Marie Michlová BYLI JSME A BUDEM. aneb česká každodennost Edice Český ČAS

Marie Michlová

BYLI JSME A BUDEM aneb česká každodennost 1914-1918

Edice Český ČAS

Marie Michlová


© Marie Michlová, 2013 Editor: © Josef Snětivý, 2013 Cover & Layout © Nakladatelství ČAS, Alena Laňková, 2013 © Nakladatelství ČAS, www.nakladatelstvicas.cz, 2013 ISBN 978-80-7475-024-3

ÚVODEM První světová válka působila i na některé současníky poněkud romantickým dojmem. Někteří válku pojali jako boj za budoucí samostatnost českého národa, díky čemuž měli pocit, že navazují na ideály z doby obrození. Jiní byli na Rakousko hrdí, válku považovali za jeho obranu a pořizovali si upomínkové předměty, jako byly třeba kapesní hodinky s obrázkem Františka Josefa I. nebo budíky bubnující vojenský pochod. „Ve srovnání s pozdějšími krvelačnými bestiemi nacistickými byli tehdejší naši spoluobčané německé národnosti hotovými beránky a bývalá monarchie rakousko-uherská přes veškeré své krvavé vojenské štramáctví a nespornou politickou persekuci civilního obyvatelstva české národnosti byla pravým idylickým zjevem,“ konstatoval právník František Weyr.1 Částečně byl idealizovaný pohled na válečná léta dán malou informovaností civilního obyvatelstva o hrůzách bojů na frontě, zatímco vojáci si ne vždy byli schopni uvědomit, jak strádají jejich rodiny bez mužské pomoci, jak hladoví a živoří. „Ten, kdo zažil v dospělém věku pouze druhou světovou válku (proti které byla první pouhou poměrně nevinnou hračkou) a uvykl na její rozhlasové možnosti, nedovede si asi učiniti správnou představu o oné naprosté neinformovanosti, do níž byl v letech 1914-1918 zaklet český národ!“ dodává František Weyr.2 Je otázkou, zda my nyní, v jednadvacátém století, si dokážeme představit, v jaké situaci se ocitli obyvatelé Českých zemí v té době. Zatímco druhá světová válka je vděčným tématem pro historiky, literáty a filmaře, první světová válka je poněkud pozapomenutou kapitolou nejen našich dějin, v jejichž kontextu se dokonce jeví jako něco ryze pozitivního, něco, co nám dalo samostatnou Československou repub─5─

Marie Michlová

liku. Na druhé straně se však zapomíná na ty, kteří se příchodu nové doby nedočkali, padli ve válce, o níž věřili, že bude krátká a bezvýznamná. Umírali i lidé doma… A ti, kteří se z bojů vrátili, byli často poznamenaní navždy. „Když jsem chodil po Praze, potkával jsem často mladé lidi, vojáky, kteří se vrátili jako ranění a nemocní,“ napsal na samém počátku války tehdy devatenáctiletý student techniky Vladislav Květoň. „Pláště potrhané, fleky po krvi, v obličeji bledí, vychrtlí. To na mne učinilo velmi smutný dojem, plný úzkosti.“3 Válečné oběti dnes připomínají snad jen pomníky v mnoha obcích České republiky. Touto knihou bychom chtěli věnovat vzpomínku všem, kteří prožívali tuto nelehkou dobu, ať už doma, nebo na frontě. Snad se nám podaří vykreslit jejich každodennost tak, aby si čtenář uvědomil, jak neblahé a obtížné roky to byly.

Weyr, F.: Paměti I., Atlantis, Brno 1999, s. 432. Tamtéž, s. 434. 3 Květoň, V.: Vzpomínky z první světové války, Stratos, Praha 1995, s. 5. 1 2

─6─

PRVNÍ SVĚTOVÁ VÁLKA Vzhledem k tomu, že se na přelomu devatenáctého a dvacátého století začaly vztahy mezi světovými velmocemi prudce zhoršovat, mnozí historici se domnívají, že k nějaké válce by na počátku dvacátého věku ať tak, či onak došlo. Francouzsko-německé nepřátelství přetrvávalo již po celé devatenácté století a vyhrotilo se po připojení Alsaska a Lotrinska k Německu roku 1871. Spojence proti Německu našla Francie v Rusku, s nímž uzavřela dohodu již počátkem devadesátých let devatenáctého století. Německo znervóznilo budováním silného válečného loďstva i Británii, ta se proto odhodlala ke spojenectví se svým historickým nepřítelem Francií a jejich aliance je označována jako „srdečná dohoda“ (1904). Ke zformování celého spojeneckého bloku pak stačila jen smlouva mezi Británií a Ruskem, uzavřená roku 1907. Tyto tři státy vytvořily tzv. Trojdohodu, která měla konkurovat spojenectví Itálie, Německa a Rakouska-Uherska (ještě v devatenáctém století vytvořily tzv. Trojspolek). Do první světové války nakonec vstoupil Trojspolek (nazývaný též Ústřední mocnosti) ve trochu jiné sestavě, Itálii totiž nahradilo Turecko. Nebyla by to ale světová válka, kdyby v ní válčily jen evropské země a Turecko: Německu vyhlásilo válku Japonsko, které mělo spojeneckou smlouvu s Británií, a navíc roku 1917 přišly na pomoc Trojdohodě i Spojené státy americké. Válčilo se také například v Sýrii. Osmadvacátého června 1914 v Sarajevu spáchali srbští nacionalisté úspěšný atentát na rakouského arcivévodu Františka Ferdinanda, který byl sám zastáncem mírového řešení konfliktu velmocí, paradoxně se však jeho smrt stala záminkou pro vypuknutí té nejstrašnější války, jakou do té doby svět poznal. Do historie se vepsala jako Velká válka a záhy jako první světová válka – toto označení se plně vžilo až poté, co se lidstvo přesvědčilo o tom, že Velká válka nezůsta─7─

