Lukavický almanach 2012

Lukavický almanach 2012

Vydala Základní škola Lukavice, okres Chrudim v červnu 2012. Sestavil Mgr. Lubomír Šára, na obálce je ilustrace Barbory Maškové.

Pověst Co je pravda? Kdo to ví? Pověst nám tu napoví.

Jak vznikl Výsonín Sdružení ochránců přírody Pardubického kraje bylo smutné, že u nás není alespoň jedna zvířecí zajímavost. Třeba jako jsou bílí jeleni. Vyrazili tedy do lesů a hledali něco unikátního. Šli a šli, až doputovali k jedné chatové osadě bez jména. Okolo ní rostly krásné lesy. Ovšem zdálo se, že v nich žije pouze vysoká zvěř. To bylo velice zvláštní, protože podle měření by toto prostředí měli obývat převážně hlodavci. Ptali se na to místních, ale nikdo jim nedokázal odpovědět. Pouze jeden chlapec, Martin Harák, řekl, řekl, že pokud mu odpřisáhnou, že zde neudělají žádnou rezervaci a neroztroubí to do celé republiky, něco jim ukáže. Odpřisáhli mu to, ale on věděl, že to není jisté a tak jim ještě pro jistotu zavázal oči. Dovedl je hluboko do lesa a zahoukal jako sova. Najednou Najednou se ozval zvuk tisíců tlukoucích křídel. Překvapené sdružení po rozvázání šátků na jejich očích spatřilo tisíce sov pálených. "Kde to jsme?" ptal se předseda. "V části lesa jménem Vysoký Sovín, je to království všech sov pálených z Česk eské eské republiky." "Přísahali jsme, že nic nerozhlásíme," prohlásil předseda. "Můžeme alespoň pojmenovat vaši osadu Výsonín?" "Dobrá," svolil Martin. A osada se rozrůstala a rozrůstala, až to nebyla osada, ale obec Výsonín. Sdružení slovo samozřejmě nedodrželo. Avšak díky zavázaným zavázaným očím sovy nikdo neobjevil. Rezervaci, do které by lezli pytláci, zřídit nemohli a život ve Výsoníně běžel vesele dál. Od těch dob také mají místní obyvatelé ve Výsoníně ve svém znaku sovu. Napsal a ilustroval David Hájek, Hájek, 5. ročník

O Výsoníně Výsoníně Žil jeden jeden chlapec, který se jmenoval Nin. Dorostl velké výšky, a proto mu přezdívali Nin Vysoký. Všichni lidé z vesnice si na jeho přezdívku postupně zvykli, takže mu už zůstala. 2

Jednoho dne se nejbohatší sedlák ze vsi rozhodl, že provdá svou dceru. Dlouho váhal, váh al, stále jí nemohl vybrat toho nejlepšího ženicha. Proto se rozhodl, že každému mladému chlapci položí nějakou hádanku. A ten, kdo tři z nich uhodne, dostane jeho dceru za manželku. Všichni chlapci ze vsi se shromáždili. Jediný Nin se o tom nedoslechl. Teprve Teprve když si tetky o tom začaly na návsi povídat, rozhodl se to také zkusit. Co kdyby právě na něj se štěstí usmálo a získal tak krásnou a bohatou nevěstu? Jediná maminka mu trošku bránila. Byla by totiž nerada, kdyby si její synek uřízl nějakou ostudu. Ale Ale Nin se rozhodl, že to zkusí. Když došel do selského dvora, uvítal ho sám sedlák se svou dcerou. Dosud žádný z nápadníků totiž neuspěl. Za chvíli položil Ninovi první hádanku. A nastojte - Nin ji uhodl. Sedlák se velice podivil, ale nedal na sobě nic znát. znát. Za chvíli už Bin vyslechl druhou hádanku. "To je přeci lehké," pomyslel si. A udivený sedlák rychle přemýšlel, jakou nejtěžší hádanku zná. Ale i na tu znal Vysoký Nin odpověď. Sedlák byl šťastný, že získal pro svou jedinou dceru tak chytrého ženicha. A i dívka se radovala. Nin se jí totiž na první pohled zalíbil. Kdepak by si pomyslela, že ten krásně rostlý mladík bude její muž. V dalekém okolí jí ho budou závidět! Sedlák oběma vystrojil veselku, veselku, a že Nin Vysoký uhodl jako jediný všechny hádanky, naše vesnice vesnice se od té doby jmenuje Výsonín. Napsala Napsala a ilustrovala ilustrovala Alena Vtípilová, Vtípilová, 5. ročník

O vzniku Lukavice Myslíte si, že všechno o Lukavici víte? Tuhle pověst ovšem neznáte! A já vám ji nyní prozradím. Byla jedna země. Toto území založil Rudolf Habsburský. On však nevěděl, jak tu zemi pojmenovat. A rádcové také ne. Na tomhle území už dlouho žil sedlák jménem Karel. A tomu se narodila dcera. Tahle dívenka zatím nedostala žádné jméno, protože sedlák dosud nezašel za farářem, aby ji dal pokřtít. Dcera nosila rukavice rukavice i v létě, protože si okusovala nehty. Jednou Karla povolal rádce Rudolfa, aby rozeslal po okolí zprávu, že toho, kdo vymyslí vhodné jméno pro jejich území, zasype zlatem. Sedlák sice také přemýšlel, ale na 3

nic nemohl přijít. Poprosil tedy dceru, aby mu pomohla. Mezitím se jeho dcera učila střílet z luku. Karel se pozeptal u sousedů, jestli na něco přišli, ale nepořídil. Jeho dcera také přemýšlela. Příštího dne se k nim dobelhala babička. Dcerka jí pomohla a spolu se posadili na lavici. Připravili si malé pohoštění. Najednou se babičky nejistě zeptala: "Nevíte, jak by se mohlo jmenovat tohle území?" "No, mohla bych to odhadnout," pošeptala jí, "Lukavice." Dcera zůstala překvapeně stát. Hned tatínek tínek byl spokojen. Druhý den poté se rozeběhla za tatínkem. Pověděla mu, co se stalo. A ta zašel za králem a hned spustil: "Holubi, Nosál, Výsonín, Nasavrky, Liboměřice. Ale Rudolfovi se tyhle názvy nelíbily. Ale jakmile vyslovil slovo Lukavice, začal se radovat. "No to je skvělé, báječné a úžasné jméno." A hned poté poté dal rozhlásit, že tohle území se jmenuje Lukavice. Karla zahrnul zlatem a udělal si z něho rádce. Nu a já myslím, že udělal dobře. A od těch dob se naše obec jmenuje Lukavice. Napsala Napsala a ilustrovala ilustrovala Martina Janečková, Janečková, 5. ročník

Poklad na Hašovce ve Svídnici Svídnici Obec Svídnice se nachází nedaleko města Chrudim. Jednou z místních částí této obce je "Hašovka". Kdysi dávno žily ve Svídnici dvě rodiny znepřátelených sedláků. Sedláci Tluchoř a Máselník. Sedlák Máselník záviděl záv iděl Tluchořovi větší majetek a více peněz. Vyhrožoval mu: "Jen se neboj, až odejdeš do války, všechny tvoje peníze budou moje!" Řekl to s takovou nenávistí, že se Tluchoř rozhodl někde peníze ukrýt. Když se setmělo, vzal truhlu s penězi a vyrazil na kopec zvaný "Hašovka". Vybral si místo pod dubem a truhlu zakopal. Náhle uslyšel chrastění. Sedlák se polekal. Z křoví vyběhl velký černý kocour. "Ty kocoure, tys mi dal," řekl sedlák, "schoval jsem zde truhlu." Sedlák měl radost, že ji dobře zakopal. Myslel si, že ji nikdo nenajde a až se vrátí z války, války , tak si ji vyzvedne. Vesnicí se ovšem začalo šířit, že se na "Hašovce" objevuje zlatá zář. Sedlák Máselník, v touze po penězích, vyrazil na kopec. Najednou se před ním objevil velký černý kocour. Skočil na něj a podrápal ho v obličeji. Krátce nato závistivec závisti vec zešílel a umřel. Po návratu z války si sedlák Tluchoř vyrazil pro svoji truhlu. Vtom se objevil onen známý kocour. Skočil na něj a podrápal ho. Krátce nato zemřel i on. Od té doby kocoura nikdo neviděl. Ale traduje se, že poklad je tady stále. Můžete ssee tam vydat klidně i vy. Napsala Napsala a ilustrovala ilustrovala Pavlína Frošová, Frošová, 4. ročník 4

O Lukavici Byla jednou rodina a ta se jmenovala rodina Lukavických. Každý si lámal hlavu, jak se má jmenovat jejich obec. Hádali se, hádali, až jednoho dne rozhodli, že ten, kdo zabije zabije zlého krále Ivana z rodu Pytlikovců, tak se po něm bude jmenovat tahle vesnice. Pokoušeli se o to všichni, ale nikdo neuspěl. Až nakonec přišel Pavel z rodiny Lukavických a hned, že se o tenhle úkol pokusí. Nejdřív ho poslali po dlouhé cestě odpočinout. odpočinout. A na druhý den se Pavel vydal do blízkého hradu. A skutečně, na nádvoří se právě procházel král Ivan. Rychle se rozeběhl. Než se kdokoliv ze strážných nadál, probodl probo dl králi prudkou ranou srdce. A poté jen pár skoků a je pryč. Dočista pryč! Mrtvý král Ivan měl překrásnou dceru Dominiku. Byla tak krásná, že se do ní náš hrdina Pavel zamiloval. A to tak, že si ji chtěl vzít za ženu. Pavel se rozhodl, že ji získá pro sebe stůj co stůj. Ale příliš namáhat se nemusel. I on nebyl Dominice lhostejný. Zapýřila se, sklopila oči a zašeptala: "Miluji tě." A tak si ji Pavel odvedl do své vesnice a tam se s ní oženil. A vesnici pojmenoval Lukavice. Napsala a ilustrovala Michaela Šlitrová, Šlitrová , 5. ročník

