Marie Stejskalová, život a dílo ženy na přelomu 19. a 20. století

Masarykova univerzita Filozofická fakulta Historický ústav

Marie Stejskalová, život a dílo ženy na přelomu 19. a 20. století (magisterská diplomová práce)

Bc. Veronika Zemanová

Vedoucí práce: Mgr. Denisa Nečasová, Ph.D.

Brno 2013

Prohlašuji, že jsem magisterskou diplomovou práci vypracovala samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury. ……………………………………………..

Podpis autora práce

Zde bych chtěla poděkovat vedoucí mé diplomové práce Mgr. Denise Nečasové, Ph.D. za ochotu, cenné rady a metodické vedení práce.

Obsah 1 Úvod .......................................................................................................................... 1 1.1 Cíl a členění práce ................................................................................................ 2 1.2 Metody práce, pramenná základna a literatura ...................................................... 3 2 Rodina a dětství Marie Stejskalové ............................................................................. 7 2.1 Rodinné vztahy .................................................................................................... 9 2.2 Vliv otce a matky ............................................................................................... 13 2.2.1 Jan Vlastimil Stejskal .................................................................................. 13 2.2.2 Petronella Stejskalová .................................................................................. 16 3 Marie Stejskalová a profese učitelky ......................................................................... 19 3.1 Cesta za vzděláním ............................................................................................ 23 3.2 Marie Stejskalová učitelkou ............................................................................... 26 3.2.1 Učitelské působení v obci Neustift (1882- 1887).......................................... 26 3.2.2 Učitelské působení v Jemnici (1887- 1888).................................................. 28 3.2.3 Učitelské působení ve Valašských Kloboukách (1888- 1891) ...................... 30 3.2.4 Učitelské působení v Uherském Brodě (1891- 1899) ................................... 31 3.2.5 Učitelské působení ve Valašském Meziříčí (1899- 1900) ............................. 33 3. 2.6 Penze .......................................................................................................... 34 4 Veřejná činnost Marie Stejskalové ............................................................................ 35 4.1 Spolek paní a dívek českých Božena Němcová .................................................. 39 4.2 Vlastní spisovatelská činnost .............................................................................. 42 4.2.1 První prázdninová výprava dívčí na Slovensko a Valašsko 7. -21. srpna 1901 ............................................................................................................................. 43 4.2.2 Výprava Moravanek do Čech a Slezska 18. -30. srpna 1902 ........................ 44 4.2.3 Výprava Moravanek na Uh. Slovensko 13. -27. srpna 1903 ......................... 45 4.2.4 Výprava Moravanek na Slovensko a do Polska 15. -28. srpna 1904 ............. 47 4.2.5 Učitelky sobě ............................................................................................... 48 4.2.6 Přednášková činnost .................................................................................... 49 4.2.7 Učitelská kolonie Komenský na Rábu v Dalmácii ........................................ 57 4.2.8 Letáčky Útulny ženské v Brně ..................................................................... 58 4.2.9 Autobiografie Marie Stejskalové.................................................................. 59

5 Marie Stejskalová a vlastní sebereflexe (ženské identity, své profese a genderových rolí) ............................................................................................................................. 62 6 Marie Stejskalová a Útulna ženská ........................................................................... 72 6.1 Útulna ženská a její činnost ................................................................................ 75 6.2 Smrt Marie Stejskalové a její obraz na veřejnosti ............................................... 85 7 Závěr ........................................................................................................................ 92 8 Seznam pramenů a literatury .................................................................................... 95 9 Seznam příloh ........................................................................................................ 102

1 Úvod Předložená diplomová práce se zabývá životem a dílem Marie Stejskalové, významné brněnské rodačky, učitelky a budovatelky dobročinné organizace Moravské ústřední Útulny ženské v Brně. Marie Stejskalová prožila smutné dětství poznamenané ztrátou otce a chudobou, ale také léta samostatnosti, kdy působila jako učitelka na mnoha německých a jedné české škole na Moravě. Aktivně se zde zapojila do tamního společenského ruchu a sama se stala organizátorkou nejednoho kulturního, národopisného a charitativního podniku. Po milostném zklamání a po odchodu do penze vstoupila v roce 1900 do Moravské ústřední Útulny ženské v Brně (dále již jen Útulna ženská nebo Útulna) a stala se její nejvýraznější osobností. Zde veškeré své úsilí věnovala hlavně péči o osiřelé a opuštěné děti a mládež, ale také obecně usilovala o zlepšení postavení žen, zvláště těch nejchudších. Vrcholem její činnosti pro Útulnu ženskou se stalo založení dětské ozdravné kolonie v Crikvenici u Jaderského moře, která jí vysloužila široké uznání. Marie Stejskalová, která se narodila v roce 1862 v mnohonárodnostní Habsburské monarchii a zemřela v roce 1928 v samostatném Československém státě, žila v období velmi výrazných změn, ke kterým docházelo jak v rovině státoprávní, hospodářské, politické a sociální tak v rovině národnostní, společenské, kulturní, technické a technologické.1 V období výrazné liberalizace a demokratizace společnosti, kdy se mimo jiné zrodil moderní politický systém a občanská společnost (zrod zemské, okresní a obecní samosprávy, bohatého spolkového života aj.). V období emancipačních snah žen po získání nejprve kvalitnějšího vzdělání a pak rovnocenného a rovnoprávného postavení žen ve společnosti a zároveň v období industrializace a urbanizace, v období vnitřních nacionálních a sociálních konfliktů a později také vypjatého nacionalismu, který narušil česko-německé soužití v jednom státě.2 Jako ředitelka Útulny ženské v Brně prožila Marie Stejskalová v letech 1914-1918 také vypjaté období celosvětového válečného konfliktu, který mimo jiné zboural dosavadní uspořádání starého světa a vedl 1

Za tuto dobu jejího života došlo nejenom ve společenském zřízení k celé řadě významných změn, které ovlivňovaly život mnoha lidí žijících v té době, neboť dlouhý proces transformace společnosti, který má své kořeny již v Josefínských reformách a v revolučním roce 1848, se od 60. let 19. století zřeknutím se absolutistické formy vládnutí mohl naplno rozvinout. Srov. HLAVAČKA, Milan: Rakouská monarchie v „dlouhém“ 19. století (1790-1918). In VEBER, Václav; HLAVAČKA, Milan; VOREL, Petr; POLÍVKA, Miloslav; WIHODA, Martin; MĚŘÍNSKÝ, Zdeněk: Dějiny Rakouska. Praha: Lidové noviny, str. 439. 2 Srov. HLAVAČKA, Milan: Rakouská monarchie v „dlouhém“ 19. století (1790-1918). In VEBER, Václav; HLAVAČKA, Milan; VOREL, Petr; POLÍVKA, Miloslav; WIHODA, Martin; MĚŘÍNSKÝ, Zdeněk: Dějiny Rakouska. Praha: Lidové noviny, str. 428-440.

1

ke vzniku nových samostatných států mezi nimi i Československa. V tomto novém státě, kde se ženám dostalo stejných občanských a politických práv jako mužům (únorovou ústavou z roku 1920),3 prožila Marie Stejskalová také posledních deset let svého života, které i přes zhoršující se zdraví dále věnovala usilovné péči o Útulnu ženskou v Brně a její kolonie dokonce i u Jadranského moře.

1.1 Cíl a členění práce Předložená diplomová práce, která nese název Marie Stejskalová, život a dílo ženy na přelomu 19. a 20. století, si vzala za cíl sledovat osudy této významné ženy, a to v několika etapách jejího života. Sleduje rodinné poměry Marie Stejskalové, její cestu za vzděláním, profesní působení jako učitelky a veřejnou činnost. Dále však také sleduje její činnost poté, co jako učitelka odešla do penze a vstoupila do Útulny ženské v Brně. Důležitým tématem práce je i obraz profese učitelky i obecně samostatně pracující ženy v české společnosti na přelomu 19. a 20. století a to skrze reflexi samotné Stejskalové. Nemalá pozornost je dále věnována také samotné sebereflexi vlastní osoby Marií Stejskalovou, jejím názorům na dobové sociální problémy, na podobu genderových rolí, na postavení ženy a její „poslání“ ve společnostiči vlastní životní představy. Diplomová práce se skládá celkem ze sedmi kapitol dále členěných na podkapitoly a menší celky. V první kapitole se nacházejí úvodní informace k diplomové práci. Druhá kapitola se zabývá rodinnými poměry a dětstvím Marie Stejskalové. Velká pozornost je v této kapitole věnována také vlivu otce a matky na osobnost M. Stejskalové. Třetí kapitola se věnuje učitelské profesi Marie Stejskalové a to jak obecné charakteristice této profese, tak profesnímu vzdělání M. Stejskalové, jejímu působení v obci Neustift, v Jemnici, Valašských Kloboukách, Uherském Brodě, Valašském Meziříčí či jejími důvody odchodu do penze. Čtvrtá kapitola se zabývá veřejným působením M. Stejskalové a to především veřejnými aktivitami, kdy působila jako učitelka a dále spisovatelskými a přednáškovými aktivitami v dobách jejího působení v Útulně ženské v Brně. V této kapitole jsou tak prostřednictvím jejích přednášek a spisovatelské činnosti prezentovány její názory např. na dobové sociální problémy obzvláště z oblasti péče o osiřelé a zanedbané děti, na vzdělání dívek a „poslání“ žen i sebereflexe svého života a to především prostřednictvím jejích vzpomínek. Sebereflexe je tématem i páté kapitoly, ve které jsem se snažila zachytit její vnímání 3

Srov. BUREŠOVÁ, Jana: Proměny společenského postavení českých žen v první polovině 20. století. Olomouc: Univerzita Palackého, 2001, str. 40.

2

dobových genderových rolí, ženské identity, své profese a také dobového konstruktu feminity. Šestá kapitola je pak věnovaná již samotné činnosti Marie Stejskalové v Útulně ženské v Brně. V této kapitole nechybí stručné dějiny Útulny ženské, závěr života Marie Stejskalové a nastínění jejího obrazu na veřejnosti. Sedmá kapitola je pak kapitolou závěrečnou.

1.2 Metody práce, pramenná základna a literatura Ve své diplomové práci jsem se snažila na příkladu životního příběhu Marie Stejskalové zachytit charakter socio-profesního typu učitelky v českých zemích v časově vymezeném období, tedy na přelomu 19. a 20. století. Základní metodou mi v tomto případě byla metoda biogramu osobnosti Marie Stejskalové. Jako inspirace mi posloužila ediční řada publikací Člověk na Moravě

4

a práce Jany Machačové a Jiřího

Matějčka5 z oblasti sociálních dějin. Zároveň jsem se však snažila pomocí konceptu gender (sociálního pohlaví) 6 postihnout reflexi Marie Stejskalové na podobu dobové feminity a maskulinity a genderových rolí, její ztotožnění se s vlastní ženskou identitou, svým postavením v rodině a ve společnosti, a to především analýzou tzv. egodokumentů (v případě M. Stejskalové zvláště vlastních životopisných vzpomínek v tištěné i rukopisné podobě)7. V této oblasti mi velkou inspirací byly publikace a sborníky z oblasti gender studies a dějin každodennosti. 8

4

Srov. FASORA, Lukáš; HANUŠ, Jiří; MALÍŘ, Jiří; VYKOUPIL, Libor (eds.): Člověk na Moravě v první polovině 20. století. Brno: CDK, 2006, 503 str.; FASORA, Lukáš; HANUŠ, Jiří; MALÍŘ, Jiří (eds.): Člověk na Moravě 19. století. Brno: CDK, 2004, 501 str. 5 Srov. MACHAČOVÁ, Jana; MATĚJČEK, Jiří: Nástin sociálního vývoje českých zemí 1781-1914. Praha: Karolinum, 2010, 494 str. 6 Kategorie genderu je podle J. W. Scottové organizačním prvkem sociálních vztahů založeným na pohlavních rozdílech a určujícím mocenské vztahy mezi pohlavími. Srov. SCOTT, Joan Wallach: Gender: A Useful Category of Historical Analysis. In The American Historical Review, roč. 91, č. 5. 1986, str. 1053-1075. 7 Řada citovaných dokumentů v této diplomové práci obsahuje gramatické chyby, které jsou však nechány v takové podobě jak je autor či autorka napsala. 8 Srov. ČADKOVÁ, Kateřina; LENDEROVÁ, Milena; STRÁNÍKOVÁ, Jana: Dějiny žen, aneb Evropská žena od středověku do poloviny 20. století v zajetí historiografie. Sborník příspěvků z IV. pardubického bienále 27. -28. Dubna 2006. Pardubice: Univerzita Pardubice, 2006, 601 str.; LENDEROVÁ, Milena: K Hříchu a k modlitbě. Žena v minulém století. Praha: Mladá Fronta, 1999, 300 str.; LENDEROVÁ, Milena: Eva nejen v ráji: žena v Čechách od středověku do 19. století. Praha: Karolinum, 2002, 198 str.; LENDEROVÁ, Milena: A ptáš se, knížko má..: ženské deníky 19. století. Praha: Triton, 2008, 355 str.; LENDEROVÁ, Milena, JIRÁNEK, Tomáš, MACKOVÁ, Marie: Z dějin české každodennosti. Život v 19. století. Praha: Karolinum, 2009, 430 str.; MONTGOMERY, Fiona; COLLETT, Christine (eds.): The European Women´s History Reader. London: Routledge, 2002, 380 str.; PEŠEK, Jiří; LEDVINKA, Václav (eds.): Žena v dějinách Prahy. Sborník příspěvků z konference Archivu hl. m. Prahy a Nadace pro gender studies 193. Praha: Scriptorium, 1996, 436 str.; SCOTT, Joan W.: Gender: A Useful Category of Historical Analysis. In The American Historical Review, roč. 91, č. 5. 1986, str. 1053-1075.; VOJÁČEK,

3

Zpracování životního příběhu Marie Stejskalové si vyžádalo studium rozsáhlého archivního materiálu, a to fondů G 326 Marie Stejskalová, G 303 Ženská útulna Brno, G 32 Lucie Bakešová, G 415 Kozlová Eliška uložených v Moravském zemském archivu (dále již jen MZA). Laskavostí archivních pracovníků mi byl zpřístupněn i dosud nezpracovaný fond Spolek paní a dívek českých Božena Němcová-Uherský Brod, uložený ve Státním okresním archivu Uherské Hradiště. Z tohoto fondu, týkajícího se spolku, který v Uherském Brodě v roce 1894 založila Marie Stejskalová, jsem využila tři knihy protokolů spolku a seznamy knih a časopisů, které spolková knihovna vlastnila. Nejpodrobněji jsem se však věnovala fondům uloženým v MZA, a to především fondu G 326 Marie Stejskalová, kde se nachází rozsáhlá korespondence Marie Stejskalové, její osobní doklady a především celá řada rukopisů (nejrůznější koncepty, proslovy, básně, vlastní vzpomínky rukopisné i tištěné, velké množství přednášek prezentujících činnost Útulny ženské a její kolonie, přednášky z oblasti dobové sociální péče o osiřelé děti, vzdělání dívek aj.). Z fondu G 303 Ženská Útulna jsem využívala zvláště pamětní knihu Útulny ženské, informace o členkách a členech spolku a jednotlivých kolonií. Z fondu G 32 Lucie Bakešová to pak byla zvláště kniha konceptů L. Bakešové. Vedle tohoto archivního materiálu k životu Marie Stejskalové jsem pracovala i s Letáčky Útulny ženské v Brně, které v roce 1903 začala vydávat Lucie Bakešová spolu s Marií Stejskalovou. Letáčky se snažily prezentovat činnost Útulny (prostřednictvím výročních zpráv) a také alespoň zpočátku informovat venkovské ženy a ženy z chudých poměrů obecně o základních otázkách ženského hnutí, dobových sociálních problémech jako je alkoholismus, o postavení a práci služek, osiřelých a opuštěných dětí a péči o ně aj. Nepostradatelnou součástí této diplomové práce bylo studium vzpomínek M. Stejskalové, 9 které v tištěné podobě vyšly v roce 1927, dále studium jejího životopisu,10 který sice vyšel rok po její smrti, ale jak dokazuje archivní materiál, koncipovala jej ještě za svého života právě M. Stejskalová. 11 Velmi významná je i v tomto směru i publikace, kterou rok po smrti M. Stejskalové sestavila k uctění její Milan: Reflexe a sebereflexe ženy v české národní elitě 2. Poloviny 19. století:sborník příspěvků z konference uspořádané ve dnech 23.-24. Listopadu 2006 Národním archivem ve spolupráci s Archivem hlavního města Prahy. Praha: Scriptorum, 2007, 366 str. 9 Srov. STEJSKALOVÁ, Marie: Vzpomínky z mého života. Vyňato z letáčků Útulny ženské v Brně z let 1908-1913. Brno: Organizace pokrokových žen. 1927, 102 str. 10 Srov. STEJSKALOVÁ Marie: Marie Stejskalová, Starostka Útulny ženské v Brně, Vlastní životopis. Brno: Útulna ženská, 1929, 25 str. 11 Srov. MZA, fond G 326 Marie Stejskalová, Rukopisy M. Stejskalové, karton 3., inv. č. 124, Životopisné vzpomínky, M. Stejskalová (životopis)

4

památky a obětavého díla Pavla Křičková. 12 Publikace poskytuje řadu dalších vzpomínek na osobu M. Stejskalové (např. od jejích žaček, spolupracovnic), životopis jejího otce, podrobné zprávy o činnosti Útulny a životě v ní. Kromě toho se důležitým pramenem této práce staly i mnohé brožurky a knížečky, které buď sama Stejskalová k nějaké příležitosti napsala, nebo nechala na své náklady či náklady Útulny vytisknout.13 Protože se diplomová práce lehce dotýká celé řady jiných témat, jako je např. ženská emancipace, vzdělávání dívek, učitelská profese a vzdělání adeptek na tuto profesi, vývoj sociální péče o osiřelé a opuštěné děti v období 2. poloviny 19. století a počátku 20. století, bylo nutné i studium sekundární literatury k těmto tématům.14 12

Srov. KŘIČKOVÁ, Pavla (ed.): Život a dílo Marie Stejskalové, starostky Útulny ženské. Brno: Česká zemská péče o mládež na Moravě, 1929, 139 str. 13 Srov. KREJČŮ, Marie (red.): Učitelsky sobě. Brno: Marie Stejskalová, 1907, 44 str.; LANGOVÁ, Aloisie: Upomínky na Moravské Slovensko. Uherský Brod: Aloisie Langová, 1894, 49 str.; STEJSKALOVÁ, Marie: První prázdninová výprava dívčí na Slovensko a Valašsko 7. -21. srpna 1901. Uherský Brod: M. Stejskalová, 1901, 84 str.; STEJSKALOVÁ, Marie: Výprava Moravanek do Čech a do Slezska 18. - 30. srpna. Brno: [s. n.], 1903, 129 str.; STEYSKALOVÁ, Marie: Výprava Moravanek na Uh. Slovensko13.- 27. srpna 1903. Brno: M. Steyskalová, 1904, 33 str.; STEYSKALOVÁ, Marie: Výprava Moravanek na Slovensko a do Polska 15. -18. srpna. Brno: Útulna ženská, 1905, 46 str.; STEJSKALOVÁ, Marie: Učitelská kolonie Komenský na Rábu. Brno: Útulna ženská, 1910, 61 str.; SVOBODOVÁ-GOLDMANNOVÁ, Františka: Hry a básničky pro malé dítky. Brno: Útulna ženská, 1909, 59 str.; SNÍŽKOVÁ, Ida: Vzpomínky na kolonii „Božena Němcová“ v Crikvenici na Jadranu. Brno:Útulna ženská, 1926, 15 str. a další. 14 K ženské emancipaci a dívčímu vzdělání např. tyto publikace: BAHENSKÁ, Marie: Počátky emancipace žen v Čechách: dívčí vzdělání a ženské spolky v Praze v 19. století. Praha: Libri: Slon, 2005, 175 str.; BAHENSKÁ Marie; HECZKOVÁ Libuše; MUSILOVÁ Dana: Ženy na stráž! České feministické myšlení 19. a 20. století. Praha: Masarykův ústav a Archiv AVČR, 2010, 335 str.; BUREŠOVÁ, Jana: Proměny společenského postavení českých žen v první polovině 20. století. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2001. 506 str.; LENDEROVÁ, Milena: K Hříchu a k modlitbě. Žena v minulém století. Praha: Mladá Fronta, 1999, 300 str.; LENDEROVÁ, Milena: Eva nejen v ráji: žena v Čechách od středověku do 19. století. Praha: Karolinum, 2002, 198 str.; MALÍNSKÁ, Jana: Do politiky prý žena nesmí-proč?: vzdělání a postavení žen v české společnosti v 19. a na počátku 20. století. Praha: Libri:Sociologické nakladatelství, 2005, 173 str.; MONTGOMERY, Fiona; COLLETTE, Chrisine (eds.): The European Women´s History Reader. London, 2002, 380 str.; NEČASOVÁ, Denisa: Buduj vlastposílíš mír! Ženské hnutí v českých zemích 1945-1955. Brno: Matice moravská, 2011, 411 str.; PEŠEK, Jiří; LEDVINKA, Václav (eds.): Žena v dějinách Prahy. Sborník příspěvků z konference Archivu hl. m. Prahy a Nadace pro gender studies 193. Praha: Scriptorium, 1996, 436 str.; K problematice učitelské profese: BEDNÁŘOVÁ, Věra: Učitelky v národopisné práci: Antonie Waltrová, Františka Kyselová, Zdenka, Vorlová-Vlčková. Brno, 1958, 8 str.; BEDNÁŘOVÁ, Věra (ed.): Hnutí pokrokových učitelek, Sborník studií a vzpomínek. Praha: Ministerstvo školství, 1970, 282 str.; BEDNÁŘOVÁ, Věra: Podíl učitelek na ženském hnutí v Brně v souvislosti s ženským hnutím moravským v letech 1850-1950. Brno, 1980, 96 str.; VELETOVSKÁ-HUMLOVÁ (ed.), Hana: Ženy na Moravě. Brno: Dobročinný komitét (edice Chudým dětem, roč. 52), 1940, 156 str.; TALPA, Jiří (red.): Sborník k dějinám českého školství a učitelstva na Moravě IV. Přerov, 1979, 146 str. K problematice dějin sociální správy, sociálního vývoje a péče např. FASORA, Lukáš: Sirotek, Příklad sourozenců Kaldových a chovanců Americké domoviny. In FASORA, Lukáš; HANUŠ, Jiří; MALÍŘ, Jiří; VYKOUPIL, Libor (eds.): Člověk na Moravě v první polovině 20. století. Brno: CDK, 2006, str. 337-352. JANÁK, Jan: Příčiny vzniku předlitavské sociální správy. Brno: Universita J. E. Purkyně, 1970, 231 str.; MACHAČOVÁ, Jana; MATĚJČEK, Jiří: Nástin sociálního vývoje českých zemí 1781-1914. Praha: Karolinum, 2010, 494 str.; TŮMA, Antonín: Právní základy veřejné správy sociální a zdravotní, zvláště péče o mládež. Praha: Vyšší škola sociální péče, 1936, 243 str.

5

Marie Stejskalová patří mezi významné osobnosti spjaté s dějinami péče o sirotky, ženským emancipačním hnutím na Moravě a dějinami řady měst, kde jako učitelka či sociální pracovnice působila. Byla výraznou osobností, která dokázala svou životní energií, silnou vůlí a dobrým srdcem jít za svými ideály, proměnit je v realitu a stát se tak druhým lidem vzorem. To, že její život a dílo budí obdiv a zájem, dokazuje i řada prácí, věnovaných právě její osobě a Útulně ženské. Jednou z těchto prvních prací je vedle již zmiňované publikace Pavly Křičkové z roku 1929

15

menší brožurka

o ozdravných koloniích M. Stejskalové v Crikvenici z roku 1931,16 dále brožurka Jana Heyera z roku 1934,17 životopisný román Fr. Bulánka Dlouhána 18 a krátká práce Věry Bednářové z roku 1858.19 Útulna ženská v Brně a Marie Stejskalová se taktéž staly námětem dvou diplomových prací, a to Jiřího Koláře 20 a Martiny Randové.21 Další práce k životu a dílu Marie Stejskalové mi nejsou známy. Doufám, že i tato má práce přispěje k rozšíření dosavadních poznatků.

15

Srov. KŘIČKOVÁ, Pavla (ed.): Život a dílo Marie Stejskalové, starostky Útulny ženské. Brno: Česká zemská péče o mládež na Moravě, 1929, 139 str. 16 Srov.Československé dětské ozdravovny Marie Stejskalové v Crikvenici, Jugoslávie. Brno: Moravská ústřední útulna ženská v Brně, 1931, 30 str. 17 Srov. HEYER, Jan: Viennensia naší ženské literatury. Revue Dunaj XI. č. 2., Vídeň, 1934, 5 str. 18 Srov. BULÁNEK DLOUHÁN, František: Věrná národu. Praha, 1942, 254 str. 19 Srov. BENÁŘOVÁ, Věra: Marie Stejskalová. Brno, 1958, 3-6. str. 20 Srov. KOLÁŘ, Jiří: Útulna ženská v Brně [diplomová práce] MU Filozofická fakulta, Historický ústav. Brno, 2003 21 Srov. RANDOVÁ, Martina: Moravská ústřední útulna ženská v Brně (1899-1952) a její starostka Marie Stejskalová [diplomová práce] MU Filozofická fakulta, Historický ústav, Brno, 2013

6

2 Rodina a dětství Marie Stejskalové Rodina jako společenská instituce, ve které má každý člen určitou sociální roli, zastávala a zastává v lidské společnosti po staletí různé a časem i proměnlivé funkce. Od té nejzákladnější funkce rodiny, tedy reprodukční až po ekonomickou, obrannou, sociálně-výchovnou a emocionální. Zhruba od 16. století převažuje v západní a střední Evropě již rodina nukleární, tvořená manželem, manželkou a jejich dětmi, která je typická zvláště pro industriální společnost a přetrvává i dodnes. Podle rakouského občanského zákoníku z roku 1811 byl jedinec zletilým až od okamžiku svých 24 let a této zletilosti předcházelo období dospívání (cca od 15 do 24 let), období nedospělosti (zhruba od 8 do 14 let) a období dětství (zhruba do 7 let), přičemž přechod z jednoho období do druhého se vyznačoval nejrůznějšími rituály (změna oblékání, účesu, biřmování, nástup do školy aj.). Přesto období dětských her končilo v 19. století obecně velmi brzy, prakticky v okamžiku, kdy se dítě bylo schopno samo o sebe postarat. Tímto obdobím, bez ohledu na jeho sociální příslušnost, tak pro něj nastala řada povinností, muselo např. pomáhat při hlídání sourozenců, seznamovat se s vedením domácnosti nebo správou panství, pomáhat na poli nebo v dílně, při pasení dobytka aj. V rodině probíhala základní socializace dítěte a podle sociální příslušnosti rodiny se ve výchově kladl důraz na zdravý tělesný vývoj jedince, na výchovu morální (k zbožnosti, poslušnosti, úctě k rodičům atd.), rozumovou a vlasteneckou (k oddanosti císaři a později vlivem nacionalismu také ke svému národu). Poté, co funkci obrannou, ekonomickou a sociálně-výchovnou na sebe částečně převzal moderní stát,22 se pozvolna a právě v 19. století, proměňovala i funkce emocionální, která výrazně nabývala na významu.23 Marie Stejskalová se narodila v Brně dne 24. ledna 1862 jako čtvrté dítě Jana Vlastimila (křestním jménem Valentina) Stejskala a Petronelly Stejskalové rozené Štěpánkové.24 Měla celkem devět sourozenců,25 přičemž nejstarší František a Karolina

22

Dětství jak jej dnes chápeme, snahu ochránit vlastní potomstvo a úsilí připravit je na dospělost je z velké části výrazem evropského osvícenství a národních států. Srov. FASS, Paula S. (ed.): Encyclopedia of Children and Childhood In History and Society. Svazek 1., A-E, Macmillan Reference USA, 2004, str. 13. 23 Srov. LENDEROVÁ, Milena JIRÁNEK, Tomáš MACKOVÁ, Marie: Z dějin každodennosti. Život v 19. století. Praha: Karolinum, 2009, str. 144-190. 24 Srov. Moravský zemský archiv, fond G 326 Marie Stejskalová, Rukopisy M. Stejskalové, karton č. 3, inv. č. 132, Životopis Jana Vlastimila Stejskala, zasloužilého učitele národního 25 Vysoká natalita u našich předků poskytovala naději na přežití rodu. Od poloviny 19. století se však i vlivem obecného zlepšení hygienických podmínek a péče o matku a dítě snížila úmrtnost dětí a začalo se objevovat i plánované rodičovství, navíc se emocionálně výrazně proměňoval i vztah k dětem. Srov.

7

pocházeli z prvního otcova manželství s Josefou původem z Loužan. Z druhého otcova manželství s Petronelou Stejskalovou pak vzešlo celkem osm dětí- Jan, Josef, Petr, námi sledovaná Marie, dále Ludmila a Růžena a dva synové, kteří zemřeli ještě v útlém věku. 26 Dospělosti se tak dožilo pouze šest dětí, Ludmila zemřela ve věku tří let na choleru a Růžena zemřela ve Vídni ve věku 12 let na záškrt.27 Samotné dětství Marie Stejskalové nebylo vůbec jednoduché. V roce 1863 odešla rodina z Brna do Nosálovic u Vyškova, kde její otec vyučoval na obecné škole a kde rodina velmi strádala. Trpěla zde velkými finančními problémy, neboť učitelský plat otce (180 zlatých ročně)28 nedostačoval k uživení tak početné rodiny. Proto si také otec přivydělával soukromým vyučováním a písařstvím, a matka, jež se také snažila všemožnými způsoby zlepšit finanční situaci rodiny, musela čelit tvrdé domácí práci. Sama Marie, jejíž dětství bylo tímto velice poznamenané, vzpomíná na finanční situaci rodiny takto: „ Měl se otec co ohánět, aby nás při tehdejší mizérii uživil. Matka musela statečně v domácnosti pracovat, přemýšlet, jak by groš vydělala a ušetřila. Najala si kus pole na zemáky, držela drůbež a vepřový dobytek. Ale zkusily jsme hladu dost a otec často prosíval svou sestru Marii o pomoc v nouzi.“29 Přišly však i další události, které nepříjemně zasáhly do osudů rodiny. Byla to jak Prusko-rakouská válka v roce 1866, tak i následná epidemie cholery, kterou pruští vojáci zavlekli mezi civilní obyvatelstvo.30 Ve svých vzpomínkách na toto období líčí M. Stejskalová nelehkou situaci rodiny, jak otec v době války chodil pomáhat své sestře Marii, která hospodařila ve Slavkově, a děti s matkou zůstávaly doma. Stejskalová se obdivuje silné vůli své matky, která v tomto období zastávala za manžela post obecního písaře, chodila od domu k domu a zaznamenávala, kdo zemřel, ujala se osiřelého dítěte, které kojila společně se svoji nejmladší dcerou Růženkou a také čelila této epidemii i u sebe doma, neboť jí onemocněly vlastní děti. Jako první onemocněla právě námi sledovaná Marie a vypadalo to, že se již neuzdraví, ale jako zázrakem se uzdravila jak LENDEROVÁ, Milena JIRÁNEK, Tomáš MACKOVÁ, Marie: Z dějin každodennosti. Život v 19. století. Praha: Karolinum, 2009, str. 178-181. 26 Srov. MZA, fond G 326 Marie Stejskalová, Rukopisy M. Stejskalové, karton č. 3, inv. č. 124, Životopisné vzpomínky. Moji dědicové z příbuzenstva pokrevního, 1926 27 Srov. Tamtéž 28 Srov. MZA, fond G 326 Marie Stejskalová, Rukopisy M. Stejskalové, karton č. 3, inv. č. 124, Životopisné vzpomínky. Vzpomínky z vlastního života [rukopis], 3. 29 Srov. MZA, fond G 326 Marie Stejskalová, Rukopisy M. Stejskalové, karton č. 3, inv. č. 124, Životopisné vzpomínky. Vzpomínky z vlastního života [rukopis], 3. 30 Srov. BOROVIČKA, Michael: Pruská okupace českých zemí. In. BOROVIČKA, Michael; KAŠE, Jiří; KUČERA, Jan P.; BĚLINA, Pavel: Velké dějiny zemí Koruny české XII.1860-1890. Praha: Paseka, 2012 str. 140 -141.

8

ona, tak i její nejmladší sestra Růžena. Z tohoto štěstí se však rodina neradovala dlouho, neboť onemocnělo další dítě, dcera Ludmila, která této nemoci podlehla. 31 Tato ztráta představovala pro rodinu těžkou ránu, neboť malá Ludmilka byla rodiči velmi oblíbená. Později si Marie o ztrátě své sestry poznamenala: „A toto dítě milé, ode všech zbožňované, zemřelo, zemřelo místo mne.“32 Přestože si tedy byla vědoma větší oblíbenosti některých sourozenců, nikdy nepochybovala o tom, že by ji rodiče nemilovali. Jak sama vzpomíná, po otci ji zbylo mnoho dopisů adresovaných bratru Františkovi, v nichž otec vyjevoval svou lásku ke všem svým dětem, ať synům nebo dcerám. „Milý Františku! Dávám Ti věděti, že mne milý Bůh opět učinil otcem děvčátka, že Ti zas přibyla sestřička. Nermuť se nad tím. Vždyť z otcovského podílu neubude Ti nic. Víš, že Vám ničeho dáti nemohu, mimo tu svou velkou lásku a té mám pro Vás pro všechny dost i kdyby Vás ještě 10 bylo.“33

2.1 Rodinné vztahy Jak již bylo řečeno, Marie stejně jako její sourozenci se mohla těšit lásce obou rodičů. Právě v 19. století se dítě stává středem pozornosti, a manželství, stejně jako rodina nabývají nové podoby. Vztahy mezi samotnými manželi a jejich dětmi se začaly prohlubovat, období dětských her prodlužovat a rodina přestávala být bezprostředně svázána s výrobními, výchovnými a ochrannými funkcemi (přebírá je stát v podobě nejrůznějších institucí jako např. justice a policie, školy atd.). Přesto zůstávalo hlavním smyslem manželství přivádět na svět děti, přesto byla žena podřízená svému muži, stále určená především do sféry soukromého života.34 Sama Marie Stejskalová si svých rodičů velmi vážila. Obdivovala svého vzdělaného a vlastenecky smýšlejícího otce, stejně jako obětavost, vytrvalost a energii matky. Odpovědět na otázku, co pro ni jednotliví sourozenci a zvláště rodiče znamenali, tedy není těžké, neboť Marie Stejskalová věnovala ve svých vzpomínkách, ať již rukopisných nebo tištěných, 35 také sourozencům a rodičům pozornost.

31

Srov. MZA, fond G 326 Marie Stejskalová, Rukopisy M. Stejskalové, karton č. 3, inv. č. 124, Životopisné vzpomínky. Vzpomínky z vlastního života [rukopis], 2. 32 Srov. Tamtéž, 2. 33 Srov. Tamtéž, 2. 34 Srov. LENDEROVÁ, Milena: K Hříchu a k modlitbě. Žena v minulém století. Praha: Mladá Fronta, 1999, str. 13-120. 35 MZA, fond G 326 Marie Stejskalová, Rukopisy M. Stejskalové, karton č. 3, inv. č. 124, Životopisné vzpomínky, Vzpomínky z vlastního života [rukopis], 2., 3., 4. Tiskem: STEJSKALOVÁ, Marie: Vzpomínky z mého života. Brno: Organizace pokrokových žen., 1927

9

Svého nejstaršího a nevlastního bratra Františka (1844-1887) Stejskalová moc blíže nepoznala. V době jejího dětství, kdy její otec ještě žil, přijížděl bratr ze svých studií z Prahy domů pouze o svátcích a na prázdniny a věnoval se spíše rozhovorům se svým otcem a svým zájmům nežli sourozencům. Jako prvorozený syn se měl vydat po stopách otce a stát se učitelem. Otec jej považoval za svého nástupce na místě učitelském i za zástupce v záležitostech rodinných. Byl na svého vzdělaného syna velmi pyšný, ale nedobře nesl fakt, že se Františkovi více zalíbila žurnalistika a spisovatelství nežli učitelství, ve kterém otec viděl větší existenční jistoty. M. Stejskalová navíc vzpomíná na jednu velmi nepříjemnou událost, která podle ní i poznamenala zdraví již tak nemocného otce. František, který rád cestoval po Moravě, kde hledal inspiraci pro svou žurnalistickou tvorbu, byl zadržen vojáky a považován za pruského špeha. Měl být do dvou dnů v Brně zastřelen, pokud by někdo neprokázal jeho totožnost. Strachem ztrápený otec se tak musel rychle vydat na osmihodinovou cestu do Brna, aby zachránil svého milovaného syna. I proto na něj naléhal, aby opustil žurnalistiku a vrátil se k učitelství, což sice František na určitý čas i udělal, ale jak vzpomíná Marie: „ sotva se však otec ku věčnému spánku uložil, zaměnil bratr učírnu za kancelář redakční.“ 36 I přes novinářskou činnost byl František Stejskal během svých studijních let v Praze velmi dobrým žákem, vedl rušný společenský a vlastenecký život a největším problémem jeho studia tak zůstávaly pouze finance, které zatěžovaly již tak napnutý rozpočet rodiny. Tento stav nenechával otce klidným a přispěl k jeho velmi špatnému zdravotnímu stavu. Když jednoho zářijového dne opět odjížděl František na svá studia do Prahy, vzpomíná ve svém deníku na svého otce, který jej šel doprovodit na vlak takto: „Toky slz řinuly se z očí mého dobrého otce a já- já nemohu mu pomoci! O proklel bych svou chudobu!!!“ 37 Vzájemná láska mezi otcem a synem byla tedy zřejmá, což také dosvědčuje i korespondence mezi oběma muži, ve které se otec snaží udělovat synovi rady „…z lásky a ze zkušenosti.“38 Vztah Františka k jeho nevlastní matce, tedy k Petronelle Stejskalové byl však trochu problematičtější. Jak se později matka již dospělé Marii

36

Srov. MZA, fond G 326 Marie Stejskalová, Rukopisy M. Stejskalové, karton č. 3, inv. č. 124 Životopisné vzpomínky, Vzpomínky z vlastního života [rukopis], 2. 37 Srov. MZA, fond G 326 Marie Stejskalová, Rukopisy M. Stejskalové, karton č. 3, inv. č.132, Dopisy otce M Stejskalové J. V. Stejskala synu Františku Stejskalovi a jeho zápisy ze studií. R 1868. 38 Srov. MZA, fond G 326 Marie Stejskalová, Rukopisy M. Stejskalové karton č. 3, inv. č.132, Dopisy otce M Stejskalové J. V. Stejskala synu Františku Stejskalovi a jeho zápisy ze studií. R 1868. Dopis č. 5 (1865)

10

svěřila, působil jí nevlastní syn „mnoho mrzutosti a starosti.“39 K velmi nepříjemnému konfliktu mezi Petronellou a Františkem došlo již brzy po smrti otce Jana Vlastimila. Ostrý spor se rozpoutal právě o malou Marii, kterou chtěl František odvést sebou do Prahy a dát ji na výchovu své bezdětné paní domácí. To matka rozhodně odmítla, už proto, že se o Marii měla postarat její teta ze Slavkova. „…když brzo na to přijel vůz v S… pro mne a František se nabídl, že mne tam doveze, tu poslala matka také Jeníčka sebou a přikázala mu, aby tetince vyřídil, co František zamýšlí a aby mne jemu nesvěřovala ani na chvilku by snad se mnou neujel.“40 Nejstarší syn Jana Vlastimila Stejskala-učitel a novinář František StejskalLažanský, který v 80. letech 19. století neohroženě vydával ve Vídni pro českou menšinu noviny s názvem Lev a usiloval o probuzení národního vědomí vídeňských Čechů, nakonec zemřel na tuberkulózu dne 14. července 1887 ve věznici ve Steinu, kam byl uvězněn za porušení zákonů, když se snažil za každou cenu udržet vydávání právě svých novin. 41 Ve Vídni tak po sobě zanechal dvě děti- syna Jana a dceru Marii. 42 Ani na nevlastní sestru Karolínu (zřejmě 1850-1870),43 pocházející ze Stejskalova prvního manželství, nemá Marie mnoho vzpomínek, neboť nejenže byla Karolína o 12 let starší než sama Marie a léta dospívání trávila spíše u své tety ve Slavkově než v Nosálovicích u nevlastních sourozenců,

44

ale také proto, že zemřela na

tuberkulózu jako velmi mladá - ve věku 20 let.45 Další sourozenci Jan, Josef, Petr, sama Marie, dále Ludmila a Růžena již pocházeli ze Stejskalova druhého sňatku s Petronellou Štěpánkovou. Jako první se narodil Jan (nar. 1855),46 který jako nejstarší z těchto dětí, musel ve všem pomáhat jak otci, tak matce a pečovat o mladší sourozence. „Hodil se všude ke všemu,“47 jak později 39

Srov. MZA, fond G 326 Marie Stejskalová, Rukopisy M. Stejskalové, karton č. 3, inv. č. 124 Životopisné vzpomínky, Vzpomínky z vlastního života [rukopis], 4. 40 Srov. Tamtéž, 4. 41 Srov. HEYER, Jan: Viennensia naší ženské literatury. Revue Dunaj XI. č. 2., Vídeň, 1934, str. 5. 42 Srov. MZA, fond G 326 Marie Stejskalová, Rukopisy M. Stejskalové, karton č. 3, inv. č. 124, Životopisné vzpomínky, Moji dědicové z příbuzenstva pokrevního, 1926 43 Věk Karolíny je odhadnut na základě vzpomínek M. Stejskalové. Ta vzpomíná na období, kdy jí bylo šest let a zemřel jí otec. O své sestře Karolíně píše, že jí tehdy bylo 18 let. 44 Srov. MZA, fond G 326 Marie Stejskalová, Rukopisy M. Stejskalové, karton č. 3, inv. č. 124 Životopisné vzpomínky, Vzpomínky z vlastního života [rukopis], 3. 45 Zemřela před svatbou ve Vídni. Srov. MZA, fond G 326 Marie Stejskalová, Rukopisy M. Stejskalové, karton č. 3, inv. č. 124, Životopisné vzpomínky, Moji dědicové z příbuzenstva pokrevního, 1926 46 Srov. MZA, fond G 326 Marie Stejskalová, Rukopisy M. Stejskalové, karton č. 3, inv. č. 124 Životopisné vzpomínky, Vzpomínky z vlastního života [rukopis], 3. 47 Srov. MZA, fond G 326 Marie Stejskalová, Rukopisy M. Stejskalové, karton č. 3, inv. č. 124 Životopisné vzpomínky, Vzpomínky z vlastního života [rukopis], 3.

