Marilyn Pappano PRVNÍ KAPITOLA

VÁNOČNÍ USMÍŘENÍ Marilyn Pappano PRVNÍ KAPITOLA Rebecca Wilsonová stála před vysokým zrcadlem v koupelně a při pohledu na svůj odraz pokrčila nos. Oblečení, které si vybrala, bylo v pořádku - pouzdrové šaty a bolerko temně zelené barvy, černé punčochy a lodičky, k tomu jednoduchý přívěsek s diamantem. Kdepak, šaty vypadají výborně. Potíž je s ní samotnou. Jít na večírek bylo to poslední, co si přála o tomhle deštivém vánočním pondělí dělat. Každoroční party Obchodní komory začínala v šest hodin a většina lidí, které znala, šla přímo z práce. Ona se omluvila, že si nejdřív potřebuje zaběhnout domů, a slíbila, že tam za chvilku dorazí. Teď je po sedmé a ona se ještě nevypravila z domu. Když na večírek půjde, bude si muset připustit, že Vánoce jsou už za týden, a to jí připomene, že je bude trávit sama. Bez Stevea. Jejímu odrazu v zrcadle se objevil zatrpklý výraz kolem úst a do očí jí vstoupil smutek. Rebecca si přikázala zatvářit se uvolněně a schovat smutek dovnitř, kam patří. Během těch šesti týdnů, co už žili odděleně, se ona i Steve vynasnažili potkávat se co nejméně. Člověk by řekl, že v tak malém městě, jako je Grand Springs, to bude celkem problém, ale opak byl prav

VÁNOČNÍ USMÍŘENÍ

2

dou. Ona se držela dál od nemocnice, kde on pracoval, a on se zase zeširoka vyhýbal radnici, kde pracovala ona. Raději se nepřibližovala ke starému domu, který si společně koupili, když se do Grand Springsu přistěhovali, a který od té doby opravovali, a on ji nevyhledával v jejím bytě... s výjimkou toho prvního týdne. Jenže na dnešním večírku se Steve nepochybně vyskytovat bude. Vedení nemocnice Vanderbilt Memoriál si na podobné akce potrpělo a nabádalo své zaměstnance, aby se společenských událostí účastnili při každé vhodné příležitosti. A večírek Obchodní komory není žádnou výjimkou. Steve by tam nemohl být jedině v tom případě, že by měl pohotovost. Ale ona si dá záležet, aby se s ním nesetkala. Nebude to zase tak těžké. Sál v Randolphově restauraci je obrovský. Navíc bude plný lidí a Steve ji určitě nechce vidět o nic víc než ona jeho. Jen se tam ukáže, postará se, aby ji zahlédl její šéf, a zase půjde domů. Určitě jí to nezabere víc než hodinu, a pak se bude moci uvelebit na pohovce ve svém oblíbeném pyžamu a usnout u televize, jak to teď dělávala takřka každý večer. Několika kroky přešla z koupelny přes ložnici až ke vstupním dveřím. Její byteček byl tak malý, že by se vešel do jednoho rohu Steveova domu. Na druhou stranu jeho dům by zabral ani ne jedno křídlo na patře domu, kde vyrůstala. Panství, tak tomu její rodiče říkali. Wenthworthské panství, podle většiny lidí v Denveru. Domov, podle představ její babičky. Studený palác plný chladných lidí a špatných vzpomínek, tak si ho vybavovala Rebecca. A že těch špatných vzpomínek měla hodně. Jenže teď se jimi zrovna nehodlá zabývat. Nasadí takový úsměv, že nikdo ani v nejmenším neuhodne, kolikrát měla zlomené srdce. Přestojí ten večírek tak, jak teď žije svůj život od hodiny k hodině. Party byla už v plném proudu, když tam Rebecca konečně dorazila. Výzdoba byla okázalá, hudba vánoční a hosté ve slavnostní náladě. Dostala sklenku vaječného koňaku, a pak si razila cestu dál do sálu. Jedním okem se dívala po šéfovi, aby mu mohla ukázat, že poslechla jeho přání, a druhým hledala Stevea, aby si od něj mohla udržet pořádný odstup. Nakonec svého šéfa uviděla, jak se baví s několika přáteli. S úsměvem ji uvedl. „Rebecco, znáte se tu s každým, ne?"

3

MARILYN PAPPANO

Samozřejmě že se se všemi znala. Jako asistentka starosty bylo jejím úkolem znát se prakticky s kýmkoli, koho znal on. Připomínala mu jejich jména a narozeniny, upozorňovala ho jak na osobní, tak pracovní detaily. Se všemi se pozdravila, a pak se zlehka dotkla starostovy paže. „Pane, senátor a jeho žena právě přijeli." Rozhlédl se kolem a hned je uviděl. „A ona se jmenuje -" „Betsy. Mají čtyři děti - tři jsou na univerzitě na východě a čtvrté z nich, Tyler, je ještě doma." Zašklebil se na své kamarády. „No, není úžasná? Nevím, co bych si bez ní počal. Omluvte mě, pánové." Rebecca se taky omluvila a pokračovala ve svém kolečku po sále. Usmívala se tak usilovně, až ji z toho chytala křeč. Napadlo ji, jestli jsou všichni tak šťastní, jak se tváří, a nebo jestli jsou někteří taky jen dobří herci jako ona. I když se říká, že nikdo nechce trpět sám, ten smutek a osamělost by nepřála nikomu Kromě Stevea. Když zahlédla Juliette Stuartovou, jak sedí sama u stolu v rohu, vydechla úlevou a zamířila rovnou k ní. „Můžu si přisednout?" „Samozřejmě." Juliette nohou odsunula židli od stolu. „Vypadáš báječně." „Děkuju. Ty taky." Juliette vždycky působila jemným, takřka nadpozemským kouzlem, ale teď když byla těhotná, zářila jako vánoční stromeček. Bylo to její druhé dítě za ty tři roky, co byli s Coltonem svoji. První byl krásný kluk s očima po tatínkovi. Už za měsíc zjistí, jestli Marty dostane bratříčka nebo sestřičku. Zato Rebecca bude za měsíc touhle dobou jen o měsíc starší a smutnější. „Kde je Colton?" vyptávala se vesele, aby nikdo nepoznal, že v duchu pomalu umírá. „Jen málokdy tě vidím bez něj." „Šel mi pro jídlo - doufám, že nepřinese nějaké jednohubky. Umírám hlady. Pořád mu připomínám, že jím teď za dva, ale jemu to nějak nedochází. Jen se diví, co jídla spořádám na posezení." Podívala se za Rebeccu a usmála se. „Támhle už jde a -" Zarazila se tak náhle, že Rebecca okamžitě poznala důvod. Cítila, jak jí na rukou naskakuje husí kůže, a sevřel se jí žaludek.


4

Kdyby se otočila, uviděla by, jak se k nim blíží šéf policie společně s tou poslední osobou na zemi, co by chtěla potkat. „Ahoj, zlato." Colton před Juliettu položil dva plné tácy a políbil ji. „Vidím, že jsi ten hlad navzdory všem předtuchám přežila. Nezapomněl jsem každému říct, že to všechno je pro tebe. Ahoj, Rebec -" Stejně jako Julie se ohlédl a strnul. Rebecca si vybavila léta života se svými rodiči a babičkou a nasadila zdání toho nejupřímnějšího úsměvu. „Ahoj, Coltone. Doufám, že se na večírku dobře bavíš. Julietto, ráda jsem tě viděla. Měj se." Pružně vstala a odcházela od stolu, aniž by se ohlédla. Jenže neušla ani pár kroků a on promluvil. On. Steve. „To mě ani nepozdravíš, Rebecco?" Jeho hlas zněl přiškrceně a napjatě, ale přece ji z něj zamrazilo. Obrnila se proti tomu a připomněla si, jak ji tentýž hlas ničil jedním obviněním za druhým. Pomalu se k němu otočila. Zřejmě přišel rovnou z práce, vlasy měl trochu rozcuchané, na tváři mu rašilo strniště a oblek i košili měl pomačkané. I tak byl ale tím nejpřitažlivějším mužem na večírku, tím nejpřitažlivějším mužem, co kdy znala, a ona ho milovala, chtěla ho, nenáviděla ho a přála si, aby ho nikdy nepotkala. Modlila se, aby její hlas zněl klidně, když se na něj chladně, strojeně usmála. „Promiň, Steve. Neviděla jsem tě." Obešel stůl a zastavil se až těsně před ní. „Předpokládám, že jsi měla v plánu objevit se na večírku, aniž bys mě uviděla," obvinil ji hořce. „Abych mohla něco takového plánovat, musela bych o tobě přemýšlet, a to já obyčejně nedělám." „Kčertu, Rebecco -" „Ne, Steve." Všechna hraná vlídnost se jí z hlasu vytratila. „K čertu s tebou." Otočila se na podpatku a rázovala pryč, ke dveřím. Ovšem uniknout mu nebylo tak snadné. Sledoval ji k východu a dostihl ji ve chvíli, kdy čekala na auto. „Kolikrát ti budu muset ještě říct, že se omlouvám?" dožadoval se zarputile. „Tak moment, slyšela jsem toho od tebe víc než dost, ale ,promiň' to zrovna nebylo." Nedokázala s ním stát zdvořile vevnitř, a tak vyšla ven, aby počkala pod markýzou. Venku mrzlo a přeprška, která začala v podvečer a později přešla v liják, jenž hrozil záplavami, se změnila v pořádné kroupy.

5

MARILYN PAPPANO

Hlídač, který si od ní vzal lístek od auta, se mezitím vrátil. „Za minutku to bude, madam. Váš vůz je zablokovaný jiným autem. Budeme ho muset odtlačit." No jistě. Jako by to nestačilo, když se zřízenec vracel s klíči, které k tomu potřeboval, vyšel ven Steve. „Tak dobře, Rebecco," začal napjatě, „omlouvám se. Je mi líto, že jsem na tebe křičel. Mrzí mě, že jsem ti nedal příležitost, abys mi to vysvětlila. Omlouvám se, že jsem tak vybuchl. Omlouvám se ti za všechno, co jsem tu noc udělal nebo mohl udělat. Jsi teď spokojená?" Přezíravě si ho změřila. „Tebe to mrzí, mě to mrzí, všechny to mrzí. Nějak se s tím budeš muset srovnat." „Doháje... Nebuď taková, prosím. Je to už šest týdnů! Nemluvíš se mnou, nezvedáš mi telefon, nečteš moje dopisy. Prosím, Rebecco, mě to ničí. Nedovol, aby to takhle skončilo. Dej mi šanci, moc tě prosím." Otočila se zády, takže z něj nezbyla víc než skvrna, kterou mohla zahlédnout leda koutkem oka. „Myslíš, že omluva všechno napraví?" zeptala se roztřeseným hlasem. „Ty si myslíš, že můžeš říct něco, co by vymazalo ty věci, cos mi vyčetl?" Kdyby se na okamžik přestala ovládat, vzpomínky by ji okamžitě zaplavily. Jeho vztek. Jeho obvinění. Jeho hořkost. Myslela si, že tu nejhorší bolest v životě zažila, když jí bylo dvacet. Ale spletla se. Ten smutek, který cítila, když ji zradili rodiče, Devin i babička, byl nic ve srovnání s utrpením, který jí způsobila Steveova zrada. Milovala ho víc než život a on jí tehdy každým slovem rval srdce na kusy. Když se zřízenec konečně objevil s jejím sedanem, pohlédla Steveovým směrem. Chtěla mu oznámit, že požádá o rozvod, zakřičet na něj, ať táhne k čertu, škemrat, aby mohlo být všechno jako dřív. Ale oni se už nemůžou vrátit zpátky. A ona nedokáže jít dál, takže nakonec neřekla nic. Jen se na něj krátce podívala, než dala hlídačovi spropitné. Pak nasedla a odjela pryč. Steve tiše zaklel a pohledem sledoval její auto, dokud mu zadní světla nezmizela z dohledu. Pak si uvědomil, že ho zřízenec zvědavě pozoruje. Sáhl do kapsy, vylovil lístek od svého auta a podal mu ho. Měl sto chutí něco rozmlátit - chtěl, aby aspoň pro jednou měla ta bolest, se kterou žije, nějaký skutečný zdroj. Zlomené prsty nebo ruka, s tím by si dovedl poradit - vždyť je


6

sakra doktor. Ale neměl ani tušení, co se dá dělat se zlomeným srdcem. Zvlášť s tím Rebečiným. Neuplynula ani hodina, aby té jejich hádky nelitoval. Nikdy na ni neměl křičet, nikdy ji neměl opustit nebo ji slovně napadnout. Jeho jedinou omluvou bylo... kčertu, neomlouvá ho vůbec nic. Ranila jeho ješitnost. Myslel si, že je pro ni nejlepší kamarád a manžel zároveň. Myslel si, že se mu svěřila se vším důležitým ve svém životě. Když objevil její tajemství, úplně ho to omráčilo. Ranilo ho to, a tak na ni udeřil, a tím ztratil to nejlepší ve svém životě. A vůbec netušil, jak ji získat zpátky nebo jak bez ní žít. Chlapci, který mu auto přivezl, dal příliš vysoké spropitné, pak nasedl a vyjel zpod střechy do zmrzlého deště. Jeho terénní auto bylo velké, těžké a jako stvořené pro takové počasí. Taky stálo pěknou sumu, ale on Rebeccu přemluvil, aby si ho loni na jaře, když se ještě snažili založit rodinu, koupili. Zavalil ji fakty ohledně bezpečnosti a odolnosti, líčil, jak budou na zadních sedadlech vozit svoje rozesmáté, baculaté a hlavně bezpečné děti. Tenkrát si ještě nepřipouštěl, že on s Rebeccou jsou sami o sobě rodina. Trval na tom, že jejich život nebude dokonalý bez dětí. Teď byl sám a vinu za to mohl dávat jedině sobě. Ale co má sakra dělat? Když s ním nechce mluvit, když mu právě řekla, že nic nemůže napravit škodu, kterou způsobil - tak co má dělat? Prožít zbytek života sám a nešťastný? Nebo se smířit s tím, že jejich manželství skončilo? Ta otázka, na kterou se bál i pomyslet, způsobila, že pevně sevřel volant. Nikdy nemůže přijmout, že je po všem. To by znamenalo, že skončil i jeho život. Všechny jeho naděje, sny, všechno, oč se snažil - ztraceno. Ztraceno pro jediný výbuch vzteku. Cítil tu bolest, jako by byla fyzická, a tak se raději soustředil na řízení. Ulice zely prázdnotou. Většina lidí ve městě byla buď na večírku Obchodní komory, nebo pořádala vlastní party. Pár jich zamířilo do Denveru na poslední vánoční nákupy a další zase odjeli pryč, aby strávili svátky jinde. Ale jestli déšť brzy nepřestane, určitě přijdou záplavy a v téhle plískanici budou cesty ještě zrádnější. Možná by měl jet spíš do nemocnice než domů. Určitě bude dnes v noci pár nehod, a když bude po ruce, aby pomohl personálu, nebudou muset volat nikoho mimo službu. A jestli se nic nestane, může se uložit na pohovce u sebe v

7

MARILYN PAPPANO

kanceláři. Nebylo by to poprvé. Byl to jediný způsob, jak se poslední dobou mohl pořádně vyspat. Opatrně zabočil na silnici, která vedla kolem parku. Když o pár bloků výš zahne doprava, bude u nemocnice. Jestli pojede rovně, dostane se k univerzitě v Grand Springsu. A pokud zahne doleva, může dojet na nejrůznější místa. Třeba k obytnému komplexu, kde teď bydlí Rebecca. Párkrát tam byl, stál přede dveřmi a bušil na ně se zoufalým vědomím, že ona je uvnitř, slyší ho, ale nedbá. Když za své poslední návštěvy musel snášet soucitné pohledy sousedů, které ten hluk vylákal na chodbu, už se tam nevrátil. Zvolna zastavil na křižovatce a pohlédl vlevo, aby zkontroloval, že nic nejede. V hustém dešti zahlédl jen koncová světla vozu, který jel opačným směrem. Přesunul nohu z brzdy na plyn, pak zaváhal a podíval se znovu. S těmi světly není něco v pořádku... Pohybuje se to auto vůbec? Že by řidič přejížděl nějaké obzvlášť namrzlé místo? Nebo Náhle si uvědomil, v čem je problém - ta světla nebyla vůbec na silnici a navíc byla nakloněná v podivném úhlu. Znovu se rozhlédl, pak zatočil doleva a pomalu se rozjel po zledovatělém povrchu a líně dumal, jaký je asi prosinec na Havaji. Když přijel blíž, zjistil, že se nemýlil. Na silnici byly vidět stopy po smyku, které mířily ke krajnici, kde leželo auto obrácené na střechu. Steve zastavil u kraje silnice, oblékl si teplý kabát, pak sáhl po nylonové tašce, kde měl lékárničku, a opatrně se napůl šoural, napůl klouzal k autu. Byl od něj jen pár metrů, když mu to auto přišlo povědomé - snad že bylo modré, nebo mělo na okně nálepku nemocnice Vanderbilt Memoriál, nebo možná šrám na zadním nárazníku - strnul ani nedýchal. To auto patří Rebecce. Zapomněl na všechnu opatrnost, bleskurychle k němu přeběhl, chvíli zápasil se dveřmi, ztrácel cenné vteřiny. Jakmile byly otevřené, vmáčkl se dovnitř a snažil se zorientovat se v otočeném autě. I když motor neběžel, klíč byl pořád v zapalování, stěrače byly zapnuté a rádio dál hrálo. Zato řidič se neozýval. „Rebecco? Rebecco, slyšíš mě?" Díky bohu si zapnula bezpečnostní pás a na něm se teď pohupovala hlavou dolů, vlasy jí splývaly kolem obličeje. Oči měla zavřené, ale puls, který jí nahmátl, když jí stáhl rukavici, byl pravidelný a silný.


8

Sáhl do kapsy pro mobil a vyťukal záchranku. Musel čekat celou věčnost, než to někdo zvedl. Než aby se dožadoval zdravotníků, raději řekl, kdo je, a vyptal se na volné sanitky. Všechny byly v terénu. Nejoptimističtější odhad dispečera byl dvacet minut, snad i déle. Steve stručně poděkoval, zavěsil a sáhl do lékárničky po límci na krční páteř. Normálně by se nikdy nepokoušel hýbat s obětí nehody, která utrpěla zranění hlavy, ale prudký severní vítr, který hnal déšť, srazil teplotu na nulu a Rebecce už začínaly modrat rty. Může buď dvacet minut čekat na sanitku, která možná ani nepřijede, nebo ji odvézt do nemocnice sám za necelých deset minut. Za daných okolností ho nic lepšího nenapadalo. Energicky jí nasadil límec, pak ji v tom stísněném prostoru vyšetřil, jak nejlépe dovedl, a nakonec rozepnul její bezpečnostní pás. Padla mu do náručí a lehce zasténala, když ji chytil. „To je v pořádku, miláčku. Všechno bude dobré. Odvezu tě do nemocnice, jakmile tě odtud dostanu. Slyšíš mě, zlato? Bude to dobré." Vycouval z auta a napůl ji přitom nesl, napůl táhl, nakonec ji zvedl do náručí. Na levém spánku měla bouli, zřejmě se tam uhodila o boční okénko, když se auto převalilo na střechu. Jinak vypadala nezraněná, i když určitě má modřiny od pásu. Nepřestane se za ni ale modlit, dokud ji pořádně nevyšetří, včetně rentgenu. Otevřel zadní dveře svého auta a nacouval s ní do úložného prostoru, kde mohla ležet natažená. Pak ji zakryl svým kabátem, aby se zahřála. Jakmile sám nasedl, dal topení na maximum a namířil na ni ventilátory. „Budeme v nemocnici za chvilku, holčičko," ujišťoval ji, když opatrně najížděl do zatáčky. „Jen vydrž. Postaráme se o tebe." I když byla v bezvědomí, nepřestával na ni mluvit. „Měla sis vzít tohle auto, když ses odstěhovala. Já vím, říkala jsi, že je pro tebe moc velké, špatně se s ním parkuje a jede jako tank, ale v tomhle počasí se takový tank hodí." Křečovitě se usmál. „S tím tvým řízením potřebuješ tank bez ohledu na počasí. Vždyť jsi to auto nabourala na takových místech, že v servisu ani nevěděli, jak to opravit. Pamatuju si, když jsem s tebou jel poprvé, řekl jsem ti -" „Že jezdím jako šílenec." Zaplavila ho úleva a rychle na ni pohlédl přes rameno. Nepohnula se, i když oči už otevřela. Hlas měla slabý, ale tu

9

MARILYN PAPPANO

vzpomínku si vybavila naprosto dokonale. „Říct, že řídíš jako šílenec, byla hrubá nespravedlnost vůči všem šílencům světa," odpověděl a snažil se, aby to znělo klidně. „Jak se cítíš?" „Bolí mě hlava." Ve zpětném zrcátku viděl, jak si roztřesenou rukou sáhla na límec kolem krku, pak na spánek a ucukla bolestí. „Co se stalo?" „To tvoje pidiautíčko dostalo smyk. Otočilas ho na střechu." Zahnul na parkoviště nemocnice a směřoval podle šipek k příjmu pohotovosti. „Už jsme skoro tady. Lež klidně." „Nepotřebuju nemocnici," zamumlala. „Jeď domů." „Ne, dokud tě nevyšetřím. Tak tvrdohlavá hlava, jako je ta tvoje, potřebuje pořádnou ránu, aby upadla do bezvědomí. Musíme vyloučit možnost vážného zranění." Zastavil pod přístřeškem zakrývajícím vchod na pohotovost. Otevřel zadní dveře auta a vzal ji znova do náručí. Bezvýsledně se pokusila o odpor. „Můžu jít sama." „No to určitě." „Tak aspoň sežeň kolečkovou židli. Vždyť je to trapné." Nebylo to ale trapné ani v nejmenším. Po šesti týdnech, kdy snil, že ji svírá v náručí, to bylo úplně neuvěřitelné. Byla tak křehká a jemu připadalo, jako by se plnily ty nejsladší sny. „Není to poprvé, co tě nesu v náručí. Vzpomínáš si, když jsme se nastěhovali do domu?" „Ale tenkrát jsme byli manželé." Stiskl rty. „Ještě pořád jsme manželé, Rebecco," připomněl jí trpce. „Nebo jsi na to snad zapomněla?" Místo odpovědi raději zavřela oči. Byla tak bledá, pod očima se jí rýsovaly temné stíny a on se najednou cítil provinile, že na ni je tak tvrdý. Na omluvy ale nezbyl čas, protože ji mezitím přinesl přímo na pohotovost. „Doktore Wilsone, co -" Přerušil sestru na příjmu, aniž by jen trochu zpomalil. „Kde je volno?" „Sál číslo pět. Zavolám doktora Petrocelliho." „To udělejte. A taky sežeňte rentgen. Potřebuju snímky krční páteře. Taky mi přineste vybavení pro kapačku. Kdo má službu na neurologii?" Sestra musela skoro utíkat, aby s ním udržela krok. „Doktor Hassad. Mám ho zavolat?"


10

Steve se zachmuřil a ramenem otevřel dveře. Hassad je mladý lékař, který má před sebou nepochybně skvělou budoucnost v oboru neurologie, ale Stevea teď budoucnost nezajímala. Chtěl to nejlepší a hned a to byl ve Vanderbilt Memoriál primář oddělení Art Thomas. „Ještě ne," rozhodl se. „Uvidíme, jak dopadne vyšetření a jak budou vypadat snímky. Když bude potřeba, můžeme potom zavolat doktoru Thomasovi." „Doktor Thomas nemá službu," namítla Rebecca unaveně. „Copak neposloucháš?" „Kvůli mně sem přijde." Položil ji na lůžko a pak si změřil sestru, zatímco Rebecce svlékal kabát. „Tak na co ještě čekáte?" „No, já - potřebuju jméno pacientky pro záznamy." Rebecca už otvírala ústa, aby odpověděla, ale Steve ji předběhl. „Rebecca Wilsonová." Pak spíš kvůli ní než kvůli sestře škrobeně dodal: „Moje žena." Sestra se zatvářila omluvně, okamžitě odešla a zavřela za sebou dveře. Rebecca bláznivě zatoužila, aby se vrátila zpátky. Místnost byla tak malá a ona si připadala tak bezbranná a navíc Steve si ji stejně dokázal podmanit i za těch nejpříhodnějších okolností. Že zrovna tuhle noc musela mít nehodu a že ji ze všech lidí musel najít zrovna on... Její povzdechnutí upoutalo jeho pozornost. Vyhrnul si rukávy a uvolnil kravatu. „Máš bolesti?" Snažila se zavrtět hlavou, ale límec kolem krku to znemožňoval. „Ani ne. Jen mě bolí hlava." „To se nedivím. Máš na spánku pořádnou bouli. Bože, Rebecco, když jsem si uvědomil, že je to tvoje auto, byl jsem tak -" Sklonila hlavu a uhnula pohledem a příval slov okamžitě ustal, jako by někdo otočil kohoutkem. Ticho mezi nimi bylo tak tísnivé a napjaté, až se jí chtělo křičet. Ale co může říct, aby je porušila? Že je jí jedno, co si myslel nebo co cítil? Snad by mu to chtěla namluvit, ale nebyla to pravda. Záleželo jí na tom až příliš. Uprostřed ticha přiběhla jiná sestra, pozdravila je oba úsměvem a přinesla Steveovi vybavení. Poznamenala, že se za chvilku vrátí, a zase zmizela. Steve nakonec prolomil ticho jako první, ale jeho tón byl neosobní, jako by mluvil s úplně cizím člověkem. „Nejdřív dostaneš kapačku, pak provedeme neurologické vyšetření a budeme čekat na rentgenové snímky krční páteře. Jakmile bude

11

MARILYN PAPPANO

jisté, že nedošlo ke zranění páteře, sundáme ti ten límec a pošleme tě na radiologii hlavy. Když bude všechno v pořádku, propustíme tě ještě dnes v noci domů. „Dobře." Byla to hloupá odpověď, ale na nic lepšího se v tu chvíli nezmohla. Přešel k lůžku a vzal ji za ruku - za levou ruku, kde už nenosila snubní prstýnek. Sundala ho a schovala jej ten den, kdy s hořkostí opouštěla jeho dům. Ale i když ho nenosila, necítila se k němu o nic méně připoutaná, o nic méně zrazená a o nic méně osamělá. Na okamžik se zadíval na její prázdný prsteník a prstem jí lehce přejížděl po ruce. Pak se zamračil ještě víc a nasadil znovu profesionální výraz. Rychle jí sundal hodinky a uložil je k sobě do kapsy. Pak jí předloktí zavázal gumovým škrtidlem. Dívala se, jak jí dezinfikuje hřbet ruky, ale odvrátila hlavu, když jehlou napíchl žílu. Bolest ji tak zaskočila, že mu ruku málem vytrhla. „Vůbec to nebolí, co... jenom když chceš. Pak je to vražedný." Věnoval jí pohled plný chladného vzteku, ale než odpověděl, vešel Tony Petrocelli a sestra. Rebecca měla Tonyho ráda a byla by ho viděla ještě raději, kdyby Steveovi nařídil, ať jde pryč. Ale pouhý příkaz od lékaře by Stevea zřejmě nedonutil udělat něco, co nechce. Mračil se tak hrozně, že by ho nejspíš museli zavřít, aby ho od ní dostali. „No, Rebecco, už jsem tě viděl v lepším stavu," začal Tony povzbudivě. „Co se stalo?" „Bylo mi řečeno, že jsem obrátila auto na střechu." Předstírala, že nepostřehla, jak Steveovi ve tváři zacukal sval, protože neodpověděla jednodušeji. Steve mi řekl... „Nepamatuješ si to?" „Pamatuju si, že jsem dostala smyk. Nemohla jsem si vzpomenout, kterým směrem bych měla točit volantem, a tak jsem dupla na brzdu. Auto přeletělo silnici přímo do příkopu, pak jsem jen padala a uhodila se do hlavy..." Pokrčila rameny a raději už nedodala, že ztratila kontrolu nad vozem jen proto, že byla ještě příliš rozrušená z toho výstupu se Stevem. Není třeba, aby se cítil ještě víc provinile nebo aby zjistil, jakou nad ní má ještě moc. Tony jí položil ještě další otázky, které měly podle všeho prověřit její paměť. Pamatuješ si celé své jméno? Kde jsi? Kolikátého dnes je? Kolik měsíců má jeden rok?


