Lubomír Lipský: Dědkové mi přirostli docela pod kůži. Napsal uživatel Karel Ulík Úterý, 25 Srpen :10 -

Lubomír Lipský: Dědkové mi přirostli docela pod kůži Napsal uživatel Karel Ulík Úterý, 25 Srpen 2009 15:10 -

Závidím mladým lidem, že jsou mladí. Závidím dobrým hercům, že jsou tak dobří. A špatným hercům, že jsou tak špatní, a přesto hrají. Ano, někdy bývám závistivý. A představte si, že jsou chvíle, kdy závidím i sám sobě!

To byla loni prostě bomba! Na pódiu Divadla ABC stál pětaosmdesátiletý velebný kmet a trsal rock and roll, zpíval, předváděl úryvky z desítek představení a estrádních výstupů a ani jednou neškobrtl tělesně, ba ani slovně (zatímco v televizních zprávách nejedné společnosti se takzvaní moderátoři o dobrou padesátku let mladší přeříkávali ostošest a navíc své výpotky četli). Byla to Benefice. (Tedy podle slovníku cizích slov dříve divadelní představení ve prospěch určitého herce, jemuž patřil čistý příjem ze vstupného. Dnes je termín užíván pro dobročinné představení, dobročinnou kulturní akci. Tak v tomto případě jsou encyklopedické informace naprosto omylné.)

Ten velebný kmet má jméno Lubomír Lipský a je to komediant bohem požehnaný v tom nejlepším smyslu slova. A jsem rád, že je můj kamarád, ačkoliv bych mu měl chodil pro pivo. A to bych samozřejmě klidně chodil, jenže Mirek - jak mu smím už téměř čtyřicet roků říkat - má raději vínečko. Najmě červené. Říká se mu také mléko starců. Ale copak chlapíka, který prakticky každý večer hraje divadlo, natáčí filmy a televizní inscenace, který v bazénech nehraje „spadla lžička do kafíčka", ale plave jak Johnny Weissmüller a na každou schůzku přikvačí včas jak čamrda, copak ho můžete nominovat mezi starce!

1/9


V takovém požehnaném věku se už může člověk poohlédnout dozadu. Jak to všechno začalo?

Navzdory těm zapeklitým číslům, znázorňujícím mou věkovitost, si dost pamatuju. I leckteré ptákoviny. Jako třeba tu, kterou jsme vykoumali při jednom našem (před pětadvaceti lety - pozn. aut.) rozhovoru v divadelním klubu. Tehdejší velmi propagovanou východoněmeckou televizní show Ein Kessel buntes jsme překřtili na Ein Kessel šuntes. A vím přesně, že u toho tenkrát asistoval nebožtík Pepík Bek. Ten nezkazil žádnou srandu. A byl to báječný hráč.

Nikdy jsem nebyl komik. Komik, to je podle mě velké slovo, skoro až poklona. Komiky bych nazval takové osobnosti, jako byl Charlie Chaplin, Frigo, Vlasta Burian nebo ze současníků Luděk Sobota. Je to prostě hrdý titul. Já jsem spíš normální herec, kterému se tu a tam povede nějaká komická nebo humorná role. Ale v podstatě jsem spíš člověk zakřiknutý a hodně introvertní.

V samém středu Pelhřimova, tohoto hlavního města mého mládí, byla kašna a na ní tragický Jakub. Oči v sloup, levice na srdci, pravice se snaží vymačkat z podivného měchýře na světcově boku čůrek živé vody. Světcova hlava ukazuje bradkou k cukrárně a kavárně domu číslo 78. Nu a tady, někde v prvním poschodí, jsem se narodil nejdříve já, o čtrnáct měsíců později brácha Oldřich a potom za sedm let i nejmladší bráška Borek.

