Lomikámen. biopotraviny. ekologická daňová reforma. Martin Bursík Reforma sníží náklady práce Včely dárkyně života Jak jsem pil vodu z Eufratu

ROČNÍK VII.

2–3 | 2006

Lomikámen Č ASO PIS O EKO LO GI I A SO U V ISE JÍCÍCH T ÉM AT ECH

Martin Bursík – Reforma sníží náklady práce 14 Včely – dárkyně života 20 Jak jsem pil vodu z Eufratu 24

biopotraviny ekologická daňová reforma 10

10

Obsah čísla 2–3|2006

2 3 4 8 9 10 11 12 14 16 17 18 20 21 22 24 25 26 27 28 31 32 33 34 37 38 40 42

Editorial Soukromý majetek – vstup zakázán Komentáře & Krátké zprávy Ekologický právní servis Staré časy – Červený Hrádek u Sedlčan Hubnutí by mohla pomoci daň z tuku Ekologická daňová revoluce Ekologická daňová reforma je špatná Martin Bursík: Ekologická daňová reforma sníží náklady práce Ekologický dluh České republiky Reforma a Evropa Návrat k topení uhlím zhoršuje ovzduší Erazim Kohák: Morální ekologie Petr Kužvart: Nynější české poměry a občanská společnost Co to jsou biopotraviny Biopotravin přibývá, zájem o ně roste Opravdu jíte BIO? Ekologické zemědělství nenese Včelař: Kdybychom neměli důchod, umřeme se ženou hlady Kdo může chovat včely? Ekoporadna Ekovařečka Včely – dárkyně života Med – tekuté zlato Mateří kašička Propolis | Včelí chleba – pyl | Včelí jed Jaké stromy se stávaly posvátnými? EU nechce kožešiny ze psů a koček Jak jsem pil vodu Eufratu Projekt EU proti korupci | SPP Jak se žije Mateřskému centru Čmelák? Putování ze Szklarske Poręmby do Świeradówa Zdróje Křížovka

Editorial

Milí čtenáři, po čase se k vám dostává další Lomikámen, tentokrát dokonce dvojčíslo. Je tu podzim, o slovo se začíná pomalu hlásit zima. Zatím ale nespadla ani vločka. a všichni, co si vloni připadali tak trochu jakoby zasypaní věčným sněhem, si mohou ještě v těchto dnech dopřát přehršle klidných procházek přírodou. Nadšení jsou i houbaři, protože ještě na konci listopadu chodili z lesů s plnými košíky. Jakoby nám příroda vracela to, o co nás vloni obrala, podzimní nálady se prodlužují do měsíců, kdy už míváme obvykle za okny haldy sněhu. Toto dvojčíslo Lomikamene vám přináší hned dvě hlavní témata najednou. Tím prvním je pojem, o kterém se sice hodně diskutuje, ale málokdo ví, co si pod ním konkrétně představit. Je to ekologická daňová reforma. Sáhli jsme po ní proto, abychom vám přiblížili, co se vlastně touto reformou myslí a jaké změny nás čekají, až ji některá vláda uvede do praxe. Pokud se vůbec nějaké vlády dočkáme. V našem časopise najdete i kritický rozbor ekologické daňové reformy, tedy i názory, které reformu považují za špatnou. K ekologické daňové reformě se v rozhovoru vyjadřuje jeden z nejpovolanějších lidí, její spoluautor a předseda Strany zelených Martin Bursík. Druhým tématem, které jsme pro vás vybrali, je typicky podzimní téma – biopotraviny. Ostatně biopotravinám bývá zasvěcen tradičně i celý měsíc v roce, září. A když už se bavíme o tom, co to jsou biopotraviny a jakým způsobem se vyrábějí, hodí se zmínit o jednom ze zdravých produktů, kterým je med. Proto jsme oddíl, nazvaný Příroda, věnovali včelám, jejich odhaleným i dosud neodhaleným a stále fascinujícím tajemstvím. A jako ekopodnikatele vám představíme jednoho z libereckých včelařů. Z povídání s ním se dozvíte, jak se dnes včelařům žije. Také s tímto Lomikamenem se můžete vydat do exotických dálek, ale navštívit i bližší a pro nás přístupnější místa, jaká představuje například polská strana Jizerských hor. Užitečné rady vám přináší ekoporadna a uvařit si něco dobrého a zdravého můžete podle ekovařečky. Krásný podzim! Zuzana Minstrová

Lomikámen

čtvrtletní zpravodaj pro členy Společnosti přátel přírody

Vychází čtvrtletně. Dvojčíslo 2–3, VII. ročník. Vyšlo pro podzim 2006. Vydává: občanské sdružení Společnost přátel přírody, Třída Svobody 243/58, Liberec 15, 460 15, IČO: 46747362. Adresa redakce: Lomikámen, SPP, Olbrachtova 37, Liberec 15, 460 15, tel. a fax: 482 751 195, [email protected] Šéfredaktor: Jan Korytář. Redakce: Jiří Antl, Martina Burešová, Zuzana Minstrová. Jazyková úprava: Zuzana Minstrová. Sazba: Grafická klinika Epicentrum. Tisk: Tiskarna David, Humpolec. Cena: pro členy Společnosti přátel přírody zdarma, ve volném prodeji 20 Kč. © SPP 2006. Registrace MK ČR E11833, OkÚ–Lbc–072/2000. Fotografie na obálce: Jiří Antl www.cmelak.cz/lomikamen

Vydávání časopisu Lomikámen podpořilo Ministerstvo životního prostředí ČR.

Aktuálně

Ohlédnutí

Soukromý majetek – vstup zakázán!

Má význam chránit mou malou louku?

je jen tak, protože ji někdo chce vlastnit. Obzvláště pikantní je případ, kdy městská akciová společnost, která chtěla pro svůj podnikatelský záměr získat jednu menší restauraci na úpatí Ještědu, tuto vyměnila za balík městských pozemků, ve kterém byly i tři hektary příměstské zeleně, včetně jednoho hektaru městského lesa s bývalým lomem a malým jezírkem. Ano, v Liberci si soukromník může zprivatizovat i kus městského lesa. Mimochodem, restaurace, která byla takto získána, je dnes pronajata soukromé firmě. Mám k tomuto místu osobní vztah, les s lomem leží nedaleko základní školy, do které jsem chodil a pamatuji si, že jsme tam nejednou s družinou také zavítali. V jezírku na dně lomu se rozmnožují čolci a žáby, je to krásné a romantické místo. Nyní je však tento prostor pro veřejnost ztracen a je zřejmě jen otázkou času, kdy se i zde objeví cedule: “Soukromý pozemek, vstup zakázán!“ Krajina zatím volně přístupná ještě je, ovšem její plocha a dostupnost se každým rokem zmenšují. Územní plánování, které by přitom mělo dbát i o to, aby ve městě byl dostatek právě takových volně přístupných zelených ploch pro každodenní rekreaci, je přitom k smíchu, územní plán se předělává, hned jak se někde objeví nějaký silný nebo známý investor, zeleň nezeleň. Doufám jen, že tento hektar lesa není předzvěstí laviny, na jejímž konci bude privatizace státních lesů. A že takové tendence existují, tomu můžete věřit – státní lesy jsou totiž jednou z mála zbývajících „neohlodaných kostí“ ze státního majetku a pokud zvítězí přístup „stát je špatný vlastník“, můžeme za pár let začít narážet na různé „cedulky“ i přímo v lese.

Jen malá, pár arů veliká louka za mým domem. Roste na ní pár orchidejí. Prý tu má být golfové hřiště. Co zmůžu proti investorovi, který skupuje desítky hektarů v okolí? A má to vůbec smysl? Myšlenka záchrany konkrétního kousku přírody před komerčním využitím není nápadem pár osamocených lidí. Dokonce není ani myšlenkou poslední doby. Asi jediným opravdu jistým způsobem „záchrany“ nezávislým na budoucím politickém a společenském vývoji je získání majetkových práv k pozemkům, v ideálním případě koupě. Jen jako vlastník můžeme mít jistotu, že se na pozemku bude dít (a nedít) jen to, co budeme chtít (ponecháme-li stranou v nedávné době tolik diskutované vyvlastnění ve „vyšším zájmu“). To si někteří lidé uvědomovali již před více než 110 lety – v roce 1891 vznikl v USA první pozemkový spolek na světě – The Trustees of Reservations, první evropský byl v roce 1895 – britský The National Trust. Vznikl koupí prvních dvou hektarů pozemků ve Walesu, na něž se finančně složilo 100 lidí – prvních členů spolku – kterým záleželo na tom, aby zůstala pro budoucí časy zachována jejich přírodní hodnota. První lidé spustili vlnu, která je dodnes ve světě jedinečná. Už v roce 1907 byl The National Trust ustaven zákonem a byla mu přiznána nezcizitelnost majetku bez souhlasu parlamentu. Dnes má TNT přes 2,5 milionu členů. Zaměstnává okolo 3000 stálých zaměstnanců a podobný počet sezónních. Vlastní okolo čtvrt milionu hektarů horských vřesovišť, přirozených luk a polopřirozených lesů, 900 kilometrů pobřeží, přes 200 památkových domů přístupných veřejnosti, téměř 200 parků a zahrad, 1000 technických památek a okolo 40 tisíc archeologických nalezišť. V České republice se první snahy o ochranu přírody na základě majetkových práv k pozemkům objevily v roce 1923. Tehdy byl ustaven „Svaz na ochranu přírody a domoviny na Moravě a ve Slezsku“. Asi nejznámější českou lokalitou, která byla tímto svazem chráněna, je Mohelenská hadcová step, jejíchž 41 hektarů bylo zakoupeno v roce 1944 od městysu Mohelno, aby zde bylo zabráněno těžbě kamene. Dnes tato lokalita i díky několik desetiletí trvající péči tehdejšího svazu patří mezi přírodně nejcennější místa v naší zemi. V České republice dnes existuje okolo 40 pozemkových spolků vzniklých od roku 1990, které se snaží prostřednictvím vlastnictví nebo pronájmu zachovat nebo obnovit přírodní hodnoty konkrétních území. Jsou sdružené v Národním pozemkovém spolku, který je zastřešuje, najdete je ve všech krajích, v jejich péči jsou stovky hektarů přírody. Chcete-li se i Vy přidat, nic Vám nebrání. Žádný pozemek není moc malý nebo nevýznamný pro nový začátek. Vzpomeňte si na National Trust.

Jan Korytář

Jiří Antl

Toto malebné jezírko v bývalém lomu ve Starém Harcově spolu s okolním lesem o rozloze přes jeden hektar již nepatří městu. To jej přes Sportovní areál Ještěd vyměnilo spolu dalšími pozemky a nemovitostmi za minirestauraci u lanové dráhy na Ještěd, kterou následně na 25 let pronajalo společnosti Snowhill. Co zbylo Liberečanům? Nic. Foto Jan Korytář.

Na letošní dovolené, kterou jsem trávil s rodinou v turisticky ne příliš atraktivní, o to však klidnější části naší vlasti, na Rakovnicku, se mi do rukou dostaly místní krajské noviny a v nich byl mimo jiné článek o obci Jankov, která získala titul Středočeská vesnice roku 2006. Zaujal mne tam krátký rozhovor se starostou této obce panem Josefem Kocourkem, který mimo jiné pronesl větu, která se mi vryla do paměti. Na otázku k tomu, jak jako starosta v obci hospodaří, odpověděl: „Snažím se hospodařit jako doma a proto se majetku nerad zbavuji, spíše naopak.“ Teď možná mnozí čtenáři Lomikamene, kteří jsou z celé republiky, začnou vrtět hlavami a budou přemýšlet, co je na té větě tak zajímavého, vždyť to je přece normální. Ano, asi je to normální, ale i proto, že jsem rodák z Liberce, musím se přiznat, že na mne tato věta měla podobný dopad jako to pověstné zvolání: „Král je nahý“. Uvědomil jsem si, že to, co slyším roky z novin, televize, i od politiků v mém rodném Liberci a sice, že jen soukromý vlastník je dobrý vlastník, nemusí být jediná pravda a jediná možnost. Žijeme v době, která se vyznačuje nedůvěrou k vlastnictví státnímu a často i obecnímu a vyzdvihuje vlastnictví soukromé. Vzhledem ke čtyřem desítkám let, kdy u nás vládli komunisté, je to pochopitelné. Je to pochopitelné, což ještě samo o sobě však neznamená, že je to taky správné. Tendence co nejvíce věcí zprivatizovat totiž může vést k velmi nepříjemným koncům. V Liberci, ve kterém bydlím, se město zbavuje mnoha zelených ploch, které jsou v jeho vlastnictví – část pohltí rozvíjející se výstavba rodinných domků, část padla za oběť investičním záměrům obchodních řetězců a část byla skoupena či směněna pro další výstavbu v brzké budoucnosti. Část veřejné zeleně a dokonce i městských lesů se privatizu-

Lomikámen 01 | 2006

Kr átce z L ibereck a

CHKO nesouhlasí s vodní elektrárnou na Desné Proti výstavbě malé vodní elektrárny na Černé Desné se postavila Správa Chráněné krajinné oblasti Jizerské hory. Elektrárna by narušila krajinu v druhé nejvzácnější zóně chráněného území. „Poznamenala by život v řece i okolní les. Ohrozila by chráněné rostliny a živočichy. Voda sice patří mezi nejekologičtější zdroje pro výrobu energie, ale pro nás je důležitější, aby na Černé Desné zůstala zachována cenná příroda,“ vysvětlil šéf Správy CHKO Jizerské hory Jiří Hušek. Elektrárnu pod přehradou Souš plánuje desenská radnice.

Nanočástice by mohly pomoci při čistění vody Liberecká univerzita zkoumá možnosti využití nanočástic železa při sanaci kontaminovaných spodních vod. Částice železa o velikosti menší, než je průměr lidského vlasu, jsou schopny odbourávat například chlorované uhlovodíky či těžké kovy z podzemních vod. Vědecký tým Miroslava Černíka z Fakulty mechatroniky získal od Akademie věd ČR na projekt 26 milionů. Spodní vody jsou znečištěny chlorovanými uhlovodíky, které se tam dostaly neopatrným požíváním rozpouštědel. V podzemí je i jedovatý a karcinogenní šestivalentní chrom, který se používal při procesu pochromování.

Jindřichovice předvedly ekologický dům První ekologický a nízkonákladový dům představily Jindřichovice pod Smrkem, kde chtějí podobných domů postavit ještě devět. Obec na stavbu každého nízkonákladového domu poskytla pozemek o velikosti pěti tisíc metrů čtverečních. Ceny se budou pohybovat mezi 1,5 až 2 milióny korun. Dům má vlastní vrtanou studnu, tepelné čerpadlo na vytápění a čističku odpadních vod. Je postaven z dřevěných profilů, které jsou izolovány slámou a recyklovaným papírem ošetřeným proti škůdcům, ale i proti ohni. Uvnitř domu je kamenný krb. Na střeše roste travnatý porost.

Zdroj: www.ekolist.cz


Komentáře

BYZNYS HÝBE STROMY Velký byznys, který přitahuje rozvíjející se Liberec, hýbe nejen místní politikou a životem ve městě, ale také stromy. Střed města, který mnoho let „zdobily“ proluky po zbouraných domech, se nyní těší nebývalému zájmu investorů. Prázdná místa budou dostavěna a Liberec nebude vypadat jako po bombardování. Bohužel, plány investorů se občas kříží s tím, že na místě, kde se má stavět, rostou stromy. A ne ledajaké. Jeden takový mohutný dub rostl ještě loni přímo u nádraží městské hromadné dopravy, jak se říká v Liberci, „Na terminálu“. Jednalo se o kapitální a velmi vitální kousek. Bohužel, rostl na okraji v té době plánovaného (nyní už otevřeného) paláce Delta a jeho zachování by zmenšilo rozsah prodejních ploch. Přesto, že rostl v centru město, přímo naproti autobusovým zastávkám, byl bez povolení pokácen. Koho by napadlo, že firma bude mít takovou drzost. Měla a bez mrknutí oka zaplatila vyměřeno pokutu. Byznys je byznys. Dalším takovým stromem, na který se tlačí velký investor, je více než 150 let starý jírovec maďal (kaš-

tan), který roste na dvoře bývalých kasáren v centru města, před několika desítkami let zbouraných. Kasárna jsou ta tam, zato jírovec se zaskvěl v celé své kráse. Tento strom má však trochu větší štěstí – byl vyhlášen jako významný krajinný prvek a jako takový se těší mnohem větší ochraně než jen „obyčejný“ strom. Odbor životního prostředí pokácení nepovolil, ale souhlasil s variantou přesunu tohoto starého stromu o pár desítek metrů dále, kde nebude vadit. Je to ukázka toho, jak si i v naší zemi umíme vážit starých stromů? Těžko. To by strom zůstal tam, kde je a přizpůsobil by se mu projekt, případně by zde vznikl v centru města tolik potřebný a chybějící park. Jenže město své pozemky již prodalo investorovi, takže park asi nebude. Uvidíme, jak celá akce se stěhováním stromu dopadne. Rád bych se mýlil, ale obávám se, že tak velký strom příliš šancí na to přežít přesadbu nemá, a pokud přežije, na mnoho let to asi nebude.

Jan Korytář

Devastace Tlustce zastavena Pokračující těžba stavebního kamene na severočeském kopci Tlustec se před 3 roky stala doslova symbolem devastace české krajiny. Lomu a jeho majiteli, firmě GO Point, ukrajujícímu kus po kuse majestátní osamělý vrch se dostalo nelichotivé popularity a to právem. Tlustec není totiž jen neodmyslitelnou dominantou Českolipska, ale odborníci jej rovněž řadí mezi naše nejhodnotnější přírodní lokality. Proto byla také celá řada lidí, organizací a ekologických aktivistů rozhořčena tím, že Český báňský úřad (dále ČBÚ) zamítl všechna odvolání proti povolení těžby vydané Obvodním báňským úřadem v Liberci (dále OBÚ). Sdružení na záchranu kopce Tlustec proto podalo žalobu u Městského soudu v Praze proti ČBÚ. Soud zrušil 4.června 2004 rozhodnutí ČBÚ o zamítnutí odvolání Sdružení na záchranu kopce Tlustec proti povolení hornické činnosti. Poté následovala celá řada dalších rozhodnutí a to jak ČBÚ tak OBÚ. Ministerstvo životního prostředí v Praze vydalo dne 15.6.2006 stanovisko, ve kterém uplatňuje požadavek na zahájení nového procesu EIA (posuzování vlivů na životní prostředí) k záměru „Pokračování těžby a zpracování kamene v lomu Brniště“. Na základě výše uvedeného požadavku proto OBÚ v Liberci vyzval organizaci GO Point, aby ve lhůtě do 30.září 2006 doplnila svoji žádost o povolení hornické činnosti o nové posouzení vlivů dle zákona č. 100/2001 Sb. Jelikož ale organizace nedoplnila ve stanovené

lhůtě předmětnou žádost, OBÚ Liberec řízení zastavil a to rozhodnutím z 27. října 2006. Proti tomuto rozhodnutí OBÚ se ani těžař ani nikdo jiný v zákonné lhůtě neodvolal, takže nabylo právní moci. Všichni odpůrci těžby mají obrovskou radost z tohoto výsledku několikaletých bitev s orgány státní správy na všech úrovních. Stálo nás to mnoho úsilí, ale Tlustec stojí za tu námahu, odříkání, ústrky a různá příkoří – čehož se nám za poslední 4 roky boje proti těžbě dostalo vrchovatě. Co bude dál? Tato otázka jistě napadne nejednoho čtenáře. S jistotou to dnes nikdo, říkám nikdo, nedokáže říct. Těžař se může, ale také nemusí, znovu ucházet o povolení k těžbě. Pokud ano, pak ale samozřejmě musí splnit některé požadavky, např. nechat vypracovat nové posouzení EIA. To je ovšem záležitost dlouhodobá (1–2 roky) a poté absolvovat celý povolovací cyklus od začátku. A nebo se bude snažit lom prodat, ostatně tak se vyjádřil v přípise pro Městský soud v Praze – že probíhají jednání s americkým zájemcem, který by prý měl být většinovým vlastníkem. Uvidíme. Cílem našeho Sdružení však je to, aby kopec Tlustec jednou provždy zůstal, i když poškozen dosavadní těžbou, alespoň takový, jaký je, a aby se ani nikdy v budoucnu z něj kámen netěžil.

Miroslav Šimonek, předseda Sdružení na záchranu kopce Tlustec

Kr átce z naší země

Kraj trvá na stavbě spalovny Pardubický kraj nevzdává svůj plán postavit v Opatovicích nad Labem velkou spalovnu komunálního odpadu. Proti se sice postavili v referendu obyvatelé obce, kraj ale dál pokračuje v jednání o získání dotace Evropské unie. Jak vysvětlila právnička stavebního úřadu v Pardubicích Kateřina Veselá. Obyvatelé Opatovic svým hlasováním 24. června odmítli, aby obec vstoupila do firmy na výstavbu spalovny, a rovněž se vyjádřili proti vzniku tohoto zařízení na svém území. Jejich vůle ale nemusí zabránit vydání případného územního rozhodnutí a stavebního povolení. „Zákon neříká, že výsledek obecního referenda je pro státní orgán závazný. Stavební úřad k hlasování přihlédne jako ke každému dalšímu stanovisku, nemusí se jím však povinně řídit,“ uvedla právnička stavebního úřadu v Pardubicích Kateřina Veselá. Pardubický kraj rovněž pokračuje v práci na získání dotace z Kohezního fondu Evropské unie na výstavbu spalovny. „Pro nás je důležité, že komise pro Kohezní

fond připustila náš záměr do dalšího kola. Možnost získat 1,6 miliardy korun z tohoto fondu tu stále je,“ řekl první náměstek hejtmana Pardubického kraje Roman Línek. Pokud by se dotaci nepodařilo získat, hrozilo by podle něj, že se celé náklady na výstavbu promítnou v budoucnu do ceny likvidace odpadu. Spalovna by podle plánu Pardubického kraje měla stát dvě miliardy korun, ročně by mohla likvidovat v první fázi téměř 100.000 tun komunálního dopadu a produkovat 30.000 tun popílku a škváry. Zařízení by mělo vzniknout nedaleko opatovické elektrárny, na poloviční cestě mezi Hradcem Králové a Pardubicemi. Proti stavbě se staví ekologové, podle nichž by mohlo v případě realizace spalovny hrozit masové dovážení odpadu ze zahraničí. Hnutí DUHA navíc tvrdí, že i kdyby kraj spolu s dalšími obcemi evropskou dotaci získal, peníze by se staly součástí státního rozpočtu, z něhož je podle českého plánu odpadového hospodářství zakázáno podporovat výstavbu spaloven. (red)

Kdo nejvíc znečišťuje ovzduší? Velké podniky investují do snižování škodlivin, které vypouštějí do ovzduší, desítky milionů korun. Přesto jedovatých látek, jež například snižují plodnost nebo mohou vyvolat rakovinu, dýcháme stále dost. Kdo patří mezi největší znečišťovatele ovzduší? Ekologická organizace Arnika zveřejnila žebříček „největších hříšníků“ za loňský rok. Sdružení přitom vycházelo z údajů o emisích, které musejí podniky uvádět do takzvaného integrovaného registru znečišťování. Nejvíce rakovinotvorných látek vypustila minulý rok společnost Deza z Valašského Meziříčí. Rekordmanem emisích látek, které mohou ohrožovat plodnost, jsou Třinecké železárny a nejvíce skleníkových plynů opustilo komíny elektrárny Prunéřov u Kadaně. Z podniků figuruje na předních příčkách žebříčku nejčastěji skupina ČEZ. Dalšími velkými znečišťovateli

jsou železárny, teplárny, chemičky a spalovny komunálního odpadu (například spalovna v pražských Malešicích nebo v Brně, teplárna v Písku). Kromě hnědouhelných elektráren ČEZu se v desítce největších znečišťovatelů se nejčastěji objevovaly provozy firem Mittal Steel Ostrava, Třineckých železáren, Vysokých pecí Ostrava, Spolchemie Ústí nad Labem či neratovické Spolany. Největší znečišťovatelé sídlí podle Arniky v krajích Moravskoslezském, Ústeckém, Středočeském a Pardubickém. Za nimi jsou v těsném závěsu Zlínský a Olomoucký kraj. Ekologické sdružení si od zveřejňování seznamů slibuje, že budou jedním z nástrojů, jak přimět podniky, aby vypouštění škodlivin snižovaly. Arnika sestavuje žebříček největších znečišťovatelů už druhým rokem. V USA přispěla podobná databáze k tomu, že podniky snížily emise toxických látek během pěti let o 46 procent. (mi)

Úředníci povolili rybářům střílet kormorány Rybáři mohou letos u řeky Bečvy opět střílet kormorány. Povolil jim to olomoucký krajský úřad s tím, že jsou tito chránění ptáci přemnoženi a likvidují rybí násady. Zatímco rybáři povolení nadšeně vítají, s rozhodnutím kraje nesouhlasí ornitologové. „Zabíjení kormoránů problém neřeší. Střelbou se jen rozptýlí na větší území. Za pár dní navíc voda zamrzne a kormoráni se stejně odstěhují,“ řekl Adolf Goebel z Moravského ornitologického spolku. Za mnohem vhodnější považuje, kdyby rybáři ptáky jen plašili. Kdyby nebyla řeka uměle zarybňována, kormoráni by se zde podle ornitologů nikdy neusídlili.

Aš chystá kotelnu na biomasu Teplo v Aši se bude možná brzy vyrábět nejen spalováním zemního plynu, ale i biomasy. S možným přechodem kotelny Hedvábnická na kombinovanou výrobu tepla už souhlasili místní radní. Využití biomasy jako obnovitelného zdroje je nyní podporováno i státem. Pokud se pro projekt podaří sehnat podporu, v Hedvábnické se instaluje kotel na dřevní odpad. Město tak bude mít kde zužitkovat i odpad z prořezů parků, protože vybralo zařízení, které je schopno využít odpad od pilin po metrové kusy.

Pardubický kraj připravuje síť biokoridorů Pardubický kraj připravuje pro ochranu přírody síť vymezených území. Poté, co si nechal zmapovat biocentra, je nyní plánuje pospojovat biokoridory. Vzniklý systém ekologické stability by měl zabránit destrukci a úbytku zachovalých přírodních společenství. Dosud vymezil kraj asi 150 biocenter. Biokoridory, jimiž by mohly rostlinné i zvířecí druhy migrovat, by se neměly křížit s rozvojovými záměry obcí. Projekt by měl být hotov v zimě. Tlak investorů či radnic na omezování chráněných území je značný. Například Pardubice plánují na samé hranici biocentra Podkova, cenného mokřadu tvořeného slepým ramenem Labe, velkoprodejnu nábytku.

Zdroj: www.ekolist.cz Ilustační foto

Foto archiv


Kr átce ze svě ta

Praní džín může přijít Zemi draho Chcete chránit tuto planetu? Pak noste džíny dva dny v týdnu, perte je jen každý pátý den a nechte je, ať se usuší samy. Anebo ještě lépe – neperte je vůbec. A ať vás vůbec nenapadne je žehlit. K tomuto závěru dospěla zpráva o negativních ekologických dopadech džínoviny, kterou vypracovala společnost Bio Intelligence Service. Praní v pračce, sušení v sušičce a žehlení představuje 47 procent ekologických škod, které džíny způsobují. Ročně to představuje asi 240 kWh energie. Autorka studie Nadia Boeglinová navrhuje snížit dopady džín na planetu mimo jiné jejich zkrácením na šortky.

Austrálie uvažuje o jádru V Austrálii začala bitva o jadernou energetiku. Bohaté a dostupné zásoby uhlí totiž odsunuly jádro v energetické koncepci státu v minulosti na druhou kolej. To prý ale nadále nebude platit. Vládou ustavený tým expertů nyní zkoumá, jak by rozvoj jaderné energetiky ovlivnil životní prostředí či ekonomiku a jaké bezpečnostní podmínky je potřeba splnit.

Španělé chtějí práva pro lidoopy Španělští socialisté chtějí poslance přesvědčit, aby podpořili projekt, který zajistí základní práva nejbližším příbuzným lidí – šimpanzům, orangutanům a gorilám. Návrh vyvolal údiv a protesty – zejména mezi církevními představiteli. Ochránci zvířat a poslanci Strany zelených však přiznání práva na život, svobodu a tělesnou nedotknutelnost pokládají za vážné téma. Tvrdí, že tito tvorové blízcí lidem byli dosud považováni za pouhé věci nebo hračky. Proto si zaslouží ochranu před zotročováním, mučením, smrtí a vyhynutím. Jako první zakotvil základní práva pro lidoopy v roce 1999 Nový Zéland. Tamější zákonodárci tehdy zakázali jakékoli pokusy na lidoopech a přijali zákon, podle kterého nesmí být žádný z lidoopů zabit.

Zdroj: www.ekolist.cz


Vzniká největší

sluneční elektrárna

na světě V Portugalsku staví největší elektrárnu na sluneční energii na světě. Bude zásobovat 8000 domácností a pod solárními kolektory se popasou ovce. Jak uvedl internetový deník www.aktualne.cz, cena stavby této ekologické elektrárny se vyšplhá na 58 milionů euro (asi 1,7 miliardy korun). Elektrárna bude stát asi 200 kilometrů jižně od Lisabonu. Vyrábět elektřinu by měla začít od začátku příštího roku a bude zásobovat 8 000 domácností, tedy několik desítek tisíc obyvatel jižního Portugalska. Elektrárna bude vyrábět až 11 MW elektrické energie.

