Abstrakty příspěvků pracovního setkání Obnova buquoyské kulturní krajiny uskutečněného 25. října 2011 v prostorách AKC, Husova 4a, Praha 1
Martin Krummholz: Buquoyové a jejich krajina na konci 18. a v 19. století
Impulzem projektu Obnova buquoyské kulturní krajiny byla primární identifikace dosud nezpracovaných materiálů topografických sbírek Oddělení dokumentace Ústavu dějin umění (ÚDU) AV ČR. Množství fotografií a plánů (předběžně odhadováno na zhruba 1150 inventárních položek) zachycuje bývalé buquoyské lokality, především Nové Hrady a Rožmberk a jejich bezprostřední okolí. Jihočeská
„buquoyská
krajina“
byla
utvářena
v období
1780–1870
během několika etap, z nichž lze zatím spolehlivěji identifikovat: Nejstarší fázi dvou posledních dekád 18. století éryJana Nepomuka Buquoye (1740–1803) a jeho ženy Terezie rozené Paarové (1746–1818), a dále etapu kolem poloviny 19. století související s osobností Jana Jiřího Jindřicha Buquoye (1814–1882). Jan Jiří Jindřich Buquoy byl naprosto výjimečnou ukázkou múzického aristokrata, který se osobně angažoval na proměnách svých sídel, jejich interiérů i širšího okolí, a to včetně sebemenších detailů. Dokládá to jak dochovaná korespondence, tak množství jeho vlastních kreseb. Umělecké sklony a kulturní rozhled zdědil Jan Jiří Jindřich po své matce Gabriele rozené Rottenhanové (1784–1863) – dědičce severočeského panství Červený Hrádek. Na Červeném Hrádku se Jan Jiří Jindřich narodil a zdejší zámek sloužil rodině jako oblíbené sídlo, spolu s pražským malostranským palácem resp. letohrádkem
v Bubenči.
V první
třetině
19.
století
Rottenhanové
proměnili
červenohrádeckou zámeckou zahradu v krajinný park, v němž mj. vybudovali řadu romantických zákoutí a staveb, s jejichž protějšky se lze posléze setkat i na jihočeských panstvích. Obdobně sloužily za vzor též červenohrádecké interéry. Gabriela Rottenhanová i její jediný syn projevovali živý zájem o umění a architekturu. Pečlivě sledovali zahradní i interiérové úpravy sídel svých příbuzných a známých a vzájemně si sdělovali své aktuální dojmy, v dopisech často doprovázené kresbami. V případě sídel všech sester Jana Jiřího Jindřicha Buquoye se jednalo o novostavby nebo na přelomu 20. a 30. let 19. století zásadně
přestavěné objekty (Terezie provd. Zessnerová – Dobříčany, Karolína provd. Deymová – Nemyšl, Isabela provd. Trautmannsdorffová – Herálec). Ještě před polovinou 19. století si Gabriela (se svým synem) vyhlédla a zakoupila nedaleké severočeské panství Hauenštejn. Tamní hrad svou polohou i zamýšlenými úpravami předjímal zásahy provedené později na Rožmberku. V druhé polovině 19. století proběhla velkolepá přestavba Hauenštejna naopak pod vlivem tehdy již realizovaných úprav Rožmberka. Z dalších důležitých buquoyských lokalit je třeba zmínit jihočeské panství LIbějovice. Zdejší pozdně barokní zámek zjevně plnil roli nejvýstavnější venkovské rezidence rodu Buquoyů. S prodejem Libějovic Schwarzenberkům na samém počátku 19. století souviselo vybudování nového zámku v Nových Hradech. Jedním z cílů zahájeného projektu je objasnění stavební historie jednotlivých buquoyských sídel a staveb v dobovém kulturně-sociálním kontextu a jejich funkce v rámci rodové rezidenční sítě a celkové majetkové držby. Předmětem našeho zájmu jsou rovněž širší umělecko- resp. kulturně-historické souvislosti, a to jak co se týče vývoje evropské architektury tak i dobového fenomenu budování krajinných parků.