Marie Michlová

ne posledním válečným konfliktem světového měřítka, tedy po druhé světové válce. Nebezpečnou oblastí v Evropě a předmětem sporů byl především Balkán. V červnu 1913 zde vypukla druhá balkánská válka, v níž Srbsko, Řecko, Rumunsko a Turecko porazily Bulharsko. Po atentátu na habsburského následníka trůnu se však v centru pozornosti ocitlo Srbsko, kterému předalo Rakousko-Uhersko ultimátum, přičemž ostrý postup vůči této malé zemi podporovalo také Německo. Nakonec osmadvacátého července 1914 vyhlásilo Rakousko-Uhersko Srbsku válku, následovalo jej Německo, které obsadilo Lucembursko a vyhlásilo válku Rusku a Francii. Ohrožené Francie se zastala Británie, která vyhlásila válku Německu. Postupně bylo do války vtaženo osmatřicet států.

Rakouské tažení na Balkáně vypadá na tomto snímku téměř idylicky… ─8─


Podobně jako v případě druhé světové války, i první světová válka měla podle odhadů Němců trvat nanejvýš několik měsíců, ale setkali se mj. s tuhým odporem Belgičanů. Rusové zahájili překvapivý postup proti Němcům, avšak jejich armáda nebyla dostatečně vyzbrojena, úspěch nakonec slavili až v Haliči proti rakouské armádě. Němci postupovali na Paříž, ale byli zastaveni v bitvě na řece Marně v září 1914 – a sen o bleskové válce se rozplynul, začala zákopová válka. Na západní frontě byly vybudovány zákopy, betonové bunkry a minová pole. Postup jen o několik set metrů znamenal obrovské ztráty na lidských životech. Rakouský konflikt se Srbskem najednou ustoupil do pozadí, na jižní frontě byl až do podzimu 1915 víceméně klid, protože Srbsku se podařilo s francouzskou pomocí vytlačit nepřítele ze země, situaci zvrátil až vstup Bulharska do války na straně Ústřed-

Umírali dvou- i čtyřnozí… ─9─

Marie Michlová

ních mocností. Šok způsobili Němci v dubnu 1915, když u belgického města Ypres použili (poprvé v dějinách) chemickou zbraň, nebezpečný plyn, který zabil na pět tisíc vojáků. Úspěšní byli v boji proti Rusku, podařilo se jim obsadit velkou část Ukrajiny i Běloruska, Bukovinu a Litvu. Rok 1916 se nesl ve znamení obrovských ztrát: v bitvě u Verdunu padlo šest set tisíc Němců a přes tři sta tisíc Francouzů. V bitvě u Sommy Britové poprvé použili tanky, padl zde přes jeden milion osob. Válka měla nebývalé dopady i na civilní obyvatelstvo, ve válčících zemích probíhaly hladové bouře a hrozila sociální revoluce – ta nakonec vypukla v Rusku počátkem roku 1917 (a znovu v říjnu) a měla velký ohlas v celé Evropě. Rusko z války vystoupilo a nahradily ho v ní Spojené státy americké. V listopadu 1918 vypukla revoluce i v Německu, císař Vilém II. uprchl ze země, Rakousku-Uhersko se rozpadlo. Válka formálně skončila jedenáctého listopadu 1918, kdy Německo podepsalo dohodu o příměří. Z popela zaniklé habsburské monarchie se zrodily nové mnohonárodnostní státy. V důsledku první světové války zahynuly desítky milionů lidí, kromě obětí z řad vojáků byly obrovské ztráty i mezi vyhladovělým civilním obyvatelstvem, svůj velký podíl na hrozivých počtech mrtvých měla také španělská chřipka.

České země před první světovou válkou Před první světovou válkou byly v neozbrojeném konfliktu nejen světové velmoci. I národy v Českých zemích spolu už od devatenáctého století politicky a hospodářsky soupeřily, zejména Češi a Němci. Zatímco Češi usilovali o zrovnoprávnění v rámci monarchie, Němci požadovali administrativní oddělení německy mluvících oblastí a zavedení němčiny jako státní řeči. V těchto požadavcích nebylo vyhověno ani jedné skupině, nicméně Češi dosáhli jistého vítězství zrovnoprávněním českého jazyka s německým v úřadech a školství. Podle zásady ─ 10 ─


Arcikníže Karel, pozdější císař Karel I., návštěvou na plzeňských dostizích v roce 1907