Panely budou postaveny zhruba ve výšce dva metry nad zemí a jak uvedl Piero Dal Maso z firmy Caravento, o trávu pod nimi se postarají ovce. „Solární elektrárna Serpa je spolu s dalšími obnovitelnými energetickými zdroji prvním krokem, který pomůže Portugalsku v jeho energetické budoucnosti,“ řekl Dal Maso. „Po spuštění solární elektrárny bychom měli ušetřit až 30 000 tun emisí oxidu uhličitého ročně,“ dodal Dal Maso. Energetická budoucnost Portugalska se bude podle jeho mínění skládat z kombinace několika obnovitelných zdrojů – větru, slunce, vody a mořských vln. „Je to pouze kapka v moři, ale my věříme, že Portugalsko předvede, že má význam používat obnovitelné zdroje, abychom nemuseli být závislí na dodávkách energie z ciziny,“ podotkl Dal Maso. Elektrárna bude používat technologie PowerLight a PowerTracker, které se pohybují za sluncem a zachytávají sluneční záření z oblohy. Firma uvádí, že díky tomuto způsobu elektrárna vyrobí více energie, než kdyby byly solární panely připevněny na pevno. (red)

Obří krabi děsí ekology Krab kamčatský dnes nechybí v severonorském Vadso na jídelním lístku žádné restaurace, u benzínových pump se prodávají speciální sítě určené k jeho lovu a reklamy lákají turisty na krabí safari. Zatímco pro část místních rybářů se stal obří krab, jehož rozsah klepet dosahuje i více než půldruhého metru a může vážit až 14 kilogramů, vítaným zdrojem příjmů, jiní kritizují ničivý vliv tohoto vetřelce na ekosystém Barentsova a Norského moře a tamní rybí populaci. Norské ministerstvo rybolovu vydalo ve snaze o regulaci výskytu kraba kamčatského v červenci nový zákon, podle něhož smí každý obyvatel nejsevernější norské provincie Finnmarky bez žádosti o povolení ulovit až deset kusů tohoto korýše ročně. Krab kamčatský, nebo také královský, jak se mu na severu Norska říká, pochází z Tichého oceánu, z oblasti kolem ruské Kamčatky. V Barentsově moři ho Rusové vysadili uměle v 60. letech minulého století. Krabům se začalo v regionu, kde nemají žádného přirozeného nepřítele, nebývale dařit, což způsobilo jeho šíření dále na jih podél norského pobřeží. V roce 1977 byl v norské zátoce Varangerfjord, při které leží kupříkladu města Vadso a Vardo, uloven první krab. V 90. letech už se hovořilo o invazi „ruských“ krabů, kteří decimují místní populaci ryb. V roce 1997 poprvé úřady povolily norským rybářům jejich odchyt. „V posledních letech mi stačí pracovat jeden měsíc v roce,“ chlubí se pětapadesátiletý rybář Tord nad sklenkou kvalitní whisky v jedné z hospod ve Vadso. „Za měsíc ulovím 1100 krabů, kteří mají v průměru kolem čtyř, pěti kilo. A za kilo dostanu 69 norských korun (235 korun českých),“ vysvětluje. Utržených 350.000 norských korun (1.190.000 korun českých) pokryje prý i v jedné z nejdražších zemí světa velkou část životních nákladů. Nejlepší doba lovu je od září do února, kdy mají krabi nejvíce masa. Od září až do května se navíc tito korýši pohybují v mělkých vodách fjordu, takže za nimi není potřeba vyjíždět příliš daleko. (zdroj: www.ekolist.cz)

Neziskový sektor

dřevo ze šetrného

Greenpeace

zatloukli vchod do ministerstva

hospodaření

N a trhu Ministerstvo V některých českých obchodech lze sehnat výrobky ze dřeva, které nepocházejí z nelegální či nešetrné těžby. K dostání jsou i výrobky označené logem Forest Stewardship Council (FSC), které garantuje, že dřevo pochází z šetrného lesního hospodářství. Ve svém průzkumu to zjistili ekologové z Hnutí DUHA.

Zaměřili se na dvacítku nejvýznamnějších obchodů s produkty ze dřeva. Například zkoumali, jestli obchodníci znají a kontrolují původ dřeva, například zda nepochází z těžby v nejvzácnějších přírodních oblastech nebo z ilegální těžby. Podle Hnutí DUHA není žádný z dodavatelů schopen doložit bezvadný původ veškerého nabízeného dřeva. Z českých obchodů si nejlépe stojí Hornbach a Jysk. Hornbach podle hodnocení Hnutí DUHA prodává široký sortiment FSC výrobků, má vypracován plán k postupnému zvyšování podílu FSC výrobků v prodeji a motivuje dodavatele k přechodu na FSC dřevo. Mezi firmy, které se podle ekologů vydaly správným směrem, patří Ikea, Obi, Sconto, Globus a Novatek. U všech těchto obchodů kromě Novateku lze koupit některé výrobky FSC, Novatek doložil, že prodávané dřevo nepochází z rizikových oblastí. Česká pravidla FSC vyžadují sázet do lesů pestřejší skladbu místních druhů dřevin. Omezují holosečné kácení či chemické postřiky porostů, zcela zakazují kácení podél vodních toků a pramenišť. (red)

odepsalo ptačí oblast

u Bzence

Ministerstvo životního prostředí vydalo v létě souhlasné stanovisko k výstavbě rychlostní silnice R55 na Slovácku ve variantě přes evropsky chráněnou ptačí oblast Bzenecká Doubrava – Strážnické Pomoraví mezi Rohatcem a Moravským Pískem. Podle Dětí Země, České společnosti ornitologické a Českého a Slovenského dopravního klubu může být však tato varianta pro některé druhy ptáků likvidační, takže požadovaly posoudit variantu i mimo tuto oblast. To však ministerstvo odmítlo. Přípravu R55 tak patrně postihnou další právní spory a soudní žaloby. „Bohužel se naplnil ten nejhorší scénář o tom, že R55 bude schválena bez dalších diskusí a navíc pod patronací nedáv-

no odešlého ministra Libora Ambrozka, který pochází z jižní Moravy,“ uvedl Miroslav Patrik z Dětí Země. „Nezbývá nám, než použít právní ochranu a podat soudní žalobu proti vydanému stanovisku MŽP a také stížnost k Evropské komisi, že náš stát porušil článek 6 směrnice Rady 92/43/ECC, který posouzení různých variant záměru očekává,“ sdělil další postup ekologických sdružení. Evropská komise už také ČR kritizovala za špatnou ochranu ptáků a dalších chráněných částí přírody před velkými dopravními stavbami. V ptačí oblasti je evropskou směrnicí chráněno šest druhů jako je čáp bílý, moták pochop, skřivan lesní, strakapoud jižní a prostřední a lelek lesní. Ten má zde naše největší hnízdiště, takže vedení R55 přes jeho biotop by bylo pro něj likvidační. Patrně ale i pro skřivana lesního, případně bělořita šedého. (red)

Hlavní vchod do budovy ministerstva životního prostředí v Praze zatloukli trámy na začátku listopadu aktivisté hnutí Greenpeace. Prkna ozdobili nápisy „Zrušeno pro nečinnost“ a „Nechrání klima, ale znečišťovatele“. Blokádou vchodu vyjádřili protest proti rozhodnutí ministerstva, které předložilo návrh, jež předpokládá mezi léty 2008 – 2012 zvýšení škodlivých emisí CO2 oproti roku 2005 zhruba o čtvrtinu. Tento takzvaný Národní alokační plán (NAP) emisí oxidu uhličitého hodnotí Greenpeace jako rezignaci ministerstva životního prostředí na ochranu klimatu. Jak ministerstvo průmyslu a obchodu, tak i životního prostředí přitom hovoří o skutečném a nevyhnutelném nárůstu emisí, nikoliv pouze povolenek na jejich vypouštění. Česká republika se tak chystá útočit na pozici vedoucího znečišťovatele v Evropě.

Češi už dnes produkují jedny z nejvyšších emisí CO2 na počet obyvatel. Pokud by navržený plán prošel, měli by druhé nejvyšší povolené emise v EU, tedy 10 tun na obyvatele (Pro srovnání: Německo požádalo o 5,8 tuny na obyvatele, Británie o 4 tuny na obyvatele a Švédsko o 2,5 tuny na obyvatele. ) Hlavním zdrojem znečištění jsou české hnědouhelné elektrárny; 20% elektřiny přitom vyvážíme do zahraničí. Do konce listopadu se k předloženému návrhu mohla vyjádřit veřejnost. Poté o něm rozhodne vláda. Poslední slovo však bude mít Evropská komise. „Ministerstvo se zjevně rozhodlo přestat chránit klima a začít chránit znečišťovatele. A my si myslíme, že dvě ministerstva průmyslu, z nichž jedno předstírá, že je ministerstvem životního prostředí, nepotřebujeme,“ konstatoval vedoucí energetické a klimatické kampaně Greenpeace Jan Rovenský. Během blokády došlo pouze k jedinému konfliktu. Muž, který na ministerstvo přišel k jednání, se u hlavního vchodu rozčílil a začal účastníkům akce vyhrožovat. Když dostal radu, aby do budovy vstoupil bočním vchodem, učinil tak – ale krátce poté z vrátnice zavolal policii. Po zdlouhavém vyjednávání policie čtyři aktivisty zadržela. „Akce svůj účel splnila: Upozornili jsme na selhání ministerstva v klíčové věci, o které zatím veřejnost příliš neví,“ zhodnotil protest Jan Rovenský. (mi)


Neziskový sektor

EKOLOGICKÝ PRÁVNÍ SERVIS je nevládní, neziskovou a nepolitickou organizací právníků, která hájí práva občanů a životního prostředí v České republice právní cestou. Nedávno oslavila deset let svého působení.

zdrojů hluku a znečištění ovzduší, se znečišťováním vod. Pomáhali i při ochraně zvířat proti týrání.

Ovlivňuje připravovanou legislativu, právnickou komunitu a studenty práv směrem k ochraně veřejných zájmů, zejména životního prostředí a lidských práv. K tomu prosazuje odpovědnost klíčových společenských subjektů za následky jejich jednání.

Právem proti bezpráví

Ekologický právní servis se snaží dosáhnout: • účinné ochrany práva občanů a jejich sdružení na příznivé životní prostředí • demokratického, spravedlivého a otevřeného rozhodování státních orgánů • snadného a rychlého přístupu občanů k informacím • prospěšnosti nové legislativy pro občany a ne pro úzké zájmové lobby • zvyšování právního vědomí veřejnosti • implementace a ovlivňování práva EU • prosazování odpovědnosti nadnárodních korporací • otevření diskuse o palčivých tématech právní ochrany veřejných zájmů a lidských práv, jejich postupného řešení.

Aktivity EPS: • poskytuje bezplatnou právní pomoc jednotlivcům i komunitám v případech, kdy je ohrožováno nebo poškozováno jejich životní prostředí • řeší závažné právní případy podporující rozšiřování možností účasti veřejnosti na rozhodování v záležitostech životního prostředí • právní cestou reaguje na konflikt mezi tlakem na výstavbu velkých infrastrukturních projektů (dálnice, vodní cesty) a zájmy ochrany přírody a krajiny • pomáhá lidem, kteří jsou postiženi negativními dopady globalizace, zaměřuje se na problematiku působení nadnárodních korporací • právními prostředky se snaží o prosazování efektivní ochrany národních parků, chráněných krajinných oblastí, rezervací atd. • sleduje legislativní počiny vlády, ministerstev i jednotlivých poslanců a upozorňuje na nedemokratická, diskriminační nebo prokorupční ustanovení připravovaných právních předpisů • nově pracuje také na případech z oblasti ochrany diskriminovaných zaměstnanců a ochrany spotřebitele. EPS je členem mezinárodní sítě environmentálních právníků E-LAW (Environmental Law Alliance Worldvi-


de), dále členem EEB (European Environmental Bureau), Asociace českých nevládních ekologických organizací Zelený kruh a mezinárodní sítě organizací OECD Watch. Iniciovala vznik mezinárodní sítě Justice & Environment (J&E). Právníci ekologického právního servisu pracují na mnoha kauzách, z těch známějších je to například plánované rozšíření dálnice D1, záměr výstavby obchvatu Frýdku-Místku, automobilka Hyundai Nošovice, průtah dálnice D8 přes CHKO České středohoří nebo chystaná spalovna odpadů v Opatovicích nad Labem.

Poradna EPS bezplatně poskytuje základní právní pomoc jednotlivcům, jejich sdružením (nevládním organizacím) a obcím v případech, kdy je stávající nebo plánovanou činností (stavební, průmyslovou, zemědělskou apod.) dotčeno či ohroženo životní prostředí, zdraví či příznivé životní prostředí konkrétních lidí, případně celých lokálních komunit. Bezplatné Poradny pro veřejnost působí zatím jen ve dvou městech, v Brně a v Táboře. Občanům v poradnách pomáhají právníci EPS spolu se studenty právnických fakult. Na Poradnu se většinou obracejí jednotlivci – fyzické osoby. Vedle jednotlivců hledají v Poradně také občanská sdružení, obce, obecní, městské či krajské úřady, bytová družstva a také CHKO. Dotazy se týkaly především povolování nových záměrů, jejichž realizace hrozí poškozením životního prostředí. Nejčastěji šlo o povolování dopravních staveb, staveb obchodních domů, staveb obytných a rekreačních objektů, ale i staveb s budoucím rizikovým chemickým provozem, dále pak staveb výkrmen domácích zvířat, sportovišť a větrných elektráren. Plánovaným záměrům obvykle ustupují „zelené plochy“, poradna ovšem zaregistrovala a řešila samostatně i případy zásahů do dřevin a další otázky ochrany přírody a krajiny. Celkem pravidelně se objevují i dotazy ohledně budoucích i stávajících těžeb nerostů a nakládání s odpady. Právníci EPS se také potkali s případy stávajících

Ekologický právní servis vydává svůj Informační list, ve kterém čtenáře informuje o novinkách, nových případech, kauzách, ale třeba i o změnách v legislativě. List najdou čtenáři například na internetových stránkách občanského sdružení www.eps.cz. Tam také najdou zájemci další kontakty na EPS, včetně otevírací doby Poraden v Brně a v Táboře.

Některé z konkrétních úspěchů V právní oblasti byla organizace nejvíce úspěšní v kauze nadnárodní společnosti Nemak na Mostecku, kde vyhrála celkem 13 soudních řízení. Dále dosáhla veřejné omluvy firmy Danone za klamání spotřebitele (neoprávněné označování výrobků logem BIO). Čtyři úředníci museli opustit kvůli povolování Philipsu svá místa, Městský soud v Praze zrušil integrované povolení pro Philips. U investice TPCA v Kolíně odhalil EPS propojení se státní správou a tím vytváření zásadního střetu zájmů vedoucí k nezákonným rozhodnutím. Právě díky těmto odhalením společnost TPCA nakonec přistoupila na požadavky EPS a ustoupila od požadované výjimky na provoz nákladních automobilů ve dnech pracovního klidu, otevřela regionální grantový program, zaplatila nadstandardní protihluková opatření pro občany, kteří jsou nebo budou obtěžování hlukem, zahájila projekt ozelenění blízkého okolí. Český báňský úřad vyhověl odvolání EPS a zrušil kladné rozhodnutí o povolení trhacích prací v kamenolomu Teletín, následně obvodní báňský úřad řízení o povolení trhacích prací zastavil. Odvolací orgán po úspěšných rozsudcích soudů z r. 2004 nařídil zrušit vydaná povolení k dostavbě golfového hřiště Čeladná. Díky intervenci právníků EPS nebyl přijat dálniční zákon. Ministerstvo životního prostředí zrušilo souhlas se stavbou jižní varianty obchvatu Frýdku-Místku, zasahující do „naturového“ území nivy řeky Morávky. (red)

S TA R É Č ASY

ČERVENÝ HRÁDEK U SEDLČAN

ČERVENÝ HRÁDEK U SEDLČAN náleží k oněm starým tvrzím českým, které po staletí byvše zanedbány, za naší doby dočkaly se přiměřeného k původnímu jich slohu obnovení. Vypíná se opodál silnice na malém pahorku, jehož úpatí rybník omývá; voda potoka Mastníka mohla ve středověku nadržena býti hrázemi k ochraně tvrze, jak podnes to znáti jest. Se svými šedými zdmi a dvěma věžemi vypadá starožitné stavení toto velmi

úhledně; i vnitřek vyniká vkusnou úpravou. Červený Hrádek zbudován byl asi ve XIV. století pány z Říčan, z nichž Heřman ještě r. 1470 jej držel. Od počátku XVI. věku vládli na Hrádku Břekovcové z Ostromeče, po nich Valkounové z Adlaru, Prostiborští z Vrtby a četní jiní rodové. R. 1788 dostal se statek Červenohrádecký v držení rodu Lobkovického a byl po léta spojen s Kosovou horou; zámek v XVII. století ohněm porouchaný spustl

v té době a byl teprve r. 1844 a pak i v novější době ve starožitném způsobu opraven. Druhdy býval zámek tento ozdoben červenými pruhy, od nichž i jméno jeho pochází.

B. Bernau Fot. R. Brunner-Dvořák v Praze


Téma

Téma

Hubnutí Ekologick á da ň ová by mohla pomoci

daň z tuku Sedavý způsob života, nedostatek pohybu, nezdravá tučná jídla – to je příčina stoupající obezity obyvatel v takřka všech vyspělých státech světa. Řada zemí proto uvažuje o tom, že by zavedla takzvanou daň z tuku. Například ve Velké Británii plánují daň z tuku jako jedno z opatření, které by mělo pomoci v boji s obezitou. Z programu vyplyne pro výrobce a obchodníky povinnost výrazně označovat potraviny s vyšším obsahem tuku. Z tučných výrobků by se měla platit vyšší daň, a proto potraviny s vyšším obsahem tuku budou dražší. Vlády vyspělých zemí předpokládají, že zdražením těchto potravin dosáhnout toho, že lidé začnou omezovat nákup a spotřebu tučných potravin, a místo nich budou nakupovat nezatížené potraviny zdravé. Ty by měly naopak zlevnit a vzroste jejich konkurenceschopnost. Zdražení tučných potravin by také mohlo nutit výrobce k šetrnějšímu používání tučných produktů a přísad. Dalšími zeměmi, kde se o zavedení tukových daní pokoušeli nebo pokoušejí, jsou vedle Velké Británie i Austrálie, Švýcarsko nebo Německo. V Německu navrhuje současně ministerstvo financí, aby obézní lidé platili vyšší zdravotní pojištění. Problémem však zůstává, jak by se výše zdravotního pojištění odvozená od nadváhy počítala. Léčení nemocí způsobených obezitou stále více zatěžuje státní pokladny vyspělých zemí, včetně České republiky. Tuzemské zdravotnictví spolyká ročně kolem 140 miliard korun, a náklady stále rostou. Další peníze by mohla

revoluce

Revoluci v daňovém systému připravilo ministerstvo životního prostředí (MŽP) svým návrhem ekologické daňové reformy (EDR). Ten totiž poprvé v českých podmínkách do daní započítává takzvané externality – tedy doposud nezapočítávané škody na zdraví a životním prostředí (znečištění ze spalování uhlí, z provozu automobilů apod.). Bývalý ministr průmyslu Milan Urban obratem označil návrh za nesmysl. „Věřím, že se nám podaří v dohledné době ekologickou daňovou reformu prosadit a že její realizace přinese nejen zlepšení životního prostředí a zdraví obyvatel, ale také konkurenceschopnější ekonomiku a víc pracovních příležitostí,“ napsal v době, kdy se reforma rodila, expremiér Jiří Paroubek ekologickým nevládním organizacím Zelený kruh. Naopak exministr průmyslu a obchodu Milan Urban byl ve svém hodnocení nekompromisní: „Snaha o zavedení ekologické daně je v současné době naprostým nesmyslem. Je to tahání peněz z našich kapes.“ Což zní tak, jako by pan ministr nevěděl, že ekologickou daňovou reformu má vláda ve svém programu. Rovněž ministerstvo financí reagovalo chladně: „Jsme proti zavádění jakékoliv nové daně,“ vzkázalo ministerstvo. Zda ekologická daňová reforma přinese nové daňové zatížení nebo ne, je jeden z hlavních bodů diskuse.

Zdražit znečištění, zlevnit práci Návrh MŽP sice počítá se zcela novým zdaněním energií a automobilů, ale jedním dechem zdůrazňuje,

že všechno, co se vybere, se lidem vrátí ve snížených platbách sociálního pojištění nebo ve zvýšení odečitatelné položky od základu daně. Tedy že nula od nuly pojde, čemuž se v úřední hantýrce říká daňová neutralita. Podle Martina Bursíka, který na MŽP vedl tým připravující návrh reformy, jde v podstatě o zcela ojedinělý pokus, jak zlevnit práci a zároveň motivovat lidi a firmy, aby používali čistší a modernější technologie a obnovitelné zdroje energie. Nejde přitom o nějakou plošnou ekologickou daň. U energie závisí výše daně na způsobu její výroby. Daň za elektřinu vyrobenou z hnědého uhlí bude nejvyšší, z černého uhlí nižší, z plynu a jádra ještě nižší a z obnovitelných zdrojů dokonce žádná. Podobně tomu bude u výroby tepla. U automobilů reforma počítá s dvojím odstupňováním. V případě novějších automobilů se bude řídit množstvím vypouštěných emisí oxidu uhličitého (CO2) – tato hodnota se u nich povinně udává. U starších vozidel bude daň stoupat spolu s průměrnou spotřebou paliva a stářím stroje. Obdobně je tomu u kamionů a autobusů, přičemž od daně budou osvobozena nebo zvýhodněna vozidla jezdící na alternativní pohony (bioplyn, elektrický pohon, LPG atd.). Podle předběžných údajů by tak ve výsledném roce 2015 mohla elektřina z uhlí podražit o 1,30 Kč za kilowatthodinu, zatímco vyrobená z plynu jen o 0,30 Kč. U novějšího automobilu s emisemi CO2 „jen“ 130 g/km by daň v roce 2015 dělala 800 Kč, kdežto u škodovky vyrobené před rokem 1993 se spotřebou 8 litrů na 100 km by to bylo 6200 Kč.

do systému přinést i uvažovaná daň z tučných potravin. Peníze vybrané na dani by měly přednostně směřovat do zdravotnictví na léčení chorob způsobených obezitou. Každý druhý Čech trpí v dnešní době nadváhou. Vysloveně obézních je více než 70 procent mužů a 56 procent žen středního věku. Řešit tento civilizační problém by mohla pomoci i daň z tuku, která by přiměla lidi konzumovat potraviny s nižším obsahem tuku. Na druhé straně však ani neustálé zdražování cigaret nevede kuřáky k nižší spotřebě tabákových výrobků. (mi) Ilustrační foto

10


Foto archiv

Téma

Vítěz – úsporný zaměstnanec Z textu reformy je zřejmé, že návrh EDR zvýhodňuje občany a firmy, kteří chtějí modernizovat svůj vozový park, využívat šetrné technologie, odebírat „zelenou“ energii apod. Naopak všem, kteří vliv svého života na prostředí moc neřeší, sáhne reforma hluboko do kapsy. Na druhou stranu zlevnění nákladů na práci umožní firmám přijmout víc zaměstnanců nebo zvýšit platy, podnikatelé ušetří díky vyšším odečitatelným položkám či nižším platbám na sociální pojištění. Takže reforma by mohla pomoci snížit nezaměstnanost a zvýšit konkurenceschopnost českých firem. Nejtíživěji dopadnou ekologické daně na sociálně nejslabší skupiny obyvatel, což často nejsou ani zaměstnanci, ani podnikatelé. Jsou to důchodci, matky s dětmi, rodiny s nízkými příjmy, nezaměstnaní. Nejenže nevyužijí výhod reformy, ale ani nebudou mít dost peněz na investice do čistšího automobilu, ekologického topení, zateplení domu a podobně. Tady autoři ekologické daňové reformy navrhují vytvořit z daňových příjmů rezervu, ze které by se vyplácely speciální sociální dávky, podpory a poskytovaly dotace a bezúročné půjčky na financování opatření vedoucí ke snížení spotřeby energie. S tím, že tato kompenzační opatření se budou vztahovat na přesně definovanou skupinu domácností.

…zpátky do reality Ukázkou nedostatku plánovaných opatření je ekologická daňová reforma sama. Zdanění automobilů podle průměru emisí, stáří nebo spotřeby totiž nutí majitele mít auto co nejnovější, nejmodernější a „nejčistší“, ale nijak ho to nemotivuje k omezení používání automobilu. Takže ten, kdo používá auto s rozumem a jezdí, jen když to opravdu potřebuje, zaplatí na dani stejně jako ten, kdo bez auta neudělá krok a jezdí každý den. Podle Bursíka by však tato „nespravedlnost“ skončila spolu se zavedením mýtného. Je otázka, jak s návrhem EDR naloží budoucí vláda, jestli se odhodlá k natolik revolučnímu kroku, jakým ekologická reforma bezesporu je. ODS prozatím naskakovala při vyslovení slova „daně“ kopřivka, takže ani od ní nelze očekávat nějakou aktivitu. Shrnula to bývalá místopředsedkyně strany Miroslava Němcová: „Jsem přesvědčena, že nejde v podstatě o nic jiného, než získat na úkor daňových poplatníků víc peněz do státní pokladny,“ prohlásila. Ve chvíli, kdy politici ani šest měsíců po parlamentních volbách nedokázali sestavit funkční vládu, se dá těžko předpokládat, co se s návrhem ekologické daňové reformy bude dít, a kdy opatření z návrhu ministerstva životního prostředí začnou platit. Návrh EDR přitom ministerstvo vypracovalo a zveřejnilo už před rokem. (red)

Téma

Ekologická daňová

reforma je špatná Skupina odborníků z Fakulty elektrotechnické Českého vysokého učení technického a Fakulty národohospodářské Vysoké školy ekonomické zveřejnila výsledky své analýzy koncepce ekologické daňové reformy, kterou navrhuje Ministerstvo životního prostředí ČR. Podle závěrů této analýzy nesplní navrhovaná reforma požadované cíle a není efektivním nástrojem k ochraně životního prostředí, zejména ovzduší. Principem reformy je zdanění elektrické energie vyráběné v jaderných a uhelných elektrárnách, zdanění vybraných surovin použitých pro výrobu tepla a zdanění motorových vozidel. Tento růst daní mají kompenzovat nižší odvody na sociální pojištění. Autoři ministerskému návrhu vytýkají, že jde výrazně za rámec směrnice EU 2003/96/ES, která po členských státech podobnou reformu požaduje. „Ministerstvo životního prostředí navrhuje 1,5 až třikrát vyšší sazby, než požaduje Evropská unie a za kritický považujeme zejména jejich navrhovaný růst do roku 2015,“ prohlásil jeden z autorů studie – proděkan Fakulty elektrotechnické ČVUT prof. Ing. Oldřich Starý, CSc. Navrhované zdanění je také vyšší než v okolních zemích. Reforma přitom vůbec nerozlišuje, jak vyspělou technologií je elektřina či teplo vyráběno, výše zdanění se odvíjí pouze od použité suroviny. „V podstatě jsou tak potrestáni ti, kteří používají nové a ekologicky šetrné technologie, ale mají tu smůlu, že používají například uhlí,“ dodává prof. Ing. Oldřich Starý, CSc. Reforma tak nemotivuje ke změně a modernizaci používaných technologií. Navrhovaná reforma by vedla k razantnímu zvýšení cen tepla a elektřiny a k růstu přerozdělování v rámci státního rozpočtu. Jen v prvním roce své platnosti (2007) by reforma měla do státní pokladny přinést 34 miliard Kč a tato částka

by se měla do roku 2015 postupně zvyšovat až na 55,6 miliard Kč. Její návrh obsahuje řadu výjimek, což vytváří prostor pro daňové úniky. Nejvíce navrhovaná reforma dopadne na sociálně slabé skupiny obyvatel, kterým by se měly zvýšit životní náklady o zhruba čtyři procenta. Ministerstvo navrhuje jako jednu z variant kompenzovat toto zvýšení sociálními dávkami, což autoři studie nepovažují za efektivní. Z makroekonomického pohledu by došlo k znevýhodnění domácích firem dalšími daněmi, negativně by se reforma promítla také do bilance zahraničního obchodu a zvýšily by se náklady na výběr daní. Proklamovaná výnosová neutralita je přitom nerealizovatelná. Tým ČVUT a VŠE navrhuje místo poptávkově orientované ekologické daňové reformy, která spoléhá na zdražování energií, spíše nabídkově orientovanou strategii. Ta by měla podpořit moderní zdroje energie (všechny, nikoli jen ty zmiňované ve vládní koncepci), měla by v rozumné míře podporovat společnou výrobu tepla a elektřiny (tzv. kogeneraci) a současně by měla firmy i domácnosti zatěžovat minimálním zdaněním. Tuto daň by neplatily ty subjekty, které prokazatelně snižují své emise. „Ministerský návrh reformy považuje za statické řešení neschopné reagovat na budoucí vývoj,“ shrnuje výhrady Ing. Tereza Urbanová. Na podporu modernizace a investice do výzkumu spoléhá také Evropská unie. (red) Autory studie jsou Ing. Martin Beneš, PhD., doc. Ing. Helena Fialová, CSc., prof. Ing. Oldřich Starý, CSc., Ing. Tereza Urbanová, doc. Ing. Jaromír Vastl, CSc. a doc. Ing. Jiří Vašíček, CSc.


