Mariánské poselství fresek na klenbě kostela Narození Panny Marie v Drysicích a modlitby na velkém zvonu

FARNÍ INFORMÁTOR 3205..NNEEDDĚĚLLEEVVM MEEZZIIDDO OBBÍÍ––2138..ŘZÍÁ JN ŘA Í 22001166

Hle, ubožák zavolal a Hospodin slyšel.

Eucharistie v kostele Narození Panny Marie v Drysicích - posvěcen 25. října 1896.

MODLITBA VĚŘÍCÍCH K: Bratři a sestry, slova starozákonní moudrosti: "modlitba chudého proniká oblaka a nezastaví se, dokud tam nedojde" je nám o této misijní neděli výzvou, abychom skrze Toho, který se ponížil z lásky k nám, ve zkroušenosti srdce volali k Otci: L: BOŽE, BUĎ MILOSTIV A ŽEHNEJ NÁM.  Za papeže Františka, aby jeho završená apoštolská cesta do Gruzie a Ázerbajdžánu přispěla k poznání života víry těchto zemí a všem přinesla požehnání.  Za věřící, aby po příkladu a na přímluvu sv. Jana Pavla II. otvírali dokořán brány svého srdce Kristu, Vykupiteli člověka.  Za obrácení Ruska a všech zodpovědných za zločiny proti lidskosti páchané na nevinném obyvatelstvu Sýrie, za nekončící konflikty v Iráku, na Ukrajině i za šíření válek a nepokojů.  Za nemocné a trpící, aby si byli vědomi hodnoty své jedinečné spolupráce na díle spásy.  Za ty, kdo skončili svůj pozemský běh a dobrý boj pro víru, aby dosáhli věnce spravedlnosti, který předá Pán těm, kdo s láskou čekají na jeho příchod. K: Všemohoucí Bože, ty miluješ Církev svého Syna a chceš, aby se šířila a vzkvétala ve všech končinách světa. Dej, ať výzva této misijní neděle pronikne a zapálí srdce tvých věřících. Skrze Krista našeho Pána. L: Amen.

SUB TUUM PRAESIDIUM CONFUGIMUS

POD OCHRANU TVOU SE UTÍKÁME

SANCTA DEI GENETRIX

SVATÁ BOŽÍ RODIČKO

Mariánské poselství fresek na klenbě kostela Narození Panny Marie v Drysicích a modlitby na velkém zvonu.

V upomínku na Jeho Eminenci kardinála GIOVANNIHO COPPU z diakonie sv. Lína ______________

«Omnia Christus est nobis! Kristus je nám vším! chceš-li léčit ránu, On je lékař; potřebuješ-li pomoc, On je síla; bojíš-li se smrti, On je život! toužíš-li po nebi, On je cesta; jsi-li v temnotách, on je světlo» (Svatý Ambrož)

ALBA

9. listopadu 1925

PUSTIMĚŘ 4.1.1936 - 24.11.2015

8.11.1928 - 16.1.2016

JACHAN Jaroslav

ČERNÁ Marie

5.3.1940 - 28.11.2015

21.3.1926 - 28.1.2016

ŠTUCHALOVÁ Jana

POSPÍŠILOVÁ Vlasta

21.3.1935 - 14.4.2016

10.7.1927 - 10.2.2016

ŠPIČÁKOVÁ Květoslava MALÁ Marie 26.2.1921 - 6.6.2016

KOMÁREK Josef 25.3.1936 - 13.6.2016

HÁDRA Vlastimil 4.5.1977 - 17.6.2016

FORMÁNEK Václav 15.9.1946 - 24.6.2016

16. května 2016

PODIVICE NAVRÁTILOVÁ Ludmila

PROKOP Rostislav

17.7.1955 - 5.5.2016

ROMA

Věčné odpočinutí dej jim, Pane, a světlo věčné ať jim svítí! Ať odpočívají v pokoji.

DRYSICE ADAMEC Ladislav 1.1.1967 - 24.12.2015

STEINER Oldřich 3.6.1940 - 11.2.2016

JANSKÝ Vladimír 3.2.1955 - 4.3.2016

FARNÍ INFORMÁTOR 3215..NNEEDDĚĚLLEEVVM MEEZZIIDDO OBBÍÍ––3108..ŘZÍÁ JN ŘA Í 22001166

Budu velebit tvé jméno, můj Bože, Králi.

Kristus je středem všeho: kříže i hostiny, k níž jsou pozvány všechny národy. To je inspirujícím motivem loga návštěvy papeže Františka ve Švédsku, 31. října - 1. listopadu. Na kříži je vyobrazen Trojjediný Bůh, Stvořitel a Smiřitel. Dole pak božské ruce drží pohromadě celé tvorstvo. Ježíš Kristus, Boží slovo, přítomné v eucharistii je vrcholem veškerého života. On podpírá celé tvorstvo a svou smrtí a zmrtvýchvstáním obnovuje život člověka. Vinný kmen a vinné ratolesti znázorňují Krista a Boží lid.

Holubice, ztvárněná ve třech částech, je symbolem Ducha svatého. To je jistota, že Boží dílo spásy nepřestává - podle božského příslibu projevovat svou moc v každé době a situaci. Křtitelnice symbolizuje živou vodu, která člověka obnovuje a začleňuje do těla Kristova, do společenství svatých. Eucharistie ukazuje na viditelné společenství Církve. Ježíš Kristus střed hostiny, se nabízí jako pokrm na cestu, aby posílil jednotu a smířil všechny lidi tím, že boří zdi rozdělení. Kříž představuje nejhlubší touhu po sdílení Eucharistie.

MODLITBA VĚŘÍCÍCH K: Bratři a sestry, modleme se, aby nás Bůh učinil hodnými dober, ke kterým nás povolal, abychom vždy rádi konali dobro a naše víra se projevovala skutky: L: PROSÍME TĚ, VYSLYŠ NÁS.  Vládce milující život, shlédni na dílo svých rukou a Duchem své lásky provázej papeže Františka na jeho apoštolské cestě do Švédska.  Pane, shovívavý k hříchům lidí, aby dělali pokání: dej, ať zbloudilí poznávají v trestech a výčitkách tvou milosrdnou tvář Otce, aby zbaveni své špatnosti uvěřili v tebe.  Králi milosrdný a milostivý, oslav jméno svého Syna v srdcích věřících naší farnosti, aby se stávali proroctvím jeho příchodu.  Věrným zemřelým, kteří s vírou čekali na tvůj příchod, dej účast na nebeské slávě. K: Všemohoucí Bože, tys skrze svého Syna přinesl spásu do domu Zacheova; dej i této své rodině zakusit svou věrnost, ať navěky chválí tvé jméno. Skrze Krista našeho Pána. L: Amen.

LITURGICKÉ TEXTY 30. NEDĚLE V MEZIDOBÍ 1. ČTENÍ – SIR 35,15B-17.20-22A

Čtení z knihy Sirachovcovy. Protože Pán je spravedlivý Bůh, nestraní nikomu. Není na straně proti chudákovi a vyslyší modlitbu utištěného. Nepohrdne sirotkovou prosbou ani vdovou, když vylévá svou stížnost. Tíseň utlačeného se skončí, křik ubohého se utiší. Modlitba chudého proniká oblaka a nezastaví se, dokud tam nedojde. Nevzdálí se, dokud Nejvyšší nezakročí, nerozsoudí spravedlivě a neobnoví právo. ŽALM 34

Ustavičně chci velebit Hospodina, vždy bude v mých ústech jeho chvála. V Hospodinu nechť se chlubí moje duše, ať to slyší pokorní a radují se. Hospodinův hněv stíhá ty, kdo páchají zlo, aby vyhladil ze země vzpomínku na ně. Spravedliví volali, a Hospodin slyšel, vysvobodil je z každé jejich tísně. Blízko je Hospodin těm, kdo mají zkroušené srdce, na duchu zlomené zachraňuje. Hospodin zachraňuje duše svých služebníků, nebudou pykat, kdo se k němu utíkají 2. ČTENÍ – 2TIM 4,6-8.16-18 Čtení z druhého listu svatého apoštola Pavla Timotejovi.

Milovaný! Já už mám prolít v oběť svou krev, chvíle, kdy mám odejít, je tady. Dobrý boj jsem bojoval, svůj běh jsem skončil, víru jsem uchoval. Teď mě už jen čeká věnec spravedlnosti, který mi v onen den předá Pán, spravedlivý soudce. A nejen mně; stejně tak i všem, kdo s láskou čekají na jeho příchod. Při mé první obhajobě nikdo se mě nezastal, všichni mě opustili. Kéž je jim to odpuštěno! Avšak Pán stál při mně a dal mi sílu, abych plně hlásal evangelium a aby ho slyšeli lidé ze všech národů. A tak jsem byl vysvobozen ze lví tlamy. Pán mě vysvobodí ode všeho zlého a zachrání pro své nebeské království. Jemu buď sláva na věčné věky! Amen. EVANGELIUM – LK 18,9-14

Slova svatého evangelia podle Lukáše. Některým lidem, kteří si na sobě zakládali, že jsou spravedliví, a ostatními pohrdali, řekl Ježíš toto podobenství: ”Dva lidé šli do chrámu, aby se modlili; jeden byl farizeus a druhý celník. Farizeus se postavil a modlil se v duchu takto: ‚Bože, děkuji ti, že nejsem jako ostatní lidé: lupiči, podvodníci, cizoložníci nebo i jako tamhleten celník. Postím se dvakrát za týden, odvádím desátky ze všech svých příjmů.‘ Celník však zůstal stát vzadu a neodvažoval se ani pozdvihnout oči k nebi, ale bil se v prsa a říkal: ‚Bože, buď milostiv mně hříšnému!‘Říkám vám: Celník se vrátil domů ospravedlněn, ne však farizeus. Neboť každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen.”

„Slova, která jsem vám mluvil, jsou duch a život“ (Jan 6,63)

SLOVO

+ P. FRANTIŠKA BENÍČKA

Farizeus a celník Byl pohřeb jedné mladé ženy, která se utápěla v morálních slabostech. Navíc zemřela krátce po zákroku proti nenarozenému dítěti. Bůh ji dal ovšem milost, že se stačila vyzpovídat a umírala se slovy: ´Pane, smiluj se!´ Slyšeli to i ostatní pacientky na oddělení. Na pohřbu vyvolal velké pohoršení muž, který byl vždy první v kostele a poslední z něho odcházel. Polohlasně kritizoval církevní pohřeb. Tato žena nepatří na hřbitov a už vůbec nemůže mít nárok na církevní pohřeb. Lidé se pohoršovali. Našel se tam však i jeden moudrý muž, který ho usměrnil: „nejste Bůh, abyste mohl soudit!“ Myslím, že je to moderní obraz farizea a celníka, o nichž jsme slyšeli v evangeliu. Stalo se jednou na faře. Mládež měla spolčo, tak rozebírali duchovní věci. Občas mezi ně přišel i kněz. Jednou s nimi chtěl rozebrat evangelium, které jsme právě slyšeli i my dnes. Mladí měli naslouchat a pak říci, jako úryvek oslovil každého z nich. Sotva kněz dokončil čtení evangelia o farizeji a celníkovi, nechal se slyšet jeden mládenec a praví: „Tak tohle se mě netýká. Mě je ten farizej tak protivný, že se mi nemůže stát, abych se choval jako on. – Teda, já vím, takoví farizeové jsou i dnes. Znám řadu takových lidí, co jsou namyšlení a hloupě odsuzují a posuzují druhé kolem sebe“. Najednou se mladí začali dívat jeden na druhého, až všichni vybuchli smíchy. Mladíkovi chvíli trvalo, než mu došlo proč se smějí, ale pak si uvědomil, že se zachoval přesně jako ten farizej, kterého odsuzoval – že tím dnešním farizejem je on sám. Objevit farizea v sobě není lehké. Udělejme si proto stručnou charakteristiku obou postav, abychom pak mohli porozumět, co nám tím Pán chce připomenout. Farizej byl skutečně jednička v plnění židovského zákona , ba dokonce toho dělal ještě více, než se nařizovalo. Postil se dvakrát týdně, ačkoli židé měli předepsaný půst jen jednou v roce. Myslím, že to bylo dost citelné odříkání. Odváděl desátek ze všeho, ne jen z jedné věci, jak bylo předepsáno. Představme si, že bychom odváděli desátek z platu, darů či úrody. Děkoval Bohu, že není lupič, podvodník a cizoložník. Tragédie ovšem nastává, když říká, že není jako ten celník. Toto srovnávání, povyšování a vůbec to, že považoval svůj řádný život jako legitimaci k tomu, aby mohl soudit bližního, je počátkem jeho prohry před Bohem. Zakládá si na tom, že plní všechny Boží i židovské předpisy. Navenek vypadá jako spravedlivý člověk, plní do puntíku všechno, co po něm zákon žádá. Jistě si namlouval, že Bůh je s ním spokojen a bude ho chválit za jeho dokonalost. Celník nechodil do chrámu, nepostil se, okrádal lidi, podváděl, takže když ho někdo uviděl v

chrámě, řekl si že ten člověk tam nemá, co pohledávat – je to beznadějný případ. Uznává jen své hříchy a prosí za odpuštění. Jak je tedy možné, že Bůh farizea nevnímal, ale celník odchází ospravedlněn? Copak Bůh si nepřeje, abychom plnili Desatero, ale naopak hřešili, když se zastal celníka? To jistě ne. Ukazuje však na jednu základní chybu, a to, že farizeus pohrdá člověkem a povyšuje se nad něj, takže veškerá jeho zbožnost je naprosto k ničemu. Jedním slovem je to pýcha. Říká se, že ´pýcha peklem dýchá´. Znemožňuje totiž naplňovat přikázání lásky k Bohu a k bližnímu. Pýcha byla příčinou pádu andělů, prvních lidí a je příčinou nevěry kolem nás. Pýcha znemožňuje i lásku k bližnímu. Pyšný člověk vidí jen sebe, své hodnoty, své přednosti, dovednosti, své zájmy a tituly, a proto není schopen milovat jiné lidi, pohrdá jimi. Varujme se farizejství. Týká se každého z nás. Pohrdáme lidmi nevěřícími či jinak smýšlejícími, dáváme jim slovy i svým jednáním jasně najevo, že jsme něco víc než oni, že jsme lepší než oni, ale pravda je úplně někde jinde. Pán Ježíš nesnášel farizeje – nazýval je pokrytci, slepé vůdce a říká jim, že celníci a nevěstky je předcházejí do Božího království. Co tedy dělat, abychom ze svého života tohoto farizea odstranili? Na to si odpovíme následujícím pohádkovým příběhem: V jedné zahradě bylo plno květin. Podél plotu slunečnice, uprostřed záhony růží a mezi tím pomněnky, macešky a sedmikrásky. Slunečnice se vypínala sebevědomě nade všemi. – Tak velká silná není žádná z vás! Ale růže jí skákaly do řeči: ale my voníme a záříme krásou, ne jako tady macešky. No a macešky říkají: jsme chudinky, chudinky, chudinky. Ještěže se ozvala pomněnka. Jak můžete takhle mluvit? Žádná z vás si nedala sama ani vzhled ani vzrůst. Všechny jsme krásné jak nás stvořil náš Stvořitel. Každá jsme jiná, ale všechny jsme hezké a všechny nás má náš Stvořitel rád takové, jaké jsme. A květiny ztichly a začaly pokukovat jedna po druhé jakou podobou krásy je Stvořitel vybavil. Myslím, že jsme pochopili, bratři a sestry, milé děti, kolik je v nás a kolem nás slunečnicově farizejského povyšování nad druhé, pohrdání druhými. Nebude proto i pro nás lepší podle rady pomněnky vidět u lidí kolem nás, co je v nich dobrého a pěkného, místo špehování, jaké mají chyby? Bude tak o jednoho farizea na světě méně.

 ÚMYSLY APOŠTOLÁTU MODLITBY NA MĚSÍC ŘÍJEN 1. Aby novináři při výkonu svého povolání byli vždy obdařeni úctou k pravdě a vytříbeným smyslem pro etiku. 2. Aby Světový den modliteb za misie obnovil ve všech křesťanských společenstvích radost a odpovědnost za zvěstování evangelia. 3. Ať se náš národ vrátí ke svým křesťanským kořenům a naši biskupové ať mají odvahu jasně se svým slovem vyjadřovat k problémům ve společnosti.

 ÚMYSLY APOŠTOLÁTU MODLITBY NA MĚSÍC LISTOPAD 1. Aby země, které se ujímají velkého počtu uprchlíků a běženců, byly podporovány ve svém úsilí být solidárními. 2. Aby se kněží a laici ve farnostech podíleli na službě ve prospěch společenství a nepodléhali pokušení malomyslnosti. 3. Ať je modlitba za zemřelé a naše úcta k nim svědectvím o jedinečnosti každého lidského života a jeho věčné perspektivě v Boží lásce.

LITURGICKÉ TEXTY 31. NEDĚLE V MEZIDOBÍ 1. ČTENÍ – MOUDR 11,22-12,2

Čtení z knihy Moudrosti. Pane, celý svět je před tebou jako prášek na vahách, jako kapka rosy, která zrána padá na zem. Ty však máš slitování se vším, protože můžeš všechno, a jsi shovívavý k hříchům lidí, aby dělali pokání. Vždyť ty miluješ všechno, co je, a nic si neošklivíš z toho, cos udělal, neboť kdybys něco nenáviděl, nestvořil bys to. Jak by něco mohlo trvat, kdybys nechtěl, nebo se uchovat, kdybys to nepovolal k bytí? Ale ty máš na všechno ohled, poněvadž je to tvé, vládce, milující život, neboť tvůj nepomíjející duch je ve všem. Proto zbloudilé trestáš ponenáhlu a napomínáš tím, že jim vyčítáš to, čím hřešili, aby zbaveni své špatnosti věřili v tebe, Pane. ŽALM 145

Budu tě oslavovat, můj Bože, králi, – budu velebit tvé jméno po všechny věky. – Každý den tě budu velebit – a chválit tvé jméno po všechny věky. Milosrdný a milostivý je Hospodin, – shovívavý a plný lásky. – Dobrotivý je Hospodin ke všem – a soucit má se všemi svými tvory. Ať tě chválí, Hospodine, všechna tvá díla – a tvoji zbožní ať tě velebí! – Ať vypravují o slávě tvého království, – ať mluví o tvé síle. Věrný je Hospodin ve všech svých slibech – a svatý ve všech svých činech. – Hospodin podpírá všechny, kdo klesají, – a pozvedá všechny sklíčené. 2. ČTENÍ – 2SOL 1,11-2,2

Čtení z druhého listu svatého apoštola Pavla Soluňanům. Bratři! Bez přestání se za vás modlíme, aby vás učinil náš Bůh hodnými dober, ke kterým vás povolal, a svou mocí zdokonalil, že budete mít vždycky zálibu v konání dobra a vaše víra aby se projevovala skutky. Pak bude jméno našeho Pána Ježíše oslaveno skrze vás, a vy budete oslaveni skrze něho podle milosti našeho Boha a Pána Ježíše Krista. Pokud jde o dobu, kdy přijde náš Pán Ježíš Kristus a kdy se my u něho shromáždíme, prosíme vás: nenechte si tak snadno poplést hlavu, či se dokonce polekat nějakým proroctvím nebo listem prý od nás poslaným, jako by ten den Páně měl už nastat. EVANGELIUM – LK 19,1-10

Slova svatého evangelia podle Lukáše. Ježíš vešel do Jericha a procházel jím. Byl tam jistý člověk, jmenoval se Zacheus. Byl to vrchní celník, velmi bohatý. Rád by uviděl Ježíše, jak vypadá, ale nemohl, protože tam bylo plno lidí a on byl malé postavy. Běžel napřed a vylezl na fíkovník, aby ho uviděl, protože tudy měl procházet. Když Ježíš přišel k tomu místu, podíval se nahoru a řekl mu: ”Zachee, pojď rychle dolů: dnes musím zůstat v tvém domě.” On rychle slezl dolů a s radostí ho přijal. Všichni, jakmile to uviděli, reptali a říkali: ”Vešel jako host k hříšníkovi!” Zacheus se zastavil a řekl Pánu: ”Polovici svého majetku, Pane, dám chudým, a jestli jsem někoho o něco ošidil, nahradím mu to čtyřnásobně!” Ježíš mu řekl: ”Dnes přišla do tohoto domu spása. Vždyť i on je potomek Abrahámův. Syn člověka přišel hledat a zachránit, co zahynulo.”

„Slova, která jsem vám mluvil, jsou duch a život“ (Jan 6,63)

SLOVO

+ P. FRANTIŠKA BENÍČKA

Oslovení Zacheů Během života se setkáme s mnoha lidmi. Na většinu z nich – podle úsloví ´sejde z očí, sejde z mysli´ - časem zapomeneme. Zůstanou jen vzpomínky na lidi, kteří změnili náš život, zapůsobili na nás silou své osobnosti a v naší mysli utkvěla jejich slova nebo vůbec nějaká situace či událost. Mezi silné osobnosti patřil bezesporu i Pán Ježíš. Oslovuje Zachea jménem a ´trefil do černého´. Tento, vzrůstem malý, bohatý, zvědavý, ale jistě nešťastný člověk, zaslechl slova, plná zájmu o jeho osobu. V jeho životě nastává obrovský zvrat. Chce dát najednou všechno do pořádku, nahradit mnohonásobně škody, které lidem způsobil, když je okrádal a vydíral při vybírání všelijakých daní, cel a poplatků. Vidíme, co Ježíš dokázal několika slovy. Pán tak jasně dokazuje, že Bůh je láska, která hledá ztracené a zatoulané a nabízí záchranu, spásu, cestu, východisko. Prožíváme měsíc listopad, který se stal již po celou jednu generaci symbolem revoluce, tedy určitého zvratu v naší vlasti. Od totality se přešlo ke svobodě, od vlády jedné strany k demokracii. Věřící se mohou svobodně scházet a vyznávat svou víru. Zdá se však, že je kolem nás hodně Zacheů, kteří se od Boha vzdálili, víru pověsili na hřebík, možná už sešli na špatnou cestu a spíše se na nás zvědavě dívají, jak chodíme do kostela, ale my si jich nevšímáme nebo jimi přímo pohrdáme kvůli tomu, jak žijí. Pán Ježíš nás inspiruje a vede k tomu, abychom si těchto Zacheů kolem nás začali všímat, pozdravili je, usmáli se, prohodili pár slov, začali komunikovat. Navíc bychom si měli stále připomínat, že ani my nejsme ti lepší, všichni jsme hříšníci. Stalo se v jedné tyrolské vesnici. Chodili tam Svědci Jehovovi dům od domu a přemlouvali všechny na svou víru, přičemž sami se považují za ty, kterým patří Boží království. Na tyrolské horaly museli však jít argumenty. Kritizovali život kněží, jak žijí špatně, nemravně a spustle. Některé lidi to pohoršovalo, ale našel se i jeden muž, který jim důrazně předkládá pádný argument: „Odkud pocházíte? Z Německa? Vraťte se tedy zpátky domů a vykládejte svá napomenutí vlastním krajanům, kteří za války vyvraždili a utýrali milióny lidí!“. Vidíme, že není problém najít hříchy a chyby kdekoliv a u kohokoliv, a nemá význam se vzájemně napadat a očerňovat, protože není kostelíčka, aby v něm nebylo kázáníčka. Chyby, hříchy máme všichni, od toho nejobyčejnějšího smrtelníka až po papeže. Církev

můžeme přirovnat k nemocnici, do které berou všechny nemocné, aby je uzdravili, Nemocný musí uznat, že je nemocný a patří na lůžko, a nemá se plést mezi ošetřující personál. Tak i kněží jsou lékaři duší, ale jsou jen sluhy Církve, předepisují léky, dávají prostředky, které k tomu Bůh ustanovil – svátosti. Lékař sám může být na smrt nemocný, ale je-li ještě duševně zdravý, rozdává správné léky, které uzdravují a pomáhají jiným. Nebo třeba se kněz může podobat poštovnímu doručovateli, který sice nosí druhým důchody, ale sám nemá nic. Kněz musí chtít dělat to, co dělá Církev, to stačí k platnosti posvěcování věřících. On tedy není dárce Božích darů, ale jen jejich zprostředkovatel. Tak se třeba se i na kněze dívat a vědět, že i on patří mezi hříšníky. Jaký závěr z toho všeho plyne? Pán Ježíš se stal naším bratrem, sestoupil mezi nás, hříšníky, aby nás zachránil, spasil, přivedl do svého království. Tak máme chápat i my své poslání jako ti, kteří jsou ke Kristu přivtěleni – přetvářet svět k lepšímu, šířit kolem sebe dobro, stávat se solí země a světlem světa. To je naše hlavní poslání, v tom je naše oslovení Zacheů, s nimiž se setkáváme, ale mezi které také patříme. Vždyť gram dobrého příkladu je víc než metrák slov; na kapku medu se chytne více much než na sud octa. 

