Marshall Shelley, Draci s dobrými úmysly (jak sloužit problémovým lidem v církvi) Předmluva Jestli stojíte ve vedení nějakého sboru či farnosti, víte, že efektivní služba vyžaduje čas, tvořivost, trpělivost a úsilí. Práce s lidmi někdy člověka vyčerpává tělesně, duševně, citově i duchovně. Knížka, jíž napsal Marshall Shelley, redaktor časopisu Leadership, která se jmenuje Draci s dobrými úmysly s podtitulem „Jak sloužit problémovým lidem v církvi“, se dívá na to, jak sloužit těm upřímným křesťanům, kteří to myslí tak dobře, a přitom nesmírně ruší kazatele či kněze v práci a podkopávají vitalitu vlastního sboru nebo společenství. Rozhodně to nemyslí destruktivně - často to bývají zapálení křesťané, dlouhodobí členové církve a silné osobnosti. Přesto si často v duchu přejete, aby raději odešli jinam. Knížka Draci s dobrými úmysly není produktem jakési přehnané představivosti redaktora. Stojí na desítkách rozhovorů s pastýři, kazateli, faráři a knězi, kteří na vlastní kůži zažili, jak takoví draci z jejich práce vysáli všechnu mízu. Mark Twain kdysi napsal, že „vyprávění o válce od člověka, který ve válce byl, je vždycky zajímavé; naproti tomu básníkovo povídání o měsíci, na němž nikdy nebyl, bude pravděpodobně pěkná nuda“. Nebezpečí válečných příběhů samozřejmě tkví v tom, že se vyprávějí jen pro senzaci. Naproti tomu v knížce Draci s dobrými úmysly jde Shelley za jednotlivé příběhy a zkoumá principy, jak s problémovými lidmi jednat. Církevní vedoucí pracovníci, kteří takovou válkou s drakem prošli, vypráví, jak se jim podařilo přežít a jak by to příště dělali jinak, kdyby se do podobné bitvy dostali znovu. Cílem této knížky je proto poskytnout praktickou pomoc při každodenní práci v církvi. Jsme zavázáni všem, kteří se na této těžké službě podílejí, a věříme, že jim tato knížka pomůže udržet si radost ze služby, úměrnou vážnosti a obtížnosti úkolu. Terry C.Muck, profesor komparativních věd o náboženství, Austin Theological Seminary
úvod
Církev, nebo doupě? Vytáhneš udicí livjátana a zkrotíš provazem jeho jazyk? ...jeho dech rozžhavuje uhlí z tlamy mu šlehá plamen. Jób40,25; 41,13
Draci či leviatani jsou samozřejmě fiktivní příšery - jsou to obrovští plazi se lvími drápy, hadím ocasem, netopýřími křídly a šupinatou kůží. Existují jen v lidských představách. Přesto však existují draci trochu jiného druhu a ti rozhodně skuteční jsou. Ve většině případů, i když ne vždycky, nemají v úmyslu být hroziví; ve skutečnosti obvykle jednají přátelsky. Ale jejich šarm v sobě nese schopnost ničit. V církvi jsou to často upřímní věřící, kteří to myslí velice dobře, ale nechávají za sebou vředy a napjaté vztahy a probouzejí zraněné city. Nemyslí si o sobě, že by s nimi bylo těžké pořízení. Netráví noci vymýšlením, jak být ještě protivnější. Často to bývají sloupy společenství - talentovaní lidé, silné osobnosti, kteří sklízejí zaslouženou úctu - ale z jakéhosi důvodu podrývají službu sboru či farnosti. Nejsou to rození rebelové ani chorobné osobnosti; jsou to loajální členové sboru, přesvědčení, že slouží Bohu, a přesto kolem sebe šíří víc škody než užitku. Mohou kazatele uštvat.., nebo ho vyštvat jinam. Někteří draci otevřeně kritizují. Jsou to ti, kteří vás obviní, že jste příliš duchovní a nebo zase příliš neduchovní, příliš dominantní a nebo sebou příliš necháte vláčet, příliš úzkoprsí nebo moc velkorysí, příliš systematičtí nebo chaotičtí, nebo že máte skryté motivy. Taková kritika bolí, protože na ni většinou nelze konstruktivně reagovat. Jak se můžete ospravedlňovat a přitom zachovat ducha pokoje? Jak můžete dokázat čistotu svých motivů? Draci to zařídí tak, že je těžké vyjádřit nesouhlas a přitom zůstat milí. Pro kazatele a kněze vztahy představují profesní i osobní prioritu - vycházet s lidmi je základní element jejich služby - a když takový drak-kritik vztahy poničí, mnozí kazatelé to prožívají jako osobní selhání. Politikům stačí 51% podpora voličů; naproti tomu kazatelé prožívají bolest, když se do opozice postaví jeden hlasitý člen. Výskyt takových draků je až příliš běžný. Jeden kazatel veterán to vyjadřuje takto: „Každý, kdo stál ve službě déle než hodinu a půl, zná hněv draka.“ Nebo jak to popisuje Harry Ironside: „Kdekoli zazáří světlo, začne se tam stahovat obtížný hmyz.“ Průzkum, který provedl čtvrtletník pro vedoucí pracovníky Leadership, naznačuje, že 80 % kazatelů, kteří časopis čtou, potřebují pomoc s problémovými lidmi v církvi. A přesto mnoho kazatelů vstupuje do služby na takové útoky naprosto nepřipraveno. Jeden kazatel na venkově považoval určitého postaršího diakona ve svém sboru za nejlepšího přítele. Onen diakon, zemědělec, se s ním štědře dělil o úrodu ze zahrádky a trval na tom, že si kazatel do svého Forda bude pohonné hmoty čerpat z jeho osobní benzinové stanice za chlévem. Diakon byl také největším sponzorem sboru, jeho dary přesahovaly 30 % celkového rozpočtu.