11

hodnotí jeho situaci sama Marie Stejskalová. Musel tvrdě pracovat, podílet se na domácích pracích, zodpovídat za sourozence a po smrti otce odejít do učení, aby ulehčil těžké finanční situaci rodiny. Nejprve odešel do Prahy, aby se vyučil kupcem, ale poté z učení utekl, usadil se ve Vídni, kde se vyučil čalouníkem a také si zde brzy založil rodinu (zanechal po sobě čtyři dcery). 48 Na svého bratra Josefa (nar. 1858)49 vzpomíná Marie Stejskalová jako na věčného neposedu, kterému se lepila smůla na paty. Při dětských hrách byl zraněn tak, až oslepl na jedno oko, při koupání v potoce se málem utopil a když onemocněl spálou, tak ohluchl. 50 Po smrti otce odešel s matkou do Vídně, vyučil se sazečem písma a ve Vídni se také usadil. Bratr Petr (nar. 1860) byl podle Marie jeho pravým opakem a těšil se pevnému zdraví. Stal se čalouníkem a ve Vídni si založil rodinu (děti: Ludmila, Petr, Marie, Fritz).51 Sestra Ludmila (1863-1866) zemřela ve věku tří let na choleru a ve věku 12 let pak ve Vídni zemřela na záškrt nejmladší sestra Růžena (1866- 1878), a to přímo v náručí samotné Marie Stejskalové, která se o ni v tu dobu starala. V životě M. Stejskalové pak figuruje ještě jedna důležitá osoba, jíž byla její teta, taktéž Marie Stejskalová-nevlastní sestra jejího otce (nar. 1806), která se sice nikdy neprovdala, ale přesto byla finančně zajištěná, neboť zdědila značné jmění po vrchnostenském úředníkovi, jemuž dlouhá léta dělala hospodyni. Snažila se pomáhat všem svým bratrům a jejich rodinám, které často finančně podporovala. O svoji neteř Marii se po smrti svého bratra Jana starala dlouhých šest let. Během tohoto období k sobě obě ženy velmi přilnuly a Marie Stejskalová (neteř) pak vždycky ráda vzpomínala na svoje dětství u tetičky ve Slavkově, kde jí nic (tedy kromě rodičů) nechybělo.52 Když se pak hospodářství její tety přestalo dařit, vzala si Marie, tehdy již učitelka, starou tetu k sobě do Neustiftu (1886), aby se o ni mohla starat a oplatit jí tak

48

Srov. MZA, fond G 326 Marie Stejskalová, Rukopisy M. Stejskalové, karton č. 3, inv. č. 124, Životopisné vzpomínky, Moji dědicové z příbuzenstva pokrevního, 1926 49 Srov. MZA, fond G 326 Marie Stejskalová, karton č. 3, KŘIČKOVÁ Pavla: Život a dílo Marie Stejskalové, starostky Útulny ženské v Brně. Česká zemská péče o mládež na Moravě. 1929, str. 19. 50 Srov. MZA, fond G 326 Marie Stejskalová, Rukopisy M. Stejskalové, karton č. 3, inv. č. 124 Životopisné vzpomínky, Vzpomínky z vlastního života [rukopis], 3. 51 VITÁK, A. K.: Jan Vlastimil Stejskal, zasloužilý učitel a nadšený vlastenec a horlivý buditel národní na Moravě. In KŘIČKOVÁ, Pavla: Život a dílo Marie Stejskalové, starostky Útulny ženské v Brně. Brno: Česká zemská péče o mládež na Moravě, 1929, str. 109. 52 Srov. MZA, fond G 326 Marie Stejskalová, Rukopisy M. Stejskalové, karton č. 3,inv. č. 122 Příležitostné výstupy. Do Vídně (Obraz ze života. Píše K. R.), část 7 -8.

12

to, co pro ni ona učinila, když byla ještě malá. Teta Stejskalová pak zemřela v Jemnici dne 7. dubna 1888. 53

2.2 Vliv otce a matky Když Marie Stejskalová na počátku 20. století píše pro propagační letáčky ženské útulny své vzpomínky, 54 stylizuje se v nich často do postavy ženy zkoušené životem, která však vždy svou prací směřovala k národním a lidským cílům. V tom jí byl i přes špatné ekonomické poměry, ze kterých vzešla, vzorem právě její otec. Píše: „ po otci zdědila jsem touhu po vzdělání, po matce energii- probíti se životem“ 55 Přestože její otec zemřel ve věku 52 let, tedy když bylo Marii teprve šest let a nemohl se dále podílet na jejím vývoji, Marie si jeho obraz zidealizovala a kladla jeho vlastnostem- touze po vzdělání a vlastenectví velké zásluhy, které se přispěly i k tomu, že se sama stala učitelkou a vlastenkou.

2.2.1 Jan Vlastimil Stejskal Vliv otce nebo spíše jeho obrazu, jako vzdělaného, milovaného a pro národ trpícího učitele, byl tedy pro Marii Stejskalovou velký. Sama se velmi snažila uchovat jeho památku prostřednictvím např. svých rukopisných nebo tištěných vzpomínek, zaznamenáním vzpomínek otcovy sestry, anebo řadou vzpomínek, které otci věnovala ve svých přednáškách. V jedné z nich píše: „…cítím se povinnou, vzpomínkou touto vzdáti čest tomu, jenž po celý život neviditelně kráčel mi po boku, jehož vliv cítila jsem vždy a všude a jemuž nejen život svůj, nýbrž i vývin duše své děkovati mám.“56 Jan Vlastimil (pokřtěný Valentin) Stejskal se narodil 14. 2. 1816 v Drslavicích u Uherského Brodu jako desáté dítě myslivce Josefa Stejskala a jeho druhé ženy Kateřiny Tursové.57 Ve volbě svého povolání byl zřejmě ovlivněn svým domácím 53

Srov. STEJSKALOVÁ Marie: Marie Stejskalová, Starostka Útulny ženské v Brně, Vlastní životopis. Brno: Útulna ženská, 1929, str. 12. 54 Vzpomínky vyšly i knižně: STEJSKALOVÁ, Marie: Vzpomínky z mého života. Brno: Organizace pokrokových žen., 1927 55 Srov. STEJSKALOVÁ Marie: Vzpomínky z mého života, vyňato z letáčků Útulny ženské v Brně z let 1908-1913. Nákladem Organizace pokrokových žen. Brno, 1927. str. 6. 56 Srov. MZA, fond G 326 Marie Stejskalová, Rukopisy M. Stejskalové karton č. 3, inv. č. 122 Příležitostné výstupy. Kterak jsem se stala učitelkou (přednáška) 57 Josef Stejskal působil, jako myslivec u hraběte Kounice nejprve v Korytné, Lhotce a pak v Oboře. Za svého života byl celkem dvakrát ženatý, poprvé s Františkou, dcerou učitele ze Šumic, s níž měl devět dětí (pouze šest dětí se dožilo dospělosti- Josef, Anton, Vincenc, Františka, Barbora, Marie (u tety Marie ze Slavkova stráví Marie Stejskalová část svého dětství) a podruhé s vdovou Kateřinou Tursovou s níž měl ještě tři děti. Srov. MZA, fond G 326 Marie Stejskalová, Rukopisy M. Stejskalové, karton č. 3, inv. č.

13

učitelem Strakou. Již v roce 1832 absolvoval tříměsíční kurz pro žadatele učitelství při hlavní škole v Uherském Hradišti a dále působil jako pomocník např. na škole v Havřicích. V roce 1836 složil učitelské zkoušky při c. k. hlavní škole v Olomouci a následně působil jako soukromý učitel. Od července 1838 do listopadu 1842 vyučoval na farní škole v Lukově u Jaroměřic a poté přešel na školu do Dačic, kde se oženil s Josefou z Loužan s níž měl dvě děti, ale která brzy zemřela.58 Špatný stav učitelstva a celého školního systému ho v revolučním roce 1848 vedl k tomu, že se přidal k reformnímu hnutí učitelstva a nakrátko odešel do Vídně, kde se ujal redakce učitelské přílohy listu Vídeňský posel. Jeho nejvýznamnějším počinem v tomto období však bylo zorganizování prvního sjezdu moravských a slezských učitelů do Slavkova u Brna, který se konal ve dnech. 10. -12. října 1848. 59 Mimoto se chystal vydávat odborný časopis s názvem Národní učitel nového věku (nepodařilo se) a psal do českých ale také vídeňských časopisů (např. Vídeňského posla, Národních novin, Posla z Prahy, Vídeňských novin, Národních listů, Moravské Orlice aj.) „Nebylo listu českého, do kterého by prostě psanými, avšak jadrnými články nebyl přispíval.“60 Nástupem reakce po roce 1848 se však Stejskal musel vzdát svého reformního úsilí a opět se se svojí činností stáhnout do ústraní. Kvůli špatným finančním podmínkám opustil v roce 1850 místo učitele v Dačicích a v tom samém městě se stal překladatelem při c. k. hejtmanství. Pravděpodobně již v roce 1854 se podruhé oženil s Petronellou Štěpánkovou a o rok později odešel i s rodinou do Brna, kde působil nejprve jako solicitátor u právníka Janíčka a od roku 1858 jako učitel a správce Ústavu pro zanedbanou mládež v Černých polích. Zde setrval celkem pět let a poté musel místo

132 Životopis J. V. Stejskala a deník F. Stejskala. Data k životu mého drahého otce Jana Vlastimila Stejskala, v Jemnici 21. 3. 1887. 58 Srov. MZA , fond G 326 Marie Stejskalová, Rukopisy M. Stejskalové karton č. 3, inv. č. 132, Životopis J. V. Stejskala a deník F. Stejskala. Životopis Jana Vlastimila Stejskala, zasloužilého učitele národního. 59 Prostřednictvím vídeňských a brněnských časopisů se Jan Vlastimil Stejskal obrátil na pokrokové učitele obou národností (české i německé) k účasti na první konferenci moravských a slezských učitelů ve Slavkově u Brna (ve dnech 10. -12. října 1848), zdůrazňující potřebu organizovanosti učitelů z Moravy. Sjezdu se zúčastnilo kolem 300 učitelů obou národností a jeho usnesení bylo shrnuto v petici, která se odvolávala na předchozí žádosti učitelů požadujících zlepšení učitelského postavení, jejich kariérního postupu a platu, vytvoření učitelských jednot, zrovnoprávnění českého jazyka s německým na školách a dalšími požadavky. Právě toto hnutí učitelů takříkajíc zdola, prostřednictvím učitelských konferencí a pedagogických porad (jejichž průkopníkem se na Moravě stal Václav Mezník, toho času působící na škole v Rožínce), hrálo v roce 1848 vedle úsilí moravských buditelů (jako byl Klácel, Šembera, Ohéral, Helcelt) a vládních snah důležitou roli v úsilí o reformu moravského školství, bohužel zastavenou nástupem reakce. Srov. TRAPL, Miloslav: Snahy moravských buditelů a pedagogů o reformu školství v letech 1848-1849. In. TALPA, Jiří (red.): Sborník k dějinám českého školství a učitelstva na Moravě IV. Přerov, 1979, str. 70. - 105. 60 Srov. MZA , fond G 326 Marie Stejskalová, Rukopisy M. Stejskalové, karton č. 3, inv. č. 132 Životopis J. V. Stejskala a deník F. Stejskala. Životopis Jana Vlastimila Stejskala, zasloužilého učitele národního.

14

opustit zřejmě kvůli nelibosti, kterou pojalo německé vedení ústavu vůči jeho vlastenecké činnosti a snad i mstou odmítnutého nápadníka jeho mladé ženy. Odešel vyučovat na obecnou školu do Nosálovic u Vyškova, kde početná rodina velmi strádala (i když se Stejskal snažil přivydělávat spisovatelskou činností a obecním písařstvím) a kde nakonec životem znavený Stejskal dne 26. června 1868 zemřel na tuberkulózu. 61 Obraz Jana Vlastimila Stejskala, velmi pracovitého a milého učitele,62 nadaného hudebníka, spisovatele (vydával drobné, levné knížečky s názvem Přítel lidu),63 žurnalisty a národního buditele, tedy působil na jeho potomky silně (vždyť i prvorozený syn František se vydal po jeho stopách). Sama Marie vždy s láskou vzpomínala na svého otce a ať už jej sama příliš nemohla poznat, považovala jej za svůj vzor. „Nevěděla jsem tenkráte arci, že otec můj byl duševní velikánem…Vděčně však na otce vzpomínám, neboť jen ze spisů jeho vzdělala jsem se v jazyku mateřském, a kdyby nebylo drahého toho dědictví po něm, mnohých jeho denníků i rukopisů k tisku připravených, pro něž však nakladatele najíti nemohl, nebyla bych zajisté tím, čím dnes jsem ředitelkou českého [podtrženo autorkou] ústavu a zajisté bych se byla i odnárodnila.“64 Když se tedy přes řadu obtíží Stejskalová stala sama učitelkou, uvědomělou vlastenkou a později uznávanou ředitelkou Útulny ženské v Brně byla i okolím neustále připodobňována ke svému otci. Tak píše např. A. K. Viták k životu Jana Vlastimila Stejskala: „Říkává se, že děvčata bývají po otci u M. Steyskalové směle můžeme tvrditi, že vznešený duch jejího slavného otce Vlastimila spojil se s duchem své důstojné dcery Marie, a že s duchem jejím pokračuje v díle apoštolském ku probuzení a

61

Srov. VITÁK, A. K.: Jan Vlastimil Stejskal, zasloužilý učitel a nadšený vlastenec a horlivý buditel národní na Moravě. In KŘIČKOVÁ, Pavla: Život a dílo Marie Stejskalové, starostky Útulny ženské v Brně. Brno: Česká zemská péče o mládež na Moravě, 1929, str. 103-110. 62 Od druhé poloviny 19. století obecně stoupala prestiž a význam učitelského povolání stejně tak jako se zlepšovalo i jejich materiální zázemí, neboť se učitelé v roce 1868 stali státními zaměstnanci, přesto si učitelé museli velmi často přivydělávat např. doučování, hrou na hudební nástroj aj. Postavení učitelů se také odlišilo podle jejich působnosti na jednotlivých typech škol. K elitě vzdělanosti, se postupně a vlivem zvyšujícího se důrazu společnosti na vzdělání, přidávali zvláště vysokoškolští profesoři, středoškolští učitelé se stávali významnými činiteli v lokálních (městských) honoraci stejně tak jako obecní učitelé v svých obcích. Učitelé obecně plnili důležitou funkci vzdělávací, osvětovou a podíleli se na celé řadě kulturních akcí aj. Srov. MACHAČOVÁ, Jana; MATĚJČEK, Jiří: Nástin sociálního vývoje českých zemí 1781-1914. Praha: Karolinum, 2010, str. 236-240. 63 Srov. MZA , fond G 326 Marie Stejskalová, Rukopisy M. Stejskalové, karton č. 3, inv. č. 132 Životopis J. V. Stejskala a deník F. Stejskala. Životopis Jana Vlastimila Stejskala, zasloužilého učitele národního. 64 Srov. MZA, fond G 326 Marie Stejskalová, Rukopisy M. Stejskalové, karton č. 3, inv. č. 122 Příležitostné výstupy. Kterak jsem se stala učitelkou (přednáška)

15

vzdělání národu českoslovanského. Duch Steyskalův nezanikl, alebrž žije dále s duchem Mařenčiným.“65 2.2.2 Petronella Stejskalová Stejně tak jako nelze zapřít vliv obrazu jejího otce, nelze zapřít ani reálný vliv matky. Právě její matka byla tou, která s Marií byla po většinu jejího života a která ji svými skutky, vůlí prát s bídným životem velmi ovlivnila. Píše: „I matky své si velmi vážím a ctím ji jako hrdinku.“66 Petronella Stejskalová, rozená Štěpánková se narodila v roce 1834 a zemřela v Brně ve věku 82 let dne 26. 6. 1916. V Dačicích, kde se narodila a vychodila obecnou školu, se zřejmě v roce 1854 provdala za svého bývalého učitele a tenkráte již vdovce Jana Vlastimila Stejskala, který měl z prvního manželství syna Františka a dceru Kristýnu. Ona sama svému muži porodila celkem osm dětí, přičemž pouze čtyři děti se dožily dospělosti. 67 V roce 1855 odešla s manželem do Brna, kde se v roce 1858 stala hospodyní v Ústavu pro zanedbanou mládež, ve kterém její manžel vyučoval a dělal správce. Toto místo však musel Stejskal vyměnit za místo učitele na obecné škole v Nosálovicích u Vyškova, kam rodina odešla v roce 1863. V Nosálovicích však rodina finančně velice strádala, učitelský plat Stejskala nepostačoval k uživení početné rodiny a proto si Petronella pronajala kus pole, na kterém pěstovala brambory, dále chovala vepřový dobytek a drůbež, což většinou padlo na zaplacení rodinných dluhů. Kromě tvrdé domácí práce, péče o děti, špatné finanční situace (rodina žila v bídě a často neměla co jíst), musela čelit např. i epidemii cholery, jíž v roce 1866 podlehla její dcera Ludmila, anebo stále se zhoršujícímu zdravotnímu stavu jejího manžela, který nakonec v červnu 1868 zemřel na tuberkulózu. Smrtí Jana Vlastimila Stejskala se Petronella ve věku 34 let stala vdovou s pěti malými dětmi (nevlastní syn František a Kristýna se odstěhovali do Prahy. Kristýna se v Praze učila ručnímu šití, František zde studoval, a aby sebe i svou setru uživil tak doučoval. Oba však neměli dostatek financí a velmi strádali, Karolina pak ve věku 20

65

Srov. VITÁK, A. K.: Jan Vlastimil Stejskal, zasloužilý učitel a nadšený vlastenec a horlivý buditel národní na Moravě. In KŘIČKOVÁ, Pavla: Život a dílo Marie Stejskalové, starostky Útulny ženské v Brně. Brno: Česká zemská péče o mládež na Moravě, 1929, str. 110. 66 Srov. STEJSKALOVÁ Marie: Vzpomínky z mého života. In. KŘIČKOVÁ, Pavla (ed.): Život a dílo Marie Stejskalové, starostky Útulny ženské, Brno: Česká zemská péče o mládež na Moravě, 1929, str. 16. 67 V roce 1855 se narodil syn Jan, 1858 syn Josef, 1860 syn Petr, 1862 dcera Marie, 1863 dcera Ludmila (zemřela již v roce 1866) a v roce 1866 dcera Růžena (zemřela 1878). Dva synové zemřeli ještě jako velmi malí.

16

let zemřela ve Vídni na tuberkulózu). Penze, kterou Petornella po svém manželovi dostávala, činila pouhých 52 zlatých ročně a 14 zlatých na rok za každé nedospělé dítě, jasně nedostačovala k uživení početné rodiny a navíc P. Stejskalová musela brzy opustit učitelský byt v Nosálovicích u Vyškova. Po smrti svého manžela tak byla Petronella Stejskalová postavena před těžkou životní zkoušku, neboť ztrátou živitele rodiny byla nucena si sama najít práci a živit své děti. Rozhodla se, že si v Praze udělá čtyřměsíční kurz pro porodní báby a bude se živit tímto řemeslem. Vypůjčila si peníze na cestu do Prahy a své děti prozatím svěřila příbuzným (dceru Růženu a syna Josefa svěřila své matce do Dačic, Marii své švagrové do Slavkova, Petra dobrému příteli jejího zesnulého manžela). Jediný kdo s Petronellou do Prahy odcestoval, byl nejstarší syn Jan, kterého tam dala do učení na kupce. V Praze pak sice získala osvědčení na porodní bábu, ale vůbec se jí zde nedařilo a tak se vrátila zpět do rodného města Dačic, kde dřela bídu s nouzí. Po smrti své matky uposlechla výzvu sestry Marie, jež pracovala ve Vídni jako kuchařka, a odjela za ní do Vídně, kde hledala práci. Když tedy v roce 1874 přijela Petronella Stejskalová do Vídně s dcerou Růženou a synem Josefem, čekal je zde i její nejstarší syn Jan, který se mezitím ve Vídni vyučil čalouníkem (z pražského učení na kupce utekl), a který se matce svým platem snažil finančně vypomáhat. Usadili se ve čtvrti Brigittenau, kde se Petronella snažila vydělávat ručním šitím. To se jí však zpočátku vůbec nedařilo a rodina zde velmi strádala, trpěla hladem a zimou. Petronella zde vedla velmi těžký a chudý život, živila svoji rodinu a tvrdě pracovala, aby se i její děti něčemu vyučily a mohli se tak postarat sami o sebe. Vlivem okolností se tak nakonec rodina českého vlastence a učitele usadila ve Vídni, jeho synové se zde vyučili (Jan a Petr čalouníkem, Josef sazečem písma) a založili si své rodiny. I Marie, která přijela do Vídně v roce 1875, se zde vyučila ručnímu šití oděvů, ale brzy ji osud zavál někam úplně jinam.68 Během svého dlouhého života si tak Petronella Stejskalová prošla nejednou nesnází. V duchu doby a jejích požadavků na povinnosti ženy se provdala, měla děti, starala se o domácnost, stála po boku svého muže, ale sama musela také bojovat o existenci svou a svých dětí, když byla vystavena kruté realitě života nezajištěné vdovy s pěti malými dětmi. Tento stav společnosti 19. století, kdy žena nepotřebovala žádné

68

Srov. MZA, fond G 326 Marie Stejskalová, Rukopisy M. Stejskalové, karton č. 3, inv. č. 122 Příležitostné výstupy. Do Vídně (Obraz ze života. Píše K. R.), část 1-16.

17

větší vzdělání,69 protože smyslem jejího života mělo být pouze manželství a mateřství, kdy jedině mužům byly přisuzovány schopnosti se finančně postarat o rodinu a aktivně zasahovat do veřejného života, zhodnotila také svými slovy, i když nakonec přeškrtnutými K. R, která o životě Petronelly Stejskalové píše toto: „Jak divní jsou často mnozí lidé ve svém úsudku! Domáháli se žena neprovdaná své samostatnosti, pečuje-li sama o svou výživu, tu mnohý ji odsuzuje, upírá jí rozumu, síly, dovednosti v tom neb onom oboru. Když ale pak vdova nejen o sebe, nýbrž i o děti své sama pečovati musí, to je zcela v pořádku. Nevím, jak by obecenstvo na to koukalo, když by některá svobodná ženština chtěla vésti řemeslo obuvnické neb stolařské, když ale ženě zemřel muž švec neb stolař, a vdova vede řemeslo dále, to již se jí nijak neodporuje.“70 Jak tragické bylo pak pro takovou rodinu, když zemřel její živitel, když se žena, bez většího vzdělání a bez pochopení společnosti musela postarat o sebe a své děti. V tomto však Petronella Stejskalová, díky své silné vůli a odhodlání obstála a obstála dokonce i tehdy když se musela postarat i o svá vnoučata, jimž rodiče brzy zemřeli. Právě vliv její silné a vytrvalé matky, ochotné pomáhat druhým, i když sama mnoho neměla, Marii Stejskalovou podle mého názoru velmi ovlivnila v jejích vlastních životních postojích. Později, když se stala starostkou Útulny, když se svou usilovnou a vyčerpávající prací snažila zajistit osiřelým dětem důstojné podmínky života, píše ve svých vzpomínkách o svém smutném dětství toto: „Hrozné vědomí siroby a bídy vtisklo se již tehdy do mé paměti a nikdy z ní nevymizelo.“71„Neznají v Útulně, co je hlad, zima, bída! Ach, jak smutně jsem se já životem probíjela! Co je šťastné dětství- ani skoro nevím.“72

69

Petronela, stejně jako většina dívek té doby absolvovala pouze šestiletou povinnou školní docházku, ve které se naučila jen základům čtení, psaní a počítání, katechismu a ženským ručním pracím 70 Srov. MZA, fond G 326 Marie Stejskalová, Rukopisy M. Stejskalové, karton č. 3, inv. č. 122, Příležitostné výstupy. Do Vídně (Obraz ze života. Píše K. R.), část 3. 71 Srov. STEJSKALOVÁ, Marie: Vzpomínky z mého života. In. KŘIČKOVÁ, Pavla: Život a dílo Marie Stejskalové, starostky Útulny ženské, Brno: Česká zemská péče o mládež na Moravě: 1929, str. 18. 72 Srov. STEJSKALOVÁ, Marie: Vzpomínky z mého života. In. KŘIČKOVÁ, Pavla: Život a dílo Marie Stejskalové, starostky Útulny ženské, Brno: Česká zemská péče o mládež na Moravě, 1929, str. 15.

18

3 Marie Stejskalová a profese učitelky Vznikem patriarchální společnosti bylo ženě po dlouhá staletí přiděleno podřadné postavení, úměrně související s hospodářskou situací její rodiny a obecnými konstrukty společnosti.73 Sama mohla jen málo, byla považována za nesamostatnou, nerovnocennou a nesvéprávnou bytost, které byl upírán rozum a schopnost samostatné existence. Nositelem ekonomických aktivit byl tedy po dlouhá staletí výhradně muž, který dominoval ve společnosti a v rodině. 74 Řada ekonomických, společenských (vznik industriální společnosti, změna rodinného života aj.) a politických změn (liberalismus, národní hnutí, boj za ústavnost, politický demokratismus aj.), jimiž procházela euroamerická společnost v 19. století, vedla již od 2. pol. 19. století ke stále většímu zaktivnění žen a k jejich emancipačnímu úsilí. Nositelem těchto emancipačních myšlenek se stalo prostředí žen, ale i pokrokových mužů ze středních vrstev. Tedy prostředí, kde bylo zpočátku naprosto nemyslitelné, aby si mladá dívka z dobré rodiny vydělávala prací na živobytí, neboť jedinou metou jejího života mělo být manželství a mateřství (taktéž výchova šlechtičny směřovala vždy ke sňatku a zbožnosti). Neprovdala-li se totiž takováto žena, zůstávala často tzv. „na ocet“ a stávala se ekonomickou přítěží pro své příbuzenstvo, na rozdíl od neprovdaných šlechtičen, které byly často finančně zajištěny nebo odešly do kláštera. Úsilí těchto žen o získání dobrého vzdělání a tím i většinou vyššího zaměstnání, ke kterému měly vzhledem k svému lepšímu postavení větší předpoklady, však naráželo na řadu předsudků a nepochopení, na rozdíl od tvrdé tovární dřiny nejchudších žen, jejichž špatné pracovní podmínky kdekterého odpůrce zaměstnání žen neuváděly v rozpaky. Bez odsouzení společnosti pracovaly tedy pouze dívky z nejnižších společenských vrstev, jež byly do práce vehnány chudobou. Pracovaly jako hospodyně, kuchařky, služky anebo jako dělnice, i ony se však většinou snažily co nejrychleji provdat a poté se věnovat rodině. Málokdy se jim však sňatkem podařilo zlepšit svou finanční situaci a proto tvrdě pracovaly i jako provdané, přičemž často podlehly otřesným pracovním podmínkám a nedostatku stravy. Tvrdě pracovaly i ženy na venkově, které musely dřinu v hospodářství sladit s mateřskými a domácími povinnostmi. Ve velmi těžké situaci se ocitly také vdovy, které se po smrti svého manžela, pokud je dostatečně finančně nezajistil, musely

73

Srov. BUREŠOVÁ, Jana: Proměny společenského postavení českých žen v první polovině 20. století. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2001. str. 21 -23. 74 Srov. LENDEROVÁ, Milena: K Hříchu a k modlitbě. Žena v minulém století. Praha: Mladá Fronta, 1999, str. 68-122.

19

postarat o sebe a své potomky. 75 Často pak musely s obtížemi a bez většího vzdělání převzít manželovo řemeslo či podnik, nebo začít pracovat. Myšlenka rovnoprávného postavení ženy ve společnosti byla i v českých zemích nejvíce ovlivněna idejemi, které sebou přineslo osvícenství a Velká francouzská revoluce. Úsilí o emancipaci žen, jež se v českých zemích (jako součást celé řady jiných sociálních, ekonomických a politických jevů 19. století), v měšťanském prostředí systematicky rozvíjelo od 60. let 19. století, mělo od svých počátků (30. a 40. léta 19. století) své charakteristické rysy, jako bylo např. sepjetí ženského hnutí s národním programem a s tím i související výrazná spolupráce žen s muži na ženských požadavcích. Ženy tak postupně opouštěly sféru soukromého života a začaly aktivně vystupovat na veřejnosti nejprve v rámci charitativní činnosti, poté v úsilí o hlubší vzdělání ženy, které by pomohlo neprovdaným a ovdovělým ženám finančně se zajistit, a nakonec od 90. let 19. století bojem za úplnou rovnoprávnost žen ve společnosti, za jejich občanská a politická práva. 76 Nicméně jak někteří badatelé dokázali, snaha o vyšší vzdělání žen nebyla pro českou obrozeneckou společnost po dlouhou dobu zcela primární, tím nejdůležitějším mělo být totiž skrze ženy vlastenecky působit a vychovávat budoucí generaci. To vysvětluje také vymezení působnosti žen nejprve v oblasti kulturní, literární a charitativní, tedy v oblastech, které neohrožovaly tradiční genderové role. 77 Na počátku 20. století, tak přirovnává Eliška Bláhová ve svém článku s názvem O ženském vzdělání ženu k spící princezně Růžence těmito slovy: „Po tisíciletí spala, úzkostlivě střežena hustým trním nepřemožitelných předsudků a úctyhodných tradic. A i její princ přišel. – Byl to moderní názor světový, jež probudil ženu a přiznal jí právo na samostatný život, na volný vývoj všech jejích schopností, právo na plnou účast ve všem tom štěstí, jímž rozkvetlá, moderní kultura může naplnit duši člověka. A zvláště dvě složky moderního názoru přispěly k osvobození ženině a ke zlidštění jejího osudu. Bylo to přehodnocení ideálu moci a přehodnocení ideálu štěstí.“78

75

Srov. BUREŠOVÁ, Jana: Proměny společenského postavení českých žen v první polovině 20. století. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2001. str. 21 -37. 76 Srov. MALÍNSKÁ, Jana: Do politiky prý žena nesmí-proč?: vdělání a postavení žen v české společnosti v 19. a na počátku 20. století. Praha: Libri:Sociologické nakladatelství, 2005, str. 11. 77 NEČASOVÁ, Denisa: Buduj vlast- posílíš mír! Ženské hnutí v českých zemích 1945-1955. Brno: Matice moravská, 2011, str. 27 -30. 78 Srov. BLÁHOVÁ Eliška: O ženském vzdělání. In Ženská revue, roč. II, květen-červen, 1907, str. 223224.

20

Potřeba dívčího vzdělání79 tedy narážela na tradiční konzervativní představu poslání ženy, jíž bylo rození dětí a péče o domácnost a tím i na dominantní postavení muže ve společnosti, neboť vzděláním a následně vlastním povoláním se žena stávala finančně nezávislou na muži. Jednou z mála možností přijatelného povolání pro dívky ze středních vrstev, tak byla právě profese učitelky a to i kvůli tomu, že se nejvíce blížila onomu přirozenému úkolu ženy, tedy k mateřství. 80 Již v první polovině 19. století začaly na školách své muže- učitele zastupovat a tím i vlastně vyučovat zvláště ručním pracím manželky učitelů. Jejich dcery, které měly od svých otců dobré vzdělání, ale malé nebo žádné věno, se pak stávaly horlivými kandidátkami právě na profesi učitelky, která by jim poskytla finanční existenci. 81 Tak se prvními světskými učitelkami staly učitelky industriální, vyučující ženským ručním pracím a po nich i učitelky literní (odborné), vyučující všeobecným předmětům. Pro jejich přípravu byl v Praze roce 1869 zřízen

79

Významným okamžikem, který měl vliv na rozšíření vzdělanosti mezi nejširší obyvatelstvo a zároveň znamenal počátek soustavné péče školního vzdělání dívek, byl rok 1774 zavedením povinné šestileté školní docházky pro chlapce i dívky. Další etapa dívčího vzdělání je spjata zvláště s 40. léty 19. století a se školou Karla Savoje Amerlinga v Budči, rozšířenou v roce 1843 o dívčí oddělení. V roce 1843 otevřela soukromý dívčí ústav spisovatelka, vlastenka a bojovnice za reformu dívčího vzdělání Bohuslava Rajská, která se však již v roce 1845 provdala a opustila svou veřejnou činnost. Toto období je také spjaté s literárním působením Magdaleny Dobromily Rettigové (zvláště dílem Domácí kuchařka, 1826) a jejím pojetí vzdělání ženy, které se omezovalo pouze na to, aby žena byla dobrou manželkou, matkou a vlastenkou. Ženám v tomto období bylo umožněno (pokud vůbec) tedy pouze vzdělání základní a orientace na industriální vyučování. O výchovu dcery se měla postarat matka, která dceru směřovala k tomu, aby se v duchu doby dokázala postarat o domácnost, manžela a děti. Vedle základního vzdělání měly dívky z bohatších rodin možnost také využít soukromé vyučování či školy klášterní. Od druhé poloviny 19. století dochází v dívčím vzdělání k řadě zásadních proměn. V roce 1864 přešel patronát nad školami z církve opět na obce, v roce 1866 byl vydán zákon o jazykové rovnoprávnosti na školách, v roce 1869 moderní tzv. Hasnerův zákon, který mimo jiné zavedl osmiletou školní docházku, jednotné osnovy pro muže a ženy a vedl ke vzniku státních učitelských ústavů pro dívky. Novelizací školského zákona v roce 1883 však došlo k zhoršení sociálního postavení učitelů a k uvolnění školní docházky řadou úlev pro vesnické děti. Pozitivní vliv na vývoj dívčího školství měla od samého počátku také osvětová činnost nejrůznějších zájmových spolků. Zároveň vedle soukromých dívčích ústavů vznikaly spolkové dívčí školy a školy městské (Vyšší dívčí škola v Praze, 1863), od 70. let 19. století školy odborné (hospodyňské a průmyslové, např. Ženský výrobní spolek v Praze, 1871) až nakonec v roce 1890 došlo v Praze z podnětu Elišky Krásnohorské k zřízení dívčího gymnázia Minerva, od něhož byl již malý krůček k zpřístupnění vysokoškolského vzdělání ženám. Na Moravě měl zásadní význam pro vývoj dívčího vzdělání spolek Vesna, který vznikl v roce 1870 jako dívčí pěvecký spolek. Již záhy se však zaměřil na vzdělávací činnost a během následujících let vytvořil širokou síť odborných škol. Jeho činnost vyvrcholila v roce 1903 zřízením Vesnina lycea. Dívčího gymnázia se pak Morava dočkala až v roce 1907, založením dívčího reálného gymnázia ve Valašském Meziříčí a v roce 1908 v Brně. Srov. BAHENSKÁ, Marie: Počátky emancipace žen v Čechách: dívčí vzdělání a ženské spolky v Praze v 19. století. Praha: Libri: Slon, 2005, str. 9-133. Srov. ŠANDEROVÁ Vlasta: Sedmdesát let brněnské Vesny. In. VELETOVSKÁ-HUMLOVÁ (ed.), Hana: Ženy na Moravě. Brno: Dobročinný komitét (edice Chudým dětem, roč. 52), 1940, str. 14 -39. 80 Srov. BAHENSKÁ Marie; HECZKOVÁ Libuše; MUSILOVÁ Dana: Ženy na stráž! České feministické myšlení 19. a 20. století. Praha: Masarykův ústav a Archiv AVČR, 2010, str. 60 -61. 81 MORKES, František: Den učitelů, ale především učitelek. In. Týdeník školství, roč. XIV., č. 12., 22. března 2006, str. 1. Dostupné na WWW

21

čtyřletý státní Ústav ku vzdělání učitelek a v Brně82 a v roce 1872 Český ústav pro vzdělání učitelek.83 Přesto to ženy- učitelky neměly ve své profesi snadné, pobíraly nižší platy, než jejich kolegové-učitelé, a jejich působnost byla omezena (zákonem z roku 1869) jen na dívčí školy či na nejnižší třídy chlapeckých škol (předtím mohly být ženy pouze soukromými učitelkami), ale také na rozdíl od mužů byl výkon jejich profese svázán s celibátem a proto musela žena vždy volit mezi vlastní profesí a možností založit si rodinu. Navíc se na učitelky, jako na neprovdané a tudíž na ženy, které se minuly svému „přirozenému poslání,“ často pohlíželo jako na méněcenné, nepřirozené a tím i nešťastné.84 K tomu se nakonec přidalo i vzájemné konkurování mezi učiteli a učitelkami, a tak byly vzájemné rozpory, nespravedlnosti a naschvály na světě. Řada učitelek však svojí činností sehrála důležitou roli v národním (sběrem lidové slovesnosti a umění), kulturním (např. zakládáním veřejných knihoven, čítáren a spolků), politickém a sociálním životě českého národa konce 19. a počátku 20. století. Staly se neohroženými bojovnicemi za zrovnoprávnění žen ve společnosti, za volební právo ženy, za zlepšení jejího sociálního a ekonomického postavení.85 Bojovaly za hlubší vzdělání dívek, za jejich středoškolské a vysokoškolské vzdělání, za rozšíření působnosti učitelek aj. Jejich boj za svobodu a zrovnoprávnění, během něhož se ženyučitelky sdružovaly do nejrůznějších odborových a zájmových organizací a spolků, 86 82

Pro vzdělání literních učitelek byl v Brně v roce 1865 otevřen dvouletý utrakvistický státní ústav, v roce 1870 byl obdobný ústav otevřen i v Olomouci (soukromý utrakvistický arcibiskupský ústav) a teprve až v roce 1872 byl v Brně otevřen český státní ústav o čtyřech ročnících. Srov. KREJČOVÁ, Marie: Vývoj instituce učitelek na Moravě. In. Ženská Revue, roč. II, červenec, 1906, str. 9 -11. 83 Srov. Encyklopedie dějin města Brna [on-line]. Český ústav pro vzdělání učitelek. [citováno 23. 2. 2013] Dostupné na WWW: < http://encyklopedie.brna.cz/home-mmb/?acc=profil_skoly&load=1259> 84 Srov. BAHENSKÁ Marie; HECZKOVÁ Libuše; MUSILOVÁ Dana: Ženy na stráž! České feministické myšlení 19. a 20. století. Praha: Masarykův ústav a Archiv AVČR, 2010, str. 60 -61. 85 Srov. BEDNÁŘOVÁ, Věra: Podíl učitelek na ženském hnutí v Brně v souvislosti s ženským hnutím moravským v letech 1850-1950. Brno: [s. n.], 1980, str. 1. -24. 86 První organizací českých učitelek byl Spolek pražských učitelek, který během své existence změnil několikrát svůj název (v roce 1874 na Spolek českých učitelek v Praze, v roce 1895 na Jednotu učitelek českoslovanských, v roce 1902 na Jednotu učitelek). Změnou stanov spolku vzniklo v roce 1911 Zemské ústředí jednot učitelek v Čechách, ze kterého se v roce 1921 vydělilo pokrokově smýšlející Sdružení československých učitelek, v čele s energickou předsedkyní Františkou Plamínkovou. Na Moravě, kde emancipační hnutí žen silně ovlivňovaly faktory národnostní a silný klerikalismus, ustanovila v roce 1902 Zdenka Wiedermannová, provdaná Motyčková Jednotu učitelek moravských bojující za zřízení dívčího gymnázia na Moravě (na podporu tohoto požadavku založila v roce 1903 spolek Dívčí akademie), za volební právo žen (i proto začala v roce 1905 vydávat Ženskou revue), za studium žen na vysokých školách, za zrušení celibátu aj. Mimo to stála u zrodu volného sdružení Pokrokové organizace moravských žen (1910), usilující o rovnocennost a rovnoprávnost žen. Společným tiskovým orgánem české i moravské jednoty učitelek se pak stal Časopis učitelek, vycházející od 80. let 19. století. Sloučením Sdružení československých učitelek a Jednoty učitelek moravských v roce 1926 vznikl mocnější Říšský svaz československých učitelek, který vydával List Říšského svazu československých učitelek. Vlivem politických událostí v roce 1939 došlo k zániku samostatných organizací českých a

22

byl dlouhý a problematický. Vznikem československé republiky bylo sice ženám ústavně zajištěno rovnoprávné postavení, zákonem z 24. července 1919 zrušen celibát učitelek a paragrafem 10 Malého školského zákona č. 226/22 zajištěna parita učitelského sboru na všech dívčích či chlapeckých školách, ale praktické prosazování těchto „výdobytků“ bylo mnohem delší a naráželo na předsudky a nejrůznější obtíže (např. během krizových hospodářských let za první republiky byl na vdané ženy vyvíjen tlak, aby opustily svá zaměstnání. To bylo např. v období restrikce učitelstva (1925/26), během světové hospodářské krize, v roce 1938 či v roce 1939, kdy byl celibát učitelek znovu zaveden). 87

3.1 Cesta za vzděláním Cesta Marie Stejskalové za jejím snem stát se po otci učitelkou nebyla vůbec jednoduchá. Musela překonat řadu překážek, od finanční nouze rodiny přes dobové předsudky až po samotnou volbu mezi vlastní profesí a manželským štěstím. Přesto pro sebe již od svého dětství považovala profesi učitelky za osudovou a za svým snem pak dokázala vytrvale jít. V jedné ze svých přednášek s názvem Kterak jsem se stala učitelkou sebevědomě píše: „Směr života mnohého člověka často se mění. Ale zase jsou případy, že k čemu někdo již záhy určen byl, tím se též vzdor mnohým protivenstvím stal.“88 Jak již bylo řečeno, na její volbu stát se učitelkou měl velký vliv právě její otec, který ji již odmalička brával do školy, aby doma matce při práci nepřekážela. A tak již svá nejútlejší léta trávila Marie Stejskalová v prostředí školy, kde se záhy naučila číst a psát a také vystupovat na veřejnosti, neboť se stala úspěšnou recitátorkou básní na českých besedách v hostinci v Nosálovicích, které její otec pořádal (poprvé vystupovala, když jí bylo čtyři a půl roku a sklidila obrovský úspěch). Protože si otec všiml, jak je šikovná, vyslovil naději, že by se i ona jednou mohla stát učitelkou a tak

moravských učitelek a k sjednocení učitelů v Jednotě učitelů národních škol, v jejímž rámci vznikla i Ženská komise. Činnost organizace však byla v následujícím vypjatém období druhé světové války značně utlumena. Srov. BEDNÁŘOVÁ, Věra (ed.): Hnutí pokrokových učitelek, Sborník studií a vzpomínek. Praha: Ministerstvo školství, 1970, str. 3- 48. 87 Srov. BEDNÁŘOVÁ, Věra (ed.): Hnutí pokrokových učitelek, Sborník studií a vzpomínek. Praha: Ministerstvo školství, 1970, str. 11- 18. 88 Srov. MZA, fond G 326 Marie Stejskalová, Rukopisy M. Stejskalové karton č. 3, inv. č. 122 Příležitostné výstupy. Kterak jsem se stala učitelkou (přednáška)

