Obraz učitelky v českých zemích na konci 19. století

Masarykova univerzita Filozofická fakulta Historický ústav Historie

Obraz učitelky v českých zemích na konci 19. století (Bakalářská diplomová práce)

Lucie Blažková

Vedoucí práce: Mgr. Denisa Nečasová, Ph.D. 1

Brno 2012

Prohlašuji, že jsem bakalářskou diplomovou práci vypracovala samostatně a uvedla všechnu použitou literaturu a prameny.

datum

vlastnoruční podpis

2

Obsah 1. Úvod..........................................................................................................4 2. Vývoj učitelského vzdělávání v 19. století.............................................7 3. Vzdělávání dívek v 2. polovině 19. století v českých zemích..............11 4. Obraz učitelek v pedagogických časopisech z hlediska vzdělávání...16 a. Působení učitelek na školách............................................................16 b. Učitelky ručních pracích...................................................................20

5. Spolek učitelek v Praze .........................................................................23 6. Obraz učitelek v pedagogických časopisech z hlediska sociálního postavení.................................................................................................26 a. Postavení učitelky v obci...................................................................26 b. Vztah mezi učitelkami a učiteli........................................................28 c. Ženský vzor pro učitelky..................................................................30 d. Volný čas............................................................................................31 e. O vdaných učitelkách.......................................................................33 f. Platy učitelek.....................................................................................34

7. Závěr......................................................................................................37 8. Seznam použitých pramenů a literatur..............................................39

3

1. Úvod Tématem mé bakalářské práce je dobový obraz české učitelky na konci 19 století. Tento dobový obraz zprostředkovávám pomocí interpretace ukázek z článků v pedagogických časopisech vydávaných v 19. století. Zároveň se věnuji i sociálnímu postavení učitelky v 19. století. Pedagogické časopisy z 19. století se mi staly hlavním pramenem. Za nejvýznamnější období pro formování rozvoje vzdělání učitelek se označuje období 1869-1918, proto jsem se zaměřila převážně na druhou polovinu 19. století. Nejdříve jsem čerpala informace z odborné literatury. Po vytvoření určité představy o učitelkách v 19. století jsem přistoupila ke zpracovávání článků z pedagogických časopisů. Vybírala jsem články, které by mi poskytly celkový obraz učitelky 19. století. Autory těchto článků byli většinou sami učitelé. Cílem práce je najít hlavní prvky v rozvíjení postavení žen v oblasti učitelství. Na problematiku učitelek nebudu nahlížet izolovaně, ale také v interakci s muži. Podívám se na vztah žen a mužů v oblasti učitelství. Považuji za podstatné, prozkoumat tuto vazbu mezi oběma pohlaví, jež doprovázela vývoj pedagogického řemesla. Pokusím se zjistit, jak se tento vztah jevil a zda měl opravdu nějakou váhu ve vývoji učitelské profese. Ženy jako předmět zkoumání jsou spojeny až s moderní érou. „Dlouhé“ 19. století je reflektováno také jako století ženské emancipace. S tímto fenoménem souvisí prvotní vzdělávání dívek a vznik dívčích škol. Soudobá česká i zahraniční literatura už před časem stanovila určitá schémata náhledu na „dlouhé“ 19. století v souvislosti s postavením mužů a žen ve společnosti, v soukromém životě a v jejich vzájemném soužití. Vymezování postavení pohlaví ve společnosti a zkoumání nosných faktorů, které proces ovlivňují, se staly tématem pro gender history, tuto problematiku stejně tak zkoumají i dějiny žen. Genderová studia jsou mezioborová studia věnovaná genderové identitě a genderové reprezentace jako centrální kategorií analýzy. Toto pole obsahuje studie žen a studie mužů. Aktuální témata studie žen jsou feministické teorie, psychoanalýza, feminismus. Tyto disciplíny mají vliv na vývoj sociálních a humanitních věd. Kultura a společnost působí rozdílně na muže a ženy, což vede k sociálně konstruovaným rozdílům v jejich chování, očekávání či postojích. Mezi české autory se řadí Milena Lenderová, která se zabývá dějinami žen v 19. století a dějinami každodennosti. Ucelenější přehled o postavení českých žen v 19. století přináší její zásadní studie K hříchu a modlitbě. O postavení žen v tomto období píše i Pavla Horská ve své knize Naše prababičky 4

feministky nebo Malínská Jana a její dílo Žena do politiky nesmí – proč?: vzdělání a postavení žen v české společnosti v 19. a na počátku 20. století. Cílem této práce je nejen přiblížení učitelek 19. století, ale i srovnání, jak se učitelky sami prezentovaly v dobových pedagogických časopisech a jak je vnímají dnes autoři odborné literatury. Například otázka dostatečného finančního ohodnocení práce učitele je stále aktuální, stejně tak jako téma, jak úspěšně vzdělávat a vychovávat děti a mládež. Na druhou stranu jisté předpoklady učitelů se v průběhu let změnily. Učitelé 19. století brali povolání za důležité pro národ, volbou pro jejich povolání jim byla láska k dětem, svou práci brali za určité poslání. Vedle vývoje učitelského vzdělávání věnuji také pozornost emancipačním snahám českých žen s jejich základními možnostmi, se uplatnit ve veřejné sféře v dané době, přesněji v oboru učitelství. Zaměřuji se na prvotní působení žen jako učitelek v této profesi a jejich základní rozdíly mezi muži, jakožto učiteli. Aby byl pochopen kontext vývoje učitelské profese v rukou ženy, důraz v práci je kladen také i na samotný počátek vzdělávání mladých dívek, který měl rozhodující vliv pro vývoj této profese. V 18. století ženy pracovaly pouze jako vychovatelky u bohatých rodin s významným postavením. Na počátku 19. století muži zastávali funkci učitele na základních i středních školách. Tato skutečnost se v 70. letech 19. století mění. Ženy se dostávají čím dál více do popředí dění a přichází vlna ženských hnutí, již má za důsledek změnu postavení žen v jednotlivých sférách. Hospodářské, sociální a mocenské funkce středních vrstev se v průběhu 19. století změnily. Ze středních vrstev často vzešli představitelé moderní inteligence, k níž patřili např. středoškolští profesoři a ředitelé měšťanských škol. Rozvoj školství nabízel řadu pracovních příležitostí vzdělaným mužům a od posledních desetiletí 19. století i ženám. Proces utváření povolání učitelky v 19. století je východiskem mé práce. Pro představení dobového obrazu české učitelky mi posloužily pedagogické časopisy Národní škola (výtisky z let 1863-69), Česká škola (1879-1898), Časopis učitelek (1885-1910), Národní učitel (1891-1894), Posel z Budče (1870-1909), Učitelské noviny (1883-1910) a Beseda učitelská (1869-1913). V druhé kapitole popisuji počátky realizace organizovaného vzdělávání učitelek. Věnuji se reformě nižších škol a rozdělení obecných škol. Popisuji učební osnovu rozvíjející se v 70. letech daného století. V průřezu 19. století na desetiletí pojednávám o učitelských kurzech a učebním plánu. Podstatné jsou pedagogické kurzy pro učitelky,

5

které se zřizovaly při dívčích školách. Mapuji vývoj magisterských nařízení kurzů pro přípravu budoucích učitelů do konce 19. století. Ve třetí kapitole zmiňuji základní fakta o vzdělávání dívek v 2. polovině 19. století v českých zemích v souvislosti s vývojem učitelek. Vzhledem k obsáhlé problematice tohoto fenoménu vzdělávání dívek se pokusím nastínit pouze stručně informace související s mou prací. Ve čtvrté kapitole se věnuji obrazu české učitelky na základě dobových pramenů z hlediska vzdělávání. V šesté kapitole pak popisuji tuto problematiku z hlediska sociálního postavení. Obě tyto kapitoly jsou spolu úzce provázány, jak už dosvědčuje dále má práce. V poslední řadě se v páté kapitole zabývám ženskými učitelskými spolky působící v daném období.

6

2. Vývoj učitelského vzdělávání v 19. století Počátky realizace organizovaného vzdělávání učitelů jsou spojeny s tereziánskými školskými reformami a obdobím po nich následujícím.1 Všeobecný školní řád (Allgemeiner Schulplan für die deutschen Normal-, Haupt-, und Trivialschulen in saemmtlichen k. k. Erblanden), vydaný 6. prosince 1774, kterým byla provedena reforma nižších škol, uvádí ve svém názvu tři druhy německých obecných škol, a to normální, hlavní a triviální školy. Školy jiného vyučovacího jazyka než německého řád nezná. Všeobecným vzorem se stala jediná normální škola, otevřená v hlavním městě země, v Čechách to tedy bylo v Praze. Podle ní se mělo řídit vzdělávání učitelů, způsob vyučování i obsah výuky. Státní školské úřady pak měly ve větších městech nebo třeba při klášterech zřídit hlavní školu o čtyřech třídách, pod zvláštním ředitelem, se stejným vyučováním jako na normální škole. Ve městech, kde bylo možné otevřít jen tři nebo dvě třídy, se zřizovaly městské školy, které se spravovaly podle školy hlavní. V městysích a vesnicích, kde byly fary a filiální kostely, byly zřízeny triviální školy, na kterých se kromě katechismu učilo hlavně třem předmětům - čtení, psaní, počítání (trivium).2 Roku 1775 byla pro české království zřízena zemská školní komise, jejímž předsedou byl jmenován Karel hrabě z Clary-Aldringenu. Nejvýznamnějším členem byl Ferdinand Kindermann jako referent a spoluvrchní zemský školní dozorce pro normální školy. Dne 17. listopadu 1775 byla otevřena v Praze „normální škola“. Učební osnova byla schválena 6. listopadu 1776 a platila zároveň pro hlavní školy. Městské školy si z ní podle počtu svých tříd vybíraly učivo. Pro přípravu učitelů zřídila zemská školní komise roku 1775 při pražské normální škole preparandu neboli přípravku. Kdo s dobrým prospěchem absolvoval hlavní školu a měl zájem věnovat se učitelství, přihlásil se u ředitele normální nebo hlavní školy do učitelského kurzu. Po tříměsíčním pobytu v kurzu, pokud vyhověl požadavkům, se pak mohl stát pomocníkem na venkovské škole. Kdo v kurzu pobyl šest měsíců, měl právo na pomocnické místo ve městě. Jestliže sloužil kandidát učitelství na některé škole rok a bylo mu více než dvacet let, mohl se přihlásit ke zkoušce způsobilosti u svého školního dozorce. Ten pak po úspěšné zkoušce vydával 1

