Marocký deník

Marocký deník 8.5. – 19.5. 2010

8.5. 2010 – 1. den Cesta: odlet z Prahy přes Frankfurtu do Agadiru; přespání u Paradaise value Michal: Všeci jsme se šťastně sešli na letišti. U cestovatelů, kteří si vedle nás balí batohy do svojí fólie sondujeme, zda by se nenašel i kousek fólie pro nás. A našel! (po trošce přemlouvání). Takže máme hned ušetřeno prvních 95 Kč na osobu, které by jsme jinak dali za místní balící službu - paráda. V letadle se k svému zklamání dovídám, že neletíme do Frankfurtu – největší letiště v Evropě, ale do Frankfurtu – letiště ala Mediánky. Dle Honzy není se tam ani kde vyspat. A má pravdu místa málo, sedačky hrozný. Tak alespoň kupujeme piva na usnutí (mně moc nepomohla). To nejhorší nás ale čeká v brzkých ranních hodinách. Tom nás budí se slovy: „Náš let zrušili.“ „Si děláš prdel.“ „No fakt nedělám.“ „Di do hajzlu.“

Ale je to pravda, sopka nám zrušila náš let do Marakéše. Tak máme alespoň přerezervovaný letenky na 12:00 do Agadiru (asi o 200 km jinde než jsme chtěli původně přiletět). Jak postupně ruší další a další lety, vidíme to čím dál víc černě. Začínáme sčítat škody na kolik nás ten víkendový výlet na letiště vyjde. Je 12:00, neuvěřitelné opravdu odlétáme. Maroko těšíme se.

9.5. 2010 – 2. den Cesta: výlet do Paradaise value; vodopády Cascades; přes Taroudant, Aoulouz a Taliouine (město šafránu); přespání u městečka Tazenakht Michal: Ráno vyrážíme na procházku po Paradaise value. Zjišťujeme také, že parkoviště kde jsme nocovali je výchozím bodem pro vstup do údolí. Během půl hodiny je parkoviště plné – naštěstí jsme už stihli sbalit stany. Dokonce i auto červeného půlměsíce je tady. Při návštěvě vodopádů čelíme poprvé náporu místních průvodců, kteří tvrdí, že bez nich vodopády nemůžeme najít. To, že jsou přes olivový hájek krásně vidět neberou vůbec v potaz. Poté co jeden z místních jde s námi - i přesto, že mu říkám, že ho nepotřebujeme – následuje debata, zda mu dát a kolik bakšiše. U vodopádů navštěvujeme poprvé místní restauraci. Zde nám dali menu s obrázky jídel. Po dotazu co to je za jídlo na obrázku, nám číšník řekl, že neví, že to jsou pouze ilustrační fota. Tak si dáváme tažin a čekáme co s náma udělá místní strava.

Cestu autem si zpříjemňujeme flirtováním s místními děvčaty, které jedou před námi na korbě náklaďáku. I hubičku dokonce poslali. To jsem tady teda opravdu nečekal. V Taliouine kupujeme šafrán, jsme přece v městě šafránu. Smlouváme o hromadnou slevu. Nakonec to máme z 35 Dh za 30 Dh. Myslím, že jsme mohli jít i níž. No ale já mám nakonec 2g za cenu 1g, takže spokojenost. Tom: Je to dobrý - řiť se zatím překvapivě hlásí spíš zvukově než vizuálně. Tak snad to vydrží. Když jsem totiž viděl, jak prodávají kuřata na trhu (co byly k obědu), trochu jsem se zalekl, jak dlouho to moje před úpravou viselo na sluníčku a kolik že jsem to s ním pozřel masařek . Jinak má Míša pravdu co se týče odletu. Vypadá to spíš tak, že se piloti brutálně prokalili předchozí nocí a Ryanair to ráno hodil na sopku – nikde jinde totiž o žádné erupci nepsali. V poledne pak nejspíš naznali, že 2‰ už není žádné číslo a tak to prubli. No ale, hlavně že jsme tady. Jinak Afrika vypadá hustě – je to holt něco jiného, i když silnice jsou pořád lepší jak u nás. Za drobák by ti ruku utrhli. Tož uvidíme jak to půjde dál, hlavně aby nedošla slivka!!!

