MALÁ N ČNÍ ŽRANICE. host

MALÁ N ČNÍ ŽRANICE

host

MALÁ NOČNÍ ŽRANICE

jiří šimáček

MALÁ NOČNÍ ŽRANICE

brno 2014

© jiří šimáček, 2014 © Host — vydavatelství, s. r. o., 2014 (elektronické vydání) ISBN 978-80-7491-066-1 (Formát PDF) ISBN 978-80-7491-205-4 (Formát ePub) ISBN 978-80-7491-209-2 (Formát MobiPocket)

růžence

Dušičky letos vyšly na neděli, takže je tady strašnejch lidí. Vystoupíme z taxíku u brány pan vedle krematoria a jako každej rok se nějak syn automaticky seřadíme vedle sebe už na parkovišti. Sestra uprostřed, já vlevo a tatík napravo. Už léta si říkám, jakej je na nás asi pohled — sestra, která je skoro o půl hlavy větší než já, je strašně hubená, trošičku kulhá na levou nohu a její žlutá hlava nad náma svítí jako maják. Tatík kulhá pro změnu na pravou nohu a šourá se s hůlkou, kterou v pravidelným rytmu ťuká do chodníku. No a nakonec já, na levým křídle, mám 175 centimetrů a jsem nejmenší. Teda nejsem malej, ale vedle nich jsem prostě nejmenší, jinak jsem spíš XL. Akorát se mi musí nechat zkrátit nohavice nebo rukávy, ale jinak jsem jasně XL. Jsem v rodině jedinej, kterej nekulhá, ale zase chodím jako kačer, aspoň tatík to vždycky tvrdil. Za krematoriem druhou uličkou doprava, pak asi šedesát metrů do kopce a jsme na místě. Tatík položí na hrob kytku, jako pokaždý, sestra nakloní hlavu k levýmu rameni a kouká, posledních pět šest let už nebrečí. Já jen tak stojím, čekám, až tatík udělá čelem vzad a z pravýho křídla zavelí lehkým pokynutím hůlky k odchodu. Většinou to trvá tak pět minut. Koukám na černej žulovej obdélník, plochu z bílejch kamínků a uprostřed kvádr s nápisem Sylvia Hromková 1951—1992. Nikdo z nás nikdy nic neříká, moje sestra neříká nic skoro nikdy. Já nevím, co bych říkal, a tatík asi nic říkat nechce, takže první promluvím já až zase v taxíku. Mohli bysme se stavit na oběd, ne? Takže kam to bude? ptá se taxikář. No, do centra, mohli bysme třeba do Plzeňky, na kačenku, jako takovej menší nácvik na husu, protože za pár dnů je Martina, a neměli bysme se do té husy pouštět úplně bez pří pravy. Takže kačenku na rozehřátí? Odvezte nás zpátky, kde jste nás naložil — Havlíčkova ulice, zavelí otec a ani se při tom na

malá noční žranice

9

mě neotočí. Taxikář kývne hlavou a jediným pohybem nedává najevo, že by váhal, kam vlastně jet. Jasně že jede na Havlíčkovu. Je mi pětatřicet, a přesto je i taxikářovi, kterej nás nikdy neviděl, jasný, že se ani na chvilku nemusí zaobírat tím, kam jsem chtěl jet já. Prostě beze slova poslechne pana otce. Sestra samozřejmě neřekne nic, jako obvykle. A já u toho nakonec vypadám jako nějakej idiot. To by mi ani tak nevadilo, vypadat jako idiot, s tím bych problém neměl. Ale tím, že tatík dal pokyn a dál neřekl ani slovo, nahodil do prostoru taxíku tuhle nevyřčenou zprávu: To, co řekl můj syn, bylo tak nejapný, že se tím ani nebudeme zabývat. Gentlemansky to beze slova přejdeme, jako kdyby si uprdnul. A ty, hochu, bys měl přemýšlet, jestli tím, že se chceš najíst, náhodou neznevažuješ památku své zesnulé matky. Nějak takhle to nejspíš vyznělo. Takže se zabořím do sedačky a taky už teda nic neřeknu, celou cestu. Sakra, jako kdyby to, že k neděli patří taky oběd, byl nějakej cynismus nebo co. Já jsem to myslel dobře, všem by nám udělalo fajn se najíst a dát si třeba jedno dvě pivka. Mohli jsme si u toho klidně povykládat, třeba bysme klidně mohli i vzpomínat na mámu. Na tom snad není nic špatnýho. Takhle se to prostě mezi normálníma lidma dělá. No a teď se mi z břicha začaly ozývat zvuky. Asi jak jsem chvíli myslel na tu kačenku. V taxíku je ticho a do toho se ozývá moje břicho kručením, bubláním a já nevím jakejma zvukama, pro který neexistuje vhodnej název. Tohle je teda opravdu trapný. Nechcete třeba pustit rádio? Tak jsem to nevydržel nepromluvit. Kvůli těm zvukům, přitom je známá věc, že za zvuky v břiše může nejčastěji stres. Řidič se podívá na pana otce, jestli jako teda může pustit to rádio. Tatík nehne brvou a řidič si to vyloží tak, že teda otočí knoflíkem. Tokio Hotel, no to snad ne, která stanice si v neděli, na Památku zesnulých, dovolí pustit nejtrapnější skupinu na světě — Tokio Hotel?

pan syn

10

Taková sračka, tak tohle už je ale vážně urážka památky mý mámy. Pan otec si prej jde lehnout, tak co, tak snad teda nemusím trčet doma. Kam teďka jedete? ptám se taxikáře. Jestli ho neodvolají, tak na stanoviště. Do centra, že jo? Můžu jet s váma? Taxikář prej, jestli se mu tam jako chci nacpat zadarmo. Hned to pochopil. Tak říkám, že jo, že přesně tohle bych chtěl. Zkusit si to, jaký to je, jet taxíkem zadarmo. Vyšlo to. Je to sympatickej týpek, tak si říkám, že bych měl nějak napravit ten dojem z naší rodiny, z tý cesty na hřbitov a zpátky, kdy se chudák nejspíš musel bát promluvit ve vlastním taxíku. Taxikáři si rádi splknou, je to v jejich práci jediná zábava, s někým nezávazně pokecat, a my jsme ho o to připravili. Takže to zkouším trochu napravit. Mercedes, co? Taxikář přikývl, ale neřekl nic. Diesel, žejo? Už zase přikývl. To asi ani nemá cenu, brát benziňáka na taxík, co? Zase nic neřekl. Nic o tom nevím, ale myslím, že mně to říkal nějakej jinej taxikář, sám nemám ani řidičák. Ale tohodle chlapíka jsme museli dost zarazit, najednou se nějak nemůže uvolnit. Taky je mi jasný, že nemohl ani za ten Tokio Hotel, prostě otočil knoflíkem a bylo to tam. Taxikáři poslouchají spíš country, ne že by to bylo zas o tolik lepší, no nic… Tenhle nemá tepláky jako někteří taxikáři, ale džínovou košili a semišovou vestu, jasnej fanoušek country. Šoféři mají rádi country, žejo? Někteří jo, přisvědčil. Tamta dam tada dá dá dá, zanotoval jsem… Týpek na to nic. Vím, že je lás ka dým, tamata dam tada dádádá. „Ring of Fire“, Johnny Cash. Zlehýnka jsem zabubnoval dlaněma do palubky. Tak jsme tady, řekl taxikář a zaparkoval. Díky, tohle je super kára, říkám ještě a lehce mu poplácám mercedesa po střeše… jako koně po zadku, abych mu nahodil ještě trochu z tý country atmosféry. Zabouchl dveře a vytáhl noviny. Takže si to namířím svižně

pan syn

11

směrem k restauraci Plzeňka, to je snad jediná hospoda, která se léta drží slušný český kuchyně, takže čert vem ten stupidní nebrněnskej název. Takhle odpoledne už tady není skoro ani noha, zalezu do boxu a vytáhnu z bundy tabák a papírky. Dnes tady obsluhuje pan Antonín, kterej tu pracuje prej už asi tak padesát let, je to taková kultovní figura podniku. Bude asi tak starej jako můj otec, plus minus. Takže si objednám pivko a říkám mu, že na lístek koukat nebudu, že si stejně dám kačenku s červeným zelím a bramborovejma knedlíčkama. Zapálím si a přistihnu se, že vlastně nečichám jenom k tabáku, ale i ke spálený sirce. Vlastně jsem nekouřil skoro celej den, v taxíku, na hřbitově, pak zase v taxíku a pak zase v taxíku a pak po cestě, no sakra. Takhle je to nejlepší, cigáro po těžkým dni a dlouhý pauze, první hlt pivka do vyschlýho krku a nakonec kačenka do úplně prázdnýho břicha. Takže si potáhnu a koukám kolem sebe. Fakt jsem tady dneska snad sám — já, pan vrchní Antonín a holky, co tu obsluhujou… Sice jsou všechny ještě moc mladý, učnice, ale vesměs už docela jedlý. A sakra, jedna sem jde s mísou předkrmů, ještě než mi na stole přistane pivko. Teď mi strčí pod nos mísu předkrmů a já budu koukat na ubrus a soustředit se na to, abych jí nekoukal na kozy pod bílou halenkou, a bude mi blbý říct, že žádnej nechci, a nejspíš se zase budu červenat. Usměj se, vole! Ne, díky, zahuhlám, a jak mám vyschlou pusu, tak je to zamumlání skoro nesrozumitelný. Úsměv šel do háje a místo něj jsem se zajíknul a rozkašlal. Ona mi říká, že aspoň křenovou rolku bych mohl zvládnout, snaží se bejt milá. A já cejtím, jak mi zezadu na krku sjela kapka potu a jede mi pod košilí po zádech a studí mě, a sakra, teď mi ta kapka zajela skoro až mezi půlky. A to jsem chtěl vymyslet nějakou aspoň trochu kloudnou větu, proč si jako nedám tu křenovou rolku. Místo toho jsem se rozkašlal. Vysvobodil mě pan Antonín, kterej

pan syn

12

přinesl pivo. Tohle se mi děje pořád, že takhle zatuhnu. Za dvacet třicet vteřin už jsem zase v normě a klidně bych s ní dal řeč o křenový rolce s docela slušným nadhledem, skoro možná i se šarmem… Pozdě.

pan syn

13

Někdy před pěti šesti lety jsem si vystřihl z novin článek o muži, který prodával svůj pan život v aukci. Jmenoval se Ian Usher, žil v Ausotec trálii a jednoho dne ho prostě napadlo, že udělá tlustou čáru za celým svým životem, prodá úplně všechno, co má, a začne znova. Prodával dům, padák, motorku, vodní lyže a místo v práci. Bylo mu čtyřiačtyřicet let a rozhodl se zbavit úplně všeho, aby mu nic nepřipomínalo jeho bývalou manželku, se kterou se rozvedl. V aukci dokonce nabízel jako součást svého života, který dražil, i svoje přátele. Není mi úplně jasné, jak by mohl případný kupující spoléhat na to, že získá i přátele Iana Ushera. Ale to není podstatné. V každém případě se tomu muži prodej podařil, ve čtyřiačtyřiceti letech prodal svůj život a začal nový. Já jsem měl ve svých čtyřiačtyřiceti ženu a dvě děti, dceři bylo pět, synovi jedenáct, a neměl jsem nejmenší důvod nabízet svůj život na prodej. Když jsem přišel o ženu, bylo mi čtyřicet sedm, o tři roky víc než Ianu Usherovi, a prodat svůj život jsem si dovolit nemohl. Nicméně v době, kdy prodával svůj život pan Usher, tedy asi před šesti lety, bych mohl dát do dražby ten svůj, aspoň mě to napadlo v okamžiku, kdy jsem si vystřihl článek, který o dražbě jeho života informoval. Moje dcera dokončila školu a vdávala se, můj syn, kterému bylo přes třicet, právě přivedl ke krachu svůj snad už třetí velkolepý podnikatelský záměr. Do našeho domu se stěhoval pan Šedý, ošklivý, upjatý a zatuchlý skřet, který nosí kravatu dotaženou tak, že není pochopitelné, že se neuškrtí. Skřet, který se do telefonu představuje jako docent, skřet, který se dokázal poprvé oženit, až když mu táhlo na padesát, a navíc si vzal plachou studentku, která se asi jen styděla jeho návrh odmítnout. Nevím, jaký jiný důvod by moje dcera mohla mít. Pohled na obě mé dospělé děti mi jasně dával najevo, že jsem packal.


