Magda Jogheeová 45 fejetonů
© Argo, 2014 © Magda Jogheeová, 2014 ISBN 978-80-257-1071-5
V
Magda Jogheeová
S kabelkou kolem světa a kompostu Ilustrace, grafická úprava a sazba Dora Dutková. Odpovědná redaktorka Ivana Tomková. Jazykové korektury Soňa Čapková. Technická redaktorka Saša Švolíková. Vydalo nakladatelství Argo, Milíčova 13, 130 00 Praha 3, (www.argo.cz) roku 2013 jako svou 2 176. publikaci. Vydání první. Vytiskla tiskárna Akcent. ISBN 978-80-257-107-5 Naše knihy distribuuje knižní velkoobchod Kosmas Sklad: Za Halami 877, 252 62 Horoměřice Tel.: 226 519 383, fax: 226 519 387 E-mail:
[email protected] www.firma.kosmas.cz Knihy je možno pohodlně zakoupit v internetovém knihkupectví www.kosmas.cz
Fejetony z let 2011–2013
v O malíři z Antibes, levandulových a tulipánových polích, holubech, lidech, puklici, dámské jízdě, babím létu, pohřebních řečech, ZAZ, srpnovém odpoledni, monacké Cow Parade, patologické harmonii, klimatických uprchlících, kočkách a psech, cukrárnách, předpovědi počasí, krásných modrých očích…
Zprávy ze světa
S kabelkou kolem světa Mám sen. Jak jednou vyrazím na dalekou cestu jen s malou, pěknou kabelčičkou. Bude v ní samozřejmě zlatá karta a možná kartáček na zuby. Budu cestovat volná jako pták a všechno potřebné příležitostně koupím a někde odložím, takže domů se vrátím zase jen s kabelkou. K tomu snu neodmyslitelně patří zářivá barva nádherně vyfoukaných vlasů a dokonalá manikúra. Když jsem v listopadu loňského roku nastupovala v Ruzyni do letadla mířícího na ostrov Mauricius, bylo pochopitelně všechno jinak. Táhla jsem obrovský kufr pojmenovaný poněkud zlomyslně Little Marcel. Vlasy měly mít hedvábnou barvu srnčí hnědi, ale všechny to dobře známe, jak frustrující bývá rozpor mezi snem a skutečností. Připomínala jsem vzteklou lišku vymáchanou v rybníku (pořádně jsem zmokla). Místo manikúry – bizarní tvary nehtů. Prostě jsem ještě na poslední chvíli hrabala listí na zahradě. Naštípnutý nehet na levém prostředníčku
7
jsem až do Dubaje objížděla palcem (pilníček na palubu nesmí) a znervózňoval mě tak, že jsem se vůbec nemohla soustředit na nic jiného. Když jsem jím zašermovala před nosem spolucestující kamarádce Libušce, lekla se tak, že červené víno si nad Mezopotámií vylila přímo do rozkroku, na bílé kalhoty.
