitým zámkem, tak ušlechtile parkovými stromy, které pak musí hrát divokou lesní houštinu.“57 Recenzent v Lidové demokracii konstatuje pouze, ţe se výtvarná stránka „nepovznesla nad obvyklý průměr“,58 Miloš Štědroň povaţuje scénu za „příliš barevnou vzhledem k uměřenosti galantního projevu.“59 Zdá se, ţe „pohádkovosti, barevnosti a fantaskního realismu“ bylo pro pozorovatele příliš mnoho. Po této verzi baletu (hrála se do roku 1973) následovalo v roce 1976 nastudování tehdejšího uměleckého šéfa souboru Jiřího Němečka, které se více neţ Kůrovo opíralo o tradiční choreografii Alexandra Gorského, Maria Petipy a Lva Ivanova. Vojtěch Štolfa tentokrát zvolil pro balet konzervativní, realistickou scénu s bohatě rozvinutou výzdobou, v níţ podle Josefa Veselého vycházel ze scénografie Velkého baletu v Moskvě.60 Exteriérové scény – zámecký park a lesní jezero – představovalo bujné listoví klenoucí se nad hlavami tanečníků, palác v prvním obraze reprezentoval romantický altán umístěný v pravé zadní části jeviště a po stranách stojící lavičky. Plesová scéna se odehrávala v barokizujícím prostoru, kterému dominovaly po stranách stojící sloupy (či pilastry) 56
Charakteristika Rudolfa Pečmana v článku Světová premiéra baletu Bohuslava Martinů (Lidová demokracie, 17. 4. 1980). 57 Rey, Jan. Labutí jezero v Brně. Taneční listy, 1966, č. 4, bez čísla stránky. 58 SCH. Nové Labutí jezero v Brně. Lidová demokracie. 28. 2. 1966. 59 Štědroň, Miloš. Čajkovskij přitahuje. Mladá fronta. 9. 3. 1966. 60 Veselý, Josef. Křehké kouzlo baletu. Rovnost. 18. 2. 1976.
25
zakončené korintskou „hlavicí“. Strop tvořila dynamicky vykrajovaná dekorace doplněná uprostřed svícnovým lustrem. Zadní část jeviště byla doplněna o krb obdobného tvarového řešení jako strop. Recenzenti vyjadřující se ke scénografii píší o Štolfově řešení kladně.61 Srozumitelnost a „realismus“ scény dojaly a zapůsobily stejně pozitivně jako (v mnoha recenzích proklamované) choreografické zpracování po vzoru sovětského baletu. Poslední Labutí jezero z roku 1987 připravila Olga Skálová (v té době byla uměleckou vedoucí souboru),62 navázala však na choreografii Jiřího Němečka, potaţmo opět na Gorského, Petipu a Ivanova. Štolfa v této své poslední verzi sáhl opět ke zjednodušení a odlehčení prostoru. Nejvýznamnější tvarový prvek představovala vertikála, která dodávala scéně i přes její celkovou lehkost monumentalitu. Uplatnila se v exteriérech, ale především v zámeckém interiéru. Jezerní scéna i zámecká zahrada byly jiţ tradičně řešeny identicky, jen v zahradě se v zadní části opět objevily palácové atributy – schodiště, ozdobná váza, lavičky. Stromy z lehkého průsvitného textilu tvořily nad jevištěm klenbu, zdůrazněny ale tentokrát byly do výšky se vzpínající štíhlé větve, nikoli listí. Střízlivě působí také pojetí palácové scény, v níţ se autor vzdal obvyklých sloupů a pouze je naznačil pomocí zavěšených trubicovitých objektů, které svou strukturou evokovaly sloupové kanelování. Tím, ţe „sloupořadí“ nedosahovalo aţ k podlaze, zamezil Štolfa nadměrné těţkopádnosti. Zaoblené tvary svítidla nad jevištěm vertikalitu prostoru zbytečně narušily. Výtvarná stylizace jednotlivých inscenací Labutího jezera se odlišovala (hravost vystřídala pompéznost, tu potom štíhlá monumentalita), respekt k tradici a inscenačnímu úzu však autorovi nedovolil překročit obvyklé scénické řešení. Tradicionalistická jevištní úprava, vycházející z barokní iluzivní scénografie, se kromě Labutího jezera objevila také ve scénách jiných romantických děl a pohádkách – ve Spící krasavici (1964 i 1984), Sněhurce a sedmi trpaslících (1973), Popelce (1982).
61
ant. V hlavní roli labuť. Svobodné slovo. 17. 2. 1976; Malcev, Viktor. Nestárnoucí baletní dílo P. I. Čajkovského. Rudé právo. 17. 2. 1976; Valový, K. E. Po letech opět Labutí jezero. Lidová demokracie. 18. 2. 1976; Veselý, Josef. Křehké kouzlo baletu. Rovnost. 18. 2. 1976. 62 Olga Skálová se podílela na předchozí inscenaci s Věrou Vágnerovou jako asistent choreografa.
26
4. 3. 3. Bohuslav Martinů: Špalíček (obr. 16-18)
1973, r. a ch. Miroslav Kůra, d. Miroslav Hoňka, s. Vojtěch Štolfa, k. Alois Vobejda
Jevištním dílům Bohuslava Martinů byla v brněnském divadle od počátku věnována zvýšená pozornost. Mnohá z nich zde měla svou premiéru (Kdo je na světě nejmocnější, 1925; Vzpoura, 1928; Voják a tanečnice, 1928; Hry o Marii, 1935; Divadlo za branou, 1936; Slzy nože, 1969; Tři přání (Trojí přání), 1971; Šach králi, 1980). První provedení Špalíčku se konalo v září 1933 v Národním divadle v Praze, avšak brněnská premiéra za ním těsně následovala (25. 11. 1933, r. a ch. Máša Cvejičová). Autorem scény byl tehdy v Brně působící František Muzika, jehoţ nezaměnitelný styl si skladatele získal do té míry, ţe mu svěřil výtvarné řešení také dalších dvou děl – Her o Marii (1935, r. Rudolf Walter) a Divadla za branou (1936, r. Rudolf Walter). Kůrovo, v pořadí druhé, nastudování Špalíčku se scénou Vojtěcha Štolfy následovalo aţ po čtyřiceti letech a i tehdy to bylo krátce po uvedení díla v Praze (praţská premiéra 7. 12. 1972, brněnská 26. 1. 1973). Martinů se chtěl při psaní Špalíčku odpoutat od všech soudobých hudebních proudů a inspiraci hledal v českém folklóru, nejvíce, jak se sám vyjádřil, v dílech Boţeny Němcové a Karla Jaromíra Erbena.63 Dílo koncipoval jako pásmo lidových pohádek, her a zvyků se sloţkou taneční a zpívanou. V praţském nastudování (r. a ch. Antonín Landa) vytvořil scénu i kostýmy Zdenek Seydl, který vtiskl inscenaci charakteristický výtvarný výraz, odkazující na vlastní invenci, nikoli na lidový námět. Vojtěch Štolfa naopak lidových prvků díla plně vyuţil a vytvořil scénu s čistě folklorními motivy, které měly svou podobou nejblíţe k slaměným dekorativním figurkám nebo, jak píše Jiřina Telcová, k lidovým malbám na skle.64 Kůrova inscenace, pojatá narozdíl od praţské takřka bez klasického tance, sklidila úspěch. Kritici vyzvedávali zejména připravenost dětského sboru Kantiléna (který se dělil s operními pěvci o zpívané party) a výkon dirigenta Miroslava Hoňky. Chvála zazněla i na adresu scénografa, avšak jak je obvyklé, omezena pouze na obecné konstatování o zdařilosti scény.65 Štolfa ponechal, pro něj příznačně, hrací plochu téměř po celou dobu prázdnou a výtvarné prvky soustředil do zadní části jeviště. Kaţdé ze tří dějství baletu mělo vlastní 63
Martinů, Bohuslav. Špalíček. Národní divadlo, 1933/34, roč. 11, č. 2. Citováno podle: Šafránek, Miloš. Divadlo Bohuslava Martinů, Praha: Supraphon, 1979, s. 182-183. 64 Telcová, Jiřina. Scénografie díla Bohuslava Martinů v brněnském divadle (1925-1982). Praha-Brno: Společnost Bohuslava Martinů, 1984, s. 37. 65 jf. Špalíček – divadlo syntézy. Rovnost. 31. 1. 1973; Petříková, Věra. Brněnský Špalíček. Práce. 8. 2. 1973; Šafránek, Miloš. Brněnský Špalíček. Taneční listy, 1973, č. 5, s. 10-11; Vašut, Vladimír. Brněnský Špalíček překvapil. Lidová demokracie. 6. 2. 1973.