Více k tereziánské školské reformě např. v ŠAFRÁNEK, Jan. Školy české: Obraz jejich vývoje a osudů. I. svazek r. 862-1848. 1.vyd. Praha, 1913. S. 120-189. 2 Viz ŠAFRÁNEK, Jan. Školy české: Obraz jejich vývoje a osudů. I. svazek r. 862–1848. 1.vyd. Praha, 1913. S. 139-140. 7

pomocníkovi vysvědčení s dodatkem, že může být ustanoven samostatným učitelem. Právo dosazovat učitele na školu měla někde vrchnost, jinde faráři, jinde obec, případně byl nutný souhlas jak světské, tak i duchovní vrchnosti. Pomocníka si učitel vybíral zpravidla sám, ale také potřeboval souhlas od školního dozorce.3 Učební plán preparand byl jednoduchý. Kandidáti učitelství se v kurzu doučovali čtení, psaní a počtům. Dále se naučili, jak znalosti z těchto tří předmětů předávat žákům, učili se vyučovat. Metoda vyučování byla zevrubně popsána v knize J. I. Felbigera Methodenbuch. Učební plán na preparandách byl později rozšířen o elementární poučení o přírodovědě, zeměpisu a ovocnářství. Hudební vzdělání připravovalo budoucího učitele nejen na vyučování zpěvu ve škole, ale také na varhanickou činnost v kostele.4 Učitelky dívčích škol se připravovaly soukromě a zkoušky se konaly před vrchním školním dozorcem. V roce 1832 byly preparandy pro učitele triviálních škol prodlouženy na šest měsíců a pro učitele hlavních škol na jeden rok. V roce 1841 byla délka přípravy v preparandách pro učitele všech škol sjednocena na jeden rok. V roce 1842 byla dívčí triviální malostranská škola v Praze přeměněna na hlavní školu a současně při ní byla zřízena preparanda pro přípravu učitelek. Vyškolení učitelé se měli ve výuce přidržovat knihy a učivo v ní jen vysvětlovat a podávat praktický návod k upotřebení. Za nejdůležitější cíl výchovy se označovala nábožnost a mravnost.5 V roce 1849 byly ministerským nařízením kurzy pro přípravu budoucích učitelů prodlouženy na dva roky. Pedagogické kurzy pro učitelky se mohly zřizovat při dívčích školách, byly dvouleté a přijímány do nich byly dívky alespoň šestnáctileté, které s dobrým prospěchem vychodily čtvrtou třídu hlavní školy nebo prokázaly při zvláštní přijímací zkoušce potřebné vědomosti v rozsahu této třídy.6 Rok 1869 přinesl významnou reformu školského systému. Tzv. Hasnerova reforma mimo jiné prodloužila školní docházku na osm let, dosavadní školy triviální, normální a hlavní byly nahrazeny školami obecnými a školami měšťanskými, reforma v mnoha směrech ovlivnila vzdělávání budoucích učitelů.7 3

Viz VITVAROVÁ, K. Obraz učitele v česky psaných pedagogických časopisech vycházejících v 19. století v Čechách. Pardubice: Univerzita Pardubice. Filozofická fakulta. Ústav historických věd, 2011. 131 s. Vedoucí diplomové práce Prof. PhDr. Milena Lenderová, CSc. 4 Viz KOVÁŘÍČEK, Václav. Cesty učitelského vzdělávání: Příspěvek k analýze snah učitelstva o vyšší vzdělávání učitelů základních škol v českých zemích. 1.vyd. Praha, 1984. S. 20-21. 5 Viz ŠAFRÁNEK, Jan. Školy české: Obraz jejich vývoje a osudů. I. svazek r. 862–1848. 1.vyd. Praha, 1913. S. 139-140. 6 Viz tamtéž. S. 139-140. 7 Viz ŠAFRÁNEK, Jan. Školy české: Obraz jejich vývoje a osudů. I. svazek r. 862–1848. 1.vyd. Praha, 1913. S. 226-259. 8

V roce 1869 byl v Praze na podkladě ministerského nařízení zřízen první ženský učitelský ústav v českých zemích.8 Na ženských učitelských ústavech se jako povinné vyučovaly tyto předměty: 1. Náboženství, 2. Pedagogika a praktická cvičení, 3. Vyučovací jazyk, 4. Zeměpis, 5. Dějepis a nauka o ústavě vlasti, 6. Aritmetika a nauka o měř. tvarech, 7. Přírodopis, 8. Přírodozpyt, 9. Nauka o vedení domácnosti, 10. Francouzský jazyk, 11. Krasopis, 12. Kreslení, 13. Zpěv, 14. Hra na klavír, 15. Ženské ruční práce, 16. Tělocvik. Mezi nepovinné pak patřily: 17. Druhý zemský jazyk, 18. Metodika vyučování slepých, hluchoněmých a abnormálních.9 V roce 1874 byl vydán nový organizační statut a učební osnova pro učitelské ústavy. Statut a osnova platily až do roku 1886.10 K dalším změnám v systému školství došlo v roce 1883, kdy novelou školského zákona č. 53/1883 byl pozměněn říšský zákon z roku 1869. Oproti pokrokovému a značně liberálnímu zákonu z roku 1869 byla novela výrazným krokem zpět. V její první verzi bylo navrhováno opětovné zkrácení školní docházky na šest let.11 Nový organizační statut učitelských ústavů vydaný v roce 1886 omezil vyučování matematice, ale i fyzice, dějepisu a pedagogice. Přidal však výukové hodiny náboženství a opětovně zavedl hru na varhany a klavír pro účely kostelní služby.12 Od roku 1896 začaly být organizovány z iniciativy pražské učitelské jednoty Komenský tzv. univerzitní extenze. Byly tak označovány celoroční pravidelné kurzy z různých vědních oborů, v nichž přednášeli univerzitní profesoři pro nejširší veřejnost, především však pro učitele.13 V roce 1908 došlo ke změnám v předpisech pro zkoušku dospělosti na učitelských ústavech. Ty stanovily, že při zkoušce má být upuštěno od méně důležitých podrobností a

8

Viz MORKES, František. Učitelé a školy v proměnách času (Pokus o základní chronologii 1774–1946). 1.vyd. Plzeň, 1999. S. 15-18. 9 Viz KOVÁŘÍČEK, Václav. Cesty učitelského vzdělávání: Příspěvek k analýze snah učitelstva o vyšší vzdělávání učitelů základních škol v českých zemích. 1.vyd. Praha, 1984. S. 134. 10 Viz ŠAFRÁNEK, Jan. Školy české: Obraz jejich vývoje a osudů. I. svazek r. 862–1848. 1.vyd. Praha, 1913. S. 226-259. 11 Viz MORKES, František. Učitelé a školy v proměnách času (Pokus o základní chronologii 1774–1946). 1.vyd. Plzeň, 1999. S. 15-18. 12 Viz tamtéž. S. 15-18. 13 Viz VITVAROVÁ, K. Obraz učitele v česky psaných pedagogických časopisech vycházejících v 19. století v Čechách. Pardubice: Univerzita Pardubice. Filozofická fakulta. Ústav historických věd, 2011. 131 s. Vedoucí diplomové práce Prof. PhDr. Milena Lenderová, CSc. S. 28. 9

důraz měl být položen na porozumění látce. Zkušební látka z dějepisu a zeměpisu byla omezena pouze na Rakousko.14 Vzdělávání středoškolského profesora nebylo v 19. století přesně předepsáno. Změnu v přípravě středoškolských učitelů přinesla tzv. Exner-Bonitzova reforma.15 Výše popsané vzdělávání učitelů se týkalo především nižších škol.

14

Viz tamtéž. S. 28. Více o Exner-Bonitzově reformě např. v ŘEZNÍČKOVÁ, Kateřina. Študáci a kantoři za starého Rakouska:České střední školy v letech 1867 – 1918. 1.vyd. Praha: 2007. S. 16 – 18. 15

10

3. Vzdělávání dívek v 2. polovině 19. století v českých zemích Vzhledem k obsáhlé problematice tohoto fenoménu se pokusím nastínit pouze stručně informace související s mou prací. Oficiální názor v 19. století odmítal koedukaci vzhledem k morálnímu znepokojení z volného setkávání se obou pohlaví, a to zejména v případě, pokud by měl dívky učit muž.16 Zde vidíme prvotní uvažování o určité budoucnosti žen v oblasti učitelství. Započal tedy jejich vývoj, který se postupem času přesunul od obyčejných vychovatelek ke kvalifikovaným soběstačným pedagožkám. Paní Marie Riegrová, manželka českého politika Františka Ladislava Riegra, hledala inspiraci ohledně výchovných institucí v zahraničí.17 Přesto měla předškolní péče, která se její zásluhou ustavila v šedesátých až devadesátých letech v Praze, oproti Paříži odlišné rysy.18 Zrodila se především jako výraz filantropie.19 Marie Riegrová byla aktivní v dobročinných a vzdělávacích spolcích v Praze. Výbor dam pod jejím vrchním vedením zřizoval a provozoval mateřské školy. První byla opatrovna u sv. Jakuba, otevřená r. 1869. Do roku 1889 pomáhala založit dalších patnáct mateřských škol.20 Byla členkou dozorčí komise nad vyučováním ručních prací na dívčích školách a dozorčí komise vyšší dívčí školy v Praze. Pomohla založit pokračovací dívčí školu. Uvědomila si, že sociální bída, jejímž důsledkem bývá i bída mravní, nejzoufaleji postihuje děti. V několika českých městech skomíraly opatrovny založené podle pokynu nejvyššího českého purkrabího Karla Chotka ještě z roku 1835. Jako vychovatelé v nich působili muži a opatrovny se řídily výchovným plánem, který v podstatě kopíroval vyučování v elementárních školách. Tento systém byl velice zaostalý. Vývoj se pozastavil, systém potřeboval reformu, již Riegrová poskytla. Široká veřejnost si její zásluhy uvědomila zejména po její smrti.21

16

Viz RAPPORT, Michael. Evropa devatenáctého století. Praha: Vyšehrad, 2011. S. 269. Viz tamtéž. S. 232. 18 Viz Paní Marie Riegrová. Zlatá Praha (II) [online]. 1891, ročník 8, čís. 21, s. 251. Dostupné z http://archiv.ucl.cas.cz/index.php. 19 To znamená, že jesle a školky nesloužily výhradně zaměstnaným matkám, ale matkám sociálně potřebným, proto byly bezplatné. Jejich cílem bylo odvrátit nebezpečí poněmčování českých dětí ve výchovných zařízeních jazykově německých, neboť takové instituce už v Praze existovaly. 20 Viz Marie Riegrová. Světozor [online]. 1891, ročník 25, čís. 21, s. 240. Dostupné z http://archiv.ucl.cas.cz/index.php. 21 Viz tamtéž. S. 250. 17

11

Je zajímavé, že přes kvantitativní rozmach předškolních zařízení, která nezůstala jen omezená na Prahu, zůstávala až do poloviny 20. století rozhodující péče rodinná. 22 Boj o ženské vzdělání, o přístup k němu, o jeho obsah i rozsah, o místa, kde se má realizovat, tvoří organickou součást sociálních a kulturních dějin.23 V 19. století si lidé zvykli na představu ženy, která umí číst, psát, počítat, nicméně představa ženského vzdělání cíleného na získání určité profesionality, na práci vykonávanou mimo domov byla pro část veřejnosti neobvyklá.24 Jistě není náhodou, že jednou z prvních profesí, jíž se ženy věnovaly, byla profese soukromé učitelky. K jejímu výkonu dlouho nepotřebovaly žádnou formální přípravu, žádnou kvalifikaci, případ Bohuslavy Rajské a Honoraty Zapové, které složily učitelské zkoušky na pražské normální škole, byl výjimečný. Teoreticky mohly adeptky učitelství navštěvovat některý z pedagogických kursů pro učitelky, jejichž vznik iniciovala vláda již roku 1849, měly být dvouleté a měly přijímat chovanky minimálně šestnáctileté. Zájem o ně byl však minimální.25 Výše zmíněná Hasnerova reforma měla nebývalý význam také pro ženské středoškolské vzdělání, neboť umožnila vznik veřejného dívčího učitelského ústavu končícího maturitou a příchod učitelek literních předmětů do veřejných laických škol, včetně škol koedukovaných nebo chlapeckých. Oproti mužům, kteří působili jako učitelé, se ženy nesměly provdat, celibát učitelek zrušilo až Národní shromáždění roku 1919. Dívčí pedagogium, jež vzniklo v Praze roku 1870 na základě Hasnerovy reformy postátněním soukromého pedagogia založeného v listopadu roku 1866 při škole u svaté Anny, umožnilo získat úplnou kvalifikaci a tím pádem i možnost obživy. Studovaly zde proto dcery nepříliš majetných intelektuálů, středoškolských a vysokoškolských učitelů, státních úředníků. K veřejnému ženskému učitelskému ústavu se brzy přidaly i ústavy zřizované některými kongregacemi, které postupně vznikly v Praze, v Kutné Hoře, v Chrudimi.26 Struktura vzdělanosti a jednotlivé stupně institucionální výchovy se dotvářely a stabilizovaly až v první polovině 20. století. V platnosti zůstala základní metodická 22