23

tehdy probudil v srdci ještě malého děvčátka tuto touhu, za kterou se Stejskalová vydala. 89 Životní příběh Marie Stejskalové se však velmi brzy zkomplikoval, a to když jí v šesti letech zemřel otec a její matka se musela vlastní prací postarat o živobytí rodiny. Tehdy byla malá Marie svěřena do péče své tety- jmenovkyně Marie Stejskalové ze Slavkova, kde prožila celkem šest krásných let svého dětství (1868-1874), vychodila pět tříd obecné školy, věnovala se své oblíbené četbě a kromě stesku po rodičích ji zde mnoho netrápilo, protože teta měla prozatím dostatek financí, aby se dokázala o malou Marii postarat. Poté co ve Slavkově dokončila obecnou školu, odjela za matkou do Vídně, kde si rodina pokoušela najít obživu. Zde byla ve věku 12 let dána do učení na švadlenu, aby i ona nějak finančně pomohla již tak napnutému rodinnému rozpočtu. Ve Vídni však rodina žila ve velmi bídných podmínkách, trpěla nedostatkem jídla a tepla a bojovala o každý peníz a tak i proto Marie nemohla pomýšlet na studium a ztrácela naději, že by se její sen mohl někdy vyplnit. Dětská léta plná her a radostného křiku nezažila, žila v chudobě, musela chodit do učení, kde tvrdě pracovala a večer pomáhat v domácnosti. Při vzpomínce na toto nelehké období napsala: „Byla jsem sice dosud děckem, ale zdálo se mi, že jsem osobou dorostlou. Vždyť se toho tolik po mně žádalo!“90 Ke změně situace ale dochází v létě roku 1875, kdy se M. Stejskalová opět navrací do Slavkova, aby pečovala o svého nemocného strýce Antonína (zemřel na podzim téhož roku zřejmě na rakovinu) a také tetu Marii, jejíž hospodářství upadalo. Zde se k její velké radosti začíná uskutečňovat i její učitelský sen. Na začátku roku 1876 totiž přijímá místo vychovatelky a učitelky dcer revírníka Jindřicha Fialy v hájence u Bílého vlka, a tak získává první zkušenosti s touto profesí, aniž by ještě měla požadované vzdělání. Děti vyučuje německy pomocí instrukcí ředitele obecné školy ve Slavkově, svého bývalého učitele Mazánka, který ji na toto místo také doporučil. V německé rodině u Fialových strávila Stejskalová šťastný rok a půl

91

(panovala zde

vzájemná úcta a láska a se svými žačkami navázala celoživotní přátelství, získala první zkušenosti s učitelstvím a navíc dostávala i pěkný plat), který ji utvrdil ve snaze stát se

89

Srov. MZA, fond G 326 Marie Stejskalová, Rukopisy M. Stejskalové karton č. 3, inv. č. 122 Příležitostné výstupy. Kterak jsem se stala učitelkou (přednáška) 90 Srov. STEJSKALOVÁ, Marie: Vzpomínky z mého života. Vyňato z letáčků Útulny ženské v Brně z let 1908-1913. Brno: Nákladem organizace pokrokových žen. 1927, str. 19. 91 Srov. MZA, fond G 326 Marie Stejskalová, Osobní doklady, karton č. 1, inv. č. 1, Zeugnis, 30. Juli 1877

24

učitelkou.92 Vrací se zpátky k chudičké matce do Vídně, kde využívá doporučení bývalého otcova přítele školního rady Prauska k tomu, aby se mohla dostat na německý učitelský ústav U sv. Anny.93 Přijetí na učitelský ústav bylo pro Marii nesmírně důležité, stát se učitelku bylo jejím životním snem. Na přijímací zkoušky, které se konaly 13. září 1877, se velmi dobře připravila a tak si byla i jistá, že bude přijata. Mezitím však také musela matce pomáhat s prací, šila a vyšívala oblečení, a jak sama vzpomíná: „shrbena sedíc u šití, snívala jsem o tom, jak to bude krásné, až budu učitelkou.“94 Oč větší to byl pro ni šok, když nakonec nebyla přijata kvůli velkému počtu uchazeček z minulých let, kterým byla v přijímacím řízení dána přednost. Marie se dokonce na chvíli zhroutila a matka ji musela křísit. Často pak na tento okamžik vzpomínala, na to jak jí matka vynadala slovy: „Hloupé děvče, copak nebudeš živa, když nebudeš učitelkou?“ 95 a ona jí odpověděla: „Nebudu, maminko, nebudu!....já musím být učitelkou.“96 Vedení ústavu však Marii ujistilo, že bude přijata příští rok a tak opět využila doporučení školního rady Prauska a na jeden rok nastoupila do třetí třídy prestižní měšťanské školy v Černínské ulici. O rok později (1878) se její sen splnil, když byla přijata na učitelský ústav, kde v německém jazyce odmaturovala ze dvou předmětů dne 24. června 1882. Studijní léta však pro M. Stejskalovou nebyla lehká. Ve škole sice prospívala a těšila se pozornosti profesorů, ale bída její rodinu stále neopouštěla. A tak zatímco některé její spolužačky jezdily do školy v kočáře, Stejskalová trpěla hladem a zimou. Přesto odmítla stipendium, které jí škola nabídla, aby ulehčila její finanční situaci. Nechtěla se zavázat k šesti letům vyučování na německých školách v Rakousku, aby tím svůj dluh splatila. Marie Stejskalová, která od malička snila, že se stane učitelkou, měla

92

Srov. DOLEČKOVÁ-KRHOVSKÁ, M.: Marie Stejskalová. In. KŘIČKOVÁ, Pavla: Život a dílo Marie Stejskalové, starostky Útulny ženské, Brno: Česká zemaské péče o mládež na Moravě, 1929, str. 5-7. 93 Sem se mohly dostat pouze ty uchazečky, které dosáhly minimálního požadovaného věku, tedy 15 ti-let a uspěly v příjicích zkouškách (z počtů, náboženství, přírodopisu, zeměpisu, dějepisu, fyziky, zpěvu, znalosti notové osnovy, recitace básně), dále musely předložit písemnou žádost, křestní list, lékařské osvědčení a samozřejmě předchozí školní vysvědčení a doporučení. Srov. STEJSKALOVÁ, Marie: Vzpomínky z mého života. Vyňato z letáčků Útulny ženské v Brně z let 1908-1913. Brno: Nákladem organizace pokrokových žen. 1927, str. 34. 94 Srov. STEJSKALOVÁ, Marie: Vzpomínky z mého života. In. KŘIČKOVÁ, Pavla: Život a dílo Marie Stejskalové, starostky Útulny ženské, Brno: Česká zemská péče o mládež na Mravě, 1929, str. 22. 95 Srov. STEJSKALOVÁ, Marie: Vzpomínky z mého života. In. KŘIČKOVÁ, Pavla: Život a dílo Marie Stejskalové, starostky Útulny ženské, Brno: Česká zemská péče o mládež na Moravě, 1929, str. 22. 96 Srov. Tamtéž, str. 22.

25

totiž jiné plány. Přála si složit české zkoušky a odejít na Moravu, a tam, stejně jako její otec, jak mnohokrát zdůrazňovala ve svých vzpomínkách, vykonávat svou profesi. 97

3.2 Marie Stejskalová učitelkou V roce 1882 tedy Marie Stejskalová úspěšně absolvovala německý učitelský ústav U sv. Anny ve Vídni a odjela na Moravu, kde si přála vyučovat na českých školách. Profese učitelky, která jako jediná byla dle dobových konvencí vhodná pro ženu, protože se nejvíce blížila oné přirozené úloze ženy- být matkou, jí umožňovala částečně se seberealizovat a také uživit sama sebe i své nejbližší, což byla dle mého názoru také důležitá motivace. Již ve 14-ti letech se stala vychovatelkou a učitelkou v německé rodině revírníka Jindřicha Fialy, kde se Marii nejenom velmi zalíbilo, protože k ní byla rodina hodná, ale kde byla i živena a šacena a k tomu dostávala plat 10 zlatých měsíčně. Během svých studií na vídeňském učitelském ústavu pak přispívala do rodinného rozpočtu vyšíváním, soukromým doučováním nejprve dětí Hirschových za svačinu a 10 zlatých měsíčně a poté ve čtvrtém ročníku svého studia dokonce doučováním syna profesora Patery- Viktora, který chodil do druhé třídy měšťanské školy, za což dostávala pro ni tehdy nepředstavitelnou sumu jednu zlatku za každou odučenou hodinu.98 Studijní léta však brzy skončila a Marii Stejskalové začala nová etapa jejího života. Etapa, ve které se stala v místech svého profesního působení díky svému úsilí uznávanou učitelkou, vlastenkou a organizátorkou kulturního života, ale zároveň etapa tvrdé životní reality, ve které se musela postarat nejenom o sebe, své blízké a také zažila nejedno osobní zklamání. 3.2.1 Učitelské působení v obci Neustift (1882- 1887) Již po své maturitě 24. června 1882 opustila Marie Stejskalová Vídeň a odjela do milovaného Slavkova, kde chvíli pomáhala na obecné škole, kterou kdysi sama navštěvovala, a zároveň se zde připravovala k českým zkouškám, aby mohla působit i na českých školách. Protože se však také chtěla postarat o stařičkou a zadluženou tetu Marii, dala přednost finanční jistotě v podobě zaměstnání na německé škole před tímto svým přáním. Dne 1. října 1882 tak nastoupila na své první učitelské 97

Srov. STEJSKALOVÁ, Marie: Vzpomínky z mého života. In. KŘIČKOVÁ, Pavla: Život a dílo Marie Stejskalové, starostky Útulny ženské, Brno: Česká zemská péče o mládež na Moravě, 1929, str. 23. 98 Srov. STEJSKALOVÁ, Marie: Vzpomínky z mého života. Vyňato z letáčků Útulny ženské v Brně z let 1908-1913. Brno: Nákladem organizace pokrokových žen. 1927, str. 38-40.

26

místo a to na německou školu v obci Neustift u Jemnice (dnes Nové Sady, součást obce Písečné), kde strávila přes čtyři roky svého života (do 15. 1. 1887). Již však na začátku svého učitelského působení v obci Neustift byla ale tamními poměry velmi zklamána, o této vzniklé situaci napsala: „jak zcela jiný byl ten skutečný život, než o čem jsem snila.“99 Působila v oblasti se silným německým charakterem, a přestože jí, jak sama zdůrazňovala, němčina nečinila žádné potíže, české prostředí jí velmi chybělo. Ani poměry na škole nebyly podle jejích představ, neboť na smíšené trojtřídní škole měla prozatím vyučovat sama (starý nadučitel odešel do penze a o obsazení místa učitele se přel farář s inspektorem), taktéž slibovaný byt nebyl pro ni ještě připraven, a proto musela bydlet v jednom pokoji v hospodě a občas, když byla v hospodě zábava tak i na faře. Kromě toho se rozplynuly i její idylické představy o náročnosti učitelského působení na takovéto vesnické škole, stejně tak jako o školní docházce vesnických dětí, které do školy přicházely až poté, co skončily s prácí na poli či

s pastevectvím.

Sama

nezkušená,

s nemožností s někým

se

v učitelských

záležitostech poradit, byla na tři třídy úplně sama a připravovat se na takovéto hodiny bylo pro ni nesmírně náročné. „Vzpomínám si…, píše Marie Stejskalová ve svých pamětech, „…jak jsem častokráte po vyučování vešla do svého pokojíka a zaryla jsem hlavu do peřin, aby mne nikdo neslyšel vzlykat. Bývalo mi mnohdy hrozně v duši, ačkoli jsem již tenkráte byla dost energická a hned tak lehce jsem se něčeho nelekla.“ 100 Přesto byl pro ni pobyt v Neustiftě v něčem osudový, právě zde potkala svou první lásku v podobě úředníka velkostatku, s nímž si plánovala společnou budoucnost. Zároveň se zde mohla dál kulturně rozvíjet a to díky dobrému přátelství s manželkou správce zámku v Písečném, kde navštěvovala vybraný salon. Ve Vídni v roce 1884 složila zkoušku způsobilosti pro německé obecné školy a další problémy v Neustiftě jako neobsazená místa učitele a nadučitele se brzy také vyřešily, neboť na škole začal nejprve ve starších ročnících zaskakovat bývalý nadučitel v penzi, který mnohými svými radami Marii pomáhal, pak nastoupil nový mladý učitel, původem z Čech, s nímž si Marie velmi dobře rozuměla a ráda s ním spolupracovala a nakonec v lednu 1883 i nadučitel. Bohužel její první vážný vztah jí v Neustiftě nevyšel a Stejskalové se tak snažila svoje zklamání, které prožívala, léčit pomocí druhým, v níž začala vidět smysl svého 99

Srov. STEJSKALOVÁ, Marie: Vzpomínky z mého života. Vyňato z letáčků Útulny ženské v Brně z let 1908-1913. Brno: Nákladem organizace pokrokových žen. 1927, str. 48. 100 Srov. STEJSKALOVÁ, Marie: Vzpomínky z mého života. Vyňato z letáčků Útulny ženské v Brně z let 1908-1913. Brno: Nákladem organizace pokrokových žen. 1927, str. 57 -58.

27

života, i proto si k sobě vzala svoji starou tetu Marii a snažila se o ni v její nemoci starat.

Ve svých vzpomínkách pak píše: „Od té doby začala jsem pomaloučku

zapomínati na sebe a nezištně sloužiti jiným. Život měl pro mne nyní jiný význam.“ 101 3.2.2 Učitelské působení v Jemnici (1887- 1888) V Neustiftě, kde začala žít společně se svou tetou ze svého malého učitelského platu, který činil 25 zlatých měsíčně, přičemž jak smutně Stejskalová vzpomíná, musela si na živobytí často přivydělávat (např. i zpěvem při pohřbech aj.), ji už nic nedrželo, a proto si začala hledat práci jinde, kde by dostala i lepší plat. Na řadu doporučení byla přijata jako podučitelka na nedalekou utrakvistickou (dvojjazyčnou) školu v Jemnici, kam nastoupila dne 15. ledna 1887. Ke společnému bydlení s její milovanou tetou si v Jemnici pronajala mnohem větší byt (světnici a kuchyňku), než ten který měla v Nestiftě a věřila, že se jí zde dobře povede a že k platu 30 zlatých měsíčně brzy přibude i přivýdělek v podobě soukromých hodin. To se však nestalo, a tak i zde obě ženy často trpěly hladem. Nedostatek vydatné stravy, řada starostí, fyzické vypětí a i jiné nepříjemnosti tak velmi poznamenaly zdraví M. Stejskalové. Často trpěla bolestmi v krku, silným kašlem a chrapotem a mnohokrát během svého života se obávala, že i ona stejně jako část její rodiny zemře na souchotiny (tuberkulózu). Díky podpoře celé řady přátel, jejich darů a nejrůznějších výslužek se jim však podařilo leccos přečkat, a proto si Marie Stejskalová k sobě do Jemnice načas z Vídně vzala i svoji nemocnou neteř Růženu, která se zde na čerstvém vzduchu měla zotavit. Na Jemnickou školu nastupovala Marii Stejskalová v naději, že pro ni bude jakousi přestupnou školou na vytouženou českou školu. Sama zde ale nebyla příliš kladně přijata, neboť k jejímu smutku byla považována za německou učitelku a byla podezřívána dokonce i z toho, že bude české děti poněmčovat, což bylo pro Marii, dceru českého vlastence velké ponížení. Ovšem s tímto předsudkem se Stejskalová musela během svého života velmi často vyrovnávat. Nálepka německé učitelky ji velmi mrzela, neboť se osobně vždy považovala za Češku a nikdy, ani když učila na německých školách, se za svoji národnost nestyděla. Do Vídně byla její rodina hnána potřebou najít si práci, které se jí v české zemi nedostávalo. Ačkoli zde byla Marie vystavena silnému germanizačnímu tlaku, nikdy mu nepodlehla a navštěvovala zde řadu českých spolků. Studium na německém ústavu ve Vídni si také zvolila z ekonomických důvodů, neboť

101

Srov. STEJSKALOVÁ, Marie: Vzpomínky z mého života. Vyňato z letáčků Útulny ženské v Brně z let 1908-1913. Brno: Nákladem organizace pokrokových žen. 1927, str. 62.

28

když rodina Stejskalova ve Vídni toho času bydlela, bylo by nesmyslné a především ekonomicky nemožné studovat na českém ústavu např. v Brně. Zároveň ale také Marie, hlásící se vždy k češství, nikdy necítila žádnou národnostní zášť k Němcům. Hlavním měřítkem poměřování lidí pro ni totiž vždy byla slušnost a nikoliv národnost, a proto také mnohé své německé přátele nezapírala. 102 Nástup na pětitřídní utrakvistickou školu v Jemnici, kam docházelo velké množství českých dětí, ale kde se z velké části vyučovalo německy, přinesl Marii kromě té nešťastné nálepky německé učitelky také další ponížení, tentokrát v podobě předsudku učitelské (tedy ženské) schopnosti vyučovat i starší ročníky. Marie totiž nastoupila na místo učitele třetí třídy, kde však podle zákona nemohla vyučovat. A tak lavina anonymních dopisů způsobila to, že si třetí třídu, ve které se jí velmi líbilo, musela dne 4. dubna 1887 vyměnit s první třídou pana ředitele. Na tuto svou nemilou zkušenost vzpomíná Marie Stejskalová těmito slovy: „Ve III. třídě byla jsem dva a půl měsíce a svět se nezbořil. Nebylo by se snad nic stalo, kdybych i dále ve III. třídě byla zůstala, ale zákon je zákon a učitelé jeho otroci. Mne mrzelo jen to, že odejíti musím ze III. třídy, v níž jsem již zvykla, ale i ta okolnost, že lidé řeknou, že jsem hloupější než učitel, že ve III. třídě vyučovati nedovedu.“103 Muselo to být pro Marii, stejně jako pro jiné učitelky v podobné situaci jistě velmi ponižující, nespatřovala žádné reálné rozdíly v kvalitě svého vyučování od kvality ostatních učitelů, ale předsudky byly tenkrát ještě velmi silné. Proto se podvolila a rozhodla se, že využije volného času, který se jí touto výměnou tříd naskytl (v první třídě vyučoval od 8 do 10ti hodin ráno a pak od 13ti do 15ti hodin odpoledne) k účasti na nejrůznějších místních slavnostech a divadelních představeních ale také především k přípravě na zkoušky učitelské způsobilosti pro české obecné školy. Ty úspěšně složila v Brně dne 9. května 1887 a již se rozhlížela po jiném místě svého působení, neboť život v Jemnici nevyhovoval jejímu energickému duchu. Dlouho se jí však nedařilo získat nové místo a navíc v prosinci roku 1887 dostala její teta, která s Marií v Jemnici společně žila, záchvat mrtvice a následující čtyři měsíce trpěla upoutána na lůžku až do 7. dubna 1888, kdy zemřela. Po smrti tety a po krásném pohřbu, který tetě jemničtí vystrojili, se Marie Stejskalová rozhodla z Jemnice definitivně odejít, neboť se jí

102

Srov. STEJSKALOVÁ, Marie: Vzpomínky z mého života. Vyňato z letáčků Útulny ženské v Brně z let 1908-1913. Brno: Nákladem organizace pokrokových žen. 1927, str. 25., 26. a 73. 103 Srov. STEJSKALOVÁ, Marie: Vzpomínky z mého života. Vyňato z letáčků Útulny ženské v Brně z let 1908-1913. Brno: Nákladem organizace pokrokových žen. 1927, str. 74

29

podařilo najít nové učitelské místo ve Valašských Kloboukách, kam v září 1888 odešla.104 3.2.3 Učitelské působení ve Valašských Kloboukách (1888- 1891) Ve Valašských Kloboukách nastoupila Marie Stejskalová na utrakvistickou školu dne 5. 9. 1888,105 jako definitivní učitelka s platem 50 zlatých měsíčně a prožila zde snad kromě druhého milostného zklamání poměrně spokojené tři roky svého života. Již na samém počátku svého pobytu byla mile přijata jak svými kolegy v nové škole, tak místními vlasteneckými rodinami (zvláště rodinou lékárníka Ždichynce, která se jí stala téměř vlastní), kolem nichž a také kolem místní Besedy „Dobrovský“ se soustředil tamní společenský život.106 Sama M. Stejskalová si takovýto společenský ruch velmi zamilovala a stala se nepostradatelnou společnicí mnoha zábav. Byla zvána do vybraných rodin na obědy a večeře, přednášela, s dětmi vystupovala v rámci Učitelské jednoty a vyvíjela

ohromnou aktivitu jako spoluorganizátorka nejrůznějších

společenských akcí a událostí ve škole i mimo ni (např. při slavnostech 40. výročí vlády císaře Františka Josefa I. v prosinci 1888, při návštěvě místodržitele Loebla v červnu 1891, při 25. výročí Jednoty učitelské ve Valašských Kloboukách taktéž v červnu 1891, anebo když v roce 1890 sama pořádala první dětskou slavnost, která se pak stala nesmírně oblíbenou). K těmto slavnostem a i k jiným událostem sestavovala hry, básně, proslovy, divadelní, taneční a pěvecké vystoupení v německém a českém jazyce, se kterými její žáci vystupovaly na veřejnosti. Inspiračním zdrojem pro tuto tvorbu se jí staly také lidové písně a tance, které po okolních vesnicích sbírala. V prostředí vlasteneckého života Valašských Klobouk (německý charakter města totiž udržovaly pouze tři bohaté německé rodiny), kde se v lékárně u Ždichynce pořádaly společenské večery plné čtení, koncertování, zpěvu anebo politických debat, se i M. Stejskalová začala zajímat o politický život a v duchu nálady té doby doufala v pád německé reprezentace ve většinově českém prostředí (např. zvlášť prožívala vítězství české strany v městských volbách v Uherském Brodě (1890), které ovlivnily české volební vítězství ve Valašských Kloboukách. 107 Nadále se ale připravovala i k českým 104

Srov. STEJSKALOVÁ, Marie: Vzpomínky z mého života. Vyňato z letáčků Útulny ženské v Brně z let 1908-1913. Brno: Nákladem organizace pokrokových žen. 1927, str. 69 -87. 105 Srov. MZA, fond G 326 Marie Stejskalová, Osobní doklady, karton č. 1, inv. č 1, Doklad o ustanovení učitelkou na utrakvistické škole ve Valašských Kloboucích, 1888 106 STEJSKALOVÁ Marie: Marie Stejskalová, Starostka Útulny ženské v Brně, Vlastní životopis. Brno: Útulna ženská, 1929, str. 12 -13. 107 Srov. STEJSKALOVÁ, Marie: Vzpomínky z mého života. Vyňato z letáčků Útulny ženské v Brně z let 1908-1913. Brno: Nákladem organizace pokrokových žen. 1927, str. 87 -97.

30

zkouškám z I. odboru pro měšťanské školy, které na jaře roku 1890 také složila108 a nepřestávala tak stále jít za svým snem vyučovat na českých školách. Proto hledala nové učitelské místo, které si našla v nedalekém Uherském Brodě jako odborná učitelka na německé měšťanské škole. Doufala, že se odtud dostane na školu českou. 3.2.4 Učitelské působení v Uherském Brodě (1891- 1899) Na konci srpna roku 1891 odešla již skoro 30tiletá Marie Stejskalová do Uherského Brodu, kde začala vyučovat na německé dívčí měšťanské škole.109 I zde se zapojila do čilého společenského ruchu a pro mnoho společenských akcí a událostí se stala přímo nepostradatelnou (pomáhala při pořádání nejrůznějších schůzí a sjezdů např. Ústředního spolku učitelského na Moravě aj.). Zapojila se do prací v odboru pro postavení pomníku Jana Amose Komenského (1892), přednášela v uhersko-brodské Učitelské jednotě, velmi aktivní byla společně s ostatním učitelstvem při sběru národopisného materiálu pro národopisnou výstavu v Praze (1895), v jehož rámci spolupořádala národopisnou výstavu v Uherském Brodě. Sama zde v roce 1894 založila Spolek paní a dívek českých Božena Němcová s knihovnou a večerními kurzy ručních prací. Spolek zde působil v oblasti vlastenecké, kulturní, dobročinné, vzdělávací (jak svoji knihovnou tak kurzy ručního šití), národopisné (udržováním lidových zvyků a tanců)a a také v oblasti ženských emancipačních snah a již v roce 1895 se spolek jedním svým oddělením účastnil krajinské hospodářsko-průmyslové výstavy pořádané v Uherském Brodě. Dále se Stejskalová v Uherském Brodě prostřednictvím tohoto spolku podílela na slavnostech pořádaných na počest Františka Palackého (v roce 1898 se spolu s dalšími zúčastnila také I. sjezdu moravských ženských spolků v Hodslavicích), pro učitelky pořádala výpravy do Čech, na Moravu a Slovensko, sbírala národní folklor, na různých místech pořádala besedy a akademie a působila v celé řadě českých spolků.110 Na učitelské působení M. Stejskalové v Uherském Brodě nám zanechala vzpomínku jedna z jejích žaček M. Dolečková- Krhovská, která se sama po vzoru 108

Zkoušky pro české měšťanské školy složila dne 12. květnu 1890 z pedagogiky, českého jazyka, zeměpisu, dějepisu a krasopisu. Srov. MZA, fond G 326 Marie Stejskalová, Osobní doklady, karton č. 1, inv. č 1 Vysvědčení (s)působilosti učitelské pro školy měšťanské, v Brně 12. 5. 1890 109 Aby zde mohla vyučovat, složila 4. května 1892 zkoušky z učitelské způsobilosti pro německé školy měšťanské, jak dokládá německý přípis na vysvědčení o způsobilosti učitelské pro školy měšťanské (zkoušky sloužila z německého jazyka, zeměpisu, dějepisu). Srov. MZA, fond G 326 Marie Stejskalová, Osobní doklady. karton č. 1, inv. č 1. Vysvědčení (s)působilosti učitelské pro školy měšťanské, v Brně 12. 5. 1890 110 STEJSKALOVÁ Marie: Marie Stejskalová, Starostka Útulny ženské v Brně, Vlastní životopis. Brno: Útulna ženská, 1929, str. 14 - 17.

31

Stejskalové také stala učitelkou. Z jejích vzpomínek je patrná obrovská láska, úcta a obdiv k dílu, které M. Stejskalová po sobě zanechala a někdy dokonce až jakási adorace osoby M. Stejskalové. Tak např. v publikaci s názvem Život a dílo Marie Stejskalové, vydané rok po smrti Stejskalové k její poctě, píše M.

Dolečková- Krhovská toto:

„Odešla veliká světice našeho moderního věku, která celý život obětovala lásce k trpícímu bližnímu, která podle slov pana starosty města Brna u její rakve vracela zklamanému modernímu člověku víru v člověka a jeho dobro. Lidová víra nechávala za starodávna lidem svatého života obětovaného vyrůstati z hrobu rozmarýn. Ona nechala rozmarýn na živém díle svém, ona obklopila rozmarýnovými zahrádkami útulek pro choré děti v Crikvenici a její nebem bylo, když se obklopila kůrem malých andělů bez matiček v Útulně ženské.“111 M. Dolečková- Krhovská poznala Marii Stejskalovou jako svou učitelku, když jí bylo třináct let. Vzpomíná na ni jako na ráznou, energickou ale zároveň laskavou učitelku, která mezi žačkami nedělala žádné rozdíly, ať dívky pocházely z bohaté nebo chudé rodiny, ať byly české, německé nebo židovské národnosti a tímto svým chováním si také podle M. Dolečkové- Krhovské získala obdiv celého města. O působení M. Stejskalové na své žačky pak napsala např. také tato idylická slova: „Její laskavé, moudré oči zdají se na nás hleděti jako oči maminčiny a zdají se nám vševědoucí, pronikající až na dno našich dětských dušiček, před nimi nelze ničeho zatajiti ani skrýti. Když jsme vnímaly její krásnou dokonalou řeč s rázným hudebním spádem, když se objevilo na tabuli její dokonalé krásné písmo, jemuž není v celém světě rovno, když začala s námi jednati, umějíc každé z nás to pravé slovo říci, uchvátila nás rázem a získala si naše srdce dětská…“112 Dolečková-Krhovská také oceňovala přístup Stejskalové ke způsobu vyučování, oceňovala to, jak jim učitelka látku napřed vysvětlila česky a teprve až potom německy, jak jim četla z Babičky Boženy Němcové a přednášela životopisy slavných osobností, které měly být pro dívky příkladem a také na to, jak se právě díky Stejskalové učily v hodinách tělocviku národním tancům. Marii Stejskalovou poté i díky celé řadě jiných jejích, již zmíněných aktivit v Uherském Brodě označuje za úplný vzor města a dokonce o ní píše: „…vše jako po slunci se točí po ní…Ona jest všeho ruchu národopisného a národního v kraji středem a činitelem 111

Srov. DOLEČKOVÁ-KRHOVSKÁ, M.: Marie Stejskalová. In. KŘIČKOVÁ, Pavla: Život a dílo Marie Stejskalové, starostky Útulny ženské, Brno: 1929, str. 5. 112 Srov. DOLEČKOVÁ-KRHOVSKÁ, M.: Marie Stejskalová. In. KŘIČKOVÁ, Pavla: Život a dílo Marie Stejskalové, starostky Útulny ženské, Brno: Česká zemská péče o mládež na Moravě, 1929, str. 8 -9.

32

nejhlavnějším a uspišuje pád německé nadvlády, s nímž padá i německá škola uherskobrodská…“113 I když Marie Stejskalová během svého osmiletého učitelského působení v Uherském Brodě usilovala o získání místa i na českých školách, které zde postupně vznikly, nikdy zde takové místo odborné učitelky nezískala, což bylo pro Stejskalovou, která toho pro uherskobrodský společenský život za tu dobu mnoho udělala, obrovské zklamání. Teprve až pro zrušení německého učitelského ústavu, na kterém v Uherském Brodě působila, byla přeřazena na českou školu ve Valašském Meziříčí. 114 3.2.5 Učitelské působení ve Valašském Meziříčí (1899- 1900) Na českou dívčí měšťanskou školu ve Valašském Meziříčí nastoupila Marie Stejskalová na začátku školního roku 1899.115 Bylo jí již 37 let a za tu dobu působila jako odborná učitelka celkem na čtyřech německých potažmo utrakvistických školách na Moravě. Během tohoto období se ve své profesi kvalifikačně zdokonalovala (postupně získala kvalifikaci pro německé i české školy obecné a měšťanské) a zároveň se v místech svého profesního působení podílela významnou měrou na českém společenském, vlasteneckém, osvětovém a národopisném ruchu. Když tedy byla v roce 1899, po 17 letech učitelské profese konečně přidělena na českou školu, byl to pro ni významný okamžik. Bohužel zde nemohla působit dlouho, neboť jí v tom zabránily delší dobu trvající zdravotní problémy, mimo to prožila v tomto období také obrovské milostné zklamání. 116 Onemocnění hlasivek, které jí znemožňovalo vyučovat, již Stejskalová nemohla déle přehlížet a na základě lékařské zprávy, která dosvědčovala „…vleklý(m) katar(em) plic a hrtanu,“117 požádala 20. února 1900 okresní školní radu o zdravotní dovolenou.118 Ta jí byla udělena od 20. února do 15. března 1900 a poté (19. března) musela Stejskalová opět nastoupit do školy. Zdravotní problémy ji však neopouštěly a proto byla nucena znovu žádat o zdravotní dovolenou, kterou dostala od 113

Srov. DOLEČKOVÁ-KRHOVSKÁ, M.: Marie Stejskalová. In. KŘIČKOVÁ, Pavla: Život a dílo Marie Stejskalové, starostky Útulny ženské, Brno: Česká zemská péče o mládež na Mravě, 1929, str. 11. 114 Srov. STEJSKALOVÁ, Marie: Vzpomínky z mého života. Vyňato z letáčků Útulny ženské v Brně z let 1908-1913. Brno: Nákladem organizace pokrokových žen. 1927, str. 97 -98. 115 Srov. MZA, fond G 326 Marie Stejskalová, Osobní doklady, karton č. 1, inv. č 1 Doklad o složení slibu na české dívčí měšťanské škole ve Valašském Meziříčí, 27. srpna 1899. 116 Srov. STEJSKALOVÁ, Marie: Vzpomínky z mého života. Vyňato z letáčků Útulny ženské v Brně z let 1908-1913. Brno: Nákladem organizace pokrokových žen. 1927, str. 98. 117 Srov. MZA, fond G 326 Marie Stejskalová, Osobní doklady, karton č. 1, inv. č 1, Úředně lékařské vysvědčení, Valašské Meziříčí, 20. února 1900 118 Srov. MZA, fond G 326 Marie Stejskalová,Osobní doklady, karton č. 1, inv. č 1, Dopis c.k. okresní školní radě ve Valašském Meziříčí. 20. února 1900

33

14. dubna 1900 až do konce školního roku. Od dubna tohoto roku se také léčila u brněnského doktora Netušila, na jehož doporučení odjela i do Luhačovických lázní. Ani lázeňská léčba však nezabrala a proto v červenci roku 1900 požádala Stejskalová c. k. zemskou školní radu o to, aby byla dána do penze.119

3. 2.6 Penze Na svou žádost, kterou Marie Stejskalová podložila zdravotními zprávami o svém stavu, byla výnosem c. k. zemské školní rady z 19. října 1900 dána ke konci měsíce října do penze. Na základě doložených vysvědčení o nabytém vzdělání a dekretů dokládající její učitelské působení na německé obecné škole v Nových Sadech, utrakvistické škole v Jemnici, utrakvistické škole ve Valašských Kloboukách, německé dívčí měšťanské škole v Uherském Brodě a české dívčí měšťanské škole ve Valašském Meziříčí bylo Marii Stejskalové uznáno 16 odpracovaných let 120 a částka 52 % z posledního ročního platu jako důchodové dávky (tedy 1144 korun ročně).121

119

Srov. MZA, fond G 326 Marie Stejskalová, Osobní doklady, karton č. 1, inv. č 1, Koncept dopisu adresovaný c. k. zemské školní radě. Brno, 4. července 1900 120 I když Marie Stejskalová začala vyučovat po té, co opustila německý učitelský ústav ve Vídni (1882), jako prozatímní podučitelka v Nových Sadech, odučená léta se jí začala počítat až od okamžiku složení zkoušky učitelské způsobilosti pro německé obecné školy, tedy od listopadu 1884. Vyučovala tedy celkem18 let, z toho 2 roky provizorně a 16 let od oficiálního složení zkoušky učitelské způsobilosti (do penze se jí také nepočítalo její působení jako vychovatelky a učitelky v německé rodině Fialových). Srov. MZA, fond G 326 Marie Stejskalová, Osobní doklady, karton č. 1, inv. č 1, Koncept dopisu adresovaný c. k. zemské školní radě. Brno, 4. července 1900 121 Srov. MZA, fond G 326 Marie Stejskalová, Osobní doklady, karton č. 1, inv. č 1, Výnos c. k. zemské školní rady ze dne 19. října 1900 č. 16004. Valašské Meziříčí, 2. listopadu 1900

34

4 Veřejná činnost Marie Stejskalové Jak již bylo řečeno obrazem svého otce Jana Vlastimila Stejskala, vlastence, učitele, žurnalisty a spisovatele byla Marie Stejskalová velmi ovlivněna (viz. 2.2. Vliv otce a matky). Není se tedy ani čemu divit, že ve šlépějích svého otce se vydal jak nejstarší syn František, učitel a žurnalista (ve Vídni vydával pro české krajany časopis Lev), tak samotná Marie, která se taktéž stala učitelkou a v rámci své profese připravovala nejrůznější slavnostní projevy a dětská, divadelní a taneční vystoupení. Přednášela v učitelských jednotách, působila v řadě českých spolků, sbírala národní písně a tance, pořádala výpravy učitelek po Čechách, Moravě a Slovensku aj. Vrchol všech těchto aktivit ji však teprve ještě čekal, a to v obětavé práci pro Útulně ženskou v Brně. V této kapitole bych se tedy chtěla věnovat všem jejím veřejným aktivitám a zálibám jako např. četbě, spisovatelské a přednáškové činnosti, účasti na mnoha společenských podnicích aj. Když byla Marie Stejskalová malá, často vidívala svého otce sedávat u psacího stolu a do hluboké noci psát. Ze svého dětství však ráda vzpomínala na ty chvíle, kdy ji otec brával sebou do školy a ona sedávala ve třídě na stupínku a prohlížela si knížku s obrázky a básničkami, kterou jí otec dal. Vzpomíná si, že každou básničku uměla zpaměti odříkat a na každé slovo z básničky uměla ukázat, protože jí básně ve chvílích svého volna předčítala maminka a tak si je uměla vybavit už jenom na základě zhlédnutí obrázku. „Nyní je mi 64 let…,“ píše se svých rukopisných vzpomínkách Marie Stejskalová „..ale uvidím-li namalovaného sněhuláka, už se vidím na maminčině klíně a slyším její příjemný hlas. („)Vida pána! Hrůzy z něho! Hrozí holí na každého! Hrozil včera, hrozí dnes by nikdo nic neodnes(“).“ 122 Dále také ráda vzpomínala na to, jak již ve čtyřech letech byla schopná přečíst novinový nadpis „Literatura a umění,“ čímž všechny velmi překvapila, protože ji čtení nikdo neučil (nicméně ona sama vždy ráda přihlížela tomu, jak se její starší bratři učí), anebo jak s básničkou vystoupila na místní besedě v Nosálovicích u Vyškova (před rokem 1866) a sklidila za ni velký úspěch. „Tenkráte- bylo to mé první vystoupení na veřejnosti- měla jsem ohromný úspěch. Hosté mne brali do náruče, strkali mi peníze do ruček, do kapsiček, objímali mne, líbali,

122

Srov. MZA, fond G 326 Marie Stejskalová, Rukopisy M. Stejskalové, karton č. 3, inv. č. 124. Životopisné vzpomínky [rukopis] 1. Fol. 23

35

mačkali jako kotě, až mne bratr zase v náručí odnesl domů. Toto pamatuji také, jako by se to bylo událo před týdnem.“123 Krásná léta dětství strávila Marie Stejskalová u své tety Marie ve Slavkově u Brna (1868-1874), kde vychodila obecnou školu. Při nástupu do školy už uměla číst, psát a počítat a proto byla brzy přeřazena z I. do II. třídy, a protože si také učitelé všimli, jejího dobrého přednesu a vystupování tak ji velmi často vybírali k nejrůznějším slavnostním vystoupením např. během Vánoc anebo pro nejrůznější blahopřání tamním významným osobám „…a tak,“ píše M. Stejskalová „….jsem se cvičívala v řečnictví.“124 V obecné škole ve Slavkově také hrála ve školním divadle a především si zde zamilovala školní knihovnu, jejíž velkou čtenářkou se stala. Knihám pak obecně přikládala velký význam, neboť knihy měli dle jejího názoru velký vliv na povahu dítěte.

Stejskalová sama přiznává, jak ji vedle otcových spisů ovlivnily osudy

románové hrdinky Barunky z Babičky Boženy Němcové či Bohdanky z povídky Škola mé štěstí od Karolíny Světlé. 125 Stala se (jak bylo pro českou vlasteneckou atmosféru té doby typické) velkou obdivovatelkou díla a samotné osoby Boženy Němcové, k níž velmi vzhlížela a k jejíž poctě např. založila i Spolek paní a dívek českých Božena Němcová v Uherském Brodě. Lásku ke knihám neztratila po celý svůj život, a to i když jí mnohdy působila velké obtíže. Když se např. ve svých 12 letech odstěhovala za matkou do Vídně, aby se zde vyučila šití, byly její životní ideály vystaveny kruté realitě. Krom jiného se zde totiž musela zhostit řady domácích povinností, které protože je moc nemusela vykonávat u své tety ve Slavkově, neovládala. Bylo pro ni např. velmi těžké něco uvařit a tak zato často od starších bratrů dostala vynadáno. Poměrně výstižná je pak i tato její vzpomínka: „Kdysi zkazila jsem rýžovou kaši, nechala jsem ji připálit, nebyla k jídlu. Bratr Jan položil mi pak na talíř knihu, abych prý se jí najedla, že prý jsem jistě zase četla a na kaši zapomněla. Co jsem se pro knihy natrápila! Ale zapovězené ovoce nejlépe chutná. S knihou jsem vstávala, s knihou jsem léhala.“126 Jak již víme, Stejskalová i přes řadu obtíží nepřestávala jít za svým snem, až se jí nakonec vyplnil a ona se stala učitelkou (viz. 3. 2. Učitelkou). A jako učitelka musela 123

Srov. MZA, fond G 326 Marie Stejskalová, Rukopisy M. Stejskalové, karton č. 3, inv. č. 124. Životopisné vzpomínky [rukopis] 4. Fol. 26 124 Srov. MZA, fond G 326 Marie Stejskalová, Rukopisy M. Stejskalové, karton č. 3, inv. č. 124. Životopisné vzpomínky [rukopis]4. Fol. 28. 125 Srov. STEJSKALOVÁ, Marie: Vzpomínky z mého života. Vyňato z letáčků Útulny ženské v Brně z let 1908-1913. Brno: Nákladem organizace pokrokových žen. 1927, str. 23. 126 Srov. STEJSKALOVÁ, Marie: Vzpomínky z mého života. Vyňato z letáčků Útulny ženské v Brně z let 1908-1913. Brno: Nákladem organizace pokrokových žen. 1927, str. 20.

36

v místech svého působení mnohokrát vystupovat na veřejnosti, připravovat si nejrůznější projevy a přednášky (např. v rámci Učitelské jednoty), ale také připravovat děti k divadelní, tanečním, recitačním a pěveckým vystoupení pro nejrůznější příležitosti a slavnosti a to jak v německém tak českém jazyce či sestavovat básně, blahopřání a zpěvy k

výročím a jmeninám významných osobností. 127 „Již

v N.[Neustiftě] i v J. [Jemnici]…,“ píše Marie Stejskalová při vzpomínce na své učitelské působení ve Valašských Kloboukách, „…k různým příležitostem skládala jsem proslovy, řeči a dosti dobře se i v tom dařilo. Kdybych své „plody“ byla schovávala, byla by z toho již velká sbírka, ale já jsem práce své vždy podceňovala, čehož nyní lituji.“ 128 Ve svých vzpomínkách se pak Marie Stejskalová dále pochlubila především s pořádáním

nebo spolupořádáním zvláště těchto událostí: v roce 1890 sama

ve Valašských Kloboukách uspořádala tamní první dětskou oslavu, pro kterou sestavila dvojjazyčnou hru s názvem Zahradníci. Ta prý měla takový úspěch, že se musela opakovat při každé významnější příležitosti.

