Almanach Klubu přátel historie v Jilemnici Transsaltum IV 2012

Almanach Klubu přátel historie v Jilemnici Transsaltum IV 2012 ♖¤♖¤♖¤♖¤♖¤♖¤♖¤♖¤♖¤♖¤♖¤♖¤♖¤♖¤ Obsah:

Čelní strana: Bývalý svobodný Vejrychův dvůr v Jilmu, znázorněný na

Grauparově mapě z roku 1765. Uvnitř: Za paní Marií Slavíčkovou, str. 2 Ing. Tomáš Hájek: Historie ponikelského ochotničení 2. část, str. 3 Jaroslav Petruška: Postřehy z konce druhé světové války, str. 11 Zdeněk Fišera: Lokalita u Hostinného, str. 12 K problematice polského vpádu do Čech v r. 1110. Rozhovor Zdeňka Fišery s Ondřejem Hájkem, předsedou Občanského sdružení hradu Nístějky, str. 17 Zdeněk Fišera: Hejtman Weyrych, str. 20 Martin Janda: Dějiny ponikelského fotbalu při příležitosti 40tého výročí založení klubu. Od roku 1972 do roku 2012, str. 21 Dr. Miloš Gerstner: Zamyšlení nad původem jména obce Červená Třemešná, str. 26 Jaroslav Pochop: Klub historie obce Kruh, str. 29 Zdeněk Fišera: Poniklá a její šlechtické sídlo, str. 30 Petr Randus: Rybníky na Jilemce anebo Co nám ukáží staré mapy, str. 33 Přemysl Špráchal: Ve stopách nejstarších osadníků na Benecku aneb Nejstarší kolonizační střípky dějepisné osad štvanických (dokončení z Almanachu II, 2009), str. 38

Redakční rada Almanachu: Zdeněk Fišera (editor), Martin Janda, Zdeněk Kosáček, Jaroslav Pochop. Poznámka: Příspěvky řazeny v almanachu podle odevzdání od autorů a tím časového zpracování do textu almanachu. V Jilemnici dne 17. srpna 2012

♖¤♖¤♖¤♖¤♖¤♖¤♖¤♖¤♖¤♖¤♖¤♖¤♖¤♖¤ ♖¤♖¤♖¤♖¤♖¤♖¤♖¤♖¤♖¤♖¤♖¤♖¤♖¤♖¤

Za paní Marií Slavíčkovou Paní Marie Slavíčková se narodila 2. února 1926 v Nové Pace. Od sedmdesátých let byla zaměstnána aţ do roku 1984 v ţelezniční stanici Stará Paka na tranzitním oddělení. Po odchodu do důchodu se po zaloţení Klubu přátel historie stala jejím trvalým členem. Přes své stáří se můţe pochlubit, ţe velice často cestuje a to díky snaze svých potomků. V úterý 19. června t. r. jsme uskutečnili kolektivní návštěvu v místě jejího pobytu a to v pečovatelském domě v Libštátě. Tímto jí přejeme další léta její činnosti, radostného ţivota a hodně zdraví a spokojenosti.

♖¤♖¤♖¤♖¤♖¤♖¤♖¤♖¤♖¤♖¤♖¤♖¤♖¤♖¤

♖¤♖¤♖¤♖¤♖¤♖¤♖¤♖¤♖¤♖¤♖¤♖¤♖¤♖¤ Ing. Tomáš Hájek

Historie ponikelského ochotničení, 2 část (1918 – 2011) Ponikelské divadlo za První republiky a Třetí říše (1918 – 1945) Po mizérii a úplném útlumu činnosti během první světové války propukla s ustavením Československé republiky nová mohutná renesance ponikelského divadla. Po celých dvacet let svobodného Československa bylo uváděno v průměru 10 premiér v sezóně! Zvláštní oblibě se těšily především operety a nový kult legionáře s sebou přinesl i velkolepé inscenace odráţející zkušenosti z nelehkých chvil světové války. Právě v této době vznikaly asi nejvelkorysejší a nejvýpravnější hry v historii spolku. Například v den výročí šesti let existence republiky (28. 10. 1924) měla premiéru vlastenecká hra Bílý lev, na které se podílelo 70 účinkujících! Takováto monstrózní představení se do uzavřených prostor samozřejmě nemohla vměstnat, a proto se odbývala v přírodě. Dle dochovaných zpráv se tak nejprve dělo na obecní návsi a později ve 30. letech - bylo pro tyto účely zbudováno venkovní divadlo. Na jeho podobu vzpomíná pamětnice paní Irena Nechanická: „Jako dospívající mládeţ jsme sledovali jak se budoval areál "Na sokolovně", kde se v přírodě vyuţíval domek pana Šíra "Vrškovskýho" a potom vedle Krafkových v tom svahu se dělala terasovitě sedadla a dole na rovince bylo jeviště. Celý ten areál byl oplocen 1,5 metrů vysokou jutovou látkou.“ [11] Paní Nechanická tedy hovoří (krom návsi) dokonce o dvou dalších venkovních místech, která byla pro divadelní produkce postupně vyuţita. Obě tyto ve 30. letech nově vzniklé lokality jsou od sebe vzdáleny jen asi 50 m. Zajímavá je zmínka o vyuţívání domku pana Šíra, který slouţil hercům nejen jako zázemí, ale zároveň tvořil pevnou oporu nákladné výpravě (to kdyţ se například před tento domek předsazovaly kulisy jiných staveb). Hlavní scénou nicméně nadále zůstával hostinec U Holubců (čp. 34). Krom jiţ zmíněného operetního ţánru nalézáme na repertoáru i klasické kusy české dramatiky - Maryšu, Lucernu, Naše Furianty a další. Doba plodné činorodosti spolku byla přerušena na podzim roku 1938, kdy byla Poniklá (ač ryze česká) násilně připojena k německé Třetí říši. Po dobu nacistické zvůle bylo provozování divadelního spolku zakázáno! Ve zcela minimální míře snad byly divadelní hry provozovány ještě počátkem okupace, jak o tom svědčí nedávno nalezený koncept plakátu představení „Milionářem proti své vůli“. Ve dvojjazyčném plakátu je obecenstvo zváno vzdělávací ochotnickou jednotou (alias Theatervolksbildungsvereinem) J. J. Kolár na 14. května 1939 za 40 – 65 říšských feniků. [14] Na dalších stranách: První: Plakáty Bílý lev (z r. 1924); druhý: Trojdílný plakát z nejplodnějšího divadelního období; třetí Rozepsaný scénář

Foto: Noc v Hlubokém (r. 1952) Ponikelské divadlo po II. světové válce (1945 - 1968 a 1980 - 1985) Po skončení války však ochotnická scéna znovu oţila, navzdory Němci vykradené spolkové pokladně a zpleněné garderobě. Prvním slavnostním představením se symbolicky stává Lucerna, která je inscenována jiţ 17. dubna 1945!!! Jedna z nejtěţších ran ponikelskému ochotničení byla uštědřena ohnivým ţivlem. Dne 25. prosince roku 1952 shořel sál hostince U Holubců. Poţár scény, která slouţila múzám jiţ téměř celé století, spolykal krom budovy také mnoţství rekvizit a kulis. Oficiální zpráva z ponikelské obecní kroniky líčí události následovně: „Dne 25. prosince v 15 hodin byl vyhlášen poplach k poţáru. promítání v kině u přádelny bylo ihned přerušeno s ohlášením, ţe v Poniklé vznikl poţár. Stále se nevědělo kde, aţ cestou jsme zvěděli, ţe hoří sál. Kaţdý spěchal, co mohl k poţáru, aby pomohl proti ohni. Spěchalo se však zbytečně. Kdyţ přispěchali občané od zdola, byl jiţ prohořelý strop i střecha. Bylo úplně bez větru a ţár ohně šel přímo vzhůru, takţe u samého poţáru se dalo dobře chodit. Tím se také stalo, ţe nechytil dům p. J. Holubce hostinec a dům souseda Jancáka. Také velká pomoc byla ve 30 cm vrstvě sněhu na střechách, který při poţáru roztál. Poţár vznikl od kouřových rour, které vedly blízko kulis a nebyla tam ochrana proti poţáru. 25. po obědě ochotníci, kteří večer měli hráti div. kus „Třetí zvonění“ na sále zatopili, aby bylo večer při divadle teplo. Zatopili, naloţili plně do kamen a odešli; dělávalo se tak pokaţdé v zimě před divadlem. Nechráněné roury se tentokráte asi rozpálily tak, ţe od nich chytly kulisy a další zařízení jeviště. Oheň byl zpozorován, aţ kdyţ vyrazil okny a střechou. Měl velmi dobrou potravu v suchém jevišti. Hasiči byli úplně bezmocni, poněvadţ neměli vodu. Poţární vodní nádrţ loni dokončená u školy, byla právě před dvěma dny proti vůli velitele hasičů V. Pičmana vypuštěna. Vypuštění nařídil předseda MNV Jan Nechanický z bezpečnostních důvodů pro děti, které na nádrţi bruslily. Hasiči zapnuli stříkačku na potůček, co protéká obcí. Mělo to následek poškození stroje pro nedostatek chlazení. Tak byli přinuceni všichni nečinně přihlíţet k zničení majetku ochotníků a celého sálu, ze kterého zbyly holé zdi a popel. Tělocvičné nářadí bylo zachráněno aţ na ribstoly, které jiţ nebylo moţno ze stěn odmontovati. Škoda byla odhadnuta na 1 000 000,- Kčs. Zase se bude muset cvičit ve škole.“ [7] Dlouholetý ochotník pan Jindřich Holubec (1893 - 1977) ve svých pamětech vzpomíná na poţár takto: „Jak bolestně se všech dotkla však zpráva, ţe divadlo 25. prosince 1952 vyhořelo... Byl zničen téměř všechen inventář, všecka snaha dlouholetých horlivců lehla popelem. Nejprve zařizovali se z vlastních prostředků a kdyţ bylo uţ dobře, ušlechtilé dílo ţivotního přičinění náhle přišlo v zmar. Byl to ţal, který nejvíce zasáhl ty, kdo po léta nezištně se starali o povznesení kultury, byl to smutek pro celou naši ves.“ [8]

Přesná příčina poţáru nebyla soudy jednoznačně prokázána. [13] Ohnivý kohout tak na Boţí hod symbolicky uzavřel těţký rok pro pana Holubce, majitele sálu, kterému byla během roku 1952 zlikvidována státní mocí ţivnost. (Abychom byli přesní: Hostinská ţivnost panu Holubcovi zakázána nebyla, pouze mu byly zastaveny dodávky piva a limonád. Své podnikání tak ukončil po několika bezvýsledných protestech a stíţnostech „na vlastní ţádost“ s ironickým dovětkem „Pětiletce zdar“!) Snahy o obnovení a zvelebení vyhořelého sálu, k nimţ se dochovala výkresová dokumentace, nebyly, ţel, realizovány. [14] Torso jediného skutečného divadla, které v Poniklé kdy bylo postaveno, tak po několika letech pustnutí vyuţilo nově vzniknuvší JZD, které si zde vybudovalo kanceláře a technické zázemí. Tomuto účelu slouţí budova dodnes. Do jisté míry překvapivě vyřešili ponikelští ochotníci situaci, kdy se ocitli bez divadelního sálu. Namísto přesunu do nedávno vystavěného (roku 1949) víceúčelového zařízení ponikelské přádelny (taneční sál s jevištěm a oponou, závodní jídelna, ubytovna...) zvolili azyl v hostinci U nádraţí (jinak téţ U Englerů, U Trýznů) na Přivlace. Tedy v té době ještě v sousední vesnici, neboť Přívlaka se stala součástí Poniklé aţ roku 1960. Příčinou této volby byla krom jisté rivality „hoření“ a „dolení“ Poniklé snad i krásná malovaná opona Libuše věštící, nalézající se v přívlackém hostinci. Ponikelská opona (patrně) s tímto motivem byla jednou z nejcennějších obětí výše popsaného tragického poţáru sálu U Holubců – na rubové straně byla opona zcela popsána jmény představení, která za ní byla inscenována. foto: Líčidla

Parametry divadelních objektů, tak jak vedle sebe v Poniklé a na Přívlace krátce stály v letech 1949 – 1952 můţeme porovnat díky soupisu stavu divadelních sálů z roku 1949 [12] (U Holubců a U nádraţí), doplněný o popis kulturního domu přádelny, pro který se mezi Ponikeláky vţil název Kantýna:

Poniklá

Přívlaka

1126

396

Div. sál a kino v čp. Kulturní dům a závodní 34-23 jídelna (Kantýna)

Div. sál v hostinci "U nádraţí"

Obec počet obyvatel

Divadelní sál

Josef Holubec

SEBA

Oldřich Trýzna (jeviště majetkem Sokola)

délka hlediště

10,5

17,0 (s balkonem 21,0

10,0

šířka hlediště

10,0

8,1

10,0

výška hlediště

4,0

4,9

5,0

sedadel v přízemí

212

cca 200

220

sedadel na galerii

0

cca 20

0

míst k stání

0

cca 30

50

míst celkem

212

cca 250

270

3,7 x 3,0

5,6 x 3,8

7,0 x 3,5

šířka jeviště

10,0

6,0 (včetně zázemí 8,1)

10,0

hloubka jeviště

3,7

4,5 (včetně zázemí 5,5)

4,0

výška jeviště

3,5

4,0

4,0

220-240

220

220

4

?

0

95 ţárovek obyč. i barevných

?

3 osvětlovací tělesa

Rozhlas

ne

ne

ne

Ostatní

3 šatny

2 šatny

x

Majitel

Opona

el. Proud Rampy

další osvětlení

Ačkoliv přívlacký sál nabídl kvalitní zázemí, jeho nepříliš šťastná poloha je pro ponikelský soubor pochopitelně ztrátou. Ještě se tak prohloubilo jisté chřadnutí intenzity divadelní tvorby patrné jiţ od sezóny 1949 – 1950. (Namísto dosavadních 7 premiér ročně jsou nyní uváděny nanejvýš 3 a později jen jeden kus do roka). Roku 1964 slaví J. J. Kolár stoleté výročí existence. Při vzpomínce na slavnou minulost se však jistě vkrádají s obavou i otázky na budoucnost.

foto Nový ţivot 1960 – štace na Jestřabí v K. Přestoţe je v sezóně 1965 – 1966 přece jenom poprvé hráno v nové moderní budově ponikelského kulturního domu („Kantýna“), soubor se jiţ v roce 1968 na dlouhých dvanáct let odmlčí… Stane se tak pohádkou s tragikomicky příznačným jménem „Pohádka o bídě“. Tímto okamţikem také prakticky končí rozšiřování ochotnické knihovny, jejíţ fondy se od dob Rakouska Uherska zdvojnásobily na konečných téměř cca 1000 scénářů, ale také cca 100 dochovaných sloţek s rozepsanými úlohami k jednotlivým hrám, mnoţstvím divadelních časopisů i hudebnin. Velice zajímavou kapitolu vryl do prken, která znamenají svět, Oldřich Peterka. Svojí mimořádnou osobností vedl v letech 1980 - 1985 pod hlavičkou Svazarmu divadlo malých forem. Nastudoval se souborem pět her (Ţenichové, Dábelské klíče, Aucassin a Nicoletta, Křest svatého Vladimíra, Zelené husy). Oldřich Peterka vzpomíná na své divadelní začátky a postupné navázání na „Kolárovskou“ tradici: „První hra Ţenichové byla co nejjednodušší, neměli jsme ţádné vybavení a také jsme chtěli být co to šlo nezávislí, coţ se nám podařilo. Po úspěchu prvního divadla se nám otevřela moţnost většího vybavení ze skladu na půdě školy, kde leţely kulisy ochotníků J. J. Kolára. Pouţití starých kulis bylo malebné.“ [15] ... o čemţ svědčí i skutečnost, ţe se hra dočkala 10 repríz. Po pěti letech však divadelní aktivita na dalších dvanáct let umlká.

