FARNÍ INFORMÁTOR 22. NEDĚLE V MEZIDOBÍ – 31. SRPNA 2014
Má duše po tobě žízní, Hospodine, Bože můj!
TABGA - místo, kde Ježíš z pěti ječných chlebů a dvou ryb zázračně nasytil zástupy pěti tisíc mužů kromě žen a dětí. Peregrinatio Ad Fontes Salutis, Izrael, 26. února 2013. Eucharistie ve svatyni – jeskyni sv. Rozálie na Montepellegrino, Palermo, Sicílie, Peregrinatio Ad Portam Fidei, 6. 7. 2012.
MODLITBA VĚŘÍCÍCH K: Bratři a sestry, spolu s Petrem jsme v Krédu katolické Církve vyznali svou víru v Ježíše Krista, Božího Syna. Skrze něj nyní s důvěrou volejme k Otci: L: VĚRNÝ BOŽE, SMILUJ SE NAD NÁMI. Veď Svatého otce Františka, ať je proroctvím tvého evangelia, aby Církev i svět v jeho slovech a činech viděl Tebe, jenž přijdeš, abys odplatil každému podle jeho jednání. K Tvé přímluvě, Královno míru, se utíkáme s naléhavou prosbou za mír na Ukrajině, zvláště se modlíme za mrtvé, jejich rodiny a za všechny, kdo v této zemi trpí. Synu člověka, jenž přijdeš ve slávě Otce, učiň přítrž krutému násilí na obyvatelstvu Iráku, Sýrie, Nigérie, a mezi všemi členy lidské rodiny dej vzejít jitřence pokoje a smíření. Za křesťany, aby cestou upřímného pokání dokázali změnit své smýšlení, a tak rozeznat, co je vůle Boží, co je dobré, bohulibé a dokonalé. Za ty, jejichž víra v životních zklamáních i osobních selháních zeslábla, aby po příkladu a na přímluvu sv. Rozálie a sv. Augustina hledali Boha ve svém nitru a tak došli k vyznání: „Stvořil jsi nás pro sebe, Bože, a naše srdce zůstává neklidné dokud nespočine v tobě“. Za mladé lidi, aby se nechali inspirovat životním svědectvím bl. Matky Terezy z Kalkaty, a v její odpovědi na výzvu tvého Syna „Pojď, buď mým světlem“, zaslechli i tu svou. Aby lidé poznali, že konzumní způsob života zotročuje ducha a je smrtí lásky i naděje. Za věrné zemřelé, ať patří na tvou moc a slávu. K: Nebeský Otče, dej, ať následujeme tvého Syna po cestě kříže, abychom spolu s Ním měli účast na slávě vzkříšení. O to tě prosíme skrze Krista našeho Pána. L: Amen.
FARNÍ INFORMÁTOR 23. NEDĚLE V MEZIDOBÍ – 7. ZÁŘÍ 2014
Kéž byste dnes uposlechli jeho hlasu! Nezatvrzujte svá srdce!
DRYSICE:
Radostí zajásám v Pánu.
Eucharistie v kostele Narození Panny Marie v Drysicích.
MODLITBA VĚŘÍCÍCH K: Bratři a sestry, Boží slovo nás ujišťuje: „Kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich“. S touto důvěrou prosme: L: PROSÍME TĚ, VYSLYŠ NÁS. Veď Svatého otce Františka, ať je proroctvím tvého evangelia, aby Církev i svět v jeho slovech a činech viděl Tebe – Přicházejícího odplatit každému podle jeho jednání. Prosme za nás, kteří slavíme tuto eucharistii, aby nám uznání našich slabostí a hříchů napomáhalo v porozumění a odpuštění bližním. K Tvé přímluvě, Královno míru, se utíkáme s naléhavou prosbou za mír na Ukrajině, zvláště se modlíme za mrtvé, jejich rodiny a za všechny, kdo v této zemi trpí. Synu člověka, jenž přijdeš ve slávě Otce, učiň přítrž krutému násilí na obyvatelstvu Iráku, Sýrie, Nigérie, a mezi všemi členy lidské rodiny dej vzejít jitřence pokoje a smíření. Za křesťanské rodiče, aby je inspirovala, vedla a posilovala bdělá a starostlivá péče Panny Marie, s níž provázela svého Syna od chudoby betlémských jeslí až k ponížení kříže. Za věrné zemřelé, ať ve společenství Nanebevzaté a všech svatých patří na tvou slávu. K: Bože, dej, ať životem v lásce, vzájemném porozumění a trpělivosti, dokážeme získávat srdce našich bratří pro tvé království, a tak zakoušíme, že v nás působí tvůj Duch. Skrze Krista našeho Pána. L: Amen.
FARNÍ INFORMÁTOR SVÁTEK POVÝŠENÍ SVATÉHO KŘÍŽE – 14. ZÁŘÍ
2014
Nezapomínejte na Boží skutky!
U Ježíšova kříže na Kalvárii, bazilika Svatého hrobu, Jeruzalém, Izrael, Peregrinatio Ad Fontes Salutis, 1. března 2013. „Kde domov můj“ na vlnách Genezaretského jezera, Peregrinatio Ad Fontes Salutis, Izrael, 26. února 2013.
MODLITBA VĚŘÍCÍCH K: Bratři a sestry, oslavujme Krista Pána, jehož kříž je pro celý svět znamením spásy, a s důvěrou prosme: L: UKŘIŽOVANÝ JEŽÍŠI, SMILUJ SE NAD NÁMI. Za Svatého otce Františka, aby jeho nadcházející apoštolská cesta do Albánie, zbavené komunistické tyranie, dala národu společně kráčet s Bohem vstříc naději, která nezklame. Aby završená Pouť k zázrakům víry byla poutníkům stálým mementem posvátných míst, a v každodennosti života jim dávala zaslechnout výzvy k modlitbě, pokání a naději. Synu Boží, tys na poušti uzdravil každého, kdo pohlédl na měděného hada, učiň přítrž krutému násilí na obyvatelstvu Iráku, Sýrie, Nigérie, a mezi všemi členy lidské rodiny dej vzejít jitřence pokoje a smíření. Milovaný synu nebeského Otce, tys nepřišel svět soudit, ale spasit: veď naše příbuzné a přátele, ať chodí ve světle víry, aby v den soudu stáli po tvé pravici. Synu člověka, tys byl vyvýšen na kříž, aby žádný, kdo v tebe věří nezahynul, ale měl život věčný: otevři jeho brány všem našim věrným zemřelým. K: Otče veškerého milosrdenství, tys křížem svého Syna vykoupil svět. Shlédni na tuto svou rodinu, a vyslyš prosby které k Tobě vznáší skrze Krista našeho Pána. L: Amen.
Římskokatolická farnost Pustiměř, www.pustimer-farnost.cz, bankovní spojení: ČS a.s., Vyškov, č.ú.:1560129309/0800
CHRÁM SV. BENEDIKTA V PUSTIMĚŘI
ÚTERÝ, 16. ZÁŘÍ 2014 V 19.00 HODIN
LAUREÁTA SERENADE CHORAL FESTIVAL WASHINGTON, D.C., USA, 2014
dětského pěveckého sboru ONDRÁŠEK
první světice českého národa
KONCERT K POCTĚ SV. LUDMILY
Přijměte pozvání na
LITURGICKÉ TEXTY 22. NEDĚLE V MEZIDOBÍ 1. ČTENÍ – JER 20,7-9
Čtení z knihy proroka Jeremiáše. Svedl jsi mě, Hospodine, a dal jsem se svést; byl jsi silnější než já a přemohls mě! Celý den jsem na posměch, všichni se mi vysmívají: Kdykoli mluvím, musím křičet, ohlašovat násilí a zpustošení; Hospodinovo slovo se mi stalo pohanou a posměchem po celý den. Řekl jsem si: "Nebudu se již o něho starat, nebudu již mluvit jeho jménem." Tu se (Hospodinovo slovo) stalo v mém nitru hořícím ohněm, zavřeným v mých kostech; snažil jsem se ho snést, ale nebylo to možné. ŽALM 63
Bože, ty jsi můj Bůh, snažně tě hledám, má duše po tobě žízní, prahne po tobě mé tělo jak vyprahlá, žíznivá, bezvodá země. Tak toužím tě spatřit ve svatyni, abych viděl tvou moc a slávu. Vždyť tvá milost je lepší než život, mé rty tě budou chválit. Tak tě budu velebit ve svém životě, v tvém jménu povznesu své dlaně k modlitbě Má duše se bude sytit jak tukem a morkem, plesajícími rty zajásají ústa. Neboť stal ses mým pomocníkem a ve stínu tvých křídel jásám. Má duše lne k tobě, tvá pravice mě podpírá. 2. ČTENÍ – ŘÍM 12,1-2
Čtení z listu svatého apoštola Pavla Římanům. Pro Boží milosrdenství vás, bratři, vybízím: Přinášejte sami sebe v oběť živou, svatou a Bohu milou! To ať je vaše duchovní bohoslužba. A nepřizpůsobujte se už tomuto světu, ale změňte se a obnovte svoje smýšlení, abyste dovedli rozeznat, co je vůle Boží, co je dobré, bohulibé a dokonalé. EVANGELIUM – MT 16,21-27
Slova svatého evangelia podle Matouše. Ježíš začal svým učedníkům naznačovat, že bude muset jít do Jeruzaléma, mnoho trpět od starších, velekněží a učitelů Zákona, že bude zabit, a třetího dne že bude vzkříšen. Petr si ho vzal stranou a začal mu to rozmlouvat: "Bůh uchovej, Pane! To se ti nikdy nestane!" On se však obrátil a řekl Petrovi: "Jdi mi z očí, satane! Pohoršuješ mě, neboť nemáš na mysli věci božské, ale lidské!" Tehdy řekl Ježíš svým učedníkům: "Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mě. Neboť kdo by chtěl svůj život zachránit, ztratí ho, kdo však svůj život pro mne ztratí, nalezne ho. Neboť co prospěje člověku, když získá celý svět, ale ztratí svou duši? Nebo jakou dá člověk náhradu za svou duši? Syn člověka přijde ve slávě svého Otce se svými anděly, a tehdy odplatí každému podle jeho jednání." 3
Skryté znamení (zamyšlení J. E.Tomáše kardinála Špidlíka, SI, čestného občana Pustiměře)
Chlapec šel ke zkoušce na Universitě, celý se třásl, nechtěl ani snídat. „Co když propadnu!“ lamentoval. Slyšela to matka a dozlobila se. „Tak se ke zkouškám nechodí. Myšlenku na propadnutí si nesmíš vůbec připouštět. Ta nesmí mít v tvé hlavě místo. Jenom tak se dá žít. Občas se sice přihodí neúspěch, ale i ten se musí co nejdřív zapomenout a ne na něj myslet předem“. Nezdá se nám, že projevil tento zdravý optimismus i sv. Petr, když napomenul Ježíše, aby nemluvil o svém umučení? Zvláště se tyto řeči nehodily k tomu, co předcházelo. Sestoupili z hory, kde se Ježíš před očima učedníků proměnil, kde ho viděli ve slávě a slyšeli z nebe svědectví o jeho božím synovství. A teď zčista jasna začne Ježíš dávat učedníkům najevo, že musí jít do Jeruzaléma, mnoho trpět od starších, velekněží i vykladatelů Písma a být zabit a třetího dne být vzkříšen. Evangelium k tomu dodává, že si Petr vzal Ježíše stranou a začal mu to rozmlouvat: „Bůh uchovej, Pane! To se ti nesmí stát“ (Mt 16,22). My ovšem dnes vidíme události v jiné perspektivě. Ale to neznamená, že by šlo o pravdy lehko přijatelné. Zkusme si to osvětlit příkladem z křesťanského umění. Tu je přirozeně hlavním tématem zobrazení kříže. Ale jak jej podat, aby vyjadřoval skutečně tajemství víry. Východní autoři někdy kritizují realistické podání smrti Kristovy, jaké je časté na Západě. Dodávají, že při pohledu na takový kříž každého mimoděk napadne myšlenka podobná jakou měl sv. Petr: Probůh, ať se nám něco podobného nestane! Realistické zobrazení muk budí strach, protože tu vidíme jenom neštěstí. Na to pak je lépe nemyslit. Ve staré době a dodnes na Východě zobrazují proto kříž jako oslavený, neoddělitelný od tajemství vzkříšení a oslavy. Byly časté typy nazvané crux gemmata, kříž s perlami, plný zlata a ozdob. Nebývá tam osoba Krista, je to jenom symbol a to vítězství, života a ne smrti. Takový kříž ovšem nevzbuzuje strach a nosí se jako ozdoba. sou ovšem ve staré době také obrazy realističtější s osobou rozpjatého Spasitele. Ale malíři si dávali pozor, aby nezašli příliš daleko. Na nejstarších malbách je Kristus sice na kříži, ale je oblečený v bílé roucho, colobium, korunu má na hlavě zlatou, je bez známek utrpení, protože z kříže kraluje světu. Po stranách je slunce a měsíc. Nad jeho říší slunce nezapadá. Co tím chtěli malíři vyjádřit? Nutnost vidět kříž ve světle víry. Kristovo umučení není tím, čím se jeví očima profánníma, není to porážka a neúspěch, ale vítězství 4
a sláva. Není divu, že vznikla tato zobrazení v prvních dobách křesťanských. Kříž byl donedávna ještě obvyklý popravní nástroj a sám v sobě nemohl budit nic jiného než hrůzu. Před křížem zlaceným a ozdobeným perlami se ten odpor ztrácel. Ale i tento způsob podání měl nevýhody. Před zlaceným křížem se snadno zapomene na to, že je to opravdu kříž a že jím zůstává, i když se ozdobí perlami. Ve středověku proto začali zobrazovat umučení Kristovo realisticky. Vznikají křížové cesty, Boží muka, sloupy bičování, apod. Pobožnosti a modlitby nás povzbuzují, abychom si uvědomili, kolik a jak pro nás Ježíš trpěl, abychom tedy snášeli i my trpělivě utrpení naše. Je tedy jakoby druhá strana téže mince. Na jedné je zobrazeno vzkříšení, na druhé smrt, která k němu vede. Přesto všechno si dovedeme těžko představit ty dvě stránky současně. Abychom viděli jednu, musíme obrátit stranu. Nejlépe si to představíme, když obojí oddělíme časově: napřed smrt a utrpení, potom přijde vzkříšení a věčné štěstí v Bohu. Tak tomu přece bylo podle vypravování evangelia. Tak to viděli očití svědkové, apoštolé. Ale viděl to tak i sám Ježíš? Před jistým časem vedli spolu dva římští teologové dlouhou a živou diskusi o Kristově vědomí. Jako Bůh a člověk viděl všechno z dvojí perspektivy: božsky a lidsky. Jak se ty dva pohledy prolínaly, o tom si těžko dovedeme udělat dokonaly obraz. Ale přece jenom jsme si jistí, že jeden doplňoval druhý. Jako člověk viděl Ježíš své utrpení lidsky a lidsky se ho i děsil. Vždyť se potil i krvavým potem úzkosti. To však, že své utrpení svobodně a s tak neobyčejnou silou nesl, nám ukazuje, že našlo jeho lidské vědomí oporu vyšší ve vědomí Božím. Jak jsme řekli, těžko se můžeme vžít do vědomí Bohočlověka. Ale přesto pozorujeme v životopisech svatých odlesky tohoto spojení. Cítí, vnímají životní události přirozeně a nadpřirozeně současně. To se nejlíp projeví v bolestech a pronásledováních. Příklad toho druhu, který bychom skoro nazvali klasickým, je v životě patronky nemocných, sv. Lidvíny. Začátek je celkem banální. Holandské děvče, plné života, se klouzalo na ledu. Holanďané bruslili už ve středověku. Dělali to na rybích kostech uvázaných na boty. Mládež se přitom šťouchá, padá se, nějaký nos se i rozbije. V případě Lidvíny se zlomilo žebro. Dnes je to jeden z nepatrných sportovních úrazů. Ale tenkrát se vinou zmýleného ošetřování vyvinula tragédie: vnitřní hnisání spojené s postupným odumíráním celého organismu a prudkými bolestmi. Myšlenka na sebevraždu v takových okamžicích není daleko. Lékaři nepomáhali, ale pomohl kněz. Přinesl nemocné kříž se slovy: „Tu máš knihu a čti ji stále!“ A četba pomohla. Nemocná se neuzdravila, bolesti nepřestaly, ale z úst trpící vyšla neuvěřitelná slova: „Kdybych věděla, že si jedním Zdrávasem vyprosím zdraví, tak bych se ten Zdrávas nepomodlila“. Máme tu něco, co se v lidské logice a psychologii nedá spojit: z jedné strany živelný odpor k utrpení a z druhé strany hluboké přesvědčení o jeho smyslu a o jeho nesmírné hodnotě před Bohem. Spojuje se tu lidské a božské a může to pochopit jenom ten, kdo to zažil. Nejsou to jenom velcí světci. V menší míře to prožívají všichni křesťané v hlubokých zážitcích své pouti. Vědí, že musí trpět, ale nelekají se toho, neříkají, že se to nesmí stát, ale modlí se: „Buď vůle tvá!“ Mluvil jsem o malířích. Znám jednoho moderního, který často zobrazuje Krista. Jeho touha pak je podat jej jako trpícího, bez znaků slávy, ale přitom tak, aby samo utrpení se jevilo jako symbol krásy a vítězství. Taková je totiž podstata radostného poselství evangelia. Kříž i bez zlata a perel je symbol slávy. 5
LITURGICKÉ TEXTY 23. NEDĚLE V MEZIDOBÍ 1. ČTENÍ – EZ 33,7-9
Čtení z knihy proroka Ezechiela. Toto praví Hospodin: "Nuže, synu člověka, ustanovil jsem tě strážným pro Izraelův dům. Když uslyšíš z mých úst slovo, napomeň je mým jménem. Když řeknu bezbožnému: Zemřeš!, a ty mu nebudeš domlouvat, aby se odvrátil od svého chování, umře on, bezbožník, pro svou nepravost, ale jeho krev budu vymáhat z tvé ruky. Když se však budeš snažit odvrátit bezbožného od jeho chování, aby se změnil, ale on nezmění své chování, zemře pro svoji nepravost, ty však sám sebe zachráníš." ŽALM 95
Pojďme, jásejme Hospodinu, – oslavujme Skálu své spásy, – předstupme před něho s chvalozpěvy – a písněmi mu zajásejme! Pojďme, padněme, klaňme se, – poklekněme před svým tvůrcem, Hospodinem! – Neboť on je náš Bůh – a my jsme lid, který pase, stádce vedené jeho rukou. Kéž byste dnes uposlechli jeho hlasu: – "Nezatvrzujte svá srdce jako v Meribě, – jako tehdy v Masse na poušti, – kde mě dráždili vaši otcové, – zkoušeli mě, ač viděli mé činy." 2. ČTENÍ – ŘÍM 13,8-10
Čtení z listu svatého apoštola Pavla Římanům. Bratři! Nebuďte nikomu nic dlužni – jen vzájemnou lásku. Neboť kdo druhého miluje, splnil zákon. Vždyť přikázání "nebudeš cizoložit, nebudeš zabíjet, nebudeš krást, nebudeš žádostivý", a je-li ještě nějaké přikázání, všecka jsou shrnuta v tomto: "Miluj svého bližního jako sám sebe." Láska bližnímu neubližuje. Naplněním zákona je tedy láska. EVANGELIUM – MT 18,15-20
Slova svatého evangelia podle Matouše. Ježíš řekl svým učedníkům: "Když tvůj bratr zhřeší proti tobě, jdi a pokárej ho mezi čtyřma očima. Dá-li si od tebe říci, svého bratra jsi získal. Nedá-li si však říci, přiber si ještě jednoho nebo dva, aby ´každá výpověď byla potvrzena ústy dvou nebo tří svědků´. Když je však neposlechne, pověz to církvi. Jestliže však neposlechne ani církev, ať je pro tebe jako pohan nebo celník. Amen, pravím vám: Všecko, co svážete na zemi, bude svázáno na nebi, a všecko, co rozvážete na zemi, bude rozvázáno na nebi. Opět vám říkám: Jestliže se shodnou na zemi dva z vás na jakékoli věci a budou o ni prosit, dostanou ji od mého nebeského Otce. Neboť kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich." 6
LITURGICKÉ TEXTY 24. NEDĚLE V MEZIDOBÍ 1. ČTENÍ – SIR 27,33 – 28,9
Čtení z knihy Sirachovcovy. Pomsta a hněv, i to jsou ohavnosti, jen hříšný člověk je chová v srdci. Kdo se mstí, zakusí pomstu Pána, on jeho hříchy uchová v paměti. Odpusť křivdu svému bližnímu, a pak i tvé hříchy budou odpuštěny, když budeš prosit. Člověk uchovává hněv proti druhému, ale od Pána hledá uzdravení? S člověkem sobě rovným nemá slitování, ale za své hříchy prosí? Živí pomstu, ač je sám jen člověk; kdo se smiluje nad jeho hříchy? Vzpomeň na konec a přestaň nenávidět, vzpomeň na hnilobu a smrt a dbej přikázání! Vzpomeň na přikázání a přestaň nevražit na bližního, vzpomeň na smlouvu s Nejvyšším a odpusť vinu! ŽALM 103
Veleb, duše má, Hospodina, – vše, co je ve mně, veleb jeho svaté jméno! – Veleb, duše má, Hospodina, – a nezapomeň na žádné z jeho dobrodiní! On odpouští všechny tvé viny, – on léčí všechny tvé neduhy. – On vykupuje tvůj život ze záhuby, – on tě věnčí láskou a slitováním. Nechce se přít ustavičně – ani se hněvat navěky. – Nejedná s námi podle našich hříchů – ani podle našich vin nám neodplácí. Jak vysoko je nebe nad zemí, – tak je velká jeho láska k těm, kdo se ho bojí. – Jak vzdálen je východ od západu, – tak vzdaluje od nás naše nepravosti. 2. ČTENÍ – ŘÍM 14,7-9
Čtení z listu svatého apoštola Pavla Římanům. Žádný z nás nežije sám sobě ani neumírá sám sobě. Neboť žijeme-li, žijeme pro Pána, umíráme-li, umíráme pro Pána. Ať tedy žijeme nebo umíráme, patříme Pánu. Vždyť právě proto Kristus umřel a vstal k životu, aby se stal Pánem nad mrtvými i nad živými. EVANGELIUM – MT 18,21-35
Slova svatého evangelia podle Matouše. Petr přistoupil k Ježíšovi a zeptal se: „Pane, kolikrát mám odpustit svému bratru, když se proti mně prohřeší? Nejvíc sedmkrát?“ Ježíš mu odpověděl: „Neříkám ti nejvíc sedmkrát, ale třeba sedmasedmdesátkrát. Nebeské království se podobá králi, který chtěl provést vyúčtování se svými služebníky. A když s vyúčtováním začal, přivedli mu jednoho dlužníka, u kterého měl deset tisíc hřiven. Protože dlužník neměl čím zaplatit, pán rozkázal prodat ho i se ženou a dětmi a se vším, co měl, a tím zaplatit. Tu mu ten služebník padl k nohám a na kolenou prosil: ‘Měj se mnou strpení, a všechno ti zaplatím.’ A pán se nad tím služebníkem smiloval, propustil ho a dluh mu odpustil. Sotva však ten služebník vyšel, potkal se s jedním ze svých druhů ve službě, který mu byl dlužen sto denárů. Začal ho škrtit a křičel: ‘Zaplať, co jsi dlužen!’ Jeho druh padl před ním na kolena a prosil ho: ‘Měj se mnou strpení, a zaplatím ti to.’ On však nechtěl, ale šel a dal ho zavřít do vězení, dokud dluh nezaplatí. Když jeho druhové ve službě viděli, co se stalo, velmi se zarmoutili. Šli a všechno to pověděli svému pánovi. Tu si ho pán zavolal a řekl mu: ‘Služebníku ničemný! Celý dluh jsem ti odpustil, protože ji mě prosil. Neměl ses tedy i ty smilovat nad svým druhem, jako jsem se smiloval já nad tebou?’ A jeho pán se rozhněval a dal ho mučitelům, dokud by nezaplatil celý dluh. Tak bude jednat s vámi i můj nebeský Otec, jestliže každý svému bratru ze srdce neodpustíte.“ 7
„Slova, která jsem vám mluvil, jsou duch a život“ (Jan 6,63)
SLOVO
+ P. FRANTIŠKA BENÍČKA
Vzpomeňme na nebeského Otce, který nám odpouští královsky a odpouštějme Zhruba za měsíc, 16. října, si připomeneme výročí zvolení papeže bl. Jana Pavla II. Tento římský biskup vešel do dějin jako neúnavný hlasatel Božího slova po celém světě, jako ochránce důstojnosti a práv člověka. Papežovo hlásání však nespočívalo jen ve slovech, on promlouval činem, příkladem, životem. V roce 1983 přichází o vánocích do římské věznice, kde došlo k setkání v lidských dějinách ojedinělému: oběť se setkává se svým vrahem. Papež usedl vedle útočníka a půl hodiny spolu mluvili. Agentury nabízely za fotografie a televizní snímek miliardy lir. Byla to jistě velká senzace pro diváky, dokazující, že evangelium není fráze, ale život. Svatý otec naplnil do důsledku Ježíšova slova, že každý musí svému bratru ze srdce odpustit. Pokud jsme naslouchali pozorně evangeliu, byli jsme vtaženi do dvou těžko pochopitelných skutečností. Služebník je zadlužen stamiliónovou částkou, kterou není schopen vlastními silami zaplatit. Lze očekávat, že král ho pošle do vězení, aby svůj dluh nahradil. Následuje ovšem něco nepochopitelného: král mu odpouští celý dluh a dává mu možnost nového začátku. Druhé těžko pochopitelná skutečnost: služebník není ochoten odpustit banální, zanedbatelnou částku svému kolegovi v práci. Tyto silné kontrasty jasně ukazují na postoje Boha a člověka. Před Bohem jsme všichni miliónovými dlužníky. Dnes a denně hřešíme a Bůh nám odpouští velkoryse všechno beze zbytku, protože má bezbřehou lásku ke každému z nás. Nejde jen o kvantitu, ale i o kvalitu odpuštění. Bůh nám odpouští všechno a k tomu ještě v nás vytváří nové lidi, obnovuje křestní milost, probouzí v nás lásku, naplňuje radostí a pokojem. A jaká je naše reakce tváří v tvář této velké Boží skutečnosti? Podobáme se Bohu anebo tomu ničemnému služebníku? Kolik ješitnosti, neochoty, pýchy, liknavosti k tomu, abychom druhého přijali a odpustili! Jaké malichernosti nás vzdalují od našich bližních! Tady je důležité si uvědomit, že jde o naši spásu. Svým odpuštěním či neodpuštěním rozhodujeme o své spáse či 8
věčném zavržení. Stojí nám to za to hněvat se na někoho, kdo nás třeba pomluvil nebo nějak ublížil na cti nebo majetku, abychom tak ztratili věčnost? V prvním čtení jsme slyšeli, že pomsta a hněv jsou ohavnosti, a jen hříšný člověk je chová v srdci. Jsou naše slova, která dost často bezmyšlenkovitě odříkáváme v modlitbě Otče náš - ´odpusť nám naše viny jako i my odpouštíme..´pravdivá? A jsme tady v kostele skutečně správně? Nespletli jsme si místo? Máme-li totiž vytvořit společenství Církve, pak není možné, aby v našem středu byl někdo, kdo se nesmířil se svým bratrem či sestrou. ´Přinášíš-li svůj dar k oltáři a tam si vzpomeneš, že tvůj bratr má něco proti tobě, nech tam svůj dar a jdi se napřed smířit se svým bratrem...´. Kdo nemá srdce otevřené k odpuštění, ať do kostela nechodí, protože tím škodí celé farnosti! Bratři a sestry, odpouštějme ve všech oblastech, všechny druhy provinění, dávejme šanci stále našim bližním a když nám to nepůjde, vzpomeňme na nebeského Otce, který nám odpouští královsky.
