Lukavický almanach 2013
Vydala Základní škola Lukavice, okres Chrudim v červnu 2013. Sestavil Mgr. Lubomír Šára, na obálce je ilustrace Doroty Špásové.
Pověst Co je pravda? Kdo to ví? Pověst nám tu napoví.
O skále nad přehradou Kdysi, před mnoha lety, bydlela v obci rodina Kroutilova. Byli to nesmírně bohatí lidé. Kdekdo jim jejich majetek záviděl a ve skrytu duše si přál, aby je postihlo nějaké neštěstí. Jednoho dne za rodiči přišla jejich dcera Magdalenka a požádala je, zda by si mohla vzít sobě milého Lojzíka. Otec se rozčílil a prohlásil: "Toho povaleče si nikdy nevezmeš!" Její prosby nepomáhaly. Tak Magdalenka vykřikla: "Odejdu z domu a už se nikdy nevrátím!" Když Kdy ž večer rodiče usnuli, Magdalenka odešla na skálu nad přehradou a skočila dolů. Když se Lojzík dozvěděl, co se stalo, rozhodl se navždy zůstat sám. Pořád, ale myslel na Magdalenku, až z toho zešílel a zakrátko zemřel. Během krátké doby přišli rodiče o svůj majetek. Odešli z domu a už nikdy se nevrátili. Utopili se pod skálou, ze které Magdalenka skočila. Od té doby se traduje, že kdo pod tou skálou plave, už nikdy nevyplave. Napsala Napsala a ilustrovala ilustrovala Pavlína Frošová, Frošová, 5. ročník
O rytíři Žumovi V jednom lese nedaleko nedaleko vesnice Lukavice žil ve středověku rytíř Žum. Dříve bydlel ve svém hradě. No spíše bychom ho měli nazvat hrádkem, protože nebyl příliš velký. Také vesnice pod ním nebyla příliš rozsáhlá, a tak mu poddaní příliš neplatili. Dá se tedy říct, že náš rytíř rytíř byl chudý. A navíc jeho hrad jednoho dne obsadili Lukaváci. Žumovi se podařilo taktak uniknout. Utekl do blízkého lesa jen se svým psem, který se jmenoval Berk. A v tomhle hlubokém lese se mu podařilo shromáždit místní sedláky. Trochu je vycvičil válečnému válečnému umění, trochu je vyzbrojil. Poté se v jejich čele vydal zpátky ke svému hradu. Před hradem se rytíř Žum ukázal se svou "armádou". Lukavičtí se vzdali a rytíř tak dobyl zpátky svůj hrad. 2
Od té doby se vesnice jmenuje po svém rytíři a jeho psovi Žumberk. Napsal a ilustroval Ondřej Dejdar, Dejdar, 4. ročník
Lukavický znak Lukavický rybníček byl kdysi o mnoho větší než je dnes. Měl vysokou, šikmou hráz a byl o dost hlubší. Po celé naší vesnici se proslýchalo že v rybníce žijí různé, lidem neznámé bytosti. V těchto těchto dobách se u nás dolovalo. Bylo to velmi těžké období. Všichni muži museli tvrdě dřít. Děcka si většinou hrála v lese nebo u rybníka. Jednoho dne se z jednoho lukavického domu ztratilo děvče. Stalo se to u rybníka. Jedna její kamarádka viděla, že jí něco stáhlo pod hladinu. Statní a silní mládenci do rybníka skočili. A řeknu vám, viděli tam prapodivné věci. Pak ale zahlédli ono ztracené děvče. Připluli k němu a vytáhli ho na hladinu. O pár měsíců později se měl vybírat naší vesnici znak. Mládenci se nabídli, nabídli, že vědí o zajímavém zvířeti, které žije v našem rybníce. Nakreslili to, co viděli. Byl to pes s rybím ocasem. Rychtáři se tento znak líbil, a tak ho použili na náš znak. A od té doby máme v lukavickém znaku tohle prapodivné zvíře. Napsala Napsala a ilustrovala ilustrovala Dorota Špásová, Špásová, 5. ročník
Poklad na Žumberku Jednou jednoho sychravého dne jsem si takhle sedla ke knize. Byla o tom, že princezna Margareta z Rumbšperka měla obrovské vojsko těch nejzdatnějších vojáků z okolí. Ta princezna byla tak chtivá a pyšná a bůh ví, co ještě byla. Chtěla dobýt hrad Goldberk, protože se říkalo, že stojí na kopci plném zlata. Když jsem si tohle přečetla, tak mi to došlo. Vždyť se dřív tomuhle našemu kopci říkávalo Sonnenberg, tak proč by nemohlo být zlato i pod naším hradem? Slovo sonn s onn znamená slunce, slunce znamená zlato, tak proč ne? Takhle jsem dopřemýšlela, vzala si do brašny lupu, pití, sušenku a zápisníček na zapisování toho všeho, co najdu a také jsem nemohla zapomenout na lopatku. Začala jsem šmejdit po hradě. Po chvilce marného marného hledání jsem si řekla, že půjdu domů, protože to nemá cenu. Sotva jsem vyšla k domovu, jentak jdu a najednou jsem brkla o kořen stromu a padám rovnou na nos. Bum. Ocitla jsem se v kamenné jeskyni. 3
kolem em sebe. Tohle si vezmu! Kolem mne se valí spousty zlata a drahokamů. Hmatám kol Vtom slyším crrr, crrr. Budím se. Koukám na budík. Je sedm hodin. Na zemi u postele leží knížka O princezně Margaretě a jejím pokladu. Napsala Napsala a ilustrovala ilustrovala Barbora Mašková, Mašková, 5. r očník
Poklad v Lukavici Jednou v dávné minulosti, když když ještě v Lukavici zářil do daleka zámek s krásně udržovanou zámeckou zahradou, se tu stala neuvěřitelná věc. Jeden z místních knížat rodu Auersperků se rozhodl, že nechce dál žít a raději se zabije. Jeho poddaní mu to rozmlouvali, ale moc to nepomáhalo. Alespoň ho tedy dnem i nocí střežili, takže nikdy nebyl sám. Jednoho dne nechal v zámku naplnit truhlu zlatem a diamanty. Přitom se ale v průvanu nachladil, večr ulehl a... A ráno už nevstal. Splnila se jeho hrozba a on sám od sebe umřel. Poddaní poklad vzali vzali a vyšli s ním do parku. Tady ho v noci tajně zakopali. Nikdo se neodvážil vzít ani kousek zlata. Přineslo by mu to smrt. Čii aspoň aspoň smů smůlu. O sto let později budoucí majitel nechal nad pokladem postavit kostel. Nebyl tam vystavěn jen tak pro zábavu. Jeho špička totiž každý červen ukáže, kde je poklad ukrytý. Ale dosud ho nikdo nenašel. Třeba tam ještě je. Napsal a ilustroval Jiří Tatíček, Tatíček, 4. ročník
O mostě ze zlata Žumberk.. Asi deset kilometrů od známého východočeského města Chrudim najdeme malou vesničku Žumberk A právě tady se ve středověku nacházel most ze zlata. Vedl přes místní rybníček Těšilka, ve kterém místní selky máchaly vyprané prádlo. Správně tušíte, že Žumberským přinášel jen samé mrzutosti. Původně ho zde vystavěli, protože tu žili samí dobří lidé, kteří neměli touhu po zlatě a bohatství. Jak se to ale rozkřiklo po okolí, přijížděli stále noví a noví lidé z okolí. Nejen aby si most prohlédli, ale mnozí z nich s touhou po zbohatnutí. Lehkém zbohatnutí. Protože když kus zlata odneseš, nezasloužíš si ho. h o. Ten den sem přijela velká tlupa lidí ze Svídnice. Ti byli obr chamtiví. Jakmile zářící most spatřili, 4
sebrali lopaty, krumpáče, nekoukali napravo nalevo. A bum! Bác! Most byl náhle v rybníce. A pěkně hluboko. To už se ovšem blíží místní s vidlemi a sekyrami. seky rami. Svídnické ženou svinským krokem. Ale onen zlatý most se už nikdy nepodařilo vytáhnout nahoru. Až pojedeš kolem, dobře se dívej. Ta žlutá zář z té velké hloubky… hloubky Napsal a ilustroval Martin Vašák, Vašák, 4. ročník
Pohádka Chcete dlouhou nebo krátkou? Vydejme se za pohádkou.
Velikonoce na Marsu Víte o tom, že i na Marsu slaví Velikonoce? Letos zde připadly na měsíc souvšec. Hned na jeho začátku začali Marťané barvit vejce, péct, uklízet, prostě chystat všechno jako na Zemi. A hned brzy ráno na velikonoční šušíč šušíč se vydali mužští obyvatelé na pomlázku. Chodili od domu k domu. Mezi nimi malý Martin. Přišli, zaklepali, vyprášili, dostali barevné vejce a putovali dál. U jednoho domu jim však neotevřeli. Zaklepali znovu a zase nic. Nikdo neotvírá. Martin už chtěl odejít. odejít. Vtom otevřel dveře bílý člověk ve skafandru. Martin si ho pořádně prohlédl. Najednou se celý dům řítí k zemi. Bum, bác. Řacha jak hrom. Ten člověk nedýchá! Martin se rozbrečel. Začal utíkat. Je pěkně vyděšený. Mamka mě probudila. Oddychl jsem si. To byl tedy pořádně divoký sen. Vstal jsem a probudil jsem bratránka Patrika. Spolu jsme se vydali pořádně vyšlehat holky v Žumberku. Napsal a ilustroval Ondřej Dejdar, Dejdar, 4. ročník
Mozkovec obecný V jednom opuštěném zámku si udělal sídlo vědec Fineris John Komenx. K omenx. Vymyslel už mnoho věcí, třeba omlazovací krém zvaný elixír mládí, super hodinky, které posunují lidi časem, oblečení, které splyne s okolím… okolím Teď měl plán na sestrojení super brouka. 5