„svůj k svému“ měli Češi nakupovat jen české výrobky a čeští výrobci se neměli spojovat s německými firmami. Kromě Čechů a Němců žila v českých zemích také početná židovská menšina. Na výsluní české politiky vystřídali staročechy (vedené Františkem Ladislavem Riegrem) mladočeši aneb Národní strana svobodomyslná (v čele s Karlem Kramářem). Mladočeši a staročeši se shodovali na dvou prioritách: bojovali za posílení postavení Českého království v rámci habsburské monarchie a za rozšíření volebního práva i mezi méně majetné vrstvy. K česko-německému vyrovnání v Rakousku -Uhersku sice nikdy nedošlo, ale i s přispěním českých politiků a zejména v souvislosti s revolučním hnutím v Rusku a pod hrozbou dělnických stávek byl říšskou radou schválen nový volební zákon, který umožňoval volit všem mužům starším čtyřiadvaceti let. Poprvé se takto volilo již v roce 1907. O zlepšení podmínek pro manuálně pracující usilovala Českoslovanská sociálně demokratická strana dělnická, zatímco rolníky a venkov zastupovala Agrární strana, vedená Antonínem Švehlou. Na Mora─ 11 ─

Marie Michlová

Účastníci všesokolského sletu v Turnově v roce 1907 vě byly populární strany spojené s vírou, tedy strany katolické a křesťansko-sociální. Strana národně sociální přilákala kromě nacionálně smýšlejících dělníků také nižší střední vrstvu. O oddělení českých zemí od monarchie tehdy uvažovali jen radikálové (tzv. omladináři a pokrokáři), mj. Tomáš Garrigue Masaryk, avšak tyto směry získaly důvěru až koncem války, do té doby dávali voliči přednost sociálním demokratům a agrárníkům.

Významné osobnosti (v abecedním pořadí) Edvard Beneš (28. květen 1884, Kožlany – 3. září 1948, Sezimovo Ústí) byl československým prezidentem a působil jako vůdčí osobnost ─ 12 ─


v prvním i druhém odboji. Doktorát z práv získal roku 1908 ve francouzském Dijonu, habilitoval se v oboru filozofie. Během první světové války pobýval v Paříži, kde organizoval protirakouský odboj a kurýrní službu pro spojení s domácím odbojem. Po vyhlášení republiky byl jmenován ministrem zahraničí a později se stal i předsedou vlády. Jako prezident abdikoval po mnichovské dohodě a znovuzvolen byl roku 1946, o dva roky později abdikoval a za několik týdnů zemřel. František Ferdinand d’Este (18. prosinec 1863, Štýrský Hradec – 28. červen 1914, Sarajevo) byl následník rakousko-uherského trůnu a synovec Františka Josefa I. V českých zemích vlastnil zámky Konopiště a Chlum u Třeboně. Atentátu, který byl spáchán na něj a jeho milovanou manželku Žofii (pocházela z českého rodu Chotků) v Sarajevu oba podlehli. Byl vášnivým lovcem. V celé monarchii byl spíše neoblíbený. František Josef I. (18. srpna 1830, Vídeň – 21. listopadu 1916, tamtéž) byl rakouský císař a (mj.) český a uherský král. Na trůn nastoupil v revolučním roce 1848 poté, co se jeho strýc Ferdinand I. Dobrotivý vzdal vlády. Mladičký císař měl absolutistické tendence, ale díky Říjnovému diplomu z roku 1860 otevřel Rakousku cestu ke konstituční monarchii a o sedm let později přistoupil i na vyrovnání s Uherskem, čímž vzniklo Rakousko-Uhersko. Roku 1854 se oženil se svou sestřenicí Alžbětou Bavorskou, zvanou Sissi, která byla později zavražděna. Jejich jediný syn Rudolf spáchal roku 1889 sebevraždu. František Josef I. byl jedním z nejdéle vládnoucích panovníků na světě a v posledních desetiletích své vlády patřil k nejoblíbenějším habsburským panovníkům, ale jeho pohřeb byl zastíněn válečnými událostmi. Karel I. (17. srpen 1887, Persenbeug – 1. duben 1922, Funchal na Madeiře) byl poslední rakouský císař, český a uherský král, syno─ 13 ─