14

Prostě v tom okamžiku jsem asi měl udělat to, co Ian Usher z Austrálie, měl jsem prodat svůj život a zmizet. Pan Usher prodal svůj život přibližně za šest milionů korun; je mi jasné, že za můj život by nikdo nedal ani zlámanou grešli. V každém případě si pan Usher od chvíle, co svůj život vydražil, celkem užíval, běhal s býky v Pamploně, potápěl se v kleci s bílými žraloky, a dokonce vstoupil i do Mile High Clubu, který sdružuje všechny osoby, co měly sex ve vzduchu, na palubě letadla či helikoptéry. Je celkem povzbudivé dozvědět se, že takový klub existuje. Jistě, můj život by asi nikdo nekoupil. Na druhou stranu, já jsem tehdy mohl koupit starý život pana Ushera, který se nabízel k prodeji. Dát dohromady něco kolem šesti milionů by nebyl problém, pokud bych prodal do poslední košile úplně všechno, co mám. Mohl jsem odjet do Austrálie, žít z bývalé práce pana Ushera a částečně z důchodu, měl bych spoustu nových čtyřicetiletých přátel, padák, motorku a vodní lyže. Panu Usherovi jsem tehdy záviděl, což není příjemný pocit. Zjistil jsem, že je vlastně příjemnější číst si o lidech, jejichž osud je z nějakého důvodu ještě zpackanější než ten můj. Takže jsem začal jaksi neplánovitě a automaticky uschovávat jiné výstřižky. Vystřihuji si z novin a časopisů výlučně články o zpackaných životech úplných nešťastníků. Za šest let jich mám už požehnané množství a máloco mě uklidní tak, jako když si najdu chvilku, abych se probíral svou objemnou sbírkou packalů a zoufalců, sbírkou kuriózních průšvihů a neštěstí. Abych se vyjádřil přesně, nepřitahují mě zprávy z válek nebo články referující o obětech tsunami a zemětřesení. Aby mě nějaká historka zaujala, musí v sobě mít cosi osobního, individuálního. Prostě alespoň v minimální míře chci mít dojem, že hrdina takového článku si nějakým způsobem za svoje potíže může sám nebo že je alespoň obětí osobní smůly, nikoli

pan otec

15

jednou z mnoha obětí katastrofy. Zajímají mě smolaři a břídilové. Jen krátce po článku o Ianu Usherovi jsem objevil jiný článek, o anglickém smolaři jménem John Lyne. Tento člověk údajně jako dítě třikrát vypil láhev dezinfekce, byl zasažen bleskem, srazila ho stěhovací dodávka, spadl ze stromu a zlomil si ruku. Při srážce autobusu si tutéž ruku zlomil znovu. Dále se málem utopil, střela z praku mu vyrazila osm zubů, spadl do kanálu a vážně si poranil páteř, při práci v dole do něj zezadu vrazil vozík s kamením, zůstal s autem stát mezi železničními závorami, pokousal ho pes, v obchodě na něj spadl ventilátor, vypadl z balkonu a zlomil si ruku, a když věšel žárovky, navrtal elektrický kabel a byl zasažen elektrickým proudem. Tento pitomec je jakýmsi patronem mé sbírky zoufalců. Je to škodolibost, co mě poutá k mé sbírce? Pohled na neštěstí druhých může podle psychologů údajně vyvolat příjemný zážitek srovnatelný s uspokojením z jídla. Já z jídla žádné uspokojení nemám. A troufal bych si i tvrdit, že ve skutečnosti snad ani nemám zvláštní uspokojení z cizího neštěstí. Z vývojového hlediska je škodolibost velmi smysluplná, aspoň to tvrdí jistý psycholog z Kentucké univerzity. Svět je prý založen na soutěžení, ať už v oblasti rozmnožování, nebo získávání potravy. Neúspěch konkurenta je prý pro nás příležitostí. Takhle tedy odborníci vysvětlují podstatu škodolibosti. Upřímně, já s nikým nesoutěžím, rozmnožený už jsem a potravu získávám celkem snadno. Žádnou příležitost na úkor konkurenta nepotřebuji.

pan otec

16

Kačenka byla výborná, kdyby se pan otec nechoval jako cvok, mohli jsme mít skvělý ropan dinný odpoledne. Ale on musí demonstrativsyn ně zalízt do baráku, aby nám jako ukázal, jak se má správně trpět a truchlit. Nebo já vlastně netuším, co nám chtěl ukázat. Jestli se nezvednu hodně rychle, tak dorazím domů za tmy. A jestli se nezvednu hodně rychle, budu si muset dát další pivko, a pak už taky možná nebudu mít na zaplacení. Takže půjdu. A vezmu to pěšky, aspoň mi trochu slehne. Chodím docela rád. V neděli odpoledne je Brno úplně vymetený, takže si dám klidnou procházku, potom se doma asi na hodinku natáhnu a pak se uvidí, co ještě podniknu s večerem. Vlastně asi nic nepodniknu, co bych taky podnikal s listopadovým nedělním večerem, žejo. No, možná si udělám pořádek na ploše počítače, to by šlo. Taky vykoupat bych se mohl. A pak si udělám nějakou lehounkou večeři, spíš něco k zakousnutí, úplnou drobnůstku. Když jsem takhle pozdě obědval, večer to nebudu nijak hrotit. Vlastně se mi asi nebude chtít nic doopravdy vařit, tak se vmáčknu k ségře. Moje sestra nevaří, neumí to. Takže když chystá večeři, vypadá to tak, že chvilku postává u ledničky, škrábe se na hlavě, pak vytáhne nějakej sýr, paštiku, trochu zeleniny a celkem neuměle to naplácá na pár talířů. No, takže já jí s tím trochu píchnu, beze mě by nejspíš ani nenakrájela rajčata nebo papriky a strčila by je na stůl celý a vedle nich položila nůž. Prostě jí do toho dodám trochu ducha. Hlavně když tam budu já, dáme si k tomu pivko nebo trochu vína. Na co bude mít chuť. Kdybych ji nechal samotnou se švagrem, popíjela by vodu. Švagr je úplnej abstinent. Nepije nikdy nic. V pohodě, jeho věc. Sice to asi není úplně zdravý, ale já se jinejm lidem do života nepletu. Když to vyloženě není nutný. Ale vím, že sestra by si k večeři jako každej rozumnej člověk dala jedno pivko nebo


17

dvě deci, ale prostě si nedá, protože ji to ani nenapadne, když musí sedět se švagrem u stolu sama. Takže jí prostě píchnu. Udělám jí z večerního přežvykování chleba a usrkávání vody něco, co aspoň maličko připomíná večeři. Jo, takže jsem doma. Vzal jsem to z centra rovnou nahoru po Údolní a cestou mě myslím ani nepředjela žádná tramvaj, takže to bylo nakonec ještě rychlejší, než kdybych přešlapoval na zastávce a čekal. Náš dům má byt v přízemí, kde bydlí otec, pak jeden v patře, tam bydlí sestra se švagrem, a pak druhý patro, a to je moje. Říkám tomu půdička. Než se vyhrabu na půdičku, zabuším na sestru. Čau, já ti přijdu pomoct s večeří, jo? Hele, vydrž, nic sama nechystej, já přijdu tak v osm, a kdybych nešel, tak pro mě skoč, protože nevím, kdy se probudím. Slyšíš mě? Místo sestry ale vykoukl o patro níž ze dveří pan otec. Prej si musíme promluvit. Všichni tři. Prej máme jít k němu dolů. Teďka? Já jsem myslel, že se teďka na hoďku natáhnu.

pan syn

18

Okamžitě vyrážím směrem k síti. Zbytečně. Moje poslední bleskové zrychlení v zápase. pan Soupeřův míček narazil po nezdařeném rešedý turnu na pásku a dopadl na jeho polovinu. Vítězství! Na okamžik zvednu hlavu nahoru. Zvláštní zvyk většiny hráčů po vyhraném boji. Jako bychom nahoře chtěli vidět něco, čemu vděčíme za svůj úspěch. Jistěže nahoře nic takového není — je tam řada zářivek. Za svoje vítězství nevděčím nebi, prozřetelnosti, osudu, štěstí ani zářivkám na stropě. Vděčím za ně jen sám sobě — své píli, své vůli, své bojovnosti a hodinám tvrdého tréninku. Za to půlstoletí, které jsem na světě, jsem si už zvykl, že nedostávám nic zadarmo, proto taky nemusím být nikomu za nic vděčný. Nikomu, jen sám sobě. Gentlemansky pozdravím soupeře — o deset let mladšího správce kolejních budov. No, to byl výprask, že ano? Ale nic si z toho nedělejte, zlepšovat se můžete jen s kvalit nějším soupeřem. Takže jste vlastně dostal ten nejlepší trénink, zdarma. Na kyselé obličeje zdrceného mladíka nereaguji a jdu do sprchy. Holím se jako vždy velmi důkladně a pečlivě, sprchuji se horkou vodou a samozřejmě si umyju vlasy. Fén jsem si přinesl z domu. Důkladná koupel patří k rituálu po každém tenisovém zápase. Nedostávám nic zadarmo a zadarmo nedostávám samozřejmě ani horkou vodu nebo elektrický proud. Tedy doma ji nedostávám zadarmo, tady v tenisové hale ji samozřejmě zadarmo mám. Trenýrky, nátělník, košili, kalhoty, ponožky, boty. Teď ještě uvázat kravatu. Kde jste sakra? Na neomalené pokřikování poraženého soupeře nereaguji, v klidu si uvážu uzel, obleču sako a kabát, poskládám ručník a tenisové oblečení a teprve pak vyrážím. Vycházím s čistou hlavou a v dobré náladě, takže se na svého soupeře upřímně a vstřícně usměju. Na shledanou — příští neděli ve tři? Nečekám na


