MASARYKOVA UNIVERZITA Filozofická fakulta Ústav českého jazyka
Magisterská diplomová práce
Brno 2016
Bc. Alena Pešavová
MASARYKOVA UNIVERZITA Filozofická fakulta Ústav českého jazyka Český jazyk a literatura
Bc. Alena Pešavová
Vybrané české názvy jedlých hub Magisterská diplomová práce
Vedoucí práce:
PhDr. Pavla Valčáková, CSc.
2016
Prohlašuji, že jsem magisterskou diplomovou práci vypracovala samostatně s využitím všech uvedených pramenů a literatury.
V Brně dne
………………
….…………………………… Bc. Alena Pešavová
3
Na tomto místě bych ráda poděkovala PhDr. Pavle Valčákové, CSc., za její pomoc a odborné rady, které mi během psaní magisterské diplomové práce poskytla, a vůbec za všestrannou podporu a hlavně vstřícný a trpělivý přístup při osobních konzultacích. Dále bych chtěla poděkovat i všem ostatním, kteří mě při tvorbě práce podporovali a inspirovali, především svému manželovi, rodině a blízkým.
4
Obsah: 1.
Úvod ........................................................................................................................ 12
2.
Z historie hub .......................................................................................................... 15
3.
2.1.
Mykologie ........................................................................................................ 15
2.2.
Nejznámější světoví mykologové .................................................................... 15
2.3.
Nejznámější čeští mykologové ......................................................................... 16
Houby ...................................................................................................................... 18 3.1.
Rozdělení hub ................................................................................................... 20
3.2.
Popis hub .......................................................................................................... 22
3.2.1.
Podhoubí (mycelium) ................................................................................ 22
3.2.2.
Plodnice ..................................................................................................... 23
3.2.3.
Třeň (stipes) .............................................................................................. 23
3.2.4.
Klobouk (pileus) ....................................................................................... 24
3.2.5.
Výtrusy (sporae) ........................................................................................ 24
3.2.6.
Prsten (annulus armila) ............................................................................. 25
3.3.
Složení hub ....................................................................................................... 25
3.4.
Vůně a chuť hub ............................................................................................... 26
3.5.
Rozmnožování hub ........................................................................................... 27
3.6.
Význam hub v přírodě a pro člověka ............................................................... 28
4.
Vybrané názvy jedlých hub ..................................................................................... 30
HŘIBY .................................................................................................................... 30 a)
Stav názvu hřib ve staré češtině a v češtině 19. století ................................. 30
b)
Stav názvu hřib v nové češtině ..................................................................... 30
c)
Původ slova hřib ........................................................................................... 30
d)
Pravé hřiby .................................................................................................... 31
e)
Možné záměny .............................................................................................. 31
4.1.
HŘIB BOROVÝ (Boletus pinophilus) ............................................................. 32
4.1.1.
Popis houby a její využití .......................................................................... 32
4.1.2.
Výskyt a růst hřibu borového .................................................................... 33
4.1.3.
Jiná pojmenování a lidové názvy .............................................................. 33
4.2.
HŘIB DUBOVÝ (Boletus aestivalis)............................................................... 34
4.2.1.
Popis houby a její využití .......................................................................... 34 5
4.2.2.
Výskyt a růst hřibu dubového ................................................................... 35
4.2.3.
Jiná pojmenování a lidové názvy .............................................................. 35
4.3.
4.3.1.
Popis houby a její využití .......................................................................... 36
4.3.2.
Výskyt a růst hřibu hnědého ..................................................................... 37
4.3.3.
Jiná pojmenování a lidové názvy .............................................................. 37
4.4.
HŘIB KOLODĚJ (Boletus luridus) ................................................................. 38
4.4.1.
Popis houby a její využití .......................................................................... 38
4.4.2.
Výskyt a růst hřibu koloděje ..................................................................... 39
4.4.3.
Jiná pojmenování a lidové názvy .............................................................. 39
4.5.
HŘIB KOVÁŘ (Boletus erythropus) ............................................................... 40
4.5.1.
Popis houby a její využití .......................................................................... 40
4.5.2.
Výskyt a růst hřibu kováře ........................................................................ 41
4.5.3.
Jiná pojmenování a lidové názvy .............................................................. 41
4.6.
HŘIB SMRKOVÝ (Boletus edulis) ................................................................. 43
4.6.1.
Popis houby a její využití .......................................................................... 43
4.6.2.
Výskyt a růst hřibu smrkového ................................................................. 44
4.6.3.
Jiná pojmenování a lidové názvy .............................................................. 44
4.7.
HŘIB HNĚDÝ (Boletus badius) ...................................................................... 36
HŘIB ŽLUTOMASÝ (Boletus chrysenteron) ................................................. 45
4.7.1.
Popis houby a její využití .......................................................................... 45
4.7.2.
Výskyt a růst hřibu žlutomasého ............................................................... 46
4.7.3.
Jiná pojmenování a lidové názvy .............................................................. 46
MUCHOMŮRKY ................................................................................................... 48 a)
Stav názvu muchomůrka ve staré češtině a v češtině 19. století ................... 48
b)
Stav názvu muchomůrka v nové češtině ....................................................... 48
c)
Původ slova muchomůrka ............................................................................. 48
d)
Možné záměny .............................................................................................. 49
4.8.
MUCHOMŮRKA RŮŽOVKA (Amanita rubescens) ..................................... 49
4.8.1.
Popis houby, její využití a možné záměny ................................................ 49
4.8.2.
Výskyt a růst muchomůrky růžovky .......................................................... 50
4.8.3.
Jiná pojmenování a lidové názvy .............................................................. 50
4.9.
MUCHOMŮRKA ŠEDIVKA (Amanita spissa) .............................................. 52
4.9.1.
Popis houby, její využití a možné záměny ................................................ 52
6
4.9.2.
Výskyt a růst muchomůrky šedivky ........................................................... 53
4.9.3.
Jiná pojmenování a lidové názvy .............................................................. 53
OSTATNÍ DRUHY HUB ....................................................................................... 54 4.10.
BEDLA VYSOKÁ (Lepiota procera) .......................................................... 54
4.10.1.
Popis houby, její využití a možné záměny ............................................ 54
4.10.2.
Výskyt a růst bedly vysoké .................................................................... 55
4.10.3.
Stav názvu bedla ve staré češtině a v češtině 19. století ....................... 55
4.10.4.
Stav názvu bedla v nové češtině............................................................ 55
4.10.5.
Původ slova bedla ................................................................................. 56
4.10.6.
Jiná pojmenování a lidové názvy .......................................................... 56
4.11.
HOLUBINKA MANDLOVÁ (Russula vesca) ............................................ 57
4.11.1.
Popis houby, její využití a možné záměny ............................................ 57
4.11.2.
Výskyt a růst holubinky mandlové ........................................................ 58
4.11.3.
Stav názvu holubinka ve staré češtině a v češtině 19. století ................ 58
4.11.4.
Stav názvu holubinka v nové češtině .................................................... 58
4.11.5.
Původ slova holubinka .......................................................................... 58
4.11.6.
Jiná pojmenování a lidové názvy .......................................................... 59
4.12.
KAČENKA ČESKÁ (Verpa bohemica) ....................................................... 60
4.12.1.
Popis houby, její využití a možné záměny ............................................ 60
4.12.2.
Výskyt a růst kačenky české .................................................................. 61
4.12.3.
Stav názvu kačenka ve staré češtině a v češtině 19. století ................... 61
4.12.4.
Stav názvu kačenka v nové češtině ....................................................... 61
4.12.5.
Původ slova kačenka ............................................................................. 61
4.12.6.
Jiná pojmenování a lidové názvy .......................................................... 62
4.13.
KLOUZEK OBECNÝ (Boletus luteus) ........................................................ 63
4.13.1.
Popis houby, její využití a možné záměny ............................................ 63
4.13.2.
Výskyt a růst klouzku obecného ............................................................ 64
4.13.3.
Stav názvu klouzek ve staré češtině a v češtině 19. století .................... 64
4.13.4.
Stav názvu klouzek v nové češtině......................................................... 64
4.13.5.
Původ slova klouzek .............................................................................. 64
4.13.6.
Jiná pojmenování a lidové názvy .......................................................... 65
4.14.
KOTRČ KADEŘAVÝ (Sparassis crispa) ................................................... 66
4.14.1.
Popis houby, její využití a možné záměny ............................................ 66
7
4.14.2.
Výskyt a růst kotrče kadeřavého ........................................................... 67
4.14.3.
Stav názvu kotrč ve staré češtině a v češtině 19. století ........................ 67
4.14.4.
Stav názvu kotrč v nové češtině ............................................................ 67
4.14.5.
Původ slova kotrč .................................................................................. 68
4.14.6.
Jiná pojmenování a lidové názvy .......................................................... 68
4.15.
KOZÁK BŘEZOVÝ (Leccinum scabrum) .................................................. 69
4.15.1.
Popis houby, její využití a možné záměny ............................................ 69
4.15.2.
Výskyt a růst kozáka březového ............................................................ 70
4.15.3.
Stav názvu kozák ve staré češtině a v češtině 19. století ....................... 70
4.15.4.
Stav názvu kozák v nové češtině ........................................................... 71
4.15.5.
Původ slova kozák ................................................................................. 71
4.15.6.
Jiná pojmenování a lidové názvy .......................................................... 71
4.16.
KŘEMENÁČ OSIKOVÝ (Boletus aurantiacum) ........................................ 73
4.16.1.
Popis houby, její využití a možné záměny ............................................ 73
4.16.2.
Výskyt a růst křemenáče osikového ...................................................... 74
4.16.3.
Stav názvu křemenáč ve staré češtině a v češtině 19. století ................. 74
4.16.4.
Stav názvu křemenáč v nové češtině ..................................................... 74
4.16.5.
Původ slova křemenáč ........................................................................... 74
4.16.6.
Jiná pojmenování a lidové názvy .......................................................... 75
4.17.
KUŘÁTKA ZLATÁ (Ramaria aurea) ......................................................... 77
4.17.1.
Popis houby, její využití a možné záměny ............................................ 77
4.17.2.
Výskyt a růst kuřátek zlatých ................................................................ 78
4.17.3.
Stav názvu kuřátko ve staré češtině a v češtině 19. století .................... 78
4.17.4.
Stav názvu kuřátko v nové češtině ........................................................ 78
4.17.5.
Původ slova kuřátko .............................................................................. 78
4.17.6.
Jiná pojmenování a lidová názvy .......................................................... 79
4.18.
LIŠKA OBECNÁ (Cantharellus cibarius)................................................... 80
4.18.1.
Popis houby, její využití a možné záměny ............................................ 80
4.18.2.
Výskyt a růst lišky obecné ..................................................................... 81
4.18.3.
Stav názvu liška ve staré češtině a v češtině 19. století ......................... 81
4.18.4.
Stav názvu liška v nové češtině ............................................................. 81
4.18.5.
Původ slova liška ................................................................................... 81
4.18.6.
Jiná pojmenování a lidové názvy .......................................................... 82
8
4.19.
PEČÁRKA POLNÍ (Agaricus campestris) .................................................. 83
4.19.1.
Popis houby, její využití a možné záměny ............................................ 83
4.19.2.
Výskyt a růst pečárky polní ................................................................... 84
4.19.3.
Stav názvu pečárka ve staré češtině a v češtině 19. století ................... 85
4.19.4.
Stav názvu pečárka v nové češtině........................................................ 85
4.19.5.
Původ slova pečárka ............................................................................. 85
4.19.6.
Jiná pojmenování a lidové názvy .......................................................... 86
4.20.
PÝCHAVKA OBECNÁ (Lycoperdon perlatum)......................................... 87
4.20.1.
Popis houby, její využití a možné záměny ............................................ 87
4.20.2.
Výskyt a růst pýchavky obecné.............................................................. 88
4.20.3.
Stav názvu pýchavka ve staré češtině a v češtině 19. století ................. 88
4.20.4.
Stav názvu pýchavka v nové češtině ..................................................... 89
4.20.5.
Původ slova pýchavka ........................................................................... 89
4.20.6.
Jiná pojmenování a lidové názvy .......................................................... 89
4.21.
RYZEC PRAVÝ (Lactarius deliciosus) ....................................................... 91
4.21.1.
Popis houby, její využití a možné záměny ............................................ 91
4.21.2.
Výskyt a růst ryzce pravého .................................................................. 92
4.21.3.
Stav názvu ryzec ve staré češtině a v češtině 19. století ........................ 92
4.21.4.
Stav názvu ryzec v nové češtině ............................................................ 92
4.21.5.
Původ slova ryzec .................................................................................. 93
4.21.6.
Jiná pojmenování a lidové názvy .......................................................... 93
4.22.
SMRŽ OBECNÝ (Morchella esculenta) ...................................................... 95
4.22.1.
Popis houby, její využití a možné záměny ............................................ 95
4.22.2.
Výskyt a růst smrže obecného ............................................................... 96
4.22.3.
Stav názvu smrž ve staré češtině a v češtině 19. století ......................... 96
4.22.4.
Stav názvu smrž v nové češtině ............................................................. 97
4.22.5.
Původ slova smrž ................................................................................... 97
4.22.6.
Jiná pojmenování a lidové názvy .......................................................... 98
4.23.
STROČEK TRUBKOVITÝ (Craterellus cornucopioides).......................... 99
4.23.1.
Popis houby, její využití a možné záměny ............................................ 99
4.23.2.
Výskyt a růst stročku trubkovitého ...................................................... 100
4.23.3.
Stav názvu stroček ve staré češtině a v češtině 19. století ................... 100
4.23.4.
Stav názvu stroček v nové češtině ....................................................... 100
9
4.23.5.
Původ slova stroček ............................................................................. 101
4.23.6.
Jiná pojmenování a lidové názvy ........................................................ 101
4.24.
4.24.1.
Popis houby, její využití a možné záměny .......................................... 102
4.24.2.
Výskyt a růst šťavnatky pomrazky ....................................................... 103
4.24.3.
Stav názvu šťavnatka ve staré češtině a v češtině 19. století............... 103
4.24.4.
Stav názvu šťavnatka v nové češtině ................................................... 103
4.24.5.
Původ slova šťavnatka ......................................................................... 103
4.24.6.
Jiná pojmenování a lidové názvy ........................................................ 104
4.25.
5.
ŠŤAVNATKA POMRAZKA (Hygrophorus hypothejus) ......................... 102
VÁCLAVKA OBECNÁ (Armillaria mellea) ............................................ 105
4.25.1.
Popis houby, její využití a možné záměny .......................................... 105
4.25.2.
Výskyt a růst václavky obecné ............................................................ 106
4.25.3.
Stav názvu václavka ve staré češtině a v češtině 19. století ................ 106
4.25.4.
Stav názvu václavka v nové češtině .................................................... 106
4.25.5.
Původ slova václavka .......................................................................... 107
4.25.6.
Jiná pojmenování a lidové názvy ........................................................ 107
Závěr ..................................................................................................................... 108
Anotace ......................................................................................................................... 111 Annotation ..................................................................................................................... 111 Seznam literatury .......................................................................................................... 112 Seznam časopisů ........................................................................................................... 115 Seznam internetových zdrojů ........................................................................................ 116 Seznam obrázků ............................................................................................................ 117 Zkratky .......................................................................................................................... 119 Rejstřík .......................................................................................................................... 121 Přílohy ........................................................................................................................... 128 Příloha A ............................................................................................................... 129 Příloha B ............................................................................................................... 133 Příloha C ............................................................................................................... 134 Příloha D ............................................................................................................... 136
10
„Pravý houbař není kazisvět. Miluje přírodu a les, přichází sem jako přítel k příteli. Hledá houby, ale současně vnímá i všechnu tu krásu kolem – tajemné zelené přítmí a to zvláštní, hluboké ticho lesa, dýchá z plných plic čistý, svěží, pryskyřicí provoněný vzduch… Nepřichází drancovat a ničit, ale hledat radost a přijmout jeden z nejmilejších darů lesa.“ RNDr. František Kotlaba
11
1. Úvod Houby (Fungi) hrály důležitou roli v lidském jídelníčku už odedávna. Byly levným, chutným a významným zdrojem obživy. Už Staří Egypťané, Římané i národy Dálného východu si hub velice vážili a připravovali z nich chutné pokrmy na různých vznešených hostinách. Podle nich jim houby poskytovaly sílu k boji, byly elixírem života a příznivě působily na lidské zdraví. Doklady o pěstování jedlých hub máme i od slovanských národů. Člověk se díky dlouhodobým zkušenostem naučil houby rozeznávat a dokonce už naši předci zjistili, že houby nejsou jen chutné, ale mají i léčivé účinky, pomocí nichž se snažili léčit různé neduhy, nevolnosti, střevní potíže, otoky, nemoci aj. Ani dnes nejsou houby opomíjeny. Houbařství se stává stále více a více oblíbenou zálibou. Poskytuje odpočinek, zábavu, dobrodružství a zejména zdraví prospěšnou aktivitu v čistém prostředí lesa. A právě o některých jedlých houbách našich lesů se zmiňujeme v této diplomové práci. Diplomová práce Vybrané české názvy jedlých hub pojednává o pětadvaceti jedlých houbách, konkrétně o bedle vysoké (Lepiota procera), holubince mandlové (Russula vesca), hřibu borovém (Boletus pinophilus), hřibu dubovém (Boletus aestivalis), hřibu hnědém (Boletus badius), hřibu koloději (Boletus luridus), hřibu kováři (Boletus erythropus), hřibu smrkovém (Boletus edulis), hřibu žlutomasém (Boletus chrysenteron), kačence české (Verpa bohemica), klouzku obecném (Boletus luteus), kotrči kadeřavém (Sparassis crispa), kozáku březovém (Leccinum scabrum), křemenáči osikovém (Boletus aurantiacum), kuřátku zlatém (Ramaria aurea), lišce obecné (Cantharellus cibarius), muchomůrce růžovce (Amanita rubescens), muchomůrce šedivce (Amanita spissa), pečárce polní (Agaricus campestris), pýchavce obecné (Lycoperdon perlatum), ryzci pravém (Lactarius deliciosus), smrži obecném (Morchella esculenta), stročku trubkovitém (Craterellus cornucopioides), šťavnatce pomrazce (Hygrophorus hypothejus) a václavce obecné (Armillariella mellea), od jejich vzniku až do současného stavu. Celá práce je rozdělena do pěti kapitol. Po krátkém úvodu následuje kapitola věnující se historii hub, kde je ve stručnosti představena mykologie a posléze i nejznámější světoví
12
a čeští mykologové. Mezi nimi nejsou opomenuta ani jména jako jsou Bezděk, Krombholz, Pilát či Smotlacha. V další části práce se zaměřujeme na původ hub, jejich rozdělení, popis, složení, vůni, chuť, rozmnožování a jejich význam v přírodě pro člověka. Poté se již konkrétně věnujeme vybraným názvům jedlých hub. Všech pětadvacet hub má stejnou strukturu zpracování. Každá z nich je rozdělena do šesti podkapitol, v nichž nejprve charakterizujeme onu houbu, její využití v kulinářství, možné záměny a místo a prostředí jejího výskytu. Další podkapitola pojednává o jazykovém vývoji jména od staré češtiny, přes češtinu 19. století až po češtinu novou. Následující podkapitola je věnována původu slova; poslední podkapitola představuje jiné názvy a lidová pojmenování pro danou houbu. Při popisu jednotlivých hub vycházíme z Kapesního atlasu hub Miroslava Smotlachy a z knihy Helmuta a Renate Grünertových Houby. Každá houba je pro lepší představivost obohacena o fotografii. Při práci se staročeským materiálem vycházíme z Gebauerova Slovníku staročeského, Elektronického slovníku staré češtiny, Staročeského slovníku a vokabuláře webového. Pro zjištění názvů v češtině 19. století čerpáme z Jungmannova Slovníku českoněmeckého a Česko-německého slovníku zvláště grammaticko-fraseologického Františka Štěpána Kotta. Materiál ze současné češtiny čerpáme z Příručního slovníku jazyka českého, dále Slovníku spisovného jazyka českého a ze Slovníku spisovné češtiny pro školu a veřejnost. V předposlední podkapitole se věnujeme původu slova. Základním zdrojem informací nám jsou etymologické slovníky Machka, Holuba-Kopečného, Holuba-Lyera a Jiřího Rejzka. Poslední podkapitola pojednává o jiných pojmenováních a lidových názvech hub. Jako stěžejní publikace nám v této části poslouží Slovník lidových názvů hub Svatopluka Šebka a Český jazykový atlas 2. U některých hub využíváme jako doplňující zdroj další knižní publikace Alberta Piláta, Františka Smotlachy aj. a různé internetové stránky vztahující se k daným houbám. Veškerá literatura, publikace, časopisy a internetové zdroje, z nichž jsem v této práci čerpala, jsou uvedeny v závěrečném seznamu literatury a zdrojů. Pro snadnější orientaci v práci slouží i jmenný rejstřík.
13
Výběr tématu této práce vychází z mého zájmu o houbařství a láska k přírodě a jejím produktům. Inspirací mi byla obec Jeníkov u Hlinska v Čechách, místo rodiště mého manžela, která je doslova houbařským rájem. Sjíždějí se sem i lidé z dalekého okolí a každý se vrací z lesa s „přetékajícími“ košíky. Obec Jeníkov se nachází na okraji Pardubického kraje a Kraje Vysočiny, na úpatí Železných hor. Leží v nadmořské výšce 648 m. První zmínky o ní pochází ze 14. století. Původně se jednalo o lesní lánovou ves s grunty. Hlavním zdrojem místních lidí bylo zemědělství, průmysl a práce v nedalekých hlineckých závodech. Severně od obce se nachází nejvyšší vrchol Železných hor – vrchol Pešava s výškou 679 m n. m. Jihovýchodně od obce leží Louky u Jeníkova a Volákův kopec, chráněná přírodní území se vzácnou flórou a faunou.1 Výhodou obce je její poloha. Ze všech stran je lemována lesy, které jsou na přírodní produkty velice bohaté.
Obec Jeníkov u Hlinska: Historie [online]. [cit. 2015-08-25]. Dostupné z: http://www.obecjenikov.cz/historie/ 1
14
2. Z historie hub Dříve než se začneme věnovat rozboru jednotlivých hub, je nutné zmínit pojem mykologie, představit nejznámější mykology jak světového, tak českého formátu a rozčlenit složení a popis hub.
2.1. Mykologie Slovo pochází z řeckého mýkés – μύκης, což v překladu znamená houba. Mykologie je věda zabývající se studiem hub a jejich vlastností. Do oblasti mykologie zařazujeme dva druhy organismů: a) vlastní houby (Fungi) b) organismy, které jsou houbám v některých znacích podobné (např. plísně, lišejníky) Mykologie byla dlouhou dobu brána jako součást botaniky, teprve postupem času se vydělila v samostatnou skupinu. V úzkém vztahu s mykologií je fytopatologie. Jedná se o vědu zabývající se ochranou rostlin neboli rostlinolékařstvím.
2.2. Nejznámější světoví mykologové Mezi nejznámějšího a zároveň i prvního mykologa byl považován Ital Pier Antonio Micheli (1679–1737). Katolický kněz, profesor botaniky v Pise, kurátor a autor díla Nova plantarum genera (1729). Celý svůj život zasvětil studiu rostlin, hub a lišejníků. S houbami často experimentoval, sledoval jejich rozmnožování, růst mycelia a vznik plísní. Dlouhou dobu byl ve svém pozorování a bádání osamocen, ale záhy se objevili další badatelé – Italové Giovanni Targioni Tozzetti (1712–1783) a Felice Fontana (1730– 1805). Tozzetti byl lékařem a přírodovědcem. Výrazně přispěl k vědeckému rozvoji v Toskánsku. Fontana byl fyzik a významný toxikolog. Pohyboval se i v oblasti biologie, anatomie, fyziologie a chemie. Díky nim se houby zařadily do botaniky a byly považovány za rostliny.
15
O popsání hub a jejich uspořádání se zasloužil Holanďan Christiaan Hendrik Persoon (1761–1836) společně se svým kolegou Švédem Eliasem Magnusem Friesem (1794–1878). Druhy hub, které Persoon popsal, nesou zkratku jeho jména Pers. Byl autorem díla Abbildungen der Schwämme (Obrázky hub), publikovaném ve třech dílech v letech 1790, 1791 a 1793. Díky své vědecké práci byl roku 1815 zvolen členem Královské švédské akademie věd. Fries byl švédský botanik a mykolog. Stejně jako Persoon i on popsal a pojmenoval mnoho hub, ty nesou, v Mezinárodním rejstříku jmen rostlin, jeho zkratku Fr. Mezi jeho nejznámější díla řadíme Observationes mycologicae (1815–1818), Systema mycologicum (1821–1832) a Sveriges ätlige och giftiga Svampar (1861–1868). Oba jsou považováni za jedny z nejvýznamnějších průkopníků mykologie 19. století. Dalšími důležitými mykology byli Charles Tulasne (1816–1884) a jeho bratr Louis René Tulasne (1815–1885). Věnovali pozornost zejména životním cyklům hub. Houby, které Louis Tulasne objevil, byly označeny zkratkou Tul. Louis Pasteur (1822–1895), člen Francouzské akademie lékařských věd, mikrobiolog a chemik. Zkoumal houby z hlediska léčby různých onemocnění, především tyfu, protože právě na tyfus zemřely dvě jeho děti. Ze světových mykologů bychom mohli jmenovat další a další osobnosti, které výrazným způsobem přispěli do oblasti mykologie, např. H. A. de Bary (1831–1888), M. S. Voronin (1838–1903) nebo A. F. Blakeslee (1874–1954) aj.
2.3. Nejznámější čeští mykologové Jedním z našich významných českých mykologů byl liberecký rodák August Carl Joseph Corda (1809–1849). Popsal velký počet nových druhů hub. Zkoumal zejména drobné mikroskopické houby. Jan Bezděk (1858–1915) byl český mykolog a botanik, člen Francouzské mykologické společnosti. Je považován za jednoho ze zakladatelů české mykologie. Úzce spolupracoval s Ladislavem Čelakovským a Josefem Velenovským. Mezi jeho nejznámější díla patří Houby jedlé a jim podobné jedovaté (1901). Jím popsané houby nesou zkratku Bzk. nebo Bezděk, např. hřib rudomasý (Boletus erythrenhteron). O znalosti rzí a snětí obohatil českou mykologii František Bubák (1866–1925). Julius Vincenc Krombholz (1782–1843) se zkratkou Kromb. se zabýval toxicitou hub.
16
Prověřoval jedlost a nejedlost hub vlastní konzumací. Na jeho atlas hub navázal např. František Smotlacha. Zasloužil se o to, že se houbaření stalo „vášnivým koníčkem“. Josef Velenovský (1858–1949), žák Ladislava Čelakovského, přispěl do české mykologie znalostí anatomie a fyziologie rostlin. V Mezinárodním rejstříku jmen rostlin má zkratku Velen. Albert Pilát (1903–1974) se zasloužil o vydání houbařských atlasů Naše houby (1952), Atlas hub (1952, 1976) a Houby Československa ve svém životním prostředí (1969). Na Karlově univerzitě se setkal s profesorem Josefem Velenovským, se kterým v oblasti mykologie úzce spolupracoval. Byl členem ČSAV. Zaměřoval se zejména na houby hřibovité, zkratka u jím objevených hub byla Pilát. Václav Melzer (1878–1968) obohatil houbařství o znalosti holubinek. Byl prvním mykologem, který vydal publikace specializované na tento druh hub. Zkratka u hub, které objevil, byla Melzer. Spolupracoval se skupinou jiných mykologů – Jindřichem Kučerou, Rudolfem Veselým aj. Jako poslední tři významné české mykology si uvedeme Františka Kotlabu, Františka Smotlachu a Miroslava Smotlachu. František Kotlaba (1927 – současnost), zkratkou Kotl., se zabývá ochranou přírody, propagací mykologie, ekologií a chronologií hub. Je členem časopisu Mykologické listy. František Smotlacha (1884–1956), zkratkou Smotl., autor Mykologického sborníku, zakladatel České mykologické společnosti (1921) a autor díla Atlas hub jedlých a nejedlých (1950). Navázal na práci Jana Bezděka. Udělal pořádek v jedovatých houbách. Byl prvním mykologem, který popsal např. hřib rudonachový (Boletus rhodopurpureus). Jeho synem byl již zmiňovaný Miroslav Smotlacha (1920–2007), předseda České mykologické společnosti.