Jan Ivanega: Stavební aktivity Jiřího Jana Jindřicha Buquoye v Rožmberku nad Vltavou
Příspěvek stručně připomněl hlavní stavební aktivity, k nimž došlo v Rožmberku a jeho okolí z podnětu a za aktivní účasti klíčové postavy buquoyských dějin 19. století, hraběte Jiřího Jana Jindřicha Buquoye. Na prvním místě stály stavební úpravy dolního hradu, k nimž došlo v několika etapách během 40. a na prahu 50. let 19. století. V návaznosti na narození potomků hraběte následně došlo k rozsáhlým přestavbám v areálu horního hradu. Vnitřní prostor někdejší barokní sýpky, na jejímž místě je dnešní nový zámek vybudován, byl postupně upraven pro obytné potřeby. Zároveň byla vybudována zprvu přízemní cottage. Její zvýšení, k němuž došlo v roce 1856, bylo poslední výraznější stavební úpravou v zámeckém areálu. Mimořádně zajímavé jsou i parkové úpravy okolí nového zámku, které řídil Anton Krause (rodák z Erlaa u Vídně), jenž byl mimořádně aktivní i v Nových Hradech. Dominantu zámecké zahrady tvořil starší skleník, který v 50. letech doplnil drobný gloriet. Na zahradu navazoval vysoký most, projektovaný
rožmberským stavebním ředitelem Janem Roeslerem. Most vedl do vrchnostenského parku v zámeckém lesním revíru Thomasberg. Ze sítě cest, která zde vznikla, se hraběcí rodině a jejím hostům otevírala řada výhledů na vltavské údolí a město i hrad Rožmberk. Dalšími stavbami éry Jana Jiřího Buquoye v Rožmberku byly panská oratoř v kostele Panny Marie a tzv. švýcarský domek. Jednotlivé objekty byly propojeny vzájemnými pohledovými vazbami, jež svědčí o vědomém utváření krajiny. Prameny uložené v OD ÚDU AV ČR umožňují prohloubit dosavadní poznání všech zmíněných stavebních akcí. Vývoj dolního hradu ilustrují dvě mimořádně cenné série plánů od Augusta Dellische, jež zachycují podobu areálu během a po hlavních úpravách. Zároveň jsou přičiněním Zdeňka Wirtha v Praze uloženy kresebné návrhy a dokumentace hradního mobiliáře, které doplňují výpověď písemných pramenů z rodinného archivu Buquoyů (dnes SOA Třeboň). Zcela zásadní význam pak má řada plánů horního hradu. Jedná se o průběžně pořizovaná zaměření dílčích etap a četné skicy, respektive variantní návrhy, které umožňují zpřesnit průběh dosud spíše rámcově známé výstavby. Vedle zkoumání hlavních stavebních akcí směřuje projekt Obnova buquoyské kulturní krajiny také k připomenutí menších staveb v krajině. V případě rožmberského panství se jedná zejména o četné myslivny a lesovny, jež sloužily ke správě lesního majetku. V řadě případů šlo o zajímavé stavby, jejichž podoba byla ovlivněna vrchnostenskými sídly. Dalším rozměrem projektu je pokus o "zalidnění" buquoyské kulturní krajiny. Rádi bychom – v rámci možností – rekonstruovali sociální vazby a vzájemnou interakci na stavbách činných řemeslníků a buquoyských vrchnostenských úředníků. Již první sondy prokázaly nosnost tohoto přístupu. Na základě údajů z církevních matrik, stavebních a účetních deníků, četných plánů a výjimečně dochovaných pozůstalostí a korespondence lze sestavit biogramy řady aktérů buquoyské stavební činnosti. Kromě zhodnocení jejich tvůrčího profilu umožňuje naznačený postup poznat sociální a geografickou mobilitu, zejména mezi severočeskými a jihočeskými statky rodu, ale i sňatkové a profesní strategie jedinců i celých rodin
Petr Šámal: Profese, diletantismus a reprezentace v prostředí Buquoyů jako výtvarníků a objednavatelů umění
Příspěvek se zaměřil na výtvarné projevy v prostředí rodu Buquoyů (kresba, malba, grafika), a to převážně v období do 50. let 19. století. Téma bylo nastíněno prostřednictvím glos k činnosti jednotlivých osobností, a to jak z okruhu příslušníků samotného
