Magda Vilvento
Útulek freetim(e)publishing, s.r.o. (c) 2014
Obsah 1. .......................................................... 18 2. .......................................................... 40 4. ........................................................ 110 5. ........................................................ 138 6. ........................................................ 168 Opilá část kapitoly 6 ....................... 191 7. ........................................................ 195 8. ........................................................ 218 9. ........................................................ 226 10. ...................................................... 250 11. ...................................................... 327 12. ...................................................... 348 13. ...................................................... 405 14. ...................................................... 427 15. ...................................................... 455 16. ...................................................... 503
„Ledovec ostrovních hor se v naprosté tichosti pohnul. Sopka, jež leží přímo pod ním, je aktivní a od doby ledové svou aktivitu pomalým tempem stále stupňuje…“ znělo z malé obrazovky televize puštěné v recepci hotelu. Lída ji právě míjela. Klapala podpatky svých nových, lakovaných střevíčků a neuměle sbíhala ze tří schodů u vchodových dveří. Měla před sebou krátkou cestu. Bylo to jen pár ulic od místa, kde byla ubytovaná, přesto se zhluboka nadechla, když viděla, kam až musí ve své nové obuvi dojít. Neměla v chůzi „na jehlách“ žádnou zkušenost a neustále myslela na nízké balerínky, které si původně v prodejně s luxusní módou vyhlédla. Nicméně sáhla po černých lakovkách, o kterých už dopředu věděla, že nebudou příliš pohodlné. Znovu nádech, znovu výdech, ten dlouhý, co dělají instruktoři jógy. Až když si připadala na ulici trapně, nastartovala nohy a vyrazila. Pěkně po vzoru Madonny z filmu Hledám Susan. Zn.: Zoufale. Ostatně tento film byl Lídě stálou inspirací.
*** Bylo poledne. Za normálních okolností by se Lída zaposlouchala do zvonění zvonů stověžaté Prahy. Její kancelář byla přímo v centru, sice lehce pod povrchem – byl to suterén s malým oknem v úrovni chodníku – ale když se větralo, bylo zvonění tak silné, že by i ten poslední do práce zabraný kolega zvedl oči a usmál se na znamení příjemné nálady. Zvony měly sílu. Lída jejich zvonění milovala. Dávaly jí sebevědomí. Sice jen po dobu zvonění, přesto za něj byla ráda. Jenže Lída nebyla v Praze. Zvedla oči od bílé deky, kterou měla přehozenou přes nahé tělo. Potemnělá místnost se skořicově hnědou zdí, polepenou vzory lotosových květů, lávovými kameny posetá nízká skříň, šeříkem vonící esence vycházející z kouřové fontány, již sám Buddha držel v rukou, to vše neuvěřitelně kontrastovalo se světem, jež se nacházel venku. Se světem, který nikdy nespal, tepal jako rozverné srdce, sotva se tam člověk zjevil, hlaholil, šustil, vřeštil, dusal, tančil,
řval a halasil přesně tak, jak to umí ta pravá newyorská ulice. Lída se rozjela do New Yorku před dvěma týdny. Měl to být pobyt lázeňský, což nesedí s názvem místa – Manhattan. Ale šlo o ryze regenerační pobyt, který si sama naplánovala a slepila pomocí internetu. Dalo by se říci, že ji to stálo léta dřiny. Nejen na to vydělat, ale i naplánovat detaily cesty do tak vzdáleného a tolik jiného města. Do světa, který k Lídě ani trochu nepasoval. Byl to dost drahý plán. Šetřila na všem a ve všem, a když přišlo na to, že už mohla jet, nebyla si jista, zda to vůbec dokáže. Kdyby se jednalo o pobyt někde v poušti nebo v horách nedotčených civilizací, neváhala by, ale New York byl docela jiný než Lída. Byl přelidněný, těsný a rozhodně hlučný. Takové měla o něm představy a nemýlila se. New York nebyl stvořený pro ni. Neměla kolem sebe ráda moc lidí, nesnášela fronty, sdružení, školy, kina, demonstrace, metro a jiná běžná místa. Nejvíc jí vadilo to lidské žvanění a konverzace vůbec. Kdyby bylo
po jejím, celý svět by měl nefunkční hlasivky a všichni by si jen psali. Nejlépe ty dlouhé, krásné dopisy, co chodily poštou její babičce od dědy z montáží v Komárně. Jenže Lída měla velký důvod do New Yorku jet. Sice pochybovala o svých schopnostech pohybovat se tam na vlastní triko, ale zároveň si objednávala letenku, rezervovala jednolůžkový pokoj a zoufale dopředu vyjednávala strukturu snídaní, aby jí vyhovovaly. Kdykoli zapochybovala, hned si vybavila svůj oblíbený film a už se těšila, že bude jako jedna z postav – procházet se po newyorské ulici a nevnímat davy lidí, protože to přece Newyorčané umí nejlépe. Své mnohaměsíční plánování, které ji neskutečně moc bavilo, se rozhodla ve finále tajit. Když to bylo hotové, s nikým svou radost z dobře odvedené práce nesdílela. A někdy měla dojem, že to tají i před sebou. Stále nechtěla věřit tomu, že si zvládla koupit letenku přes internet a složit zálohu v hotelu. Culila se proto tajemně i na oslavě narozenin, které měla. Ač to nebyl zrovna její šálek kávy, souhlasila
s velkolepou párty, kterou jí bratr zorganizoval v bytě u rodičů. Sezval příbuzenstvo s dárky a všem zakázal vést hovory na téma manželství/rodičovství, jež Lídě nic neříkaly. Všichni jí blahopřáli a ten dort se čtyřiceti svíčkami zblafli do půl hodiny. Čtyřicátnice Lída měla znalosti, svůj vlastní dvoupokojový byt a ty dárky od příbuzných (díky Bohu šlo z velké většiny o obálky). Žádný velký dům se zahradou, žádné děti hrající si v bazénu, žádný moudrý manžel, co by jí ke kulatinám koupil diamantové náušnice. Lída žila sama v Praze na Letné. Nejprve se tam přestěhovala k babičce, neb byla vybrána rodinou jako nejspolehlivější pečovatelka. Ale i vnučka pečovatelka musí chodit do práce. A Lídina babička nepatřila mezi poslušné seniory, kteří například jedí jen to, co je jim nachystáno. Poté, co si babička sama dělala palačinky a málem s nimi uhořela, přenechala Lída pečovatelskou činnost odborníkům. A tak bydlela sama. Od dětství šetřila. Některé děti šetří na
sladkosti, některé na hračky. Za těch čtyřicet let šetřila Lída jen na tři věci: na vysněné dovolené, na byt a na New York. Každý rok v létě, jezdila s rodiči na chatu, není tedy divu, že při první příležitosti, vyjela za hranice, a to do jednoho z těch dražších hotelů v Paříži, kde v sobě hledala skrytý talent. Jen co se babička zabydlela v domově pro seniory, už na Lídu čekala výzva k odkoupení státního bytu, takže i druhé našetřené prasátko, musela bouchnout o podlahu. A teď tady v New Yorku utrácela poslední našetřený balík, kterému by se dalo říkat „lázeňský“. Vlastně, už to nebyl ani balík. Ani prasátko. Byla to zmuchlanina v kapse Lídiny kabelky, kterou čas od času odmuchlala a přepočítala. „Budete chtít ještě přitopit?“ zeptala se Lídy zdravotní sestra v bledě modré zástěře. Byla to černoška s dlouhými copy a Lídě připadala jako voňavý, laskavý anděl, co pečuje s tou největší jemností rukou i hlasu. „Ano,“ odpověděla Lída naprosto klidně. Lída neměla problém rozumět. Anglicky
hovořila solidně už od gymnázia. To proto, že byla velmi, ale opravdu velmi pilná. Vystudovala pedagogickou fakultu a už během studia věděla, že nechce učit. Po studiích nastoupila do firmy prodávající pneumatiky, a tam vydržela dobrých osm let v administrativě. Nakonec se vrátila k učebnicím, alespoň okrajově, protože si našla místo v národní knihovně, kde se starala a dodnes se stará o starodávné bichle. Práce ji baví, ale šetří se zoufale pomalu. Jenže pro Lídu je mnohem důležitější, aby pracovala sama a ne v kolektivu. A rozhodně žádný kontakt se zákazníky, s lidmi a nebýt v dosahu nadřízených. V tmavé suterénní kanceláři pracuje sama s počítačem a scannerem. Oba mají jméno. „Ještě jsem vám chtěla říct, že máte zítra v deset poslední sezení s doktorem Hergem. Stihnete to?“ „Ne, to nestihnu. Odlétám v devět. Už jsem to říkala v kanceláři. Poslední sezení musí být dnes.“ „Ano, máte pravdu. Je tady poznámka.“
Lída mlčela. Zavřela oči a zhluboka dýchala, jak to měla dělat ve vypjatých situacích. Tato situace nebyla vypjatá, přesto na Lídu nepůsobila dobře, a tak si dýchala a nehleděla na okolí. Nakonec si vyslechla, že si ji doktor Herg prohlédne už za hodinu. Domazlila se proto s vůní šeříku, dokoukala se na skořicově hnědé zdi, dohřála se pod hebkou dekou. Šla se do šatny obléknout. Měla tam připravené propagační předměty na rozloučenou. Hnědou tužku s Buddhou, sešit, mýdla, sůl do koupele, sadu masážních olejů a žínky. Lída měla radost i z maličkostí. Těšila se, až si vše rozloží doma v koupelně a bude pokračovat v terapii. Bude zhluboka dýchat a hezky se oblékat. Zapomene na své potíže, a když půjde Prahou, bude si představovat, že je na Manhattanu, kde po sobě lidé nečumí. Bylo jí příjemně teplo. Ovázala si prsa speciální přírodní látkou, vzala si zbytek spodního prádla, navlékla kalhoty, fialovou košili i prošívanou bundu (možná to bylo trochu i sako), kterou si speciálně na tuhle cestu koupila. Před pár dny měla k dispozici
vizážistku a ta právě tento nový kus Lídina šatníku nevábně zkritizovala. Zároveň jí řekla, že je čas zvednout si sebevědomí, a jestli s tímhle „hnusem“ dojde po ulici třicet metrů, tak má nad sebevědomím vyhráno. Lída neměla sebou nic jiného, tak v tom hnusu došla ještě do hotelu a další dny na kliniku a pravděpodobně v něm poletí i domů. Když vcházela do ordinace doktora Herga, měla dojem, že je naprosto odlišná od té Lídy, která tam vstupovala poprvé před dvěma týdny. Nejenže klapala podpatky, ale měla dojem, že se líbí. Doktor Herg ji vybídl, aby se opět svlékla, prohlédl si její dekolt, prsa, usmál se a zhodnotil celou terapii jako příjemně úspěšnou. I Lída viděla jisté výsledky, bohužel nebyly to výsledky zcela stoprocentní, ale s tím asi nikdo nepočítal. Doktor Herg byl milý, usměvavý stařík, který měl ve své ordinaci fotografii podepsanou Charlie Chaplinem a Lída se i přes všechno to její nově nabité sebevědomí neodvažovala zeptat na původ onoho snímku.
