© Ladislav Špaček, 2010 © Cover photo Jaroslav Fišer, 2010 © Photos Filip Habart, 2010
Lze se naučit etiketě? Je vůbec možné napsat učebnici etikety? Podle toho, jak si takovou učebnici představujeme. Často se mě lidé ptají na řešení konkrétních situací a pak řeknou, tak to tam napište, to by tam mělo být taky. Co by mělo být v knize, která pojednává o normách chování ve společnosti? Představa, že by měla obsahovat úplný výčet všech myslitelných společenských situací a jejich řešení, je nereálná. Společnost vytvářejí lidé, a kolik je lidí, tolik je společenských situací, tolik variant v komunikaci mezi nimi, ve stylu jednání. Každá situace je unikátní, neopakovatelná, opakují se jen principy. Pravidel pro společenské chování není ve skutečnosti mnoho, lze si je osvojit po přečtení této knihy. Ale potíž je s konkrétním uplatňováním pravidel etikety v praxi: liší se jednající lidé, jiné je jejich společenské postavení, věk, profese, jiná je denní doba, prostředí, ve kterém se pohybujeme, může to být i jiná země a kultura. Kdyby existovala velká kniha, která by popisovala všechny společenské situace a jejich „správné“ řešení, bylo by to jednoduché: stačilo by si ji přečíst a rázem by se kdokoliv mohl stát šéfem protokolu na Pražském hradě. Tak snadné to ale není. Stejně jako se po přečtení pravidel silničního provozu nestanete rázem skvělým řidičem, ani po přečtení této knihy se nestanete mistry etikety. Žádná kniha nemůže nahradit osobní vklad do řešení situací, ve kterých se ocitneme. Jisté vlohy, cit pro řešení společenských situací, znalost pravidel a kreativní přístup k věci jsou předpokladem pro úspěšné společenské vystupování. Tato kniha má naplnit nejdůležitější z těchto tří podmínek: seznámit vás s pravidly, která se vytvářela po staletí a stala se normou společenského chování v zemích s křesťanskou tradicí.
1/ Co je to etiketa? Etiketa a etika
Oba pojmy se často zaměňují. Etika je filozofická disciplína, je to nauka o mravnosti, o morálce, pracuje s kategoriemi dobra a zla, dříve se jí říkalo mravouka. Etiketa je soubor pravidel společenského chování, ale zároveň znamená nálepku, vinětu, protože obě slova mají stejný původ. Přes odlišný význam obou pojmů mezi nimi najdeme určitou souvislost. Do oblasti zkoumání morálky patří i mezilidské vztahy, respektování hodnot jiných osob, společenství a kultur, a právě pravidla pro toto chování definuje etiketa. Etiketa není věda, která by tato pravidla zkoumala, ale jejich normativní soubor. Určuje naše chování v konkrétních situacích a přitom vede k ohleduplnosti, empatii, citlivému přístupu k ostatním, a tak naplňuje poslání etiky – zabývat se hodnotami morálky v dané společnosti a vést k úctě k člověku. Etiketa a zdvořilost jsou slova souzvučná
Slovo etiketa v nás budí pocit něčeho archaického, co patří do světa našich babiček a dědečků. A co teprve spousta pravidel, kterými se „musíme“ řídit, abychom ve společnosti uspěli! Jsou ještě pravidla slušného chování nutná? Nejsou tato pravidla na úkor „přirozeného chování“? Ať se každý chová tak, jak chce. Nebo ne? Tyhle otázky si ovšem neklade až naše generace. Americká básnířka Ella Wheller-Wilcoxová píše na začátku 20. století:
„Etiketa je jen jiné jméno pro laskavou mysl. Člověk, který by řekl: Neznám etikety, ani si neuvědomuje, že vlastně praví: Neznám zdvořilosti ke svým bližním! Avšak naštěstí je stále mnoho lidí dychtivých pomoci jinému a prokazovati drobné zdvořilosti, jež zahřívají srdce a povzbuzují ochablého ducha. Etiketa a zdvořilost jsou slova souzvučná.“ Co je to „přirozené chování“?