12

Steve stál u nohou postele a zamumlal si pro sebe taky jednu otázečku - Jsi vdaná"? Ale odmítl ji zopakovat, když se ho Tony zeptal, a Rebecca se tvářila, že nic neslyšela. Potom jí Tony vyšetřil oči, uši, nos a krk, testoval její reakce, zkontroloval páteř a pánev, zkoušel ohebnost kloubů. Nejvíc se jí líbilo, když ji Tony požádal, aby vyplázla jazyk. Podívala se přímo na Stevea a udělala to. Očividně ho to nepobavilo. „Máš štěstí," řekl nakonec Tony a poznamenal si něco do karty. „Za chvíli tu bude rentgen, abychom pořídili snímky krční páteře, pak přijde na řadu hlava. Jestli bude všechno v pořádku, můžeš jít. Ještě se uvidíme, než tě propustíme." „Díky, Tony," zamumlala, když on i sestra opouštěli pokoj. Vzápětí dorazili dva technici s rentgenem. Dokázali to, v co už málem ani nedoufala - totiž že Steve opustil místnost. Zavřela oči a zhluboka dýchala. Vůbec se sama sobě takhle nelíbí. Vždyť je přece docela milá osoba, co nechce ubližovat jiným lidem. A skutečnost, že Steve jí ublížil jako první, její nynější chování nijak neomlouvá. Jenže ona prostě nevěděla, jak si s tou bolestí poradit. Ostatní lidi, co ji v minulosti zradili, jednoduše vymazala ze svého života. Bylo to snadné, nikdy jí nechyběli. Ale Steve... Znamenal pro ni všechno. Nevěděla, jak bez něj bude žít, ale zároveň nevěděla, jak mu odpustit. Jakmile technici odešli, Steve se vrátil. Postavil se k nohám postele. „Odvezu tě domů -" „Ne," přerušila ho ostře. „Chci jít k sobě." Trhnul sebou, ale jí na tom nesešlo. V žádném případě nehodlá vstoupit do domu, kde spolu žili, ne za současných okolností. Teď potřebovala svůj současný byt, své oblíbené flanelové pyžamo a pohodlnou postel, jen tak bude v pořádku. A Stevea. Potřebovala ho, i když ho nemohla mít. „Co můžu dělat, Rebecco?" zeptal se a na hlase mu byly znát potlačované city. „Když nedbáš na to, co říkám, co můžu udělat, abych to napravil?" Provinile se zadívala na jeho ruce. Z vlastní zkušenosti věděla až příliš dobře, že některé věci se napravit nedají. Patří k nim i jejich manželství? Možná, našeptával jí jedovatý hlásek, a Rebecca pocítila osten bolesti, která neměla nic společného s nehodou. Celý život čekala na muže, jako je Steve, naplánovala si

13

MARILYN PAPPANO

s ním celý zbytek života. Bez něj nebyla nic. Jen prázdná náruč a prázdné srdce. „Sakra, Rebecco..." Drsně zaklel, ale nebyl v tom žádný vztek. Jen čiré zoufalství. Než stačil říct cokoli dalšího, vrátil se jeden z techniků, aby ji vzal na radiologické vyšetření. Naštěstí je Steve nedoprovázel. Nemohla si ten oddech ale příliš vychutnat, protože věděla, že na ni bude čekat, až se vrátí, bude trvat na tom, že ji odveze domů, a nejspíš i na tom, že zůstane přes noc. Tak snadno mu zkrátka neunikne. Popravdě si musela přiznat, že jedna její část mu ani uniknout nechce, ta část, která touží znovu ho uvidět, která zoufale prahne po jeho objetí. Když konečně dorazily výsledky z rentgenu -všechno v pořádku - byla Rebecca úplně vyčerpaná. Tony jí vypočítal všechny příznaky, na které by si měla dávat pozor - bolest hlavy, závrať, nevolnost, poruchy vidění - a propustil ji. Tři hodiny poté, co pro ni večírek skončil, Rebecca vyšla nebo spíš byla vyvezena - ze dveří pohotovosti. Steve jí pomohl nastoupit do auta, a pak se rozjel k jejímu bytu závratnou rychlostí osm mil za hodinu. Když dorazili k místu nehody, Steve zastavil u kraje silnice a vystoupil. Zadívala se na převrácené auto a napadlo ji oč hůř mohla ta nehoda dopadnout. V horách, které z Grand Springsu dělají tak krásné město, jsou tisíce míst, kde by takový smyk znamenal pád několik set metrů. Mohla být mrtvá. Její problémy by se vyřešily. Zato Steveovy by tím sotva začaly. Sledovala ho, jak pomalu postupuje po zledovatělé silnici, s hlavou skloněnou proti mrznoucímu dešti, a tmavé vlasy se mu lesknou ve světle lampy. Občas uklouzl, ale většinou postupoval jistě, bez zaváhání. Právě tu sebejistotu na něm od samého začátku obdivovala nejvíc. V době, kdy je společný kamarád seznámil, ona pracovala jako poslíček na radnici v Denveru a jemu právě končilo zkušební období v místní nemocnici. Byla přesvědčená, že ze schůzky naslepo nemůže nic pořádného vzejít, dokud se ovšem nevrátila domů z té první - a zároveň poslední. Byl si tak jistý sám sebou a svým místem ve světě, byl si tak jistý i jí samotnou, zatímco ona si nebyla jistá vůbec ničím.


14

Když otevřel dveře, zavanul dovnitř ledový vzduch. Podal jí kabelku a klíče a Rebecca cítila, jak se chlad mísí s vůní její oblíbené kolínské. Bylo to osvěžující i omamné zároveň. Zbývajících pár bloků urazili šnečím tempem. Jak zajížděl na parkoviště, málem dostal smyk. Když nacouval na parkovací místo, auto zastavilo až o obrubník. Oba si úlevou oddechli. „Počkej tady," nakázal jí. Vzal svou tašku a šel jí otevřít dveře. Přála si, aby mohla vystoupit bez cizí pomoci, bez toho, aby se o něj musela opírat, ale byla k smrti unavená a všechno ji bolelo. Rozhodně se necítila na to jít sama. Šťastně dorazili ke dveřím, kde je už kryla střecha. Na svém odpočívadle zasunula klíč do zámku a oddechla si, když vstoupila do bytu. Bylo v něm teplo, ozařovala ho lampa na stole a voněly tu sušené květiny a parfém, který použila na party. Televize běžela a byla naladěná na celonoční filmový kanál, protože bez toho zvuku by bezživotnost celého místa byla ještě víc patrná. Steve vešel za ní, zavřel dveře a najednou se jí ta představa, že tu chybí život, zdála úplně nesmyslná. I když stál jen u dveří, naplnil celý byt svou přítomností. Položila kabelku a klíče na stolek, svlékla si kabát a přehodila ho přes židli. Zmocnila se jí nervozita, najednou nevěděla, kam se podívat, co říct. „Jsem ti moc - vděčná, žes mě sem odvezl - a vůbec za všechno," začala bezradně. „Měl bys jít, než -" Jeho pohled ji připravil o řeč. „Do takového počasí by přece ani psa nevyhnal. Snad bych tu mohl přespat na gauči, ne?" Takovou odpověď čekala, ale za pokus to stálo. Položil svou tašku na stůl, svlékl kabát a stáhl si rukavice. Najednou tu tašku poznala. Bral si ji s sebou do práce každý den, kdyby snad měl čas a stihl se zastavit v tělocvičně. Nosil v ní kraťasy, tričko na cvičení a nějaké toaletní potřeby. „Hezký byt," poznamenal. Rebecca zčervenala. Devadesát procent obyvatel domu byli studenti univerzity a byty podle toho vypadaly. Byly lacině zařízené a nedbale udržované. Čisté, ale to bylo všechno. Vypadaly hodně jako jejich první byt, jen chladnější, osamělejší. „Žádný vánoční stromeček?" Tiše zavrtěla hlavou, i když odpověď byla jasná. „Proč ne? Vždycky jsi přece Vánoce zbožňovala." Pokrčila rameny a zabolela ji hlava. „Donesu ti deku a polštář, pak jdu spát."

15

MARILYN PAPPANO

„Náročný večer, co?" Chabě se usmála a odešla do ložnice. Vzala polštář z vlastní postele a ze skříně vytáhla deku a povlečení, pak je odnesla do obýváku a položila na pohovku. „Jestli máš hlad, vezmi si cokoli, co chceš. Do koupelny se jde přes ložnici. Dveře jsou tady vlevo." Mávla rukou a pak si prsty pročísla vlasy. „Já, ehm... Dobrou noc." Až příliš si uvědomovala, jak se na ni dívá, a tak se raději stáhla do ložnice, skoro úplně zavřela dveře a sedla si na postel, protože nohy jí najednou vypověděly službu. Byla unavená a všechno ji bolelo, na těle i na duši. Nesmírně si přála, aby se mohla Steveovi stulit v náručí a nechat ho, ať se o ni postará tak jako vždycky. Ale i když byl vedle v pokoji, oddělovalo je víc než jen pár metrů a pootevřené dveře. Stály mezi nimi hněv, zklamání, hořkost a zrada a možná je už oddělily jednou provždy.

DRUHÁ KAPITOLA Steve zůstal ještě chvíli stát, ale pak se natáhl na pohovku. Byla stará, měkká a jako stvořená, aby z ní člověk sledoval fotbal v televizi nebo si dopřál dvacet. Byl tak utahaný, že si říkal, že by usnul snad i v obleku a kravatě, kdyby zůstal v klidu sedět. Jenže v tu chvíli mu zakručelo v žaludku. Na party si nedal nic k jídlu, takže nejedl už od časného oběda -a teď toho začínal litovat. Poslední dobou míval v lednici leda vodu v lahvích, pár prošlých vajec a možná tak ještě bídný kousek čedaru. Většinou se stravoval v nemocniční restauraci, v McDonaldu nebo si něco ohřál v mikrovlnce. Bez Rebeccy nemělo smysl vařit doma nebo chodit sám do restaurací. Nebyl si úplně jistý, co si Rebecca myslí o osamělých večeří v restauraci, ale jediný pohled do její ledničky mu prozradil, že jí rozhodně nevadí pro jednoho vařit. Objevil hrnec čili a omáčku na maso a taky hodně zeleniny na salát. Nakonec vytáhl čili a ohřál si je v mikrovlnné troubě. V duchu si přitom vybavoval, kolikrát jí to jídlo pomáhal připravovat v jejich vlastní kuchyni. Nebyl žádný kuchař, ale mohl pomáhat krájet a smažit pod dohledem jedné z nejlepších kuchařek, co znal. Pomáhat jí v kuchyni patřilo k prostým radostem života, které si hodně užíval. Teď mu hodně chyběly.

17

MARILYN PAPPANO

Odnesl si čili a kolu na pohovku a uvelebil se u starého filmu s Katherine Hepburnovou. Bývaly doby, kdy se na televizi díval rád. Posledních pár týdnů ho ale jaksi nezajímala, používal ji jen jako zvukovou kulisu, aby si nepřipadal tak hrozně sám. Podezříval Rebeccu, že dělá totéž. Napadlo ho, jestli už leží v posteli, jestli už spí nebo jestli snad nemá bolesti. Připadalo mu tak nesprávné, že ona spí vedle v pokoji, zatímco on leží tady. Hrozné, že po tom, co ho k smrti vyděsila, si šla prostě jen lehnout a ani mu nedovolila být s ní. Sledovat ji, jak dýchá... To by mu úplně stačilo. Dívat se na ni a vědět, že je v pořádku. Potřeboval být s ní. Jenže ona ho nepotřebuje. Když umyl nádobí, vzal si tašku a šel k jejím dveřím. S rukou vztaženou ke klice se tam na okamžik zarazil. Sdíleli jednu postel po více než pět let, od své druhé schůzky až do té osudné chvíle před šesti týdny. Miloval se s ní, sprchoval se s ní, dopřával si s ní všech důvěrností, které náležejí jen manželům, a přece najednou zrozpačitěl, když měl vstoupit do její ložnice. I když jenom proto, aby se dostal do koupelny. Cítil se, jako by tam nepatřil, přestože si vždycky myslel, že jeho místo je právě vedle ní. Sevřel ruku v pěst a opatrně se do dveří opřel. Ložnice tonula ve tmě, ale otevřenými dveřmi sem z koupelny dopadalo matné světlo. Snažil se nedívat se na její postel, když šel okolo, ale pochopitelně se neudržel. Ne že by toho tolik zahlédl - jen stíny a tvary -pak zaslechl její pomalý, klidný dech. Věděl, že kdyby rozsvítil nebo počkal, až si oči zvyknou na přítmí, uviděl by, že leží na zádech, světle hnědé vlasy má rozhozené kolem hlavy a ve tváři tak uvolněný výraz, jako by ji na světě nic netrápilo. Věděl to, protože ji po více než pět let pozoroval, když spala. Někdy jen žasl nad její krásou, křehkostí a taky nad tím, že si vybrala zrovna jeho. Někdy se strachoval, jestli ji dokáže udělat šťastnou, a dumal, jak dlouho se může někdo z Wentworthů bohatých a aristokratických Wentworthů - spokojit s mužem, jako je on. A někdy se v ní tak ztratil, až jen doufal, že už nikdy nenajde cestu zpět. Jakmile za sebou zavřel dveře koupelny, rozsvítil velké světlo. Stejně jako zbytek bytu i koupelna byla naprosto standardní funkční, ale malinká. Temně růžové a purpurově rudé ručníky se doplňovaly se vzorem sprchového závěsu a dodávaly místnosti


18

nějakou tu barvu. Vzduch byl provoněný sušenými květy v křišťálové misce. Na pultíku ležel proutěný košík s kosmetikou, vedle další se štětci a hřebeny a silná růžová svíčka se třemi knoty zářila plamenem, jehož světlo předtím postřehl z ložnice. Převlékl se do trenýrek, vyčistil si zuby, přejel si dlaní po strništi na tváři a byl rád, že se dnes večer nemusí holit. Pověsil si oblek na ramínko na dveřích, zhasl světlo a vrátil se zpátky do obýváku. Usnul, zatímco televize tiše hrála a jedna lampa svítila. Když se ale o něco později probudil, obojí bylo zhasnuté. Jediné světlo se do pokoje vlévalo otevřenými dveřmi, které vedly na malý balkon, a i to bylo velmi slabé. Ale ne zas tak slabé, aby nezahlédl postavu, která na balkoně stála. Pružiny v matraci zaskřípaly, když se posadil a přetáhl si přes sebe deku. „Není ti nic?" Na okamžik se zdálo, že ho ani nevezme na vědomí. Pak se ohlédla přes rameno, příliš krátce, než aby něco viděl. „Potřebovala jsem vodu, abych zapila aspirin." „Hlava ještě bolí?" „Hlava, ramena, žebra, bok, břicho." Po krátké pauze zamumlala: „Pořád ještě prší." Nijak ho to nepřekvapovalo. Pršelo celou noc. Pomyslel si, jestli by od něj bylo příliš sobecké, kdyby se modlil, aby je to zaplavilo a on tu mohl zůstat celý víkend. Nepřál si, aby vypadl proud, i když to by byl ten nejjistější způsob, jak se dostat k ní do postele. Chtěl, aby tu byl lapený pěkně v teple, se spoustou jídla a s Rebeccou. Tak by si představoval ráj na zemi. „Kolik je hodin?" vyptával se. „Něco po čtvrté." S povzdechnutím se otočila ke dveřím. Uvědomoval si, že má v plánu vrátit se zase zpátky do ložnice a tak se ho zbavit, a proto promluvil dřív, než stačila ujít jen pár korků. „Nechoď pryč, Rebecco. Zůstaň tady a povídej si se mnou." „O čem?" Hlas jí zněl unaveně. Aniž by ji viděl, věděl, že má únavu vepsanou i ve tváři. „Na tom nezáleží. O čemkoli." Těžce polkl. „Chybí mi zvuk tvého hlasu." Dlouhou chvíli to tiše zvažovala, pak se pomalu posadila do křesla, nohy si položila na polštář a zachumlala se do županu.

19

MARILYN PAPPANO

Rozhostilo se ticho, zatímco Steve horečnatě zvažoval téma za tématem a všechna je postupně zavrhoval. Jak se jen mohlo stát, že to zašlo až tak daleko, že nemůže přijít na nic, o čem by si mohl popovídat se svou vlastní ženou? Co to jenom provedl? „Vypadala jsi dnes večer překrásně." Plaše sklonila hlavu na stranu. „Děkuju." Přijímání komplimentů pro ni nikdy nebylo snadné. Když se kdysi dávno poprvé dozvěděl, z jaké pochází rodiny, přišlo mu podivně znepokojivé, že by někdo z těch Wentworthů mohl být takhle skromný. Myslel si, že je zvyklá na servilnost a lichotky a určitě věří, že je víc než ostatní jenom proto, že je Wentworthová. Ale mýlil se. Ukázalo se, že je jedním z nejupřímnějších a nejskromnějších lidí, co kdy v životě potkal. Kdokoli by se na ni podíval, ani v nejmenším by neuhodl, že patří k Wentworthům - k jedné z nejstarších a nejbohatších rodin v zemi. Zvlášť když byla posledních pět let vdaná za lékaře, který jen tak tak bojoval se splátkami na půjčku ke studiu. Raději ale nechtěl přemýšlet už ani chvíli o všech těch nejistotách, které také svým dílem přispěly k současné situaci, a přinutil se soustředit se na něco jiného. „Jaké máš plány na Vánoce?" Pokrčila rameny. „Žádné nemám. Jsem pozvaná ke Stuartům na večeři, ale ještě nevím, jestli půjdu." „Já taky," připustil neochotně. Že by se jejich přátelé snažili dát je zase dohromady, nebo jen Colton a Juliette netušili, koho pozval ten druhý? Spíš to druhé, předpokládal. Juliette je příliš ohleduplná k pocitům jiných lidí, než aby záměrně vyvolala situaci, která bude očividně nesmírně trapná. „Rozhodně to pozvání kvůli mně neodmítej. Nejspíš budu stejně v práci, aby si někdo z personálu, kdo má kam jít, mohl vzít volno." Po další chvíli tísnivého ticha se zeptala: „Pojedeš o svátcích za rodiči?" Hlas měla příliš napjatý, než aby to vyznělo tak neosobně, jak si přála, ale taky dost napjatý na to, že mluvila s vlastním manželem, kterému přísahala lásku až za hrob. „Ne, letos zůstanou i přes zimu v horách." Jeho otec pracoval jako biolog a matka jako botaničká, přičemž jejich společnou vášní byla fauna a flóra, která se vyskytovala ve vyšších polohách Skalistých hor. Takřka čtyřicet let života strávili na místě, které Steve považoval za jedno z nejodloučenějších v zemi, hodiny


20

cesty od nejbližšího města. Narodil se v jejich srubu alias výzkumné stanici, a jak vyrůstal, pomáhal jim s jejich projekty a jen se těšil na každý z řídkých výletů do města a taky na chvíli, kdy bude moci odejít. Ten den nastal, když mu bylo sedmnáct a odešel na univerzitu. Poprvé v životě měl sousedy a spolužáky. Seznamoval se s dívkami a věděl, že nebude muset čekat další tři nebo čtyři měsíce, než je znovu na pár minut uvidí. Vynahrazoval si všechny ty vztahy, které postrádal, když vyrůstal v horách. Připadal si jako vězeň propuštěný na požehnanou svobodu po letech strávených na samotce. Svět byl mnohem lepší, jasnější, hlučnější a rozmanitější, než si kdy představoval. Když pak potkal Rebeccu, jeho život začal být dokonalý. Těch prvních obtížných a osamělých sedmnáct let života mu teď vynahrazovala ta nejzářivější vyhlídka do budoucnosti, v jakou kdy mohl doufat. Zamilovali se do sebe a vzali se. Děti byly dalším logickým krokem k tomu, aby mohli žít šťastně až do smrti, ale v ten okamžik se ten sen rozpadl. Ne, to on sám ho rozbil na padrť. „Rebecco -" Poznal, že jeho smutek musel křičet i z těch několika slabik, protože ho ostře přerušila. „Ne. Dneska v noci nechci mluvit o ničem osobním. O ničem, co by se týkalo... nás. Nejsem na to připravená." „Když ale nebudeme mluvit o tom, co se stalo, jak se nám to podaří napravit?" podotkl jemně. „Já jsem s tebou mluvila. Copak si nepamatuješ? To ráno v kuchyni?" Jak by na to mohl zapomenout? Choval se jako úplný blázen. Vylil si na ní svou dětinskou nejistotu a hloupou ublíženost, obvinil ji, že nechce jeho dítě, že se záměrně snaží neotěhotnět, právě proto, že je, kdo je, a že on není, čím není. Pak vztekle odešel z domu. A zatímco byl pryč a liboval si ve svém hněvu, ona ho opustila. Opustila ho. Ještě po šesti týdnech mu ta slova připadala cizí, neuvěřitelná. Byli přece dokonalý pár, který spolu mohl vydržet celý život. Byli do sebe hluboce, vášnivě a neodvolatelně zamilovaní. Jediná věc, která byla ještě neuvěřitelnější než to, že ho opustila, byl fakt, že ji k tomu sám dohnal. Od chvíle, kdy ji prvně potkal, nezáleželo mu na ničem víc než na ní. A skončil s prázdnýma rukama.

21

MARILYN PAPPANO

„To ráno v kuchyni," začal pomalu s žalostným úsměvem. „Čekala bys, že po šesti týdnech budu přesně vědět, co ti chci říct, ale... Ale nenacházím slova, abych vyjádřil, jak moc jsem se mýlil nebo jak moc lituju toho, co jsem udělal, nebo jak hrozně mi chybíš. To ráno... cítil jsem se ublíženě, byl jsem vyvedený z rovnováhy, a když jsem našel tu antikoncepci, tak jsem -" Vybuchl. Choval se jako pitomec. Udeřil na ni. Ten šok a pocit zrady byl k nesnesení, a tak na ni hned zaútočil a obvinil ji. Byla to lidská reakce. Jenže špatná. „Nechci o tom dneska v noci mluvit," pronesla chladně, vstala a opatrně se vydala k ložnici, aby se neprojevila zhoršující se bolest. Když nejistě zavrávorala, odhodil deku a přiběhl k ní. „Nemáš nějaké poruchy vidění?" vyptával se a otočil si její tvář k sobě, i když ve slabém světle nebylo vidět víc než její rysy. „Žádné. Jsem jen utahaná. Už je skoro ráno a já se potřebuju vyspat." Netrpělivě se mu chtěla vysmeknout, ale on ji rozhodně nehodlal hned tak pustit. Stál příliš blízko a jeho prsty, celé jeho tělo, příliš toužily se jí dotknout -ne jako lékař pacientky jako dříve ten večer, ale jak muž ženy. Manžel manželky. Pomalu ji prsty pohladil po tváři. Rebecca při té drobné něžnosti zavřela oči a uniklo jí spokojené povzdechnutí. Pokračoval v hlazení a zvolna se k ní skláněl, až měl její rty takřka na dosah. Stačilo by mu jen na to pomyslet a mohl by ji políbit, už se jí skoro dotýkal rty, její měkce sladká ústa se takřka spojila s jeho. „Ne!" Odstrčila jeho ruku a otočila se tak rychle, až málem ztratila rovnováhu. Steve ji zachytil, aby neupadla, ale ona o jeho pomoc očividně nestála. „Nech mě být," přikázala mu drsně. „Já nechci -Nech mě prostě být." Díval se za ní, jak mizí v ložnici, stín mezi stíny. Když se za ní zavřely dveře, zmocnila se ho únava společně s osamělostí a smutkem. Ale pocítil i slabý záchvěv naděje. Když se Rebecca ráno probudila, na tvář jí dopadalo kalné světlo, bolelo ji celé tělo a škvírou ve dveřích se k ní linula vábivá vůně kávy. Jakmile otevřela oči, naskytl se jí pohled na bezbarvou oblohu venku za oknem s nezataženou záclonou. Sklo


22

pokrýval déšť smíšený se sněhem a pořád pršelo. Zdá se, že ani Steve, ani ona ještě pěkně dlouho nikam nepůjdou. Jak se jí to zamlouvá? Věděla, že by měla být naštvaná, a svým způsobem snad i naštvaná byla. Jediná věc, která byla horší než být bez něho, byla být s ním, když je mezi nimi taková propast. Ale byla i vděčná. Tolik jí chyběl. Jeho hlas. Příběhy. Úsměvy. Prostá radost z toho, že je s ní. Těžce nesla, že se v noci nemůže otočit a dotknout se ho. Chybělo jí, jak se vždycky ospale převalil a přitáhl si ji k sobě. Postrádala to všechno, dokonce i jeho nepříjemný zvyk přerovnávat její věci, jakmile měl jen pár minut čas. Milovala ho tak, jako nikoho jiného v životě. A on ji zradil tak, jako nikdo předtím. Otočila se a pohlédla na budík na nočním stolku. Když se dnes ráno vrátila zpátky do postele, zdálo se jí, že by mohla klidně spát až do středy, ale digitální budík ukazoval, že je úterý a sotva devět hodin ráno. Natáhla si župan a bačkory a vydala se do koupelny. Když se vrátila, zhluboka se nadechla, aby potlačila nervozitu, a vstoupila do obývacího pokoje. Steve seděl na pohovce zakrytý dekou a v ruce svíral hrnek. V televizi běžel film, ale on se na něj příliš nesoustředil. Místo toho veškerou svou pozornost upíral na ni. Rozpačitě si uhladila vlasy, i když se před vteřinou v koupelně učesala, a přitáhla si župan úžeji. „Dobré ráno." Při tom opatrném tónu mu už tak tmavé oči ještě o něco potemněly. „Dobré. Jak se cítíš?" „Trochu ztuhlá, ale jinak to celkem jde." „Co hlava?" Znovu zvedla ruku, ale tentokrát si jemně sáhla na spánek. V zrcadle ta boule vypadala pěkně otekle a hrála všemi barvami, ovšem když uvážila, jak ta nehoda pochroumala její auto, může být ještě ráda, že nedopadla hůř. „Je v pořádku," prohodila lhostejně a vrazila ruku do kapsy. „Jestli to dobře chápu, tak nejdeš do práce." „Ne. Stejně jsem toho moc neměl, vždyť jsou svátky, a tak jsem na několik příštích dní zrušil všechno, taky jsem zavolal tvému šéfovi a řekl mu, že nepřijdeš." Ukázal na židli. „Posaď se, přinesu ti kávu." „Můžu si ji -" zmlkla uprostřed věty, když Steve odhodil deku a vstal, aby odešel do kuchyně. Měl na sobě tytéž trenýrky jako