Tedy v těchto místech kdysi sněmoval Jiřík z Poděbrad a o několik století později despoticky kraloval Vilém z Pelhřimova. Doba jeho vladaření, královská dílna, z níž vycházely dobroty pro potěchu těla, ducha i srdce, to všechno je už málem legendou. Pravda pravdoucí ovšem je, že o slavnou minulost pelhřimovského divadelničení a cukrárničení a jiného ničení se velkou měrou zasloužil i můj otec - Vilém Lipský. Jeho největší vášní bylo divadlo. Dodnes ho vidím v dílně u cukrářského válu, jak připravuje „butterteig", což je těsto na kremrole, a do toho memoruje monology Jaga, Petruccia, umírá jako Josef Kajetán Tyl, popravuje jako kat Mydlář a otravuje se jako Vávra, ale nikdy to nebylo na úkor po celém okrese vyhlášených dortíků a kremrolí jeho firmy. Otcovu nezdolnému elánu, řekl bych až fanatismu, postupně podlehla celá rodina. I matka, která byla nápovědkou a andělem strážným celého našeho divadelničení. Pochopitelně že i my tři bráchové jsme byli postupně „začleňováni". Nakonec kapitulovala i naše babička, důstojná to vdova po vrchním berním oficiálovi, která zpočátku viděla v divadle jen komediantskou bídu. Později však už se zanícením přiznávala, že velcí herci jsou: Vojan, Mošna, Mařenka Zieglerová a její Viloušek. Tedy můj otec. Divadelních prací se zúčastňovala jako kostymérka.

2/9


Vlastně ta osmdesátka v tvém věku je i jakýmsi výročím vstupu na prkna divadelní. Je to tak?

Já se po divadelních prknech pohyboval dokonce v prenatálním stavu, protože jsem se v roce 1923 zúčastnil - mamince pod srdcem - představení hry Jaroslava Kvapila Oblaka.

Z dětství si živě vzpomínám i na tuhle historku. To mi bylo asi pět let a byl jsem poslán přes náměstí pro mléko. Jak jsem tak šel a pohvizdoval si, tak jsem jen si pro srandu králíkům narazil ten hrnec na hlavu. Když jsem pak v mlékárně požádal o mléko, tak mě paní mlékařka řekla, abych si ten hrnec pěkně sundal. Leč ouha, hrnec se bytelně zaklínil a nešel sundat z hlavy. Poslala mě domů, ať mi ho sundají. Jenže mezitím mi spadl i přes oči a domů mě dovedli laskaví sousedé. Maminka se ponejprv vyděsila, ale záhy se počala snažit mi hlavu z pod hrnce vysvobodit. Leč marně. Ani tatínkovi se to nepodařilo. Poslali pro klempíře a snad ten podvědomý strach, že bude dotyčný řemeslník používat násilných prostředků, způsobil, že mi nějak hlava splaskla a hrnec šel dolů. Pro mléko už jsem nešel...

Otec zapojil do ochotničení postupně celé přímé i vzdálené příbuzenstvo. Já jsem měl komediantství v těle už odmala, kdy jsem nosil kraťasy a kostkovanou bekovku. (Jak příznačné, bekovka neboli placatá čepice Mirka Lipského provázela v řadě rolí, najmě dědy Potůčka v Dietlových Třech chlapech v chalupě - pozn. aut.)

Která byla tvá první mluvená role?

Vymyslel jsem takovou kulišárnu, kterou jsme hrávali na půdě: všichni kluci sedí v kruhu a jeden z nich se snaží ostatní rozchechtat. Mimikou, posunky, jen ne lechtáním. V tom jsem byl kanón. Na té půdě jsme také hrávali divadelní představení. Hry jsme si tvořili sami. Byl to kvalitní tvůrčí

3/9


kolektiv - brácha, Jirka Lír, bratři Bémové (ti zahynuli za okupace v Osvětimi). Přicházeli i dospělí a od nich jsme vybírali příspěvky na kulisy, které jsme si stejně malovali sami. V jednom ze svých výstupů jsem hrál čerta a měl jsem shůry skočit na improvizované jeviště. Žel, při tom svém čertovském seskoku jsem poněkud zdemoloval kulisy. Tatík obsazoval do divadla samozřejmě i mě s bráchou, jednou z mých prvních rolí bylo jedno z Kalafunových dítek z Tylova Strakonického dudáka, co chtělo perníkového husara. Další děti hráli brácha a Jirka Lír. Já jsem v té době měl problémy s R a tak má první divadelní věta zněla: Co dobvého jsi mi pfinesl, tatínku? Perníkového husava? Bylo to přesně v neděli 31. května 1936 v půl třetí odpoledne v rámci oslav padesátého výročí pelhřimovského Sokola.