Kvůli tomuhle novému strojku se musel nechat přesunout do roku 10 000 000 000 před naším letopočtem čili 500 000 000 zpět. Tehdy byl svět nanicovatý, nebylo tam vůbec nic. Jen dobře viditelné molekuly, které se snažily něco vytvořit. Popadl trochu molekul, hrábl do země a zatočil hodinkami. "Uf!" oddechl si Finer. Molekuly a tehdejší půdu od sebe oddělil do dvou rozdílných skleniček. Vzal trochu půdy, vznikla malá tmavá kulička. Když si na ni sáhl, byla tvrdá, dutá, měla nožičky a byla ohavná. Finer k tomu přidal molekuly, zavřel do sklenice a čekal vývin. Trval devět měsíců (poměrně (poměrně dlouho). Finer toho brouka vytáhl a dal ho na připravenou půdu (tu, co pro ni cestoval časem). Brouk nakladl vajíčka, Finer je pokapal urychlovačem a za chvíli tam leželo mnoho larviček. Z larviček se vyvinuli brouci a bylo hotovo. Finer poslal do každé země jednoho. Brouk tam nakladl vajíčka pro všechny lidi, každý si vzal jednoho a strčil si ho do ucha. Od té doby se lidi nedělili na průměrné, nadprůměrné a podprůměrné. Brouk rozvinul mozky všem stejně a lidi od té doby nedělali hloupé věci. Napsal Napsala a ilustrovala ilustrovala Dorota Špásová, Špásová, 5. ročník
Jednou v hospodě Jednoho dne jsem šla do hospody na oběd, protože naši nebyli doma a já jsem neměla co jíst. Šla jsem do Krčmy krále Artuše. Jakmile jsem otevřela dveře, zvedl se vítr a já se zakymácela. zakymácela. Naštěstí Naštěstí jsem se chytla futer, takže jsem nespadla. Najednou jsem si všimla, že lidé kolem měli jiné oblečení, takové nezvyklé. I na sobě jsem ho zaznamenala. Měla jsem režnou košili, sukni a zástěru. Chvíli jsem stála u dveří. Když si mě konečně všimli, pozvali mě ke stolu. Sedla jsem si vedle jednoho z mužů. Vypadal jako jejich vůdce nebo tak nějak. Nabídli mi pivo, odmítla jsem, dali mi tedy kávu. Zrovna vedli řeči o vesmíru. Jejich úvahy byly zajímavé a směšné. Myslela jsem si, že to je nějaká akce o středověku. středověku. A tak jsem se začala smát. Dostala jsem přímo záchvat smíchu. Všichni se na mě otočili a já jsem konečně přestala. Jeden z mužů se mě zeptal: "Co ti tu přijde k smíchu?" Ještě trochu s chechtáním jsem jim odpověděla: "Tahle akce je vážně super." Ten muž muž opět vstal a trochu nejistě se mě opět zeptal: "Jaká akce? Vždyť tohle je obyčejná debata o vesmíru a naší Zemi!" Trochu zuřivě se na mě podíval a pak si sedl. V tu chvíli mi přeběhl mráz po zádech. Otřásla jsem se. "Ne, ne, to nemůže být pravda!" Pochopila Pochopila jsem, že už nejsem v 21. století, ale ve středověku! Nechápala jsem, jak to že jsem se sem dostala. Stále jsem si kladla stejné otázky. Proč zrovna já? Po chvíli přemýšlení jsem se zapojila do 6
debaty a chtěla jim dokázat, že naše Země je kulatá, kulatá, že nás obklopuje mnoho planet, že naše slunce je vlastně hvězda. Nejprve se na mě dívali s otevřenými ústy a pak křičeli jeden přes druhého: "Jak to víš? To je jistě lež! Ona lže! To není pravda." Snažila jsem se je uklidnit, ale moc to nešlo. Konečně se zklidnili zklidnili a já jim vysvětlila, oč jde a odkud jsem. Velmi se divili. "Nemáš důkazy!" vykřikl najednou jeden z nich. Opět se proti mně bouřili. Začali mě vytlačovat ke dveřím. Snažila jsem se jim to vysvětlit. Ale marně. Když otevřeli dveře, zvedl se opět vítr. "Škoda, "Škoda, byl to jen sen." Ležím před hospůdkou, pořádně mi kručí v břiše a navíc je okolo mě několik lidí, kteří se mě snaží vzbudit. Napsala Napsala a ilustrovala ilustrovala Dorota Špásová, Špásová, 5. ročník
Nejskvělejší vynález Psal se rok 3320, kdy měl poprvé vyletět člověk raketou, raketou, která je stejně rychlá jako světlo. Byl to ohromný vynález, ale jako posádka do rakety se dostanou jen ti nejlepší a nejbohatší. Kdekdo to zkoušel, ale bohužel vůbec nikomu se nedařilo. Vtom do zkušebního studia vešla malinká holčička. Měla sotva metr, ale byla velmi chytrá. Po testech, které udělala bez problému, problému , ji vybrali jako nejschopnější. Jakmile přišel ten slavný den odletu, byla přeci jen trošku nervózní. Bez řečí ji posadili do rakety a vyslali na výzkum vesmíru. Začalo odpočítávání: "Tři, dva, jedna a start!" Po raketě zbyla na obloze jen šedavá šmouha. Holčička byla za necelých pět minut na místě. Přistála, nebo se spíše napíchla na špičku skály. Dveře se rozestoupily a holčička vyšla vy šla ven. Skutálela se ze svahu. První místo, kam se podívala, byla by la obloha. Neměla modrou barvu jako na naší planetě. Byla bílá a byly na ní vidět planety. I Zemi zahlídla. Potom se ale hbitě koukla na zem. Něco jí zatahalo za nohavici. Byl to pidimužík. Koukal na holčičku zezdola a něco jemným hláskem říkal. Holčička sese shýbla. A naslouchala. Mužíček se jí ptal, kdo je, tak takovýhle ovýhle obr, a co tady chce. Holčička odpověděla, že přichází v dobrém, že se chce porozhlédnout po planetě a poznat zdejší obyvatele. Pak ještě dodala, že pochází ze Země ve sluneční soustavě. Mužíček se jí také představil. Potom ji provedl planetou. Asi si dokážete představit, jaká to byla nádhera! Stromy kvetly a voněly jarem, plno květin a rozkvetlých luk. Pak se ho naše neponičená oničená holčička zeptala, kde bydlí. Mužík ji zavedl pod zem. Tam toho bylo! Nahoře nep krajina a dole? Města, pole a lesy na kácení! Krámy a krámky byly všude, kam se jen člověk podíval. Továrny a fabriky tam byly taky. Holčičce se tam tak zalíbilo, že tam zůstala. Nechala se zmenšit. Teď tam žije s pidimužíky. A co na planetě Zemi? Nápad s posíláním lidí do 7
vesmíru je přešel. Když se holčička nevrátila, mysleli, že teorie letu rychlostí světla je nebezpečná. Teď vymýšlejí další způsoby, jak se dostat na jinou obyvatelnou planetu. Možná už něco vymysleli. Kdo ví? Naší holčičce se ovšem ovše m na planetě líbí a je tam spokojená. Takže pšt, ať ji neprozradíte. Napsala a ilustrovala Dorota Špásová, Špásová, 5. ročník
Čarosle arosleč aroslečna Anabel Byl krásný jarní den. Najednou do naší třídy vrazila cizí žena. Nikdo z žáků si nebyl jist, jestli to není náhodou ta nová nová učitelka. Ale na takovéto věci teď neměli čas. Jakmile otevřela dveře, přísným a důrazným hlasem vykřikla: "Dobrý den, jsem vaše nová učitelka a jmenuji se Anabel. Na mých hodinách se nebudete učit počítat nebo psát. Já vás naučím kouzlit!?" Potom si sedla sedla ke svému stolu, chvíli se tam přehrabovala. Pak vzala jeden papír a začala z něj číst. "Připravte si prosím mián." Poté se opět zamyslela kotlík velikosti osm na šestou, žabí jazýček, husí brko a tytymián." a dodala: "Ještě almaskový list. Teď napusťte čtvrt kotlíku k otlíku horkou vodou a přidejte do ní žabí jazýček. jazýček. K tomu přidejte v hmoždíři rozemletý almaskový list a zamíchejte. Dodejte ještě ještě tymián. Opět zamíchejte. Z husího brka strhejte chmýří, které potom nařeďte studenou studenou vodou. Přidejte do kotlíku a důkladně promíchejte." pr omíchejte." Žáci podle učitelčiných pokynů přidávali do kotlíku různé věci. Anabel po chvilce oddechu začala opět mluvit: "Teď nalijte obsah kotlíku do půllitrové láhve. Tento lektvar je na to, abyste byli chytřejší. Když ho vypijete, hned se vám rozsvítí v hlavě." Konečně dokončila svůj proslov. Jenže žáci si ho ani nedoposlechli a už lektvar pili. No jo, jenže tohle neměli dělat. Zezelenali a au au. Všechny začalo bolet břicho. Anabel se jen zasmála. Když odcházela, zakřičela ještě do třídy: "Apríl!" Napsala Napsala a ilustrovala Dorota Špásová, Špásová, 5. ročník
Čarod arodě aroděj a ptáč ptáček áček Vždy jednou za měsíc v době úplňku přiletěl na okno věže, kde byla uložená pokladnice pana krále, malý zlatý ptáček. S odbitím půlnoci se proměnil v mladou krásnou dívku. Se slzami v očích začala začala krást zlaťáky a dávat si je do mošničky. Jen co ji naplnila, proměnila se zase v malého ptáčka. Král byl ze ztráty svých 8
zlaťáků nešťastný, a tak si zavolal mocného čaroděje a řekl mu: "Když mně pomůžeš chytit zloděje, dobře se ti odměním." A přesně tak se to stalo. Čarod arodě aroděj se promě proměnil v černé erného kocoura a čekal u pokladny. Když Kdy ž ptáč ptáček áček přiletěl, už už po něm chtěl kocour skočit a sežrat ho. Ale v tu chvíli se ptáček proměnil v krásnou pannu. Čarod arodě aroděj po ní ní skoč sko čil a sebral jíjí peříč peříčka, říčka, která která jí pomá pomáhají hají změ změnit podobu. Dívku odvedl za králem a ten se do ní hned zamiloval. Vše se brzy vysvětlilo. Dívka byla arodě zakletá od zlé čarodějnice a musela jí nosit zlato. Čarod aroděj čarodě arodějnici zaklel a tak všvšechno dobř dobře dopadlo. Pochopitelně Pochopitelně se krá král čarodě arodějovi bohatě bohatě odmě odměnil. Napsala a ilustrovala Markéta Markéta Řezáčová Řezáčová, ová, 5. ročník
Bajka Že zvířátka lidem závidí? V bajce nás o tom poučí.