Sousloví „přirozené chování“ lidé často chápou jako možnost chovat se tak, jak považují za „přirozené“, tedy spontánně, neformálně, nechtějí regulovat své chování žádnými pravidly. Je to klam, protože to, co je „přirozené“ pro jednoho, může být zcela nepřijatelné pro druhého. Někdo si bez předsudků sáhne prsty do společné mísy, aby si vzal plátek šunky, jiný má v tu chvíli po chuti, někdo přijde v plážovém úboru do hotelové restaurace, jiný to vnímá jako hrubý nevkus, někdo si podává ruce s druhými tak, jak ho napadne, jinému je trapně ze zmatku, který tím vzniká. Proto existují pravidla, která vytvářejí rámec pro naše chování. V něm máme možnost ukázat svoji osobitost, a to dokonaleji než ve hře bez pravidel. Když usedá ke stolu člověk, který není zběhlý v pravidlech stolování, plně se musí soustředit na to, jak zvládnout všechny nástrahy, které ho čekají: co s tím ubrouskem, jak správně držet příbor, mohu naklonit talíř, jak se drží ta sklenice, k čemu je tahle lžíce, když polévka už byla…? Takový člověk je nervózní, upachtěný, nesoustředí se na konverzaci, která je přece hlavním smyslem společenského stolování. Jaký rozdíl od člověka, který bezvadně ovládá pravidla stolování, zručně si poradí s příbory, kleštičkami, ubrouskem, všechno dělá s naprostou
samozřejmostí, jen tak mimoděk. Ten se může plně věnovat svému společníkovi, živě konverzovat, jeho chování je odlehčené, uvolněné, tedy přirozené. Jedině takový společník si může podmanit svého obchodního partnera nebo okouzlit objekt soukromého zájmu, s takovým společníkem se budete těšit na příští setkání. Lze to přirovnat k řízení auta: Začátečník sedí ztuha, pevně se drží volantu, upřeně hledí před sebe a bylo by sebevražedné vyrušovat ho konverzací. Zkušený řidič sedí uvolněně, jede bezpečně, plynule, dokáže se živě bavit a ještě sledovat krajinu kolem sebe. Máte z jízdy s ním mnohem lepší pocit, než tomu bylo při jízdě se začátečníkem, a podle toho si také budete vybírat, s kým pojedete příště. Když jsem pracoval v Kanceláři prezidenta republiky a účastnil se stovek společenských událostí doma i v zahraničí, často se mě lidé ptali: „A neomezuje vás ten protokol? Necítíte se svázaný těmi pravidly?“ „Kdepak,“ odpovídal jsem, „protokol vás vede, znalost pravidel přesně vymezuje prostor pro výraz vaší osobnosti a čím lépe pravidla ovládáte, s tím větší samozřejmostí se při takových akcích pohybujete, teprve pak máte pocit jistoty a uvolněnosti.“ Francouzi mají pro odlehčená pravidla etikety výraz savoir vivre – umění žít. Chápou společenský život jako příležitost užívat si všech krás a radostí života. Dobré chování, příjemné stolování, ohleduplnost a potřeba vzbuzovat v ostatních pocit radosti je klíčem k úspěšnému a šťastně prožitému životu. Dnes už nikdo nepochybuje, že etiketa otevírá dveře v jakémkoli kontaktu s lidmi, na úřadech, ve školách, ve společenském styku, v osobním životě, při obchodním jednání. Potkávám denně typ mladého manažera (manažerky), kterému je kolem třiceti,