O hradu Kost Nedaleko Česk eské eského rá ráje tétéměř ve stř středu východních Čech ech stojí stojí kopec. Kdysi ve stř středově edověku na tomto kopci lidé lidé vystavě vystavěli pevný pevný hrad. V tehdejší tehdejších ších dobá dobách byl naprosto nedobytný nedobytný . Jednoho dne putoval kolem hradu žebrák. Náhle z některého okna vypadla stará kost. Žebrák ji uchopil do rukou a hodil ji zpátky přes hradby hradním h radním psům. Snažil se totiž o to, aby ho na tomhle bohatém hradu zaměstnali. Vzal by zavděk jakoukoliv prací. Vždyť na takovém hradu by mohl dostat až pět zlatých za necelý odpracovat. pracovat. týden. Ale nemyslete si, že zlaťáky by dostával zadarmo. Musel by si je poctivě od Když žebrák házel kost přes hradby, uviděla ho hradní stráž a hned ho okřikla: "Proč nám tady děláš nepořádek, cizinče! Koukej popadnout koště a za trest budeš dva týdny zametat nádvoří." 5

Žebrák nebyl proti. Chopil se koštěte a okamžitě se pustil do uklízení. A za pár minut bylo hradní nádvoří čisté jako klícka. Jakmile vyšel hradní pán ze dveří ven, hned ho ta neobvyklá čistota upoutala. Rozhlédl se kolem a opravdu! Hned zvolal: "To je čisté nádvoří! Okamžitě zaměstnejte toho, kdo to tu uklidil." Tím se žebrákovi splnil jeho sen. Když se ho ostatní lidé ptali, kde získal práci, odpověděl: "Tam, kde jsem zahodil kost." Od té doby se tomuto hradu říká Kost. Napsala Napsala a ilustrovala ilustrovala Barbora Mašková, Mašková, 4. ročník

Karlštejn Nad řekou Berounkou se od nepaměti nepaměti vypíná nedobytný hrad Karlštejn. Víte, proč se Karlštejn jmenuje zrovna Karlštejn? Že nevíte? Tak já vám o tom budu vyprávět. Kdysi žil jeden král a ten měl syna, samozřejmě se svou manželkou Marií. Toho syna pojmenovali Karel. Když dovršil osmnácti let, let , zamiloval se do princezny ze sousedního království Křivoklát. Ta princezna ho také milovala, ale rodiče jak princezny, tak prince, jim nechtěli dovolit, aby se scházeli a měli se rádi. Oni na to však nedbali. Jak to jen šlo, tajně se scházeli v hradu, který který byl čerstvě dostavěný, takže dosud neměl jméno. Asi znáte pořekadlo, že tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu… vodu I v našem příběhu se naplnilo. A rodiče naše milence jednou nachytali. Řeknu vám, nastal pěkný mazec. Jelikož se ale princezna a princ měli opravdu rádi, přichystali jim rodiče nakonec svatbu. A nově postavený hrad byl pojmenován podle prince Karla. Napsala a ilustrovala Pavla Tvrzická, Tvrzická , 4. ročník

Hrad plný slepic PojedetePojedete-li severně od Mělníka, dostanete se do kraje plného divukrásných skal a roklin. Na konci jedné ze soutěsek spatříme na jednom z kopců mohutný hrad Kokořín. Víte vůbec, proč se tento zvláštní hrad jmenuje Kokořín? Tenhle velký hrad s válcovitou věží dal kdysi vystavět pro sebe a svou rodinu pan Kokořínek. Po dostavbě začal přemýšlet, přemýšlet, jak nový hrad pojmenovat. Samá dobrá jména, která ho napadla, 6

už byla využita: Karlštejn, Pernštejn, Bezděz. Prostě smůla. Ne a ne vymyslet hradu nějaké skvělé jméno. Až ho jednou napadlo, že ho pojmenuje podle sebe. Zase ale zádrhel. Jeho jméno bylo totiž moc zdrobnělé, takže se nehodilo pro tak velký hrad. Nakonec si ale poradil - svůj hrad pojmenoval Kokořín. Tady bychom mohli naše vyprávění skončit. Ale to není všecko. Pan Kokořínek byl totiž vážně nemocný, takže bohužel zanedlouho zemřel a jeho jeho Kokořín neměl kdo zdědit. Soudní vykonavatelé jezdili po kraji a sháněli se po dětech či alespoň vzdálených příbuzných. Nakonec objevili jistého prince Koko. Divné jméno, že? Však počkejte hned se to dozvíte. Byl By l to princ z kurníku. Opravdu v kurníku bydlel. A spolu s ním aspoň stovka slepic. A tyhle slepice si milý Koko vzal s sebou do zděděného hradu. Takže tady máme trochu švihlého prince a plný hrad slepic. Takže se z něj stal nakonec kurník. A lidé ze širokého okolí slyšeli jen: ko ko ko. A proto tomuhle hradu začali říkat Kokořín plný slepic. Napsala Napsala a ilustrovala ilustrovala Dorota Špásová, Špásová, 4. ročník

Adršpašské skály V severních výběžcích Česk eské eské republiky se můž můžeme ůžeme kochat krá krásou pí pískovcový skovcový ch skal, které které kdysi před dá dá vný vný mi lety vytvoř vytvo řilo moře. Nedaleko skal sese nachází malá vesnička nazvaná Adršpach. V této malé vesnici žil se svou babičkou ještě nedospělý chlapec. Už takto v mládí byl moc zlý a lakomý. Jednou se ho jeho babička zeptala, jestli by jí mohl pomoci s otýpkou dříví. Přece jen jsou zde kruté zimy a oni musí přes léto nanosit dostatečnou zásobu dřeva na topení. Ale chlapec babičce jen odseknul, že nepůjde, a dál se bavil se svými kamarády. Společně procházeli mezi skalami. Chlapci se zdálo, že ho ty skály sledují velmi zlým pohledem. První, druhá, třetí. třetí. Když došli k sedmé, chlapec se polekal a vzal nohy na ramena. Za dva dny se do skal vrátil. A opět nebyl sám. Aby se mu něco nestalo, vzal zase s sebou své kamarády. Prošli skály, až se dostali k té největší. Vtom slyší malý a slabý kamínek: "Pomoz mi. mi. Vyndej mě z těch kořenových pout. Prosím." Ale oni jen do toho kamene kopli a šli dál. Vtom se zastavili. Divili se, co se s nimi stalo. Rozhlíželi se kolem sebe, co se to děje. Kolem samé skály a uprostřed nich nové obří kameny. Za několik let šel tamtudy tamtudy jeden vesničan. "Kde se tu vzali tihle obři? Když jsem tudy 7

šel naposledy, nic tu nebylo." Lidé z vesnice tomu místu začali říkat U tří skal. Napsala Napsala a ilustrovala ilustrovala Eliška Horáková, Horáková, 4. ročník

Pohádka Chcete dlouhou nebo krátkou? Vydejme se za pohádkou.

Pazourkoví lidé Byl jednou jeden kmen indiánů a ten obýval území pazourkové skály, u které bylo kde poblíž jezero. To se nazývalo Křišťálové, ale nikdo tam nechodil pro vodu, protože tam plavaly obludné ryby jménem Špičoun okatý. Špičoun byl masožravým druhem druhem ryby, a proto to jezero neměl nikdo v oblibě. Jednou se náčelník kmene Wigwamů spolu se svými obyvateli rozhodl, že ryby vyhubí. Ale indiáni nebyli zlí, chtěli jen doplnit zásoby potravy i pitné vody. Po dlouhém boji proti obludám vyhráli a konečně získali svou těžce vybojovanou vodu. I život plynul jako voda. Jednoho odpoledne šel jeden z indiánů na lov lvů. Ale ne! Indián zaslechl hrubý hlas. Vydal se za ním celý nedočkavý. Rozhrnul opatrně houští, a co nevidí: dospělý lev si povídá se svým synem o tom, že půjdou na první lov antilop. Indián vyděšeně vycouval a rychle běžel k náčelníkovi, aby mu to řekl. Ovšem náčelník jeho řeči ignoroval. "Běž za šamanem. On si s tím určitě bude vědět rady. A určitě vymyslí nějaké silné zaklínadlo, které tě těch halucinací halucinací zbaví!" Co měl milý indián dělat? Poděkoval náčelníkovi a rychle hnal za šamanem. Vše mu řekl. Ovšem ani šaman si nevěděl rady. "Ale počkej, jeden nápad bych měl. Musíš vykouřit posvátnou dýmku míru." Indián byl klidný, ale šaman mu do dýmky podstrčil podstrčil pravdomluvnou ingredienci. Indián po vykouření neměl žádné halucinace a říkal pravdu. Sebrali se tedy a vypravili se na to samé místo podruhé. Ovšem lvi už byli pryč, Jen antilopa tam ležela mrtvá. Měla to být past na ostatní antilopy, ale náš indián byl byl nepozorný a nechal se do té lví pasti chytit sám. Lvi po něm vmžiku skočili, až teprve malý lev se ho otázal: "Ty nejsi antilopa?" Indiána z toho málem ranila mrtvice. Na druhou stranu lvi přece nemocného nemocného člověka jíst nebudou. 8

A tak se o nemocného indiána indiána postarali, dovedli ho zpět k Pazourkové skále, aby se vrátil zpátky k Wigwamům. Napsala Napsala a ilustrovala ilustrovala Barbora Mašková, Mašková, 4. r očník