Viz LENDEROVÁ, Milena. K hříchu a k modlitbě. Žena v minulém století. Praha: 1999. S. 30. Viz LENDEROVÁ, Milena. K hříchu a k modlitbě. Žena v minulém století. Praha: 1999. S. 39. 24 Viz BUREŠOVÁ, Jana. Proměny společenského postavení českých žen v první polovině 20. století. Olomouc: 2001. 506 s. 25 Viz LENDEROVÁ, Milena. Dějiny každodennosti „dlouhého“ 19. století. II. díl: Život všední i sváteční. Pardubice: 2005. S. 46. 26 Viz LENDEROVÁ, Milena. Dějiny každodennosti „dlouhého“ 19. století. II. díl: Život všední i sváteční. Pardubice: 2005. S. 36. 23

12

příručka Methodenbuch27 z roku 177528, podle které se učilo triviu a náboženství, pouze hlavní a normální školy měly učební program bohatší. Reforma počítala s kvalifikovaným pedagogem, který bude dětem i mravní autoritou. Měl být laskavý, vlídný, přísný, ale ne krutý. Z tělesných trestů zůstala povolena jen metla, ta však byla považována za krajní prostředek. V realitě školního dne se s ní však příliš neskrblilo. Přes snahu zúčastněných učitelů, farářů a úřadů umožnit vzdělání skutečně všem dětem od šesti do dvanácti let, trval boj o řádnou návštěvu školy ještě celou první polovinu 19. století. Chudé rodiny se naučily využívat úlev, které nabízel tereziánský školský patent v paragrafech 13 a 14 pro sirotky a děti v námezdním pracovním poměru, pro děti městské chudiny zaměstnané v prvních továrnách. Především venkovské učitelky, znající důvěrně rodinné poměry svých žáků, omlouvaly nepřítomnost dítěte ve škole nikoli jen z důvodů daných zákonem. Omluvy, které jsou nacházené v dochovaných třídních knihách, vypovídají dostatečně nejen o bídě, ale i o vztahu ke vzdělání, které bylo stále považováno za druhořadé. 29 Existovali i domácí pedagogové, ovšem tuto volbu si mohli dovolit lidé ze zámožnějšího měšťanského prostředí. Například každá z dcer Marie Terezie měla vlastní vychovatelku se šlechtickým titulem, většinou hraběnku, arcikněžny k nim pojaly hlubokou náklonnost a dopisovaly si s nimi po uzavření sňatku a odjezdu do země manžela. 30 Třebaže rok 1848 naznačil ve vzdělání některé progresivní tendence, skutečným převratem byl až říšský zákon ze 14. května 1869, jenž vstoupil do dějin právě jako Hasnerova reforma, platící od školního roku 1870/71, o které jsem se zmínila už v první kapitole. S výjimkou univerzitního vzdělání se týkal všech stupňů školství - od mateřských škol až po školy střední. Zákon položil základy k vzdělávacímu systému, který umožňoval další rozvoj vzdělání nejširších lidových vrstev. Prodloužil vzdělávací povinnost o dva roky, měla trvat až do čtrnácti let. Zavedl obecnou školu, vedle ní inicioval vznik škol měšťanských, alespoň po jedné v každém politickém okrese. Vedl k

27

Viz KAŠPAR, Jaroslav. Soubor statí o novověkém písmu. Praha: Karolinum, 1993. ISBN 807066-679-X. Kapitola Školní písmo v Čechách v letech 1774–1932, s. 142. 28 Více k tereziánské školské reformě např. v ŠAFRÁNEK, Jan. Školy české: Obraz jejich vývoje a osudů. I. svazek r. 862 – 1848. 1.vyd. Praha, 1913, s. 120 – 189. 29 Viz MACHÁČOVÁ, Jana. Studie k sociálním dějinám 19. století. Opava: 1993. 30 Viz LENDEROVÁ, Milena. Dějiny každodennosti „dlouhého“ 19. století. II. díl: Život všední i sváteční. Pardubice: 2005. S. 46. 13

emancipaci školy ze závislosti na katolické církvi. Zkvalitnil přípravu učitelek. Neznal rozdíly mezi chlapci a dívkami, osnovy byly jednotné.31 Pro vzdělání dívek se koncem 19. století zřizovala lycea. Vláda chtěla tímto krokem alespoň částečně vyhovět snahám o vyšší ženské vzdělání a zároveň zabránit požadavkům na zpřístupnění chlapeckých středních škol dívkám. Dívčí školství tak mělo být organizováno samostatně a nezávisle na chlapeckých školách. V čele lycea měla stát žena – ředitelka. Mimo ředitelku a katechetu, měl mít každý ústav ve sboru 7 – 8 členů, z nichž alespoň část měly tvořit ženy. 32 Na rozhraní 19. a 20. století učilo na všech veřejných školách v českých zemích téměř 20 000 učitelských sil, z toho 28 % žen, včetně učitelek ručních prací. Učitelky měly většinou velmi hezký vztah k dětem, zřejmě proto, že samy je mít nemohly. Zde byl další velký podstatný rozdíl oproti mužům v roli pedagogů. Být vynikající učitelkou, mít láskyplný a přitom výchovný vztah k dětem, a přesto nemít své vlastní děti, to muselo být pro každou ženu nevyčíslitelným strádáním a stinnou stránkou této význačné profese. Z iniciativy Elišky Krásnohorské vznikl roku 1890 Spolek pro ženské studium Minerva. Když spisovatelka hledala oporu mezi českými poslanci, skoro všichni ji odmítli. Žádost o povolení Minervy předal říšské radě nakonec 11. března 1890 poslanec Karel Adámek. Byla schválena, soukromé dívčí gymnázium Minerva, vydržované stejnojmenným spolkem, se stalo nejstarším dívčím gymnáziem v Rakousku-Uhersku. Od roku 1915 neslo název Městské dívčí reálné gymnázium Minerva. Ústav až do roku 1907 neměl právo maturity, absolventky ji skládaly na státním chlapeckém gymnáziu. Z prvních třinácti absolventek Minervy se jedenáct odhodlalo zápasit o další vzdělání. Absolventky byly nesporně vzdělané, ale gymnázium opouštěly s predestinací k staropanenství. Nejen proto, že se většinou jednalo o dcery z rodin nemající věno. Byla tu i další překážka: vzdělanou ženu většina mužů nechtěla. Minervistky žily zpravidla osaměle a živily se jako úřednice, vychovatelky, učitelky. 33 Shrnutím této kapitoly vidíme prvotní uvažování o určité budoucnosti žen v oblasti učitelství. Paní Marie Riegrová byla aktivní v dobročinných a vzdělávacích spolcích v Praze. Zasloužila se o vznik výchovných institucí v českých zemích. V polovině 19. století panoval v otázce vzdělávání dívek většinou ten názor, že jelikož jsou ženy nejlepšími vychovatelkami dětí, je zcela jistě potřebné, aby získaly alespoň nějaké 31

Viz tamtéž. S. 48. Viz tamtéž. S. 48. 33 Viz tamtéž. S. 49. 32

14

základní vzdělání. Takové studium však obvykle sloužilo k vypěstování rodinných, pečovatelských a mateřských instinktů dívek. Jednou z prvních profesí žen byla profese soukromé učitelky. Teoreticky pak mohly adeptky učitelství navštěvovat některý z pedagogických kursů pro učitelky, jejichž vznik iniciovala vláda již roku 1849. Výše zmíněná Hasnerova reforma měla nebývalý význam pro ženské středoškolské vzdělání, neboť umožnila vznik veřejného dívčího učitelského ústavu končícího maturitou. Struktura vzdělanosti a jednotlivé stupně institucionální výchovy se dotvářely během celé druhé poloviny 19. století. Pro vzdělání dívek se koncem 19. století zřizovala lycea. Dívčí školství tak mělo být organizováno samostatně a nezávisle na chlapeckých školách. Roku 1863 byla založena Vyšší dívčí škola královského hlavního města Prahy. Byla to škola všeobecně vzdělávací, určená výhradně dívkám z vyšší české společnosti. Z iniciativy Elišky Krásnohorské vznikl roku 1890 Spolek pro ženské studium Minerva. Vznik dívčího gymnázia měl velký význam pro rozvoj emancipace žen a feministické hnutí. V 19. století vzniklo hnutí za emancipaci žen, za jejich přístup na vysoké školy, do zaměstnání a za volební právo. V roce 1897 umožnila česká filozofická fakulta v Praze zápis žen, roku 1900 byl pak také umožněn zápis žen i ke studiu na lékařské fakultě a na farmaceutické obory.

15

4. Obraz českých učitelek v pedagogických časopisech z hlediska vzdělávání a. Působení učitelek na školách V časopise Národní škola v roce 1869 vyšla úvaha J. Dběra, nazvaná Bylo by obcím prospěšno, aby ustanovovaly světské učitelky na školách dívčích? Jsou-li ženské s to, aby plnily všecky povinnosti, jež vyučování dítek vyžaduje?34 Dběra píše: „Že pohlaví ženské, jež svým počtem nad mužské vyniká, nabyvší náležitého a vyššího poučení a vzdělání k vyřízení mnohých úkolů, jež mužství vykonávají, dostatečny by byly a jsou, to každý nepředpojatý rád připustí. Proto také ženská pleť z úzkého svého kruhu domácího, rodinného, v němž ona jako ve svém přirozeném, obyčejném živlu se pohybuje, okolnostmi k tomu přivedena, vystupuje a výživy své vyhledává, na venkově nejen při polním hospodářství, alebrž i dílnách a továrnách, při tiskárnách, při nemocích, opatrovnách aj. To jisto. Zdali ale ženské vyšším úlohám v oboru literním a vědeckém, tedy na veřejných učelištích by dostály a to úplně a řádně, jest otázka právě časová.“35 Ženské pohlaví, pokud získá náležité a vyšší vzdělání, je schopné plnit stejné úkoly, jaké vykonávají muži. Tento názor pochopitelně neměl v dané době každý. Autor na tento fakt upozorňuje. „Abychom až ke dnu svrchu položené otázky se probrali a z vnitřních důvodů sobě ovědomili, jsou-li ženské s to, aby plnily všecky povinnosti, jež vyučování dítek vyžaduje, třeba vzíti k rozboru tomu stránku psychologickou a pedagogickou; neb jde v obec heslo: „Co dovedou mužští, mohou dověsti i ženské v umění všelikém.“ Ale jsou-li k tomu schopné a spůsobilé?“36 V 60. letech 19. století bylo typické řešení této problematiky, zda žena obstojí v literárním nebo vědeckém oboru. Z článku vyplývá, že existují jisté rozdíly v dovednostech mezi muži a ženami. U ženského pohlaví převládá citovost a větší smyslová vnímavost. Ženy mají i lepší poznávací schopnosti a posuzují věci detailněji. Jejich obrazotvornost je rozvinutá a nebývá nijak omezena. Jediným 34