Jak je tomu s křesťanským odpouštěním a neodplácením zlého? (zamyšlení J. E.Tomáše kardinála Špidlíka, SI, čestného občana Pustiměře)
Typický obrázek z venkovského života. Jsem v horské vesničce v Alpách. Sedlák horního dvoru se modernizuje. Už neběhá po stráni dolů a nahoru, ale má auto. Volkswagen tam vyjede. Ale potřebuje spravit a rozšířit cestu. Na jednom místě je pro auto nebezpečná zatáčka, zvlášť v zimě. Bylo by potřeba odkopat kus hrbolaté meze, na které stejně nic neroste. Ale mez patří sousedu a ten nedovolí. Proč? Odprodáním kousku jalové půdy by nic neztratil. Ale důvody nepomáhají. Soused nepovolí, cesta se nespravuje. Slyšíme ovšem nářek a žaloby od sedláka, kterému se hatí bezdůvodně plány. Ale pak se o tom mluví na jiném místě, před jinými. A tam se ozve sympatie pro tvrdého souseda: „Jen ať si ten horní vzpomene! Nepovolný soused kdysi potřeboval podobnou službu. Ale otec dnešního horního sedláka mu řekl: Ani milimetr ti nepopustím! Divíte se, že se dnes vrací stejná odpověď nazpět? Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá“. Nevím před kolika lety byla první tvrdohlavost, nevím, kolik let bude trvat druhá. Ale známe dobře, jak se takové vzájemné neústupnosti přenášejí z otců na syny, jak se množí a 9
posilují a jaké důsledky mají pro vzájemné soužití. Stačilo by jednou odpustit, aby se linie msty přetrhla. Ale kdo se k tomu odhodlá? A pak tu je stálá námitka: „Proč to mám být zrovna já, který mám ustupovat?“ Neodplácet zlé zlým ale dobrým (srov. Mt 5, 38násl.). Kdo do tebe kamenem, ty do něho chlebem. Jak krásně se čtou povídky L. N. Tolstého o neodporování zlému. Ale máme přitom dojem neskutečného světa, který není ani pohádkový. V pohádkách se totiž neodpouští, ale trestá. Nedá se pak říci, že by pohádky nevyjadřovaly přirozenou touhu lidí po štěstí, po míru, ale po takovém pokoji, který se zakládá na spravedlnosti. Opus justitiae pax. Mír je důsledek spravedlnosti a ne nějakého slabošského ustupování zlému. Kromě toho předpoklad Tolstého, že se každý zlý napraví, když se mu nebude odporovat, je morálně i psychologicky nedokazatelný. Jak je tomu tedy s křesťanským odpouštěním a neodplácením zlého? Smíme se proti zlému bránit? Nesmí-li to křesťané dělat, pak jsou všechny soudy, policie, vojsko a úřady zásadně amorální. Tím spíš jsou nedovolené rozsudky smrti a vězení. Tolstoj se sice opovážil o takové sladké anarchii snít, ale sám cítil, jak je to utopické. Všichni lidé se nějak hájí, zastat se pak druhého, kdo je pronásledovaný, proti násilníku, to chválí a obdivují všichni. Ale kam až má tato obhajoba jít? Katoličtí moralisté si pomáhají dvěma výrazy, které dost dobře vyjadřují dvojí vnitřní postoj: zákonná obhajoba a pomsta nebo trest. Toto rozlišení vešlo i do státního zákonodárství. Kdo je nespravedlivě napaden, musí se hájit všemi prostředky, které jsou k obhajobě nutné. Ale nesmí svou obhajobu překročit tak, aby se mstil, aby trestal. Určit trest si totiž vyhrazuje společnost, stát, podle soudního rozsudku. Ale i tu se ptají: jakým právem stát trestá. Moralisté odpovídají: Říkáme tomu trest, ale ve skutečnosti je to zase obhajoba, druh kolektivní ochrany. Kdyby nebyly tresty za zločiny, společnost by se rozložila. Tím se stává reakce proti zlu nejenom dovolená, ale dokonce povinná. Stát, který spravedlivě práva svých občanů nehájí, nekoná svou povinnost. Považujeme také za správné, že se zákonně stíhá i soukromník, který mohl zločinu zabránit, ale neudělal nic k obhajobě napadeného. Ale zase tu je otázka hranice. Kam až tato povinnost sahá. Dávají obyčejně tuto dobrou radu do života: Buď vždycky ochoten hájit práva jiných; jde-li však o tvé vlastní právo, můžeš se ho zříci. Budeš tím větší, čím víc dovedeš odpouštět. Ale tím se vracíme k otázce, jaký je z toho užitek? Nejenom Tolstoj, ale i náš Jaroslav Vrchlický v eposu Hilarion podává tento jednoduchý důvod. Zlo se nemůže přemoci zlem, ale jenom dobrem. Kdo odpustí, dělá dobro a proto přemáhá zlo opravdu a nejenom zdánlivě a na čas, jak se to děje při obhajobě. Úvaha 10
vypadá logicky a přesvědčivě. Ale přece je tu jeden slabý bod. Zlo se přemáhá dobrem. Souhlasíme. Ale právě tu je problém: Nehájit se? je to skutečně dobro nebo slabost ke zlu? Na to se stále ptáme. Aby se dokázalo, že jde opravdu o dobro, uvádí se tento přesvědčivý důkaz. Porovnejme dvojí dobro: soukromé a veřejné, chvilkové a trvalé. Soukromé a chvilkové dobro vyžaduje, abych se hájil. Pro dobro celé společnosti a tedy nakonec i pro moje vlastní trvalé dobro je lepší, když odpustím. Proč bych tedy nesnesl menší zlo, plyne-li z toho větší a trvalejší dobro. Vždyť tento princip aplikujeme v životě stále. Ale aplikujeme jej v jednotě jedné osoby. Ruka zachytí ránu, která by měla udeřit do tváře; dáme si operativně vyjmout část, která by nakazila jiné části. Já sám teď volím menší zlo pro své vlastní větší dobro. Odpustím-li však druhému, zůstává mně přes všechny úvahy pocit, že já trpím pro někoho cizího, který si to popřípadě vůbec nezaslouží. Aby tedy úvaha o dobru celku skutečně platila, bylo potřeba, aby dostala nový základ. Ten jí pak dalo křesťanství svou naukou o mystickém těle Kristově. Všichni, kteří jsme přijali jednoho Ducha svatého, tvoříme jedno těla, jakoby jedno společné „já“. Morální závěr z toho čteme jasně rozvinutý v prvním listu ke Korinťanům (12, 26): „Trpí-li jeden úd, cítí tu bolest všechny ostatní údy, je-li některý úd vyznamenán, všechny ostatní údy se s ním radují“. A o něco výše píše apoštol: „Tělo se přece neskládá z jedné části, ale z mnoha. Kdyby řekla noha: Nejsem ruka a proto nepatřím k tělu, proto ještě k tělu patří! A kdyby řeklo ucho: Nejsem oko a proto k tělu nepatřím, proto ještě k tělu patří! Kdyby bylo celé tělo jenom oko, kde by byl sluch? Kdyby všechno bylo jen jeden úd, kam by se podělo tělo? Takto však je sice mnoho údů, ale jenom jedno tělo“ (1 Kor 12, 14-20). Na tomto základu je ovšem nauka o odpuštění bližnímu docela jasná. Odpouštíme vlastně sami sobě. Udeří-li se někdo při běhu pravou nohou do levé, jistě ho nenapadne, aby to napravil tím, že levou nohou udeří do pravé. Udělá-li to, je to projev nerozumného vzteku, ne spravedlnosti. Můžeme tedy právem říci, že je nauka o odpuštění bližnímu typicky křesťanská proto, že má typicky křesťanský základ: jednotu všech v Kristu. Kdo jí neprožívá, pochybujeme, že by dokázal opravdu vědomě a přitom čestně a mužně odpustit. Odpustit bližnímu je požadavek křesťanského života tak základní, že si jej připomínáme v Otčenáši: „Odpusť nám naše viny, jako i my“, tj. „do té míry jak my odpouštíme našim viníkům“. V životě reformátora východního mnišského života v Bukovině Paisija Veličkovského čteme, že vykázal z kostela před recitací Otčenáše dva mnichy, kteří se povadili a nechtěli si odpustit. Považoval za nemožné, že by v tom stavu mohli modlitbu Páně recitovat bez toho, že by uráželi Boha. Terminologie Otčenáše vypadá na první pohled juridicky. My máme dlužníky. Odpustíme jim a tím si zaplatíme své vlastní dluhy u Boha. Máme tedy z odpuštění samé výhody a to rozhodně větší. Tak to zdůrazňuje i Ježíšovo podobenství o sluhovi, který nechtěl odpustit malý dluh svému společníkovi a proto pán odvolal odpuštění, které poskytl jemu (Mt 18, 23násl.). Tak to potvrzují i slova, která u sv. Matouše následují hned po Otčenáši: „Proto když odpustíte lidem jejich poklesky, také váš nebeský Otec vám odpustí, ale když lidem neodpustíte, ani váš nebeský Otec vám neodpustí vaše poklesky“ (Mt 6, 14-15). Tato právnická mluva tedy vyjadřuje velmi jasně důsledky, které z odpuštění bližnímu plynou pro mne samého. Ale není to jenom nějaká juridická fikce. Je to, abychom to tak nazvali, právní vyjádření hluboké skutečnosti jednoty všech v Kristu. 11
Církev. 3. Nová smlouva a nový lid (katecheze papeže Františka při středeční generální audience, aula Pavla VI. ve Vatikáně, 6. srpna 2014)
Dobrý den, drazí bratři a sestry! V předcházejících katechezích jsme viděli, jak církev tvoří lid, s trpělivostí a láskou Boží tvoří lid, do něhož jsme povoláni patřit. Dnes bych rád poukázal na novost, která tento lid charakterizuje. Jde vskutku o nový lid založený novou smlouvou, kterou ustanovil Pán Ježíš darem svého života. Tato novost nepopírá předcházející cestu, ani se s ní nekříží, ale pokračuje v ní a dovršuje ji. 1. Existuje jedna velmi příznačná postava, která je styčným bodem Starého a Nového zákona, totiž Jan Křtitel. V synoptických evangeliích je „předchůdcem“, který připravuje Pánův příchod přípravou lidu na konverzi srdce a k přijetí nadcházející Boží útěchy. V Janově evangeliu je „svědkem“, poněvadž nám umožňuje rozpoznat v Ježíši Toho, který přichází shůry, aby nám odpustil hříchy a učinil ze svého lidu svoji nevěstu, prvotinu nového lidstva. Jako „předchůdce“ a „svědek“ má Jan Křtitel ústřední postavení v rámci celého Písma, protože spojuje příslib Starého zákona a jeho naplnění, všechna jeho proroctví a jejich uskutečnění v Ježíši Kristu. Jan nám svým svědectvím ukazuje Ježíše, vybízí nás, abychom Jej následovali, a bez obalu nám říká, že to vyžaduje pokoru, pokání a obrácení. Je to výzva k pokoře, pokání a obrácení. 2. Jako Mojžíš uzavřel smlouvu s Bohem mocí zákona obdrženého na Sinaji, tak Ježíš na hoře u Galilejského jezera podává svým učedníkům a zástupům nové učení, které začíná blahoslavenstvími. Mojžíš dává na Sinaji Zákon a Ježíš, nový Mojžíš, dá Zákon na oné hoře u břehů Galilejského jezera. Blahoslavenství jsou cestou, kterou ukazuje Bůh jako odpověď na touhu po blaženosti vepsanou do člověka, a jsou zdokonalením Poutníci na Hoře blahoslavenství, Izrael, Peregrinatio Ad Fontes Salutis, 26. února 2013. přikázání Starého zákona. My jsme zvyklí umět desatero přikázání - a vy jste se je všichni jistě v katechismu naučili a znáte je - ale neumíme zopakovat blahoslavenství. Zkusme si je však připomenout a vtisknout do srdce (papež pak navrhne, aby přítomní každé z blahoslavenství opakovali po něm): Blahoslavení chudí v duchu, neboť jejich je nebeské království. (lidé opakují) 12
Blahoslavení plačící, neboť oni budou potěšeni. (lidé opakují) Blahoslavení tiší, neboť dostanou zemi za dědictví. (lidé opakují) Blahoslavení, kdo lační a žízní po spravedlnosti, neboť oni budou nasyceni. (lidé opakují) Blahoslavení milosrdní, neboť dojdou milosrdenství. (lidé opakují) Blahoslavení čistého srdce, neboť oni budou vidět Boha. (lidé opakují) Blahoslavení tvůrci pokoje, neboť oni budou nazváni Božími syny. (lidé opakují) Blahoslavení, kdo jsou pronásledování pro spravedlnost, neboť jejich je nebeské království. (lidé opakují) Blahoslavení jste, když vás budou tupit kvůli mně, pronásledovat a vylhaně vám připisovat každou špatnost (papež nabízí pomoc a opakuje spolu s lidmi); radujte se a jásejte, neboť máte v nebi velkou odměnu. (lidé opakují) Výborně! Dám vám však ještě něco za domácí úkol, totiž vzít si evangelium, to malé, které máte stále s sebou. Pamatujete si, že máte mít evangelium vždy při sobě? A v Matoušově evangeliu, myslím páté kapitole, jsou blahoslavenství. A přečtěte si je dnes i zítra. Souhlasíte? (lidé odpovídají: ano!) To abychom je nezapomněli, protože je to Zákon, který nám dal Ježíš. Uděláte to? (znovu přitakání) Děkuji. V těchto slovech je veškerá novost, kterou přinesl Kristus. Blahoslavenství jsou totiž Ježíšovým portrétem, formou jeho života a jsou cestou opravdové blaženosti, po níž se s milostí, kterou nám Ježíš dává, můžeme také ubírat. 3. Kromě nového zákona nám Ježíš zanechal také „protokol“, podle kterého budeme souzeni na konci světa. A jaké otázky tam dostaneme? Jaké to budou otázky? Co říká protokol, podle něhož nás bude soudce posuzovat? Nacházíme jej ve 25. kapitole Matoušova evangelia. Dnešním úkolem je tedy četba páté kapitoly Matoušova evangelia, kde jsou blahoslavenství, a také dvacáté páté kapitoly, kde je onen protokol otázek, které nám budou kladeny v den soudu. Nebudeme si moci zakládat na titulech, postavení či privilegiích. Pán nás rozpozná jedině, pokud jsme jej rozpoznali v chudém, hladovějícím, v potřebném a vyděděném, v trpícím a osamoceném... To je jedno ze základních kritérií, která ověřují náš křesťanský život a s nimiž nás Ježíš vybízí denně se měřit. Přečtu si blahoslavenství a přemýšlím o tom, jaký má být můj křesťanský život, a potom zpytuji svědomí podle oné dvacáté páté kapitoly Matoušova evangelia. Drazí přátelé, právě v tom spočívá nová smlouva: abychom se rozpoznali v Kristu jako ti, kdo jsou zahrnuti milosrdenstvím a soucitem Božím. To naplňuje naše srdce radostí a činí náš život krásným a věrohodným svědectvím Boží lásky ke všem bratřím, které denně potkáváme. A pamatujte na úkoly! Pátá a dvacátá pátá kapitola z Matouše. Děkuji. 13
Již dva dny před svou třetí zahraniční cestu, která vedla do Jižní Koreje, zaslal Petrův nástupce Korejcům videoposelství, které bylo odvysíláno jihokorejskou státní televizí: „Drazí bratři a sestry. Za pár dnů budu s pomocí Boží mezi vámi v Koreji. Už nyní vám děkuji za přijetí a zvu ke společné modlitbě, aby tato apoštolská cesta přinesla dobré plody církvi i korejské společnosti. „Vstaň, rozsviť se!“ (Iz 60,1) – těmito slovy, jimiž se prorok Izaijáš obracel k Jeruzalému, se obracím na vás. Pán nás zve, abychom přijali Jeho světlo, přijali jej do srdce a rozjímali o něm v životě plném víry, naděje a lásky, plném radosti evangelia. Jak víte, přicházím u příležitosti 6. asijského dne mládeže. Zvláště mladým přinesu Pánův vzkaz: „Mládeži Asie, vstaň! Sláva mučedníků ať se rozsvítí nad tebou.“ Světlo vzkříšeného Krista se jako v zrcadle odráží ve svědectví Paul Yun Ji-chunga a 123 druhů mučedníků víry, které prohlásím za blahoslavené v Soulu 16. srpna. Mladí lidé jsou nositeli naděje a energie pro budoucnost. Jsou však také oběťmi morální a duchovní krize naší doby. Proto bych rád sdělil jim a všem, že jediné jméno, ve kterém můžeme být spaseni, je Pán Ježíš. Drazí korejští bratři a sestry, víra v Krista zapustila ve vaší zemi hluboké kořeny a přinesla bohaté plody. Staří jsou strážci tohoto dědictví. Bez nich by mladí postrádali paměť. Setkání starých a mladých lidí je pro lid zárukou cesty. A církev je velká rodina, v níž jsme v Kristu všichni bratři. V Jeho jménu přicházím, abych s vámi v radosti sdílel evangelium lásky a naděje. Pán ať vám žehná a Panna Maria ochraňuje.“ Ve středu, 13. srpna 2014 v 16 hodin se papež František vydal na svou třetí zahraniční cestu, která vede do Korejské republiky. Ještě předtím však v jedenáct hodin dopoledne navštívil baziliku Santa Maria Maggiore, kde, jak má ve zvyku před svými apoštolskými cestami, setrval asi 20 minut v mariánské kapli s milostným obrazem Salus Populi Romani v tiché modlitbě. 14
Po takřka jedenácti a půl hodinovém letu přistálo letadlo s Petrovým nástupcem v hlavním městě Soulu. U nás bylo čtvrt na čtyři ráno a v Koreji čtvrt na jedenáct dopoledne. Tento asijský stát ležící na jihu Korejského poloostrova je z hlediska přítomnosti a působení katolické církve nejdynamičtěji se rozvíjející asijskou zemí. 50 milionů jejích obyvatel žije na území asi o třetinu větším než Česká republika a téměř 11% z nich tvoří katolíci. Víru přinesli do své vlasti samotní Korejci ze sousední Číny, tedy nikoli misionáři, v roce 1783. Věřící laici si udělovali svátost křtu mezi sebou. Rozpoutalo se však krvavé pronásledování, které trvalo s různou intenzitou do roku 1886, kdy byla vyhlášena náboženská svoboda. Během tohoto období dosvědčilo katolickou víru 10 tisíc mučedníků, mužů i žen. V první generaci křesťanů byli všichni laici, ale objevilo se mezi nimi několik kandidátů kněžství. Obrátili se proto na papeže, aby jej požádali o biskupa. Ten roku 1831 založil první diecézi a když přijeli roku 1836 první francouzští misionáři čítalo katolické společenství pět tisíc duší. Dnes žije v Korejské republice něco přes pět milionů katolíků. Každý rok přijme svátost křtu přibližně 100 tisíc dospělých a asi 25 tisíc dětí. Místní církev má 15 diecézí a vojenský ordinariát a slouží jí 35 biskupů, 4 261 kněží a 14 195 laických katechetů. V seminářích se připravuje 1489 bohoslovců, každý rok přibude více než stovka nových kněží. Katolických škol prvního a druhého stupně je 294, vyšších škol a univerzit je 34. Katolické školy prvního stupně mají 29 257 žáků, druhého stupně 35 386 a katolické vysoké školy 156 374 studentů. Charitativní činnost je další charakteristickou vlastností jihokorejské církve, která provozuje 49 nemocnic, 513 domovů pro důchodce a postižené lidi, 277 sirotčinců a jeslí, a dalších 300 různých sociálně prospěšných center. Samozřejmostí je také velký počet misionářů, kněží i laiků, kteří působí za hranicemi Koreje. Během jedenáctihodinovému letu Svatý otec oslovil přítomné novináře. Požádal je o modlitbu za jejich kolegu, pětatřicetiletého italského videoreportéra. Simone Camilli spolu s dalším novinářem a třemi palestinskými zbrojními techniky ve středu zemřel v pásmu Gazy při deaktivaci izraelské výbušniny. “Pomodleme se za Simona Camilliho, jednoho z vás, který dnes zemřel při práci. Takové jsou důsledky války…Děkuji vám za vaši službu, za vše, co v těchto dnech budete dělat. Nebude to pouhý zájezd, ale velmi náročná práce. Kéž vaše slovo napomáhá tomu, abychom se spojili se světem. A prosím vás, snažte se vždy předávat poselství pokoje. To, co se nyní děje, je velmi zlé.“ Po této společné modlitbě papež František přislíbil novinářskému doprovodu tiskovou konferenci při zpátečním letu. Papežský speciál mohl díky zvláštnímu povolení pekingské vlády poprvé v historii proletět čínským vzdušným prostorem. Petrův nástupce proto zaslal pozdravný telegram čínskému prezidentu Xi Jinpingovi a hlavám dalších deseti přelétaných států, včetně Slovenské republiky. 15
Oficiální státní přijetí proběhlo na soulském vojenském letišti po desáté hodině dopolední místního času. Za zvuku jedenadvaceti dělových salv papeže Františka uvítala jihokorejská prezidentka Pak Kun-hje, státní a církevní představitelé. Svatého otce na letišti očekávala také katolická komunita. “V delegaci, která papeže vítala po jeho příletu, byli kromě státních a náboženských představitelů také mnozí zástupci katolického společenství. Dozvěděl jsem se, že mezi nimi byli rovněž příbuzní mučedníků, kteří budou v těchto dnech blahořečeni. Můžeme si tak uvědomit, nakolik je korejská katolická církev jednou rodinou a nakolik je mučednictví reálně přítomné v životě katolických komunit. Pro nás je to velmi zajímavé a dojemné“, - vysvětlil při odpoledním brífinku v Soulu vatikánský tiskový mluvčí, otec Federico Lombardi, S.I. Papež na letišti také pozdravil pozůstalé tří set obětí, které si letos v dubnu vyžádalo ztroskotání jihokorejského trajektu Sewol. „Toto setkání je pro korejskou veřejnost důvodem k naději, neboť napomáhá k tomu, aby tragédie neupadla v zapomnění“, dodal tiskový mluvčí Svatého stolce. Papežská delegace se po příletu odebrala na soulskou apoštolskou nunciaturu, kde Svatý otec soukromě slavil mši a později poobědval.
