Magisterská diplomová práce

Masarykova univerzita Filozofická fakulta

Ústav českého jazyka

Magisterská diplomová práce

2012

Marie Beňová

Masarykova univerzita Filozofická fakulta

Ústav českého jazyka Český jazyka a literatura

Marie Beňová

Vybrané české názvy kuchyňského nádobí a náčiní v zrcadle jazykového vývoje Magisterská diplomová práce

Vedoucí práce: PhDr Pavla Valčáková, CSc.

2012 2

Prohlašuji, že jsem magisterskou diplomovou práci vypracovala samostatně a využitím uvedených pramenů a literatury. V Brně dne

3

Ráda bych na tomto místě poděkovala paní PhDr. Pavle Valčákové, CSc., za vedení mé práce, usměrňování, vhodné podněty a cenné rady, kterých se mi v průběhu psaní dostávalo. Rovněž za velmi vstřícné a přátelské jednání jí patří obrovský dík. Dále bych chtěla poděkovat své rodině a příteli, kteří mě při psaní této práce podporovali. 4

Obsah Úvod .....................................................................................................................................8 Teoretická část................................................................................................................10 Nejstarší kuchyně a její vybavení .................................................................................10 Nejstarší dochované nádobí, náčiní, nástroje ...............................................................16 Hostiny a stolování .........................................................................................................20

Jazyková část ..................................................................................................................26 NÁČINÍ............................................................................................................................ 26 NÁDOBÍ .......................................................................................................................... 28

Náčiní k přípravě..........................................................................................................32 CEDNÍK....................................................................................................................... 32 DÍŽE ............................................................................................................................ 34 FORMA ....................................................................................................................... 36 HMOŽDÍŘ ................................................................................................................... 39 KOPIST ........................................................................................................................ 41 KRUHADLO ................................................................................................................42 KVEDLAČKA .............................................................................................................43 LOPATA, LOPATKA .................................................................................................. 45 MLÝNEK ..................................................................................................................... 49 MOUTEV ..................................................................................................................... 52 NŮŽ ............................................................................................................................. 53 NŮŽKY ........................................................................................................................ 56 OKŘÍN ......................................................................................................................... 59 PRKÉNKO ................................................................................................................... 60 SBĚRAČKA, NABĚRAČKA ....................................................................................... 61 SEKERKA, SEKÁČEK ................................................................................................ 65 SÍTO............................................................................................................................. 69 STRUHADLO ..............................................................................................................73 ŠŤOUCHADLO ...........................................................................................................75 ŠUFAN......................................................................................................................... 76 TLOUK ........................................................................................................................ 77 TRDLO ........................................................................................................................ 80 VÁHY .......................................................................................................................... 81 VÁL, VÁLEČEK ......................................................................................................... 85 VAŘEČKA................................................................................................................... 88 ZADĚLÁVAČKA ........................................................................................................ 91 5

Nádobí na vaření ..........................................................................................................93 HRNEC, HRNEK ......................................................................................................... 93 KARHAN ..................................................................................................................... 98 KASTROL ................................................................................................................. 100 LÍVANEČNÍK ........................................................................................................... 101 PÁNEV ...................................................................................................................... 102 PAŘÁK ...................................................................................................................... 104 PEKÁČ....................................................................................................................... 105

Nádobí na nošení ........................................................................................................ 108 BANDASKA .............................................................................................................. 108 BUTELKA ................................................................................................................. 110 ČERPÁK .................................................................................................................... 111 DŽBÁN ...................................................................................................................... 113 DŽBER....................................................................................................................... 115 MĚCH ........................................................................................................................ 116 SROSTLÍK ................................................................................................................. 119

Nádobí na úschovu ..................................................................................................... 121 KADLUB ................................................................................................................... 121 KRAJÁČ .................................................................................................................... 123 KVAŠŇÁK ................................................................................................................ 124 MÁSELNICE ............................................................................................................. 125 MLÉKÁČ ................................................................................................................... 129 SÁDELŇÁK .............................................................................................................. 130 SMETANÍK ............................................................................................................... 131

Náčiní stolovací ........................................................................................................... 133 CUKŘENKA .............................................................................................................. 133 ČÍŠE ........................................................................................................................... 134 KALICH ..................................................................................................................... 136 KOFLÍK ..................................................................................................................... 139 KORBEL .................................................................................................................... 140 LŽÍCE, LŽIČKA ........................................................................................................ 142 MÍSA.......................................................................................................................... 146 POHÁR ...................................................................................................................... 149 PŘÍBOR ..................................................................................................................... 151 SKLENICE................................................................................................................. 152 SLÁNKA.................................................................................................................... 156 TALÍŘ ........................................................................................................................ 159 6

VIDLICE, VIDLIČKA ............................................................................................... 162

Závěr ............................................................................................................................... 165 Literatura ....................................................................................................................... 167 Zkratky citovaných děl a elektronických zdrojů ........................................................ 167 Studijní literatura a elektronické zdroje ...................................................................... 169 Seznam obrázků ........................................................................................................... 171

Zkratky jazyků a jiné zkratky ................................................................................. 174 Rejstřík ........................................................................................................................... 179 Anotace ........................................................................................................................... 197

7

Úvod Aby člověk mohl nejen přežít, ale i nějak existovat, byl odnepaměti závislý na potravě. Prostředky a předměty používané na přípravu této potravy odedávna tvoří nejstarší skupinu pomůcek, které člověk pro své přežití potřeboval. Některé tyto předměty jsou součástí kuchyňského inventáře odnepaměti, jiné se objevily později, některé zanikly, další se dochovaly do dnešních dní. Stejně jako ostatní reálie, které nás v našem životě obklopují, se v souvislosti s rozvojem lidské společnosti i tyto předměty a pomůcky, určené pro připravování pokrmů, mění. Jejich podoba, tvar, výrobní materiál se vyvíjí. Je zcela jasné, že původní materiály se musely přizpůsobit měnícím se podmínkám, např. kotlík ze železa určený na ohřev vody umístěný nad otevřeným ohněm by už v dnešní kuchyni používala jen málokterá hospodyně. Významnou roli zde hraje i kulturní hledisko. Zprostředkovaně přes jazyk je možné určitým způsobem pohlížet na kulturu našich předků: na to, jak si zajišťovali svou obživu, jak vyráběli náčiní potřebné k její přípravě, jak se stravovali, jak stolovali a hodovali. Právě kuchyňské nádobí, náčiní, nářadí, nástroje, zkrátka předměty, které používáme při každodenním stravování, vaření a stolování, jsou to, co nás obklopuje dnes a denně. Proto dle mého názoru stojí za to zabývat se jimi i z jiného než pouze praktického pohledu. Cílem mé diplomové práce je shromáždit a přiblížit některé typy nádobí a náčiní používaného v kuchyni. Je-li to možné, pomocí archeologických nálezů a písemných dokladů zachytit jejich původ a historii, popsat jejich podobu a přiblížit jejich účel a využití. Hlavním úkolem je však objasnit motivaci pojmenování těchto předmětů a zachytit a objasnit jejich jazykové podoby a proměny v průběhu staletí. Při zpracování tohoto tématu se budu opírat o publikace Magdaleny Beranové Slované, Jídlo a pití v pravěku a ve starověku a také Tradiční české kuchařky. Jak se vařilo před M. D. Rettigovou. V celkovém náhledu na problematiku stravování mi pomůže i Staročeské umění kuchařské Čeňka Zíbrta a Slovanské starožitnosti Lubora Niederleho. Podrobný pohled na podobu nejstaršího typu kuchyně a způsoby vaření mi poskytne Magická kuchařka Otomara Dvořáka. Patřičný vhled do tématu stolování, hostin a vlastnictví stolovacího nádobí a náčiní získám díky Zikmundu Wintrovi a jeho knize Kuchyně a stůl našich předků, z které přímo ocituji některé zajímavé pasáže. Abych získala patřičný přehled o problematice nádobí a náčiní z pohledu historického a uměleckého, budu nahlížet i do Dějin hmotné kultury Josefa Petráně a dalších publikací zabývajících se dějinami, uměleckými řemesly a užitým uměním v naší historii.

8

V praktické historicko-srovnávací části u jednotlivých hesel budu potřebné charakteristiky získávat především z Etnografického slovníku Vlastimila Vondrušky, Violety Kopřivové a Tomáše Grulicha, věnovaného domácímu kuchyňskému nářadí, nádobí a náčiní. Významným zdrojem mi bude publikace Aleny Vondruškové Jařmo, parkán, trdlice, nahlížet hodlám i do encyklopedie Stanislava Broučka a Richarda Jeřábka Lidová kultura. Nepostradatelným pomocníkem mi bude internet, zejména při doplňování práce obrazovou dokumentací a pro získávání některých doplňkových informací. V samotné jazykové části budu pro nejstarší fázi češtiny používat Slovník staročeský Jana Gebauera, Běličův Malý staročeský slovník, Slovníček staré češtiny Františka Šimka a velmi zásadní zdroj lexika staré češtiny – elektronický Vokabulář webový. Pro stadium češtiny 19. stol. se budu opírat o Slovník česko-německý Josefa Jungmanna a Česko-německý slovník zvláště grammaticko-fraseologický Františka Štěpána Kotta. Češtinu 20. století budu reflektovat pomocí Příručního slovníku jazyka českého, Slovníku spisovného jazyka českého a Slovníku spisovné češtiny pro školu a veřejnost (všechny tři v režii kolektivu autorů). Dialektologickou oporu mi poskytne Český jazykový atlas Jana Balhara a kol., díky němuž v rámci některých hesel podám i nářeční podoby daného výrazu. Ke stejnému účelu mi poslouží Dialektický slovník moravský Františka Bartoše. V části etymologické budu vycházet z pohledu Václava Machka (Etymologický slovník jazyka českého), Josefa Rejzka (Český etymologický slovník), Josefa Holuba a Františka Kopečného (Etymologický slovník jazyka českého). Při objasňování některých přejatých výrazů použiji slovník Michaela Stefana Newerkly Sprachkontakte Deutsch-Tschechisch-Slowakisch. Pohled do všeslovanského lexika mi poskytne Základní všeslovanská slovní zásoba Františka Kopečného. Frazeologii k jednotlivým heslům budu sbírat jednak pomocí dostupných slovníků českého jazyka, jednak v Lidových rčeních Jaroslava Zaorálka. Kompletní soupis literatury uvádím na konci své práce.

9

Teoretická část Nejstarší kuchyně a její vybavení V minulosti kuchyně podobou jen opravdu vzdáleně připomínala takovou, v jaké běžně vaříme dnes. Základem pradávné kuchyně bylo otevřené ohniště, často vyvýšené na špalku udusaného jílu, obloženého kameny. Zde hospodyně vařila na otevřeném ohni v hliněných hrncích, přistrčených do přesně odhadnutých vzdáleností od plamenů, vložených do řeřavých uhlíků nebo umístěných na železné trojnožky. Někdy visel nad tímto ohništěm železný kotel na řetěze nebo háku zvaném kumhar1. Ohniště bývalo už od pravěku umisťováno v zadním rohu vpravo ode dveří. Byl to jeden z posvátných prostorů místnosti, které se říkalo jizba. Toto pojmenování je snad odvozeno z románského slova estuva znamenajícího ʽvytápětʼ2, jizba tedy byla místnost vytápěná (na rozdíl od síně, která zůstávala chladná). V západoslovanských zemích bylo již od 10. století zvykem, že otevřené ohniště bylo umístěno před pecí. Zatímco ohniště sloužilo k vaření, hlavně polévek, kaší, masa atd. (občas i k opékání masa, ryb a těsta na rožni), pec byla určena k pečení, a to především chleba. Jejím předchůdcem býval plochý kámen, na němž se rozdělal oheň, a když se kámen rozpálil, oharky se z něj smetly a položila se na něj těstová placka. Pec byla ovšem dokonalejší, protože vydávala teplo ze všech stran a pečivo se peklo rovnoměrně. Koncem 18. století do kuchyně přibyla další vymoženost – sporák. V podstatě to bylo ohniště uzavřené dokola zídkou a svrchu překryté železnými, litinovými pláty, které se rozpálily a na nichž se dalo vařit „úsporně“, tedy s menší spotřebou dřeva. Na rozdíl od pece, ze které se po rozpálení uhlíky vymetly, pod pláty sporáku se oheň udržoval stále, i během vaření a pečení. Kouř z pece a ohniště se původně nikam neodváděl, šířil se po jizbě, tvořil šedivý oblak pod stropem a unikal dveřmi nebo zvláštním okénkem, ponechaným nad nimi k tomuto účelu. Dnešní člověk by zřejmě v takové zakouřené místnosti dlouho nevydržel. Lidé se snažili zbavit se nepříjemného kouře, a tak teplá pec sice zůstala v obytné jizbě, ale její dvířka byla vedena do síně, jakési menší místnosti, skrze kterou se vcházelo do jizby. Tam bylo přesunuto i otevřené ohniště. Nad ně byl umístěn lapač kouře, předchůdce pozdějšího komínu, který vedl na půdu. Odtud pak kouř odcházel pryč mezerami mezi došky. Tento typ komína, který 1

Kumhar či kumhár je svisle upevněný otáčivý, asi 1,5 m vysoký sloup, s vyčnívajícím ramenem, na které se věší nad oheň kotel. Původ tohoto slova je nejasný (Machek: 307). 2 Stejně tak Machek:slovo jizba je obecně slovanské a jeho prvotní podoba je pravděpodobně jьstъba, Východiskem je rom. estuva odvozené od aestuāre ʽvytápětʼ (Machek: 230).

10

oddělil kouř od ohně, se nazýval koch a prostor pod ním kochyně (kochat, kuchat znamenalo původně ʽoddělovatʼ)3. A tak vznikla naše známá kuchyně. Od zbytku síně ji ještě později oddělili příčkou a i přes všechna opatření byla stále ještě trochu zakouřená a zšeřelá. Bývala totiž často bez oken nebo jen s jedním malým okénkem – odtud název černá kuchyně (Dvořák: 7-9). Jiné prameny uvádějí, že název černé kuchyně pochází od stěn takové části místnosti, kde se nacházel prostor pro vaření, které byly vlivem kouře vystupujícího z otevřeného ohniště zčernalé. Černá kuchyně tvořila prostor v domě, převážně v zadní či boční části síně, s otevřeným komínem trychtýřovitého tvaru o větším průměru, zvaným též lezák či plášťák, pod nímž bylo

otevřené ohniště, v pozdějších dobách pak různá topná zařízení, například sporák či pec. Do černé kuchyně se vstupovalo většinou ze vstupních prostor domu, na hradech a zámcích tvořila samostatné prostory mimo obytné části, často doplněné zdrojem užitkové či pitné vody. Býval v ní zabudován kotel pro přípravu nápojů pro dobytek či na vyvařování prádla. Ve stěně nad ohništěm bylo ústí pece a kamen postavených ve světnici. Taková černá kuchyně pak sloužila nejen k přípravě pokrmů, ale i k přikládání do kamen a některým dalším pomocným pracím. Nejčastěji se zde vařilo na trojnožkách, roštech či v hrncích. V některých případech sloužil rozšířený komín k uzení masa. 3

Existuje však i jiná teorie vykládající původ subst. kuchyně ze stněm. kuchina pocházejícího z lat. coquina, odvozeného od slovesa coquere ʽvařitʼ. Sloveso kuchati vzniklo až z tohoto pojmenování (H-K: 193; Machek: 305; Rejzek: 320).

11

Černou kuchyni znali už naši předci ve starověkém Římě, kde byla budována zejména v měšťanských domech. V českém prostředí se začala rozšiřovat až od druhé poloviny 16. století, když nahradila dosavadní dýmné jizby, tedy místnosti s pecí, kde se vařilo na otevřeném ohni. Původní pece měly otvor na přikládání obrácený do jizby, postupem času došlo k otočení pece a v jizbě zůstalo jen vlastní těleso pece, do které se přikládalo z vedlejší místnosti, kam také unikal dým z ohně. Tím se z původní dýmné jizby stala čistá světnice, do níž se mohl nastěhovat i lepší nábytek a další předměty. Pecní otvor tak zůstal oddělen v zadní části místnosti – tedy černé kuchyni. Do značné míry kvůli přísnějším opatřením proti požáru se černá kuchyně dočkala největšího rozšíření v 18. století. Jejím základním vybavením byla již zmíněná pec, před ní vyzděný sokl, na kterém se rozdělával malý oheň. Na ten se stavěly kuthany4 nebo hrnce na železných trojnožkách. V černé kuchyni se vařilo, ale neukládaly se do ní zásoby (k tomuto účelu se používaly zásobnice nebo almárky umístěné na půdě nebo v komoře, v případě méně trvanlivých potravin ve sklípcích), nebyly tu ani mísy nebo talíře, ty měly své místo v jizbě na poličkách nebo v misníku. Černými kuchyněmi byly zpočátku vybaveny hlavně hostince, mlýny, fary a šlechtická sídla. Upouštění od takového způsobu vaření je spojeno se zaváděním nových komínů, do nichž ústily sporáky s kovovými pláty nebo kachlová kamna, na kterých se dalo vařit lépe a pohodlněji než na otevřeném ohništi. Černé kuchyně se však dochovaly zejména ve středověkých hradech, renesančních městských domech, v barokních venkovských usedlostech a v chudých horských chalupách z 19. a někde ještě 20. století (Vondrušková: 23). Se zavedením a rozšířením černé kuchyně do venkovského prostředí se rozšířily i nářeční a lokální názvy: v Čechách se jí říkalo kuchyňka, v okolí Nymburka černý krb, na západní a střední Moravě ohnisko, na Slovácku kútek, na Brněnsku nothert5. K nejběžnějšímu vaření tedy sloužila kamna podobná sporáku, jaká známe z kuchyní našich babiček. Na kamna se přecházelo od vaření na otevřeném ohništi jen pozvolna, protože prý se na nich nedalo vařit tak chutně jako na přímém ohni. Proto ještě ve 20. století sporáky nabízely možnost opékat či vařit také v menší nebo větší nádobě, zavěšené u plotny a visící přímo nad otevřeným ohněm. Ještě na počátku 19. století vypadalo kuchyňské ohniště tak, že uprostřed byl dolík, kolem něhož se stavěly čtyři nebo šest hrnců, aby se požadovaná horkost držela pohromadě. Na takové ohniště prý stačilo přiložit vždy jeden či dva malé kousky dřeva a tak prý se při vaření stejného množství jídla spotřebovalo jen málo dřeva (Beranová 2001:

4

Kuthan byla stará kuchyňská nádoba bez noh určená ke smažení nebo opékání pokrmů. Je to vlastně předchůdce dnešní pánve (Koreníková: 92). 5 Notherd je z něm. Notherd znamenajícího ʽzáhrob, ohniště nad komínemʼ.

12

85). K vybavení otevřeného ohniště patřilo několik nezbytných pomůcek: železný pohrabáč k manipulaci s hořícím dřevem a uhlíky, dále železný koník, zvaný též kozlík, o nějž se podpírala hořící polena a někdy se na něm také opékalo maso, a dále rožeň a různě tvarované kované trojnožky, na které se stavěly nádoby na vaření. K peci ještě náležely dvouzubé vidle lyrovitého tvaru, jimiž se vkládala dovnitř polena (právě takovými vidlemi jsou vyzbrojeni pohádkoví čerti), ohřeblo6 a samozřejmě dřevěná lopata na sázení chleba a pečiva (Dvořák: 10). Oproti dřívějším dobám, kdy pece na chleba či jiné pečivo byly umístěny mimo obydlí a byly společné více domácnostem, už před začátkem 18. století byla pec nebo aspoň malá pícka obvyklou součástí kuchyně. Pekl se v ní chléb, pečivo a někdy i velké kusy masa (pečeně připravená takto však nebyla považována za tak chutnou jako maso připravené na rožni). Aby se na ohni nebo v krbu mohlo vařit pohodlně, musely být náležitě vybaveny: dřevo se pokládalo na kozlík, hrnce se pomocí železného háku stavěly na třínožku. U krbu byl rošt, rožeň, případně ještě malý rožníček, obojí se železnou špičkou, na kterou se maso napichovalo. Na vaření nebo i na ohřívání vody visel nad ohništěm kotel nebo kotlík (Beranová 2001: 86). Při vaření a přípravě nejrůznějších jídel či pokrmů se používaly hrnce, které tvořily jádro základního inventáře kuchyňského nádobí. Kromě nich zejména na pečení sloužily také mělké nádoby na třech nožkách, pánve, pláty nebo plechy na dorty a koláče, pekáče, kuthany nebo nádoby na pečení chleba a dalšího pečiva. Nedílnou součástí vybavení kuchyně byly kovové mísy, na kterých se peklo a zároveň se jídlo i podávalo. Nepostradatelným kuchyňským pomocníkem byl hmoždíř, ve kterém se nejen třelo a drtilo, ale někdy také přímo vařilo či peklo. V takových případech se rozpálil a obložil dřevěným uhlím, přičemž se shora zakryl nebo omazal těstem. Takto se vařilo hlavně v průběhu 16. a 17. století. Jídla nepříliš složitá na přípravu se mohla přichystat i na ohřívadle, které se využívalo zejména v 17. století. Již zmiňované hrnce mohly být několika druhů. Nejrozšířenější byly hliněné, v 18. a 19. století už polévané glazurou. Snadno se však rozbíjely, proto se s nimi muselo zacházet opatrně a bylo doporučováno nechat je oplést železným drátem. To sice stálo nějaký peníz, ovšem tato výloha se většinou vyplatila. Hrnec se také mohl potřít řídkým jílem a po uschnutí pomazat lněným olejem, případně ještě potřít bílkem. Nové hrnce byly většinou cítit hliněným materiálem, ze kterého byly vyrobeny. Proto se hrnce nechávaly před den stát ve vodě a po rozdělání ohně se dávaly „vyvářet“. Hliněné nádoby se hodily téměř ke všem typům vaření či 6

Ohřeblo je půlkruhová či trojúhelníková dřevěná deska na tyči, která složila k vyhrabávání uhlíků a popele z rozpálené pece.

13

dušení. Nesměly se však do nich ukládat kyselé a ostré potraviny, protože jednak poškozovaly povrchovou úpravu, a jednak to nebylo považováno za zdravé – zvláště pokud poleva na hrnce obsahovala olovo, pak se v takových nádobách nesmělo skladovat ani mléko. Nádoby zevnitř glazované se musely pravidelně větrat, aby v jejich pórech nezůstávaly stopy po zbytcích jídel a nezpůsobovaly nepříjemný zápach. Po vymytí horkou vodou a vydrhnutí bílým křemičitým pískem je hospodyně napichovala dnem vzhůru na plaňky plotu a nechávala je tam i několik dní na větru a slunci „vydýchat“. Tyto džbánky a hrnce na plotech dvorů a zahrad patřívaly k tradičnímu vesnickému koloritu (Beranová 2001: 86; Dvořák: 10). Kameninové nádoby byly velmi ceněné pro svou čistotu a trvanlivost. Hodily se k uchovávání mléka, másla a octa, spíše než k vaření tedy sloužily pro skladování studených potravin. Když jich hospodyně přece jen chtěly použít k vaření, muselo se v nich nejdřív svařit mléko, a tím se zvýšila jejich trvanlivost. Za nejlepší kovové nádobí bylo považováno měděné, které bylo ještě potaženo vrstvou cínu. Pocínování však muselo být uděláno kvalitně, například stačilo přejet prstem po dnu nádoby, a jestliže zůstal černý, cínování bylo nepravé a muselo se opravit. Železné nádobí bylo naopak nejméně kvalitní. Rychle totiž rezivělo a rez se těžko odstraňoval. Jídlo v něm měnilo svou barvu: světlé potraviny, kyselé jídlo a zelenina zčernaly. Také se nehodily k vaření na prudkém ohni, protože železo nesneslo tak vysokou teplotu jako třeba měď. Smaltované nádobí je poměrně mladé, pochází až z konce 19. a počátku 20. století. Bylo lehčí a trvanlivější než hliněné hrnce a pokud se dobře ošetřovalo, nemělo nevýhody hrnců ze železa. Hospodyně však musely pamatovat na to, že nádobí z tohoto materiálu se rychleji zahřívá a také rychleji vychládá a jídlo se v něm často připaluje (Beranová 2001: 86-87). Jednotlivé nádoby měly svá zvláštní jména. Názvem kastroly se v dřívějších dobách označovaly měděné pocínované nádoby. Okříny se říkalo širokým, břichatým a nepříliš vysokým hrncům se třemi nohami. Jim vzhledově podobné byly kuthany či pánve, ovšem byly bez noh, a proto se stavěly na železnou trojnožku. Vysoké nádoby s uchem i bez uch se nazývaly prostě a jednoduše hrnce. Aby pokrmy byly chutnější, doporučovalo se používat pokličky. Ty se někdy omazávaly těstem, aby lépe přiléhaly a držely uvnitř nádoby páru. Jindy se při pečení a leckdy i při dušení přes hrnec nebo pánev pokládal plech nebo jiné podobné krytí a na něj dřevěné uhlí nebo žhavý popel. To proto, aby se teplo k připravovanému pokrmu dostávalo z více stran. Další vybavení dřívější kuchyně tvořily stoly, špalek na dřevo i na maso, kuchařské prkno, pomocná prkénka, vál s válečkem na těsto, necky nebo díže, hmoždíř, tlouk, palice, moutev, 14

šťouchadlo k rozmělňování surovin, dále vařečka, kvedlačka, naběračka, velká lžíce zvaná šufan, odpěňovačka, lopatka na nabírání sypkých věcí, soudek na ocet a na máslo, vanička či koryto a různá vědérka. Většina z tohoto vybavení byla ze dřeva, některé předměty, například naběračky, lžíce, hmoždíře apod. se později často vyráběly také z kovu – Beranová 2001: 87–88). Kdybychom měli sestavit kompletní seznam toho, co všechno se v kuchyni používalo, šlo by o soupis opravdu dlouhý a kdoví, jestli vůbec ne nemožný. Jmenujme ale aspoň ty nejvíce nepostradatelné předměty a součásti kuchyňského vybavení: samozřejmostí byly kromě hrnců také karhany, kastroly na vaření, dále pánve, lívanečníky na smažení lívanců či vajec, různé pekáče na pečení, pařáky. V kuchyni samozřejmě nemohly chybět ani díže a všelijaké mísy či zadělávačky na přípravu rozličných těst, která se pak zpracovávala a tvarovala pomocí rozmanitých forem na pečivo. Ty ovšem mohly sloužit i k formování perníku nebo při přípravě másla. Velmi důležitá byla máselnice – a to k výrobě i uskladnění stlučeného másla. Nepostradatelné při odměřování potřebného množství surovin při přípravě všech pokrmů byly váhy. Nezastupitelné místo v kuchyni zaujímaly sekáčky na maso a různé nože, které musely být velmi ostré, protože maso se sekalo a krájelo na drobno jen s jejich pomocí. Na porcování masa a zejména drůbeže se později začaly používat nůžky. Mlýnky na maso se ve starší době ještě neužívaly, jinak ale sloužily velmi dobře na mletí máku, což byl jejich prvotní účel. Až později se na mlýncích mlela i strouhanka, různé ovoce a v druhé polovině 19. století pak už také káva. K nožům, lžícím a vidlicím či vidličkám se postupně přidaly různé speciální lžičky na vykrajování zeleniny, pecek z ovoce a podobně. Při přípravě pokrmů v kuchyni nemělo chybět kruhadlo na krouhání zelí a také struhadla. Dalšími pomocníky byla menší kružátka či formičky na vykrajování těsta, někdy také označované jako vandličky7. Podobně jako v dnešní době se v kuchyni používalo několik druhů a velikostí cedníku. Na přesívání mouky nebo jiných sypkých látek sloužilo sítko. Do kuchyně patřila také kamenná nebo jiná nádoba na umývání. Všechno potřebné na omývání či podlévání jídla při vaření, tedy voda a nádoby na teplou i studenou vodu musely být vždy pěkně po ruce (Beranová 2001: 88). Protože v dávných dobách neexistovaly lednice a potraviny bylo potřeba uskladnit, aby tak rychle nepodléhaly zkáze, bylo známo mnoho různých typů hrnců či nádob na uskladnění takových potravin. Ty samozřejmě mohly sloužit i na jejich přenášení. Mezi takovým nádobím, které mělo specifické tvary a přesné určení, bychom mohli zmínit například kadlub, 7

Vandlička je deminutivum od zast. a nář. vandle označujícího vanu či necky. Pochází z bavorského wandl, které znamená ʽmalá vanaʼ (Newerkla: 346).

15

kvašňák, krajáč, mlékáč, smetaník, sádelňák nebo povidlák. O tom, k čemu sloužily, velmi dobře vypovídají už jejich názvy. K uchovávání tekutých potravin sloužily baňaté džbány se zúženými hrdly, a to z toho důvodu, aby co nejmenší plocha hladiny přicházela do styku se vzduchem, který způsoboval kažení potravin. Výhradně k přenášení uvařených jídel sloužil úzký a hluboký hrnec s uchem nahoře zvaný koutňák8, k podobným účelům se používala i nádoba spojená z dvojice, trojice a někdy i čtveřice džbánovitých nádob se zužujícím se hrdlem pojmenovaná srostlík (Dvořák: 10). K nošení tekutin mohl sloužit i džbán, praktičtější však byla bandaska nebo butelka. Druhá polovina 19. století přinesla jisté „vynálezy“ usnadňující a ulehčující mnohé kuchyňské práce. Čím dál častěji se používaly různé mlýnky, které zatlačovaly do pozadí hmoždíře, sekáčky a struhadla, i když i ty zůstávaly nadále nezbytnými pomocníky. S velkým úspěchem se setkaly již zmiňované mlýnky na kávu, i cukr se začal prodávat v jiné podobě než v dosud běžných homolích. Na místo kotlíku na teplou vodu nastoupil kamnovec ve sporáku. Kompoty a zavařeniny se už po většinu 19. století dávaly do zavařovacích sklenic (Beranová 2001: 88).

Nejstarší dochované nádobí, náčiní, nástroje Už před mnoha stovkami let uměli naši prapředci nejen drtit mezi dvěma kameny obilí, traviny nebo kořínky, ale protože dovedli rozdělat oheň, mohli je také opékat nebo vařit. Opékání masa nad ohněm nebylo nikterak složité, ovšem vaření bylo už komplikovanější. Protože v dávných dobách ještě neexistovaly nádoby, jaké známe dnes a jak je chápeme v dnešním smyslu, lidé využívali tolik dostupných přírodních surovin, předmětů a materiálů, kolik jen jim příroda kolem nich poskytla. Jednalo se například o tykve, vaky, nádoby z kůry a podobně, do kterých se nalila voda a pomocí rozpálených kamenů se přiváděla k varu. Jídlo se mohlo připravovat například i v jámě, nad níž se rozdělal oheň. Toto byly prvotní pokusy o vaření. Vaření jako způsob přípravy pokrmů bylo v oblasti střední Evropy nejběžnější a těsně spjaté s výrobou keramiky. Ta se u nás začala vyrábět ve stejné době, kdy se začalo rozmáhat pěstování obilí, tedy v 6. – 5. tisíciletí před naším letopočtem, a patřila u nás k jedné z nejdůležitějších řemeslných činností (Beranová 2001: 9). Kromě nádob z keramiky, tedy převážně ze směsi hlíny a písku, se však velmi brzy nádoby začaly vyrábět i z jiných 8

Koutňák se říkalo hrnci s výrazným uchem, v kterém se pokrmy nosily matkám, jež se zotavovaly po porodu a i s dítětem ležely v posteli postavené v koutě místnosti.

16

materiálů, hlavně z kovů, a to z bronzu nebo různých slitin. Jedná se o nádoby, které jsou krásně a ozdobně tvarované a nadto jsou ozdobeny i různými malbami či rytinami. Důkazy o jejich výskytu pocházejí už z 5 - 4. tisíciletí před naším letopočtem, svědčí o tehdejší vyspělé kultuře našich předků a jsou i znamením toho, že si staří Slované patrně potrpěli na jistou úroveň stolování. Později se nádoby z keramiky a obyčejných i z drahých kovů k nám začaly dovážet z jiných krajů. Pro Slovany byla v rámci výroby keramiky typická výroba hrnců, patrně proto, že jde o nádobu, která se při přípravě jídla, zejména jeho vaření, používá snad nejčastěji. Slovanské hrnce měly nejčastěji podobu jednoduchých hrnků s největší výdutí ve dvou třetinách jejich výšky. Byly zdobeny vlnovkami, vyrytými pomocí vícezubého nebo později jednozubého rydla, rovnými čarami v kombinaci s vpichy, šikmými kříži, kazetami a podobně. Tyto hrnky byly vyrobeny ze směsi hlíny, písku, slídy a ostřiva a to společně s jejich charakteristickým tvarem v podstatě až do 12. století zajišťovalo slovanskou specifičnost. Poté se naše hrnce zdokonalovaly, výzdoba i tvar okraje byly složitější a jejich celková výroba náročnější (Beranová 2000: 121). V keramice zaujímají významné místo nádoby pocházející z 2. tisíciletí př. n. l., podobně další předměty, které svým tvarem napodobují kovové nádoby a vyznačují se neobyčejnou zdařilostí, a mnoho jiných originálních nádob (Morant: 35–36). Misky, nádoby lahvovitého tvaru, koflíky nebo džbánky jsou v nálezech zastoupeny už méně. Na dně některých nádob se vyskytovaly mělké důlky, různé druhy značek, kolo dělené na části a loukotě, muří nohy, svastika (hákový kříž) a další podobná označení. Uvnitř mohly být rovněž vodorovné rýžky, vzniklé otáčením ručního hrnčířského kruhu nebo šablony, a později u novějších typů také jemnější pravidelné rýžky po kruhu otáčeném nohama. Tato „znamení“ vzniklá při výrobě na hrnčířském kruhu, tedy otisky na dně nádob nebo plastické značky, se na jejich povrch dostaly zčásti samovolně, zčásti byly úmyslně vyryty, aby označily majitele či výrobce nádoby, možná se tam ale dostaly i z magických či jiných důvodů. Tyto značky rozhodně nejsou jednotné, různily se, vyvíjely a postupem času nabíraly na složitosti. Většina nádob však zůstávala bez značek a je otázkou, proč tomu tak vlastně bylo. Po dlouhá staletí vařilo v odkrytých nádobách. Pokličky se objevily až v prvních stoletích 2. tisíciletí. Pro snazší zacházení s nádobami sloužily vyhrnuté a ohnuté okraje. Zachycovaly se na dřevěné vidlice, hůlky nebo do kleští. Lepší nádobí, tj. nádobí z jemné hlíny – amfory s dvěma uchy nebo džbány a láhve určené především na víno – se do slovanského prostředí spíše dováželo, výjimečně se i vyrábělo, ale v nepříliš velkém rozsahu. Na některých místech se v 10. století zhotovovaly už nádoby

17

s vnitřní glazurou, na většině slovanského území však přetrvávala tradice hradištní, tedy tradice typické prosté keramiky. Kotle a kotlíky na vaření se v omezené míře užívaly v 7. a 8., případně ještě na počátku 9. století. Protože k slovanským pecím umístěným v domech se nehodily, věšely se na otevřené ohniště. Třebaže vinou nestálosti materiálu máme důkazů jen poskrovnu, víme, že misky na jídlo – předchůdkyně talířů – byly obvykle dřevěné. Na nabírání a přenášení vody sloužila železem okovaná vědérka se železnými uchy a závěsy, voda se mohla nabírat i čerpáčky. K pití sloužily dřevěné rohy, které byly pro potřebu velmožů krásně kované a zdobené. U stolu se jedlo dřevěnými lžícemi a univerzálním nožem, v kuchyni k míchání sloužily hůlky, vařečky či kvedlačky ze samorostu (Beranová 2000: 121–123). Práce se dřevem a zhotovování výrobků nejrůznějšího výběru z něho patřilo k významné součásti hmotné lidové kultury našich předků. Důležité bylo i opracování kamene, z kterého se zhotovovaly například brousky, drtidla na roztírání koření a ruční rotační mlýnky. S jejich pomocí se v časném středověku mlelo obilí pro přípravu mouky a poté moučných výrobků (Beranová 2000: 123). Slovanský ruční mlýnek fungoval na jiném principu než klasické mlýnky vodní, které k nám přišly z římského prostředí a rozšířily se u nás především v 12. – 14. století. Tvořily jej dva okrouhlé kameny s kruhovým otvorem uvnitř. Otvor horního kamene byl větší, protože sloužil nejen k nasazení na osu a k otáčení, ale také jako násypka na obilí. Ve spodním kameni byla umístěna osa, v horním obdélná dřevěná příčka (zvaná papřice9, jindy kypřice10 nebo i jinak), kterou osa buď procházela, nebo do ní zapadala. Jestliže se osa otáčela v jamce papřice, v tzv. papřici vzpírající, bylo možné vysunutím nebo spuštěním osy o několik milimetrů regulovat hrubost mletí. S vysunutou osou se především šrotovalo. Mlýnek býval umístěn na lavici nebo na zemi, případně ve speciální konstrukci. Mletí na slovanském mlýnku nebylo nikterak jednoduché, práce na něm byla fyzicky namáhavá a trvalo poměrně dlouho, než se vyrobila kvalitní mouka (Beranová 2000: 102–103). I v následujících dobách, tedy od 13. do počátku 16. století zaujímala keramika významné postavení. Na rozdíl od jiných uměleckých řemesel sloužila především světským účelům. Z keramiky se jednak formovaly reliéfní dlaždice a kachle k sestavování kamen, jednak se z ní vyráběly funkční nádoby nejběžnější potřeby, výtvarně nepříliš vynalézavé a z hlediska 9

Papřice je železný, kdysi i dřevěný násadec na vřeteně, který zespodu od vodního kola dírou ve spodním kameni otáčí horním mlýnským kamenem neboli běhounem. Papřice umožňovala oddálení běhounu od spodního kamene, a tak i mletí nahrubo. Machek uvádí jako možné spojení s pьr-: podpírá horní kámen (Machek: 433). 10 Papřici se ve staré češtině říkalo pipřice, z toho vznikla varianta kypřice (Machek: 433).

18

územního rozšíření málo rozrůzněné. V průběhu 14. a 15. stol. se hrnčíři postupně stávali specializovanými řemeslníky a koncem tohoto období, zvláště v městských osídleních, se organizovali v cechy. Ale i přesto byli hrnčíři vzhledem k ostatním soudobým řemeslům považováni za sociálně a společensky nižší vrstvu. K tomu přispívala i obava ostatních obyvatel z nebezpečí vzniku požáru při výrobě keramiky uprostřed městských osídlení. Keramické nádoby ze 14. a 15. stol. se po výtvarné stránce nikterak výrazně nelišily od výrobků doby předchozí. Technologickou novinkou bylo zavedení hrnčířského kruhu, který byl kromě ruční obsluhy otáčený pomocí nohou a který pomohl k výrobě tenčích stěn nádob a ušlechtilejšího tvaru (Benda: 86–87). Nejpoužívanější nádobou byl v těch dobách bezpochyby hrnec všech velikostí, otevřený mísovitý nebo uzavřený vejčitý a amforovitý. Býval s uchem či bez něj a většinou zdobený otisky prstů, vodorovnými vlnovkami provedenými dřevěnou tyčinkou nebo hřebenem, kličkami, později některými předměty, které se na stěny hrnců vtlačovaly, jako například kolky či kolečky, nebo různými nalepovanými tvary (Benda: 87). Další typ vyráběných a často používaných nádob představovaly džbánky. Mohly se pomalovávat přímými linkami, vyrývat různou výzdobou či vytlačovat a vyhlubovat rozličným dekorem, například erbovním. Takové džbánky byly většinou jednoduše glazované zelenou barvou, ovšem někdy výzdobu tvořily pouhé jednoduché čárky (Morant: 286). Mezi často používané nádoby patřily i mísy s okrajem zesíleným profilovanou lištou, určené stejně jako rozměrné zásobnice k dlouhodobému uskladnění potravin. Vedle menších misek byly časté pánve a trojnožky nebo misky s rukojetí, jež plnily patrně funkci dnešní naběračky. K podávání nápojů sloužily konvice11 s hubičkami či trubkovitými výlevkami, nebo láhve, většinou bezuché, zato se zátkami, zapadajícími do hrdla nádob. Typově nejpestřejší kapitolu představují poháry, tvarově vypadající spíše jako číše, většinou bohatě zdobené. Oblíbené byly různé druhy, především poháry známé jako loštické a brněnské. Prvně zmiňované měly původně nízké, později štíhlejší a vyšší tvary, objevovaly se bez oušek i s oušky. Zvláštnostmi poháru brněnského typu byl důmyslný tvar a hrdlo vytvarované většinou do čtyřlistu. Později, zejména v době renesance, se poháry zdobily zlatem (Benda: 89). Dokladem gotického slévačství jsou kromě kadidelnic a svícnů hlavně hmoždíře a také konvice, z nichž některé mají kuželovitou nohu, kulovité tělo a vysoké protažené hrdlo rozšířené do hubičky. Jiný typ konvice může představovat nádoba stojící na třech zvířecích 11

Derivát konvice ze subst. konev se vyskytuje jen v češtině, slovenštině a polštině. Je to slovo přejaté z němčiny (Kanne) z původního sthn. channa. Do polštiny se dostala asi prostřednictvím češtiny (Machek: 273).

19

nožkách, jejíž kuželovitý plášť je tvořen čtyřmi vodorovnými pásy spojenými naznačenými obručemi. Konvice někdy dosahovaly velkých rozměrů. Právě taková mohutnost a řemeslná dokonalost konvic proslavila české a moravské cínaře či konváře. Konvice obecně se velmi pestře a složitě zdobily, cínové konvice v jednodušších variantách se uplatňovaly patrně i v domácnostech (Benda: 140–143). Cín byl velmi tvárným kovem, využíval se pro potřeby církevní (hlavně různé výše zmíněné kadidelnice, svícny, pak také kalichy, poháry), ale i světské. Takové cínové předměty jsou poměrně vzácné, šlo především o džbány, nádoby s dvěma uchy a víkem na vína, užívané při slavnostních příležitostech, a také slánky. Jeden vzácný dochovaný exemplář pochází už z 13. století (Morant: 291). Vedle důkazů o práci s hlínou, keramikou a kovem máme už z nejstarších dob také svědectví o práci se sklem. Zejména v době románské se sklo vyrábělo jak pro výplň okenních tabulí, tak i pro rozmanité nádoby. Vznikaly tak malé nádobky různých barev, ovšem sklo stále mívalo příměs popele. Vázy či láhve s dlouhým hrdlem byly vyrobeny z foukaného skla. Skleněné pohárky na pití byly velmi tenké a křehké (Morant: 266). Později od 14. století už skláři dokázali vyrobit čisté sklo bez příměsi popele, lehké, ale stále velmi křehké. V této době byly obvyklé košťálové silnostěnné číše se širokým hrdlem nebo také skleněné nádoby na nožce se širokou základnou. Bylo možné setkat se s láhvemi nezvyklého tvaru. Na naše území začalo pronikat i benátské sklo, pilo se z pohárů zvaných römery či kutrolfy12 (Morant: 287–288).

Hostiny a stolování Už v mladší době kamenné při požívání pokrmů našim prapředkům nešlo jen o pouhé zasycení. Jídlo bylo leckdy považováno za společenskou událost. Svědčí o tom krásně zdobené a tvarované nádoby, někdy malované, někdy ryté a potažené různě barevným povlakem, jindy zase leštěné do černa a vyhlazované (Beranová: 2005: 227). Ve středověké Evropě jídali zpočátku muži i ženy na hostinách zvlášť, a to buď v oddělených místnostech, anebo sice ve stejné místnosti, ale u jiného stolu. Ve Francii však již ve 12. století začali stolovat společně, často v páru vedle sebe, a tento zvyk se postupně rozšířil do celé Evropy včetně českého prostředí.

12

Römery a kutrolfy jsou nádoby z typického „lesního“, tj. draselného skla zelené barvy s bublinkami, určené k pití. Slova pocházejí z němčiny.

20

U stolu v panských a bohatých domech všichni museli ctít určitou společenskou etiketu. Ta se ručně opisovala a po vynálezu knihtisku se pak koncem 15. století začala šířit ve větší míře (Beranová 2005: 231–233). Předpisů, nabádajících k slušným mravům u stolu 15. a 16. století vyšlo hojné množství, mnohá pravidla o slušném chování u stolu platila už od středověku. Nebylo vhodné se u stolu drbat na hlavě, chytat blechy, kosti se neměly házet na ubrus ani pod stůl. Polévkou a omáčkou se nemělo zmítat, kydat ji na ubrus nebo na ňadra. Jídlo z úst se nemělo dávat zpátky na chleba ani na talíř, stejně jako se nemělo znovu brát ojedené jídlo nebo ohryzaná kost, které už byly na talíř odloženy. Nebylo vhodné opírat se lokty o stůl, tím méně polehávat na stole. Nesmělo se říhat, srkat a mlaskat, otevírat při jídle ústa dokořán, pít s plnými ústy a po pití přežvykovat. Před pitím bylo vhodné otřít si ústa ubrouskem nebo ubrusem. Nemělo se mluvit s plnými ústy. Maso, zelenina a ovoce se jedly rukama. Jídlo se bralo do tří prstů a ty se potom neměly olizovat nebo utírat do oblečení, ale jen do ubrousku nebo ubrusu (Beranová 2001: 79). Vůbec nejstarším stolním náčiním byl nůž, nejdříve kamenný, později bronzový a nakonec železný. Sloužil především k řezání či krájení surovin při přípravě pokrmů a až později se začal užívat i jako součást stolního náčiní. Ještě dlouho v 16. století býval na stole nůž jediný a až později si každý mohl krájet svůj pokrm nožem vlastním. Vedle nože se velmi brzy objevily čerpáčky a naběračky na vodu nebo na polévku. Už z mladší doby kamenné pocházejí lžíce, a to z hlíny nebo ze dřeva, v mladším pravěku i z kovu. Později se vedle těchto začaly užívat lžíce železné, plechové, měděné, cínové, ale také drahé, fládrované se stříbrným koncem či celé ze stříbra a dokonce i lžíce pozlacené. Vidlice se zprvu a po velmi dlouhou dobu uplatňovaly pouze při přípravě a podávání masa. Jako součást jídelního příboru je nepoužívali ani ve starověkém Římě. V 11. století prý snad jako úplně první jedla zlatou vidličkou princezna z Byzance provdaná do Benátek. Používání vidličky se ve vznešených kruzích rozšířilo teprve v 16. století. Neplatilo to však bez výjimky, stále ještě ne všude byla vidlička samozřejmostí. Od 18. století už každému stolovníku patřil vlastní talíř, lžíce a nůž a obvykle i vidlička. Lžíce se dávala nahoru nad talíř, vidlička a nůž na pravou stranu, chléb patřil nalevo. Vidlička se při krájení držela v levé ruce. Jak vypovídají listinné doklady, v Čechách se vidlička rozšířila poměrně brzy: už roku 1545 měli na zámku ve Vlašimi zlaté vidličky s tyrkysovým koncem (Beranová 2001: 80). Umývání rukou před a po jídle bylo samozřejmostí, kolem stolu se nosila umyvadélka a ručníky. Takové umyvadélko, kterému se říkalo medenice13, bylo v 16. století rovněž 13

Medenicě či měděnicě je doložena už ve staré češtině. Byla to měděná nádoba, mísa, umyvadlo. Zmínky o ní najdeme i ve Staročeském kulinářském slovníku.

21

důležitým kusem stolního nádobí, protože ještě „za nebytí vidliček bývalo mytí stolní věc pilná a zvyk prastarý i přirozený“ (Winter: 99). Dalším velmi starým a používaným náčiním jsou mělké misky a talířky. Staří Slované je však nepoužívali jako součást prostírání, ale spíše při pečení, pražení a podobně. Talíře na podávání jídla se začaly používat nejdříve v Itálii, ve střední Evropě až od 14. století. Do té doby se totiž jedlo z velkých společných mís nebo se pečené maso kladlo na usušené krajíčky chleba (topinky) nebo na tzv. chlebové talíře, vlastně prarodiče dnešních talířů, tedy placky z chleba, které se pak snědly nebo se hodily psům. „Rozumí se, že romantický rytíř, byl-li jen drobet moudrý, po pečitém ihned chutě slupl i talíř, dokud byl chutnou jíchou prosáklý a vřelý. Později si kladli své podíly hosté na pláty kovové, z nichž, zahrnul-li se okrajek, vznikly okříny, mísy a z těch elegantnější a drobnější formou narodily se talíře a misky.“ (Winter: 85) Mísy ve středověku tvořily významnou složku stolování, protože se z nich jedlo a nabíralo jídlo. Postupem času domácnosti rozšiřovaly jejich inventář, používaly se speciální mísy a misky na nejrůznější typy pokrmů. A nebyly to mísy nikterak obyčejné. Mnoho nádobí či stolovacího náčiní bylo také vyrobeno z cínu: běžné byly cínové konvice, číše, mísy a misky, talíře, a to nejen u bohatých měšťanů, ale i na českém venkově. V 17. a zejména v 18. století se začal klást důraz na krásné prostírání, drahé příbory a nádobí a na květinovou výzdobu. Také měšťanská kuchyně v 18. a následném 19. století dbala hlavně na řádný jídelní stůl, na krásné a ozdobné uspořádání jídel na mísách a na správné podávání pokrmů. Nedílnou součástí stolovacího vybavení byly ubrusy. Jak uvádí Zikmund Winter, „i ty mají svou historii. Nebývalo jich vždy. Ústa utírali sobě staří Evropané severně od Alp dlouho korami chlebnými. Zjemněním mravův urodil se ubrus a ten sloužil dlouho sám. … Do ubrusu stolního utírali ve starých dobách všecko. I nos nezřídka do něho zabloudil.“ (Winter: 95–96) Na ubrusy si velmoži ve středověku potrpěli, zejména na velké, bílé a bohatě řasené. Jejich konce si hosté pravděpodobně dávali na klín, do spodní strany se směly utírat lžíce. Vychovaní lidé dbali na to, aby ubrus při jídle příliš neušpinili. Na stolech měšťanů byly ubrusy ještě v 15. století vzácné, obvyklými se u nich staly teprve ve druhé polovině následujícího století. Jinak to bylo s ubrousky, které si hosté většinou nosili vlastní a které byly zprvu určeny spíše na zabalení výslužky než na očistu rukou a úst. Později už se ubrousek mohl používat na mastné prsty, na lžíci a na nůž, nikoli však na utírání tváře či nosu. Protože hostiny byly zpravidla hojné a trvaly určitou dobu (udává se, že na šlechtických dvorech obvykle tři až čtyři hodiny), jídlo bylo třeba udržovat teplé. K tomu se používala tzv. 22

víra14. Po celé 16. století patřily víry k obvyklému inventáři stolního nádobí, existovalo mnoho různých druhů a typů. Na tato ohřívadla, jak se jim začalo říkat později, se kladly kovové mísy s pokrmy. Ze společných mís a misek si hosté nabírali sami a poté, co talíř patřil každému stolovníku, si na něj pokrmy kladli podle libosti, avšak „mělo se jíst se zavřenými ústy a ne ‘jako koza’.“ (Beranová 2001: 80)

Na krásně prostřeném stole nemohly chybět slánky. V dřevěné podobě se slánky používaly snad už v pravěku. Dobová etiketa zakazovala nabírat si sůl prsty, k tomu sloužil jedině nůž. Sůl se pečlivě uchovávala a rozhodně se jí neplýtvalo. K hostinám a stolování vůbec neodmyslitelně patřilo nejen jídlo, ale samozřejmě také pití. Důležité byly konvice, lahvice a velké poháry, z nichž se nápoje rozlévaly. Ty jsou známé již od pravěku, máme doklady o zvoncových pohárech, krásně tvarovaných a hlazených pohárcích a koflících ze starší doby bronzové. Konvice a nádoby na pití se k nám zprvu dovážely a podle těchto vzorů později napodobovaly. Zpočátku se asi pilo ze společných pohárů a číší, ze středověku máme doloženo, že se přátelům nebo sousedům nabízelo pití z vlastního poháru. Skleněné poháry měly krásné rozmanité tvary. Ve středověku 14

Víra byla ohřívadlo v podobě nádoby různého tvaru, zhotovená ze železa, mosazi nebo mědi, která se plnila žhavým uhlím nebo vařící vodou.

23

a starším novověku bylo už jen kvůli pití z cizího poháru slušné utřít si napřed i potom ústa. Pro napití jednotlivce nebo i pro pití čisté vody se už pravěkých dobách používaly často místo pohárů malé misky. Poháry, kalichy, číše a koflíky byly vyráběny z různých materiálů, ze slonoviny, z cínu, mědi, ale také stříbra či pozlacené. Z různých druhů skla se vyráběly sklenice. Při hostinách se od 18. století pilo ze sklenic, které však byly menší než někdejší poháry a už nebyly společné více osobám. Sklenice se brala do pravé ruky, a to v její dolní části, přitom sklenice neměla být příliš plná (Winter: 91–94; Beranová 2001: 84). V hodovních sálech šlechticů se objevovaly kredence15, což byly v 16. století velké, zpravidla stříbrné nádoby, z nichž se pití rozlévalo. Název kredenc však nesl i kus nábytku, na němž nádoby na pití stály. Bývaly velké, mohly mít i čtyři patra a nápoje z nich se ke stolu přinášely na velkém stříbrném podnose (Beranová 2005: 235–237). Od 18. století už každému stolovníku patřil vlastní talíř, lžíce a nůž a obvykle i vidlička. „Lžíce se dávala nahoru nad talíř, vidlička a nůž na pravou stranu, chléb patřil nalevo. Vidlička se při krájení držela v levé ruce. Talíře se během jídla vyměňovaly za čisté, lžíci bylo možné dát si umýt. Nebylo však slušné žádat o čistý talíř hlasitě a důrazně, stačilo jen pozdvihnout špinavý. … Do talíře se nemělo píchat nebo škrábat, dělat na něm vidličkou kolečka, rýpat do něj, cinkat a klepat.“ (Beranová 2001: 80) Zvyk nabírat si na svůj talíř ze společných mís přetrval. Do horké polévky se nesmělo foukat, a to ani na talíři, ani na lžíci. Přidaný chléb neměl sloužit k vytírání talíře (Beranová 2001: 80–81). Protože nebylo slušné při hostině nebo po ní rýpat se v ústech, k odstranění zbytků jídla z mezer mezi zuby už v minulosti sloužila paradla16. „Struhadlo a paradlo, ono na jazyk, toto do zubů, též náleželo k nádobí stolnímu. Paradel jali se nejprve užívati v Itálii. … Mívali prý dřevěné. Za Alpami rozšířila se paradla spolu se zkaženými zuby. … Dvořeníné královny Elišky anglické již se paradly pochlubovali: nosili je za klobouky! V inventářích pražských neřídko čteš o paradlech i struhadlech z kovů drahých. Nejčastěji naskytuje se paradlo i struhadlo stříbrné. … V krámech prodávali paradla ze slonoviny. O sprostých nemluví se nikde. Ty bezpochyby pořizovala kuchařka ze šindelů při peci se válejících.“ (Winter: 102) Párátka opravdu bývala vyrobena z drahých kovů nebo vzácných kostí, často zdobená drahými kameny a hosté si je na návštěvy nosili s sebou (Beranová 2005: 234). V 19. století se pravidla stolování měnila, jiné bylo rozmístění příborů kolem talíře (nedávaly se už napravo, ale po obou stranách talíře) a existovaly na ně už zvláštní podstavce 15

Výraz kredenc pochází z raně nhn. kredenz a to z střhn. crēdenz. Základem je it. credenza ʽkredenc, příborníkʼ (Newerkla: 283). 16 Substantivum paradlo je odvozeno od slovesa párat, kde hanlivý nádech vedl k významovému odstínu ʽšťourat se v něčemʼ, např. párat se v zubech (Machek: 434).

24

nebo stojánky. Na stůl se také rozestavovaly nádobky s dochucovadly a láhve s vínem a vodou. Patřily na něj i nádoby s vodou na omytí rukou a někde dokonce měli zvláštní misky na odpadky z jídla (například kosti nebo skořápky). Vlastnictví mnoha různých druhů sklenic a vůbec celého stolního vybavení se stávalo ctí a charakteristikou lepších měšťanských domácností. Bylo samozřejmostí mít příbory nejen čisté a bez chyby, ale také krásné a nejlépe stříbrné, a pokud možno různé typy na různé druhy pokrmů. Na závěr dodejme, že hovory o nepříjemných věcech u stolu byly zakázány a povinností každého hosta bylo hostitelce nikoli vyjádřit díky za hostinu a pochválit dobré jídlo, ale pouze poděkovat za příjemnou zábavu a poté se ve společnosti pochvalně zmínit o pěkném uspořádání hostiny a jejím příjemném průběhu (Beranová 2001: 81–84).

25

Jazyková část NÁČINÍ A. Charakteristika Kuchyňské náčiní (vedle dalších typů náčiní, jako třeba hospodářského, domovního, pracovního, řemeslného) jsou takové nástroje a předměty, které slouží k přípravě jídel. Jak napovídá název, jsou určeny na činění, na dělání, zkrátka na připravování něčeho. Takovéto prostředky

patřily

k nejstarším,

už

obecně v dávných

dobách si totiž lidé museli obstarat potravu a tu zpracovat do podoby vhodné k následné konzumaci. Nejdříve ze všeho Slované (a jiné kmeny) požívali potravu v syrovém stavu, např. syrové

maso,

na

jejíž

zpracování potřebovali nějaký ostrý

předmět,

tedy

nůž.

K drcení tuhých nebo větších částí

používali

prapředka

dnešního hmoždíře a později mlýnku. Postupně lidé od syrového masa přikročili k masu tepelně opracovanému, a to pečenému a nakonec k vařenému. Konzumovalo se samozřejmě nejen maso, ale i potraviny rostlinného původu, pokrmy z mléka či obilnin, různé kaše, později jídla připravená z mouky. Všem těmto stádiím odpovídá adekvátní náčiní, které sloužilo k přípravě takových pokrmů: na krájení (nůž), sekání (sekerka, sekáček), rozmělňování nebo drcení (šťouchadlo, hmoždíř a tlouk, trdlo, moutev, mlýnek), míchání (vařečka, kvedlačka), krouhání či strouhání (kruhadlo, struhadlo), zadělávání těsta (kopist), válení (vál a váleček), nabírání tekutých nebo sypkých látek (naběračka či sběračka, šufan, lopatka), cezení tekutin (cedník), či nezbytné prkénko. Nejstarším kuchyňským náčiním byl kamenný, později bronzový a nakonec železný nůž. Následovaly čerpáčky a naběračky na vodu či polévky. Velmi starým náčiním je lžíce (pochází z mladší doby kamenné). Vidlice se nejdříve používaly při přípravě a podávání masa, na jídelní stůl se dostávaly velmi pozvolna. Dalším prastarým náčiním byly mělké misky či 26

talířky. Postupem času se inventář kuchyňského i stolního náčiní rozšiřoval (Beranová 2001: 234-235). František Štěpán Kott ve svém slovníku z přelomu 18. a 19. století podává podrobný výčet předmětů, které chápe jako kuchyňské náčiní, tedy: nůž, vidlička, sekera, sekáček, pohrabáč, kleště, lopatka, sběračka, pěnovačka, cedník, schránka, struhadlo, pánev, kotel, kamnovec, tácek, necky, vana, škopek, kbel, káď, sud, stoudev, putna, dřez či střez, kopisť, díže, vařečka, vál, válek, máselnice, pražidlo, krajedlo, kruhadlo, třínožka, mlýnek na kávu, vážky, kartáčky, slánka, kverlovačka, smetáček, samovar, řešátko, metla na sníh, loupadlo, plechy a formičky, palice na tlučení masa, mašlovadlo, rohatinky, hrnečky, pukličky, pekáče, rožeň, dčbán, moždíř s paličkou, bubínek na cukr a na kávu, prkénka, trychtýř, žehlička (Kott: II, 12). Ne všechny tyto předměty jsou však náčiním ve smyslu, v jakém ho chápe tato práce17. Tento výčet slouží jen pro představu o pestrosti a množství kuchyňského náčiní, pro účely své práce vybírám jen některé. B. Jazykový vývoj V Gebauerově slovníku najdeme stč. podobu náčinie ve významu ʽnáčiní, strojʼ nebo ʽpenisʼ. Naczini drahé uvádí už český překlad cestopisu Marca Pola z 15. století. Dále zaznamenáváme deminutivum náčiníčko (Geb: I, 441). Další slovníky pak uvádějí náčinie odvozené od slova čin ve významu ʽnáčiní, pomůcky k práci nebo jiné činnosti (zvl. jako vybavení místnosti), nejčastěji nádobíʼ a ve významu dalším jako ʽmužský pohlavní úd, penisʼ. K dispozici je rovněž sloveso načiniti s významem ʽnadělatʼ nebo subst. načinitel ʽzhotovitel náčiníʼ (Geb: I, 441; StčS; MSS: 146; Šimek: 83). Slovníky 19. století uvádějí č. st. náčení, náčiní a dem. náčiníčko (náčeníčko) jako ʽnádobí jakékolivʼ či pomocí zpřesňujícího vysvětlení ʽnádoba, nádobí, več se počítají též lžíce, nože, vidličkyʼ (Jung: II, 544; Kott: II, 12; Kott: VI, 1067). PSJČ vysvětluje náčiní jako ʽpomůcku při práci nebo jiné činnosti, nástroje, nářadí, nádobíʼ, podobně i ostatní slovníky současné češtiny. Najdeme zde různé typy náčiní a také dem. náčiníčko (PSJČ: III, 27; SSJČ: III, 175; SSČ: 193). Ve slováckých a valašských nářečích se používá dial. výraz náčin, příp. fem. varianta náčina označující ʽkaždou nádobu, každý nástrojʼ a v lašských a horňáckých nářečích dále náčino. Existuje také varianta náčení (Kott: VI, 1067; Machek: 387; Bartoš: 215).18

17

K dělení kuchyňských předmětů na náčiní a různé typy nádobí v závislosti na účelu jejich použití v rámci této práci více v úvodu. 18 Více o nářeční situaci v hesle Nádobí.