Viz DBĚR, J. Bylo by obcím prospěšno, aby ustanovovaly světské učitelky na školách dívčích? Jsou-li ženské s to, aby plnily všecky povinnosti, jež vyučování dítek vyžaduje?. Národní škola, 1869, roč. 7, č. 10, s. 73. 35 Viz tamtéž. S. 73. 36 Viz tamtéž. S. 74. 16

problémem ale bylo, přesvědčit o tom veřejnost. Nejlepším způsobem bylo poukázat na osobnosti žen, které se něčím proslavily. Jak píše sám autor, „jisto jest, že schopnosti člověka záleží ve vlohách mu od Boha propůjčených a působením příznivých vlivů se vyvinujících. A jako darové Ducha svatého jsou rozliční, takéž vyvíjení jich rozmanité bývá dle předmětu a podmětu. Než ale i v pohlaví buď mužském nebo ženském, objevují se jisté odchylky v schopnostech vůbec: neb jak zkušebná duševěda dotvrzuje, převládá u ženského pohlaví rozsáhlejší smyslnost, t. j. vnímavost smyslů zevnitřních, pomocí které zevnější předměty se jemu představují živěji než mužskému.“37 Tato vnímavost a „vývětivost obrazů u vzdélaných panen a paní jako na příklad ve spisech vlastenecké a zbožné jeptišky Marie Antonie, výborné Boženy Němcové, výtečné kreslitelky povah lidských, K. Světlé a m. j. značná a patrná.“38 V době, kdy se ženám otevřela cesta k učitelskému povolání, tj. hlavně po roce 1869, se objevil problém, jak zdůvodnit, že ženy jsou vhodné pro toto povolání. Učitelé se nechtěli tak snadno vzdát svého práva učit na dívčích školách nebo v dívčích třídách. A zastánci učitelek museli hledat zdůvodnění, proč je tak důležité, aby dívky učily právě ženy.39 Nejrůznější články klady odpovědi na otázky - „Jaké vlastnosti a schopnosti ženu k tomuto povolání předurčují?“40 „Hraje tu roli, že žena je předurčena k mateřství, tj. k vychovávání vlastních dětí? Proč žena dokáže lépe pochopit pocity a problémy dívek?“41 Na tyto otázky panovaly nejrůznější názory, které se objevovaly v dobových pedagogických časopisech, například v Učitelských novinách z roku 1884 v rozsáhlém článku od Josefa Hyláka42 Ženy jsou velmi mravné a mohou být pro žáky vzorem. Učitelky jsou podobné matkám, rozšiřují názory dítěte a rozvíjejí jeho vědomosti. Vše nasvědčuje tomu, že působení ženského pohlaví ve školách je nejen prospěšné, ale i důležité, protože „nejvyšší cíl škole jest umění a počestnosti či mravnost. Vodítka k tomu 37

Viz tamtéž. S. 74. Viz tamtéž. S. 74. 39 Viz VITVAROVÁ, K. Obraz učitele v česky psaných pedagogických časopisech vycházejících v 19. století v Čechách. Pardubice: Univerzita Pardubice. Filozofická fakulta. Ústav historických věd, 2011. 131 s. Vedoucí diplomové práce Prof. PhDr. Milena Lenderová, CSc. S. 93. 40 Viz DBĚR, J. Bylo by obcím prospěšno, aby ustanovovaly světské učitelky na školách dívčích? Jsou-li ženské s to, aby plnily všecky povinnosti, jež vyučování dítek vyžaduje?. Národní škola, 1869, roč. 7, č. 10, s. 73. 41 Viz HYLÁK, Josef. K otázce učitelek. Učitelské noviny, 1884, roč. 2, č. 37, s. 437-439. 42 Viz tamtéž. S. 437. 38

17

jsou náležitě zřízená učba a ctnostné vychování. Co se týče vychovávání, jsou matky nejtrefnější vychovatelky a životní kreslitelky tahů budoucího charakteru člověka: nebo magnetický všeho jich hnutí a činu proud jest, - v řeči lidské není proto příhodnějšího výrazu leč láska, tajemná u vychování páska.“43 Z rozboru o schopnostech ženského pohlaví plyne „že možno ještě, nadíti se prospěšného působení ve školách se strany ženské pleti, ješto zjevují podmínky způsobilosti v řečném směru. Co k čemu má býti, záhy se osvědčuje.“44 Podle Dběra jsou lidské schopnosti jako struny, kterých se „kdos dotkna slyší jak která zní a jsou-li v dobrém ladu a skladu. Pročež lze tvrditi, že bystrý pěstoun, rozeznávaje duchy a chtě to ono děvče k povolání učitelskému odhodlati, neopomene na struny tyto záhy rodičů upozorniti a jim návrh svůj předložiti.“45 Podle autora je to metoda, jakou se mnohým schopným a hodným učňům dopomáhá k vyššímu vzdělání a k vstoupení do služeb a veřejných úřadů. K problematice působení učitelek na školách vycházel článek K otázce učitelek v Učitelských novinách od Josefa Hyláka46. K této problematice se časopis vyjadřoval opakovaně. Následně rozeberu články z roku 1884. Tyto články jsou velice podstatné k porozumění působnosti žen na školách. V roce 1883 byla totiž přijata novela školského zákona, novelou byl pozměněn říšský zákon z roku 1869. Oproti pokrokovému a značně liberálnímu zákonu byla novela výrazným krokem zpět. Základním argumentem pro opětovné zkrácení školní docházky na šest let byly ekonomické důvody. Při stoupající „populační vlně by nebylo zapotřebí stavět nové potřebné školy a nebyly by zapotřebí větší počty učitelů.“47 Článek se vyjadřuje k tématu na jakých školách a s jakou mírou by měly učitelky působit. Tvrdí, že ani náboženství, ani filozofie nerozlišuje mužskou a ženskou duši. Žena je také člověk a má stejná práva. Každá žena má právo na vzdělání. Muži, kteří ženu ženou pouze do kuchyně a zakazují ji vzdělání, jsou v dané době společností konečně odsuzování. Vzdělané ženy se mohou stát lepšími matkami, než ženy nevzdělané. Nebudou samy na obtíž, ale jsou schopny se uživit. 43

Viz DBĚR, J. Bylo by obcím prospěšno, aby ustanovovaly světské učitelky na školách dívčích? Jsou-li ženské s to, aby plnily všecky povinnosti, jež vyučování dítek vyžaduje?. Národní škola, 1869, roč. 7, č. 10, s. 74. 44 Viz tamtéž. S. 74. 45 Viz tamtéž. S. 74. 46 Viz HYLÁK, Josef. K otázce učitelek. Učitelské noviny, 1884, roč. 2, č. 37, s. 437-439. 47 Viz MORKES, František. Učitelé a školy v proměnách času (Pokus o základní chronologii 1774–1946). 1.vyd. Plzeň, 1999. S. 32. 18

Článek poukazuje na to, že i stále existují názory, aby se žena dobře vdala, a tím bude zaopatřena. Statistika údajně ukazuje, že počet žen je zřetelně nad počtem mužů. Tím pádem se nemohou všechny ženy výhodně provdat. Nastává otázka, proč teda ženám bránit, aby se staly samoživitelkami. Stát přemýšlí o srovnání práv ženských s mužskými. Zákony rakouské dopouštějí ženám, že se mohou stát učitelkami. Oproti jiným státům je český stát údajně pozadu. Ne všem mužům se tato skutečnost zamlouvá. Začíná panovat přesvědčení, že je-li snad nějaký rozdíl mezi mužským a ženským chováním, má se dát dívkám za vzor učitelka. Matkám nikdo neupírá, že nemají dostatek výchovných vloh.48 Dalším významným pramenem pro čerpání informací k tématu učitelek je Časopis učitelek. V Časopise učitelek je otištěn obsáhlý dvoudílný článek Marie Červinkové-Riegrové nazvaný O povolání ženy k učitelství. Zabývá se přínosem práce učitelky ženě, neboť ta dostává pocit naplnění a štěstí z dobře zvládnutého úkolu pedagožky.49 Obhajuje názor, že nejpřiměřenější a nejbližší povolání ženské povaze je právě povolání učitelky. Učitelka musí dívku naučit, jak se má dívka sama uživit. Muž se do této situace nemusí dobře vcítit a tím pádem nebude schopen toto dívky naučit. Vychovatelka nesmí zapomenout, že dívka musí umět v budoucnu dovést založit blaho rodiny. Ženské srdce má potřebu projevovat své city. Největší potřebu přijímat tuto lásku mají především děti. Děti a ženy se navzájem potřebují.50 Tím autorka poukazuje na další argument, proč by měla být právě žena pedagogem. V dané době bylo zakázané, aby učitelka měla své vlastní děti. Byla to jakási oběť, kterou žena musela podstoupit, pokud se chtěla stát učitelkou. Nesměly se totiž vdávat. S porovnání s dnešní dobou, bylo naprosto nepřijatelné, aby měla žena nemanželské dítě. Ženy, které se neprovdají a nemohou tudíž pečovat o vlastní děti, nemohou dostat krásnější úkol, než péči o děti jiných.51 V tomto povolání mohou rozvinout všechny své síly a schopnosti. Někdo by mohl namítat, že ženě sice přísluší vychování dítek v rodině, ale ne vyučování ve škole. Právě proto, že je nutné, aby se ve škole nejen vyučovalo, ale i vychovávalo, právě proto je potřeba, aby tam ženy vstupovaly. Nárok ženy na učitelské povolání 48

Viz tamtéž. S. 437. Viz ČERVINKOVÁ-RIEGROVÁ, Marie. O povolání ženy k učitelství. Časopis učitelek, 1885, roč. 1, č. 1, s. 3-6. 50 Viz tamtéž. S. 4. 51 Viz tamtéž. S. 4. 49

19

spočívá právě v tomto vychovatelském působení. Čím více bude učitelka dbát na výchovu dětí, na šlechtění mravů a povznášení srdcí a povah, tím blahodárnější bude její činnost a tím lépe dokáže, že své místo ve škole zaujímá právem. Právo ženy k vychování a vyučování dětí má základ ve vztahu ženy k dětem, v její lásce k nim. Ženy v tomto povolání plní svůj mateřský, vychovatelský úkol, který přísluší ženě právem přírody.52 V 1. polovině 19. století se vyučování věnovalo jen pár žen, proto se tato problematika v pedagogických časopisech výrazně neřeší. První impulz přichází až v druhé polovině 19. století. Na počátku druhé poloviny 19. století se časopisy, zabývající se otázkami učitelství, tématům týkajících se konkrétně žen věnovaly pouze minimálně, vzhledem k poměru s ostatními tématy. Řešily především prvky obecného školství, výjimečně otázky ohledně učitelek. Z tohoto důvodu vzniká také časopis – Časopis učitelek. Vycházel poprvé roku 1885. Vyjadřuje se k otázkám žen v pozici pedagogů. Udává rady a zveřejňuje různé názory a postoje k rostoucímu fenoménu – učitelky. Pomáhá prolomit bariéru a připravit tak půdu pro různé názory na danou problematiku. Zde vidíme, že autoři v dobových pedagogických časopisech se zastávali ženského pohlaví, protože pokud žena získá náležité a vyšší vzdělání, je schopná plnit stejné úkoly, jaké vykonávali muži. V 60. letech 19. století bylo typické řešení této problematiky, zda žena obstojí v literárním nebo vědeckém oboru. U ženského pohlaví se cenila citovost a větší smyslová vnímavost. Ženy mají i lepší poznávací schopnosti a posuzují věci detailněji. Učitelé se nechtěli tak snadno vzdát svého práva učit na dívčích školách nebo v dívčích třídách. A zastánci učitelek museli hledat zdůvodnění, proč je tak důležité, aby dívky učily právě ženy. Oproti mužům, kteří působili jako učitelé, se ženy nesměly provdat, celibát učitelek zrušilo až Národní shromáždění roku 1919. Učitelky jsou podobné matkám, rozšiřují názory dítěte a rozvíjejí jeho vědomosti.

b. Učitelky ručních pracích Ještě před Hasnerovou reformou se dostávali do popředí především učitelky ručních prací. Je asi zřejmé, že v této oblasti muži bohaté zkušenosti neměli. 52