23

MARILYN PAPPANO

předešlou noc, ale během jejich časně ranní konverzace bylo v pokoji příliš velké přítmí, než aby něco viděla. Teď ráno to ale už dávno neplatilo. Viděla až příliš dobře - široká ramena, svalnatý hrudník, ploché břicho, úzký pás a boky, dlouhé silné nohy. V tak dokonalé tělo by mohl každý muž jen doufat. Byl naprosto neuvěřitelný a pouhý pohled na něj v ní probouzel chuť na něco víc - dotknout se ho, přitisknout se k němu, mazlit se s ním, vzrušit ho, milovat se s ním... Celá napjatá a zmatená pomalu klesla do křesla. Žádnou takovou touhu by neměla cítit ani náhodou. Vždyť na něj byla rozzlobená, copak si už nevzpomíná? Ty věci, co jí říkal, jak se na ni díval - to se nedá odpustit. Je neodpustitelné, že ho miluje. Chtít ho a mít ho je ale ještě stokrát neodpustitelnější. Vrátil se s kávou, kterou připravil tak, jak ji měla ráda, a pak se ztratil v ložnici. Když se vrátil, měl už na sobě tričko, což ji mělo zřejmě uklidnit, pomyslela si hned. Jenže je pozdě. Myšlenky jí už zabloudily na zakázané území a ani sebevolnější tričko s tím nic nenadělá. „Co bys řekla na smažená vajíčka a toast?" Přikývla. Zažila v životě už příliš mnoho těžkých chvil, než aby nevěděla, že s plným žaludkem jde všechno lépe. Neupila ani polovinu hrníčku a už se vracel s vrchovatým talířem smažených vajíček a toastem namazaným máslem a broskvovou marmeládou. Pak se vrátil pro svou porci a začali v tichu jíst. Steve pak sklidil talíře, beze slova je umyl a stejně tak se vrátil a posadil se naproti ní. „Řekni mi něco o Carle." Ta žádost byla tak nečekaná, že jí vyrazila dech a hrudníkem jí projela ostrá bolest, která neměla se včerejší nehodou nic společného. Myslela si, že začne s další omluvou nebo že povedou všeobecnou, bezpečnou konverzaci. Ale kdepak, Steve začal s jednou ze dvou zrad, které je dostaly tam, kde teď jsou. Uvědomila si, že se celá třese, a tak postavila hrníček s kávou na stůl a složila ruce do klína. Chtěla mu říct, že do Carly mu vůbec nic není, ale nebyla to pravda. Právě dopis od ní rozpoutal všechny ty potíže, ten v Rebecce probudil hluboký smutek nad tím, co ztratila, a omráčil Stevea tajemstvím, které si až do té doby nechávala pro sebe. Kdyby mezi nimi nestála Carla, nikdy


24

by nedošel k tak nespravedlivým závěrům ohledně té antikoncepce, nikdy by ji tak neobvinil a ona by nikdy neodešla. Ale vyložit mu všechno právě teď... Nebylo to možné, když se před více než pěti lety seznámili, když se před pěti lety vzali ani když si byla jistá, že ji miluje a že by jí nikdy neublížil. Ani před šesti týdny, když bylo jejich manželství ještě bezpečné a silné, by na tuhle otázku nedokázala odpovědět. Tak jak to má zvládnout teď, když je na tom jejich vztah tak špatně, že si nedovedou ani normálně popovídat? Ale on jen tiše a klidně čekal. Pohlédla mu do tváře, ale neobjevila na ní ani stín odsouzení. Viděla jen zvědavost, něhu a lásku. Ale je té lásky dost? Nadechla se, jak jen jí to obvazy na hrudníku dovolovaly, a začala od začátku. „Víš, že jsem si se svou rodinou nebyla nikdy blízká." Přikývl. Jak by nevěděl? Nikdy se s jejími rodiči nesetkal, i když posledních pár měsíců, kdy ještě pracoval v nemocnici v Denveru, od nich bydleli ani ne deset mil. Nikdo z její rodiny nebyl pozván ani na svatbu. Nikdo jim neposlal blahopřání. Ve všech praktických ohledech vlastně žádnou rodinu ani neměla. „Dali mi všechno, co jsem kdy mohla chtít," pokračovala a upřeně se dívala na své ruce, protože mu nedokázala pohlédnout do očí. „Kromě pozornosti. Citu. Lásky. A tak jsem to všechno hledala jinde -a taky našla - alespoň city - u Devina. Bylo mi sedmnáct, kdy jsem otěhotněla. O mých osmnáctých narozeninách jsme utekli a vzali se. Moji rodiče ho pochopitelně neschvalovali. Devin byl nikdo, nepocházel z žádné významné rodiny. Nabídli mu deset tisíc dolarů, když to manželství prohlásí za neplatné a zmizí mi jednou provždy ze života, a on to vzal." Pamatovala si ten den naprosto jasně. Stála uprostřed ošumělého bytečku, který jí byl po pět úžasných dní domovem, a poprvé za šest měsíců se nesnažila své těhotenství skrývat. Byli tam s ní i její rodiče a právník, všichni tři klidní, elegantní, ctihodnost sama a říkali jí, jak jí teď zařídili život. Manželství skončilo. Devin je pryč. Ona se vrací zpátky na jejich panství, kde bude žít prakticky pod zámkem. Ale jí na tom nezáleželo - na ničem z toho, protože ještě pořád měla své dítě. Měla někoho, koho může milovat, někoho, kdo bude milovat ji, jakmile to dokáže.

25

MARILYN PAPPANO

„Nevadilo mi, že Devin chtěl ty peníze víc než mě. I když jsem ho měla hodně ráda, nemilovala jsem ho. Jakmile jsem otěhotněla, tak už jsem ho vlastně ani nepotřebovala, protože mi pořád ještě zbývalo dítě." Na chvilku se odmlčela, pak se ovládla a klidně pokračovala. „Narodila se těsně před půlnocí jedné páteční noci. Jakmile ji umyli, nechali mi ji na chvilku pochovat a řekli, že hned ráno ji můžu nakrmit. Pak ji odnesli a mě odvedli na pokoj, kde jsem okamžitě usnula. Když jsem se druhý den ráno probudila, byla... byla pryč. Moji rodiče..." Zmlkla a zavřela oči, aby jí nevyhrkly slzy. Sepjala ruce a soustředila se na hluboké, klidné dýchání, aby potlačila bolest, která se za celých těch patnáct let ani trochu nezmenšila. Za okamžik pokračovala. „Zařídili adopci. Když mě v nemocnici tu páteční noc ukládali do postele, ona už byla na cestě do jiné nemocnice, kde na ni čekali její... noví rodiče. Od té chvíle jsem ji ani neviděla, ani o ní neslyšela až do toho dne, kdy mi přišel ten dopis." Právě ten dopis začal všechno jejich trápení. Ten dopis... Za posledních šest týdnů ho četla tolikrát, že už se skoro začínal rozpadat. Fotografii, která k němu byla přiložená, nosila v peněžence schovanou za kreditními kartami jako své tajemství. Tenkrát přišla domů jako první, vzala poštu a odnesla ji do kuchyně, kde začala připravovat večeři. Než se dostala k tomu, aby si dopisy prošla, byl Steve už doma a pomáhal jí se salátem k pečenému kuřeti. Na chvilku se přestala věnovat vaření a vzala do ruky obyčejnou smetanově bílou obálku, očividně nějaké přání, a divila se, kdo jí to asi píše z Phoenixu. V dopise bylo hezké přání s květinami na přední straně, pár vět psaných rukou a k tomu přiložená fotografie. Ahoj, začínal ten text. Jmenuju se Carla a myslím, že jsi moje matka. Ta jediná věta ji tak omráčila, že jí přání i fotografie vypadly z ruky, a Steve je zvedl. To byl pro ně oba začátek konce. Nebo snad ne? Odkašlal si a ona se konečně odvážila pohlédnout na něj. Vypadal ohromeně, podobně jako tenkrát večer. Čí dítě? zeptal se, když uviděl ten lístek a fotku. Je ti hodně podobná. Pak si přečetl první větu vzkazu a vyletěl. Každá otázka ji zraňovala víc než ta předchozí. Kdo to sakra je? Jak to že jsi měla dítě a nic jsi mi neřekla?


26

Co jsi za ženskou, že ses vzdala vlastního dítěte? „Nemůžeš přece jen tak dát k adopci dítě někoho jiného," poznamenal tiše a z hlasu mu čišel soucit. I pobouření. „Ale můžeš, když jsi Wentworth a žiješ v Coloradu." „Ale tys byla přece taky Wentworthová a bylo to tvoje dítě. Ta adopce byla protiprávní. Měla jsi s nimi bojovat." Otupěle pokývala hlavou. „Bylo mi tehdy osmnáct a byla jsem na dně, zlomilo mi to srdce. Neměla jsem žádné peníze, právníky, žádný vliv. Moji rodiče jsou zvyklí, že dostanou všechno, co si zamanou. Spravedlnost jim rozhodně nestála v cestě. Zrovna tak právo. A co teprve bezmocná, úplně zničená osmnáctiletá dívka." Otevřel ústa, pak je zase zavřel a projel si prsty vlasy. „Je mi to líto, Rebecco. Je mi to moc líto. Ale... proč jsi mi to neřekla?" „Neřekla jsem to nikdy nikomu." „Jenže já přece nebyl jen tak někdo. Byl jsem tvůj manžel!" vyštěkl, pak zavřel oči a snažil se znovu nabýt rovnováhy. „Já jsem tvůj manžel. Svěřil jsem se ti se vším důležitým a ty ses neobtěžovala říct mi o tom nejdůležitějším okamžiku celého svého života. Proč?" Uvědomila si, že ji bolí ruce. Sklopila k nim oči a uviděla, že jí úplně zbělely klouby, jak si zarývá nehty do dlaní. Narovnala prsty a položila ruce na opěradla židle. Hned je ale zase sepjala. „Byla to ta nejdůležitější věc v mém životě. Měla jsem dítě, dceru s vlasy hnědými, jako jsou ty moje, s mýma modrýma očima, maličkou osůbku, která byla částí mě samé a ze které by vyrostla krásná, inteligentní a schopná žena. A oni mi ji vzali, moji vlastní rodiče mi ji vzali, jako kdyby nebyla vůbec nic." Prudce si stoupla - příliš rychle, uvědomila si, když ji zabolela žebra - a přešla k zasouvacím dveřím. Založila si ruce na prsou. Bylo tam chladněji a na skle se srážela voda. Pole za domem bylo zaplavené a větve stromů podklesávaly pod tíhou ledu, který je obaloval. Když se podívala pozorněji, led se leskl všude, kde nebyla voda. Kanalizační systém celého města má už dávno odslouženo, a až ten led roztaje, bude ještě hůř. Příštích pár dnů bude pro město pěkně těžkých a níž položená místa na tom budou špatně ještě o hodně déle. Steve přešel k ní a zastavil se u protější strany dveří. Najednou pocítila naléhavou potřebu schovat se u něj v náručí, cítit ve vlasech jeho dech, slyšet jeho úžasný hluboký hlas, jak říká: to bude v pořádku, zlato, však to nějak napravíme. Toužila po tom

27

MARILYN PAPPANO

tak moc, až jí bylo slabo, a věděla, že kdyby k němu šla, přesně tohle by jí poskytl. Ale co pak? Copak to můžou vůbec kdy napravit? Dokáže mu odpustit? Dokáže on odpustit jí? Zvlášť až objeví to druhé, strašné, zničující tajemství, které mu stále ještě neřekla? Váhavě se držela své strany dveří a povzdechla si: „Nemohla jsem se s tím vyrovnat. Když mě naši odvezli domů, celé dny jsem nedokázala vstát z postele. Bylo mi jedno, jestli jsem jedla jednou denně nebo jednou za týden, jestli jsem si učesala vlasy nebo jestli jsem už zapomněla jak žít. Bylo mi lhostejné, jestli vůbec žiju." Popisuje mi klasické příznaky deprese, uvědomoval si Steve. Žádný div, že byla v depresi. Její rodiče by měli postavit ke zdi za to, co jí udělali. Co si to o sobě myslí, že si troufli vzít jí manžela i dítě? Že si vůbec dovolili zacházet s ní jako se svým majetkem, jako by o svém životě nemohla nijak rozhodovat? Litoval, že ji tenkrát neznal, a přál si, aby otcem jejího dítěte byl on a ne ten slaboch Devin. Odvezl by ji tak daleko, že by jejím rodičům nepomohly ani všechny peníze na světě, aby ji našli. Chránil by ji i její dítě, miloval by je, žil by pro ně a třeba i zemřel. „Nakonec," pokračovala jemně, „můj lékař přesvědčil rodiče, aby mě poslali do malé soukromé psychiatrické léčebny, kde se starali o bohaté a slavné. Zachránili mi tam život... ale nemohli mě naučit, jak se kvůli dceři přestat trápit. Pak jsem ale zvládla i to, prostě jsem na to nemyslela. Odmítala jsem o ní přemýšlet. Předstírala jsem, že nikdy neexistovala." Hlas se jí zlomil a svěsila ramena. Bez rozmýšlení se k ní natáhl a přitiskl si ji k sobě, vzal ji do náručí. Na okamžik mu to dovolila, opřela se o něj a on poprvé za posledních šest týdnů cítil, že se věci zlepšují. Jenže pak se Rebecca odtáhla a on ji musel pustit, i když mu to skoro lámalo srdce. „Nemohla jsem ti to říct, Steve," zamumlala a rukou si otřela oči. „Snažila jsem se. Opravdu jsem se snažila, ale... bylo to pro mě příliš bolestivé. Bylo mnohem jednodušší předstírat, že se to nikdy nestalo. A modlit se, abys to nikdy nezjistil." Jenže on to zjistil, a vzalo ho to natolik, že zničil okamžik, který pro ni mohl být a měl být úžasný. Dcera, kterou celých patnáct let oplakávala, si ji našla, chtěla o ní vědět, dokonce naznačila, že by se mohly setkat tváří v tvář. Ale místo aby se


28

vyrovnávala s překvapením a zvažovala možnosti, musela se vyrovnávat s jeho hněvem, jeho obviněními. „Mrzí mě to, Rebecco." Jak byla ta slova nevhodná, tak otřepaná a nevýznamná, aby vyjádřila jeho lítost. „Kdybych na to byl připravený..." Ne, nebude se vymlouvat. Jistě, úplně ho to omráčilo a taky neuvěřitelně zranilo, ale to rozhodně neomlouvá, že jí tak ublížil. Proto nebylo o nic přijatelnější, že se tak nechal unést. „Nikdy jsem si nedovolila ani pomyslet, že by mě jednoho dne mohla najít. Bylo by to příliš bolestivé. Kromě toho jsem si myslela, že když už moji rodiče porušovali zákon s adopcí, tak že to dotáhli do konce a udali vymyšlená jména a adresy." „A ty jsi..." Steve zaváhal, ale pak pokračoval. „A ty jsi ji kontaktovala?" Ruka se jí lehce chvěla, když bezmyšlenkovitě přejížděla prsty po kapkách sražené vody na prosklených dveřích. „Zavolala jsem jí ten den, co jsem se sem nastěhovala, a mluvila jsem s její - s její matkou. Neměla ani ponětí, že mě Carla našla. Byla úplně... úplně v šoku. Ranilo ji to. Požádala mě, abych už Carle nevolala, dokud se mi sami neozvou, dokud si s ní společně se svým manželem nepromluví. Já - já jsem souhlasila a od té doby jsem o nich neslyšela." „Neměla jsi chuť jet do Phoenixu? Jen abys ji viděla? I kdybys s ní neměla mluvit?" Zavrtěla hlavou. „Uvědomuju si, že ji možná zrazují od dalšího styku se mnou, dokud nebude dospělá. Docela to chápu. To oni ji od narození vychovávali. Pro ně je to jejich dcera, ne moje, a možná se o ni prostě nechtějí dělit s nikým dalším. Jestli je to tak, bylo by pro mě k nesnesení vidět ji a zároveň vědět, že s ní nemůžu promluvit. Že ji nemůžu obejmout a říct jí, jak moc mi chyběla." I když její rozhodnutí chápal, v žádném případě s ní nesouhlasil. Kdyby byla Carla Andersonová jeho dítě, nespokojil by se s pouhou fotografií. Musel by ji vidět živou, jak chodí, mluví, směje se. Musel by ji poznat, ujistit se, že je v bezpečí, že je o ni dobře postaráno a že je šťastná. Posledních šest týdnů by strávil tím, že by si hrál na její stín, a přitom by to ještě ani zdaleka nezačalo vynahrazovat tu prázdnotu vevnitř, tu bolest ze ztracených patnácti let.

29

MARILYN PAPPANO

Ale možná má Rebecca pravdu. Snad je přeci jen lepší držet se zpátky a počkat, až se Andersonovi ozvou sami. „Uvědomili si tvoji rodiče někdy, co ti vlastně udělali?" Pokrčila rameny. „Bylo jim to jedno. Podařilo se jim, co chtěli, a na ničem jiném nezáleželo." Podařilo se jim to za cenu zdraví a spokojenosti vlastní dcery a za cenu toho, že ji ztratili navždy. Fakt, že se Rebecca z toho všeho vůbec vzpamatovala, svědčí o její síle a odvaze. A opravdovým zázrakem bylo, že přes to všechno zůstala jednou z nejvelkorysejších a nejlaskavějších lidí, jaké kdy poznal. Znovu si založila ruce na prsou a obrátila se k němu. „Nebudeme už o Carle hovořit, ano? Necítím se na to." Nebyla to z její strany vyhýbavost. Opravdu vypadala dost přepadle. V obličeji byla úplně bílá, jen na tvářích jí naskočily rudé skvrny, a v očích měla usoužený výraz. Natáhl se k ní, aby ji pohladil, pak se zarazil, ale nakonec se jí stejně dotkl. Na okamžik zavřela oči a zůstala bez hnutí stát, když jí prsty přejížděl po jemné kůži. Pomalu se přestávala mračit a on jí sjel rukou na tvář. V tu chvíli ho vzala za zápěstí. „Ne, prosím tě," zašeptala, ale ta prosba nezněla příliš přesvědčivě. Tentokrát ji ale poslechnout nehodlal. „Copak ti ty doteky nechybí, Rebecco?" zamumlal. „Mně chybí. Někdy tě tak potřebuju držet v náručí, až mám pocit, že to snad nepřežiju. Byly doby, kdy jsem si myslel, že vyrůstat tak, jak jsem vyrůstal já, bez kamarádů, bez školy, bez sousedů, bez toho, aby člověk celé měsíce vůbec někoho potkal, musí být ten nejosamělejší život na světě. Mýlil jsem se. Žít bez tebe, chtít tě a vědět, že tě nemůžu mít, milovat tě a vědět, že mě mou vlastní vinou nenávidíš... Za posledních šest týdnů jsem vedl ten nejosamělejší život, co si umíš představit." Sevřela mu zápěstí ještě pevněji, ale neodstrčila ho. Ani si ho však nepřitáhla blíž, jen ho dál držela. „Není pravda, že tě nenávidím." „Jistěže ne," souhlasil, i když jí ani na vteřinku nevěřil. „Nemůžeš mě ani vidět, ani se mě dotknout, být se mnou v jedné místnosti. Umíš si představit, jak si připadám, když vím, že jsem tě k tomu sám dohnal? Že mě mojí vlastní vinou nenávidíš?" „Není to tak, že tě nenávidím," opakovala. „Tak proč jsi mě opustila?"


30

„Protože jsem se cítila ublíženě a myslela jsem si, že to tak bude nejlepší pro nás pro oba. Protože jsem ti chtěla ušetřit to, že mě sám opustíš, až zjistíš, že -" Nečekaně mu vyklouzla, přešla k termostatu, aby nastavila vyšší teplotu, a pak si odnesla svou kávu do kuchyně. Zcela pochopitelně ji následoval. Kuchyňka byla sama o sobě dost malá, ale když tam byli oba, vytvářela takřka důvěrnou atmosféru. Steve se postavil mezi lednici a malinkou komoru. Založil si ruce v bok a takřka vyplňoval všechen prostor. „Až zjistím co, Rebecco?" Pohledem skákala z místa na místo, jako by opravdu zvažovala, že přeleze barový pult a uteče. Ale vzhledem k tomu, že tenhle plán byl jen těžko proveditelný - byla ještě pořád celá ztuhlá a rozbolavělá a on by ji zastavil dříve, než by zvládla první krok - rozhodla se pro manipulaci. Ramena jí poklesla a z tváře se jí vytratily poslední zbytky barvy. „Prosím," zaševelila udýchaným a slabým hláskem. Ruce se jí třásly, když si sahala na spánek. „Necítím se dobře. Hlava -" Steve se ani nepokoušel zakrýt úsměv. „Zlato, miluju tě víc než život od naší druhé schůzky. Znám tě líp než sám sebe - tedy alespoň v některých ohledech. Snažíš se mě zmanipulovat, jenže to se ti nepovede. Nemůžeš jen tak utrousit takovou poznámku, a pak se tvářit, jako by se nic nestalo." Úsměv mu pohasl a upřeně se na ni zadíval. „Tak co máš ještě za tajemství, pro které bych tě měl opustit?" Lítostivý výraz jí zmizel z tváře a vystřídala ho upřímná prosba, která byla mnohem horší, protože byla opravdová. „Prosím, Steve, nechtěj -" Přistoupil k ní o dva kroky blíž a ona o stejný kus ustoupila. „Protože to se nestane, Rebecco. Dal jsem slib, že s tebou strávím celý život, že tě budu milovat, dokud nás smrt nerozdělí a pak i na věčnosti. Není nic, co by mohlo moje rozhodnutí změnit. Miluju tě. A vždycky tě milovat budu. Vždycky." Do očí jí vhrkly slzy. „Přála bych si, abych ti mohla věřit." „Proč nemůžeš?" „Protože já vím a ty ne." Z hlasu jí zaznívala nezlomná jistota, jenže on si byl zrovna tak jistý, že se mýlí. Není nic, co by se nedalo odpustit, nic, co by mohlo stát za to, aby ji navždy ztratil. „Měla jsi s někým poměr?"

31

MARILYN PAPPANO

Snažil se, aby to nevypadalo jako obvinění. Představa, že se miluje s jiným mužem, že jí záleží na někom jiném, by ho sice mohla skoro zabít, ale přesto by ji nepřestal milovat, chtít a potřebovat. „Ne! Jak tě to napadlo -?" „Miláčku, to ty mi říkáš, že bych tě kvůli tomu opustil. Jen se snažím přijít na to, co by mohlo být tak strašné." Opřel se o pult. „Obchodovala jsi s drogami, které jsi získala na zfalšované recepty z mé ordinace?" „Ne." „Splácíš moje dluhy za univerzitu z bankovních loupeží po celém státě?" Skoro se usmála a on najednou zatoužil vidět ji opravdu se smát - přesně tak, chtěl slyšet, jak se hlasitě směje z čiré radosti. Už dlouho se tak nesmála a přitom smích potřebovala víc, než on ho potřeboval slyšet, napadlo ho. „Tak mi to řekni," dožadoval se. Prosil. Dlouho mlčela a očividně bojovala s potřebou vyhnout se odpovědi a nevítaným zjištěním, že pokud se mají pohnout z místa, bude zřejmě muset s pravdou ven. Nemohou mezi nimi zůstat žádná tajemství. Nakonec se mu postavila přímo čelem. Ruce pevně sevřela v pěst a vrazila je do kapes županu. Ve tváři se jí zračila tíseň. „Ještě ses mě nezeptal na ty antikoncepční prášky." Těžce polkl. Od chvíle, co se poprvé milovali, nikdy nepoužívali žádnou antikoncepci. Těhotenství, ať už před svatbou nebo po ní, by bylo důvodem k oslavě. Tak si byli jistí svou láskou a jeden druhým. Proto když to ráno poté, co zjistil, že měla dítě s jiným mužem, objevil v její skříňce na léky antikoncepční tablety, úplně mu to vyrazilo dech. Zatímco on si myslel, že se usilovně snaží, aby otěhotněla, ona stejně usilovně brala prášky, aby tomu zabránila. Připadal si jako pitomec. Odmítnutý. Nechtěný. „Hned sis představoval, proč je asi beru," začala Rebecca měkce. „No tak se mě zeptej, proč jsem je brala." Udělalo se mu skoro mdlo. Nejraději by vyrazil ven z místnosti, utíkal pryč do deště a do zimy. Když by utíkal dost daleko, nakonec by zimou otupěl natolik, že by nemusel čelit té hrůze, nemusel by od ní slyšet ta slova, která jí zlomila srdce a která teď zlomí srdce i jemu. Kdyby utekl pryč, nemuset by si teď


32

uvědomovat, jak moc jí ublížil, jak ji opustil ve chvíli, kdy ho potřebovala nejvíc. Jenže nikam neutekl, nevyrazil ven do mrazu, aby mu duše otupěla z deště a chladu. Zůstal stát jako přikovaný a jen tupě opakoval otázku, kterou chtěla slyšet. „Proč jsi ty prášky brala?" „Protože jsem měla nepravidelnou menstruaci. Jistě, nesnažíš se menstruaci regulovat, když chceš přijít do jiného stavu, ledaže..." Pevně stiskla rty a z očí jí zmizel všechen život. „Ledaže zjistíš, že do jiného stavu přijít nemůžeš. Nemůžu s tebou mít dítě, Steve. Ta velká rodina, kterou sis vždycky plánoval... budeš si na to muset najít nějakou jinou ženu, protože se mnou se jí nikdy nedočkáš."

TŘETÍ KAPITOLA Steve ležel na pohovce a zíral do stropu, ale jediné, co viděl, byl žal na Rebečině tváři, když mu svěřila své poslední tajemství. Hned poté odešla k sobě do ložnice a zavřela dveře. On ještě chvíli jen němě stál - snad třicet minut, možná i déle - příliš otupělý, než aby dokázal myslet neboť cítit něco jiného než smutek. Hluboký a zničující smutek. Vždycky si děti přál, hodně dětí - šest nebo sedm, klidně i víc. Částečně to plynulo z toho, že vyrůstal tak osaměle, a částečně z toho, že Rebeccu tak nesmírně miloval. Sakra, vždyť děti byly jedním z důvodů, proč se dal na medicínu. Chtěl pomáhat lidem, to jistě, navíc ho ten obor už od dětství zajímal, ale hlavně si tu profesi vybral proto, aby dost vydělával a mohl tak uživit dům plný dětí. Chtělo se mu brečet. Křičet, že to není spravedlivé. Proklínat boha, že dopřává děti rodičům, kteří jim klidně ubližují, a odpírá je jemu a Rebecce. Bylo to tak špatné. Kruté. Zavřel oči a snažil se představit si jejich budoucnost bez dětí, ale připadalo mu to jako příliš velká chyba. Mělo jich být alespoň tucet. Vždyť se přece tolik milovali, tak po sobě toužili... Vstal z pohovky a vešel do ložnice bez ohledu na jasnou zprávu, kterou mu dala, když zavřela dveře.