Jednou kazatel vypomáhal jako řidič školního autobusu a přitom musel napomenout neukázněného žáka. Sám na to vzpomíná takto: „Jednal jsem přesně podle pravidel.“ Vysadil chlapce u nich před domem a řekl mu, aby doma oznámil, že následující den ho autobus u domu nevyzvedne. Nahlásil incident správci školy a myslel si, že tím je vše vyřízeno. Druhý den však diakon, kamarád chlapcova otce, řekl kazateli, že překročil své pravomoce a že situaci řešil naprosto nevhodně. Přitom řekl: „Myslím si, že je na čase, aby ses poohlédl po jiném sboru. Tvoje služba u nás skončila.“ Přestože se škola za kazatele postavila, za půl roku byl kazatel donucen rezignovat a skutečně odejít jinam, protože diakon ovlivnil ostatní členy sboru. Kazatel říká: „Šokovalo mě to. Cítil jsem se zrazený a opuštěný. Nebyla to moje chyba, přesto mě tento incident stál místo. Kladl jsem si otázku, proč mě kvůli takovému naprosto zřejmému zneužití všichni opustili. Na něco takového jsem vůbec nebyl připraven. Na semináři nás učili diskutovat s postojem infra- a supralapsarianismu, což jsem za celých třicet let své praxe nikdy nepotřeboval. Ale setkal jsem se s celou řadou bezdůvodně rozhněvaných lidí a na ty mě nikdo nikdy nepřipravil, nikdo mě nevaroval, že je kolem sebe budu mít.“ Dnes už se poučil, že v této práci kritika prostě patří k životu - někdy je zasloužená, jindy nespravedlivá, ale vždycky devastuje člověka, který má rád lidi a chce jim sloužit. Tato knížka pojednává o tom, jak lidem sloužit pod útočnou palbou. Připravili jsme ji po desítkách rozhovorů s kazateli, kteří otevřeně popsali typy lidí, se kterými se museli vyrovnávat. Není to psychologická studie problémových lidí, ani to není vyčerpávající katalog typů problémových jedinců, s jakými kazatelé budou muset jednat. Je to knížka postavená na zkušenostech veteránů z války s draky. Lekce, které na základě toho vznikly, jsou založeny na zkušenostech. Mohou a nemusí se hodit na jiné situace, ale přinejmenším poskytnou pohled na potenciální možnost konfliktů. Snad moudrost v bitvě prověřených veteránů zabrání druhým vkráčet do léčky naprosto nepřipraveni. Přestože okřídlení draci s tlamou plnou šlehajících plamenů mohou být fiktivní, příběhy, které budete číst, jsou skutečné. Jen jsme změnili jména lidí a míst, abychom ochránili práci, která se tam v současnosti koná. Jsou to skutečné příběhy ze života kazatelů, kteří to zvládli dobře i méně dobře, ale všichni se naučili důležitou lekci o tom, jak dál sloužit ve sboru, ve kterém se vyskytují draci s dobrými úmysly.
1.kapitola
V čem je kořen konfliktů Bez ohledu na to, jakou tvář na sebe drak vezme, je zde jakási tajemná část jeho samého či jeho čelistí, takže vždycky bude pociťovat nutkání něco vyprávět, ať hlubokého či plytkého. Flannery O ‘Connorová
Navzdory občas břitkému stylu Dwayna Wilsona a vysokooktanovému zápalu Virginie Wilsonové kazatel Tyler Campbell považoval šestapadesátiletého pokladníka a jeho ženu za jedny z nejpřínosnějších členů svého sboru. Tyler objevil Dwaynův přímý a konstruktivní přistup okamžitě. Po prvním kázání se Tyler se svou ženou Claudií postavili u zadních dveří sboru Community Church a zdravili se s lidmi. Ve chvíli, kdy vycházeli Dwayne a Virginia Wilsonovi, Dwayne se pevně chopil Tylerovy ruky a řekl: „Náš minulý kazatel byl dobrý a řekl, že vy jste také fajn chlap - ten nejlepší, jakého jsme v naší situaci mohli dostat.“ Pak se odmlčel, hluboce a významně se Tylerovi zadíval přímo do očí a dodal: „Doufám, že to tak je.“ Tyler se snažil příliš se tím nezabývat. Tenhle sbor hned za branami Clevelandu bylo Tylerovo druhé místo a on i jeho žena, oba třicátníci, dovedli ocenit hodnotu starších zapálených členů sboru. Jen jejich věrnost umožnila, že sbor přežil navzdory skutečnosti, že návštěvnost klesla na necelých osmdesát lidí. Oba Wilsonovi se cele zapojili do práce ve sboru. Dwayne, dříve člen staršovstva, měl na starosti sborové účetnictví a vyučoval třídu nedělní školy pro dospělé. Virginia vedla ranní domácí skupinku žen a ráda evangelizovala, či „získávala duše“, jak tomu raději říkala. Jako by měla dar vždycky zavést hovor na duchovní témata, i když na vkus některých členů to bylo poněkud násilné. Wilsonovi nebyli nijak zvlášť bohatí - na Dwayna jako na hlavního dodavatele dopadla ekonomická situace stejně jako na většinu lidí ve stavebním průmyslu - ale byli štědří. Tyler se dozvěděl, že Dwayne věnoval bývalému kazateli ojetý oldsmobil jako dar k odchodu do důchodu. A ty dva roky, kdy byl sbor bez kazatele, Dwayne vždy na konci roku sám pokryl deficit sborového rozpočtu. Dwayne byl také působivý učitel Bible. Hodiny trávil přípravami a posloucháním nahrávek svých oblíbených kazatelů a vše porovnával s různými pomůckami k studiu Bible. Jeho vyučování bylo mezi čtyřicátníky a padesátníky velice oblíbené. On sám byl hrdý, že Bibli bere „doslova“, a ve svých hodinách probíral biblické knihy verš za veršem a jen výjimečně od toho odbočil - vždy jen proto, aby se vyrovnal s tématy jako například proroctví a současné události, podřízená role žen v církvi nebo duchovní dary (přinejmenším ty, které považoval v dnešní církvi za aktuální). Tyler se pod některými jeho dogmatickými výroky krčil. „Udivuje mě, jak Dwayne v některých oddílech trvá na doslovném chápání Bible, a přitom jiné vysvětluje dost svérázně,“