O několik soust z japonské kuchyně a loků minerální vody později rozložila Lída svůj těžký notebook na postel a připojila se na internet. Kontrolovala nepřehledné stránky jedné pražské firmy, jež dodává léky. Doktor Herg jí je předepsal a zároveň upozornil na špatné dodávání do střední Evropy. A na vysokou cenu. Překontrolovala i e-mailovou schránku, kde zářilo několik zpráv především pracovních. Všechny byly jen čistě informativní, ale jí to připomnělo tu tolik odlišnou realitu, do které se měla už za pár hodin vrátit. Měla náladu pod psa. Zakousla se do čokoládových bobulí, které dostala na rozloučenou z restaurace léčebného centra. Jejich pokrmy výhradně jen ze zdravých, lokálních surovin dělaly v rámci léčby jistě dobře, nicméně Lída se po pár dnech rozhodla stravovat pestřeji, a tak cestou do hotelu nejednou zabrousila do obchodu s lahůdkami a na pokoji pak přežvykovala bagetu se schwarzwaldským salámem. Avšak čokoládu v restauraci léčebného centra evidentně uměli. Lída měla správný dojem, že se už nikdy do „lázní“ na rohu deváté ulice nevydá,
že jí to prakticky pomohlo jen po psychické stránce. Měla dojem, že všechno končí pozitivně, ale v hloubi duše jí to křičelo, že ta celá drahá cesta byla zbytečná. Dobrou vizážistku by jistě sehnala i v Praze, a když ne tam, tak ve Vídni určitě. „Ahoj, jak je v New Yorku?“ Lídě na Skype blikla zpráva od Petra. Petr byl krásný, bohatý, sympatický, chytrý a ženatý Lídin bratr. O New Yorku mu řekla těsně před odletem a zapřísahala ho, aby se o jejím výletě nezmínil před rodiči. „Ahoj, trochu tu fouká, ale jinak taková, nudná, jarní středa.“ „Slyšela jsi o té sopce?“ „Ne? Vybuchla na Letné sopka J ?“ Petr něco dlouho psal, pak bylo vidět, že to smazal a nahradil rychlým odkazem. Byl to odkaz na stránky jedné tiskové agentury. Když Lída odkaz rozklikla, nevěřila svým očím. Stálo tam: „Letecká doprava nad Velkou Británií zcela ochromena sopečným popelem. Velká Británie uzavírá svůj letecký prostor. Letiště uzavírá
také Polsko a Německo. Popel z islandské sopky stoupá do výšky několika kilometrů. Letecká doprava ochromuje už i v Norsku, Francii, Finsku, Nizozemí a Švédsku.“ Lída se vyděsila. Zhluboka dýchala, ale nepomáhalo to. Srdce se jí rozbušilo, až měla dojem sucha v ústech. Okamžitě se zpotila po celém těle a nejvíc tam, kde byla natřená drahou hojivou mastí. „Petře? Co přesně to může znamenat?“ „Co asi?“ „Že se do Evropy teď nedá dostat?“ „Ty fakt nečteš zprávy, ségra?“ „Nečtu. Relaxuju.“ „Takže. Zatím se můžeš dostat leda tak do Španělska. Pak nevím.“ „Já mám zítra let přes Londýn. Myslíš, že to nepůjde?“ „Ne. Jdu na oběd. Čus a dej o sobě vědět. Máma šílí, že jsi tak dlouho na dovče.“ „Čau. A máma šílí už dvacet let, když jsem někde mimo Prahu. Klídek, domů se dostanu.“ Rozklepaly se jí nohy. Petr věděl, že ta
poslední věta k Lídě příliš nesedí. Znal ji dobře. Tušil, že není tak v pohodě, jak píše. A měl pravdu. Lída se rozloučila. Poslední písmena dokázala jen obtížně vyťukat na klávesnici, jak moc se jí klepaly ruce. Srdce jí div nevylítlo z hrudníku. Bilo a bilo, jako by snad přesídlilo někam těsně pod hlasivky. Lída byla sice schopná knihovnice, ale uvnitř všechno až přespříliš řešila a v krizových situacích neuměla jednat racionálně. Seděla u počítače a klepala se. Měla v hlavě jednoduché dvě věty. 1. Nedá se dostat domů. 2. Musím se dostat domů. Obě byly totálně stresující. Věděla to a také věděla, že má zhluboka dýchat a napsat si seznam věcí, které má následně udělat. Nesmí se potit a nesmí se potit v umělých vláknech. Teď se potí a má na sobě viskózovou halenku. Šla se převléknout. Všechno oblečení bylo buď špinavé, nebo čerstvě koupené (jedny silonky), a tudíž nevyprané.
Lída potřebovala ještě další hodinu, aby si všechno urovnala. Byla z toho zmatená, a jelikož jí na psacím stole doslova svítil hnědý blok, rozhodla se psát, aby měla jasno. Krátké poznámky, hesla, úkoly. Když je viděla na papíře, nepřišly jí tak složité. Na první stránce tohoto „Buddhova posvátného pergamenu“ – tedy podle designu obálky bloku – stálo: PLÁN CESTY DOMŮ: NEPOTIT SE ZRUŠIT LET DO LONDÝNA – ASI ZAREZERVOVAT LET DO NĚKAM – ASI PŘEJET Z NĚKAM DO PRAHY PŘEKONTROLOVAT ÚČET A jelikož se jí nedařilo samým rozrušením usnout, začala psát něco na způsob deníku, nebo spíše pamětí, možná jen jakýsi dopis nikomu, který jí zároveň sloužil jako protistresová terapie. Během chvilky popsala několik listů, a dokonce začala i malovat. Byla to dost nehezká malůvka relaxačního centra a
mapa, jak se k němu dostat. Snad pro případ, že si bude chtít nějaký následný čtenář ověřit místa Lídina výskytu v New Yorku a možná v budoucnu někdy i jít po jejích stopách. A možná to psala čistě jen pro sebe, aby nikdy nezapomněla na několik překrásných týdnů, o kterých bude ještě hodně dlouho přemýšlet, nikoli mluvit.
1. Jmenuji se Lída Jelínková, a až tady v New Yorku na letišti Johna F. Kennedyho mi došlo, že nemám svoje jméno ani trochu ráda. Můj levný, na trhu koupený tmavomodrý kufr jel po pásu a z visačky zářilo debilní jméno: JELÍNKOVÁ, s adresou na Praze 7. Styděla jsem se, což je činnost, kterou vykazuju ze všeho nejčastěji. Když mi bylo devět, prodělala jsem jednu z těch mizerných dětských nemocí a odnesla jsem si z ní nehezkou vzpomínku: stále se připomínající ekzém v místech na ženě nejpůvabnějších, na ňadrech. Jenže moje ňadra nejsou „ňadra“, jsou to velmi nehezká prsa, jež se vlivem různých zdrojů zbarvují do fialova, jinak jsou světle hnědá, vrásčitá, stará a hnusná. Pálí, bolí, svrbí, horečka na povrchu i v nich kdykoli se zahřeji, rozčílím nebo stydím. Je to něco, s čím si lékaři nevědí rady. V podstatě mi bylo po mnoha vyšetřeních sděleno, že je to něco tak neobvyklého, že prakticky nikdo z dostupných
odborníků netuší, jak to vyléčit. Snad možná jinou medicínou. Čínskou. Thajskými masážními technikami. Deštěm přivolaným šamanem z kmene Bokuzu. Možná lázní v sopečném popeli z Pompejí. Snad třením oddenku posvátného bodláku ze skotských vršků. Hlavně bych měla omezit skoro všechny potraviny, nedýchat vzduch a nekoupat se. A všichni se shodli, že nejlepší bude, když si budu do konce života natírat prsa indulonou. Jinak vypadám vcelku solidně. Snažím se. Mám drobné nedostatky, ale nemyslím, že bych byla ošklivá. Jako malá jsem měla naběhnuto na královnu krásy. Aspoň si to všichni mysleli, neb mám na pravé tváři pihu jako nějaká komtesa. Jenže už v pubertě se z mého nosíku stal takový menší věšák, který tu pihu krásy jaksi stíní. Úsměv si hlídám víc než váhu. Když se směju, tak místo celého chrupu vycením jen horní čelist. Spodní zuby nejsou přes ret vidět. Vím to, vadí mi to, nesměji se. Aspoň ne na fotkách. Postava silnější, mám ramena po mámě a tím jsem silně omezena ve výběru oděvů. A svůj zjev hodně řeším. Tak to je.
Moje kamarádka a kadeřnice Věra do mě neustále šije, že mám na víc. Obtáčí mými dlouhými hnědými vlasy kulmu a ohrnuje svůj maličký nosík, kdykoli zmíní jméno mého přítele. Možná ohrnuje nosík jen nad jeho jménem, ale divila bych se. Julek není nejhorší jméno na světě. A rozhodně není příšera. S čím má Věra asi pravdu, je jistý nepoměr. Já, on, dohromady. Prý je to jako kráska a zvíře. No, já s tím nesouhlasím. Já nejsem kráska a on není úplné zvíře, jen trochu. Problém je v tom, že nemám odvahu nadzvednout tričko a teatrálně ukázat Věře prsa. Kdybych to udělala, asi by na ten nepoměr zapomněla. S úsměvem si tuto situaci představuji. Šťouchala by do mých vlasů koncovkou hřebene (to vždycky dělá, když je s účesem hotová a naváže hovor na Julka) a štěkala to svoje: „Nemyslíš, že si jako správná „krev a mlíko holka“, nedokážeš najít nějakého sympatičtějšího chlapa?“
A já na to vrtím hlavou a skláním ji směrem dolů, z rádia se ozve Into the Groove (moje oblíbená Madonna z osmdesátých let) a já pomalu vstávám, odhazuji tu její gumovou dečku, co mi vždycky uvazuje pod krkem, a zvedám triko, abych jí ukázala svoje aktuálně hodně fialová a stále tolik nehezká prsa. Věra spráskne ruce, rozpláče se a souhlasí, že Julek je přesně ten typ chlapa, který dokáže něco takového tolerovat. Protože je jednoznačně chytrý a rozumný. Ano, to je přesně Julek. Chytrý a rozumný. Neznám nikoho, kdo by byl chytřejší. A ano, souhlasím – je trochu příšerný. Už poněkolikáté se ho snažím popsat, a stále nemám žádný nápad, který by ho vystihl. Jsou to věci, které mi na Julkovi vadí, ale já mu nevadím a to je zásadní. Neutíká ode mě. Ve svých čtyřiceti si říkám, že vlastně dohromady mám jen jeho. Je to smutné, ale zbyli jsme si a asi máme být s tímto stavem spokojeni. Jenže já se nikdy nesmířím sama se sebou, tedy se svými ňadry. Nikdy.