Babička vynálezkyně Byla žila ve Výsoníně jedna babička. Na rozdíl od ostatních babiček byla velice moderní. Stále vymýšlela vymýšlela a vynalézala vše možné i nemožné. I když se na ni dědeček rozzlobil, přesto se jednoho dne rozhodla, že od základu přestaví dům, ve kterém ve Výsoníně bydleli. V noci ještě o celém svém plánu přemýšlela. A jakmile začalo svítat, bleskl jí v hlavě úžasný nápad: Postaví celý dům na kolečka! Tak bude moct jezdit s domem po celém okolí. Postaví ho vždycky tam, kde se jí bude líbit! Nakonec to nebyl dům, ale obří stan na kolečkách. Nazvala to Babiččin převozný stan. Také si k němu pořídila auto. No auto, spíš něco mezi náklaďákem, autobusem a vlakem dohromady. A hned druhý den za to auto zapřáhla ten nový dům, k dědečkovi přidala psa Alexandra a vyjeli. Vzali to nahoru do kopce. Jelo jim to hodně pomalu. To víte, kopec je kopec. Ale povedlo se. Asi za tři hodiny hodiny se objevili na náměstí v Nasavrkách. Všichni vystoupili z auta a vydali se na procházku se psem Alexandrem. Babča uviděla děti hrát fotbal. Hned se k nim přidala a děti byly ohromené. Myslely, že jí rupne v kříži. A ruplo? Ne. A babička najednou dala gól. gól. To byla šlupka. V Nasavrkách se jim zalíbilo. zalíbilo. Svůj obří stan zaparkovali i s autem na náměstí. Babička začala kutit v dílně. Stejně jako dnes. Sedí v ní už od rána. Sestavuje Kadeřnickou krabičku. Na ní si prvně nastavíte, co chcete mít na hlavě. Poté do do té krabičky strčíte hlavu. Zmáčknete tlačítko a už to jede. Hned to musela vyzkoušet. "Hurá, funguje to!" křičí na celé náměstí. A máme všichni zadarmo stříhání! Napsala a ilustrovala Alena Vtípilová, Vtípilová, 5. ročník

Kouzelná jabka Žila byla jedna babka a ta měla čtyři jabka. A nebyla to ledajaká jabka, ale byla to jabka kouzelná. Své o tom věděl i rychtářův Janek, který byl trochu hloupý, ale hlavně zvědavý. Tak zvědavý, že při první příležitosti babce jedno jablko ukradl, a to tajně. 9

Večer se nic nedělo, ale ale ráno po probuzení se moc divil. Místo nosu měl velikou okurku, která svůj tvar čím dál víc zvětšovala. Číím byl Janek zvě zvědavě davěj ší, ší, títím mě měl nos věvět ší. ší. Janek se títím pochopitelně pochopitelně velice trá trápil a začí začínal čínal se stranit všvšem lidem. Změna nastala, až když ho napadlo navštívit babku a omluvit se jí. Ta mu to odpustila a poradila mu, aby odteď konal jen samé dobré skutky. A tak Janek přestal být zvědavý a více pomáhal lidem. A opravdu, nos se mu začal zmenšovat. Jestli to vydržel, má ho už malý jako při narození. Napsala Napsala a ilustrovala Markéta Markéta Řezáčová, 4.4. ročník

O zlaté lišce Bylo nebylo jedno malé království. V něm žila osamělá královna Elbriona. Ta se jednou vydala do cizí země Avrabádie. V Avrabádii se jí moc líbilo, a tak tam zůstala. Její zemi mezitím ovládlo zlo. zlo. Začal jí vládnout zlý predátor, který se jmenoval Škvořilid. Ten byl velmi ohavný, prostě jako škvor. Elbriona byla v Avrabádii spokojená, ale když zaslechla, že v jejím starém království vládne Škvořilid, okamžitě se chtěla vrátit a bojovat s ním. Vzala Vzala si s sebou na pomoc vojáky z Avrabádie. Napoprvé se jim to nepovedlo a Škvořilid zvítězil. Elbriona se vrátila do Avrabádie a celé dny a noci přemýšlela, jak přemoci Škvořilida. Aby se jí lépe přemýšlelo, chodila na procházky do pralesa. Jednou, když se sem sem opět vydala, potkala lišku. Ta liška nebyla obyčejná, byla totiž zlatá. Byla od hlavy až k patě celá pozlacená. Elbriona se jí zeptala, jak se jmenuje. A liška jí odpověděla, že jí každý říká jinak. Třeba zajíc Ouško jí nazývá Zlatěnka a vrána Černo ernoš erno ška Zlatuš Zlatuška. "Víš co, já ti budu říkat Zlatka," prohlásila Elbriona. "A tobě říkají jak?" "Mně říkají Elbriona." Spolu se vydaly do obydlí Elbriony. Elbriona vyprávěla Zlatce o zlém Škvořilidu, který ovládl její zem. Zlatku napadlo, jak ho přemoci, a pro pár věcí si zaběhla do svého doupěte. Když se vrátila, nesla s sebou zlatý kámen a malinkou knihu. "Na co to máš?" zeptala se Elbriona. Zlatka vzala zlatý kámen a postavila ho na stolek, pak otevřela knihu. Chvíli v ní listovala a pak začala mumlat podivné zaklínadlo. zaklínadlo. Najednou začal kámen tak zářit, že nebylo vidět vůbec nic než samá zář. Najednou tu místo jedné Zlatky bylo tisíce Zlatek úplně stejných. Naštěstí Elbriona poznala tu pravou, protože byla nejblíž stromu. Aby se vzájemně poznali, dali si na krk zlatý zlatý náhrdelník. 10

To samé zaklínadlo řekla i Elbriona a místo jedné tam bylo tisíce Elbrion. Hned ráno spolu vyšli. Jakmile došli k hranicím, dalekohledem se podívali, kolik je vojáků Škvořilida. Bylo jich mnohem víc než Zlatek a Elbrion. A tak Zlatka s Elbrionou Elbri onou museli vymyslet past. Přes divokou řeku Lunu postavili křehký most. A pak vyslali posla s dopisem. dopisem. Škvořilid si ho přečetl a usoudil, že tedy pojede bojovat až za řeku Lunu. Příští den vyrazili do boje. Cesta byla namáhavá a dlouhá. Konečně došli až k řece Luně. Na druhé straně na ně čekalo velké vojsko. Všichni Škvorové se nahrnuli na most a prásk! Most praskl přímo uprostřed. Všichni se sesunuli do řeky. A řeka byla velmi divoká. Škvořilid i jeho vojáci se v ní utopili. Elbriona a Zlatka zůstali spolu spolu v království Elbriony. A obě na sebe byly moc hrdé, jak to dobře vymyslely. Napsala a ilustrovala Dorota Špásová, Špásová, 4. ročník

Mimozemšťani To vám byla jedna malilinkatá planeta. Na ní žili mimozemšťani. Všichni byli stejní, trochu nám podobní, ale na druhou druh ou stranu hodně moc zvláštní. Oči mají mají na nohou, uši místo prstů a pusu dokonce místo kolen. To je zvláštností, viďte. Ale přeci jenom jeden rozdíl mají a je dokonce vidět na první pohled: Každý a těch mimozemšťanů má jinou barvu. A protože nemají žádná jména, jména, volají na sebe třeba červenej, modrej či zelenožlutej. Téhle planetě říkejme třeba Barva všeho druhu. Žijí se jim tu dobře. Ale pochopitelně nevědí, že na jiné planetě žijí také mimozemšťani. Akorát jiného druhu než jsou oni. Ta planeta má jméno Bláznivka Bláz nivka všeho druhu. Asi tušíte, proč se tak jmenuje. Protože tihle mimozemšťané pořád bláznili tak, že vyzvali tu druhou planetu na souboj. Všichni z planety Barva všeho druhu se moc polekali, ale přesto souboj přijali. Planeta Bláznivka bojovala převážně míči. míči. Zato ta druhá planeta bojovala švihadly. Když jeden mimozemšťan z planety Barva všeho druhu omráčil toho druhého, objevil na zádech malé světýlko s knoflíkem uprostřed. A ten knoflík zmáčkl a ten ostatním, atním, mimozemšťan se probudil úplně normální. Oznámil těm ost že si mají stisknout knoflík na zádech. A všichni bláznivci si ty knoflíky zmáčkli a najednou se probrali z poblouznění. Tak nakonec mezi našimi planetami byl vyhlášen mír. Napsala a ilustrovala Pavla Tvrzická, Tvrzická, 4. ročník 11

Mývali, nemyjte piškoty! Byla jednou jedna mývalí rodinka a ta měla pořád hrozný hlad. V té rodince bylo osmnáct kluků a jedna holka. Ta si kluků ale moc nevšímala. Až když se jednoho dne vydala sama na výlet do lesa. Když už bylo pozdě večer a Koralína se nevracela, tak o ni rodič rodiče dič e začali mít strach. Právě v té chvíli si Koralína vylezla na mohutný dub a začala klimbat. Rodiče se ji vydali hledat. Bloudili po celém lese, nohy je bolely, ale Koralínu nenašli. Tuto noc šli spát se slzami v očích. Ráno, když se Koralína probrala z nočního nočního spánku, měla velikánský hlad. Vydala ae proto hledat něco k snědku. Potkala lišáka Ferinu. Hned se ho zeptala: "Nevíš o něčem na zub?" Lišák se lišácky pousmál a povídá: "Náhodou jdu od chalupy na rozcestí a viděl jsem tam krabici piškotů. Ale to víš, já sladký nejím, tak jsem ji tam nechal. Ale voněla krásně! Jestli si pospíšíš, určitě ji tam ještě najdeš." Koralína na nic nečekala a rozběhla se rovnou k cíli. V bříšku už jí pořádně kručelo, jak se na sladké piškoty těšila. Proto když uviděla voňavou krabici, srdíčko jí poskočilo radostí. Popadla krabici a utíkala k nejbližšímu potůčku, protože jako každý správný správný mýval, si i Koralína každé jídlo musela pečlivě umýt. Vzala do paciček první piškot, ponořila ho do vody, a když packy vytáhla, piškot nikde. "To mi ho asi snědla nějaká mlsná rybička," pomyslela si Koralína. Zkusila to s druhým piškotem a stalo se jí to samé. I s dalšími piškoty to dopadlo stejně. Koralína už byla nešťastná a měla čím dál tím větší hlad, když zaslechla chichotání staré vydry: "Copak nevíš, že se ti piškot ve vodě rozpustí? To ti určitě poradil lišák Ferina! Ráno tady šmejdil kolem. Jestli se chceš najíst, piškoty neumývej." A od té doby mývali piškoty nemyjí. A Koralína? Ta po příchodu domů začala honem kamarádit se svými bratry bratr y a byla ráda, že se od nich spoustě spoustě věcí přiučila. Napsala Napsala a ilustrovala ilustrovala Barbora Mašková, Mašková, 4. ročník