34

Rebecca ležela na posteli a v ruce svírala kapesník. Když ho uviděla, hned se k němu otočila zády. Nevšímal si ani toho a usadil se tam, kde ho rozhodně nemohla ignorovat - na postel, natáhl se vedle ní, přitiskl se k ní a objal ji jednou rukou kolem pasu. Pár okamžiků se bránila, pak ale přestala a on se najednou cítil takřka neuvěřitelně spokojený. Ležet s ní v posteli, svírat ji v náručí - to bylo dobré a správné a on už bez toho nehodlal žít ani na okamžik. Potíž byla, jak ji přesvědčit. Mazlivě jí odhrnul vlasy z ucha, až se celá zachvěla, a tichoučce se zeptal: „Kdys to zjistila?" „Dva dny předtím, než přišel Carlin dopis." Vzpomněl si na ráno, kdy tu antikoncepci objevil. Datum na krabičce souhlasilo. „A kdys to chtěla říct mně?" „Jakmile bych k tomu sebrala dost odvahy." „Odvahy?" Byl do ní úplně blázen a nikdy to nebylo jinak. Tak proč by musela sbírat odvahu... Pak se mu náhle vybavila slova, která řekla v obývacím pokoji. Protože jsem ti chtěla ušetřit to, že mě sám opustíš, až zjistíš, že - „Ach, Rebecco," zašeptal smutně. Její odpověď byla tichá a strnulá jako celé její tělo. „Přál sis děti víc než cokoliv jiného." „Tebe chci víc než cokoli jiného. Děti jsou důležité, to nepochybně, ale vždycky byly až na druhém místě daleko za tebou." Otočila se k němu čelem a nesouhlasně si ho měřila. „Vždyť jsi o nich pořád mluvil. Jak otěhotním, jak naše dítě poroste, jaké to bude, až uvidíš, jak ve mně kope, jak budeš pomáhat při porodu..." Položil jí ruku na ploché břicho a roztáhl prsty. Byla tak křehká, že dosáhl z jedné kyčle na druhou. Dotýkal se jí tak už stokrát předtím a vždycky si představoval, jak se jí břicho zakulacuje a roste, přemýšlel o tom úžasném dni, kdy se jí tak dotkne a opravdu ucítí, jak se v ní jejich ještě nenarozené dítě hýbe. Byl to jeden z jeho nejdražších snů a teď už se nikdy nevyplní. „Snad jsem se na to příliš upínal. Ale koneckonců jsme si ty pokusy vždycky skvěle užili." Ucítil, jak se jí svaly na břiše napjaly, a pokřiveně se usmál. „Ale, zlato, neměla jsi právo nechávat si to pro sebe. Byla to zpráva pro oba. My nemůžeme mít dítě -"

35

MARILYN PAPPANO

„Ne. To já nemůžu, protože mám endometriózu. Ty jsi v pořádku." Celý strnul a vystrčil bradu dopředu. „Co sis myslela, že udělám, Rebecco? Vyhodím tě z domu a poohlédnu se po nějaké jiné, která tě nahradí?" Ani mu nemusela odpovídat. Její provinilý výraz mu prozradil všechno, co potřeboval vědět. Převalil se na záda a zadíval se do stropu. „Takže ty sis myslela, že pro mě nic víc neznamenáš - jen prostředek, abych si pořídil dítě? Myslela sis, že kdybych si musel vybrat mezi tebou a dětmi, že bych dal přednost dětem? Bože, Rebecco -!" „Byly pro tebe tak důležité," zašeptala. „Ty jsi celý můj život! Celých pět let jsem nedělal nic jiného, než že ti to dokazoval, a ty o tom ještě pořád pochybuješ. Co jsem udělal špatně? Jak jsem mohl selhat do té míry, že sis myslela, že nejsi v mém životě to nejdůležitější?" Neodpovídala mu. Ostatně to ani nebylo třeba. Věděl, komu za to dávat vinu - velké a mocné rodině Wentworthů. I když vyrůstal tak daleko od civilizace, přeci se i on o Wentworthových doslechl. Bývaly doby, kdy jim patřila velká část státu. Bylo po nich dokonce pojmenované město, nesčetně ulic, knihoven, muzeí, parků a domů neslo jejich jméno. Nemocnice, kde kdysi začínal jako sekundární lékař, měla křídlo nazvané po její rodině a jméno Wentworth bylo velmi známé i na univerzitě. Když se s Rebeccou poprvé setkal, tak pravděpodobnost, že by byla jednou z těch Wentworthů, zvažoval asi tak deset vteřin a pak ji zavrhl. Byla tak opravdová, tak normální a upřímná. Žila v bytě, který nebyl o moc lepší než jeho vlastní, o který se dělil s dalšími lékaři, a neměla jiné příjmy než svůj plat. Její odpovědi na zvědavé otázky ohledně její rodiny byly tak pohotové a zněly tak dobře, že si až mnohem později uvědomil, že mu vlastně neřekla nic podstatného. Když ale nakonec začali plánovat svatbu, trval na tom, aby mu dala jasnější odpovědi. Ale pravda na věci nic moc nezlepšila. Náhle si začal uvědomovat, jak nejistý si je v mnoha věcech, o nichž dříve vůbec nepochyboval. Není pro ni dost dobrý, jeho krev není dost modrá, jeho účet v bance není tak tučný, aby se mohl přiženit do rodiny Wentworthů. Nemůže jí poskytnout život, na jaký byla zvyklá, nemůže jí nabídnout luxus ani větší pohodlí, nemůže jí dát vůbec nic kromě lásky.


36

Jednou večer po práci se rozjel k domu jejích rodičů, zastavil na ulici před vstupní bránou a díval se na honosný palác, který se tyčil vysoko nad ním. Připadal si tak strašně bezvýznamný stejně ubohý jako Devin, který svou ženu i dceru prodal za vyšší nabídku - ale taky se mu ulevilo. Dům mu připomínal starobylý zámek - studený, neživý, nepřátelský, zlověstný. Nedokázal si představit, že by v něm Rebecca žila, neuměl si představit všechnu její vášnivost, lásku a štěstí uvězněné v těch kamenných zdech. Až tehdy si uvědomil, že všechno, co jí může nabídnout láska - je taky to jediné, oč ona doopravdy stojí. Ale někdy se pochybnosti přeci jen vynořily, ale totéž platilo občas i o ní. Když stál tenkrát tu noc před domem jejích rodičů, za pár minut vedle něj zastavilo policejní auto se zapnutým majákem. Jeden z bezpečnostních strážců rodiny Wentworthových nahlásil policii podezřelou činnost. Je všechno v pořádku? vyptával se policista. Steve se naposledy zadíval na dům, a pak nastartoval auto. Ano, všechno bylo v pořádku. Vlastně všechno bylo v pořádku víc než kdy předtím. Policista ho nedůvěřivě sledoval, když se otáčel, aby zamířil domů. K Rebecce. V pořádku víc než kdy předtím. Nějak se jim musí podařit, aby to zase tak bylo. Jinak by život nestál za to, aby ho vůbec dál žil. Rebecca se snažila zahlédnout Stevea jen koutkem oka, aby neupoutala jeho pozornost a nemusela riskovat pohled do těch jeho neuvěřitelných očí. Ale nedokázala rozlišit víc než jen hezkou rozmazanou skvrnu. Kdykoli takhle zmlkl a ztišil se na víc než jen pár minut, mohla si být jistá jednou ze dvou věcí buď že se k něčemu chystá, nebo že usnul. Dokázal totiž usnout kdykoli a kdekoli, což se mu víc než hodilo, když měl služby a spát celé hodiny se prostě nedalo. Ale když se k němu nakonec přeci jen otočila, uviděla, že dnes ráno neusnul. Byl vzhůru, soustředěně se díval do stropu a ležel uprostřed její postele, kam patřil... nebo vlastně za daných okolností nepatřil. Měla by mu říct, ať odejde - nejspíš by ho měla požádat, aby odešel pryč i z jejího bytu. I kdyby silnice ještě pořád nebyly sjízdné, těch pár metrů k nemocnici může klidně ujít pěšky.

37

MARILYN PAPPANO

Nebo by se mohla přitulit k němu, položit mu hlavu na rameno a poprosit ho, ať ji vezme do náručí. Jistě, nakonec by určitě nezůstalo jenom u nevinného objímání. I z pouhého pomyšlení jí vyschlo v krku. Steve byl naprosto neuvěřitelný milenec - tak vášnivý, tak něžný a úžasný. Jenže milováním se jejich problémy nevyřeší. Naopak, nejspíš by se tím jedině zhoršily. Jak by mohla připustit takové důvěrnosti, když by se tím nic nezměnilo? Když by to neznamenalo ani to, že jsou schopni nebo chtějí něco změnit? „Tys nic špatně neudělal," začala tiše. „Nebyla to tvoje chyba, ale moje." „Co - aha." Obrátil se k ní obličejem. „Nedávej si za to vinu. Byla to chyba tvých rodičů. Když uvážíme, že tě vychovávala rodina chladných necitů, nedopadlo to s tebou ještě tak úplně nejhůř." Chabě se usmála. „Když uvážíme, že tebe vychovávali vlci, tak na tom taky ještě nejsi zle." „Kdepak, to sis popletla. To já jsem vychovával vlky - nebo jsem aspoň vydatně pomáhal. Když to říkáš takhle, ještě by si někdo mohl myslet, že jsem nějaký divoch a ne civilizovaný tvor." „Moji rodiče jsou ti nejcivilizovanější lidé, co bys kdy mohl potkat. Jenže to zdaleka není všechno." Nepamatovala si, že by ze strany své rodiny někdy cítila lásku, dokonce ani když byla malá. Osmnáct let žila v jejich domě se samými příkazy, očekáváními, rozkazy a povinnostmi, ve velkém přepychu a takřka nemístném nadbytku, ale vždycky bez lásky, citu nebo aspoň pochopení. Byla prostě jen další povinností ve světě plném jiných povinností. Dbali na to, jak se oblékala, jak mluvila, jak se chovala. Záleželo jim jen na tom, jak reprezentovala jméno Wentworthových, ale na ní samotné jim nikdy nesešlo. A když ji nemilovali vlastní rodiče, jak si mohla být kdy stoprocentně jistá, že ji miluje někdo jiný? „Chybí ti někdy?" Zavrtěla hlavou. „Chybím ti někdy já?" Zneklidněla. „Není to tak jednoduché, Steve." „Proč by nebylo? Je to prostá otázka s prostou odpovědí. Chybíš mi, když se probudím a místo v posteli, kde bys měla ležet, je studené. A když se vrátím domů a ty tam nejsi. Když vejdu do koupelny a ucítím tvůj parfém. Když zazvoní telefon a


38

nejsi to ty. Chybíš mi každou minutu den za dnem." Překonal tu krátkou vzdálenost, která je dělila, a vzal ji za ruku. „Chybím ti?" Má pravdu. Je to prostá otázka a je na ni prostá odpověď. „Ano." Žádné vysvětlování, žádná zbytečná slova. Prostě ano. Pořád, ve dne v noci, když spím i když jsem vzhůru, ano. Pohled jeho očí se změnil z lehce dobíravého v nesmírně napjatý „Miluješ mě?" „Steve-" „Tak miluješ?" Část její mysli ji nabádala k tomu, aby se chránila, chtěla, aby na něj odměřeně pohlédla usadila ho chladnou odpovědí jako na party včera večer, ale nedokázala to, nedokázala lhát. „Víš, že tě miluju," zašeptala. „Tak se se mnou vrať domů." „Nemů -" „Je to tak snadné, Rebecco. Chybíme jeden druhému. Milujeme se. Vrať se se mnou domů, kam patříš." Uvolnila ruku z jeho sevření a nadzvedla se tak, až se zády opřela o pelest postele. „Láska někdy nestačí, Steve," vysvětlovala mu smutně. „Někdy potřebuješ něco víc. Třeba odpuštění. Pochopení. Důvěru." Posadil se a pohlédl jí do tváře. Vypadal najednou unaveně a jí se zdálo, že ta únava nijak neplyne z nedostatku spánku, zato ve všech ohledech souvisí s posledními šesti týdny. Oči se mu nebezpečně zúžily. „Takže... já jsem byl v šoku, rozzlobil se a vybuchl, a ty mi to nemůžeš odpustit? Je to tak? Teď mi už zkrátka nemůžeš důvěřovat?" „Steve -" „Lhala jsi mi o tom, že jsi byla vdaná. Lhala jsi mi o tom, že jsi měla dítě. Měl jsem právo být ohromený, Rebecco. Měl jsem právo vybuchnout." „Nikdy jsem ti nelhala," poznamenala upjatě. „Ale taky jsi mi nikdy neřekla pravdu a zatajení je, miláčku stejná lež jako úplný výmysl. Chápu, proč jsi to udělala. Nechci ti to vyčítat. Ale já jsem se neprovinil ničím jiným, než že jsem na tvoje lži naprosto upřímně zareagoval, a ty mě teď chceš trestat jak dlouho? Kolik toho budu muset vytrpět, než budeš spokojená?" Z nepřátelství v jeho hlase ji až zamrazilo. Zvedla se z postele a postavila se zády k oknu. Chlad pronikající do pokoje se snadno vyrovnal chladu, který pociťovala sama. „Co jsi to za ženskou, že

39

MARILYN PAPPANO

ses vzdala vlastního dítěte?" Když teď znovu slyšel vlastní slova, skoro se až otřásl, ale ona nepřestala. „Tomu ty říkáš upřímná reakce? Ani ses nestaral, jestli Carla napsala pravdu, hned jsi automaticky předpokládal to nejhorší. Tvrdil jsi, že mě miluješ víc než život, ale přesto jsi mě urážel. Znal jsi mě líp než kdokoli jiný na světě, a přece jsi uvěřil, že jsem sobecká, krutá ženská, která by své vlastní dítě odložila jako nepotřebné zavazadlo. Můžeš mi pak dávat za vinu, že si říkám, za co ta tvoje ,láska' stojí?" Prudce vstal a přešel k ní dvěma ráznými kroky. „Víš, že jsem to tak nemyslel! Byl jsem rozzlobený a cítil jsem se ublíženě!" „A tak jsi ublížil i mně. Tomu říkám milující, velkorysé a čestné jednání." Ustoupil před jejími sžíravými slovy, jako by ho uhodila, a ona měla pocit, jako by to skutečně udělala. Když se k němu natáhla, ustoupil ještě o pár kroků, pak se otočil a odešel z pokoje. Rebecca tam stála jako přimražená a pozorovala, jak se jí ruka třese. Srdce jí tlouklo až v uších a hrudník se jí svíral panickou úzkostí. Rozhodně se nechtěla nechat tak unést, určitě ho nechtěla takhle ranit. Když za ním konečně přišla, našla ho, jak stojí uprostřed pokoje, jako by chtěl někam jít, ale nevěděl přesně kam. Zastavila se ve dveřích. „Omlouvám se, Steve." „Jistě," odpověděl bezbarvě, aniž by se obrátil. „Nic se nestalo." „Nechtěla jsem -" „Nedělej si starosti. Máš na to právo." To jediné nevinné slůvko - právo - jí znovu zpěnilo krev. Měla sto chutí na místě se obrátit a zmizet v ložnici, prásknout za sebou dveřmi a zamknout je. Nebo s ním pořádně zatřást, aby si uvědomil, že to slovo už nesmí znovu použít. Místo toho si ale vzpomněla na starý zvyk, který zavedli při jedné ze svých prvních hádek. Už si dávno nepamatovala, proč se vlastně dohadovali, zřejmě to bylo něco bezvýznamného, zato moc dobře věděla, jak to skončilo - něco po něm hodila. Zaskočilo ho to natolik, že zmlkl uprostřed věty a na celou hádku se hned zapomnělo. Smířili se dřív, než se hádka pořádně rozvinula, a tak se zrodila nová tradice.


40

Popadla polštář z křesla a hodila ho po něm. Trefila se mu přesně do zad. Pomalu se otočil. Když ten polštář zvedal ze země, v tmavých očích se mu mísil úžas, hněv i pobavení. Když vykročil jejím směrem, rychle ustoupila, ale on jen vrátil polštář na místo. Nebo se tak alespoň tvářil. Jakmile ho položil zpátky, neotočil se ani se nevrátil. „Hodilas po mně polštář." „No a co? Určitě to nijak nebolelo." „Hodilas ho po mně a zasáhla jsi mě. Byl jsem fyzicky napaden členem rodiny Wentworthů." „Neříkej mi tak." Uhodila ho do hrudníku a možná do toho vložila víc síly, než aby to bylo jen hravé. On se ale zřejmě nestaral o nic jiného, než aby ji chytil za ruku a pevně jí sevřel zápěstí. „Jakže ti nemám říkat?" „Wentworthová. To není moje jméno." Zmocnil se i jejího druhého zápěstí a obě si je přitiskl na prsa. „Rebecca Catherine Wentworthová. To je tvoje zákonné jméno." „Rebecca Catherine Wilsonová," namítala. Zavrtěl hlavou a škodolibě se usmál. „Jestli to jméno chceš, budeš si mě muset vzít s ním." „Tak to budu asi Rebecca Catherine Nikdo." „Ty bys nemohla být nikdo, i kdyby ses snažila sebevíc. Jsi na to příliš krásná. Příliš sladká. Až neuvěřitelně žádoucí." Najednou cítila, jak se jí zpotily dlaně, a jeho ruce byly tak horké, že by na ní mohl nechat znamení. Copak už zapomněla, jak jejich hrátky většinou končívaly? V posteli, když byla po ruce, a nebo na jakémkoli jiném kusu nábytku, který se namanul, nebo na koberci nebo na zemi. I když ji ty vzpomínky nesnesitelně lákaly, pomalu a nesměle začala vymaňovat ruce z jeho sevření. Zároveň se taky snažila udržet nezávaznou konverzaci. „Já - byla jsem nikdo celý svůj život, dokud jsem nepotkala tebe." „No, to určitě. Byla jsi korunní princeznou Went -" Zmlkl uprostřed slova, když zjistil, že se ho snaží kopnout do holeně. Neměla ponětí, jak moc by to kopnutí mohlo bolet, když má na nohou měkoučké domácí bačkory, ale i pouhá hrozba ho nakonec dokázala zastavit. Pomalu se usmál a opřel ji zády o nejbližší zeď. Rukama jí sjel k pasu, pevně ji objal a donutil ji rozkročit se natolik, aby se jí mohl postavit mezi nohy. „Ty umíš být ale pěkně zrádná,"

41

MARILYN PAPPANO

zamumlal, když se k ní sklonil. „Ještě štěstí, že jsem větší... a silnější... a přesně vím, jak tě zkrotit." ... jak tě zkrotit. Při té narážce měla pohodit hlavou, zasmát se hlubokým hlasem, zavrčet nebo vykřiknout, že to se mu jen tak nepovede. Ale nakonec se nezmohla na víc, než k němu beze slova vzhlédnout. Srdce jí bilo jako splašené a ve flanelové košili a županu jí bylo takové horko, že by se klidně mohla vznítit plamenem a nebo se třeba jen roztéct do mnoha zmatených emocí. Chystal se ji políbit - žila s ním natolik dlouho, aby to poznala - jenže ona byla ještě pořád rozzlobená, ještě pořád ublížená, pořád ho nechtěla mít nijak blízko u sebe... tedy kromě toho místa, kde teď zrovna stál. Byl teď tak blízko, že jí jeho hezký obličej zakrýval všechen výhled. Necítila už nic jiného než touhu popadnout ho a pevně se ho držet. Uvědomovala si, že ho miluje, že ho potřebuje, chce, že jí chybí a nemůže snášet život bez něj už ani den, i kdyby mu nemohla věřit nebo mu odpustit. „Řekni mi, ať tě políbím, Rebecco," zašeptal, když už byly jeho rty jen pár milimetrů od jejích. ...i kdybych mu nemohla věřit nebo mu odpustit. „Nic by to neznamenalo," zamumlala. „Znamenalo by to všechno." Zavrtěla nepatrně hlavou. „Polibek je jenom polibek." „Hezky řečeno, ale mám dojem, že už jsem to někde slyšel. Řekni mi, že chceš, abych tě políbil." Teď už se dotýkal jejího obličeje, prsty ji hladil po tváři tak lehce, až se jí chtělo přitulit se k němu a příst jako spokojená kočka. Zrovna si chtěla stoupnout na špičky a udělat to, když se znovu ozval: „Tak mi to přece řekni, zlato." Jeho prsty jí putovaly po krku dolů, přes župan až k pasu. Snadno si poradil s uzlem, na který byl pásek županu zavázaný. Jakmile se župan rozevřel, s trochou jeho pomoci jí sklouzl z ramen a zůstal jí viset jen na rukou. Snažila se přimět zmatený mozek, ať přikáže rukám, aby se přestaly držet, a župan tak mohl sjet na zem. Jenže její tělo se úplně vymklo kontrole a mozek byl očividně postižen ze všeho nejhůř. „Tak mi to řekni." Už se jí dotýkal rty a rozséval jí krátké horké polibky po celé tváři i krku.


42

„Už jsem ti řekla, že mi chybíš a že tě miluju," vypravila ze sebe nakonec roztřeseně. „To víš, že chci, abys -" Zbytek věty zanikl v jeho vášnivém polibku. Nebylo na něm nic jemného a něžného jako minulou noc. Zmocnil se jejích úst, dobýval je jazykem, nenabízel jí nic jiného než žádostivost a bezbřehou touhu. Byl drsný a nenasytný a jí se z toho podlamovala kolena. Úplně ji to smetlo, ztrácela poslední zbytky kontroly, stála na samé hraně sebeovládání, když vtom jí hrudníkem projela taková bolest, až vykřikla a zalapala po dechu. Steve ji okamžitě přestal líbat a opatrně uvolnil sevření. „Jsi v pořádku?" Rebecca zavřela oči a na chvíli se soustředila jen na dýchání. „Nic... nic mi není." „Podívej se na mě." Když ho poslechla, pozorně se na ni zadíval, pak ustoupil, vzal ji za ruku a odvedl ji k posteli. „Lehni si." „Jsem v pořádku," namítala, i když nakonec udělala, co jí nařídil. Ruce měla stále ještě uvězněné v županu, a tak se nemohla moc vzpírat, když se vedle ní posadil a začal jí rychle a zručně rozepínat knoflíčky noční košile. Nakonec košili rozevřel a zadíval se na Rebečino tělo. Pak se jí dotkl tak jemně, že to takřka ani necítila. „Bože, Rebecco... moc se omlouvám." Pohlédla dolů a na okamžik uviděla modřiny, které se jí táhly od levého ramena k pravému boku, a odtud pak k levému boku. „Není to tak zlé, jak to vypadá. To jen že jsem tak bílá..." Ostře na ni pohlédl, pak jí košili zase zapnul. Opatrně jí oblékl župan na ramena a znovu jí zavázal pásek. „Neměl jsem na tebe vůbec sahat. Umím si představit, jak to bolí. Jenže já jsem se prostě..." „Zapomněl?" Zmohla se na slabý úsměv. „Nic si z toho nedělej. Zas tak hrozně to nebolí." „Jasně, a vykřikla jsi proto, že se ti to tak ohromně líbilo." Z jeho tónu čišelo opovržení k sobě samému a Rebecca se znovu musela usmát. „No, vzpomínám si asi tak jednou nebo dvakrát nebo možná i dvěstěkrát..." Položil jí pod hlavu polštář, lehl si vedle ní a vzal ji za ruku. „Potřebuješ něco?" Jenom jeho a najít způsob, jak s ním žít. Potřebovala zapomenout, jak jí ublížil, zapomenout na celou tu bolestnou

43

MARILYN PAPPANO

záležitost. Přála si, aby mohla vrátit čas, aby stačilo mávnout kouzelnou hůlkou, a to všechno se nikdy nestalo. „Ne," ujistila ho. „Nic mi není." „Tak co kdyby sis na chvilku zdřímla? Tělo si potřebuje odpočinout." Moje tělo potřebuje tak leda to tvoje, chtělo se jí namítnout, ale on už se zvedal z postele. Na chvilku zaváhal, znovu se k ní sklonil a zlehka ji políbil na čelo. „Jsem vedle v pokoji, kdybys něco potřebovala." Dívala se, jak odchází a nechává za sebou nepatrně pootevřené dveře. Pak se posadila, svlékla si župan a znovu si lehla a pečlivě se přikryla. Kupodivu zjistila, že deka voní po něm, i když tu s ní ráno ležel jen tak krátkou chvíli. Přitáhla si ten cíp k obličeji, zhluboka se nadechla a v duchu znovu slyšela jeho poslední slova. ... kdybys mě potřebovala. Potřebovala ho, když zjistila, že mu nikdy nebude moct dát dítě, po kterém oba tak zoufale toužili. Potřebovala ho, když dostala dopis od dítěte, jehož otec prodal právo být jejím otcem za mizerných pár tisíc dolarů. Potřebovala ho každou minutu každého dne v těch šesti týdnech od té chvíle a on ji nechal na holičkách. Proč by mu měla věřit, že se na něj smí odteď ve všem spolehnout? Ale ještě důležitější je otázka... mohla by tomu teď uvěřit? Čas se hrozně vlekl. Steve se snažil dívat se na televizi, jenže když měl zvuk ztlumený na minimum, aby nerušil Rebeccu, nemělo to stejně žádnou cenu. Pokoušel se chvíli si číst, ale Rebecca dávala přednost beletrii, zatímco on měl tak málo času, že zřídkakdy četl něco jiného než odbornou lékařskou literaturu. Zvažoval, že by zavolal do nemocnice a poptal se, jak zlé to bylo minulou noc, ale čemu by tím pomohl? Stejně nehodlal nechat Rebeccu samotnou, prozatím ne. Možná - prosím, bože - nikdy ne. Když si obývací pokoj prohlížel už asi potřetí, objevil na poličce televizního stolku album. Bylo malé a vešlo se do něj jen pár fotografií, ale bylo pečlivě uspořádané stejně jako všechno v Rebečině životě... s výjimkou jejich manželství. Odnesl si ho na pohovku, natáhl se a otevřel ho.