10.5. 2010 – 3. den Cesta: přes Agdz do Zagory (zde koupě pobytu v poušti); přespání v poušti u Tahouna Michal: Dnes jsme nocovali v nějaké pustin, široko daleko kromě silnice nic není. Ráno se probudíme a je fakt ku… zima!!! Taková snad nebyla ani v Norsku, kdo by to byl čekal od Afriky. Cestou míjíme první bouračku - a nakonec i poslední – v Maroku. To auto bylo ale neuvěřitelně zaparkovaný.

V Agdz v místním café baru se na mužskou část vrhá asi 10-ti letý klučina a chce nás líbat, s nadávkami ho odháníme. No nevím co to mělo znamenat. Konečně si můžeme vychutnat skvělí marocký přeslazený mátový čaj, který se pro nás už stal za ty dva dny skoro drogou. Přijíždíme do Zaragozy a hledáme kemp. Po bezradném koukání do mapy si nás všímá mladík (do mapy hledíme zatím asi cca 3 sekundy) a nabízí se, že nás do kempu zaveze. Následujeme tedy jeho babetu. Po 500m zastavuje se slovy, že mu došel benzín a musí půjčit kamarádovu babetu. Myslíme ale, že to byl pouze obchodnický trik. Protože místo kempu si vybíráme v kamarádově cestovce (jemu asi 18) výlet do pouště. Smlouváme, smlouváme až se nakonec dohodneme. Budeme tedy trávit noc v poušti. Je strašný vítr, velblouda bys ven nevyhnal a my jedeme do pouště, no blázni. Cestou do pouště vezeme tři děti ze školy, někde u patníku č.28 řekli ať zastavíme a odešli do písečné bouře. Podle místních by se měla písečná bouře v 18h uklidnit. No nevychází jim to úplně přesně, je asi 20h a vítr pořád vesele prohání písek.

Tom: Máme hlad. Kolem ani kořínky ani větvičky. Nic. Písku už mám plný žaludek, kde není písek je cukr z čaje. Asi jim tu sežeru dromedára, no uvidíme. Jinak jsme dnes smlouvali jako rození profíci, ale stejně si myslím, že nás pěkně natáhli. Říkali, že poručí větru, dešti a ono nic – stále fučí, stále fučí. No uvidíme do noci a do rána, třeba se to projasní. Koupil jsem i jakýsi náhrdelník za 30 Dh, i když původně chtěl kilčo – zločinec. No říkal, že je to stříbro, tak tomu budu věřit. Ať si myslí, že jsem ho pěkně přechcal!!! Uvidíme jestli se odsud vůbec dostaneme. Když tak sbohem, hlavně že jsem poslal pohledy! Michal: Nikdo se nechce nomádů zeptat, kdy bude večeře. Bude vůbec něco? Myslím, že ne (nemáme totiž ještě zcela zaplaceno). Tak čaj byl asi všechno co dostaneme. Na otázku co bude k večeři odpověděl: „Sava?“ Asi typická barbarská odpověď. Konečně jíme. Důkladně jídlo prokládáme slivovicí (a pomohlo to nikdo se do rána neposral). Následuje místní kulturní vystoupení. Také mi přítomné udivujeme svým školeným zpěvem. Dáváme klasiku Mezi horami, ta nikdy nezklame a hlavně ji tak nějak umíme všichni. Neuvěřitelné, vítr skutečně přestal. Sice je už 22h, ale přece jen se můžeme vydat na noční procházku pouští. Na závěr dne jsme se všichni shodli, že Tomášovy fakt smrdí nohy. Už i Tom naznal, že je to fakt hustý.

11.5. 2010 – 4. den Cesta: Zpět přes Zagoru, Tansikht, Tazzarine, Slnit; přespání na parkovišti poblíž Alt-elFarsi. Michal: Probouzíme se do slunečného pouštního dne a vyrážíme na denní průzkum pouště. K mému zklamání se jedná jen o jakousi „turistickou“ poušť. Klasická poušť s dunami a pískem má rozměry jen asi 1km x 1km a je obklopena samými berberskými cestovkami, no v té bouři a za noci vypadala tak nějak větší.