Zabýval
se zejména kulinářstvím
a průmyslovým zpracováním hub. Je autorem mnoha kuchařek a houbařských atlasů. Snažil se pokračovat v činnosti svého otce – ochrana přírody, rozšíření znalostí jedlých a jedovatých hub.
17
3. Houby Původ hub není jasně definován. Nejspíše se vyvinuly z jednoduchých vodních bičíkatých organismů, kteří postupně svůj bičík ztrácely. Vznik hub spadá zejména do období pozdních starohor nebo devonu, tzn. do doby minimálně 900–400 milionů let.2 Původně byly houby zařazovány mezi rostliny, avšak oproti rostlinám neobsahují zelené barvivo – chlorofyl. Dnes tvoří samostatnou skupinu, jsou to tzv. heterotrofní organismy. Podle různých odhadů se na světě vyskytuje okolo 1 000 000 druhů hub, mnoho z nich ještě není ani pojmenováno. Z tohoto celkového množství je zhruba 2 000 hub jedlých a až 300 druhů léčivých.3 Houby jsou opředeny mnoha pověrami. Není se ani čemu divit, protože rostou ve vlhku, temnu, většinou do tří dnů po tom, co naprší a les se zapaří. „Naši předkové věřili, že houbám pomáhá na svět magická síla Měsíce, která posiluje růst všeho v přírodě především v době, kdy Měsíc dorůstá. Tehdy se často urychluje vývoj hub, potvrdí to každý houbař. Je známo, že síla Měsíce má vliv na počasí, tudíž i na houby.“ 4 V této souvislosti jim byly dávány různé názvy. Například Angličané rozlišují houby jedlé a nejedlé. Jedlým houbám říkali „mushrooms“ a nejedlým „toadstools“, což je v překladu „židle pro ropuchu“. I u nás v České republice najdeme různé názvy pro označení jedlých hub.5
LETCHER, Andy. Magické houbičky: kulturní historie kouzelných hub. 1. vyd. Praha: Globator, 2008. s. 15–18. 3 Číselné údaje se mohou v jednotlivých encyklopediích či mykologických knihách lišit. 4 MAN, Jaroslav K. Houbařské počteníčko: Tomík, děda a houby. 1. vyd. Praha: Práce, 1996. s. 47. 5 Houby [online]. 2013 [cit. 2015-07-31]. Dostupné z: http://seniors3.webnode.cz/hlavnimenu/odkazy/houby-/ 2
18
Obrázek 1: Mapa nářečních oblastí zaznamenávající různá označení pro "jedlá houba"
Pro porovnání uvádím také mapku nářečních oblastí zaznamenávající houby nejedlé, jedovaté, o nichž se zde zmiňujeme u jednotlivých hub v případě možných záměn.
Obrázek 2: Mapa nářečních oblastí zaznamenávající různá označení pro "nejedlá, jedovatá houba"
19
Houby byly bohatým inspiračním zdrojem pro básníky, spisovatele, umělce, hudebníky. Oslovovaly je zejména nadpřirozené vlastnosti hub. Například český hudební skladatel Václav Hálek tvrdí, že při každém pohledu na ně slyší tajemnou hudbu.6
3.1. Rozdělení hub Houby byly už od pradávna používány jako součást lidského jídelníčku. Díky dlouholetým zkušenostem se lidé naučili rozeznávat jednotlivé druhy hub. Můžeme je rozdělit z hlediska účinků působících na člověka na jedlé, nejedlé, léčivé a jedovaté. Mezi nejedlé houby řadíme takové jedince, které jsou nepoživatelné, mají hořkou či palčivou chuť, nelibou vůni nebo tuhou dužinu. Nejznámější nejedlou houbou je hřib žlučník (Boletus felleus), lidově také nazývaný hřib hořký, hořčák, žlučák. I jedna malá plodnice dokáže zkazit celé jídlo. Mezi nejedlé houby řadíme i ty, o nichž je málo známo. Jedovaté houby v sobě obsahují toxické látky, které jsou v určitém množství škodlivé pro člověka. Jejich požití může výrazně poškodit zdraví. Mezi smrtelně jedovaté houby řadíme např. muchomůrku zelenou (Amanita phalloides), závojenku olovovou (Entoloma sinuatum), vláknici Patouillardovou (Inocybe patouillardii), muchomůrku jízlivou (Amanita virosa), kterou nezkušení houbaři často zaměňují se žampióny. U těchto hub mohou toxiny výrazně poškodit játra, ledviny, mozkovou tkáň, trávicí ústrojí. Jiné jedovaté houby ovlivňují naše vnímání, myšlení, způsobují halucinace, závratě, bolesti hlavy, průjem, zvracení, zimnici, bolesti břicha, vyvolávají ekzémy a kožní potíže.7 Je důležité mít na paměti, že alkohol a houby nejdou dohromady. Toxiny se hromadí zejména v játrech. Po požití alkoholu se jed uvolňuje a přechází do krve. Tak se dostane rychle do oběhu a šance na záchranu takového člověka jsou velice nízké. V dnešní době se setkáváme i s houbami léčivými. Jedná se o úzkou skupinu hub, která je doposud málo prozkoumána. Tyto houby mají příznivé účinky na některá onemocnění. Už naši předkové odpozorovali, že určité druhy hub zastaví krvácení,
LETCHER, Andy. Magické houbičky: kulturní historie kouzelných hub. 1. vyd. Praha: Globator, 2008. s. 18. 7 SEMERDŽIEVA, Marta a VESELSKÝ, Jaroslav. Léčivé houby dříve a nyní. 1. vyd. Praha: Academia, 1986. s. 44. 6
20
podporují trávení, potlačují infekce či brzdí růst nádorů atd.8 Příkladem léčivých hub je verpáník lékařský (Fomitopsis officinalis), který se v lidovém lékařství užíval na léčbu revmatismu, při dýchacím onemocnění, závratích, ale sloužil také jako projímadlo. Nejrozšířenější skupinou jsou jedlé houby. Avšak i u těchto hub platí, že člověk má sbírat pouze ty, které zná. Jedlé houby nijak neškodí lidskému organismu a mají určitý nutriční význam. I zde najdeme různé názory na jednotlivé druhy. Někomu chutná liška obecná (Cantharellus cibarius), ryzec pravý (Lactarius deliciosus), někdo dává přednost hřibovitým houbám (hřib smrkový [Boletus edulis], hřib koloděj [Boletus luridus], křemenáč osikový [Boletus aurantiacum] aj.). V některých místech známých hub ubývá, proto lidé začínají sbírat i ty méně známé. Velice záleží na přípravě jednotlivých hub – smažení, pečení, dušení, nakládání. Jsou chutným a vydatným zpestřením jídelníčku. Houby, s nimiž se obchoduje, jsou děleny do 4 základních skupin:9
I. skupina Hřib smrkový (Boletus edulis), Hřib kovář (Boletus erythropus), Hřib hnědý (Boletus badius), Pečárka polní – žampion (Agaricus campestris), Kačenka česká (Verpa bohemica), Ucháč obrovský (Gyromitra gigas), Lanýž letní (Tuber aestivum) aj.
I. a skupina Hřib smrkový (Boletus edulis), Hřib královský (Boletus regius), Ryzec pravý (Lactarius deliciosus)
II. skupina Hřib koloděj (Boletus luridus), Křemenáč osikový (Boletus aurantiacum), Klouzek obecný (Boletus luteus), Muchomůrka narůžovělá (Amanita rubescens), Bedla vysoká (Lepiota procera), Kotrč kadeřavá (Sparassis crispa) aj.
SEMERDŽIEVA, Marta a VESELSKÝ, Jaroslav. Léčivé houby dříve a nyní. 1. vyd. Praha: Academia, 1986. s. 45. 9 PILÁT, Albert. Naše houby. 1. vyd. Praha: Brázda, 1952. s. 35. 8
21
III. skupina Liška obecná (Cantharellus cibarius), Václavka obecná (Armillariea mellea), Hlíva ústřičná (Pleurotus ostreatus), Syrovinka (Lactarius volemus) aj.
IV. skupina Ryzec peprný (Lactarius piperatus), Lošák bílý (Hydnum repandum), Choroš ovčí (Polyporus ovinus) aj.
3.2. Popis hub
Obrázek 4: Popis lupenatých hub
Obrázek 3: Popis rourkatých hub
Houby mají tělo složeno z klobouku, třeně (někdy se na třeni nachází i prsten a pochva), výtrusů (lupeny/rourky) a podhoubí. Dělíme je na houby lupenaté (bedla, ryzec, muchomůrka, pečárka, holubinky aj.) a rourkaté (hřiby, křemenáč, klouzek, kozák).
3.2.1. Podhoubí (mycelium) Podhoubí neboli mycelium tvoří tělo celé houby. „Jedná se o jemná mikroskopická vlákénka, která jsou hustě kořínkově rozvětvená. Jsou viditelná pouhým okem pouze ve větším množství v podobě bělavých, plísňovitých povlaků nebo vlásků rozlézajících se v půdě, dřevě apod.“10 Tato jemná vlákénka slouží k rychlejšímu množení houby 10
PILÁT, Albert. Naše houby. 1. vyd. Praha: Brázda, 1952. s. 10.
22
a pomáhají jí zdolávat nepříznivé podmínky bránící jejímu dalšímu růstu – kameny, hlína, zeď. Podhoubí dodává houbě výživové a stavební látky. Některé druhy mají podhoubí jednoleté, dvouletí i víceleté. Například u choroše setrvávají zárodky podhoubí ve stromech i několik desítek let. Do té doby než strom uhyne nebo než ho porazí. U hub rostoucích v humusu se podhoubí táhne do různé délky na všechny strany. Díky myceliu lze snadno určit stáří houby. Nové přírůstky časem vytvářejí plodnice, ty vytvářejí prostředí pro růst nových hub a ty staré odumírají.
3.2.2. Plodnice Podle plodnice se určují rody a druhy jednotlivých hub. Na plodnicích můžeme vidět znaky, které jsou patrné zrakem – typ plodnice, tvar a povrch klobouku a třeně, výšku a tvar trubek, lupenů, ostnů, barvu plodnice atd. Avšak na studium struktury dužiny, roušky, výtrusů aj. potřebujeme mikroskop, jedná se o znaky mikroskopické.11 Plodnice hub jsou různé a zejména těmito makroskopickými znaky se od sebe odlišují. Nějakou dobu trvá, než mycelium doroste do takových rozměrů, aby začalo nasazovat plodnice. Ony samy pak rostou závratnou rychlostí. Výjimku tvoří houby chorošovité, které dorůstají a zvětšují svou velikost i několik desítek let. Na růst plodnic působí přírodní vlivy (teplota, světlo, vlhkost, nedostatek živin v půdě, pH půdy, počasí – vítr, déšť, kroupy, sníh) a antropogenní vlivy (znečištění půdy, poškození mycelia od nesprávného sběru hub, znečištění vody). Nejhojněji rostou houby na podzim, kdy je největší vlhkost vzduchu a půda je stále vyhřátá z letních měsíců.
3.2.3. Třeň (stipes) Třeni se někdy také říká „noha“, vyzdvihuje od země klobouk. Každá houba má různou velikost třeně, tloušťku a délku. Je mnohem pevnější než samotný klobouk. Povrch třeně tvoří při určování hub důležitou roli. Je potřeba mu věnovat velikou pozornost. Může být hladký (holubinky), rýhovaný (smrže), vrásčitý, síťkovaný (hřiby), žebernatý, holý, vločkatý, šupinatý (kozák, křemenáč), suchý, slizký (klouzek) nebo lepkavý (liška).
11
SMOTLACHA, Miroslav. Kapesní atlas hub. 1. vyd. Praha: Ottovo nakladatelství, 2002. s. 30–31.
23
3.2.4. Klobouk (pileus) Klobouk chrání rouško před deštěm a slunečním zářením. Lidově se mu říká „hlava“. Je hlavní částí celé plodnice. Zespodu „hlavy“ se nachází výtrusorodá vrstva, pomocí níž odnáší vítr drobné výtrusy dál. Klobouky jednotlivých hub se liší velikostí, tvarem, barvou a povrchem. Tvar klobouku se v průběhu růstu a vývoje jednotlivých plodnic mění. Většina hub má povrch klobouku hladký a suchý, některé druhy jej mají slizký. Jejich slizkost se může za deště zdvojnásobit. Tak je tomu například u klouzků. Stejně jako tvar a povrch klobouku u jednotlivých hub se různí, tak i jejich barva je jiná. Pestrou škálu barev mají zejména holubinky, čirůvky a muchomůrky. Každá houba má svou typickou barvu, tvar, chuť, vůni, okraj, velikost atd.
3.2.5. Výtrusy (sporae) Výtrusy mají rozličné tvary, povrch, zbarvení a velikost. Skládají se z několika vrstev blan, které obalují houbu a jádro rosolovitou nebo polotekutou hmotou. Tuto hmotu označujeme jako cytoplazmu.12 Velikost výtrusů se udává v mikrometrech, což je jedna tisícina milimetru. Pro označení mikrometru se používá řecké písmeno mí (µ nebo µm). Při popisu jednotlivých hub se udávají maximální a minimální rozměry délky a šířky výtrusů. První dvojice čísel udává délku, druhá pak šířku výtrusů.13 Např. hřib kaštanový (Gyroporus castaneus), jehož výtrusy jsou slámově nažloutlé, elipsoidní, s rozměry 9–12 x 5–6 µm. Každá houba obsahuje obrovské množství výtrusů. A proč? Odpověď na tuto otázku je jednoduchá. Protože málokterý výtrus vyklíčí. Výtrusy hub jsou lehké a velmi slabé. Přenášejí se na velké vzdálenosti větrem, ale pomáhají i živočichové – zvěř, brouci, ptáci atd. Součástí výtrusů je i výtrusný prach, který může být křídově bílý (bezbarvý) nebo barevný (nažloutlý, krémový, narůžovělý, okrový, nahnědlý, načernalý aj.). Snadná pomůcka pro rozpoznání výtrusného prachu je: položit klobouk houby na bílý papír lupeny dolů
12 13
SMOTLACHA, Miroslav. Kapesní atlas hub. 1. vyd. Praha: Ottovo nakladatelství, 2002. s. 43. Tamtéž, s. 44.
24
přikrýt ho sklenicí nebo jiným poklopem, aby houba nezaschla a vzduchem se neroznášely vypadané výtrusy klobouk necháme ležet na papíře několik hodin (nejlépe přes noc) následně na papíře objevíme otisk houby vytvořený vypadaným výtrusným prachem různé barvy Stejně jako výtrusy, tak i výtrusný prach pomáhá k určování jednotlivých hub a jejich rodů.
Obrázek 5: Výtrusný prach mechovky obecné (Clitopilus prunulus)
3.2.6. Prsten (annulus armila) Prsten je zbytek blány, která spojovala okraj klobouku (pileus) s tření/nohou (stipes). Vzniká z částečné plachetky, někdy spojené s celkovou plachetkou (armila). Prsten může mít různé tvary. Typický je zejména u mladých jedinců, u dospělého exempláře často tenký blanitý prsten mizí, což znesnadňuje rozeznávání méně známých plodnic. Rozlišujeme prsteny kožovité, vločkaté, široké, úzké, hladké, rýhované, svislé, pevné, pohyblivé, zdvojené.14 Často slovem prsten označujeme pouze prsteny pohyblivé (např. u bedly vysoké [Lepiota procera]), ale pevně přirostlé prsteny se označují výrazem límec.
3.3. Složení hub Houby jsou z potravinářského hlediska přiřazovány k zelenině. Avšak oproti zelenině obsahují dusíkaté látky, které jsou těžko stravitelné pro lidský organismus. Proto by měly jídelníček pouze obohacovat, nikdy ne tvořit. Houby obsahují až 95% vody. Z minerálních látek jsou nejvíce zastoupeny sloučeniny vápníku, draslíku, fosforu, vápníku, hořčíku, železa. Obsahují stopy fluoru, mědi,
14
SMOTLACHA, Miroslav. Kapesní atlas hub. 1. vyd. Praha: Ottovo nakladatelství, 2002. s. 39.
25
manganu, kobaltu, titanu, ale i olova.15 Vzhledem k těmto látkám není dobré sbírat houby nedaleko silnic, elektráren, průmyslových podniků, hutních závodů či hliníkáren. Půda je kontaminována a látky se tak snadno dostávají do plodnic. Nejhojněji je v houbách zastoupen provitamin A (např. liška obecná – Cantharellus cibarius), vitamín B1 a B2 zejména v hřibech (Boletus). Ojediněle se v houbách vyskytuje i vitamín D, E, K a C. Mají více bílkovin než zelenina (především žampiony a pýchavky), zanedbatelné množství tuku 0,5–3% a 1–6% cukru.
3.4. Vůně a chuť hub Každá houba má svou typickou vůni. U některých druhů je silně aromatická, u některých méně nebo skoro vůbec. „Některé vůně a pachy jsou pronikavější u čerstvých hub, jiné naopak vynikají u hub sušených.“16V přírodě můžeme narazit na velké množství lidí/houbařů/mykologů, kteří si jednotlivé plodnice nejen dobře prohlížejí ze všech stran, ale dokonce k nim i čichají či je ochutnávají. Čichový smysl bývá u každého člověka různě vyvinut. Existují lidé, kteří dokážou rozeznat i velmi slabé pachy, které ostatní vůbec nevnímají. Příkladem takového člověka byl Robert Vávra, předseda Československé mykologické společnosti v letech 1956–1960, který určoval druhy hub pouze čichem. Problém s pachovou složkou mají zejména kuřáci. Cigaretový kouř totiž čich otupuje. Nejčastěji se čichá ke spodu klobouku, třeni a ojediněle k dužině rozmělněné mezi prsty. Můžeme se setkat s mnoha typickými vůněmi a pachy, které se snažil rozčlenit francouzský mykolog Édouard-Jean Gilbert. Pro lepší představu si uvedeme některé příklady:17
vůně houbová je typická pro hřiby (Boletus), ale i bedlu vysokou (Lepiota procera)
moučnou vůni mají májovky (Tricholoma) či závojenky (Entoloma)
ovocná vůně, zejména hrušková, jablková, mirabelková, meruňková, broskvová či jahodová, je typická pro syrovinky (Lactarius), lišku obecnou (Cantharellus cibarius), stročky (Cratterellus), hřib plstnatý (Boletus subtomentosus)
SMOTLACHA, Miroslav. Kapesní atlas hub. 1. vyd. Praha: Ottovo nakladatelství, 2002. s. 45. Tamtéž, s. 46. 17 PILÁT, Albert. Naše houby. 1. vyd. Praha: Brázda, 1952. s. 61. 15 16
26
vůně medová, ředkvičková, anýzová, hořkomandlová, fialková aj.
máselný pach mají především májovky (Tricholoma)
odporně smrduté jsou – hadovka smrdutá (Phallus impudicus), hadovka psí, pavučinec kozlí (Cortinarius traganus), holubinka smrdutá (Russula foetens); to, že vůně těchto hub není příjemná, je patrné už z jejich názvů
pach ředkvový, slanečkový, čpavkový, chlorový, karbolový, hnilobný aj.
Stejně dobrým poznávacím znakem hub je i jejich chuť. Není pravda, že jedovaté houby jsou hořké nebo palčivé, většinou mají nevýraznou, dokonce i příjemnou chuť. Miroslav Smotlacha rozčlenil chuť hub na houbově příjemnou – hřiby (Boletus), mírnou, hořkou – třepenitka svazčitá (Hypholoma fasciculare), hřib žlučník (Boletus felleus), hřib kříšť (Boletus calopus), trpkou, palčivou – holubinka jízlivá (Russula sardonia), holubinka vrhavka (Russula emetica), kořennou apod.18
3.5. Rozmnožování hub Rozlišujeme rozmnožování pohlavní (sexuální) a nepohlavní (vegetativní). Důležitou roli hrají především výtrusy. U nepohlavního rozmnožování nedochází k tvorbě pohlavních buněk. Tento způsob rozmnožování je typický zejména pro vřeckovýtrusé houby (smrž, lanýž, kvasinky). „Z podhoubí se vytvářejí různé typy plodniček (sporangií) nebo
nosičů
(konidioforů),
nesoucích
nepohlavní
výtrusy
(konidie).
[…]
U stopkovýtrusých hub (hřiby, holubinky) vznikají nejčastěji nepohlavní výtrusy na koncích nebo uvnitř vláken podhoubí.“19 Pohlavní rozmnožování je typické pro většinu hub. Tento celkový proces je poměrně složitý. Samčí a samičí buněčná jádra splývají a posléze následuje trojí dělení. „Výsledkem je osm jednojaderných haploidních výtrusů (askospor), kolem nichž vznikla volným novovytvořením blána. Výtrusy jsou uspořádány v řadě jako semena v hrachovém lusku. Zralá vřecka se na temeni otevírají a askospory jsou z nich explozivně vymrštěny a unášeny vzdušnými proudy.“20 Zjednodušeně řečeno se jedná o to, že „pohlavní rozmnožování se uskutečňuje splynutím dvou morfologicky
SMOTLACHA, Miroslav. Kapesní atlas hub. 1. vyd. Praha: Ottovo nakladatelství, 2002. s. 46–47. SEMERDŽIEVA, Marta a VESELSKÝ, Jaroslav. Léčivé houby dříve a nyní. 1. vyd. Praha: Academia, 1986. s. 28. 20 Tamtéž, s. 28. 18 19
27
nerozlišitelných buněk monokaryotických mycelií (somatogamie), která však vyrostla z geneticky rozdílně vybavených výtrusů.“21 Tyto útvary, v nichž výtrusy dozrávají, se nazývají plodnice.
3.6. Význam hub v přírodě a pro člověka Význam hub v přírodě je nedozírný. Podstatné jsou zejména tři hlavní role hub:22,23 houby jako rozkladači (saprotrofní houby) Saprotrofní houby tvoří největší skupinu. Rozkládají mrtvá (odumřelá) těla vyšších rostlin, hub, živočichů, posléze se opět stávají základním „stavebním kamenem“ pro vznik nových hub (př. tlející pařezy a odumřelé dřeviny). houby jako symbionti (symbiotrofní, mykorrhizní) Symbiotrofní houby žijí v úzkém kontaktu s různými zelenými rostlinami, zejména stromy. Napojují se podhoubím na jejich kořeny a vyměňují si s nimi látky, díky nimž lépe rostou nejen houby, ale i stromy. Mnoho těchto symbiotrofních hub má onu spolupráci už ve svém názvu, např. hřib borový (Boletus pinophilus), hřib dubový (Boletus aestivalis), křemenáč osikový (Boletus aurantiacus), kozák březový (Boletus scaber) aj. houby jako paraziti (paratrofní houby) Paratrofní houby se vyvíjejí na úkor hostitele. Nejznámějším příkladem parazitických hub jsou václavka obecná (Armillariella mellea), která škodí jehličnatým stromům (smrkům), a hlíva ústřičná (Pleurotus ostreatus), která pro změnu napadá listnaté stromy. Parazitické houby poškozují nejen lesní kulturu, ale i kulturu zemědělskou (např. škody na bramborách tvořené plísní bramborovou [Phytophthora infestans]), zahradní a plodiny (např. vřetenatka révová [Plasmopara viticola] a padlí révové [Uncinula SEMERDŽIEVA, Marta a VESELSKÝ, Jaroslav. Léčivé houby dříve a nyní. 1. vyd. Praha: Academia, 1986. s. 28. 22 Význam hub v přírodě [online]. 2013 [cit. 2015-09-17]. Dostupné z: http://mk-slavkovskyles.tewet.info/index.php/atlas-hub/vyznam-hub-v-prirode 23 SEMERDŽIEVA, Marta a VESELSKÝ, Jaroslav. Léčivé houby dříve a nyní. 1. vyd. Praha: Academia, 1986. s. 41. 21
28
necator] škodící vinné révě; hlízenka ovocná [Monilinia fructicola] škodící plodům jabloní a hrušní). V negativním významu se projevují jako tzv. patogenní plísně, které způsobují nakažlivá onemocnění kůže. Houby jsou významné i pro člověka. V pozitivním významu jsou využívány například v potravinářství (plísňové sýry – camembert, niva, hermelín; pivní, vinné a mléčné kvasinky), farmacii (objevení antibiotik pomocí štětičkovce [Penicillium notatum]), lesnictví (rozklad pařezů, kůroviny), zemědělství, zahradnictví (urychlení zrání kompostů, substrátů) apod.