11

Rozhovor

Ekologická daňová reforma sníží náklady práce Rozhovor s bývalým ministrem životního prostředí, poslancem Parlamentu ČR a předsedou Strany zelených Martinem Bursíkem Cílem ekologické daňové reformy je změnit strukturu daní. Přesto panuje jakési všeobecné očekávání, že se kvůli ní energie výrazně zdraží a celkem nic nezlevní. Jak to tedy bude? Jde o přesun zdanění z lidské práce ke zdanění poškozování životního prostředí. Lidská práce se zlevní, energie na druhé straně zdraží. Dalo by se to také nazývat sociálně-ekologická reforma, protože se sníží vedlejší náklady práce, tedy odvody sociálního pojištění především u zaměstnanců, ale i u zaměstnavatelů. Zlevnění práce se dá považovat za aktivní politiku zaměstnanosti. Zároveň zatěžujeme spotřební daní činnosti škodlivé pro životní prostředí. Na co všechno budou daně uvaleny a v jaké výši? Podle Směrnice EU č. 96/2003, o zdanění energetických produktů a služeb, musíme nejpozději k 1. 1. 2008 zavést novou spotřební daň z elektřiny, ze zemního plynu a z uhlí. Musíme také vyhovět minimálním sazbám spotřebních daní u benzinu a nafty, ale to již v podstatě splňujeme. Česká republika má přitom dvě možnosti. Tou první je být v roli školáka, který plní domácí úkol, a udělat jen nutné minimum. Tou druhou je přijmout reformu, která využije Směrnice jako základního rámce a bude sledovat konkrétní cíl, kterým je zvrátit negativní trend v oblasti růstu emisí znečišťujících látek. Druhým stejně důležitým cílem je postupně změnit strukturu výroby elektrické energie a tepla tak, aby se neopírala dominantně o hnědé uhlí, ale aby platilo, že co je ekologické, je také ekonomické. To znamená, aby primární zdroje energie, které jsou k životnímu prostředí šetrnější, byly také výhodnější. Aby se nevyplatilo lidem na Ostravsku topit kaly, aby se nevyplatilo pálit nekvalitní hnědé uhlí. Chceme, aby postupně ceny těchto paliv vzrostly a čistší energie jako je plyn či biomasa byly zvýhodněny.

12


Bude ekologická daňová reforma jednorázovou záležitostí? Nebude. Jde o postupné zavádění progresivních sazeb spotřebních daní na energie, takže je to proces, ne jednorázový akt. Je to krok k environmentální spravedlnosti. Dalšími kroky by měl být zákaz používání hnědého uhlí v lokálních topeništích (to ale není součástí stávajícího návrhu, pozn. red.). Je to nezbytné a nevyhnutelné, zkušenosti můžeme brát z Německa či v Irska. Není možné to udělat ze dne na den, bude nutné stanovit přechodné období, podle mne dva roky. EU žádnou společnou daňovou reformu nepřipravuje? Ne. EU vytvořila společný rámec ekologických daňových reforem ve členských státech, jímž je směrnice EU č. 96/2003, o zdanění energetických produktů a služeb. Ale design reforem si určují jednotlivé členské státy samy. V různých formách byly ekoreformy zavedeny všude vyjma nových členských zemí, které si vyjednaly přechodné období. My ho máme do začátku roku 2008, Poláci do roku 2010. Směrnice stanovuje minimální sazby spotřebních daní a doporučené přístupy. Navádí členské státy, jak společného rámce využít. Třeba u elektřiny je minimální sazba 1 €/MWh pro domácnosti, což je velmi málo, a dokonce jen 50 eurocentů pro podniky. Byl to výsledek velkého kompromisu a nastavené sazby jsou tak nízké, že jejich zavedení by nikdo nepoznal. Co si od ekologické daňové reformy u nás slibujete? Využití ekonomických nástrojů, které reforma přinese, zlepší kvalitu života, sníží koncentrace znečišťujících látek, změní nevhodnou strukturu výroby zdrojů pro výrobu elektřiny, zvrátí nevhodné trendy v dopravě. Ekonomové neznají účinnější nástroj pro ovlivnění chování spotřebitele než je cena. Čili příležitost využití daňové reformy je mimořádná. Zároveň je ekologická

Spoluautor ekologické daňové reformy Martin Bursík

RNDr. Martin Bursík, narozen v roce 1959, vystudoval Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy, obor ochrana životního prostředí. Doktorát získal v roce 1985. V listopadu 1989 vstoupil do Občanského fóra jako jeden ze zakládajících členů. V roce 1990 se jako poslanec České národní rady, kde se stal jedním z autorů zákona o ochraně přírody a krajiny. Od roku 1992 byl členem rozkladové komise Ministerstva životního prostředí. V roce 1994 se jako místopředseda Svobodných demokratů (jedna z nástupnických stran vzniklých po rozpadu Občanského fóra) stal zastupitelem hlavního města Prahy, ze strany vystoupil o dva roky později. V roce 1998 se stal na šest měsíců ministrem životního prostředí v Tošovského vládě. Snažil se zejména o uplatnění kritického postupu k výstavbě Temelína, podporu obnovitelných zdrojů energie a podepsal Mezinárodní úmluvu o přístupu k informacím, účasti veřejnosti na rozhodování a přístupu k právní ochraně v otázkách životního prostředí (tzv. Aarhuskou úmluvu). Byl členem Unie pro Prahu, za kterou pracoval v pražském zastupitelstvu. V letech 1999 – 2003 byl členem KDU-ČSL. V roce 2002 se stal poradcem ministra pro oblast energetiky. Z této funkce je známý především jako spoluautor návrhu zákona o obnovitelných zdrojích energie (vstoupil v platnost 1. srpna 2005) a jako autor návrhu ekologické daňové reformy. Je autorem známého prohlášení Deset omylů prezidenta Klause, kde vstoupil do sporu s Václavem Klausem o pohled na podporu obnovitelných zdrojů energie. V červnu 2004 vstoupil do Strany zelených, od mimořádného sjezdu v roce 2005 je jejím předsedou.

Rozhovor

daňová reforma v současné době jediný recept, který řeší problém vysoké ceny práce u nás. V politických diskusích se mluví stále jen o daních, ale je potřeba se dívat na celkové zatížení zaměstnavatele i zaměstnance, které kromě daně z příjmu tvoří i zdravotní pojištění a sociální zabezpečení, tedy důchodové pojištění a státní politika zaměstnanosti. Toto když vše sečteme, tak zaměstnavatel zaplatí 35 % a zaměstnanec 12,5 %, tedy celkem 47,5 %. Celkový balík peněz na sociální programy je potřebný a nelze ho zmenšovat. Ale nikdo zatím nenašel zdroje, jak do toho balíku přivést peníze odjinud, aby se mohla cena práce snížit. A právě na to reforma recept dává – balík zůstane stejný, ale vybírat na pojištěních bude stát méně a rozdíl se dorovná výnosy z daní z energií. O kolik se bude vybírat méně? V konceptu reformy nám vychází snížení odvodů sociálního zabezpečení a zdravotního pojištění u zaměstnanců ze 12,5 % na 6,4 % v roce 2015. Ale pozor, hned první rok by se odvody snížily o 4,5 % mzdy! U zaměstnavatelů by bylo snížení nižší, z 35 % na 31 %. V Německu už mají první fáze reformy za sebou, spotřební daně tam zavedli v pěti krocích. Výsledkem bylo snížení sociálního pojištění o 1,2 %, podle očekávání tedy klesla cena práce. Ale projevily se i další pozitivní efekty v dopravě tím, že se zvýšil počet cestujících v MHD a počet zájemců o sdílení automobilu. Vzniklo tam i kolem 140 000 nových pracovních míst v důsledku ekologické daňové reformy a zákona na podporu výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů. V Německu ani šest let po zavedení EDR většina lidí její princip vůbec nepochopila. Rozpoutala se proti ní docela intenzivní kampaň, noviny o ní referovaly hlavně negativně. Lidé měli pocit, že energie se jim zdražily, zatímco snížení odvodů na sociální zabezpečení se vzápětí jako ztratilo ve vlnách celkového zdražování. Marketingově to moc úspěšné nebylo... Téma daně je politicky a psychologicky citlivá záležitost. Marketingově úspěšné může být vlastně jen snížení daní. Lidé mají se státem špatné zkušenosti a nevěří, že ani tentokrát je nechce okrást. Ti, kteří daně z energií přijmou, zase těžko chápou, proč peníze nejdou na ekologické projekty a proč se utápějí ve fondu sociálního pojištění. Jde vlastně o ekonomickou reformu a její ekologický parametr je druhotný. Naštěstí tomu rozumějí ekonomové, kteří principiálně vítají, že dojde k přesunu daňové zátěže z přímých daní k nepřímým. Také rozumí termínu externalita, který se učí v prvním ročníku na vysoké škole ekonomické. Vědí, že v cenách energií nejsou započteny škody na životním prostředí a že trh nedokáže tyto ceny alokovat. Ale hlavně, důležité není, jestli bude koncept marketingově úspěšný nebo nebude. Důležité je, že jiné účinnější řešení neznáme. Žijeme ve století, kdy dojde ropa a ztenčí se zásoby uhlí a zemního plynu. V důsledku toho narostou enormně jejich ceny, protože jde

o neobnovitelné zdroje. Rovněž politika ochrany klimatu bude stále důraznější, protože už jde skutečně o život této planety a o budoucí generace. Jsme tedy v období přechodu z ekonomiky, která byla závislá na fosilních palivech, na ekonomiku, která se v budoucnosti bude plně opírat o obnovitelné zdroje jako jediné perspektivní zdroje na planetě. V tomto přechodném období hledáme alternativy. Nechceme být závislí na fosilních palivech z důvodů bezpečnostních, ekonomických i z důvodů ochrany životního prostředí. A přesně na toto zadání odpovídá ekologická daňová reforma. Ona vlastně napravuje deformace trhu, tedy to, že v dnešních cenách elektřiny, dopravy výrobků kamiony, použití automobilů atd. nejsou zahrnuty škody na životním prostředí. Ekologickou daňovou reformou se snažíme napravit nespravedlnost. Proč máme my všichni platit za to, že si někdo pořídí terénní automobil a vypouští na kilometr jízdy třikrát víc emisí než úsporný automobil? Nebo že někdo vyrábí elektřinu v uhelné elektrárně a někdo jiný v malé vodní elektrárně? Jak pomůže ekologická daňová reforma obnovitelným zdrojům energie? Výrazně. Často se mluví o tom, že obnovitelné zdroje nejsou konkurenceschopné. Výroba je podporována schématem pevných výkupních cen, kde vícenáklady, tedy to, co dostane výrobce navíc ve srovnání s konvenční cenou silové elektřiny, hradí všichni spotřebitelé v cenách elektřiny. Dnes to činí asi 2 halíře na 1 kWh, což je zanedbatelné ve srovnání s meziročním růstem cen elektřiny. Pojem konkurenceschopnost obnovitelných zdrojů energie je ale velmi ošidný. Mají konkurovat

zdrojům, jejichž ceny jsou skrytě dotovány právě tím, že v jejich cenách nejsou zahrnuty škody na životním prostředí. Konkrétně: na patě elektrárny někde v severozápadních Čechách prodává výrobce elektřinu z hnědého uhlí asi za 1 Kč/kWh. Cena elektřiny z malé vodní elektrárny je dnes stanovena na 1,66 Kč/kWh. Jenže kdyby v ceně elektřiny z hnědouhelné elektrárny byly skutečně započteny škody na degradaci půdy, poškozování lesů, poškozování zdravotního stavu obyvatel (tedy náklady zdravotních pojišťoven za léčbu, úmrtí atd.), dále koroze budov a negativní příspěvek ke globálnímu oteplování, což jsou parametry, které sleduje evropská metoda ExternE, tak jsme na 2,12 Kč/kWh. V tu chvíli je elektřina z malé vodní elektrárny konkurenceschopná, protože je levnější. Elektřina z větrné elektrárny, která činí 2,46 Kč/kWh, se už konkurenceschopnosti blíží a na dobré lokalitě už je také konkurenceschopná. Přitom ceny ze všech obnovitelných zdrojů energie kromě malých vodních elektráren postupně klesají, protože s nárůstem počtu instalací, se zlepšováním technologií, s vyšší účinností využití primárního zdroje samozřejmě klesá cena. U malých vodních elektráren tvoří velkou část nákladů příprava staveniště, tedy jez, náhon a stavební práce, a tam se pokles nedá očekávat, spíš naopak. Ceny elektřiny z takových zdrojů tedy půjdou dolů. Jde přitom o zdroje nevyčerpatelné, jejichž technologie využití se budou zlepšovat, zatímco energie u fosilních paliv bude stále dražší. Orientace na obnovitelné zdroje energie je tedy zjevně správná.

RNDr. Jana Plamínková (redakčně zkráceno)


13

Téma

Ekologický dluh České republiky

Také Česká republika se podílí na devastaci pralesů v Jižní Americe

Při každém desátém načerpání nádrže svého auta posíláte peníze zkorumpovanému režimu v Ázerbajdžánu. Brambůrky ze supermarketu se smažily na palmovém oleji, kvůli němuž indonéští zemědělci museli opustit půdu, kterou po léta užívali. Tantal, kov používaný ve vašem mobilním telefonu, možná financoval občanskou válku v Kongu. Filé může pocházet z právě kolabující, silně přečerpané populace tresky v Severním moři. Aby mohli naši zemědělci dobytek krmit dováženou sójou, spotřebují v cizině ekvivalent čtyř procent českého území, vesměs v Brazílii či Argentině. Česká republika ročně dováží asi 100 000 kubíků ilegálně vytěženého dřeva. Patříme mezi země s nejvyššími emisemi oxidu uhličitého na obyvatele: znečištění pak přispívá ke změně podnebí na druhém konci světa. To analyzuje studie ekologických organizací Hnutí Duha a Zelený kruh. Česká republika žije na ekologický dluh: spotřebuje takřka dvakrát více zdrojů, než dokáže sama vytvořit. Češi nezpůsobují ekologické škody jen doma, ale i na

14


Foto archiv

druhé straně zeměkoule – a nemusí ani opustit území republiky. Spotřeba české ekonomiky vytváří globálně větší ekologickou zátěž než například holandská, rakouská, německá či italská. Česko se řadí mezi třetinu zemí Evropské unie s největším dopadem na globální přírodní zdroje, jako jsou například tropické deštné pralesy.

Nejvyšší emise v EU Největší „vinu“ na velké české ekologické stopě má energetika, včetně vypouštění skleníkových plynů při spalování uhlí. Se spotřebou přibližně dvanácti tun oxidu uhličitého na obyvatele patří Česká republika mezi země s nejvyššími emisemi v Evropské unii. České skleníkové plyny přitom přispívají například k tomu, že se kvůli globálnímu oteplování zvyšují hladiny oceánů, takže by se počet lidí, ohrožených pobřežními záplavami, mohl v budoucnu zvýšit ze současných deseti milionů až na dvě stě milionů.

Kvůli kávě a oleji mizí pralesy Často vůbec netušíme, odkud pocházejí potraviny, které jíme. Česko dováží nejvíce kávy z Vietnamu.

Tamní vláda přitom pěstování kávy výrazně podporuje, díky čemuž se z Vietnamu stal druhý největší světový producent této suroviny. To ovšem znamená, že se na ohromných plochách likvidují původní pralesy a zakládají se kávové plantáže. Jen v provincii Dac Lac to znamenalo vykácení 74 tisíc hektarů lesa. „Dovoz kávy z Vietnamu do České republiky činil v roce 2004 zhruba 11,5 tisíc tun. Při výnosu jedné tuny z hektaru by to znamenalo, že česká spotřeba zabírá více než sto čtverečních kilometrů,“ přibližují autoři studie. Ještě větší český podíl na devastaci tropických pralesů představuje dovoz palmového oleje, který se používá v margarinech, zmrzlinách, čokoládě, instantních polévkách, sušenkách, brambůrkách, ale také v mýdlech, šamponech a další kosmetice. Drtivá většina produkce pochází z jihovýchodní Asie, kde se palma olejná pěstuje na rozlehlých plantážích. „Pěstování palmy olejné patří mezi nejdůležitější příčiny rapidního odlesňování v jihovýchodní Asii. Asi polovina plantáží vzniká na úkor lesů,“ píše se v ekologické studii. Plantáže přitom běžně vznikají i na soukromých pozemcích a jejich původní majitelé jsou vyhnáni. Jen Indonésie tak přišla podle vládních údajů o zhruba dva miliony hektarů pralesa. V této zemi, která zabírá jen 1,3 procenta zemské souše, se přitom vyskytuje deset procent všech známých druhů kvetoucích rostlin, sedmnáct procent ptáků, šestnáct procent plazů a obojživelníků a dvanáct procent savců.

Stromy porážené načerno Česko je navíc čím dál větším dovozcem tropického dřeva, od roku 1999 se import minimálně ztrojnásobil.

Téma

Mnohé tropické stromy ovšem s největší pravděpodobností byly poraženy ilegálně, podle propočtů mezinárodní organizace WWF by mohlo jít o desítky tisíc stromů ročně.

U benzínek podporujeme diktaturu Česko dováží asi desetinu ropy z Ázerbájdžánu, přičemž většina jeho ropných polí se nachází na dně nebo na březích Kaspického moře. Právě nešetrná těžba ropy výrazně přispívá k devastaci tohoto slaného jezera. „Na počátku 20. století činily roční úlovky kaspického jesetera 50 tisíc tun a Kaspické moře pokrývalo 80 procent světové spotřeby kaviáru. Dnes úlovky klesly zhruba o 90 procent a ryba se dostala na pokraj vyhynutí,“ upozorňují autoři studie. Příjmy z prodeje ropy tvoří více než polovinu státního rozpočtu Ázerbájždánu. Země na jejím prodeji od počátku 90. let vydělala miliardy dolarů. Jenže přibližně polovina Ázerbájdžánců žije podle údajů Světové banky pod oficiální hranicí chudoby, tedy s příjmy menšími než jeden dolar na den. „Proud ropných dolarů je v rukou úzké skupiny lidí, kteří tak mají dlouhodobě zajištěnu kontrolu nad celým státem,“ připomíná studie. V Ázerbájdžánu, v jedné z nejzkorumpovanějších zemí světa, vládne rodinný klan, který založil někdejší generál KGB Gejdar Alijev. Tento režim je podporován i díky prodeji ropy do Česka.

Vládu nezajímá to, co způsobujeme za humny Česká ekologická politika – stejně jako domácí veřejná debata – se až na malé výjimky soustředí na znečištění, čerpání zdrojů a poškozování krajiny v rámci republiky. Ale pro zatížení životního prostředí, jakou je například produkce oxidu uhličitého, však národní hranice neplatí. Výrobky, které každodenně používáme – potraviny, nábytek, elektronika, automobily a další – v některé fázi

Ilustrační foto

Foto archiv

svého životního cyklu ovlivňují globální přírodní zdroje a služby či životy místních obyvatel na jiných kontinentech. Ekologická zátěž za našimi humny však zůstává stranou pozornosti vlády, producentů a dovozců těchto výrobků a v neposlední řadě i jejich konzumentů nebo české veřejné diskuse. Úřady a zákonodárci by měli podniknout opatření, která sníží čerpání zdrojů. Exemplárním příkladem je lepší recyklace odpadu: kvalitní druhotné suroviny už nebudou končit na skládkách či ve spalovnách, takže

klesne poptávka po dovozu přírodních materiálů. Výrobci by měli stanovit kritéria pro původ svého zboží a od svých dodavatelů vyžadovat jejich plnění. Import surovin a výrobků do České republiky znamená zátěž životního prostředí v zemi původu těchto dovozů. Ekologické škody způsobuje například čerpání surovin, jejich zpracování, výroba hotových produktů, pěstování zemědělských komodit, dálková doprava a další. Takzvanou hnací silou, tedy příčinou zátěže, je poptávka dovážející země.

Trh nabízí i suroviny, které neškodí prostředí V evropských zemích včetně Česka se přitom postupně rozšiřuje nabídka kávy a dalšího zboží ze surovin, které byly vypěstovány bez velkých ekologických škod. Nese označení FAIR TRADE. Podmínkou k získání certifikátu například je, že se na polích nepoužívají pesticidy či umělá hnojiva a například káva se pěstuje ve stínu původní vegetace. Podobná značka – FSC – funguje i u dřeva a výrobků ze dřeva: nábytku, papíru či kuchyňského náčiní. V západní Evropě se každoročně trh s FSC výrobky rozroste o sto až sto padesát procent. Nemnoho českých firem, které si značku FSC nechaly udělit, je však z certifikátu většinou rozpačitých a tvrdí, že jim zatím nic moc nepřinesl. A drtivá většina veřejnosti značku vůbec nezná. Proto se česká pobočka FSC chystá na reklamní kampaň, kterou by chtěla spustit příští rok – pokud sežene dostatek peněz. (mi) Ilustrační foto

Foto archiv


15

Téma

Reforma a Evropa Evropská směrnice ekologické daňové reformy vyjmenovává celou řadu výjimek a možností osvobození od daní, například pro elektřinu získanou ze sluneční či větrné energie, z vodních elektráren, z biomasy, z palivových článků, i pro elektřinu vyrobenou kombinovanou výrobou tepla a elektrické energie, jsou-li kombinované generátory šetrné k životnímu prostředí.

Nizozemí, Švédsko. Koncepce českého ministerstva životního prostředí ji naproti tomu zcela opomíjí. Naše ministerstvo se v koncepci zavazuje nezvýšit celkovou daňovou zátěž. Na jedné straně se sice zavedou ekologické daně, ty ale stát bude vyrovnávat buď snížením sazby příspěvků na sociální zabezpečení nebo zvýšením nezdanitelného základu daně z příjmu fyzických osob tak, aby konečná suma vybraných daní zůstala nezměněna.

Vybrané daně se lidem nevrátí Podle této směrnice mohou být od daní osvobozeny rovněž podniky, které uzavřely takzvané dobrovolné dohody nebo které jsou součástí režimu obchodovatelných povolení. Této možnosti hojně využívají evropské státy – na dobrovolných dohodách je například postavena energetická politika Švýcarska, využívá je Dánsko,

Státy Evropské unie, které o stejný cíl v minulosti usilovaly, jej ale nakonec nesplnily. V Německu, které je České republice dáváno za příklad země, kde EDR úspěšně proběhla, zůstává ve státní pokladně 10 % vybraných daní. Peníze se nevracejí lidem ve formě sníženého zdanění

práce, a ani nejsou použity na účely související s ochranou životního prostředí. V Nizozemí je to pak 20 %. Nejvýznamnější energetickou komoditou je v České republice hnědé uhlí. Směrnice stanoví daň na vyráběnou elektrickou energii z hnědého uhlí na méně než 65 Kč/MWh pro komerční využití (součet daně za uhlí a za elektrickou energii) a méně než 130 Kč/MWh pro nekomerční užití, počítáno při směnném kurzu 30 Kč/euro. Podle návrhu našeho ministerstva by však měla v roce 2007 ekologická daň v ČR činit 200 Kč/MWh. Navržená daň je zhruba 1,5–3krát vyšší, než jakou požaduje evropská směrnice. To však platí pouze pro první rok. Až do roku 2015 se počítá s dalším nárůstem, kdy by daň měla pokrýt veškeré externí náklady. Jejich výše je pro rok 2007 stanovena na 1030 Kč/MWh, takže koncepce prakticky počítá s asi 8 až 15tinásobně vyšší daňovou zátěží oproti evropské směrnici. Jednak tak dojde ke znevýhodnění podnikatelů, kteří působí na území ČR, oproti těm, kteří podnikají v ostatních státech Evropské unie. Navíc růst ekologických daní povede v řadě domácností ke spalování všeho, co hoří, a tedy ke zhoršo-

Návrat k topení uhlím zhoršuje ovzduší Znečištěný vzduch, plný prachu a toxických látek, dýchají nejenom obyvatelé největších měst, ale už i lidé na venkově. Více než třetina území republiky, kde žije 66 procent obyvatel, patří mezi oblasti se zhoršenou kvalitou ovzduší. Zatímco na počátku 90. let znečišťovala ovzduší síra a dusík z neodsířených elektráren a dalších podniků, dnes je hlavním problémem prach, který je pouhým okem neviditelný. Do ovzduší se „neviditelný“ prach dostává z komínů z domácností, které se v posledních letech kvůli zdražování plynu a elektřiny vracejí k topení levnějším uhlím nebo dokonce odpadky. Druhým významným zdrojem jsou automobily. Minulý rok začaly pro malé prachové částice prachu platit přísné ekologické limity, které stanovila Evropská unie. Česko je nesplnilo vloni a nesplní je ani letos. Jeden z limitů například stanovuje, že denní koncentrace „neviditelného“ prachu nesmí být za rok překročena více než pětatřicetkrát za rok. V polovině září tuto hranici překročilo 67 stanic hydrometeorologického ústavu, tedy zhruba polovina. Náměstek ředitele Českého hydrometeorologického ústavu Jaroslav Šantroch vysvětlil, že za loňskými nepřiznivými údaji jsou především dvě rozsáhlé inverze na počátku a konci roku, kdy se v nižších polohách hromadily v ovzduší škodliviny. Nejhorším místem je zatím Český Těšín, kde byla povolená mez překonána už 126krát. Také další rekordmani jsou z Ostravska: v Bohumíně byl limit překročen 109krát, v Karviné 104krát. Až pak následuje jiné místo, a to Plzeň, kde stanice naměřily překročení imisní hranice zatím stokrát. Co všechno způsobuje, když si lidé topí doma uhlím nebo dokonce odpadky, ukazuje příklad z nevelké podkrkonošské obce Havlovice, kde Státní zdravotní ústav dlouhodobě měřil kvalitu ovzduší. Ačkoli ve vsi není žádná velká fabrika nebo frekventovaná silnice se stovkami aut, jsou výsledky šokující: přístroje například změřily, že během jednoho roku se z domácích komínů dostalo do ovzduší asi šestkrát více karcinogenních látek, než vypustí průměrná tepelná elektrárna po odsíření. Průměrné roční koncentrace prachu jsou v Havlovicích srovnatelné s velkými městy, včetně některých míst v Praze, kde je nejhustší doprava v republice. Roční průměr karcinogenního benzo(a)pyrenu se zase blíží hodnotám naměřeným v Ostravě, kde jsou hlavním zdrojem koksovny. Na „neviditelné“ prachové částice se váží další škod-

16


liviny, včetně rakovinotvorných. Miniaturní prach přitom proniká až hluboko do plic. Lidé, kteří se dlouhodobě pohybují ve znečištěném prostředí, se vystavují vyššímu riziku rakoviny, která se může projevit až za několik desítek let. Ministerstvo životního prostředí si stanovilo čistotu ovzduší jako svou hlavní prioritu pro nejbližší období. Chce z evropských fondů využít v následujících letech na zlepšování ovzduší bezmála 24 miliard korun, které by se mohly použít například i jako dotace pro občany na výměnu starých, neekologických topení za moderní, šetrnější. Ministerstvo by také chtělo prosadit daňové zvýhodnění pro občany, kteří budou využívat dřevo a další ekologičtější druhy topení. Současně plánuje rozlišit sazbu mýtného podle toho, jak které auto znečišťuje životní prostředí. Chce rovněž omezit jízdu kamionů o víkendech. (red)

Těžba uhlí dělá z české přírody měsíční krajinu

Foto archiv

Očima Kořenem odcizení je evropské rozhodnutí pro život ve svobodě. Tím nemám na mysli nic hlubinného či mystického, nýbrž ono zcela konkrétní rozhodnutí, že se nepodřídíme ve svém jednání pudovým impulsům či odvěkým návykům, nýbrž se budeme řídit vědomým a odpovědným rozhodnutím. Je třeba zcela přirozené diskriminovat či zabít člověka, který vybočuje z řady, který se liší. Narušuje samozřejmost společenství. U takzvaných Přírodních národů to bylo běžné. My jsme se rozhodli, vzdor pudu i zvyku, přijmout odlišnost s úctou, jako dar, a vážit si jí. Rozhodli jsme se pro pluralitu – i když ve zpochybnění se vracíme k pudu. Například římské a pak osvícenské rozhodnutí zrušit otroctví, ač je to instituce zcela přirozená – mimochodem se vyskytuje i u mimo lidských druhů – a posvěcená dávným zvykem. Nebo dávné rozhodnutí tlupy lidoopů pečovat o chromé mládě, ač je zcela přirozené a často i návykové takové mládě opustit a nechat zemřít. Ve všech takových rozhodnutích se člověk odcizuje přírodě, vymaňuje se řádu pudu a zvyku, a volí život ve svobodě a odpovědnosti – tedy život morální. Rozhodnutí pro život ve svobodě a odpovědnosti, místo v pudu a zvyku, samo o sobě ještě nepředstavuje odcizení. I ono je přirozenou lidskou možností. Není to rozhodnutí žít mimo náš „biotop“, což pro člověka znamená určitý řád, rytmus, smysl. Je to jen rozhodnutí založit svůj „biotop“ nejen na pudovém a návykovém řádu, nýbrž na řádu morálním, který člověk sám rozpoznává a ustavuje. To je ona odpovědnost svobody. K odcizení dochází teprve tehdy, když člověk volí svobodu, avšak odmítá odpovědnost, která k ní nutně náleží. Jeden příklad za všechny: vlk nemá morální povinnost omezit svůj úlovek, když stav psounů v jeho lovišti poklesne pod určitý bod. Příroda se o to postará. Člověk se však rozhodl pro život ve svobodě, a tudíž má morální odpovědnost omezit svůj úlovek, když jeho automatizované rybářské lodi začnu ohrožovat přežití určitého druhu. Člověk se od ostatních živočichů neliší jako „vyšší“ či privilegovaná bytost. Není o nic vyšší či nižší než jiní tvorové. Liší se svou svobodou a odpovědností. Podle tohoto výkladu základní odcizení moderního věku nakonec není odcizením živé přírodě – té se člověk rozhodnutím pro život ve svobodě a odpovědnosti neodcizil, jen odlišil. Odcizením je teprve jeho odcizení vlastní odpovědnosti. Lidská svoboda ovšem vždy měla svůj rub odpovědnosti, avšak po celá tisíciletí jako by na něm nezáleželo. Při malých počtech a při velmi omezené schopnosti zasahování do přírody se mohlo zdát, že ať člověk jedná sebe nezodpovědněji, příroda vždy napraví škody, které člověk napáchá. Nezodpovědnost měla své následky ve vztahu k jeho lidským bližním, ne však ve vztahu k přírodě. To se změnilo v minulém století. S rozvojem techniky nesmírně vzrostla lidská