Tom: Ráno jsem na duny poušti ani nedošel, resp. musel jsem se rychle vrátit. Příroda zavolala tak mocně, že to ani místní „díra“ nepojala. Rozhodování zda nechat díru totálně ucpanou a utéct a nebo to nějak fixnout vyřešilo stéblo bambusu, pomocí kterého jsem to všechno upěchoval do pouštní díry. A pak už to šlo ráz na ráz. Sunuli jsme se pouští a horami až jsme zastavili na oběd, kde měli jen tažin a tažin a tažin… Lucka: Po výborné obědo-večeři jsme se rozhodli zajet na dortíček do místního cukrářství. Dojeli jsme na dvoreček, v koutě sedělo pár dětí. Pak se ozvalo „BONBON“. Podala jsem jí jeden bompar. Rázem bylo v okně rukou a sedm dalších dětí přibíhalo. Dostali tedy celý pytlík, ale chtěli ještě. Honza tedy zavírá okýnko, ale ruce se pořád cpaly dovnitř. Pomohl až rychlý odjezd. Snad žádné nezůstalo pod kolama. Michal: Cestou ještě projíždíme místy s nadměrným výskytem trilobitů a různých jiných zkamenělin. Někteří optimisté v naší výpravě si myslí, že když se půjdeme jen tak projít kousek od silnice musíme nějaké zkameněliny určitě najít. Najdeme jich tolik, že budeme muset vybírat kterou si vlastně vezmeme. Po půlhodinovém marném bloumání po planině, kdy každý našel stejnou rozbitou keramickou misku, odjíždíme. Tomáš alespoň nakupuje u místního prodejce trilobitka (je to opravdu hodně malý) po smlouvání a odcházení z krámu ho má za 30 Dh

12.5. – 5. den Cesta: výstup na skalku u Alt-el-Farsi; přes Tinerhir do údolí Gorges du Todra; trek údolím a horami; přespání v kempu v Gorges du Todra Tom: Je vlahé ráno, vítr nás víská ve vlasech a nádherný pohled z parkoviště do údolí mezi horami nás probouzí do nového dne. Po včerejším restartu je to potřeba. To bylo – víno, rum, piňakoláda, whiska. Na pekelně teplé pivo nedošlo, i když už mělo namále. Michal: Po ranním těžkém probuzení se tedy rozhodujeme, že půjdeme na výlet na brdek nad parkovištěm. K výstupu se k nám připojil i místí kluk, který nás viděl – jak jsme se později dozvěděli – z domu z nedalekého města a rozhodl se, že za náma půjde. Z počátku jsme se ho snažili odehnat, ale nedal se. My jdeme na horu v pohorkách a funkčním oblečení, místním stačí žabky. Zavrhuji všechny outdoorové obchody, vietnamci mi do budoucna postačí!!! Na rozloučenou dáváme našemu průvodci láhev mátového sirupu, který je fakt hnus. Úplně se mu rozzářili oči, když pochopil, že mu ho dáváme. Tak šťastné dítě jsem snad ještě neviděl.

V městečku Tinerhir si mě ptali jestli nejsem japonec, nevím z čeho tak usoudili. Vydáváme se na trek údolím Gorges du Todra. U počátku výstupu potkáváme prodavače koberců. Ten nám nabízí, že můžeme zajít k němu domů, aby nám ukázal co má za koberce na skladu. Říkáme mu, že jdeme do hor, ale že se stavíme jak přijdeme. Tím jsme si mysleli, že jsme se ho nadobro zbavili. Ale chyba. Po 3-hodinové tůře, kdy konec byl jinde než začátek, opět potkáváme onoho prodavače. On tam snad na nás čekal! Nemůžeme už odmítnou a vede si nás k sobě. Poznáváme tedy místní domácnost. Poznáváme jak se správně servíruje mátový čaj. Po úvodu, zasvěcení do technologických postupů a výroby koberců nastává jejich ukázka. Původně jsem žádný koberec nechtěl, ale jeden se mi tam zalíbil (říkal jsem si, koupí pěkný do pokojíčku). Cenu 7000 Dh však nešlo akceptovat a mojí finální nabídku 800 Dh zas neakceptoval on. Tak jsem bez koberce. Jak nakupovali jiní popíše někdo jiný. Večer probíhá první cestovní vyúčtování, zatím je to práce na 1,5 hodiny. Jak to vypadá herní večer je zatím v nedohlednu.