Dále se ve Valašských Kloboukách

významně podílela na přípravě návštěvy místodržitele Loebla (18. 6. 1891) a na přípravě oslav pětadvacetiletého trvání tamní učitelské jednoty (25. 6. 1891).129 V Uherském Brodě pak působila v odboru Učitelské jednoty na vybudování pomníku Jana Amose Komenského (1892)130 a především založila Spolek paní a dívek českých Božena Němcová (nazvaný k poctě její nejoblíbenější spisovatelky), jehož byla dlouhá léta jednatelkou (do roku 1898). V rámci tohoto spolku se pak podílela na řadě kulturních, vzdělávacích a dobročinných akcí, například na obeslání národopisné výstavy v Praze (1895)131 a uspořádání krajinské národopisné výstavy v Uherském 127

Srov. STEJSKALOVÁ, Marie: Vzpomínky z mého života. Vyňato z letáčků Útulny ženské v Brně z let 1908-1913. Brno: Nákladem organizace pokrokových žen. 1927, str. 93 128 Srov. Tamtéž, str. 91. 129 Srov. Tamtéž, str. 97. 130 Pomník k 300. výročí narození Jana Amose Komenského od kroměřížského sochaře Ant. Becka měl být postaven v jeho rodné obci Nivnici, nicméně pro odpor tamního faráře Ed. Knolla byl pomník v roce 1892 osazen před budovu školy na Horním náměstí v Uherském Brodě. Teprve v roce 1956 byl tento pomník převezen na své původní místo svého určení, tedy do Nivnice a v Uherském Brodě byl Komenskému před budovou místního muzea odhalen nový pomník od akad. sochaře Vincence Makovského. Srov. Nivnice tam, kde se narodil Komenský [on-line]. Pomník J. A. Komenského. Dostupné na WWW: Srov. Občanské sdružení Uherskobrodští patrioti [on-line.] Historie města. Dostupné na WWW:< http://patrioti.ub.cz/?page_id=864> 131 Díky Pamětnímu spisu o založení a činnosti spolku paní a dívek Božena Němcová, napsaný Marií Stejskalovou se dovídáme, co všechno Stejskalová plánovala poslat do Prahy na národopisnou výstavu. Byl to např. již zmiňovaný pamětní spis, fotografie členů odboru tělocvičného a pěveckého, členů a dívek v národních krojích a na tělocvičném nářadí, fotografie lidových svateb a slavností, různé pohledy na Uherský Brod a okolní krajinu, kroje, loutky v krojích, sbírku výšivek a kreseb aj. Co všechno ale bylo do

37

Brodě (1894).132 V rámci tohoto národopisného sběru, na němž se obecně podílela celá řada učitelek,133 je nutné také zmínit obrovský zájem M. Stejskalové zvláště o lidové tance a zpěvy, které dlouhou dobu sbírala po okolních vesnicích (v její pozůstalosti se bohužel žádné takové záznamy nedochovaly). Ty se pak stávaly zdrojem inspirace pro její divadelní výstupy a tance, které s dětmi cvičila nejčastěji v hodinách tělocviku a k nejrůznějším příležitostem.134 I po celý zbytek svého života pak zůstávala Marie Stejskalová nakloněna lidovému folkloru a umění. Spolek paní a dívek českých Božena Němcová a jeho prostřednictvím Marie Stejskalová se také účastnil krajinské hospodářsko-průmyslové výstavy v Uherském Brodě (1895),135 na přípravě oslav 100. výročí narození Františka Palackého (1898) aj. 136

Prahy skutečně posláno, mi není známo, nicméně z protokolu výborové schůze ze dne 6. května 1895 se M. Stejskalová zmiňuje o tom, že řadu věcí nemohla sehnat, už proto, že si je mnozí schovávali pro výstavu v Uherském Brodě. Srov. SOka Uherské Hradiště. Fond: Spolek paní a dívek českých Božena Němcová, Uherský Brod [nezpracovaný]. Pamětní spis o založení a činnosti spolku paní a dívek českých Božena Němcová v Uherském Brodě. 7. dubna 1895. Srov. Tamtéž, Seznam členů a protokoly spolku „Božena Němcová“ v Uherském Brodě, Kniha 1., 1894. Protokol z 6. Května 1895. 132 V Uherském Brodě se národopisná výstava konala ve dnech 19. -26. srpna 1894 a členové Spolku paní a dívek českých Božena Němcová v čele s Marií Stejskalovou se na jejím pořádání velmi podíleli. Srov. SOka Uherské Hradiště. Fond: Spolek paní a dívek českých Božena Němcová, Uherský Brod [nezpracovaný]. Pamětní spis o založení a činnosti spolku paní a dívek českých Božena Němcová v Uherském Brodě. 7. dubna 1895. 133 Významnou oblastí mimoškolního působení učitelek byla právě oblast národopisná, ve které se zvláště na Moravě vyznamenala Antonie Waltrová (zabývala se ženskými ručními prácemi), Lucie Bakešová, Františka Kyselová (zabývala se hlavně sběrem lidových písní), Zdenka Vorlová- Vlčková (zajímala se o lidový tanec a píseň aj). Srov. BEDNÁŘOVÁ, Věra: Učitelky v národopisné práci: Antonie Waltrová, Františka Kyselová, Zdenka, Vorlová-Vlčková. Brno: [s. n.], 1958, 7 str. 134 Srov. DOLEČKOVÁ-KRHOVSKÁ, M.: Marie Stejskalová. In. KŘIČKOVÁ, Pavla: Život a dílo Marie Stejskalové, starostky Útulny ženské, Brno:Česká zemská péče o mládež na Moravě, 1929, str. 11. 135 Na hospodářsko-průmyslové výstavě konané v Uherském Brodě ve dnech 22. srpna až 8. září 1895 se spolek Božena Němcová velmi úspěšně prezentoval jednou expozicí ručních prácí. Srov. SOka Uherské Hradiště. Fond: Spolek paní a dívek českých Božena Němcová, Uherský Brod [nezpracovaný]. Seznam členů a protokoly spolku Božena Němcová v Uherském Brodě. Kniha 1., 1894. Protokol z výborové schůze ze dne 1. 2. 1895. Srov. Tamtéž, Protokol výborové schůze ze dne 7. 9. 1895 136 Uherskobrodská slavnost na počest narození Františka Palackého se konala ve dnech 3. - 5. září 1898 v místním městském parku. Podle protokolu z výborové schůze spolku ze dne 4. července 1898 byl program slavností naplánován takto: v sobotu dne 3. září 1898 akademie, proslov Dr. Rennera o významu Fr. Palackého, sborový zpěv. V neděli 4. září v prostorách městského parku národní slavnost, kde měly probíhat nejrůznější tělocvičné výstupy Sokola a Spolku paní a dívek B. Němcové. Dále otevření krajinského muzea, projev Dr. Vysloužila z Uherského Hradiště, večerní zábava a v pondělí 5. září schůze studentů. Z protokolu výborové schůze spolku ze dne 20. října 1898 se pak již dozvídáme, na čem se konkrétně Spolek paní a dívek českých Božena Němcová při oslavách podílel. Spolek připravil bufet (občerstvení vyneslo celkem 100 zlatých), tombolu a rybolov. Prodával brožurky, mince, květiny aj. a připravil a ozdobil alegorický vůz, na němž jely děti doprovázející dívky, které zosobňovaly Moravii, múzu básnictví a múzu dějin. Spolek se také podílel na vnitřním zařízení nově otevřeného krajinského muzea v Uherském Brodě a tělocvičný odbor spolku se již 24. července 1898 zúčastnil založení spolku Palacký v Záhorovicích. Srov. SOka Uherské Hradiště. Fond: Spolek paní a dívek českých Božena Němcová, Uherský Brod [nezpracovaný]. Protokoly spolku Bož. Němcová v Uherském Brodě. Kniha 2., 1897. Protokol z výborové schůze ze dne 4. 7. 1898. Srov. Tamtéž, Protokol z výborové schůze ze dne 20. 10. 1898

38

4.1 Spolek paní a dívek českých Božena Němcová Ustavující valná schůze Spolku paní a dívek českých Božena Němcová, založený M. Stejskalovou se konala 17. června 1894. Tento dámský spolek (Stejskalová se nechala inspirovat stanovami spolku hodonínského dámského spolku Zora, které pro potřeby uherskobrodského spolku upravila) 137 působil v oblasti vzdělávací, osvětové, kulturní,

vlastenecké,

emancipačních snah.

138

dobročinné,

národopisné

ale

také

v oblasti

ženských

Nato, co vedlo Marii Stejskalovou společně s ostatními ženami

k založení takovéhoto spolku, nám může odpovědět i pamětní spis o založení a činnosti spolku, který Stejskalová napsala a kde mimo jiné píše: „Uherský Brod, rodné město duševního velikána Jana Amose Komenského, slavného zastance žen, nemělo až do r. 1894. střediska národního života a činnosti ženské. Ačkoli při různých příležitostech, hlavně když se jednalo o projevy dobročinnosti aneb oslavy nějaké, utvořilo se komité dám, které horlivě úlohy své se ujalo, přec dělo se to však skoro vždy na popud a za řízení ze strany mužů; k samostatnému vědomému vystupování veřejnému nevzmohly jsme se, dokud neměly jsme spolku vlastního…. A jelikož v úkol učitelky pojím i to, že má býti vůdkyní nejen děvčat školních, nýbrž i dívek dospělých, do jichž kruhu osud ji postavil, tu mínila jsem se býti povolána k tomu, abych založila spolek, kterýž by tvořil jakési ohnisko, z něhož by se na všechny strany šířily paprsky národního vědomí, lásky k jazyku zděděnému, k národu, z něhož pocházíme, k rodné půdě a ku vlasti naší, ke knize české, k vědám a umění, vůbec ke všemu, což dobré, krásné a pravé jest.“139 K tomu dodejme, že v Uherském Brodě toho času působil pouze jeden český kulturní spolek, a to Občanská beseda (založený roku 1869) a teprve v 90. letech 19. století byl založen Spolek katolických tovaryšů, Sokol, Muzeum Jana Amose Komenského, Muzejní společnost a v tom samém roce (1894) jako Spolek paní a dívek českých Božena Němcová byl založen i další dámský dobročinný spolek Vlasta. 140

137

Srov. SOka Uherské Hradiště. Fond: Spolek paní a dívek českých Božena Němcová, Uherský Brod [nezpracovaný]. Stanovy spolku paní a dívek českých Božena Němcová, 1894, str. 3. 138 Například se spolek prostřednictvím svých delegátek (mezi nimiž byla i Marie Stejskalová) zúčastnil I. sjezdu moravských ženských spolků v Hodslavicích ve dnech 12. -13. srpna 1898 a i dalších takovýchto sjezdů. Srov. SOka Uherské Hradiště. Fond: Spolek paní a dívek českých Božena Němcová, Uherský Brod [nezpracovaný]. Protokoly spolku Bož. Němcová v Uherském Brodě. Kniha 2., 1897. Protokol z výborové schůze, 20. října 1898. 139 Srov. SOka Uherské Hradiště. Fond: Spolek paní a dívek českých Božena Němcová, Uherský Brod [nezpracovaný]. Pamětní spis o založení a činnosti spolku paní a dívek českých Božena Němcová v Uherském Brodě. 7. dubna 1895. 140 Srov. PŘIKRYLOVÁ VERONIKA: Hudební dění v Uherském Brodě ve světle dobových pramenů a svědectví od konce 19. století. [diplomová práce] MU Filozofická fakulta, Ústav hudební vědy. Brno 2012, str. 11 -17.

39

Mezi nejvýznamnější přínos spolku patří především založení spolkové knihovny a pořádání večerních kurzů ručního šití. Z protokolu ustavující schůze tohoto spolku ze dne 17. 6. 1894 jsme zpraveni o 190 svazcích, které knihovna měla na svém počátku, a to díky darům a příspěvkům a z protokolu z výborové schůze o pouhý měsíc později o tom, že spolek získal již 117 členů (60 paní a 57 slečen).141 Ve fondu spolku paní a dívek českých Božena Němcová,

uloženém v SOka v Uherském Hradišti se také

nacházejí katalogy knih spolkové knihovny, ve kterých jsou knihy abecedně rozčleněny do několika oblastí. 142 V létě roku 1898 čítala spolková knihovna již na 1088 knih 143 a i později, když aktivity spolku byly omezeny činností ostatních uherskobrodských spolků, byla knihovna a večerní kurzy šití, konané vždy v zimních měsících, důležitým přínosem pro tamní společnost. Impulsem k zřízení kurzů šití se stal I. sjezd moravských ženských spolků konaný v Hodslavicích roku 1898, kterého se účastnili i delegátky spolku paní a dívek českých Božena Němcová. Členky spolku se pak pod jeho vlivem rozhodly zřídit kurz šití šatů a prádla pro nemajetné dívky a ženy, a to i na památku zemřelé císařovny Alžběty. Do prvního učebního kurzu, který započal 19. listopadu 1898 a skončil koncem března 1899, se tak přihlásilo celkem 49 žaček (dívek i vdaných žen). Spolek získal od nejmenovaného dárce 100 zlatých k nakoupení šicích strojů a mohl také využívat školní místnost pro výuku ručních prací. 144 Kromě knihovny a večerní kurzů ručního šití měl však spolek ve svých počátcích i odbor tělocvičný, ve kterém se cvičily lidové tance a konaly vycházky a 141

Srov. SOka Uherské Hradiště. Fond: Spolek paní a dívek českých Božena Němcová, Uherský Brod [nezpracovaný]. Seznam členů a protokoly spolku „Božena Němcová“ v Uherském Brodě, Kniha 1., 1894. Protokol ze 17. 6. 1894; Protokol z 20. 6. 1894. 142 Knihy jsou abecedně rozčleněné do následujících oblastí (každá oblast měla svůj samostatný sešit): Jazykověda, dějiny literatury, řečnictví, encyklopedie; Časopisy; Přírodniny, zdravověda; Vychovatelství, filosofie, aesthetika [estetika]; Dramata; Romány novelly [novely]a sebrané spisy (rozřazeno jak podle spisovatelů, tak podle názvů knih); Počtářství, technická díla, obchod, průmysl, hospodářství; Básně. Knihovna tak například vlastnila díla od G. Preissové, B. Němcové, S. Čecha, V. Dycka, Dumase st., Al. Jiráska, V. Lužické, S. Podlipské, J. Vrchlického aj. Dále odebírala anebo si zapůjčovala tyto časopisy: Ženské listy, Lada, Lumír, Časopis učitelek, Česká dívka, Osvěta, Světozor, Škola ženských prací ručních, Zlatá, Praha, Rozhledy po lidumilství aj. Srov. SOka Uherské Hradiště. Fond: Spolek paní a dívek českých Božena Němcová, Uherský Brod [nezpracovaný]. Sešity: Jazykověda, dějiny literatury, řečnictví, encyklopedie; Časopisy; Přírodniny, zdravověda; Vychovatelství, filosofie, aesthetika; Dramata; Romány novelly a sebrané spisy; Počtářství, technická díla, obchod, průmysl, hospodářství; Básně. 143 Srov. SOka Uherské Hradiště. Fond: Spolek paní a dívek českých Božena Němcová, Uherský Brod [nezpracovaný]. Protokoly spolku Bož. Němcová v Uherském Brodě. Kniha 2., 1897. Protokol z výborové schůze ze dne 4. 7. 1898. 144 Srov. SOka Uherské Hradiště. Fond: Spolek paní a dívek českých Božena Němcová, Uherský Brod [nezpracovaný]. Protokoly spolku Bož. Němcová v Uherském Brodě. Kniha 2., 1897, Protokol z výborové schůze ze dne 20. října 1898, Srov. Tamtéž, Protokol z výborové schůze ze dne 19. listopadu 1898. Srov. Tamtéž, Výroční zpráva jednatelská za rok 1898/9

40

výpravy na nejrůznější místa spjatá s historií a přírodou a také odbor pěvecký a divadelní. Tyto odbory pak připravovaly vystoupení k nejrůznějším slavnostem a pro dobročinné účely. Dále členové pořádali přednášky, dýchánky, večírky a zábavy, při nichž se hrálo na piáno, housle aj., četlo a zpívalo. Mimoto je třeba také zmínit prázdninovou návštěvu města (1894) učitelkou Bohdanou Němcovou (dcerou spisovatelky Boženy Němcové), redaktorkou Časopisu učitelek Cyrillou Pyšvejcovou, učitelkou Aloisií Langovou aj. Z jejich výletů po okolí, při kterých je doprovázely členky spolku Boženy Němcové, vznikla sbírka básní nazvaná Upomínky na Moravské Slovensko. Sbírka vyšla pod pseudonymem Ludiše a autorka (ve skutečnosti Aloisie Langová) ji věnovala spolku. Marie Stejskalová pak nechala vytisknout 1000 exemplářů této sbírky, přičemž výtěžek z nich věnovala ve prospěch české reálky v Hodoníně.145 Sbírka se skládá z 35 básní oslavujících jak okolní krajinu a její lid a tak památná místa kraje. Je zde také celá řada básní, které popisují národopisnou výstavu v Uherském brodě anebo básně věnované mnohým osobám (buď účastnicím výletů po okolí anebo lidem, které na svých cestkách potkaly). Poslední báseň s názvem Skromné duši věnuje autorka pravděpodobně Marii Stejskalové, a proto bych si ji zde také dovolila uvést. Skromné duši Nic nemám o Vás povídat a rada bych, tak ráda! Vždyť tolik pěkných vzpomínek si mysl na Vás střádá a tolik krásných nadějí ve Vaši sílu skládá! A přála bych si jako Vy být vůle tak nezlomné a zdatně vyplnit tu piď, již osud vytknul pro mne

145

Srov. SOka Uherské Hradiště. Fond: Spolek paní a dívek českých Božena Němcová, Uherský Brod [nezpracovaný]. Pamětní spis o založení a činnosti spolku paní a dívek českých Božena Němcová v Uherském Brodě. 7. dubna 1895

41

a v činy svoje vetkat dech té Vaší duše skromné.146 Z důvodu zrušení německé měšťanské školy v Uherském Brodě a přeložení Marie Stejskalové začátkem září 1899 na českou školu do Valašského Meziříčí skončila i její činnost v uherskobrodském Spolku paní a dívek českých Božena Němcová, který v roce 1894 založila. Na zářijové výborové schůzi roku 1899 zhodnotil spolek (jeho jménem předsedkyně spolku F. Havlová) přinos Stejskalové pro tamní společnost, těmito slovy: „…slečna Marie Steyskalová má nejen o spolek náš nýbrž i o pokrok žen v Uh. Brodě zásluhy veliké poněvadž i mimo školu snaha její nesla se směrem všeobecně vzdělávacím.“147 Spolek pak dále pokračoval ve své činnosti, a to hlavně v oblasti knihovnické a zimních kurzů ručních prací i přesto začal aktivitou jiných uherskobrodských spolků, odchodem řady členek ze spolku, neplacením členských příspěvků a změnou místností, ve kterých spolek působil, pomalu stagnovat až pravděpodobně v roce 1914 ukončil svoji činnost.148

4.2 Vlastní spisovatelská činnost To že byla Marie Stejskalová velmi tvůrčí osobou, jistě nemusím zdůrazňovat, její nejrůznější mimoškolní aktivity během let jejího učitelského působení na různých místech Moravy byly velké a to i na poli spisovatelském. Psát však nepřestávala ani, když odešla do penze a vstoupila do služeb Útulny ženské v Brně, ba naopak její spisovatelské úsilí ještě zesílilo. A právě z tohoto období se v pozůstalosti Marie Stejskalové dochovalo nejvíce materiálu a to zvláště z oblasti její přednáškové činnosti, která nám alespoň trochu umožňuje nahlédnout do jejích názorového světa. Kromě toho vydala M. Stejskalová nejrůznější brožurky např. z dívčích (respektive učitelských) výprav po přírodních krásách a památkách Království českého, jejichž čistý výtěžek byl 146

Srov. LANGOVÁ, Aloisie: Upomínky na Moravské Slovensko. Uherský Brod: Aloisie Langová, 1894, str. 49. 147 Srov. SOka Uherské Hradiště. Fond: Spolek paní a dívek českých Božena Němcová, Uherský Brod [nezpracovaný]. Protokoly spolku Bož. Němcová v Uherském Brodě. Kniha 2., 1897, Protokol z výborové schůze ze dne 11. 9. 1899 148 Poslední schůze spolku se dle zápisu konala 24. dubna 1914 a nic zde nenasvědčuje plánovanému ukončení činnosti spolku, právě naopak. V zápise se totiž hovoří o úspěchu velikonočního divadla a o nutnosti nakoupení nových knih. Na zániku spolku tak s největší pravděpodobností mělo vliv vypuknutí první světové války. Srov. SOka Uherské Hradiště. Fond: Spolek paní a dívek českých Božena Němcová, Uherský Brod [nezpracovaný]. Protokoly spolku Bož. Němcová v Uherském Brodě. Kniha 3. Zápis ze schůze ze dne 24. 4. 1914

42

vždy věnován na nějakou dobročinnou věc. Dále je pro nás nesmírně významná i autobiografie Marie Stejskalové, jakožto důležitý pramenem poznání jejího života a díla. Nesmíme zapomenout ani na vydávání Letáčků Útulny ženské v Brně, jejichž prostřednictvím se M. Stejskalová snažila kromě získání podpory veřejnosti pro činnost Útulny a dalších finančních prostředků, také informovat o nejrůznějších sociálních problémech své doby a to zvláště z oblasti péče o osiřelé děti. Společným rysem ať už přednášek, brožurek, letáčků anebo vzpomínek, které M. Stejskalová napsala je kultivovaný jazyk, mnohdy i emotivní podání ale také výrazný vlastenecký podtón. Stejskalová často zdůrazňuje lásku k vlasti a národu a práci pro národ spojuje i s pomocí bližnímu, tedy s dobročinností, jež by měla být pro každého pravého Čecha skoro povinností. Také její názory na emancipaci žen byly spíše konzervativního charakteru, neboť i když se snažila např. o zlepšení vzdělání dívek, tak obecně respektovala dobový genderový konstrukt feminity a maskulinity a hlavní úlohu ženy spatřovala v rodině. 4.2.1 První prázdninová výprava dívčí na Slovensko a Valašsko 7. -21. srpna 1901 V roce 1902 odešla Marie Stejskalová na vlastní žádost do penze a usadila se v Brně, kde se nakonec stala jednatelkou a posléze i starostkou Útulny ženské, jíž zasvětila zbytek svého života. Ani zde však nezapomněla na Slovácký kraj, kde tolik let jako učitelka působila. A protože se sem vždy ráda vracela, tak se v létě roku 1901 rozhodla, zorganizovat do těchto míst i výpravu, které se zúčastnilo celkem 23 učitelek (včetně Marie Stejskalové nebo Elišky Machové) a ze které pak vzešla pamětní kniha s názvem První prázdninová výprava dívčí na Slovensko a Valašsko 7. -21. srpna 1901. Knihu z příspěvků členek výpravy sestavila právě Marie Stejskalová a v úvodním slovu ke čtenářům zmiňuje důvody, které ji vedly k uskutečnění výpravy i důvody vzniku pamětní knihy. Chtěla především seznámit členky výpravy s lidem, krásami a folklorem tohoto kraje a jak píše, „ …. aby si nasbírali nových krásných dojmů a naučili se žíti životem přirozeným, ne tak strojeným, jak zde [v Brně] zvykem, naučili se zasmáti se od srdce, ne na povel „bontonu“.“149 Nicméně i k těmto důvodům se vkrádají také národnostní spory, jedním z důvodů je tak například to: „…abychom venkov získaly na posilu českému Brnu v těžkých zápasech jeho.“150 Dalším důvodem je navázání 149

Srov. STEJSKALOVÁ, Marie: První prázdninová výprava dívčí na Slovensko a Valašsko 7. -21. srpna 1901. Uherský Brod: Marie Stejskalová, 1901, str. 5. 150 Srov. STEJSKALOVÁ, Marie: První prázdninová výprava dívčí na Slovensko a Valašsko 7. -21. srpna 1901. Uherský Brod: Marie Stejskalová, 1901, str. 6.

43

vzájemné spolupráce zvláště mezi ženami z měst a venkova a sjednocení jejich práce pro národ. K tomu se přidává i slib, že z výpravy vznikne kniha, jejíž čistý výtěžek bude věnován na uhrazení výloh za vzdělání dívek ze Slovácka a Valašska. 151 V pamětní knize pak členky výpravy konkrétně popisují jednotlivé etapy cesty po Slovácku (dříve se používal termín Moravské Slovensko nebo jenom Slovensko) a Valašku. Vyprávějí o tom, jak byly všude místními obyvateli mile přijaty a pohoštěny i o nejrůznějších veselých příhodách, které se jim po cestě staly. Popisují své okouzlení z památných míst, z přírodních krás, lidového umění a vesnického lidu. Během své výpravy navštívily Lanžhot, Velehrad, Buchlov, Uherské Hradiště, Uherský Brod, okolí hory Javořiny, Luhačovice, Bojkovice, okolí Vlárského průsmyku, Valašské Klobouky, Vsetín, Valašské Meziříčí, horu Radhošť, Bystřici pod Hostýnem a i jiná místa a to bud vlakem, kočárem anebo pěšky. Vedle vyprávění z cest se v knize nachází i tematická kapitola věnovaná národní písni, samostatné ukázky písní (písně žitkovké poesie od Joži Černíka aj.) a řada básní. 152 4.2.2 Výprava Moravanek do Čech a Slezska 18. -30. srpna 1902 Cestovatelské nadšení členek této první výpravy bylo tak velké, že se již v jejím závěru rozhodly podniknout za rok novou výpravu po krásách Českého království. V roce 1902 se tak uskutečnila další výprava, do jejíhož čela se opět energicky postavila Marie Stejskalová. Ta v úvodním slovu ke čtenářům knihy druhé výpravy nazvanou Výprava Moravanek do Čech a do Slezska 18. -30. srpna 1902 hodnotí úspěch první pamětní knížky, jejíž výtěžek měl jít na vzdělání chudých děvčat ze Slovácka a Valašska. Tento dobročinný záměr však bohužel zcela nevyšel, protože, jak zde Stejskalová informuje, mnoho pamětních knih na první výpravu odběratelé ještě ani nezaplatili nebo knihy zbyly na skladě a tak čistý výnos činil pouze 272 korun, za nějž byla do brněnského (útulenského) penzionátu přijata pouze jedna chudá studentka Vesny z Valašska a to i když roční nájemné penzionátu činilo 360 korun. Přestože si tak Marie Stejskalová v úvodu nové knihy povzdychla nad nedostatečnou podporou této dobročinnosti, poděkovala všem, kteří přispěli, a ty také v dlouhém seznamu vyjmenovala. „Letos tedy, píše Marie Stejskalová o vzdělání pouze jedné dívky z výtěžku první knihy, vypěstujeme pouze jednu růžičku, snad příštím 151

Srov. STEJSKALOVÁ, Marie: První prázdninová výprava dívčí na Slovensko a Valašsko 7. -21. srpna 1901. Uherský Brod: Marie Stejskalová, 1901, str. 6. - 7. 152 Srov. STEJSKALOVÁ, Marie: První prázdninová výprava dívčí na Slovensko a Valašsko 7. -21. srpna 1901. Uherský Brod: Marie Stejskalová, 1901, str. 13. -84.

44

rokem více prostých kvítečků budeme moci šlechtiti a těšiti se z toho, jak v sadě našem mile rozkvétají.“153 Proto i z druhé výpravy měl vzniknout pamětní spis, který opět z literárních příspěvků účastnic sestavila M. Stejskalová a jehož výtěžek měl být věnován na zaplacení penzionátu pro české děvče studující v Brně. V úctě k životu a dílu spisovatelky Boženy Němcové, jejíž rodiště výprava navštívila, měla být také její ještě žijící vrstevnici vyplácena koruna týdně na přilepšení, a v seknici na Starém Bělidle zavěšen obraz B. Němcové.154 Druhé výpravy, která se započala setkáním některých účastnic již 17. srpna 1902 na sjezdu žen ve Vyškově a pokračovala z brněnského vlakového nádraží směrem do Čech a Slezska se zúčastnilo celkem 18 žen (některé se připojovaly cestou), převážně učitelek. Členky výpravy během své cesty navštívily Českou Třebovou, Litomyšl, Choceň, Brandýs, Rychnov nad Kněžnou, Opočno, Nové Město nad Metují, Náchod, Teplice i pruské území Slezska, Opavu, Českou Skalici a samozřejmě Babiččino údolí, které bylo pro výpravu snad nejvíce emotivní zastávkou aj. Členky výpravy cestovaly jak vlakem, kočárem tak pěšky, navštěvovaly památná místa, zámky, hrady, obdivovaly se přírodě a popisují nejedno dobrodružství, které na cestách zažily. Ve spisku Výprava Moravanek do Čech a do Slezska 18. -30. srpna 1902 nalezneme kromě vzpomínek členek na jednotlivé etapy výpravy i kapitoly věnované významným osobnostem navštívených míst (Rettigové a básníku A. V. Šmilovskému aj.) a samozřejmě národní písně a básně.155 4.2.3 Výprava Moravanek na Uh. Slovensko 13. -27. srpna 1903 Bohužel ani z pamětní knížečky druhé výpravy nevzešel takový obnos, kterým by bylo bezproblémové zaplatit vše, co si účastnice předsevzaly. I proto se Stejskalová znovu rozhodla uspořádat další, v pořadí již třetí výpravu a její výtěžek opět věnovat na vzdělání chudé dívky. V úvodním slovu pamětní knížečky nazvané Výprava Moravanek na Uh. Slovensko 13. - 27. srpna 1903, která z této třetí výpravy opět vznikla, pak Stejskalová bilancuje úspěch knížečky druhé výpravy. Za pamětní spis se podle zprávy M. Stejskalové doposud vydělalo 548,10 K, přičemž za tisk a poštovné bylo zaplaceno 490, 22 K a tak Útulně jako čistý výtěžek připadlo pouze 57, 88 K. A i přestože roční 153

Srov. STEJSKALOVÁ, Marie: Výprava Moravanek do Čech a do Slezska 18. - 30. srpna. Brno:[s. n.], 1903, str. 4. 154 Srov. STEJSKALOVÁ, Marie: Výprava Moravanek do Čech a do Slezska 18. - 30. srpna. Brno:[s. n.], 1903, str. 1-5. 155 Srov. STEJSKALOVÁ, Marie: Výprava Moravanek do Čech a do Slezska 18. - 30. srpna. Brno:[s. n.], 1903, str. 1 - 129.

45

nájem v dívčím últulenském penzionátu za jednu dívku činil 360 K a výtěžek z druhé knížečky tedy nemohl v žádném případě dostačovat, byla po prázdninách roku 1903 do penzionátu přijata jedna dívka. Ještě problematičtější to však bylo, jak se zmiňuje v úvodním slovu Stejskalové čtenářům, s obrazem Boženy Němcové, který chtěly členky druhé výpravy na počest velké spisovatelky umístnit na Staré Bělidlo. V tomto případě se Stejskalová stala obětí podvodného malíře z Čech, který přislíbil, že za obědy v Útulně a za jistý obnos namaluje právě obraz Němcové. Poté co byl obraz namalován a Útulnou zaplacen, jej Stejskalová nechala vystavit ve výloze v knihkupectví u pana Barviče, což nakonec odhalilo skutečného malíře tohoto obrazu, který za Stejskalovou přišel, aby mu obraz a ještě dalších pět obrazů zaplatila, protože malíř z Čech, který si tyto obrazy u něho nechal namalovat, je nakonec nezaplatil a odešel (navíc si obraz Němcové odnesl sebou). Stejskalová sice všechno oznámila na polici a ta podvodníka i chytla, ale Útulna už svůj obraz Boženy Němcové neviděla. Své úvodní slovo končí Stejskalová přáním, aby z výtěžku třetí knížečky mohlo být zaplaceno ubytování v penzionátu pro další dívku studující v Brně a dále také poděkováním všem těm, kteří si knížečku zakoupili či ji jinak podporují. 156 Třetí výpravy se na rozdíl od té druhé zúčastnilo pouze již jen 11 žen, a to opět převážně učitelek včetně Marie Stejskalové. Výprava začala 13. srpna 1903 na sjezdu Moravsko-slezské organizace ženské v Třebíči, nad jejíž velmi slabým zastoupením si autorka článku takto povzdychla: „bohužel, tak málo se (s)účastnilo, že až bolno u srdce nad tím, kterak spolky ženské organizaci pochopují.“157 Dále výprava přespala v brněnské Útulně a 16. srpna odjela za památkami, přírodními krásami ale také kulturou do Luhačovic a Teplé a poté se vydala na Slovensko, kde se podle vyprávění zmocnila členek výpravy: „…zvědavost, jak na nás páni Maďaři koukati budou a jestli nás některý nesní samým strachem, že jsme „panslávky“ a že jedem pobuřovat lid.“ 158 K žádnému střetu však nedošlo, i když si účastnice výpravy na Slovensko nejednou povzdechly nad poníženým stavem Slováků a horovaly pro československou vzájemnost. Výprava tak pokračovala dál a její účastnice se obdivovaly slovenským národním krojům, výšivkám, písním, památkám a krásné přírodě. Navštívily sirné lázně v Trenčanských Teplicích, Trenčín, Nové Mesto nad Váhom, Bzince, Dolní Srní, 156

Srov. STEYSKALOVÁ, Marie: Výprava Moravanek na Uh. Slovensko13.- 27. srpna 1903. Brno: M. Steyskalová, 1904, str. 5. -7. 157 Srov. STEYSKALOVÁ, Marie: Výprava Moravanek na Uh. Slovensko13.- 27. srpna 1903. Brno: M. Steyskalová, 1904, str. 9. 158 Srov. STEYSKALOVÁ, Marie: Výprava Moravanek na Uh. Slovensko13.- 27. srpna 1903. Brno: M. Steyskalová, 1904, str. 12- 13.

46

Čachtice, Píšťany, Trnavu a Prešpurk (Bratislavu). Nakonec se z Bratislavy vydaly lodí po Dunaji do Vídně, kde navštívily mnoho vídeňských památek ale také některé české spolky. A protože, jak je uvedeno v pamětní knížečce, měly účastnice výpravy „…za dva dni Vídně až po krk….uháněly bez dlouhého loučení z německého Babylonu k domovu.“ 159 4.2.4 Výprava Moravanek na Slovensko a do Polska 15. -28. srpna 1904 Poslední výpravou, kterou M. Stejskalová pro moravské ženy uspořádala, byla výprava z roku 1904 na Slovensko a do Polska. I z této výpravy vznikla pamětní knížečka, která bilancuje úspěchy předchozího pamětního spisu. Z úvodního slova M. Stejskalové čtenářům se tedy dozvídáme, že za třetí pamětní knížečku bylo získáno 358,46 K a z toho tak po odečtení nákladů připadlo dívčímu (útulenskému) pensionátu na ubytování chudé dívky ze Slovenska 130, 94 K. I čtvrtá pamětní knížka si klade za svůj cíl finančně přispět na výchovu této dívky a také na zakoupení obrazu Boženy Němcové pro Besedu v Ružumberku.160 Podobně jako předchozí byla i tato výprava zahájena sjezdem Moravsko-slezské organizace ženské, a to tentokrát v Napajedlech dne15. srpna 1904. Poté se výprava vydala přes Luhačovice do Trenčanských Teplic, do Žiliny, Vrútek, Turčanského Sv. Martina, Rožomberku, do polského Zakopané, Krakowa a z něho se přes Ostravu se vracela zpátky do Brna. Pamětní kniha z této výpravy je plná nejrůznějších příhod, které členky na své cestě zažily, ale také se zde objevuje silná kritika maďarizace slovenského lidu, proti níž se členky výpravy staví zdůrazňováním československé vzájemnosti, hrdým zpěvem slovenských písní nebo návštěvou slovenského národního buditele Karola Salvi. Podobně je tomu i při návštěvě Polska, kde obdobně kritizují německý a ruský útlak a kde účastnice výpravy obdivují silné polské vlastenectví a významnou historii. Knížečka je zakončena příslibem na další výpravu, i když jsou z ní patrné i obavy, zda skutečně každá účastnice svůj slib dodrží: „Každým rokem se to tak slibuje a v zanícení vlasteneckém to a to usnáší a když nastupujem novou výpravu, vůdkyně smutně po známých tvářích se rozhlíží.“161 K tomu M. Stejskalová nabízí, že příští 159

Srov. STEYSKALOVÁ, Marie: Výprava Moravanek na Uh. Slovensko13.- 27. srpna 1903. Brno: M. Steyskalová, 1904, str. 33. 160 Srov. STEYSKALOVÁ, Marie: Výprava Moravanek na Slovensko a do Polska 15. -18. srpna. Brno: Útulna ženská, 1905, str. 3. 161 Srov. STEYSKALOVÁ, Marie: Výprava Moravanek na Slovensko a do Polska 15. -18. srpna. Brno: Útulna ženská, 1905, str. 45-46.

47

výprava by se mohla vydat z Luhačovic, kde Útulna ženská v Brně zřídila kolonii pro sirotky, do Tater. Pokud je mi však známo další výprava se již neuskutečnila. 4.2.5 Učitelky sobě Již mnohokrát se tak Marie Stejskalová ukázala jako vynikající organizátorka nejenom společenského života ale i řady dobročinných podniků. Dalším spisem s názvem Učitelky sobě se pak snažila přispět k vybudování Domu učitelek v Luhačovicích, sloužícímu k zregenerování jejich sil. V úvodním slovu publikace Učitelky sobě, vysvětluje Marie Stejskalová význam této knihy, žádá čtenáře, aby myšlenku zřízení Domu učitelek kladně přijali a publikaci si pokud možno zakoupili, neboť čistý výtěžek z ní měl být věnován právě na jeho zřízení. Doufá, zde že projekt bude úspěšný a pokud by byl, tak plánovala i další podobné publikace, které by měli přispět dokonce i ke stavbě vlastního Domu učitelek v Luhačovicích. Stejskalová však také zdůrazňovala, že nikoho tímto projektem nechce zatěžovat a veškerou zodpovědnost za něj bere na sebe ona a ještě Marie Krejčů, učitelka z Tišnova, neboť jak na závěr úvodního slova Stejskalová dodává: „… spolkový útvar nevede tak rychle k cíli, jak my rychle postupovati chceme. Čím více hlav, tím více rozumů a každý myslí, že jeho rozum je nejlepší a tak mnohdy o různost smýšlení ztroskotá se i nejkrásnější věc.“162 V publikaci Učitelky sobě, kterou sestavila Marie Krejčů a vydala Marie Stejskalová, nacházíme články vybraných učitelek, které líčí svoji obtížnou cestu za učitelskou profesí a její výkon. Sérii těchto příběhů či pouze částí příběhů uvádí báseň Žalm naděje od Jaroslava Vrchlického, následuje článek o životě Antoníny Waltrové, první učitelky na c. k. ústavu ku vzdělání učitelek v Brně a dále jednotlivá vyprávění o těžkém životě řady učitelek. O jejich špatném materiálním zázemí, dobových předsudcích a jiných obtížích ale také o nejrůznějších příhodách, které ovlivnily jejich volbu zaměstnání. Velmi zajímavý je poslední příspěvek právě od Marie Stejskalové. Ta dostala od redaktorky Marie Krejčové za úkol ukončit publikaci veselejšími slovy. Tomu se však Stejskalová vzpírá, neboť jak píše: „Je mi dnes 45 let a marně se snažím vybaviti ze svých vzpomínek něco veselého. Co je v životě učitelčině pro upřímné zasmání?“163 Na tuto svou otázku pak následně odpovídá seznamem některých úzkostí, které kandidátku na učitelku, již zavedenou učitelku i učitelku v penzi během jejího

162 163

Srov. KREJČŮ, Marie (red.): Učitelsky sobě. Brno: Marie Stejskalová, 1907, str. 4. Srov. KREJČŮ, Marie (red.): Učitelsky sobě. Brno: Marie Stejskalová, 1907, str. 43.