a protože rozumí třeba autům nebo počítačům, firma ho jmenovala obchodním ředitelem. Najednou dostává pozvání do Londýna na obchodní večeři, na které by mohlo jít o kontrakt za miliony eur. Mladý muž (nebo žena), pro nějž nejlepší restaurací, kterou kdy navštívil, byla pizzerie v okresním městě, teď začíná přemýšlet: Jaký oblek si mám vzít, šedý, nebo musím mít černý? Budu si umět uvázat správný uzel na kravatě podle límečku košile? Jak se správně pozdravíme a představíme? A co teprve až usedneme ke stolu… Kterým příborem začínám? A který rohlík je můj, ten vlevo, nebo ten vpravo? Uznáte, že zahájit obchodní večeři tím, že sním partnerovi jeho rohlík, není to pravé… A britský obchodník, pro kterého je pobyt v této restauraci zcela všedním bodem programu, si může říct buď: „To je ale nemehlo, jak je ten člověk oblečený, neumí ani představit svoji partnerku a jak nemožně jí! Odkud že přijel? Tak s tímhle člověkem se už v životě nechci potkat, tohle přece nemám zapotřebí.“ Anebo si může říct: „Ó, to je příjemný společník! Jak perfektně je oblečen, jak noblesně stoluje a přirozeně konverzuje, tak s tímhle člověkem se chci vídat co nejčastěji!“ O dopadu na obchodní vztahy máme v obou případech jasno. „Slušnost nic nestojí, ale může přinést velké zisky jak jednotlivci, tak firmě,“ prohlásil americký milionář B. C. Forbes. Naše chování může být přirozené, a přesto bude v souladu s pravidly etikety. Je přece přirozené pozdravit známého člověka, dát ženě přednost ve dveřích, jíst tak, abychom v ostatních nebudili odpor, oblékat se v souladu s očekáváním společnosti, kterou jdeme navštívit. Spíš by bylo nepřirozené přijít do divadla v teplákách, odmítnout podanou ruku, nepozdravit se s přáteli.
Člověk, který respektuje pravidla etikety, je oblíbený
Lidé brzy pochopili, že chtějí-li spolu dobře vycházet, musí být vzájemně ohleduplní a nesmějí dělat to, co druhým škodí. Proto existují zákony, pravidla silničního provozu, vyhlášky a nařízení a také sankce za jejich porušování. Pravidla etikety kodifikována nebyla, proto jediným postihem za jejich nedodržování je údiv nebo rozladění společnosti, někdy pozvednuté obočí, jindy pohrdavý výraz okolí. Nikdo nepochybuje o tom, že při vjíždění do křižovatky je praktické vědět, které auto pojede jako první, které jako druhé a které jako třetí. Setkají-li se tři lidé, je stejně praktické vědět, kdo komu podá ruku jako první, kdo bude druhý a kdo třetí. Při společenském karambolu, pravda, nejde o život, ale jde o dobrou pověst, o něco, co si nekoupíme za žádné peníze. Člověk, který je společenský a ohleduplný vůči lidem ve svém okolí, je oblíbený a lidé ho vyhledávají. Etiketa má různé žánry
Etiketa znamená nejen černý oblek a noblesní držení příboru, ale především soubor pravidel, konvencí a zvyklostí pro vzájemný kontakt lidí i v běžném životě, třeba v tramvaji, doma nebo na ulici. Jistě, jiná pravidla platí ve francouzské restauraci s vybranou obsluhou, kam pozveme obchodního partnera, jiná v pizzerii, kam chodíme s přáteli. Podle úrovně prostředí, ve kterém se pohybujeme, nastavujeme laťku našeho chování: do francouzské restaurace si vezmeme sako a kravatu, nebudeme se opírat lokty o stůl a sklenici s vínem budeme držet za stopku, kdežto pizzerii můžeme navštívit ve svetru, budeme sedět uvolněně až ležérně a s držením sklenice si starosti dělat nemusíme.