Tvou nehereckou dlouholetou vášní je také sbírka autogramů slavných osobností. Kde jsou počátky?

Už coby kluk jsem začal sbírat autogramy osobností. Tenkrát se nás na to vrhlo pět, jako v tom Poláčkově roztomilém povídání. Posílali jsme žádosti do celého světa a tak jsme nasbírali Alberta Einsteina, Charlieho Chaplina, Uptona Sinclaira, Sinclaira Lewise, Rabindranátha Thákúra, Vítězslava Nezvala, Františka Halase a stovky dalších. A takové zahraniční porto nebylo žádný laciný špás. Tak jsme začali dodávat zprávy do regionálního tisku, samozřejmě, že se v Pelhřimově toho moc závratného nedělo - a tak pracovala fantazie. Dlužno říci, že bezmezná. Viz třeba „zaručená" zpráva: Rolníkovi J. P. z N. se narodilo tříhlavé tele. Je zdravé a všeobecně se očekává jeho další vývoj. Další zprávu podáme.

Začali jsme někdy v roce 1936, to mi bylo třináct čtrnáct let. Náš rodinný přítel, člen Národního divadla Bedřich Karen, otci doporučoval hry a domlouval i hostování. Do Pelhřimova tak jezdily hvězdy jako Eduard Kohout, Zdeněk Štěpánek, Růžena Šlemrová a další. Vždycky jsme si je nechali podepsat a tak vznikl základ sbírky. Pak jsme začali shánět podpisy českých filmových herců a hereček a troufli jsme si i do zahraničí. Na gymnáziu jsme měli výborného profesora kreslení, otce mého spolužáka a pozdějšího hereckého kolegy Jiřího Líra. Ten odebíral anglické noviny London News, ve kterých občas našel adresu nějakého světového autora a tu adresu nám dal s ponaučením: „Nestačí sbírat podpisy, musíte o těch lidech něco vědět, vzdělávat se!" Byli jsme vlastně „tři" - bratři Bémové, bratři Lipští a Jirka Lír. Do obálky jsme vždycky vložili tři bianko lístky a krátký dopis: Dear Sir, we are three eighteen years old students from Pelhrimov, Czechoslovakia - Vážený pane, jsme tři osmnáctiletí studenti z Pelhřimova v Československu a prosíme vás o autogram.

4/9


Tyhle žádací dopisy jsme samozřejmě psali i německy, francouzsky, jak bylo třeba. A většinou nám kýžený autogram opravdu přišel. Někdy jsme dostali krásné průvodní dopisy, například od Romaina Rollanda nebo Rabíndranátha Thákura. Zajímala nás i věda, zaměřili jsme se na nositele Nobelových cen. Nesměl nám samozřejmě chybět Albert Einstein, kterého jsme ovšem dlouho nemohli lapnout - z různých univerzit nám dlouho chodily odpovědi, že pan profesor právě změnil působiště, než konečně přišla kartička s jeho podpisem. Se sbíráním autogramů jsme pokračovali přes válku, ale po ní už moc ne. Jedině příležitostně, když někdo přijel do Prahy. Teď k nám jezdí hodně známých osobností, ale ta sběratelská vášeň už není. Za ta léta se nám s bratrem podařilo sehnat asi tisíc autogramů. Pravda, není to moc, ale ani málo, dali jsme dohromady opravdu vybranou společnost, ti lidé mají svou váhu. Máme například velmi kompletní sbírku českých meziválečných spisovatelů.

Jsi mediálně známou osobou - proč to nepřiznat - díky médiím, ale divadlo máš nejvíce zadřené pod kůží. Co pro tebe vlastně znamená?