27
pozadí. V prvním je tvořila kombinace lidových figurek stojících v řadě vedle sebe a pospojovaných stuhami, ve druhém soubor stylizovaných květin, umístěných v různé výšce. Pro třetí jednání, stylově poněkud odlišné od předchozích, byly pozadím obrysy venkovských staveb barokního tvarosloví. V prvním obraze je doplňovalo improvizované jeviště s bohatou drapérií, na kterém aktéři předváděli divadlo na divadle – Legendu o svaté Dorotě. V Brně se hrála tato verze Špalíčku čtyři sezóny. V roce 1983 inscenaci převzalo u příleţitosti otevření rekonstruované budovy Národní divadlo v Praze a o rok později také Slovenské národní divadlo v Bratislavě. K baletu se dochovala maketa (k prvnímu jednání) a scénické návrhy datované roky 1983 a 1984, vztahující se zřejmě k inscenacím mimobrněnským. Na návrzích z roku 1984 stojí v druhém jednání před řadou květin antropomorfní lidová maska a stavebnicový hrad, které v inscenaci z roku 1973 chyběly.
4. 3. 4. Bohuslav Martinů: Šach králi (obr. 19)
1980, r. a ch. Luboš Ogoun, d. Jan Štych, s. Vojtěch Štolfa, k. Kateřina Asmusová
Martinů jednoaktový jazzový balet Šach králi byl osmou světovou premiérou jeho díla provedenou na prknech Státního divadla v Brně. Předcházela jí v roce 1977 premiéra rozhlasová, v nastudování Státní filharmonie Brno pod vedením dirigenta Václava Noska. V jevištní podobě byl balet uveden společně s Ravelovým Bolerem (ch. Luboš Ogoun) a Stravinského Ptákem Ohnivákem (ch. Daniel Wiesner). V originálním libretu André Coueuroye vystupují kromě šachových figur také kostky, karty a domino.66 Choreograf Luboš Ogoun v brněnském nastudování původní libreto poněkud zjednodušil a rozehrál pouze šachovou hru (ovšem fiktivní) s černými a bílými figurami a jednou nešachovou postavou – černobílým ceremoniářem. Děj podaný jako šachová partie sám o sobě determinoval podobu scény. Štolfa tohoto jasného určení místa a děje plně vyuţil a navrhl čistě geometrickou, černobílou scénu s šachovnicovým polem na podlaze a také na oponě, která se v průběhu půlhodinového představení několikrát zvedala a zatahovala.
66
Šafránek, Miloš. Šach králi. Divadlo Bohuslava Martinů. Praha: Supraphon, 1979, s. 180-182.
28
I kdyţ výtvarná podoba scény s dějem korespondovala, přece jen se zdá, ţe se zde Vojtěch Štolfa příliš poddal dějovému určení a rezignoval na moţnost obohatit scénografické řešení o vlastní výtvarný prvek. Omezená barevná škála způsobovala navíc místy splývání figur s pozadím, coţ se projevilo zejména u černých postav ve chvílích, kdy byla šachovnicová opona zvednuta a pozadí tvořil černý horizont. Výrazové prostředky, které zde Štolfa aplikoval, byly sice kritikou shledány jako adekvátní a „výtvarně účelně koncipované“,67 posuzováno v kontextu Štolfova scénografického díla však postrádají jeho výtvarný rukopis. Ač jsou Šach králi i Špalíček svým pojetím velmi vzdáleny tradicionalistické koncepci Labutího jezera, vystihují Štolfova tvůrčí stanoviska stejně přiléhavě, neboť i v nich se snaţil maximálně přidrţet výchozích veličin díla.
67
Pečman, Rudolf. Světová premiéra baletu Bohuslava Martinů. Lidová demokracie. 17. 4. 1980.
29
5. ZÁVĚR Scénografická tvorba Vojtěcha Štolfy spadá do období bezmála čtyřiceti let, coţ jej řadí mezi osobnosti, které měly na podobu brněnského divadla určující vliv. Dlouhodobé výtvarné školení i přirozená tendence k volné malbě a kresbě tvoří spolu se silným vztahem k tradici základní východiska jeho jevištně-výtvarného díla. Štolfovo netechnické, nearchitektonické výtvarné vidění jej vedlo k tvorbě vyznačující se dekorativností a důrazem na barvu. Hlavním vyjadřovacím prostředkem mu byla malba, jen někdy doplněná o architektonické prvky. Kromě vlastní scénografovy imaginace rozhodovala o konečné podobě scény do značné míry také idea autora či reţiséra, dějová zápletka, doba, v níţ se děj odehrává a v neposlední řadě také inscenační zvyklosti s dílem spjaté. Snaha po plném vystiţení cizí představy či díla samotného však s sebou nesla riziko potlačení výtvarníkova vlastního stylu a sklon k následování cizích vzorů, čemuţ se Vojtěch Štolfa mnohokrát neubránil. Úcta k tradici navíc jakoby spoutávala jeho invenci a pobízela jej často ke konvenčním řešením. Věra Ptáčková Štolfova tvůrčí východiska spojuje s tvorbou jeho současníka, brněnského scénografa Antonína Vorla (1920-1984), který své dílo charakterizoval následovně: „Rád bych si i nadále zachoval smysl pro výtvarnou zkratku, ale nechci se vzdávat tradičních technik..., ani nejnovějších poznatků svých i cizích, a chtěl bych výpravou působit emotivně na diváka. Myslím, že i abstrakce i stylizace reálných prvků může být divákovi srozumitelná.“68 Podobnou stylovou velkorysostí se vyznačoval také meziválečný brněnský scénograf Václav Skrušný (1901-1944), v jehoţ díle lze nalézt četné paralely s tvorbou Štolfovou. Eklektický tvůrčí přístup však Vojtěcha Štolfu přirozeně spojuje i s dalšími scénografy obdobného výtvarného vyjádření.
68
Mikota, Jan. Antonín Vorel. Acta scaenographica, 1969, roč. 9, č. 6, s. 107. Citováno dle: Ptáčková, Věra. Česká scénografie XX. století. Praha: Odeon, 1982, s. 235.
30
RESUMÉ Scénografické dílo akademického malíře Vojtěcha Štolfy (1921-2002) je svázáno s několika českými divadly, avšak stěţejní část jeho jevištní výtvarné produkce vznikla pro Státní divadlo v Brně (tedy dnešní Národní divadlo Brno). Pracoval pro něj v letech 19511989 (jako šéf výpravy a kmenový výtvarník v období 1962-1986) a vytvořil zde přibliţně dvě stovky scén. S divadelním prostředím se setkával Štolfa od dětství. Jeho otec, malíř pokojů, byl ochotnickým hercem a tvůrcem divadelních dekorací. Syn Vojtěch tyto aktivity převzal a nebránil se jim, avšak vţdy více tíhnul k volné tvorbě. Od roku 1939 studoval na Škole umění ve Zlíně, poté na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze u Josefa Kaplického (1945-1950). Studia zakončil půlroční stáţí na Akademii výtvarných umění v Sofii. V začátcích své scénografické dráhy spolupracoval většinou s činoherními reţiséry, postupně však převáţila práce pro operu a balet. V operních inscenacích je jeho jméno spojeno nejčastěji s reţisérem Václavem Věţníkem (Prodaná nevěsta, Čert a Káča, Zásnuby v klášteře,...), ve větší míře také s Milošem Wasserbauerem (Dalibor, Boris Godunov, Výlety pana Broučka,...), v sedmdesátých a osmdesátých letech s Lubošem Ogounem a Alenou Vaňákovou. Štolfovo malířské, plošné pojetí scénického prostoru nacházelo uplatnění zejména v baletním ţánru, který ze své podstaty vyţaduje dostatek volného prostoru. Baletní repertoár, sloţený z velké části z děl romantických, navíc uspokojoval výtvarníkův sklon k iluzívnosti, jisté okázalosti a tradičním scénografickým kompozicím. Stal se autorem asi čtyřiceti jevištních výprav pro balet. Z klasického repertoáru to byla scéna k Čajkovského Spící krasavici (2x), Labutímu jezeru (3x) a Louskáčkovi, Delibesově Coppélii (2x). Opakovaně se setkával s dílem Sergeje Prokofjeva (Romeo a Julie (2x), Péťa a vlk, Kamenný kvítek, Popelka). Scénografii pro původní baletní díla doplňovala práce na komponovaných, prvotně netanečních inscenacích a hříčkách na hudbu Leoše Janáčka, Bohuslava Martinů, Antonína Dvořáka a dalších. Jeho scénografické dílo je dnes dochováno pouze ve fotodokumentaci a scénických návrzích. Do dnešní doby přetrvala pouze scéna pro balet Sněhurka a sedm trpaslíků, který se v Janáčkově divadle hraje kuriózních 37 let.