19

odpověď a rychle nasednu do vozu Toyota Auris. Statisticky se sice jedná o jeden z nejméně kradených modelů v Evropě, ale přesto — v České republice je každých čtyřicet minut odcizeno jedno vozidlo, denně to dělá pětatřicet aut, za měsíc průměrně tisíc padesát vozidel. Odemknu zámek řadicí páky, pak zámek na volantu a oba položím před sedadlo spolujezdce. Sám nedostávám nic zadarmo — a proto taky nic zadarmo dávat nemíním, aspoň zlodějům rozhodně ne. Jede se domů.

pan šedý

20

Odkládal jsem to, jak jen to šlo. Skoro půl roku jsem nenašel dost odhodlání, abych prostě děpan tem oznámil, že odcházím. Dál už to odkládat otec nejde, do domu s pečovatelskou službou totiž nastupuji už zítra ráno. Jistě, můj synek by se teď chtěl na hoďku natáhnout, jak prohlásil. Nejraději bych mu jednu vrazil. Já k tomuto okamžiku už tolik dní sbírám síly, několikrát jsem si přeříkal svou abdikační řeč, a on se zeptá: Teďkááá? Pitomec. Jo, teďka, okamžitě dolů. Sedám si za stůl a čekám, až se přišourá Sylva s Michalem. Sednout! Podívají se na sebe, ale oba si sednou. Chvíli nevím, jak začít… Možná to budete cítit nějak podobně jako já, že posledních pár let… Pan syn si uprostřed mé věty odkašle a přihlásí se jako ve škole. Kafíč ko, ne? Že bysme si dali aspoň kafíčko? Zabořím hlavu do dlaní, nejraději bych se vypařil stropem. Sylva bez řečí vstane a odchází do kuchyně, kde postaví na kávu. Zadívám se na syna a přemýšlím, co a kdy jsem vlastně pokazil. Nevím, co se mu honí hlavou, ale můj nepochybně zoufalý pohled si vyložil jako pobídku k nezávaznému žvanění. Plácá o tom, jak se poprvé v životě vezl zadarmo taxíkem a že se ukázalo, že řidič je fanoušek Johnnyho Cashe, a že je podle něj úplně zbytečný plnit bramborovej knedlík škvarkama, když je k němu zelí a kačena. Hele, já teda nevím, cos měl tak důležitýho na práci v neděli odpoledne, pokračuje synek, a já už to nevydržím a skočím mu do řeči. Musel jsem se balit, chápeš? Balit, jo? A co? V tom okamžiku už Sylva přinesla kávu a zeptala se úplně stejně. Co balit, tati? Potřeboval jsem si sbalit věci, zítra odjíždím. Rozhodl jsem se, že odejdu do domu s pečovatelskou službou, a na stoupit tam mám zítra. To je důvod, proč jsem s vámi chtěl mluvit. Takže teď to víte. Budu potřebovat, abys mi pomohl s taškama, říkám Michalovi, Sylva mně ráno zavolá taxi… Do urychlené zprávy o mém zítřejším odjezdu se ozve bušení na dveře.


21

Co je sakra! Pane inženýre, jste doma? To je ten buran. Pane inženýre, Sylva není doma. Je u vás? Pane inženýre? A proč jako? zeptal se můj syn. Co proč? Proč bys jako někam chodil? Do domova důchodců nebo kam, upřesnil otázku Michal. Přesně tuhle otázku jsem měl pochopitelně čekat. Ubalíš mi cigaretu? Dyť ty přece nekouříš. Jistěže nekouřím, přestal jsem v roce 1986, ale teď mě prostě nenapadlo, co jiného bych řekl. Nemohl jsem přece říct nahlas: Milý synku, už mám života v tomhle domě plné zuby. A víš, pročpak ho mám plné zuby? Protože každý den, když se na tebe podívám, a každý den, když se podívám na tvou sestru, tak mi tenhle pohled připomíná, že jsem zřejmě podělal úplně všechno, co se podělat dalo. Drahý chlapče, nevím, jak se povedlo, žes nějakou setrvačností odmaturoval, ale povedlo se to. A dál už se nepovedlo zhola nic, studoval jsi psychologii jeden semestr, sociální práci dva semestry, pedagogiku jeden semestr a kulturní management tři semestry. Jestli jsi teda nelhal, nějak se mi zpětně nechce věřit, žes vydržel studovat nějaký obor skoro rok a půl. V každém případě se mi nepodařilo dokopat tě ani k titulu bakaláře. Ne že by titul bakaláře byl už někdy někomu k něčemu dobrý, ale na tom teď nesejde. Tvoje studia se mi aspoň celkem dařilo finančně utáhnout. Ale poté, cos slavnostně ukončil své působení na tom posledním oboru a sdělil mi, že už se nebudeš dál bavit s těma, jak ty říkáš, kokotama, kteří tam učí, jako ses koneckonců nechtěl bavit ani s kokotama, kteří vyučovali všechny předchozí obory, udělal jsem chybu, která nás málem stála střechu nad hlavou. Podpořil jsem tě v podnikání a nastrkal několik stovek tisíc do tvé CD půjčovny, pak jsem musel zaplatit dalších skoro sto tisíc za právníka, aby urovnal tvou sérii soudních sporů s několika institucemi zastupujícími vydavatele, výkonné umělce, autory a já nevím koho ještě.

pan otec

22

Kdybych býval měl aspoň zbytky rozumu, neinvestoval bych další peníze do projektu, který jsem bláhově přivítal, protože tě vytrhl z předcházející půlroční deprese a ostentativního jízlivého negativismu. Asi mi vážně muselo přeskočit, když jsem pomáhal zařizovat obchod, ve kterém jsi prodával propojovací hi‑fi kabely vyrobené v Holandsku z pravého stříbra. Takový nesmysl, kolik lidí v Brně by si asi šlo koupit kousek drátku, kterým propojí CD přehrávač a zesilovač, když je ten drát bude stát asi tolik co slušné ojeté auto. Pokud si pamatuju, nepřišel si ho koupit nikdo. A mně to došlo skoro až po roce. Pak jsem ti málem financoval další podnikatelský záměr, totiž chov včel. Jen na poslední chvíli jsem naštěstí objevil, že tvůj náhlý zájem o včely má nanejvýš podezřelý původ. Někde v knihovně jsi vyhrabal propagandistickou sovětskou knihu Deník Kolji Sinicyna, vydanou v roce 1951. Její autor v ní líčí život sovětského pionýra, kterému se chov včel stal životním posláním a pomohl mu najít si místo ve společnosti, nakonec ten pionýr snad dostal vyznamenání od Stalina nebo co. Dodneška nemám nejmenší tušení, jestli to byl vážně míněný záměr, nebo provokace, nějaký pro mě obtížně pochopitelný pokus o vtip. Opravdu nevím, jestli sis vážně myslel, že bys mohl na naši zahradu postavit včelín. Tehdy jsem tě měl prostě nechat vyšetřit na psychiatrii, ale já jsem ti místo toho začal shánět stálé zaměstnání. Vlezl jsem do zadku několika bývalým známým a spolužákům, prolil jsem několik žíznivých hrdel značkovým alkoholem, abych se nechal skoro ode všech poslat do háje. Nakonec se mi povedlo udělat z tebe knihovníka v knihovně katedry společenských věd na Vysokém učení technickém. Děkan mě tehdy ujistil, že na takovém místě se blbec snadno ztratí a že do této knihovny nikdo ze studentů nejspíš ani nikdy nechodí. Místo sice mizerně placené, ale jinak k nezaplacení. Mohl jsi sedět s nohama na stole a pobírat aspoň základní

pan otec

23

mzdu, ale ty ses nechal vyrazit ve zkušební době; pokud jsem tvého vedoucího pochopil, bylo to hlavně proto, žes odmítal v knihovně respektovat zákaz kouření a oslovoval jsi ho pičo, přestože tě zdvořile žádal o oslovení pane magistře. Dobře, práce ti zjevně nesedla, ale skoro půl roku jsi odmítal přiznat, že tě vyrazili, a místo toho jsi každý den odcházel na procházky. Ráno o půl deváté sis nazul pohorky, pochodoval kamsi podél přehrady k hradu Veveří, tam jsi seděl hodinu pod stromem nebo v hospodě a pak šel zpátky domů. Nějak sis spočítal, že ti tahle procházka vyjde přibližně na osm hodin, a dařilo se ti dlouhé měsíce udržovat mě v domnění, že chodíš do práce. No, a vlastně nic z toho ti nemůžu vyčítat, je prostě jasné, že jsem jako rodič zklamal. To všechno jsou moje prohry a důkazy toho, že jsem nezvládl to jediné, co jsem měl po smrti tvé matky prioritně zvládnout: udělat z tebe někoho alespoň částečně schopného samostatné existence. Mám syna, kterému je pětatřicet let, který v životě nikdy nic pořádného nedělal a nejspíš už ani dělat nebude. Měl jsem zpozornět, když jsi měl ještě v patnácti letech imaginárního přítele. Imaginární přátele mívají děti většinou dřív, než začnou chodit do základní školy. Prý se jim to nemá zakazovat ani je přesvědčovat, že si vymýšlejí. Nevím, jestli to platí i pro středoškoláky. Já jsem poslouchal za dveřmi tvoje rozhovory s Ignácem v době, kdy jiní otcové poslouchali za dveřmi chichotání zcela reálných přítelkyň svých synů. A nejhorší na tom zřejmě je, že tě podezřívám, že máš imaginárního přítele ještě dnes. Ano, nejspíš to tak bude, mému synovi je pětatřicet let, v životě nikdy nic pořádného nedělal a má imaginárního přítele. Nahlas jsem neřekl nic, ale zřejmě jsem se neubránil tichému vzdechu. Z temného rozjímání mě probral synek. Tady máš to cigáro. Cože? Já přece nekouřím. Jo, ale chtěls, abych ti ubalil cigáro. To že jsem chtěl? Asi ne, přece víš, že nekouřím. Víš,

pan otec

24

co říkal Ian Curtis, ne? Nemůžeš bejt v mý partě, když nekouříš. Kdo? Ian Curtis — Joy Division. Můj syn zřejmě ani na okamžik nezapochyboval o tom, že přesně vím, kdo je Ian Curtis — Joy Division. No, a proč to říkal? Co já vím? Prostě to říkal, ve filmu Control. Aha, no ale já asi nepotřebuju být v tvé partě, co je to za hloupost? No přesně. Přesně takhle to bylo. Ian Curtis řekl holce — nemůžeš bejt v mý partě, když nekouříš. A ona mu řekla — nechci bejt v tvý partě. A on řekl, ani já ne. Aha… Můj syn si zapálil, jako by úplně zapomněl, že to v mém bytě nemá dovoleno. Nějak jsi furt neřekl, co vlastně chceš dělat v tom domově důchodců. Podle mě je to teda úplná blbost. Nekuř mi tady, sakra. A v té chvíli se ozvala i Sylva. Prosím tě, tati, já tomu nerozumím. Proč bys chtěl jít do domova důchodců?