K umění etikety patří správně odhadnout žánr situace, do které vstupujeme. Usednout k táboráku v obleku je stejně pošetilé jako navštívit Národní divadlo v džínách. Etiketa nikomu nezakazuje nosit džíny, šortky nebo tričko bez límečku, ale vymezuje prostředí, pro které je tento úbor přiměřený. Nehodí se pro návštěvy divadel, koncertů, plesů a premiér, tam patří tmavý oblek, kravata, šaty, kostým, večerní róba. Naopak, kdybych přišel mezi kamarády na pivo v černém obleku, seděl spořádaně s předloktím na hraně desky stolu a hovořil přísně spisovně, okamžitě bych vzbudil podezření, že se mnou není něco v pořádku. Existují dva zdroje, ze kterých čerpáme, abychom správně odhadli úroveň a žánr akce, na kterou míříme. Nejsměrodatnější je pokyn organizátorů, který najdeme na pozvánce. Jde o dress code – instrukci, jak se máme obléct, abychom nevybočovali z úrovně, kterou hostitel stanovil (tmavý oblek, neformální oděv, casual dress), nebo také o poznámku, o jakou akci půjde, co se od hostů očekává (slavnostní večeře na počest japonského vedení firmy, večerní grill party novomanželů pro kamarády). Druhým zdrojem informací je naše zkušenost se společenskými akcemi. Záleží na denní době, na prostředí, na kategorii účastníků. Půjdeme-li na večerní party na zámku za účasti ministrů a na pozvánce nenajdeme dress code, sami usoudíme, že nejlepší bude vzít si tmavý oblek a kravatu, dámy krátké společenské šaty, na odpolední mejdan na zahradě ve společnosti přátel ze sportovního klubu si oblečeme letní plátěné kalhoty nebo džíny, košili s button down límečkem, dámy krátké letní šaty nebo sukni, svetřík a střevíce s otevřenou špičkou.
To se mám přetvařovat?
Máme se usmát, když někoho zdravíme? Musím pozdravit i toho, koho bych nejraději neviděl? Musíme říct, jak nás těší, že se poznáváme, pochválit dámě účes nebo nové šaty, popřát na rozloučenou příjemný večer – a to i když nám je úplně jedno, jaký večer ostatní prožijí? Ano, ke společenskému chování patří i konvenční zdvořilost. Možná nebudeme společenské formule pronášet vždy s plným zaujetím a upřímností v srdci, ale nevyhneme se jim. Nezdravíme proto, abychom získali jistotu, že někdo prožije opravdu dobrý den, ale protože tahle konvence od počátků civilizace přispívá k příjemnějšímu průběhu kontaktů mezi lidmi. Když někomu přejete dobrou chuť, vsadím se, že je vám upřímně jedno, jak mu bude chutnat, jde vám spíš o to, aby chutnalo vám, ale přesto to říkáte. Pozdrav je formálním výrazem zdvořilosti a neměl by se využívat k demonstraci skutečných vztahů mezi lidmi. To uděláme případně jinou formou, ale nepozdravit, to je velký prohřešek vůči etiketě. Etiketa vztahy mezi lidmi formalizuje, a i kdybychom si upřímně nemysleli to, co říkáme, prospíváme tím ostatním. Prospíváme ovšem i sobě, protože úsměv vyladí i naši duši. Člověk není nic jiného než to, čím se udělá. Jean-Paul Sartre
Jaké jsou největší prohřešky vůči společenským pravidlům?
Budete překvapeni, není to nesprávné držení vidličky nebo šnek vyklouznuvší z kleštiček. Lidé, kteří společenské podniky nenavštěvují
často, si mnohdy nejsou jisti různými pravidly, jejichž existenci tuší, ale neznají je. Týká se to někdy představování, jindy manipulace se stolním náčiním nebo oblékání. Měli bychom být při posuzování takového člověka shovívaví: Jestliže někdo u stolu zachází neobratně s překládacím příborem nebo spletl pořadí při představování, rádi mu to odpustíme a spíš mu pohledem nebo gestem naznačíme, jaký je správný postup. Nebudeme mít ovšem slitování s člověkem, který je sice zběhlý ve společenských pravidlech a uvádí společnost v úžas svými ekvilibristickými kousky při vykosťování křepelky, ale jinak je netaktní, bezohledný, přezíravý vůči ostatním či arogantní. Stejně jako na silnici budeme mít trpělivost s čerstvým absolventem autoškoly, ale odsoudíme bezohledného, byť zručného řidiče. Všimněme si ještě jedné kategorie účastníků společenských akcí: protřelých světáků, u kterých nepochybujeme, že přesně vědí, jak se mají chovat, i když občas poruší některé pravidlo. Pokud ho poruší v zájmu dobré zábavy nebo plynulosti společenské akce, oceníme to. Dáme přednost tomu, kdo se občas dopustí drobného prohřešku proti pravidlům společenského chování, před školometským dogmatikem, který dokáže zmrazit veselou zábavu jen proto, aby dostál nějakému často jen formálnímu pravidlu. Škrobení znalci všech pravidel protokolu, kteří své znalosti navíc dávají okázale najevo, nebo své okolí dokonce poučují, jsou nesmírně nudní a bývají často „brzdou“ přirozené zábavy. Slušnost a zdvořilost
Výstižně pojmenoval tyto vlastnosti zakladatel novodobé české etikety Jiří Guth-Jarkovský, první ceremoniář prezidenta T. G.