Marie Michlová

vec arcivévody Františka Ferdinanda. Roku 1911 se oženil s princeznou Zitou Bourbonsko-Parmskou, která mu porodila osm dětí. Po vypuknutí války byl přidělen k vrchnímu velení armády v Těšíně a stal se jedním z mála panovníků, kteří se osobně zúčastnili bojů za první světové války. Po svém nástupu na trůn jmenoval ministrem zahraničí hraběte Otakara Černína. Jeho zákony o ochraně nájemníků a vytvoření ministerstev sociální péče a národního zdraví přežily zánik monarchie, jeho snaha o zachování Rakouska-Uherska jakožto spolkového mnohonárodnostního státu však přišla příliš pozdě. Po své abdikaci žil u Bodamského a později Ženevského jezera. Zemřel na zápal plic. V roce 2004 byl blahořečen římskokatolickou církví. Karel Kramář (27. prosinec 1860, Vysoké nad Jizerou – 26. květen 1937, Praha) byl účastník prvního odboje, pozdější ministerský předseda ČSR a předseda Československé národní demokracie. Vystudoval právnickou fakultu. Roku 1891 byl zvolen do rakouské říšské rady za mladočechy. Již před první světovou válkou počítal se vstupem českých zemí do slovanské federace, kterou mělo vést Rusko. Kramář byl velkým rusofilem, ne náhodou byla jeho manželka zámožná Ruska Naděžda. Spolu s Aloisem Rašínem byl roku 1915 zatčen a vězněn za velezradu a vyzvědačství, ale trest mu byl zmírněn na dvacet let žaláře a nakonec byl amnestován. Tomáš Garrigue Masaryk (7. března 1850, Hodonín – 14. září 1937, Lány) byl státník a filozof. Pocházel z chudých poměrů a vyučil se zámečníkem, ale nakonec se věnoval pedagogice a studoval filozofii. Někteří vlastenci jej považovali za zrádce, když se přiklonil k názoru, že rukopisy Zelenohorský a Královedvorský jsou padělané, za kontroverzní byl považován i jeho požadavek obnovení procesu s Leopoldem Hilsnerem, který byl odsouzen za vraždu Anežky Hrůzové – společnost byla přesvědčena, že Hilsner spáchal „židovskou rituální vraždu“. ─ 14 ─


Roku 1900 založil Českou stranu lidovou - pokrokovou, později nazývanou „stranou realistickou“. Byl poslancem rakouské říšské rady a univerzitním profesorem. Za první světové války se vyslovil pro rozpad habsburské monarchie, své názory shrnul v knize „Nová Evropa: Stanovisko slovanské“. Spolu s Edvardem Benešem a Milanem Rastislavem Štefánikem stál v čele zahraničního odboje. V roce 1918 se stal prvním prezidentem Československa. Vzhledem ke klíčovému podílu na zrodu nezávislého státu byl označen za Presidenta Osvoboditele. Masaryk byl znovuzvolen prezidentem v letech 1920, 1927 a 1934. Roku 1935 ze zdravotních důvodů abdikoval a o dva roky později zemřel. Jeho syn Jan Masaryk působil jako diplomat a ministr zahraničí. Alois Rašín (18. říjen 1867, Nechanice – 18. únor 1923, Praha) byl ekonom a účastník prvního odboje, později ministr financí ČSR. Byl sice synem pekaře, ale vystudoval právnickou fakultu a již v době studií se začal politicky angažovat. Odsouzen byl v procesu s tzv. Omladinou a později se přidal k mladočechům, přispíval do Národních listů a působil ve finančním výboru v rámci říšské rady. Spolu s Kramářem byl roku 1915 podruhé odsouzen a posléze amnestován. Po vzniku republiky se stal ministrem financí a tvůrcem měnové odluky, kvůli níž musely být dočasně uzavřeny hranice. Roku 1923 na něj byl spáchán úspěšný atentát.

─ 15 ─

POČÁTEK PRVNÍ SVĚTOVÉ VÁLKY (ANEB „TAK NÁM ZABILI…“) Když se po Českých zemích roznesla zpráva, že byl následník rakouského trůnu František Ferdinand d’Este zavražděn, nikdo ho příliš nelitoval, lidem byl víceméně lhostejný a stejně lhostejně se stavěli vůči jeho smrti. „Oběti atentátu byly v českém národě (a podobně i ve Vídni) velmi málo oblíbeny a neslyšel jsem, že by je byl někdo zvlášť litoval,“ poznamenal František Weyr.1 Z celé královské rodiny zajímal Čechy nejvíce František Josef I., za jehož vlády se již narodila většina obyvatel žijících v předvečer první světové války. Ovšem panovník byl už velmi starý a pomalu mizel z očí veřejnosti, například dvorního bálu se naposledy účastnil roku 1911. Cítil se velice unavený a osamělý, vždyť přišel o bratra, manželku, dceru i syna a nyní i o arcivévodu Ferdinanda, s nímž se v poslední době úspěšně snažil usmířit. František Josef se rozhodl Srbsko potrestat válkou „v zájmu míru v Evropě“. Vše odsouhlasil německý císař Vilém. Češi však protestovali a novináři, třeba na stránkách Lidových novin, předpovídali, že z takového postupu hrozí velká válka. „Když jsem koncem března 1914 odevzdával šikovateli erární uniformu,“ vzpomínal lékař Bedřich Opletal (1891-1948), „řekl mi ten pan feldvébl tajemně, že si ten mundúr asi velmi brzo zase obléknu.“2 V den Ferdinandova pohřbu přišel významný historik Josef Pekař na výuku celý v černém a prohlásil, že Češi následníkovou smrtí mnoho ztratili. Byla to pravda, protože před válkou měli řadu svobod, například pohybu, vyznání či sdružování, soudy byly nezávislé a roku 1868 byl zrušen i církevní dohled nad školami. Za války naopak za─ 16 ─