Zajíc a kočka Jednou v kruté zimě se potkali zajíc s kočkou. Hned se začali dohadovat: "Ty zajíci, ty máš pelech pod zemí a já spím zmrzlá u lidí přede dveřmi." Hádali se spolu hodinu dvě, dokud zajíc neřekl: "To ty máš zase jídla pořád dost a nikdy nejsi nejsi hladová. Lidi tě mají rádi a nestřílí po tobě z flint." "Víš co zajíci, jájá k tobě půjdu přespat." přespat." A tak se spolu vydali k zajícovu pelechu. Tady ssee spolu schoulili do klubíčka a spali v teplíčku až do rána. Ráno, když se kočka probudila, hrozně jí kručelo v žaludku. Chtělo by to něco dobrého, pomyslela si. Ale nikde nic. Hladověla celý den. K večeru navrhla, že by zajíc teď mohl přespat u ní. Došli ke statku a položili se na práh dveří. Hospodyně jim přinesla misky plné chutného jídla. Zajíc se ovšem celou noc strachy klepal, aby ho neroztrhal velký hafan, který celý statek hlídal. Ráno zajíc povídá: "Je to tady sice hezké, ale každý máme svůj domov a já bych s nikým svůj pelíšek nevyměnil." Poučení: Každý by si měl vážit svého domova. Napsal a ilustroval Jiří Tatíček, Tatíček, 4. ročník
9
Myši a kocour V jednom domě žily myši. Měly se tam dobře, protože tady nebyla žádná kočka. V noci si chodily pro jídlo, co zbylo po lidech. Takhle to trvalo dlouho, ale lidi si nakonec koupili kočku. Ta kočka byla velmi mohutná a myši zbožňovala. Takže se myši bály vylézt ze svých skrýší. Už mnoho myší se totiž snažilo vzít si od lidí nějakou potravu, ale kočka je vždycky snědla. snědla. Jednou jedna myška dostala nápad, jak by na kočku vyzrály. Byl to nápad dobrý, prý že nasadí kočce rolničku na krk. Tak ji vždycky uslyší, když bude poblíž. No ale pak malá myška vykřikla: "Kdo jí tu rolničku nasadí?" Všichni se samozřejmě samozřejmě vymlouvali, oni že nemůžou, oni že to nezvládnou. A tak to byl nápad nanic, protože ho neměl kdo vykonat. Poučení: K čemu je platný dobrý nápad, když ho nemá kdo vykonat. Napsala Napsala a ilustrovala ilustrovala Markéta Dibelková, Dibelková , 4. ročník
Liška a kuře Jednou se liška toulala okolo kurníku. Měla obrovskou chuť na kuřátko. Když ji máma slepice spatřila, rychle své děti schovala do kurníku. V noci přišla liška ke kurníku znovu. Tentokrát se sem potichu připlížila. U kurníku sladce volala na kuřátko, ať jen bez obav vyleze ven. Říkala mu, mu, že je hodná tetička a dá mu výborné sladké zrníčko. Kuřátko opravdu vylezlo ven. Chňap a liška ho sežrala. Tak se ho tedy lišce podařilo oklamat. Poučení: Nikdy nevěř tomu, koho neznáš. Napsala Napsala a ilustrovala ilustrovala Sára Pokrývková, Pokrývková, 4. r očník
O moudré sově Kukule Kukule V černém lese žila jednou jedna velmi stará moudrá sova, která se jmenovala Kukula. Její kamarádi zajíc Pavel, liška Matylda, jelen Víťa a veverka Zrzečka za ní často chodili pro radu. Vždy dokázala vyřešit každou záhadu. 10
Jednou za ní přišla veverka Zrzečka, Z rzečka, že se jí ztratily všechny oříšky, které měla schované na zimu. Všichni kamarádi hledali oříšky kolem vykotlaného stromu, kde je měla veverka schované, ale nikdo je nenašel. Když přiletěla sova Kukula, nejdříve obhlédla vykotlaný dub a potom se vydala vydala prohledat okolí. Po chvíli uviděla Zrzeččiny oříšky v jiném vykotlaném stromu. Nakonec všichni zjistili, že je veverka Zrzečka všechny podvedla. Úmyslně jim ukázala špatný strom, aby se pobavila jejich důvěřivostí. Poučení: Nemá se lhát a podvádět, vždycky vždy cky se na to přijde. Napsal a ilustroval Martin Vašák, Vašák, 4. ročník
Zajíc a koroptev Bára je jako zajíc, protože se její zuby podobají zaječím. Pája je jako koroptev, protože je nenápadná. Byl jednou jeden zajíček. zajíček . Ten zajíček měl velké zuby. A proto se mu všichni smáli. Jednoho dne se ale naštval a odešel do jiného lesa. U toho lesa bylo velké pole, pole, a protože se zajíček rád prochází po polích, šel se tedy projít. Najednou se v trávě něco hýblo - bylo to velké, kulaté, kulaté, strakaté a mělo to úzký krk s malou hlavou. hlavou. Zajíček se toho lekl, ale přesto se zeptal: "Kdo jsi?" "Já, já, já jsem koroptev!" Zajíček se zeptal: "Co to je koroptev?" "To jsem já." Zajíček konečně pochopil. Nikdy předtím koroptev neviděl a tak nevěděl, jak vypadá. Koroptev se od zajíčka dozvěděla, dozvědě la, co má za problém. Koroptev se mu svěřila, že kdysi měla podobný problém. Také se jí smáli kvůli tomu, že je ošklivá. Zajíček jí na utěšení řekl, že je hezká a ona jemu, že nemá velké zuby, vždyť k němu patří. Každý by se měl smířit s tím, co má. Napsala Napsala a ilustrovala Dorota Špásová, Špásová, 5. ročník
O hloupých žralocích a chytré rybě V jednom moři žili dva žraloci a chytrá ryba. Jednoho dne se žraloci vsadili o to, kdo tu rybu dřív sežere. Odpoledne za ní připlaval žralok Váša a chtěl jí sníst. Ale ryba mu řekla: řekla: "Já nejsem moc chutná ryba, ale mohu ti poradit dobré místo, kde jsou hezčí a chutnější ryby." 11
A milá ryba mu poradila, ať plave k jižnímu útesu. Hloupý žralok jí uvěřil a opravdu tam hytili. doplaval. Ale na jižním útesu právě lovili rybáři a žraloka Vášu cchytili. Za chvíli připlaval k rybě žralok Páša a chtěl ji sníst. Ale naše ryba mu řekla: "Já jsem nemocná, ovšem v trhlině u břehu se schovávají zdravé a mladé ryby." Žralok tam doplaval, ale roto se už zbylí dva žraloci zapomněl, že nedaleko v příkopě žije příšera. A ta ho sežrala. PProto Láša a Ráša o rybu nevsázejí, protože se bojí, že by je zase přelstila. Ponaučení na závěr: Nevěř každému na potkání. Napsala Napsala a ilustrovala ilustrovala Lucie Tvrzická, Tvrzická, 4. ročník
Střevlík a pavouk Na jedné louce blízko vesnice Lukavice žil ži l na louce poblíž lesa střevlík s pavoukem. Pavouk byl zlý. Vždy chtěl totiž všechno získat jen pro sebe. Zato střevlík byl hodný. Chtěl se o vše dělit se svým přítelem pavoučkem. Ten den, o kterém píšu, se střevlík s pavoukem rozhádali a začala mela. Bum! Bum! Bác! Pavouk na konci hádky spadl do díry. Střevlík jenom slyšel "Chramst! Chramst!" A spatřil červené oči. Už se blíží. To leze z díry doktor krtek. Sáhl svou tlapou na dno, uchopil pavouka a zdvihl ho nahoru na louku. Tak ho zachránil. Pavouk si uvědomil, uvědomil, že zlost je cesta k záhubě. Bude se jí příště snažit vyvarovat. Napsal a ilustroval Martin Mar tin Vašák, Vašák, 4. ročník
Anička a Eva V krásném háji u křišťálové studánky byla lesní škola. Protože v celém háji byla jenom jedna, chodila do ní snad všechna zvířata. zvířata. Třída byla taky jenom jedna, protože oni potřebovali umět jenom číst a psát. Psát, aby si mohli napsat na svůj domeček popisné číslo kvůli poště. A psát, aby mohli to popisné číslo přečíst. Jednou v jedné třídě vznikl spor mezi nevinnou sýkorkou Aničkou Aničkou a zlou strakou Evou. Hádali se, protože Eva ztratila prsten a podezřívala Aničku, že to udělala ona. Anička to však nebyla. Eva tomu nevěřila, a tak se rozhodla, že na Aničku udělá past. Povolala si kamarády, aby natáhli síť od stromu ke stromu na cestu, kudy každý den Anička létá. Jak vymyslela, tak se 12
stalo. Víme, že straky odjakživa kradou. A proto když se straka Eva vracela z loupeže, narazila do té sítě sama. Síť spadla a straka se do ní zamotala. A co se stalo s tím prstenem? Měla ho straka zahrabaný zahrabaný ve svém hnízdě. Poučení: Kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá. Napsala a ilustrovala Pavla Tvrzická, Tvrzická , 5. ročník
O hloupém oslíkovi Byl jednou jeden oslík, který se velice nerad učil. Místo školy raději běhal venku a hrál si. Jednou ho napadlo, že sní všechny všechny knihy a bude nejchytřejší oslík na světě. Jak řekl, tak udělal. Snědl skoro celou knihovnu. Druhý den šel do školy, aby ukázal svým spolužákům, jak je chytrý. Ale když přišel před tabuli a otevřel pusu, vyšlo z něj jen ííí ááá. Všichni se mu začali smát. smát. Oslík se mohl hanbou propadnout. Okamžitě utekl domů. A od té doby se pilně učí. Ponaučení: Chytrý z nebe nespadl. Napsala a ilustrovala Markéta Řezáčová, Řezáčová, 5. ročník
Báseň Rýmy, rytmy, o to běží, skládáme slova do věží.
Sklizeň Běží křeček přes pole, pole, běží ke své stodole. Tváře plné pšenice a pospíchá velice.
Když tu náhle všude ticho, už nestihne nacpat břicho! Na stráni se mihne stín, asi káně, co já vím?
Běží, co mu síly stačí zrní už ho v puse tlačí. Snad nepotká cestou lišku, než doběhne do pelíšku! Napsala Napsala a ilustrovala ilustrovala Barbora Mašková, Mašková, 5. ročník 13
Prázdniny Na prázdniny vzpomínám, ještě teď se usmívám. Když se něco přihodilo a jak legrační to bylo. Jsem tak jednou nahoře, v tom běží chlapík od moře. V ruce nese hvězdice a pak chytne zajíce. zajíce.
Žihadlo si brousí vosa, aby popíchala kosa. Vážka nad potokem letí kobylka má mnoho dětí. Čmel melá melák opyluje opyluje kvě květy staví se u naší tety.
Paní na něj kouká, poté si něco mrouká. To se ti to povedlo, máš na ruce žahadlo. Napsala a ilustrovala Markéta Řezáčová, Řezáčová, 5. ročník
Podzim Už je říjen, padá listí to nám hodně práce jistí. Naše malé políčko je třeba zorat maličko. Napsala a ilustrovala Pavlína Frošová, Frošová, 5. ročník
Ten dělá to, a ten zas tohle tohle Beruška si v trávě sedí, cvrček na ni shora hledí. Včelka létá z květu na květ střevlík dostal z psaní za pět. Mandelinka v poli je, brambor si ukusuju. 14
A když už je zorané, jiná práce nastane. Musíme si pospíšit ať je včas vše ve spíži. Otrháme jablíčka ať máme dost vitamínů. Nakrouháme zelíčko, ať nám chutná masíčko.
Také je dost ořechů, tak šup s nimi pod střechu.
Jaro Zazpívala pěnkavice, že jde jaro k nám, písničky už lesům nese, květy lučinám. Louka chytá pampelišky do zelené sukýnky, že tu svítí na travičce jako zlaté jiskérky.
Napsal a ilustroval Lukáš Kloboučník, Kloboučník , 5. ročník
Pardubický kraj V krajském městě Pardubice, je dobrého perníku nejvíce. Každoročně Velkou pardubickou pořádají, a na zlaté přilbě jezdci vyhrávají. vyhrávají. Líbí se mi také Chrudim, do muzea loutek rád tam chodím. Na známém Resslově náměstí, házím do fontány peníze pro štěstí. Dalšími městy Pardubického kraje, Ústí nad Orlicí, Polička, Svitavy a Česk eská eská Třebová ebová je. Nesmím zapomenout ještě jedno město krásné, krás né, má evropskou památku, to už je jasné.
Slunko stojí na blankytě, usmívá se v boží svět, a kam padne jeho záře, spadne s ní i jarní květ. Housátka se narodila, každé jako živý květ, hejno dětí na výsluní běží s nimi rozprávět.
Napsala a ilustrovala Pavla Tvrzická, Tvrzická , 5. ročník
Zima Napsal a ilustroval Martin Vašák, 4. ročník 15
Dívám se tak dneska, venku div ne Sněžka. Všude sněhu dosti, zima už nás hostí.
Zahrajem si schovávanou, schovávanou, přitom dáme koulovanou. Postavíme sněhuláky, pak si dáme bramboráky. Na kopec si vyrazíme, všechno to tam rozboříme. Potom rychle pryč, jinak vezmou bič. Tvářičky se červenají, velkou radost nadělají. Je to všechno prima, taky pěkná zima. Zima Zima sebou přináší, krásné svátky vánoční. Na Štědrý den čekáme, poté radostí výskáme.
Napsala a ilustrovala Pavlína Frošová, Froš ová, 5.5. ročník 16
Barvy roku Jaro bývá do zelena někdy někdy žluté taky je všude zpěvu, štěbetání i mračoun se usměje. Léto je slunečník červený, zlatý půjdem se koupat jen si svlékni šaty. Podzime, podzime v mlze se ztrácíš barvy se rozplynou k zimě nás vracíš. Zima se malířům lehounce maluje běloba vytvoří sněhové závěje.
Napsala a ilustrovala Dorota Špásová, Špásová, 5. ročník
Povídala jedna vrána Jednou v noci ke mně přišel prapodivný sen vrána na mě zakrákala: "Rok je jako den!" Slétla ke mn mně na postel a protáhla si křídla, rozhlédla se, jestli někde nezbyl kousek jídla. Já jsem vůbec nechápala, co má vrána na mysli trošičku mi připadalo, že tu kráká nesmysly. "Co ta slova znamenají? Řekni, Řekni, šedá vráno! Ale spěchej - za chvilku už bude bílé ráno." Mrkla na mě jedním okem, tahle stará vrána a povídá: "Jaro je jak svěží vánek zrána. Léto jako poledne, když sluníčko pere, podzim jako podvečer, z lesů se mlha dere. Zima, ta je, milá Báro, jako temná noc zalez proto pod peřinu, nevystrkuj nevystrkuj nos!" Tohle jsem se dozvěděla od té vrány ze sna: noc je zima, večer podzim, ráno jako vesna. Nedivte se - taky byste z toho měli šok kdyby vám pták povídal, že den je jako rok.