27

C. Etymologie ESJČ uvádí substantivum náčiní s významem ʽnástroj, nádobaʼ. Toto neutrum je odvozeno od čin, což původně znamenalo ʽzpůsob, řádʼ. Ke srovnání nabízí výraz ná-řadí (od řád) a ná-dobí (ve slovenštině dob znamená ʽzpůsob, druhʼ). Náčiní jsou tedy věci, určené na vhodný způsob práce, na náležitý čin ve starém významu, který je do současnosti zachován v č. dial. rčení každým činem (tam mosim iť). Že náčiní je odvozeno od činit, čin dokládá i slovník Rejzkův. Podle Holuba-Kopečného se výraz náčiní vyskytuje jen v češtině a v polštině (tam jako naczynie) a je odvozen rovněž od slovesa činiti, jež má základ v ie. *kṷei-nu- (i jako u s obloučkem pod) ʽpořádá, sbírá, stavíʼ (Machek: 387; Rejzek: 116–117; H-K: 93).

NÁDOBÍ A. Charakteristika Nádobí je souhrnné označení pro nádoby a nástroje, které slouží k přípravě nebo konzumaci různých potravin, pokrmů, jídel, pochutin i nápojů. Můžeme ho rozlišit na tzv. bílé a černé nádobí. Toto označení v minulosti

značilo

barvu,

ze které jsou předměty vyrobeny: z kovu, skla,

porcelánu,

keramiky, plastu

nebo

jiného

materiálu. V novějších dobách toto rozdělení nádobí naznačuje spíše

to,

zda

se

používá

k přípravě jídla, anebo k jeho konzumaci. Bílé nádobí jsou předměty, které používá host či jiný strávník, například mísy, misky, talíře, příbory, hrnky, sklenice apod., černé nádobí vesměs používají kuchaři, protože slouží ke zhotovení pokrmu. Patří sem například nejrůznější hrnce, kastroly, rendlíky19, pánve, pekáče atd. Druhů a typů

19

Rendlík je menší kastrol. Jeho název, spolu se stč. renlík, pochází ze staršího něm. reinel, což je deminutivum z rein ʽkrajáč/nádoba na mlékoʼ (Machek: 512).

28

nádobí používaných při vaření, na přenášení či úschovu jídel nebo při stolování je nepřeberné množství. 20 K vůbec nejstarším nádobám patří karhan, kadlub, kuthan, různé typy pánve, lívanečník, k těm novějším pak například pařák, pekáč, zapékací mísy atd. Některé nádoby sloužily a dodnes slouží také jako měrná jednotka. Váha jakožto množství určité potraviny nebo suroviny byla vždy důležitá a mnozí obchodníci s nimi pro svoje vlastní obohacení také nakládali všelijak a často s nimi šidili. Mezi nejdůležitější nádoby či prostředky k určování množství patří lžíce (polévková) či lžička (čajová či kávová), sběračka (šufan), dále číše, hrnek, koflík, řepice21, holba, žejdlík, hrnec, kbel, soudek, škopek, vědro. B. Jazykový vývoj Ve staré češtině výraz nádobie znamenal i jednu nádobu a mohl se týkat i nádob různých. Doklad o výskytu tohoto substantiva nám přináší Rokycanův výklad evangelia sv. Jana, rukopis z r. 1492: (kdo) jde k řece s velikým nadobím, viece vezme, než onen s malým (Geb: II, 449). Společně s ekvivalentem nádobíce se vyskytuje hned v několika významech: jako ʽnádobí, nářadí, nástroj, pomůcka k nějaké činnostiʼ nebo v podobě sg. nádoba jako ʽpomůcka k přechovávání něčeho tekutého, sypkého apʼ. Sekundárně v přeneseném, religiózním významu se k nádobě může přirovnávat ʽcírkevní osobaʼ, tedy ʽčlověk vyvolený k zprostředkování něčehoʼ. Dále, stejně jako v případě náčiní, přeneseně nádoba znamená ʽ(pohlavní) ústrojí, orgán, údʼ. Subst. nádoba fungovalo i jako vlastní jméno osobní: Nadobae kamenník (StčS). Ve staré češtině najdeme i dem. nádobíčko a derivát nádobník ʽkdo dělá nádobí (po hrnčířku i ze dřeva), neckářʼ nebo adjektiva nadobný, nádobný ʽsličný, pěkný, krásnýʼ (Geb: II, 449-500; StčS; MSS: 148; Šimek: 83). V českých slovnících 19. století nacházíme č. st. nádobí označující ʽnádobyʼ a znamenající ʽnářadí neb náčiní, zvláště ku braní neb schování něčeho tekutého neb sutého (suchého)ʼ. Sg. je nádoba, dem. nádobka. Kott uvádí mnoho druhů nádob: hliněná, picí, k masti, pro koření, pro popel (popelnice), baňatá, vypuklá, ocetní, sklenná, noční, kalicí, dojecí, odkuřovací, okrouhlá, vejčitá, čtverhranná, válcovitá, kuželovitá, drobná, malá, veliká, plechová, s poduškou, z pružce, cínová s vložkou porcelánovou, zásobná, čerpací, k naplňování, k vylévání, obětní, k pití (picí), na vonné oleje atd., obřadní. Sekundárním dem. je nádobíčko; používalo se i sloveso nádobkovati ʽnádobky prázdnitiʼ (Jung: II, 553; Kott: II, 19).

20

Více o nádobí v úvodní teoretické části této práce. Řepice se v minulosti říkalo nádobce určené k pití, podobné číšce nebo poháru. Na základě objemu tekutiny, která se do ní vešla, mohla označovat i míru (Koreníková: 138). 21

29

PSJČ a SSJČ uvádí nádobí jako ʽsoubor nádob, zejména kuchyňskýchʽ, dále se nádobí lidově říká nástrojům, zvl. řemeslnickým, nářadí, náčiní. Nádoba se chápe jako ʽnářadí na přechovávání nebo přenášení tekuté nebo sypké hmotyʼ. SSČ uvádí jen základní význam nádobí jako ʽsoubor nádob k vaření a podávání jídelʼ a nádobu ve významu ʽdutý předmět s dnem na tekutiny a sypké hmotyʼ (PSJČ: III, 48; SSJČ: III, 185; SSČ: 195). V českých nářečích se pro označení souboru kuchyňských nádob, ve kterých se vaří a z nichž se jí a pije, vedle výrazu nádobí, typického pro české území, užívá i pojmů náčiní a náčení, vyskytujících se hlavně na západní Moravě. Na severu a východě východomoravské nářeční skupiny, na centrální Hané a na většině Slezska byla zaznamenána varianta náčiní. Zbytek Moravy východně od hranice areálu slova nádobí je charakterizován hláskovou variantou náčení (na sever od Boskovic a Prostějova je však -e- z původního -i-). Na severním a východním okraji Čech byl řídce zachycen výraz střepy, v Podkrkonoší a na Těšínsku a Jablunkovsku najdeme oblasti s typickým plurálovým pojmenováním hrnce (dále hence, henki, garce, gorki), pro střední část Slezska je typické označení čerpaně (také capary, čepary). Výraz kšír se vyskytuje rozptýleně na západní a jižní Moravě a ve východním Slezsku, na Chodsku bylo vzácně zaznamenáno pojmenování karhany. Tyto okrajové varianty mají v různé míře expresivní náboj a vyskytují se zpravidla v dubletě se základními výrazy nádobí a náčiní. Téměř do všech moravských měst pronikl u mladé generace výraz nádobí (ČJA: I, 281). C. Nářeční mapa (ČJA: I, 283).

30

D. Etymologie V ESJČ najdeme starší a pravidelný tvar nádobie > nádobí, což znamenalo ʽnářadíʼ, ale už ve staré češtině i ʽnádobyʼ. Z toho singularizací bylo vytvořeno nádoba, ve staré češtině ještě ve významu ʽnástrojʼ, přeneseně i ʽvarleʼ, ale rovněž také ʽnádobaʼ. Tento zúžený význam v současné češtině převládl, nádobí si tu zachovalo starý význam. Machek přímo neuvádí, ale jde o spojení předložky na a substantiva doba ve významu ʽzpůsobʼ, tedy nádobí je pak to, co je nutné k vhodnému způsobu (Machek: 387). Výkladu ve významu nádoba jako ʽco je vhodné (k použití)ʼ se drží a podobnost se substantivem doba vnímá i Rejzek (Rejzek: 401). Jak píše Holub-Kopečný, subst. nádobí (nádoba) má souvislost se subst. doba a také adj. nádobný ʽpěknýʼ a znamenalo tedy původně ʽpěkné, úhledné, účelné zařízení, věc, výrobekʼ, později se rozšířil jeho význam na náčiní, tedy hrnec, džbán a podobně. Slovo je velmi staré a vyskytuje se jen v češtině. Stejně jako u autorů zmíněných výše je i zde vnímána úzká souvislost se subst. doba, které má základ v ie. *dhabh- s významem ʽdoba, čas vůbecʼ je však jen ve slovanských jazycích, zvláště v češtině a polštině (H-K: 103, 238). E. Frazeologie Nádobí ʽpotřeby k práciʼ. Hodit/praštit nádobíčkem ʽnechat práce, složit pracovní nářadíʼ (PSJČ: III, 48; SSJČ: III, 185; Zaorálek: 205). Člověk je křehká nádoba ʽje slabý, podléhá pokušeníʼ (SSČ: 195). Lít do děravé nádoby ʽdělat marnou práci, počínat si pošetileʼ (Zaorálek: 205). Umět vyprazdňovat nádoby ʽbýt pijanʼ (Zaorálek: 205). Směje se, jako když se sype nádobí ʽhlasitěʼ (Zaorálek: 491).

31

Náčiní k přípravě Tato kapitola je ze všech nejrozsáhlejší. Jejím obsahem je výčet pomocných nástrojů, náčiní, ale i nádob, které slouží ke zpracování potravin, přichystání a přípravě pokrmů – ne k samotnému vaření. Patří sem okřín, zadělávačka, díže, kopist, forma, hmoždíř, tlouk, trdlo, moutev, mlýnek, kruhadlo, struhadlo, vařečka, kvedlačka, sběračka a naběračka, šufan, šťouchadlo, lopata a lopatka, sekerka a sekáček, nůž, nůžky, prkénko, vál a váleček, síto, cedník a zařazuji sem i váhy. Je to skupina početná a jednotlivé nástroje odráží i vývoj v přípravě pokrmů, například dříve se těsto místo v zadělávacích mísách připravovalo v okřínech, předchůdcem mlýnku byl hmoždíř, ze sekyrky se vyvinul sekáček a podobně.

CEDNÍK A. Charakteristika Cedník je nádobka různého tvaru s většími či menšími otvory a různým držadlem užívaná k cezení nejrozmanitějších potravin, ale také při přípravě másla a sýru, sbírání smetany apod. V tradiční

kuchyni

existovaly

keramické

cedníky,

v 19.

i

vyráběné

průmyslově

dřevěné

století ze

se

nebo

objevily

smaltovaného

či

pozinkovaného plechu, drátěné a ve 20. století také z hliníku a z plastu (ES: 7). B. Jazykový vývoj V Gebauerově

slovníku

se

vyskytuje

stč.

neutrum cědidlo, masc. cědidlník ʽnáčiní na cezeníʼ a dem. cědídlko. Jeho jinou variantu dem. cědidlko: czedidlko carbulus najdeme například v Lactiferu Jana Vodňanského z r. 1511 (GebSlov). Nechybí sloveso cěditi znamenající ʽcedit, přecezovat, proléváním přes něco zbavovat přimíšeninʼ a subst. cědič ʽkdo cedíʼ (Geb: I, 134; ESSČ; MSS; StčS; ŠimekSlov). Z Husových českých spisů z první poloviny 15. století vybral Jan Gebauer pro svá tvrzení úryvek Má věděti pravý cedič hněvu, aby nebyl v duši zamúcen hněvem, jedne plně a čistě k pomstě božie křivdy a k užitku té osoby, jenž křiva jest (GebSlov). Ve slovnících 19. století najdeme rovněž č. st. cedítko a cedidlo, ale také cedník, vše téhož významu jako ve slovníku Gebauerově, společně s velkým množstvím deminutiv a derivátů,

32

např. cedídko, cedítko, cedák, cedík, cedník, cedeník, cedáček, cezáček, cedíček, cedníček, cedidélko, cedina, ceditelnice (Jung: I, 219; Kott: I, 123). Slovníky nové češtiny obsahují masc. cedník, ceďák, neu. cedidlo, dem. cedítko a rovněž oblastní expresivní výraz ceděnice s významem ʽprudký déšť, lijavecʼ. Cedník najdeme uveden v jeho základním významu jako ʽkuchyňské náčiní s otvory, propouštějící tekutinu a zachycující pevné součástkyʼ (PSJČ: I, 235-236; SSJČ: I, 198; SSČ: 40). Vedle spisovného tvaru cedník se v českých nářečích objevuje podoba cezák nebo ceďák, ceďačka (na Valašsku) ve významu ʽdruh sítka na cezení mlékaʼ, spisovné cedítko má ekvivalenty v dial. cedilko (na Moravě) či cediłko (Bartoš: 34; Machek: 82). C. Etymologie Machkův slovník uvádí podrobnější sémantický výklad: výrazy cedník, ceďák, cezák znamenají ʽdruh sítka na cezení mlékaʼ a technické výrazy cez, ciz ʽfiltrʼ. Mléko se na salaších cedilo skrz určitou plachtu do veliké dřevěné nádoby, odtud slc. cedidlo je ʽplátěná, nepříliš hustě tkaná plachtaʼ, v které se odnášel i sýr ze salaše domů. Hospodyním ze vsi stačilo menší slc. cedielko, č. dial. cedilko, rovněž plátěné. Na Moravě se smávali malým chlapcům, že jim vzadu z kalhotek čouhá cedilko nebo ceditko ʽkošilkaʼ. V Čechách se témuž říká mlíčen, aniž se už dnes ví, že se tím myslel ʽkus látky na cezení mlékaʼ. Cedítko, cedník jsou deverbativy od slovesa cedit. Toto sloveso je všeslovanské, známe slc. cediť, p. cedzić, hl. cydźić, dl. cejźiś, ukr. cidýty, r. cedíť, br. cadźic´, sln. cedíti, sch. cijèditi/céditi, b. cedjá, m. cedi; stsl. cěditi. Jde o faktitivum (z *koid-) od kořene, který je v adj. čistý a dále v lit. skaidrùs ʽjasný (o počasí)ʼ, skíedžiu, skíesti ʽředit (mléko vodou), oddělovatʼ (Machek: 82; Kopečný: 73). Rejzkův výklad je podobný, jako východisko pro cedník, cedit uvádí ie. výraz *skei-d-/*skoid- s významem ʽoddělovat, odřezávatʼ (Rejzek: 102). Holub-Kopečný považuje za základ pro č. cedit ie. *skaidh- znamenající podobně jako např. lot. skaidit ʽrozřeďovat tekutiny, ceditʼ (H-K: 84). D. Frazeologie Cědič hněvu ʽkdo rozlišuje oprávněný hněv od nespravedlivéhoʼ (MSS). Mít hlavu, paměť (děravou) jako cedník oblastně expresivně ʽbýt zapomnětlivýʼ. Nabrat cedníkem zastarale ʽmít neúspěch, nepochodit, nic nedostatʼ (PSJČ: I, 236; SSJČ: I, 198; SSČ: 40; Zaorálek: 26). Kouká mu cedílko (tj. cedítko) ʽtrčí mu vzadu cíp košile (o dítěti)ʼ (Zaorálek: 26).

33

DÍŽE A. Charakteristika Tato velká dřevěná nádoba k zadělávání a kynutí většího množství těsta byla běžná nejen v dílnách pekařů, ale ještě v 19. století jako vybavení mnoha usedlostí, kde se peklo větší množství chleba. Velikost díže při objednání

u

bednáře

se

dokonce

rozlišovala podle toho, kolik pecnů se má z těsta upéct (většinou tři až šest kusů).

Díže

měla

kruhovitý

tvar

s kuželovitě se rozšiřujícími nepříliš vysokými stěnami, aby se v ní dobře míchalo těsto. Dřevěné dužinky byly po obvodu staženy dvěma nebo třemi štípanými loubky, železnými obručemi nebo plechovými pásky. K díži patřilo ploché kruhové víko, jímž se kynoucí těsto přiklopilo, a velká měchačka, zvaná kopist (více viz heslo Kopist). Naši předkové chovali k chlebu velkou úctu a věřili, že předměty s ním spojené mají magické ochranné vlastnosti. Existovala pověra, že díže obrácená otvorem k ohni dokáže zabránit šíření požáru (Vondrušková 2011: 26). B. Jazykový vývoj Ve slovnících staré češtiny najdeme subst. diežě, doložené literárními památkami už z poloviny 14. století. V Rukopisu raného lékařství z druhé poloviny 15. století se můžeme dočíst: Vezmi těsta kyselého22 z dieze (Geb: I, 249). Jak uvádí Gebauer, stč. diežě je ʽdřevěná nádoba na mísení těstaʼ, existovala i masc. varianta diežek označující ʽobjemnou nádobu, zvláště na uchovávání poživatin, sudʼ; tento výraz se stal i vlastním jménem osobním: Diežek. Deminutivum diežka pak znamenalo ʽdojačku, nádobu na dojení mlékaʼ, doložena jsou rovněž další dem. diežicě a diežička (Geb: I, 249; MSS: 44; HesStčS; IndexSvob). Slovníky 19. století uvádějí už podobu po změně ie > í, tedy č. st. díž a díže, případně č. dial. díža a dížka ve stejných, výše uvedených, významech, tedy díže je především ʽnádoba dřevěná k zadělávání kvasu chlebového a k mísení těstaʼ, ve významu ʽdojačkaʼ se vedle dížky používala pojmenování peleta, hrot, hrota (Jung: I, 373; Kott: I, 243).

22

Adjektivum kyselého znamenalo ʽkysaného, kvašenéhoʼ.

34

V současné češtině se používá dubleta díž, díže, obě varianty jsou spisovné a jejich význam se v porovnání s češtinou starší nezměnil. Ze slovníků se dozvídáme, že dížka může sloužit i jako ʽnádoba na nabírání vodyʼ (PSJČ: I, 433; SSJČ: I, 330; SSČ: 61). Jak můžeme vidět už na mapě ČJA, na českém jazykovém území se vyskytují tři ekvivalentní tvary: díže, díža, díž. Hranice rozšíření těchto podob nejsou ostré. Tvar díž se vyskytuje přibližně na větší východní polovině Čech s přesahem do severního centrálního úseku středomoravského nářečí. Na celém zbývajícím území Čech je tvar díže, který zasahuje až na Jindřichohradecko. Užívá se ho i v mluvě středomoravských měst. Na Moravě (tedy s výjimkou severní části centrálního úseku středomoravského nářečí) a ve Slezsku byla zachycena nepřehlasovaná podoba díža (ČJA: IV, 58, 60). Deminutivního výrazu dížka se užívá také pro ʽnádobu na dojení mlékaʼ a je typický pro oblast dialektů středočeských a jihozápadočeských (ČJA: III, 408). C. Nářeční mapa (ČJA: IV, 61)

D. Etymologie Machek uvádí, že stč. diežě a jeho potomci pochází z psl. tvaru *děža, jehož východiskem je *děz-jā z *dhoi´ģh-jā s významem ʽnádoba, v níž se mísí a pak kyne těstoʼ. Tento tvar souvisí s kořenem *dheiģh- ʽhníst, tvořitʼ. Německo-rakouské Dese (Döse) téhož významu pochází ze slovanštiny. Stejné rekonstrukce se drží i Rejzek. Holub-Kopečný dodává, že slovo 35

je jen české (díže), slovenské (dieža) a polské (dzieža). Od Slovanů bylo přejato nejen do němčiny, ale i do litevštiny, kde najdeme dežē ve významu ʽbednaʼ. Rejzek ovšem sdílí názor Kopečného o všeslovanském rozšíření tohoto výrazu, který je doložen existencí č. díže, dále slc. dieža, luž. dźěža/źěža, p. dzieża, br. dzjažá, rd. déžá, ukr. dižá, sln. déža, schd. dîžva (m. a b. však toto slovo nemá) (Machek: 119; Rejzek 137; H-K: 102; Kopečný: 91). E. Frazeologie Mít hlavu jako díž ʽplnou, těžkouʼ. Být jako díž ʽotylýʼ (SSJČ: I, 330). Těsto mu utíká z díže ʽje v nepříjemné situaci, bezradný, je s ním zleʼ. Dát i díži s těstem ʽdát všechno, i to posledníʼ (Zaorálek: 45).

FORMA A. Charakteristika V minulosti existovala v kuchyni celá řada druhů forem: na máslo, na pečivo, z nichž k nejčastějším patřily formy na bábovku, jahelník, dále formy ve tvaru nemluvněte nebo zvířete, dále se běžně užívala forma na perník a také formičky na linecké pečivo (ES: 14–18). Kromě kuchyňských forem existují formy technické a přeneseně se s formami setkáme i v nejrůznějších uměleckých žánrech. Forma na máslo Podomácku vyráběné máslo se před podáváním na stůl formovalo do dekorativních cihliček různých tvarů. K tomu sloužily dřevěné formy neboli tvořítka. Vyráběly se z měkkého dřeva a vnitřní strany měly utvářené mělkými žlábky, které usnadňovaly vyklopení másla. Na dně bývaly vyřezány jednoduché, většinou rostlinné motivy, které se otiskly na vrchní stranu. Kruhové a elipsové formy, které se při manipulaci hůř držely v ruce, bývaly opatřeny kulovitým držátkem. Kromě těchto forem se používaly ještě malé dřevěné válečky s vyřezanými ornamenty, kterými se kostka másla ozdobila jednoduše tak, že se přejelo po jejím povrchu (Vondrušková 2011: 36).

36

Forma na pečivo Formy na pečení větších druhů pečiva bývaly v tradičním prostředí původně keramické – režné a glazované hrnčinové, později kameninové, některé typy, především bábovky, se však od 2. poloviny 19. století zhotovovaly také ze smaltovaného plechu nebo litiny. Formy na pečivo se

dříve

běžněji

domácnostech,

používaly

v

měšťanských

ve venkovské kuchyni se

od

poloviny 19. století vyskytovaly též poměrně často. Forem na pečivo byla celá řada, k nejčastějším patřila forma na bábovku, jahelník a dále formy ve tvaru nemluvněte a zvířete (ES: 15). Forma na perník S výrobou perníků na našem území se setkáme poprvé v 14. století, kdy do Prahy přišli z Norimberka první perníkáři, tzv. caletníci. Zprvu se perníky ze speciálního těsta modelovaly v ruce, teprve později se začaly tvarovat v hliněných a pak v dřevěných formách – kadlubech. Medové těsto se nechalo odležet i několik měsíců, poté se z něj vyválela placka silná asi půl centimetru, krájela se na kousky a ty se vtlačovaly do dřevěných forem. Po odstranění se těsto vyklopilo a připravilo k pečení na plechu. Formy na tvarování perníku se rozšířily v době renesance,

nejstarší

dochované

jsou

z 16. století. Zhotovovaly se z kvalitního hruškového, někdy lipového nebo ořechového dřeva. Formy měřily většinou od 10 do 30 cm, ale existovaly i mnohem větší, až půlmetrové. Obdivuhodná je velká rozmanitost precizně vyřezaných zdobných motivů. Na těch nejstarších se objevovaly výjevy z Kristova ukřižování, podoby světců, portréty panovníků, milostné výjevy, vojáci na koních, ale také kočáry či šlechtické rodové erby. Teprve později, nejspíše v baroku, se rozšířily i jednodušší motivy srdce, husara, různých zvířátek, panenek či panáčků (Vondrušková 2011: 36–37). Formička na pečivo V 2. polovině 19. století se rozšířily nové druhy pečiva z různých těst, např. z lineckého, čokoládového a jiného, které se dělávaly zvláště na Vánoce a k různým svátkům, v bohatších rodinách i na neděli. K jejich zhotovení bylo třeba zvláštních formiček, a to zejména 37

miskových

a

vykrajovacích.

Prvně

zmiňované formičky byly ve tvaru malé plechové misky se žlábky, do níž se těsto formovalo do tvaru zvířete, postavy, rostliny, hvězdičky aj. Také se do ní dala nalít

čokoláda. Vykrajovací formičky

tvořil plechový pásek zformovaný do určitého tvaru, který měl z vyváleného těsta vykrojit příslušné tvary, např. rostlinu, zvíře, figurku, nejrozmanitější předměty denní potřeby apod. (ES: 18). B. Jazykový vývoj Ve staré češtině najdeme subst. forma a zmínku o jejím latinském původu. Ve Veleslavínově slovníku Silva quadrilinguis z r. 1598 stojí: Forma klobauku, nože, stolu. Něčemu formu dáti (Jung: I, 549). Zaznamenáno je i dem. formička a deriváty formař a formát, tj. ʽlistina nebo dekret ustanovující kněze na faruʼ (Geb: I, 386; MSS; HesStčS). Tento význam nám dokládá i Rokycanův výklad na evangelium sv. Jana z r. 1492: má kněz fformaty aneb listy na fary (GebSlov). Slovníky 19. století uvádějí u č. st. výrazu forma mnoho významů, jeden z nich definuje formu jako ʽto, čím se věcem podoba a způsoba dáváʼ nebo ʽzevnitřní způsoba uměním dělané věci, vzor, podobaʼ a hlavně požadované ʽtvořidlo, model, kadlubʼ. Může to být i ʽprvní obraz, vzor, mustr budoucího dílaʼ, dále ʽzpůsob jakékoli úmyslové věci, jakostʼ, případně ʽzpůsob představování pojemů, na rozdíl od předmětu, materie, obsahu jejichʼ. V básnictví forma značí ʽněco od hmoty odtaženého, nehmotného, netělesnéhoʼ; forma je také ʽsama věc tvořená, formovanáʼ. V okrajovém významu to může být i ʽdíra, kterou vítr z měchů v pec padáʼ či ʽkámen, na kterém vysoká pec ležíʼ. Forma se v kostele říká ʽsezení v kůru pro kanovníkyʼ, forma knihy se nazývá formát, dalším derivátem může být formák označující ʽkámen, v kterém je forma osazenaʼ. Práci s formou vyjadřuje sloveso formovati, tedy ʽutvořovati, do jisté podoby upravovati, formu dávatiʼ. Ten, co tuto práci provádí, je formovatel, práce sama může být nazvána formování, požadovaný tvar pak mohou popsat adj. formovaný či formový (Jung: I, 549; Kott: I, 371). Termín forma s uvedenými významy ʽnástroj, kterým se dává výrobku žádaný tvar, kadlub, tvárnice, tvornice, rámek aj.ʼ či ʽco dává nějaké věci (vnější) tvar, podobuʼ najdeme i ve slovnících z 20. století. Zachycena jsou deminutiva formka, formička ʽtvořítko na vykrajování těstaʼ, uvedeno je několik druhů forem či formiček (PSJČ: I, 739; SSJČ: I, 510; SSČ 84). 38

Vedle spisovného forma se používá také lidová varianta furma. Odvozené adjektivum neforemný můžeme zaznamenat také jako neforebný (v oblasti kolem Kyjova) (Machek: 145). C. Etymologie Etymologické slovníky uvádějí shodně formu jakožto přejímku ze stejného latinského tvaru forma. Slovo je evropské, sekundární význam ʽkondice, výkonnostʼ se k nám dostal prostřednictvím angličtiny. Holub-Kopečný nevylučuje možnost původu slova metatezí z ie. základu, který je v řec. morfē ʽtvarʼ a uvádí další četné deriváty, např. formát, formule, formulář, uniforma, deformace, reformace, informace, transformátor aj. (Machek: 145; Rejzek: 176; H-K: 116). D. Frazeologie Vypadnout Pánu Bohu z formy ʽbýt neforemný, nepodařenýʼ. Být z jedné formy ʽbýt stejnýʼ. Být ve formě ʽbýt dobře disponovánʼ. Přijít nebo vyjít z formy, ztratit formu ʽztratit obvyklou podobu, tělesnou nebo duševní zdatnostʼ (Zaorálek: 64).

HMOŽDÍŘ A. Charakteristika Bez hmoždíře se v minulosti neobešla žádná kuchyně. Používal se k drcení koření, kávových náhražek či cukru, ke tření máku, roztloukání ořechů apod. V hradních kuchyních a městských domácnostech byl běžný už před třicetiletou válkou, na venkově se začal používat o něco později. Kovový hmoždíř tak nahrazoval malé dřevěné stoupy23; velké se však zejména na venkově používaly dál, místy až do 20. století. Už renesanční hmoždíře byly mosazné nebo železné. Vždy měly rovný válcovitý tvar s kuželovitě rozšířeným horním okrajem a patřila k nim palička se zaoblenými konci, které se stejně jako tlouku u stoupy říkalo trdlo (více viz heslo Trdlo). Hmoždíře bývaly obvykle zdobené různými linkami a ozdobnými pásky, někdy také vyrytým datem

23

Stoupa byla nádoba nebo jednoduché strojní zařízení na drcení máku pomocí tlouků na způsob hmoždíře.

39

a monogramem. V době první světové války, kdy byl nedostatek železa pro zbrojní průmysl, se povinně měnily za litinové nebo porcelánové. Dnes se hmoždíře používají spíše pro dekoraci, i když některé kuchařky v nich stále drtí koření a nedají na ně dopustit (Vondrušková: 45). B. Jazykový vývoj Ve staročeských slovnících najdeme moždieř, možděř, moždřieř v jednom z významů jako ʽkovovou nádobu, v níž se roztlouká koření, cukr ap.ʼ Jeho výskyt nám dokládá i úryvek z Bible Drážďanské: pánve a kotly a žaltáře a húsle a moždíře a čbernicě... pobral jest starosta rytieřský (Newerkla: 204). Moždieř či nověji moždíř (po změně ie > í) se říkalo i ʽhrubému, krátkému děluʼ. Vedle toho existovala deminutiva moždieřek, moždieřík (Geb: I, 404; HesStčS; Šimek: 81; PSJČ: I, 963). I ve slovnících 19. století se č. st. hmoždíř vyskytuje i bez počátečního protetického hjako moždíř a je chápán jako ʽnáčiní železné, mosazné atd., v němž paličkou něco, kupříkladu koření, se na drobno tlučeʼ. Podobně jako dříve i ve starší češtině existovala deminutiva moždířek, moždiřík a své uplatnění našla i adjektiva moždířní, např. ve spojení moždířní palice, či moždířový kámen ʽna moždíře dobrýʼ (Jung: I, 698; Kott: I, 439; Kott: I, 1073; Kott: IV, 313; Kott: IV, 1034). Slovníky 20. století uvádějí tytéž ekvivalenty hmoždíř i moždíř s nejen základním, výše uvedeným významem, ale hmoždíř je zde vysvětlen také jako ʽpřístroj k střelbě naslepo na něčí počest a oslavuʼ nebo ʽvojenské dělo větší ráže s krátkou hlavní, vrhající střely strmou dráhouʼ. Oba tvary jsou spisovné (PSJČ: I, 963; SSJČ: II, 50; SSČ: 188). Vedle častější podoby hmoždíř se v českých nářečích užívá i starší varianty moždíř, v jižních Čechách byla zaznamenána podoba mordýř (Bartoš: 206; Kott: I, 1072). C. Etymologie První výklad náleží už Gebauerovi, který stč. moždieř považuje za přejímku ze střhn. morsaere, morsari, a to ze střlat. mortarius označujícího ʽmoždíř, nádobu k drcení a rozbíjeníʼ a zároveň také ʽděloʼ (Geb: II, 404). Machek mu dává za pravdu, pouze doplňuje něm. Mörser z střhn. morsaere. Stč. moždieř, moždíř i hmoždíř se adideací přiklonilo ke slovesu hmoždit, ovšem jeho etymologii nepřevzalo. Ze stč. je p. moździerz, odtud pak r. možžér; slovenské tvary mažiar aj. jsou z maď. dial. mozsár (spisovně je mozsár). Jak se můžeme dočíst v

Holubovi-Kopečném,

lidová

varianta

subst.

hmoždíř

vznikla

kontaminací

ze

slovesa hmoždit se (Machek: 170, 378; Rejzek: 204; H-K: 232).

40

KOPIST A. Charakteristika Kopist je dřevěný nástroj na míchání těsta v díži ve tvaru úzkého pádla, zhotovený z jednoho kusu většinou měkkého dřeva. V minulosti se držadlo kruhového průřezu zhruba v polovině délky kopistu mírně rozšiřovalo do protáhlé obdélníkovité pracovní plochy, která měla průřez ve tvaru čočky. Hospodyně jej při míchání těsta držela v obou rukách. Musela při tom vyvinout značnou sílu, proto jsou držadla dochovaných kopistů tak jemně vyhlazená. Existovala pověra, že správně postavený kopist chránil dům proti blesku (ES: 25; Vondrušková: 26). B. Jazykový vývoj Už ve staré češtině slovo kopist (v podobě fem.) existuje, jak dokládá např. kopiſt comisterium zapsaná v mammotrektu24 z počátku 15. století (GebSlov). Díky záznamu v Rhazesově ranném lékařství z 15. století víme, že se používalo i deminutivum kopístka: Přilí oleje dřevěného a brzo octa ústavně klekce kopyſtku, až se dobře smiešejí (GebSlov). Doloženo je také vlastní jméno Kopisti a od něj odvozené adj. kopistský (Geb: II, 99; HesStčS). Ve slovnících 19. století najdeme č. st. kopist, kopisť i kopistka s charakteristikou ʽnástroj, jímž se těsto mísíʼ. V jižních Čechách se tomuto nástroji říkalo také měsidlo, jinde se pak výrazu kopist mohlo užívat pro ʽhrot, násadu u kopíʼ. Derivátem je i neu. kopiště, které rovněž označuje totéž (Jung: II, 124; Kott: I, 746; Kott: IV, 663). Slovníky nové češtiny uvádějí masc. i fem. podobu v téže, ale o něco přesnější charakteristice: ʽdřevěná tyč na jednom konci do plocha rozšířená, náčiní užívané na mísení těsta ap.ʼ. Zaznamenáno je i deminutivum kopistka a adjektiva připodobňující ke kopistu: kopistnatý nebo kopisťovitý (např. kopisťovitý list sedmikrásky) (PSJČ: II, 274; SSJČ: II, 393). C. Etymologie Ve výkladu výrazu kopist se etymologové rozcházejí. Zatímco Machek vidí psl. podobu *kopistь a jeho význam odvozuje od odpovídajícího latinského fūstis ʽklacek, kyj, hůlʼ, Rejzek psl. *kopyst odvozuje od *kopati ʽkopatʼ a pozdější změnu y > i (na kopist) vysvětluje připodobněním ke slovům list, kořist. Podobně Holub-Kopečný tuto ʽvelkou dřevěnou

24

Mammotrekt je druh středověkých biblických slovníků (obsahovaly glosy k latinským biblickým textům, psané národním jazykem).

41

měchačku na míšení chlebaʼ spojuje se subst. kopí a slovesem kopat, jež má ie. základ *(s)kap- ʽštípat, kopatʼ. P. kopiść a č. dial. kopȇsť ukazují na původní podobu slova *kopystь (Machek: 275; Rejzek: 199; H-K: 179). D. Frazeologie Běhá to okolo lesa a do lesa nemůže ʽkopistʼ (hádanka). Běží liška okolo vrška a do vrška nemůže ʽkopistʼ (hádanka) (Kott: IV, 663).

KRUHADLO A. Charakteristika Velká kruhadla se používala v době, kdy se téměř v každé domácnosti zpracovávalo a nakládalo zelí na zimu. Zelí se původně krouhalo na malé kousky nožem, ale už v renesanci se začala používat speciální kruhadla, která práci

zrychlovala.

Bylo

to

kruhadlo

deskové, tvořené dřevěnými deskami se zapuštěnými noži a pohyblivým jezdcem. Tím byla malá truhlička bez dna, pohybující se ve vodicích lištách, do něhož se vložila hlávka. Po třicetileté válce dokonce chodívali po venkově nádeníci, kteří si nesli kruhadlo na zádech a nabízeli lidem své služby. Jednalo se o kruhadlo tradiční, běžné spíše na venkově. Pro zpracování velkého množství zelí se používalo také otočné kruhadlo, upevněné v dřevěné stolici, s násypkou a plechovým struhadlem poháněným klikou. Používalo se na větších selských usedlostech od 19. století (ES: 27-28, Vondrušková: 79). B. Jazykový vývoj Staročeské slovníky výraz kruhadlo neobsahují. Ve slovnících 19. století najdeme č. st. kruhadlo jako ʽnástroj s nožíčkem zoubkovaným ku kruhání brukve neb řepy, jinak cetlík, cejtovadloʼ. Vyskytovala se rovněž deminutiva: Jungmann uvádí kruhádko, Kott kruhátko (Jung: II, 205; Kott: I, 829; Kott: IV, 753). Kruhadlo, příp. řídce používané krouhadlo, najdeme ve všech slovnících současné češtiny ve stejném významu, nejpřesnější je ʽstroj nebo přístroj, jímž lze rychle na koláčky nebo nudličky krájeti rozličné kořeny, hlávky, plodyʼ. Kruhárna je místnost, kde se zelí krouhá (PSJČ: II: 387; SSJČ: II, 452; SSČ: 152).

42

V lašských a hanáckých nářečích se pro přístroj na krouhání (krájení) zelí užívá dial. pl. podoby kružadła (Bartoš: 168). C. Etymologie Kruhadlo je odvozeno od kruh a kroužit ʽněco původně ze dřeva soustruhovatʼ. Protože se zelí, řepa apod. krouhaly na plochých kruhadlech, otáčecí kruhová kruhadla totiž ještě neexistovala, slovo vyjadřuje snadnost a stejnoměrnost toho orýpávání, podobně jako snadno rýpe soustruh. Koncové -at je tu podle strouhat blízkého významu. Výraz kruh je všeslovanský: ve slc. a hl. je stejný jako v češtině, dále máme p. krąg, r. krug, br. a ukr. kruh, sln. króg, sch. krȗg, m. krug, b. krăg, stsl. krǫgъ. Rejzek společně s Holubem-Kopečným uvádějí psl. *krǫgъ ʽkroužekʼ a východisko spatřují v ie. *krengh-/*krongh- od *(s)ker(ēi)s významem ʽtočit, ohýbatʼ, který podle druhého uvedeného patří do široké rodiny slov odvozených od slovesa krájet (Machek: 295; Rejzek: 315; H-K: 185; Kopečný: 166).

KVEDLAČKA A. Charakteristika Kvedlačka je drobný dřevěný nástroj k míchání a kvedlání, tj. rychlému míchání podobnému dnešnímu šlehání. Dříve se užívala při přípravě omáček, ale také třeba v kvedlačkovém typu máselnice. Existovaly dvě varianty kvedlačky: samorostlá a dvoudílná. Samorostlá kvedlačka bývala zhotovena z jednoho kusu dřeva.

Skládala

se

z delšího

rovného

a

pečlivě

ohlazeného držadla, na jehož spodním konci bylo čtyři až sedm různě silných samorostlých výstupků, rozmístěných víceméně pravidelně kolem obvodu, vždy směřujících mírně šikmo vzhůru ve směru držadla. Dvoudílná kvedlačka se zhotovovala z delšího a pečlivě ohlazeného dřevěného držadla a na jeho konec nasazeného dřevěného válečku. Oba díly bývaly buď vyřezávané, nebo častěji soustružené. Váleček měl po vroubkovaném obvodu šest až dvanáct žlábků nahrazujících samorostlé výstupky. Na počátku 20. století se ojediněle objevoval i váleček porcelánový (ES: 28). B. Jazykový vývoj Ve staročeských slovnících název tohoto kuchyňského nástroje nenajdeme. Slovníky 19. století uvádějí k č. st. kvedlačce označující ʽmoutev, moutvičkuʼ (více viz heslo Moutev) mnoho ekvivalentů: kvedlička, kvedlovačka, včetně nářečních tvarů s r namísto d (kverlačka apod.), které údajně pocházejí z němčiny (něm. quirlen znamená ʽkvedlatʼ, quirl 43

ʽkvedlačkaʼ). Kverličník je ʽnáčiní, do něhož se kverličky zastrkujíʼ (Jung: II, 238; Kott: I, 856; Kott: IV, 788). Kvedlačku jako ʽ(dřevěné) kuchařské náčiní (s hvězdicovitě rozšířeným koncem) k mícháníʼ uvádějí všechny tři slovníky nové češtiny. Najdeme zde rovněž nářeční podobu kvedlík, kverlík. Nechybí slovesa kvedlat (se), kvedlovat (se). Podoby s r jsou klasifikovány jako zastaralé nebo nářeční (PSJČ: II: 473; SSJČ: II, 493; SSČ: 157). Na českém území se vyskytují tři základní hláskové varianty, a to se slovesným základem kvedl- v Čechách s přesahem do českomoravské oblasti, šprul- na většině Moravy a švrl- na východě Moravy a ve Slezsku. Západní hranice oblasti, kde se užívá švrl-, zároveň označuje rozhraní přejatých pojmenování (v západní, a tedy větší části jazykového území) a názvů domácích (v nejvýchodnější oblasti). Toto základní rozdělení je doplněno drobnějšími regiony, kde převažují další nářeční varianty, které se dubletně vyskytují hlavně při okrajích Čech (např. moutvička, měchačka, vařečka). Sporadicky se vyskytuje rohačka (Zábřežsko, České Budějovice), jejíž obdobou je rogalka, v přechodných nářečích česko-polských jediný používaný název. Významnější výskyt zaznamenávají odvozeniny od slovesného základu klecht-, rozptýleně se vyskytující např. v centrální části českomoravské oblasti. Zajímavé je též rozvrstvení sufixů. V Čechách převládá přípona -ačka, k níž se jako dubleta vyskytuje i přípona -ovačka (zejména ve východo- a jihočeské oblasti). V severovýchodočeské oblasti najdeme i sufix -ík a -ák. Ty jsou však typické zejména pro Moravu a Slezsko. Hláskové obměny se projevují hlavně v Čechách u slovesného základu kvedl-, a to kvadl- (na jihu Čech), kvidl- (při západočeském okraji), kvrdl- (západní a střední Čechy) a kverl- (v severočeské oblasti). Na Moravě můžeme zaznamenat i šprudl- a v jeho rámci šprugl- (ČJA: I, 292, 294).

44

C. Nářeční mapa (ČJA: I, 295).

D. Etymologie Výrazy kvedlačka i kvedlík jsou odvozeny od kvedlat (disimilací od dřívějšího kverlat), které pochází z německého querlen (quirlen) ve významu ʽmíchat kvedlačkou, kvedlatʼ (Machek: 311, Rejzek: 325). E. Frazeologie Kvedlat/kvedlovat se ʽkymácivě se pohybovat sem a tam, motat seʼ (PSJČ: II, 473; SSJČ: II, 493). Být v každé legraci za kvedlačku ʽdo všeho se pléstʼ. Kvedlík táhne domů ʽnetančilaʼ. Ani kvedlík neprodala ʽani jednou si nezatančilaʼ (Zaorálek: 170).

LOPATA, LOPATKA A. Charakteristika Lopata se dříve používala na sázení chleba či pečiva do pece a poté jejich vytahování. Měla dlouhou rovnou dřevěnou násadu, to aby dosáhla až na konec pece, kruhového průřezu, pečlivě na povrchu ohlazenou. K jejímu konci byl upevněn nejčastěji kruhový, ale někdy také 45

polokruhový, elipsový či čtyřhranný list lopaty, ze dřeva nebo železa, častým používáním ohořelý či očazený. Podle toho, jak byl list na násadu nasazen, se rozlišují dvě varianty. Buď byl dřevěný list spolu s násadou zhotovený z jednoho kusu dřeva, anebo – a to častěji – se na horním konci listu spojily dva dřevěné hranoly, mezi něž se pomocí hřebů nebo dřevěných kolíků upevnil konec násady. Tento způsob

byl v tradičním prostředí běžnější.

Druhou

možností bylo, že k plechovému listu se na horní konec umístila dutá tulejka25, do níž se nasadil konec násady, případně se někdy ještě zajistil hřebem (ES: 33). Lopata se stala symbolem pekařského řemesla. Na venkově hospodyně pekly chléb samy, nejprve doma a později ve velkých obecních pecích, které v některých krajích fungovaly ještě počátkem 20. století. Chléb si pekli lidé i ve středověkých městech. Městské rady však kvůli požárům domácí chlebné pece zakazovaly. Z písemných pramenů víme, že již ve 14. století žila ve městech početná vrstva pekařů a městské rady přísně dohlížely na to, aby všichni pekli bochníky předepsané váhy a prodávali je jen za cenu, kterou stanovila radnice. Chlebné pece neměly přímý ohřev, ale nejprve se naplnily dřevem a topilo se v nich tak dlouho, dokud se kameny klenby nerozpálily. Popel se vytáhl hrablem a celý prostor čistě vymetl pometlem. Lopatou se pak do horké pece sázely bochníky, připravené na ošatkách, a když byla plná, otvor se zakryl. Tradiční způsob pečení zcela nezanikl ani dnes, používá se například v pizzeriích (Vondrušková: 89). Náčiní tohoto typu však mělo v kuchyni ještě další využití. Jednalo se o menší lopatku, která sloužila k nabírání mouky, krup a dalších sypkých surovin z truhel, větších dóz nebo pytlů a užívala se nejen v domácnostech, ale například i v kupeckých krámech. Bývala původně celodřevěná, zhotovovaná z jednoho kusu dřeva, později i plechová. Dřevěná lopatka měla krátké hlazené držadlo kruhového průřezu, válcové nebo kuželovitě se rozšiřující. Plechové držadlo bývalo podobné, zhotovené ze stočeného plechu. Někdy měla plechová lopatka krátkou tulejku, do níž bylo zasazeno dřevěné držadlo. Podobně jako u lopaty na sázení chleba do pece i v případě lopatky na

25

Tulej či tulejka je pouzdro, trubka nebo objímka, do níž se nasazuje násada nebo topůrko nástroje.

46

mouku existovaly dvě varianty v závislosti na podobě pracovní plochy lopatky: list lopatky býval plochý, rovný, s nízkými okraji a jeho pracovní plocha měla tvar obdélníku, lichoběžníku, trojúhelníku apod. Ve variantě druhé mohl být list lopatky válcovitě prohnutý s vyššími okraji (ES: 33). B. Jazykový vývoj Ve staré češtině najdeme substantiva lopata, např. v mammotrektu z počátku 15. století je zaznamenáno chlebná lopata arula. Deminutivum : Udělaj lopatku z šindelu pak lze dohledat v Lékařství ranném (v části o chirurgii), rukopisu z 2. pol. 15. stol (GebSlov). Ten, ʽkdo dělá lopatyʼ, je lopatník, přičemž je znám i nositel tohoto jména, resp. příjmení: Petrus lopatnyk zaznamenaný v r. 1418 a nám dostupný ze Základů starého místopisu Pražského V. V. Tomka (pocházejících z r. 1866; GebSlov). Doloženo je i stč. adj. lopatkový a neu. lopatišče ʽlopatištěʼ (Geb: II, 267; StčS; HesStčS). Jungmanův slovník č. st. lopata definuje jako ʽploské náčiní nejvíce s držadlem, k nabírání, kydání atd.ʼ a jmenuje ʽchlebovou, chlební, chlebnou nebo pekařskou lopatu, po níž chléb do peci sázejíʼ. Lopatka, dem. k lopata, má významů hned několik: ʽlopatka, kterou se přidává dobytkuʼ, ʽlopatka neb špata k míchání věcí v peci chemické vroucíchʼ, ʽlopatka kuchyňská k míchání (měchačka)ʼ, ʽferule ku plácání přes ruce jakožto trest dětíʼ a konečně termínu lopatka se používá i pro označení ʽširoké plecní kosti v těle zvířecímʼ. Kromě toho zde najdeme hojné množství derivátů. Výraz lopatník, známý už ze staré češtiny, doplňuje Jungmann ekvivalentem lopatář; lopatárna je pak místo, ʽkde železné lopaty, rejče atd. dělajíʼ. V přeneseném významu se užívají i deriváty lopatec označující ʽpokolení hmyzů pětičlených, hmyzožravýchʼ nebo lopatkář, případně dvoulopatkář jakožto ʽovce, kteréž po shození dvou prostředních jehněčích řezáků ve druhém roce noví vyrostajíʼ (Jung: II, 350–351). Kott je o něco stručnější, zachycuje deminutiva (lopatečka, lopatička), jmenuje typy lopaty (rýčová, opalací, chlebová, vějící apod.) a ve shodě s Jungmannem nabízí další odvozeniny (Kott: I, 942; Kott: VI, 886–887). V nové češtině je výraz lopata rovněž hojně používaný. Význam tohoto slova se nezměnil, slovníky ho jen charakterizují přesněji, a to jako ʽruční nářadí skládající se dole z ploché deskovité nebo miskovité části (listu) a z násady, určené k nabírání, odkrajování a přemísťování sypkých hmotʼ. Díky svému charakteristickému tvaru poskytuje lopata název mnoha reáliím a tvoří hojné množství derivátů. Pod označením lopata známe i ʽvěc lopatě podobnou, připomínající ruční lopatu tvarem nebo též funkcíʼ, např. ʽsoučást strojů a zařízeníʼ, ʽrameno větrného mlýnaʼ, v myslivecké terminologii ʽrozšířenou horní část parohů u daňků a losůʼ ap. Dem. lopatka pak má rovněž více významů: může představovat 47

ʽmenší nářadí na přikládání uhlí, vybírání popela, sbírání smetí, k nabírání sypkých věcí ap.ʼ, dále ʽvěc lopatce podobnou, připomínající lopatku tvarem nebo též funkcí, zvláště součást různých strojů a zařízeníʼ a je to rovněž ʽplochá kost trojúhelníkovitého tvaru v horní části zad, na niž je připojena pažeʼ. Najdeme rovněž deriváty jako lopatice ʽlopatkaʼ, lopatník, lopatář, lopatáč ʽdaněkʼ, lopatovka ʽrod much, lat. Auriscalpiumʼ a dem. lopatečka, lopatička (PSJČ: II, 626-627; SSJČ: 576-577; SSČ: 167). C. Etymologie Lopata je slovo všeslovanské, známe č., slc. a m. lopata, luž. a p. łopata, r., ukr., sln. a b. lopáta, br. lapáta, sch. lὸpata. Příbuzné varianty jsou lit. lópeta, pr. lopto ʽlopataʼ, lot. lāpsta ʽlopata, lopatka, široký konec veslaʼ. Holub-Kopečný i Machek jsou zastánci teorie, že vzhledem k lit. lópeta je pravděpodobné, že původní byl asi baltoslovanský výraz *lāpeta, přičemž bsl. *lopa znamená ʽplochou věc, dlaňʼ. Tento útvar je příbuzný s lat. pāla téhož významu, v glosách je doložené i lat. paleta (je i palenta, palenia), asi z *pāleta. Je-li tato domněnka správná, je třeba uznat bsl. přesmyk p-l > l-p, v slovanštině pak ještě přesun ā do druhé slabiky a e (asimilovaného v o) do první. Lat. pāla by byl produkt slangového krácení (Machek: 339; H-K: 210; Kopečný: 189). Rejzek je poněkud jiného názoru. Podle něj má psl. *lopatanejblíže k lit. lópeta téhož významu nebo stpr. lopto ʽrýčʼ. Je to asi odvozenina od nedoloženého *lopъ, jež odpovídá lit. lăpas ʽlistʼ, tedy vlastně ʽnástroj podobný listuʼ. Východiskem je ie. *lēp-, *lōp-, *lәp- ʽněco plochéhoʼ, s nímž lze spojit i r. lápa ʽtlapaʼ, lit. lópa nebo gót. lofa, oboje znamenající ʽdlaňʼ (Rejzek: 349). D. Frazeologie Lopata expr. nebo zhrub. ʽruka, zvlášť veliká nebo širokáʼ (PSJČ: II, 626; SSJČ: II, 576–577). Jazyk jako lopata ʽdlouhý, širokýʼ (Kott: VI, 886). Ruce jako lopaty ʽs širokými dlaněmiʼ (SSČ: 167). Být u lopaty ʽpracovat manuálněʼ (SSČ: 167). Shodit něco s lopaty ʽodbýt něco (o robotném, špatním, lenivém díle)ʼ. Shodit někoho s lopaty ʽvyhodit někoho ze služby, z úřadu, sesadit hoʼ (Jung: II, 350; Kott: I, 942; Zaorálek: 180). Nestojí za to, aby ho na lopatu vzal (a vyhodil) ʽje to dareba, ničemaʼ. Máme ten chléb/boží dárek ze zlaté lopaty ʽkupovanýʼ (Kott: VI, 886; Zaorálek: 180). Mít blahoslavenou lopatu ʽpéct chutný nebo hezký chlébʼ (Zaorálek: 180). Podat, strkat, vrazit, říci ap. někomu něco po lopatě ʽříci bez obalu, hodně zřetelně, srozumitelně, aby to bylo jasné k pochopeníʼ (Jung: II, 350; Kott: I, 942; PSJČ: II, 626–627; SSJČ: 576–577; SSČ: 167; Zaorálek: 180). 48

Lopata vše vyrovná ʽhrobníkova, tzn. umřeʼ(Kott: VI, 886). Už mu nepomůže než lopata ʽumřeʼ (Kott: VI, 886; Zaorálek: 180). Nechce se mu s lopaty dolů ʽnechce se mu umřítʼ (Zaorálek: 180). Čert s lopaty rychtáře a pány shodí jak jiné ʽpřijdou po smrti do peklaʼ (PSJČ: II, 627; Zaorálek: 180). Brát na jazyk, co na lopatu stydno vzít ʽmluvit sprostě, nestydatěʼ. Po lžičce dávat a po lopatě brát ʽpočínat si chytrácky, zištně, hrabivěʼ (Zaorálek: 114). Spadnout někomu s lopatky ʽztratit jeho přízeňʼ. Dát pod lopatky ʽdát co proto, napracovat seʼ (Zaorálek: 180). Položit někoho na (obě) lopatky ʽporazit ho, nechat propadnout (ve škole)ʼ (PSJČ: II, 627; Zaorálek: 180). Mít čelo až po lopatky žertovně ʽmít pleš, být holohlavýʼ (Zaorálek: 180).

MLÝNEK A. Charakteristika Od poloviny 19. století se začaly ve větší míře užívat menší specializované kuchyňské mlýnky na nejrůznější potraviny, nejprve v měšťanském prostředí, později i ve venkovském. Bývaly určeny pro jeden druh mletí (na kávu, na mák, na maso aj.), později už měly vnitřní zařízení vyměnitelné. Obvyklý mlýnek vypadal následovně: dřevěná (případně železná nebo litinová) schránka mlýnku měla na spodku šroub, jímž se upevňovala k desce stolu. V horní části byla čtverhranná nebo válcová násypka, do níž se obvykle při práci vtlačoval dřevěný hranolek, jímž se mletá hmota pěchovala. Pracovní zařízení poháněla klika (někdy opatřená dřevěným držadlem), jež byla rovná nebo obloukovitě, esovitě prohnutá, obvykle železná či litinová. Podle materiálu, pro který byl mlýnek určen, se lišilo pracovní zařízení, tedy tvar šneku, úprava vnitřních stěn i uzavření kruhového otvoru v přední části, jímž se rozemletá hmota vytlačovala ven. Podle pracovního zařízení se odlišovaly nejčastější typy mlýnku. V mlýnku na maso byl litinový šnek s ostrými hranami a někdy ještě v přední části zvláštní nůž (ve tvaru kříže se čtyřmi ostřími nebo ve tvaru pásku se dvěma ostřími, otočný na hřídeli vedoucí šnekem ke klice). Na výstupním otvoru byla umístěna silná kovová destička 49

s malými kruhovými otvory hustě vedle sebe, která se uchycovala pomocí šroubovacího prstence; někdy měla na obvodu malý zářez, který zapadal do výstupku ve výstupním otvoru, aby se destička neotáčela. V mlýnku na strouhanku bylo jako pracovní zařízení místo šneku válcovitě stočené otočné plechové struhadlo. Výstupní otvor nebyl ničím zakryt, někdy byl na spodní straně opatřen menší hubičkou. Mlýnek na mák měl uvnitř kovový váleček se šikmými rýhami, přiléhajícími těsně k vnitřní stěně mlýnku. V přední části na výstupním otvoru byla umístěna kruhová destička s ostrou hranou, mezi jejímž obvodem a stěnou schránky se rozemletý mák vytlačoval ven; destička se otáčela spolu s mlecím válečkem. Vnitřní váleček měl různé úpravy (způsoby rýhování apod.). Mlýnek na mák byl poměrně mladou variantou (původně na drcení máku používaly zvláštní stoupy a pernice26). Šnek u mlýnku na ovoce byl podobný jako u masového mlýnku. Někdy se dokonce užívalo přímo mlýnku na maso přidáním nástavce v přední části. Na výstupním otvoru byl upevněn nástavec kuželového tvaru, v němž bývalo vyměnitelné kuželovitě tvarované sítko různé hustoty. V nástavci byl ve středu délky ve spodku otvor, jímž odtékala šťáva, z přední části, prodloužené do jakéhosi žlábku, se vytlačovaly slupky a jiné pevné zbytky. V nástavci býval také šroub, jímž se dala regulovat síla lisování ovoce. Nástavec se uchycoval na schránku pomocí šroubovacího prstence. Mlýnky na ovoce jsou mladého původu, na venkově přežívaly zvláštní lisy na ovoce. Od druhé poloviny 19. století se hojně šířily mlýnky na kávu a její náhražky. Od ostatních mlýnků se často lišily tvarem schránky, která byla dřevěná nebo kovová, hranolového nebo válcového tvaru, se zásuvkou na umletou kávu na spodku. Tomu bylo uzpůsobeno i pracovní zařízení, které tvořil nejčastěji rýhovaný ocelový válec kuželového tvaru (ES: 39-40). B. Jazykový vývoj Ve staré češtině nacházíme deminutivum z mlýn, a to mlýnec. Dokládá nám to úryvek z r. 1585: (Hrstníci), jenž své mlejnce mají, uvedený v publikaci Kulturní obraz českých měst

26

Pernice byla stará nádoba podobná dnešní pánvi.

50

15. a 16. stol. (GebSlov). Ve Vodňanského Lactiferu z počátku 16. století také můžene najít Pepŕowy mlýnec (GebSlov). Gebauer odvozuje jeho původ z psl. *mьl (Geb: II, 382; StčS). Slovníky 19. století uvádějí č. st. mlýnek, mlejnek jako deminutivum k mlýn. Jungmann chápe mlejnek hlavně jako ʽmlýnek na obilíʼ, ale může to být také ʽmlýnec na kávu (kafe)ʼ, nebo přeneseně ʽhra kam se dášʼ či ʽhra s 18 kaménky, kde se nejdříve kaménky kladou, pak jimi se táháʼ. V Kottově slovníku najdeme i hovorové ekvivalenty k mlýnku, který se podle vydávaného zvuku nazýval repetáč, rapotáč, mlýnku malému a špatnému se říkalo také krcálek, drncálek, čaračník. Mlýnek může být i ʽten, kdo vlastní mlýnʼ a najdeme ho i jako vlastní jméno místní: Mlýnec, Mlýnek (Jung: II, 471; Kott: I, 1046-1047; Kott: VI, 1008). Slovníky současné češtiny uvádějí v rámci hesla mlýnek kromě dem. k mlýn několik významů: ʽruční přístroj na mletí: na kávu, na maso, na mák, na barvy, barvířskýʼ, dále ʽstroj, zařízení připomínající nějak (účelem nebo podobou) mlýnek, např. větrný mlýnek, Crookesův, dětská hračka stavěná na voděʼ, mlýnek může být i ʽvlastník malého mlýna a používá se ho i pro popis lidské činnosti, kdy se palce v sepjatých rukou otáčí kolem sebe. Mlýnec je hodnocen jako slovo už zaniklé (PSJČ: II, 890; SSJČ: III, 106; SSČ: 184). C. Etymologie Mlýnek je odvozenina ze základního č. substantiva mlýn; jako srovnání mohou sloužit s. mlin, p. młyn či r. meľnica. Společná praslovanská podoba *mъlinъ je přejata přes sthn. mulīn z lat. mulīnum a plat. molīna, molīnum téhož významu od lat. molere ʽmlítʼ. Slovo se přiklonilo k mlít, -y- v západoslovanských jazycích není jasné. Mlýny na vodu jsou spojeny s římskou kulturní oblastí, odkud k nám pronikly. Předtím u nás byly známy jen ruční mlýnky – proto domácí výraz žernov, val. žrna (Machek: 369; Rejzek: 383; H-K: 227). D. Frazeologie Někdo byl na mlýnku ustálené spojení ʽpovídali o něm, pomlouvali hoʼ (PSJČ: II, 890; Zaorálek: 196). Přijít na mlýnek ʽdostat se do vyšetřováníʼ (Zaorálek: 196).