řekl jednou Claudii. „Jeho doslovnost je poněkud selektivní.“ Současně však byl Tyler vděčný za Dwaynovu věrnost a upřímnou touhu sloužit svojí skupince. Každý rok Dwayne zorganizoval pro skupinku mužů výpravu do Michiganu na lov jelenů a dokonce finančně pomohl několika rodinám, kde přišli o práci. Jeho skupina byla soudržná - tak se o ní vyjadřovali ti, kteří do ní patřili. Ti zvenku ji hodnotili jako „kliku“. Celkově byl Tyler ochoten ignorovat svých 10 % pochybností ve prospěch 90 % toho pozitivního, co o té skupince věděl. Zatím sám také založil skupinku otevřenou pro mladé dospělé, kteří před jeho příchodem byli poněkud zanedbáváni. Čtyři týdny po příchodu do sboru ho jednou v neděli večer po bohoslužbách Virginia Wilsonová chytila za ruku. „Kazateli, setkala jsem se s jedním mladíkem, který by měl chodit do vaší skupinky.“ „Kdo je to?“ zeptal se Tyler. „Setkala jsem se s ním v nákupním středisku, když jsem se posadila, abych popadla dech,“ vysvětlovala. „Hned vedle mě seděl mladík a naše konverzace ho dost zaujala. Přecházeli jsme od jedné věcí ke druhé a nakonec mi vyprávěl o svém životě. Vloni ho zavřeli za voyeurismus a přiznal se mi, že ho něco pořád nutí, aby to dělal dál. Řekla jsem mu, že od toho může být osvobozen, když svůj život vydá Ježíši. Pane kazateli, vypadal, že ho to zajímá. Dal mi svůj telefon a já mu slíbila, že se mu ozvete. Jmenuje se Ernie.“ A podala Tylerovi kartičku s číslem. „Dobrá, děkuji,“ řekl Tyler. „Když jste mi vylíčila jeho problém, asi bude lepší, když se mu ozve muž, a ne žena.“ „Mockrát vám děkuji, kazateli,“ vyhrkla Virginia. „Prostě vím, že skrze vás Pán vykoná mocné skutky.“ A než se Tyler zmohl na slovo, byla pryč. Tyler tam zavolal a nabídl setkání, ale Ernie odmítl s tím, že si nemyslí, že je to potřeba. Tyler Erniemu řekl o nové skupince mladých a také ho pozval, že v případě, že by si kdykoli o čemkoli chtěl pohovořit, jeho dveře pro něj budou vždycky otevřené. Emie řekl, že se možná někdy zastaví. Příští týden se Virginia ptala, jak to šlo, a když jí to Tyler řekl, byla zklamaná. „Zdál se mi tak otevřený,“ řekla a v pohledu se jí zračil osten obvinění. Tyler ji vysvětlil: „Když se kazatel takhle chopí iniciativy, někdy to lidé cítí jako nátlak.“ Virginia namítla: „Nemůžeme čekat, že se chopí iniciativy oni. My musíme jít za nimi,“ řekla a Tyler souhlasil. Další týden před vyučováním v nedělní škole Virginia Tylerovi představila mladou ženu s divoce rozježenými vlasy, oblečenou v modrých džínách a flanelové košili. „Tohle je Dorothy,“ řekla. „Chce se toho o Ježíši dozvědět víc. Právě ji propustili z ústavu a hledá práci. Řekla jsem jí, že to, co potřebuje, je Kristus. Já vás teď opustím, abyste se mohli seznámit.“ Dorothy mluvila nejasně, ale přesto Tyler zjistil, že bere léky, aby zvládala svoje emocionální problémy. Přestože nebylo lehké sledovat její vyprávění, dozvěděl se, že se s Virginií setkala v nákupním středisku a že „přijala spasení, když jsem byla malá, ale teď potřebuji Ježíše, aby se mi ulevilo“.
Tyler ji ujistil, jak je rád, že přišla, a že doufá, že začne chodit do sboru, protože tělo Kristovo je zdravé společenství lidí. Dorothy vydržela sedět při skupince nedělní školy pro dospělé, ale před začátkem bohoslužeb se vytratila. Ten večer Virginia chtěla vědět, jestli ji Tyler pomohl. Řekla: „Ona je právě z těch, kteří by ve společenství církve nesmírně získali.“ „V supermarketu jsem se setkala také s její sestrou. I jí byste mohl pomoci. A mimochodem, určitě tento týden budete chtít navštívit nevlastního syna Bonnerových. Je právě v depresi, protože ho jeho dívka pustila k vodě, a navíc se nemá duchovně dobře. Jo, a Gibsonovi mají problémy se svým dospívajícím synem. Řekla jsem jim, že se tam zastavíte.“ Každý týden Virginia Tylerovi řekla o dalším člověku, se kterým se setkala a který potřebuje jeho službu. Tyler řekl Claudii: „Virginia v supermarketech umí vyhmátnout víc potřených lidí než kdokoli jiný, koho znám. Možná je to tím, že jediní lidé, kteří jsou ochotni dát se s ní do řeči, jsou osamělí lidé, kteří právě nemají kam jít. Na jedno procento pronikne do jejich problému, řekne jim, že řešení je v Ježíši, a pak mi je přihraje.“ Když se to znovu opakovalo, Tyler Virginii vysvětlil, že jeho hlavní úkol je vyzbrojit pro tuto práci právě takové věřící, jako je ona. „To je pravda, bratře kazateli,“ odpověděla. „Ale vím také, že vám na těch duších záleží, a tihle lidé jsou právě zralí k slyšení evangelia. Já objevuji jejich potřeby, abychom se o ně mohli postarat a seznámit je s Kristem.“ Rozrušilo ji, že Tyler nebyl horlivější či efektivnější v následné službě těm, které ona přivedla. Tyler s Claudií o celé situaci hovořil hodiny a hodiny. Jednou u večeře řekl: „Moc bych si přál opravdu pomoci všem lidem, které přivede, ale nemohu se zbavit pocitu, že ona po mně chce, abych jim kázal a napravoval je. Jejich problémy jsou tak složité -jsou to lidé, kteří potřebují, aby se jim někdo cele a dlouhodobě věnoval - a to by vyžadovalo práci na plný úvazek. Pak bych už neměl čas na nikoho jiného.“ Claudia na to řekla: „Virginia si myslí, že když problém pojmenuje, hned ho tím i řeší. Má pocit, že když zaregistruje nouzi, dělá pro Boha něco opravdu velkého. Vůbec jí nedochází, že postarat se o jednu potřebu duše je mnohem důležitější než objevit jich padesát. A kromě toho, Duch svatý musí vést oba, toho, kdo slouží, i toho, kdo službu přijímá. Bůh sám musí působit v životě člověka, aby naše úsilí přineslo nějaký výsledek.“ Tyler přitakal: „Ona je takový efektivní Ondřej, ale já nemám schopnosti zvládnout všechny Šimony Petry, které mi přivede. Navíc, ne všichni přijdou dobrovolně - jako třeba nevlastní syn Bonnerových. Vůbec se se mnou nechtěl setkat. Potřebuje kamaráda, ne kazatele.“ „Když slíbí rychlé řešení složitých problémů slovy: ‚Když to předáš Ježíši, tak v lidech vybuduje naprosto nereálné očekávání,“ řekla Claudia. „Chudák Dorothy asi Ježíše potřebuje, ale také potřebuje kvalitní léčení svých emocionálních problémů. Obávám se, že tohle Virginia vůbec nechápe.“ Když se Tyler pokoušel toto všechno Virginii vysvětlit, naprosto jeho úmysl nepochopila. Zareagovala: „Chcete tím říct, že dnes už kazatelé neevangelizují?“ Tyler se jí to pokusil objasnit, ale když se rozešli, věděl, že odešla nespokojená. Celou diskusi uzavřela výrokem: „Dnes už na školách nepřipravují takové kazatele jako kdysi!“