Viz tamtéž. S. 5. 20

K tématu ručních prací se časopisy vyjadřovaly od 60. let 19. století asi nejvíce. Nejvíce mě zaujal článek O zkouškách učitelek ručních prací v časopise Beseda učitelská z roku 1879.53 Učebná osnova Kraslení od ruky od 26. května 1874 (§. 88. org. stat.) nařizuje: „Přímočaré a křivočaré obrazce a ozdobné tvary, jelikož jich pro vyučování ručních prací třeba. Krasliti na školní tabuli. Látka vyučovací: Kreslení geometrických tvarů v rovině; přímka, úhly, čtyřúhelníky, zejména rovnoběžníky, trojúhelníky, pravidelne mnohoúhelníky, kružnice, oblouky, elipsy a kombinace těchto obrazců.“54 Učitelky pomocí časopisů dostávaly různá poučení od vyšších orgánů. Jednou z povinností učitelek bylo pravidelně číst tyto publikace a držet se těchto rad. Například: „Nauka o domácím hospodářství. (§.90.): „Snadno pochopitelným způsobem vypsati působnosť ženy v obydlí, v kuchyni a ve sklepě, zvláště poučiti žákyně, kterak zacházeti s dítkami, o výživě a oděvě, kterak šetřiti pleti, zubův a vlasův, kterak šetřiti zdraví a ošetřovati nemocné, kterak s prádlem zacházeti a je čistiti, kterak vésti hospodářské knihy a nakládati s čeládkou.“ Pomocná kniha ještě „Nauka o domácím hospodářství“ od prof. Procházky, dle níž se veškerá důležitější látka probírá...“55 Jednou z prvních věcí, co ženy vyučovaly, bylo šití. V časopisech jim pak bylo oznamováno, jak správně učit tyto ruční práce. Pokud došlo k novému trendu, ženy byly hned informovány o nových metodách ve výuce, a to především pomocí časopisů. Bylo jasně stanoveno, v jakém rozsahu má sama učitelka ovládat dovednosti v šití. Cituji: „Ženské ruční práce. Účel: Důkladně znáti ruční práce potřebné v domácnosti měšťanské; základové prací umělých. 1. Háčkovati: Druhy oček; skládati očka ve vzorky. Háčkovati podle předloh. Měřické tvary, zejména kruhy. Tunesský steh. Háčkovati podle popisu, užívajíc k tomu modních časopisův. Háčkovati věci pro domácí potřebu. Plésti. Druhy oček, skládati očka ve vzorku. Plésti podle předloh. 2. Prádlo šíti a pristřihovati. 3. Vyšívati.“56 Aby byly schopné rušní práce vyučovat, musely mít z této oblasti řádně splněnou zkoušku: „Není zapotřebí, aby kandidátka soukromě se připravování měla všecky práce v jednotlivém odstavci uvedené ke zkoušce již hotovy; dostačí, když má z každého oddělení nějakou hotovou práci na ukázku.“57 53

ANONYM. O zkouškách učitelek ručních prací. Beseda učitelská, 1879, roč. 11, č. 12, s. 139. Viz tamtéž. S. 139. 55 Viz tamtéž. S. 139. 56 Viz tamtéž. S. 140. 57 Viz tamtéž. S. 140. 54

21

Zkouška sama poskytla každé kandidátce příležitost dokázat zručnost v každém oboru. K tématu ručních prací se časopisy vyjadřovaly od 60. let 19. století opravdu nejvíce. Jednou z prvních věcí, co ženy vyučovaly, bylo šití. Díky tomu, že je v tomto oboru nemohli mužští kolegové zastoupit, se učitelky dostávaly čím dál tím více do popředí. Pokud došlo k nové zásadě ve vyučování, ženy byly hned informovány o nových metodách ve výuce, a to především pomocí časopisů. Podle článků vidíme, že informace nesloužily pouze k dobrovolnému obohacování vědomostí, ale byly považovány za velice zásadní a nutné.

22

5. Spolek učitelek v Praze Učitelky měly, vedle dělnic, nejlépe fungující odborové organizace.58Jedním nejvýznamnějším spolkem z druhé poloviny 19. století byl Spolek učitelek v Praze. Beseda učitelská zveřejňovala každým rokem jejich činnosti. Podávala stručné zprávy z jednání, jež na spolku probíhala. Učitelky, a nejen ony, tak mohly mít přehled o aktuálním dění na poli pedagogickém, kulturním i společenském. Pro lepší představu, co se na spolcích projednávalo, rozeberu články z jednání. Vzhledem k velkému obsahu vytyčím jen některé. Spolek učitelek v Praze podává informaci, že „dne 6. listopadu zahájil řadu přednášek ve spolku našem p. Em. Tonner, ředitel českoslov. Obchodní akademie, pojednáním o stavbách v Praze, jež původ vzaly od Karla IV., nenahraditelného otce vlasti, velikého syna Češky upřímné, kterýž, jako dobrý vychovatel staral se pečlivě o tělesné i duševné blaho svého národa.“59 Ředitel údajně velmi poutavě promluvil o každém jednotlivém němém památníku věhlasu panovníka, na něhož každá věrná mysl česká vděčně vzpomíná. Cituji: „Zavedl nás v duchu na Nové město, jež by vlastně „Karlovým“ slouti mělo, upozornil, že hradby, dílo též Karlovo, až na malý zbytek v čase nejnovějším vzaly za své.“60 Nejčastějším tématem na spolku bylo školství v zahraničí. Byly srovnávány české poměry se zahraniční úrovní. „Ze spolku učitelek: Dne 18. prosince m. r. vypravoval p. J Kořenský o své cestě z Havru do Londýna a po Londýně; po té obrátil zřetel svůj hlavně ku zřízení a stavu školy v Anglii. Z líčení zjeveno bylo, že školství anglické nikterak nestojí na stupni vysokém, jak mnohý se snad domýšlí.“61 Velice pro mne poutavým tématem byla učební metoda dějepisu. „Ze spolku učitelek: Dne 22. ledna t. r. měl za velmi četné návštěvy p. řed. J. Lepař přednášku o metodice dějepisu. Správné vyučování vyžaduje názoru. I k vyučování dějepisu třeba názoru, a to tím více, jelikož předmět dějepisný vzdálen bývá časem, často i místem; mimo to jest měnivý. V podstatě předvésti se nedá. Avšak žákům lze ukázati fakta dějepisná, a to trvalá.“62

58

Viz tamtéž. S. 49. Viz Spolek učitelek v Praze. Beseda učitelská, 1879, ročník 11, č. 12, s. 31. 60 Viz tamtéž. S. 31. 61 Viz Spolek učitelek v Praze. Beseda učitelská, 1879, ročník 11, s. 120. 62 Viz Spolek učitelek v Praze. Beseda učitelská, 1879, ročník 11, s. 166. 59

23

Pomůcky, pomocí kterých by se měl dějepis vyučovat, jsou: 1. výtvary umělecké, buď skutečné, nebo na obraze (pyramidy, stavební slohy a podobné umělecké památky), 2. věci z oboru literatury (něco jiného je, když se pouze vypráví o Libušině soudě, než když se text přímo přečte), 3. trvalá podoba zeměpisná, kterou časem jisté celky státní nabyly (znázorněná mapami), 4. mince (lépe dětem utkví, ukáže-li se jim český groš, než popisuje-li se).63 Při vypravování dějepisu se apeluje na paměť a fantazii. Vzhledem k tomu je potřeba volit bibliografické příručky. Nemíní se tím hromada životopisů v ledajakém pořadí, ale pomocí životopisů osob vynikajících, které měly vliv na národ, v pořádku chronologickém (ovšem s některými mezerami) se má dějepisu vyučit. Lepař připomíná, že „voliti se mají příběhy takové, kterých žáci pochopiti mohou... Aby žáci jasně hleděli a v soudnosti se cvičili, vyloženy buťež jim náležitě příčiny té které události. Konečně že cílem dějepisného vypravování v obec. škole jest ne tak vědění, jako šlechtění mravů, vybírejtež se příklady, jimiž se účelu toho dojde. Líčení nectnosti se opomíjej, leda tam buďtež žákům předvedeny skutky nešlechetné, kde ihned následoval zasloužený trest, by jim dána byla výstraha.“64 Text sděluje, že se mají volit příběhy v dějepisu takové, které žáci snadno pochopí. Aby žáci jasně hleděli a v soudnosti se cvičili, musí jim být vyloženy náležitě příčiny k určitým událostem. Cílem dějepisného vypravování v obecné škole není až tak vědění, jako šlechtění mravů. Spolek učitelek navštívily různé významné osobnosti. Na jednání probíhaly přednášky z kulturních dějin i z literatury. „Z první řádné čtrnáctidenní hromady v novém správním roce učinil nám večer nade vše vzácný básník p. Jaroslav Vrchlický. Jako již za dávnějších přednášek ve spolku našem, tak i tentokráte zašel si pro svoje thema do kraje věčného podletí; v řeči, trvající déle hodiny, podal ovšem jen jakoby s ptačí perspektivy přehledný obraz současné poesie italské.“65 Vrchlický odkázal na to, že je nepřístupnost pramenů při úžasné básnické produktivnosti nové doby a že při rozprouděnosti směrů do nejvzdálenějších protiv, je těžké a zrovna nemožné, zaujat kritické a objektivní stanovisko, zejména proto, že různé ty sporné literární strany, trvají posud ve stadiu rozvoje, z ruchu a zmatku. Přítomné doby teprve samy se krystalují do určitých forem. Politoval, že „v oněch příčinách takřka na slepo jest věřiti referentu, kterýž třebas 63

Viz tamtéž. S. 166. Viz tamtéž. S. 166. 65 Viz Spolek učitelek v Praze. Beseda učitelská, 1879, ročník 30, s. 618. 64

24

studoval dotyčné poměry z dob svého pobytu v Italii (1876); přece není s to, aby od svého osobního stanoviska odloučil svůj výklad.“66 Podle autora, který zpracoval článek z jednání, Vrchlický zasáhl pak velmi jemně analyzujícím hmatem odborného badatele do spletité myšlenkových básnických plodů nové doby, kterými se rozumí po výtce přítomné století. Roztřídil je především do velikých tří škol, jejichž hlavy a čelní stoupence vyčetl a stručně charakterizoval. Přikládám úryvek od anonymního autora z jednání: „I doslechlo shromáždění s vděčným účastenstvím z úst p. řečníka zprávu, o kterou jistě radostně se s ním sdělí všecko naše literární obecenstvo: básník, u nás posud překladem Dante-ho a Leopardi-ho jakožto tlumočník zaalpské poesie známý, chystá pro české písemnictví objemnou a přehlednou antologii z celé nejnovější poesie italské. Trvej s ním zdraví a zdar při té práci!“67 Naposled objevil se pak prostředníkem jakožto básník sám. Citáty nejvýznačnějších a nejlepších kusů z před tím osvětleného bohatství doložil. Nejvhodněji a také nejskvěleji své výklady a všecky překlady dílem jeho vlastním posluchače obeznámil. Učitelky, a nejen ony, tak mohly mít přehled o aktuálním dění na poli pedagogickém, kulturním i společenském. Díky časopisu se činnost tohoto spolku dostávala do podvědomí celé široké veřejnosti. Na jednání probíhaly přednášky z kulturních dějin. Poutavě se mluvilo o památkách, aby mohly posléze učitelky poučovat mládež ve škole o těchto skvostech z české historie. Časté téma bylo z oblasti školství v zahraniční. Tento spolek měl především národní podtext uvědomování. Ženy nezůstávaly izolovaně, díky spolku se dostávaly především ony samy do aktuálního dění.