29
4. Vybrané názvy jedlých hub HŘIBY a) Stav názvu hřib ve staré češtině a v češtině 19. století Ze staročeských slovníků se výraz hřib „houba“ objevuje pouze v Elektronickém slovníku staré češtiny (ESSČ) jako vlastní jméno – proprium. Josef Jungmann ve svém Slovníku česko-německém uvádí hřib ve spojení s deminutivem hříbek. Heslo definuje jako rostlinu z řádu hub, latinsky Boletus (Jungmann, I: 757; podobně Kott, I: 491).
b) Stav názvu hřib v nové češtině Příruční slovník jazyka českého uvádí heslo hřib jako druh houby z čeledi děrnatých, lat. Boletus. Mimo jiné zde uvádí i expresivní výrazy hřibák, hřiban a deminutiva hřibáček a hříbek. (PSJČ, I: 990) Slovník spisovného jazyka českého, oproti PSJČ, doplňuje, že se jedná o chutnou jedlou houbu s pevnou dužinou a kloboukem zbarveným nejčastěji hnědě. Jsou zde uvedeny i některé druhy hřibů, např.: hřib smrkový, h. hořký, h. kovář, h. koloděj, h. satan, h. kříšť. (SSJČ, I: 659) Podobně jako Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost, který navíc zmiňuje, že se jedná o houbu se silnějším třeněm a hladkým kloboukem. Hřibem se zde označuje vše, co se hřibu podobá. (SSČ: 103)
c) Původ slova hřib České hřib má ekvivalenty v dalších slovanských jazycích: slk. hríb, pol. grzyb, hl. hrib, dl. grib, ukr. hryb, r. grib; v jihoslovanských jazycích je slovo jen ve slovinštině, sln. grib. Ze slovanských jazyků (snad z polštiny) je přejato litevské grỹbas „houba“ (Holub-Kopečný: 134; Machek: 188; Rejzek, 2001: 217). Motivace psl. *gribъ jako názvu houby není zcela jasná. 30
Holub-Kopečný spojují psl. *gribъ s lit. griebti „nabírat mléko“ a vysvětlují *gribъ jako houbu s tvrdým „šťavnatým“ kloboukem. (H-K: 134) Méně podobně vykládá Machek sémantiku *gribъ z předpokládaného spojení p. grzybieć „být starý a zkřivený“ a lit. krỹpti „křivit se“. Podle tohoto výkladu by *gribъ byla „stará, zkřivená, zdeformovaná houba“. (Machek: 188) Rejzek myslí na souvislost s hřeben „vyvýšenina“ a s hrabat. Hřib pojí také s dem. hříbek a adj. hřibovitý. (Rejzek, 2001: 217)
d) Pravé hřiby Pravými hřiby, také bílými hřiby, praváky neboli bělohřiby, označujeme skupinu několika jedlých druhů hřibovitých hub rodu Boletus. Vyznačují se svou bílou a barevně neměnnou dužinou, typickou příjemně houbovou vůní a chutí. „Pravé hřiby, tj. smrkový, dubový, borový, hnědofialový i bronzový, jsou předmětem světového obchodu a nevyrovná se jim žádný jiný druh houby (snad kromě pěstovaných žampionů).“24 V kulinářství se řadí mezi nejoblíbenější a nejkvalitnější hřibovité houby, jsou všestranně využitelné. Všechny tyto hřiby mají ještě jednu společnou vlastnost – ve stáří, tzn. v době, kdy rourky pod kloboukem zestárnou a zbarví se žlutozeleně až zeleně a na omak se plodnice stane měkkou, dostanou mírně bahnitou chuť a mohou být napadeny některou z plísní. Takovéto bahnité houby je nejlépe již zanechat v lese.25 František Smotlacha ve svém Atlase hub jedlých a nejedlých uvádí, že původně se hřibem označovaly pouze tyto pravé hřiby, později byl mykology termín rozšířen i na další druhy hřibů. Podle něj se můžeme setkat s lidovým označením praváci, pravíci nebo tvrzíci, ale také s pojmenováním tvrdík, haban, hřib a deminutivy hříbek, hříbeček apod.26
e) Možné záměny Hřiby jsou v oblasti mykologie dominantní skupinou převážně jedlých hub, proto
SMOTLACHA, Miroslav. Kapesní atlas hub. 1. vyd. Praha: Ottovo nakladatelství, 2002. s. 150. Pravé hřiby [online]. 2012 [cit. 2016-04-29]. Dostupné z: http://www.houbareni.cz/blog.php?id=25 26 SMOTLACHA, František. Atlas hub jedlých a nejedlých. 1. vyd. Praha: Melantrich, 1947. s. 178–185. 24 25
31
jejich záměna s jinými houbami je prakticky nemožná. Méně zdatní houbaři je však mohou zaměňovat mezi sebou. Mladé plodnice u některých druhů mohou houbaři – začátečníci snadno zaměnit za nejedlý hřib žlučník (Tylopilus felleus) nebo jedovatý hřib kříšť (Boletus calopus), který je silně hořký.
4.1. HŘIB BOROVÝ (Boletus pinophilus)
Obrázek 6: Hřib borový (Boletus pinophilus)
4.1.1. Popis houby a její využití Hřib borový (Boletus pinophilus) je stopkovýtrusá houba z čeledi hřibovitých (Boletaceae). Latinský výraz pinophilus znamená v překladu „borový“. Patří do skupiny tzv. „pravých hřibů“ (Edules). Klobouk je masitý, široký až 20 cm, tmavě kaštanové až nachově hnědé barvy. Jeho povrch je na omak hladký až sametový, za vlhka trochu slizký. Trubky (rourky) jsou bílé, ve stáří žlutozelené až zelené barvy s drobnými ústími. Třeň je tlustý, tvrdý, zpočátku břichatý, pokrývá ho načervenalá síťka, která je směrem ke špičce světlejší. Dužina je bílá, neměnlivá, pod pokožkou klobouku vínově načervenalá. Výtrusy jsou velké, vřetenovité, žlutavé. Výtrusný prach je žlutozelený, mastný.27 Má příjemnou houbovou chuť a vůni. Je výbornou jedlou houbou. Houbaři si ho cení právě pro svou masitost a malou červivost. Je vhodný ke konzumaci ve všech úpravách (do omáček, polévek, na sušení, obalování, do octového nálevu aj.). Při jeho sběru je třeba si dávat pozor na správnou úpravu a očištění, jelikož je bioakumulátorem těžkých kovů,
27
GRÜNERT, Helmut a Renate. Houby. 1. vyd. Praha: Knižní klub, 1995. s. 204.
32
tzn. nesbírat ho ve znečištěných oblastech, dolech a u silnic, protože na sebe váže chemické nečistoty.
4.1.2. Výskyt a růst hřibu borového Hřib borový roste od května do října. Jedná se o jeden z prvních hřibů – tzv. hřib májový, ale také poslední z pravých hřibů (někdy roste až do listopadu). Najdeme ho ve vzrostlých borových, ale i smíšených lesích, v nížinách i v horských oblastech do 2 000 m n. m. V České republice patří mezi chráněný druh, je řazen do tzv. „červené“ knihy chráněných druhů. Je rozšířen po celé Evropě a Asii.
4.1.3. Jiná pojmenování a lidové názvy Hřib borový je znám pod mnoha lidovými názvy, které můžeme rozdělit podle:
začátku doby výskytu – máj: májovka (Domažlicko)
místa výskytu: borák, boráček (Pardubicko), borovák, chvoják (Domažlicko), podborůvka (Vyškovsko), sosnák (Prachaticko)
tmavé barvy klobouku: cigán, černohlávek (Hodnonínsko)
tvrdosti třeně: kameňák, kamenáček (Chodsko)
sametového povrchu klobouku: sameťák, sametka (Domažlicko)
své kvality (je vysoce ceněn): panský hřib (okolí Brna), královský hřib (Havlíčkobrodsko)
Mezi dalšími názvy jsou méně jasné: smoláček (Třebíčsko), rutkup (Rakovník) aj. (Šebek: 14) Můžeme se setkat i s jiným latinským pojmenováním, např. Boletus edulis var. pinicola.
33
4.2. HŘIB DUBOVÝ (Boletus aestivalis)
Obrázek 7: Hřib dubový (Boletus aestivalis)
4.2.1. Popis houby a její využití Hřib dubový (Boletus aestivalis) je stopkovýtrusá houba z čeledi hřibovitých (Boletaceae). Latinský výraz aestivalis je v překladu „letní“, protože se opravdu jedná o houbu rostoucí zejména v letních měsících. Řadí se k houbařsky nejvyhledávanějším druhům. Patří do skupiny tzv. „pravých hřibů“ (Edules), z nichž je nejsvětlejší. Klobouk je masitý, pravidelně vyklenutý, světle až kožově hnědý, dorůstá do šířky až 20 cm. Za vlhka může být trochu slizký, v suchých měsících může jeho povrch popraskat. Trubky (rourky) jsou v mládí bělavé, později žluté, ve stáří olivově zelené, vysoké 1–3,5 cm. Třeň dosahuje délky 25 cm a šířky 8 cm, bývá masitý, válcovitý, břichatý, většinou celý světle hnědý a nahoře s výraznou bílou síťkou. Dužina je bílá, nemění barvu. Výtrusy jsou elipsoidní, protáhlé, hladké, žlutavé barvy. Výtrusný prach je olivově hnědý. 28 Jak již bylo zmíněno, jedná se o nejvyhledávanější a nejlepší hřibovitou houbu. Hodí se pro všechny kuchyňské úpravy a způsoby konzervace. Má příjemně hřibovitou chuť a vůni. Bohužel snadno červiví, a to nejvíce ze všech „pravých hřibů“.
28
SMOTLACHA, Miroslav. Kapesní atlas hub. 1. vyd. Praha: Ottovo nakladatelství, 2002. s. 154.
34
4.2.2. Výskyt a růst hřibu dubového Hřib dubový roste od konce května do září, vždy po vytrvalých deštích. Najdeme ho pod duby, buky, habry, břízami, lipami. Podle Smotlachy se může vyskytovat i pod jedlemi.29 Daří se mu zejména v nížinách a teplejších pahorkatinách. Je rozšířen po celé Evropě, Asii (Japonsko) a v Mexiku. Pilát jej uvádí jako charakteristický příklad teplomilného druhu habrových doubrav, konkrétně jako druh rostoucí v dubo-habrových lesích na nevápenatých půdách.30
4.2.3. Jiná pojmenování a lidové názvy Stejně jako ostatní druhy hřibů, má i hřib dubový mnoho lidových pojmenování. Můžeme je rozdělit podle:
místa výskytu: dubák (Domažlicko), dubňák (Kroměříž), poddoubník (Mladoboleslavsko), dubravník nebo doubravník, pravej doubravník31 (Domažlicko)
světlé barvy klobouku: pšenčňák (Chodsko)
tvrdosti třeně: skalní hřib, tvrďák (Vsacko)
kvality: pravák (Mladoboleslavsko) aj. (Šebek: 14)
Můžeme se setkat i s jinými latinskými názvy Boletus reticulatus, Suillus aestivalis, Suillus reticulatus.
SMOTLACHA, František. Atlas hub jedlých a nejedlých. Praha: Melantrich, 1947. s. 178–185. PILÁT, Albert. Houby Československa ve svém životním prostředí. Praha: Academia, 1969. s. 15, 18. 31 doubrava = listnatý, zvl. dubový les 29 30
35
4.3. HŘIB HNĚDÝ (Boletus badius)
Obrázek 8: Hřib hnědý (Boletus badius)
4.3.1. Popis houby a její využití Hřib hnědý (Boletus badius), také suchohřib hnědý, je stopkovýtrusá houba z čeledi hřibovitých (Boletaceae). Latinský název badius znamená v překladu „krásně hnědý“. Vedle „pravých hřibů“ se jedná o nejznámější a houbaři nejsbíranější houbu. Klobouk je masitý, hladký, sametový, suchý, zpočátku polokulovitý, nepravidelný, dosahuje šířky až 13 cm. Má krásnou barvu – tmavě kaštanovou až čokoládově hnědou. Za vlhkého počasí může být lehce slizký. Trubky (rourky) jsou vysoké 1–2 cm, bledé, u dospělých jedinců žluté nebo nazelenavé, při otlačení se zbarvují do modrozelené. Třeň je světle hnědý, válcovitý, u kořene zúžený, vysoký až 15 cm, tlustý 1–4 cm, s lehce zašpičatělou bází. Dužina je bělavá, pod povrchem klobouku lehce nahnědlá, při rozkrojení nad trubkami modrá. Není náchylná na červivění. Pokud se však stane, že je plodnice napadena, tak zejména třeň, klobouk velice ojediněle. Má dobrou chuť a slabou hřibovou vůni. Výtrusy jsou velké, hladké, vřetenovité, žlutavě až hnědavě zbarvené. Výtrusný prach je olivově hnědý.32 V kulinářství se využívá všestranně – do omáček, polévek, pod maso, do octového nálevu, je vhodný i k sušení.
32
SMOTLACHA, Miroslav. Kapesní atlas hub. 1. vyd. Praha: Ottovo nakladatelství, 2002. s. 148.
36
4.3.2. Výskyt a růst hřibu hnědého Houba roste hojně od července do října (ojediněle už od června) hlavně v jehličnatých lesích, méně v listnatých lesích. V posledních letech zachraňuje houbařům hřibové sběry. Daří se mu v borových a smrkových lesích mezi mechem, spadaným jehličím, dřevem a mezi výběžky kořenů. Je rozšířen od severního pobřeží až po Alpy a v lesnatých částech Severní Ameriky.
4.3.3. Jiná pojmenování a lidové názvy Hřib hnědý, známý také jako suchohřib hnědý, má mnoho různých lidových pojmenování. Dělíme je podle:
barvy: černý hříbek, hnědák/hnědáček, hnědouš (Teplicko), doutník (Berounsko), podmáslík – podle spodní části klobouku (Rakovnicko)
kvality: panský hřib (Teplicko), pančák (Ústí nad Orlicí)
místa výskytu: podborovák, poddoubník (Teplicko), borák (Nymbursko), borůvka (Vsetínsko), poddubák (Berounsko), podchvoják (Plzeňsko), podsosník (Příbramsko), pocestník (Berounsko)
hladkého (sametového, hedvábného) povrchu klobouku: sameťák/sameťáček (Teplicko), kožíšek (Pelhřimov), hedvábnice (Plzeňsko)
chuti: slaďák (Příbram), sladkohříbek (Mladoboleslavsko)
podhřib, jelikož spadá do kategorie hřibovitých hub, ale není pravým hřibem: podhříbek (Domažlicko), podhřibinka (Český Krumlov), polohříbek, půlhříbek (Královéhradecko), půlpravák (Opavsko)
Jeho dalšími méně jasnými názvy jsou: kameničky, žid aj. (Šebek: 30) Kromě lat. Boletus badius se můžeme setkat i s lat. Boletus badiorufus, Xerocomus badius nebo Xerocomus badiorufus.
37
4.4. HŘIB KOLODĚJ (Boletus luridus)
Obrázek 9: Hřib koloděj (Boletus luridus)
4.4.1. Popis houby a její využití Hřib koloděj (Boletus luridus), kolář, je stopkovýtrusá houba z čeledi hřibovitých (Boletacea). Latinský název luridus znamená v překladu „plavý, bledý“. Koloděj se řadí mezi barevné a modrající hřiby. Jedná se o tržní houbu. Klobouk je v mládí polokulovitý, vyklenutý, později rozložený, polštářovitý, dosahuje šířky až 25 cm. Jeho povrch je jemně plstnatě sametový, olivově hnědý, žlutavý, často různých odstínů těchto barev. Při dotyku se na něm objevují tmavé skvrny. Za vlhka je slabě naslizlý. Trubky (rourky) jsou žluté, v dospělosti olivově žluté, na lomu se barví modrozeleně. Směrem k bázi mají červenou barvu, tzn., že při rozříznutí klobouku vidíme mezi dužinou a rourkami červenou vrstvu. Třeň je v mládí břichatý, soudkovitý, později protažený, válcovitý, žlutohnědý, s výraznou červenou síťkou. Může dorůst do výšky až 20 cm a šířky až 5 cm. Dužina celé plodnice je tuhá, světle žlutá, v okolí třeně vínově červená, na řezu se ihned barví modrozeleně, po delší době se zabarvuje žlutošedě. Výtrusy jsou žlutavé, velké, hladké, elipsoidní. Výtrusný prach je olivově hnědý.33 Houba má jemnou houbovou chuť a vůni. Hodí se pro všestranné kuchyňské využití i pro konzervaci. Bezpečná konzumace je však až po tepelné úpravě (minimálně 20 minut), protože jinak může způsobit zažívací potíže. Obsahuje totiž termolabilní jedovaté
33
GRÜNERT, Helmut a Renate. Houby. 1. vyd. Praha: Knižní klub, 1995. s. 210.
38
látky, které se zničí až vařením či smažením. Pochoutky z této houby se nedoporučuje zapíjet alkoholem kvůli toxicitě. Koloděje lze snadno zaměnit za jedlý hřib kovář (Boletus erythropus). Miroslav Smotlacha ve svém Kapesním atlase hub uvádí pomůcku k zapamatování rozdílností mezi kolodějem a kovářem: „Řemeslník kolář dělá kola a má světle hnědou koženou zástěru, kovář ková koně a má zástěru špinavější, tmavou.“34
4.4.2. Výskyt a růst hřibu koloděje Houba roste od května do září. Najdeme ji v listnatých lesích (pod buky, duby, habry) a ve vápenitých půdách. Čím jsou vyšší oblasti, tím více vápence houba vyžaduje. Ojediněle se vyskytuje i pod smrky a jedlemi, v parcích a zahradách. Hřib koloděj je rozšířen po celé Evropě, v Mexiku, Turecku, v Kanadě a na východě USA.
4.4.3. Jiná pojmenování a lidové názvy Koloděj má mnoho forem a variet poddruhů, např. hřib koloděj červený (Boletus luridus var. rubriceps), hřib šumavský (Boletus gabretae) aj. Svůj název houba získala podle kožovitého povrchu klobouku, který barvou připomíná zástěru koláře.35 Jeho jednotlivá pojmenování a lidové názvy můžeme rozdělit podle:
barvy: modrák (Teplicko, Mladoboleslavsko), modřák, sinák, sinal (Vsacko), ryzák (Domažlice)
místa výskytu: kořenáč (Chodsko), luháč (Vsacko)
chuti: sladký modrák (Olomoucko)
Mezi jeho další méně jasné názvy řadíme: šumpelka/šunfelka na Chrudimsku aj. (Šebek: 15)
34 35
SMOTLACHA, Miroslav. Kapesní atlas hub. 1. vyd. Praha: Ottovo nakladatelství, 2002. s. 271. Koloděje, Naše řeč, ročník 7, 1923, č. 6, s. 189.
39
4.5. HŘIB KOVÁŘ (Boletus erythropus)
Obrázek 10: Hřib kovář (Boletus erythropus)
4.5.1. Popis houby a její využití Hřib kovář (Boletus erythropus) je stopkovýtrusá houba z čeledi hřibovitých (Boletaceae). Latinský název erythropus znamená v překladu „rudonohý“. Klobouk je sametový, polokulovitý, masitý, kaštanově až tmavě hnědý. Dorůstá do šířky až 20 cm. Stářím a pomačkáním na povrchu černá. Okraj klobouku je okrově žlutý. Trubky (rourky) jsou žluté, žlutozelené, vysoké až 3 cm, v dospělosti nachově až krvavě červené, při doteku a pomačkání se zbarvují zelenomodře. Třeň je 4–15 cm dlouhý a 2–6 cm tlustý, břichatý, červenohnědý, otlačením ihned modrá. Na nažloutlém podkladu je posetý červenými plstnatými tečkami. Dužina je sírově žlutá, při naříznutí se barví zelenomodře, po chvíli až šedožlutě. Výtrusy jsou velké a hladké, elipsoidní, žluté. Výtrusný prach je olivově hnědý.36 Houba má nevýraznou, avšak příjemnou, vůni a mírnou houbovou chuť. Hřib kovář (stejně jako hřib koloděj) se musí dostatečně dlouho tepelně upravit, jinak může způsobit trávicí potíže. Má v kulinářství všestranné využití. I on se řadí mezi barevné a modrající hřiby. Miroslav Smotlacha uvádí, že ve starší české mykologické literatuře se Boletus erythropus často označoval jako kolář (koloděj) a Boletus luridus jako kovář. Teprve až
36
GRÜNERT, Helmut a Renate. Houby. 1. vyd. Praha: Knižní klub, 1995. s. 210.
40
od roku 1912 uvedl František Smotlacha názvy – pro B. luridus = koloděj, B. erythropus = kovář).37
4.5.2. Výskyt a růst hřibu kováře Hřib kovář roste od května do září (někdy října), nejvíce v srpnu a září. Nejčastěji se vyskytuje v jehličnatých lesích (zejména jedlových), ojediněle v listnatých lesích, v podhorských a horských polohách. Kovář má rád kyselé až mírně zásadité půdy. Pojí se s konkrétní nadmořskou výškou, pH půdy nebo druhem stromu, pod nímž roste – dub, buk, jedle, smrk, borovice.38 Je rozšířen ve střední Evropě, v Asii a na Kavkaze.39
4.5.3. Jiná pojmenování a lidové názvy Stejně jako koloděj, tak i kovář získal svůj název podle kožovitého povrchu klobouku, který svou tmavou barvou připomíná kovářskou zástěru.40 V němčině získal jméno Flockenstieliger Hexen-Röhrling, což v překladu znamená čarodějnice, jelikož svým vzhledem se zdál mnoha houbařům strašidelný.41 Hřib kovář má také několik svých vzácnějších variet: hřib kovář žlutý (Boletus luridiformis var. junquilleus), hřib kovář odbarvený (Boletus luridiformis var. discolor) aj. V České republice je znám pod lidovými názvy, které dělíme:
podle barvy: červený hřib (Prachaticko), modrák (Teplicko), sinal (Vsetínsko)
podle místa výskytu: dubovják, podjalovčák, podlejščák,42 podjedlovník (Vsetínsko), jedlový modrák (Olomoucko)
podle hladkého povrchu klobouku: sameťáček (Ústí nad Orlicí)
Mezi další méně jasné názvy řadíme: zaječí hříbek na Přerovsku aj. (Šebek: 16)
SMOTLACHA, Miroslav. Kapesní atlas hub. 1. vyd. Praha: Ottovo nakladatelství, 2002. s. 271–272. GRÜNERT, Helmut a Renate. Houby. 1. vyd. Praha: Knižní klub, 1995. s. 210. 39 PILÁT, Albert. Naše houby. 1. vyd. Praha: Brázda, 1952. 335 s. 40 Koloděje, Naše řeč, ročník 7, 1923, č. 6, s. 189. 41 GMINDER, Andreas, BÖHNINGOVÁ, Tanja. Houby. Praha: Euromedia Group, k. s, 2009. s. 21. 42 Označení pro hřib kovář rostoucí v lískových porostech. 37 38
41
Může tak být nazván zejména proto, že je podřadnějším druhem hřibů. Tyto druhy hub se nejčastěji pojí s názvy zvířat.
42
4.6. HŘIB SMRKOVÝ (Boletus edulis)
Obrázek 11: Hřib smrkový (Boletus edulis)
4.6.1. Popis houby a její využití Hřib smrkový (Boletus edulis) je stopkovýtrusá houba z čeledi hřibovitých (Boletaceae). Latinský název edulis znamená v překladu „jedlý“. Hřib smrkový je typickým představitelem tzv. „pravých hřibů“. Klobouk je masitý, 5–25 cm široký, v mládí pravidelně vyklenutý, později rozložený. Malé plodnice jsou zpočátku bílé, v dospělosti mají rozličné barvy: bělavou, světle hnědou, červenohnědou, tmavě hnědou, kaštanovou. Za vlhka je klobouk jemně mazlavý. Trubky (rourky) jsou vysoké, bělavé, později žluté až zelenožluté barvy. Ústí mají většinou tutéž barvu jako trubky, po otlačení nemění barvu. Třeň může být až 20 cm dlouhý a 6 cm tlustý. Pod kloboukem je bílý až hnědavý, břichatý, plný; v dospělosti válcovitý, zdobený jemnou síťkou sahající do poloviny třeně. Dužina je bílá, nemění se, pod kloboukem může být slabě narůžovělá. Výtrusy jsou velké, vřetenovité, hladké, žluté. Výtrusný prach je olivově hnědý. 43 Houba má typickou hřibovou vůni a chuť. Její využití v kulinářství a v průmyslu je všestranné, vhodná je i k sušení, smažení, grilování, nakládání atd. Hřib smrkový je z „pravých hřibů“ nejpozdnější, avšak nejčastější. Je považován za jednu z nejoblíbenějších a nejrozšířenějších hub na území České republiky a Slovenska. Bohužel je náchylný na červivění, zejména třeň bývá velmi často napaden.
43
SMOTLACHA, Miroslav. Kapesní atlas hub. 1. vyd. Praha: Ottovo nakladatelství, 2002. s. 150.
43
4.6.2. Výskyt a růst hřibu smrkového Hřib smrkový je rozšířen po celé Evropě a Severní Americe. Na jižní polokouli se přirozeně nevyskytuje, byl vysazen uměle (Afrika a Nový Zéland). Roste od července do října, tvoří mykorrhizu se smrky, najdeme jej od nížin až po horské oblasti. Má rád chudé, kyselé, písčité a silikátové půdy (půdy s obsahem křemíku), objevíme jej však i na vápenitých půdách s kyselým povrchem (např. silná vrstva smrkového jehličí, surový humus). Nemá rád extrémní sucho ani mokro. V podzimních měsících jej nalezneme i v bučinách, dubinách, borech, na okrajích lesních cest, ve smíšených lesích.44
4.6.3. Jiná pojmenování a lidové názvy Pojmenování a lidové názvy hřibu smrkového můžeme rozdělit podle:
barvy: bílý hřib (Teplicko), bílý kozák (Vsetínsko), červený hřib (okolí Brna)
místa výskytu: (smrkovej) doubravník (Domažlicko), smrčák, smrkovák (Plzeňsko), jalovcový hřib (Šumava)
Mezi jeho další lidové názvy řadíme: nakládáček – pojmenování podle mladých plodnic sbíraných k nakládání do octa aj. (Šebek: 15)
44
GRÜNERT, Helmut a Renate. Houby. 1. vyd. Praha: Knižní klub, 1995. s. 202.
44
4.7. HŘIB ŽLUTOMASÝ (Boletus chrysenteron)
Obrázek 12: Hřib žlutomasý (Boletus chrysenteron)
4.7.1. Popis houby a její využití Hřib žlutomasý (Boletus chrysenteron), suchohřib babka či babka je stopkovýtrusá houba z čeledi hřibovitých (Boletaceae). Latinský název chrysenteron znamená v překladu „se zlatožlutou dužinou“. Klobouk je 3–8 cm široký, nejprve polokulovitý, později vyklenutý. Mladé plodnice jej mají sametový, ve stáří je rozpukaný, hnědý, někdy olivově hnědý až okrově hnědý, avšak v puklinách je vínově načervenalý. Trubky (rourky) jsou zpočátku světle žluté, později se mění ve žlutozelenou až olivově zelenou, při otlačení modrají. Třeň dorůstá do délky až 7 cm, je válcovitý, v dolní části zúžený, často zahnutý. Na žlutavém podkladě je většinou zbarvený červeně (hnědavě), často podélně rýhovaný; toto rýhovaní přechází v horní části v rourky. Dužina je měkká, světle žlutá, křehká. Pod pokožkou klobouku je načervenalá, na bázi je hnědá a tuhá; na vzduchu slabě modrající. Výtrusy jsou velké, elipsovité, hladké, okrově hnědé. Výtrusný prach je olivový.45 Babka má nevýraznou vůni a nakyslou chuť. Vzhledem k tomu, že obsahuje vysoký podíl vody, podléhá nákaze. Často bývá červivá (perforovaná larvami hmyzu) a snadno plesniví. Ke sběru jsou vhodné zejména mladé plodnice, které je potřeba ihned zpracovat.
45
SMOTLACHA, Miroslav. Kapesní atlas hub. 1. vyd. Praha: Ottovo nakladatelství, 2002. s. 160.
45
V kulinářství se využívá do omáček nebo se nakládá do octového nálevu. Naprosto nevhodná je na sušení (kvůli obsahu vody – plesnivění).
4.7.2. Výskyt a růst hřibu žlutomasého Houba roste od června do října v jehličnatých i listnatých lesích, ale také v zahradách a parcích. Je to nenáročná houba, která je rozšířena po celé Evropě, ale také Austrálii, Asii a Severní Americe. Najdeme ji prakticky ve všech druzích půd, pod lipami i na hrázích rybníků.
4.7.3. Jiná pojmenování a lidové názvy Svatopluk Šebek uvádí pod suchohřibem babkou mnoho různých lidových pojmenování, které lze rozdělit podle:
místa výskytu: bahňák (Jihlava), bukáček (Královéhradecko), kořenáček, podmezník (Kladensko), podborovák (Berounsko), poddoubník (Teplicko), podhoubek (Semily), podlipník (Frenštátsko)
hladkého klobouku: hedvábnice (Plzeňsko), kožíšek (Kladensko), plyšák (Jindřichův Hradec), sameťák/sameták/sameťáček (Beroun, Teplice)
barvy: podmáselník – barva podle spodní části klobouku (Rakovnicko), podmáslík (Kladensko), šafránka (Turnov)
chuti: kyselák, kyselý poddoubník (Hradec Králové), slaďák (Benátky nad Jizerou)
Mezi jeho další lidové názvy řadíme: kačenka (Domažlice), kačka (Svitavsko), kravák (Plzeňsko), husí pupek (Ostravsko), zajíček (Karviná) – tyto názvy označují to, že se jedná o méně kvalitní houby, proto jim byly dány zvířecí názvy; dalšími lidovými názvy jsou méně jasné: buchtička (Prachaticko), čermák (Domažlice), honzík (Železný Brod), linduška (Berounsko), tajtrlinka (Lounsko), žid/židák (Olomouc) aj. (Šebek: 30) Termín suchohřib označuje skupinu asi 10 druhů hub, které vynikají svým suchým, sametově plstnatým kloboukem se žlutými a zelenými trubkami, s relativně velkými póry a štíhlými třeni.46
46
GRÜNERT, Helmut a Renate. Houby. 1. vyd. Praha: Knižní klub, 1995. s. 214.
