v "" KCS ROCNIK VIII.
~
'W
,
CI S LO
Jaroslaf) Baumbruck: NA VÁNOCN/M TRHU
Až se rozsvití vánočni stromek u vás doma, až se jeho světla budou stokrát odrážet ve skleněných ozdl'lbkách, vzpomeňte na ty, kteři je pro vás připravili: na pracovniky závodu v Bilé Třemešné u Dvora Králové. ~
• Budeme si hrát spolu, pejsku milý. Do vozičku nasypeme písek a nahoru zapichneme lopatku. - S hračkami lidového výrobního družstva Jas ze Stráže nad Nežárkou si bude letos hrát mnoho dětí. Dostanou je pod stromeček .
.~ Pionýrská ocel v ftjnu ml/y děti z třineckých škol velkou slavnost. Jejich zástupci byli pozváni do tfineckých felezáren. Vypouštlla se tam tavba z 228 tun felezného ~rotu, který nasblraly dlti z celého okresu Ceský TUln. Děti proftvaly slavnostnl okamfiky .. , Vf uf vyběhl z vysoké pece ohnivý had vytaveného feleza. A tak si děti fekly, fe nasbírajl tolik felezného šrotu, aby ke III. sjezdu CSM byla vypušUna druhá pionýrská tavba. A af bude pionýrská organizace slavit 10. výrolí, chUji se leskotWnské děti pfijít podívat na svou tfetl tavbu. Co tomu ftkáte?
• Zlatá hvězda, nejvyšší cena Světové výstavy v Bruselu. teskoslovenský pavilón ji byl odměněn a my doma jsme z toho měli radost. Vždy( je to velké uznání pro nás pro všechny! • Statečná alžírská bojovnice vám posilá, děti, pozdrav do budouciho roku. A my jí a všem jejím spolubojovnlkl'lm přejeme, aby se její vlast osvobodila od francouzské nadvlády.
Na letošnf prosinec byl, jak jistě vfte, svolán III. sjezd Ceskoslovenského svazu mládeže. Ti mladí I1dé - mezi něž patři i brigádníci Stavby mládeže v Praze se činili, aby sjezdu a celé naši vlasti dali pěkné dary. :Rekněte sami: v Praze třeba stavějí obytné domy a hned na několika místech. V Jirkově u Chomutova také. Pěkné dárky, ~e! ~
• Takhle se v Kraslicich vyráběj i hudební nástroje. Vyvážíme je do celého světa. Ale nám napadá: už jste se začali připravovat na Soutěž tvořivosti mládeže? Je nejvyšší čas!
Pojďme,
chlapci!
(Umělá)
Vesele
Jifi
1· POJDME/Cl-lLAPC', NA KO-LEDU S &IJKAČI!M A t
1;;0 CíQ ;zAHRA-..!E-ME
PO VE-SNII \1& VÁNI-
C' / CI'
í"'e r
ptl~ r
II
ODREPETlC.e:/
ZAz.píVÁ-ME
I )}
Pomahač
JAK PRI MUZICE./
l') IV t
)) , I~l Q JL.) I J
II
CI
Stěste, zdravi, dlouhá léta my vinIujem vám. V§echno se vám urodilo, vy nadělte námI Zahrajeme ••.
Stojí vrba košatá
,
(Moravská lidová) Vesele
Upravil Jiti
Pomahač
~~Ult t ~ I • II t f I t tt t It tt I { I t tf II 1· STOJíVRBA I
NA NíKO%A
ROHATÁ/
,
HE..J/ HEJ,
I;tqjJI r
"Ty rn᧠velký zubiska, hej, hej, koleda, natáh bys mně kůfiska, hej, hej, koledal"
ty ptáčku!
(Umělá)
Mim/!
Jitt
Pomahač
J
1. STEHLicklb TY PTACK4- ZAzpíVEJ KOMU JÁKO- LE- OU
VEČER ASI
.-
NAM/
OŘi-:ŠKY A
JABl-í- č,,~
DÁM~
J KOMU.J~ DÁ ANČIČI(A~ STEHLíČKU" TY PTÁČKU/ %AZPí- VE.J
II NÁM
II. Dostal jsem dhes večer pl!knou koledu, ofl§ky, jablička, k tomu kus medu!
KOLE-DA·
III.
Pti§eltě k ni kmotr vlk, hej, hej, koleda/ "Pant kmotra, poď dolU, hej, hej, koledal"
Stehlíčku,
t
HE..I" HEJ"
II.
I
Dala mi ji Ančička, ta moje holubilka, dostal jsem dnes veler pěknou koledu!
KARELCERNÝ
rpotJidka
emivali jsme doma ani haléř nazbyt, já s maminkou, když jsme ještě spolu žili sami dva, ba naopak: po každém haliřku naléhavě natahovala ruku holá nouze. Třikrát jsme ho v rukou obraceli a nad každým z nich dumávali, když jsme je měli za něco vydat, něco za ně koupit. Jako by se nám mysl zatahovala podivným mráčkem, z něhož poprchávalo a mžilo tichými otázkami: "Musi to být? Musime ho vydat za tu či onu věc? NemMeme se bez ni obejit? Nejsou tu věci potfebnějši?" . Podivný to byl mráček! Já se s ním často urputně hádal, nechtěl se mu pod,dávat. "Co pořád strašiš, neřáde? Nějak bylo, nějak bude, však to přečkáme!" On se však ani hrubší urputnosti nerozplašiJ. Klidně, moudře 'a vytrvale opakoval to své, tiše, nehádavě - a my se mu obvykle museU vzdát. Mít doma aspoň pár grošll pro strýčka Příhodu, to byl věčný a marný mámin sen. Ať jsme dělali co dělali - ty halifky, to byla divná zvěř. Ani se u nás neohřály, stáni u nás neměly, asi se jim stýskalo po lepším bydlu. Rozprchávaly se ód nás do všech stran, ani ocásky jsme jim často nezahlédli ...
N
O-
moud~éJIL ' m~áěku
Dlouhá léta bylo pro nás útočištěm domovnlctvl. V Praze, na Vinohradech, Šumavská 21. Byla to dřina, panská služba, ale byl přitom zdarma byt, ušetřilo se haliřkll za činži. 1 ještě jiné výhody to mělo. Jiný by asi viděl trýzeň na přiklad v tom, co my jsme vltali: dllm se zavíral v 10 hodin večer, v zimě v devět. Přišel-li kdo z nájemnikll později, musel zazvonit u domovnich dvefi, máma musela jit otevřlt a on za to otevřeni plativaJ. Dvacet haléřll, padesát - a byl-li štědrý, někdy i celou korunu. Ze jsme někdy mivali noc rozkouskovanou mnoha zvoněnimi? Ze maminka ráno vstává vala s očima narudlýma, nevyspalá? 1 nešť, nelitovala, získalo se několik haIifkll a zase jsme mohli dumat, zač je proměnit, co být musi a co nemusí. Někdy jsem chodival otevřit sám. Byl to jediný teninký pramínek, z něhož jsem ziskával vlastni haliřky. Máma mi je nechávala, abych si aspoň něco ušetřil na své lásky, na knižky. Jako starý lakomec jsem pak počítával, kolik už mám. U knihkupce Jirouška, kolem jehož výkladll jsem denně chodíval do škOly, prohližival jsem si pak staré, antikvárni knižky přemýšlival, kterou z nich už bych si mohl koupit. Troufnout jsem si ovšem mohl jenom na ty nejušmudlanější, které stály tak dvě tfi koruny. Jednou tam do výkladu přibyla kniha, nad niž se mi rázem srdce rozbušilo. Byla vázaná, na červených deskách
zlatá rytina. Polonahý muž v pokleku nastavuje paži ovinutou hadry proti jaguárovi, který se na něho vrhá. Měla název Mst i tel é. Na dálku jsi mohl vydtit, že je to knižka plná dobrodružstvi, v němž se zřejmě na život a na smrt biji lidé mstld se za nějakou křivdu. Tu tak mít! Byla však u ni cena vysoká 20 Kč, celých dvacet korun. Jenom jsem si tiše Povzdychl: kolikrát bych to musel jit v noci otevřít, když mám necelé tři koruny? Stfežival jsem pak zvonek dlouho do noci, přemáhal jsem spánek a byl rozesmutnělý, když se zvonek ner(}zklinkávaJ. Ech ti lidé, srdce nemaji, nikam nevyjdou, chodi spat včas a já tu marně můru spánku zahánlm ... Proč se někdo někde nezdržel? HaHtkt' přibývalo pomalounku. A tu se mi tenkrát v hlavě rozsvlti! nápad ... "Tady máš," řikávala někdy maminka, "korunu a deset haléřů. Kup si dnes ve škole ke svačině párek s houskou ... Ale přines mi špičku housky, abych vě děla, že sis to opravdu koupil a nehladověJI" Někdy jsem to přijal, někdy ne. Mnoho věci muselo být spiš než párek s houskou. Když se mi však tenkrát i ve snu před očíma zjevovali Mst itel é, rozhodl jsem se: přijmu tu korunu deset a nekoupim si nic. Někomu z klukll ve škole si řeknu o špičku housky, jistě mi ji dá, ukážu ji mámě 11 korunu deset schovám. Snad si tak došetřim těch dvacet korun, dřive n'ež Mst i tel e koupí někdo jiný. Byl to tehdy závod s časem! Halifkll přibývalo pozvolna a já trnul vlc a vlc, že on mi někdo tu knižku koupi před nosem. "Vidiš ji?" ukazoval jsem ji i mamince, když jsme šli spolu kolem výkladu. "Ta je, co? Na tu si šetfim!" Ona se na mne jenom tiše podivala: "To po ni tak bažíš? Nevím, nevim, chlapče. Celých dvacet korun! Dlouho ti to potrvá!" Už se schylovalo k vánocllm, když se mi podařilO dosáhnout cHe. To jsem šel v noci otevřit panu Pinkasovi ze třetiho poschodí. Byl to hodný Člověk, jenom jednu vadu měl: byl přiliš spořádaný, málokdy zllstal večer venku déle. Toho
FRANTIŠEK BRANISLAV
•
,
Spěchají lidé a tramvaje leti, hleď, u vdnočnlch výkladfI. zastavily se z pfedměsti chudé děti, očarovány kouzlem záflcich pokladfI. .