Velice mne těší, že jsem mohl přijet do Koreje, „země jitřní svěžesti“ V Modrém paláci, sídle jihokorejských prezidentů, papež dnes odpoledne nejprve soukromě rozmlouval s nynější hlavou státu a první ženou v tomto úřadě. Poté v reprezentačním sále oslovil zhruba dvě stě zástupců státních institucí a členů diplomatického sboru. Papež vzpomenul na „násilí, pronásledování a válku, kterým byl korejský národ vystaven“: Paní prezidentko, vážení vládní a občanští představitelé, vážení členové diplomatického sboru, Velice mne těší, že jsem mohl přijet do Koreje, „země jitřní svěžesti“ a poznat nejenom přírodní krásy této země, ale především její lid a její kulturní a historické bohatství. Tento národní odkaz byl během let vystaven zkouškám násilí, pronásledování a války. Navzdory těmto zkouškám však horko dne a temnota noci vždycky daly prostor svěžesti jitra, tedy neměnné naději ve spravedlnost, pokoj a jednotu. Naděje je veliký dar! Nesmíme malomyslnět při sledování těchto cílů, které nejsou dobrodiním pouze pro korejský lid, ale pro celý region a celý svět. 16
Rád bych poděkoval paní prezidentce Park Geun-hye za její srdečné uvítání. Zdravím ji i vážené členy vlády. Chtěl bych také poděkovat členům diplomatického sboru a všem přítomným, kteří svým úsilím pomáhali při přípravě mojí návštěvy. Jsem vám velice vděčný za vaši pohostinnost, která mi ihned umožnila cítit se u vás jako doma. Moje návštěva Koreje se koná u příležitosti VI. Asijského dne mládeže, který shromažďuje mladé katolíky z celého tohoto rozlehlého kontinentu k radostnému slavení společné víry. Během své návštěvy také prohlásím za blahoslavené některé Korejce, kteří zemřeli jako mučedníci křesťanské víry: Paula Yun Ji-chunga a 123 jeho druhů. Tyto dvě slavnosti se vzájemně doplňují. Korejská kultura dobře chápe důstojnost a moudrost, jež jsou vlastní starým lidem, a váží si jejich role ve společnosti. My katolíci ctíme předky, kteří podstoupili mučednictví pro víru, protože byli ochotni darovat život za pravdu, v níž uvěřili a podle níž se snažili žít. Oni nás učí žít plně pro Boha a pro dobro bližních. Velký a moudrý lid miluje nejenom svoje staré tradice, ale cení si také mladých lidí a snaží se jim předávat odkaz minulosti a uplatňovat jej ve výzvách přítomnosti. Kdykoli se setkávají mladí lidé jako při této příležitosti, nabízí se nám všem možnost naslouchat jejich nadějím a starostem. Jsme také povoláni zamýšlet se nad adekvátností způsobu, jakým předáváme své hodnoty budoucím generacím, a nad tím, jaký typ společnosti jim chceme odevzdat. V tomto kontextu pokládám za obzvláště důležité, abychom se zamysleli nad nutností předávat naší mládeži dar pokoje. Tato výzva má zcela zvláštní význam tady v Koreji, zemi, která dlouho trpěla nedostatkem míru. Cením si snah o smíření a stabilitu na Korejském poloostrově a povzbuzuji tyto snahy, které představují jedinou bezpečnou cestu k trvalému míru. Úsilí Koreje o mír mi opravdu leží na srdci, protože ovlivňuje stabilitu celé oblasti a celého světa znechuceného válkou. Úsilí o mír je výzvou každému z nás a zvláště těm z vás, jejichž posláním je usilovat o dosažení obecného dobra lidské rodiny trpělivou diplomatickou prací. Jde o stálou výzvu ke zboření zdí nedůvěry a nenávisti a k prosazování kultury smíření a solidarity. Diplomacie jakožto umění možného se totiž zakládá na pevném a ustavičném přesvědčení, že míru lze dosáhnout dialogem a pozorným a diskrétním nasloucháním, spíše než vzájemným obviňováním, zbytečnými kritikami a manifestacemi síly. 17
Mír není pouhá absence války, ale působí spravedlnost (srov. Iz 32,17). A spravedlnost jako ctnost se dovolává houževnaté trpělivosti; nevyžaduje zapomenutí na minulé nespravedlnosti, ale jejich překonání odpuštěním, tolerancí a spoluprací. Vyžaduje vůli rozlišovat a dosahovat vzájemně výhodných cílů pokládáním základů vzájemné úcty, porozumění a smíření. Je žádoucí, abychom všichni usilovali o mír, modlili se za mír a utvrzovali se ve snaze o jeho uskutečnění. Drazí přátelé, vaše snahy politických a občanských lídrů směřují k vybudování lepšího, mírumilovnějšího, spravedlivějšího a prosperujícího světa pro naše děti. Zkušenost nás učí, že v globalizujícím se světě musí naše chápání obecného dobra, pokroku a rozvoje mít nejenom ekonomickou, ale také lidskou povahu. Jako většina rozvinutých zemí se Korea střetává s vážnými sociálními problémy, politickým rozdělením, ekonomickými nerovnostmi a starostmi spojenými se zodpovědnou péčí o životní prostředí. Důležité je, aby hlas každého člena společnosti byl slyšen a aby se prosazoval duch otevřené komunikace, dialogu a spolupráce! Je rovněž důležité věnovat zvláštní pozornost chudým, zranitelným a těm, kdo nemají hlas, a to nejenom tím, že vyjdeme vstříc jejich bezprostředním potřebám, ale pomocí v jejich lidském a duchovním růstu. Doufám, že korejská demokracie bude nadále sílit a že tento národ prokáže prvenství také při „globalizaci solidarity“, které je dnes obzvláště zapotřebí, tedy oné solidarity, jejímž cílem je integrální rozvoj každého člena lidské rodiny. Během své druhé návštěvy v Koreji před dvaceti pěti lety svatý Jan Pavel II. dal najevo své přesvědčení, že „budoucnost Koreje bude záviset na tom, zda v jejím lidu bude dostatek moudrých, ctnostných a hluboce duchovních mužů a žen“ (říjen 1989). Poukazem na tato slova vás dnes chci ujistit o trvalé touze korejského katolického společenství plně se podílet na životě národa. Církev touží přispívat k výchově mládeže, k růstu ducha solidarity vůči chudým a znevýhodněným a k formaci mladých generací, ochotných nabízet svoji moudrost a prozíravost zděděnou po svých předcích a zrozenou z jejich víry, aby bylo možno čelit velkým politickým a sociálním otázkám této země. Paní prezidentko, dámy a pánové, ještě jednou vám děkuji za vaše uvítání a vaši pohostinnost. Pán ať žehná vám a milovanému korejskému lidu. Zvláště pak ať žehná starým a mladým lidem, kteří uchovávají paměť a vlévají nám odvahu, a jsou naším největším pokladem a naší nadějí do budoucna. 18
Potomci mučedníků - strážci paměti a naděje Po setkání s politickými představiteli se Petrův nástupce odebral do sídla Korejské biskupské konference. Ve zdejší kapli se nejprve setkal s personálem, kněžími a 14 dlouholetými korejskými misionáři z misijní společnosti Maryknoll (Misijní společnost USA), kteří obývají vedlejší budovu. Předseda Korejského episkopátu, mons. Peter Kang U-il , v úvodní promluvě připomněl pohnuté dějiny obyvatel Korejského poloostrova: „Uplynulo šedesát šest let od rozdělení země na severní a jižní. Krvavá válka z roku 1950 po sobě zanechala půl druhého milionu padlých a tři miliony šest set tisíc raněných. Válka sice skončila, ale oba korejské státy jsou dosud ve stavu pouhého příměří a proto žijí obě strany v neustálé vojenské pohotovosti. Více než deset milionů lidí bylo odděleno od svých rodin. Kdo žije na severu, je trvale separován od těch, co žijí na jihu. Třebaže používáme tentýž jazyk, žijeme v odlišných politických systémech, sociálních ideologiích a ekonomických situacích. Narůstá také kulturní odlišnost. I kdyby došlo ke sjednocení, zakouším v srdci pochybnost a dělám si starosti, zda budeme schopni vřele přijmout a obejmout lid ze severu jako své bratry a bližní,“ - konstatoval biskup diecéze Cheju, který dále zmínil rychlý postup industrializace, demokratizace a evangelizace, ke kterému došlo během posledního půlstoletí a který mohou rozvojové země závidět. „Neoliberální ekonomický systém“, řekl dále biskup Kang U-il, „přivodil i přes intenzifikaci materiálního bohatství stupňující se polarizaci. Lidé trpí obavami před ztrátou zaměstnání a chybějící sociální zabezpečení může vést k sebevraždám“. „Je pravda, že se církev za poslední dobu velmi rozrostla, ale uvažujeme-li seriózně sami o sobě, nemálo lidí má pochybnost o tom, zda jsme vybudovali autenticky evangelní komunitu,“ - poznamenal předseda Korejské biskupské konference v závěru své promluvy a dodal, že zdejší lid spíše než uznání a chválu potřebuje povzbuzení. Nato k biskupům Koreje promluvil Svatý otec: Děkuji biskupovi Petrovi U-il Kang za jeho bratrská slova na uvítanou. Je pro mne požehnáním být zde a osobně poznávat dynamický život církve v Koreji. Vy jako pastýři máte poslání opatrovat Pánovo stádce. Jste strážci divů, které ve svém lidu působí On. 19
Jeden ze specifických úkolů biskupa je střežit, mít péči o Boží lid. Chtěl bych se nyní spolu s vámi jako bratr v biskupské službě zamyslet nad dvěma ústředními aspekty této péče o Boží lid v této zemi: být strážci paměti a naděje. Být strážci paměti. Beatifikace Pavla Yun Ji-chunga a jeho druhů je příležitostí poděkovat Pánu za to, že dal ze setby zaseté mučedníky vzejít hojné úrodě milosti v této zemi. Jste potomky mučedníků, dědici jejich hrdinského svědectví, které začalo a rozrostlo se věrností, vytrvalostí a prací pokolení laiků. Ti neměli pokušení ke klerikalizaci. Byli laiky a rozvinuli se sami. Je příznačné, že dějiny církve v Koreji začaly přímým setkáním s Božím Slovem. Vnitřní krása a integrita křesťanského poselství, evangelium a jeho výzva k obrácení, vnitřní obnova a život dobročinné lásky zaujaly Yi Byeoka a ušlechtilé starce první generace. Na ryzost tohoto poselství hledí církev v Koreji jako do zrcadla, aby autenticky našla sebe samu. Plodnost evangelia v korejské zemi a velký odkaz předaný vašimi předky ve víře lze spatřit v dnešním rozkvětu aktivních farností a církevních hnutí, v solidních katechetických osnovách, v pastorační péči o mládež v katolických školách, seminářích a univerzitách. Církev v Koreji je respektována pro své postavení v duchovním a kulturním životě národa a pro svůj silný misionářský rozlet. Z misijní země se Korea dnes stala zemí misionářů a všeobecná církev má stálý užitek z mnoha kněží a řeholníků, které jste poslali do světa. Být strážci paměti je mnohem více než připomínat si minulé milosti a vážit si jich. Znamená také učinit z nich duchovní zdroje a čelit s prozíravostí a rozhodností nadějím, příslibů a výzvám budoucnosti. Jak jste sami zaznamenali, život a poslání církve v Koreji se v posledku neměří vnějškovými, kvantitativními a institucionálními kategoriemi, ale spíše se má posuzovat v jasném světle evangelia a povolání obrátit se k osobě Ježíše Krista. Být strážci paměti znamená vzít na vědomí, že růst pochází od Boha (srov. 1 Kor 3,6) a současně je plodem trpělivé a stálé práce, v minulosti i v přítomnosti. Památka našich mučedníků a minulých křesťanských pokolení musí být realistická, nikoli idealistická či „triumfalistická“. Hledět do minulosti a neslyšet Boží povolání k nynějšímu obrácení nám neumožní pokračovat v cestě, nýbrž zbrzdí či dokonce zastaví náš duchovní růst. Drazí bratři, kromě toho, že strážíte paměť, jste také povoláni být strážci naděje: oné naděje nabízené evangeliem milosti a Božího milosrdenství v Ježíši Kristu, oné naděje, která inspirovala mučedníky. Tuto naději jsme posláni hlásat světu, který, byť materiálně prosperuje, hledá něco víc, něco většího a něco autentičtějšího, co naplňuje. Vy a vaši bratři kněží nabízíte tuto naději službou posvěcování, která nejenom vede věřící k pramenům milosti v liturgii a svátostech, ale neustále je pobádá k jednání, aby adekvátně k Božímu povolání směřovali k cíli (srov. Flp 3,14). Střežíte tuto naději uchováváním plamenu svatosti, bratrské lásky a misionářské horlivosti v církevním společenství. Z 20
tohoto důvodu vás žádám, abyste zůstávali nablízku svým kněžím, povzbuzovali je v jejich každodenní práci, v úsilí o svatost a při hlásání evangelia spásy. Prosím vás, abyste jim tlumočili moje vroucí pozdravy a díky za velkodušnou službu Božímu lidu. Radím vám, buďte nablízku kněžím. Buďte jim nablízku tak, aby měli možnost se setkat s biskupem. Potřebují tuto bratrskou, ale také otcovskou blízkost biskupa v mnoha momentech svého pastoračního života. Biskup nesmí být vzdálený svým kněžím. S bolestí řeknu, že jsem ve své vlasti častokrát slyšel kněze říci: „Žádal jsem biskupa o slyšení, ale po třech měsících žádná odpověď.“ Poslyš, pokud ti kněz zavolá dnes, zavolej okamžitě nebo druhý den. Nemůžeš-li jej přijmout, řekni mu to: Nemohu, protože mám to či ono, ale rád bych tě vyslechl. Kněžím ať se dostává odpovědi ihned. Nevzdalujte se od svých kněží. Přijmeme-li výzvu k tomu, abychom byli misionářskou církví, tedy církví, která neustále vychází do světa a zvláště na periferie soudobé společnosti, budeme mít potřebu rozvíjet „duchovní radost“, která nás uschopňuje přijímat každého člena Kristova těla a ztotožňovat se s ním (Evangelii gaudium, 268). Zvláštní starost v tomto smyslu se projevuje v našich společenstvích ve vztahu k dětem a k nejstarším lidem. Jak můžeme být strážci naděje a přehlížet paměť, moudrost a zkušenost starých a očekávání mladých? V této souvislosti vás chci požádat, abyste pečovali zvláště o výchovu mládeže podporou jejich neodmyslitelného poslání nejenom na univerzitách, které jsou důležité, ale také v katolických školách všech stupňů, počínaje tou základní, kde se mysl a srdce mladých lidí utváří v lásce k Bohu a církvi, k dobru, pravdě a kráse, aby byli dobrými křesťany a poctivými občany. Být strážci naděje znamená také ručit za to, aby se prorocké svědectví církve v Koreji nadále vyjadřovalo péčí o chudé a solidaritou, zejména k uprchlíkům a migrantům a k těm, kdo žijí na okraji společnosti. Tato péče by se měla projevovat nejenom konkrétními iniciativami dobročinné lásky, které jsou velmi potřebné, ale také stálou snahou o sociální povznesení, zaměstnanost a výchovu. Může nám hrozit, že zredukujeme svoje nasazení vůči potřebným na pouhou asistenční dimenzi a přitom zapomeneme, že každý nezbytně potřebuje osobní růst i možnost důstojně vyjádřit vlastní osobnost, kreativitu a kulturu. Solidaritu s chudými, která je jádrem evangelia, je třeba chápat jako podstatný prvek křesťanského života. Kázání a katecheze založené na bohatém odkazu sociálního učení církve musí proniknout srdce i mysl věřících a odrážet se v každém aspektu církevního života. Apoštolský ideál církve chudých a pro chudé nalezl výmluvné vyjádření v prvních křesťanských komunitách vašeho národa. Doufám, že bude nadále formovat putování církve v Koreji na její cestě vstříc budoucnosti. Jsem přesvědčen, že bude-li tvář církve v první řadě tváří lásky, budou mladí vždycky přitahováni k Ježíšovu srdci ustavičně planoucímu božskou láskou ve společenství Jeho mystického těla. Řekl jsem, že chudí jsou středem evangelia, a jsou i na začátku i na konci. Ježíš to na začátku svojí apoštolské aktivity v nazaretské synagoze říká jasně. Když mluví o posledním dni, seznamuje nás s protokolem, podle něhož budeme souzeni – Matouš 25. kapitola – tam jsou také chudí. 21
Existuje riziko, existuje pokušení, které se vynořuje v období prosperity. Je to nebezpečí, že se křesťanské společenství socializuje, tedy ztratí mystickou dimenzi, ztratí schopnost slavit mystérium a transformuje se na duchovní organizaci s křesťanskými hodnotami, ale bez prorockého kvasu. Tak se ztratí funkce, kterou mají chudí v církvi. A to je pokušení, kterým byly místní církve, křesťanské komunity v dějinách hodně sužovány. A to až do té míry, že se transformovaly na komunity středních tříd, ve kterých chudí pociťují stud, stydí se tam vstoupit. Je to pokušení duchovního a pastoračního blahobytu. Pak už to není chudá církev pro chudé, ale bohatá církev pro bohaté anebo církev střední třídy pro dobře postavené. A není to nic nového. Bylo to od počátku. Vždyť Pavel musí v prvním listě Korinťanům (11,17) - a apoštol Jakub ještě explicitněji (Jak 2,1-7) – kárat tuto komunitu blahobytných, tyto církve blahobytných pro blahobytné. Tak jsou odháněni chudí a žije se tak, že se tam neodváží vstoupit, protože se tam necítí doma. Toto je pokušení prosperity. Nevytýkám vám to, protože vím, že pracujete dobře. Ale jako bratr, který má utvrzovat své bratry ve víře, vám říkám: mějte se na pozoru, protože vaše církev prosperuje, je velkou misionářskou církví, obrovskou církví. Ať ďábel nezaseje tento koukol, toto pokušení vyjmout chudé z prorocké struktury církve a vytvořit blahobytnou církev pro blahobytné, církev blahobytu. Nemluvím o „teologii prosperity“, nýbrž o průměrnosti. Drazí bratři, prorocké evangelní svědectví staví církev v Koreji před některé speciální výzvy. Žije totiž a působí uprostřed prosperující, ale stále více sekularizované a materialistické společnosti. Za těchto okolností jsou pastorační služebníci pokoušeni přijímat nejenom účinné modely řízení, plánování a organizace přejaté z podnikatelského prostředí, ale také styl života a mentalitu určovanou spíše světskými kritérii úspěchu a dokonce moci nežli kritérii, která hlásá Ježíš v evangeliu. Běda nám, bude-li Kříž zbaven své moci posuzovat moudrost tohoto světa (srov. 1 Kor 1,17). Vybízím vás a vaše bratry kněze, abyste odmítali toto pokušení ve všech jeho formách. Kéž nám Nebe umožní zachránit se před oním duchovním a pastorálním zesvětštěním, které dusí Ducha, nahrazuje konverzi vybraným chováním a nakonec rozředí jakýkoli misionářský zápal (srov. Evangelii gaudium, 93-97)! Drazí bratři biskupové, děkuji za všechno, co děláte, děkuji. Těmito úvahami o vašem poslání jakožto strážcích paměti a naděje vás chci povzbudit ve vašem úsilí o růst jednoty, svatosti a horlivosti věřících v Koreji. Paměť a naděje nás inspirují a vedou do budoucnosti. Pamatuji na vás ve svých modlitbách a ustavičně vybízím k důvěře v sílu Boží milosti. Nezapomeňte: „Pán je věrný“. My nejsme věrní, ale On je věrný. „On vás bude sílit a chránit od zlého.“ (2 Sol 3,3). Kéž modlitby Marie, Matky církve, přivedou na této zemi k plnému rozkvětu setbu zasetou mučedníky, zavlaženou generacemi věřících katolíků a předanou vám jako příslib budoucnosti této země i celého světa. Vám a všem, kteří jsou svěřeni do vaší pastorační péče a bdělosti, ze srdce uděluji apoštolské požehnání a prosím vás, modlete se za mne. Děkuji. Podvečerní setkání, které bylo na první pohled komorní záležitostí apoštolské návštěvy, však také provázely zástupy lidí stejně jako při papežově příletu. Na Svatého otce před sídlem biskupské konference čekalo přibližně tisíc lidí s transparenty v italštině, aby jej pozdravili.. I přes přísná bezpečnostní opatření František na vřelé přijetí odpověděl tím, že vystoupil ze svého vozu a šel pozdravit nejbližší přítomné. Od sídla korejských biskupů se papež vydal opět v zavřeném voze do apoštolské nunciatury, kde přenocoval.
22
Nebeská Královna – Matka církve v Koreji Na liturgickou slavnost Nanebevzetí Panny Marie připadá v Jižní Koreji státní svátek osvobození a výročí konce druhé světové války, což zdejší křesťané nepokládají za náhodu. Petrův nástupce dnešní liturgii slavil dopoledne ve městě Daejeon, asi 150 kilometrů vzdáleném od jihokorejské metropole, kde nocoval. Organizátorům návštěvy připravil František menší překvapení, když se namísto připravené helikoptéry rozhodl cestovat vlakem. Šlo o běžnou linku vysokorychlostní železnice a papeži a jeho doprovodu byla vyhrazena dvě kupé. Bohoslužba se konala na World Cup Stadium, kde papeže očekávalo 50 tisíc lidí, kteří jej přivítali hromadným a ve zdejších končinách nečekaným voláním v italštině ´Viva il Papa´. Bohoslužba byla slavena latinsky a korejsky a papež František ve své homilii mluvil o povolání křesťanů, které nám ukazuje Mariino nanebevzetí: Drazí bratři a sestry v Kristu, spolu s celou církví slavíme Nanebevzetí Panny Marie s tělem i duší do rajské slávy. Mariino nanebevzetí ukazuje úděl adoptivních dětí Božích a členů Kristova těla. Jako naše Matka Maria jsme povoláni k plné účasti na Pánově vítězství nad hříchem a smrtí a ke kralování v Jeho věčném království. Takové je naše povolání. „Velké znamení“ prezentované prvním čtením (srov. Zj 12,1) nás vybízí, abychom kontemplovali Marii, která je po boku svého božského Syna korunována slávou. Vybízí nás dále, abychom si uvědomili budoucnost, kterou před námi dnes opět otevírá Vzkříšený Pán. Korejci slaví tuto slavnost tradičně ve světle svých dějinných zkušeností a vyznávají laskavou Mariinu přímluvu působící v dějinách národa a v životě lidu. Ve druhém čtení jsme slyšeli sv. Pavla prohlásit, že Kristus je nový Adam, jehož poslušnost Otcově vůli zbořila království hříchu a otroctví a zavedla království života a svobody (srov. 1 Kor 15,24-25). Pravá svoboda spočívá v milujícím přijetí Otcovy vůle. Od Marie – milostiplné se učíme, že křesťanská svoboda je něco víc než prosté osvobození od hříchu. Je to svoboda, která otevírá nový duchovní způsob chápání pozemských skutečností, svoboda milovat Boha i bratry a sestry čistým srdcem a žít v radostném očekávání příchodu Kristova království. 23
Dnes, kdy uctíváme Marii, nebeskou Královnu, obracíme se k Ní jako k Matce církve v Koreji. Prosíme ji, aby nám pomohla zachovat věrnost královské svobodě, kterou jsme obdrželi v den křtu, vedla naše úsilí o přetvoření světa podle Božího plánu a dala místní církvi schopnost být kvasem v korejské společnosti. Kéž jsou křesťané tohoto národa velkodušnou silou duchovní obnovy v každém společenském prostředí. Ať potírají kouzlo materialismu, který dusí autentické duchovní a kulturní hodnoty, a ducha bezuzdného soupeření, které plodí egoismus a konflikty. Ať odmítají nelidské ekonomické modely, které vytvářejí nové formy chudoby a vytlačují pracující lidi na okraj společnosti, a odmítají rovněž kulturu smrti, která znehodnocuje obraz Boha, jenž je Bohem života, a znásilňuje důstojnost každého muže, ženy i dítěte. Jako korejští katolíci, dědici ušlechtilé tradice, jste povoláni zhodnotit toto dědictví a předat jej budoucím generacím. Pro každého to nutně znamená, aby se znovu obrátil k Božímu Slovu a intenzivně pečoval o chudé, potřebné a slabé, kteří jsou mezi námi. V této slavnosti se spojujeme s celou církví rozptýlenou po světě a hledíme k Marii jako Matce naší naděje. Její chvalozpěv nám připomíná, že Bůh nikdy nezapomíná na přísliby svého milosrdenství (srov. Lk 1,54-55). Maria je milostiplná, protože „uvěřila, že se splní to, co jí bylo řečeno od Pána“ (Lk 1,45). V ní se všechny božské přísliby prokázaly jako pravé. Korunována ve slávě, nám ukazuje, že naše naděje je reálná; a „v této naději máme bezpečnou a pevnou kotvu pro duši“ (Žid 6,19), která proniká tam, kde je oslavený Kristus. Tato naděje, drazí bratři a sestry, naděje nabízená evangeliem je protijedem na ducha beznaděje, která, jak se zdá, rozrůstá se jako rakovina uprostřed společnosti, která je navenek bohatá, ale v nitru zakouší hořkost a prázdnotu. Kolik jen našich mladých muselo za tuto beznaděj platit! Kéž mladí lidé, kteří jsou v těchto dnech kolem nás, naplněni radostí a důvěrou, nikdy nejsou okradeni o svou naději! Obraťme se k Matce Boží Marii a snažně prosme o milost být radostní ve svobodě Božích dětí, užívat tuto svobodu moudře ve službě bratřím a sestrám a žít a jednat tak, abychom svým jednáním byli znamením naděje, oné naděje, která dojde svého naplnění ve věčném království, kde kralovat znamená sloužit. Amen. V závěru mše svaté oslovil papeže biskup Daejeonu, Lazzar You Heung-sik, který v dojemné promluvě připomněl, jak se věřící jeho diecéze připravovali na papežovu návštěvu: „Pomodlili jsme se 15 milionů růženců, sloužili 2 miliony mší a budeme nadále pokračovat v nepřetržité modlitbě za Vás.“ František během následné polední promluvy před mariánskou modlitbou Anděl Páně svěřil Matce Boží oběti ztroskotání trajektu Sewol a jejich příbuzné. Na bohoslužbě byla přítomna skupina deseti lidí, kteří přežili zmíněnou katastrofu, a papež se s nimi osobně pozdravil. Byl mezi nimi také otec jedné z obětí, který se pěšky s křížem na ramenou vydal ze svého domova na 900 kilometrovou pouť do 24
Daejeonu a obrátil se zde na papeže se žádostí o svátost křtu. Svatý otec se rozhodl, že jej pokřtí osobně na nunciatuře v Soulu. Drazí bratři a sestry, na závěr mše svaté se ještě obrátíme k Matce Boží, Královně nebe. Jí odevzdejme svoje radosti, bolesti a naděje. Svěřme jí zvláště všechny, kdo přišli o život při ztroskotání trajektu Se Wol jakož i všechny, kdo trpí důsledky tohoto velkého národního neštěstí. Pán ať přijme zesnulé do svého pokoje, potěší zarmoucené a nadále podporuje ty, kdo velkodušně přispěli na pomoc bratřím a sestrám. Tato tragická událost, která spojila Korejce v bolesti, ať upevní úsilí o spolupráci všech na obecném dobru. Prosme také Pannu Marii, aby milostivě shlédla na ty z nás, kteří strádají, zejména na nemocné, chudé a ty, kteří přišli o důstojnou práci. V den, kdy Korea slaví svoje osvobození, prosme Matku Boží, aby opatrovala tento šlechetný národ a jeho občany. Svěřme do její ochrany všechny mladé lidi, kteří sem přišli z celé Asie. Kéž jsou radostnými posly rána mírumilovného světa podle Božího plánu. Po bohoslužbě se ze stadionu papež spolu s mons. Lazarem You odebral do místního semináře, kde poobědval s osmnácti chlapci a děvčaty, účastníky asijského dne mládeže. Přítomen byl také korejský jezuita P. John Chiny Che-chon, který dělá papeži v Koreji sekretáře a tlumočníka. Oběd trval asi hodinu a proběhl v radostné náladě a pohodě. Papež si od mladých účastníků nechal vyprávět o jejich domově a životě. Většina z nich jej zvala k návštěvě. Společně pak zazpívali hymnu svého mládežnického setkání a vyměnili si se Svatým otcem drobné dárky. Nechyběly autogramy a selfie. Po obědě se papež vydal vrtulníkem do 43 kilometrů vzdáleného Solmoe, které je rodištěm prvního korejského kněze a jednoho z mučedníků sv. Ondřeje Kim Taegona, který vydal nejvyšší svědectví víře roku 1846,kdy mu bylo pouhých 25 let. Ve zdejší 25