E razim K oh á k Morální ekologie

Ilustrační foto

schopnost zasahovat do přírody. Spotřeba na obyvatele v privilegovaných zemích vzrostla na sedmdesátinásobek, celkový počet obyvatel Země z jedné miliardy na počátku století na skoro šest miliard na jeho konci. Lidská odpovědnost tu přestává být akademickou otázkou a stává se otázkou přežití jak člověka, tak lidstva. Dnes z odcizení odpovědnosti nevzniká jen škoda, nýbrž ekologická krize. Jistě, potřebujeme znovu objevit přírodu pečujíce o ni, avšak ze všeho nejvíce potřebujeme přijmout odpovědnost své svobody – překonat odcizení odpovědnosti. Tu je důležité připomenout, že odcizení vlastní odpovědnosti není nic záhadného. Je to prostě souhrnný výraz pro skutečnost, že většina lidí moderní doby bez váhání prosazuje svou svobodu, svá „práva“, avšak zvlášť mezi obyvateli velkoměst a v průmyslovém světě nepociťuje sebemenší odpovědnost vůči společnosti, světu, přírodě. Člověk nežije s pocitem, že příroda je něco cenného a že má povinnost omezit svoji spotřebu prostě pro dobro přírody, třeba nesníst rybu, protože ji hrozí vyhubení, či odnést noviny do sběru, protože ubývá lesů. Víme, jak automobilové výfukové plyny zatěžují ovzduší a ničí lesy, avšak nedomáháme se elektrizované hromadné dopravy. Dál prahneme po autech. Volání po dobrovolné střídmosti – soustavně odmítat více, když méně postačí – je výzvou k přijetí odpovědnosti za naši svobodu, avšak s výjimkou jedinců, k nimž náleželi třeba Ghándí či Albert Schweitzer, je našemu věku něčím na hony vzdáleným. Jenže právě svobodou bez odpovědnosti se člověk stává

Foto Jiří Antl

odcizeným exotikem – ničivým monstrem. Většinou zcela bez zlé vůle: vůli může mít zcela dobrou, vlídnou, plnou nejlepších úmyslů. Ničí bezděky, protože tak přivykl svobodě, že zcela zapomněl na odpovědnost. Jsem přesvědčen, že právě v odcizení svobody odpovědnosti je skutečný kořen ekologické krize a jen v přijetí odpovědnosti za naši svobodu je skutečné řešení. Nemyslím si, že můžeme přesvědčivě tvrdit, že příčinou ekologické krize je Descartova dehumanizace světa, Kantův antropocentrismus či křesťanská představa lidské nadřazenosti. Je dobře si tyto momenty naší kulturní totožnosti vyjasnit, uvědomit si, co v sobě nosíme a k čemu to může vést. Avšak u svobodných bytostí nejde o příčinu. Jde o volbu. Tu za nás nevykoná citová hloubka našich duší. Nevykoná ji za nás ani příroda, ač naléhavě potřebujeme obnovit přímý vztah k přírodě, k níž sami náležíme. Nakonec však sami musíme volit: vědomě doplnit svou volbu svobody odpovídající volbou odpovědnosti. Základním úkolem ekologické filosofie a výchovy je obnova jak vědomí, tak pocitu odpovědnosti za naši svobodu. K tomu může přispět hlubinná ekologie, která nám připomíná společenství všech tvorů. Silně k tomu přispívá ochranářská ekologie, která představuje přímé přijetí odpovědnosti. Nakonec se však nemůžeme vyhnut potřebě morální ekologie.

Závod s časem. Texty z morální ekologie; Praha, MŽP 1996 redakčně kráceno


17

Přečetli jsme si jinde Autor je ekologický právník a občanský aktivista, který v nezávislých iniciativách působil již před rokem 1989

snahou omezovat a znevažovat zdola jdoucí, spontánní aktivity občanské společnosti: jaký mají mandát? Jen ať se pěkně jdou ucházet o mandát ve volbách! Jinak

P etr

netransparentně napojí na velkou, nadnárodní stavební a developerskou firmu a propůjčí se k účinkování ve firemních, krotce a účelově ozeleňovacích kampaních.

K užvart

Nynější české poměry

a občanská společnost Pokud koncem 80. let ekologické problémy hýbaly společností a oslovovaly širokou veřejnost, pak od roku 1992 se priority přesunují do sféry „ekonomické transformace“, která ve skutečnosti spočívala v několika masivních a velmi pochybných vlnách privatizace, které často charakterizovalo přímé zašantročení a odtunelování národního jmění. Tento proces měl s jistým zpožděním výrazné společenské důsledky: vzniká nová třída vlastníků a celá sociální struktura, do ekonomiky vstupuje zahraniční kapitál a postupně se stabilizují nové skupinové zájmy, nevyhnutelně úkolující a motivující politickou reprezentaci. Stabilizuje se politická scéna a politika se ukotvuje v podstatných ekonomických skupinových zájmech. To se postupně stále více projevuje v druhé polovině 90. let a počátkem tohoto desetiletí. Tehdy probíhá rovněž reforma veřejné správy, jež podřizuje prakticky veškeré úřednictvo vykonávající veřejnou správu v terénu lokálním politickým reprezentacím krajů, obcí a měst. Místní samospráva se tak zvrhá ve vládu místních, autonomně fungujících oligarchií, jež se pochopitelně zájmově propojují s ekonomickou sférou a vytvářejí si natolik stabilizované postavení, že je periodicky se opakující volby již nedokáží ohrozit, probíhá pouze dílčí obměna osob, neohrožující kvalitu, kontinuitu a fungování lokální moci na krajské úrovni i na úrovni větších obcí a městských částí. Nevyhnutelnou součástí takto vzniklého systému je korupce, jež se stává systémovým rysem. Již nejde o dílčí osobní selhávání jednotlivců motivovaných zájmem na vlastním obohacení, ale o institucionalizovanou, skrytou aktivitu mafiánského střihu, kdy jde o financování politických subjektů a investice do setrvalosti systému. Mechanické opakování různých voleb za okázalého nezájmu nadpoloviční většiny oprávněných voličů pracuje zřetelně ve směru stabilizace a stability dosažených pořádků a jejich nerušené kontinuity. Opakování volebních aktů za nezájmu veřejnosti je vyvažováno

18


jde jen o samozvance – a kdo ví, kdo je za nimi a jaké zájmy vlastně hájí! Občas tyto útoky dosahují intenzity skandalizačních kampaní. Mechanické opakování voleb, jakkoli uboze probíhajících, spolu s „tržní ekonomikou“, jakkoli švindlířskou a mafiánsko-lumpenburžoazní, to jsou rysy, jež jsou ze strany Západu vnímány jako nastolení žádoucích standardních demokratických pořádků. To je ovšem signál pro zahraniční nadace a další zdroje grantů, aby se přesunuly jinam, kde takové pořádky dosud nelze formálně konstatovat, tedy do Kyrgyzstánu, Kazachstánu či Mongolska. Takto u nás v posledních letech výrazně ubylo příležitostí k získání peněz na neziskové občanské aktivity. Proto se ocitají v problémech, zeštíhlují ještě více, omezují své aktivity a podléhají lákání soukromého sektoru. Přitom myšlenka, že když budou rozumné a budou se věnovat neškodným věcem, tak se jim nasype, získává na lákavosti. A tak se například významná původně environmentální nadace velmi úzce a zcela

Tak se nakupovalo za socialismu

Očekává za svou spolupráci a „rozumnost“ výrazný růst svého kmenového jmění a tedy i vlastní rozvojovou perspektivu do budoucna.

Praktická politika a „měšťácká normalizace“ Praktická politika se činí. Před našimi užaslými zraky defiluje neuvěřitelný sled nejpokleslejšího intrikánství, čirého darebáctví, politického zneužití policejní práce, vydírání, podplácení a všech myslitelných alotrií. Vše je namířeno k prosazení „pravé vůle“ na zabezpečení vzniklého společenského pořádku na věčné časy. Podívejme se například na smysl a fungování onoho „postkomunistického antikomunismu“, zastydlého, plného neupřímnosti a opožděných, o to srdnatějších gest. Vedle nepřeberného houští mindráků, bezradnosti i zcela oprávněných obžalob za zkažené životy a nevratné škody nelze přehlédnout prostou, chladnokrevně účelovou intriku proti politické a intelektuální

Foto archiv

Přečetli jsme si jinde

levici, která má vést k zadupání všech, kdo si dovolí mít výhrady vůči reálnému kapitalismu českého střihu. Pro tyto účely je existence komunistické strany plné stalinsky orientovaných důchodců pravým požehnáním! Přes ni se dá přece tak krásně útočit na nepohodlné sociální demokraty, na nezávislé intelektuály kladoucí neodbytné a nepohodlné otázky. Na každého, kdo by si dovolil zpochybňovat „pravou vůli“ oligarchických vrchností a vše, co z ní následně povstává. S úzkostí a obavou sleduji počínání lidí, kteří se do politiky dostali pod hlavičkou Strany zelených. Jejich zastydlý, křečovitě manifestovaný antikomunismus, jejich dojemnou příchylnost k antiekologické politické pravici. Má obava spočívá v tom, že během nedlouhé doby skončí jako mírně a jen povrchně nazelenalá ODA nebo US, plně integrovaná do stávajícího politického systému a plně participující na jeho trapnostech, švindlech a selháních. Velmi bych si přál, abych se v tomto mýlil! Jak rád bych věřil, že je právě toto naděje na změnu! Celkový vývoj této společnosti v posledních zhruba osmi letech lze charakterizovat jako postupnou „měšťáckou normalizaci“, kdy jsou krok za krokem eliminovány „excesy a dysfunkce“ přechodného období (1989–1995) a odbourávány nepohodlné demokratizující prvky, některé dokonce i z dob předlistopadových. Postupně se nám s „měšťáckou normalizací“ zjevuje pravá podstata těchto aktuálních společenských pořádků: produkce a soukromé přivlastňování maximalizovaného zisku za každou cenu a bez zbytečných ohledů! Environmentalistické aktivity nejsou samozřejmě vůči „měšťácké normalizaci“ imunní. Dostávají se do problémů. Stávají se navíc terčem diskreditace ze strany médií ochotně posluhujících mocenským „elitám“, oligarchii, jež drží reálnou moc. Tendence jít ke kořenu problémů je lákavá, ale nikdo vás nepodpoří, v boji s nezměrnou přesilou establishmentu budete stát sami, bez prostředků, jež by stály za řeč, a ještě vám budou sprostě spílat a pomlouvat vás. Není divu, že se do toho moc lidí nehrne. Daleko pohodlnější je vyjednat si bohaté sponzorování ze zahraničí nebo z podnikatelské sféry na aktivity, které nikoho nepozlobí. Na krotké ozeleňovací aktivity: tu se upraví parčík, tam přibudou lavičky, onde se uspořádá rádoby demokratická výměna názorů mezi občany a zástupci vrchnosti. A v sousedství se přitom třeba chystá kolosální a barbarský dálniční průraz městem, který bude mít zničující a již nenapravitelné následky – ale tomuto drsnému problému se pro jistotu vyhneme, abychom do něčeho nešlápli a někdo mocný se na nás nezamračil. Bohužel, toto se děje. A aby toho nebylo málo, přichází na pomoc tomuto konformnímu establishmenťáctví i „teoretická fronta“ – sociální ekologové a humánní ekologové všeho druhu a zaměření. Převážně se zaměřují na propagování krotkého ozeleňování reálného kapitalismu a na hledání rádoby nadějných momentů v jeho vlastním vývoji. Symbolem takového přístupu může být falešný přelud „ekologického auta“, které již nebude poškozovat prostředí. Ale

časté je i hledání oněch často zcela periferních ostrůvků snad i pozitivní deviace od většinového životního stylu nebo ekologizačních snah či tendencí přímo v podnikatelské sféře. Je to takové hauzírování s nadějemi, povětšině planými, bývá to útěšná cesta malých změn v naději, že postupně povedou k proměně celku a jeho vztahu k prostředí. Nicméně se tím dá obstojně živit a dokonce na tom dělat docela fešné profesní, ba vědecké kariéry. Systém reálného kapitalismu má tu obrovskou výhodu, že je schopen vstřebat, přizpůsobit si a zmetabolizovat i své kritiky. Tím spíše pro něj není problém koexistovat se sociální ekologií, pokud je dostatečně konformní. Nekonformním výhonkům stačí odepřít zálivku a povětšině pak uschnou samy. Tento systém ovšem vějičku nadějí konformní sociální ekologie s mlžnou clonou její intelektuální produkce dokonce potřebuje. Ukolébává totiž většinovou společnost v tom, že problémy se řeší a nic zlého se vlastně neděje. Mé dvacetileté poznání vývoje v této zemi spojené s intenzívní účastí v environmentálních kauzách mne poučily o tom, že reálný kapitalismus dovolí jen takovou ochranu prostředí, která nebude omezovat jeho nejvlastnější podstatu, tedy rozšířenou reprodukci a oběh kapitálu, plodícího co možná maximální a trvalý soukromý zisk. Jde o ekonomický systém životní prostředí bez ohledů devastující a vysávající, pružně se ovšem přizpůsobuje podmínkám a přesunuje své aktivity po povrchu planety. Zisk je pak přivlastňován zpravidla jinde, než kde pro jeho výrobu bylo nebo je prostředí zatěžováno či exploatováno. Dokud bude tento koloběh schopen rozšiřování a reprodukce, bude systém fungovat. Pokud systém funguje, může si dovolit investovat i do ochrany prostředí, a to tam a natolik, kde a nakolik to neohrozí jeho fungování, nebo kde to dokonce může reprodukci kapitálu dílčím způsobem i pomoci. Pokud by se však měla zastavit šílená, akcelerující antropogenní devastace a degradace biosféry, bylo by nutno rozsáhlá a pronikavá opatření k jeho ochraně od-

Takto lidé nakupují v reálném kapitalismu

vozovat nikoli od ochoty systému, ale od nezbytnosti důsledně ochránit stávající přírodní zdroje a ekosystémy, případně pro ně vytvořit dlouhodobě vhodné podmínky k postupné přirozené regeneraci a rehabilitaci. A to je právě ten problém. Tohle nemůže reálný kapitalismus nikdy dopustit. Mezi prováděnými ekologizačními kroky a objektivně nutnými opatřeními k zastavení devastace zeje široká propast nepřijatelnosti, překročitelná jen přes mrtvolu reálného kapitalismu!

Co tedy dělat? Odstranění či principiální proměna reálného kapitalismu je v českých poměrech i ve světě nespornou nutností. Žádný konec dějin se nekoná a jejich příští dějství bude pravděpodobně zrovna o tomto. Nicméně změna dnes není na pořadu dne. Proto je nutno v naší stále se zhoršující situaci vzít demokracii vážně, požadovat, aby nebyla vykostřena, formalizována a redukována na pouhý volební akt – tuto trapnou přehlídku marnosti a beznaděje. Je nutno zdola posilovat demokratické mechanismy a podporovat vznik nových sociálních hnutí. Je nezbytné politický establishment usvědčovat z pokrytectví a nedemokratičnosti. Darebáctví nazývat darebáctvím, jak si zasluhuje. Pěkně se to píše, ale při tom je nutno mít na paměti, že reálný kapitalismus v rozvinuté společnosti dělá z lidí izolované, v konzumerismu zabořené, sobecky jednající jedince, kteří přičinlivě kutálejí a nabalují své kuličky lejna a je jim úplně jedno, pokud se v sousedství děje jakákoli nepravost – dokud se nedotkne jich samých. Pak řvou a bědují. A ostatním je to samozřejmě jedno. Jich se to přece netýká... Vzdorovat této záludné společenské devastaci bude stejně obtížné, jako nezbytné. Tyhle věci bychom neměli vzdávat, i když jde dnes vývoj zřetelně od špatného k horšímu. Není všem dnům konec!

text vydaly letos na podzim Literární noviny a Ekolist

Foto archiv


19

TÉMA

Co to jsou biopotraviny Biopotraviny jsou produktem ekologického zemědělství, ve kterém se hospodaří šetrným způsobem ke zvířatům, půdě, rostlinám a přírodě vůbec. Nepoužívají se pesticidy, umělá hnojiva a geneticky modifikované organismy (GMO). Zvířata se chovají s možností výběhu nebo pastvy, krmí se přirozenými krmivy bez stimulátorů růstu či hormonálních přípravků. Při jejich zpracování nejsou použita umělá barviva, aromatické a konzervační látky, ani dochucovadla a další cizorodé přídavné látky. Produkce surovin a celý výrobní proces biopotravin je kontrolován a následně certifikován a podléhá přísným pravidlům Zákona o ekologickém zemědělství č. 242/2000 Sb. a Nařízení rady EHS č.2092/1991. Dozor nad systémem vykonává Ministerstvo zemědělství ČR.

Jak si můžete být jisti, že je biopotravina pravá? Nezávislou a národně i mezinárodně akreditovanou inspekční a certifikační organizací v ČR je KEZ o.p.s. – české biopotraviny tedy poznáte podle jejího kódu „CZ-KEZ“. Tento kód zaručuje nepřerušený kontrolovaný řetěz dohledatelných článků ve výrobě bioproduktu, od farmy až po

prodej zákazníkovi. Biopotraviny jsou označeny známkou BIO-produkt ekologického zemědělství, dovážené biopotraviny obsahují také zahraniční či evropskou BIO známku.

Proč jsou biopotraviny dražší? Nákupní cena biopotravin odráží opravdové náklady na výrobu výživných, vysoce kvalitních potravin a zohledňuje vyšší náklady na maloprodukci bez použití chemických „pomocníků“ (pěstování a chov s velkým podílem ruční práce). Ekologické zemědělství vychází z principů trvale udržitelného rozvoje zemědělství, které neplní pouze produkční funkci, ale také mimoprodukční ochranu přírodní rozmanitosti, přirozené zvyšování půdní úrodnosti, lepší život pro hospodářská zvířata a další. Správně by otázka měla znít: „Můžeme si dovolit biopotraviny nejíst?“.

Jaké potraviny můžou být BIO a kde je možné biopotraviny kupovat? BIO může být jakákoli potravina, vyrobená dle pravidel o ekologickém zemědělství, tedy i maso, uzeniny, mléko a mléčné výrobky, vejce, pivo, víno, ovoce a ze-

lenina nebo dětská výživa. Biopotraviny můžete běžně nakupovat ve většině prodejnách zdravé výživy, specializovaných bioprodejnách, přímo na ekologických farmách, tržnicích či dokonce na internetu. Koutků s biopotravinami v poslední době přibývá také v supermarketech i hypermarketech.

Chutnají biopotraviny lépe? Mnoho lidí tvrdí, že přirozeně vypěstované bioprodukty a maso z ekologických chovů chutnají lépe než obdobné konvenční produkty. Za pravdu jim dává také nejen řada testů, ale především miliony lidí po celém světě, kteří biopotraviny s chutí jedí. Přirozeným pěstováním bioprodukty obvykle obsahují méně vody, více sušiny, nutričních látek a vitamínů než obdobné konvenční výrobky. Kvalita krmiva, volný pohyb zvířat a bezstresová porážka pozitivně ovlivňují konzistenci, chuť a barvu masa.

Zdroj: Ministerstvo zemědělství ČR

Biopotravin přibývá, zájem o ně roste Čeští obchodníci rozšiřují nabídku bioproduktů, pocházejících od ekologicky hospodařících zemědělců. Prodej biovýrobků totiž v Česku roste, a to i navzdory tomu, že jejich cena je mnohem vyšší než u klasických potravin. V některých velkých prodejnách jsou ale k dostání většinou bioprodukty dovážené ze zahraničí, protože nabídka tuzemských ekologických zemědělců zatím podle obchodníků nestačí. Zprávu uvedl server ekolist.cz. Prodej vlastní řady bioproduktů zahájily například na podzim supermarkety Interspar. „Zákazníci si mohou vybrat z přibližně 50 bioproduktů několika prodejních sortimentů, jako jsou mléko a mléčné výrobky, pečivo či ovoce a zelenina,“ řekl generální ředitel firmy SPAR Česká obchodní společnost Martin Hruška. Biovýrobky prodává také síť supermarketů Delvita. „Nyní nabízíme zákazníkům více jak 250 druhů výrobků v kvalitě bio. Naší snahou je mít dostatečnou nabídku napříč celým sortimentem,“ řekl mluvčí Delvity Petr Uchytil. Biopotraviny jsou ale proti konvenčním potravinám v Česku dražší o 40 až 350 procent, což je podle odborníků způsobeno náročnějším způsobem produkce a zpracování s velkým podílem ruční práce. Roli hrají

20


i vyšší náklady na balení a distribuci malých šarží. Například Interspar prodává 400gramový bochník žitného biochleba za 27,90 koruny, 125gramové biomáslo za 22,9 koruny a jednu biookurku za 34,90 koruny. Obchodníci si přesto poptávku českých zákazníků po těchto výrobcích pochvalují. „Zájem o bioprodukty hned po zahájení jejich prodeje předčil naše očekávání. Hlavně ve větších městech jsme měli co dělat, abychom stíhali včas doplňovat regály s tímto zbožím,“ uvedl Hruška. Také podle Uchytila zájem českých spotřebitelů o biopotraviny roste. „Zároveň ve spolupráci s dodavateli podporujeme znalost a povědomí zákazníků o biovýrobcích. Stav, kdy si lidé pletou BIO s DIA, chceme rychle změnit,“ podotkl Uchytil. Dodal, že ne všechny biovýrobky jsou dražší než klasické potraviny. Obchodníci chtějí sortiment bioproduktů rozšiřovat. „Na začátku příštího roku uvedeme na trh další várku těchto výrobků a během několika let se chceme dostat na úroveň Rakouska, kde v našich obchodech nabízíme zhruba 180 druhů biopotravin,“ uvedl Pavel Klaška z marketingu společnosti SPAR Česká obchodní společnost. Více potravin od ekologicky hospodařících zemědělců chce prodávat také Delvita. „Rádi bychom dosáhli stavu, kdy každá kategorie výrobků bude mít

v Delvitě svou bioalternativu,“ podotkl Uchytil. Například hypermarkety Interspar ale zatím prodávají hlavně biovýrobky dovážené ze zahraničí. Nabídka tuzemských biozemědělců podle Klašky není dostatečná. „Například v Rakousku je zhruba 12 procent zemědělské plochy v režimu bio, v ČR biozemědělci nabídku teprve rozšiřují. V budoucnu ale chceme bioprodukty více nakupovat od českých dodavatelů,“ uvedl Klaška. Podle agentury Green marketing zájem o biopotraviny v Česku roste. Tento trh by měl v příštích pěti letech podle odhadů stoupat o 25 až 30 procent ročně. V roce 2011 by tak za ně Češi mohli utratit zhruba 1,3 miliardy korun. Loni to bylo 350 milionů korun. Zatím biopotraviny představují méně než jedno procento z celkové spotřeby potravin. Rostoucí poptávku však ze značné části uspokojovaly zvýšené dovozy. Na konci roku 2005 bylo na trhu 2000 biopotravin, z toho 1200 zahraničních. Nabídku z domácí produkce také omezuje nedostatek zpracovatelských kapacit. Ekologické zemědělství je ale v tuzemsku na vzestupu. Nyní zaujímá zhruba 6,5 procenta zemědělské půdy, což je v rámci EU nadprůměrný podíl. (red)

TÉMA

Nevěřte tomu, že když nakoupíte potravinu, označenou slovy „čistě přírodní“, „produkt zdravé výživy“, „BIO“ nebo „EKO“, že se skutečně stravujete zdravě a že organismu dopřáváte produkt ekologického zemědělství, bez chemických přísad.. Jde pouze o marketingový tah výrobců a prodejců, který má u zákazníků vzbudit dojem, jak je jejich výrobek zdravý, a lépe jej prodat. Pravý bioprodukt musí obsahovat na obalu státem certifikované zeleno-pruhované logo „BIO produkt biologického zemědělství“ (tzv. BIO zebra) a kód CZ-KEZ. Skutečné biopotraviny jsou jen ty, které jsou produkovány v souladu se zákonem o ekologickém zemědělství. Nejsou produkovány za pomocí minerálních hnojiv, geneticky modifikovaných organismů (GMO), pesticidů (látek k ochraně rostlin před škodlivými činiteli) či hormonů, a při dalším zpracování není uměle prodlužována trvanlivost a chemicky zlepšována barva, chuť či vůně. Zvířata v ekologickém zemědělství jsou chována v souladu se svými přirozenými potřebami a krmena skutečnými přírodními plodinami, nikoliv jejich umělými náhražkami.

Víc vitamínů a železa Bio plodiny pak mají průkazně vyšší průměrný obsah vitamínu C (o 27 procent více než konvenční plodiny), hořčíku (29 procent), železa (21 procent) a fosforu (14 procent). Dozor nad dodržováním těchto požadavků vykonává státem pověřená nezisková organizace Kon-

trola ekologického zemědělství, o.p.s. (KEZ, o.p.s), která vydává certifikaci jen na 12 měsíců a po tuto dobu provádí namátkové kontroly. Vloni vydala KEZ celkem 179 osvědčení o původu Biopotraviny, a zároveň 16 osvědčení odepřela.

Některé jedy v průmyslově vyráběných potravinách • maso stresovaných zvířat, chovaných ve velkochovech, obsahuje zbytky antibiotik, která se zvířatům preventivně podávají, hormonů a dalších látek, podporujících rychlý růst jejich svaloviny.

Permanentní stres, v jakém zvířata prožijí celý život, zvyšuje množství adrenalinu v krvi a často ničí výživné látky, původně v mase obsažené • toxické chemikálie, které jsou obsaženy v hnojivech a postřicích proti škůdcům, se dostávají i do průmyslově pěstovaného ovoce a zeleniny • potraviny se vyrábějí z genově upravených surovin (GMO), aniž bychom o tom byli informováni. Během genetických modifikací se mohou geny virů, baktérií, rostlin a zvířat kombinovat a vkládat do jiných živých

Opravdu

jíte

BIO? organismů, což má negativní dopad nejen ekologický, ale i zdravotní a společenský. V České republice mají výrobci povinnost označit výrobek obsahující GMO.

Co říkají „éčka“ Podobně jako logo „BIO zebra“ zaručuje spotřebiteli, že produkt pochází z kontrolovaného systému ekologického zemědělství, tak označení E a trojmístné číslo (např. E412) zaručuje přítomnost některé chemické potravinářské přísady, která prodlužuje trvanlivost potraviny, zvýrazňuje nebo obnovuje její barvu, případně dodává konkrétní chuť. Kód E najdeme téměř na kaž-

dém výrobku a znamená, že přídatná látka prošla hodnocením o své bezpečnosti. Množství těchto chemických přísad v jednom daném výrobku lidskému zdraví neškodí, pokud ovšem člověk za celý den do sebe nedopraví další kvanta „éček“ z jiných potravin. Pak se v organismu některá „éčka“ hromadí a lidskému zdraví neprospívají. Protože tyto chemické přísady používá potravinářský průmysl teprve pár desítek let (například ještě v šedesátých letech většinu z nich neznal), žádní vědci zatím nemohli prozkoumat, co udělá se zdravím člověka mnoholetá konzumace „éček“. Ekologové soudí, že tyto chemické přísady zvyšují riziko vzniku srdečního onemocnění nebo hyperaktivity.

Pesticidy a rakovina Na etiketě konvenčních produktů nenajdeme ani míru kontaminování jedovatými chemikáliemi, přestože je dnes v ČR dovoleno používat více než 300 chemických pesticidů. Pesticidy jsou biologicky aktivní látky používané při ochraně rostlin před škůdci. Na povrchu průměrného jablka vypěstovaného konvenčním způsobem najdeme 20 až 30 umělých jedů, a to i po omytí. A ne všechny pesticidy jsou pro člověka naprosto nezávadné. Toxické látky mohou v těle člověka vyvolat zhoubné rakovinné bujení. V běžných potravinách sníme ročně až 4kg chemikálií a tak jsou biopotraviny jediným způsobem, jak se vyhnout třeba i nevědomému požívání GMO a pesticidů.