V tu chvíli to vypadalo jako malé nedorozumění, ale později Tyler zjistil, že jeho neochota chopit se jejích „případů“ se stala počátkem narůstajícího odcizení nejen ze strany jejích následovníků, ale i jejího muže. Další neděle už Virginia Tylerovi žádné problémové lidi nepřiváděla, ale ve své skupince na něj zaměřila pozornost. Několik žen mu řeklo, že se začaly za něj modlit, aby mu Pán dal „vizi pro službu“. Jiná žena mu řekla, že do té skupinky přestala chodit, protože ta „modlitební hodina“ byla „padesát minut mluvení o kazateli a deset minut modliteb“. Tyler se staršovstva zeptal, co si o té kritice myslí. Naprosto to odmítli. Protože každé úterý a čtvrtek večer s sebou bral jiného muže z vedení na evangelizační návštěvy, shodli se všichni na tom, že Tyler evangelizuje dost. A byli potěšeni dosavadními výsledky - několik rodin uvěřilo v Krista a začalo chodit na bohoslužby, a i samotní členové staršovstva prožívali větší jistotu při vyprávění o své víře. Tyler doufal, že se Virginiiny pocity časem změní, zvlášť proto, že sbor rostl. Za rok nedělní návštěvnost stoupla ze sto třiceti na dvě stě. A protože obě skupinky, které Wilsonovi vedli, se spolu se sborem rozrostly také, Tyler doufal, že budou spokojeni. Ale nebyli. Velice brzy se Dwayne přidal s kritikou k své ženě a na mušku si vzali „směřování celého sboru“. Tyler se dozvídal, že Dwayne ve své skupince doporučoval k poslechu nahrávky, které „vyučují Slovo s větším obsahem potravy, než uslyšíte v kázání“. Tyler se rozhodl, že Wilsonovy navštíví. Možná návštěva kazatele zboří hradby. Chvilku si povídali o růstu ve skupince nedělní školy pro dospělé a pak se Tyler rozhodl, že přejde rovnou k věci. „Možná to tak vnímám jenom já, ale v poslední době cítím, že jsme se vzájemně vzdálili. Vím, že můj styl práce je jiný než mého předchůdce, ale řekněte mi, udělal jsem něco, co vás urazilo?“ „Ne, nic konkrétního,“ řekl Dwayne. „Jen nám připadá, jako by se ze sboru vytratila ta původní láska. Virginia ani já nechceme být vlažní.“ Tyler hledal slova: „Ani já rozhodně nechci být vlažný. Právě proto se věnuji službě Pánu právě tady, a povzbuzuje mě počet rodin, které začaly chodit na bohoslužby a říkají, že mezi námi cítí působení Ducha svatého.“ Odmlčel se: „Mrzí mě to a nechci, aby moje rozmluva s vámi vyzněla defenzivně. Ještě se toho o práci kazatele musím hodně učit. Možná byste mi mohli pomoci. Co myslíte, že bychom měli udělat, abychom nebyli vlažní?“ Dwayne řekl: „My víme, že svým způsobem evangelizujete. Ale myslíme si, že byste v tom měl být odvážnější. Zvlášť za kazatelnou. Je potřeba, abyste skutečně kázal Boží slovo. Ve sboru je spousta mladých, kteří se bouří proti rodičům. Je nutné, abyste v kázání proti tomu vystoupil.“ Tyler se zeptal: „Když budu kázat ‚cti otce svého a svou matku‘, myslíte si, že to celou situaci vyřeší?“ „Když to budete kázat dost důrazně a dost často!“ - nechala se slyšet Virginia. „Písmo říká: ‚Mé slovo se nenavrátí prázdné.‘“ Dwayne se přidal. „A také byste měl kázat proti rozvodům. V našem sboru to je vážný problém.“ Tyler až příliš dobře věděl o problémových manželstvích. Poradensky se věnoval čtyřem manželským párům a ve dvou případech se mu po dařilo smířit je. Ve třetím případě
muž opustil svou ženu, odešel k jiné a opustil i sbor. Tyler opuštěnou manželku povzbuzoval, aby ve sboru zůstala a pokračovala ve službě malým dětem. Někteří si kladli otázku, zda by měla zůstat „ve vedoucím postavení“, ale Tyler se za ni postavil s tím, že udělala všechno pro to, aby se s mužem smířila. Ale několik párů z Dwaynovy skupinky s tím stále nebylo spokojeno. Ve čtvrtém případě se jednalo o domácí násilí. Tento manželský pár se na Tylerovo doporučení rozhodl pro dočasné odloučení s tím, že za tím budou na svém vztahu pracovat. Tylera jejich pokroky povzbuzovaly, přestože ještě museli překonat hodně překážek. Přinejmenším ale byli ochotni na tom pracovat. Dwaynovu skupinku pobouřilo jejich odloučení, ale Tyler samozřejmě nemohl důvěrnou informaci předávat dál. „Chápu, co říkáte,“ řekl Tyler. „Ale poučil jsem se, že mezi prohlášeními a postupy které Bůh používá, je rozdíl. Jinými slovy, když něco z kazatelny odsoudím, ještě to neznamená, že je problém vyřešen. Manželské konflikty pomáhá daleko více řešit pozitivní příklad a soukromé rozhovory než kázání zaměřená proti rozvodům. Ano, rodiče by měli mít větší autoritu, ale nejsem si jist, že když bouchneme pěstí do stolu, tak děti o něčem přesvědčíme.