Přišel právě z vesnice, sledoval tam slepice. Zítra právě zvečera bude jedna chuděra. Prší, prší, prší, jen se leje, pod stromem se lišák chvěje. Nebyla to pohoda, pohoda, přišel včera do dvora. Alík to tam hlídá, hlídá, nikomu nic nedá.
Napsala a ilustrovala Markéta Řezáčová, Řezáčová, 5. ročník
Radovánka Kočka letí balónem, balónem, volá na mě, tady jsem. Široce se usmívá, pes ji k tomu zazpívá.
Napsala a ilustrovala Barbora Mašková, Mašková, 5. ročník
Lišák pod stromem Prší, prší, prší, jen se leje, pod stromem se lišák směje. 17
Kapřík vyjde z vody, prý je tam moc nudy. Sedne proto na kolo a vyráží na pólo. Slunce spadne do vody, přitom si dá závody. Pak si skočí zpátky a to už má drápky.
Vítr syčí zeleně, a pak ještě červeně. Duha křičí, křičí, nech toho, ať už máme hotovo. Když oči zavírám, chvíli se usmívám. Když oči otvírám, skutečnost uznávám.
Napsala a ilustrovala Pavla Tvrzická, Tvrzická, 5. ročník
Šípkový keř Chtěla bych vám vyprávět o šípkové růži, jak mi jednou na procházce poranila kůži. Šla jsem zvolna polní cestou s tátou na výlet u té cesty šípky rostou, rostou , byly samý květ. Napsala a ilustrovala Pavlína Frošová, Frošová, 5. ročník
Projížďka po budoucnosti To byste mi nevěřili, nevěřili, co jsem včera viděla. Opice si létala tam, tam, zpět, tam, zpět, uviděla celý svět. Miminka se opila, až se z toho skulila. Číšíšn íšník na ně ně volá volá, že jsou ještě malá. Důchodci se učí, až jim z toho toh o hučí. Jsou ve 30. třídě, nežijí si v bídě.
Chtěla Ch těla jsem si přivonět k růžovému květu zavřu oči, předkloním se, se, jak kolibřík v letu. Čich ichá ich ám sladkou vů vůni kvě kvě tů a nemyslím na nic, když tu náhle praskot větví - vyplašený zajíc! Hlava se mi zatočila, podlomila kolena, jako kdybych vyplašila obrovského jelena. jelena. Zapadla jsem mezi trny šípkového keře proto radím: na procházkách neplašte moc zvěře!
V zimě je pomlázka, vzkvétá velká láska. Zajíc svoji milou veze, liška kolem leze. Tak už mi teď věříte, co jsem včera viděla? Nebyla to nádhera? Napsala a ilustrovala Barbora Mašková, Mašková, 5. ročník 18
Sedmikráska Jedna, dvě, tři, čtyři, pět, počítám si každý květ. Šest, sedm, osm, chutnám všem kosům. Jmenuji se sedmikráska, jsem všech květinek láska. Sloužíme k dobrému čaji, se mnou jsi jako v ráji. Zahřeji tě maličko, jako zralé sluníčko. V této zemi zdejší jsem ze všech nejkrásnější. nejkrás nější.
Ta se hodí nejvíce na polního zajíce. Děda, to je myslivec pěstuje i jalovec. Vysype ho z hrnku, když chce upéct srnku. Rozmarýn, co má v květináči, voní, až to v nose tlačí. Nasype ho zlehýnka na bažantí stehýnka. Když se sejdou myslivci my slivci dole v místním hostinci, děda říká: "Vážení, bez tohohle koření není žádné vaření. Tyhle krásné rostliny jsou kouzelné byliny: promění vám zvěřinu v opravdovou hostinu!" h ostinu!"
Napsala a ilustrovala Eliška Horáková Horáková, ková , 5. ročník
Koření Říkal děda Fabián, že mu roste tymián na zahrádce ve stínu koření s ním zvěřinu. O kousek dál na skalce tam se daří bazalce. 19
Napsala a ilustrovala Barbora Mašková, Mašková, 5. ročník
Vyprávěnka To, co trošku zavál čas, pozveme teď zas mezi nás.
Čtyři tyři bratři V lese černém jako uhlí a hlubokém jako studna žili čtyři bratři. Pavel byl chytrý jako liška, Lukáš mlsný jako koza, Ivan Ivan silný jako medvěd a Marek byl neposedný jako blecha. Žili sami jako kůly v plotě. Ale jednou, když měli hlad jako vlci a Lukáš jim uvařil něco, co vonělo jako Markovy ponožky, rozhodli se najít si hospodyni. První šel Pavel. Ale přivedl si ženu línou jako jako veš a tak ji vyhnali. Druhý šel Lukáš, jenže ten si vybral ženu lakomou jako strýček Skrblík. Třetí šel zkusit štěstí Ivan. Ten si přivedl holku krásnou jako obrázek, ale pyšnou jako páv. A s tou se také rozloučili. Pak se vydal do světa Marek. Hledal dlouho. d louho. Nakonec přeci jen potkal děvče jménem Bára. Byla sice hubená jako proutek a chudá jak kostelní myš, ale srdce měla ze zlata. Marek šťastný jako blecha, si Barču přivedl domů. A od té doby si v lese žili dobře, jak prasata v žitě. Napsala Napsala a ilustroval ilustrovala Eliška Horáková, Horáková, 5. ročník
Vilemína z Vížek V dávných dobách žila v našem kraji kněžna Vilemína. Víme o ní, že milovala lov divoké zvěře a projížďky lesem na koni. Také se ráda procházela po lese a sbírala houby i lesní plody, šípek či šišky na výzdobu výzdobu hradu. Kníže Jeroným kněžnu občas doprovázel, protože rád zdolával kopce a skály. Jeden takový kopec se mu zalíbil. Jakmile totiž vyšel na jeho vrchol, naskytl se mu krásný pohled na široké okolí. A právě tehdy se rozhodl, že sem doprovodí svou ženu. Když Kdy ž kněžna spatřila ten úžasný výhled, zamilovala si stejně jako Jeroným tenhle 20
kopec. Rozhodla se, že zde nechá vystavět věž, která bude sloužit k odpočinku a kam se bude moci stále vracet. Stalo se a tohle místo se stalo v širokém okolí proslulé. Za nějaký čas kolem vznikla osada, která získala název podle Vilemíniny věžičky - Vížky. Napsala Napsala a ilustrovala ilustrovala Lucie Tvrzická, Tvrzická, 4. ročník
Časohled asohled Bylo by krásné a užitečné, kdyby už někdo konečně vymyslel časohled. Zajímá vás, co to je? Tak já vám to povím. Časoh asohled asoh led je vlastně vlastně takový takový dalekohled, který který m ale nekouká nekoukáte na věvěci, které jsou daleko, aby vám je přiblížil. Časohled asohled vá vám ukáž ukáže áže a přiblíží iblíží věci, které které se staly nebo se stanou. Kouká Koukáte se s ní ní m do minulosti nebo do budoucnosti podle toho, jaké jaké datum a čas nastav nastavíte na displeji. Tak bych se třeba mohla dozvědět, z čeho budeme psát ve škole test, jakou z něho dostanu známku, když se na něj nepřipravím. A taky jestli pak za to dostanu doma na zadek. Mohla bych se taky dozvědět spoustu zajímavých věcí z historie. Nama Namačkala mačkala bych jen správné datum, a už bych viděla, jak kdysi vznikala Země, jak se žilo dinosaurům a pravěkým lidem. Viděla bych praotce Čecha echa na Řípu, Řípu, stavbu Karlš Karlštejna a další další zají zajímavosti. překvapení. ekvapení. Já bych třeba Možná by nás ale časohled připravil i o hodně hezkých chvilek a př určitě nevydržela a hned bych se podívala, co bude letos pod stromečkem. Napsala a ilustrovala Barbora Mašková, Mašková, 5. ročník
Lukavický vodník Za dávných časů, když jsem jsem ještě nebyl na světě, žil v dnešní vesnici Lukavice starý vodník. vodník . Pochopitelně potřeboval ke svému životu rybník. A ten tady skutečně byl. Dodnes se jmenuje Prádelný podle toho, že sem chodili ženy z okolí máchat prádlo. No a ten starý vodník se jmenoval Lukavica. Jeho jméno je slovenského původu, protože se narodil nedaleko ne daleko Bratislavy. V té době na světě ještě existovalo Československo, eskoslovensko, proto se vodní vodník Lukavica mohl ve svých dvaceti letech vydat na zkušenou do Čech. ech. Usí Usídlil se prá právě v rybní rybníku Prá Prá delný deln ý . Lí Líbilo se mu tady, naš na šel si 21
tu dokonce ženu a spolu mě měli ně několik mal malý ch vodníč vodníčk íčků. Přesně 1. ledna roku 1993 se Československo eskoslovensko rozdě esko a Slovensko. Lidé rozdě lilo na dva stá státy - Česko si přeložili vodníkovo jméno do češtiny a začali mu říkat Lukavice. Pojmenovali po něm nově vzniklou malebnou vesnici, která se dodnes rozkládá kolem kole m rybníka Prádelný. A možná že v něm vodník žije ještě dnes. Kdo ví? Napsal a ilustroval Martin Vašák, Vašák, 4. ročník
O zázračné svídě Před mnoha staletími, když vznikala města a vesnice, přišla k řece Chrudimce skupina lidí, která hledala nové místo, kde by sese usadila. Lidé se tu skutečně usadili a začali si u řeky stavět chaloupky. Každý večer se společně scházeli u Chrudimky a bavili se. Jedna z těchto rodin měla malou holčičku. Ta se jednou za hluboké noci probudila a začala brečet. Protože lidé seděli pořád pořád u řeky a zpívali, holčičku nikdo neslyšel. Ona se sama vydala hledat své rodiče. Došla až k řece. Nikoho však v té tmě neviděla. Oči plné slz ji zradily. Zakopla o vystouplý kámen a spadla do Chrudimky. Velký proud ji hned uchopil a hnal ji doprostřed řeky. řeky. Naštěstí o kousek dál rostl keř. Jmenuje se svída. Zafoukal vítr, svída se ohnula, oživla a zachytila holčičku větvemi. Vytáhla ji ven z vody a z větví jí udělala kolébku. Holčička se vysílením schoulila a za malý okamžik usnula. Ráno ji všichni muži i ženy hledali. Volali, ale vše marno. Až za dlouhou chvíli jeden z mužů zvedl hlavu a objevil holčičku ve větvích keře. Všichni se divili a ptali se, co je to za zázračný keř. Keř jim opověděl, že se jmenuje svída. A tak tu vesničku na památku zachráněné holčičky lidé pojmenovali podle svídy Svídnice. Napsala a ilustrovala Markéta Dibelková, Dibelková , 4. ročník
Strašpytlík Byl jednou jeden kluk a ten se jmenoval Lukáš. Jednoho dne šel do lesa. Vzal si na sebe dlouhý plášť, který mu sahal až po paty. Když přišel do lesa, zdálo se mu, že za ním někdo běží. Polekal se a hodně zrychlil. I ten za ním přidal do kroku. Lukáš celý zelený se při běhu ohlíží. Nikdo. Vždyť to přeci šustil jeho dlouhý plášť! 22
Myslíte, že se od té doby změnil a přestal se bát? Buďme spravedliví. Trochu ano, ale zase ne tak moc. Bojí se dodnes. Prostě strašpytlík. Napsal a ilustroval Ivan Pytlík, Pytlík, 5. ročník
Strašpytlové V temném a černočerném lese, kam ani paprsek světla nevniká, můžeš dojít k nahnuté chatrči. Je to stará polorozpadlá chatrč, prý p rý obývaná zlými strašidly. Údajně zde vládne upíří královna Bella se svým manželem. Oba se živí dětským strachem a toho je jak známo hodně. Ovšem jednoho dne ve staré chatrči nastaly zlé časy. Strašidla v čele s upíří královnou musila vybrat jedno dítě, aby aby se uživila. To ovšem pro královnu není žádná legrace. Proměnila se do podoby netopýra a tak se snadno dostala k lidem. V blízké Lukavici spatřila okno se Sárou a s Pavlem. Potichu si je prohlížela. Brzy zjistila, že jsou to velcí strašpytlové. A tak počkala, počkala, až večer usnou. Poté se proměnila do své podoby, popadla je a odnesla na palouček ke své chatrči. Tady jim dala upíří náhrdelníky, aby je vždy měla u sebe. Sára ovšem brzy procitla a s úlekem si uvědomila, kam se s Pavlem dostali. Musí utéct! Stůj co stůj! To ovšem nebylo tak jednoduché. Pokud měli náhrdelníky, nemohli opustit chatrč. Prostě to nešlo. Ale jak se jich zbaví? Jedné bezměsíčné noci se všechna strašidla vydala na lov. Sára s Pavlem věděli, že se jim to musí podařit. Teď nebo nikdy! Oba se rozběhli na palouk k vysokému stromu. Zde zkusili sundat své náhrdelníky. Kupodivu to šlo. Zavěsili je na strom a prchali, co jim nohy stačily. Najednou slyší hukot. Blíží se! Pryč! Rychle! Sotva dýchají. Povedlo se! Jsou doma. Těžce oddychují. Sem za nimi nimi nemohou. A oba sourozenci si slíbili, že se už nikdy nebudou bát. Napsala Napsala a ilustrovala ilustrovala Eliška Horáková, Horáková, 5. ročník