Dialog s nevěřícími

(zamyšlení J. E.Tomáše kardinála Špidlíka, SI, čestného občana Pustiměře)

„Hrozný nesmysl – vést dialog s ateisty!“, řekl jeden kněz druhému, který se právě vrátil ze zasedání křesťanů s nevěřícími. Ten druhý tam byl skoro jakoby úřední zástupce biskupské konference. Ale to ho v očích druhého nijak neospravedlňovalo. Pokračoval v důvodech své dialektiky důsledně: „První princip našeho křesťanského života a poznání je Bůh. Když někdo existenci Boží popírá, co ještě můžeme s ním mít společného?“ – „Děti“, odpověděla jedna žena, která má nevěřícího muže. Kněz naštěstí děti nemá, proč tedy vést dialog s ateisty? Je to vůbec možné? A je-li to možné, je to užitečné? Vede to k něčemu dobrému? Abychom se zastali prvního kněze, který měl poslání skoro úřední, musíme se nejdříve pokusit rozlišit různé druhy dialogů. Pokusíme se je vysvětlit, i když nevím dobře, jaká jim dát jména. Na prvním místě bych zdůraznil, že nedialogují systémy, ale lidé. Nemůže spolu rozmlouvat ateizmus a křesťanství, -ismy nemluví a neustupují. Ale, co když se setkají lidé, kteří je vyznávají? Každé setkání už je samo v sobě jistý dialog, který ovšem může zůstat minimální. Je ovšem vždycky nutný. Nazval bych tento první stupeň dialogem silniční dopravy. Jedou dvě auta, jedno dovrchu, druhé dolů. Dohoda je alespoň v tom, že se oba šoféři drží pravé strany silnice, aby do sebe nevrazili. Něco podobného se děje i ve státech, které mají občany věřící a nevěřící. Vláda, která má zájem na tom, aby udržela pořádek a zájem státu, ustanoví takové nařízení, aby si věřící věřili a nevěřící nevěřili, bez srážek a tedy i bez obecné škody. Druhý stupeň dialogu se podobá tomu, co je společná cesta vlakem. Věřící jede do Prahy a nevěřící sedí vedle něho. Proč by jeden nepomohl druhému zvednout těžké zavazadlo? Proč by mladší nepopustil místo staršímu bez ohledu na jeho náboženské

vyznání? Je to maličkost, ale provede-li se tento postoj důsledně, znamená už opravdu mnoho. Vždyť lidé, kteří žijí na stejném místě mají opravdu mnoho společných zájmů. Staví na stejném sídlišti. Musí tedy stavět tak, aby jeden druhému nebořil střechu nad hlavou. Sejdou-li se někdy na stejném zasedání, výměna názorů by neměla mít jiný smysl, než stanovit právě co nejvíc toho, co je společný zájem a kde jsou hranice. Tento společný zájem ovšem vrůstá při neštěstí, v nebezpečí. Při požáru vynášíme z domu nemocného a nikoho nenapadne se ho ptát na jeho přesvědčení. Není potřeba být škarohlídem k tomu, abychom si nevšimli, v jak nebezpečné době žijeme, ekologicky, politicky, sociálně. Tím silnější by tedy mělo být dnes hledání společných zájmů a vzájemné respektování. Ale dialog může pokračovat dále. Při hledání společného se ovšem objeví i rozdíly. Jsou ty rozdíly nepřekonatelné? Začne se diskutovat a jeden se snaží druhého přesvědčit. V účinnost diskusí věřila např. scholastická výchova a zaváděla mnoho veřejných a soukromých diskusí k lepšímu poznání pravdy. Důvody se podávaly ve zvláštních formách, aby byly jasné a neodbočovaly od tématu. Nezdá se však, že bychom dnes příliš věřili v účinnost diskusí. Snadno degenerují, stanou se z nich hádky a vyčítání, překřikování, a jak se všechny tyto nectnosti dialogu jmenují. Když se naopak dělají dobře, mají tu výhodu, že lépe poznáme mínění protivníkovo, že se snažíme vžít do jeho myšlení. Tím padne mnoho předsudků a nedorozumění. Ale pokud jde o zásadní rozdíl mezi věřícími a nevěřícími, o víru v Boha, tam ovšem síla argumentace přestává. Pěkně napsal Werfel ve své Písni o Bernardetě toto motto: „Ti, kdo věří v Boha, žádné důvody nepotřebují, těm pak, kdo v Boha nevěří, žádné důvody nepomohou“. Nač tedy diskutovat s ateisty? Není to ztráta času? Řekli jsme hned na počátku: Nediskutujeme s ateizmem, ale s ateisty, tj. s živými, konkrétními lidmi. Kromě toho cíl diskuze nemůže být rozbourat někomu systém pravd, které přijal a nahradit jej jiným systémem, přijatým od nás. I kdyby to byl systém křesťanský, bylo by to stále jisté zotročení ducha. Pravou diskusi nejlépe charakterizoval už ve starověku Sokrates. On sám se přirovnával ve filosofii k porodní babičce, která pomáhá na svět dítěti, které už tu je, ale bylo skryté. Tak jsou také v každém člověku skryté pojmy krásy, dobra, pravdy. Člověk je cítí, ale nedovede je vyjádřit. Je vděčen tomu, kdo mu pomůže, aby se vyjádřil. Platí-li tento princip ve filosofii, tím víc platí v otázce o víře v Boha. Každý člověk totiž v hloubce srdce touží po dobrém, po krásném, po lásce; každý chce žít a zvítězit nad smrtí. Nemůže být doopravdy šťastným, dokud neuvěří, že je tato touha uskutečnitelná, že dobro, pravda, krása, věčnost existují. Mají jedno společné jméno: Bůh. Nevěřící jej popírají. Skutečně nevěří? Pak mají smutný, nejsmutnější pohled na život. Nebo věří v život a v dobro, ale myslí, že se to dá uskutečnit jenom na chvilku, jen v přeletu. To je ovšem ještě smutnější. Věřit v dobro, které netrvá, je jako stavět dům, který nám za chvilku spadne. Jaká je tu chuť do práce? Křesťan tedy musí vést dialog s nevěřícími, ne aby se s nimi přel o neskutečné pojmy, ale aby jim ukázal to, co je samé může zachránit a co jim může dát smysl v životě. Naučit je, aby slyšeli, že i v nich mluví Boží hlas a že i pro ně platí slova žalmu: „Uslyšíte-li dnes jeho hlas, nezatvrzujte své srdce“ (Ž 94,7).

"Modlitbou bojovali dobrý boj víry a lásky" V neděli, 16. října, dopoledne se na Svatopetrském náměstí konala kanonizační liturgie. Účastnilo se jí 80 tisíc věřících, kteří přišli hlavně z Argentiny, Francie, Itálie, Mexika a Španělska, tedy pěti zemí, ze kterých pocházejí noví svatí. Petrův nástupce jich však kanonizoval celkem sedm. Pět jich bylo z Evropy, dva z Latinské Ameriky. Po dvou jich měla Itálie a Francie, odkud pochází jediná světice z dnešního seznamu nových světců. Kanonizováni byli v tomto pořadí:

SALOMÓN LECLERCQ (1745—1792) je mučedník z dob řádění Francouzské revoluce a patří do řeholní kongregace Školských bratří, byl zabit z nenávisti k víře 15. srpna 1792. JOSÉ SÁNCHEZ DEL RIO (1913-1928) je mučedník z dob pronásledování katolické církve v Mexiku ve dvacátých letech 20. století. Vstoupil do hnutí tzv. Cristeros, bojovníků bránících se zbraní v ruce náboženskou svobodu a církev. V patnácti letech upadl do zajetí, kde byl mučen, aby se zřekl Krista, a když odmítl, byl 10. února 1928 zastřelen. Tři dny před svojí smrtí napsal své mamince: »Svěř se Boží vůli. Já jsem spokojen, protože umírám po boku našeho Pána«. MANUEL GONZÁLES GARCÍA (1877-1940) je španělský biskup, který vynikl vroucí eucharistickou úctou, horlivou pastorací a sociálním nasazením, zemřel v roce 1940. LODOVICO PAVONI (1784-1849) je italský kněz, který vynikl na poli výchovy a vzdělání mládeže v první polovině 19. století, tedy v epoše hlubokých politických a sociálních proměn na Apeninském poloostrově. Založil řeholní Kongregaci synů Neposkvrněné P. Marie (tzv. pavoniani), zemřel 24. března 1849. ALFONSO MARIA FUSCO (1839-1910) je italský diecézní kněz, horlivý pastýř věnující se dětem a mládeži, a zakladatel řeholní Kongregace sester svatého Jana Křtitele, zemřel 6. února 1910.

JOSÉ GABRIEL DEL ROSARIO BROCHERO (1840-1914) je argentinský diecézní kněz. Dosáhl doktorátu z filosofie a působil nejprve jako rektor kněžského semináře. Roku 1869 byl ve svých devětadvaceti letech jmenován farářem na území 3327 kilometrů čtverečných, stal se pastýřem tamějších gaučů, dával Duchovní cvičení sv. Ignáce z Loyoly a postavil exerciční dům, kterým prošlo 40 tisíc exercitantů. Po vyčerpávající službě se v kontaktu s malomocnými nakazil a zemřel 26. ledna 1914. ALŽBĚTA OD NEJSVĚTĚJŠÍ TROJICE, vlastním jménem Alžběta Catezová (1880-1906), bosá karmelitka žijící na přelomu 19. a 20. století, mystička, autorka mnoha duchovních spisů. Ve svých 14 letech se cele zasvětila Bohu a dostalo se jí jistoty, že vstoupí na Karmel. Její matka, ačkoli byla sama velkou ctitelkou svaté Terezie z Avily, však jejímu odchodu do kláštera bránila. Matčino dovolení dostala Alžběta až ve svých 21 letech. Život na Karmelu začala bez těžkostí: »Nenacházím slov, abych popsala své štěstí,« píše odtamtud s nadšením své matce, »tady není již nic než Ježíš... Nacházím Ho všude, při praní stejně jako při modlitbě. Tady se Jím žije, dýchá...« Na Karmelu však Alžběta pobývala pouhých pět let, protože 9. listopadu 1906 byla vzata na věčnost.

Při eucharistii papež František řekl v homílii: "Svatými jsou muži a ženy, kteří plně proniknou do tajemství modlitby. Muži a ženy, kteří bojují modlitbou a dovolí Duchu svatému, aby se modlil a bojoval v nich; bojují až do konce všemi svými silami a vítězí. Nikoli však sami: Pán vítězí v nich a s nimi. Také těchto sedm svědků, kteří byli dnes kanonizováni, bojovalo dobrý boj víry a lásky modlitbou. Proto zůstali pevní ve víře a s velkodušným a věrným srdcem. Pro jejich příklad a na jejich přímluvu, ať Bůh dá také nám, ať jsme muži a ženami modlitby; ať dnem i nocí voláme k Bohu, neochabujeme a dovolíme Duchu svatému, aby se modlil v nás, a navzájem se modlitbou podpíráme, abychom vytrvali s pozdviženými pažemi, dokud nezvítězí Boží Milosrdenství."

120. VÝROČÍ POSVĚCENÍ KOSTELA NAROZENÍ PANNY MARIE V DRYSICÍCH 25. ŘÍJNA 2016 Léta Páně tisícího osmistého osmdesátého osmého, za panování nejvyšší hlavy sv. římskokatolické církve, papeže Lva XIII., J.V. nejmilostivějšího císaře a krále Františka Josefa I., za arcibiskupa a kardinála olomouckého Bedřicha z Fürstenberků, za farářů Pustoměřských dpp. Jana Micha a Františka Bučka, kooperátorů vp. Methoda Špačka a Františka Strakoše, za učitele drysického p. Jana Boudy, za úřadování starosty obce Drysické, pana Jana Korčiána, radních pp.: Jana Tauše, Cyrila Vorálka, Karla Zbořila a částečně také Jana Knapa a za obecního hospodáře Františka Ryšánka z čís. 3, způsobem následujícím: Jsouce přesvědčeni o blahodárném účinku křesťansko-katolických služeb Božích na nábožensko mravní vychování, toužili zbožní občané Drysičtí od nepaměti po tom, vystavěti sobě chrám Páně a zříditi samostatnou správu duchovní. Uskutečnění této touhy překážel hlavně nedostatek hmotných prostředků, kterých takový podnik značnou měrou vyžaduje. Teprve odkazem Jana Bébara, rolníka a majitele 5/8 lánu čís. 19 zde nabyla myšlenka poněkud posily a občané zdejší kojili se nadějí, že ne-li jim, tedy snad potomkům jejich bude možno ku provedení myšlenky té přikročiti až založený fond čtyř tisíc zl. tak vyroste, by úroky jeho na vydržování budoucího faráře Drysického vystačily. Ubíhala léta a mnohý, jenž se v duchu těšil, že uvídí aspoň počátek stavby, odešel na věčnost, aniž by se byl dočkal toho, po čem tak vroucně toužil. Vrstevníci Jana Bébara odcházeli jeden za druhým, nastoupili noví hospodáři, vzrostlo nové pokolení a myšlenka stavby se neuskutečňovala. Nahromadilo se tolik překážek rozličných, že se zdálo, že nebude nikdy ani možno ku stavbě přikročiti. V roce 1865 stala se změna na faře v Pustiměři. Důstojný pan farář, P. Martin Zdůra, vzdal se pro churavost úřadu svého a administrátorem stal se P. Peregrin Obdržálek. Jsa toho náhledu, že drysičtí snad nikdy zřízení samostatné fary ve své obci se nedočekají, navrhnul tento velebný pán, že by bylo pro Drysické výhodnější, kdyby z úroků nadace Bébarovy sloužívala se každou třetí neděli hrubá mše sv. v kapli Drysické. A když Drysičtí návrhu tomu neodporovali, ba s radostí jej uvítali, sloužívala se pak s povolením nejdůstojnější konsistoře v Drysicích třetí neděli hrubá mše sv. První mše svatá sloužila se právě v ten den, když se srazila oddělení vojska Rakouského a Pruského u Tovačova, bylo to v červenci r. 1866. V lednu 1867 stal se farářem Pustiměřským dstp. P. Jan Mich, rodák ze Švábenic. Usadiv se v Pustiměři a prozkoumav bedlivě závěť Bébarovu, přišel nový pan farář k náhledu, že není nikterak dovoleno úroků z fondu Bébarova bráti, jelikož se v závěti výslovně praví, že úroků těch má užito býti někdy k dotaci budoucího faráře Drysického.

Jeho přičinìním přestali se sloužiti hrubé služby Boží v Drysicích a připisováním úroků ku kapitálu vzrůstal fond neustále tak, že koncem roku 1887 přes 16.000 zlatých obnášel. Toto vzrůstání fondu příčinou, že již rokem 1873 počínaje skoro každoročně rokovalo se o stavbě této. Avšak žádoucího usnesení nedocíleno proto, že hmotné prostředky na tuto stavbu pořád ještě nestačily. Aby se získalo peněz, prodala obec v roku 1880 za úřadování starosty p. Jana Tauše hostinec svůj č. 1 za 18.000 zlatých a část obecního pozemku “Záplety” za 5.000 zl. a uložila stržené peníze po zaplacení dluhu, jenž na obecním hostinci váznul do I. Kontribučenské spořitelny Vyškovské. V roce 1880 počalo se již opravdu pomýšleti na stavbu. Daly se vypracovati plány zednickému mistrovi p. Mátlovi z Rajhradu a usneseno, aby se kostel stavìl uprostřed návsi, blíže sochy sv. Floriána. Na Faru měl se upraviti obecní dùm č. 10., který sloužil kdysi za školu. Poněvadž však nejdůstojnější konsistoř Olomoucká místa toho neschválila, byla obec nucena stavbu opět na neurèitou dobu odročiti. Uplynulo opět několik roků. Mezi občany ozývaly se hlasy, že by se přece mělo stavěti a že by se mělo k tomu voliti místo, které nejdůst. konsistoø navrhuje, totiž blíže hřbitova. Ve valné hromadě, kterou starosta obce p. Jan Korčián svolal, usnesli se občané jednohlasně, aby se kostel stavěl u hřbitova. Vyhotovení plánů se svěřilo p. Ant. Zajíčkovi, staviteli z Kroměříže. Plány tyto však nedošly schválení. Nejdůst. konsistoř zaslala obci nové plány, které bezplatně zhotovil architekt knížecí, pan Gustav Mereta, k nimž p. Ant. Zajíček na požádání představenstva obce potřebný rozpočet učinil. Náklad na stavbu kromě vnitřní úpravy rozpočten na 19.800 zl.r.č. Při ofertním jednání dne 28. května 1888 odevzdalo se provedení stavby p. Antonínu Zajíčkovi. Technickým znalcem ustanovil J.E. pan kardinál Olomoucký p. architekta Maretu a po jeho úmrtí opět svého architekta Völkla. Obec převzala dodávání kamene, písku a cihel i s dovozem, kterého se všichni majitelé povozů i kraváci velmi pilně zůčastnili. Cihly pálily se v cihelnì v “Hliníku” rok před stavbou zřízené. Pec v břehu vykopali občané bezplatně. Dne 6. března 1888 zemřel pan farář, děkan, kanovník a arcikněz Pustimìěřský P. Jan Mich a stal se administrátorem P. Metod Špaček, rodák Leškovský. Velebný pán tento napomáhal po příkladu zvěčnělého pana kanovníka Pustoměřského Drysickým radou i skutkem. Záležitost stavby dospěla tak daleko, že se mohlo přikročiti ke kopání základù, což se dne 5. června roku 1888 způsobem slavnostním stalo. Toho dne sloužil pan administrátor zpívanou mši svatou v kapli, pak se šlo průvodem na staveniště, kdež pan administrátor pěknou a dojemnou řečí význam slavnosti vylíčil. Slavnost tato odbývala se sice jen soukromně po domácku, ale učinila na účastníky dojem tak mocný, že nebylo možné ubrániti se slz. Úchvatný byl to okamžik, kdy velebný pán s představenstvem a po nich ostatní občané trojím rýpnutím do země kopání základů zahájili. Slzy vděčnosti kanuly při tom za milost, že jim Všemohoucí dopřál dávno touženého dne tohoto se dočekati. Dne 24. června odbývalo se svěcení základního kamene a zároveň jubilejní slavnost 40 letého panování J.V. císaře a Krále Františka Josefa I., na kterouž památku zasazena jest do zdi chrámové pamětní deska. Také sv. otec Lev XIII. slavil 1. ledna toho roku své 50.

leté kněžské jubileum. Také toto jubileum bylo v obci naší a sice ve svatvečer před novým rokem slaveno. Celá vesnice byla osvětlena, hudba hrála, střílelo se z hmoždíře a žáci zdejší školy zapěli Papežskou hymnu na návsi u sochy sv. Floriána. V tomto roce čítá obec naše 117 čísel domovních, 670 obyvatelů, má jednotřídní školu, kterou navštěvuje 150 dětí. Zbývá ještě podotknouti, že práci stolařskou při stavbě této převzal stolář zdejší Karel Zbořil, práci kovářskou kovář zdejší Antonín Smékal, vazbu dělal pan Berg z Vyškova a práci zámečnickou pan Fiedler z Ivanovic. Zvony objednala u zvonolijce Emila Vebra v Brně a hromosvod zhotovil p. J. Lefenda, zámečník z Olomouce. Na konci zasluhuje chvalné vzpomínky péče stavitele p. Antonína Zajíčka o řádné provedení stavby, jeho políra Martina Havlína péče o pořádek a bezpečnost dělníků, obětavost představenstva obce, obecního i stavebního výboru, jakož i všech občanů, kteří mnohé práce při stavbě této zdarma a rádi konali. Bože milostivý, jenž všecky věci dobře řídíš a spravuješ, uděl nám milosti, bychom dílo ve jménu Tvém započaté ku Tvé cti a slávì také šťastně a svorně dokončili.

A nyní ještě slovíčko k Vám, drazí potomci, jimž tato listina snad někdy do rukou se dostane: važte sobě chrámu tohoto, který jsme s velikou obětavostí zbudovali, navštěvujte jej často, buďte věrni víře po otcích zděděné a pamatujte na nás, kteří již dávno v hrobech odpočívati budeme, někdy také “Otčenášem”. Dodatek: Nedopatřením opomenuto v listině podotknouti, že odkázal ve prospěch kostela Antonín Krejčí, čtvrtlánik číslo 45. v Drysicích obnos 800 zl.r.č. a pole ve výměře 666 sáhů. Odkaz tento přispěl nemálo k tomu, že chrám již nyní stavěti se může, což šlechetnému dárci milostivý Bože na věčnosti hojně odplatit ráčiž. V Drysicích dne jedenáctého prosince roku tisícíhoosmistého osmdesátéhoosmého. Jan Bouda, učitel a zapisovatel, Jan Korčián, starosta, Jan Tauš, první radní, Cyril Vorálek, druhý radní, Karel Zbořil, třetí radní Členové obecního zastupitelstva: František Ryšánek, Cyril Šoc, Benedikt Spisar, Karel Řezníček, František Ryšánek, Josef Ros, Karel Tauš, Josef Polách, Petr Horák, Jan Altman, Jan Štefek, Jan Ryšánek, František Stěnička Stavební výbor: Jan Korčián, Jan Tauš, Cyril Vorálek, Karel Zbořil, Josef Polách, Cyril Mazánek, František Ryšánek, František Štefek, Karel Řezníček, Petr Horák, Josef Kludák, Cyril Krejčí Poznámka: Jan Kvapil, člen obecního výboru byl dnes před podpisováním této listiny, totiž 10. dne měsíce prosince pochován.