pan otec

25

Člověk by se třeba i rád podělil o radost z vybojovaného úspěchu. S manželkou — pochopan pitelně. To by ovšem musela být doma, že? šedý Není. Takže jí bohužel nepřiblížím průběh hry, jak jsem původně zamýšlel. Místo toho tu sedím už několik hodin sám a marně se snažím zabránit rytmickému klepání své spodní čelisti do horních zubů. Před okamžikem se mi navíc ve stejném rytmu rozklepala i levá noha. Bohužel mě sužuje tento drobný motorický zlozvyk. Postihl mne přibližně před čtyřiceti lety — téměř ve stejný okamžik, kdy se mi podařilo definitivně zvítězit nad jiným zlozvykem — kousáním nehtů. Dnes už nejspíš nic kloudného neudělám. Kdykoli začnu nechtěně poklepávat nohou, naruší to moje soustředění. Ani člověk tak trpělivý a tolerantní, jako jsem já, není prostě úplně obrněný proti rušivým vlivům okolí a snášet donekonečna náladovost starého pána je už místy nad moje síly. Na to, abych si mohl dovolit prosedět celý večer a nechal svůj nervový systém pomalu zpracovávat protivné manýry svého tchána, jsem bohužel příliš zaměstnaný člověk. Vedle náročné výuky na dvou vysokých školách musím také publikovat a k tomu potřebuji klid na práci. Je mi padesát, jsem tedy ve věku, kdy by se již slušelo dosáhnout profesury, že? Prozatím jsem jí nedosáhl a vím naprosto přesně, čemu za to mohu dávat vinu — vysilující šikaně, které jsem v tomto domě vystaven. Manželka, konečně! Dovol, abych ti připomněl, že vysilují cí šikaně… Ne, jinak. Rád bych připomněl, že platím v podstatě všechna vydání spojená s provozem… Skočila mi do řeči, no prosím, tak vlastní žena mi skáče do řeči. Prosím? Otec zítra odjíždí do domu s pečovatelskou službou. Chtěl si vzít na cestu taxi, ale já myslím, že by bylo vhodné, abys ho odvezl


26

ty. Přeci nebude platit taxi až do Rajhradu, když máme auto. Klepání nohy okamžitě ustalo, jemně mi povolilo šíjové svalstvo a po zádech se náhle šíří příjemné teplo. Je to pravda? Neměl bych si na tu myšlenku zvykat, protože za pár hodin nebo zítra mi manželka klidně může oznámit, že je všechno jinak, že si to její otec rozmyslel nebo že si to nerozmyslel, protože to ani nikdy neměl v úmyslu… Tak odvezeš ho? Můžu mu říct, že ho odvezeš? Vím, že tohle není sen, ale stejně se trochu bojím tomu uvěřit. Vážně chce odjet? Navždy? Opravdu se stanu pánem svého domu? Platím sice už roky elektřinu i plyn i opravy, ale pořád jsem tu vlastně jen hostem, a najednou, už zítra… Je to pravda? Můj dům, můj hrad, můj dům v Masarykově čtvrti, třípatrový, bez hypotéky, dole moje pracovna a možná ještě přijímací pokoj, v patře ložnice moje a mé ženy a nahoře… Nahoře zatím ještě bydlí bratr mé sestry. Nekňuba, ale ten by se snad měl už brzy odstěhovat… Tak co? Odvezeš tátu? Tohle musí být sen. V domě nebude nikdo, kdo by mě mohl obtěžovat, vyrušovat z práce, ponižovat, dávat mi najevo, že jsem se přistěhoval do „jeho domu“. Předně bych měl zvažovat, jak se změní celkový modus vivendi. Totiž kromě toho, že budu mít svůj dům, se jistě velmi rychle stanu profesorem; do roka, přinejhorším do dvou let, bude v tomto domě žít univerzitní profesor. Jistě povedu katedru; vedení katedry by se mělo stát samozřejmostí nejpozději v okamžiku, kdy dosáhnu profesury, není možné, aby katedru donekonečna vedli líní mluvkové bez publikační činnosti. Profesor Šedý dosud nežil příliš společensky, neměl valnou potřebu nějakého bratříčkování s kolegy, ale to se zřejmě časem změní. V prvním podlaží svého domu zřejmě vybuduji cosi jako rozšířenou pracovnu spojenou se salonem. V hale ponechám dostatek prostoru, aby na stěnách vynikla moje sbírka vedut. Uprostřed místnosti

pan šedý

27

bude dostatečně velký stůl, židle pro běžnou páteční společnost, asi tak deset či dvanáct židlí. Přímo za halou bude pracovna, pokud by mě snad v průběhu debaty napadlo něco si v pracovně poznačit. Nechám manželku, aby hostům dolila čaj, a na okamžik se omluvím, poznačím si myšlenku a potom se klidně vrátím mezi společnost. Hosté si budou špitat o tom, že zřejmě již brzo získám Řád čestné legie, protože členové Academie Française již několik let sledují četné citace a ohlasy, kterých se dostalo překladu mé práce Changement de paradigme dans la réflexion sur le rôle de la gestion. Ale já toto téma rychle odbudu, protože leccos již bylo vykonáno, ale podstatné jsou úkoly, které ještě stojí přede mnou. Nečekám na pocty, pracuji pilně, abych dokončil několikasvazkovou monografii o základních posunech paradigmatu a myšlení v managementu, v níž průlomovým způsobem redefinuji management jako oblast duchovního rozvoje znalostních pracovníků. Jestli se chystají ocenit mé starší práce, budiž, ale já jsem nyní už plně pohroužen do nových úkolů. Ale snad není nutné, abychom stále hovořili jen o mé práci. Dámy to zřejmě již bezmála nudí. A dámy se smějí, protože je to nenudí, naopak jsou velmi dychtivé dozvědět se víc. Jistěže to dámy nenudí! A jedna z dam cituje doslova z práce pana profesora ve francouzštině a další dáma se zajímá o tuto malou fotografii z tenisového turnaje místní univerzity… Kde ji proboha našla, aha, byla zastrčená v knihovně. Ale do knihovny prosím ne, nechci být nezdvořilý, ale jsem raději, pokud si návštěvy samy neberou věci z knihovny. Společnost na okamžik doufala, že se snad podaří nahlédnout do některého rukopisu, bylo by velmi lichotivé, pokud by mohli zneužít pohostinnosti pana profesora a seznámit se s některými myšlenkami dříve, než budou publikované. Ale já už bych pro dnešní večer raději změnil téma, všiml jsem si, že společnost zaujala tato sbírka

pan šedý

28

vedut. Tedy rád bych upozornil alespoň na některé fascinující pohledy na Brno, například tento je dílem F. X. Sandmanna a toto je akvarel Rudolfa Alta z roku 1850… Já myslím, že byste měli vyjet někdy po osmé, určitě před devátou, aby byl otec na místě do deseti. Cože? Aha, jistě. Promiň, jistě. Jen jsem se zamys lel. Jistě, já ho přeci odvezu. Řekl jsem snad, že ho odvezu. A teď bych si dal heřmánkový čaj. A večeři nechceš? Aha, já jsem neve čeřel, že? Tak, možná bych něco malého… Poslouchej, myslíš, že bych si teď mohl dát do pracovny ten Pohled na Brno? Víš, který myslím, ten v tom rámu, co je dole v pokoji. No, já nevím. Proč myslíš, že nevíš? Teď, když tvůj otec bude pryč, byla by škoda, aby se na to jen tak prášilo. Taky by bylo rozumné, aby ty veduty byly na očích. Já jsem si říkal, že pokud mi zbude čas, asi bych měl v té sbírce udělat trochu pořádek. No já nevím, odpověděla manželka, zapnula rychlovarnou konvici a do šálku dala sáček s heřmánkovým čajem.

pan šedý

29

To, že jsem vlastně neposkytl žádné vysvětlení ke svému odchodu, chlapec nakonec přešel, pan přešla to i Sylva. Michal odvalil svůj obtloustotec lý zadek do svého bytu nahoře a zřejmě se věnoval internetové pornografii nebo rozmluvě s imaginárním přítelem. Sylva naopak projevila ještě ten večer aktivitu — nevím, proč ji napadlo, že bych ocenil, kdyby mě odvezl pan Šedý. Možná že ji k tomu nějak donutil ten servilní skřet. On tak touží být jakkoli důležitý, že se zřejmě nebyl schopen smířit s tím, že nebude mít žádný podíl na hlavní události zítřejšího dne. Můj odjezd do Rajhradu byl zjevně vyhodnocen jako podstatná událost a on nesnesl pocit odstrčení. Z někoho, koho se ta záležitost vůbec, ani v nejmenším netýká, tedy ze sebe, udělal hrdinu tohoto nicotného okamžiku. Ráno mi dcera oznámila, že pojedu s jejím mužem. Syn mi ráno oznámil, že jede na nákup na Zelný trh. Taky mi oznámil, že bude do mého bytu chodit vařit. Sice netuším, proč a co by tam chtěl vařit, ale je mi to jedno. Než jsem stihl ranní kávu a kontrolu zavazadel, pan Šedý už poskakoval před domem kolem auta. Vyklepával koberečky, otíral přední sklo, snad i vysával. Klakson troubí, stěrače stírají… Představa, že mám strávit ráno v jeho společnosti, mě popravdě řečeno vyděsila. Vyhrabal jsem se o patro výš, abych posnídal se Sylvou, ale vypadala, že se každou chvíli rozbrečí, takže jsem jen pozdravil a dobelhal se ještě o patro výš. Synek na moje klepání nereagoval. Zkusím hádat: a) už je na nákupu na Zelném trhu; b) ještě se neprobudil a neprobudí se nejmíň do jedenácti. Těžká hádanka, proč jen jsem se namáhal po schodech až nahoru. Nejradši bych sundal protézu a přetáhl ho s ní po hlavě, ještě ve spánku. Vstávej proboha, je devět hodin. Synek mi otevřel v trenýrkách a v tričku s nápisem Biohazard na hrudi. Dáš si vajíčka? Jo, proč ne. Sedl jsem