66 67

Viz tamtéž. S. 618. Viz tamtéž. S. 618. 25

6. Obraz učitelek v pedagogických časopisech z hlediska sociálního postavení a. Postavení učitelky v obci Dlouhý a tuhý spor o tom, kdo a v jaké míře má vzhledem ke škole mít práva, se zdá, jako by byl ochabnul, tím však není zcela vyrovnán, každá ze zápasících stran jenom čeká na vhodnou příležitost, jíž by k zvětšení moci s ohledem na svou školu mohli použít.68 O tomto pojednává článek z roku 1869 v časopise Národní škola. Autor zmiňuje, že „nemíníme rozebírati příčiny, průběh a dosavadní výsledek sporův o právo ku škole, nýbrž poukážeme krátce k tomu, jak by učitelka v obci postavena býti měla.“69 Autor si představuje učitele spíše „co muže vzdělaného, charakterního, inteligentního osvobozujícího a svobodného, kterýž slouží věci a ne osobám.“70 Neodsuzuje ovšem fakt, že by toho žena nemohla dosáhnout. Veškerý základ působnosti učitele ve škole i v obci je založen na vzdělání. Jeho životním povoláním je vzdělávat mládež i lid: „Jako slunce nebeské, aby osvěcovati a zahřívati mohlo veškerý povrch zemský a tak k zrození, zrůstu a trvání fysického života veškerého tvorstva působí, tak zdroj vší vzdělanosti, charakternosti a občanské statečnosti, jakéž na obcích našich žádáme, ze školy prýštiti se má.“71 Pokud chce žena být učitelkou, musí být obeznámena ve všech elementech vědomostí, které jsou spojena s běžným životem, jakož jsou vědy přírodní, umění, vědy technické, známosti země a znalosti dějepisné, znalost základu a směru politického snažení a především má mít úplnou znalost jazyka mateřského v slovu i v psaní. Speciální vzdělání učitelovo zakládá se ve vědě vychovatelské a didaktické směřující k poznání mohutnosti a sil duševních a k umělosti. Tyto vědomosti musí neustále probouzet a harmonicky vyvíjet.72 Postavení učitele, v pozici muže i ženy, v obci je v časopisech často rozebíráno. Byly vyjádřený různé úvahy o vlastnostech mužů i o vlastnostech žen, které by měla mít a jak přesně by měla ve společnosti vystupovat. Tuto 68

Viz ANONYM. Postavení učitele v obci. Národní škola, 1869, ročník 7, č. 6, s. 41. Viz tamtéž. S. 41. 70 Viz tamtéž. S. 41. 71 Viz tamtéž. S. 42. 72 Viz tamtéž. S. 42. 69

26

charakteristiku jsem podrobněji rozebírala v kapitole čtvrté, neboť jsou tyto informace k sobě úzce provázány. Učitelka byl jakýmsi vzorem pro společnost. Toto přesvědčení panuje dodnes. Přikládám zde úryvek z článku: „Nedostatek a bída sypkou jsou půdou charakternosti, neboť pro uhájení fysické existence nucen bývá člověk jednati přímo proti svému přesvědčení. Ale nejen tíseň fysická, nýbrž i mravní musí se od učitelky odstraniti, aby nepodléhaje živlům výlučným, ve škole působiti mohla tak, jak toho rozumná pedagogika a skutečný prospěch mládeže vyžadují.“73 K občanské volnosti učitelky náleží především, aby ustanovení její při škole jí nebylo pokládáno za nějakou milost, nýbrž aby učitelka byla považována v obci co souřadný činitel vychovatelský i občanský, který ve srozumění a spolupůsobení ostatních činitelů, o prospěch školský a zdar občanský pečuje, aby nečinila pouze to, co se jí bezhlavě poručí. Texty v článcích nemají být chápány jako pokyny či příkazy učitelce. Má se ovšem nad sebou zamyslet a vzít si rady k srdci. Jak měl učitel, co by muž, vystupovat na veřejnosti a zda se měl účastnit různých jednání, odpovídá tento článek: „Učitel nebudiž ani na zlé vykládáno ani bráněno, pakli že účastní se záležitostí obecních, okresních, zemských, národních. Za jednání v záležitostech těchto nemá býti učitel zodpověden úřadům školním, nýbrž jako svobodný občan, zákonům občanským.“74 Za samozřejmé se považuje, že škola je pro učitele na předním místě, neboť právě on má o ni pečovat. Na konci textu Postavení učitele v obci je otištěna poutává věta víry v lepší budoucnost: „Časový pokrok vymáhá a vymůže toho, aby učitelům dostalo se náležitého vzdělání přípravného, slušného zaopatření hmotného a náležitých práv v životě občanském.“75 Následující kapitola poskytne prozkoumání problematiky, zda se měla žena, neboli učitelka, účastnit právě těchto různých veřejných záležitostí, tak jako muž, od kterého se to očekávalo.

73

Viz tamtéž. S. 41. Viz tamtéž. S. 42. 75 Viz tamtéž. S. 42. 74

27

b. Vztah mezi učitelkami a učiteli Jistý vztah mezi muži a ženami v rámci pedagogické profese, byl velice rozporuplný. Na jednu stranu existoval negativní názor, neboť právě většina mužů odsuzovala ženy, které se hnaly za kariérou; na druhou stranu tu byli i tací muži, kteří ženy ze všech sil podporovali. Jednalo se především o muže, kteří publikovali různé články a polemiky do pedagogických časopisů. Z počátku jich nebylo mnoho, časem se ale bariéry mezi pohlavím odbourávaly. Jak bylo na tuto problematiku nazíráno v druhé polovině 19. století, nám ukáže následný článek otištěný v Besedě učitelské v 70. letech 19. století.76 Až po stu a několika letech objektivní „zpytatel kulturních dějin sáhne po materiálu, jejž my v dolině přítomných tápající zkušenostmi svými střádáme, aby z něho sestavil celkový obraz nynější společnosti, nemane se mu v nejednom směru črta, křivící se samoděk ve znamení otázky.“77 Článek prozrazuje, že bylo už mnoho pokusů vyvodit nějaký výsledek této problematiky. Většina se ovšem jevila jako milné podávání pravdivých informací. V každém poli, v každém oboru snažení zůstávaly mezery, které ruch, za velikými převraty, vždy zanechával v svém kroku. Na druhou stranu se objevuje duch pokroku, který se snaží tuto oblast zdokonalit a odstranit nedostatky. Autorka má přesvědčení, že čím dříve se napraví to, v čem bylo pochybeno, tím dříve se zrodí plod, který ponese nové cesty zdokonalení tehdejší společnosti. „Jedním z nejpozdějších jeho roubů jest u nás postavení učitelky. Být či nebýt? – tak ještě před nedávnem s vážných stran o nás metán los, a dnes, kdy prozatím moudře uznáno, že skutečně již jsme – visí přese vše dobrotivé uznání toho fakta nad hlavou naší Damoklův meč v podobě obecného napjetí, kterak že se osvědčíme, jak mravně odůvodníme potřebu a užitečnosť svého trvání.“78 Působení činnosti učitelky bylo už dostatečně rozebíráno a posuzováno. Ženy v 70. letech se mohou konečně těšit, že začaly panovat názory, ve kterých se učitelky přestaly odsuzovat. Avšak ne až tak potěšujícím je jejich společenský stav: „Jen obraťme lístek, pěkný na líci nadějnou zelení, a záhy doznáme, co úmorné rzi, co skličujících, ba přímo potlačujících činitelů nese nedaleký rub!“79 76

Viz ŠKAMPOVÁ, Pavla. Učitelky a učitelé. Beseda učitelská, 1879, ročník 11, č. 21, s. 245. Viz tamtéž. S. 245. 78 Viz tamtéž. S. 245. 79 Viz tamtéž. S. 245. 77

28

Následně uvádím důležitý úryvek z článku vypovídající o dané době, o poměrech českých učitelkách ve společnosti: „Pohleďte na dotyčné poměry v malých, venkovských městech! Co v metropoli, v hlavním městě ozývá se výstrazné volání, kteréž na všech stranách ohlasu sobě dobývá, volání po sjednocení, horlení proti drobení sil, žije ve venkovských obcích jedna část národního učitelstva úplně odloučena od společenských zájmů, snah a tužeb téhož učitelstva, a nikdo se o to nestará, nikdo za chorobu celkového tělesa to nepovažuje – ta část jsou české učitelky.“80 České učitelce byly vytýkány nejrůznější věci, které se týkali metod ve výuce. Nemohla ovšem nabýt nejrůznějších zkušeností, když profese v rukou žen vzrostla teprve nedávno. Nejlepší ponaučení se získávalo od spolupracovníků. Pokud byly ale učitelky izolovány od společenských kruhů a neměly dostatečně vyvinuté spolky, nemohly se zdokonalovat podle nejnovějších poznatků. Cituji autorku úvahy: „Přiznejme sobě hezky upřímně, jak to v těch našich shromážděních chodívá: někde ve spolcích a v konferencích pracuje se dosti, leč ve zcela jinak ohraničeném směru, než jak to má na zřeteli moje úvaha.“81 Živým a volným slovem, rozmluvou častou, časovou i vážnou, jíž vyměňuje se mínění o všem, co myslí hýbe, ustalovat a rozhojňovat se má zásoba učitelských vědomostí a zkušeností. Upravovat se má regulátor jejich jednání v ostatní, v širší společnosti. Není člověka, aby životem až k hrobu vychováván nebyl, a společnosti, již by po rodině vychovatelkou byla přednější. Autorka píše: „Zajisté, že pokročili byste rameny nad mladým člověkem, o němž bych vám řekla, že několik let sedě nad knihami, z nich hleděl nabyti moudrosti pro život. Vzdělání obecné stačilo by jen tomu, kdož by odloučeně od veškeré společnosti život svůj trávil. A přátelé, takový jest namnoze osud české učitelky, že čerpajíc teoretickým takovým spůsobem radu, neřku jen pro život, leč, čož více jest, pro povolání veřejné, míjí se s cílem a v scestí ubíhá.“82 A přesto se našli lidé, kteří pochvalu učitelce vzdávali, když byla izolována od světa a od učitelů obzvláště. Autorka o této situaci nepíše pouze z přesvědčení, nýbrž z vlastní zkušenosti. Stejným způsobem žila sama autorka, Pavla Škampová, ve venkovském městě 2 roky. Neznala nic jiného než cestu do školy a ze školy. 80

Viz tamtéž. S. 245. Viz tamtéž. S. 246. 82 Viz tamtéž. S. 246. 81

29

Vyhýbala se učitelům, mužským kolegům. Dávala si velký pozor, aby se neshledala s nimi ani na vycházce, ani při jiných možných příležitostech. Díky téhle zdrženlivosti k ní kolegové neměli důvěru. Zůstala v mnohém ohledu vzdělání, zvláště v tom, které vyžadovala veřejnost, pozadu. Dnes, poučena tímto výsledkem, odsuzuje sama své chování. Autorka přesvědčuje společnost své doby, aby se nerozdělovala, ba naopak, aby spojila své síly, neboť tak bude učitelstvo silnější. Cituji autorku: „Nechť tedy aspoň ti, kteří prací vychovatelskou mravními tvůrci příští společnosti se stali, podají sobě svorně ruku k společnému dílu a representují lidu našemu nikoli prázným slova zvukem, ale ušlechtilou skutečností celek, jenž slovem ne učitelé, ne učitelky, ale významně a krásně: učitelstvo národní.“83

c. Ženský vzor pro učitelky Jako určitou motivaci dávaly časopisy ženám za vzor život některé paní učitelky, aby se ostatní pedagožky mohly inspirovat. Často se vzpomínalo na významné osobnosti, co dokázaly, na jejich činy. Významné osobnosti žen ale nebyly jediným příkladem pro vzor. Staly se tím i obyčejné ženy, učitelky z řad prostých žen, které se zasloužily o uznání tím, že kvalitně vyučovaly. Jeden příklad zde uvedu pro lepší pochopení kontextu. Cituji článek z Časopisu učitelek z roku 1889: „Slečna Božena Karlíková nabyla přípravného vzdělání na měšťanské škole Novoměstské a po čtyři léta na c. k. ústavě ku vzdělání učitelek v Praze, kdež vykonala též maturitní zkoušky s vyznamenáním. Vždy vyznamenávala se obdivuhodnou pilností a jsouc také velice nadaná náležela k prvním ve svém ročníku.“84 Slečna Božena Karlíková po skončení studiích působila půl roku na obecné škole u sv. Vojtěcha v Praze a na to přijala místo prozatímní podučitelky v Březnici. Na místě svého působiště pracovala opět s takovou svědomitostí, že ani nehleděla šetřit svého zdraví. Týden před smrtí jí začala bolest v krku, z čehož vyvinul se zánět průdušnice, díky kterému v pondělí dne 21. října 1889 zemřela. Bylo jí teprve 21 let. Tělesné ostatky byly převezeny ve středu z Březnice do Prahy.