44

Už při pohledu na první fotografii se mu vybavily takové vzpomínky, že ho skoro přemohl smutek. Procházeli se tenkrát rozkvetlou loukou, drželi se za ruce a jeho matka je náhodně vyfotila. Bylo to v červenci, před více než pěti lety, a oni si tenkrát udělali výlet z Denveru do hor Aerie Mountain, kde bydleli jeho rodiče, aby se s nimi Rebecca poprvé setkala. Vzdušnou čarou to z Denveru nebylo příliš daleko. Zato cesta sama byla zkouškou trpělivosti a člověk na ni potřeboval hodně času. Divočina vhodná pro výzkum vyžaduje velkou odloučenost a tou se Aerie mohly pyšnit víc než dost. Projeli nespočet silnic, z nichž každá byla užší a hůř udržovaná než ta předchozí. Pak na konci jedné takové cesty zaparkovali hned vedle nákladáčku jeho rodičů a zbývající tři míle se museli trmácet pěšky. Mimo jiné tehdy museli přejít i vysutý most z ocelových lan a Rebecce se to moc líbilo. Ten víkend se Rebecce vůbec všechno líbilo - jeho rodiče, jejich srub, nocování v posteli, ve které spal jako kluk. Zamilovala si vlky, které jeho otec studoval, hrála si se psy a kočkami a lamami. Pozorně poslouchala, když jí jeho matka vysvětlovala svůj nejnovější projekt, skoro plakala, když pomáhala jeho otci starat se o osiřelá vlčata, milovala se se Stevem na vrcholu jedné z hor a nakonec prohlásila, že Aerie jsou to nejúžasnější místo na zemi. A také přijala Steveovu nabídku k sňatku. Na té první fotografii byla ztělesněním čistého štěstí. Ten den si přísahal, že nikdy nepřipustí, aby jí to štěstí něco sebemíň zkalilo. Před šesti týdny ten slib porušil. V tu chvíli vyšla Rebecca z ložnice. Na sobě měla tričko a volné bavlněné kalhoty. Pohlédla na album a posadila se do křesla. Tvář měla čerstvě umytou, vlasy ještě vlhké a vypadala mnohem líp než před dvěma hodinami, když ji ukládal do postele. Ještě chvíli se na fotografii díval, a pak zamumlal: „Tehdy jsem si myslel, že jsi tak povolná." Skrčila si bosé nohy pod sebe a rukama si objala kolena. „Proč? Protože jsem se s tebou milovala hned druhý den, co jsme se seznámili?" „Ne, tak jsem to nemyslel. Chtěl jsem říct, že se s tebou dá tak snadno vycházet. Že ti stačí málo, abys byla spokojená. Až se do

45

MARILYN PAPPANO

tebe člověk snadno zamiluje. Bylas tak... tak nevinná. Opravdová. Upřímná. Plná života. Byla jsi všechno, co jsem u ženy hledal a o čem jsem si myslel, že nikdy nenajdu." „Když jsem se konečně dostala z té psychiatrické léčebny..." nepatrně zčervenala a sarkasticky se usmála. „Tomu říkám začátek správné románové konverzace. Něco jako ,Když jsem byla ve vězení..."' „Nemáš se, zač stydět. Byla jsi tak mladá, hodně jsi toho ztratila a neměla jsi nikoho, kdo by ti pomohl nějak se s tím vyrovnat. Když se to všechno vezme v úvahu, držela ses ještě výborně." Chabý úsměv jí z tváře zmizel a pokračovala. „Když jsem vyšla ven, už tam naši čekali, aby mě odvezli - a vyplatili sanatoriu tučný šek, aby to všechno zůstalo tajemstvím. Prošla jsem kolem nich i kolem jejich limuzíny a pokračovala jsem dál tou uličkou až na hlavní třídu. Byli vzteky bez sebe. Jeli za mnou rychlostí asi tak dvě míle za hodinu a nakazovali mi, ať si nastoupím, jenže já to odmítla. A oni pochopitelně nemohli udělat scénu. Koneckonců jsou přece Wentworthové. Ovšem já jsem klidně scénu udělat mohla a taky bych ji s radostí udělala, vždyť mě právě pustili z blázince. Nakonec moje matka prohlásila: „Jak chceš. Uvidíme, jak budeš vzpurná, až budeš muset jít celou cestu domů pěšky." Pak vytáhla okýnko a odjeli. To bylo naposled, co jsem je viděla." Steve si v duchu říkal, kolik rodičů by se takhle obrátilo zády k vlastní dceři, ale odpověď byla nasnadě. Takoví, kteří si koupili jejího manžela a ukradli jí vlastní dítě, aby ho vychovávali cizí lidé. Takoví, kteří si ji nikdy nezasloužili, kteří si podle jeho nestranného názoru ani nezasloužili žít. „Měla jsem trochu vlastních peněz na účtu v bance - pár tisíc dolarů. Použila jsem je, abych si pronajala byt a měla z čeho žít, než jsem si našla práci. Koupila jsem si ve výprodeji šaty a nejedla nic jiného než vločky, těstoviny a sýr. Ve dne jsem si vždycky připadala hrozně schopná a odvážná. Konečně jsem dělala, co jsem chtěla sama, žila jsem svůj vlastní život. Seznamovala jsem se s lidmi, nacházela si nové přátele, poprvé v životě jsem se dokonale osvobodila od svých rodičů. Ale v noci jsem vždycky brečela tak, až jsem nakonec usnula. Cítila jsem se tak zranitelná a ztracená. Myslela jsem si, že se nikdy nepřenesu přes ztrátu své dcery nebo že po Devinovi už nikdy nebudu


46

žádnému muži věřit. Ale kdyby ano, kdybych přeci jen potkala muže, kterého bych mohla milovat, slíbila jsem si, že ho budu milovat z celého srdce." „A to jsi taky dodržela." Stejně tak jako vřele přijímala všechno u jeho rodičů. Odolal pokušení trochu tu odpověď vymezit a dodat: „Kromě posledních šesti týdnů." „Dodržela," souhlasila a pak tiše dodala: „A taky dodržím." Miluje ho. Jen mu prostě nedůvěřuje a nedokáže mu odpustit. Někdy si říkal, jestli by to bylo snazší, kdyby ho už nemilovala. Pak by musel dřív nebo později přestat doufat, že se všechno napraví. Ale takhle nějaká naděje pořád zbývala, pořád ho lákala, mučila, a proto ho to stále ještě trápilo. Natáhla se, vzala si od něj album a nenuceně jím zalistovala. „Někdy si přeju, abych mohla žít tak jako tvoji rodiče. Připadá mi to jako naprosto dokonalý život." „Někdy to tak doopravdy je. Ale taky to může být život velmi osamělý. Když jsem byl kluk, tak jsem si nebe představoval jako místo, které může být klidně kdekoli, kde jsou ještě nějaké další děti. Měl jsem ve městě pár kamarádů, jenže my jsme tam jezdili jen třikrát čtyřikrát do roka a nikdy ne na dlouho. Moje matka je totiž neuvěřitelně výkonná. Všechny pochůzky a nakupování zvládla klidně za odpoledne. Kamarádi mi opravdu moc chyběli, když jsem byl malý." „Ale aspoň jsi se svými rodiči dobře vycházel." Otevřela album na fotce, kde stál uprostřed svých rodičů a držel je kolem ramen. Všichni se zeširoka usmívali a proč by taky ne? Rebecca souhlasila, že si ho vezme, a on jim tu šťastnou novinu právě oznámil. Tak moc by je mrzelo, kdyby se dozvěděli, že nebudou mít žádná vnoučata. Ale kdyby tušili, že s Rebeccou žijí odloučeně, zlomilo by jim to srdce. Steve to věděl, a protože pořád doufal, že se všechno ještě napraví, zatím jim raději nic neřekl. Jeho rodiče si ji zamilovali hned od začátku a postupem časuji začali brát jako vlastní dceru. Moc těžce by nesli, že ona nebo Steve jsou nešťastní, a připadali by si bezmocní, protože s tím nemůžou nic dělat. To byl taky ten pravý důvod, proč je nejel letos o Vánocích navštívit.

47

MARILYN PAPPANO

„Mám naše hrozně rád, ale moc jsem si s nimi neužil při hře na schovávanou nebo při baseballu nebo lezení po stromech pokud tam právě nesedělo nějaké zajímavé zvíře, které si chtěli prohlédnout zblízka." Smutně se zasmál. „Sakra, vždyť oni si pohádku na dobrou noc představovali jako předčítáni z tátovy poslední práce o značkování a sledování vůdců různých vlčích smeček, které žily v té oblasti." „Miláčku, já bych svoje dětství vyměnila za to tvoje kdykoli." Byla to první něžnost, kterou od ní po dlouhé době slyšel. Prohodila ji zcela nedbale, nejspíš jí uklouzla, aniž by si to uvědomila, ale jemu na tom nezáleželo. Byl rád, že od ní nějakou slyšel. Po chvíli mu fotografie vrátila zpátky. „Bylo to dlouhé ráno. Dáš si něco k obědu?" „Tak dlouhé ráno, že je už dávno odpoledne." Vstal dříve, než ona spustila nohy na podlahu. „Já něco připravím. Zůstaň sedět." „Nejsem žádný invalida," poznamenala, když ji míjel, ale nevstala, aby mu pomohla v kuchyni. Zatímco se čili ohřívalo v mikrovlnné troubě, objevil v lednici vychlazené pití a v komoře nějaké krekry a oboje odnesl ke stolu. Otáčel se, aby přinesl lžíce a ubrousky, když vtom se Rebecca ozvala: „V komoře za vločkami najdeš sklenici pálivých paprik." Vrhl na ni zkoumavý pohled. „Vždyť je nemáš ráda." „Já vím. Ale tobě chutnají." Otočila se, aby dala najevo, že to nehodlá dál rozvádět. Nebo si to alespoň myslela. Jak si sedal na pohovku, prohodil: „Pokaždé, když jdu nakupovat, vezmu krabici čokoládových tyčinek se zmrzlinou." Zmrzlinu si jako dítě na horách moc neužil a ani jako dospělý o ni příliš nestál. Když už na ni měl chuť, rozhodně si nedával čokoládové tyčinky se sníženým obsahem tuku a s ještě menším obsahem kalorií. Předstírala, že míchání čili vyžaduje absolutní soustředění, ale nakonec přiznala: „V komoře jsou taky dvě krabice čokoládového popcornu, co máš rád." „Kupoval jsem - a taky používal - tvůj šampon. Taky mám doma lahvičku tvého parfému." Najednou se mu stáhl krk, hlas se mu zadrhl a prsty pevně sevřely lžíci. „Sakra, Rebecco, vždyť je to směšné. Život bez tebe mě ničí a ty na tom očividně nejsi o moc líp. Kdyby ses vrátila domů a dala mi šanci..."


48

Na tvářích jí naskákaly skvrny, ale do očí se mu nepodívala. Místo toho si odkašlala a zdvořile ho požádala: „Podal bys mi prosím tě ty krekry?" „Je mi moc líto, že jsem tě zklamal. Moc mě mrzí, že jsem ti ublížil. Ale nic se nevyřeší tím, že budeme žít odděleně nebo že budeme riskovat naše manželství! Rebecco, prosím -!" Opatrně odložila lžíci, odstrčila o pár centimetrů talíř a pohlédla na něj. Z modrých očí jí čišel chlad a hněv. „Ty se chováš, jako by to bylo tak snadné, jako by stačilo, abych se přestala chovat jako rozmazlená princezna a udělala tu správnou věc. Je mi líto, že tě zklamu, Steve, ale já nemůžu své city zapínat a vypínat, jak se mi zachce. Když mi řekneš, že tě to mrzí, nemůžeš tak napravit všechno. Pomáhá to. Je to začátek. Ale neznamená to, že všechna bolest hned zmizí. Neznamená to, že ti můžu hned věřit, že mě příště neopustíš znovu. Neznamená to, že ti můžu automaticky odpustit a že se může všechno vrátit do starých kolejí. Možná to už nikdy nebude takové jako dřív. Chápeš to?" „Může to být jako dřív, když budeš dost chtít," trval na svém. „Co já chci, s tím nemá nic společného!" vykřikla. „Chtěla jsem vychovávat svou holčičku, chtěla jsem, aby říkala maminko mně a ne někomu cizímu. Chtěla jsem, aby mě někdo miloval. Chtěla jsem rodinu, kupu dětí, úžasného manžela, dokonalý život. Chtěla jsem se ti vyplakat na rameni, když jsem zjistila, že nikdy neotěhotním, a chtěla jsem, abys mě přesvědčoval, že všechno bude zase dobré. Chtěla jsem se vrátit domů dřív, než jsem vůbec odešla. I teď chci jít domů, chci být znovu tvoje žena, milovat se s tebou,žít s tebou a být s tebou znovu šťastná!" Hlas jí ztichl a zlomil se. „Jenže pravda je taková, že ne vždycky dostaneme to, co chceme. To, že chci zapomenout, co se stalo, neznamená, že to dokážu. Když se chci nastěhovat zpátky k tobě, tak to neznamená, že to bude znovu fungovat. A nestačí chtít být šťastná, aby se mi to splnilo." Unaveně vstala. „Už mě přešel hlad. Jdu k sobě do pokoje." A Steve nemohl dělat nic jiného, než se dívat, jak odchází.

ČTVRTÁ KAPITOLA V dokonalém světě, uvažovala Rebecca, když se tak pomaloučku koupala ve vaně, by se narodila takovým rodičům, jako byli ti Steveovi. Potkala by ho místo Devina, když jí bylo sedmnáct a toužila po lásce tak, že prosté obejmutí jí připadalo jako ten nejvzácnější dar na světě. Carla by byla jeho dcera - byla by teď jejich dcera. V dokonalém světě by otěhotnění bylo tak snadné jako dýchání, jejich dům by byl plný hraček, smíchu a objímání a Moc mě to mrzí by byla kouzelná slůvka, která by zahnala všechnu bolest. Jenže ona v dokonalém světě nikdy nežila. Lidé jí záviděli, že je Wentworthová. Mysleli si, že vyrůstat v domě, kterému každý říká panství, musí být úplně neuvěřitelná věc, a že spousta peněz automaticky znamená žádné problémy. Tak aby bylo jasno, i když to panství bylo pohádkovým pomníkem ješitnosti, požitkářství a výstředností všech předchozích generací Wentworthů, jako domov nestálo za nic. Raději by byla na mizině s někým, koho by milovala, než byla bohatá s lidmi, kteří si sotva kdy všimli, že vůbec existuje. Slyšela, jak Steve za dveřmi koupelny tiše zavolal její jméno, a ponořila se hlouběji do vody. Když v ložnici chvíli trucovala, nahlédla pak dveřmi do obývá


50

cího pokoje a uviděla, že Steve spí na pohovce. Minutu za minutou stála ve dveřích a pozorovala ho, vrývala si do paměti jeho tak známé a drahé rysy. Byl opravdu hezký muž, měl krátce ostříhané tmavé vlasy a tmavě hnědé oči s tak hustými řasami, že by mu je mohla každá žena závidět. Nechával si vlasy stříhat tak nakrátko, protože se mu vlnily, což se jí nesmírně líbilo, zatímco on si myslel, že je třeba je zkrotit. Kolikrát snila o tom, že bude mít děťátko s přesně tak vlnitými tmavými vlasy? Aspoň miliónkrát. Carla měla na fotografii, kterou jí poslala, světle hnědé vlasy jako sama Rebecca. Nedalo se ale poznat, jakou má barvu očí, jestli je vysoká nebo malá, štíhlá nebo baculatá, atletická nebo knihomol. Bylo by marné dumat, jestli má alespoň ponětí, proč se jí Rebecca vzdala, jestli ví, že nedostala na vybranou, nebo doufat, že nevěří, že pro Rebeccu neznamená nic jiného než jakousi nechtěnou komplikaci. Dveře koupelny se otevřely a objevil se Steve. Rebecca ale nezpanikařila. Pěna z aromaterapeutického gelu, který si před chvíli nalila do koupele, ji zakrýval stejně dobře jako večerní róba. Viděla, že se jeho ústa pohybují, ale zvuk k ní doléhal jen rozmazaně, a tak se vynořila, aby ho lépe slyšela. Zopakoval poslední větu. „Klepal jsem aspoň pětkrát. Nebyl jsem si jistý, jestli jsi ještě naštvaná nebo ses utopila." Zadíval se na svíčku, která hořela na poličce, a pak se usadil na jediném volném místě v celé koupelně. „Nejspíš sis tu lázeň měla dopřát už dávno." „Je to úplně božské," připustila. „Bolí tě ještě něco?" Zavrtěla hlavou. „Cítím se docela dobře. Poděkovala už jsem ti vlastně?" „Jo, když ses mě snažila vyhodit ven do sněhu a mrazu." „Že jsem ti naznačovala, že bys snad měl raději jít domů, dokud jsou cesty ještě sjízdné, neznamená, že jsem se tě snažila vyhodit." „Opravdu sis myslela, že odtud odejdu a nechám tě samotnou po tom všem, co jsi zažila?" Zavrtěla hlavou. „Skutečně jsi chtěla, abych odešel?" Další zavrtění.

Posadil se na podlahu zády ke zdi a lokty si opřel o kolena. Působil impozantně - jemná tmavá pleť, pevné svaly, brutální síla, a přece byl obdařen takovou schopností léčit. Vypadal, jako by si dokázal snadno poradit s jakýmkoli obráncem na fotbalovém hřišti, klidně mohl zvedat šestimetrové trámy někde na stavbě, ale na druhou stranu měl trpělivost, schopnosti a nadání poradit si i s tím nejnáročnějším zraněním. Napadlo ji, jestli by je dokázal i vyléčit. „Máme teď v nemocnici novou doktorku. Jmenuje se Mendelezová a přišla sem z Houstonu. Ona..." Na okamžik vypadal tak rozpačitě, že Rebeccu nevyhnutelně napadlo, jestli s tou ženou něco nemá. Přitahuje ho? Měl s ní poměr? Jen to pomyšlení jí připadalo směšné... ale stejně směšná jí kdysi připadala představa, že by kdy žili odděleně, a vida, jak to dopadlo. Jakmile ale vyhrkl, co měl na srdci, opustily ji i ty nejmenší pochybnosti, než je vůbec stačila domyslet do důsledků. „Je to psycholožka a v Houstonu vedla manželskou poradnu. Možná... třeba by nám mohla pomoct." Poradna. Takových věcí si užila tolik, že jí to stačí do konce života - a věděla líp než kdo jiný, jak účinné mohou být. Personál psychiatrické léčebny jí před patnácti lety zachránil život. Pokud by doktorka Mendelezová mohla zachránit jejich manželství... „Ty bys byl pro?" vyzvídala nezávazně. „Udělám cokoli, abych tě měl zase doma." V těch slovech bylo tolik upřímnosti, až ji zalila vlna vřelosti. „Budu o tom přemýšlet." Rozhodně neměla v plánu vylévat si srdce někomu cizímu, ale když si se svými problémy nedokázali poradit sami -nebo spíš, když si s vlastními problémy nedokázala poradit sama - doktorka Mendelezová by mohla být klíčem ke všemu. Klekl si na kolena a naklonil se k ní. „Pomalu ti mizí bublinky z koupele, voda už není horká a mně můžou málem vypadnout oči. Raději se odtud uklidím, než nás oba přivedu do rozpaků tím, že tě budu na kolenou prosit o cokoli, co bys snad chtěla hodit mým směrem." Nabrala do dlaně trochu pěny a rozmístila je na strategická místa. Snažila se změnit jeho poznámku v žert. „Nevzpomínám si, že bys jaktěživ o něco prosil."


52

„To ne. Ale nemám v sobě zase tolik hrdosti, abych s tím nezačal teď." Zvedl se a znovu se na ni zadíval. „Zavolej, až se vykoupeš, a já ti namasíruju záda." Lehce se usmála. „Ještě si to rozmyslím." Zbožňovala, když ji masíroval. Dokázal si úplně zázračně poradit se ztuhlými svaly a bolestmi krku. Přesně věděl, na jaké místo zatlačit a jak moc, a měl neuvěřitelnou výdrž. Byl zkrátka úžasný. Jenže podobně jako tolik jiných věcí v jejich životě i masáže zad vedly velmi často jen k dalším důvěrnostem. K tomu, aby mezi nimi přeskočila jiskra, stačilo, aby se dotkli jeden druhého, hned byli oba ztracení. Po všech těch týdnech stačila představa, že před ním bude ležet polonahá na posteli a dovolí mu, aby jí masáží pomohl od vší ztuhlosti... Je to jistá cesta k tomu, aby se tu vytvořily naprosto jiné druhy ztuhlosti, které sice působí rozkoš, ale na druhou stranu s sebou nesou i závazky, které si v tuhle chvíli ještě nemůže dovolit. Když odešel, vypustila vanu a pustila sprchu. Umyla si vlasy a vydrhla celé tělo, pak se osušila a natáhla si župan. Vzala si láhev parfémovaného tělového mléka a odnesla si ji do ložnice. „Nebude ti vadit, když se taky vysprchuju a oholím?" zeptal se Steve, když vešel z obývacího pokoje. „Začínám si připadat trochu zašle." „Vůbec ne. Mám hodit tvoje věci do pračky?" „Kdyby ti to nevadilo." Zmizel v koupelně a za chvíli jí odtud podal svoje oblečení. Jak si od něj Rebecca brala ranec šatů, snažila se nemyslet na to, že Steve stojí na druhé straně tenkých dveří úplně nahý. Ne že by ho předtím neviděla nahého už tisíckrát - naopak, zdálo se jí, že právě proto je to teď tak důležité. Znala jeho tělo stejně dobře jako své vlastní, znala obrysy jeho svalů, přesně věděla, jaký je to pocit, když mu přejede dlaní po žebrech, i poslepu by poznala jizvu na jeho levé paži, kde ho kdysi pokousalo až příliš hravé vlče. Sledovala, jak se mu snědá pleť na plochém břiše napíná, když ho hladí, jak se uvolní, když ho masíruje. Přesně věděla, jak vypadá, když je nebo není vzrušený, a jak vypadá ve všech bodech mezi tím. A všechno to postrádala. Pračka i sušička byly zabudované v malé skříni v kuchyňské lince. Přidala do pračky pár vlastních věcí, aby byla plná, a zrovna když ji zapínala, zazvonil telefon. Sotva řekla haló, na

druhém konci se hned ozvala Juliette a skoro ji nepustila ke slovu. „Colton si teď zrovna vzpomněl a řekl mi, že jsi měla po cestě z večírku nehodu. Říkal, že Steve volal na stanici z nemocnice, aby si žádná z hlídek nedělala starosti, až najde tvoje auto. Jsi v pořádku?" Rebecca se uložila na pohovku, kde ještě před chvílí ležel Steve, a zakryla si nohy dekou, pod kterou on ještě před chvílí ležel. „Nic mi není. Mám jen pár boulí a modřin." „Co se stalo?" „Zjistila jsem, že to drsné počasí a moje řidičské schopnosti si zkrátka moc nevyhovují. Dostala jsem smyk a převrátila jsem auto do příkopu. Ale opravdu jsem v pořádku." „A Steve tě našel?" Z Juliettina tónu bylo jasné, kam míří, a Rebecca se jen posmutněle usmála. „A odvezl tě do nemocnice? A potom domů?" „Jo, přesně tak." „A-" „A ještě pořád je tady." Po krátkém tichu se Juliette ozvala: „No tak, pokračuj. Řekni mi víc, ať ti to poznám z hlasu." „Není už moc co dodat. My jsme si... povídali." „Máš tím na mysli opravdu povídání nebo ještě nějaké další věci včetně sexu? Nebo to povídání mám brát jako hádání a to, že spolu dál nevycházíte?" „Možná to znamená jen to, že jsme si opravdu povídali. Rozumíš, rozhovor, otázky a odpovědi." Svědomí ji donutilo dodat. „A možná taky trochu hádání. Musím si toho hodně vyjasnit." „Nechceš spíš říct, že si toho oba musíte hodně vyjasnit?" „Kdepak, to první je správně. Steve je dost pružný. Omluvil se a říká, že udělá cokoli, aby se to zase napravilo." „Chce tě zpátky," poznamenala Juliette tiše. „To vidí každý." „Já ho chci taky zpátky, ale..." „Ale máš strach." I když to její kamarádka nemohla vidět, Rebecca mlčky přikývla. „Ty věci, které mi řekl, jak se na mě díval, ta jeho obvinění... Hrozně mi to ublížilo a bojím se, že když se k němu vrátím, tak se to buď bude opakovat, jakmile ho příště zase něco


54

vyvede z rovnováhy. A to už bych já nevydržela. Nebo mu to budu pořád předhazovat a nakonec to nevydrží on. Bojím se, že když mi mohl říct takovéhle věci, kdo ví, co jiného by ještě dokázal říct. Mám strach, že když mu odpustím a budu mu zase věřit, tak mě příště zklame ještě víc. Mám strach se k němu vrátit, když mě to ještě tak bolí, a bojím se, že když se k němu nevrátím, tak ho ztratím." Sklesle se usmála. „Bojím se úplně všeho, Julietto." Na druhém konci následovalo krátké přerušení, když Juliette mluvila s Martym. Hlas měla najednou něžný, starostlivý a mateřský. Rebeccu napadlo, jestli by se tak změnil i její vlastní hlas, kdyby mohla mluvit s Carlou, když byla v Martyho věku. Nejspíš ano. Těch pár drahocenných minut na porodním sále, kdy svou dceru mohla držet v náručí, ji Rebecca uklidňovala a šeptala na ni, jako by jazyk dospělých úplně přestal existovat. Když si pak sestra pro dítě přišla, aby ho, jak tvrdila, odnesla na pokoj, Rebecca plakala štěstím. Poprvé v životě měla někoho, koho mohla milovat a kdo jí tu lásku bude oplácet. Těch pár šťastných hodin měla důvod žít. „Nezlob se, Rebecco," omlouvala se Juliette, když se znovu ozvala ve sluchátku. „Rozhodně ti nebudu tvrdit, že tvoje obavy jsou neopodstatněné. Když tě zklame někdo, komu věříš, trvá dlouho, než se rána zahojí a důvěra se znovu vybuduje. Omluva pomůže, ale čas je v tomhle případě ten nejlepší lékař. Ale... a nesmíš se na mě rozčílit, že to říkám, ano? Nejsi jediná, kdo se dožil zklamání, a Steve není ten jediný, kdo by se měl omlouvat. Nikdy by tě tak nezklamal ani ti tak neublížil, kdybys k němu byla hned od začátku upřímná." „Já bych mu o té antikoncepci řekla," bránila se Rebecca. „Kdy? Až by byla vhodná doba?" Juliette si lítostivě povzdechla. „Zlato, jsi s ním už víc než pět let a pořád jsi čekala na vhodnou dobu, abys mu řekla o své dceři. Přišla by ta vhodná doba vůbec někdy?“ „Nechápeš, jak je to hrozně těžké," zašeptala Rebecca. „Ne, zlato, to máš pravdu a mrzí mě, že jsi něčím takovým prošla. Ale... Steve je tvůj manžel. On tě na celém světě miluje nejvíc. A víc než kdokoli jiný ti může pomoct vyrovnat se s tím. Měl právo dozvědět se o tom, Rebecco. Kdyby to býval věděl, nebyl by pro něj dopis od Carly takový šok. Zachoval by se úplně jinak a ta věc s antikoncepcí by se vůbec neřešila."

„Takže mi vlastně říkáš, že je to všechno moje chyba. No fajn, moc ti děkuju. Jako bych se už bez toho dost neprovinila." Juliette se suše zasmála. „Nic takového ti přece neříkám. Tedy... ne tak docela. Pochopitelně Steve si neměl vyvozovat tak ukvapené závěry. Ale tys neměla dopustit, aby se někdy dostal do situace, že by musel čelit takovým šokům." Rebecca věděla, že má pravdu. Jenže ani to vědomí nic neměnilo na skutečnosti, že jí nevěřil, že měla víc než dobrý důvod nesvěřit se mu se svým největším tajemstvím nebo brát antikoncepci. Nic to neměnilo na skutečnosti, že ji hluboce ranil nebo že mu nemohla prominout. A už vůbec nedokázala zapomenout. „Kde je teď?" vyptávala se Juliette. „Sprchuje se." „Tak prokaž laskavost sobě i jemu. Vlez si do té sprchy k němu. Pak ho odtáhni do postele a pomilujte se tak, že budete potřebovat další sprchu." „Sex není žádné řešení." „Naopak, sex toho umí vyřešit překvapivě mnoho. Tak třeba nenaplněná vášeň dokáže mezi dvěma lidmi vytvořit hodně napětí. Když si tu vášeň odklidíte z cesty, můžete pak vyřešit i ten zbytek. Zadruhé, když si dva lidé, kteří se milují tak moc jako ty se Stevem, dopřejí nějaký ten sex, je asi lepší tomu říkat milování. Vzhledem k tomu, co máte oba za sebou za těch posledních šest týdnů, to nejlepší, co můžete udělat, je trochu se pomilovat." Rebecca se proti své vůli usmála. „A za třetí?" „No... je to taky docela legrace, nemyslíš? A je to něžné. A vzácné. Měla by sis připomenout, co všechno je v sázce, a uvědomit si, že zraněné city a zklamání jsou dost bídné důvody pro to, aby se člověk vzdal toho nejlepšího, co ho kdy v životě potkalo. Zraněné city se zahojí, a když si vzpomeneš, kolikrát tě podpořil, když jsi ho potřebovala, tak to jedno zklamání není zas taková tragédie. Určitě nestojí za to, abys žila po zbytek života bez něj." Dveře koupelny se otevřely a vyvalila se oblaka páry. Aniž by se otočila, Rebecca věděla, že Steve má kolem pasu uvázaný ručník, a že i kdyby ten ručník byl růžový nebo červený, tak vypadá neuvěřitelně mužně. Určitě stojí u umyvadla, pobrukuje


56

si a holí se. Až s tím skončí, zvesela zamíří sem a bude se vyptávat, jestli má zájem o masáž zad. Dostat ho do postele by byla ta nejjednodušší věc na světě. On to chce. Ona taky. Kdyby si jen mohla být jistá, že to není chyba. „Juliette volá Rebeccu," dobírala si ji její kamarádka. „Z tvého náhlého zmlknutí jsem usoudila, že jsi buď usnula nebo se Steve už osprchoval. Nechám tě jít, ale na cestu ti dám ještě poslední radu. Už svoje manželství dál neriskuj. Klidně ječ, křič, breč, dupej, házej věcmi. Dělej cokoli, jen to dostaň ze sebe, jen si nenech zničit manželství. Měla jsi neuvěřitelné štěstí, když jsi takového muže našla, ale jestli si od něj budeš držet odstup příliš dlouho, najde ho nějaká jiná. A jestli si on bude myslet, že u tebe nemá šanci..." Nebude čekat věčně. Každý se za chvíli začne cítit osaměle. Dřív nebo později nebude mít na vybranou a bude na ni muset zapomenout a najít si nějakou jinou. A to ji zabije. „Tak dobře, Rebecco, ještě o tom popřemýšlej... ale moc to neprotahuj. Vrhni se na něj. Ať mu to vyrazí dech. Připomeň mu, jak jste spolu dobří. A já si s tebou v pondělí ještě popovídám, ano?" „Dobře," zamumlala Rebecca. Když zavěsila, přeskládala prádlo do sušičky a vydala se do ložnice. Mohla by se řídit Juliettinou radou? Měla by? Nerozhodně si zhluboka povzdechla a bodavá bolest v hrudníku, kterou to vyvolalo, jí byla jasnou odpovědí. Mohla by podle pravdy říct, že se odpoledne cítí sice lépe než dnes ráno, ale nějaké bolesti přeci jen ještě má. Zatím se necítí na nic namáhavého a jejich milování bylo vždycky obzvlášť vyčerpávající. Snad až zítra. Rozhodla se předstírat, že se nic neděje, a vešla do ložnice. Dveře do koupelny byly otevřené a Steve stál nad umyvadlem a holicí strojek měl v ruce. Přejel jím po posledním pruhu pěny, pak si začal oplachovat tvář a v tu chvíli ji zahlédl v zrcadle. Začervenala se a tvářila se, že si jde jenom vzít prádlo z prádelníku a tričko a džíny ze skříně. Jakmile vyšel z koupelny, hned vklouzla dovnitř. „Šaty máš v sušičce. Jestli zazvoní dřív, než se obléknu, jsou už suché."