30

si v kuchyňce synova podkroví a sledoval, jak s cigaretou připravuje míchaná vajíčka. Nakrájel na malé kousíčky špek a pustil z něj na pánvi trochu tuku, mezitím rozbil šest vajec a všechny nalil do půllitru, namlel do nich trochu mořské soli, nasypal do nich sušenou papriku, potom vajíčka vylil na rozehřátý špek, zamíchal, posypal mletým pepřem. Na stůl položil máslo a z čoudícího a páchnoucího toustovače vyndal toustový chleba. Dáš si pivo? Pivo k snídani? No, tak já džus nemám, žejo. Pivo je po ránu skvělý, to je akorát taková konvence, že se nesnídá pivo. Na to se časem přijde, během roku dvou se podle mě začne v dobrejch hotelech normálně dávat k snídani pivo. Džus je podle mě úplnej nesmysl, protože je kyselej. Ráno, na prázd nej žaludek, je to odporný, zásaditý pivko tam jde mnohem líp. Okamžitě mě napadlo, jestli je možné, že by se z mého syna stal ještě alkoholik. Napil se piva, zapálil si a postavil pánev s vajíčky doprostřed stolu. Podal mi vidličku a talíř, jeden nůž na máslo dal doprostřed. Sám si jídla nevšímal, dokud nedokouřil a neměl v sobě půlku piva; taky jsem ještě nezačal jíst. Pak si ale synek vidličkou naložil polovinu vajec z pánve, přikusoval tousty s máslem a plnou pusou mě začal pobízet. Tak co je? Na co se s tím dělám? Pustil jsem se do jídla, přemýšlel jsem, jestli si nemám udělat třeba čaj, ale synek jenom ukázal směrem k ledničce: Tam je pivo. Moje nejlepší snídaně. Je to možné? Tohle je snad moje nejlepší snídaně, určitě za posledních deset let. Do kuchyně se po krátkém zaklepání vplížilo mé druhé dítě. Tati, Pavel na tebe čeká před domem. Co? No tak snad chvilku počká, ne? Snad se můžu ještě nasnídat. Sedni si, postrčil synek nohou volnou židli směrem k sestře. Ne, díky. Ale hovno, sedni si, ne? nedal se odbýt. Měla bych jít dolů. Měla by sis sednout — vložil jsem se mezi ně se vší rozhodností a otcovskou autoritou, které jsem byl ve svých letech schopen. Sedni si a jez. Pan syn dopil láhev

pan otec

31

piva a chystal se zapálit si další cigaretu. Nekuř nám tady u sní daně a skoč dolů ke mně do ledničky. Vem tam tři piva a cokoli tě ještě napadne, moc tam toho nemám, ale je nesmysl nechávat to tady v prázdném bytě. Všiml jsem si, že synek už má v ledničce jenom jedno pivo, rajče a půl salátové okurky. Vrátil se během několika vteřin, na něj neuvěřitelná rychlost a výkon. Dal ještě několik toustů do topinkovače, na stůl postavil tři piva. Pak jsem uslyšel silné mlasknutí a cvaknutí víčka z tlakově uzavřené láhve. Můj syn na stůl postavil právě otevřenou čtvrtkilovou sklenici kaviáru, kterou našel v mé lednici. Měl jsem ji připravenou, až půjdu příští týden na vyšetření s prostatou — úplatek pro slovutného profesora, který se živí výhradně kaviárem. A teď jeho čtvrtkilovka leží na stolku u mého syna, který už do ní stačil zabořit polévkovou lžíci a hustě si kaviárem namazat toust s máslem. Tiše jsem zaúpěl. Ale nahlas jsem neřekl nic, stejně už bylo pozdě. Vzal jsem další toust, namazal ho máslem a kaviárem a podal Sylvě, na kterou už z vajec na špeku zbylo stěží sousto. Dej si pivo, ne? pobídl Michal svou sestru. Nic neřekla, zakousla se do toustu a napila se piva z láhve. Jak jsem si plnil žaludek a jak jsem sledoval svoje nemožné dospělé potomky u jednoho stolu u téhle napůl dekadentní, napůl polírské snídaně, začala se mi po těle rozlévat nefalšovaná slast. Dělá to pivo po ránu? Nebo je v tom nějaká rozkoš zakázaného — vědomí, že se ráno cpeme kaviárem, který jsme vlastně ukradli mému urologovi? Pane inženýre? Pane inženýre, měli bychom vyjet. Pojedeme za hodinu, pane Šedý — zaječel jsem od stolu směrem ke vchodovým dveřím. Zatím si zkontrolujte vodu v ostřikovači. Sylva se na mě trochu pohoršeně podívala, Michal se zachechtal a rozkašlal z cigaretového kouře. Pan Šedý se odporoučel a já jsem si vychutnával asi nejlepší společné ráno, které jsem se svými dětmi zažil od smrti jejich matky. Nejspíš je ve mně víc

pan otec

32

sentimentu, než jsem si připouštěl, a jsem naměkko ze svého úprku z domova. Vajíčka, špek, pivo, kaviár, nic na tom není. Ještě se nejspíš dokážeme těšit z maličkostí.

pan otec

33

Fakt nerozumím tomu, proč tatík pořád hraje takovýho suchara. Kdyby aspoň furt nevypapan dával z role, tak neřeknu, ale on na to nemá. syn Je prostě vidět, že mu to nesedne, stačí ho lehce postrčit a uděláte z něj týpka, co snídá pivo a zakusuje k němu kaviár nabíranej polívkovou lžící. A tak je to se vším, vždycky se tvářil, že jako bude buzerovat, ale během půl hodiny ho to přestalo bavit. Když jsem byl malej, tak kvůli škole nebo pak kvůli práci na všechno zkoušel nahodit protivnej komisní ksicht, kterej mu ale nikdy nevydržel dýl než pár minut. Jenomže to mi došlo pozdě, dost dlouho jsem mu tu sucharskou masku žral. Úplně zbytečně, kdybych domů jako děcko přitáhl nějakýho psa nebo klidně opici, buzeroval by půl hodiny a pak to mohlo bejt v suchu. Jenomže to vím až teď, tehdy jsem prostě jenom nadhodil, třeba to, že bysme si mohli pořídit psa, na to tatík reagoval nasazením sucharský masky a půlhodinovým vysvětlováním, proč to jako nejde, a mě to po deseti minutách unavilo. A takhle on vždycky vyhrál, po deseti minutách mě utahal. Kdybych věděl to, co vím dnes, mohl jsem si sakra dělat, co jsem chtěl, prostě bych jenom musel vydržet půlhodinovou buzeraci, a pak by byl klid. Proč mě to sakra nedošlo dřív? Škoda. Tak teď tatík odjíždí a mě najednou napadlo, že jsem měl celkem šanci docela rozumně se tady s ním zařídit. Pozdě, no nevadí, zařídím se sám. Dole si udělám novou kuchyň a budu se asi trochu věnovat vaření. Nebo si tam udělám poslechovou místnost a nebo oboje, časem. Ale co teda bude tatík dělat v domově důchodců, to asi neví ani on sám, nejspíš jsem měl nějak zasáhnout a tu blbost mu vymluvit. Jenomže já prostě nemám ve zvyku míchat se lidem do jejich věcí. Teda pokud to není nutný, tak se jinejm lidem do jejich věcí nepletu, a ono to není nutný skoro nikdy. Ale když koukám, jak švagr odváží otce s taškou kamsi


34

do Rajhradu, nevím, jestli to třeba tentokrát není ten případ, kdy to nutný bylo. Koukám na ségru, jestli něco neřekne. Ne. Neřekla nic, akorát začala ve dřezu šudlat nádobí. Já tady nahoře nemám myčku, takže mám toho nádobí ve dřezu občas trochu víc. A tak si dám ještě pivko, počkám, až ségra umyje to nádobí, a pak teda opravdu nevím, co budu dělat. Co bych dělal normálně, kdyby byl otec doma? Asi nic.

pan syn

35

Hodinu! Už hodinu postávám před domem u auta a čekám, až se tchán konečně uráčí napan stoupit. Objednal si odvoz a teď mě tu nechá šedý přešlapovat… Můžu si pořád dokola opakovat, že v tom není nic osobního, že je to prostě jen senilní zmatkař bez pojmu o čase, ale stejně se neubráním třesu nohou, kdykoli si na chvíli sednu. No a teď jsem si dokonce nahmatal žilku na spánku. Jestli se hned neuklidním, začne se zvětšovat a pulzovat. Jestli mě dnes rozbolí hlava, pak ovšem neztratím jen několik hodin — ztratím celý den. Kvůli jedné cestě s tchánem kousek za město přijdu o celý pracovní den. Takový den bych klidně mohl vyškrtnout z kalendáře, zbytečné datum, den, který strávím marným bojem s migrénou, a večer pak nejspíš marným čekáním na spánek. Bůhví jestli nebude ohrožen ještě další pracovní den. No, tak teď už tu čekám skoro dvě hodiny. Konečně… konečně se uráčil. Tak pojedeme. Spojka, ták… No, a teď to zhaslo. Inženýr Hromek vedle mě obrací oči v sloup a dívá se na mě, jako bych snad neuměl nastartovat svůj vůz. Po dvou hodinách čekání jsem prostě neuvolnil spojku s obvyklou plynulostí. Kdo by se tomu mohl podivovat? Tchán se rozhodl mlčet, dobře, konverzace bude na mně. Myslím, že je to správné rozhodnutí… Co jako? No myslím, že jste se rozhodl… Dívejte se sakra na cestu! Cyklista — vyřítil se jakoby odnikud. Zprava, takže ho tchán viděl první. Nicméně za život vděčí mému postřehu a mé rychlé reakci. Také kvalitním brzdám mého vozu. Místo aby poděkoval, ještě mi kope do dveří auta a pokřikuje. Dnes ovšem nestojím o výměnu názorů s nějakým neurvalým pubescentem. Sešlápnu plyn a odjíždím, ve zpětném zrcátku vidím, jak hrozí, a odezírám mu ze rtů — p‑i-č‑o-o‑o. A to jsem mu vlastně zachránil život. Než sjedeme z centra na krátký úsek dálnice, který míří k vesnicím jihozápadně od Brna,


36

žíla na spánku mi začíná pulzovat. Migréna. Měl byste se tro chu uklidnit, aspoň když sedáte za volant. Jestli se nedokážete zklidnit a soustředit na řízení, neměl byste vůbec jezdit autem. S každým tchánovým slovem mé prsty silněji a silněji svírají volant, až mi zbělely klouby na obou rukou a rozbolela mě celá předloktí. Mám předloktí skvěle vycvičená z tenisu, jsem schopen vyvinout velkou sílu v prstech… Kdybych místo volantu mohl chytit pod krkem svého tchána, kdybych ho mohl přiškrtit a zařvat na něj, aby mi nemluvil do řízení… Jak si vůbec může dovolit mluvit mi do řízení člověk, který v autě zabil svou ženu, zmrzačil sám sebe i svou dceru? Jak se opovažuje peskovat mě — vynikajícího řidiče, který nikdy nezavinil nehodu, který dokonce ani nikdy neplatil pokutu. Dokonce ani za parkování jsem nikdy nemusel platit pokutu. Já jsem ještě nikdy ani neplatil pokutu, víte? Tady odbočte, tady jste měl od bočit. Aha, minuli jsme odbočku. Pokusím se pár metrů couvnout… On mě praštil hůlkou po ruce. Ten člověk opravdu není při smyslech, tluče řidiče po rukou holí. Sakra, necouvejte na dálnici, jeďte dál, sjedete na dalším výjezdu. No nic, odvezu ho, ale bavit se s ním vážně nebudu. V tichosti zastavím vůz před domovem důchodců. Žíla na mém spánku intenzivně pulzuje.