Měla jsem zhruba stovku schůzek, párkrát i druhé schůzky a výjimečně i krátký vztah, který skončil, kdykoli si dotyčný uvědomil, že ta hrůza jen tak nezmizí (můj názor). Mám úžasného dohazovače. Bratra. Dokáže mi dohodit i dvě schůzky naslepo za týden. Moji fotografii má vystavenou v kanceláři, a jelikož jedná s mnoha lidmi, hodně často svede řeč na mě. Je to asi takhle: k prolomení ledů mu nový klient pochválí manželku na fotografii. On ale zavrtí hlavou a řekne, že se jedná o sestru. Následně se klienta zeptá, zda i on si takhle vystavuje rodinné příslušníky, a většinou tak získá nějaké informace o jeho rodinném stavu. Jakmile si je alespoň trochu jist, že je zde šance, zmíní, že je sestra stále svobodná, a než dopijí minerálku, už má klient v diáři datum a čas, kdy mě uvidí. Je to nechutné, ale je to tak. Nicméně posledních šest měsíců mám seznamovací přestávku. Mám Julka. Nejprve jsem jej použila jako výmluvu, protože jsem došla do bodu, kdy už jsem nechtěla stát
u sochy Jungmanna v bílém svetru a čekat, kdo se přihlásí. Později jsem zjistila, že si s Julkem dokážu celkem hodně povídat. A teď, teď doufám, že se z toho něco vyvine. I když někteří z mé rodiny by asi namítli, že jsem takhle dopadnout nemusela. Takhle zoufale. Jenže já už pomalu začínám na ty Julkovy špatné vlastnosti zapomínat. Jsem prostě unavená věčným hledáním lásky. Nepřišla a nepřichází. Tak asi budu muset být bez ní. Tak to je. A proč? Nevím. Nejde to. Do Julka se zamilovat opravdu nejde. Julek – tedy vlastně Julius – je chlápek z knihovny. Známe se od gymplu a už od gymplu trpěl kvůli svému zjevu jako zvíře. Julius má permanentně nazelenalou pleť, nazrzavělé vlasy, našedlé oči, žádné rty a neskutečně krátké blond obočí, co začíná někde nad vnitřním koutkem oka a po centimetru končí. Ani široké obroučky brýlí nijak nepomáhají dodat Julkově tváři alespoň běžnou symetrii. Do toho se hrozně obléká. Neměl by nosit ten zelený rolák, protože má tvář ještě zelenější a lidé se ho
neustále ptají, jestli se cítí zdráv. Ty roláky má čtyři a jsou všechny zelené, jen se liší odstínem. K tomu má vždycky nějaké manšestráky prakticky všech možných i nemožných barev a jednou přišel do knihovny i v kostkovaných kalhotách s vyztužením na kolenou, ale dlouho se tam neohřál, neb ho šéfová vrátila domů se převléknout s větou: „To nemyslíš vážně, přijít do práce v horolezeckém.“ Stručně řečeno, nikdo nemůže za svůj vzhled, ale Julek permanentně zavání potem se sýrovou příchutí (na tomhle už společně pracujeme), když mluví, tak prská, a má debilní jméno. Já vím, on za to nemůže. Je to v podstatě chudák. Má dobré srdce. Nemůžu o něm víc napsat. Vždycky, když to začnu rozebírat, dojdu k názoru, že my dva prostě nemůžeme být spolu, protože je opravdu jako příšera ze sklepa. A pak mi docvakne, že jsem to já, kdo je tady příšera. Ze sklepa. Pracuju ve sklepě. Sklep je fajn. Nejsou tam lidé, nejsem vidět, nemusím s nikým mluvit a nedýchám suchý vzduch z klimatizace. A když mě tam přijde
Julek v polední pauze navštívit, mám radost, že nejsem celému světu lhostejná. Od devíti let jsem se nekoupala v bazénu. Od devíti let jsem neměla tričko na ramínka. To znamená, že už třicet jedna let nosím upnutou módu ke krku, a když relaxuji, tak zásadně jen v horách, protože k moři bych jet nemohla. Moje móda je silně nevyzývavá, přesto občas někoho dokážu vyzvat. Prý je to oblými tvary, přírodní barvou dlouhých vlasů a krásným držením těla. Ano, to souhlasím. Moje výjimečně nehezká prsa mě vedou k tomu, že se snažím o zdravý životní styl a elán, takže ze mě čiší pohoda. Snažím se především zdravě jíst, abych ještě víc nepřibrala, všude chodím pěšky (protože chci být v kondici a nesnáším přeplněné dopravní prostředky), umím se hezky líčit a oblečení vybírám též dost pečlivě, i když nerada experimentuji a sázím na klasiku: svetr-sukně, svetr-kalhoty. Ke všemu mám nízké boty, abych v podpatcích nepřevyšovala muže (čti: protože se na podpatcích stydím) a ráda nosím velké kabelky, co vypadají, že jsou plné
přebalovací techniky. To mi připomíná, že jsem s jednou takovou obrovskou kabelkou seděla u předního českého dermatologa v křesle pro pacienty a počítala na zdi fotografie ze zahraničních stáží, jež projel. Byla jsem po vyšetření a čekala jsem, až se doktor poradí se svým mladším kolegou. Hladila jsem samou nervozitou opěradlo koženkového křesla a ty hrbolky mi silně připomínaly to, proč jsem tam přišla. Bylo to směšné. Diagnóza: vzácný ekzém, dokonce je prý tak vzácný, že ani nemůže použít slovo „vzácný“. Je to něco naprosto ojedinělého a tento odborník mi začal vyprávět příběh jedné rodiny z Číny, co má místo rukou choroše a o tom, jak se stane, že se narodí člověk se srstí a vypadá pak jako vlkodlak. Takže jsem hodila svou velkou kabelku na rameno a dopáleně odešla s tím, že se řadím mezi kuriozity typu vlkodlaci, upíři, lochneska a yetti. Zoufalá doba. Tohle hledání. Nerada na ni vzpomínám. Mám dojem, že jsem se konečně
„rozjela“ až po sfouknutí čtyřiceti svíček z dortu. Bylo to v prosinci. Šampaňské, celá rodina, dort s marcipánovým tučňákem, prostě super neděle. A super týden přede mnou. Knihovna vylidněná. Studenti na vánočních radovánkách. Vědátoři zamrzlé mozky. Výpůjčky a kopírování vzácných děl se v mrazech nesmí objednávat. I ve sklepě knihovny je nestálá teplota, když na to přijde. Tak jsem měla spoustu volna na e-maily, fotky, plánování procházky domů přes nábřeží. Brousila jsem po internetu a četla zprávy. A v jedné psali o výjimečné (jsem na tohle slovo prostě vysazená) metodě omlazení podkožních buněk, jež vynalezl proslulý dermatolog profesor Herg. Hned jsem si Herga vyhledala bokem, včetně jeho soukromé kliniky v New Yorku a ceníku za lázeňskou kůru. Ceny odpovídaly jeho proslulosti nejlepšího kožaře světa. Prý dokonce působil i v Číně, kde zbavoval lidi chorošů z rukou. Ano, správně. Internetové stránky kliniky s fotografiemi chorošů mě přesvědčily, že je třeba propláchnout účet. Jásala jsem tam v tom pološeru, protože jsem si vytyčila nový cíl, jak se
zbavit svého trápení. A bohužel jsem měla v mysli i Julka. Napadlo mě, že se mu nebude líbit, že chci odjet. Na dva týdny. Tak daleko. A za tolik peněz. Jenže mně se chtělo. Rozhodla jsem se prakticky hned, jak jsem Herga viděla na fotce s chorošem obrostlýma rukama čínského klienta. A hlavně, nebyla jsem zvyklá brát ohledy na někoho jiného, než jsem já sama. Byla jsem totiž sama už moc dlouho na to, abych se to během pár měsíců naučila. „Nejezdi,“ řekl mi z jara Julek ve Stromovce. „Já musím. Co když se to podaří a bude konečně po problému?“ „Já myslím, že to vyléčit nejde,“ hovořil na rovinu. Popostrčil si brýle dál na nos, promnul si bradu s drobnými jizvičkami a povytáhl si rolák výš přes ohryzek neb ho pálilo v krku. „Jedu i tak. Už mám zaplacenou letenku.“ Koukali jsme na sebe vyjeveně. On asi čekal, že ho poslechnu. Ale já už nechtěla ani chvilku sedět na lavičce a mluvit o tom, že bych měla zůstat tak, jak jsem. Chtěla jsem být jiná a chtěla jsem to zkusit být jiná. Julek byl zklamaný, že mě nepřemluvil.
Koukal vyvalenýma očima na bubliny v asfaltu a bylo znát, že si něco v hlavě drmolí. Až do odjezdu jsem se s ním nechtěla vidět, protože mi to přišlo jako zbytečné zahušťování dusivé atmosféry, kterou byl náš vztah nečekaně obtěžkán. Nakonec jsme se domluvili, že se mu ozvu přesně za měsíc a budu na sebe dávat pozor. Myslím, že by mi v tu chvíli mnohem víc pomohlo, kdyby mi zabalil kufr, vybral vhodnou kabelku jako příruční zavazadlo nebo překontroloval, jestli jsem v bytě vypnula vodu a plyn. Ale Julek nebyl můj manžel. Byl to přítel. Byl to někdo, kdo ještě neměl v mém životě jméno. Všechno vypadalo tak jednoduše. Letenka, ubytování, stravování, e-maily s klinikou byly tak opravdové, že už jsem tam prakticky před odletem byla a relaxovala. Jako pohodová popová písnička na léto. Takhle vypadalo moje cestování přes oceán. Rozloučení s rodiči (lhala jsem jim, že jedu do Varů), odjezd tramvají, přestup na autobus.