46
Miroslav Smotlacha uvádí i jeho robustnější jedlé variety: hřib žlutomasý zavalitý (Xerocomus chrysenteron var. robustus) a hřib klamný (Xerocomus truncatus).47 Můžeme se setkat i s jinými latinskými názvy, např. Xerocomellus chrysenteron, Boletus communis nebo Boletus pascuus.
Doplňující údaje k některým druhům hub. In: SMOTLACHA, Miroslav. Kapesní atlas hub. Praha: Ottovo nakladatelství, 2002. s. 275. 47
47
MUCHOMŮRKY a) Stav názvu muchomůrka ve staré češtině a v češtině 19. století Kompozitum muchomůrka, pod heslem muchomórka, najdeme ve Slovníku staročeském Jana Gebauera ve spojení s Fliegenschwamm, německy „muchomůrka“ (GbSlov, II: 416); podobně Josef Jungmann, který zařazuje houbu pod heslo muchomor (Jungmann, II: 514) a Kott, který zde zmiňuje i srb. muhomor, lit. musomaris a m. musamaris. (Kott, I: 1084).
b) Stav názvu muchomůrka v nové češtině PSJČ pod heslem muchomůrka uvádí jedovatou houbu s červeným, zpravidla kropenatým kloboukem. Zároveň doplňuje, že se jedná o houbu z rodu rouškatých a z čeledi bedlovitých, lat. Amanita. Heslo pojí i s adj. muchomůrkový a dial. muchotravka. (PSJČ, II: 992) SSJČ zmiňuje pod heslem lupenitou houbu, jejíž plodnice má v mládí dva obaly (plachetku a závoj), zpravidla bývá jedovatá. Dále uvádí muchomůrku jako jedovatý druh houby s červeným kloboukem posázeným bílými strupovitými zbytky plachetky. Jako příklad jsou zde uvedeny: muchomůrka červená, m. načervenalá, m. císařská, m. citrónová a m. hlízovitá. (SSJČ, I: 1298) SSČ mimo jiné doplňuje, že jde o houbu, která má různé barevné kombinace, jejíž třeň je v dospělosti nápadný prstencem. (SSČ: 190)
c) Původ slova muchomůrka Etymologické slovníky uvádějí původ slova muchomůrka jako složeninu muchomůrka „mříti, mořiti“ od moucha. (Machek: 376; H-K: 231; H-L: 324). Machek vychází z toho, že složenina muchomůrka, lid. vochomůrka, vznikla disimilací m-m > v-m, pak vo- asimilací k dalšímu o. Pro srovnání zde uvádí i r. muchomor. Kdysi byly tyto houby krájeny do mléka a líčeny na mouchy. (Machek: 376)
48
Rejzek doplňuje, že už i Jungmann vychází od slov muchomor a muchomorka, což vlastně znamená, že se jedná opravdu o vše, co „moří mouchy“. (Rejzek, 2001: 395) Kott tvrdí, že díky analogii ostatních nepoměrně četnějších složenin se sponou o staré a vytlačila. (Kott, I: 1084)
d) Možné záměny Jsou popsány u jednotlivých muchomůrek. Je velmi důležité, aby byli houbaři při jejich sběru obezřetní.
4.8. MUCHOMŮRKA RŮŽOVKA (Amanita rubescens)
Obrázek 13: Muchomůrka růžovka (Amanita rubescens)
4.8.1. Popis houby, její využití a možné záměny Muchomůrka růžovka (Amanita rubescens) je stopkovýtrusá houba z čeledi štítkovitých (Pluteaceae). Latinský název rubescens znamená v překladu „načervenalý nebo červenající“. Klobouk dosahuje šířky až 15 cm. Zpočátku je kulovitý a vyklenutý, postupem času se stává ploše rozloženým. Jeho povrch je tvořen množstvím jemných bělavých až nažloutlých, někdy růžových, zbytků plachetky na načervenalém až
49
hnědavém podkladu (ve stáří až šedém). Odstraníme-li slupku, objeví se růžově zbarvená dužina. Lupeny jsou vysoké, bílé, husté a velmi křehké. Ve stáří se na nich objevují růžové skvrny. Třeň je dlouhý 6–18 cm a tlustý 1,5–4 cm, válcovitý, zakončený kuželovitou hlízou ojediněle zdobenou několika bradavčitými pásy. Nachází se na něm velký, splihlý, bělavě růžový a rýhovaný prsten. Po naříznutí měkké dužiny se objeví růžové zabarvení. Výtrusy jsou velké, hladké, bezbarvé. Výtrusný prach je bílý. 48 „Růžovka“ má příjemnou vůni i chuť. Je velmi šťavnatou houbou. Vhodný ke sběru je pouze klobouk, protože třeň je náchylný na „červivění“. Hodí se na jakýkoli způsob úpravy – na sušení (je problematické), osmažení na másle/sádle s kmínem a solí, obalení v trojobalu a usmažení (jako řízek), do omáček atd. Svou chutí skutečně připomíná šťavnaté maso. Při jejím sběru by měli být houbaři, zvláště začátečníci, obezřetní, neboť se dá snadno zaměnit s jedovatou muchomůrkou panterovou (Amanita pantherina) nebo jedlou muchomůrkou šedivkou (Amanita spissa). V dřívějších dobách se nechávala v lese, její obliba vzrostla až ve 20. století. „V anketě o nejchutnější houbu, pořádané před několika lety Českou mykologickou společností, získala první místo, dokonce i před pravými hřiby“.49
4.8.2. Výskyt a růst muchomůrky růžovky Roste od června do října v listnatých, jehličnatých i smíšených lesích. Je to velmi hojná houba, nejčastěji se s ní můžeme setkat v srpnu a v září.
4.8.3. Jiná pojmenování a lidové názvy Název muchomůrka má sám o sobě mnoho lidových názvů a pojmenování. Nejvýraznější zastoupení má na Domažlicku – mochomůrka, muchomírka, vochomůrka, přičemž výraz vochomůrka je znám i v okolí Prahy. Na Chodsku se můžeme setkat i s označením vochomírka. Kott uvádí, že pro jižní Čechy je typický výraz
GRÜNERT, Helmut a Renate. Houby. 1. vyd. Praha: Knižní klub, 1995. s. 22. Doplňující údaje k některým druhům hub. In: SMOTLACHA, Miroslav. Kapesní atlas hub. Praha: Ottovo nakladatelství, 2002. s. 283. 48 49
50
muchověrka, pro Moravu muchorůvka (metateze k muchomůrka) a v okolí Opavy mušírka. Lidové názvy muchomůrky růžovky lze rozdělit podle:
barvy: růžovák (Beroun), růžovka (celé Čechy), strakatá muchomůrka (Domažlicko)
tvaru: kuželák, kůžele (Jilemnice), štěpný žampion (Kladensko)
chuti: kartofle (Beroun), masák (Písek, Plzeň, Příbram, Svitavy), masovka (Chlumecko)
Houba je známá i pod méně jasnými názvy: bečvářík (Kladensko), márinka (Benešov, Praha), masařka (Rokycany). (Šebek: 23–24)
51
4.9. MUCHOMŮRKA ŠEDIVKA (Amanita spissa)
Obrázek 14: Muchomůrka šedivka (Amanita spissa)
4.9.1. Popis houby, její využití a možné záměny Muchomůrka šedivka (Amanita spissa) je stopkovýtrusá houba z čeledi štítkovitých (Pluteaceae). „Mnozí mykologové uvádějí ještě dvě variety, muchomůrku ztepilou (Amanita excelsa) a muchomůrku tlustou hnědnoucí (Amanita valida), přičemž valida znamená „ztluštělý, stlačený“. Albert Pilát nazývá muchomůrku šedivku muchomůrkou tlustou.“50 Klobouk této statné houby může mít v průměru až 15 cm. Jeho povrch je šedý, šedě hnědý, pokrytý bělavými, někdy šedavými, bradavkami. Nejdříve je polokulovitě klenutý, v dospělosti hladký. Lupeny jsou vysoké (až 1,2 cm), husté a bělavé. Délka třeně je 5–13 cm, šířka je 2–3,5 cm. Je hladký, válcovitý, na bázi ztluštělý a velmi často zahnutý. Nese mohutný, bílý, rýhovaný prsten. Nad prstenem má třeň barvu bílou, pod ním šedou. Výtrusy jsou velké, elipsoidní, hladké a bezbarvé. Výtrusný prach je bílý. Dužina má bílou, neměnnou barvu.51 Houba má zemitou až plísňovitou vůni a chuť připomínající pach syrových brambor. Podle významných mykologů, např. Miroslav Smotlacha, je muchomůrka šedivka jedlá jen po tepelné úpravě, ale za syrova je jedovatá. Pro velké nebezpečí záměny se její sběr nedoporučuje.
50 51
GRÜNERT, Helmut a Renate. Houby. 1. vyd. Praha: Knižní klub, 1995. s. 24. SMOTLACHA, Miroslav. Kapesní atlas hub. Praha: Ottovo nakladatelství, 2002. s. 242.
52
Muchomůrka šedivka je snadno zaměnitelná s jedovatou muchomůrkou porfyrovou (Amanita porphyria) a se smrtelně jedovatou muchomůrkou tygrovanou/panterovou (Amanita pantherina). Rozdíl je patrný v rozložení bílé plachetky na klobouku, štíhlejším třeni, prstenu, který není rýhovaný a vejčité hlíze potažené blanitou plachetkou, která v horním okraji někdy odstává a tvoří tupý límeček.
4.9.2. Výskyt a růst muchomůrky šedivky Jedná se o velmi hojnou houbu. Lze ji nalézt na přelomu léta a podzimu, konkrétně od července do listopadu, ve všech lesích (zejména jehličnatých).
4.9.3. Jiná pojmenování a lidové názvy Muchomůrka šedivka má stejná obecná pojmenování jako jiné muchomůrky, ale navíc se u ní můžeme setkat se jmény muchomůrka tlustá, šedý masák, punčocháč (Jičín), šedý žampion (Náchod), na Ostravsku a mezi romskou menšinou španělský žampion aj. (Šebek: 24) Stejně jako ostatní houby, má i muchomůrka šedivka své jedlé variety, jako je např. muchomůrka šedivka hnědnoucí (Amanita spissa var. valida) nebo muchomůrka šedivka velká (Amanita spissa var. ampla).
53
OSTATNÍ DRUHY HUB 4.10. BEDLA VYSOKÁ (Lepiota procera)
Obrázek 15: Bedla vysoká (Lepiota procera)
4.10.1.
Popis houby, její využití a možné záměny
Bedla vysoká (Lepiota procera) je stopkovýtrusá houba z čeledi pečárkovitých (Agaricaceae). Latinský název procera znamená v překladu „štíhlý a vysokého vzrůstu“. Mladé plodnice vypadají jako paličky na buben. Šířka klobouku u dospělých plodnic bývá až 25 (30) cm. V raném stadiu má jemně šupinatou pokožku hnědavé až hnědošedé barvy, která se v dospělosti roztrhá do velkých, nepravidelných šupin. Uprostřed klobouku zůstává malý hnědý hrbolek. Lupeny jsou velmi vysoké, husté, tenké, bílé a na okraji klobouku zaoblené. Třeň bývá tuhý, uvnitř dutý a vláknitý. Může dosahovat až výšky 40 cm. U mladých plodnic je celý hnědý, později se mění a vypadá jako žíhaný. Dužina je měkká, bílá, nemění se. Jemně voní a chutná po oříšcích. Výtrusný prach je bílý. Jedná se o velmi chutnou houbu, která zpravidla nečerviví. Prstenem můžeme hýbat nahoru a dolů, což je důležitý rozlišovací znak.52 Vhodný ke sběru je především klobouk. Bedlu vysokou můžeme snadno zaměnit s bedlou ostrošupinatou (Lepiota aspera), bedlou chřapáčovou (Lepiota helveola) nebo bedlou červenající (Lepiota rhacodes). Bedla ostrošupinatá a bedla chřapáčová jsou smrtelně jedovaté. Jejich vůně jsou
52
GRÜNERT, Helmut a Renate. Houby. 1. vyd. Praha: Knižní klub, 1995. s. 28.
54
nepříjemně kaučukové a chuť nakyslá. U těchto bedel je prsten připojen pevně ke třeni a nedá se jím posouvat. Bedla červenající je jedlá, její dužina na vzduchu červená. V kulinářství se bedla využívá na smažení, obalování, dušení i sušení. Typickým a chutným receptem jsou bedly na másle s kmínem nebo bedly plněné mletým masem a zapečené.
4.10.2.
Výskyt a růst bedly vysoké
Bedla vysoká roste od léta do podzimu, konkrétně od července do září, ojediněle i v listopadu. Nejčastěji ji najdeme ve skupinách ve vysoké trávě nebo u cest, na okraji smíšených lesů. Má ráda prosvětlená prostranství, zejména mýtiny.
4.10.3.
Stav názvu bedla ve staré češtině a v češtině 19. století
Ze staročeských slovníků se výraz bedla objevuje pouze v Elektronickém slovníku staré češtiny (ESSČ) s významem propria, tj. vlastního jména. Josef Jungmann ve svém Slovníku česko-německém uvádí heslo bedla ve spojení s deminutivem bedelka ve významu rostliny z řádu hub. (Jungmann, I: 84) V Kottově slovníku se daný výraz nevyskytuje.
4.10.4.
Stav názvu bedla v nové češtině
Příruční slovník jazyka českého uvádí heslo bedla jako druh houby z čeledi pečárkovitých (Agaricus). (PSJČ, I: 91) Slovník spisovného jazyka českého uvádí, že bedla je chutná masitá houba s vysokým štíhlým třeněm a bílými lupeny, která je nejlahodnější smažená. V tomto slovníku nacházíme poprvé spojení bedla vysoká a botanický rod houby – Lepiota. (SSJČ, I: 93) Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost doplňuje, že se jedná o slovo přejaté z polštiny. (SSČ: 27)
55
4.10.5.
Původ slova bedla
Podle Machka byl český rodový název bedla zaveden J. S. Preslem v roce 1847. Je to však i slovo lidové. Presl spojoval výraz bedla i s bedly, bedelky v ústech – afty. (Machek: 50) Jedná se o slovo prastaré, Machek uvádí také jeho psl. tvar *bъdla. Vyskytuje se i v polštině: bedła, bedłka, v nářečích bdła, označuje houbu vůbec, event. houbu nejedlou. (MACHEK, Naše řeč, 30, 1946, č. 4–5, s. 68) Podobně tomu je u Holuba-Kopečného, kteří připojují i lit. budelē. Stejně jako Machek vycházejí z řeckého bolītēs (odtud je latinské boletus), což je označení pro „hřib“. Z řečtiny je také něm. Pilz. (Holub-Kopečný: 67, přejímá Holub-Lyer: 95) Rejzek ve svém Českém etymologickém slovníku zastává stejný názor, jako jeho předchůdci, s výjimkou spojení s ř. a lat. slovy, o nichž pochybuje. (Rejzek, 2015: 79)
4.10.6.
Jiná pojmenování a lidové názvy
Bedla má překvapivě mnoho lidových názvů. K nářečním variantám patří bedle (okolí Prahy, na Kladensku), berla (jižní Čechy). Další názvy jsou většinou motivovány vzhledovou podobou s deštníkem: paraple, paraplíčko (Chodsko), palazor (Haná). Dále hadí houba (na Hořicku) a kravinec (Pelhřimovsko, Humpolecko) jsou nejasné. (Machek: 50; Šebek: 11)
56
4.11. HOLUBINKA MANDLOVÁ (Russula vesca)
Obrázek 16: Holubinka mandlová (Russula vesca)
4.11.1. Holubinka
Popis houby, její využití a možné záměny mandlová
(Russula
vesca)
je
stopkovýtrusá
houba
z
čeledi
holubinkovitých (Russulaceae). Latinský název vesca znamená v překladu „jedlá“. Jedná se o chutnou houbu i za syrova. Je houbaři velice ceněná, stejně jako hřiby. Má příjemně nasládlou mandlovou chuť. Její vůně připomíná lískové oříšky. V kuchyni se využívá jak samostatně, tak v kombinaci s jinými houbami.53 Klobouk dorůstá až do šířky 12 cm. Holubinka mandlová se řadí ke středně velkým houbám svého druhu. Mívá proměnlivou barvu. Zpravidla bývá světle červená, sytě červená, červenohnědá, fialková nebo olivová. Lupeny jsou bílé se zelenkavým nádechem, husté, přirostlé. Třeň bývá 1,5–2,5 cm tlustý. Je válcovitý a směrem k podhoubí se zužuje. Dužina je bílá a pevná, má sklony k rezavění. Při naříznutí nebo jiném poškození se zbarvuje do medové až rezavé barvy. Výtrusný prach je bílý.54 Holubinek máme nepřeberné množství a dobře se v nich vyznat je velmi obtížné. U načervenalých holubinek je třeba být opatrný, abychom si nedali do košíku jedovatou holubinku vrhavku (Russula emetica).
53 54
SMOTLACHA, Miroslav. Kapesní atlas hub. 1. vyd. Praha: Ottovo nakladatelství, 2002. s. 250. GRÜNERT, Helmut a Renate. Houby. 1. vyd. Praha: Knižní klub, 1995. s. 168.
57
4.11.2.
Výskyt a růst holubinky mandlové
Roste zhruba od poloviny května do konce září. Nalezeme ji v listnatých i jehličnatých lesích, nejčastěji pod duby, smrky nebo borovicemi. Holubinka mandlová má ráda sušší a prosluněná místa.
4.11.3.
Stav názvu holubinka ve staré češtině a v češtině 19. století
Heslo holubinka je v Elektronickém slovníku staré češtiny (ESSČ) spojováno s výrazem holúbka, holúbek, což je dle slovníkových dokladů možné označení pro houbu, snad dokonce holubinku. Josef Jungmann uvádí výraz holubinka „houbu“. Objevují se zde již i druhy jednotlivých holubinek – holubinka modrá, holubinka červená, holubinka zelená (zelinka). Výraz holubinka pojí i s heslem holubka = houba. (Jungmann, I: 721; podobně Kott, I: 457)
4.11.4.
Stav názvu holubinka v nové češtině
Příruční slovník jazyka českého uvádí, že se jedná o druh hub z čeledi lupenatých (Russula). S výrazem holubinka je spojeno adjektivum holubinkovitý „označení pro holubinkovité houby“. (PSJČ, I: 915) Slovník spisovného jazyka českého (mimo jiné) spojuje heslo holubinka s křehkou lupenatou houbou s kulovitým, později mírně zprohýbaným kloboukem zbarveným do zelena, hněda, červena nebo modra, a s bílým třeněm. (SSJČ, I: 620; podobně SSČ: 98)
4.11.5.
Původ slova holubinka
Holubinka je název houby odvozený od substantiva holub. Motivací je barva houby připomínající barvy holubího peří. (Machek: 175; stejně i Holub-Lyer: 194; HolubKopečný: 127 a Rejzek, 2015: 229)
58
4.11.6.
Jiná pojmenování a lidové názvy
Holubinka, houba jako taková, má v lidových názvech mnoho nářečních variant, které dělíme zejména podle barvy:
světlé barvy: bělonka (Kroměříž)
spojitosti s holubem (barvou holubičího peří): holoubě (Kroměříž), holob (Haná), holuběnka nebo holubice (Halenkov na Vsetínsku), holubjanka (Valašsko), holubička (Valašské Meziříčí)
Holubinka mandlová získala svůj název pro svou příjemnou chuť. Toto jméno má právem, jelikož je to velice chutná houba. Některé české názvy jsou opatřeny přívlastky, např. v Podkrkonoší se jí říká holubinka hříbková. (Šebek: 13)
59
4.12. KAČENKA ČESKÁ (Verpa bohemica)
Obrázek 17: Kačenka česká (Verpa bohemica)
4.12.1.
Popis houby, její využití a možné záměny
Kačenka česká (Verpa bohemica) je vřeckovýtrusá houba z čeledi smržovitých (Morchellaceae). Je považována za jednu z nejchutnějších hub, která je vhodná pro kulinářské účely. Můžeme ji také sušit. Svou příjemnou chutí a vůní připomíná lanýže. Podobá se smržům, od nichž se liší volným kloboučkem nasazeným na třeň. Klobouk dorůstá do šířky 4 cm. Je tenký, křehký, zvoncovitý, podélně laločnatě žebernatý. Bývá zbarven do tmavě hnědé, světle hnědé, žlutohnědé, někdy až šedé barvy. Uvnitř však je bílý nebo nažloutlý. Třeň může vyrůst až do výšky 12 cm. Je bělavý, křehký, dutý, jemně šupinkatý. Dužina je velmi křehká. Výtrusný prach je bledě žlutý až okrový.55 Kačenku českou můžeme zaměnit za taktéž jedlou kačenku náprstkovitou (Verpa conica) nebo za smrže (Morchella), které rovněž řadíme mezi jedlé houby.
55
SMOTLACHA, Miroslav. Kapesní atlas hub. 1. vyd. Praha: Ottovo nakladatelství, 2002. s. 50.
60
4.12.2.
Výskyt a růst kačenky české
Houba roste v listnatých lesích – pod osikami, babykami, jeřábem apod. Můžeme ji však najít i na sadech (pod třešněmi, švestkami, trnkami). Roste od března (často ještě mezi zbytky sněhu) do května. Největší výskyt této houby je v dubnu. Je rozšířena po celé Evropě, Asii i Severní Americe.
4.12.3.
Stav názvu kačenka ve staré češtině a v češtině 19. století
V žádném ze staročeských slovníků se výraz kačenka nenachází. Jungmann výraz uvádí ve spojení s heslem kačena, kde ho definuje jako smrže (druh houby). (Jungmann, II: 7; podobně Kott, I: 653)
4.12.4.
Stav názvu kačenka v nové češtině
Příruční slovník jazyka českého uvádí, že (v oblasti mykologie) se jedná o českou houbu z čeledi chřapáčovitých (Verpa bohemica). (PSJČ, II: 9) Slovník spisovného jazyka českého definuje kačenku jako vřeckatou houbu z rodu smržovitých (Verpa), která je smrži příbuzná. Má náprstkovitý a skoro hladký klobouček. SSJČ dále uvádí, že pod tímto heslem se může skrývat prakticky jakákoli jedlá houba se žlutým kloboukem. (SSJČ, I: 812; podobně SSČ: 125)
4.12.5.
Původ slova kačenka
Kačenka česká (Verpa bohemica) byla poprvé popsána a pojmenována českým botanikem J. V. Krombholzem ve spisu Věrná vyobrazení a popisy jedlých, škodlivých a podezřelých hub (něm. Naturgetreue Abbildungen und Beschreibungen der essbaren, schädlichen und verdächtigen Schwämme). Machek houbu s názvem kačenka neuvádí. V obecné rovině soudí, že se jedná o deminutivum od kachny, které bylo sdruženo s kačenka od hypokoristika Kateřina. (Machek: 233–234) Holub-Kopečný, Holub-Lyer ani Rejzek výraz kačenka ve svých slovnících neuvádějí. 61
4.12.6.
Jiná pojmenování a lidové názvy
U této houby jsem nenašla žádná lidová pojmenování. Kromě lat. Verpa bohemica se můžeme setkat i s jejím jiným označením, např. Ptychoverpa bohemica, Morchella bohemica nebo Mitrophora bohemica.
62
4.13. KLOUZEK OBECNÝ (Boletus luteus)
Obrázek 18: Klouzek obecný (Boletus luteus)
4.13.1.
Popis houby, její využití a možné záměny
Klouzek obecný (Boletus luteus) je stopkovýtrusá houba z čeledi slizákovitých (Gomphidiaceae). Luteus znamená v překladu „žlutý“. Ve většině příruček se uvádí, že je vhodný do jakéhokoli druhu pokrmů. Lze jej i nakládat. Je tedy chutnou houbou, která voní po hřibech a ovoci. Může mít i mírně nakyslou chuť. Klobouk dosahuje šířky až 10 cm. Zpočátku je polokulovitý (malé plodnice), později rozprostřený s vystouplým středem. Zpravidla mívá světle hnědou, tmavě hnědou, fialkovou nebo žlutohnědou barvu. Celý klobouk je pokrytý slizem, který později zasychá. Třeň bývá 3–6 cm dlouhý, až 2,5 cm tlustý, bílé nebo žluté barvy. Zůstávají na něm zbytky závoje. Ten ze začátku spojuje okraj klobouku s třeněm. Zbytky závoje pak zůstávají na třeni jako povislý prsten. Pod ním je povrch třeně hnědě potažený. Dužina je bílá nebo světle žlutá, jemná, měkká, ale velmi pevná. Výtrusný prach je hnědý, někdy až okrově hnědý.56 Klouzek obecný snadno rozpoznáme. Můžeme ho zaměnit s jinými slizákovitými houbami (s jinými druhy klouzků).
56
GRÜNERT, Helmut a Renate. Houby. 1. vyd. Praha: Knižní klub, 1995. s. 220.
63
4.13.2.
Výskyt a růst klouzku obecného
Houba roste samostatně i ve skupinách. Je to nenáročná houba, která je rozšířena po celé České republice. Má raději chladnější klima a kyselejší půdu. Můžeme ji najít od května do listopadu, především v září a říjnu. V létě mívá světlejší barvy než na podzim. Najdeme ji v nížinách, pod borovicemi, smrky, ale i v písčité půdě.
4.13.3.
Stav názvu klouzek ve staré češtině a v češtině 19. století
Ve Staročeském slovníku je klouzek uveden pod heslem podmáslník. Toto označení se vztahuje nejspíše ke klouzku kravskému (Boletus bovinus). (StčS, č. 15–21: 386) Josef Jungmann heslo klouzek ve svém slovníku neuvádí. Kott označuje klouzek jako houbu, podmáselník. S tímto heslem se pojí adjektivum klouzavý, protože přesně taková je hlavní vlastnost této houby. (Kott, I: 704)
4.13.4.
Stav názvu klouzek v nové češtině
V Příručním slovníku jazyka českého jsou uvedeny některé druhy klouzků a jejich latinské názvy: klouzek kravský (Boletus bovinus), klouzek ovčí (Boletus granulatus), klouzek sličný (Boletus elegans), klouzek žlutý (Boletus luteus). (PSJČ, II: 154) Ve Slovníku spisovného jazyka českého najdeme klouzek ve významu jedlé hřibovité houby se slizkým kloboukem z rodu Suillus. Heslovou charakteristiku doplňují i některé jeho druhy: klouzek modřínový, klouzek kravský, klouzek žlutý, klouzek zrnitý. (SSJČ, I: 887; stejně tak SSČ: 135)
4.13.5.
Původ slova klouzek
Etymologické slovníky se shodují v tom, že houba dostala svůj název podle extrémně slizkého, klouzavého povrchu klobouku. (Machek: 259; stejně tak Holub-Kopečný: 172; Holub-Lyer: 244 a Rejzek, 2015: 309)
64
4.13.6.