Současnost (1997 – 2011) Nejmladší kapitola ponikelského ochotničení se počala psát roku 1997. Na popud Pavlíny A. Holubcové byla znovu oţivena divadelní tradice pod hlavičkou J. J. Kolár Poniklá jako součást tělovýchovné jednoty Sokol Poniklá. Spolková kronika uvozuje tuto významnou událost malebně prostě: „Jednou se takhle Na Bahýnku (legendární, dnes jiţ vyhořelá hospoda v Poniklé – pozn. TH) sešlo pár lidí u piva. Povídali si a vyprávěli, aţ paní hospodská Pavlína Holubcová začala vyprávět o tom, ţe byla na představení divadelníků z Víchové nad Jizerou. Říkala, jak moc se jí to líbilo a chválila víchovské herce. Kdosi se zastal Poniklé a připomněl, ţe tady také bylo divadlo. Z vyprávění se stalo vzpomínání. Proč bychom nemohli pokračovat? Slovo dalo slovo a rozjelo se to.“ [6] Aktivity souboru se dočkali velmi vstřícného přijetí místními občany a postupně si soubor našel cestu i na krajské a národní přehlídky ochotnického divadla. Krom četných výjezdů s divadelními produkcemi po okolních obcích se členové souboru aktivně podílejí i na dalších obecních událostech, jako např. na Pohádkovém lese, či pořádání Divadelního poplesu. V průměru je kaţdým rokem nastudována jedna hra (výjimečně dvě). Největší úspěchy posledních let sklidila zpěvohra Krvavý román (účast na Národní přehlídce venkovských amatérských souborů Krakonošův divadelní podzim 2006, vyprodané Ţiţkovské divadlo Járy Cimrmana, turné po Moravě, vystoupení v Polsku) nebo loutková Jenovefa (účast na národní přehlídce loutkářských souborů Loutkářská Chrudim 2010). Hry se dočkají obvykle 5 – 10 repríz, výjimečně i více neţ 20 v případě Krvavého románu. Spolek se krom klasického činoherního divadla pro dospělé pokouší občas nastudovat i představení pro děti, divadlo poesie, nebo loutkové představení. Jen za poslední období od roku 1997 se na prknech, která znamenají svět, objevilo na 60 ponikleských umělců, valná většina z nich opakovaně. A tak tu pomyslnou káru, se kterou k nám roku 1864 přikodrcal potulný principál Baţant, táhneme chutě dál... Poslední slova tohoto skrovného vypsání základních milníků ponikelskému ochotničení přenechám opět panu Ludvíku Liškovi, kdyţ zopakuji jeho přání z roku 1914: „Aţ nastane harmonisace mezi ochotníky a obecenstvem, uznání naší namáhavé práce, aţ my, ochotníci, nebudeme stavěti svou práci jako ochotnickou, aţ pracovati budeme z lásky, aby naše idee došly splnění, aţ obecenstvo stane se vyspělým, společenským – pak teprve konati bude hra na jevišti své poslání pravé – hra v pravdě umělecká, zdokonalena byvši herci – ne diletanty, zanechá jistě stopy illuse v myslích obecenstva, stojícího na úrovni inteligence. Dobré vůle, jak v ochotnících, tak v obecenstvu dosti je. Trochu energie jen, vytrvalosti, sebeovládání, kus národního citu a dobudeme úspěchu, kterého mladší generace se dočkají a k jehoţ zdaru přispějeme i my.“ [1] Literatura: [1] JANDA, Josef: Ochotnictvo na Jilemnicku - II. díl. (přednáška L. Lišky k oslavě 50 let ponikelského divadla, 1914) [2] PETERKA, Oldřich: O ochotnickém divadle J.J. Kolár. (přednáška v rámci "Večerů při svíčce" u příleţitosti 120 let ponikelského divadla, 1984) [3] Učetní kniha Vzdělávací jednoty J.J. Kolár Poniklá z let 1899 - 1954

[4] ŠRÁMKOVÁ, Vítězslava, VALENTA, Jiří a kol.: Místopis českého amatérského divadla II. díl (N-Ţ). IPOS - ARTAMA Praha, 2002, 780s. [5] ŠRÁMKOVÁ, Vítězslava, VALENTA, Jiří a kol.: Místopis českého amatérského divadla I. díl (AJ). IPOS - ARTAMA Praha, 2001, 518s. [6] Kronika DS J.J. Kolár (po roce 1997) [7] Ponikelská obecní kronika [8] HOLUBEC, Jindřich: Vděčné vzpomínky. BOR Liberec, 2004, 92s. [9] ČERNÝ, František: Divadlo v Kotcích Panorama Praha, 1992, 478s. (RON, Vojtěch: Sousedské divadelnictví severních Čech v 18.století. - s.348-360) [10] Soubor listin okresního hejtmanství v Jilemnici – Státní okresní archív Semily [11] NECHANICKÁ, Irena: Moje vzpomínky na divadlo, 2007, 4s. (rukopis a ústní svědectví)

[12] JAVORIN, Alfred: Divadla a divadelní sály v českých krajích. I. díl, Divadelní sály. Divadelní ústředna Praha, 1949, 318s. [13] Kronika ponikelských hasičů [14] Archiv rodiny Pískových [15] Archiv MUDr. Oldřicha Peterky [16] Kronika Sokol Poniklá [17] Kronika farní společenství Poniklá

... dalšími zdroji jsou ústní svědectví a fotografické archívy ponikelských občanů, jímţ zdvořile děkuji za výpomoc při pátrání po historii ponikelského ochotničení. Foto: Plákát Bílý lev ( z. r. 1924)

♖¤♖¤♖¤♖¤♖¤♖¤♖¤♖¤♖¤♖¤♖¤♖¤♖¤♖¤ Jaroslav Petruška

Příhoda z konce druhé světové války V letošním roce jiţ uplynulo 67 roků od konce 2. Světové války a pamětníků ubývá a proto chci uvést zajímavou příhodu, která se udála 5. května 1945 ve Zlaté Olešnici na Semilsku. V té době ustupovaly německé jednotky přes naše kraje a u nás zejména na trase Trutnov - Liberec zejména po tak zvané Pojizerské silnici, která byla doslova přecpána ustupujícími německými jednotkami. Jedná část panceřové skupiny asi 60 vozidel odbočila z Jablonce nad Jizerou na Sklenařice a ve večerních hodinách se zastavila ve Zlaté Olešnici, kde došlo ke spadnutí panceřovaného auta do příkopu. Německý velitel nařídil pokračovat v přesunu a u havarovaného vozidla zůstalo ještě doprovodné vozidlo. Druhý den ráno se jim podařilo vyprostit toto vozidlo z příkopu. Němci pak okamţitě zajali dva mladé muţe Dintra a Šimůnka, které zavázali do pytlů. Mezi přítomnými lidmi tam byl i místní kovář Tonda Marků, který kdyţ to viděl, utíkal do kovárny, kde nastartoval svoji motorku BSA a sebral lehký kulomet, který měl pečlivě schovaný a se svým pomocníkem nadjel si polní cestou a zaujal palebné postavení, a kdyţ se přiblíţila obě vozidla, počal je ostřelovat. Němci uprchli a rukojmí byli osvobozeni. Jaké pak bylo překvapení, kdyţ v doprovodném vozidle byly nalezeny stovky krabiček cigaret, v té době velmi ceněný artikl. Ještě dlouho po té se linula libá vůně cigaretového dýmu v širokém okolí. Po té prohlásil Tonda Marek, přece jsem musel zasáhnout jako četař českoslovanské armády a také vyzkoušet lehký kulomet pečlivě opatrovaný a ukrytý po celou válku.

♖¤♖¤♖¤♖¤♖¤♖¤♖¤♖¤♖¤♖¤♖¤♖¤♖¤♖¤ ♖¤♖¤♖¤♖¤♖¤♖¤♖¤♖¤♖¤♖¤♖¤♖¤♖¤♖¤ Zdeněk Fišera

Lokalita u Hostinného Není snad jediný rok, kdy na našem území nebyl objeven posud neznámý hrad, tvrz či jiné opevnění. Zpravidla se jedná o terénní pozůstatky v podobě příkopů, valu, plošin a dalších terénních tvaru zaniklé stavby a její fortifikace. Přesto pak existuje určitý počet historických známých lokalit, které posud nebyly přesně svou polohou identifikovány. Severní a severovýchodní Čechy nejsou v tomto případě výjimkou. Novodobé terénní vojenské opevnění bylo zjištěno u Jablonce nad Nisou. K lokalitám dlouho hledaným a posléze objeveným patří třeba skalní hrádek Belver u Teplic nad Metují. V některých případech nelze bez archeologického průzkumu zjistit stáří dané lokality a vzniklý název je mladšího či aţ zcela současného původu. Jednou z lokalit posud bez svého jména je anonymní fortifikace, nacházející se v blízkosti města Hostinného. Není pochyb, o fortifikaci se skutečně jedná, k jejímu datování je současnost zcela dluţná. Foto: Pohled na vnitřní příkop či parkán od západní strany, vpravo vnitřní plošina:

Dnes jiţ historická odborná a naučná literatura vůbec neuvádí, ţe počátky města Hostinného jsou ve spojitosti s hradem Hostin Hradec. Doklad o tomto hradě je z Rukopisu kanovníka vyšehradského. Podle tohoto zdroje měl kníţe Soběslav I. tento hrad nechat opravovat jako opěrný bod proti dalším moţným vpádům nepřátel ze sousedního Polska. Kníţe na vánoce roku 1139 přebýval na svém dvoře Chvojno, kde se zle roznemohl. Kdyţ se mu zdaleka více přitíţilo, tak byl dovezen na svůj ještě nedostavěný hrad a jiţ dne 14. února 1140 také i zemřel. Byl to náš historik František Palacký, který lokalizoval Hostin Hradec do prostoru města Hostinného. Tento nepodloţený fakt převzal i historik August Sedláček. Jiţ v 60. letech 20. století byl ovšem tento názor zpochybněn a následně vyvrácen. Podle archeologických nálezů vzniklo město Hostinné aţ v polovině 13. století a to tak zvaně na „zeleném drnu“. Ani lokalita Nové Zámky u Hostinného tímto zmizelým kníţecím hradem nemohla vůbec být, jak před půl stoletím ještě soudil botanik Zdeněk Pilous. Mladší pokus lokalizovat Hostin Hradec na vrchol nedaleké hory Bradlo plně vyvrátil archeologický výzkum z let 1966 aţ 1968. Bývalý kníţecí dvůr Chvojno je dnes lokalizován do prostoru vsi Vysoké Chvojno u Holic a za hrad Hostin Hradec pak povaţován Hradec Králové. Někteří badatelé ovšem dnes předpokládají, ţe Hostin Hradec je opevněná lokalita uprostřed lesů, zvaná Hradce u Holic. V obou případech lze za místo dvorce Chvojna povaţovat jednak obec Vysoké Chvojno u Holic či sousední Chvojenec. Otázkou je zda ve Dvoře Králové nad Labem stával skutečně kníţecí dvůr zvaný rovněţ Chvojno. Je aţ zcela s podivem, ţe výrazné fortifikace nacházející se jihozápadně od jádra Hostinné, vzdušnou čarou necelých šest stovek metrů nikdo dostatečně nepovšiml. V odborné literatuře byl sice vysloven Foto: Hlavní plošina, před ním vnitřní příkop:

názor, ţe v poloze Na poště (zcela nesprávně Na staré poště) vůbec nikdy ţádný staroslovanský Hostin Hradec nestával. Zde je otázkou, co bylo předpokládanou lokalitou vůbec myšleno. Poštovní dvůr leţí na staré středověké cestě vedoucí směrem do hor a na Novosvětský průsmyk. Tato jinak zvaná „příčnice“ prochází po návrších na jiţní straně toku Labe a tím i Hostinného. Nejasnou otázkou pak ovšem zůstává, zda za domnělou fortifikaci byl povaţován k severu vystupující ostroh, na jeho jiţním konci se nachází usedlost čp. 349 či zmíněná fortifikace v jihovýchodním sousedství. Tato poloha přepaţením umělého opevnění na jiţní straně by byla typickým ostroţním opevněním. Po jejím úbočí na severní a východní straně vzhůru vystupuje cesta, chráněná z venkovní strany valem na způsob přístupového koridoru. Zneuznaná lokalita nejspíše nebylo další nejmenované místo. Kaţdý odborník či amatér v oboru historických opevnění musí poznat, ţe se skutečně jedná o poměrně velmi důkladně opevněnou polohu. Po své první návštěvě daného místa před několika lety jsem byl uveden omyl, ţe se v daném místě nenachází opevnění, avšak dané úvozy jsou pozůstatkem původních komunikací, vedoucích ze staré zemské stezky a příčnice a místo nelze věnovat pozornost. Tato komunikace probíhá jiţní od lokality a na její trase bývala kdysi stará pošta. Při revizi daného místa členy a příznivci Klubu přátel historieTranssaltum na jaře 2011 byl tento omyl vyvrácen. Teprve celkové zaměření lokality dne 2. května 2012 byl zásadním zlomem na celou problematiku dané lokality. Zaměřená lokalita dosahuje velikosti 80 x 110 metru. Její severní část je porostlá smíšeným lesem, jiţní část tvoří křoviska a travnaté úseky. Po stavební stránce lze dělit fortifikaci na vnitřní jádro s předhradím a výrazné venkovní opevnění se dvěma aţ třemi příkopy. Vlastní terén odpovídá okolnímu svahu, klesajícímu od jihu k severu nad strmou stráň nad labským údolím. Podle přiloţeného plánku je patrné, ţe vnitřním obytným jádrem byla severnější nepravidelná plošina o rozměrech zhruba 35 x 25 metru. Tato byla ze tří stran mimo východní obklopena vnitřním opevněním. Na jiţní straně vzniklo neveliké trojúhelníkové předhradí, zhruba veliké 20 x 30 metrů, k západu přecházející do podoby valu. Od jádra bylo odděleno příkopem, dnes ve východní části údajně zasypaným. Západní strana kolem jádra se patrně zcela sesulo do svahu. Na severní straně nelze bezpečně říci, zda se v této linii jedná o vnitřní příkop a vnitřní val, případě parkán s venkovní obrannou zdí. Na východní straně tato linie opevnění asi nikdy neexistovala. Obytné jádro a předhradí byly po celém obvodu obklopeny hlubokým okruţním příkopem. Na severní a východní straně se zachoval na venkovní straně příkopu val. Pouze na západě široký příkop s vodotečí postrádá venkovní val, tento mohl ovšem zaniknout. Dodatečným doplňkem do tohoto textu je skutečnost, ţe se jedná o přirozenou vodoteč, pokračují k severu do hlavního labského údolí jiţ velmi výraznou roklí. Příkop na jiţní straně novodobou zaváţkou směrem k východu zcela v terénu mizí. Zcela problematický je třetí venkovní příkop viditelný na severní a východní straně. Ten není chráněn valem s výjimkou krátkého úseku na severní straně. Nelze vyloučit, ţe se u tohoto úvozu nejedná o obranný příkop, ale mladší úvozovou cestu, dnes dále nezachovanou. Tomu jedině odporuje přítomnost třetího příkopu na jiţní straně, rovněţ na východní straně zasypaného. Původní cesta, která prochází koridorovým úvozem po východním boku zmíněného ostrohu od jihu z údolí od Hostinného vţdy směřovala východním směrem na Nové Zámky. Lokalita Nové Zámky je zdaleka starší poloha, patrně pravěké hradiště, později renesanční opevněný zámek ze 16. století.