8
Většina žen v letadle pila spořádaně vodu a džus. Požá daly jsme o whisky, bez ledu. Jak je možné, že opět cestuju jak nákladní velbloud? Přemítám, co všechno v kufru mám. Kromě jiného skleničky novoborských sklářů (pro tetičku k osmdesátinám), povidla a droždí, samonavíjecí vodítko pro psa, půllitr a pivo v plechovce, šampon, fén, mléko proti slunci… než mně obsah přepochodoval hlavou, byli jsme už někde nad Indickým oceánem. Když jsem všechno na Mauriciu vybalila a rozdala, strašně se mně ulevilo. Přísahala jsem, že nic nekoupím. Kašlu na dárečky, suvenýry, vanilku i rum. V mém kufru zůstane několik triček, kraťasy, kalhotky a několik semen z borovic z lesů v Black River. První týden jsem mezi trička vpašovala šáteček s dodem. Váží snad gram, kufr to ani nepozná. Pak tam přibyl druhý, třetí, čtvrtý, pátý – mám několik kamarádek. Fatální byla návštěva v Bois Chéri, továrně na výrobu čaje. Táhly jsme s Libuškou každá igelitku. Odletět bez tak skvělého čaje by byl hřích. Když se blížil čas návratu, hodně jsme zvažovaly, doslova. Kolik může vážit sklenička s dodem a mistička s růžovým holubem? Tričko s dodem pro zetě, tričko s dodem pro děti. Bez vanilky neodletím! Dostala jsem pekelný nápad. V lednu sem přiletí manžel s dětmi, budou mít dohromady nárok na sto dvacet kilo. Něco jim tu odložím. Fén se přece bude hodit, stejně jako parfém, repelent proti komárům a tak dál. Koupila jsem speciální odkládací tašku (moc pěknou, růžovou) velikosti pytle na obilí. A ještě jednu menší pro sebe, když v příručním zavazadle může být navíc sedm kilo blbostí. Můžu dál vesele nakupovat. Dodo, symbol
9
ostrova, je úžasný. Obě ho milujeme. Mírumilovný pták, který vypadá trochu jak obtloustlá kačena. Žil na ostrově v pokoji, než se mu do ráje navezli námořníci, udělali si ho k obědu a zjistili, že má tuhé maso. Ale stejně se jím cpali dál. Až snědli posledního. Vypadá křehce a bezbranně. Objala jsem ho kolem krku (bohužel jen sochu před obchodem) a Libuška ho líbá na zobák. Když zavírám poslední den kufr, po dlouhé době blednu. Ještě že Marcel má další zip, kterým rozšiřuje objem. Snažím se kufr zvednout na osobní váhu a rupne mně v kříži. Připomínám polednici, jak se plížím s kufrem na letiště. Vzteklá liška se změnila v durynského vousáče (slepice). Nějak marně jsem místní kadeřnici líčila barvu, jakou chci. Na rukou mám lak starý pět týdnů. Kufr plný opeřenců. Budu mít stoprocentně nadváhu, cítím to v kostech. Jak se dvě snažíme narvat kufr na váhu, natáhnu si předloketní sval.
7 Do prdele! Slečna za přepážkou se usmívá. Umí perfektně jen anglicky a francouzsky. 29,6 kg! Koupila jsem ještě mauricijský rum. Nad oceánem se letadlo trochu kolébá (vliv doda je nesporný). Two whisky, please! Jak je možné, že mám kufr plný ptáků, čaje, vanilky, rumu, šátků a cukrové třtiny? A je vůbec reálné, abych jednou cestovala bez kufru? Copak jsem mohla přijet
10
bez droždí a povidel, když všichni příbuzní zbožňují moravské koláče? Byla to sláva jak o díválí (svátek světel), když jsem koláče vytáhla z trouby. Všichni jásali a nemohli se dočkat, až vychladnou. Myslím, že se povedly, a byly by ještě lepší, kdybych měla naši mouku, 00 extra speciál. Cestovat jen s luxusní kabelkou, tak to je vážně sen. Ale ještě pořád věřím. Snad jindy. S kabelkou Louis Vuitton. A kilem hladké mouky v ní!
11
Bitva o levandulové pole Když jsem poprvé uviděla levandulové pole poblíž francouzského městečka Gordes, padla jsem na kolena. Traktorista z vedlejší vinice na mě významně zatroubil, asi jako že chápe můj obdiv. Nikdy se nedozví, že se mně kolena podlomila také z momentální slabosti, dehy dratace a mnohahodinové jízdy autem bez přestávky. Občas jsem trochu podezírala autory neskutečných pohlednic s lány modrofialových rolád, že se jedná o fotomontáž. Letos jsem se musela omluvit. Koupili jsme přímo ve Francii malý výlet na pole. Začátek byl dramatický. Mělo nás být deset, ale sešlo se nás před turistickým centrem v Aix en Provence jedenáct. Průvodce pečlivě zkoumal všechny papíry a dlouho telefo noval. Bylo takové vedro, že ani holubi nežebrali. Vůdce smečky, původem Číňan, projel naši tlupu zkoumavým pohledem. Potili jsme se. Někdo musí z kola ven. Dcera, manžel a já jsme se mu dívali pevně do očí. Stejně jako
12
skupinka Švédů a Američan. Jak řekla dcera, vybral si nejslabší článek. Dvě Číňanky. Jedna musela zůstat ve městě. Druhá byla smutná, že přišla o kamarádku, ale zbytek skupiny jí to vynahradil svou pozorností. Švéd se na ni smál, Američan ji připoutal bezpečnostním pásem, průvodce s ní neustále švitořil.
