Marie Michlová
BYLI JSME A BUDEM aneb česká každodennost 1914-1918
Edice Český ČAS
Marie Michlová
BYLI JSME A BUDEM aneb česká každodennost 1914-1918
© Marie Michlová, 2013 Editor: © Josef Snětivý, 2013 Cover & Layout © Nakladatelství ČAS, Alena Laňková, 2013 © Nakladatelství ČAS, www.nakladatelstvicas.cz, 2013 ISBN 978-80-7475-024-3
ÚVODEM První světová válka působila i na některé současníky poněkud romantickým dojmem. Někteří válku pojali jako boj za budoucí samostatnost českého národa, díky čemuž měli pocit, že navazují na ideály z doby obrození. Jiní byli na Rakousko hrdí, válku považovali za jeho obranu a pořizovali si upomínkové předměty, jako byly třeba kapesní hodinky s obrázkem Františka Josefa I. nebo budíky bubnující vojenský pochod. „Ve srovnání s pozdějšími krvelačnými bestiemi nacistickými byli tehdejší naši spoluobčané německé národnosti hotovými beránky a bývalá monarchie rakousko-uherská přes veškeré své krvavé vojenské štramáctví a nespornou politickou persekuci civilního obyvatelstva české národnosti byla pravým idylickým zjevem,“ konstatoval právník František Weyr.1 Částečně byl idealizovaný pohled na válečná léta dán malou informovaností civilního obyvatelstva o hrůzách bojů na frontě, zatímco vojáci si ne vždy byli schopni uvědomit, jak strádají jejich rodiny bez mužské pomoci, jak hladoví a živoří. „Ten, kdo zažil v dospělém věku pouze druhou světovou válku (proti které byla první pouhou poměrně nevinnou hračkou) a uvykl na její rozhlasové možnosti, nedovede si asi učiniti správnou představu o oné naprosté neinformovanosti, do níž byl v letech 1914-1918 zaklet český národ!“ dodává František Weyr.2 Je otázkou, zda my nyní, v jednadvacátém století, si dokážeme představit, v jaké situaci se ocitli obyvatelé Českých zemí v té době. Zatímco druhá světová válka je vděčným tématem pro historiky, literáty a filmaře, první světová válka je poněkud pozapomenutou kapitolou nejen našich dějin, v jejichž kontextu se dokonce jeví jako něco ryze pozitivního, něco, co nám dalo samostatnou Československou repub─5─
Marie Michlová
liku. Na druhé straně se však zapomíná na ty, kteří se příchodu nové doby nedočkali, padli ve válce, o níž věřili, že bude krátká a bezvýznamná. Umírali i lidé doma… A ti, kteří se z bojů vrátili, byli často poznamenaní navždy. „Když jsem chodil po Praze, potkával jsem často mladé lidi, vojáky, kteří se vrátili jako ranění a nemocní,“ napsal na samém počátku války tehdy devatenáctiletý student techniky Vladislav Květoň. „Pláště potrhané, fleky po krvi, v obličeji bledí, vychrtlí. To na mne učinilo velmi smutný dojem, plný úzkosti.“3 Válečné oběti dnes připomínají snad jen pomníky v mnoha obcích České republiky. Touto knihou bychom chtěli věnovat vzpomínku všem, kteří prožívali tuto nelehkou dobu, ať už doma, nebo na frontě. Snad se nám podaří vykreslit jejich každodennost tak, aby si čtenář uvědomil, jak neblahé a obtížné roky to byly.