"Per ipsum, et cum ipso et in ipso..." Slova, jimiž začíná kronika drysické farnosti, jsou vůdčí linii historických vyprávění, založené na paměti a svědectví. Ať tedy jsou světlem i na této cestě k pramenům. Drysice byly původně přifařeny do Pustiměře, a to již před rokem 1232, jak svědčí závěť biskupa Roberta. Roku 1727 si Drysičtí nákladem obce postavili "pěknou kapli, dlouhou tři a širokou dva sáhy, ke cti Narození Matky Boží". Všechno dřevo, 6000 cihel a cent železa na ni daroval tehdejší olomoucký arcibiskup, kardinál Volfgang, hrabě ze Schrattenbachů. Kaple stála před dnešní farou, vpravo u státní silnice do Pustiměře a byla udržována obcí. K jejímu posvěcení došlo někdy po 25. srpnu 1727 pustiměřským farářem Martinem Požarníkem. V roce 1731 se kapli dostalo vzácného daru: stříbrného kalicha, který věnovali drysičtí rodáci a tehdejší prostějovští měšťané, Bohumír Šoc a jeho manželka Eva. Roku 1768 byla ke kapli přistavěna vížka pro malý zvon. Hned po vybudování kaple si Drysičtí vymohli, že jim v ní bývala sloužena mše sv. - napřed třikrát do roka, a od 17. září 1721 povolila arcibiskupská konsistoř, že "pro vroucí horlivost těch, kdo ji slaví" má být mše sloužena až dvacetkrát do roka. Po roce 1736 si měl pustiměřský farář zařídit sloužení mší sv. dle svého.

Tak se v kapli celebrovalo až do roku 1866 asi deset mši sv. ročně. Postupem času se však pomýšlelo na stavbu kostela. Za tímto účelem prodala obec roce 1876 svou obecní hospodu a část pozemků. Na tento úmysl pamatovali i občané, kteří dle svých možností přispěli buď finančně, odkazy či dědictvím. Tak mohly začít přípravy na stavbu. Zpočátku však vznikl spor o jeho umístění: usedlí jej chtěli stavět na návsi; proti tomu však byla celá horní část obce, která jej chtěla mít nahoře u silnice a právem poukazovala na to, že náves není vhodným místem pro kostel, neboť "by tam zapadl a hlavně, že stavební místo tam je močál". Až v roce 1887 došlo konečně ke shodě, že kostel bude stát u silnice.

Přičiněním rajhradského benediktinského opata Benedikta Korčiána, příbuzného starosty Jana Korčiána (č. 19), dále přičiněním rolníka Jana Touše (č. 41) a vyškovského advokáta Ctibora Helceleta, jakož i členů výboru - Josefa Polácha, Cyrila Vorálka, Františka Štefka, Františka Krejčíře, Petra Horáka, Cyrila Šoce, Petra Václavíka, Františka Ryšánka, Benedikta Spisara - začala stavba koncem roku 1887. Plány a rozpočty vypracoval A. Mereta, arcib. architekt. Stavební dříví daroval arcibiskup olomoucký, kardinál Bedřich z Fürstenberku. Z kamene, dovezeného v r. 1881, který darovala obec, bylo použito 20m3. Jednotliví občané nalámali a darovali 65m3. Písek se kopal zdarma z role Fr. Ryšánka na Holcusích za Smolovým mostem (asi uprostřed kopce, po levé straně státní silnice; pískovna byla zasypána asi r. 1930). Drysičtí horlivě a obětavě pomáhali dovozy i ruční prací, takže stavba rychle pokračovala. P. Metoděj Špaček, administrátor pustiměřské fary, tak mohl dne 24. června 1888 slavnostně požehnat základní kámen, který byl položen do zdiva, nad zemí již vystavěného. Pustiměřský farář František Buček požehnal 12. prosince 1888 kříž na kostelní věž, který byl hned nato i s bání vytažen na věž. Do věže byly rovněž usazeny tři zvony (4. května 1888) ulité zvonařem E. Webrem v Brně a tam i konsekrované (Narození Panny Marie, sv. Cyril a Metoděj a sv. Florián). V roce 1889 byla zbořena kaple a 15. června téhož roku požehnal P. František Strakoš, kooperátor v Pustiměři, základní kámen farní budovy. Stavěla ji drysická obec z obecního jmění. Stavba kostela a fary stála úhrnem 33.116 zlatých. kromě toho mnoho vykonali zdarma farníci. Kamene se spotřebovalo 126m3 a cihel 399.149 kusů. Slavnostní benedikci hlavního oltáře a svatostánku vykonal 20. října 1889, - o svátku Posvěcení chrámů Páně, XIX. neděli po Svatém Duchu, - rajhradský benediktinský opat, zemský prelát Benedikt Korčián, za účasti četného duchovenstva a nezměrného množství věřících ze širokého okolí. Až do zřízení samostatné duchovní správy - v říjnu 1892 - byl drysický kostel Narození Panny Marie kostelem filiálním, podřízeným farnímu kostelu pustiměřskému. Drysice tehdy měly 116 čísel a dle sčítání z roku 1890, 646 duší.V neděli, 25. října 1896, se konala slavnostní konsekrace nového kostela, kterou vykonal sám olomoucký arcibiskup Dr. Theodor Kohn. Prvním drysickým farářem byl ustanoven P. František Vaculík. Narodil se 12. března 1865 jako syn nadučitele v Bochoři u Přerova. Ve dvaadvaceti letech byl vysvěcen na kněze (24. 8.1887) a působil pak postupně jako kooperátor ve Starém Hrozenkově, v Jestřabí a poté jako kaplan ve Vyškově. Na žádost drysických farníků jej ustanovil na novou drysickou faru arcibiskup Kohn. Osmadvacetiletý kněz se

ujal duchovní správy 23. března 1893. V Drysicích setrval téměř půl století až do své smrti. Učitou dobu byl též administrátorem v Želči, což - dle jeho slov "bylo opravdu těžké břemeno, znesnadňované velmi nepříznivým zimním počasím". Byl dobrý zpěvák, tenorista a lovec. S panem řídícím a dvěma pány tvořil partu, která v neděli večer hrávala karty ve vyhrazené světničce hostince u Synků. To byl obligátní život tehdejší drysické honorace. Byl velmi činný. Pamětníci ho chválí jako hospodáře, šlechtitele a včelaře. Založil v Drysicích hasičský sbor, Raifajzenku - v níž býval předsedou dozorčí rady, a rolnickou mlékárnu, přičemž v mladších letech byl jejím ředitelem. Jeden čas byl sekretářem P. Cyrila Stojana. To když Stojan kandidoval na poslance za Vyškovsko. V "Omladině" býval vzdělavatelem a cvičíval divadla. Jeho koníčkem byla historie. Bádal v matrikách, zabýval se místními dějinami a vyhledával rodokmeny jednotlivých usedlostí a rodů v Drysicích. Sbíral též starožitnosti a podnikal vykopávky v Mejlicích u Pustiměře, v lokalitě někdejšího hradu. Část jeho sbírek se nachází ve Vyškovském muzeu, ostatní bylo zničeno při bombardování. Když se v roce 1893 ujímal fary, všichni farníci chodili do kostela. V letech 1912-14 a zvláště po I. světové válce se i v Drysicích spolu s agrarizmem a sokolstvím rozmohlo protináboženské pokrokářství. To mu velmi ztrpčovalo život. Ve dvacátých letech chtěly pokrokářské živly zabrat pro československou církev dokonce i kostel. Ani obec tehdy neplnila své závazky vůči kostelu a faře, a tak zvláště fara chátrala. Zde také P. Vaculík náhle zemřel na srdeční selhání, 24. října 1941. Pohřební obřady vykonal jeho přítel a drysický rodák, rajhradský opat Alois Kotyza. Nad hrobem promluvil i Bohumír Bunža, kanovník a děkan z Vyškova. První drysický farář byl pohřben na zdejším hřbitově, kde očekává své vzkříšení. Jeho nástupcem se stal P. Josef Ambros. Od 20. listopadu 1941 spravoval farnost jako administrátor a poté od 1. dubna 1942 jako farář. Narodil se 1. února 1899 v Určicích jako jediný syn domkáře Vojtěcha Ambrose a jeho manželky Terezie r. Sedláčkové. Už jako sirotek a chovanec své pěstounky Filomeny Macharáčkové absolvoval prostějovské gymnázium. Tady byl jeho spolužákem pozdější básník Jiří Wolker. V 18-ti letech, v důsledku spály prodělané v dětství, oslepl na levé oko. Po teologických studiích byl 5. července 1923 vysvěcen na kněze a působil jako kooperátor v Halenkově, Novém Hrozenkově, Rožnově pod Radhoštěm, v Bojkovicích, ve Vnorovech, jako administrátor v Rohatci a poté v Podivicích jako tamní poslední duchovní správce, neboť občané se vystěhovali a kostel i fara byly vyklizeny. V Drysicích prožil těžké chvíle bojů v roce 1945, zboření fary i poškození kostela. Byl to on, kdo se v poválečných letech postaral o stavbu nové fary i opravu poškozeného kostela, a to i přesto, že jej sužovala cukrovka, v jejímž důsledku

zcela oslepl. Naposledy sloužil farníkům mši svatou 26. dubna 1953, o 3. neděli po sv. Duchu. Zbytek života strávil na faře v Drysicích, kde ve věku 59 let zemřel v neděli 23. listopadu 1958. Pohřben byl ve Vnorovech. Od 1. srpna 1954 se stal drysickým administrátorem P. Dr. Jaroslav Kantor. Narodil se 30. května 1909 v Přerově jako čtvrtý z pěti dětí železničáře Štěpána Kantora a jeho manželky Antonie r. Otáhalové. Střední školu studoval v Přerově a bohosloví jako alumnus papežské koleje Nepomucenum v Římě, kde také 22. prosince 1934 přijal kněžské svěcení. Svou primiční mši svatou slavil v podzemí baziliky sv. Klimenta, u hrobu sv. Cyrila. Působil jako kooperátor v Holici u Olomouce, poté 15 let v Soběchlebích u Lipníka nad Bečvou, dva roky ve Vrbně ve Slezsku a 8. srpna celebroval první mši svatou v kostele Narození Panny Marie v Drysicích. Byl skromný, prostý a zvlášť oblíbený u dětí a mládeže vůbec. Zemřel po těžké nemoci, 22. dubna 1957, a byl pohřben vedle profaráře P. Vaculíka na místním hřbitově. Jeho nástupcem se stal 1. září 1957 P. Augustin Navrátil, rodák z Lutopecen u Kroměříže. První bohoslužby v Drysicích konal 8. září 1957 na svátek Narození Panny Marie. V Drysicích působil pouze dva roky, neboť v tragických letech komunistické diktatury byl pronásledován a vězněn. Zemřel 25. září 1964. V roce 1959 bylo vedení duchovní správy svěřeno důchodci P. Františku Strnadovi. Narodil se v Kralicích, okr. Třebíč, jako nejstarší z osmi dětí řídícího učitele Františka Strnada. V deseti letech byl přijat do chlapeckého semináře v Brně, kde v roce 1917 maturoval. Po návratu z I. světové války začal bohoslovecká studia v Brně, a po jejich ukončení přijal 5. července 1922 v tamní katedrále svátost kněžství.

Působil jako kaplan v Třebíči, Líšni, Boskovicích (pod jeho vedením zde vyrůstal pozdější kardinál Tomáš Špidlík) a opět v Brně - to už jako invalidní důchodce. V roce 1973 byl stižen mozkovou příhodou. Tento vroucí ctitel Božského Srdce Páně, Matky Boží Panny Marie a neúnavný kazatel a exercitátor zemřel na faře v Drysicích, 19. července 1974, a odpočívá na místním hřbitově. V témže roce se do farnosti přistěhoval P. Josef Hrazdil (bydlel v č. 36), ivanovický farář v.v., trpící těžkým astmatem. Vypomáhal v duchovní správě nakolik mu to zdravotní V této souvislosti nelze opomenout sl. Marii Říčánkovou, hospodyni drysické fary a ženu hluboké zbožnosti. Byla to ona, která v době nemoci P. Strnada přišla se slzami v očích na faru do Želče, aby požádala zdejšího administrátora, P. Rafaela Krále S.D.S. o výpomoc alespoň o nedělích, dokud se zdravotní stav P. Strnada nezlepší. Ten pak do Drysic dojížděl až do roku 1981, kdy farnost začal spravovat excurrendo pustiměřský administrátor, P. Václav Žákovský, který sem dojížděl až do své smrti (10. května 1989). Dekretem arcibiskupství olomouckého byl v červenci 1989 ustanoven administrátorem v Pustiměři a excurrendo administrátorem drysickým, P. Josef Beníček. Vzhledem k tomu, že byl v roce 1991 vyslán na postgraduální studia do Říma, stal se jeho nástupcem P. Vlastimil Bartoň. V roce 1995 byl jmenován farářem pustiměřským a excurrendo správcem drysickým Dr. Beníček. Po pádu komunizmu se tak otevřela nová éra naděje, spočívající na utrpení a svědectvích tolika svědků pravdy i v samotných dějinách drysické farnosti. S finanční pomocí Obecního úřadu v Drysicích, v čele se starostou Luďkem Horeckým, a za přispění všech drysických občanů bylo možné začít s generální obnovou kostela před 100. výročím jeho konsekrace, která se slavila v neděli 27. října 1996. Stavební práce vykonala firma p. Jaroslava Dobeše z Drysic, novou střechu pak zručný zdejší mistr tesař Rostislav Drmola. Stejnou obnovou prošla i budova fary. O slavnosti výročí posvěcení chrámu, 25. října 1998 požehnal olomoucký světící biskup Josef Hrdlička největší zvon, jaký kdy z věže tohoto kostela zazněl: je zasvěcen Matce Boží Panně Marii (nápis na zvonu: Sub tuum praesidium confugimus).

Byl ulit z darů občanů jako náhrada za zrekvírované zvony během války. Těmito cestami kráčela Boží prozřetelnost v toku dějin k srdcím a lidským údělům obyvatel této farnosti. A že hlas Nejvyššího nebyl oslyšen, dokládají životní svědectví těch, kteří jako Matka Boží odpověděli na Boží oslovení "Fiat mihi secundum verbum tuum". Duchovní povolání, jež vyrostla v prostředí této vesnice byla požehnáním nejen pro ni samotnou, ale i pro všeobecnou Církev a duchovní kulturu národa. Jejich svědectví proto nemůže zůstat zapomenuto! Následující řádky nechť jsou výrazem vděčnosti za odpověď těch, jejichž krev koluje i v našich žilách. 13. srpna 1893 slavil v Drysicích primiční mši svatou rajhradský benediktin P. Alois Kotyza OSB . Narodil se v Drysicích 27. února 1869 jako druhý z jedenácti dětí manželů Pavla a Marie Kotyzových. Otec byl rolník, čtvrtláník. Chlapec studoval a maturoval v arcibiskupském semináři v Kroměříži. Členem rajhradského opatství se stal jednoduchou profesí v roce 1889 a slavnými sliby roku 1892, za opata Benedikta Korčiána. Na kněze byl vysvěcen v Brně, 30. července 1893. Pracoval v duchovní správě ve starobylé řádové faře v Domašově, v rosickém děkanství, jehož se poté stal děkanem. Po smrti opata Petra Hlobila (1936) byl zvolen rajhradským opatem a benedikován 9. května 1937. Byl sedmým benediktinským opatem rajhradským. Novináři jej po smrti vylíčili v "Národní Obrodě" a "Katolíku" těmito slovy: "Se svou výraznou tváří, poznamenanou charakteristickými vráskami, s vlasy sčesanými do čela a svým rozvážně mírným, shovívavě dobrosrdečným pohledem se vyjímal zejména v řeholním rouchu téměř jako středověký mnich. Povahy byl bodré, hovorné a vlídné, a živě se zajímal o mnoho věcí, také o historii, o kulturní památky, o dějinné a umělecké krásy republiky a ciziny". Proto také mnoho cestoval po vlasti i cizině: navštívil Polsko, Francii, několikrát Itálii, byl ve Španělsku, v Německu, Švédsku, v Maďarsku, v Jugoslávii, ve Svaté zemi a v Číně. Ti, kdo se ze zvěčnělým prelátem častěji stýkali, hovoří s úctou o jeho životní moudrosti a vzácné zkušenosti. Byl to moudrý stařec (pozn.: přes vysoký věk vůbec jako stařec nevypadal, měl černé vlasy a byl tělesně i duševně svěží), znalý lidských charakterů, bodrý a lidového vystupování, s duševní pružností ve svém věku velmi vzácnou." Po válce, kdy se rajhradský klášter nacházel ve velmi žalostném stavu vyvinul veškeré úsilí a schopnosti při jeho opravě, aby tak důstojně připravil 900. výročí jeho založení. Této slavnosti se však nedožil, neboť tragická autonehoda ukončila jeho život v 78. roce života. Byl pohřben 24. července 1947 v Rajhradě. Nad hrobem byla připomenuta i památná skutečnost, že to byl právě opat Kotyza, kdo dal po válce první podnět k opětnému seskupení českých benediktinských klášterů a k práci pro zřízení Slovanské benediktinské kongregace sv. Vojtěcha.

O svátku sv. Anny v roce 1903, přijal v královéhradecké katedrále sv. Ducha kněžské svěcení P. Antonín Kotyza, bratr zmíněného opata Kotyzy. Narodil se 8. září 1879 jako devátý z jedenácti dětí. Studoval a maturoval na Slovanském gymnáziu v Brně. Nosil čamaru a právě slovanství ho přivedlo až ke královéhradeckému biskupovi Brynychovi. Po svěcení kaplanoval do r. 1915 v Proseči a v Nových Hradech, pak byl postupně farářem v Chlebích u Nymburka a ve Velimi. Zde se těžce roznemohl a poslední dvě léta života zůstal upoután na lůžko. Nesl to odevzdaně a říkával: "Pán Bůh mi dával zdraví dost dlouho, musím i toto snést". Zemřel 9. listopadu 1954 a je pohřben ve Velimi. P. Vojtěch Horák OSB, křestním jménem Jan, se narodil 15. prosince 1881 v Drysicích č. 14 jako nejstarší ze tří dětí Petra a Rozálie roz. Matouškové z Podivic. Roku 1893 vstoupil na české státní gymnázium v Kroměříži a tam maturoval v roce 1901. Dvě léta nato, v roce 1903, vstoupil k benediktinům v Rajhradě. Na kněze byl vysvěcen v roce 1907 biskupem Pavlem Huynem. Tři roky byl kaplanem v Ostrovačicích u Rosic, pak do r. 1922 kaplanem a potom farářem v Rajhradě do roku 1950. Z dalších míst jeho působení můžeme vyjmenovat Hejnice u Frýdlantu v Čechách, Osek u Duchcova, Králíky u Žamberka a Moravec u Tišnova. Zemřel 3. prosince 1963 a je pochován v Rajhradě. P. Jan Zakopal CSSR, se narodil 31. prosince 1894 v Drysicích jako třetí z dvanácti dětí manželů Františka Zakopala a Marie roz. Pospíšilové. Studia začal ve Vyškově a od tercie pokračoval v Července u Litovle na soukromém gymnáziu redemptoristů, kde byl jeho strýc řeholním bratrem. Po sextě konal noviciát v Bílsku. V srpnu 1912 přišel už jako klerik do Obořiště dostudovat gymnázium a bohosloví. Na kněze byl vysvěcen 18. července 1920 v Praze. Jeden rok pak působil jako katecheta na měšťance v Král. Vinohradech, rok vyučoval septimu a oktávu v Obořišti a pak byl přeložen do kláštera při chrámu sv. Michala v Brně. Tady se přihlásil k práci mezi řeckokatolíky. Koncem srpna 1926 přišel

do Strapkova, přijal východní obřad a spolu s dalšími redemptoristy konal misijní činnost mezi řeckokatolíky. V roce 1931 byl přeložen do nového řádového kláštera v Michalovcích, kde působil až do roku 1950. Zemřel 2. ledna 1974. Časově by sem patřila i jména dvou bolestných obětí války. V bitvě u Kollzů padl poručík František Gregor a na Piavě poručík Alois Vlček. Oba studovali a maturovali s vyznamenáním na arcibiskupském gymnáziu v arcib. semináři v Kroměříži. Oba měli v úmyslu studovat na kněze. Z Drysic pocházelo i pět řeholnic. Ctihodná sestra Christofora, křestním jménem Antonie Krejčí, z řádu sv. Karla Boromejského, narozená v roce 1885. Vystudovala na odbornou učitelku v klášteře v Třeboni. Roku 1909 složila řeholní sliby v Praze a poté vyučovala na škole v Třeboni. V roce 1938 zastávala místo představené v klášteře v Líšni u Brna. Nato v roce 1942 odešla do Frýdlantu na odpočinek. Pro nedostatek učitelek však v pedagogické práci pokračovala až do roku 1950. Potom vedla až do r. 1957 zásobování a po přestálé chřipce byla 5. března 1958 stižena srdečním záchvatem, kterému za šest dní podlehla. Vyučovala celkem 42 let. Ctihodná sestra Marie Abráma Smékalová se narodila v Drysicích v roce 1873. Když jí bylo dvacet let odešla do Frýdlantu nad Ostravicí. Poté složila v Praze věčné sliby a odešla do Slaného, kde přes dvacet let pracovala v nemocnici, z toho 14 let jako představená. Nato odchází do Dvora Králové, Kladna a nakonec do Pelhřimova. V nemocnici strávila celkem 55 roků. Do Drysic, na hrob svých rodičů, se naposledy dostala v roce 1946. Ctihodná sestra Marie Polykarpa Taušová z řádu sester sv. Karla Boromejského, křestním jménem Josefa, se narodila v Drysicích 9. června 1877. Jako sedmnáctiletá vstoupila 1.

března 1894 do řádu. Obláčku měla 21. listopadu 1896 v Praze a 16. května 1897 tam složila zkoušku na industriální učitelku a působila krátký čas v Broumově a pak v Biedenmansdorfu v Dolních Rakousích. Ctihodná sestra Emílie Kroupová z řádu sester sv. Dominika přišla do Řepčína ve škol. roce 1910/11. Roku 1916 maturovala a začátkem září měla obláčku. Pak učila mj. v Jasené u Vizovic a po dalším roce se vrátila do Řepčína do noviciátu a poté do Jasené, kde působila dalších 19 let. Pak učila rok ve Víceměřicích a tři roky v Bojkovicích. Od roku 1942 pracovala v administrativě ve Střelicích. Ctihodná sestra Emíliána Pořízková z řádu sester sv. Karla Boromejského, křestním jménem Alžběta, se narodila v listopadu 1897 v Drysicích č.p. 110. Studovala u sester dominikánek ve Vyškově. V I. světové válce se dala k ošetřovatelkám raněných u sv. Anny v Brně. Na radu nemocničního kněze P. Maluše vstoupila do kláštera v Kladně. Noviciát konala v Gmundu a sliby složila v Praze. Jako ošetřovatelka nemocných působila v Berouně, Písku, v Prachaticích, Jablonci nad Nisou, v Karlových Varech, v Praze (na Smíchově), v Horní Sloupnici a Chocni. Pak jako katechetka ve Filipově a Jiříkovicích v Krkonoších. Odtud byla povolána do Prahy a odtud soustředěna do Vidnavy spolu s dalšími 400 přestárlými a nemocnými sestrami z různých řádů. Tam prožila 7 let těžké nemoci, které podlehla 25. ledna 1957. Ve Vidnavě očekává své vzkříšení. To jsou kořeny, z nichž vyrůstají novodobé dějiny farnosti. Kostel Narození Panny Marie v Drysicích byl místem mnoha významných setkání: tady o prázdninách r. 1992 vedl duchovní cvičení pro mládež prof. Tomáš Špidlík, S.J. z Gregoriánské univerzity v Římě; sem vůbec historicky poprvé v regionálních dějinách zavítal

v neděli 14. září 1997 apoštolský nuncius, arcibiskup Mons. Giovanni Coppa a tady předsedal slavnému Te Deum. Všem drysickým farníkům zaslal u příležitosti 100. výročí posvěcení kostela své Apoštolské požehnání papež Jan Pavel II. U příležitosti 800. výročí založení obce bylo Jeho Excelenci, Mons. Coppovi uděleno “čestné občanství”. Tváří v tvář těmto dějinám nelze přeslechnout hlas výzvy, která k nám zaznívá ze závěti našich otců, vepsané do pamětní listiny založení chrámu:

´Buďte věrni víře po otcích zděděné´.  TOMÁŠ KARDINÁL ŠPIDLÍK, SJ DRYSICKÝM FARNÍKŮM U PŘÍLEŽITOSTI 100. VÝROČÍ POSVĚCENÍ FARNÍHO KOSTELA, 25. ŘÍJNA 1996

Letos právě uplynulo 400 let od příchodu jezuitů do Čech. Pražská knihovna má v úmyslu to oslavit sérii přednášek. Ty se pochopitelně soustředí na kulturní práci a na školy Tovaryšstva Ježíšova v našich zemích. Ale nemělo by se zapomenout na okolnost, že to byl také začátek exercičního hnutí. Výsledky této staleté činnosti jsou nedozírné. Svatý Ignác žil v kritické době. Začíná novověk. Objevili Ameriku a jiné zaoceánské země. Nastupuje současně doba velkých objevů v přírodních vědách a v technice. Dobře dnes známe, jaké pokroky lidstvo v tomto posledním úseku svých dějin udělalo. A přece byl a je tento obrovský technicko-přírodovědecký rozmach spojen s velkým nebezpečím. Zapomnělo se na to, že je člověk schopen udělat nejzajímavější objevy sám v sobě, ve svém srdci. Před poslední válkou vyšla kniha, která měla úspěch. Její titul byl překvapivý: „Člověk – tvor neznámý“. V době, kdy se rozkládají atomy, kdy hledáme poznat meziplanetární prostory, jeden terén zůstává víc a víc neprozkoumaný: člověk sám, my sami. A přece už staří Řekové hlásali jako začátek vší moudrosti: „Poznej sám sebe!“ Nejde tu o poznání lékařské, ani psychologické, ale o objevení toho, čeho jsme schopni dosáhnout. Exercicie nás učí, že dokážeme spolupracovat s milostí k obnovení sebe a celého světa, připravovat příchod Božího království na tuto zemi.