O králi, co chtěl dračí zub Byl jednou jeden král. Jmenoval se Pavel Čtvrt tvrtý tvrtý . Jak už už to tak u krá králů bý vá, mě měl tř tři dcery. První První se jmenovala Radka, druhá druh á Šárka Šárka a tř třetí etí Tereza. Tenhle král Pavel strašně toužil po dračím zubu. Jestli jste o tom ještě neslyšeli, dračí zub bývá kouzelný. Dokáže splnit i to nejpodivnější přání. Pavel hledal tenhle zub do dnešního dne 12

celkem šest let. Zubů objevil poměrně dost, ale nikdy se mu dosud nepovedlo najít ten pravý. Jeho dcery se mu tak trošku vysmívaly a říkaly mu, že žádní draci neexistují. Ale král jim dne… odpovídal, že jsou zprávy o tom, že kdosi už draka viděl. A skutečně, jednoho dne Když tenhle den se Pavel opět vydal hledat draka, zapadl za ním padací most. Pavel tiše si hvízdaje projížděl lesem. A právě tehdy si jeden drak, co tu nedaleko žil, umínil, že se zase po čase vydá podívat na lidi. Že už je dlouho neviděl. Právě když letěl nad hradem, spatřil tři dívky, jak si hrají s míčem na nádvoří. Okamžitě slétl na zem, popadl Terezu a odletěl s ní do skal. Jakmile se Pavel vrátil vrátil z lovu, viděl, že je zle. Obě zbylé dcery zastihl v pláči. "Tatínku, hrozný drak odnesl naši Terezu. Támhle do skal," škytaly holky jedna přes pře s druhou. Pavel zavolal stráže, aby pohlídali celý hrad před drakem. Netrvalo to dlouho a drak se vrátil. Chtěl si odnést další princeznu. Pavel se mu postavil: "Princeznu vyměním za jeden tvůj zub." Co myslíte? Ano, uhodli jste. Drak souhlasil. Jakmile Pavel Pavel držel zub v ruce, okamžitě vyslovil své přání. A můžete znovu hádat, jaké. Od té doby žijí všichni v tomhle království společně a jsou velmi spokojení. Napsal a ilustroval Ivan Pytlík, Pytlík, 4. ročník

Bajka Že zvířátka lidem závidí? V bajce nás o tom poučí.

Kočka a myš Kočka Micka si vyšla k řece na procházku. Cestou uviděla myšku Šedivku. Jeden skok a myška byla v kočičí tlamě. Kočka si ji hrdě přinesla na dvorek. Myška pískala a prosila: "Kočko, kočičko, prosím, splň mně poslední přání." Kočce bylo myšky líto, a proto se jí zeptala: "Myško, jaké je to tvoje poslední přání?" "Doma mám tři sestry, chtěla bych se s nimi rozloučit. Hned se ale vrátím a pak si se mnou dělej, co budeš chtít." Kočka dobračka přání vyslyšela: "Nu běž 13

tedy, ale hned potom se vrať!" vrať!" Myška utíkala, co jí tlapky stačily. Kočka se jí však nedočkala. A tak malá myška nachytala kočku. Poučení: Nezáleží na velikosti, ale na chytrosti. Napsala Napsala a ilustrovala ilustrovala Pavlína Pavlína Frošová, Frošová, 4. r očník

Nevsázej se o něco, co neuděláš Potká se beran s jelenem jelenem na lávce a beran praví: "Jelene, uhni mi z cesty." "Proč bych se uhýbal, uhni se ty, co já, ty se uhni," odpoví jelen. Beran tedy navrhne: "Tak se vsadíme, kdo hlavou shodí strom." Jelen se hned ptá: "A o co se vsadíme?" "No přeci ten, kdo vyhraje, kdo projde po lávce první." A tak se každý rozešel na jednu stranu. Jelen v tu chvíli vykřikne: "Tak se koukej, berane, ten strom bude bude na zemi, než řekneš švec." A byla to pravda, rozběhl se a strom byl na zemi raz dva. Tím jelen úkol splnil. Ale teď musíš ty, ty , berane. Beran se rozběhl dlouhými skoky, ale strom se ani nehnul. Zkusil to tedy ještě dobu, bu, než pochopil, že prohrál. jednou, ale ani pak strom nespadl. Zkoušel to ještě dlouhou do A tak jelen prošel po lávce jako první. Poučení: Nevsázej se o něco, co neuděláš. neuděláš. Napsala a ilustrovala Pavla Tvrzická, Tvrzická, 4. ročník

O pyšném domácím křečku a skromném polním křečku Byl jednou jeden domácí křeček. A ten křeček byl hrozně pyšný. Jednou dostal dopis od polního křečka. V tom dopise stálo, že má polní křeček narozeniny a že zve všechny své kamarády. Tak aby taky přišel. Pyšný domácí křeček si vzal na sebe nový černozrzavý kožíšek a vyrazil za polním křečkem. Cestou si ukrutně stěžoval, jak si urousal svůj nový kožíšek. Když se přiloudal k domečku polního křečka, všichni už na něj čekali. Polní křeček pozval také pana Krysu a paní Myšku. Polní křeček vyndal ze své spížky dort. Domácí křeček se zachechtal a říká: "Tohle je tvůj dort? Až budu mít já narozeniny, tak 14

to budeš koukat." Domácí křeček se vrátil po oslavě domů a čekal, čekal, až sám bude mít narozeniny. Konečně přišel podzim. Domácí křeček pozval na oplátku polního křečka. Hned mu ukázal svůj dort. Ten byl krásně vyzdobený. Poté mu ukázal svůj dárek od člověka. Byla to kočka. Domácí křeček řekl polnímu křečku, aby šel kočku kočku pozdravit. Ale kočka si myslela, že je to myš a chtěla polního křečka spolknout. Naštěstí jí polní křeček utekl, a tak snědla pyšného domácího křečka. Polní křeček byl nakonec rád, že vyvázl svým životem a že už ho nikdo nepomlouvá. Poučení na závěr: Pýcha Pýcha předchází pád. Napsala Napsala a ilustrovala ilustrovala Dorota Špásová, Špásová, 4. ročník

O holubovi, co snášel zlatá vejce Byl jeden sedlák a ten choval zázračného holuba. Zázračný byl v tom, že snášel zlatá vejce. Každý den jedno. Sedlák vejce pilně sbíral a vždy v sobotu s nimi vyrazil do blízkého města na trh. Vejce prodal a vydělané peníze si ukládal ve spořitelně. Rozhodl se, že až našetří, přikoupí si pole a začne hospodařit ve velkém. Šlo to však pomalu, peněz mnoho nepřibývalo a sedlák byl den ode dne netrpělivější. Jednoho Jednoho dne ho napadlo, že by mohl holuba zabít. Uvnitř určitě najde spousty zlatých vajec. Ta by pak prodal najednou a tím by získal všechny chybějící peníze. Vzal tedy nůž a vydal se do holubníku. Milého holuba chytil a ostrým nožem zabil. Jaké bylo jeho překvapení, když v něm nenašel ani jedno jediné malinké vajíčko. Bohužel, čas nejde vrátit. Tak milý sedlák přišel o holuba i o zlatá vejce. A z toho plyne poučení, že není dobré být nedočkavý, je lepší si počkat. Napsala a ilustrovala Markéta Řezáčová, Řezáčová, 4. ročník

O šnekovi Byl jednou jeden slimák a ten si jednou vyšel do lesa na vycházku. Cestou potkal šneka a říká mu: "Šneku, řekni, že jsem nejkrásnější na světě." "Neřeknu," odpověděl šnek. "Tak dobře, když nechceš říct, že jsem nejkrásnější, tak se vsadíme vsadíme o to, kdo za jeden den okouše třináct kytek. Ten bude nejkrásnější." A tak to taky bylo, slimák kousal, kousal, ale najednou mu začalo být špatně. Lehl si do trávy a usnul. Šnek zatím okousal třináct květin, a když 15

se slimák vzbudil, už byl hotový. A tak tak slimák musel říct o šnekovi, že je ze všech nejkrásnější. Poučení: Bere to na lehkou váhu. Napsala a ilustrovala Dorota Špásová, Špásová, 4. ročník

Báseň Rýmy, rytmy, o to běží, skládáme slova do věží.

Škola

Bleděmodrá třída

Po prázdninách do školy, kluci i holky spěchali. Co si v létě prožili, to si pak tam kreslili.

Naše třída bleděmodrá je každý žák se raduje. I náš pan učitel Šára každé ráno na kytaru hrává.

Někdo byl u moře či babičky, jiný zas jel na koníčky. V září škola volá zpět, nenechá nás zahálet.

A když dohraje, jeho hlava zaplane. Do úkolů nás ponoří, můj mozek se zapaří.

Čten tení tení, psaní psaní, počí počít čítání, to je naše zaměstnání. Bude nám to utíkat, k prázdninám zas pospíchat.

Učíme se jazyk český já bych chtěla známky hezký a když přijde matika zelenám jak paprika.

Napsal a ilustroval Pavel Rohlík, Rohlík, 4. ročník

Napsala a ilustrovala Barbora Mašková Mašková, šková, 4. ročník

16

Seletele Do školy chodíme, copak se tam učíme? Jedna, osm, sedm, pět, násobilku nazpaměť.

Když Kdy ž je mlha, vystupuje jako ostrov z moře vy už víte, že mluvím o Kunětické hoře.

Učíme se počítání, sčítání a odčítání, sele plus tele, rovná se seletele. Dělíme i násobíme, výsledky hnedle víme. Ve čtyřce nám všecko jde, učíme učíme se výborně.