Zachytil dveře dřív, než se zavřely. „A co bude s tou masáží zad?" Upjatě se usmála. „Myslím, že na ni nedojde." „Nevěříš mi?" „Nevěřím sobě." „Já tě nebudu svádět." „Ale prosím tě... Kdy jsi potřeboval na to, abys mě svedl, něco víc než se mě jen dotknout? Tak mi prosím tě vysvětli, jak mě chceš masírovat bez toho, abys na mě sáhl?" Jemně mu sundala ruku ze dveří, pak je zavřela a pro jistotu je ještě zamkla. Nijak nespěchala a pečlivě se natírala tělovým mlékem, pomalu se oblékala, kartáčovala si vlasy. Marnivost ji nabádala, aby si vlasy vyfoukala a načesala, přidala trochu make-upu a nastříkala se parfémem. Zdravý rozum jí připomněl, že už ji viděl v horším stavu a stejně ji chtěl. Kromě toho každý make-up by se dost podivně vyjímal vedle modročervené boule, která jí ještě pořád zářila na čele. Když konečně vyšla z koupelny, Steve byl už oblečený v kraťasech a tričku a její vlastní oblečení bylo pečlivě poskládané na prádelníku. V těchhle věcech byl vždycky báječný. Ani by ho nenapadlo nechat oblečení v sušičce jen proto, že si je nebude nikdo hned brát na sebe. Byl sice chirurg, ale nijak mu nevadilo posbírat špinavé oblečení nebo drhnout záchod jako kdokoli jiný. Jen kvůli tomu by měla pár jiných chyb přehlédnout. Navíc jak jí Juliette laskavě zdůraznila, v tomhle případě to byly chyby jak jeho, tak její. A její možná ještě víc. Z čehož plyne, že zodpovědnost za nápravu leží spíš na ní než na něm. Na to by neměla zapomínat. Vešla do obývacího pokoje a uviděla ho, jak leží na pohovce, na klíně má misku s karamelovým popcornem a přepíná ovladačem jednotlivé kanály televize. „Čemu dáváš přednost? Dokumentárnímu filmu o páření stříbrojazykých ještěrek? Sto let starému opakování Lawrence Welka? Nejnovějšímu trháku? Nebo komedii s Cary Grantem?" „Cary Grant," rozhodla, ale on už stejně přeladil na tenhle kanál a odložil dálkové ovládání. Sledoval ji, jak přešla místnost, minula konferenční stolek a usadila se na opačném konci pohovky. I když si až příliš


58

uvědomovala jeho přítomnost, odolala pokušení přejít kolem něj tanečním krokem, zavlnit boky nebo provést nějakou podobnou hloupost. Místo toho se způsobně uvelebila a bosé nohy si opřela o stolek. „Jsi příliš roztomilá a opravdová, než abys vůbec byla Wentworthová." Při tom oznámení na něj pohlédla. „Wentworthové bývají většinou velmi přitažliví lidé. Jsou tak vychovaní." „A komu by tě bývali přisoudili, kdyby měli tu možnost?" Pokrčila rameny. „Nejspíš nějakému nejstaršímu synovi někoho, jako jsou oni sami. Někomu, kdo má za sebou generace, kterým nechyběly peníze, styl ani modrá krev. Někomu, kdo žije na těch správných místech, kdo chodil do těch správných škol a myslí správným způsobem. Jeden druhého bychom neuvěřitelně nudili, a jakmile bychom zplodili jednoho nebo dva potomky, odstěhovali bychom se do oddělených ložnic a začali vést víceméně oddělené životy." „Tak to ti můžu zrovna říct, zlato. Ty oddělené životy jsou pěkná otrava." Nabídl jí popcorn a ona si vzala plnou hrst, ale nechala mu oříšky, protože ty měl ze všeho nejraději. „Předpokládám, že kluk z hor, kterého vychovávali společně s vlky, by nejspíš nebyl považován za toho pravého, i kdyby se nakrásně stal doktorem?" Zavrtěla hlavou. „Ale určitě by byla legrace vidět, jak by se tvářili na tu část o vlcích." „Takže láska pro ně nehraje žádnou roli." „Pochybuju, že v bohaté historii naší rodiny si přede mnou nějaká žena vzala muže, kterého by milovala. Nevěřím, že moje matka a babička jsou vůbec schopné někoho milovat, i když jsem nikdy nepřišla na to, jestli se tak narodily nebo tu schopnost ztratily po letech zklamání a rozčarování. Nejhorší na tom je, že bych nejspíš dopadla stejně jako ony, kdyby nebylo Carly... a tebe." Tentokrát zavrtěl hlavou Steve. „Ty bys nikdy nebyla jako ony. Na to jsi příliš svá." Začervenala se a sklonila hlavu. „Děkuju." Na chvíli se soustředila na televizi, ale pak na něj pohlédla ještě jednou. „Opravdu existuje něco takového jako stříbrojazyká ještěrka?"

„Teď jsi mě dostala, zlato. Naši studovali psovité šelmy, ne plazy. Ale ať už to bylo cokoli, bylo to ošklivé a šupinaté, ovšem se svou milovanou to mělo mnohem větší štěstí než já s tou svou." „Měj trpělivost," řekla tiše, „i tohle jednou přejde." Zadíval se jí zpříma do očí. „Opravdu? Protože já snesu cokoli, Rebecco, když budu vědět, že to s námi nakonec dobře dopadne." „Já se snažím." Neznělo to sice příliš jako slib, ale v tuhle chvíli mu nemohla víc nabídnout. Steve ležel na zádech, ruce měl za hlavou a díval se na skleněné posuvné dveře. Byla půlnoc a v bytě i venku panovalo ticho. Strávili spolu s Rebeccou celý večer, aniž by se pohádali nebo v hovoru vstoupili na zakázané území. Dívali se na filmy, uvařili si večeři, povídali si a dokonce se i smáli. Bylo to jako za starých časů. Ovšem jen do té chvíle, než si odešla lehnout vedle a nechala ho znovu na pohovce. Za všechna ta léta, co byli spolu, se to nikdy nestalo. Ať přišel z práce sebevíc utahaný po dlouhých nočních službách nebo ať už se pohádali těsně, než šli spát, vždycky spali spolu. Třeba spolu nemluvili, ale vždycky spali v jedné posteli, vždycky se jeden druhého dotýkali. Jestli se z tohohle dostanou, přísahal si, že už nikdy nebudou spát odděleně. Ve středu dopoledne už bude hlavní ulice - ta která spojuje tenhle byt s jejich domem - určitě průjezdná. Bude moci opustit byt a Rebeccu hodlá odvést s sebou. Otázka, jestli se ale odvést nechá, zůstává otevřená. Jenže své rozpory vyřeší jedině společně. Žít dál odděleně prostě nepadá v úvahu. Aby si všechno vyříkali, musí se vidět, musí spolu mluvit. A protože si nemohou vyčarovat sněhovou bouři a nehodu pokaždé, když potřebují být spolu, jediným logickým řešením je, aby se odstěhovala zpátky domů. Jakmile tam budou, obklopeni převážně hezkými vzpomínkami, byl takřka přesvědčený, že odpuštění přijde snáz. Hned jak mu odpustí, mohou pak probrat všechny možnosti do budoucna. Protože prostá - a snad i sobecká? - pravda byla, že po rodině toužit nepřestal. Nejraději by měl samozřejmě s


60

Rebeccou vlastní děti, ale když to není možné, nabízejí se i jiná přijatelná řešení. Umělé oplodnění, zajištění náhradní matky nebo adopce - pro něj byly všechny ty možnosti schůdné, ale neměl ani tušení, co by na ně řekla Rebecca. Vždycky věřili, že budou mít vlastní děti, a tak se touhle otázkou nikdy nezabývali. Je opravdu sobecký? Když celý život toužila po vlastních dětech a když jí srdce zlomilo zjištění, že už nikdy žádné mít nebude, je od něj kruté žádat ji, aby milovala dítě někoho jiného? Skutečně to nedokázal říct. Ale jestli to je kruté, bude ji prosit za odpuštění a smíří se s životem bez dětí. Velká rodina byla jedním z jeho nejdražších snů, ale splnily se mu jiné -stal se lékařem, zamiloval se do Rebeccy a vzal si ji. V oblasti splněných přání je poměr dva ku třem ještě silně nadprůměrný. Pět let s tím byl spokojený, a tak se s tím spokojí i těch dalších pětapadesát. I když si zoufale přál víc. Z vedlejšího pokoje se ozvalo zavrzání postele a pak kroky. Pohlédl ke dveřím a uviděl Rebeccu. „Spíš?" zašeptala. „Ne, mám dojem, že to odpolední zdřímnutí mě nějak připravilo o spánek." „A já ti vždycky záviděla, že dokážeš usnout při jakékoli příležitosti." Postoupila do chladné místnosti a zastavila se u nohou pohovky. „Můžu -?" Opřel se zády o boční opěradlo pohovky a uvolnil jí jednu třetinu. Rychle vklouzla pod deku, kolena si přitáhla k tělu a k němu dorazil závan chladu. „Taky jsem nemohla usnout," začala tiše, jako by snad mohla někoho vyrušit. „Nejspíš jsi měl pravdu s tím odpoledním odpočinkem. Jen jsem tam tak ležela a přemýšlela." „O čem?" Po kratičkém zaváhání odpověděla: „O naší první schůzce. Pamatuješ si na ty lidi, co nás dali dohromady?" „James Halliwell a jeho přítelkyně. Byl mým šéfem na oddělení a ona byla..." „Asistentkou zástupce starosty. Co ti o mně řekl?" „Že jsi roztomilá a že máš výbornou povahu." „Tomu říkám příšerný úvod pro schůzku naslepo. Určitě jsi čekal nějakou zoufalkyni."

Steve se slabě usmál. Měl tehdy tak nabitý program, že se jen málokdy setkal se ženou, která nebyla buď lékařka, sestra nebo pacientka, a bylo mu úplně jedno, jak bude vypadat. Chtěl mít prostě jen rande s někým, s kým by si mohl povídat o jiných věcech, než jsou nemoci, diagnózy a prognózy. „Co ti o mně řekla jeho přítelkyně?" „Že jsi doktor. Podle jejího názoru na ničem jiném nezáleželo." „A udělalo to na tebe náležitý dojem?" „Udělalo na mě dojem tvoje nadšení a obětavost." I když ji neviděl, podle hlasu poznal, že se usmála. „A to už vůbec nemluvím o tvých očích, tváři a tělu." „Takže všechna ta léta, kdy jsem štípal dříví, trmácel se po horách s našimi a zápasil s vlky, se nakonec vyplatila." Po krátkém tichu nečekaně promluvila znovu. „Ještě než ta večeře skončila, věděla jsem, že si tě vezmu." Pak rozpačitě dodala: „V životě jsem nikdy nebyla moc sebevědomá. Věděla jsem, že si tě chci vzít, a myslela jsem, že bys třeba mohl chtít totéž." „Já jsem takhle neuvažoval," přiznal. „Ale ten večer jsem pochopil, že tě budu milovat až do konce života." Na okamžik oba zmlkli. Nakonec se zeptal, i když si rozpačitě uvědomoval touhu, která z jeho hlasu zaznívala. „Co se to s námi stalo, Rebecco? Byl bych vsadil poslední pětník, co bych kdy vydělal, že jestli někomu manželství vydrží, tak to budeme my. Byli jsme jeden pro druhého stvoření. Tak co se sakra stalo?" „To já jsem se stala. Můj život. Moje minulost. Moji rodiče. Moje slabosti." „Na tobě nic slabého není. Jsi jedna z nejsilnějších lidí, co znám." Přisedl si k ní a poslepu nahmatal její ruku a pevně ji stiskl. „I když by bylo snadné svalit všechnu vinu na tebe, nemůžu to udělat. Spíš to bylo tím, že jsme byli tak dokonalí. Možná jsme jeden druhému nedopřáli dost prostoru, aby byl taky jen člověk - aby dělal lidské chyby a jednal jako člověk. Upřímně musím říct, že mě nikdy ani nenapadlo, že by v tvém životě snad bylo něco důležitého, o čem bych nevěděl, a když jsem pak najednou držel v ruce důkaz... Když jsem na vlastní oči viděl fotografii tvé dcery..." Zmateně zavrtěl hlavou. I Rebecca se k němu posunula a přitulila se. Jako by to byla ta nejpřirozenější věc na světě, objal ji kolem ramen a jemně si opřel její hlavu o rameno. „Snad máš pravdu," zamumlala.


62

„Všechno šlo tak snadno. Potkali jsme se, zamilovali se jeden do druhého, vzali jsme se a byli šťastní jako v pohádce. Vlastně jsme se nikdy pořádně nehádali, nikdy jsme neuvažovali, že svatbu odvoláme, a když jsme se vzali, nikdy jsme neměli žádné opravdové problémy. Možná proto, že to všechno šlo jako po másle, najednou jsme nevěděli co dělat, když se objevil skutečný problém." „A tak jsme se poučili tím nejtvrdším způsobem." „Já bych si na to příliš nestěžovala, ale... muselo to být tak tvrdé?" Usmál se do jejích vlasů a zlehka ji políbil na čelo. „Nejspíš čím víc je v sázce, tím tvrdší je lekce. A ty jsi pro mě to nejdražší na světě a všechno, čím jsem si kdy prošel, je nic ve srovnání s posledními šesti týdny. Miluju tě, Rebecco, a nechci tě ztratit." „Taky tě miluju," zašeptala, ale to bylo všechno. Zádně sliby, žádná ujištění, ani ta nejmenší naděje. Jenom smutné Taky tě miluju. Jenže jak mu řekla už v sobotu ráno, láska sama vždycky nestačí.

PÁTÁ KAPITOLA Kolem šesté ráno, třicet šest hodin poté, co se počasí tak prudce zhoršilo, se začalo vyjasňovat. V půl desáté slunce jasně zářilo a po celém bytě bylo slyšet, jak za oknem kape tající sníh, a Steve už mezitím zatelefonoval policejnímu dispečerovi, aby se informoval na sjízdnost silnic. Rebecca věděla, že brzy bude moct odjet, snad už za hodinu, a nebyla si jistá, jestli z toho má strach nebo se toho nemůže dočkat. Protože se rozhodla odejít s ním. Do tohohle bytu nepatřila, zvlášť když má na druhém konci města dům, který miluje. Stačí, že budou muset ještě léta splácet jeho půjčky na univerzitní studium, není třeba k nim ještě přidávat výdaje na vedení dvou domácností. Když nebudou žít spolu, jak se mají naučit žít s chybami a lidskými slabostmi toho druhého? Možná není návrat domů ta pravá odpověď. Ale už teď jí bylo jasné, že tou správnou odpovědí určitě není žít odděleně. Přinejmenším dokud se nepokusí udělat všechno, co je v jejich silách, aby napravili, co se pokazilo. Za posledních pár týdnů se naučila přinejmenším to, že život bez Stevea je součástí problému, nikoli jeho řešení. Když se časněji toho rána připravoval na odjezd, převlékl se do obleku, který měl na sobě v pondělí,


64

kravatu nacpal do tašky s věcmi do tělocvičny a kabát si položil k zimní bundě. Právě teď stál v kuchyni a připravoval si oběd. Rebecca zatím přecházela po ložnici. Vybrala si malý kufr a sbalila si jenom ty nejnutnější věci. Pravda byla taková, že by klidně mohla vyjít ze dveří a odnést si jenom oblečení, které má na sobě, a taky by se nic nestalo. Koneckonců nepojede na žádné nové a neznámé místo. Pojede domů. Pokud ovšem nebude Steve nic namítat. Když ji zavolal na oběd, zavřela kufr a postavila jej na zem ke dveřím. Pak vešla do obývacího pokoje, kde už Steve prostíral dva talíře na jídelní stůl. „Už chodíš lépe," poznamenal a zase zmizel v kuchyni. „Taky se už lépe cítím. Ztuhlost skoro zmizela." Modřina na spánku pořád vypadala hrozně, ale pohmožděniny od bezpečnostních pásů začínaly blednout. „Nejspíš jsi nejela víc než pět nebo šest mil za hodinu, když jsi dostala ten smyk. Měla jsi velké štěstí. Už jsem viděl takové zhmožděniny od pásů, že ty tvoje vedle nich vypadají jako neškodné šmouhy." „Vím, že jsem měla štěstí," souhlasila a posadila se. „Nejen že jsem jela pomalu, ale navíc že jsem tam nezůstala v bezvědomí příliš dlouho." Vzala do ruky vidličku, chvíli si s ní hrála a nakonec se zeptala: „Kam jsi vlastně jel?" „Do nemocnice. Myslel jsem, že bych tam mohl být něco platný, kdyby se počasí ještě zhoršilo. Zahlédl jsem jen zadní světla tvého auta, ale něco se mi zdálo v nepořádku, a tak jsem to šel zkontrolovat. Když jsem si uvědomil, že to jsi ty..." Nedbalý tón se mu z hlasu vytratil a zatvářil se napjatě. „V životě jsem se tak nevyděsil." „To mě mrzí." Stiskla mu ruku, aby svým slovům dodala váhu. Dovedla si živě představit, jak se cítil. Kdyby se situace obrátila a ona našla ve vraku auta jeho, úplně by zpanikařila. Zavolala by pohotovost, ale jinak by nebyla v stavu mu pomoct nebo se účastnit jeho záchrany. „Musí to být úžasný pocit," začala tiše, „mít schopnost pomoci někomu, kdo je zraněný, zachránit život někomu, kdo umírá, mít znalosti a dovednost uzdravovat. Jsem na tebe moc hrdá."

65

MARILYN PAPPANO

Steve na ni překvapeně pohlédl. „To jsi mi nikdy předtím neřekla." „To je mi líto. Moje jediná omluva je, že to bylo poprvé, co jsem tě viděla z pohledu pacienta." Nespouštěl z ní oči a Rebecca netušila, jestli se jen zářivě usměje nebo ji popadne do náručí a vášnivě ji políbí. Nakonec neudělal ani jedno z toho. V bytě se oteplovalo a z venku k nim doléhalo kapání tajícího ledu tak nepřetržitě, až se zdálo, jako by pršelo. Jejich soukromý víkend brzy skončí a on odejde. Už brzy... Co kdyby se ho zeptala, jestli může jít s ním, a on jí z jakéhokoli důvodu odpověděl, že ne? Co když zatímco ona přemýšlela, jak dát věci zase do pořádku, on pomalu docházel k názoru, že už se nic zachránit nedá? Přežila by takové zklamání? Tu bolest? Nejspíš ne. Ale když se nezeptá ze strachu, že ji odmítne, a on se nezeptá z téhož důvodu, dokázala by po těch několika posledních dnech žít dál sama? Rozhodně ne. Sebrala všechnu odvahu, odstrčila svůj téměř prázdný talíř a promluvila. „Steve -" „Rebecco -" Oba zaraženě zmlkli a on ji pohybem ruky vybídl, ať pokračuje. Dlouhou chvíli nemohla najít slova ani sílu, ani tu odvahu čelit riziku odmítnutí. Když si balila, připravila si výmluvné a pádné argumenty, ale když je teď potřebovala, nevybavovalo se jí z nich ani slovo, a tak řekla to jediné, co ji napadlo. „Když budeme žít odděleně, jen těžko najdeme způsob, jak žít zase spolu. A já si moc přeju, abychom zase byli spolu. Chci dostat příležitost poradit si se vším, co nás potkalo, a napravit to. Chci dostat příležitost dát naše manželství znovu do pořádku. Chci... Steve, chci se vrátit domů." Ztěžka polkla, olízla si rty, a pak překotně dodala: „Prosím." Znovu na ni upřeně pohlédl a ona z jeho výrazu nedokázala vyčíst nic jiného než překvapení. Pak náhle sklouzl ze židle, klekl si před ní na kolena a vzal její ruce do svých. „Byl jsem připravený prosit tě, aby ses se mnou vrátila. Bože, samozřejmě že se se mnou můžeš vrátit domů! Nic jiného si nepřeju od chvíle, co jsi odešla. Jenom tebe a důvod k naději. Ach, Rebecco..."


66

A pak ji políbil. Bylo to polibek sladký i nebezpečný, velkorysý i hladový, něžný i zoufalý. I když Rebecce v duchu nepřestával malý démon našeptávat, že se možná rozhodla chybně, ten polibek ji přesvědčil, že jiná možnost neexistuje. Jediná možnost, jak zjistit, jestli každodenní důvěrnost a odpovědnost za jejich manželství dokáží překonat její tajemství a jeho reakci, je prožít si je. A pokud odpověď zní ne, teprve pak si s tím budou muset poradit. Ale udělají to s vědomím, že pro to udělali všechno. Náhle ji pustil, posbíral talíře ze stolu a odnesl je do kuchyně. Odtud také zavolal na policejní stanici, aby se naposled zeptal, jaká je situace. Silnice jsou sjízdné, i když místy ještě hrozí smyk, opakoval jí, když zavěsil. Opláchl nádobí, naskládal je do myčky a znovu se k ní vrátil, aby ji vzal za ruku. „Jdeme domů, miláčku," řekl tiše. Beze slova přikývla. Slunce zářilo tak jasně a teplota byla do té míry příjemná, až se jí zdálo, že led pokrývající chodníky sem snad ani nepatří. Steve si nesl sportovní tašku, její zavazadlo měl přes rameno, Rebeccu pevně držel za ruku a pomalu postupovali po zledovatělé cestě k parkovišti. „Mají snad muži nějakou speciální schopnost udržet rovnováhu na kluzkém povrchu, která ženám chybí?" dobírala si ho, když konečně nastoupili do auta a on nastartoval. „Co tím myslíš?" „Muži vždycky na ledě drží ženy, aby neupadly. Čím to, že muži sami nikdy neupadnou?" Opatrně vycouval a vyjel z parkoviště na silnici. „Pochopitelně nemůžu mluvit za všechny, ale jestli si ještě vzpomínáš, tak mého otce kromě vlků zajímali i kamzíci." „Opravdu?" „Opravdu." Usmál se na ni. „Viděla jsi snad někdy, že bych upadl na ledě?" „Ne. Nikdy jsi v životě ani neklopýtl, natož abys upadl." „Kromě tebe, tobě jsem padl k nohám hned napoprvé." Při těch slovech se usmála a po těle se jí rozlilo příjemné teplo, které nijak nesouviselo s topením v autě. Padl jí k nohám, zamiloval se do ní, rychle a navždycky, a ona za to nikdy nebyla dost vděčná. To se ale změní.

67

MARILYN PAPPANO

Řízení vyžadovalo takřka všechnu jeho pozornost. Když konečně zabočil do jejich ulice, Rebecca vydechla úlevou a samotnou ji překvapilo, že dech vůbec zadržovala. Jejich sousedství nebylo nijak výjimečné. Cena všech domů v okolí by nedosahovala ani výše roční daně z nemovitosti za Wentworthské panství, ale Rebecca tu čtvrť milovala. Domy tu byly starší, měly přední verandy, dvorky a sousedy, kteří se stali přáteli. Zajeli k domu, Steve vypnul motor a pohlédl na ni. „Domu se po tobě stýskalo." Vypadá i trošku opuštěně, říkala si Rebecca, když tak pozorovala stažené žaluzie a dům bez jediné známky života. Jinak to byl ale naprosto průměrný, asi tak padesát let starý dům střední třídy. Natřený byl přívětivou teplou barvou v odstínu někde mezi skořicí a dýní, okenní rámy měly barvu slonové kosti. Za teplejšího počasí stály na verandě houpací křesla a celou ji lemovaly truhlíky plné květin. Zadní dvorek byl oplocený - kvůli dětem, které plánovali jednoho dne mít - a garáž, která stála až úplně vzadu a byla natřená stejnou barvou jako dům, měla také sloužit dětem. Domek pro hry malých dětí, místo, kam se dá v pubertě uniknout rodičům a pouštět si hudbu pořádně nahlas, a byt pro dospělé děti, které jezdí s dětmi navštěvovat dědečka a babičku. Znovu se jí sevřel krk, do očí jí vstoupily slzy a musela mrkat ze všech sil, aby jí nezačaly téct po tváři. „Taky mi chyběl," zamumlala nakonec a rozepnula si bezpečnostní pás. „Připadám si, jako bych tu nebyla už hrozně dlouho." „Celou věčnost," odpověděl Steve, když vystupoval. Vstoupili bočními dveřmi do prádelny a přes ni do kuchyně. Místnosti působily chladně, ztichle a trochu bez života. „Nikdy jsem nepřišel na to, jak jsi to dělala, že to tady vždycky tak vonělo," poznamenal a rozsvítil. „Víš... jako doma." Nejistě se usmála. „Svíčky s vůní borůvek. To je moje tajemství." Nepřestával se tvářit vážně a potřásl hlavou. „Kdepak, ty jsem zkoušel." Prošla do pokoje, kde kdysi strávili celé týdny strháváním starých tapet, až pod nimi nakonec odkryli překrásné staré dřevěné obložení, a odtud pokračovala do obývacího pokoje, kde


68

odstraňovali sešlý oranžovohnědý koberec, až pod ním objevili podlahu z borovice, a nakonec přešla do chodby, která se pyšnila neglazovanými mexickými kachlíky, které sama pokládala. Tohle je domov, tohle místo společně se Stevem vlastnoručně předělali, vymalovali a zachránili. Všechno to dělali pro děti, které jednoho dne chtěli mít, ale taky i pro sebe. Vybudovali si tu klidné útočiště, místo, kam nikdo jiný nemohl nikdy patřit tak jako oni, a ona to všechno postrádala. Na okamžik tam jen tak zůstala stát. Přímo před ní byla hala, která vedla zpátky do kuchyně a do pokoje. Dveře vpravo se otevíraly do malé čtvercové místnosti, které říkali Steveova pracovna, a schody po levé straně vedly ke třem ložnicím a dvěma koupelnám, které stále ještě čekaly na své zázračné vylepšení. Jak často vtipkovali, jediné, co k tomu potřebují, jsou čas a peníze, dvě věci, kterých měli v životě nejméně. Váhavě se obrátila ke schodům, dlaní přejela po zábradlí a vydala se nahoru. Steve ji následoval a v ruce stále nesl jejich zavazadla. Když vystoupali do patra, oba náhle zrozpačitěli. Položil tašky na zem a vrazil si ruce do kapes kalhot. Po dlouhém pracovním pondělku a po dlouhém visení na věšáku v koupelně vypadal jeho oblek trochu pomačkaně... ale ani ten nejúžasnější oblek šitý na míru by nemohl vypadat líp. Steve byl zkrátka výjimečný vzhledem, ale i svou povahou a podstatou. „Já - já si uvědomuju, že jsme se tak úplně přesně nedohodli, co jsi měla na mysli tou... příležitostí," začal váhavě. „Nechci tě k ničemu tlačit. Klidně se nastěhuju do pokoje pro hosty, jestli... jestli si to přeješ." Neuhnula pohledem, i když se jí žaludek sevřel nervozitou. Přála si dostat se k němu tak blízko, jak blízko si jen dva lidé mohou být. Už je to šest týdnů, co se naposledy milovali, a to je příliš dlouho asi tak o pět a půl týdne. Tahle část jejich společného života jí chyběla nesmírně moc. Snad měla Juliette pravdu. Možná je milování to nejlepší, co pro sebe mohou udělat. Za okamžik se Rebecca sehnula pro obě tašky a odkráčela do jejich společné ložnice. Položila zavazadla na lavici u nohou postele a pak se pomalu otočila. Steve stál pořád ještě na chodbě a nejistě ji pozoroval. Nervózně. Sama se cítila nervózní víc než dost. Postel byla vzorně ustlaná stejně jako toho dne, kdy odešla. Na nábytku ležela tenoučká vrstva prachu, ale jak znala Stevea,