Divadlo je alfa omega hereckého umění. Všechny další obory, jako jsou filmy, seriály nebo rozhlas, jsou přidružená výroba. Divadlo je prazáklad všeho. Však kvůli divadlu jsem se také dal na herectví. Už od mládí jsem miloval Voskovce a Wericha. To byli moji, doslova řeknu, miláčkové. Já jsem je viděl in natura, bylo to v roce 1937 nebo spíš 38, kdy jsme jako študáci z Pelhřimova přijeli na Středoškolské hry do Prahy a při té příležitosti jsme se dostali do nabitého divadla, tenkrát to bylo Osvobozené divadlo, nyní ABC, a viděli jsme tam dvě představení. Jedno byla Těžká Barbora a druhé Pěst na oko. No my jsme byli úplně u vytržení, já s bráchou, kolega Jiří Lír a myslím že i Otomar Krejča tam byl. To byl zážitek k nezaplacení! Já nevím, jak bych to nazval. To byla taková atmosféra, a zvlášť když v Německu začal řádit Hitler, tak ty jejich forbíny byly zaměřeny naprosto politicky, a nejen na Hitlera, ale i na vnitřní poměry Československé republiky, a už jenom když zpívali: Už panikáři jedou, už panikáři jdou, tluče se na buben... na závěr, tak publikum vstávalo ze židle a tleskali a tleskali a vynucovali si další přídavky. Já jsem od té doby skutečně snad nezažil něco tak spontánního, jako to bylo v té době před nástupem Hitlera.

No a samozřejmě že jsme se učili i od nich samých. Protože Divadlo satiry nebyl plagiátor Osvobozeného divadla, ale v tom duchu jsme se snažili tvořit také současnou satiru, což se nám nakonec nevyplatilo, protože satira se po roce 1948 už nesměla dělat. A mohla se dělat, ale akorát satira na kapitalisty a podobně...

5/9


Jaký byl tvůj první film?

Ten první celovečerní se jmenoval V horách duní a byl to první a zároveň poslední film, kde jsem si zahrál společně s bratrem Oldřichem. Jako pomocník partyzánů jsem byl postřelen a poprvé v životě jsem umřel. Všichni mi radili, jak správně umírat. Jeden doporučoval zhluboka dýchat, druhý hodně polykat a další být maximálně zpocený. Když jsem potom tu scénu viděl na plátně, byla to víceméně legrace.

Ale vlnu popularity odstartoval děda Potůček v Dietlově seriálu Tři chlapi v chalupě... Tři chlapy v chalupě jsme před natáčením měsíc zkoušeli skoro jako divadelní hru. Tento neobvyklý přístup mě tehdy velice nadchnul. Podle toho také pak vypadalo natáčení, které šlo velice rychle a snadno. Svoji roli dědka Potůčka jsem miloval, protože jsem se třeba mohl věnovat svému oblíbenému karbanu. Inspiraci před natáčením jsem hledal v hospodách při mariáši. Ale taky mi lidi hojně psali - spíš dědovi Potůčkovi, než mně. Například mě varovali před svatbou se Stellou Zázvorkovou, věděli by prý o mnohem lepší partii pro mne. Někteří mě žádali o rady pro práci svého zemědělského družstva. Z jednoho Domova důchodců mně přišlo srdečné pozvání, abych tam přišel strávit zbytek svého života. A hned mě seznámili se svým denním řádem, jídelníčkem a tak. Anebo - když jsem jednou v seriálu mluvil o tom, že nemáme česnek... Během pěti dnů přišlo několik balíků. A jednou jsem dostal taky balíček z Vídně: krásný obal od rádia Grundig, třesoucíma rukama jsem to rozbaloval - a byl to taky česnek od krajanů. Na svatební noc jsem dostal asi patnáct nočních košil, fajfky, a koláče už ani nepočítám. Takže role to byla opravdu zajímavá. Po všech stránkách... Měl jsem totiž na ty dědky přípravu už z té ochotnické činnosti v dětství a mládí, kdy jsem většinou hrál starší role. Dokonce ve dvanácti letech jsem hrál Děda Vševěda na školní besídce. Od té doby mi tihle dědkové už přirostli jaksi pod kůži. V této souvislosti nelze v žádném případě pominout dalšího dědka - fenomén tak zábavný a proslulý, jako je postava Hlustvisiháka. „Hlustvisihák se v průběhu let, kdy nabýval na popularitě, proměňoval. Nejprve jsem byl natvrdlým vrátným, do jehož rajónu zavítal návštěvník s neobvyklým jménem Hlustvisihák, představovaný Mirkem Homolou. Hláskování obtížného příjmení přesahovalo inteligenční schopnosti strážce, scénka nabývala na košatosti a publikum se válelo smíchy. V průběhu času jsem se naopak stal Hlustvisihákem já, takže toto