Barevná světla v úžasu vedou je po ulici, konlček, vlak i medvěd i lodička se zallbl, chtěly by panenku, chtěly by stavebnici, nikdo však s úsměvem věci jim nesllbi. 'Jdou . .. jdou . .• Očima touhy hračky hladl • .. Vědl dobfe: chudá máma jich nekoupi. K pfedměstf vracl se otrhánkové mladl, ach lidé, lidé, blda je zlá, i dětem radost uloupl. Z roku 1924
4
Za výkladem ještě zářiti, když jsem tam ráno přiběhl, jenomže ... Jak jsem tak před nimi vítězně stál a hladil si je očima, chvilku se jimi kochal, kde se vzal, tu se vzal, už tu byl. Neslyšitelně do mne připlynul ten starý známý: halifkový mráček. Srdce se mi sevřelo leknutlm. "Co tu chceš?" polkl jsem naprázdno a schoulil se do sebe jako ježek do klubíčka. "Však ty víšl" zaznělo to z mráčku. "Nic nevím a nechci vědět," bránil jsem se zuřivě a zavřel jsem oči, abych ho do sebe nevpustil. PošetilostI Pronikl by i železnými vraty, natož mými zavřenými vlčky. "Počkej, nečerti se, neříkám, aby sis tu knížku nekoupil. Copak si mysJiš, že nevidím, jak ti po ní srdce pra,hne?" Hovořil jako obvykle, tiše, konejšivě. Tím hůř pro mne I "Jenom chvilku rozvažuj a ne ukvap se ... Ptej se, jak se ptáváme." - "Nechci a nebudu," drtil jsem mezi zuby. "Víš, čeho všeho jsem se odřlkal?" - "Nic mi nemusíš povídat, můj chlapče zlatý, všechno vim," znělo z něho měkce, jímavě, srdcem to pronikalo ... Ach ty mráčku, podivný mráčku, odkud jenom do mne vnikáš a čí hlas to 'z tebe zní? Jako by to byl můj vlastní hlas, ale přece jen snad není, vždyť mu ve mně jiné hlasy hořce odpovídají a ty hlasy jsou mi bližší. Kdo a co to z tebe mluví? Litost mě zaplavila, už jsem věděl, že je všechno ztraceno ... "Vždyť si tu knížku můžeš i jen někde vypůjčit," znělo to z něho. "Musíš, musíš ji mít? Za necelý týden máš vánoce. _.IIIIi",,""~ A co koupíš mamince?" Jako by do mne hrom uhodil. Opravdu. Na maminku jsem zapomněl? Stál jsem zplihlý, jasně přemožený. Ještě se ve mně cosi lítostivého tetelilo, ale už se také nad tím jasnilo, jako by sluníčko z mlh vstávalo. I ba, je to tak ... Konec konců, opravdu si tu knížku mohu - půjčit. A za dvacet korun mohu koupit dárky pro maminku. Za celých dvacet korunl Pravdu, pravdu máš, podivný, moudrý mráčku I A už jsem začínal dumat, co že koupím. Copak toho je potřebí málo? M.1ýnek na kafe už se nám večera však byl. "Zastáváš mámu?" skoro rozsýpá, umlít na něm něco umí usmál se na mne, když jsem mu otevřel. jen maminka, je to hrozně složité, nemá-li A dal mi celou korunu. Už právě jen ta se mlýnek doslova rozpadnout. A nůž na mi chyběla. Rána jsem se dočkat nekrájení, pořádný nůž taky nemáme. Ten mohl. ~ s ti tel é jsou mil jediný, s nímž krájíme, je už celý obroušený stálým ostřením o kraj hliněného A nebylil hrnku. Je to už skoro jenom plech, který se ohýbá, když má krájet. Mlýnek, nůž • a dva krvavé pomeranče, které má maminka hrozně ráda - nikdy si je nekoupí (protože to přece být nemusí a jiné věci být musí). Koupím, stoupnu VLAD IMtR HOLAN si před ni a poručím: "Ze být nemusí? Vánoce, Kálo, jaký čas! Ale už tu jsou, na a jez - a přede mnout" Začínalo mi být docela hezky ... Dobře, Těšlm se na ně celý rok. mráčku, tak to uděláml A tak se i stalo. Ten jejich bllžlcl se krok Nakoupil jsem a ještě mi asi padesát Je krokem lásky, něhy, krás. haléřů zbylo, ty jsem si schoval, na semínkol A když pak asi o dva dny Koledy, snlh a zvoni'L hlas později z výkladu Mst i tel é zmia kolem sladké lampy, hle, zeli, přijal jsem to zmužile, s chlapským jsou samé lvále pfedrahé ... klidem. Kéž za rok sejdou se tu zas.
...
v druhém patře, já už dole balil ty své dárečky, každý zvlášť, aby se jich zdálo víc a byla z nich větší radost. Pak při běhla domů i maminka. Společně jsme uklidili, na stůl pod stromeček dali čistý ubrus a prostřeli si pak k večeři. Já už měl pod stromečkem své dárky přichysta né. M;áma k nim nenápadně (ale já si toho dobře všiml) přidala čtverhrann)' baliček schovaný předtlm pod prádlem ve skříni. Večeřeli jsme sami dva, ale smutno nám nebylo. Na kamna jsme nasypali purpuru a já zapálil kominíčka - a to už jsem se pořád daal jedním okem pod stromeček. "Už?" ptal jsem se. "Napřed jdi ty," pobízel jsem maminku. "Ty pro mne něco máš?" divila se (ale taky to dobře věděla). "Jen aby to nebyla nějaká zbytečnostI"
Nu - šla tedy první a já byl červený z její radosti, když postupně dárečky rozbalovala. "Ty můj chlapče zlatý a kdes na to vzal peníze?" Pak jsem si šel pro dáreček já sám. Byl čtverhranný, chvilku jsem si s ním hrál v rukou, abych prodloužil napětí. Co to bude? Knížka? Ale jaká? Pak jsem zavřel oči a strhl obal a zase oči otevřel .. , Božínku můj zlatý I Udělaly se mi mžitky před očima a věřit se mi nechtělo ... Cervená vazba, zlatá rytina, muž v pokleku proti jaguárovi ... Věřte nebo ne, byli to oni: Mst i tel é I Co dál vyprávět? Ze moje radost a než sto pírek ptáka Ohniváka? Ci spíš ještě o tom podivuhodném a moudrém mráčku? Ca sto jsem i později o něm dumával... Abych pravdu řekl, ještě i dnes si s ním leckdy povídám. Už se dobře známe a máme se docela rádi. Však já časem poznal,
štěstí zářily zářivěji
•
Štědrý
den přiklusal na hbitém koníku. jsme už prázdniny, a třebaže jsem nic zvláštního nečekal, bylo mi slavnostně. Odpoledne jsme ještě s maminkou myli schody v domě. Ona myla, já nosil čistou vodu v kbelících. A zatím co pak ona ještě pomáhala s úklidem a s přípravou štědrovečerní večeře u domácich Měli
co on je zač a odkud se ve mně bere. A vůbec mě nemrzí, že se tak věrně ve mně odmala usídlil. Tu a tam jsem mu do hnízdečka i podstrčil hebké pírečko. Ať se mu u mně Jibil Ať mě věrně životem provázU Obrázky Zdeny Táborské
5
Napsal Rudo M orie táli jsme na břehu řeky. Na pohled je jako všechny ostatnL Širokým proudem se vaH k moři, zpěněné vlny narážejí do piliřů mostu. Obyčejná - a přece zakletá řeka, neboť překročit ji nesmíš. Je to ona řeka. kterou ve světě znají pod jménem "sedmnáctá rovnoběžka". Je to ta řeka, jež brání otci jít se podívat na rodinu, jež oddělu je milého od milé, sestru od bratra. Dlouho jsem stál na břehu té vietnamské řeky a pak cestou do vesničky Ho-xa jsem přemítal: "Proč nemůže být Ben-hai jako každá jiná řeka? Proč brání bratrům, aby si podali ruce? Nebyli to lidé dobří, kteřl zakleli Ben-hai." Do stavení z bambusu jsme přišli za tmy. Slabá žárovka blikala. V přeplněné místnosti už nás čekali vojáci, místní funkcionáři, učitel i rolníci. Přišli na besedu - do těch to končin zřídka kdy zabloudí cizinec, zvědaví byli na všelico. Přisedl jsem si k učiteli. Právě vyprávělo řádění jihovietnamských záškodníků v pohraničním území. Teď, v těchto dnech vzplálo ohněm několik chýši v nedaleké vesnici Vich-an. A pak si učitel začal stěžo vat, jakým neštěstím je pro jeho
S
6
národ, když je rozdělen. A francouzští a američtí páni tam na jihu nechtějí ani slyšet o svobodných volbách, ačkoliv už dávno měly být. Povídal jsem učiteli, že jednou určitě přijde čas, kdy si bratr ze severu podá ruku s bratrem z jihu a že tomu nezabráni ani Francouzi ani Američané. Přikývl a chvili zadumaně kouřil. Potom zdvihne hlavu a říká: "Abyste pochopil, co je to řeka Beri-hai, pošlu za vámi jednoho ze svých žáků. Řekne vám něco o sobě. Chcete?" "Pošlete ho, prosím vás," řekl jsem. Podal mi ruku a odešel. Kouř v místnosti, jak to bývá, jsi mohl krájet. Vyšel jsem před staveni nadýchat se čerstvého vzduchu. Poslouchám, jak z banánovníků kolem padají kapky vody. Potom se ze tmy vynořil tmavý stín. Byl to on žák Le Ba Phien. Šli jsme dovnitř, nabídl jsem hostu šálek čaje. Učitel už mu zřej mě pověděl, co od něho chci. phien vypadal statně. Cerná rubaška a černé kalhoty. dole stejně široké jako nahoře, ho dělaly starším. Z tmavé tváře hleděly moudré oči.