69

MARILYN PAPPANO

záměrně poslední měsíc pracoval přes čas, aby co nejvíc zkrátil čas, kdy tu musí být sám. Mimovolně ji napadlo, jestli povlečení ještě pořád voní po ní. Její vlastní povlečení - úplně nové, právě rozbalené z igelitového obalu - po něm nevonělo. Vždycky ležela v noci s otevřenýma očima a přála si, aby měla alespoň něco, co by jí ho připomínalo. Dokonce uvažovala, že zajde sem do domu, zatímco on bude v práci, a vymění jeden ze svých nových polštářů za jeho starý. Samozřejmě to nikdy neudělala. Ale chtěla. „Většinou jsem spával na pohovce." Otočila se a zjistila, že od ní stojí jen několik kroků. „Nedokázal jsem tady usnout. Příliš mnoho vzpomínek. Příliš mnoho věcí tě připomínalo. Tak jsem se většinou po cestě domů někde zastavil a dal si hamburger nebo se najedl ještě v nemocnici, než jsem jel domů. Tady jsem se pak natáhl na pohovku a zapnul televizi. Vždycky jsem si říkal, že se jen na něco kouknu, na zprávy nebo na nějaký film, a pak si půjdu lehnout. Předstíral jsem, jaká je náhoda, že jsem usnul tam. Náhoda, která se opakovala noc za nocí." Přešel o pár kroků blíž a dlaní přejel po vyřezávaném čele postele. Tu postel našli na bleším trhu, koupili ji takřka zadarmo, a pak strávili hodiny jejím broušením, leštěním a lakováním. Jen co ji nastěhovali z garáže do ložnice, pomilovali se na ní v odpoledním sluníčku. Rebecca k němu přistoupila a položila dlaň na dřevo vedle jeho ruky. Když znovu přejížděl po křivkách dřeva, narazil na její hebkou pleť, na okamžik se stáhl, a pak ji zakryl svou rukou. „Chyběla jsi mi, zlato," zašeptal něžně. „Víc, než ti dokážu říct." „Tak mi to ukaž." Chvilku zůstal stát bez hnutí, pak jí ruku pevně sevřel a přitáhl si ji blíž. Když se před ním nejistě zastavila, zvedl ruce k její tváři a pohladil ji tak jemně, že to takřka necítila. „Jsi tak krásná," zašeptal. Ostýchavě sklopila oči a znovu k němu vzhlédla, když se náhle zasmál. „Až ti třeba příště řeknu totéž, možná mi odpovíš: „To si teda piš.'" Než se zmohla na odpověď, sklonil se k ní a políbil ji. Jemný, sladký, něžný a nevinný - to všechno ten polibek byl a ještě mnohem víc. Byl příslibem toho, co už je a co teprve přijde, a při vší nevinnosti byl neuvěřitelně erotický. Podlomila se jí z něj


70

kolena a dech se jí zrychlil, krev se jí rozpálila a srdce bilo splašeně, jako by ji tak nelíbal snad už tisíckrát předtím. Jako by to pokaždé bylo poprvé a bylo to nejlepší. Jako by to nikdy nemohlo být naposledy. Když konečně zvedl hlavu, zhluboka se nadechla a okamžitě si přála, aby ji připravil o dech dalším polibkem. Natáhla se po něm, přejela mu po ramenou a objala ho kolem krku. Její prsty poznávaly ten pocit, tvar, teplo jeho těla. Někdy si říkala, že by ho poslepu dokázala najít v davu jen po hmatu nebo podle chuti snad jen podle toho, jak se s ním cítila. Výjimečná. Chráněná. Milovaná. I když ne vždy měla jeho důvěru. Zamračila se a snažila se tu myšlenku potlačit. Přála si, aby mohla zapomenout na to, co se stalo, přála si, aby se nějakým kouzlem mohla ztratit ta ostrá slova, která jí řekl - slova, za něž, jak jí správně zdůrazňovala Juliette, nesla i ona sama svůj díl zodpovědnosti. Jenže ve chvílích, kdy to nejméně čekala, kdy to nejméně potřebovala, se jí stále vybavovala. Měla podezření, že bude ještě hodně dlouho trvat, než ten obtížný zlozvyk přejde. Objala ho pevněji a políbila ho sama. Zároveň si její prsty podle hmatu našly knoflíčky jeho košile. Jed e n po druhém je rozepnula, vytáhla mu košili z kalhot a svlékla mu ji z ramen. Pak jeho ruce navedla k zapínání vlastní halenky. Odtáhl se od ní a podržel ji kousek od sebe, když se k němu chtěla znovu přitisknout. „Jsi si jistá...? Tvoje žebra... nechci ti ublížit." Vzpomněla si, jak už jí ublížil - a jak ona ublížila jemu a mírně se usmála. „Nic mi není. Jsem si jistá." Upřeně jí pohlédl do tváře. Pak její odpověď přijal a pomalu, pomalu jí začal rozepínat jeden knoflíček za druhým. Na každý kousíček její pleti, který tak osvobodil, rozséval jemné a vábivé polibky. Když se konečně dostal k poslednímu knoflíku, seděl už na okraji postele a ona se o něj těžce opírala. Nohy se jí podlamovaly, chvěla se a byla celá rozpálená. „Krásná," zamumlal a odhrnul látku pryč. Beze spěchu ji prsty hladil od krku až po plná prsa. Když se sklonil, aby ji tam políbil, zalapala po dechu a propletla prsty s jeho vlasy, přitáhla ho k sobě ještě blíž. Kdekoli se jí dotkl, zmocňoval se jí žár a touha, až se celá třásla a němě ho bezmocně prosila.

71

MARILYN PAPPANO

Steve ji přestal líbat, pomalu se nadechl, aby se uklidnil, a významně se na ni díval, když jí svlékal halenku z ramen a dolů z rukou. Byla tak křehká, tak bledá a neuvěřitelně jemná. Sám si připadal tak velký a ve srovnání s ní drsný... a taky cítil, že má obrovské štěstí. V minulých šesti týdnech byly chvíle, kdy si myslel, že už ji takhle nikdy neuvidí ani se jí nedotkne. Chvíle, kdy věřil, že už ji nikdy nesevře v náručí. Chvíle, kdy věděl, že život bez ní by nestál za to, aby ho žil. Ale teď tu před ním stála nahá až do pasu, hlavu měla zakloněnou, oči zavřené a celou jí probíhalo nepatrné chvění. Vědomí, že stačí, aby se dotkl jejích prsou, a ona se zachvěje, aby ji pohladil mezi stehny, a ona zdušené vykřikne, to všechno mu ohromně zvedalo sebevědomí. Dobře ale věděl, že by jí stačilo jen málo, aby se situace obrátila a ona takhle působila na něj, a to ho drželo pokorného při zemi. Vědomí, že tahle neuvěřitelná, překrásná žena ho miluje... to v něm vzbuzovalo pokoru. Opatrně se dotkl blednoucích modřin mezi jejími prsy, něžně po nich přejel prsty, ale ji to nijak nezabolelo, jen ji to ještě víc vzrušilo. Napjatě se usmál. Jen ji to vzrušilo? Nic takového jako pouhé vzrušení neexistovalo, když si myslel, že už nikdy nedostane příležitost dotknout se jí, uspokojit ji, milovat se s ní. Byl to ten nejkrásnější dárek, jaký kdy dostal. Patent na jejích džínech se sám otevřel, když za látku lehce zatahal, a zip se sám rozepnul. Rukama zajel za okraj jejích kalhot a pomalu jí je stahoval přes jemnou pleť a oblé boky. Opřela se o něj, vystoupila z džín a odkopla je společně s botami. Pak se na něj mučivě pomalu obkročmo posadila. On měl na sobě jen kalhoty a trenýrky. Ona malinké krajkové kalhotky. Nic jiného je už neoddělovalo, ale i to bylo příliš. Ne dost. Chtěl z ní strhnout kalhotky, sám se svléknout a vniknout do ní, ztratit se hluboko v žáru a touze. Zároveň chtěl ale zůstat tak, jak jsou, líbat ji, dotýkat se jí, hladit ji a napínat sám sebe. Chtěl zajít až na samou hranu možností, vyzkoušet jejich výdrž až k bodu zlomu a ještě dál. Chtěl, aby nemyslela na nic jiného než na svou vášeň, aby on sám šílel touhou, a pak chtěl, aby jim jejich spojení přineslo to nejryzejší a nejhlubší uspokojení, jaké kdy zažili. Kdyby se s ní miloval před hodinou, včera nebo jen před týdnem, dokázal by to - vzrušil by ji tak, až by se celá třásla,


72

dovolil jí, aby ho vedla sama, až by ji sám prosil. Ale bylo to už šest týdnů, čtyřicet pět dní, a on po ní zoufale toužil a ona pomalu pohybovala boky tím nejmučivějším způsobem ze všech a... „Miláčku," vydechl namáhavě, když ho objala kolem krku a prsy se mu začala třít o hrudník. „Prosím," žadonil, když znovu přirazila boky k němu. Když mu jednou rukou vklouzla do kalhot a laskala ho tak, že málem přišel o rozum, neřekl už nic. Zmohl se jen na přidušené, zoufalé zasténání. Drsně a hladově ji políbil, převalil se na postel, zvedl ji s sebou a svlékl je oba z posledních zbytků oblečení. Zatímco ji líbal, pronikl do ní jediným prudkým pohybem. Vzápětí se stáhl, znovu si ji vzal a pak znovu a znovu. Dosáhl vyvrcholení příliš brzy, ale ona nezůstávala pozadu, a on věděl, že tohle zdaleka není konec. Sotva začali. Jak se pomalu přestávala chvět, Rebecca zvedla hlavu, odhodila vlasy dozadu a pohlédla na něj. Na čele se jí perlil pot a ústa - ta nádherná neuvěřitelná ústa - se jí leskla z jejich polibků. Chvíli na něj jen hleděla, napůl ještě omámeně, pak vážněji a nakonec se na něj svůdně usmála. Opřela se mu rukama o hrudník, přenesla na něj váhu a pohnula boky dopředu - dozadu, pak znovu přirazila, stáhla se, pak ještě jednou a zase. Hodili se jeden k druhému tak dokonale, a přece její pohyby byly tak klidné. Teprve slibovaly, jaké sladké utrpení, bolest - a rozkoš ještě přijdou. „Líbí se ti to?" zašeptala. „Víš, že mě tím zabíjíš." „Ano, ale není to krásná smrt." Vzal ji za boky a využil své větší síly, aby nepatrně změnil rytmus, který nasadila, aby se prohloubil úhel, aby už do ní nemohl proniknout dál, už jí nemohl dát víc. Mohla se vzpírat, mohla trvat na pomalém a klidném tempu, ale červeň, která se jí rozlévala od krku až na prsa, jasně naznačovala, že se nic takového nestane. Znal její tělo i reakce dobře, věděl, že postupně se tempo zrychlí. Věděl, že její oči ztratí výraz, dech bude mít přerývaný a pleť přecitlivělou na jeho nejmenší dotek. Věděl, že se jí šíleně rozbuší srdce a začne se pohybovat instinktivně. Celá se bude lesknout potem a všechny zábrany ji opustí. Za okamžik už začne bezmocně sténat a tělo se jí sevře v

73

MARILYN PAPPANO

křeči. A pak to přijde - pro ně pro oba, protože i kdyby s ní nesdílel všechny ty pocity, pouhý pohled na její vyvrcholení přivede k orgasmu i jeho. Když ten okamžik konečně nastal, byl připravený, skřípal zuby, zoufale se snažil vydržet ještě chviličku, než ho ta vlna smete. Slyšel její výkřik, poznal jej jako už tisíckrát předtím a připojil se k ní hlasitým zasténáním. Pevně ji sevřel, držel ji bez hnutí a naplňoval ji uspokojením a rozkoší. Hlava jí padla dopředu, dýchala zhluboka a třásla se mu v náručí. Položil jí ruku na břicho a sledoval, jak se zachvěla. Chvění pokračovalo, když se jeho ruka přiblížila k jejímu prsu. Rebecca ochraptěle zasténala, uhnula před jeho dotekem a vzápětí ho políbila. „Chyběl jsi mi," zašeptala. „Stačilo, aby ses vrátila domů. Čekal jsem tu na tebe." Steve cítil, jak celá ztuhla, a okamžitě své odpovědi zalitoval. Nebylo to tak jednoduché, aby stačilo vrátit se domů. Potřebovala čas, klid, upřímnou omluvu a důvod vrátit se domů. Teď když už byla zpátky, nehodlal ji nikdy nechat znovu odejít. „Omlouvám se," začal a vzal její tvář do dlaní. „Nechtěl jsem -" „Já vím." Ospale si povzdechla a odsunula se na stranu vedle něj. Po měsíci a půl osamělého života bylo takřka neuvěřitelné cítit její dlouhé, štíhlé tělo natažené vedle sebe, mít nohy propletené s jejími.Posadil se vedle ní, přitáhl si ji blíž a vzal ji do náručí; Roztaženou dlaní jí snadno zakryl ploché břicho. Poprvé za celé týdny se cítil uvolněný. Spokojený. Vděčný. Uklidněný. Šťastný a taky doufající. „Miluju tě, Rebecco," zamumlal a odhrnul jí pramen vlasů z ucha, aby ji políbil. Ale byl i nervózní. Nejistý. Protože ona neřekla na jeho vyznání nic. Ani Taky tě miluju. Ani Já vím. Prostě vůbec nic. Jen se k němu přitulila blíž a zůstala potichu. A do jejího ticha se mu až příliš jasně vybavila slova, která mu řekla dřív. Láska někdy nestačí. Bože, jen ať to tak není tentokrát. Protože on jí nemůže nabídnout nic jiného než lásku a bez ní -bez Rebeccy... Tvrdohlavě odmítal dokončit tu myšlenku až do důsledků a otevřít tak dveře pustotě, která ji doprovázela. Tohle musí vyjít. On se o to postará. Musí, nic jiného mu nezbývá. Prostá skutečnost byla taková, že by nemohl žít bez Rebeccy.


74

Bez ní by nežil. Když Rebecca zaslechla pomalý pravidelný rytmus Steveova dýchání, přestala předstírat spánek a tiše si povzdechla. Lenošivá, malátná únava, která se jí po jejich milování vždycky zmocňovala, si vybírala daň na jejím těle, takže se cítila tak těžká, že by mohla málem propadnout matrací na podlahu, nebo snad tak lehká, že by se mohla vznášet, kdyby ji Steve pevně nedržel po svém boku? Nebyla si jistá, že cítí prsty na rukou a na nohou jinde, než tam kde se ho dotýkaly. Zároveň dobře věděla, že kdyby dokázala na okamžik přestat přemýšlet, usnula by stejně tvrdě jako on. Jenže přestat přemýšlet... to byla potíž. Hlavu měla plnou pochybností a otázek. Udělala chybu, když se sem vrátila? Chybu, když se se Stevem milovala? Nebo to byla ta nejchytřejší a nejlepší věc, co mohla udělat? Myslel si zcela chybně, že je všechno v naprostém pořádku, že je mu odpuštěno a život se může zase vrátit zpátky do starých kolejí? Může to vůbec někdy být tak jako dřív? Má na takové pochybnosti právo? Nebo ho jen nespravedlivě trestá za problémy, které byly částečně její vlastní chybou? Neměla žádné odpovědi, jen otázky. A obavy. A jedna z jejích největších obav souvisela s tím, jak ji držel, jak jí rukou zakrýval břicho, s prsty roztaženým od boku k boku. Nebylo to nic nového ani jiného. Leželi tak spolu už nepočítané předtím. Bylo to dojemné a ochranitelské gesto, které mělo začátek v době, kdy se začali snažit mít dítě. Nejdřív něžně říkal, že už brzy v ní poroste dítě. Později vtipkoval a říkal, že povzbuzuje ty nejlepší plavce, aby jim pomohl dosáhnout cíle. Když jejich snaha znovu a znovu selhávala, neříkal už nic, jen ji tak prostě držel. Dělá teď právě tohle - jen ji prostě drží? Nebo lituje dětí, které nikdy nebude mít? A jak dlouho bude trvat, než se ta lítost změní v hořkost? Za deset let, za dvacet nebo třicet, bude si zazlívat, že se vzdal dětí, po kterých tak moc toužil, kvůli ženě, která ho nechala na holičkách? Bude se zpětně dívat na svůj život s ní jako na ztracený čas, který nestál za to, aby mu obětoval své děti? Když jí do očí vstoupily slzy, Steve se pohnul, přitiskl ji k sobě, zlehka ji políbil na čelo, spokojeně vydechl a zamumlal: „Miluju tě, zlato." I když spal, znělo to tak samozřejmě, tak jistě.

75

MARILYN PAPPANO

Přála si, aby si byla tak jistá i ona sama.

ŠESTÁ KAPITOLA Hned jak se Steve ve čtvrtek ráno probudil, věděl, že v posteli leží sám. Pro jistotu přejel rukou po prostěradle, kde Rebecca ležela, ale bylo ledově chladné. Odhodil přikrývku, posadil se a naslouchal, ale nedoléhaly k němu žádné zvuky. Žádné světlo nebylo rozsvícené, odnikud k němu nepronikala žádná vůně, podle které by poznal, kde je. Natáhl si tričko a džíny, které odhodil včera večer, a vydal se ji hledat. Nedopřávala si sprchu v koupelně ani si nepřipravovala snídani, ani se s šálkem kávy nedívala na televizi. Nemohla ani odejít - svoje klíče měl v kapse u kalhot a její, které tu nechala, když se odstěhovala, ležely zamčené v zásuvce jeho stolu. Prošel obývacím pokojem, přes jídelnu a kuchyni, až ji nakonec našel ve ztemnělém pokoji v přízemí. Ležela natažená na pohovce, hlavu měla položenou na polštářích, přikrytá byla tmavou vlněnou dekou a tvrdě spala. Dlouhou chvíli ji nehnutě pozoroval. Musel si připustit, že včerejší večer byl ještě trochu nervózní. Očividně si nebyla jistá, jak se chovat, když je zase doma, a i on sám byl poněkud v rozpacích. Jako by je pořád ještě rozdělovala jejich poslední hádka a připomínala jim, že ona tehdy stála přesně u téhle skříňky, když se on dozvěděl o Carle, a že on jí po

77

MARILYN PAPPANO

pultě v kuchyni hodil její antikoncepci, když se mu svět před očima rozpadl. Ale pak skončili v posteli, všechno bylo, jak má být - sakra, ještě mnohem lepší. Rebecca byla smyslná, chtivá i velkorysá. Vzrušovala ho pouhým dotykem, ústy, tělem a vzala si ho tak, že zůstal ležet úplně vyčerpaný, slabý, ale plný vděčnosti. Když se pomilovali podruhé - nebo to snad bylo potřetí? -políbila ho na dobrou noc a stulila se mu v náručí a on v jejím polibku cítil sám sebe, její pleť voněla po něm. Usínal s pocitem, že je ten nejšťastnější muž na celém světě. A ona se pak vykradla z jejich společné postele, aby šla spát sama na pohovku. Nevědomky si rukou přejel po prsou, kde se mu zničehonic usadila chladná, tupá bolest. Byl takový blázen a myslel si, že když se Rebecca nastěhovala zpátky, znamená to, že všechno je v pořádku, že jejich společná noc to jen potvrzuje. Teď už věděl, že byl příliš velký optimista. Když se nastěhovala zpátky, neznamenalo to nic víc, než že je ochotná to zkusit - více méně. A jejich milování? Co znamenalo? Bylo mu jasné, co znamenalo pro něj. Poprvé za pět a půl roku ale nemohl s jistotou říct, že znamenalo vůbec něco pro ni. Vždyť to také bylo po pěti a půl letech poprvé, co dala přednost osamělé noci na pohovce před jeho společností v posteli. Zvažoval, že ji probudí, že půjde do práce a nechá ji, kde je, že se bude dožadovat vysvětlení, proč ho znovu opustila - i když neodešla daleko - nebo že bude předstírat, že vlastně o nic nejde. No tak s ním nechtěla spát společně v jedné posteli první noc po návratu domů. Nechtěla vedle něj ležet nahá. Nechtěla, aby ji držel v náručí. Nechtěla žádné důvěrné dotýkání. Nechtěla od něj zřejmě vůbec nic jiného než sex. V kuchyni na druhém konci dlouhého pokoje si ohřál šálek vody a rozmíchal si do něj rozpustnou kávu. Pak se hned vrátil do pokoje, posadil se na nejbližší křeslo a čekal, až se probudí. Poslouchal tikání hodin na římse krbu, pozoroval ji a přál si... Sakra, co na tom vůbec sejde, co si přeje? Kdyby se přání někdy plnila, jeho i Rebečin život by byl tolik jiný. Byli by ušetření mnohé bolesti. Zanedlouho, co si sedl, se Rebecca obrátila na záda, pak na bok tváří k němu a za okamžik později už otvírala oči. Odhrnula si vlasy z obličeje, takřka okamžitě ho postřehla a usmála se na


78

něj. Tentokrát ale její pouhý úsměv nestačil, aby se usmál i on. „Zdálo se mi, že tu voní káva," zamumlala ospale. Chvilku jí trvalo, než si uvědomila, že on se na ni beze slova dívá a že ona sama neleží v jejich posteli. Rozhlédla se kolem, pak se posadila a přitáhla si deku k tělu. „Asi jsem tu usnula. Jen jsem se na chviličku zabalila do deky a - Co se děje?" „No, to já nevím. Moje žena spí raději na pohovce než se mnou. Nenapadá tě nic?" „Já že raději - Ale prosím tě, Steve. Jen jsem si v noci zašla sem dolů, abych si vzala aspirin z kabelky, kterou jsem si tu nechala." Ukázala na konferenční stolek, kde vedle prázdné sklenice ještě pořád ležela její kabelka. „Ucítila jsem vůni té deky a na minutku jsem se do ní zabalila a... a nejspíš jsem tu musela usnout." Steve se nepřestával tvářit kamenně. „Ucítila jsi vůni té deky." Rebecca vstala, přistoupila blíž a natáhla k němu jeden roh pokrývky. „Voní po tobě. Cítíš to?" Odtáhl se od nabízeného rohu, ale přesto zachytil závan své kolínské. „Chyběla mi tvoje vůně," přiznala vážně a zůstala před ním stát zabalená do deky. „Na povlečení, ve skříni, v koupelně, na mé vlastní pleti... chyběl jsi mi." Vypadala tak opravdově, až ho to najednou neuvěřitelně vzrušilo. Vstal, popadl ji za cípy deky, prudce si ji přitáhl k sobě a políbil ji tak divoce, až ji zamrazilo. Hlas se jí chvěl - celá se chvěla - když ji konečně pustil. Dotkla se svých rtů se spokojeným úsměvem a pak prohodila: „Snad - snad bych se raději měla jít obléct, abychom nepřišli pozdě do práce." „Zůstaň dnes doma." „Proč?" „Před necelými třemi dny jsi měla havárku." „Ale už mi nic není. Včera odpoledne se to potvrdilo." Vyzývavě se na něj usmála. „A tahle noc to potvrdila znovu... a znovu." Odolal pokušení usmát se, i když to vůbec nebylo snadné. „Neodmlouvej. Aspoň jednou se zkus řídit doporučením lékaře. Zůstaň doma a odpočívej."

79

MARILYN PAPPANO

Z očí jí náhle vymizela vřelost. „Nic mi není. Modřiny se mi už ztrácejí. Není důvod, abych tu zůstávala." Tady. Ne doma. Když se mu chtěla vysmeknout, chytil ji za paži. „Prosím ne, Rebecco." „Co ne?" „Nezlob se na mě, protože si o tebe dělám starosti." „Včera odpoledne ani dnes v noci, když jsme se milovali, sis o mě starosti nedělal. Nebo si začneš dělat starosti, až když dostaneš, co chceš?" Steve na ni zíral. „Co já chci? To tys mě přece pozvala do ložnice, to tys řekla, že už jsi v pořádku a chceš se milovat. Myslel jsem - vždyť jsem se tě zeptal!" Otočil se, projel si prsty vlasy, pak se k ní znovu obrátil. „Tak fajn. Takže sex byl jen pro mě. To jsem chtěl já. A co ty? Co tys z toho měla? Trošku cvičení, aby ses tak správně unavila a lip se ti spalo na gauči? Zatraceně, Rebecco, co ty jsi vlastně dostala výměnou za to, co jsem chtěl já?" Do tváře jí vstoupila červeň a ustoupila od něj. „Musím se vypravit do práce," řekla bezbarvě. Cítil se jako zpráskaný pes, když ji tak viděl odcházet, ale daleko se nedostala. U vchodu do haly zaváhala, a pak se vrátila. Modré oči měla potemnělé hanbou a bylo jí to znát i na hlase. „Je mi to líto. Neměla jsem - Nechtěla jsem -" Ruce se jí roztřásly, a tak si je složila na prsou. „Vím, že si děláš starosti. Vím, že mě chceš až příliš chránit, a opravdu to oceňuju. Jsi v mém životě první člověk, kterému záleží na tom, co se se mnou děje, a pro mě to moc znamená. Ale cítím se dobře a potřebuju jít dneska do práce - a ta noc mi dala přesně to, co jsem chtěla, všechno, co jsem posledních šest týdnů postrádala. Dala mi tebe." Čekala na nějakou odpověď, ale když okamžiky plynuly a on se na ni dál mlčky díval, odvrátila se. Mohl by ji nechat jít, mohl by nesouhlasit s tím, co řekla, mohl by si dál hýčkat své zraněné city... a ona možná dneska zase raději přespí u sebe v bytě. A tentokrát se možná už nikdy nevrátí. A nebo by se mohl chovat jako dospělý muž. Jako muž, který si nepřeje nic jiného, než dát dohromady své manželství a být se svou ženou zase šťastný. Není to žádný souboj kdo s koho. Vyrazil za ní, a vtom mu do oka padl koš s plyšovými hračkami. Zrovna když dorazila na konec haly, na rameni jí


80

přistál malý růžový plameňák, a pak spadl na podlahu. Zastavila se a pomalu se pro hračku sehnula. Když se k němu znovu obrátila, neusmívala se, ale oči jí zářily. „Odkdypak sis začal hrát s hračkami?" „Musel jsem se něčím zabavit, zatímco jsi byla pryč." Vzal jí plameňáka z ruky a nechal jeho dlouhé nohy volně pohupoval přes svůj ukazováček. „Tohle je Freddie. Za poslední měsíc jsem si s ním párkrát pěkně upřímně povykládal." „A copak Freddieho trápí?" „Totéž co mě. Je sám." „Vždyť žije v košíku plném jiných hraček. Nikdy není sám." „Já taky žiju ve městě plném jiných lidí, ale klidně bych mohl ležet zaživa zakopaný v jeskyni, protože přesně tak si připadám." „Není to zvláštní?" řekla tiše, upřela pohled na plameňáka a něžně ho pohladila po jasně růžovém kožíšku. Steve by nikdy nevěřil, že by mohl kdy žárlit na plyšovou hračku, ale v tuhle chvíli to tak bylo. „Mám v Grand Springsu víc přátel, než co jsem jich měla za zbytek života dohromady. Nikdy jsem tu nemusela být ani minutu sama, pokud jsem to nechtěla. Ale stejně bylo jedno, jestli jsem byla s jedním člověkem nebo s padesáti nebo sama. Protože když jsi tam nebyl ty, připadala jsem si prázdná a neúplná." Konečně na něj pohlédla. „Je mi to líto, Steve. Neměla jsem to dělat. Jen prostě cítím... takovou úzkost. Je toho tolik v sázce a já - já se prostě nedokážu uvolnit a chovat se normálně." Odvážil se jí dotknout, vzal ji kolem krku a přitáhl si ji tak blízko, až se jejich čela dotýkala. „Pomůže ti, když ti povím, že i kdybys udělala nebo řekla cokoli, já tě milovat nepřestanu?" Rychle a nejistě se usmála. „Pomohlo by to hrozně moc, kdybych tomu mohla věřit. Já jen..." Není připravená věnovat mu znovu svou důvěru. Steve skryl zklamání, krátce ji políbil a otočil ji ke schodům. „Raději bychom měli jít. První případ mám dneska na devátou." „Jsi přece chirurg. Bez tebe můžou začít jen těžko." „To máš pravdu," souhlasil zvesela, „ale přeci jen bych je nerad nechal čekat. Kromě toho -" obdivoval křivky jejích dlouhých štíhlých nohou a vlnění jejích boků, když před ním ve flanelové košili stoupala do schodů, a příliš ho nepřekvapilo, že ho to vzrušilo, ještě než vyšli do patra „- čím rychleji budu mít celý den za sebou, tím dřív se můžu vrátit domů a být s tebou."