31
SUMMARY The scenographic production of Vojtěch Štolfa the academic painter is connected with several Czech theatres however the main work of his scenic production is related to The State Theatre in Brno (today’s National Theatre Brno). Vojtěch Štolfa worked for this theatre in 1951–1989 (as the Chief of the Scenography Department in 1962–1986) and he produced approximately two hundred sets. Štolfa was enclosed by theatrical environment since his childhood. His father, a house painter, was amateur actor and a scenic designer as well. His son Vojtěch took over these activities however he always tended towards free creation. Since 1939 he studied at the Art School of Zlín and then at the Academy of Art, Architecture and Design in Prague under guidance of Josef Kaplický (1945–1950). He concluded his studies by a half-year internship at the Academy of Fine Arts in Sofia. At the beginning of his scenographic career he cooperated mostly with drama stage managers, but step by step the work for the opera and the ballet outweighed. In the opera production his name is connected with Václav Věţník (The Bartered Bride, The Devil and Kate, Betrothal in a Monastery,...) and also with Miloš Wasserbrauer (Dalibor, Boris Godunov, The Excursion of Mr Brouček,...). In 70’s and 80’s he cooperated also with Luboš Ogoun and Alena Vaňáková. Štolfa prefered painting to architecture, therefore he tended to a ballet genre which needs enough free space. Ballet repertory, largely composed of romantic pieces, satisfied Štolfa’s tendency to illusoriness, pomposity and traditional stage arrangement. He produced approximately 40 ballet stage designs. From the classical repertory it is the scenes for the Tchaikovsky´s Sleeping Beauty, Swan Lake, Nutcracker and Delibes’s Coppelia. He repeatedly met with Prokofiev (Romeo and Juliet, Peter and the Wolf, The Stone Flower, Cinderella). Not only Štolfa produced many scenic designs for the original ballet works, he also participated in some scenography for performances of some instrumental pieces of Leoš Janáček, Bohuslav Martinů, Antonín Dvořák etc. His scenographic work has been preserved only in photographs and scenic designs until these days. The only scenography which has been survived till these days is the one for ballet The Snow White and the Seven Dwarfs which has been performed in Janacek Theatre for 37 years.
32
PRAMENY A LITERATURA Archiv – umělecká dokumentace Národní divadlo Brno Audiozáznam rozhovoru Eugenie Dufkové s Vojtěchem Štolfou z 29.-30. listopadu 1990 (dvě audiokazety)
Inscenace: ADAM, Charles: Korsár, 1979, podle původní choreografie nastudovala Olga Skálová, d. Jan Štych, s. Vojtěch Štolfa, k. Kateřina Asmusová, Alois Vobejda, č. insc. 917 - černobílé fotografie, program, recenze ASAFJEV, Boris Vladimirovič: Bachčisarajská fontána, 1968, r. a ch. Rudolf Karhánek, d. Evţen Holiš, s. Vojtěch Štolfa, k. Alois Vobejda, č. insc. 643 - černobílé fotografie, barevné diapozitivy, program, recenze AUBER, Daniel François Esprit: Grand pas de deux, 1979, podle původní choreografie nastudovala Olga Skálová, d. Jan Štych, s. Vojtěch Štolfa, k. Kateřina Asmusová, Alois Vobejda, č. insc. 917 - černobílé fotografie, program, recenze BRITTEN, Benjamin – BLATNÝ, Pavel – IŠTVAN, Miloslav – NOVÁK, Jan – PIŇOS, Alois: Metamorfózy. Večer soudobého baletu, 1966, r. Evţen Sokolovský, ch. Věra Avratová, s. Vojtěch Štolfa, k. Alois Vobejda, č. insc. 608,1 - černobílé fotografie, program, recenze BRECHT, Bertold: Zadržitelný vzestup Artura Uie, 1959, r. Evţen Sokolovský, d. Jan Šrubař, s., k. Miloš Tomek, č. insc. 446 - černobílé fotografie, program ČAJKOVSKIJ, Petr Iljič: Labutí jezero, 1941, r. Miloš Wasserbauer, ch. Ivo Váňa Psota, Máša Cvejičová, d. Rudolf Kvasnica, s. Václav Skrušný, k. František Korabečný, sloţka Balet – inscenace do roku 1941 (zvláštní řada premiér), bez čísla inscenace - černobílé fotografie, program ČAJKOVSKIJ, Petr Iljič: Labutí jezero, 1966, r. a ch. Miroslav Kůra, d. Jan Štych, s. Vojtěch Štolfa, k. Jan Kropáček, č. insc. 586 - černobílé fotografie, program, recenze ČAJKOVSKIJ, Petr Iljič: Labutí jezero, 1976, r. a ch. Jiří Němeček (podle M. Petipy, L. Ivanova a A. Gorského), d. Miroslav Hoňka, s. Vojtěch Štolfa, k. Alois Vobejda, č. insc. 841 - černobílé fotografie, program, recenze ČAJKOVSKIJ, Petr Iljič: Labutí jezero, 1987, r. Jiří Němeček, ch. Jiří Němeček, Olga Skálová (podle M. Petipy, L. Ivanova a A. Gorského), d. Jan Zbavitel, s. Vojtěch Štolfa, k. Josef Jelínek, č. insc. 1146 33
- černobílé, barevné fotografie, program, recenze ČAJKOVSKIJ, Petr Iljič: Louskáček, 1971, r. a ch. Miroslav Kůra, d. Evţen Holiš, s. Vojtěch Štolfa, k. Alois Vobejda, č. insc. 723 - černobílé fotografie, barevné diapozitivy, program, recenze ČAJKOVSKIJ, Petr Iljič: Spící krasavice, 1964, ch. Ivo Váňa Psota (obnoveno Věrou Vágnerovou, Rudolfem Karhánkem, Jiřím Nermutem), d. Václav Nosek, s. Vojtěch Štolfa, k. Josef Adamíček, č. insc. 535 - černobílé fotografie, program, recenze ČAJKOVSKIJ, Petr Iljič: Spící krasavice, 1984, ch. Marius Petipa, Olga Skálová, Luboš Ogoun, d. Jan Štych, s. Vojtěch Štolfa, k. Josef Jelínek, č. insc. 1066 - černobílé fotografie, program, recenze DELIBES, Léo: Coppélia, 1970, r. a ch. Miroslav Kůra, d. Evţen Holiš, s. Vojtěch Štolfa, k. Věra Fridrichová, č. insc. 703 - černobílé fotografie, barevné diapozitivy, program, recenze DELIBES, Léo: Coppélia, 1986, r. a ch. Jiří Kyselák, d. Jan Zbavitel, s. Vojtěch Štolfa, k. Josef Jelínek, č. insc. 1094 - černobílé fotografie, program, recenze DVOŘÁK, Antonín: Slovanské tance, 1972, ch. Libuše Hynková, d. Miroslav Hoňka, s. Vojtěch Štolfa, k. Alena Hoblová, č.insc. 754 - barevné fotografie, program, recenze DÜRRENMATT, Friedrich: Play Strindberg, 1969, r. Miloš Hynšt, s. Vojtěch Štolfa, k. Alois Vobejda, č. insc. 693 - černobílé fotografie, barevné diapozitivy, program, recenze HANUŠ, Jan: Othello, 1963, r. a ch. Rudolf Karhánek, d. František Jílek, s. Vojtěch Štolfa, k. Alois Vobejda, č. insc. 515 - černobílé fotografie, program, recenze HANUŠ, Jan: Othello, 1974, r. a ch. Jiří Němeček, d. Miroslav Hoňka, s. Vojtěch Štolfa, k. Alois Vobejda, č. insc. 801 - černobílé fotografie, barevné diapozitivy, program, recenze HELSTED, Eduard: Slavnost květů v Genzanu, 1979, podle původní choreografie nastudovala Olga Skálová, d. Jan Štych, s. Vojtěch Štolfa, k. Kateřina Asmusová, Alois Vobejda, č. insc. 917 - černobílé fotografie, program, recenze HOCHHUTH, Rolf: Náměstek, 1966, r. Miloš Hynšt, d. Jan Šrubař, s. Vojtěch Štolfa, k. Alois Vobejda, č. insc. 597 - černobílé fotografie, program, recenze HONEGGER, Arthur: Jana z Arcu na hranici, 1969, r. Miloš Wasserbauer, ch. Luboš Ogoun, d. Václav Nosek, s. Vojtěch Štolfa, k. Inez Tuschnerová, č. insc. 683