pan šedý

37

Zdejší domov důchodců se nejmenuje domov důchodců, ale Senior centrum Lípa, okolní pan domovy důchodců se taky nejmenují domov otec důchodců, všechny mají v názvu nějakého světce, třeba svatého Jiří, a spravuje je církev. Můj nový domov — tedy domov důchodců s názvem Senior centrum Lípa — je soukromý. Nájem v jednolůžkovém pokoji stojí o něco víc, než je v téhle zemi průměrný důchod. Zato ale můžete mít v pokoji svůj vlastní nábytek nebo obrazy a podle letáku má ubytování a život v tomhle domově rodinný charakter. Tenhle domov důchodců vydává dokonce vlastní časopis, jehož cílem je vtáhnout místní klienty do organizovaných volnočasových aktivit. Když mi jeho výtisk přišel před pár týdny domů do schránky a přečetl jsem si článek o výrobě andělíčků z kukuřičného šustí a prohlédl soubor fotografií bizarních výrobků s názvem „Ukázky z naší dílničky“, byl jsem rozhodnutý svůj nástup sem okamžitě zrušit. Ale mám zaplaceno na půl roku dopředu a navíc si můžu kdykoli zavolat taxi a odjet do Brna, a jsem odhodlaný to udělat hned, jakmile mě někdo bude nutit do šití vatelínové panenky nebo výroby andělíčka z kukuřičného šustí. Celkem mě překvapilo, že nikdo ani nezkontroloval obsah mé tašky a nepřesvědčil se, jestli si opravdu vezu deset párů ponožek a desatery trenýrky, dvoje tepláky a tři svetry, jak bylo napsáno na seznamu s doporučenou výbavou. Když mě ředitelka doprovodila do mého pokoje, dosedl jsem do křesla a nenapadlo mě nic, co bych vlastně mohl dělat. K vybalování tašky jsem se nedonutil, napadlo mě, že bych možná mohl začít kouřit nebo aspoň chlastat. Nevím, dovolili by mi tady mít třeba vzduchovku a zkoušet střílet z balkonu na veverky? Asi těžko. Nemám nic proti veverkám a nechci je střílet, pochopitelně, jen mě to tak napadlo a taky mě napadlo, že se tu nejspíš do půl roku


38

zblázním. Rozhodně, rozhodně bych se tady zbláznil. Nebo už jsem se zbláznil, a proto tu jsem, proto sedím v cizím pokoji v díře za Brnem plné důchodců a civím do zdi. No nic, vezmu si tašku a pojedu zpátky. Jasně, vracím se domů, hned teď. Z úvah mě vytrhlo zaklepání na dveře. Do místnosti vstoupila žena v bílém plášti. Dobrý den, já jsem Šárka Zimková, jsem diet ní sestra. Dietní sestra Šárka Zimková měla krátké hnědé vlasy, nápadně velké hnědé oči, věk, no asi tak pětačtyřicet nebo padesát — a nebývale vyvinuté poprsí. Na první pohled mi bylo jasné, že bílý plášť si nikdy nezapíná, protože by ho prostě přes hrudník nedopnula. Oči mi sjely k jejímu hrudníku, ale okamžitě jsem sebou trhl. Tohle já nikdy nedělám, rozhodně nejsem člověk, který by někomu koukal na prsa, to nikdy. A pokud už bych se nutně chtěl někomu podívat na prsa, nejspíš bych se podíval na prsa nějaké ženě kolem třicítky. Ale ani to ne, na prsa bych se nedíval nikomu, tohle já nedělám. Pane inženýre, chtěla jsem s vámi probrat váš jídelníček. Máte nějaká omezení ve stravě? Nějaké potíže? Cukrovku nemáte, co zvýšený cholesterol? Cože? Ne, jím normálně. Podařilo se mi odpovědět aspoň trochu rozumně, i když jsem slyšel svůj vlastní hlas, jak suše a chraplavě najednou zní. Potřeboval bych se napít. Sakra, jestli si všimla, kam koukám, bude si myslet, že jsem jí koukal na prsa, sakra. Ale co je mi koneckonců do toho, co si myslí o tom, kam se já koukám. Nejspíš bude zvyklá, že dědci koukají. Jenomže já ne, já nekoukám. Dobře, v úterý sem chodí praktický lékař, který vás prohlédne, a potom společně pro bereme, jestli budete potřebovat nějakou úpravu jídelníčku. Jo, jasně, odpověděl jsem. Nepotřebujete ještě něco? zeptala se dietní sestra. Ne, vlastně jsem si říkal, že si asi nejspíš zajedu do Brna. Teď prostě pojedu do Brna. Ale pane inženýre, z Brna jste přeci před půl hodinou přijel. Jo, ale říkal jsem si, že bych si po třeboval ještě něco vyřídit, prostě jsem na něco zapomněl, takže

pan otec

39

zase pojedu do Brna. Nechcete to odložit? Víte, možná byste se mohl trochu projít po domě, trochu po parku, dokud je světlo, zku sit se seznámit se sousedy, začala na mě mluvit dietní sestra konejšivým hlasem a přistoupila o půl kroku blíž. Tím ale porušila můj osobní prostor, překročila takříkajíc diskrétní zónu mezi námi. Já nejsem blázen, tohle opravdu existuje — pomyslná diskrétní zóna každého člověka; prostě vzdálenost, za kterou se k nikomu nepřibližujete. Psychologové to mají změřeno na centimetry, je to prostě součást psychologie neverbální komunikace. Přibližně na jeden metr k vám můžou cizí lidi, když se s váma baví, na vzdálenost mezi metrem a půlkou metru k vám můžou přátelé při nezávazné konverzaci, to je takzvaný osobní prostor. No a pod půl metru, to je intimní zóna každého člověka, za ni se prostě nechodí. Dietní sestra Šárka Zimková je teď asi půl metru ode mě, na hranici intimního prostoru. Sakra, zase jsem se podíval dolů, ale nechtěl jsem se jí dívat do výstřihu, jen prostě pokud je někdo tak blízko, člověk pochopitelně znejistí, podvědomě se chce vyhnout přímému pohledu do očí a sjede očima kousek níž. Maličko jsem před tím obrovským poprsím ucouvl a hlavou se mi honí, proč asi porušila můj osobní prostor. Dobře, řekněme, že už nejsem ve městě, jsem na jihomoravském venkově, tady k sobě mají lidi blíž a to, co mi připadá jako intimní vzdálenost, se tu tak nebere… Ne, tohle je blbost. Tak dobře, ona možná tu pomyslnou hranici nohama nepřekročila, ale protože má tak velký prsa, tak právě ty překročily hranici, ona sama stojí šedesát centimetrů ode mě a prostor překročily jenom ty prsa… Ne, tohle je samozřejmě nesmysl. Už vím, tady v domově důchodců všichni špatně slyší, a pokud chce dietní sestra mluvit s nějakým nahluchlým dědkem, prostě se musí postavit blíž. Jistě, to dělá ten domov důchodců. Lidi, co pracují v domovech důchodců, nevědomky a automaticky zužují

pan otec

40

při komunikaci prostor, aby byli slyšet. No jistě, tohle je ono, dietní sestra je prostě zvyklá stoupnout si blíž, aby nemusela hulákat. Posloucháte mě, pane inženýre? vytrhla mě z úvah dietní sestra. Co? Cože? No jistě. Já poslouchám, já zatím ještě nejsem nahluchlej. Teda chci říct, že slyším celkem dobře, nejsem ještě tak starej a slyším normálně. Proboha, co to ze mě leze za nejapnosti? Pojďte, představím vás aspoň panu Moravcovi, má pokoj vedle vás. Co? No jistě, ano. Nejsem si jistý, jestli jsem nezrudl. Pan Moravec přišel otevřít v teplákách a košili. Už při příjezdu jsem si všiml, že ke košili se tu jen málokdy nosí kalhoty a k teplákům jen málokdy tričko, poměrně běžně tu kombinují tepláky a košili. A trepky, pochopitelně, je to domácké prostředí a já taky doma nechodím v botách. Pan Moravec si mě změřil od hlavy k patě. Máte protézu, co? Nemáte nohu, co? Pan Moravec si nepotrpí na zdvořilostní fráze a okliky, zaujal jsem ho prostě svou protézou, takže šel přímo k jádru. Vlastně se není čemu divit, v domově důchodců zřejmě bude zdravotní stav a různé fyzické handicapy hlavní oblastí zájmu. No, to je pravda, mám protézu, připustil jsem, po autonehodě. Hmm, zamručel pan Moravec. Hrajete aspoň šachy? Ne, to nehraju, opravdu ne, teda pravidla znám, ale sám šachy nehraju. A dámu? No, taky ne. Promiňte. Ani nevím, proč mám potřebu se tomu nevrlýmu dědkovi omlouvat za to, že nehraju šachy a dámu, nebo proč mu podávám raport o svém zdravotním stavu. Ale co, stejně asi pojedu do Brna a dědka už neuvidím. No, takže já už asi půjdu, těšilo mě, že jsem vás poznal, pane Moravče. Nesmysl, nikam nechoďte, naučím vás dámu, jestli chcete. Ne… opravdu… Možná byste mohl pana inženýra trošku protáhnout po domově, co říkáte? vstoupila panu Moravcovi do plánů dietní sestra. No jistě — rozchechtal se pan Moravec, a co vy, Šárko, nechcete třeba taky protáhnout, co? Smích pana Moravce přešel v dávivý

pan otec

41

kašel. Jeho nejapný pokus o infantilní flirt s dietní sestrou ho málem zadusil. Když se pan Moravec trochu vzpamatoval, dietní sestra ho vlídně napomenula, omluvila se a odkráčela. Pan Moravec za ní ještě chvíli pokukoval, mrkal na mě, pokyvoval hlavou, až najednou zbledl a prudce změnil výraz. Sssst, sykl pan Moravec a ukázal bradou kamsi za moje záda. Na toho bacha, nenápadně se koukněte. To je Dvořák, dodal šeptem pan Moravec. Bacha na něj, tohle je prvotřídní svině, půjde po vás, hele, na to vemte jed, že po vás půjde. Měl byste si krýt záda. Zavrtěl jsem hlavou, jako že nechápu, o čem to proboha mluví. A pan Moravec se rozpovídal. Víte, než přišel Dvořák, občas tu byly potíže, drobný sousedský spory, znáte to, ne? Ale vždycky to mělo svý meze. Třeba vám někdo natřel kliku u dveří zubní pastou, rozumíte? O nic moc nešlo. Nebo dobře, někdy si vás vyčíhli a se brali vám toaletní papír, když věděli, že to na vás přišlo. Ale Dvo řák to všechno přiostřil. Pane, minulý měsíc tu měl jeden chudák pod peřinou hovno, chápete? Nevšiml si toho a lehl si do hovna, celej se v tom vyválel a prosáklo mu to prostěradlem až na mat raci. V pokoji mu to páchlo ještě dva týdny. Víte, nahlas to nikdo neřekne, ale každýmu je jasný, že je za tím Dvořák. Proboha, kde to jsem, na letním táboře zvláštní školy? Pan Moravec si můj udivený výraz asi vyložil jako známku strachu. Hlavně nesmíte ukázat slabost, rozumíte, vždycky s hlavou nahoře, chápete? začal mě uklidňovat pan Moravec a poplácal mě po rameni.