51

MOUTEV A. Charakteristika Moutev byla palička či tlouk, tlukadlo na stloukávání másla (v máselnici) (SSJČ: II, 960–961). Výrazu moutev se ale může používat i pro kvedlačku27 či zcela běžně pro nějaké dřevěné náčiní28. B. Jazykový vývoj Ve staré češtině se používalo výrazu mútev s významem ʽmoutev, tloukʼ (Geb: II, 419). Doloženo to máme díky Sbírce rozprav lékařských z pol. 15. stol.: (Tekutinu) mutwi čistú zvrť a zpěň (GebSlov). Podobně dem. mútvicě, zaznamenané v rukopisu Lékařství ranného z 2. pol. 15. stol.: (Vlij na lejno) puol pinty vína a rozvrť to dobřě mutwyczy (GebSlov). Slovníky 19. století už vedle staršího mútev uvádějí diftongizovanou podobu moutev ve výše uvedeném významu. Najdeme zde i derivát moutvice ve významu botanickém ʽbylina, cendelín, lat. Chelidoniumʼ, sekundární adjektivum moutvička označuje ʽkvedlačkuʼ (Jung: II, 407; Kott: IV, 1033). Slovníky současné češtiny obsahují výraz moutev v nezměněném významu, v nářečích se tak říká ʽtlouku na stloukání másla v máselniciʼ (PSJČ: III, 136; SSJČ: II, 960-961). Českého dialektického výrazu moutev, moutvice, případně motvice se ve významu ʽpohyblivá součást stojaté máselniceʼ užívá v západních Čechách. Název moutvička můžeme zaznamenat i v manětínském okraji Čech. Zde však představuje ekvivalent k č. spisovnému kvedlačka (ČJA: I, 236; ČJA: I, 294).29 C. Etymologie Stč. mútev, mútvicě, nč. moutev, tj. ʽtlouk na másloʼ je odvozenina od stč. slovesa mútiti, nč. moutit ve významu ʽmíchat tekutinou a tím ji kalitʼ. Kdysi šlo o odborný termín pro stloukání másla (dosud se používá na Valašsku). Holub-Kopečný však přichází s tvrzením, že moutev ʽpřístroj na mnutí lnuʼ pochází z původního *mǫtъvь. Je to slovo všeslovanské, což můžeme doložit pomocí slc. mutiť, stsl. mǫtiti, p. mącić, ukr. mutyty, rus. mutiť, hl. mucić, dl. muśiś, sln. motiti, b. mătja. Psl. *mǫtǫ, *mǫtiti je iterativum od *męsti, č. mást (Machek: 377; H-K: 232). D. Frazeologie Múdrému i mútev lízati (Smila flašky přísloví z 2. pol. 15. stol., Geb: II, 419). 27

Enders, Julius: Rukopisy a český jazykový atlas. In: Almanach rukopisné obrany. [online]. Dostupné z: . 28 Věra Mazlová: Ještědské nářeční rysy v díle Karoliny Světlé. In Naše řeč 4-5, 1948 [online]. Dostupné z: . 29 Více o nářečním rozvrstvení subst. moutev viz heslo Tlouk.

52

NŮŽ A. Charakteristika Nůž je ruční nástroj k řezání a krájení materiálu, skládající se z čepele a ze střenky. Od pravěku používané nože se měnily a přizpůsobovaly speciálním potřebám: existovaly nože lovecké, sklizňové, na zpracování kůže, dřeva apod. Obvyklé byly dva typy: nože rovné, dlouhé, s delší či kratší čepelí, a nože s čepelí v pravém úhlu zahnutou pro odřezávání plástů od čela úlu. Už ve starých dokladech z 16. století najdeme o noži četné zmínky, které svědčí o tom, že Češi s oblibou krájeli jídlo ne s obyčejnými, ale s pěkně vypracovanými noži. Od 2. pol. 19. stol. a začátku 20. stol. se šířily nože nejrůznějších typů v závislosti na způsobu jejich použití (LK: 634). Kuchyňský nůž se v domácnosti užíval k řadě prací, sloužil ke krájení masa a chleba, krouhání zeleniny, kuchání drůbeže, dříve též ke stolování apod. Od kuchyňského nože je třeba odlišovat speciální nůž stolovací a dále nože určené pro jiné hospodářské činnosti (včelařský, vinařský, štěpovací apod.). Základem kuchyňského nože byl železný, později ocelový list, který měl ostří na jedné či na obou hranách. List byl na předním konci zakončen špičkou nebo byl zaoblen, na opačném bylo držátko či střenka, existující ve dvou variantách: buď měl nůž na širším konci listu kovový trn, na nějž se narazilo dřevěné válcovité držátko, což byl starší způsob, anebo širší konec listu vybíhal v plochý (nejčastěji obdélníkový) pásek, k němuž přiléhala z obou stran dřevěná dvoudílná střenka (tvořená čtyřhrannými nebo oblými plochými dřevěnými hranolky). Obě části střenky byly spojeny nejčastěji třemi nýty, procházejícími také páskem na konci listu. Podle účelu použití existuje několik typů nožů: Na konci 19. století se začal užívat v některých domácnostech nůž loupací, tedy speciálně upravený nůž na loupání ovoce a brambor. Čepel nože byla plechová, půlkruhově tvarovaná, ve středu podélné osy čepele byla ostrá vystupující lišta a pod ní v čepeli úzký obdélníkový otvor. Tato úprava umožňovala odkrajovat stále přibližně stejně širokou vrstvu. Konec čepele byl obvykle opatřen trnem a jím naražen do dřevěného struženého držátka, obvykle ohlazeného. Někdy byl spodní konec držátka, kde byl naražen trn, pro zpevnění stažen plechovým páskem. 53

Zvláštní nůž uzpůsobený k vykrajování jaderníků, užívaný zejména při zavařování jablek a hrušek se používal od konce 19. století. Takový nůž měl čepel plechovou, mírně obloukově prohnutou, na spodním konci byl dutý kruhový prstenec, na spodní hraně ostrý. V horní části byla čepel protažena v trn, jímž byla naražena do dřevěného držátka, obvykle pečlivě ohlazeného. Zhruba v 18. století se ve vyšších společenských vrstvách objevil nůž se zaoblenou špičkou, užívaný speciálně ke stolování – tedy nůž stolovací. Mezi širší vrstvy pronikl kolem 18. a v 1. polovině 19. století. List byl po celé délce stejně široký a mě přední konec zaoblený, jednu hranu tupou, druhou jen nevýrazně zaostřenou. Později se objevily různě tvarované speciální nože na ryby, dezerty apod. Starší nože měly ocelový list a dřevěnou střenku, později se objevily celokovové nože ze stříbra, alpaky nebo různých slitin. Kovové držadlo bylo někdy zdobeno jednoduchými geometrickými a rostlinnými motivy (ES: 43-44). B. Jazykový vývoj Stč nóž najdeme např. v Alexandreis z r. 1599: o jednoho kopie přěkla, v druhého noz do pěsti vekla (StčS). Ve slovnících je pod heslem nóž uvedeno několik významů: stč. nóž je ʽkratší zbraň (především bodná) nošená v pochvě u pasu, nůž nebo dýkaʼ, dále je to ʽnástroj s čepelí užívaný k řezání, krájení ap.ʼ, v přívlastkovém spojení má pak nóž specifický význam ʽnožovitý nástroj přizpůsobený k určité speciální činnosti, zvl. řemeslnéʼ. Derivátem z stč. nóž může být nožieř ʽnožíř, výrobce nožů, nůžekʼ; nožnicě je pouzdro na jídelní nože (StčS: 992–993; MSS: 216; ŠimekSlov). Jak se můžeme dočíst v Bohemáři Bartoloměje z Chlumce z poloviny 50. let 14. století: nožnice vagína, cultellator quoque nozyerz, cingulator pasieř (StčS). Slovníky 19. století už uvádějí tento nástroj v č. podobě nůž (zachycují ovšem i starší variantu nóž) a chápou ho jako ʽnářadí ke krájení a řezání, nejvíce ocelivé s držadlem a čepejlem po jedné straně ostrým, obyčejně končitým (špičatým), které tlakem jakýms jako klín do pevných těles vnikajíc dílky jejich od sebe oddělujeʼ. Nechybí dem. nožík (nožejk) a nožíček (nožejček). V Dodatcích ke Kottově slovníku najdeme i variantu nože, což je ʽnáčiní na krouhání zelí – obyčejně šest nožů složených a nad nimi truhlík se zelím, kterým se pohybuje, zelí se řeže a padá dolůʼ. V přeneseném významu jsou nože i ʽdruh hrušek dlouhýchʼ (Jung: II, 743; Kott: II, 193; Kott: VI, 1219). Nová doba přinesla i další významy výrazu nůž, které jsou zachyceny ve slovnících 20. století: vedle tradičního použití se nůž užívá např. v textilní terminologii, a to jako ʽnástroj na stírání přebytečné barvy na válcovém tiskacím stroji; stěrkaʼ, či v elektronice, kde nůž

54

označuje ʽpohyblivý kontakt spínače ve tvaru nožeʼ. Deminutiva k nůž jsou nožík, nožíček (PSJČ: III, 652; SSJČ: III, 390; SSČ: 225). C. Etymologie Ve výkladu slova nůž se etymologické slovníky shodují. Výraz je všeslovanský, můžeme dohledat slc. nȏž, luž., br., r., m. a b. nož, p. nóż, ukr. niž, sln. nὸž, sch. nȏž, stsl. nožь. Česká varianta nůž pochází z psl. *nožь < *noz-jь od kořene *nьz- s významem ʽostrým nástrojem pronikatʼ, který je v stsl. imperativu vьnьzi nožь ʽvpíchni nůžʼ, stč. slovesa venznúti, pronznúti znamenala ʽvsadit, zasadit, zajet nožem, probodnoutʼ. Stč. přínoza je ʽkuchyňský nůžʼ; nůž tedy byl nástroj na píchání, bodná zbraň. Kořen *nez- má příbuzenstvo v lit. knéžti ʽbodat, šťouchat, píchat, dloubatʼ. Rejzek ještě uvádí, že stsl. vъnьznǫti ʽvbodnout, zabodnoutʼ je příbuzné se střit. ness ʽránaʼ a snad i ř. nýssō ʽbodám, vrážímʼ. Jako možné východisko předpokládá ie. *neģh- či *nuģh- ʽbodat, vrážetʼ (Machek: 403; Rejzek: 417; H-K: 248; Kopečný: 235). D. Frazeologie Být na dva kraje nůž ʽbýt rázný, říznýʼ (Zaorálek: 223). Nůž by v tom stál ʽje to velmi husté (o tekutině)ʼ (Zaorálek: 223). Buď jako bys měl nůž na hrdle ʽúzkostlivě opatrnýʼ (StčS). Křičí, jako by ho na nože brali ʽhodně, velice silněʼ (Jung: II, 743; Kott: II, 193; PSJČ: III, 652; SSJČ: III, 390; SSČ: 225). Pořezat se vlastním nožem ʽpůvod neštěstíʼ (Kott: II, 193). Odhodit si nůž ʽztratit úřad, dobrodějce / sám sobě uškoditʼ (Kott: II, 193; Zaorálek: 223). Nůž ostrý jako jed ʽvelmi ostrýʼ (Kott: VI, 1219). Být spolu spolu na nůž/nože ʽžít v nepřátelstvíʼ (Kott: VI, 1219; PSJČ: 653; SSJČ: III, 390; Zaorálek: 223). Boj/spor/nepřátelství (až) na nůž/nože ʽbezohledný, nemilosrdný; krajně vyhrocenýʼ (SSJČ: III, 390; SSČ: 225; Zaorálek: 223). Brát někoho na nůž ʽdráždit, zlobit někohoʼ (Zaorálek: 223). Ale pamatuj na mne, ať nepodáš chléb a nekoupíš nůž ustálené spojení ʽať se nedostaneš z bláta do louže, ať to s tebou špatně nedopadneʼ (PSJČ: III, 652). Slovo bylo jako nůž ʽostré, jízlivéʼ (PSJČ: III, 652; SSJČ: III, 390). Nůž na nůž (dávat) ʽrána za ránu, oplácet, nezůstat nic dluženʼ (PSJČ: III, 652; SSJČ: III, 390; Zaorálek: 223). Být/pohybovat se na ostří nože ʽbýt ve vypjaté situaci, vyhnané do krajnostiʼ (PSJČ: III, 652–653; Zaorálek: 239). 55

Dospět (spor dospěl) až na ostří nože ʽnastal rozhodný okamžikʼ (PSJČ: III, 653; SSJČ: III, 390). Být skeptikem až na nůž ʽneúprosnýmʼ. Břitký nůž ho proniká ʽcítí velikou bolestʼ. Zas nový nůž nám na hrdlo se brousí ʽpřipravuje se nové utrpeníʼ. Pohled, v němž se skrýval nůž ʽzlostný, nepřátelskýʼ. Brousit na sebe nůž ʽsami sebe ničit, vrhat ve zkázuʼ (PSJČ: III, 653; Zaorálek: 223). Pískat na nůž ʽmít nouziʼ (Zaorálek: 223). Nasadit (dát, přiložit) někomu nůž na hrdlo/krk přeneseně ʽhrozbou, vyhrožováním někoho k něčemu (při)nutitʼ (SSJČ: III, 390; SSČ: 225; Zaorálek: 223). Vrazit někomu nůž do zad přeneseně ʽzákeřně ho napadnout nebo zraditʼ (SSČ: 225). Dřít/řezat (někoho) bez nože ʽnemilosrdně (někoho) okrádat, odírat nebo vykořisťovatʼ (SSJČ: III, 390; Zaorálek: 223). Pořezat se vlastním nožem ʽsám sobě uškoditʼ (Zaorálek: 223). Nože (a vidličky) při cizím stole utírat ʽpřiživovat se u cizíchʼ (Zaorálek: 223). Trhl sebou, jako by ho nožem bodl (SSJČ: III, 390). Prodat (zahodit) chléb a koupit nůž ʽprohloupitʼ (Zaorálek: 105-106). Nůž, kterým se pořád krájí, nezrzaví. (Kott: II, 193). Spadne-li nůž a zabodne-li se do podlahy, přijdou brzy hosti (Kott: VI, 1219).

NŮŽKY A. Charakteristika Nůžky v minulosti v kuchyni sloužily hlavně k ʽodkrajováníʽ cukru nebo k porcování drůbeže. Nůžky na cukr sloužily v době, kdy se cukr vyráběl v homolích. Používaly se v kupeckých krámech, ale lidé je mívali i doma (zejména na větších selských usedlostech). Nůžkami se z tvrdých homolí uštipovaly kousky cukru, které se pak mohly rozdrtit ve stoupě nebo v hmoždíři, anebo použít stejně jako dnešní kostky. Od běžných nůžek se lišily ostřím prohnutým téměř do kruhu, které kopírovalo tvar homole. Existovaly dvě varianty nůžek: pérové se skládaly ze dvou ramen, spojených pružným obloukem (analogické konstrukci ovčáckých nůžek), pákové, které měly dvě ramena ve středu překřížená a spojená nýtem; na koncích, kde

56

nebylo ostří, bývaly úchyty. Někdy se pro usnadnění manipulace upevňovaly na dřevěnou destičku (Vondrušková: 106-107; ES: 44). Nůžky na porcování drůbeže se na bohatší usedlosti dostaly na přelomu 19. a 20. století. Bývaly také součástí vybavení domácností v oblastech blízko průmyslových center a trhů. Skládaly se ze dvou ramen ve středu překřížených, spojených nýtem nebo šroubem. Rozevírala se pomocí listového péra umístěného mezi držadly. Ostří bývalo mírně prohnuto, na jednom rameni jednostranně zbroušené, na druhém opatřeno zoubkováním. Konec držadel byl často opatřen zajišťovací západkou, která držela ostří nůžek, pokud se nepoužívaly, sevřené (ES: 44). B. Jazykový vývoj Ve staré češtině najdeme dvě varianty nč. nůžky: stč. nožě, nóžě, tedy ʽnástroj o dvou čepelích k stříhání různého materiálu (v řemeslné praxi)ʼ. Stopy po tomto náčiní můžeme najít v Hradeckém rukopise z 60. – 70. let 14. století: z ocěli nozie, jimiž přěstřihl vše, co je (StčS). Uvedena je též plurálová forma nóžky. Existovala také deminutiva nožíky, nožíčky; masc. nožieř označuje ʽvýrobce nožů, nůžekʼ (StčS: 993–995; MSS: 216). Ve slovnících 19. století najdeme několik podob: č. st. nůže, nože, nůžky, nůžtičky, nožice, nožíky s charakteristikou ʽnářadí ke stříhání, složené ze dvou nožů proti sobě jdoucích a působícíchʼ Podle Kotta subst. nože znamená také ʽnáčiní na krouhání zelí, obyčejně šest nožů složených a nad nimi truhlík se zelím, kterým se pohybuje, zelí se řeže a padá dolůʼ (Jung: II, 743; Kott: II, 193; VI: 1219). Slovníky nové češtiny nabízejí mnoho různých definic výrazu nůžky, pro naše účely nejlépe poslouží ta, která charakterizuje nůžky jako ʽruční nástroj sloužící k stříhání, skládající se ze dvou čepelí, pohybujících se při stříhání těsně vedle sebe ve směrech vzájemně opačnýchʼ. V přenesených významech se pak slova nůžky používá např. v myslivecké, chirurgické, technické, textilní, elektronické,

technologické,

hudební, sportovní či

ekonomické terminologii (PSJČ: III, 653; SSJČ: III, 390; SSČ: 225). Jednotlivé nářeční varianty spisovné podoby nůžky vytvářejí významné oblasti. Forma nůžky je obvyklá na většině území Čech a na západní polovině Moravy. Na ni navazuje ve velkém západočeském areálu podoba nožíky. Odvozený tvar nožíce je doložen na východní polovině Moravy a ve Slezsku, v hanáckých nářečích se užívá výrazu nožéce. V pruhu obcí podél slovenských hranic (zvláště na Kopaničářsku a východním Vsetínsku) můžeme zaznamenat variantu nožnice, která poukazuje na souvislost se slovenštinou. Do mluvy ve městech pronikl všeobecně tvar nůžky, jen v západočeských městech se jako dubleta zachovává ještě oblastní výraz nožíky (ČJA: I, 196; Machek: 403). 57

C. Nářeční mapa (ČJA: I, 195).

D. Etymologie Nůžky, dříve i nůže, se vyskytují i v dalších slovanských jazycích, např. máme slc. nožnice, p. nozyce nebo nozycki, r. nóžni či nožnicy, ch. nožice, b. nož(n)ici. Podle Machka jsou všechny tyto podoby odvozené od *nožь ʽnůžʼ. Staré nůžky byly vlastně dva nože postavené ostřím proti sobě a spojené pružným spojem na konci držadel, nikoli uprostřed. Naše pomn. neutrum nůžky je tedy zkrácenina ze subst. nožíky. Holub-Kopečný i Rejzek se patrně k tomuto názoru přiklání, tvar nůžky zahrnuje pod heslo nůž (o noži viz výše – Machek: 403; Rejzek: 417; H-K: 248). E. Frazeologie Pošle-li milý milé nůžky darem, znamená to konec lásky ʽpřestřiženíʼ (Kott: VI, 1219). Poslat (někoho) ke starostovi pro obecní nůžky ʽvyvést ho aprílemʼ (Zaorálek: 223).

58

OKŘÍN A. Charakteristika K zadělávání a kynutí těsta se dříve běžně užívaly dřevěné dlabané nádoby. Pro přípravu menšího množství těsta se používaly okříny, které mohly mít i další užití, např. v nich hospodyně uchovávaly příruční zásobu mouky, hrachu či sušeného ovoce; mohl se v nich uchovávat V menších

i obrok pro

okřínech

se

v 19.

koně. století

podávaly na stůl uvařené brambory. Okřín byla polokulovitá, hlubší nebo méně často mělčí mísa obvykle kruhového, případně elipsového tvaru, vydlabaná či soustružená z jednoho kusu dřeva. Dno bylo většinou oblé, jen výjimečně ploché. U horního okraje bylo někdy jedno, častěji však dvě plochá držadla v podobě hranolových výstupků. Tato držadla ho odlišovala od dřevěné mísy, která byla tvarově podobná, ale bez držadel. Tyto nádoby byly k vidění především v lesnatých oblastech, kde byl dostatek materiálu potřebného k jejich výrobě, a to z dlabaných či rozštípnutých kmenů nebo silných větví dubů, buků, lip, vrb, topolů nebo osik. Podobnou technikou se zhotovovalo také další nádobí nebo náčiní ze dřeva, např. necky, ale také různé druhy lopat a lopatek pro všemožné použití. (ES: 45; Vondrušková: 108; StčS). B. Jazykový vývoj Doklad o okřínech najdeme už ve slovnících staré češtiny, např. v Juhnově Pasionálu musejním z poloviny 14. století se lze dočít okrzyn střiebrný na púšči nalezl (sv. Antonín) (StčS). Okřín mohla být ʽmísa, okrouhlá plochá nádoba, zvl. k podávání pokrmuʼ, dále ʽvětší nádoba vydlabaná ze dřevaʼ, dokonce i ʽhlubší nádoba na tekutinyʼ: k pití to byl pohár, k uchovávání nápojů konvice nebo džbán a podobně. Okřín také označuje nositele tohoto jména: Okrzyn, z údaje erga Petrum Puolokrzyna známe rovněž jméno Pólokřín, a další doklady vypovídají i o jménu Okřínek, např. v lounském archivu z r. 1386 lze najít Ješko Okrzynek (StčS). Dem. okřínek jako takové označovalo ʽmisku, malý okřín, talířʼ, anebo také ʽhlubší dlabanou nádobu, korýtkoʼ. Ve staré češtině je zachycen také derivát okřínář, tedy ʽřemeslník vyrábějící okříny či výrobce okřínůʼ (StčS; MSS; ŠimekSlov; IndexSvob). Slovníky 19. století chápou č. st. okřín, případně okřin rovněž jako ʽokrouhlou hlubokou mísu, zvláště dřevěnouʼ nebo také ʽdčber, štoudevʼ. Na Moravě se toto subst. používalo pro 59

ʽslaměnkuʼ či dokonce ʽstůlʼ. Dem. okřínek mohlo představovat ʽošitku na chlébʼ, sekundární deminutivum je pak okříneček. Další deriváty jako okřinka, okřinář, okřinářka jsou v rámci hesla uvedena rovněž (Jung: II, 924; Kott: II, 357-358). Ve slovnících současné češtiny není uvedeno nic nového, snad jen, že okřín coby mělká nádoba podobná míse se používal spíše v dřívějších dobách. SSČ ho nezachycuje vůbec (PSJČ: III, 1033; SSJČ: III, 540; SSČ). Protože jde o starší reálii, výrazu okřín se používá spíš už jen v okrajových nářečních oblastech, a to např. jako vokřím v jihovýchodních Čechách či jako okřin nebo ogřin ve Slezsku (Machek: 413). C. Etymologie Okřín, v češtině hlavně pojmenování pro ʽdřevěnou mísu na kynutí těsta, vysekanou nebo vydlabanou z jednoho kusuʼ, se běžně vyskytuje v mnoha slovanských jazycích, kde však může mít mírně pozměněné významy: známe p. krzynów ʽmísaʼ, hl. křina a dl. hokśin ʽkorytoʼ, rd. krinka ʽhrnecʼ, ukr. krýnovka ʽpánevʼ, sln. krinja ʽnádoba na moukuʼ, krnica ʽnádoba na těstoʼ, sch. krina ʽmíra na obilíʼ, krinica ʽmísaʼ, b. krina/krinica ʽnádoba na obilíʼ, stsl. okrinъ/krinica, slc. okrín či krinja ʽnádoba na moukuʼ. Psl. *krinъ je patrně odvozeno od ie. základu *(s)ker- ʽkrájet, řezatʼ, podle Rejzka může být příbuzné i lat. scrīnium ʽschránka, krabice, skříňʼ. Holub-Kopečný uvádí možnou psl. podobu *o-krinъ a uvědomuje si eventuální spojení s lat. variantou, ovšem uznává, že původ tohoto slova není úplně jasný (Machek: 413; Rejzek: 426; H-K: 254). D. Frazeologie Psáti v starých kútiech i v okříniech ʽpsát černou křídou do komína, tedy nezapsat si něco, protože to nestojí za zapamatování, zapomenout toʼ (MSS; Zaorálek: 140). Jakož psáno v starých okříních ʽselhalsʼ (Jung: II, 924). Se všímliž na okřín ʽna harc, na trhʼ. Natahuje se jak kocúr na okříně (Kott: II, 357).

PRKÉNKO A. Charakteristika Prkénko se užívá na krájení všech druhů surovin a potravy. Už v minulosti se jednalo o větší či menší destičku z jednoho nebo více kusů dřev, spojených svlakováním 30, která byla vždy menší než vál. Prkénko bylo obvykle čtvercové, obdélníkové nebo oválné, bez držadla, 30

Svlak se používá za účelem zabránění zkroucení nebo zborcení prken při vytváření širší prkenné desky. Svlak zároveň umožňuje částečný pohyb dřeva při změnách vlhkosti, aniž by došlo k poškození výrobku.

60

v novější době se objevují i prkénka ve tvaru zvířete (nejčastěji vepře nebo ryby). Jen občas bylo opatřeno držátkem, v němž býval otvor na poutko z provázku pro zavěšení na zeď (ES: 52). B. Jazykový vývoj Staročeský výraz pro ʽmenší desku, prkénkoʼ je prkence. V rukopisu Lumen apothecariorum M. Quirica de Augustis (konkr. v překladu Matěje z Mýta) můžeme číst: kteréžto (těsto) rozválej na prkencých a upec v peci (StčS). Zaznamenáno je i vlastní jméno osobní Prkencová (StčS: IV, 24–25). Se substantivem prkence pracují i slovníky 19. století, ovšem v dlouhé podobě prkénce, a připojují k němu dem. prkénko, prkýnko (Jung: III, 650–651; Kott: II, 1024). V nové češtině se používají dvě spisovné formy: prkénko, prkýnko, expr. prkénečko, prkýnečko jako názvy pro ʽdřevěnou kuchyňskou desku, na níž se krájí zelenina, maso ap.ʼ SSČ dodává další význam plurálového tvaru prkýnka, a to ʽlyžeʼ (PSJČ: IV/1, 1060; SSJČ: IV, 417; SSČ: 308). C. Etymologie Prkénko, příp. prkýnko, deminutivum od prkno, se v rámci slovanských jazyků objevuje jen v češtině. Původ je nejasný, jde asi o přejímku ze severských jazyků (např. známe stnord. brík ʽprknoʼ, (dřevěná) přepážka, lavička, isl. brík ʽtrám, laviceʼ, nor. brik ʽnízká dřevěná stěna, lavičkaʼ, šv. dial. brik ʽlaviceʼ, dán. dial. brig), ale kdy a jak bylo přejato, nelze říci Machek: 483; Rejzek: 502). Holub-Kopečný však zachycuje psl. podobu slova, a to *pъrk-ъno ʽprkennýʼ (H-K: 294). D. Frazeologie Odehrát něco v prkénkách ʽmít z něčeho smrtʼ (Kott: II, 1124/II; Zaorálek: 284). Smrti naší prkénko žertovně ʽkonec všemuʼ (Kott: VII, 494; Zaorálek: 284).

SBĚRAČKA, NABĚRAČKA A. Charakteristika Sběračka či naběračka je nástroj s delším držadlem k nabírání tekutin, zhotovený ze dřeva či plechu. Dříve se v domácnosti používala dřevěná nebo plechová. Dřevěná naběračka se vyřezávala z jednoho kusu dřeva, k menší polokulovité misce bylo napojeno ploché, často širší držadlo, jehož osa buď navazovala na rovinu okraje misky (horizontální varianta) nebo byla k rovině okraje misky kolmá (vertikální varianta). Tento typ naběračky tvarem připomínal větší lžíci. Držadlo mělo někdy na horním konci otvor pro zavěšení, bylo 61

zdobeno občas řezbou, okraje mohly být nějak vytvarovány. Plechové naběračky se objevily v 19. století a byly zhotovovány z modrého, bílého či jinak zbarveného smaltovaného plechu, později také z antikorozně upravených kovů. K polokulovité misce bývalo přiletováno, navařeno či přinýtováno držadlo a upevněno bylo tak, že s rovinou horního okraje misky osa držadla svírala ostrý úhel. Plechové držadlo bývalo poměrně dlouhé a úzké, na konci obvykle ostře ohnuté do háčku, za nějž se naběračka dala zavěsit (ES: 42). První použití kovových nebo bronzových naběraček na našem území je zaznamenáno již u Keltů v pozdní době laténské (tj. 2. – 1. tisíciletí př. n. l.), kdy se objevují v nálezech jako pozůstatky bohatých servisů používaných k podávání vína, které se k nám dostaly z vyspělého středozemního prostředí. Hojněji, ale stále jako luxusní zboží obdobného původu jsou – opět jako součásti picích servisů – nacházeny v hrobech následující doby římské. Jak ve svém článku uvádí Slavomír Utěšený, etymologicky i věcně se mezi sběračkou a naběračkou jeví rozdíl: první je nástroj na sbírání z povrchu, např. smetany z mléka (takto uvádí ve svém slovníku např. Jungmann), druhá slouží k nabírání či vybírání z celého obsahu nádoby. Celokovová nebo drátěná sběračka a naběračka se však dnes již v běžném používání od sebe výrazně nerozlišují.31 B. Jazykový vývoj Slovníky staré češtiny uvádějí slovo naběračka ve dvou významech: buď jako ʽženu, která zhotovuje zřásněné, nabírané části oděvů (lat. vestiplica)ʼ, nebo ve významu, který se přenesl do současné češtiny jako ʽkuchyňské nářadí s rukojetí k nabírání tekutin nebo sypkých hmot, sběračkaʼ. Doklad nám poskytuje vokabulář Lactifer Jana Vodňanského z počátku 15. století, kde se můžeme dočíst: vestiplica … mulier vestes plicans Nabieracżka, krútedlnice (StčS). V této souvislosti zde pro srovnání najdeme i název požuv či šufan (více viz heslo Šufan) nebo krutedlnicě32 (Geb: II, 437; StčS; ESSČ; PSJČ: III, 10-11). Ve slovnících 19. století už najdeme přesnější rozdělení: ʽžena, která nabírá látkuʼ je nabíračka, naběračka je pak většinou ʽněco, čím se nabíráʼ. Tyto výrazy se ale přesto dále

31

Utěšený, Slavomír: Sběračka, naběračka, odlívka, velká lžíce, šufan, žufánek, fornefla, šeblefla, šepkela. In: Naše řeč 59, roč. 1976, s. 218-220 (dál jen Utěšený). 32 Názvem krutedlnicě se ve staré češtině označovala žena, která nabírá, kroutí šaty do záhybů (Geb: II, 163).

62

směšují a používají v různých významech a přidávají se k nim další: naběradlo, naběrač, naběrák, nabírák (Jung: II, 537; Kott: II, 6; Kott: VI, 1062). Ze slovníků současné češtiny pouze SSJČ uvádí výraz naběrač (nabíračka, řidč. naběračka) v dřívějším významu jako ʽten (ta), kdo je zaměstnán(a) nabíránímʼ a jako kuchyňské náčiní představuje pouze naběračku, která je se sběračkou zcela ekvivalentní. Naběračka však znamená i obecně ʽnádobu na vybírání vůbecʼ. Podobné činitelské významy, které uvádějí slovníky starší češtiny, jako ‚žena nabírající nebo sbírající‘, mají slova naběračka, sběračka i v dnešním jazyce. Mohou rovněž označovat také jiné nářadí k nabírání či ke sbírání než kuchyňské. Ve slovnících dále najdeme tytéž odvozeniny jako u Kotta (naběrač, naběradlo apod.) (PSJČ: III, 10-11; SSJČ: III, 168; SSČ: 192; Utěšený). Základní pojmenování tohoto kuchyňského náčiní jako naběračka, sběračka, šufánek a názvy související se slovem lžíce představují výrazný rozdíl česko-moravsko-slezský. Přitom v Čechách je to hlavně sběračka, případně její obměny, na Moravě a ve Slezsku se vedle starších domáckých názvů už od dřívějška prosazuje spíš naběračka. V celé severovýchodní půlce země je běžná podoba sbíračka, sbiračka, která vychází ze starého vyrovnání délky v základu slova se slovesem sbírat (ojediněle je takto dokládána i nabíračka). Ve východočeském Polabí žije též podoba sberačka, která může být i zbytkem starší východočeské normy bez jotace ve skupinách bě, pě, vě (bežet, pešky, vež). V podobě žberačka však vystupuje skupina -be- i na Chodsku a na severozápadočeském okraji od Manětína k Lounům a také u Lanškrouna, kde je třeba zároveň vzít v úvahu vliv právě této obměny, vzniklé nejspíš připodobněním k výrazu (d)žber. Podoby žberačka, žběračka a řídce i žbíračka jsou totiž porůznu zastoupeny na většině českého vnitrozemí. Zejména na Královéhradecku a v západočeských okrajových úsecích se ojediněle objevují podoby sberačka, žberačka. Odvozeniny s předponou na- (naběračka, nabíračka), zachycené v Čechách spíš jen jako okrajové dublety, mají v prostředí měst oživující charakter, ve Slezsku se s nimi však běžně setkáme i ve vesnických lokalitách. Pro Moravu je příznačné pojmenování šufánek, přičemž na jejích okrajích se četněji vyskytuje též hláskoslovná varianta žufánek (více viz heslo Šufan). Nejvíce pestrá je oblast Slezska, kde se většinou používají různé obměny výrazu lžíce. Souslovné pojmenování velká ležka převládá zejména v západní části Slezska a na Jablunkovsku. Podoba velká žíce ap. se tu a tam vyskytuje i v Čechách, zvlášť při severním a západním okraji tradičního nářečního území a na Táborsku. Vedle něho se porůznu objevuje přejaté šeblefla (šepležka, šeplefka, šepkela), zejména na okrajovém Opavsku i na Hlubčicku. Pro jižní část ostravického úseku je charakteristické označení fornefla, forlefla. Specifikační motivace ʽčerpáníʼ je v těchto typech označení 63

shodná jako u čes. naběračky a mor. šufánku, se slezskou oblastí však zůstává spojena základem -lefla znamenajícím ʽlžíceʼ. V malých oblastech na severním Valašsku se vyskytuje archaická varianta vařecha, na širším Chodsku pak odlívka nebo nálívka, které vychází jako jediné z motivace ʽlití, rozléváníʼ (ČJA: I, 286, 288; Utěšený). C. Nářeční mapa (ČJA: I, 289).

D. Etymologie Sběračka představuje odvozeninu od základního slova sbírat, v případě sběračky na mléko se totiž smetana na vrchu usazená mělkou sběračkou vskutku opatrně „sbírala“ (zbylé mléko bylo sbírané, v severomoravských nářečích obrané). Základní sloveso brát je starobylé, je všeslovanské a hojně rozvětvené: slc. brať, luž. brać/braś, p. brać, r. brať, br. brac´, ukr. bráty, sln. bráti, sch. brati, m. bere, b. berá, stsl. bьrati. Psl. podoba je *berǫ bьrati, původní význam byl ʽnéstʼ. Přechod k slovesu brát nastal jen v slovanštině a to nejdříve asi v složenině s odlučovacím u- nebo od-. Srovnání nabízí lat. au-fero s významem ʽodnáším, unáším, beru s sebou, odnímám, odcizujiʼ. Holub-Kopečný spatřuje základ rovněž v psl. *bьrati, konkrétně v jeho 3. stupni *běr-, jež pochází z ie. základu *bher- ʽnéstʼ, což se shoduje s předpoklady uvedenými výše (Machek: 64; Rejzek: 89; H-K: 75-76; Kopečný: 72).

64

SEKERKA, SEKÁČEK A. Charakteristika Sekera je jedním z nejstarších lidských nástrojů. Skládá se z topůrka a hlavy sekery. Hlava sekery má obvykle tvar klínu s otvorem, který se nazývá oko, v němž je pak pevně vsazeno topůrko. Topůrko tvoří rukojeť, tedy krátkou násadu nástroje. V oku hlavy bývá připevněno klínkem, hlava sekery pak může být ještě dodatečně upevněna pomocí podlouhlé plechové bezpečnostní zarážky, která se vkládá do oka v hlavě sekery a je pevně spojena s topůrkem (obvykle je připevněna šroubky). Tento ruční pracovní nástroj, sloužící především k opracovávání dřeva sekáním, k tesání do dřeva, kácení stromů (tzv. podtínací sekery), používají i tesaři, dříve též dřevorubci, ale také například hasiči. Byl nalezen už v archeologických vykopávkách, šlo o sekery z kamene, později byly vyráběny z bronzu a nakonec z železa a ocele. Podobně jako mnoho jiných nástrojů byla sekera v minulosti používána též jako sečná zbraň. Používá se i v potravinářství k dělení větších kusů masa či k sekání těl a především kostí mrtvých zvířat, tedy v řeznictví. Sekery můžeme dělit do několika skupin: na univerzální nebo štípací sekery, tesačky a teslice. Mezi jednotlivými typy seker jsou rozdíly v jejich tvarech, hmotnosti, délce, tvaru a úhlu ostří a v délce a tvaru násady. Nástroj podobný sekerce můžeme mít běžně i doma v podobě sekáčku na maso. Sekáček jakožto kuchyňské náčiní se používal hlavně k sekání homolí cukru a masa. Častěji se používal sekáček na maso, který byl dvojího typu: jednoruční a dvouruční. Jednoruční sekáček na maso sloužil k přesekávání masa a přesekávání kostí. Základ tvořila železná,

různě

tvarovaná

–

obdélníková,

lichoběžníková apod. – destička s rovným nebo obloukovým ostřím na spodní hraně. Na horním konci bylo jedno držadlo, upevněné buď pomocí železného trnu a na něm dřevěného

válečku,

anebo

dvoudílnou

dřevěnou střenkou upevněnou na železném pásku. Dvouruční sekáček na maso neboli kolébačka sloužil k sekání masa na malé kusy, tedy při výrobě sekané, prejtu apod. Základem byly jedna až tři stejné rovnoběžně vedle sebe umístěné železné lichoběžníkové, obdélníkové či nepravidelně tvarované destičky s obloukovým ostřím na spodních hranách, které spojovaly dvě či tři železné příčky. Na 65

horních koncích byla na obou stranách držadla, každé pro jednu ruku tak, aby byl možno sekáčkem kolébavě sekat. Obě držadla byla upevněna podobně jako u sekáčku jednoručního (ES: 54-55). Sekáček na sekání cukru z homole tvarem připomínal malý sekáček na maso. Měl dřevěné pečlivě ohlazené držadlo obvykle kruhového či elipsového průřezu, někdy různě vytvarované. Na jeho konci byl trnem naražen vlastní kovový sekáček s ostřím na spodní straně mírně prohnutým do oblouku. Někdy měl sekáček dřevěnou střenku, jejíž dvě protilehlé části byly upevněny dvěma až třemi nýty na horním protaženém pásku železného sekáčku (ES: 54). B. Jazykový vývoj Ve staré češtině můžeme sekyru najít v podobě sěkera či sěkyra, například díky dokladu z Dalimilovy kroniky (konkrétně Jirečkovu vydání v Pramenech dějin českých z r. 1878): Tehdy sěkera na sě držkolmu činí (GebSlov). Tato substantiva mohou označovat i ʽkovovou část bez topůrkaʼ. Známá jsou též deminutiva sěkerka, sěkyrka a sěkyřice, tzv. ʽdvojbřitá sekyraʼ (ESSČ). Výrazu sekera, sekerka se spíše než ve spojitosti s náčiním používaným v kuchyni užívá v souvislosti se štípáním dříví. Slovníky 19. století uvádějí velké množství podob a derivátů: sekérka, sekyrka, sekeřička, sekyřička, sekeřice, sekernice, sekyrnice ʽžena sekerníkovaʼ, sekerník, sekyrník ʽkterý sekerou dělá a se živíʼ, sekerné, sekernictví, adj. sekernický. Sekera rovněž dává název druhu hmyzu – sekernatka ʽakvarijní rybka, lat. nazývaná Carnegiellaʼ. Jak uvádí Kott, obecně v Čechách se vyslovuje sekera, na Moravě sekyra, zde můžeme zaznamenat i dial. výraz sekerenka, na Slovensku pak sukulenka (Jung: IV, 55–56; Kott: III, 300-301). V nové češtině se také používají obě spisovné varianty sekera, sekyra, sekerka, sekyrka znamenají totéž co ve starší češtině, ovšem použití se rozšiřuje i na zpracovávání, přesněji rozsekávání masa (PSJČ: V, 125–126; SSJČ: V, 387). Sekerky, tedy plurálovou podobu, najdeme i jako vlastní jméno pomístní znamenající trať u Tvořovic (PSJČ: V, 125–126; SSJČ: V, 387; Bartoš: 375). Na území České republiky se při užívání tohoto substantiva jeví jako základní protiklad varianty sekera x sekyra. Podle ČJA je podoba sekyra pokračováním psl. podoby, obměna sekera vznikla zřejmě ještě před změnou y > e, a to spodobou k prvnímu -e-. Podoba sekyra se vyskytuje v Čechách ve dvou havních areálech: první zahrnuje jihozápadočeské nářečí a západní úsek středočeského nářečí, druhý severovýchodočeské nářečí bez jeho jižní části. Na Moravě byla tato podoba zaznamenána na Uherskobrodsku a zčásti také v přechodovém 66

pásmu česko-polském. Varianta sekera pokrývá oblast středočeského nářečí, přilehlý jižní pruh severovýchodočeského nářečí, oblast česko- a středomoravského nářečí a jižní úsek východomoravského nářečí. Ve městech se často vedle podoby shodné s nářečním okolím užívají obě varianty (ČJA: V, 116, 118). C. Nářeční mapa (ČJA: V, 119)

Ve staročeských slovnících se sekáček nevyskytuje, jen sloveso sekat nebo substantivum sekáč v hlavním významu ʽten kdo sekáʼ, například v bibli Olomoucké z r. 1417 najdeme drewny sěkáč ligna caedens (GebSlov). Sěkáč je i vlastní jméno osobní (MSS: 441; IndexSvob). Slovníky 19. století uvádějí vedle výše uvedeného významu už také č. st. sekáč a dem. sekáček jako ʽnůž sekacíʼ, přičemž jmenují i jeho typy (sekáček kolíbavý, jednoduchý, dvojitý, trojitý), případně může sekáček být ʽnáčiní železné na konci ostré s držadlem, k sekání zelí nebo píce pro dobytek, šťuchadloʼ. Substantiva sekáč se mohlo též užívat pro ʽkladivo n. železo u kováře, nástroj u knoflíkářeʼ. Najdeme však i podobný derivát od slovesa sekat, a to sekadlo jakožto ʽnáčiní, na němž se co seká, např. prkno k sekání jídel nebo stroj k sekání masaʼ (Jung: IV, 54; Kott: III, 298–299).

67

Výraz sekáček jako deminutivum k sekáč se v nové češtině používá ve významu, v jakém ho obvykle chápeme, tedy jako ʽnáčiní, nástroj na sekání, zejm. v domácnostiʼ. Celkově se sekáček vyskytuje zejména ve spojení sekáček na maso, což přesně vystihuje právě jeho nejčastější použití (PSJČ: V, 123; PSJČ: V, 125–126; SSJČ: V, 287; SSČ: 380). V nářečích se výraz sekáč vyskytuje také jako ʽnástroj, kterým se seká řepa, brambory v korytě dobytkuʼ a používá se i termínu křástal (Bartoš: 375). D. Etymologie Nč. sekyra a stč. sěkyra i sekera z psl. *sekyra (sekundárně *sěkyra), vytvořené od psl. zdlouženého základu *sēk-, má slovotvornou paralelu v lat. secūris, což je doklad toho, že pochází už z doby předslovanské. Obojí vychází z ie. *sekūr- od *sek- ʽsekat, řezatʼ a je rozšířené ve všech slovanských jazycích: č. sekera/sekyra, slc. a luž. sekera, p. siekiera, r. sekíra, br. sjakéra, ukr. sokýra, sln. sekíra, sch. sjèkira, m. sekira, b. sekíra, stsl. sekyra (Machek: 540–541; Rejzek: 566; H-K: 329; Kopečný: 320–321). Sekáček je rovněž odvozenina od slovesa sekat, které má ie. kořen *sek-, vyskytující se ve všech slovanských jazycích: č. sekat, slc. sekať, luž. sykać/sekaś, p. siec/siekać, r. seč, br. sjačý, ukr. síktý, sln. séči a sékati, sch. sječi/seći, m. seče, b. seká, stsl. sěšti. Psl. *sěkti je příbuzné například s lit. iš-sékti ʽvyřezat, vysekatʼ, lat. secāre ʽřezat, sekatʼ. Vše má původ ve výše zmiňovaném ie. kořeni (Machek: 540; Rejzek: 565; H-K: 329; Kopečný: 320). E. Frazeologie Plave jako sekera ke dnu (Jung: IV, 55; Kott: III, 301). Sekyrou házet ʽklít, sakramentovatʼ (Jung: IV, 55; Zaorálek: 319). Být na sekeru ʽúplně opilýʼ (Zaorálek: 319). Sekyra přeneseně ʽdluhʼ. Brát/nakupovat/pít apod. na sekeru ʽna dluhʼ (Zaorálek: 319). Udělat/zarazit/zatnout sekyru přen. hovor. ʽudělati dluh v hospodě nebo u kupceʼ (Kott: VII, 664; Machek: 540-541; Zaorálek: 319). Vlak má sekyru ʽzpožděníʼ (Machek: 540–541). Nést sekeru ʽjít poslední (na ofěře)ʼ (Zaorálek: 319). Spíše ho musí utlouci sekerou, než by umřel ʽkdyž se nemoc zlomíʼ. Klíčem dříví štípati a sekerou dvéře otvírati ʽvěc naopak činitʼ. Sekera bude na sebe dlubnu dělati ʽsám trest si ustanovitʼ (Kott: VII, 664). Však sekera najde (své) topůrko ʽčasem svým se všecko shodíʼ (Kott: III, 301). Vykopat válečnou sekyru ʽvyvolat spor, bojʼ (PSJČ: V, 125–126; Zaorálek: 319). Zakopat válečnou sekyru ʽzanechat boje, sporuʼ (SSČ: 380). 68

I kdyby sekery padaly ʽstůj co stůjʼ (Zaorálek: 319). Uvrhnout (mezi někoho) sekerku ʽzpůsobit různici, nesvárʼ. Smrad, že by mohl do toho sekeru zatít ʽveliký zápachʼ. Jít na dříví a zapomenout sekeru ʽzapomenout na to hlavníʼ (Zaorálek: 319). Úsloví vzdálenější, ale mající souvislost se sekerou: Na svůj vrub ʽna svůj náklad, na svou odpovědnostʼ. Základem toho rčení je starý způsob, jak lidé zaznamenávali své dluhy: do stěny (jež byla dřevěná!), totiž do mocné klády, z jakých se stavělo, vťali vrub sekyrou, odtud tedy na svůj vrub. To také vysvětluje přenesený význam sekyra ʽdluhʼ a s ním spojená rčení (Machek: 540–541).

SÍTO A. Charakteristika Síta na mouku byla už odnepaměti rozmanitá a sloužila k čištění, třídění a prosévání sypkých potravin. Názvy pro toto náčiní v jednotlivých nářečních oblastech značně kolísaly: kromě označení síto s přívlastkem vyjadřujícím určení, např. síto žitné, koukolné, na mouku, se objevovaly i názvy řešeto, říčice, tok, označující jak běžné síto, tak síto s velkými oky. Z hlediska funkce se rozlišovaly dva hlavní typy: síto na mouku, užívané ke kuchyňským pracím, a síto na obilí, určené k čištění zrna po výmlatu. Oba typy bývaly tvarově přibližně stejné, síto na mouku však bývalo menší a mělo podstatně hustší pletivo. V tradičním prostředí mělo

síto na

mouku kruhový tvar. Plášť byl z dřevěné dýhy, válcovitě stočené, s konci přeloženými přes sebe a spojenými hřebíčky, drátem, prošitým provázkem apod. Někdy býval pro zpevnění z vnějšku na horním a případně i dolním okraji obtočen ještě slabším dýhovým páskem nebo loubkem, upevněným drátkem, hřebíčky apod. Na spodku pláště bylo vsazeno husté pletivo, upevněné často z vnitřku prstencem z dýhy. Pletivo se vyrábělo nejčastěji z drátu, strun i žíní, některé doklady hovoří i o řídkém plátnu. Pletivo bylo jen proplétáno střídavě na způsob plátěné vazby látky (do ok se vázalo jen u sít na obilí). Pro zpevnění byl někdy pod pletivem napnut jeden či několik drátů (ES: 55). V kuchyni se k přesátí různých sypkých látek často používá menší sítko.

69

B. Jazykový vývoj O tom, že síto bylo náčiní často používané, svědčí i mnoho variant doložených ve staré češtině. Máme síto ʽnástroj určený k prosívání něčehoʼ, jak nám dokládá Klaretův Bohemář z poloviny 50. let 14. století: sepetrum fore síto, pohlodek torrestina (StčS). Dále existovalo stč. sítcěʽmalé nebo menší sítoʼ, sítečko ʽ(velmi) malé sítoʼ, sítko ʽmenší, jemnější sítoʼ. Ve staré češtině se setkáme i s variantou sieto. Základní tvar doplňují adjektiva sietkovaný, sietkovatý,

sietkový

ʽsíťkovaný,

mřížkovaný,

zdobený

rytým

síťovitým

vzorem

(mřížkováním)ʼ (ESSČ; MSS: 447; ŠimekSlov). Ve slovnících 19. století najdeme č. st. podoby síto, dial. sito, sejto, sajto, dem. sítko, sejtko. Toto ʽnáčiník prosévání drobnějších částek hmoty nějaké od hrubších, které se skládá z plochy dirkovaté a dřevěným lubem opatřenéʼ mělo mnoho různých nářečních ekvivalentů: řičice, říčice, řídčice, řešeto, řešato, řešítko, řešátko, řešetko, říč, podsívadlo, drmlík, cídice; koukolka, polokoukolka, stoklaska, prachovka, hrachovka, ouhrabečnice, žíbro, žíberko, žejbrovina, lejstřík. Obecně se na Moravě se užívala varianta sito, v běžné mluvě sejto, ve východních Čechách tok. Jak uvádí Jungmann, ʽněkdy též sejtem jmenují podlouhlý na vrchním konci s truhlíčkem opatřený nástroj ku přepouštění obilí, kde se na malých sítkách dostačiti nemůžeʼ. Dem. sítko je síto menšího rozměru a může to být také ʽvše, co k sítku podobnoʼ. Ve starší češtině jsou rovněž zachyceny deriváty síťoďasec ʽnerostʼ a sitonoska ʽrostlinaʼ a adj. sítný, sitovatý, sítovitý (Jung: IV, 96; Kott: III, 356; Kott: VII, 683). Výraz síto se v nové češtině nejčastěji používá ve významu ʽnáčiní, nářadí zařízení s drátěným, žíněným nebo jiným pletivem, s tkaninou, děrovaným plechem nebo roštěm k prosévání, třídění hmot, nejčastěji sypkýchʼ, může to být ale také ʽnáčiní k cezení tekutinʼ, tedy vlastně cedník, či název ʽdětské hryʼ. Menšímu jemnému sítu se pak stejně jako v předešlých obdobích češtiny říká sítko (PSJČ: V, 248; SSJČ: V, 336; SSČ: 387). Pro severovýchodočeské a středočeské nářečí s malým přesahem až na Příbramsko a Novoměstsko je charakteristická nářeční podoba sejto. Její monoftongizovaná forma séto, která na tento tvar navazuje, je ojedinělá a používá se jako dubletní varianta na Boskovicku. Forma síto je typická pro jihozápadočeské dialekty a úzký jižní okraj středočeského nářečí. Na Moravě a Slezsku je běžná krácená podoba sito, popř. syto, pokud jde o formu síto, sýto, jde nepochybně o přejetí ze spisovného jazyka. V lašských nářečích se uplatňuje varianta šyto (ČJA: V, 92, 96; Machek: 545).

70

C. Nářeční mapa Síto (ČJA: V, 95)

Co se týče deminutivna sítko, na značném území Čech, zvláště v jihozápadočeských nářečích a na Vysokomýtsku se používají jiné ekvivalenty, popřípadě se toto deminutivum vyjadřuje pomocí spojení s adjektivem – malé síto. Severovýchodočeská a středočeská nářečí charakterizuje forma sejtko, v středomoravských dialektech se vyskytuje podoba sétko (na Třebíčsku a Moravskokrumlovsku však převládá sitko). Směrem k východu našeho území se pak setkáme s mírně obměněnými variantami (ČJA: V, 92, 96). Co se týče speciálního sítka, určeného na přesívání mouky, se v převážné většině se objevuje pojmenování sítko, zachytit ho můžeme v severovýchodní polovině Čech, na celé Moravě a ve Slezsku (kromě Valašska, kde převládá žíberko, řešétko, a kromě těšínského okraje, kde se uplatňuje přetaček). V jihozápadočeských nářečích (kromě jižného úseku) s přesahy do středních Čech byl zachycen tvar řešátko. Zvláště pro severní Plzeňsko a Příbramsko je charakteristické užívání protetického h-, tedy najdeme zde hřešátko. V jižních Čechách se užívá pojmenování říčička (na jižním okraji úseku řítička a dále pak na Roudnicku a v okolí Prahy řitička). Varianta toče/tůček byla zaznamenána na Vysokomýtsku. Podoby sítko, síto, používané zvláště ve městech, dnes pronikají i do oblastí, kde se užívá jiných tradičních nářečních pojmenování (ČJA: I, 254).

71

D. Nářeční mapa Sítko (ČJA: I, 255)

E. Etymologie Síto se kromě lužičtiny vyskytuje ve všech slovanských jazycích, což nám dokládají následující slc., p., sch., m. a b. sito, r. a sln. síto, br. síta, ukr. sýto. Jeho lit. a lot. podoby (síetas, síets) ukazují na baltoslovanský původ. Jak uvádí Machek, příslušné sloveso sít ʽprosívat, protřásatʼ ve slovanštině znělo stejně jako výraz pro sít: *sějǫ sěti (sějati), původem však ze *sēi-o-. Základní význam je ʽpotřásat něčímʼ: obilí se na sítech totiž vyhazovalo a chytalo, potřásalo (Machek: 545; Kopečný: 323). Rejzek přichází s výkladem trochu odlišným, tedy že psl. *sito ʽsítoʼ je stejně jako lit. síetas téhož významu pokračováním ie. *sēi-to-, což je vlastně původem příčestí trpné od kořene *sē(i)- ʽsít, sítíʼ. Podobně historii síta vykládá i Holub-Kopečný (ie. základ *sēi- ) (Rejzek: 573–574; H-K: 332). F. Frazeologie Mít paměť jako (staré) síto ʽděravou, špatnou, zapomnětlivouʼ (PSJČ: V, 248; SSJČ: V, 336; Zaorálek: 525). Šaty děravé jako síto ʽvelmi děravé, řešetoʼ (SSJČ: V, 336; Zaorálek: 525). Nabírat vodu sítem/do síta ʽdělat marnou práci, zbytečně, marně někomu domlouvatʼ (Zaorálek: 525). Sejtem/sítem vody nepřeleješ! ʽje to marná námahaʼ (PSJČ: V, 248; SSJČ: V, 336). Projít, propadnout sítem přeneseně ʽ(při výběru) být vyřazenʼ (SSJČ: V, 336; SSČ: 387).

72

V lese to roste, na louce se to pase, v ruce se to třase / a po smrti se to mezi babama třase (hádanka) ʽsítoʼ (Kott: VII, 683).

STRUHADLO A. Charakteristika Struhadlo je nástroj určený na ruční strouhání nejrůznějších surovin: zeleniny a ovoce, tvrdého pečiva (na strouhanku), masa aj. Odjakživa bylo naprosto běžné ve všech domácnostech. Starší typ struhadla byl dřevěný, novější kovový a zřídka také skleněný. Dřevěné struhadlo tvořila dřevěná plochá nebo mírně prohnutá destička obdélníkového tvaru, na spodním konci někdy opatřená dvěma výstupky (sloužícími jako nožičky), na horním konci s různě upraveným obloukovým držadlem nebo jen oválným otvorem pro uchopení. Do dřevěné destičky byly způsobem běžným už od pravěku vsazeny ostré kaménky, ostré trojúhelníkové nebo čtyřúhelníkové malé plíšky. Variantou dřevěného struhadla, vycházející z typu kruhadla (více viz heslo Kruhadlo), byla destička ve středu s vyříznutým obdélníkovým otvorem, v němž byly zasazeny dva až tři plechové nože. Plechové struhadlo se zhotovovalo ze smaltovaného, pozinkovaného či pocínovaného, později také antikorozního plechu. Bývalo obvykle obdélníkového tvaru, ploché nebo mírně prohnuté, v horní části opatřené oblým plechovým držadlem. Na ploše struhadla vystupovaly různě profilované ostré výstupky, které byly z plechu vysekány a vtlačeny dovnitř; za nimi byly menší jamky (podle velikosti výstupku), jimiž propadávala nastrouhaná hmota. Někdy se pro strouhání různého materiálu užívala i kombinovaná struhadla s odlišnými velikostmi výstupků na jedné ploše či dokonce několikastranná struhadla spojená do tvaru komolého jehlanu. Každá plocha měla jinou strukturu výstupků. Poslední typ struhadla – skleněné – se užívalo převážně na jablka a mrkev. Mělo tvar obdélníkové vaničky z čirého či barevného lisovaného skla, na jedné z kratších stran bylo většinou protažené držadlo; někdy bylo bez držadla. Ve středu dna byla vyvýšená obdélníková plocha s jehlancovitými vroubky na strouhání, okolo žlábek na rozmělněnou hmotu (ES: 59).

73

B. Jazykový vývoj Ve staré češtině můžeme zaznamenat nejen sloveso strúhati, ale i substantivum struhadlo ʽnástroj na (roz)strouhání něčehoʼ. Doloženo to máme v českém archivu starých písemných památek českých i moravských: mis 10 dřevenných a pět okřínuov, it. struhadlo a dva dčbery kuchynná (StčS). Dále máme doklady o variantě strhadlo a dem. struhadlko ʽstruhadélko, malé struhadloʼ (MSS: 483; ESSČ). Protože šlo patrně o náčiní často používané, slovníky 19. století uvádějí hojné množství ekvivalentů s významem ʽkuchyňské náčiní a specifikací ʽostré železo ke strouhání, zvláště náčiní z plechu, po jedné straně s ostrými, po druhé hladkými děrami, na kterém se těsto, žemle, křen a jiné věci strouhajíʼ. Jde o výrazy: struhadlo, dem. struhadelko, struhádko, struhálko, struhák, struh, dem. stroužek, struháček. Struhač nebo struhař je pak ʽten, kdo strouháʼ (Jung: IV, 362; Kott: III, 730; Kott: VII, 800). Nová čeština chápe struhadlo stejně jako čeština starší, tedy jako ʽkuchyňský nástroj s ostře vyraženými otvory k strouhání (oškrabování, drobení nebo rozmělňování) tuhých hmotʼ a nabízí rovněž mnoho ekvivalentních podob: struhadélko či zdlouženou podobu struhadýlko, struhátko, strouhátko. Tvar struhák znamená ʽstroj na strouhání bramborʼ (PSJČ: V, 809; SSJČ: V, 569; SSČ: 418). C. Etymologie Substantivum struhadlo je odvozeno od slovesa strouhat, ve staré češtině v podobě strúhati. Jde o slovo všeslovanské, známe č. struh/struhadlo, slc. strúhadlo, luž. ŧruhadło (dl. i tšugałko), p., r., m. a b. strug, br. a ukr. struh, sln. a sch. strȗg. Psl. podoba je *strъgati (1. os. prézentu strugǫ, od toho je nový infinitiv *strugati; stejně tak v stsl.) a je příbuzná např. se stsev. strjúka ʽtřít, hladitʼ, stisl. strjūka, strȳkja ʽhladit, stíratʼ, nor. strukk ʽhoblíkʼ, něm. straucheln ʽklopýtatʼ, vše má východisko v ie. *streug- ʽhladit, strouhatʼ, přičemž jde o rozšíření ie. *ster- znamenajícího ʽpruh, rýha, střelaʼ (Machek: 583; Rejzek: 607; H-K: 355; Kopečný: 347). D. Frazeologie Struhadlovitý hlas ʽdrsný, chrastivýʼ (PSJČ: V, 809). (Husí) kůže/ruka jako struhadlo ʽdrsnáʼ (PSJČ: V, 809; SSČ: 418). Prdel jako struhadlo lidově a hovorově ʽdrsnáʼ. Brada jako struhadlo ʽneholenáʼ. Vzácný jako struhadlo na vesno ʽnevzácnýʼ (Zaorálek: 531). Na hřbětě jako bych měl struhadlo a pod kůží jako bych měl nastrkáno cvočků ʽpíchá mě (něco/někde)ʼ (PSJČ: V, 809). 74

Lezlo to z nich jako po struhadle ʽnesnadnoʼ (PSJČ: V, 809). Vdávalo se motovidlo, bralo sobě starý trdlo, a struhátko plakalo, že se trdlo vdávalo (Kott: III, 730). Plné nebe hvězdiček ʽstruhadloʼ (hádanka). Jede kočí, má sto očí, do každého něco strčí ʽstruhadloʼ (hádanka) (Kott: VII, 800).

ŠŤOUCHADLO A. Charakteristika Šťouchadlo na brambory je nástroj užívaný k rozmělňování vařených brambor při přípravě bramborové kaše, škubánků a dalších pokrmů. Může být dřevěné nebo drátěné. Dřevěné šťouchadlo na brambory je jednodušším

a

zřejmě

starším

typem.

