Důchodová reforma: břímě mladých?

Důchodová reforma: břímě mladých?

Jaroslav Vostatek

Research Paper #1 říjen 2012

© CESTA Centrum pro sociálně-tržní ekonomiku a otevřenou demokracii, 2012.

1 Anotace Důchodové

reformy

mohou

výrazně

měnit

„mezigenerační

smlouvu“,

obsaženou

ve

veřejném důchodovém systému; dnešní českou důchodovou reformu by podle přístupů některých provládních teoretiků mohli zaplatit dnešní mladí. Opt-out do „druhého“ penzijního pilíře má být výhodný až pro polovinu pojištěnců – těch s vyššími příjmy, přitom autoři studií s těmito závěry neberou v potaz negativní fiskální a makroekonomické dopady vládní důchodové reformy. Výsledky těchto analýz naznačují, že čert není jen v detailech, ale i v samotné koncepci privatizace veřejných penzí. Proto také klíčoví experti Světové banky doporučují nikoliv privatizaci veřejných penzí, ale jejich rozčlenění do dvou zcela odlišných pilířů: základním pilířem má být sociální starobní pojištění typu NDC a vedle toho má existovat výlučně solidární penzijní pilíř a také plně dobrovolný soukromý pilíř. Důchodové spoření ve formě „druhého“ pilíře je spojeno s podstatně vyššími náklady a není proto schopné konkurovat případnému sociálnímu pojištění FDC. Důchodová reforma podle doporučení expertů Světové banky nemůže být břemenem pro mladou generaci. Klíčová slova: důchodová reforma, starobní důchod, veřejné penze, soukromé penze, Panevropský penzijní systém JEL: G11, G23, H24, H55 Abstract Pension reforms may significantly change the "intergenerational contract", contained in the public pension system; today's youth might pay for the current Czech pension reform, according to the approaches of some pro-government theoreticians. Opt-out to the "second" pillar pension shall be beneficial for up to half the insured - those with higher incomes, while authors of studies with these conclusions do not take into account the negative fiscal and macroeconomic effects of governmental pension reform. The results of these analyzes suggest that the devil is not only in detail, but also in the very concept of privatization of public pensions. Therefore, the key experts of the World Bank recommended no privatization of public pensions, but their split into two completely distinct pillars: the core pillar has to be the NDC social old-age insurance, and in addition there should be an exclusively solidarity pension pillar and also a fully voluntary private pillar. Pension savings in the form of „second“ pillar are associated with significantly higher costs and thus are not able to compete with any FDC social insurance scheme. Pension reform recommended by the experts of the World Bank cannot be a burden for the young generation. Keywords: pension reform, old-age pension, public pensions, private pensions, Pan-European pension system JEL: G11, G23, H24, H55

2 Shrnutí Privatizace veřejných penzijních systémů podle koncepce Světové banky z první poloviny 90. let předpokládala velmi pozitivní vliv této reformy na ekonomiku. Otci této privatizační myšlenky byli nejen nadšenci pro privatizaci veřejného sektoru, ale zejména penzijní lobby; tak tomu bylo také u nás. Česko potřebuje paradigmatickou důchodovou reformu, ale jinou. Optimálním řešením je rozdělení veřejných penzí na dva koncepčně zcela rozdílné pilíře. V souladu se stávajícími doporučeními expertů Světové banky by hlavním pilířem mělo být důsledné sociální starobní pojištění tvaru NDC (s výdělkovým stropem 125–200 % průměrné celostátní mzdy) a dalším veřejným pilířem pak má být pilíř výlučně solidární. Jakákoliv variace na nový český „druhý“ pilíř nemá místo v efektivním systému důchodového zabezpečení; důvodem jsou velmi vysoké náklady. Studie IDEA tvrdí, že o českou reformu by mělo mít zájem podstatně více mladých, než se všeobecně předpokládá. Úvahy a propočty, kterými to dokládá, jsou však založeny také na předpokladu, že by mladí měli uhradit výpadek fiskálních příjmů v důsledku dílčí privatizace veřejných penzí. Vlivy propadů poptávky na ekonomiku jsou v podstatě ignorovány. Studie dochází dokonce k závěru, že mladá generace u nás bude dostávat podstatně nižší veřejné penze – zejména v případě, že se výrazně nezúčastní opt-outu. Výsledkem těchto konstrukcí je představa, že dnešní mladí zaplatí na příspěvcích dvakrát (ženy) či dokonce třikrát (muži) tolik, než kolik dostanou v podobě svých penzí od státu zpět. A že jejich nově přiznaný starobní důchod klesne na 6 500 Kč (při dnešních cenách a mzdách). K tomu však může dojít, jen pokud bude trvat nepříznivý ekonomický vývoj a pokud by vláda financovala schodky tzv. důchodového účtu, generované opt-outem, snižováním důchodů. Propastný