“ Dwayne a Viriginia vypadali poněkud nerozhodně. Když Tyler večer odešel, doufal, že aspoň uvěřili jeho motivům, i když nesouhlasili s jeho přístupem. Naneštěstí jeho mírová výprava jen přilila olej do ohně. Následující neděli večer Dwayne Tylerovi dal do ruky čtyřstránkovou kritiku jeho ranního kázání. „Tady to máte,“ řekl. „Nedávno jste řekl, že bychom vám mohli pomoci lépe sloužit. Tady je několik postřehů, jak také bylo možné kázat na dnešní ranní text.“ „Díky, podívám se na to,“ řekl Tyler. Dwayne pečlivě přepracoval Tylerovo kázání a ke každému bodu napsal poznámky. Týkaly se postřehů od výroků jako: „Deuteronomium 17 je tady dobrý odkaz nechť Písmo vykládá Písmo!“ až po „Takhle s textem nezachází Dr. McMillan!“ (což je Dwaynův oblíbený učitel Bible) nebo „Tady jste příliš často řekl ‚hm‘ což je známka nedostatečné přípravy.“ A příští tři týdny probíhaly stejně. Všude se stále znovu opakovala stížnost, že Tyler není tak dynamický, jak by se Dwaynovi líbilo. V jedné kritice citoval část Tylerova kázání: „Boží existenci nemůžeme dokázat vždyť i vzkříšení musíme přijmout vírou - ale můžeme vidět určitá svědectví a na nich svou vím postavit. Víra je rozhodnutí věřit i tehdy, když nemáme vědecké důkazy.“ Dwaynův komentář k tomu zněl: „Možná Boží existenci nebo vzkříšení nemůžete dokázat, ale Dr. McMillan ano! Poslechněte si jeho nahrávky č. 1635 a 1874.“ Tyler se ze všech sil snažil z kritik poučit a přitom se tím nenechat znechutit, ale přesto se začal bát každého úterka, kdy usedal k přípravě kázání. Žaludek měl jako na vodě. Věděl, že ať řekne cokoli, doktor McMillan už to řekl před ním - a mnohem lépe. Samozřejmě, McMillan byl spíš profesor než kazatel a Tyler si nemyslel, že by na kazatelnu měl nosit tolik „vědy“. Komentář probírající text verš za veršem může být dobrý při studiu Bible, ale nehodí se pro nedělní bohoslužby, kde Tylerův cíl byl přece jen poněkud jiný: chtěl vytvořit atmosféru, ve které by se dařilo lásce, přijetí a odpuštění, z nichž by pak ve sboru pramenila vřelost a vliv na lidi kolem. Zeptal se staršovstva, co si myslí o jeho stylu kázání. Neviděli žádný problém. „Nic si z toho nedělej,“ řekla večer Claudia, když se chystali jít spát. „Dwayne srovnává živé vystoupení s natáčením. Ty nahrávky jsou přednášky, které McMillan pronesl
už mockrát. Samozřejmě že jsou vypilované. A navíc jsou redigované. Slabá přirovnání z toho vystříhali. Když se zakoktá nebo řekne ‚hm‘, tak to také vystřihnou. A když se mu nepodaří trefit hřebíček na hlavičku, tak tu nahrávku vůbec nevydají. Srovnávat tě s McMillanem není fér. Je to, jako když se muž zamiluje do filmové herečky nebo do retušované fotografie z časopisu - nikdy nevidí tu ženu neupravenou nebo když je jí špatně. Svým způsobem dnes lidé dávají přednost iluzi před realitou.“ Tyler odpověděl: „Díky. Chceš tím říct, že mi je špatně?“ Claudia ho se smíchem vážně plácla ručníkem. Možná by tu kritiku Tyler ustál, kdyby přicházela jen od Dwayna. Ale zanedlouho se tři muži z Dwaynovy skupinky Tylera zeptali, jestli ve sboru u stolu ve vestibulu smějí začít prodávat McMillanovy nahrávky (samozřejmě vedle nahrávek Tylerových kázání). Kvůli zachování pokoje se Tyler s tímto návrhem obrátil na staršovstvo. Ti v tom neviděli nic špatného, a tak odsouhlasili, že u nich budou k dispozici i nahrávky „od známého učitele Bible, se souhlasem vedení sboru“. Navzdory tomuto ústupku Tyler však cítil, že ve Dwaynově skupince vzrůstá nesouhlas s jeho prací. Měli pro sbor svůj vlastní program „Prohlášení o životním stylu křesťana“. Tyler o něm poprvé zaslechl, když přišel na další mírovou návštěvu k Wilsonům. Dwayne zaníceně prohlásil: „Sbor musí zaujmout rozhodnější postoj ke kompromisům vůči světu. Je potřeba jasně vyjádřit, co je správné a co je špatné.“ „V jakých oblastech?“ zeptal se Tyler. „Však víte. Rozvod, návštěvy kin, hazardní hry, kouření, pití, desátky a podobně. Je potřeba lidem jasně říci, jak vlastně má život křesťana vypadat. To je učednictví.“ „Souhlasím s tím, abychom se oddělovali od světa,“ odpověděl Tyler a přitom pečlivě volil slova. „A Jan 13 říká, že jeden ze způsobů, jak se odlišit od světa, je vyznačovat se láskou. Mám rozpaky nad tím, jmenovat seznam ‚musíš a nesmíš‘, protože podle mých zkušeností právě takové seznamy často vedou k vytvoření zákonické atmosféry. Láska pak padá za oběť zákonu. Lidé se tak zaměřují na vnější projevy a nepoznají pak ducha uvnitř.“ „Ale přece po ovoci poznáte je,“ vložila se do toho Virginia. Tyler odpověděl: „Ano, je potřeba, abychom jeden druhého povzbuzovali k lásce a dobrým činům. A já to cítím tak, že to se děje nejlépe v neformálním prostředí zodpovědnosti, kdy spolu vzájemně o těchto věcech mluvíme a konečný soud necháváme Bohu.“ Zbytek návštěvy strávili diskusí o tom, zda podstata víry spočívá víc v postoji nebo v jednání. Dwayne trval na tom, že sbor musí být direktivnější. Tyler poukázal na to, že staršovstvo nedávno prodiskutovalo „Prohlášení o životním stylu křesťana“ a moc je to nenadchlo. Jejich přesvědčení bylo, že uvést pravidla tak podrobně, obzvlášť tak, jak si přáli Wilsonovi, by problémy spíš vyhrotilo, než aby je řešilo. Později měl Tyler pocit, že jim něco podstatného jaksi uniklo, ale nemohl přijít na to, co to konkrétně bylo. Ať už byla příčina jakákoli, Dwayne a Virginia byli stále nespokojenější s Tylerem a celým staršovstvem. Při kázáních nikdo neseděl zamračeně a se založenýma rukama; neviděl žádné chladné ani uhýbavé pohledy. Členové skupinky se dokonce usmívali a přikyvovali, ale po určitých výrocích si všiml, že mnozí rychle pohlédli směrem ke Dwaynovi a Virginii, jako kdyby se chtěli ujistit, zda s tím oni souhlasí nebo ne.