APOŠTOLSKÁ CESTA PAPEŽE FRANTIŠKA DO GRUZIE A ÁZERBÁJDŽÁNU 30. září - 2. října 2016 (dokončení) V sobotu, 1. října 2016, sloužil papež František mši svatou z liturgické památky sv. Terezie z Lisieux, učitelky církve, na tbiliském stadionu Meskhi, pojmenovaném po nejlepším gruzínském fotbalistovi. Zúčastnil se jí chaldejský patriarcha Louis Raphaël Sako a chaldejší biskupové, kteří se účastní synodu své církve, ale zejména věřící arménské katolické církve a dalších křesťanských vyznání. Mezi sedmi tisíci přítomných nechyběli ani občanští představitelé. Svatý otec kázal o ženách a matkách předávajících víru, o Boží útěše, a o prostotě srdce, jež člověka otvírá k chápání Boha:

Mezi mnoha poklady této nádherné země vyniká velká hodnota žen Mezi mnoha poklady této nádherné země vyniká velká hodnota žen. Ony, - jak napsala svatá Terezie od Dítěte Ježíše, jejíž památku si dnes připomínáme, - „milují Pána Boha v mnohem větším počtu než muži“. Tady v Gruzii je mnoho žen a matek, které uchovávají a předávají víru, kterou v této zemi zasela svatá Nina, a přinášejí čerstvou vodu Boží útěchy do vyprahlých a konfliktních situací. To nám pomáhá chápat krásu toho, co dnes říká Pán v prvním čtení: „Jako matka utěšuje svého syna, tak já vás potěším“ (Iz 66,13). Jako na sebe matka bere tíhu a námahy svých dětí, tak má Bůh v oblibě brát na sebe naše hříchy a náš nepokoj; On, který nás

zná a nekonečně miluje, vnímá naši modlitbu a dovede osušit naše slzy. Když na nás pohlédne, vždycky je dojat a jihne hlubokou láskou, neboť i přes zlo, jehož jsme schopni, jsme stále jeho dětmi; touží nás vzít do náruče, chránit, vysvobozovat z nebezpečí a zla. Nechme ve svém srdci znít tato slova, kterým se k nám dnes obrací: „Jako matka vás potěším.“ Útěcha, které je nám uprostřed neklidného života zapotřebí, je právě Boží přítomnost v srdci. Jeho přítomnost v nás je totiž pramenem pravé útěchy, která zůstává, osvobozuje od zla, přináší pokoj a rozmnožuje radost. Chceme-li tedy žít v útěše, je třeba, abychom v životě dělali místo Pánu. A poněvadž Pán v nás přebývá ustavičně, je třeba otevřít mu brány a nenechávat jej venku. Existují brány útěchy, které je třeba nechávat stále otevřené, protože Ježíš jimi rád vstupuje: evangelium, které denně čteme a nosíme s sebou, tichá modlitba a adorace, zpověď, eucharistie. Těmito bránami vstupuje Pán a dává věcem novou chuť. Když se však brána srdce zavře, Jeho světlo nevstoupí a ocitáme se v temnotě. Zvykáme si pak na pesimismus, na nezdary a na skutečnosti, které se nikdy nemění. A nakonec se uzavíráme do smutku, v podzemí úzkosti, osamoceni v sobě. Pokud však otevřeme brány útěchy dokořán, vejde světlo Páně! Bůh nás však neutěšuje pouze v srdci; prostřednictvím proroka Izaiáše totiž dodává: „V Jeruzalémě naleznete útěchu“ (66,13). V Jeruzalémě, tedy v Božím městě, ve společenství: když jsme jednotní a máme mezi sebou společenství, působí Boží útěcha. Útěcha je v církvi, která je domovem útěchy: tady si Bůh přeje těšit. Můžeme se ptát: Jsem já jako součást církve nositelem Boží útěchy? Dovedu přijímat druhého jako hosta a potěšit toho, koho najdu znaveného a zklamaného? Křesťan, třebaže trpí zármutkem a sklíčeností, je neustále povolán vlévat naději tomu, kdo rezignoval, povzbuzovat malomyslného, přinášet Ježíšovo světlo a vřelost Jeho přítomnosti a občerstvovat Jeho odpuštěním. Mnozí strádají, procházejí zkouškami a nespravedlnostmi, žijí znepokojeni. Je zapotřebí pomazání srdce, Pánovy útěchy, která neodnímá problémy, ale dává sílu lásky, jež dovede bolest nést v pokoji. Přijímat a přinášet Boží útěchu – toto poslání církve je naléhavé. Drazí bratři a sestry, vnímejme, že jsme povoláni k tomu: nezkamenět v tom, co se kolem nás nedaří, a nermoutit se nesouladem, který mezi sebou pozorujeme. Neprospívá zvykat si na uzavřené církevní „mikroklima“; je užitečné sdílet široké a otevřené horizonty naděje, žít pokornou odvahu otevírání bran a vycházení ze sebe. Existuje však jedna základní podmínka pro přijetí Boží útěchy, kterou nám dnes připomíná Boží slovo: být nepatrní jako děti (srov. Mt 18,3-4), být „jako dítě na matčině klíně“ (Žl 130,2). Nepatrnost srdce je nezbytná k přijetí Boží lásky. Jedině jako maličcí totiž můžeme přebývat v mateřské náruči. Kdo se poníží jako dítě – říká nám Ježíš – „ten je v nebeském království největší“ (Mt 18,4). Pravou velikostí člověka je, učiní-li se maličkým před Bohem. Nelze totiž poznat Boha vznešenými myšlenkami a zevrubným studiem, nýbrž nepatrností pokorného a důvěřivého srdce. Abychom byli velicí před Nejvyšším, netřeba hromadit pocty a vážnost, majetek a pozemské úspěchy, nýbrž oprostit se od sebe. Dítě je vlastně tím, kdo nemá co

dát a všechno přijímá. Je křehké, závislé na tatínkovi a mamince. Kdo se stává maličkým jako dítě, je ochuzen o sebe, ale oplývá Bohem. Děti, které nemají problémy s chápáním Boha, nás učí mnohému: říkají, že On činí veliké věci s tím, kdo mu neodporuje, je prostý a upřímný, není dvojaký. Ukazuje nám to evangelium, kde se dějí divy s nepatrnými věcmi: s několika chleby a dvěma rybami (srov. Mt 14,15-20), s hořčičným zrnkem (srov. Mk 4,30-32), s pšeničným zrnem, které odumírá v zemi (srov. Jan 12,24), s jedním podaným pohárem vody (srov. Mt 10,42), s dvěma drobnými mincemi chudé vdovy (srov. Lk 21,1-4), s nepatrností Marie, služebnice Páně (srov. Lk 1,46-55). Taková je překvapující velikost Boha, který je plný překvapení a miluje překvapení. Nikdy po nich nepřestávejme toužit a důvěřovat v Boží překvapení! A vhodně nám připomene, že jsme vždycky a především Jeho děti: nikoli pány života, nýbrž děti Otce; nikoli autonomní a soběstační dospělí, nýbrž stále potřebujeme být vzati do náruče a přijímat lásku a odpuštění. Blahoslavené jsou ty křesťanské komunity, které žijí touto ryzí evangelní jednoduchostí! Chudé na prostředky, bohaté Bohem. Blahoslavení jsou pastýři, kteří se nevezou na logice mondénního úspěchu, ale sledují zákon lásky: přívětivost, naslouchání a službu. Blahoslavená církev, která se nesvěřuje kritériím funkčnosti a organizační efektivnosti a nestará se o návratnost. Malé gruzínské stádce, věnující se činorodé lásce a formaci, přijmi pobídku Dobrého Pastýře, svěř se Mu, aby tě vzal na ramena a potěšil tě! Chtěl bych shrnout tyto myšlenky několika slovy svaté Terezie od Dítěte Ježíše, kterou si dnes připomínáme. Ona nám ukazuje „malou cestu“ k Bohu, „odevzdanost malého dítěte, které bez obav usíná v náručí svého Otce“, protože „Ježíš nežádá velké činy, ale jen odevzdanost a vděčnost“ (Autobiografické spisy, rukopis B). Bohužel však – psala tehdy, ale platí to i dnes – Bůh „nalézá málo srdcí, která se mu bezvýhradně odevzdávají, která chápou celou něhu jeho nekonečné lásky!“ (tamt.). Mladá světice a učitelka církve však byla expertkou na „vědu lásky“ (tamt.) a učí nás, že „dokonalá láska záleží v tom, abychom snášeli chyby druhých, abychom se nedivili jejich slabostem, povzbudili se nejmenšími úkony ctností, které u nich vidíme“; a současně nám připomíná, že „láska nesmí zůstat uzavřena na dně srdce“ (tamt., rukopis C). Prosme dnes všichni společně o milost jednoduchého srdce, které věří a žije v mírné moci lásky; prosme, abychom žili klidnou a naprostou důvěrou v Boží milosrdenství. V závěru liturgické slavnosti oslovil Svatého otce a přítomné apoštolský administrátor pro kavkazskou oblast biskup Giuseppe Pasotto. Poděkoval za papežovo učení, které vybízí kráčet k náročným cílům a „proti proudu“, avšak probouzí nadšení, protože je pravé a evangelní. Papež František před modlitbou Anděl Páně poděkoval za tato slova a pozdravil všechny přítomné. Po obědě na apoštolské nunciatuře pokračoval hutný program dnešního odpoledne v latinském kostele Nanebevzetí Panny Marie, kde se

shromáždili kněží, řeholníci a seminaristé. Kostel v neogotickém stylu vybudovali kapucíni za podpory Vatikánu na počátku 20. století. Sovětský režim jej zkonfiskoval. Znovu byl vysvěcen až na prahu nového tisíciletí, 15. srpna 1999. Podobně jako tento chrám, povstávala z prachu také místní katolická komunita. První gruzínský kněz byl vysvěcen v roce 1998. Posléze následovali čtyři další. Dnes se připravuje na kněžství osm bohoslovců. Místní komunitě slouží také devět trvalých jáhnů. Z řeholních společenství přišly do země na počátku 90. let nejprve misionářky lásky Matky Terezy a téměř současně další dva charitativní řády, otcové kamiliáni, kteří za přispění italské charity vybudovali v Tbilisi polikliniku Redemptor Hominis, a otcové stigmatini (Congregatio a Sacris Stigmatibus Domini Nostri Iesus Christi), kteří ve městě Batumi a Kutaisi kromě farní pastorace pečují o staré lidi, děti a mladé ze složitých poměrů a o bezdomovce. Ve městě Akhaltsikhe, nedaleko tureckých hranic, působí také komunita bratří kapucínů. Odpolední setkání Svatého otce s gruzínským katolickým společenstvím, které čítá 30 až 40 tisíc věřících tří různých obřadů, zahájila čtyři svědectví. Promluvili zástupci rodin a mládeže a rovněž gruzínský seminarista, který vyzdvihl důležitost tbiliské katolické univerzity (“Sulkhan Saba Orbelliani”). V této instituci, založené roku 2010, na čtyřech fakultách (teologie, práva, turismus) studuje také tisícovka pravoslavných posluchačů, poznamenal v souvislosti s ekumenickými snahami. Za komunitu arménských katolíků v Gruzii vystoupil jeden z kněží, který poukázal na její nelehkou situaci. V Tbilisi zatím nemá vlastní kostel, a proto využívá farní kostel sv. Petra a Pavla, druhý katolický kostel gruzínského hlavního města, který před sedmnácti lety navštívil Jan Pavel II. Papež František reagoval na pronesená svědectví a mluvil spatra o tom, jak upevnit víru v zasvěceném životě i manželství: „V životě každého z nás nastaly – anebo nastanou – temné chvíle. Prožívají je také zasvěcené osoby. Když se zdá, že nejdeme dál, máme problémy se soužitím v komunitě anebo diecézi, je třeba se zastavit a zamyslet. Upamatovat se na onen moment, kdy se mne dotkl Duch svatý. Vytrvalost v povolání se opírá o vzpomínku na Pánovo pohlazení a jeho slova: “Pojď. Pojď se mnou”. Radím proto vám všem zasvěceným, abyste se nikdy nevraceli zpět, když se vyskytnou obtíže. A pokud se snad chcete ohlédnout, tak jedině na tento moment, který byl jedinečný. A tak víra i povolání vytrvá.” “Manželství je to nejkrásnější, co

Bůh stvořil”, obrátil se pak Svatý otec ke gruzínským rodinám, “ačkoli dnes na něj útočí jeden veliký nepřítel – teorie genderu”. „Dnes se vede světová válka, která má zničit manželství. Nikoli zbraněmi, nýbrž idejemi. Je třeba se bránit před ničivými ideologickými kolonizacemi. A pokud jsou v manželství problémy, co nejdříve se usmiřte – dříve, než skončí den – a nezapomínejte na tři slova: promiň, děkuji, odpusť mi.” Další odpolední zastávkou se stala tbiliská poliklinika Redemptor Hominis, kterou současně s nemocnicí Redemptoris Mater v arménském Ashotsku otevřeli počátkem devadesátých let kamiliáni, vyslaní Janem Pavlem II. V provozu zdravotnického zařízení, které denně navštíví tři stovky pacientů, jim pomáhají řeholnice z kongregace Dcer sv. Kamila a dalších 50 spolupracovníků. Na nádvoří polikliniky očekávali Svatého otce kromě dětí, nemocných a postižených také zaměstnanci gruzínských dvaceti charitativních sdružení. Kromě Charity, kterou gruzínská vláda oficiálně uznala jako neziskovou organizace v roce 1994, to jsou Misionářky lásky, Malé dcery sv. Josefa a komunita Jana XXIII., která ve městě Batumi otevřela azylový dům a léčebnu pro alkoholiky. Petrův nástupce ocenil jejich práci: „Povzbuzuji vás, abyste pokračovali touto náročnou, ale plodnou cestou. Chudí a slabí lidé jsou “Kristovým tělem”, které se staví před křesťany všech vyznání a vyzývá je, aby ve své činnosti nesledovali osobní zájmy, nýbrž výlučně vnuknutí Ducha svatého.” Papež osobně pozdravil všechny nemocné, požehnal jim a loučil se slovy: „Ježíš si vás oblíbil a vciťuje se do trpících lidí, neboť sám snášel utrpení.”

První etapa kavkazské apoštolské cesty se dnes večer završila v někdejším hlavním městě a dosavadním duchovním centru Gruzie. Starobylá Mccheta, vzdálená asi 20 km od Tbilisi, se rozkládá na soutoku řek Aragvi a Mtkvari a je obklopena horami. Její osídlení je doloženo již v druhém tisíciletí před Kristem, avšak nejvýznamnější stavby, zapsané na Seznamu světového kulturního dědictví UNESCO, jsou raně křesťanské. Gruzínský král Mirian III. přijal křesťanství z rukou svaté Niny v roce 327 a vyhlásil jej státním náboženstvím. Právě apoštolka Gruzie také zvolila místo, na kterém měl stát první gruzínský kostel – patriarchální katedrála Sveticchoveli, která po mnoha úpravách získala

dnešní podobu na počátku 11. století. Podle legendy uchovává Kristovu nesešívanou suknici, kterou měl od římských vojáků koupit gruzínský Žid Eliáš a odvézt své sestře Sidonii. Ta zemřela s posvátným rouchem v rukou a na místě jejího hrobu vyrostl obrovský cedr. Svatá Nina dala strom porazit a použít na stavbu pilířů původního dřevěného kostela, avšak jeden z pilířů bylo možné zasadit do země až po celonoční modlitbě gruzínské světice. Právě tento sloup, ze kterého se šířilo léčivé světlo, dal jméno katedrále, které v překladu doslova znamená “živoucí pilíř”. Legendu zobrazuje ikona umístěná v chrámě a hojně reprodukovaná ve všech chrámech v Gruzii. Ukazuje anděla se svatou Sidonií vynášející pilíř do oblak, po stranách stojí král Mirian se svojí ženou královnou Nanou, v popředí potom svatá Nino. Gruzínská pravoslavná církev v katedrále Sveticchoveli každoročně právě 1. října uctívá tuto vzácnou relikvii a světí nové biskupy. Chrám byl v minulosti nejenom místem korunovace gruzínských králů, ale také jejich pohřebištěm. Pod oltářem odpočívá deset gruzínských vládců.

„Tato velkolepá katedrála nás vybízí, abychom se upamatovali na minulost. Je to více než nezbytné, protože úpadek lidu začíná tam, kde se vytrácí paměť minulého" Svatosti, pane premiére, vážení představitelé a členové diplomatického sboru, drazí biskupové a kněží, drazí bratři a sestry, děkuji Bohu, že mohu svoji pouť do Gruzie završit usebráním v tomto posvátném chrámě. Tady chci také z hloubi poděkovat za přijetí, kterého se mi dostalo, za vaše dojemné svědectví víry, které mne velice povzbudilo, a za dobré srdce Gruzínců. Svatosti, přicházejí mi na mysl slova Žalmu: „Jak je dobré a jak milé, když bratři bydlí pospolu: jak nejlepší olej na hlavě“ (Žl 133,1-2). Nejdražší bratře, Pán nás obdařil radostí ze setkání a výměny svatého políbení, dal nám vonné pomazání svornosti a seslal nám i tomuto milovanému národu hojné požehnání na cestu. Gruzínština má významově bohaté výrazy pro přátelství a blízkost mezi lidmi. Jeden takový ušlechtilý a ryzí termín vyjadřuje ochotu zastoupit druhého, postarat se o něho, vyslovit životem „chtěl bych být na tvém místě“: shen genatsvale. Sdílet ve společenství

modlitby a v jednotě duší radosti i úzkosti, nést břemena jedni druhým (srov. Gal 6,2): kéž tento bratrský křesťanský postoj poznamená naši společnou cestu. Tato velkolepá katedrála, která uchovává četné poklady víry a historie, nás vybízí, abychom se upamatovali na minulost. Je to více než nezbytné, protože „úpadek lidu začíná tam, kde se vytrácí paměť minulého“ (Ilja Čavčavadze, Lid a dějiny). Dějiny Gruzie jsou jako starobylá kniha, která na každé stránce vypráví o svědcích svatosti a křesťanských hodnotách, jež utvářely duši a kulturu této země. Tato ceněná kniha podává rovněž gesta velkorysé otevřenosti, pohostinnosti a integrace. To jsou nedocenitelné a stále platné hodnoty pro tuto zemi a pro celý region, poklady, které dobře vyjadřují křesťanskou identitu, která trvá, pokud má dobré základy ve víře a současně zůstává otevřená a ochotná, nikdy rigidní či uzavřená. Křesťanské poselství, jak připomíná toto posvátné místo, bylo během staletí sloupem gruzínské identity, poskytovalo stabilitu uprostřed mnoha otřesů a - bohužel - nezřídka také tehdy, kdy byla tato země trpce odkázána sama na sebe. Pán však milovanou gruzínskou zemi nikdy neopustil, protože je „věrný ve všech svých slibech a svatý ve všech svých činech. Hospodin podpírá všechny, kdo klesají“ (Žl 145,13-14). Jemná a soucitná blízkost Páně je tady reprezentována zejména znamením posvátné suknice. Tajemství této „nesešívané, v jednom kuse odshora až dolů setkané suknice“ (Jan 19,23), od začátku přitahovalo pozornost křesťanů. Antický otec, svatý Cyprián z Kartága, prohlásil, že v nesešívané Ježíšově suknici se ukazuje „pojítko svornosti, která neoddělitelně sjednocuje“, onu „jednotu, která sestupuje shůry, tedy z nebe a od Otce a absolutně ji nelze trhat“ (O katolické jednotě církve, 7). Posvátná suknice, tajemství jednoty nás vybízí, abychom zakoušeli velkou bolest nad rozděleními, ke kterým v průběhu dějin mezi křesťany došlo. Jsou to opravdové tržné rány, které byly zasazeny Pánovu tělu. „Jednota, která přichází shůry“, Kristova láska, která nás spojila a darovala nám nejenom svůj šat, ale samo své tělo, nás však zároveň podněcuje k upřímné činorodé lásce a vzájemnému porozumění, abychom tyto rány opět zacelili, oživováni duchem čirého křesťanského bratrství. To vše si zajisté žadá trpělivost, kterou kultivuje důvěra v druhého a pokora, avšak bez obav a malomyslnosti, v radostné jistotě, kterou nám umožňuje okoušet křesťanská naděje. Ta nás podněcuje věřit, že rozpory je možné uzdravit a překážky odstranit, vybízí nás, abychom se nikdy nezříkali příležitostí k setkání a dialogu a chránili a zdokonalovali společně to, co už existuje. Myslím například na probíhající dialog smíšené teologické komise a další plodné příležitosti k výměně. Svatý Cyprián tvrdil, že „Kristova suknice, která je jediná, nerozdělená a z jednoho kusu, indikuje nerozdělitelnou svornost našeho lidu, nás, kteří jsme se oblékli v Krista“ (tamt. 195). Ti kdo byli pokřtěni v Krista, praví přece apoštol Pavel, byli oblečeni v Krista (srov. Gal 3,27). Proto navzdory našim omezením a nehledě na jakýkoli následný historický či kulturní rozdíl, jsme povolání být „jedno v Kristu Ježíši“ (Gal 3,28) a neklást na první místo nesoulad a rozdíly mezi pokřtěnými, protože je opravdu mnohem více toho, co nás pojí než dělí.