farnosti, která je v diecézi Daejeonu nejstarší, papež nejprve navštívil rodný dům sv. Ondřeje, který byl roku 1996 přebudován na kapli. František se tam z místního helioportu vydal otevřeným vozem pozdravován na osmi kilometrové trase tisícovými zástupy. Šest tisíc mladých lidí ze třiadvaceti asijských zemí dnes v podvečer očekávalo Svatého otce v obřím stanu na parkovišti před svatyní v Solmoe. Už šesté setkání mladých asijských katolíků má jistě komornější rozměry než obdobná mládežnická shromáždění v evropských nebo latinskoamerických zemích, avšak nadšením a zejména pozorností účastníků si s nimi v ničem nezadalo. Po úvodních zpěvech a uměleckém vystoupení pětice indonéských kultur promluvil organizátor letošního Asijského dne mládeže, biskup Lazarus You Heung-Sik. „Nespočívá snad pravá radost v přijetí přítele, který přichází zdaleka?“, uvítal papeže citací z Konfucia a poté navázal na motto setkání, které upomíná na asijské mučedníky katolické víry. “Naše společnost a církev jsou vystaveny různým pokušením. Bohatství a materiální úspěch nás vábí spíše než etika. Ateistické nahlížení světa ovlivňuje náš hodnotový systém. Ničení života a životního prostředí působí nemoci. Stojíme v klíčovém okamžiku, kdy se po nás, věřících, požaduje mučednictví. Dnešní mučednictví značí volit pravdu, následovat ji a vnášet do praxe, přemáhat pokušení, která nás obklopují.“ Nastínil tak některé z problémů asijských států, které dále rozváděly otázky tří mladých účastníků z Kambodže, Hongkongu a Jižní Koreje. Papež František mladým lidem pozorně naslouchal a zapisoval si poznámky. Když na něj přišla řada, nejprve se zamyslel nad tématem Šestého asijského dne mládeže, které zní - „Ať se nad vámi rozzáří sláva mučedníků“:
Pane, co žádáš od mého života? Drazí mladí přátelé! „Je dobře, že jsme tady!“(Mt 17,4). Tato slova – jako stvořená pro mne?– pronesl sv. Petr na hoře Tábor v přítomnosti Ježíše proměněného 26
slávou. Je nám opravdu dobře, že jsme společně tady u svatyně korejských mučedníků, v nichž se na úsvitu života církve v této zemi zjevila Pánova sláva. V tomto shromáždění, které zahrnuje mladé křesťany z celé Asie, můžeme v jistém smyslu vnímat Ježíšovu slávu přítomnou mezi námi, přítomnou v Jeho církvi, která zahrnuje každý národ, jazyk a lid, přítomnou v moci Jeho Svatého Ducha, který obnovuje, omlazuje a oživuje všechno. Děkuji vám za vaše velmi vřelé přijetí a děkuji za dar vašeho nadšení, za radostné zpěvy, svědectví víry a krásné projevy rozmanitosti a bohatství vašich kultur. Zvláště děkuji Maie, Giovannimu a Marině – třem mladým lidem, kteří se mnou sdíleli své naděje, problémy a starosti. Pozorně jsem jim naslouchal a budu je mít na paměti. Děkuji biskupovi Lazzarovi You Heung-sik za jeho slova na uvítanou a všechny ze srdce zdravím. Toto odpoledne bych se chtěl spolu s vámi zamyslet nad jedním aspektem tématu Šestého asijského dne mládeže: „Ať se nad vámi rozzáří sláva mučedníků“. Jako dal Pán zazářit svojí slávě v hrdinském svědectví mučedníků, stejně tak touží, aby se Jeho sláva skvěla ve vašich životech a skrze vás touží osvěcovat život tohoto velkého kontinentu. Kristus dnes klepe na bránu vašeho srdce a mého srdce. Volá vás i mne, abychom povstali a v plné čilosti a bdělosti pohlédli na to, co je v životě opravdu cenné. Ba více, žádá po vás i po mně, abychom vyšli do ulic a na cesty tohoto světa, klepali na brány srdce druhých a nabízeli jim, aby přijali Krista do svého života. Toto velké shromáždění mladých z Asie nám umožňuje zahlédnout něco z toho, čím je církev povolána být ve věčném Božím plánu. Společně s mladými odevšad se chystáte vytvářet svět, ve kterém všichni společně žijí v pokoji a přátelství, překonávají bariéry, odstraňují rozdělení, odmítají násilí a předsudky. Právě takový svět si pro nás Bůh přeje, a nejenom pro nás. Církev je zárodkem jednoty celého lidského rodu. V Kristu je každý národ a lid povolán k jednotě, která neničí různost, ale uznává ji, smiřuje a obohacuje. Jak daleko je duch tohoto světa od této nádherné vize a tohoto plánu! Častokrát se zdá, že semena dobra a naděje, která se snažíme rozsévat, jsou dušena trním egoismu, zášti a nespravedlnosti, nejenom kolem nás, ale také v našich srdcích. Jsme zneklidněni rostoucími rozdíly mezi bohatými a chudými v našich společnostech. Spatřujeme příznaky idolatrie bohatství, moci a rozkoše, za které lidé ve svém životě platí 27
nejvyšší cenu. Poblíž nás jsou mnozí naši přátelé a vrstevníci, kteří, ač obklopeni velkou materiální prosperitou, trpí duchovní chudobou, samotou a tichým zoufalstvím. Zdá se jako by Bůh byl z tohoto horizontu odstraněn. Jako by se celým světem šířila duchovní poušť. Postihuje také mládež, okrádá ji o naději a příliš často ji připravuje i o život. Nicméně toto je svět, do kterého jste byli povoláni jít dosvědčovat evangelium naděje, evangelium Ježíše Krista a příslib Jeho království. To je téma pro tebe, Marino. Promluvíme o něm později…V podobenstvích nás Ježíš učí, že království vstupuje do světa v pokoře a rozvíjí se tiše a vytrvale tam, kde je přijato srdcem otevřeným Jeho poselství naděje a spásy. Evangelium nás učí, že Ježíšův Duch může vnést nový život do srdce každého člověka a může přetvořit každou situaci, včetně takové, která je zdánlivě beznadějná. Ježíš může změnit jakoukoliv situaci! Toto je poselství, které jste povoláni sdílet se svými vrstevníky: ve škole, v práci, ve svých rodinách, na univerzitách a ve vašich společenstvích. Na základě skutečnosti, že vstal z mrtvých, víme, že Ježíš „má slova věčného života“ (Jan 6,68) a že Jeho slovo má moc dotknout se každého srdce, přemoci zlo dobrem, měnit a vykoupit svět. Drazí mladí, v této naší době s vámi Pán počítá. On vstoupil do vašich srdcí v den vašeho křtu; dal vám svého Ducha v den vašeho biřmování, ustavičně vás posiluje svojí přítomností v eucharistii, takže můžete být před světem Jeho svědky. Jste připraveni mu přitakat? Jste připraveni? Děkuji! Jste unaveni? Určitě ne? (…) Jeden můj drahý přítel mi včera řekl, že k mladým lidem nemohu mluvit z listu. Mám je prý oslovit spontánně a ze srdce. Má potíž je v tom, že moje angličtina je chabá…Ano, je to tak! Ale jestli chcete, mohu něco dodat spontánně, ale v italštině. Jste unavení? Mohu pokračovat? ( obrací se k tlumočníkovi) Můžete tlumočit? Děkuji a jdeme na to… Velice silně mne zasáhlo to, co vyslovila Marina, když mluvila o konfliktu ve svém životě. O tom, co má dělat, zda se vydat cestou zasvěceného, řeholního života, nebo studovat, aby nabyla větší odbornosti a pomáhala druhým. Tento konflikt je pouze zdánlivý. Když nás totiž Pán volá, je to pokaždé kvůli tomu, abychom druhým prokazovali dobro, jak v řeholním a zasvěceném životě, tak v laickém stavu, jako otcové a matky rodin. Cíl je tentýž – ctít Boha a činit dobro ostatním lidem. Co tedy má dělat Marina a mnozí z vás, kteří si kladou tutéž otázku, stejně jako jsem si ji svého času kladl já? Jakou cestu si mají vybrat? Žádnou! Cestu vybírá Pán, je to Ježíšova volba! Ty mu máš naslouchat a ptát se: Pane, co mám dělat? Mladý člověk se má modlit: „Pane, co ode mne žádáš?“ A pomocí této modlitby a rady opravdových přátel – laiků, kněží, řeholnic, biskupů i papežů – protože také papež může dobře poradit – má nalézt cestu, na které ho Pán chce mít. Společně se tedy pomodleme a v korejštině třikrát opakujme: Pane, co žádáš od mého života? Třikrát. Modleme se… Jsem si jistý, že vás Pán vyslechne. A jistě vyslechne také 28
tebe, Marino. Děkuji ti za tvé svědectví. Promiň, spletl jsem si jméno. Tu otázku položila Mey, nikoli Marina… Mey mluvila ještě o něčem jiném – o mučednících, světcích a svědcích. A trochu bolestně a smutně nám vyprávěla o tom, že v její zemi, Kambodži, dosud nejsou žádní svatí…Světci tam určitě jsou a je jich hodně, ale církev je dosud neuznala, neblahořečila a neprohlásila za svaté. Mnohokrát ti, Mey, děkuji za tato slova a slibuji, že až se vrátím domů, promluvím o tom se zodpovědným člověkem. Je to dobrý muž, jmenuje se Angelo. Poprosím ho, aby se tím zabýval a pokročil v této věci. Mnohokrát děkuji! Je čas skončit. Jste unavení? Budeme chvilku pokračovat? Nyní přejděme k Marině, která vyslovila dvě otázky. Nejsou to otázky, spíše dvě úvahy. A pak položila otázku o štěstí. Řekla nám, že se štěstí nedá koupit, a pokud si ho koupíš, zjistíš, že odchází. Kupované štěstí není trvalé. Trvá pouze ono štěstí, které vychází z lásky. Cesta lásky je jednoduchá. Miluj Boha a miluj bližního, svého bratra, toho, kdo ti je nablízku, kdo potřebuje lásku a potřebuje také mnoho dalšího. „Ale Otče, jak poznám, že miluji Boha?“ Ale jednoduše, pokud miluješ bližního, nemáš k němu nenávist, pokud nemáš ve svém srdci nenávist, miluješ Boha. To je bezpečný důkaz. Marina pak nadnesla jinou úvahu, která je bolestná a za kterou jí děkuji. Je to rozdělení mezi bratry v obou Korejích. Existují však dvě Koreje? Ne, Korea je jediná, ale rozdělená. Je to rodina, která se rozdělila. A to je bolestné…Jak můžeme této rodině pomoci ke sjednocení? Uvedu dva návrhy – první je rada, druhý nadějný příslib. Především radím k modlitbě, k modlitbě za naše bratry ze severu. „Pane, jsme jedna rodina, pomoz nám, pomoz nám k jednotě. Ty můžeš učinit, aby nebyli vítězové ani poražení, ale pouze jedna rodina, aby byli pouze bratři.“ Zvu vás, abychom se nyní, po překladu do korejštiny, společně v tichu pomodlili za jednotu obou Korejí. Modleme se v tichosti… A nyní ona naděje. V čem spočívá naděje? Nadějí je tu hodně, ale jedna je velmi krásná. Korea je jediná, je to jedna rodina, protože hovoříte týmž jazykem, rodinným jazykem. Jste bratry, kteří mluví stejnou řečí. Když se Josefovi bratři vydali do Egypta, aby nakoupili jídlo – měli hlad a peníze, ale neměli jídlo – našli tam bratra. Proč? Protože si Josef všiml, že mluvili stejným jazykem. Pomyslete na své bratry na severu. Mluví stejnou 29
řečí a když se v rodině mluví stejným jazykem, je tu také naděje na lidské rovině. Před chvílí jsme shlédli pěkné vystoupení o návratu marnotratného syna, onoho syna, který odešel z domu, promarnil peníze a vše další, zradil otce, rodinu, všechno. V určité chvíli se kvůli nedostatku, ale s velkým studem, rozhodne vrátit. Přemýšlí o tom, jak svého tatínka žádat o odpuštění. Rozhodne se mu říci: „Otče, zhřešil jsem, choval jsem se špatně, ale nyní chci být tvým zaměstnancem, ne synem“ a mnoho další krásných řečí. Evangelium nám ale říká, že ho otec viděl už z daleka. Proč ho viděl? Vystupoval totiž každý den na terasu domu, aby sledoval, zda se syn nevrací. Syna objal a nenechal ho mluvit, nedovolil mu vyslovit připravenou řeč, ani jej nenechal žádat o dopuštění, ale vystrojil mu slavnost. Taková oslava se Bohu líbí. Když se vracíme domů, vracíme se k Němu. „Ale Otče“, namítnete, „já jsem hříšník, jsem hříšnice“. Ale tím lépe, Bůh na tebe čeká! Tím lépe, uspořádá oslavu! Sám Ježíš nám totiž říká, že v nebi bude větší radost nad jedním hříšníkem než nad stovkou spravedlivých, kteří zůstali doma. Nikdo z nás neví, co nás v životě čeká. A vy mladí se ptáte: „Co mne asi čeká?“ Můžeme se dopustit špatných, velmi špatných věcí, ale prosím, nezoufejte. Je tu vždy Otec, který na nás čeká. Vrátit se! Vrátit se! To je to slovo. Vrátit se zpět, domů, protože na mne čeká Otec. A jestli jsem hodně zhřešil, uspořádá velkou slavnost. A vy, kněží, prosím, obejměte hříšníky a buďte milosrdní. Je krásné naslouchat tomuto podobenství. Naplňuje mne štěstím, že Boha nikdy neznaví čekání a odpouštění. Připravil jsem si původně tři rady, ve kterých jsme mluvil o modlitbě, eucharistii a práci pro druhé, pro chudé… Nyní se s vámi musím rozloučit. Rád se s vámi v těchto dnech ještě setkám a promluvím k vám, až se v neděli sejdeme na mši svaté. Mezitím děkujme Pánu za dary, kterými nás obdařil během tohoto společně stráveného času a prosme jej o sílu, abychom byli věrnými a radostnými svědky Jeho lásky v každé části Asie i celého světa. Marie, naše Matka, ať vás chrání a uchovává ve stálé blízkosti svého Syna Ježíše. A kéž vás vždy 30
z nebe doprovází sv. Jan Pavel II., který zahájil konání Světových dní mládeže. Ze srdce vám všem žehnám. A prosím vás, modlete se za mne, nezapomeňte se za mne modlit. Mnohokrát vám děkuji! Po setkání s asijskou mládeží se papež vydal z Daejeonu zpět do Soulu. Tady se v podvečerních hodinách cestou na apoštolskou nunciaturu ještě neplánovaně zastavil v sídle jezuitské univerzity Sogang. Zde se papež setkal s řeholní komunitou, která mu v radostném překvapení připravila bouřlivé přijetí. Přítomni však byli všichni jezuité pracující v Soulu, kteří dostavili, jakmile papež 24 hodin předem oznámil komunitě svoji návštěvu. Osobně se pozdravil se všemi a po krátké úvodní promluvě místního představeného pronesl improvizovanou promluvu, v níž rozjímal o jednom ze základních pojmů jezuitské spirituality, o duchovní útěše: „Jedno slovo mne velice oslovuje: útěcha. Útěcha je přítomnost Boha nejrůznějšími způsoby. Náš svatý otec Ignác vždy usiluje o potvrzení volby týkající se reformy života nebo rozhodnutí o životním stavu podle druhého způsobu volby (Duchovní cvičení, č.184188), tedy útěchou. Útěcha je krásné slovo pro toho, komu se jí dostane. Je však obtížné útěchu dát. Když čtu Izaiášovu knihu útěchy, stojí tam, že činností vlastní Bohu je dávat útěchu, potěšovat lid. Když někdo prožívá bolestné omezení a umí to prožívat s láskou, stává se to pro dotyčného zárodkem útěchy. Boží lid potřebuje útěchu, potřebuje být potěšen, utěšen. Myslím, že církev je v této chvíli polní nemocnicí. Boží lid nás žádá o útěchu. Tolik zranění, tolik ran, které potřebují úlevu. Měli bychom naslouchat Izaiášovým slovům: Těšte, těšte můj lid. Neexistují rány, které nemohou být utišeny Boží láskou. Takto máme žít: hledat Ježíše Krista tak, abychom nesli tuto lásku, která tiší a hojí rány. Tento večer skupina mladých scénicky znázornila podobenství o marnotratném synu, které přesně líčí, jaký je postoj Boží k našim ranám. Bůh vždycky utěšuje, vždycky doufá, vždycky zapomíná, vždycky odpouští. V církvi jsou četná zranění. Rány, které často způsobujeme my sami, praktikující katolíci a služebníci církve. Už netrestejte Boží lid! Těšte lid Boží! Častokrát náš klerikální postoj působí klerikalismus, který církvi velice škodí. Být knězem neskýtá status klerikálního stavu, nýbrž pastýře. Buďte, prosím, pastýři, a ne statutární klerici. A jste-li ve zpovědnici, pamatujte, že Bůh se nikdy neunaví odpouštěním. Buďte milosrdní! Moc vám děkuji.“
31
Příklad mučedníků nás dále učí, jak důležitá je v životě víry dobročinná láska Před začátkem sobotní dopolední bohoslužby papež nejprve navštívil památník v Seo So-Mun vybudovaný v místech popraviště mučedníků, které kanonizoval Jan Pavel II. roku 1984. František sem přinesl kytici květů a setrval zde v tiché modlitbě. Dnešní beatifikace zahrnula celkem 124 mučedníků, mezi nimiž - na rozdíl od těch již kanonizovaných - byli mnozí, kteří patřili k první generaci korejských křesťanů z konce 18. století. Ve stejné době, kdy Evropu okouzlovalo osvícenství, které křesťanskou víru a církev obviňovalo z tmářství, začali se o ni v Koreji roku 1770 zajímat tamější intelektuálové. Prostřednictvím kulturních kontaktů s Čínou se seznámili s touto „nebeskou vědou“, jak křesťanství nazývali, a začali ji šířit ve své vlasti. V roce 1783 odešel jeden z nich (Yi Seung-Houn) do Pekingu, aby tam přijal svátost křtu, kterou si pak ostatní vzájemně udělovali podle instrukcí, které přivezl. Tak se zrodila v Koreji první pětisetčlenná křesťanská obec tvořená lidmi z různých vrstev tehdejší společnosti. Jejich pronásledování se rozpoutalo nedlouho poté roku 1791, kdy jeden z nich, Pavel Yun Ji-Čung, jenž měl vazby k tehdejší vládnoucí vrstvě, byl obviněn, že porušil konfuciánský rituál, protože svojí zesnulé matce, která mezitím rovněž přijala křesťanství, uspořádal katolický pohřeb. Postupně pak byli „odhaleni“ a popraveni další křesťané. V této skupině dnes beatifikovaných mučedníků je pouze jediný kněz. Otec Jakub Ju Mun-mo, čínské národnosti, byl prvním, kdo na pozvání těchto prvních křesťanů přišel do Koreje a slavil tam eucharistii. Dějištěm dnešní beatifikace bylo historické centrum korejské metropole, totiž prostranství před branou Gwanghwamun, která spojuje i odděluje královský palác od 32
rozlehlého náměstí, k němuž vede od zmíněné svatyně mučedníků široká třída. Po ní přijel papež v otevřeném voze nadšeně pozdravován osmi sty tisíci účastníků dnešní beatifikační mše. Jedním z charakteristických rysů liturgických shromáždění papežské návštěvy v Koreji je čas pro ztišení před začátkem bohoslužby. Sborový jásot vystřídá několikaminutové ticho, jakmile papež vstoupí do sakristie, aby si oblékl liturgická roucha a připravil se ke mši. Tak tomu bylo i dnes. Bohoslužba se slavila v latině a korejštině. Papežovo italské kázání bylo po částech tlumočeno do korejštiny: „Kdo by nás mohl odloučit od lásky Kristovy?“ (Řím 8,35). Těmito slovy k nám sv. Pavel promlouvá o slávě naší víry v Ježíše: Kristus nejenom vstal z mrtvých a vstoupil na nebe, ale sjednotil nás se Sebou a dal nám účast na Svém věčném životě. Kristus vítězí a Jeho vítězství je naše! Dnes slavíme toto vítězství v Pavlovi Yun Ji-chung a v jeho 123 druzích. Žili a zemřeli pro Krista a nyní kralují spolu s Ním v radosti a slávě. Spolu se svatým Pavlem nám říkají, že ve smrti a vzkříšení Svého Syna nám Bůh daroval vítězství větší než všechna ostatní. Vždyť „ani smrt, ani život, ani andělé, ani knížata, ani nic přítomného, ani nic budoucího, ani mocnosti, ani výška, ani hloubka, a vůbec nic stvořeného nebude nás moci odloučit od Boží lásky v Kristu Ježíši, našem Pánu“ (Řím8,38-39). Vítězství mučedníků, jejich svědectví umožněné mocí Boží lásky přináší plody také dnes v Koreji, v církvi, která roste z jejich oběti. Slavnost blahoslaveného Pavla a jeho druhů nám dává příležitost vrátit se k prvním momentům a počátkům církve v Koreji. Vás, korejské katolíky, vybízí, abyste se rozpomněli na velké věci, které Bůh učinil v této zemi, a abyste jako poklad střežili odkaz víry a lásky, který vám svěřili vaši předkové. Tajemnou Boží prozřetelností se křesťanská víra nedostala k břehům Koreje spolu s misionáři, nýbrž myslí a srdcem samotných Korejců. Byla stimulována intelektuální zvídavostí, hledáním náboženské pravdy. V počátečním setkání s evangeliem první křesťané otevřeli Ježíši svoje myšlení. Chtěli poznat víc o tomto Kristu, který trpěl, zemřel a vstal z mrtvých. Pochopení něčeho o Ježíši vedlo záhy k setkání se samotným Pánem, k prvním křtům, k touze po plném svátostném a církevním životě a počátkům misionářského nasazení. Ve společenství pak přineslo plody inspirované prvotní církevní obcí, v níž věřící měli jedno srdce a jednu duši, nehleděli na tradiční sociální rozdíly a všechno měli společné (srov. Sk 4,32). 33
Tato historie nám říká mnohé o důležitosti, důstojnosti a kráse povolání věřících laiků! Zdravím obrovské množství zde přítomných laiků, zvláště křesťanské rodiny, které denně svým příkladem vychovávají mládež k víře a Kristově smírné lásce. Zdravím zvláště četné přítomné kněze, kteří svojí velkodušnou službou předávají bohatý poklad víry vypěstovaný minulými generacemi korejských katolíků. Dnešní evangelium obsahuje důležité poselství pro nás všechny. Ježíš prosí Otce, aby nás posvětil v pravdě a střežil před světem. Zvláště je příznačné, že když Ježíš prosí Otce, aby nás posvětil a chránil, nežádá, aby nás ze světa vzal. Víme, že posílá své učedníky, aby byli ve světě kvasem svatosti a pravdy: solí země, světlem světa. V tom nám mučedníci ukazují cestu. Zanedlouho potom, co první setba víry v této zemi vzklíčila, museli mučedníci a křesťanská obec volit, zda budou následovat Ježíše anebo svět. Slyšeli Pánovo varování, že je svět bude kvůli Němu nenávidět (srov. Jan 17,14). Věděli, že být učedníky něco stojí. Pro mnohé to znamenalo pronásledování a později útěk do hor, kde založili křesťanské vesnice. Byli ochotni k velkým obětem a nechali se připravit o vše, co by je mohlo vzdálit od Krista: majetek a pozemky, prestiž a čest. Věděli totiž, že jedině Kristus je jejich pravý poklad. Dnes zakoušíme velmi často, že svět vystavuje naši víru zkoušce a mnoha způsoby po nás žádá, abychom přistoupili na kompromisy ohledně víry, zředili radikální požadavky evangelia a přizpůsobili se duchu doby. Mučedníci nás však volají, abychom Krista kladli nade všechno a všechno ostatní v tomto světě spatřovali ve vztahu k Němu a k Jeho věčnému království. Provokují nás k otázce, zda existuje něco, proč bychom byli ochotni zemřít. Příklad mučedníků nás dále učí, jak důležitá je v životě víry dobročinná láska. Ryzost jejich svědectví vydaného Kristu projevující se v přijetí rovné důstojnosti všech pokřtěných je vedla k takové formě bratrského života, která provokovala rigidní sociální struktury té doby. Odmítli rozdělovat dvojí přikázání lásky k Bohu a k bližnímu, což je přivedlo k obrovské starostlivosti o potřeby bratří. Jejich příklad má mnoho co říci nám, kteří žijeme ve společnosti, kde vedle nezměrného bohatství neslyšně roste ta nejbídnější chudoba a zřídka je vyslyšeno volání chudých a kde nás Kristus neustále volá, abychom Jej měli rádi a sloužili Mu podáním pomocné ruky svým bratřím a sestrám v nouzi. Budeme-li následovat příkladu mučedníků a věřit v Pánovo slovo, porozumíme vznešené svobodě a radosti, s níž oni kráčeli vstříc smrti. Pak uvidíme, že dnešní slavnost zahrnuje bezpočet anonymních mučedníků v této zemi a ve zbytku světa, kteří zvláště v minulém století obětovali svůj život pro Krista a trpěli tvrdá pronásledování pro Jeho jméno. Dnešek je dnem velké radosti všech Korejců. Odkaz blahoslaveného Pavla Yun Jichung a jeho druhů, jejich přímost při hledání pravdy, jejich věrnost nejvyšším principům 34
náboženství, které se rozhodli přijmout, jakož i jejich svědectví dobročinné lásky a solidarity se všemi – to všechno je součástí bohatých dějin korejského lidu. Odkaz mučedníků může inspirovat všechny muže a ženy dobré vůle, aby harmonicky usilovali o spravedlivější, svobodnou a smířenou společnost a přispěli tak k míru a obraně autenticky lidských hodnot v této zemi a na celém světě. Kéž modlitby všech korejských mučedníků spolu s modlitbou Matky Boží, Matky církve, vymohou milost vytrvat ve víře a v každém dobrém skutku, ve svatosti, v čistotě srdce a dosvědčovat s apoštolskou horlivostí Ježíše v tomto milovaném národě, v celé Asii a až na konec světa. Amen. V závěru liturgie oslovil shromáždění místní arcibiskup, kardinál Ondřej Yeum Soojung. Vyjádřil přesvědčení, že beatifikace bude příležitostí k posílení jednoty a pokoje nejenom mezi korejskými katolíky, ale také korejského lidu a všech asijských národů. Po obědě na soulské apoštolské nunciatuře papež František odletěl vrtulníkem do asi devadesát kilometrů vzdáleného centra Katolické charismatické obnovy, nazvaného Khottongnae, doslova „Květinový vrch“. Zakladatelem střediska, které každoročně přijímá tisíce lidí, je O. John Oh Woong Jin. Obdobné komunity vznikly v dalších osmi zemích. Součástí rozlehlého komplexu jsou kromě univerzity a nemocnice také domovy pro zdravotně postižené, chudé a nemocné lidi každého věku. Právě tato charitní díla mají pro asijskou mentalitu skutečně posvátnou povahu a každý návštěvník se z úcty k jejich obyvatelům u vchodu vyzouvá. Petrova nástupce uvítal zakladatel komunity a doprovodil jej do „Domu 35
naděje“ (House of Hope), který obývá 150 dospělých zdravotně postižených lidí. Bylo přítomno také padesát postižených dětí z jiného centra, jejich učitelé a zdravotnický personál. Setkání proběhlo v rodinném duchu bez oficiálních promluv. Jiná z budov téže charismatické komunity hostila další bod dnešního programu – setkání s korejskými řeholními společenstvími. Cestou na místo konání se papež zastavil ke krátké modlitbě v „Zahradě nenarozených dětí“, tedy hřbitovu pro potracené děti. Čekali tu na něj zástupci jihokorejských pro-life aktivistů a také bratr Lee Gu-won, bezruký a beznohý misionář.