6/9


jméno se stalo synonymem komické nechápavosti. Hloupost Hlustvisiháků je nesmrtelným a nevyčerpatelným zdrojem humoru. Na vystoupení pro pracující v jakési cementárně jsem, částečně omylem, částečně schválně, řekl Hlustvihusák. A bylo zle! Přišlo na mě udání, že znevažuji generálního tajemníka a prezidenta, byl jsem obžalován a skončil v Hradci Králové u soudu. Tam byl ale rozumný úředník, nějaký major, a po delší rozmluvě a záruce z mého mateřského divadla uznal, že to byl jen brept bez jakéhokoli úmyslu," vzpomíná Lipský, jehož Hlustvisihák si získal takovou popularitu, že se bez něj neobešel žádný rozhlasový ani televizní Silvestr. Pro Hlustvisiháka psalo několik renomovaných autorů jako Bedřich Zelenka, ale třeba i Jaroslav Dietl nebo Miloslav Švandrlík a nakonec vzniklo přes padesát scének. Jak jsi se stal kolegou Sira Lawrence Oliviera?

V roce 1967 jsme se sešli se Šlitrem na Světové výstavě EXPO 67 v kanadském Montrealu, kam jsem se dostal s Laternou magikou. Hrál jsem v Revue z bedny, Šlitr v Kinoautomatu a vzájemně jsme se navštěvovali. Tehdy fungovala v Montrealu půl roku taková česká vesnice. K roli hasiče v Revue z bedny jsem přišel jako slepý k houslím. Obsadil mě do ní režisér Ladislav Rychman, s nímž jsem se znal ještě ze spoluúčinkování v Divadle satiry. Postavu nešikovného hasiče jsme alternovali s Jaroslavem Šterclem. Jinak by to ani nešlo, protože přibližně hodinové představení se hrálo desetkrát denně. Nejel jsem do Montrealu hned, protože jsem měl závazky v Městských divadlech pražských, takže ze začátku to táhl Štercl sám. Když jsem asi po dvou měsících přijel, tak si Jarda vzal volno a úplně sám, bez znalosti angličtiny i francouzštiny, s ruksakem na zádech se vydal přes celý kontinent navštívit svou milovanou Aljašku. Kupodivu se neztratil, ani ho nikde nezabili, moc si to užil a vrátil se v pořádku domů. Když za mnou přijela na pár týdnů manželka, tak jsme se také vydali po Americe, ale ne tak odvážně jako Štercl, jen civilizovaně do New Yorku. Ale i tak to byl pro kluka z Pelhřimova zážitek. Pro Čecha, který vystrčil poprvé nos za západní hranice (a vzhledem k tomu, že to bylo rok před srpnem osmašedesát, tak nadlouho i naposledy), byl pobyt v Montrealu něco úžasného. Viděl jsem na EXPU přední divadelní a taneční soubory, Old Vic s Laurencem Olivierem, Národní divadlo z Kanady i Řecka, japonské divadlo kabuki, australský muzikál, průřez celou světovou divadelní a hudební kulturou. Zažil jsem tam i osobní setkání se slavným sirem Laurencem Olivierem. Hrál v Montrealu ve Feydeauově Brouku v hlavě a Strindbergově Tanci smrti a já jsem si šel po představení stoupnout do dlouhé řady obdivovatelů a čekatelů na autogram. Když na mě došla řada, pokusil jsem se mu svou nedokonalou angličtinou vysvětlit, že jsem také herec. On se zeptal, co jsem hrál, a já jsem shledával v hlavě role anglického repertoáru, protože děda Potůček, Hlustvisihák nebo Naši furianti by mu asi moc neřekli. Tak jsem uplatnil Klubka ze Snu noci svatojánské, šaška Prubíka z Jak se vám líbí a Jacka Worthinga z Wildeovy komedie Jak je důležité míti Filipa, dokonce i Charleyovu tetu. On mi řekl, že všechny tyhle postavy hrál také a že jsme tedy kolegové. A poté, co se mi podepsal, požádal on o autogram mě! To bylo ohromné gesto, smysl pro humor, který jsem ocenil.