V této patriarchální katedrále přijímá mnoho bratří a sester křest, jehož gruzínský výraz dobře zachycuje novost života obdrženého v Kristu a poukazuje na osvícení, jež dává smysl všemu, neboť vyvádí z temnoty. V gruzínštině má stejný kořen také slovo výchova, která se tak těsně pojí ke křtu. Ušlechtilost jazyka tak přivádí k pojímání krásy křesťanského života, který je od počátku zářivý a zůstává takovým, pokud setrvává ve světle dobra a odmítá temnotu zla a pokud ve věrnosti svým kořenům neupadne do uzavřenosti, která život zatemňuje, nýbrž uchovává si ochotu přijímat, osvojovat si a být osvícen vším, co je krásné a pravdivé. Kéž je skvělost bohatství tohoto lidu poznávána a ceněna, abychom v rámci společného obohacování mohli ještě více sdílet poklady, které Bůh dává každému, a vzájemně si pomáhat k růstu v dobrém! Ze srdce ujišťuji o své modlitbě za to, aby Pán, který všechno obnovuje (srov. Zj 21,5), na přímluvu svatých bratří Petra a Ondřeje, mučedníků a všech svatých, umožnil, aby rostla láska mezi věřícími v Krista i průzračné hledání všeho, co nás může sblížit, smířit a sjednotit. Kéž bratrství a spolupráce roste na všech úrovních, kéž nám modlitba a láska stále více umožňují přijímat upřímnou Pánovu touhu po všech, kdo v Něho věří, prostřednictvím apoštolů, kteří „jsou jedno“ (srov. Jan 17,20-21).

 Dvoudenní pobyt v Gruzii završil papež František v osm hodin ráno, kdy se na gruzínském letišti rozloučil s hlavou státu, prezidentem Margvelashvilim, a gruzínským pravoslavným patriarchou Eliášem II. O půldruhé hodiny později jej přivítal Ázerbájdžán, největší a nejlidnatější ze zakavkazských republik, zvaný též „ohňová země“ v souvislosti se zoroastrovským kultem posvátného ohně (Atešgah a Yanar dag, dva chrámy uchovávající „věčný oheň“ ve skutečnosti spočívají na nalezištích zemního plynu a lze je dodnes navštívit poblíž Baku.). Na území nazývaném „východní či kavkazská Albánie“ vzniklo v prvním století po Kristu království, které přijalo křesťanství jako státní náboženství o tři sta let později a až do porobení arabskými říšemi (tureckých Seldžuků a Mongolů) a následného poislámštění v osmém století zůstalo křesťanskou zemí. Dynastie perských Širvanšáhů si udržela nadvládu do poloviny 16. století (1539) a zavedla v dosud sunnitské zemi šíitský islám. Počátkem devatenáctého století Ázerbájdžán opanovalo carské Rusko, až do vyhlášení samostatnosti v roce 1918. Tehdejší Ázerbájdžánská demokratická republika byla první většinově šíitskou parlamentní demokracií na světě (spolu s Irákem a Íránem), trvala nicméně pouhé dva roky do okupace území Rudou armádou.

Po odtržení od Sovětského svazu se ve vedení státu střídají členové rodiny Alijevů – Hejdar Alijev stál třináct let v čele Ázerbájdžánské socialistické republiky (1969-1982) a poté více než třicet let vedl nezávislý Ázerbájdžán. Dnešním úřadujícím prezidentem je jeho syn Ilham Alijev. S politickou reprezentací země se však papež František setkal až v rámci odpoledního programu – kvůli panujícímu horku totiž ihned po příletu navštívil malé katolické společenství v Baku, které se sdružuje v salesiánské misii Panny Marie, počaté bez poskvrny prvotního hříchu. Tvoří ji stejnojmenný kostel a přilehlé pastorační středisko. Asi třem stovkám katolíků v Baku a rodinám, rozptýleným po celé zemi, slouží šest kněží, tři zasvěcení laici a od loňska také dvě řeholnice z kongregace Dcer Panny Marie pomocnice. Spolu s pěticí Misionářek lásky to jsou v desetimilionové zemi jediné známky katolické přítomnosti, vysvětlil v pozdravu Svatému otci apoštolský prefekt v Ázerbájdžánu a slovenský salesián, o. Vladimír Fekete: „Před čtrnácti lety dostali někteří z nás tu milost, že se v tomto městě setkali s vaším předchůdcem, sv. Janem Pavlem II. Ona událost byla skutečným zázrakem a dodnes sklízíme bohaté duchovní plody oné návštěvy.“ Díky první papežské cestě uznala místní vláda katolickou církev jako jedno z náboženských společenství, trvale přítomných v zemi, a prezident jí daroval pozemek na stavbu nového kostela, neboť původní katolický kostel činný v letech 1915-31 byl stržen za sovětského režimu. Katolické společenství se tehdy rozprchlo a farář, o. Stefan Demurov, zemřel na nucených pracích (1938). Papež František slavil nedělní eucharistii v novém chrámu, postaveném před deseti lety, který může pojmout 300 věřících. Boží slovo nám dnes prezentuje dva podstatné aspekty křesťanského života: víru a službu. Ohledně víry jsou adresovány Pánu dvě zvláštní prosby. První vznesl prorok Habakuk, který prosí Boha, aby zasáhl a obnovil spravedlnost a pokoj, který lidé porušili násilím, hádkami a sváry: „Jak dlouho již volám o pomoc, Hospodine, ty však neslyšíš?“ (Hab 1,2), ptá se prorok. Bůh odpovídá, ale nezasahuje přímo, neřeší situaci rázně a nepřichází s mocí. Naopak, vybízí k trpělivému čekání, které nikdy neztrácí naději, a zdůrazňuje zejména význam víry. Člověk totiž bude žít z víry (srov. Hab 2,4). Tak jedná Bůh také s námi: nevyhoví našim přáním, která by neustále a okamžitě chtěla měnit svět a ostatní, nýbrž usiluje především o uzdravení srdce: mého, tvého a každého z nás. Bůh mění svět proměnou našich srdcí, což nemůže činit bez nás. Pán si totiž přeje, abychom mu otevřeli bránu srdce a mohl tak vstoupit do našeho života. Toto otevření se Pánu, tato důvěra v Něho je „vítězství, které přemohlo svět: naše víra“ (1 Jan 5,4). Nalezne-li totiž Bůh otevřené a důvěřivé srdce, může konat divy. Mít však víru, živou víru, není snadné. A toho se týká druhá prosba, kterou se v evangeliu apoštolové obracejí k Pánu: „Dej nám více víry!“ (Lk 17,6). Je to krásná prosba,

modlitba, kterou se také můžeme denně obracet k Bohu. Božská odpověď je však překvapivá a také v tomto případě obrací otázku: „Kdybyste měli víru...“ On žádá od nás, abychom měli víru. Poněvadž je víra Božím darem, je třeba ustavičně o ni prosit, a máme ji také pěstovat. Není to magická síla, která sestupuje z nebe, není to „nadání“, které se obdrží jednou pro vždy, ani nějaká svrchovaná moc, která slouží k vyřešení životních problémů. Víra sloužící k uspokojení našich potřeb by totiž byla sobeckou vírou, zcela soustředěnou na nás. Víra neznamená mít se nebo se cítit dobře, požívat v duši útěchu a zakoušet v srdci trochu pokoje. Víra je zlatá nit, která nás pojí s Pánem, čirá radost, že jsme s Ním, sjednoceni s Ním; je to dar, který má cenu celého života, ale přináší plody, pokud se přičiníme. A jak se máme přičinit? Ježíš nám umožňuje pochopit, že je to služba. Pán totiž v evangeliu hned po slovech o moci víry pronáší slova o službě. Víru a službu od sebe nelze oddělovat, jsou těsně spojené a vzájemně provázané. Rád bych k vysvětlení použil obraz, který je vám důvěrně znám, totiž krásný koberec. Vaše koberce jsou opravdová umělecká díla a mají starobylou historii. Také každý křesťanský život má vzdálený původ, je darem, který jsme obdrželi v církvi a pramení v srdci Boha, našeho Otce, který chce z každého z nás vytvořit mistrovské dílo stvoření a dějin. Každý koberec, jak dobře víte, se tká podle úteku (příčně) a osnovy (podélně); pouze spojením obojího vzniká harmonické dílo. Tak je tomu s křesťanským životem. Je třeba jej denně trpělivě tkát, vzájemným splétáním útku i osnovy, které jsou přesně definovány: útek víry a osnova služby. Když se víra splétá se službou, srdce si uchovává otevřenost a mladost a prokazováním dobra se rozšiřuje. Potom se víra, jak říká Ježíš v evangeliu, stává silnou a dělá divy. Jde-li touto cestou, pak za podmínky, že se stále pojí se službou, zraje a sílí. Co je však služba? Lze si myslet, že je to pouhá oddanost vlastním povinnostem nebo občasné prokazování nějakého dobrého skutku. Pro Ježíše je to mnohem více. V dnešním evangeliu po nás Ježíš žádá - a to velmi silnými slovy - radikální a naprostou ochotu, život v plné připravenosti, bez kalkulací a nezištně. Proč je tak náročný? Protože tak nás miloval On, když se stal naším služebníkem „až do krajnosti“ (Jan 13,1) a přišel, „aby sloužil a dal svůj život“ (Mk 10,45). A k tomu dochází pokaždé, když slavíme eucharistii: Pán přichází mezi nás a třebaže si dáváme předsevzetí sloužit Mu a milovat Jej, vždycky nás předchází, slouží nám a miluje nás víc, než si představujeme a zasluhujeme. Dává nám svůj vlastní

život. Vybízí nás, abychom jej následovali, a říká nám: „Jestliže mi kdo chce sloužit, ať mě následuje“ (Jan 12,26). Nejsme tedy povoláni sloužit jen proto, abychom dostali odměnu, nýbrž abychom napodobili Boha, který se z lásky k nám stal naším služebníkem. A nejsme povoláni sloužit občas, nýbrž žít službou. Služba je tedy životní styl, ba dokonce v sobě shrnuje veškerý křesťanský životní styl: sloužit Bohu v adoraci a modlitbě; být otevření a ochotní; mít konkrétně rádi bližního a s nadšením se přičiňovat o obecné dobro. Ani věřící nejsou zbaveni pokušení, která vzdalují od tohoto služebného stylu a nakonec činí život zbytečným. I tady můžeme poukázat na dvě. Jedním je ochladnutí srdce. Vlažné srdce se uzavírá do lenosti a dusí oheň lásky. Kdo je vlažný, žije, aby učinil zadost svému pohodlí, kterého nikdy není dost, a proto nikdy není spokojen; pozvolna se spokojuje s průměrností. Vlažný vyhrazuje Bohu i druhým „procenta“ svého času a svého srdce, nikdy nepřehání, ba snaží se vždycky šetřit. Jeho život tak ztrácí chuť, podobně jako opravdu dobrý čaj, který se nedá pít, když vychladne. Jsem si však jist, že hledíte-li na příklady těch, kteří vás ve víře předešli, nenecháte svá srdce vychladnout. Celá církev, která k vám chová zvláštní sympatie, na vás hledí a povzbuzuje: jste malé stádce, které je v Boží očích velmi cenné! Existuje druhé pokušení, do něhož lze upadnout nikoli pasivitou, nýbrž „přílišnou aktivitou“: totiž panské smýšlení, které se dává do díla jenom kvůli získání kreditu a vážnosti. Služba se tak stává prostředkem a nikoli cílem, protože cílem se stala prestiž, a potom nastupuje moc a snaha být velicí. „Mezi vámi však tomu tak nebude. – připomíná Ježíš nám všem – Ale kdo by chtěl být mezi vámi veliký, ať je vaším služebníkem“ (Mt 20,26). Takto se tvoří a zkrášluje církev. Vrátím se k obrazu koberce ve vztahu k vašemu krásnému společenství: každý z vás je jako nádherné hedvábné vlákno, avšak jedině, jsou-li různá vlákna vzájemně dobře spletena, vytvářejí krásnou kompozici; sama o sobě nejsou k ničemu. Zůstávejte stále sjednoceni, pokorně žijte v lásce a radosti; Pán, který vytváří harmonii z růzností, vás bude chránit. Kéž nám pomáhá přímluva Neposkvrněné Panny a svatých, zejména svaté Matky Terezy z Kalkaty, jejíž plody víry a služby jsou mezi vámi patrné. Přijměme pár jejích krásných slov, která shrnují dnešní poselství: „Plodem víry je láska. Plodem lásky je služba. Plodem služby je pokoj“ (Il cammino semplice, Úvod). V závěru mše svaté, po modlitbě Anděl Páně, papež povzbudil nevelké katolické společenství a spatra poznamenal: „Někdo by si mohl myslet, že papež plýtvá časem, když se vydává navštívit pár stovek katolíků v Ázerbájdžánu. Papež v tom ale napodobuje Ducha svatého, který z nebe sestoupil na malé společenství uzavřené v předměstském večeřadle. Ono společenství

mělo strach, vnímalo, že je chudé, pronásledované, zapomenuté. Duch svatý mu dodal odvahu, sílu, odhodlanost jít dál a hlásat Ježíšovo jméno. Brány onoho malého společenství, uzavřené kvůli strachu či studu, se otevřely a vyšla z nich síla Ducha. Papež plýtvá časem stejně tak, jako to tehdy dělal Duch svatý. Je nezbytné pouze dvojí – v onom společenství byla Matka, a proto na ni nikdy nezapomínejte. A v onom společenství byla také milosrdná láska, bratrská láska, kterou mu Duch svatý vyhradil. Odvahu tedy a jděte dál! Go ahead! Bez obav kupředu!“

Protokolární část návštěvy se uskutečnila až po obědě se salesiánským společenstvím. Svatý otec se nejprve odebral do prezidentského paláce na soukromou schůzku s prezidentem Ilhamem Alijevem a uctil památku padlých za nezávislost Ázerbájdžánu, kterým je věnován národní památník v Baku. V kongresovém centru Hejdara Alijeva se pak setkal s tisícovkou státních představitelů, diplomatů a zástupců občanské společnosti. Papež v úvodu své promluvy ocenil úsilí vynaložené na upevnění institucí a usnadnění ekonomického a občanského růstu národa, které země vynaložila za 25 let nezávislosti.

"Katolická církev, jakkoli je v zemi početně nepatrná, je zapojena do občanského a společenského života Ázerbájdžánu, má účast na jeho radostech a je solidární v řešení jeho obtíží" Pane prezidente, vážení představitelé občanského života, členové diplomatické sboru, dámy a pánové, těší mne, že mohu navštívit Ázerbájdžán, a děkuji vám za srdečné přijetí v tomto městě, hlavním městě země, rozprostřeném na březích Kaspického moře, městě, jehož tvář radikálně proměnily moderní budovy, jako je tato, v níž se nyní setkáváme. Jsem vám velice vděčný, pane prezidente, za projevy vlídného přijetí, s nimiž jste se ke mně obrátil jménem vlády a azerského národa, a za vaše zdvořilé pozvání, jež mi umožnilo oplatit návštěvu, kterou jste uskutečnil minulý rok ve Vatikánu spolu s vaší paní. Přijel jsem do této země se srdcem naplněným obdivem ke složitosti a bohatství její kultury, jež je plodem mnoha národů, které v dějinách obývaly tuto oblast a dovolily povstat tomuto tkanivu zkušeností, hodnot a zvláštností, které charakterizují dnešní společnost a mají výraz v prosperitě moderního azerského státu. Nadcházejícího 18. října oslaví Ázerbájdžán 25. výročí nezávislosti a toto datum nabízí příležitost celkově zhodnotit události těchto desetiletí, pokrok, k němuž došlo, a problémy, kterým musí země čelit. Cesta, kterou jste doposud prošli, jasně ukazuje značné úsilí vynaložené na upevnění institucí a usnadnění ekonomického a občanského růstu národa. Je to cesta, jež vyžaduje trvalou pozornost ke všem, zejména k nejslabším, cesta, která je možná díky společnosti uznávající užitek plynoucí z multikulturalismu a z nezbytné komplementárnosti kultur, tak aby se mezi různými složkami občanské společnosti a příslušníky různých náboženských vyznání nastolovaly vztahy vzájemné spolupráce a úcty. Toto společné úsilí budovat harmonii v různosti nabývá zvláštního významu v této době, ukazuje totiž, že je možné dosvědčovat vlastní ideje a vlastní pojetí života bez upírání práv těm, kdo zastávají jiné koncepty a vize. Každá etnická či ideologická

příslušnost, jakož i každá autentická náboženská cesta, musí vylučovat postoje a koncepty, které zneužívají vlastní přesvědčení, vlastní identitu či jméno Boží k legitimizaci záměrů vedoucích k podrobení a nadvládě nad druhými. Je mým velkým přáním, aby Ázerbájdžán pokračoval po cestě spolupráce mezi různými kulturami a náboženskými vyznáními. Kéž harmonie a pokojné soužití stále více pronikají společenský a občanský život země v jejich mnohotvárných výrazech a zajišťují tak všem možnost přinášet svůj vlastní vklad obecnému dobru. Svět bohužel zakouší drama mnoha konfliktů, které nacházejí živnou půdu v netoleranci, podněcované násilnickými ideologiemi a v praktickém upírání práv nejslabším. Aby bylo možné účinně odporovat těmto nebezpečným poryvům, je zapotřebí, aby rostla kultura míru, která se zakládá na nepřetržité připravenosti vést dialog a na vědomí, že neexistuje žádná jiná rozumná alternativa než trpělivé a vytrvalé hledání společných řešení prostřednictvím poctivého a vytrvalého vyjednávání. Tak jako je žádoucí posilovat harmonii mezi různými složkami společnosti uvnitř hranic určitého národa, stejně tak je nezbytné pokračovat mezi státy s moudrostí a odvahou po cestě vedoucí ke skutečnému pokroku a svobodě národů, otvírat originální cesty, jež směřují k trvalým dohodám a k míru. Bude-li se takto postupovat, ušetří se národům těžká utrpení a bolestná muka, jež lze těžko napravit. Rovněž ve vztahu k této zemi bych chtěl s bolestí vyjádřit svou blízkost těm, kdo museli opustit svou zemi, a mnoha lidem, kteří trpí v důsledku krvavých konfliktů. Přeji si, aby jim mezinárodní společenství dokázalo vytrvale nabízet nezbytnou pomoc. Zároveň, s cílem umožnit zahájení nové etapy, otevřené trvalému míru v této oblasti, se obracím ke všem s výzvou, aby neopominuli žádnou možnost k dosažení uspokojivého řešení. Věřím, že s Boží pomocí a skrze dobrou vůli zúčastněných stran se Kavkaz stane místem, kde prostřednictvím dialogu a vyjednávání naleznou kontroverze a rozdílnosti své uspořádání a budou překonány, tak aby se tato oblast, „brána mezi Východem a Západem“, podle krásného obrazu užitého sv. Janem Pavlem II. během návštěvy vaší země (srov. Promluva při uvítací ceremonii, 22. května 2002), stala také branou otevřenou míru a příkladem, k němž bude možné vzhlížet při řešení starých i nových konfliktů. Katolická církev, jakkoli je v zemi početně nepatrná, je zapojena do občanského a společenského života Ázerbájdžánu, má účast na jeho radostech a je solidární v řešení jeho obtíží. Právní uznání, umožněné díky ratifikaci mezinárodní dohody se Svatým stolcem roku 2011, nabízí stabilnější normativní rámec životu katolické komunity v Ázerbájdžánu. Obzvláště mě těší rovněž srdečné vztahy, které katolická komunita udržuje s muslimskou, pravoslavnou a židovskou komunitou, a je mým přáním, aby se tato znamení přátelství a spolupráce dále rozrůstala. Tyto dobré vztahy nabývají velkého významu pro mírové soužití a pro pokoj na světě a ukazují, že mezi věřícími různých náboženských vyznání je možné udržovat srdečné vztahy, úctu a spolupráci s ohledem na dobro všech. Vazba na pravé náboženské hodnoty je naprosto neslučitelná s pokusy násilně vnucovat druhým své vlastní představy, skrývaje se za svaté jméno Boží. Víra v Boha je naopak zdrojem a inspirací ke vzájemnému porozumění, úctě a vzájemné pomoci ve prospěch společného dobra celé společnosti. Kéž Bůh obdaří Ázebájdžán harmonií, mírem a prosperitou.