Mohla se zde i nacházet komunikace k jihu na trasu po hřebenu procházející příčnice zemské stezky. Dnešní trasa cesty je aţ novodobá, zřízená majitelem usedlosti čp. 349 původně probíhala středním příkopem, Musela zde být ovšem původní spojnice na hlavní hřebenovou zemskou stezku. Po hřebeni od Vrchlabí procházela posud zachovalá Příčnice, komunikace vytvářející pokračování středověké horské stezky od Novosvětského průsmyku přes sedlo Rezek aţ na Štěpanicko. Nelze zcela bezpečně přijmout mylný či matoucí názor, ţe se o ţádné opevnění nejedná. Rovněţ nelze tuto lokalitu povaţovat za opevnění, které zde vzniklo v sedmileté válce. Na jiţním břehu Labe byly výrazné pozice rakouské armády, dodnes zčásti viditelné. Fortifikaci povaţovat za hrad Hostin Hradec je velmi málo pravděpodobné či aţ za zcela omylné. Rozsah opevnění v ţádném případě neodpovídá pouhému stráţnímu hrádku z dob kolonizace ve 13. století. I kdyţ blízkost historické komunikace napovídá, ţe ochrana stezky tu bezpochyby musela nejspíše existovat. Místu lze přičíst moţnou úlohu rezidenčního sídla, na rozdíl od většího vnitřního jádra je předhradí velikostí značně menší. Členění vnitřní zástavby je silně nejisté, není jistý ani vnitřní komunikační schéma. Přítomnosti pouhého útočiště obyvatelstva znovu neodpovídá rozsah opevnění. Bezpečně nelze ani vyvrátit aspoň zčásti zděnou zástavbu. Dřívější nález větších kamenných kvádrů můţe také pocházet ze zaniklé zděné zástavby, případně z kamenných podezdívek hrázděné nástavby. Podle zaměření lze na rozdíl od budov a věţí vlastní venkovní opevnění vcelku dobře rekonstruovat. Historicky je tato lokalita ovšem zcela anonymní. Avšak III. díl Hradů, zámků a tvrzí v Čechách, na Moravě a ve Slezsku (Severní Čechy) a to se na straně 168 uvádí vcelku zajímavý údaj. V letech 1318 aţ 1355 se Zdeněk z Valdštejna seděním „v Turnově a na Kopci.“ Za Kopec („in monte“) byl těţko hrad Chlum (dnešní Chlum-Kozlov) u Turnova, který podle archeologických nálezů byl jiţ ovšem zaniklý. Datovatelný materiál z onoho pochází pouze ze 13. století. Je zde doslova úvaha o tom, ţe „in monte“ znamená Hrádek u Hostinného, který patřil rovněţ k jeho panství. Co pak ovšem měli někteří blíţe nejmenovaní historici povaţovat za Hrádek, není pak vůbec jasné. Zda nalezená fortifikace není onen Hrádek, tak nelze potvrdit ani vyloučit. Za původce tohoto opevnění nelze bezpečně vyvrátit ani kolonizátory blízkého olešnického újezdu a to řád německých rytířů. Ti měli zaloţit po roce 1300 stráţní hrádek na nedalekém Bradle. Moţná je Bradlo právě tím posud nelokalizovaným a neobjeveným hrádkem Helfenštejnem. Za nepřijatelné je povaţovat tuto fortifikaci u Hostinného svou podobou za pozůstatek opevnění z období pruskorakouské války o bavorské dědictví (1778-1779). Předběţné hodnocení lokality zatím provedl příznivec klubu a zkušený hradolog Petr Randus z Nového Boru. Podle něho by lokalita mohla pocházet z druhé poloviny 14. století. Jedině archeologické nálezy by dokázaly tuto lokalitu blíţe datovat. Povrchový sběr nepřinesl ani jediný archeologický nález. Součástí neznámé historie je pak i smutná skutečnost, ţe v padesátých letech 20. století byla jihovýchodní část opevnění socialistickými zemědělci zcela zničena pomocí buldozérů. Lze předpokládat, ţe daná lokalita je dalším z nově objevených podkrkonošských středověkých hradů, podobně jako Rychlovský a Mladkovský hrádek (o. Semily) a nebo jiţ z dříve jiţ nalezených hradů pak Rechenburk (o. Trutnov). Jak jiţ řečeno, tak by pouze archeologický výzkum by lokalitu dokázal blíţe datovat. Věřme, ţe se skutečně pak jedná o středověký hrad a tento pak není poslední nově objevenou lokalitou.

Plánek lokality, květen 2012, zaměření a kresba autor z jara roku 2012. Popisky k plánku:

A – vnitřní plošina lokality, B – pravděpodobné předhradí, C – okolní návrší, D – část lokality zničená v padesátých letech, E – začátek rokle klesající do hlavního labského údolí, F – dolní boční část okolního návrší, 1 – vodoteč v západním příkopu, náběhu pokračujícího údolí, 2 – polní cesta, kdysi vedoucí k Novým Zámkům, 3 – cesta klesající k Hostinnému, 4 – cesta k selské usedlosti čp. 349, 5 – úseky valu kolem vnitřního jádra, 6 – vnitřní třetí příkop na jihozápadní straně, 7 – třetí příkop nebo parkán na severní straně vnitřního jádra, 8 – jednotlivé úseky venkovního příkopu, 9 – pravděpodobně první jiţní příkop, 10 – úsek venkovního valu, 11 – první příkop nebo úvazová cesta na severní a východní straně lokality, 12 – stoţár vedení vysokého napětí, 13 – terénní hrana z vnitřního boku venkovního příkopu, snad zbytek zasypané části vnitřního třetího příkopu, 14 – výběţek z prvního příkopu neznámého původu, 15 – venkovní val na severní a východní straně, 16 – terénní hrana po zaniklém úseku valu kolem vnitřního jádra.

Prameny a literatura: Anděl Rudolf a kol. 1984: Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, III. díl Severní Čechy. Praha. Hejna Antonín 1967: Archeologické nálezy a otázka osídlení severovýchodních Čech v době historické. In: Krkonoše – Podkrkonoší 3, s. 21-45. Kolektiv autorů 2010: Polní opevnění od třicetileté války do roku 1945. Jaroměř – Josefov. Kuča Karel 2000: Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, II. díl H –Kole, str. 222-227. Praha. Osobní archív autora Pilous Zdeněk 1959: Hostinné a okolí v pravěku a na počátku doby historické. Hostinné. Sedláček August 1900: Místopisný slovník historický Království českého, s. 250. Praha. Šimek Tomáš a kol. 1989: Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, VI. díl Východní Čechy. Praha. Teplý Jaroslav 1995: K lokalizaci Hostina Hradce. In: Sborník vědeckých prací University Pardubice, série C , Ústav jazyků a humanitních studii 1 (1995), s. 99-107.

♖¤♖¤♖¤♖¤♖¤♖¤♖¤♖¤♖¤♖¤♖¤♖¤♖¤♖¤ K problematice polského vpádu do Čech v r. 1110. Rozhovor Zdeňka Fišery s Ondřejem Hájkem, předsedou Občanského sdružení hradu Nístějky Ve III ročníku Almanachu Klubu přátel historie v Jilemnici publikoval dr. Miloš Gerstner na stranách 9 aţ 22 velmi zajímavý článek „900 let od taţení Boleslava III. Křivoústého do Čech“. Tato obsáhlá studie pojednává o tom, ţe tento známý polský vpád do Čech byl uskutečněný nikoliv přes Novosvětský průsmyk či dokonce podle jiných a to vědeckých úvah také přes Libavské sedlo, avšak přímo přes strmé krkonošské hřebeny. S tímto řešením pak v zásadě nesouhlasí příznivec klubu a předseda Občanského sdruţení hradu Nístějky Ondřej Hájek. Za tímto účelem byl vyhledán s ním proveden krátký věcný rozhovor. V čem s panem kolegou doktorem Gerstnerem zásadně nesouhlasíš? Nemohu v ţádném případě souhlasit s tím, ţe vojsko krále Boleslava křivoústého se do Čech dostalo přes vrcholky Krkonoš. Je to tedy tvůj názor. Konkrétně pak v hlavních bodech? Jak bych to asi nejlépe řekl. Jiţ určitě tím, co ve svém článku uvádí, tedy co můţe být v rozporu s rychlým přesunem polského vojska. Tento přechod přes hory by byl velice zdlouhavý a rovněţ velice okatý. O tom, co se děje na druhé straně hranic by se neutajilo díky zprávám od kupců přicházejících z Polska. K nepovšimnutí by neušly ohně, které v dané roční době by musely planout k potřebě vojska na vrcholcích hor. Polské vojsko muselo mít zásoby, součástí vojska byla jízda, bylo mít i zásoby pro koně. Boleslav dal svým spojencům slib, ţe na českém území nebude plenit, jiţ s tím by byl přesun před krkonošské hřebeny opravdu velmi problematický. Chci připomenout a to doufám, ţe bez sebemenší uráţky, avšak pan doktor Gerstner nemá dostatečné znalosti ve věcech tehdejší vojenské strategie a pojetí boje. Můţeš jmenovat další či podrobněji své argumenty? Na prvním místě bych chtěl hovořit o bleskovém útoku. Ten lze přirovnat k bojům s Němci za druhé světové války. Válečné operace v prostoru níţiny byly často aţ velmi snadné či zdaleka snadnější neţ přesun vojska v horských podmínkách, hlavně pak při útoku či obraně průsmyků. Podobně pak i v jiných válečných konfliktech. Není moţné přijmout tvrzení, ţe Poláci by se svým materiálním zajištěním dokázali v patřičném utajení před nepřítelem a s potřebnou rychlostí překonat tyto strmé hory. Hovořil jsi o Růţenčině zahrádce…..

Ano, tato sporná lokalita asi těţko můţe být opevnění při tomto Polském vpádu. Neodpovídá to bleskovému útoku. Příkladně pak vrchol Kotle je z dálky značně viditelný, teprve pak v měsíci říjnu. Má připomínka je v tom, ţe přes nepřístupné hory byl veliký problém se dostat, avšak přesun přes Novosvětský průsmyk byl zdaleka snadnější záleţitostí. Mohu odporovat, přes Novosvětský průsmyk existovala komunikace, která jiţ existovala, jak se na tento problém díváš? První věc, pokud tu Poláci šli, tak si tu cestu zvětšili a upravili. Spíše upravili pro vojenský přesun, muselo to být vykonáno za chodu, byla to přece zemská stezka. Jednalo se pak o rozšíření a její zpevnění. Je skutečností, ţe práce asi nebyly příliš rozsáhlé, museli by to dělat zdaleka dříve, coţ asi těţko. Původní cesta asi nebyla moc kvalitní, vše spíše děláno provizorně, ale zbudováno za chodu, tedy v době vlastního vpádu do Čech. Další otázka je v tom, ţe terén byl značně baţinatý a sloţitý na vodní toky. Pokud se to netýká úseku od Jeleníe Gory k pozdější Sklářské Porebě, tak další trasu by museli jedině budovat jiţ za chodu, kde k úpatí hor se táhly močály. Prostor pomezního hvozdu od Jelenie Gory, případně od Piechovic aţ po dnešní Rokytnici nad Jizerou byl územím nikoho. Zde si poloţme otázku: Proč nebyla třeba na vrcholu Kotle stráţ? Území bylo opravdu nikoho, patrně by tam něco stávalo. Vršky kopců nebyly vůbec vyuţity. Polsko začínalo Piechovic, české území u Rokytnice. A co by jsi chtěl nakonec ještě říci? I Hanibal nešel přes hřbety a štíty, ale přes průsmyky. Bylo nutné uskutečnit rychlý nepozorovaný přesun, tedy i se zvířaty. To je prostě skutečnost, kdy nemohli doslova tahat koně přes hřebeny. Dále se opírám o archeologické nálezy. Třeba z Razsochy u Kunčin mezi Jabloncem nad Jizerou a končinami. Pocházejí jiţ z 12. století. Tehdy byl vytvořen stráţní systém Pojizerského krajiště. Hora Stráţ nad Rokytnicí nad Jizerou měla stráţní účel. To znamená, ţe osídlení ve 12. století dáváš do souvislosti s následným stráţním systémem, vzniklým jako důsledek Boleslavova vpádu? Nikoliv. Stráţní systém jiţ v této době existoval. Je pro to argument. Podle paní archeologyně Oliny Hájkové jsou zde i nálezy z 9. a 10. století, jsou zde hrobky ze staroslovanského období. Nečekaný vpád uvedl do činnosti stráţný systém a zpráva o vpádu se dostala brzy do Prahy. I kdyţ byli zpozorování tak je nikdo neohrozil z týlu. Nebylo zde ţádné hradiště a tím síla kladoucí odpor. V Praze toho času probíhaly svatováclavské hody, proto byl k vpádu stanoven tento termín. Teprve kdyţ se vojsko dalo dohromady, tak vyrazilo k toku řeky Cidliny. Přesun Čechů a Poláků a překonaná vzdálenost odpovídá právě moţnosti přesunu vetřelců od Novosvětského průsmyku. Děkuji ti za tvůj přímý názor a tvé argumenty, předpokládám, ţe to asi nebude v ţádném případě konec další diskuze k tomuto zcela otevřenému problému.

Poznámka: Historik vrchlabskému muzea Mgr. Jiří Louda je rovněţ k přechodu vojska Boleslava Křivoústého přes vrcholky Krkonoš zcela skeptický. Pro moţnost vpádu Poláků přes Novosvětský průsmyk podle něho neexistují ţádné doklady, nicméně je tato moţnost přijatelnější. Je zastáncem oficiální verze, ţe

zmíněný vpád byl uskutečněn Libavským sedlem. Tohoto názoru byl i botanik Zdeněk Pilous z Hostinného, který dokonce prosazoval odváţnou moţnost, ţe polské vojsko dále pokračovalo od Libavského sedla k tomu účelu zbudovaným úsekem stezky přímo k Hostinnému. Po takové komunikaci by se ovšem zachovaly dodnes stopy a byla by vyuţívanou. Je nutné připomenout i zásadní skutečnost, ţe podle polské kroniky nechal král Boleslav zbudovat zcela potají novou vpádovou stezku zemským hvozdem aţ do místa, kde se navazovala jiţ na uţívanou komunikaci. A stačilo jen krátký úsek s pomocí celého vojska dokončit. Z mého pohledu není průchod přes Krkonoše, avšak ani vpád po existující stezce Novosvětským průsmykem a rovněţ tak Libavským sedlem ještě ono pravé řešení. Danou problematikou se zaobírala také dostupná literatura.

Informativní plánek všech variant, hovořících o polském vpádu Boleslava Křivoústého:

♖¤♖¤♖¤♖¤♖¤♖¤♖¤♖¤♖¤♖¤♖¤♖¤♖¤♖¤ ♖¤♖¤♖¤♖¤♖¤♖¤♖¤♖¤♖¤♖¤♖¤♖¤♖¤♖¤

Zdeněk Fišera

Hejtman Vejrych K nevšedním historickým postavám na Jilemnicku v kaţdém případě patří i hejtman Václav Weyrych Brannský. Historická postava opředená pověstmi, obdoba praţského Fausta. Kdo to vlastně byl, a co o něm vůbec víme? Václav Weyrych se patrně narodil kolem r. 1600. Pocházel ze svobodnického rodu z Branné. Nebyl ani šlechtického původu. V r. 1620 pro Jednotu českých bratří či spíše evangelíky postavil v Jilmu renesanční kostelík Boţího těla. Hejtmanem zůstal i později a to dokládá, ţe přestoupil ke katolické víře. I kdyţ z funkce panského hejtmana byl nucen nekatolíky nutit k přechodu na katolickou víru, tak bylo známo, ţe je tajným evangelíkem. Po této stránce pevně cílil s prostým lidem. Při švédských vpádech asi velmi udatně bojoval proti nepříteli. Zcela jistě drţel bojovou druţinu a podpory se mu dostalo od vrchnosti i od prostého podhorského lidu Zachovalá tradice hovoří, ţe u hrabačovského dvora došlo k bitvě se Švédy, coţ bylo doloţeno hmotnými nálezy. Podle jiného údaje se v baţině za jilemnickým koupalištěm utopila švédská jízda. Patrně došlo i k jiným jiţ zapomenutým bojům. I kdyţ se patrně nejednalo a velké bitevní střety, tak se Václavu Weyrychovi Branskému dostalo posléze nejvyšší pocty. Byl totiţ i velmi dobrým hospodářem. Za zásluhy v boji proti Švédům byl v r. 1647 povýšen kardinálem Arnoštem Vojtěchem hrabětem z Harrachu do šlechtického stavu, coţ o pět let později potvrdil i císař Ferdinand III. Psal se pak predikátem z Gemsenfelsu, tedy z Kamzičí skály. Na erbu měl mít skálu se stojícím a ke skoku připraveným kamzíkem. Ten byl nejspíše červené barvy. Vlastní štít byl modrý či lazurové zbarvený. Za kamzíkem se tyčil zelený strom, připomínající znak města Jilemnice. Nad vlastním znakem se tyčil v erbovním klenotu rovněţ kamzík. Jeho sídlem byl svobodnický dvůr v Jilmu, dnes bohuţel jiţ zcela zbořený. Kdyţ r. 1634 švédské vojsko vypálilo Jilemnici, tak povolil, aby v jeho lese bylo pokáceno dřevo na výstavbu nové školy, stará podlehla rovněţ ohni. To viditelně ukazuje na nevšední osobnost. V r. 1642 se také stal autorem urbáře štěpanického panství. Václav Weyrych byl ţenatý, jeho manţelkou byla Rozina. Jeho prvorozeným synem byl Jiří, jinak také Georg, ten po dokončení studií odešel do Itálie, kde ve Florencii se ve sluţbách velkovévody se cvičil ve válečném řemesle. Dalšími sourozenci byl mladší Mikuláš a sestra Marie. Weyrychovi potomci přeţili aţ do naší doby. Nikoliv náhodou se Weyrych stal jilemnickým doktorem Faustem. K tomu jistě pomohlo, ţe se věnoval černé magii a při pověrčivosti tehdejších lidí vzniklo asi aspoň tucet pověstí spojujících Václava Weyrycha s čerty a peklem. Coţ připomíná ve svém díle i jilemnický spisovatel Jaroslav Havlíček. Podle pověsti po své smrti propadl Weyrych peklu, po pohřbu byla jeho rakev zjištěna jako prázdná. V noci aţ do svého vysvobození jezdil po Jilmu v kočáře s koňmi. Weyrych sídlil na svém svobodnickém dvoře v Jilmu. Ten však r. 1660 prodal harrachovské vrchnosti. Následující roku zemřel a můţeme uvaţovat, kde byl pohřben. Údaj, ţe to byl dnes jiţ dávno zrušený hřbitovní kostelík Boţího těla v Jilmu je spíše domněnkou neţ skutečnou informací.