rodu,
tak
ze
skupiny
profesionálních
umělců,
kteří
pracovali
na buquoyských zakázkách. Stejně jako je tomu v řadě případů jiných rodů v 19. století v Čechách, také u Buquoyů se vyprofilovaly osobnosti, jejichž výtvarná činnost přesahovala běžné projevy aktivního vztahu nobility k výtvarnému umění. Příslušný materiál ukazuje mj. na živé prolínání světa diletantské a profesionální tvorby a jeho zpracování nabízí možnost tyto vztahy prozkoumat. Nejstarší výraznou osobností výtvarného světa Buquoyů byl Ludvík Arnošt (1783–1833), jehož tvorba je známá hlavně v oblasti české krajinářské grafiky první čtvrtiny 19. stol. Pro rodové výtvarnictví byl příklad Ludvíka Arnošta jistě silným podnětem, a to nejen proto, že se zapsal do dějin výtvarné pedagogiky jako autor kresebných předloh, ale také samotným vstupem na veřejnou uměleckou scénu; ten nebyl pouze jednorázový a krátkodobý, jako tomu bylo v případě některých šlechtických diletantů na soudobých pražských výstavách. To s sebou neslo i poněkud paradoxní genderový efekt – také mužský příslušník šlechtického rodu mohl své aktivity do velké míry zasvětit výtvarné činnosti, běžněji provozované a prezentované diletujícími šlechtičnami. Málo toho víme o vlastním výtvarném vzdělání
Ludvíka
Arnošta,
spojovaném
zpravidla
s jeho
o
málo
starším
spolupracovníkem Antonínem Puchernou; prvotní edukace probíhala zřejmě v 90. letech 18. stol. ve Vídni a dosud není jasné, kdo za ní stál. Vrstevnicí Ludvíka Arnošta byla Gabriela Marie, rozená Rottenhanová (1784–1863). Vnímáme ji především jako matku Jiřího Jana Buquoye, který je jakýmsi středobodem výtvarných snah buquoyského rodu. Gabriela Marie je běžně považována za žákyni Josefa Berglera; s ředitelem pražské akademie byla v kontaktu spíše v dospělém a zralém věku, zatímco dříve prošla raným výtvarným školením ve Vídni, a stejně jako v případě jejího budoucího švagra je otevřená otázka, kdo byli její učitelé umění z této doby. Zkoumání souvislostí s výukou u Josefa Berglera je nicméně přínosné z hlediska problematiky studijních možností výtvarných umělkyň v 19. století v Čechách, odtržených od možnosti akademického školení.
Vztah k výtvarnému umění u Jiřího Jana Jindřicha (1814–1882) byl velmi intenzivní a odehrával se na různých úrovních. Podporován byl na prvním místě matkou, která mu patrně zpočátku také zprostředkovala výtvarné vzory, na nichž sama
vyrůstala.
Dalším
aspektem
jeho
uměleckého
růstu
byla
výuka
u profesionálních kreslířů (pravděpodobně František Wolf a František Taraba), znalost uměleckých sbírek a studijní cesty vypovídající o jeho mimořádně vyvinutém smyslu pro pozorování vnější skutečnosti. Z rozsáhlého fondu jeho kresebné pozůstalosti se v referátu poukázalo na sešit kreseb z počátku 30. let 19. stol. zachycující interiéry šlechtických sídel spjatých s rodinou matky. Převedení jedné z kreseb do litografie vypovídá o záměrném šíření práce diletujícího příslušníka rodu. Není jasné, zda se Jiří Jan věnoval také vlastní litografické práci. Pokud ano, je zde možné uvažovat o přímém vlivu tehdy žijícího strýce Ludvíka Arnošta – jednoho z průkopníků litografie v Čechách. Právě obor interiérových zobrazení představuje podstatné téma při sledování tvorby v prostředí šlechtických rodů 19. století. Okolnost spojování reprezentace s intimitou, která se v nich mnohdy projevuje, byla ve své době citlivou záležitostí. Souvislost se zmíněnou litografickou reprodukcí vyvolává otázku, pro jaký okruh zájemců byly tyto reprodukované varianty určeny. Výtvarnou tvorbu