vládla vojensko-úřednická diktatura, byli zatčeni někteří čeští politici a popraveni odpůrci války. O život nepřicházeli jen lidé podezřelí a usvědčení z „vlastizrádné“ činnosti. V první světové válce, na rozdíl od protektorátu, byli Češi regulérně povoláváni na frontu. Jednatřicátého července 1914 byla vyhlášena všeobecná mobilizace ročníků 1877 až 1892. V mnohých státech vítali válku s nadšením, ale v Českých zemích se vůči ní od začátku stavěli odmítavě, ačkoliv se zpočátku zdálo, že konflikt bude velmi krátký a s válkou bude amen „do švestek“, tedy do září 1914. Zprávu o atentátu se obyvatelé Českých zemí dozvěděli ještě týž den, tedy v neděli osmadvacátého června. „Byli jsme se ženou na oné nedělní sokolské slavnosti v Králově Poli, když tu uprostřed cvičení byly náhle na cvičišti vztyčeny černé prapory a mezi diváky dostaly se první nejasné zprávy o sarajevském atentátu,“ vzpomínal na ten den František Weyr. „Cvičení bylo ihned přerušeno a obecenstvo čekalo, co se bude díti dále. (…) V brněnských ulicích nastal k večeru onoho památného dne nebývalý ruch a hlavně v České (tehdejší Rudolfské) ulici proudily před redakci Lidových novin zástupy zvědavých lidí, čekajících na bližší a určitější zprávy. Nikdo si tenkrát asi nemyslel, že z útoku na rakouského následníka trůnu vznikne válka, a k tomu světová. (…) Bodří Vídeňáci znali vlastně Balkán jen z různých operet, ve kterých vystupovala jeho exotická knížata a hrabata, a byli v hloubi svého srdce přesvědčeni, že v případě potřeby (,im Ernstfall‘, jak se říkalo) tam postačí poslat několik četníků a policistů, aby zjednali klid.“ 3 Karel Engelmüller, český spisovatel, prožíval okamžik vyhlášení války takto: „Je nedělní červencový podvečer, stojím na silnici před naším letním Tusculem a dívám se ku Praze, nad níž rozhořely se divoké, krvavé červánky. Ještě nikdy nebe tak zlověstně neplanulo. Jako by to byl nejprudší požár vášní, jako by se roztékala krev do široka a daleka… A děsivé mraky kupí se na sebe a žhavými jejich prorvami teče ─ 17 ─

Marie Michlová

Typická fotografie mladého páru, jehož vztah přervala – často navždy – válka a rozlévá se rudá záplava. Pak přichází malý, tlustý mužík a na dvéře uzavřené tabáční budky lepí hrozivou ceduli, vyhlášení války. Tak to začalo…“4 „Vraceli jsme se právě z procházky, když na náměstí uviděli jsme s radnice spuštěný černý prapor,“ popisovala situaci pamětnice Božena Trávníčková. „Náměstí liduprázdné a ticho všude jako před bouří. Teprve když jsme již přešli, uviděli jsme spěchajícího, který zodpověděl naši otázku a naše naléhání: ,Atentát v Sarajevě na Ferdinanda, následníka.‘ A utíkal dále. Hned jsme věděli, že je tu válka za dveřmi, válka se Srbskem, která se připravovala již po léta předtím, vznášejíc se stále jako příšera na okraji našeho obzoru, ve formě celní války, šikanování Jihoslovanů a pod.“5 ─ 18 ─


Čtrnáctiletý František Zázvorka z Rynholce vzpomínal: „Den byl pošmourný, mraky pluly od jihozápadu. Stál jsem na prahu síně a jedl tvarohový koláč, když jsem zaslechl bubnování policajta, což bylo velmi neobvyklé. Bylo právě poledne. Běžel jsem tedy z vršku dolů až před Slezákovic, čp. 3, abych se dozvěděl, co policajt bubnuje tak důležitého. Tam již některé ženy běžely seshora ze vsi s pláčem, že bude válka, policajt že bubnuje mobilisaci.“6 A jak vypadala ona mobilizace, o níž mluvil mladý pan Zázvorka? „Byl to krásný pohled, jak svěží mladíci v nových uniformách si vykračovali,“ píše František Petržílka (1893-1917), absolvent hospodářské školy v Roudnici. „Každý na nás smutně pohlížel, celou cestu lidé se zastavovali a patřili za námi, dokud jsme nezmizeli z očí. Z oken nám mávali šátky a mnozí plakali.“7 Spisovatelka Zdeňka Konopásková napsala: „Již prvý den po vyhlášení mobilisace všechny cesty v okolí, sbíhající se k nádraží, chrlily záplavu narukovanců. Se svými typickými, černými kufříky, s vyděšenými dětmi na rukou, v doprovodu svých milých plnili nádražní peron. Byl to vzrušeně hučící úl, v němž zarudlé oči žen a milenek, úzkostlivé, bolestné oči matek dlouze a hltavě spočívaly na drahé tváři syna či muže, jako by si navždy chtěly v duši vrýti podobu, v kterou snad válka vpíše nesmazatelné stopy – nezmění-li ji navždy smrt.“8

Weyr, F.: Paměti I., Atlantis, Brno 1999, s. 425. Opletal, B.: Zápisky z Velké války: Anabáze hanáckého medika 1914-1920, Paseka, Praha-Litomyšl 1998, s. 5. 3 Weyr, F.: c. d., s. 424-425. 4 Duch české ženy za války, Jan Ziegloser, Praha 1928, s. 83. 5 Tamtéž, s. 15. 6 Červenka, J., Zázvorka, F.: Jak se žilo před sto lety, Jiří Červenka – Gelton, Nové Strašecí 2009, s. 219. 7 Krulichová, M., Jankovič, M.: Zapomenuté hlasy, Kruh, Hradec Králové 1986, s. 36. 8 Žipek, A.: Domov za války 1914, 1. díl, Pokrok, Praha 1929, s. 89. 1 2