Napsala Napsala a ilustrovala ilustrovala Barbora Mašková, Mašková, 4. ročník

Pardubický kraj, krásný ráj Ve Slatiňanech na zámku, poslechnu si kastelánku. A pak honem do stájí, kobylky už čekají. Napsala a ilustrovala Dorota Špásová, 4. ročník

Hádanka Stojí kousek od Pardubic kouká na ně shora je vidět i ze Sezemic tahle stará hora. Na té hoře postavili nedobytný hrad a pod hradem prostírá se jabloňový sad. 17

V Pardubicích po Labi, svezeme se na lodi. Arnoštek už houká, pod Kuňkou tě nechá.

Do Chrudimi Chrudimi za loutkami, běžím rychle s ostatními. Stavíme se na pouti, užíváme radosti. Na Veselém kopci, ukážou mi, co chci. Všude staré chaloupky, vypadnuvší z pohádky. Napsala a ilustrovala Pavlína Frošová, Froš ová, 4 . ročník

Když začíná duben Když začíná měsíc duben duben vytáhne si šaman buben, obejde stan dokolečka, za stanem vyplaší křečka. Všude voní květiny, krtek dělá krtiny. Že má mouchy ve stanu, to nevadí šamanu. Zatančí a zabubnuje, přírodě tak poděkuje za to, že je zima pryč, že už kvete petrklíč. Tímto mocným darem přivítá se s jarem.

Uklízejte! Peřino, polštáři, natřeste se, na sluníčko zaběhněte. Hračky, skočte do skříní, dneska není čas na hraní. Vysavači, vyskoč z rohu, uklidit pokoj se musí musí znovu. Všechny drobky vysaješ, jinak se dalšího dne nedožiješ. Prachovko, ty bystrá buď, ať je prach rychle fuč. Smetáku, rychle vstávej, pavučiny vymetej. Pracujte rychle, hurá hup, ať je uklizeno na to šup.

Napsala a ilustrovala Pavlína Frošová, Froš ová, 4. ročník

Volám skřítka

Napsala a ilustrovala Barbora Mašková, Mašková, 4. ročník 18

V pokojíčku špinavo je, maminka se neraduje. Knížky po zemi se válí pastelky i méďa malý. A tak se mi honí v lebce, že uklízet se mi nechce. Kdyby tak nějaký skřítek, kterému je líto dítek,

uklidil pokojík za mě, ať udělám radost mámě! Skřítku, skřítku, přijď už honem, ať je čisto všude kolem! A já zatím u telky, budu chroupat sušenky.

Odchází už, strašlivý muž. Teď přichází k nám, jara pán. Napsala a ilustrovala Dorota Špásová, Špásová, 4.4. ročník

Den plný divů Ráno si osolím čaj, na kalendáři je první máj! Pocukruji si chleba a sestra si sem sedá. Napsala a ilustrovala Barbora Mašková, Mašková, 4. ročník

Strašlivý únor Přichází z hor, strašlivý únor. Vzal s sebou mráz, a to vše naráz.

Ve škole si sedím na trávě, dnes si jezdím na krávě. Učíme se s tapírem, Dnes je den s Aprílem. Když vyjdu ze školy, po cestě potkám modré voly. vo ly. Počítač má čtyři uši a mamka zas něco tuší.

Nebi dán, krákot vran. Nikde ves, jen černý les.

Napsala a ilustrovala Martina Janečková, Janečková, 5. ročník

19

Vyprávěnka To, co trošku zavál čas, pozveme teď zas mezi nás.

Šťastná náhoda Česk eský eský vě dec Roman Hodá Hodák objevil podivuhodnou modrostří modrostříb říb rnou lálátku, která která mu nedá nedávala smysl. "Vž "Vždyť dy ť přece synté syntéza B8O5 musí musí udě udělat divoké divoké žluté luté svě světlo, které které mělo ztuhnout ve zlato." Šťouchl do látky prstem a najednou se z roku 3085 přenesl do roku 1000 př. n. l. Ocitl se v Asgardu. Roman se podivil: "Kde to jsem?" jsem?" Vydal se po kamenité cestě dolů z kopce. Nedaleko něho se z křoví vyloupl Ódio, prasyn Ódina. V úžasu na něj zůstal civět. Kdo je ten neznámý cizinec. Musí to zkusit… zkusit "Ztratily se dva významné významné poklady. Ódinovo kopí a Thórovo kladivo. Pomoz nám, ó veliký!" veliký!" Vědec neváhal ani chvilku. Pomocí své látky vyrobil nové kopí i kladivo. Byl okamžitě zahrnut neskonalými díky. Ne že by se mu to nelíbilo. Ale chtěl se vrátit za každou cenu. významným ným organizacím Ráno ho látka přenesla zpět do jeho doby. Vědec o všem vyprávěl všem význam a vědeckým fakultám, ale žádný z jejich představitelů mu nevěřil. Tak je vzal s sebou, ale tentokrát vyráběli Excalibur. Brzy zjistili, že ona vynalezená látka je nevyčerpatelná. Roman Hodák si založil podnik, který za malý obnos nabízel cestování cestování v čase a vyrábění prastarých artefaktů a kouzelných předmětů. Lidi se jen hrnuli a Česko esko se stalo nejslavně nejslavněj ší zemí zemí světa. Napsal a ilustroval David Hájek, Hájek, 5. ročník

O našem kopci Žil byl jednou jeden pan Berk. Bydlel na kopci mezi vesnicemi Lukavice Lukavice a Miřetice. Tady na kopci si hned vedle svého domu vybudoval malou žumpu. A protože tahle žumpa byla opravdu malá, pořád mu přetékala. Dovedete si jistě představit, že to všude kolem dokola smrdělo. Každý z kopce se mu proto posmíval. 20

Čas as od času se pan pan Berk zastavil v hospodě hospodě. Samozř Samoz řejmě ejmě mu všvšichni pivař pivaři posměš posměšn ěšně říkali: ří kali: "A hele, př při šel Žumpa Berk!" Ovš Ovšem na př přezdí ezdívku to bylo moc dlouhé dlouh é, tak to lidi zač začali zkracovat, až až z toho vzniklo slovo Žumpberk. Už asi chápete úplně všichni, proč našemu kopci a vesnici na něm postavené říkáme Žumberk. Napsala Napsala a ilustrovala ilustrovala Barbora Mašková, Mašková, 4. ročník

Pejsek Alík a jeho bouda Byl jednou jeden dvorek. Na tom dvorku stála bouda. A v té boudě boudě žil pes. Zrovna byla zima a každé ráno klesal teploměr hluboko pod nulu. I přes den trval velký mráz. Jednoho rána se pes po probuzení nemohl dostat ze své boudy ven. Ze střechy přes vchod boudy sahaly velké rampouchy. A právě ty mu bránily, aby vyšel z boudy ven. Začal tedy strašně štěkat, aby ho jeho pán slyšel. Jeho páníček zrovna zrovna pil horký čaj. Jakmile uslyšel štěkot psa, vzal si ze skříně bundu, nasadil si sněhule a rychle vyběhl ven. Ale nikde nikdo, jenom pes štěká. štěká. Pán přišel blíž k boudě a říká: "Copak Alíku, že tak štěkáš?" Potom si všiml rampouchů. Honem je utrhl. Pes Alík rychle vyběhl ven, protože už velmi nutně potřeboval čůrat. A byl velmi rád, že to nemusel udělat ve své boudě. Jeho pán mu potom dal rohlík a trochu teplého mléka. A od té doby každou zimu je Alík u svého pána v domku. A pijí spolu teplé mléko. Napsala Napsala a ilustrovala Dorota Špásová, Špásová, 4. ročník

Kapr Blesk Ach ty Vánoce, zase musím bleskově uprchnout do nevypuštěného rybníku. Rychle plavu po řece. Hlavně pryč. Najednou se mi staví do cesty veliká síť. Snažím ji přeskočit, ale je obrovská. Už mě mají. Najednou Najednou povolují kolíky a síť se rozpadá. Pokračuji v cestě, na řece je však další překážka, kaverna, která vede do potoka. Proud je moc silný. Končím v potoce. Po minutě mrskání mě objevují rybáři. Tak to je můj konec. Co teď? Chytají mě do podběráku. S tím tím už moc nenadělám. Odvezli mě před obchod. Koupí si mě asi nějakej 21

dědek. Taky Taky jo. Po hodině jsme dorazili k němu domů. Pokládá mě na stůl. Kam to jde? Aha, nese si palici. Netrvalo dlouho a klepl mě. Už si ani nepamatuju, co se se mnou dělo dál. Napsal a ilustroval Pavel Rohlík, Rohlík, 4. ročník

Babička v lese Babička s dědou rádi chodí do lesa na houby. Jelikož děda ví, že babička nemá správnou lesní orientaci, vždy jí říká: "Nechoď daleko, ať tě nemusím hledat." Babička se tomu vždycky usměje a pomyslí si něco něco o tom, ať se děda vypovídá. Letos v létě se s nimi vypravila na houby i moje mamka. Děda hned na kraji lesa pronesl své známé varování. Každý si vzal malý košíček a rozešli se hledat houby. Po krátkém čase zjistili, že nikde nevidí babičku. A neodpovídá ani na zavolání. Když se ani po hodině neobjevila, začalo velké pátrání. Dědovi se naplnilo jeho varování, babička tentokrát skutečně zabloudila. Došla při hledání hub až k rybníku, kde kvetou růžové lekníny. V tu chvíli věděla, že je zle. Sedla si na pařez pařez a dala se do breku. Byla hrozně ráda, že po nějaké době uslyšela volání a nakonec spatřila i známé tváře. Od té doby babička pořád u lesa slyší dědovo vylepšené varování: "Příště si hledej cestu domů sama, jak dlouho chceš." Ale my všichni víme, že je to to myšleno v legraci. Z toho všeho vyplývá, že se nemá všechno brát na lehkou váhu. Příhoda mi připomněla také přísloví: "Tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne." Napsala a ilustrovala Pavlína Frošová, Frošová, 4. ročník