48

života potkají. Je to strach malého děvčete z existenční nejistoty, strach z přijímací zkoušky, z maturitní zkoušky. Strach dospělé ženy zda dostane místo a jak zde bude přijata, strach z nadřízených, z dalších zkoušek nutných k její profesi. Zde M. Stejskalová pochybuje i o štěstí, které ženě může přinést láska, a kritizuje i dané poměry, které učitelce zakazují vlastní rodinu, aniž by ztratila své místo. Zůstane-li tedy žena sama, přichází další strach, strach ze samoty, stáří a umírání. Proto zde Stejskalová přichází se záměrem po zřízení Domu učitelek v Luhačovicích, kde „…ty, jež jsou samy, uchýliti se mohly a aspoň částečně nalezly, co život jim odepřel: dobré slovo, úsměv, podání ruky pomocné, náhradu za rodinu….Tam bude milá, útulná domácnost, prostinká, jak celý život těch, kdož slouží dětem, jichž samy míti nesmí.“164 4.2.6 Přednášková činnost Další významnou činností Marie Stejskalové byla její přednášková činnost, které se věnovala již během svého učitelského působení jako např. členka učitelské jednoty. O mnoho významnější je pak přednášková činnost v rámci Útulny ženské, ve které M. Stejskalová od roku 1900 působila. Řada těchto přednášek se zachovala v její pozůstalosti, uložené v MZA a dotýká se oblasti dobového ošetřovatelství, zdravovědy, výchovy (zvláště dívčí), dobročinné činnosti a lidumilství. Velká část přednášek je věnována prezentaci činnosti Útulny a jejích kolonií směrem k veřejnosti, tedy směrem k potencionálním podporovatelům Útulny. Přednášky jsou psány kultivovaným jazykem, jsou jasně strukturované, řeší dobové problémy společnosti např. v oblasti sociální péče, dívčí výchovy aj. Charakteristickým rysem je také silný vlastenecký podtón odpovídající národnostním poměrům v českých zemích na přelomu 19. a 20. století a poměrně emotivní podání. Tyto přednášky nám alespoň zkratkovitě umožňují nahlédnout do myšlenkového (názorového) a hodnotového světa Marie Stejskalové (i když její samotné skutky hovoří jistě sami za sebe) a proto si myslím, že stojí za to krátce představit obsah některých přednášek. V přednáškách, které se dotýkají oblasti zdravovědy, a ošetřovatelství upozorňuje Marie Stejskalová na důležitost vzdělání zvláště dívek v základních zásadách ošetřovatelství. Kritizuje, že v této oblasti je obecné vzdělání nedostatečné a protože jak píše: „… na Moravě se v tom ohledu nic neděje,“165 tak se sama snaží, přednáškou poskytnou alespoň základy ochrany zdraví a ošetřovatelství. Na základě 164

Srov. KREJČŮ, Marie (red.): Učitelsky sobě. Brno: Marie Stejskalová, 1907, str. 44. Srov. MZA, fond G 326 Marie Stejskalová, Rukopisy M. Stejskalové, karton č. 2, inv. č. 117 Zdravověda. Zdravověda (r. 1908) 165

49

dobových představ, kdy podstatou ošetřovatelství je láska k bližnímu, pak předepisuje ošetřovatelkám tato pravidla: ošetřovatelka má být zdravá, silná (v rozmezí od 18 do 40 let), trpělivá, mlčenlivá, čistotná, přívětivá, skromná a musí mít srdce na pravém místě. Mezi další důležité body, které jsou v přednášce pak dále rozebírány, patří: prostor, kde nemocný leží, čistý vzduchu, teplota, čistota aj. 166 Ve svých přednáškách obracela Marie Stejskalová svou pozornost také často k dobročinnosti a lidumilství. 167 Zastavuje se nad neochotou mnohých pomoci druhému, nad sobeckostí a lakotou. V jedné své přednášce, jistě na základě mnohého svého zklamání, tak píše: „Soucit, lidumilnost i dobročinnost jest vzácným a bohužel výminečným nadáním.“168

Toto „nadání“ však považuje za umění a boží dar,

dobročinnost podle ní vede k blahobytu a vzdělanosti národa a pomoc druhým tak i přes mnohé svízele považuje za „nevýslovný prožitek“.169 Hovoří o tom, jak je důležité, aby byl člověk k lidumilnému chování veden od malička, avšak zároveň varuje před jeho zneužíváním různými individui a proto také považuje za nejlepší, aby byly nejrůznější dobročinné podniky sdruženy a organizovány podle určitých plánů. 170 Dále si všímá proměny charakteru dobročinnosti ve své době, kdy se v prospěch chudých lidí musí angažovat umění. Konají se koncerty, výstavy, bazary, vydávají se knihy, pořádají divadla, přednášky aj. Lidé se tak baví, vzdělávají a kultivují a přitom přispívají na chudé. „Jaké jsou to křiklavé kontrasty [podtrhnuto autorkou], přímo srdcervoucí, píše Stejskalová a zároveň dodává, že se to bez nich ale neobejde: „… pouhým sbíráním nesešlo by se tolik. A přepychem vydělají průmyslníci, obchodníci. Jsou tedy takové podniky jakýmsi kompromissem mezi strádáním, prací a užíváním. Důmysl pořadatelů proniká vrstvami společenskými a zahýbá línou lhostejností těch, kdož nemají citu pro utrpení bližních.“171 Marie Stejskalová dále klade důraz na ústavní péči a věří, že

166

Srov. MZA, fond G 326 Marie Stejskalová, Rukopisy M. Stejskalové, karton č. 2, inv. Zdravověda. Zdravověda (r. 1908) 167 Jedná se o přednášky: Povinnosti člověka ku člověku po stránce lidumilné (Zdounky, 4. 10. O lidumilství (Frenštát, 9. 4. 1900/Tišnov, 30. 4. 1905/Uh. Brod 10. 5. 1905) 168 Srov. MZA, fond G 326 Marie Stejskalová, Rukopisy M. Stejskalové, karton č. 2, inv. O dobročinnosti. O dobročinnosti [nedatováno], folio, 20. 169 Srov. Tamtéž, folio 21. 170 Srov. MZA, fond G 326 Marie Stejskalová, Rukopisy M. Stejskalové, karton č. 2, inv. O dobročinnosti. Povinnosti člověka ku člověku po stránce lidumilné (Zdounky, 4. 10. 1908) 171 Srov. MZA, fond G 326 Marie Stejskalová, Rukopisy M. Stejskalové, karton č. 2, inv. O dobročinnosti. O dobročinnosti [nedatováno], folio 26.

50

č. 117 1908); č. 115 č. 115 č. 115

zákony budou v budoucnu sami chránit chudé, avšak dodává, že „dokud se tak neděje má lidumilnost a dobročinnost velký úkol býti vzorem budoucích zákonů.“172 Tématikou dobročinnosti se také zabývá celá řada přednášek o Útulně ženské v Brně.173 V těchto přednáškách představuje Marie Stejskalová veřejnosti Útulnu od jejího založení, přes lidumilnou náplň její činnosti až po jednotlivé a často smutné příběhy dětí, personálu a těžkost každodennosti samotného života v Útulně. Přednášky Stejskalová koncipovala tak, aby z velké části propagovaly činnost Útulny a pomohly k získání nových dárců a podporovatelů. Představuje hlavní činnost Útulny (péči o sirotky a jejich výchovu) i jiné služby, které Útulna směrem k veřejnosti nabízí (např. dámskou noclehárnu, útulnu pro služky, kurzy šití aj.). Emotivně líčí osudy některých dětí předtím, než se dostaly do Útulny, hovoří o pomoci a lásce k bližnímu a nabízí možnost jak přispět k zlepšení ekonomické situace Útulny např. přímou finanční pomocí anebo zakoupením útulenských letáčků či pohlednic. Stejskalová dokonce některé přednášky propojila s promítáním diapozitivů, na kterých ukazuje a popisuje účel budov, místností a kolonií Útulny. Na příkladu fotek řady lidí, kteří přicházejí do Útulny s nejrůznějšími problémy, pak také promyšleně demonstruje pomoc, kterou jim může Útulna poskytnout. Jako příklad uvádím tuto ukázku z jedné přednášky M. Stejskalové: „Tak vidíte na obrázku tomto [podtrhnuto autorkou], že přichází plačící žena, malé dítě má v náručích, dvě holčičky drží se jí za sukni. Proč pláče ubohá ta matka? Muže jí zavřeli do robotárny, je to člověk zlý, zpustlý, nechce pracovat, bije ženu i děti a vyhrožuje jim, že je zabije. Nelze s ním déle žíti. Matka by ráda pracovala, ale od dětí nemůže odejít. Prosí tedy ředitelku Útulny, aby vzala děti do ústavu…“ 174 Podobným způsobem koncipovala Marie Stejskalová i přednášky, které měly veřejnosti představit svého druhu první českou přímořskou kolonii pro nemocné děti v (chorvatské) Crikvenici. Pomocí řady obrázků a poutavého vyprávění, ukazuje krásy

172

Srov. MZA, fond G 326 Marie Stejskalová, Rukopisy M. Stejskalové, karton č. 2, inv. č. 115 O dobročinnosti. O dobročinnosti [nedatováno], folio 27. 173 Útulně ženské v Brně věnovala M. Stejskalová celou řadu přednášek např. Útulna ženská v Brně a její kolonie (1917); Přednáška o Útulně [nedatováno]; Útulna ženská v Brně [nedatováno]; O Útulně (Valašské Meziříčí, 8. 11. 1908); přednáška o Útulně (Nový Rousinov, 2. 10. 1904); přednáška o Útulně (Napajedla, 15. 8. 1904); přednáška o Útulně (Šlapanice, 2. 4. 1904/Tuřany, 5. 6. 1904); Útulna ženská v Brně a její kolonie na Moravě (r. 1923) aj. 174 Srov. MZA, fond G 326 Marie Stejskalová, Rukopisy M. Stejskalové, karton č. 2, inv. č. 112 Přednášky o Útulně. Útulna ženská v Brně a její kolonie, folio 5.

51

těchto míst, seznamuje s jejich historií i každodenním životem a samozřejmě s výpravami dětí z brněnské Útulny do této ozdravené kolonie, kterou založila. 175 Vedle propagace činnosti Útulny se Stejskalová prostřednictvím svých přednášek zabývala také obecně péči o osiřelé děti176 a snažila se obeznámit veřejnost se stavem věcí v této oblasti. Emotivně tak ve svých přednáškách popisuje tragédii osudu takovéhoto dítěte např. těmito slovy: „Dnes jsi šťastným vroucně milovaným dítětem, hýčkaným láskou milujících rodičů, přijde smrt [podtrhnuto autorkou], sklátí rychle za sebou otce, matku, a ty děcko ubohé marně prstíčkem hrabeš, špendlíčkem kopeš, co černý jícen pohltil, nevydá více. Utíkáš ze hřbitova domů. Nemáš již doma [podtrhnuto autorkou]. Cizí lidé odnesli věci prohřáté láskou tvých rodičů, ubytovali se v místnostech posvěcených šlépějemi tvých drahých, pro tebe není tam místa, ty nemáš milého domova více.“177 Dále ukazuje např. na rozdílnost postavení a zájmu o osiřelé dítě, kterému rodiče zahynuli např. při nějaké nešťastné události a dítětem, které se narodilo svobodné matce. Kritizuje stav společnosti, kdy společenské odsouzení svobodné matky a jejího nemanželského dítě vede často ženu ke zločinu vraždy vlastního dítěte a píše: „Krev nevinných těch bytostí volá po nápravě našich zákonů [podtrženo autorkou].178 Dále kritizuje nedostatečnou starost státu, země a obce o péči o osiřelé, opuštěné nebo zanedbané děti. Kritizuje pěstounskou péči, kdy pro řadu pěstounů je dítě pouze pracovní silou, nedostatečnou státní ochranu dětí před týráním, zneužíváním a špatným vlivem rodičů a také malý počet a přeplněnost ústavů, které se o osiřelé, opuštěné nebo soudem odebrané děti mají starat. Na téma přeplněnosti ústavů také Marie Stejskalová takto žertuje: „ Také prý snadněji v Rakousku stane se někdo ministrem, nežli je možno dostati dítě do dětského ústavu.“179 Navrhuje, aby péče o osiřelé děti byla svěřena úřadům na ochranu dítěte a ne domovské obci, která často nechce za výchovu dětí platit. Dále navrhuje, aby prostředky na výchovu dětí zajišťoval stát, země a obec a aby došlo

175

Srov. MZA, fond G 326 Marie Stejskalová, Rukopisy M. Stejskalové, karton č. 2, inv. č 113 Přednášky o kolonii Crikvenici. Přednášky (Vsetín 8. 12. 1917; Nové Město 28. 4. 1918, Val. Meziříčí 29. 5. 1918); Dětská kolonie Božena Němcová v Crikvenici na Jadranu [nedatováno] 176 Konkrétně jsou to přednášky Péče o děti osiřelé a opuštěné (přednáška ve Vyškově 6. 3. 1910); Ústavy pro děti školou nepovinné (Tišnov, 17.10. 1907); Ústavy pro děti školou nepovinné (Kroměříž, 16. 2. 1908) 177 Srov. MZA, fond G 326 Marie Stejskalová, Rukopisy M. Stejskalové, karton č. 2, inv. č. 112 Přednášky o Útulně. Péče o děti osiřelé a opuštěné (přednáška ve Vyškově 6. III. 1910), folio. 4. 178 Srov. MZA, fond G 326 Marie Stejskalová, Rukopisy M. Stejskalové, karton č. 2, inv. č. 112 Přednášky o Útulně. Péče o děti osiřelé a opuštěné (přednáška ve Vyškově 6. III. 1910), folio 6. 179 Srov. MZA, fond G 326 Marie Stejskalová, Rukopisy M. Stejskalové, karton č. 2, inv. č. 112 Přednášky o Útulně. Péče o děti osiřelé a opuštěné (přednáška ve Vyškově 6. III. 1910), folio 9.

52

k rozšíření činnosti a personálu Úřadu na ochranu dětí, který by děti svěřoval řádným rodinám nebo dětským útulnám (z vlastní zkušenosti doporučuje především malé útulny po 15 až 20 dětech, v nichž by vládlo rodinné prostředí a každému by se tak dostávalo lásky). Obec by měla zajistit útulnám místnosti, světlo a teplo a platila by za úplně osiřelé a nalezené děti. Pokud by žil otec nebo matka dítěte, náklady za jeho pobyt v Útulně, by jim strhával zaměstnavatel z jejich platu. Také by měly do útulny přístup děti ze zámožnějších rodin, jejichž rodiče se na chvíli ocitli v nepříjemné rodinné situaci (jako je např. rozvod či smrt jedno manžele) za ně by však rodiče sami museli platit. Stejskalová pak také odmítá, aby dítě mohlo být po dosažení 14. roku věku vráceno rodičům, jimž bylo odebráno. Zastává názor, že rodiče svým špatným chováním právo na dítě ztrácí a nemohou jej žádat zpět. Navrhuje, aby útulna dítě podporovala v jeho studiích a aby dítě zůstávalo v Útulně, dokud si samo nezačne vydělávat na živobytí. Navíc by bylo možné, adoptovat osiřelé děti z útulny důvěryhodnými rodiči, kteří nemohou mít vlastní děti, také by se do útulen chodily učit mladé dívky tomu, jak pečovat o děti. Dále se zabývá problematikou dalších dětských ústavů, jako byly jesle, nalezince, opatrovny, sirotčince, útulny pro děti toulavé a žebravé, přímořská sanatoria pro děti aj. Kritizuje, že takovýchto ústavů je na Moravě velmi málo anebo dokonce žádné neexistují, čímž podle ní hrozí riziko, že se děti odnárodní a přejdou na stranu Němců, kteří mají dost takovýchto ústavů. „ V zařizování dětských ústavů…, píše Marie Stejskalová v jedné své přednášce, …spočívá mocný prostředek nejen k ochraně před zkázou mravní a tělesnou, nýbrž i před germanizací…“180 Zároveň kritizuje i neznalost mnohých matek v oblasti základní péče o dítě, stejně jako problém podvýživy dětí. Považuje za nutné, aby pro chudé matky, které musí pracovat, byly k mateřským školám zřízeny také denní útulky (stejně tak jako útulky pro školní mládež a stravovny pro děti), kde by bylo o děti postaráno, dokud se rodiče nevrátí z práce. Také navrhuje, aby pobyt v mateřských školách byl zpoplatněn, vysloveně píše: „Když já se o tvé dítě starám, aby nepřišlo k úrazu, aby netrpělo hladem a zimou, aby šlechtilo svou duši a cvičilo své smysly pak, otče, matko, bezstarostně za výdělkem jíti můžeš- plať ze svého výdělku! Plať, abys cítil povinnost k svému dítěti!“181

180

Srov. MZA, fond G 326 Marie Stejskalová, Rukopisy M. Stejskalové, karton č. 2, inv. č. 115 O dobročinnosti. Povinnosti člověka ku člověku po stránce lidumilné (Zdounky, 4. 10. 1908), folio 34. 181 Srov. MZA, fond G 326 Marie Stejskalová, Rukopisy M. Stejskalové, karton č. 2, inv. č. 112 Přednášky o Útulně. Péče o děti osiřelé a opuštěné (přednáška ve Vyškově 6. III. 1910), folio 24. -25.

53

Posledním okruhem, kterému se Marie Stejskalová ve svých přednáškách věnuje, je dívčí výchova. Zde reaguje na dobovou představu hlavního povolání ženy, za které bylo považováno manželství a mateřství a k němuž byly dívky také od malička vedeny. Stejskalová toto představu ve své přednášce nezpochybňuje a píše, že: „předním momentem dívčí výchovy zůstane tedy vždy příprava k životu rodinnému,“182 a dodává, že tento život byl a je i jejím ideálem. Zároveň si zde však klade otázku, co s dívkami, které se neprovdají anebo ženami, které ovdoví. Proto považuje za nutné, aby se každá dívka něčemu vyučila, aby když se neprovdá anebo když přijde o svého muže, byla schopna sama se uživit. Také ale kritizuje samotnou výchovu a vzdělání dívek. Za základní chybu dívčího školského vzdělání považuje nedostatečnou výchovu dívek v oblasti péče o děti a rodinu, kritizuje, že školní vzdělání pro dívky je vedle obecného základu soustředěno hlavně do oblasti ženských ručních prací a neseznamuje tak dívky se základní péčí o děti, které je podle Stejskalové nutná k tomu, aby žena byla dobrou matkou. Déle kritizuje i rozdílnost výchovy chlapců a dívek. Zatímco u chlapců byla jejich „přirozená divokost“ podporována, u děvčat tomu bylo naopak. Stejskalová tak výchovu děvčat na přelomu 19. a 20. století popisuje např. takto: „každý projev síly, bujnosti se u děvčete hned v zárodku umrtvuje, násilně potlačuje. Děvčátko musí být něžné, milounké, tichounké. Bože chraň, aby vesele do světa hleděla, to by se naň prstem ukazovalo. Jen hezky očka klopit, když naň někdo promluví, začervenat se- a vždy držet se zpátky.“183 Za velkou chybu ve výchově dívek také považuje zanedbávání hodin tělocviku, zdůrazňuje, že zvláště dívky z měst celý den prosedí a to nejenom ve škole, ale také doma např. při ženských ručních pracích, při čtení aj. Z toho důvodu, ale také kvůli nošení korzetu jsou pak dívky podle Stejskalové bledé a slabé a dokonce předčasně umírají. Z hlediska dívčí výchovy tak Stejskalová požaduje, aby se změnily školní osnovy, aby byly zavedeny hodiny „…zdravotnictví, vychovatelství a nauky o domácím hospodářství, což by jistě děvčatům lépe se líbilo i více jim do hlavy lezlo, než to trápení o pákách, kladkách, podrobného vypočítávání obsahu krychlového atd. atd.“184 V oblasti dívčí výchovy nezapomíná Stejskalová i na důležitou roli národní výchovy, charakteristickou pro obrozeneckou atmosféru české společnosti 19. a počátku 182

Srov. MZA, fond G 326 Marie Stejskalová, Rukopisy M. Stejskalové, karton č. 2, inv. č. 114, Několik myšlenek o výchově dívčí (31. 1. 1900), str. 2. 183 Srov. MZA, fond G 326 Marie Stejskalová, Rukopisy M. Stejskalové, karton č. 2, inv. č. 114, Několik myšlenek o výchově dívčí (31. 1. 1900), str. 6. -7. 184 Srov. MZA, fond G 326 Marie Stejskalová, Rukopisy M. Stejskalové, karton č. 2, inv. č. 114, Několik myšlenek o výchově dívčí (31. 1. 1900), str. 11.

54

20. století. V emotivní přednášce s názvem O národní výchově žen a dívek našich, kterou Stejskalová přednesla v Husovicích roku 1901, tak dle dobových představ považuje za největší ctnost české dívky lásku k vlasti a k národu a následně vysvětluje, co je to vlastenectví, kým je vlastenka a vlastenec. Od vlastenectví se tak následně odvíjí i dívčí výchova, ve které Stejskalová klade důraz na mateřskou řeč a varuje předtím, když se jí někdo zřekne, neboť tím se zříká i svých kořenů a stává se podle jejích slov odrodilcem. „Odrodilstvím, píše Stejskalová, ruší se posvátný svazek rodinný, národní, ono čelí proti zákonům přírody, odrodilství zasluhuje našeho opovržení.“185 A právě zřeknutí se svého národa považuje Stejskalová za jedno z největších nebezpečí, které hrozí mladé dívce. Před tímto odnárodněním by měli povolaní lidé dívky chránit, měli by je vychovávat k lásce k vlasti a národu, neboť tuto lásku právě skrze ženy-matky předávají budoucím generacím. „Matka jest prvou vychovatelkou dítěte, píše M. Stejskalová, úsměv, pohled matčin mluví k srdci, k duši jeho.“186 Důležitou roli v národní výchově dívek má dále podle Stejskalové škola, znalost národních dějin, četba národní literatury, pěstování národních písní a tanců a zachovávání lidového folkloru.187 Vedle těchto přednášek vesměs určených veřejnosti přednášela M. Stejskalová také dětem a mládeži v Útulně. Vystupovala před nimi a reagovala na nejrůznější události z Útulny, poučovala děti o tom, jak se mají k sobě chovat, že mají být k sobě hodní a milí a navzájem si pomáhat, mají být pracovití, svědomití a útulně svým slušným chováním dělat dobré jméno. Mladé dívky nabádá k slušnému chování, pokoře, skromnému a cudnému odívání, stejně tak jako líčení a zároveň je varuje před pomlouváním, šuškáním a výstředností a nabádá je spíše k zájmu o učení a veřejné dění. 188 Velmi zajímavá je v tomto směru také přednáška ze 7. 1. 1925, ve které Stejskalová reaguje na sebevražedný pokus jedné z chovanek Útulny. V této přednášce, nebo spíše promluvě k chovankám vysvětluje, proč se jich vlastně Útulna ujala. Poměrně vyčítavě se obrací k chovankám a říká jim, že Útulna myslí jen na jejich dobro, ale pokud se někomu v Útulně nelíbí, může kdykoliv odejít. Vysvětluje také, že úsilí chovatelek do dětí vložené není zadarmo, že děti jsou povinni splácet tento dluh, a 185

Srov. MZA, fond G 326 Marie Stejskalová, Rukopisy M. Stejskalové, karton č. 2, inv. č. 116, O národní výchově žen a dívek našich (Husovice, 1901), str. 2. 186 Srov, Tamtéž, str. 2. 187 Srov. MZA, fond G 326 Marie Stejskalová, Rukopisy M. Stejskalové, karton č. 2, inv. č. 116 O národní výchově žen a dívek našich (Husovice, 1901) 4 str. 188 Srov. MZA, fond G 326 Marie Stejskalová, Rukopisy M. Stejskalové, karton č. 3, inv. č. 120, Příležitostné projevy, básně a písně. Našim dorostenkám.

55

to především tím, že budou Útulně dělat dobré jméno. „Hleďte, ať nikdy více žádná poctivé jméno Útulny neposkvrníte,“189píše Stejskalová v reakci na sebevražedný pokus jedné dívky a dále kárá dívky za jejich malichernosti. V pozůstalosti Marie Stejskalové nalezneme také řadu básní, písní a divadelních her, určených k nejrůznějším příležitostem a pocházející zvláště z období jejího působení v Útulně. Jedná se jednak o básně a hry ke křesťanským svátkům (např. k Mikuláši a k Vánocům), k výročím a významným událostem, básně s přírodními motivy, ale také básně s vlasteneckou tématikou, básně o chudobě, práci a samozřejmě o sirotcích. Z toho jak jsou básně koncipované je patrné, že se nejedná o soukromé básně M. Stejskalové ale o básně, které připravovala pro nejrůznější dětské výstupy i pro své vlastní výstupy v rámci prezentace činnosti Útulny a jejího poslání. A takovým příkladem je i báseň s názvem Andělé smilování, která dle mého názoru nejenom že ukazuje básnické nadání M. Stejskalové ale také její záměr oslovit s básní co nejvíce veřejnost k podpoře dobročinných skutků. Pro ilustraci tak uvádím některé části této básně: „…Lidstvo když spí, sám Bůh [podtrženo autorkou] je hlídá, nebeský Otec nejde spat, musí vést světy po všemmíře a stádce hvězd svých počítat. Neboť co na zemi jest dítek, tolik na nebi hvězdiček a z každé v noci zírá dolů na dítky anděl strážníček. A jak Bůh kyne z trůnu svého, pospíší k zemi andělé a každý dítku nevinnému do spánku kvítí nastele. Nejvíce však péče, něžné snahy mívají strážní andělé, když najdou dítky opuštěné, sirobou bědnou ztížené. Když ztratí dítko otce, matku; když zemře jemu pěstitel, když nemá nikde útočiště a nemá, kdo by rád je měl; když nemá chleba, vezdejšího, nemá ke komu láskou lnout, ani čím tělíčko své odít, komu si v hoři postesknout…Za tichých nocí, když spí dítky, strážníčkové se slétají a ve všemmíru na hvězdičkách orodovníků hledají. A zase letí z říše hvězdné andělův sbory do noci a spouštějí se k sídlům lidským pro dítky hledati pomoci… Povstane spolek blahodárný, šlechetných srdcí jednota a cílem jeho: smilování a heslem jeho: štědrota. Ten spolek Útulna se zove, vy pro něj jste se sešli sem, by nám sirotkům lepší život a blaho údělem….“190

189

Srov. MZA, fond G 326 Marie Stejskalová, Rukopisy M. Stejskalové, karton č. 3, inv. č. 120, Příležitostné projevy, básně a písně. Milé děti naše-velké! (Brno, 7. 1. 1925) 190 Srov. MZA, fond G 326 Marie Stejskalová, Rukopisy M. Stejskalové, karton č. 3, inv. č. 120, Příležitostné projevy, básně a písně. Andělé smilování (báseň)

56

4.2.7 Učitelská kolonie Komenský na Rábu v Dalmácii Další brožurou Marie Stejskalové, jejíž výtěžek byl věnován podobně, jako u předchozích spisů na dobročinné účely je brožura s názvem Učitelská kolonie Komenský na Rábu v Dalmácii, vydaná v roce 1910. Hlavním motivem jejího sepsání bylo kromě podání základních informací potencionálním zájemcům o pobyt v učitelské kolonii na Rábu také úsilí po zřízení dětské kolonie u moře, k čemuž měl dopomoci právě čistý výtěžek z této brožury. „Prozatím jen luzné sny o tom si tvořím, píše Stejskalová v brožuře, jak by to bylo hezké, kdyby tak i chudé české dítě aspoň 2 měsíce na jižním slunci okřáti mohlo, kdyby těch šťastných dětí do roka bylo 50 až 60, již to by mnoho pro náš národ znamenalo.“191 V této brožuře nás M. Stejskalová seznamuje s genezí myšlenky na zřízení přímořské učitelské kolonie, jejímž původcem byl významný pedagog Josef Úlehla a následně s její realizací, jíž byla pověřena Ústředním spolkem jednot učitelských na Moravě právě M. Stejskalová. Ze spisku se dovídáme o počátečních problémech, o zakoupení vily pro kolonii, o zařízení a organizaci kolonie. Dále jsme informování o zeměpisné poloze ostrova Ráb, jeho podnebí, flóře a fauně, obyvatelích a jejich vlastnostech, zvycích a svátcích a místních památkách. Nechybí ani vyprávění některých hostů o jejich výletech po okolí a příhodách. Do kolonie byli přijímáni „nervosní, přepracovaní, unavení lidé, aby se tu osvěžili, aby si odpočinuli a nabyli nové chuti ku práci.“192 Přednost byla dávána zvláště učitelům a učitelkám, pro něž byla kolonie primárně určena. V kolonii byla kromě pobytu, zajišťována také česká strava a obsluha. V závěru Stejskalová také zmiňuje důležité informace o dopravě a její ceně na ostrov Ráb a další praktické informace nutné k bezproblémové přepravě a pobytu v kolonii. V posledním odstavci věnuje Marie Stejskalová tuto brožuru řediteli Ústředního spolku jednot učitelských na Moravě Josefu Úlehlovi těmito slovy: „Vážený pane řediteli! Vy, jenž z moravských učitelů snad nejvíce mi rozumíte, Vy jenž v práci poctivé, neúnavné a nezištné, ve snahách krásných a dobrých jste mi zářivým příkladem, přijměte laskavě spisek tento, v němž první i poslední myšlenka Vám je věnována a jehož čistý výtěžek přijde k dobru dětem učitelským. Buďte zdráv!“193

191

Srov. STEJSKALVÁ, Marie: Učitelská kolonie Komenský na Rábu. Brno: Útulna ženská, 1910, str.

16. 192

Srov. STEJSKALVÁ, Marie: Učitelská kolonie Komenský na Rábu. Brno: Útulna ženská, 1910, str.

58. 193

Srov. STEJSKALVÁ, Marie: Učitelská kolonie Komenský na Rábu. Brno: Útulna ženská, 1910, str.

61.

57

4.2.8 Letáčky Útulny ženské v Brně Významným počinem Marie Stejskalové a její spolupracovnice Lucie Bakešové je vydávání Letáčků Útulny ženské v Brně, kterými chtěly informovat ženy nejrůznějšího věku i postavení o činnosti Útulny a získat tak pro ni nové finanční prostředky. Letáčky začaly vycházet od října roku 1903, a jak se prvním Letáčku píše, jejich hlavním záměrem bylo získat podporu žen z Čech, Moravy a Slezska v dobročinném poslání Útulny ženské v Brně, udržovat s nimi stálý kontakt a také informovat venkovské ženy o nejdůležitějších otázkách ženského života, sdružit ženy a dívky na společné práci pro blaho národa, neboť jak píše Lucie Bakešová v tomto prvním Letáčku:„…jest svatou povinností každého soucitného srdce ženského, aby ujímalo se nešťastných, opuštěných, osiřelých sester.194Zároveň je patrné, že ve svých emancipačních cílech zaujaly spíše konzervativní stanovisko, neustále vyzdvihují vlasteneckou lásku, která každého vlastence vede ke konání dobrých skutků a uklidňují, že nechtějí svojí činností „…převraceti svět na ruby, jak se dosud namnoze soudí o ženách, jež péro do ruky berou, neb něco nového začínají, nýbrž my, stojíce na stanovisku ženy, matky, vlastenky, chceme býti ženami takovými, jakými nás Bůh v přírodě míti chce a jakými zapotřebí má rodina, národ, vlast.“195 Letáčky ÚŽ v Brně vycházely jedenkrát měsíčně a čistý výtěžek z nich sloužil k finanční podpoře Útulny (od října roku 1907 vycházely v rozšířené podobě jednou za dva měsíce a od 1. světové války jednou ročně), přičemž snahou M. Stejskalové bylo získat co nejvíce dárců, a proto často apelovala na stávající příznivce Útulny, aby Letáčky šířili mezi své přátelé a rozšiřovali tak povědomí o Útulně. I v mnohých svých přednáškách upomínala Marie Stejskalová na Letáčky a kladně hodnotila jejich úspěch, tak např. v přednášce o lidumilství píše o letáčcích toto: „Letáčky získávají nám mnoho příznivců, drobní ti poslíčkové naši doletí i tam, kde noviny cesty dosud nenašly…S jakou dychtivostí čekají na Letáčky, jak hltají každí slůvko o našich dětech, jak horlivě sbírají haléřky za Letáčky, šetří krejcárky, jež by snad jinak byly promlsaly a učí se tak účinné lásce k bližnímu.“196Na druhou stranu zachycuje Lucie Bakešová ve svém dopise M. Stejskalové také trochu i jiný pohled na letáčky zvláště ze strany venkovských žen, když píše: „Zase tyto dny odřekla dvě děvčata platiti je, že prý kdyby 194

Srov. MZA, fond G 303 Ženská útulna Brno, karton 50, Letáček Útulny ženské v Brně, ročník I., Říjen 1903, Našim ženám a děvám, říjen 1903, str. 4. 195 Srov. MZA, fond G 303 Ženská útulna Brno, karton 50, Letáček Útulny ženské v Brně, ročník I., Říjen 1903, Našim ženám a děvám, říjen 1903, str. 5 196 Srov. MZA, fond G 326 Marie Stejskalová, Rukopisy M. Stejskalové, karton č. 2, inv. č. 115 O dobročinnosti. O lidumilství (Frenštát, 9. 4. 1900/Tišnov, 30. 4. 1905/Uh. Brod 10. 5. 1905), str. 23.

58

tam „belo neco vo ženichách“ to by se jim líbilo!“197 a k tomu dodává: „Lid je ještě velmi zpozdilý a neušlechtěný.“198 Po stránce obsahové se Letáčky zabývají dobovými sociálními problémy, sociální péčí zvláště o osiřelé děti a prezentací činnost Útulny (od výročních zpráv přes prezentaci jednotlivých dětských kolonií Útulny až po např. vyprávění o jednotlivých výpravách do Crikvenice či různých příhodách ze života Útulny). Nalezneme zde také články, které vyprávějí často velmi smutné příběhy o osiřelých, opuštěných nebo různě zanedbaných dětí. Rozebírají se zde soudobé sociální problémy jako je alkoholismus, postavení nemanželských a osiřelých dětí či o obtížích vhodného zaměstnání pro české služky aj. Dále jsou to články o lásce k bližní a dobročinnosti, informace o jiných ženských spolcích a jejich sjezdech. Nechybí zde také články o národních písních, tancích a krojích, básně stejně jako seznamy a poděkování těm, kteří Útulně přispívají aj. Zájem o Letáčky ÚŽ se však postupem času výrazně snížil a i jejich obsah získával stále více pouze informativní charakter o činnosti Útulny. Pouhý rok po smrti Marie Stejskalové hodnotí ve své publikaci Pavla Kříčková, kterou věnovala právě památce M. Stejskalové význam letáčků velmi kladně a označuje je za „…nedoceněné zdařilé pokusy o levnou propagační lidovou četbu pro ženy, které vykonaly skutečně své poslání jak pro propagaci »Útulny«, tak pro výchovu širokých ženských vrstev…“199 4.2.9 Autobiografie Marie Stejskalové S Letáčky Útulny ženské souvisí také vzpomínky Marie StejskalovéVzpomínky z mého života jak z ní jejich oficiální název, které v Letáčcích na pokračování nechala otiskovat v letech 1908-1913. Tyto vzpomínky, stejně jako vlastní životopis (tzv. ego-dokumenty) 200 jsou pak důležitým pramenem poznání života a díla Marie Stejskalové. Ve svých pamětech, které v roce 1927 na počest 65. narozenin Marie Stejskalové nechala Organizace pokrokových žen na své náklady vydat, zachycuje Stejskalová převážně vzpomínky na své dětství poznamenané ztrátou otce a chudobou, na učitelské působení a částečně také na své působení v Útulně. Jak sama zdůrazňovala, 197

Srov. MZA, fond G 326 Marie Stejskalová, Korespondence, karton č. 1, inv. č. 2, Lucie Bakešová, dopis z 16. 3. 1907 198 Srov. MZA, fond G 326 Marie Stejskalová, Korespondence, karton č. 1, inv. č. 2, Lucie Bakešová, dopis z 16. 3. 1907 199 KŘIČKOVÁ, Pavla: Na vysvětlenou. In KŘIČKOVÁ, Pavla (ed.): Život a dílo Marie Stejskalové, starostky Útulny ženské, Brno: Česká zemská péče o mládež na Moravě, 1929, str. 93. 200 Podrobně k pramenům osobní povahy LENDEROVÁ, Milena: A ptáš se, knížko má..: ženské deníky 19. století. Praha: Triton, 2008, 355 str.

59

své vzpomínky koncipovala především tak, aby svým životním postojem, odhodláním pomáhat druhým dala příklad všem, kteří jako ona neměli lehké dětství, ale přesto pomáhají druhým. „Dobrou a pevnou vůli při všem míti a mysliti si:, radí Stejskalová ve svých vzpomínkách, »Když jiní to a ono dokázali, proč bych já nemohl něco dobrého učiniti, aby zbyla po mně pěkná památka, že jsem na tomto světě,« to je ten čarovný proutek, jenž divy tvoří. Nemusí to býti něco velkolepého, ohromného, ale vždy ať je to dobré, krásné, ušlechtilé.“201 Z jejího často emotivního vyprávění, které se nevyhýbání ani nejrůznějším životním zklamáním, jsou tak zřejmé nejenom motivy, které ji vedly k sepsání pamětí ale částečně je patrná i jistá sebereflexe vlastního života. Tomu odpovídají i její slova, která na závěr svých vzpomínek píše: „…při těchto úryvkovitých vzpomínkách měla jsem na mysli vypsati vnější vlivy, které pomáhaly z chudého sirotka tvořiti ženu, která nyní sama sirotků se ujímá.“202 „A kdyby se mi podařilo vdechnouti aspoň do některých těch dětí ducha svého, kdyby aspoň některé z nich kráčely v nynějších mých šlépějích, žily pro dobro bližního, ke cti národa našeho, pak šťastnou budu, že nežila jsem nadarmo.“203 Další autobiografií Marie je 25. stránková publikace s názvem Marie Stejskalová, starostka Útulny ženské v Brně s podtitulem Vlastní životopis. Tento stručný životopis, který po sobě M. Stejskalová zanechala, vyšel v roce 1929, tedy rok její po smrti k uctění její památky. Životopis, který vyšel na náklady Útulny ženské v Brně je psán v er-formě a stručně líčí nejdůležitější okamžiky jejího života.204 Na závěr této kapitoly bych ještě chtěla alespoň ve zkratce zmínit i další publikace, které Útulna ženská nechala na své náklady vydat. Je to např. první a jediné číslo Věstníku moravských spolků ženských 205 z roku 1900, básnická sbírka Jana Evangelisty Nečase z roku 1905 nazvaná Na poli krve

206

s výrazně protiválečným

charakterem. Dále sbírka dětských písní, básní a divadelních her s názvem Hry a básničky pro malé dítky (1909) od Františky Svobodové-Goldmannové. 201

207

Tenká

Srov. STEJSKALOVÁ, Marie: Vzpomínky z mého života. Vyňato z letáčků Útulny ženské v Brně z let 1908-1913. Brno: Organizace pokrokových žen. 1927, str. 23. 202 Srov. STEJSKALOVÁ, Marie: Vzpomínky z mého života. Vyňato z letáčků Útulny ženské v Brně z let 1908-1913. Brno: Organizace pokrokových žen. 1927, str. 99. 203 Srov. STEJSKALOVÁ, Marie: Vzpomínky z mého života. Vyňato z letáčků Útulny ženské v Brně z let 1908-1913. Brno: Organizace pokrokových žen. 1927, str. 100. 204 STEJSKALOVÁ Marie: Marie Stejskalová, Starostka Útulny ženské v Brně, Vlastní životopis. Brno: Útulna ženská, 1929, 25 str. 205 Srov. Věstník moravských spolků ženských. Brno: Moravská ústřední útulna ženská, č. 1., 1900 206 Srov. NEČAS, Jan Evangelista: Na poli krve. Brno: Útulna ženská, 39 str. 207 Srov. SVOBODOVÁ-GOLDMANNOVÁ, Františka: Hry a básničky pro malé dítky. Brno: Útulna ženská, 1909, 59 str.

60

brožurka s názvem Vzpomínky na kolonii „Božena Němcová“ v Crikvenici na Jadranu208 od Idy Snížkové z roku 1926, prezentující činnost této kolonie a její zakladatelky a pak také brožurka z roku 1931 nazvaná Československé dětské ozdravovny Marie Stejskalové v Crikvenici, Jugoslávie.209 V této brožurce se nachází referát např. MUDr. Bedřicha Frejky a ostatních účastníků XVIII. schůze vědeckého odboru společnosti Moravského hygienického musea, které nám podávají dobové názory a informace o léčebném vlivu mořského podnebí na tuberkulózu kostí a kloubů, ortopedická onemocnění a vleklá onemocnění horních cest dýchacích. A dále především o jednotlivých dětských ozdravovnách v Crikvenici, založených M. Stejskalovou a o jejich preventivním významu v této oblasti.

208

Srov. SNÍŽKOVÁ, Ida: Vzpomínky na kolonii „Božena Němcová“ v Crikvenici na Jadranu. Brno:Útulna ženská, 1926, 15 str. 209 Srov. Československé dětské ozdravovny Marie Stejskalové v Crikvenici, Jugoslávie. Brno: Moravská ústřední útulna ženská v Brně, 1931, 30 str.

61

5 Marie Stejskalová a vlastní sebereflexe (ženské identity, své profese a genderových rolí) Potřeba písemně zaznamenávat události svého života, která dosáhla rozmachu v 19. a 20. století má své kořeny v dobách renesance a především v osvícenství, kde se začala vehementně rozvíjet zvláště ve šlechtickém a buržoazním prostředí.210 Právě doba osvícenství sebou přinesla mimo jiné také vznik ženských autobiografických textů a to opět nejprve ve šlechtickém a poté v měšťanském prostředí (ženské autobiografické texty předcházející tuto dobu jsou jen zcela výjimečné).211 Tyto prameny, tzv. egodokumenty (osobní deníky, cestovní deníky, korespondence, memoáry aj.), které tvoří jistou protiváhu k pramenům úřední povahy, se díky novému nahlížení na ně (na jejich autonomnost), staly pro historickou obec velmi důležitým pramenem k poznání kulturních dějin. 212 Ženská autobiografie se stala předmětem zájmu řady historiček a historiků zabývajících se mimo jiné studiem gender history, jejíž vývoj je v českých zemích ve srovnání se severoamerickou a západoevropskou historiografií značně opožděný a je zde studována především jako součást historické demografie a dějin každodennosti.213 Genderový přístup v historické vědě obrací pozornost ke studiu proměn feminity a maskulinity a jejich vzájemných vztahů v dějinách lidské společnosti,214 dále k problematice reflexe a sebereflexe ženského ale také mužského

210

Kořeny těchto tendencí však spadají již do doby renesance do šlechtické a vzdělaného prostředí. Doba osvícenství a její důraz na autonomii jedince, jeho svobodu a racionálnost však přispěl k jejich velkému rozšíření. Srov. LENDEROVÁ, Milena: A ptáš se, knížko má..: ženské deníky 19. století. Praha: Triton, 2008, str. 15 - 19. 211 Srov. LENDEROVÁ, Milena: A ptáš se, knížko má..: ženské deníky 19. století. Praha: Triton, 2008, str. 18 -21. . 212 Srov. LENDEROVÁ, Milena: Reflexe identity v ženských denících 19. století. In VOJÁČEK, Milan: Reflexe a sebereflexe ženy v české národní elitě 2. poloviny 19. století: sborník příspěvků z konference uspořádané ve dnech 23. -24. listopadu 2006 Národním archivem ve spolupráci s Archivem hlavního města Prahy. Praha: Scriptorium, 2007, str. 157. 213 Srov. LENDEROVÁ, Milena: Eva nejen v ráji: žena v Čechách od středověku do 19. století. Praha: Karolinum, 2002, str. 10 -11 214 Ve svém článku Women´History in Transitions: The European Case z roku 1976, stanovuje Natalie Zemon Davis za hlavní cíl konceptu genderu pochopit význam pohlaví a genderových skupin v historii, zjistit škálu genderových rolí a sexuálních symbolů v různých společnostech a obdobích. Zjistit jaký měly význam, jak fungovaly ve společenském řádu, jak jej upevňovaly nebo podporovaly jeho proměnu. Dále vysvětlit proč byly některých období historie genderové role pevně stanové ale někdy zase ne, proč byly někdy výrazně asymetrické a někdy více rovnovážné. Gender study by mělo dále podle N. Z. Davis přispět k přehodnocení některých hlavních otázek, kterými se historikové zabývají jako je např. povaha moci, sociální struktura, majetek, symboly a periodizace aj. Srov. DAVIS N. Z.: Women´s History in Transition: The European Case. In MONTGOMERY, Fiona; COLLETTE, Chrisine (eds.): The European Women´s History Reader. London: Routledge, 2002, str. 11 - 14.