Naše zdraví přímo závisí na tom, co jíme. Studie dokládají, že více než 50 procent lidí nad 40 let trpí nadváhou a většina lidí nad 50 let užívá nějaké léky. Narušené zdraví člověka není jen výsledkem genetického předpokladu či jiné neovlivnitelné události. Ovlivňuje jej také kvalita potravin. Biopotraviny, pocházející z přísně kontrolovaného ekologického zemědělství, mají tu výhodu, že spolu s nimi člověk do svého organismu nevpravuje žádná „éčka“, pesticidy a další škodlivé látky. Své výrobky předvádějí zemědělci a pěstitelé na nejrůznějších výstavách a trzích každý rok během měsíce září, který je tradičně věnován biopotravinám a ekologickému zemědělství. (mi)


21

TÉMA Nakupování biopotravin má zatím v České republice podobu koníčka, který ukrajuje příznivcům bioproduktů poměrně značnou část volného času a ubírá nezanedbatelné procento příjmů jejich domácností. Třeba taková biovajíčka nebo biochleba nekoupíte, kdykoli se vám zachce. Některé biopotraviny musíte pracně shánět, a mnohé z nich, například biokuře v tuzemsku vůbec neseženete. Proč? Odpověď je jednoduchá. Ekologické zemědělství se příliš nevyplácí, náklady na k přírodě šetrné hospodaření bez užívání chemických hnojiv jsou příliš vysoké.

šunkou. Její našedlé zbarvení, způsobené nepřítomností dusitanu sodného, který se přidává do konvenčně vyráběných šunek, budí dojem prošlé záruční doby. Biošunka má však i jinou konzistenci a chuť, což je dáno především jiným způsobem výroby. Právě návyk spotřebitelů je klíčem k neochotě zdejších masokombinátů pustit se do výroby uzenin, a využít tak aspoň hovězího dobytka z četných pasteveckých farem. Ve Švýcarsku běžně jedí čistý hovězí salám, u nás by to nikomu nechutnalo. Musí tam být také vepřové. Jenže prasata ve větším chová pouze Josef Sklenář ze Sasova, ostatní je mají jen pro vlastní spotřebu. Biouzenina také vypadá jinak než konvenční, protože ekologičtí zpracovatelé nemohou používat velmi ne-

Ekologické zemědělství Proto se velká část biopotravin do tuzemska dováží ze zahraničí. Jediné, co v posledních několika letech rozšířilo sortiment domácí tuzemské výroby, jsou biošunka, biouherák, jablečný kompot a lisované šťávy. Také přibyly ovčí a kozí produkty. Citelně ale schází drůbež, uzenářské i třeba mléčné kravské výrobky. „Lidé se ptají po klasickém selském mléku, na kterém se dělá smetana. Nikdo ho ale u nás nevyrábí. Není ani kefír, podmáslí, šlehačka, smetana, tvaroh či máslo,“ vyjmenovává obchodnice s bioprodukty a autorka biokuchařky Hana Zemanová. „Dokonce jsme jednomu dodavateli nabízeli, že budeme jeho máslo vykupovat za vyšší cenu, ať si rozšíří produkci. Nechtěl do toho jít. Přitom jsme německé biomáslo prodávali za 75 korun.“ Navzdory množství zdejších pasteveckých farem paradoxně naráží její firma Albio i na nemožnost sehnat kvalitní hovězí maso na steaky.

22


Ani obchodní a zpracovatelské společnosti PROBIO Staré město pod Sněžníkem nezbývá nic jiného než sortiment dovážet. „Nečekáme, až si český ekofarmář vzpomene a začne něco produkovat,“ říká Jana Salaquardová z marketingového oddělení. „Už jedenáctým rokem jezdíme na veletrh bioproduktů BioFach do Norimberku. Například v Itálii si mohou zákazníci na rozdíl od těch českých v kvalitě BIO koupit naprosto všechno.“ Například hořčici, kečupy a pomazánky dováží firma z Německa, obilná mléka, sušenky či jiné trvanlivé pečivo zase z Itálie.

Zákazníci přivykli chuti chemie Za několik desetiletí rozmachu chemického průmyslu, který produkuje širokou škálu umělých dochucovadel, si český zákazník vypěstoval mylnou představu o tom, jak má chutnat uherák, jak vypadá a chutná šunka nebo třeba jak voní jahodový čaj. Některé biopotraviny tato očekávání ale nenaplňují. „Chuť, kterou jsme si přiřadili třeba k jahodě, není ta, kterou známe ze zahrady. Tu chuť vytvořila chemická fabrika na výrobu jahodového aroma, a tato fabrika si také vyrábí svou klientelu, spotřebitele, kteří si vzali za své, že jahoda chutná právě takto, a vyžadují to,“ shrnuje princip trhu Tomáš Mitáček, šéf Sluneční brány, jež zpracovává biočaje a biokoření. „Příroda nám nadělila jakési možnosti a náš ovocný čaj nemůže tak vonět a tak barvit, jednoduše proto, že to není technicky možné, pokud se nechceme zpronevěřit zásadám ekologického zpracování.“ Dokonce ani bioaroma získané z čistých zahuštěných šťáv jahod nevytvoří takovou chuť, jakou známe z běžných ovocných čajů. Biojogurty jsou zase v porovnání s konvenčními ke konci doby trvanlivosti světlejší, bledší. Zklamání může přinést běžným spotřebitelům také třeba setkání s bio-

zdravou dusitanovou rychlosůl, navíc lidé už na přírodní chutě nejsou zvyklí. Masokombináty by si musely vytvořit úplně nový marketingový koncept. A vypěstovat u spotřebitelů zvyk nejde ze dne na den, pro zpracovatele by toto mezidobí znamenalo finanční ztrátu. Josefu Sklenářovi se sice povedlo přemluvit Kostelecké uzeniny, aby pro něj vyráběly biouherák, a rodinnou firmu LE & CO, aby se pustila do biošunky, o odbyt obou výrobků se však musí starat sám.

Zemědělce sužují přísné normy Rozvoji zpracovatelského bioprůmyslu se staví do cesty i pozůstatky nedávné minulosti, která rodinné statky a živnosti přetavila do zemědělských gigantů, a tím na dlouhou dobu definitivně zlikvidovala malé a střední výrobce. Podíl na nepříznivém stavu mají i přespříliš přísné veterinární předpisy a byrokratický přístup správy včetně kontrolní a certifikační organizace KEZ: „Co může fungovat v Rakousku nebo Německu, u nás neprojde. Zdejší úředníci odmítají jakoukoliv osobní odpovědnost, nechtějí nic rozhodovat. Sporné věci raději rovnou zakážou, aby tak kryli sami sebe,“ tvrdí svorně ekologičtí zemědělci. Malé podniky, zejména na zpracování masa, mohou proto jen obtížně dostát hygienickým a veterinárním normám. Více biopotravin by ráda dodávala na trh také OLMA Olomouc, která jako jediná zásobuje obchody známým Biomlékem. S výrobou biojogurtů a biomléka začala OLMA před pěti lety, od té doby nepřibyli žádní noví dodavatelé. Z celkového objemu mléka, které OLMA vykupuje, tvoří BIO pořád jen něco mezi půl a tři čtvrtě procenta.

Luk a pastvin máme v EU nejvíc Co do rozlohy půdy v režimu ekologického zemědělství patří Česko k evropskému nadprůměru. Bezmála

TÉMA

90 % půdy totiž připadá na louky a pastviny. V zemích bývalé patnáctky se tento podíl pohybuje kolem 55 %. „U travnatých porostů je jednodušší splnit podmínky ekologického zemědělství,“ říká Martin Leibl z ministerstva zemědělství, „My bychom si samozřejmě přáli, aby orné půdy bylo víc, proto se také na ni zvyšují dotace. Než jsme vstoupili do EU, dosahovaly dvou tisíc korun na hektar, teď je to 3,5 tisíce a v roce 2007 by se měly podle zatím neschváleného návrhu plánu rozvoje venkova vyšplhat na 4800 korun. Oproti tomu dotace na pastviny víceméně stagnují, a ani je nechceme nějak zvyšovat.“ Podle Jiřího Urbana ze Svazu PRO-BIO je však více než nastavení dotací důležitá podpora odbytu, aby si

dá připravit 150 kilogramů takzvané konzumní šunky. A uzenáři si mysleli, že tam vodu vpasírují i bez těch éček, když je nesmíme používat. Museli se znovu naučit tomu správnému řemeslu. Dnes ze stejně velké kýty vyrobí 60 kilogramů biošunky, ovšem nejvyšší jakosti.“

Špalda zažívá boom

mohli sedláci z daného regionu za podpory státu třeba postavit linku na třídění, mytí a balení zeleniny. Svaz se snaží pomoci zemědělcům sám alespoň formou poradenství či bezúročnou půjčkou ze svépomocného fondu, kam ukládá 20 % členských příspěvků. „Na drobné a střední zpracovatele pamatuje speciálním dotačním titulem už zmíněný plán rozvoje venkova,“ tvrdí Martin Leibl z ministerstva. „Měl by platit od příštího roku.“

Obchodní společnost PRO-BIO Staré Město pod Sněžníkem už od roku 1992 vykupuje od českých ekologických zemědělců obilí, zpracovává je a dodává do obchodní sítě v podobě mouky, krupice či třeba loupaného obilí. Některé produkty si nechává vyrábět ve službě, například vločky nebo celozrnné těstoviny z nejrůznějších druhů obilí. Ročně projde jejich mlýnem a sýpkami kolem dvou až tří tisíce tun především pšenice, špaldy a pohanky. „Špalda díky ekologickému hospodaření zažívá boom. Tento starý nešlechtěný druh pluchaté pšenice je odolnější a hodí se i do horských oblastí,“ říká Jana Salaquardová z marketingového oddělení společnosti. Pod Kralickým Sněžníkem však balí i exotiku, například fazole adzuki, sóju, cizrnu, rýži či třeba olejniny, většinou v kvalitě BIO. Společnost nabízí kolem šesti stovek druhů biopotravin. Řadu z nich dováží ze zahraničí už ve finální podobě, třeba sušenky nebo kečupy. PRO-BIO tak doplňuje díru na českém trhu, která zatím nechává zdejší producenty chladnými. PRO-BIO přichází také se svými originálními výrobky. Mezi ně patří hlavně polotovary pohanková sekaná a zeleninové a houbové špaldoto, jež dokáže chutně připravit i méně zdatný kuchař.

Kudy z toho ven?

Výroba čaje je téměř alchymií

Gordický uzel zdejšího ekologického zemědělství je tedy stále pěkně utažený. Zákazníci nemohou sehnat biopotraviny, protože je téměř nikdo nevyrábí. Zpracovatelský průmysl zaostává, protože drtivá většina zdejších farem nic neprodukuje. Na druhou stranu není zájem spotřebitelů tak velký, aby se výrobcům i farmářům vyplatilo víc se angažovat. Bez radikálního prolomení této bezvýchodné situace se zdejší ekologické zemědělství nikam nepohne. Jedním z klíčových hráčů musí být bezesporu stát, který by měl přinejmenším zajistit efektivní celostátní kampaň na podporu biopotravin. Rozhýbat stojaté vody však mohou i chytré potravinářské firmy, jež si dnešní investicí do produkce biovýrobků zajistí do budoucna náskok před svými konkurenty.

Do takřka celého světa dnes vyváží bylinné, zelené i černé čaje, nejrůznější koření včetně jejich směsí, ale i špaldovou či klasickou kávu Sluneční brána a její dceřinná firma Sonnentor. Jejich výrobky znají zákazníci ve více než 35 zemích. „Na rozdíl od obilí či brambor nebyly léčivé rostliny nikdy zatíženy cly. Do jejich cen se proto plně promítá obrovský nepoměr, za kolik se co dá vypěstovat v Jižní Americe nebo v Asii. Za peníze, za které se dají z těchto zemí koupit konvenční suroviny, v Če-

nenese

Uzenáři se znovu učí řemeslu Zajímavou zkušenost udělal Josef Sklenář ze Sasova, když po biouheráku přišel se smělým nápadem vyrábět biošunku. Oslovil uzenářskou firmu LE & CO. „Mysleli jsme si, že uvařit šunku nemůže být nic těžkého,“ vzpomíná s úsměvem farmář. „První várka ale vypadala tak, že v obalu plavaly kusy masa. Konvenční šunka, aby byla levnější, totiž obsahuje hrozná kvanta vody, která v ní drží díky polyfosfátům; ze stokilogramové kýty se tak

chách pořídíte pouze obalový materiál, řečeno s trochou nadsázky. Pokud chceme mít v bylinných čajích surovinu z Čech, musíme pěstitele zaplatit tak, aby nejen přežil, ale mohl se i rozvíjet,“ vysvětluje Tomáš Mitáček ze Sluneční brány důvod, proč jejich čaje nestojí kolem deseti korun, za které je běžně nabízejí supermarkety, ale tří- až čtyřnásobně víc. Samozřejmě i pro výrobu čajů platí přísná pravidla ekologického zemědělství. „Suroviny neošetřujeme chemicky ani zářením; před škůdci je bezpečně ochrání nízká teplota 20 stupňů pod nulou. Také nepoužíváme syntetická aromata, žádná barviva ani konzervanty,“ vyjmenovává Tomáš Mitáček. Velkou inspirací se pro Sluneční bránu stala abatyše Hildegarda z Bingen. „Podle ní je člověk ovlivněn tím, co jí. Ona sama vybírala pro své čaje byliny, co jí rostly kolem domu. My to vidíme podobně. Proč se cpát syntetickými věcmi, když si můžeme usušit kopřivu, co nám roste před prahem,“ shrnuje Tomáš Mitáček. Vymyslet zajímavou směs bylin však ještě neznamená mít vyhráno. Výroba porcovaného čaje totiž spadá do kategorie téměř alchymistické. „Směs se musí mimo jiné dobře sypat, jinak ji nedostanete do sáčku,“ vysvětluje Tomáš Mitáček, „každá bylina se ale chová jinak. Dokonce i stejný druh jednou zabalíte a podruhé ne, protože jej třeba sklízeli za jiných povětrnostních podmínek,“ dodává.

Bio ovoce má OLMA z Rakouska OLMA Olomouc dodává na trh čtyři druhy biojogurtů a litrové balení biomléka v PET lahvi. „Máme přísnější parametry, čím můžeme jogurt zahušťovat nebo stabilizovat,“ říká technoložka Helena Weisserová, „na zahušťování používáme syrovátku.“ Ochucující ovocné složky v kvalitě BIO musí OLMA dovážet až z Rakouska, protože se na českém trhu zatím koupit nedají. „Obsahují sice barviva, ale jen přírodní, třeba betanin z červené řepy,“ zdůraznňuje technoložka. Olomoucká mlékárna nepřidává konzervační látky ani do svých konvenčních výrobků, dlouhou trvanlivost u nich zajišťuje — stejně jako u BIO — volbou kvalitních surovin a technologií zaručující maximální hygienu. Ještě menší rozdíl najdeme mezi zpracováním konvenčního a BIO mléka. Odlišuje se pouze tím, že v biomléce zůstává veškerý tuk, zatímco z konvenčního se nejdříve odstředí a zpětně se do něj dodává podle toho, o jaký výrobek jde — zda o plnotučné či třeba polotučné mléko. „Biomléko projde přes pasterizační stanici, která zajistí zdravotní nezávadnost. Pak jej ještě homogenizujeme. To znamená, že se tukové kuličky trošku rozbíjejí. Jinak by se už na druhý den v lahvi vytvořil tukový špunt. Zákazníci už na to nejsou zvyklí, připadlo by jim, že je mléko zkažené,“ shrnuje Helena Weisserová.

Zuzana Minstrová (s využitím materiálů Hnutí Duha)


23

P O R T R É T P O D NIK AT EL E Je to už více než čtyřicet let, co Jiřímu Vomáčkovi z Liberce učarovaly včely, a co sám začal s jejich chovem. K této zálibě jej přivedla úplná náhoda. Před několika desítkami roků začal jezdit na Rašovku ke známému včelaři panu Matějkovi pro med. Důvod měl prostý – dočetl se, že med bude pro jeho čerstvě narozeného syna jako sladidlo do Sunaru zdravější než cukr. Proto se vydal na Rašovku. A pro med sem začal jezdit pravidelně.

tak jej včelařství chytlo. „V té chvíli, kdy přecházely moje první včeličky náběhem z rojáku samy do úlu, jsem se stal včelařem. To mne zapálilo. Je to krásný pohled, jak přelézá kolem třiceti tisíc včel najednou, třeba jako když jde stádo ovcí, jedna za druhou, samo do ohrady,“ vysvětluje Jiří Vomáčka. Pracoval v té době jako technik a včelařství úplně propadl. Všechny úly se mu ale časem už na zahradu nevešly. Aby získal další prostor pro rozrůstající se chov, koupil chalupu v Sobotce. Úly postavil do maringotky, pořídil si starší nákladní auto a maringotku vozil blíž k nějakému poli nebo ovocnému sadu.

a kuřice. Chtěl pomoci chovatelům a ovocnářům s jejich přebytky. Dnes už se tato činnost zúžila, drobní ovocnáři toho nepěstují tolik jako dřív. Vytlačily je firmy, které se ovocnářství věnují ve velkém. V Liberci míval Jiří Vomáčka dvě prodejny Včelka, dnes už provozuje jenom jednu – na Sokolské ulici. Prodává například med květový, lesní, pastovaný, medovinu, pylové tablety, propolis, mateří kašičku, a k tomu včelařské potřeby a kosmetiku, obohacenou včelími produkty, třeba krémy, dále pleťové vody, mýdla nebo šampóny.

Kdybychom neměli důchod,

umřeme se ženou hlady

„Uživit se z toho nedá. Kdybychom neměli s manželkou důchod, umřeme hlady. Někdy máme v obchodě za celý den tržbu nula. Jenomže včely – to není jen tak obyčejný koníček. To je láska na celý život. Kdo tomu jednou propadne, včelaří až do smrti,“ říká Jiří Vomáčka. „Sám bych to všechno nezvládl. Manželka se sice včel bojí, ale má pochopení a pomáhá mi,“ doplňuje. Včelař nemá dnes zdaleka tolik včelstev jako kdysi, na vlastní včely mu nezbývá mnoho času. Pod Libereckou Výšinou má umístěné tři úly a několik dalších ve Všelibicích za Českým Dubem. „Včelařů ubývá. Mladí se do včelařství nehrnou a ti staří snižují stavy svých včelstev, protože stárnou a tolik práce jako dřív už nezvládají,“ podotýká Jiří Vomáčka.

Včelky v úlu tančí

Jiří Vomáčka ve svém obchodě Včelka v Liberci

Foto archiv

„Pan Matějka mne jednou požádal, abych mu pomohl se stáčením. Pár včel mne tehdy bodlo, takže jsem po svém prvním stáčení celý opuchl. No a pan Matějka se mi za pomoc odměnil tím, že mi dal jeden včelí roj. Slíbil také, že sežene úl, a tak jsem přišel k prvním včelám,“ vzpomíná po letech na své začátky Jiří Vomáčka. „Včely jsme tenkrát dali do sklepa, aby se roj ochladil, a jeli jsme s panem Matějkou pro úl. Když jsme se vrátili, stála má žena i s kočárkem před barákem, a svůj útěk z domova vysvětlovala tím, že v domě něco bzučí. Vypadalo to, že mne vyhodí i se včelami z domu,“ dodává.

Třeba k řepce. Tam nechával úly stát po celou dobu květu. Za bývalého režimu stát včelařům za přistavení úlů platil, protože včelky opylováním zvyšovaly zemědělcům úrodu. Tehdy míval Jiří Vomáčka i 86 včelstev. Ve druhé polovině osmdesátých let začal Jiří Vomáčka s požehnáním Svazu včelařů podnikat. Vykupoval od jiných včelařů med, měnil vosk za mezistěny, sám včelařil, a k tomu pořád chodil do práce. Časem se jeho aktivity tak rozrostly, že přestával všechno zvládat. Naštěstí přišel rok 1989 a s ním změna politického systému. Jiří Vomáčka se do podnikání vrhl naplno.

První úroda – šest kilo medu

Manželka se včel bojí, ale pomáhá

První roj umístil budoucí zapálený včelař na zahradu a měl z něho šest kilo medu. Každý rok chov rozšiřoval,

Vedle prodeje včelařských potřeb vykupoval a prodával v devadesátých letech Jiří Vomáčka také ovoce

24


U včel neprobíhá nic náhodně, každá včelka má svůj úkol. Jiří Vomáčka dokáže o včelách, o jejich dělbě práce, vyprávět celé hodiny. Například – včela slídilka, když objeví rozkvetlou louku, lípy nebo pole, se vrátí do úlu a tančí. Oblétává úl dokola, a přitom vrtí zadečkem. Podle toho, kolikrát jím zavrtí, poznají ostatní včely – dělnice, jak je zdroj potravy daleko. A podle toho, jakým směrem lítá, jestli na sever nebo na jih, poznají ostatní, kde to místo je. Jiří Vomáčka zastává také funkci okresního nákazového referenta. To znamená, že hlídá zdraví tuzemských včelstev, a že má kromě jiného na starosti také odbornou likvidaci divokých rojů. „Když se třeba někomu pod střechou domu usadí divoké včely, měl by zavolat odborníky, kteří se o roj postarají. Roj se musí zlikvidovat, protože by mohl být zdrojem nemocí, jež by se mohly rozšířit i do domácích chovů a posléze je zahubit. Divoké roje letí za včelou – matkou. Jsou schopny urazit i dvacet kilometrů za den,“ upozorňuje včelař.

Kdo může chovat včely Lze chovat včely neomezeně, anebo by měl každý začínající včelař ctít nějaká pravidla? Jestliže včelař plánuje, že úl postaví v hustě zabydlené oblasti, musí brát ohledy na sousedy.

Na jedno kilo medu je potřeba pět milionů květů Aby se mohly včely vyrobit jeden kilogram medu, musejí navštívit pět milionů květů. Někdy létají za květy i jeden kilometr daleko, a cestu přitom urazí mnohokrát za den. „Proto nemůže včela v úlu vypustit celý váček, musí si něco nechat pro sebe, aby měla energii na cestu,“ připomíná Jiří Vomáčka. Po vylíhnutí se včelka nazývá čističkou. Vyleze z buňky a buňku vyčistí. Pak se z ní stává kojička, to krmí plod, včelu – matku. Od 12. dne života se z ní stává stavitelka, vylučuje šupinky vosku a připravuje se na život létavky. Nakonec létá, sbírá vodu a pyl. Dožívá se zhruba čtyřiceti dnů, pak umírá za letu vyčerpáním. „Každé dva roky musí včelař převěsit včely do vyčištěného a vydezinfikovaného úlu, včelstvo se rozšiřuje,“ říká Jiří Vomáčka. „Med musí být vyzrálý, měl by mít obsah vody do 20 procent. Medů rozlišujeme několik druhů, květový, lipový, lesní. Nejvíc minerálních látek má med lesní, květový je ale nejzdravější. Mně osobně nejvíc chutná ten květový,“ dodává.

Pozor na nekvalitní medy z ciziny Podle Jiřího Vomáčky by měl každý, než si koupí med, pečlivě zkoumat jeho původ. To, že med nalije do sklenic a opatří nálepkou nějaká tuzemská firma, ještě neznamená, že med pochází z České republiky. Med může být dovezen odkudkoli, a může třeba v sobě obsahovat zbytky sulfamidů a antibiotik, jimiž se v zahraničí léčí nemoci včel, například mor. „Může se stát, že někdo si takový dovezený med se zbytky antibiotik a včelího moru koupí. A když jej doma otevře a med mu nechutná, takřka celý jej vyhodí do koše. Pokud sklenička se zbytky tohoto nekvalitního medu skončí na skládce, slétnou se k ní včely z okolí, samy onemocní a nakazí celý roj. Ten se pak musí zlikvidovat, aby se nemoc nešířila dál. Většinou se podpálí. Med se zbytky antibiotik škodí samotnému spotřebiteli, protože na něj, kdyby později onemocněl, antibiotika nezaberou. Lidé by tedy měli dávat přednost kvalitnímu medu z domácích zdrojů, takovému, u něhož si jsou jistí jeho původem,“ varuje včelař.

Zuzana Minstrová

Náš právní řád považuje včely, stejně jako ostatní lidmi chovaná zvířata, za věc. A podle občanského zákoníku může každý se vším, co vlastní, nakládat, jak chce. Včelařem se tedy může stát každý. Ale platí zde zásada, že nesmí přitom zasahovat do práv jiných osob, nesmí jiné lidi obtěžovat „nad míru přiměřenou poměrům.“ K takovémuto obtěžování by mohlo dojít například při nevhodném umístění včelstev v bezprostřední blízkosti sousedů nebo při chovu obzvlášť agresivních bodavých včelstev, při zanedbání ochranných opatření a podobně. Posouzení, zda takový případ obtěžování sousedů nastává, přísluší soudům nebo obcím, podle toho, kdo případ projednává. Nikde není například stanoveno, jak daleko smějí býti včely od hranic sousedního pozemku umístěny. Jiná situace nastává, jestliže sousední pozemek stoupá a včely vylétávají z úlu přímo na něj. Při posuzování, jestli nebudou úly sousedy obtěžovat, je potřeba přihlížet i k tomu, k čemu slouží sousední pozemek, jestli na něm nestojí školka, jesle, rekreační středisko, anebo jde-li o pouhý sad nebo pastvinu. Je nutno vzít v úvahu i to, kterým směrem musejí včely létat za pastvou, zda ve směru letu nestojí nějaká veřejná cesta. Úly mají být umístěny tak, aby včely vyletovaly na pozemek, kde jsou umístěny. Nedoporučuje se, aby včelař měl ve městech a obcích mezi obydlími příliš velký počet včelstev. Někdy se může problém objevit později, jestliže se například změní povaha a účel sousedního pozemku. Takový případ nastane třeba tehdy, jestliže sousední pozemek byl původně pastvinou a později se tam postaví škola, léčebna a podobně. V takových případech se může soused domáhat žalobou, aby včelař odstranil obtěžování nad míru přiměřenou poměrům. Přitom však nemůže býti včelaři zakázáno chovat včely, jestliže učiní taková opatření, aby uživatelé sousedního pozemku nebyli včelami nadměrně obtěžováni. Takovým opatřením je například přestěhování včelstev na větší vzdálenost od hranice sousedního pozemku nebo ohrazení pozemku živým plotem nebo prkennou hradbou do přiměřené výšky. Na druhé straně chrání však ustanovení § 127 občanského zákoníku i chovatele včel oproti vlastníkům nebo uživatelům sousedního pozemku, jestliže například kouř, zápach, používání třaskavin v blízkosti včelínu nebo včelnice působí škodlivě na jeho včely. V tom případě může žádat, aby vlastník nebo uživatel sousedního pozemku upravil způsob používání tohoto pozemku tak, aby včelstva nebyla rušena. Zařídí-li

si někdo na sousedním pozemku výrobu (například ovocných šťáv, cukrovinek, sladidel), při níž používá sladkých látek, je povinen učinit taková ochranná opatření, aby k nim zabránil včelám přístup (například ochranným drátěným pletivem na oknech a odstraněním volně vyložených sladkých látek).

Každý včelař se musí snažit udržet se všemi sousedy dobrý sousedský vztah. Není na škodu sousedům věnovat nějakou sklenici medu za občasné žihadlo. Musí na ně také při provozování včelařství brát ohled, aby je nadměrně neobtěžoval a neznemožňoval jim užívání jejich pozemku. Naopak má zase právo žádat od nich, aby se zdrželi všeho, co by ohrožovalo jeho včely, anebo co by mu provozování včelařství nadměrně ztěžovalo. Je určitě velmi nepříjemné, když se problém se sousedy objeví. A když se objeví ještě problém kvůli včelkám, je to ještě těžší. Ale vždy nemusí být tento problém vyvolán nevolí souseda. Soused může mít například alergii na včelí bodnutí nebo mohou mít alergii jeho blízcí. U těchto sporů je důležité si o všem v klidu promluvit (někdy je to těžké) a vše si vyjasnit. Včelař by měl mít vždy po ruce nějaký ten protialergen, případně něco pro zmírnění alergické reakce z včelího bodnutí. Je to takový vstřícný krok, který nikomu nic neudělá, ale působí psychologicky. Také by měl mít pro sousedy vždy nějakou tu výše uvedenou sklenici medu zdarma, jako „bolestné“. (red)


25

Ekostyl

EKOPORADNA Co mám dělat s vrakem, když moje auto doslouží? Všichni majitelé plechových miláčků jsou ze zákona povinni nechat vrak zlikvidovat u firmy, která má patřičné oprávnění a vydá vám také potvrzení o ekologické likvidaci vozidla. Auto obsahuje mnoho nebezpečných odpadů, zejména provozní kapaliny jako zbytky paliv, olejů a chladící media. Starý vůz je samozřejmě ale také zdrojem mnoha cenných surovin, které lze znovu využít. Potvrzení o ekologické likvidaci budete potřebovat například na dopravním inspektorátu při odhlašování auta z evidence vozidel. Seznam oprávněných zpracovatelů autovraků naleznete na stránkách ministerstva životního prostředí – ve vyhledávacím okénku zadejte heslo autovrak. Oprávnění zpracovatelé musí před likvidací autovraků vyjmout součásti obsahující olovo, rtuť, kadmium a šestimocný chrom a součásti obsahující provozní náplně, které musí být ekologicky odstraněny. Samotná výsledná hmota z drcení autovraku nesmí vykazovat žádné nebezpečné vlastnosti. Pokud byste si řekli, že své téměř vysloužilé auto prodáte někomu na náhradní díly, nezapomeňte přeregistrovat vůz na nového majitele. Mohlo by se stát, že vám časem přijde výzva k úhradě likvidace vraku, který jste již dávno prodali, nehledě na to, že byste stále nesli odpovědnost za vozidlem způsobené škody.