Weyr, F.: Paměti I., Atlantis, Brno 1999, s. 432. Tamtéž, s. 434. 3 Květoň, V.: Vzpomínky z první světové války, Stratos, Praha 1995, s. 5. 1 2
─6─
PRVNÍ SVĚTOVÁ VÁLKA Vzhledem k tomu, že se na přelomu devatenáctého a dvacátého století začaly vztahy mezi světovými velmocemi prudce zhoršovat, mnozí historici se domnívají, že k nějaké válce by na počátku dvacátého věku ať tak, či onak došlo. Francouzsko-německé nepřátelství přetrvávalo již po celé devatenácté století a vyhrotilo se po připojení Alsaska a Lotrinska k Německu roku 1871. Spojence proti Německu našla Francie v Rusku, s nímž uzavřela dohodu již počátkem devadesátých let devatenáctého století. Německo znervóznilo budováním silného válečného loďstva i Británii, ta se proto odhodlala ke spojenectví se svým historickým nepřítelem Francií a jejich aliance je označována jako „srdečná dohoda“ (1904). Ke zformování celého spojeneckého bloku pak stačila jen smlouva mezi Británií a Ruskem, uzavřená roku 1907. Tyto tři státy vytvořily tzv. Trojdohodu, která měla konkurovat spojenectví Itálie, Německa a Rakouska-Uherska (ještě v devatenáctém století vytvořily tzv. Trojspolek). Do první světové války nakonec vstoupil Trojspolek (nazývaný též Ústřední mocnosti) ve trochu jiné sestavě, Itálii totiž nahradilo Turecko. Nebyla by to ale světová válka, kdyby v ní válčily jen evropské země a Turecko: Německu vyhlásilo válku Japonsko, které mělo spojeneckou smlouvu s Británií, a navíc roku 1917 přišly na pomoc Trojdohodě i Spojené státy americké. Válčilo se také například v Sýrii. Osmadvacátého června 1914 v Sarajevu spáchali srbští nacionalisté úspěšný atentát na rakouského arcivévodu Františka Ferdinanda, který byl sám zastáncem mírového řešení konfliktu velmocí, paradoxně se však jeho smrt stala záminkou pro vypuknutí té nejstrašnější války, jakou do té doby svět poznal. Do historie se vepsala jako Velká válka a záhy jako první světová válka – toto označení se plně vžilo až poté, co se lidstvo přesvědčilo o tom, že Velká válka nezůsta─7─
Marie Michlová
ne posledním válečným konfliktem světového měřítka, tedy po druhé světové válce. Nebezpečnou oblastí v Evropě a předmětem sporů byl především Balkán. V červnu 1913 zde vypukla druhá balkánská válka, v níž Srbsko, Řecko, Rumunsko a Turecko porazily Bulharsko. Po atentátu na habsburského následníka trůnu se však v centru pozornosti ocitlo Srbsko, kterému předalo Rakousko-Uhersko ultimátum, přičemž ostrý postup vůči této malé zemi podporovalo také Německo. Nakonec osmadvacátého července 1914 vyhlásilo Rakousko-Uhersko Srbsku válku, následovalo jej Německo, které obsadilo Lucembursko a vyhlásilo válku Rusku a Francii. Ohrožené Francie se zastala Británie, která vyhlásila válku Německu. Postupně bylo do války vtaženo osmatřicet států.
Rakouské tažení na Balkáně vypadá na tomto snímku téměř idylicky… ─8─
BYLI JSME A BUDEM aneb česká každodennost 1914-1918
Podobně jako v případě druhé světové války, i první světová válka měla podle odhadů Němců trvat nanejvýš několik měsíců, ale setkali se mj. s tuhým odporem Belgičanů. Rusové zahájili překvapivý postup proti Němcům, avšak jejich armáda nebyla dostatečně vyzbrojena, úspěch nakonec slavili až v Haliči proti rakouské armádě. Němci postupovali na Paříž, ale byli zastaveni v bitvě na řece Marně v září 1914 – a sen o bleskové válce se rozplynul, začala zákopová válka. Na západní frontě byly vybudovány zákopy, betonové bunkry a minová pole. Postup jen o několik set metrů znamenal obrovské ztráty na lidských životech. Rakouský konflikt se Srbskem najednou ustoupil do pozadí, na jižní frontě byl až do podzimu 1915 víceméně klid, protože Srbsku se podařilo s francouzskou pomocí vytlačit nepřítele ze země, situaci zvrátil až vstup Bulharska do války na straně Ústřed-