Začal vyprávět.
Pochází z vesnice jižně od Benhai. Celou rodinu má v jižním Vietnamu; na sever přišel sám. Proč? Chtěl chodit do školy, chtěl se učit, ale škol je na jihu velice málo. V jeho rodné vsi není vůbec. A lidé, kteří přišli ze severu, vyprávěli, že tam už chodí do škol všechny děti. A tak se Phien rozhodl - přejde řeku Ben-hai. A přešel ... Jenže lidé, kteří myslí křivě, se najdou všude. V Phienově rodné vesnici začali jeho matce namlouvat strašné věci: Tvůj syn trpí hladem. Nemá co na sebe. Dokonce už z hladu onemocněl. Dovedete si představit, jak to působilo na citlivé srdce matky Kam? Bylo jí hrozně. Milovala přece všech šest svých děti' - a mělo jí být lhostejné, jak se daří nejmladšímu? Z počátku nevěřila, odháněla dotěrné myšlenky, bránila se našeptávačům. Ale pak se její srdce 'neubránilo. "A co když je to pravda? Phien třeba doopravdy trpí hladem, . možná že doopravdy onemocněl. Proč ho jenom pouštěla, proč? Nemají rýže nadbytek, ale nějak by ho přece jen vychovala." Strach o syna rostl den za dnem. Její soužení a nejistota se stupňo valy. A nakonec se rozhodla: Přejde řeku a přivede syna domů. Ne, ne, jinak by neměla klid. PraV'J cH své cesty však nevyzradila ani mužovi ani dětem. Kdyby se četníci nějakým nedopatřením dověděli, kam má namířeno, zbili by ji, a možná že by i uvěznili celou rodinu. Žádat o povolení cesty nemělo vůbec smyslu. Doma řekla, že půj de na trh do Hue, a i před sousedy se o tom zmlnila. Cesta do města Hue trvá dva dny, nikomu tedy nebude divné, když se vráti po čtyřech pěti dnech. Nejprve zamířila na jih, aby si ti; kdo ji viděli, mysl!'lli, že jde opravdu do Hue, potom však ukryla vahadlo i koše do houšti a obrátila se na sever. K řece Ben-hai dorazila ještě za světla. Musela se schovat v maniokovém poli a tam počkat do setmění. Možná že se jí podaří pře jít řeku. A když si představila, že by ji mohli chytit, bezděky se zachvěla. Kolikrát přece do krve zbih ty, ktetl se pokusili dostat se na druhou stranu. \ Ještě jedna věc ji však trápila: ~ak pfejile? Jak přejde? Řeka je hluboká a brody ona nezná. A přesto věřila ve šťastnou ná-
hodu. Vždyť jde pro syna, pro svoje dítě.
Před večerem přišel na maniokové pole · sedlák, aby nakopal hHzy k večeři. Zpozoroval matku Kam, ale byl to dobrý člověk. Řekl, že jí pomůže. Jen zapochyboval: "Nevěřím, že by se tvému synovi vedlo špatně." Ale když matka Kam i tak chtěla na druhou stranu, řekl jí: "J di a 'lvi díš. " A zavedl ji k místu, kde byl ukryt lehký člun. Na něm se matka Kam dostala přes řeku. Chvátala potom do ves-
Celé dva dny zůstala ve VeSnICI Ho-xa. Seznámila se s učitelem, od něho se dověděla, že se Phien dobře uči, že z něho bude mít jistě radost i v budoucnu. A potom se vydala na zpáteční cestu. Jenže - bez syna. Neměla to srdCe vza jej s sebou: Mohl by doma chodit do školy? Měl by tolik rýže? "To víš, že všechno řeknu tátovi," loučila se s ním. "A taky mu řeknu, abychom všichni, celá rodina, přišli sem na sever." Nu a nyní už Phien očekává, že brzy uvidí své rodiče i sourozence.
;~'!~~UhU!~~~'~!"
mi,",' k,ó",
v radosti a v lásce . .. Ale já mám jiný přijímač než vy, mám pfena!eč nejen zvuků, ale i obrazů z kteréhokoliv místa na světě. · A ten můj pfijímač vzdychá v těchto dnech samými pfáními, nebol s vánocemi je od věků spojeno ono zázračné kouzlo plnit lidská pfáni. Tisknu prvnt knotllk - obrazovka se zamžila a už se hemží tváfemi chlapců, jejich hlasy se navzájem pfekřikují: - Clověée, jestli dostanu Favorita, vyskočím metr dvacet . .. - Kludí, já povídal mamince, buď nové sjezdovky, nebo nic - Já musim dostat luk, už mi ho táta slibuje od léta, jak nebude pod stromečkem, lak na§i uvidí, já jim ukáži • . • - A já chci fotoaparát, ale ne nějakou krabičku za pár korun • •• Tváfe kluků pak vystfídaj/ dlvči: - Holky, jestli mi nedají na vánoce perlonky, nepůjdu vůbec do !koly! Já jim věčně v punčocháčích chodit nebudu! - 'A já dostanu svetr a jelenice a kabelku, ale ne nějakou pro děti, chci dámskou! - A já •.• a já .•. a já ... chci! Slyme? To je taky hudba vánoc, ale nějaká taková nepěkná hudba, plna samolibosti a nadutosti, tak nějak skfCpe, co? Stiskl jsem druhý knoflík. Už vám dnes nefeknu, byla to snad Itálie, snad Francie, snad Amerika • .. a ta přání byla taková podivná, na jedné straně ty vzdálené hlásky vyžadovaly, málem slona ze zoo, a na druhé straně - jsem sly!el taková zvlá§tní pfáni, jaká jsem u nás nezachytil v žádném koutku naM země: - Al latinek neztratí zrovna na vánoce práci • •• - Al mi maminka může koupit zimní boty . • , - Al vydělám pen/ze na léky pro maminku • . , - Naslouchal jsem bez dechu Mm tklivým prosbám, těm skromným touhám a nejrad!i bych se byl rozletěl do světa pomáhat je plnit. Naslouchal jsem i hlasům matek, tatínků, babiček a dědečkú po celém světě, a v§ude, al tam žhne slunce či pra~tt mráz - měli lidé pfánl jediné. A to jediné . přání jako krásná hudba bylo jasné a srozumitell1é pro lidi v§ech jazyků: Alleto§ni vánoce a Nový rok přinesou světu mír, pokojnou práci, v niž by rozkvétaly země celého světa k blahobytu! Al lidé celého světa pozvednou svůj hla~, a bude-Ii tfebo, i ruk II na obranu sprol1edlivého života! •
A to si přeji i já a to pfeji i vám v§em.
nice Ho-xa, kde měl být její synek. A skutečně jej tam nalezla. Stačil jediný pohled, aby poznala, že všechny ty řeči, které jí doma našeptávali, byly falešné. Phien vyrostl, zesiIil, na jeho tváři nebylo vidět ani hlad ani nemoc. Jeho bavlněné šaty nejsou přepychové, ale jsou čisté, bez záplat. A když ji pak chlapec řekl, že má ještě jedny šaty a že dostává na den půl druhého kila rýže, matka Kam se nestačila divit. Vždyť doma ani ona nemá tolik.
"~.l" uQS
/
If,
~
€.i.vaIeJC, _ U III
Jen aby se jim cestou l1estalo nic zlého I Taková je tedy řeka Ben-hai: děli národ ... Už jsme vyprovodili hosty, ležel jsem už pod moskytovou síti, ale ještě dlouho přemýšlel: ,Ne, tak to zůstat nemůžel" řikal jsem si. "Lidé jednou zbaví Ben-hai jejího zakleti a ona přestane rozdělovat ty, v jejichž žilách koluje jedna, vietnamská krev ...