Může si kdokoli odnášet z lesa spadané uschlé větve a klestí (domů, na chalupu, apod.)? Podle lesního zákona má každý člověk právo vstupovat do lesa na vlastní nebezpečí, sbírat tam pro vlastní potřebu lesní plody a suchou na zemi ležící klest. Při tom je povinen les nepoškozovat, nenarušovat lesní prostředí a dbát pokynů vlastníka, popřípadě nájemce lesa a jeho zaměstnanců. Sbírat ze země můžete oddělené malé větve stromu, někdy i jiné části, například vršky zbývající v lese po těžbě dřeva. Pokud byste chtěli získat svolení například ke kácení souší, pak se musíte obrátit na vlastníka lesa, popřípadě na pověřeného správce lesního majetku. Kácení souší a prořezávka (drobný průklest) musí být ovšem i v tomto případě prováděny podle zásad stanovených lesním zákonem.

Jak dlouho se v přírodě rozkládají látky, které tam nepatří, například sklo, plasty, mikrotenové sáčky, igelitové tašky, a podobně? Na otázku nelze jednoznačně odpovědět bez alespoň povšechné znalosti prostředí. Lidstvo umí produkovat jak odpady, které se rozloží v krátké době, tak i odpady, které přetrvají celé lidské generace. Nejnovějším hitem mohou být degradabilní (v přírodě lehce rozložitelné) plasty, které se umí rozložit třeba za rok od výroby. Druhou kategorii mohou reprezentovat klasické plasty, sklo, kovy, betonové stavby, radioaktivní odpady. U plastů, skla, kovů a radioaktivních odpadů doba rozkladu přesahuje časový prostor, ve kterém žijeme své životy. (red)

26


Kus polystyrénu

nikdy, protože má benzenové jádro s velmi pevnou vazbou

Sklo

nikdy, odhad asi 3000 let, protože kmenem je křemičitý písek

Igelitová taška

20–30 let, vlastně se rozpadne na malé částečky

Cigareta s filtrem

10–20 let, protože filtr je z odolné viskózové střiže

Ohryzek jablka

týden až 20 dní, zlikvidují ho bakterie

Vlněná ponožka

1–2 roky, je to přírodní materiál, rozloží se

Plechovka

5–15 let, zlikviduje ji oxidace, tedy zrezaví

List papíru

2–5 měsíců, zničí ho vlhkost a půdní živočiši

Krabice od mléka

6–10 let, kombinovaný materiál dlouho odolává

Pomerančová kůra 6 měsíců až 1,5 roku, má málo „likvidátorů“, je u nás cizí Plastikový kelímek 50–80 let, totéž jako igelitová taška, jen pomaleji Zdroj Sdružení Tereza

Soused pálí v kotli veškerý odpad, i plasty a pryže, a my jedovaté zplodiny dýcháme, protože náš dům leží v těsné blízkosti jeho pozemku. Nechceme jít na obecní úřad, protože víme, že bychom stejně nepochodili. Jak se můžeme bránit? Pokud je tomu tak, jak píšete, právo je jasně na Vaší straně. Česká legislativa jasně stanoví, že v topeništích lze spalovat pouze paliva a paliva jsou legislativou vcelku jasně definována. Odpady spalovat nelze s výjimkou specializovaných zařízení, kterými jsou spalovny odpadů, pro něž platí velmi specifické podmínky a jsou velmi bedlivě monitorovány. Plasty a pryž, které by Váš soused chtěl spalovat a takto likvidovat, jednoznačně nejsou palivem, nýbrž odpadem. Tuto věc tedy soused dělat nesmí. Ptáte se, jak se proti tomu můžete bránit. Pokud se nechcete obrátit na váš obecní úřad, pak máte možnost věc projednat se sousedem sám. Zde však záleží na jeho dobré vůli a ochotě seznámit se s příslušnými předpisy a respektovat je. Záleží také na vzájemných vztazích, které v takových případech nebývají právě ideální. Je to tedy cesta komunikace a domluvy. Další možností je obrátit se na policii. Ta by měla věc řešit jako přestupek podle přestupkového zákona a pokud shledá protiprávní stav udělit pokutu nebo věc zjistit, vyšetřit a předat příslušnému obecnímu úřadu, při kterém je ustavena přestupková komise, k dořešení. Stále je zde také možnost obrátit se na obecní úřad přímo. Ten je vybaven potřebnými kompetencemi jak v ochraně ovzduší tak z hlediska hospodaření s odpady a mohl by tedy věc řešit. Problémem v tomto případě je, že pokud se jedná o spalovací zdroj v soukromém objektu, nesloužícím k podnikatelským účelům, nemůže si případnou kontrolu přímo na místě úřad vynutit a je odkázán na ochotu majitele. Ten kontrolu nemusí strpět a pokud bude chtít, aby byla ohlášena předem, může se na ni příslušným způsobem připravit. Pokud byste se obrátil na obecní úřad a ten ve věci nekonal, můžete se obrátit se stížností na úřad vyšší úrovně, tedy krajský úřad. Ten by měl nejprve vyzvat obecní úřad k činnosti a pokud by se tak nenastala, může řešení případu převzít sám. Ve všech případech kromě přímé domluvy se sousedem půjde většinou o dosti zdlouhavý proces, který i přes úsilí účastníků nemusí vést k plnému úspěchu. To je záležitostí vymahatelnosti práva, tedy věci dosti problematické.

Ekovařečk a

VÁNOČNÍ BIOŠTRÚDL MEDOVÉ PERNÍČKY Na 4 záviny budeme potřebovat: 6 vajec • 300 g moučkového cukru • 200 g tekutého vlažného medu • 100 g Hery • polévková lžíce směsi mletého koření • (skořice, fenykl, hřebíček, anýz, badyán) • 1 kg hladké mouky • 1 bílek s trochou moučkového cukru na polevu

500 g hladké celozrnné bio špaldové mouky • 1 máslo 1 dcl bio kysaného nápoje nebo 1 dcl piva • 1 lžíce jablečného biooctu • 1 čajová lžička soli • 6–8 biojablek • strouhanka • bioskořice • bioořechy biorozinky • bio třtinový cukr nebo jablečný koncentrát • bio vanilkový cukr • 1 biovejce bio sezamové semínko Mouku, máslo, kysaný nápoj, sůl a ocet postupně smícháme a vypracujeme těsto. Než si připravíme náplň, dáme těsto na chvilku odležet. Náplň z jablek: nahrubo nastrouháme biojablíčka a přidáme biorozinky, umleté či posekané lískové nebo vlašské ořechy a bioskořici. Kdo má rád sladší štrúdl, přidá na jeden závin 1 lžíci jablečného koncentrátu nebo lžíci třtinového cukru či 2 bio vanilkové cukry. Těsto rozdělíme na 4 díly, které postupně rozválíme. Posypeme strouhankou (obyčejnou nebo kukuřičnou), vložíme náplň a stočíme do závinu. Potřeme rozšlehaným biovejcem a posypeme sezamovým semínkem. Pečeme zhruba 30 minut v předem vyhřáté troubě.

Ve větší míse rozmícháme vejce s moučkovým cukrem a přidáme tekutý med, Heru a pro nakypření nezapomeneme na jednu polévkovou lžíci jedlé sody. Přidáme polévkovou lžíci směsi mletého koření. Za stálého míchání přidáme hladkou mouku, sypanou přes síto. Těsto vyválíme po částech na dostatečně pomoučněném válu, formičkou vykrojíme jednotlivé perníčky a ty klademe na vymaštěný plech, případně vyložený pečícím papírem. Perníčky pečeme ve vyhřáté troubě zhruba čtvrt hodiny. Po vytažení z trouby je ihned ještě za horka potíráme rozšlehaným vajíčkem obarveným kakaem (perníčky budou mít krásně tmavý a lesklý povrch, na němž vynikne bílé zdobení). Na polevu potřebujeme 1 bílek a moučkový cukr prosetý přes velmi jemné síto. Cukr postupně přidáváme k bílku. Mícháme tak dlouho, až je poleva hustá a téměř nestéká. Naplníme kornoutek a zdobíme. Aby nám poleva neoschla, přikryjeme misku vlhkou utěrkou. Vánoční perníčky pečeme s časovým předstihem zhruba 3 týdnů, aby do Vánoc změkly. Pokud chceme, aby byly vláčné a poleva nám neopadala, skladujeme je na chladném místě. Proces změknutí urychlíme tím, když vložíme perníčky na jednu noc do igelitového sáčku společně s krajíčkem čerstvého chleba.

Tip na další varianty náplně:

Cizrnu si uvaříme, případně použijeme sterilovanou. Na pánvi osmahneme cibulku a česnek na oleji, osolíme a zalijeme vývarem z cizrny. Cizrnu přimícháme a povaříme 5 minut. Potom vše rozmixujeme na hustou pomazánku. Dochutíme sezamovým máslem tahini, citrónovou šťávou, solí a sójovou omáčkou.

MRKVOVOJABLEČNÝ SALÁT S MEDOVÝM DRESINGEM A SLUNEČNICÍ 3 lžíce panenského olivového oleje • čerstvě vylisovaná šťáva z jednoho pomeranče nebo citrónu • 1–2 lžíce kvalitního medu • 2 hrsti slunečnicových semínek • 1 lžíce sojové omáčky na opražená semínka • 3 středně velké mrkve • 2 jablka • mrkvová nať a ledový salát na ozdobu

...z biotvarohu – 2 biotvarohy rozmícháme se zhruba jedním deci jablečného koncentrátu, nebo biojablečným moštem, dosladíme podle své chuti bio vanilkovým cukrem, přidáme na kousky nakrájené kompotované ovoce (meruňky, broskve...), biorozinky, bioskořici a bioslunečnicové semínko. ...ze špenátu – mražený špenát uvaříme, (čerstvý posekáme a na osmahlou cibulku dáme podusit), ke konci vaření přidáme česnek, biovejce, zelený pepř, zahustíme troškou maizeny a krátce provaříme. Po vychladnuti přidáme nastrouhaný bio eidam a rozetřeme na těsto.

CIZRNOVÁ POMAZÁNKA 100 g cizrny nebo plechovka sterilované cizrny • 1–2 vrchovaté lžíce sezamového másla, tzv. tahini • panenský sezamový (olivový) olej • 3–4 stroužky česneku • 2 lžíce citrónové šťávy • mořská sůl

Mrkev a jablka nakrájíme na tenké šikmé plátky, smícháme, zalijeme dresingem z oleje, medu a šťávy z pomeranče nebo citrónu a posypeme na sucho opraženými semínky (předtím doporučujeme propláchnout studenou vodou), která poté můžeme pokapat sójovou omáčkou nebo trochu osolit.

DOBROU CHUŤ!


27

Příroda

v č el y

DÁRKYNĚ ŽIVOTA

k oplodnění. Sami se nemohou živit, ani nemohou být prospěšní při obraně úlu. Jejich úkol je jednoduchý: na začátku jara/léta nastoupí ke svatebnímu letu a oplodní královnu. Pokud se trubci podaří oplodnit královnu, vytrhne si při tomto aktu takřka celé pohlavní ústrojí a okamžitě umírá. Pro život včely v roli trubce, dělnice nebo královny není rozhodující genetické předurčení, ale jednoduše způsob péče o vajíčko: pro larvy královny tak dělnice staví speciálně formované komůrky. Larvy pak krmí zvláštní šťávou, kterou produkují mladé včely. Larvy budoucích dělnic oproti tomu dostávají od 6.–7. dne směs tvořenou pylem, medem a vodou. Trubci přijímají stejnou potravu, ale pocházejí z neoplodněných vajíček.

Přemnožení včelstva Včely jsou nejpreciznějšími stavebními mistry na světě, navigují se podle své vnitřní mapy, vedou detailní výpočty pozice slunce, rozlišují stovky vůní a vykonávají velkolepou službu pro naši planetu. „Pokud by zmizely na zemi včely, zbývají lidem jen čtyři roky života“, prohlásil kdysi Albert Einstein o tomto hmyzu, zjednodušeně označovaném jen jako producent medu. Úloha včel na naší planetě však v žádném případě nespočívá v produkci medu na mlsání pro vyšší savce, ale v opylování miliónů květů na ovocných stromech, zeleninových zahradách, na loukách, v polích a lesích. „Bez včel by nebylo opylení, žádných rostlin, žádných zvířat, žádných lidí“, vyjadřuje zcela prostě Einsteinův „včelí vzorec“.

takzvaný „včelí taneček“, jehož prostřednictvím předává ostatním při návratu do úlu přesnou polohu, vzdálenost a kvalitu zdroje potravy? „Včely jsou vysoce inteligentní bytosti. Jejich vynalézavost a smysl pro pořádek nelze napodobit ani u člověka“, nadšeně prohlašuje nejeden zapálený včelař. Pro něj nejsou včely žádné jednotlivé bytosti: „Včelí národ je jako jedna bytost s kolektivním vědomím“. Nejdůležitější součástí této jednoty je královna. Ta se nechá krmit hodnotnou mateří kašičkou a během 3–4 roků svého života snese až dva milióny vajíček; při slunovratu snáší až 2 000 vajíček denně. Dělnice mimo krmení královny také udržují úl v pořádku, sbírají nektar a krmí larvy i trubce – těch je v každém úlu jen několik set.

Za svůj krátký život vystřídá šest profesí

Trubci

Aby včely mohly spolehlivě provádět úlohu spočívající v zajištění existence všeho života, zorganizovaly se tak precizně a harmonicky, že bychom tuto dokonalost jen stěží mohli napodobit u člověka. Uchvacující na včelách je už jen jejich život, protože vše u nich funguje na sto procent. Když včela přijde na svět, již od prvního dne ví, jaký bude její úkol. Během svého krátkého života (30–70 dnů) včela nejen opyluje květy. Vystřídá celkem šest různých profesí. První čtyři dny po vylíhnutí čistí jako uklízečka plástvy – do znečištěných by totiž královna nesnesla žádné vajíčko. Od pátého do jedenáctého dne zastupuje funkci kojné a krmí larvy. Pak pracuje jako skladnice: urovnává nektar do buněk a ochlazuje včelí úl pomocí rychlých pohybů křídel. Čtrnáctý den je ze včely stavebnice a konstruuje šestistranné buňky pláství – jednu jako druhou. Osmnáctý den pak nastupuje včela do obrany a chrání úl před vetřelci jako je vosa, sršeň nebo motýl. Teprve osm dnů před koncem života je ze včely sběratelka. Létá od květiny ke květině a sklízí potravu pro úl: nektar, pyl a propolis.

Kolektivní vědomí Odkud včela ví, co má dělat? Kdo jí dává impuls, aby vyměnila svoje pracovní místo za další? Kdo ji naučil

28


Trubci hrají ve včelím národu tragickou roli. Neohrabané a o něco více ochlupené trubce trpí dělnice v úlu pouze proto, že jsou potenciálními partnery královny

A kdo vlastně reguluje poměr mezi královnou, dělnicemi a trubci? S velkou pravděpodobností je to jakési kolektivní vědomí, duše včelího národa. Tato duše reaguje i na přemnožení včelstva: královna dostane „dietu“, snáší méně vajíček, zhubne a může opět létat. V tomto momentu dochází k migraci části včelstva. Stará královna opouští s částí svého dvora úl a hledá nové sídlo, zatímco nová královna přebírá kladení vajíček a ze svého těla se uvolňovanou aromatickou látkou stará o harmonii v úlu. Je to jen pouhý instinkt, co řídí život včely? Mají včely vědomí? Přemýšlejí? Na tyto otázky se snaží odpovědět v současnosti výzkumníci všech zemí.

Nad pokusem zůstává rozum stát Biolog James L. Gould z univerzity v Princetonu zřídil pro své včely mobilní krmnou stanici a každý den ji přemístil o tu samou vzdálenost dále. Podle očekávání výzkumníka včely odlétaly pokaždé na nové místo. Co

Příroda

vinou tohoto červa usmrceno 10 % včelstva. Na začátku roku 2001, vinou teplé zimy, došlo k rozmnožení tohoto roztoče, což mělo za následek úhyn 40 % včelstev v sousedním Německu. Zatímco se Španělská vláda snažila finančně včelařům pomoci v boji s tímto roztočem, české ani německé politiky toto téma moc nezajímá.

Ubývá i včelařů

se však stalo potom, spadá do oblasti iracionálna: po několika dnech včely „věděly“, kde bude další den krmná stanice stát a ještě než výzkumník přemístil stanici na nové místo, včely se zde začaly slétávat. Pochopily včely princip pokusu? Jeho bezradnost ale ještě více vzrostla, když průběh toto experimentu drasticky ztížil. Nepřesunoval krmnou stanici o stejnou vzdálenost dále, ale pokaždé zvyšoval vzdálenost o 1,25 jednotky – tedy o jen stěží předvídatelný rozměr. Včely přesto také předem věděly, kde bude stanice stát, a očekávaly příděl potravy. Jako by jednaly podle vzorce: vezmi poslední známou délku, přičti 25 % a dostaneš jídlo. Jak může tento hmyz s miligramovým mozkem vykonávat takové téměř „nemožné“ kousky? Většina biologů jen kroutí hlavou. Včely jsou pravděpodobně schopny jednoduchého uvažování a disponují jistým typem vědomí. Mají ve svém mozku tak málo neuronů, že jsou schopny uchovávat jen minimum programů. Proto jsou mnohem více než větší zvířata odkázány na své vědomí, aby se mohly vůbec pohybovat. Vycházíme-li z toho, že je veškerý život na zemi obdařen jistou formou vědomí, potom se vědomí jedné včely ve spojení s ostatními znásobuje. Takto vzniká jakési „vyšší vědomí“, jež nemůžeme měřit počtem neuronů jednotlivé včely.

Pro ochranu včel se dělá pramálo Každý, kdo začne pronikat více do tajů a zákonů včelstva, je fascinovaný, pociťuje úžas, úctu a sympatie k těmto bytostem, na nichž závisí naše přežití. Již méně pochopitelné je, že pro zajištění jejich existence a ochrany toho bylo učiněno pramálo. Jak jinak než egoisticky člověk včely degradoval na producenty medu – nikoliv bez následků. Ambice včelařů vedené snahou po co největších výnosech medu měly za následek například v Brazílii takzvané „včelí zabijáky“. Včelaři motivovaní touhou po zisku v roce 1956 vytvořili novou rasu včel s obzvláště vysokými výnosy medu. Vedlejší efekt: vysoká produktivita měla za následek také agresivní chování. Napadení včel-zabijáků nepřežilo 600 lidí. Evropské včelařství obchází již 25 let strašák jménem „Varoáza“, která má na svědomí celá včelstva. Jeden výzkumník dopravil do Německa za účelem studia asijskou rasu včel a nevědomky zavlekl do Evropy druh asijského roztoče, smrtícího pro včely. Každý rok je tak

Bohužel neubývá včel, ale také včelařů. Velký včelařský „boom“ začátkem 60. let dnes vystřídal spíše nezájem. Jak se ale sami včelaři shodují, včelaření není žádnou nudou: včely skrývají tolik tajemství, tolik neobjasněných rysů chování! Včelař nemůže jednoduše jednat podle určitého schématu, ale musí vycítit a rozeznat potřeby včel. Když k úlu přichází nervózní, rozzlobený, roztěkaný, může si být jistý, že včely budou také neklidné a uštědří mu s velkou pravděpodobností žihadlo. Když ke včelám mluví, směje se, je klidný – i včely zůstávají v klidu a včelař může pracovat i bez rukavic. Proč jsou vlastně včely tak důležité pro opylování? Vždyť na zemi existují i další druhy hmyzu, namítne laik. Skutečnost je však taková, že 80 % rostlin rozmnožujících se opylením může opylovat zase jen včela. Například květy jabloní může opylovat i jiný hmyz, ale kvalita jablek, jejich chuť, trvanlivost a konzistence jsou díky včelám daleko lepší. Proč je tomu tak? To zůstává tajemstvím...

Proč vegani nejedí med a další včelí produkty? Takzvaná průmyslová produkce medu a chov včel fungují na principu zisku. Není výjimkou, že včelaři královnám přistřihují křídla, aby královna nemohla se svými včelami odletět příliš daleko a včelař mohl roj opět sesbírat. Samozřejmostí je také odebírání prakticky

všeho medu včelám. Proto se důslední vegani (lidé vyhýbající se konzumaci jakýchkoliv živočišných produktů) vyhýbají i konzumaci medu. Jedná se v principu o stejné dilema jako v průmyslu mléčném: mléko produkované krávou pro narozené tele slouží lidem, ne telatům – ta dostávají náhražku. Lidé tak med i mléko zvířatům kradou, neberou si jen to, co zvíře nespotřebuje. Včely obvykle snesou mnohem více medu, než samy potřebují. Když jim člověk vezme jednu nebo dvě plástve, včely to nijak nerozzlobí. Pro jednu sklenici medu totiž včela vyletí více než 40 000krát z úlu, navštíví 1,5 miliónu květů a obrazně tak obletí celý zemský rovník. Včely sbírají do pláství více medu, než samy potřebují. Co včely nespotřebují, může člověk využít pro svoji potřebu. Je však problém nalézt takový med a takového včelaře, který by svůj koníček provozoval s ohledem na potřeby včel.

O včelách heslovitě • Bez včel bychom na zahradě neměli ovoce, zemědělci by neměli dostatečnou úrodu, vyhynuly by spousty vzácných planě rostoucích rostlin, krajina by radikálně změnila svůj ráz. • Včelstvo se skládá z jedné matky, několika tisíců dělnic a několika desítek trubců. • Včely chováme v úlech. • Včelí královna se vyvine z dělničího vajíčka jako každá jiná včela, ale díky výjimečné stravě (mateří kašičce) a díky daleko většímu prostoru buňky, v které se vyvíjí, se u ní vyvinou takové orgány, které jsou potřeba pro její oplození, kladení vajíček a také například tvorbu zvláštního feromonu (mateří látky), který na ostatní včely v úle působí jako blahodárná droga. • Trubec nemá žihadlo, zato oči má přes celou hlavu. • Včely mají pět očí (dvě velká složená a tři malá) a šest nohou. Tělíčko se skládá z hlavy, hrudi a zadečku. • Včely dýchají tzv. vzdušnicemi, které mají v zadečku. Vlastně dýchají zadečkem. • Na třetím páru nohou mají včely dělnice tzv. košíček pro sběr pylu. • Včely se dorozumívají doteky tykadel, včelím tanečkem, pomocí vůně několika typů feromonů a také zvuky. Například matky při líhnutí „týtají“ a „kvákají“.


29

Příroda

kých, ultrafialových. Proto se také říká, že včely jsou takzvaně fototaktické, to znamená, že letí vždy za silnějším světlem.

Jak se včely orientují

• Včely při rojení většinou nejsou útočné a to ani v případě, že jste uprostřed rojení (ale raději to nezkoušejte). • Při rojení odlétá stará matka z úlu z částí včel – vytváří roj a tak přenechává právě narozené matce své původní obydlí. • Každá včela má v úle svou úlohu, vykonává po určitou dobu jednu a tutéž činnost. Buď uklízí, nebo krmí, nosí vodu, pyl, med či propolis, brání česno nebo staví plásty z šupinek vosku, který jí vypadávají z tělíčka (respektive z voskotvorných žláz). • Včely k vidění potřebují přímé sluneční světlo. Za sklem, kde se sluneční paprsky lámou, je včela v podstatě slepá, přesněji řečeno dezorientovaná. • Včelí královna (matka) se páří jednou za život a to hned s několika trubci. Poté klade 2–3 roky. • Trubec se páří také jednou za život avšak poté umírá. • V zimě není v úle žádný trubec. Včely je v srpnu doslova vyženou z baráku. • V létě žije včela kolem jednoho a půl měsíce. V zimě až kolem šesti měsíců. • Včely jsou na podzim včelaři krmeny cukerným roztokem, který jim dává větší šanci na přežití celé zimy.

V úlu stále vládnou přírodní materiály Včelaři sice okusili v osmdesátých letech 20. století pokusy o začlenění novodobých materiálů do včelařství, ale polystyrenové úly, plastové mezistěny a podobně odešly tak rychle, jak rychle se objevily na trhu. Včelařina tak zůstává krásným oborem (pro mnohé koníčkem), kde spolu s ocelí a jinými kovy vítězí přírodní materiály jako je dřevo či včelí vosk, který se jako produkt včel do včelstev zase navrací. Soudobý úl je v podstatě speciálně upravená dřevěná bedna, čtvercového nebo obdélníkového půdorysu, se speciálně upraveným dnem a s několika takzvanými nástavky. Odmyslíte-li si totiž ono zmíněné dno, pak zbytek bedny tvoří onen nástavek. A tak je úl vlastně

30


tvořen jedním dnem a několika nástavky a říká se mu „nástavkový“. V určitých ročních obdobích, podle toho jak jsou včelstva silná, včelaři úly podle potřeby rozšiřují o další nástavky. V létě pak může být úl tvořen i osmi nástavky a dosahovat výšky třeba 2 metry.

Jak včely vidí Vidění včel je schopnost ne zcela probádaná, ale alespoň nějaké informace máme, byť exaktně dokázané. Včela má očí celkem pět. První dvě jsou takzvané složené oči a další tři očka jsou jednoduchá, vložená mezi ta složená. Všechna se samozřejmě nalézají na hlavě. Místo řas mají včelky mezi očky složených očí velmi jemné chloupky (mají vlastně chlupaté oči). Vidí přitom barevně jako člověk, avšak společnou mají pouze šíři spektra barevného vidění. U člověka je toto spektrum v oblasti dlouhých vln, kdežto u včel v oblasti vln krát-

Orientace včely je závislá na slunci. Včela dokáže registrovat úhel dopadu polarizovaných rovnoběžných paprsků na své složené oči. Chce-li tedy letět rovně, letí stále tak, aby na její složené oči dopadající paprsky byly pořád pod stejným úhlem. Včela dokonce dokáže odečítat časový posun. Má takzvanou topografickou paměť. Když ji zavřete v jeden večer do tmavé bedny, dáte ji do sklepa a vypustíte ji třetí den ráno, sebere se, na vstupu svého „mikroprocesoru“ si vloží čas, který strávila v bedně, na výstupu jí vypadne úhel pod jakým mají paprsky na její oko dopadat, vyletí do vzduchu, natočí se tak, aby sluneční paprsky dopadaly na její oči tak, jak dopadat mají a letí, až narazí na svůj úl. A to doslova.

Opylování aneb snoubení rostlin

Včelařské časné léto je obdobím rojení a prvních medobraní. Včely jsou v plné síle a mimo sběru pylu se ze všech sil věnují přinášení nektaru z právě kvetoucích rostlin. Ten květinám slouží v podstatě jako lákadlo pro opylovače všeho druhu, z nichž jsou včely těmi nejpočetnějšími, nejuniversálnějšími, nejpřizpůsobivějšími a tím pádem i nejužitečnějšími. Mezi jejich „kolegy“ a „kolegyně“ patří čmeláci, motýli, různé druhy blanokřídlého hmyzu, ale i kolibříci a další opylovači. Opylování je ve své podstatě oplozování rostlin, nezbytné pro jejich rozmnožování a tudíž přežití. U hospodářských plodin či u ovocných stromů jsou produkty rozmnožování užitečné pro obživu člověka a zvířat (jablka, hrušky, bobule, zrna). Dobrá produktivita a kvalita plodů je u většiny hmyzosnubných rostlin (tedy těch, které se nedokáží opýlit třeba větrem) závislá zejména na včelách, protože konstrukce jejich těla je pro vniknutí do květu a jeho opylení jedinečná. Pro srovnání – takový čmelák se všude nevejde, anebo je pro květ až příliš těžký. Také technika včely při opylování je jedinečná. Například jeden druh včely (jde o druh včely samotářské s názvem čalounice mateřídoušková) je jedinečný pro dobré opylení vojtěšky. V Čechách převažující druh včely, apis mellifera carnika (včela medonosná, kraňská), dokáže vojtěšku (což je zemědělská plodina) opylit pouze z 1–2 %. Jde sice o silně nektarodárnou rostlinu, avšak naše kraňky s ní mají veliký problém. Systém blizny a pestíku této rostliny je totiž utvořen do takového „vystřelovacího“ mechanismu, který, jakmile se včela do květu snaží dostat, se uvolní a včela od něj dostane prudkou ránu do podbradku o síle 10 krát větší než je její váha. Čalounice mateřídoušková si však na tento systém vypracovala výbornou techniku, díky kterému se jí daří květ otevřít a vojtěšku opýlit. (mi)

Příroda

Med – tekuté zlato mateří k ašičk a

Medem sladili lidé již v době kamenné. Jeho původ však byl dlouho zahalen rouškou tajemství. Staré mýty dokonce tvrdily, že pochází přímo z nebe. Jako posvátný pokrm se stal součástí mnoha rituálů a náboženských obřadů. Med je nejstarší sladidlo, které lidstvu již po staletí dává sama příroda. Desítky tisíc let byl med takřka jediným dostupným zdrojem cukru a byl člověku univerzálním sladidlem.