Umírali dvou- i čtyřnozí… ─9─
Marie Michlová
ních mocností. Šok způsobili Němci v dubnu 1915, když u belgického města Ypres použili (poprvé v dějinách) chemickou zbraň, nebezpečný plyn, který zabil na pět tisíc vojáků. Úspěšní byli v boji proti Rusku, podařilo se jim obsadit velkou část Ukrajiny i Běloruska, Bukovinu a Litvu. Rok 1916 se nesl ve znamení obrovských ztrát: v bitvě u Verdunu padlo šest set tisíc Němců a přes tři sta tisíc Francouzů. V bitvě u Sommy Britové poprvé použili tanky, padl zde přes jeden milion osob. Válka měla nebývalé dopady i na civilní obyvatelstvo, ve válčících zemích probíhaly hladové bouře a hrozila sociální revoluce – ta nakonec vypukla v Rusku počátkem roku 1917 (a znovu v říjnu) a měla velký ohlas v celé Evropě. Rusko z války vystoupilo a nahradily ho v ní Spojené státy americké. V listopadu 1918 vypukla revoluce i v Německu, císař Vilém II. uprchl ze země, Rakousku-Uhersko se rozpadlo. Válka formálně skončila jedenáctého listopadu 1918, kdy Německo podepsalo dohodu o příměří. Z popela zaniklé habsburské monarchie se zrodily nové mnohonárodnostní státy. V důsledku první světové války zahynuly desítky milionů lidí, kromě obětí z řad vojáků byly obrovské ztráty i mezi vyhladovělým civilním obyvatelstvem, svůj velký podíl na hrozivých počtech mrtvých měla také španělská chřipka.
České země před první světovou válkou Před první světovou válkou byly v neozbrojeném konfliktu nejen světové velmoci. I národy v Českých zemích spolu už od devatenáctého století politicky a hospodářsky soupeřily, zejména Češi a Němci. Zatímco Češi usilovali o zrovnoprávnění v rámci monarchie, Němci požadovali administrativní oddělení německy mluvících oblastí a zavedení němčiny jako státní řeči. V těchto požadavcích nebylo vyhověno ani jedné skupině, nicméně Češi dosáhli jistého vítězství zrovnoprávněním českého jazyka s německým v úřadech a školství. Podle zásady ─ 10 ─
BYLI JSME A BUDEM aneb česká každodennost 1914-1918
Arcikníže Karel, pozdější císař Karel I., návštěvou na plzeňských dostizích v roce 1907
„svůj k svému“ měli Češi nakupovat jen české výrobky a čeští výrobci se neměli spojovat s německými firmami. Kromě Čechů a Němců žila v českých zemích také početná židovská menšina. Na výsluní české politiky vystřídali staročechy (vedené Františkem Ladislavem Riegrem) mladočeši aneb Národní strana svobodomyslná (v čele s Karlem Kramářem). Mladočeši a staročeši se shodovali na dvou prioritách: bojovali za posílení postavení Českého království v rámci habsburské monarchie a za rozšíření volebního práva i mezi méně majetné vrstvy. K česko-německému vyrovnání v Rakousku -Uhersku sice nikdy nedošlo, ale i s přispěním českých politiků a zejména v souvislosti s revolučním hnutím v Rusku a pod hrozbou dělnických stávek byl říšskou radou schválen nový volební zákon, který umožňoval volit všem mužům starším čtyřiadvaceti let. Poprvé se takto volilo již v roce 1907. O zlepšení podmínek pro manuálně pracující usilovala Českoslovanská sociálně demokratická strana dělnická, zatímco rolníky a venkov zastupovala Agrární strana, vedená Antonínem Švehlou. Na Mora─ 11 ─
Marie Michlová
Účastníci všesokolského sletu v Turnově v roce 1907 vě byly populární strany spojené s vírou, tedy strany katolické a křesťansko-sociální. Strana národně sociální přilákala kromě nacionálně smýšlejících dělníků také nižší střední vrstvu. O oddělení českých zemí od monarchie tehdy uvažovali jen radikálové (tzv. omladináři a pokrokáři), mj. Tomáš Garrigue Masaryk, avšak tyto směry získaly důvěru až koncem války, do té doby dávali voliči přednost sociálním demokratům a agrárníkům.