Jiřího Jana lze sledovat z různých úhlů pohledu; její detailní výzkum by mj. mohl přinést více světla do některých otázek stavebně-historického vývoje buquoyských objektů a upřesnit roli, která Jiřímu Janovi příslušela při jejich historizujících úpravách. Výtvarné nadšení Jiřího Jana bylo ale také klíčovým faktorem pro vytvoření milieu profesionálních výtvarníků, pohybujících se v prostředí buquoyského "dvora". Vrstevníkem Jiřího Jana Jindřicha Buquoye byl Friedrich Ströbel (nar. 1814). Tento „dvorní malíř Buquoyů“ se vyznačoval dobově charakteristickým oborovým rozsahem, od drobné podobizny přes zobrazení interiéru, až po kopie obrazů a nástěnné malby. Většina jeho známých prací z doby po absolvování pražské akademie je spojena právě s rodem Buquoyů a zdá se, že angažmá tohoto malíře ve 40. a 50. letech 19. století bylo výsledkem potřeby mít trvale k dispozici stálého výtvarníka. Podstatnou součástí Ströbelovy práce jsou právě interiérová zobrazení, která většinou aktuálně reagovala na stavební úpravy a výzdobné zásahy staveb pod taktovkou Jiřího Jana. Ty patří ke kvalitnější skupině prací tohoto oboru v Čechách a tvoří jakýsi předstupeň pozdějších objednávek Buquoyů u Rudolfa von Alta (1812–1905) v 50. letech 19. století.
Práce tohoto proslulého vídeňského akvarelisty pro Buquoye tvoří samostatnou kapitolu v naší problematice a je třeba jí věnovat zvláštní pozornost. Ani z hlediska samotné malířovy tvorby jí nelze podcenit již proto, že buquoyský soubor představuje zdaleka nejrozsáhlejší Altův cyklus interiérových pohledů, vytvořený pro jednoho objednavatele. Za protějšek tvorby Friedricha Ströbla pro Buquoye jsou považovány práce staršího Josefa Schütze (1774–1851). Kromě skupiny interiérových pohledů je mu přičítána rozsáhlá řada pohledů na buquoyskou krajinu s architektonickými motivy, zachycující krajinný park v Terezině údolí i další místa. Tvorba Josefa Schütze pro Buquoye je však ve své podstatě sporná: Soubor bezmála padesáti kvašových obrazů je z velké části datován do období značně pokročilého věku tohoto milovníka umění, známého do té doby spíše svým působením na pražském magistrátu a úlohou ve výboru Společnosti vlasteneckých přátel umění, než vlastní výtvarnou tvorbou. Práce připisované Schützovi jsou pravděpodobně dílem jiného malíře, jmenovitě Aloise Gustava Schulze (1805–1860), zaznamenaného také jako malíře kulis pro zámecké divadlo v Nových Hradech. Známá tvorba tohoto Piepenhagenova žáka – krajináře a malíře Stavovského divadla – formálně odpovídá souboru buquoyských kvašů a ve prospěch jeho autorství vypovídá i srovnání signatur. Studium skutečného podílu jednotlivých rukou na výtvarných pracích, spojených s rodem Buquoyů, stejně tak hlubší studium rodové diletantské tvorby by mělo přispět k poznání procesů výtvarné činnosti v tomto prostředí, v jehož kulturním životě představovalo specifickou roli propojení vizuální reprezentace, vlastní výtvarné činnosti a niterného vztahu k umění.
Petra Trnková: Buquoyové a fotografie v druhé polovině 19. století. Úloha fotografie v budování buquoyské kulturní krajiny v 19. století
Záměrem příspěvku bylo představit základní tematický rámec a směr, kterým se bude výzkum v oblasti vztahu Buquoyů k fotografii po polovině 19. století odvíjet. Materiálovým východiskem jsou fotografie vztahující se k osobě a majetkům Jiřího Jana Jindřich Buquoye, dnes především ve správě ÚDU AV ČR a SOA v Třeboni. Již na základě prvních sond lze říci, že pro Jiřího Jana Jindřicha a jeho potomky pracovala – velmi systematicky – celá řada místních i přespolních fotografů.