34
- černobílé fotografie, barevné diapozitivy, program, recenze HORKÝ, Karel: Jed z Elsinoru, 1969, r. Milan Pásek, d. Václav Nosek, s. a k. Karel Zmrzlý, č. insc. 691 - černobílé fotografie, barevné diapozitivy, program, recenze JANÁČEK, Leoš: Glagolská mše, 1969, ch. Pavel Šmok, d. Jan Štych, s. Vojtěch Štolfa, k. Inez Tuschnerová, č. insc. 696 - černobílé fotografie, barevné diapozitivy, program, recenze JANÁČEK, Leoš: Lašské tance, 1969, ch. Rudolf Karhánek, d. Jan Štych, s. a k. Věra Fridrichová, č. insc. 696 - fotografie, program, recenze JANÁČEK, Leoš: Lašské tance, 1979, ch. Eliška Rybníčková, s. Vojtěch Štolfa, k. Alois Vobejda, č. insc. 924 - černobílé fotografie, program, recenze KARAJEV, Kara Abulfaz Ogly: Sedm krasavic, 1970, r. a ch. Miroslav Kůra, d. Evţen Holiš, s. Vojtěch Štolfa, k. Alois Vobejda, č. insc. 716 - černobílé fotografie, barevné diapozitivy, program, recenze MARTINŮ, Bohuslav: Slzy nože, 1969, r. Luboš Ogoun, ch. Rudolf Karhánek, d. Václav Nosek, s. Vojtěch Štolfa, k. Alois Vobejda, č. insc. 688 - černobílé fotografie, program, recenze MARTINŮ, Bohuslav: Šach králi, 1980, r. a ch. Luboš Ogoun, d. Jan Štych, s. Vojtěch Štolfa, k. Kateřina Asmusová, č. insc. 944 - černobílé fotografie, program, recenze MARTINŮ, Bohuslav: Špalíček, 1933, r. a ch. Máša Cvejičová, d. Antonín Balatka, s. a k. František Muzika, sloţka Balet – inscenace do roku 1941 (zvláštní řada premiér), bez čísla inscenace MARTINŮ, Bohuslav: Špalíček, 1973, r. a ch. Miroslav Kůra, d. Miroslav Hoňka, s. Vojtěch Štolfa, k. Alois Vobejda, č. insc. 767 - černobílé fotografie, barevné diapozitivy, program, recenze MINKUS, Ludwig: Bajadérka, 1979, podle původní choreografie nastudovala Olga Skálová, d. Jan Štych, s. Vojtěch Štolfa, k. Kateřina Asmusová, Alois Vobejda, č. insc. 917 - černobílé fotografie, program, recenze MINKUS, Ludwig: Pachita, 1979, podle původní choreografie nastudovala Olga Skálová, d. Jan Štych, s. Vojtěch Štolfa, k. Kateřina Asmusová, Alois Vobejda, č. insc. 917 - černobílé fotografie, program, recenze NEDBAL, Oskar: Pohádka o Honzovi, 1979, r. a ch. Jiří Němeček, d. Jan Štych, s. Vojtěch Štolfa, k. Alois Vobejda, č. insc. 932 - černobílé fotografie, program, recenze
35
PAWLOWSKI, Bogdan: Sněhurka a sedm trpaslíků, 1973, r. a ch. Witold Borkowski, d. Miroslav Hoňka, s. Vojtěch Štolfa, k. Alois Vobejda, č. insc. 778 - černobílé fotografie, barevné diapozitivy, program, recenze PETROV, Andrej: Stvoření světa, 1971, r. a ch. Miroslav Kůra, d. Evţen Holiš, s. Vojtěch Štolfa, k. Alois Vobejda, č. insc. 743 - černobílé fotografie, barevné diapozitivy, program, recenze PROKOFJEV, Sergej: Péťa a vlk, 1976, r. a ch. Gustav Voborník, d. Miroslav Hoňka, s. Vojtěch Štolfa, k. Alois Vobejda, č. insc. 852 - černobílé fotografie, barevné diapozitivy, program, recenze PROKOFJEV, Sergej: Popelka, 1982, ch. Luboš Ogoun, d. Jan Štych, s. Vojtěch Štolfa, k. Kateřina Asmusová, č. insc. 1010 - černobílé fotografie, scénické návrhy, program, recenze PROKOFJEV, Sergej: Romeo a Julie, 1938, r. a ch. Ivo Váňa Psota, d. Quido Arnoldi, s. a k. Václav Skrušný, sloţka Balet – inscenace do roku 1941 (zvláštní řada premiér), bez čísla inscenace - černobílé fotografie, divadelní cedule PROKOFJEV, Sergej: Romeo a Julie, 1947, r. a ch. Ivo Váňa Psota, d. Bohumír Liška, s. a k. Josef Adamíček, sloţka Balet – inscenace 1945-1954 (zvláštní řada premiér), č. insc. 124 - černobílé fotografie, program PROKOFJEV, Sergej: Romeo a Julie, 1954, r. a ch. Jiří Nermut, d. Václav Nosek, s. Miloš Tomek, k. Lubomír Vidlák, č. insc. 336 - černobílé fotografie, program PROKOFJEV, Sergej: Romeo a Julie, 1965, r. a ch. Miroslav Kůra, d. Jan Štych, s. Vojtěch Štolfa, k. Jan Kropáček, č. insc. 558 - černobílé fotografie, program, recenze PROKOFJEV, Sergej: Romeo a Julie, 1978, r. a ch. Jiří Němeček, d. Jan Štych, s. Vojtěch Štolfa, k. Kateřina Asmusová, č. insc. 909 - černobílé fotografie, program, recenze PROKOFJEV, Sergej: Romeo a Julie, 1984, r. a ch. Jiří Němeček, d. Jan Štych, s. Vojtěch Štolfa, k. Kateřina Asmusová, č. insc. 1056, obnovená premiéra - černobílé fotografie, program, recenze PROKOFJEV, Sergej: Zásnuby v klášteře, 1970, r. Václav Věţník, ch. Rudolf Karhánek, d. František Jílek, s. Vojtěch Štolfa, k. Naděţda Hanáková, č. insc. 718 - černobílé fotografie, scénické návrhy, program PUGNI, Cesare: Grand pas de quatre, 1979, podle původní choreografie nastudovala Olga Skálová, d. Jan Štych, s. Vojtěch Štolfa, k. Kateřina Asmusová, Alois Vobejda, č. insc. 917 - černobílé fotografie, program, recenze
36
RAJČEV, Alexandr: Hajducká píseň, 1957, r. a ch. Ivan Todorov, d. Václav Nosek, s. Vojtěch Štolfa, k. Jan Matal, Marie Steinerová, č. insc. 382 - černobílé fotografie, program, recenze SHAKESPEARE, William: Julius Caesar, 1960, r. Evţen Sokolovský, d. Jan Šrubař, s. Miloš Tomek, k. Věra Fridrichová, č. insc. 455 - černobílé fotografie, program, recenze SMETANA, Bedřich: Prodaná nevěsta, 1967, r. Václav Věţník, ch. Jiřina Mlíkovská, Rudolf Karhánek, d. František Jílek, s. Vojtěch Štolfa, k. Naděţda Hanáková, č. insc. 625 - černobílé fotografie, program, recenze SMETANA, Bedřich: Prodaná nevěsta, 1972, r. Václav Věţník, ch. Jiřina Mlíkovská, Rudolf Karhánek, d. František Jílek, s. Vojtěch Štolfa, k. Naděţda Hanáková, č. insc. 758 - černobílé fotografie, barevné diapozitivy, program, recenze SMETANA, Bedřich: Prodaná nevěsta, 1984, r. Oskar Linhart, ch. Jiřina Mlíkovská, Luboš Ogoun, d. Petr Vronský, s. Vojtěch Štolfa, k. Alois Vobejda, č. insc. 1065 - černobílé fotografie, program, recenze STRAUSS, Richard: Don Juan, 1969, ch. Luboš Ogoun, d. Jan Štych, s. Vojtěch Štolfa, k. Inez Tuschnerová, č. insc. 696 - černobílé fotografie, barevné diapozitivy, program, recenze VACEK, Miloš: Milá sedmi loupežníků, 1967, ch. Věra Avratová, d. Václav Nosek, s. Vojtěch Štolfa, k. Alois Vobejda, č. insc. 634 - černobílé fotografie, program, recenze VACEK, Miloš: Meteor, 1967, ch. Jiří Nermut, d. Václav Nosek, s. Vojtěch Štolfa, k. Alois Vobejda, č. insc. 634 - černobílé fotografie, program, recenze VACEK, Miloš: Štastná sedma, 1967, ch. Rudolf Karhánek, d. Václav Nosek, s. Vojtěch Štolfa, k. Alois Vobejda, č. insc. 634 - černobílé fotografie, program, recenze
Ostatní prameny FOERSTER, Josef Bohuslav: Jessika, 1959, scénický návrh Vojtěcha Štolfy, sbírkový fond Oddělení dějin divadla, Moravské zemské muzeum. MARTINŮ, Bohuslav: Šach králi. Záznam Československé televize, 1981.