Neznámá planeta Filip, Martin a Sam jednoho dne vyhráli několik miliónů v jisté hře. Společně se měli domluvit, jak s výhrou naloží. Už to vypadalo, že se nedomluví! Vtom ze Sama vypadlo: "Co kdybysme letěli do vesmíru?" Všichni nadšeně souhlasili. Hned se shodli, že s sebou vezmou svého šimpanzího kamaráda Mela. A tak po všech přípravách jednoho krásného dne usedli do mini raketoplánu a vystartovali. vystartovali. 23
Během hodiny se ocitli v kosmickém prostoru. Míjeli hvězdy, známé planety i galaxie. Byla to neskutečná podívaná. Náhle Martin vykřikl: "Tam vepředu." Všichni zpozorněli a hleděli před sebe. Před nimi se objevila fialová blikající obří planeta. Měla tvar jehlanu. Tato planeta je přitahovala. Raketoplán se stal neovladatelným. Marně se snažili zapojit protimotory. Planeta je vtáhla do svého nitra. "Co teď, co si počneme?" vykřikli zděšeně. I Mel nebyl ve své kůži. V raketoplánu všechno blikalo. Náhle Náhle se samy od sebe otevřely dveře. Jeden za druhým jimi procházeli ven. Jakmile vystoupili všichni, za jejich zády se objevili Mašimpové zdejší obyvatelé. Připomínali jim jejich kamaráda Mela. Akorát byli mnohem vyšší, na hlavách měli tři anténky a na sobě modrozlaté pláště. Na rukách a nohách neměli žádné chlupy. Barva jejich kůže byla fialová. Mluvili vcelku srozumitelně. "C"C-o-t-a-d-y -chch -c-e-t-e,e,-t-o-j-e-n-a-š-e-p-l-a-n-e-t-a", vyhrkl na ně jeden z nich a tak nějak zvláštně koukal na Mela. "My nic nic nechceme," nechceme," prohlásil Martin. "Vaše planeta nás do sebe vtáhla, my byli a jsme jenom na výletě," zakoktal se Filip. Najednou se skupinka Mašimpů začala smát a to bylo dobré znamení. Mašimpové je postupně provedli svou planetou, pohostili je a byli neskutečně vstřícní. vstřícní. V životě se naši výletníci tak dobře nenajedli. Mašimpové jim zodpověděli i pár zvídavých dotazů. Že jich na této planetě žije 36200 v krásném prostředí, jsou nesmrtelní, mohou dále přibývat, neboť jejich planeta není ani z půlky obydlená. No a podstatná podstatná věc, jejich planeta se nazývá FIFI-MAMA-FIFI-ŠIMŠIM-PA. Po tomto neskutečném zážitku výletníci nastoupili zpátky do raketoplánu. Nakonec i Mel, kterého dlouho přesvědčovali, aby u nich zůstal, že mu zde bude lépe. Jsou domluveni. Až poletí příště, určitě se na FIFI-MAMA-FIFI-ŠIMŠIM-PĚ znovu zastaví. "A teď už rychle na Zem," zavelel Martin. Napsala Napsala a ilustrovala ilustrovala Pavlína Frošová, 5.5. ročník
Cestování na zříceninu Jednoho krásného slunečného dne jsem se rozhodl, že vyšlápneme s Jirkou na žumbereckou zříceninu. Ta se vypíná vy píná uprostřed vesnice, za naším kostelem. Dalo nám to docela zabrat, než jsme vylezli nahoru. To je jasné, každý hrad musel být vystavěn na kopci. Kvůli obraně. Jakmile jsme byli na místě, hned jsme si to tam vyfotili. Ale co to? Najednou se na hradní zdi objevil stín. Já s Jirkou jsme se lekli. Rychle 24
jsme zapluli za jeden obrovský kámen. Opatrně jsme vystrčili hlavy. Ještě to tam je? Pomalu vylézáme a blížíme se ke zdi. Bereme si lopatky. Je tady. Čern erný erný pán. Plíží Plížíme ížíme se k němu. Opatrně! Co to vidíme? Muž má v ruce zbraň! Skrýváme se za balvanem. V zapadajícím slunci se zaleskne truhla. "Tam u zdi. Vidíš ji?" ptám se Jirky. Najednou buch a prásk. Chlap střílí! Hlasitá ozvěna se nese krajem. A poté obrovský rachot. Hradba se sype do údolí. Kde je ten chlap? Zmizel. Zasypalo ho to? Plní písku a prachu vylézáme na cestu a utíkáme domů. Rodiče už nás vyhlížejí. Překotně vyprávíme, co jsme zažili. A buch! To spadla sklenice z kuchyňské police. Napsal a ilustroval Patrik Patrik Bakeš, Bakeš, 4.4. ročník
Za krále Karla Jednou jsem jsem šla spát pozdě večer. Naši nebyli doma, takže jsem toho využila a koukala se do noci na televizi. Jakmile jsem si lehla do postele, hned jsem usnula jako když mě do vody hodí. Zdál se mi takový divný sen. Najednou jsem se probudila úplně někde jinde než obvykle. To se samo sebou probouzím doma v pokojíčku. Ale dnes ne. Ocitla jsem se ve středověku. Všude kolem mě chodili divně oblečení lidi. Kolem stáli další, kteří na ty první pokřikovali, aby sebou hnuli. Kolem se ozývaly takové divné zvuky Bum! Bum! Bum Bum! um! Bác! ác! Pozorně Pozorně jsem se rozhlé rozhlé dla. Př Přede mnou se tyč ty čily zná známé věže ěže Praž Pražské ského hradu. Pode mnou tekla řeka. To bude Vltava. Lidé Lidé se valí valí s kameny a prá právě budují budují most. Jeden z hlí hlí dačů dačů na mě mě promluvil: "Co tu dě děláš děvče?" "Já nevím, najednou jsem se tu ocitla," chce chce se mi křičet, ale má suchá ústa nevypraví ani hlásku. "Musím utéct, nebo mě zabijí," napadlo mě. Rychle dýchám. Uf, jsem ve svém pokojíčku. Tak to byl jen sen… sen Napsala a ilustrovala Lucie Tvrzická, Tvrzická, 4. ročník
Sen o Karlu IV. Bylo léto, strašné teplo. Šla jsem se vykoupat do bazénu a potom jsem se šla opalovat. Lehla jsem si na lehátko a usnula. Probudila jsem se v divném stanu. Ležela jsem v krásné posteli, posteli, nade mnou stál takový pán. Zeptal se mě: "Kdo jsi a co tady děláš?" Strašně jsem se ho lekla a odpověděla o dpověděla jsem: "Jmenuji se Markéta a je mi devět. Nevím, kde jsem se tu vzala." 25
Vyprávěl mi o sobě, že je král a je po něm pojmenován most v Praze. A zeptal se mě, jestli jsem tam někdy byla. Řekla jsem, že ano, s rodiči na výletě. Zeptala jsem se, jestli byl také někdy na výletě. A on mi začal vyprávět. Jednoho dne jsem jel na projížďku kolem svého hradu, který se jmenuje Karlštejn. Ale zaběhl se mi můj pejsek. Tak jsem sedl na koně a jel za ním. Pejsek doběhl až k hradu, k zadnímu vchodu. Ale protože byl v přestrojení, přestrojení, aby nebyl oloupen a aby se mu prostý lid neklaněl, tak ho strážci hradu zavřeli do hladomorny, protože ho nepoznali. Druhý den ho lidé z okolí jeho hradu hledali. Hledali všude, hledali na hradu, hledali na náměstí, v lese, na stráních a polích polích a v okolních hradech. Zrovna hledali na Karlštejnu. Ale nenapadlo je, že by mohl být v hladomorně. Králův pejsek zrovna přišel za lidmi, kteří ho hledali. Jedna žena si ho všimla a poznala ho. Tak šli prohledat hrad úplně celý, a tak ho našli, vyčmuchal vyčmuch al ho jeho pejsek. "Tak to je můj příběh," říká Karel IV. A vtom jsem se probudila. Bylo mi teplo, tak jsem se šla znova vykoupat. Možná si ho nechám zdát ještě jednou. Napsala Napsala a ilustrovala ilustrovala Markéta Dibelková, Dibelková , 4. ročník
O jedné rozcuchané dívce V jednom velkém velkém temném lese, kde nic není a žije tu jen divoká zvěř a strašidla, se odehrává příběh malé slečny. V samém středu toho lesa byla studna a vedle ní domek. Ten domek, to byla spíš škola. Ale nebyla to normální škola. Byla to škola na Čern erné erné vodě vodě. Po pravdě pravdě řečeno, byl to spíš mlýn. V tom mlýně se vyučovaly čáry a kouzla. Právě probíhala hodina drápologie, ve vedlejší třídě se učili hejkat jako hejkalové a v té třetí třídě se učili vařit lektvary. A právě do téhle třídy vešla malá rozcuchaná osoba. Paní učitelka učitelka se té malé dívky zeptala: "Co tu pohledáváš?" Malá čarodějnice odpověděla: "Chci se učit lektvarologii." Učitelka se zasmála a pozvala ji dál. "Tak dobře, jak chceš." Učitelka dívku posadila ke stolu vedle prince Papuláka. Princ Papulák byl trochu… trochu No prostě, trochu blázen. Smál se jako blázen, choval se jak blázen. Když se čarodějnice vedle prince posadila, začal jančit, vyvádět, až ho paní učitelka musela napomenout. Právě se učili míchat lektvar na proměnu zajíce v žábu. Čarod arodě arodějnici př při šlo krá králí ka líto, tak řekla: "Paní učitelko, proč třeba nemůžu v žábu proměnit hovnivála?" "No víš, je zima a v zimě se brouci těžko shánějí." Po vyučování šla malá čarodějnice domů. Bydlela ve staré jezevčí noře. Chviličku se učila učila a potom trochu přemýšlela o zimních zimních broucích. Ze sklenice, kterou měla položenou na 26
poličce, vyndala hovnivála, dala ho do průhledné misky, která byla položená na stole, zapálila ohýnek a na něj dala vařit vodu. Do vody kápla jed ze zmije a přihodila sušené byliny. Brouka rozmačkala v hmoždíři hmož díři s pošírovanými zaječími bobky, kaši potom smíchala s vodou. Poté zkřížila ruce ve výši očí a řekla zaklínadlo: "Mondorbe frordombe bum bác rout borton eniet!" Rychle zavřela oči, protože nevěděla, jestli se jí něco nestane. Když je otevřela, měla před sebou obrovského brouka. Druhý den dostala od paní učitelky Krákavé pochvalu za velkého brouka. Čarod arodě arodějnice si všvšimla malé malé hně hnědozlaté dozlaté krabič krabičky. Zář Zářily ářily z ní ní růžov ůžové ové paprsky. V jezevčí jezevčí noř noře o tom trochu př přemýš emýšlela, ýšlela, ale k nič ničemu nedospě nedospěla. Tak šla zkusit dalš další kouzlo. Vzala si velkou průhlednou mísu, do ní dala tři koroptví vejce, slinu z vampýra, opět pošírované zaječí bobky, čtyři zaječí bulvy a krapet vlčí krve a najednou buch! Všechno kolem explodovalo. Sama byla celá černá a holá. Třetí den ve škole se jí všichni smáli a ona jim celé vyučování musela vyprávět, co se jí to vlastně přihodilo. Sice dostala za pět z domácího úkolu, ale dostala ocenění za obřího brouka, kterého jí Krákavá stejně zabavila a měla ho od té doby za svého. Nakonec se stala oblíbenou. oblíbenou. Paní učitelka ji začala doučovat a tím si i trochu přivydělávat. A co Papulák? Přišlo se na to, že to jenom tak hrál a že v tom blázinci byl vlastně zbytečně. A takhle to šlo až do té doby, než malá čarodějnice přivolala tornádo. Ale o tom až někdy příště příště… Napsala Napsala a ilustrovala ilustrovala Barbora Mašková, Mašková, 5. r očník
Cyklistický výlet Dvě kamarádky, Bela a Lola, si vyrazily na výlet na kolech. Bylo krásné počasí, sluníčko pěkně hřálo, cesta jim rychle ubíhala a ony obdivovaly krásnou přírodu. Po nějaké době to Bele začalo "bublat" v břiše. Zrovna se nacházely v osadě, která měla asi pět domků. "Počkej tady," řekla Lole a šla zazvonit na branku u toho nejhezčího domku. Paní, která jí otevřela, potom co si vyslechla, souhlasila. Ukázala a nasměrovala Belu na zadní dvorek. dvorek. Bele to začalo být divné. Otevřela dveře a nevěřila svým očím. Skončila na prkenném záchodě s víkem a místo toaletního papíru byly rozstříhané noviny. "To snad není možné v dnešní době," myslela si v duchu. "Fuj, to je smrad," řekla a pospíchala, aby už byla pryč. Jakmile seděla na kole, byla spokojená. Když kousek odjely od tohoto domku, vypravovala o záchodě Lole. Lole. Lola se tomu začala smát a řekla: "Jsou sto let za opicemi a příště popojedeme někd někdee k lesu." To už se smály obě a pokračovaly ve výletu. Napsala a ilustrovala Pavlína Frošová, 5. ročník 27
Povídka Z vyprávěnek už je kytka, teď na nás čeká povídka.