62

světa samotnými ženami a muži, 215 ke studiu vytváření jejich identit, sociálního postavení v rodině i v profesi, k problematice samotného názoru žen na jejich vlastní postavení v dané společnosti, k jejich žité realitě a jejímu vnímání i k jejich představám a idejím atd.216 Práce s prameny osobní povahy však také skýtá jistá úskalí, většinou se totiž jedná o prameny zcela soukromé (zvláště co se týká osobních deníků), kde subjekt je zároveň objektem psaní a proto také nemůže být nikdy zcela objektivním. Tyto prameny tak spíše poskytují subjektivní pohled autora/autorky na prožité události a ukazují nám obraz, který o sobě daná osoba vytvářela. Mimo to nám však umožňují nahlédnout do každodenního života pisatele/pisatelky, do jeho soukromí, radostí, trápení a přání a často se také stávají prostorem hledání vlastní identity.217 V případě Marie Stejskalové nemáme bohužel k dispozici žádný osobní deník (v její pozůstalosti, uložené v MZA se žádný nedochoval a nic ani nenasvědčuje tomu, že by si kdy nějaký vedla). Absenci deníku však zde bohatě vynahrazují její vzpomínky, a to jak ty vydané tiskem tak i pouhý jejich koncept. Autobiografie Marie Stejskalové ale není jediným pramenem, pomocí kterého můžeme alespoň trochu nahlédnout do jejího života, radostí, trápení a životních postojů, je to také bohatá spisovatelská a přednášková činnost (viz. 4. 2. Vlastní spisovatelská činnost) a korespondence, která nám odhaluje mnohé její životní názory. Velká část vzpomínek Marie Stejskalové, jak tištěných anebo rukopisných je věnována vzpomínce na své dětství, na sourozence a rodiče. Je nesporné, že osudy celé rodiny nesmírně poznamenala ztráta otce a následná nutnost matky postarat se sama o sebe a své děti (viz. 2. Rodina a dětství Marie Stejskalové). Podle mého názoru právě tento moment, tedy ztráta živitele rodiny, měla vliv i na názory M. Stejskalové ohledně emancipace žen. Jak je z prvního Letáčku ÚŽ zřejmé nesnažila se ani ona ani instituce, kterou řídila o žádný zásadní převrat v této oblasti. Nechceme „…převraceti svět

215

MUSILOVÁ, Dana: Možnosti uplatnění kategorie gender v sociální historiografii. In: MACHAČOVÁ, J.; MATĚJČEK J. (eds.): Studie k sociálním dějinám (8), Konference k metodologii sociální historiografie Praha, 20. a 21. 9. 2001. Opava: Slezské zemské muzeum, 2001, str. 45. 216 PEŠEK, Jiří: Dějiny žen-téma historické i aktuální. In PEŠEK, Jiří; LEDVINKA, Václav (eds.): Žena v dějinách Prahy. Sborník příspěvků z konference Archivu hl. m. Prahy a Nadace pro gender studies 193. Praha: Scriptorium, 1996, str. 9 -12. 217 Srov. LENDEROVÁ, Milena: Reflexe identity v ženských denících 19. století. In VOJÁČEK, Milan: Reflexe a sebereflexe ženy v české národní elitě 2. poloviny 19. století: sborník příspěvků z konference uspořádané ve dnech 23. -24. listopadu 2006 Národním archivem ve spolupráci s Archivem hlavního města Prahy. Praha: Scriptorium, 2007, str. 157. - 158. Srov. LENDEROVÁ, Milena: Eva nejen v ráji: žena v Čechách od středověku do 19. století. Praha: Karolinum, 2002, str. 165 -184.

63

naruby…,“218 píše se v tomto prvním letáčku a dále např. v přednášce o dívčí výchově z roku 1900 přisuzuje také Stejskalová ženě dle dobové představy za její hlavní životní poslání mateřství a výchovu svého potomstva (podle tohoto důležitého poslání by také ale měla vypadat i její výchova, ve které Stejskalová klade důraz na znalosti dívek v oblasti ošetřovatelství a péče o děti, na národní výchovu dívek a také na tělocvik, který by měl dívky celkově posilovat).219 Na druhou stranu však také Stejskalová usiluje o změnu postavení ženy, kterou i přes to všechno považuje za samostatnou a rovnoprávnou bytost. Již ve zmiňované přednášce kritizuje to, že se dívčí výchově věnuje oproti chlapecké menší péče, že energie dívek je na rozdíl od chlapců odmalička utlumována, že je vedena jen k tomu, aby se všude potichu a slušně chovaly. V této přednášce pak také trochu kriticky reflektuje dobovou podobu genderových rolí, když píše toto: „Říkávalo se a říká i podnes: Muž je pán, muž je hlava rodiny, muž musí vezdejšího chleba vydobývat atd. Ženě zbyly vařecha, děti a starost o pohodlí jejího tyrana. Jistý spisovatel napsal o ženě toto: „Sloužiti ať se učí žena již od maličkosti! Život její jestiť službou věčnou; stále přichází a odchází, stále zdvíhá a nosí, stále připravuje a pracuje jen pro jiné. Na sebe myslit nesmí a blaze jí, když sobě zvykne, by žádná práce nebyla jí těžkou, žádná cesta dalekou, když stále jen myslí na jiné a žije jen pro druhé.“ Tak to bylo odedávna a jest namnoze dosud,“220doplňuje v přednášce M. Stejskalová. V jiné zase přednášce, tentokrát věnované útulenským ústavům, kritizuje Stejskalová to, že země svými dávkami značně finančně přispívá na chlapeckou ochranovnu v Dřevohosticích, ale na brněnskou Útulnu, kde jsou z velké části dívky, neplatila země dlouhou dobu nic a nyní (v roce 1904) pouze minimálně. Načež se Stejskalová ptá: „Proč mají býti děvčata stále odstrkována? Což budoucí žena, matka je o celou třetinu méně cenná než budoucí muž, otec? Kde je právo, kde je spravedlnost? Ochranovnu v Dřevohosticích podporuje téměř každý učitel. Na nás slavné učitelstvo nechce vzpomnět, ačkoli Útulnu učitelka [podtrhnuto autorkou] založila, učitelka řídí, učitelské dcery jsou v pensionátě…“221 Kromě toho reflektuje i to s jakým despektem se pohlíželo na ženy, které se z nejrůznějších důvodů neprovdaly, živily se samy a tím vlastně nenaplnily své „hlavní životní poslání“ být matkou: „Stará 218

Srov. MZA, fond G 303 Ženská útulna Brno, karton 50, Letáček Útulny ženské v Brně, ročník I., Říjen 1903. Našim ženám a děvám, říjen 1903, str. 5 219 Srov. MZA, fond G 326 Marie Stejskalová, Rukopisy M. Stejskalové, karton č. 2, inv. č. 114, Několik myšlenek o výchově dívčí (31. 1. 1900) 220 Srov. MZA, fond G 326 Marie Stejskalová, Rukopisy M. Stejskalové, karton č. 2, inv. č. 114, Několik myšlenek o výchově dívčí (31. 1. 1900), str. 1. 221 Srov. MZA, fond G 326 Marie Stejskalová, Rukopisy M. Stejskalové, karton č. 2, inv. č. 112 Přednášky o Útulně., Nový Rousínov, 2. 10. 1904, str. 31.

64

panna! Ve slově tom zahrnut jest úšklebek, pohrdání, někdy snad stín útrpnosti s ubohým tvorem, jenž sám tímto žitím ploužiti se musí; mimo to však i výtka: Není k ničemu! Kdyby co po ní bylo, byl by si ji přec někdo vzal atd.“ 222 V tomto okamžiku však Stejskalová zdůrazňuje, že je nutné, aby se všechny dívky něčemu vyučily, ale především z toho důvodu, že nikdy nemohou vědět, jestli se skutečně provdají anebo jestli ovdoví a přijdou tak o svého živitele. Píše: „Nehoruji pro to, by děvy naše věnovaly se ponejvíce samostatnosti. Bůh chraň každou takového štěstí! I mým ideálem byl a jest krb rodinný. Neuznávám většího štěstí na světě nad spokojený život rodinný.“223 Od veřejné činnosti zde tak Stejskalová snad zrazuje i kvůli svým vlastním a velmi špatným zkušenostem v jednání s některými lidmi a s psychickou náročností této práce, tak např. v dopise neznámému adresátu píše: „Nevím starostmi, kde mi hlava stojí, nejím, nespím napořád. O, jen se pusťte do veřejnosti, chcete-li přijíti o duševní klid!“224 V jiném zase dopise od Antonie Gebauerové, která Stejskalovou uklidňuje a prosí ji, aby svoji funkci v Jednotě učitelek moravských kvůli ostrému konfliktu s jedním kolegou neskládala, se dočteme o trápení Stejskalové toto: „Psala jste svá slova rozbolestněná a rozlítostněná a v takové náladě by člověk spolky, věci i lid nejraději hodil přes plot, aby se mysli polehčilo, bylo to jistě ukvapené a já-Vaši demisi nepřijímám.“225 Přesto se mi zdá, že Marie Stejskalová plně respektovala volbu každé ženy na podobu vlastního života a tuto volbu nechtěla ničím determinovat. To vyplývá i z dopisu Lucie Bakešové její blízké spolupracovnice z Útulny, z něhož je patrné, že mezi oběma ženami došlo v této otázce ke sporu, ve kterém Stejskalová s největší pravděpodobností hájila samostatnost a nezávislost žen. Lucie Bakešová tak M. Stejskalové ve svém dopise z 30. března 1907 píše toto: „Velectěná slečno ředitelko, věděla jsem, že se na mne rozhorlíte jak to činí Olga a Madlena, když říkám, že žena musí vždy zůstati v prvé řadě ženou! A proč? Protože musí býti matkou-a tím je řečeno vše! Svobodu, vzdělání [podtrženo autorkou]- pro to jsem, ale co se příčí přírodě- to musí odpadnout- to řešiti se musí ze stanoviska fisiologického a jakmile se toho nebude hledět vybočí člověčenstvo a lidstvo částečně degeneruje!... Kdyby nebyly jsme tvorové z masa a krve i kostí, kdybychom mohli se vyvynouti v nadlidi- pak by to bylo dobré! 222

Srov. MZA, fond G 326 Marie Stejskalová, Rukopisy M. Stejskalové, karton č. 2, inv. č. 114, Několik myšlenek o výchově dívčí (31. 1. 1900), str. 2. 223 Srov. MZA, fond G 326 Marie Stejskalová, Rukopisy M. Stejskalové, karton č. 2, inv. č. 114, Několik myšlenek o výchově dívčí (31. 1. 1900), str. 3. 224 Srov. MZA, fond G 326 Marie Stejskalová, Korespondence, karton č. 1, inv. č. 71, Stejskalová dopis z 23. 1. 1902, Brno 225 Srov. MZA, fond G 326 Marie Stejskalová, Korespondence, karton č. 1, inv. č. 16, Antonie Gebauerová, dopis z 19. 10. 1908, Kroměříž

65

Každý přehmat se tresce, každý hřích proti přírodě a věřte, že přepjaté a nepřirozené požadavky jen škodu a chaos ve společnosti lidské vyvolají.“226 Ve svých vzpomínkách M. Stejskalová také často zdůrazňovala příčiny, proč se ona sama neprovdala a proč tím tak nenaplnila hlavní roli ženy té doby, tedy být matkou (identifikace ženy v 19. století s rolí matky je jak dokázala J. Machačová nesmírně složitá a souvisí hlavně s identifikací ženy se sociální skupinou).227 S obrazem ženy-matky jako oné oceňované ženy, která splnila tu „nejdůležitější povinnost ženy“ vůbec, tedy přivést na svět nového potomka byla Stejskalová jako neprovdaná a bezdětná jistě mnohokrát za svého života konfrontována. Tento dobový pohled na ženu, kdy jedině mateřstvím se měla žena seberealizovat a jemu podřídit veškerou svou osobnost byl nesčetněkrát šířen např. i v dobovém tisku, jak uvádí následující ukázka: „Každá matka zasluhuje, aby byla velebena! Je posvátná, vznešená tím, že zrodila nového tvora, jenž je článkem v řetězu vývoje, směřujícího k slavnějším zítřkům…Dítě má býti splněním všech jejích snů a nejčistších přání, neboť se do něho přelije všechno, co v její duši kvetlo a zrálo: ono bude dědicem jejích myšlenek, pokračovatelem její práce, ono uskuteční plány, jaké jí se nepodařilo uskutečniti. Matka bude žíti dále v jeho ideích, v jeho snažení i tvorbě.“228 Zdá se mi tedy, jakoby Stejskalová zdůrazněním příčin proč se neprovdala a následným věnováním se cizím dětem v brněnské Útulně, chtěla sama sebe a své postavení před zraky společnosti obhájit (přesto nemůžeme považovat její úsilí, které věnovala dětem v Útulně často hraničící až s vlastním sebezapřením, považovat za pouhé ospravedlnění toho, proč se sama nestala matkou). Jak tedy ve svých vzpomínkách Stejskalová uvádí, vytouženého rodinného života se nedočkala, přestože měla čtyři vážné avšak bohužel z nejrůznějších důvodů 226

Srov. MZA, fond G 326 Marie Stejskalová, Korespondence, karton č. 1, inv. č. 2, Lucie Bakešová, dopis z 30. 3. 1907 227 Přestože byla po dlouhou dobu ženská identita určována zvláště mateřskou rolí ženy, role žen a identifikací s nimi se v jednotlivých sociálních vrstvách společnosti 19. století odlišovaly. I když se ve šlechtickém prostředí pod vlivem Rousseova pojetí velmi respektovala role ženy jako manželky a matky, podílející se na přímé výchově dětí a odpovědné za jejich morální charakter, nebyla vůbec výjimečná částečná rezignace šlechtičen na roli matky z důvodu vlastních intelektuálních zájmů. Stejně tak i pro dolní vrstvy je charakteristická částečná rezignace ženy na roli matky, ovšem z toho důvodu, že zde žena byla považována především za pracovní sílu. Nejtypičtějšími reprezentantkami žen ztotožňujícími se rolí matky a zároveň dobré manželovi hospodyně jsou tak ženy ze středních vrstev, i když i u nich míra této identifikace souvisí se stupněm zámožnosti rodiny. Z tohoto prostředí, tvořícího pouze 20 % tehdejší populace však nakonec vlivem ekonomických tlaků také vzešly i snahy po profesním vzdělání žen a jejich osamostatnění. Srov. MACHAČOVÁ, Jana: Žena v 19. století jako „přívěsek“? In ČADKOVÁ, Kateřina; LENDEROVÁ, Milena; STRÁNÍKOVÁ, Jana: Dějiny žen, aneb Evropská žena od středověku do poloviny 20. Století v zajetí historiografie. Sborník příspěvků z IV. pardubického bienále 27. -28. Dubna 2006. Pardubice: Univerzita Pardubice, 2006, str. 209- 213. 228 Srov. SKOKANOVÁ, A.: Mateřství A péče o dítě. In Zvěstování. List ženy československé, roč. II, 22. 10. 1920, str. 4.

66

nenaplněné vztahy. Poprvé se zamilovala do vrchnostenského úředníka v obci Neustift, kde jako učitelka od roku 1882 působila. Vztah vypadal velmi vážně a její snoubenec odpovídal jejím představám, nicméně jak Stejskalová uvádí, rozešli se kvůli jeho kariérnímu postupu, ve kterém mu bránilo především nedostatečné nebo spíše žádné věno Marie Stejskalové. Na druhý svůj vztah, který Stejskalovou zastihl ve Valašských Kloboukách, tedy v místě jejího již třetího učitelského působení, vzpomíná spíše jako na svoji velkou chybu. Tehdy se totiž zasnoubila se svým německým kolegou, který působil na místní německé chlapecké škole. Brzy však svého slibu zalitovala a vzala jej zpět, neboť jak píše, uvědomila si, že je soběstačná a do sňatku bez lásky ji tak nic netlačí. Na prudkou hádku, která mezi nimi kvůli tomuto vzplanula (nebo spíše výbuch hněvu zklamaného muže), pak vzpomíná i ve svých pamětech a to těmito slovy: „Tenkráte poznala jsem, jak dovede býti muž zlý, když je v citech svých uražen. Snesla jsem výbuch hněvu jeho velmi ráda, jen když zas bylo po všem. Lepší první peklo, než nekonečná řada trápení.“229 Poslední dva vážné vztahy, které sama M. Stejskalová uvádí, ji pak potkaly během jejího pobytu v Uherském Brodě, kde jako učitelka působila dlouhých osm let. Jestliže se o třetím svém vztahu zmiňuje úplně minimálně a to ještě jako o vztahu, jehož konec ji nějak zvlášť nepoznamenal, čtvrtý vztah byl výrazně jiný. Tento poslední vážný vztah ji potkal ve věku 32 let, tedy ve věku, jak sama Stejskalová píše „… rozumném.“230 Jak lze z jejích vzpomínek vyčíst tento čtvrtý muž (notář Alois Nežerka, jehož fotografie z roku 1897 se dokonce uchovala v pozůstalosti M. Stejskalové)231 velmi vyhovoval jejím představám o budoucím manželovi a ona vkládala do tohoto vztahu naději na možné založení vlastní rodiny. Vztah však ztroskotal zřejmě kvůli závažnému onemocnění hlasivek a dýchacích cest M. Stejskalové a s tím souvisejícím velmi realistickém (možná spíše oportunistickém) pohledu jejího nastávajícího na pro něj z tohoto hlediska neperspektivní manželství. „A když jsem se opět zklamala, píše opět Marie Stejskalová ve svých pamětech, když nestala jsem se jeho ženou milovanou, když seznala jsem, že marně toužím po svém ideálu, po krásném životě rodinném, když poslední tato a nejkrásnější láska má byla květ podzimní, jejž sežehl krutý mráz, tu byla jsem blízká šílenství, a jen práce, práce tělesná i duševní pomaloučku mne uzdravovala z nejhorší rány, která bolí dosud, ačkoli 229

Srov. STEJSKALOVÁ, Marie: Vzpomínky z mého života. Vyňato z letáčků Útulny ženské v Brně z let 1908-1913. Brno: Organizace pokrokových žen. 1927, str. 92. 230 Srov. STEJSKALOVÁ, Marie: Vzpomínky z mého života. Vyňato z letáčků Útulny ženské v Brně z let 1908-1913. Brno: Organizace pokrokových žen. 1927, str. 99. 231 Srov. MZA, fond G 326 Marie Stejskalová, karton č. 3, inv. č. 129 Foto M. Stejskalové a jejího snoubence

67

již mnoho od té doby uplynulo, když jsem po prvé nedostižný předmět touhy své spatřila.“232 Vedle těchto čtyř vážných vztahů vzpomíná Stejskalová i na řadu svých „tichých zbožňovatelů a ctitelů,“233 vzpomíná např. na kamaráda svého bratra z Vídně, jistého zahradníka, který si Marii velmi namlouval, který jak píše Stejskalová, byl velice hodný a milý ale ve skutečnosti jejím nárokům na budoucího manžela nevyhovoval (jako příčinu např. uvádí jeho nízké vzdělání). „A tak jsem si i později v životě svém mnohé vdavky pro maličkosti zkazila.“234 Vysvětluje Stejskalová své postoje v pamětech a dodává: „Mohlo mi to býti snad lhostejno, píše-li pan F. správně či ně, když je hodný a má mne rád- ale já jsem chtěla muže, který by mi v každém ohledu imponoval. Dosti bylo těch, kdož by si mne rádi vzali, já však jsem toužila po ideálech nedostižných a proto jsem se často zklamala…Hledala jsem lásku velkou, opravdovou, hledala jsem tělo i duši. Líbili se mi krásní a zdraví lidé vždy, ale toužila jsem i po krásné, silné duši.“235 Z hlediska vlastní reflexe svého povolání učitelky je ve vzpomínkách M. Stejskalové zřejmý motiv finanční, tedy možnost finančně zajistit nejenom sama sebe ale také některé své příbuzné, což byl z hlediska chudých rodinných poměrů jistě důležitý a podstatný argument. K tomu se postupem času přidává i pocit uspokojení ze své profese a pocit naplnění svých společenských ambicí, neboť se jako učitelka aktivně zapojila do společenského ruchu řady míst svého působení. A samozřejmě je zde také patrný pocit splnění svých dětských představ, neboť si již od malička, jak mnohokrát píše ve svých pamětech, přála stát se učitelkou. Později, když už Stejskalová působila v Útulně a sepisovala své paměti, přidává k těmto pohnutkám i motivy národní, tedy pracovat pro blaho vlasti.236 Svoji profesi učitelky však také jak je i zřejmé z publikace Učitelky sobě, kterou ve prospěch zřízení Domu učitelek v Luhačovicích vydala, vnímala jako velmi nevděčné povolání. Tuto nevděčnost však neviděla v nějaké neposlušnosti studentek ale především v tom, že bylo ženám-učitelkám odepřeno mít vlastní rodinu a jejich osudem

232

Srov. STEJSKALOVÁ, Marie: Vzpomínky z mého života. Vyňato z letáčků Útulny ženské v Brně z let 1908-1913. Brno: Organizace pokrokových žen. 1927, str. 99. 233 Srov. Tamtéž, str. 79. 234 Srov. Tamtéž, str. 78. 235 Srov. STEJSKALOVÁ, Marie: Vzpomínky z mého života. Vyňato z letáčků Útulny ženské v Brně z let 1908-1913. Brno: Organizace pokrokových žen. 1927, str. 78. 236 Srov. STEJSKALOVÁ, Marie: Vzpomínky z mého života. Vyňato z letáčků Útulny ženské v Brně z let 1908-1913. Brno: Organizace pokrokových žen. 1927, 101 str.

68

se pak po veškeré mnohdy velmi náročné pedagogické práci stala samota.237 Za další nespravedlnost vůči učitelkám pak považovala vymezení pole jejich pedagogické působnosti pouze pro dívčí školy anebo pro nejnižší ročníky chlapeckých škol. Silně pochybovala o tom, že by učitelky byly hloupější než jejich kolegové učitelé, s čímž souvisela i její vlastní zkušenost, kdy na jemnické obecné škole původně nastoupila do třetí třídy, kde vlastně podle zákona vyučovat ani nemohla a kterou nakonec pod tlakem předsudků a s pocity ponížení musela vyměnit za první třídu (viz. 3. 2. 2. Učitelské působení v Jemnici).238 O nerovném a často velmi ponižujícím postavení učitelek hovoří velmi kriticky ve svém dopise Marii Stejskalové i její přítelkyně, učitelka Marie Krejčů, která se Stejskalovou připravovala již zmiňovanou publikaci Učitelky sobě. Ta v tomto dopise z roku 1907 radí Stejskalové, aby při svém pobytu ve Vídni navštívila i ministra, informovala ho o veškerém bezpráví, které se učitelkám děje a naléhala na něj, aby byl změněn paragraf číslo 113 školního řádu, ve prospěch učitelek, tedy aby na dívčích školách byly ustavovány jako vyučující pouze učitelky, což odůvodňuje těmito slovy: „Tímto paragrafem změnil se celý život učitelek v peklo. Učitelé staraj se všemožně, aby místní úřady pokaždé chtěli mužskou sílu a tupí nás horlivě. Pak jsou z nich nadučitelé a ředitelé dívčích škol. Naši největší nepřátelé stali se našimi pány a podle toho je i chování jich k nám…Jedná-li se, aby místní činitelé rozhodli má-li se dáti místo nějakému muži či ženě, ovšem že vždy budou pro muže „Chlap od chlapa nebude.“Zbydou učitelkám jen místa nejhorší. Kdy pak je komu učitelka vhod?… Jaká je to spravedlnost, když se učitelkám lepších míst a samostatnosti nedostane nikdy? Co mohou vykonati, když jsou neustále v podřízeném postavení? Kdyby se ustanovilo, že dívčí školy jsou vyhraženy učitelkám, vše by bylo dobře: byl by postup, nebylo by osočování a týrání a dívčí školy by získaly. Nechť se nám měří stejným loktem… Kdyby však toho § nechtěli změniti, nechť raději zavrou paedagogia ženská, než aby vychovávali nejnadanější děvčata pro otroctví…Učitelky jsou dnes jen proto, aby učitelé měli rychlejší postup a pohodlnější práci. Náš nadučitel vyučuje jen 12 h týdně, náš ředitel nic. Vše se rozdělilo učitelkám. Když jsou učitelé tak dovední a tak jim práce dobře jde, proč se jí tak štítí a ukládají ji učitelkám. Pak jsou učitelky přetížené, a musí stonati, načež se zase stále upozorňuje, že učitelky stunou [podtrženo autorkou].“239 237

Srov. KREJČŮ, Marie (red.): Učitelsky sobě. Brno: Marie Stejskalová, 1907, str. 43 -44. Srov. STEJSKALOVÁ, Marie: Vzpomínky z mého života. Vyňato z letáčků Útulny ženské v Brně z let 1908-1913. Brno: Nákladem organizace pokrokových žen. 1927, str. 73 -74. 239 Srov. MZA, fond G 326 Marie Stejskalová, Korespondence, karton č. 1, inv. č. 38, Krejčů M, dopis ze dne 26. 2. 1907 238

69

Nejen z těchto příkladů, může tedy vyčíst dobový konstrukt feminity, to jaké vlastnosti byly společností na přelomu 19. a 20. století přisuzované učitelkám, tedy i ženám obecně. Vedle obecných výtek na slabou tělesnou schránku ženy a samozřejmě její predispozice k mateřství (vyjádřené již v díle J. J. Rousseau), které mimo jiné měly dle dobových představ ovlivňovat i chování, povahu a psychiku ženy, byly již z výše uvedených

důvodů

zpochybňovány

i

její

intelektuální

schopnosti. 240

Když

M. Dolečková- Krhovská, žákyně Marie Stejskalové, která se vydala v jejích stopách a také se stala učitelkou, líčí v publikaci Život a dílo Marie Stejskalové životní osudy Stejskalové, nevyhýbá se ani vykreslení jejího charakteru a vlastností. Zde tak líčí Stejskalovou jako silnou a energickou ženu, přičemž zde vysvětluje i jiné její vlastnosti, jako např. samostatnost a rozhodnost, které se však neshodovaly s dobovou představou vlastností žen a tak je popisuje takto: „Jako učitelka přichází do mužské společnosti, většinou do společnosti starších, nadučitelů, farářů, myslivců a jiných venkovských honorací a zde se vyvine u ní u žen neobvyklý rys mužnosti a samostatnosti ve vystupování.“241 Kromě toho však M. Dolečková- Krhovská nezapomíná hned vzápětí vyjmenovat její další vlastnosti, tentokrát typicky ženské a tak vysloveně píše, že se M. Stejskalová v místě svého učitelského působení stykem s ostatními dámami učí „vlastnostem dobré hospodyně, vzorně vařiti, obsluhovati domácnost, děti i hosty, což ji pak činí všestranně schopnou.“242 A přidá i další vlastnosti jako je obětavost, pracovitost, laskavost, dokonalé vystupování, čistý vzhled, moudrost, spravedlivost ke všem a samozřejmě věrnost svému národu. „Ona odpovídá mým představám o dokonalém, ryzím člověku, jak mi tu představu vtiskuje škola, náboženství i má tradiční česká rodina.“243

A tak se i ve vlastnostech, které jí druzí přisuzovaly,

postupně objevuje i národní podtón. Třeba P. Křičková ve své publikaci o Marii Stejskalové z roku 1929 se snaží zachytit: „obraz této typické energické české ženy s hlavou, srdcem i rukama vždy na pravém místě…“244 a dokonce o M. Stejskalové píše,

240

Srov. LENDEROVÁ, Milena: Reflexe identity v ženských denících 19. století. In VOJÁČEK, Milan: Reflexe a sebereflexe ženy v české národní elitě 2. poloviny 19. století: sborník příspěvků z konference uspořádané ve dnech 23. -24. listopadu 2006 Národním archivem ve spolupráci s Archivem hlavního města Prahy. Praha: Scriptorium, 2007, str. 157 – 160. 241 Srov. DOLEČKOVÁ-KRHOVSKÁ, M.: Marie Stejskalová. In KŘIČKOVÁ, Pavla (ed.): Život a dílo Marie Stejskalové, starostky Útulny ženské, Brno: Česká zemská péče o mládež na Moravě, 1929, str. 8. 242 Srov. DOLEČKOVÁ-KRHOVSKÁ, M.: Marie Stejskalová. In KŘIČKOVÁ, Pavla (ed.): Život a dílo Marie Stejskalové, starostky Útulny ženské, Brno: Česká zemská péče o mládež na Moravě, 1929, str. 8. 243 Srov. DOLEČKOVÁ-KRHOVSKÁ, M.: Marie Stejskalová. In KŘIČKOVÁ, Pavla (ed.): Život a dílo Marie Stejskalové, starostky Útulny ženské, Brno: Česká zemská péče o mládež na Moravě, 1929, str. 11. 244 Srov. KŘIČKOVÁ, Pavla: Na vysvětlenou. In KŘIČKOVÁ, Pavla (ed.) Život a dílo Marie Stejskalové, starostky Útulny ženské, Brno: Česká zemská péče o mládež na Moravě, 1929, str. 93.

70

že: „…vůlí osudu právě její sukně byly svého času jediným útočištěm českých dětí proti rdousivé náruči matky Germanie!“245 Taktéž Františka Kyselová, místostarostka Útulny ve svém zveřejněném projevu z valné porady dne 1. 12. 1928 o zásluhách a vlastnostech M. Stejskalové, píše, že v charakteru M. Stejskalové „…lesknou se jako zářící hvězdy čtyři ideály povahy, které v celém svém žití osvědčovala: ryzí vlastenectví, láska k trpícím, zvláště k dětem, nezlomná vůle a neúmorná píle.“246 I když se tedy M. Stejskalová vydala na cestu samostatnosti, i když si sama svou prací vydělávala na živobytí (dodejme, že samozřejmě musela, protože pocházela z velmi chudých poměrů) a tato práce ji naštěstí od mnohých jiných žen, které pracovaly např., jako dělnice, bavila a poskytovala jí jisté uspokojení a seberealizaci, tak přesto všechno (a v intencích své doby), jak sama mnohokrát zdůrazňovala, skutečně toužila po rodinném životě. Když však nemohla mít své vlastní rodinné štěstí, i protože jejím ideálem nebylo se jenom někomu podřídit, ale, jak píše v jedné své přednášce vytvořit partnerství rovných lidí: „Muž, žena, děcko a soulad v rodině, se kterým každý kráčí v před, vřelé cítění druha s druhem a poctivě vydělaný kus chleba…,“247 tak věnovala veškerou svou energii pomoci druhým. „Tedy z vlastní mé hrozné bolesti, píše Stejskalová ve vzpomínkách, vznikla touha mírniti bolest jiných. Děti útulenské jsou mi útěchou, jakousi náhradou za ztracený můj ráj, jsou odleskem žití rodinného, po němž jsem vřele toužila a jež mne přec minulo.“248

245

Srov. KŘIČKOVÁ, Pavla: Na vysvětlenou. In KŘIČKOVÁ, Pavla (ed.) Život a dílo Marie Stejskalové, starostky Útulny ženské, Brno: Česká zemská péče o mládež na Moravě, 1929, str. 93. 246 Srov. KYSELOVÁ, Františka: Řeč pí Františky Kyselové, místostarostky Útulny na valné hromadě 1. prosince 1928. In Letáček Útulny ženské v Brně, ročník XXV., Za rok 1928, str. 7. 247 Srov. MZA, fond G 326 Marie Stejskalová, Rukopisy M. Stejskalové, karton č. 2, inv. č. 114, Několik myšlenek o výchově dívčí (31. 1. 1900), str. 3. 248 Srov. STEJSKALOVÁ, Marie: Vzpomínky z mého života. Vyňato z letáčků Útulny ženské v Brně z let 1908-1913. Brno: Organizace pokrokových žen. 1927, str. 100.

71

6 Marie Stejskalová a Útulna ženská Opustili jsme příběh Marie Stejskalové v okamžiku, kdy na podzim roku 1900 odešla ze zdravotních důvodů po 18 letech své učitelské profese do penze. Rok 1900 byl tak pro M. Stejskalovou v mnohém velmi kritický, prožila závažné zdravotní problémy dokonce s hrozbou smrti, velké milostné zklamání a odchod do penze. Zároveň to byl ale rok, ve kterém (aniž by ona sama kdy tušila) se začala nová cesta jejího života. Byla to cesta nelehká vydlážděná jak radostmi tak starostmi, cesta veskrze lidská, během níž mnohé obětovala osiřelým či jinak zanedbaným dětem. Když si M. Stejskalová uvědomila, že ze zdravotních důvodů již nemůže vyučovat, když se zklamala v lásce a pohřbila tak naději na manželský život, rozhodla se, že se usadí ve svém rodném městě, tedy v Brně a tam, že si zřídí dívčí penzionát. Počáteční nadšení z tohoto podniku však brzy z důvodu velkých starostí a nedostaku klientek odpadlo a Stejskalová se nechala přemluvit Ruskou Marii Nikolajevnou Vevericou na zřízení jazykové školy. Ani tento podnik však nebyl podle jejích představ a problematickým se stával i samotný vztah s M. N. Vevericou, která veškeré starosti a domácí práce nechávala na Stejskalové. Tehdy však Stejskalová již podlehla žádostem Elišky Machové, aby i ona začala pracovat pro zřizující družstvo Moravské ústřední Útulny ženské v Brně. Tak Stejskalová opustila svůj podnik s M. N. Vevericou a vstoupila v činnost spolku Moravské ústřední Útulny ženské, na jehož ustanovující schůzi dne 13. listopadu roku 1900 se stala jeho jednatelkou249 a „…ohniskem celé další práce.“

250

Tím, jak píše Marie Stejskalová v jedné ze svých přednášek o Útulně,

vložila na její bedra E. Machová: „krásný sice ale strasti plný úkol životní, říditi ústav chudičký, bez fondu, bez stálých příjmů, bez přátel.“251 Zakladatelkou Moravské ústřední Útulny ženské se stala Eliška Machová,252 která na sjezdu delegátek ženských moravských spolků v Tovačově v červenci roku 249

Srov. STEJSKALOVÁ Marie: Marie Stejskalová, Starostka Útulny ženské v Brně, Vlastní životopis. Brno: Útulna ženská, 1929, str. 19. 250 Jak o Marii Stejskalové píše ve své práci Věra Bednářová. Srov. BENÁŘOVÁ, Věra: Marie Stejskalová. Brno: [s. n.], 1958, s. 3. 251 Srov. MZA, fond G 326 Marie Stejskalová, Rukopisy M. Stejskalové, karton č. 2, inv. č. 112,Přednášky o Útulně, (Napajedla, 15. 8. 1904), str. 8. 252 Eliška (Alžběta) Machová (1858-1926) se narodila v Brně na Horním Cejlu dne 2. listopadu 1858 do prostředí chudé tkalcovské rodiny Jana Macha. V roce 1873 vystoupila do prvního ročníku slovanského ústavu ku vzdělání učitelek na Starém Brně, kde odmaturovala v roce 1877. Poté se stala učitelkou na škole v Jedovnicích, Kunštátě, cvičnou učitelkou na ústavu učitelek v Brně a od roku 1882 činnou členkou brněnského spolku Vesna, jehož jednatelkou se v roce 1885 stala. Její zásluhou pak byla činnost brněnské Vesny přesměrována hlavně do oblasti vzdělávací (1886 zakládá dívčí pokračovací a výrobní

72

1899 navrhla zřídit na počest 70. narozenin Karolíny Světlé ústav, který by se stal útočištěm pro osiřelé a opuštěné děti a osamělé ženy bez rozdílu věku. Svým návrhem Machová nadchla delegátky moravských spolků, které přislíbily, že budou na tento ústav finančně přispívat. Poté co Karolína Světlá dne 7. 9. 1899 zemřela, rozhodla se E. Machová svůj plán zrealizovat a tak 12. září 1899 najala v Brně na Klášterním náměstí čís. 2. byt o dvou místnostech a správkyní Útulny učinila p. Spáčilovou.253 V prvním roce svého života byla Útulna spravována volným družstvem, které se skládalo z 20 patronek, dozorčí rady a výboru a poté byla 13. listopadu roku 1900 proměněna ve spolek. 254 Oficiální název tohoto spolku zněl Moravská Ústřední Útulna ženská255 a podle stanov si za svůj cíl zvolil: „…starati se o žádoucí prospěch a pokrok v životě ženském po stránce národní, osvětové mravní, hospodářské i společenské, přispívajíc všemožně na praktické řešení otázky ženské vzájemnou svépomocí po zásadě rovnoprávnosti a rovnocennosti.“256 Mezi prostředky, kterými toho chtěl spolek dosáhnout, patřilo mimo jiné i udržování kontaktů s jinými ženskými spolky a spojování se s nimi ve větší svazy na úrovni župy a země. Dále vydavatelská činnost, pěstování národopisu, podpora studujících dívek a žen, provozování nebo podporování veřejných stravoven, nocleháren, prádelen, tělocvičen, hřišť, nejrůznějších ozdravných nebo sociálních ústavů pro ženy různého věku, podporou ženských akademií, lyceí, univerzit

školu v Brně). Během svého života se E. Machová horlivě zapojila nejenom do národopisného ruchu na Moravě a do práce v sociální oblasti (v roce 1890 zřídila v Brně poptavárnu a noclehárnu pro služky a v roce 1899 založila Moravskou ústřední Útulnu ženskou v Brně), ale také i do emancipačního hnutí žen na Moravě (v roce 1895 založila volného sdružení Moravskoslezská ženská organizace), přestože v této oblasti prosazovala poměrně konzervativní názory. V roce 1898 odešla kvůli zhoršující se duševní nemoci do důchodu a v roce 1902opustila Brno a odešla do Opavy, kde v Kateřinkách založila hospodyňskou školu po vzoru brněnské Vesny. I skrze svoji vznětlivou povahu ani v Opavě Machová dlouho nevydržela a odešla do Prahy, kde chtěla sjednotit všechny pražské ženské spolky v jeden, což se jí zde však nepodařilo. Její zhoršující se duševní choroba ji stále více dostávala do izolace od okolního světa. V roce 1922 byla hospitalizována v ústavu v Bohnicích, odkud byla v roce 1923 převezena do brněnského ústavu v Černovicích, kde dne 4. března 1926 zemřela. Srov. BEDNÁŘOVÁ, Věra: Podíl učitelek na ženském hnutí v Brně v souvislosti s ženským hnutím moravským v letech 1850-1950. Brno, 1980, str. 70-71. Srov. TRKANOVÁ, Marie: Eliška Machová a Vesna. In HUMLOVÁ, Hana: Ženy na Moravě. Brno: Dobročinný komitét, 1940, str. 43- 54. Srov. MZA, fond G 326 Marie Stejskalová, Rukopisy M. Stejskalové, karton č. 3., inv. č. 120, Příležitostné projevy, básně a písně. Všem obyvatelkám Útulny…, 1926 253 Srov. MZA, fond G 326 Marie Stejskalová, Rukopisy M. Stejskalové, karton č. 2, inv. č. 112, Přednášky o Útulně, (Napajedla, 15. 8. 1904), str. 2-4. 254 KOLÁŘ, Jiří: Útulna ženská v Brně [diplomová práce] MU Filozofická fakulta, Historický ústav. Brno, 2003, str. 8. 255 V roce 1933 došlo ke změně názvu spolku na Ženskou útulnu. Srov. KOLÁŘ, Jiří: Útulna ženská v Brně [diplomová práce] MU Filozofická fakulta, Historický ústav. Brno, 2003, str. 20. 256 Srov. Stanovy Moravské ústřední Útulny ženské. Brno: Moravská ústřední útulna ženská, 1900, str. 1.