37
MARTINŮ, Bohuslav: Špalíček, 1972, r. a ch. Antonín Landa, d. Bohumil Gregor, s. a k. Zdenek Seydl. Archiv Národního divadla [online] [cit.20.09.2010]. Dostupný na: http://archiv.narodni-divadlo.cz/Default.aspx?jz=cs MARTINŮ,
Bohuslav:
Špalíček,
1973,
scénický
návrh
Vojtěcha
Štolfy
z roku
1984, sbírkový fond Oddělení dějin divadla, Moravské zemské muzeum. STRAVINSKIJ, Igor: Petruška, 1962, r. a ch. Jiří Blaţek, d. Albert Rosen, s. a k. Zdenek Seydl. Archiv Národního divadla [online] [cit.06.11.2010]. Dostupný na: http://archiv.narodni-divadlo.cz/Default.aspx?jz=cs
LITERATURA DUFKOVÁ, Eugenie. Akademický malíř Vojtěch Štolfa odchází z divadla. Program. Státní divadlo v Brně, prosinec 1986, s. 127-128. DUFKOVÁ, Eugenie – SRBA, Bořivoj (red.). Postavy brněnského jeviště I., II. Umělci Národního, Zemského a Státního divadla v Brně. Brno: Státní divadlo v Brně, 1884-1989. DUFKOVÁ, Eugenie. Vojtěch Štolfa. Malíř a scénograf. Brno: Cerm, 2001. DUFKOVÁ, Eugenie – OSOLSOBĚ, Ivo. Jubilejní spisování o Vojtěchu Štolfovi. Program. Státní divadlo v Brně, prosinec 1971, s. 9. DUFKOVÁ, Eugenie. Šel jsem k divadlu. Setkání s Vojtěchem Štolfou. Program. Státní divadlo v Brně, únor 1991, s. 222-226. DUFKOVÁ, Eugenie. Šel jsem k divadlu. Setkání s Vojtěchem Štolfou II. Program. Státní divadlo v Brně, březen 1991, s. 258-260. LEDEREROVÁ, Zuzana. K jubileu výtvarníka Vojtěcha Štolfy. Místo kytičky k narozeninám. Program. Státní divadlo v Brně, prosinec 1981, s. 114-116. LEDEREROVÁ, Zuzana. Štolfovo umění kresby. Rovnost. 14. 11. 1978. LEDEREROVÁ, Zuzana. Vojtěch Štolfa – Scénografie. Katalog k výstavě. Dům umění města Brna, 1987. MIKOTA, Jan. Vojtěch Štolfa. Acta scaenographica, 1970, roč. 10, č. 7, s. 137-140. PAVLOVSKÝ, Petr (red.). Základní pojmy divadla. Teatrologický slovník. Praha: Libri, 2004. PTÁČKOVÁ, Věra. Divadlo na konci světa. Stati o scénografii. Praha: Praţská scéna, 2008. PTÁČKOVÁ, Věra. Česká scénografie XX. století. Praha: Odeon, 1982. 38
Scénografická výstava Vojtěcha Štolfy. Katalog k výstavě. Foyer Janáčkova divadla. Státní divadlo v Brně, 1970. SVOBODOVÁ, Kateřina. Vojtěch Štolfa – Scénografie. Katalog k výstavě. Dům pánů z Kunštátu, 1982. ŠAFRÁNEK, Miloš. Divadlo Bohuslava Martinů. Praha: Supraphon, 1979. TELCOVÁ, Jiřina. Kresby srdce. Svobodné slovo. 28. 6. 1988. TELCOVÁ, Jiřina. Paleta a maska. Scénografie brněnského divadla v letech 1884-1944. Brno: Moravské muzeum, 1988. TELCOVÁ, Jiřina. Scénografie díla Bohuslava Martinů v brněnském divadle (1925-1982). Praha-Brno: Společnost Bohuslava Martinů, 1984. TELCOVÁ, Jiřina. Štolfa – Tuschnerová – Sedláček. Acta scaenographica, 1965-1966, roč. 6, č. 5, s. 102. TELCOVÁ, Jiřina. Vojtěch Štolfa – scénograf brněnského divadla. Časopis Moravského muzea – vědy společenské, 1988, roč. 73, s. 219-235. TELCOVÁ, Jiřina. Vojtěch Štolfa – Scény. Katalog k výstavě. Galerie Jaroslava Krále, 1977. TMÉ, Miroslav. Široká škála výtvarného projevu. Lidová demokracie. 4. 3. 1987.
RECENZE K INSCENACÍM ant. V hlavní roli labuť. Svobodné slovo. 17. 2. 1976. ant. Opět Romeo a Julie. Svobodné slovo. 30. 11. 1978. a.š. Tři „objevitelé“ Smetany. Národní listy XI, 29.5. 1923. bá. Balet pro milovníky pohádek. Rovnost. 17. 12. 1984. BÁRTOVÁ, Jindra. Romeo a Julie jako balet. Rovnost. 30. 1. 1965. B. Š. Překvapující úspěch Hajducké písně. Svobodné slovo. 12. 1. 1957. BUNDÁLEK, Karel. Krutá komedie. Rovnost. 5.12.1969. ČECH, Vladimír. Echo světové premiéry. Brněnský večerník. 4. 1. 1979. Diskusní baletní premiéra. Svobodné slovo. 4. 1. 1970, autor neuveden. ep. Premiéra brněnského baletu. Lidová demokracie. 9. 10. 1965. FUKAČ, Jiří. Slzy poprvé – Voják podruhé. Rovnost. 23. 10. 1969. FUKAČ, Jiří. Psotovská reminiscence v Janáčkově divadle. Rovnost. 4. 1. 1964.
39
HERRMANNOVÁ, Eva. Nová brněnská Mirandolina. Divadelní noviny. 6. 11. 1968. HOŠKOVÁ, Jana. Balet na juanovské téma. Taneční listy, 1970, č. 4, s. 3-5. jf. Špalíček – divadlo syntézy. Rovnost. 31. 1. 1973. J. T. Ostrý nástup miniopery. Práce. 30. 10. 1969. k. Exportní prodaná. Mladá fronta. 7. 10. 1967. k. Úspěšná miniopera. Mladá fronta. 26. 10. 1969. MALCEV, Viktor. Nestárnoucí baletní dílo P. I. Čajkovského. Rudé právo. 17. 2. 1976. MAJER, Jiří. Čs. premiéra sovětského baletu. Rovnost. 3. 12. 1971. mč. Gogolova satira v opeře B. Martinů. Mladá fronta. 24. 5. 1960. p. Bachčisarajská fontána. Svobodné slovo. 24. 4. 1968. p. Čs. premiéra sovětského baletu. Svobodné slovo. 3. 12. 1971. p. Miniopera v Redutě. Svobodné slovo. 13. 1. 1970. p. Romeo a Julie počtvrté v Brně. Svobodné slovo. 6. 2. 1965. PEČMAN, Rudolf. Bachčisarajská fontána. Rovnost. 18. 4. 1968. PEČMAN, Rudolf. Počtvrté v Brně. Hudební rozhledy, 1965, č. 4, s. 158. PEČMAN, Rudolf. Světová premiéra baletu Bohuslava Martinů. Lidová demokracie. 17. 4. 1980. PEŠEK, Jaromír. Petrovovo Stvoření světa aneb Aby nám zase jednou neujel vlak. Rudé právo. 5. 7. 1972. PETŘÍKOVÁ, Věra. Brněnský Špalíček. Práce. 8. 2. 1973. Ps. Horkého zpívané drama. Svobodné slovo. 27. 11. 1969. REY, Jan. Labutí jezero v Brně. Taneční listy, 1966, č. 4, bez čísla stránky. rţk. Divadlo mezi provazy. Moravský večerník. 3.12.1969. SCH. Nové Labutí jezero v Brně. Lidová demokracie. 28. 2. 1966. SCH. Prokofjevův Romeo a Julie opět v Brně. Lidová demokracie. 4. 2. 1965. SCHMIDOVÁ, Lidka. Psotova Spící krasavice. Taneční listy, 1964, č. 2, bez čísla stránky. ŠAFRÁNEK, Miloš. Brněnský Špalíček. Taneční listy, 1973, č. 5, s. 10-11. ŠTĚDROŇ, Bohumír. Skvělý Martinů v brněnské opeře. Svobodné slovo. [1960]. ŠTĚDROŇ, Miloš. Čajkovskij přitahuje. Mladá fronta. 9. 3. 1966. TELCOVÁ, Jiřina. Brněnský scénograf Vojtěch Štolfa. Program. Státní divadlo v Brně, únor 1977, s. 214-217. TROJAN, Jan. Klasická podoba S. Prokofjeva. Práce. 2. 2. 1965. TROJAN, Jan. Pozdní jevištní úsměv B. Martinů. Práce. 15. 10. 1968. VALOVÝ, K. E. Po letech opět Labutí jezero. Lidová demokracie. 18. 2. 1976. 40
VAŠUT, Vladimír. Brněnský Špalíček překvapil. Lidová demokracie. 6. 2. 1973. VESELÝ, Josef. Křehké kouzlo baletu. Rovnost. 18. 2. 1976. VÍT, Petr. Balet a Janáček. Práce. 31. 12. 1969. VÍT, Petr. Staronová baletní inscenace. Práce. 23. 4. 1968. vs. Mirandolina v brněnské opeře. Lidová demokracie. 17. 10. 1968 vs. Obnovená Prodaná nevěsta. Lidová demokracie. 5. 10. 1967. VYSLOUŢIL, Jiří. Dvě komické opery Bohuslava Martinů. Rovnost. 28. 5. 1960. VYSLOUŢIL, Jiří. O bulharském baletu Hajducká píseň. Rudé právo. 23. 1. 1957. yv. Stvoření světa v Janáčkově divadle. Směr. 4. 2. 1972. ZÁVODSKÝ, Artur. Dürrenmattova adaptace Strindberga v Brně. Lidová demokracie. 5. 12. 1969.