u Mikrobus projížděl oblastí Var, poblíž města Valensole. To, co jsme viděli, nám vyrazilo dech. Osmý div světa. Vyskákali jsme ven jako kobylky. Lány levandulí se táhly k obzoru. Modré oči Švédů zfialověly. Američan mával rukama, pak se uklidnil a celá výprava vypadala jako v pohádce, kde všichni zkameněli. Fotili jsme lány polí ze všech úhlů a stran. Už dávno jsme měli odjet. Nešťastný průvodce ukazoval ke dveřím mikrobusu, ale naše skupinka poletovala jako motýli. Odlétali jsme mezi rolády, objímali keříky a vůbec nám nevadilo, že byly plné včel. Hučelo to tady jak na letišti. Nakonec se podařilo našemu příliš zdvořilému průvodci zahnat nás zpátky na sedadla. V krámku ve Valensolu jsme řádili znovu. Pytlíčky se semeny levandule, živé kytky. Levan dule bude rozeseta do všech světových stran. Po návratu do Aix jsem v jedné galerii uviděla obrázek levandulového pole. Musím ho mít! Cena byla přijatelná. Když jsem podávala prodavačce kartu, ukázalo se, že pomyslná cena je za rám, obrázek měl hodnotu o mnoho řádů vyšší. Dcera se na mě udiveně dívala. Mami, to přece nemyslíš vážně. To je celý tvůj důchod.
13
No právě, povídám. To bude zase samé jídlo, benzin, prášek na praní, obojky proti klíšťatům… chci něco pořádného! Rám jsem měla dostat zadarmo, dáreček, ale odmítla jsem, protože se mně vůbec nelíbil. Akorát mohl za to, že jsem měla obraz. Cestou do hotelu jsme vedly debatu o vyrovnaném rozpočtu, nezodpovědných jedincích a umělcích, které je třeba podporovat. Dcera, studentka, mi udělala velko rysou nabídku. Půjčí mně. Mám radost, že jsem, při své dobrodružné povaze, vychovala zodpovědnou bytost, která umí hospodařit, a ještě navíc má pochopení pro bláznivou matku.
c Také jsem chtěla mít doma políčko s levandulí. A tak jsem si ho zhruba před deseti lety vyseděla. Totiž, byla jsem členkou volební komise v naší malé vesničce a dva dny se neskutečně vlekly. Když jsem dostala zaslou ženou odměnu, chtěla jsem ji dobře investovat. Vzala jsem přepravku a koupila sazenice levandulí. Vysadila jsem políčko. Přišla jsem o něj postupně, potupně. Nejdříve se v něm začali válet psi. Pak se nám ucpala kanalizace. Nové odpadní roury musely vést nejkratší cestou. Přes políčko. Když chlapi kopali, rvalo mi to srdce. Prosím, aspoň tu velkou zkuste zachránit! Kopáč se na mě zle podíval. Druhý den ale hlásil: Paní, ten bodlák jsem vám schoval v kýbli pod šeřík.
14
Můj bodlák, poslední levandule, byla základem pro záhon lemující chodník, tak jak to dobře znám od francouzských domů. Přitáhla jsem z OBI dokonce bílé kamínky, aby záhon byl co nejkrásnější. Jaro bylo přívětivé, levandule se krásně košatily a ježily jako dikobraz. Vše bylo tak autentické, že na jedné levanduli se objevil kokon zápřednice jedovaté, což je pavouk původem ze
15