Pfeloženo ze slovenštiny
7
d-edlále a hW1 Padá Itstek, padá s bflz, kdo vymyslel krasopis?
. Zač a nač a proč ty zpropadené
počty?
Dneska je to psani, čteni, zitra horl i naděleni: "i r, a "y", co krev mně pije (má být mě, či em-en -ě?)
Z HUMORU LUZICKÝCH SRBŮ
Jeden sedláček z Wochoz přivezl na svém oslu otep dříví do Budyšlna. Tam ho uviděl holič, stojlc1 před svým krámem. Ptá se sedláka, kolik by stálo to, co má osel na hřbetě. Když se dohodli, začal si holič dřivi brát ale pak si chtěl vzlt i sedlo. Prý všechno zaplatil, co má osel na hřbetě, a
A ten Itstek jabloftový leptá, ale nenapovi •.• Chuddk lenoch; žiti celé .
z trampoty jde do svizele. Plačte,
zakejhejte, husy, nevite, co lenoch zkusil Měl by být jen zpěv a mič
a s tou
vědou jděte pryč!
Zdeněk
Kriebel
sedlo že chce také. Seběhli se lidé - a sedláček musel nakonec sedlo vydat. Za týden byl sedláček opět s dřevem v Budyšině, a když prodal, vydal se k hoUrně. Dal se do řeči s holičem a nakonec se zeptal, kolik by stálo, kdyby se dal se svým pomocníkem oholit. Dohodli se, sedláček zaplatil za oba, posadil se do křesla a dal se pěkně oholit. Pak šel ven a přivedl do hoUrny - svého osla. A že ho musi holič oholit, že se dohodli a peníze že už vzal za něho i za pomocnika. S kyselým obličejem musel holič sedlo zase vrátit a ještě se mu lidé v' celém Budyšíně vysmáli. Jan Červenka
~
Kupec lekl jednou nosiči: "Vezmi tento koMk s lahvemi a odnes ho do mého domu. Za práci ti dám tři rady, ale takové, le tl přinesou veliký uWek." Nosič souhlasil, hodil si koltk na rameno a následoval kupce. Když mli tfetinu cesty, nosič se otázal: "Nu, pane, jaká je vale prvnt rada?" Kupec odpověděl: "Když ti někdo lekne, že lep§i je hladovět než chodit s plným žaludkem, nevěf mu a za žádnou cenu s ntm nesouhlas!" "Dobrá rada!" pfikývl nosič. Kdy~ urazili da/šllřetinu cesty, nosič se znovu zeptal kupce: "Jaká je tvá druhá rada?" Kupec odtušil: "Uslylf§-/i od někoho, že je lep§{ chodit pě§l
Tak
I\P
Honza ženil
Z POHÁDEK BRATŘI GRIMMÚ Honza se chtěl fenit a jeho bratranec se rozhodl, fe mu opa Ul bohatou nevěstu. I posadil milého Honzu na pec a pod pecl pořádnl zatopil. Potom Honzovi pfinesl hrnec mléka a kus buchty, do ruky mu vtiskl lesklý, nově rafený penlz - a pravil: "Honzo, drt len haltf pevně, buchtu si nadrob do mléka a seď tu, ani se nehni dokud se nevrátlm!" "To já v§echno dobře umlm!" liboval si Honza. Bratranec si zatlm oblekl staré, záplatované kalhoty, vypravil se do bl/zké vsi k dceři bohatého sedláka a rozkládal: "Nechtěla bysle si vzlt mého bratrance Honzu? Je to chytrý hoch, a statelný jisté by se vám, panenko, lIbill" Ale nevěsta ml/a lakomého otce a ten hned skočil bratranci do řeli: "Pomalu, kmotfe, pomalu, jen jestli ten Honza nenl chuďas! Má si co do mléka nadrobit ?" "Honza 7" odpověděl liMk bratranec, "věfte mi, jak se má můj bratránek Honza, tak se hned tak někdo nemá! Sedl si v teple, krejcar v hrsti a v hrnci mléka nadrobeno u buchtu! Poll má pfi nejmen§lm tolik co já!"
o chytrém panu Nan-kuo Stará člnská bajka
Král Siian rád naslouchával zvu}n'lm a na jeho dvoře muselo neustále vyhrávat tři sta hudebníků. na tři sta těch čaromocnýc'1 nástrojů.. Jednoho dne se dal u krále ohlásit pan. 'an-kuo, a jestli prý by se mohl připojit -ke královu souboru? Mluvil tak vybraně a protřele, že mu vladař bez váhání určil vysokS' plat a vykázal mu mlsto mezi svvmi hudebníky. šalmajů.
- A při tom se ten chytrák plácl po záplatovaných kalhotách. "Jen pojďte se mnou a můfete se na vlastni oči pfesvědčit, že mluvlm pravdu!" Jak to starý lakomec sly!el, nechtěl prome§kat vzácnou přilefítost: "Když je tomu tak, af se tedy spánembohem vezmou!" Smluvili svatbu. A tu nevěsta, že prý se podlvá na !enichova pole. Honza si oblekl svátelnl §aty, pfes §aty natáhl záplatovanou halenu, tu prý si bere proto, aby se neumazal. Vzali se za ruce a §li, §lí kolem viníc, poll, luk. A Honza po kafdé plácne po věW nebo men!1 záplatě na haleně a vykládá: "Tohle je moje, to taky, jen se podlvejte, nJvěstínko!"
Tlm chtěl jako řlcí, aby se děvče nedlvalo
na viníce, na pole, na luka, ale Ila jeho §aty, ty patři celé Honzovi. Poznala to nevěsta, nepozna la, kdo to vl? Ptáte se, jestli jsem na té svatbě byl? To vlte, že byl, a jak jsem se nastrojill Cepici jsem měl ze sněhu - roztála mi na slunci, §aty z pavučiny - potrhaly se mi, slft-vice ze skla - ty mi praskly, Jak jsem zavadil o kámen, a tak je s pohádkou amen. Plelofil Josef Kouba
({}ud1!ani 1lR.J1íFť
GRuzlNSKÁ POHÁDKA
Kterýsi muž měl syna, ale takového lenocha by~ kraj světa nenašel. Otec ho živil, a když zestárnul a rozstonal se, ulehl a řekl ženě: "Všechen svO.j majetek dám cizímu, synovi nezanechám nicl Je lenoch, nic si nedovede vydělat." Matka 'Chtěla synovi pomoci. Přišla k němu a dala mu zlaťák: "Pobuď někde do večera a večer dáš tento zlaťák otci a řekneš, žes jej dostal za práci." Tak to také syn udě lal. Přišel večer a přinesl otci zlaťák. Otec vzal peníz a hodil jej do pece. "To sis nevydělali" řekl. Syn se zasmál a odešel. Matka viděla, že je zle, a řekla: "My ho neoklameme, synku. Musíš si sám vydělat." Syn poslechl. Odešel a celý týden pracoval. přinesl otci zlaťák. Otec vzal peníz a hodil jej do pece: "Ne, synku, ani to sis nevydělali" Syn přiskočil k peci, holou rukou vyhrábl z ohně pen1z a zvolal: "Přišels o rozum, otčel Celý týden jsem se na ten peníz dřel, a ty jej V ohni spál1š I" Tu otec řekl: "Teprv teď věřím, že sis ten peníz vydělal." A odkázal mu svO.j majetek.
Jenže ten prohnaný Nan-kuo vtlbec hrát neuměl. Přikládal pouze nástroj ke rtů.m a Pohyby ostatních jenom napodoboval. Nadešel čas, král Siian zemřel a po něm nastoupil na trů.n nový panovník. Měl zcela jiné záliby než starý SUan, společná hra šalmajů. se mu neUbila vů.bec. "Ať hraje každý sáml" ptál si. Jakmile tuhle zprávu zaslechl chytrý pan Nan-kuo, potichu se v;ykradl z paláce a zmizel jako zloděj. PřeložilO.
r.
(y _"ni
Procházka
~ hplci,
bllej§1 nel kflda, blbá dllnou voniel. Sladké tlsto hltdd.
Od rdna je na nohou, a kdy! dorly krdjl, tu pf'ed jeho vglohou vonl to jak v máji.
6
B
arikáda
ostražitě
mlčela.