Významné osobnosti (v abecedním pořadí) Edvard Beneš (28. květen 1884, Kožlany – 3. září 1948, Sezimovo Ústí) byl československým prezidentem a působil jako vůdčí osobnost ─ 12 ─
BYLI JSME A BUDEM aneb česká každodennost 1914-1918
v prvním i druhém odboji. Doktorát z práv získal roku 1908 ve francouzském Dijonu, habilitoval se v oboru filozofie. Během první světové války pobýval v Paříži, kde organizoval protirakouský odboj a kurýrní službu pro spojení s domácím odbojem. Po vyhlášení republiky byl jmenován ministrem zahraničí a později se stal i předsedou vlády. Jako prezident abdikoval po mnichovské dohodě a znovuzvolen byl roku 1946, o dva roky později abdikoval a za několik týdnů zemřel. František Ferdinand d’Este (18. prosinec 1863, Štýrský Hradec – 28. červen 1914, Sarajevo) byl následník rakousko-uherského trůnu a synovec Františka Josefa I. V českých zemích vlastnil zámky Konopiště a Chlum u Třeboně. Atentátu, který byl spáchán na něj a jeho milovanou manželku Žofii (pocházela z českého rodu Chotků) v Sarajevu oba podlehli. Byl vášnivým lovcem. V celé monarchii byl spíše neoblíbený. František Josef I. (18. srpna 1830, Vídeň – 21. listopadu 1916, tamtéž) byl rakouský císař a (mj.) český a uherský král. Na trůn nastoupil v revolučním roce 1848 poté, co se jeho strýc Ferdinand I. Dobrotivý vzdal vlády. Mladičký císař měl absolutistické tendence, ale díky Říjnovému diplomu z roku 1860 otevřel Rakousku cestu ke konstituční monarchii a o sedm let později přistoupil i na vyrovnání s Uherskem, čímž vzniklo Rakousko-Uhersko. Roku 1854 se oženil se svou sestřenicí Alžbětou Bavorskou, zvanou Sissi, která byla později zavražděna. Jejich jediný syn Rudolf spáchal roku 1889 sebevraždu. František Josef I. byl jedním z nejdéle vládnoucích panovníků na světě a v posledních desetiletích své vlády patřil k nejoblíbenějším habsburským panovníkům, ale jeho pohřeb byl zastíněn válečnými událostmi. Karel I. (17. srpen 1887, Persenbeug – 1. duben 1922, Funchal na Madeiře) byl poslední rakouský císař, český a uherský král, syno─ 13 ─
Marie Michlová
vec arcivévody Františka Ferdinanda. Roku 1911 se oženil s princeznou Zitou Bourbonsko-Parmskou, která mu porodila osm dětí. Po vypuknutí války byl přidělen k vrchnímu velení armády v Těšíně a stal se jedním z mála panovníků, kteří se osobně zúčastnili bojů za první světové války. Po svém nástupu na trůn jmenoval ministrem zahraničí hraběte Otakara Černína. Jeho zákony o ochraně nájemníků a vytvoření ministerstev sociální péče a národního zdraví přežily zánik monarchie, jeho snaha o zachování Rakouska-Uherska jakožto spolkového mnohonárodnostního státu však přišla příliš pozdě. Po své abdikaci žil u Bodamského a později Ženevského jezera. Zemřel na zápal plic. V roce 2004 byl blahořečen římskokatolickou církví. Karel Kramář (27. prosinec 1860, Vysoké nad Jizerou – 26. květen 1937, Praha) byl účastník prvního odboje, pozdější ministerský předseda ČSR a předseda Československé národní demokracie. Vystudoval právnickou fakultu. Roku 1891 byl zvolen do rakouské říšské rady za mladočechy. Již před první světovou válkou počítal se vstupem českých zemí do slovanské federace, kterou mělo vést Rusko. Kramář byl velkým rusofilem, ne náhodou byla jeho manželka zámožná Ruska Naděžda. Spolu s Aloisem Rašínem byl roku 1915 zatčen a vězněn