83

Viz tamtéž. S. 246. Viz ŠMEJKALOVÁ, Anna. Slečna Božena Karlíková. Časopis učitelek, 1889, ročník 5, č. 11, s. 78. 84

30

Článek končí větou: „Pokoj popeli jejímu a čest památce neúnavné její horlivosti.“85 Dalším vzorem pro učitelky byly dopisy od samotných starších a zkušenějších učitelek. Časopisu učitelek z roku 1889 ve svém dvanáctém čísle zveřejňuje jeden takový dopis. „Milá přítelkyně! Stěžuješ si, že práce Tvá ve škole dosti se Ti nedaří, že všestranné výsledky její nejsou v náležitosti poměru ani s dobrou vůlí, ani s přičiněním, ani se svědomitou přípravou Tvou. Dotknu se sice v tomto svém pojednání stránky, již nevalně přeješ a na niž pohlížíš poněkud asi pohrdavě; avšak vím, že dobře míněné a ze zkušenosti plynoucí rady ráda přijímáš, uvažuješ, a uznáš-li jejich vhodnost i cenu, jimi se řídíš.“86 Mladá učitelka vstoupila do školy s hlavičkou snivou, plnou ideálů, nerada se sklání k zemi a k její próze. Raději prodlévá v závratných výšinách vznešených idejí, chtěla by jen vzhůru volně spět a shodit ty okovy všednosti, nepatrných prozaických starostí. Avšak život, který poznám, bude vypadat jinak, než si vysnila ve svých snech. Autorka dopisu tvrdí, že život bez těchto všedností jednoduše nelze žít. Uvádí příklad na jednom dítěti. Jedna malá holčička se zářivým okem ale s bledým lícem je dcera nádeníkova, před rokem mu zemřela žena. Stará babička se stará o domácnost a jeho 3 děti. Autorka píše: „Vdechni tomuto dítěti kus své ideálné horoucnosti, či vlastně: probuď ji v něm dřímající; nauč je s láskou pracovati za starou babičku, pro otce i ubohé mladší sirotečky tak, aby všem se stala nadějí, útěchou, radostí, útočištěm, aby věděla, že ji potřebují, že jsou na ni odkázáni, že na laskavé služby její čekají.“87 Správná učitelka má být tomuto dítku osiřelému i všem ostatním nejen učitelkou literní, ale i matkou. Má být vzorem ženy, na kterou ostatní hledí, podle ní se všichni řídí. Jakmile žákyně ve své učitelce uvidí svůj vzor, budou se ho držet celý život.

d. Volný čas Mezi hlavní náplň volného času učitelky patřily především školní povinnosti. Týdenní úvazek ve škole nesměl přesáhnout 30 hodin. Lenderová Milena se ve své

85

Viz tamtéž. S. 78. Viz ANONYM. List starší učitelky mladší družce. Časopis učitelek, 1889, ročník 5, č. 12, s. 85. 87 Viz tamtéž. S. 85. 86

31

knize Žena v českých zemích od středověku do 20. století88 této oblasti zabývá dopodrobna. Na téma volný čas žen napsala několik prací. Ve volném čase se učitelky angažovaly ve spolcích. Lenderová ve své knize uvádí, že na přelomu století byly mnohé z nich členkami spolků usilujících o zrovnoprávnění žen. To správně dokazují články z časopisů z dané doby. Jak už jsem se zabývala dříve, tiskem vycházela usnesení z jednání těchto ženských spolků. Nejčastějším tématem byla snaha po rovnoprávnosti s mužskými kolegy. Řada učitelek byla i literárně činná. Psaly krásnou literaturu, překládaly a dokonce se pokusily i o odbornější studie.89 Jedna z hlavních věcí podstatnou pro mou práci byla, že ve volném čase mnoho žen psalo o postavení ženy a učitelky ve společnosti. Díky tomu je teď možné nahlídnout do určité doby a zrekonstruovat jistý obraz české učitelky, jejího postavení ve společnosti a jejího působení ve školství. V roce 1887 se v Učitelských novinách objevil článek M. Geislerové nazvaný O úkolu učitelek ve škole a mimo školu. Učitelka by měla plnit v duchu vlasteneckém povinnosti ve škole i mimo školu. Greislerová píše: „Naše národní škola klade budoucnosti svých svěřenců základní kámen, a čím tento položí, tím větší výše dosáhnouti může.“90 Učitelkám je věřená dorůstající mládež. Učitelky musí „přihlížet svědomitě ke všem požadavkům, nešetřit času ani píle, vyučovat správně a opravdově, vyučovat tak, aby se výsledky jejich práce rovnaly výsledkům práce mužského ducha a aby se zbavily někdy se objevující nedůvěry a nepřízně.“91 Podle autorky by měla učitelka ve volném čase hledat důležitý výběr vhodné literatury, jíž by se rozšiřovala její vzdělanost a tu pak dále předávala svým studentům. Volný čas učitelek v dobových pedagogických časopisech není tak zcela jasně popisován, tato problematika je vždy spojena s národním podtextem. Články směřují svou pozornost ke správnému mravnímu vyučovaní žen, pouze okrajově se zabývají jejím osobním životem. Učitelka má sloužit „národní škole a tím i přizpůsobit“92 svůj život. 88

Viz LENDEROVÁ, Milena et. al. (eds.). Žena v českých zemích od středověku do 20. století. 1.vyd. Praha, 2009. 89 Viz LENDEROVÁ, Milena et. al. (eds.). Žena v českých zemích od středověku do 20. století. 1.vyd. Praha, 2009, s. 431-432. 90 Viz GREISLEROVÁ, M. O úkolu učitelek ve škole a mimo školu. Učitelské noviny, 1887, ročník 5, č. 38, s. 448. 91 Viz tamtéž. S. 448. 92 Viz tamtéž. S. 448. 32

e. O vdaných učitelkách Nejtěžším rozhodnutím pro ženu bylo, když se naskytla volba mezi sňatkem a povoláním. O této problematice se zmiňuje Pavla Horská ve své knize Naše prababičky feministky.93 Nejčastěji se životním druhem učitelky stával učitel, protože pro bohatého muže byla učitelka špatnou partií a pro řemeslníka nebo obchodníka se nehodila, neboť by mu nemohla pomáhat v živnosti.94 V Učitelských novinách roku 1887 vyšla zpráva o vdávání učitelek v zahraničí. Cituji: „O vdaných učitelkách. V Dolních Rakousích je učitelkám dovoleno vdávati se, aniž by se musely vzdáti svého úřadu. Posledním časem však vzrůstá v rozhodujících kruzích snaha pro celibát učitelek. Zemský výbor má právě podati zprávu o působení vdaných učitelek. Nebude-li zpráva ta příznivá, bude zemskému sněmu předložen návrh, by se učitelky vdávati nesměly.“95 Být ženou v druhé polovině 19. století rozhodně nebylo jednoduché. Musely čelit velkému tlaku, rozhodnout se, zda jsou ochotny pro kariéru obětovat rodinné štěstí. Zde vidíme, že panovaly různé poměry v zahraničí na tuto problematiku. Jiná zpráva uveřejněná v Časopise učitelek roku 1894 se také vyjadřuje k otázce vdávání se učitelek. Cituji: „Proti vdaným učitelkám. V posledním zasedání zemského sněmu dolnorakouského podal poslanec Hauck návrh, aby zákon, dovolující provdaným učitelkám dále vyučovati, změněn byl v ten rozum, že učitelka, jakmile se provdá, ztratí své místo.“96 Učitelkám, které sloužily 5 let, se má v tomto případě dostat odbytného v části dvouletého služného. Pruský ministr školství Dr. Bosse vydal nařízení, že učitelky, které se provdají, mají koncem školního roku být zbaveny svých míst.97 Ženy v druhé polovině 19. století rozhodně neměly svůj soukromý život jednoduchý. Musely čelit velkému tlaku, rozhodnout se, zda jsou ochotny pro kariéru obětovat i rodinné štěstí. Pro učitelky platil až do roku 1919 celibát, takže vyučovat mohly pouze svobodné nebo vdovy. V roce 1875 novela platových předpisů zrovnoprávnila platy učitelek s platy učitelů. Toto platové zrovnoprávnění souvisí se zavedením celibátu. Ten se totiž zavedl po této novele pro učitelky

93

Viz HORSKÁ, Pavla. Naše prababičky feministky. 1.vyd. Praha, 1999, s. 6–8. Viz tamtéž. S. 6-8. 95 Viz ANONYM. O vdaných učitelkách. Učitelské noviny, 1887, ročník 5, č. 21, s. 249. 96 Viz ANONYM. Proti vdaným učitelkám. Časopis učitelek, 1895, ročník 2, č. 10, s. 116. 97 Viz tamtéž. S. 116. 94

33

literárních předmětů. Nařízení se netýkalo učitelek industriálních, vyučujících ženské ruční práce. K zavedení celibátu byly úřady dovedeny snahou, aby i učitelka, mající stejný plat jako učitel, se mohla plně věnovat svému povolání bez překážek.

f. Platy učitelek Vyrovnat se platově mužským kolegům bylo požadavkem ženských učitelských organizací už v druhé polovině 19. století. Zákon z roku 1870 stanovil plat učitelky ve výši 80 % platu učitele. K posouzení platové situace a její dopad na společnost nám opět mohou posloužit dobové zprávy uvedené v časopisech. Nesmíme ovšem zapomenout tuto skutečnost srovnat například se sekundární literaturou, abychom si srovnali různé informace získané ohledně platů učitelů. Platová situace učitelek nebyla na vysoké úrovni. Milena Lednerová se této problematice věnuje ve své práci Žena v českých zemích od středověku do 20. století.98 Platy byly nízké, navíc se při delším onemocnění přistoupilo k řešení formou výpovědi z práce, s tím ovšem učitelé nesouhlasili. Cituji zprávu z Učitelských novin z roku 1887: „Petice za upravení služebných poměrů zatímních podučitelů a podučitelek. Vysoký sněme království Českého! Na základě petice, již podaly loňského roku vys. sněmu zemskému učitelky industriální, dohodly se zemský výbor a c. k. zemská rada školní, aby ve případě onemocnění vyplácela se remunerace po 6 měsících a výpověď aby nastoupila teprve po uplynutí jednoho roku.“99 Podle článku údajně c. k. zemská rada školní vydala v srpnu 1886 usnesení, že pokud nemůže z jakýchkoliv důvodů učitel učit, má být vyhozen, příjem mu pozastaven a nahrazen učitelem novým. Co se týká pozice podučitele, pokud onemocní, má být též okamžitě vyhozen a nahrazen podučitelem novým. To rozpoutalo mezi učiteli v Čechách určitou nejistotu, neboť z ničeho nic se můžou ocitnout bez jídla a bez přístřeší nad hlavou. Petice poukazuje na zajímavý fakt, že pokud čeledín onemocní, má být operovávaný přímo hospodářem. Trvá-li nemoc u čeledína déle, pak může být ze služby propuštěn. Tím pochopitelně autoři petice