pan otec

42

S námahou vystupuji z vozu u první benzinové stanice směrem na Brno. Z lednice vezmu pan velkou láhev balené vody, skoro polovinu šedý hned vypiju a pak si chladnou láhev přitisknu na zátylek a zavřu oči. Maličkost, tohle měla být maličkost, jednoduchý úkol na necelou hodinku, a já jsem zatím schvácený hůř než po šichtě v uranových dolech. Tedy, ovšemže jsem nikdy v uranových dolech nebyl, ale nějakou představu o tom, s jakou námahou se uran dobývá, si snad udělat dokážu. Na lecjaké vrtochy svého tchána a na jeho nemožné poznámky na mou adresu už bych měl být za ty roky zvyklý. Přesto ani po všech těch letech jsem se nedokázal úplně obrnit. To mám ovšem za svou velkorysost, nabídl jsem tchánovi drobnou službu a on mi z pondělního dopoledne udělal peklo. Inženýr Hromek musí v sobě mít skutečně něco ďábelského, když dokáže člověka během takové chvilky usoužit. Měl mi vlastně poděkovat, že? Ale to on ne. Samozřejmě jsem od něj neslyšel jediné slovo vděku, místo toho se dokonce opovážil praštit mě po ruce holí, jako nějakého školáka. Dnešek mi měl přinést úlevu, měl mě osvobodit, udělat mě konečně pánem svého domu. Jste normální nebo co? zařval na mě pokladní na čerpací stanici a hrubě mě strčil do ramene. Láhev s vodou mi málem vypadla z ruky. Ptám se, jestli jste normální. Co se tady sakra válíte? Tohle je místo pro lidi, kteří si něco objednají. Kávu nebo párky nebo prostě něco. Vy tady dřepíte už půl hodiny a nic, ako rát chlemtáte vodu z láhve a ani jste ji nezaplatil. A parkujete mi u stojanu, doprdele, benzinka není parkoviště. Mimořádně hostilní typ, nemá smysl se s ním vůbec dávat do řeči. U pokladny přesně odpočítám drobné, zaplatím vodu a jdu k autu. Moment, okamžik, teď jsem narychlo vypil skoro litr vody, takže přeci musím ještě na záchod. Otáčím


43

se, abych se vrátil. Ale ve dveřích stojí pokladní benzinové stanice s rukama založenýma na prsou a celým tělem ucpává vchod. Arogantní primitiv. Přetlačovat se s ním ve dveřích nehodlám, nastoupím do vozu a vyrážím k Brnu. Konečně trocha klidu. I polední dopravní špička působí oproti cestě s tchánem celkem uklidňujícím dojmem. Pokud se nedostanu do zácpy, v klidu přijedu k domu, zajdu si konečně na toaletu… V přízemí! Zajdu si na toaletu v přízemí. Vstoupím do přízemního bytu rázně a bez klepání, tentokrát nebudu přešlapovat v předsíni, nebudu čekat, jestli se inženýr Hromek uráčí rea govat na moje klepání. On ten nahluchlý popleta vlastně na moje klepání nikdy nereagoval. Ten otravný člověk mě snad za celé ty roky nikdy nepozval dál. No, a teď je konečně pryč, přeci jen ta hrozná cesta stála za to, inženýra Hromka jsem definitivně odvezl do minulosti. Stálo to za to. Konečně doma. Odskočím si na toaletu, pak se porozhlédnu po nové pracovně. Energicky vstupuji do bytu, který ještě dnes ráno obýval tchán. Co? Co tady proboha dělá? V kuchyni přízemního bytu stojí švagr — bosý, v trenýrkách a černém tričku, ze kterého mu vyčuhují bílé špeky. Když se otočí, všimnu si na tlusťochově tričku bílé smějící se lebky s nasazenou královskou korunou, pod lebkou je nápis We want you. Odtrhnu pohled od lebky na odporném pupku mého švagra a pohlédnu výš. On má na očích plavecké brýle a v ruce injekční stříkačku! Co tu děláš? Máš problémy s drogama? Bratr mé manželky zmateně zamumlal cosi o tom, že přežije týden. Jak týden? Co tím myslí, že přežije týden? Rychle odsud pryč.

pan šedý

44

Na světe neexistuje moc jídel, který můžete jíst denně třeba týden v tahu. Jasně, můžete, pan ale s jakým výsledkem? Nějakej chlapík to syn zkoušel s hamburgrama z McDonaldu, po pár dnech málem zkolaboval, skončil ve špitálu a natočil o tom film. Jenom idiot by zkoušel přežít na žrádle z McDonaldu, ani na smaženým sýru nebo na pizze se nedá dlouho vydržet, na grilovaným kuřeti taky ne, ani na guláši bych nechtěl žít tejden. Možná, ale jenom možná, by šlo nějakou dobu vydržet na vídeňským řízku, to by asi šlo, ale kdo by se každej den smažil s čerstvejma řízkama. Existuje ale jedno jídlo, se kterým to člověk klidně týden zvládne, to jídlo se ani po týdnu nepřejí a nejlepší na něm je to, že se dá prostě připravit za půl hodiny a pak už se jenom tejden pojídá. Žádný ohřívání, žádný rozmrazování, žádný chystání. Nic. Nepotřebujete k němu žádnej salát, žádnou extra přílohu, jenom pivo a chleba. To jídlo je úplný a dokonalý tak, jak je, žádná vymyšlenost navíc ho nemůže vylepšit, nekazí se, možná se časem dokonce vylepšuje. Servíruje se úplně jednoduše, prostě ho dáte na talíř a hotovo, tady v Brně to sice jíme příborem, ale dovedu si představit, že v trochu rurálnějších podmínkách se dá klidně zvládnout i rukama. Je to UTOPENEC! No, a tohle geniální jídlo prej vynalezl nějakej mlynář Šamánek z Berounska, kterej se později utopil, když opravoval mlýnský kolo. Na jeho počest pak tohle jídlo dostalo název utopenec. Jasně že je to blbost, utopenec se tomu říká proto, že je to špekáček prostě utopenej v láhvi s nálevem. Příprava utopence je celkem jednoduchá, v tom není problém, problém je sehnat kvalitní základ, totiž špekáček. Pravej špekáček podle původní receptury by se měl skládat z 50 % hovězího zadního masa, z 20 % vepřovýho výřezu bez kůže a 30 % na kostičky nakrájenýho špeku a měl by být kořeněnej česnekem, pepřem,


45

případně i trochou muškátovýho oříšku. Špekáček se naráží do hovězích střev o průměru 3—4 centimetry a šňůrkuje na délku 5—7 centimetrů. Tak tohle by byl ideál. Čert vem šňůrkování, že místo šňůrek dávají kovový spony, to by člověk ještě přežil, ale horší je, že dnes se řezníci chlubí, když do špekáčku dají 40 % masa, vesměs vepřovýho. Od roku 2011 jsou špekáčky v seznamu „tradičních specialit“, který registruje Evropská unie, podepsal to přímo předseda José Manuel Barroso. Špekáček je něco jako památka UNESCO, ale stejně do toho ty hovada dávají bůhvíco, 50 % hovězího viděly špekáčky naposledy někdy před druhou světovou válkou. Takže beru aspoň to, co se dá v týhle bídě sehnat, trochu slušnější špekáček z uzenářství Steinhauser. No a pak samozřejmě cibule, sehnat slušnou cibuli taky není legrace, musím pro ni až na Zelnej trh. Ostatní není problém, ocet, pepř a voda. Receptů na utopence jsou spousty, vždycky se najde někdo, kdo si myslí, že může vylepšit něco dokonalýho. Takže do tradičního nálevu na utopence přidávají krájenou papriku nebo kysaný zelí nebo pivo a já nevím kolik jinejch blbostí. V tomhle jsem já osobně celkem purista — ocet, voda, pepř, cibule, špekáček — to je celej zázrak. Normálně svařím půl litru octa, litr vody, nakrájím metrák cibule, oloupu a nakrájím tunu špekáčků, okořením nálev, naskládám to do láhve v elegantních vrstvách tak, aby bílý pruhy cibulovejch vrstev a růžový vrstvy špekáčkovejch vrstev tvořily za sklem pětilitrové láhve stejný rovnoběžný pruhy, který jen tu a tam vizuálně lehce akcentuje kulička černýho pepře. No, a pak to strčím do spíže a čekám sedm dní. Utopenci se dají jíst až po sedmi dnech. To je jediná zrada tohodle geniálního receptu — těch sedm dní, kdy utopenci zrajou v nálevu. Tatík odcestoval a mě napadlo, že bych měl otestovat jeho kuchyni něčím speciálním — teda utopencema — a pak udělat menší večírek, špekáčky, pivo

pan syn

46

a malá vybraná společnost. Jenomže malá vybraná společnost se sejde už v sobotu, protože to je jedinej den, kdy se aspoň torzo bývalý party dokáže sejít. Říkal jsem jim, že potřebuju, aby přišli příští úterý, kvůli utopencům, ale prej že vstávají do práce. No, takže použiju urychlovač. Urychlovač utopenců jsem vynalezl sám někdy před pěti lety a spočívá v jemný chirurgický injektáži špekáčků směsí worchestrové omáčky a octa. V misce rozmíchám worchestr s octem v poměru jedna ku jedné, natáhnu to do injekční stříkačky a do každýho špekáčku aplikuju asi tak dvoumililitrovou dávku. Doběhl jsem do sklepa pro pětilitrovou zavařovačku, strčil ji do myčky nádobí, a než se umyla, nakrájel jsem cibuli. Cibuli krájím v plaveckejch brejlích, protože kdybych měl takovou hromadu zvládnout bez brejlí, měl bych oči červený ještě dva dny. Takže usrkávám pivko, ubalím si cigáro, a když mám hromadu cibule hotovou, dostane každej špekáček injekci. Dávku urychlovače. Kurva, to jsem se lekl, za krk mi funí švagr a kouká na mě jako idiot, a tak si sundám plavecký brejle a prohlížím si ho. Co je? Nereaguje… chvilku mlčí a pak se ptá na drogy. Jak jako drogy? Co blbneš? Hele, schválně, se kterým jídlem se dá přežít tejden a nepřejí se ti? Co?

pan syn

47

Pan Moravec mě šťouchnutím do zad postrčil doprostřed společenské místnosti. Ukázal na pan stolek uprostřed, přistrčil mi židli a předstaotec vil mě přítomným. Všichni zdvořile pokývli na pozdrav a pokračovali v hovoru, který se, jak jsem rychle pochopil, týkal teploty kávy podávané k snídani. Osazenstvo stolku ji svorně považovalo za vlažnou a ti, kteří si do kávy přidávají mléko, shodně tvrdili, že po přidání mléka je už vyloženě studená. U stolu se zřejmě utvořily dvě drobné frakce, jedna chtěla požadovat teplejší kávu, další navrhovali vyřešit problém podáváním teplého mléka. K tématu jsem pochopitelně neměl co říct, a nikdo se mě naštěstí na moje stanovisko neptal. Byl jsem celkem vděčný, že se mě nikdo nesnaží zpovídat ani mě nevtahuje násilím do hovoru. Přivítal bych chvilku klidu, abych mohl zvážit, jestli pro mě bude snesitelnější koncentrovaná nuda Senior centra Lípa, nebo opětovný pohled na mizérii mých dětí, před kterým jsem utekl. Pan Moravec mi ale chvilku klidu nedopřál, celkem ostře mi nabodl bok loktem a ukázal na babku, která se šourala k našemu stolku. To je paní Málková, taky je tady nová, mohli byste si rozumět, co? znovu mě pan Moravec nabral loktem. Přemýšlel jsem, jaká by na jeho šťouchance měla být adekvátní reakce, přetáhnout ho hůlkou by bylo asi trochu moc, ale pokud to nechám jen tak, bude mi nadělovat šťouchance pořád. Paní Málková těžce dosedla ke stolku, na chvíli si opřela záda a vyrazila z hrdla hlasitý sten — ááááách jo. Všichni se k paní Málkové mimoděk otočili a ta okamžitě využila chvilkové pozornosti, které se jí dostalo. Z kabelky bleskurychle vylovila obálku, z ní vytáhla fotografii a karbanickým pohybem ji vynesla doprostřed stolu. Její artritické klouby přitom výrazně zaduněly o dřevotřískovou desku. Veronika — moje