Tom: Tak nás tady finančně úplně rozebrali! Po vynikajícím obědě, zatím mém nejlepším a to byla jen vaječná omeleta s grilovanou zeleninou a salátem předtím, se nám místní pinkl snaží vnutit jako průvodce do hor. „Cesta je těžká, sami tam nemůžete, 5 hodin.“ Kašlem na něj. Ten co nás čekal nám říkal totéž, že v Lovely Planet je cesta popsána na 3hod a my ji budeme mít na 5hod. Za 2 hoďky nebylo co řešit. No jo, holt průvodce pro amíky. A teď ty koberce. Ten borec nás normálně rozebral! Nejdřív popsal jak jsou všichni berbeři chudí, pak jak moc s těma kobercama mají hoknu. A pořád zdůrazňoval, že je to ruční kvalitní práce, ne jako ty koberce na trhu (jeden z nich, který vypadl úplně stejně nám nabízel jeho bratr za 400 Dh). No pak přišlo na smlouvání. Míšovou cenou nás dostal, za náš chtěl 1500 Dh – se asi zbláznil či co! Po Honzovi chtěl 1250 Dh. Nakonec jsme dva koupily za 1100 Dh, ale stejně nás asi natáhl. Vypadají úplně stejně jako ty z trhu a ty by sedali usmlouvat na 200 Dh!!! Oni teda tvrdí, že na trhu jsou fejky, ale kdo a jak to má k čertu poznat! No nevím, koberec je fakt super, jen je otázka jestli nás nenatáhl. Ale tak jsme se alespoň dozvěděli kolik stojí oslík, velbloud, jak správně nalévat čaj a podívali jsme se do místního baráku. A třeba i za tu cenu to stálo.

13.5. – 6. den Cesta: přes Tinerhir, Boumalne Dades do údolí Gorges du Dales; trek kaňonem; přespání v kempu v Gorges du Dades Michal: Vydáváme se na výlet jedním z kaňonů v údolí Gorges du Dades. Pozorujeme přitom umění místních honáků vyhnat kozy a ovečky po takřka kolmé stěně. Začátek treku je zajímavý, musíme přebrodit místní říčku. Rozhodujeme se pro mírný mělký brod, až na Toma. Ten jde radši sice kratší, zato prudší a hlubší vodou – typické. Škoda jen že nespadl, i když určité náznaky tam byly. Jdeme dál a dál kaňonem, chceme dojít až na jeho konec. Po menších horolezeckých výstupech, někde jsme se i na chvíli zasekli, jsme po 2hod došli na konec kaňonu. Tam jsme našli staršího hafíka a berberské stáje pro kozy. Momentálně opuštěné, zato plné bobků. Tom: Dnešní nákup ovoce – vem co chceš, stejně mám jen 0,5 a 1 kg závaží, zbytek odhadnu. Takže mrkev + 2 banány + rajče + paprika + meloun = zhruba 2,28 kg = řekněme 10 Dh. To byste museli vidět, jak lehce drbal do těch váhových misek a odhadoval vše mezi těmi závažími. Michal: Konečně jsme měli bájný kus-kus. Vyhlédli jsme si restauraci, kde podle Lovely Planet mají výborný kus-kus domácí výroby. Nevím kdo to hodnotil. Po asi hodině čekání, kdy jsme jim zablokovali kuchyň čtyřmi porcemi kus-kusu, nám donesli plnou obrovskou mísu. Tak množstvím tedy nešetřili, solí a kořením už ano. Zkrátka dostali jsme kopec jídla bez chuti, teda podle mě. Někteří si pochutnávali. Já tedy už si kus-kus nedám, jenom tažin.