73

a odborných školy. Dále provozováním knihoven, čítáren, pořádáním výstav, besed, koncertů, divadel, výletů aj.257 „Nestála jsem u kolébky Útulny ženské v Brně a nevím dobře o tom, co předcházelo založení, s jakým nadšením, avšak i též s jakými obtížemi pracovala Útulna v prvém roce svého trvání.“258 To píše Marie Stejskalová v jedné ze svých přednášek a zároveň vzpomíná na to, jak se o založení Útulny a jejím programu dočetla v novinách. Všechny plány a podniky Útulny se jí tehdy zdály jako velmi úctyhodné a sama sebe se tak ptá: „Zda našlo by se srdce ženské, jež nezahořelo by pro dílo tak ušlechtilé, zasvěcené požehnané památce Kar. Světlé?“259 Realita však byla o mnoho jiná, když v létě roku 1900 navštívila poprvé Útulnu, přiznala se, že jí byla velmi zklamána a že jen málo odpovídala jejím představám. O tomto svém zklamání nám podává i tuto zprávu: „Představovala jsem si vše velkolepé, nějaký krásný dům, v něm plno dětí, dívek, žen a stařen. Nemohla jsem se ubránit trpkému pocitu zklamání a řekla jsem si tak nějak divně….“Tož to [podtrhnuto autorkou] je ta Útulna?! Vždyť to vlastně nic není!“260 K tomu ještě nakonec dodává: „Tenkráte neměla jsem ponětí o tom, co to nic stálo obětí, námahy, sebezapírání. Teď to již vím.“261 Koncem roku 1901 se veškeré své činnosti v Útulně vzdala Eliška Machová, která následně odešla do Opavy, kde se jí v Kateřinkách podařilo v roce 1902 založit po vzoru brněnské Vesny hospodyňskou školu. Po jejím odchodu z Útulny převzala tíhu zodpovědnosti za tuto organizaci právě M. Stejskalová. Že to však nebyla úloha vzhledem ke vznětlivé povaze a mnohdy nezodpovědnému chování E. Machové vůbec jednoduchá, dosvědčuje i dopis Marie Stejskalové neznámé adresátce: „Jsem jednatelkou útulny, která má pro sl. Machovou tolik nepřátel, že ani snad za deset let se mi nepodaří vyvrátit nehezké mínění obecenstva o útulně, o Věstníku atd. Víte asi, že sl. Machová začala loni vydávat Věstník ženské organizace, nasbíraly jsme hojně předplatného, pak vyšlo pouze I. čís., a teď není možno přimět ji k tomu, aby pokračovala u vydávání dalších. Lidé naléhají- slečna M. odjela do Kateřinek- a já vypíjím tu špínu, čemuž lidé „národní švindl“ říkají.“262 Dále Stejskalová v tomto 257

Srov. Stanovy Moravské ústřední Útulny ženské. Brno: Moravská ústřední útulna ženská, 1900, str. 1. Srov. MZA, fond G 326 Marie Stejskalová, Rukopisy M. Stejskalové, karton č. 2, inv. č. 112, Přednášky o Útulně, (Napajedla, 15. 8. 1904), str. 2. 259 Srov. Tamtéž, str. 5. 260 Srov. Tamtéž, str. 5-6. 261 Srov. MZA, fond G 326 Marie Stejskalová, Rukopisy M. Stejskalové, karton č. 2, inv. č. 112, Přednášky o Útulně, (Napajedla, 15. 8. 1904), str. 6. 262 Srov. MZA, fond G 326 Marie Stejskalová, Korespondence, karton č. 1, inv. č. 71, Stejskalová, dopis z 23. 1. 1902, Brno 258

74

dopise kritizuje i to, že Machová založila dívčí penzionát, který však dostala do velkých dluhů a Stejskalová se o něj nyní musí postarat. „…na darmo mluvit, to se nedá ani povídat, to se musí žít [podtrhnuto autorkou] Nevím starostmi, kde mi hlava stojí, nejím, nespím napořád.“263 Na závěr tohoto dopisu pak Stejskalová píše alespoň trochu optimističtější slova: „Letos se aspoň s pensionátem daří dobře, že chovanky neutíkají a nežalují; doufám, že mírností více svedu, než sl. M. svým rozhodným až moc rozhodným vystupováním.“264

6.1 Útulna ženská a její činnost Útulna ženská v Brně se stala významným dobročinným ústavem počátku 20. století působící na poli jak ženských emancipačních snah, tak především na poli sociální péče o osiřelé, opuštěné a zanedbané děti. Ve svých počátcích se musela Útulna potýkat nejenom

s neustálým

finančním

nedostatkem,

ale

i

v některých

případech

s nepochopením veřejnosti nebo i s řadou jiných nepříjemných událostí jako byla např. 1. světová válka a doslova tak musela bojovat o svoji existenci. Své pevné postavení si však dokázala vybojovat a to především díky organizačním schopnostem, tvořivosti a odhodlanosti Marie Stejskalové, která Útulnu ochránila před zánikem a navíc ji dovedla k rozkvětu. Protože působení Útulny ženské již bylo předmětem zájmu předcházejících diplomových prací, 265 mým cílem v této kapitole je tedy pouze stručně nastínit její činnost. Svoji činnost začala Útulna ženská tedy velmi skromně 12. září 1899, kdy na Klášterním náměstí č. 2 (dnes na Mendlově náměstí) 266 pronajala E. Machová byt o dvou pokojích. Do prvního pokoje bylo přijato pět sirotků a z druhého pokoje byla udělána noclehárna a poptavárna po pracovních místech pro služky. Po roce své činnosti se Útulna z volného družstva proměnila ve spolek a byla přestěhována na Měšťanskou ulici č. 23 (dnes ulice Křížová u Mendlova náměstí), 267 kde sídlila v pěti pokojích. Do těchto třech pokojů byl umístěn dívčí penzionát (zřízený po prázdninách roku 1901) 263

Srov. MZA, fond G 326 Marie Stejskalová, Korespondence, karton č. 1, inv. č. 71, Stejskalová, dopis z 23. 1. 1902, Brno 264 Srov. Tamtéž, dopis z 23. 1. 1902, Brno 265 Srov. RANDOVÁ, Martina: Moravská ústřední útulna ženská v Brně (1899-1952) a její starostka Marie Stejskalová [diplomová práce] MU Filozofická fakulta, Historický ústav, Brno, 2013. Srov. KOLÁŘ, Jiří: Útulna ženská v Brně [diplomová práce] MU Filozofická fakulta, Historický ústav, Brno, 2003 266 Encyklopedie dějin města Brna [on-line] Klosterplaz + Klostergasse + Bürgergasse (Klášterní náměstí + Klášterní ulice + Měšťanská) [citováno 5. 5. 2013] Dostupné na WWW:< http://encyklopedie.brna.cz/home-mmb/?acc=profil_ulice&load=2516> 267 Encyklopedie dějin města Brna [on-line] Kreuzgasse- Křížová[citováno 5. 5. 2013] Dostupné na WWW:

75

o 16 chovankách, do jednoho pokoje bylo umístěno 6 sirotků (zde spávala i správkyně Marie Slavíková) a pátý pokoj sloužil jako ředitelna Útulny a zároveň také jako ložnice, v níž s M. Stejskalovou, která se na podzim roku 1900 stala jednatelkou spolku, přespávali ještě 4 sirotci. V prosinci roku 1902 byla také do blízkosti Útulny přestěhována poptavárna po pracovních místech a noclehárna pro služebné. 268 Přestože počáteční zaměření činnosti spolku bylo spíše v oblasti snah po obecném zlepšení postavení žen, zvláště z venkovského a dělnického prostředí, 269 tak se hlavním těžištěm činnosti Útulny ženské v Brně postupně stala péče o osiřelé, opuštěné a jinak zanedbané děti a mládež.270 O zlepšení životních podmínek a postavení právě 268

Srov. STEJSKALOVÁ, Marie: Jednatelská zpráva o Útulně ženské v Brně. In Letáček Útulny ženské v Brně, roč. VII., Říjen a listopad 1909, str. 1-13. 269 Již od počátku svého vzniku zřídila Útulna ženská pro ženy z venkova poptavárnu po pracovních místech a noclehárnu pro tyto ženy hledající si ve městě práci (aby je tak ochránila před morální zkázou města i před národnostním odcizením), zároveň konala nejrůznější učební kurzy pro ženy, snažila se šířit povědomí o ženské otázce, o sociálních problémech své doby (zvláště o postavení osiřelých, opuštěných a nemanželských dětí, o existenčních podmínkách služek a dělnic), osvětu v oblasti péče o děti a v ošetřovatelství. 270 Sociální péče o nezaopatřené děti a mládež spadala v Habsburské monarchii do oblasti chudinské péče, jejíž základy byly v Habsburské monarchii položeny osvícenskými reformami Josefa II. Ten inicioval organizaci chudinství v jednotlivých zemích Habsburské monarchie zakládáním dobrovolných tzv. farních chudinských ústavů (od roku 1782), nad nimiž dohlížel stát. K dalším podstatným změnám v této oblasti došlo v 60. letech 19. století, tedy zákonem z roku 1862, kdy se chudinská péče stala součástí samostatné působnosti obce a dále domovským zákonem z roku 1863 (navíc v roce 1868 byl v Čechách na rozdíl od ostatních českých zemí přijat zemský chudinský zákon). Na počátku 70. let byl přijat Zákon o postrku a o policejním vypovídání velmi represivního charakteru umožňující státním úřadům vykázaní nepohodlných lidí policií, hnání postrku, či jejich vypověděním do domovské obce. Podle rakouského chudinského zákonodárství tak musely domovské obce zaopatřit lidi chudé, ze zdravotních důvodů neschopné práce a nezaopatřené. Toho závazku však nemohlo mnoho zvláště chudých obcí dostát a systém domovského práva se tak stával neudržitelný. Ještě tragičtější důsledky měl pak tento systém na samotné potřebné, v našem případě na osiřelé děti. Ty se sice mohly dostat do nějakého dobročinného ústavu, protože za ně ale obec nemohla (a někdy také nechtěla) platit stávaly se velmi často předmětem obecní licitace a byly přidělovány do rodin zpravidla těch pěstounů, kteří od obce požadovali nejnižší zaopatřovací příspěvky. Často také tyto děti posílala obec chodit tzv. „střídou“což znamená, že byly podle předem stanoveného systému posílány z jedné rodiny do druhé, kde měly být po určitou dobu ubytovány a živeny. Nezřídka zde ale žily ve velmi bídných podmínkách a odbývaly ty nejtěžší práce. Vedle této nedokonalé veřejné chudinské péče a některých soukromých humanitních společenství náboženského charakteru existovaly v Rakousku také dobročinné spolky, většinou lokálně omezené a často s minimálními finančními prostředky, založené na spolkovém zákoně z roku 1867. Koordinační a centralistické snahy v této oblasti sociální péče vedly v roce 1901 na základě říšského zákona č. 62 k vytvoření zemských sirotčích fondů, které měly přispět k zaopatření a výchově osiřelých, opuštěných a zanedbaných dětí a mládeže v péči pěstounů nebo ústavů. Protože okresní výbory nebyly schopné plnit rozsáhlé povinnosti v této oblasti, které na ně delegovaly zemské orgány, vznikly v Čechách zvláštní Okresní komise pro péči o mládež, které se staly centrem soukromé i veřejné péče o mládež v jednotlivých okresech a které v roce 1909 získaly charakter spolkové organizace (od roku 1907 postupně vzniká síť zemských a okresních komisí i na Moravě a ve Slezsku a to obou hlavních národností). Po vzniku ČSR se stalo ústředním orgánem sociální správy ministerstvo sociální péče (během válečných let vzniklo i rakouské ministerstvo sociální péče). Při ministerstvu byl zřízen Poradní sbor péče o mládež, který v této oblasti sdružoval patřičné ústřední úřady, svazy a spolková sdružení všech národností. Podle národnostního klíče se také stal celostátním orgánem Svaz československé péče o mládež a Verband der deutschen Jugendfursorge, pod nimiž byla jednotlivá Zemská ústředí péče o mládež sdružující zástupce Okresních péčí o mládež, úřadů a sdružení ze zákona odpovědných za péči o mládež. Srov. FASORA, Lukáš: Sirotek, Příklad sourozenců Kaldových a chovanců Americké domoviny.

76

těchto dětí Marie Stejskalová velmi usilovala. To dokazuje i celá řada článků na toto téma uveřejněných v Letáčcích ÚŽ. V jednom takovémto článku v Letáčku ÚŽ z roku 1914/1915, M. Stejskalová píše: „Neznám hroznějších slov nad tato dvě: Obecní dítě. Co zármutku, slzí, útrap, ústrků, ba mnohdy i hladu a ran se skrývá ve slovech těch, ví jen ten, kdo sám byl obecním dítětem,“271 a dále pokračuje kritikou poměrů: „Hnusné, hříšné je, dávati děti do rodin nejnižších, které si berou břemeno nové jen proto, aby dostaly nepatrný ošetřovací poplatek, který jim má býti příspěvkem na jejich potřeby, o děti se nestarají, nechají je vyrůstati jako dřevo v lese… Že se obecní dítě má mnohdy hůř než dobytče, o tom mám též mnoho dokladů. Jsou ovšem nyní sirotčí spolky a rady, ale »nebe je vysoko a sirotčí spolek daleko«.“272 V Letáčku pak Stejskalová dále podává svou představu o nejideálnějším způsobu výchovy osiřelých, nemanželských a jinak zanedbaných dětí. Za ten nejlepší způsob považuje výchovu těchto dětí v rodinách a v rodinných koloniích, staví se proti stavbám nádherných a velkých sirotčinců, kde se podle jejího názoru rodinný přístup k dítěti vytrácí. Místo toho apeluje na vytváření malých „Domovů“ v každém městě a větší obci, kde by měli být děti vychovávány a vzdělávány nejlépe učiteli a kde by vládlo rodinné prostředí. Zde by měly tyto děti být, dokud se jich neujme dobrá, slušná a prověřená rodina, bezdětní manželé nebo dokonce vzorná samostatná žena. Tento rodinný systém byl, jak Útulna sama prezentovala, zaveden jak v sirotčinci Útulny ženské v Brně, tak i v jejích dětských ozdravných koloniích,273 které začala Marie Stejskalová zakládat již od roku 1905. Finanční situace Útulny nebyla nikdy zvláště růžová, přesto nejkritičtější léta prožila právě ve svých počátcích. I když se na sjezdu v Tovačově v červenci roku 1899 zavázaly delegátky moravských ženských spolků, že budou finančně podporovat Útulnu ženskou v Brně, svého slibu tehdy dostálo jen opravdu málo z nich. „…siroty byly by již dávno hladem zemřely, kdyby jen z příspěvků spolků byly živy, neboť jen 12 spolků moravských dostálo slibu svému a přispívá na Útulnu v obnose 120 K ročně a přec je

In FASORA, Lukáš; HANUŠ, Jiří; MALÍŘ, Jiří; VYKOUPIL, Libor (eds.): Člověk na Moravě v první polovině 20. století. Brno: CDK, 2006, str. 337-352. Srov. JANÁK, Jan: Příčiny vzniku předlitavské sociální správy. Brno: Universita J.E. Purkyně, 1970, str. 89- 185. Srov. TŮMA, Antonín: Právní základy veřejné správy sociální a zdravotní, zvláště péče o mládež. Praha: Vyšší škola sociální péče, 1936 str. 132-140. 271 Srov. STEJSKALOVÁ, Marie: Ze života obecních dětí. In Letáček Útulny ženské v Brně, ročník XII., Říjen 1914- leden 1915, str. 14. 272 Srov. STEJSKALOVÁ, Marie: Ze života obecních dětí. In Letáček Útulny ženské v Brně, ročník XII., Říjen 1914- leden 1915, str. 14-15. 273 Srov. STEJSKALOVÁ, Marie: Ze života obecních dětí. In Letáček Útulny ženské v Brně, ročník XII., Říjen 1914- leden 1915, str. 14-15

77

na Moravě přes 100 ženských spolků a odborů!“274 Neubránila se Stejskalová této kritice některých ženských organizací a jejich „neefektivnosti“ a pokračovala v ní i dál: „ Kdyby ženy a děvy naše více si byly vědomy, že tvoříme všechny dohromady celek, že jsme sestrami zkrátka, kdyby skutečná organizace ženská byla [podtrhnuto autorkou], o pak bychom se nemusely milostí doprošovati.“275 První léta existence Útulny jsou tedy spjata s velkým finančním nedostatkem, kdy byla Útulna odkázána pouze na dary a na vlastní výdělečnou činnost. M. Stejskalová se tak např. snažila každým rokem alespoň o trochu rozšiřovat dívčí penzionát a z jeho výtěžků platit péči na sirotky. Tento výtěžek však dlouho nemohl stačit, a tak Stejskalová musela vyvíjet iniciativu i někde jinde. Část noclehárny pro služky (poptavárna a noclehárna pro služebné byla v roce 1925 zrušena) nechala upravit pro členy Útulny, kteří zde za malý poplatek mohli přespat a zároveň zřídila i veřejnou stravovnu. Dále se v Útulně za výdělek šilo, vyšívalo, pralo a žehlilo, zhotovovalo se ložní prádlo, punčochy aj. Stejskalová byla nesmírně iniciativní i v pořádání prázdninových výprav po Čechách, Moravě, ale také Slezsku, Slovensku a Polsku, ze kterých vznikaly drobné brožurky, jejichž výtěžek měl vždy přispět na výchovu chudého dítěte. Vedle toho nechala Útulna vydat také některé dětské písně a básně, jeden ročník Dívčích besed a v neposlední řadě i Vzpomínky Marie Stejskalová aj. (viz. 4. 2. Vlastní spisovatelská činnost). Rozpočtu měly také pomoci např. i pohlednice s útulenskými dětmi, Letáčky ÚŽ ale také pořádání ženských vzdělávacích kurzů (kurzy hospodyňské, kurzy šití šatů a prádla, vaření, žehlení aj.), nejrůznějších slavností např. Mikulášských zábav, koncertů, bufetů a různých radovánek při kterých jak píše Stejskalová: „…místo radování nám často bylo do pláče.“276 Podstatnou část těchto přivýdělků tvořilo také hraní divadla, a to jak loutkového tak dětského, pořádání tanečních kurzů a dětských besed po Brně i okolí aj. 277 Přestože tedy žila Útulna, jak píše M. Stejskalová v jednom Letáčku ÚŽ z „…počátku žebrotou přímo neb nepřímo…,“278a často se také musela vypořádat s nepřízní svého okolí, podařilo se jí brzy získat i podporu zemského sněmu (od roku 1902), která se rok od roku sice zvyšovala, ale která nikdy nebyla tak velká, jak Útulna 274

Srov. MZA, fond G 326 Marie Stejskalová, Rukopisy M. Stejskalové, karton č. 2, inv. č. 112 Přednášky o Útulně., Nový Rousínov, 2. 10. 1904, str. 6. 275 Srov. MZA, fond G 326 Marie Stejskalová, Rukopisy M. Stejskalové, karton č. 2, inv. č. 112 Přednášky o Útulně., Nový Rousínov, 2. 10. 1904, str. 31-32. 276 Srov. STEJSKALOVÁ, Marie: Jednatelská zpráva o Útulně ženské v Brně. In Letáček Útulny ženské v Brně, roč. VII., Říjen a listopad 1909, str. 2. 277 Srov. Tamtéž, str. 1-5. 278 Srov. Tamtéž, str. 2.

78

skutečně potřebovala. Tak například roční subvence za rok 1909 činila 21 600 korun na 60 sirotků (na jedno dítě tedy 360 korun). O tom nám dále M. Stejskalová podává tuto zprávu: „Celkem obdržela Útulna za všechna léta [míní se do roku 1909] 63.266 K podpory od země, což je sice krásný obnos, ale obnáší pouze asi šestinu všeho vydání. A přec Útulna dobrou výchovou sirot a dětí opuštěných značně přispívá ku zmenšení vydání, jež by zajisté zemi vzrostly, kdyby z dětí těch rostli kandidáti kriminálníků.“279 Útulna a její sirotčinec se začala také velmi brzy rozrůstat. Nevyhovující prostory, ve kterých na Měšťanské ulici č. 23 sídlila, i nebezpečný požár, který v této ulici dne 23. 1. 1906 vypukl, vedl Marii Stejskalovou k tomu, aby pronajala pro potřeby Útulny dům na Falkensteinerově ulici č. 35 (dnes Gorkého ulice),280 do kterého se Útulna v březnu roku 1906 natrvalo přestěhovala.281 V roce 1907 jej také Útulna za 127 500 K odkoupila. 282 Do blízkosti Útulny byl v září 1909 přestěhován také dívčí penzionát, který na na Falkensteinerově ulici č. 33 sídlil v domě o dvou jídelnách, 30 místnostech pro 60 chovanek a 3 dozorkyně.

283

V září roku 1907 zřídila Útulna ženská

také Útulek pro nemluvňata a batolata pracujících matek, tedy vlastně první české jesličky v Brně, kde se zároveň měly starší dívky učit péči o malé děti a ošetřovatelství. 284 Tento Útulek však byl z finančních důvodů v roce 1914 zrušen.285 Již od roku 1905 se objevují první pokusy Útulny ženské v Brně na zorganizování ozdravných pobytů dětí trpících kloubní tuberkulózou, křivicí, chudokrevností aj. na moravský venkov. Jako první byly v roce 1905 zorganizovány prázdninové pobyty těchto dětí v lázeňském městečku v Luhačovicích, kde si Útulna na jaře roku 1907 bezplatně pronajala malý domek a založila si zde tak svou první kolonii, kterou si udržela až do roku 1915.286 Vedle toho zde Marie Stejskalová od jara roku 1909 zařídila také noclehárnu turistek. Původně však zde plánovala zřídit Dům učitelek, na který měl přispět i výnos z publikace Učitelky sobě (viz. 4. 2. Vlastní spisovatelská 279

Srov. Tamtéž, str. 5. Srov. Encyklopedie dějin města Brna [on-line] Falkensteinerova [citováno 23. 5. 2013] Dostupné na WWW:< http://encyklopedie.brna.cz/home-mmb/?acc=profil_ulice&load=7041>. 281 Srov. RANDOVÁ, Martina: Moravská ústřední útulna ženská v Brně (1899-1952) a její starostka Marie Stejskalová [diplomová práce] MU Filozofická fakulta, Historický ústav, Brno, 2013, str. 26-27. 282 Srov. MZA G 303 Ženská útulna Brno, inv. číslo 18, Pamětní kniha Útulny Ženské v Brně (od 14. června 1906), 283 Srov. STEJSKALOVÁ, Marie: Jednatelská zpráva o Útulně ženské v Brně. In Letáček Útulny ženské v Brně, ročník VII., Říjen a listopad 1909, str. 7 284 Srov. STEJSKALOVÁ, Marie:Výroční zpráva jednatelská spolku Mor. ústř. útulny ženské v Brně. In Letáček Útulny ženské v Brně, ročník VIII., Srpen a září 1911, str. 3-4. 285 Srov. RANDOVÁ, Martina: Moravská ústřední útulna ženská v Brně (1899-1952) a její starostka Marie Stejskalová [diplomová práce] MU Filozofická fakulta, Historický ústav, Brno, 2013, str. 49-50. 286 Srov. KOLÁŘ, Jiří: Útulna ženská v Brně [bakalářská diplomová práce] MU Filozofická fakulta, Historický ústav, Brno, 2003, str. 14 280

79

činnost). Z nedostatku financí nemohl být tento její záměr realizován. Jak se dozvídáme z jednoho dopisu M. Stejskalové ředitelce Jednoty učitelek moravských, zřídila M. Stejskalová pouze noclehárnu, kterou ještě proto, aby nedělala kolegům učitelům konkurenci, pojmenovala jako noclehárnu turistek.287 Na počátku června roku 1908 byl dále založen Dětský útulek na Juliánově s celoročním provozem pro děti nemocné a tělesně slabé, který zde fungoval celkem deset let, dokud nebyl kvůli velkým finančním problémům, způsobeným i vlivem 1. světové války zrušen a jeho majetek prodán. Na jaře roku 1909 pak byla založena kolonie na Lubě u Černé Hory (nedaleko Tišnova) pro děti ve vývoji opožděné. Tato kolonie se starala o děti ve věku 3- 14 let a zároveň sem zvláště o prázdninách byly umístěny děti ve věku 14-18 let, které se zde učily domácím, polním

a

zahradnickým

pracím.

Pro

malou

výdělečnost

v hospodářství

a

neperspektivnost místa byla tato kolonie zrušena a její majetek na počátku února roku 1923 prodán. 288 Další úkol pro Marii Stejskalovou nastal na jaře roku 1909, když byla pověřena Ústředním spolkem jednot učitelských na Moravě, aby zařídila na dnešním chorvatském ostrově Ráb zdravotní kolonii pro moravské učitele a učitelky. Některé detaily této její práce a samotný postoj Marie Stejskalové k ní se můžeme dočíst i z jednoho jejího dopisu ředitelce Jednoty učitelek moravských. „Chtěli, píše M. Stejskalová v tomto svém dopise, abych to s Hajným zařizovala. Řekla jsem, že zařídímale sama [podtrhnuto autorkou]- dají-li mi 3000 K. Nepotřebuji garde-pána, co udělám, za to sama odpovím.“

289

Stejskalová tak na ostrově Ráb sama pronajala dům o pěti

pokojích a otevřela v den narození Jana Amose Komenského dne 28. března 1909 první českou učitelskou kolonii u moře, kde jako správkyni učinila svoji spolupracovnici z Útulny p. Slavíkovou. Protože prostory kolonie brzy přestaly dostačovat, zakoupil Ústřední spolek jednot učitelských prostřednictvím M. Stejskalové tamní vilu se zahradou, která byla slavnostně překřtěna na vilu Komenský. Tento podnik dal Marii Stejskalové velký podnět k tomu, aby pro nemocné útulenské děti také založila ozdravnou kolonii na pobřeží Jaderského moře. Jak v jedné ze svých přednášek o Útulně a jejích koloniích Stejskalová přiznává, mnohokrát pomýšlela na založení dětské kolonie i u moře, ale dlouhou dobu se jí nenaskytla vhodná příležitost: „Když 287

Srov. MZA, fond G 326 Marie Stejskalová, Korespondence, karton č. 1, inv. č. 71, Stejskalová dopis ze 7. 2. 1909, Brno 288 Srov. RANDOVÁ, Martina: Moravská ústřední útulna ženská v Brně (1899-1952) a její starostka Marie Stejskalová [diplomová práce] MU Filozofická fakulta, Historický ústav, Brno, 2013, str. 51- 58. 289 Srov. MZA, fond G 326 Marie Stejskalová, Korespondence, karton č. 1, inv. č. 71, Stejskalová dopis ze 7. 2. 1909, Brno

80

jsem se stala ředitelkou Útulny a měla jsem hojně příležitosti na dětech pozorovati, jak skrofulosa, rhachitis, tuberkuloa kostí a kůže zhoubně řádí na vetchém tělíčku dětském, tu se mi často vracely do mysli obrazy z výprav vídeňských dětí k moři. Proč oni anoproč my ne?… A vhodná chvíle se naskytla, nepřímo sice, ale z ní zrodilo se pak krásné naše dílo na prospěch dětí.“290 Svou první českou dětskou kolonii u moře tak založila 10. října 1910 v chorvatské Crikvenici a to tak, že si pronajala rybářský domek u zeleného háje o dvou pokojích a kuchyni a kolonii pojmenovala podle své nejoblíbenější spisovatelky Boženy Němcové. „Nejen tedy vyhýčkané dítě boháčovo…, píše M. Stejskalová ve své přednášce, …v průvodu rodičů může u moře krev svou obnovovati i chudý lazáreček ranami posetý, bez doprovodu rodičů, ba i ubohé děcko obecní dostane se k moři.“291Od té doby se tedy začaly pravidelné výpravy (nejprve jednou za rok, poté každý měsíc a během 1. světové války pouze v omezené míře) nejenom nemocných či slabých útulenských dětí k moři, ale později také za jistý poplatek dětí z úplných rodin a nakonec za první republiky i dětí z Podkarpatské Rusi, 292

o nichž M. Stejskalová v jednom svém dopise napsala: „My jsme těch dětí litovaly,

že se musí vrátit do té bídy, z níž jsme je na 3 měs. vytrhly. To jsou ubožáci ještě horší než děti z Čech neb z Moravy.“293

Z důvodu rozrůstání kolonie a nedostačujících

prostor nechala Útulna ženská za peníze ze sbírky (přispěl mimo jiné i prezident Masaryk částkou 120 000 Kč)294 a ze zemských subvencí postavit v roce 1922 moderní vilu, kterou pojmenovala Miloslava podle Miloslavy Hlínové redaktorky Ženských listů v Chicagu, která jejich prostřednictvím také organizovala sbírku na stavbu nové vily, ale dříve než se vila vůbec začala stavět, tak zemřela.295 K těmto vilám přibyla v roce 1924 i vila Havlíček, kde se léčily děti s lymfatickými uzlinami, tuberkulosou píštěle a s onemocněním kostí a kloubů, dále vila Mladost, kde pobývaly starší dívky a nakonec

290

Srov. MZA, fond G 326 Marie Stejskalová, Korespondence, karton č. 2, inv. č. 112, Přednášky o Útulně. Útulna ženská v Brně a její kolonie, 1917, fol. 38. 291 Srov. MZA, fond G 326 Marie Stejskalová, Korespondence, karton č. 2, inv. č. 112 Přednášky o Útulně. Útulna ženská v Brně a její kolonie, 1917,fol. 51 292 STRACHOVÁ, Marie: Jednatelská zpráva o činnosti spolku „Moravská ústřední Útulna ženská“ v Brně, za správní rok od 1. září 1927 do 31. srpna 1928. In Letáčky Útulny ženské v Brně, ročník XXV., Za rok 1928, str. 28. 293 Srov. MZA, fond G 326 Marie Stejskalová, Korespondence, karton č. 1, inv. č. 111, Různá korespondence o životě v Útulně, dopis z 3. 1. 1928, Brno 294 Srov. MZA, fond G 326 Marie Stejskalová, Rukopisy M. Stejskalové, karton č. 2, inv. č. 113, Přednášky o kolonii v Crikvenici. Dětská kolonie Božena Němcová v Crikvenici na Jadranu fol. 29. 295 Srov. STEJSKALOVÁ, Marie: Promluva při otevření vily Miloslavy 4. dubna 1923. In KŘIČKOVÁ, Pavla (ed.): Život a dílo Marie Stejskalové, starostky Útulny ženské, Brno: Česká zemská péče o mládež na Moravě, 1929, str. 84-85.

81

i vila Ludmila, určená pro infekční onemocnění. 296 Přestože zřízení těchto kolonií, zajištění jejich chodu po stránce finanční, technické, hygienické atd., organizování jednotlivých výprav a často i obhajování jejich smyslu stálo Marii Stejskalovou mnoho úsilí, nakonec jí také přineslo všeobecné uznání. Krom jiné byly právě tyto kolonie u moře na její počest rok po její smrti pojmenovány jako Československé dětské ozdravovny Marie Stejskalové v Crikvenici. 297 V zakládání kolonií pokračovala Útulna ženská i na moravském venkově po překonání těžkých válečných let 1914 až 1918, kdy si Útulna nedostatkem financí, potravy, otopu, přívalem sirotků po padlých vojácích aj. sáhla až na samé existenční dno (v důsledku tohoto strádání zemřelo během války a krátce po ní 30 útulenských dětí). Ještě před válkou byl v roce 1912 zřízen pro osiřelé a opuštěné děti útulek v Králově Poli, který ale z finančních důvodů zanikl na konci roku 1918.298 Na konci války (duben 1918) byla pak pro osiřelé děti po padlých vojácích zřízena dětská kolonie v Obřanech, která se později zaměřila na péči o slabé děti do šesti let. Z nedostatku financí však zanikla již po čtyřech letech své existence. Podobně vznikla (v květnu 1918) i dětská kolonie ve Veverské Bitýšce, která se zaměřila na péči o osiřelé děti vesměs školního věku. Kolonie si prošla dlouhým vývojem, až nakonec byla v roce 1952 zestátněna společně s brněnskou Útulnou.299 Pro slabé a osiřelé děti byla dne 26. května 1919 založena kolonie na Pernštejně v prostorách vily, kterou zdarma pronajal Útulně hrabě Mitrovský. Po pěti letech ale hrabě pronájem vily ukončil, čímž zanikla i tato kolonie. Dne 1. dubna roku 1919 založila Útulna v obci Nedvědice kolonii pro „slabá, chudokrevná, bledničkou trpící děvčata, pro rekonvalescentky a ženy potřebující zotavení,“300 která ale také z finančních důvodů a z důvodu prodání vily jejím majitelem v roce 1923 zanikla. Další kolonie byla založena 24. června 1920 v nedalekém Doubravníku. Původně se soustředila na slabé děti ve věku 2- 6 let později ale přibyly i starší děti, dívky a ženy. Postupně přestaly také tyto prostory v Doubravníku vyhovovat a taktéž dětí ubývalo a tak byly budovy této kolonie v roce 1936 Útulnou prodány. V roce 1936 zakoupila Útulna horskou chatu na Kamenitém 296

Srov. Československé dětské ozdravovny Marie Stejskalové v Crikvenici, Jugoslávie. Brno: Moravská ústřední útulna ženská v Brně, 1931, str. 4-6. 297 Srov. Jednatelská zpráva. In Letáček Útulny ženské v Brně, ročník XXVI. Za rok 1929, str. 4. 298 Srov. KOLÁŘ, Jiří: Útulna ženská v Brně [diplomová práce] MU Filozofická fakulta, Historický ústav, Brno, 2003, str. 15-16. 299 Srov. RANDOVÁ, Martina: Moravská ústřední útulna ženská v Brně (1899-1952) a její starostka Marie Stejskalová [diplomová práce] MU Filozofická fakulta, Historický ústav, Brno, 2013, str. 58-63. 300 Srov. STEJSKALOVÁ, Marie: Výroční zpráva o činnosti Útulny ženské v Brně za 23. rok od 1. září 1921 do 31. srpna 1922. In Letáček Útulny ženské v Brně, ročník. XIX., Září 1921- srpen 1922, str. 12

82

v Dolní Lomné u Jablunkova, kam byly ve spolupráci se státními orgány umístěny děti vesměs nezaměstnaných rodičů, které se zde měly zotavit. Útulna si tuto chatu udržela i přes nepříznivé politické události a válečná léta 1939-1945, ale z nedostatku finančních prostředků ji v březnu 1947 prodala. Poslední objekt, který Útulna pro své účely zakoupila, byla budova zámečku ve Křetíně u Letovic (v roce 1947), přejmenovaná na Dětskou ozdravovnu Františka Mareše, která však byla již o rok později zestátněna. Každá

z těchto

kolonií

měla

svoji

správkyni,

dětské

301

opatrovnice,

a samozřejmě zde byla zajištěna i lékařská péče. Po první světové válce se zlepšila finanční situace a také samotná prestiž Útulny. Útulně se dostalo výraznější finanční pomoci jak od země, tak od státu, ale i od Čs. Červeného kříže, jehož zakladatelka a předsedkyně Alice Masaryková navštívila Útulnu v roce 1919.302 Vedle toho byly velmi podstatné také dary, drobné příspěvky nebo jenom pouhá podpora činnosti Útulny od celé řady známých i neznámých soukromých osob (mimo jiné také od rodiny hudebního skladatele Leoše Janáčka, prezidenta T. G. Masaryka, ředitele Vesny Františka Mareše, krajanek z Ameriky aj.) ale také od celé řady jiných spolků a veřejných institucí (Vesna, Pokroková organizace žen na Moravě atd.). Lze říci, že kdyby nebylo pevného odhodlání, silné vůle, organizačních schopností a samozřejmě dobrého srdce Marie Stejskalové, Útulna ženská v Brně by jistě dlouho neexistovala nebo by alespoň nedosáhla takového rozkvětu. Nebyla to však pouze ona, která obětavě pracovala pro Útulnu ženskou v Brně a její ideály. Sama by si také nikdy nechtěla přivlastnit veškeré úspěchy, kterých nakonec Útulna dosáhla. V tomto smyslu Stejskalová pokorně píše, že byla„…jen knoflíček u aparátu.“303 Proto bych zde ráda ve stručnosti uvedla i některé její spolupracovnice a zároveň přítelkyně, které nemalou měrou přispěly k úspěchu Útulny a jejího díla. Velmi blízkou spolupracovnicí Marie Stejskalové byla dcera lékaře a archeologa Jindřicha Wankla-Lucie, provdaná Bakešová (1853- 1935), která se velmi angažovala nejenom v ženských dobročinných spolcích a společenských organizací, ale také významně zasáhla i do oblasti národopisné a archeologické práce. Mimo jiné působila v letech 1904- 1919 jako starostka Útulny ženské v Brně a poté až do své smrti byla její protektorkou. V roce 1928 založila společně se svým synem lékařem 301

Srov. RANDOVÁ, Martina: Moravská ústřední útulna ženská v Brně (1899-1952) a její starostka Marie Stejskalová [diplomová práce] MU Filozofická fakulta, Historický ústav, Brno, 2013, str. 63-71. 302 Srov. KOLÁŘ, Jiří: Útulna ženská v Brně [diplomová práce] MU Filozofická fakulta, Historický ústav, Brno, 2003, str. 17. 303 STEJSKALOVÁ, Marie: Výroční zpráva o činnosti spolku Mor. ústř. útulna žen v Brně. In Letáček útulny ženské v Brně, ročník XXIV., Za rok 1927, str. 22.

83

Jaroslavem Bakešem Spolek Dům útěchy, který inicioval založení prvního československého protirakovinného ústavu s obdobným názvem Dům útěchy (1935).304 Mezi prvními, kdo spolek podpořil, byla i Marie Stejskalová a to částkou 1000 K a slovy: „Výstavbou takového domu splněna byla jedna z nejvroucnějších mých tužeb.“305 Nepostradatelnou spolupracovnicí M. Stejskalové byla Marie Slavíková rozená Urbánková (1877- 1948), která do Útulny přišla po smrti svého manžela, tedy v roce 1901. Stala se oddanou pracovnicí Útulny, první správkyní učitelské kolonie na Rábu a v letech 1919-1937 ředitelkou útulenského sirotčince a penzionátu.306 Další spolupracovnicí byla Marie Lázinková (1859-1937), která původně působila jako učitelka na obecné škole v Podolí a v Židenicích. Poté co byla dána roku 1910 do penze, odešla do Útulny ženské v Brně a ujala se správcování učitelské kolonie na Rábu, kde působila až do roku 1918. Dále se pak věnovala dětem v Útulně ženské a účastnila se s nimi i výprav do Crikvenice. Zemřela dne 30. června 1937 v BrněŽidenicích.307 Pro Útulnu ženskou pracovala i Františka Kyselková (1865-1951), rozená Klimešová. Působila jako učitelka v Ořechově a Ivančicích a v roce 1887 se také v Ořechově provdala za učitele Františka Kyselku. Zapojila se do veřejné práce a stala se vášnivou sběratelkou lidových písní a tanců. V roce 1923 vstoupila do Útulny ženské v Brně a po smrti Marie Stejskalové se v letech 1928- 1932 stala její starostkou.308 Mezi další výrazné pracovnice Útulny patří také Bernardina (Berta) Drgáčová (1887 -1951), která se stala správkyní dětských ozdravných kolonií v Crikvenici, přičemž v této funkci vydržela téměř až do zániku samotné Útulny. 309 Její obětavou práci ocenila M. Stejskalová těmito slovy: „…sl. Drgáčová s nasazením zdraví svého obětovala se a obětuje bez vyhlídky na bohatou odměnu dětem našeho národa, třeba měla za jednu kapku radosti celé moře žalosti, zlosti, mrzutosti…Vděčně vzpomínám na ni dnes i já, neboť ona plnila věrně všechna má přání, všechny mé příkazy a často myšlenkám mým

304

Srov. KULAVIAKOVÁ, Dagmar: Příběh ženské emancipace v rodině Jindřicha Wankla [diplomová práce]. MU, Filozofická fakulta, Historický ústav, Brno, 2008, str. 20-30. 305 Srov. MZA, fond G32 Lucie Bakešová, Kniha konceptů, str. 7. 306 Srov. KOLÁŘ, Jiří: Útulna ženská v Brně [bakalářská diplomová práce] MU Filozofická fakulta, Historický ústav, Brno, 2003, str. 10. 307 Srov. KOUTNÍKOVÁ, B.: Marie Lázinková. MZA G 303 Ženská útulna Brno, karton č. 34, inv. č. 36. Záležitosti členů a funkcionářů spolku. 308 Srov. MZA G 303 Ženská útulna Brno, karton č. 34, inv. č. 36. Záležitosti členů a funkcionářů spolku. Františka Kyselková 309 Srov. MZA G 303 Ženská útulna Brno, karton č. 50, Dokumenty B. Drgáčové

84

na půl cestě přicházela vstříc.“310 Dále je to také celá řada jiných spolupracovnic, jako byla např. Františka Pospíšilová (1872- 1947), Božena Hrejsová (1870- 1945)311 aj.

6.2 Smrt Marie Stejskalové a její obraz na veřejnosti Chudá dcera pocházející z početné rodiny jednoho moravského učitele, mladé děvče pracující a žijící v nuzných poměrech města Vídně, ale také ambiciózní dívka toužící po vzdělání a učitelské kariéře, dospělá samostatná a nezávislá žena- učitelka a v závěru svého života významná sociální pracovnice na poli péče o sirotky na MoravěMarie Stejskalová, zemřela po dlouhé nemoci dne 12. 10. 1928 na Falkensteinerově ulici, tedy v prostorách své milované Útulny ženské v Brně. „Zemřela, jak žila třicet let: ve starostech o svou práci,“312 jak o ní ve své vzpomínce napsala Marie ZáhořováNěmcová. O své závažné nemoci se M. Stejskalová dozvěděla v únoru roku 1928, kdy jí byla na lékařské prohlídce v Brně na Žlutém kopci diagnostikována rakovina. Již 15. února byla operována primářem nemocnice Jaroslavem Bakešem a následovala její rekonvalescence. V nemocnici ji navštívila Alice Masaryková, která jí přinesla fotografii pana presidenta s vlastnoručním věnováním a květináč fialek z Lán. M. Stejskalová byla touto návštěvou velice potěšena, a jak vzpomíná Marie ZáhořováNěmcová, která ji také v nemocnici navštívila, Stejskalová plánovala vysadit tyto fialky v Crikvenici. 313 Doufala, že se brzy uzdraví a že se opět bude moci věnovat své Útulně. To dosvědčují i její slova, která zachytila jednatelka Útulny ženské Marie Strachová při své návštěvě Stejskalové v nemocnici: „»Mně nechce se ještě zemříti, nejsem dosud hotova se vším, co jsem si předsevzala«.“314 Dne 29. března 1928 tak Stejskalová odjela do Crikvenice, aby si zde odpočinula a zotavila se z operace. Zde pobyla celé dva měsíce (duben a květen), přičemž jí zde navštívil i primátor města Prahy pan Baxa 310

Srov. STEJSKALOVÁ, Marie: Promluva při otevření vily Miloslavy 4. Dubna 1923. In KŘIČKOVÁ, Pavla (ed.): Život a dílo Marie Stejskalové, starostky Útulny ženské, Brno: Česká zemská péče o mládež na Moravě, 1929, str. 82. 311 Srov. MZA G 303 Ženská útulna Brno, karton č. 34, inv. č. 36. Záležitosti členů a funkcionářů spolku. Františka Pospíšilová, Božena Hrejsová 312 Srov. ZÁHOŘOVÁ-NĚMCOVÁ, Marie: Za Marií Stejskalovou. In KŘIČKOVÁ, Pavla (ed.): Život a dílo Marie Stejskalové, starostky Útulny ženské, Brno: Česká zemská péče o mládež na Mravě, 1929, str. 76 313 SROV. ZÁHOŘOVÁ-NĚMCOVÁ, Marie: Za Marií Stejskalovou. In KŘIČKOVÁ, Pavla (ed.): Život a dílo Marie Stejskalové, starostky Útulny ženské, Brno: Česká zemská péče o mládež na Moravě, 1929, str. 76. 314 Srov. STACHOVÁ, Marie: Jednatelská zpráva o činnosti spolku „Moravská ústřední Útulna ženská“ v Brně, za správní rok od 1. září 1927 do 31. srpna 1928. In Letáček Útulny ženské v Brně, ročník XXV, Za rok 1928, str. 36.