Tygr Jack zase zlobí Ráno se lvíček Max probudil a uslyšel řev tygra. Vstal a šel se podívat, co se zase stalo v jejich zoo. Co to? Všichni návštěvníci návštěvníci utíkali a křičeli jeden přes druhého: "Tygr utekl!" Max se protáhl a povídá: "To zase Jack honí kočku Micku." A opravdu tomu tak bylo. Tygr Jack běžel za kočkou ošetřovatele Freda. Byla hytit Jacka a Jack zase to pěkná podívaná, jak se všichni ošetřovatelé snaží dohonit a cchytit Micku. Micka běžela kolem hrochů, nosorožců, zeber, žiraf a slonů. Zvířátka s napětím sledovala, kdo tento závod vyhraje. Všichni fandili Micce, protože byla milá a velmi kamarádská. Nakonec se jim podařilo Jacka chytit. Zavřeli ho zpátky do klece. Od té doby se Micka při procházkách po zoo zdaleka vyhýbala kleci tygra Jacka. Napsal a ilustroval Martin Vašák, Vašák, 4. ročník
Stará borovice Na jednom místě v okolí okolí Lukavice rostl les. A ten les byl tak hustý, že se nedalo dohlédnout ani jeho jeho středu, ani jeho konce. Hned na kraji lesa stála veliká borovice. Byla pokrytá od hlavy až k patě šiškami. Sice to pro ni byla velká zátěž, ale žádnou šišku nechtěla ztratit. Jednou borovice ucítila, že se blíží zima. Nastaly mrazivé dny. V tom mrazivém dnu spatřila šiška malého ptáčka. Přilétl celý vyhladovělý. Všiml si, že sedí vedle nádherné šišky, tak do ní začal klovat. Šiška hned spustila Au au au. Když se to opakovalo popáté, šiška si řekla: "Já už chci spadnout!" Ostatní šišky říkaly, prosím drž se! Najednou se ozvalo bum a naše šiška byla na zemi. Všechny ostatní šišky na stromě plakaly. Šiška se najednou probudila a povídá: "Kdo to do 28
mě bouchá?" Najednou se objevila veliká veverka. A šiška nadává, proč do mě boucháš? Veverka jí vysvětlila, že sisi dělá zimní zásoby na krutou zimu. Najednou se ozvaly lidské hlasy. Veverka se jako střela schovala. Lidé si šišku vzali domů. Šiška padla do mdlob. Najednou se probudila na vánočním stromku. A ptá se ostatních, kdo jsou. "My jsme vánoční ozdoby." "A proč visím na tomhle stromě?" Ozdoby jí odpověděly: "Tady děláš lidem radost." Napsal a ilustroval Jiří Tatíček, Tatíček, 4. ročník
Můj deníček Můj milý deníčku, dneska to byl obyčejný den, ale přeci se něco dělo. Brzy ráno jsem se nasnídala a šla do obchodu pro věci na oběd. Spatřila jsem zde dvě starší paní, co se hádaly. Odstoupila jsem dál, abych lépe viděla. Chvíli jsem je pozorovala, ale vzpomněla jsem si na to, že mám nakoupit. Když jsem vyšla ven z obchodu, sedla jsem si na lavičku, cucala jsem bonbón a pozorovala pozorovala ty dvě, jak se handrkovaly a nadávaly si. Všimla jsem si i té jedné paní, jak nenápadně natahovala ruku za bedny s vajíčky a strčila tu bednu na tu druhou paní, ale ona zatím popadla košík s moukou a všechnu tu mouku na ni vysypala. Vypadaly teda příšerně příšerně směšně. Po dobrém obědě jsme se šli projít a viděli jsme srnky. Později jsem se jenom učila. A večer jsem vzpomínala na ty dvě. Uvědomila jsem si, že to je něco jako já a můj bratranec. Taky se pořád hádáme. Napsala a ilustrovala Eliška Horáková, Horáková, 5. ročník
Sahara Moji bohatí rodiče mi zaplatili výlet letadlem. Dokonce jsem to letadlo mohla sama pilotovat. Tak to se člověku nestává každý den. Proletěli jsme se nad Afrikou. Najednou začalo letadlo nějak vibrovat a cukat sebou. Tak to není dobré. Klesáme! Klesáme! Tak to je konec. Vtom jsem si uvědomila, že mám na zádech padák. Hop, a jsem dole. Tady mě radost opustila. Všude jenom písek, písek, písek a sluníčko, sluníčko a zase 29
jenom slunce. Okamžitě jsem dostala ukrutnou žízeň. Orosilo se mi čelo a pot mě celou zaléval. V dálce jsem spatřila vodu. Moře vody. Převaluje se líně sem a tam. Dávám se do běhu tak rychle, jak to jen jde. Už jsem u vody. Slyším šplouchání. Hop! Válím se v díře z písku. Voda nikde, zato já cítím ukrutnou bolest v noze. Fata morgana! Tak to je konec. Chudáci rodiče. Slyším dusání. Halucinace, nebo ne? Čern erný erný pán na velbloudu. Tak to už už asi umí umírám. Po dvou dnech jsem se probrala v nemocnici. Čern erný erný pán na velbloudu mě mě vzal s sebou do města. Tam mi doktoři ošetřili nohu a vrtulníkem mě dopravili dopravi li domů. Napsala Napsala a ilustrovala ilustrovala Pavla Tvrzická, Tvrzická, 5. ročník
Na poušti Coby zkušená pilotka jsem nezabránila poruše letadla a ocitla jsem se sama v poušti. "Hlavně, že žiju! Musím se odsud dostat," pomyslela jsem si. Dobrá nálada mě opustila, když jsem se rozhlédla rozhlédla kolem sebe. Všude samý písek, písek a zase písek a sluníčko, které neskutečně pálilo. Zdálo se mi, že jsem v dálce uviděla něco zeleného. Rozhodla jsem se k tomu vyrazit. Měla jsem neskutečnou žízeň. Nade mnou kroužili supi. Po pár krocích jsem toho měla dost a omdlela jsem. Probudila jsem se v malém stanu. Všude kolem byli velbloudi a tmaví kočovníci. Zachránili mě, ale přesto jsem byla nadále v poušti. Dívali se na mě tak nějak zvláštně, zamračeně. "Tohle nebude dobré," pochopila jsem. Veškerou vodu, vodu, kterou jsem jim vypila, jim musím donést zpátky. Říkala jsem si: "To zvládnu," Vyrazila jsem téměř hned, cesta byla dlouhá a úmorná. Přesto jsem jim tu vodu nepřinesla. Při své cestě pro vodu jsem nastoupila do horkovzdušného balónu, který zrovna letěl nad pouští. Tak usilovně jsem mávala, až se mi to podařilo. Ještě, že mě poslali pro tu vodu! Napsala a ilustrovala Pavlína Pavlína Frošová, Frošová, 5. ročník
Země blahobytu Dovedeš si představit, že bys žil v zemi blahobytu? Já teda jo. Krajina je tady krásná. Tráva má všechny barvy duhy a nebe je tu pořád jenom světle oranžové. V zemi blahobytu jsou jenom dvě roční období - léto a zima. Sníh zde padá v létě a je červený, protože je teplý. V zimě tu je zase teplo. Zvířat tady žije hodně, ale jen tři druhy: Prskavice prskavá, prskavá, jednonohý kadebud a sogim lesní. Voda má barvu purpurovou a stromy jsou z perníku. Lidi jako jsme my, my , zde nenajdete, žijí tu jenom pidimužíci. Jsou asi deset centimetrů velcí. Jsou to holky nebo kluci jako u nás. Kluci nosí sukně a trička. Holky jsou oblečené do šatů. Pleť mají hnědou jako perník. Jsou milí a 30
přátelští, ale dost chytří na to, aby někomu na něco naletěli. Prezident nebo spíše král se jmenuje pidimužík Kiri. V zemi blahobytu je prostě bájo. Živit se můžeme třeba stromy - jsou totiž z perníku. perníku. Prozradím vám, že perník milují všichni pidimužíci. Tak až sem budete chtít přijít na návštěvu, perník vezměte s sebou. Budete ho potřebovat velké množství. Jako každý prezident má i Kiri ministry. Jmenují se pidimužík Bebe, pidimužík Brambůrka, pidimužík pid imužík Křupka pidimužík Oplatka. Všichni jsou úplatní podobně jako ti naši. V zemi blahobytu je ale jinak krásně. Zkuste se sem nastěhovat a uvidíte sami. Napsal Napsala psala a ilustrovala ilustrovala Pavla Tvrzická, Tvrzická , 5. ročník
Dortovač Bylo by moc pěkné, kdyby někdo vymyslel a vyrobil stroj, který by vytvářel dorty. Od roztlučení vajec, až po nazdobení krémem. To by byla paráda, koukat se, jak malá kladívka rozbíjejí skořápky vajec a oddělují žloutek od bílku, které spadnou do připravených misek. Misky posune jezdící pás ke šlehacím šleh acím metlám, které našlehají krásnou hustou pěnu, do které se z násypky nasype cukr, a metly opět šlehají. Z další násypky se vysype mouka, která ještě propadne sítem. To se samozřejmě otřásá. Miska se opět posune a připravená vařečka směs promíchá. Miska se poté překlopí a hmota se vylije do formy. Ta odjede na páse až do pece. Upečený dort připevněné ostré nože rozříznou a promažou krémem. I ten náš stroj uvaří ve své druhé polovině, ve které teče voda, a také hoří oheň. To bychom poté koukali s otevřenou pusou, jak neviditelné ruce pomocí zdobiček zkrášlují tento úžasný výrobek. Také by se Vám líbilo sedět před takovým strojem a pozorovat tu nádheru? Napsala a ilustrovala Lucie Tvrzická, Tvrzická, 4. ročník
Jak jsme hlídali Danečka Jednoho dne jsme s mojí sestrou Verčou musely hlídat našeho malého brášku Danečka, protože mamka s taťkou jeli nakupovat. Jenomže to nebylo moc snadné. 31
Daneček zlobil. Házel auty a se stavebnicí hrál něco jako kuželky. Tak jsme se rozhodly, že mu postavíme malý domeček, aby si tam mohl parkovat auta a traktory. traktory. Danečka jsme nechaly v kuchyni, aby měl domeček jako překvapení. Ale Daneček mezitím házel nože a lžičky do koše. My jsme při stavění domečku s Verčou nechtěně rozbily maminčinu oblíbenou keramickou mísu. Aby mamka nic nepoznala, střepy jsme hodily do popelnice a pak jsme na ně daly jiné odpadky. Večer mamka hledala mísu, protože do ní chtěla dát ovoce. Nenašla ji, tak si myslela, že ji někam uklidila. My jsme nic neříkaly. Druhý den vynášela mamka odpadkový koš a uviděla v odpadcích odpadcích příbory. Napadlo ji, že jich tam je víc. A tak se začala hrabat v popelnici. To byl náš konec. Mamka samozřejmě objevila i střepy z misky. Tak jsme se musely přiznat. Mamka se nezlobila, ale řekla, že příště to máme říct hned. Napsala Napsala a ilustrovala ilustrovala Markéta Markéta Dibelková Dibelková, ová , 4.4. ročník