Pastový med – je přírodní, zpravidla květový, případně smíšený med, speciálně upravený do pastové konzistence řízenou krystalizací. Je zpracován pouze mechanicky, bez jakýchkoliv přísad. Proto si uchovává všechny cenné látky a v průběhu času se již nemění – dále nekrystalizuje. Má světle bělavou až nažloutlou barvu a výbornou, lahodnou chuť. Snadno se roztírá, ale neteče – proto je vhodný zvláště pro děti.

Med jako lék

Jak skladovat med?

Včelí med je díky svému složení výborným podpůrným prostředkem při léčbě nejrůznějších neduhů. Mimo jiné totiž obsahuje v téměř ideální formě železo podporující krvetvorbu. Obsahuje také téměř všechny stopové minerály, až na selen. Celá řada lidí kupuje drahé přípravky (zpravidla ve formě nejrůznějších tablet) obsahující minerály, aniž tuší, že je může mít mnohem levněji ve včelím medu. Med se také výborně hodí při léčbě drobných popálenin. Posiluje imunitní systém a při fyzické i psychické únavě je zdrojem okamžité energie. Lžička medu večer výborně zabírá na nespavost, nervozitu či neklidný spánek.

Vysoký obsah cukrů sice působí do značné míry samokonzervačně, přesto je však nutné při skladování dodržovat určitá pravidla. Med skladujeme při teplotě do 15 °C v suchých místnostech a chráníme jej před přímým slunečním světlem. K uskladnění je nejvhodnější použít nádoby ze skla, kameniny, hliníku, smaltovaného nebo pocínovaného plechu. Ve vhodných podmínkách si med udrží plně kvalitu 2 roky.

Druhy medu Květový med – pochází z květů převážně léčivých rostlin. Je snadno stravitelný díky obsahu jednoduchých cukrů, glukózy a fruktózy. Je obohacen o významné přírodní látky s povzbuzujícími účinky – rostlinné hormony, éterické oleje, aromatické látky apod. Květový med je velice ceněn v lidovém léčitelství. Medovicové (lesní) medy – jsou zpravidla tmavší, což způsobují rostlinná barviva, obsažená v míze dřevin. Obsahující více fruktózy a dextrinů, hlavně větší množství minerálních látek a stopových prvků, prospívajících lidskému organismu. Mají charakteristickou, velmi lahodnou vůni a chuť. Smíšený med – je směsí určitého podílu medů nektarových – květových a medů medovicových – lesních. Proto obsahuje přírodní látky jak z nektaru léčivých rostlin, tak i cenné minerální látky a stopové prvky z lesních medů. Smíšený med má výhody květového i medovicového medu. Je velice hodnotný, u nás značně rozšířený i oblíbený.

Proč některé medy krystalizují? Krystalizace květových medů je způsobena většinou vyšším obsahem glukózy, která má specifickou vlastnost vytvářet krystaly. Lesní medy obsahují vyšší obsah fruktózy a dextrinů, a proto tolik nekrystalizují a zůstávají delší dobu v tekutém stavu. Zkrystalizovaný med si uchovává všechny cenné látky a vlastnosti. Je možné jej rozehřát ve vodní lázni, teplé maximálně do 45°C. Tím medu vrátíme jeho tekutou podobu. Pozor na přehřátí medu nad 50–60 °C, kterým by se zničily některé hodnotné látky. V žádném případě není krystalizace na závadu! Naopak, zkrystalizovaný med je známkou pravosti. Pouze med, který byl „přehřán“ na vyšší teplotu než 50 °C, je stále tekutý. Jedinou výjimkou potvrzující pravidlo je akátový med, který nekrystalizuje.

Včelí med, propolis a hlavně mateří kašička jsou od pradávna lékárnou přírody. Mateří kašičkou nazýváme výměšek žláz mladých včel, kojiček, jimiž včelky krmí první 3 dny plody dělnic a trubců, a po dobu celého larválního stádia vývoje plod budoucí matky. Je vkládána i do mateří buňky před jejím zavíčkováním. Po celý život královny matky tvoří mateří kašička její výhradní potravu. Svým složením je mateří kašička úžasným darem, který se nepodařilo vyrobit v žádné laboratoři světa. Její složení má tu schopnost, že se díky ní vyvine královna – matka, která nejen že je mnohem větší než včela, ale dokáže žít několikanásobně déle než včelí dělnice. Přitom naklade desetitisíce vajíček, které jsou zárukou života dalších generací včel. Mateří kašička je tekutina bílé až nažloutlé barvy, želatinové konzistence a typické slabě kořeněné vůně. Má mírně kyselou chuť. Kromě více než poloviny vody obsahuje mnoho důležitých látek – cukrů, tuků, bílkovin, aminokyselin, většinu vitamínů, a podobně. Těmi hlavními složkami jsou především vitamíny A, B1 až B6, B12, C, H, E, niacin, enzymy, 18 různých aminokyselin, kyselina pantothenová, minerální látky jako například vápník, draslík, železo, kobalt, zinek, stopové prvky a mnoho dalších. Při dlouhodobém užívání má mateří kašička blahodárný vliv na imunitní systém a vyvolává pocit spokojenosti a chuť k životu. Nadějných výsledků bylo při užívání mateří kašičky dosaženo v léčbě bronchitidy, černého kašle a astmatu. V kosmetice se také využívá k regeneraci pokožky a k odstranění vrásek. Zabraňuje rovněž vzniku osteoporózy – odvápnění kostí. Kašička posiluje celkový imunitní systém organismu. Nejčastěji se podává jako pilulka ve velikosti hrášku nebo vmíchaná do medu. Používá se také v kosmetických přípravcích, protože zpomaluje proces stárnutí. (red)

Složení medu Fruktóza 30–38%, glukóza 26–33%, sacharóza 1–10%, vyšší cukry 1–10%, voda 17–20%, vitamíny a minerály + ostatní látky (kyseliny, aroma). Pro porovnání: Co obsahuje řepný cukr? Sacharóza 98%, voda 0,5%, nestravitelné látky 1,5–2%.


31

PŘÍRODA

PŘÍRODA

Blahodárné účinky

propolisu Propolis, neboli včelí tmel, je látka pryskyřičné povahy, kterou včely sbírají z různých rostlinných zdrojů a používají ji v úle k desinfekčním účelům, dále k vystýlání a vyztužení buněk v plástech, ke tmelení trhlin a nežádoucích otvorů. Včely sbírají propolis nejčastěji na rašících pupenech některých stromů a povlacích mladých výhonků rostlin. Propolis je pryskyřičná hmota žlutohnědé, červenohnědé nebo zelenohnědé barvy. Kromě rostlinných pryskyřic obsahuje vosk, balzámy a éterické oleje, pyl a různé přimíšeniny. Má aromatickou pryskyřičnou vůni, která vytváří charakteristickou atmosféru v úle. Při teplotě 35 °C má polotuhou konzistenci, je lepkavý. Při nízkých teplotách je tvrdý a křehký, při vyšších naopak řídne. Ničí celou řadu bakterií a brání rozvoji škodlivých mikroorganismů. Těchto vlastností propolisu využívají včely k vytváření antibakteriálního prostředí v úlu odpařováním propolisu, kterým potírají stěny úlu a rámky plástů. Propolisový povlak zakonzervuje například myš, která vnikne do úlu, a to tak, že ani po delší době nepodlehne její tělo hnilobě (včely totiž nemají jak tohoto vetřelce z úlu odstranit). Propolis má vliv i na pylová zrna, zamezuje totiž klíčení semen. Propolis je velmi vzácný, průměrný včelí roj vytvoří za rok jen asi 300 gramů propolisu. Dosud v něm bylo zjištěno asi 68 léčivých látek. Některé bakterie hynou v propolisu během minut, ty odolnější umírají do 20 hodin. Má i anestetické účinky. Působí podobně jako Penicilin. Je i dobrý biostimulátor – podněcuje aktivitu a obranné činitele organismu. Použití Propolisu je velmi pestré. Pomáhá například léčit záněty v ústní dutině, lupenku, akné, záněty ledvin a mnohá povrchová poranění. Užívá se také při revmatických bolestech a bolestech zubů, při vředech, otlačeninách a spáleninách. Propolis ničí viry chřipky a angíny, a léčí kožní onemocnění, i omrzliny a některé ekzémy. Hubí také některé kožní plísně, třeba plísně na nohou. Z chemických látek byla v propolisu zjištěna přítomnost železa, mědi, vápníku, hořčíku, zinku, chromu, manganu, křemíku, stroncia a mnoha dalších prvků. (red)

Síto na sběr propolisu

32


Foto archiv

Včelí chleba – pyl

Pyl jsou samčí pohlavní buňky rostlin. Každá rostlina má svůj specifický tvar, velikost a barvu pylových zrn. Včely sbírají pyl pomocí chloupků na povrchu těla, nožkami je za letu pomocí kartáčků na předním páru noh stírají, zvlhčují slinnými žlázami nebo donášeným nektarem a spojují do tvaru malého polštářku, ukládají do košíčku na posledním páru noh a donášejí do úlu. Dále se o něj postarají úlové včely. Ukládají jej do buněk, stlačují hlavičkou, aby vytlačily vzduch a když jsou buňky zaplněny asi ze dvou třetin, pokryjí je medem. V uloženém pylu vzniká z cukru za přítomnosti bakterií mléčného kvašení kyselina mléčná, která pyl konzervuje. V tomto stavu si pyl dlouho udrží výživnou hodnotu a je pro včely dobře stravitelný. Je zdrojem bílkovin pro tvorbu tělesných buněk a látkovou výměnu, pro činnost voskotvorných žláz a umožňuje tvorbu krmné kašičky pro plod a matku. Pro včely je „včelím chlebem“.

Včelí pyl obsahuje širokou paletu potřebných živin. Je to například vitamin C, vitamíny skupiny B a všechny vitamíny rozpustné v tucích (vitamín D, E, K a A). Včelí pyl je bohatým zdrojem minerálních prvků (zejména vápníku a fosforu), bílkovin, cukrů a mastných kyselin. Podle tvaru pylových zrn pod drobnohledem a podle barvy pylových polštářků lze určit, z jakých rostlin byl pyl sbírán. Pyl mají také jehličnaté stromy, ale ten není pro včely dobře stravitelný a není pro ně atraktivní. Největšími dárci pylu pro včely jsou kvetoucí listnaté stromy, ovocné stromy, keře drobného ovoce a kulturní rostliny, jako jetel, svazenka, okurka. Včelí pyl je důležitým pomocníkem při léčbě nejrůznějších alergií. Snižuje přecitlivělost na vdechovaný pyl i jiné dráždivé vlivy. Díky desinfekčním účinkům pomáhá tělu bojovat s četnými infekcemi. Potlačuje růst a množení bakterií. Mimo to podporuje obranyschopnost našeho organismu. Používá se k léčbě zvýšeného krevního tlaku, jako doplněk léčby chudokrevnosti, zánětů močových cest, při zažívacích obtížích, při nemocech jater a slinivky břišní a ke snížení hladiny krevního cholesterolu. V boji proti alergiím by měli lidé užívat pyl ještě v období před obvyklým výskytem alergie. Doporučuje se předstih jednoho až tří měsíců. (red)

VČELÍ JED Včelí jed je bezbarvá kapalina, která je sekretem jedové žlázy včely dělnice. Včela jej používá pudově k obraně včelího společenství v případě ohrožení. Jed se dostává do organismu nepřítele při bodnutí žihadlem, což je tenký ostrý hrot s vratizoubky a žihadlovým aparátem. Zoubky zamezují vytažení žihadla, celý žihadlový aparát si proto včela po bodnutí vytrhne a po chvíli uhyne. Jakmile včela píchne osobě žihadlo, reaguje tělo na jed tvorbou protialergické látky. Pokud se vyvine v organismu málo této protilátky, anebo žádná, může alergická reakce způsobit velmi nepříjemné potíže, výjimečně i smrt. Včelí jed obsahuje mnoho bílkovinných látek rozpustných ve vodě. Obsahuje histamin, dopamin a noradrenalin, z bílkovinných látek především melitin a apamin, které se skládají z více druhů aminokyselin. Včelí jed ale také léčí, blahodárně působí například při revmatickém onemocnění kloubů a svalstva. Užívá se pro utlumení nebo odstranění bolesti, i k léčení dny.

Včelí jed také snižuje krevní tlak a způsobuje místní znecitlivění. Vědci rovněž dokázali, že chrání proti škodlivému záření. Buňky, které byly ozářeny silou 70 rentgenů a které by normálně odumřely, po aplikaci včelího jedu v odpovídajícím váhovém množství k buněčné tkáni, přežily bez vážnějších poruch. (red)

PŘÍRODA

PŘÍRODA

Jaké stromy se stávaly

Evropská unie

posvátnými? Lidé ve své víře – tedy i v tom „lepším já“ – nepřestávají mít na zřeteli svůj užitek. Dnes – a stejně i v dávnověku. Proto mohl být vyvoleným posvátným stromem ten, který byl lidem nejužitečnější a byl zárukou přežití. Tedy i strom, jakých rostlo všude okolo mnoho – například v severských zemích to byl dub, protože žaludy tam bývaly součástí potravy a zachraňovaly v nouzi od smrti hladem. Posvátným se mohl stát i strom, který rostl nad prameny a studnami – tedy životně důležitými zdroji vody. Anebo naprostý protiklad – ne běžně rostoucí stromy, ale strom v oblasti vzácný, vyrůstající na skrytých místech, jehož plody, listy nebo pryskyřice měly nějaký mimořádný účinek, hlavně léčivý. Dávní lidé považovali za stromy posvátné i ty, které svým vzrůstem, vzhledem nebo vůní dokázaly na lidi působit a podněcovaly jejich fantazii. Stín pod propletenými korunami působil tajemně, pokroucený a narušený kmen vyvolával představu jakési bytosti. Většinou to bývaly i stromy hodně staré.

Pohanští předkové a víra ve stromy Do posvátného háje vstupovali jen „povolaní“ a stromy v něm byly nedotknutelné. Padlé stromy zůstávaly ležet, ani větev nesměl nikdo odlomit, lovci tam měli zakázáno zvednout zbraň. Kosmas ve své kronice z konce 12. století píše o tom, že ještě na počátku 11. století takové háje a stromy v Čechách existovaly – tedy po víc jak stu letech od přijetí křesťanství – a že kníže Břetislav je přikázal kácet a spálit.

Bozi i bůžkové Staří Slované žili svůj nelehký život uprostřed lesů, které byly plné skrytých tajemství a také mnoha nepřátel. Proto chtěli věřit, že jim budou v boji s nimi nápomocni nejen mocní bohové, ale i bůžkové nižšího řádu – přírodní duchové. V tom, jak si naši předkové zabydleli lesy, rybníky i louky nejrůznějšími skřítky, vílami, hejkaly a jinými neskutečnými bytostmi, se projevuje jejich vztah k přírodě a současně i fantazie a touha po vysvětlení světa, který je obklopoval. Některé z těch bytostí byly člověku nakloněné, jiné ho odmítaly – a lidé věřili, že se s nimi prostřednictvím obřadů a kouzel (magie) mohou domlouvat. Proto pro ně nebyla pole jen mrtvou hlínou, ale půdou-živitelkou. Stejně uctivý měli vztah k vzdálenému Slunci, k nebi, k Měsíci.

Životní síla stromů Obdiv k životaschopnosti stromů dokazují naše dochované zvyky a lidové obyčeje. Zvlášť zajímavé

jsou ty, které naši předkové spojovali s vítáním jara a s oslavou Velikonoc. Část mohla zastupovat celek – tedy i větev mohla znamenat jakoby strom. A tak čerstvě uřezané proutky jívy spletené do pomlázky byly původně magickým nástrojem a vyšlehání takovou pomlázkou magickým úkonem, při němž se muži snažili přenést na dívky a ženy životní sílu stromu (břízy, lísky, jalovce, jívy). Podobně kouzelnou moc měl mít například uříznutý čerstvý prut, kterým pastevci při prvním jarním vyhnání na pastvu pošlehávali svěřená zvířata, aby dobře prospívala. Někteří etnografové tuto odříznutou zelenou ratolest, která měla přinést plodnost, požehnání, zdraví, sílu, symbolicky nazývali „prutem života.“ Tak je možné nazvat i proutek v rukách proutkaře, který pomáhá hledat prameny vody, tak nezbytné pro život. Obdiv k vegetativní síle stromů můžeme vypozorovat u tak zvané „májky“. Čerstvý zelený stromek přinesený z lesa a postavený v noci na 1. máje ( odtud i název) před okno milé, byl přiznáním lásky a současně popřání vyvolené dívce stejnou životní sílu jako má mladý strom. Obdobně i vysoký zelený strom postavený na návsi za noci svatojánské, v jejíž kouzelnou moc věřili, a spojený s dalšími zvyklostmi a obřady znamenal magický úkon, který měl zajistit novou životní sílu celé pospolitosti. Přání životní síly, zdraví – přeneseně zdaru, štěstí a požehnání měl znamenat i zelený stromek zdobící vůz, na kterém převáželi nevěstě do nového domova výbavu, stejně tak se bez zelené větvičky, nejčastěji z myrty, která zdobila obleky svatebčanů a byla vpletená do nevěstiny kytice a věnečku, nemohla obejít žádná svatba.

nechce kožešiny ze psů a koček Evropská komise navrhla zákaz obchodování s kožešinami ze psů a koček. I když se kočky a psi k tomuto účelu v zemích EU nechovají, dostávají se jejich kožešiny na evropský trh z dalších zemí, především z Číny, a jsou používány jako padělek jiných kožešin nejen v oděvnictví, ale i v hračkářském průmyslu. Zatím 15 zemí EU (Česká republika a Slovensko mezi nimi nejsou) zavedlo nějaké zákazy týkající se kožichů ze psů a koček. Evropská komise chce nynějším zákazem sjednotit pravidla pro všech 25 států unie. „Poselství, které jsme dostali od spotřebitelů, je zcela jasné,“ řekl komisař pro zdraví a ochranu spotřebitele Markos Kyprianu. „Dnešní návrh má zajistit, aby se nestalo, že si spotřebitelé nevědomky a nechtěně koupí výrobek, obsahující psí nebo kočičí kožešinu,“ dodal. Komise konstatuje, že psi a kočky se nechovají v zemích EU na kožešinu. Proto navrhuje jen úplný zákaz dovozu těchto kožišin do EU i obchod s nimi mezi jednotlivými zeměmi unie. Podle návrhu není možné přesně stanovit rozsah, v jakém jsou tyto kožešiny na výrobcích prodávaných v EU používány, protože jde vždy o padělky jiných kožešin. Často jsou také užívány v malém množství. Komise ale cituje studie několika nevládních organizací a nizozemského ministerstva zemědělství, podle nichž byly kožešiny z těchto domácích zvířat zjištěny nejen na oděvech, ale i na módních doplňcích a hračkách.

Evropský parlament schválil již v roce 2003 deklaraci, požadující zákaz obchodu s těmito kožešinami. Stejně tak členské státy po řadě peticí vyzvaly komisi, aby připravila návrh takového zákazu. (red)

MARIE HRUŠKOVÁ, Kult stromů v zemích Koruny české, vydal Abonent ND, 2005. Redakčně kráceno.


33

Cestování Když jsem před letošní cestou do Turecka vymýšlel konkrétní místa, která bych chtěl navštívit, vzpomněl jsem si na dějepis ze základní školy. Turecko – země snad nejrozmanitější historie, sídlo mnoha rozvinutých kultur, země, kde pramení biblické toky Eufrat a Tigris, dvě řeky, na nichž vznikala nejstarší civilizace. Napadlo mě podívat se do mapy, kde vlastně pramení. A nebylo to tak jednoduché…

Cesta k němu není krátká. Od západních hranic z Bulharskem je to na jihovýchodní okraj Pontských hor vzdušnou čarou okolo 1300 kilometrů, z Prahy okolo dvou a půl tisíce. Pozemskými cestami pak skoro dvakrát tolik. Ta naše vedla podél vod černomořských a z Istanbulu nám zabrala 17 dní. Po cestě může oko poutníkovo spatřit stará osmanská města s hrázděnými patrovými domy, řecké kláštery posazené vysoko na útesech, byzantské baziliky vymalované biblickými freskami, ruiny starých nádherně reliéfně zdobených arménských a gruzínských kostelů, kamenné římské

Zvolna jsme došli na konec města, kde stál u hloučku domorodců posedávajících na židličkách a na chodníku poloprázdný dolmouš (místní nejběžnější dopravní prostředek – dodávka upravené pro přepravu lidí) s nápisem „Erzurum“. Domorodci se nás okamžitě ujali a po čtvrthodině vysvětlování nad mapou pochopili, kde chceme vysednout. Asi jsme byli tím pravým impulsem, protože po chvíli dopili čaj, srdečně se navzájem rozloučili, zaplnili kabinu a vyrazili. Krajina se ani za Oltem moc nezměnila, spíš byla ještě jednobarevnější a chuději tvarovaná. Přejeli jsme sedlo Kirecli Gecidi (2400 metrů), které se

JAK JS E M PI L V ODU

EUFRATU Tigris je dlouhý přibližně 1800 kilometrů a pramení jižně od městečka Elazig ve východním Turecku. Eufrat urazí až ke svému soutoku s Tigridem 2760 kilometrů, do Perského zálivu pak pokračují vody řek společně pod novým názvem – Šatt-al-arab. Eufrat ale podle encyklopedií vzniká soutokem dvou řek – Karasu a Muratu. Jeho turecké jméno – Firat Nehri – ovšem nese řeka ještě vysoko nad tímto soutokem proti proudu západního toku – Karasu. A tak jsem nehledal pochyby, ale pramen Eufratu – Karasu pár desítek kilometrů severovýchodně nad prastarým anatolským městem Erzurum. A to, že řeka podle mapy pramení v malém bezejmenném jezeře v sopečném kráteru, mou zvědavost jen zvýšilo. Při podrobnějším hledání jsem zjistil i to, že s prameny Eufratu a Tigridu je navíc pevně spjat i jeden Čech – rokycanský rodák Josef Wünsch, který v letech 1882 a 1883 poprvé zmapoval oblast mezi západním a východním Eufratem a jako první nalezl i oba prameny Tigridu. A tak bylo rozhodnuto – vyrazím za pramenem Eufratu.

Jezero pod prameny Eufratu

34


klenuté mosty, zříceniny strážních hradů na strmých skalách nad údolími. To vše starší, než si mysl středoevropana dokáže představit. Západní černomořské pobřeží tvoří zátoky lemované útesy padajícími až do mořských vod, některé zabydlené malými rybářskými vesničkami, jiné opuštěné a tiché. Východní pobřeží je rovné, turistické a zabydlené. Od mořských břehů se zvedá pohoří až ke strmým skalnatým hřbetům v téměř čtyřtisícové výši. Jeho severní svahy jsou bujně zelené, po celý rok svlažované lijáky od mořských mraků. Zubaté hřebeny se vynořují z mlh jen na pár dnů v roce. Pod nimi tráva s lišejníky a přízemními pěnišníky, níže vlhké smrko-jedlové lesy, ještě pod nimi v údolích řek svěží čajové plantáže, takhle nějak si představuji obrázek Číny. Chybí k němu jen borovice, která pro změnu vládne lesům v západní části pobřeží. Na rozdíl od severních svahů pobřežních hor je jejich jižní úpatí suché a vyprahlé, stejně jako většina vnitrozemí. Přes vysoké hřebeny se do vnitrozemí dostane jen málo mraků. Je to kraj hlubokých údolí, suché trávy a barevných skal.

Prameny rajské řeky

Foto autor

jmenuje Yayla Gecidi a leží v 2300 metrech (v Turecku nic zvláštního). Na křižovatce u soutoku dvou říček nás sice chtěl řidič, který zjevně z naší mapy nepochopil nic, vysadit, ale přesvědčili jsme ho, že ještě ne. Trochu ho chápu. Proč by sakra měli chtít cizinci, ti podivní tvorové jezdící jen mezi hotelem a ruinami kostelů, chtít vysadit v nějakém sedle, co ani nemá jméno a nic tam není? A bůh ví, jestli vůbec existuje, když není ani na té jejich podivné mapě… V hlavě jsme mu nakonec udělali ještě větší guláš, když jsme si řekli o zastavení dobré čtyři kilometry před sedlem, což jsme ovšem zjistili až, když byl dávno pryč.

Foto autor

Cestování

Po čtyřech kilometrech prašnou cestou jsme dorazili do podivné vísky. Všechny domy tu mají vysoké plechové střechy nacpané senem, které ovšem vyplňuje všechen prostor nejen pod nimi, ale i na nich a okolo nich. Druhá a poslední věc, která tu je, je hnůj úplně všude. Vlastně předposlední. Ještě kravská lejna, někde jen tak na hromadách, jinde tvarovaná do briket. Není divu – dřevo je v okolí opravdovou vzácnost, stromy rostou jen místy v úzkém pruhu okolo vodních toků a umělých kanálů, které tu před staletími vybudovali obyvatelé kdo ví které kultury. Muže nikde nevidíme a ženy si před námi bázlivě zakrývají tvář a schovávají se v hliněných domech. Jejich zvědavé pohledy ale cítíme v zádech. Procházíme mezi posledními domky za humna a zalézáme do stínu vrb k potůčku uvařit si čaj a užít si klidu a stínu. Ten klid nám ale není přán. Za pár minut přichází pastevec asi v mém věku, sedá si vedle nás a jak je milým zvykem zdejších lidí, jen tiše spokojeně sedí a pozoruje, jak čeští turisti svačí a jak vaří turecký čaj. Rozešli jsme se k oboustranné spokojenosti. Další domorodec přišel na řadu o hodinu a pár stovek výškových metrů později. Tady v mokřině definitivně začíná poslední potok tekoucí do Černého moře, před námi je hřeben a za ním údolí k jihu – směr daleký Indický oceán. A přesně na dělícím hřebeni se pase stádo krav a s ním bača, který sice netuší, na jak významném místě stojí, ale za to se k nám hned vydává, je milý a usměvavý. Z náprsní kapsy saka vytahuje obligátní čajovou skleničku na náš ještě teplý čaj a na oplátku se s námi dělí o domácí kurdské placky a sýr. Rád by s námi poseděl, ale my mu po chvíli třeseme pravicí a spěcháme za naším jezerem. Světlo bude ještě dvě a půl hodiny. Říkal to bača. Podle slunce. Pod námi se otevírá další údolíčko, ale my se otáčíme a pozorujeme celý vzdálený hřeben Kackaru za tmavohnědou měsíční krajinou kopců bez života. V travnaté stráni pod námi jsou až teď z ptačí perspektivy vidět zmizelé pradávné polní meze lidí, kteří tu žili, když tu ještě krajina vypadala jinak. Dnes se na chudé suché trávě vysoko v kopcích jen stěží uživí skromné krávy. Přicházíme na dávnou sotva patrnou cestu odnikud nikam lemovanou řadami kamenů. Nikde jinde v Turecku jsem podobnou neviděl, tady se vine k poslednímu hřebeni na okraj sopečného kráteru. A pak se pod námi konečně zaleskla temná tichá hladina velkého jezera vyplňující jeho dno. Jsme u cíle. Nebo ne? Obcházím okolo severního břehu a narážím na malý potůček, který spadá po stěně kráteru sopečnou sutí a pískem do jezera. Běžím hnědočervenými travami proti jeho toku se zapadajícím sluncem v zádech, přímo přede mnou se zvedá impozantní rudá skalní stěna bezejmenné třítisícovky. Poslední úsek pod její úpatí se potok líně vine širokým mokřadním údolím, tolik nepatřičným v okolní poušti. Stíhám to přesně – poslední sluneční paprsky se právě šplhají od vodní hladiny travnatým svahem ke skalnatému vrcholku nade mnou. Někdo tu někdy položil placatý kámen nad jedním z mnoha pramínků vyvěrajících z pod travnaté stráně. Tak tohle je můj pramen Eufra-

Vzdálené hřebeny Pontských hor

Foto autor

Pámátky dávné gruzínské historie

Foto autor

tu. Ochutnávám posvátnou vodu a pak už beze spěchu scházím suchými travami, přede mnou se nad vodami jezera v dálce pod červeným nebem rýsuje skoro čtyřtisícová zubatá klikatice nejvyšších partií hřebene Pontských hor. Ještě večerní koupel v jezeře, aby byl očistný rituál dokonán. Jako Hinduista v Indu a Ganze, měl by se pravověrný Křesťan koupat v Eufratu a Tigridu.