14.5. – 7. den Cesta: přes Boumalne Dades, Skoula (město růží) do Quarzazate (návštěva hamamu); návštěva starého města v Ait-Benhaddou; přespání u hlavní cesty poblíž Agouim Michal: Jediné pozitivum na včerejší restauraci s kus-kusem bylo, že k ní patřil i pěkný kemp. A jelikož jsme byli jediní návštěvníci kempu, povolává majitel narychlo i hlídače na noc. Asi aby nás někdo neukradl. Místo spaní ve stanech si vybíráme nádhernou společenskou místnost se sofa a spoustou polštářů. No nádhera.

Největším zážitkem dnes byla návštěva místní veřejné koupelny – hamamu. Ze svých nejniternějších pocitů z této návštěvy se vypíše Tom. Tom: Honza si tam hned našel přítele, skoro si to tam rozdali, jak to bylo horký. Byly to tři místnosti, každá čím dál tím víc vlhká. V té nejvlhčí pak přišel kolík se slipama většíma než Alí kalhoty a začal se válet po zemi a mazat se hovnem (místní mýdlo za 1 šušeň). Slipy nesundal, což byla v kombinaci s mazáním hovnem a políváním vodou, smrtící kombinace. (pozn.: Michal: Protože Tomovi se hned u vchodu zamlžily z toho vlhka a z té horké atmosféry brýle, tak si to k jeho smůle nemohl tak ostře vychutnat jako my s Honzou.)

15.5. – 8. den Cesta: přes Marakéš, Asni do Imidu; výstup na chatu Muflon pod Jebel Toubkal Tom: Včera večer jsme dlouho nemohli najít místo na spaní a tak jsme to zalomili u hlavní silnice na Marakéš. Ráno se poblíž objevil nějaký chlapík. Péřovka, kalhoty – na nich bermudy, krvavé oči a strašně prskal. No a začal nabízet nádherné kameny. S Luckou jsme dva koupili za 50 Dh, ještě jsme mu věnovali prázdnou flašku od vína a petku Fanty 1l s cca 0,5 dl obsahu. Borec ale furt otravoval. Pak odešel k silnici a tam začal poskakovat, mlátit tou flaškou a zpívat: „The price is very good, thank you very much.“ Holt měl radost, že vydělal alespoň něco. Až teprve později odpoledne jsme pochopili, že nás pěkně natáhl. Kámen je sice pěkný (snad), ale zářivé barvy jsou pouze umělé a jdou smít vodou. Holt za málo peněz málo muziky. A ještě dal Lucce pusu, no fuj!!! Už se jí nedotknu . Jinak jsme dnes v podstatě za celý den neměli ani jednu klidnou zastávku. Ať jsme zastavili kde chtěli, vždycky se na nás sesypala hromada místních se zaručeně skvělou nabídkou toho nejoriginálnějšího berberského harampádí. Všichni říkají, že to druhý je fejk a oni že mají jako jediní originál. Tak snad to tak bylo i s tím kobercem. Už začínám usínat, jsme ve výšce asi 3200 m.n.m. přímo pod horou Jebel Toubkal a je tu hrozná zima, všude sníh. Jo a taky nás všechny bolí hlava. Tak snad dožijeme rána a zítřejšího výstupu. (pozn. Michal: Další poznámky v deníku jsou nečitelné, stránka je popsaná chaosem čar - Tom při dalším psaní patrně usnul). Michal Dneska jsem asi udělal největší chybu zájezdu. Na tržišti v Asni se ke mně nepřitočil chlapík podivného vzezření a nabízel mi zaručeně pravý stříbrný náramek za 1 Dh a já vůl ho odmítl. A ten Tomův kámen mi nabízel za 5Dh. Výstup z Imidu na chatu Muflon je trochu hektický, jedni místní po nás chcou zaplatit za hlídání auta, druzí se nám pořád nabízejí jako průvodci, do toho ještě smlouváme o ceně mapy. Nakonec ale přeci jen vycházíme. Trochu později oproti původnímu plánu, je přeci jen už 15 hod. Podle místních trvá výstup na chatu něco mezi 5-7 hodinami, převýšení je asi 1500 m. To nás trochu vyleká, protože v 21h chata zhasíná, tak trochu přidáváme do kroku. Po necelých 4 hodinách docházíme zpocení a unavení na chatu Muflon. No jo, ty hodiny jsou asi dělaný pro amíky.