7/9


Na jevišti Národního divadla v Praze jsi přebíral Cenu Thálie za celoživotní dílo. Ze všech vyznamenaných jsi měl nejdelší řeč; děkoval bratrům Karamazovým, třem sestrám, bratránku z Batávie, otci Goriotovi, bratranci Ponsovi, matce Kuráž a dalším dramatickým postavám, čímž jsi rozesmál zaplněné hlediště. Nakonec jsi poděkoval sám sobě. Dříve se děkovalo straně a vládě, dnes se děkuje sponzorům. A protože sponzora nemám, musím poděkovat sám sobě. I za to, že jsem se poměrně v útlém věku dožil tak vysokého stáří. Já jsem dostal dvě Thálie, tu první v roce 1997 za roli Billiho Kippa v muzikálu, který napsal Gustav Oplustil podle filmu Dvě děvčátka na krku a jmenovalo se to Sny z Nového Yorku. A to byla role opravdu velice příjemná, protože jsem si tam mohl dovolit taky improvizovat, kromě toho jsem hrál na klavír, na pozoun, kankán jsem tancoval, zkoušel jsem stepovat atd., takže to byla velice pestrá role a za to jsem dostal tu první Thálii. No a tady tu druhou jsem dostal za „celoživotní mistrovství", jak to nazývají, já bych řekl snad spíš... za celoživotní dílo... no protože snad už staršího neměli, tak to dali mně. Protože já dělám to divadlo nějakých osm desítek let, když počítám i ochotnické začátky. Té ceny si vážím, protože myslím, že to je jedna z nejprestižnějších cen v našem oboru. Máš na svém kontě úžasnou Charleyovu tetu, do níž ses vrátil už potřetí, nyní v Divadle na Jezerce coby jeden ze sluhů, hraješ jako o život - a to i na pozoun v Hanušově inscenaci Pak Kaplan má třídu rád na prknech Divadla ABC, točíš filmy, vystupuješ v televizním seriálu, angažuješ se ve Společnosti Vlasty Buriana. Kde bereš energii?

Já už teď ve volném čase musím hodně odpočívat. Vezmu si třeba knížku - a jelikož je můj čas drahý, tak si dost vybírám. Vybírám si i televizní pořady; hodně se věnuji zábavným a komediálním pořadům, tu a tam si vyberu něco ze současné tvorby. V podvědomí konfrontuji herce se sebou samým, jak bych tu roli nebo ten výstup ztvárnil já - a většinou to srovnání dopadne ve prospěch toho kterého kolegy. Na americké béčkové filmy se rozhodně nedívám, na to je mi toho času líto, můj čas je už dost drahý. Ovšem tak jako tak -- u televize většinou zdárně usnu. Ale ty se prý i statečně pereš?

A mám z toho teď docela pořádné trauma. Když si představíš, že během dvaceti vteřin, co jsem odhazoval plasty do kontejneru, někdo naskočí do tvého auta a odjede... Fabia měla najeto dvanáct tisíc kilometrů a nové si už ve svém věku kupovat nebudu. Postavil jsem se mu do cesty vlastním tělem, podobně jako James Bond. Křičel jsem: Co blbneš, hovado! a dokonce jsem chtěl skočit na kapotu. Narazil do mě, odhodil mě, a kdybych tam měl nohu, mám po ní. Udělal jsem kotrmelec jako z akčního filmu a dostal se k chodníku. Policie bohužel přijela až za hodinu.

8/9


9/9

Lubomír Lipský: Dědkové mi přirostli docela pod kůži. Napsal uživatel Karel Ulík Úterý, 25 Srpen :10 -

Recommend Documents