za velezradu a vyzvědačství, ale trest mu byl zmírněn na dvacet let žaláře a nakonec byl amnestován. Tomáš Garrigue Masaryk (7. března 1850, Hodonín – 14. září 1937, Lány) byl státník a filozof. Pocházel z chudých poměrů a vyučil se zámečníkem, ale nakonec se věnoval pedagogice a studoval filozofii. Někteří vlastenci jej považovali za zrádce, když se přiklonil k názoru, že rukopisy Zelenohorský a Královedvorský jsou padělané, za kontroverzní byl považován i jeho požadavek obnovení procesu s Leopoldem Hilsnerem, který byl odsouzen za vraždu Anežky Hrůzové – společnost byla přesvědčena, že Hilsner spáchal „židovskou rituální vraždu“. ─ 14 ─
BYLI JSME A BUDEM aneb česká každodennost 1914-1918
Roku 1900 založil Českou stranu lidovou - pokrokovou, později nazývanou „stranou realistickou“. Byl poslancem rakouské říšské rady a univerzitním profesorem. Za první světové války se vyslovil pro rozpad habsburské monarchie, své názory shrnul v knize „Nová Evropa: Stanovisko slovanské“. Spolu s Edvardem Benešem a Milanem Rastislavem Štefánikem stál v čele zahraničního odboje. V roce 1918 se stal prvním prezidentem Československa. Vzhledem ke klíčovému podílu na zrodu nezávislého státu byl označen za Presidenta Osvoboditele. Masaryk byl znovuzvolen prezidentem v letech 1920, 1927 a 1934. Roku 1935 ze zdravotních důvodů abdikoval a o dva roky později zemřel. Jeho syn Jan Masaryk působil jako diplomat a ministr zahraničí. Alois Rašín (18. říjen 1867, Nechanice – 18. únor 1923, Praha) byl ekonom a účastník prvního odboje, později ministr financí ČSR. Byl sice synem pekaře, ale vystudoval právnickou fakultu a již v době studií se začal politicky angažovat. Odsouzen byl v procesu s tzv. Omladinou a později se přidal k mladočechům, přispíval do Národních listů a působil ve finančním výboru v rámci říšské rady. Spolu s Kramářem byl roku 1915 podruhé odsouzen a posléze amnestován. Po vzniku republiky se stal ministrem financí a tvůrcem měnové odluky, kvůli níž musely být dočasně uzavřeny hranice. Roku 1923 na něj byl spáchán úspěšný atentát.
─ 15 ─
POČÁTEK PRVNÍ SVĚTOVÉ VÁLKY (ANEB „TAK NÁM ZABILI…“) Když se po Českých zemích roznesla zpráva, že byl následník rakouského trůnu František Ferdinand d’Este zavražděn, nikdo ho příliš nelitoval, lidem byl víceméně lhostejný a stejně lhostejně se stavěli vůči jeho smrti. „Oběti atentátu byly v českém národě (a podobně i ve Vídni) velmi málo oblíbeny a neslyšel jsem, že by je byl někdo zvlášť litoval,“ poznamenal František Weyr.1 Z celé královské rodiny zajímal Čechy nejvíce František Josef I., za jehož vlády se již narodila většina obyvatel žijících v předvečer první světové války. Ovšem panovník byl už velmi starý a pomalu mizel z očí veřejnosti, například dvorního bálu se naposledy účastnil roku 1911. Cítil se velice unavený a osamělý, vždyť přišel o bratra, manželku, dceru i syna a nyní i o arcivévodu Ferdinanda, s nímž se v poslední době úspěšně snažil usmířit. František Josef se rozhodl Srbsko potrestat válkou „v zájmu míru v Evropě“. Vše odsouhlasil německý císař Vilém. Češi však protestovali a novináři, třeba na stránkách Lidových novin, předpovídali, že z takového postupu hrozí velká válka. „Když jsem koncem března 1914 odevzdával šikovateli erární uniformu,“ vzpomínal lékař Bedřich Opletal (1891-1948), „řekl mi ten pan feldvébl tajemně, že si ten mundúr asi velmi brzo zase obléknu.“2 V den Ferdinandova pohřbu přišel významný historik Josef Pekař na výuku celý v černém a prohlásil, že Češi následníkovou smrtí mnoho ztratili. Byla to pravda, protože před válkou měli řadu svobod, například pohybu, vyznání či sdružování, soudy byly nezávislé a roku 1868 byl zrušen i církevní dohled nad školami. Za války naopak za─ 16 ─