Masaryka, který rozlišil slušnost a zdvořilost. Slušnost je člověku vrozená: „blahovolné a dobrotivé smýšlení člověka vždy hotového k jistým obětem a jistému sebezapření, jehož vyžaduje život společenský vůči spolubližním“. Zdvořilost je uvědomělým vnějším výrazem slušnosti. Slušnost může být člověku dána, zdvořilosti je se nutné učit. Základem slušnosti je tedy úcta a ohleduplnost k bližním; zahrnuje i úctu k sobě samému. Slušný člověk zachovává ve všem míru. Slušnost život společnosti umožňuje, zdvořilost jej usnadňuje. Zdvořilost je úmyslné omezení vlastního individualismu, egoismu, je dobrovolným podřízením se platným normám a pravidlům společenského života. Guth-Jarkovský píše ve Společenském katechismu, že člověk by měl být „zdvořilý i vůči nezdvořilým; zdvořilé slovo působí i na hrubého člověka a nezřídka mění i jeho smýšlení. Měl by být zdvořilý i v hádce, při důtkách, trestech atd., neboť čím zdvořileji, při tom vážně a přísně si vedeme, tím jsou naše slova účinnější. Člověk by měl být zdvořilým zejména vůči podřízeným, nižším a prostším; zdvořilost sluší vznešenému a pomůže překlenout propast, která bohatého dělí od chudého, představeného od podřízeného.“
Nejdůležitější vlastností člověka, který se pohybuje mezi lidmi, jsou takt a empatie – schopnost vcítit se do situace, potřeb a pocitů druhého člověka. Do jisté míry je vlastností vrozenou; nedostává se jí obvykle lidem egocentrickým, kteří jsou příliš zaujati sami sebou a svými zájmy. Slovo takt vychází z latinského tactus (dotek) a přesně označuje, že takt znamená uvědomit si, co se druhého dotkne, a co nikoli. „Takt spočívá v tom, že víme, jak daleko zajít, aniž bychom zašli příliš daleko,“ říká Chesterton.
Proměny pravidel etikety
Často slyšíme stesky, že dnes se žádná pravidla společenského chování nedodržují a že zvláště mládež se žádnými pravidly neřídí. Aristoteles píše ve 4. století před naším letopočtem: „Dnešní mládež je nevychovaná, mlaská při jídle, nevstane, když vstoupí dospělý, skáče do řeči a nemá k ničemu úctu.“ Nepřipomíná vám to něco? Tyto povzdechy jsem slyšel už od svého otce a ten je jistě slyšel od mého dědečka. O svém synovi si to myslím taky… Etiketa je výrazem mezilidských vztahů v konkrétní historické epoše a odráží její charakteristické rysy. Soubor norem, které upravují chování ve společnosti, se utvářel po staletí; přebíral vždy ze starších období to, co bylo ještě aktuální a potřebné, a vytvářel pravidla nová. Celé dějiny například patřila ochrana slabých, vdov a sirotků k ctnostem ušlechtilého muže. Rytířská kultura povýšila pouhou ochranu ženy na galantnost vůči dámě. Ta si musela obdiv a pozornost mužů zasloužit svou cudností a jemnými mravy. V polovině 14. století píše nejmladší syn Jana Lucemburského Václav tyto verše: Ať se to lidem líbí, nebo ne, já chci vám sloužit, sladká moje paní. Po celý život, z vůle nezlomné, ať se to lidem líbí, nebo ne. Věřte, že nenadchnu se pro jiné, že věrný zůstanu až do skonání. Ať se to lidem líbí, nebo ne, já chci vám sloužit, sladká moje paní.