Dělnici
P. GAVRILOV
pátravě sledovali činnost semjonovců. Po nezdařeném útoku nebylo vojáky v uličce vidět. Potom se objevili zase, přeblhali jeden za druhým, zalehli
za kamenné patnlky, zahájili rychlou palbu na barikádu. Dobrovolnici vyčká vali, neodpovfdali - šetřili náboji. Pojednou nad sousednlm domem se zděšeným krákánlm vzlétlo hejno kavek. Štěpán se tam podlval a řekl zamračeně: "Teď do nás začnou pálit ze střech. Obchvát! nás. Dávejte dobrý pozor, soudruzi!" Tak se i stalo. Barikádu bylo ze stferh vidět jako na dlani. Semjonovci, rozzuřeni odporem dělnlků, stfHeli nepřetržitč. Kulky s třeskotem prorážely desky, svištivě klouzaly po kládách a stále častěji nacházely toho, koho hledaly. Už pět raněných dobrovolníků leželo na sněhu za barikádou. Nastuša ztratila svou kulatou čepičku. Neúnavně obvazovala raněné. Tenké prsty děvčete se chvěly a byly zakrváceny. A dva mladl dobrovolnici už nepotře bovaU ani obvaz ... Štěpán přehlédl barikádu a tvář se mu zachmuřila:
"Soudruzi, udělali jsme všechno, co bylo v našich silách. Je na čase, abychom ustoupili. Zabité a raněné vezmeme s sebou. Kdo bude krýt náš ústup?" K nebezpečnému úkolu se přihlásili tři dobrovolnici. Mezi nimi byl i Konstantin. Nechali jim většl množstvi nábojů. Štěpán se jich zeptal: "Tak co, mládenci ... Půjde to?" "Už si nějak pradlme. Sbohem ... " za všechny odpověděl Konstantin. Přimkl se k štěrbině a vystřelil. Odcházejicl dobrovolnici zvedli raněné, vzali zabité a jejich zbraně a brzo se ztratili v průchodnlm dvoře hned za barikádou. Semjonovci ze střech zpozorovali ustup dobrovolníků. Přeblhajice od patnfku k patnlku, postupovali vojáci stále bliž k barikádě a bez přestáni střlIeli. Štěpán však dobře věděl, komu světil barikádu. Trojice dobrovolnlků zadržovala vojáky dobře mlřenými ranami a kryla ústup soudruhů. Ale brzy barikáda začala odpovl dat pouze dvěma ranami, potom jednou ... A potom už ani tu nebylo slyšet .. . Mráz přemohl Kolku nadobro. Nohy už vůbec nedtil, prsty se mu přestaly pohybovat. Nábojnice vychladly a lepily se mu na dlaně, jako by byly z klihu. "Ještě tu kvůli vám zmrznul" povldal si Kolka a lezl ven z bedny. Opatrně vystrčil hlavu, ale jako kotě, které spatřl velikého psa, okamžitě se stáhl zpět: k barikádě běželi vojáci s napřaženými bodáky. Jejich obličeje byly brunátné a strašné. Křičeli hlasitě a také velmi strašně. Kolka se přitiskl k tenké stěně bedny a už chtěl začlt plakat, ale rozhodl se, te ještě počká. Jak se vojáci dostanou až k němu, potom to bude něco jiného. Nad nim už mezitlm cosi bouchalo, zrovna tak jako doma, když k hořejšlm nájemnlkům někdy přišla veselá společ nost. To vojáci vtrhli na barikádu a bořili
JO
(dokončeni)
ji. Hledali jejl obránce. Ale mimo dva zabité dobrovolnlky už tam nebyl nikdo. Důstojnlk zasunul řinčivě šavli do pochvy a natahoval se k holi s červenou látkou. A tu pojednou zazněl výstřel. Škoda přeškoda, nemlřil dobře posledni obránce dělnické barikády I Mlřil důstojnlkovi do srdce, ale trefil ho jen do ruky. Důstojnlk zasténal bolesti. Stiskl si zakrvácenou ruku druhou rukou a ktikl na tělnatého šikovatele: "Chytte ho živéhol" "Sem s nimi" rozkázal šikovatel vojákťtm a křlže vyznamenáni na jeho prsou zlostně zachřestily.
Vojáci začali horlivě rozhazovat desky. A tak i našli Konstantina s prázdnou karabinou. "Co poroučlte s nim udělat, Vaše Blahorodl?" postavil se šikovatel do pozoru před dťtstojnlkem. Ten ponuře kývl hlavou. "Rozkazl" řekl šikovatel a tlustými prsty dal vojákům jakési nepozorovatelné znamenl, Vojáci, postrkávajice dobrovolnlka pažbami, postavili ho ke zdi. Potom pět vojákťt odstoupilo stranou a začali nabijet pušky ... Všechno nasvědčovalo tomu, že se chystá něco hnusného. Vojáci se vyhýbali pohledu na osamělého dobrovolnlka a zbytečně dlouho se oblrali závěry pušek. Dťtstojnlk se otočil, předstfraje, že ho cosi zaujalo na druhém konci uličky, a pihovatá tvář šikovatelova zrudla. Konstantin stál širokými zády u cihlové stěny domu. Pomalu, jako by byl unaven, rozmotával na krku svou červenou šálu. Jeho tvář byla bledá a přlsná. Výraz radosti se na ni střl dal s výrazem hlubokého stesku. Z čeho se dobrovolnlk radoval a nad čim tesknil? Nebil se s nepřítelem hM než jeho soudruzi a v nejtěžši chvlli všem pomohl. Nynl to musi zaplatit svým životem. Co na tom? Vždyt to nebylo nadarmo. Jeden za všechny, všichni za jednoho takový je dělnický zákon. Ale dovědl se soudruzi, že tento zákon splnil do posledniho plsmene a že ani
tehdy, když umlral, neprosil nepřitel o milost? Společně žit je krásné, ale umlrat sár:> - to je těžké. Konstantin se teskně podival na nebe. Šedé, studené mraky se valily stále nff a niž nad Lavrovovou uličkou a lhostejn zasypávaly zmrzlou zemi ostrým sněhem. Vrány zlověstně krákoraly. DobrovOlnik rozmotal šálu, sundal čepici se štítkem, potřásl lehkými, svět lými vlasy a směle se podlval na své vrahy ... Kolka, oklamán tichem, si pomyslel, že nebezpeči minulo. Ohmatal v kapsách nábojnice - jen aby se nevysypalyl a po čtyřech začal vylézat z bedny. Protáhl se děravým sudem, uhodil se o co j do lokte a tak, jak byl, s otevřenými ústa s čepici v týle zťt-tal stát Jako zkamenělý.
U cihlové stěny uviděl dobrovolnika. bledého a bez čepice, právě toho, co pf d nedávnem dělal ze sebe koně, uvid ěl pušky na něho namlfené i znetvořen ' šikovatelťtv obličej - a splš vytušil, ne! pochopil: chtějí zabit veselého Konstantinal Vojáci, kteřl stáli zády ke Kolko\;, ho nemohli vidět, ale Konstantin ho hned zpozoroval a poznal v něm svého nedávného pasažéra. Jako slunlčko, zvedající se nad klidnou, rťtžovou řekou, zahánl ptIlnoč n chlad a všechny nočnl hrťtzy, tak i z tváře dobrovolnlka, když spatřil Kolku, naráz mizlly stopy stesku a opuštěnos ti. I Kolka se na dobrovolnlka us mal. "Sbohem, Kolkol" hlasitě zvolal Konstantin. "Pověz našim ... " Rány pěti pušek Kolku ohlušily. A:ů sám nevěděl, jak se znovU ocitl v hedn! od pečiva. Jako šedivá myška, která po prvé samostatně vyskočl z dlry a spatřl přim před sebou veliké, zelené kočičl oči, ta i Kolka zťtstal bez pohnuti v kou ! bedny a zkřehlými prsty mačkal v kap studené nábojnice, ani živý, ani mrtvý .. Věčně padajl hvězdy s nebe. Ale \ e dne, když slunečnl světlo je jasné, neuVidlš, jak směle a podivuhodně zaza padajícl hvězda na své dráze. Neviditelná hvězdička revoluce spad do Kolkova malého srdce.