S velkou pokorou konejte vše, co můžete, abyste dokázali, že zasvěcený život je cenný dar pro církev a svět V přednáškovém sále komunitního studijního centra (pojmenovaného „Škola lásky“, School of Love), František oslovil pět tisíc žen a mužů, kteří následovali povolání k zasvěcenému životu: Dobrý večer! Máme tu malý problém. Pokud existuje něco, co bychom nikdy neměli zanedbávat, pak je to modlitba. Dnes se ale pomodlíme každý sám. Vysvětlím vám, proč se nemůžeme pomodlit nešpory společně. Máme totiž časový problém s odletem helikoptéry. Pokud neodletíme včas, hrozí nebezpečí, že narazíme do hor. Nyní se tedy pomodlíme pouze k Matce, všichni společně se pomodlíme k Panně Marii. Potom promluví oba předsedové a pak já. Zdrávas Maria… Drazí bratři a sestry v Kristu, všechny vás srdečně zdravím v Pánu: je krásné být dnes s vámi v tomto společenství. Velká různost charismat a apoštolských aktivit, které reprezentujete, obdivuhodně obohacuje život církve v Koreji i jinde. Při těchto nešporách, kdy jsme zpívali – kdy jsme měli zpívat! – chválu Boží dobrotě, děkuji vám všem a vašim bratřím a sestrám za nasazení, s nímž vytváříte Boží království. Děkuji otci Hwang Seok-mo a sestře Scholastice Lee Kwang-ok, předsedům korejských konferencí. 36
Slova žalmu: „Touhou hyne mé tělo i duše, Bůh je navždy skála mého srdce a můj podíl“ (Žl 73,26) nás přivádějí k zamyšlení nad vlastním životem. Žalmista vyjadřuje radostnou důvěru v Boha. Všichni víme, že radost, třebaže se nevyjadřuje stejně ve všech životních etapách a za všech okolností, které jsou někdy velmi tvrdé „vždycky zůstává alespoň paprskem světla, který se rodí z osobní jistoty, že jsme nekonečně a nade vše milováni“ (Evangelii gaudium, 6). Pevná jistota, že jsme milováni Bohem, je jádrem našeho povolání: být pro druhé hmatatelným znamením přítomnosti Božího království, předzvěstí věčné radosti v nebi. Jedině pokud je naše svědectví radostné, můžeme přitahovat muže i ženy ke Kristu. A takováto radost je dar, který se živí modlitbou, rozjímáním Božího slova, slavením svátostí a komunitním životem. Ten je velmi důležitý. Když se toho nedostává, vynořují se slabosti a těžkosti, které zatemňují radost poznanou tak důvěrně na počátku naší cesty. Zkušenost Božího milosrdenství živená modlitbou a komunitou má utvářet všechno, čím jste, a všechno, co konáte. Vaše čistota, chudoba a poslušnost se stanou radostným svědectvím Boží lásky do té míry, v jaké setrváte na skále Jeho milosrdenství. To je ta skála. K tomu dochází zejména v souvislosti s řeholní poslušností. Zralá a velkorysá poslušnost vyžaduje přilnutí ke Kristu v modlitbě, neboť On se stal služebníkem a utrpením se naučil poslušnosti (srov. Perfectae caritatis, 14). Neexistují zkratky: Bůh si přeje naše srdce úplně, a to znamená, že musíme stále více „od sebe odstupovat“ a „vystupovat ze sebe“. Hluboká zkušenost laskavého Božího milosrdenství podporuje také touhu dosáhnout oné dokonalé lásky, která prýští z čistoty srdce. Čistota vyjadřuje vaši výlučnou odevzdanost Boží lásce, která je skálou našich srdcí. Všichni víme, co tento osobní a náročný požadavek obnáší. Pokušení v této oblasti vyžadují pokornou důvěru v Boha, bdělost, vytrvalost a otevřenost srdce vůči moudrému bratru či moudré sestře, které nám Pán přivádí do cesty. Evangelní rada chudoby uschopňuje rozpoznat Boží milosrdenství nejenom jako zdroj síly, ale také jako poklad. Jeví se to rozporuplně, ale být chudí znamená nalézt poklad. I když jsme znaveni, můžeme Mu nabídnout svá srdce obtížená hříchy a slabostmi. Ve chvílích, kdy pociťujeme největší křehkost, můžeme se setkat s Kristem, který se stal chudým, abychom zbohatli (srov. 2 Kor 8,9). Tato naše základní potřeba odpuštění a uzdravení je sama o sobě formou chudoby, kterou bychom nikdy neměli opomíjet, navzdory všem pokrokům, které učiníme ve ctnostech. Měla by navíc nalézt konkrétní výraz ve vašem osobním či komunitním životním stylu. Myslím zejména na potřebu vyhýbat se všemu, co vás může rozptylovat a působit zmatení a pohoršení u druhých. V zasvěceném životě je chudoba jednak „zeď“ a jednak „matka“. Je to „zeď“, protože chrání zasvěcený život, a je „matkou“, protože mu pomáhá růst a vede po správné cestě. Pokrytectví oněch zasvěcených mužů a žen, kteří slibují chudobu a přesto jsou bohatí, zraňuje duše věřících a poškozuje církev. Pomyslete také, jak nebezpečné je pokušení osvojit si čistě funkční a světskou mentalitu, která sklání k tomu, abychom svoji naději vkládali pouze do lidských prostředků a ničí svědectví chudoby, kterou náš Pán Ježíš Kristus žil a učil. A v tomto ohledu děkuji Otci předsedovi a sestře předsedkyni řeholních konferencí, protože oprávněně mluvili o nebezpečí, kterým jsou pro řeholní chudobu globalizace a konzumismus. Děkuji. Drazí bratři a sestry. S velkou pokorou konejte vše, co můžete, abyste dokázali, že zasvěcený život je cenný dar pro církev a svět. Nenechávejte si jej jenom pro sebe, sdílejte jej a neste Krista do každého kouta této milované země. Dovolte, aby se vaše radost nadále 37
vyjadřovala vaší snahou přitahovat a zušlechťovat povolání a rozpoznávat, že všichni máte účast na formaci zasvěcených mužů a žen, kteří zítra přijdou po vás. Ať již se věnujete kontemplativnímu životu nebo apoštolskému, buďte horliví v lásce k církvi v Koreji a v touze přispět svým specifickým charismatem k jejímu poslání hlásat evangelium a budovat Boží lid v jednotě, svatosti a lásce. Svěřuji vás, a zvláštním způsobem staré a nemocné členy vašich komunit, kterým patří můj zvláštní pozdrav z celého srdce, do laskavé péče Marie, Matky církve, a ze srdce vám žehnám. Požehnej vás všemohoucí Bůh, Otec, i Syn i Duch svatý.
Církev v Koreji je dědičkou víry laických generací Zástupcům laického apoštolátu pak bylo věnováno poslední papežovo dnešní vystoupení. Ústřední roli laiků při předávání víry na Korejském poloostrově zpečetilo ustavení Katolické rady laického apoštolátu na sklonku šedesátých let minulého století (1968). Rada má 27 center v šestnácti diecézích a jejím hlavním posláním je dialog s nevěřícími. Do kaple v Duchovním centru charismatické komunity se dostavilo 150 aktivních laiků. Papež ocenil jejich díla víry, dobročinné lásky a služby. Varoval je však před pouhým poskytováním hmotné pomoci. Drazí bratři a sestry, těším se z toho, že mám možnost setkat se s vámi, kteří reprezentujete rozmanité výrazy kvetoucího laického apoštolátu v Koreji. Je kvetoucí, protože vždy takový byl! Je to květ, který trvá! Děkuji předsedovi Rady katolického apoštolátu laiků, panu Pavlovi Kwon Kiljoogovi za laskavá slova na uvítanou. Církev v Koreji, jak víme, je dědičkou víry laických generací, které vytrvaly v Ježíšově lásce a ve společenství s církví, navzdory nedostatku kněží a hrozbě tvrdého pronásledování. Blahoslavený Pavel Yun Ji-chung a mučedníci, kteří byli dnes blahořečeni, představují výjimečnou kapitolu těchto dějin. Dosvědčili víru nejenom svým utrpením a svou smrtí, ale také svým životem vzájemně se milující solidarity v křesťanských společenstvích, která se vyznačovala příkladnou láskou. Tento cenný odkaz pokračuje ve vašich dílech víry, dobročinné lásky a služby. Církev potřebuje dnes jako vždy věrohodné svědectví laiků spásonosné pravdě evangelia, jeho moci, jež očišťuje a přetváří srdce člověka a jeho plodnosti při budování lidské rodiny v jednotě, spravedlnosti a pokoji. Víme, že existuje jedinečné poslání církve Boží a že každý pokřtěný křesťan má v tomto poslání živoucí roli. Dary vás laiků, mužů a žen, jsou mnohé, rozmanitý je váš apoštolát a všechno, co činíte, směřuje k podpoře církevního poslání a 38
zajišťuje, že časný řád je prostoupen a zdokonalen Kristovým Duchem a zaměřen k příchodu Jeho království. Zvláště bych rád poukázal na dílo mnoha sdružení, která vycházejí vstříc chudým a potřebným. Příklad prvních korejských křesťanů dokazuje, že plodnost víry se vyjadřuje konkrétní solidaritou ve vztahu k našim bratřím a sestrám bez ohledu na jejich kulturu a sociální postavení, poněvadž v Kristu „není Žid anebo Řek“ (Gal 3,28). Jsem hluboce vděčný vám, kteří svou prací a svědectvím přinášíte útěchyplnou Pánovu přítomnost lidem, kteří žijí na periferiích naší společnosti. Tato aktivita se nevyčerpává charitativní pomocí, ale má usilovat také o lidský růst. Tedy nejenom asistence, ale také lidský rozvoj. Pomáhat chudým je dobré a nezbytné, ale nestačí to. Vybízím vás, abyste rozmnožili svoje snahy o lidské povznesení, aby každý člověk, muž i žena, mohl zakoušet radost z důstojnosti, která plyne z toho, že si vydělává na vezdejší chléb a zajišťuje obživu své rodiny. Tato důstojnost je dnes ohrožena idolem peněz, který ponechává mnohé lidi bez práce…Mohli bychom říci: „Otče, my jim dáme najíst!“ To však nestačí! Muž či žena, kteří jsou bez práce, musí ve svém srdci vnímat důstojnost z toho, že přinášejí domů chléb, že si na něj vydělají! Toto úsilí vám svěřuji. Rád bych také poukázal na cenný přínos korejských katolických žen k životu a poslání církve v této zemi jakožto matek rodin, katechetek a učitelek nejrůznějších oborů. Současně nemohu nezdůraznit význam svědectví, které podávají křesťanské rodiny. V době krize rodinného života jsou naše křesťanské komunity povolány podporovat manželství a rodiny při plnění jejich poslání v životě církve a společnosti. Rodina zůstává základní jednotkou společnosti a první školou, kde si děti osvojují lidské, duchovní a morální hodnoty, které je uschopní být majáky dobroty, integrity a spravedlnosti v našich společenstvích. Drazí přátelé, ať už je váš specifický přínos k poslání církve jakýkoli, prosím vás, abyste nadále ve svých společenstvích prosazovali co nejúplnější formaci věřících laiků stálou katechezí a duchovním vedením. Ve všem co děláte, jednejte, prosím, v úplné harmonii mysli i srdce se svými pastýři a snažte se svá tušení, talenty a charismata dávat do služeb růstu církve v jednotě a misionářském duchu. Váš přínos je podstatný, poněvadž budoucnost církve v Koreji i v celé Asii bude do velké míry záviset na rozvoji eklesiologické vize zakládající se na spiritualitě společenství, účasti a sdílení darů (Ecclesia in Asia, 45). Ještě jednou vám děkuji za vše, co konáte pro to, aby církev v Koreji rostla ve svatosti a horlivosti. Neustále čerpejte pro svůj apoštolát inspiraci a sílu z eucharistické oběti, kde se dává a živí láska k Bohu a lidstvu, jež je duší apoštolátu (srov. Lumen gentium, 33). Vám, vašim rodinám a všem, kdo se podílejí na materiálních a duchovních dílech vašich farností, sdružení a hnutí vyprošuji radost a pokoj v Pánu Ježíši Kristu pod laskavou ochranou Marie, naší Matky. Prosím vás, abyste se za mne modlili. Nyní se všichni společně pomodlíme k Panně Marii a potom vám dám požehnání. Zdrávas Maria… Požehnání. Mnohokrát děkuji a modlete se za mne. Nezapomínejte na to! Ze sídla charismatické komunity v Khottongnae se poté vrátil do Soulu.
39
Šalebné mámení relativismu, povrchnost, zdánlivě bezpečný úkryt za snadnými odpověďmi Svůj nedělní program začal papež ráno v kapli na nunciatuře křestní bohoslužbou, během níž udělil svátost křtu otci jedné z obětí ztroskotání trajektu Sewol panu Lee Ho-jin, který jej v pátek v Tedžonu požádal o křest. Prostý obřad proběhl v korejštině a sloužil jej zvláštní papežův sekretář a tlumočník pro návštěvu v Koreji, o. John Chong Che-chon. Pouze samotný křest a pomazání křižmem uděloval papež. Pokřtěný dostal jméno František. Spolu ním se křtu účastnili jeho syn, dcera a kněz, který jej připravoval ke křtu. Petrův nástupce se potom ze Soulu vydal vrtulníkem do 102 km vzdáleného města Haemi v diecézi Daejeon k tzv. svatyni neznámého mučedníka. Tento kostel je zbudován na místě, kde bylo v polovině 19. století mučeno a popraveno 132 křesťanů, jejichž identita není známa. Tady se papež setkal se členy Federace asijských biskupských konferencí (FABC), aby se společně pomodlili dopolední modlitbu liturgie hodin, tedy breviář. Federace asijských episkopátů sdružuje 19 biskupských konferencí ze 27 zemí a 9 přidružených členů, tedy církví nemajících biskupské konference. Po modlitbě její předseda indický kardinál Oswald Gracias, arcibiskup Bombaje, ve své úvodní promluvě zmínil, že Asii obývá 60% světové populace, převážnou většinu tvoří mladí lidé a načrtnul pak celkovou situaci tohoto kontinentu: jeho přirozenou religiozitu, ale také sekularizaci, materialismus a individualismus pojící se s globalizací. Papež František ve své obsáhlé promluvě vyšel z postynodální apoštolské exhortace Jana Pavla II. (Ecclesia in Asia, 29), která označuje 40
dialog za podstatnou součást misijního poslání církve v Asii. „Východiskem a základem takového dialogu – řekl papež - musí být vědomí naší křesťanské identity, protože nelze začínat od nuly. A na druhé straně je zapotřebí empatie a přívětivosti vůči jednotlivcům i kulturám.
Drazí bratři biskupové! Srdečně a bratrsky vás zdravím v Pánu na tomto posvátném místě, kde četní křesťané darovali svůj život pro věrnost Kristu. Bylo mi řečeno, že tu existují mučedníci beze jména, protože neznáme jejich jména. Jsou to bezejmenní svatí. Napadá mne také, že jsou mnozí a mnozí svatí v našich církvích: děti, mladí, muži, ženy, staří – mnozí. Neznáme jejich jména, ale jsou svatí. Je užitečné přemýšlet o těchto obyčejných lidech, kteří žijí svůj křesťanský život a jen Pán ví o jejich svatosti. Jejich svědectví lásky přineslo milost a požehnání církvi v Koreji i za jejími hranicemi. Jejich modlitby kéž nám pomohou být věrnými pastýři duší svěřených do naší péče. Děkuji kardinálovi Graciasovi za velice laskavá slova na uvítanou a za práci, kterou Federace asijských biskupských konferencí podněcuje solidaritu a prosazuje pastorační aktivity ve vašich místních církvích. Na tomto rozlehlém kontinentu obydleném 60% světové populace je velká rozmanitost kultur a církev je povolána být všestrannou a kreativní ve svědectví evangeliu, dialogem a otevřeností vůči všem. Toto je výzva před níž stojíte. Dialog je opravdu podstatnou součástí misijního poslání církve v Asii (srov.Ecclesia in Asia, 29). Co však musí být východiskem a základním opěrným bodem ve vedení dialogu s jednotlivci a kulturami, abychom došli k našemu cíli? Zajisté naše vlastní identita, naše křesťanská identita. Nemůžeme se pustit do opravdového dialogu, pokud si nejsme vědomi svojí identity. Od nuly, od ničeho, od mlhavého sebevědomí dialog započít nelze. Na druhé straně není pravého dialogu, nejsme-li schopni otevřít mysl a srdce, vcítit se do těch, s nimiž mluvíme, a vlídně je přijímat. To je pozornost, ve které nás řídí Duch svatý. Jasné cítění vlastní identity každého a schopnost empatie jsou proto východiskem každého dialogu. Chceme-li s druhými komunikovat svobodně, otevřeně a plodně, musíme mít jasno v tom, kým jsme, co pro nás učinil Bůh a co od nás On žádá. Nemá-li být naše komunikace monologem, musí se vyznačovat přívětivostí mysli a srdce vůči jednotlivcům i kulturám. Beze strachu. Strach je nepřítelem otevřenosti. Úkol osvojit si vlastní identitu a vyjádřit ji však není vždy snadný, poněvadž jsme hříšníci a vždycky budeme pokoušeni duchem tohoto světa, který se projevuje různými způsoby. Chtěl bych poukázat na tři. První z nich je šalebné mámení relativismu, který zatemňuje zář pravdy, otřásá zemí pod našima nohama a tlačí nás k tekutým pískům zmatku a beznaděje. Je to pokušení, s nímž se v dnešním světě potýkají rovněž křesťanská společenství a způsobuje lidem zapomnění na to, že „za všemi změnami je mnoho věcí, které se nemění a které mají svůj poslední základ v Kristu, který je stejný včera, dnes i na 41
věky“ (Gaudium et spes, 10; srov. Žid 13,8). Nemluvím tu o relativismu chápaném pouze jako myšlenkový systém, ale o každodenním praktickém relativismu, který téměř nepozorovaně oslabuje jakoukoli identitu. Druhý způsob, kterým tento svět ohrožuje solidnost naší křesťanské identity je povrchnost: tendence zaobírat se módními záležitostmi, tretkami a zábavami místo toho, abychom se věnovali věcem, na kterých opravdu záleží (srov. Flp 1,10). V kultuře, která oslavuje povrchnost a nabízí četné způsoby výmluv a úniků, to představuje vážný pastorační problém. U služebníků církve se tato povrchnost může projevovat také zaujetím pro pastorační plány a teorie na úkor přímého a plodného kontaktu s našimi věřícími a také nevěřícími, zejména mladými, kteří potřebují naopak solidní katechezi a bezpečné duchovní vedení. Bez zakořenění v Kristu se pravda, pro niž žijeme, rozštěpí, praktikování ctností formalizuje a dialog se redukuje na jakési vyjednávání nebo na dohodu na nesouhlasu. Sjednává se nesouhlas, protože vody jsou stojaté. Tato povrchnost nám velice škodí. Potom je tu třetí pokušení, kterým je zdánlivě bezpečný úkryt za snadnými odpověďmi, pronesenými větami, předpisy a stanovami. Ježíš přece velice zápasil s těmi, kdo se skrývali za zákony, předpisy a snadné odpovědi a nazýval je pokrytci. Víra ze své povahy není soustředěna na sebe samu, víra směřuje k „vyjití ven“. Chce se dát pochopit, rodí svědectví, generuje poslání. V tomto smyslu nás víra uschopňuje, abychom ve svém svědectví naděje a lásky byli současně odvážní a pokorní. Svatý Petr nám říká, že musíme být stále připraveni obhájit se před každým, kdo se ptá po důvodech naší naděje (1 Petr 3,15). Naše křesťanská identita nakonec spočívá v závazku klanět se jedině Bohu a mít se navzájem rádi, vzájemně si sloužit a svým příkladem ukazovat nejenom v co věříme, ale také v co doufáme a kdo je Ten, do koho jsme vložili svoji důvěru (srov. 2 Tim 1,12). Souhrnně vzato je naší nejhlubší identitou živá víra v Krista. Znamená to být zakořeněni v Pánu. Je-li toto, pak je všechno ostatní druhotné. Z této hluboké identity, živé víry v Krista, v níž jsme zakořeněni, začínáme vést dialog a jsme povoláni ji sdílet upřímně, poctivě, bez předsudků, dialogem každodenního života, dialogem dobročinné lásky při všech i těch nejformálnějších příležitostech, které mohou nastat. Protože Kristus je náš život (srov. Flp 1,21), mluvíme o Něm, začínaje u Něho bez váhání či strachu. Jednoduchost jeho slova se stává zřejmou v jednoduchosti našeho života, v jednoduchosti našeho způsobu komunikace, v jednoduchosti naší služby a lásky k našim bratřím a sestrám. Chtěl bych nyní poukázat na další prvek naší křesťanské identity: je plodná. Protože se neustále rodí a živí milostí našeho dialogu s Pánem a z vnuknutí Ducha svatého, přináší plody spravedlnosti, dobroty a pokoje. Dovolte mi proto položit vám otázku po plodech, které křesťanská identita přináší ve vašem životě a životě komunit, svěřených do vaší pastorační péče. Projevuje se křesťanská identita vašich místních církví jasně ve vašich 42
katechetických programech a plánech mládežnické pastorace, ve vaší službě chudým a těm, kteří chřadnou na okrajích našich bohatých společností, a ve vašich snahách živit povolání ke kněžství a řeholnímu životu? Projevuje se tato plodnost? To je otázka, kterou kladu, a každý z vás se může zamyslet. A nakonec, spolu s jasným cítěním své vlastní křesťanské identity vyžaduje autentický dialog také schopnost empatie. Aby byl dialog, musí být empatie. Výzva, před níž stojíme, spočívá v tom, abychom se neomezovali na slyšení slov, která nám druzí říkají, ale chápali nevyřčenou komunikaci jejich zkušeností, jejich nadějí a jejich očekávání, jejich těžkostí a toho, co jim nejvíce leží na srdci. Tato empatie musí být plodem našeho duchovního vhledu a osobní zkušenosti, která nás vede k tomu, abychom v druhých spatřovali bratry a sestry a „naslouchali“ jejich slovům a skutkům i tomu, co je za nimi, a co chtějí sdělit svým srdcem. V tomto smyslu od nás dialog vyžaduje autenticky „kontemplativního“ ducha otevřenosti a přívětivosti. Nemohu vést dialog, jsem-li vůči druhému uzavřen. Nejenom tedy otevřenost, ale i přívětivost. Přijď ke mně domů, do mého srdce. Mé srdce tě přijímá a chce ti naslouchat. Tato empatie nás uschopňuje k pravému lidskému dialogu, ve kterém slova, myšlenky a otázky pramení ze zkušenosti bratrství a sdíleného lidství. Chceme-li jít až teologickým základům, jděme k Otci, který nás všechny stvořil. Jsme dětmi téhož Otce. Schopnost empatie vede k ryzímu setkání, ve kterém se mluví od srdce k srdci. Musíme vykročit k této kultuře setkávání. Tak jsme obohaceni moudrostí druhého a otevíráme se společné cestě ke hlubšímu poznání, přátelství a solidaritě. Řeknete: „Bratře papeži, o to se snažíme, ale neobrátíme nikoho nebo jen málokoho.“ – Ale počínáte si tak. Ze svojí identity nasloucháš druhému. Jaké je první přikázání našeho Otce k našemu otci Abrahamovi? - „Jdi, choď v mé přítomnosti a buď bezúhonný“. A takto: od své identity, se svou empatií a otevřeností jdi spolu s druhým. Ne ovšem tak, že si jej vezmu s sebou. Žádný proselytismus. Papež Benedikt nám řekl jasně: „Církev neroste proselytismem, ale přitažlivostí.“ Mezitím choďme v Otcově přítomnosti, buďme bezúhonní, plňme toto první přikázání. Tak se dělá setkání, dialog. Z identity, z otevřenosti. Je to cesta nejhlubšího poznání, přátelství a solidarity. Jak přesně poznamenal svatý Jan Pavel II., náš závazek dialogu se zakládá na samotné logice vtělení: v Ježíši se Bůh sám stal jedním z nás, sdílel naši existenci a mluvil k nám naším jazykem (srov. Ecclesia in Asia, 29). V tomto duchu otevřenosti vůči druhým pevně doufám, že ty země vašeho kontinentu, s nimiž Svatý stolec dosud nenavázal plné vztahy, nebudou váhat a povedou dialog užitečný pro všechny. Nemám na mysli jenom politický, ale bratrský dialog. Křesťané přece nepřicházejí jako dobyvatelé, nepřicházejí odejmout identitu. Přinášejí tu svoji a chtějí spolu s druhými jít. Pán obdařuje milostí, pohne srdcem. Někdo chce křest, jiný ne. Vždy však jdeme společně. To je jádro dialogu. Drazí bratři, děkuji vám za vaše bratrské a srdečné přijetí. Hledíme-li na obrovský asijský kontinent, na jeho rozlehlá území, starobylé kultury a tradice, uvědomujeme si, že v Božím plánu jsou vaše komunity vskutku pusillus grex, malým stádcem, jemuž je však přesto svěřeno poslání nést světlo evangelia až na konec země. Je právě jako hořčičné zrnko. Maličké. Dobrý Pastýř, který zná a miluje každou ze svých ovcí, ať vede a posílí vaše snahy shromáždit je v jednotě s Ním a se všemi ostatními členy Jeho stádce rozptýleného ve světě. Nyní všichni společně svěřme Matce Boží svoje církve, tento asijský kontinent, aby nás jako Matka naučila to, co umí učit maminka: kdo jsi, jak se jmenuješ a jak jít životem spolu s druhými. Prosme společně Matku Boží. 43
V půl páté odpoledne papež slavil eucharistii na závěr asijského setkání mládeže. Bohoslužba se konala v areálu hradu Haemi z 15. století. Čtyřicet tisíc mladých účastníků z 22 asijských zemí sborově recitovalo latinské odpovědi eucharistické liturgie. Papežovo anglické kázání bylo tlumočeno simultánně do jazyků všech účastnických zemí a přenášeno rozhlasem a mobilní technikou.