♖¤♖¤♖¤♖¤♖¤♖¤♖¤♖¤♖¤♖¤♖¤♖¤♖¤♖¤ Martin Janda Dějiny ponikelského fotbalu při příležitosti 40tého výročí založení klubu

Od roku 1972 do roku 2012 Letos uplyne 40 let od zaloţení fotbalového oddílu v Poniklé. Jako přívrţenec fotbalu a historie jsem se rozhodl přispět svojí troškou do mlýna k jistě bujarým oslavám, které budou následovat. Za výraznou pomoc při práci děkuji Františku Václavíkovi, který mi s prací výrazně pomohl svými neocenitelnými radami. Fotbal v Poniklé navazuje na činnost Sokola Přívlaka. Ten byl podle dostupných pramenů zaloţen snad 9. ledna 1921. Další činnost Sokola byla sepsána v kronice, kterou se bohuţel nepodařilo po druhé světové válce dohledat, nebo já o ní alespoň nic nevím. Z důvodů čistě ekonomických se původní název Sokol Přívlaka změnil na TJ Seba Poniklá, který byl na ministerstvu vnitra registrován v 11. únoru 1991, ale podle dochovaných pramenů se tento název pouţíval uţ v roce 1978. Poslední změna názvu jednoty byla odhlasována 17. ledna 2004 a to na TJ Poniklá. Dle dopisu ministerstva vnitra je nový název platný od 17. února 2004. Důvodem bylo, ţe ponikelská Seba jiţ oddíl delší dobu nepodporovala a její domovský závod Seba Tanvald spoluprácí téţ odmítl. Činnost Sokola se povětšinou soustřeďovala na tělocvičnu na Přívlace, nebo na malé hřiště za náhonem turbíny závodu Seba 12. Zde se provozovala rekreační odbíjená, malá kopaná, v zimě dokonce hokej, kdyţ si několik nadšenců udělalo led. Mnoho let se zde i později připravovala v zimním období i všechna naše druţstva, neţ se později budova prodala a tréninky se museli začít odehrávat ve školní tělocvičně. Ze základní školy se tréninky oddílu v roce 2010 přestěhovali do nově dostavěné obecní hala, která je novou přístavbou základní školy. Jednotlivé sportovní aktivity vedli v této původní tělocvičně na Přívlace pánové Jaromír Spěváček a Ladislav Václavík starší, kteří se později téţ velmi aktivně (spolu s Vladimírem Patočkou starším) podíleli na výstavbě hřiště. Výběr míst pro fotbalové hřiště bylo málo, ale z důvodu moţnosti vyuţívání místní ZŠ se hřiště začalo budovat na místě zvaném „Na Kozinkách“. Bohuţel toto místo je odlehlé od obce a i vzhledem k špatnému parkování a zásobě vody, rozvoji fotbalu příliš nepomohlo a těch problémů, které se hřištěm udělali nevrlí sousedé, darmo mluvit. Od roku 1989 do roku 1993 probíhaly úpravy a zvelebování našich kabin. Vlastními silami byly vybudovány nové sprchy pro rozhodčí, poloţena nová podlaha, zrenovovány půdní prostory, natřena střecha. Bylo toho ještě mnohem více, co se muselo na našich kabinách zdokonalit. Jako fotbalový rozhodčí, který má většinu hřišť v okresu Semily objeţděno celkem poctivě si dovolím tvrdit, ţe máme jedny z nejhezčích dřevěných kabin na okrese. V srpnu 1996 byl na jedné straně fotbalového hřiště vybudována tartanová dráha, s pískovištěm pro skok do dálky, coţ byla akce pod patronací Sboru dobrovolných hasičů, kteří na hřišti kaţdoročně v létě pořádají svojí soutěţ o Pohár svatého Floriána, který je patronem hasičů. O vybudování dráhy, která byla ale o pár let později odstraněna, se velmi zaslouţil pan Tomáš Klikorka a mnoho dalších, které zde bohuţel nemohu všechny jmenovat. O něčem bych se ale opravdu zmínit chtěl, to jsou další soutěţe, které na našem krásném hřišti pořádali naši milí hasiči. Byly to Okrskové soutěţe muţů i ţen, Okresní kolo hry Plamen dětí a dorostu. Krajská kola hry Plamen dětí a dorostu a dokonce i soutěţ CTIF dětí. V posledních letech bylo obnoveno pořádání dětského dne, pod patronací ţen našeho Sboru dobrovolných hasičů. V roce 2006 byly dobudovány sítě, které byla umístěna za obě branky, aby se při utkáních zbytečně nezakopávali míče a tím se zbytečně nepromrhával drahocenný čas utkání. V tu samou dobu byla dokončena silná ţelezná brána při vstupu na fotbalové hřiště, aby se na hřiště nemohlo jezdit auty.

První přípravné utkání se odehrálo 13. srpna 1972 na hřišti ve Víchové nad Jizerou a to s místní jedenáctkou a pro nás dosti nelichotivým výsledkem 12:2. Na tom samém hřišti se později odehrálo i první mistrovské utkání a to se Sokolem Kruh. Poráţka to sice znovu byla, ale tentokrát uţ alespoň pro nás trochu přijatelnější 3:5. Později se muţi přesunuli na své jiţ konečně dostavěné hřiště do Poniklé, kde spolu s ţáky začala od roku 1972 jejich pravidelná závodní činnost. Později v roce 1974 se k nim přidali dorostenci, kteří s určitou menší přestávkou (jaro 1985 aţ podzim 1987) fungovali aţ do roku 1994 a v roce 1986 dokonce miniţáci. Ti měli sice přestávku o něco delší (1988 – 2000), ale nakonec fungovali aţ do roku 2006. Přes veškerou snahu činovníků se uţ nepodařilo ani jeden z oddílů obnovit, v roce 2009 dokonce zanikli pro malý počet chlapců i ţáci. Všechna naše druţstva se po dobu své existence pohybovala na okresní úrovni, stejně jako naši současní muţi, kteří hrají v současné době okresní soutěţ, se snahou dostat se do okresního přeboru. Jejich největším problémem je podle mého názoru, ţe od roku 2006, kdy opustil místo trenéra na vlastní ţádost pan Otakar Mašek, se nepodařilo získat kvalifikovaného trenéra. Foto: Stavba kabin v roce 1972:

Jedinou světlou výjimkou je sezóna 1991 – 1992, kdy se druţstvo dorostenců probojovalo do ţupní (krajské) soutěţe, coţ by se dalo hodnotit jako náš největší úspěch v dějinách kopané. Našim ţákům se také několikrát podařilo zvítězit ve své okresní soutěţi (například v letech 2006 – 2009), ale do krajské soutěţe se nikdy nepřihlásili. Pravděpodobně pro velké vzdálenosti, které by museli po celém Libereckém kraji (do roku 2002 Královéhradeckém) absolvovat.

Jak se říká statistika nuda je, má však cenné údaje. Proto jsem se rozhodl vypracovat podle mě vcelku přehlednou tabulku o odehraných zápasech našich muţstev. Vyplívá z ní například, ţe do podzimu 2011 odehrála všechna naše muţstva dohromady úctyhodných 2212 utkání. Celkových 2212 utkání teď uţ podrobněji.

Muţstvo

Sezóny

Počet utkání Mistrovská Pohárová Turnajová

Miniţáci

Podzim 1986 aţ jaro 1988 Podzim 2000 aţ jaro 2006

147

8

8

Ţáci

Podzim 1973 aţ jaro 2010

677

41

28

Dorost

Podzim 1974 aţ jaro 1985 Podzim 1987 aţ jaro 1990 Podzim 1991 aţ jaro 1994

296

50

6

Podzim 1972 aţ podzim 2011

830

98

23

Muţi

Ke kaţdému správnému oddílu patří vedle pořádání fotbalových utkání i různé kulturní a doprovodné akce. Kaţdý rok začíná výroční schůzí všech členů, na které je volen výbor a revizní komise (u nás v Poniklé máme 2leté funkční období). Je toho mnoho, o co se zvolený výbor musím kaţdý rok postarat a výsledky jeho práce v podstatě nikdo nevidí, coţ je chyba. Ať je to starost o hřiště – kabiny, o pořadatelskou sluţbu při utkáních, o komunikaci s řídicími orgány fotbalového svazu (ten pro okres Semily sídlí od roku 2004 ve Sportovním centru v Semilech) a mnoho dalšího. Tento volební výbor se buď koná v pohostinství u Floriána, nebo v pohostinství „Pod Břehem“ , kde se následně zvolený výbor kaţdý měsíc schází. V únoru se poté koná tradiční fotbalový ples v pohostinství „Mádle“při hlavní silnici, před kterým dobrovolníci obcházejí obec s pozvánkami. Při této příleţitosti občané obce většinou něco přispějí na rozvoj fotbalu v naší malebné vesnici, coţ je pak spolu s výtěţkem z plesu jeden z největších zdrojů příjmů našeho oddílu. Něco také vydělá kiosek na hřišti při pořádání fotbalových zápasů a kulturních akcí. Dobrovolní nadšenci fotbalu prodávají jiţ tradičně pivo a párky, alko i nealko i nějaké dobroty navíc. Tak mě napadá, ţe jsem se vlastně nezmínil přímo o členech našeho výboru. Bylo jich mnoho a kaţdý se svou úlohu jistě snaţil vykonávat co nejsvědomitěji. Vypisovat tady kaţdého člena, který se třeba jen na rok objevil ve výboru naší TJ by podle mě bylo zbytečné. Zaměřím se tedy pouze na předsedy a člena výboru, který se stará o peníze (o které jde vţdy v první řadě, ţe). Prvním předsedou naší TJ byl v období 1972 aţ 1988 pan Vladimír Patočka starší, kterého v roce 1989 vystřídal pan František Václavík, který z postu předsedy odstoupil na vlastní ţádost k 1. červenci 1995. V období 1995 aţ 2004 se ve funkci předsedy vystřídali pan Vlastimil Svatý st. a pan

Josef Jandura st. V únoru 2004 byl na členské schůzi do funkce předsedy TJ zvolen pan Stanislav Kowalewski z Jestřabí, kterého v roce 2007 znovu vystřídal náš současný předseda Josef Jandura st. Většina výše zmíněných pánů si ke své funkci předsedy přibrala i funkci trenéra, pravděpodobně pro malou vytíţenost. Ať jiţ to bylo u mládeţe, nebo u muţů. Dlouholetým pokladníkem TJ byl hostinský z Přívlaky pan Josef Zemánek, kterého v 1989 vystřídal pan Vladimír Patočka st., který z funkce na vlastní ţádost odstoupil v roce 2002. Na jeden rok byl nahrazen paní Hanou Jiroušovou, kterou v roce 2003 vystřídal náš současný pokladník pan ING. Jaromír Jirouš st. Vţdy při pouti se koná kaţdoroční Turnaj o poutní koláč. První ročník tohoto turnaje se konal 25. července 1981, přičemţ turnaj ţije naštěstí dodnes. První čtveřice obdrţí ceny a to pohár, diplom s konečným pořadím turnaje a velké poutní koláče. Ostatní muţstva obdrţí diplomy se svým umístěním a nějakou drobnost. Raritou turnaje je, ţe si kaţdé muţstvo, bývá jich tak 6-10, můţe vybrat svůj osobitý název. Kaţdý rok vyvstává velký problém s nedostatkem dobrovolných pořadatelů. Asi nejzajímavějším muţstvem, které si turnaj kdy zahrálo, bylo v roce 2001 FC Niederwiese, které se v tu dobu nacházelo na horním soustředění na nedalekém Jestřábí v Krkonoších.

Foto: Ponikelští fotbalisté: Fotografie ze sezony 1997 a 1998: Horní řada zleva: Němec František, Mikulášek Ladislav, Holubec Josef (kapitán), Ing. Hoţ David, Holubec Petr, Pechal Miroslav (Koloušek), Svatý Vlastimil (vedoucí týmu). Prostřední řada zleva: Butula Jan, Kraus Pavel, Svatý Roman, Jindřišek Jiří, Klikota Tomáš, Krafek Aleš, Ing. Jirouš Jaromír (trenér). Dole: Jirouš Zbyněk, Harcuba Václav. Občas se zde dokonce odehrály takzvané speciální zápasy, čímţ nemyslím ani tak výše zmíněný poutní koláč, ani časté zápasy naší staré gardy (muţi nad 35 let) se sousední Víchovou, se

kterou má náš oddíl asi nejlepší vztahy ze všech. Právě do Víchové, chodí většina našich hráčů dorosteneckého věku, kdyţ nedáme dohromady vlastní dorostenecký tým. Pak jsou tací, kteří jdou hrát do nedalekého Jablonce nad Jizerou. Při příleţitosti třiceti let fotbalu u nás se uskutečnilo přátelské utkání s muţstvem známých osobností FC Radioţurnál, který byl snad poprvé v našich dějinách komentován a to známým rozhlasovým reportérem panem Vopršalem. Pro velký úspěch této akce se další rok pozvala známá Pivrncova jedenáctka (na 5. července 2003), se známým kreslířem Petrem Urbanem, který na našem hřišti nejen hrál, ale i podepisoval svoje knihy a kalendáře. Při příleţitosti oslav 650 let historie obce, se k oslavám připojili i fotbalisté. Na fotbalovém hřišti se tedy uskutečnilo 3. července 2004 utkání mezi našimi muţi a týmem XI Internacionálů Slavie Praha. Bohuţel toto utkání bylo velmi nepříjemně ovlivněno špatným počasím. U zápasů podobného typu nikdy nejde o výsledek, ale spíše o radost ze samotného zápolení, proto je ani neuvádím. Je dobře, ţe se fotbalový oddíl nestará jenom o fotbal, ale pomáhá i s aktivitami, které s fotbalem přímo nesouvisejí. Mezi takové sportovní aktivity patřila ponikelská specialita rejdovačky, které pořádali nejprve Sokol Přívlaka a později také TJ Seba Poniklá. Většinou se na nich finančně podílejí i ostatní ponikelské organizace. První soutěţní ročník se uskutečnil v sobotu 15. března 1970 za krásného slunečného počasí a s velikou diváckou podporou, která se většinou rekrutovala z přilehlé osady Jilem. Start byl u pohostinství „Tábor“ s cílem v „V Haťi“ pod Janouchovými. Není od věci připomenout, ţe přeborníky tohoto prvního ročníku se stali František a Ivan Holubcové z Poniklé, kteří svá vítězství později několikrát zopakovali a stali se tím historicky nejúspěšnějšími účastníky závodů. Pro nedostatek sněhu musela být trať někdy zkrácena a to v ročnících 1973, 1979, 1980,1981, 1984,1987 a někdy museli být zrušeny úplně. Přesto je dobře, ţe se rejdovačky konají s jistými přestávkami dodnes. Od roku 1996 se na fotbalovém hřišti koná poslední dubnový den pálení čarodějnic. Před tím se akce konala na louce „Na Skalce“. Jedná se o prastarý zvyk, dochovaný ještě z pohanských dob. Z tradice se dodnes zachovalo zapalování vatry, která se den před akcí připraví. Vatra je spojená většinou s lampiónovým průvodem. Děti si opékají špekáčky, točí se pivo a jí se ponikelská specialita – sejkory. Samotný fotbalový oddíl pořádal také několik sportovních odpolední na fotbalovém hřišti. Bylo to v období let 1986 aţ 1991 a soutěţilo se v opravdu netradičních disciplínách. Muţi házeli prázdným hliníkovým sudem a ţeny ţehličkou. To jen děti soutěţili relativně v normálních disciplínách - běh, překáţková dráha, skok do dálky. Moţná by nebylo od věci uvést si přeborníky v těchto netradičních disciplínách. Mezi ţenami drţí rekord Blanka Nováková, která ţehličkou hodila 15 m, mezi muţi to byl sudař Josef Hubáček s vynikajícím výkonem 10,3 m. Několikrát se zde dokonce konalo takzvané Spojení západu s východem. Od západu slunce aţ do jeho ranního východu zde hrála hudba, tančilo se a zpívalo. Nebo odsud děti vycházejí na svůj Pohádkový les, coţ je dlouholetá akce Obecního úřadu, v jehoţ majetku fotbalové hřiště je. Fotbal je prostě fenomén. Snad na kaţdé vesnici se muţi, dorostenci, ţáci honí za oním, jak ho někteří nesportovci nazývají, kulatým nesmyslem. Je třeba zajímavé, ţe počet ochotnických divadelních spolků se s těmi fotbalovými opravdu nedá srovnat. Fotbal měl, má a vţdycky bude mít spoustu starostí, ale přejme si, aby je ještě mnoho let úspěšně překonával a našim fotbalistům do dalších let mnoho úspěchům a střelených branek.