─ 19 ─

ČESKÝ ODPOR PROTI VÁLCE

Represe a vězení Rakušané správně předpokládali, že Češi využijí války pro prosazování vlastních cílů. Rovněž bylo jasné, že půjdou do války bez nadšení a s ještě posíleným rusofilstvím. Jako formu obrany monarchie zvolila útok a represi, což v důsledku uspíšilo rozpad celé říše. Vůči Čechům se Rakušané chovali velice podezřívavě, i to nejabsurdnější udání mohlo vést k výslechu a domovní prohlídce, v horším případě i k vězení. Češi byli zatýkáni často za tzv. styk s cizinou, což zahrnovalo i vlastnictví cizojazyčných, zejména ruských knih. V hledáčku byly především české spolky, za války jich bylo rozpuštěno dvaatřicet, roku 1915 byl zrušen Sokol. Zakázaná byla i slovanská trikolora a jakékoliv vyobrazení těchto barev vedle sebe, proto musel být změněn design krabiček se sirkami. „Brzy oněměl český hovor v úřadovnách a špiclové udávali i vzájemné telefonní rozhovory,“ vzpomíná Božena Trávníčková.1 Od začátku války do konce roku 1916 bylo vyšetřováno 4598 Čechů v souvislosti s rušením veřejného klidu, urážkami veličenstva, veřejným násilím, velezradou a napomáháním dezertérům či jejich ukrýváním. Nutno dodat, že šedesát procent osob bylo okamžitě propuštěno a jen zhruba pětina vyšetřovaných byla odsouzena. Od listopadu 1914 do listopadu 1915 bylo odsouzeno k trestu smrti za protirakouskou činnost třiadvacet osob, a to například za šíření letáků namířených proti válce a monarchii. Takovéto aktivity měl monitorovat Válečný dozorčí úřad ve Vídni. Pronásledovalo se i uctívání popravených vůdců protihabsburských vzpour, za první světové války byly ze Staro─ 20 ─


městské radnice demontovány kovové desky se jmény sedmadvaceti vůdců povstání. Jedním z prvních uvězněných Čechů z politických důvodů byl antimilitarista Václav Klofáč, pozdější československý ministr obrany. V květnu 1915 vypukla jedna z největších vln zatýkání, neunikli ani Karel Kramář a Alois Rašín, Josef Scheiner, starosta České obce sokolské, redaktor Národních listů Vincenc Červinka, ředitel Živnostenské banky Jaroslav Preiss, dcera Tomáše G. Masaryka Alice či manželka Edvarda Beneše Hana. Velké pozornosti se dostávalo učitelům, ti, kteří byli označeni za politicky nespolehlivé, byli umisťováni do internačních táborů. Do podobné situace se dostal i manžel Heleny Čapkové, povoláním pedagog: „Teď byla válka; oblékli je do příšerně špinavých a záplatovaných Přemysl Šámal svůj protiuniforem, byly z nich karikatury rakouský odboj přežil, ten k pláči i k smíchu, obludy. A už věprotinacistický už bohužel ne. Třetí totalitní režim – komunisděli o poznámce u svých jmen z votický – o tomto hrdinovi „cudně“ jenské kanceláře: za všech okolností mlčel… odeslat na frontu, politicky nespolehlivý (návrat nežádoucí). Ortel. Ale vojenské úřady je dobře neznaly; nikomu z nich se nechtělo bojovat za Rakousko. Jednoho zkroutil prudký ischias do paragrafu, druhý zhubl rázem jako kostlivec, jiný si dal vytrhat zuby, byli hluší a poloslepí a zas pokrytí boláky z bůhvíjakých injekcí, při prohlídkách samé srdeční arytmie – mrzáci. Ani do etapní služby se nehodili; ale c. k. říše si přece jen věděla rady. Zřídila koncentráky hned na počátku války; ─ 21 ─

Marie Michlová

je kdy co nového pod sluncem? (…) Ze stěn a stropů pršely miliony štěnic na nepokojné spáče a měsíc co měsíc se konaly nejpřísnější zdravotní prohlídky, nehodí-li se alespoň někteří ke službě na frontě.“2 „Za protirakouské výroky byli občané souzeni,“ napsal Vladimír Vondráček. „S nacistickou persekucí v letech 1939 až 1945 to ovšem nelze srovnávat, to bylo jako vánek proti uragánu, jako louže proti jezeru.“3 Některé věci ale srovnatelné byly, například simulanti, a také udavači, kteří udávali své sousedy i nepřátele, se vyrojili odevšad za obou válek. Za války v Čechách existovaly tři velké věznice pro muže a jedna pro ženy. Životní a zejména hygienické podmínky tam byly většinou hrozné. „Cela má 7,65 m2 a 27,92 m3 obsahu,“ napsal Alois Rašín v létě 1915. „Spím při otevřeném okně. Nábytku málo: malý dubový stolek, přidělaný ke zdi, stolice dubová, rovněž přidělaná, postel železná, na ní slamník, podhlavník, dvě prostěradla a deka, nad postelí prkno na uložení šatů. V koutě kloset na vodu (splachovací), na něm jakýsi druh bedny, na níž stojí moje vymoženost, umývadlo (jinak nutno se