Semjonovci zabiJi Konstantina. Hodný Štěpán, hezká Nasťuša, dobrovolníci s jejich puškami a pistolemi - to všechno kamsi zapadlo, jako když zlý kouzelník mávne svým proutkem. Barikádu obsadili semjonovci a ničí ji. Kolka asi od vojákfl dostane co proto, a doma ještě vic. Ale přes to všechno Kolka nepociťoval ani strach, ani litost. Kdyby se mu zase podařilo vyjít před vrata svého domova a spatřit uhánějíci saně tažené lidmi, všechno by začal znova. V uších mu ještě zněla salva, ale Ko)kovi se zdálo, že to slyší KonstantLiÍiv hlas: "Sbohem, Kolko! Pověz našim ... " Co má povědět a komu? Snad tatinkovi'l Do bedny foukalo a už to v ni nevonělo pečivem, ale páchlO kyselým pachem střelného prachu. "Hepči1 Hepči!" dvakrát za sebou kýchl Kolka. "Svatá pravda!" zašeptal. Tak to říkala maminka, když seděla nad šitim a najednou kýchla. "Ještě jednoho dobrovOlníka jsem chytili" náhle pisklavě zvOlal vojáček poďobaný od neštovic, se špičatým nosem a v nepoměrně veliké čepici. Kolka ucitil, že . ho silně zatahali za jednu válenku a potom i za druhou. ,,,Dejte pokoj!" zafuněl a chtěl se opřít o stěnu bedny, ale polekal se, že mu válenky nadobro stáhnou. Potom by docela určitě doma dostal. A Kolka pevně zaťal zkřehlé prsty do válenek. Tak ho i vytáhli. "I podívejme se, čertovo kvítko I" vztekle se podivil šikovatel, provrtávaje Kolku vypoulenýma žlutýma očima. "Napráskat ti bičem, ty lotře!" Kolka sotva pohnul ústy zbledlými mrazem: "Teď se biče zrušuji. Po celé Rusi. Už je s nimi amen!" Šikovatel vykulil oči: "Co-cože?" Dflstojník, který se kOlébal na patníku, jak ho bolela ruka, procedil .mezi zuby: "Prohledejte to háděl"
Maly vojáček rychle obrátil naruby Kolkovy kapsy. Se zrádným cinkotem se nábojnice vysypaly na prkna. "Samozřejmě!" chraplavě řekl šikovatel, "patři k té bandě také." Dflstojník se otočil a právě tak, jako když šlo o dobrovolníka, kývnutim ukázal vOjákovi se špičatým nosem na Kolku. A opět se tlusté prsty šikovatelovy nepříjemně pohnuly, jako by to byli červi. Poďobaný voják popadl Kolku za Umec a vlekl ho k prflchodnímu dvoru. Voják Kolku táhl a přitom mu shýbal hlavu k zemi. Na bitém sněhu chlapec spatřil rudou cestičku od krve. Tudy dobrovolníci odnášeli své raněné. Kde teď asi jsou? Kolka bezmocně zabrzdil válenkami. "Kam mě to táhneš? Nemám čas, musím domfl, víš?!" Voják se nezastavil, cosi zamumlal a zlostně zařinčel puškou, kterou si nadhazoval v ruce. Přišli na dvflr. Voják, mračíc{ se, jako by ho bolely zuby, postavil Kolku k nízkému plotu, a aniž se ohlédl, rychle se vzdálil asi na. tři kroky. Zvedl pUŠku k rameni, chvatně zamířil a vystřelil. Zaznělo však jen suché cvaknuti kovu o kov. Puška nebyla nabitá. Voják chraplavě zaláteřil. Stále stejně pospíchaje a nedívaje se na Kolku, otevřel koženou tašku s náboji a vrazil do závěru plný zásobník. Cvakl závěrem, když za" sunoval náboj do hlavně, a teprve nyní se podíval na toho, koho měl teď hned zabít ... A snad teprve v tuto chvill voják pořádně uviděl toho, kdo stál před nim. S údivem se díval na velikánské, roztrhané chlapcovy válenky, asi po tátovi, na jeho záplatovaný kabátek a roztažené červené prsty, podobné mrkvičkám, a pojednou se pohledem setkal se široce rozevřenýma, polekanýma očima dítěte. Kdo vf, snad si v tom okamžiku vzpomněl na svého, zrovna takového chlapce v daleké vesnid ...
Tvář vojáka se špičat)' m nosem se zachvěla a už nebyla tak vzteklá. Kradmo se ohlédl dozadu a zasyčel : ". -ač jsi
sbiral nábojnice, ty čerte jeden?" "Na hr-a-aní s dětmi ... " přiznal se Kolka a utíral si pěsti slzy. "A u všech kozlfl, jak ses dostal na barikádu?" "Já jsem se tam nedostal, já jsem tam přijel na saních _" už klidněji odpověděl K1llka. Voják jako by se bezděčně usmál, ještě jednou zašilhal na vrata a najednou zasípěl, dupnuv holínkou: ,,:\Iaž domfl, dokud jsi celý, ty pršinose jeden!" To uylo možno provést jen přes plot, ale Kolkovy prsty byly tak zkřehlé, že ani nedtil drsná prkna plotu. Voják zasípěl ještě zlostněji a vysadil Kolku nahoru pažbou pušky. Kolka se p'řevaUl přes plot jako pytel mouky a spadl rovnou na hromadu sněhu. Za nim na dvoře se rozlehla hlučná rána. To voják vystřelil do vzduchu ... Kolka upaloval domfl, co mu nohy stačily. Snad i doma všechno dobře dopadne. Otec a matka budou v továrně, sousedka patrně někam odešla. Jen aby se doma ohřál, potom už bude všechno v pořádku. Jenže matka i otec byli doma. Matka chytila Kolku do náruče a úzkostně ho přitiskla k sobě. "Koljuško! Nic se ti nestalo? Kdes běhal, ty lotříku!? Což se teď mťiže běhat po ulici?" ' U maminky bylo tak dobře, tak teploučko.
Ale Kolka se vyvinul z teplého zajeti prohodil: "Já jsem přece nikde neběhal! Já jsem byl na barikádě!" Matka polekaně spráskla rukama. Otec se jen pousmál do hustých knirfl. Potom zvážněl a takovým tónem,jakým ještě nikdy s Kolkou nemluvil, řekl: "Pojď sem, synku! Tak nám to honem vypravuj !" A Kolka všechno vypravoval. Otec si narazil čepici. a zastrči! do kapsy právě takovou pistoli, jakou měl Štěpán. "Gruňo, kdyby se' něco stalo, neztrácej odvahu!" řekl a chvatně přibouchl a
dflležitě
dveře.
Matka tiše zaplakala a znovu k sobě Kolku přitiskla. Teď se, však Kolka nebránil. Velice mu bylo Ifto maminky. A stejným hlasem jako tatínek řekl: "Co bys zbytečně plakala! Teď budu mít nové ·v álenky! Říkal mi to strýček Štěpán. Vážn,ě, vážně, maminko! A polévku s masem budeme mít každý den. A do školy budu chodit ... " Ale maminka pořád plakala. Její horké a těžké sizy ciUl Kolka na svých tvářich. A tu také jeho začalo svědět levé oko. - "Taťka ... kampak odešel?" zeptal se tiše matky a objímal ji. Matka si utřela slzy cipkem šátku a s povzdechem odpověděla: "Šel povědět lidem o tvém Konstantinovi. Víš, začala revoluce .. ," Kolka se zamyslil a potom rozevřel , ~pocenou dlaň. Ležela na ní měděná nábojnice, kterou při prohUdce zacbránil. Kolka se shovívavě usmál a řekl: "Maminečko, a co je tohle'? Ze to neuhodneš za nic na světě? Ze ne?"
Obrázky Karla Franty
11
Dnes už jsou všechny listnaté stromy holé - jsou připraveny na zimu. Prvni mraziky v řijnu a listopadu porušily buňky na konc1ch řapikO.listů. a listy začaly pozvolna opadávat. Tak je strom na podzim zbaven v~eho listovi a nemusi už čerpat svými koře ny ze země vodu a živiny, které po celé léto dodával větvim a listl'!m. Však by už dnes asi mnoho vody z pl'!dy neziskal, protože pl'!da co nevidět promrzne. A tak žiji stromy po celou zimu ze zásob, kterými pečlivě šetři. Nevydávajl je ani na rl'!st a prodlužováni větvi, pouze kmen stromu nepatrně sili do šlfky. Však ml'lžete tento zimnl pfln'stek kmene pozorovat na pařezech, kde letokruhy označuji světlejšlmi širšlmi kruhy letnl obdobl a úzkými tmavšimi kruhy malý zimnl pflrl'!stek stromu. V zimě si ponechávajl svou tmavou zeleň pouze jehličnaté stromy. Jehličl nepotře buje stálou dodávku vody tak jako listy, a proto jehličnaté stromy na zimu neopadávajl. Pouze část jehliček opadá, aby byla v pflšt!m roce nahrazena novým čerstvým jehličlm. Tak se jehličl smrku postupně vyměnl každých asi šest let. Strom je v zimě ohrožen nejen mrazy, ale napřlklad i Uhou sněhu a hlavně jinovatky, která se pevně usadl na větvlch stromu· a svou vlj.hou je láme. Avšak v lese jsou stromy poměrně dobře chráněny - jako by si navzájem pomáhaly: větv,e lesa zachyti na sobě snlh a pod touto bilo u pokrývkou jsou stromy chráněny proti mrazl'!m. Proto nejčastěji pomrznou osamělé stromy.
Listnaté strom: nalily své vět: větvičky, nové jim vyrazl o! jofe.
K vlti11:J ve váze V zimě jsou fezané květiny vzácné. Ale pfesto se někdy objevl na na§ich stolech, kdyl je maminka pfinese od květináře, který je vypěstoval ve sklenicích.
A molná, le mnozí z vás, ktef( dovedete pěknl pěstovat různé okrasné rostliny v koře nevlte, jak udrlet del§( dobu pN livoU fezané květiny ve váze. A při tom nenl péče o fezané kvlty nijak slolitá. Přinesete-li kytici domů, rozbalte ji, a pokud jsou kvlty svázány, ihned Můrku uvolněte a ponechte květiny volné. Pak ostrým nolem seflzněte stvoly hodnl §ikmo, aby fez byl co molná nejde1§{ a aby rostlina mohla co nejvíce nasávat do stvolu vodu z vázy. Květům s dfevnatým stvolem, napfíklad růlím, nafízněte stonek i po délce, aby i tlmto otvorem mohla rostlina nasávat vodu. Po této úpravě je nejvýhodněj§l květy oplt volně zabalit do paplru a takto zabalené vlolit asi na hodinu do vázy s vodvu. Rostlinky ihned vodu nasávají a pod papírem se kolem nich udrluje vlhký vzduch. Kdyl po hodině květy rozballte a ponecháte volně ve váze, jsou krásně svěll, jako čerstvl uflznuté náčlch,
Molná le mnozl znáte od maminky je§/l jiné Napi§/e nám o toml
způsoby,
jak udrletfezané
květiny
dlouho
Vichr o mráz a sněhové metelice - jok nepftznivé obdob I v livotě rostlin!
svěli.