85

s manželkou.315 Z korespondence Marie Stejskalové s M. Lázinkovou, z tohoto období se můžeme dočíst nejenom o obšírných zprávách ohledně příprav na letní výpravu dětí do Crikvenice a o dalších záležitostech Útulny o kterými se Stejskalová i během své nemoci nechávala podrobně informovat a které dále přes své dopisy spoluorganizovala, ale také o jejím zdravotním stavu, který se nijak nezlepšoval. V jednom z těchto dopisů se tedy dozvídáme, že M. Stejskalovou „…ruka, noha i tvář pořád ještě bolí a to již třetí měsíc po operaci…“316 Počátkem července roku 1928 se Stejskalová vrátila zpět do Brna a s milou Crikvenicí se prý loučila se slzami v očích. Dne 11. září se ještě zúčastnila jubilejní spolkové schůze a pak se již její stav den ode dne zhoršoval. 317 Zemřela v odpoledních hodinách dne 12. října 1928 v prostředí svých nejbližších, dlouholeté přítelkyně Marie Slavíkové a zdravotní sestry M. Zobánkové, jedné z odchovanek Útulny. 318 Ani ve své poslední vůli pak M. Stejskalová nezapomíná na Útulnu a prosí, aby i po její smrti podporovatelé Útulny dál jí zůstaly nakloněni, „…aby Ti, kdož po mně osudy Útulny říditi budou, nemuseli tak strádati a trpěti, jak bývalo často mým údělem. Nemusela jsem to arci činit, ale pudila mne k tomu láska k dětem a chtěla jsem aspoň poněkud mírniti utrpení sirotků a dětí opuštěných…Útulenským dětem vzkazuji, aby pracovaly dle svých sil pro bližního a splácely jiným, co jsem dobrého činila já jim.“ 319 Rakev s ostatky Marie Stejskalové, obklopená věnci a kyticemi byla 12. října 1928 vystavena v Útulny ženské v Brně. Pohřeb, který uspořádalo město Brno, se za velké účasti příbuzných a přátel M. Stejskalové, členek a podporovatelů Útulny ženské, členů jiných nejenom brněnských spolků, úřadů a institucí a samozřejmě řady dětí a odchovanců Útulny, odehrál 15. října. Poté bylo tělo Stejskalové převezeno ke kremaci do Pardubic. O den později, po kremačním obřadu, byla urna s popelem M. Stejskalové převezena zpět do Útulny ženské v Brně. Odkud byla dne 19. října převezena na 315

Srov. STACHOVÁ, Marie: Jednatelská zpráva o činnosti spolku „Moravská ústřední Útulna ženská“ v Brně, za správní rok od 1. září 1927 do 31. srpna 1928. In Letáček Útulny ženské v Brně, ročník XXV, Za rok 1928, str. 36-37. 316 Srov. MZA, fond G 326 Marie Stejskalová, Korespondence, karton č. 1, inv. č. 111, Různá korespondence o životě v Útulně, dopis z 24. května 1928 (M. Lázinková), Brno 317 Před svou smrtí (v září roku 1928) vydala Marie Stejskalová také provolání Českým ženám a dívkám!, ve kterém shrnuje dosavadní výsledky činnosti Útulny ženské v Brně za 30 let její existence a prosí o zachování podpory. Srov. MZA G 303 Ženská útulna Brno, Pamětní kniha, inv. č. 18, Českým ženám a dívkám 318 Srov. STACHOVÁ, Marie: Jednatelská zpráva o činnosti spolku „Moravská ústřední Útulna ženská“ v Brně, za správní rok od 1. září 1927 do 31. srpna 1928. In Letáček Útulny ženské v Brně, ročník XXV, Za rok 1928, str. 37. 319 Srov. MZA, fond G 326 Marie Stejskalová, Osobní doklady, karton 1, inv. č. 1, Má poslední vůle, Brno 24. 1. 1926

86

Ústřední hřbitov v Brně a uložena do hrobu její matky Petronelly Stejskalové, který byl předtím prohlášen za čestný hrob (39. skupina, II. řada, číslo 130.), navíc se Stejskalové dostalo jmenování čestnou občankou obce Nosálovic a města Crikvenice 320 Marie Stejskalová prožila celkem 28 let v usilovné a obětavé práci pro Útulnu ženskou v Brně, kterou dokázala díky svým schopnostem udržet na nohách v době jejího největšího finančního nedostatku a dát ji její charakteristickou tvář. Útulna ženská se tak stala jejím životním dílem, dílem které nemalou měrou přispělo k zlepšení sociálního postavení osiřelých a opuštěných dětí na Moravě a které obecně usilovalo i o zlepšení postavení žen. Na této cestě však musela M. Stejskalová čelit mnohým nesnázím, pomluvám jak na svou osobu, tak na adresu Útulny, musela se doprošovat milodarů, prožívat nejedno zklamání a ponížení a dokonce i přímý útok na činnost Útulny (např. v podobě zamezení vstupu útulenských dětí do brněnských škol v roce 1905).321 O mnohém svém ponížení, sebezapření a jiném dalším trápením, kterým si jako ředitelka Útulny ženské musela projít, se můžeme dočíst jak v jejích vzpomínkách, tak v Letáčcích ÚŽ. Velmi zajímavá je pak v tomto smyslu i její úvaha nad podobou dobové dobročinnosti, ve které mimo jiné píše toto: „Neumím tlouci na velký buben, neumím lichotit a stonásobně veřejně děkovat. Protiví se mi stále doprošování, jako se vždy s ošklivostí odvracím, když na veřejné cestě vidím žebráka, nastrkujícího zohavenou ruku neb nohu,- aby pohnul lidi k milosrdenství… Kdo můžeš, máš dáti bez dožebrávání…. Mám já chodit po domech prosit za milodary, aby děti měly co jíst? Mám dále po hospodách hrávat divadlo, mám dále na návsích tančit s dětmi, jak medvědáři s opičkami, aby nám pantáti a panímámy házeli do prachu krejcary? Je to důstojno ředitelky ústavu tak humánního, jako je Útulna?“322 K tomu zamyšlení bychom mohli přidat i mnoho dalších konkrétních a smutných zkušeností, kterými si Stejskalová prošla jako např. tuto: „Urážely mne do hloubi duše různé poznámky některých útlocitných paniček brněnských. Když mi r. 1902 jedna paní řekla: »Nevím, kolik vás ženských v té Útulně je, každou chvíli přijde jiná žebrat«, nešla jsem pak již

320

Srov. DOLEČKOVÁ, Marie: O pohřbu pí Marie Stejskalové. In Letáček Útulny ženské v Brně, ročník XXV., Za rok 1928, str. 10-16. 321 STEJSKALOVÁ, Marie: Zpráva o činnosti Útulny ženské v Brně od 12. září 1899 do 12. září 1924. In KŘIČKOVÁ, Pavla (ed.): Život a dílo Marie Stejskalové, starostky Útulny ženské, Brno: Česká zemská péče o mládež na Moravě, 1929, str. 120 322 Srov. STEJSKALOVÁ, Marie: Úvaha. In Letáček Útulny ženské v Brně, ročník VIII., Prosinec 1910 a leden 1911, str. 10.

87

víc osobně prosit milodarů. Raději jsem psávala dlouho od noci prosebné dopisy, abych nebyla přítomna odmítnutí a necítila hrozného ponížení při tom.“323 Přes celou řadu nejrůznějších obtíží se tedy Marii Stejskalové podařilo vybudovat pevné základy tohoto dobročinného ústavu a brzy se také dočkala ocenění i její velká obětavost. Útulna ženská tak postupně získávala větší podpory, i když její finanční situace nebyla nikdy zvláště růžová, což M. Stejskalová vždy zdůrazňovala: „…myšlenka na opatřování peněz pro tak velký a složitý aparát, a to, že budoucnost Útulny a jejich podniků stále visí ve vzduchu, nedovoluje mi ani minutu, abych se věnovala opojným radostem z oslav mé maličkosti,“324 napsala v roce 1927. Již v roce 1910 byly zásluhy Marie Stejskalové oceněny císařským Zlatým záslužným křížem325 a v roce 1914 udělením I. ceny z Riegrova fondu (v hodnotě 3000 K.).326 Dále jí byl např. v roce 1927 udělen čestný diplom za obětavou a vynikající práci od České zemské péče o mládež na Moravě,327 v červenci téhož roku byla jmenována čestným členem odboru Ligy Jugoslavensko-Čehoslovačke v Crikvenici, 328 dále čestnou členkou Zemského spolku čs. pens. učitelstva škol obecných a občanských (1928) aj.329 Ještě tak za svého života se Marie Stejskalová dočkala ocenění svého obětavého úsilí, i když ji po celou tu dobu starosti o existenci Útulny neopouštěly. V jednom z mnohých dopisů adresovaných její osobě je tak Stejskalová oslovována jako „…chloub[a] národa…“,330 v jiném zase jako „…pracovnice neúnavn[á] a obětav[á]…“331 Superlativů na její adresu přibývalo (zvláště pak po její smrti) a tak se prostřednictvím novin, časopisů a nejrůznějších vzpomínek na M. Stejskalovou postupně vytvářel i její skoro až adorativní

323

Srov. STEJSKALOVÁ, Marie: Zpráva o činnosti Útulny ženské v Brně od 12. září 1899 do 12. září 1924. In KŘIČKOVÁ, Pavla (ed.): Život a dílo Marie Stejskalové, starostky Útulny ženské, Brno: Česká zemská péče o mládež na Moravě, 1929, str. 116. 324 Srov. STEJSKALOVÁ, Marie: Výroční zpráva o činnosti spolku Mor. ústř. útulna žen v Brně za 28. správní rok (od 1. září 1926 do 31. srpna 1927). In Letáček Útulny ženské v Brně, ročník XXIV., Za rok 1927, str. 22. 325 Srov. MZA, fond G 326 Marie Stejskalová, Korespondence, karton 1, inv. č. 109, Blahopřání k vyznamenání zlatým záslužným křížem. Dopis Boh. Němcové ze dne 19. 8. 1910 (Jičín) 326 Srov. MZA, fond G 326 Marie Stejskalová, Korespondence, karton 1, inv. č. 110, Blahopřání k udělení čestné ceny z Riegrovy nadace. Dopis Aloise Brejníka ze 3. března 1914. 327 Srov. MZA, fond G 326 Marie Stejskalová, Korespondence, karton 1, inv. č. 1, Čestný diplom 328 Srov. STEJSKALOVÁ, Marie: Výroční zpráva o činnosti spolku Mor. ústř. útulna žen v Brně za 28. správní rok (od 1. září 1926 do 31. srpna 1927). In Letáček Útulny ženské v Brně, ročník XXIV., Za rok 1927, str. 22. 329 Srov. MZA, fond G 326 Marie Stejskalová, Korespondence, karton č. 1, inv. č. 111, Různá korespondence o životě v Útulně, dopis z 5. května 1928 (M. Lázinková), Brno 330 Srov. MZA, fond G 326 Marie Stejskalová, Korespondence, karton 1, inv. č. 109, Blahopřání k vyznamenání zlatým záslužným křížem. Dopis Boh. Němcové ze dne 19. 8. 1910 (Jičín) 331 Srov. MZA, fond G 326 Marie Stejskalová, Korespondence karton 1, inv. č. 109, Blahopřání k vyznamenání zlatým záslužným křížem. Dopis Slaměníka ze dne 19. 8. 1910 (Přerov)

88

obraz na veřejnosti.332 V jedné takové vzpomínce s názvem Vzpomínka na crikvenický baráček je M. Stejskalová vykreslována jako „…Královna- Žena- s energickýma bílýma ručkama se srdcem plným lásky. Sirotám byla matičkou-choré mořem léčila a sluncem a to všechno proto že Její srdce tolik mělo lásky, tolik slitování že nemohlo se dívat lhostejně do tváře utrpení- Jediné veliké srdce- A bylo to srdce Ženy.“333 Vedle po měrně častých označení jako „velká žena“,334 „nenahraditeln[á] sociální pracovnice a dobrodějk[a],“335

lidumilka

336

se objevují i taková označení jako „největší

Moravanka,“337 „vrcholný zjev lidský,“338„velk[á] svítící hvězd[a],“339 která podle slov starosty města Brna K. Tomeše „…vracela modernímu člověku víru v člověka a jeho dobro.“340 Která svým životním příběhem a tím co dokázala, měla být ostatním vzorem. Tak její dílo prezentovaly v roce 1928 např. i Ženské listy: „… a Stejskalová nám, hlavně ženské veřejnosti, svým dílem odkázala mravní příkaz, abychom je udržely, řídíce se její metodou: Ne plakat, ale slzy utírat, ne piplat se, ale pomáhat! A zde máme nejlepší příležitost osvědčit se, že jsme pochopily její odkaz…“341 Rok po smrti Marie Stejskalové (12. října 1929) jí Útulna ženská slavnostně odhalila na své budově v Brně pamětní desku s nápisem: „Zde žila a pracovala pro blaho sirotků, dětí opuštěných a chorých veliká lidumilka-Marie Stejskalová, nar. 24. I. 1862- zemř. 12. X. 1928.“342 Dále také při této příležitosti přejmenovala dětské ozdravné kolonie v Crikvenici na Československé dětské ozdravovny Marie Stejskalové v Crikvenici. Dnes se na budově bývalé Útulny ženské v Brně, která slouží jako domov 332

I když se také setkáváme s některými výtkami na její poměrně autokratický způsob hospodaření v Útulně. Srov. Československé dětské ozdravovny Marie Stejskalové v Crikvenici, Jugoslávie. Brno: Moravská ústřední útulna ženská v Brně, 1931, str. 26. 333 Srov. MZA, fond G 326 Marie Stejskalová, Rukopisy M. Stejskalové, karton 3., inv. č. 127, Články o M. Stejskalové, psané i tištěné. Vzpomínka na cirkvenický baráček. 334 Srov. MZA, fond G 326 Marie Stejskalová, Rukopisy M. Stejskalové, karton 3., inv. č. 127, Články o M. Stejskalové, psané i tištěné. Věstník učitelských pensistů, ročník XVI., č. 10., prosinec 1928, Marie Stejskalová a její dílo na Adrii, str. 310. 335 Srov. MZA, fond G 326 Marie Stejskalová, Rukopisy M. Stejskalové, karton 3., inv. č. 127, Články o M. Stejskalové, psané i tištěné. SNÍŽKOVÁ-JELÍNKOVÁ, Anna: Rozdala své srdce. In Ženský svět, ročník XXXII, č. 22., 15. listopadu 1928, str. 332. 336 Srov. DOLEČKOVÁ, Marie: O pohřbu pí Marie Stejskalové. In Letáček Útulny ženské v Brně, ročník XXV, Za rok 1928, str. 12. 337 Srov. KŘIČKOVÁ, Pavla: Na vysvětlenou. In KŘIČKOVÁ, Pavla (ed.): Život a dílo Marie Stejskalové, starostky Útulny ženské, Brno: Česká zemská péče o mládež na Moravě, 1929, str. 93. 338 Srov. Československé dětské ozdravovny Marie Stejskalové v Crikvenici, Jugoslávie. Brno: Moravská ústřední útulna ženská v Brně, 1931, str. 20. 339 Srov. MZA, fond G 32 Lucie Bakešová, Kniha konceptů, str. 6. 340 Srov. DOLEČKOVÁ, Marie: O pohřbu pí Marie Stejskalové. In Letáček Útulny ženské v Brně, ročník XXV, Za rok 1928, str. 11. 341 Srov. MZA, fond G 326 Marie Stejskalová, Rukopisy M. Stejskalové, karton 3., inv. č. 127, Články o M. Stejskalové, psané i tištěné. SNÍŽKOVÁ-JELÍNKOVÁ, Anna: Rozdala své srdce. In Ženský svět, ročník XXXII, č. 22., 15. listopadu 1928, str. 333. 342 Srov. Jednatelská zpráva. In Letáček Útulny ženské v Brně, ročník XXVI., Za rok 1929, str. 3-4.

89

mládeže (Domov mládeže Marie Stejskalové, Gorkého 33/35),343 nachází pamětní deska od sochařky Sylvy Jílkové- Lacinové a architekta Bohdana Laciny z roku 1952 s reliéfními medailony Marie Stejskalové a Elišky Machové a s tímto nápisem: „ Ženská útulna v Brně založena 12. září 1899 Eliškou Machovou. Její sociální a humánní ústavy vybudovala Marie Stejskalová. Trvalá památka těmto průkopnicím pokroku a socialismu v řadách moravských žen.“ Taktéž v Crikvenici byl v květnu roku 1931 odhalen Marii Stejskalové za velké slávy a za přítomnosti např. starostky Útulny Františky Kyselové a předsedy Jugo-československé ligy I. Sobola pomník. Při této příležitosti přednesl Adolf Škoda báseň od J. Zelenky věnovanou právě památce M. Stejskalové, z níž pro zajímavost uvedu pouze čtvrtou sloku: „A pomníkem tím, ušlechtilá paní v nás památka Tvá navždy ožije, vždyť aspoň z části plní Tvoje přání dlít na břehu té krásné Adrie.“344 V roce 1929 nechala k svátku matek Česká zemská péče o mládež v Brně vydat k uctění památky M. Stejskalové publikaci s názvem Život a dílo Marie Stejskalové, starostky Útulny ženské v Brně, jíž z různých příspěvků a vzpomínek na M. Stejskalovou, na život v Útulně a taktéž z vlastních vzpomínek M. Stejskalové a výročních zpráv o činnosti Útulny sestavila Pavla Křičková. Ta si za cíl publikace zvolila „oživit a doplnit obraz Marie Stejskalové v srdcích jejích vrstevnic a uchovat jej i pro budoucí generace zvlášť dívčí, jimž budiž vzorem.“345 Zároveň usilovala o to, aby tato publikace byla jakousi zprávou, „…kusem dějin brněnského českého života v první čtvrtině XX. stol.“346 Pod názvem Věrná národu vyšel v roce 1942 i román o životě Marie Stejskalové, který napsal Fr. Bulánek Dlouhán. 347 Útulna ženská v Brně pokračovala i po smrti Marie Stejskalové ve své činnosti dále. Musela se však vyrovnávat s novými událostmi, které v následujících letech přišly. Ve 30. letech 20. století to byla hospodářské krize, během níž se Útulna snažila se např. pořádat stravovací akce pro děti nezaměstnaných rodičů. Útulnu však samozřejmě také poznamenaly i pomnichovské události a události 2. světové války. V tomto období byla

343

Domov mládeže a školní jídelna, Brno, Gorkého 33/35 [on-line], [cit. 20. 5. 2013]Dostupné na WWW: < http://www.dm-brno.wz.cz/> 344 Srov. MZA, fond G 326 Marie Stejskalová, Rukopisy M. Stejskalové, karton 3., inv. č. 127, Články o M. Stejskalové, psané i tištěné. Jan Zelenka, Adolfu Škodovi, ku proslovu při odkrytí pomníku paní Marie Stejskalové v její ozdravovně v Crikvenici. 24. V. 1931 345 Srov. KŘIČKOVÁ, Pavla: Na vysvětlenou. In KŘIČKOVÁ, Pavla (ed.): Život a dílo Marie Stejskalové, starostky Útulny ženské, Brno: Česká zemská péče o mládež na Moravě, 1929, str. 94. 346 Srov. KŘIČKOVÁ, Pavla: Na vysvětlenou. In KŘIČKOVÁ, Pavla (ed.): Život a dílo Marie Stejskalové, starostky Útulny ženské, Brno: Česká zemská péče o mládež na Moravě, 1929, str. 94. 347 Srov. BULÁNEK DLOUHÁN, František: Věrná národu. Praha, 1942, 254 str.

90

činnost Útulny značně omezena (žádné výpravy do Crikvenice se samozřejmě nekonaly, část prostor Útulny byla z nařízení používána k jiným účelům aj.). Po komunistickém převratu v únoru roku 1948 byla zavedena nad spolkem národní správa, poté co byla zestátněna péče o mládež, se Útulna ženská pokoušela profilovat jako skutečně ženský spolek, přičemž byla přičleněna pod Akční výbor Rady československých žen. Zákonem z roku 1951 však byly zrušeny všechny spolky a tak v roce 1952 i Útulna ženská v Brně, toho času již v likvidaci, definitivně ukončila svoji činnost.348

348

Srov. KOLÁŘ, Jiří: Útulna ženská v Brně [diplomová práce] MU Filozofická fakulta, Historický ústav, Brno, 2003, str. 19-26.

91

7 Závěr Marie Stejskalová, učitelka a později významná sociální pracovnice patří mezi osobnosti, které se svým dílem výrazným způsobem zapsaly do dějin sociální péče o osiřelé a opuštěné děti a mládež na Moravě a svým životním příběhem se tak staly hodné následování. Životní příběh Marie Stejskalová však nebyl vůbec jednoduchý, narodila se jako čtvrté dítě učitele a vlastence Jana Vlastimila Stejskala a jeho druhé manželky Petronelly Stejskalové. Učitelské prostředí, i když chudé, jí natolik ovlivnilo, že si od malička přála být učitelkou, jak alespoň sama ve svých vzpomínkách mnohokrát uváděla. Do jejího života a života celé velmi početné rodiny však brzy zasáhla tragická rána v podobě smrti živitele rodiny Jana Vlastimila Stejskala. Ve snaze najít si živobytí se rodina po osmi letech od smrti otce usadila ve Vídni, kde matka začala pracovat jako švadlena a kde děti dala do učení, aby i ony mohly brzy přispívat na živobytí. Vlivem okolností a samozřejmě také díky přirozenému nadání, inteligenci a odhodlání se Marie Stejskalová stala již v roce 1876 vychovatelkou dětí revírníka Fialy u Slavkova a v roce 1878 byla přijata na německý učitelský ústav U sv. Anny ve Vídni, který absolvovala v roce 1882. Po těchto studijních letech, která z hlediska materiálního zázemí nebyla vůbec jednoduchá, neboť M. Stejskalová žila ve Vídni se svojí rodinou ve velmi bídných podmínkách, odešla vyučovat na Moravu. Zde v rozmezí let 1882-1887 působila na německé obecné škole v obci Nestift (Nové Sady), v rozmezí let 1887- 1888 jako podučitelka na utrakvistické obecné škole v Jemnici, dále jako definitivní učitelka na utrakvistické škole ve Valašských Kloboukách (1881-1891), osm let pak na německé dívčí měšťanské škole v Uherském Brodě (1891- 1899) a velmi krátký čas také na české dívčí měšťanské škole ve Valašském Meziříčí (1899- 1900). Po 18 letech svého profesního působení musela Marie Stejskalová ze zdravotních důvodů odejít do penze, neboť namáhavá učitelská profese a často i nedostatek financí se podepsaly na jejím zdravotním stavu. Z řady vzpomínek Marie Stejskalové je patrné, že jí její učitelská profese uspokojovala. Díky ní se mohly naplno rozvinout její schopnosti i společenský duch. Stejskalová se aktivně zapojovala do společenského ruchu v místech svého učitelského působení, podílela se na organizování dobročinné činnosti, sběrem lidových tanců, přípravou regionálních výstavek i obesláním národopisné výstavy v Praze (1895) se podílela na národopisné činnosti a založením Spolku paní a dívek českých Božena 92

Němcová v roce 1894 v Uherském Brodě působila i v oblasti ženských emancipačních snah. Marie Stejskalová byla velmi tvůrčí například i ve spisovatelské a přednáškové činnosti, k níž máme nejvíce pramenů hlavně z období jejího působení v Útulně ženské v Brně. Zde předkládá mnohé své názory na podobu genderových rolí, na dobové sociální problémy i reflexi své učitelské profese. V této oblasti především kritizuje omezení působnosti žen- učitelek jen na dívčí školy a na nižší ročníky chlapeckých škol, což vzhledem ke své vlastní zkušenosti považovala za velmi ponižující. Dále kritizovala celibát učitelek, který de facto odsuzuje učitelku k životu v samotě, neustálé soužení se s potřebnými zkouškami nutnými k postupu v profesi, s hmotným nedostatkem a s problémy přijetí od vedení školy a kolegů. Marie Stejskalová si jako učitelka také všímala odlišné výchovy a vzdělání poskytované dívkám a chlapcům. Stavěla se za kvalitní a praktické vzdělání dívek, které by dívkám a ženám mělo umožnit se v případě nutnosti o sebe postarat. Za hlavní „poslání“ ženy považovala však i M. Stejskalová manželství a mateřství. Přesto ale pro ni manželství znamenalo svazek dvou rovnocenných lidí a nikoliv sebezapření jedné či druhé strany a mateřství považovala za složité „povolání,“ na které by měla být budoucí matka náležitě připravena. Dívkám by tak podle jejího názoru měla být věnována velká pozornost v tělesné výchově, která by je měla posilovat, dále by měly být vzdělány v oblasti ošetřovatelství a péče o dítě. Mělo by se jim také dostat širšího rozhledu, protože právě jako budoucí matky by měly od malička působit na morální stránku dítěte a také podle dobových představ utvářet jeho národní povědomí. V roce 1900 odešla Marie Stejskalová ze zdravotních důvodů do penze a usadila se v Brně, kde se začala nová etapa jejího života. Na podzim roku 1900 totiž vstoupila v činnost dobročinné organizace Moravské ústřední Útulny ženské v Brně, založené v roce 1899 Eliškou Machovou. Právě díky organizačním schopnostem, inteligenci, silné vůli a dobrému srdci Marie Stejskalové, která se brzy stala vůdčí osobností všech útulenských podniků a Útulny samotné, dokázala Útulna ženská v Brně přečkat nejhorší existenční léta a vyprofilovat se na významný ústav, působící zejména v oblasti péče o osiřelé, opuštěné a jinak zanedbané děti a mládež na Moravě. Pro zlepšení zdravotního stavu osiřelých dětí začala Marie Stejskalové od roku 1905 postupně budovat malé ozdravné kolonie po moravském venkově a od roku 1910 dokonce i v Crikvenici u Jadranského moře, které jí vysloužily široké uznání. Vedle toho nechala Marie Stejskalová v Brně na Falkenstienerově ulici vybudovat pro sirotčinec Útulny ženské a pro dívčí penzionát samostatný patrový dům a obecně dovedla činnost Útulny 93

ženské k rozkvětu, i když to mnohdy byl nadlidský úkol. Péči o osiřelé děti a její osvětě věnovala také velkou pozornost ve svých přednáškách a v Letáčcích ÚŽ, ve kterých prezentovala nejenom činnost Útulny, ale také své názory na dobové sociální problémy a své představy ohledně správně fungující sociální péče. Takovým ideálním příkladem správné péče byla podle názoru M. Stejskalové právě Útulna ženská, která se skládala z menších útulků, v nichž vládl rodinný přístup k dětem. Obrovské zásluhy Marie Stejskalové v oblasti péče o osiřelé děti byly již za jejího života oceněny například Zlatým záslužným křížem, I. cenou Riegrova fondu, dále pak řadou čestných diplomů, občanství a uznání a v neposlední řadě i podporou prvního československého prezidenta T. G. Masaryka a jeho dcery Alice Masarykové aj. Po smrti M. Stejskalové v roce 1928 se jí dostalo také čestného hrobu na brněnském Ústředním hřbitově, pomníkové desky jak na budově Útulny ženské v Brně tak i v kolonii v Crikvenici. Marie Stejskalová, byla samostatnou, inteligentní a cílevědomou ženou, pevného morálního charakteru a dobrého srdce, která přes všechna životní strádání, osobní zklamání a dobové předsudky dokázala jít vlastní cestou a přitom pomáhat těm nejbezbrannějším bytostem, tedy osiřelým a opuštěným dětem. Během svého 28letého působení v Útulně ženské v Brně vybudovala z maličkého ústavu velkolepý ústav na pevných základech, jehož majetek v roce 1924 čítal na 2 914 019 Kč349 a odchoval stovky dětí. A tak nezbývá než dodat, že přání Marie Stejskalové, aby Útulna ženská v Brně byla „…pomníkem všech, kdož v ní žily a pro ni pracovaly,“350 se skutečně vyplnilo.

349

Srov. STEJSKALOVÁ, Marie: Zpráva o činnosti Útulny ženské v Brně od 12. září 1899 do 12. září 1924. In. In KŘIČKOVÁ, Pavla (ed.): Život a dílo Marie Stejskalové, starostky Útulny ženské, Brno: Česká zemská péče o mládež na Moravě. 1929, str. 138. 350 Srov. STEJSKALOVÁ, Marie: Zpráva o činnosti Útulny ženské v Brně od 12. září 1899 do 12. září 1924. In. In KŘIČKOVÁ, Pavla (ed.): Život a dílo Marie Stejskalové, starostky Útulny ženské, Brno: Česká zemská péče o mládež na Moravě. 1929, str. 139.

94

8 Seznam pramenů a literatury Archivní prameny: MZA, fond G 32 Lucie Bakešová MZA, fond G 303 Ženská útulna Brno MZA, fond G 326 Marie Stejskalová MZA, fond G 415 Kozlová Eliška SOka Uherské Hradiště, fond Spolek paní a dívek českých Božena Němcová Uherský Brod [nezpracovaný]. Tištěné prameny: Československé dětské ozdravovny Marie Stejskalové v Crikvenici, Jugoslávie. Brno: Moravská ústřední útulna ženská v Brně, 1931, 30 str. KREJČŮ, Marie (red.): Učitelsky sobě. Brno: Marie Stejskalová, 1907, 44 str. KŘIČKOVÁ, Pavla (ed.): Život a dílo Marie Stejskalové, starostky Útulny ženské. Brno: Česká zemská péče o mládež na Moravě, 1929, 139 str. LANGOVÁ, Aloisie: Upomínky na Moravské Slovensko. Uherský Brod: Aloisie Langová, 1894, 49 str. Letáček Útulny ženské v Brně, ročník I., Říjen 1903 Letáček Útulny ženské v Brně, ročník VII., Říjen a listopad 1909 Letáček Útulny ženské v Brně, ročník VIII., Prosinec 1910 a leden 1911 Letáček Útulny ženské v Brně, ročník VIII., Srpen a září 1911 Letáček Útulny ženské v Brně, ročník XII., Říjen 1914- leden 1915 Letáček Útulny ženské v Brně, ročník. XIX., Září 1921- srpen 1922 95

Letáček útulny ženské v Brně, ročník XXIV., Za rok 1927 Letáčky Útulny ženské v Brně, ročník XXV., Za rok 1928 Letáček Útulny ženské v Brně, ročník XXVI. Za rok 1929 NEČAS, Jan Evangelista: Na poli krve. Brno: Útulna ženská, 39 str. SNÍŽKOVÁ, Ida: Vzpomínky na kolonii „Božena Němcová“ v Crikvenici na Jadranu. Brno:Útulna ženská, 1926, 15 str. Stanovy Moravské ústřední Útulny ženské. Brno:Moravská ústřední útulna ženská, 1900, 4 str. STEJSKALOVÁ, Marie: První prázdninová výprava dívčí na Slovensko a Valašsko 7. -21. srpna 1901. Uherský Brod: Marie Stejskalová, 1901, 84 str. STEJSKALOVÁ, Marie: Výprava Moravanek do Čech a do Slezska 18. - 30. srpna. Brno: [s. n.], 1903, 129 str. STEYSKALOVÁ, Marie: Výprava Moravanek na Uh. Slovensko13.- 27. srpna 1903. Brno: Marie Steyskalová, 1904, 33 str. STEYSKALOVÁ, Marie: Výprava Moravanek na Slovensko a do Polska 15. -18. srpna. Brno: Útulna ženská, 1905, 46 str. STEJSKALOVÁ, Marie: Učitelská kolonie Komenský na Rábu. Brno: Útulna ženská, 1910, 61 str. STEJSKALOVÁ, Marie: Vzpomínky z mého života. Vyňato z letáčků Útulny ženské v Brně z let 1908-1913. Brno: Organizace pokrokových žen. 1927, 102 str. STEJSKALOVÁ Marie: Marie Stejskalová, Starostka Útulny ženské v Brně, Vlastní životopis. Brno: Útulna ženská, 1929, 25 str.

96

SVOBODOVÁ-GOLDMANNOVÁ, Františka: Hry a básničky pro malé dítky. Brno: Útulna ženská, 1909, 59 str. Dobový tisk: BLÁHOVÁ Eliška: O ženském vzdělání. In Ženská revue, roč. II, květen-červen, 1907, str. 223-224. KREJČOVÁ, Marie: Vývoj instituce učitelek na Moravě. In. Ženská Revue, roč. II, červenec, 1906, str. 9-11.

SKOKANOVÁ, A.: Mateřství A péče o dítě. In Zvěstování. List ženy československé, ročník II., 22. 10. 1920, str. 4. SNÍŽKOVÁ-JELÍNKOVÁ, Anna: Rozdala své srdce. In Ženský svět, ročník XXXII, č. 22., 15. listopadu 1928, str. 331-333. Věstník moravských spolků ženských. Brno: Moravská ústřední útulna ženská, č. 1., 1900 Věstník učitelských pensistů, ročník XVI., č. 10., prosinec 1928, Marie Stejskalová a její dílo na Adrii, str. 308-310.

Literatura: BAHENSKÁ, Marie: Počátky emancipace žen v Čechách: dívčí vzdělání a ženské spolky v Praze v 19. století. Praha: Libri, 2005, 175 str. BAHENSKÁ Marie; HECZKOVÁ Libuše; MUSILOVÁ Dana: Ženy na stráž! České feministické myšlení 19. a 20. století. Praha: Masarykův ústav a Archiv AVČR, 2010, 335 str. BENÁŘOVÁ, Věra: Marie Stejskalová. Brno: [s. n.], 1958, 6. str. BEDNÁŘOVÁ, Věra: Učitelky v národopisné práci: Antonie Waltrová, Františka Kyselová, Zdenka, Vorlová-Vlčková. Brno: [s. n.], 1958, 8 str. 97

BEDNÁŘOVÁ, Věra (ed.): Hnutí pokrokových učitelek, Sborník studií a vzpomínek. Praha: Ministerstvo školství, 1970, 282 str. BEDNÁŘOVÁ, Věra: Podíl učitelek na ženském hnutí v Brně v souvislosti s ženským hnutím moravským v letech 1850-1950. Brno: [s. n.], 1980, 96 str. BOROVIČKA, Michael; KAŠE, Jiří; KUČERA, Jan P.; BĚLINA, Pavel: Velké dějiny zemí Koruny české XII.1860-1890. Praha: Paseka, 2012, 801 str. BULÁNEK DLOUHÁN, František: Věrná národu. Praha: Toužimský a Moravec, 1942, 254 str. BUREŠOVÁ, Jana: Proměny společenského postavení českých žen v první polovině 20. století. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2001. 506 str. ČADKOVÁ, Kateřina; LENDEROVÁ, Milena; STRÁNÍKOVÁ, Jana: Dějiny žen, aneb Evropská žena od středověku do poloviny 20. století v zajetí historiografie. Sborník příspěvků z IV. pardubického bienále 27. -28. Dubna 2006. Pardubice: Univerzita Pardubice, 2006, 601 str. FASORA, Lukáš; HANUŠ, Jiří; MALÍŘ, Jiří (eds.): Člověk na Moravě 19. století. Brno: CDK, 2008, 519 str. FASORA, Lukáš; HANUŠ, Jiří; MALÍŘ, Jiří; VYKOUPIL, Libor (eds.): Člověk na Moravě v první polovině 20. století. Brno: CDK, 2006, 503 str.

FASS, Paula S. (ed.): Encyclopedia of Children and Childhood, In History and Society. Svazek 1., A-E, New York: Macmillan Reference USA and Thomson Gale, 2004, 336 str. HEYER, Jan: Viennensia naší ženské literatury. Revue Dunaj XI. č. 2., Vídeň, 1934, 5 str. JANÁK, Jan: Příčiny vzniku předlitavské sociální správy. Brno: Universita J. E. Purkyně, 1970, 231 str.

98

KOLÁŘ, Jiří: Útulna ženská v Brně. [diplomová práce] MU Filozofická fakulta, Historický ústav. Brno, 2003 KULAVIAKOVÁ, Dagmar: Příběh ženské emancipace v rodině Jindřicha Wankla [diplomová práce] MU, Filozofická fakulta, Historický ústav, Brno, 2008 LENDEROVÁ, Milena: K Hříchu a k modlitbě. Žena v minulém století. Praha: Mladá Fronta, 1999, 300 str. LENDEROVÁ, Milena: Eva nejen v ráji: žena v Čechách od středověku do 19. století. Praha: Karolinum, 2002, 198 str. LENDEROVÁ, Milena: A ptáš se, knížko má..: ženské deníky 19. století. Praha: Triton, 2008, 355 str. LENDEROVÁ, Milena, JIRÁNEK, Tomáš, MACKOVÁ, Marie: Z dějin české každodennosti. Život v 19. století. Praha: Karolinum, 2009, 430 str. MACHAČOVÁ, Jana; MATĚJČEK, Jiří (eds.): Studie k sociálním dějinám (8), Konference k metodologii sociální historiografie Praha, 20. a 21. 9. 2001. Opava: Slezské zemské muzeum, 2001, 107 str. MACHAČOVÁ, Jana; MATĚJČEK, Jiří: Nástin sociálního vývoje českých zemí 17811914. Praha: Karolinum, 2010, 494 str. MALÍNSKÁ, Jana: Do politiky prý žena nesmí-proč?: vzdělání a postavení žen v české společnosti v 19. a na počátku 20. století. Praha: Libri, 2005, 173 str. MONTGOMERY, Fiona; COLLETT, Christine (eds.): The European Women´s History Reader. London: Routledge, 2002, 380 str. NEČASOVÁ, Denisa: Buduj vlast- posílíš mír! Ženské hnutí v českých zemích 19451955. Brno: Matice moravská, 2011, 411 str.

99

PEŠEK, Jiří; LEDVINKA, Václav (eds.): Žena v dějinách Prahy. Sborník příspěvků z konference Archivu hl. m. Prahy a Nadace pro gender studies 1993. Praha: Scriptorium, 1996, 436 str. PŘIKRYLOVÁ, Veronika: Hudební dění v Uherském Brodě ve světle dobových pramenů a svědectví od konce 19. století. [diplomová práce] MU Filozofická fakulta, Ústav hudební vědy. Brno 2012 RANDOVÁ, Martina: Moravská ústřední útulna ženská v Brně (1899-1952) a její starostka Marie Stejskalová [diplomová práce] MU Filozofická fakulta, Historický ústav, Brno, 2013

SCOTT, Joan W.: Gender: A Useful Category of Historical Analysis. In The American Historical Review, roč. 91, č. 5. 1986, str. 1053-1075. TALPA, Jiří (red.): Sborník k dějinám českého školství a učitelstva na Moravě IV. Přerov: Okresní vlastivědné muzeum J. A. Komenského, 1979, 146 str. TŮMA, Antonín: Právní základy veřejné správy sociální a zdravotní, zvláště péče o mládež. Praha: Vyšší škola sociální péče, 1936, 243 str. VEBER, Václav; HLAVAČKA, Milan; VOREL, Petr; POLÍVKA, Miloslav; WIHODA, Martin; MĚŘÍNSKÝ, Zdeněk: Dějiny Rakouska. Praha: Lidové noviny, 748 str. VELETOVSKÁ-HUMLOVÁ (ed.), Hana: Ženy na Moravě. Brno: Dobročinný komitét (edice Chudým dětem, roč. 52), 1940, 156 str. VOJÁČEK, Milan: Reflexe a sebereflexe ženy v české národní elitě 2. poloviny 19. století: sborník příspěvků z konference uspořádané ve dnech 23. -24. listopadu 2006 Národním archivem ve spolupráci s Archivem hlavního města Prahy. Praha: Scriptorium, 2007, 366 str. Internetové zdroje: Domov mládeže a školní jídelna, Brno, Gorkého 33/35 [on-line], [cit. 20. 5. 2013] Dostupné na WWW: < http://www.dm-brno.wz.cz/>

100

Encyklopedie dějin města Brna [on-line]. Český ústav pro vzdělání učitelek. [citováno 23. 2. 2013] Dostupné na WWW: < http://encyklopedie.brna.cz/homemmb/?acc=profil_skoly&load=1259> Encyklopedie dějin města Brna [on-line] Falkensteinerova [citováno 23. 5. 2013] Dostupné

na

WWW:<

http://encyklopedie.brna.cz/home-

mmb/?acc=profil_ulice&load=7041>

Encyklopedie dějin města Brna [on-line] Klosterplaz + Klostergasse + Bürgergasse (Klášterní náměstí + Klášterní ulice + Měšťanská) [citováno 5. 5. 2013] Dostupné na WWW: Encyklopedie dějin města Brna [on-line] Kreuzgasse- Křížová[citováno 5. 5. 2013] Dostupné

na

WWW:<

http://encyklopedie.brna.cz/home-

mmb/?acc=profil_ulice&load=2776>

MORKES, František: Den učitelů, ale především učitelek. In. Týdeník školství, roč. XIV., č. 12., 22. března 2006, str. 1. Dostupné na WWW

Nivnice tam, kde se narodil Komenský [on-line]. Pomník J. A. Komenského. Dostupné na WWW: Občanské sdružení Uherskobrodští patrioti [on-line.] Historie města. Dostupné na WWW:< http://patrioti.ub.cz/?page_id=864>

101

9 Seznam příloh Příloha č. 1 Seznam zkratek MZM- Moravský zemský archiv SOka- Státní okresní archiv

Příloha č. 2 Fotografie a pohlednice Obr. 1 Marie Stejskalová (1897), (Zdroj: MZA, fond G326 Marie Stejskalová, karton č. 3, inv. č. 129, Foto M. Stejskalové a jejího snoubence)

Obr. 2 Marie Stejskalová (1926) (Zdroj: MZA, fond G 326 Marie Stejskalová, Osobní doklady, karton č. 1, inv. č. 1, Cestovní pas.)

Obr. 3 Detail pamětní desky Marie Stejskalové na budově bývalé Útulny ( Zdroj: Osobní archiv autorky- květen 2013) Obr. 4 Budova bývalé Útulny ženské v Brně (Zdroj: Osobní archiv autorky- květen 2013) Obr. 5 Pohlednice Útulny ženské (Zdroj: MZA, fond G 303 Ženská útulna v Brně, karton č. 50, pohlednice)

Obr. 6 Pohlednice se sirotky (Zdroj: MZA, fond G 303 Ženská útulna v Brně Pamětní kniha,inv. č. 18.) Obr. 7 Fotografie útulenských dětí (Zdroj: MZA, fond G 303 Ženská útulna v Brně, Pamětní kniha, inv. č, 18.) Obr. 8 Pohlednice kolonie v Crikvenici (MZA, fond 415 Kozlová Eliška, karton 1, inv. č. 103, Dopisnice)

102

Příloha č. 2 Fotografie a pohlednice

Obr. 1 Marie Stejskalová (1897)

Obr. 2 Marie Stejskalová (1926)

Obr. 3 Detail pamětní desky Marie Stejskalové na budově bývalé Útulny

Obr. 4 Budova bývalé Útulny ženské v Brně

¨

Obr. 5 Pohlednice Útulny ženské

Obr. 6 Pohlednice se sirotky

Obr. 8 Pohlednice kolonie v Crikvenici

Obr. 7 Fotografie útulenských dětí