Jiná pojmenování a lidové názvy
Tato houba má mnoho lidových názvů a pojmenování, které jsou opatřeny přívlastky. Můžeme je rozdělit podle:
barvy:
klouzek žlutý (Čechy), žlutý podmáslík (Semily), máslák
(Mladoboleslavsko),
máselník
(Chodsko),
podmásník
(Chrudimsko,
Hlinecko), smetaňák (Frenštát pod Radhoštěm), smetánka (Pelhřimov), podsmetáníček (Valašsko) šedá dřinůvka (Haná)
místa výskytu: borovej másník (Domažlice), borovják nebo borůvka (Vsacko), klenčák (Jilemnicko), podborovník (Pelhřimov), podborůvka (Olomoucko), sosnář (Teplice)
Mezi další lidová pojmenování patří: smolíček (Podkrkonoší), loupák – slizký klobouk se musí oloupat (Královéhradecko), české dialektické kluzák, moravské dialektické plcán a paněčák (Vsacko) aj. (Šebek: 19) Klouzek obecný můžeme najít jak pod latinským názvem Boletus luteus, tak pod jeho synonymem Suillus luteus.
65
4.14. KOTRČ KADEŘAVÝ (Sparassis crispa)
Obrázek 19: Kotrč kadeřavý (Sparassis crispa)
4.14.1.
Popis houby, její využití a možné záměny
Kotrč kadeřavý (Sparassis crispa) je stopkovýtrusá houba z čeledi kotrčovitých (Sparassidaceae). Latinský název crispa znamená v překladu „kudrnatý, kadeřavý“. Plodnice jsou velké, trsovité, někomu připomínají mořskou mycí houbu. Bývají široké a vysoké až 30 cm. Jsou složeny z různě kadeřavě zprohýbaných větviček plsťové, žluté až hnědavé barvy. Mohou dosahovat hmotnosti až několika kilogramů. Celá plodnice vyrůstá z bělavého třeně, který je často ponořený do země tak, že je až těžko rozpoznatelný. Dužina je bílá, voskovitá, má příjemnou kořennou vůni a oříškovou chuť. Je tužší, téměř nečervivějící. Výtrusy jsou velké, elipsoidní, bezbarvé. Výtrusný prach je okrový.57 Kotrč je jedlou a na trzích vyhledávanou houbou zejména proto, že nehnije. V chladu vydrží i několik dní beze změny. V kulinářství je vhodná pro všestranné využití včetně sušení. Vyžaduje však delší tepelnou úpravu, neboť její dužina je dosti tuhá. Uvnitř houby se však často skrývá drobný hmyz, který se dá jen s velkými obtížemi odstranit. Je tedy nutností houbu pořádně propláchnout. Je výborná pro přípravu „dršťkové“ polévky.
57
SMOTLACHA, Miroslav. Kapesní atlas hub. Praha: Ottovo nakladatelství, 2002. s. 66.
66
Sběr houby je bezpečný, jelikož ji nemůžeme zaměnit s žádnou jedovatou houbu. Začínající houbaři ji mohou zaměnit za jedlé choroše – trsnatec lupenitý (Grifola frondosa)58 a choroš oříš (Polyporus umbellatus).
4.14.2.
Výskyt a růst kotrče kadeřavého
Houba je parazitem na kořenech a působí hnilobu borovic. Zejména na starších stromech může napáchat velké škody (na jádrovém dřevě v dolní části kmene). I při pokácení může houba ještě několik let tvořit plodnice kolem pařezů. Roste od července do října, hlavně v srpnu a září. Setkat se s ní můžeme i v horských oblastech od 1000 m n. m. Nález kotrče znamená pro houbaře vždy vydatný úlovek.
4.14.3.
Stav názvu kotrč ve staré češtině a v češtině 19. století
Ze staročeských slovníků se výraz kotrč objevuje pouze v Elektronickém slovníku staré češtiny (ESSČ) s významem propria, tj. vlastního jména. Jungmann kromě výrazu kotrč uvádí i chotrč a deminutiva kotrčka a chotrčka ve významu „chrastí, roští“. Je zde uveden i latinský název Boletus umbellatus. (Jungmann, II: 146; podobně Kott, I: 765)
4.14.4.
Stav názvu kotrč v nové češtině
Příruční slovník jazyka českého definuje kotrč jako houbu z čeledi kuřátkovitých, lat. Spararssis. (PSJČ, II: 317) Slovník spisovného jazyka českého pod heslem uvádí houbu se žlutavou plodnicí rozvětvenou ve zkadeřené a lupenité větvičky. (SSJČ, I: 970) Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost dané heslo neuvádí.
Smotlacha uvádí, že trsnatec je z kotrčovitých hub nejmohutnější. Jeho největší plodnice, která byla nalezena, vážila více než 25 kilogramů. 58
67
4.14.5.
Původ slova kotrč
Machek uvádí, že se jedná o pojmenování houby lidově zvané kuřátka. (Machek: 283) Rozmanitost významu ukazuje, že slovo podlehlo mnoha změnám. Může se vztahovat i ke kotrba „keřovitá houba“, též chuchval. Tyto houby mají růžky nebo rozvětvené výrůstky. (Machek: 283; H-K: 182; H-L: 265) Slovo vzniklo ze stč. kotřec, kostřec. Jedná se o slovo stejného původu jako kostrč. Mají společný základ od „něco trčícího, roztřepeného“, proto došlo ke kontaminaci s trčet. (Rejzek, 2015: 338)
4.14.6.
Jiná pojmenování a lidové názvy
Stejně jako ostatní houby, i kotrč kadeřavý má svá lidová pojmenování, které lze rozdělit podle:
vzhledu: hromada (Domažlice), třapáč (Českobudějovicko), střapáč (Svitavsko), beranice nebo beranička (Česká Třebová)
barvy: bílá kotrč (Praha)
místa výskytu: borová kotrč (Nymburk)
Mezi její další méně jasná lidová pojmenování řadíme: baraní kule (Ostravsko), diviš (Tábor), koterych (Olomouc), vořešník (Chodsko) aj. (Šebek: 19) Svůj německý název „Glucke“ houba dostala díky tomu, že připomíná rozčepýřenou kvočnu.59
59
GRÜNERT, Helmut a Renate. Houby. 1. vyd. Praha: Knižní klub, 1995. s. 244.
68
4.15. KOZÁK BŘEZOVÝ (Leccinum scabrum)
Obrázek 20: Kozák březový (Leccinum scabrum)
4.15.1.
Popis houby, její využití a možné záměny
Kozák březový (Leccinum scabrum) je stopkovýtrusá houba z čeledi hřibovitých (Boletaceae). Latinský název scaber v překladu znamená „drsný“. Klobouk je vyklenutý, polštářovitý, hladký, světle až tmavě hnědý. Dorůstá do šířky až 15 cm. Za suchého počasí bývá rozpraskaný. Trubky (rourky) jsou zpočátku bělavé, později našedlé, oddělené od třeně. Ústí mají stejnou barvu jako rourky, jsou úzké, okrouhlé, při otlaku nemění barvu. Třeň bývá až 20 cm vysoký a až 4 cm tlustý. Je štíhlý, směrem nahoru se zužuje, pevný, tvrdý, často prohnutý. Jeho bílý povrch je posetý zpočátku bledě šedými, později šedými až černavými šupinkami, které v horní části třeně vytvářejí síť či podélné proužky. Na bázi je bílé mycelium. Dužina je bílá, na řezu neměnlivá, později se barví do světle hnědé barvy. Na klobouku je měkká, snadno otlačitelná, ve třeni je vláknině tuhá. V mládí je poměrně pevná, ale v dospělosti, zejména za deštivého počasí, je silně nasáklá vodou.
69
Výtrusy jsou velké, vřetenovité, hladké, světle hnědé. Výtrusný prach je světle hnědý až hnědý.60 Má jemnou hřibovitou vůni a chuť. Je náchylný nejen na červivění, ale i houbovou plíseň (nedohub). Celá plodnice je v takovémto případě plísní prorostlá a jakoby ojíněná. Jedná se o velmi chutnou a šťavnatou houbu, zejména v mládí. Klobouky starších plodnic měknou, třeně „dřevnatějí“. Proto je lepší sbírat mladé plodnice. Třeň se dá sušit a rozdrtit na prášek, který je výborný do polévek. Houba není vhodná na sušení, naopak se hodí do smaženic a omáček.61 Stejně jako křemenáč, ani kozák není možné zaměnit s jedovatými houbami, jen s jinými jedlými kozáky – kozákem dubovým (Leccinum tesselatum) nebo kozákem habrovým (Leccinum pseudoscabrum).
4.15.2.
Výskyt a růst kozáka březového
Kozák roste od června do října, někdy až listopadu (v případě teplého podzimu), ale hlavní dobou jeho růstu je konec léta. Najdeme ho v listnatých lesích a hájích – pod břízami, s nimiž vytváří mykorrhizu. Je rozšířen po celé Evropě.
4.15.3.
Stav názvu kozák ve staré češtině a v češtině 19. století
Ze staročeských slovníků je kozák doložen v ESSČ ve významu houby rostoucí na pastvině. Heslo se pojí i s označením člověka pasoucího kozy. Jungmann pojí kozák s deminutivem kozáček ve významu měkké houby podobné hřibu s dlouhým bílým třeněm. Je zde uvedeno i latinské pojmenování pro rod – Boletus (Jungmann, II: 150; podobně Kott, I: 772–773, který k heslu připojuje i německé názvy Röhrenschwamm „trubicová houba“, Geissfuss, Schweinpilz „prasečí houba“ nebo Ziegenbart „kozí bradka“).
60 61
SMOTLACHA, Miroslav. Kapesní atlas hub. Praha: Ottovo nakladatelství, 2002. s. 172. Tamtéž, s. 172.
70
4.15.4.
Stav názvu kozák v nové češtině
PSJČ uvádí, že se jedná o houbu z čeledi děrnatých, lat. název Boletus scaber. (PSJČ, II: 329) SSJČ heslo kozák definuje jako houbu příbuznou hřibu s hladkým hnědošedým kloboukem na štíhlém černě skvrnitém třeni. Dále k heslu připojuje i deminutivum kozáček v témže významu (SSJČ, I: 977–978; stejně tak i SSČ: 148).
4.15.5.
Původ slova kozák
Machek uvádí pod heslem nejen druh hřibu, ale také tak označuje pasáka koz. Rozvíjí již zmiňovanou teorii, že se jedná o méněcennou hřibovitou houbu, proto dostal své pojmenování po zvířeti – koze (Machek: 286; podobně H-K: 184) Podobně smýšlí i Rejzek, který dále tvrdí, že název vznikl podle lidské profese stejně jako hřib koloděj, hřib kovář aj. (Rejzek, 2015: 340)
4.15.6.
Jiná pojmenování a lidové názvy
Lidová pojmenování kozáka můžeme rozdělit podle:
místa výskytu: březák nebo březovák (Domažlice, Berounsko), březovják (Vsacko)
barvy: hnědý špičník (Plzeňsko), šedý kozák (Těsínsko), havíř (Příbramsko)
podle vzhledu: voják (Chodsko)
Mezi jeho další lidové názvy řadíme: bžunda (Klatovy), kobzár (Český Krumlov), kojzár (Třeboňsko), kozička – deminutivum ke kozák (Pardubicko), špičák (Domažlice), židovka (Valašsko) aj. (Šebek: 19) Kobzár a kojzár jsou hláskoslovné varianty kozáka, špičák, špičník je slovotvornou diferencí, jedná se o lidový název pro jedlé houby s vysokým třeněm, zvl. kozáka; metaforické pojmenování podle tvaru plodnice. (ČJA, 2: 222) Nářeční názvy pro kozáka jsou poměrně pestré a mají vztah k pojmenování pro blízce příbuzný křemenáč. Názvy se od sebe odlišují stejně jako ve spisovném jazyce (č. kozák x křemenáč, mor. kozák x janek), nebo se různí atributem (slez. sivý kozák x červený
71
kozák). I přes svou podobnost s křemenáčem jsou výrazně zeměpisně vyhraněny. Často bývají motivovány symbiózou s kořeny stromů, pod nimiž houba roste (březák, osikáč aj.), některé názvy vznikly přenesením od jiným hub (koloděj). (ČJA, 2: 220, 222) ČJA uvádí, že z území českého jazyka s většinovým pojmenováním kozák se vyčleňuje v jihozápadní části výraz špičník se svou řidší variantou špičák. Tato oblast však nezahrnuje Českobudějovicko, Lounsko a střední Moravu, kde se užívá varianta slova kozák, a to kozár. Vedle dalších slovotvorných obměn základního výrazu byla zachycena ve východních Čechách (mezi Kolínem a Hradcem Králové) varianta koza. (ČJA, 2: 222)
Obrázek 21: nářeční mapka - kozák
72
4.16. KŘEMENÁČ OSIKOVÝ (Boletus aurantiacum)
Obrázek 22: Křemenáč osikový (Boletus aurantiacum)
4.16.1.
Popis houby, její využití a možné záměny
Křemenáč osikový (Boletus aurantiacum) je stopkovýtrusá houba z čeledi hřibovitých (Boletaceae). Latinský název aurantiacum znamená v překladu „oranžový“. Klobouk dorůstá do šířky až 25 cm. Nejprve je polokulovitý, ve stáří zploštělý. Pokožka klobouku přesahuje okraj, tvoří tak blanitý lem. Jeho barva je hnědočervená, oranžovohnědá nebo oranžová, za vlhka slizká. Trubky (rourky) jsou zpočátku bělavé, později šedé, vysoké, kolem třeně volné. Ústí má stejnou barvu jakou rourky. Po otlačení lehce hnědnou. Třeň je dlouhý až 15 cm a až 5 cm tlustý. Působí statným dojmem, jelikož je na špičce tenčí a směrem k bázi se zhutňuje. Je tuhý, hrubě sítnatě šupinatý. Šupinky jsou zpočátku světlé, později červenohnědé. Dužina je bílá, ale na vzduchu se rychle barví do šedofialové, purpurově šedé až černé barvy. V mladí je šťavnatá, pevná a jemná, ve stáří tuhne a vysychá. Výtrusy jsou velké, vřetenovité, hladké, žlutohnědé. Výtrusný prach je hnědavý s olivovým nádechem.62
62
GRÜNERT, Helmut a Renate. Houby. 1. vyd. Praha: Knižní klub, 1995. s. 226.
73
Jedna z výhod této houby je, že prakticky vůbec nečerviví. Chuť i vůni má příjemně houbovou. V kuchyni je všestranně využitelná – do omáček, kuby, gulášů, k obalování, nakládání i sušení. Jeho záměna s jedovatými houbami nehrozí. Houbaři si ho však mohou snadno splést s jedlým křemenáčem březovým (Boletus versipellis).
4.16.2.
Výskyt a růst křemenáče osikového
Houba roste od července do října, nejvíce však v srpnu. Najdeme ji pod jehličnany i listnáči, zejména pod borovicemi a osikami. Je rozšířena po celé Evropě.
4.16.3.
Stav názvu křemenáč ve staré češtině a v češtině 19. století
Ve staročeských slovnících, v ESSČ a Gebauerově Slovníku staročeském, najdeme křemenáč ve spojení s houbou nápadnou svou tvrdostí. Gebauer název pojí i se subst. skřemenáč. Dále tvrdí, že slovo se ve stč. psalo jako krzemenacz. (GbSlov, II: 138) Ve Slovníku česko-německém najdeme křemenáč a jeho alternativu křemenák, ve spojení s červenou houbou. Je zde uveden i latinský název houby Boletus aurantiacus (Jungmann, II: 179; podobně Kott, I: 811, který kromě latinského názvu uvádí i německé Kuhpilz „kravská houba“).
4.16.4.
Stav názvu křemenáč v nové češtině
PSJČ pojí heslo křemenáč se substantivem křemeňák a deminutivy křemenáček a křemeňáček (PSJČ, II: 404); podobně SSJČ, který pod heslem uvádí hřib s červeně oranžovým kloboukem a s tuhým hnědě skvrnitým třeněm (SSJČ, I: 1015–1016). SSČ doplňuje, že jde o jedlou hřibovitou houbu na štíhlém třeni. (SSČ: 153)
4.16.5.
Původ slova křemenáč
Psl. základ *kre-men vznikl nejspíše předslovanskou metatezí z *ker-men „křemen“. (Holub-Kopečný: 190; s křemen spojuje původ slova rovněž Machek: 299)
74
Podle Rejzka slovo křemenáč vzniklo od křemen, konkrétně z psl. *kremy, které má ale více výkladů. Jedná se o odvozeninu ie. přípony -men- a kořene *ker- nebo *kre„hořet“. Podle něj to souvisí s funkcí křemene jako křesadla a materiálu pro výrobu nástrojů. Název houba dostala podle své tvrdosti. (Rejzek, 2001: 316–317)
4.16.6.
Jiná pojmenování a lidové názvy
Svatopluk Šebek pojí lidové názvy a pojmenování křemenáče osikového s kozákem osikovým. Nářeční názvy pro křemenáč jsou mnohem pestřejší než pro kozáka. Zpravidla se jedná o jasně motivovaná pojmenování podle:
barvy klobouku: červenáč (Chodsko), červeník (Vsetínsko), červený kobzár (Český Krumlov), turek – podle červeného fezu „pokrývka hlavy“ (Ostravsko, Vsetínsko), výpravčí – podle červené čepice (Domažlicko), havíř – přeneseně podle červeného chocholu slavnostní uniformy havíře (Příbram)
tvrdosti dužiny: kamenáč (Beskydy), kameňák (Domažlicko)
nápadnosti, robustnosti, zavalitosti nebo krásného vzhledu houby: janek (Chodsko, okolí Brna, Olomoucko aj.), panna a panenka (Ostravsko, Lašsko, Valašsko), chlapeček (Českomoravská vysočina, Znojemsko), dragoun (Chodsko), voják (Plzeňsko), muzikant (Pelhřimovsko)
Další
názvy
jsou
rozmanité
a
motivace
je
těžko
určitelná:
ausferák
(Mladoboleslavsko), bolševik (Plzeňsko), komprdák (Pelhřimovsko), němec a němeček (Zábřeh na Moravě), polák (Ostravsko), sirka (Havlíčkobrodsko), šlajfíř (Domažlicko), zaječí houška (Chodsko) aj. (Šebek: 20; ČJA, 2: 224) Setkat se můžeme i s jeho jinými latinskými názvy, např. Leccinum aurantiacum, Boletus rufus nebo Leccinum rufus. Podle ČJA jsou pro nářeční pojmenování křemenáče na většině území republiky charakteristické velké areály s poměrně ostře vyhrazenými oblastními názvy. Ve středních Čechách a jižních Čechách (zvláště na Budějovicku) se užívá názvu křemenáč, v severovýchodních Čechách jeho varianta křemeňák. Na Moravě je název znám pod výrazem janek, ve Slezsku jako červený kozák a na Těšínsku se užívá označení polák.
75
Na jihozápadě Čech a Moravy se můžeme setkat s výrazy březák, špičník a kozák. Na Příbramsku pak dominuje výraz havíř. (ČJA, 2: 223)
Obrázek 23: nářeční mapka - křemenáč
76
4.17. KUŘÁTKA ZLATÁ (Ramaria aurea)
Obrázek 24: Kuřátka zlatá (Ramaria aurea)
4.17.1.
Popis houby, její využití a možné záměny
Kuřátka zlatá (Ramaria aurea) řadíme mezi stopkovýtrusé houby z čeledi stročkovcovitých (Gomphaceae). Latinský název aurea znamená v překladu „zlatý“. O této odrůdě kuřátek není mnoho dostupných informací. Plodnice bývají vysoké 6–10 cm, široké 7–14 cm, masité, keříčkovitě větvené. Vyrůstají z pevného základu. Větévky na okrajích jsou tupé a kuželovitě zoubkaté. Dužina je bílá, chutná a jemně kořenitě voní. Po naříznutí nemění barvu. Výtrusy jsou velké, elipsoidní, okrově žluté. Výtrusný prach je stejně jako výtrusy okrově žlutý.63 Jedná se (v kulinářství) o dobře využitelnou houbu. Jsou dosti tuhá, proto se musí dostatečně tepelně upravit. Nejlahodnější jsou v omáčkách a polévkách (jako dršťky). Ceněná jsou i pro svůj zdraví prospěšný vliv na člověka. Obsahují v sobě draslík, hořčík, fosfor a síru.64 Draslík se podílí na správné funkci svalů, hořčík je důležitý pro správný vývoj zubů, fosfor udržuje pevnost a odolnost kostí a síra působí pro organismus antibakteriálně. Zaměnit je můžeme za jiné druhy kuřátek, zejména za jedlá kuřátka žlutá (Ramaria flava) nebo jedovatá kuřátka sličná (Ramaria formosa), která způsobují silné zažívací SMOTLACHA, Miroslav. Kapesní atlas hub. Praha: Ottovo nakladatelství, 2002. s. 62. Kuřátka zlatá (Ramaria aurea). Spektrum zdravi [online]. [cit. 2016-02-21]. Dostupné z: http://www.spektrumzdravi.cz/kuratka-zlata-ramaria-aurea 63 64
77
potíže (nevolnost, zvracení, silné křeče do břicha a průjmy). Houbaři začátečníci je zaměňují i za nejedlý krásnorůžek lepkavý (Calocera viscosa), který na rozdíl od kuřátek tvoří pomerančově oranžové plodničky, zpravidla jen s několika větévkami.
4.17.2.
Výskyt a růst kuřátek zlatých
Nejvíce rostou v listnatých lesích, pod duby a habry, hlavně v letních měsících, ale lze je najít i v jehličnatých lesích, pod smrky. Sbírat je můžeme už od konce května do října. Vyskytují se jak v Evropě, tak v Severní Americe.
4.17.3.
Stav názvu kuřátko ve staré češtině a v češtině 19. století
Elektronický slovník staré češtiny pojí subst. kuřátka s heslem kuřátník ve smyslu houby připomínající svým tvarem a barvou kuře; dále s heslem žlutka, jakožto substantivum ke slovu žlutý a s heslem ščetka, jelikož houba svým tvarem připomíná štětku. Je zde uveden i rodový název Ramaria. (ESSČ) Jungmann k heslu doplňuje různé druhy, např. kuřátka zlatá nebo kuřátka červenavá. (Jungmann, II: 228; podobně Kott, I: 846–847)
4.17.4.
Stav názvu kuřátko v nové češtině
Příruční slovník jazyka českého uvádí kuřátka jako plurál k subst. kuřátko ve významu rouškatých hub, rodu Clavaria. S heslem se pojí i adj. kuřátkovitý a kuřátkový v témže významu. (PSJČ, II: 457) Slovník spisovného jazyka českého doplňuje, že se jedná o houbu se žlutou, bílou nebo narůžovělou keříčkovitě rozvětvenou plodnicí rodu Ramaria. (SSJČ, I: 1040; podobně SSČ: 156)
4.17.5.
Původ slova kuřátko
Machek pod heslem kur uvádí kuřátko ve významu houby, jsou zde uvedeny dva druhy hub – Clavaria a Cantharellus. Slovo vychází z psl. *kurъ a má zvukomalebný základ. (Machek: 308) 78
Jiná pojmenování a lidová názvy
4.17.6.
I kuřátka zlatá mají svá pojmenování a lidové názvy. Lze je rozdělit podle:
vzhledu: kozí brada/kozí bradky (Domažlicko), prstíčky (Plzeňsko), štětky (Tišnov), třapače (Českobudějovicko)
Na Valašsku se jim říká baraní kule a baraňůvky. V tomto případě není motivace jasná. Kuřátka (různé druhy) mají všeobecné názvy: dědkovo štětky, ježčí štětky, klací pysk, kloka, kmence, kozí brady, prstíčky, slepičky – varianta názvu aj. (Šebek: 21) Jak je vidět, často se objevují výrazy, ve kterých substantivum kuřátko náleží jednomu z (nejen) domácích zvířat. Opět se potvrzuje pravidlo, že je to zejména u těch hub, které jsou považovány za méně kvalitní.
79
4.18. LIŠKA OBECNÁ (Cantharellus cibarius)
Obrázek 25: Liška obecná (Cantharellus cibarius)
4.18.1.
Popis houby, její využití a možné záměny
Liška obecná (Cantharellus cibarius) je stopkovýtrusá houba z čeledi liškovitých (Cantharellaceae). Latinský název cibarius znamená v překladu „patřící k jídlu, jídelní, jedlá“. Celá plodnice je okrově žlutá, oranžová nebo bělavá. Klobouk může být až 12 cm široký, zprvu polokulovitý, později se vyklenuje, rozprostírá a ve středu se prohlubuje. Lištny (žilky) jsou vidlicovitě rozdělené a propojené přehrádkami, tlusté, sbíhající pozvolna daleko na třeň. Třeň je krátký, tuhý, tlustý, stejně zbarvený jako klobouk, směrem dolů se zužuje. Dužina je uvnitř plavá, neměnlivá a tuhá. Díky svému obsahu insekticidních látek je odolná vůči červivění, tzn., že téměř nikdy nebývá napadena hmyzem. Výtrusy jsou hladké, bezbarvé s tukovými kapkami. Výtrusný prach je bledě okrově žlutý.65 Je to už od 16. století uznávaná prvotřídní houba, vhodná pro nejrůznější úpravy v kuchyni. Příjemně voní a má mírně štiplavou chuť. Skvěle se hodí do smetanových omáček, gulášů, k nakládání do octa. Může se i zamrazit. Kvůli své tuhosti je však těžce stravitelná.
65
GRÜNERT, Helmut a Renate. Houby. 1. vyd. Praha: Knižní klub, 1995. s. 192.
80
Lišku obecnou můžeme snadno zaměnit s jedlou lištičkou pomerančovou (Hygrophoropsis aurantiaca), lišákem zprohýbaným (Hydnum repandum) nebo liškou nálevkovitou (Craterellus tubaeformis).
4.18.2.
Výskyt a růst lišky obecné
Houba roste nejčastěji v jehličnatých lesích, zejména borových, mezi borůvčím, v mechu i ve vysoké trávě. V listnatých lesích roste její světlejší varieta. Najdeme ji od června do pozdního podzimu. Stejně jako u pečárek bývají plodnice uspořádány do tzv. „čarodějných kruhů“, v jejímž středu stojí hostitelský strom. Liška je rozšířena po Evropě, Severní Americe, Mexiku, Asii i Africe.
4.18.3.
Stav názvu liška ve staré češtině a v češtině 19. století
Heslo liška „druh houby“ se ze staročeských slovníků objevuje u Jana Gebauera. (GbSlov, II: 259) Jungmann pod heslem uvádí hořkou houbu z rodu Cantharellus (Jungmann, II: 337; podobně Kott, I: 930).
4.18.4.
Stav názvu liška v nové češtině
Příruční slovník jazyka českého doplňuje, že se jedná o žlutou jedlou nálevkovitou houbu z čeledi bedlovitých, rodu Cantharellus (PSJČ, II: 606–607; podobně SSJČ, I: 1121 a SSČ: 166).
4.18.5.
Původ slova liška
Etymologické slovníky se shodují v tom, že slovo liška vzniklo z psl. *lisъ. Je zde uveden i stč. název lisicě a deminutivum lištička. (Machek: 336; Holub-Kopečný: 208, kteří uvádějí i stč. liščie húba „druh houby“ a nč. liška; H-L: 290; Rejzek, 2001: 345) Podle Machka slovo vzniklo ze slova *lisička, které proběhlo mnoha změnami (např. synkopou, asimilací), odtud *lišťka a zjednodušením liška. Dále zde uvádí, že se takto
81
v Čechách už odedávna nazývá i druh hub Cantharellus (mor. kuřátka) podle rezavožluté barvy. (Machek: 336; podobně H-L: 290 a Rejzek, 2001: 345) Rejzek dokládá i slk. líška, luž. liška, p. liszka. Psl. *lisъ podle něj nemá jistou etymologii. Obvykle se spojuje s lit. lãpé, lot. lapsa, ir. lois(e), lat. vulpēs aj. (Rejzek, 2001: 345)
4.18.6.