Ráno při obcházení jezera zjišťujeme nemilou věc – jezero má sice nesporný přítok, bohužel ale nemá odtok. Patří tedy opravdu do povodí Eufratu? Kdo ví, jak to s mým jezerem je. Vždyť i Josef Wünsch, když se dostal k bájnému jezeru, nazývanému Golçük a rozřešil jeho záhadu zjistil, že přirozený podzemní výtok jezera patří k povodí Eufratu, zatímco umělý


35

Cestování

Údolí Eufratu pod Erzurumem

Foto autor

ské výšce 2000 metrů starověké Erzurum, nejvýše položené město Turecka. Neměli jsme v úmyslu hned se s Eufratem rozloučit. Na svém horním toku protéká na rozhraní Taurusu a Pontských hor nádhernou krajinou a na 400 kilometrech ho tu doprovází železniční trať. A železnice je v Turecku po autostopu bezkonkurenčně nejlevnější dopravní prostředek. Jeho úskalí nám bylo ale dáno poznat hned v zápětí. První vlak směrem západním jede ve 12:00, druhý ve 13:30. Žádný třetí není, takže je nám dopřán skoro celý den na poznávání erzurumských pamětihodností… Široké zelené údolí na planině pod Erzurumem se už po pár desítkách kilometrů sevřelo, horské hřebeny přišly až k vodám eufratským a zeleň se udržela jen na březích řeky nebo v zářezech bočních údolí. Jak hřebeny rostly, přibývalo tunelů a mostů a i hnědozelený Eufrat přibýval na šířce. Není barvy, kterou by neměla suchá krajina nad Eufratem a není tvaru, do kterého by nezvětraly její skály. Nejkrásnější a nejsevřenější partie údolí začaly za Erzincanem. Tady už skalní hřebeny spadají přímo do vod řeky a trať nemá jinou cestu než vést tunely a mosty. Za dlouhých 7 hodin, kdy jsme provázeli naši řeku, jsme spatřili kočovné pastevce včel, nomádská tábořiště s obřími stády, vesničky splácané z hliněných cihel i obří hromady hovězích exkrementů. Potkali jsme hliněné milíře, babky zabalené v jutových pytlích barvy okolní krajiny, arménské i seldžucké hrobky i turecké půlměsíce vyrovnané na stráních kopců. Za Adatepe nás Eufrat opustil už jako dospělý – se svým pravým tureckým jménem zmizel pod mostem a my mu jen popřáli do soumraku šťastnou cestu za vzdáleným oceánem…

Jiří Antl

Typický obrázek turecké ulice

povrchový kanál z něj teče do povodí Tigridu. Pokud má mé jezero přirozený podzemní výtok, teče bezpochyby k jihu. Scházíme tedy k jihu údolím kolem dalších menších jezírek, zanedlouho se k nám připojuje potok, který se rodí nad námi ve stěně kráteru a zařezává se hluboko do sopečných hřebenů. Strmými peřejemi pak

36


Foto autor

spolu s námi opouští sopečnou kalderu. Potom se ale stáčí stále více k severu a hřbety na jih od něj se stále více uzavírají, zatímco ty severní jsou otevřenější. Už skoro propadám beznaději, když můj Eufrat obtéká obloukem travnatý hřeben a definitivně uhýbá k jihu, tam někde pod námi na náhorní planině leží v nadmoř-

Okno gruzínského kostela v Ishanu

Foto autor

SPP

Projekt EU proti

korupcI

Společnost přátel přírody získala vloni grant z programu Evropské unie Transition Facility na projekt V srdci regionální korupce. Projekt si klade za cíl poodhalovat klientelismus, provázanost ekonomických špiček s politiky, případně i další projevy korupce ve městě Liberci, které patří podle dlouholetého průzkumu organizace Transparency International k nejzkorumpovanějším v České republice. Korupce se neprojevuje jenom skutečnými úplatky. Může jít také o protěžování známých (klientelismus), zvýhodňování příbuzných, o podvody při veřejných soutěžích a podobně. Korupčním chováním se obecně nazývá takové jednání politiků či úředníků, při němž dotyčná osoba získává pro sebe nebo své nejbližší okolí nějaký osobní prospěch či výhodu. Když zneužívá svého postavení a pravomocí. Poukázat na některé podezřelé jevy v Liberci, třeba na pro město nevýhodné prodeje obecního majetku, měl i náš projekt. Jeho páteř tvoří webové stránky www.nasliberec.cz, na nichž jsme už od května informovali o největších kauzách a přinášeli rozhovory se zajímavými lidmi. Projekt sice oficiálně skončil v druhé polovině října, ale internetové stránky

V lese pomáhali i dobrovolníci z Japonska Na čtrnáct dní přijeli pracovat do lesních školek Společnosti přátel přírody v druhé polovině září také zahraniční dobrovolníci. Brigádníky vyslala organizace INEX – SDA, a ti nejvzdálenější dorazili až z Japonska a Mexika. Ruku k dílu přiložili i dobrovolníci z Německa, Itálie, Španělska a Francie. Dobrovolníci pomáhali v Minkovicích s výstavbou oplocenky, na Ještědském hřebenu v Novém pralese vysazovali jedličky a snášeli bedny se sazenicemi. Stihli vysázet tolik jedlí, kolik se jich na označená místa vešlo, a ještě natřeli sazenice proti okusu lesní zvěře. Spolu s brigádníky přijelo i několik jejich vedoucích. „Víkend měli volný, proto si udělali výlet do Jizerských hor a na Ještěd. Jeli se také podívat na zámek

stále oživujeme, protože nechceme, aby naše snaha ukázat na nepravosti ve městě zcela usnula. Protože všichni Liberečané nemají přístup na intenet, vydali jsme a doručili lidem zdarma do schránek také tištěný zpravodaj Náš Liberec. Snažili jsme se přinést občanům informace „z druhé strany“, tedy ty, které si v oficiálních tiskovinách radnice nepřečtou. Celý projekt měl napomáhat k tomu, aby konání radnice bylo průhlednější než dosud, zvláště pak aby byla transparentnější všechna výběrová řízení na veřejné zakázky, při nichž se rozdělují (mnohdy spřáteleným firmám) peníze nás všech.

Součástí projektu V srdci regionální korupce byla také beseda Korupce v Liberci – skutečnost nebo chiméra?, která proběhla těsně před komunálními volbami v Krajské vědecké knihovně. Besedy s občany se zúčastnilo několik opozičních zastupitelů. Z těch politiků, kteří městu čtyři roky vládli, nepřišel ani jeden. Projekt vyvolal bouřlivé reakce. Politici, anebo jen příznivci vládnoucích stran reagovali většinou arogantně, zatímco obyčejní občané nešetřili slovy chvály. Kdo se chce o projektu dozvědět víc, stačí, když si otevře náš web www.nasliberec.cz (mi)

Lemberk. Večer si zašli na koncert liberecké kapely Jen Tak. Zahraničním dobrovolníkům se u nás moc líbilo, byli nadšení. Když odjížděli, mnozí z nich říkali, že by se sem rádi někdy v budoucnu vrátili,“ poznamenala koordinátorka dobrovolníků SPP Marta Satková. Akce, nazvaná Inex, se konala na Liberecku už poněkolikáté. Organizace INEX – SDA získává zahraniční dobrovolníky ze zemí po celém světě a posílá je na výpomoc jednotlivým neziskovým organizacím v tuzemsku. Pro ekologické organizace je to vítaná pomoc, a naopak dobrovolníci z ciziny se podívají do země, ve které ještě třeba nikdy nebyli. Pro mnohé z nich je atraktivní a zajímavá i práce v českém lese, protože doma by tuto možnost neměli. Navíc v tuzemsku poznají úplně jinou přírodu. Inex se na Liberecku s největší pravděpodobností uskuteční i příští rok.

Účetní z firmy VGD ve školkách SPP

Ruku k dílu přiložily i účetní

Zahraniční dobrovolníci pracují v českém lese

Foto archiv

Šest pracovnic různého věku liberecké účetní firmy VGD se společně vydalo na brigádu do lesa. Protože jedna z účetních, Monika Händelová, patří už nějaký čas mezi dárce Společnosti přátel přírody, dozvěděla se z časopisu Lomikámen o akcích pro dobrovolníky. Dohodla se s dalšími kamarádkami z práce, slovo dalo slovo a všechny se přihlásily a vůbec poprvé brigádničily v lese. Dobrovolnice pracovaly ve školce v libereckém Harcově. Čistily záhony od plevele a připravovaly

Foto archiv

je pro novou výsadbu. Přestože ženám počasí moc nepřálo, protože se na konci srpna nezvykle ochladilo a občas pěkně zapršelo, tři dny prožité v lesní školce se jim líbily. Neodradila je ani tvrdá fyzická práce. „Na to, v jakém počasí pracovaly, a na to, že nejsou na těžkou práci v lese zvyklé, toho udělaly hodně. Pomohly nám,“ pochvalovala si koordinátorka dobrovolníků Marta Satková ze Společnosti přátel přírody. „Už jsme se s nimi domlouvali, že by přišly na brigádu také příští rok,“ doplnila. (mi)


37

SPP

Jak se žije mateřskému

centru ČMELÁK?

O nás…

Jsme zkrátka a dobře mateřské centrum – MC (správně by to asi mělo být MOC – mateřské a otcovské centrum) – místo, kde se mohou scházet rodiče i s těmi nejmenšími dětmi, nebo s dětmi ještě „v bříšku“. Těchto center v posledních letech přibývá, což je velice dobře – současný svět není k rodičům malých dětí zrovna nejpřívětivější a čím více „azylů“ či míst, kde si mohou odpočinout a dobít energii, tím lépe – pro ně i pro jejich děti! Spokojený rodič = spokojené dítě. To ale neznamená, že bychom tu byli pouze pro dospělé!

Jak jsme začali a jak to celé vlastně vzniklo? To by bylo na hodně dlouhé psaní… Z našich kruhů vůkol Čmeláka jsme se začaly (myšleno matky + mimina) scházet po našich domácnostech někdy v roce 2000 (my, co jsme se znaly a kamarádily), a o mateřském centru tak leda četly či snily… Chyběla energie, síla a dostatek vůle takový (i když pěkný) nápad nějak realizovat. Všední radosti i strasti nás zkrátka vždy převálcovaly… Až jednou…. Kde se vzal, tu se vzal, objevil se v málo využitých prostorách ekologické výchovy SPP „Dětský koutek Čmelák“! Tak zněl původní název „klubu matek a dětí“, jenž byl poprvé otevřen v únoru 2005. Na příchozí se tu vesele smála každé úterní ráno ochotná teta Klárka. Na podzim 2005 se aktivity uja-

Podzimní slavnost

38


ly tzv. aktivní matky za vydatné podpory SPP, což nás v rámci mateřské „dovolené“ velice naplňovalo! Po novém roce ale jakási nejmenovaná osoba přišla s myšlenkou, že by bylo dobré fungovat více než jen úterý a čtvrtek dopoledne a přišla výzva, abychom se pokusili k těmto účelům získat více nových lidí a financí, výzva natáhnouti chtivou dlaň po zdrojích z EU… Pravda, bylo to velké sousto a váhali jsme, zda máme dost sil. Nakonec jsme se odhodlali. S pomocí SPP se nám podařilo uspět s projektem Druhý schod, který povede k profesionalizaci (tj. schopnosti samostatně fungovat včetně shánět si na sebe finance) několika mateřských center v našem kraji. Konkrétně zájem projevily MC semilské (M.E.D), turnovské (CPR Náruč), hejnické (Mateřídouška) a naše MC za Liberec. A od té doby, tj. od jara 2006, máme opravdu stále co dělat! Děkujeme také všem našim úžasným aktivním matkám a otcům a ostatním příslušníkům rodiny, kteří nám pomáhají!

Co děláme… Přes léto se nám podařilo zejména díky grantu zrekonstruovat samostatnou místnost v těsném sousedství SPP a od září již plně jedeme v novém. Z malého centra pro drobečky a jejich maminy, toužící si oddychnout od stále stejné rutiny, nám vyrost organismus vyplněný hektickou činností. Pořádají se

Foto Martina Burešová

přednášky pro rodiče i budoucí rodiče, počítačové a pracovně-poradenské kurzy pro maminky, v létě tábory pro celou rodinu, ve školním roce cvičení a tvůrčí dílny pro děti i rodiče, v pátek MIMI-klub… Program stálý i proměnný najdete na stránkách www.mc.cmelak.cz Pokud stále ještě pochybujete o smyslu mateřských center, tak asi už u toho pochybování zůstanete… Pokud vás ještě nepřesvědčí naše fotoalba na webu nebo úryvky od autorek lépe disponovaných vyjadřovacími schopnostmi:

Proč mateřská centra? K čemu? úryvek je z knihy Hanky Doležalové „Nápady pro maminky na MD“ – Portál, 1998 Ještě před pár lety by se nám možná zdálo, že mateřská centra jsou výmyslem znuděných rakouských a německých paniček, žijících v kapitalismu. Potřebu společného prostoru, kam mohou přicházet matky provázené i těmi nejmenšími dětmi, jsme pochopily až ve chvíli, kdy jsme díky změněným podmínkám mohly projevit plně svůj názor na předškolní zařízení typu jeslí, která „sloužila“ dětem téměř od kolébky... Dlouho jsem přemýšlela, kde se u nás (myšleno v Čechách) bere to nadšení pro mateřská centra, s nímž se stále více žen (bohudíky;) vrhá do jejich zakládání, přestože objektivní podmínky podobným podnikům stále příliš nepřejí. Odpověď jsem nakonec našla ve vysokém kameninovém hrnci zvaném „koutňák“. Byla to za dob našich (pra)babiček džbánu podobná nádoba, v níž přinášely sousedky šestinedělce, odpočívající v koutě světnice za zataženou rouškou, slepičí polévku pro posilnění. Možná, že MC vznikají z jakési nostalgie po tomto druhu ženské solidarity. Snad vyjadřují naši potřebu sdílení starých osvědčených receptů, babských moudrostí a životních zkušeností, které v jistém smyslu přesahují schopnost odborníků porozumět nám... Rady se staly doménou odborníků – tedy lidí, kteří nic nevěděli o našem příběhu a většinou ani neměli čas se o něj zajímat. Naše všední obavy a stesky byly diagnostikovány, zaškatulkovány a posouvány do polohy, ve které nás ještě více znepokojovaly. My jsme přece potřebovaly

SPP

Dětský sbor Osminky při slavnostním otevření Mateřského centra Čmelák

Foto Jan Korytář

jen slyšet, že tak či onak se vedlo mnohým před námi, chtěly jsme jen laické povzbuzení: Hlavu vzhůru, ráno je mo(u)dřejší večera!

ných skupin, např. mateřských center, jako to už léta dělají v Německu, Rakousku a jinde.

Proč vlastně mateřská centra? úryvek z knihy Jiřiny Šiklové Mateřská centra, vyd. Pražské matky, 1995 Asi každá normální matka – matky světice z toho vyjímám – pocítila někdy velkou touhu se alespoň na chvíli svých malých dětí zbavit. Na chvilku si sednout v klidu a vypít si kávu, přečíst noviny, napsat dopis, mluvit s lidmi bez neustálého přerušování rozhovoru dohlížením na děti a sledováním, co se s nimi děje. Já tuto touhu měla! A často! (...) Dodnes slyším omluvné komentáře našich hostitelů: „To nic, jsou to jenom děti, no snad to půjde z koberce vyčistit, víte, aby manžel, manželka, tchyně...“ (vhodné si doplňte)... Stokrát jsem se zapřísáhla, že budu chodit na návštěvy jen tam, kde také mají malé děti a na zemi rozbité linoleum. Okruh přátel tím byl velmi omezen a vždycky to opravdu nešlo, a tak jsem občas žádala o pomoc babičky. Přišly, pohlídaly, ale to zvyšovalo moji závislost na nich a tím i jejich právo mluvit mi do domácnosti a manželství. a já v té době tolik potřebovala být samostatná a soběstačná! Tuto mezigenerační výměnu či spíše moje „dluhy“ vůči generaci rodičů se snažím splácet tím, že občas hlídám vnoučata a přitom se snažím nedělat to, co mě kdysi při této pomoci na vlastní matce rozčilovalo. Snažím se, ale určitě zase dělám jiné chyby a rozčiluji svou dceru a snachu skoro stejně, jako mě kdysi rozčilovala pomoc od mojí rodiny. Jinak to nejde... Nejde??? Jde! Spoustu takovýchto problémů si mohou mladé matky řešit sami mezi sebou vytvořením svépomoc-

Čeho chceme dosáhnout • Zajistit provoz Mateřského centra jako otevřeného, vstřícného a podnětného zařízení, fungujícího na principu rodinné svépomoci. • Posilovat mateřskou roli ženy ve společnosti, a zvyšovat její prestiž. Tatínky podněcovat k aktivnímu otcovství – i oni mají nezastupitelnou roli!

Z otevření nových prostor Mateřského centra Čmelák

• Napomáhat matkám (i otcům na MC či RD) vyjít z izolace způsobené celodenní péčí o dítě. • Nabídnout společenství, solidaritu a přátelské, bezpečné místo pro rodinu s dětmi. • Poskytovat rodičům na MD pomocnou ruku v jejich vlastním mateřství (otcovství). • Vytvořit prostor aktivním rodičům k jejich seberealizaci. • Pomáhat ženám (resp. mužům) na MD/ RD udržet a rozvíjet profesní orientaci, posilovat jejich sebevědomí. • Umožňovat a podporovat společenství všech bez xenofobie a rasismu. • Směrovat rodiny k zájmu o životní prostředí, trvale udržitelné žití a zdravý životní styl. • Napomáhat v prevenci kriminality (dění v MC učí trávit volný čas, předcházet a řešit problémy ve společenství). • Ženy (resp. rodiče – a přeneseně i děti) zapojit do veřejného dění, učit kontaktu s úřady, institucemi. Podněcovat rodiče i děti ve vyjádření a hájení svých názorů, postojů a požadavků, spolupracovat s místní samosprávou – nebát se prosazovat své „dětsko-rodičovské“ zájmy. • Konkrétně můžeme zmínit například dětské hřiště „Opavia“ na sídlišti Kunratická, které dostalo město Liberec darem, a příliš se mu nechce jej udržovat v použitelném stavu. Například tuto skutečnost bychom rádi změnili, jakož i mnohé další...

Irena Michalcová Za kolektiv MC Čmelák

Foto archiv


39

R EP O R TÁ Ž

Putování ze Szklarske PoręMby

do ŚwieradÓWa ZdrÓje

Pohled do údolí Kwisy

Už od léta se chystám znovu vyrazit do mých oblíbených „polských“ Jizerek, ale vždycky mi moje plány něco zhatilo, snad to bylo i dobře, protože takový půst bývá obyčejně ke u prospěchu věci, člověk si pak té dlouho očekávané chvíle daleko víc váží. Když ráno nastupuji na zachmuřeném libereckém nádraží do autobusu směr Jelenia Góra, jsem mile překvapen, že cestujících je poskrovnu a že si mohu libovolně vybrat místo k sezení. Autobus s dobráckým panem řidičem se vydává ještě potemnělým Libercem na cestu. Jaké je však moje překvapení, když dojedeme do první zastávky v Jablonci nad Nisou. Na nástupišti se tísní několik desítek netrpělivých cestujících, vesměs neturistického vzezření. Téměř všichni si kupují jízdenku až

40


Foto Jan Veselý

do cílové stanice a během pár minut je autobus naplněn a navíc jakási plnější paní se dožaduje mého místa, že si prý na něj koupila místenku už v úterý. Přesedl jsem si na jiné místo a čekal, jestli mě po chvilce opět někdo nevykáže s tím, že má na moje místo místenku už od pondělí, ale nestalo se tak. Mimochodem, jelikož se jedná o mezinárodní spoj, musí všichni cestující sedět a stání je zapovězeno, proto se také starostlivý pan řidič snaží spočítat zbylá volná místa a informuje telefonem kolegu o případném posilovém spoji, což mě příjemně překvapilo. Znovu se vydáváme na cestu a navzdory příznivé předpovědi počasí je mlhavo a nad krajem se rozvaluje nízká oblačnost. Po chvilce zjišťuji, že se nemalá část spolucestujících zná, ne však snad proto, že patřili k nějakému spolku či klubu turistů, ale jak vytuším nechtěným poslechem, jezdí tak často nakupovat do Polska, že

mezi nimi už vzniklo jakési přátelství obchodních příručí. Dozvídám se, kdy letos začnou v Jelení Hoře vánoční trhy, co je nyní opravdu hodně pod cenou a naopak, co se nevyplatí kupovat vůbec. Ještě, že nejsem obchodní typ, po takové neskutečné cenové nabídce, bych si asi jinak dokoupil jízdenku až na konečnou a vyrazil na trhy. Ale kolem osmé hodiny se blížíme k hraničnímu přechodu Harrachov – Jakuszyce. Venku houstne mlha a já překotně přemýšlím o tom, zda nevystoupím oproti předchozímu plánu už v Jakuszycích a nevydám-li se na Velkou Jizeru. Ale v tom už plný autobus zajel do celního odbavovacího pruhu a zastavil. Otevřely se přední dveře a vstoupil polský pohraničník, už ne jako kdysi, s nepřístupným a vážným obličejem a nezbytným samopalem přes rameno, ale s úsměvným a kolegiálním „Dóbry“ se jal kontrolovat pasporty a občanské průkazy. Pan celník každému z cestujících jen kývl na souhlas s dokumenty a s pozdravem Dowidzenia vystoupil. Autobus se znovu rozjel a po pár stovkách metrů zastavil u běžeckého areálu v Jakuszycích. Nakonec jsem nevystoupil a pokračoval dál v cestě směrem do podhorského města Szklarska Poręmba. K překvapení téměř všech spolucestujících, i těch, kteří žijí spíše trhy než obdivováním horských krás, se jako mávnutím kouzelného proutku mlha roztrhla a pod námi leželo horské údolí říčky Kamienne zatopené závojem ranní mlhy, ale jinak všude svítilo sluníčko. Radostná předzvěst nadcházejícího krásného dne! Potom ale opět vjíždíme do lesa a po pár minutách už přejíždíme most přes řeku, odkud je do městečka pár minut. Beru si svůj batoh a jdu se připravit na výstup. Pan řidič se ještě ujišťuje, zda určitě nepojedu také zpátky, popřejeme si šťastnou cestu a už stojím na autobusovém nádraží ve Szklarske Poręmbě, dříve řečené Schreiberhau. Německý duch města ještě zcela nevyprchal, zejména starší domy toho jsou jednoznačným důkazem. Je to zvláštní, jak architektura silně odráží povahu a mentalitu národa. Honosné pruské domy mají v sobě ukryto něco noblesně vojenského, jako by se chystaly na vojenskou přehlídku, a i když některé z nich nemilosrdně poznamenal zub času, nesou se stále hrdě. Ale dnes Poręmbou jenom projdu, mám namířeno na Wysoki Kamień. Ale ještě než opustím město, nemůžu se nezastavit u borovice, která tak statečně vzdoruje na skále přímo u silnice směrem zpět na Jakszyce. Vyrůstá ze skalní pukliny na žulovém hřbítku mezi chodníkem a celkem frekventovanou silnicí, přesto ji nikdo doposud nepokácel a skalku neodvrtal. Mám to místo rád, je to takový zvláštní pomník všem stromům, kte-

R EP O R TÁ Ž

ré taky mohly růst jako porebská borovice, ale neměly štěstí na moudré lidi jako ona. Potom už ale nedočkavě stoupám směrem k nádraží a pokračuji dál vzhůru do kopce, míjím ještě poslední chalupy a pak už nezbývá než vyjít příkré stoupání lesní cesty. Slunce už rozpustilo poslední zbytky mlhy a nastává krásný modrý bezmračný podzimní den. Bezmála za hodinu jsem konečně dorazil na Wysoki Kamień. Hora mající bezmála 1060 metrů s překrásným kruhovým rozhledem do kraje. Nemůžu se vynadívat a doporučuji každému milovníkovi rozhledů toto místo navštívit. Nad českou stranou hor se ještě stále líně převaluje hustá mlha a vypadá to, že se jen tak nehodlá slunečním paprskům vzdát. Za to na východní straně jsou krkonošské, lehce zasněžené hřebeny zality měkkým podzimním sluncem. A výhled do Polska? To jsou malebné, zvlněné kopečky přecházející v širokou nekonečnou rovinu. Samotný Wysoki Kamień byl v předválečné době vyhledávaným cílem výletů a stávala tu nejen dřevěná rozhledna, po níž tu dosud zůstaly ve skále kotvící šrouby, ale i turistická chata s občerstvením a možností noclehu. Sláva tohoto překrásného místa pohasla až po 2. světové válce. Ale v současnosti se zde staví nová horská chata a vypadá to, že to nebude žádná moderní železobetonává „nádhera“, ale poctivá kamenná stavba. Dnes na ní

Wysoki Kamień

pracuje sice jen jeden člověk, ale k občerstvení tu slouží zatím malý kiosek. Vysoký jizerský hřeben je však poměrně dlouhý a chce-li jej člověk celý přejít v krátkém předzimním dni, není času nazbyt. Dalším zajímavým místem nedaleko odtud je skupina skal zvaná Zwalisko s krásným výhledem na protější Grzbiet Kamienicki. Je odtud na dohled i velkolom Stanislaw, kde se těží bílý křemen. Smutné místo ztracené geologické krásy Bílého Flinsu, jasně zářícího křemene, který byl kdysi vidět zdaleka a z něhož dnes zůstala jen strohá, vrstevnatá jáma v zemi. Nezbývá než, si sednout na kameny Zwaliska, zavřít oči a představit si, jaké to tu asi bylo v časech hraběte Schaffgotsche. Snění ale 21. století není přiliš nakloněno, a tak moji fantazii přerušuje houkání z lomu. Radši půjdu dál, vždyť mě ještě čeká Wysoka Kopa, nejvyšší hora Jizerských hor se svými 1 126 metry. Cesta na vrchol vede nejprve starým horským smrkovým lesem, který ve vyšších partiích střídá nízká smrčina a věkovitá torza rozpadajících se smrků. Blízko Wysoke Kopy se nachází zajímavé suťové pole nazvané Sine Skalky. Je odtud vidět i údolí Velké Jizery s rozlelými porosty kosodřeviny. Když potom po poledni scházím na opuštěnou Polanu Izerskou, uvidím ten den na horách prvního člověka. Příjíždí na kole od Świeradówa a když se potkáváme, pozdravíme se a dáme se krátce

do řeči. Cyklista, co není oblečen jako závodník na Tour de France a který navíc nikam nespěchá, to je u nás už skoro zázrak. Polští turisté mi vůbec připadají tak nějak klidnější a otevřenější. Málo z nich se řítí na kole tak, aby ohrožovali ostatní a ti, co chodí pěšky, se většinou hezky zdraví, to už se u nás bohužel moc nenosí. Když uvidíte na slezské straně hor skupinu rychlejedoucích cyklistů v neonových barvách, pak vězte, že to jsou naši závodníci, honící kondici, lovící bleskové poznání a dychtící po adrenalinu. Ale chce-li člověk opravdu nějaký kraj poznat, pak to nejde, Bohu dík jinak, než poctivě pěšky. Vše ostatní je už jenom plané poznání. A tak se vydávám pěšky (nejraději bych ale sjel na kole do Świeradówa) směrem ke Stogu Izerskemu. Je to vlastně jediná horská chata na hřebenech Jizerských hor a byla postavena už v roce 1924 a stojí bez újmy kupodivu dodnes. Ale začíná se pomalu připozdívat a sílící vítr s sebou přináší předtuchu divoké větrné noci. Proto se bez dalšího meškání rozhoduji k cestě na Smrk, kde strávím dnešní noc v azylu přístřešku pod rozhlednou a budu se těšit na ranní svítání a další cestu do polského podhůří Świeradówa Zdróje.

Jan Veselý

Foto Jan Veselý


41

Zábava

Chcete-li vyhrát pěknou knížku Marie Hruškové Kult stromů v zemích Koruny české, pošlete vyluštěnou tajenku na adresu – Redakce Lomikamene, Olbrachtova 37, 460 15, Liberec 15, nebo na e-mailovou adresu [email protected]. Ze všech správných odpovědí vylosujeme výherce.

Proč jsem členem SPP Už od mládí jsem se rád zapisoval do různých klubů a fanclubů, spolků a organizací. Taky jsem se účastnil mnoha spotřebních soutěží. Nalákat mě na členství nebylo nikdy obzvlášť složité. Vždyť mi všude slibovali, že jako člen budu zařazen do slosování o zlaté hodinky s vodotryskem, že získám 120% slevu na zboží prvotřídní kvality či zájezd na Havaj. Nikdy jsem nic nevyhrál. Pak mi někdo nabídl členství v SPP. Za podporu mi slibovali Lomikámen a dobrý pocit. A ono to konečně vyšlo! I když je pravda, že někdy má Lomikámen „nepatrné“ zpoždění, ale ten celkový pocit z SPP mám fakt dobrý. Zdeněk Bělonožník

STAŇTE SE I VY ČLENY SPP www.cmelak.cz/pridejtese 42


Úklid není jen čisto v domácnosti. Děkujeme všem, kteří pomáhají www.viledacz.cz

Pomozte nám vrátit do krajiny ohrožené jilmy V rámci projektu Šance pro jilmy jsme s pomocí škol, lesníků, firem i jednotlivců v uplynulých čtyřech letech vysadili 3255 nových jilmů.

V roce 2007 chceme přidat další jilmy, a to nejen v Libereckém kraji Více informací 482 751 195 nebo www.cmelak.cz/dreviny/jilmy Pro Vaši podporu můžete použít účet č. 180 580 5003/0300. Dary budou použity na mapování dospělých jilmů, sběry semen, pěstování a výsadby.

ý v o n n e Jed Kč 0 0 3 = jilm SPOLEČNOST PŘÁTEL PŘÍRODY NABÍZÍ

originální dárek „kousek Nového pralesa k narozeninám, svatbě, Vánocům nebo svátku...“

Potěšíte své blízké a ještě pomůžete přírodě. Informace na tel. 482 751 195 nebo na stránkách

www.novyprales.cz

Lomikámen. biopotraviny. ekologická daňová reforma. Martin Bursík Reforma sníží náklady práce Včely dárkyně života Jak jsem pil vodu z Eufratu

Recommend Documents