Má země blahobytu Včera večer jsem usnula poměrně brzy. Hned, co jsem zavřela oči, ocitla jsem se u veliké zlaté brány. "Ne, já nechci být mrtvá!" zvolala jsem. Najednou se otevřely dveře a pozvali mě dovnitř. Šla jsem. Okolo mě bylo jen bílo a bílo. I rána zmizela. Měla jsem chuť na čokoládu. Stále jsem na ni myslela. Najednou se okolo mě objevily tuny čokolády. Čokol okolá okolá doví doví lidé lid é, zvíř zvířata, ířata, stromy, no prostě prostě, kam jsem š lápla, tam samá čokolá okoláda. K té čokolá okoládě mi ně něco chybělo. A tak jsem jsem začala myslet na muziku. muziku. Okolo mě pobíhali noty a známí skladatelé. Mozart mi dokonce zahrál písničku. Pochopila jsem, že když budu myslet na nějakou věc, tak se tady objeví. Tuhle noc jsem si užívala naplno. Jedla jsem, pila do sytosti. Poslouchala muziku muziku a malovala. Dostala jsem také mnoho dobrých rad od slavných osobností. Michelangelo mi poradil, jak tvarovat sochy, Mozart mě dal radu, jak skládat hudbu. Ale co to? Zvoní mi budík! "Crrrrr!" ozve se najednou. Ležím v posteli odkopaná a plná dobré nálady. nálady. Z toho krásného snu jsem byla najedená, takže jsem ani nesnídala. Do takové země bych se velmi ráda vrátila. Byl to vůbec sen? Kdo ví. Napsala Napsala a ilustrovala ilustrovala Dorota Špásová, Špásová, 5. ročník 32
Země blahobytu a míru Jednou jeden den jsme si s Pavlou, odvážnou Dorčou a Markétkou řekli, že pojedeme na tábor. Všichni Všich ni byli nadšeni, že pojedeme. V pátek jsme vyjeli. Cestu jsme si užívali, smáli jsme se a zpívali jsme písně. Najednou jsme se ocitli u pláže a nad tou pláží stála taková hodně velká škola. U ní vedle pod svahem byla malinká a ztrouchnivělá chatka. Moc se nám to tam nezdálo, ale Dorča řekla: "No hop, hop, hop, hop, zaberte si nějakou postel. A pak bychom mohli jít na malou vycházku." S holkama jsme jsme na ni koukaly, div nám oči z důlků nevypadly. Potom jsem si všimla všimla něčeho podivuhodného: ze skříně totiž létaly růžové, modré a prostě všelijaké paprsky. Když jsem se podívala lépe, spatřila jsem, že je to obrovitánský portál do jiné dimenze. Tak jsem popadla kamarádky a proletěli jsme portálem na druhou stranu. Když jsem se s kámoškama probrala, myslela jsem, že se mi to všechno jen zdá, ale opravdu: seděla jsem na pendrekové trávě a támhle v čokoládovém záhonku jsou lízátka, co vypadají jako růže. A támhle v tom obřím kokakolovém pendreku se vrtá karamelová veverka - ne, to je strom! Támhle vidím čokoládovou řeku a na ní obří vodopád! Ale najednou se probudím ze snění a vidím, že pode mnou stojí dva malí mužíčci. Byli moc hodní a velice dobře nás ve své společnosti přijali. Nabídli nám, abychom u nich bydleli. Nabídli nám pobyt v perníkovém hotelu - hned jsme se mohli nastěhovat! Bylo to tam opravdu úžasné, přímo fascinující, tak jsme tomu místu dali jméno Země Blahobytu. Ale vlastně tohle není všechno. Hlavní je, že tam nikdo nevládne, každý si tam může dělat, co chce a je tam mír. Hezky si to tam užijte, jestli tam pojedete. A možná se tam i potkáme. Napsala Napsala a ilustrovala ilustrovala Barbora Mašková, Mašková, 5. r očník
Padající hvězda V sobotu večer jsme s rodinou sledovali na obloze hvězdy. Nejednou Nejednou jsme jednu viděli padat. A protože sese přitom má něco si přát (prý se to splní), myslel jsem na to, abychom zítra navštívili autogramiádu fotbalových hvězd. Splní se mé přání? Aby mi čas rychle utekl, šel jsem spát. bych ho Když jsem ráno vstal, hned jsem si vzpomněl na padající hvězdu a své přání. AAbych podpořil, vzal jsem z misky v obýváku čokoládovou hvězdu Orion, rozbalil ji a snědl. A ono jo! Po obědě jsme se vypravili s tátou do Prahy na autogramiádu. 33
A tady jsem naživo potkal různé fotbalové hvězdy z všelijakých koutů světa. Vystál jsem si fronty a sehnal jejich podpisy na fotky. Celý vydařený den jsme zakončili v restauraci Hvězda, kde hrála hvězdná skupina Kabát. Celou cestu domů jsem se těšil, až se pochlubím svým zážitkem kamarádům. šitu, kterému pan učitel říká H vězdy. A v pondělí ráno jsme ve škole počítali do pracovního sesešitu, Napsal a ilustroval Ivan Pytlík, Pytlík, 5. ročník
U babičky na zahrádce Tak jsem se znovu začetla do toho dopisu. Byl od Markétky. Psala mi o tom, že ve zprávách hlásili, že na obloze bylo zaznamenáno UFO. Napsala mi to, protože protože ví, že se na zprávy nekoukám. Nejdřív jsem si myslela, že je to jenom hloupý fór, ale najednou slyším strašlivé dunění. Na zahrádku mojí babičky zlehka přistála přiměřeně velká koule se čtyřma nohama. Byla plechová a zeleně natřená. Po chvilce váhání z vesmírné rakety vystoupil malý mužík. Upoutal mě jeho dlouhý nos, pusa s ostrými zoubky a obrovské oči. Na tohle všechno jsem se dívala z okna, ale opatrně, protože za zlatým páskem měl malinkatou pistolku. Nevěděla jsem, k čemu to má, a tak jsem raději byla ticho. Prohlížel terén, vzduch a vůbec. Když jsem trochu vykoukla, zpozoroval mě. Začal sahat po pistoli, ale když viděl, že se celá třesu strachy, vzal pistoli a mrsknul ji na zem, aby dal najevo, že přichází v míru. Pro mne to bylo velice uklidňující, uklidňující, protože jsem předtím věřila tomu, že mimozemšťani chtějí vyhubit lidstvo. Krátce poté jsme se seznámili. Jmenoval se kapitán Martys. Pak za ním vystoupil kapitán Samart. Nevím, co u babičky na zahradě chtěli, ale když odlétali, jenom se zablýskla malá tečka na obzoru. Napsala Napsala a ilustrovala ilustrovala Barbora Mašková, Mašková, 5. r očník
Muzeum Karla IV. Já s Martinem jsme se vydali do muzea Karla IV. Je právě nově otevřené ve středu Prahy, nedaleko Hradčanského paláce. Prohlíželi jsme si spolu shromážděné exponáty. U jednoho jednoho však nebyla žádná cedulka. Co to asi může být? Obcházeli jsme tu záhadnou věc kolem dokola, dokonce jsme tajně zkoušeli stisknout páčky. Vtom se u nás objevil průvodce a hned nás stopnul: "Tak tohle by hoši mohl být stroj pro přenos do života Karla IV." A zase odběhl k jiným klukům. 34
Tak to jsme s Martinem neodolali. Společně jsme zmáčkli přední páčku. Okamžitě se zvedl prudký vítr a oba nás to vcuclo kamsi dovnitř. Objevili jsme se v Pražském hradě. Asi na chodbě. Vidíme dveře, na nich cedulka "Alchymista". "Alchymista". "Martine, jdeme rychle dál, než nás objeví," volám a dávám se do běhu. Co to je tady za cedulku? Je na ní napsáno "Král". Najednou začnou znít tvrdé rány do dlažby. Koňská kopyta! Kdo to jede? pravýý opak. Tak Martine a jsme ve vězení. "Nechte nás, my nejsme zloději." Aha, stráže si myslí prav Štěstí, že s sebou vždy nosím kapesní nůž. Rychle se snažíme upilovat mříž. Ještě chvíli. Bum, prásk. Konečně jsme venku a teď šup do té chodby. Prudký vír nás vhání dál a dál. Konečně naše doba. Teda doufáme. Jo, je to to ona. Vidím sporťák. Napsal a ilustroval Jiří Tatíček, Tatíček, 4. ročník
Trosečníci V celé škole je známo, že nejtlustším žákem je holka jménem Vaňková. Říká se jí Mirka. I když je nejtlustší, je hodná, ale spousta dětí se jí posmívala. Nikdo nevěřil, že dokáže být hodná, protože jen zakřičí a všichni kluci mají nohy na ramenou a utíkají co nejdále. Jejímu mohutnému tělu se raději všichni vyhýbají. I přesto všechno má kamarádku, a to mě. Občas se sice kvůli nějakým kravinám pohádáme, jinak je to ale obyčejné kamarádství. kamarádství. Tenkrát byl konec školního roku a blížily se prázdniny. Protože se naši rodiče znali také, domluvili se, že na dovolenou pojedeme spolu. Nastal ten dlouho očekávaný den a my konečně odjíždíme. Zanedlouho sedíme v letadle. Letíme do země známé pyramidami pyramidami - do Egypta. Z neznámých důvodů se ovšem něco v letadle rozbilo a my museli nouzově přistát na ostrovu Hula hula. Okamžitě pro nás z Egypta poslali loď. Naši rodiče na ni ještě stačili nastoupit, ale nevšimli si, že nás nechali na ostrově. Snažili jsme se na ně křičet, ale mohutné troubení lodi bylo silnější. Rozhodli jsme se podívat do vnitra ostrova. Nad naše očekávání tam byla stará, už skoro rozpadlá pyramida. Okamžitě jsme se šli podívat dovnitř. Všude na stěnách byly neznámé malby a kolem poházené poházené kameny. Buch, bum, skříp. "Co to je?" ptali jsme se jedna druhé. Najednou se z rakve, které jsme si předtím nevšimli, vynořil stín člověka. Už jsme si mysleli, že to je sranda, ale nebyla. Najednou mě to chytlo za rameno. Já jsem se otočila, ale ono uužž to leželo na zemi, protože ho Mirka svým mohutným tělem svalila na zem. Najednou se nám to představilo: Mumie Kapahami, 35
prosím. Poznali jsme, že to je docela milá holkomumie stejně stará jako my. Dobře jsme si pokecali a ona nás nakonec odvezla na lodi k našim rodičům. A z celé školy jsme z celé třídy zažili nejlepší zážitek. Napsala Napsala a ilustrovala ilustrovala Pavla Tvrzická, Tvrzická , 5. ročník