41
PŘÍLOHY I. BALETNÍ SCÉNOGRAFIE VOJTĚCHA ŠTOLFY PRO SDB (1957-1987)
premiéra
autor
titul
10.1.1957
Rajčev Alexandr
Hajducká píseň
19.1.1963
Hanuš Jan
Othello
10.1.1964
Čajkovskij Petr Iljič
Spící krasavice
28.1.1965
Prokofjev Sergej
Romeo a Julie
Strauss Johann
Ples kadetů
8.10.1965
Ravel Maurice
Dafnis a Chloe
24.2.1966
26.12.1966
Labutí jezero Čajkovskij Petr Iljič Ištván Miloš - Britten Benjamin Metamorfózy - Večer soudobého - Piňos Alois - Novák Jan baletu Blatný Pavel
30.12.1967
Vacek Miloš
Milá sedmi loupeţníků
30.12.1967
Vacek Miloš
Šťastná sedma
30.12.1967
Vacek Miloš
Meteor
Asafjev Boris
Bachčisarajská fontána
19.12.1969
Strauss Richard
Don Juan
19.12.1969
Janáček Leoš
Glagolská mše
Delibes Léo
Coppélia
Karajev Kara Abulfas Ogly
Sedm krasavic
Čajkovskij Petr Iljič
Louskáček
Petrov Andrej
Stvoření světa
Dvořák Antonín
Slovanské tance
26.1.1973
Martinů Bohuslav
Špalíček
30.5.1973
Pawlowski Bogdan
Sněhurka a sedm trpaslíků
26.4.1974
Hanuš Jan
Othello
13.6.1975
Ostrčil Karel
Plamen
13.6.1975
Vostřák Zbyněk
Filosofská historie
Čajkovskij Petr Iljič
Labutí jezero
Prokofjev Sergej
Péťa a vlk
Casagrande Alessandro
Fantazie o Pinokiovi
Klinkova Ţivka
Vietnamská poéma
Prokofjev Sergej
Kamenný kvítek
28.10.1977
Moldobasanov Kalyj
Matčino pole
10.11.1978
Prokofjev Sergej
Romeo a Julie
23.3.1979
Minkus Ludwig
Paquita
23.3.1979
Minkus Ludwig
Bajadéra
23.3.1979
Adam Adolphe Charles
Korzár
23.3.1979
Helsted Eduard
Slavnost květů v Genzanu
23.3.1979
Pugni Caesare
Grand pas de quatre
23.3.1979
Auber Daniel François Esprit
Grand pas de deux
1.4.1965
14.4.1968
26.3.1970 20.10.1970 15.1.1971 26.11.1971 5.5.1972
6.2.1976 25.6.1976 1.9.1976 17.12.1976 25.3.1977
42
25.5.1979
Janáček Leoš
Concertino
25.5.1979
Janáček Leoš
Lašské tance
25.5.1979
Suk Josef
Adagio ze serenády Es dur
25.5.1979
Dvořák Antonín
9.11.1979
Nedbal Oskar
Notturno Z pohádky do pohádky (Pohádka o Honzovi)
11.4.1980
Martinů Bohuslav
Šach králi
11.4.1980
Ravel Maurice
Bolero
11.4.1980
Stravinskij Igor
Pták Ohnivák
2.12.1980
Sibelius Jean
Scaramouche
2.12.1980
Barskov Oleg
Pán a Sýrinx
2.12.1980
Bizet Georges - Ščedrin Rodion Carmen
Martinů Bohuslav
Dialog tvarů - Partita in D (v rámci "Dialogy") Dialog stylů - Maličkosti op. 47 (v rámci "Dialogy") Dialog se svědomím minulosti (v rámci "Dialogy")
20.11.1981
Falla Manuel de
Čarodějná láska
20.11.1981
Stravinskij Igor
Svěcení jara
20.11.1981
Ravel Maurice
La Valse
6.5.1982
Pololáník Zdeněk
Pierot
31.10.1982
Prokofjev Sergej
Popelka
Bukový Wiliam
8.2.1981
Tůma František Antonín Ignác
8.2.1981
Dvořák Antonín
8.2.1981
25.5.1984
Vejvanovský Pavel Josef
25.5.1984
Suk Josef
25.5.1984
Martinů Bohuslav
25.5.1984
Janáček Leoš
25.5.1984
Ištvan Miloslav
25.5.1984
Blatný Pavel
25.5.1984
Blatný Pavel
25.5.1984
Fiala Josef
25.5.1984
Martinů Bohuslav
Svědomí Baletti (v rámci "České fragmenty a fantazie") Radúz a Mahulena (v rámci "České fragmenty a fantazie") Istar (v rámci "České fragmenty a fantazie") Taras Bulba I. (v rámci "České fragmenty a fantazie") Hry (v rámci "České fragmenty a fantazie") Evoluce (v rámci "České fragmenty a fantazie") Rytmy a tembry (v rámci "České fragmenty a fantazie") Divertissement in dis (v rámci "České fragmenty a fantazie") Toccata e due canzoni (v rámci "České fragmenty a fantazie")
8.6.1984
Prokofjev Sergej
Romeo a Julie
Čajkovskij Petr Iljič
Spící krasavice
Delibes Léo
Coppélia
14.11.1986
Chačaturjan Aram
Gajane
13.11.1987
Čajkovskij Petr Iljič
Labutí jezero
8.4.1983
14.12.1984 17.1.1986
43
II. SCÉNOGRAFICKÁ TVORBA VOJTĚCHA ŠTOLFY PRO STÁTNÍ DIVADLO V BRNĚ (1951-1989)
premiéra
soubor
6.1.1951
zpěvohra
19.3.1951
autor
titul
Tyl Josef Kajetán
Fidlovačka
činohra
Klicpera Václav Kliment
Hadrián z Římsů
15.9.1951
činohra
Ostrovskij Alexandr Nikolajevič
Výnosné místo
2.11.1951
činohra
Gogol Nikolaj Vasiljevič
Revizor
19.3.1952
zpěvohra
Pásek Pavel
4:0 pro ATK
24.6.1952
činohra
Mdivani Georgij
Koho tlačí bota?
13.12.1952
činohra
Kleist Heinrich von
Rozbitý dţbán
21.2.1953
činohra
Djakov Nikolaj Michailovič
Svatba s věnem
5.2.1956
činohra
Karvaš Petr
Pacient 113
5.5.1956
opera
Prokofjev Sergej
Zásnuby v klášteře
10.1.1957
balet
Rajčev Alexandr
Hajducká píseň
15.3.1957
činohra
Goethe Johann Wolfgang
Faust
11.7.1957
činohra
Shakespeare William
Sen noci svatojánské
13.10.1957
opera
Fischer Jan F.