Jiná pojmenování a lidové názvy
Pro svou barvu bývají lišky a kuřátka často zaměňovány. Liška obecná má bohaté zastoupení lidových názvů a jejich slovotvorných diferencí po celé ČR – liška (Čechy), kurky (Ostravsko), kořátka, kurátka, kuřátka (Morava), kuře, kuřitka (okolí Moravy), kuřičky (Vsetínsko) aj. (Šebek: 22) Podle ČJA 2 patří dvojice liška a kuřátko k výrazným českomoravským dialektům. V Čechách s přesahem na jihozápadní Moravu se vyskytuje označení liška. Na ostatním území jsou různé slovotvorné varianty od základu kur-, a to na jihozápadní Moravě a na západním okraji Slezska v přehlasované podobě kuřítko, na zbylém území Moravy formální deminutivum kuřátko a na východě Slezska slovotvorná varianta kurka. Podle ČJA proniká slovo liška, shodné se spisovným jazykem, jen do mluvy mladé generace v moravských městech. (ČJA, 2: 220)
Obrázek 26: nářeční mapka – liška
82
4.19. PEČÁRKA POLNÍ (Agaricus campestris)
Obrázek 27: Pečárka polní (Agaricus campestris)
4.19.1.
Popis houby, její využití a možné záměny
Pečárka polní (Agaricus campestris) je stopkovýtrusá houba z čeledi pečárkovitých (Agaricaceae). Latinský název campestris znamená v překladu „polní“. Miroslav Smotlacha ve svém Kapesním atlasu hub uvádí, že název pečárka se používá pro houby rostoucí volně v přírodě, avšak pro pěstované druhy se používá název žampion, který je všeobecně známý a rozšířený. Klobouk dosahuje do šířky až 12 cm. Nejdřív je polokulovitě vyklenutý, nakonec ploše rozložený, masitý a pevný. Je nápadný zejména svou bílou barvou, někdy lehce nažloutlou, která je ojediněle narušena jemnými hnědými šupinkami. Pokožka klobouku je tlustá, pevná a dá se sloupnout. Lupeny jsou vysoké, husté, volné při třeni. Jejich počáteční růžovočervená barva se postupem času mění v čokoládově hnědou, v některých případech až černou. Je to důležitý znak pro odlišení pečárky polní od smrtelně jedovaté muchomůrky jízlivé (Amanita virosa). Třeň bývá zpravidla dlouhý až 8 cm a tlustý až 4 cm. V horní třetině má bílý splihlý prsten. Dužina je tuhá, bílá, na okraji třeně a na řezu slabě červená. Výtrusy jsou velké, elipsoidní, hladké, červenohnědé. Výtrusný prach je tmavohnědý.66
66
SMOTLACHA, Miroslav. Kapesní atlas hub. Praha: Ottovo nakladatelství, 2002. s. 112.
83
Houba má jemnou a příjemnou vůni a lehce kořeněnou chuť. V gastronomii je všestranně využitelná jak čerstvá, tak konzervovaná. Mladé plodnice jsou chutné v octovém nálevu, starší se mohou sušit, rozdrtit na prášek a používat jako houbové koření. Vhodné jsou také klobouky naplněné různými směsmi a zapečené, nebo pečárky á la vídeňský řízek.67 Pečárku polní stejně jako všechny ostatní bílé pečárky můžeme zaměnit za bílé, smrtelně jedovaté, muchomůrky: muchomůrku jízlivou (Amanita virosa), muchomůrku zelenou, odrůdu bílou (Amanita phalloides var. alba), dále za smrtelně jedovatou vláknici začervenalou/Patouillardovou (Inocybe patouillardii) nebo závojenku olovovou (Entoloma sinuatum). Jedovatá je také pečárka zápašná (Agaricus xanthoderma). Tato pečárka je celá bílá, pozná se podle mírného zápachu po karbolu či svítiplynu, který je při vaření či dušení intenzivnější. Při naříznutí třeně či klobouku okamžitě žloutkově zežloutne, což ostatní pečárky nedělají. Dalšími jedovatými druhy pečárek jsou: pečárka perličková (Agaricus praeclaresquamosus), pečárka koroptví (Agaricus phaeolepidotus) nebo pečárka Pilátova (Agaricus pilatianus).68 Po požití těchto druhů pečárek nastává otrava během 1–3 hodin. Pacient trpí prudkými nevolnostmi, intenzivním zvracením a prudkými křečemi do žaludku.
4.19.2.
Výskyt a růst pečárky polní
Je to nejrozšířenější a nejvíce sbíraný druh pečárek. Můžeme ji najít především v dobře prohnojené půdě, např. na loukách, polích, pastvinách, příležitostně i v zahradách. Nejhojněji roste od května do října, zejména po vydatných deštích. Zajímavostí je, že pečárky vytvářejí kruhovitý útvar, tzv. „čarodějný kruh“, v němž rostou.
STANĚK, Miloslav, SMOTLACHA, Miroslav a HOVADÍK, Alois. Žampiony: pěstování a kuchyňská úprava. 1. vyd. Praha: Státní zemědělské nakladatelství, 1969. s. 6–53. 68 Víte, že existují i jedovaté žampiony? Jak je rozlišit od těch pravých? [online]. In: [cit. 2016-02-20]. Dostupné z: http://living.iprima.cz/videa/vite-ze-existuji-i-jedovate-zampiony-jak-je-rozlisit-od-techpravych 67
84
Obrázek 28: Tzv. "čarodějný kruh" a v něm rostoucí žampiony
4.19.3.
Stav názvu pečárka ve staré češtině a v češtině 19. století
Ve Staročeském slovníku je heslo pečárka, pečánka označováno jako femininum pojící se se slovesem péci. Podle StčS se tak označovalo sušené nebo napolo pečené ovoce. (StčS, č. 15–21: 112) Jungmann uvádí heslo pečárka, pl. pečárky ve významu houby, dále substantiva pečár, pečar a deminutivum pečárek v tomtéž významu. Název žampion byl poprvé uveden až u Presla. (Jungmann, III: 54) U pečárky uvádí Kott i latinský název agaricus campestris, německý název Feldblätterpilz „žampiony“ a francouzský název Champignon. (Kott, II: 518)
4.19.4.
Stav názvu pečárka v nové češtině
Příruční slovník jazyka českého definuje pečárku jako rouškatou houbu z čeledi bedlovitých, lat. Psalliota. S heslem se pojí i adjektivum pečárkový, ve smyslu omáčky připravené z pečárek. (PSJČ, IV: 165) Pod heslem žampion uvádí PSJČ rouškatou houbu z čeledi bedlovitých, lat. Psalliota campestris (PSJČ, VIII: 991; podobně SSJČ, II: 544 a SSČ: 226, 586).
4.19.5.
Původ slova pečárka
Machek uvádí, že pečárka je stč. výraz, druh houby Psalliota. Zmiňuje zde i moravské dialektické názvy pecarka, pečírka, pekárka; slovenské pičurka, pencurák; polské pieczarka; ukrajinské pečarycja, pečerycja; ruské pečerica; sln., sch., b. pečurka, což 85
mohla být zkrácenina od pečeńa turova „červená houba, ze které při rozkrojení teče jakoby krev“. Heslo pojí i se slovesem péci od *pek-tь ve významu opečeného ovoce. (Machek: 441) Podobně Jiří Rejzek, který vychází také nejspíše od * pek-tь (péci), protože se jedná o houbu, která se jí pečená. U nás se tento název houby začal používat až od Presla. (Rejzek, 2015: 503) České žampion je přejetí z fr. champignon, což je zase přejetí ze středolat. campiniolus „polní“. Holub-Kopečný v souvislosti s názvem žampion zmiňují i čes. pečárka. (H-K: 442; podobně H-L: 522)
4.19.6.
Jiná pojmenování a lidové názvy
V případě pečárky polní se můžeme setkat s různými lidovými názvy, které lze rozdělit např. podle:
barvy: bělinka (Kolín), cikánka, uhelka (Chodsko), švestková houba (Klatovy)
místa výskytu: votavka (Chodsko)
Mezi další méně jasné názvy řadíme: mikuláš (Domažlice), couralka (Chodsko) aj. (Šebek: 25) Kott sem (kromě známého žampion) řadí i pečírku, úhelku a houbu jídelnou (Kott, II: 518).
86
4.20. PÝCHAVKA OBECNÁ (Lycoperdon perlatum)
Obrázek 29: Pýchavka obecná (Lycoperdon perlatum)
4.20.1.
Popis houby, její využití a možné záměny
Pýchavka obecná (Lycoperdon perlatum) je stopkovýtrusá houba z čeledi pýchavkovitých (Lycoperdaceae). Latinský výraz perlatum znamená v překladu „obecně rozšířený“. Jedná se o nejčastějšího a nejlépe rozpoznatelného zástupce pýchavkovitých hub v České republice. Plodnice tvoří kulovitý teřich,69 který přechází ve válcovitou stopku. Vzhledem připomíná břichatou lahev s užším hrdlem. Má bílou barvu s malými, špičatými bradavkami vypadajícími jako ostny, která se ve stáří mění do šedohnědé. Pýchavka může dorůst až do výšky 6 cm a do šířky 2–4 cm. Plodnice je v mládí při rozříznutí bílá a měkká, postupem času se stává houbovitou a rozříznout jde jen velmi ostrým nožem. Jako u všech ostatních pýchavek a prašivek vystupují výtrusy z teřichu houby jako jemný prášek malým kruhovitým otvorem na vrcholku plodnice. 70 Výtrusy jsou malé, kulovité, bledě hnědé. Výtrusný prach je olivový. V mládí má jemnou, lahodnou chuť a příjemnou houbovou vůni. Ke sběru jsou vhodné pouze malé plodničky. Výborně se hodí do polévek, houbových směsí, omáček,
Teřich je výtrusotvorné pletivo uvnitř plodnic. Někdy bývá masité a pevné, jindy zase měkké a vlhké. Můžeme jej najít např. u pýchavek, hvězdovek či pestřeců. 70 GRÜNERT, Helmut a Renate. Houby. 1. vyd. Praha: Knižní klub, 1995. s. 252. 69
87
dá se z ní udělat mozeček nebo škvarky. Pýchavka není vhodná na sušení, do smaženic ani k nakládání do octa.71 Jedná se o rozšířenou houbu, která má mnoho příbuzných jedlých druhů. Většinu z nich je možné rozeznat jen za pomocí mikroskopu. Lze ji zaměnit za pýchavku horskou (Lycoperdon foetidum), pýchavku huňatou (Lycoperdon umbrinum) nebo pýchavku palicovitou (Lycoperdon excipuliforme). Vzhledem k tomu, že všechny druhy pýchavek jsou jedlé, nehrozí riziko záměny s žádnou jedovatou houbou. V dřívějších dobách, když ještě nebylo lékařství tak rozvinuté, se z mladých plodnic připravovala tinktura, která pomáhala lidem při léčbě kožních onemocnění, vyrážek a astmatu. Objevily se i případy vdechování výtrusného prachu za účelem zastavení krvácení z nosu. Avšak ani tento „způsob léčby“ se neobešel bez zdravotních komplikací – horečky, únavy, potíží s dýcháním, kašle či infekce.72 Lidé snadno uvěřili pověrám o léčivých účincích této houby.
4.20.2.
Výskyt a růst pýchavky obecné
Houba roste prakticky na jakémkoli místě – v sadech, na mezích, pastvinách, v zahradách, v listnatých i jehličnatých lesích; nejčastěji ve skupinách. Mezi nejproduktivnější měsíce růstu řadíme červen až říjen.
4.20.3.
Stav názvu pýchavka ve staré češtině a v češtině 19. století
V ESSČ najdeme subst. pýchavka ve významu houby vyfukující při zmáčknutí plodnice prášek. Heslo je doloženo za lat. isbus, vesica lupina. Úzce souvisí i s heslem pýchavicě, které se podle ESSČ rovněž vztahuje k pýchavce ve významu houby. (ESSČ) Ve
Slovníku
česko-německém
najdeme
pýchawku
ve
významu
rostliny
„peychawkovité (lycoperdeae), čeledi pestřecowité.“ Jungmann ji charakterizuje jako kouli podobnou houbě, která je nejprve bílá, později šedá; její vnitřek je zpočátku bílý a tuhý, později se zbarví dohněda, při stisknutí klobouku vyfoukne načervenalý prášek. Najdeme u něj různá lidová pojmenování, např. puchawka, SMOTLACHA, Miroslav a MALÝ, Jiří. Atlas tržních a jedovatých hub. 2. vyd. Praha: Státní zemědělské nakladatelství, 1986. s. 188. 72 Respiratory Illness Associated with Inhalation of Mushroom Spores -- Wisconsin[online]. MMVR, 1994, s. 525-526 [cit. 2016-02-19]. Dostupné z: http://www.cdc.gov/mmwr/preview/mmwrhtml/00032029.htm 71
88
prašnjk, prašnice. Tato pojmenování se později objevují i ve slovníku Fr. Št. Kotta. (Jungmann, III: 770) Kottův slovník dokládá i latinský název lycoperdon, německý název der Staubschwamm „houbový prášek“ a některé vybrané druhy: p. obecná, kyprá, vykynutá aj. (Kott, II: 1264)
4.20.4.
Stav názvu pýchavka v nové češtině
Příruční slovník jazyka českého uvádí i alternativy *pýchavice a pýchavka a adjektivum pýchavkovitý. Jedná se o jedlou břichatkovitou houbu s hruškovitou plodnicí obsahující žlutohnědý prach s výtrusy, rod Lycoperdon. (PSJČ, IV: 575; stejně tak SSJČ, II: 1185 a SSČ: 345)
4.20.5.
Původ slova pýchavka
Machek vykládá slovo pýchavka od slova pýchati s původním významem „foukati“, protože když zmáčkneme zralé plodnice, vyfoukne se výtrusný prach (Machek: 502; Holub-Lyer: 406). Holub-Kopečný spojují pýchavku z *pych (zdloužením z *pъch) -> pých-ati (stč. „nadýmati se“). (Holub-Kopečný: 304) K Machkovi odkazuje také Rejzkův slovník, který vychází od slova pýchati. Toto slovo mělo původně význam dout, foukat. (Rejzek, 2015: 574) „Psl. pychati „dýchati, foukati, supěti“ je dobře zastoupeno u jiných Slovanů: r. pyšú pycháť atd.; ale přenesení na hrdost je jen u západních: slc. pýcha, pol., hl., dl. pycha. Původem náleží pychati k ř. φϋσάω „foukám, dýmám;“ obé je s-ové intensivum od zvukomalebné interjekce ide. phū, napodobující vyfouknutí vzduchu.“ (Machek: 502)
4.20.6.
Jiná pojmenování a lidové názvy
Pýchavka obecná je známá i pod lidovými jmény, která lze rozdělit podle:
tvaru: bejčí pytlík/pytel (Kladensko), psí kule (Poděbradsko), čertovy kuličky (Vsacko)
89
výtrusného prachu: prašník, prašnice (Jungmann, III: 770; Kott, II: 1264), prášivka, pýřavka (Vsacko), kominík (Poděbradsko)
Méně jednoznačné jsou: cikánský tabák, hlavice na Vsetínsku, fajfka, kozí sýr, muzikantský tabák na Vsacku aj. (Šebek: 26) Mimo jiné uvádí Machek i znojemské péchavka a jeho alternativu péchavica. (Machek: 502)
90
4.21. RYZEC PRAVÝ (Lactarius deliciosus)
Obrázek 30: Ryzec pravý (Lactarius deliciosus)
4.21.1.
Popis houby, její využití a možné záměny
Ryzec pravý (Lactarius deliciosus) je stopkovýtrusá houba z čeledi holubinkovitých (Russulaceae). Latinský název deliciosus znamená v překladu „lahodné chuti“. Ryzců máme přes 80 druhů. Řadíme ho do skupiny jedlých ryzců, z nichž po naříznutí vytéká mrkvově oranžové/červené mléko. Klobouk má v průměru 5–13 cm. U mladých plodnic je mírně klenutý, později dovnitř prohloubený. Zbarven je do oranžové, oranžově cihlové a do zelena vybledající barvy, nejčastěji s několika nazelenalými kruhy. Za vlhka bývá slizký. Lupeny mají totožnou barvu jako klobouk, jsou husté a nízké, při poranění zelenají, mírně sbíhají na třeň. Třeň je krátký (2–7 cm), tlustý (1–3 cm), dutý, pevný, válcovitý, stejné barvy jako lupeny a klobouk, ale velmi křehký. Dužina je bělavá, na okrajích se zabarvuje od mléka do žlutooranžové, poraněním zelená. Mléko na vzduchu netmavne, ale po delší době se zbarvuje do šedozelené. Výtrusy jsou velké s krátkými ostny, světle krémové barvy. Výtrusný prach je bělavý až krémový.73 Ryzec má příjemnou vůni a mírně trpkou (stahující a kořenitou) chuť. Často mívá sklony k červivění, proto je dobré rozkrojit plodnice hned v lese. Kvůli své křehké dužině
73
SMOTLACHA, Miroslav. Kapesní atlas hub. Praha: Ottovo nakladatelství, 2002. s. 180.
91
se skvěle hodí k nakládání do octového nálevu nebo do omáček. Velice chutné jsou i opékané ryzce na ohni. Ryzec obecný je snadno zaměnitelný s jinými vzácnými druhy ryzců, jako jsou např. ryzec lososový (Lactarius salmonicolor), ryzec krvavomléčný (Lactarius sanguifluus) nebo ryzec borový (Lactarius pinicola) a ryzec smrkový (Lactarius deterrimus). Záměna s ryzcem kravským (Lactarius torminosus) je vyloučena, jelikož obě houby rostou na zcela odlišných místech. Méně zdatní houbaři ho mohou zaměnit za ryzce hnědého (Lactarius helvus), který je mírně jedovatý a ve větším množství způsobuje nevolnost a zvracení.
4.21.2.
Výskyt a růst ryzce pravého
Ryzec roste v borových i smrkových lesích, hlavně v mladých smrčinách. Sbírat ho můžeme od července do října, nejvíce od srpna do září. Rozšířen je po Evropě i Austrálii.
4.21.3.
Stav názvu ryzec ve staré češtině a v češtině 19. století
Ze staročeských slovníků najdeme ryzec v Elektronickém slovníku staré češtiny pod heslem ryšec. Slovo je součástí adj. ryšavý ve významu houby rezavé barvy. „Vzhledem ke zvláštnostem písařova pravopisu nelze vyloučit podoby rysec, ryzec.“ Výraz ryzec je užíván zejména v pl. (ESSČ) Jungmann definuje ryzec jako proprium ve významu „pokolení hub od ryzí barvy nazvaných.“ Uvádí zde i pojmenování v pol. rydz, slc. rydza, r. ryzj. Slovo ryzec pojí i s adj. ryzcowý ve významu houby a propriem ryzek a jeho alternativou ryzák. (Jungmann, III: 974) Kottův slovník zmiňuje ryzec, ale také další alternativy ryzek, ryzík a deminutivum ryzíček, ve významu houby nazvané od ryzí barvy. (Kott, III: 241)
4.21.4.
Stav názvu ryzec v nové češtině
Příruční slovník jazyka českého připojuje ještě deminutivní ryzeček. Uvádí i adj. ryzečkový, ryzcový a ryzcovitý (PSJČ, IV: 1117; ryzcový uvádí také SSČ: 371) ve smyslu lupenaté houby ronící na lomu šťávu. 92
Slovník spisovného jazyka českého připojuje i některé druhy ryzců, např. ryzec pravý nebo ryzec kravský. (SSJČ, III: 217)
4.21.5.
Původ slova ryzec
V etymologických slovnících ryzec najdeme pod heslem ryzí. Podle Machka a Holuba-Kopečného slovo vzniklo z původního *ryz, tzn. zpodstatnělého adjektiva, které je od psl. kořene *ryd´ь „červený do rezava, původně rudý“ z ie. rūd-ios. (Machek: 528; Holub-Kopečný: 321, toto rovněž přejímají HolubLyer: 427 a Rejzek, 2001: 553).
4.21.6.
Jiná pojmenování a lidové názvy
Ryzec má stejně jako ostatní houby mnoho různých lidových pojmenování. Na Pardubicku se mu říká rezka, ryzka, na Domažlicku hryzec, na Havlíčkobrodsku ryzák, ryzáček, na Vsetínsku rýzek aj. (Šebek: 27) Mnoho lidových názvů a pojmenování uvádí i (Kott, III: 241): podborovka, podborka, podborovník, a druhy: huňatý, kravský, ovčí a (Machek: 528), který uvádí různé české nářeční varianty, jako jsou rezek, rejzek, hryz, hryzec; mor. rezek, rezka, rysec, ryzec, rydzek, ryzík, hryzek, hryzík. Zpravidla je můžeme rozdělit podle:
barvy: rezka, ryzka, ryzák, ryzáček, ryzík aj.
místa výskytu: podborovka, podborka, podborovník
Podle ČJA je pojmenování ryzec známo po celém českém území i ve značné části Moravy. Pro severovýchodní Moravu je znám název kravička, ve Slezsku, konkrétně na Opavsku a Ostravsku je to kravarka/kravirka a na Těšínsku u Jablunkova kravka. I ryzec má své slovotvorné varianty, které jsou dominantní zejména ve střední Moravě (ryzek), v Podkrkonoší a na Náchodsku (rýzek), při západním okraji areálu slova ryzek (rezek), v severozápadních Čechách (ryžec) a v jihozápadní oblasti Čech (hryzec). (ČJA, 2: 226)
93
Obrázek 31: nářeční mapka - ryzec pravý
94
4.22. SMRŽ OBECNÝ (Morchella esculenta)
Obrázek 32: Smrž obecný (Morchella esculenta)
4.22.1.
Popis houby, její využití a možné záměny
Smrž obecný (Morchella esculenta) je vřeckovýtrusá houba z čeledi smržovitých (Morchellaceae). Latinský název esculenta znamená v překladu „jedlý“. Smrže můžeme rozdělit podle klobouku do tří skupin: 1.) smrže s žebernatým kloboukem (Conica), např. smrž kuželovitý (Morchella conica) 2.) smrže s plástvovitým kloboukem (Esculenta), sem řadíme již zmíněného smrže obecného 3.) smrže s kloboukem polovolným (Mitrophora), např. smrž polovolný (Mitrophora semilibera) Klobouk mívá okrovou, žlutavou nebo žemlově hnědou barvu, je vejčitý, soudkovitý, někdy až kulovitý, s hlubokými a nepravidelnými jamkami (důlky) připomínajícími včelí plást.74 Tvoří tak polovinu (někdy až 2/3 houby), dorůstá do výšky až 20 cm a do šířky 8–10 cm. Třeň je bílý nebo světle hnědavý, pevně srostlý s okrajem klobouku. Má válcovitý tvar, který se směrem k bázi rozšiřuje. Může dostáhnout šíře až 4 cm. Jeho povrch bývá mírně vrásčitý. Celá plodnice je křehká a dutá. Dužina má příjemnou
74
GRÜNERT, Helmut a Renate. Houby. 1. vyd. Praha: Knižní klub, 1995. s. 270.
95
a nenápadnou vůni a chuť. Výtrusy jsou velké, hladké a bezbarvé. Výtrusný prach smrže je krémový až bledě okrový.75 V kulinářství je smrž všestranně využitelnou houbou. Všechny druhy jsou jedlé. Díky duté plodnici je možné je různým způsobem plnit, smažit, přidávat do polévek nebo z nich vyrábět pomazánky. Vhodné jsou i na sušení.76 Houbaři nedoporučují sběr starých plodnic, které v sobě mohou obsahovat zárodky jedovatých látek. Literatura uvádí, že smrž jedlý (Morchella vulgaris) je jen synonymem od smrže obecného či je jen jeho varietou. Jasno do této problematiky vnese pouze analýza DNA. Ta zatím nebyla provedena, a tak se atlasy hub drží dávno zaběhlého členění, že se jedná o jednu a tu samou houbu.77 Smrže obecného můžeme zaměnit s jinými jedlými druhy smržů, např. za smrže kuželovitého (Morchella conica), smrže tlustonohého (Morchella crassipes) nebo smrže pražského (Morchella pragensis).
4.22.2.
Výskyt a růst smrže obecného
Jedná se o typickou jarní houbu. Roste od března do konce května v zahradách, parcích, lukách, pod jasany, na mezích nebo travnatých okrajích lesa. Najít ji však můžeme i na méně typických místech jako jsou zavážky, hromady odpadků či popele, sklady dříví, tovární dvory aj. Najdeme ji prakticky v celém mírném pásu, ale i v Austrálii.78
4.22.3.
Stav názvu smrž ve staré češtině a v češtině 19. století
Název smrž najdeme v Elektronickém slovníku staré češtiny ve významu houby s výraznými důlky a prohlubněmi v klobouku, a také ve významu propria (vlastního jména). Daný výraz se dále pojí s propriem chřapáč ve významu křehké, lámavé houby. (ESSČ) SMOTLACHA, Miroslav. Kapesní atlas hub. Praha: Ottovo nakladatelství, 2002. s. 54. Tamtéž, s. 289. 77 Houbaření: Atlas hub [online]. [cit. 2016-02-17]. Dostupné z: http://www.houbareni.cz/houba.php?id=1162 78 PILÁT, Albert. Kapesní atlas hub: pom. kniha pro zákl. devítileté školy, stř. všeobec. vzdělávací a pedagog. školy. 4., nezm. vyd. Praha: SPN, 1964. s. 14. 75 76
96
I Jan Gebauer uvádí název smrž ve spojení se slovy chřapáč a koloděj ve významu houby. (GbSlov, I: 551; II: 84) U Jungmanna najdeme název smrž jakožto druh hub rostoucí „na dřewěnných částkách domowých, zwláště na prahu, podlaze, stropě atd.“ Jungmann dále heslo pojí s výrazy: hřib, kozák, hryzec, chřapáč, morchella. (Jungmann, IV: 194) V Kottově slovníku najdeme smrž ve významu houby, latinsky morchella, německy die Morchel. Jsou zde uvedeny i některé jeho další názvy: s. tlustonohý, pospolitý, špičatý, chutný, kadeřavý, podneslý, pýřitý aj. Ke smrži se vztahuje i deminutivum smržek. (Kott, III: 491)
4.22.4.
Stav názvu smrž v nové češtině
Příruční slovník jazyka českého heslo smrž pojí s jedlou houbou s kloboukem na povrchu rozvrásněným. Dále uvádí, že se v mykologii jedná o rod vřeckatých hub z čeledi chřapáčovitých (Morchella). Jako příklad je zde uveden i jeho druh – smrž obecný. Dalšími hesly pojícími se ke slovu smrž, jež PSJČ uvádí, jsou adj. smržovitý a smržový. Adj. smržový ve spojení se smržovou polévkou a stopečnatkou smržovou, což je v oblasti zoologie druh mouchy z čeledi Cecidomyidae a adj. smržovitý ve spojení se smržovitými houbami, konkrétně smrži podobnými. (PSJČ, V: 446) Ve Slovníku spisovného jazyka českého najdeme heslo ve spojení s jarní houbou s kloboukem, na povrchu jamkovitým. Je zde uveden i rod (Morchella) a druh smrže: smrž jedlý. SSJČ dále pojí heslo i s adj. smržový ve spojení se smržovou polévkou. (SSJČ, III: 418) Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost definuje heslo smrž jako jarní jedlou houbu se žlutavým kloboukem zprohýbaným do důlků. (SSČ: 398)
4.22.5.