Kočka v řece Odmalinka Odmalinka mám ráda zvířata. zvířata. Nejdříve to byla plyšová a později živá. Nejvíce jsem si oblíbila kočky. Před dvěma roky měla kočka Líza na seně koťata. Chtěla jsem si je pohladit. To byla chyba. Kočka měla o ně strach, tak mně podrápala ruku. Rozzlobeně jsem ji vzala do do rukou a vhodila do řeky. Kočka rychle vyplavala, oklepala ze sebe vodu a utíkala na sluníčko. Za chvíli byla její srst suchá. Několik dní se mě bála. Nejhorší bylo to, že koťata jsem uviděla, až když začala běhat. Jejich máma je dobře schovala. Lízu máme stále a jsme velké kamarádky. Napsala a ilustrovala Pavlína Frošová, Frošová, 4. ročník 22

Ludvík a já Jednoho dne jsem se vydala s Ludvíkem na lov peněženky. Den předtím jsme totiž našli starší peněženku po dědečkovi. Nacpali jsme ji trávou a listím, jako že v ní jsou stovky. Sehnali jsme si vlasce na ryby a šli společně k lesu, kde vede silnice. Je to taková ta vedlejška, co po ní moc aut nejezdí, spíš kolaři a pejskaři se svými miláčky. Tam jsme uvázali na jeden konec vlasce peněženku a druhý konec jsme uvázali na mírně ohnutý stromek tak, aby to pérovalo. Zalehli jsme za ten stromek. Lehce jsme ho drželi a čekali, čekali, jestli se někdo nezastaví u té peněženky. Jak jsme tak čekali, najednou nám na vlasec najelo auto. Rychle jsme pustili stromek a opatrně vykoukli. A kdo to nebyl? Policie, co nás chrání a pomáhá nám. Rychle pryč! Jeden policajt se rozběhl za námi, ale ten druhý se naštěstí nenamáhal. Tomu prvnímu prvnímu jsme lehce utekli lesem až do naší vesnice. Schovali jsme se u nás doma. Policisté na nás nikdy nepřišli. Ještě Ještě dnes bych se tomu smála. Napsala Napsala a ilustrovala ilustrovala Pavlína Pavlína Dušková, Dušková, 5. ročník

Jarní brouci Na paloučku u lesa nedaleko našeho rybníka bydlela přes jaro a léto cvrččí rodinka. Jednoho dne si cvrččí maminka zavolala svého synka a povídá mu: "Rosteš jako dříví v lese. Přihlásím tě na nějaký hudební nástroj." Cvrčci odjakživa hrají na housličky, proto náš cvrčík dostal housle a vypravili ho na hodinu hraní. Tomu se to ale tuze nelíbilo. Byl by si raději hrál na louce s kamarády. Tatínek se ale na něj přísně zatvářil zatvářil a náš cvrčík okamžitě vyrazil. S housličkami pod paží. Kousek o paloučku si hrála malá chrousťata s míčem. Cvrček neodolal, položil housličky do trávy a začal si s nimi kopat. Chriusťata hrála jako o život a náš cvrček taky. Po chvíli zařval góóól a prudce kopl do míče směrem k brance. Řacha jako vrata. Jenže prásk! A housličky se rozpadly na několik kousků. Naštěstí právě v tu chvíli šel kolem tesařík. Viděl brečícího cvrčka. Začal se ho vyptávat, proč brečí. Cvrček mu to všechno vypověděl. Tesařík ho h o vzal za ruku a šli spolu do jeho dílny. Tady mu tesařík vyrobil nové housličky. A od té doby chodí cvrček pilně na hodiny houslí. Bez protestu. Napsala Napsala a ilustrovala ilustrovala Markéta Řezáčová, Řezáčová, 4.4. r očník 23

Permoník Permoník, jak všichni víme, straší většinou v lese nebo v jeskyni. Tenhle duch jménem Prskavka straší ale v boudě psa. Má moc rád psí granule a blechy, a právě bouda je pro tuto potravu jako stvořená. Prskavka má dlouhé ohnivé vlasy a malou hlavu, protože bydlí v malé jeskyni, kterou si vyhřívá svými vlasy. vlasy. Postavu má drobnou, aby se vešel do jeskyně, kde bydlí. Oči má modré, nos jako bambulku a uši, ty má kulaté. Je hodný, má ale jeden zlozvyk - dloubání v nose. Tomu se věnuje rád a téměř pořád. Vždy večer se přiblíží k boudě, vystraší psa, vezme si jeho granule a místo nich tam dá lentilky. Jakmile spatří nějakou boudu, je jasné, že místní pes přijde o granule. Přesto má nejvíce rád perníky. To je také slyšet v jeho názvu. názvu. Permoník. Napsala Napsala a ilustrovala ilustrovala Pavla Tvrzická, 4.4. ročník

Pravěký zemědělec Kdesi na území našeho státu žil v dávných dobách kmen, jehož jméno znělo nějak jako Čern erná erná kost. Ž ili zde prá právě v době době, kdy zač začalo dochá doch ázet k oteplová oteplování naší na ší planety. Ledovec ustupoval, ubý ubý valo lovné lovné zvěř zvěře, ěře, a tak naš naši lovci se zač začali usí us ídlovat na jednom mí mí stě stě. Stá Stávali se z nich země zemědělci. A protož protože to byli země zemědělci, mě mě li k dispozici mnoho nástrojů, které si sami vyrobili. Jednou se přihodila dosud nevídaná věc. Malý syn náčelníka náčelníka kmene Drápek utekl pryč i s jedním vzácným nástrojem. Byla to kamenná sekera. Dnes nám nám to přijde hodně k smíchu, ale tehdy jim dalo poměrně dost práce, než tenhle nástroj vyrobili. Malého Drápka hledal téměř celý kmen. Všichni, kdo jen trochu mohli, a nemuseli strážit tábořiště, po něm pátrali. Hledali všude na celém jejich území, ale nenašli ne našli ho. A tu jeho matku napadlo, že by snad mohl utéct za hranice jejich území. To sice bylo hodně riskantní, ale ne nemožné. A tak se tam vydali. Hledali a hledali. Až po dlouhém čase uviděli něco nečekaného. Jejich Drápek seděl na stromě štěstí a nechtěl nechtěl slézt. Prosili ho, ale on jim odpověděl: odpověděl: "Slezu, až budu mít štěstí a támhle na tom paloučku bude velké zvíře a já ho zabiju." Jakmile to dořekl, stál na paloučku nějaký zatoulaný mamut. Drápek rychle slezl ze stromu, popadl sekyru a hr 24

na něj. Začal ho zle sekat, až se milá sekyra mamutovi zaryla do krku a on padl na zem jako podťatý. Protože by jim trvalo moc a moc dlouho, než by milého mamuta dopravili do své osady, rozhodli se vybudovat novou osadu. Právě zde na tomhle mamutím paloučku. A nakonec to bylo velmi moudré rozhodnutí, protože právě zde na paloučku byla velmi úrodná hlína. A náš Drápek? Tak ten se stal náčelníkem kmene. Všem se dařilo velmi dobře, na paloučku vypěstovali mnoho obilí, takže netrpěli hladem jako některé okolní kmeny. Napsala a ilustrovala Dorota Špásová, 4. ročník

U Ukrkaného kance Ve středu naší vesnice stojí odjakživa hostinec U Ukrkaného kance. Zde se scházejí rolníci a bezzemci z okolí. Je to dvě patra vysoká budova sroubená z tlustých klád. Její název ční na oprýskaném vývěsním vývěsním štítu, který se pohupuje ve větru. Občas i trochu zavrže. Vždy je tu dost živo, ale ne tak, jak dnes. "A ten blázen říká, že Země není ve středu vesmíru a ostatní planety a slunce neobíhají kolem ní." "Hahahahaha. A jak to teda je?" řvali ostatní na na vypravěče, vypravěče, který právě líčí historku z blízkého města. "Prý, že ve středu vesmíru je Slunce a Země obíhá kolem něj." "Chachachachacha. To je ale hlupák, ten Koperník." Napsal a ilustroval David Hájek, Hájek, 5. ročník

Povídka Z vyprávěnek už je kytka, teď na nás čeká povídka.

Karlíček nebo Kateřinka Venku mrzlo. Byla totiž zima a zároveň také Vánoce. A maminka čekala miminko. Zatím ale nevěděla, jestli to bude holčička nebo kluk. Vypravila se tedy do nemocnice na vyšetření, protože byla moc zvědavá, kdo to bude. bude. Jestli holka, nebo kluk. Od svého lékaře se při vyšetření maminka dozvěděla, že se jim narodí Karlíček, tedy Karel. A byla moc pyšná, že zrovna kluk. Hned zítra to musí všude rozhlásit, hlavně babkám 25

keculindám. Tak jim ve vesnici všichni říkali. To byla jejich přezdívka. Babky keculindy to okamžitě řeknou dalším babkám a ty dalším, až to snad budou vědět všichni. Když se Karlíček narodil, tak mu maminka kupovala samé modré a zelené věci. Jenomže když měli jednou k obědu špagety, tedy Karlíček pochopitelně pochopitelně krupicovou kaši, protože byl ještě miminko, miminko, Karlíček se hrozně pokadil a maminka ho šla přebalit. A jujda, není to Karel, ale Kateřinka! To teda je nadělení! Ale mamince to vůbec nevadilo, měla stejně velikou radost i za holku. A tak od Vánoc máme u nás nás doma Kateřinku. Napsala a ilustrovala Pavla Tvrzická, Tvrzická , 4. ročník