rozdíl

v nákladech

spojených

s důchodovým

spořením

lze

demonstrovat

s využitím penzijních modelů OECD: zatímco sociální starobní pojištění FDC může generovat důchod s náhradovým poměrem 40 % výdělků pojištěnce při celoživotním placení pojistného ve výši zhruba 8 % ze mzdy, soukromé pojištění FDC na stejný výstup potřebuje – za jinak stejných předpokladů – placení pojistného řádově 12 % ze mzdy. Srovnatelné sociální pojištění je bezkonkurenčně lepší než soukromé spoření s navazujícím důchodem od soukromé pojišťovny. Sociální pojištění NDC ovšem vyžaduje vyšší sazbu pojistného, řádově 16 % ze mzdy, k zajištění srovnatelného důchodu. Jednostranně orientovaní teoretici a lobbisté vůbec neuvažují existenci sociálního pojištění FDC a naopak zásadně a cílevědomě srovnávají primárně nesrovnatelné: povinné či kvazipovinné soukromé spoření – s průběžným veřejným penzijním systémem. Tito autoři se u nás dokonce vůbec nenamáhají rozlišovat modelové sociální pojištění s penzí závislou výhradně na výdělku a výrazně deformované dnešní české veřejné důchodové „pojištění“. Na podporu částečné, leč zásadní privatizace se uvádějí i nejrůznější prodejní argumenty, které nemají nic společného se sociálním zabezpečením – jako že je třeba kombinovat různé konstrukce produktů (DB a DC, průběžné a fondové), nebo že se nemají dávat všechna vejce do jednoho košíku (diverzifikace). Tyto prodejní argumenty dnes ve světě stojí především proti doporučením expertů Světové banky. Vláda, lobbisté i jednostranně orientovaní teoretici zamlčují anebo dokonce popírají existenci této koncepce. Nekvalitní vládní důchodová reforma vyvolá značné břemeno především pro dnešní mladou generaci.

3

Důchodová reforma: břímě mladých Jaroslav Vostatek∗

Úvod Průběžně financované systémy veřejných penzí umožňují, aby jedna generace důchodců získala ve formě důchodů podstatně více prostředků, než kolik jich zaplatila na příspěvcích do systému. Jako příklad se v této souvislosti uvádí, že kupní síla britského základního státního důchodu se mezi lety 1948 a 2002 zvýšila o 260 %, daleko více než by odpovídalo jejich teoretickému pojistně-matematickému nároku [Barr 2012]. K mezigenerační redistribuci tohoto druhu dochází či může docházet při důchodových reformách, jakož i pod vlivem měnícího se populačního vývoje. Mnoho ale také závisí na samotné koncepci veřejných penzí v dané zemi, k čemuž patří i politika valorizace důchodového základu a i již samotných vyplácených důchodů. Pojistněmatematické principy vylučují, aby se důchodci jakkoliv podíleli na ekonomickém růstu či na růstu životní úrovně. Pojistná matematika je naopak založena na principu ekvivalence mezi příjmy a výdaji důchodového systému dané generace. Podle pojistné matematiky by si důchodci měli ve svých předchozích příspěvcích zaplatit i valorizaci důchodů podle inflace. Takže uvedené Barrovo konstatování není nutně v rozporu se skutečností, že relace britského státního důchodu k průměrné britské celostátní mzdě v tomtéž období se významně nezměnila. K problematice mezigenerační redistribuce v rámci důchodových systémů existuje poměrně bohatá zahraniční literatura. V souvislosti s českou důchodovou reformou je jistě významné se touto otázkou zabývat i u nás. Nejen u nás bývá často problém formulován tak, že dnešní mladší generace budou muset svým rodičům a prarodičům (a jejich vrstevníkům) platit daně na jejich důchody a k tomu si ještě naspořit na své důchody, protože od dalších generací nebudou moci očekávat finanční podporu. Podobná situace není vyloučena, resp. je otázkou, v jaké míře k těmto redistribučním procesům může či bude docházet. Úvahy tohoto druhu by optimálně měly být zarámovány i do celkového ekonomického a sociálního vývoje dané země, neboť nemusí jít o negativní jevy. Vždyť třeba výše zmíněné britské základní státní důchody jsou dnes, stejně jako v době svého vzniku v roce 1948, pod úrovní tamního životního minima. ∗