Ţenichové
15.11.1958
činohra
Remarque Erich Maria
Poslední dějství
10.10.1959
opera
Foerster Josef Bohuslav
Jessika
5.2.1960
opera
Dvořák Antonín
Čert a Káča
22.5.1960
opera
Martinů Bohuslav
Ţenitba
22.5.1960
opera
Martinů Bohuslav
Veselohra na mostě
30.4.1961
opera
Rimskij-Korsakov Nikolaj
Příběh noci vánoční
28.4.1962
opera
Smetana Bedřich
Dalibor
13.12.1962
opera
Smetana Bedřich
Dvě vdovy
19.1.1963
balet
Hanuš Jan
27.4.1963
zpěvohra
11.7.1963
činohra
Molière
Pán z Prasečkova
11.7.1963
činohra
Molière
Versailleská improvizace
15.9.1963
zpěvohra
Offenbach Jacques
Hoffmannovy povídky
27.11.1963
zpěvohra
Hanuš Pavel - Kaláb Jan
Hašek a tajný Vinca
15.12.1963
opera
Musorgskij Modest Petrovič
Boris Godunov
10.1.1964
balet
Čajkovskij Petr Iljič
Spící krasavice
8.3.1964
opera
Viola (fragment)
29.4.1964
zpěvohra
Smetana Bedřich Voskovec Jiří - Werich Jan - Hála Vlastimil
22.5.1964
opera
Poulenc Francis - Cocteau Jean
Lidský hlas
11.7.1964
zpěvohra
Madame Favart
10.12.1964
zpěvohra
Offenbach Jacques Spewakovi Samuel a Berta - Porter Cole
28.1.1965
balet
Romeo a Julie
24.2.1965
zpěvohra
Prokofjev Sergej Natschinski Gert - Bez Helmut Degenhardt Jürgen
1.4.1965
balet
Strauss Johann
Ples kadetů
Othello Svatba sňatkového Daněk Oldřich - Suchý Jiří - Šlitr Jiří podvodníka
44
Helenka je ráda
Kiss Me Kate
Můj přítel Bunbury
Puccini Giacomo
Bohéma
Loewe Frederick - Lerner Alan J.
My Fair Lady
balet
Ravel Maurice
Dafnis a Chloe
24.2.1966
balet
Čajkovskij Petr Iljič
Labutí jezero
4.3.1966
činohra
Ibsen Henrik
Peer Gynt
7.4.1966
činohra
Jirásek Alois
Lucerna
15.4.1966
zpěvohra
Lehár Franz
Veselá vdova
25.6.1966
činohra
Hochhuth Rolf
Náměstek
Britten Benjamin
Albert Herring
4.5.1965
opera
20.6.1965
zpěvohra
8.10.1965
7.7.1966
opera
8.11.1966
činohra
26.12.1966
balet
Les Metamorfózy - Večer Ištván Miloš - Britten Benjamin Piňos Alois - Novák Jan - Blatný Pavel soudobého baletu
8.1.1967
opera
Verdi Giuseppe
Otello
11.1.1967
zpěvohra
Tuček Jan
Zamilovaný ponocný
21.4.1967
opera
Janáček Leoš
Výlety pana Broučka
2.6.1967
činohra
Královský hon na slunce
15.7.1967
zpěvohra
Shaffer Peter Malásek Jiří - Baţant Jiří - Hála Vlastimil - Blaţek Vratislav
20.9.1967
opera
Smetana Bedřich
Prodaná nevěsta
22.11.1967
činohra
Hastings Michael
Mlčení Lee Harvey Oswalda
22.12.1967
činohra
Shakespeare William
Jak se vám líbí
30.12.1967
balet
Vacek Miloš
Milá sedmi loupeţníků
30.12.1967
balet
Vacek Miloš
Šťastná sedma
30.12.1967
balet
Vacek Miloš
Meteor
18.2.1968
zpěvohra
Stolz Robert
Pepina
5.4.1968
opera
Krejčí Iša
Pozdviţení v Efesu
14.4.1968
balet
Asafjev Boris
Bachčisarajská fontána
29.5.1968
činohra
Šrámek Fráňa
Léto
3.9.1968
činohra
Halas František
Torzo naděje
9.10.1968
opera
Martinů Bohuslav
Mirandolina
30.12.1968
opera
Kovařovic Karel
Psohlavci
27.6.1969
opera
Honegger Arthur
Jana z Arcu na hranici
27.6.1969
opera
Schönberg Arnold
Očekávání
8.9.1969
opera
Dvořák Antonín
Čert a Káča
22.10.1969
opera
Stravinskij Igor
Příběh vojáka
22.10.1969
opera
Martinů Bohuslav
Slzy noţe
3.12.1969
činohra
Dürrenmatt Friedrich
Play Strindberg
19.12.1969
balet
Strauss Richard
Don Juan
19.12.1969
balet
Janáček Leoš
Glagolská mše
30.12.1969
zpěvohra
Jones Tom
Snílci
30.1.1970
opera
Bizet Georges
Carmen
26.3.1970
balet
Delibes Léo
Coppélia
28.4.1970
opera
Fibich Zdeněk
Šárka
20.10.1970
balet
Karajev Kara Abulfas Ogly
Sedm krasavic
30.10.1970
činohra
Bukovčan Ivan
Neţ kohout zazpívá
20.11.1970
opera
Prokofjev Sergej
Zásnuby v klášteře
Ostrovskij Alexandr Nikolajevič
45
Šeherezáda
Willson Meredith
Music Man - Toulavý kapelník
Čajkovskij Petr Iljič
Louskáček
Němcová Boţena Berg Josef
Babička Eufridés před branami Tymén
opera
Berg Josef
Evropská turistika
27.9.1971
opera
Berg Josef
Johanes doktor Faust
19.11.1971
opera
Puccini Giacomo
Manon Lescaut
26.11.1971
balet
Petrov Andrej
Stvoření světa
5.5.1972
balet
Dvořák Antonín
Slovanské tance
30.6.1972
opera
Smetana Bedřich
Prodaná nevěsta
29.9.1972
opera
Milhaud Darius
Únos Europy
29.9.1972
opera
Milhaud Darius
Opuštění Ariadny
29.9.1972
opera
Milhaud Darius
Théseovo osvobození
29.9.1972
opera
Martinů Bohuslav
Ariadna
Rimskij-Korsakov Nikolaj
Zlatý kohoutek
Mahen Jiří
Chroust
Hammerstein Oscar - Kern Jerome
Loď komediantů
2.12.1970
zpěvohra
15.1.1971
balet
27.2.1971
činohra
27.9.1971
opera
27.9.1971
3.11.1972
opera
10.11.1972
činohra
8.12.1972
zpěvohra
1.1.1973
činohra
Tyl Josef Kajetán
Strakonický dudák
26.1.1973
balet
Martinů Bohuslav
Špalíček
9.3.1973
opera
Hurník Ilja
Dáma a lupiči
30.5.1973
balet
Pawlowski Bogdan
Sněhurka a sedm trpaslíků
27.9.1973
opera
Smetana Bedřich
Tajemství
6.12.1973
opera
Borodin Alexandr
Kníţe Igor
17.12.1973
opera
Molière – Lully Jean Baptiste
Jeden chce a druhý musí
26.4.1974
balet
Hanuš Jan
Othello
3.5.1974
zpěvohra
Lecocq Charles
Dítě trţnice
21.6.1974
opera
Puccini Giacomo
Madame Butterfly
4.10.1974
opera
Benda Jiří
15.11.1974
zpěvohra
Tyl Josef Kajetán
Walder Fidlovačka aneb Ţádný hněv a ţádná rvačka
13.12.1974
opera
Verdi Giuseppe
Don Carlos
13.6.1975
balet
Ostrčil Karel
Plamen
13.6.1975
balet
Vostřák Zbyněk
Filosofská historie
12.12.1975
opera
Musorgskij Modest Petrovič
Boris Godunov
16.1.1976
opera
Rossini Gioacchino
Lazebník sevillský
6.2.1976
balet
Labutí jezero
12.3.1976
zpěvohra
Čajkovskij Petr Iljič Hammerstein Oscar - Rodgers Richard
25.6.1976
balet
Prokofjev Sergej
Péťa a vlk
1.9.1976
balet
Casagrande Alessandro
Fantazie o Pinokiovi
29.10.1976
činohra
Dvoreckij Ignatij
Člověk odjinud
17.12.1976
balet
Klinkova Ţivka
18.2.1977
zpěvohra
Strauss Johann
Vietnamská poéma Královna Indigo aneb Jedna noc za tisíc, případně téţ Tisíc a jedna noc
13.3.1977
opera
Fischer Jan F.