Alois Rašín na reversu dvacetikorunové bankovky z roku 1926 ─ 22 ─


mýti na chodbě), pak konev s vodou, plivátko, těleso ústředního topení. Na stropě elektrická lampa, hořící celou noc. Ve dveřích zasklené kukátko, stále otevřené. (…) S jídlem je strašná svízel. Vajíčka, která jsem dosud snídal, nejsou k jídlu, každý den je nějaké plesnivé.“4

Projevy odporu Za války se Češi opravdu měli proč bouřit, v první řadě nesouhlasili s tím, aby muži z jejich řad riskovali životy ve válce, s níž neměli nic společného. Navíc byl život v Čechách čím dál těžší, dražší a chudší. Dalším důvodem k odporu byl fakt, že Češi museli mnohdy bojovat proti Slovanům, zejména Rusům, v nichž mnozí viděli spásu pro České země už od prvních válečných dní. Někteří Češi proto mobilizaci ignorovali a odvést je muselo až četnictvo. Zvláště antimilitaristická byla levicová mládež. „Málokdo šel skutečně válčit, málokdo se cítil v Rakousku doma, každý v něm spatřoval nepřítele, v Rusech a Srbech bratry,“ poznamenal publicista Jan Hajšman.5 Jaroslav Kunz vzpomínal: „Na vozech v poli se jednoho dne objevily nápisy: ,My na Rusy nepůjdeme‘, ,Rus s námi‘, ,My jdeme na Rusa, a nevíme proč‘.“6 „Jak je to hrozné! Polské legiony proti Rusku! Slovan proti Slovanu, a dokonce dobrovolně, nikoliv z přinucení!“ napsal zděšeně medik Bedřich Opletal. „Byli jsme všichni spíše pro Rusy, radovali jsme se z porážek a neúspěchu vlastní armády a přáli nepříteli.“7 Ti nejodvážnější si zejména koncem války rádi zpívali ruskou hymnu. Na druhé straně ne všichni byli rusofilové, mnozí se i v předvečer rozpadu Rakouska-Uherska domnívali, že Čechům je nejlépe právě v této monarchii. „Čeští lidé, odchovaní německými školami, píšou bílou křídou na vagony nenávistné vtipy na Rusy, Srby a vůbec slovanské národy,“ poznamenal Augustin Mudrák. „Někteří Češi proti tomu ─ 23 ─

Marie Michlová

reptají, ale veřejně se proti tomu nikdo neodváží vystoupit, protože Rusi a Srbové jsou naši nepřátelé, jak zní vojenský rozkaz.“8 „Nu a co se týče pana doktora Záleského, středoškolského profesora z Haliče, ten je austrofil stoprocentní,“ konstatoval opět Bedřich Opletal.9 Češi za války rádi zesměšňovali rakouskou hymnu a císařskou rodinu, říkalo se, že „Marie Terezie prohrála Slezsko, Franc Josef prohraje všecko“. Zpravodaj Josef Jan Frič napsal ve svých dopisech: „Zvítězí-li germánská pýcha, bude to pro nás druhou Bílou horou. (…) Všecky projevy pro Rakousko jsou vynucené a vylhané.“10 Protestovali lidé všech společenských vrstev, třeba prostitutka Anna Bušková v Ústí nad Labem pokřikovala na ulici: „Sláva Srbsku!“ – a byla zatčena. Od roku 1917 nepokojů a vzpour stále přibývalo, představitelé našeho národa usilovali o mír, o všeobecné hlasovací právo pro muže i ženy, o svobodu tisku a právo shromažďovací, o odluku státu od církve, o zavedení osmihodinové pracovní doby, minimální mzdy, starobního a invalidního pojištění, o propuštění politických vězňů, o zrušení cenzury a zastavení diskriminace menšin, o zlepšení životních podmínek… Nicméně žádná vstřícná odezva nepřicházela, a tak se lidé při klonili k myšlence revoluce. „Revoluce nám dá vše, co nám chybí,“ tak zněla zpráva nalezená v létě 1917 u mlynáře v Kolíně.11 Podobně smýšlel i umírající otec stavebního inženýra a žurnalisty Miroslava Plesingera: „I v hodině smrti měl v srdci a na rtech pevnou naději v blízkost zářné hvězdy národa, který tolik miloval a kterému sloužil poctivě celý život.“ Nejvýznamnější vojenskou vzpourou bylo povstání náhradního praporu sedmého střeleckého pluku jednadvacátého května 1918 v Rumburku. Ráno vojáci nastoupili se zbraněmi, což bylo zakázané, a velitel jim za to nadával „české svině“ a „bolševici“. Na to vojáci odpověděli sborem: „Hovno!“ Zbili velitele, ukradli munici a s pomocí civilistů ─ 24 ─