V té době Tylera začaly trápit zažívací potíže. Lékař mu řekl, že má překyselený trávicí trakt. Tyler si ale uvědomoval, že před nedělním kázáním musí jít sedmkrát na záchod jen proto, že ví, že mu pak Dwayne předloží svou další kritiku. S úsměvem Claudii řekl: „Naštěstí jsem ještě nemusel odejít z kazatelny... zatím.“ Jeho všední dny to dosud nepoznamenalo až do chvíle, kdy vyslechl, jak Dwayne říká jednomu členu staršovstva: „Náš kazatel by se měl skutečně soustředit na svůj osobní duchovní růst, má-li vést celý sbor.“ Když ten starší odpověděl, že mu Tyler „připadá na svůj věk dost duchovně zralý“, Dwayne pokračoval: „No, doufám, že dost času tráví ponořen do Písma. Příliš mnoho přirovnání v jeho kázáních je z jiných knih - minulý týden citoval Viktora Frankla, Charlese Colsona a Matku Terezu. Přál bych si, aby nechal Písmo mluvit samo za sebe.“ Po této události mu už ani práce na zahrádce, při které si předtím vždycky odpočinul, neposkytovala úlevu od myšlenek na konflikt ve sboru. Nebyl už schopen ani ostříhat trávník, aby mezi tím dvakrát či třikrát nezašel na toaletu. Jeho frustrace částečně pramenila z toho, že přestože staršovstvo vědělo, že Dwayne otravuje, nemysleli si, že by situace byla vážná. Říkali: „Jeho názory vždycky byly dogmatické. Proto jsme mu dovolili, aby dělal pokladníka, ale nevzali jsme ho do staršovstva.“ Oni ale neměli tušení, co ty názory s Tylerem dělají! Celý konflikt vyvrcholil za pár měsíců, hned po tom, kdy Tyler jako host kázal v jiném sboru na druhém konci Clevelandu. Při svém nástupu do sboru Fair Glen se Tyler ptal staršovstva, zda si bude moci vzít každý rok dva týdny na evangelizaci v jiných sborech. Rád tuto službu dělal a cítil, že když káže někde jinde, pomáhá mu to pak lépe sloužit i ve vlastním sboru. Vedení sboru souhlasilo. V listopadu si Tyler vzal jeden z těch dvou týdnů ke službě a kázal ve sboru vzdáleném asi 45 km. Zajistil si zástup na dva nedělní večery, kdy ve sboru nebude, a požádal jednoho ze starších, aby vedl modlitební hodinu v týdnu. Protože evangelizační akce byly po večerech, ve svém sboru ještě navíc zvládl dvanáct pastoračních návštěv a jeden pohřeb a také stál za svou kazatelnou i obě neděle ráno. Ale v úterý, kdy obvykle dostával svůj výplatní šek, v poště nic nebylo. Když nic nepřišlo ani ve středu, zavolal Dwaynovi, sborovému pokladníkovi. „Ahoj Dwayne,“ řekl se smíchem. „Náhodou nemáte u sebe můj šek, že? Moje děti začínají mít hlad.“ Dwayne se nezasmál: „Ne, nemám. Minulý týden jste tady nebyl, že ne?“ „No, ano. Ale to bylo se svolením vedení sboru.“ „Neslyšel jsem nic o tom, že byste za to měl dostat zaplaceno,“ řekl Dwayne. „Myslím si, že když jste byl někde jinde, měli by vám zaplatit oni.“ „Tohle asi bude muset rozhodnout staršovstvo,“ řekl Tyler a cítil, že zase musí na záchod. „Sejdeme se dnes večer po modlitební hodině.“ Ten večer, když Dwayne vysvětlil, proč neposlal šek, jeden člen staršovstva řekl: „My jsme kazateli dali svolení, aby kázal jinde. Nevidím tady žádný problém.“ Ostatní s tím souhlasili. „Tak co mám tedy dělat?“ zeptal se Dwayne. „Vyplnit šek,“ řekl předseda staršovstva, Ray McGregor.