Rozloučení s bratrem u check-inu. Letadlo, jeden přestup, výstup, razítko, žlutý taxík, hotelová služba a župan na klinice. Ani jedno zaškobrtnutí, jak to bylo všechno perfektně naplánováno. Během pár hodin jsem ležela na stole pana doktora Herga a nasávala šeříkovou vůni z vodní fontány. Doktor Herg už viděl hodně, ale hned v úvodu našeho prvního sezení (v mém případě ležení) mě upozornil, že tento typ ekzému dokáže maximálně zmírnit, ne zastavit. Ovšem mastičkami se nedá doléčit to, co se na té kůži napáchalo během mnoha let neodborné léčby. Už napořád bude stará a vrásčitá, místy vypouklá víc, místy prohloubená jako po střelném zranění. Tak to prostě je. Docela mě to rozesmutnilo, protože jsem měla jiné představy. Ale potěšil mě, že po vyléčení mohu navštívit nějakou plastickou chirurgii, kde by dokázali broušením vyrovnat kůži a možná i plastikou vše vylepšit. Ihned mi došlo, že další takový výlet za plastickým chirurgem nezaplatím, takže jsem se
jen usmála a poslouchala dál. Dostala jsem program regeneračních zábalů, nátěrů, masáží, plavání a celkem zajímavé vitamínové léky, které mi po dva týdny lehce tlumily smysly. Někdy jsem byla ráda, že mi recepce kliniky objednala na vzdálenost dvou ulic taxíka, protože bych se na cestě do hotelu stoprocentně zatoulala. Otupělost se pro fungování ve velkoměstě těchto rozměrů a s tolika lidmi fakt hodila. Nikdy jsem netvrdila, že se cítím dobře v davu. Dokonce si myslím, že mám z lidí klasickou fobii. Díky práškům jsem jimi proklouzávala vcelku obratně a občas jsem se s někým i zapovídala. Během těch dvou týdnů jsem navštívila jen minimum atrakcí, které Manhattan nabízel. Měla jsem sice vše takřka u nosu, ale neměla jsem odvahu. Bála jsem se, že se ztratím. Popravdě řečeno, kromě Battery parku, který figuruje v mém oblíbeném filmu Hledám Susan. Zn.: zoufale, jsem nebyla ničím tak nalákaná, abych dokázala vyrazit do davu. Byla jsem ráda i
za to, že vidím mrakodrapy, Wall Street a Central Park, i když jsem kolem nich jen projela v taxíku. Na ulici mi v hlavě neustále kolovala nepříjemná myšlenka, že jsem v mase lidí, že nedýchám zdravý vzduch a že je všude moc draho. A to bylo to, co mě pokaždé přemluvilo, abych se otočila a šla zpět do hotelu. A to jediné, co jsem chtěla skutečně vidět, jsem stejně nějak neuvěřitelně minula. Battery park mi nebyl souzen. Hledala jsem ho jen jedno jediné odpoledne, abych se pokochala molem, po kterém šla Madonna, ale zamotala jsem se v nějakém obdobném parku, který byl též v tom východním cípu ostrova, a myslela jsem si, že je to ono. Seděla jsem tam na lavičce a měla jsem pocit, že mi nějak uniká pointa. Určitě to bylo tím, že jsem nebyla v Battery parku, ale někde úplně jinde. Když jsem se po dlouhé hodině podívala do mapy, abych zjistila, že jsem úplně blbě, nebyl už ani čas, ani nálada to napravovat. Battery park jsem prostě neviděla.
Nejlepší z celého Manhattanu byla moje klinika. Vlastně jen konkrétní patro. Patro s bazénem. Mohla jsem do něj vždy ráno. Byl napuštěn mořskou vodou a z oken, jež se táhla hned od kraje bazénu bylo vidět na ulici, na ten rej. Například na protější kavárnu s pleteným nábytkem, na zastávku autobusu věčně ověnčenou čekajícími lidmi a na čistírnu textilu, do které ráno jezdilo obří auto a házelo dovnitř černé pytle, pravděpodobně z nějakých hotelů nebo restaurací. To živo a já nad ním – to se mi hodně líbilo. Poprvé po jednatřiceti letech jsem se potápěla. Dlouho jsem vzpomínala, jak jsem chodila v druhé třídě na povinné plavání. Bylo to těsně před vypuknutím ekzému a šlo o moje poslední koupání na veřejnosti. Učitel s plavčíkem nám házeli do vody předměty a my se za nimi potápěli. Nejvíc za pukem, protože byl za větší počet bodů. A byla jsem nadšená, když se mnou stejnou hru hrála moje rehabilitační asistentka a ještě se k tomu tvářila, že ji to baví. První plavání jsem se o puku zmínila, protože jsem
byla dost nervózní se před ní svléct a jít plavat jen tak, bez plavek. A už druhý den měla pro mě puk připravený. Jejich služby byly skutečně úžasné. Doktor Herg perfektní, asistentka přes pocity a karmu se lehce vznášela (asi zobala stejné pilule jako já) a všechny asistentky kolem zábalů, ponořování a koupání byly tiché, bez potřeby komunikace, přesně tak, jak to mám ráda. I paní poradkyně na módu, Candy se jmenovala, mi přišla prima. Její znalosti bylo možné využít vždy ve středu od šesti hodin do půlnoci. V prvních dnech se o Candy zmínil nejen doktor Herg, ale i většina asistentek v lázních. Pravděpodobně měli o mé osobě nějakou schůzi, kde jim doktor Herg letmo (dvěma slovy) řekl, že moje léčba v lázních asi nebude zas až tak úspěšná, a že by mi měli nějakou příjemnou formou vnutit služby poradkyně v oblasti módy a barevné typologie, abych měla aspoň trochu dojem znovuzrození. Takže když jsem už pošesté slyšela, že ve středu bude k dispozici Candy s barevnou typologií a s radami ohledně módy v terénu
velkoměsta, začalo mě to zajímat. A hned po zábalu z mořských chaluh jsem se k ní v recepci objednala. Přišla středa. Po běžné terapii a večeři v jídelně jsem sjela výtahem do prvního patra, kde měla Candy malou kancelář s velkým zrcadlem, velkým oknem a tisícem hadříků zavěšených po zdech. Byla moc milá. Hned mezi dveřmi mě nazvala „teplým podzimem“ a vysvlékla mě do spodního prádla. Podle jejích slov jsem špatně kombinovala jak střihy oblečení, tak barvy, tudíž jsem nevypadala dobře, a tudíž jsem se ani dobře necítila. Když mi dávala k obličeji hadříky, celkem rychle jsem dokázala rozpoznat, jaké barvy mi sluší a jaké ne. To fungovalo. Ale když došlo na střihy oblečení a celkové vyzdvižení ženskosti, tápala jsem a v duchu jsem si říkala, že si může plácat, co chce, já se toho držet stejně nebudu, protože na nějaké to promenádování v krátké sukénce po Staroměstském náměstí, když jdu do práce, mě stejně neužije.
Na druhou stranu jsem viděla, že Candy ženou je a že je to ve skutečnosti vážně moc fajn ženou být. Dokázala to velmi elegantně „prodat“. Mohla být tak stejně stará jako já, měla melírované tmavé vlasy s hnědými proužky, měla velký nos a v podstatě malé oči. Byla velice jemně nalíčená, jen dokonale vystínovaná víčka naznačovala, že tam ten make-up je. A oblečená byla silně obyčejně – pár věcí, přitom žensky. Když jsme večer vyrazily do nákupního střediska, došlo mi, že jsem vedle ní jako nějaký pejsek bez vodítka. Na vysokých podpatcích byla o hlavu vyšší než já. Houpala se na nich jako manekýna. Koženou bundu měla i přes vcelku studené počasí otevřenou, a kdykoli někoho míjela, tak si chytla klopu a rameno naklonila na stranu, aby davem lépe proplula. Dělala to velice elegantně a zachrastila přitom zlatými náramky, až se ten dotyčný míjený prostě musel otočit. Musela působit nadpozemským dojmem, protože měla publikum i během čekání před mojí zkušební kabinkou. Rozhodla jsem se jí maximálně důvěřovat a
dělala jsem si četné poznámky. Hned v začátku naší výpravy za mým hezčím já jsem ji upozornila, že si nechci nic koupit, a ona souhlasila. Dala mi reklamní bloček a tužku, abych si zapisovala a nakoupila vše, až budu chtít. Tak jsem byla ráda, že mě netlačí do všech těch neskutečných modelů od koktejlových šatů až po pyžamo. Vlastně po noční košili, protože pyžamo jí přišlo jako něco, co by neměla žádná ženská vůbec vlastnit. Hm, ale já jsem pyžamo doma měla, a že by se mi ho zrovna chtělo měnit, to říct nemohu. S Candy mi došlo, že ve výběru oblečení nejsem nijak omezena věkem, přesto jsem byla ráda, že mi vybírá spíše usedlejší věci než trička s potiskem a úzké kalhoty. Skončily jsme skutečně až před půlnocí u sklenky bílého vína na střeše obchoďáku a já jí moc děkovala. Byla super. Už proto, že mě pak odvezla taxíkem před hotel a mávala na mě jako kamarádka. Měla jsem z celého maratonu po zkušebních kabinkách dojem, že vím, co chci a co mi bude slušet. O den později jsem si došla pro první
kousek svého nového já do obchodu s obuví. Ano, pro nové lodičky. A abych už konečně pochopila, že se jedná o skutečný nový začátek, vybalila jsem je v protějším parku z krabice a ty staré černé boty, co jsem měla až dosud na nohou, skončily vsunuté do odpadkového koše. Nutno dodat, že se nevešly do úzkého vstupu, takže jsem je tam cpala, až bych řekla, že to mohlo vypadat i opačně. Tedy že se je snažím z toho koše získat. V nových střevíčcích se nechodilo dobře, ale já jsem tu vzdálenost z parku do hotelu a následně od hotelu ke klinice zvládla. Hned jak jsem vcházela do recepce, měla jsem hlavu zdviženou a sebevědomí na rozdávání, protože jsem byla ráda nejen za ten výkon, ale i za pocit jakési nadřazenosti na chodníku. Přesně jako v mém oblíbeném filmu, kdy jde Madonna newyorskou ulicí v nových černých kozačkách, co mají sklíčka nebo korálky nebo možná flitry to jsou, a ten chodník patří jí a těm botám. Ostatní jsou tam jen v nájmu.
No, měla jsem ještě co pilovat, ale byla jsem rozhodně na dobré cestě, což znamená, že jsem trošku přehodnotila i své zmrzlé, české vnímání světa. Nebylo to špatné. Bylo to na dobré cestě. Kdybych byla u doktora Herga déle, asi bych tvrdila, že je všechno naprosto špičkové. Děkovala jsem doktoru Hergovi nejen za péči, ale i za Candy, a on věděl, že takhle přesně to se mnou mělo skončit. Vlastně, byly to mé nejúžasnější dny v životě, to musím přiznat. A jsem opravdu ráda, že jsem si to tak rychle uvědomila.