48

vnučka —teď chodí na krasobruslení. Paní Málková odtáhla ruce ze stolu, aby nechala Veroničin obraz vyznít v plném lesku. Z fotky se na nás mrzutě šklíbila mírně obtloustlá, asi dvanáctiletá dívka na bruslích, upnutá v bílém overalu pošitém fialovými flitry. Jednu ruku v bok, druhou tyčící se vzhůru, jednu nohu nakročenou, na hlavě drdol převázaný fialovou mašlí. Normálně se začíná ve čtyřech nebo v pěti letech, ale Ve runku vzali do oddílu i teď, protože má obrovský talent, chodila do gymnastiky a… Paní Málková potřebovala uprostřed věty polknout, a to ji stálo slovo. Situace využila o dobrých třicet kilo těžší sousedka po pravici paní Málkové, která disponovala výrazně znělejším hlasem. Oba její kluci chodí do Kantilény, výýýběrového pěveckého sboru při brněnské filharmonii. Oba chodili do Sluníček, to je taková přípravka pro budoucí členy Kantilény, potom oba chodili do Kantilénky, tam chodí děti tak do jedenácti let, a ti nejlepší pak pokračují v Kantiléně. A tam taky chodí Martin a Lukášek, Martin už začal mutovat, ale v Kantiléně zůstal a teď zpívá falzetem a hrdá babička mladých pěvců by nepochybně ve výkladu neustala, kdyby jí do něj ostře, až agresivně nezasáhl pan Dvořák. Ano, ten nebezpečný Dvořák, před kterým mě varoval pan Moravec. Vůbec jsem si ho nevšiml, u stolu neseděl, musel se přikrást někdy během výkladu o sborovém zpěvu mutujících hochů. A máte fotky? zeptal se suše a ostře Dvořák. No, u sebe nee, špitla babička pěvců Martina a Lukáška. To byl definitivní konec její přednášky, stůl opanoval pan Dvořák. Tohle je Terezka na Miss Malenka před třemi lety, to jí bylo osm, teď už je v agen tuře, zastupuje ji AG Modia, to je v Praze. V Brně žádná slušná agentura pro dětské modelky není, tady by ani nikdo nedokázal dobře nafotit book. Pan Dvořák vytáhl štos fotografií a nakonec jakousi prezentační kartu své vnučky. Několik lascivních fotografií desetileté Terezky i s popisem — míry 62/59/75,

pan otec

49

výška 144 cm, váha 33 kg, velikost obuvi 37, dovednosti a zkušenosti: ráda zpívá, velmi obratná, tanec — hip hop, vystupuje na školních besídkách, má ráda pohyb a sport. Paní Málková smutně sebrala ze stolu fotografii oplácané Verunky na bruslích a beze slova vstala od stolu. Pochopil jsem, že kromě mě tady zatím asi jako jediná nezažila výstup pana Dvořáka. Jak mi bylo později vysvětleno, paní Málková je tu teprve týden a krutě si naběhla. Tímhle prý si musí projít všichni nováčci. Zakoukal jsem se na okamžik na Miss Malenku, ale všiml jsem si, že si fotky prohlížím sám, rychle jsem je odsunul a narovnal se, abych snad ještě nevypadal jako nějaký pedofil. Lekl jsem se zbytečně, ostatní Terezčiny profesionální fotografie ignorovali prostě proto, že už je viděli triumfálně vyložené na stole mnohokrát, a protože pan Dvořák i se svou vnučkou 62/59/75 už zjevně všem lezl na nervy. Pan Dvořák mě bodře poplácal po ramenou, sbalil si fotky a zase zmizel. Jeho zprávu jsem pochopil správně, sejmul přede mnou ubohou paní Málkovou pro výstrahu. Dal mi najevo, že kdybych se náhodou chtěl pochlubit třeba amatérskou fotkou vnuka v hokejovém dresu, on u toho bude a vytře si se mnou zadek.

pan otec

50

Na toaletu jsem si zašel raději až v bezpečí našeho bytu v prvním patře. I když v bezpečí pan zřejmě jen pomyslném, možná tu ani v bezpešedý čí nejsme. Já a moje žena totiž vůbec nemusíme být v bezpečí, pokud žijeme pod jednou střechou s narkomanem. Nejsem sice specialista, ale přeci jen si snad dokážu utvořit určitou představu o problematickém chování drogově závislých jedinců. Neštítí se drobných krádeží ani větších krádeží, pokud si potřebují zajistit prostředky na drogy. Také nerespektují žádná pravidla, jednají zcela sobecky a asociálně. Už řadu let vím, že můj švagr je mýtoman — patologický lhář. Před lety mě překvapil vyprávěním o svých kynologických zkušenostech, vyprávěl mi o svém psu Ignácovi, který podle jeho líčení měl až neuvěřitelné schopnosti a dovednosti, nikoli nepodobné psovi ze seriálu Komisař Rex. Ovšem ještě ten den mi manželka prozradila, že nikdy žádného psa neměli, že si ho její bratr prostě vymyslel. Mýtoman! Navíc to, jak se obléká, rozšklebená lebka na tričku muže, kterému už dávno bylo třicet, svědčí o naprosté zanedbanosti. Kdysi jsem četl jistou studii, jejíž autor poukázal na zajímavou skutečnost. Totiž na specifika v pokojích mladých narkomanů. Autor této studie vypozoroval, že zařízení pokojů nebo bytů u běžné mládeže poměrně přesně vypovídá o věku a zájmech jejich obyvatel. Chlapci mají do určitého věku na zdech pokojíků fotografie závodních aut nebo třeba sportovních hvězd, které později, jak se proměňují jejich zájmy, vystřídají obrázky rockových hudebníků nebo i obrazy s erotickou tematikou; prostě mezi třináctým a třiadvacátým rokem si běžný dospívající hoch mnohokrát změní výzdobu svého pokoje podle toho, jak se s věkem proměňují jeho zájmy. Pokud však dítě propadne droze, čas v jeho pokoji jako by se zastavil. Výzdoba jeho pokoje se neproměňuje v čase, protože kromě drogy


51

nemá takový dospívající žádný jiný zájem. Takže ve dvaceti letech visí na zdech pokoje zaprášené obrazy závodních automobilů z doby před pěti lety. Dosud jsem se nikdy nepustil dál než do předsíně. Že by se mi chtělo nakukovat do jeho doupěte, to se mi tedy skutečně nechce. Ovšem tohle je otázka odpovědnosti. A dost možná i otázka bezpečnosti. Chtě nechtě se musím podívat do bytu svého švagra. Ten strašlivý nepořádek jsem mohl čekat, rozhodně mě nijak nepřekvapuje. Ovšem tohle? Jediné místo na zdi není volné, celé plochy stěn má vytapetované malými čtvercovými obrázky — titulní ilustrace rockových CD disků. Výzdoba zjevně odpovídající věkové kategorii středoškoláka. Dobře, Michal je poměrně neinteligentní, až zaostalý. Zaostalý hoch by mohl mít na stěně takovou výzdobu klidně i ve dvaceti, třiadvaceti letech. Mému švagrovi je teď ovšem dávno přes třicet. Tedy přibližně o patnáct let víc. Přesně toho jsem se obával. Před mnoha lety se v jeho bytě zastavil čas. Manželka není doma. To je dobře, to je jenom dobře. Než jí to řeknu, měl bych si rozmyslet určitou strategii. Ale tchána musím informovat neprodleně. Koneckonců tohle je především starost mého tchána, ten ať si řeší tyto závažné rodinné problémy sám.

pan šedý

52

Vy máte vnoučky? zeptala se mě téměř šeptem drobná babka sedící po mé levici. S otázkou pan velmi ohleduplně počkala, až z dohledu zmizí otec pan Dvořák. No… máte, že? A už je to tady, sakra, ta velká kardinální otázka. Pokud odpovím po pravdě, buď mě začnou litovat, nebo se se mnou možná úplně přestanou bavit. Tak jako tak nastává okamžik, kdy se tu zřejmě nadobro znemožním. No… nadechl jsem se k odpovědi, a najednou mi v kapse zazvonil telefon. Moment, pro sím. Vstal jsem od stolu a se zvonícím telefonem odešel do rohu místnosti, na displeji jsem si přečetl nápis: Nebrat — Šedý. Pokud mi volá manžel mé dcery, většinou jen ztlumím vyzvánění a telefon jednoduše nevezmu, ale teď mě zvonění mobilu svým způsobem vytáhlo z prekérní situace. Prosím, Hromek. Pane inženýre, musím s vámi probrat choulostivou věc. Co? Jakou věc? Jde o vašeho syna. Michala? Myslím si, že váš syn je možná závislý na drogách. Jistě že je, je závislý na tabáku, na pivu a na žrádle, možná dokonce i na kofeinu, to je mi známo. Proč mně kvůli tomu voláte? Přestal jsem monologu svého zetě věnovat pozornost, ale došlo mi, že je rozhodnuto: nějakou dobu zůstanu tady. Budu se věnovat svým výstřižkům, nechám si do pokoje zavést co nejkvalitnější internetové připojení. Vlastně si uvědomuju, jak málo mám koníčků, sbírám zprávy o packalech a smolařích, trochu čtu, a to je asi tak všechno. Kvůli práci jsem neměl skoro na nic čas a kvůli noze jsem skončil s lyžováním i fotbalem. Cože? Jakou zase injekční stříkačku, co to sa kra melete? Tak já vám něco řeknu. Měl byste na to dávat pozor, rozumíte? Především byste se měl přesvědčit o tom, jestli ve sklepě nemáme laboratoř na vaření pervitinu. Dokázal byste, pane Šedý, odhalit varnu pervitinu? Podívejte se do sklepa, jestli tam třeba nevaří pervitin. Jo, a pozor, na zahradě máme malý skleník, měl by být prázdný. Od smrti mé ženy ve skleníku nikdo nic nepěstuje.


53

Dokážete rozpoznat rostliny marihuany? Co? Tak dokážete? Pane Šedý, dávejte dobrý pozor, až skončíme tenhle hovor, běžte nená padně do skleníku a hledejte rostliny marihuany, je vám to jasné? A pak hned prohledejte sklep. Jestli najdete laboratoř na výrobu pervitinu, všechno pečlivě vyfotografujte, ale na nic nesahejte. Rozumíte mi? Na nic nesahejte, jen fotografujte. Cože? Ne, policii volat nemusíte. Stačí, když budete fotografovat. Ani mně volat nemusíte, ne, díky. Tak na shledanou, pane Šedý. Proboha, to je ale opravdu osel.

pan otec

54

Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.

MALÁ N ČNÍ ŽRANICE. host

Recommend Documents