Zhotovovalo se soustružením z jednoho kusu dřeva, mělo tvar paličky kruhového průřezu s užším držadlem a kónicky se rozšiřujícím spodkem. Spodek šťouchadla byl rovný (na rozdíl od podobného pasírovače, který měl oblý spodek a kratší držadlo). Šťouchadlo na brambory drátěné se skládalo ze dvou částí: z dřevěného hlazeného držadla válcového tvaru a vlastního drátěného šťouchadla z pozinkovaného či pocínovaného drátu. Na spodním konci bylo šťouchadlo složeno do řady stejně dlouhých rovnoběžných příček, tzv. pracovní plochy, která měla tvar přibližně obdélníku, méně často oválu. Na koncích pracovní plochy vybíhala ve středu kratších stran ramena kolmo vzhůru a napojovala se buď přímo do držadla, nebo byla protažena v krk, který tvořily navzájem spletené protažené dráty, zasazený do dřevěného držadla (ES: 60–61). B. Jazykový vývoj Slovníky staré češtiny tuto reálii nezaznamenávají. Ve slovnících 19. století č. st. subst. šťouchadlo, charakterizované jako ʽčím se šťouchá zelí, sekáč, štosovadloʼ, najdeme i v podobě neu. šťuchadlo či fem. šťuchačka. Dem. či menší šťuchadlo je šťuchátko nebo šťucháček. Derivát šťuchanina označuje ʽněco rozšťouchanéhoʼ. Práci se šťouchadlem popisuje několik slovesných variant: šťouchati, šťuchati, štuchati, šťoukati, šťouchávati. Obzvláště zajímavé je sloveso šťuchařiti, které znamená ʽkazit, špatně dělatʼ (Jung: IV, 521; Kott: III, 971).

75

V novočeských slovnících šťouchadlo v této podobě nenajdeme, pouze výraz šťouchačka ʽtlouk, pěch, mačkadloʼ, který PSJČ definuje jako slangový, a opět mnoho sloves (PSJČ: V, 1184; SSJČ: VI, 82). C. Etymologie Etymologické slovníky neobsahují výraz šťouchadlo, pouze sloveso, z kterého tento nástroj pochází – šťouchat, klasifikované jako nářeční (Machek), hovorové (Rejzek) či lidové (Holub-Kopečný). Vzhledem k podobě slova půjde patrně o slovo expresivní, tedy domácí. Původ či výchozí tvar tohoto výrazu není jasný. Machek tvrdí, že by jím snad mohlo být sloveso *tukati, které by patřilo k slovesu týkat. Rejzek a Holub-Kopečný se přiklánějí k něm. stauchen ʽpěchovat, stlačovat, cpátʼ, přičemž ale spíše než o výpůjčku by mohlo jít o kontaminaci, což je pravděpodobnější (Machek: 628; Rejzek: 643–644; H-K: 377).

ŠUFAN A. Charakteristika Šufan je kuchyňské náčiní určené k nabírání tekutin. Jde přitom pouze o jiný název pro sběračku.33 B. Jazykový vývoj Slovníky staré češtiny uvádí výraz šufan, pocházející z střhn. schufel, schuvel a znamenající ʽnaběračka, kuchyňský nástroj k nabírání jídlaʼ. Najdeme také požuv s charakteristikou ʽnaběračka, sběračkaʼ, kde se předpona po- objevuje snad vlivem významu předpony po ʽna povrchu, s povrchu’ (StčS; ESSČ). Důkaz můžeme najít v Klaretově Glosáři z počátku 60. let 14. století: lahvice lagena, pozuw arpo, teléřque patena (StčS). Slovníky Jungmannův a Kottův nabízí podoby č. st. šufan, žufan, šufán, žufán, šufánek, žufánek, které vysvětlují jako ʽvelikou lžíci kuchařskou, opěnovačku, sběračkuʼ, a varianty šufek, žufek (Jung: IV, 523; Kott: III, 974). O používání tohoto pojmenování je nám zajímavým dokladem Komenského Janua linguarum reserata, kde můžeme číst šuffanem (měchačkou) vráží (Utěšený).

33

Charakteristika šufanu se zcela shoduje s popisem uvedeným výše u hesla Sběračka.

76

Varianty šufan nebo žufan včetně deminutivních podob podávají slovníky nové češtiny jako dialektické varianty slova naběračka, sběračka. Dial. han. podoba je šofan, žofan (PSJČ: V, 1094; SSJČ: IV, 87). Existuje také oblastní, v současnosti už zastaralý výraz šouf, šoufek znamenající ʽvelkou naběračkuʼ (Rejzek: 636). Šoufek se vyskytuje také jako vlastní jméno osobní (příjmení).34 S představou nabírání souvisí svým původem i název šufan, šufánek, často též žufan, žufánek (v hanácké podobě šôfan atd., jednou doloženo i šefánek, nikdy však s délkou šufán). Šufan slangově označuje laika, člověka nevzdělaného, nepoznamenaného věděním, prosťákaʼ. Tyto podoby jsou charakteristické pro středomoravská a východomoravská nářečí. Lze je vyvodit ze středohornoněm. schuofe(n) ʽnádoba na čerpání, náběrka‘. Podoby s počátečním ž- jsou soustředěny na severu a jihu moravského území a též na Slovensku, v přejetích z němčiny se s takovým střídáním neznělých a znělých setkáváme častěji (Utěšený). C. Etymologie Č. dial. šufan, žufan ʽnaběračkaʼ pochází z německého nářečního slova schufen téhož významu. Rejzek vidí souvislost ještě s něm. Schaufel ʽlopataʼ (Machek: 618–619; Rejzek: 636). D. Frazeologie Dělat si (z někoho) šoufky oblastní expresivní ʽdělat si legraci; žertem někoho klamatʼ (Rejzek: 636). Knoflíky jak šufany ʽveliké’ (Zaorálek: 538).

TLOUK A. Charakteristika Tlouk je palice nebo palička k rozmělňování tuhých hmot, například v hmoždíři, může však být i součástí určitých typů máselnice. B. Jazykový vývoj Ve slovnících staré češtiny najdeme stč. tlúk jako ʽpalice na tlučení, roztloukání nebo pěchováníʼ. Svědectví o tom podává staročeský latinsko-český abecední slovník z poloviny 15. století: contus tlúk vel palicze (StčS). Tlúk se používalo i pro označování

34

Více k nářečnímu rozvrstvení tohoto náčiní viz heslo Sběračka, kde je také umístěna nářeční mapa.

77

osob (MSS; ESSČ; Šimek: 187). Slovníky 19. století uvádějí č. st. varianty tlouk, tluk, tlouček, tluček, tlúček, tlčko, tloukadlo, tlukadlo a společně s ním ekvivalenty pích, trdlo, moutev, moutvice. To vše ve významu ʽnáčiní ku tlučeníʼ, ʽpalička k hmoždířiʼ nebo ʽtlukadlo v máslniciʼ. V přeneseném významu subst. tlouk označuje ʽneobratného člověka, nemotoru, kterého kam postaví, tam stojíʼ (Jung: IV, 600; Kott: IV, 103–104; Kott: VI, 910; Bartoš: 445). V nové češtině ve významu ʽmenší nástroj k roztloukání, tlučení, mělnění, stlačováníʼ se používá nejčastěji dem. tlouček. V dalších významech pak i tlouk, tlukadlo ʽtlouk do máselniceʼ a zastaralé tlukátko. Tlouk podobně jako ve starší češtině označuje i neobratnou osobu (PSJČ: IV, 153–154; SSJČ: IV, 174). ČJA zachycuje nářeční výskyt termínů, které se používají pro pohyblivou součást stojaté máselnice, jež je ve spisovném jazyce označená jako tlukadlo. Na většině našeho území se setkáme s deverbativy odvozenými od základu tluk-. Názvy derivačně neživé (např. západočeské moutev, moutvice) nebo jména, která nejsou názvem činnosti motivována, stojí na periferii. Tu představuje souvislá oblast zejména na východní Moravě. Konkrétně se jedná o slezsko-valašské a kopaničářské označení topárka (s variantami topárko a topůrko zejména na Hranicku) a slovácké kotůlka, která mají paralelu v středomoravském a valašském názvu hůlka a českomoravském výrazu kotouč. Na jihozápadě Čech lze zachytit i pojmenování, kterým dala podobu jistá činnost, tedy šťocháč, šťuchadlo. Z deverbativ od slovesa tlouci převládá masculinum tlouk (v okolí Zábřehu a Opavy deminutivum tlouček), rozšířenější tlukadlo má obdobu v na Valašsku se vyskytujícím neutru tloučko. Na východním Brněnsku jsou zastoupeny femininní odvozeniny tloučka (ČJA: I, 234, 236?). Konkrétní nářeční varianty tlouku, vyskytující se na Valašsku, ve svém slovníku uvádí Bartoš: tłúček, tłčko, trdlo, tłúčka jako ʽdřevěný hmoždíř na mákʼ i tłúk ʽdřevěné trdlo na opichování krup ve stupěʼ, v lašských nářečích pak má substantivum tlouk význam ʽhůlka od máselniceʼ (Bartoš: 445).

78

C. Nářeční mapa (ČJA: I, 237)

D. Etymologie Tlouk je odvozenina od slovesa tlouci, tluku/tluču, jejichž východiskem je podle Machkova slovníku psl. *tlъkǫ tlъkti nebi *tlukǫ tlukti s významem ʽbít (koho holí, bičem)ʼ. Rejzek rekonstruuje podobu slova z psl. tvaru *tьlkǫ tьl(k)ti, který nemá příliš spolehlivé ie. příbuzenstvo a spojuje se s lit. tὶlkti ʽbýt zkrocený, stát se krotkýmʼ. Základem je podle něj psl. *tel(e)k- s významem ʽbít, tlačitʼ. Holub-Kopečný přichází vedle základů *tъlk- a *telks dalším možným, a to *tolk- ʽtlačitʼ, z čehož je odvozeno i deverbativum tlak. Jak dále uvádí, o pravděpodobně afektivní povaze slova svědčí i č. dial. sloveso dlachmat ʽhodně tlačit, mačkatʼ (Machek: 645; Rejzek: 663–664; H-K: 386). E. Frazeologie Tlouk/tlúk ʽneobratný člověk / nemotora – kam ho postaví, tam stojíʼ (Kott: IV, 104; Bartoš: 445). Ty selský tlouku ʽnadávka neobratné osoběʼ (SSJČ: IV, 174). Ubožák (hoch) je hotový tlouk ʽotlučenýʼ (Kott: VI, 910).

79

TRDLO A. Charakteristika Trdlo je palička s rozšířenými a zaoblenými konci, podobná tlouku (u stoupy). Někdy se tomuto nástroji říkalo tříč. Sloužilo k tření, roztírání nebo rozmělňování tuhé hmoty, např. v hmoždíři, ve stoupě nebo v pernici (Vondrušková: 45, 120-121, 152). B. Jazykový vývoj Výraz trdlo se vyskytuje už ve staré češtině (je doloženo z přelomu 15. a 16. století), a to zpravidla ve významu ʽmalá třecí paličkaʼ. Téhož významu jsou masc. varianty trdlce, trdelce a trdlec a také fem. trdelnicě, znamenající ʽtřecí nádobu (hmoždíř ap.)ʼ. Subst. trdlo užívané ve významu ʽpaliceʼ, společně s výrazy trlo, trlek, trlík, trlenec, v přeneseném významu mohlo označovat ʽpotrhlíka, hlupáka, bláznaʼ. Píseň veselé chudiny z konce 14. století je nám toho dokladem: trdlo vaří (kuchaři chudým) chtějíc hostí ctíti (StčS). Zaznamenán je i nositel vlastního jména – Trdlo (StčS; MSS: 515; ESSČ; ŠimekSlov; IndexSvob). Slovníky 19. století pod charakteristikou ʽnástroj, kterým se tře něco, palice, palička, moutev, tlouk, tloučekʼ či ʽpalička v moždířiʼ nebo ʽnáčiní na dolejším konci bakulaté k míchání a tření něčeho v pánvi třecíʼ uvádějí č. st. podoby trdlo, trlo. Dále najdeme dem. trdélko, dále trdelník, trdlenec, trdlice, trlice, což už je ʽnástroj, na němž se len neb konopě trouʼ. Trdlo v přeneseném významu je i ʽhlupec, nezpůsobný člověk, motovidloʼ, používá se i ve spojení selské, splašené trdlo či kus trdla. V Kottově slovníku se také dočteme, že trdlo je také ʽdřevěný rožeň k pečení trdelníkůʼ a trdlo se rovněž říká ʽtření rybʼ. Uvedeny jsou i deriváty jako trdločení ʽtancováníʼ a trdlovačka znamenající ʽtanec nějakýʼ (Jung: IV, 644; Kott: III, 154; Kott: VII, 922). Do nové češtiny se trdlo přeneslo v nezměněném významu. Vyskytuje se též trdýlko a řídce trdélko. Derivátů je hojné množství: trdlovka ʽjitrnicová polévkaʼ; trdelník ʽgenerační rybaʼ a zároveň ʽpečivo navinuté při úpravě na trdloʼ, totéž pečivo se nazývá také trdlovec. Trdlice zůstává v dřívějším významu; trdlička je ʽčeský lidový tanec kolový s proměnlivým taktemʼ, trdliště ʽmísto vhodné pro tření rybʼ. Sloveso trdlit se vyskytuje ve významu ʽ(kdysi) zpracovávat na trdliciʼ nebo ʽnemotorně tančit, poskakovat, trdlovatʼ (PSJČ: VI, 213; SSJČ: VI, 205; SSČ: 454). C. Etymologie Trdlo, případně trlo, vyskytující se jen v češtině, ve všech výše uvedených významech pochází od slovesa třít. Praslovanská podoba je tvořena základem *tьr-, přípona *-dlo je

80

utvořena podobně jako u slov kova-dlo nebo slavi-dlo (Machek: 650; Rejzek: 672; H-K: 389, 395). D. Frazeologie Stál jako trdlo (Jung: IV, 644; Kott: III, 154; SSJČ: VI, 205; SSČ: 454). Houpý jako trdlo ʽvelmi hloupýʼ (Zaorálek: 541). Každé trdlo z hmoždíře ʽkaždý hlupákʼ (PSJČ: VI, 213). Skákati při tanci jako trdlo v hmoždíři ʽnemotorněʼ (Kott: III, 155). Točit se jako trdlo ve stoupě ʽnemotorněʼ (Machek: 650). Mít jazyk jako trdlo ʽtuhý od kyselých věcí / ztuhlý, ztrnulý/suchý od žízněʼ (Kott: VII, 922; Zaorálek: 541). Trdlem kolem hlavy někoho holit ʽbít ho, políčkovatʼ (Zaorálek: 541). Neholit se trdlem ʽmá odkud sobě pohodlí učiniti / nemít se špatně, nebýt nuzákemʼ (Jung: IV, 644; Zaorálek: 541). Mé milé trdlo za tři groše ʽmůj milý hlupčeʼ (Jung: IV, 644). Naše trdlo se vdávalo, motovidlo sobě bralo (Kott: III, 154).

VÁHY A. Charakteristika Váhy jsou zařízení na vážení předmětů, užívané obecně v domácnosti, v kuchyni i v hospodářství, v kupeckých krámech apod. Ve větší míře se zaváděly až v 19. století (do té doby se na venkově měřilo spíše na objemové míry). Podle konstrukce lze váhy rozdělit na tři základní typy. Základem vah jednoduchých bylo dřevěné, obvykle však kovové rameno, na němž jsou zavěšeny misky a eventuálně závaží. Váží se jimi přímo bez pomoci dalších převodů zavěšením břemene na rameno. Podle způsobu zavěšení ramene existovaly dva hlavní typy jednoduchých

vah.

Váhy

jednoduché

rovnoramenné se skládaly z ramene zavěšeného přesně ve středu (tím byla vytvořena dvojzvratná páka). Na obou koncích ramene byla zavěšena miska, např. dřevěná obdélníková destička s okrajem, kruhová plechová miska aj., pomocí tří nebo čtyř provázků, někdy i slabých 81

řetízků. Na jednu misku se dával vážený předmět, na druhou se kladlo závaží. Rovnovážnost se zajišťovala pomocí jazýčku, upevněného ve středu ramene kolmo vzhůru nebo dolů, který se měl krýt se závěsem váhy, stojánkem či jinak upravenou osou. Váhy jednoduché nerovnoramenné měly základní rameno zavěšeno nikoli ve středu, ale asymetricky; na kratším konci visela pevná nebo zavěšená miska, na delším se posunovalo navlečené závaží v podobě válečku nebo prstence. Byla zde stupnice, na níž se odečítala hmotnost předmětu. Váhy složité měly komplikovanější konstrukci: rameno s miskou nebylo napojeno na rameno se závažím přímo, ale prostřednictvím různě složitých převodů. Charakteristické byly tři základní varianty, existovaly však i některé další zřídka užívané konstrukce. Pro složité váhy jednomiskové byla typická miska pro vážený předmět a paralelně s ní vedený běhoun se závažím (obvyklá např. kuchyňská váha s obdélníkovou miskou a pod ní upevněnou stupnicí s větším a menším posuvným závažím). Složité váhy dvoumiskové měly dvě misky, jednu pro vážený předmět a druhou pro závaží, spojené různými převody. Podle konstrukce převodů se rozlišovala konstrukce, u níž rovnovážnost misek zajišťovala páka, spočívající na trojúhelníkových břitech a konstrukce se soustavou pák, kdy vahadlo bylo umístěno pod miskami. A konečně složité váhy decimální sloužily k vážení těžších předmětů. Měly deskovou plošinku, na níž se kladlo břemeno, vahadlo bylo nerovnoramenné a bylo systémem pák spojeno s běhounem (se stupnicí s posuvným závažím) pro vyvážení břemene. Toto vahadlo bylo obvykle upevněno na jedné straně plošinky na vyšším kolmém sloupku. Třetím typem vah byly váhy pružinové, které se užívaly k vážení spíše lehčích předmětů. Hmotnost břemene se zjišťovala pomocí pružiny; váhy bývaly obvykle zavěšeny a na jejich spodní konec se věšelo při vážení břemeno. I tento typ vah měl různé varianty: s válečkem a pouzdrem nebo se třmenem (ES: 63–65). Váhy jako přístroj na odměření určitého množství suroviny hrály v dřívějších dobách důležitou úlohu. Mnoha obchodníkům, kteří své zákazníky rádi šidili, dobře sloužily k vlastnímu obohacení. B. Jazykový vývoj Ve slovnících staré češtiny se s pl. váhy příliš nesetkáme, přesto můžeme najít doklad například v rukopise knihy používané na univerzitě z poč. 15. století: hrzyeſſne váhy (GebSlov). Častější je sg. váha, a to spíše ve smyslu abstraktním jako ʽzávažnost; pravá míra, rovnováha, rozvaha, povahaʼ. Ve staré češtině také nacházíme podobu Váha představující ʽstaročeské osobní jméno rekonstruované ze jména místníhoʼ (MSS: 555; ŠimekSlov; IndexSvob).

82

Zatímco dnes obvykle používáme pl. váhy (který chápeme jako pomnožné substantivum), dříve, i v období starší češtiny se pro toto náčiní na vážení častěji užívalo tvaru singuláru – váha. V Jungmannově slovníku (vedle pl. váhy a dem. vážky) nacházíme obšírnou definici: váha je ʽnáčiní k vážení tíže; skládá se z hřídele, v jehož prostředku kolmo strmí jazýček nebo výražek, pak z ručky neboli klejchu, který uvnitř jest otevřený, dole mající osu, okolo kteréž se může hřídel točiti a houpati, konečně ze dvou mísek, na řetízkách neb šňůrkách od konců hřídele visící, z nichž jedna známou tíži neb závaží, a druhá neznámou tíži nese, která se tam tou ustanovujeʼ. Jungmann také dodává, že název je motivován pohybováním ramen hřídelních. Váha ovšem může být i ʽdům neb místo ve městě, kde se veřejně co vážíʼ, dále ʽzávaží u hodinʼ, pak ʽnástroj, kterým se čep táhne při veliké vodě v rybnícíchʼ anebo ʽkláda větší k vyvrácení kamene z poleʼ. Neopomíjí ani abstraktní význam slova váha ʽvážnost, cena, šetrnostʼ či pl. jména Váhy označující ʽnebeské znameníʼ. V Kottově slovníku ještě můžeme najít váhy znamenající ʽšídla, hmyz síťokřídlý, lat. Odonata či Libellulaʼ a podobně jako Jungmann Váhy označující jedno z dvanácti souhvězdí ve zvířetníku (Jung: V, 10; Kott: IV, 536). Slovníky nové češtiny zachycují výrazy váhy i váha v nezměněné podobě a téměř shodných významech, navíc se substantivem váha označuje ʽstará váhová jednotka pro vážení rud a železaʼ. SSJČ přidává k subst. váhy přenesený význam, tedy ʽcvik, při kterém je trup a zpravidla jedna noha ve vodorovné polozeʼ. Derivátem může být vahadlo ʽdvouramenná páka vahʼ (PSJČ: VI, 774–775; VII, 5–6; SSČ: 482). C. Etymologie Základní podoba váha, vyskytující se v mírných obměnách ve všech slovanských jazycích (slc. váha, luž. waha/waga, p. waga, rd. vága/vágá, br. a ukr. vahá, sln. vága, sch. vága/vâga, m. vaga, b. vága), je přejata ze sthn. waga/wāge ve významu ʽváhy, závažíʼ. To podle Rejzka souvisí s něm. bewegen ʽhýbatʼ. Východiskem je ie. *ṷeģh-. České (a hornolužické) h namísto g dokládá převzetí a rozšíření ke všem Slovanům ještě před 11. – 12. stoletím. Slovo váha bylo velmi živé a rozšířené a vytvořilo mnoho derivátů, např. povaha, odvaha, závaží, vážný, váhavý, vahadlo atd. (Machek: 674; Rejzek: 697; H-K: 406; Kopečný: 395). D. Frazeologie V svéj váze ʽpodle své povahy, podle svého přirozeníʼ. Váhu strojiti ʽuvažovatʼ. K něčí prosbě váhu strojiti ʽzačít uvažovatʼ (Kott: VII, 995–996). Na váze stojí ʽje nutno rozvážit, je pochybné, přijde na toʼ (MSS; ŠimekSlov).

83

Brát něco na lehkou váhu ʽnepřičítat něčemu náležitý význam, posuzovat něco bezstarostněʼ (Jung: V, 10–11; PSJČ: VII, 775; SSJČ: VII, 5; SSČ: 482; Zaorálek: 378). Pustit něco z váhy ʽnedbat něčehoʼ. Přikládat něčemu (velkou, největší) váhu; vzít/brát/klást na něco (velkou, největší, hlavní) váhu ʽpovažovat to za velmi závažnéʼ (Jung: V, 10–11; Kott: VI, 535; SSJČ: VII, 5; SSČ: 482; Zaorálek: 378). (Ne)mít u někoho velkou váhu / zjednat si váhu ʽ(ne)být u někoho v úctěʼ (Zaorálek: 378). Někdo je na vahách ʽrozmýšlí se, rozpakuje se, pochybuje, nemůže se rozhodnout (jako když se váha ještě klátí)ʼ (Jung: V, 10–11; PSJČ: VII, 775; SSJČ: VII, 6; SSČ: 482; Zaorálek: 378). Něco je na vahách ʽnejisté, kolísáʼ (Kott: VI, 534; SSJČ: VII, 6). Dělat svou váhu ʽpracovat s mírouʼ (Zaorálek: 378). Dělat všecko svou váhou ʽnepřetrhat se prací / zvolna, podle svých silʼ (Kott: VI, 535; Zaorálek: 378). Včely přes zimu jsou na váze ʽpřetrvají-li, neb nepřetrvajíʼ (Jung: V, 10-11). Váhy nepřeskakuj ʽtoho, což jest pravého, nepřestupuj / v ničem se nepřebírejʼ (Jung: V, 10–11; Kott: VI, 536). Však v té jedné váze nezůstává ʽčlověk, bez proměny štěstíʼ (Jung: V, 10–11). Měřit oheň na váze ʽkonat marnou práciʼ. Z váhy něco pustiti ʽmimo se pustit, nedbat tohoʼ (Kott: VI, 534). K něčí prosbě váhu strojiti ʽzačít uvažovatʼ (Kott: VII, 995–996). (Ne)padat na váhu ʽ(ne)mít význam, (ne)být důležité, rozhodujícíʼ (SSJČ: VII, 6; Zaorálek: 378). Být jazýčkem na váze/vahách ʽmalým sice, ale rozhodujícím činitelem, na němž záleží, k čemu se přikloníʼ (SSJČ: VII, 6; SSČ: 482; Zaorálek: 378). Vážit někomu na jiné váze ʽvzhledem k druhým nespravedlivě někoho soudit, posuzovatʼ (SSJČ: VII, 6). Být stále na jedné váze ʽbýt stále stejnýʼ. Oheň na váze a vítr loktem měřit ʽpočínat si pošetile, marně se namáhatʼ. Polámaly se mu váhy ʽneví kudy kam, je bezradný, ocitl se v nepříjemné situaci, dohospodařilʼ. Kouří se mu z vah ʽje v tísni, na rozpacích, nerozhodný, pochybný, nejistýʼ. Až se vykecáš, půjdeš na váhu ʽnežvaň tolikʼ (Zaorálek: 378). V jídle, v pití měj vždy váhy (Kott: VI, 536). Řeč na váze měř, málo komu věř (Kott: VI, 534). 84

Přirození všech lidí jednou váhou se váží (Jung: V, 10–11). Nech štěstí jít svou vahou přirozeností (přísloví) (Jung: V, 10–11; SSJČ: VII, 6).

VÁL, VÁLEČEK A. Charakteristika Vál je velká dřevěná obdélníková deska, pečlivě ohlazená, sloužící k válení těsta. Bývala obvykle opatřena lištami, jedna vystupovala nad horní rovinu desky, druhá na opačné straně pod rovinu desky. Méně často se vyskytoval vál bez lišt. Od klasického válu se liší speciální vál na prejt, který se používal se při zabíjačkách na sekání prejtu. Vál tvořila velká obdélníková dřevěná deska, pečlivě ohlazená a obvykle silnější než u válu na těsto. Ze tří stran, dvou užších a jedné delší, bývala deska opatřena lištami, které vystupovaly nad rovinu desky. Jen výjimečně měl vál na prejt menší počet lišt nebo byl úplně bez nich (ES: 65). Váleček je nástroj na válení těsta. Jeho základem byl delší, obvykle dřevěný, váleček na povrchu pečlivě ohlazený, později také keramický (z bělniny nebo z porcelánu), zřídka i kovový. Na obou koncích válečku byla držadla, obvykle ve středu mírně rozšířená a směrem ke koncům zúžená. Upevněna mohla být třemi způsoby: držadla byla vyřezána spolu s válečkem z jednoho kusu dřeva – tato varianta byla spíš výjimečná nebo byla držadla upevněna nepohyblivě, zasazena čepem do jamek, vydlabaných z boku válečku či držadla byla upevněna pohyblivě a v podélné ose válečku byl vyvrtán otvor, jímž procházela železná hřídelka, na jejíchž koncích byla naražena dřevěná držadla, u mladších válečků někdy i kovová (ES: 65). B. Jazykový vývoj Slovníky staré češtiny termín vál neobsahují, jen sloveso váleti ve smyslu ʽválčit, bojovat; vláčetʼ. Vál se chápe jako příbuzné slovo k slovesu váleti, a to ve významu ʽpředmět ve tvaru válce, hřídel nebo jiná technická součástʼ (MSS: 556; ESSČ). Ve staročeských slovních se výraz váleček nedá dohledat. Slovníky 19. století už s pojmem vál pracují a definují ho jako ʽprkno široké, stůl (pekařský) atd., na kterém se těsto válíʼ (Jung: V, 13; Kott: III, 539–540). Doklad Wálec, wáleček k wálení těsta najdeme v Německo-českém slovníku Josefa Dobrovského (Jung: V, 13). Na výrazy válek, případně válec, nebo váleček pohlížejí jako na deminutiva. Váleček je nejen ʽoblé dřevo k válení těstaʼ, jak uvádí výše zmíněná ukázka, ale může označovat také 85

ʽhřídel, vratidloʼ, či v botanice dokonce ʽvěnec válcovitý z koruny nebo okvětí vyniklý, prašníky nesoucíʼ (Jung: V, 13–15; Kott: III, 539–540, 542). Slovníky 20. století přidávají kromě obvyklého významu uvedeného výše i význam technický: vál jako ʽnástroj v podobě pohyblivého válce nebo pohyblivých válců, který otáčením vykonává práciʼ nebo ʽ(u tkalcovského stavu) dutý válec, na který se navíjí osnova nebo zbožíʼ. V zemědělské terminologii se používá výrazu vál i pro označení stolu a v nářečích může znamenat ʽsvazek, ranec válcovitého tvaruʼ (PSJČ: VI, 780; SSJČ: VII, 8; SSČ: 482). Etymologický slovník Machkův uvádí ještě vál jako ʽdesku, na níž se válí těsto nebo prádloʼ nebo ʽnástroj, jímž se válí poleʼ (Machek: 676). Co se týče rozšíření pojmenování vál, ve městech v Čechách je téměř výsadní, na Moravě je jeho výskyt řidší. Hlásková varianta val se se vyskytuje v jihozápadočeské oblasti (většinou jako dubletní), ojediněle je doložena i z Moravy a Slezska. Ostatní pojmenování se omezuje na moravská města, můžeme zaznamenat výrazy nudlbret, ojediněle válek a také označení deska nebo prkno (ČJA: V, 588). Slovníky nové češtiny uvádějí i kromě běžného i technický význam: váleček jako ʽzdrob. k válec, malé těleso / menší předmět nebo jednoduchý nástroj ve tvaru válceʼ a také ʽnástroj na nanášení, obtiskování vzorků na stěnuʼ (PSJČ: VI, 780; SSJČ: VII, 8–9; SSČ: 482). Válek neboli válcovitý nástroj na válení těsta se na českém jazykovém území používá hlavně ve dvou variantách, tj. primárním a sekundárním deminutivu, které jsou obě hodnoceny jako spisovné. Ve městech na celém zkoumaném území je běžná podoba váleček a zejména na Moravě a ve Slezsku je s ní většinou v dubletě i forma válek. Ta byla v Čechách zaznamenána jen na okrajích, a to v Pošumaví a také na východě Čech (ČJA: V, 588).

86

C. Nářeční mapa Vál (ČJA: V, 589)

D. Etymologie Pro výklad slova vál existují dvě možná tvrzení. Toto staré substantivum může jednak pocházet z německého slova Walze, jednak by mohlo jít o odvozeninu ze slovesa válet nebo valit, které je všeslovanské, pochází z *valjati a znamená ʽkutáletʼ, ale především ʽhrnout vpřed velké množství něčehoʼ. Doložena jsou č. a slc. valit (se), luž. a p. walić, br. valíc´, r. valíť, ukr. valýty, sln. valíti, sch. a m. jen s prefixem – preváliti, v m. jen lid. vali ʽpodpálit nebo založit oheňʼ, b. valjá. V případě slovesa válet najdeme dále slc. válať, luž. waleć, p. walać, r. valjáť, br. valjác´, ukr. valjáty, sln. váljati, sch. váljati, m. vala/valka, b. váljam, stsl. valjati sę. Příbuznými výrazy jsou například iterativa lit. võlioju võlioti nebo lot. vālât s významem ʽsem a tam váletʼ, základní sloveso je i lit. veliù vélti či lot. veľu velt ʽvalchovatʼ. Za ie. východisko Holub-Kopečný považuje slovní základ *ṷl- a nověji *ṷol- ʽotáčet, vlnit seʼ. Jak dodává Rejzek, snad se tu zkřížily oba možné zdroje, které jsou stejně prapříbuzné (Machek: 676; Rejzek: 697; H-K: 407; Kopečný: 395–396). E. Frazeologie Jít/(zhrub.) mazat od válu slangově ʽzanechat nějaké činnostiʼ (SSJČ: VII, 8). Bylo chvály na tři vály ʽbylo jí mnohoʼ (Zaorálek: 379). Ruce jako válce/válečky ʽkulaté, baculatéʼ (SSJČ: VII, 9; Zaorálek: 546). 87

Noha jako válek ʽtlustáʼ. Chlapec jak válec / synek jak válek ʽtlustýʼ (Zaorálek: 546).

VAŘEČKA A. Charakteristika Vařečka je kuchyňský nástroj na míchání polévky, omáček a jiných jídel, k promíchávání různých přísad nebo hnětení těsta. Při vaření nebo smažení se pokrmy míchají vařečkou, a tím se zabraňuje jejich připálení nebo přichycení k okrajům nebo dnu nádoby. Vařečka má tvar ploché lžíce tvořené kruhovou či oválnou destičkou s různě dlouhou rukojetí. Má kulatý nebo oválný tvar, na jedné straně často vybíhá jakýsi růžek, který slouží k promíchávání pokrmů ve spodní části hrnce. Dříve se vařečky vyráběly výhradně ze dřeva, dnes jsou na trhu i vařečky různých barev a tvarů vyrobených z plastu. V minulosti se velké vařečky, tvarem se podobající malému pádlu, používaly při tzv. velkém prádle, kdy se prádlo společně vyvařovalo ve velkých kotlích. Prádlo se přitom míchalo velkou dřevěnou vařekou (krajový název kopist, kopisť), která se používala i pro manipulaci s prádlem ve vařící vodě resp. vyndávání prádla z kotle a zabraňovala tak opaření. Vařečka byla a dodnes je symbolem kuchařského umění a může nést také označení měchačka (ES: 66). B. Jazykový vývoj Ve staré češtině se vařečka vyskytuje pouze jako vlastní jméno osobní: Vařěčka (ESSČ). Slovníky 19. století vařečku uvádějí jako deminutivum od vařeky, která označuje ʽdlouhou kuchařskou lžíciʼ. O vařece se zmiňuje J. A. Komenský v Orbis Pictus z r. 1658: Wařechau pěnu zhrná (shrnuge) (Jung: V, 22). Jinak se nazývá měchačka a vyskytuje se i v dalších, hlavně nářečních, podobách: dial. vařecha, dem. vařeška, vařacha, vařaja (na Moravě), vařejka, dem. vařejčka (na Žďársku). Na Moravě se jako ekvivalent k vařečce užívá slova měšačka, v Čechách pak měšečka. Kottův slovník uvádí i přenesený, botanický význam, a to vařečka jako ʽsýkora, mlynáříkʼ (Jung: V, 22; Kott: III, 554; Kott: VII, 1000). Pod významem ʽdřevěné kuchařské náčiní (s plochým, kruhovitě rozšířeným koncem) na míchání pokrmůʼ uvádějí slovníky současné češtiny vedle termínu vařečka i dial. vařecha, vařejčka, vařejka, vařeka, vařeja nebo pak ekvivalent měchačka (PSJČ: VI, 807-808; SSJČ: VII, 19; SSČ: 483). Vařečce se specifikací ʽna povidlaʼ se také říká vašek (Machek: 678). 88

Nářeční rozdíly v názvu vařečka se liší v rovině slovotvorné a hláskoslovné. Základní protiklad tvoří pojmenování odvozená ze slovesných základů měch- a vař-. Jen malé oblasti tvoří okrajové dialektismy lopatka (Sušicko) a plácačka (Kladsko). Ve východní polovině Čech a na celé Moravě a ve Slezsku, tedy na témeř celém území, převládají označení od základu vař-. Západní polovina Čech se výrazně odlišuje typickým pojmenováním měchačka (o jeho dřívějším rozšíření na větším území v současnosti vypovídá jen jeho výskyt v okrajové severovýchodočeské oblasti a v podkrkonošském a náchodském úseku). V celé západní oblasti se podoba měchačka používá jako jediná, pouze na Doudlebsku se jako dubleta používá ještě slovotvorná varianta měšečka. Ve východní polovině Čech byl zachycen jediný název vařečka, v širším Podkrkonoší (v sousedství výrazu měchačka) pak podoba vařačka. Pro střední, západní a jižní Moravu je charakteristické označení vařejka s hláskovou obměnou vařajka na jihovýchodě této oblasti. Na zbývajícím moravském a slezském území se užívá pojmenování vařecha (včetně podoby vařacha na Valašsku). Existuje také malý areál, kde se užívá odvozeniny vařala. Varianta vařečka v současnosti proniká i do oblastí, zejména městských, kde se užívají jiné nářeční podoby (ČJA: I, 290; mapa 293). Vařečce určené na míchání povidel se říká také vašek (Zaorálek: 380). C. Nářeční mapa (ČJA: I, 293)

89

D. Etymologie Jak se domnívá Machek, nč. vařečka, s historií v psl. *var-ěja, je odvozeno z *tvar-, od kořene *tver- s významem ʽmíchat, kvedlatʼ, který je dobře zachován např. v něm. Quirl ʽměchačkaʼ. Nový formant -cha je tu asi vlivem slovesa měchati ʽmíchatʼ (Machek: 678). Rejzek je ovšem zastáncem jiné teorie: vařečka podle něj pochází od slovesa vařit. Psl. *variti považuje pravděpodobně za kauzativum k *vьrěti, což tedy znamenalo ʽzpůsobovat, že něco vřeʼ. Obměny č. vařit najdeme ve všech slovanských jazycích: slc. variť, luž. warić, p. warzyć, br. varýc´, r. varíť, ukr. varýti, sln. varíti, sch. váriti, m. vari, b. varjá. Příbuznými neslovanskými výrazy jsou např. gót. warmjan ʽhřátʼ, něm. a angl. warm ʽteplýʼ, arm. vaṙem ʽpálímʼ, het. ṷar- ʽhořetʼ. Společným východiskem je ie. *ṷer- ʽpálit, hořetʼ (Rejzek: 700; Kopečný: 396). Holub-Kopečný považuje za východisko 3. stupeň kořene slovesa vříti, a to základ *vor- a zdloužené *var-, jehož prapředkem je bsl. *ver- s významem ʽvřít, klokotat, tryskatʼ (H-K: 408, 424-425). E. Frazeologie V každém hrnci vařečka ʽdo cizích věcí se míchatiʼ (Jung: V, 22). Má ruce, nohy jako vařečky ʽtenké, hubenéʼ. Míchat se do všeho jako vařecha ʽo dotěrném, všetečnémʼ (Kott: III, 554; Zaorálek: 546). Ve všem být za vařečku ʽdo všeho se plést, všeho se účastnit apod.ʼ (Zaorálek: 380). V každé omáčce se jako vařečka omočila ʽdo všeho se připletlaʼ (PSJČ: V, 807–808). Jít prodat/prodávat vařečky ʽtancovatʼ (Kott: VII, 1000). Neprodala vařečky ʽnetančilaʼ (Kott: VII, 1000; Zaorálek: 380). To mastíme víc vařečkou ʽskoro vůbec nemastímeʼ (PSJČ: V, 807–808; SSJČ: VII, 19). Krmili mne/ho vařečkou ʽjsem/je hloupýʼ (PSJČ: V, 807–808; Zaorálek: 380). Udělat něco až pokvetou vařechy ʽnikdy to neudělatʼ (Zaorálek: 380). Hledět si vařečky ʽkuchyně a kuchyňských, případně domácích pracíʼ. Vyměnit knihu za vařečku ʽstudium za práce kuchyňskéʼ (PSJČ: V, 807–808; SSJČ: VII, 19). Dítě krmené vařečkou bývá hloupé a blbé. Děvče, které jídá kaši vařečkou, mívá dlouhé námluvy. Vařili tam kašu, dali mi tam na vařečku, ještě podnes kašlu (Kott: III, 554). Hliněná zahrádka, dřevěný pastýřek honí v ní prasátka ʽhrnec, vařecha, kašeʼ (hádanka) (Kott: VII, 1000).

90

ZADĚLÁVAČKA A. Charakteristika Zadělávačka je mísa větších rozměrů určená především k zadělávání a mísení nebo hnětení těsta, v minulosti ale sloužila i více účelům. Od velké mísy se odlišovala tvarem a velikostí (průměr byl větší než 48 cm). Zadělávačka se vyráběla z glazované hrnčiny, kameniny a bělniny, později i ze smaltovaného plechu. Zadělávačka měla ploché dno a ostře lomené stěny, které se směrem k hornímu okraji kuželovitě rozšiřovaly a které byly poměrně vysoké a

rovné.

Někdy

byla

zadělávačka

opatřena hubičkou. Mohla mít dvě ucha rovnoběžná či kolmá k rovině horního okraje. Zdobila se jen málo, obvykle jednoduchým malovaným či rytým dekorem, a to zejména geometrickými motivy (ES: 67). B. Jazykový vývoj Substantivum zadělávačka se ve slovnících staré češtiny nevyskytuje. Najdeme tam pouze sloveso zadělati či zadělávati ve významu ʽzacelit, spravit; zakrýt, zavřítʼ, nebo ʽco zavírat, zahrazovatʼ. V Teigeho Základech starého místopisu pražského z r. 1448 můžeme najít páni jemu dopustili, aby dvě okně… mohl zadělati (StčS). Toto sloveso může případně znamenat i ʽkoho kde zavírat, uvězňovatʼ (MSS: 624; ESSČ). V slovnících 19. století najdeme rovněž pouze zadělati, (zadělávati), a to ve spojení zadělati těsto ʽupraviti, mícháním mouky, vody, kvasnic atd. učinitiʼ. Doklad nám poskytuje např. Veleslavínův slovník Silva quadrilinguis z r. 1598: Zadělánj testa (Jung: V, 446). Dalšími příbuznými slovy jsou např. substantiva zadělávanina, zadělávka (Jung: V, 446–447; Kott: IV, 38). Se zadělávačkou se setkáme až ve slovnících nové češtiny, které ji definují jako ʽnádobu/stroj na zadělávání těstaʼ (PSJČ: VII, 814; SSJČ: VIII, 27). C. Etymologie Zadělávačka bude pravděpodobně odvozena od slovesa dělat. Machek tvrdí, že toto slovo, ve stsl. dělati a podobné v dalších slovanských jazycích (hl. dźělać, dl. źělaś, p. dzialać, br. dzélac´, r. délať, ukr. diláty, sln. délati, sch. djelati, m. dela, b. djalam, stsl. dělati), má stejný význam a hláskovou blízkost i v dalších jazycích (až na r/l), např. lit. daraũ darýti a lot. 91

darīt, a proto je možné chápat sloveso dělat jako člena této rodiny. V tom případě se pak jedná o iterativum se zdloužením v kořeni (ē > ě), od dvojslabičného kmene *derā; jeho koncové ā je rovněž v ř. a v lit. prézentu. Dělati má vokál kořene vlastně v původní kvalitě (e, jistě zdloužené). V baltských jazycích tedy existovalo *derā-ō > daraũ, ve slovanských *dērā-jō > dělajǫ. Rozdíl r x l není nijak závažný (Machek: 113–114; Kopečný: 90). Rejzek se s tímto výkladem neztotožňuje a odvozuje sloveso dělat od psl. substantiva *dělo. Podobně i Holub-Kopečný, který připojuje zmínku o ie. základu *dhē- (*dhēi-) znamenajícím ʽklástʼ (Rejzek: 125; H-K: 100–101).

92

Nádobí na vaření Tuto kapitolu tvoří nádoby, které jsou určeny výhradně na vaření a ohřívání pokrmů, dále také na jejich pečení, opékání a smažení. Tato skupina nádob má dlouhou historii, protože tepelné opracovávání potravin těmito způsoby patří mezi nejstarší. Řadím sem karhan, hrnec, pánev, lívanečník, kastrol, pekáč a pařák. Jde veskrze o nádoby vyrobené z kovu nebo z takového materiálu, který je odolný vůči vysokým teplotám. Do hesla hrnec včleňuji i hrnek, který sice patří spíše mezi stolovací nádobí nebo díky své měrové funkci také mezi nádoby určené k přípravě pokrmů, případně o nádobí určené k přenášení tekutin, jedná se však o deminutivum od substantiva hrnec, proto ho zařazuji sem.

HRNEC, HRNEK A. Charakteristika Hrnec, v minulosti vypalovaný z hlíny, patří k nejstarším nádobám vůbec. Odedávna se vyráběl v řemeslném odvětví zvaném hrnčířství, které vedle tesání a tkaní patřilo k nejstarším dovednostem už pravěkého lidu, což svědčí o jeho starobylosti (H-K: 132). Hrnec je nejčastěji kameninová nebo plechová nádoba s uchy sloužícími k lepší manipulaci. Představuje

základní

tvar

dutých

nádob

s víceúčelovým využitím, a to k vaření, přenášení i ke krátkodobému skladování potravin. Hrnce v závislosti na materiálu, ze kterého byly vyrobeny, byly tvarově rozmanité: mohly být válcovité, soudkovité, džbánovité, kuželovité, a účelově velice pestré, v různých domácnostech měly rozmanité použití. Proto v závislosti na specifičnosti existují pro hrnec různé charakteristické názvy, např. sádelník, povidlák, smetaník, mlékáč, srostlík, kvašňák, koutňák35. K vaření a ohřívání na otevřeném ohni v peci a později i na plotně se užívaly keramické hrnce. Měly vždy ploché či rovné dno, protože se stavěly na stojánek nad otevřený oheň a později na plotnu. Zhotovovaly se z režné, zakuřované či glazované hrnčiny, později z kameniny, většinou měly dvě ucha, výjimečně byly bez nich. Součástí hrnce bývala poklička. Kovové hrnce se užívaly hlavně při vaření na otevřeném ohni v peci, tvarově 35

Více o sádelníku, smetaníku, mlékáči, srostlíku a kvašňáku viz samostatná hesla.

93

připomínaly hrnce keramické. Velké rozšířené kovových hrnců přineslo zavedení sporáků v 19. století. Vyráběly se nejdříve z litiny, později převládly plechové – pozinkované, smaltované a jiné. Hrnce bývaly většinou nezdobené. Nízký hrnec, který je výrazně širší než vyšší, se obvykle označuje jako rendlík, lidově však častěji kastrol (více viz heslo Kastrol), můžeme zaznamenat i název štýlák36, tedy rendlík s držadlem – štýlem (ES: 21). Hrnek je jedna z nejrozšířenějších nádob na pití, odjakživa se tak říkalo duté nádobce vždy s jedním uchem (tvarově podobná nádobka bez ucha se označuje jako pohárek – více viz heslo Pohár). Od hrnku se odlišuje šálek37 s podšálkem. Hrnky se ve velké míře rozšířily ve venkovských domácnostech v 19. století hlavně v souvislosti s pitím kávy. Hrnek byl tvarově nesmírně různorodý, základní tvar byl válcový soudkovitý nebo se směrem k hornímu okraji rozšiřoval do tvaru kužele. Podle velikosti se rozlišuje menší hrneček, který má přibližně kolem 10 cm, a hrnek, jenž je větší (asi 15 centimetrový) (ES: 22-23) B. Jazykový vývoj Stč. hrnec, tedy ʽnádobu, většinou hliněnou, která se používá k vařeníʼ, najdeme v hojném množství a rozšíření včetně spousty derivátů (např. dem. hrnček, hrnčík, dále hrnčieř, hrnčieřstvo, hrnečné atd.) už ve staré češtině. V mammotrektu z 15. století je napsáno ucho v hrncze, v Hradeckém rukopisu z první poloviny 14. století nalezneme spojení hrrnecz kvasnic v ňe nalichu (Geb: I, 499). U Gebauera se také dočteme, že stč. hrnec pochází ze psl. *gъrnьcь. Třebaže jde o již zaniklou reálii, zajímavé je zpodstatnělé adjektivum hrnečné (z adj. hrnečný) ʽcelní poplatek z hrncůʼ, doložené už z 13. století. Nechybí adj. hrnčieřový, hrnčířský a subst. hrnčířstvo. Ve staré češtině najdeme také vlastní jméno osobní, konkrétně příjmení Hrnček a jméno místní Hrnčieři ze 14. století (Geb: I, 499; MSS: 73; HesStčS). Hrnek a stejně tak hrnček, hrnčík či hrneček se vyskytují už ve staré češtině a jsou chápány jako deminutiva pocházející z psl. *gъrnъ a znamenající ʽmalý nebo menší hrnecʼ. Hrnček bylo ve staré češtině i příjmení, Hrnčieř jméno místní. Hrnku se také říkalo koflík nebo šálek (Geb: I, 499–500; MSS: 73; HesStčS; Šimek: 52).

36

Subst. štýlák je odvozeno od německého Stielkaserolle. Šálek je nádoba tvarově podobná hrnku, má však vlastní talířek, tedy podšálek, a zhotovuje se obvykle z porcelánu. 37

94

Ve slovnících 19. století se rovněž vyskytuje výraz hrnec v mnoha podobách, včetně nářečních. Kottův slovník nám představuje nepřeberné množství typů hrnce: hliněný, vypálený, polívaný, na mléko, nakvétaný, na popel, na losy, noční, od medu; dále Papinův rychlovar; břichatý na ohniště, plechový pocínovaný, kamenný, železný, měděný, dvouucháč; nahoře široký: vrhel; měděný (měděnec), železný (železňák), penízkový (třížejdlíkový), trojníkový (šestižejdlíkový), grešlový (desetižejdlíkový), brumlový (dvacetižejdlíkový). Z derivátů najdeme např. neu. hrnčisko označující ʽšpatný hrnecʼ, masc. hrnčál přeneseně označující starce, dále masc. hrnečník dávající název ʽučedlníku hrnčířskémuʼ nebo také ʽdvouděložné rostlině, lat. Lecythidaceaeʼ, a hrnčiřík s významy ʽpták – pěvec, lat. Asthenesʼ (Jung: I, 762; Kott: I, 494–495; Kott: IV, 372). Subst. hrnek pojímají slovníky 19. století podobně jako slovníky nejstarší a uvádějí mnoho podob: hrnček, hrneček, hrnéček, hrnýček, hrnoulek, hrnoulík. Sloveso hrníčkovati se znamená ʽdo hrníčků slévatiʼ (Jung: I, 762; Kott: I, 494–495). Subst. hrnec s významem ʽválcovitá kuchyňská nádoba opatřená jedním nebo dvěma uchy, obyčejně poněkud vyšší než širšíʼ najdeme ve všech slovnících 20. století. Nechybí ani další deriváty, vyskytující se už ve starších fázích češtiny. Za povšimnutí stojí lidové varianty hrnčák, hrnčál, hrnďál označující ʽvelký hrnecʼ, stejně tak už zmiňované augmentativum hrnčisko. Adj. hrnčený se může používat jako synonymum k adj. hliněný (PSJČ: I, 968–969; SSJČ: II, 94; SSČ: 102). Jako ʽhrnec, zpravidla menšíʼ chápou hrnek i slovníky nové češtiny. Uvádějí stejně hojné množství podob včetně deminutivních a derivátů jako slovníky předchozí (PSJČ: I: 968–969; SSJČ: II, 94; SSČ: 102). Co se týče výskytu dem. hrneček v českých nářečích, v jihozápadní polovině Čech, na východní polovině Moravy a ve Slezsku se můžeme setkat s variantou hrneček, hrníček pak najdeme na většině ostatního území a v dubletě proniká i do jihozápadní poloviny Čech. Na severním Valašsku se uplatňuje výraz hrnéček a jeho hlásková varianta hrnýček (s provedeným úžením é > í) se vyskytuje v okrajových severovýchodočeských úsecích a v široké oblasti střední a západní Moravy. Archaická podoba hrnčík byla ojediněle zachycena na západním okraji Čech. Ve městech se zpravidla vyskytují obě varianty, shodné se spisovným jazykem, a to hrníček i hrneček (ČJA: I, 274). ČJA nářeční členění deminutiva hrneček sleduje podrobněji a všímá si zejména průvodních vokálů. S podobou herneček se můžeme setkat v Podkrkonoší, na Chodsku (kde je zaznamenána také ojedinělá varianta harneček), na severozápadním Klatovsku a jižním Plzeňsku. Forma hyrneček přesahuje z Frenštátska na Frýdecko, kde se střídá s obměnou hryneček. Ta je doložena i na Ostravsku 95

a v několika obcích v Polsku. Na přechodovém pásu nářečí česko-polských se vyskytuje podoba gorneček (ČJA: V, 182). C. Nářeční mapy (ČJA: I, 275; ČJA: V, 181)

96

B. Etymologie ESJČ uvádí nč. hrnec, hrnek, stč. hrnček, nč. hrneček; stč. hrnčieř, nč. hrnčíř. Tento výraz je všeslovanský, máme č. hrnec (dem. hrnek), slc. hrniec (hrnok), hl. hornc (hornyk), dl. gharnc (gjarnyk), p. garniec (garnek), r. goršók, br. harščók, ukr. hornóčok, sln. gŕnec, sch. grnac, m. grnec/grne, b. gărné. Psl. podoba *gъrnъ (*gъrnьcь) je příbuzná s lat. furnus ʽchlebová pecʼ a s fornāx ʽpec tavicí, hrnčířská apod.ʼ Vše pochází od ie. *ghuer-, *ghu°r-no-s ʽhořet, žárʼ. Toto slovo i u Slovanů znamenalo původně jistě ʽpec na tavení, na pečeníʼ. V dalším vývoji se slovo snad přeneslo na takový hrnec, který byl stejně jako pec hliněný a ve kterém se uchovávalo dřevěné uhlí nebo žhavý popel, takže obsahová i tvarová podobnost s tavicí pecí tu byla. I tavicí pece mohly být zcela malé, skutečně jako hrnce (takové jsou dosud k vidění v Africe) (Machek: 184; Rejzek: 214; Kopečný: 127–128). C. Frazeologie Vkápnout někomu z nosu do hrnce ʽbýt nadurděnýʼ. Dívat se někomu do hrnce/hrnců (pod pokličku) ʽplést se do jeho (rodinných) záležitostíʼ. Nahlížet do cizích hrnců ʽstarat se o cizí věciʼ (Zaorálek: 92). Vidět někomu do hrnce ʽznát jeho hmotné poměryʼ (SSJČ: II, 94). Házet všechno do jednoho hrnce ʽposuzovat stejně, směšovat, nerozlišovatʼ. Vozit hrnce ʽve spánku chrápatʼ (Jung: I, 762; Kott: I, 494; PSJČ: I, 968; SSJČ: II, 94; Zaorálek: 92). Tlouci hrnce ʽchraplavě kašlatʼ (PSJČ: I, 968; SSJČ: II, 94; Zaorálek: 92). Nemít co (dát) do hrnce ʽnemít co vařit, mít nedostatekʼ (SSJČ: II, 94; Zaorálek: 92). Dávat (někoho) do hrnce ʽsnažit se někoho přemluvit nebo napálitʼ. Hrncovat se ʽvadit se, hašteřitʼ (Jung: I, 762). Být jako pára nad hrncem ʽvelmi slabýʼ (SSJČ: II, 94; SSČ: 102). Mít plné/egyptské/masné hrnce, hrnce masa, obecně hrnce ʽmít dobré bydlo, hmotný blahobytʼ (PSJČ: I, 968; SSJČ: II, 94). Sedět u plných hrnců ʽmít se dobřeʼ. (SSJČ: II, 94). Být na hrnci ʽbýt v koncích, ztracen, odbytʼ (SSJČ: II, 94; Zaorálek: 92). Být jako hrnec bezedný ʽbýt tišeʼ (Jung: I, 762; Kott: I, 494–495). Hrnčák (pohrdlivě) ʽstařecʼ (Jung: I, 762). Být za vařečku/vařečkou v každém hrnci/do každého hrnce ʽdo všeho se pléstʼ (Zaorálek: 92). Větřit po kuchyních, kde se z hrnců kouří ʽbýt příživníkʼ (Zaorálek: 92). Hrom do hrnců / Aby hrom do hrnců mlátil! (nadávka) (PSJČ: I, 969).

97

Malý hrnec/hrnek/hrneček brzy překypí ʽmalé lidi snadno rozhněváš; popudlivost prozrazuje malého duchaʼ (přísloví) (Kott: I, 494–495; PSJČ: I, 969; SSJČ: II, 94). Čím hrnec navře, tím zapáchá ʽtěžko se odvyká, čemu se přivykloʼ (přísloví) (Jung: I, 762; Kott: I, 494; SSJČ: II, 94). Hrnec se poznává po klepání, blázen po štěbetání (Kott: I, 494–495). Dobře se ta poklička hodí k tomu hrnci a sejr/sýr k chlebu ʼ (Jung: I, 762; Kott: I, 494–495). Ze země pošel, krmil, napájel, když umřel, ani ho nepochovali ʽhrnecʼ (hádanka). Jsem z toho stvořen, z čeho Adam, lidem jíst a píti dávám a když umřu, ani země mého těla ani Bůh mé duše nepřijme ʽhrnecʼ (hádanka). Stařeček stojí před pecou, kolena se mu drkocou ʽhrnec s vroucí vodouʼ (hádanka) (Kott: IV, 372). Vařit hrnek v hrnku ʽmít bíduʼ. Vařit ve svém hrnku ʽneplést/nemíchat se do cizích věcí / řečí, hledět si svéhoʼ (SSJČ: II, 94; Zaorálek: 93). Koukat/nahlédat do svého hrnečku ʽbýt samostatný, sám si hospodařitʼ. Rád nahlédá do cizích hrnků ʽje mlsnýʼ (Kott: I, 494–495; Zaorálek: 93). Rozlít si hrníček ʽrozhněvat se, rozkmotřit seʼ (Kott: IV, 372; Zaorálek: 93). Posadit (někoho) na hrníček ʽusadit, odbýt, zesměšnit někohoʼ. Nalej to doma do hrníčku ʽnežvaň, nech si to, dej mi s tím pokojʼ. Hrneček překypěl/přetekl ʽmíra byla dovršena, přešla trpělivostʼ (Zaorálek: 93). Jít na hrneček ʽkonat potřebuʼ (PSJČ: I, 969). Jdi/jděte na hrneček ʽnežvaň/mlčteʼ (PSJČ: I, 969; Zaorálek: 93). Rozdmychovat ohníček a hned si naň stavět svůj hrneček, aby se ohřála (něčí) polívka ʼuplatňovat svůj zájemʼ (PSJČ: I, 969). Počít do svého hrnéčka nahlídati a svých řeménkův potahovati ʽbýt živi sami ze svéhoʼ (Jung: I, 762; Kott: I, 494–495). Vynést celý grunt na hrnčířovo pole ʽvše propítʼ (Bartoš: 108).

KARHAN A. Charakteristika Karhan můžeme už kvůli jeho vzhledu považovat za předchůdce hrnce. Byla to hrubá hliněná nádoba, používala se zpravidla v kuchyni k vaření, ke skladování nebo přenášení potravin či tekutin (PSJČ: II, 66; SSJČ: II, 287). 98

B. Jazykový vývoj Subst. karhan či karchan, ʽnádobu na tekutiny, k pitíʼ nebo obecně ʽhrnecʼ, a také fem. krhanice ʽnádoba, baňkaʼ zaznamenávají už nejstarší slovníky češtiny. V Postille Jana Rokycany z 15. století najdeme spojení w karhany zalévajíc (Geb: II, 21). Doložena jsou rovněž adjektiva karhanový, karchanový (Geb: II, 21; MSS: 93; Šimek: 61). Ve slovnících 19. století č. st. karhan najdeme rovněž, a to v několika významech: jako ʽkuchyňskou nádobu, hrnec, štúdevʼ, vedle toho ʽvelikou husuʼ nebo ʽbuchtu ze žitné, výražné mouky, plackuʼ. Masc. karhan či karhanec také fungovala jako české dialektické výrazy, případně přezdívky označující ʽfakana, neotesanceʼ, a dokonce také jako vlastní jméno osobní (Karhan) i pomístní (Karhánky). Najdeme rovněž dem. karhánek, což je ʽmalý pekáč o jednom ouškuʼ (Jung: II, 30; Kott: I, 672; Kott: IV, 569). Slovníky současné češtiny představují výraz karhan ve stejných významech jako slovníky doby předchozí, tedy jako ʽhrubou hliněnou nádobuʼ, případně pl. karhany jakožto ʽnádoby k vařeníʼ. Ve stejné míře se uplatňuje i č. dial. karhan, karhanice jako ʽnadávka venkovanůmʼ, označení ʽneotesance či sprosťačkyʼ, případně ʽnehodného dítěte, fakanaʼ (PSJČ: II, 66; SSJČ: II, 287). Plurálové pojmenování karhany bylo řídce zaznamenáno ve východním Slezsku a na Chodsku. Jedná se o okrajovou variantu, která má v různé míře expresivní náboj a vyskytuje se zpravidla v dubletě se základními výrazy nádobí a náčiní (ČJA: I, 281). Jak shodně uvádí Machek, samotné nč. karhan je ve významu ʽnádobí k vařeníʼ považováno za nářeční. V Bartošově slovníku můžeme dohledat pouze nářeční tvar karhant, korhoň, ovšem ve významu ʽděcko, fakan, prosťákʼ (Machek: 242–243; Bartoš: 139). C. Etymologie Slovo karhan má už ve staré češtině několik významů, jak se můžeme dočíst v ESJČ, a jeho původ je nejasný. Mohl znamenat ʽnějakou nádobuʼ, v nářečních oblastech pak v různých obměnách najdeme č. dial. karhan významu ʽnádobí k vařeníʼ, krhanice ʽnádoba na mlékoʼ, kohan ʽveliký hrnecʼ, případně karhanec ʽkvětináčʼ. Slovo pochází z *karhan, což snad je totéž slovo co kahan, jestliže toto znamenalo původně ʽnějakou nádobuʼ; r pak bude vložené. Výklad č. dial. karhant, korhoň s významem ʽfakan, sprosťákʼ je nejasný, snad souvisí s orgoň. Č. dial. karhan ʽšpatný vůzʼ možná má souvislost s kára (Machek: 242–243). D. Frazeologie Zalívati v/za karhany ʽpít tolik, že by toho byly karhanyʼ (GebSlov).