2. Asi bych si měla do tohoto bloku psát i čas, kdy se mi co děje. Jednou budu za tu přesnost ráda, ale možná to ani při čtení nebudu vnímat a pojedu jen po řádcích popsaných slovy a zoufalými výkřiky. Zdá se, že na psaní svého newyorského deníčku budu mít plno času, protože se odtud fakt nedá dostat. To musím napsat jako první – FAKT NEDÁ! Po rychlé snídani v jídelně hotelu jsem si zabalila a připravila se k uvolnění pokoje. Když jsem sjížděla miniaturním výtahem do recepce, připadala jsem si ještě pořád normálně. Byla jsem to prostě já. NOVÁ JÁ. Odpočinutá, nabitá dojmy, trochu s pocitem světoběžníka. I když jsem toho zase až tak moc v New Yorku neprocestovala. Ale: nově oblečená (čti: nové střevíčky), vonící (poslední nátěr byl z levandulového výtažku), s rovnými zády (čti: ty podpatky to nějak zařídily). Já, sebevědomá. Já, neskutečně těšící se na okamžik, kdy všem
povím, jak jsem se měla dva týdny v New Yorku! Na tento okamžik jsem se precizně nalíčila (jediná věc, kterou mi Candy pochválila), upravila si vlasy do francouzského copu, vzala si snad nikomu nevadící jarní šedé kalhoty a šedý rolák a pak ty lodičky, co házely odlesky, jako by měly také ta zrcátka jako ve filmu. Prostě jsem se cítila bezvadně a vplula jsem do něčeho tak šíleného, jako byla chaotická a hlučná ranní recepce. Vládlo tam hotové pozdvižení. Dvě rodiny, které zde byly tuším od soboty si chtěly svůj pobyt prodloužit, ale hotel měl další potvrzené rezervace a trval na vyklizení pokojů. „Určitě přijedou,“ stále opakoval unavený recepční a mluvil o nových hostech, kteří měli ten den dorazit a ubytovat se. „Jak asi?“ křičela na recepčního jedna z maminek a její dítě, tou dobou ovinuté kolem jejího stehna začalo plakat. „Všichni nejsou z Evropy. Váš pokoj bude obývat pár z Bostonu. Z Bostonu se sem dostanou bez problémů,“ odpověděl klidným
hlasem mladík ve služební vestě a kouknul na mě. „Takže odjíždíte?“ „Ano, prý to nepoletí, ale já to nevzdávám,“ odpověděla jsem. „No, stejně už nemáte rezervaci.“ „Máte plno?“ „Plno?“ zeptal se recepční s úsměvem. „To je slabé slovo. Máme čekací listinu na pokoje.“ „Tak nás tam dejte,“ zvolala znovu maminka s dítkem, takřka už vzteklým. „Promiňte, je mi to opravdu moc líto, mohu vám zavolat někoho z ubytovací agentury. Třeba by pro vás nalezli hotel někde na okraji města,“ zkusil to znovu klidným hlasem a během toho mi vystavoval účet. „Ne, musí to být Manhattan,“ odpověděla mu afektovaně a zvedla plačícího potomka ze země. „Ano, ano, tak já zavolám do agentury, aby se s vámi spojili. Věřím, že s vámi najdou nějaké vhodné řešení.“ Docela mě to pobavilo, osobně bych asi vzala levnější hotel na okraji než cokoli na Manhattanu. A není to jedno? Myslela jsem si,
že se mě to prostě netýká. Až tak jsem byla napumpovaná pozitivní energií. Pilule došly před dvěma dny, takže to musela být ta pozitivní energie, co mě hnala k dobrodružství, jež jsem nemohla se svou náturou zvládnout. Úplně normálně jsem odjela taxíkem od hotelu. New York byl zvláštně vyschlý. Měla jsem z něj pocit žízně. Vypadal stejně, jako když jsem před dvěma týdny přijížděla, ale ten vzduch, který jsem nabrala do plic při přechodu z hotelu do auta, mi naprosto vypálil sliznice. Těšila jsem se na letiště, že si dám svačinku v nějaké kavárničce. Newyorské svačinky byly opravdu nejlepší. Mám dojem, že New Yorku umějí péct. To, co mě na letišti čekalo, bylo pro mě naprosto šokující. Byla to rána, facka, rychlostres, bomba a pecka v jednom a přímo do mého vyklidněného obličeje. Rychlý, přesný, bolestivý zásah. Sotva jsem vlezla do útrob terminálu, spadlo mi sebevědomí ke kotníkům a neobratně vrávoralo na podpatcích. Francouzský cop se mi
samým rozrušením rozpustil, líčení odplavila velká slza v kombinaci s nudlí u nosu a oblečení se mi propotilo, ač jsem to měla zakázané. Moje prsa byla citlivější než kdy předtím a já na nich cítila každou bavlněnou nitku levandulového zábalu, který je ovíjel. Odletová hala letiště praskala ve švech. Byl tam tak velký hluk, že mě okamžitě rozbolela hlava. Odporný zvuk popojíždějících kufrů a hlášení mi zvonil v uších a zapříčinil okamžitou desorientaci. I když jsem věděla, kam mám jít, absolutně jsem nedokázala určit směr. Doleva? Doprava? Kde jsou ty cedule, které vždycky visí od stropu? Byly tam, svítily, ale já je neviděla. Pro moje oči to byla rozmazaná čmouha, co hlučela zvláštním zvukem. Píp-páp-píp. Myslím, že takový zvuk vydávají detektory kovu. Masa lidí stála, chodila, seděla, ležela, vybalovala, svačila, nadávala a čekala. Hlavně – žvanila. V dálce jsem zahlédla obrazovky s barevnými řádky letů, tak jsem se vydala k nim. Plno lidí tam postávalo a jen tak civělo rovně
před sebe, snad ty obrazovky zaříkávali, aby se v tom krajním sloupečku objevil čas odletu namísto nechutného „zrušeno“. A v jednom řádku na mě mrknul i ten můj let. V devět do Londýna. Zrušeno. Zrušeno. Zrušeno! „Do háje!“ zašeptala jsem do okraje roláku, který jsem si v tu chvíli přetáhla přes pusu. Znovu jsem si překontrolovala poznámky na letence, na papíře a v diáři. Všude stejná čísla. Byl to skutečně on. Můj zrušený let. Hned několik řádků pod ním svítil zrušený let do Madridu. Do toho Madridu, který by byl večer ještě odletěl. A všichni ti lidé z aktuálně zrušených letů byli pravděpodobně v této obrovské, nepohodlné a hlučné hale. „Do háje!“ vypískla jsem znovu, už mimo rolák. *** Tak co člověk může v takové situaci dělat? První, co mě napadlo, bylo hledání přepážky letecké společnosti, od které jsem měla letenku
zakoupenou. Měla jsem neuvěřitelné štěstí, protože jsem ji našla prakticky okamžitě, a byla dokonce otevřená. Sice se k ní vinula dlouhá fronta nadávajících pasažérů, ale pracovníci v červených košilích byli tam a pracovali. Stáli upocení za sklem, ukazovali na papíry, diskutovali a vyjednávali. Některé letecké společnosti své přepážky nemilosrdně zavřely. Moje nikoli. Měla jsem o trochu méně starostí. V opačném případě bych se pravděpodobně přidala k bandě lidí, co mlátili do zatažených rolet letenkami. To jsem viděla, když jsem procházela halou a upřímně řečeno, bála jsem se jich. V nových lodičkách jsem si vystála dlouhou klikatou frontu s myšlenkou, že není zdaleka poslední. Při čekání mi jedno hovado-chlap přepadlo přes kufr, a jak se tam tak válel, došlo mi, že váží minimálně metrák a můj kufr se promáčkl, jako by si na něm ustlal gorilí samec. „Jééé,“ křikla jsem na něj. „Jééé, he he,“ odpověděl mi a pak ještě něco německého, čemuž jsem nerozuměla. Myslím,
že byl opilý, asi tu strávil noc. Najednou byl chlap pryč a můj promáčklý tmavomodrý kufr se jmenovkou, kde zářilo JELÍNKOVÁ, vypadal ještě levněji. Hned mě napadlo, že se kufru musím zbavit, protože se nehodí k mému novému zevnějšku. Přece jen, jsem oblečená jako zkušená cestovatelka, ale kufr mám jako zmatený dobrodruh. Jak jsem kufr zkoumala, otočil se ke mně kluk, co stál ve frontě přede mnou, a také si moje zavazadlo přeměřil. Asi se mu naopak líbil, protože to byl přesně ten typ zmateného dobrodruha, o kterém jsem přemýšlela. Celou dobu měl na zádech asi dost těžkou, lehce špinavou, původně pestrobarevnou krosnu se zipy pěkně u sebe zamčenými na švýcarský zámeček. Ten zámeček byl pěkný. Byl velice vkusný. Černý a leskle lakovaný. Stejný styl jako moje lodičky. Přitom asi dost bytelný. Hned jsem si vybavila, jak jsem si na cestu zámeček půjčila od bráchy, protože jsem doma žádný malý neměla. Vyprovázel mě a měl ho sebou. Prý tušil,
že si kufr nezamknu. Tak to měl teda pravdu. Musím mu ho vrátit a rozhodně si seženu tenhle švýcarský, protože se mi líbí, slíbila jsem si do roláku. Švýcarská vlajka vypadá na věcech dost luxusně. I na zámečcích, řekla bych. U přepážky letecké společnosti bylo vážně rušno, přesto jsem se tam po čtyřiceti minutách dostala. Ptala jsem se na to, na co se asi ptali všichni kolem. A sice: „Kdy poletíme?“ Odpověď zněla: „Až nám to sopka dovolí.“ Vzdálenější okénko, u kterého byl ten kluk se zámečkem, vášnivě diskutovalo o sopečném prachu, že je nebezpečný pro letadla, že už to někde testují na motorech a že dokud se nebude přesně vědět, co by mohl způsobit, tak letecký úřad omezení nezruší. „Dá se letět někam do Německa?“ ptám se. „Ne.“ „Do Rakouska?“ „Ne?“ „Do Polska?“ snažím se vyjednávat. „Co Francie?“ „Nikam. Už ani Madrid.“
„A co mám teď dělat? „Ukažte mi letenku.“ Podávám letenku a sleduji, jak si ji slečna vyhledává na počítači. Něco klikne doprava, něco doleva. „Chcete ji zrušit a vrátit peníze?“ „Ne!“ vypísknu, „chci letět domů.“ „Takže, tady máte kupony na jídlo. Tady jsou informace, jak si máte sbírat veškeré účtenky. Až se začne létat, tak vás budeme informovat e-mailem, co všechno si můžete za zrušený let nechat kompenzovat. A tady vám zarezervuji následující let.“ „Vy už máte následující let?“ „Ano, předpokládáme, že ta situace bude trvat do úterý. To znamená, že následně je volné místo…“ hledala v počítači a kývala hlavou ze strany na stranu, „…v sobotu, přesně za týden, devět hodin, dvacet minut. Na letišti buďte dvě hodiny před odletem.“ „Jak to za týden?“ vykřikne kluk se zámkem. Pravděpodobně dostal stejný let jako já. „Vy tu vyhlásíte válečný stav, ale víte, že za
týden v devět dvacet to poletí, a mě buzerujete, že tu mám být dvě hodiny předem? No, myslím, že se nezpozdím, protože tady budu přes týden čekat!“ křičel naštvaně. A měl pravdu. A najednou jsem chtěla říct to samé, ale nenacházela jsem anglická slova. Jenom ta česká. Ta nehezká česká. Udělalo se mi dost zle. Znovu se mi rozhučela hlava, takže jsem jen letmo sledovala, jak mi vrací letenku, stravenky, jak mi podává číslo rezervace a nějaký papír k odbavení. Vůbec nic neslyším, jen chci na vzduch. Cítím, jak se mi napíná kůže tam, kde jsem to dva týdny léčila, říkala jsem si v duchu a doufala, že najdu cestu před terminál. Od přepážky jsem pravděpodobně odbíhala velmi nepřirozeně a škubala jsem hlavou, abych se zorientovala a našla dveře ven. Jako zvíře, co se zaběhne do civilizace, jsem si připadala. Jenže na mě ta příroda venku nečekala. Kufr za mnou plápolal, už jsem neřešila, co všechno mám pomačkané promáčknutím od gorilího samce. Jen jsem utíkala ke dveřím z haly a lapala každý kousek čerstvého vzduchu, který dveřmi vcházel.