Dekameron
46
Oklahoma
Prokofjev Sergej Masteroff Joe - Ebb Fred - Kander John
Kamenný kvítek
opera
Zámečník Evţen
Ferda Mravenec
28.10.1977
balet
Moldobasanov Kalyj
Matčino pole
18.11.1977
zpěvohra
Brabec Jindřich - Poštulka Vladimír
Cesta k ţivotu (Děti noci)
10.2.1978
opera
Cikker Ján
Juro Jánošík
7.4.1978
opera
Benda Jiří
Romeo a Julie
14.4.1978
opera
Janáček Leoš
Říkadla
14.4.1978
opera
Janáček Leoš
Concertino
14.4.1978
opera
Janáček Leoš
Zápisník zmizelého
28.4.1978
zpěvohra
Jarecki Andrzej - Kierski Tadeusz
30.6.1978
zpěvohra
Čapek Josef - Křička Jaroslav
Nelţi, miláčku Dobře to dopadlo aneb Tlustý pradědeček, lupiči a detektývové
20.10.1978
činohra
Tyl Josef Kajetán
Tvrdohlavá ţena
10.11.1978
balet
Prokofjev Sergej
Romeo a Julie
17.11.1978
zpěvohra
Hammel Pavol - Varga Marian
Cyrano z předměstí
23.3.1979
balet
Minkus Ludwig
Paquita
23.3.1979
balet
Minkus Ludwig
Bajadéra
23.3.1979
balet
Adam Adolphe Charles
Korzár
23.3.1979
balet
Helsted Eduard
Slavnost květů v Genzanu
23.3.1979
balet
Pugni Caesare
Grand pas de quatre
23.3.1979
balet
Auber Daniel François Esprit
Grand pas de deux
25.4.1979
opera
Hába Miroslav
Malý princ
25.4.1979
opera
Štědroň Miloš
Kuchyňské starosti
25.4.1979
opera
Felix Václav
Inzerát
25.5.1979
balet
Janáček Leoš
Concertino
25.5.1979
balet
Janáček Leoš
Lašské tance
25.5.1979
balet
Suk Josef
Adagio ze serenády Es dur
25.5.1979
balet
Dvořák Antonín
25.3.1977
balet
1.4.1977
zpěvohra
3.6.1977
Kabaret
12.10.1979
zpěvohra
14.10.1979
činohra
9.11.1979
balet
Nedbal Oskar
Notturno Cindy aneb Popelka z Poslední ulice Dlouhý, Široký a Bystrozraký Z pohádky do pohádky (Pohádka o Honzovi)
11.1.1980
opera
Dvořák Antonín
Čert a Káča
11.4.1980
balet
Martinů Bohuslav
Šach králi
11.4.1980
balet
Ravel Maurice
Bolero
11.4.1980
balet
27.4.1980
činohra
Pták Ohnivák Stravinskij Igor Slavík Oldřich - Ogoun Luboš - Hradil Móda - krása - poezie Pavel
2.12.1980
balet
Sibelius Jean
Scaramouche
2.12.1980
balet
Barskov Oleg
Pán a Sýrinx
2.12.1980
balet
Bizet Georges - Ščedrin Rodion
16.1.1981
opera
Rimskij-Korsakov Nikolaj
Carmen Pskoviťanka (Car Ivan Hrozný)
8.2.1981
balet
Tůma František Antonín Ignác
Dialog tvarů - Partita in D
Zacharník František - Veteška Lubomír Jílek Jan
47
(v rámci "Dialogy")
Boguslawski Wojciech - Stefani Jan
Dialog stylů - Maličkosti op. 47 (v rámci "Dialogy") Dialog se svědomím minulosti (v rámci "Dialogy") Horalé a krakované čili Domnělý zázrak
opera
Monteverdi Claudio
Korunovace Poppey
balet
Falla Manuel de
Čarodějná láska
20.11.1981
balet
Stravinskij Igor
Svěcení jara
20.11.1981
balet
Ravel Maurice
26.2.1982
zpěvohra
Berlin Irving
La Valse Šťastná rána, která padne vedle (Annie Get Your Gun)
2.4.1982
opera
Weber Carl Maria von
Čarostřelec
6.5.1982
balet
Pololáník Zdeněk
Pierot
8.2.1981
balet
Dvořák Antonín
8.2.1981
balet
Martinů Bohuslav
13.3.1981
zpěvohra
30.10.1981 20.11.1981
2.7.1982
opera
Offenbach Jacques
Hoffmannovy povídky
26.9.1982
opera
Kurka Robert
Dobrý voják Švejk
31.10.1982
balet
Prokofjev Sergej
Popelka
11.3.1983
opera
Strauss Richard
Růţový kavalír
8.4.1983
balet
Bukový Wiliam
15.4.1983
zpěvohra
6.10.1983
zpěvohra
Suchý Jiří Zacharník František - Havlík Ferdinand
Svědomí Dr. Johann Faust, Praha II, Karlovo nám. 40
16.12.1983
zpěvohra
Strauss Johann
Noc v Benátkách
18.5.1984
opera
Dvořák Antonín
25.5.1984
balet
Vejvanovský Pavel Josef
25.5.1984
balet
Suk Josef
25.5.1984
balet
Martinů Bohuslav
25.5.1984
balet
Janáček Leoš
25.5.1984
balet
Ištvan Miloslav
25.5.1984
balet
Blatný Pavel
25.5.1984
balet
Blatný Pavel
25.5.1984
balet
Fiala Josef
25.5.1984
balet
Martinů Bohuslav
Jakobín Baletti (v rámci "České fragmenty a fantazie") Radúz a Mahulena (v rámci "České fragmenty a fantazie") Istar (v rámci "České fragmenty a fantazie") Taras Bulba I. (v rámci "České fragmenty a fantazie") Hry (v rámci "České fragmenty a fantazie") Evoluce (v rámci "České fragmenty a fantazie") Rytmy a tembry (v rámci "České fragmenty a fantazie") Divertissement in dis (v rámci "České fragmenty a fantazie") Toccata e due canzoni (v rámci "České fragmenty a fantazie")
8.6.1984
balet
Prokofjev Sergej
Romeo a Julie
9.11.1984
opera
Smetana Bedřich
Prodaná nevěsta
14.12.1984
balet
Spící krasavice
21.12.1984
zpěvohra
Čajkovskij Petr Iljič Renčín Vladimír - Brabec Jindřich Čiháková Hana
48
Gordický uzel
Nejkrásnější válka
Cimarosa Domenico
Tajné manţelství
zpěvohra
Millöcker Carl
10.1.1986
zpěvohra
Julínek Antonín (scénář)
Ţebravý student Rendez-vous slečny operety s panem muzikálem
17.1.1986
balet
Delibes Léo
Coppélia
14.11.1986
balet
Chačaturjan Aram
Gajane
13.11.1987
balet
Čajkovskij Petr Iljič
Labutí jezero
30.6.1989
zpěvohra
Loewe Frederick - Lerner Alan Jay
My Fair Lady
26.6.1985
opera
25.10.1985
49
III. OBRAZOVÁ PŘÍLOHA
Obr. 1. Petr Iljič Čajkovskij: Labutí jezero (1941) scénický návrh Václav Skrušný
Obr. 2. Léo Delibes: Coppélia (1970) scéna Vojtěch Štolfa
50
Obr. 3. Igor Stravinskij: Petruška (1962) scéna Zdenek Seydl
Obr. 4. Leoš Janáček: Lašské tance (1979) scéna Vojtěch Štolfa
51
Obr. 5. Leoš Janáček: Lašské tance (1969) scéna Věra Fridrichová
Obr. 6. Sergej Prokofjev: Romeo a Julie (1965) scénický návrh Vojtěch Štolfa
52
Obr. 7. Sergej Prokofjev: Romeo a Julie (1965) scéna Vojtěch Štolfa
Obr. 8. Sergej Prokofjev: Romeo a Julie (1978) scénický návrh Vojtěch Štolfa
53
Obr. 9. Sergej Prokofjev: Romeo a Julie (1978) scéna Vojtěch Štolfa
Obr. 10. Petr Iljič Čajkovskij: Labutí jezero (1966) scéna Vojtěch Štolfa
54
Obr. 11. Petr Iljič Čajkovskij: Labutí jezero (1966) scéna Vojtěch Štolfa
Obr. 12. Petr Iljič Čajkovskij: Labutí jezero (1976) scéna Vojtěch Štolfa
55
Obr. 13. Petr Iljič Čajkovskij: Labutí jezero (1976) scéna Vojtěch Štolfa
Obr. 14. Petr Iljič Čajkovskij: Labutí jezero (1987) scéna Vojtěch Štolfa
56
Obr. 15. Petr Iljič Čajkovskij: Labutí jezero (1987) scéna Vojtěch Štolfa
Obr. 16. Bohuslav Martinů: Špalíček (1973) maketa Vojtěch Štolfa
57
Obr. 17. Bohuslav Martinů: Špalíček (1973) scéna Vojtěch Štolfa
Obr. 18. Bohuslav Martinů: Špalíček (1973) scéna Vojtěch Štolfa
58
Obr. 19. Bohuslav Martinů: Šach králi (1980) scéna Vojtěch Štolfa
59