Návštěvou hlavní mešity nesoucí jména Hejdara Alijeva a setkáním se šejkem Allahshukurem Pashazadehem jednodenní návštěva papeže v Ázerbájdžánu vyvrcholila. Po soukromé rozmluvě s představeným kavkazských muslimů pokračovalo setkání rovněž za přítomnosti představených židovské obce, pravoslaví a ostatních náboženských vyznání působících v této zemi. Šejk Allahshukur Pashazadeh je jedním z mála muslimských učenců, který se těší teologické autoritě zároveň u šíitů i sunnitů. Obyvatelstvo Ázerbájdžánu je z 85% muslimského vyznání, z čehož 75% tvoří šíité a 25% sunnité. Nejvyšší představitel kavkazských muslimů ve své promluvě nešetřil chválou papeže, jehož poselství má „světovou váhu“. „Jako hlava státu Vatikán a katolíků celého světa v nás vaše působení budí živý zájem. Velmi důležitý je Váš kritický přístup k problémům, které dělají starost světu, Váš uvážený poukaz na problém migrantů, Vaše odmítnutí spojovat jméno islám s terorismem a současně tvrdé odsouzení skutečných příčin terorismu, i Vaše pronikavá vystoupení proti xenofobii.“ Šejk Pashazadeh ocenil rovněž setkání papeže Františka s moskevským patriarchou Kirillem, jakož i papežův důraz na mezináboženský dialog. Připomněl také papežovo vyjádření o mírovém řešení konfliktu v Náhorním Karabachu. „Lid, stát a hlava Ázerbájdžánu – dodal šejk – touží po spravedlivém a mírumilovném řešení tohoto konfliktu na základě norem mezinárodního práva,“ přičemž zmínil společné prohlášení náboženských představitelů Arménie, Gruzie a Ruska, že „tento konflikt není náboženský

"V noci plné konfliktů, ať jsou náboženství úsvitem pokoje, zárodky obrody uprostřed smrtelného zmaru, ozvěnami dialogu, jež ustavičně zní, cestami setkání a smíření, abychom došli také tam, kde se pokusy o oficiální zprostředkování zdají bezvýsledné" Setkat se společně tady je požehnáním. Rád bych poděkoval představenému kavkazských muslimů, který nás se svojí příslovečnou zdvořilostí hostí, i náboženským představitelům ruské pravoslavné církve a židovské obce. Je to velké znamení, že se setkáváme na tomto místě modlitby, znamení, které manifestuje onu harmonii, kterou mohou vytvořit náboženská vyznání na základě osobních vztahů a dobré vůle svých představitelů. Důkazem toho je například konkrétní pomoc, kterou zdejší představený muslimů při různých příležitostech zaručil katolickému společenství, a moudré rady, které

s ním v rodinném duchu sdílí. Rovněž je hodno zmínky krásné pouto, které pojí katolíky a pravoslavnou obec v konkrétním bratrství a každodenní sympatii, která je příkladem pro všechny, i srdečné přátelství s židovskou obcí. Této svornosti se těší Ázerbájdžán, který oplývá přívětivostí a pohostinností, tedy dary, které jsem během tohoto pamětihodného dne směl okusit a za které jsem velmi vděčný. Existuje zde přání střežit velký odkaz náboženských vyznání a zároveň snaha o větší a plodnou otevřenost. Například i katolicismus zde nachází své místo a souzní s ostatními mnohem početnějšími náboženstvími, což je konkrétním znamením toho, že nikoli protiklady, nýbrž spolupráce pomáhá vytvářet lepší a mírumilovnější společnost. Naše společné setkání probíhá v kontinuitě s mnoha obdobnými, jež se konají v Baku s cílem podpořit dialog a multikulturnost. Otevřením bran pohostinnosti a integrace se otevírají brány všech srdcí a brány naděje pro všechny. Věřím, že tato země, jež je „branou mezi Východem a Západem“ (Jan Pavel II.,Promluva na uvítanou, Baku, 22. května 2002), bude stále pěstovat své povolání k otevřenosti a setkávání, nezbytných podmínek pro vytvoření solidních mostů pokoje a budoucnosti hodné člověka. Bratrství a sdílení, jejichž růst si přejeme, nebudou ceněny těmi, kdo chtějí poukazovat na rozdělení, podněcovat napětí a vydělávat na protikladech a kontrastech; jsou však vítány a očekávány těmi, kdo touží po obecném dobru a zejména jsou milé slitovnému a milosrdnému Bohu, který si přeje, aby synové a dcery jediné lidské rodiny byli spojeni a vedli neustálý dialog. Velký básník, syn této země, napsal: „Jsi-li člověk, drž se s lidmi, protože lidem se společně daří dobře“ (Nizami Ganvaji,Il libro di Alessandro, I, O sobě a běhu času). Otevřenost vůči druhým neochuzuje, nýbrž obohacuje, neboť pomáhá být lidštějšími, tedy uznat, že jsme aktivní částí většího celku, interpretovat život jako dar pro druhé, vidět jako cíl nikoli svoje zájmy, nýbrž dobro lidstva, jednat bez idealismů a intervencionismů, nevyvolávat škodlivé interference a násilné činy, nýbrž stále respektovat dějinné dynamiky, kultury a náboženské tradice. Právě náboženství mají velký úkol, totiž doprovázet lidi při hledání smyslu života, pomáhat jim chápat, že omezené schopnosti lidské bytosti a bohatství tohoto světa nikdy nesmějí být absolutizovány. Nizami také napsal: „Nestavěj pevně na svých silách, dokud nenajdeš příbytek v nebi! Plody světa nejsou věčné, neklaň se tomu, co zaniká! (Leyla a Majnun, Morte di Majnun sulla tomba di Leyla). Posláním náboženství je pomáhat nám pochopit, že člověk má svůj střed mimo sebe a že jsme vztaženi k nekonečné Výsosti i k

druhému, který je naším bližním. Tam je život povolán se ubírat, k nejvznešenější a zároveň nejvíce konkrétní lásce, která nemůže nebýt vrcholem každé doopravdy náboženské touhy, neboť – jak opět říká básník – „láska je to, co je neměnné, láska je to, co je nekonečné“ (tamt., Disperazione di Majnun). Náboženství je tedy pro člověka nezbytné, aby uskutečnil svůj cíl; je buzolou, aby směřoval k dobru a vzdaloval se zlu, které je usazeno u brány jeho srdce (srov.Gen4,7). V tomto smyslu mají náboženství výchovné poslání: pomáhat člověku, aby ze sebe dával to nejlepší. A my jako vůdcové máme velkou odpovědnost, aby člověku, který dnes nezřídka bloudí ve strhujících paradoxech naší doby, byly nabízeny autentické odpovědi. V nynější době vidíme, jak na jedné straně řádí nihilismus těch, kdo nevěří v nic jiného než ve svoje zájmy, výhody a zisky, zahazují život a řídí se úslovím, „jestliže Bůh neexistuje, je dovoleno všechno“ (srov. F. M. Dostojevský, Bratři Karamazovi, XI, 4.8.9), a na druhé straně se objevují stále častěji rigidní a fundamentalistické reakce těch, kdo verbálním i fyzickým násilím chtějí vnucovat extrémní a radikální postoje, jež jsou živému Bohu nejvíce vzdáleny. Náboženství naopak pomáhají rozpoznávat a prokazovat dobro činy, modlitbou a námahou vnitřní práce, a jsou povolána vytvářet kulturu setkání a pokoje, jež je tvořena trpělivostí, porozuměním, skromnými a konkrétními kroky. Slouží se tak lidské společnosti, která se má neustále snažit přemáhat pokušení posluhovat si náboženskými faktory. Náboženství nikdy nesmějí být užívána účelově a nikdy nesmějí podporovat konflikty a protiklady. Mezi společností a náboženskými vyznáními je naopak plodný svazek, uctivá smlouva, kterou je třeba tvořit a střežit a kterou bych rád vyjádřil symbolem obrazu, který je této zemi drahý. Mám na mysli cenné umělecké vitráže, které se v této zemi po staletí vyskytují. Jsou vyrobeny ze dřeva a barevného skla (Shebeke). Jejich řemeslná výroba se vyznačuje jednou zvláštností: nejsou při ní používány lepidla, ani hřeby; dřevo a sklo drží pohromadě zaklíněním, což vyžaduje dlouhou a pečlivou práci. Dřevo tak drží sklo, které propouští světlo. Stejně tak je úkolem každé občanské společnosti podporovat náboženství, které umožňuje vejít světlu, jež je nezbytné k životu. K tomu je zapotřebí zaručit účinnou a autentickou svobodu. Nejsou tedy používána umělá lepidla, která nutí člověka věřit, ukládají mu určité krédo a zbavují jej svobodné volby; do náboženství nemají zasahovat ani vnější „hřeby“ mondénních zájmů a žádostí po moci a penězích. A poněvadž Bůh nemůže být vzýván kvůli postranním zájmům a sobeckým cílům, nemůže ospravedlňovat žádnou formu fundamentalismu, imperialismu či kolonialismu. Z tohoto tak významného místa tedy znovu stoupá důrazné volání: už nikdy žádné násilí ve jménu Božím! Kéž je Jeho svaté Jméno ctěno, nikoli profanováno a prodáváno za nenávist a lidské sváry.

Namísto toho uctívejme prozřetelné božské milosrdenství vůči nám ustavičnou modlitbou a konkrétním dialogem, který „je nezbytnou podmínkou míru ve světě, a proto je povinností pro křesťany, jakož i pro ostatní náboženská seskupení“ (Evangelii gaudium, 250). Modlitba a dialog jsou vzájemně hluboce propojeny, vycházejí z otevřenosti srdce, vztahují se k dobru druhých a proto se vzájemně obohacují a posilují. Katolická církev ve spojitosti s Druhým vatikánským koncilem přesvědčivě „nabádá své věřící, aby s rozvážností a láskou, prostřednictvím dialogu a spolupráce se stoupenci jiných náboženství uznávali, chránili a podporovali duchovní a mravní dobro i společenskokulturní hodnoty, které u nich jsou, a přitom aby svědčili o křesťanské víře a životě“ (Nostra aetate, 2). Žádný „smířlivý synkretismus“, ani „diplomatická otevřenost, která všemu přitakává ve snaze vyhnout se problémům“ (Evangelii gaudium, 251), nýbrž vedení dialogu s druhými a modlitba za všechny – toto jsou naše prostředky, jak přetvořit meče v radlice (srov.Iz2,4), aby se vyjevila láska tam, kde je nenávist, a odpuštění tam, kde je urážka, a neúnavně vyprošovat cesty pokoje a ubírat se jimi. Pravého pokoje, založeného na vzájemné úctě, na setkání a sdílení, na vůli překračovat předsudky a pochybení z minulosti, na zříkání se dvojakosti a postranních zájmů; trvalého pokoje, živeného odvahou překonávat bariéry, zdolávat chudobu a nespravedlnosti, odhalovat a zabraňovat šíření zbraní a hanebných zisků na úkor druhých. Příliš mnoho krve křičí k Bohu z povrchu zemského, z našeho společného domova (srov.Gen4,10). Nyní jsme interpelováni, abychom dali již neodkladnou odpověď aspolečněvytvářeli budoucnost pokoje. Není čas na násilná a příkrá řešení, nýbrž na naléhavé započetí trpělivých procesů smíření. Pravou otázkou naší doby není, jak uskutečnit naše zájmy, nýbrž jakou životní perspektivu nabízet budoucím generacím, jak zanechat svět lepším, než jak jsme jej přijali. Bůh i dějiny se nás zeptají, zda jsme se dnes zasadili za pokoj; důrazně se nás již ptají mladá pokolení, která sní o jiné budoucnosti. V noci plné konfliktů, již prožíváme, ať jsou náboženství úsvitem pokoje, zárodky obrody uprostřed smrtelného zmaru, ozvěnami dialogu, jež ustavičně zní, cestami setkání a smíření, abychom došli také tam, kde se pokusy o oficiální zprostředkování zdají bezvýsledné. Zejména v tomto milovaném kavkazském regionu, který jsem si tolik přál navštívit a kam jsem přišel jako poutník pokoje, ať jsou náboženská vyznání aktivní při překonávání minulých tragédií a dnešních napětí. Nedocenitelná bohatství těchto zemí ať jsou poznána a zhodnocena: starobylé a stále nové poklady moudrosti, kultury a religiozity kavkazských národů jsou velkým zdrojem pro budoucnost regionu a zejména pro evropskou kulturu, cennými statky, kterých se nemůžeme zříci. Následovalo rozloučení na mezinárodním letišti Hejdara Alijeva a návrat do Říma.







TISKOVÁ KONFERENCE PAPEŽE FRANTIŠKA NA PALUBĚ LETADLA Z BAKU DO ŘÍMA První otázka pocházela jako tradičně od zástupce hostitelské země – kladla ji Ketevan Kardava z gruzínské televize: Svatý otče, mnohokrát děkujeme za vaši první cestu do Gruzie. Považovala jsem za velmi důležité novinářské pokrytí této návštěvy a skutečnost, že jsem mohla sledovat vaši cestu v mé zemi. Všechny obyvatele Gruzie velice oslovila vaše promluva a zejména fotografie, která vás zachycuje s gruzínským patriarchou, byla tisíckrát sdílena na sociálních sítích. Pro naše opravdu malé katolické společenství to byla značně povzbudivá návštěva. Vnímáte po setkání s gruzínským patriarchou, že tu jsou základy pro budoucí spolupráci a konstruktivní dialog mezi vámi a katolickou církví a pravoslavnou církví vzhledem k věroučným rozdílům, které tu existují? Řekl jste nám, že máme mnoho společného a že máme více společného než toho, co nás rozděluje. Děkuji a očekávám vaši odpověď. Papež František: „V Gruzii jsem zažil dvojí překvapení. Prvním je Gruzie sama. Nikdy bych si nepředstavil, že v ní bude tolik kultury, víry, křesťanství. Je to věřící národ, který má prastarou křesťanskou kulturu, národ mnoha mučedníků. Objevil jsem něco, co mi bylo neznámé – šíři této gruzínské víry. Druhým překvapením byl patriarcha – je to Boží muž, člověk, který mne dováděl k pohnutí. Po setkáních s ním jsem odcházel s rozechvělým srdcem a s pocitem, že jsem měl před sebou Božího muže. Takový opravdu je. O tom, co nás spojuje a dělí, bych řekl – nediskutujme o doktrinálních problémech, přenechme to teologům, protože to umí lépe než my. Debatují o nich a jsou schopní, dobří, plní dobré vůle – míním teology z jedné i druhé strany. Co máme dělat my, jako lid? Modlit se jedni za druhé. Modlitba je velice důležitá. A za druhé – pracovat společně. Je třeba pracovat pro chudé? – Udělejme to spolu. Vyskytne se nějaký problém? Můžeme-li ho vyřešit společně, učiňme to! Jsou tu migranti? Věnujme se jim společně. Prokazujme společně dobro druhým. Společně. To je možné dělat, a tak kráčet cestou ekumenismu. Nejenom cestou věrouky, což je poslední věc, ke které dospějeme až nakonec. Začněme společnou cestou, kterou se, v dobré vůli, můžeme a musíme ubírat. Ekumenismus dnes spočívá v tom, že kráčíme spolu a vzájemně se za sebe modlíme. Teologové ať nadále mezi sebou mluví a bádají…Gruzie je ale nádherná, vůbec jsem to nečekal – je to křesťanská země až do morku kostí.“ Druhou otázku kladl německý novinář Tassilo Forchheimer z rozhlasové stanice ARD: Svatý otče, mluvil jste se všemi lidmi, kteří mohou změnit stávající špatné vztahy mezi Arménií a Ázerbájdžánem. Co by se mělo stát, aby se dospělo k trvalému míru, který by hájil lidská práva? Jaké jsou tu problémy a jakou roli může sehrát Vaše Svatost?

Papež František: „V promluvách jsem o tom mluvil dvakrát a podruhé jsem upozornil na roli náboženství, která v tom mohou být nápomocná. Myslím, že jedinou cestou je tu dialog – a to upřímný dialog bez postranních úmyslů, dialog tváří v tvář. Otevřené vyjednávání. Pokud k něčemu takovému nelze dospět, je třeba sebrat odvahu a jít k mezinárodnímu soudu, kupříkladu v Haagu, a podrobit se mezinárodnímu rozsudku. Nevidím tu jinou cestu. Opakem je válka, která vždy ničí a kterou se všechno ztrácí! Rolí křesťanů je tu modlitba – mají se modlit za mír, aby se srdce vydala cestou dialogu, vyjednávání anebo předstoupení před mezinárodní soud. Není možné, že existují takovéto problémy – pomyslete jen, že všechny tři kavkazské země nějaké mají. Také Gruzie má problematické vztahy s Ruskem, které nejsou příliš známy, ale je to nicméně problém, který může narůstat. Arménie je země s uzavřenými hranicemi a má problémy s Ázerbájdžánem. Pokud dialog a vyjednávání nepokračuje, je třeba jít k mezinárodnímu soudu. Jiná cesta tu není. A pak je důležitá modlitba, modlitba za mír.“ Dále se ujala slova Maria Elena Ribezzo ze švýcarského deníku La Presse: Vaše Svatosti, dobrý večer. Včera jste mluvil o světové válce, která se vede proti manželství, a užil jste velmi silných slov proti rozvodu – řekl jste, že znečisťuje Boží obraz, zatímco v minulých měsících, včetně synody, se mluvilo o přijetí rozvedených. Chtěla bych vědět, zda se tyto přístupy slučují, a jak… Papež František: „Vše, co jsem včera spatra řekl, je jinými slovy řečeno v Amoris laetitia, když se tam mluví o manželství jako svazku muže a ženy, tak, jak je Bůh učinil – tedy jako svůj obraz, kterým je muž a žena. Božím obrazem není pouze muž, jsou to muž a žena společně, kteří se stávají jedním tělem, když se spojují v manželství. Taková je pravda. Musíme si přiznat, že dnes se proti manželství vede světová válka, která vychází z kultury konfliktů, neřešených problémů a filosofií v uvozovkách, v jejichž rámci člověk dnes něco dělá, a když se tím unaví, dělá zase něco jiného, a pak ještě a tak dále. Musíme si dávat pozor, aby nás tyto ideje neprostoupily. Za prvé je však manželství obrazem Boha, muže a ženy spojených v jediném těle. Když zničíme manželství, poskvrníme anebo znetvoříme Boží obraz. Amoris laetitia mluví o tom, jak nakládat s těmito případy, jak se chovat ke zraněným rodinám – zde nastupuje milosrdenství. Existuje jedna překrásná modlitba církve, kterou jsme pronášeli minulý týden: Bože, tys tak obdivuhodně stvořil svět a s ještě větší láskou ho obnovuješ“ – tedy vykoupením a milosrdenstvím. U zraněných rodin a párů nastupuje milosrdenství. Existuje tu princip, ale také lidská slabost a hříchy. Slabost a hříchy nemají poslední slovo – poslední slovo má milosrdenství! Rád vyprávím – nevím, jestli už jsem vám to řekl, ano nebo ne? – o sloupku z opatství sv. Marie Magdalény ve Vézelay. Ve středověku se katecheze uskutečňovala v katedrálách prostřednictvím výtvarného znázornění. Je tam krásná sloupová hlavice z roku 1200, na jejíž jedné straně je oběšený Jidáš s vyplazeným jazykem a vypoulenýma očima, na druhé straně Ježíš, Dobrý pastýř, který ho bere na ramena a odnáší. Když se podíváme dobře na Ježíšovu tvář, zjistíme, že na jedné straně má smutně sevřené rty, které se ale na druhé straně rozšiřují do spikleneckého úsměvu. Tehdejší lidé pochopili, co je to milosrdenství! Vůči Jidášovi, rozumíte? V Amoris laetitia se proto nejprve mluví o manželství a tom, jaké jsou jeho základy, a potom se přechází k problémům – jak se na manželství připravit, jak vychovávat děti a jak řešit problémy, pokud se vyskytnou (o tom pojednává osmá kapitola). Řeší se za pomoci čtyř kritérií – přijímat zraněné rodiny, doprovázet je, rozlišovat případ od případu a integrovat je, obnovovat. To znamená spolupracovat na oné

obdivuhodné obnově stvoření, kterou Ježíš učinil vykoupením. Je to tak srozumitelné? Když se zaměříme jenom na jednu část, nefunguje to. Při četbě Amoris laetitia všichni nalistují rovnou osmou kapitolu, ale to nelze – je nutné číst vše od začátku do konce. Co je ústředním tématem? To záleží na každém člověku. Pro mne osobně je jádrem a středem Amoris laetitia čtvrtá kapitola, která je náplní na celý život. Je však nutné číst dokument celý, znovu jej celý pročítat a diskutovat o něm – to vše tvoří celek. Mluví se v něm o hříchu a zlomu, ale také o milosrdenství, vykoupení, péči. Vyjádřil jsem se srozumitelně?“ Za deník National Catholic Reporter kladl otázku Joshua Mcelwee: Ve včerejší promluvě v Gruzii jste – stejně jako v mnoha dalších zemích – mluvil o teorii genderu. Řekl jste, že je to velký nepřítel, ohrožující manželství. Chtěl bych se ale zeptat: Co byste řekl člověku, který léta trpí svou sexualitou, vnímá, že je tu biologický problém a že jeho fyzický vzhled neodpovídá tomu, co on anebo ona považuje za svou pohlavní identitu? Jak byste jako pastýř a služebník církve doprovázel tyto lidi? Papež František: „Tak především – ve své kněžském a biskupském životě – a také jako papež – jsem doprovázel lidi s homosexuálními tendencemi a praxí. Doprovázel jsem je, přiváděl k Pánu, a i když někteří nemohou, vedl jsem je a nikdy nikoho neopustil. To berte za daný fakt. Lidi je třeba doprovázet tak, jako to činil Ježíš. Když nějaký člověk v této situaci předstoupí před Ježíše, Ježíš mu určitě neřekne: „Jdi pryč, jsi homosexuál!“ Nikoli. Zmínil jsem se o ničemnosti, kterou je dnešní indoktrinace genderovou teorií. Jeden francouzský tatínek mi vyprávěl, jak se u stolu bavili s dětmi. Je to katolík, manželka i děti jsou katolíci – sice poněkud povrchní, ale katolíci – a tatínek se zeptal desetiletého syna, co z něj bude, až vyroste. „Holčička“, zněla odpověď. Onen otec pak zjistil, že v učebnicích jeho dětí se vyučuje teorie genderu, což je proti přirozenosti. Něco jiného je, pokud člověk má tyto sklony, které mohou vyústit ve změnu pohlaví. A něco jiného je vyučovat v tomto směru ve školách, aby postupně docházelo ke změně mentality. Něčemu takovému říkám „ideologické kolonizace“. Vloni jsem dostal dopis od jednoho Španěla, který mi vyprávěl svůj příběh z dětství a mládí. Byl holčičkou a potom dívkou, ale velmi trpěl, protože se cítil jako muž, i když fyzicky byl ženou. Když mu bylo dvaadvacet let, řekl mamince, že podstoupí chirurgický zákrok a podobně. Maminka ho požádala, aby to nedělal za jejího života. Byla už velmi stará a zanedlouho zemřela. Tento muž podstoupil zákrok a dnes pracuje jako úředník ministerstva v jednom španělském městě. Dostavil se za biskupem, který mu velmi pomohl. Byl to schopný biskup, který – v uvozovkách – plýtval časem, aby doprovázel tohoto člověka. Pisatel dopisu pak změnil občanskou totožnost, oženil se a napsal mi, že by pro něj bylo útěchou, kdyby za mnou mohli přijet spolu s manželkou. Přijal jsem je a byli moc rádi. Vyprávěl mi, že ve čtvrti, kde dříve bydlel, byl jeden starý, osmdesátiletý kněz, bývalý farář, který odešel z farnosti a vypomáhal u sester. A pak tam byl mladý farář. Když tohoto muže potkal, křičel na něj na chodníku: „Půjdeš do pekla!“ Když ale potkal starého faráře, říkal mu: „Odkdy už jsi nebyl u zpovědi? Ale jen pojď, vyzpovídám tě, a tak budeš moci jít k přijímání“. Rozumíte? Život je život a je třeba jej brát tak, jak přichází. Hřích je hřích. Sklony a hormonální nerovnováha působí mnoho problémů a je třeba dávat pozor, abychom neřekli: Vlastně je to všechno jedno, tak oslavujme. Ne, tak ne. V každém případě ale člověka přijmout, doprovázet ho, zabývat se jeho případem, rozlišovat a integrovat. Tak by dnes jednal Ježíš. Prosím vás, nepište hned: Papež dává posvěcení transsexuálům! Už vidím ty první stránky novin. Jsou nějaké pochybnosti o tom, co jsem řekl? Chtěl bych mluvit