3. Aha, takže čekat. Čekat a nic nedělat. Psát si deníček. Chodit na záchod. Tahat kufr za sebou, jako debil. To bude super náplň práce na těch… počkat… moooooc dní. Nevím, jestli jsem byla sama, kdo měl pocit, že se ti lidé se situací nějak vyrovnali a zmizeli. Letiště se pomalu vyprazdňovalo, jen já nechtěla nikam odjet. Unikla jsem tedy mimo přepážky. Z nepohodlné sedačky rovnou do jídelní zóny, kde jsem si koupila sladkou buchtu s kávou a účtenku pečlivě uložila do desek. Měla jsem chuť na sladké. Na hodně sladkého. Podle ostatních lidí kolem jsem tipovala, že je v kavárně wi-fi, takže jsem hned vybalila notebook a snažila se připojit. Jenže, wi-fi bylo v restauraci zpoplatněné. Šla jsem si tedy zakoupit „povolenku“ a zoufale dlouho se připojovala do chatu. Klepaly se mi při tom ruce a cítila jsem, že vlastně v žaludku nemám na buchtu místo. Ani na konverzaci s bráchou,
tudíž jsem byla ráda, že se nehlásil. „Brácha, jsi on-line?“ Nikdo. Nechala jsem tedy zprávu zhruba tohoto znění: „Mám odlet přesunutý na příští sobotu, nebojte se o mě, peníze mi ještě zbyly, v případě nouze zavolám o finanční pomoc.“ „Tak – a teď hotel,“ řekla jsem už nahlas a česky, protože jsem byla smutná a zoufalá. Vyhledala jsem si ubytovací server, který mám nejraději. Zadala tam kategorii ubytování a taky maximální částku, kterou jsem byla schopna za noc zaplatit. Klikla na město a radostně vypisovala: New York. Tato dvě slova lahodila mému sluchu. Zatím. Přede mnou létaly tečky, jak se to snažilo najít vhodné ubytování. Ubytovací server byl evidentně přetížený. Během čekání, jsem myslela na to, jak jsem před pěti týdny každý hotel pečlivě studovala v recenzích a odškrtávala ty špinavé, daleko od kliniky. V situaci, ve které jsem se ocitla, bych byla vděčná za jakýkoli levný malý rodinný penziónek.
Po chvilce čekání mi to vyplivlo šest hotelů ve čtvrtích, o jejichž jménech jsem nikdy neslyšela. Připojila jsem se proto k mapám, abych si našla, kolik je to kilometrů od letiště. BYLO TO PĚKNĚ DALEKO. A takhle jsem prošla všech šest hotelů, které mi server v mé cenové relaci nalezl. Po necelé hodině, kdy mi notebook začal hlásit nutnost dobití baterky (ano, ano mám zoufale starý notebook), jsem si na konec bloku opsala adresy a telefonní čísla hotelů, které byly volné a cenově relativně přijatelné. Tedy, pokud by mě bratr založil. Nevěděla jsem, zda budu notebook ještě potřebovat, ale pro jistotu jsem ho vypnula a procházela si v hlavě vcelku solidní plán. A sice: nevyměknout hned na začátku. Prostě podle všeho mi zbývalo nemálo peněz, ale ubytování v New Yorku bylo, je a bude pro mě dost drahé. Takže co se týče hotelů, měla jsem maximálně na čtyři solidní noclehy. „Když v úterý neodletím (a to fakt nevypadá), budu už asi mít na účtu nulu a budu muset prosit bráchu o finanční injekci. Telefonát a
přesun peněz mě bude stát další peníze,“ drmolila jsem znovu pro sebe. Zjistila jsem totiž, že sopečný vír nad Evropou je prostě jen a jen o penězích a byla jsem z toho doslova rozzuřená. Ono v té bezmoci to ani jinak nejde. Uvažovala jsem. Počítala jsem. A rozhodla jsem se chovat tak, jako že už teď nemám žádné peníze, protože jen pánbůh věděl, co mi přinese další den. Neměla už jsem přece v New Yorku být. Tou dobou jsem měla být někde nad britskými ostrovy a za pár desítek minut přistávat na londýnském Heathrow. Následující spoj Londýn – Praha ve tři čtvrtě na devět mě měl dostat domů, do postele. Do mé úžasné postele švédského designu, co jsem dostala od rodičů k narozeninám. Nic z toho se nekoná a já za to nemůžu, zoufala jsem si. Ale zároveň si říkám, že do toho hotelu můžu vždycky. Taky můžu zapnout mobil a napsat bráchovi, aby mi něco málo převedl na kartu už teď… Takže hlavní je zachovat klid. Není zas až tak zle. Je to v pohodě.
Během svého spočinutí na nepohodlné plechové židličce u kavárny jsem musela vypadat jako naprostý šílenec. Nemluvila jsem sice nahlas, ale mluvila jsem sama k sobě a hlavně jsem se neustále uklidňovala a prokládala surfování po internetu slovy „v pohodě“, „to je dobrý“. Pomáhalo to. A pomáhalo psaní. Plán cesty domů 2: NEPOTIT SE PŘEKONTROLOVAT ÚČET ZABAVIT SE PSÁT ČÍST PO SOBĚ JÍST SPÁT PLÁNOVAT SI, CO BUDU DĚLAT PO NÁVRATU PLÁNOVAT SI, JAK SE BUDU VÍTAT PO NÁVRATU PLÁNOVAT SI, CO S JULKEM Začalo se dešťově stmívat. Lidí viditelně ubylo.
Možná měli dojem (stejně jako já), že už se blíží večer. Seznámila jsem se (čti: do kavárny přišla a mluvila nahlas ke všem čekajícím) s paní supervizorkou letiště, která mě a skupinku sedících v kavárně informovala, že se stav nelepší, a že se v tzv. krizovém sektoru začnou rozdávat lůžka a deky na spaní. Byla jsem tedy asi ofiko označena za někoho, kdo nemá na hotel. Byla jsem nazvána jakýmsi sopečným bezdomovcem, politováníhodným Evropánkem, co má hlad a je mu zima. Když supervizorka vyslovila „lehátka a deky“, otřásla jsem se hrůzou. Ale když jsem si představila, že si ze sedu budu moci na chvilku lehnout, bylo mi o mnoho lépe. Hned jsem se koukala, kde ta lůžková část bude zařízena, a následně jsem si začala pakovat věci, že se tam přesunu. Pořád ještě jsem měla možnost vypravit se do města za nějakým hotelem, ale když jsem viděla taxíky za oknem, došlo mi, že i v noci se můžu kdykoli sbalit a odjet. Třeba se sopka umoudří a já budu první odbavená, připravená dobít Evropu nějakým posíleným spojem, napadlo mě. Ta myšlenka mě
hřála. Po hodině zevlování u krizového sektoru nad schodištěm jsem dostala sušenku a bílou přikrývku s červeným křížem. Každý, kdo měl ruce – ostraha, uklízeči, nějací administrátoři a možná i pozemní letušky – skládali lůžka podél stěn a podél prosklených zábradlí. Nějaký zoufalý pán v uniformě s plandající ID visačkou to řídil a mnul si při tom nervózně obočí, jak měl z ničeho nic plno práce. Když bylo vše připravené, vpustili nás s lítostným úsměvem do našeho nového tábořiště – úložiště – útulku. Našla jsem si místo u reklamního panelu, abych měla jen jednoho dočasného souseda. Nikdo tam ještě nesousedil, ale lehátko bylo připravené. Bylo to dobré místo. Nešel na mě fukar z klimatizace a světelná reklama v oranžové barvě mi dotvářela lehký dojem ložnice. Vzala jsem si prošívanou bundu pod hlavu, sundala jsem si lodičky, které mi už vůbec nepřišly kamarádské, a rovnou jsem se natáhla.