♖¤♖¤♖¤♖¤♖¤♖¤♖¤♖¤♖¤♖¤♖¤♖¤♖¤♖¤ Dr. Miloš Gerstner, člen Společnosti ochránců památek ve Východních Čechách

Zamyšlení nad původem jména obce Červená Třemešná. Červená Třemešná je mnoha turistům známá svoji staročeskou roubenou hospůdkou U Fátorů. Bývá otevřená v pátek a v sobotu zvečera aţ do nočních hodin a v neděli odpoledne. Scházejí se tu hosté z řad místních občanů, chalupáři ze vsi a okolí a kolemjdoucí poutníci. Probere se tady všechno moţné, však to mnozí znáte, kdyţ potřebujete něco na vesnici sehnat, zajdete do hospody. Pokud někam při výletech po vlasti české přijedu, zajímám se hlavně o historii. Tady v Třemešné mají v autobusové čekárně pěknou informační tabuli, kde jsem získal první vědomosti a ve výše uvedené hospodě jsem se také dopídil opisů jak z obecních kronik, tak i z pamětních rodových knih a další materiály mi poskytli v hořickém muzeu. Nakonec jsem si v časopise Pod Zvičinou přečetl souborné pojednání o dějinách obce zpracované studentkou Věrou Bičišťovou. Dalo by se říci, ţe byla má zvědavost po seznámení se s historií dostatečně uspokojena kromě jedné věci. Nedůvěřoval jsem výkladům o původu názvu obce. Nosil jsem tuto otázku snad pět let v hlavě, sháněl jsem podklady a zmínky, kombinoval a uvaţoval a snad jsem se dopátral moţné pravdy. Pravděpodobně lidové tradování jména jsem nalezl v práci Jana Nepomuka Lhoty „Miletín nad Bystřicí. Příběhy jeho a památky.“ (1888). Na stránce 218, v kapitole Červená Třemešná, pod čarou objasňuje: „Třemešná = Třeň = houba, mešní = mechový. Místo, kde houby a mech, 332 metrů nad hladinou mořskou.“ Dost naivní, ale moţná.… uvidíme. Všeobecně uznávaným vědeckým názorem, skoro u všech obcí s tímto názvem

v celé ČR, je teorie, v níţ místní jméno Třemešná, Třemošná je odvozeno od staročeského črěmcha „třemcha“(znamenalo tedy „ves ve střemchovém porostu“). Rovněţ tak vrch Třemšín v okrese Příbram je odvozován od porostu střemchy. Střemcha, latinsky Padus racemosa (střemcha hroznovitá), nebo Prunus padus (slivoň pádská). Padus je v latině řeka Pád v Itálii, asi tam po březích hojně rostla. Střemcha německy die Traubenkirsche (hroznovitá třešeň), či der Elsebaum, nebo také Ahlkirschen (podobná třešni). Poslední název dali za Německa Bílé Třemešné, dřív se německy psalo Weis Trzemessna. Červená Třemešná se psala Roth Trzemessna. A pro úplnost je střemcha v polštině czeremcha i trzemcha. Je známé, ţe střemcha roste na vlhčích místech, má černé jedovaté peckovice, i výpary z listí jsou jedovaté, zkrátka plevelná dřevina. Ţe by v těchto porostech stavěli Slované svá obydlí? Hm…., sice jsem u rybníka Bubňáku střemchu nalezl, ale zdá se mi to trochu za vlasy přitaţené a příliš jednoduché vysvětlení. A má to ještě jeden háček. V listině z roku 1267 jsou vyjmenovány vesnice spadající do působnosti miletínské fary. Vedle Rohoznice (Rohochnice), Bezníku (Besdnich), Ţelejova (Seleyove), Chroustova (Hrustove), Třebihoště (Threbehosze), Úhlejova (Huleyowe), Zdobína (Usdobin) a dalších je tu také Třemešná, psaná Stremesna. Ten háček je v tom, ţe střemcha se staročesky zvala třemcha, tak proč písař napsal Stremesna? Proč to –S- na začátku? Nemá to jiný význam, neţ název stromu? Zkusil jsem hledat ve slovnících. Ve staročeštině střemen znamenal buď hudební nástroj, lyru, nebo třemen, třmen. Ţe by tady vyráběli hudební nástroje, nebo kovali pro vladycké voje k sedlům třmeny? A od toho získali pro svou ves jméno? Ale přece jméno osadě bylo častěji dáváno dříve neţ přízvisko podle proslavené činnosti. Takţe tak to asi nebylo. Přesto jsem se k třmenu vrátil, kdyţ jsem na obraze v kostele sv.Jakuba Většího v Červené Třemešné namalovaný třmen mezi znaky majitelů panství uviděl. Ale sklaplo mi, při pátrání po původu zlatého třmene v modrém poli vyšlo najevo, ţe patřil Anně Ozanně z Rizmburku, která se vdala za vdovce Petra Škopka z Bílých Otradovic, který v roce 1594 získal rozdělením dědictví také Červenou Třemešnou. Anna Ozanna zemřela v roce 1626, takţe třmen nemohl mít vliv na jméno vsi, je to jen náhodné setkání podobných slov s jiným významem, navíc se o několik století míjejících. Aţ mi pomohla náhoda. Blíţí se devítisté výročí vpádu Poláků do Čech, 25.září 1110, kdy polský kníţe Boleslav III.Křivoústý společně se svým bratrancem, českým Přemyslovcem a kralevicem Soběslavem, nejmladším synem českého krále Vratislava II (1061-1092), překročili s vojsky v místech neznámých nebetyčné vrcholky Krkonoš a došli kolem Chlumce nad Cidlinou aţ k Libici, odkud se vraceli a u potoka Trotiny svedli s vojskem českého kníţete Vladislava I , mimochodem bratra Soběslavova, vítěznou bitvu. Tuto anabázi jsem v článku čtenářům minule přiblíţil a vzpomenul. Při studiu různých zpráv a pojednání jsem narazil v Časopise Musea Království Českého z roku 1855 v článku „Něco o pomezí země české za nejstarších časů aţ do prostředku 13.století“ na stať, kde píše historik V.V.Tomek na stránce 470 mimo jiné toto: „Někde v okolí Králové Dvoru nacházela se téţ proti hranici slezské brána zemská, o které se takto píše v zakládací listině kláštera Strahovského od roku 1143: „Lusane tota villa cum tota silva Messny, et ibidem vgezd usque ad custodiam, quod vulgariter dicitur ztrasa.“ Je to psané česko latinsky a historik dr.J.V.Šimák v Českém časopise historickém z roku 1930 v článku „Polský vpád do Čech r.1100“(?) si první část věty vykládá takto: „Ves Luţany s lesem mezným a újezdem aţ ke stráţi….“ a V.V.Tomek českolatinskou větu komentuje: “Ţe zde custodia znamená tolik, co Cosmovo custodiae porta (stráţní brána) nemůţe podléhati ţádné pochybnosti, i dovídáme se z toho, ţe se taková místa

také česky jednoduše nazývala stráţemi.“ Věta se dá doslova přeloţit asi takto: „Luţany celá ves s celým lesem Mešný, i také tamtéţ újezd aţ ke stráţnici, vzhledem k tomu obecně nazývanou stráţ.“ Co je však důleţité, ţe jméno lesa je zde psáno s velkým písmenem: silva Messny, to znamená, ţe prales, jehoţ okraj se táhl od Luţan kolem Bělohradu, Černína, Dobše a Třemešné, se nazýval Mešný nebo Mešná. A dáme-li si dohromady kmen slova ztrasa (stráţ) a Mešná, vyplyne z toho Stremesna. Teď se mne zeptáte, jak jsem na to přišel, ţe prales nazývali staří Čechové Mešný, či Mešné nebo Mešná? Docela jednoduše, ve starším polském slovníku naleznete, ţe meszne je buď: 1/poplatek za mši, nebo 2/ houští s pelechy medvědími. A to je pro pohraniční prales velmi výstiţné pojmenování. Polština na rozdíl od češtiny docela dobře uchovává ve své slovní zásobě stará slovanská slova. Takţe nakonec i ten první výklad „kde houby a mech“ se k tomu pralesu nakonec blíţí. Pomezní hvozd kdysi sahal aţ k jiţnímu úpatí Chlumů, místní jména Podhorní Újezd a Chodovice asi naznačují, ţe zde byly osady, jejichţ obyvatelé měli za úkol střeţit zemské hranice a brány – vstupy na cesty v pohraničním pralese, kde se vybíralo i clo. Moţná název Ostroměř vznikl od přísné kontroly zboţí kupců a vyměření celního poplatku. Mezi Luţany, Konecchlumím a Bělohradem se táhne mírně zvlněná rovina, na ní byl prales mýcen a půda začala být zemědělsky obdělávána, pole a osídlení tak postupovalo podél úpatí severních svahů Chlumů. Ve starých kronikách se uvádí, ţe zde byla jedna vesnice, od Mlázovic aţ po Vřešťov. Hranice hvozdu se tak posunula severněji, takţe i stráţnice se přemístily. Jen Chlumy zůstaly zarostlé. Docela dobře si dovedu představit, ţe od hlavní cesty z Prahy, přes Poděbrady, Chlumec, Hradec, Jaroměř a Náchod do Kladska, která se nazývala Polská nebo Kladská cesta, odbočovala v místech Chlumce nad Cidlinou další cesta přes Skřivany na Sylvárův Újezd, proťala Chlumy údolím Javorky, přes Šárovcovu Lhotu došla přes Černín a Dobeš ke stráţnici u lesa Mešná (Stremesna) a dál místy po hatích baţinami k Miletínu a pokračovala buď na Dvůr, Trutnov a Královeckým průsmykem do Slezska, nebo směřovala k Jaroměři a dál k Náchodu. Kdyţ si prohlédnete les zvaný Na nebesích nad Červenou Třemešnou, uvidíte v něm vysoké srázy, které přecházejí v rovinu. Na hraně mohly být dřevěné palisády a na rovině stavby pro stráţnici. Určitě by se tady měl provést archeologický průzkum. Přídavné jméno Červená dostala Třemešná později podle barvy permského, červeného pískovce a písku, který se zde dříve těţil. Bílá Třemešná má přízvisko zase po bílém pískovci tady se vyskytujícím. Zda se dá odvodit její název podobně jako u Stremesne, nevím, nesetkal jsem se zatím s napsaným starým jménem, ale asi ano. Leţí nedaleko a dodnes pod lesními svahy, táhnoucími se od Zvičiny, které jistě dávno bývaly pralesem, takţe stráţnice tu také asi byla. Na závěr mohu říci jen snad tolik, ţe svá „bádání“ a úvahy nikomu nevnucuji. Dávám jen ve známost nové moţnosti výkladu, který by kladl historii obce i okolí do hlubší minulosti, neţ se uvaţovalo. Do minulosti se slovanským osídlením kraje v okolí Chlumů na okraji pomezního hvozdu.

Prameny mimo uvedené v textu: Sborník Krkonoše-Podkrkonoší, 1983: K dějinám řádu německých rytířů v Miletíně, Jitka Balatková Polsko-český slovník, 1951, B.Vydra Latinsko-český,česko-latinský slovník,2002, Jitka Šenková

Duše krajiny,2003, Staré stezky v proměnách věků, Radan Květ

♖¤♖¤♖¤♖¤♖¤♖¤♖¤♖¤♖¤♖¤♖¤♖¤♖¤♖¤ Jaroslav Pochop

Klub historie obce Kruh V měsíci únoru 2012 dovršil deset let své existence Klub historie obce Kruh. Bylo to přesně 7.února 2002, kdy se na Obecním úřadě v Kruhu sešlo pět občanů obce, aby zaloţili spolek, který by, dle jejich představ, vyvíjel aktivity zaměřené na poznávání historie obce ve které ţijí. Za cíl své činnosti si určili vyhledávání, dokumentování a uchování historických dokladů, případně jejich kopií, které ukazují na ţivot obce v minulosti; tedy převáţně těch materiálů, které se mezi spoluobčany dosud dochovaly. Smyslem této práce je zachovat tyto dokumenty nejen jako doklad o historii, ale podle potřeby je vyuţívat pro propagaci obce, spolků, občanů, apod.

Základem pro práci Klubu historie se staly fotografie některých budov v obci, jejichţ počet je postupně rozšiřován o fotokopie dalších stavení a to tak, jak jsou porůznu získávány, včetně fotokopií

pohlednic obce pořízených v minulosti, jejichţ originály se nacházejí ve vlastnictví místních občanů. V průběhu let byly získány i některé další písemné materiály, výstřiţky z tisku, atd., které podávají informace o činnosti a aktivitách místních spolků. I kdyţ se v převáţné většině nejedná o originály písemných materiálů, mají svoji vypovídací hodnotu. Všechny takto získané materiály členové klubu postupně utřiďují. Smyslem tohoto úsilí je snaha o zachování, v některých případech i „historických dokladů“ a dalších pramenů váţících se k historii obce, které by v některých případech byly postupem času zničeny. Je totiţ všeobecně známo, ţe osoby, které podobné dokumenty ve svém vlastnictví mají, se s nimi neradi loučí. Proto alespoň snaha o pořízení jejich kopií je svým způsobem záchranou paměti obce. Jak bylo jiţ výše uvedeno, budou takto získané materiály v budoucnu jistě vhodně vyuţity při různých akcích Obecního úřadu, spolků, ale i občanů, z nichţ někteří se v posledních letech začínají více zajímat o historii svých rodin a rodů, čehoţ dokladem jsou např. rodinné kroniky. Prvním důkazem o vyuţití dosud získaných materiálů je např. výstava o historii obce Kruh, kterou Klub historie uspořádal o víkendech v měsících srpen a září 2010 a která se uskutečnila k 625. výročí připomenutí první písemné zmínky o obci. Vystavené exponáty, včetně zapůjčených několika dílů obecní kroniky, si přišlo prohlédnout 357 návštěvníků, kteří tento „počin“ hodnotili velice kladně. Jistě i proto, ţe se členům Klubu historie podařilo shromáţdit a přehledně prezentovat skutečně zajímavé materiály a dokumentaci k ţivotu obce a činnosti spolků v 19. a 20. století. Další akcí Klubu historie, a to v roce 2012, bylo uspořádání výstavy fotografií amatérského fotografa, místního občana a člena Klubu historie, pana Rudolfa Kuţela, který se svými snímky jiţ po několik desetiletí podílí na dokumentaci dění v obci a v místních spolcích. Klub historie měl při svém zaloţení čtyři členy, v současnosti je to jiţ osm aktivních osob. Ti všichni se svým zájmem o historii, o dění v obci, ale i celkovou aktivitou snaţí svým spoluobčanům hlavně říci, ţe na historii bychom neměli zapomínat.