obsadili město. Potom se vydali směrem na Českou lípu, aby vyvolali celonárodní povstání, ale byli poraženi rakouskou armádou a deset vůdců vzpoury bylo popraveno. Zvláštním projevem odporu vůči zhoršení životní úrovně v Českých zemích byly hladové bouře. První proběhla v únoru 1915 v Kraslicích, do ulic tehdy vyšlo asi dvě stě padesát žen a dětí volajících: „Chleba, chleba!“ Během téhož roku proběhlo jen v Čechách ještě dalších třicet demonstrací, následující rok to již byl více než dvojnásobek a koncem války byly už prakticky na denním pořádku. Vyhladovělí venkované středních Čech drancovali velkostatky. Nejsmutněji však dopadla prostějovská demonstrace šestadvacátého dubna 1917, do níž se zapojilo na osm tisíc osob a třiadvacet z nich bylo zastřeleno (včetně deseti žen a třináctiletého chlapce), dalších osmatřicet lidí bylo těžce zraněno.

Organizovaný odboj Zatímco za druhé světové války, v níž byl nepřítel jasně vymezený, se organizovaný odboj vytvořil hned a s jasnými cíli, za první světové války bylo všechno mnohem složitější a až do samotného konce války

Členové Maffie po obdržení revolučních medailí na Pražském hradě ─ 25 ─

Marie Michlová

se nepodařilo získat všechny Čechy pro myšlenku samostatnosti. Myšlenku vytvoření nezávislého státu prosazovala skupina „státoprávních pokrokářů“, která se již před válkou scházela v Pařížské kavárně v Žitné ulici v Praze. Hlavní organizací domácího odboje byla Maffie, založená po Masarykově odjezdu do zahraničí koncem roku 1914. Zásadně odmítla provádět sabotáže či atentáty, takže působila jen jako zpravodajská síť. Bylo do ní zapojeno asi dvě stě osob, v čele stáli Masarykův podporovatel Edvard Beneš (který roku 1915 také emigroval), Karel Kramář, Alois Rašín, Josef Scheiner a Přemysl Šámal. Maffie v Čechách byla v kontaktu se zahraničním odbojem díky kurýrům, k nimž patřila i Ema Destinnová. Zprávy byly psané šiframi či neviditelným inkoustem, který se však čas od času vyvolal (tedy objevil) předčasně. Pro Maffii pracoval také režisér Jaroslav Kvapil, jenž pomáhal organizovat Manifest českých spisovatelů (vydaný 17. května 1917). Tato petice byla adresována poslancům říšské rady, kteří měli ukončit svou loajalitu vůči Rakousku-Uhersku a začít prosazovat práva Čechů. Manifest podepsalo přes dvě stě českých intelektuálů.

Žipek, A.: Domov za války 1917, 4. díl, Pokrok, Praha 1931, s. 26. Čapková, H.: Moji milí bratři, Československý spisovatel, Praha 1986, s. 289-290. 3 Vondráček, V.: Lékař vzpomíná (1895-1920), Avicenum, Praha 1978, s. 286. 4 Rašín, L.: Paměti Dr. Aloise Rašína, Bonus A, Brno 1994, s. 119, 121. 5 Hajšman, J.: Česká mafie: Vzpomínky na odboj doma, Orbis, Praha 1934, s. 34. 6 Kunz, J.: Náš odboj v zrcadle rakouské vojenské justice, Šolc a Šimáček, Praha 1930, s. 115. 7 Opletal, B.: Zápisky z Velké války: Anabáze hanáckého medika 1914-1920, Paseka, Praha-Litomyšl 1998, s. 9, 11. 8 Mudrák, A., Červenka, J.: Bojoval jsem za císaře pána, Jiří Červenka, Brno 2011, s. 15. 9 Opletal, B.: Zápisky z Velké války: Anabáze hanáckého medika 1914-1920, Paseka, Praha-Litomyšl 1998, s. 18. 10 Kunz, J.: Náš odboj v zrcadle rakouské vojenské justice, Šolc a Šimáček, Praha 1930, s. 122, 128. 11 Mommsen, H., Kováč, D., Malíř, J.: První světová válka a vztahy mezi Čechy, Slováky a Němci, Matice moravská, Brno 2000, s. 215. 1 2

─ 26 ─

TISK, MÉDIA, KOMUNIKACE A POŠTA Kameloti za války vykřikovali: „Co je bílé, to je pravda, co je černé, to je lež!“1 A není divu, když český tisk omezovala přísná cenzura Válečného dohledacího úřadu. Už během prvních dnů války byla rozpuštěna říšská rada a zemské sněmy, suspendovány zákony o občanských právech, osobní svobody týkající se domova, slova, projevu, tisku, cestování, shromažďování a spolčování, bylo zrušeno listovní tajemství... Rozšířena byla také pravomoc vojenských soudů a vládlo se pomocí nouzových nařízení. Do začátku roku 1915 bylo rozpuštěno třicet spolků a zastaveno padesát periodik, nejčastěji pod záminkou, že daný titul „otiskl zprávu příčící se zájmům válečného velení“.2 Zaujímat neutrální postoj vůči oběma válčícím stranám nebylo českému tisku povoleno, musel být jasně

Redakce známého německého deníku Prager Tagblatt ─ 27 ─

Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.

Marie Michlová BYLI JSME A BUDEM. aneb česká každodennost Edice Český ČAS

Recommend Documents