„Na jakou částku?“ „Na celou,“ řekl Ray. „Tak dobře,“ podřídil se Dwayne. „Ale někteří lidé přicházejí do sboru, aby slyšeli kázat kazatele, a když tu není, možná už příště nepřijdou.“ Tyler se Dwaynovi za nedorozumění omluvil a vyjádřil určité polichocení nad tím, že Dwayne považuje jeho kázání za tolik přitažlivá. Dwayne se ani neusmál. Za čtrnáct dnů po této události to na Tylera dolehlo s plnou silou. Když šel ráno ke kazatelně a viděl Dwayna s Virginií sedět ve čtvrté řadě, byl naprosto vyřízený. Nebyl schopen kázat. Nepříjemně dlouho před celým shromážděním stál a mlčel a pak řekl: „V poslední době procházím těžkým a stresujícím obdobím. A abych vám řekl pravdu, nejsem schopen mluvit. Prosím bratra Raye McGregora, předsedu staršovstva, aby přišel sem dopředu a modlil se za mne i za celé dnešní dopoledne.“ Při Rayově modlitbě si Tyler vzpomněl na výrok ze Žalmu 102: „Jak zlomená bylina schne moje srdce... popel jím jak chleba, nápoj slzami si ředím.“ Když se Ray zase posadil, Tyler ty verše citoval a osvětlil, s jakou ohromující jasností někdy vystihují stav člověka. Vyznal: „Právě teď prožívám takové období. A když se tohle stane, vím, že se na Boha musím spoléhat stejně jako žalmista, který, přestože v dohledu nebyla žádná úleva od trápení, čerpal sílu u toho, kdo vidí konec od samého začátku. V takových obdobích to jediné, co můžeme dělat, je vzhlížet k Bohu, přestože se zdá, že mlčí. A dál nemůžeme nic jiného než říci se žalmistou: na začátku jsi postavil základy země a nebe je dílo tvých rukou. Ony zaniknou, ale ty zůstáváš. Všechno se obnosí jako šaty... ale ty zůstáváš stále stejný a tvá léta nikdy neskončí.“ Zatímco mluvil, díval se na Claudii, která mu pohled pevně a s důvěrou vracela. Tohle „nekázání“ trvalo jen pět minut a bohoslužba ten den skončila brzy. Tyler se cítil lépe, ale snažil se rychle odejít postranním vchodem. Nebyl dost rychlý. Virginia Wilsonová ho popadla za ruku právě v momentě, kdy už si myslel, že se mu podařilo proklouznout ven. „Dnes vedle mne seděl můj dvanáctiletý vnuk,“ zasyčela. „A slyšel kazatele říkat, že ve svém životě neprožívá vítězství. Ptám se vás, jak můj vnuk může prožívat vítězství, když ho nevidí ani při bohoslužbě? Nechci, abyste takhle ještě někdy mluvil!“ „Moje milá Virginie,“ řekl Tyler. „Ježíš tě miluje a já také.“ Bylo to otřepané, ale nic jiného ho nenapadlo, a ji to zbavilo slov právě na tak dlouho, aby jí stačil uniknout. Dostal se do auta a přitom si kladl otázku, jestli nenastal čas, aby rezignoval a odstěhoval se zpátky do Vermontu, kde by sloužil v malém venkovském sboru. Tady, ve Fair Glen, nebyl schopen kázat; modlitba byla zápas; a věděl, že dokonce i návštěvy, svou oblíbenou pastorační povinnost, nebude moci vykonávat dobře. Možná má Virginia pravdu, myslel si. Tenhle problém nějak neumím řešit, a když si s tím nevím rady sám, jak mohu pomáhat někomu jinému? Při příštích sborových volbách Tyler přesvědčil volební komisi, aby už Dwayna nejmenovali jako kandidáta na pokladníka. Sloužil v této funkci patnáct let, ale to, že nevystavil šek, přesvědčilo vedení, že by si měl aspoň chvilku odpočinout. Dalo se předpokládat, že to Dwayna bude bolet. Obvinil Tylera, že se ho pokusil vyhnat ze sboru. Tyler ho ujistil, že to rozhodně nebyl jeho záměr. Domluvil se s ním, že spolu každý týden posnídají, aby si vybudovali lepší vztah. Ale nebyla v tom žádná vřelost,
vztah se vůbec neuzdravoval. Rány byly příliš čerstvé. A na členských schůzích sboru se Dwayne staral o to, aby jeho nesouhlas zněl nahlas a jasně. Když chtělo několik žen otevřít předškolní centrum s cílem posloužit lidem v sousedství, Dwayne pronesl plamennou řeč o tom, jak takové centrum povzbuzuje ženy k opouštění vlastních dětí a hledání zaměstnání, „což podrývá právě to, co máme učit - že ženy patří domů k dětem. Všechno ostatní je přestupování Božích záměrů s rodinou“. Měl dost vlivu na to, aby návrh neprošel, a tak ho museli stáhnout. O několik měsíců později vedení sboru diskutovalo o tom, zda by jeden z mladších mužů, Paul Dewery, mohl být nominován do staršovstva. V řádu nebyla uvedena žádná věková hranice, ale zatím tam vždycky bývali muži po čtyřicítce (většině z nich bylo přes šedesát). Paulovi bylo teprve osmadvacet, ale svým jednáním dokázal, že má „srdce služebníka“, jak to vyjádřil Ray McGregor. Paul, elektrikář, zcela zadarmo instaloval celé ozvučení sálu. Vždycky se dobrovolně hlásil, kdykoli bylo potřeba v kostele něco udělat. Sbor Fair Glen neměl hospodářskou radu, údržbu budovy a jejího vybavení měli na starost vždy tři členové staršovstva. Ray navrhl, že by bylo vynikající, kdyby byl Pavel jedním z těch tří. Při jedné ze společných snídaní se Tyler rozhodl, že se o tom Dwaynovi zmíní. „Myslím, že bychom měli vyzvat celý sbor k modlitbám za tu věc, bratře kazateli.“ „Zatím je tato možnost ve stadiu zvažování. Bereme v úvahu všechny klady a zápory,“ řekl Tyler. „Kazateli, staršovstvo má velice důležitou roli ostatní vést. Písmo se o nich vyjadřuje jako o ‚starších‘ a má pro to svůj důvod - už dosáhli určitého věku. Nedávno jsem slyšet Dr. McMillana říci, že řecké slovo pro staršího je presbyteros, což znamená člověka už v určitém věku. Myslím, že bychom se měli držet toho, co říká Bible.“ „Zajímavý postřeh, Dwayne. Budeme ho muset prostudovat.“ „Když uvažujete o něčem takhle závažném, měli by se za to modlit všichni členové.“ „S tím souhlasím, Dwayne. A také to tak bude - až na to přijde čas. Ale vy i já víme, že jsou chvíle, kdy diskrétnost znamená, že s určitými věcmi nejdeme na veřejnost, dokud to pořádně nezvážíme. Jestliže se vedení rozhodne nedoporučit tuto kandidaturu, rozrušit tím lidi ve sboru by celé práci moc nepomohlo.