BYLI JSME A BUDEM aneb česká každodennost 1914-1918
vládla vojensko-úřednická diktatura, byli zatčeni někteří čeští politici a popraveni odpůrci války. O život nepřicházeli jen lidé podezřelí a usvědčení z „vlastizrádné“ činnosti. V první světové válce, na rozdíl od protektorátu, byli Češi regulérně povoláváni na frontu. Jednatřicátého července 1914 byla vyhlášena všeobecná mobilizace ročníků 1877 až 1892. V mnohých státech vítali válku s nadšením, ale v Českých zemích se vůči ní od začátku stavěli odmítavě, ačkoliv se zpočátku zdálo, že konflikt bude velmi krátký a s válkou bude amen „do švestek“, tedy do září 1914. Zprávu o atentátu se obyvatelé Českých zemí dozvěděli ještě týž den, tedy v neděli osmadvacátého června. „Byli jsme se ženou na oné nedělní sokolské slavnosti v Králově Poli, když tu uprostřed cvičení byly náhle na cvičišti vztyčeny černé prapory a mezi diváky dostaly se první nejasné zprávy o sarajevském atentátu,“ vzpomínal na ten den František Weyr. „Cvičení bylo ihned přerušeno a obecenstvo čekalo, co se bude díti dále. (…) V brněnských ulicích nastal k večeru onoho památného dne nebývalý ruch a hlavně v České (tehdejší Rudolfské) ulici proudily před redakci Lidových novin zástupy zvědavých lidí, čekajících na bližší a určitější zprávy. Nikdo si tenkrát asi nemyslel, že z útoku na rakouského následníka trůnu vznikne válka, a k tomu světová. (…) Bodří Vídeňáci znali vlastně Balkán jen z různých operet, ve kterých vystupovala jeho exotická knížata a hrabata, a byli v hloubi svého srdce přesvědčeni, že v případě potřeby (,im Ernstfall‘, jak se říkalo) tam postačí poslat několik četníků a policistů, aby zjednali klid.“ 3 Karel Engelmüller, český spisovatel, prožíval okamžik vyhlášení války takto: „Je nedělní červencový podvečer, stojím na silnici před naším letním Tusculem a dívám se ku Praze, nad níž rozhořely se divoké, krvavé červánky. Ještě nikdy nebe tak zlověstně neplanulo. Jako by to byl nejprudší požár vášní, jako by se roztékala krev do široka a daleka… A děsivé mraky kupí se na sebe a žhavými jejich prorvami teče ─ 17 ─
Marie Michlová
Typická fotografie mladého páru, jehož vztah přervala – často navždy – válka a rozlévá se rudá záplava. Pak přichází malý, tlustý mužík a na dvéře uzavřené tabáční budky lepí hrozivou ceduli, vyhlášení války. Tak to začalo…“4 „Vraceli jsme se právě z procházky, když na náměstí uviděli jsme s radnice spuštěný černý prapor,“ popisovala situaci pamětnice Božena Trávníčková. „Náměstí liduprázdné a ticho všude jako před bouří. Teprve když jsme již přešli, uviděli jsme spěchajícího, který zodpověděl naši otázku a naše naléhání: ,Atentát v Sarajevě na Ferdinanda, následníka.‘ A utíkal dále. Hned jsme věděli, že je tu válka za dveřmi, válka se Srbskem, která se připravovala již po léta předtím, vznášejíc se stále jako příšera na okraji našeho obzoru, ve formě celní války, šikanování Jihoslovanů a pod.“5 ─ 18 ─