♖¤♖¤♖¤♖¤♖¤♖¤♖¤♖¤♖¤♖¤♖¤♖¤♖¤♖¤ ♖¤♖¤♖¤♖¤♖¤♖¤♖¤♖¤♖¤♖¤♖¤♖¤♖¤♖¤

Zdeněk Fišera

Poniklá a její šlechtické sídlo Počátky obce Poniklé lze hledat v době kolonizace oblasti Horního Pojízeří jiţ ve 13. století. Za zcela nepodloţené lze povaţovat údaj, ţe Poniklá existovala jiţ zdaleka dříve. Rozsáhlé území středního a horního Pojizeří, které bylo ve 13. století pod správou šlechtické rodiny s erbem lvice, později zvané Markvartici, se postupně stalo majetkem členů jednotlivých linií tohoto rodu. Na rozdíl od pravého západního břehu Jizery, který získala rodová větev pánů z Lemberka a levý východní břeh stal majetkem další markvartické větve a to pánů z Valdštejna. Poniklá proto byla valdštejnská, ale byly zde eklávy které byly dlouho v přímém drţení panovníka. Do valdštejnského drţení se velmi brzy dostala i Přívlaka na druhé straně řeky Jizery.

Vznik Poniklé souvisí se staročeským slovem „ponikat“, coţ znamená mizet v zemi. Při větším mnoţství vody, které bylo ve středověku zde existoval určitý dobře viditelný tok, který na místo toho, aby vyvěral, tak mizel v zemi. Ponikelské jeskyně nemusely být proto středověkému člověku úplně neznámé. Poniklá se poprvé připomíná v r. 1354. Tehdy zde jiţ byl farní kostel sv. Jakuba většího, údajně pouze roubený. Podací kostelní právo patřilo Heníkovi z Valdštejna ze štěpanické větve Valdštejnů. Pouze archeologický výzkum by zjistil, zda stojí na místě současného. Badatel Petr Pochop hledal v oblasti Poniklého lokalitu Bílý kostel, který však nenalezl. Poniklá jako středověká osada asi nepřesahoval velikost jiných středověkých vesnic, mohlo zde být v počátku doset stavení poblíţ kostela s farou. Poniklá nebyla pouze osadou zemědělskou, závislou na kamenitých poličkách, ale zčásti téţ hornickou. Středověké hornictví je zde doloţeno od 14. do 16. století. Jiţ přítomnost kostela dokazuje, ţe zde byl dostatečný počet farníků, ke kterým musíme počítat i obyvatele sousedních Přívlak. Pro hornictví na Ponikelsku hovoří více dokladů. Na prvním místě to byla těţba ţelezné rudy, v tomto případě v oblasti v údolí nad Novou Vsi aţ po Maříkov poblíţ hradu Nístějky. V Přívlakách pak v místě „Ve zdůlni“. Známé je získávání grafitu a tuhy, spíše však v podobě pozdější. Zprávy hovoří i pro získávání stříbrných rud. Nad Přivlakami je výšina nazývaná také Stříbrný vrch. Zda poblíţ hostince Na Mýtě snad byla stříbrná štola, do které potom pronikla voda z Jizery. Zda bylo stříbro nad ponikelským nádraţím či šlo o ţeleznou rudu nelze ovšem bezpečně tvrdit. Historická Poniklá bohuţel nikdy neleţela na ţádné zemské stezce či příčnici. Byla zde jistě místní spojnice Poniklá, Přívlaka, přes nejspíše aţ pozdější Jilm na hrad Nístějku, trasa na Roprachtice a přes hřeben do Víchové. Z ní se napojovala komunikace na Mladkovský hrádek. Mladkovský hrádek byl hospodářsky zcela jistě napojen na Poniklou, podobně jako výše poloţené Vartiště. Tomu odpovídal i farní obvod. V případě Poniklé nikde není bezpečně doloţeno ţádné panské, rytířské či manské sídlo. Přesto lze o této moţnosti uvaţovat. V roce 1454 byl mezi sluţebníky známého východočeského pána Jana Koldy ze Ţampachu, původně sirotčího hejtmana, potom odbojného rytíře a kondotiéra také Vítek z Poniklého. Ten mezi dalšími pány a rytíři z naší oblasti opověděl nepřátelství Řádu německých rytířů. Těţko byl onen Vítek z moravského zemanského rodu z Ponikve, zcela jistě pak z naší Poniklé. Oto zajímavější je údaj jiţ z roku 1461. V Ottově naučném slovníku se uvádí. Ţe toho roku měl zemřít Vaněk z Valdštejna, pán na Poniklé. Ve třetím díle rozsáhlého Archívu českého je skutečně uveden Vaněk, syn Vaňka z Valdštejna a jejího dědičný majetek v Poniklém, Bítouchově a v Kamenici. Z toho se pak lze domnívat, ţe Poniklé bylo Vaňkovým hlavním sídlem. Poloha středověkého šlechtického sídla v Poniklé je nejasná. Nemusel to být přímo hrad, hrádek či tvrzí, ale jen pouhý dvorec, tedy rezidenční dvůr. Jeho lokalizace do míst dvora vedle kostela je pouze moţnou hypotézou, ničím ovšem nepotvrzenou. Ten připomíná Jaroslav Kaván. Na Glauparově mapě z r. 1765 byla značně rozsáhlá stavba ve tvaru U. Část jeho podsklepení byla nalezena při stavbě poţární zbrojnice u dnešní silnice. Jako další moţnost se jeví dnes problematická poloha Hradiště na horním konci dnešní zástavby Poniklé. Pomístní název Hradiště znala matka pana Šimůnka (narozená kolem roku 1912) a tato poloha dnes známá jako Na kejnose leţí v obvodu dnešního čp. 180, tedy mezi horní serpentinou silnice na Křiţlice. Kojtos je zaměňován za podobné slovo Kejnos. Druhý krkonošský Kejtos je na Benecku, jiný pak v Horské Kamenici na Ţeleznobrodsku. Jde o plošinu na horní stanici lyţařské lanovky umístěné nad tamním Obecním úřadem.

. Ponikelský Kejnos příliš nepůsobí jako obvyklé hradiště, tedy základ obranné stavby. Nad čp. 180 se na východní straně tyčí pahorek ve tvaru malé ostroţny, patrně uměle nanesený. Dnes je zvýšen a upraven jako parkoviště pro auta. Zcela obdobná poloha je i na Benecku s horní stanicí zmíněné lanovky. Na severní straně čp. 180, kolem pahorku prochází ve směru západ – východ úvozová cesta, tvořící pozůstatek původní lokální komunikace. Nad tímto dlouhým klesajícím úvozem severovýchodně od čp. 180 a severně od parkoviště se tyčí mírná, patrně uměle vyrovnaná plošina s hrotem k západu. Na rozdíl od jiţního a západního svahu není k severu a hlavně proti svahu k západu příliš chráněná. Přesto nelze vyloučit i to, ţe můţe být zaniklým hradištěm. Pozornost můţe vzbudit i ničím nepodloţený údaj, ţe určitý hrad měl stávat v Poniklé na druhém břehu od ţelezniční zastávky, tedy vlastně za bývalou továrnou zvanou lidově Preloţka. Základní průzkum terénu podniknutý kolegou Josefem Novákem byl ovšem negativní. Je zajímavé, ţe střed místa hledaného hrádku nad jizerským údolím je od polohy Na kejrosu vzdáleno pouhých 700 metrů. Název Hradiště jako u řady jiných lokalit můţe být přenesený a opevnění mohlo existovat na jiném místě. Nejbliţší skutečná opevněná lokalita, leţící na hranicích ponikelského a máchovského katastru je tak zvaný Mladkovský hrádek. Skalnatý ostroh jiţně nad dnešní Novou Vsí leţí vysokou nad silnicí směrem na Arnoštov v Horní Sytové. Tvoří nejniţší partii kopce Vartiště, stráţního kopce, kde se posud nachází značně poškozená prohlubeň, patrně po ohňovém stanovišti či po příbytku stráţců pomezního hvozdu. Historický doklad k tak zvanému Mladkovskému hrádku nebyl posud zjištěn. Dnes se jiţ mezi místním obyvatelstvem vytrácí údaj, ţe danému místu se říkalo Hradištko. Zmínku, ţe v obvodu Vartiště býval hrad, tak jsem zaslechl jiţ kolem roku 1967 při bramborové brigádě v jiţní části pelhřimovského katastru. Na hledání hradu pod Vartištěm mne upozornil jiţ v roce 1988 doktor Vladimír Volf z Trutnova, tehdy archivář podniku Texlen. Lokalitu nalezl aţ kolem roku 1995 člen KPH kolega Josef Novák. Archeologický výzkum na lokalitě z roku 2001, který provedl náš jilemnický klub přátel historie Transsaltum s redakcí Krkonoše pod vedením turnovského archeologa doktora Jana Prostředníka prokázal oprávněnost toho, ţe Mladkovský hrádek je skutečnou opevněnou lokalitou. Spornost čelního příkopu a bočního parkánu potvrdil nález kulturní vrstvy v předpolí příkopu a nález jednoho úlomku středověké keramiky datované do doby kolem r. 1300. Letošní listopadová exkurze na lokalitu s účelem získat další nálezy z vývratu velkého stromu skončila negativně. Mladkovský hrádek nelze zcela bezpečně ztotoţňovat s moţným sídlem Vítka z Poniklé a Vaňka z Valdštejna. Podobně pak ani přívlackou tvrz, tato měla leţet v serpentině silnice do vysokého, v místě lomu od Mladkovského hrádku na druhém břehu řeky Jizery. Mladkovský hrádek není skutečným hradem, ale spíše stráţní tvrzí, a nebo pak správněji řečeno středověkou stráţnicí. Na rozdíl od Rychlovského hrádku u Štěpanic nebo původního hrádku na místě hradu Nístějky byla její existence byla časově asi dost nedlouhá. Lokalita střeţila zemskou stezku na druhé straně řeky, ohroţovanou z blízkého Slezska. Původem byla silná rozpínavost mocných javorsko-svidnických kníţat, paralyzovaných aţ Janem Lucemburským a definitivně anulovaným aţ připojením obou kníţectví jako přímá součást Čech, tedy sňatkem Karla IV. s kněţnou Annou Svidnickou. Nejpozději v této době stráţnice ztratila svůj význam a zanikla. Mladkovský Hrádek nad Mladkovem můţeme povaţovat za jedinou známou fortifikovanou ponikelskou památkou. Musíme dále pouze konstatovat, ţe šlechtické sídlo v Poniklé zaniklo bohuţel na neznámém místě, ale nelze vyloučit, ţe bude dalším pátráním objeveno.

Plánek tak zvaného Mladkovského hrádku (zaměření a kresba autor) Foto: Mladkovský hrádek, jádro koncem r. 2011:

Výše ideální rekonstrukce lokality Mladkovský hrádek, kresba Zdeněk Fišera

Prameny: Palacký František 1844, Archív český III díl, s. 340, č. 236; Praha Vaníček Jaroslav 1980: Soupis pomístních názvů pro obec Poniklá. Onomastické oddělení Ústavu pro jazyk český v Praze; Osobní archív autora. Literatura: Flousková Zdeňka 2001: Hledali jsme hrad. In: Krkonoše 2001, č. 7, s. 4-5; Chaloupský Josef a kolektiv 1989: Geologie Krkonoš a Jizerských hor, s. 197. Praha. Kaván Jaroslav 1981: Odkaz lidového umění. In: Krkonoše 6/1981, s. 16-20; Profous Antonín 195: Místní jména v Čechách, jejich vznik, původní význam a změny, III. díl, s. 432-433.

♖¤♖¤♖¤♖¤♖¤♖¤♖¤♖¤♖¤♖¤♖¤♖¤♖¤♖¤ Petr Randus

Rybníky na Jilemce anebo Co nám ukáží staré mapy 1. Úvod Staré mapy jsou obrazem krajiny, která jiţ zanikla. Dělo se tak postupně, dům za domem se boural a znovu stavěl a tak ze středověkých měst zůstalo jiţ jen málo. Je to škoda, ale nedá se nic dělat a ani není šance se podívat, jak například Jilemnice vypadala ve středověku.

Jedním z pramenů, kterým by se dalo prokouknout od minulosti, jsou mapy. Jenţe středověké mapy byly natolik schematické, ţe jsou to dnes jiţ jen "malůvky" s nic nevypovídající hodnotou, moţná snad v otázce jiţ zaniklých sídel a nějakých komunikací. První "kloudnou" mapou, kterou máme dnes k dispozici pro celé Čechy, resp. celé tehdejší Rakousko, je 1. vojenské mapování zvané josefské. Vznikalo v letech 1764 aţ 1768 a následně bylo opravováno mezi roky 1780 a 1783. Je v měřítku 1:28 800, ale to jen v průměru, protoţe kaţdé místo ho má trochu odlišné, proto například není moţné přímou linkou zakreslit její okraje do dnešních map. Nechci tady vysvětlovat celou problematiku této mapy, ostatně je k dispozici i na internetu (http://oldmaps.geolab.cz), kniţního vydání se mapa zatím bohuţel nedočkala. Mapa, protoţe měla slouţit především vojenským účelům, vcelku velmi dobře ukazuje stav vodních toků a ploch, a těm se chci věnovat (pro přehlednost uvádím rok mapy 1783). Další mapou je II. vojenské mapování, tzv. Františkovo, které vzniklo v letech 1836 aţ 1852 a má měřítko 1: 28 800. Tvorbě mapy předcházela vojenská triangulace, která slouţila jako geodetický základ tohoto díla a proti I. vojenskému mapování můţeme sledovat zvýšenou míru přesnosti, ovšem čitelnost není tak v detailech vţdy jednoznačná (můj subjektivní dojem, vidím rok 1852). Další mapou je III. vojenské mapování - Františko-josefské, pro Čechy tvořené v letech 1877-1880 a v měřítku 1 : 25 000, je vylepšeno znázorněním výškopisu nejen šrafami, ale také vrstevnicemi a kótami, uvádím rok 1880. Poslední mapou je současné mapy a snímky z druţice (seznam.cz, amapy.cz).

2. Krátký pohled od historie rybníkářství v Čechách Historie rybníkářství v našich zemích je asi stejně staré, jako je staré zemědělství, protoţe jeho výsledky byly na vodě velmi závislé. Stejně tak se voda potřebovala při výrobě ţeleza a zpracování dalších kovů, např. stříbra. První rybníky byla asi jen prosté hrázky, které časem zanikly. Tak je z roku 993 zmínka o vsi Rybniček (dnes praţská ulice Na Rybníčku). O rozvoj rybníkářství se zaslouţily i kláštery, tak např. v roce 1043 se připomíná rybník u nově zakládaného kláštera Sázava a za zdejšího opata Dětmara (1097-1133) víme o dalších rybnících atd. K rozvoji skutečného řemesla došlo po kříţových cestách, zásluhou řádu Německých rytířů a následně pak ve 14. století s tím, jak české pluky vedené Janem Lucemburským, prošly mnohými zeměmi Evropy, zejména Francií. Jeho syn Karel (mimochodem jako český král Karel I.) poznal jistě význam rybníků na svých cestách Evropou a tak některá vodní díla se mu jiţ připisuji, např. Máchovo jezero (původně Velký rybník). Z dalších období jiţ známe i některá významná jména, ve 2. poloviny 14. století jsou to např. u Zlivě působící jistý Jaroslav z Huntova, na Českokrumlovsku byl činný lovčí Petr z Ostrova a na Plzeňsku působili

lovčí Zdislav a Oldřich Ţďákavec, na Pardubicku fišmistři Vlček, Jan Křenek z Čestic a hlavně Kunát Dobřenský (kolem 1500), který vybudoval Opatovický kanál a např. kaskádu Veselských rybníků u Chotlic. Můţeme pokračovat ve výčtu jmen (Štěpánek Netolický 1460? - 1539 a jeho ţák Mikuláš Ruthard z Malešova ), aţ dojdeme k Jakubovi Krčínovi (1535 - 1604). Zřejmě nejstarším zaznamenaným a dochovaným rybníkem jsou rybník v Nepomuku (zaloţený zřejmě současně s klášterem roku 1144) a Branský (dřív Opatský) zaloţený u kláštera ve Ţdáru nad Sázavou opatem Vinrichem z Waldsas v roce 1263.