jasně. Je to morální problém. Je to problém. Je to lidský problém. A je třeba jej řešit, jak je to možné – a to vždy v Božím milosrdenství, v pravdě, s jakou jsme mluvili o manželství v kontextu četby celé Amoris laetitia, a vždy s otevřeným srdcem. Nezapomínejte na onen sloupek z Vézelay, který je moc krásný.“ Za list Italské biskupské konference, Avvenire, vystoupil novinář Gianni Cardinale: Dvě otázky – jedna osobní, druhá veřejná. Osobní se pojí k mému příjmení – kdy oznámíte volbu nových kardinálů a jakými měřítky se bude řídit; druhá otázka je serióznější a mluví tu ze mne Ital – kdy se vydáte navštívit obyvatele postižené zemětřesením a čím se tato návštěva bude vyznačovat? Papež František: „Co se týče druhé otázky, byla mi navržena trojice možných dat. První dvě si nepamatuji, třetí si pamatuji dobře – je to první adventní neděle. Ohlásil jsem, že datum vyberu po návratu z cesty. Cestu podniknu sám, soukromě, jako kněz, biskup, papež. Ale sám – tak se tam chci vydat a být nablízku lidem, ale ještě nevím, jak. Co se týče kardinálů – kritéria jsou stejná jako při předchozích dvou konzistořích. Jmenuji je tak trochu všude, protože církev je v celém světě. Ano, možná se ještě zamyslím nad jmény, ale pravděpodobně budou tři z jednoho světadílu, dva nebo jeden z jiného, jeden z jedné země, druhý z jiné, nevím…Seznam je dlouhý a míst pouze 13. Je třeba myslet na to, aby se vytvářela rovnováha. Rád bych, aby se na kardinálském sboru projevovala univerzalita církve – tedy nejenom evropského centra, ale všech pěti světadílů. Datum konzistoře ještě nebylo stanoveno, může to být konec roku, anebo začátek příštího. Na konci roku se uzavírá Svatý rok, co by se ale dalo vyřešit. Anebo na začátku příštího roku, což je pravděpodobnější.“ Aura Miguel z portugalského Radia Renascença: Dobrý večer, Svatý otče. Můj dotaz se týká plánů vašich cest mimo Itálii. V těchto dnech jste už řekl Argentincům, že vaše plány jsou velmi intenzívní a zmínil jste Afriku a Asii. Můžete nám říci o jaké země se jedná? Je tady také jeden náš kolega z Kolumbie, který vás očekává ve své vlasti a já samozřejmě v Portugalsku. Jak bude vaše cesta do Portugalska konkrétně vypadat? Navštívíte Lisabon a Fatimu? Papež František: „Do Portugalska určitě pojedu – alespoň k dnešnímu dni to mohu říci – a pojedu pouze do Fatimy. Tolik je dnes zřejmé. Proč? Je tu totiž jeden problém. Během Svatého roku byly přerušeny návštěvy ad limina. Z toho plyne, že příští rok musím zvládnout tyto návštěvy z letošního i příštího roku. Pro cesty zbývá málo místa. Do Portugalska ovšem pojedu. Téměř jistá je také Indie a Bangladéš. Pokud jde o Afriku, místo není ještě přesně určeno, všechno záleží na datu a na klimatu, protože jedna věc je cestovat do severozápadní Afriky a něco zcela jiného do jihozápadní. Záleží to také na politické situaci, na válkách apod. O možnosti navštívit Afriku se tedy hovoří. Co se Ameriky týče, už jsem řekl, že bych se tam chtěl vypravit, až se podaří završit mírový proces – a pokud zvítězí v referendu. Až bude všechno natolik jisté, že kroky zpět nebudou možné, včetně podpory mezinárodní komunity – zkrátka až bude všechno zakončeno. Pokud tomu tak bude, mohu se vydat na cestu. Je-li situace nejistá (nikoliv)... Všechno ovšem záleží na tom, jak se vysloví lid. Lid je suverénní. My jsme uvykli hledět více na demokratocké formy (než) na suverenitu národa, tyto dvě věci však musejí jít ruku v ruce. Napříkad na některých kontinentech se objevil zvyk, že když vláda končí druhý

mandát, usiluje o změnu konstituce, která by jí umožnila třetí. A tomu se říká přeceňování tzv. demokracie na úkor svrchovanosti národa, kterou zaručuje kontituce. Všechno tedy odvisí od této věci. O mírovém procesu se rozhodne dnes – částečně. Hlas lidu je svrchovaný. Mám zato, že by se mělo udělat to, co řekne lid.“ Návštěva Fatimy tedy bude 12. a 13. dne v měsíci? Papež František: „Zatím se mluví o 13. Snad, nevím přesně...! Jean-Marie Guénois z francouzského deníku „Le Figaro“: Ještě k otázce plánovaných cest. Proč jste ve své odpovědi nezmínil Čínu? A jaké jsou důvody k tomu, proč byste vy, jako papež, nemohl mít letenku do Pekingu? Jsou to důvody uvnitř čínské církve? Problémy mezi čínskou církví a čínskou vládou nebo problémy mezi Vatikánem a čínskou vládou? A ještě, když dovolíte, druhá otázka: proč před několika hodinami mons. Lebrun, arcibiskup s Rouen, oznámil, že jste autorizoval začátek beatifikačního procesu otce Hamela bez ohledu na pravidlo pětileté lhůty. Proč jste takto rozhodl? Děkuji. Papež František: „K naposled řečenému: mluvil jsem s kardinálem Amatem, prozkoumáme záležitost a definitivní zprávu podá on. Úmyslem však je postupovat v této linii, podniknout nezbytná zkoumání, a pak se uvidí, zda k tomu jsou důvody.“ Ohlásil jste tedy otevření beatifikačního procesu? Papež František: „Ne, protože k zahájení procesu je nutné shromáždit svědectví a nenechat si je uniknout - a to je velice důležité. Je potřeba zaznamenat bezprostřední svědectví o tom, co lidé viděli. Časem může někdo umřít, jiný zapomene. Latinsky se říká: ne perdeat probationem (ať se nepřijde o důkazy). Pokud jde o Čínu: znáte dobře dějiny Číny a církve. Na jedné straně vlastenecká církev, na druhé skrytá církev... Nicméně máme dobré vztahy, zkoumáme možnosti, hovoříme, byly zřízeny pracovní komise. Já jsem optimista! Vatikánská muzea, mám za to, že právě nyní – uspořádala v Číně výstavu a Číňané připraví svoji ve Vatikánu. Mnoho profesorů chodí učit na čínské univerzity, mnoho řeholnic a kněží může v Číně dobře pracovat.... Pokud jde o vztahy mezi Vatikánem a Čínou, je nutné upevnit vztahy - a o tom se pozvolna také mluví... Nicméně, věci, které postupují pomalu, postupují vždycky dobře. Uspěchané věci nepostupují dobře. Čínský lid má moji nejvyšší úctu. Nedávno například, proběhlo v Akademii věd dvoudenní sympózium o encyklice Laudato si´, zúčastnila se ho také delegace čínského prezidenta. A čínský prezident mi zaslal dárek... vztahy mezi námi jsou dobré...“ A cesta do Číny? Papež František: „Rád bych, ale myslím, že ještě ne...“ Juan Vincente Boo ze španělského deníku ABC: Dne 7. října má být ohlášen laureát Nobelovy ceny míru. Nominací je víc než 300, mezi nimi například obyvatelé Lesbu, za to, co udělali ve prospěch uprchlíků; Bílé přílby ze Sýrie, totiž dobrovolníci, kteří vytahují lidi z ruin po bombardování - už jich zachránili 60 tisíc a 132 z nich při těchto operacích

přišlo o život... nebo také prezident Santos z Kolumbie a plukovník „Timošenko“ z FARC, kteří podepsali mírovou dohodu. A mnozí další. Kdo je vaším favoritem, jací lidé nebo organizace si podle vás zaslouží ocenění za úsilí o mír? Papež František: „Existuje mnoho lidí, kteří žijí pro válku, angažují se v obchodě se zbraněmi, zabíjejí. Mnoho je takových. Ale je také mnoho lidí, kteří pracují pro mír, velice mnoho. Nevím, koho bych vybral mezi těmito lidmi, kteří dnes pracují pro mír. Je to velmi obtížné. Vy jste některé vyjmenoval, ale je jich víc. Kolem udělování Nobelovy ceny míru je vždycky rozvířená atmosféra. Já bych si přál, ponecháme-li stranou Nobelovu cenu míru, aby na mezinárodní úrovni existovala připomínka, uznání, deklarace o dětech, postižených, nezletilých a civilistech, kteří umírají při bombardování. Myslím, že je to hřích! Hřích proti Ježíši Kristu, protože těla těchto dětí, nemocných lidí i bezbranných starců jsou Kristovým tělem. Bylo by zapotřebí, aby lidstvo něco řeklo k těmto obětem válek. O těch, kdo se přičiňují o mír, Ježíš řekl, že jsou blahoslavení, v Blahoslavenstvích mluví o „tvůrcích pokoje“. Pokud jde ale o oběti válek, musíme něco říci, vzít je na vědomí... Když shodí bombu na dětskou nemocnici a třicet, čtyřicet jich zemře, nebo na školu – a to jsou tragédie naší doby.“ John Jeremiah Sullivan z New York Times Magazine: Svatý otče, jak víte, ve Spojených státech se schyluje ke konci dlouhé – a velmi ošklivé – prezidentské kampaně, které se dostává pozornosti na celém světě. Mnoho amerických katolíků a svědomitých lidí má problém, koho zvolit mezi dvěma kandidáty, z nichž jeden se vzdaluje některým aspektům učení církve... Papež František: „Nerozuměl jsem, oba dva...?“ Greg Burke: Oba dva kandidáti se rozcházejí s učením církve. John Jeremiah Sullivan: ... a druhý z nich je autorem prohlášení, která degradují přistěhovalce a náboženské menšiny. Jak byste poradil věřícím v Americe? Čím se mají řídit, příští měsíc až půjdou k volbám? Papež František: „Vy mi ve své otázce popisujete obtíže volby, protože podle vás jsou nesnáze jak s jedním tak i s druhým kandidátem. Já nikdy nekomentuji volební kampaně. Národ je suverénní a chci tedy pouze dodat, ať si dobře prostuduje, co se nabízí, modlí se a zvolí podle svého svědomí! Ale pojďme pryč od této věci a představme si fiktivní situaci – protože nechci mluvit o tomto konkrétním problému. Když se stane, že v nějaké zemi jsou dva, tři nebo čtyři kandidáti, kteří nejsou uspokojiví pro všechny, znamená to, že politický život v oné zemi je patrně příliš politizovaný, avšak nedostává se mu velké politické kultury. Některé země – mám teď na mysli Latinskou Ameriku – jsou příliš politizované, ale chybí jim politická kultura, přiklánějí se k té či oné straně, ale pouze intuitivně bez jasných představ o základních otázkách a předkládaných plánech.“ Caroline Pigozzi, francouzská vatikanistka: Zatím jsem neměla příležitost položit vám tuto otázku: podle vás je (zachování) svědectví pro dějiny důležitější než papežský testament? Vysvětlím, o co mi jde: papež Wojtyla si ve své závěti přál, aby mnoho dokumentů a dopisů bylo spáleno. Ty se pak ale objevily v jedné knize. Znamená to, že papežova vůle nebyla respektována? Ráda bych věděla, co si o tom myslíte. Druhá – snadnější – otázka: ráda

bych věděla, jakým zázrakem dokážete stisknout ruku každý týden tisícům lidí, a nemáte z toho zánět šlach. Jak to děláte? (Papež se směje). Preziden Chirac si kvůli tomu bral náplasti... Papež František: „Opravdu?“ Caroline Pigozzi: Ano... Papež František: „Já zatím šlachy necítím... A k první otázce: říkáte, že papež si přál spálit dokumenty a dopisy... ale to je právo každého muže a každé ženy, má právo to udělat dřív než zemře.“ Caroline Pigozzi: Ale v případě papeže Wojtyly to nebylo respektováno... vyšla kniha... Papež František: „Kdo toto nerespektoval, patrně se provinil. Nevím, nejsem o tom dobře obeznámen. Když někdo řekne: „Toto se má zničit“, je to kvůli něčemu konkrétnímu. Možná ale existuje kopie na nějakém jiném místě a on to nevěděl... V každém případě, je právem každého člověka napsat testament podle své vůle.“ Caroline Pigozzi: Platí to i u papeže – ale jeho závěť nebyla respektována... Papež František: „Závěť mnoha lidí nebyla respektována...“ Caroline Pigozzi: Ale papež je důležitější. Papež František: „Ne. Papež je ubohý hříšník, jako ostatní... Děkuji.“ Greg Burke: Papež oznámil, že je prostor ještě na jednu otázku, ale na mém seznamu už nikdo nefiguruje... Chtěl bych nicméně říci, že dnes odpověděl na jeden dotaz ohledně toho, proč podniká cesty na místa, kde je katolíků velice málo - a nám se odpověď moc líbila. Ani my si nemyslíme, že by šlo o ztrátu času: organizujeme tyto krátké, ale intenzívní cesty. Nicméně, pokud byste si přál cestu dlouhou a odpočinkovou - i to je možné.... Papež František: „Na to se mě ptali po cestě do Albánie: „Proč jste si vybral Albánii za cíl své první cesty po Evropě? Zemi, která není v Evropské unii?“ Pak jsem jel do Sarajeva, do Bosny Hercegoviny, která také není v Evropské unii. První země Evropské unie, kterou jsem navštívil, bylo Řecko, Ostrov Lesbos. To bylo první. Ptáte se, proč cestuji do těchto zemí? Z těchto tří kavkazských zemí přijeli tři prezidenti do Vatikánu, aby mě pozvali – a učinili tak důrazně. Každý z těchto tří má jiný náboženský postoj: Arméni jsou hrdí – a nechci je při tom urazit – jsou hrdí na arménskou identitu, mají za sebou velkou historii a jsou křesťané, ovšem z velké většiny jsou apoštolští křesťané, katolických a evangelických křesťanů je tam málo. Gruzie je křesťanská země, naprosto křesťanská, ale pravoslavná. Katolíků je málo, tvoří malou skupinku, většina je pravoslavná. Zato Ázerbájdžán je země z 96-98% muslimská. Nevím kolik má obyvatel – řekl jsem dva miliony, ale myslím že jich bude asi dvacet, ne?“ (asi deset...) Papež František: „... asi deset. Z těchto zhruba deseti milionů je katolíků maximálně 600, malinko. Proč tam tedy jezdím? Kvůli katolíkům, abych přicházel na periferii katolického

společenství, které je periferní, maličké. Dnes jsem při mši řekl, že mi připomíná periferní jeruzalémskou komunitu, zavřenou ve Večeřadle, očekávající Ducha svatého, očekávající příležitost růst, vyjít ven... Je to malá komunita, ale není pronásledovaná, protože v Ázerbájdžánu je velká náboženská úcta a velká náboženská svoboda. To je pravda a mluvil jsem o tom ve svém projevu. Tyto tři země jsou rovněž periferní, podobně jako Albánie nebo Bosna Hercegovina... Už jsem vám říkal, že skutečnost lze lépe pochopit a lépe uvidět z periferie než z centra. A právě proto volím tyto cesty. To nicméně nic nemění na možnosti vydat se do velké země jako je Portugalsko či Francie... Uvidíme. Mnohokrát děkuji za vaši práci. Teď si trochu odpočiňtě. Přeji dobrou chuť k večeři. Děkuji. A modlete se za mne!“



Apoštolská cesta do Gruzie a Ázerbajdžánu (promluva papeže Františka při generální audienci, náměstí sv. Petra, Řím, 5. října 2016)

Drazí bratři a sestry, dobrý den! Koncem minulého týdne jsem vykonal apoštolskou cestu do Gruzie a Ázerbájdžánu. Děkuji Pánu, že mi to umožnil a znovu chci vyjádřit svoji vděčnost občanským a náboženským představitelům těchto dvou zemí, zejména patriarchovi celé Gruzie Eliášovi II., z jehož svědectví jsem měl velký užitek na srdci i na duši, a šejkovi kavkazských muslimů. Bratrský dík patří biskupům, kněžím, řeholníkům a všem věřícím, kteří mi projevili svoje vřelé city. Tato cesta byla pokračováním a završením té, která vedla letos v červnu do Arménie. Takto jsem – díky Bohu – mohl realizovat plán návštěvy všech třech kavkazských zemí, posílit katolickou církev, která v nich žije, a povzbudit jejich obyvatele na cestě k pokoji a bratrství. Vyjadřovala to také obě motta této poslední cesty: pro Gruzii „Pokoj vám“ a pro Ázerbájdžán „Všichni jsme bratři“. Obě tyto země mají velmi starobylé historické, kulturní a náboženské kořeny, ale zároveň prožívají novou fázi. Obě totiž letos slaví 25. výročí svojí nezávislosti a byly velkou část dvacátého století podrobeny sovětskému režimu. Narážejí však v této fázi na nemálo těžkostí v různých oblastech sociálního života. Katolická církev je povolána k přítomnosti a blízkosti, zejména ve znamení činorodé lásky a lidského povznesení, a snaží se o to ve společenství s jinými církvemi a křesťanskými společenstvími i v dialogu s ostatními náboženskými komunitami s jistotou, že Bůh je Otcem všech a my všichni jsme bratři a sestry. V Gruzii toto poslání přirozeně vede ke spolupráci s pravoslavnými bratry, kteří tvoří převážnou většinu obyvatel. Proto bylo velmi důležitým znamením, že mne na letišti v

Tbilisi společně přivítali prezident republiky, jakož i ctihodný patiarcha Eliáš II. Setkání s ním toho odpoledne bylo dojímavé, stejně jako byla následující den návštěva v patriarchální katedrále, kde je uctívána relikvie Kristovy suknice, symbol jednoty církve. Tuto jednotu potvrzuje krev mnoha mučedníků různých křesťanských vyznání. Mezi nejvíce zkoušené komunity patří asyrsko-chaldejská, s níž jsem prožil v Tbilisi intenzivní moment modlitby za mír v Sýrii, Iráku a na celém Blízkém východě. Mše s gruzínskými katolíky latinského, arménského a asyrskochaldejského obřadu připadla na den liturgické památky svaté Terezie od Dítěte Ježíše, patronky misií. Ona nám připomíná, že pravým misijním posláním není proselytismus, nýbrž přitažlivost Krista, počínaje silným spojením s Ním v modlitbě, adoraci a konkrétní lásce, která je službou Ježíši přítomnému v tom nejnepatrnějším z bratří. To je to, co dělají řeholníci a řeholnice, s nimiž jsem se setkal v Tbilisi a potom také v Baku. Činí tak modlitbou, charitativními a podpůrnými skutky. Povzbudil jsem je, aby byli pevní ve víře, paměti, odvaze a naději. A potom jsou zde křesťanské rodiny: jak drahocenná je jejich přívětivost, družnost, rozlišování a integrace v komunitě! Tento styl evangelní přítomnosti jakožto zrna Božího království je, pokud možno, ještě nezbytnější v Ázerbájdžánu, kde je většina obyvatel muslilmská a katolíků je jen pár stovek. Díky Bohu však mají dobré vztahy se všemi a zejména s pravoslavnými křesťany udržují bratrské svazky. Proto jsme v Baku, hlavním městě Ázerbájdžánu, prožili dva momenty, které víra dovede zachovávat ve správném vztahu: eucharistii a mezináboženské setkání. Eucharistie spolu s maličkou katolickou obcí, kde Duch vytváří harmonii různých jazyků a dává sílu svědectví. Toto společenství v Kristu nepřekáží, ba dokonce přivádí k setkávání a dialogu se všemi, kdo věří v Boha, i ke společnému vytváření spravedlivějšího a bratrštějšího světa. V této perspektivě jsem v promluvě k ázerbájdžánským představitelům vyjádřil naději, že otevřené otázky mohou nalézt správná řešení, aby veškeré kavkazské obyvatelstvo žilo v míru a vzájemné úctě. Bůh ať žehná Arménii, Gruzii a Ázerbájdžánu a provází putující svatý lid těchto zemí na jejich cestě.