Trochu to pode mnou zakřupalo, asi nějaká péra, ale mě to neodradilo od ležení. V nohou jsem měla úzkou uličku. Chodili jí další sopeční bezdomovci a za ní se začala zaplňovat dalších řada lehátek. Moc jsem se obávala toho, co přijde. Kdo přijde? Kdo to bude? Kdo bude ležet na lehátku pár centimetrů od mých nohou? A kdo proboha přijde vedle mě? Ulička mezi lehátky byla na šířku úzkého kufru. Mého kufru. Jenže, já jsem si kufr dala podél svého ležení v úrovni hlavy, abych měla zakrytý výhled. Nechtěla jsem, aby na mě bylo vidět, ale to šlo dost těžko. Tak tedy, kdo přijde? To je fuk, hlavně, že mě neuvidí. Myslím, že vzhledem k situaci jsem to vymyslela vcelku dobře. Na jedné straně oranžová reklama, na druhé aspoň pár centimetrů kufru. Když jsem se hlavou zabořila hlouběji do lehátka, bylo jich o pár víc. V nohách ulička, další lehátko celkem daleko. A u hlavy zábradlí. Bylo to první patro, takže za zábradlím už jen hloubka a šum v přízemí. Pán, asi padesátník s knírem, v kostkované
košili a džínech. To byl můj soused v nohách. Zpočátku si ničeho nevšímal, ale později se dal do paktu s dvěma studentkami, jež obývaly sousední lehátka. Zdálo se, že má na ně trpělivost jako nikdo jiný. Ty holky byly Italky, neovládaly žádnou další řeč, takže byly strašně vystrašené z toho, co se děje (myslím, že i víc než já) a snažily se někoho získat a vytlouct z něj jakékoli informace v italštině. Obě měly brýle a obě měly černé culíky. Na všechno kývaly a bylo znát, že jim to za těmi brýlemi zas až tak moc nezapaluje. Možná jsem mohla pomoci (na gymnáziu jsem měla latinu, takže jsem dokázala něco málo z jejich hovoru rozluštit), ale bála jsem se někoho oslovit, s někým se sama od sebe bavit. Opravdu to nešlo. Prostě to nemám v povaze. Asi. Já jsem byla také vyděšená, hodně vyděšená z této situace, takže jsem raději zvolila přehození deky přes hlavu a zoufale se snažila relaxovat. Pravidelně dýchat, nedrbat se, neposlouchat šum, jen se soustředit na svůj dech a myslet na hezké věci. Na fontánu s Buddhou. Na šeříkovou vůni. Na šeřík, co kvete v naší ulici. Na Letnou.
Hluboko pode mnou něco žuchlo. Za skleněným zábradlím se blýsknul blíže nespecifikovaný předmět a mě napadlo, že by možná šlo lehnout si na chvíli na břicho, koukat se dolů, do přízemí a odpoutat se tím od zaplňující se horní haly. Když jsem se otočila, lehátko nepříjemně zavrzalo, ale v tom ruchu to nemohl nikdo zaznamenat. Koukla jsem se, co se děje dole. A byla to nuda! Jen samí lidé. Chodící zleva doprava. Po pěti minutách mi výhled zpestřila plachetnice, tedy vozík úklidové čety, co měla stěžně z košťat a posádku v oranžových overalech podobných těm, co nosí miminka na spaní. Nebavilo mě to, a tak jsem zaujala původní pozici – s dekou (pochopitelně) na hlavě. Protáhla jsem nohy. Do něčeho jsem kopla. Něco spadlo na zem a někdo se mi omluvil. Pod dekou jsem nic neviděla a ani jsem se kouknout nechtěla. Šlo asi o něčí zavazadlo. To už se nedozvím. Ten dotyčný odešel uličkou dál do útrob krizového sektoru. Bylo mi najednou mnohem lépe fyzicky, a taky mnohem hůř
psychicky. Koukala jsem na chlupy z deky, prosvítající červené kříže, na svoje vyschlé, třesoucí se ruce, jak se mi zbarvují do zelena od zimy. Po chvilce jsem změnila polohu. Lehla jsem si mírně na bok a pomalu odsunula deku z očí. Bylo tam plno světla, jako na bílé pláži. Až na to, že to bílé byly deky a místo sluníčka stovka zářivek. Viděla jsem nosné sloupy vedoucí ke střeše, co vypadaly jako sirky, a taky jsem koukala, jak to živo v lidech pomalu upadá. Jak se pomalu zklidňují. A jak si tři lůžka ode mě dělají hnízdečko staří manželé s britským přízvukem, co mají tolik zavazadel, že prakticky zrušili uličku v nohou. „Aspoň tu nikdo nebude courat,“ říkám opět sama sobě. „A co když to budu já, kdo bude muset někam jít? Na záchod třeba?“ Děsila jsem se sebemenších hloupostí. Další chvilka s dekou na hlavě a rozdýchávání nastalé situace. Je jasné, že nějaká ulička mezi lehátky byla. Určitě se to dalo obejít nebo se mohla ta zavazadla odsunout, možná přeskočit. Snažila jsem se nemyslet na věci, co budou, a
soustředila jsem se na přítomnost. Jenže to bylo snad ještě depresivnější. Deka na hlavě pomalu přestávala fungovat. A neuplynul ani moc dlouhý čas a já jsem na malinkatou chvilinku v té nepříjemné náladě usnula. Možná jsem omdlela rozrušením, kdo ví. I když bylo teprve pozdní odpoledne a kručel mi žaludek, protože jsem si blbě koupila jen čokobuchtu namísto pořádné porce masa, dokázala jsem v tom hluku samým vysílením ze stresu usnout. To bych ani nečekala. Dokonce se mi zdál sen, jak se snažím na letišti běhat. Už v Praze jsem se naučila před snídaní na chvilku vyběhnout za ranním vzduchem na Letnou. Tady na Manhattanu se mi to povedlo jen jednou, ale nemělo to žádnou šťávu. Měla jsem dojem, že dýchám svinstvo. Asi jsem nezvolila správnou trasu, protože jsem čistě jen obíhala blok, kde byl můj hotel, namísto nejkratší možné cesty do parku. Mám ráda běhání. Je to zdravé a moderní. Uvědomovala jsem si to i ve snu a stres ze mě pomalu odpadával. Tedy po dobu spánku, samozřejmě.
Když jsem se probudila, první, co mě napadlo, bylo, že tentokrát asi běhat nepůjdu. A nebylo proč se vzrušovat, když byl teprve večer. Koukala jsem zase na strop a chytala jsem do uší všechny zvuky. Dalo by se říct, že ten reklamní kout, ve kterém jsem byla, byl hodně tichý. Tedy v rámci možností. Trochu poprskávala žárovka uvnitř reklamního panelu, což možná drobné zvuky přebíjelo, těžko říct. V dálce se někdo šeptem bavil a někde hodně v dálce se smálo dítě. Jinak všichni vypadali, že spí nebo alespoň leží. Samozřejmě tam nebylo ticho vhodné ke spánku. Jela klimatizace, někde něco startovalo a vrčelo. Motory letadel, co měly to štěstí a nemusely čekat. Testovaly se a zapínaly a vypínaly. Prostě hluk jako na letišti, nicméně lidé vcelku tišší. Koukla jsem se napravo a ejhle – někdo obsadil vedlejší lehátko. Metr a půl od člověka co má fobii na lidi, leží další sopečný bezdomovec a dýchá, protože se mu vlní deka na ramenou. Okamžitě jsem se rozechvěla. Už jsem sahala po dece, že si jí překryju obličej, ale
zvědavost mi nedala. Dál jsem se koukala na spícího člověka a neustále se kontrolovala větou: „No jo, s tím se musí počítat.“ Nebo touhle: „V New Yorku není člověk sám.“ Ta fungovala už několik dní. V té chvíli bych dala cokoliv za chvilku soukromí. Popadla jsem láhev vody a pořádně se napila. Následně jsem nervózně klouzala prsty po jejím povrchu s takovými drobnými výstupky, které bych mohla nazvat „protistresovými“, ale asi sloužily spíš k lepšímu držení láhve než proti tomu mému sopečnému nešvaru. Ale fungovalo to, protože jsem přestala myslet. Jediné, co jsem v tu chvíli vypnutí ovládala, byly mé nazelenalé, studené prsty, bubnující na lahev. Sedla jsem si na lehátko, podložila si záda bundou a počala jsem zabíjet čas neslušným zíráním na další sopečné uprchlíky, jako jsem byla já. A vůbec mi to nepřišlo nevhodné. Poklepávání na láhev mi vypnulo mozek. U velké prosklené stěny, která oddělovala veřejný prostor od kanceláří, byla lehátka
namačkaná na sebe. Byl mezi nimi jen úzký průchod, akorát tak na dvě nohy. Kufr by se rozhodně nevešel. Byly tam mnohem užší uličky než v místě, kde jsem byla já, ale záhy jsem si všimla, že jsou to nějací hodně mladí lidé se sluchátky na uších a krosnami, takže se možná jednalo o skupinku, která se navzájem zná. Uklidnila jsem se, že u nás to takhle vypadat nebude. My měli mezi lůžky uličky, kufry, boty a nějaké to oblečení. My jsme na tom nebyli tak zle jako třeba váleční uprchlíci nebo migranti, hrůzy válek, plačící matky, nemocní, zranění. Neustále jsem si opakovala, že vlastně vůbec o nic nejde. Jednou se domů dostat musím, a až se mi to povede, tak už nikdy nikam nepojedu. „Opravdu už nikdy. A abych neměla pokušení třeba vyjet někam s Julkem, vezmu kufr sebou, až půjdu do práce, pořádně se rozmáchnu a hodím ho ze Štefánikova mostu do Vltavy,“ šeptala jsem si pod dekou se rty přilepenými na zápěstí. Chvilku před tím, než jsem sama sebe kousla. Znovu jsem se podívala na lehátko v mé blízkosti a vtom mě praštil do očí zámek na
krosně, co ležela pod ním. Byl to ten zámeček se švýcarskou vlajkou, co se mi moc líbil. Fakt pěkný. Musel to být ten kluk, co stál frontu u stejné letecké společnosti, takže asi nějaký hodně podobný Evropánek, podle zámečku soudím, že Švýcar. Tak či tak, ten zámeček jsem měla v plánu si sehnat hned, jak se dostanu domů, a pak mě napadlo, že už vlastně nikdy nebudu cestovat a používat zavazadla a tedy zamykat je novým švýcarským zámečkem. Škoda. Kufr s takovým zámečkem by byl libový. Ehm, na dně Vltavy. Něco píplo. Byl to můj mobil. Hlásil, že potřebuje dobít baterii. Dělal to vždycky dlouho v předstihu, protože byl stejně jako jeho majitelka zbytečně vystresovaný tím, co by mohlo nastat (dlouhý hovor například) a nečekal na to, až to nastane (dlouhé hovory nevedu). Zapomněla jsem ho vypnout. A je možné, že prozřetelně věděl, že už ho stejně nebudu nikdy potřebovat, protože mi stejně nikdo telefonem nedokázal pomoci. Myslela jsem na to, že jsem vcelku hloupá (zapomenout vypnout mobil –