ZNÁTE DOBŘE PRAHU? STAROMBsTSKÝ ORLOJ. - Bližl se vánočnl prázdniny, ve kterých se budou nejen pražské děti, ale i vy ostatnl z jiných měst republiky podivat při procházkách a výletech na nejznámějši zajimavosti našeho hlavniho města. Proto vám o nich budeme v Ohničku pravidelně vyprávět. Přlběh o mistru Hanušovi, který prý sestrojil kdysi kolem roku 1490 Staroměstský orloj, znáte všichni ze školy. A jistě jste také slyšeli o tom, jak roku 1864 maliř Josef Mánes vytvořil novou výzdobu kalendářniho kruhu. Možná že reprodukce jednotlivých měsidl máte vyvěšeny na chodbě školy. A jistě neni pro nikoho novinkou historie orloje v revoluci roku 1945, kdy byla tato vzácná památka zničena požárem Staroměst ské radnice i dělostřelbou nacistických tankl'!. Obnovený orloj byl spuštěn 1. července 1948. Podivejte se však bUže na obrázek orloje. Pod okénky apoštolit je vlastni orloj, kterému mnozi obdivovatelé málo rozuměj I. Je to soustava čiselniko. a hodinových ručiček,
12
Pavel
Barvenčik,
H6j:
Živáčku, zjisti nám, co znamenajl pfsmena na našich letadlech I
III
ázračná
ftlmová kamera
Vite, co je to zpomalený film? Jistě jste už viděli v kinu záběry sportovcťl, ktett pomalu, pomaIičku skáčl do vody, přeskakuji laťku nebo běži po závodni dráze. Tyto záběry byly natáčeny kamerou, kterou problhal filmový pás mnohem rychleji než obvykle. Když je potom film puštěn v kinu normální rychlostí, jsou pohyby sportovců zpomaleny. Tento způsob filmování má velkou důležitost nejen pro sportovce, ktefl. tak studují skoky nebo běh svých soupeřů, ale pro mnoho oborů vědy a techniky. Vědci mohou takto nafilmovat například pád různých předmětů na podlahu a zkoumat jejich pružnost, mohou sledovat pohyb některých součástí strojů a podobně. V Leningradě pracuje inženýr L. A. Samurov, který se zabývá zhotovovánim filmových kamer, kterými může filmový pás probíhat velmi rychle a při promitání pak ukáže natočený pohyb nesmlrně zpomaleně. Zhotovil například filmovou kameru, která zaznamená na filmový pás za vteřinu 100000 snimkůl Když byl touto kamerou nafilmován výstřel pistole nam1řené na elektrickoulárovku, viděli diváci při promítáni filmu let sUely, pozorovali náraz střely do žárovky a sledovali pomalé padáni střepů k zemi. Úkaz, který se odehrál za se dm setin vteřiny, byl promitán plných 8 vteřin, tedy asi ~esttisickrát délel Dnes pracuje inženýr Samurov na sestrojeni ještě dokonalejši filmové kamery. Touto novou kamerou má probihat filmový pás tak rychle, že každou vteřinu bude na něm zaznamenáno až deset milionů snimkůl Podaří-li se tato obdivuhodná práce inženýra Samurova, budou moci vědci. a technici sledovat některé fyzikální, chemické a biologické jevy, které probíbaji tak rychle, že je lidské oko dosud spatřit nemůže.
Jsou v§ak rostliny, jejichž živoucí listy mráz nespálí. Na příklad břečfan.
To nejhezčí letadlo, které startuje a pFistává na letišti v Ruzyni u Prahy, má na kNdlech velká písmena OK LDA. A jeho bratNci, ostatní trysková letadla TU 104, která létají na českosloven ských leteckých linkách do Moskvy, Brl~selu, Káhiry nebo PaNže, mají podobná označení. Když jsem se ptal soudruhů na letišti, co tato písmena znamenají, pověděli mi. že značka OK je leteckým znakem ~eskoslovenské republiky. Je to mezinárodní označení, podle kterého kdekoliv ve světě letci poznají, že letadlo s písmeny OK patN ~eskoslovensku. Další tFi písmena jsou vlastně "číslem" letadla. Každé naše civilní letadlo - od toho nejmenšího sportovního letadla na svazarmovském letišti až po největší tryskáče TU 104 - je zapsáno v československém leteckém rejstříku a dostane (místo jména) tři písmena. Kdybyste viděli v Ru zyn i vedle sebe např. dvě naše letadla TU 104, určitě byste je od sebe rozeznali právě jen podle jejich označení LDA a LOB. Vojenská letadla mají ovšem jiný způsob označení, a proto někdy na trupu letadla vidíte místo písmen číslice a na křídlech a směr()vkách kruh s barvami naší státní vlajky - červenou, modrou a bílou.
Tamara Kotisov6, Brno: Mohl bys mi, Živáčku, vysvětlit, co jsou to Marťané?
Jehličnaté
stromy pfe'kaji zimu i s listlm ehlillm. Jen modřín 1a podzim "shazuje".
I I
orůvku, brusinku a také kopytník uchrďni
pfed krutou nepohodou
sněhová
pokrývka.
které vykonávají během roku velmi složitý pohyb. Ukazuji totiž nejen staročeský čas (staročesk)' den začinal východem a končil západem Slunce), ale i normální středoevrop ský čas, jehož dnes běžně použiváme, a zároveň čas podle babylonských hodin, kterých . je od východu do západu Slunce dvanáct a jejichž délka se mění podle ročnl doby. Tyto troje hodiny mají své tři čiselníky, které vidlte na obrázku. Prostřední malý člsel nik s podivnými znaky, to je zviřetnik neboli zvěrokruh, který se otočl 366krát za rok a měří hvězdný den, dobu jednoho otočeni Země kolem osy. U cifernfk"Ů vidíte ještě dvě ručičky, na kter)'ch jsou připevněny podivné symboly: na jedné je zlatá podoba Slunce a na druhé tmavá koule Měs!ce. Tyto ručičky znázorňuji zdánlivý pohyb Slunce a Měsice po obloze. Ručička se Sluncem se otočl kolem ciferníku jednou za den, tak jako se skutečné Slunce denně objevuje nad našimi hlavami, a ručička s Měsícem obíhá mnohem pomaleji - tak rychle, jak obíhá skutečný Měslc kolem naši zeměkoule. Není tedy Staroměstský orloj jen známou pfehlidkou 12 apoštolů, Marnivce, Lakomce, Smrti, Turka a kohouta, ale je to složitý přístroj, který stoji za to, abyste se nezapomněli pti návštěvě Prahy vypravit na jeho podrobnou prohl1dku. Zopakujete 51 při ni hodně znalosti o Zemi a vesmíru.
Milá Tamaro, na tuto otázku ti toho mnoho nepovím. Marťany, to znamená jakési vymyšlené obyvatele planety Mars, ještě ' nikdy nikdo neviděl kromě spisovatelů fantastických románů, kteří s1 Marťany vymysleli. Smyšlenka o tom, že i na jiné planetě naší sluneční soustavy žiji bytosti podobné lidem, vznikla pravděpodobně tehdy, když .vědci začali podrobně zkoumat planetu Mars a · zjistili, že jsou na ní podmínky dosti podobné podmínkám na Zemi. Dodnes ještě není záhada planety Mars rozřešena, stále ještě není potvrzeno, zda i na tomto vesmírném tělese rostou rostliny a zda by tam mohli žít živé bytosti. I když se to zdá nepravděpodobné, přece jenom si spisovatelé vymýšlejí jakési lidem jen vzdáleně podobné bytosti - Marťany a plší o nich dobrodružné knížky, povldky i hry. Věda však jistě brzy prozkoumá tajemství Marsu a dokáže tak, že Marťané jsou pouze smyšlenkou.