Jak vypadá moje země blahobytu? Jednou jsem šla z výtvarky. Za mnou byl dost náročný den. Lehla jsem si do postele, protože jsem byla splavená. Usínala jsem a usínala… usínala Probudila jsem se v jakémsi kouzelném víru. Přenesl mě na neznámé místo. Ale, ale! Místo našeho domu byl sad. "To je divné!" Nikdy jsem nevěděla, že na stromech rostou peníze! Putovala jsem po karamelové cestě. Mňááám! Kousek cesty jsem ukousla. Ta je dobrá! Šla jsem dál. Divné Divné kytky. Hodně, hodně divné. Ochutnala jsem. Ovocné kytky s příchutí ovoce! Tady jsou jablkové. Jéé a támhle mandarinkové. Hustý! Ale, pořád mi v srdci něco chybí: rodiče, rodina a možná i škola a kámoši. Hledala jsem východ. Pomoc. Pomoc. V tom okamžení se zvedl vítr a opět kouzelný vír. Totiž, ehm spadla jsem z postele. Pak mě celý den bolela záda. Napsala a ilustrovala Martina Janečková, Janečková, 5. ročník

Moje rošťárna Byl to úplně normální den před Vánoci. Shon a uklízení, aby bylo vše nachystáno, jak má být. Právě dnes se maminka chystala péct vanilkové rohlíčky. U nás doma je totiž máme nejraději. Po přípravě válu a všech surovin maminka udělala těsto a rozdělila ho na dvě várky. Poté ho vložila do ledničky, aby ztuhlo. To se totiž potom tolik nedrobí. 26

Protože Protože mamince pomáhám, vím, že si vždy kousek těsta ochutná. A když tentokrát maminka odběhla někam pryč, začala jsem z toho těsta uždibovat. Chutnalo výborně. Uždibovala jsem víc a víc, až jsem snědla skoro půlku. Kvečeru jsme začali péct. Mamince jsem ještě ještě pomohla tvořit rohlíčky na plech. Ta se začala divit, že má letos těsta nějak málo. Že by se při přípravě spletla? Mě bohužel začalo bolet břicho, takže se vše provalilo. Mamka se ale přesto nezlobila. Jen těch vanilkových rohlíčků bylo tyhle Vánoce míň. Napsala a ilustrovala Pavla Tvrzická, Tvrzická , 4. ročník

Ve středověku Jmenuji se Ferdinand. Jsem rolník u pana Gedofreje de Momiraj. Před nedávnem se mi zdál podivný sen. Ocitl jsem se v prázdném prostoru oděn v bílé zbroji. Kráčel jsem po nějaké kulaté šedivé věci. věci. Viděl jsem v dálce něco podobného, ale většího a barevnějšího. V tu chvíli jsem se vzbudil. Ještě pořád byla noc. Vzhlédl jsem k nebi a vykulil jsem oči překvapením. "To není možné, to je ta kulatá šedivá podivná věc. Himlhergot, co to je?" Odešel jsem jsem vzbudit ženu. Vše jí povídám. Kouká na mě jako vyoraná myš. Začínáme se hádat. Znám se. Ona mě opravdu dokáže vytočit. Za chvíli nože létají vzduchem. "Ferdinande, cožpak chceš, aby tě upálili za kacířství?" "Ale já ti říkám, že jsem to viděl." "A já si jsem naprosto jistá, že si to nevymýšlíš, ale teď jdi spát. Ráno to dořešíme." Tu noc, když šel Ferdinand zase spát, jeho žena zašla za panem Gedofrejem a pověděla mu, že její manžel mluví jako kacíř. Ráno Ferdinanda odvedly stráže před soud do Chrudimi. Byl svázán provazem, zneuctíván nadávkami. Dovedli ho na radnici. "Tak to je ten kacíř?" zeptal se soudce stráží. "Ano to je ten, co hlásá, že naše zem je kulatá." "Svažte ho a hoďte z mostu do řeky Chrudimky. Jestli mluví pravdu, neutopí se." Ferdinand ale ale nevyplaval. Jeho manželka se mohla znovu provdat. A po čtyřech čtyřech stech letech se objevil Galileo Galilei, matematik, astronom a fyzik. Co myslíte, na co přišel svým zkoumáním? Napsal a ilustroval Patrik Tůma, Tůma, 5. ročník 27

SciSci-fi Psal se den 23., měsíce března, roku 1996. Na obloze něco kroužilo kolem dokola. Stříbrný rotující disk. Ano, odhadujete správně. Jedná se opravdu o nějakou vesmírnou loď. Žeby mimozemšťané? Disk právě přistává na rozlehlém poli nedaleko hustého lesa. Daleká návštěva naší Země. Průzkum. Jak tu na Zemi žijeme, co tu vše roste a žije za zvířata. Už se v mém dalekohledu zjevuje jedna z mimozemských bytostí. Vypadá opravdu zvláštně: ruce podobné slepičí slepičí noze. Hlavu oválnou ve tvaru vejce s jedním velkým okem vepředu. Uši vidím dvě. O dost větší, než máme my. Zato nos - přímo chobot. Nohy srostlé k sobě, místo chodidel blány. Krk žádný, tělo do čtverce. Rozeznávám i barvu kůže. Proboha, je zelená. To snad ne! Teď se dívá přímo na mě. Pohnula jsem se. Zpozoroval mě? Začal vyzařovat rudou barvu. Rychle pryč! Nohy mám ztěžklé jako ze železa. Nemohu vstát. Uteču! Nikde nikdo. Proboha, zachráním se? Cítím, jako bych hořela. Pohybuji se mírně nad zemí. Mířím Mířím k té jejich lodi. Nastupujeme… Nastupujeme A na Zemi po nás zbyl jen spálený kruh. Napsala a ilustrovala Pavlína Dušková, Dušková, 5. ročník

Rekord Dobrý den, den , jmenuji se František Háma. Bydlím By dlím ve vesnici Hvězda. Ve škole mě velmi baví přírodopis. Dnes jsme v něm zkoumali největší známou hvězdu Antares. Ve svém volném čase chodím každý den do věštírny. Dnes vzala věštkyně talisman ve tvaru hvězdy a třikrát ho promnula mezi prsty. Najednou se objevil rudý oblak kouře a ona promluvila chraplavým hlasem: "Jsi narozen pod šťastnou hvězdou. Zítra překonáš rekord všech dob." Těšil jsem se na zítřek. Ale jen co jsem přišel ráno do školy, nabančil mi nafoukaný třídní silák Lojza. Když se mi podařilo vrátit mu alespoň jednu ránu, tak se zčistajasna objevil pan ředitel a napařil mi poznámku. Na každé hodině mi učitelé dali nějakou poznámku a pětku s hvězdičkou. Doma mi mamka řekla: "Bože, "Bože, ty jsi snad překonal rekord 28

v dostávání poznámek!" Co se stalo dál, dál, si jistě domyslíte. Můj zadek na ten den nikdy nezapomněl. Od té doby už do věštírny raději nechodím. Napsal Napsal a ilustroval David Hájek, Hájek, 5. ročník

Blátivé Velikonoce Opět po roce přišly Velikonoce. Já, ségra, Lucka a Tomáš jsme šli na koledu do Radochlína, abychom si něco vykoledovali. A tenhle rok jsme všichni vykoledovali opravdu hodně. Plný košíček vajíček a sladkostí. Domů z Radochlína jsme se vypravili zadem, přes polní cestu zasypanou kameny. Ze začátku byla cesta ještě dobrá. Ale Tomáš dostal nápad, abychom nešli do kopečka, že si to zkrátíme podél plotů sousedů po poli. Začátek ještě ušel, ale pak už to šlo ráz na ráz. Cesta se zhoršovala víc a víc. A naše boty se bořily do bláta a hlíny. Došli jsme asi do půlky a dál už to prostě nešlo. Dopředu už ani krok. "Musíme," "Musíme," pobízel nás Tomáš, "už je to jenom kousek, přece se nebudeme vracet!" Skutečně dopředu to bylo blíž, než dozadu. Nohy měly snad sto kil, ale my je vší silou tahali dál. A ještě kousek. Haf, haf! Rozzuřený pes. A čeká na nás za rohem! No super. Tak tudy to to nepůjde! "Co budeme dělat?" řekli jsme si. S nápadem přišel opět Tomáš: "Musíme to zkusit obejít přes pole." Naprosto vysílení jsme se konečně dostali domů. Bláto až za ušima. Okamžitě jsme se museli svléknout a vykoupat. Jak vypadalo oblečení a boty, ani ani vyprávět nebudu. Naštěstí vajíčka to přežila. Napsala a ilustrovala Pavla Tvrzická, Tvrzická, 4. ročník

Masožravka Jednou jsme se společně s rodiči a s Martinkou vypravili do botanické zahrady. Nejvíc mě zde upoutalo velké množství masožravých rostlin. Spolu s Marťou jsme si podrobně po drobně prohlíželi každou masožravku. Líbily se nám zvláště jejich květy. Byly úžasně vykrojené. Při prohlížení a zkoumání jsme si ani nevšimli, že všichni už odešli a my dvě zůstaly samy. A najednou 29

zhasla světla. Cvak - to se samy od sebe zamkly vstupní dveře. d veře. Tápaly jsme ve tmě. "Pozor!" zakřičela jsem, jelikož Marťa zakopla o masožravku. "Pomoc, pomoc!" Ta kytka jí chtěla sežrat nohu. Martina se rychle zvedala ze země, ale to už jí další masožravka žužlala vlasy. Podala jsem jí ruku, aby se mohla postavit. postavit. Musíme rychle utéct, blesklo mi hlavou. Cítili jsme vlnění dalších masožravek kolem nás. Určitě nás hledají. Tápali jsme podél zdi. Musíme nahmatat ty zatracené dveře. Konečně. Lomcuji zběsile klikou. Nejde to. Tahám k sobě Martinu. Vrážíme obě do dveří a snažíme se je otevřít. Povolují. Padáme na zem. Konečně venku. Mucholapka podivná! Jsou jich tu spo spousty. Hlídají další dveře. "My se snad odtud nedostaneme," fňuká Martina. Vtom dostávám nápad. V kabelce mám voňavku. Rychle ji vytahuji. "Ssssttt." Stříkám Stříkám na ty příšery kolem sebe. Konečně! Padají jako podťaté. Třepu prázdnou lahvičkou a utíkám ke dveřím. Martina je mi v patách. Užuž saháme na kliku. Ó můj Bože! Před námi snad dvoumetrová mucholapka podivná. Ta se neotrávila? Martinka k ní začala mluvit, aby aby se uklidnila. Nenápadně sahám na kliku. Dveře nejsou zamčené! Stačí, aby se stal zázrak a my mohli projít. Klepeme se obě zimou. Masožravka zpomaluje své pohyby. I jí je zima. Tuhne. Uf, jsme zachráněni. Vtom se dveře prudce otevírají. Objevuje se uklízečka uklízečka a ředitel botanické zahrady. Bylo mu do pláče, když viděl ty ubohé masožravky, ale zároveň ho to hodně naštvalo. Měli jsme co vysvětlovat nejen řediteli, ale i svým rodičům. Věřili? Nevěřili? Napsala Napsala a ilustrovala ilustrovala Michaela Šlitrová, Šlitrová , 5. ročník