98

Viz LENDEROVÁ, Milena et. al. (eds.). Žena v českých zemích od středověku do 20. století. 1.vyd. Praha, 2009. S. 433. 99 Viz ANONYM. Petice za upravení služebných poměrů zatímních podučitelů a podučitelek. Učitelské noviny, 1887, ročník 5, č. 3, s. 30. 34

naráží na nerovnoměrnost poměrů. Ústřední spolek jednot učitelských v Čechách vznesl tuto petici k Vysokému sněmu království Českého.100 Otázky platů si všímaly i učitelské spolky. Na to upozorňuje část článku Antonie Gebauerové nazvaného O působení učitelky mimo školu, který vycházel na pokračování v roce 1905 v Časopise učitelek. Následně uvedu pár zajímavých zpráv, které se nám pokusí ještě více přiblížit obraz české učitelky z různých úhlů, například s porovnáním se zahraničím. „Ústavy ku vzdělání učitelů a učitelek v jednotlivých zemích Evropských: ve Francii je 86 ústavů pro vzdělání učitelů a 79 ústavů pro vzdělání učitelek. V Rakousku je ústavů pro vzdělání učitelů 42 a 27 pro vzdělání učitelek, v Uhrách je ústavů pro učitele 54 a pro učitelky 18, v Německu 256 a 76, v Itálii 39 a 69, ve Španělsku 47 a 27, v Rusku 48 a 7, v Anglii je celkem 47 ústavů... V Srbsku 2 a Řecku 1 (vesměs ústavy mužské).“101 Zde vyplývá, že ústavy pro učitelky v 80. letech 19. století se začaly teprve utvářet, nejvíce jich bylo v západní Evropě. V Učitelských novinách vyšel v roce 1884 článek Josefa Hyláka nazvaný K otázce učitelek, v němž se zdůvodňuje, proč by učitelky měly brát stejné platy jako učitelé. Podle článků většina mužů nedokázala pochopit, proč by žena měla brát stejné platové ohodnocení jako oni. Učitelky konají stejnou práci jako učitelé, měly by být tedy stejně ohodnoceny. Případy hmotné tísně u učitelek nejsou ojedinělou výjimkou. Z tohoto důvodu je nutná úprava platů i pro učitelky, stejně jako z důvodu rovnocenného hodnocení stejné práce. František Morkes ve své práci Učitelé a školy v proměnách času se platům učitelů přehledně věnuje. Za zmínku z jeho práce stojí, že v roce 1895 přestali být učitelé na Moravě jako první odměňováni podle velikosti obce, v níž učili. Učitelé byli zařazeni do tří kategorií s odlišným platem. Úřady bylo přesně stanoveno, kolik učitelů může být zařazeno v každé kategorii. Jak už jsem se tedy zmínila, v druhé polovině 19. století ženské učitelské organizace usilovaly o vyrovnání odměn za práci s mužskými kolegy. V roce 1875 novela platových předpisů zrovnoprávnila platy učitelek s platy učitelů. Doposud pobíraly učitelky jen 80% platu svých mužských kolegů. Zrovnoprávnění odměny za práci mezi muži a ženami ve školách bylo v té době zcela unikátní, neboť o 100

Viz tamtéž. S. 30. Viz ANONYM. Ústavy ku vzdělání učitelů a učitelek. Učitelské noviny, 1887, ročník 5, č. 19, s. 224. 101

35

podobném přístupu se v jiných hospodářských odvětvích zatím ještě ani teoreticky neuvažovalo.

36

7. Závěr Shrnutím této práce je fakt, že zavedením povinné školní docházky a vytvořením samostatných dívčích škol se vytvořil i prostor pro působení žen jako učitelek. Oproti svým mužským kolegům byly svázány řadou podmínek. Musely čelit velkému tlaku, rozhodnout se, zda jsou ochotny pro kariéru obětovat i rodinné štěstí. Pro učitelky platil až do roku 1919 celibát, takže vyučovat mohly pouze svobodné nebo vdovy. I přesto že byly řádně vzdělány, jejich situace z hlediska finančního ohodnocení práce nebyla přívětivá. Pro mnoho učitelek v polovině 19. století bylo existenční nutností přivydělávat si různými dalšími činnostmi, mimo obvyklé služby v kostele. Výrazným krokem vpřed byla novela platových předpisů. V roce 1875 zrovnoprávnila platy učitelek s platy učitelů. Vyrovnat se platově mužským kolegům bylo požadavkem ženských učitelských organizací už v druhé polovině 19. století. Doposud pobíraly učitelky jen 80% platu svých mužských kolegů. Toto platové zrovnoprávnění souvisí se zavedením celibátu. Ten se totiž zavedl po této novele pro učitelky literárních předmětů. Nařízení se netýkalo učitelek industriálních, vyučujících ženské ruční práce. K zavedení celibátu byly úřady dovedeny snahou, aby i učitelka, mající stejný plat jako učitel, se mohla plně věnovat svému povolání bez překážek. V polovině 19. století panoval v otázce vzdělávání dívek většinou ten názor, že jelikož jsou ženy nejlepšími vychovatelkami dětí, je zcela jistě potřebné, aby získaly alespoň nějaké základní vzdělání. Jednou z prvních profesí žen byla profese soukromé učitelky. Teoreticky pak mohly adeptky učitelství navštěvovat některý z pedagogických kursů pro učitelky, jejichž vznik iniciovala vláda již roku 1849. Již zmíněná Hasnerova reforma měla nebývalý význam pro ženské středoškolské vzdělání, neboť umožnila vznik veřejného dívčího učitelského ústavu končícího maturitou. Struktura vzdělanosti a jednotlivé stupně institucionální výchovy se dotvářely během celé druhé poloviny 19. století. Autoři v dobových pedagogických časopisech se zastávali ženského pohlaví, protože pokud žena získá náležité a vyšší vzdělání, je schopná plnit stejné úkoly, jaké vykonávali muži. V 60. letech 19. století bylo typické řešení této problematiky, zda žena obstojí v literárním nebo vědeckém oboru. U ženského pohlaví se cenila citovost a větší smyslová vnímavost. Ženy mají i lepší poznávací schopnosti a posuzují věci detailněji. Učitelé se nechtěli tak snadno vzdát svého práva učit na dívčích školách nebo v dívčích třídách. A zastánci učitelek museli hledat zdůvodnění, proč je tak důležité, aby dívky 37

učily právě ženy. Učitelky jsou podobné matkám, rozšiřují názory dítěte a rozvíjejí jeho vědomosti. Volný čas učitelek v dobových pedagogických časopisech není tak zcela jasně popisován, tato problematika je vždy spojena s národním podtextem. Články směřují svou pozornost ke správnému mravnímu vyučovaní žen. Daná společnost na konci 19. století pohlížela na učitelky jako na určitý vzor ženy, na kterou ostatní hledí a podle ní se všichni řídí. Jakmile žákyně ve své učitelce uvidí svůj vzor, budou se ho držet celý život. Pokud došlo k nové zásadě ve vyučování, ženy byly hned informovány o nových metodách ve výuce, a to především pomocí časopisů. Podle článků vidíme, že informace nesloužily pouze k dobrovolnému obohacování vědomostí, ale byly považovány za velice zásadní a nutné. Učitelky, a nejen ony, tak mohly mít přehled o aktuálním dění na poli pedagogickém, kulturním i společenském. Spolek českých učitelek v Praze měl především národní podtext uvědomování. Ženy nezůstávaly izolovaně, díky spolku se dostávaly především ony samy do aktuálního dění. V žádném případě nemohu říci, že by byla práce limitována výrazným nedostatkem, čitelností nebo poškozením pramenů. Jejich jistou nouzi jsem však pocítila zejména při bádání v oblasti jejich soukromého života.

38

8. Seznam použitých pramenů a literatury Prameny: Národní škola 1863-1869 Česká škola 1879-1898 Časopis učitelek 1885-1910 Národní učitel 1891-1894 Posel z Budče 1870-1909 Učitelské noviny 1883-1910 Beseda učitelská 1869-1913

Literatura: - LINHART, J. a kolektiv. Slovník cizích slov pro nové století. Litvínov: Dialog, 2004. - LENDEROVÁ, Milena. Dějiny každodennosti „dlouhého“ 19. století. II. díl: Život všední i sváteční. Pardubice: 2005. - RAPPORT, Michael. Evropa devatenáctého století. Praha: Vyšehrad, 2011. - GILDEA, R. Barricades and Borders: Europe 1800-1914. Oxford: 1987. - ZAIONCHKOVSKY, P. A. The Russian Autocracy under Alexander III. Gulf Breeze: FL, 1976. - WEGS, J. R. – LADRECH, R. Evropa po roce 1945. Praha: Vyšehrad, 2002. - RATAJOVÁ, Jana. Gender history jako alternativní koncept dějin. In Dějiny žen. ČADKOVÁ, Kateřina – LENDEROVÁ, Milena (eds.). 1. vyd. Pardubice: Univerzita Pardubice, 2006, 601 s. - ŠAFRÁNEK, Jan. Školy české: Obraz jejich vývoje a osudů. I. svazek r. 862-1848. 1.vyd. Praha, 1913. - VITVAROVÁ, K. Obraz učitele v česky psaných pedagogických časopisech vycházejících v 19. století v Čechách. Pardubice: Univerzita Pardubice. Filozofická fakulta. Ústav historických věd, 2011. 131 s. Vedoucí diplomové práce Prof. PhDr. Milena Lenderová, CSc. - KOVÁŘÍČEK, Václav. Cesty učitelského vzdělávání: Příspěvek k analýze snah učitelstva o vyšší vzdělávání učitelů základních škol v českých zemích. 1.vyd. Praha, 1984.

39

- MORKES, František. Učitelé a školy v proměnách času (Pokus o základní chronologii 1774–1946). 1.vyd. Plzeň, 1999. - MALÍNSKÁ, Jana. Žena do politiky nesmí – proč?: vzdělání a postavení žen v české společnosti v 19. a na počátku 20. století. Praha, 2005. - BAHENSKÁ, Marie. Počátky emancipace žen v Čechách: dívčí vzdělávání a ženské spolky v Praze v 19. století. Praha, 2005. - LENDEROVÁ, Milena et. al. (eds.). Žena v českých zemích od středověku do 20. století. 1.vyd. Praha: Lidové noviny, 2009. - LENDEROVÁ, Milena. K hříchu a k modlitbě. Žena v minulém století. Praha, 1999. - KAŠPAR, Jaroslav. Soubor statí o novověkém písmu. Praha: Karolinum, 1993. - MACHÁČOVÁ, Jana. Studie k sociálním dějinám 19. století. Opava, 1993. - BUREŠOVÁ, Jana. Proměny společenského postavení českých žen v první polovině 20. století. Olomouc, 2001. 506 s. - NOVÁK, Arne. Přehledné dějiny literatury české. Olomouc: R. Promberger, 19361939. - HORSKÁ, Pavla. Naše prababičky feministky. 1.vyd. Praha, 1999. - ŘEZNÍČKOVÁ, Kateřina. Študáci a kantoři za starého Rakouska: České střední školy v letech 1867–1918. 1.vyd. Praha, 2007.

Elektronické zdroje: - Paní Marie Riegrová. Zlatá Praha (II) [online]. 1891, ročník 8, čís. 21, s. 251. Dostupné z http://archiv.ucl.cas.cz/index.php. - Marie Riegrová. Světozor [online]. 1891, ročník 25, čís. 21, s. 240. Dostupné z http://archiv.ucl.cas.cz/index.php.

40