Pravidla byla obvykle tak přísná, jak přísná hierarchie vládla ve společnosti. Nižší vrstvy si vytvářely svá pravidla, přiměřená jejich potřebám. Dělník v kartounce ve vybrané restauraci nepoobědval ani jednou za život, proto jedl lžící, ale dbal o to, aby stolovala celá rodina společně, aby děti nemlaskaly a aby uměly každého slušně pozdravit. V neděli si oblékl bílou košili a tmavý oblek a při pozdravu smekal klobouk. Poděkujme králi Slunce
Říká se, že první pravidlo pro chování dvorské šlechty stanovil zahradník francouzského krále Ludvíka XIV. (1643–1715), když zakázal rozverným párům dovádět na pěstěných trávnících ve Versailles. Napíchal do trávníku cedulky se zákazem a od germánského „sticken“ – připichovat, se přes starofrancouzské estiquette vyvinulo slovo étiquette, etiketa. Tyto tabulky byly vlastně prvními instrukcemi pro chování dvorské šlechty. Proto je slovo „etiketa“ homonymum, slovo stejně znějící se dvěma odlišnými významy. Druhý možný výklad původu slova etiketa je pravděpodobnější: za významnými hodnostáři u dvora chodil ceremoniář s cedulkou se jménem dotyčného šlechtice, protože tehdy nebyly celebrity běžně známy z televize. Dvorská šlechta byla dlouho nositelkou nejvybranějších mravů. Ludvík XIV., zvaný „král Slunce“, byl považován téměř za boha a tomu odpovídala i složitost ceremoniálu na jeho dvoře. Propracovaná pravidla definovala například i uléhání do lože a vstávání. Bylo zavedeno tak zvané malé uléhání, při kterém určení šlechtici (na tuto poctu se čekalo celé měsíce) sňali králi svrchní šat a spodní košili a další hodnostáři krále omyli v koupeli, a tak zvané velké uléhání, které
znamenalo doprovod na lože, asistenci při modlitbách a další procedury. Vstávání mělo podobně složitý a ceremoniální průběh. Ludvíkovi XIV. vděčíme i za pravidla zasedacího pořádku, nebo za uvedení kravaty mezi oděvní prvky pánského šatníku. Pro německy mluvící oblast je klasikem „etikety“ právník z Hannoveru Adolf Franz Friedrich Ludwig, svobodný pán von Knigge (1752–1796), autor 454stránkového díla O jednání s lidmi. Rozšířil myšlenky osvícenství a lidských práv na vztahy mezi lidmi a stal se autoritou nového myšlení, ovlivněného svobodou člověka v duchu ideálů Francouzské revoluce. Další zásluhy o rozvoj pravidel etikety a protokolu má diplomacie, zvláště britská a francouzská. Ústup šlechty ze slávy přenesl těžiště společenského života na měšťanské a podnikatelské vrstvy; tím ovšem prudce vzrostl počet lidí, kteří se „ve společnosti“ začali pohybovat. Důsledek se projevil brzy: pravidla, u dvora velmi striktní, se začala postupně uvolňovat, aby byla přístupná i širším vrstvám. Na rozvoj etikety mělo velký vliv vytvoření rozsáhlé střední vrstvy v Británii, zvané English gentry. Zahrnovala nižší šlechtu, panstvo, a také obchodníky a podnikatele, kteří zbohatli především z obchodu, profesních povolání a farmaření. Tato stále mocnější třída získávala rozhodující vliv na veřejný život, politiku a hospodářské poměry v zemi. Nová elita přebírala sice některé aristokratické způsoby života (zámecká sídla, hony, způsob oblékání), ale žila již moderním, občanským stylem. V 18. století se ujal pro příslušníky této vrstvy výraz „gentleman“. Gentlemani se stávali vzorem celé společnosti, jejich mravy, životní zásady a styl oblékání jim záviděli příslušníci ostatních vrstev. Říká se, že když jedna služebná požádala krále Jakuba I., aby jejího syna