Asijský kontinent, prodchnutý bohatými filosofickými a náboženskými tradicemi, zůstává velkou frontou svědectví Kristu, který je „cesta, pravda a život“ Drazí mladí přátelé! „Ať se nad vámi rozzáří sláva mučedníků!“ Tato slova, která jsou součástí motta 6. Asijského dne mládeže, dávají útěchu nám všem a posilují nás. Asijská mládeži, jsi dědičkou obrovského svědectví, drahocenného vyznání víry v Krista. On je světlem světa, světlem našeho života! Korejští mučedníci a bezpočet dalších v celé Asii odevzdali svá těla pronásledovatelům, nám však předali trvalé svědectví toho, že světlo Kristovy pravdy vyhání každou temnotu a Kristova láska slavně vítězí. V jistotě Jeho vítězství nad smrtí a svou účastí na tomto vítězství, můžeme čelit výzvě být Jeho učedníky ve svých životních situacích a ve své době. Slova, o kterých jsme právě rozjímali, jsou naplněna útěchou. Druhá část motta – „Asijská mládeži, povstaň“ – nám dává úkol, zodpovědnost. Uvažujme chvíli o každém jednotlivém slově. Nejprve je to výraz „asijská“. Shromáždili jste se tady v Koreji ze všech částí Asie. Každý z vás má své vlastní místo a svůj kontext, ve kterém jste povoláni rozjímat o Boží lásce. Asijský kontinent, prodchnutý bohatými filosofickými a náboženskými tradicemi, zůstává velkou frontou vašeho svědectví Kristu, jenž je „cesta, pravda a život“ (Jan 14,6). Jako mladí, kteří nejenom žijete v Asii, ale jste z tohoto obrovského kontinentu, máte právo a úkol plně se podílet na životě svých společností. Nemějte strach nést moudrost víry do každé oblasti společenského života! Jako mladí Asijci vidíte a milujete zevnitř všechno, co je ve vašich kulturách a tradicích krásné, šlechetné a opravdové. Zároveň jako křesťané také víte, že evangelium má očistnou sílu pozvednout a zdokonalit tento odkaz. Díky Duchu svatému, kterého jste dostali ve křtu a jehož přítomnost byla zpečetěna biřmováním, můžete v jednotě se svými pastýři uplatňovat četné pozitivní aspekty různých asijských kultur. Jste rovněž schopni rozlišovat to, co je neslučitelné s vaším životem milosti, která ve vás zakořenila křtem, i ty aspekty současné kultury, jež jsou hříšné, zkažené a smrtonosné. 44
Vraťme se k mottu tohoto setkání a přemýšlejme o slovu „mládež“. Vy a vaši přátelé jste plni optimismu, energie a dobré vůle, charakteristických pro toto období svého života. Dovolte Kristu, aby přetvořil váš přirozený optimismus na křesťanskou naději, vaši energii na mravní ctnosti, vaši dobrou vůli v ryzí lásku, která se umí obětovat! To je cesta, kterou jste povoláni se ubírat. To je cesta k přemožení všeho, co ohrožuje naději, ctnost a lásku ve vašem životě a ve vaší kultuře. Takto se vaše mládí stane darem pro Ježíše i svět. Jako mladí křesťané, ať už pracujete či studujete anebo jste nastoupili svoji profesi, odpověděli jste na povolání k manželství, k řeholnímu životu nebo kněžství, nejste pouze součástí budoucnosti církve: jste také nezbytnou a milovanou součástí přítomnosti církve! Vy jste přítomnost církve. Zůstaňte vzájemně sjednoceni, stále více se přibližujte Bohu a společně se svými biskupy a kněžími využijte tato léta k vytváření církve více svaté, více misionářské a pokorné, církve, která miluje a adoruje Boha ve snaze sloužit chudým, osamoceným, nemocným a lidem odsouvaným na okraj. Ve svém křesťanském životě budete stejně jako učedníci v dnešním evangeliu častokrát pokoušeni odhánět cizince, nuzného, chudého a zkroušeného. Tito lidé svým způsobem opakují zvolání ženy z evangelia: „Pane, pomoz mi!“. Prosba kananejské ženy je zvoláním každého člověka, který hledá lásku, přijetí a přátelství s Kristem. Je to povzdech mnoha lidí v našich anonymních městech, prosba mnoha vašich současníků a modlitba všech mučedníků, kteří i dnes snášejí pronásledování a smrt v Ježíšově jménu: „Pane, pomoz mi!“. Odpovězme na tuto invokaci ne jako ti, kdo odhánějí prosící lidi jako by služba potřebným znemožňovala přebývat v Pánově blízkosti. Nikoli! Musíme být jako Kristus, který odpovídá na každou prosbu o pomoc láskou, milosrdenstvím a soucitem. A nakonec třetí část motta tohoto setkání: „Povstaň!“ - mluví o odpovědnosti, kterou nám svěřuje Pán. Je to povinnost bdít a nedopustit, aby nátlak, pokušení a naše hříchy či hříchy druhých zmrzačily naši vnímavost pro krásu svatosti a pro radost evangelia. Dnešní responsoriální žalm nás vybízí, abychom se ustavičně „radovali a jásali“. Nikdo, kdo usnul, nemůže zpívat, tancovat a radovat se. Není pěkné vidět mladé lidi upadající do apatie. Je třeba vstát, jít vpřed. Drazí mladí, „Bůh, náš Bůh, nám požehnal“ (Žl 67), od něho „se nám dostalo milosrdenství“ (Řím 11,30). V jistotě Boží lásky jděte do světa, aby se druhým dostalo milosrdenství, „protože se jej dostává vám“ (Řím 11,31). Právě milosrdenstvím jsme spaseni. Drazí mladí Asijci, přeji vám, abyste se v jednotě s Kristem a církví ubírali touto cestou, po které dojdete k úplné radosti. Nyní, kdy se připravujeme na eucharistickou hostinu, obraťme se k Marii, naší Matce, která přivedla na svět Ježíše. Ano, Tys naše Matka, Maria, přejeme si přijmout Ježíše, pomáhej nám svým mateřským cítěním přinášet Jej druhým, věrně Mu sloužit a ctít Jej v každé době a na každém místě v této zemi a v celé Asii. Amen.
45
Moje návštěva vrcholí slavením této mše svaté, v níž prosíme Boha o milost pokoje a smíření Návštěva Svatého otce na Korejském poloostrově vyvrcholila v soulské katedrále dopolední bohoslužbou za mír a smíření. Církev je v jižní Koreji významnou společenskou složkou usilující o národní smíření a překonání importovaného ideologického rozdělení. Korea je zemí mučedníků křesťanské víry. Teprve roku 1886 zde přestal být závazný konfucianismus a jejím obyvatelům byla politicky přiznána svoboda náboženského vyznání. Země však ztratila samostatnost. Roku 1910 ji obsadilo Japonsko, které ji okupovalo až do roku 1945, kdy byla osvobozena sovětskou armádou. Ještě před skončením druhé světové války se však spojenecké velmoci dohodly, že si Korejský poloostrov rozdělí 38. rovnoběžkou na dvě sféry vlivu. 6. srpna 1945 byla sice vyhlášena Korejská lidová republika, která zahrnovala celý poloostrov, ale v září téhož roku se v zemi vylodilo 70 tisíc příslušníků armády USA. Roku 1948 byly založeny dva státy: Korejská republika a Korejská lidově-demokratická republika. V jižní části poloostrova byl zaveden režim orientovaný antikomunisticky a v severní části komunistická diktatura. Na obou stranách docházelo k porušování lidských práv. V Jižní části poloostrova byl studenoválečný režim uvolněn v 80. letech, v severní části panuje tyranie, která se vyvinula z komunistické diktatury. Válka, která vypukla roku 1950 s účastí čínské a americké armády, přinesla jen v korejském národě 3 miliony obětí. Polovinu z nich tvořili civilisté. Roku 1953 bylo podepsáno příměří, které trvá dosud, protože mírovou dohodu mezi oběma státy se stále nepodařilo uzavřít. Ve společnosti panuje napětí. V jižní části poloostrova je dosud přítomen kontingent armády USA. V severní Koreji vládne patrně nejkrutější politický režim na světě. Ještě přede mší v soulské katedrále se Petrův nástupce krátce setkal s jihokorejskými náboženskými představiteli. Podle posledního sčítání (2007) se v Jižní Koreji 45% obyvatelstva nehlásí k žádnému náboženství. Křesťanů je necelých 30%, z toho zhruba jedna třetina (10,9%) katolíků. 46
Buddhismus vyznává necelých 23% obyvatelstva. Z ostatních náboženství jmenujme konfucianismus, šamanismus a islám. Papež osobně pozdravil mimo jiné soulského anglikánského biskupa, předsedu svazu luterských církví a hlavu presbyteriánské církve. Pravoslavný korejský metropolita římskému biskupovi daroval byzantský kříž. Papeže tento dar velmi potěšil a slíbil, že kříž užije při závěrečném liturgickém požehnání, což také učinil. Krátkého setkání se zúčastnili také představitelé dalších křesťanských společenství a korejští buddhističtí vůdci. Svatý otec se k přítomným obrátil spontánními slovy ve španělštině, která tlumočil provinciál korejských jezuitů O. Chong. ”Chtěl bych vám poděkovat za laskavost a náklonnost, kterou jste mi prokázali vaším příchodem. Život je pouť, dlouhá pouť, kterou se však člověk nemůže ubírat sám. Je nezbytné jít s bratry za Boží účasti. Proto vám děkuji za toto společné putování v Boží přítomnosti, tedy za to, co Bůh žádal po Abrahamovi. Jsme bratři, poznávejme v sobě bratry a kráčejme společně. Kéž nám Pán žehná. A prosím, modlete se za mne. Mnohokrát děkuji!” Závěrečná část programu papežovy návštěvy se dotkla právě tohoto velmi citlivého bodu korejské historie i současnosti. Církev je hlavním, ne-li jediným mírotvorným společenským činitelem na Korejském poloostrově a organizuje pro obyvatele severní části Koreje humanitární pomoc, kterou však tamější režim přijímá jen výjimečně. Arcibiskup Soulu je současně apoštolským administrátorem Pchjongjangu. V katedrále Myendog, která byla vybudována roku 1898 na místech působení první korejské křesťanské komunity, koncelebrovali spolu s Petrovým nástupcem všichni korejští biskupové. Mše se účastnila také Jihokorejská prezidentka Pak Kun-hje. František ve své homilii řekl:
Drazí bratři a sestry! Můj pobyt v Koreji se chýlí ke konci a nemohu nepoděkovat Bohu za četná požehnání, která udělil této milované zemi a zejména církvi v Koreji. Za jedno z těchto požehnání pokládám zvláště 47
zkušenost, kterou jsme společně prožili v těchto dnech za přítomnosti mnoha mladých poutníků ze všech částí Asie. Jejich láska k Ježíši a jejich nadšení pro šíření Jeho království byly inspirací pro všechny. Moje návštěva vrcholí slavením této mše svaté, v níž prosíme Boha o milost pokoje a smíření. Tato modlitba má zvláštní rezonanci na korejském poloostrově. Dnešní mše je především a hlavně modlitbou za smíření v této korejské rodině. Ježíš nám v evangeliu říká, jak mocná je naše modlitba, když dva nebo tři prosí v jeho jménu (srov. Mt 18, 1920). Tím spíše pak pozvedne-li svou snažnou prosbu k nebi všechen lid! První čtení podává Boží příslib obnovy jednoty a prosperity lidu rozptýleného pohromou a rozdělením. Pro nás stejně jako pro Izraelský lid je to příslib naděje a ukazuje budoucnost, kterou pro nás už nyní chystá Bůh. Nicméně tento příslib je neoddělitelně spojen s jedním příkazem, totiž návratem k Bohu a poslušností Jeho zákonu z celého srdce (srov. Dt 30,2-3). Božský dar smíření, jednoty a pokoje se neoddělitelně pojí k milosti obrácení. Jde o proměnu srdce, která může změnit běh našeho života i našich dějin, jednotlivců i lidu. V této mši svaté přirozeně nasloucháme tomuto příslibu v kontextu historické zkušenosti korejského lidu, zkušenosti rozdělení a konfliktu, který trvá déle než šedesát let. Naléhavé Boží pozvání ke konverzi vyzývá také Kristovy stoupence v Koreji, aby zkoumali kvalitu svého přínosu k vytváření spravedlivé a lidské společnosti. Volá každého z vás k zamyšlení nad tím, jak dosvědčujete - individuálně i komunitě - evangelní péči o sklíčené, marginalizované, nezaměstnané a vyloučené z prosperity mnohých. Volá vás jako křesťany a jako Korejce, abyste rozhodně odmítli mentalitu založenou na podezření, rozepři a soupeření a upřednostňovali kulturu utvářenou evangelním učením a těmi nejušlechtilejšími tradičními hodnotami korejského lidu. V dnešním evangeliu se Petr ptá Pána: „Kolikrát mám odpustit svému bratru, když se proti mně prohřeší? Nejvíc sedmkrát?“. Pán odpovídá: „Neříkám ti nejvíc sedmkrát, ale třeba sedmasedmdesátkrát“ (Mt 18,21-22). Tato slova míří k jádru Ježíšem daného poselství o smíření a pokoji. V poslušnosti k tomuto příkazu prosíme denně našeho nebeského Otce o odpuštění našich vin, „jako i my odpouštíme našim viníkům“. Kdybychom nebyli schopni takto jednat, jak bychom se mohli poctivě modlit za mír a smíření? Ježíš nás žádá, abychom věřili, že odpuštění je branou, která vede ke smíření. Když nás nabádá, abychom bezvýhradně odpouštěli svým bratřím, žádá po nás něco zcela radikálního, ale dává nám k tomu také milost. Co se z lidské perspektivy jeví jako nemožné, neprůchodné, ba dokonce odpudivé, činí Ježíš možným a plodným skrze nekonečnou moc svého kříže. Kristův kříž zjevuje Boží moc odstranit každé rozdělení, zahojit každé zranění a obnovit původní svazky bratrské lásky. To je tedy poselství, které vám zanechávám na závěr své návštěvy v Koreji. Důvěřujte v moc Kristova kříže! Přijměte Jeho smiřující milost do svých srdcí a sdílejte ji s druhými! Žádám vás, abyste přesvědčivě dosvědčovali poselství o Kristově smíření ve svých domovech, svých komunitách a v každé oblasti národního života. Věřím, že v duchu přátelství a spolupráce s ostatními křesťany, stoupenci jiných náboženství a se všemi muži a ženami dobré vůle, kterým leží na srdci budoucnost korejské společnosti, budete kvasem Božího království v této zemi. Potom budou naše modlitby za pokoj a smíření vystupovat 48
k Bohu z čistých srdcí a z milosti Jím darované dostane se jim onoho drahocenného a všemi kýženého dobra. Modleme se tedy, aby vzešla nová příležitost k dialogu, setkání a překonání rozdílů, za neustálou velkorysost při poskytování humanitární pomoci všem potřebným a za stále širší uznání skutečnosti, že všichni Korejci jsou bratři a sestry, členové jediné rodiny a jediného lidu, kteří mluví týmž jazykem. Před rozloučením s Koreou bych chtěl poděkovat občanským a církevním představitelům a všem, kteří jakýmkoli způsobem pomohli k uskutečnění této návštěvy. Osobní uznání bych rád vyslovil korejským kněžím, kteří svou prací denně slouží evangeliu a podílejí se na utváření Božího lidu ve víře, naději a lásce. Prosím vás, abyste jako vyslanci Kristovi a služebníci jeho smiřující lásky nadále vytvářeli svazky úcty, důvěry a harmonické spolupráce ve svých farnostech, mezi sebou a s vašimi biskupy. Váš příklad bezvýhradné lásky k Pánu, vaše věrnost a oddanost službě, jakož i vaše charitativní péče o ty, kdo jsou v nouzi, znamenitě přispívají k dílu smíření a pokoji v této zemi. Drazí bratři a sestry, Bůh nás volá, abychom se vrátili k Němu a naslouchali Jeho hlasu, a slibuje, že nám dá na zemi pokoj a prosperitu větší, než jakou kdy poznali naši předkové. Kéž Kristovi následovníci v Koreji připraví jitro onoho nového dne a země jitřní svěžesti obdrží to nejhojnější, božské požehnání harmonie a pokoje. Po skončení mše sestoupil papež ještě do katedrální krypty, kde jsou uloženy ostatky devíti mučedníků zabitých z nenávisti k víře v letech 1839 až 1866, aby se zde v tichu pomodlil. Tak zakončil papež František svou třetí mezinárodní apoštolskou cestu, která jej zavedla na asijský kontinent. Na letišti v jihokorejském Soulu se s ním ve 13 hodin místního času oficiálně rozloučila prezidentka republiky a další státní představitelé, stejně jako zástupci katolické církve. Krátce před šestou hodinou večerní a po více než jedenáctihodinovém letu dosedl letoun korejských aerolinek na římské letiště Ciampino. Odtud Svatý otec odjel vozem do Vatikánu. Cestou se zastavil v římské bazilice Panny Marie Větší, aby poděkoval za vykonanou zahraniční cestu a položil k obrazu Matky Boží kytici růží - dar jedné korejské dívky.
49
Tisková konference papeže Františka na palubě letadla při návratu z Jižní Koreje Úvodní slovo patřilo Svatému otci, který všem novinářům poděkoval za odvedenou náročnou práci, a poté již promluvil zástupce hostitelské země.
Oběti ztroskotání trajektu Sewol a riziko politické manipulace papežových gest Jihokorejský novinář, Sung Ji Park, se tázal, co papež prožíval při setkání s pozůstalými po obětech havárie trajektu Sewol. Není tu riziko politické manipulace papežova gesta? Papež František: „Když máš před sebou lidskou bolest, máš dělat to, co ti napovídá srdce. Někdo pak řekne: Papež to udělal, protože sleduje nějaký politický záměr. Je možné říci všechno. Když ale pomyslíš na tyto muže a ženy, otce a matky, kteří ztratili děti, bratry a sestry, na jejich převelikou bolest, srdce – srdce kněze – mi říká, že jim mám být nablízku. Cítím to tak. Vím, že útěcha vyjádřená slovy není žádná pomoc, že nevrátí život zemřelým. Avšak lidská blízkost nám v těchto okamžicích dodává sílu, nastupuje tu soudržnost. Vzpomínám, že jako arcibiskup Buenos Aires jsem prožil dvě takovéto katastrofy. Jednou to byl požár v diskotéce, kde při koncertu populární hudby zemřelo 193 mladých lidí. Podruhé to bylo železniční neštěstí, kde, tuším, zemřelo 120 lidí. V té době jsem také cítil potřebu být lidem nablízku. Připnul jsem si tento odznáček, ukazuje papež na žlutou stužku, kterou nosí rodinní příslušníci obětí a všichni, kdo požadují vysvětlení tragédie, abych s nimi byl solidární. Půlden nato, co jsem ho nosil, za mnou přišli se žádostí: Možná bude lepší ho sundat, musíte být neutrální. Vůči lidské bolesti nelze být neutrální, odpověděl jsem.“
Letecký vojenský zásah USA na pozice teroristů Islámského státu v Iráku a tamní menšiny Další otázka amerického žurnalisty ze CNA Alana Holdrena již směřovala k současnému blízkovýchod50
nímu dění: Vojenské síly USA před nedávnem začaly bombardovat teroristy na iráckém území, aby zabránily genocidě a zajistily budoucnost menšinám, včetně katolíků. Schvalujete tento zásah? Papež František: „V těchto případech, kde dochází k nespravedlivé agresi, mohu pouze říci, že je dovoleno „zastavit“ nespravedlivého agresora. Zdůrazňuji sloveso zastavit. Neříkám bombardovat, rozpoutat válku, ale zastavit. Je třeba vážit, jakými prostředky toto zastavení provést. Je tedy povoleno zadržet nespravedlivého agresora, avšak musíme také mít na paměti, kolikrát pod záminkou bránění nespravedlivé agresi mocnosti ovládly národy a zahájily dobyvačnou válku. Jediný stát nemůže posuzovat, jak zadržet nespravedlivého agresora. Po druhé světové válce vznikly Spojené národy a právě tam je třeba diskutovat a říci – je tento agresor nespravedlivý? Zdá se, že ano, jak ho tedy zastavíme? - Nic víc. Za druhé – menšiny. Děkuji za užití tohoto slova. Mně totiž přinášejí zprávy o křesťanech, kteří trpí, mučednících. Jistě, je tu hodně mučedníků. Jsou tu ale také muži a ženy, náboženské menšiny, nikoli všichni křesťané, a všichni jsou si rovni před Bohem. Zastavit nespravedlivého agresora je právo, které lidstvo má. Je tu však také právo, které má agresor, a sice být zastaven, aby už více neubližoval.“
Možnost návštěvy křesťanských uprchlíků v Iráku Dotaz na dění v Iráku nadále rozvíjel francouzský novinář, Jean-Louis de la Vaissiere z France Presse: Svatosti, podporoval byste pozemní vojenský zásah na iráckém území, který by zastavil islamisty? Myslíte si, že byste mohl Irák a zejména Kurdistán navštívit, abyste podpořil tamní křesťanské uprchlíky? Papež František: „V nedávné době jsem se setkal s guvernérem Kurdistánu, který měl na situaci a její řešení jasný názor, bylo to však ještě před zahájením posledních výbojů. Jsem ochotný Irák navštívit a doufám, že to zde mohu říci. Když jsme s mými spolupracovníky dostávali zprávy o tamější situaci, o náboženských menšinách a problémech v Kurdistánu, který v onom okamžiku nemohl přijmout tolik uprchlíků, reagovali jsme vícero způsoby. Především jsme vydali tiskové prohlášení, které napsal O. Lombardi. Toto prohlášení bylo zasláno všem nunciaturám, aby jej předaly vládám. Poté jsme se obrátili na generálního tajemníka Spojených národů a vyslali jsme do Iráku papežského vyslance, kardinála Filoniho. A nakonec jsme usoudili, že bude-li to nezbytné, po návratu z Koreje mohu Irák navštívit. Je to jedna z možností, které jsem nakloněn. V tomto okamžiku to není to nejlepší, ale jsem připraven.“
Vztah Svatého stolce k Číně a možnost apoštolské cesty do Číny Právě při prolétání čínským vzdušným prostorem zazněla případná otázka italského žurnalisty Fabia Zavattara: jste první papež, 51
který mohl přeletět Čínu. Telegram, který jste zaslal čínskému prezidentovi, zůstal bez negativních komentářů. Myslíte si, že to znamená krok vpřed směrem k možnému dialogu? Toužíte Čínu navštívit? Papež František: „Když jsme cestou do Koreje prolétali čínským vzdušným prostorem, byl jsem právě v pilotní kabině. Jeden z pilotů mi ukázal manuál a vysvětlil mi, že za deset minut vstoupíme do čínského vzdušného prostoru a že je nutné požádat o schválení, což je v každé zemi běžná procedura. Byl jsem svědkem toho, kdy žádali o oprávnění, a slyšel jsem odpověď. Pilot pak řekl – nyní odešleme telegram. Nevím, jak to udělal, ale odeslal ho. Potom jsem se s nimi rozloučil, vrátil jsem se na své místo a hodně jsem se modlil za onen krásný a ušlechtilý čínský národ. Je to moudrý národ. Když pomyslím na velké čínské myslitele, na dějiny věd a moudrosti…Také my, jezuité, tam máme své dějiny – v Matteu Riccim a dalších. Jestli toužím po cestě do Číny? Ale jistě, v budoucnu. Církev respektuje čínský národ. Pouze požaduje svobodu pro svou službu a práci, neklade žádné jiné podmínky. Netřeba zapomínat na zásadní list, který se týká čínské problematiky. Je to dopis, který čínským katolíkům zaslal Benedikt XVI. a který je dodnes aktuální. Je prospěšné si jej znovu přečíst. Svatý stolec je stále otevřený kontaktům, protože si čínského národa skutečně váží.“
Budoucí papežské cesty a možnost návštěvy Avily v příštím roce Korespondentka španělského katolického rozhlasu Paloma Garcia Ovejerová vyzvídala, zda se příští rok plánuje papežská návštěva Španělska v souvislosti s pětistým výročím narození sv. Terezie z Avily. Je naděje, že papež zavítá do Avily a Alba de Tormes – ke hrobu španělské mystičky? Papež František: „Paní prezidentka Korejské republiky mi v dokonalé španělštině řekla, že naděje umírá poslední. Mínila tím naději ve sjednocení Koreje. Napadá mne tedy tato odpověď, protože o cestě se dosud nerozhodovalo. Letos je na programu Albánie. Někdo říká, že papežovým stylem je začínat od periferií, ale já do Albánie jedu ze dvou důležitých důvodů. Za prvé proto, že se jim tam podařilo sestavit vládu národní jednoty – pomysleme přitom na Balkán – ve které jsou zastoupeni muslimové, pravoslavní a katolíci. Funguje tu mezináboženská rada, která velmi pomáhá, vyvažuje a uvádí v soulad, a to je dobré. Papežova přítomnost v Albánii tedy chce všem národům říci: Je možné pracovat společně, což také vnímám jako skutečnou pomoc onomu ušlechtilému národu. A dále: Pomyslíme-li na albánské dějiny, z náboženského hlediska to byla jediná komunistická země, která ústavně zakotvila praktický ateismus. Když šel člověk na mši, bylo to protiústavní! Jeden z tamních ministrů mi také řekl, že v té době bylo zničeno – a tady chci být přesný – 1820 kostelů, pravoslavných a katolických. Mnohé z nich přeměnili na kina, divadla, taneční sály. Cítil jsem, že se do Albánie mám vydat, a za jeden den se to zvládne. Příští rok bych chtěl jet 52
do Filadelfie na setkání rodin. Také jsem dostal pozvání od prezidenta Spojených států do amerického parlamentu a od generálního tajemníka Spojených národů do sídla OSN v New Yorku. Možná spojíme tato tři města dohromady – Filadelfii, Washington a New York. Mexičané by si přáli, abych při té příležitosti zajel také k Panně Marii Guadalupské – mohlo by se této cesty využít, ale není to jisté. A nakonec Španělsko. Pozval mne královský pár i episkopát a je tu celá řada dalších pozvání – např. do Santiaga de Compostela…Snad by bylo možné jet ráno do Avily a Alba de Tormes, odpoledne se vrátit. Bylo by to možné, ale není rozhodnuto. To je má odpověď.“
Vztah k emeritnímu papeži Benediktu XVI. Německého novináře Johannese Schidelka zajímalo, jaký vztah vládne mezi současným a emeritním papežem: Existuje tu pravidelná výměna názorů, máte s Benediktem XVI. nějaký společný projekt po poslední encyklice? Papež František: „Vídáme se. Před odjezdem jsem za ním zašel na návštěvu. Benedikt XVI. mi dva týdny předtím zaslal jeden zajímavý spis a ptal se na můj názor…Máme normální vztahy. Vrátím se totiž k myšlence, která se možná některým teologům nelíbí. Sám teolog nejsem, ale myslím si, že emeritní papež není žádná výjimka. Je to zkrátka první emeritní papež po mnoha stoletích. Vzpomeňme si, jak pronesl: „zestárl jsem, už nemám sílu“ – to bylo krásné, ušlechtilé, a také pokorné a odvážné gesto. Před sedmdesáti lety byli výjimkou emeritní biskupové. Prostě neexistovali, zatímco dnes je postavení emeritních biskupů uzákoněno. Myslím, že také status emeritního papeže je nyní již ustanoven. Náš život se totiž prodlužuje a v určitém věku, byť zdraví třeba slouží, už tělesná únava neuschopňuje k dobrému výkonu vlády v církvi a ke zvládání všech jejích problémů. Věřím, že papež Benedikt XVI. ustavil toto gesto emeritních papežů. Opakuji: možná mi nějaký teolog vytkne, že nemám pravdu, ale můj názor je takový. Uvidíme, staletí ho prověří. A až se nebudu já cítit na to, abych šel dál? Udělal bych totéž. Budu se hodně modlit, ale udělal bych totéž. Benedikt XVI. otevřel cestu, která je institucionální, nikoli výjimečná. Máme k sobě opravdu bratrský vztah. Už jsem také řekl, že je to jako bych měl doma moudrého dědečka. Je mužem moudrosti a jemného rozlišování. Dělá mi dobře, když mu naslouchám, zatímco on mne dostatečně povzbuzuje. Takový je tedy náš vztah“.