3. Říčka Jilemka Jilemka je levostranný přítok Jizerky o celkové délce 10,6 km. Jilemka, pramení v polích u Zálesní Lhoty, protéká jiţní částí lesního komplexu Bransko a Dolním koncem obce Martinice. Zde přijímá zleva potok Jílovku, která odvodňuje Hoření konec obce a Pantátův potok. Podél lesního komplexu Maňasovsko směřuje Jilemka dále k městu Jilemnice a svému ústí do krkonošské řeky Jizerky v Hrabačově. Vydáme se na historickou i současnou procházku podél toku od ústí do Jizery, místa pod hlavní hrabačovskou křiţovatkou. 1. Hatina je prvním pravým přítokem Jilemky, odvodňuje část katastrů Valteřic v Krkonoších a Hrabačova. Délka jeho toku činí přibliţně 2,9 km, pramení jiţně od silnice I/14 něco přes kilometr západně od Valteřic, teče západním směrem kolem lesa Ţlábek, protéká Hrabačovem. V roce 1783 jeden její tok v závěru míří přímo do Jizery. Dnes je v prostoru pod benzinovou čerpací stanicí malá vodní plocha. 2. Prvním přítokem zleva (za autobusovou zastávkou) je potůček tekoucí jiţně pod Kozincem a pramenící v kapličce sv. Izidora. Na jeho toku byl roku 1783 malý rybníček, 1852 jen hrázka a roku 1880 jiţ jen údolíčko vyznačené a rybníček ne. Dnes jde o malou bezejmennou nádrţ. Potok protéká podél hasičské nádrţe, dál ulicí Na drahách a vtéká do Jilemky u objektů bývalého okresního úřadu. Dolní tok je však zatrubněn. 3. Další přítok zprava měl roku 1783 u ústí rybníček (pod statkem, ulice U Ţlábku), roku 1852 byl jiţ rybníček zaniklý a nebyl obnoven. Potůček v jednom z toků pramení v lese Ţlábek (Koudelkův les) a v druhém v Zuzánkově lese, severně od sv. Jana). U soutoku těchto potůčků je vodní plocha Mysliveckého rybníka, pod nim vtéká zleva další tok od lesa Brabenec. 4. Nad městem malý přítok zleva, 1852 jiţ nevyznačen, jen porost v jeho toku, ale protéká pod silnicí do Martinic. Na konci Jilemnice a začátku Jilmu byl roku 1783 vyznačen mlýn s náhonem zprava. Roku 1852 byl mlýn jiţ neuváděn včetně náhonu. Snad tento objekt připomíná ulice Pod hrází. 5. Další drobný přítok zleva, 1852 jiţ nevyznačen, jen porost v jeho toku, dnes navazuje na něj výtok z koupaliště. 6. V roce 1783 je zakreslen na konci města malý přítok zprava a rybníček s hrází, po které jde silnice do Martinic. Roku 1852 je jiţ rybníček neuveden. Potůček pramení u Javorka v jilemnickém polesí. Rybníček zřejmě zanikl při úpravách silnice v roce 1818. Potůček teče po okraji lesa.

7. Dalším přítokem zleva byl potůček roku 1783 s vyznačenými baţinami, 1852 nevyznačen, jen porost v jeho toku. Pramení v baţince v mírné zatáčce silničky do Zásadky. 8. Další malý přítok zprava, ale 1852 neuveden, dnes je to zřejmě jen občasný tok. 9. Významějším přítokem je lesní přítok zleva, který se dále větví a roku 1783 jsou na něm vyznačeny baţiny. Roku 1852 je jiţ nevyznačen, jen světlý porost v jeho toku ukazuje jeho směr, resp. paremny v poloze Manasausko - Wald, roku 1880 Maňasousko-Wald. Dál Jilemka protéká pod silnicí a ţeleznicí. Prvním bodem na mapě z roku 1783 je tu Buschův mlýn (postavený 1715), od roku 1852 uveden bez jména. Ten byl poháněn výpustí z rybník, který je vyznačen i na mapách v letech 1852 a 1880. Dnes je jiţ rybník, nazývaný Velký, vypuštěn (1882) a hráz slouţí jen jako silnice. Mlýn je dnes označován jako Martinický, ale je to vlastně jiţ hájovna. 10. Asi v polovině rybníka byl roku 1783 vyznačen přítok s obdelným rybníčkem u silnice, roku 1852 je jiţ na místě rybníčku louka. 11. Obdobně se u hráze ale zprava do rybníka vléval potok (Javorský) od dvora "Jawar". Pod dvorem se potůček rozdvojoval a na obou tocích jsou vyznačeny baţinky. Roku 1852 byl jiţ potok nevyznačen, ale nad dvorem "Jaworek" východně je vyznačen rybníček (Malá Voda), údolí toku dál vyznačeno k prameni v poloze Brabenetz, malá tůňka (baţinka) pod Bohdančem. Na mapě z roku 1880 je jiţ vyznačena hráz nového rybníka "U mlejna", ale jméno zde neuvedeno, výška +3. Rybník byl do dnešní podoby zbudován v letech 1999 aţ 2002. Obdobně je 1880 také nakreslena hráz rybníka Na Bubně (jméno ale neuvedeno, kota 465, obnoven roku 1992) a současně je pod dvorem Javorek přes celé údolí hráz a označení W (?). Dnes je nad Malou Vodou další protáhlý rybník (Javorek II.). 12. Následují další dva lesní přítok zprava do rybníka, oba jsou roku 1852 nevyznačeny a jsou zakreslena jen údolíčka. Na severnějším z nich je údajně středověký rybníček Slané bahno, který znovu vznikl aţ po roce 1880, kdy není na mapě uveden. 13. Jiţnější pramení v branských lesích (Bransko, Bransko-Wald), kde se na něm nalézá starý neudrţovaný rybník, jenţ ale v ţádné mapě není. Je údajně za martinickým hřbitovem. 14. Na mapě z roku 1783 není zakreslen potůček, který přitéká zleva a pramení pod místní částí Martinic Vrbatův kopec u „Pantátova hájku“ . 15. Za ním následuje potok Jílovka, který se vlévá nad bývalým rybníkem na okraji Martinic zleva do Jilemky, roku 1852 zakreslený a který pramení v horní části Martinic u vodárny. Dalším významným místem na Jilemce je rybník Zákřešník. Ten je roku 1783 uveden bez jména, ale jiţ 1852 jen jako hráz (pod nádraţím Martinice) a roku 1880 hráz ještě poničenější. K obnově došlo v letech 1950 a 1951 (akce „Z“). 16. Následuje drobný lesní přítok do konce rybníka zleva, 1852 vyznačen jen lesní porost. 17. Další drobný lesní přítok zprava, 1852 jen lesní porost. V roce 1993 byl na něm zbudován malý „Havlíčkův rybník“, dnes snad jen suchý.

Soustavě techto rybníků se říká "Martinická" s tradicí do 17. století. Jilemka dál protéká pod ţeleznicí. V roce 1783 teče Jilemka z rybníka, ve své horní části rozdvojeného, jméno rybníka neuvedeno. Roku 1852 byl jiţ rybník zaniklý, zaznamenaná byla jen hráz (nad ţeleznicí). Rybník se dle zápisů jmenoval „Vrchanův“. 18. Pravý přítok končí v lesích, 1852 vyznačen jen porostem v jeho toku. 19. Levý tok míří směrem na Rovnačov, 1852 vyznačen jen porostem v jeho toku. Jde o hlavní tok Jilemky, která pramení severně od Zálesní Lhoty v údolíčku mířícího severně od místního kostela.

4. Rybníky na Jilemce Martinické rybníky, ač rozlohou nevelké, patří ke starým českým rybničním soustavám a svým stářím překonávají i proslulé jihočeské rybníky. Patří mezi ně rybníky: A. Zákřeţník - 3.195 ha B. U mlejna (Mlejnsko) - 2.86 ha C. Na Bubnu - 0.918 ha D. Javorek II. (nad Malou Vodou) - 0.501 ha E. Javorek I. (Malá Voda) - 0.462 ha F. Slané bahno - 0.274 ha G. Havlíček - ? zaniklé:

H. Velký I. II.

Vrchanov - 3,23 ha

Blaník Na Kobyle bez jména (na č. 10) Mimo Martinickou soustavu: J. Koupaliště Jilemnice - 0.305 ha K. Myslivecký - 0.524 ha L. bez jména, pod Kozincem - 0.085 ha

5. Závěr

Rybníky na Jilemce jsou soustavou zcela "neorganizovanou". Je zde řada malých nádrţí, které většinou zanikly jiţ do roku 1850 (Pod statkem na č.3, U silnice na č. 6 v roce 1818, Pod Kozincem asi do 1820). V Martinické soustavě je snad podle tradice nejstarší Slané bahno, i kdyţ roku 1783 neexistovalo a rybník byl nově obnoven. Rybník Zákřešník patří mezi nejstarší, ale někdy po roce 1820 byl zrušen, k obnovení došlo aţ v roce 1951. Velký rybník zřejmě vznikl se zaloţením mlýna, 1715 - 1882. je tak jediný, u kterého máme snad určitá data vzniku i zániku. Rybník Malá Voda (Javorek I.) vznikl asi 1850 a rybník U Mlejna se zřejmě začal budovat kolem roku 1880, ale byl obnoven 1999. Novodobě byl zbudován Havlíčkův rybník a další byly obnoveny, jak bylo výše uvedeno. Tato práce nevyčerpala určitě všechny moţnosti, které se nabízejí, aby se vyjasnila historie rybníků ♠ na Jilmovce (různé archivy apod.), nezabývala se také účelem vzniku vodních nádrţí apod. Věřím však, ţe můţe zaujmout některého z historiků, aby se věnovali i oblastem, které zůstávají doslova nedotčené, a to je rybníkářství i v jiných oblastech, neţ je vyhlášené Třeboňsko a třeba Pardubicko. Nový Bor, 10. června 2012 poznámka: ♠

Jilemce, dnes běţně uţívaný název potoka je Jilemka.

♖¤♖¤♖¤♖¤♖¤♖¤♖¤♖¤♖¤♖¤♖¤♖¤♖¤♖¤ Přemysl Špráchal

Ve stopách nejstarších osadníků na Benecku aneb Nejstarší kolonizační střípky dějepisné osad štvanických (dokončení z Almanachu II 2009) Ves a Merklův dvůr. Dávno jiţ není pravdou, ţe je Mrklov posledním ostrůvkem svérázného nářečí horalů. S tím stačil zamést mediální vliv novin, rádia a televize. Roubenou zástavbu pomalu nahrazuje všemocný beton, který města i vesnice zalévá do pospolité jednotvárnosti. Nedá se však ani Mrklovu upřít, ţe ze tří nejstarších vesnic v obvodu štěpanické farnosti je právě on tou další. Tato ryze česká vesnice bývala domovem rolníků a posléze i tkalců. Němců příliš nezaznamenala ani ve starých urbářích, stejně jako v dobách pozdějších. A nic na tom nezmění ani sčítání lidu ke konci 19. století, které jich pak zaznamenalo jedenáct. Skočíme-li hned ke kořenům Mrklova, najdeme zde v roce 1654 osmnáct usedlostí, většinu z nich hospodářských. Přesto jiţ tehdy mezi nimi byli 3 tkalci, oproti necelým třem stům o dvě staletí později. Mrklov také nalezneme ve „Vejtahu krátkým a summovním z register správních“ z roku 1584. To uţ není příliš daleko k tomu, abychom se dostali k prvním písemným zmínkám o obci. Zcela úmyslně píši v mnoţném čísle, neboť se nejednalo o několik zmínek v některém roce, ale pokaţdé o jednu zmínku v letech nesouvisejících. Dál nás totiţ urbáře většinou nedoprovodí a tak se musíme spolehnout na jiné listiny.

Někteří autoři povaţovali za první zmínku o Mrklově vůbec, zápis z desk zemských z roku 1543. Jiní se ale „dočetli“ ještě o několik let dál, přesněji řečeno do roku 1534. Na první pohled tisková chyba se v „ Mezních vejpovědních registrech úřadu nejvyššího purkrabství“ rázem mění na datum vskutku ještě starší předešlého! Tehdy se s majitelem štěpanického panství, Vilémem z Valdštejna, soudila jeho švagrová, Voršila z Vartemberka na Hostinném, o nějaké pozemky a důl. Pro samotný Mrklov je podstatné, ţe si štěpanická vrchnost přizvala ke svědectví dva důvěryhodné lidi také právě z Mrklova. Jeden z nich, Matěj Kos, je tichým svědkem významnosti této rodiny ve vsi, neboť i po dvou stoletích se sedlák tohoto rodu nachází v postavení jednoho z nejbohatších v Mrklově. Později však ke slovu přicházejí další rody Hanušů, Jeriů a jiných. Ve výčtu „prvních zmínek“ o obci bychom nebyli úplni, neuvést, ţe i historicky proslulá dílčí listina z r. 1492 také s sebou nese název Mrklova. Tedy, v době objevení Nového Světa - Ameriky, později objevili i někteří badatelé nejzazší známě doloţitelný datum Mrklova. Náš nejlepší historik středověku ji však nedopatřením opomněl zaznamenat a tak i jeho opisovatelé se více jak jedno následující století domnívali, ţe Mrklov tehdy ještě neexistoval. Ještě neţ opustíme pevnou půdu listin, připomeňme si, ţe i v štěpanickém pergamenovém missálu, na konci 14. století byla zapsána, na druhé stránce prvního listu a stránce následující, jména zemřelých osadníků z Mrklova! Na dobu ještě časnější odkazuje uţ jen pravidelné lánové řazení obce, které ji tak řadí do stejné doby vzniku jako předchozí Štěpanice. Ještě jednou zvláštností se samostatnou historií, je samo jméno Mrklov. Dnešní zadrhnutá forma jistě pochází z dojmu spisovnosti, neboť jinak vedle sebe existovaly dvě varianty. Ta starší, Merklov, jistě také byla přirozenější i pro tehdejší mluvu, včetně nářeční. Problém ale nevzešel ze zoufalého hledání spisovnosti v obrozeneckém období, nýbrţ daleko dříve. První záznamy zadrhnutého tvaru „Mrklov“ sledujeme jiţ v deskách dvorských z r. 1633 nebo v hornobranské matrice je z r. 1649 tentýţ zápis. S delším „Merklovem“ se setkáváme uţ od 15. století. Figuruje tak v předávacích listinách, urbářích a dalších místech, kde jak patrno, si vede přirozeněji i častěji. Jisté rozpaky můţeme vysledovat i na některých starých mapách, …pokud se tam Mrklov vůbec objevuje. Zvláště na mapách z období let 1720 - 1808 je znát neustálý zmatek. Někdy je obec zachycena v delším znění, jindy v krátkém. Dokonce ani jeden autor si na některých svých dílech nebyl jist a tak střídá oba tvary. Později dokonce vedle sebe nacházíme dva tvary současně. Po celé 19. století ve dvoj znění pokračují i různé místopisné a další slovníky. Ovšem jiţ na počátku téhoţ století jej doplňuje i třetí varianta jména, tentokrát poněmčená jistě rakousko-uherskou c.k. administrativou na zcela umělý novotvar jako Merkelsdorff. Mimo naprostého zmatku pozdějších staletí v psaní správného tvaru jména obce se do sbírky ekvivalentů přiloudilo i několik zajímavých odlišností. Jejich existenci můţeme připsat spíš nepozornosti, přepisu nebo cizím písařům. Několik z nich si pro zajímavost uveďme. Nejstarší mapové vyobrazení Mrklova pochází z roku cca 1580, kde je zaznamenán jako „murklowitz“. Později se purkrabská vejpovědní registra (1534) zmiňují o „Mertlowě“ a urbář (1654) dokonce o „Markově“. Snad něco podobného vedlo Rainolda (1820) k zaznamenání tvarů Markersdorf a Marklow. Mrklov, původně Merklow, vznikl někdy na konci nebo přelomu 13. století společně se Štěpanicemi. Svoje jméno pravděpodobně získal od Merklova dvora. Tedy dvora lokátora Markvarta nebo Martina, jimţ se dříve zdrobněle říkalo Merkl.