99

KASTROL A. Charakteristika Kastrol je nízký kovový hrnec, který má široké rovné dno, válcovitý tvar, dvě ucha a pokličku a je výrazně širší než vyšší. V 19. století byl jedním z typů nádobí, který naradil nádobí keramické. Tento typ hrnce se obvykle nazývá rendlík, častěji je však lidově nazýván kastrol (LK: 284–285). B. Jazykový vývoj Substantivum

kastrol

ve

staročeských

slovnících nenalezneme, ovšem můžeme ho najít např. ve Veleslavínově Nomenclatoru z r. 1586: kastrol patina profunda Rohnii (Jung: II, 33). Pod charakteristikou ʽdruh pánve kuchyňské vycejnované, měděníkʼ nebo ʽměděná neb mosazná pánev pocínovaná, bez nohʼ, případně také ʽpojem ve hře v kuželkyʼ se v slovnících 19. století č. st. kastrol už vyskytuje. Zároveň je vysvětlen i jeho původ, a to z francouzského slova casserole téhož významu (Jung: II, 33; Kott: I, 675). V nové češtině znamená kastrol ʽnízkou okrouhlou nádobu na vaření, rendlíkʼ, význam se tedy nezměnil. Užívaná jsou i dem. kastrolek, kastrůlek nebo adjektiva kastrolový či kastrolovitý ʽmající podobu kastroluʼ (PSJČ: II, 79; SSJČ: II, 294; SSČ: 130). C. Etymologie Etymologické slovníky shodně s Jungmannem uvádějí, že jde o přejímku z francouzského casserole (casse ʽpánevʼ), Zmíněno je i německé Kastrol, lidová forma za Kasserole, přejaté z francouzštiny. Machek upozorňuje také na to, že ve francouzštině se používá lidová varianta castrole. Kastrol získal svůj název patrně podle okrouhlého tvaru nádoby (lat. rolla ʽokruhʼ, něm. Rolle ʽzávitʼ) – fr. ronde znamená ʽokrouhlýʼ, což odráží i p. název pro kastrol – rondel (Machek: 244; Rejzek: 267; H-K: 165). D. Frazeologie Kastrol přeneseně žertovně ʽklobouk podobného tvaruʼ (SSJČ: II, 294). Vzít kastrol ve vojenském slangu ʽodejít do civilu / utéci k nepříteliʼ / v argotu ʽutéciʼ (Zaorálek: 127).

100

LÍVANEČNÍK A. Charakteristika Lívanečník je pánev na pečení zvláštního pečiva: lívanců, koblihů, vdolků a jiných, případně volských ok z vajec. Tvoří ji deska oválného, kulatého, čtvercového, obdélníkového nebo nepravidelného tvaru s několika okrouhlými prohlubněmi – miskami. Podle druhu pečiva byly misky mělčí či hlubší, s plochým nebo oblým dnem, velkého nebo malého průměru. Později se rozšířily také lívanečníky na zvláštně tvarované pečivo, tedy formičky, které měly zvířecí,

rostlinný,

figurální

či

různě

kombinovaný tvar. Po straně měl lívanečník buď držák nebo tulejku pro nasazení dřevěné tyče, pomocí níž se zasunoval do pece, či delší keramické nebo kovové držadlo, někdy místo toho jedno nebo dvě ucha. Byl z polévané či glazované keramiky, hrnčiny nebo kameniny, anebo z kovu (z litiny, smaltované litiny, plechu). Pokud se lívance připravovaly na otevřeném ohništi, měl lívanečník tři až čtyři nožky. Tato forma se přestala používat se změnou topného systému na české vesnici od 19. století, kdy ji nahradily ploché lívanečníky nebo pánve bez nožek, které se kladly na sporák (LK: 507; ES: 32–33). B. Jazykový vývoj Ve slovnících staré češtiny najdeme pouze lívanec, a to v stč. podobě líhanec: V bibli Benátské z r. 1506 se můžeme dočíst Deset pecnuov chleba a lijhanecz decem panes et crustulam (GebSlov). Jungmannův slovník z 19. století nabízí také jen lívanec, příp. lévanec s charakteristikou ʽlitý dolek nejvíce z ječné moukyʼ. Vedle toho Kott už lívanečník, jakožto ʽformu ku pečení lívancůʼ, do svého slovníku zařazuje (Jung: II, 342; Kott: I, 934; Kott: VI, 878). Ve slovnících současné češtiny lívanečník najdeme rovněž jako ʽpánev s kruhovými tvořítky na smažení lívancůʼ, k lívanci dále odkazuje adj. lívancový, lívancovitý (PSJČ: II, 614; SSJČ: II, 570). C. Etymologie Lívanečník, stejně jako lívanec, tj. ʽlitý dolek, moučník z litého těstaʼ, pochází z n-ového participia slovesa lít (-livat). Toto má základ jednak v psl. *lьjǫ liti (chovající se jako pьjǫ piti), jednak v *lějǫ lьjati (jako smějǫ smьjati sę). Vše ukazuje na to, že původní tvar kořene byl *lēi-, odtud slovesa leji, leješ, k nimž se váže i lívanec ʽnalévané těstoʼ. Krátká varianta 101

*lei- pak bude mladší, druhotná, s významem ʽlít, téciʼ (Machek: 336; Rejzek: 346; H-K: 208, 209). D. Frazeologie Má lívancovitý obličej ʽpřipomínající lívanecʼ (SSJČ: II, 570). Je jako měděný lívanečník ʽje rudýʼ (přirovnání) (PSJČ: II, 614).

PÁNEV A. Charakteristika Pánev je mělká okrouhlá nádoba zpravidla s jedním držadlem, sloužící k pečení, smažení, pražení a vaření na otevřeném ohni i na plotně. Může být různých velikostí, od nejmenších pánviček, určených např. ke škvaření slaniny či rozpouštění sádla nebo másla, až po rozměrné pánve užívané k přípravě pokrmů pro větší počet strávníků. Má okrouhlé, zřídka i hranaté dno a ploché, nevysoké stěny, jež se k hornímu okraji mírně kónicky rozšiřují, méně často jsou i poněkud vypuklé stěny, u horního okraje odsazené. Pánev se původně vyráběla z pálené hlíny – v tom případě mohla být buď nepolévaná, nebo uvnitř politá glazurou, dále ze železa, litiny, pozinkovaného plechu a mědi, později k těmto materiálům přistoupil smalt, hliník a různé slitiny, varné sklo i keramika a jiné moderní materiály. Pánev, jež se vyvinula z dřívějšího nádobí, které se nazývalo kuthan, je velmi starý druh nádobí: bývala běžná mezi nalezenými kuchyňskými nádobami od 13. století. Jan Hus ve Výkladu desatera vytýká Čechům, že si dost neváží mateřského jazyka, že trénožku (myslí tím pánev) nazývají podle Němců rendlík. Pánve, jichž se užívalo k vaření kašovité stravy i k pražení pokrmů na otevřeném ohni, byly v té době ještě většinou z nepolévané pálené hlíny, buď prosté, nebo jen spoře zdobené několika vodorovnými prstenci či proužky. Měly tvar mělké misky, někdy s odsazeným okrajem, ode dna vybíhala dutá rozšiřující se rukojeť, do níž se v případě potřeby vsazovala dřevěná tyč. S rozžhavenou pánví se dalo manipulovat také pomocí široké železné vidlice na dlouhé tyči. Pánev se buď kladla na trojnožku (nebo i stojánek o čtyřech nohách) nad oheň, nebo sama pánev byla opatřena třemi rozbíhavými, dolů se zužujícími nožkami vysokými 5-10 cm, které trojnožku nebo stojan nahrazovaly. Hliněné pánve se přikrývaly hliněnou, nejčastěji vypuklou pokličkou s terčovitým knoflíkem k uchopení. Časem se na otevřeném ohni užívaly i pánve kovové. Pánev určená na plotnu byla 102

převážně kovová, bez nožiček s plochým dnem a měla rovné, vzhůru se rozestupující nízké stěny. Na dlouhé kovové rukojeti pánve bývalo pro snazší manipulaci ochranné držadlo ze dřeva, v současnosti z umělé hmoty. Časem se pánev odlišila od rendlíku, který měl stěny vyšší (LK: 750; Vondrušková: 84–85). B. Jazykový vývoj Z Gebauerova slovníku se dozvídáme, že stč. pánev, příp. pánva či pánvě pochází ze střhn. phanne a to ze střlat. panna. Nejstarší doklady o jejím výskytu nacházíme v podobě českých glos frixoria phanna panev v latinském výkladovém slovníku Mater verborum už z 13. století (StčS). Pánev se používala k velkému množství činností. Byla to nejčastěji ʽmělčí plochá nádoba k přípravě pokrmů na otevřeném ohniʼ, dále ʽvětší nádoba na vodu; (k vaření) kotel, (k mytí) umyvadlo, vaničkaʼ, ʽnádoba k rozmělňování pokrmů třenímʼ a mohla to být také ʽ(pivní) varná pánev nebo pivovarský kotelʼ či ʽkovová nádoba k uchovávání nebo přenášení žhavého uhlí, popela apod., zvláště (v bibli) jako součást obětního náčiníʼ. Stč. Páněv byla i vlastním jménem osobním. Martin Kabátník ve své Cestě z Čech do Jeruzaléma a Egypta píše: ty (placky) vložiec na panwiczku a pod tu panwiczku naklade kravích lajn a to jest jich pec (StčS). Kromě dem. pánvička ve staré češtině najdeme i dem. pánvicě, které se používá nejčastěji ve významu ʽmenší pánev zvláště přípravě pokrmů nebo také lékůʼ, dále to může být ʽnádobka patřící k náčiní obětního oltářeʼ nebo ʽložisko čepu, pánviceʼ. Už Klaret ve svém Glosáři z 14. století uvádí cuprator panewnik (StčS), onoho ʽvýrobce pánvíʼ tedy stará čeština znala rovněž. Doložena jsou i adj. pánevní, pánevný a přestože jde o zaniklou reálii, zajímavý je i derivát pánevné, tedy ʽpoplatek za vaření piva ve vrchnostenské pivovarské pánviʼ (StčS: III, 45–46). Ve slovnících 19. století rovněž najdeme č. st. pojmenování pánev, pánva, dem. pánvice, pánvička ve významu ʽnáčiní železné nebo měděné na způsob kotélkaʼ, případně ʽnádoba, v kteréž umýváme nohyʼ. Nechybí ani už výše zmiňovaný pánevník (Jung: III, 23; Kott: II, 485; Kott: VII, 185). Do současné češtiny se tento výraz přenesl v nezměněném významu, rozšířilo se však jeho využití: pánev může být i ʽvelká kotlina s převážně rovným dnemʼ nebo ʽoblast s ložisky užitkových nerostůʼ. Pod názvem pánev se v oblasti biologie či lékařství rovněž rozumí ʽsoubor kostí k opoře dolních (zadních) končetinʼ. Zejména v těchto oborech se užívá adj. pánevní (PSJČ: IV, 59; SSJČ: IV, 27; SSČ: 260). V nářečních oblastech, konkrétně na východní Moravě, se užívá dial. výrazu pánva, případně pámba (Bartoš: 280; Machek: 732).

103

C. Etymologie Všechny tři etymologické slovníky se shodují s Gebauerovým názorem, že č. pánev, slovo velmi staré, pochází z střhn. pfanna (nyní něm. Pfanne), a to z lat. panna, jež bylo synkopováno z lat. patina ʽmísa, pánevʼ. Výraz se objevuje v dalších slovanských jazycích, podle Kopečného je všeslovanské, což dokládá slc. pánva, hl. pónoj, dl. panwej, p. panew, rd. pánka/panók, brd. pánewka, ukr. pánvá, sln. pȏnev, sch. pànica, m. panica, b. paníca, stsl. panica (Machek: 432; Rejzek: 444; H-K: 263; Kopečný: 256–257). D. Frazeologie Propéct/propálit pánvičku ʽprozradit, co (někomu) bylo svěřeno / tajemstvíʼ. Propálit/propéct si pánvičku ʽztroskotat, prodělat na něčem, nemít v něčem úspěch, špatně pochodit či nepochoditʼ (Zaorálek: 246; LK: 705). Hni pánvičkou! ʽuhniʼ (Zaorálek: 247).

PAŘÁK A. Charakteristika Pařák je vložka do hrnce, na níž se pomocí páry ohřívají již dříve uvařené potraviny. Dnes se už nepoužívá tak často jako dříve. Podle tvaru se v minulosti rozlišovaly dva základní typy: nádobový a plochý. Nádobový pařák býval keramický, kovový (ze smaltovaného, pozinkovaného či pocínovaného plechu nebo hliníku), zřídka i dřevěný. Měl tvar hluboké misky či hrnce a v plášti otvory, jimiž do něj pronikala pára. Na dně měl obvykle tři nožky, na nichž stál ve větším hrnci. Obdobně, třebaže ojediněle, mohl sloužit jako nádobový pařák i cedník (více viz heslo Cedník), zavěšený u horního okraje hrnce. Plochý pařák se zhotovoval z pozinkovaného, bílého či šedého smaltovaného nebo hliníkového plechu. Základem byla rovná kruhová plocha (někdy s nepatrně zvednutým a ohnutým okrajem), v níž se vyrážely pravidelně do kruhů umístěné otvory. Na spodku bývaly tři nožičky a ve středu horní části se někdy nacházelo ouško pro lepší uchopení a vyjmutí pařáku. Tento typ měl dvě varianty: pevnou (pařák tvořila plechová kruhová deska) a sklopnou (pařák měl na okrajích sklopné segmenty s otvory, které se daly různě podle potřeby zvedat v závislosti na velikosti hrnce, v němž pařák stál). Sklopný pařák se zhotovoval i z drátu (ES: 47–48). B. Jazykový vývoj Staročeské slovníky výraz pařák neobsahují. 104

Č. st. pařák se vyskytuje až v Kottově slovníku, a to jako ʽdžber na pařeníʼ, anebo v odlišném, přeneseném významu ʽřezník; chám, sprosťákʼ (Kott: II, 494; Kott: VII, 192). Slovníky nové češtiny charakterizují pařák v kuchyňském významu jako ʽnádobu s dírkovaným dnem, kudy proniká pára a napařuje, ohřívá, vaří nebo dusí pokrmyʼ. Pařák se ve včelařské terminologii říká také ʽpřístroji na dobývání vosku parou z voštinʼ. Adj. pařákový můžeme najít ve spojení pařákové váhy, což jsou ʽváhy k stanovení váhy bramborů v pařákuʼ (PSJČ: IV, 113; SSJČ: IV, 50; SSČ: 263). V hovorovém jazyce se výraz pařák používá též pro označení velmi teplého počasí. Pařák v potupném významu ʽřezníkʼ anebo ʽchám, sprosťákʼ se používá v lašských nářečích (Bartoš: 282). C. Etymologie Pařák, slovo odvozené od pára, pařit, se objevuje už v psl. jako *para/parъ, jenž má základ v *pariti ʽpařit, pálitʼ. To se objevuje už v ie. jako *per(ē)- s významem ʽvyprchávat, pařitʼ. Jde o slova všeslovanská mající četné odvozeniny: č. pára má protějšky v slc., hl. a p. para, r. par, br., ukr. a sln. pára, sch., m. a b. para; v případě slovesa pařit jde o slc. pariť, luž. parić, p. parzyć, r. páriť, br. páryc´, ukr. páryty, sln. páriti, sch. pariti, m. a b. pari. Společným východiskem je ie. *per-, *prē- s významem ʽfoukat, sršet, prskatʼ (Machek: 434; Rejzek: 446–447; H-K: 264; Kopečný: 257–258).

PEKÁČ A. Charakteristika Pekáč je velká nádoba s plochým dnem a nízkým kolmo nasazeným okrajem, určená především k pečení masa. Pekáče dříve bývaly keramické, a to režné i glazované, hrnčinové, méně často kameninové, později také kovové – litinové, ze smaltovaného plechu aj. Dno měly pekáče vždy ploché. Kovové i keramické pekáče bývaly převážně obdélníkového, někdy i oválného tvaru. U keramických se méně často objevují i různé tvarové varianty: husí pekáč zvaný husák, jehož dno mělo obdélníkový tvar, na jednom konci v přední části bylo mírně protažené do špičky, v horní 105

části někdy s hubičkou na sádlo, srnčí hřbet mající dno ve tvaru velkého T a zaječí hřbet s protáhlým dnem obdélníkového tvaru, na jednom konci oblým, na opačném opatřeným podkovitým rozšířením. Ucho tvořené přivařeným ohnutým plechovým páskem nebo ucho keramické bývalo u asymetrických tvarů na jedné straně, u obdélníkových a oválných obvykle na obou. Horní okraj pláště býval u keramických pekáčů opatřen žlábkem, u plechových byl mírně rozšířen, v obou případech proto, aby dobře zapadala poklička. Pekáč se obvykle nezdobil. Pekáčům jsou tvarově podobné pražnice38(ES: 48). B. Jazykový vývoj Slovníky staré češtiny nabízejí jen dem. pekáček, avšak s významem ʽpečená plackaʼ. Dokládá nám to úryvek z cestopisu Martina Kabátníka Cesta z Čech do Jeruzaléma a Egypta: mouky obyčeje pytlevati nemají, než tak z plevami rozdělajíc vodu, z toho pekaczky teničké dělají (StčS: III, 122). Ve slovnících 19. století najdeme u č. st. pekáč charakteristiku ʽnáčiní k pečení, pánev, kuthanʼ nebo toto subst., příp. dem. pekáček, mohlo označovat ʽkoláč nebo placku chlebovou z chlebového těsta, podplameniciʼ. Kottův slovník rovněž uvádí typy pekáčů: babůvka, kachlenka, husník, bálešník (zakulacený, hranatý). Pekáč se rovněž říkalo ʽstrupuʼ nebo ʽzaječímu ložiʼ a s velkým písmenem ho zde najdeme i jako pomístní jméno rybníka u Klatov (Jung: III, 57; Kott: II, 521–522; Kott: VII, 213). Všechny tři slovníky nové češtiny se v definici pekáče shodují, je to tedy ʽvětší podlouhlá, mělká nádoba na pečeníʼ. Výrazu pekáč se, zejména na západní Moravě, používá pro placku, vdolek, v hanáckém nářečí pak pekár. Adj. pekáčovitý znamená jednak ʽmající podobu pekáče, připomínající pekáčʼ a v přeneseném významu také ʽnetečný, nehybný (jako pekáč)ʼ (PSJČ: IV, 172; SSJČ: IV, 72; SSČ: 266; Bartoš: 285). C. Etymologie Pekáč je odvozeno z pec, péci, a to z psl. *pek-tь. Sloveso péci z *pek-ǫ, pek-ti najdeme u všech Slovanů: stsl. pešti, slc. piecť, br. pjačý, r. peč, ukr. pektý, p. piec, hl. pjec, dl. pjac, sln. pȇči, sch. pèći, m. peče, b. peka. Všechny podoby pochází z ie. peku-ō ʽpéciʼ (HolubKopečný uvádí ie. *pekṷ- s významem ʽvařiti, péciʼ). O starobylosti a velké rozšířenosti slova vypovídá jeho výskyt podobných výrazů i v neslovanských jazycích, jako příklad můžeme uvést angl. cake ʽkoláčʼ (Machek: 440; Rejzek: 456; H-K: 268; Kopečný: 260).

38

Pražnice jsou hliněné pekáče s velmi nízkým okrajem, určené dříve na pražení nedozrálého obilí (ES: 48).

106

D. Frazeologie Sedí jako pekáč / lapí jak pegač ʽnetečně, nehybně, tupě, bez zájmuʼ (Kott: II, 521–522; PSJČ: IV, 172; SSJČ: IV, 72; Zaorálek: 503). Huba jako pekáč ʽpřipravená plakatʼ (Zaorálek: 503). Mít hubu na pekáč ʽtvářit se do pláče / chystat se k pláči / vypadat ubrečeněʼ (Kott: II, 521–522; Bartoš: 285; Zaorálek: 255; Zaorálek: 503). Dělat pekáč ʽnatahovat moldánkyʼ (Kott: II, 521-522; Zaorálek: 255). Vyškrabat někomu pekáč ʽdát mu co protoʼ. Mít něco na pekáči ʽmít to připravenoʼ (Zaorálek: 255). Rostou ty děti jako buchtičky na pekáči ʽrychleʼ (Kott: II, 521–522). Vykopnout z pekáče v mysliveckém slangu ʽvyhnat (zajíce) z pelechuʼ (Kott: II, 521–522; Zaorálek: 255). Vyskočil ze svého pelechu jako zajíc z pekáče ʽrychleʼ (PSJČ: IV, 172). Být na pekáči vulgárně ʽbýti na marách, býti mrtevʼ (PSJČ: IV, 172; Zaorálek: 255). Utíkají se od oltářů (o Božím těle) sekáči – budeš sušit sena v pekáči (pořekadlo) (PSJČ: IV, 172).

107

Nádobí na nošení Do této kapitoly zařazuji nádoby, které sloužily k přenášení tekutin nebo sypkých i tužších hmot. Proto jsou většinou opatřeny uchem nebo uchy a často mají i pokličku nebo uzávěr, které zajišťují bezpečné přemístění obsahu těchto nádob. Vyrobeny jsou většinou ze dřeva nebo z keramiky, v souvislosti s dalším vývojem i z jiných materiálů, např. ze skla, hliníku a podobně. Začleňuji sem džber, džbán, měch, srostlík, bandasku, butelku, čerpák. Mohl by sem patřit i hrnek, ten však uvádím v rámci hesla Hrnec.

BANDASKA A. Charakteristika Zlatou érou, kdy se používala ještě dnes dobře známá plechová nádoba s uchem a pevně nasazenou pokličkou, bylo 19. a první polovina 20. století, i když běžná byla ještě v letech po druhé světové válce. Svým účelem bandaska navazovala na keramický srostlík (více viz heslo Srostlík), protože sloužila k přenášení tekutin a především polévek. Používali ji hlavně dělníci ve městech i na venkově, kteří si v bandasce nosili oběd do práce. Později se s ní také chodilo nakupovat mléko a občas i točené pivo. Bandasky se zpočátku vyráběly z keramiky, později ze smaltovaného, většinou bílého a modrého, nebo pozinkovaného plechu. Na drátěném uchu mívaly navlečené dřevěné držátko. Právě proto, že se v nich nosily tekutiny, uzavíraly se pokličkou s ouškem, která sahala hluboko do hrdla a vždycky dobře těsnila. Svůj název nejspíš bandaska získala díky baňatému tvaru. Kromě malých existovaly i velké bandasky, vyrobené ze silného plechu, které se užívaly především na rozvoz mléka (Vondrušková: 13). B. Jazykový vývoj Slovníky staré češtiny bandasku neuvádějí. Najít lze pouze podobu baňka (Geb: I, 25; GebSlov; StčS). Její existenci ve staré češtině nám dokládá doporučení Pro neduhy hlavy a hrdla stavěj banky v nadpaží uvedené v Rhazesově ranném lékařství z 15. století (GebSlov). Slovníky 19. století uvádějí hned několik významů č. st. bandaska: nejčastěji je to ʽkulatý, hliněný, baňatý džbán s tenkým hrdlemʼ nebo ʽkulatá flaška kamenná neb měděná, baňkaʼ. 108

Této nádobě se mohlo říkat i dial. výrazem banda nebo na Moravě mandaska. Termínu bandaska se používalo i pro ʽpopelní nádobu neb urnu, jakovéž se posud zde onde vykopávajíʼ. Bandaska však mohla být i ʽdruh lidového hudebního nástrojeʼ, pro který se užívala také synonyma bukač, bukál nebo ʽbaňatá dýmkaʼ (Jung: I67; Kott: I, 45; Kott: V, 941). Podoba i význam výrazu bandaska se do nové češtiny přenesly beze změny. Podle českých slovníků 20. století však bandaska slouží především pro přenášení nebo uchovávání mléka a může tak představovat i ʽkonevʼ. Nářečně se takto říká i ʽdruhu holeʼ (PSJČ: I, 75; SSJČ: I, 79; SSČ: 25). V českých nářečích najdeme pro hudební nástroj nazývaný bandaska další ekvivalentní nářeční výrazy: vedle dial. bukač, bukál je to nově fanfrnoch (SSJČ: I, 79). Vyskytuje se též dial. (valašské a moravskoslovenské) mandaska (Machek: 45). Podle ČJA je bandaska nářeční variantou spisovného pojmenování konvička na mléko. Tento výraz je na našem území zastoupen hojným množstvím nářečních podob. Pojmenování baňka, spolu s původně expresivními obměnami bandaska, banda a bandička, tvoří v Čechách významné areály. Název baňka můžeme zaznamenat ve třech velkých oblastech: největší je na území severních, severovýchodních a středních Čech, ve východním Slezsku a menší pak na západočeském okraji – zde v podobě banka. Varianty banda, bandička fungují společně v západních Čechách a přesahují do středočeských nářečí až k Praze. Vedle obou těchto pojmenování je živá právě i podoba bandaska, která se však ojediněle vyskytuje i po celém území Čech (ČJA: I, 284, 286).

109

C. Nářeční mapa (ČJA: I, 287)

D. Etymologie Původ slova bandaska, případně dial. banda, je nejasný. Podle Machka snad bylo původní subst. baňka přetvořeno vulgární příponou -nda (podobě jako bry-nda, ju-nda), pak rozšířeno další příponou -ska ve tvar ještě více zhrubělý. Rejzek uvádí, že by bandaska mohla být odvozena od výrazu od adj. baňatý ze subst. báň. Holub-Kopečný jsou však zastánci jiné teorie: baňka ve významu ʽskleněná nebo hliněná nádobka (původně s pijavicemi)ʼ se váže k subst. báně, odvozenému z střlat. banna, což přes původní lat. balneum pochází z řeckého balaneion s významem ʽkoupání, lázeňʼ. Substantivum baňka je hojně rozšířeno i v ostatních slovanských jazycích, máme slc. banka, luž. a p. bańka, r. bánka, br. a ukr. báńka, sln. bánjka (Machek: 45; Rejzek: 69; H-K: 64–65; Kopečný: 60).

BUTELKA A. Charakteristika Butelka se v dřívějších dobách vyskytovala poměrně zřídka. Byla to nádoba válcovitého či kuželovitého tvaru s úzkým hrdlem a někdy s uchem nasazeným na horní nebo dolní části korpusu. Výjimečně se zhotovovala z hrnčiny, častěji z kameniny či bělniny. Užívala se na ukládání pálenky a dalších nápojů. Butelka se zdobila jen velice prostě, převážně geometrickými motivy, často však byla nezdobená. Někdy se uzavírala zátkou (ES: 7). 110

B. Jazykový vývoj Ve staré češtině výraz butelka nenajdeme. Vyskytuje se pouze stč. varianta baňka, odvozenina z báně ʽzvláště nádoba a nástroj pro pouštění krve, pušťadloʼ39 (Geb: I, 25; StčS). Ve slovnících z 19. století se už s č. st. butelkou setkáme, a to také v maskulinní podobě butel. Kott uvádí i adj. butelkový (Jung: I, 205; Kott: I, 110; Kott: V, 1097). České

slovníky

představují butylku,

20.

butelku, jako

století případně

ʽbaňatou

nebo

plochou příruční láhev, obyčejně na lihovinyʼ.

SSJČ

tento

tvar

klasifikuje jako deminutivum od výrazu butela, který je hodnocen už jako zaniklý. Existuje i dem. butelička a adj. butelkový, např. ve spojení butelková forma (PSJČ: I, 221; SSJČ: I, 189). Podle ČJA je výraz butelka chápán jako regionální název pro konvičku na mléko, který se vyskytuje zejména v okolí Hradce Králové a Nové Paky (ČJA: I, 284, 286). Butelka má nářeční ekvivalent v severomoravském dial. putela ʽkonev na mlékoʼ40 (Machek: 78). C. Etymologie Etymologické slovníky shodně vykládají ʽdruh nádoby, láhevʼ zvanou butelka (butylka) jako slovo převzaté z francouzského bouteille ʽláhevʼ téhož významu. Totéž uvádějí už slovníky 19. století (Machek: 78; Rejzek: 97; Jung: I, 205; Kott: I, 110).

ČERPÁK A. Charakteristika Čerpák je valašská salašnická nádoba určená k pití a nabírání tekutin, zvláště žinčice. Vypadá jako pohárek zhotovený ze dřeva s různě vyřezávaným uchem. Starší čerpáky se spolu s uchem zhotovovaly z jednoho kusu dřeva, byly jen neuměle opracované a nijak výrazně zdobené. Měly jednoduchý, obvykle válcový tvar s oblým dnem a uchem, ovšem někdy měly čerpáky jen vyvrtané dírky, jimiž se protáhl kus provázku, za který se nádoba 39 40

Doklad ve staré češtině je uveden v hesle Bandaska. K nářečnímu rozšíření výrazu butelka viz heslo Bandaska.

111

přidržovala v dlani. Později se objevily čerpáky zhotovované složitější technikou. Vlastní pohárek byl buď dlabán z jednoho kusu dřeva, častěji však bylo dno samostatně vsazené. Ucho čerpáku bylo vždy přisazené (buď v rybinovité drážce, nebo mělo v horní části háček, za který se zachytilo za horní okraj pohárku a na spodku

bylo

plechovým

páskem

staženo

k nádobě). Tvar pohárku býval válcový nebo se mírně kuželovitě směrem k hornímu okraji rozšiřoval. Horní okraj byl rovný nebo na straně protilehlé uchu vybíhal mírně vzhůru do širší hubičky. Plášť čerpáku byl někdy stažen jedním či dvěma dřevěnými loubky nebo kovovými (železnými, mosaznými či plechovými pásky. Jen výjimečně se zdobil rytím, bohatá výzdoba však bývala na uchu. To bývalo rozmanitě zdobené, v horní části stylizované buď do podoby koňské či kohoutí hlavy, často s korunkou, nebo výjevů ze života salaše (např. ovce, bača hnětoucí sýr), či nejrůznějších geometrických tvarů. Někdy ucho nemělo na vnitřní straně obdélníkový výřez pro celou dlaň, ale jen tři menší kruhové otvory nad sebou, jimiž se provlékaly prsty. Čerpáčky se mohly vyrábět i z keramiky (ES: 9; LK: 74). B. Jazykový vývoj Staročeské slovníky obsahují pouze základní sloveso črpati ʽčerpatʼ a substantivum črpadlo ve dvou významech, buď ʽmísto na břehu řeky nebo moře vhodné k čerpání vody, kotvení lodí a svážení dřeva, přístavištěʼ, nebo ʽmísto, na něž je sváděna voda určená k čerpání, jímka, nádržʼ (GebSlov; MSS: 36; StčS; ESSČ; ŠimekSlov). Jeho výskyt nám dokládá Snář Vavřince z Březové z r. 1471, kde můžeme číst když do czrpadl přistal bieše (GebSlov). V Machkově slovníku však stč. podobu črpák najdeme (Machek: 98). Ve slovnících 19. století č. st. čerpák už najdeme. Jungmann uvádí jen stručnou definici ʽčerpadlo, nádobaʼ, Kott pak zevrubnější: čerpák může být ʽmosůrek, tedy dřevěná nádoba holbová z mosoru, tj. z flandru bukového vysoustruhovanáʼ a zároveň ʽdřevěná nádoba k nabírání vody, mléka, žinčice, v míře as dvou velkých žejdlíkůʼ. V obou slovnících nechybí ani varianty čerpadlo, čerpadélko, čerpátko, najdeme i podoby čerpáč, čerpačka (Jung: I, 281; Kott: I, 174; Kott: V, 1188). Slovníky nové češtiny s výrazem čerpák pracují rovněž. PSJČ ho vykládá jako ʽdruh dřevěných nádobʼ, SSJČ výraz chápe jako ʽmenší dřevěnou nádobu na nabírání vody ap.ʼ a hodnotí ho jako nářeční (PSJČ: I, 308; SSJČ: I, 248).

112

C. Etymologie Machkův etymologický slovník uvádí, že čerpák, stč. črpák, ʽnádoba na nabírání vody, žinčice atd.ʼ, je odvozenina od slovesa čerpat. Ve slovanských jazycích máme doloženo stsl. črěti nebo črъpati, slc. čerpať, p. czerpać, hl. čerpać, dl. črěś, ukr. čérpáty, r. čérpať, br. čérpac´, sln. čŕpati, sch. crpsti/cŕpsti, m. crpe, b. čérpja. Psl. podoba *čьrpǫ čerp-ti > *čerti je zformována podle vzoru mьrǫ merti ʽmřítʼ. Ie. kořen toho významu byl *skep- (sthn. scepfen, stsas. skeppjan, něm. schöpfen), stejnozvuký s druhým kořenem *skep- ʽštěpitʼ. Od prvního pochází mor. čerpák, štěpák, tj. ʽhrnec na nabírání vodyʼ (Naber mě, děvečko, vody do čepáčka). Slovanština odrazila tuto nepříjemnou zevní shodu vložením zesilovacího r, což bylo vyváženo ztrátou s (Machek: 98; Kopečný: 84). Rejzek je zastáncem jiného názoru. Podle něj psl. *čьrpati (od původnějšího *čerpti, z něhož je stč. čřieti nebo slk. čřieť) se spojuje s psl. *čerpъ mající význam ʽstřep, hliněná nádobaʼ, lit. kiȓpti ʽřezat, stříhatʼ, lat. carpere ʽtrhatʼ, stisl. hrífa ʽuchopitʼ. Společným východiskem je ie. kořen *(s)kerpznamenající ʽřezat, sekatʼ. Ve slovanských jazycích došlo k inovaci významu, původní byl asi ʽnabírat nádobou (střepem)ʼ (Rejzek: 114). Holub-Kopečný uvádí jen sloveso čerpat, které vykládá podobně jako Machek z psl. *čerpti, črъpǫ ʽčerpatʼ, jenž může mít souvislost se slovesem čepovat (H-K: 91).

DŽBÁN A. Charakteristika Džbán je běžně užívaný typ menší keramické, porcelánové nebo skleněné nádoby s kulovitým nebo baňatým tělem a zúženým hrdlem. Na jedné straně nádoby je opatřen uchem pro úchop a snadné přenášení. Obvykle nemá žádnou

pokličku

ani

víko.

Dříve

byl

víceúčelovou nádobou, menší džbán sloužil při stolování k pití, větší k přenášení a uchovávání tekutin. Někdy získával specifické funkce: mohl být tzv. kouzelný či fexovní, dekorační nebo cechovní. V minulosti bývaly džbány často pěkně zdobené různými obrázky a nápisy, šlo o projev lidové umělecké tvořivosti. Podle způsobu zpracování a výzdoby se rozlišovaly

113

džbány běžné nebo slavnostní, které se vyznačovaly reprezentační funkcí a v rámci keramického zboží byly nejvíce tvarově a umělecky variabilní. K základním typům džbánu na základě jeho tvaru patří džbán hruškovitý, soudkovitý, konvicovitý, lahvovitý, holbovitý, kulovitý (ES: 11). B. Jazykový vývoj Spojení Dzban vody uvádí Gebauer v rámci modliteb a legend z 14. století. Z bible Olomoucké z počátku 15. století pochází doklady octové czbany, cbany (Geb: I, 160). Ve staročeských slovnících najdeme více ekvivalentních podob: stč. čbán, tčbán, dčbán, žbán mající význam ʽnádoba na přenášení a uchovávání tekutin, užívaná též jako dutá míraʼ. Czban je doložen také jako vlastní jméno pomístní. Uvedeno je též dem. čbánek, dále subst. čbanař jakožto ʽpotupná přezdívka tomu, kdo přijímal pod jednou způsobou, katolíkʼ a adj. čbánový (Geb: I, 160; MSS: 33; ESSČ; HesStčS). Ve slovnících z 19. století najdeme několik základních podob, k nimž se pojí už novější č. st. podoba džbán, mnoho derivátů (např. čbánář, čbánař(ka), čbánečkář, čbánečník, čbánový, čbánkovitý apod.), typů džbánu a také i vlastní jména místní jako Džbán, Džbánov, Džbány, Džbánský, džbánovští. Džbánek může být i ʽtyp hruškyʼ. Základní substantivum i všechny jeho deriváty se ještě stále vyskytují ve variantách s č-, dč-, dž-, ž- na začátku slova (Jung: I, 276; Kott: I, 166; Kott: VI, 201). Význam slova džbán se až do současné češtiny nezměnil, chápeme ho jako ʽbaňatou, obyčejně protáhlou nádobu s uchem, často s užším hrdlem a s hubičkouʼ. Slovníky nové češtiny uvádějí vedle dem. džbánek, džbáneček rovněž mnoho derivátů, např. džbánkař ʽvýrobce džbánů, džbánkůʼ, džbánkárna, džbánkařství, a odvozených adjektiv (džbánový, džbánovitý, džbánkový, džbánkovitý, džbánečkovitý) (PSJČ: I, 627; SSJČ: I, 444; SSČ: 76). Na Rožnovsku můžeme najít ekvivalentní nářeční tvar děban (Bartoš: 54). C. Etymologie Stč. čbán se do nové češtiny dochovalo vlivem znělostní spodoby jako džbán. Najdeme ho (kromě slovinštiny a lužičtiny) ve všech slovanských jazycích: slc. džbán, p. dzban, r. žban, br. zban, zbanók, ukr. žban/zban, sch. (d)žban ʽdřevěná konévkaʼ, bd. džibán/džubán, stsl. čьvanъ. Základem je psl. podoba *čьbanъ, jehož základ je stejný jako u psl. výrazu *čьbьrъ, tj. nč. džber. Spojení je pravděpodobné už tím, že původní dřevěné džbány a vědra si byly tvarově dost blízké. Další etymologie slova je nejasná (Machek: 138; Rejzek 152; H-K: 112; Kopečný: 83). D. Frazeologie Člověk jest jako džbán ʽtlustýʼ (Rukopis Krumlovský z 1. čtvrtiny 15. století; Geb: I, 160). 114

Být jako džbán vody ʽbýt střízlivýʼ. Být při džbánu ʽbýt při pitíʼ. Nohy jako džbány ʽsilně otekléʼ. Rozbít s někým džbán ʽzapomenout se s někýmʼ (PSJČ: I, 627). Podívat se (hluboko) do džbánu ʽnapít se (hodně)ʼ (PSJČ: I, 627; SSJČ: I, 444; Zaorálek: 58). Chytat se džbánku ʽpropadat pitíʼ. Politika při džbánku, politizování nad džbánkem ʽneodborné, sousedské politické hovory (zpravidla v hostinci)ʼ (SSJČ: I, 444). Tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne ʽnic (nepravého, riskantního ap.) se nedá dlouho dělat beztrestněʼ (přísloví) (Jung: I, 267; Kott 1878: I, 166; PSJČ: I, 627; SSJČ: I, 444).

DŽBER A. Charakteristika Džber je jedno z největších dřevěných náčiní určených k nošení vody nebo nápojů. Většinou je u dna širší a směrem nahoru sevřenější. Má dvě ucha a nosí se na nosidlách nebo na sochoru neboli páce (Jung: I, 267). B. Jazykový vývoj Subst. džber najdeme v podobě čber už ve staré češtině. Podle Gebauerova slovníku čber pochází ze staršího čьbьrъ nebo čьbъrъ, a to ze střhn. zwibar, zubar. O džberu se můžeme dočíst už v Postile Jana Husa z počátku 15. století: czber, bieše tu šest cżberow (GebSlov). Čber je ʽvelká dřevěná nebo hliněná nádobaʼ, a znamená také množství, tedy ʽdutou míru na sypké věci a tekutiny, zvláště obilí, ryby, vodu, pivo ap.ʼ Nadto mohlo toto substantivum označovat ʽnápoj společně popíjený při uzavření dohody nebo koupěʼ. Doloženo je i dem. čbeřík a femininní obdoba čbernicě, rovněž charakterizovaná jako ʽvelká nádoba na přenášení a uchovávání tekutin užívaná též jako dutá míra, džber, vědroʼ. Další uvedené subst. čberník představuje ʽsochor, tyč užívanou pro nošení džberůʼ a zároveň ʽřemeslného výrobce džberůʼ. Čber a Čbeřík rovněž pojmenovávají své lidské nositele. Nechybí adjektiva čberný, čberový (GebSlov, MSS, ESSČ, ŠimekSlov).

115

Slovníky 19. století uvádějí tuto reálii v několika variantách. Vedle staršího čber také podoby dčber, džber, žber a mnoho derivátů uvedených výše, zde však i v novějších variantách s počátečním dč-, dž-, ž-. V Kottově slovníku najdeme spojení čberové ryby, tj. ʽmaléʼ. Substantivum čberník Jungmann už chápe jako zastaralé (Jung: I, 267; Kott: I, 166–167). V češtině 20. století se masc. džber používá ve stejném významu, nově je však uveden ve významu množstevním jako ʽstará objemová míra užívaná při výlovu rybníků (džber kaprů odpovídal asi 1 metrickému centu a 9 librám)ʼ. Deminucí vzniká džberek, džbeřík či džbírek (PSJČ: I, 627; SSJČ: I, 444; SSČ: 76). C. Etymologie České džber mělo psl. základ asi v psl. subst. *čьbьrъ, které bylo shodné s lit. kibìras znamenajícím ʽvědroʼ. To pochází ze sloves kìbti ʽuvíznout, zůstat visetʼ a kibéti ʽvisetʼ, díky tomu tedy výraz kibìras označoval ʽnádobu na zavěšení (s uchy)ʼ. Slovo je patrně praevropské. Ve slovanských jazycích najdeme následující podoby: slc. (d)žbar, čbara, čebrík, stp. dzber, hl. čwor, sln. čeber, sch. čabar, b. čăbăr, čebăr, čebur, mazuřením np. ceber, odtud ukr. ceber a r. cebar. Holub-Kopečný si ještě všímá podobnosti s lat. cumba, které označuje ʽpoutnický soudek s nápojemʼ (Machek: 138; Rejzek: 152; H-K: 112). D. Frazeologie Džber hříchů, hany přeneseně, knižně ʽvelké množstvíʼ (SSJČ: I, 444). Má hlavu jako džber ʽvelikou, plnou starostíʼ (Zaorálek: 441). Kdo má umříti, i v čberu vody utone. Kdy číše plna, proč máš v čbeře nositi? ʽnač více, když je dostʼ. Na jaro čber deště, lžíce bláta: na podzim lžíce deště, čber bláta. Jde déšť, jak by čberem lil (Jung: I, 267; Kott: I, 166–167). Lepší s náprstek rozumu přirozeného, nežli čber přiučeného (přísloví) (PSJČ: I, 627).

MĚCH A. Charakteristika Měch je nádoba určená k přenášení tekutin, převážně vody, vína, případně i dalších. Je zhotoven z kůže, dříve zvířecí, dnes vyrobené synteticky. Měch většinou pojme přibližně litr tekutiny a je opatřen šňůrkou na zavěšení. Může mít dva šroubovací uzávěry, z nichž první je připevněn šňůrkou a umožňuje rychlé osvěžení tenkým proudem vody (například při běhu),

116

druhý je vhodný k uhašení velké žízně nebo k opětovnému naplnění měchu. Dnes se měch už nepoužívá, spíše může tvořit nápaditý doplněk. B. Jazykový vývoj Stará čeština výraz měch chápe jako ʽpytelʼ nebo ʽváček na penízeʼ, toto substantivum ale může představovat také ʽnářadí na lovení rybʼ (Geb: II, 333–334; StčS; MSS: 133; ŠimekSlov). O starobylosti masc. měch vypovídají i úryvky z počátku 14. století, první je z Žaltáře wittenberského: Přědřěl si miech mój saccum, druhý z Dalimilovy kroniky: Po trúbě dievky urozuměchu, že Ctirada jako v-myechu mějiechu (GebSlov). V etymologickém slovníku Machkově najdeme také stč. měchura, což je ʽkoláč se sýrem (nejspíše placka s nádivkou tvarohovou, u kterého se po upečení vytvoří uvnitř dutina tím, že se vypaří voda z tvarohu). Toto dosud existuje v slovenštině, kde mechura představuje ʽjakési jídlo z chleba a sýraʼ (Machek: 358). V slovnících z 19. století je č. st. měch chápáno v předešlém významu, tedy ʽpytelʼ, ale měch, zejm. pl. měchy, jsou také ʽplíceʼ. Měchy ve spojení s adj. dýmací znamenají ʽhudební nástroj, dudyʼ. Měch může v přeneseném významu označovat ʽbřichoʼ. Ve starší češtině se používala i dem. měšek, měšček, měšeček, subst. měcháč pojmenovávalo ʽbřicháčeʼ, anebo ʽnadmutý míč k hraníʼ a konečně masc. měchař značilo toho, ʽkdo vyrábí měchyʼ (Jung: II, 416; Kott: I, 996; Kott: VI, 954). Měch má v nové češtině rovněž několik významů. Může to být ʽzařízení na vhánění vzduchu do píšťal různých hudebních nástrojů nebo do kovářské výhněʼ nebo přeneseně žertovně ʽplíceʼ. Význam ʽpytelʼ nese už jen subst. měch hodnocené jako nářeční. V myslivecké terminologii je měch ʽvakovitá síť k chytání králíků, jezevců ap.ʼ, v expresivním významu se jako měch označuje ʽtlustý, nafoukaný člověk nebo také zbohatlíkʼ. Rozebírané substantivum je základem mnoha dalších derivátů. Např. měchák představuje ʽhoubu rodu břichatkovitýchʼ, měchunka je ʽrostlina, lat. zvaná Physalis, jejíž název dává plod umístěný ve velkém míškuʼ. Expresivní výraz měcháč SSJČ klasifikuje jako výraz používaný už zřídka (PSJČ: II, 766; SSJČ: III, 51; SSČ: 196; Machek: 358). Moravský výraz měchula označuje ʽplachtu travníʼ (Machek: 357). C. Etymologie Na výkladu prastarého slova měch a jeho dalších odvozenin se etymologické slovníky shodují. Slovo je všeslovanské, doložené jsou následující podoby: stsl. měchъ, p. miech, luž. 117

měch, b. mjach, m. meh, sln. méh, sch. mijeh/mȇh, ukr. mich, slc. a r. mech. Psl. výraz *měchъ je totožný se stsl. a znamená ʽpytel, vakʼ nebo ʽzařízení na vhánění vzduchuʼ. Má odpovídající baltské protějšky v lit. maišas téhož významu a máiše ʽsíťový měch na trávuʼ, lot. maiss ʽpytelʼ, pr. moasis ʽ(kovářský) měchʼ. Je pravděpodobné, že tato slova jsou dále totožná se stind. mēšá- mask. ʽberanʼ, jehož fem. mēšī ʽovceʼ má stejně jako původní, ie. *mois-o(s) či *mais-o(s) význam ʽberan/ovce, beraní/ovčí kůžeʼ. V tom případě by se jednalo o zcela pochopitelnou metonymii (Machek: 358; Rejzek: 371; H-K: 220; Kopečný: 203). D. Frazeologie By tma jako v-mieſſye / Být tma jako v měše (v Hradeckém rukopise z pol. 14. století; GebSlov; Kott: VI, 954). Nechtějí mu v prsou měchy sloužit žert. ʽplíceʼ (PSJČ: II, 766; SSJČ: III, 51). Kupovat zajíce/prase v měchu ʽv pytliʼ (Jung: II, 416; Zaorálek: 188). Jaký měch, taky flek (Jung: II, 416). Spát jako myš na měchu ʽbdítʼ (Jung: II, 416; Kott: I, 996). Mít někoho jako v měše ʽzajatéhoʼ (Kott: I, 996). Měchem pobouchaný/udeřený/praštěný ʽhloupý, přihlouplý, blázen, potrhlýʼ (Kott: VI, 954; Zaorálek: 188). Nafukuje se co měch ʽpyšnýʼ (Kott: VI, 954). Dýchat do svého měchu ʽstarat se jen o sebeʼ (Kott: VI, 954; Zaorálek: 188). Neudrží se to v měchu ʽnezůstane to utajeno, prozradí se toʼ (Kott: VI, 954; PSJČ: II, 766; Zaorálek: 188). Opilý jako měch ʽna molʼ. Nacpat si měch ʽbřichoʼ (Kott: VI, 954). Ty tučný/nafouklý měchu! ʽnadávka tlustému/nafoukanému člověkuʼ (SSJČ: III, 51). Roztrhnout se měch (s někým) ʽbýt (jich) mnoho, chodit jeden za druhýmʼ. Jít do měcha / Jdi do měcha! ʽjít spát / seber se a jdi!ʼ. Vehnat někoho do měcha ʽdostat někoho do nastražené léčkyʼ. Už je to v měchu ʽv koncích, na miziněʼ. Opálil by čerta prázdným měchem ʽje to lakomec / chce za málo peněz hodně muzikyʼ (Zaorálek: 188). Došly mu měchy ʽdodýchal, umřelʼ. Nalít čerstvého vína do starých měchů ʽdávat novým myšlenkám staré formyʼ. Došly mu měchy ʽdodýchal, umřelʼ (Zaorálek: 189). 118

Děravého měchu nenaplníš a lakomci se nedodáš (pořekadlo) (Kott: VI, 954).

SROSTLÍK A. Charakteristika Srostlík, jak napovídá už název, tvoří dva nebo tři hrnky, spojené do jedné nádoby s jedním společným uchem. Podle počtu hrnků se mu také říkalo dvoják nebo troják. Sloužil podobně jako pozdější dělnické bandasky (více vez heslo Bandaska) nebo vojenské ešusy na přenášení jídla. Když v létě hospodář pracoval na svém poli nebo v rámci povinné roboty na panském, trávil mimo domov někdy i více než dvanáct hodin. Pole ležela často daleko od domu a nastával problém s jídlem, protože nebylo možné si „odskočit“ na oběd. Na panském robotníci často najíst dostávali, ale na svém se museli o sebe postarat sami – a tak si teplé jídlo k obědu brali z domova. Nejčastěji ho hospodyně svým manželům posílaly po dětech nebo čeledi právě ve srostlíku. Hrnky srostlíků nebyly příliš velké (měly obsah půl litru až jeden litr), aby se dobře nosily. V jednom byla vždy polévka, do druhého se dávala kaše či něco podobného. V každé středně velké zemědělské usedlosti měli ještě na konci 19. století dva nebo tři srostlíky. Vyráběli je hrnčíři z obyčejné glazované hrnčiny, a pokud je zdobili, tak většinou jen prostými linkami a vlnovkami. Srostlík nesměl být drahý, protože šlo o užitkovou věc, která se mohla při manipulaci snadno rozbít. Na srostlík později, na konci 19. a v 1. polovině 20. století, navázala bandaska (více viz heslo Bandaska) (Vondrušková: 150; 13). B. Jazykový vývoj Ve staré češtině se výraz srostlík nevyskytuje. Ve slovnících 19. století můžeme najít srostlík pouze jako č. st. srostlíci – srostlí lidé, což je uvedeno v časopise Jindy a nyní z r. 1831 (Jung: IV, 269). Stejně se označuje též ʽsrostlý stromʼ. Dem. srostlíčky se používá pro pojmenování tzv. ʽpodvojíku, dvou prstů srostlýchʼ (Jung: IV, 269; Kott: III, 608).

119

PSJČ uvádí srostlík jako výraz už řídce užívaný a nesoucí význam ʽněco vzniklého srůstem několika částíʼ. Teprve SSJČ jako jediný vysvětluje srostlík jako ʽdvě spojené nádoby pro donášku jídla na poleʼ (PSJČ: V, 648; SSJČ: V, 504). C. Etymologie V Machkově etymologickém slovníku můžeme najít srostlíky považované za nářeční výraz typický pro území Moravy a znamenající ʽdvě nádoby spojené (aby se daly dobře nést)ʼ. Jedná se o slovo odvozené od slovesa růst, rostu. Vyskytuje se ve všech slovanských jazycích: č. růst, slc. rásť, luž. rosć, p. róść, r. rastí, br. rascí, ukr. rostý, sln a sch. rásti, m. raste, b. rastá, stsl. rasti. Všechny tyto podoby pochází z psl. *orstǫ orsti (*orst-ti), jehož původ však není příliš jasný. Pro sloveso růst bylo kořenem ie. *verdh- (stind. vrdhyatē ʽrosteʼ), jeho přítomnost ve slovanských jazycích jej dovoluje hledat i zde. Nejasné je t, je ale možné, že příponové st je stejného druhu jako st vyskytující se v présentu baltských inchoativ (např. lit. tirpstu tirpti ʽtuhnoutʼ); inchoativní pojetí je u slovesa růst zcela na místě. Je však podivné, že by bylo proniklo i do faktitiva: *rostiti. Příbuzný kořen je možné vidět i ve slovese rodit (Machek: 525–526; Kopečný: 245). V Rejzkově slovníku se také dočteme, že slovo růst se obvykle spojuje se stir. ard ʽvysokýʼ, lat. arduus ʽstrmý, čnící do výšeʼ nebo lat. arbor ʽstromʼ. Jako východisko se uvádí ie. *ard(h)- ʽvysoký; růstʼ; ve slovanských jazycích prověhla změna *ard-t- > *orst. Uvažuje se i o vztahu k subst. rod. Podobně Holub-Kopečný, který si všímá příčestí minulého od slovesa růst, tedy -rostl (jež je obsaženo v subst. srostlík) a vedle ie. základu *ordh-t nabízí rovněž ke srovnání sloveso rodit (Rejzek: 551; H-K: 319).

120

Nádobí na úschovu Tato kapitola je věnována nádobám, které sloužily k uchování potravin na delší dobu a zajišťovaly tak jejich trvanlivosti. Protože v minulých dobách neexistovaly ledničky nebo snad mrazáky, lidé potřebné potraviny ukládali v dotyčných nádobách na chladná místa většinou do sklepů, případně sklípků, kolem kterých protékala chladná voda z potoka. Nádoby jsou tvarem uzpůsobené svému účelu, jsou často baňaté a vyrobeny převážně ze dřeva nebo z keramiky. Začleňuji sem krajáč, mlékáč, smetaník, sádelňák, kvašňák, kadlub a máselnici. Název nádob většinou vypovídá o účelu, kterému slouží.

KADLUB A. Charakteristika Kadlub je název pro jeden z mnoha druhů zásobnic, do nichž si lidé v minulosti ukládali své zásoby potravin. Kadluby byly dřevěné a patřily k největším nádobám vůbec. Vyráběly se z velkých špalků poražených stromů, jejichž vnitřek se vydlabal a spodní část zesílila pevným dnem. Pro zpevnění stěn, zvláště pokud dřevo praskalo, se někdy přidávaly železné obruče. Aby se do kadlubů nedostaly myši, zakrývaly se buď dřevěným poklopem, víkem upleteným ze slámy, anebo někdy i těžkou pískovcovou plotnou. Velikost kadlubů byla dána silou špalku, existovaly mohutné, vysoké až 150 cm a široké 50–80 cm, stejně jako nižší kolem 100 cm. Do těch největších se ukládalo hlavně obilí, otruby a šrot. Ve velkých usedlostech mívali samostatný kadlub na každý druh plodin, takže jich na půdě nebo v komoře stálo hned několik. V menších kadlubech se uchovávaly luštěniny, pohanka, ale i med, pokud se hospodář věnoval včelařství, nebo sůl, v nejmenších mák, sádlo a máslo. V úrodných oblastech od 18. století převládly samostatné špejchary41, do nichž se ukládalo obilí, ale tam, kde ho nepěstovali takové množství, stačily súsky42 nebo kadluby. V chudých horských krajích se místy používaly ještě na počátku 20. století. Slovo kadlub má však ještě jiný význam, protože označuje formu na odlévání kovu. Nejstarší, známé už z pravěku, byly kamenné, později také z vypálené hlíny. Nálezy z doby 41

Špejchar nebo také špýchar se do češtiny dostal prostřednictvím něm. Speicher, to ze sthn. spichari, a to z lat. spīcārium ʽobilniceʼ od spīca ʽklasʼ. Je to budova sloužící k uskladnění vymláceného obilí, dnes známá spíše pod názvem sýpka (Machek: 620). 42 Zast. a nář. se sousek říká roubenému prostoru ve stodole nebo truhle k uskladnění obilí (SSJČ: V, 451).

121

bronzové dokládají odlévání hrotů oštěpů a jednoduchých dýk, ve středověku pomocí těchto forem vyráběli kovolitci kromě zbraní různé ozdoby, později kulky do palných zbraní apod. Kadlub se také někdy říká formě na perník (více viz heslo Forma) (Vondrušková 2011: 53). B. Jazykový vývoj Kadlub jakožto ʽnádobu vyrobenou a nejčastěji vydlabanou z jednoho kusu dřevaʼ najdeme ve staré češtině jen sporadicky, a to jen v rámci definice k subst. tvořidlo (MSS). Ve slovnících 19. století už je č. st. kadlub zastoupen hojněji a doplněn několika významy: je to ʽnáčiní z jednoho kusu dřeva vydlabané, vydráženéʼ, anebo ʽforma, do které lijí se tekutiny, aby nestydnouce jistou podobu nabylyʼ. Jak uvádí Jan Svatopluk Presl ve svém Rostlináři z r. 1820, tak syrup do kadlubů („forem“) hliněných se wykydne (Jung: II, 9). Kadlub ve mlýně je ʽono zapažení neb duté náčiní, v kterém běhoun, tedy hořejší kámen se točíʼ, ve vojenské terminologii značí kadlub ʽmříži dřevěnou ve způsobě lodi, se kterou přibíjí se plech měděnýʼ a kadlub, příp. kazub pojmenovává i ʽkůru na jahodyʼ. Užívala se také č. st. fem. podoba kadluba, která mohla označovat ʽroubení studny z vydlabaných kusů dřevaʼ anebo v anatomii ʽtěla lidského neb zvířecího částku bez oudů, někdy bez hlavy, někdy s hlavouʼ. O používání tohoto pojmu svědčí také výskyt několika derivátů: kadluba ʽroubení studny z vydlabaných kusů dřevaʼ, dále kadlubina, dem. kadlubka, kadlubec, kadlubek ʽčástka kmenu dutého, dlubnéhoʼ, kadlubář ʽu vysoké peciʼ apod. Zaznamenána jsou i slovesa kadlubiti, kadlubovati ʽformovatʼ, deverbální substantiva kadlubení, kadlubování ʽformováníʼ či adjektiva kadlubný, kadlubový, kadlubovací (Jung: II, 9; Kott: I, 655; Kott: IV, 546–547). Významy slova kadlub se do nové češtiny zachovaly nezměněny, nejčastější z nich je ʽnádoba nebo jiný předmět vydlabaný ze dřevaʼ, následuje ʽforma k odlévání, lisování ap.ʼ, subst. kadlub se používá i pro označení ʽšpalku použitého k roubení studánkyʼ. Samozřejmostí jsou odvozená adjektiva a deminutiva (PSJČ: II, 12; SSJČ: II, 259; SSČ: 125). Vedle spisovného kadlub v českých nářečích najdeme podoby kadłub, kadłubek či kadłb (na Valašsku), nářeční deminutivní podoby kadłúbek, valašské kadłbek a také lašské dolinek (Bartoš: 136–137). Vedle toho můžeme zachytit také dial. výrazy kadub, kadúbek, kadlb, kadlubek, karlub, karlubek s různými významy, které se mění v závislosti na místě výskytu a účelu tohoto předmětu (Machek: 234–235). C. Etymologie Slovo kadlub se vyskytuje ve většině slovanských jazyků, byť někdy s pozměněným významem: slc. kadlub a p. kadłub znamenají totéž co v češtině, dále ukr. kádolb či kádib je ʽsud, trupʼ, r. kaldóba ʽstudánkaʼ, hl. kadołb, kadłob ʽkomínʼ, dl. kałub ʽvydlabaný špalek, forma na odléváníʼ, sch. a b. kalup ʽkadlub na litíʼ. Psl. tvar je *kadьlbъ, ka- je nejspíš 122

předpona a konec slova určitě souvisí s *dьlbti, dьlbati ʽdloubat, dlabatʼ. Toto vyvozuje už Jungmann, který věří v přejetí z p. kadłub, jež vzniklo kontaminací ze slovesa dlabat. Význam kadlubu jakožto ʽformy na lití kovůʼ jistě nebude nepůvodní: objevil se splynutím s r. kalyb´ téhož významu (Machek: 234–35; Rejzek: 256). Jiného názoru je ovšem HolubKopečný, který spatřuje východisko v ar. kālib znamenající ʽmodelʼ a podobnost vidí se s. kalup. Jedná se tedy určitě o přejetí, a to velmi staré, o čemž svědčí už praslovanská podoba slova a jeho rozšíření do ostatních slovanských jazyků (H-K: 159). D. Frazeologie Leje to jak do kadlubu ʽje opilýʼ (Kott: IV, 546).

KRAJÁČ A. Charakteristika Krajáč je vyšší hrnec s jedním uchem, který se používá na vaření mléka. Také se mu říká mlékáč (více viz heslo Mlékáč). Od středověku se vyráběl z obyčejné režné hrnčiny, někdy glazované nebo zakuřované s matným černým povrchem. Původní krajáče mívaly kulovité dno, protože se stavěly na kovové trojnožky přímo do otevřeného ohně, teprve po zavedení sporáků se začaly vyrábět s rovným dnem. Některé mívaly soudkovitý tvar, jiné byly rovné. Charakteristický je pro krajáč mírně ohrnutý okraj či zářez těsně pod hrdlem, který bránil vylití mléka při vzkypění – slova kraj nebo okraj mu ostatně dala jméno. Krajáč měla doma každá venkovská i městská hospodyně, protože mléko patřilo k základním potravinám, ať již pocházelo od vlastního dobytka nebo bylo kupované. Čerstvé mléko se před jeho pitím či dalším použitím vždy svařovalo, a proto krajáče zůstaly součástí základního vybavení domácnosti i v 19. století, kdy už se kromě keramických používaly i hrnce vyrobené ze smaltovaného plechu. Krajáče nevymizely ani ze současných kuchyní, dnes se však používají většinou nerezové. Krajáč se stal symbolem hojnosti a často se objevuje v názvech různých festivalů nebo tradicemi inspirovaných akcí (Vondrušková: 74–75). B. Jazykový vývoj Ve slovnících staré češtiny se substantivum krajáč nedá dohledat. 123

Slovníky 19. století č. st. krajáč uvádějí, a to s významem ʽukrouhlík neboli kulatý hrnec na mlékoʼ. Doplňují ho variantou kraják, což byl ʽdvouušní hrnec, ušák, puclákʼ. Ekvivalentem krajáče je mlékáč (Jung: II, 159; Kott: I, 779). Ze starší češtiny máme díky neznámé knize Stelcara Želetavského o čarách doklady o dem. krajáček: Giné kraupy co žeydljk kulaté, aneb co hrnec, kterémuž řjkagj kragáček (Jung: II, 159). Slovníky nové češtiny krajáč vysvětlují podobně: ʽnádoba k úschově mléka nebo másla a sýraʼ. V českých nářečích se používá již zmiňovaná podoba kraják (PSJČ: III, 337–338; SSJČ: II, 427; SSČ: 149; Machek: 288). C. Etymologie Východiskem slova krajáč je výraz kraj, jenž je ve svém základním významu chápán jako ʽobruba, odkrajek, zkrátka lem, který se odkrajujeʼ. Východiskem je psl. slovo *krajь, které je všeslovanské a které se chápe také jako ʼvnější odkrajovaná částʼ: v zsl. a vsl. jazycích najdeme jednotně kraj, v jsl. je to pak sln. kràj, sch. krâj, b. a m. kraj, stsl. krai. Hrnec na mléko zvaný krajáč býval nízký, nahoře mnohem širší než u dna, aby se mohla z povrchu pohodlně sbírat ustálá smetana. Protože se směrem nahoru rozšiřoval a okraj byl nahoře seříznut vodorovně, byl tento okraj široký, nápadný, jiný než u hrnců pro jiné účely, pochází odtud jeho název (Machek: 288; Rejzek: 309; Kopečný: 163). D. Frazeologie Mít na hlavně klobouk jako krajáč (PSJČ: III, 337). Hojná píce, plný krajáč ʽdobře krmený dobytek dá více užitkuʼ (přísloví) (SSJČ: II, 417).