Původ slova smrž
Etymologický slovník jazyka českého uvádí, že pojmenování smrž má v mnoha jazycích svá pojmenování – laš. smrk, smrha, slc. smrček, smrh, smrha, pol. smarž, hl. smorž(a), dl. smarž, smargula, ukr. smorž, r. smorčok, sln. smrček, čmrček, čmrčec, sch. smrčak.
97
Podle Machka pochází slovo z psl. *smъržь, příbuzné je s něm. Morchel, odtud jeho latinský název Morchella. Slova pravděpodobně vychází z praevropského původu. Dále zde Machek uvádí, že Staří Čechové považovali za smrže i kačenku (Verpa), která je smržům velmi podobná (výraz se používal před sto lety za Krombholze). Název je spojen i s heslem had ve významu houby (hadovky). (Machek: 562) Holub-Kopečný spojují heslo s druhem houby z psl. *smъrgь. Vedle psl. jsou zde uvedeny další jazyky a jich pojmenování pro smrže, jako je tomu u Machka (něm., ukr. aj.). (Holub-Kopečný: 342) Ve Stručném etymologickém slovníku jazyka českého je heslo smrž zapsáno jako slovo praevr. původu související s něm. Morchel. (Holub-Lyer: 444) Trochu odlišnější popis původu tohoto slova uvádí Jiří Rejzek. Nejprve zmiňuje, že se jedná o druh houby, následně tvrdí, že psl. *smъrčь, *smъržь se spojuje se *smъrkati, *smъrgati. Původní význam nejspíše byl „sliznatá houba“. Podle Rejzka poutá pozornost i podobnost s něm. Morchel, avšak příbuznost slov. a něm. slov nelze mít za přesvědčivou. (Rejzek, 2015: 644)
4.22.6.
Jiná pojmenování a lidové názvy
Smrže mají mnoho lidových názvů: na Domažlicku kropenatá houba, kukalka, stromeček, na Svitavsku křapáč, na Vsetínsku smrk. (Šebek: 28) Pro zajímavost uvádíme i některé německé názvy: Speisemorchel, Rundmorchel nebo Gelbe Speisemorchel.
98
4.23. STROČEK TRUBKOVITÝ (Craterellus cornucopioides)
Obrázek 33: Stroček trubkovitý (Craterellus cornucopioides)
4.23.1.
Popis houby, její využití a možné záměny
Stroček trubkovitý (Craterellus cornucopioides) je stopkovýtrusá houba z čeledi liškovitých (Cantharellaceae). Název Cornucopioides znamená v překladu „roh hojnosti“. Rod Craterellus je ve střední Evropě jediným druhem. Houba se nerozděluje na klobouk a třeň, jelikož plodnice tvoří kompletní, směrem dolů se zužující nálevku, která se podobá malé trumpetce. Plodnice může dorůst do výšky 10 cm a do šířky až 4 cm. Okraje jsou zvlněné, někdy roztřepené, na vnější straně vrásčité. Tuto nenápadnou houbu je v lese obtížné najít, protože její barvy přecházejí od sazovité šedi/černi po černavou hněď s nádechem lila. Povrch klobouku je pokryt drobnými šupinkami. Třeň je tuhý, při delším suchu se drobí. Zcela chybí lupeny. Dužina je tuhá, masitá, tmavě hnědá až černá, bez výrazné vůně. Výtrusy jsou velké, elipsoidní a bezbarvé, výtrusný prach je bílý.79
79
GRÜNERT, Helmut a Renate. Houby. 1. vyd. Praha: Knižní klub, 1995. s. 196.
99
Stroček trubkovitý můžeme ve výjimečných případech zaměnit s jedlou liškou šedou (Craterellus/Cantharellus cinereus) nebo se stročkem kadeřavým (Pseudocraterellus sinuosus), který je rovněž jedlou houbou. Jedná se o velmi hojnou a chutnou houbu. Její očištění je však velice pracné. Nejlepší jsou sušené – po rozemletí se dají využít jako houbové koření. Vhodný je i do kyselých omáček, k nakládání do octa nebo do tradičního českého jídla – kuby.80
4.23.2.
Výskyt a růst stročku trubkovitého
Houbu můžeme najít na vlhkých, stinných místech zejména v listnatých lesích (bukových) a vápenatých půdách. Roste v nížinách i v podhorských polohách od srpna do října. Po dešti jsou jeho plodnice zcela černé a nevzhledné. Kromě Evropy můžeme stročky najít i v Americe a Asii.
4.23.3.
Stav názvu stroček ve staré češtině a v češtině 19. století
Ve staročeských slovnících název stroček nikde nenajdeme. Ani Josef Jungmann se ve Slovníku česko-německém o stročku nezmiňuje. František Št. Kott definuje stroček jako houbu, konkrétně lišku obecnou. Je zde uveden latinský název cathanellus cibarius a německý název der essbare Röthling. (Kott, III: 721)
4.23.4.
Stav názvu stroček v nové češtině
V Příručním slovníku jazyka českého najdeme u názvu stroček jeho botanický rod Craterellus. Dále je zde popsáno, že se jedná o rouškatou houbu z čeledi plesňákovitých. Jako příklad je zde uveden stroček rohový. (PSJČ, V: 799) Slovník spisovného jazyka českého uvádí, že se jedná o slovo pol. původu. Heslo je zde ve významu houby s nálevkovitou, na okraji zvlněnou a směrem dolů trubkovitě se zužující černošedou plodnicí. Dále je zde zmíněn i jeho botanický rod Craterellus a druh – stroček trubkovitý. (SSJČ, III: 565)
80
SMOTLACHA, Miroslav. Kapesní atlas hub. Praha: Ottovo nakladatelství, 2008. s. 289–290.
100
Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost heslo stroček neuvádí.
4.23.5.
Původ slova stroček
Slovo se objevuje až od Presla, který tento název převzal z pol. stroczek Cantharellus. (Machek: 582; stejně tak Holub-Lyer: 454) Holub-Kopečný ani Rejzek ve svých etymologických slovnících daný výraz neuvádějí.
4.23.6.
Jiná pojmenování a lidové názvy
Stroček je všeobecně znám pod mnoha lidovými jmény, které lze rozdělit podle:
barvy: černá liška (Plzeňsko), černoška, černoušek, kominík, komínek (Domažlicko), kominíček (okolí Českého Brodu), černé kornoutky (Pardubicko)
tvaru: fajfky (Plzeňsko), pantoflíček (Pardubicko), trubky (Chodsko), konvička (Jilemnice), ucháč (Prachaticko)
Jeho dalšími méně jasnými názvy jsou: koňský dub, komprda, pumprdy, škornoutek, trubec aj. (Šebek: 29)
101
4.24. ŠŤAVNATKA POMRAZKA (Hygrophorus hypothejus)
Obrázek 34: Šťavnatka pomrazka (Hygrophorus hypothejus)
4.24.1.
Popis houby, její využití a možné záměny
Šťavnatka pomrazka (Hygrophorus hypothejus) je stopkovýtrusá houba z čeledi šťavnatkovitých (Hygrophoraceae). Klobouk dorůstá do šířky až 5 cm. Je polokulovitě vyklenutý, většinou ve středu mírně vmáčklý; masitý, za deště slizký, olivově hnědý. Lupeny jsou nízké, tlusté, žlutavé až oranžové barvy, směrem ke třeni se sbíhají. Třeň je slizký, dlouhý (až 8 cm), štíhlý, žluté barvy. Dužina je světle žlutá, vonná a chutná. Výtrusy jsou velké, hladké, bezbarvé. Výtrusný prach je bělavý.81 U šťavnatky pomrazky nehrozí žádná záměna za jedovatou houbu. Také od jiných šťavnatek je dobře rozpoznatelná především svým zabarvením, ale i pozdní dobou růstu. V ojedinělých případech ji můžeme zaměnit za šťavnatku tečkovanou (Hygrophorus pustulatus). Řadíme ji mezi nejchutnější podzimní houbu vhodnou do polévek, míchanic a směsí s masem. Je dobře stavitelná. Jelikož se jedná o drobnou houbu, je potřeba větší množství plodnic. Bohužel je houbaři nedoceněná, protože vypadá jako „prašivka“.
81
SMOTLACHA, Miroslav. Kapesní atlas hub. 1. vyd. Praha: Ottovo nakladatelství, 2002. s. 230.
102
4.24.2.
Výskyt a růst šťavnatky pomrazky
Už podle názvu je zřejmé, kdy můžeme tuto houbu nalézt. Hromadně roste od prvního ochlazení až do období větších mrazů, tedy od října do prosince. Není náchylná ani na mírné přemrznutí. Je to houba jehličnatých, zejména borových lesů, ale najdeme ji i na lesních cestách, v trávě či světlinách.
4.24.3.
Stav názvu šťavnatka ve staré češtině a v češtině 19. století
Staročeské slovníky název šťavnatka neuvádějí. Stejně tak i Josef Jungmann a Fr. Št. Kott se o šťavnatce nezmiňují. Ve všech staročeských slovnících najdeme hesla šťavnatý nebo šťavnatost, ale ani jedno z nich se nepojí s významy z oblasti mykologie.
4.24.4.
Stav názvu šťavnatka v nové češtině
Příruční slovník jazyka českého uvádí název šťavnatka ve spojení s rodem rouškatých hub z čeledi bedlovitých. Je zde uveden i botanický název rodu – Hygrophorus a jeden z jejích druhů – šťavnatka luční. Součástí hesla šťavnatka, které PSJČ uvádí, je i adjektivum šťavnatkovitý s významem podčeledi rouškatých hub z čeledi bedlovitých. (PSJČ, V: 1162) Ve Slovníku spisovného jazyka českého najdeme heslo šťavnatka ve spojení s lupenatou houbou s měkkým, slizkým kloboukem. Je zde uveden i botanický název pro rod (Hyggrophorus) a příklad jednoho z jejích druhů – šťavnatka mrazová. (SSJČ, III: 727) Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost heslo šťavnatka neuvádí.
4.24.5.
Původ slova šťavnatka
V žádném z etymologických slovníků není původ slova šťavnatka dohledatelný. Svůj název houba dostala pravděpodobně podle toho, že roste koncem podzimu nebo začátkem zimy po prvních mrazech.
103
4.24.6.
Jiná pojmenování a lidové názvy
Šťavnatka pomrazka je na Domažlicku známá jako množilka. Jejími dalšími názvy jsou: plžatka mrazová, plžatka borová a pomrazka. (Šebek: 26)
104
4.25. VÁCLAVKA OBECNÁ (Armillaria mellea)
Obrázek 35: Václavka obecná (Armillaria mellea)
4.25.1.
Popis houby, její využití a možné záměny
Václavka obecná (Armillaria mellea) je stopkovýtrusá houba z čeledi václavkovitých (Armillaria). Název Mellea v překladu znamená „medově zbarvená“. Šíře klobouku bývá nejčastěji okolo 10 cm. Je vyklenutý, medově až červenavě hnědý s hnědými až temně hnědými šupinkami, kterých od středu k okraji ubývá. Zpočátku bělavé lupeny se později zbarvují do žlutavé až hnědavé barvy. Třeň je štíhlý, může vyrůst až do délky 15 cm. Zpravidla bývá válcovitý, vláknitě rýhovaný, bělavé až hnědé barvy, směrem k bázi rozšířený. U klobouku se nachází blanitý prsten. Výtrusný prach je bílý až krémový. Ukousneme-li kousek syrové dužiny, původní příjemná chuť se změní na nepříjemně stahující pachuť.82 Václavka obecná mívá velmi rozsáhlé podhoubí, které v noci světélkuje (bioluminiscence). Václavku obecnou můžeme snadno zaměnit s jinými jedlými houbami: šupinovkou kostrbatou (Pholiota squarrosa), václavkou bezprstennou (Armillaria socialis), václavkou hlíznatou (Armillaria gallica) a václavkou smrkovou (Armillaria ostoyae). V ojedinělých případech je možná i záměna s mírně jedovatou třepenitkou svazčitou (Hypholoma fasciculare).
82
GRÜNERT, Helmut a Renate. Houby. 1. vyd. Praha: Knižní klub, 1995. s. 90.
105
Jedná se o chutnou houbu, z níž sbíráme jen mladé klobouky. Za syrova je mírně jedovatá, může způsobit žaludeční a střevní potíže. Doporučuje se houbu vařit zvlášť od ostatních surovin. Nejlahodnější jsou václavky nakládané v octovém nálevu.
4.25.2.
Výskyt a růst václavky obecné
Houba roste od září (kolem svátku sv. Václava) do listopadu. V chladnějším počasí ji můžeme najít i v létě. Jednotlivé exempláře rostou výhradně na dřevě. Vypadá to, že houba roste z půdy, ale ve skutečnosti vyrůstá na kořenech listnatých i jehličnatých stromů. Václavka je rozšířena po celém světě. Patří k houbám parazitickým, což znamená, že je pro stromy škůdcem.
4.25.3.
Stav názvu václavka ve staré češtině a v češtině 19. století
V žádném ze staročeských slovníků se název václavka nevyskytuje. Jungmann popisuje název wáclawka jako druh houby rostoucí o sv. Václavu. (Jungmann, V: 7) Kott spojuje václavku s houbou z rodu agaricus melleus. Součástí slova je i pl. václavky ve významu vsi u Zábřehu. (Kott, IV: 531)
4.25.4.
Stav názvu václavka v nové češtině
V Příručním slovníku jazyka českého se objevuje název václavka ve spojení s jedovatou houbou rostoucí na podzim na pařezech v trsech. Kromě popisu houby v něm najdeme vyjmenovány i některé její druhy, např. václavku náramkovitou, a latinský název (Armillaria mellea). Podle PSJČ se jedná o rouškatou houbu z čeledi bedlovitých. (PSJČ, VI: 770) Slovník spisovného jazyka českého definuje pod názvem václavka podzimní lupenatou houbu s červenohnědým šupinkatým kloboukem rostoucí kolem svátku sv. Václava. Je zde uvedeno i její rodové jméno Armillariella a jeden z jejích druhů – václavka šupinatá. (SSJČ, IV: 3; stejně tak SSČ: 481)
106
4.25.5.
Původ slova václavka
V žádném z etymologických slovníků požadovaný výraz nenajdeme. Houba pravděpodobně dostala svůj název podle data výskytu – roste v době svátku sv. Václava.
4.25.6.
Jiná pojmenování a lidové názvy
Václavka má mnoho lidových pojmenování. Na Českolipsku je známá jako sluka svraskalá, v okolí Jablonce nad Nisou se jí říká krásnoporka ovčí, na Českobudějovicku čirůvka havelka, v okolí Královéhradecka rudočechratka dvoubarvá, na Plzeňku a Českokrumlovsku čirůvka zelinka. Jejími dalšími jmény jsou: václavka žlutoprstenná, medová houba, podpňovka obyčajná, hromadilka, podpeníček, podpěnka, koženka aj. (Šebek: 67)
107
5. Závěr Magisterská diplomová práce Vybrané české názvy jedlých hub pojednává o pětadvaceti houbách rostoucích v lesích v Jeníkově u Hlinska v Čechách. Toto téma jsem si vybrala zejména proto, že ráda houbařím a mám k přírodě velmi kladný vztah. Houby mají v lidském jídelníčku své místo už od pradávna. Nebyly jen levným a chutným zdrojem obživy, ale také příznivě působily na lidský organismus. Představeny zde byly i ty houby, které houbaři nechávají v lesích, aniž by tušili, o jakou pochoutku se připravují. Tak tomu je i v případě šťavnatky pomrazky (Hygrophorus hypothejus) nebo holubinky mandlové (Russula vesca), které jsou často chybně zařazovány mezi „prašivky“. Cílem práce bylo popsat pětadvacet vybraných hub a jejich názvů, a to z hlediska jazykového vývoje od staré češtiny až po současnost a jejich etymologii. V neposlední řadě je pozornost věnována lidovým názvům a dalším pojmenováním. Houby jsou rozděleny na hřiby, muchomůrky a ostatní jedlé houby, které jsou pro lepší orientaci seřazeny abecedně. Vzhled každé houby je doložen pomocí fotografie, dále je zde uveden její český a následně i latinský název. Jak z práce vyplývá, názvy jednotlivých hub se v průběhu času měnily a různým způsobem upravovaly, a to nejen díky jejich nářečním variantám. Značná část hub, až na nějaké výjimky, např. kačenku českou (Verpa bohemica), má bohaté zastoupení v různých lidových nářečích. Zpravidla platí, že méně kvalitní houby byly nazývány podle zvířat, např. hřib žlutomasý (Boletus chrysenteron) – kačenka, kravák, zajíček aj., pýchavka obecná (Lycoperdon perlatum) – kozí sýr, bejčí pytlík, psí kule aj. Z hlediska jejich lidových pojmenování můžeme názvy řadit podle místa výskytu (březovák, sosnák), barvy (bělonka), chuti (slaďák), tvaru (špičák), tvrdosti třeně (kameňák) atd. U řady lidových názvů je jejich původ nejasný, některé názvy se zase pro změnu vztahují ke dvěma různým houbám, např. hedvábnice – označení pro hřib hnědý (Boletus badius) i hřib žlutomasý (Boletus chrysenteron) nebo kameňák – označení pro hřib borový (Boletus pinophilus) a křemenáč osikový (Boletus aurantiacum). Odborné literatury věnující se etymologii hub není mnoho, v porovnání s rostlinami, avšak i přesto jsem se snažila shromáždit co nejvíce literatury a článků. Houbařských atlasů je nepřeberné množství, ale dozvídáme se z nich pouze popis jednotlivých hub, dobu jejich růstu, výskyt a následné záměny s jinými jedlými či jedovatými houbami.
108
V úvodu práce je nastíněna historie hub, významní světoví a čeští jazykovědci (Smotlacha, Pilát, Bezděk, Krombholz aj.), rozdělení a popis hub, jejich vůně, chuť a složení, dále rozmnožování a jejich význam v přírodě a pro člověka. Jazyková část se skládá z rozboru pětadvaceti jedlých hub, konkrétně: bedly vysoké (Lepiota procera), holubinky mandlové (Russula vesca), hřibu borového (Boletus pinophilus), hřibu dubového (Boletus aestivalis), hřibu hnědého (Boletus badius), hřibu koloděje (Boletus luridus), hřibu kováře (Boletus erythropus), hřibu smrkového (Boletus edulis), hřibu žlutomasého (Boletus chrysenteron), kačenky české (Verpa bohemica), klouzku obecného (Boletus luteus), kotrče kadeřavé (Sparassis crispa), kozáka březového (Leccinum scabrum), křemenáče osikového (Boletus aurantiacum), kuřátek zlatých (Ramaria aurea), lišky obecné (Cantharellus cibarius), muchomůrky růžovky (Amanita rubescens), muchomůrky šedivky (Amanita spissa), pečárky polní (Agaricus campestris), pýchavky obecné (Lycoperdon perlatum), ryzce pravého (Lactarius deliciosus), smrže obecného (Morchella esculenta), stročka trubkovitého (Craterellus cornucopioides), šťavnatky pomrazky (Hygrophorus hypothejus) a václavky obecné (Armillariella mellea). Při popisu hub mi základní publikací byl Kapesní atlas hub Miroslava Smotlachy a Houby Helmuta a Renate Grünertových. Počátečním obdobím pro jejich zpracování bylo období staré češtiny, kde jsem se nejvíce opírala o Gebauerův Slovník staročeský, Staročeský slovník, vokabulář webový a Elektronický slovník staré češtiny. V 19. století jsem čerpala ze Slovníku českoněmeckého Josefa Jungmanna a Česko-německého slovníku zvláště grammatickofraseologického Františka Štěpána Kotta. Pro zjištění názvů ze současné češtiny jsem vycházela z Příručního slovníku jazyka českého, Slovníku spisovné češtiny a Slovníku spisovné češtiny pro školu a veřejnost. V rámci etymologie jsem se nejvíce opírala o výklad Václava Machka, který má svůj slovník z hlediska vysvětlení původu nejobsáhlejší. Výhodou také je, že obsahuje mnoho lidových názvů, které jsem využila v poslední kapitole věnované právě lidovým pojmenováním. Dalšími etymologickými slovníky, které jsem pro práci využila, byly Holub-Kopečný, Holub-Lyer a Jiří Rejzek. Velice často se stávalo, že v jednom slovníku byla etymologie dané houby sáhodlouze rozepsána, ale v jiném o ní nebyla ani zmínka. V poslední kapitole týkající se lidových názvů a pojmenování jsem čerpala ze Slovníku lidových názvů hub Svatopluka Šebka a Českého jazykového atlasu 2. Zjistila jsem, že některé názvy hub byly do češtiny přejaty z cizích jazyků, tak je tomu i v případě 109
českého žampion, které je přejato z fr. champignon, což je zase přejetí ze středolat. campiniolus „polní“. Některé houby zase svůj název získaly podle toho, čemu sloužily, např. muchomůrka, houba se krájela do mléka jako líčidlo proti mouchám (mořila mouchy). Na konci práce je uveden seznam literatury, časopisů, internetových zdrojů a obrázků, které byly v práci použity. Pro snadnější orientaci v textu slouží i seznam zkratek a abecední jmenný rejstřík. Pevně věřím, že tato diplomová práce rozšíří všem čtenářům i houbařům znalosti a pomůže jim ve sběru i méně známých a lidmi nedoceněných hub.
110
Anotace Magisterská diplomová práce se zabývá vybranými českými názvy jedlých hub, které rostou zejména v obci Jeníkov u Hlinska v Čechách. V úvodu práce je nastíněna historie hub, jejich rozdělení, popis, složení, vůně a chuť, rozmnožování a jejich význam v přírodě a pro člověka. V jazykové části je zpracováno 25 hesel. Nejprve jsou houby stručně charakterizovány, popsán vzhled, výskyt a růst, možné záměny s jinými či jedovatými houbami. Poté následuje historický vývoj od staré češtiny po současnost a etymologický výklad slova. Poslední část se zabývá jinými názvy hub, především lidovými. Klíčová slova: houby, jedlé houby, hřiby, houbaření, čeští a světoví mykologové, jazykový vývoj, etymologie, lidové názvy
Annotation This master´s thesis deals with selected czech names of edible mushrooms, which grow mainly in the village Jeníkov near Hlinsko v Čechách. At the beginning of thesis is mentioned history of mushrooms, their spliting, description, composition, smell and taste, reproduction and their importance in the nature and importance for the human. In the language part is processed 25 mushrooms. First, mushrooms are consicely characterized, described appereance, occurrence and grow, possible confusions with other mushrooms or poisonous mushrooms. Then follows historical developments from old czech language to present language and etymological explanation of word. Last part deals with other names of mushrooms, especially folk names.
Keywords: mushrooms, edible mushrooms, mushrooming, czech and world mycologists, language development, etymology, folk names
111
Seznam literatury BALHAR, Jan – JANČÁK, Pavel a kol. Český jazykový atlas 2. 1. vyd. Praha: Academia, 1997. 507 s. ISBN 80-200-0574-9. GEBAUER, Jan. Slovník staročeský. 2. vyd. I. díl, A–J. Praha: Academia, 1970. 674 s. GEBAUER, Jan. Slovník staročeský. 2. vyd. II. díl, K–N. Praha: Academia, 1970. 632 s. GMINDER, Andreas, BÖHNINGOVÁ, Tanja. Houby. Praha: Euromedia Group, k. s, 2009. s. 21. ISBN 978-80-242-2330-8. GRÜNERT, Helmut a Renate. Houby. Praha: Knižní klub, 1995. 287 s. ISBN 80-7176183-4. HOLUB, Josef–KOPEČNÝ, František. Etymologický slovník jazyka českého. 3. přeprac. vyd. Praha: Státní nakladatelství učebnic, 1952. 575 s. HOLUB, Josef–LYER, Stanislav. Stručný etymologický slovník jazyka českého se zvláštním zřetelem k slovům kulturním a cizím. 4. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1992. 483 s. JUNGMANN, Josef. Slovník česko-německý. 2. vyd. I.–IV. díl. Praha: Academia, 1989– 1990. KOTT, Franišek Štěpán. Česko-německý slovník zvláště grammaticko-fraseologický. 1. díl, A–M. Praha: Tiskem a nákladem knihtiskárny Josefa Koláře, 1878. 1097 s. KOTT, Franišek Štěpán. Česko-německý slovník zvláště grammaticko-fraseologický. 2. díl, N–P. Praha: Tiskem a nákladem knihtiskárny Františka Šimáčka, 1880. 1269 s. KOTT, Franišek Štěpán. Česko-německý slovník zvláště grammaticko-fraseologický. 3. díl, Q–Š. Praha: Tiskem a nákladem knihtiskárny Františka Šimáčka, 1882. 991 s.
112
KOTT, Franišek Štěpán. Česko-německý slovník zvláště grammaticko-fraseologický. 4. díl, T–Y. Praha: Tiskem a nákladem knihtiskárny Františka Šimáčka, 1884. 1255 s. LETCHER, Andy. Magické houbičky: kulturní historie kouzelných hub. 1. vyd. Praha: Globator, 2008. 374 s. ISBN 978-80-7207-691-8. MACHEK, Václav. Etymologický slovník jazyka českého. Praha: Lidové noviny, 1997. 866 s. ISBN 80-7106-242-1. MAN, Jaroslav K. Houbařské počteníčko: Tomík, děda a houby. 1. vyd. Praha: Práce, 1996. 149 s. ISBN 80-208-0388-2. NEWERKLA, Stefan. Sprachkontakte Deutsch-Tschechisch-Slowakisch: Wörterbuch der deutschen Lehnwörter im Tschechischen und Slowakischen: historische Entwicklung, Beleglage, bisherige und neue Deutungen. 1. Aufl. Frankfurt am Mein: Peter Lang, 2004. Schriften über Sprachen und Texte. ISBN 3-631-51753-X. PILÁT, Albert a UŠÁK, Otto. Naše houby 2: Kritické druhy našich hub. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1959. 345 s. PILÁT, Albert. Houby Československa ve svém životním prostředí. 1. vyd. Praha: Academia, 1969. 265 s. PILÁT, Albert. Kapesní atlas hub: pom. kniha pro zákl. devítileté školy, stř. všeobec. vzdělávací a pedagog. školy. 4., nezm. vyd. Praha: SPN, 1964. s. 14. PILÁT, Albert. Naše houby. 1. vyd. Praha: Brázda, 1952. 335 s. Příruční slovník jazyka českého. I.–VIII. díl. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1935–1957. REJZEK, Jiří. Český etymologický slovník. 1. vyd. Voznice: Leda, 2001. 752 s. ISBN 8085927-85-3.
113
REJZEK, Jiří. Český etymologický slovník. 3. vyd. Praha: Leda, 2015. 823 s. ISBN 97880-7335-393-3. Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost: s dodatkem Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy České republiky. 3. opr. vyd. Editor Vladimír Mejstřík. Praha: Academia, 2003, dotisk 2013. 647 s. ISBN 978-80-200-1080-3. Slovník spisovného jazyka českého. 1. vyd. I.–IV. díl. Praha: Academia, 1971. SMEREDŽIEVA, Marta a VESELSKÝ, Jaroslav. Léčivé houby dříve a nyní. 1. vyd. Praha: Academia, 1986. 177 s. SMOTLACHA, František. Atlas hub jedlých a nejedlých. 1. vyd. Praha: Melantrich, 1947. s. 178–185. SMOTLACHA, Miroslav a MALÝ, Jiří. Atlas tržních a jedovatých hub. 2. vyd. Praha: Státní zemědělské nakladatelství, 1986. s. 188. SMOTLACHA, Miroslav. Kapesní atlas hub. 1. vyd. Praha: Ottovo nakladatelství, 2002. 304 s. ISBN 80-7181-675-2. STANĚK, Miloslav, SMOTLACHA, Miroslav a HOVADÍK, Alois. Žampiony: pěstování a kuchyňská úprava. 1. vyd. Praha: Státní zemědělské nakladatelství, 1969. s. 6–53. Staročeský slovník. Praha: Academia, 1968-. ISBN 80-200-0295-2. KÁLIK, Ľubor. Stručný etymologický slovník slovenčiny. 1. vyd. Bratislava: Veda, 2016. 704 s. ŠEBEK, Svatopluk. Slovník lidových názvů hub. 1. vyd. Poděbrady: Oblastní muzeum, 1968. 76 s.