Ves na někdejším Benešově místě? Zatímco málo z cizích lidí zná předešle popisované osady, natoţ ţe někde v lese pustě zejí ještě poslední zdi kdysi významného středověkého hradu, spousta návštěvníků aţ ve vzdáleném Hlavním městě zná dnešní Benecko. Prostým důvodem je, ţe se jako pýr po horských kopcích kaţdým rokem rozrůstají nové lyţařské sjezdové dráhy a vleky. Počátky lyţování sice sahají aţ ke konci 19. století do praţského prostředí, ale klimatické podmínky mu nakloněny moc nebyly. Nezávisle na tom, si v téţe době (1892) nechal dva páry lyţí dovézt i hrabě Harrach. Podle jejich vzoru pro hraběcí lesnický personál vyhotovili další kusy hornobrannský kolář a dolnoštěpanický sekerník. Kdyţ byl roku 1895 oficiálně ustanoven první samostatný lyţařský spolek v zemích Koruny české, jistě nikoho z nich nenapadlo, ţe právě Benecko jednou bude jedním z turisticky nejatraktivnějších center. Co nad to víc? Benecko je dnes dokonce správní obcí všech okolních aţ k onomu soutoku Cedronu s Jizerkou a nepotřebovalo k tomu ani kostel, ani panské sídlo nebo dlouhodobý kulturní vývoj. Pátrání po původu Benecka je ovšem podstatně obtíţnější, ačli je mnohem mladší neţ okolní vsi. Osada vznikala spontánněji a podle docela jiných pravidel a zájmů, neţ-li ty předchozí. První oficiální soupis však nacházíme teprve rokem 1785 v Josefském katastru. Tehdy se psalo, ţe se zde „vynachází porůzno vystavení domové“, jichţ v Benecku bylo aţ na 58. Ostatní předešlé seznamy poddaných (Tereziánský katastr 1713, berní rula 1654) jsou k nám němé! Přesto známe beneckou posloupnost rychtářů od roku 1733 počínajíc Václavem Kubátem, ačli ves nevznikla krátce před tímto datem. Také na Müllerově mapě (1720) najdeme „Benetzko“. Nejasnost vysvětlí aţ povaha poddanské půdy. Lépe řečeno panské, neboť Benecko leţelo na půdě dominikální, tedy svobodné. Ze zmíněné půdy se neplatily, kromě mimořádných případů, ţádné berně, proto také nebyla vedena v ţádných poddanských seznamech a berních rulách. Zápis z roku 1688 plně toto domnění potvrzuje, zmiňuje se totiţ o padesáti domech na panské půdě. Nejzazšími zmínkami jsou nám však teprve záznamy z desk dvorských z let 1628 a 1633. V obou se uvádí Benecko jiţ jako ves. Roku 1628 (1627) dokonce s pustým hamrem; jak dlouho předtím fungoval se ale odjinud nedozvídáme. Kolem dokola v horách šlechta nezřídka podnikala těţbou nerostných surovin a pro zpracování ţeleza tehdy stálo několik hamrů i na sousedních panstvích. V té době bylo Benecko součástí sloučeného štěpanicko-branského panství v rukou českého šlechtice Václava Záruby z Hustířan. Jemu bylo za trest panství vyňato z dědičného drţení a vloţeno pod léno. Téhoţ roku u něj také naposledy na zámku v Branné dlel Komenský a u císaře si Albrecht z Valdštejna vymohl převodní právo na panství po Zárubově smrti. Ale ani tady zdaleka nezačíná historie samotného Benecka; ani navzdory tomu, ţe se tento rok obecně povaţuje za nejstarší beneckou zmínku. Velice zajímavým pramenem, o to více však přehlíţeným, je „Vejtah krátký summovní z register správních panství štěpanického“ z roku 1584. Zájemci se s ním, resp. s jeho předlohou urbářem štěpanického panství z roku 1581, mohli seznámit jiţ na Jubilejní výstavě v Praze roku 1891. I zde se totiţ ve výčtu vsí vyskytuje „Beneczko“. Jiţ tehdy se stále zmiňovalo dolování stříbra a ţelezné rudy na panství. Těţbu nám také ale připomínají dlouholeté spory štěpanických Valdštejnů, zmiňované uţ o století dříve. Někde v tomto rozmezí bude nutno hledat počátky Benecka. Archeologicky byl zjištěn větší výskyt ţelezné strusky i na dolním hradě ve Štěpanicích, coţ zpočátku vedlo k domněnce, ţe i přímo tam byla ruda zpracovávána.

O jméně a jeho původu bylo také nemálo napsáno. Němci jej nazývali Benetzkem, ale to bylo spíš jen fonetickým návodem pro jejich snazší přečtení. Němce bychom navíc v počátcích dokazovali jen velmi obtíţně. A přesto právě jméno často vede aţ k původu; jen jeho interpretací bývá více. Nejstarší podoby jména měly ještě staročeské spřeţky - tedy „Beneczko“. Palacký vznesl pochybnost, jde-li vůbec o jméno původní, a také pokusy o vysvětlení tohoto místního jména jej nazývají „jen“ označením místa jiného předtím zaniklého nebo bývalého. Tedy nové místo, zaloţené na předchozím (Benetice) anebo v obvodu nějaké oblasti, pozemku komusi patřícím. Tím vlastníkem měl být Beneš, Benek, Benedikt. Tento, ne zcela zvyklý způsob vzniku, dokazuje i jeho ojedinělost v Čechách, neboť více „Benecek“ budeme také hledat jen ztěţí. Také je moţné, ţe prvními osadníky, nad stávajícími níţe poloţenými osadami, byli právě dělníci kolem hamrů a štol, jeţ se později v zaniklém těţebním prostoru usadili a zaloţili vlastní osadu. Od vrchnosti, které pozemek patřil, získali osvobození od berní, podobně jako kolonisté lánových vsí. Později, kdyţ se osadníci usadili stabilně, zúrodnili pozemek vhodný k obţivě, tak získali postupně od vrchnosti nájem do dědičného uţívání. Staré zápisy svědčí o tom, ţe na Benecku byla půda opravdu vymaňována z dominikálu postupně a přeměňována na rustikál a pak stále častěji zapisována i do urbářů. Bylo-li ale Benecko odvozeno od Beneše (Benešsko), který nad oblastí dohlíţel nebo povstalo na místě někdejších Benetic, kde byli zpočátku hamerníci ubytováni, není vůbec zřejmé. Benecký jelen s kříţem mezi paroţím v obecním znaku také můţe leccos napovídat o původu jména. Kaţdý důl, ať dnešní nebo středověký, měl své vlastní jméno. Ve středověku byl zasvěcován některému svatému patronu, aby se horníci zdrávi z šachet vrátili zpět. Původní osídlení Benecka tedy mohlo stát na místě dolu, jehoţ patronem byl svatý Benedikt (obliba tohoto jména je zřejmá i z toho, ţe svatých téhoţ jména máme celkem čtyři a touto dobou papeţů dokonce 16!). Proto tedy onen kříţ; a jelen byl jen znakem neosídlenosti, podobně jako medvědi i další erbovní divoká zvěř. (Do souvislosti také bývá dáván se sv. Hubertem, otázkou je od kdy?) Příkladem můţe být ukázka nedalekého městečka Černého Dolu. Původně se také jednalo o „důl Černý“ v pramenech připomínaný r. 1534. Pro koho by tento význam byl příliš jednoznačný a fádní, jiné teorie mluví ještě o místě, jeţ bylo upraveno způsobem, zvaným kdysi „beneti“ (vybíti). Také mohlo vzniknout nedaleko „křiţlické lavičky“ (lávky, můstku) doloţené r. 1492. Německy je lavička „Bänkchen.“ Německé slovo „Benetzen“ znamená močit, kropit, zvlaţit. Osada tedy mohla vzniknout i na vlhkém, smáčeném místě. Vţdyť na beneckém katastru máme vesměs r. 1785 doloţeny potoky Vuklik a Pustel, pak také místa zvaná „struha“, „Příhon“, nebo „louka na Bahně“. Pokud bychom chtěli mokré prostředí prosadit i českými názvy, začněme od někdejšího beneckého hostince Na Benátkách. Benátkami se zvláště ve Východních Čechách zvala vlhká a močálovitá místa. Město Benátky nad Jizerou se sice uvádějí do souvislosti i se středověce proslulým italským městem na vodě (Venetia), ale ostatní téměř dvě desítky Benátek v Čechách a na Moravě spíše skromněji dávají přednost svým mokřinám. Ostatně, pak také není daleko od Benátského k „Benetzkému.“

A zbytek vsí… Ne, ţe by si nezaslouţily vlastní místo, ale kapacita našeho je jiţ dávno vyčerpána. Proto se podívejme hned k počátkům písemných pramenů. Roku 1492 máme zvlášť doloţeny pouze Štěpanice (Horní Štěpanice), Štěpaničky (Dolní Štěpanice) a Mrklov. Podle Augusta Sedláčka se rozsah štěpanického panství příliš nezměnil ani

v přepise do obnovených desk zemských k roku 1543. Za to zde nově můţeme pozorovat jiţ i Štěpanickou Lhotu . Sumární výtah urbáře z roku 1584 je k nám ve výčtu dalších vsí jiţ podstatně vstřícnější. Kromě Horních a Dolních Štěpanic a Mrklova jsou vepsány i Zialey (Ţalý), Lhota Sstiepaniczka (Štěpanická Lhota) a Beneczko (Benecko). Podrobné urbáře byli ponejvíc nutné při změně majitele. Ale více se nedočteme ani z pozdějších, neboť i v těch ze 17. století postačil pouze zlomek vypsání s opisem staršího, v našem případě sumovního výtahu z roku 1584. To platí i o převzetí panství do rukou Harrachů (1632). Coţ je celkem škoda, neboť nová šlechta se vţdy snaţila ještě více zvýšit ziskovost svých panství a tak výrazně podporovala kaţdé podnikání v jeho obvodu. Tím vznikala nová místa s různou aktivitou i v odlehlejších koutech. Na místech pak po bývalém podnikání (těţbě, hamrech, sklářství apod.) nebo v jeho těsné blízkosti vznikala stavení dělníků, která slouţila základům nové osady. Bohuţel se tak dělo v obvodu jiţ vytyčeného panství, tak se jmenovitě dostávají do některých urbářů aţ často o celé generace později. Nevídané mnoţství nových dědin, které přerostly v drobné horské vísky, obecně pozorujeme zvláště v průběhu 16-17. století. V Harrachovském urbáři, opět spojeného panství, z roku 1773 tak lze doznat jiţ téměř úplnost dokončení „místopisu“. Přes jeho aţ překvapující hustotu osídlení, přeci jen však musíme sáhnout v našem bádání pro oficiální zápisy katastrů. Osady poloţené nad Horními Štěpanicemi a katastrem Mrklova spojuje jejich spontánní, ţivelný vývoj bez většího řádu. K osídlení tudíţ nedocházelo nijak plánovitě, ale podle potřeby. Z poměrně „mladých“ obcí je také Zákoutí. O něm bylo napsáno jiţ ledacos. Samostatná obec, přivtělená k Horním Štěpanicím, se však poprvé vyskytuje teprve roku 1785 (wes Zakauti). V tereziánském katastru (1713-25) se o Zákoutí píše pouze ve výčtu panských luk. První chalupa zde byla postavena roku 1709. Zákoutí patří k jednomu z četně uţívaných slov a tak jistě ani nepřekvapí, ţe nad Beneckem se skrývá jiné Zákoutí, které je jen dalším z několika v českém místopise. O něco starší osadou je, na zákoutský katastr navazující, Rychlov. Poprvé se také sice píše aţ r. 1785 (wes Richlow), ale ani toto datum není nijak konečné. Ovšem zde jiţ trochu nastávají problémy, neboť značnou část rychlovského katastru pojímá střed Benecka. Také na Benecku najdeme roku 1773 ve třech chalupách příjmení „Rychlovský“. Téhoţ roku Kniha o usedlících v Benecku nese jméno ještě jiného usedlíka z čp. 49 - Daniela Rychlovského, jehoţ otec Petr, zakoupil chalupu uţ roku 1722. Tedy aţ posud je nutno počítat s lokalitou zvanou Rychlov. Erhard Müller do svého „místopisu“ dokonce našel doklad o Rychlově k roku 1668 (…Zrichlowa). A berní rula (1654) uvádí ve Víchovské Lhotě jakéhosi Jana Rychlovského. Vzhledem k tomu, ţe se jednalo o totéţ panství, mohl se tam přiţenit. Podle Hanušova „historického průzkumu osídlení“ vzniklo nejstarší obydlí v Rychlově právě kolem roku 1650 (čp.21). Další čtyři usedlosti pak v rozmezí let 1676-1685, ostatní aţ ve století následujícím. Některé z nich byly posléze katastrálně začleněny do Benecka a odtud také příjmení Rychlovský. Na tomto katastru je pamětihodností také archeologické naleziště středověkého opevnění v části zvané Hrádiště. A na závěr jen, co nám o původu jmen zachovaly pověsti, či spíše „poudačky“. Důvtipné oko horala zachytilo koncovku jmen Mrklov a Rychlov a vytvořilo z nich vhodná místa k lovu, kde

později vznikly vsi. U Mrklova stačilo jen mrknout, aby měl lovec moţnost lovu a u Rychlova se také nikdy dlouho nenačekal na podobnou příleţitost. Prof. Šimák si dokonce pohrával s váţnější myšlenkou, ţe by Rychlov mohl pocházet od jakéhosi Reichla, ale to by tu osada musela být minimálně o 300 let dříve, neţ byla postavena první chaloupka. Kdyţ se na západním svahu Ţalého usadili Léva se Sychrou a Benešem, vznikly tři nové osady; totiţ Levín, Sychrov a Benecko. Jiná verze spíše mluví o Levíně v poněkud jiném světle, podle níţ název vznikl také při lovu, kdy mladému šlechtici padlo smítko do pravého oka a jeho druh mu jej vytahoval z opačného. Tehdy vzkřikl: „Levý ne!“ Ale také to mohlo být i tenkrát jinak.

Literatura: • Oldřich Pavel Hanuš: Benecko - historický průzkum vývoje osídlení, Praha 1966 • Václav Pešák: Panství Branná a Stěţery pana hraběte z Harrachu sirotkův + panství Jilemnické, kraj Hradecký, Berní rula 13, 1654, Praha 1954 • Soupis východočeských urbářů, Zámrsk 1997 • Franz Donth, Hans H. Donth: Quellen zur Geschichte der Herrschaft Starkenbach im Reisengebirge im 17. Jahrhundert, München 1974 • Erhard Müller: Die Ortsnamen des ehemaligen Bezirkes Starkenbach, 1939 • Antonín Profous: Místní jména v Čechách, jejich vznik, původní význam a změny I-IV., Praha 194757 • Gustav Friedrich: Registra vejpovědní mezního úřadu nejvyššího purkrabství Praţského 1508-1577, Archiv Český XXX., Praha 1913 • August Sedláček: Hrady, zámky a tvrze království Českého V., Praha 1887 • Miloš Gerstner: Zamyšlení nad moţností sedmistého výročí písemné zmínky o existenci hradu Štěpanice, Posel zpod Ţalého 2-4/2004 • Jiří Rychtr: Nikoliv Hradiště, ale Hrádiště, Posel zpod Ţalého 5/1994 • Čtení z benecké kroniky, Posel zpod Ţalého 1996 • Petr Pochop: Vznikly názvy Benecko původně z lavičky a Křiţlice od zlata? Posel zpod Ţalého 1/1995 • Josef Ţemlička: Středověká kolonizace, počátky městského zřízení, emfyteuze, Přemysl Otakar I., Praha 1990 • Přemysl Špráchal: Drobné zamyšlení k počátkům, původu a podobám vsi Štěpanice, Posel zpod Ţalého 1/2002 • Přemysl Špráchal: Kam se ztratil tzv. Štěpanický missál? Posel zpod Ţalého 5/2003 • Přemysl Špráchal: K historii osady Zákoutí a listiny z r. 1337, Posel zpod Ţalého 5-6/2004 • Přemysl Špráchal: Starobylá ves Mrklov, v tisku.

♖¤♖¤♖¤♖¤♖¤♖¤♖¤♖¤♖¤♖¤♖¤♖¤♖¤♖¤