13
Ledacos ze sádry Jistě jste s i ul někdy vytvořili odlitek ze sádry. Poradlme vám tentokrát něco vánočnlho. Sádru dostanete koupit v kaldé drogerii, nebojle se, drahá neni. Hlavně
Ve chvlli, kdy jsme u fotoreportéra Erika Einhorna vyblrali pro vás dva obrázky Tatry 805, byly ul oba naM cestovatelé na cestě. Povíme vám o jejich velké výpravě trochu vlc. lnlenýři Hanzelka (kterého vidlte dole v kabině vozu) a Zikmund projedou 41 evropských, asijských a australských stálů. Jedou dvěma vozy Tatra 805, které jsou zvlášl upraveny pro jejich potřeby. Maji dokonce i vysl/alky, kterými budou ve spojeni s Prahou. Vysílačkami budou se vozy dorozumívat i navzájem. S oběma cestovateli pojedou ještě dalšl dva odbornici: MUDr. Robert Vit, který kromě zdravotnických úkolů bude výpravě vařit, bude sekretářem výpravy, náhradnlm řidičem, fotolaborantem a meteorologickým technikem. Druhý spolujezdec, Oldfich Chalupa, je automobilovým odborn/kem. Vldyt několik let prodával vozy Tatra v bllzké i daleké cizině. Kromě údrlby VOZů bude se starat o všechny pf/stroje a bude i asistentem kamery. A ted drlme našim odválným cestovatelům palce!
muslte sádru smíchal dobře s vodou - tedy sádry, jednu třetinu vody. Formičku, kterou budete vyllvat, vymalte mýdlem, aby šel odlitek snadněji vyklopit. Jeho plošky musí být hladké, bez bublinek.
dvě třetiny
Na vánoční stůl můlete zhotovit ke kaldému taIlři pěkný svlcen. K jeho výrobě potřebujete staré vykrajovael formičky od
Bude led? Nebude? Děti z mrzne. Ul vás vidíme: brusle
měst
přes
čislem konči
osmý
ročnik
Ohničku. Casopls vás provázel po
eelý rok - a snad vás i pobavU. Nezapomlnejte však na něj a napište mu, jak se vám Ubil, které ělánky a obrázky jste si se zájmem přeěetli a prohlédli a eo od něho oěekáváte v pt[štim roěnfku. Vaěe
14
redakee
vyllván/m sádro II proplchnete dvěma htebíky. Jméno můlete vymalovat i zlatě. Molná le se vám ledacos hodl jako vánoční překvapení.
mohou na zimní sladión, na venkově zase víc a častěji rameno, v ruce hokejku - a jde se! Zahrajeme si
Hokej
tlmto
pečiva, máte-li šikovné ruce, zholovlLe si formu z proulku plechu sami. Formy vylijete sádrou, nechále ztvrdnout a vymalujete barvami. Porcelánový ta/ff nebo miska poskytuje také pěkné tvary. Chcete-li vyrobit ozdobný obrázek na zed, muslte včas do měkké sádry vlolit věšáček. Veverku nebo jinou figurku vyryjte nollkem a obarvěte! Ctvercové nebo obdélnlkové tvary zlskáte, poulijete-Ii jako formy krabičky od cigaret či od sirek. Dovednl dokáll zhotovit i štltek se jménem. Jako formu potřebujete podlouhlou nízkou krabičku, kterou před
Tak počkejte, chlapci! (Děvčata se tentokrát nebudou zlobit, vidte!) Neberte si toho najednou moc. Brzy by vás začaly bolet nohy. Nejprve jděte na led bez hokejky. A začinejte pěkně pomalu, protože v~echny svaly si musi opět zvyknout na novou námahu. Začne vám třeba foukat na ruce? Nedávejte je do kapsy, mfižete si je při pádu na led zlomit. Teprve po prvnim týdnu vezměte s sebou hokejku, ale zase nej dři ve s ni mfižete jen jezdit, zvolna, abyste dobře cvičili rovnováhu. Bruslenl je totiž základem hokeje, žádné sebemodernějšl boty nebo jakkoli vyleštěná hokejka. Když budete tyto zásady (a ještě spoustu dalšich) dodržovat, možná že jednou budete jezdit za pukem na slavných zápasech. Ale to je ještě da1eko před námi. Ted si počkáme na hokejOVé ' mistťovstvl, které bude přlštll'ok v Praze. A naši ať stále vyhrávaji!
ABOOEFGH I J K L M
VODOROVNj:;; 1. Rostlina obsahuj!cíopium; ovocná zahrada. - 2. vývojové obdob!; plamenem. - 3. Ptačí krmen!; slovensky "jen" ; kolos. - 4. Cizí ženské jméno; "Rit mezi stejnými souhláskami; ztroskotaná lod. - 5. Egyptská řeka; usuzován!, hora v indické Rajputaně. - 6. Stromořadí; nepohoda; opak starého. -7. Osamoceni; malý had ~pětně), družky jelenii.. - 8. Hybný ústroj živočišného těla; řecký bii.h slunce; možná. - 9. Usazenina; rozkrajování; spodní části nádob. - 10. Ohmatávání; otázka 1. pádu; šalba. -11. Pruh látky na krk; seknuti širočinou; stará polní míra. 12. Nejvyšší karta; čísla s v[ce nulami. - 13. Dobrý nápoj; vada na zboží. hoří
SVISLE: A. II. ěást tajenky. - B. Jedovatá rostlina podhorských luk; město na Slovensku; potravina. - C. Mohutný vo dič proudu; ženské jméno; hovorově "podbradek". - D. Zkratka závodní stráže; mazlavá zemina; stejné souhlásky. - E. Mužské jméno. - F. Přisvědčení; pop; jednání. - G. I. Mst tajenky. - H. Zdii.razněný zápor; roztával; bohyně ranních červánkii.. - I. Vodní koryto před spádem. - J. Řím ská čtyřka; pamlsek; koncovka chlapeckých jmen. - K. Malá, ale vydatná; kus pole; lesní stěhovavý pěnkavovitý pták. - L. Knihy s fotografiemi; jižní plod; dii.ležité spisy. - M. III. Mst tajenky.
Napovíme vám: 4. lnéz. - 8. Apolo. - B. Aron. -
Dnes si samozřejmě popovídáme o vánocleh. Vím, že jste šetřila, děvčátka, na dárky pro maminku, tatinka, pro sestru nebo bratra. Při vybírání dárků myslete především na toho, komu dáváte, vyblrejte podle jeho, nikoliv podle svého vkusu. Vám se třeba /lbí červená barva, maminka nebo babička maji rády modrou nebo šedou. Namáhejte se, přemýšlejte, snažte se dárkem překvapit. Dávat vánoce co vánoce dě dečkovi kostkované bačkory, to už je zvyk, a vypráví se o tom mnoho vtipů. Vím, že nemáte mnoho peněz, jakpak byste také mohla mlt - vždy( ještě nevyděláváte! Musíte proto dobře hospodařit s každým halíř kem, musíte své úspory rozdělit na mnoho dllů, abyste mohla každého obdaroval. Věřte mi, láska mezi lidmi se nikdy neměří velikostí ·a bohatostí daru - ale pozornosti a radosti, s jakou dáváte. Vy, děvčátka, máte většinou jemnější ruku, jemnějšl vkus, cit/ivějšl nápady a pochopeni pro záliby druhého, než chlapci. To se musí také projevit na dárku, který položile pod stromeček. Zabalte jej vždycky do pěkného, nepomačkaného papiru, pře važte jej vyžehlenou stužkou nebo šňůrkou, namalujte vánočni přání, milé a srdečné. Přitom vám pomůže váš důvtip, podumejte /lad každým dárkem, představte si živě toho, komu bude náležet, a pak dárek vyzdobte, upravte, oblékněte mu sváteční šaty. I vy se přece na Stědrý veler svátečně obléknete a učešete, vždy( vánoce jsou velikým svátkem pro lidská srdce; snažte se, aby ve vaší rodině byly takovým krásným svátkem, na který budou všichni vzpominat po celý rok!
1/ I '"'"
'"~
H. Eos. - K. Dlask.
o H N 1 C E K, ml\slěnlk československých děti. - Vydává ÚV CSM - Mladá fronta. - Odpovědný redaktor Jiří B1nek. - Technlck' redaktorka M. Lapáčková. - Redakce v Praze 3, nám. M. Gorkého 24. Telefon 22-10-41. - Admllllstrace v Praze 3 - Nové Město. Telefon 22-41-41. Tiskne Svoboda, grafické závody, n. p., Prabll-Sm1chov. Cena 1 Kčs. - ROZŠiřuje Poštovni novinová služba. A-61533 Toto člslo vyAlo dne 10. prosince 1958.
ARONA PRÁ~/LA ~
Tři dny už plujeme v moři vína, naši pohodu však kazí fada ryblch netvorů, kteří rozevírajl do široka své obrovské tlamy. A v jedné z nich jsme zmizeli i my. V nitru netvora jsme nalezli trosky lodi, tislce zasmUšilých námofníků. Nemohl jsem hledět na jejich beznaděj, ihned jsem za svitu ,pochodní zosnoval plán:
Vyhledáme dva nejsilnější a nejdelší stožáry, které vklouzly do netvorova břicha', a až toto ohavné zviře zívne, vztyUme stožáry v jeho rozevřené tlamě. Jak řečeno, tak uděláno. S jásotem vyplouváme na svobodu. Sotva jsem vkročil na pevninu, už se na mne sápe medvěd.
Na uvitanou mu tisknu tlapu tak dlouho, až dravec pošel hladem.
Má cesta vedla do Petrohradu, kde mi dobrý přítel věnoval psa, vzácné zvíře z rodu ohařů, o němž jsem vám už tolik vyprávěl! K dasul Tohoto psa mi jakýsi nemotora lovec zastřelil v domnění, že mifí na koroptev. Z kůže nešlastného psa jsem si Ušil vestu. Kdykoli vyjdu na lov, uletí z vesty knoflík a dopadne tam, kde se skrývá zvěř!
Až nastanou hony, dám si knoflíky našit dvěma fadami - pak mé navšUvte, mí milí, vám hluboce, těším se na shledanou Váš oddaný Baron Prášil, jehož podivuhodné a pravdivé pffbéhy dnes končí.
přesvědčíte
se o tom divu na vlastni
oči!
Klaním se
OBRÁZKY EMILA KOTRBY