16.5. – 9. den Cesta: z chaty Muflon výstup na Jebel Toubkal (4167 m.n.m.) a sestup zpět na chatu Michal: Dnes v poledních hodinách byl dobyt Jebel Toubkal (4167m.n.m.)!!! Pro všechny z nás je to absolutní výškový rekord. Ale jak to všechno začalo. Večer se domlouváme, že v 8h budeme vstávat a v 9h vyrážíme. Ráno nás ale zaráží, že mezi pátou až šestou hodinou se ozývají budíky ostatních spolunocležníků, kteří vstávají a patrně vyrážejí směr Toubkal. Nenecháme se strhnout hromadným vstáváním a držíme se svého plánu. Jako už obvykle na startu určujeme špatný směr a tak asi prvních 45 minut bloudíme a hledáme správnou cestu. Správná cesta je ale nakonec nalezena. A my stoupáme a zase jenom stoupáme. Vzduch řídne, nohy těžknou. Co 5 minut musím dělat přestávky. Po 5,5 hodinách, z toho minimálně 2 hodiny je odpočinek, dobýváme vrchol. Je to nádhera, konec utrpení. Stavíme vrcholového sněhuláka a hurá dolů, za asi 1,5 hodinky jsme zpátky na chatě.

Tom: Brutální výstup. Šli jsme s Luckou a byli jsme rádi, že jsme postupovali cca 40 kroků/přestávka 30 sec. Posledních cca 200m bylo fakt skrz zuby, ale zvládli jsme to!!! Úžasný pocit a nádherný rozhled. Dolů už to šlo ráz na ráz, klouzání po sněhu jako v Norsku.. Hlavně, že jsme to ve zdraví zvládli.

17.5. – 10. den Cesta:sestup z chaty Muflon do Imidu; přes Asni, Tahanaoute, tadmamt znovu do Asni a do Tahanaoute; dále přes D´-Caid-Oiriki do Asgaour (hledání vodopádu) a do Marakéše; přespání v kempu v Marakéši Michal: Opouštíme základnu pod Toubkalem. Cestou dolů odmítáme „stánkaře“ po cestě, že už nic nechceme, že už všechno máme. Z Imidu jedeme přes Asni do místního lyžařského střediska, chceme vidět vleky v Africe, které se nachází někde ve vedlejším údolí. Jedeme po místních stezkách a zbytečně neobjíždíme celé pohoří po hlavní cestě, abychom ušetřili čas a kilometry. Za chvíli je nám jasné, že tím jak objíždíme údolí za údolím, čas ani kilometry neušetříme. Tak alespoň vidíme jak vypadají místní cesty 4. a 5. třídy. Ve vesnicích, kterými projíždíme, jezdí asi 2 auta denně. Tak jim zvyšujeme průjezdnost. Už ani prodavači suvenýrů tu nejsou, taková je to turistická oblast. Po asi hodině jízdy vyjíždíme opět u Asni, jaké to pro všechny překvapení. Návštěva lyžařského střediska tedy padá, rozhodujeme se, že tedy navštívíme vodopády, ke kterým v letních měsících jezdí celá Marakéš. Vesničku, z které se jde na vodopády nacházíme tentokrát bez problémů – vede tam totiž jediná cesta. Odmítáme opět místní průvodce. Vodopády přece musíme najít samy, ne? Stačí jít přece podél vody. Po asi 30 minutách procházky vodopády stále nikde, usuzujeme, že jsme asi někde neodbočili a radši se vracíme k autu. Dnes byl zkrátka na objevování nových míst úžasný den. Jak jsme si tu za těch pár dní pobytu všimli, zubní chrup je tu na velmi špatné úrovni. Firma Signal však neváhá a vysílá své pracovníky do přilehlých čtvrtí Marakéše a z pódia vysvětluje užaslým divákům co to je pasta a k čemu slouží kartáček. Večer jedeme stanovat někam k Marakéši. Doufáme, že cestou potkáme nějaký vhodný plácek. To se s blížícím se velkoměstem jeví jako nemožné. Za tmy tedy vjíždíme do Marakéše a doufáme, že najdeme nějaký kemp. To se zdá taky skoro nemožné. Nakonec směřujeme všechny své naděje do GPS, která nás vede někam do polí za město. A opravdu v poli nacházíme luxusní kemp s bazénem, výřivkou, barem a jen jednou sprchou.