“ Dwayna to nepřesvědčilo, ale Tyler doufal, že se aspoň uklidnil. Neuklidnil. Vedení své zvažování ještě neukončilo, když se na příští schůzi členů těsně před ukončením Ray McGregor zeptal, jestli má ještě někdo něco na srdci. Dwayne se postavil a řekl: „Pane předsedo, chápu to dobře, že staršovstvo tohoto sboru uvažuje o zapojení mladých lidí do práce staršovstva?“ Okamžitě ustalo šustění papírů a sbírání kabátů, které signalizovalo konec a rozchod. Dwayne čekal na odpověď. Rozhostilo se takové ticho, že by bylo slyšel spadnout špendlík. Tyler potlačil nutkání zařvat: Vždyť jsi se mnou o tom mluvil, Dwayne. Proč se na to ptáš teď? Ale zůstal zticha a nechal na otázku odpovědět Raye. „Dwayne, nevím přesně, co znamená termín mladí lidé. Ale mluvili jsme o tom, jak staří by měli být členové staršovstva, a ještě jsme se nerozhodli. Tak fajn, slyším návrh na ukončení?“ „Ještě chvilku,“ přerušil ho Dwayne. „Proč se o tom vůbec uvažuje, když Bible sama říká, že všichni starší by měli být pokročilejšího věku? Copak nejsme sbor, který věří Bibli?“
„Dwayne,“ řekl Ray pevně. „Teď není vhodná doba pouštět se do nějaké podrobné diskuze. Na tuto otázku není možné odpovědět rychle. Staršovstvu byl svěřen duchovní dohled na tímto sborem a členové staršovstva hledají Boží nasměrování v mnoha oblastech. A jestli vůbec kdy přednesou nějaký návrh členům, vy budete první, kdo se to dozví. Všem přeji příjemný večer.“ Tyler se tolik zlobil, že vyklouzl postranními dveřmi a šel rovnou domů. Když pak ten večer s Claudií leželi v posteli a zpětně hodnotili události posledních tří let, řekl: „Strašlivě rád bych sloužil v nějakém normálním sboru. Proč spolu prostě nemůžeme vycházet jako lidi?!“ Následující den se setkali Ray s Tylerem, aby si popovídali. Rozhodli se, že je potřeba celou věc řešit rovnou a přímo, a protože Dwayne se už o tom stejně zmínil, mohou otevřeně vyjít na veřejnost se zkušebním návrhem, že dolní věková hranice pro členy staršovstva musí být dvacet pět let. Během následujícího čtvrt roku se o návrhu debatovalo v celé řadě sborových setkání, několik starších předneslo pro svůj návrh biblické důvody, od členů se posbíraly odpovědi. Dwayne tak dostal příležitost přednést svůj názor, což učinil s velkým zápalem. Tato setkání byla výslovně označena jako určená k vytvoření návrhů s tím, že se na nich nebude nic rozhodovat, že je to jen příležitost k společnému hledání Božího vedení. Po třech měsících svolali další schůzi, kde se hlasovalo, a celé shromáždění podpořilo dodatek k řádu, totiž že členům staršovstva musí být alespoň dvacet sedm let. Byl to určitý kompromis, přestože ani jedna strana neměla z průběhu jednání radost. .:. .:. Kdyby byl tenhle příběh z pohádky, někdo by mávl kouzelným proutkem a neshody by zmizely, hlavní představitelé by žili v pohodě a církev by rostla. Nicméně ve skutečném životě dračí příběh pokračuje a roztržené konce nelze tak úhledně svázat. Dva týdny po tom, kdy se dohodli na věku staršovstva, Dwayne oslovil jednoho ze starších: „Kladu si otázku, jestli se náš kazatel dost modlí. Stát v duchovním vedení je na tak mladého člověka obrovská zodpovědnost, a je skutečně potřeba, aby si osvojil kvalitní osobní duchovní život.“ Když se dotyčný starší zmínil o rozhovoru Tylerovi, ten měl pocit, jako by ho kopli přímo do žaludku. Řekl na to: „Přál bych si, aby modlitbami za mě trávil tolik času, kolik ho věnuje starostem o mne.“ Dokonce i církevní kázeň musí být lehčí než tohle, myslel si. Ale nebylo nic, co by mohli Dwaynovi konkrétně vytknout. Nestál ve vzpouře proti Bohu a zoufale se snažil podřizovat se Písmu podle toho, jak mu rozuměl. Problém tkvěl v tom, že on a Tyler fungovali na různých „vlnových délkách“. Dwayne byl ve svém chápání Bible v první řadě doslovný; Tyler biblické texty chápal v jejich kontextu, vždycky hledal literární, historické a teologické souvislosti Písma a snažil se aplikovat „celkovou radu Boží“ na dnešní dobu. Dwayne byl přesvědčen, že církev by měla klást větší důraz znalost Bible; Tyler zastával názor, že lidé znají z Bible víc, než čím se zvládají řídit, a že kázání by měla podtrhovat uvádění těchto znalostí do praxe. Za takových okolností Tyler přichází na to, že smíření někdy trvá hodně dlouho. Díky podpoře staršovstva není ohrožena jeho práce, i když jeho zdraví ano. Tyler a Dwayne spolu
nespočetněkrát snídali a vzájemně se omlouvali, ale v mnohém je jejich situace podobná situaci lidí, kteří se po rozvodu snaží o smíření. Ani jeden z nich nechce být nepřátelský, ale ani jeden z nich nemůže zapomenout na minulost. Znovu vybudovat ztracenou důvěru je mnohem těžší než vybudovat důvěru bez předchozích nedorozumění. Po konfliktu a rozdělení, kdy se dva lidé vzájemně vážně zraní, nelze znovu získat spontánnost a bezstarostnou pohodu přes noc, i když se pak jeden druhému omluví. Tyler nadále slouží v situaci tíživé a ne zcela dořešené. Kázal několikrát o odpuštění, stejně pro sebe jako pro celý sbor, ale nepříjemné pocity přetrvávají. Dwaynovi řekl: „Tohle může být váš největší duchovní test - naučit se lásce a odpuštění, když je to těžké.“ A zdá se, že mu to dochází. Oba dva, Tyler i Dwayne, jsou ochotni učit se spolupracovat. Tyler se vědomě pokouší uvažovat o Wilsonových pozitivně a chápat jejich pohled, zatímco Dwayne čas od času Tylerovi posílá kartičky s povzbudivými slovy jako reakci na konkrétní kázání nebo konkrétní případ pastorační péče některému z Wilsonových přátel. Snadná cesta k vyřešení problému by byla, kdyby Tyler Dwayna vyzval, aby šel jinam, nebo kdyby se sám poohlédl po jiném sboru. Není však ochoten připustit porážku věří tomu, že jsou možné vřelejší vztahy, přestože klima je stále ještě chladné. Ani odloučení nevidí jako odpověď na konfrontaci s draky. Zbývající část knihy se zabývá různými druhy draků, jejich taktikami a způsoby, jak je zvládnout. Ale od samého začátku je nutné jasně zmínit jeden předpoklad: cílem není draky zničit ani je izolovat, ale udělat z nich učedníky - přestože se takový cíl zdá velice nepravděpodobný.