Okamura a Psy Jednou. kdysi dávno, existovalo království za pěti stezkami a za pěti bažinami. Žil zde král Okamura. A tenhle král měl zlaté vousy. Každý den stál u okna a mumlal si pro sebe: "Ať rostou moje zlaté vousy, za pár dní bude naše království o vous bohatší." Ovšem jednoho dne, no spíše noci, krále oholili. To bylo tak. Tu noc se sem vloupal známý čórkař Psy Hunger. Byl to známý známý zloděj zlatých mincí. Liboval si: "Blázen Okamura, chrápe jako by ho do vody hodil, tak si pěkně zaloupím." Za okamžik otevřel královskou truhlu, ale tam byly jenom zlaté vousy. Psy i tak všechno nacpal do pytle. Ovšem vousy byly špičaté, takže zanedlouho zanedlouho protrhly pytel. Ráno se král probudil. Křičí: "Stráže! Okamžitě sem! A vypátrat! A zavřít až zčerná! A vousy sem!" Stráže skutečně zloděje zanedlouho vypátraly. Samozřejmě díky těm poztráceným vousům. Křáp, zink, psss. Dovedli ho před krále. A král ho nechal pověsit. Dokonce ho potom navíc hodili do moře. A měl po ptákách. Napsal a ilustroval Pavel Rohlík, Rohlík, 5. r očník
Au! Moje prsty! Jednoho deštivého dne, bylo to v pátek, jsem hned po škole vyrazila do lesa. Na mé oblíbené místo. Pršelo. Naštěstí jsem měla měla deštník, takže jsem nezmokla. Když jsem konečně dorazila k lesu, stalo se něco velmi zvláštního. Z ničeho nic přestalo pršet. Čern erné erné mraky jakoby se vypař vypařily. S ú divem jsem sklapla deštník a vešla do lesa. Prošla jsem malou kovovou brankou. Jakmile jsem překročila její úroveň, les potemněl. Začal být strašidelný. Čern erné erné stromy, keř keře a obloha dohromady tvoř tvořily tajuplnou atmosfé atmosféru. Najednou zašustilo listí. Zděsila jsem se. Rychlým poklusem jsem běžela úzkou pěšinkou někam pryč. Tato cestička mě zavedla k malé malé skále. Tam 36
končila. První můj pohled na skálu směřoval k otvoru. Zvědavě jsem do otvoru strčila ruku. Aú! Něco mě kouslo. Vytáhnu ruku. Pane bože! Něco mi ukouslo dva prsty! Krvácím. Okamžitě zabaluji ruku do mikiny. Já to tak nenechám! Musím zjistit, kdo to byl. Ohýbám se k otvoru, a co nevidím. Jé, vždyť tam je jenom obyčejná květinka! Ale co když je něco za ní? Seberu ze země klacík a odhrnuji květinu. Vykulím oči a koukám na ni, jako bych ji jakživa neviděla. Květina otevírá tlamu plnou ostrých špičáků. špičáků. A křup. Z klacíku zbyla jen půlka. Padám k zemi. Omdlívám, možná z šoku, možná protože jsem ztratila mnoho krve. Uf! To mám ale štěstí! Jsem celá, ani prstíček mi nechybí! Ospale zívám ve školní lavici. Nejspíš jsem prospala fyziku. Ještě že si umím vybrat, vybrat, jakou hodinu si zdřímnout. Napsala Napsala a ilustrovala ilustrovala Dorota Špásová, Špásová, 5. ročník
Fejeton Přicházejí živé postavy, fejetony o nich vypráví.
Stroj na výrobu štěstí Stroj na výrobu štěstí je malý jako krabička od bot. Když si ho někdo koupí, krásně se mu vejde do domu i do malého domku. Stroj opravdu vypadá jako barevná krabička, ale je průhledný. Takže v něm můžeme spatřit spatřit různá kolečka ozubená, ale i neozubená, barevné drátky, hadičky, šroubky, matičky. Nejdůležitější z celého stroje je miska s jemným, třpytivým třpytivým práškem, která leží přesně uprostřed. Na jedné straně stroje lehce najdeme otvor, do kterého můžeme vložit papírek. Na něj ovšem musíme předem napsat, kdy a kde bychom potřebovali mít trochu štěstí. Například před diktátem ve škole, nebo i v práci při nějaké činnosti, nebo když si chceme koupit los. Přístroj papírek vyhodnotí, prášek se rozvíří a rozzáří po celé krabici a člověk má poté štěstí, které si přál. Už abychom si tento přístroj mohli koupit. Napsala Napsala a ilustrovala ilustrovala Markéta Dibelková, Dibelková , 4. ročník ročník
Přátelství Přátelství je kamarádství dvou nebo více lidí. Přátelé by si měli pomáhat třeba se školou, i třeba finančně. Správný kamarád by toho druhého neměl pomlouvat a lhát mu, protože to 37
není nic příjemného, a pro toho kamaráda to je největší podraz, podraz, jaký mu můžete udělat. Přátelství se také musí nějak podporovat, třeba návštěvami, pozváním na párty, do divadla, do kina nebo třeba také na narozeniny. S přáteli trávíme většinu času, skoro celý život. Kamarády potřebuje každý člověk. Bez nich je jinak jinak úplně osamělý. Každý člověk je určitě rád, že má přátele nebo kamarády. Napsala a ilustrovala Pavla Tvrzická, Tvrzická , 5.5. ročník
Bivoj a Matylda Můj milý deníčku. Splnil se mi jeden z mých největších snů. K narozeninám jsem dostala želvy. A nejsou to ledajaké želvy, želvy, ale pěkní divochové. Kdo si myslí, že je želva pomalá, tak to se pěkně plete. Menší říkáme Bivoj a větší Matylda. Jen je na chvilku vypustíte na zem, tak za chvilku nevíte, kterým směrem se máte pustit dřív. Bivoj leze na jednu stranu stranu a Matylda zase na druhou. A pokud neutíkají, lezou nebo se zahrabávají a přitom se ještě stačí cpát zeleninou, travou nebo granulkami. Velká zábava je želvy koupat. Dá se říct, že se jim to líbí. Ano, to jim kouká z vody jen hlavička. A pak hurá do akvárka pod žárovku, aby aby se pěkně ohřály. Ráda obě naše želvy, Matyldu i Bivoje pozoruji. Je to lepší zábava, než televize. Napsala a ilustrovala Markéta Řezáčová, Řezáčová, 5. ročník
Prarodiče Moje babička je hodná. Chodí s námi na procházky a chodíme spolu za dědou do hospody na pohár. pohár. Jezdí s námi na nákupy a skoro vždycky nás bere na plavání. Babička s dědou se vůbec nehádají, ale zato děda výborně vaří. Děda s babičkou nás vozí do školy každé ráno. Někdy spolu, spolu, někdy se střídají. Babička s dědou také jezdí spolu s námi na výlety. Třeba do lázní. Babička je hodná, protože mě jako malou naučila chodit na nočník. Děda a babička jsou moje zlatíčka. Napsala Napsala a ilustrovala ilustrovala Sára Pokrývková, Pokrývková, 4. r očník 38
Pozdní příchod Bylo pondělí odpoledne. Chodil Chodil jsem ještě do třetí třídy. Z družiny jsem odcházel ve tři hodiny jako každý den. Na cestě domů se ke mně připojil Jirka Tatíček. Napadlo nás, že bychom si mohli chvíli pohrát u Jirky doma. Čas as př při hrá hrách u Jirky v pokoji rychle utí utíkal a jájá zapomně zapomněl, že už už jsem mě mě l býbý t doma. Tatí Tatínek mě mezití mezitím hledal hledal po celé celé vesnici, ptal se i prodavač prodavaček v obchodě obchodě, jestli jsem tam nebyl. Maminka zatí zatím zkouš zkoušela volat do školy, ale tam už už nikdo nebyl. Poté Poté volala do školky paní učitelce Doležalové, jestli nejsem ještě na flétně. Ta jí řekla, že už jsem šel dávno domů. Když mě tatínek našel u Tatíčků, strašně mi vynadal a dostal jsem zákaz na počítač. Ještě ten den se u nás stavila paní učitelka Doležalová zeptat se, jestli už mě rodiče našli. Od té doby se snažím chodit domů včas a nedělat žádné rošťárny. Napsal a ilustroval ilustroval Martin Vašák, Vašák, 4. ročník
Co to je? Že by Ufo? "Co to je?" ptala jsem se sama sebe, když jsem ve vzduchu viděla létat podivnou věc. Možná to je Ufo, jinak nic zajímavého. Jenomže když jsem šla ven, poklepal mi někdo na rameno. Byl to nějaký mimozemšťan. mimozemšťan. Byl vysoký tak asi jako já. Hlavu měl oválnou se špičatýma ušima, oči měl jako tři hvězdičky zářící ve tmě a pusu, tak ta byla podobná otevíracímu penálu. Pas měl široký a nohy tak úzké, div se na nich udržel. Neměl žádné oblečení, protože ho nepotřebuje. nepotřebuje. Přiletěl z planety Jupiter a na Zemi chtěl utrhnout květinu, která se jmenuje Kopretina. Já mu řekla, že musí počkat až do jara. "No nevadí, aspoň ho uvidím ještě jednou," pomyslela jsem si. Napsala Napsala a ilustrovala ilustrovala Pavla Tvrzická, Tvrzická , 5. ročník
Den ve škole Naše škola je sice malá, ale děti je tu jako smetí. O přestávkách to tu hučí jako v úle. Jakmile se objeví pan učitel, končí veselí, neboť má hlas jako zvon. Při hodinách je tu ticho jako v kostele. Marek je kluk jako buk. Chytil Markétku za vlasy a poté se vypařil jako pára nad hrncem. Dorotka čísla z hlavy sype stejně jako makovice mák. Pavla mluví jako kniha. Eliška občas kouká jako hromádka neštěstí. Bára se při hodině tělocviku cítí jako ryba ve vodě. Pavlovi, Ivanovi, Lukášovi je všechno jasné jako facka. Já si říkám: "Je to tu fajn ". Do školy rádi chodíme, ale prázdniny jsou prázdniny! Napsala Napsala a ilustrovala ilustrovala Pavlína Frošová, Frošová, 5. ročník 39
Obsah Pověsti - strana 2 Pohádky - strana 5 Bajky - strana 9 Básně - strana 13 Vyprávěnky - strana 20 Povídky - strana 28 Fejetony - strana 37
V almanachu se představili žáci 4. a 5. ročníku Patrik Bakeš
Eliška Horáková
Ondřej Dejdar
Lukáš Kloboučník
Markéta Dibelková
Barbora Mašková
Sára Pokrývková
Ivan Pytlík
Jiří Tatíček
Pavel Rohlík
Lucie Tvrzická
Markéta Řezáčová
Martin Vašák
Dorota Špásová
Pavlína Frošová
Pavla Tvrzická
Redakce a grafická úprava: Lubomír Šára. Vydala Základní škola Lukavice, okres Chrudim v červnu 2013. 40