povýšil mezi gentlemany, král jí odpověděl: „Gentlemana z něj udělat nedokážu, ale lorda bych z něj udělat mohl.“ Vývoj pokračoval směrem k demokratizaci společenského života a ke stírání rozdílů mezi vrstvami a dnes jsme u samé základny pomyslné společenské pyramidy: „do společnosti“ chodí prakticky každý. Kdo nebyl na podnikovém večírku, v divadle, v restauraci, na promoci příbuzného? Masový vstup všech sociálních a profesních vrstev do společenského života znamenal další zjednodušení a rozkolísání pravidel etikety. Na druhé straně účast nejširších vrstev na společenských akcích se projevuje kultivací těchto vrstev, protože lidé musejí přemýšlet, co si oblečou, jak představí sebe a svého partnera, zda umějí správně podat ruku a náležitě stolovat. Společenské akce začali navštěvovat stále mladší lidé a ti mají ke konvencím principiálně podezíravý vztah. Zdálo by se, že všechna pravidla, která ještě ctili naši dědové, přestala platit. Přesnější vysvětlení je, že se strohá pravidla etikety 19. století přizpůsobila novým vrstvám společnosti, které je také začaly užívat. Francouzské výrazy na pozvánkách jsou postupně nahrazovány českými, z mnoha zkratek francouzských vzkazů, které se psaly na vizitky, zůstalo jen P.F., složité úbory, jako frak či žaket, byly nahrazeny jednoduchým smokingem, ba i dvouřadový oblek ustupuje pohodlnějšímu jednořadovému. Typickým rysem chování dnešního člověka je větší neformálnost než dříve. Lidé se seznamují méně obřadně, rychleji si začínají tykat, komunikují daleko pružněji a přirozeněji prostřednictvím elektronických médií než formálními dopisy. To vede ke sbližování lidí, kultur, k překonávání formálních bariér. Moderní etiketa respektuje společenské změny a nebrání se jim, nemůže uzavřít život do fraku jako do pevného krunýře.
Nikdy nebyl vývoj etikety tak bouřlivý jako dnes. Pohybujeme se mezi dvěma póly: na jedné straně konzervativní pojetí, které trvá na tradici a klasických formách vztahů, na druhé straně „freestyle“, který odmítá tradiční pojetí etikety, normy pro oblékání, stolování i chování. Konzervativní názor převládá u starší generace, která si váží hodnot Gutha-Jarkovského a usiluje o jejich udržení, kdežto u mladé generace převažuje názor, že všechna pravidla jsou jen staromilskou odumřelou zbytečností, která nás jen svazuje a omezuje. Je příznačné, že tento názor zastávají především lidé, kteří nepotřebují znát pravidla etikety kvůli své profesi nebo sociální roli ve společnosti. Budiž, těm je obtížné vysvětlovat, že k obleku nenosíme sandály ani v největších vedrech, protože obleky nenosí, ba připadají jim směšné a archaické. I pro ně ovšem platí obecná pravidla o ohleduplnosti vůči ostatním lidem, ke starším, k ženám, i oni by měli umět pozdravit a představit se. Mezi těmito dvěma krajnostmi se pohybuje dnešní rozumné a moderní pojetí pravidel etikety. Směřuje stále k většímu uvolňování a ležérnosti – do pánského společenského šatníku se vetřely džíny, košile v saku bez kravaty, košile volně přehrnutá přes kalhoty, do dámského odhalená prádlová ramínka, střevíce s otevřenou špičkou bez punčoch, delší šortky a kalhoty capri se sakem… Není snadné v době tak zásadních změn formulovat pevná pravidla, přesto se o to v této knize pokusíme. S ženami to není snadné
Zcela zásadně se v posledních desetiletích změnilo postavení ženy ve společnosti; dnes má žena stejná práva jako muž – může navštívit