takové lajdáctví v rámci dobrodružství jako bylo toto), ale taky mi v hlavě blesklo, že jsem ten telefon už hodně dlouho nepoužila. Nemám mnoho přátel. A ta hrstka, co mě má ráda, raději píše než mluví. Proto to jsou také moji přátelé. Takže můj mobil se sice zlobil, ale možná se jen hlásil o slovo. Chudinka. Vstala jsem z lehátka a položila na něj kufr. Koukla jsem se dovnitř, jestli tam není něco k jídlu. A bylo. Dostala jsem v hotelu pár propagačních předmětů včetně čokoládových placiček, tak jsem je otevřela a během deseti minut jsem všechny zblajzla. A vůbec jsem si nepřišla blbě. Moje figura je pořád stejná, o trochu víc než „oplácaná“, nehledě na množství kalorií, stále se drží, ať běhám nebo ne, ať jím nebo držím hladovku. Pořád stejná, i když už mi čtyřicítka podala ruku a podrápala mi obličej. Až, když jsem kousla do poslední placičky, zafungovala omamnost čokolády a já se po dlouhých hodinách na kraťoulinkou chvíli cítila spokojeně. „Zbyla vám ještě čokoláda?“ zaslechla jsem
najednou vedle sebe hlas, který mi tu chvilku ještě o něco zkrátil a byl mi silně protivný, nepříjemný až skoro na přetažení deky přes hlavu. Otočila jsem se. Někdo chtěl skutečně konverzovat. Se mnou. Na místech, kde mají někteří lidé bicepsy, se mi vyrojila husí kůže, až to píchlo v obou jizvách po očkování. Byl to ten kluk se zámečkem. Hned jsem se rozhodla mu pracovně říkat Zámeček, protože to mám ve zvyku – pojmenovat si lidi, i když je neznám. Je to asi obrana proti mé již zcela zřetelné sociální fobii. Už jsem tu měla Brontosaura (chlap s dlouhým krkem), Čížka (ten chlap měl šílený hlas) a Holiče (ten se po obdržení lehátka rozhodl oholit). „Byla to čokoláda, že jo?“ zeptal se znovu Zámeček. Mluvil anglicky, ale měl německý přízvuk, to jsem už dokázala poznat. „Byla, ale už není,“ odpověděla jsem a pokrčila ramena. „Hm, tak to nic. A neměla byste trochu krému na ruce? Mám je děsně suchý a už mi přes klouby praská kůže do krve.“
Zámeček si sedl a prohrábl si velmi krátký, ježatý účes. Byl opálený. Podle všeho i dost vysoký a mohutný. Ale ve tváři to byl kluk. A pak měl dost podivné tričko. Bylo šedé, pod krkem vytahané a zmačkané. Kapsáče mu plandaly, asi že byly o dvě čísla větší nebo to byl ten moderní střih, jak z nich mají koukat trenýrky, ale jemu žádné trenýrky nekoukaly. Ani když se otočil a začal se hrabat v obrovské krosně plné nášivek. Vyndal si termosku s pitím, hltavě se napil, pak vytáhl něco, co vypadalo jako pivo, a jedním rychlým bouchnutím o kraj lehátka to otevřel. Zátka letěla až pod moje lehátko, na což Zámeček jen mávnul rukou a škodolibě se usmál na jednu stranu. Muselo to být pivo, protože, když se napil, tak si pomaloučku a potichu pokrkával. A taky to bylo cítit, možná, že z té zátky, co přistála pode mnou. Byl mi nesympatický. Jak jinak. Už předem jsem věděla, že budu mít s nejbližším sousedem problémy. Třásla jsem se tedy stresem oprávněně. Nechtěla jsem ho pozorovat, ale nikdo jiný v okolí činnost nevykazoval, takže jsem seděla
na lehátku, opřená o reklamu, záda podložená bundou, a koukala jsem, jak se hrabe ve svém nehezkém zavazadle. Vždycky se napřímil a rychlým dřepnutím pokračoval. A celé to vypadalo, jako by něco hledal na dně barelu s vodou nebo někde u bazénu, opřený o kraj, s rukama pod hladinou. Pil pivo, šátral tam po něčem a při tom kýval hlavou, jako by neviditelnému duchovi odpovídal: „Ne, ne, ne,“ ale přitom byl úplně zticha. Jevil se jako naprosto divný člověk, přesto jsem žmoulala okraj deky v klíně a zírala na něj jako na televizi. *** Někde jsem zaslechla zacinkání klíčů, někde bouchly dveře, někde zarachotilo v klimatizaci. Pomalu jsem odvracela hlavu a začala jsem číst, co jsem zatím napsala. Jenže vtom se od Zámečka ozval náraz a cvaknutí švýcarského zámku o podlahu. Pustil krosnu na zem, asi vztekle, protože to bylo celkem hlasité, a něco brumlal.
A pak se velice rychle otočil ke mně a vyrazil, aniž by spustil oči z cíle cesty. No, ten metr a půl nešel příliš dlouho, ale přispěchal, to mohu sebejistě napsat. „Musím se nezdvořile zeptat, jestli nemáte něco sladkého k jídlu. Je mi až blbě, jak jsem se přežral, a chtěl bych to něčím přetlouct. Sladký nebo ovoce pomáhá.“ Co to žvaní?, pomyslela jsem si zprvu, ale byla jsem slušná a konverzaci s ním jsem se nevyhýbala. Ostatně, byl to dočasný soused a byl schopný zaplatit letenku, takže žádný vandrák, to být nemohl. „Aha, no myslím, že ne. Už jsem snědla i sušenku, co rozdávali.“ „Do prdele,“ syknul se skloněnou hlavou. „A jó,“ zvolala jsem, když jsem si vzpomněla, „co žvýkačka? Mám dětskou.“ Zámeček kývnul, promnul si tvář a poděkoval za celé balení. Otočil se ke mně zády, aby si jednu odebral, a mně ihned došlo, že má v odebírání žvýkaček stejný styl. A sice vytáhnout kraj a zakousnout se do něj. Odebrat tak žvýkačku bez pomoci rukou, ale s rizikem
lehkého otření rtů o hranu balení. Což by znamenalo, že mi balení potencionálně poslintal. Hm. „Díky. Fakt děkuju.“ „Není zač.“ Už jsem si myslela, že odejde, ale dřepnul si k mé rozkládací posteli (nechci už psát ani lehátko, ani lůžko, protože mi to připomíná polní nemocnici) a začal se se mnou spontánně bavit. „Kam jste měla namířeno?“ „Jsem z Prahy, takže přes Londýn, a tam se, jak se zdá, momentálně nedostanu.“ „Já jsem měl taky letět do Londýna, pak do Německa, ale to teď nepůjde.“ Pokrčila jsem rameny. Na jednu stranu jsem asi potřebovala s někým konverzovat a svěřovat se, ale na druhou stranu jsem jasně viděla, že není jiné téma než ta zpropadená sopka, což mi přišlo vzhledem k okolnostem dost brutální. De facto nebylo o čem mluvit. Bohužel. Zámeček si stoupl, kouknul do dálky a rozloučil se slovy:
„Asi bychom měli zkusit spát.“ Kývla jsem a sesunula se do ležení. Měl pravdu. Poslechla jsem. Jenže spát se mi nechtělo, ani mi to nešlo. Ten kufr byl pořád nějak nízko, takže jsem Zámečka chtě nechtě trošku viděla a jediné, co jsem mohla dělat, byla ta deka přes obličej, což už mi přišlo vyloženě nevhodné a nedůstojné. Zámeček se natáhl, vzal si mobil a něco na něm mastil. Pak prudce vstal a zmizel do dálky. Ta jeho čipernost mě začala dost rušit. Uvažovala jsem, jak bych mu měla nějak opatrně říci, že by bylo nejlepší, kdyby si dřepnul nebo lehnul na tu rozkládací postel a nehýbal se. Protože jinak jsem z něj jasně nervózní. Slyšela jsem, jak bouchly dveře. To byly ty příšerné, těžké dveře od záchodů. A najednou jsem věděla, kam Zámeček šel. A bylo mi silně nepříjemné, že o něm mám takový přehled. Byl to přece úplně cizí člověk a já už o něm věděla tolik věcí. Přemítala jsem, jestli je opravdu potřeba vědět, kdo vedle mě leží a kolikrát jde na záchod. A napadaly mě šíleně černé myšlenky, jako že i on o mě má přehled a dobře ví, jak mizerně mi
musí být, když zalézám pod deku. Usnula jsem. Zase jen na pár desítek minut. Aniž by někde někdo udělal něco hlučného, vzbudila jsem se stresem ze vzniklé situace. A vzbudila jsem se do zimy. Po otevření očí jsem se třásla, nohy se mi potily, v žaludku mi létal otakárek fenyklový a vlasy cvičily Sokola. Bylo mi blbě. Otočila jsem se směrem k Zámečkovi. Spal. Ležel na zádech, hlavu podloženou neuvěřitelnou vrstvou oblečení, oči zavřené. Taky mi přišlo, že si svoji rozkládací postel (fakt nebudu psát lůžko) posunul blíž ke mně. Ale možná to nebyla pravda. Manželský pár za ním si četl. U stěny se záchody přibylo několik lidí. Někteří měli v ruce mobily, jeden měl notebook a ostatní podřimovali. Nebyla jsem v tom sama, ale i kdyby mi to v tu chvíli říkal promovaný psycholog, kousala bych si nehty a třela ušní lalůčky. Snad abych oddálila blížící se zvracení. Nebo zvracení ne? Opravdu je to motýl, kdo mi otáčí s žaludkem? Vzpomněla jsem si na stres, který jsem mívala
v knihovně, a bylo mi lehce do smíchu, protože se to se stresem, který jsem nyní prožívala, nedalo ani trochu srovnávat. Z čeho taky může mít člověk stres v knihovně? No, já ho měla. Třeba když jsem nestíhala svoji práci a chtěla jsem v pět odejít, neb jsem měla v plánu sraz s kamarádkou Věrkou. Občas spolu chodíme do kina, protože máme rády podobné filmy. Takže od půl šesté jsme šly třeba na nějakou romantickou komedii, pak rychle večeři do krabice a sníst domů. Jenže to všechno se musí stíhat, aby to klaplo takhle krásně a pro mě ideálně. Takže před pátou jsem sebou trhala a rychle mlátila do počítače, aby Věrka nemusela čekat před pokladnou. Ona to totiž strašně nenávidí. Vždycky říká: „Nenech mě čekat.“ Po dlouhém nadechnutí zkouší: „Nebo můžeme jít od půl deváté, jestli to nestíháš.“ Ale to už bývá kino plné a pro mě tedy přirozeně nevyhovující. Napila jsem se. Zoufale moc jsem potřebovala