18.5. – 11. den Cesta: prohlídka Marakéše; přespání v hotelu Himlil Michal: Dnešní ranní nákup v Makru: 8 lahví vína, 6 piv, 2 džusy, chipsy. Prodavač se tomu jen smál. Nechápu proč, normální nákup. Tom: Ani kus-kus ani tažin ani kebab. Posral jsem se ze sezamových zákusků (anebo to byla jum jumka). Odchycení taxíku z letiště do centra se stalo skoro nemožnou záležitostí. Odchytavač zákazníků (tedy nás) nás přivedl mezi snad 100 taxíků a ti se mezi sebou začali dohadovat, kdo nás odveze. Ten kterého určili, aby nás vzal, se se strhaným výrazem zoufalství v tváři podíval na naše batohy a bylo evidentní, že se mu do toho kšeftu moc nechtělo. Tak jsme začali odcházet a jeden se nás skoro až soucitně ujal. Batohy narval všechny do kufru (ten ovšem musel zůstat otevřený) a dovezl nás do centra, kde boj o nás začal nanovo, tentokrát ale kvůli ubytování v hotelu. Ať jste, kde jste, každý prodejce kdekoliv ti řekne: „Welcome my friend. Only look to my shop. There is no originál, this is originál berber.“ Michal: Večer se vrháme do víru pouličního reje. Nasáváme orientální atmosféru, utrácíme poslední dyrhami, ochutnáváme co nám ještě za poslední dny uteklo. Nakonec jsem ještě prošacován místní holčičkou, a když zjistí, že už opravdu nemám ani dyrham zklamaně odchází.

19.5. – 12. den Cesta: odlet z Marakéše přes Londýn do Prahy Michal: Loučíme se s Marokem. Všichni jsme napjati co si připraví sopka, až doteď byly řeči o tom, že tu zůstaneme jen sranda. Ale ano, odlétáme. Do Londýna se snad dostaneme. Včerejší nezřízené ochutnávání místních specialit mají přece jen jednoho postiženého a to Toma. Pořád si stěžuje, že ho něco bolí. No vypadá trochu žlutě a nezdravě. Odbavujeme se na letišti Gatwick a je tu strašná fronta. Místní pohůnek nás proto posílá k „speed check-in“. To se však nelíbí těm, kteří si za rychlejší odbavení připlatili. Po menší hádce nás přece jenom odbavují. Na truc nám ale neberou batohy, prý jim zavazí popruhy, a posílají nás na jinou přepážku, kde máme batohy odevzdat. Zde pobíhá zmatený flyboy, kterému se zasekl odbavovací pás a zavazadla se mu tam kupí a kupí. Zde také zjišťujeme, že všechny batohy jsou na moje jméno. S hrůzou tu batohy necháváme a doufáme, že se s nimi ještě někdy potkáme. Tak a to je konec našeho marockého putování. Loučí se

P.S.: konečné skóre po 12-ti dnech hraní mariáše: Michal +184 Tom -131 Honza -53 A to jsem ještě během jediné hry prohrál 240. Měnu a desetinnou čárku ať si každý zvolí podle svého uvážení. Já osobně to udávám milionech Dh (hráli jsme přece v Maroku).