KVAŠŇÁK A. Charakteristika Kvašňák je vysoký keramický hrnec, charakteristický kruhovým otvorem v plášti u dna. Používá se při procesech kvašení, druhotně také k nakládání zelí (tzv. zelák), povidel (povidlák)

a

jiných potravin.

Obvykle má soudkovitý nebo válcovitý tvar s mírně prohnutými stěnami. U horního kraje mívá dvě ucha, ojediněle jedno či je úplně bez nich, a na horním okraji žlábek pro vodní uzávěr. V minulosti býval převážně hrnčinový, režný nebo zakuřovaný, později 124

také kameninový. Protože jde o vyloženě účelovou nádobu, většinou se nezdobí vůbec, případně jen jednoduchým geometrickým rytým či nalepovaným dekorem. V ojedinělých případech je vnějšek kvašňáku pokryt glazurou (ES: 28). B. Jazykový vývoj Staročeské slovníky ani slovníky 19. století výraz kvašňák neobsahují. Ve slovnících nové češtiny kvašňák rovněž nenajdeme. Nevyskytuje se ani v nářečích. C. Etymologie K dispozici máme pouze výklad slova kvasit, kvas a dalších odvozenin. Ve staré češtině kvas znamená ʽpitkaʼ, kvasiti pak ʽ hodovat, popíjetʼ. O původu obou slov neexistuje víc než pouhá domněnka. Oba výrazy snad souvisí s psl. kořenem *kās-: v je v stangl. hwōsta a sthn. hwuosta (nyní něm. Husten); za původní podobu kořene je tedy možné považovat ie. *kvās-; v se sice zpravidla ztratilo, ale v tomto starobylém slově kvasъ, které se stalo technickým termínem, se udrželo i u Slovanů (Machek: 311). Všeslovanský výraz kvas z psl. *kvas má v současných jazycích následující podoby: č. a slc. kvas, luž. a p. kwas, vsl. jazyky mají jednotně kvas, sln. pak kvás, sch. kvâs/kyásac, m. a b. kvas, stsl. kvasь. Východiskem všech těchto příbuzných slov je ie. *kṷat-/*kṷāt- (podle Holuba-Kopečného *kūt-s- či novější *kṷāt-s-) znamenající ʽkvasit, kysatʼ. Právě Holub-Kopečný uvádí ještě souvislost se slovesem kysat majícím základ v psl. *kys, protože to, že jídlo nebo nápoj jsou kyselé, je vlastně způsobeno kvašením (Rejzek: 325; H-K: 197; Kopečný: 171).

MÁSELNICE A. Charakteristika Máslo se v minulosti stloukalo ve většině domácností, venkovských i městských, všude tam, kde chovali aspoň jednu krávu a měli k dispozici vlastní mléko. Proto byly máselnice běžným kuchyňským vybavením a během času vzniklo několik jejich typů. Nejjednodušší byl keramický soudkovitý hrnec, v němž se smetana získávala vrtěním dřevěnou kvedlačkou (více viz heslo Kvedlačka), původně upravovanou ze samorostu. Tyto kvedlačkové máselnice se v některých tradičních regionech (např. na Šumavě, Valašsku) vzácně užívaly ještě v 19. stol. Nejrozšířenější byly bednářsky zhotovené máselnice stojaté

125

neboli tlučky. Byly to vyšší válcovité nebo kuželovitě se zužující nádoby, stažené loubky nebo obručemi (některé zámožné hospodyně si je nechávaly okout mosaznými pásky), v nichž se máslo stloukalo pomocí pístu ve tvaru silné kruhové destičky s otvory upevněné na dlouhém držadle, kterým se ručně pohybovalo nahoru a dolů. Stojaté máselnice se v 19.

století

vyráběly

v několika

standardních

velikostech podle toho, kolik se do nich vešlo smetany (od 8 do 20 litrů), přičemž nejmenší (s obsahem 3 až 4 litry) bývaly určeny na kozí smetanu. Dalším typem byla soudková máselnice, která se k nám dostala na počátku 17. století z Flander. Na dřevěném podstavci byl upevněný soudek, uvnitř kterého byly na otočné hřídeli lopatky s kulatými otvory poháněné klikou. Podobně vypadala i mladší otáčivá máselnice. Jejím základem byl rovněž soudek, uvnitř kterého byly vsazené příčky s kulatými otvory. Máslo se stloukalo tak, že se klikou otáčelo celým soudkem, smetana uvnitř se přelévala a tím se stloukala. Posledním typem tradiční venkovské máselnice byla kolíbková. Skládala se z dřevěného truhlíku, v němž byly dvě až čtyři přepážky s otvory nebo velké množství přepážek s malými mezerami. Truhlík byl upevněný na obou kolíbadlech a smetana se stloukala přeléváním sem a tam. Ve 20. století byly některé tradiční máselnice místo klikou poháněny řemenicí napojenou na malý motor. Stloukání másla trvalo podle množství a kvality smetany v průměru 20 minut, ale někdy i mnohem déle. Vyrobené máslo se dále zpracovávalo dvěma způsoby. Pokud ho chtěly hospodyně uložit do zásoby, přepouštělo se a používalo na vaření. Čerstvé máslo se tvarovalo ve formách (více viz heslo Forma), sloužilo k jídlu nebo se prodávalo na trzích. Ke stloukání másla se pojila řada pověr, zaříkání a dokonce i speciálních modliteb. Před prvním použitím nové máselnice se musela uklidit světnice a hlavně umýt stůl. Máselnice nesměla stát pod trámem a pod její dno se pokládalo něco železného anebo přímo růženec. Pokud první stloukání dopadlo dobře, hospodyně věřila, že tak tomu bude i nadále (Vondrušková: 94-95).

126

B. Jazykový vývoj Ve staročeských slovnících najdeme pouze vlastní jména osobní Maslnicě, Maslnici (HesStčS). Slovníky 19. století nabízejí č. st. výraz máselnice ve dvou významech: jednak ʽta, která máslo prodáváʼ, společně s lid. variantami maslenice, máslnice a másnice pak jako ʽnádoba, v které se máslo tluče neb vrtíʼ nebo také ʽkbelík na másloʼ. Máselnice se přeneseně a hanlivě říkalo také neforemné, otylé ženě. Ve starší češtině najdeme rovněž deriváty máslák ʽmáselníkʼ, máselníček ʽmáselniceʼ či ʽhoubaʼ a máselnička, což znamená rovněž ʽhouba, máselníček, tedy májkaʼ. V Kottově slovníku můžeme nalézt další nářeční podoby označující tuto nádobu: dbanka, dbenka, maslenka, maslinka, masnica, stlačka, zbelka (Jung: II, 397; Kott: I, 982; Kott: VI, 937). Slovníky nové češtiny uvádějí varianty máselnice, lid. másnice a zřídka používané máslnice, máslenice. Všechny tyto podoby mohou označovat ʽnádobu/přístroj na stloukání máslaʼ nebo ʽnádobku na uchovávání máslaʼ, zastarale se máselnice nazývá ʽprodavačka máslaʼ, v dialektech pak může znamenat ʽmajkuʼ nebo ʽhoubu máselník – klouzekʼ (PSJČ: II, 728; SSJČ: III, 32; SSČ: 173). V nářečích se pro máselnici používají ekvivalenty máslenka, maslinka (v nářečí hanáckém a dolském), masnica (na Zlínsku), maslica, tj. ʽtlouček v máselniciʼ (na Ostravsku) (Bartoš: 193). Můžeme najít také varianty masleňa, maslénka (Zaorálek: 482–483). Podle ČJA nářeční rozšíření spisovného výrazu máselnice odráží především následující trichotomie: v severozápadních Čechách se užívá výrazu bečka, v jihozápadních Čechách belík a na ostatním jazykovém území se setkáme s deriváty od základního výrazu máslo. Toto základní rozčlenění doplňují drobné oblasti, kde se používají ekvivalenty jiné: tlukačka (v Podještědí a Pojizeří) s variantou stloukačka (při jihovýchodním okraji Čech), faslík (na Doudlebsku), korbel (na Chodsku a ve volyňském úseku) a soudek (rozptýleně na jihu Čech a západě Moravy). Dále jsou zaznamenány rozdíly ve formách odvozených od máslo, tedy ve východní polovině Čech se užívá podoby másnice (odchylkou je pouze varianta másníc na Náchodsku a Kladsku), pro území moravské je typická podoba zkrácená, tj. masnice. Poměrně četná jsou také formální deminutiva, a to masnička ve středomoravských nářečích, ve východní části Slezska a rozptýleně také na Valašsku. Odtud směrem na jih se užívá tvaru maslinka (od Boskovic a Prostějova na jih), maslenka (na západním Brněnsku) nebo maslénka (na Slovácku). Na jihozápadní Moravě najdeme také maslenici (ČJA: I, 232, 234).

127

C. Nářeční mapa (ČJA: I, 235)

C. Etymologie Máselnice má stejný původ jako substantivum máslo, které se vyskytuje ve všech slovanských jazycích: slc. maslo, luž. a p. maslo, r. a ukr. máslo, br. másla, sln. máslo, sch., m., b. a stsl. maslo. Psl. *maslo je deverbativum od *mazati a původně znamenalo ʽto, co slouží k mazáníʼ. To je vytvořené od kořene *maz- a pomocí sufixu -slo. Někdy se uvádí, že mohlo jít o sufix -tlo (tedy maslo < *mastlo), což je však méně pravděpodobné. HolubKopečný se v souvislosti s psl. *mazati, z kterého je i č. máslo, přiklání k ie. základu *maģʽhníst, lepit z hlínyʼ (Machek: 353; Rejzek: 366; H-K: 217–219; Kopečný: 198).43 D. Frazeologie Vrtět se v kole jako máselnice ʽtěžce, nemotorněʼ. Mají boty jako másnice (a samou hlínu) ʽveliké, neohrabanéʼ (PSJČ: II, 728; SSJČ: III, 32; Zaorálek: 483). Být tlustý jako masleňa ʽvelmi tlustýʼ. Mít nohu jak maslénku ʽtlustou, oteklouʼ (Zaorálek: 482–483). Posmykač, natahač, dvě pukačky a pukač ʽmáselniceʼ (hádanka). Pán s paní hovoří, div komory nesboří ʽmáselniceʼ (hádanka). Sedí panna za dveřama, křičí pořád: dana, dana ʽmáselniceʼ (hádanky) (Kott: VI, 937).

43

Podrobněji o etymologii másla viz Beňová: 24.

128

MLÉKÁČ A. Charakteristika Mlékáč je vyšší keramický hrnec určený především k úschově, ale i k vaření mléka. Dříve býval většinou hrnčinový, zakuřovaný či glazovaný. Měl džbánkovitý nebo kuželovitý a směrem k hornímu okraji se rozšiřující tvar, jeho stěny byly rovné či mírně soudkovitě prohnuté. Někdy byl v horní části opatřen hubičkou. Pokud se v mlékáči vařilo na plotně, měl ploché dno, pokud na otevřeném ohništi, dno měl oblé, v tomto případě míval výrazně ohnutý okraj či zářez na pohrdlí. Tento typ nádoby se obvykle nezdobil, jen ojediněle se objevuje malovaná či rytá ozdoba v podobě jednoduchých linek, vlnovek, teček apod. (ES: 39). B. Jazykový vývoj Ve staročeských slovnících slovo mlékáč nenajdeme, pouze mléčník, avšak pouze s významem ʽmlíčník, mlíčná ryba (samec)ʼ (Geb: II, 380). Doklad o něm nám poskytuje Lactifer Jana Vodňanského z r. 1511: Mleċnik, ruscipa, quando comprimitur, emittit lac (GebSlov). Ve slovnících 19. století namísto mlékáče najdeme č. st. výrazy mléčnice, mlíčnice nebo mléčník, příp. mlíčník, který kromě výše uvedeného významu rovněž znamená v botanice rostlinu nazvanou jinak ʽkozí jetelʼ a hlavně pro naše účely důležitou ʽnádobu, též sklep na mlékoʼ. Známý je rovněž derivát mlíčen ʽšat k cezení mlíkaʼ a adj. mlíční ve spojení mlíční zub (Jung: II, 644; Kott: I, 1041). Výrazy mléčnice nebo mléčník znamenají ʽmístnost nebo nádobu na úschovu mlékaʼ i v nové češtině; mléčníček je expresivní deminutivum. SSJČ uvádí jako ekvivalent k mléčnici substantivum krajáč (PSJČ: II, 881; SSJČ: III, 102). C. Etymologie Etymologické slovníky nezaznamenávají výraz mlékáč, jedině pojem mlíčník ve významu ʽryba samecʼ nebo mléč označující ʽhaltýř na mlékoʼ. Je ovšem jasné, že základem bude české slovo mléko, jenž pochází z psl. tvaru *melko a v různých obměnách se vyskytuje u všech Slovanů: slc. mlieko, luž. mloko, p. mleko, r. a ukr. molokó, br. malakó, sln. mléko, sch. mlijèko/mléko, m. mleko, b. mljako, stsl. mlěko. Nejpravděpodobnější výklad říká, že 129

mohlo jít o původní germánský tvar mel-(u)k- a že tedy mléko je výpůjčka z němčiny. HolubKopečný však tvrdí, že pokud by šlo o přejetí z němčiny, musel by původní základ být *melģ-ko, a přiklání se spíše k východisku v bsl. výrazu *melk-, nověji *molk- s významem ʽtekutinaʼ (Machek: 368; Rejzek: 383; Kopečný: 200).44

SÁDELŇÁK A. Charakteristika Sádelňák či sádelník je hrnec (často se dvěma většími vertikálně či horizontálně upevněnými uchy), sloužící k ukládání škvařeného sádla a dalších potravin (podobně např. povidlák byl hrnec na povidla apod.). Jeho užití bylo v minulosti víceúčelové. Býval obvykle glazovaný, ojediněle režný, zhotovoval se převážně z hrnčiny, později i z kameniny, bělniny a

porcelánu.

Tvar

sádelňáku

býval

většinou soudkovitý, hrdlo mohlo být nízké i vysoké. Většinou býval potažen hnědou glazurou, obvykle se nezdobil, jen někdy se objevuje rytí či nalepovaná řetízková či jiná ozdoba (ES: 54). B. Jazykový vývoj Ve staročeských slovnících kromě základního substantiva sádlo a adjektiv sádlný, sádelný můžeme najít i stč. sádlník, což ovšem bylo ʽjídlo z vajec smažené na sádleʼ (ESSČ; MSS: 436; ŠimekSlov). Ve starší češtině výraz sádelník rovněž nesloužil pro označení hrnce, ale nesl jiné významy, např. ʽtučný člověkʼ, jehož se za Josefa Dobrovského používalo v dobovém úzu: Ty gsi sádelnjk, nenj ti zima (Jung: IV, 56). Subst. sádelník se užívalo i k označení ʽtučného břichaʼ, anebo ʽvepře vykrmeného na sádloʼ či ʽtoho, kdo prodává sádloʼ apod. Femininní varianta sádelnice se ve stejném významu používala také (Jung: IV, 5–6; Kott: III, 246; VII, 645). Nová čeština už sádelník chápe jako ʽhrnec na sádloʼ. Ekvivalentní variantou je sádelňák, expr. sádelníček je užívané už jen zřídka. Další významy zůstávají stejné jako ve starší 44

Více o dalších teoriích o původu a výkladu slova mléko viz Beňová: 29–30.

130

češtině, tedy ʽvepř vykrmený na sádloʼ či ʽtlustý, sádelnatý člověkʼ (PSJČ: V, 7; SSJČ: V, 243). C. Etymologie Subst. sádelňák/sádelník je odvozeno od neu. sádlo, jehož psl. podoba je *sadlo ʽživočišný tuk, který se v těle usazujeʼ (váže se k slovesu sadit) a nemá jednoznačný výklad. Jak uvádí Machek, má se za to, že pochází od psl. slovesa *saditi znamenajícího ʽco se usadilo, tuk usazený na jistých částech tělaʼ, ale v tom případě by bylo třeba uznat dávnou ztrátu i (čekali bychom *sadilo). Psl. subst. *sadlo by bylo možné spojit s lat. sēbum ʽtukʼ, pokud toto pochází ze *sēdhom, což je možné; pak by zde a a lo bylo asi vlivem slova maslo. Holub-Kopečný za základ považuje variantu kořene *sad- slovesa sedět, jehož ie. východisko je *sed-. Rejzek se přiklání k první možnosti, ale nabízí i výklad další, tedy že základem by mohlo být ie. *sa- ʽsytitʼ (pro srovnání uvádí sloveso saturovat) a přípona -dlo. Výchozí význam by pak byl ʽto, co slouží k syceníʼ. Kopečný dodává varianty v ostatních slovanských jazycích: slc. sadlo, luž. a p. sadło, r., ukr. a sln. sálo, br. sála, sch., m. a b. salo (Machek: 535; Rejzek: 558; H-K: 326, 328; Kopečný: 316).

SMETANÍK A. Charakteristika Smetaník je nižší keramický hrnec a hubičkou, často opatřený výlevkou. Může se nazývat také trubák45. Dříve býval někdy zhotovován na objednávku či jako dárek. Materiálem

byla

hrnčina,

ojediněle

se

vyskytuje i kamenina. Tvar hrnce byl válcový, soudkovitý či kulovitý, mohl být opatřen jedním nebo dvěma uchy. Povrch smetaníku

býval

glazován,

zdoben

malovanou či nalepovanou okrasou, výjimečně rytím. Motivická výzdoba byla velice různorodá, jednalo se o geometrické, rostlinné, figurální nebo zvířecí motivy. Na uchu či výlevce se také často objevovala ochranná znamení neboli požehnání, a to tři křížky nebo hvězdicovité kolky. Alternativou mohl být nápis (ES: 56).

45

Název této nádoby na smetanu je motivován tvarem výlevky podobným trubce.

131

B. Jazykový vývoj Ve staročeských slovnících se s pojmem smetaník nesetkáme. Slovníky 19. století pod č. st. názvem smetaník nabízejí mnoho významů: prvním a pro naše účely nejdůležitějším je ʽhrnec na smetanuʼ, dále to mohla být ʽkomora nebo sklep na smetanuʼ, ʽsmetan(k)ový koláčʼ či v oblasti botaniky ʽrostlina, zelina s bílým květem, lat. Corydalis cava či Lathraea squamariaʼ, ʽvlčí mléko, lat. Lycogala epidendrumʼ či ʽskerda (tj. nč. škarda) ozimá, lat. Crepis biennisʼ (Jung: IV, 180; Kott: III, 473). Spojení smetankový koláč, smetanková polévka, smetanková kapusta nám dokládá Slovník slovanský Antona Bernoláka z počátku 19. století (Jung: IV, 180). V nové češtině je smetaník známý jako ʽnádoba, do níž se sbírá smetanaʼ nebo také ʽlidový název podbílku a jiných rostlin, zejm. hub, např. máselníčku či hřibu borovéhoʼ (PSJČ: V, 424; SSJČ: V, 408). C. Etymologie Název hrnce na smetanu zvaného smetaník je odvozen od substantiva smetana. Psl. zpodstatnělý tvar *sъmetana pochází od slovesa *sъmętati, které souvisí s moutiti, tj. ‘mícháním stloukat máslo’. Podle jiného výkladu smetana, a stejně tak smetaník, pochází ze *sъmetati ‘smetávat z povrchu nebo krouživým pohybem sbírat’. Jak uvádí Rejzek, oba tyto kořeny jsou příbuzné (Rejzek: 585). Machek však spojování se slovesem smetat jednoznačně zavrhuje, protože podle něj smetana nikdy není smetávána, ale pomalu a trpělivě sbírána, a přiklání se jedině ke kořeni *męt-, který má souvislost se slovem moutit, vlastním termínem pro stloukání másla (Machek: 560). Holub-Kopečný definuje psl. *sъmetana jako to, ʽco se svrchu na mléce smetáʼ a přiřazuje ho č. mést z psl. *met-ti, metati s ie. základem *met- a významem ʽmetat, házetʼ (H-K: 221, 341).46 D. Frazeologie Sedět jak smetaník ʽs nezpůsobně podepřenou hlavouʼ (Zaorálek: 528).

46

Více o subst. smetana viz Beňová: 39.

132

Náčiní stolovací Do této kapitoly zařazuji náčiní, které se používá při stolování. Jedná se o mísu, talíř, příbor a jeho jednotlivé části, tedy lžíci a lžičku, stolovací nůž a vidličku. Dále sem patří cukřenka a slánka používané při dochucování pokrmů. Nedílnou součástí stolování jsou nádoby určené k pití, tedy hrnek, číše, koflík, pohár, kalich, korbel a sklenice. Materiály těchto předmětů se různí a souvisí i s vývojem stolovací kultury. Protože jde o předměty, které často měly reprezentační funkci, vyráběly se v minulosti vedle tradičních materiálů třeba i ze zlata či stříbra a dalších drahých surovin. Nůž jako samostatné heslo je začleněn do kapitoly Náčiní k přípravě, protože stolovacím náčiním se stal až později. Podobně hrnek, který sice do této skupiny také patří, uvádím v rámci hesla hrnec, protože se jedná o deminutivum od něj odvozené. Mohli bychom sem zařadit i džbán, ten však primárně sloužil jinému účelu, proto je umístěn do kapitoly Nádoby na nošení a úschovu.

CUKŘENKA A. Charakteristika Cukřenka je nádobka na sypký cukr určená k pocukrování pečiva a jiných potravin. V minulosti byla rozšířena především v měšťanských vrstvách a mezi bohatšími venkovskými rodinami. Skládala se z kovové nádobky (z

pozinkovaného

nebo

pocínovaného

plechu, stříbra, různých slitin) či nádobky skleněné,

na jejíž vrchní konec

bylo

našroubováno polokulovité či ploché víčko, v němž byly otvory, jimiž padal cukr. Někdy byla cukřenka opatřena také držátkem, obvykle však byla bez něj. Nádobka měla podobu válce nebo osmi- či šestibokého hranolu, který byl kuželovitý a směrem k hornímu okraji se zužoval do polokulovitého či vejčitého tvaru. Někdy k cukřence patřil malý stojánek, např. vejčitého tvaru (ES: 9). B. Jazykový vývoj Ve staré češtině se výraz cukřenka nevyskytuje, pouze stč. cukr, doplněný některými deriváty. Existenci subst. cukr už ve starších fázích češtiny nám dokládají např. slova ze 133

Salicetiho ranného lékařství z 15. stol.: (nápoj nemocného buď) woda zwarzenye czukra (GebSlov). Mezi zmiňované deriváty můžeme zařadit i subst. cukrkanda či cukrkandr ‘cukrkandl, kandys, krystalizovaný cukr’ nebo adj. cukrný, cukrový, cukrovaný (GebSlov; ESSČ). Slovníky 19. století dokládají výskyt cukřenky pod č. st. pojmy cukrnice ʽnádoba na cukrʼ, cukřice, dále deminutiva cukránka, cukřička, cukřinka, cukrnička s významy ʽcukrnice maláʼ, ale také ʽcukrářkaʼ a konečně cukřenka (Jung: I, 251; Kott: I, 149; Kott: V, 1049). Čeština 20. století kromě původního významu slova, tedy ʽnádobka na cukrʼ, přináší v souvislosti s novou reálií i význam další, a to cukřenka jako ʽpoukázka na příděl cukru (za světové války)ʼ nebo ʽpoukázka opravňující ke koupi cukru (v přídělovém hospodářství)ʼ (PSJČ: I, 279; SSJČ: I, 228; SSČ: 45). C. Etymologie Cukřenka je odvozenina od substantiva cukr, které bylo přejato ze střhn. zucker ʽcukrʼ, které se sem dostalo prostřednictvím italského zucchero z arabštiny (sukkar), a to pak z indického śarkara. Stind. śarkarā mělo význam ʽpískový cukrʼ, původně ʽzrno, kamínek, krystalky třtinového cukru, krupiceʼ. Jak dále uvádí Rejzek, z arabského výrazu pochází i fr. sucre, z toho angl. sugar. Naproti tomu č. lid. sacharin ʽumělé sladidloʼ a také např. r. sáchar vzniklo z ř. sákcharon. Velmi podobně etymologii vykládá i Holub-Kopečný (Machek: 90; Rejzek: 109; H-K: 87).

ČÍŠE A. Charakteristika Číše (číška) je pohár či pohárek (více viz heslo Pohár) na nožce určený k pití čaje, vína nebo lihovin, který se mezi nejstaršími vrstvami objevil ve 2. polovině 19. století jako poměrně univerzální typ sklenky (na rozdíl od specializovaných číší na víno, koňak, likéry aj. u vyšších vrstev). Šlo o běžné vyšší pohárky kuželovitého, mírně se k hornímu okraji rozšiřujícího tvaru, umístěné na krátké masivní noze. Číšky se od speciálních číší odlišovaly jak tvarem, tak poměrem jednotlivých částí: měly vždy podstatně vyšší tělo než nohu. Zhotovovaly se z lisovaného nebo foukaného čirého skla

134

i z kovu. Vlastní pohárek byl obvykle lisován tak, že na vnější straně byla řada svislých plošek (varianta deseti-, dvanácti-, šestnáctihranné číšky), jinak bývala nezdobená. Jen málokdy se objevuje vyrytá ozdoba s jednoduchým rostlinným nebo geometrickým ornamentem. Podobně byla někdy zdobena i nožka (ES: 9). B. Jazykový vývoj Už se ve staré češtině nalézáme doklady o používání stč. čiešě. V bibli Muzejní z r. 1429 můžeme najít slova vypímy tu czieſu. (Čiešě), z niež jest obykl (můj pán) czarowaty augurari (GebSlov). Mohla to být ʽčíše, pohár, nádoba na pití, zvl. kuželovitého tvaruʼ, dále ʽnádoba k přechovávání něčeho tekutého, sypkého ap.ʼ, v religiózním významu ʽnádoba používaná při náboženských obřadech, zvl. kalichʼ; v biblickém významu čiešě spasenie to byl ʽkalich díkůvzdání či díkůčinění, projev vděčnosti symbolicky připomínající sváteční hostinu, při které se předkládala Bohu číše vínaʼ. Čiešě se také používala jako měrná objemová jednotka a v přeneseném významu mohla představovat ʽ(obtížnou) životní dráhuʼ. V staré češtině najdeme též mnohé deriváty: čieška, čěška jakožto deminutiva k čiešě, dále čěšieř, čiešieř ʽřemeslný výrobce čiešíʼ, čieškař, čieškář ʽvýrobce čiešekʼ. Čieščí, Čěšiěř a Čiešek jsou vlastní jména osobní, Čieščovici také proprium a zároveň i toponymum. Další derivát čiešník mohl být buď rovněž ʽřemeslný výrobce čieší nebo čiešekʼ, anebo také ʽdvorský hodnostář s funkcí podávat číše vladařiʼ (ESSČ; MSS, ŠimekSlov, GebSlov). Ve slovnících 19. století je č st. číše (po změně ie > í) rovněž velmi rozhojněné, najdeme varianty číše (čaše), dem. číška, čéška a číšečka, češečka (podoby čéše, čaša, čaška, čašečka jsou hodnoceny jako zastaralé) s hlavním významem ʽnáčiní k pití, číše picí, koflík, pohárʼ. Vyskytuje se rovněž ve významu měrovém a je to i něco tvarem číši podobného. Číška nebo čéška pak nově v anatomickém významu může označovat kost v lidském těle, patrně kolenní, slovní spojení číše hlavy zastupuje ʽlebkuʼ. Ten, kdo vyrábí číše nebo číšky, je číšek, číšeň nebo číšíř. Číšnice a číšník mají stejný význam jako ve staré češtině; subst. číšník může kromě toho v botanice představovat ʽrostlinu, lat. Paliurusʼ, podobně číšovník ʼluštinatá rostlina z čeledi ledencovitých, lat. Cytisusʼ, číšnatěnec je dále ʽrostlina kapraďovitá, lat. Aspleniumʼ a číšnivka zase ʽrostlina z řádu lišejníků, čeledi strupnicovitýchʼ. Adjektiva číšový, číšovitý, číškový, číškovitý zpodobňují předmět či věc ve tvaru číše (Jung: I, 291, 303; Kott: I, 190). V češtině 20. století se vyskytují všechny zmíněné podoby a deriváty od substantiva číše, číš, případně číška. Ta je chápána jako ʽpohár, kónická nádobka (bez nohy) na nápoje, obyčejně větší šířky než hloubkyʼ. Subst. číšník vedle starého významu ʽjedna z nejvyšších středověkých hodností dvorskýchʼ nabývá významu nového – nejčastěji označuje ʽsklepníka, zaměstnance v hostincích, kavárnách, vinárnách a podobných veřejných místnostech, 135

obsluhujícího hostyʼ. Díky svému charakteristickému tvaru dále číše dává název rostlinám, např. číšenka čárkovaná je ʽhouba z podřádu hnízdovek, lat. označovaná Cyathus striatusʼ, dále číška je ʽmiskovitě nebo pohárkovitě rozšířená stopka květní, v níž sedí květ nebo plod (např. u dubu, buku)ʼ a konečně již zmiňovaný číšník v zoologické terminologii označuje ʽpolypa z řádu polypů šestikružných, lat. Hexactiniariaʼ (PSJČ: I, 328; SSJČ: I, 259; SSČ: 50). C. Etymologie Číše, stč. čiešě, číška, a její další deriváty pochází z psl. *čaša. To bývá vysvětlováno jako přejetí z íránského slova, které se nám nedochovalo, ale z něhož se vykládá i stind. čášakaa arm. čašak téhož významu. S tím souhlasí i Holub-Kopečný, který se přiklání k přejímce z perštiny (tedy novější fázi staroíránského jazyka). Někteří však věří v jeho domácí původ a spojují je se slovesem česat (s významem ʽněco vyřezávatʼ). Slovo se kromě lužičtiny objevuje ve všech slovanských jazycích: č. číše, slc. čaša, p. czasza, všechny vsl. čáša, sln. čáša, sch., m., b., stsl. čaša (Machek: 104; Rejzek: 117; H-K: 94; Kopečný: 77). D. Frazeologie Z jedné číše pili, jedno též mluvili ʽbyli jednotníʼ (Kott: I, 190). Hněvu/utrpení/štěstí tvého vylila se číše přeneseně ʽhněv/utrpení/štěstí přesáhl/o únosnou míruʼ (SSJČ: I, 259). Přeplně lidských trudů číše (PSJČ: I, 328).

KALICH A. Charakteristika Kalich byl původně typ kráteru, tedy objemné antické nádoby určené k míšení vína s vodou. Kalich se používá hlavně v souvislosti s křesťanstvím, kde označuje liturgickou nádobu užívanou při bohoslužbách, která se používala již od dob Kristových k proměňování a pití krve Páně. Kalich, někdy zvaný Svatý grál, totiž podle evangelií Ježíš Kristus podal svým učedníkům při poslední večeři, když víno v něm proměnil ve svou krev. Kalich se také stal symbolem husitů, protože jejich významným znakem bylo, že přijímali podobojí, tedy chléb i víno – právě z kalicha.

136

Kalich je tvořen třemi částmi: nohou, ořechem (nodus) a kupou (cuppa). Liturgický kalich by měl být zlatý nebo stříbrný, případně z jiného kovu, ovšem pozlacený či postříbřený. Pouze výjimečně může být z rozbitných materiálů. Oltářní kalichy byly často velmi bohatě zdobeny, rytím, emailem či drahokamy. Platilo ovšem pravidlo, že kupa by měla být hladká, bez ozdob. Někdy byla kupa uchycena v tzv. koši, který zdoben být mohl. Kalíšek na vejce svým tvarem připomíná kalich. V měšťanském prostředí se ve větší míře rozšířil až ve 2. polovině 19. století, později i v širších vrstvách. Sloužil k servírování vajec, především vařených na měkko. Měl polokulovitý tvar, na spodku byla nožka, která měla obvykle zvonovitý tvar. Zhotovoval se nejčastěji keramický (porcelánový, bělninový), méně často kovový (z pozinkovaného plechu, stříbra, slitin) a výjimečně soustružený dřevěný. Zdobil se jen ojediněle, nejčastěji několika linkami či jednoduchým rostlinným motivem pod horním okrajem. Nožka byla někdy ozdobně tvarována, v její střední části byla rozšířená v prstenec, rýhována apod. (ES: 23). B. Jazykový vývoj Ve staročeských slovnících najdeme subst. kalich i variantu kelich. Gebauer uvádí, že toto slovo pochází ze stněm. kelich, a to z lat. calicem, což je akuzativ od subst. calix. Dokladem je spojení czieſſyu spasenie calicem uvedené v Žaltáři wittenberském pocházejícím asi z 3. třetiny 14. století (GebSlov). V bibli Olomoucké z roku 1417 je zachyceno i adj. kalichový: Zřiedlo kalichoue labium calicis (GebSlov). Najdeme rovněž derivát kališník, původně potupné označení toho, kdo přijímal z kalicha. Doložena jsou též adjektiva kališný, kališský (Geb: II, 12; HesStčS; Machek: 236). Slovníky 19. století pojímají kalich jako ʽnádobu picí, okrouhlou, číšiʼ či ʽsklenici, koflíkʼ a v přeneseném významu podobně jako ve staré češtině uvádí kalich jakožto ʽvíno svěcené ve svátosti oltářníʼ. Toto substantivum však v botanice představuje i ʽčástku okvětí zelenou, štěrbiny mající, kteréž rodidla obaluje, zastírá a ochraňuje a je složena z lupenůʼ, přičemž tento kalich může mít ještě druhý obal, a to kalíšek. V obvyklém významu je dem. kalíšek chápáno jako ʽmalý kalichʼ, ale má i významy další, např. na Moravě se tohoto výrazu používá pro ʽkropenku ve světniciʼ a v lékařské terminologii najdeme adjektivní plurálové spojení kalíšky ledvinné. Sekundárním deminutivem je kalíšeček, naproti tomu neu. kališisko označuje ʽnáramný kalichʼ. Dalším derivátem je kališník představující ʽčlověka ve svátosti oltářní kalicha požívajícíʼ, odtud pochází zpodstatnělé adjektivum kališný nebo kalichář stejného významu. Kališník však může být i člověk, který rád pije, tedy ʽpijanʼ. Vrátíme-li se zpět k základnímu substantivu kalich, pak se tak zastarale říkalo ʽVítkové neb Žižkové hoře u Prahyʼ a rovněž nesl název ʽzpustlého zámku na Bechyňskuʼ, jedná se tedy o jméno místní. 137

Kalich, příp. kalichy se říkalo i ʽhře do kolaʼ či ʽhře v kartyʼ. Dále je známá kalicha, a to jako ʽživočich studenokrevný z třídy hmyzů šupinokřídlých, motýlovitých, lat. Lepidopteraʼ či jako ʽryba z pokolení břichoplejtevných, okounovitých, lat. Osteoglossidaeʼ. Konečně adjektiva kalichový, kalichovatý či kalichovitý vyjadřují vlastnost nějakého předmětu tvarem podobného kalichu (Jung: II, 14; Kott: I, 658–659). I v nové češtině zůstal význam subst. kalich nezměněn. Slovníky 20. století ho pojímají nejčastěji jako ʽbohoslužebnou nádobu na víno při večeři Páně, při mšiʼ či ʽsymbol kališnického vyznání charakteristického pro kališníky, podobojí, husityʼ. V básnickém či knižním jazyce se používá subst. kalich pro označení číše nebo poháru. Dále to může být vše, co má podobu kalicha, a neopominutelný je také botanický význam, který ke kalichu připodobňuje květ nebo okvětí, tedy vnější obal rostliny. Nechybí už dříve používaná adjektiva

kalichový, kalichovitý,

nově

kalichokvětý, a kalichovka ʽdrobná

houba

s kalichovitým, většinou bělavým, kloboučkem z čeledi lupenatých, lat. Omphalia fragilisʼ. Dem. kalíšek si rovněž zachoval své významy, a stejně tak adjektiva (kalíškovitý, kalíškový). Dalšími deriváty jsou kališnictví, dále adj. kališní, kališnický, na adj. kališný je pohlíženo jako na zastaralé (PSJČ: II, 23–24; SSJČ: II, 246, 268; SSČ: 126). C. Etymologie Jak uvádí Machek, nč. i stč. kalich (ojediněle stč. kelich) spolu s dalšími slovanskými podobami jako např. p. kielich (odtud ukr. kélech/kelych a rd. keljúch/keljách), hl. kelich, keluch, dl. keluch a sln. kelih pochází ze střhn. kelich, to pak z lat. calicem, což je akuzativ od subst. calix. S tímto výkladem přichází už Gebauer. Naproti tomu sch. a r. spis. kalež jsou z románského prostředí, ze sev. Itálie. Kalich označující rostlinný květ je ale překladem něm. Kelch, zavedeného do rostlinopisu ke konci 17. stol. z lat. calyx, jenž pochází z řečtiny. Rejzek s tímto výkladem souhlasí, Holub-Kopečný dále nerozvádí (Machek: 236; Rejzek: 258; H-K: 160). D. Frazeologie Kalich hořkosti, bolesti, utrpení, bídy, ale i života, radosti, rozkoše, štěstí přeneseně a knižně asi ʽvelké množstvíʼ. Vypít/vyprázdnit kalich hořkosti/utrpení do dna ʽvytrpět něco nepříjemného či bolestného až do konceʼ (PSJČ: II, 23; SSJČ: II, 246; SSČ: 126; Zaorálek: 121). V kalíšky udeřiti nebo bíti ʽpřipíjet si na zdravíʼ (Jung: II, 14). Země kalicha ʽČechyʼ (SSJČ: II, 246).

138

KOFLÍK A. Charakteristika Koflík je nízká nádobka, někdy opatřená ouškem, určená k pití kávy, čaje a dalších nápojů. Vyrobena je zpravidla z porcelánu nebo z jemnější keramiky, v minulosti z hlíny nebo keramiky. Tvarově a vzhledově je koflík podobný šálku. V minulosti lidé z vyšších vrstev koflíky s oblibou shromažďovali. Existovalo nepřeberné množství jejich typů, často byly různě tvarované a bohatě zdobené a tomu odpovídala i jejich cena (Winter: 91-94). B. Jazykový vývoj Subst. koflík najdeme už ve staré češtině. Je to údajně deminutivum z masc. kofl, které pochází ze stněm. chubel, kübel, toto ze střlat. cupellus a původně stlat. cupa. O jeho výskytu máme doklad např. díky úryvku Josef pak silně prstem svým tepieše v koflík, až brnieše zapsaným v Časopise Musea království Českého r. 1829 (GebSlov). Koflík přibližně v době 14. století znamenal i měrovou jednotku a odpovídal 0,001 metrů krychlových. Další doložené podoby jsou koflín a dem. koflíček (HesStčS). Slovníky 19. století uvádějí č. st. koflík ve stejném významu, a to jako ʽkalich, číšeʼ, ale také ʽcába na kostky, z níž se vyhazujíʼ. Najdeme v nich i dem. koflíček či adj. koflíkovitý, např. ve spojení koflíkovité okvětí (Jung: II, 94; Kott: I, 717) Současná čeština chápe koflík rovněž jako ʽnízký obyčejný ozdobný hrneček či šálekʼ a pracuje i s deminutivní podobou koflíček (PSJČ: II, 180; SSJČ: II, 346; SSČ: 137). C. Etymologie V etymologických slovnících se můžeme dočíst, že nč. i stč. koflík s významem ʽšálekʼ a stejně tak stp. kofel (nyní kufel) pochází ze střhn. l-ového deminutiva kopf ʽpohárʼ, což se v němčině přeneslo i na označení lebky a hlavy vůbec. Východiskem je střlat. cuppa ʽpohárʼ, tedy varianta lat. výrazu cūpa znamenajícího ʽbečka, sud, džberʼ. Podobnost můžeme vidět i v angl. substantivu cup ʽšálek, pohárʼ. Holub-Kopečný uvádí, že jde o přejímku přímo z něm. Kufe, dem. Küfel. Z téhož základu došlo dříve i k případu přejetí subst. kbel či kupole (Machek: 266; Rejzek: 283; H-K: 175).

139

KORBEL A. Charakteristika Korbel je dřevěná nádoba na nápoje baňatého tvaru s uchem a víčkem, z které se pije především pivo. S tím, jak se měnila podoba piva, měnil se i tvar nádob k jeho konzumaci. Původní středověké pivo se po jeho uvaření nefiltrovalo a mělo mnohem větší obsah sladu. Takové pivo bylo kašovité a konzumovalo se z misek, z nichž se srkalo nebo dokonce jedlo lžící (odtud pochází slovo ožrala, neboť pivo se ve staré češtině nepilo, ale žralo). Teprve v renesanci se začala piva filtrovat a měnila se v nápoj s nižším obsahem škrobu a vyšším podílem alkoholu. Ovšem pivo, jak ho známe dnes, se vařilo až od počátku 19. stol. V renesanci se pro tekutá piva objevily korbely. Šlo o válcovité nebo soudkovité nádoby s uchem, menší než džbány. Množství piva se obvykle měřilo právě podle velikosti korbelů. Původní renesanční korbely byly keramické, cínové, stříbrné a také skleněné (někdy zdobené emailovou malbou). Často mívaly z důvodu lepšího uchování teploty piva cínové víčko, upevněné na uchu. Na konci víčka byla malá zdobená patka, kterou se víčko při pití odklápělo. Korbely se staly velikou módou a mnozí měšťané mívali v šenku svůj osobní korbel, z něhož nesměl pít nikdo jiný. V lidovém prostředí se v baroku objevily i korbely ze dřeva (Vondrušková: 70). B. Jazykový vývoj Už staročeské slovníky tento typ nádoby zachycují: masc. korbel mohla být nejen nádoba určená k pití, ale i pravděpodobně větší nádoba na vodu, kterou se hasilo při požáru, a dokonce i ʽsvícen dřevěný nebo železný, na nějž se svíčky lepily, snad podobný korbeliʼ. Jak nám ukazují doklady z 2. poloviny 15. století, existovali i nositelé tohoto jména, resp. příjmení: Tuoma Korbel, Martin Korbel. Díky dokladu jest kyselo,

píti

z Chelčického

z

toho

Sietě

korbeliku

viery

pravé

z poloviny 15. století můžeme potvrdit i existenci deminutiva korbelík (GebSlov). Heslář obsahuje i subst. korbelář (StčS; HesStčS). 140

Ve slovnících 19. století najdeme u č. st. masc. korbel tři významy: jednak je to ʽnádoba z kory udělaná, ouborekʼ, jednak ʽdřevěná picí nádobaʼ a může to být také ʽstěna při pavlači dřevěná, soustružnickým dílem udělanáʼ. Subst. korbel se užívá také v hornictví. Odvozená slova korbelář(ka) značí výrobce nebo prodavače korbelů, ale také toho, kdo se z korbelu rád napije, tedy ʽpijana či ochlastuʼ. Adj. korbelový, korbelářský se rovněž vážou k subst. korbel, zajímavější je však sloveso korbelovati, které Kott svérázně vysvětluje jako ʽdo němoty chlastatiʼ. Deminutiva korbelík, korbélek, korbílek, korbelíček heslo doplňují (Jung: II, 127–128; Kott: I, 749). Slovníky 20. století nepřináší v souvislosti se subst. korbel nic nového, snad jen že v nářečích může toto maskulinum znamenat i ʽmáselniciʼ. Nová čeština, na rozdíl od jejích starších fází, korbel ale nechápe v jiném významu než ʽnádobu na pití (zvláště piva) s uchem a víčkem, obyčejně dřevěnouʼ. Sloveso korbelovat je v PSJČ definováno jako řídce užívané, SSJČ ho chápe už jako zastaralé (PSJČ: III, 279; SSJČ: II, 396; SSČ: 145). C. Etymologie V Machkově slovníku se můžeme dočíst, že korbel je několikanásobné homonymum, jehož původ je rozličný a většinou zastřený tajemstvím. Jak uvádí J. Grimm, korbel ve významu ʽnádoba na pití piva nebo vínaʼ je odvozena ze stněm. körbel znamenající ʽnádobu, džbánekʼ. Nářeční korbel pojmenovávající máselnici, které se říká též belík < kbelík, pochází snad ze subst. kbel, k čemuž došlo místním změtením s korbelem chápaným v předchozím významu. Původ slova korbel ve významu ʽsvícenʼ dosud není jasný. Dále korbel označující ʽstěnu na pavlačiʼ je pravděpodobně z hol. karbeel ʽpodpěrné břevnoʼ či korbeel ʽkrokevniceʼ. V případě ʽnádoby z kůryʼ pojmenované korbel vzhledem k sch. krbulja téhož významu by mohlo jít o výraz příbuzný s masc. krbaň ʽkulatý proutěný košíkʼ. Jasnější je jen moravské, patrně domácí, slovo korbel či korban znamenající ʽdlaškaʼ, které vzniklo zkrácením z kostrbél téhož významu, jež souvisí se strboul, majíc expresivní předponu ko-. Konečně slc. korbeľ ʽnůšeʼ pochází z maď. korbély ʽdůtkyʼ. V případě subst. korbel označujícího ʽnádobuʼ Rejzek souhlasí s možným východiskem v podobě střhn. körbel ʽnádobka, džbánekʼ, ale předkládá i sthn. korb z lat. corbis, což byla ʽpletená nádobaʼ. Podle jeho slov byl korbel asi původně opletená láhev (na víno). Velmi podobně pohlíží na historii subst. korbel HolubKopečný (Machek: 276-277; Rejzek: 300; H-K: 180). D. Frazeologie Vždycky u korbele sedí ʽčasto pijeʼ (Kott: I, 749). Korbele (korbelíčky) nahýbat/vysušovat ʽpítʼ (Kott: I, 749; Zaorálek: 144). Přijímat z korbele ʽbýt pijanʼ. 141

S korbelem se objímat ʽbýt náruživý pijákʼ. Pije jako korbel ʽlačně, bez rozumuʼ (Zaorálek: 467). Nahlédl hluboko do korbele ʽopil seʼ (Zaorálek: 144). Zavdávat někomu z prázdného korbele ʽutěšovat se marnými slibyʼ. Korbel mu z hlavy vyfukuje ʽmluví z podroušenosti, z opilostiʼ (Kott: I, 749; Zaorálek: 144).

LŽÍCE, LŽIČKA A. Charakteristika Lžíce z hlíny nebo ze dřeva, ojediněle i z kovu, je doložena už v mladší době kamenné. Bylo to jediné stolovací náčiní, které však i později po zavedení vidličky a nože bylo nejběžnější. Postupem doby se rozlišily dva základní typy: velká (polévková) lžíce a malá (desertní) lžička, později přibyla třetí, specializovaná lžíce na salát, na omáčky, dávkovací aj. Lžíce se skládá z mělké protáhlé oválné misky, k níž se připojuje držadlo, které je obvykle mírně prohnuté. Někdy bývá zdobeno, zřídka i ozdobně profilováno. Nejstarší lžíce se zhotovovaly ze dřeva, postupně se objevily kovové (plechové, z různých slitin, alpaky aj.) (Beranová 2001: 234; ES: 34). Malé lžičky užívané k míchání kávy v šálku, konzumaci desertů apod., pronikly v souvislosti se zjemňováním stolování nejprve do měšťanského, v 19. století obecně do venkovského prostředí. Tvarově byla lžička podobná lžíci, byla ovšem menší. Zhotovovala se většinou z kovu, někdy též ze stříbra, stejně jako lžíce. Na držadle bývala často zdobena geometrickými vzory, v případě jídelních souborů totožnými se lžící. Někdy bylo držadlo šroubovitě stočeno nebo ozdobně tvarováno (ES: 34). B. Jazykový vývoj Ve Staročeském slovníku nacházíme společně se substantivem lžícě i zmínku o jeho původu: ze stsl. lъžica. Jde údajně o deminutivum z *lъža < *lъz-ja, kde *lъz- znamená totéž co lit. luž-, tedy ʽlámatʼ. Vedle dokladu Tři nové lzyczye z Mastičkáře z poloviny 14. století (GebSlov) najdeme ve slovnících staré češtiny i termíny lžičnář, lžičnéř, lžičník, označující ʽtoho, kdo dělá lžíceʼ (GebSlov). Výraz lžička je deminutivem z lžícě, přesmyknutím vzniká varianta žlička (StčS; MSS). Velké rozšíření a používání subst. lžíce dokládá i výskyt mnoha variant a typů ʽlžíceʽ ve slovnících 19. století. Jak uvádí Kott, lžíce je ʽnáčiní k jídlu tekutých věcíʼ, a její varianty 142

mohou být měchačka ʽlžíce k mícháníʼ, vedle toho naběračka nebo sběračka sloužící k nabírání či sbírání, nalévačka nebo slévačka pak k nalévání, slévání. Nechybí ani podoby nářeční, a to mor. ližica, laš. užica, łužica, han. łyžka, ližica, žečka. Lžíce může sloužit i jako měrná jednotka: ʽpůl koflíčku, koflíček, číškaʼ. Deriváty lžičník, lžičák, sekundární deminutiva lžičička, lžičinka a adjektiva lžičkovitý, lžičníkovitý se ve starší češtině používala rovněž. Lžička je stejně jako ve staré češtině ʽmalá lžíceʼ (Jung: II, 368–369; Kott: II, 960; VI, 909). Jak uvádí slovníky současné češtiny, lžíce je ʽmělké náčiní na držadle k jídlu nebo k nabírání tekutin nebo sypkých látekʼ či ʽpojmenování náčiní nebo součástky tvarem nebo účelem lžíci připomínajícíʼ. Využití má i v mnoha dalších typech lidské činnosti (toto subst. se uplatňuje např. v technické, stavební, obuvnické, hornické terminologii). Lžíce (lžička) se používá i ve významu měrovém, tedy jako ʽmnožství, které se vejde na lžíci (lžičku)ʼ. Význam dem. lžička se také nezměnil. Zachyceny jsou i deriváty vyskytující se už dříve, a to lžičák ʽdruh ptáka vrubozobého, podobného huse, nazvaného podle zobáku ve tvaru lžíceʼ a lžičník s mnoha významy, z nichž nejčastější je ʽnářadí nebo zařízení k úschově lžic, vidliček a nožů v domácnostiʼ či v botanické terminologii ʽdrobná, bíle kvetoucí bylina s masitými listyʼ (PSJČ: II, 662; SSJČ: II, 594; SSČ: 169; Machek: 346). Nářeční rozdíly v názvu lžíce jsou patrné v rovině slovotvorné a hláskoslovné. Dialektických variant č. spis. lžíce najdeme na našem území hojné množství: nář. vžice (v < ł); lidově se místy používá žlice, na Moravě jsou rozšířené varianty užica, lžica, ležka, lyžka, ližica, lužica, žička. I, u, y jsou nové vkladné hlásky, aby ʽpobočnáʼ slabika l- přešla v plnou (Machek: 346). Jak uvádí ČJA, hlavní rozdíl v užívání různých nářečních obměn spisovného výrazu lžíce je vázán na územní diferenciaci: zatímco v Čechách, na západní Moravě a na Valašsku se užívá základní podoby lžíce a jejích četných hláskových variant, v centrální a jižní části Moravy, na Kroměřížsku a Kyjovsku se užívá formálních deminutiv vzniklých hláskovými obměnami pojmenování lžička. K nim se zakončením na -ka řadí i slezská oblast užívající varianty lyžka a ležka. V užívání převládá česká, jihozápadomoravská a středomoravská zjednodušená podoba s počátečním ž- (tedy žíce, žička), následuje výrazná východočeská a jihozápadomoravská podoba s přesmyčkou, tedy žlíce, žlička, dále v Podkrkonoší a na Náchodsku můžeme zachytit variantu vžíce, jenž má jistou paralelu v plně vokalizovaném užice, užička, které se užívá na Valašsku a Slovácku. Místy, především na severním Valašsku, se vyskytují podoby lužice, lyžice, na které navazují varianty lyžka (na Ostravsku) a ležka 143

(na Opavsku). Celkově progresivní je podoba lžíce, shodná se spisovným jazykem, která je užívaná jak ve městech, tak na vesnicích (ČJA: I, 288). C. Nářeční mapa (ČJA: I, 291).

D. Etymologie Č. lžíce, lžička je jedna z variant tohoto náčiní, které nalezneme ve všech slovanských jazycích: slc. lyžica, hl. lžica, dl. lžyca, p. lyżka, r. a ukr. lóžka, br. lýžka, sln. žlíca, sch. làžica, m. lažica, b. lăžíca, csl. lъžica (Kopečný: 194). Machek uvádí psl. podoby *lъžica a *lъžьka a tvrdí, že přestože psl. základ měl ъ, nelze slovo oddělit od lat. ligula téhož významu; ъ by se dalo pochopit dávným přesmykem jerů z *lьgъla > *lъgьla; místo -ьla byla dosazena nová přípona -ica nebo -ьka. Kořen je tedy tentýž jako ve slovese lízat, lat. lingō, ale má ještě *g nepalatální (Machek: 346). I Rejzek považuje původ tohoto substantiva za nejednoznačný a podle něj nejblíže k č. lžíce stojí asi alb. lugë téhož významu. Jako ie. východisko přichází podle něj v úvahu *leug- ʽohýbat, křivitʼ (Rejzek: 354). Podle Holuba-Kopečného lze stč. subst. lžícě z psl. *lъzja snad přiřadit ke slovesu lízat (stč. lzáti), ovšem připouští i výklad z *lig-, což znamenalo jakousi primitivní lžíci, kus vhodného dřívka, třísku. Vzhledem k tomu, že se v 19. století u nás na venkově dřevěnou lžící často ještě jedlo, může být tato teorie možná (H-K: 213). E. Frazeologie Veliká mu lžíce od huby odpadla ʽztratil požitek/přízeň, dobrodějce, úřady, dobré zaměstnáníʼ. Vodu lžící měřit ʽpoužívat nesprávných prostředkůʼ. 144

Mít daleko od lžíce do huby ʽmít hlad, nouziʼ (Jung: II, 369; Kott: II, 960; Zaorálek: 183). Krmit někoho prázdnou lžící ʽutěšovat marnými sliby, slibovat a sliby neplnitʼ (Kott: II, 960; Zaorálek: 183). Být krmen vařečkou místo lžící ʽbýt hloupýʼ (Zaorálek: 183). Na lžíci mnoho nabrat ʽbýt nestřídmýʼ (Kott: II, 960). Být (něco) (ještě) mezi ústy a lžicí ʽbýt (ještě) nejistéʼ. Po obědě lžíci hledá / Po obědě přišel se lžící k obědu / Až se najím, půjčím ti lžíci ʽpromeškat vhodnou věc, příležitostʼ (Jung: II, 368; Kott: II, 960; Zaorálek: 183). Suchá lžice ústa škrábe. Malá lžíce ʽmalá ležʼ (Kott: II, 960). Arci jest to ještě daleká lžíce ʽdlouhá cestaʼ (Jung: II, 369; Kott: II, 960). Jíst velkou lžící ʽmít se dobře (na hostině) / být nenasytný / příliš něčeho užívatʼ (Kott: VI, 909; SSJČ: II, 594; PSJČ: II, 662; Zaorálek: 183). Umět lžíci obracet ʽbýt dobrý jedlíkʼ (Zaorálek: 183). Utopil by ho na lžíci vody ʽnenávidí ho a snaží se mu všemožně škoditʼ (Jung: II, 369; Kott: II, 960; SSJČ: II, 594; SSČ: 169; Zaorálek: 183) Nemá teplou lžíci v žaludku ʽnejedl nic tepléhoʼ (SSJČ: II, 594). Není hoden, aby mu lžíci vody podal ʽje bezectnýʼ (Zaorálek: 183). Mluvit, jako by snědl moudrost velkou lžící lidově a hovorově ʽo holedbavém mudrlantuʼ (Zaorálek: 481). Nejedl moudrost velkou lžící ʽnení příliš moudrý, je přihlouplýʼ (Zaorálek: 183). Kdyby nebylo tebe a lžic, musila by se polívka šňupati ʽo tom (nešikovném), který se má za důležitou osobu / neholedbej se takʼ (Kott: VI, 909; Zaorálek: 183). Lžíce v hrnku nebo na talíři nedá dítěti po celou noc spáti ʽtedy se tam nemá nechatiʼ (pověra) (Kott: VI, 909). Na jaře: Džber deště, lžíce bláta. Na podzim: Lžíce deště a džber bláta (Kott: II, 960). Dobře mluví, že se jedni rodí s lžící zlatou neb stříbrnou v hubě, a druzí s dřevěnou (Jung: II, 368). Jíst (něco) obrácenou lžičkou ʽjíst to s nechutíʼ. Po lžičce dávat a po lopatě brát ʽpočínat si chytrácky, zištně, hrabivěʼ (Zaorálek: 183). Podávat (někomu něco) po lžičce / lžičkách ʽopatrně, pomalu, po malých dávkáchʼ (PSJČ: II, 662; Zaorálek: 183). Nemít smetany ani lžičku ʽnemít nicʼ (Kott: VI, 909). Mít obličej jako lžička ʽmalou, hubenouʼ (Zaorálek: 481). 145

MÍSA A. Charakteristika Mísa je plochá nádoba se zvednutým úzkým okrajem nebo bez okraje, hlubší než talíř. V minulých dobách se jedlo společně z jedné mísy, proto představovaly základní stolní inventář. Honosněji zdobené se užívaly při svátečních příležitostech, např. svatbách nebo jiných oslavách;

mísy

se

často

používaly

i k dekoraci. Kromě stolování mohla mísa sloužit i k zadělávání a kynutí těsta. Odlišuje se však samostatný typ zadělávačky, který se tvarově nepatrně odchyloval (více viz heslo Zadělávačka). Stěny mísy mohly být rovné či lomené, vždy se však kuželovitě rozšiřovaly, ke dnu byly nasazeny ostře nebo oble. Vždy se ostře rozevíraly do okraje (talířovitý tvar), na rozdíl od zadělávačky, která měla stěny více zvednuté (kuželovitě hrncový tvar). Mísa mohla být bez uch či je měla u okraje nebo těsně pod ním (ES: 37-38). Keramická mísa se v různých variantách užívala nejčastěji, a to už od pravěku. Základním materiálem byla hrnčina, majolika47, koncem 16. století se objevily mísy fajánsové48; porcelánové byly mezi nejširšími vrstvami naprosto ojedinělé (patřily spíše k velkým jídelním servisům). Hrnčinové mísy byly převážně glazované, méně často režné či zakuřované a obvykle se zdobily malbou, kde převládaly geometrické a rostlinné vzory, na fajánsových i figurální. Ryté zdobené mísy se objevují spíš zřídka. Poměrně často se v lesnatých krajích objevovaly jednoduché dřevěné dlabané či soustružené mísy. Stěny měly obvykle mírně oblé a stejně tak takové bylo i nasazení u dna. Bývaly vždy pečlivě ohlazené, někdy zdobeny jednoduchým vrubořezem. Neměly ucha ani držátka, a pokud ano, řadí se spíše k okřínům (více viz heslo Okřín). V 2. polovině 19. století se v rámci stolování objevily i plechové mísy, byly však užívány spíše ojediněle, protože častějšími zůstávaly menší plechové misky. Zhotovovaly se ze smaltovaného plechu, na vnější straně bílého, modrého, zeleného aj., někdy s jednoduchým geometrickým či rostlinným dekorem na vnitřní straně smaltu bílého. Stěny bývaly obvykle 47

Majolika je historický termín kdysi užívaný pro keramické výrobky pocházející z ostrova Mallorca, jež byly původně pokryty cínovým smaltovým povrchem. Dnes se termínu majolika užívá především při rozlišení keramiky smaltované a zdobené shora smaltem, od nesmaltované nebo zalité tenkou vrstvou skla. 48 Fajáns je významný druh hrnčířských výrobků nažloutlé nebo načervenalé barvy, které jsou pokryty bílou neprůhlednou glazurou. Jsou považovány za jemnou keramiku, i když vzhledem často připomínají porcelán.