Příhoda s Milanem Pytláčkem Loni o prázdninách jsme se s Milanem Pytláčkem Py tláčkem vydali k moři. Letecky. Přesněji řečeno, naši rodiče se spolu domluvili, že dovolenou strávíme u moře. Takže jsme doma pobalili. Já jsem dostala nové sandále a krásné plavky. Konečně jsme letěli. "Chorvatsko, Chorvatsko!" křičeli jsme oba po výstupu výstupu z letadla. Oba jsme už byli nedočkaví. Kdy už se konečně půjdem vykoupat do moře? Maminka ale rozhodla, že si nejdříve musíme vybalit věci. "Hotovo? Tak můžete vyrazit na pláž," rozhodla maminka. Sebrali jsme lehátka a nedočkavě vyběhli. Na pláži jsme si v kabinkách převlékli plavky. Moje nové plavky byly dvoudílné. Vršek na zavázání. Nezavázala jsem si ho nejspíš dost pevně. Takže po skoku do moře se mi vršek uvolnil. Plavky se ocitli kousek vedle mě. 30

Po výstupu z moře a příchodu na pláž jsem nemohla pochopit, pochopit, proč na mě kouká tolik lidí, a smějí se. Pochopila jsem ve chvíli, kdy mi Milan Pytláček ty plavky podával. Mohla jsem se do země propadnout. Hanbou. A ještě musím dodat, že moje příští plavky byly jednodílné. Napsala Napsala a ilustrovala ilustrovala Michaela Šlitrová, Šlitrová , 5. ročník

Rosnatka mrakodrapatka Alois chtěl vždycky pěstovat nějakou rostlinu. A protože to byl třídní frajírek, nechtěl žádnou obyčejnou, ale masožravou. Rodiče mu to po mnoha smlouváních povolili a Alois ještě téhož večera běžel celý rozradostněný do květinářství. "Tak jakou bys chtěl, chlapečku?" zeptal se Aloise starý prodavač prodavač Antonín. Alois se rozhlížel a nevěděl, jakou masožravku si vybrat. Jestli rosnatku, mucholapku, nebo tučnici. "Která je ta nejagresivnější a nejmasožravější?" ptal se dychtivě. "Nooooo," protáhl prodavač, "tu bych zrovna tobě nedoporučoval, ale jestli chceš, pojď se na ni podívat." Ukázal na železné dveře za pultem. "Rád bych se jí zbavil, ale bojím se, že je to pro tebe trochu velké sousto," říkal ustaraně Antonín, zatímco odemykal odemy kal šest ocelových zámků na dveřích. Alois se podivoval, proč je tam těch zámků tolik, ale z úvah ho vytrhl Antonínův hlas. "Tohle si obleč, jinak tě tam nepustím," a hodil mu ochranný oblek. Alois si pomyslel, to víš, že jo, dědo, na co bych si to bral, vždyť vždyť se jdu jenom podívat na ubohou rostlinku. A rychle vběhl dovnitř. To, co spatřil, ho naprosto šokovalo. Uviděl totiž rosnatku okrouhlolistou, velkou jako mrakodrap za Antonínovým květinářstvím. Pak se podíval z okna a zatočila se mu hlava. Ocitl se v tom mrakodrapu. Rosnatka měla květ a hned pod ním a okolo jejího květu vedla chatrná lávka. Alois se vydal na tu lávku. Netušil, že rosnatka o něm doteď nevěděla, ale nyní vrazila květem do lávky a Alois na ni spadl. To zdaleka nebyl největší problém. Tím bylo, že se Alois A lois přilepil na její lepidlo a cítil, jak se pomalu rozpouští. Dalším velkým problémem bylo, že jakmile Alois nezdvořile vběhl dovnitř, zamkl, aby ho Antonín hned neodvlekl ven. Teď toho hořce litoval. "Pomóc, pomóc, pomóc!" pomóc!" řval z plných sil, sil, ale nikdo ho neslyšel. Napsal a ilustroval David Hájek, Hájek, 5. ročník 31

Fejeton Přicházejí živé postavy, fejetony o nich vypráví.

Kdybych našel poklad Já, Já, kdybych našel poklad, bych část dal do muzea a část na charitativní projekty. Bylo by mi naprosto jedno, jestli bych dostal či nedostal nálezné. Doufám, že poklad bych během cesty nepoškodil, nepoškodil, nebo nedej bože nezničil. V muzeu by ho stejně zničili, ale způsobem, kterým se o té kultuře či pokladu něco dozvíme. Nejdříve by zjišťovali jeho stáří. Jestli patří do období pravěku, starověku, dávnověku, středověku, či do novověku. Obsah pokladu pokladu vždy záleží na době, z které pochází. Je tudíž blbost čekat, že v antickém pokladu najdete například Karlovu korunu nebo jiné novější poklady. Pokladů je mnoho druhů, pro někoho je to zlato, bohatství a sláva. Někomu jinému přijde jako poklad vědomosti, přátelství, domov, život a skromnost. Je přece jenom lepší žít chudší beze strachu, než se v bohatství v hrůze točit na všechny strany. Napsal a ilustroval David Hájek, Hájek, 5. ročník

Co je pro mě kamarádství? kamarádství? Přeji si mít kamaráda, který mi rozumí, chápe mé city, je aktivní, má plno zájmů, nezradí mě a hlavní nakonec: který nelže. Kamarádství pro mne znamená znamená svěřování tajemství, být dobří přátelé (a možná něco víc). Kdo by si pomyslil, že kamarádství je jen seznámení. Nene, jsou to hlavně jiné věci. Je to důkaz opravdového pouta a svěřování citů, které kamarádi navzájem pochopí. A kamarádi si pomáhají. Správný Sp rávný kamarád nelže, neposmívá se ti, pomáhá, chápe mě, svěřuje se, radí, rozumí mým problémům. Právo kamarádství se zakládá na seznámení se. Začneme tedy tím, že se představíme, řekneme si, kde 32

bydlíme a zda chceme být kamarády. Pak se kamarádství rozvijí dál a dál. Mezi těmito pouty se navazují další kamarádství. Když vás kamarád zklame, tak to je obvykle konec přátelství! Rozumní lidé si však navzájem promluví, omluví se a je všechno okay. A teď, jak by si měli kamarádi pomáhat? No, měli by se navzájem podporovat, podporovat, když se bojíte. Když se stydíte, nebo když se ztrapníte. Nebo taky vás omluví, že jste nemocný. Napsala a ilustrovala Martina Janečková, Janečková, 5. ročník

Moje babička Moje babička se jmenuje Lída. Bydlí ve Svídnici v rodinném domku se zahradou. Pracovala jako ekonomka, teď je již v důchodu. Stará se o zvířata - králíky slepice nebo kočky. Někdy, když mám volno, pomůžu jí. Spolu chodíme na procházky. Babička také ráda chodí do lesa na houby, nebo sbírat šišky. Také na zahrádce pěstuje kytky. Když je mamka v práci, probírá se mnou učení. Baví mě se s ní učit. Je hodná, učí mě šít, péct cukroví. Vypravuje mně hezké příběhy ze svého mládí. Také mně říká, že mám mluvit pravdu a chovat se slušně. Babička je hodná, mám ji ráda. A ona má ráda mě. Napsala a ilustrovala Pavlína Frošová, Frošová, 4. ročník

Výlet na kole Tuhle jsme zase jednou jeli na zmrzlinu. zmrzlinu. Vypravili jsme se do Slatiňan na kole. Bylo obrovské vedro. A v tom vedru to do těch Slatiňan byl fakt kus cesty. A my si ještě k tomu zapomněli doma pití. Jeli jsme dlouho, protože jsme měli dost přestávek. přestávek. V půli cesty jsem najednou uviděla tramvaj. Okamžitě jsem slezla z kola. Běžela jsem za ní. Ale ouha! Jakmile jsem se k ní přiblížila, tramvaj zmizela. To už jsem začala brblat. Vlezla jsem Spatřila atřila jsem krvavé koleno. na kolo a jeli jsme dál. V tu chvíli kamarád spadl z kola. Sp Naštěstí jsme měli kapesníky. Vedle nás jsem viděla bublající potůček. Osvěžím se a zároveň namočím kapesník do vody. Au! Sáhla jsem do kopřiv. To štípalo. Tak teď už jsem toho měla plné zuby. Otočili jsme se a šlapali zpátky. Táta Táta mi pak řekl, že jsem asi viděla fatu morgánu. Napsala Napsala a ilustrovala ilustrovala Martina Janečková Janečková, ková, 5. ročník 33

Obsah Pověsti - strana 2 Pohádky - strana 8 Bajky - strana 13 Básně - strana 16 Vyprávěnky - strana 20 Povídky - strana 25 Fejetony - strana 32

V almanachu se představili žáci 4. a 5. ročníku Pavlína Frošová

Pavlína Dušková

Eliška Horáková

David Hájek

Barbora Mašková

Martina Janečková

Ivan Pytlík

Michaela Šlitrová

Pavel Rohlík

Patrik Tůma

Markéta Řezáčová

Alena Vtípilová

Dorota Špásová Pavla Tvrzická

34

Redakce a grafická úprava: Lubomír Šára Vydala Základní škola Lukavice, okres Chrudim v červnu 2012. Internetové stránky: www.slovesnost.ic.cz