Příspěvek upozornil na čtyři soubory vytvořené v padesátých a šedesátých letech 19. století, které se dnes jeví zvláště pozoruhodnými. Jejich autory byli Andreas Groll (1812–1872), Paul des Granges a Franz Polak. Poslední ze souborů zůstává anonymní. Hlavní prostor byl v příspěvku věnován prvnímu fotografovi, který se zde prokazatelně objevil (asi už kolem roku 1857) a tím byl Andreas Groll – jedna z předních osobností tehdejší vídeňské fotografické scény. Groll zde vytvořil dva, na první pohled velmi odlišné soubory: Fotografie mobiliáře dolního hradu v Rožmberku nad Vltavou (tj. fotografie muzejních exponátů) a dále fotografie architektury a exteriérů v Rožmberku a Nových Hradech. První typ fotografií, tematicky velmi úzce zaměřený a technicky nepříliš kvalitní, byl běžně distribuován prostřednictvím Grollova ateliéru a dnes je součástí celé řady sbírek u nás i v zahraničí. Dosud tyto fotografie ale zůstávaly až na marginální případy stranou vědeckého
zájmu.
Druhý
typ
fotografií
představují
„privátní“
fotografie,
pravděpodobně dále nedistribuované, vytvořené naopak pouze pro osobní účely objednavatele a jeho rodiny. V nedávné době byly objeveny desítky těchto fotografií, které zásadním způsobem proměňují dosavadní obraz o práci fotografa Andrease Grolla, což bylo v příspěvku také naznačeno. Prostřednictvím tohoto druhého typu fotografií se navíc daří vzbuzovat zájem odborné veřejnosti o první soubor fotografií exponátů dolního hradu, které byly – nejspíš vzhledem k jejich množství a nízké technické kvalitě – dosud zcela opomíjeny. Andreas Groll i další dva autoři zmínění v referátu jsou po fotografické stránce v mnoha směrech velmi specifičtí, zcela odlišní a – zvláště Franz Polak a Paul des Granges – téměř neznámí. Vyvstávají tak nejen otázky týkající se jejich profesní dráhy, ale i zájmu objednavatele a jeho povědomí o tehdejší fotografické scéně.
Kateřina Doležalová: Konzervátorský průzkum historických plánů a fotografií
V příspěvku byl představen konzervátorský průzkum plánů a fotografií uložených v oddělení dokumentace ÚDU AV ČR. Zkoumán byl materiál týkající se buquoyského panství, zejména oblasti Nových Hradů a Rožmberku. Tematicky
vybrané objekty byly rozděleny do dvou samostatných kategorií: 545 kusů plánů a kreseb na papírové podložce a přes 600 kusů historických fotografií. V rámci průzkumu byla provedena fotodokumentace přední i zadní strany každého objektu, určení druhu papírové podložky u plánů, identifikace fotografických technik, zaznamenání rozměrů. Důraz byl kladen na zjištění celkového stavu poškození. Průzkum indikoval nejkritičtější stav poškození u plánů na pauzovacích papírech a u objektů, které byly v minulosti uloženy v nevhodných podmínkách. V případě fotografií se nejčastěji vyskytují poškození jako blednutí a žloutnutí obrazové části.
Tereza Cermanová: Plánované metody restaurování a konzervace historických plánů a fotografií
V příspěvku byly představeny zvažované metody a technologické postupy restaurování a konzervace poškozených historických plánů a fotografií. Zároveň bylo upozorněno na zřízení a probíhající vybavování restaurátorského ateliéru a na stále se zlepšující podmínky uložení sbírkového materiálu v depozitáři. Na základě výsledků konzervátorského průzkumu byla zmíněna nejčastější poškození fotografií a plánů, s nimiž se budou restaurátorky potýkat (blednutí a žloutnutí albuminových fotografií, mechanicky poškozené pauzovací papíry; lepící pásky, staré opravy, adjustace na nevhodné podložky). Následně byly popsány zamýšlené restaurátorské postupy vedoucí k možnému řešení těchto hlavních problémů a ke zlepšení fyzického stavu sbírkových předmětů. Největší prostor byl věnován metodě odstraňování lepících pásek, starých oprav a podlepů pomocí gelů. Tato metoda restaurátorky velmi zaujala a plánují její testování a aplikaci.