Pozdrav korejských comfort women, úvaha o možné cestě do Japonska. Třetí světová válka Japonský novinář Yošimori Fukušima papeži poděkoval za první návštěvu asijského kontinentu. „Během své cesty jste potkal lidi, kteří hodně vytrpěli. Co jste prožíval, když jste při závěrečné mši pozdravil sedm tzv. comfort women (sexuálních otrokyň japonských vojáků). Stejně jako v Koreji byli také v Japonsku skrytí křesťané. Příští rok uplyne 150 let od jejich opětovného vystoupení na povrch. Bude možné, abychom se za ně v Nagasaki pomodlili spolu s vámi? Papež František: „To by bylo moc krásné! Pozvala mne jak japonská vláda, tak biskupové…Ale zpět k utrpení – vracíte se tím k jedné z prvních otázek. Korejský národ 53
nikdy neztratil svou důstojnost. Zažil invazi, ponížení, války, rozdělení a mnoho vytrpěl. Včera cestou na setkání s mladými lidmi jsem navštívil muzeum mučedníků. Utrpení těchto lidí bylo strašné. Byli umučeni jen kvůli tomu, že nechtěli pošlapat kříž. Je to dějinné utrpení. Schopnost trpět je tedy součástí národní důstojnosti. Také dnes při mši byly vpředu tyto staré ženy. Když pomyslím, že za (japonské) invaze byly jako dívky odvlečeny do kasáren a zneužívány. Ony však neztratily důstojnost. A dnes ráno přišly, odhalily svou tvář starých žen, poslední z těch, které přežily. Tento národ je silný ve své důstojnosti. Když se však vrátíme k mučednictví, utrpení a k těmto ženám, zjišťujeme, že takové jsou plody války! A my dnes žijeme ve válečném světě, všude! Kdosi mi řekl – víte, Otče, jsme ve třetí světové válce, ale rozčleněné na kapitoly. Surovost patří do válečného světa. Chtěl bych se zastavit u dvou pojmů – první je surovost. Děti nyní už nemají žádnou cenu. Dříve se vedly konvenční války, ale dnes něco takového neplatí. Tím neříkám, že konvenční války jsou něco dobrého. Dnes ale bomba dopadne a zabije nevinného spolu s viníkem, dítě se ženou, matkou. Zabije všechny. A toho bychom se měli děsit. Neříkám to proto, abych vás vystrašil. Úroveň lidské krutosti však v tomto okamžiku poněkud děsí. Druhý pojem je mučení. Dnes je mučení jedním z téměř běžných nástrojů v jednání tajných služeb a při některých soudních procesech… Mučení je však hřích proti lidskosti, je to zločin proti lidskosti. Katolíkům říkám: Mučit člověka je smrtelný hřích, je to těžký hřích. Velmi by mne těšilo, kdybyste ve svých sdělovacích prostředcích uvažovali nad tím, jakého stupně krutosti lidstvo dosáhlo a jaké názory panují na mučení. Myslím, že by toto zamyšlení všem prospělo.“
Intenzivní papežská agenda a odřeknutí některých bodů programu Reportérku listu „Wall Street Journal“ Deborah Ballovou znepokojuje papežův náročný pracovní rytmus, s minimem odpočinku a bez dovolené: „V posledních měsících jste musel na poslední chvíli odříci některé závazky. Má nás tento životní rytmus znepokojovat?“ Papež František: „Ano, už mi to kdosi naznačil. Dovolenou jsem strávil doma, jak to běžně dělám. Jednou jsem četl zajímavou knihu s titulem: „Raduj se, že jsi neurotik“. Také já mám své neurózy, které je třeba dobře léčit, víte? Každodenním pitím čaje maté. Jednou z mých neuróz je přílišné přilnutí k domovu. Naposledy jsem s jezuitskou komunitou trávil prázdniny mimo Buenos Aires v roce 1975. Dovolenou si vybírám pokaždé – opravdu! – ale zůstávám ve svém prostředí. Změním rytmus – více spím, čtu, co se mi líbí, poslouchám hudbu, víc se modlím. A tak odpočívám. Červenec a část srpna jsem prožil takto. Je pravda, že onen den, kdy jsem měl jet do Gemelli (římské polikliniky), jsem až do poslední chvíle před odjezdem byl připraven, ale skutečně jsem nemohl. Měl jsem za sebou opravdu velmi náročné dny. Nyní musím být opatrnější. Takže vlastně máte pravdu“. (smích). 54
Jak papež František nakládá se svou popularitou? Korespondent Francouzského rozhlasu Anaïs Feuga položil otázku, týkající se papežovy oblíbenosti. „Když zástup v Riu volal „František, František“, odpovídal jste „Kristus, Kristus“. Jak prožíváte svou obrovskou popularitu? Papež František: „Prožívám ji díkůvzdáním Pánu za to, že jeho lid je šťastný, a přeji Božímu lidu to nejlepší. Prožívám ji jako velkorysost lidu. Ve svém nitru se snažím myslet na své hříchy a omyly, abych se necítil důležitě, protože vím, že to potrvá krátký čas. Dva nebo tři roky a pak do domu Otcova. A potom – není moudré, že to říkám - ale žiji tuto popularitu jako přítomnost Pána v jeho lidu. Pána, který biskupa jako pastýře lidu užívá k tomu, aby mnohé vyjevil. Prožívám ji tedy přirozeněji než dříve, kdy mne poněkud děsila. Nyní se soustředím na tento postoj. Říkám si, že se nesmím zmýlit, abych Božímu lidu nezpůsobil křivdu, a tak podobně.“
Papež jako vatikánský vězeň? Redaktorku Italského státního rozhlasu Francescu Paltraccovou přitahuje papežův každodenní život v Domě svaté Marty. Cítí se František jako vatikánský vězeň? Papež František: „Snažím se o co největší svobodu. Mám pracovní a úřední schůzky, ale jinak žiji, jak nejobyčejněji dovedu. Opravdu by mne těšilo vycházet z Vatikánu ven, ale nejde to. Nikoli kvůli bezpečnosti, ale když člověk vyjde, nakupí se na něj lidé. Prostě to nejde a taková je realita. Ale uvnitř, ve svaté Martě, žiji normálně. Pracuji, odpočívám, klábosím. Zpočátku jsem se cítil jako vězeň, ale mnohé se změnilo, některé hradby padly. Předtím to byly samé zákazy – samé „tam papež nemůže jít“. Něco pro zasmání – jdu k výtahu a hned se objeví člověk, protože papež nemůže jezdit výtahem sám. Řekl jsem mu: Vrať se na svoje místo, sjedu dolů sám. A tím to skončilo. Tak to má být, že? V normalitě.“
Váš sportovní tým San Lorenzo je poprvé mistrem Ameriky. Jak to prožíváte? Argentinský novinář Sergio Rubin položil otázku, „k jejímuž zodpovězení je zapotřebí hlubokých teologických znalostí“, jak sám s nadsázkou předeslal. Poprvé se totiž stalo papežovo oblíbené mužstvo mistrem Ameriky. „Rád bych věděl, jak to vnímáte. Slyšel jsem také, že tuto středu (20.8.) přijmete na generální audienci delegaci této sportovní asociace…“ Papež František: „Poté co Brazílie skončila jako druhá, je to dobrá zpráva. Dozvěděl jsem se to tady v Soulu, a řekli mi také, že ve středu přijdou. Je to veřejná audience, ať tedy přijdou. San Lorenzo je tým, kterému fandila celá rodina. Můj tatínek za něj hrál basketbal. Byl totiž hráčem basketbalu. Jako děti jsme tam chodili a také maminka s námi chodila. Rok 1946, pamatuji si to jako dnes. San Lorenzo byl skvělý tým. Jsou tedy mistry. Z toho mám radost. Mám z toho radost. Ale není to zázrak. Zázrak ne…“. 55
Příští encyklika o ochraně životního prostředí Jürgen Erbacher z německé televize se zajímal o projekt encykliky o ekologii, o níž se už delší dobu mluví. „Je možné říci – tázal se – kdy bude publikována a jaké jsou její hlavní body? Papež František: „Encyklika. Hodně jsem o ní mluvil s kardinálem Turksonem a s dalšími a požádal jsem kardinála Turksona, aby shromáždil všechny návrhy, které k tomu přišly. A týden před cestou... ne, čtyři dny předtím mi kardinál Turkson odevzdal první koncept. První koncept je takhle tlustý (ukazuje) řekl bych, že je o třetinu silnější než Evangelii gaudium (smích). Je to první koncept. Nyní je tu nesnadný problém, protože o ochraně stvoření, ekologii a také ekologii člověka je možné mluvit s jistotou do určité míry. Potom nastupují vědecké hypotézy, některé poměrně jisté, jiné nikoli. Encyklika, která je textem církevního magisteria, se musí opírat jenom o jistoty, o věci, které jsou jisté. Řekne-li papež, že středem vesmíru je Země a ne Slunce, chybuje, protože říká něco nevědeckého, a to nejde. Tak to nyní vypadá. Musíme nyní text bod po bodu prostudovat a myslím, že se ztenčí. Je třeba jít k podstatě, k tomu, co lze tvrdit s jistotou. V poznámkách pod čarou je možné říci: »k tomu je tato a tato hypotéza«, ale nepodávat to jako informaci, tedy v samotném textu encykliky, která je věroučným textem a musí se zakládat na jistotách.“ Tiskový mluvčí Svatého Stolce, otec Lombardi, se potom papeže otázal, zda chce ještě pokračovat anebo propustit novináře na oběd?. Papež František: „Záleží na tom, jaký mají hlad… Novináři: „Nemáme hlad, ani se nám nechce spát… Otec Lombardi tedy předal slovo dalšímu ze seznamu novinářů:
Znovu otázka o comfort women a o rozdělení Koreje Jihokorejský žurnalista Jung Ae Ko z jednoho tamějšího deníku nejprve poděkoval za návštěvu v Jižní Koreji a položil dvě otázky. První zněla: „Těsně přede mší v katedrále Myendog jste se pozdravil s několika tzv. comfort women (sexuální otrokyně japonské armády). Na co jste myslel? Druhá otázka: Pchjongjang tvrdí, že křesťanství představuje ohrožení pro jeho režim a jeho představitele. My víme, že severo56
korejským křesťanům se stalo něco hrozného. Nevíme však co. Napadá vás, jak by se dal změnit postoj Pchjongjangu k severokorejským křesťanům? Papež František: „První otázka. Budu se asi opakovat. Tyto ženy byly přítomny, protože navzdory všemu, co vytrpěly, mají důstojnost. Mají tvář. Jak už jsem řekl před chvílí, myslel jsem na válečné útrapy a krutost, kterou přináší válka… Tyto ženy byly vykořisťovány, zotročeny. To všechno jsou ukrutnosti. Na to jsem myslel. Na důstojnost, kterou mají, a na to, kolik vytrpěly. Utrpení je odkaz. Otcové prvotní církve říkali, že krev mučedníků je semenem křesťanů. Vy Korejci jste zasévali velmi mnoho. A v důsledku toho je nyní vidět hojná úroda této setby mučedníků. O severní Koreji nevím… O utrpení samozřejmě vím. Jedním je rozdělení rodin. Mnoho příbuzných se nesmí stýkat a to je utrpení. To je pravda. Rozdělení země je bolestné. Dnes v katedrále, když jsem oblékal liturgická roucha, dostal jsem jako dárek trnovou korunu vyrobenou z ostnatého drátu, který rozděluje Koreu na dvě části. Mám ji tady na palubě. Vezeme tento dárek s sebou. Rozdělení, rozdělení rodin je bolestné. Včera, nevím přesně, ale v promluvě k biskupům jsem řekl, že máme naději. Obě Koreje jsou jako sestry, mluví stejnou řečí. Když se mluví stejnou řečí, pak je tomu tak proto, že je stejná matka a to nám dává naději. Bolest rozdělení je obrovská. Chápu to a modlím se, aby to skončilo.“
Beatifikace salvadorského biskupa Oskara Romera Americko-italský korespondent agentury Reuters, Philip Pulella, nejprve pochválil papežovu angličtinu. „Netřeba mít strach“ – řekl a nabídl papeži pomoc, kdyby chtěl tento jazyk více praktikovat, a protože pochází z New Yorku, mohl by jej prý naučit newyorskému akcentu. Potom se papeže zeptal v souvislosti s mučednictvím na případný beatifikační proces biskupa Romera. Papež František: „Proces byl v Kongregaci pro nauku víry blokován. Prý z obezřetnosti. Nyní je odblokován. Přešel na Kongregaci pro svatořečení. A postupuje cestou normálního procesu. Záleží na přičinlivosti postulátorů. Je velmi důležité jednat rychle, protože bych rád, aby bylo jasno, jednak pokud jde o mučednictví in odium fidei, jednak o vyznávání Kréda a o prokazování skutků vůči bližnímu, které nám káže Ježíš. A to je práce pro teology, kteří to studují. Za ním je totiž Rutilio Grande a další. Existují další, kteří byli zabiti, ale nejsou na stejné výši jako Romero. To je třeba teologicky rozlišit. Pro mne je Romero mužem Božím, ale je zapotřebí řádného procesu, a také Pán musí dát nějaké znamení… Bude-li chtít, učiní tak. Nyní se však musejí snažit postulátoři, protože už tomu nic nebrání. 57
Válka v pásmu Gazy značí neúspěch vatikánské modlitby za mír? Poslední otázka letecké tiskové konference se opět vrací k válečným aktualitám a kladla ji zástupkyně francouzského katolického deníku La Croix, Celine Hoyeauxová: Znamená válka v Gaze, že modlitba za mír ve Vatikánu byla neúspěšná? Papež František: „Velice děkuji za otázku. Modlitba za mír určitě neselhala. Za prvé, tato iniciativa nevzešla z mé strany, ale od obou prezidentů, izraelského a palestinského. Sdíleli se mnou své znepokojení. Chtěli jsme invokaci míru uskutečnit na místě, ale nebylo možné najít nějaký vhodný prostor. Vždycky by to stálo vysokou politickou cenu, pokud by někdo z nich přišel za druhou stranou. Nunciatura by sice byla neutrální, ale palestinský prezident by musel vstoupit do východního Jeruzaléma, což nebylo jednoduché. Proto mi řekli – „Sejdeme se ve Vatikánu, přijedeme tam“. Tito dva prezidenti jsou lidé pokoje a věří v Boha. Zažili už mnoho zlého a tím se přesvědčili, že jediné řešení spočívá ve vyjednávání, dialogu a míru. Vraťme se teď k vaší otázce – byl to neúspěch? Ne, věřím, že brána je nadále otevřená. Všichni čtyři představitelé – spolu s Bartolomějem jako hlavou pravoslaví, ekumenického pravoslaví, aniž bych chtěl užívat pojmy, které se možná všem pravoslavným nelíbí – otevřeli brány modlitby a prohlásili: Je třeba se modlit. Modlitba je dar“. Mír je dar. Tento dar zasluhuje naši práci, ale je to dar. Je třeba lidstvu říci, že je důležitá cesta vyjednávání a dialogu, ale že je tu také modlitba. Potom shodou okolností přišlo to, co přišlo. Ale ono setkání nenastalo shodou okolností, byl to zásadní krok lidského postoje, jakým je modlitba. Válečný dým nyní zahaluje bránu, která od toho okamžiku však zůstává otevřená. A protože věřím v Boha, věřím také, že Pán hledí na tu bránu, na všechny, kdo se modlí, na ty, kdo Jej žádají o pomoc. Tato otázka mne těší a děkuji, že jste ji položila.“
58
Papež František o apoštolské cestě do Jižní Koreje (promluva papeže Františka při středeční generální audience, aula Pavla VI. ve Vatikáně, 20. srpna 2014)
Dobrý den, drazí bratři a sestry, byl jsem v těchto dnech na apoštolské cestě v Koreji a dnes spolu s vámi za tento velký dar děkuji Pánu. Mohl jsem navštívit mladou a dynamickou církev založenou na svědectví mučedníků a živenou misionářským duchem v zemi, kde se stýkají starobylé asijské kultury a neměnná novost evangelia. Setkávají se obě. Rád bych znovu vyjádřil svoji vděčnost drahým bratrům biskupům Koreje, paní prezidentce, ostatním představitelům a všem, kdo se podíleli na této mojí návštěvě. Význam této cesty je možné shrnout do tří slov: paměť, naděje a svědectví. Korejská republika je zemí, která prošla značným a rychlým ekonomickým rozvojem. Její obyvatelstvo je dělné, ukázněné a spořádané a záleží mu na uchování rozmachu zděděného po svých předcích. V této situaci církev opatruje paměť a naději. Je duchovní rodinou, v níž dospělí předávají mladým pochodeň víry obdrženou od starých; paměť svědků z minulosti se stává svědectvím v přítomnosti a nadějí budoucnosti. Z této perspektivy lze nahlížet dvě hlavní události této cesty: beatifikaci 124 korejských mučedníků, kteří se řadí k těm, které kanonizoval před 30 lety svatý Jan Pavel II., a setkání s mládeží u příležitosti VI. asijského dne mládeže. Mladý člověk vždy hledá něco, kvůli čemu stojí za to žít, a mučedník dosvědčuje toto něco, ba dokonce Někoho, kvůli komu stojí za to žít. Touto skutečností je láska Boží vtělená v Ježíši, svědek Otce. V obou 59
momentech věnovaných mládeži nás Duch Vzkříšeného Pána naplnil radostí a nadějí, kterou mladí lidé nesou do svých zemí a prokáží mnoho dobrého! Církev v Koreji opatruje také paměť primární role laiků v prvopočátcích víry i v samotné evangelizaci. Křesťanské společenství v této zemi totiž nezaložili misionáři, ale skupina mladých Korejců, kteří byli v druhé polovině 18. století uchváceni křesťanskými texty, důkladně je prostudovali a zvolili si je za životní pravidlo. Jeden z nich byl vyslán do Pekingu, aby přijal křest a tento laik potom pokřtil své druhy. Z tohoto prvního jádra se vyvinulo obrovské společenství, které od začátku a skoro celé století snášelo kruté pronásledování s několika tisíci mučedníků. Církev v Koreji je tedy založena na víře, na misijním úsilí a mučednictví věřících laiků. První korejští křesťané si vzali za vzor prvotní apoštolskou obec v Jeruzalémě a prokazovali bratrskou lásku, která překonává všechny sociální rozdíly. Proto jsem povzbuzoval dnešní křesťany, aby byli velkodušní ve sdílení s těmi nejchudšími a vyloučenými podle 25. kapitoly Matoušova evangelia: „Cokoli jste udělali pro jednoho z těchto mých nejposlednějších bratří, pro mne jste udělali“ (Mt 25,40). Drazí bratři, dějiny víry v Koreji ukazují, že Kristus neničí kultury, nepotlačuje snažení lidu, který během staletí a tisíciletí hledá pravdu a prokazuje lásku Bohu a bližnímu. Kristus neruší to, co je dobré, ale nese to dál a naplňuje. Kristus však bojuje proti zlému a potírá zlého, který rozsévá koukol mezi lidi a mezi národy, produkuje sociální vylučování v důsledku idolatrie peněz a do srdcí mládeže zasévá jed nicoty. Ano, Ježíš Kristus přemohl a porazil zlo svou Obětí lásky. A zůstaneme-li také v Něm, v Jeho lásce jako oni mučedníci, můžeme žít a dosvědčovat Jeho vítězství. V této víře jsme se modlili a modlíme se i nyní, aby všechny děti korejské země, které jsou sužovány důsledky válek a rozděleními, mohly kráčet cestou bratrství a smíření. Tuto cestu osvěcovala slavnost Nanebevzetí Panny Marie. Shůry, kde kraluje spolu s Kristem, provází Matka církve putující Boží lid, podpírá ty nejnamáhavější kroky, utěšuje všechny, kdo procházejí zkouškou, a udržuje otevřený horizont naděje. Kéž na její mateřskou přímluvu Pán stále žehná korejskému lidu, daruje mu pokoj a prosperitu a žehná církvi, která v této zemi žije, aby byla ustavičně plodná a plná radosti evangelia. 60
Církev. 4. Jedna a Svatá. (katecheze papeže Františka při středeční generální audience, náměstí sv. Petra, Řím, 27. srpna 2014)
Dobrý den, drazí bratři a sestry. pokaždé když obnovujeme naše vyznání víry a recitujeme Credo, vyznáváme, že církev je „jedna“ a je „svatá“. Je jedna, protože má svůj původ v Trojjediném Bohu, který je tajemstvím jednoty a plného společenství. Církev je také svatá, protože je založena na Ježíši Kristu, je oživována jeho Svatým duchem, je zahrnována jeho láskou a spásou. Avšak ačkoliv je svatá, je zároveň složena z hříšníků – nás všech, kdo každý den zakoušíme vlastní křehkost a vlastní ubohost. Tato víra, kterou vyznáváme, nás nutí k obrácení, k odvaze usilovat o jednotu a svatost každý den znovu, a pokud nejsme jednotní a nejsme svatí, je to proto, že nejsme věrni Ježíši. Ale on, Ježíš, nás nenechává samotné, neopouští svou církev! On kráčí s námi, On nám rozumí. Rozumí našim slabostem, našim hříchům, odpouští nám – stále (přece) potřebujeme zažívat odpuštění, nemám pravdu? Ale on je stále s námi a pomáhá nám, abychom byli méně hříšníky, a více svatými a ve vzájemné jednotě. 1. První útěchu (v našem úsilí) nám dává skutečnost, že se Ježíš tolik modlil za jednotu učedníků. To je ona (známá) modlitba při Poslední večeři, kdy Ježíš prosil: „Otče, ať jsou jedno.“ Prosil za jednotu. A právě v bezprostřední chvíli utrpení, když se chystal obětovat za nás svůj život. Jsme vybízeni, abychom o tom stále znovu četli a rozjímali v jednom z nejsilnějších a nejdojemnějších textů Janova evangelia, v sedmnácté kapitole (srov. vv. 11.21-23). Jak je krásné vědět, že Pán (Ježíš) těsně před svou smrtí se nestaral o sebe, ale myslel na nás! A ve svém sklíčeném rozhovoru s Otcem prosil právě o to, abychom byli jedno s Ním i mezi sebou. Právě těmito slovy se Ježíš stal naším přímluvcem u Otce, abychom i my mohli vstoupit do plného společenství lásky s Ním; zároveň nám tato slova zanechává jako svůj duchovní odkaz, aby jednota byla stále více rozlišujícím znakem našich křesťanských společenství a nejkrásnější odpovědí každému, kdo se ptá po důvodech naší naděje (srov. 1 Pt3,15). Jednota. 2. „Ať jsou všichni jedno. Jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, tak i oni ať jsou v nás, aby svět uvěřil, že ty jsi mě poslal (Jan17,21).“ Od počátku se církev snažila uskutečnit tento záměr, který Ježíši tolik leží na srdci. Skutky apoštolů nám připomínají, že první křesťané se dali poznat podle toho, že měli „jedno srdce a jednu duši“ (Sk 4, 32); apoštol Pavel pak vybízel své komunity k tomu, aby nezapomínaly, že (křtem) tvoří dohromady „jedno tělo“ (1 Kor 12,13). Zkušenost nám ale říká, že existuje mnoho hříchů proti jednotě. Nemyslím pouze na schizmata, ale na nedostatky, které jsou velmi obvyklé v našich společenstvích, na „farní“ hříchy v našich farnostech. Je smutné, že naše farnosti, které jsou povolány, aby 61
byly místem vzájemného sdílení a společenství, jsou občas poznamenány skutečnou závistí, žárlivostí, nesympatií… Pomlouvání je všem po ruce. Jak snadno se ve farnostech šíří drby a klepy! Je to snad správné? Když je někdo zvolen předsedou nějakého (církevního) sdružení, už se o něm šíří fámy. A když se některá žena stane vedoucí katechetů, ostatní už proti ní štěbetají. Ale to přece není církev! To se nemá dělat, to nesmíme dělat! Neříkám vám, abyste si uřízli jazyk, to ne … Ale proste Pána o milost, abyste to nedělali. K tomu všemu dochází, když se dereme do popředí, když klademe do středu sami sebe, se svými osobními ambicemi a s naším úhlem pohledu na věc, a když soudíme druhé; když se díváme na nedostatky svých bratří, místo toho, abychom viděli jejich nadání; když klademe větší důraz na to, co nás rozděluje, než na to, co nás spojuje … Kdysi jsem v jedné diecézi slyšel zajímavý příběh. Hovořili o jedné staré paní, která celý život pracovala ve farnosti, a osoba, která ji dobře znala, řekla: „Tahle paní nikdy nikoho nepomluvila, o nikom nešířila drby, byla jeden velký úsměv.“ Když se tak mluví o té ženě, tak (to už je svatá), hned zítra by mohla být kanonizována, ne? Je to krásný příklad, nemám pravdu? Ale když se podíváme na dějiny církve – kolik rozdělení je tam mezi křesťany! Také dnes jsme rozděleni. I ve své minulosti spolu křesťané válčili kvůli teologickým rozdílům. Myslím teď na třicetiletou válku. Ale to (přece) není křesťanské. Jsme křesťany, nebo ne? Jsme mezi sebou rozděleni, a proto musíme prosit také o jednotu mezi všemi křesťany, vykročit na cestu jednoty, kterou si Ježíš přeje a o niž prosil. 3. Ohledně toho musíme vážně zpytovat svědomí. V křesťanském společenství je rozdělení jedním z nejtěžších hříchů, protože z církve činí nikoliv znamení Božího působení, ale působení ďáblova, který je ze své definice tím, kdo rozděluje, kdo ničí vztahy, kdo podsouvá předsudky … Rozdělení křesťanského společenství, ať už ve škole, nebo ve farnosti, nebo v nějakém církevním sdružení, je velmi těžkým hříchem, protože je to dílo ďáblovo. Bůh naopak chce, abychom rostli ve schopnosti vzájemně se přijímat, odpouštět si a mít se rádi, abychom se co nejvíce podobali Jemu, který je společenstvím lásky. V tom spočívá svatost církve: že poznáváme, že jsme stvořeni k Božímu obrazu, který je naplněn jeho milosrdenstvím a jeho milostí. Drazí přátelé, nechme ve svém srdci zaznít tato Ježíšova slova: „Blahoslavení tvůrci pokoje, neboť oni budou nazváni Božími syny (Mt 5,9).“ Upřímně prosme za odpuštění všeho, čím jsme zapříčinili rozdělení nebo nedorozumění uvnitř našich společenství, protože dobře víme, že není možné mít účast na společenství (s Bohem) jinak, než prostřednictvím stálého obrácení. A co je obrácení? Prosba: Pane, dej mi milost, abych nepomlouval, abych nekritizoval, nešířil klepy, abych všem přál dobro. To je milost, kterou nám Pán daruje. Toto je obrácení srdce! A prosme, aby síť našich každodenních vztahů vždy více a krásněji odrážela vztah mezi Ježíšem a jeho Otcem. 62
FUIT IN PROVINCIA BOEMORUM (Latinsky psaná Gumpoldova legenda o životě, utrpení a smrti sv. Ludmily, vytvořená kolem roku 973)
Socha sv. Ludmily v chrámu sv. Benedikta v Pustiměři
Byl v zemi české jeden kníže, jménem Bořivoj, žijící i tehdy ještě v obyčejích pohanských, a vzal si za manželku z jiné země dceru knížete Slavibora, jménem Ludmilu. Ta, když byla ještě mladičká, obětovala modlám a často velmi zaníceně se oddávala jejich uctívání. Když tak oba žili pospolu, z Božího pokynu a přání byvše přivedeni k lítosti, přijali očistu svatého křtu a s nimi zároveň i jejich poddaní. Narodili se jim pak tři synové a tři dcery, a od toho dne, kdy přijali milost křtu, všecko jejich království vzrůstalo víc a více. Kníže Bořivoj potom, naplniv šestatřicet let svého života, odebral se z tohoto světa. Po něm ve vládě nastoupil jeho prvorozený syn jménem Spytihněv. Shromažďuje kněží a kleriky, žil s odevzdaností ve víře Kristově. A naplniv čtyřicet let svého života, rozloučil se s tímto světem. Po jeho skonu ujal se kormidla vlády bratr jeho Vratislav. Jejich matka, vznešená paní Ludmila, po svém obrácení od pohanských bludů každodenními slzami hořce lkala, že dříve modly uctívala. Sama to však v lepší stránku obrátila; stala se totiž matkou chudých, nohou chromých, okem slepých, vlídnou utěšovatelkou sirotků a vdov. Když však řečený kníže Vratislav, dovršit třiatřicet let svého života, opustil skličující pouta tohoto světa a syn jeho Václav, tou dobou ještě chlapec, ujal se vlády a říše otce svého, matka chlapcova, jménem Drahomiř, setrvala ve stavu vdovském. Tehdy nepřítel lidského pokolení, ďábel, záviděl, že zbožná služebnice Boží Ludmila vynikala tolika předostmi. I konala knížecí matka poradu se svými nespravedlivými rádci a jala se míti v nenávisti svou tchyni Ludmilu. Říkala totiž: "Proč ona má býti takřka mou paní? Zahubím ji, zdědím všechno, co má, a svobodně budu vládnouti." Byl totiž její syn Václav posud mladíček. Jakmile ctná a oddaná služebnice Boží Ludmila seznala takovýto úmysl, řekla své snaše: "Netoužím vládnouti a nepřeji si míti ani sebemenší částečku tvé moci. Naopak žádám, abys mi povolila nerušeně sloužiti Bohu až 63
do skonání mých dnů." S těmito slovy opustila Ludmila hrad Prahu a přišla na jeden hrádek, který se zve Tetín. Tam pak řečená služebnice Boží, předem tuším budoucí umučení, pevně se utvrdila ve znalostech věcí posvátných a se vzrůstající horlivostí prokazovala dobrodiní chudým, aniž mohla zcela naplniti svou touhu. Po jejím odchodu matka mladičkého knížete, poradivši se se zločinnými rádci, vyslala muže, aby ji zahubili. Ti si pak přibrali veliké vojsko a táhli na hrádek Tetín. Tehdy připomenutá služebnice Boží v předtuše věcí budoucích povolala si jednoho zbožného kněze, jménem Pavla, a vybídla ho, aby sloužil slavnou mši svatou. Po ní se upřímně vyzpovídala před tváří Nejvyššího Soudce a posílila se přijetím těla a krve Páně. A vědoma si jsouc smrti své, počala se odívati zbraněmi víry a vytrvávala na modlitbách, aby duši svou, ozdobenou skutky dobrými, poručila Bohu. Když se pak zešeřilo, řečení ukrutníci zamířivše k jejímu obydlí rozrazí bránu a vběhnuvše ke dveřím domu, v němž byla služebnice Boží, vylomí veřeje a vejdou dovnitř. I řekla jim: "Bratři, proč jste přišli s takovou zuřivostí? Cožpak jsem vás neživila jako syny? Své zlato, stříbro a drahocenná roucha dala jsem vám; a dopustila-li jsem se nějaké viny na vás, povězte mi!" Oni však nedbajíce mírumilovných slov stáhli ji z lože a vrhli ji na dlažbu. Tu jim řekla: "Zadržte, bratři, maličko, aspoň než dokončím svou modlitbu!" A s rukama rozepjatýma modlila se k Pánu. Domodlivši se řekla jim: "Zapřísahám vás, bratři, setněte mne!" To totiž říkala, aby si prolitím krve zasloužila přijetí koruny mučednické. Oni však nesvolili, nýbrž vložili provaz na hrdlo její a zardousili ji. Tak ona, naplnivši ve veliké víře a oddanosti jedenašedesát let svého života, odebrala se k Pánu. Byla pak umučena oddaná služebnice Kristova Ludmila v sobotu patnáctého [šestnáctého] dne měsíce září v časných hodinách nočních. Všechno její kněžstvo a veškeré domácí služebnictvo obého pohlaví po záhubě své pastýřky rozprchlo se porůznu do úkrytů a snažilo se zachrániti svůj ohrožený život. Když však přeukrutní vrazi odtáhli, scházelo se znovu se strachem, aby posloužilo pohřbem; připravivši s velikou úctou vše, čeho bylo potřebí, odevzdalo její přesvaté tělo hroudě zemské. Přeukrutní však vrazi, rozchvátivše veškerou kořist, vrátili se ke své paní a zvěstovali záhubu nevinné bytosti s náramnou radostí, domnívajíce se, že na věčné časy budou žíti v bohaté odměně. Řečená pak paní proradných mužů, uchvátivši veškerý majetek své tchyně, počala spolu s ukrutníky vládnouti, obohativši je a jejich rody i čeleď znamenitým množstvím zlata i stříbra a drahocennými rouchy. I vládli v celé zemi české jako velkolepí vévodové, jenomže ne z milosti Boží. Zatímco se nesmírně radovali, dostaví se pomsta trestu Božího na bezbožníky, kteří se nezhrozili spáchati tak ukrutný zločin, a postihne je znenadání Neboť když otec ďábel na ně poštval nesvornost, začali opovrhovati všemi svými vrstevníky. Z toho vyrostla nenávist mezi bezbožníky Tunnou a Gummonem a jejich paní, takže se veškeré myšlenky a řeči paniny ve dne v noci zaměstnávaly jejich záhubou. Když to viděl Tunna, dal se se všemi svými příbuznými na útěk a pobýval brzy tu, brzy onde. Gummon však, hledaje pro svého bratra vhodné útočiště, byl jat a i s bratrem přišel o život pozemský a zároveň i o posmrtný. Jejich paní však, vidouc je na útěku, obrátila svou zuřivost na jejich potomky od nejstaršího po nejmladšího a v jednom dni stejným ortelem všechny je zahubila. V týchž pak dnech u hrobu nejblaženější mučednice Ludmily spolupůsobením Boží dobrotivosti zaskvěly se zásluhy jejích ctností. Neboť z jejího náhrobku se vylinul van 64
zázračné vůně, překonávající líbeznost všelikých vonných látek; kromě toho za nejhlubšího ticha nočního třikrát čtyřikrát se zamihla před zrakem diváků četná světla loučí a svíc, planoucích nebeskou září. Vše to nezůstalo tajno paní vražedkyni. Seznavši to byla poražena velikým strachem a nevěděla, co má činiti. Konečně obnovivši poradu s jedovatými rádci, poslala své služebníky na Tetín, kde leželo velebné tělo pohřbeno, a za úkol jim dala, aby dům blažené Ludmily nad jejím hrobem přestavěli na způsob baziliky; té pak propůjčila jméno ke cti blaženého archanděla Michala, aby zázračné znamení, jestliže by se nějaké budoucně objevilo, nebylo přičítáno zásluhám blažené mučednice, nýbrž spíše zásluhám svatých, jejichž ostatky se tam chovají. Když byla bazilika vystavěna, všechny, kteří tam vcházeli, přepadla posvátná hrůza, takže se neodvažovali jinak než s největší uctivostí tam vstupovati. Od té doby se na tomto místě objevilo mnoho přeslavných zázraků.