81

MARILYN PAPPANO

Zarazila se ve dveřích do koupelny. „To je všechno, co chceš? Tebe není těžké uspokojit." „Nic jiného jsem si nikdy nepřál," odpověděl tiše. „Tebe. Se mnou. Navždycky." „Tak jak to jde?" Rebecca si zamíchala čaj, odložila lžičku a usmála se přes stůl na Juliette Stuartovou. „Všechno je v pořádku." „V pořádku," opakovala její přítelkyně pochybovačně. „Rozzlobila ses natolik, že jsi opustila svého manžela a na měsíc a půl ses odstěhovala, celou tu dobu jsi odmítala připustit, že vůbec existuje, tedy s výjimkou toho, že sis přála, aby neexistoval. A teď spolu strávíte pár dní, párkrát se pomilujete a najednou je všechno v pořádku. To bych teda neřekla." „Nebyla jsem rozzlobená. Byla jsem ublížená. V tom je velký rozdíl." „A tudíž je ještě méně pravděpodobné, že by všechno bylo z ničeho nic ,v pořádku'." Rebecca potřebovala odvést hovor na něco jiného, a tak se rozhlédla po restauraci. Každé úterý se tu s Juliette scházela na oběd s jejich společnou kamarádkou Fionou, která měla obchod se starožitnosti kousek odtud. Očima přejížděla po tvářích návštěvníků, z nichž většinu znala. „Fiona se musela zdržet v obchodě. Možná bychom na ni neměly čekat a měly bychom si rovnou objednat." „Možná. A pak bychom si možná měly promluvit o tom, proč jsi tak náhle uznala za vhodné změnit téma hovoru." Rebecca se zatvářila trpce a Juliette mávla na číšnici. Pak pokrčila rameny a připustila: „Není to jednoduché, ale snažíme se. Nikdy jsme se předtím nehádali - nikdy jsme nedovolili, aby nás rozdělilo byť jen malé nedorozumění. Ale teď je najednou jednodušší hned si všechno domýšlet, jednat podezíravě, být pořád v obraně, i když to není vůbec třeba. Včera ráno ho třeba naštvalo, že jsem v noci vstala a usnula na pohovce. Rozzlobil se, protože chtěl, abych zůstala doma a odpočívala." Pokrčila rameny. „Je to těžké." „Ale tvoje manželství za to stojí a nebude dlouho trvat, bude to zase dobré." Rebecca přikývla, i když ji to úplně nepřesvědčilo. Kdykoli si vzpomněla, jaký byl jejich vztah před tou hádkou, chtělo se jí


82

plakat. Nesnášela ten pocit nervozity, který se jí teď se Stevem zmocňoval, pocit, že je jako host ve vlastním domě, nenáviděla tu bolest, kterou cítila, kdykoli si vzpomněla, co všechno jí řekl. Postrádala to příjemné, nenucené přátelství, které je hned od začátku spojovalo, a ze všeho nejvíc nesnášela pochybnosti a obavy, které jí nedávaly spát. Jediné místo, kde mezi nimi bylo všechno v naprostém pořádku, byla postel. Jedině tam jim nechyběla důvěrnost, která byla vždycky součástí jejich každodenního života. Tam dokázali hovořit o lásce, potřebě, touze, aniž by riskovali zklamání. Tam byli naprosto dokonalí. Bohužel, nemůžou prožít celý zbytek života v posteli. Dveře se otevřely a do restaurace vplula Fiona Lakeová a přinesla s sebou závan chladného vzduchu. Rusé vlasy měla rozevláté a tváře jí zimou zčervenaly. Svlékla si kabát, šálu a rukavice a hned se sklonila k Rebecce, aby ji pevně objala. „Jsem tak ráda, že jsi zpátky u Stevea, kam patříš," řekla upřímně a usadila se k nim ke stolu. Rebecca nepochybovala, že to Fiona myslí doopravdy, ale neunikl jí smutek v jejích oříškově hnědých očích. Někde existoval někdo, ke komu patřila i Fiona - nejspíš otec její dcery Katy - ale kromě Fiony o něm nikdo nic bližšího nevěděl. Byl jejím tajemstvím - její bolestí. Ještě chvíli s Fionou pokračovaly v hovoru, ale pak Juliette stočila řeč na veselejší témata a Rebecca jí za to byla upřímně vděčná. Když se pak všechny rozcházely do svých kanceláří, připadala si klidnější, veselejší a snad i víc doufala. Koneckonců jsou Vánoce, čas klidu a míru, lásky a zázraků. Jestli je nějaké roční období, které jí a Steveovi může pomoct, je to právě tahle doba. Vyzvedl ji z práce krátce po páté, ale mezitím se už zastavil doma a převlékl se z obleku do džínů a svetru. Když se pozdravil s osazenstvem, které ještě bylo v kanceláři, přála si, aby i ji pozdravil tak, jak míval dřív ve zvyku - objetím, polibkem a hřejivým „Ahoj, zlato". Neudělal to, i když se zdálo, že by si to přál. Pomohl jí nastoupit do auta a Rebecca si tiše povzdechla. Chyběly jí ty drobné důvěrnosti, až ji z toho bolelo u srdce, ale ještě víc ji trápilo vědomí, že po nich oba touží, ale bojí se k nim vrátit. Bojí se odmítnutí, toho, že je to znovu raní. Bojí se zatraceně tolika věcí.

83

MARILYN PAPPANO

Steve se usadil za volantem, mávl rukou dozadu a vycouval z parkoviště. „Přinesl jsem ti boty a teplý kabát." Pohlédla na pevné boty a kabát, pak se zadívala na své lehké zelené šaty a lodičky. Bude to zajímavá módní kreace. „To vidím. Měl jsi k tomu nějaký zvláštní důvod?" „Jdeme vybrat vánoční stromeček." I když odpověděl sebevědomě, neuniklo jí, jak po ní nervózně střelil pohledem, pak uhnul a pevněji sevřel volant. Čeká, že se s ním bude dohadovat? Pokud ano, tak se jeho očekávání nenaplní. Sice zrovna nemá nijak zvlášť vánoční náladu, ale stromeček by to mohl napravit. Vybalování a probírání se ozdobičkami, které za všechna ta léta nasbírali, by taky mohlo pomoct. A pokud doufá, že kouzlo Vánoc vykoná své, musí se i sama trochu snažit. „Dobrá," ozvala se nakonec a sáhla dozadu pro boty. Jak se kolem něj nakláněla, zdálo se jí, že zaslechla takřka neznatelné úlevné vydechnutí. Každé Vánoce, co v Grand Springsu žili, si jezdili pro svůj stromeček na jednu farmu pár mil za městem. Naštěstí povodeň už natolik ustoupila, že nebyl nejmenší problém tam dojet. Zato výběr stromku už tak snadný nebyl a Rebecca na Steveovi jako obvykle nechala, aby vybral ten nejdokonalejší, který se bude nejlépe hodit do rohu naproti krbu v jejich obývacím pokoji. A jako obvykle, napadlo ji, když se chvěla zimou, vybral strom, který byl úplně nejdál od jejich auta. Ne že by proti němu mohla něco namítat, protože byl naprosto dokonalý. „Co mu říkáš?" vyptával se, když stál vedle ní pár kroků od stromku. „Je nádherný." „Jednou musíme -" Rysy mu náhle ztuhly a hlas mu zdrsněl. „Měl bych začít řezat hned nebo tu budeme do půlnoci." Jednou musíme koupit živé stromky, abychom je zasadili na dvorku - jeden pro každé naše dítě. Rebecca dobře věděla, že přesně tohle se chystal říct, protože ho to slyšela říkat už několikerý Vánoce předtím. Poprvé ji to upřímně dojalo. Teď jí to jen připomnělo vlastní prázdnotu. V pološeru ho pozorovala, jak stromek poráží. Když se konečně napřímil a strom zvedl, vzala pilu a společně zamířili ke vstupu na pozemek. Tam jim majitel strom změřil a vzal si od nich peníze. Pak Steve zabalil borovičku do kovového pletiva,


84

Rebecca si sedla na místo vedle řidiče a on strom naskládal dozadu. Auto naplnila svěží vůně jehličí a Steve se rozjel zpátky do města, do jejich domu. Chtěla mu něco říct - říct mu, že nevadí, že se takřka zmínil o dětech, které nemohou mít, ujistit ho, že kvůli ní kolem toho nemusí chodit po špičkách, říct mu, že se může cítit podvedený nebo hořce nebo lítostivý. Nedokázala ze sebe ale vypravit ani slovo, protože to pro ně oba bylo tak citlivé téma a ona vlastně chtěla, aby se mu raději vyhýbal. A pokud se cítí podvedený nebo je mu hořko a lituje, jak dlouho bude trvat, než se dostaví zlost? A jestli na ni bude mít zlost... Tak už jim moc naděje nezbývá. Jakmile dorazili domů, odešla se nahoru převléct do svých oblíbených kalhot a teplého trička. Byly tak pružné a seprané, že byly pohodlné skoro jako pyžamo a výborně se hodily pro vybalování krabic plných vzpomínek a snů. Natáhla si tlusté ponožky a sešla dolů. Ve dveřích strnula a překvapeně vydechla. Strom byl dokonalý tak jako všechny Steveovy stromky a vedle něj stál... Vypadal tak roztomile, jak měl kolem krku omotané dráty se svíčkami a ve tváři se mu mísil nadšený výraz malého chlapce s melancholií dospělého muže. „Je překrásný," zopakovala ještě jednou, i když ji napadlo, že přesnější by bylo říct ty jsi než on je. Nejistý úsměv, který jí věnoval, ji vzal za srdce. Měl Vánoce odjakživa tak rád, že polovina radosti byla pozorovat jeho radost. Chtěla, aby se usmál doopravdy, chtěla, aby zapomněl na to přeřeknutí na farmě a upřímně se radoval ze zdobení stromku společně s ní, protože pokud s ní zůstane, přesně tohle budou dělat příštích padesát let. Pokud s ní zůstane... A co když nezůstane? Při tom pomyšlení jí projel záchvěv paniky. Zhluboka se nadechla a počkala, dokud ten pocit nepominul, a připojila se k němu u stromku. Tak přirozeně, jako by nic jiného nikdy nedělala, se dotkla jeho paže. „Můžu ti pomoct?" „Můžeš začít vybalovat ty krabice." Pokývl hlavou k hromadě krabic u pohovky. „Koukám, že jsi nelenošil." O práci se snášením krabic z půdy se normálně dělili. Ale co je v jejich životech poslední dobou normální?

85

MARILYN PAPPANO

Pohodlně se usadila na podlaze a strhla izolepu z první krabice. Měli ozdobičky, které si pořídili už první Vánoce, které trávili spolu - laciné skleněné koule z barevného skla - stejně jako všechny ostatní, které si koupili každé další Vánoce. Opatrně je vybalovala a nad každým tím kouskem se jí vybavovaly nové a nové vzpomínky. Vzpomínky se už vršily všude kolem ní, když vtom rozbalila Steveův dárek, který dostala před třemi lety. Byl to malý výjev na podstavci tvořeném skleněnou koulí s námrazou. Kolem podstavce bylo zlatými písmeny napsáno Nadějné vyhlídky a nahoře stály dvě postavy, jedna z nich byla očividně těhotná a ta druhá byla zjevně velmi rozradostněná. Vedle nich byla malá kolébka a její stříška sloužila zároveň jako háček pro zavěšení. Steve tu ozdobičku přinesl domů tentýž den, kdy jí těhotenský test potvrdil, že je v jiném stavu. Tenkrát si ji pověsili do samého středu stromečku a pak se milovali v záři vánočních světel. O tři dny později jí začala menstruace a gynekologický test prokázal, že pozitivní výsledek byl chybný. No co, řekli si tenkrát filozoficky. Tak příště. To bylo na té jistotě ze všeho nejhorší. Že už nebude žádné příště. Už není žádný důvod k naději. Rozechvělou rukou tu ozdobičku zvedla a podržela ji za háček. Sklo zachytilo odlesky z lamp i ze stromečku a zazářilo všemi barvami duhy a každý z těch paprsků jí projel přímo do srdce. Přes slzy viděla rozmazaně a až zdušené zakašlání z druhého konce pokoje ji vytrhlo ze zamyšlení. Zvedla hlavu a uviděla, že ji Steve pozoruje. Odložil svíčky na zem, přešel k ní, klekl si před ní a jemně jí vzal ozdobu z ruky. V očích měl vepsanou bolest. Na hlase mu bylo znát pohnutí. „Moc se omlouvám. Zapomněl jsem - nikdy jsem tu zatracenou věc neměl přinést. Moc mě to mrzí, lásko." „Vzpomínáš, jak jsme byli šťastní?" zašeptala. „Jak jsme se těšili?" Zavrtěl hlavou, jako by si na nic vzpomínat nechtěl. „Měli jsme takové plány. Naše děťátko by žilo naprosto normální život, jaký ani jeden z nás nezažil. Hrál by fotbal, chodil do skautu a stal by se doktorem, právníkem nebo čímkoli, co by mu dělalo radost. Nosila by krásné šatičky a stuhy ve


86

vlasech nebo by to byl rošťák, který by s ostatními lezl po stromech, a ona by uměla vařit líp než já nebo hůř než ty a milovala by vlky a jednoho výborného muže dala by nám vnoučata, která bychom mohli rozmazlovat. Takové sny... a já je zničila." Hlas se jí zachvěl. „Všechno jsem pokazila." „Tys nic nepokazila, Rebecco," ujišťoval ji odhodlaně. Hořce se usmála, pokrčila rameny a vstala. „To já přece nemůžu mít dítě. Já jsem ten důvod, proč ty musíš trpět. Všechno je to moje chyba." Došla až do kuchyně, když vtom jí promluvil přímo za zády. „Vždycky jsem chtěl děti, Rebecco. To dobře víš. Ale to není důvod, proč jsem si tě vzal. Vzal jsem si tě, protože tě miluju. Protože tě ve svém životě potřebuju. Sakra, kdyby děti byly to jediné, co od tebe chci, nemyslíš, že bych se postaral, abys šla na vyšetření, které by potvrdilo, že je můžeš mít, ještě dřív, než bych si tě vzal? Neklidným trhaným pohybem si vzala hrníček nalila si vodu. „Byla jsem zdravá osmadvacetilá žena, která vypadala naprosto normálně. Předpokládal jsi, že můžu mít děti bez potíží. Neměl jsi ten nejmenší důvod čekat cokoliv jiného." „Předpokládal jsem, že strávím zbytek života s tebou - s tebou, Rebecco, ne s tebou a šesti dětmi. Jakékoli děti by byly jenom jako prémie navíc. Předpokládal jsem, že tě miluju natolik, abych si s dětmi poradil, pokud je budeme mít, a abych si poradil i s tím, že je mít nebudeme. A předpokládal jsem, že jsi ke mně cítila totéž." Podezřívavě se na ni zadíval. „Očividně jsem se mýlil." Třásla se tak, že se jí voda z hrníčku rozlila, než ušla dva kroky od dřezu. Odložila jej na pult, pak ruce sepjala a nakonec se pevně objala. „Miluju tě víc než cokoli jiného na světě! To pořád platí!" „A co kdyby se situace obrátila? Co kdybych tě nemohl přivést do jiného stavu, milovala bys mě i pak? Chtěla bys se mnou i pak strávit zbytek života? Byla bys ochotná obětovat své sny o rodině a zůstala bys se mnou? Nebo bys mě nahradila nějakým jiným chlápkem, který by ti mohl dopřát dětí, co hrdlo ráčí?" „Jak můžeš vůbec něco takového říct?" rozzlobila se a jednou rukou ho praštila do ramene. „Já tě miluju!"

87

MARILYN PAPPANO

„Ale čistě teoreticky, já ti nemůžu dát to, co chceš v životě nejvíc, zatímco jiní muži ti to dát mohou. Opravdu se mnou zůstaneš? Spokojíš se s něčím menším, než jsou tvoje sny?" „Ty jsi to, co chci od života nejvíc," ozvala se tiše. „Chci tě milovat. Vědět, že ty miluješ mě. Probudit se uprostřed noci a vědět, že tam jsi. A vědět, že tam pro mě takhle budeš i ode dneška za padesát let. V životě jsem ztratila hodně lidí a přežila jsem to - rodiče, Devina, svou dceru. Ale nepřežila bych, kdybych ztratila tebe, Steve. Jsi můj život." Na okamžik ho to natolik dojalo, že nedokázal ani odpovědět. Do očí mu vstoupila neuvěřitelná něha a zdálo se, že ani nemůže mluvit. Pak se s velkým úsilím znovu zachmuřil. „Takže tvoje láska je lepší než ta moje. Jsi oddanější. Ušlechtilejší. Velkorysejší." Otevřela pusu, aby mu odporovala, pak ji zase zavřela a v duchu si přehrála jeho poslední slova. I když si přála děti hrozně moc, jeho chtěla víc. Víc ho milovala. Víc ho potřebovala. A ne, nebyla ani lepší ani ušlechtilejší ani víc velkorysá než on. Byla to holá skutečnost - byl součástí jejího života, součástí jí samé. Nikdo jiný - žádný jiný muž, žádný jiný milenec a už určitě ne žádné dítě - nemohl zaujmout jeho místo. S nikým jiným se necítila tak úplná. Stejně jako on se necítil plný s nikým jiným než s ní. „Já - já -" V hlavě měla prázdno, a tak se přestala snažit mluvit, a místo toho si přitiskla ruku na ústa. Steve se natáhl a nesmírně jemně ji pohladil po tváři. „Kdybychom měli to štěstí a měli děti, Rebecco, ať už tvoje, naše nebo něčí jiné, byl bych tím nejlepším tátou, jakého si umíš představit. Ale radši bych strávil jeden život s tebou než věčnost se všemi dětmi světa. Jestli mi kdy něco budeš věřit, věř mi tohle." Nebylo to ještě tak dávno, co mu věřila naprosto ve všem. Kdyby stála celá zmáčená v dešti a on jí řekl, že svítí slunce, naprosto by přehlédla to mokro a začala by si hledat sluneční brýle. I teď po tom všem, co se stalo, mu jedna její část věřila. A proč taky ne? Nikdy jí nelhal, nikdy ji nevedl špatným směrem. Vždycky přesně věděl, co chce, a neúnavně ten cíl sledoval jako třeba stát se lékařem. Nebo se s ní oženit. Srdce se jí sevřelo, oči se jí leskly slzami a rozechvělou rukou ho pohladila po tváři. „Věřím ti," zašeptala. Tak drahá slova.


88

Osvobozující slova. Oči se mu rozšířily úžasem, pak potěšením a nakonec čistou nespoutanou radostí. Ta slova jí ulevila od smutku, který ji posledních šest týdnů tížil. Dala jí naději a jeho náruč, když ji k sobě pevně přitiskl, jí dala mír. Ten polibek začal jemně, nevinně, ale pak se přesně tak, jak to měla ráda, rychle změnil, byl najednou naléhavý a plný touhy. Podle pouhého dotyku, chuti cítila, jak v něm roste vášeň a že ona sama nezůstává o nic pozadu. Skončil ten polibek až příliš brzy, zaklonil hlavu, ale nepustil ji. „Řekni to znovu," požádal ji chraptivě. „Věřím ti." Bez varování ji popadl do náručí a zamířil s ní k hale. „Hej," vykřikla. „Co bude se stromečkem?" „Později, zlato, právě teď jdeme nahoru." „A co tam budeme dělat?" vyptávala se nevinně. Konečně se na ni usmál tak, jak to už dlouho postrádala. Ten úsměv mu zjemnil rysy, zahřál ji u srdce a sliboval tak, že o tom nemohla nikdy pochybovat. „Budeme si plnit naše vánoční přání." A taky že se splnila, každé z nich.

EPILOG Vánoce byly odjakživa Steveovy nejoblíbenější svátky. Mohl zcela upřímně říct, že za celých třicet pět let nezažil ani jedny, které by ho zklamaly - dokonce ani v horách, kdy je slavili jen ve třech lidech a s nepočítaně zvířaty. Ale letošní Vánoce, které ze začátku vypadaly jako ty nejhorší v jeho životě, nakonec dopadly úplně nejlépe. Nezměnil by na nich jedinou věc. Nevzdal by se ani jediné minuty ze vší té bolesti, protože právě kvůli ní byla všechna radost ještě... no, ještě radostnější. Noc byla chladná a obloha temná, ale jejich cestu jasně ozařovaly lampy na ulici a vánoční osvětlení. Strávili den v domě Juliette a Coltona Stuartových, obklopení rodinou a přáteli. Ještě půl bloku a už budou doma. Znovu sami. Znovu se budou milovat. Už to pouhé pomyšlení stačilo, aby se pousmál a po těle se mu rozlilo příjemné teplo. „Steve?" Rebecca mu stiskla ruku, aby upoutala jeho pozornost. „Tehdy večer... Myslel jsi to, cos říkal, vážně?" „Řekl jsem hodně věcí. Budeš se muset vyjádřit trochu přesněji." „Řekl jsi, že kdybychom měli to štěstí a měli děti, ať už moje, naše nebo něčí jiné, byl bys tím nejlepším otcem. Myslel jsi to vážně?"


90

Srdce se mu sevřelo, bezmyšlenkovitě si přejel rukou po kabátě a dal jí jednoduchou a jasnou odpověď. „Ano." „Víš... to, že nemůžu mít děti, neznamená, že nemůžu být matka. Máme v sobě hodně lásky a existují dětí, které ji potřebují." „A není jich málo," souhlasil tiše. „Nemusíme se rozhodnout hned," ujistila ho, když zabočili na chodníček ke svému domu. „Ale určitě bychom o tom mohli uvažovat." Steve se zastavil a sevřel ji v náručí. „Miluju tě, Rebecco," zamumlal a sklonil se, aby ji sladce nevinně a zároveň hříšně žádostivě políbil. Okamžitě ho to rozpálilo, Rebecca se o něj těžce opírala, jako by v něm chtěla nalézt útočiště, když vtom si uvědomil, že nejsou sami. Rozpačité zakašlání ho přinutilo zvednout hlavu, přimělo Rebeccu ustoupit o krok dozadu. Na chodníku mezi nimi a verandou stála dívka. Byla zachumlaná do teplého oblečení, ale hlavu zakrytou neměla. Ve světle dopadajícím z verandy se jí leskly světle hnědé vlasy a v podivně známé mladé tváři byla znát nervozita. „Pro - promiňte. Jste - Je tohle -" Zarazila se, zhluboka se nadechla, a pak vyhrkla: „Jste Rebecca Wilsonová? Protože pokud ano, tak jste moje matka." Rebecca stála u okna v ložnici a bezmyšlenkovitě vyhlížela do temné noci. Když Steve vstoupil a zavřel za sebou dveře, maličko se usmála, ale neotočila se k němu. Postavil se přesně za ni, přivinul si ji k sobě a bradu si opřel o její hlavu. „Takže je to živá, patnáctiletá dívenka. Co na to říkáš?" „Že je překrásná?" „To je. Vypadá zrovna jako ty." Byly si mnohem podobnější, než by se podle fotografie zdálo, ale ona nikdy nebyla tak krásná jako její dcera. Její dcera. Bože, při těch slovech se jí chtělo tančit radostí, strnout z toho překvapení, padnout v modlitbě na kolena. Myslela si, že dítě, které jí přineslo jedinou noc míru a naučilo ji, co znamená milovat a někoho ztratit, že to dítě už nikdy neuvidí. Myslela si, že její dcera je pro ni navždy ztracená, a teď tu najednou spí ve vedlejším pokoji, jen pár kroků od ní.

91

MARILYN PAPPANO

Její dcera spí v jejím domě. Je to zázrak. „Její ro - Andersonovi dorazí zítra odpoledne," poznamenal Steve. Vzala jeho ruce do svých. „To nevadí. Klidně jim můžeš říkat její rodiče. Vždycky jimi byli. A vždycky jimi budou. Byli z toho hodně rozrušení?" „Jejich dcera utekla o Štědrém dni, aby vyhledala ženu, která jí dala život - vždycky se báli, že se jednoho dne vrátí a odvede si ji pryč. Ano, dost je to rozrušilo." „To mě mrzí," odpověděla a myslela to doopravdy. Dovedla si představit, jak by se na jejich místě cítila. Ale Andersonovi věděli, že Carla chce svou pravou matku najít, ale raději než by to řešili, přikázali jí, aby na ni zapomněla. Bohužel si ke své škodě neuvědomili, jak tvrdohlavá dokáže být patnáctiletá dívka, kterou baví prolézat osobní doklady a hrát si s internetem. Stačilo, aby objevila jeden zažloutlý dávno zapomenutý dopis od právníka rodiny Wentworthových, a zbytek byl, alespoň podle Carly, úplná hračka. „Je úžasná, že jo?" Steve se usmál. „Má to v genech." Ohlédla se po něm přes rameno. „Mohl bys ji mít rád, ne?" „Určitě." Zavřela oči, když jí do nich vstoupily slzy. Jakmile si byla jistá, že navzdory rozbouřeným citům dokáže promluvit, obrátila se mu v náručí a pohlédla na něj. „Pojď se mnou do postele, Steve." Usmál se na ni s chlapeckou nevinností - která zároveň byla plná příslibů. „A co tam budeme dělat?" „Oslavovat." Rychle si poradila s jeho svetrem a on stejně rychle svlékl ji. Zato na jeho džíny potřebovala trochu víc času, protože i těch pár dotyků ho vzrušilo. Ale za chvilku už leželi nazí v posteli a on si ji prudce a vášnivě vzal. „Tak co to oslavujeme?" zeptal se znovu a zvedl se na rukou, aby na ni lépe viděl. Zadívala se na něj, pohledem pomalu sklouzla od jeho tmavých vlasů, přes temné oči až k něžnému úsměvu. Srdce se jí sevřelo a do očí jí vhrkly slzy. „Oslavujeme Vánoce," zašeptala. „Rodinu. A splněná přání."

Marilyn Pappano PRVNÍ KAPITOLA

Recommend Documents