114
Seznam časopisů Koloděje, Naše řeč, ročník 7, 1923, č. 6, s. 189. MACHEK, Václav. Bedla. In: Naše řeč, ročník 30, 1946, č. 4–5, s. 68.
115
Seznam internetových zdrojů Houbaření:
Atlas
hub [online].
[cit.
2016-02-17].
Dostupné
z:
http://www.houbareni.cz/houba.php?id=1162 Houby [online]. 2013 [cit. 2015-07-31]. Dostupné z: http://seniors3.webnode.cz/hlavnimenu/odkazy/houby-/ Kuřátka zlatá (Ramaria aurea). Spektrum zdravi [online]. [cit. 2016-02-21]. Dostupné z: http://www.spektrumzdravi.cz/kuratka-zlata-ramaria-aurea Obec Jeníkov u Hlinska: Historie [online]. [cit. 2015-08-25]. Dostupné z: http://www.obec-jenikov.cz/historie/ Pravé
hřiby [online].
2012
[cit.
2016-04-29].
Dostupné
z:
http://www.houbareni.cz/blog.php?id=25
Respiratory Illness Associated with Inhalation of Mushroom Spores -- Wisconsin[online]. MMVR,
1994,
s.
525-526
[cit.
2016-02-19].
Dostupné
z:
http://www.cdc.gov/mmwr/preview/mmwrhtml/00032029.htm Víte, že existují i jedovaté žampiony? Jak je rozlišit od těch pravých? [online]. In: [cit. 2016-02-20].
Dostupné
z:
http://living.iprima.cz/videa/vite-ze-existuji-i-jedovate-
zampiony-jak-je-rozlisit-od-tech-pravych Vokabulář webový. [online]. Verze 1.0.0. Oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i. Dostupné z:
. Význam hub v přírodě [online]. 2013 [cit. 2015-09-17]. Dostupné z: http://mkslavkovsky-les.tewet.info/index.php/atlas-hub/vyznam-hub-v-prirode
116
Seznam obrázků Obrázek 1: Mapa nářečních oblastí zaznamenávající různá označení pro "jedlá houba" ......................................................................................................................................... 19 Obrázek 2: Mapa nářečních oblastí zaznamenávající různá označení pro "nejedlá, jedovatá houba" ............................................................................................................... 19 Obrázek 3: Popis rourkatých hub .................................................................................... 22 Obrázek 4: Popis lupenatých hub .................................................................................... 22 Obrázek 5: Výtrusný prach mechovky obecné (Clitopilus prunulus) ............................. 25 Obrázek 6: Hřib borový (Boletus pinophilus) ................................................................. 32 Obrázek 7: Hřib dubový (Boletus aestivalis) .................................................................. 34 Obrázek 8: Hřib hnědý (Boletus badius) ......................................................................... 36 Obrázek 9: Hřib koloděj (Boletus luridus) ...................................................................... 38 Obrázek 10: Hřib kovář (Boletus erythropus) ................................................................. 40 Obrázek 11: Hřib smrkový (Boletus edulis) ................................................................... 43 Obrázek 12: Hřib žlutomasý (Boletus chrysenteron) ...................................................... 45 Obrázek 13: Muchomůrka růžovka (Amanita rubescens) .............................................. 49 Obrázek 14: Muchomůrka šedivka (Amanita spissa) ..................................................... 52 Obrázek 15: Bedla vysoká (Lepiota procera).................................................................. 54 Obrázek 16: Holubinka mandlová (Russula vesca) ........................................................ 57 Obrázek 17: Kačenka česká (Verpa bohemica) .............................................................. 60 Obrázek 18: Klouzek obecný (Boletus luteus)................................................................ 63 Obrázek 19: Kotrč kadeřavý (Sparassis crispa) .............................................................. 66 Obrázek 20: Kozák březový (Leccinum scabrum).......................................................... 69 Obrázek 21: nářeční mapka - kozák ................................................................................ 72 Obrázek 22: Křemenáč osikový (Boletus aurantiacum) ................................................. 73 Obrázek 23: nářeční mapka - křemenáč .......................................................................... 76 Obrázek 24: Kuřátka zlatá (Ramaria aurea) .................................................................... 77 Obrázek 25: Liška obecná (Cantharellus cibarius) ......................................................... 80 Obrázek 26: nářeční mapka – liška ................................................................................. 82 Obrázek 27: Pečárka polní (Agaricus campestris) .......................................................... 83 Obrázek 28: Tzv. "čarodějný kruh" a v něm rostoucí žampiony .................................... 85 Obrázek 29: Pýchavka obecná (Lycoperdon perlatum) .................................................. 87
117
Obrázek 30: Ryzec pravý (Lactarius deliciosus) ............................................................ 91 Obrázek 31: nářeční mapka - ryzec pravý....................................................................... 94 Obrázek 32: Smrž obecný (Morchella esculenta) ........................................................... 95 Obrázek 33: Stroček trubkovitý (Craterellus cornucopioides)........................................ 99 Obrázek 34: Šťavnatka pomrazka (Hygrophorus hypothejus) ...................................... 102 Obrázek 35: Václavka obecná (Armillaria mellea) ....................................................... 105
118
Zkratky *
rekonstruovaný tvar
->
z toho vyplývá
adj.
adjektivum
aj.
a jiné
alt.
alternativa
apod.
a podobně
atd.
a tak dále
bot.
botanický/v botanice
č., čes.
český
ČJA
Český jazykový atlas
ČSAV
Československá akademie věd
dem.
deminutivum
dial.
dialektické
dl.
dolnolužický
ESSČ
Elektronický slovník staré češtiny
GbSlov
Gebauerův slovník (Slovník staročeský)
H-K
Holub-Kopečný
H-L
Holub-Lyer
hl.
hornolužický
ie.
indoevropský
ir.
irský
laš.
lašský
lat.
latinský
lid.
lidový
lot.
lotyšský
m., mor.
moravský
např.
například
nář.
nářečně, nářečí
119
něm.
německý
pl.
plurál
pol.
polský
preaev.
praevropský
PSJČ
Příruční slovník jazyka českého
psl.
praslovanský
r.
ruský
ř.
řecký
sch.
srbochorvatský
slc.
slovenský
slk.
slovenský
sln.
slovinský
srb.
srbský
SSČ
Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost
SSJČ
Slovník spisovného jazyka českého
stč.
staročeský/stará čeština
StčS
Staročeský slovník
středolat.
středolatinský
stsl.
staroslověnský
subst.
substantivum
tj.
to je
tzn.
to znamená
tzv.
tak zvaný
ukr.
ukrajinský
zvl.
zvláště
120
Rejstřík *gribъ, psl.
31
borovák
33
*kre-men, psl.
74
borovej másník
65
*kremy, psl.
75
borovják
65
*kurъ, psl.
78
borůvka
37, 65
*lisъ, psl.
81
březák
71
*pekti, psl.
86
březovják
71
*ryd´ь, psl.
93
buchtička
46
*smъržь, psl.
98
bukáček
46
bžezovák
71
bžunda
71
A ausferák
75
C
B
cigán
33 89
babka
45
cikánský tabák
bahňák
46
baraní kule
68, 79
Č
baraňůvky
79
čermák
46
bečvářík
51
černá liška
101
bedelka
55
černé kornoutky
101
bedla, č.
54
černohlávek
33
bedle, nář.
56
černoška
101
bejčí pytel/pytlík
89
černoušek
101
bělohřib
31
černý hříbek
37
bělonka
59
čertovy kuličky
89
beranice
68
červenáč
75
berla
56
červeník
75
bílá kotrč
68
červený hřib
41, 44
bílý hřib
31, 44
červený kobzár
75
bílý kozák
44
čirůvka havelka
107
bolševik
75
čirůvka zelinka
107
boráček
33
čmrčec, sln.
97
borák
33, 37
čmrček, sln.
97
borová kotrč
68 121
D
holuběnka
59
holubice
59
diviš
68
holubička
59
doubravník
35
holubinka, č.
57
doutník
37
holubinkovitý, adj.
58
dragoun
75
holubjanka
59
dubák
35
holúbka
58
dubňák
35
honzík
46
dubovják
41
hrib, hl.
30
dubravník
35
hríb, slk.
30
hromada
68
hromadilka
107
hryb, ukr.
30
hryzec
93
hryzík
93
F fajfka
89
fajfky
101
G grib, dl., r., sln.
30
hřib kolář
38
griebti, lit.
31
hřib, č.
30
grỹbas, lit.
30
hřibáček, dem.
30
grzyb, pol.
30
hřibák, expres.
30
grzybieć, p.
31
hřiban, expres.
30
hříbeček, dem.
31
hříbek, dem.
30
H haban
31
hřibovitý, adj.
30
hadí houba
56
husí pupek
46
havíř
71, 75
hedvábnice
37, 46
CH
hlavice
89
chlapeček
75
hnědáček
37
chotrč
67
hnědák
37
chotrčka
67
hnědouš
37
chřapáč
96
hnědý špičník
71
chvoják
33
holob
59
holoubě
59
holúbek
58
122
J
koterych
68
kotrč, č.
66
jalovcový hřib
44
kotrčka
67
janek
75
kotřeč, stč.
68
jedlový modrák
41
kozáček, dem.
69
kozák, č.
69
kozí brada
79
kozí bradky
79
kozí sýr
89
kozička
71
koženka
107
kožíšek
37, 46
královský hřib
33
krásnoporka ovčí
107
kravák
46
kravička
93
kravinec
56
kravka
93
kropenatá houba
98
krỹpti, lit.
31
krzemenacz, stč.
74
křapáč
98
křemenáč, č.
73
křemenáček, dem.
74
křemeňáček, dem.
74
kukalka
98
kuky
82
kurátka
82
kurky
82
kuřátka, č., dem.
77, 82
kuřátkovitý, adj.
78
kuřátkový, adj.
78
kuřátník
78
kuře
82
K kačena
61
kačenka, č., dem.
46, 60, 61
kačka
46
kamenáč
75
kameňáček
33
kameňák
33, 75
kameničky
37
kartofle
51
klenčák
65
kloka
79
klouzek žlutý
65
klouzek, č.
63
kluzák
65
kmence
79
kobzár
71
kojzár
71
komínek
101
kominíček, dem.
101
kominík
89, 101
komprda
101
komprdák
75
koňský dub
101
konvička, dem.
101
kořátka
82
kořenáč
39
kořenáček, dem.
46
kostřec, stč.
68
123
kuřičky
82
muchomírka
50
kuřitka
82
muchomor, r.
48
kuřítko
82
muchomórka, stč.
48
kuželák
51
muchomůrka, č.
48
kůžele
51
muchomůrka tlustá
53
kyselák
46
muchomůrkový, adj. 48
kyselý poddoubník
46
muchorůvka
51
muchotravka, dial.
48
muchověrka
51
musamaris, m.
48
musomaris, lit.
48
mušírka
51
muzikant
75
L lapsa, lot.
82
linduška
46
lisicě, stč.
81
liszka, p.
82
liška, č., luž.
80, 82
líška, slk.
82
N
lištička, dem.
81
nakládáček
44
lois(e), ir.
82
němec
75
loupák
65
němeček, dem.
75
luháč
39
P
M
palazor
56
májovka
33
pančák
37
márinka
51
paněčák
65
masák
51
panenka
75
masařka
51
panna
75
máselník
65
panský hřib
33, 37
máslák
65
pantoflíček
101
masovka
51
paraple
56
medová houba
107
paraplíčko, dem.
56
množilka
104
pecarka, mor.
85
modrák
39, 41
pečárka, č.
83
modřák
39
pečárkový, adj.
85
mochomůrka
50
pečarycja, ukr.
85
muhomor, srb.
48
pečerica, r.
85
124
pečerycja, ukr.
85
podpěnka
107
pečírka, mor.
85
podsmetáníček
65
pečurka, sln., sch., b. 85
podsosník
37
pekárka, mor.
85
polák
75
pencurák, slk.
85
polohříbek
37
phū, ide.
89
pomrazka
104
pičurka, slk.
85
prášivka
89
pieczarka, p.
85
prašník
89
plcán
65
praváci
31
plyšák
46
pravák
35
plžatka borová
104
pravej doubravník
35
plžatka mrazová
104
pravíci
31
pocestník
37
pravý hřib
31
podborka
93
prstíčky, dem.
79
podborovák
37, 46
psí kule
89
podborovka
93
pšenčňák
35
podborovník
65, 93
puchawka, stč.
88
podborůvka
33, 65
půlhříbek
37
poddoubník
35, 37, 46
půlpravák
37
poddubák
37
pumprdy
101
podhoubek
46
punčocháč
53
podhřib
37
pýchavka, č.
87
podhříbek
37
pýchavkovitý, adj.
88
podhřibinka
37
pýřavka
89
podchvoják
37
podjalovčák
R
41
podjedlovník
41
podlejščák
41
podlipník
46
podmáselník
46
podmáslík
37, 46, 65
podmáslník, stč.
64
podmezník
46
podpeníček
107 125
rejzek
93
rezek
93
rezka
93
rūd-ios, ie.
93
rudoč. dvoubarvá
107
rutkup
33
růžovák
51
růžovka
51
rydz, p.
92
smetánka
65
rydza, slc.
92
smoláček
33
rydzek
93
smolíček
65
rysec
92
smorčok, r.
97
ryšavý, adj.
92
smorž(a), hl.
97
ryšec
92
smorž, ukr.
97
ryzáček, dem.
93
smrčák
44
ryzák
39, 92, 93
smrčák, sch.
97
ryzcovitý, adj.
92
smrček, slc., sln.
97
ryzcový, adj.
92
smrh, slc.
97
ryzec, č.
92
smrha, laš., slc.
97
ryzečkový, adj.
92
smrk, laš., č.
97, 98
ryzek
92
smrkovák
44
ryzík
92
smrkovej doubravník 44
ryzj, r.
92
smrž, č.
95
ryzka
93
smržek, dem.
97
smržovitý, adj.
97
smržový, adj.
97
S sameťáček
37, 41, 46
sosnák
33
sameťák
33, 37, 46
sosnář
65
sametka
33
strakatá muchomůrka 51
sinák
39
sinal
stroczek, pol.
101
39, 41
stroček, č.
99
sirka
75
stromeček
98
skalní hřib
35
střapáč
68
skřemenáč
74
suchohřib babka
45
slaďák
37, 46
suchohřib hnědý
36
sladkohříbek
37
sladký modrák
39
Š
slepičky, dem.
79
šafránka
46
sluka svraskalá
107
ščetka
78
smargula, dl.
97
šedá dřinůvka
65
smarž, dl., pol.
97
šedý kozák
71
smetaňák
65
šedý masák
53
126
šedý žampion
53
škornoutek
101
šlajfíř
75
španělský žampion
53
špičák
71
špičník
76
šťavnatka, č.
102
šťavnatkovitý, adj.
103
štěpný žampion
51
štětky
79
šumpelka
39
šunfelka
39
V václavka žlutoprsten. 107 václavka, č.
105
vochomírka
50
vochomůrka, lid.
48
voják
71, 75
vořešník
68
vraní hovno
89
vulpēs, lat.
82
výpravčí
75
Z
T
zaječí houška
75
zaječí hříbek
42
zajíček
46
zlatka
78
tajtrlinka
46
trubec
101
trubky
101
třapáč
68
Ž
třapáče
79
žampion, č.
85, 86
turek
75
žid
37, 56
tvrďák
35
židák
46
tvrdík
31
židovka
71
tvrzíci
31
žlutý podmáslík
65
127
Přílohy Příloha A – Mykologický minislovníček Příloha B – Houbařské desatero Příloha C – Recepty z některých vybraných hub Příloha D – Jiří Havel a Bohumil Vančura: Co si povídají houby v háji
128
Příloha A
Mykologický minislovníček A apothecium = pohárkovitá, miskovitá nebo terčovitá plodnice vřeckovýtrusných hub, přisedlá nebo s různě dlouhou stopkou; u některých rodů bývá výrazně modifikovaná askospora = pohlavní výtrus vznikající ve vřecku askus = vřecko; buňka vřeckovýtrusných hub, ve které se tvoří pohlavní výtrusy – askospory autolýza = rozklad buněk způsobený vlastními enzymy
B bazidie = buňka, na které se tvoří pohlavní výtrusy stopkovýtrusných hub bazidiospora = pohlavní výtrus vznikající na bazidii biotop = prostředí, ve kterém se nachází organismus (houba, rostlina) boreální = severský bradavka = tak se nazývají zbytky véla na pokožce klobouku hub, hlavně muchomůrek nebo pýchavek
C cystidy = sterilní buňka v roušku nebo pokožce stopkovýtrusných hub, nápadné svou velikostí, tvarem a někdy i obsahem
Ď ďubky = různě velké důlkaté skvrny na povrchu plodnic ryzců
E endoperidie = vnitřní vrstva obalu plodnice u břichatkovitých hub exoperidie = vnější vrstva obalu plodnice u břichatkovitých hub
F fruktifikace = růst plodnic; období, kdy z podhoubí, které je pod zemí, začínají na povrch vyrůstat plodnice (houby)
129
G gleba = narostlé pletivo břichatkovitých hub, ve kterém se tvoří bazidie s výtrusy; je chráněno vnitřní okrovkou gutace = vytlačování kapiček vody na povrch plodnice; tento proces nastává tehdy, kdy je množství vody přivedené do plodnice větší než množství vody vydané
H habitat = přírodní lokalita, ve které se houba nachází haustorium = orgán parazitických hub umožňující příjem živin z hostitele; vzniká uvnitř buňky z průnikové hyfy hladký = lysý; charakter pokožky klobouku nebo třeně je rovný, bez zvlnění, zvrásnění, rýh atd. hyfa = houbové vlákno složené z jedné nebo mnoha buněk; z hyf je tvořeno mycelium i plodnice hygrofánnost = nasákavost; povrch klobouku některých hub za vlhka tmavne, což je způsobeno vnikáním vody do mezihyfového prostoru; při odpařování je okraj klobouku nejdéle tmavý hymenium = rouško; výtrusová vrstva hymenofor = spodní část klobouku, ve které vznikají výtrusy
CH chlamydospory = nepohlavní tlustostěnné výtrusy
K koprofilní = houby rostoucí na živočišných exkrementech, např. hnojníky (Coprinus) a slzečníky (Bolbitius) kortina = pavučinkovitě vláknitý závoj, který je dobře patrný u mladých plodnic pavučinců, ale i některých jiných stopkovýtrusých hub kosmopolitní = celosvětový, tzn. rozšířený na všech pěti kontinentech, vyjma Antarktidy
L laločnatý = tímto pojmem označujeme laločnatý tvar okrajové části klobouku; laloky jsou zaoblené výběžky, které jsou jeden od druhého oddělené
130
M mycelium = podhoubí; shluk vzájemně propletených vláken, charakteristický zejména pro houby a některé bakterie mykorhiza = symbiotické soužití cévnatých rostlin s houbami, přičemž většinou oboustranně prospěšný fyziologický kontakt probíhá na kořenech rostlin
O okrovka = peridie; svrchní obal plodnice břichatkovitých hub
P peridiola = pecička; jedná se o pouzdro peckovitého nebo čočkovitého tvaru obsahující výtrusy peridie = okrovka plstnaný = povrch klobouku je pokrytý hustými spletenými chloupky; svým vzhledem připomíná roztřepenou bavlnu podhoubí = mycelium póry = rourek u hub hřibovitých a u chorošů
R resupinátní = rozlité rouško = výtrusorodá vrstva; hymenium
S sametový = klobouk je pokrytý krátkým, jemným vláknem; to působí jemným a lesklým dojmem saprotrofní = žijící na odumřelém materiálu (např. biomase); získávání výživových látek z odumřelých zbytků rostlin a živočichů síťka = očka pospojovaná na povrchu třeně sklerocium = kompaktní, kulovitý, hlízovitý nebo protáhlý shluk vláken podhoubí, většinou obalený tmavou krycí vrstvou spora = výtrus, výtrusy sporangium = výtrusnice; zde vznikají výtrusy stroma = kompaktní shluk houbových vláken subgleba = sterilní pletivo v bázi třeně břichatkovitých hub
131
symbióza = vzájemné soužití dvou nebo více jedinců různých druhů organismů
T teřich = vnitřní plodná část břichatkovitých hub thalorhiza = myceliové (podhoubí) kořínky třeň = část plodnice lidově nazývaná „noha“
V velum = závoj, prsten, plachetka nebo pochva; obal, který v mládí spojuje okraj klobouku s třenem, v dospělosti praská a na třeni zanechává prsten vřecko = askus výtrusy = spora výtrusnice = sporangium
132
Příloha B
Houbařské desatero 1. Sbírejte jen houby, které bezpečně znáte. Vyhněte se také houbám starým, rozmočeným, kazícím se nebo napadeným hmyzem. 2. Nesbírejte příliš mladé plodnice hub. 3. Nechoďte na houby s plastovým sáčkem. Houby se v něm rychle zapaří. Nejlépe se hodí košík nebo jiný vzdušný obal. 4. Houby, o něž nestojíte, nikdy neničte a vybrané sbírejte šetrně. 5. Sebranou houbu ihned očistěte. 6. Po návratu z lesa rozložte houby na velký papír. V chladničce lze houby uchovávat 2–3 dny. Déle vydrží v mrazáku nebo sušené. 7. Před vařením houby znovu důkladně očistěte. 8. Vyřaďte špatné kousky. Plesnivé, zapařené nebo špatně očistěné houby mohou způsobit otravu. 9. U lidí, u nichž si nejste jisti houbařskou zkušeností, přijímejte jen houby v původním stavu. 10. Pečlivě houby uložte. Pokud chcete houby skladovat, nedávejte je do papírových sáčků.
133
Příloha C
Recepty z některých vybraných hub Lišky na smetaně 400 g lišek, 1 cibule, 50 g másla, hladká mouka, 200 ml smetany, pepř, sůl, citr. šťáva Nadrobno nakrájenou cibuli zpěníme na másle. Přidáme pokrájené lišky a dusíme do měkka, až se voda vysmahne. Následně přidáme smetanu s rozmíchanou moukou. Okořeníme pepřem a citronovou šťávou a krátce povaříme. Podáváme s pečivem nebo knedlíkem. Vhodnou přílohou je vařené hovězí nebo kuřecí maso.
Růžovky plněné mletým masem 8/12 ks polozavřených hlaviček růžovek (oloupat), 20 dkg mletého masa, 1 cibule, strouhanka, olej, sůl, pepř, nožičky od růžovek, 2 vejce Osmažíme cibulku na oleji, přidáme nakrájené nožičky hub a krátce osmahneme. Vše smícháme s mletým masem, jedním vajíčkem, strouhankou a vytvoříme hustší směs na plnění. Osolíme a opepříme dle chuti. Směsí naplníme hlavičky, obalíme v trojobalu a dáme smažit. Podáváme s bramborem posypaným pažitkou a polité máslem. Jako vhodná příloha jsou americké brambory nebo bramborová kaše.
Holubinky s křenovou šlehačkou 350 g holubinek, tuk na smažení, sůl, 125 ml smetany na šlehání, 3 lžíce strouhaného křenu, cukr Holubinky opečeme na rozpáleném tuku, zvlášť klobouky a zvlášť rozříznuté nohy, osolíme. Opečené houby přeložíme do talíře. Do ušlehané smetany lehce vmícháme nastrouhaný křen nebo křenovou pastu, špetku soli a cukru a promícháme. Touto šlehačkou osmažené houby přelijeme a podáváme například s topinkami.
Houbové karbanátky 1 cibule, 50 g sušených hub, 1 vejce, sůl, majoránka, strouhanka, rostlinný tuk
134
Na másle osmahneme nadrobno nakrájenou cibulku, vsypeme nabobtnalé houby a za občasného podlévání vodou dusíme 20 minut. Vychladlé houby nasekáme, přidáme 1 vejce, sůl, majoránku a strouhanku, aby se hmota spojila. Utvoříme šest malých karbanátků, obalíme je ve strouhance a smažíme na rozpáleném rostlinném tuku.
Guláš z kovářů 400 g hřibů kovářů, 4 cibule, 2 spařená a oloupaná rajčata, 50 g slaniny, sůl, pepř, drcený kmín, sladká paprika Slaninu nakrájíme na kostičky a vyškvaříme. Přidáme nakrájenou cibuli, až zesklovatí, přidáme nakrájené houby. Zalijeme vodou, vmícháme nakrájená rajčata, osolíme, okořeníme. Zahustíme chlebem. Podáváme s pečivem.
Grilované žampiony 500 g žampionů, 100 g anglické slaniny, 3 cibule, 4 lžíce oleje, 3 stroužky česneku, sůl, mletý pepř, lžíce citronové šťávy Žampiony očistíme, odřízneme z nich nohy a hlavičky napícháme na špízové jehly střídavě s kousky slaniny a kusy cibule. Špízy potřeme olejem rozmíchaným s utřeným česnekem, solí, pepřem a citronovou šťávou. Dáme na gril a opékáme. Během grilování potíráme zbylým olejem, dokud houby nezměknou. Podáváme s opečenými bramborami nebo pečivem.
135
Příloha D
Co si povídají houby v háji Hříbek Pod zeleným smrčkem, když den dohoří, s muzikantem cvrčkem tiše hovoří. Chvíle před usnutím vždycky krásná je, když mi cvrček s chutí v mechu zahraje…
Muchomůrka červená Pro mne, hříbku, hudba není, nemám buňky na umění. Puntíky mi nejvíc sluší, jsem moc hezká, i když spím. A když vstanu, namouduši, hned to v lese rozsvítím.
Klouzek S hlemýžděm se bavím dlouze, pobízím ho: Dobráčku, udělej si, když jsem klouzek, na mé hlavě klouzačku. Jeho smích zní po lese, i s domečkem klouže se!
Kozák Já jsem jenom malý pán, tak jen skromně dovolím si podotknout, že kozák kdysi býval mocný ataman.
Liška Já mám zase sestřenici, ta je celá huňatá. Jenže krade ve vesnici slepice a kuřata!
136
Hřib satan Co bys tomu, liško, řekla, že můj strýc byl šéfem pekla? Strašně se bál mého táty. Já jsem po něm jedovatý!
Bedla jedlá Nekrčím se někde vzadu, jako ty se chlubím všem, že dbám hlavně na parádu – rostu s krásným prstýnkem.
Ryzec Nehádám se, nenaříkám z trávy koukám do svahu. Už mé jméno přece říká, že mám ryzí povahu. Jsem dost vzácný, já to vím, sám si mléko vyrábím…
Václavka Já jsem strašně nedočkavá, dobrou zprávu pro vás mám: nerostu jen na Václava, i ostatním zachutnám. Čeká mě prý velká změna; v octě budu naložená!
Žampion Mně zase vyprávěla teta, že byl děda mistrem světa.
Křemenáč Zacpěte si uši honem! Jsou to žvásty, radši spěte. Jeho tetička si plete Žampion se Šampionem! (Jiří Havel a Bohumil Vančura)
137