Fresky národních patronů na oblouku nad presbytářem v kostele Narození Panny Marie v Drysicích
Přenesení svaté Ludmily Rozpomenuv se na svou bábu blažený Václav, jakou svatostí se v tomto životě vyznačovala a jak vynikající slávu si od Všemohoucího vysloužila, proliv příval slz a uradiv se s kněžími a některými zbožnými muži, poslal je na hrádek Tetín s rozkazem, aby důstojným přenesením převezli k němu kosti nebo prach stráveného těla. Poslové tudíž, vykonávajíce příkazy svého pána, vešli do baziliky a odhrnuvše hlínu obnažili hrob. Poněvadž však shledali, že náhrobní deska, jíž byly velebné ostatky přikryty, byla zčásti rozpadlá hnilobou, ostýchali se ji nadzvednouti řkouce: "Je-li dřevo zpuchřelé, zdaž tím spíše neshnilo, co bylo pod ním skryto?" A chtěli hrobku znovu co nejpozorněji zavříti. Proti jejich záměru se však postavil jeden kněz, jménem Pavel, který nebožce, pokud dlela na zemi, vždy věrně sloužil. Pravil: "Nikterak se nestane, jak říkáte, nýbrž jak vám poručil kníže! Naleznu-li i jen prach stráveného těla, vyzvednu jej." Ostatní svorně s ním souhlasili a desku zvedli. Deska však, jak ji zdvihali, prolomila se, takže připomenutý Pavel i s hlínou padl na tělo nebožky. Ihned však povstav a hlínu odklidiv nalezl svaté 65
tělo, uchráněné všeho porušení, s výjimkou toho, co na něm ulpělo prolomením víka, když je odklizovali. Proto s velikou radostí vzdávajíce díky Bohu, a vyzvednuvše přesvaté ostatky a drahocennými tkaninami, jak se slušelo, zahalivše je, postavili je před oltář. Když vše bylo slavnostně skončeno, položili je na nosítka, dvěma koňům je naložili na záda a téže noci vytrvalým spěchem zamířili k hradu pražskému. Nalezeno pak bylo tělo blažené a oddané služebnice Boží Ludmily ve středu devatenáctého dne měsíce října o hodině dvanácté; přenesli je pak do Prahy v pátek jedenadvacátého dne téhož měsíce s nesmírným jásotem, přičemž všichni velebili Krista. Ti, kteří je vezli, prve než je donesli do hradu, poslali napřed hlasatele ke knížeti. Služebníci ti přišedše nalezli jej spícího; i vzbudili jej, aby mu oznámili radostnou zvěst. On ihned vstal, odebral se do kostela a vzdal tu Kristu vřelé díky za tak veliké dobrodiní. Když se pak rozednilo, svolav kněžstvo a zástup věřících, s nesmírným průvodem se spěšně vydal v ústrety. Na cestě se s nimi setkají oni, kteří věrně nesli svaté ostatky. Tu kněží a levité, ihned je vloživše na ramena, donesli je do hradu, zpěvem žalmů a hymnů velebíce Boha, a vešedše do kostela postavili je před oltářem, aby všichni věřící i nevěřící viděli, že tělo světice bylo od Krista uchováno bez jakékoli úhony. Všichni shlédli neporušenost těla, vlasů a šatů, jako by byla bývala téhož dne pohřbena. A tak obecně usoudili, že je hodna veškeré chvály a pocty. Když pak chtěli kopati hrob, objevila se náhle ve vykopané jámě voda. Tu usoudili všichni, že místo je nevhodné pro služebnici Kristovu. I zasypavše znovu jámu, umístili schránu se vzácnými pozůstatky nad ní, vyčkávajíce pomoci Boží; a tak se vrátili do svých domovů. Po krátkém pak čase vypravil řečený kníže posly k biskupu řezenskému, aby poradil v této věci. Ten jim podle Písma odpověděl, aby tělo, jež vzalo svůj původ do začátku prvně stvořeného člověka, se slovy "Země jsi a v zemi půjdeš, prach jsi a v prach se obrátíš" odevzdali zemi a vyčkali, až by spatřili slávu Kristovu. Nato se pokorně obrátí kníže k biskupovi se snažnou prosbou, aby k němu ráčil zavítati, sám tělo pochoval a vysvětil baziliku, která dotud neměla biskupského posvěcení. I přišel biskup a nejprve zasvětil chrám Pánu, potom po šesti dnech uložil svaté tělo do země na témž místě, které předtím voda zaplavila. Tu jest třeba veřejně rozhlásiti tu podivuhodnou věc k chvále služebnice Kristovy: kdežto dříve, když ji chtěli kněží pohřbíti na místě neposvěceném, stále se objevovala voda, nyní po příchodu biskupově a po vysvěcení baziliky voda zhola se neukázala. Bylo to zajisté neobyčejně vhodné svědectví, že ta, která prožila život v blaženém obcování, musila býti pohřbena s nejvyšším požehnáním, poněvadž její místo mělo býti se svatými po pravici Kristově. A tak, když to bylo řádně skončeno, byl biskup od knížete, jak se slušelo, obdarován, a odebral se do svého domova. Když pak nadešel první výroční den přenesení svatých ostatků, ráčil Kristus k vyhlášení zásluh své služebnice způsobiti zvláštní zázrak. Podle křesťanského obyčeje oslavovati památku takových osob shromáždilo se toho dne kněžstvo. Bylo již po modlitbě a všichni zasedli pospolu, aby osvěžili tělo pokrmem. Tu jeden hošík, postižený a pokřivený tělesnou nemocí a nemohoucí vůbec vzhůru pohlédnouti, když před vchodem do baziliky, v níž odpočívá tělo vzácné paní, vzýval její zásluhy a moc Kristovu, byl napřímen a plně navrácen svému zdraví. Vidouce to přečetní shromáždění, pěli chválu Bohu, že skrze svou služebnici velebnou moc zjeviti ráčil, jemuž čest a sláva na věky věkův. Amen. 66
Ondrášek prožívá již více než čtyři desetiletí nevšední příběh velké muzikantské rodiny, který je lemován houževnatou prací, disciplínou a odříkáním, ale také mimořádným společenstvím dětí a mladých lidí, které spojuje láska k české a moravské písni, společné prožitky na cestách kolem tří kontinentů, hřejivý potlesk publika při koncertech či opojná radost z vítězství na nejrůznějších domácích i mezinárodních soutěžích a festivalech. Název sboru ONDRÁŠEK zvolil na jaře 1967 jeho zakladatel Václav Ptáček (19302011) jako synonymum pro nespoutané a svobodymilovné mládí, inspirované stále živou legendou o valašské zbojníkovi ONDRÁŠOVI. Plných pětadvacet let Ondrášku je spjato právě se jménem jeho zakladatele, které bylo vždy zárukou neúnavné sbormistrovské a skladatelské činnosti. Díky profesoru Ptáčkovi se z Ondrášku stalo vyhledávané koncertní těleso, uznávané a respektované širokou hudební a odbornou veřejností. V roce 1992 přebírá sbormistrovskou taktovku Josef Zajíček, jeden z prvních členů sboru. S jeho příchodem nastává nová kapitola v životě Ondrášku a k úspěchům na domácí půdě přibývá i řada ocenění na mezinárodních sborových festivalech a soutěžích. Jméno ONDRÁŠEK je stále častěji skloňováno na nejvýznamnějších evropských pódiích, sbor vítězí v Arezzu (1995), Llangollenu (1996), cestuje do Japonska (1998), Jižní Afriky (2000), koncertuje na Uralu (2004) a navštěvuje takřka celou Evropu. V roce 2012 oslnil komorní sbor Ondrášek v Číně, odkud si za své vystoupení mezi stovkou souborů ze čtyřiceti zemí světa přiváží dvě platinové medaile - ocenění nejvýznamnějších světových těles. V roce 2011 získává bronzové umístění na prestižním festivalu v estonském Talinu, v konkurenci 42 špičkových souborů Pobaltí, Finska, Norska, Ruska, Slovinska a USA. Na pozvání organizátorů SERENADE CHORAL FESTIVAL WASHINGTON, D.C. 2014 odletěli ve druhé polovině června 2014 členové koncertního sboru ONDRÁŠEK na své historicky první turné do Spojených států amerických. V této prestižní sborové soutěži, pak získali nejvyšší ocenění. Během čtrnácti dnů navíc procestovali východ USA od Miami až po New York a koncertovali jak pro americké publikum tak pro naše krajany. Na domácí půdě sbor spolupracuje s řadou našich předních interpretů a hudebních skladatelů (Otmar Mácha, Petr Eben, Ilja Hurník, Antonín Tučapský). ONDRÁŠEK se stává významným propagátorem sborového zpěvu, organizuje hudební pořady pro děti a mládež, semináře pro mladé sbormistry, od roku 1996 pravidelně hostí celostátní soutěž dětských sborů. Za čtyři desetiletí se Ondrášek stal neodmyslitelnou součástí hudebního života Novojičínska. Po celou dobu své existence také spolupracuje s rozhlasovými a televizními studii. Pro Českou televizi natočil několik cyklů hudebních pořadů pro mládež a na svém kontě má osm samostatných profilových CD. V současné době Ondrášek pracuje v pěti samostatných odděleních, která žijí svým vlastním koncertním životem: třech přípravných odděleních a dvou koncertních sborech. Za dlouholetou systematickou práci na poli výchovy a kultury se Ondrášku a jeho vedení dostalo mnoha významných ocenění a uznání. 67
POŘAD BOHOSLUŽEB: 31. srpna - 7. září 2014 DEN
NEDĚLE 31. srpna
PONDĚLÍ 1. září ÚTERÝ 2. září STŘEDA 3. září ČTVRTEK 4. září PÁTEK 5. září SOBOTA 6. září
LITURGIE
ÚMYSL MŠE SV.
za + Janu a Karla SPIROVY, živou a + rodinu za farnosti Drysice, 22. NEDĚLE Pustiměř a Podivice V MEZIDOBÍ za + Marii SUCHÁNKOVOU, PODIVICE Marii VAŇKOVOU, 11.00 živou a zemřelou rodinu SV. JILJÍ, za dary Ducha svatého PUSTIMĚŘ OPAT pro žáky a studenty 18.00 za + Annu MAHDALOVOU, ÚTERÝ živou a + rodinu MAHDALOVU, DRYSICE 22. TÝDNE V MEZIDOBÍ CHARVÁTOVU, BENÍČKOVU, 8.00 ŠUSTKOVU a GAZDÍKOVU SVÁTEK VÝROČÍ PODIVICE za živé a + kněze, řeholnice, POSVĚCENÍ KOSTELA (1911) farníky a dobrodince kostela 18.00 SV. ROZÁLIE, za + Jaroslava MUSILA PUSTIMĚŘ POUSTEVNICE Z PALERMA a Boží požehnání pro rodinu 18.00 PUSTIMĚŘ 8.00 DRYSICE 9.30
BL. TEREZA Z KALKATY, ŘEHOLNICE PRVNÍ PÁTEK V MĚSÍCI SOBOTNÍ PAMÁTKA PANNY MARIE
23. NEDĚLE V MEZIDOBÍ NEDĚLE 7. září
FARNOST
HODY V DRYSICÍCH
PRAVIDELNÁ MĚSÍČNÍ SBÍRKA
PUSTIMĚŘ za + Josefa SMÉKALA a Boží požehnání pro živou rodinu 18.00 PODIVICE za + Theodora MARÁKA, rodiče ŠVARCOVY a MARÁKOVY 8.00 PUSTIMĚŘ za + Vladislava SEDLÁČKA a rodiče 8.00 na poděkování Panně Marii DRYSICE za dar zdraví, s prosbou o další Boží pomoc a požehnání 9.30 pro celou rodinu PODIVICE za +Annu CHRASTINOVOU, rodiče, živou a + rodinu 11.00
ŘÍMSKOKATOLICKÉ NÁBOŽENSTVÍ NA ZŠ PUSTIMĚŘ Výuka začíná v úterý 9. září 2014 ve třídě 1.B dle rozvrhu: 1. + 2. třída: 11.35 – 12.20 3. + 4. třída: 12.30 – 13.15 5. - 9. třída: 13.15 – 14.00 Děti 1. třídy dostanou přihlášky od své třídní paní učitelky. Děti, které navštěvovaly náboženství v minulých letech, jsou považovány za přihlášené. Nově příchozí (mimo prvňáčky) se přihlásí přímo v náboženství. FARNÍ INFORMÁTOR, XX. ročník, týdeník pro vnitřní potřebu farností PUSTIMĚŘ, DRYSICE, PODIVICE (tel.+záznam. 517356351, GSM: 723593106; mail:
[email protected]). Vychází každou neděli díky Božímu požehnání, mému namáhání a vašemu finančnímu přispívání. Na mě pamatujte v modlitbě a na svůj příspěvek u pokladny v kostele – „Příspěvky na Farní Informátor“ označené (resp. na účet farnosti u ČS a.s., Vyškov, č.ú.: 1560129309/0800), neb bez toho, jak každý nepochybně ví, by letošní ročník mohl být i poslední. Tisk: MORAVIATISK spol s r.o.; tisk 1ks = 20,-Kč/ks.. Ve formátu pdf na http://www.pustimer-farnost.cz.
68
POŘAD BOHOSLUŽEB: 7. - 14. z áří 2014 DEN
NEDĚLE 7. září
LITURGIE
FARNOST
23. NEDĚLE V MEZIDOBÍ
PUSTIMĚŘ 8.00
HODY V DRYSICÍCH
PRAVIDELNÁ MĚSÍČNÍ SBÍRKA
PONDĚLÍ 8. září ÚTERÝ 9. září
SVÁTEK NAROZENÍ
STŘEDA 10. září
BL. KAREL SPINOLA, KNĚZ A MUČEDNÍK
ČTVRTEK 11. září
ČTVRTEK 23. TÝDNE V MEZIDOBÍ
PÁTEK 12. září
JMÉNO PANNY MARIE
SOBOTA 13. září
SV. JAN ZLATOÚSTÝ, BISKUP A UČITEL CÍRKVE
PANNY MARIE SV. PETR KLAVER KNĚZ
SVÁTEK
NEDĚLE 14. září
POVÝŠENÍ SVATÉHO KŘÍŽE
ÚMYSL MŠE SV.
za + Vladislava SEDLÁČKA a rodiče na poděkování Panně Marii DRYSICE za dar zdraví, s prosbou o další Boží pomoc a požehnání 9.30 pro celou rodinu PODIVICE za +Annu CHRASTINOVOU, rodiče, živou a + rodinu 11.00 PUSTIMĚŘ za + Moniku HAICHLOVOU a duše v očistci 18.00 za + rodinu MENŠÍKOVU, PODIVICE NAVRÁTILOVU a duše v oč. 8.00 za + Boženu BENÍČKOVOU, DRYSICE živou a + rodinu BENÍČKOVU 18.00 a NAVLÁČILOVU za + Irenu a Milana BALÁŽOVY, PUSTIMĚŘ + Boženu a Aloise PLCHOVY 18.00 a Helenu MÁLKOVOU za dar zdraví a Boží požehnání PUSTIMĚŘ pro rodinu SUMCOVU, 18.00 ŘIHÁČKOVU a duše v očistci za + Štefana MALÍKA, PODIVICE rodiče a duše v očistci 8.00 na poděkování za 70 let života PODIVICE s prosbou o Boží požehnání 8.00 pro celou rodinu za + MUDr. Ivetu DRYSICE POLÁCHOVOU a duše v očistci 9.30 SVÁTOST KŘTU: Monika VOLDŘICHOVÁ za + Annu a Břetislava PUSTIMĚŘ PETŘÍČKOVY, 11.00 živou a zemřelou rodinu.
ÚMYSLY APOŠTOLÁTU MODLITBY NA MĚSÍC ZÁŘÍ 1. Aby mentálně postižené osoby byly obklopeny láskou a pomocí, kterou potřebují k důstojnému životu. 2. Aby křesťané inspirováni Božím slovem sloužili chudým a trpícím. 3. Za moudrost a Ducha Svatého pro všechny děti a studenty, jejich rodiče a učitele. FARNÍ INFORMÁTOR, XX. ročník, týdeník pro vnitřní potřebu farností PUSTIMĚŘ, DRYSICE, PODIVICE (tel.+záznam. 517356351, GSM: 723593106; mail:
[email protected]). Vychází každou neděli díky Božímu požehnání, mému namáhání a vašemu finančnímu přispívání. Na mě pamatujte v modlitbě a na svůj příspěvek u pokladny v kostele – „Příspěvky na Farní Informátor“ označené (resp. na účet farnosti u ČS a.s., Vyškov, č.ú.: 1560129309/0800), neb bez toho, jak každý nepochybně ví, by letošní ročník mohl být i poslední. Tisk: MORAVIATISK spol s r.o.; tisk 1ks = 20,-Kč/ks.. Ve formátu pdf na http://www.pustimer-farnost.cz.
69
POŘAD BOHOSLUŽEB: 14. - 21. září 2014 DEN
LITURGIE SVÁTEK
NEDĚLE 14. září
POVÝŠENÍ SVATÉHO KŘÍŽE
PONDĚLÍ 15. září ÚTERÝ 16. září
PANNA MARIA BOLESTNÁ SV. LUDMILA,
STŘEDA 17. září ČTVRTEK 18. září PÁTEK 19. září SOBOTA 20. září
NEDĚLE 21. září
MUČEDNICE SV. KORNÉLIUS, PAPEŽ A SV. CYPRIÁN, BISKUP, MUČEDNÍCI
FARNOST
na poděkování za 70 let života s prosbou o Boží požehnání pro celou rodinu za + MUDr. Ivetu DRYSICE POLÁCHOVOU a duše v očistci 9.30 SVÁTOST KŘTU: Monika VOLDŘICHOVÁ za + Annu a Břetislava PUSTIMĚŘ PETŘÍČKOVY, 11.00 živou a zemřelou rodinu. za farnosti Pustiměř, PUSTIMĚŘ Drysice a Podivice 18.00 za + rodinu ČERNÝCH PODIVICE a duše v očistci 8.00 PODIVICE 8.00
DRYSICE 18.00
PUSTIMĚŘ 18.00 PUSTIMĚŘ BISKUP A MUČEDNÍK 18.00 SV. ONDŘEJ KIM TAEGON, KNĚZ, PODIVICE PAVEL CH.HASANG A DR., MUČ. 8.00 PUSTIMĚŘ 8.00 25. NEDĚLE DRYSICE V MEZIDOBÍ 9.30 SV. MATOUŠ, PODIVICE APOŠTOL A EVANGELISTA 11.00 ČTVRTEK
24. TÝDNE V MEZIDOBÍ SV. JANUÁRIUS,
ÚMYSL MŠE SV.
za + Karla ONDRÁČKA a Boží požehnání pro rodinu za dar zdraví a Boží požehnání pro rodinu KUDRMANNOVU za + Miroslava KOUDELKU, rodiče, bratry a Boží požehnání za + Františku a Metoděje MALÍKOVY za + Františka HROZU, živou a + rodinu za dar zdraví a Boží požehnání pro rodinu MARKOVU za dar zdraví a Boží požehnání pro rodinu KROMBHOLZOVU
ÚMYSLY APOŠTOLÁTU MODLITBY NA MĚSÍC ZÁŘÍ 1. Aby mentálně postižené osoby byly obklopeny láskou a pomocí, kterou potřebují k důstojnému životu. 2. Aby křesťané inspirováni Božím slovem sloužili chudým a trpícím. 3. Za moudrost a Ducha Svatého pro všechny děti a studenty, jejich rodiče a učitele.
FARNÍ INFORMÁTOR, XX. ročník, týdeník pro vnitřní potřebu farností PUSTIMĚŘ, DRYSICE, PODIVICE (tel.+záznam. 517356351, GSM: 723593106; mail:
[email protected]). Vychází každou neděli díky Božímu požehnání, mému namáhání a vašemu finančnímu přispívání. Na mě pamatujte v modlitbě a na svůj příspěvek u pokladny v kostele – „Příspěvky na Farní Informátor“ označené (resp. na účet farnosti u ČS a.s., Vyškov, č.ú.: 1560129309/0800), neb bez toho, jak každý nepochybně ví, by letošní ročník mohl být i poslední. Tisk: MORAVIATISK spol s r.o.; tisk 1ks = 20,-Kč/ks.. Ve formátu pdf na http://www.pustimer-farnost.cz.
70