146

lomené a ucha už byla většinou samozřejmostí – vyrobena byla buď z ohnutého plechového pásku či silnějšího drátu (ES: 38). Miska, plochá nádoba se zvednutým okrajem, hlubší než talíř či talířek, se od mísy lišila velikostí: průměr byl menší než 18 cm. Sloužila k individuálnímu stolování. V tradičním prostředí se dříve užívala spíše málokdy, ve větší míře se objevovala až v 19. století. Stěny bývaly obvykle oblé, podobně jako i nasazení stěn ke dnu, méně často byly stěny rovné a nasazené ke dnu ostře. Podobně jako mísa i miska byla nejčastěji keramická, dřevěná a plechová. Na rozdíl od mís neměly misky nikdy ucha, většinou se nezdobily a užívaly se nejen ke stolování, ale také např. na sýr, koření apod. (ES: 39). V minulosti si panstvo potrpělo na vzácné a drahé mísy: na hliněné, malované, bílé i emailové, cínové, z benátského skla a všelijak zdobené. Takové mísy často sloužily jako dekorace a lidé si je dávali navzájem darem nebo jako poděkování (Winter: 87). B. Jazykový vývoj Stč. mísa najdeme už v nejstarších dokladech, např. Jan Hus ve své Postile z počátku 15. století píše: (Sluhy) sědají se pánem o míſu a s nim chléb jedie (GebSlov). Ze staré češtiny je doloženo i dem. miska a další deriváty misař(ka) ʽkdo mísy dělá nebo prodáváʼ a miskynošě, které doplňují adj. misní, misný, zaznamenaná ve slovníku Bohemarius Maior pocházejícího pravděpodobně z r. 1379: myſny kray absis (GebSlov; Geb: II, 370; MSS; ŠimekSlov; HesStčS). Slovníky 19. století uvádějí č. st. fem. varianty mísa, misa i mis, které znamenají ʽ náčiní kuchyňské neb stolové, talíře většíʼ, anebo ʽnádoba, např. na sůlʼ, ale i ʽstůlʼ. Rovněž to může být mísa či miska u váhy. Deminutiva miska, míska jsou podle očekávání ʽmalé mísyʼ, sekundárními dem. jsou pak mísečka, mistička. Adjektivy miskovatý, mísovitý, mísový, mísečný lze přirovnávat něco míse tvarem podobného. Derivát misař označuje stejně jako ve staré češtině toho, ʽkdo mísy dělá neb prodáváʼ, misník je pak ʽpolice či skříň na mísyʼ (Jung: II, 452; Kott: I, 1027–1028). Ve slovnících nové češtiny najdeme pod heslem mísa hojné množství materiálu. Nejlepší definici uvádí SSJČ, který mísu považuje za ʽprohloubenou kuchyňskou nebo stolní nádobu okrouhlého nebo podélného tvaruʼ či ʽjejí obsahʼ. V lehce přenesených významech mísa představuje ʽjídlo určené pro více osob rozložené na míseʼ a se specifikujícími adjektivy může být studená, teplá, vegetářská, švédská. Protože mísa je také obecně ʽmisovitá nádoba nebo zařízení vůbecʼ, tak kromě těchto uvedených významů, spojených převážně s kuchyní, má 147

široké spektrum dalšího využití: může být pro nemocné ʽke konání potřeby nemocnéhoʼ, ranná ʽfazolovitá nádoba k zachycování tekutin při obvazování nebo obmývání nemocnýchʼ, záchodová, krmná ʽ ke krmení dobytka nahrazující žlabʼ záchytná ʽna olejʼ. Dem. miska PSJČ představuje jako ʽprohloubený talířek na schraňování drobných předmětů (např. peněz, známek při hře, popela, pecek apod.) nebo užívaný za podložku pro jiné nádoby nebo za dětský talířʼ či podobně jako u mísy ʽvše, co má podobu miskyʼ. Stejně jako mísa se i miska užívá v nejrůznějších oblastech lidské činnosti (miska u vah, strojních zařízení, laboratorní, okrouhlá; v botanické terminologii je miskou myšlena ʽzdřevnatělá číška u žaluduʼ). Hesla uzavírají další deriváty: subst. dem. mísečka, mistička, adj. miskovitý, miskový, mističkový. Subst. misník označuje ʽpolici nebo skříňku na kuchyňské nádobí, dříve součást nábytkového zařízení, zvl. na venkověʼ, v nářečích se tohoto pojmenování užívá pro ʽvětší kuchyňskou nádobu, zvl. dřez, škopek na mytí nádobíʼ (PSJČ: III, 853–856; SSJČ: III, 92; SSČ: 181). C. Etymologie Femininum mísa, společně se stsl., r., b., slc. a p. misa, ukr. mysa, bylo přejato z vlat. slova mēsa, a to z klat. mēnsa s významem ʽstůl, jídloʼ. Přejetí se uskutečnilo už v době praslovanské a slovo se rozšířilo do všech západo- a východoslovanských jazyků, chybí jen v luž., tudíž kromě výše uvedených existuje r. a br. dem. míska, ukr. mýska a sln. míza (Machek: 364; Rejzek: 380; H-K: 224; Kopečný: 208). D. Frazeologie Vše na svú misu/misku táhnú ʽna svůj prospěchʼ (Geb: II, 370). Z mísy stříleti ʽsrdnatost svou ukazovati, kde toho netřebaʼ (Jung: II, 452; Kott: I, 1027). Střílet z mísy ʽholedbat se, dělat se statečným (kde toho není třeba)ʼ (Zaorálek: 193). Pěkná mísa a nic na ní ʽzevní okrasa, která bídu kryjeʼ (Kott: I, 1027). Házet něco (někoho) do jedné mísy ʽnerozlišovat, nedělat rozdílʼ. Náš pes a jejich pes jedli někdy z jedné mísy ʽo vzdáleném nebo nijakém příbuzenstvuʼ (Zaorálek: 193). Být/jídat s někým z jedné mísy ʽbýt s ním zadobře, spřátelen, spolčen, v důvěrném vztahuʼ (PSJČ: III, 853; SSJČ: III, 91; Jung: II, 452; Kott: I, 1027). Vykládat všechno (hned) na mísu ʽvšechno hned vyžvanit, prozraditʼ (už Veleslavín: jako na mísu vyložiti) (Jung: II, 452; Kott: I, 1027; Zaorálek: 193). Chtít sedat s pány za jednu mísu ʽchtít se jim rovnatʼ (Zaorálek: 193). (Hned) měl něco na míse ʽ(hned) mu něco vytkli, připomněliʼ (PSJČ: III, 853; Zaorálek: 193).

148

Mít něco stále na míse ʽdostávat od někoho stálé výtky, týkající se zprav. téže věciʼ (SSJČ: III, 91). Být při míse ʽmít se dobře, mít dobré zaměstnáníʼ (Zaorálek: 193). Dvoří se na čtyři mísy (a není co na jednu) ʽje vychloubavý chuďasʼ (Kott: I, 1027; Zaorálek: 193). Při práci za nehty mu zašlo a při míse se upotil ʽje to lenoch, ale jedlík dobrýʼ. Milý jako mísa vdolků ʽvelmi milýʼ. Jako na mísu něco vyložiti ʽotevřeně něco říciʼ. Dělá, jako by byl na mísu, a je sotva na talířek ʽholedbavecʼ (Zaorálek: 485). Obíhat kolem něčeho (středu, věci, otázky) jako kočka kolem horké mísy (PSJČ: III, 853; SSJČ: III, 91). Je vás k míse jako mnoho ʽk jídluʼ. Mít pořád mělkou mísu ʽmít se špatněʼ. Říct pravdu na mísu ʽpřímo, bez zastíráníʼ (PSJČ: III, 853). Lepší stará mísa plná, nežli nová holá. Lepší bažant na míse, než když létá po dvoře. Tře se mu mísa. Dluh z mísy jídá (Jung: II, 452; Kott: I, 1027). Dali mu vylízat misku od omáčky ʽnedali mu nicʼ. Cizí misky vylizovat ʽu cizích se přiživovatʼ (Zaorálek: 211). Házet/dělat na vodě misky (mističky) ʽplochými kameny házet po hladině tak, aby se několikrát odrazilyʼ (Zaorálek: 193).

POHÁR A. Charakteristika Pohár (pohárek) je slavnostní nádoba určená k podávání nápojů a pochutin. Často je zdobená, na rozdíl od hrnku vždy bez ucha a může nebo nemusí mít nožku (která je typická pro číši nebo kalich49). Poháry mají válcovitý tvar, někdy se k hornímu okraji mírně kuželovitě rozšiřují, méně často jsou soudkovité. Některé, především skleněné, jsou i šesti- či osmiboké. Poháry se zhotovovaly z čirého i barevného, např. rubínového, modrého, opálového foukaného či později lisovaného skla. Ve 2. polovině 19. století se objevovaly také

49

Více viz samostatná hesla Číše a Kalich.

149

pohárky dvoustěnné (amalgamované stříbrné). Méně často se pohádky vyráběly z keramiky, a to z hrnčiny, bělniny nebo kameniny. Skleněné pohárky bývaly obvykle nezdobené, jen zřídkakdy malované, broušené či ryté. Keramické bývaly někdy zdobeny malbou nebo také mramorováním.

Výzdoba

pohárků

byla

tvořena

nejčastěji

geometrickými či rostlinnými, výjimečně i figurálními motivy. Občas se objevovaly pohárky s víčkem (ES: 50). B. Jazykový vývoj Ve staročeských slovnících se subst. pohár nevyskytuje. Slovníky 19. století však se subst. pohár, tedy ʽkoflíkem nebo sklenicíʼ pracují, ovšem Jungmann ho dokládá jen ze slovenského jazykového prostředí. V Čítance J. Kollára z 1. poloviny 19. století můžeme dohledat Pohár wodau naplněný proti slunci postavjm (Jung: III, 216). Vedle dem. pohárek, poháreček, pohárček, pohářík, poháříček jako významový protiklad Jungmann uvádí neu. pohářisko ʽveliký pohárʼ. V témže slovníku stojí, že dřevěný pohár se nazývá ʽkorbelʼ a picí pohár ʽskleniceʼ. Dále můžeme najít subst. pohárna, pohárník jako ʽskříně na skleniceʼ, pohárčík, pohárník, pohárnice označují ʽnalévače/nalévačkuʼ a nechybí ani adjektiva pohárový, pohárovitý, pohářovitý. Za povšimnutí stojí také sloveso pohárovati ʽpíti, připíjetiʼ (Jung: III, 216; Kott: II, 671–672). V nové češtině je subst. pohár včetně jeho derivátů také rozhojněno. Ze slovníků 20. století se dozvídáme, že kromě tradičního významu (podle SSJČ s knižním příznakem), tedy ʽnádoba k pití z rozličné hmoty: kovu, skla, dřeva ap., nahoře širší než dole, bez podstavce nebo jen s krátkým podstavcemʼ může nově subst. pohár označovat i ʽcenu pro vítěze v sportovních závodech, záležející v poháru rozličné velikosti, ceny a jakostiʼ nebo samotnou ʽsoutěž či závod o tuto cenu (trofej), např. putovní pohárʼ. Může to být také ʽvěc tvarem pohár připomínajícíʼ. Dem. pohárek se pak v přeneseném anatomickém významu používá ve spojení oční nebo chuťové pohárky, tj. ʽčidla chuti umístěná zvláště na jazyku člověka a savcůʼ. Subst. pohár poskytuje názvy i v biologii: derivát pohárkovec je ʽrouškatá houba z čeledi plesňákovitých, lat. Cyphellaʼ, pohárovka pak ʽbřichatkovitá houba z čeledi hnízdovkovitých, lat. Crucibulumʼ. Dalšími odvozeninami jsou subst. pohářík, poháreček a adj. pohárový, pohárkový, pohárkovitý (PSJČ: IV, 501; SSJČ: IV, 209–210; SSČ: 283). C. Etymologie Etymologické slovníky uvádějí, že v případě subst. pohár jde v češtině o zcela nové přejetí ze slovenštiny. Zatímco na českém území je toto slovo považováno za knižní, na 150

Slovensku je lidové. Pochází z maď. pohár téhož významu, to pak, spolu se sch. a sln. pehar, se sem dostalo přes sthn. behhar z rom. *picārium (Rejzek uvádí vlat. *bicārium, jež dále ukazuje na ř. bĩkos ʽnádoba, džbánʼ). P. puhar a ukr. póhar ʽpohárʼ také pochází z maďarštiny, hl. bjechar, dl. bjachar jsou však z něm. Becher. Ne takto to však vidí HolubKopečný, podle něhož se z něm. Becher (to z lat. bicarium ʽsklenkaʼ) k nám dostal i náš č. pohár (Machek: 468; Rejzek: 482; H-K: 283). D. Frazeologie Při pohářích / mezi pohármi ʽpři pitíʼ (Jung: III, 216; Kott: II, 671). Pohár trpělivosti přetekl ʽtrpělivost přešlaʼ (SSJČ: IV, 209; SSČ: 283). Vypít pohár hořkosti do dna ʽvytrpět, protrpět vše až do konceʼ (SSJČ: IV, 209; SSČ: 283). Jak rád bych hořký pohár žití dopil! Teď pijme jen z poháru blaženosti (PSJČ: IV, 201).

PŘÍBOR A. Charakteristika Příbor je soubor náčiní používaných při stolování; slouží k porcování a vkládání jídla do úst. Základními složkami jsou lžíce, nůž a vidlička.50 Příbor může obsahovat i různé přídavné náčiní, jako např. různě tvarované nože, vidličky a kleště. U tabulí bohatých šlechticů a měšťanů

se

příbory

začaly

objevovat až v v době renesance. Prostí lidé však používali k jídlu lžíce, zprvu dlabané ze dřeva a později kovové, ještě dlouho, někteří

venkované

až

do

19. století (Vondrušková: 91). Jídelní

příbory

jsou

připravovány při prostírání vedle talíře podle pořadí podávaných chodů. Blíže talíři se pokládají příbory, kterými se bude jíst později. Na jednu stranu talíře se pokládají maximálně tři kusy. Pokud je menu delší, přikládají se další příbory až v průběhu stolování. Příbor se prostírá tak, aby byl v pravý čas připraven ke konzumaci daného chodu, tzn. na správné straně a rukojetí k ruce tak, aby

50

Více o jednotlivých částech příboru viz samostatná hesla.

151

urazila co nejmenší vzdálenost. Vidlička se pokládá vlevo od talíře, zuby nahoru, nůž vpravo od talíře, ostřím k talíři, lžíce vpravo od talíře, dnem na stůl. Případný moučníkový příbor, tj. dezertní vidlička a lžíce mají své místo nad talířem. Některé další příbory se umisťují např. na pečivový talířek (dezertní nůž), podšálek (např. kávová či moka lžička). Dranžírovací příbor je příbor, který má svůj původ v anglickém stylu obsluhy, kdy bylo maso přímo před hostem porcováno. Tento příbor se používá k závěrečnému porcování různých druhů mas. Skládá se z vidlice a ostrého nože. Překládací příbor je větší příbor speciálně určený k přesunu nebo míchání jídla. Používá se například při složité obsluze po francouzském způsobu, kdy jeho pomocí obsluha překládá z mís na talíře hostů. Používat ho ale může také sám host k vlastní obsluze například u švédského stolu. Skládá se z větších, různě tvarovaných lžic, vidliček a nožů (např. na ryby). Na překládání pokrmů se také mohou používat k tomu uzpůsobené lopatky, naběračky a kleště. Překládací příbor se však může skládat i ze dvou masových vidliček, dvou polévkových lžic nebo vidličky a lžíce. B. Jazykový vývoj Patrně proto, že jde o poměrně novou reálii, termín příbor se ve staré češtině nevyskytuje. Jungmannův slovník zachycuje pouze Příbor jako ʽměsto na Moravěʼ, Kott přidává i Příbořana a Příbořanku. Vedle toho uvádí i subst. příbor ve významu, v jakém ho dnes chápeme, tedy ʽ(jídelní) náčiníʼ (Jung: V, 545; Kott: II, 1003). V nové češtině pod heslem příbor ve významu ʽsouprava, jíž se používá při jídleʼ můžeme najít i spojení jídelní souprava, servis. Známé je i dem. příborek a také příborník označující ʽskříň k ukládání příborů, kredencʼ (PSJČ: IV/2, 295; SSJČ: IV, 613; SSČ: 332). C. Etymologie Substantivum příbor se k nám dostalo z r. pribór téhož významu od pribráť ʽpoklidit, ukliditʼ. Základem je hojně rozvětvené sloveso brát z původního psl. *berǫ bьrati a jehož třetím stupněm je kořen *bor-. Ve stč. tak například existovalo subst. bor ʽsborʼ, jinak je tento základ také v nč. nábor, odbor, obor, sbor, výbor, zábor – takto právě ona přejímka z ruštiny. Společným ie. základem je *bher- ʽnéstʼ (Machek: 64; Rejzek: 513; H-K: 75–76).

SKLENICE A. Charakteristika Sklenice (též zdrobněle sklenička, jinak sklenka, sklínka nebo jen sklo) je nádoba určená pro příjem tekutin, tedy k pití. „Že mívali naši otcové i skleněné nádoby na pití, toť se ví už 152

z toho, že v Čechách odedávna kvetlo sklářství, jež prohlašují Němci marně za svůj majetek. (…) Německé sklo bylo vždy nečisto; barvy zelené nebo hnědé, a proto je malovali a zlatili. Sklo české bylo čisté jako křišťál, a proto je ve druhé polovici 16. století brousívali, zdobíce je ornamenty a figurami. Na počátku dotčeného století malovali je také.“ (Winter: 93–94) Sklenice se vyrábí většinou ze skla o různé tloušťce v závislosti na druhu tekutiny, pro kterou

je

určena.

Sklenice

díky

své

průhlednosti umožňuje snadný pohled na konzumovanou tekutinu. Oproti hrnečku je vhodná pro konzumaci spíše studených než teplých nápojů. Nejjednodušší skleničky mají tvar válce, který je na jedné straně uzavřen (tzv. dno) a na druhé otevřen. Je-li v horní části výrazněji zúžena, nejedná se o sklenici, ale o láhev, a zúžená část se nazývá hrdlo. Sklenice v souvislosti se svým širokým spektrem využití můžeme dělit na několik druhů: sklenička je tradiční sklenice o přibližném objemu 0,2 litru určená pro konzumaci kávy nebo čaje; půllitr je nádoba o obsahu 0,5 litru sloužící převážně k pití piva, přičemž tento název se někdy přenáší i na menší nebo větší sklenice podobné konstrukce; panáková sklenička je malá sklenička o objemu 0,05 litru (tzv. velký panák) a 0,02 litru (tzv. malý panák) a učeny jsou především pro konzumaci tvrdého alkoholu; sklenice na víno má rozšířené hrdlo, aby umožňovala snadnější vychutnání vína i pomocí jiných smyslů, např. čichu; sklenice na brandy či koňak se jinak nazývá také napoleonka; sklenice na sekt neboli šampuska je široká nebo naopak úzká sklenice na nožce; lékovka je malá sklenička na léky; kojenecká sklenice je speciální sklenice pro výživu kojenců. Speciálním typem sklenice je sklenice zavařovací. K zavařování ovoce a zeleniny se zřejmě nejprve užívalo keramických hrnců, během 19. století převládly sklenice, které se uzavíraly měchuřinou (máčela se v lihu a pak se vytírala do sucha). Později se k uzavření začalo užívat celofánu a pergamenového papíru. Sklenice se skleněným víčkem jsou mladší, z přelomu 19. a 20. století. Podle způsobu uzávěru se odlišovaly dva hlavní typy. Sklenice zavařovací pro zavazování se vyráběla nejprve z foukaného, později lisovaného čirého skla. Bývala válcového tvaru, méně často se směrem k hornímu okraji mírně zužovala, okraj byl rozšířen a vytvářel prstenec, většinou na spodku s drážkou, aby ovázaná krycí blána dobře držela. Sklenice zavařovací s víčkem se odlišovala tím, že její okraj byl rozšířen do límce, který byl na vrchní straně zabroušen a opatřen jednou či dvěma 153

drážkami, do nichž přesně zapadaly výřezy na spodku víčka. Mezi víčka a okraj sklenice se jako utěsnění vkládala ještě zavařovací guma. Zvláštní případ zavařovacích sklenic na šťávy byly zavařovací lahve. Na stěnách sklenic byly někdy vyleptány bílé plochy, kam se daly tužkou zaznamenat údaje o zavaření obsahu (ES: 55–56). Někdy se používá slovo sklenička v přeneseném významu, a to pro označení činnosti, která obnáší vypití jedné sklenice nápoje – výzva Nezajdeme na skleničku je pozvání na konzumaci nápoje a nikoliv skleněné nádoby. B. Jazykový vývoj Slovníky staré češtiny zachycují fem. variantu stklenicě ve významu ʽsklenice, skleněná nádobaʼ. Doklad Picj sklenice, sklenička picj, calix vitreus pochází už z r. 1337 (Jung: IV, 104). Další stč. podoby jsou stklenka, stklenička a neu. stklenie ʽskloʼ, což není úplně jisté, protože není vyloučeno, že jde o adjektivum stklenní. Další doložené varianty jsou adj. stkleničný, ale nověji i skleničný, stklenný, stklenný, sklený, sklenný, dále subst. stklenář, tj. ʽsklář, kdo dělá výrobky ze skla, brusič drahokamůʼ, stklenářka je pak ʽmanželka stklenáře nebo vdova po stklenářiʼ a konečně stklenářstvo či stkleničstvo znamenající ʽsklenářské řemesloʼ. Doložena jsou též propria Stklenářovicě, Stklenářovici a Stklené (MSS; ESSČ; ŠimekSlov). Slovníky 19. století č. st. sklenice vysvětlují jako ʽsklennou nádobu, vlastně jakoukoliv, u Čechův obyčejně k pití kalíšek sklennýʼ či ʽzespod širokou s úzkým hrdlem, zahrdlenou, bukál, bluňkavou skleniciʼ. Jungmann doplňuje význam používaný v myslivecké terminologii, a to sklenice jako ʽoči zaječí, jeleníʼ. Na Moravě se místo obvyklého sklenice používá dem. sklenička, sklinka a místy také sklence. Sklenice však znamenala i měrovou jednotku: po sklenkách něco prodávati. Setkáme se zde také s odvozeninami skleničář(ka), skleničkář, skleničník ʽvýrobce nebo prodejce skleněného zbožíʼ, ale také ʽpijákʼ; odvozeným adjektivem je sklenní, skleničný (např. ve spojení skleničná bylina). Sloveso skleničkovati, sklenkovati znamená ʽvyprazdňovati, klopiti sklenice či rád pítiʼ (Jung: IV, 104; Kott: III, 366–367). V současné češtině zůstává význam fem. sklenice stejný, ve slovnících se nově objevuje vedle varianty sklenka také sklínka a z toho derivát sklínkař označující ʽpodomního obchodníka se skleněným zbožímʼ (PSJČ: V, 276; SSJČ: V, 346; SSČ: 388). C. Etymologie Stsl. stьklьnica/stьklěnica ʽpohárʼ, nč. sklenice pochází ze subst. sklo, které je všeslovanské a má protějšky v slc. sklo, r. stekló, rd. sklo, ukr. stekló, sklo, p. szkło, hl. škleńca, sklo ʽskleniceʼ, škla ʽmísaʼ, sln. steklo, sch. stàklo, s(t)klo, cklo (jako slc.), 154

b. stăkló. Psl. *stьklo je pravděpodobně přejato z gót. masc. stikls ʽpohárʼ. Neobvyklý významový přechod z označení nádoby na materiál, z něhož se nádoba vyráběla, je možné vysvětlit tak, že Slované viděli u Gótů ze skla jen poháry; poté provedli změnu rodu podle jmen hmot zolto, zlato, želězo apod. Podle jiné teorie subst. sklenice může mít souvislost se skleněnými rohy na pití, vyráběnými římským průmyslem a nalezenými v Porýní – odtud západogerm. *stikla- ʽpohár s hrotemʼ, které byly běžné od 3. do raného 5. století. Tyto archeologické skutečnosti údajně svědčí pro přejetí slova ze západu, o čemž vypovídá sthn. stehhal ʽpohárʼ, díky čemuž by tedy nešlo o přejetí slova od Gótů. Holub-Kopečný spojuje tyto teorie dohromady, podle něj jde o bsl. přejetí z germánštiny a gót. výraz stikls ʽnádoba na pití s ostrým hrotem vespod na zapíchnutí do zeměʼ nabízí ke srovnání (Machek: 546; Rejzek: 575; H-K: 333; Kopečný: 350). D. Frazeologie Být nepřítelem skleničky ʽpitíʼ (SSJČ: V, 346). Velikou sklenici vysušit ʽpořádně se napít / hodně pítʼ (Jung: IV, 104; Kott: III, 366–367; Zaorálek: 321). Obrátit sklenici dnem vzhůru ʽcelou ji (najednou) vypítʼ (Kott: III, 366–367). Trochu příliš se nahnul do sklenice ʽpřihnul siʽ (PSJČ: V, 276). Nahlížet zhluboka do sklenice/skleničky ʽpít víc než je třebaʼ (PSJČ: V, 276; SSJČ: V, 346). Podívat se příliš hluboko do sklenice ʽpodnapít seʼ (Zaorálek: 321). Rád kouká sklenici na dno ʽje pijanʼ (Kott: III, 366–367; PSJČ: V, 276). (Nebát se) podívat sklenici na dno ʽnajednou ji vypít (SSJČ: V, 346). Nebát se podívat sklenici na dno ʽhodně se napítʼ (PSJČ: V, 276). Nepodal by mu sklenici vody ʽvelmi jím opovrhujeʼ (Zaorálek: 321). Způsobit bouřku ve sklenici vody ʽdělat planý poplachʼ (PSJČ: V, 276; SSJČ: V, 346; Zaorálek: 321). Oteklý jako sklenice ʽsilně opuchlýʼ (Kott: III, 366–367; Zaorálek: 525). Ty neštovice jsou jako skleničky ʽvelmi nalitéʼ (Kott: III, 366–367). Rybník zamrzlý jako sklenice ʽpevně, hladceʼ (Zaorálek: 525). Cesty jako sklenice ʽzledovatěléʼ (PSJČ: V, 276; SSJČ: V, 346). Je v pase jako žejdlíková sklenice ʽútláʼ. Oči se (hadovi) svítí jako sklenice ʽjasněʼ (Zaorálek: 525). Sama pila ze sklenice, jemu dala ze střevíce. Kdo sklenici dopívá, věku nedožívá (Kott: III, 366–367). Vyprávět při sklence ʽpři pití ve společnostiʼ. 155

Utápět stesk ve sklence ʽpitímʼ (SSJČ: V, 346). Moknout/zmoknout pod sklenkou ʽpít, podnapít se, opíjet seʼ (PSJČ: V, 276; SSJČ: V, 346; Zaorálek: 321). Rád troubí, ale na sklénku ʽrád pijeʼ (Zaorálek: 321). Čistý jako sklinka ʽpěkně čistýʼ (Zaorálek: 525). Skleničky přistrkovati ʽpřipíjetʼ (Jung: IV, 104; Kott: III, 366–367).

SLÁNKA A. Charakteristika Slánka je nádobka na sůl. „První slánky vyskytují se na počátku 16. století, a jest dobře znáti, že jsou čím dále tím bohatější, a ne bez fantasie. Čteme v inventářích o slánkách stříbrných, tříhranných, slánkách na způsob misek na nožičkách, o slánkách vysokých na sloupkách, o jiných pozlacených ʽkrom kde se sůl klade’; tu má jeden

měšťan

slánky

ʽna

způsob

hodinek

s přikryvadlem

pozlaceným’; jiný má slánky alabastrové. Že podle nádherných slánek vyskytují se i prosté, rozumí se samo. Dosti často čteš o slánkách cínových ʽsypacích’.“ (Winter: 90) V minulosti se používala slánka zásobní, která bývala součástí vybavení kuchyně v podobě závěsné skříňky, různě upravené dózy a podobně. Díky tomu se mohou řadit mezi specifické dózy či drobné doplňky interiéru. Stolovací slánka byla určena pro běžnou potřebu během stolování, byla proto malá. Zhotovovala se z nejrozmanitějších materiálů – původně byla dřevěná (dlabaná, soustružená, zhotovená bednářsky z dužinek, pletená z loubků), později se objevuje keramická (hrnčinová, fajánsová, kameninová, bělninová, porcelánová), skleněná (z rytého, broušeného skla), kovová (stříbrná, cínová, alpaková, z pozinkovaného plechu aj.), někdy se materiály i kombinovaly (např. miska ze skla se umisťovala do kovového podstavce). Tvar slánek byl rovněž rozmanitý, a to válcový, miskovitý, soudkovitý,

kuželovitě

se

k hornímu

okraji

rozšiřující nebo zužující do tvaru kalichu či různě kombinovaný. Slánka měla buď ploché či kulovité dno, někdy bývala opatřena třemi či čtyřmi nožkami nebo malým podstavcem. V horní části byla otevřená, mohla se uzavírat přiklápěcím víčkem či polokulovitým nebo plochým 156

šroubovacím víčkem s otvory. Slánka bývala často zdobena, např. řezbou, rytím, malbou a podobě, obvykle převládaly geometrické, někdy se objevovaly i rostlinné motivy (ES: 56). B. Jazykový vývoj Slovníky staré češtiny uvádějí tuto nádobku v podobě stč. slanička ʽnádoba na sůl, slánkaʼ. Důkaz v podobě Slanička solides můžeme najít ve Welešího Nomenclatoru z 16. století (Jung: IV, 135). Častější výskyt zaznamenává slanicě, příp. solnicě, což znamenalo ʽmísto, kde se nalézá, popř. i těží sůl, solný důlʼ nebo ʽmísto, kde se uchovává sůl, skladiště soliʼ. Slanicě a Slánka byla i jména osobní (MSS: 464; ESSČ; IndexSvob). Varianty slanice, slánka, slanička i dial. solnička jakožto ʽnádob(k)a na sůlʼ najdeme v slovnících 19. století. Společně s nimi je zachycen také derivát slanec, dem. slaneček ʽsolený sleďʼ a slaněnka ʽpokolení rostlin merlíkovitých, lat. Salsolaʼ. Slánka ovšem nese i název obce v Uhrách, jedná se tedy také o vlastní jméno místní (Jung: IV, 135; Kott: III, 409; Kott: VII: 699). V nové češtině si slánka uchovává svůj význam, ve slovnících najdeme výrazy slanice, slanička, dial. solnička, zast. solenka. V případě varianty slaněnka dochází k záměně, protože SSJČ uvádí slaněnku jako ʽslané pečivoʼ, zatímco ʽdrobnolistá slanomilná bylina se zelenavými kvítky, lat. Suaedaʼ je uvedena zde pod názvem solnička. Rovněž se můžeme setkat s termínem solňák, což je ten, ʽkdo prodává sůlʼ (PSJČ: V, 343; PSJČ: V, 487; PSJČ: V, 490; SSJČ: V, 372; SSJČ: V, 437; SSČ: 392). V českých nářečích převažují varianty slánka a solnička, které tvoří významný rozdíl mezi českým a moravským územím. Výraz slánka, shodný se spisovným jazykem, se objevuje jako základní po celých Čechách. V středních a jihovýchodních Čechách se setkáme s oblastmi, kde se uplatňují pozměněné podoby slámka a sláňka. Na Doudlebsku je pak zaznamenána varianta slanička. Analogickým výrazem je převážně nedubletní solnička, vyskytující se po celé Moravě s přesahem do Čech v oblasti Vysokomýtska. V Podkrkonoší můžeme vzácně narazit na ekvivalent solák. Jazyková situace ve městech se shoduje s variantami užívanými ve vesnicích (ČJA: I, 246. 248). Na Moravě se namísto č. slanička používá vedle slánka také dial. slaník nebo solnička, též ve variantě soľnička (Bartoš: 389).

157

C. Nářeční mapa (ČJA: I, 249)

D. Etymologie Solnička, slanice ʽvětší nádoba na sůlʼ a slánka ʽmenší stolní nádobka na sůlʼ mají základ v nč. sůl, stč. sól, solný či slaný, jež pochází z praslovanštiny: *solь ʽsůlʼ, *sol-ьnъ ʽsolnýʼ, *sol-nъ ʽslanýʼ. Společný základ mají v ie. *sal-, sāl- ʽsůl, slaná voda (moře)ʼ. Ie. slova *soli či *sol-ṷo- jsou asi odvozena podle špinavě bílé barvy soli (např. stněm. salo znamená ʽkalnýʼ, r. solovoj ʽšpinavě žlutýʼ). Sůl se v drobných obměnách vyskytuje ve všech slovanských jazycích: slc., dl., m. a b. sol, hl. sól, p. a sln. sól, r. a br. soľ, ukr. siľ, sch. sȏ, stsl. solь. V Rejzkově slovníku se můžeme dočíst, že podobný kořen je i v uralských jazycích (např. fin. suola) a snad jde o příbuznost v rámci tzv. nostratické prarodiny (Machek: 592; Rejzek: 614; H-K: 360–361; Kopečný: 336). E. Frazeologie Kdo převrátí slánku při jídle, bude míti mrzutosť ʽneštěstíʼ. Nevím, kde se na slánku posadí ʽkam se zase provdáʼ (Kott: VII: 699). Jen staří lidé česají se na solničku ʽvystřihnou si nad čelem vlasy, kdežto na zad i k uším spadají volné, dlouhéʼ (PSJČ: V, 490).

158

TALÍŘ A. Charakteristika Talíř je mělká plochá nádoba s rovným nebo mírně šikmým okrajem. Byl vždy mělčí než mísa. Nejstarší talíře měly podobu kulatých nebo čtverhranných desek, někdy mírně prohloubených, vyrobených ze dřeva nebo z cínu Většinou byly společné alespoň dvěma hostům najednou. Na talířích dnešního obvyklého tvaru se začalo jíst teprve v 16. století, dlouho však byly ze dřeva, jen zámožnější stolovníci používali talíře cínové, velmoži si alespoň pro slavnostní příležitosti opatřovali talíře ze stříbra. Z přelomu 16. a 17. století jsou už

doloženy

polévané

a

malované

talíře

z keramiky, v 19. století pak z porcelánu (Beranová 2005: 235; Beranová 2001: 79). Do měšťanského prostředí pronikly talíře v renesanci, ve venkovském prostředí se však objevovaly spíše výjimečně. V dávných dobách se totiž obvykle jedlo společně z velké mísy, z níž se jídlo nabíralo a konzumovalo na plackách nebo topinkách, které byly vlastně prarodiči pozdějších talířů. Mezi širší lidové vrstvy pronikly talíře ve větší míře až na přelomu 18. a 19. století. Z hlediska tvarového se vyskytovaly dvě varianty: talíř se širokým okrajem (okraj šířkou přesahoval třetinu průměru miskovité části talíře) a talíř s úzkým okrajem. Původní talíře bývaly hlubší na polévku, později se objevily i talíře na jídla s přílohou, které byly mělčí. Některé bohatě zdobené talíře plnily i dekorativní funkci. Tvarově podobné byly menší talířky (viz dále) a podšálky51. Největší uplatnění nalezly při stolování talíře majolikové, z polokameniny, dále z fajánse a později i porcelánu. V důsledku rozšíření talířů mezi nejširší společenské vrstvy v 19. století jsou hrnčinové talíře méně četné. Talíře bývaly jen v menší míře režné, převládaly glazované, s dekorem malovaným, mramorovaným, někdy také rytým či kombinovaným. Podklad býval obvykle světlý (bílý, okrový, hnědý, červený) či tmavší (modrý a zelený). Převládaly rostlinné a geometrické motivy, převážně linky, vlnovky, květy, umístěné většinou na okrajích talíře. V renesanci se objevily talíře kovové – cínové a mosazné. Pronikly později i na venkov jako slavnostní talíře. Užívaly se především v bohatších selských usedlostech a někdy bývaly 51

Podšálek je talířek patřící k šálku, jemuž je tvarově uzpůsoben a stejně zdoben.

159

zdobeny rytím většinou s rostlinnými a geometrickými motivy na okraji i středu miskovité části. V 19. století převládaly spíše talíře keramické. Ve 2. polovině 19. století se jako všední nádobí objevily talíře plechové (z bílého smaltovaného plechu), zdobené někdy jednoduchými rostlinnými či geometrickými motivy, hlavně ale nezdobené (ES: 61). Talířek je menší plochá mělká nádoba s rovným nebo mírně šikmým okrajem, od talíře se lišící velikostí (s průměrem do 15 cm je to talíř, při větším už jde o talíř). Je nutné ho odlišovat od podšálku. Do

měšťanského prostředí talířek

pronikl poměrně pozdě, až v 19. století, koncem tohoto století i do širších vrstev. Sloužil jako dezertní nádobí – na zákusky, drobné pokrmy apod.

Býval

většinou

keramický

(převážně

kameninový nebo porcelánový), často v souboru s talířem a dalším stolním nádobím, s kterým byl stejným způsobem zdoben – převážně rostlinnými a geometrickými motivy. Tvarově býval obvykle mělčí a s úzkým okrajem (ES: 61–62). B. Jazykový vývoj Ve staré češtině se užívala podoba taléř. Slovník Rajhradský (omylem přiřčený Klenu Rozkochanému), pocházející z doby mezi r. 1344 a 1364, nám to v kapitole o nádobách dokládá: mísa…, taléř…, ubrus…, kray apsis, měděnec (GebSlov). Staročeský slovníček uvádí, že v případě taléře jde o přejímku z italštiny (MSS: 507; ŠimekSlov). Slovníky 19. století stč. variantu taléř klasifikují jako zastaralou (avšak na Moravě i nářeční) a jako spisovný tvar uvádějí č. st. talíř s významem ʽznámé náčiní stolovéʼ. Talíř má však více významů, může to být ʽkovový nástroj hudební, řinkač, činelyʼ, v hrnčířství ʽkruh, na němž se pracujeʼ, v botanice ʽlehátko okrouhlé, v němž semena pohřížena jsouʼ, přeneseně se pak subst. talíř může používat jako označení tisícové hodnoty. Dem. talířek slouží i jako vlastní jméno pomístní, název Talířek nese pole u Jevíčka (Jung: V, 546; Kott: VI, 20–21; VII, 888). Hlavní význam slova talíř se do nové češtiny přenesl beze změny. Užívá se i ve smyslu měrovém ʽobsah talířeʼ a může znamenat i ʽto, co nějak připomíná talířʼ. SSČ uvádí novou reálii vyjádřenou adjektivním spojením: létající talíř ʽdomnělé dopravní prostředky mimozemských civilizacíʼ. Výraz talíř ve významu ʽtisícikorunaʼ hodnotí PSJČ jako argotický, SSJČ pak už jako poněkud zastaralý. Nechybí dem. talířek (PSJČ: VI, 29; SSJČ: VII, 112; SSČ: 443). 160

Nářeční rozložení spisovného talíř je na českém území v podstatě shodné jako u substantiva mléko. Pro východomoravská nářečí (kromě dolských) je typická varianta taléř, na přilehlém Frenštátsku spolu se západní podskupinou slezských nářečí se užívá obměny taleř. V ostravickém úseku slezských nářečí převládá forma taliř, z přechodových nářečí česko-polských je doložena varianta talyř. Pro zbývající území českého národního jazyka je charakteristický talíř. Situace ve městech je stejná jako ve venkovském okolí. Do městské mluvy mladší generace v oblasti, kde se používá výraz taléř, proniká jako dubletní většinová podoba talíř, shodná se spisovným jazykem. Přibližně od linie Boskovice – Mikulov směrem na východ byl navíc zaznamenán slovotvorný rozdíl: zejména v oblasti východomoravských nářečí se zde užívá nedubletně formálních deminutiv talířek (to v oblasti podoby talíř) a taléřek (na území výskytu tvaru taléř) (ČJA: V, 110). C. Etymologie Č. talíř se v podobných tvarech vyskytuje i v dalších slovanských jazycích, např. známe p. talerz, r. tarelka (l-r přesmyknuto), b. talur, sch. taljur, hl. taléŕ, dl. talaŕ. Pochází ze sthn. talier (Holub-Kopečný zmiňuje ještě něm. Teller), to pak z it. tagliere ʽpodnos, deska, kuchyňské krájecí prknoʼ (pro srovnání je uvedeno např. fr. tailler, pocházející z pozdně lat. slovesa taliāre ʽkrájet, rozkrajovatʼ). Rejzek ještě uvádí další možné východisko, tedy stfr. sloveso taillier (dnes tailler) ʽřezat, sekatʼ z vlat. *taliāre znamenajícího ʽštěpitʼ (Machek: 635; Rejzek: 650; H-K: 379). D. Frazeologie Vysypat/vyklopit někomu něco na talíř ʽříci mu to přímo, vyčítat mu něco / vyčíst někomu něco (SSJČ: IV, 112; Kott: VI, 20–21; Zaorálek: 359). Jen s tím na talíř ʽjen to povězʼ (Kott: VI, 20–21). Mít něco (každou chvíli) na talíři/talířku ʽbýt opakovaně (za totéž) kárán, dostávat výtky, něco vyčítánoʼ (Kott: VI, 20–21; PSJČ: VI, 29; SSJČ: IV, 112; SSČ: 443; Zaorálek: 359). Nosit srdce na talíři / člověk se srdcem na talíři ʽbýt otevřený / sdílný, upřímnýʼ (PSJČ: VI, 29; SSJČ: IV, 112). Mít oči jako talíře/talířky ʽudivené, vykulenéʼ (PSJČ: VI, 29; Zaorálek: 539). Země jako talíř ʽrovnáʼ (SSJČ: IV, 112; Zaorálek: 539). Jistší pták na talíři pečený, nežli dva v povětří vznesení (Jung: V, 546; Kott: VI, 20–21). Lepší plný talíř nežli prázdná mísa. Prodrhlo-li děvče talíř, brzy se vdá (Kott: VI, 20–21).

161

VIDLICE, VIDLIČKA A. Charakteristika Vidlice je náčiním obvykle se dvěma, méně často se třemi hroty, které se používá k napichování a podávání potravy, k porcování a podobně. Od vidličky (viz dále) se liší funkcí a velikostí (vidlička měří méně než 20 cm, vidlice více). Vlastní vidlice bývala zřídkakdy dřevěná, častěji kovová, v horní části bylo dřevěné držadlo či dřevěná střenka. Její dva díly byly upevněné proti sobě dvěma či třemi nýty. Hroty měly buď čtyřhranný, nebo kruhový průřez (ES: 66). V době středověku se jedno především rukama, lžíce se používaly jen na polévky a jinou tekutou stravu. I když byla dvouzubá vidlička v Evropě známá už od 11. století (v byzantském prostředí se užívala běžně), sloužila jen v kuchyni při vaření. Církev ji u stolu zakazovala, protože připomínala ďáblovy vidle. V 17. a 18. století se vidlička stávala obvyklou součástí příboru a mezi lidové vrstvy pronikla až ve druhé polovině 19. století. Původ má v renesanci a baroku. Vidlička bývala z kovu: stříbra, alpaky, různých slitin, oceli, držadlo bylo buď kovové či s dřevěnou střenkou. Vidličky měly u držadla malou plošku, z níž vystupovaly nejdříve dva, pak tři a nakonec i čtyři zuby, někdy byly zuby delší a nasazeny byly přímo u obloučku, kde bylo upevněno držadlo (bez plošky). Postupem doby se odlišily zvláštní vidličky na ryby, malé desertní vidličky apod. Někdy byla vidlička zdobena na držadle, doložen je i cestovní příbor ve zvláštním pouzdru (Vondrušková: 91; Beranová 2005: 234–235; ES: 67). B. Jazykový vývoj Ve staročeských slovnících můžeme najít subst. vidlicě, vidly znamenající ʽvidleʼ nebo také vidlicě náprsná označující v lékařské terminologii ʽklíční kostʼ. V Salicetiho ranném lékařství z 15. stol. čteme: vidlicě náprsná med. klíční kost: o zlomení osě neb vidlice naprſne s ranú neb bez rány (StčS). K té existují ekvivalenty kost vidličná nebo vidlička prsí. Najdeme ovšem i subst. vidlička s významem ʽmalý trojzubecʼ (StčS; ESSČ; MSS: 566; ŠimekSlov). Slovníky 19. století uvádějí opět č. st. vidle, podoba vidly je už zastaralá. Dem. vidlice a vidlička jsou uvedena pod významem ʽnáčiní dřevěné nebo železné o dvou nebo více 162

koncíchʼ či ʽmalé vidlice na stůl k jedení masa a podobněʼ. Plurál vidličky dále může být ʽznamení potupy nebo ku dráždění koho vztáhnuté dva prsty (ukazatel a prostřední)ʼ a význam mají i v botanice, kde označují ʽprvní lístky u řepyʼ nebo ʽplavuň, lat. Lycopodiumʼ. Vidlička poskytuje mnoho derivátů, např. subst. vidličkář(ka) ʽkdo vidličky dělá neb prodáváʼ, vidličkovadlo, adj. vidličkatý, vidličkovatý, či sloveso vidličkovati (Jung: V, 97–98; Kott: IV, 679–680). Slovníky nové češtiny pojímají vidličku tak, jak ji chápeme nejčastěji, tady jako ʽčást jídelního příboru nebo kuchyňského náčiní, opatřená několika, nejméně dvěma hroty a sloužící k napichování jídlaʼ. Najdeme také hojné množství dalších významů spojených s jinými odvětvími lidské činnosti (např. v textilnictví, elektrotechnice, zoologii, šachových hrách). Vyjma vidličkáře se do současné češtiny dostalo i mnoho dalších, výše uvedených, derivátů (sloveso vidličkovat je hodnoceno jako zastaralé) (PSJČ: VI, 985; SSJČ: VII, 83–84; SSČ: 491). C. Etymologie Vidle, stč. (a mor.) vidly, chápáno jako sg., bylo původně femininum vidla (r. víla, b. vilaica; jinde pl.: slc. vidly, ale i vidlica, vidlička, p. widły atd.), odtud je odvozena vidlice, vidlička (mor. slovní spojení vidlovat snopy znamená ʽnapichovat na vidle, přehazovat vidlemi apod.ʼ, návidlí sena pak ʽmnožství, jež se dá nabrat vidlemiʼ). Podle Machka toto pochází z psl. *vidla (pl. *vidly), a to z *vi-ti (ví-ti) ʽvít, ohýbatʼ, přičemž přípona -dla značí nějaký nástroj či ʽto, co slouží k navíjeníʼ. Dá se tedy předpokládat, že prvotní funkcí vidly bylo sloužit k navíjení příze, a že pův. vidla bylo totéž co starobylé motovidlo zvané vidélkové, mající tvar Y a dosud známé u většiny Slovanů. Slovo vidla bylo pak rozšířeno na všechno podobné náčiní, i když s funkcemi docela jinými. Podobně Holub-Kopečný řadí č. vidle k psl. *vid-lo s významem ʽčím se vije (otáčí)ʼ a také nabízí srovnání s derivátem motovidlo, které má také ie. základ *ṷei- vyjadřující krouživý, otáčivý pohyb, ovíjení (Machek: 689; Rejzek: 710; H-K: 416, 418). D. Frazeologie Podávat (někomu) vidliček ʽdráždit, posmívat, vysmívat se (někomu)ʼ (ŠimekSlov; Jung: V, 98; Kott: IV, 680; Zaorálek: 385). Nepodávej psu vidliček ʽnedráždi zlých lidíʼ (Jung: V, 98; Kott: IV, 680). Brát někoho na vidličku ʽdomlouvat muʼ (Kott: IV, 680; Zaorálek: 385). Nabírat někoho na vidličku ʽdobírat si hoʼ (PSJČ: VI, 985). Křičet (vřískat), jako by ho na vidličku/vidle bral expr. ʽvelmi silně, pronikavěʼ (Kott: IV, 680; PSJČ: VI, 985; SSJČ: VII, 83; Zaorálek: 385). 163

Nasadit vidličky ʽpodvést, oklamatʼ (PSJČ: VI, 985). Oči jak vidličky ʽpichlavéʼ (PSJČ: VI, 985). Desítiprstá vidlička ʽprsty rukouʼ (PSJČ: VI, 985). Jíst tátovou vidličkou ʽprstyʼ (Zaorálek: 385). Vidličková snídaně / přesnídávka na vidličku ʽmalé, zprav. masité občerstveníʼ (PSJČ: VI, 985; SSJČ: VII, 83). Chodit jako na vidličkách ʽshrbeněʼ (Zaorálek: 548). Nasbírat vidliček a špiček ʽdostat vyhubovánoʼ (Zaorálek: 385). Utírat nože a vidličky na při cizím stole ʽpřiživovat se u cizíchʼ (Zaorálek: 223). Mít oči na vidličkách ʽbýt nevyspalýʼ. Nosit zadnici na vidličkách ʽchodit shrbeněʼ (Zaorálek: 385).

164

Závěr Ve své diplomové práci jsem se věnovala těmto názvům kuchyňského náčiní a nádobí (řadím je abecedně): bandaska, butelka, cedník, cukřenka, čerpák, číše, díže, džbán, džber, forma, hmoždíř, hrnec, hrnek, kadlub, kalich, karhan, kastrol, koflík, kopist, korbel, krajáč, kruhadlo, kvašňák, kvedlačka, lívanečník, lopata, lopatka, lžíce, lžička, máselnice, měch, mísa, mlékáč, mlýnek, moutev, nůž, nůžky, okřín, pánev, pařák, pekáč, pohár, prkénko, příbor, sádelňák, sběračka, sekáček, sekerka, síto, sklenice, slánka, smetaník, srostlík, struhadlo, šťouchadlo, šufan, talíř, tlouk, trdlo, váhy, vál, váleček, vařečka, vidlice, vidlička, zadělávačka. Tato pojmenování jsou uvedena obecnými názvy náčiní a nádobí. Při zpracování podkladového materiálu, který zmiňuji v úvodní části, se mi doufám podařilo seřadit názvy i chronologicky a přiblížit i jejich vznik a vývoj v průběhu času. Práce je rozdělena na dvě hlavní části. V teoretické první části nastiňuji danou problematiku: nejdříve seznamuji s podobou kuchyně v jejích prvopočátcích a ve starší době. Následuje podrobnější popis kuchyně a hlavně kuchyňských pomocníků, bez kterých se žádná kuchyně v minulosti nemohla obejít. Druhá kapitola je věnována nejstarším nalezeným nádobám a náčiním a popisu toho, jak takové předměty v minulosti vypadaly. Ve třetí kapitole rozebírám etiketu a zvyklosti při stolování v minulých staletích a jejich proměny a s tím související náčiní, které se při hodování a stolování používalo. Druhá část práce je pro přehlednost je tematicky rozdělena do pěti kapitol, a to na základě toho, k čemu se zmiňované nádobí či náčiní používalo. Nechybí krátké obecné seznámení s danou skupinou předmětů a jejich výčet. V rámci kapitol jsou jednotlivé názvy řazeny podle abecedního pořádku. V každém hesle nejdříve uvádím krátkou charakteristiku, popis předmětu (co to je, jak vypadá, k čemu slouží, případně jeho krátkou historii) a tam, kde je to namístě, i vyobrazení. Poté následuje nástin jazykového vývoje od nejstarších zmínek o slovu přes jeho podoby v průběhu následujících staletí až po současnou podobu slova ve spisovném jazyce, kde je slovo zmapováno, tak i v nářečích. Poté následuje pátrání po samotném původu slova a jeho výklad pomocí dostupných etymologických slovníků. V závěru uvádím příklady užívání daného pojmenování v běžném jazyce prostřednictvím ustálených slovních spojení nebo frazémů.

Jejich četnost prozrazuje i to, jak je slovo v jazyce frekventované. Těm

předmětům, které jsou běžně užívané dnes nebo byly v minulosti významnější, věnuji více prostoru. Předměty již zaniklými nebo ne tak používanými se tolik nezabývám, proto hesla jim věnovaná jsou stručnější.

165

Za jazykovou částí následuje seznam citované literatury v podobě kompletních bibliografických údajů včetně zkratek, následuje kompletní seznam použité studijní literatury, seznam obrázků, seznam jazykových a jiných zkratek a rejstřík. V něm je u všech názvů uvedena zkratka jazyka, v případě českých slov označuji jako česká slova zachycená ve slovnících 19. a 20. století. V textu práce užívám zjednodušené odkazy, obsahující jméno autora či zkratku jeho jména a číslo strany publikace, ze které jsem čerpala, v případě vícedílných slovníků číslo svazku (např. Jung: II, 33). Pokud u zkratky není uvedeno číslo strany, materiál pochází z elektronického zdroje. V oddílu Frazeologie uvádím zdroj vždy za poslední citací pocházející z tohoto pramene. V poznámkách pod čarou jsou uvedeny některé doplňující informace či zdroje. Periodizaci jazykového vývoje dělím na starou češtinu, tzn. češtinu od poloviny 12. do konce 15. století. Její lexikum rámcově shrnuje Vokabulář webový. Následuje fáze starší češtiny (někdy je označována také jako střední čeština či čeština doby střední), kterou se u nás mluvilo v době od nástupu humanismu do počátku národního obrození. Ta je zachycena slovníky Jungmannovým a Kottovým. Souhrnně je označuji jako slovníky 19. století, které obsahují také výrazy starší češtiny. Další sledovanou jazykovou etapou je pak čeština 20. století, kterou pro účely této práce označuji novou češtinou (třebaže podle některých periodizací začíná nová čeština národním obrozením). Tuto část zachycují a shrnují slovníky českého jazyka 20. století. K výběru tohoto tématu mě v první řadě přivedla upřímná láska k našemu mateřskému jazyku. V druhé řadě také zájem o to, jak některá slova během staletí vznikají, proměňují se, po čase zanikají nebo ve stejných, pozměněných či jiných podobách přetrvávají, anebo v souvislosti s proměňující se společností, vznikem a zánikem určitých reálií koexistují. Pátrání po samotných prvopočátcích některých výrazů, jejichž kořeny spadají do doby dlouho před začátkem našeho letopočtu, považuji za velmi zajímavé. Nejen pohledy do historie, ale i sledování toho, jak slova fungují a uplatňují se v současné slovní zásobě, či jak jsou zastoupena v lidové mluvě na různých částech našeho území, jaká ustálená slovní spojení tvoří, je předmětem mého zaujetí. Určitý podíl na výběru tohoto tématu mělo i téma mé bakalářské práce (Staročeské reálie – názvy jídel), které mi poskytlo patřičný náhled na problematiku staré češtiny a způsob, jakým se takové téma dá uchopit a zpracovávat. Výsledkem všech zmíněných faktorů je tato práce. Doufám, že poslouží nejenom při dalším zkoumání etymologie a historie jazyka, ale bude přínosná i v jiných vědních oborech.

166

Literatura Zkratky citovaných děl a elektronických zdrojů Bartoš: Bartoš, František: Dialektický slovník moravský. Sv. I-II. Praha: Česká akademie císaře Františka pro vědy, slovesnost a umění, 1906. Benda: Benda, Klement a kol.: Od Velké Moravy po dobu gotickou: dějiny uměleckého řemesla a užitého umění v českých zemích. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1999. Beňová: Beňová, Marie: Staročeské reálie – názvy jídel. Mléko a produkty z mléka. Bakalářská diplomová práce. Brno: Masarykova univerzita, 2010. Beranová 2000: Beranová, Magdalena: Slované. Praha: Libri, 2000. Beranová 2001: Beranová, Magdalena: Tradiční české kuchařky. Jak se vařilo před M. D. Rettigovou. Praha: Libri, 2001. Beranová 2005: Jídlo a pití v pravěku a ve středověku. Praha: Academia, 2005. ČJA: Balhar, Jan (et al.): Český jazykový atlas. Sv. I-V. Praha: Academia, 1993-2005. Dvořák: Dvořák, Otomar: Magická kuchařka. Tajemství černé kuchyně podle receptářů starých čarodějnic [online]. [cit. 17. 4. 2012]. Dostupné z: . ES: Vondruška, Vlastimil, Kopřivová, Violeta, Grulich, Tomáš: Etnografický slovník I. Domácí kuchyňské nářadí, nádobí a náčiní. Praha: Národní muzeum, 1987. ESJČ: Machek, Václav: Etymologický slovník jazyka českého. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2010. ESSČ: Elektronický slovník staré češtiny [online]. Verze 0.7.6. [cit. 17. 4. 2012]. Oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i. Dostupný z: . Geb: Gebauer, Jan: Slovník staročeský. Sv. I-II. Praha: Academia, 1970. GebSlov: Gebauer, Jan: Slovník staročeský [online]. Verze 0.7.6. [cit. 17. 4. 2012]. Oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i. Dostupný z: . HesStčS: Heslář lístkového materiálu ke Staročeskému slovníku [online]. Verze 0.7.6. [cit. 17. 4. 2012]. Oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i. Dostupný z: . H-K: Holub, Josef - Kopečný, František: Etymologický slovník jazyka českého. Praha: Státní nakladatelství učebnic, 1952.

167

IndexSvob: Index slovníku staročeských osobních jmen Jana Svobody [online]. Verze 0.7.6. [cit. 17. 4. 2012]. Oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i. Dostupný z: . Jung: Jungmann, Josef: Slovník česko-německý. Sv. I-V. Praha: Academia, 1989–1990. Kopečný: Kopečný, František: Základní všeslovanská slovní zásoba. Praha: Academia, 1981. Koreníková: Koreníková, Miroslava: Staročeské názvy nádob. Jejich původ a motivace pojmenování. Magisterská diplomová práce. Brno: Masarykova univerzita, 2011. Kott: Kott, Štěpán František: Česko-německý slovník zvláště grammaticko-frazeologický. Sv. I-X. Praha: knihtiskárna Josefa Koláře, 1878-1906. LK: Brouček, Stanislav – Jeřábek, Richard: Lidová kultura. Národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska. Věcná část. Sv. I-II. Praha: Mladá fronta, 2007. Machek: Machek, Václav: Etymologický slovník jazyka českého. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2010. Morant: Morant, Henry de: Dějiny užitého umění od nejstarších dob po současnost. Praha: Odeon, 1983. MSS: Bělič, Jaromír: Malý staročeský slovník. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1978. MSS: Bělič, J. – Kamiš, A. – Kučera, K. Malý staročeský slovník [online]. Verze 0.7.6. [cit. 17. 4. 2012]. Oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i. Dostupný z: . Newerkla: Newerkla, Stefan Michael: Sprachkontakte Deutsch-Tschechisch-Slowakisch. Frankfurt am Main: Europäischer Verlag der Wissenschaften, 2004. PSJČ: Příruční slovník jazyka českého. Sv. I-VII. Praha: Státní nakladatelství, 1935–1957. Rejzek: Rejzek, Jiří: Český etymologický slovník. Voznice: Leda, 2001. SSČ: Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost. Praha: Academia, 2003. SSJČ: Slovník spisovného jazyka českého. Sv. I-VIII. Praha: Academia, 1989. StčS: Staročeský slovník. Praha: Academia, 1968–2008. StčS: Staročeský slovník. Sv. 1-26 [online]. Verze 0.7.6. [cit. 17. 4. 2012]. Oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i. Dostupný z: . Šimek: Šimek, František: Slovníček staré češtiny. Praha: Orbis, 1947.

168

ŠimekSlov: Šimek, František: Slovníček staré češtiny [online]. Verze 0.7.6. [cit. 17. 4. 2012]. Oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i. Dostupný z: . Utěšený: Utěšený, Slavomír: Sběračka, naběračka, odlívka, velká lžíce, šufan, žufánek, fornefla, šeblefla, šepkela. In: Naše řeč 59, 1976. s. 218–220. Vondrušková: Vondrušková, Alena: Jařmo, parkán, trdlice. Praha: Grada, 2011. Winter: Winter, Zikmund: Kuchyně a stůl našich předků. Líčení dějepisné ze 16. století. Praha: František Bačkovský, 1892. Zaorálek: Zaorálek, Jaroslav: Lidová rčení. Praha: Aurora, 1996.

Studijní literatura a elektronické zdroje Bartoš Dod.: Kott, František Štěpán: Dodatky k Bartošovu slovníku moravskému. Praha: Česká akademie císaře Františka pro vědy, slovesnost a umění, 1910. Etymologický slovník jazyka staroslověnského. Praha: Academia, 1989n. Hávová, Jana: Názvy nábytku v české slovní zásobě. Magisterská diplomová práce. Brno: Masarykova univerzita, 2011. Janáček, Josef: Přehled vývoje řemeslné výroby v českých zemích za feudalismu. Praha: SPN, 1963. Karlík, Petr – Nekula, Marek – Pleskalová, Jana (eds.): Encyklopedický slovník češtiny. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2002. Kouřilová, Michaela: Slovanští duchové a démoni pohledem etymologie. Magisterská diplomová práce. Brno: Masarykova univerzita, 2011. Menclová, Věra – Vaněk, Václav (eds.): Slovník českých spisovatelů. Praha: Libri, 2005. Niederle, Lubor: Slovanské starožitnosti. Oddíl kulturní. Svazek I. Život starých Slovanů. Praha: Bursík a Kohout, 1911. Niederle, Lubor: Rukověť slovanských starožitností. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1953. Ottův slovník naučný. Sv. I-XXVIII. Praha: Jan Otto, 1888–1909. Ottův slovník naučný nové doby. Dodatky k velikému Ottovu slovníku naučnému. Sv. I/1-VI/2. Praha: Jan Otto, 1930–1943.

169

Petráň, Josef (red.): Dějiny hmotné kultury. Díl I. Svazek 1. Kultura každodenního života od pravěku do 15. století. Svazek 2. Kultura každodenního života od 13. do 15. století. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1985. Petráň, Josef (red.): Dějiny hmotné kultury. Díl II. Svazek I-II. Kultura každodenního života od 16. do 18. století. Praha: Karolinum, 1995, 1997. Pleskalová, Jana: Stará čeština pro nefilology. Brno: Masarykova univerzita, 2003. Scheufler, Vladimír: Lidové hrnčířství v českých zemích. Praha: Academia, 1971. Slovník českých synonym a antonym. Brno: Lingea, 2007. Zíbrt, Čeněk: Staročeské umění kuchařské. Praha: Stará garda mistrů kuchařů, 1927. ABZ slovník českých synonym – online hledání [online]. [cit. 17. 4. 2012]. Dostupné z: . Enders, Julius: Rukopisy a český jazykový atlas [online]. In: Almanach rukopisné obrany. [cit. 17. 4. 2012]. Dostupné z: < http://kix.fsv.cvut.cz/~urban/r/enders/prace/atlas1.htm>. Mazlová, Věra: Ještědské nářeční rysy v díle Karoliny Světlé [online]. In Naše řeč 4-5, 1948 [cit. 17. 4. 2012]. Dostupné z: < http://nase-rec.ujc.cas.cz/archiv.php?art=4074>. Staročeský kulinářský slovníček [online]. [cit. z: .