Skutky tělesného a duchovního milosrdenství

(katecheze papeže Františka při generální audienci, náměstí sv. Petra, Řím, 12. října 2016)

Drazí bratři a sestry, dobrý den! V předchozích katechezích jsme trochu vnikali do velkého tajemství Božího milosrdenství. Rozjímali jsme o jednání Otce ve Starém zákoně a potom jsme v evangelních příbězích sledovali, jak Ježíš svými slovy a gesty vtěluje Milosrdenství. Své učedníky učil: „Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Otec“ (Lk 6,36). To je závazek interpelující svědomí i jednání každého křesťana. Nestačí totiž mít zkušenost s Božím milosrdenstvím ve svém životě; je zapotřebí, aby každý, kdo jej přijal, stal se také jeho znamením a nástrojem pro druhé. Milosrdenství je kromě toho vyhrazeno nejenom pro zvláštní momenty, ale zahrnuje celý náš každodenní život. Jak tedy můžeme být svědky milosrdenství? Nemysleme si, že jde o prokazování velkých výkonů či nadlidských činů. Ne, tak to není. Pán nám ukazuje mnohem jednodušší cestu, tvořenou malými činy, které však v jeho očích mají tak velkou hodnotu, že podle nich, jak nám řekl, budeme souzeni. Jedny z nejkrásnějších stránek Matoušova evangelia nám podávají učení, které bychom mohli v určitém smyslu považovat za „Ježíšovu závěť“, jež byla sepsána evangelistou, který zakusil Milosrdenství přímo na sobě. Ježíš říká, že pokaždé, když dáme najíst hladovému, napít žíznivému, oblečeme neoděného, přijmeme cizince, navštívíme nemocného nebo vězněného, činíme to Jemu (srov. Mt 25,31-46). Církev nazvala tato gesta „skutky tělesného milosrdenství“, protože pomáhají lidem v jejich materiální nouzi. Existuje však také sedm skutků takzvaného duchovního milosr-denství, které se týkají jiných stejně důležitých požadavků, a to zejména dnes. Dotýkají se totiž lidského nitra a působí nezřídka větší bolest. Všichni si z nich jistě pamatujeme jeden, který vešel do obecného slovníku: „trpělivě snášet protivné lidi“ a že takoví existují. Protivní lidé existují! Mohlo by se zdát, že jde o věc nedůležitou a k pousmání, avšak týká se hlubokého cítění milosrdné lásky. A tak je tomu i v ostatních šesti skutcích, které je dobré si připomenout: radit pochybujícím, učit neznalé, napomínat hříšníky, těšit sklíčené, odpouštět urážky a modlit se k Bohu za živé i zemřelé. Jsou to každodenní situace. Když přijde např. někdo zarmoucený. Neřeknu mu: Bůh ti pomůže, já nemám čas, ale zastavím

se, naslouchám tomu, kdo má potřebu být slyšen, těším jej a věnuji mu svůj čas – a tyto skutky jsou prokazovány nejenom tomu potřebnému, nýbrž Ježíšovi. V příštích katechezích se pozastavíme u těchto skutků, v nichž nám církev podává konkrétní způsob, jak žít milosrdenství. Během staletí je praktikovalo mnoho lidí, kteří tak vydali ryzí svědectví víry. Církev věrná svému Pánu ostatně chová přednostní lásku k těm nejslabším. Těmi, kdo potřebují naši pomoc, jsou často naši nejbližší. Nemusíme se pídit po kdovíjakých dílech, která bychom mohli uskutečnit. Nejlépe je začít u těch nejjednodušších, která nám Pán ukazuje jako nejvíce naléhavá. Ve světě, který je bohužel napaden virem lhostejnosti, jsou skutky milosrdenství nejlepším protilékem. Vychovávají nás totiž, abychom byli pozorní k nejzákladnějším požadavkům našich „nejposlednějších bratří“ (Mt 25,40), v nichž je přítomen Ježíš. Vždycky je Ježíš přítomen tam, kde je někdo potřebný a kde se vyskytuje nějaká materiální či duchovní potřeba. Rozpoznávat Jeho tvář v tom, kdo je v nouzi, je opravdová výzva proti lhostejnosti. Umožňuje nám neustále bdít a vyhýbat se tomu, aby kolem nás přecházel Kristus, aniž bychom si Jej všimli. V mysli se vybavují slova svatého Augustina: „Timeo Iesum transeuntem“ (Serm., 88,14,13) – obávám se, že Pán půjde kolem a já Jej nepoznám, že přejde kolem v někom z oněch maličkých a já si nevšimnu, že je to Ježíš. Kladl jsem si otázku, proč se svatý Augustin obával kolemjdoucího Ježíše. Odpověď bohužel spočívá v našem chování. Nezřídka jsme totiž roztěkaní a lhostejní, a když kolem nás Pán přechází, nechopíme se příležitosti setkat se s Ním. Skutky milosrdenství v nás probouzejí požadavek a schopnost činit víru živou a činorodou v lásce. Jsem přesvědčen, že těmito jednoduchými každodenní skutky můžeme uskutečnit pravou kulturní revoluci, jak tomu bylo v minulosti, a pokud každý z nás denně jeden vykoná, nastane ve světě pravá revoluce! Kolik jen svatých se dodnes připomíná nikoli kvůli velkým dílům, která realizovali, nýbrž kvůli lásce, kterou dokázali předat! Pomysleme na Matku Terezu, nedávno kanonizovanou: nepřipomínáme si ji kvůli množství domů, které po světě založila, ale proto, že se ke každému člověku, kterého našla na ulici, skláněla, aby mu vrátila důstojnost. Kolik jen opuštěných dětí chovala ve své náruči; kolik umírajících doprovodila držením za ruku na práh věčnosti! Tyto skutky milosrdenství představují obrysy Tváře Ježíše Krista, který pečuje o svoje nejposlednější bratry, aby každému přinášel Boží něhu a blízkost. Kéž v nás Duch svatý zažehne touhu žít takovýmto životním stylem a alespoň jednou denně – přinejmenším - jeden z nich prokázat! Naučme se znovu nazpaměť skutky tělesného a duchovního milosrdenství a prosme Pána, aby nám pomohl uskutečňovat je každý den, když spatříme Ježíše v člověku, který se ocitl v nouzi.

Salvádorský kříž - logo návštěvy papeže Františka ve Švédsku Na stovky křížů v zářivých barvách zabírají v jeho studiu v San Salvadoru každý kout místnosti, kam jen oko pohlédne. Tady, v horním patře luterské kongregace La Résurrection, Christian Chavarria zbudoval před několika lety svou základnu, kde nyní maluje, vyřezává a natírá měsíčně tisíce křížů všech rozměrů (od několika mála centiemtrů až po půlmetrové). Působivé jsou i jeho osobní dějiny, které jej z rodné Latinské Ameriky přs Evropu přivedly zpět do El Salvadoru. V těchto dnech Chavarria pracuje na projektu nejvýznamnějším: kříži pro společnou luteránsko-katolickou ekumenickou modlitbu, která se uskuteční 31. října v Lundu u příležitosti 500. výročí reformace. Bude to chvíle zamyšlení a modlitby, jednoty i přes rozdíly; mocné poselství, umocněné právě křížem Christiana Chavarria, pocházejícího ze země, která více než kterákoli jiná trpí konflikty a vnitřními násilnostmi. Vysvětlením, proč právě jeho umění bylo zvoleno pro tak významnou událost, je vlastní Chavarriův životopis. Během krvavé občanské války v Salvadoru byl nucen prchat před smrtonosnými hordami. Vícekrát k nim domů vtrhli vojáci a dotazovali se, co znamenají ty holubice na prvních křížích, které mladičký Chavarria vyrábí. Ten však zamlčel pravý motiv - symbol protestu, jež bílé holubice na kříži v té době v San Salvadoru znamenaly - a odvětil, že symbolizují jeho touhu po míru pro národ v plamenech. Chavarriově rodině se podařilo uprchnout do Hondurasu a odtud se matce podařilo jej přestěhovat do Švédska. "Když jsem přišel do Evropy, cítil jsem se zpočátku ztracený a vykořeněný", vzpomíná Chavarria, "ale také nesmírně šťastný,že mohu konečně zakoušet svobodu". Nejprve ve Švédsku a pak i v dalších skandinávských zemích rozvinul mladý muž ze Salvádoru svou uměleckou zkušenost výroby křížů, přičemž nikd nepoužíval tmavých barev, ale právě naopak: "nikdy jsem nepoužil k nátěru křížů černou nebo šedou, ale vždy jsem dával přednost zářivým barvám. Nikdy jsem také nevytvořil dva stejné kříže, každý je jedinečný a jde vždy o typické salvádorské motvy, i když krajiny a postavy jsou pokaždé jiné". Tak ve Skandinávii konečně nabrala Chavarriova umělecká kariéra vzlet jako ty jeho holubice. Jednoho dne daroval svůj kříž finskému pastorovi a krátce nato jej oslovila finská církev a objednala si 1000 křížků. Přešlo pár týdnů od zadání zakázky a už tu byla

další: 2000 kusů. "Nemohl jsem tomu uvěřit", vzpomíná nevěřícně Chavarria, "pracoval jsem ve dne v noci, abych vše včas stihnul. Poté, co mu vypršelo povolení k pobytu ve Švédsku, se musel Chavarria vrátit do El Salvadoru, ale jak sám říká, byl to návrat vytoužený: "velkou část svého života jsem strávil jako uprchlík. Miluji svou vlast a ta si nezaslouží být opuštěná a vydaná všanc do rukou zločinců a kořistníků". Dnes žije v San Salvadoru a své studio si zbudoval v horním patře luterské kongregace La Résurrection, kterou sám pomohl obnovit. V neděli doprovází na klávesy liturgické shromáždění a přes týden mu sem lidí pomáhá vyrábět jeho barevné kříže. Takto jeho uměšní podporuje sedm rodin. Jeho díla putují do všech světových stran. Jako dar je dostávají biskupové, politici a ex prezidenti: biskup Munib A. Youman, předseda Luterské světové federace (LWF), daroval jeden z těchto salvádorských křížů papeži Františkovi při audienci v roce 2013. Toto curriculum zřejmě přispělo k tomu, že LWF požádala právě Chavarriu, aby vymyslel a vytvořil kříž pro společnou modlitbu, nadcházejícího 31. října ve Švédsku. "Moje malba je projevem naděje na jiný svět, kterou v sobě nosím; svět, kde naše těžké a temné břímě se stane lehkým a zářícím barvami, pestrobarevným jako život, který nám svou obětí daroval Ježíš". A ještě dodává: "na kříž pro Lund bych chtěl přenést část této své vize, kde budou zastoupeny všechny národy světa - bez ohledu na zdánlivou rozdílnost barvy, kultury, věku - jako pozvaní k Pánovu stolu, aby měly účast na jeho pozvání k jednotě a lásce".

„Reformace vedla k rozdělení. Křesťanství tím utrpělo a trpí..." 500 let reformace není příležitostí k oslavám. Výročí bychom měli připomínat v kajícím duchu – píší katoličtí biskupové skandinávských zemí v pastoračním listu vydaném u příležitosti papežské cesty do Švédska. František přijede do Lundu a do Malmö 31. října, aby se zúčastnil ekumenické připomínky začátku reformace, která zahájí jubileum protestantských církví. Skandinávští biskupové vysvětlují, že zachování kajícího postoje k těmto událostem si žádá pravdivý pohled na minulost. „Reformace vedla k rozdělení. Křesťanství tím utrpělo a trpí z toho důvodu i nadále. Kvůli tomuto rozdělení katolická církev po staletí nesměla působit v severských zemích,“ zdůraznují biskupové Švédska, Norska, Dánska, Finska a Islandu. Biskupové v pastoračním listu dále poukazují na to, že cílem ekumenického úsilí má být plná jednota v Kristu. Zmiňují plody padesát let trvajícího dialogu, jako je společná deklarace o ospravedlnění, i pokoncilní změny v katolické církvi, které smazaly mnoho rozdílů. Přesto nadále existují závažné odlišnosti v otázkách svátostí, Petrova nástupce, P. Marie či svatých. Biskupové zdůrazňují, že toto nejsou nepřekonatelné překážky. Vyjadřují však bolest nad tím, že mezi katolíky a protestanty vyrůstají nové bariéry v podobně rozdílného pohledu na problémy etického a morálního charakteru, což vede k dalším komplikacím v ekumenickém dialogu.

"Zamilovali jsme si katolickou církev, její víru, magisterium" Před třiceti lety ve Švédsku založili protestantské charismatické hnutí Slovo života (Livets Ord). A měli úspěch. Jeho misie se šíří na Ukrajině, v Rusku, Arméniii, Ázerbajdžánu, Afgánistánu, v Izraeli a v Indii. Náhle však přišel zlom. Zakladatelský pár, Birgitta a Ulf Ekmanovi přestoupili do katolické církve:

BIRGITTA EKMAN: Silné reakce přicházejí ze všech stran. Snažili jsme se připravit na tento krok ty nejbližší z hnutí „Livets Ord“ (Slovo života), ale ve chvíli, kdy jsme věc oznámili, byli mnozí šokováni. Dostali jsme spoustu krásných dopisů a snažili jsme se nepřikládat důležitost nenávisti vyjadřované na internetu. Je to bolestné, ale zároveň máme v srdci a v duši pokoj a naději, jsme velmi šťastní. ULF EKMAN: Bolestné to je, protože jsme pracovali 30 let. Těžko se to vysvětluje, ale v posledních deseti letech jsme pociťovali zvědavost, jakousi pobídku a zároveň úctu ke katolické církvi. Ne že bychom snad deset let věděli nebo byli přesvědčeni, že tento krok uděláme. Klíčilo to v nás po celou tuto dobu. Byl to vlastně objev. Změna přesvědčení. Jako Švéd a protestant nasáváš antikatolicismus už v mateřském mléku. Objevili jsme, že o církvi vlastně víme málo. Bylo to na jednu stranu pozitivní, na druhou ohromující. Zažívali jsme totiž pocit, že se ocitáme doma, cosi jako: „aha, ale to je přesně to, v co věřím!“ Byli jsme plni předsudků, ale při četbě katolických knih jsme si začínali všímat, že v tohle přece věříme! Když dnes mluvíme s přáteli, mají za to, že jsme před nimi svou pozvolnou konverzi tajili. Ve skutečnosti jsme museli pomalu růst a ujišťovat se v přesvědčení o katolické církvi. Co k vám promlouvalo na cestě do církve? BIRGITTA EKMAN: Pro mě byla prvním znamením sv. Brigita Švédská. Na rok 2003 připadalo její výročí a protože nosím její jméno, sáhla jsem po knihách o ní. Fascinovala mě. Zároveň jsem si uvědomila, že její manžel se jmenoval stejně jako můj manžel, Ulf. Svatá Brigita často mluví o Marii a tak jsem se začala hlouběji zajímat také o ni. Žili jsme v přesvědčení, že katolíci Marii zbožšťují. Bylo pro nás velmi důležité pochopit, co církev skutečně učí o Marii. ULF EKMAN: Někdo by si mohl myslet, že Maria je poslední kapitolou. Pro nás ale byla tou první. Žili jsme tři roky ve Svaté zemi, z toho poslední dva v Ejn Kerem, které je místem, kde se Marie setkala s Alžbětou. A pro nás se také stalo místem setkání s Marií. Pochopil jsem, že není čtvrtou božskou osobou, že se katolíci nemodlí k Marii jako k Bohu. Dlouho jsem nechápal společenství svatých, ale když jsem viděl, jak je živé, mnoho věcí se ocitlo na svých místech. Maria nás zkrátka dostihla brzy.

První z otázek, které kolem vás kroužily v těchto týdnech, je „proč“? Vy jste, Ulfe, říkal, že na vás Ježíš hledí, mluvil jste o jednotě a kontinuitě, proti rozdělování.... ULF EKMAN: Mnoho let jsme se věnovali misijnímu působení v „Livets Ord“. Pak jsme se přestěhovali do Svaté země. Tam jsem pochopil dvě věci: totiž to, že rozdělení křesťanů je nepopiratelné a že to není Boží vůle. A my, ačkoliv jsme se věnovali dobrým věcem, jsme byli součástí tohoto rozdělení. Pocítil jsem nebytnost jednoty na hlubší úrovni. A druhá věc: pociťoval jsem touhu poznat esenci církve. Bylo to zvláštní, protože já jsem vždycky myslel na působení církve, na misie, na modlitbu, evangelizaci. Nikdy jsem ovšem nepronikl k jejímu základu. Začal jsem přemýšlet o církvi jako o Kristově těle – a to s sebou okamžitě nese myšlenku na katolickou církev. Právě toto: jednota a podstata církve nás přivedly do katolické církve. Často se dnes setkáme s názorem, že „takhle se to nemá dělat“. Považovali jste někdy tento krok za nemožný? ULF EKMAN: Ano, mnohokrát. Zamilovali jsme si katolickou církev, její víru, magisterium. Zároveň jsme si ale říkali, že vzhledem k našim povinnostem nemůžeme odejít, třebaže nás naše touhy vedly tímto směrem. Mnoho věřících z hnutí Livets Ord žije v Rusku, máme na východě velkou základnu. Mysleli jsme si, že bychom měli pokračovat ve své práci právě tam. Pak se všechno urovnalo, odešli jsme z vedení. Dnes považujeme svůj úkol v této oblasti za uzavřený. Přátelství zůstává. Změnili jsme se a nemůžeme to popírat. Jde o povolání. Nechceme nikoho soudit, ale nemůžeme ani couvat před skutečností. Co byste odpověděli těm, kdo budou říkat, že v církvi s magisteriem, dogmaty a papežem budete méně svobodní? ULF EKMAN: To je individualistická představa liberálních církví. Nikdo nesmí rozhodovat, protože tady rozhoduji já. Já jsem ovšem zjistil, že když zkoumám to, v co „mám věřit“, nemám vůbec žádný problém v to věřit. Není to nucení, nýbrž objev bohatství. Magisterium je základem skutečné duchovní svobody. Nespatřuji v něm žádné znásilňovaní ducha. Když se mě zeptají, odpovím: ano, jsem svobodný. Doplul jsem do oceánu, v němž je velká svoboda. Co provokuje protestantský svět na katolické církvi? ULF EKMAN: Myslím, že v základu konfliktu je pravda, za jejíhož nositele se katolická církev považuje. Katolická církev si je jistá tím, co je pravdivé, a říká věci jasně. Tato zřetelnost je pro dnešní relativistický svět provokativní. Jaké úkoly mají dnes křesťané v sekularizované společnosti? BIRGITTA EKMAN: Myslím, že v této chvíli je velmi důležitá otázka manželství. A katolická církev tu mluví jasně. ULF EKMAN: Vidím v sekularizaci příležitost k nové evangelizaci. Ve Švédsku spousta lidí neví, kdo je Ježíš, co pro nás udělal. A to je skutečný úkol církve. Vidím sekularizaci jako možnost. Jistota katolické církve je něčím, na co můžeme být hrdí. Úkol církve je zcela jedinečný a není k němu co dodat. Máme důvod být šťastní, ne triumfalističtí a arogantní, ale šťastní.



POŘAD BOHOSLUŽEB: 23.- 30. října 2016 DEN

LITURGIE

30. NEDĚLE V MEZIDOBÍ NEDĚLE 23. října

SVĚTOVÝ DEN MISIÍ

SBÍRKA NA MISIE

PONDĚLÍ 24. října ÚTERÝ 25. října STŘEDA 26. října ČTVRTEK 27. října

SV. ANTONÍN MARIA KLARET, BISKUP SVÁTEK - VÝROČÍ POSVĚCENÍ KOSTELA (1896)

STŘEDA 30. TÝDNE V MEZIDOBÍ ČTVRTEK 30. TÝDNE V MEZIDOBÍ

PÁTEK 28. října

SVÁTEK SV. ŠIMON A JUDA, APOŠTOLOVÉ

SOBOTA 29. října

SOBOTNÍ PAMÁTKA PANNY MARIE

NEDĚLE 30. října

31. NEDĚLE V MEZIDOBÍ

FARNOST

ÚMYSL MŠE SV.

PUSTIMĚŘ za + Annu GÁBOROVOU, manžela, dceru a dvoje rodiče 8.00 za farnosti Drysice, DRYSICE Pustiměř a Podivice 9.30 za + Marii FRÉLICHOVOU, PODIVICE manžela, syna, dva zetě, 11.00 živou a + rodinu za farnosti Pustiměř, PUSTIMĚŘ Drysice a Podivice 17.00 za živé a + farníky, kněze, DRYSICE řeholnice a dobrodince farnosti 17.00 PODIVICE na úmysl dárce 8.00 PUSTIMĚŘ za +Ladislava GREPLA, rodiče a Boží požehnání pro rodinu 17.00 za +Annu a Karla PUSTIMĚŘ SMEJKALOVY, 8.00 sourozence a dvoje rodiče

za + Aloisii a Jaroslava PUSTIMĚŘ ROZEHNALOVY, dar zdraví 8.00 a Boží požehnání pro rodinu DRYSICE za + Michala ADAMCE 9.30 za + Františku a Miroslava PODIVICE HUDEČKOVY a Oldřišku 11.00 a Jana NAVRÁTILOVY

PLNOMOCNÉ ODPUSTKY PRO DUŠE V OČISTCI

1. – 2. listopadu: návštěvou kostela a po splnění tří obvyklých podmínek (sv. zpověď, sv. přijímání, modlitba na úmysly sv. Otce). 1. - 8. listopadu: je možno získat po splnění tří obvyklých podmínek denně plnomocné odpustky, přivlastnitelné pouze duším v očistci, návštěvou hřbitova a modlitbou za zemřelé – třeba jen v duchu; (kdo z vážného důvodu nemůže hřbitov navštívit v uvedeném termínu, může tak učinit již od 25. října – Paenit. Apost., Prot. N. 79/12/I, 8.10.2012). V ostatních dnech lze takto získat odpustky částečné. FARNÍ INFORMÁTOR, XXII. ročník, týdeník pro vnitřní potřebu farností PUSTIMĚŘ, DRYSICE, PODIVICE (tel.+záznam. 517356351, GSM: 723593106; mail: [email protected]). Vychází každou neděli díky Božímu požehnání, mému namáhání a vašemu finančnímu přispívání. Na mě pamatujte v modlitbě a na svůj příspěvek u pokladny v kostele – „Příspěvky na Farní Informátor“ označené (resp. na účet farnosti u ČS a.s., Vyškov, č.ú.: 1560129309/0800), neb bez toho, jak každý nepochybně ví, by letošní ročník mohl být i poslední. Díky sponzorům dotovaná cena: 20,-Kč/ks. Tisk: MORAVIATISK spol s r.o. Ve formátu pdf na http://www.pustimer-farnost.cz.

POŘAD BOHOSLUŽEB: 30. října - 6. listopadu 2016 DEN

LITURGIE

NEDĚLE 30. října

31. NEDĚLE V MEZIDOBÍ

PONDĚLÍ 31. října

SV. WOLFGANG, BISKUP

SLAVNOST

ÚTERÝ 1. listopadu

VŠECH SVATÝCH PODIVICE: PO MŠI SVATÉ SVĚTELNÝ PRŮVOD NA HŘBITOV

STŘEDA 2. listopadu

VZPOMÍNKA NA VŠECHNY VĚRNÉ ZEMŘELÉ DRYSICE, PUSTIMĚŘ: PO MŠI SVATÉ SVĚTELNÝ PRŮVOD NA HŘBITOV

ČTVRTEK 3. listopadu

SV. MARTIN DE PORRES, ŘEHOLNÍK

PÁTEK 4. listopadu

SV. KAREL BOROMEJSKÝ, BISKUP PRVNÍ PÁTEK V MĚSÍCI

SOBOTA 5. listopadu

SOBOTNÍ PAMÁTKA PANNY MARIE

NEDĚLE 6. listopadu

32. NEDĚLE V MEZIDOBÍ PRAVIDELNÁ MĚSÍČNÍ SBÍRKA

FARNOST

ÚMYSL MŠE SV.

za + Aloisii a Jaroslava PUSTIMĚŘ ROZEHNALOVY, dar zdraví 8.00 a Boží požehnání pro rodinu DRYSICE za + Michala ADAMCE 9.30 za + Františku a Miroslava PODIVICE HUDEČKOVY a Oldřišku 11.00 a Jana NAVRÁTILOVY za + Oldřicha a Marii PUSTIMĚŘ HOLUBOVY, dvoje rodiče 17.00 a Boží požehnání pro rodinu za + Martina a Marii DRYSICE HLAVÁČKOVY a duše v oč. 8.00 za farnosti Podivice, PODIVICE Pustiměř a Drysice 15.00 za živou a + rodinu PUSTIMĚŘ KOHOUTKOVU 17.00 za + Zdeňka MARÁKA, PODIVICE rodiče a duše v očistci 8.00 za + Helenu a Aloise MARKOVY, dvoje rodiče, DRYSICE duše v očistci a Boží ochranu 15.00 a požehnání pro živou rodinu za + Benedikta DRBALA, PUSTIMĚŘ rodiče, sourozence 17.00 a duše v očistci za + rodinu ZBOŘILOVU, PUSTIMĚŘ VŠETULOVU a Boží 17.00 požehnání pro živou rodinu za +Benedikta a Hedviku PUSTIMĚŘ KOUTNÝCH, syna Stanislava 17.00 a Boží požehnání pro živou rod. za +P. Františka BENÍČKA,+rod. PODIVICE BENÍČKOVU, MAHDALOVU, 8.00 CHARVÁTOVUa ZELENKOVU za živou a + rodinu PUSTIMĚŘ PŘEROVSKOU 8.00 za +Annu KREJČÍ, manžela, DRYSICE syna, dar zdraví a Boží 9.30 požehnání pro živou rodinu k Božímu milosrdenství za PODIVICE rodiny ve farnosti a duše v oč. 11.00