sama restauraci, může zaplatit za obchodního partnera oběd, může na recepci oslovit muže, se kterým se chce seznámit. Přesto ženy samy cítí, že některé projevy pro ně nejsou vhodné, i když jim nejsou zapovězeny. Pravidla etikety dnes ženám nic nezakazují, přesto je něco vnímáno oběma pohlavími jako pro ženu společensky nepřijatelné, i když to veřejné mínění toleruje mužům, například kouření na ulici. Z letité tradice ženám prokazujeme úctu, považujeme je za společensky významnější, ale ani to už dnes není všude běžné. Americká společnost došla v emancipaci ženy tak daleko, že prokazováním zdvořilostí se muži vystavují nebezpečí podezření ze sexuálního harassmentu. Ženy se paradoxně vzdávají svého výsadního postavení a samy se ohrazují proti projevům galantnosti. Pro americkou společnost to je přirozené; vznikla z jiných kořenů než starý aristokratický kontinent. Když první odvážní Evropané opouštěli počátkem 17. století své domovy a zakládali na východním pobřeží Ameriky osady, jež se staly zárodkem budoucích Spojených států, unikali před náboženskou nesnášenlivostí a byli vedeni odporem vůči aristokratické společnosti. Programově odmítali všechny výsady a rozdělení společnosti na „vyšší“ a „nižší“ vrstvy. Osadníci se nerozlišovali podle původu, ale jen podle schopností, posléze podle majetku. Svobodný Američan se přece nebude chovat jako britský aristokrat! Žena-farmářka, když jí desperáti zabili manžela, žila stejným způsobem jako její sousedé muži. Proto jen v Americe můžeme potkat na letišti ženu, jak vláčí objemný kufr a vedle ní jde muž a nese si noviny. Evropan vychovaný v tradicích, které nám vštípila už rytířská kultura v raném středověku, by to (věřme) nedopustil.
Česká společnost si už pomalu zvyká na zcela jiné chování k ženám, než bylo po desetiletí obvyklé. Znevažování jejich schopností, vtipy na adresu žen, zvlášť blondýnek, nebo nemístnou familiárnost si už dnes nikdo v solidním prostředí nedovolí. V chování vůči ženám se dokonce ve firmách s americkým managementem dostáváme do konfliktu s evropskými pravidly etikety. Pravidla etikety se zrodila v Evropě, na dvoře Ludvíka XIV., a šířila se prostřednictvím ceremoniálů dvorské šlechty. Později se rozšířila i na ostatní vrstvy společnosti, ale její aristokratický původ je stále zřejmý. Součástí této tradice je už od rytířských dob galantní chování k ženám, a to je prvek, který se v Americe neujal, a je dokonce demonstrativně odmítán. V amerických firmách se žena může ohradit, když jí muž dá přednost ve dveřích, když jí chce pomoct s břemenem, když čeká, až žena usedne. Dokonce se doporučuje, aby muž nenastupoval se ženou do výtahu, pokud by tam měli zůstat sami, nebo aby za ní nešel (třeba chodbou) déle, než aby jí to začalo vadit. Americký import společenské rovnosti mezi mužem a ženou je jen věcí konvence, stejně jako evropská pravidla, a proto se budeme chovat tak, jak je na domácí půdě obvyklé. Platí, že se přizpůsobujeme hostiteli na jeho domácí půdě, takže budiž, v Americe (nebo na půdě americké firmy) ženám dveře otevírat nemusíme, bude-li je to pohoršovat, ale v Evropě se silnou tradicí galantního vztahu k ženám platí pravidla, která vyrostla z historických kořenů tohoto kontinentu a jsou součástí jeho kulturního dědictví. Tady bychom měli důsledně uplatňovat domácí mravy, tak jak nám je vštípily předchozí generace svou výchovou. Etiketa je svou podstatou konzervativní prvek v chování, má důležitou stabilizační funkci ve společnosti, a proto by ji módní novinky neměly rozkolísat.