17.

4.

2012].

Dostupný

http://cs.wikipedia.org/wiki/Černá_kuchyně http://cs.wikipedia.org/wiki/Dranžírovací_příbor http://cs.wikipedia.org/wiki/Džbán_nádoba http://cs.wikipedia.org/wiki/Fajáns http://cs.wikipedia.org/wiki/Hrnec http://cs.wikipedia.org/wiki/Jídelní_příbor http://cs.wikipedia.org/wiki/Kalich http://cs.wikipedia.org/wiki/Majolika http://cs.wikipedia.org/wiki/Naběračka http://cs.wikipedia.org/wiki/Pohár http://cs.wikipedia.org/wiki/Překládacíí_příbor http://cs.wikipedia.org/wiki/Sekera http://cs.wikipedia.org/wiki/Sklenice http://cs.wikipedia.org/wiki/Vařečka http://encyklopedie.vseved.cz/korbel+nádob http://karant.pilsnerpubs.net/downloads.php?id=189 170

http://rostliny.prirodou.cz/ http://ssjc.ujc.cas.cz/search.php http://www.az-encyklopedie.info http://www.fantasyobchod.cz/mech-na-vodu-1l-p-984.html http://www.jednotky.cz/ http://www.truhlarskyportal.cz/clanky/8420-svlak

Seznam obrázků Bandaska Butelky Cedník Cukřenka Černá kuchyně Čerpák Číše Díže Džbán Džber Forma na pečivo Forma na máslo Forma na perník Formičky na pečivo Hmoždíř Hrnec

http://www.darek-online.cz/keramika-prochazka-katskup119.php http://pl.wikipedia.org/w/index.php?title=Plik:Rzesz%C3%B3w_podie mia_butelki.jpg&filetimestamp=20070820095739 http://www.geocaching.com/seek/cache_details.aspx?guid=db14d093e1b4-41c8-8161-9cb8a9c88f99 http://www.vetroshop.cz/sklenena-cukrenka-rosalia/d-58670/ http://www.novinky.cz/cestovani/tipy-na-vylety/213821-vodni-hradsvihov-je-ukazkou-nedobytne-hradni-architektury.html http://ces.mkcr.cz/cz/img.php?imgid=1165 http://mysticfox.blog.cz/1012/cise http://www.ckrumlov.info/img.php?img=3152&LANG=cz http://www.marpoint.cz/akcni-nabidka/?ProductName=emile-henrydzban-barva-cervena-objem-1l1 http://www.zadaranabytek.cz/detail/3390-dreveny-dzber-gd240.html http://www.vetroshop.cz/banquet-forma-na-peceni-babovka/d-58742/ http://www.enizon.com/nacini-na-zdobeni/nacini-na-vyrobumasla/drevena-forma-na-maslo-2 http://www.cicina.estranky.cz/fotoalbum/pernicky/dr.forma-konik.html

http://www.tescoma.cz/katalog/peceni/vykrajovatkaformicky/delicia/631584-formicky-na-cokoladu-velikonocni-delicia-12ks/ http://www.antiquestore.cz/cs/1239-hmozdir-litinovy.html http://uhm-prednasky.fpf.slu.cz/index.php?page=hrnec-s-primesigrafitu-mohelnice-12-stoleti

Hrnek Kadlub

http://www.drakkaria.cz/sklo-a-keramika/uzitkova-keramika/ Vondrušková, Alena: Jařmo, parkán, trdlice. Praha: Grada, 2011, s. 53. Vondrušková, Alena: Jařmo, parkán, trdlice. Praha: Grada, 2011, s. 53.

Kalich Kastrol Koflík Kopist Korbel Korbely Krajáč

http://www.redraven.cz/gothic-metal-shop/kalichy http://www.mmilenium.cz/hrnce-kastroly-pekace/smalt-kastrol/ http://ces.mkcr.cz/cz/img.php?imgid=1682 http://www.vesko.cz/5-kuchynka/drevovyrobky http://www.keramicka-dilna.cz/sortiment/dzbany/dzbany.htm Vondrušková, Alena: Jařmo, parkán, trdlice. Praha: Grada, 2011, s. 70. http://www.vyrobakeramiky.cz/zbozi/4139/Krajac.htm

108 111 32 133

11 112 134 34 113 115 37 36 37 38 39 93 94 121 121 136 100 139 41 140 140 123 171

Kruhadlo Kvašňák Kvedlačka Lívanečník Lopata na sázení chleba Lopatka Lžíce Máselnice

http://www.zbozi-krupi.cz/zavarovani-a-nakladani/kruhadlo-na-zelitrinozove http://www.fler.cz/blog/pickles-nadoba-na-kvaseni-zeleniny http://www.potrebydodomu.cz/kuchynske-nacini-kvedlackykatskup1055.php http://www.bargello.cz/P.SU040.keramicky-livanecnik http://www.monacoint.com/eshop/node/33929 http://www.fantasyobchod.cz/drevena-lopatka-na-caj-p-2393.html http://www.fantasyobchod.cz/drevena-lzice-dlabana-p-660.html http://www.ckrumlov.info/img.php?img=3153&LANG=cz http://www.batnovice.cz/spolky/ch_maselnice.htm Vondrušková, Alena: Jařmo, parkán, trdlice. Praha: Grada, 2011, s. 94.

Měch Mísa Miska Mlékáč Mlýnek na mák Mlýnek na obilí Naběračka Náčiní Nádobí Nůž Nůžky na cukr Okřín Pánev Pařák Pekáč Pohár Příbor Sádelňák Sekáček Síto Sklenice Slánka

http://www.fantasyobchod.cz/mech-na-vodu-2l-p-1525.html http://www.fantasyobchod.cz/drevena-miska-hlazena-p-3401.html http://www.fantasyobchod.cz/drevena-miska-dlabana-p-657.html http://www.anticus.cz/anticus-cz/eshop/1-1-KeramikaPorcelan/0/5/26-Krajac-kameninovy-bohate-zdobeny-lidovym-motivem http://www.japonsko-v-cechach.cz/jzc699-1-mlynek-na-mak http://www.signum74.cz/shop/dale-nabizime/37-rucni-mlynek-na-obilitoscana.html http://www.minoss.cz/index.php?page=shop.product_details&category _id=27&flypage=flypage.tpl&product_id=120&option=com_virtuem art&Itemid=1 http://www.novinky.cz/bydleni/tipy-a-trendy/210889-u-doplnkumoderni-kuchyne-hraji-prim-barvy-i-kovova-elegance.html http://www.tea-earth.net/nadobi.html http://www.drakkaria.cz/repliky-zbrani-noze/noze/?page=3 Vondrušková, Alena: Jařmo, parkán, trdlice. Praha: Grada, 2011.

http://www.srubyservis.cz/aktuality-uzitne-drevene-dekorace--drevene-misy--drevene-pribory--okrin---to-vse-jako-krasne-doplnkydrevostavby http://www.fantasyobchod.cz/zelezna-panev-p-5608.html http://www.odklepnuto.cz/aukce-archiv1145120-derovany-parak-naknedliky-vetsi http://www.antiquestore.cz/1449-pekac-kameninovy.html http://na-kupecke-stezce.ic.cz/index.php?categoryID=8 http://nove.eprodejny.cz/?page=UkazZbozi&shop=763624621199234 037&from=4825 http://www.skvarenesadlo.cz/obrazky/obrazky.html http://kuchyne.dumazahrada.cz/clanky/kuchyne-od-a-do-z/konecpizlani-nuz-musi-byt-ostry-17972.aspx http://www.astrolinka.cz/clanky/tydenni-povidky/ http://eshop.tescoma.cz/eshop-info/zpravodaj/zpravodaj-22011/znacky-na-sklenice-mydrink http://www.aliceinparis.cz/cze/katalog.asp?p=293-Stribrna-solnickaa-peprenka&c=33 http://www.eantik.cz/cz/detail.aspx?did=23431

42 124 43 101 46 46 142 125 126 126 117 146 147 129 50 49 62 26 28 53 56 59 102 104 105 150 151 130 65 69 153 156 156 172

Smetaník Srostlík

http://mercaton.wz.cz/malovana.html http://www.fler.cz/zbozi/srostlik-900957 Vondrušková, Alena: Jařmo, parkán, trdlice. Praha: Grada, 2011, s. 150.

Stolování Šťouchadlo Struhadlo Šufan Talíř Talířek Tlouk Váhy Vařečky Vidlice Zadělávačka

http://cs.wikipedia.org/wiki/Soubor:Meissen-Porcelain-Table.JPG http://eshop.tescoma.cz/priprava-a-zpracovani-potravin/kuchynskenaradi-a-pomucky/presto/420374-stouchadlo-na-brambory-presto http://sberatelstvi-ostatni.sbazar.cz/stare-mosazne-struhadloboskovice-o7224190.html http://www.fantasyobchod.cz/naberacka-z-olivoveho-dreva-p5050.html http://cs.wikipedia.org/wiki/Talíř http://www.mimibazar.cz/foto_detail.php?id=46647145&tab=5 http://www.odklepnuto.cz/aukce/4724012/dreveny-tlouk.html http://www.avicenna.cz/item/zena-ve-vahach-amuzi/category/horoskopy-sexualni-zverokruh http://www.tescomastore.cz/katalog/kategorie/kuchynskenaradi/drevene-naradi http://shop.orberis.cz/data/product/10_vidlicka-hojnosti_12.jpg http://www.zahradahobby.cz/keramika-misy-misky-zadelavacky-kerkatskup425.03.php

131 119 120 23 75 73 76 159 160 77 81 88 162 91

173

Zkratky jazyků a jiné zkratky alb.

albánský, albánština

angl.

anglický, angličtina

ar.

arabský, arabština

arm.

arménský, arménština

b.

bulharský, bulharština

balt.

baltský

bd.

bulharský dialektický

br.

běloruský, běloruština

brd.

běloruský dialektický

bsl.

baltoslovanský

csl.

církevněslovanský, církevní slovanština

č.

český, čeština

č. st.

český starší

dán.

dánský, dánština

dial.

dialektický

dl.

dolnolužický, dolní lužická srbština

fin.

finský, finština

fr.

francouzský, francouzština

germ.

germánský, germánština

gót.

gótský, gótština

han.

hanácký

hl.

hornolužický, horní lužická srbština

hol.

holandský, holandština

ch.

chorvatský, chorvatština

het.

hetitský, hetitština

ie.

indoevropský, indoevropština 174

ir.

irský, irština

isl.

islandský, islandština

jsl.

jihoslovanský

klat.

klasickylatinský, klasická latina

lat.

latinský, latina

lit.

litevský, litevština

lot.

lotyšský, lotyština

m.

makedonský, makedonština

nč.

novočeský, nová čeština

něm.

německý, němčina

nhn.

novohornoněmecký

nor.

norský, norština

np.

novopolský, nová polština

p.

polský, polština

plat.

pozdnělatinský

plb.

polabský, polabština

pr.

pruský, pruština

psl.

praslovanský, praslovanština

r.

ruský, ruština

rd.

ruský dialektický

rom.

románský

ř.

řecký, řečtina

s.

srbský, srbština

sch.

srbochorvatský, srbochorvatština

sch.

srbochorvatský dialektický

slc.

slovenský, slovenština

sln.

slovinský, slovinština 175

stangl.

staroanglický, stará angličtina

stč.

staročeský, stará čeština

stfr.

starofrancouzský

sthn.

starohornoněmecký

stind.

staroindický

stir.

staroirský

stisl.

staroislandský

stlat.

starolatinský, stará latina

stněm.

staroněmecký, stará němčina

stnord.

staronordický

stp.

staropolský, stará polština

stpr.

staropruský, stará pruština

střhn.

středohornoněmecký

střit.

středoitalský

stsas.

starosaský

stsev.

staroseverský

stsl.

staroslověnský, staroslověnština

šv.

švédský, švédština

ukr.

ukrajinský, ukrajinština

val.

valašský

vlat.

vulgárnělatinský, vulgární latina

vsl.

východoslovanský

zsl.

západoslovanský

adj.

adjektivum

ap.

a podobně

apod.

a podobně 176

arch.

archaický

atd.

a tak dále

cm

centimetr

č.

číslo

dem.

deminutivum, deminutivní

dial.

dialektický

expr.

expresivní

fem.

femininum

klas.

klasický

masc.

maskulinum

n.

nebo

n. l.

našeho letopočtu

např.

například

nář.

nářeční

neu.

neutrum

obyč.

obyčejně

odb.

odborně

os.

osoba

pl.

plurál

pol.

polovina

popř.

po případě

pozn.

poznámka

příp.

případně

r.

rok

sg.

singulár

spis.

spisovný

sv.

svatý 177

tj.

to je

tv.

téhož významu

tzv.

tak zvaný, tak zvaně

zast.

zastaralý, zastarale

zdrob.

zdrobnělý, zdrobnělina

zejm.

zejména

zgerm.

západogermánský

zprav.

zpravidla

zvl.

zvláště

*

rekonstruovaný tvar

<

vzniklo z (něčeho)

>

dalo vzniknout (něčemu)

178

Rejstřík

* rekonstruované tvary *(s)kapie. · 42 *(s)kerpsl. · 60 *(s)ker(ēi)ie. · 43 *(s)kerpis. · 113 *ard(h)ie. · 120 *běrpsl. · 64 *berǫ bьrati psl. · 152, stsl. · 64 *bherie. · 64, 152 *bicārium vlat. · 151 *bor-. psl. · 152 *čaša psl. · 136 *čerpti psl. · 113 *čerpъ psl. · 113 *čerti psl. · 113 *čьbanъ psl. · 114 *čьbьrъ psl. · 114, 116 *čьrpati psl. · 113 *čьrpǫ čerp-ti psl. · 113 *dělo psl. · 92 *derā ie. · 92 *dērā-jō psl. · 92 *derā-ō balt. · 92 *děz-jā z psl. · 35 *děža psl. · 35 *dhabhie. · 31 *dhēie. · 92 *dhēiie. · 92 *dheiģh ie. · 35 *dhoi´ģh-jā

ie. · 35 *-dlo psl. · 80 *dьlbti, dьlbati psl. · 123 *ghu°r-no-s ie. · 97 *ghuerie. · 97 *gъrnъ psl. · 94, 97 *gъrnьcь psl. · 94, 97 *kadьlbъ psl. · 122 *karhan psl. · 99 *kāspsl. · 125 *koidie. · 33 *kopati psl. · 41 *kopistь psl. · 41 *kopyst lat. · 41 *kopystь psl. · 42 *krajь psl. · 124 *krengh-/*kronghie. · 43 *krinъ psl. · 60 *kṷat-/*kṷātie. · 125 *kṷāt-sie. · 125 *kṷei-nuie. · 28 *kūt-sie. · 125 *kvas psl. · 125 *kvāsis. · 125 *kys psl. · 125 *lāpeta bsl. · 48 *leiie. · 102 *lēiie. · 101 *lějǫ lьjati psl. · 101 *lēp-, *lōp-, *lәpie. · 48 *leug-

ie. · 144 *ligpsl. · 144 *lopa bsl. · 48 *lopata psl. · 48 *lopъ stsl. · 48 *lъgьla psl. · 144 *lъzpsl. · 142 *lъzja psl. · 144 *lъz-ja psl. · 142 *lъža psl. · 142 *lъžica psl. · 144 *lъžьka psl. · 144 *lьgъla psl. · 144 *lьjǫ liti psl. · 101 *maģie. · 128 *mais-o(s) ie. · 118 *maslo psl. · 128 *mastlo psl. · 128 *maz psl. · 128 *mazati psl. · 128 *měchъ psl., stsl. · 118 *melģ-ko ie. · 130 *melk bsl. · 130 *melko psl. · 129 *męsti psl. · 52 *metie. · 132 *mętpsl. · 132 *met-ti, meta psl. · 132 *mois-o(s) ie. · 118 *molkbsl. · 130 *mǫtǫ, *mǫtiti

179

psl. · 52 *mǫtъvь psl. · 52 *mъlinъ psl. · 51 *mьl psl. · 51 *neģhie. · 55 *nezpsl. · 55 *noz-jь psl. · 55 *nožь psl. · 55, 58 *nuģhie. · 55 *nьzpsl. · 55 *o-krinъ psl. · 60 *ordh-t ie. · 120 *orst psl. · 120 *orstǫ orsti (*orst-ti) psl. · 120 *pāleta lat. · 48 *para/parъ psl. · 105 *pariti psl. · 105 *pek-ǫ, pek-ti psl. · 106 *pek-tь psl. · 106 *pekṷie. · 106 *perie. · 105 *per(ē)ie. · 105 *picārium rom. · 151 *prēie. · 105 *pъrk-ъno psl. · 61 *rostiti psl. · 120 *saie. · 131 *sadpsl. · 131 *saditi psl. · 131 *sadlo psl. · 131 *sal-, sālie. · 158 *sē(i)ie. · 72 *sedie. · 131

*sēdhom ie. · 131 *sēiie. · 72 *sēi-oie. · 72 *sēi-toie. · 72 *sějǫ sěti (sějati) psl. · 72 *sekie. · 68 *sēkpsl. · 68 *sěkti psl. · 68 *sekūrie. · 68 *sekyra psl. · 68 *sěkyra psl. · 68 *sito psl. · 72 *skaidhie. · 33 *skei-d-/*skoi-die. · 33 *skepie. · 113 *soli ie. · 158 *sol-nъ psl. · 158 *sol-ṷoie. · 158 *solь psl. · 158 *sol-ьnъ psl. · 158 *sterie. · 74 *stiklazgerm. · 155 *streugie. · 74 *strugati psl. · 74 *strъgati psl. · 74 *stьklo psl. · 155 *sъmetana psl. · 132 *sъmetati psl. · 132 *sъmętati psl. · 132 *taliāre vlat. · 161 *tel(e)kpsl. · 79 *telkpsl. · 79 *tlukǫ tlukti

psl. · 79 *tlъkǫ tlъkti psl. · 79 *tolkpsl. · 79 *tukati psl. · 76 *tvar-, psl. · 90 *tverpsl. · 90 *tъlkpsl. · 79 *tьlkǫ tьl(k)ti psl. · 79 *tьrpsl. · 80 *ṷeģhie. · 83 *ṷeiie. · 163 *ṷlie. · 87 *ṷolie. · 87 *valjati psl. · 87 *varpsl. · 90 *var-ěja psl. · 90 *variti psl. · 90 *verbsl. · 90 *verdhie. · 120 *vidla psl. · 163 *vid-lo psl. · 163 *vidly psl. · 163 *vi-ti psl. · 163 *vorpsl. · 90 *vьrěti psl. · 90

A arbor lat. · 120 ard stir. · 120 arduus lat. · 120 au-fero lat. · 64

180

B babůvka č. · 106 balaneion řec. · 110 bálešník č. · 106 balneum lat. · 110 báň č. · 110 baňatý č. · 110 banda č. dial. · 109 bandaska č. · 16, 108, 110, 119, 165 č. dial. · 109 bandička č. dial. · 109 báně č. · 110 bánjka sln. · 110 banka č. dial. · 109 slc. · 110 bańka hl., dl., p. · 110 baňka č. dial. · 109 stč. · 108, 111 bánka r. · 110 báńka br., ukr. · 110 banna střlat. · 110 bečka č. dial. · 127 behhar sthn. · 151 Becher něm. · 151 belík č. dial. · 127, 141 berá b. · 64 bere m. · 64 bewegen něm. · 83 bicarium lat. · 151 bĩkos ř. · 151 bjachar dl. · 151 bjechar hl. · 151 bouteille fr. · 111 brać

p. · 64 brać/braś hl., dl. · 64 brac´ br. · 64 brať r. · 64 slc. · 64 brát č. · 64, 152 brati sch. · 64 bráti sln. · 64 bráty ukr. · 64 brig dán. dial. · 61 brik nor. · 61 šv. dial. · 61 brík isl. · 61, stnord. · 61 bukač č. · 109 bukál č. · 109 butel č. · 111 butela č. · 111 butelička č. · 111 butelka č. · 16, 108, 110, 111, 165 č. dial. · 111 butylka č. · 111 bьrati stsl. · 64

C cadźic´ br. · 33 cake angl. · 106 calicem lat. · 137 calix lat. · 137 calyx lat. · 138 capary č. dial. · 30 carpere lat. · 113 casserole fr. · 100 castrole fr. · 100 cebar r. · 116 ceber

np. · 116, ukr. · 116 cedáček č. · 33 ceďačka č. dial. · 33 cedák č. · 33 ceďák č. dial. · 33 ceděnice č. · 33 cedeník č. · 33 cedi m. · 33 cědič stč. · 32 cedíček č. · 33 cedidélko č. · 33 cedídko č. · 33 cědidlko stč. · 32 cědídlko stč. · 32 cědidlník stč. · 32 cedidlo č. · 32, 33 cědidlo stč. · 32 cedielko slc. · 33 cedík č. · 33 cedilko č. dial. · 33 cediłko č. dial. · 33 cedina č. · 33 cediť slc. · 33 cedíť r. · 33 ceditelnice č. · 33 cedíti sln. · 33 cěditi stsl. · 33 ceditko č. dial. · 33 cedítko č. · 32, 33 cedjá b. · 33 cedníček č. · 33 cedník č. · 15, 26, 27, 32, 33, 70, 104, 165 cedzić

181

p. · 33 cejtovadlo č. · 42 cejźiś dl. · 33 cetlík č. · 42 cezáček č. · 33 cezák č. dial. · 33 cídice č. dial. · 70 cidýty ukr. · 33 cijèditi/céditi sch. · 33 corbis lat. · 141 crpe m. · 113 crpsti/cŕpsti sch. · 113 cukerin č. · 134 cukr stč. · 133 cukránka č. · 134 cukrkanda stč. · 134 cukrkandr stč. · 134 cukrnice č. · 134 cukrnička č. · 134 cukřenka č. · 133, 134, 165 cukřice č. · 134 cukřička č. · 134 cukřinka č. · 134 cumba lat. · 116 cup angl. · 139 cupa stlat. · 139 cūpa lat. · 139 cupellus střlat. · 139 cuppa střlat. · 139 cydźić hl. · 33 czasza p. · 136 czerpać p. · 113

Č příbor · 28 čabar sch. · 116 čăbăr b. · 116 čaračník č. · 51 čaša č. · 135 slc., sch., m., b., stsl. · 136 čáša sln. · 136, vsl. · 136 čašak arm. · 136 čášaka stind. · 136 čaše č. · 135 čašečka č. · 135 čaška č. · 135 čbán stč. · 114 čbanař stč. · 114 čbánář č. · 114 čbánař(ka) č. · 114 čbánečkář č. · 114 čbánečník č. · 114 čbánek stč. · 114 čbara slc. · 116 čber č. · 116 stč. · 115 čbernicě stč. · 115 čberník č. · 116 stč. · 115 čbeřík stč. · 115 čebăr b. · 116 čeber sln. · 116 čebrík slc. · 116 čebur b. · 116 čepáček č. dial. · 113 čepary č. dial. · 30 čepovat č. · 113

čerpać hl. · 113 čérpac´ br. · 113 čerpáč č. · 112 čerpáček č. · 18, 21, 26 čerpačka č. · 112 čerpadélko č. · 112 čerpadlo č. · 112 čerpák č. · 108, 111, 112, 165 č. dial. · 113 čerpaně č. dial. · 30 čerpat č. · 113 čerpať slc. · 113 čérpať r. · 113 čerpátko č. · 112 čérpáty ukr. · 113 čérpja b. · 113 čéše č. · 135 češečka č. · 135 čěšieř stč. · 135 čéška č. · 135 čěška stč. · 135 čiešě stč. · 135 čiešieř stč. · 135 čieška stč. · 135 čieškař stč. · 135 čieškář stč. · 135 čiešník stč. · 135 čin č. · 28 činit č. · 28 číš č. · 135 číše č. · 22, 23, 29, 133, 134, 135, 149, 165 číšečka č. · 135 číšek

182

č. · 135 číšeň č. · 135 číšenka č. · 136 číšíř č. · 135 číška č. · 134, 135 číšnatěnec č. · 135 číšnice č. · 135 číšník č. · 135 číšnivka č. · 135 číšovník č. · 135 črěś dl. · 113 črěti stsl. · 113 črpadlo stč. · 112 črpák stč. · 112, 113 črpati stč. · 112 čŕpati sln. · 113 črъpati stsl. · 113 čřieti stč. · 113 čwor hl. · 116 čьvanъ stsl. · 114

D daraũ balt. · 92 daraũ darýti lit. · 91 darīt lot. · 92 dbanka č. dial. · 127 dbenka č. dial. · 127 dčbán stč. · 114 dčber č. · 116 deformace č. · 39 dela m. · 91 dělajǫ. stsl. · 92 délať r. · 91

dělat č. · 91 délati sln. · 91 dělati stsl. · 91 Dese něm. · 35 deska č. dial. · 86 déža sln. · 36 déžá rd. · 36 dežē lit. · 36 dieža slc. · 36 diežě stč. · 34, 35 diežek stč. · 34 diežicě stč. · 34 diežička stč. · 34 diežka stč. · 34 diláty ukr. · 91 díž č. · 34, 35 č. dial. · 35 dižá ukr. · 36 díža č. dial. · 34, 35 díže č. · 14, 15, 27, 32, 34, 35, 36, 165 č. dial. · 35 dížka č. · 34, 35 dîžva schd. · 36 djalam b. · 91 djelati sch. · 91 dlabat č. · 123 doba č. · 31 dolinek č. dial. · 122 Döse něm. · 35 drmlík č. dial. · 70 drncálek č. · 51 dvoulopatkář č. · 47 dzban p. · 114

dzber stp. · 116 dzélac br. · 91 dźělać hl. · 91 dźěža/źěža hl., dl. · 36 dzialać p. · 91 dzieża p. · 36 dzieža p. · 36 dzjažá br. · 36 džbán č. · 16, 20, 108, 113, 114, 165 slc. · 114 džbáneček č. · 114 džbánek č. · 17, 19, 114 džbánkárna č. · 114 džbánkařství č. · 114 džber č. · 108, 114, 115, 116, 165 džberek č. · 116 džbeřík č. · 116 džbírek č. · 116 džibán/džubán bd. · 114 (d)žban sch. · 114 (d)žbar slc. · 116

F fanfrnoch č. dial. · 109 faslík č. dial. · 127 forlefla č. dial. · 63 forma č. · 15, 32, 36, 37, 38, 39, 122, 126, 165 lat. · 39 stč. · 38 formák č. · 38 formař stč. · 38 formát č. · 38, 39 stč. · 38 formička č. · 15, 37, 38

183

stč. · 38 formka č. · 38 formovatel č. · 38 formulář č. · 39 formule č. · 39 fornāx lat. · 97 fornefla č. dial. · 63 furma č. · 39 furnus lat. · 97 fūstis lat. · 41

G garce č. dial. · 30 gărné b. · 97 garnek p. · 97 garniec p. · 97 gharnc dl. · 97 gjarnyk dl. · 97 gorki č. dial. · 30 gorneček č. dial. · 96 goršók r. · 97 grnac sch. · 97 gŕnec sln. · 97 grnec/grne m. · 97

H harneček č. dial. · 95 harščók br. · 97 hence č. dial. · 30 henki č. dial. · 30 herneček č. dial. · 95 hmoždíř č. · 13, 14, 19, 26, 32, 39, 40, 165

hmoždit se č. · 40 hokśin dl. · 60 hornc hl. · 97 hornóčok ukr. · 97 hornyk hl. · 97 hrachovka č. dial. · 70 hrífa stisl. · 113 hrnce č. dial. · 30 hrnčák č. · 95 hrnčál č. · 95 hrnček č. · 95 stč. · 94 hrnčieř stč. · 94 hrnčieřstvo stč. · 94 hrnčík č. dial. · 95 stč. · 94 hrnčiřík č. · 95 hrnčířstvo stč. · 94 hrnčisko č. · 95 hrnďál č. · 95 hrnec č. · 13, 14, 19, 28, 29, 93, 95, 165 stč. · 94 hrneček č. · 95 č. dial. · 95 stč. · 94 hrnéček č. · 95 č. dial. · 95 hrnečné stč. · 94 hrnečník č. · 95 hrnek č. · 17, 28, 29, 93, 94, 108, 133, 165 stč. · 94 hrníček č. dial. · 95 hrniec slc. · 97 hrnok slc. · 97 hrnoulek č. · 95

hrnoulík č. · 95 hrnýček č. · 95 č. dial. · 95 hrot č. · 34 hrota č. · 34 hřešátko č. dial. · 71 hůlka č. dial. · 78 husník č. · 106 Husten něm. · 125 hwōsta stangl. · 125 hwuosta sthn. · 125 hyrneček č. dial. · 95

Ch chubel stněm. · 139

I informace č. · 39 iš-sékti lit. · 68

K kádib ukr. · 122 kadlb č. dial. · 122 kadłb č. dial. · 122 kadłbek č. dial. · 122 kadlub č. · 15, 29, 121, 122, 165 slc. · 122 stč. · 122 kadłub č. dial. · 122 p. · 122, 123 kadluba č. · 122 kadlubář č. · 122 kadlubec č. · 122 kadlubek č. · 122

184

č. dial. · 122 kadłubek č. dial. · 122 kadłúbek č. dial. · 122 kadlubina č. · 122 kadlubka č. · 122 kádolb ukr. · 122 kadołb, kadłob hl. · 122 kadub č. dial. · 122 kadúbek č. dial. · 122 kachlenka č. · 106 kalež sch., r. spis. · 138 kālib ar. · 123 kalich č. · 20, 133, 136, 137, 149, 165 stč. · 137 kalicha č. · 138 kalichář č. · 137 kalichovka č. · 138 kalichy č. · 138 kalíšek č. · 137, 138 kališnictví č. · 138 kališník č. · 137 stč. · 137 kałub dl. · 122 kalup s. · 123 sch., b. · 122 kalyb´ r. · 123 karbeel hol. · 141 karhan č. · 15, 29, 93, 98, 99, 165 č. dial. · 99 stč. · 99 karhanec č. dial. · 99 karhánek č. · 99 karhanice č. dial. · 99 karhant č. dial. · 99 karhany č. · 99 č. dial. · 30, 99

karchan stč. · 99 karlub č. dial. · 122 karlubek č. dial. · 122 kastrol č. · 14, 15, 28, 93, 94, 100, 165 Kastrol něm. · 100 kastrolek č. · 100 kastrůlek č. · 100 kbel č. dial. · 141 kbelík č. dial. · 141 kélech/kelych ukr. · 138 Kelch něm. · 138 kelih sln. · 138 kelich stč. · 137 stněm. · 137, střhn. · 138 kelich, keluch hl. · 138 keljúch/keljách rd. · 138 keluch dl. · 138 kibìras lit. · 116 kielich p. · 138 kiȓpti lit. · 113 klechtč. dial. · 44 knéžti lit. · 55 kofel stp. · 139 kofl stč. · 139 koflíček č. · 139 stč. · 139 koflík č. · 17, 23, 29, 133, 139, 165 stč. · 94, 139 koflín stč. · 139 kohan č. dial. · 99 kopat č. · 42 kopȇsť č. dial. · 42 kopf střhn. · 139 kopí č. · 42

kopiść p. · 42 kopist č. · 26, 32, 34, 41, 88, 165 stč. · 41 kopisť č. · 27, 41, 88 kopistka č. · 41 kopiště č. · 41 korb sthn. · 141 korban č. dial. · 141 korbeel hol. · 141 korbel č. · 133, 140, 141, 165 č. dial. · 127, 141 stč. · 140 korbeľ slc. · 141 körbel stněm. · 141 střhn. · 141 korbelář stč. · 140 korbelář(ka) č. · 141 korbélek č. · 141 korbelíček č. · 141 korbelík č. · 141 stč. · 140 korbély maď. · 141 korbílek č. · 141 korhoň č. dial. · 99 kostrbél č. dial. · 141 kotouč č. dial. · 78 kotůlka č. dial. · 78 koukolka č. dial. · 70 krăg b. · 43 krąg p. · 43 krai stsl. · 124 kraj č. · 124 b., m., zsl., vsl. · 124 kràj sln. · 124 krâj sch. · 124 krajáč

185

č. · 16, 121, 123, 124, 129, 165 krajáček č. · 124 kraják č. dial. · 124 krájet č. · 43 krbulja sch. · 141 krcálek č. · 51 krhanice stč. · 99 krina sch. · 60 krina/krinica b. · 60 krinica sch. · 60 krinja slc. · 60 sln. · 60 krinka rd. · 60 krnica sln. · 60 króg sln. · 43 krǫgъ stsl. · 43 krouhadlo č. · 42 krug r. · 43 krȗg sch. · 43 kruh č. · 43 slc., hl., br., ukr. · 43 kruhádko č. · 42 kruhadlo č. · 15, 26, 27, 32, 42, 43, 73, 165 kruhárna č. · 42 kruhátko č. · 42 krutedlnicě stč. · 62 kružadła č. dial. · 43 krýnovka ukr. · 60 krzynów p. · 60 křástal č. dial. · 68 křina hl. · 60 kšír č. dial. · 30 kübel stněm. · 139 Kufe

něm. · 139 kufel p. · 139 Küfel něm. · 139 kuthan č. · 102 kvadlč. dial. · 44 kvas č. · 125 slc., m., b., vsl. · 125 stč. · 125 kvás sln. · 125 kvâs/kyásac sch. · 125 kvasit, kvas č. · 125 kvasiti stč. · 125 kvasь stsl. · 125 kvašňák č. · 16, 121, 124, 165 kvedlč. dial. · 44 kvedlačka č. · 15, 18, 26, 32, 43, 44, 45, 52, 125, 165 kvedlat č. · 45 kvedlička č. · 43 kvedlík č. dial. · 44, 45 kvedlovačka č. · 43 kverlč. dial. · 44 kverlačka č. dial. · 43 kverlat č. · 45 kverličník č. · 44 kverlík č. dial. · 44 kvidlč. dial. · 44 kvrdlč. dial. · 44 kwas hl., dl., p. · 125

L lápa r. · 48 lăpas lit. · 48 lapáta br. · 48 lāpsta

lot. · 48 lažica m. · 144 làžica sch. · 144 lăžíca b. · 144 lejstřík č. dial. · 70 lévanec č. · 101 ležka č. dial. · 143 ligula lat. · 144 líhanec stč. · 101 lingō lat. · 144 lít č. · 101 lívanec č. · 101 lívanečník č. · 15, 29, 93, 101, 165 lízat č. · 144 ližica č. dial. · 143 lofa gót. · 48 lópa lit. · 48 lopata č. · 32, 45, 46, 47, 48 slc., m.. · 48 stč. · 13, 47, 48, 165 lopáta r., ukr., sln., b. · 48 łopata hl., dl., p. · 48 lopatáč č. · 48 lopatárna č. · 47 lopatář č. · 47, 48 lopatec č. · 47 lopatečka č. · 47, 48 lopatice č. · 48 lopatička č. · 47, 48 lopatišče stč. · 47 lopatka č. · 15, 26, 27, 32, 45, 46, 47, 48 č. dial. · 89 stč. · 47, 48, 165 lopatkář č. · 47 lopatník č. · 47, 48

186

stč. · 47 lopatovka č. · 48 lópeta lit. · 48 lopto pr. · 48 stpr. · 48 lóžka r., ukr. · 144 lugë alb. · 144 lužlit. · 142 lužica č. dial. · 143 łužica č. dial. · 143 lužice č. dial. · 143 lyżka p. · 144 lyžica slc. · 144 lyžice č. dial. · 143 lyžka č. dial. · 143 lýžka br. · 144 łyžka č. dial. · 143 lžica č. dial. · 143 hl. · 144 lžíce č. · 15, 18, 21, 26, 63, 133, 142, 143, 151, 165 lžícě stč. · 142 lžičák č. · 143 lžičička č. · 143 lžičinka č. · 143 lžička č. · 15, 133, 142, 143, 165 č. dial. · 143 stč. · 142 lžičnář stč. · 142 lžičnéř stč. · 142 lžičník č. · 143 stč. · 142 lžyca dl. · 144 lὸpata sch. · 48 lъžica csl. · 144

M mącić p. · 52 maiss lot. · 118 maišas lit. · 118 máiše lit. · 118 malakó br. · 129 malé síto č. dial. · 71 mandaska č. dial. · 109 máselnice č. · 15, 121, 125, 127, 165 máselníček č. · 127 máselnička č. · 127 másla br. · 128 máslák č. · 127 masleňa č. dial. · 127 maslenice č. · 127 č. dial. · 127 máslenice č. · 127 maslenka č. dial. · 127 maslénka č. dial. · 127 máslenka č. dial. · 127 maslica č. dial. · 127 maslinka č. dial. · 127 máslnice č. · 127 maslo slc., hl., dl., p., sch., m., b., stsl. · 128 máslo č. · 128 r., ukr., sln. · 128 másníc č. dial. · 127 masnica č. dial. · 127 masnice č. dial. · 127 másnice č. · 127 č. dial. · 127 masnička č. dial. · 127 mătja b. · 52

mažiar slc. · 40 meh m. · 118 méh sln. · 118 mech slc., r. · 118 měch č. · 108, 116, 117, 165 hl., dl. · 118 stč. · 117 měcháč č. · 117 měchačka č. · 34, 88 č. dial. · 44, 47, 88, 89, 143 měchák č. · 117 měchař č. · 117 měchula č. dial. · 117 měchunka č. · 117 měchura stč. · 117 měchy č. · 117 měchъ stsl. · 117 mel-(u)kgerm. · 130 meľnica r. · 51 mēnsa klat. · 148 mēsa vlat. · 148 měsidlo č. dial. · 41 mést č. · 132 mēšástind. · 118 měšačka č. dial. · 88 měšček č. · 117 měšeček č. · 117 měšek č. · 117 mēšī stind. · 118 miech p. · 117 mich ukr. · 118 mijeh/mȇh sch. · 118 mis č. · 147 misa č. · 147

187

stsl., r., b., slc., p. · 148 mísa č. · 13, 15, 19, 22, 23, 28, 133, 146, 147, 165 stč. · 147 misař č. · 147 misař(ka) stč. · 147 mísečka č. · 147 miska č. · 17, 18, 22, 26, 28, 147, 148 stč. · 147 míska r., br. · 148 miskynošě stč. · 147 misník č. · 147, 148 mistička č. · 147 míza sln. · 148 mjach b. · 118 mléč č. · 129 mléčnice č. · 129 mléčníček č. · 129 mléčník č. · 129 stč. · 129 mlejnek č. · 51 mlékáč č. · 16, 121, 123, 129, 165 mleko m. · 129 p. · 129 mléko č. · 129 sln. · 129 mlěko stsl. · 129 mlíčen č. · 129 mlíčnice č. · 129 mlíčník č. · 129 mlieko slc. · 129 mlijèko/mléko sch. · 129 mlin s. · 51 mlít č. · 51 mljako b. · 129 mloko hl., dl. · 129

mlýn č. · 51 stč. · 50 młyn p. · 51 mlýnec č. · 51 stč. · 50, 51 mlýnek č. · 15, 18, 26, 27, 32, 49, 50, 51, 165 moasis pr. · 118 molere lat. · 51 molīna plat. · 51 molīnum plat. · 51 molokó r., ukr. · 129 mordýř č. dial. · 40 morfē řec. · 39 morsaere střhn. · 40 morsari střhn. · 40 Mörser něm. · 40 mortarius střlat. · 40 motiti sln. · 52 mǫtiti stsl. · 52 motvice č. dial. · 52 moutev č. · 14, 26, 32, 43, 52, 78, 165 č. dial. · 52, 78 moutit č. · 52 moutiti stč. · 132 moutvice č. · 52, 78 č. dial. · 52, 78 moutvička č. · 52 č. dial. · 44, 52 moździerz p. · 40 mozsár maď. · 40 maď. dial. · 40 možděř stč. · 40 moždieř stč. · 40 moždieřek stč. · 40 moždieřík stč. · 40

moždíř č. · 27, 40 stč. · 40 moždířek č. · 40 moždiřík č. · 40 moždřieř stč. · 40 možžér r. · 40 mucić hl. · 52 mulīn sthn. · 51 mulīnum lat. · 51 muśiś dl. · 52 mútev stč. · 52 mutiť r. · 52 slc. · 52 mútiti stč. · 52 mútvicě stč. · 52 mutyty ukr. · 52 mysa ukr. · 148 mýska ukr. · 148

N naběrač č. · 63 naběračka č. · 15, 19, 21, 26, 32, 61, 62, 77, 143 č. dial. · 63 stč. · 62 naběradlo č. · 63 naběrák č. · 63 nabíračka č. · 62 č. dial. · 63 nabírák č. · 63 naczynie p. · 28 náčení č. · 27 č. dial. · 27, 30 náčeníčko č. · 27 náčin č. dial. · 27 náčina

188

č. dial. · 27 náčiní č. · 16, 26, 27, 28, 32, 41, 59, 76, 77, 78, 99, 165, 167, 197 č. dial. · 30 náčiníčko č. · 27 č. · 27 stč., č. · 27 náčinie stč. · 27 načinitel stč. · 27 náčino č. dial. · 27 nádoba č. · 29, 31 stč. · 29 nádobí č. · 13, 14, 16, 27, 28, 29, 30, 31, 59, 99, 165, 167, 197 č. dial. · 30 nádobíce stč. · 29 nádobíčko č. · 29 stč. · 29 nádobie stč. · 29, 31 nádobka č. · 29 nádobník stč. · 29 nalévačka č. · 143 nálívka č. dial. · 64 ness střit. · 55 niž ukr. · 55 nóż p. · 55 nozyce p. · 58 nozycki p. · 58 nož luž., br., r., m., b. · 55 nóž č. · 54 stč. · 54 nȏž slc., sch. · 55 nož(n)ici b. · 58 nože č. · 54, 57 nožě stč. · 57 nóžě stč. · 57 nožéce č. dial. · 57 nožejček

č. · 54 nožejk č. · 54 nožice č. · 57 ch. · 58 nožíce č. dial. · 57 nožíček č. · 54 nožíčky stč. · 57 nožieř stč. · 54, 57 nožík č. · 54 nožíky č. · 57 č. dial. · 57 stč. · 57 nóžky stč. · 57 nóžni r. · 58 nožnice č. dial. · 57 slc. · 58 nožnicě stč. · 54 nožnicy r. · 58 nožь stsl. · 55 nudlbret č. dial. · 86 nůž č. · 15, 18, 21, 26, 32, 53, 54, 133, 151, 165 nůže č. · 57 nůžky č. · 15, 32, 56, 57, 165 č. dial. · 57 nůžtičky č. · 57 nýssō ř. · 55 nὸž sln. · 55

O odlívka č. dial. · 64 ogřin č. dial. · 60 okrín slc. · 60 okrinъ/krinica stsl. · 60 okřin č. · 59 č. dial. · 60

okřín č. · 14, 22, 32, 59, 146, 165 stč. · 59 okřinář č. · 60 okřínář stč. · 59 okřinářka č. · 60 okříneček č. · 60 okřínek č. · 60 stč. · 59 okřinka č. · 60 ouhrabečnice č. dial. · 70

P pāla lat. · 48 palenia lat. · 48 palenta lat. · 48 paleta lat. · 48 pámba č. dial. · 103 pánev č. · 13, 15, 19, 28, 93, 102, 103, 165 stč. · 103 pánevné stč. · 103 pánevník č. · 103 stč. · 103 panew p. · 104 pánewka brd. · 104 panica m. · 104 stsl. · 104 paníca b. · 104 pànica sch. · 104 pánka/panók rd. · 104 panna lat. · 104, střlat. · 103 pánva č. · 103 č. dial. · 103 slc. · 104 stč. · 103 pánvá ukr. · 104 pánvě

189

stč. · 103 pánvice č. · 103 pánvicě stč. · 103 pánvička č. · 103 stč. · 103 panwej dl. · 104 par r. · 105 para slc., hl., p., sch., m., b. · 105 pára br., ukr., sln. · 105 č. · 105 pari m., b. · 105 parić hl., dl. · 105 pariť slc. · 105 páriť r. · 105 pariti sch. · 105 páriti sln · 105 páryc´ br. · 105 páryty ukr. · 105 parzyć p. · 105 pařák č. · 15, 29, 93, 104, 105, 165 č. dial. · 105 pařit č. · 105 patina lat. · 104 pec č. · 106 péci č. · 106 pèći sch. · 106 peč r. · 106 peče m. · 106 pȇči sln. · 106 pehar sch., sln. · 151 peka b. · 106 pekáč č. · 13, 15, 28, 29, 93, 105, 106, 165 č. dial. · 106 pekáček č. · 106 stč. · 106

pekár č. dial. · 106 pektý ukr. · 106 peku-ō ie. · 106 peleta č. · 34 pešti stsl. · 106 pfanna střhn. · 104 Pfanne něm. · 104 phanne střhn. · 103 piec p. · 106 piecť slc. · 106 pích č. · 78 pjac dl. · 106 pjačý br. · 106 pjec p. · 106 plácačka č. dial. · 89 podsívadlo č. dial. · 70 pohár č. · 19, 23, 133, 134, 149, 150, 165 maď. · 151 póhar ukr. · 151 pohárček č. · 150 pohárčík č. · 150 poháreček č. · 150 pohárek č. · 20, 23, 149, 150 pohárkovec č. · 150 pohárna č. · 150 pohárnice č. · 150 pohárník č. · 150 pohárovka č. · 150 poháříček č. · 150 pohářík č. · 150 polokoukolka č. dial. · 70 pȏnev sln. · 104 pónoj

hl. · 104 požuv stč. · 62, 76 prachovka č. dial. · 70 pražnice č. · 106 preváliti sch., m. · 87 pribór r. · 152 pribráť r. · 152 prkence stč. · 61 prkénce č. · 61 prkénečko č. · 61 prkénko č. · 14, 26, 32, 60, 61, 165 prkno č. · 61 č. dial. · 86 prkýnečko č. · 61 prkýnka č. · 61 prkýnko č. · 61 přetaček č. dial. · 71 příbor č. · 22, 25, 133, 151, 152, 165 příborek č. · 152 příborník č. · 152 přínoza stč. · 55 puhar p. · 151 putela č. dial. · 111

Q querlen něm. · 45 quirl něm. · 43 Quirl něm. · 90 quirlen něm. · 43, 45

R rapotáč č. · 51 rascí br. · 120

190

rásť slc. · 120 rastá b. · 120 raste m. · 120 rasti stsl. · 120 rastí r. · 120 rásti sln., sch. · 120 reformace č. · 39 rendlík č. · 28, 94, 100 repetáč č. · 51 rod č. · 120 rodit č. · 120 rogalka č. dial. · 44 rohačka č. dial. · 44 rolla lat. · 100 Rolle něm. · 100 ronde fr. · 100 rondel p. · 100 rosć hl., dl. · 120 róść p. · 120 -rostl č. · 120 rostý ukr. · 120 růst, rostu č. · 120

Ř řešátko č. dial. · 70, 71 řešato č. dial. · 70 řešetko č. dial. · 70 řešétko č. dial. · 71 řešeto č. dial. · 70 řešítko č. dial. · 70 říč č. dial. · 70 řičice č. dial. · 70 říčice

č. dial. · 70 říčička č. dial. · 71 řídčice č. dial. · 70 řitička č. dial. · 71 řítička č. dial. · 71

S sádelňák č. · 16, 121, 130, 131, 165 sádelnice č. · 130 sádelník č. · 130, 131 sadit č. · 131 sádlník stč. · 130 sadlo slc. · 131 sadło hl., dl., p. · 131 sádlo stč. · 130 sáchar r. · 134 sajto č. dial. · 70 sákcharon ř. · 134 sála br. · 131 salo sch., m., b. · 131, stněm. · 158 sálo r., ukr., sln. · 131 śarkara ind. · 134 śarkarā stind. · 134 sberačka č. dial. · 63 sběračka č. · 26, 32, 61, 62, 77, 143, 165 sbiračka č. dial. · 63 sbíračka č. dial. · 63 scepfen sthn. · 113 scrīnium lat. · 60 sēbum lat. · 131 secāre lat. · 68 secūris lat. · 68 seč r. · 68

seče m. · 68 séči sln. · 68 sejtko č. dial. · 70, 71 sejto č. dial. · 70 seká b. · 68 sekáč č. dial. · 68 stč. · 67 sěkáč stč. · 67 sekáček č. · 15, 26, 32, 65, 165 sekadlo č. · 67 sekat č. · 68 sekať slc. · 68 sékati sln. · 68 sekera č. · 65, 66 č. dial. · 66 slc., hl., dl. · 68 sěkera stč. · 66 sekerenka č. dial. · 66 sekerka č. · 26, 32, 65, 66, 165 sekérka č. · 66 sěkerka stč. · 66 sekernatka č. · 66 sekerné č. · 66 sekernice č. · 66 sekernictví č. · 66 sekerník č. · 66 sekeřice č. · 66 sekeřička č. · 66 sekira m. · 68 sekíra b., r., sln. · 68 sekyra č. dial. · 66 stsl. · 68 sěkyra stč. · 66 sekyrka č. · 66 sěkyrka

191

stč. · 66 sekyrnice č. · 66 sekyrník č. · 66 sěkyřice stč. · 66 sekyřička č. · 66 sěšti stsl. · 68 sétko č. dial. · 71 séto č. dial. · 70 Schaufel něm. · 77 schöpfen něm. · 113 schufel střhn. · 76 schufen něm. dial. · 77 schuofe(n) střhn. · 77 schuvel střhn. · 76 siec/siekać p. · 68 siekiera p. · 68 síetas lit. · 72 sieto stč. · 70 síets lot. · 72 síktý ukr. · 68 siľ ukr. · 158 sít č. · 72 síta br. · 72 sítcě stč. · 70 sítečko stč. · 70 sitko č. dial. · 71 sítko č. · 15, 69, 70 č. dial. · 71 stč. · 70 sito č. dial. · 70 slc., p., sch., m., b. · 72 síto č. · 32, 69, 70, 165 č. dial. · 70 r., sln. · 72 stč. · 70 síťoďasec č. · 70

sitonoska č. · 70 sjačý br. · 68 sjakéra br. · 68 sječi/seći sch. · 68 sjèkira sch. · 68 skaidit lot. · 33 skaidrùs lit. · 33 skeppjan stsas. · 113 skíedžiu lit. · 33 skíesti lit. · 33 sklence č. dial. · 154 sklenice č. · 24, 28, 133, 152, 154, 165 skleničář(ka) č. · 154 sklenička č. dial. · 154 skleničkář č. · 154 skleničník č. · 154 sklenka č. · 154 sklinka č. dial. · 154 sklínka č. · 154 sklínkař č. · 154 sklo č. · 154 slc., hl., rd., ukr. · 154 slámka č. dial. · 157 slanec č. · 157 slaneček č. · 157 slaněnka č. · 157 slanice č. · 157 slanicě stč. · 157 slanička č. · 157 č. dial. · 157 stč. · 157 slaník č. dial. · 157 slánka č. · 20, 23, 133, 156, 157, 165 č. dial. · 157 sláňka

č. dial. · 157 slévačka č. · 143 smetana č. · 132 smetaník č. · 16, 121, 131, 132, 165 sȏ sch. · 158 sokýra ukr. · 68 sol slc., dl., m., b. · 158 soľ r., br. · 158 sól hl., p., sln. · 158 stč. · 158 solák č. dial. · 157 solenka č. · 157 solňák č. · 157 solnicě stč. · 157 solnička č. dial. · 157 soľnička č. dial. · 157 solovoj r. · 158 solь stsl. · 158 soudek č. dial. · 127 srostlík č. · 16, 108, 119, 120, 165 srostlíky č. dial. · 120 stăkló b. · 155 stàklo, s(t)klo, cklo sch. · 154 stauchen něm. · 76 stehhal sthn. · 155 steklo sln. · 154 stekló r. · 154 ukr. · 154 stikls gót. · 155 stklenář stč. · 154 stklenářka stč. · 154 stklenářstvo stč. · 154 stklenicě stč. · 154 stklenička stč. · 154

192

stkleničstvo stč. · 154 stklenie stč. · 154 stklenka stč. · 154 stlačka č. dial. · 127 stloukačka č. dial. · 127 stoklaska č. dial. · 70 straucheln něm. · 74 strboul č. dial. · 141 strhadlo stč. · 74 strjúka stsev. · 74 strjūka stisl. · 74 strouhátko č. · 74 stroužek č. · 74 strug p., r., m., b. · 74 strȗg sln., sch. · 74 struh br., ukr. · 74 č. · 74 struhač č. · 74 struháček č. · 74 struhadelko č. · 74 struhadélko č. · 74 struhádko č. · 74 struhadlko stč. · 74 struhadlo č. · 32, 73, 74, 165 stč. · 74 strúhadlo slc. · 74 struhadýlko č. · 74 struhák č. · 74 struhálko č. · 74 struhař č. · 74 struhátko č. · 74 strukk nor. · 74 strȳkja stisl. · 74 střepy

č. dial. · 30 stьklьnica/stьklěnica stsl. · 154 sucre fr. · 134 sugar angl. · 134 sukkar ar. · 134 sukulenka slc. · 66 sůl č. · 158 suola fin. · 158 sykać/sekaś hl, dl. · 68 syto č. dial. · 70 sýto č. dial. · 70 ukr. · 72 szkło p. · 154

Š šašálek stč. · 94 šeblefla č. dial. · 63 šepkela č. dial. · 63 šeplefka č. dial. · 63 šepležka č. dial. · 63 škla hl. · 154 škleńca hl. · 154 šofan č. dial. · 77 šouf č.dial. · 77 šoufek č. dial. · 77 šprudlč. dial. · 44 špruglč. dial. · 44 šprulč. dial. · 44 štěpák č. dial. · 113 šťocháč č. dial. · 78 šťouchadlo č. · 15, 26, 32, 75, 165 šťouchat č. · 76 šťucháček č. · 75 šťuchačka

č. · 75 šťuchadlo č. · 75 č. dial. · 78 šťuchanina č. · 75 šťuchátko č. · 75 štýlák č. · 94 šufan č. · 15, 26, 32, 76, 165 č. dial. · 77 stč. · 62, 76 šufán č. · 76 šufánek č. · 76 č. dial. · 63, 77 šufek č. · 76 švrlč. dial. · 44 šyto č. dial. · 70

T tagliere it. · 161 tailler fr. · 161 taillier stfr. · 161 talaŕ dl. · 161 taléŕ hl. · 161 talerz p. · 161 taleř č. dial. · 161 taléř č. dial. · 160, 161 stč. · 160 taléřek č. dial. · 161 taliāre plat. · 161 talier sthn. · 161 taliř č. dial. · 161 talíř č. · 21, 24, 28, 133, 159, 160, 165 talířek č. · 22, 27, 160 č. dial. · 161 taljur sch. · 161 talur b. · 161

193

talyř č. dial. · 161 tarelka r. · 161 tčbán stč. · 114 Teller něm. · 161 tlčko č. · 78 tłčko č. dial. · 78 tlouček č. · 78 tloučko č. dial. · 78 tlouk č. · 14, 26, 32, 77, 78, 165 č. dial. · 78 tloukadlo č. · 78 tluček č. · 78 tlúček č. · 78 tłúček č. dial. · 78 tłúčka č. dial. · 78 tluk č. · 78 tlúk stč. · 77 tłúk č. dial. · 78 tlukačka č. dial. · 127 tlukadlo č. · 78 č. dial. · 78 tlukátko č. · 78 toče/tůček č. dial. · 71 tok č. dial. · 70 topárka č. dial. · 78 topárko č. dial. · 78 topůrko č. dial. · 78 transformátor č. · 39 trdélko č. · 80 trdelnicě stč. · 80 trdelník č. · 80 trdlce stč. · 80 trdlec stč. · 80 trdlenec

č. · 80 trdlice č. · 80 trdlička č. · 80 trdliště č. · 80 trdlo č. · 26, 32, 39, 78, 80, 165 č. dial. · 78 stč. · 80 trdločení č. · 80 trdlovačka č. · 80 trdlovka č. · 80 trdýlko č. · 80 trénožka stč. · 102 trlek stč. · 80 trlenec stč. · 80 trlice č. · 80 trlík stč. · 80 trlo č. · 80 stč. · 80 třít č. · 80 tšugałko dl. · 74 týkat č. · 76 tὶlkti lit. · 79 ŧruhadło hl., dl. · 74

ṷ ṷarhet. · 90

U uniforma č. · 39 užica č. dial. · 143 užice č. dial. · 143 užička č. dial. · 143

V vaga m. · 83 vága b., sln. · 83 vága/vágá rd. · 83 vága/vâga sch. · 83 vahá br., ukr. · 83 váha č. · 83 slc. · 83 stč. · 82 vahadlo č. · 83 váhy č. · 15, 32, 81, 83, 165 stč. · 82 val č. dial. · 86 vál č. · 14, 26, 32, 85, 165 č. dial. · 86 vala/valka m. · 87 válať slc. · 87 vālât lot. · 87 válec č. · 85 váleček č. · 14, 26, 32, 85, 165 válek č. · 85 č. dial. · 86 válet č. · 87 vali m. · 87 valíc´ br. · 87 valit č. · 87 valíť r. · 87 valit (se) č., slc. · 87 valíti sln. · 87 valjá b. · 87 valjác br. · 87 váljam b. · 87 valjáť r. · 87 váljati sch., sln. · 87 valjati sę

194

stsl. · 87 valjáty ukr. · 87 valýty ukr. · 87 vaṙem arm. · 90 vari m. · 90 variť slc. · 90 varíť r. · 90 varíti sln. · 90 váriti sch. · 90 varjá b. · 90 varýc br. · 90 varýti ukr. · 90 vařačka č. dial. · 89 vařacha č. dial. · 88, 89 vařaja č. dial. · 88 vařala č. dial. · 89 vařečka č. · 15, 18, 26, 32, 88, 90 č. dial. · 27, 44, 88, 89, 90, 165 stč.. · 88 vařecha č. dial. · 64, 88 vařeja č. dial. · 88 vařejčka č. dial. · 88 vařejka č. dial. · 88 vařeka č. · 88 č. dial. · 88 vařeška č. dial. · 88 vařit č. · 90 vašek č. dial. · 88, 89 vážky č. · 83 veliù vélti lit. · 87 velká ležka č. dial. · 63 veľu velt lot. · 87 vidla stč. · 163 vidle č. · 162 vidlica

slc. · 163 vidlice č. · 15, 21, 26, 162, 165 vidlicě stč. · 162 vidlička č. · 15, 21, 133, 151, 162, 165 slc. · 163 stč. · 162 vidličkář(ka) č. · 163 vidličkovadlo č. · 163 vidličky č. · 163 vidly č. dial. · 163 slc. · 163 stč. · 162 víla r. · 163 vila-ica b. · 163 vokřím č. dial. · 60 võlioju võlioti lit. · 87 vrdhyatē stind. · 120 vříti č. · 90 vžice č. dial. · 143 vžíce č. dial. · 143 vъnьznǫnti stsl. · 55

W waga dl., p. · 83 waga/wāge sthn. · 83 waha hl. · 83 walać p. · 87 waleć hl., dl. · 87 walić hl., dl., p. · 87 Walze něm. · 87 warić hl., dl. · 90 warm angl., něm. · 90 warmjan gót. · 90 warzyć p. · 90 widły p. · 163

Z zadělání č. · 91 zadělávačka č. · 15, 32, 91, 146, 165 zadělávanina č. · 91 zadělávka č. · 91 zban br. · 114 zbanók br. · 114 zbelka č. dial. · 127 źělaś dl. · 91 zubar střhn. · 115 zucchero it. · 134 zucker střhn. · 134 zwibar střhn. · 115

Ž žban r. · 114 žbán stč. · 114 žban/zban ukr. · 114 žber č. · 116 žberačka č. dial. · 63 žběračka č. dial. · 63 žbíračka č. dial. · 63 žečka č. dial. · 143 žejbrovina č. dial. · 70 žernov č. · 51 žíberko č. dial. · 70, 71 žíbro č. dial. · 70 žíce č. dial. · 143 žička č. dial. · 143 žlíca sln. · 144 žlice č. dial. · 143 žlíce č. dial. · 143

195

žlička č. dial. · 143 stč. · 142 žofan č. dial. · 77 žrna

č. dial. · 51 žufan č. · 76 č. dial. · 77 žufán č. · 76

žufánek č. · 76 č. dial. · 63 žufek č. · 76

196

Anotace V této diplomové práci se zabývám názvy vybraných typů kuchyňského nádobí a náčiní. Při analýze jednotlivých slov postupuji od samotného vzniku pojmenování. Snažím se vystopovat východisko slova, jeho indoevropský kořen, nejstarší českou podobu slova, zachycenou v pramenech, a varianty slova v ostatních slovanských jazycích, případně příbuzná slova v jazycích ostatních. Těžiště mé práce spočívá v nastínění jazykového vývoje daných výrazů od fází nejstarší češtiny až po češtinu současnou včetně dialektických variant, zachycených na našem jazykovém území. Všímám si také toho, zda a jak pronikla sledovaná slova do české frazeologie. Rámec těmto poznatkům tvoří teoretická část, kde nastiňuji pohled na nejstarší podobu kuchyně, nejstarší dochované nádobí a náčiní a v neposlední řadě podobu a pravidla stolování v průběhu uplynulých staletí.

Annotation In this thesis I deal with the names of the selected types of kitchen dishes and utensils. I progress from the very words of description in the process of individual words analysis. I try to trace up the basis of words, its Indo-European root, the oldest form of Czech words, collected in the literary sources, and variants of words in the other Slavic languages, or alternatively related words in other languages. The focus of my thesis is to outline the linguistic development of selected expressions from the oldest Czech to present Czech including dialectical variations, collected in our language territory. I also notice whether and how the words monitored have penetrated into the Czech phraseology. The framework for these findings is the theoretical part where I outline the overview to the oldest appearance of kitchen, the oldest dishes and utensils, and also the form and rules of dining in the past centuries.

197