Prof. Ing. Jaroslav Vostatek, CSc. po získání docentury v oboru finance na VŠE odešel pracovat do Prognostického ústavu ČSAV. Po roce 1989 působil mj. jako náměstek ministra hospodářství ČSFR, vedl Katedru veřejných financí Vysoké školy ekonomické a byl také předsedou představenstva a generálním ředitelem životní pojišťovny Wüstenrot. Od roku 2007 je vedoucím pracovníkem Vysoké škole finanční a správní, kde se zabývá mj. penzijními, zdravotnickými a daňovými systémy a je garantem studijního programu Hospodářská politika a správa. Je autorem mj. učebnice Sociální a soukromé pojištění (2000) a celé řady studií a článků ke zmíněným a dalším tématům. E-mail: [email protected]

4

Brutální mezigenerační přerozdělování: skutečnost či přání? U nás se uvedenou problematikou v poslední době výrazně zabývá Ondřej Schneider. Propojuje ji se zásadními otázkami důchodové reformy: v loňské studii IDEA při Center for Economic Research & Graduate Education – Economics Institute (dále jen CERGE-EI), společného pracoviště Univerzity Karlovy a Akademie věd České republiky, v.v.i., jde o propojení s problematikou „skrytého penzijního dluhu“, který podle jeho definice „vyjadřuje, nakolik závazky platit budoucí důchody nejsou kryty daněmi – konkrétně je vyjádřen jako rozdíl mezi diskontovanými finančními toky budoucích důchodů a povinných odvodů do důchodového systému každé věkové skupiny“ [Schneider 2011c]. Základní závěr studie, ve vztahu k naší zemi, říká, že máme relativně nízkou úroveň skrytého penzijního dluhu a vysokou míru mezigeneračního přerozdělování, na kterou doplácí mladé generace. Tuto vysokou míru přerozdělování ilustruje na mužích a ženách narozených v roce 2008: tito muži mohou očekávat, že do systému odvedou trojnásobek (297 %) toho, co jim bude vyplaceno na důchodech; pro ženy platí dvojnásobek (203 %). Graf 1, převzatý z této studie, ukazuje tyto relace pro všechny dosavadní ročníky mužů. Studie se opírá o vlastní výpočty, uvádí však pouze metodiku výpočtu skrytého penzijního dluhu. Takže nevíme, jak autor přišel k závěru o diskriminaci mladých v řádu trojnásobku a dvojnásobku. V metodologickém dodatku se uvádí: „Nejvýznamnějším příspěvkem studie – a potenciálně její největší chybou – je naše formalizace komplexních vzorců pro výpočet penzí.“ Autor studie a jeho spolupracovníci si troufli i na modelaci penzí v Maďarsku, Polsku a Slovensku. To nechávám raději bez komentáře. V zahraničí se analýzami penzijních systémů v jednotlivých zemích zabývá Organizace pro ekonomickou spolupráci a rozvoj (Organization for Economic Co-operation and Development, dále jen OECD). Nezabývá se však modelací (budoucích) veřejných příjmů typu příspěvků na sociální zabezpečení. Systematicky se nevypočítávají ani implicitní penzijní dluhy. (Schneiderův skrytý penzijní dluh je obecně vzato jednou z variant výpočtu implicitního penzijního dluhu.) Předmětem propočtů OECD je však „penzijní bohatství“ (pension wealth) – vyjadřuje celkovou hodnotu budoucích starobních důchodů, s využitím národních úmrtnostních tabulek podle prognózy pro rok 2050 a s diskontní sazbou 2 %. Rozlišuje se hrubé a čisté penzijní bohatství, pro průměr zemí OECD byla vypočtena hodnota hrubého penzijního bohatství 9,6 pro muže s průměrným ročním výdělkem; pro ženy pak 11,1 – jde o násobky hrubých výdělků. Čisté penzijní bohatství zohledňuje i daně a podobné platby z důchodů; průměr za 34 zemí OECD při průměrných výdělcích muže a ženy činí 8,2 a 9,6. Pro Českou republiku byly vypočteny hodnoty

5

čistého penzijního bohatství 7,7 a 9,3. Uveďme ještě hodnoty čistého penzijního bohatství pro výdělky na úrovni mediánu u nás: 8,9 (muž) a 10,7 (žena) [OECD 2011a].

Graf 1: Čistá současná hodnota penzijních odvodů a penzí pro české muže narozené mezi lety 1929–2008 (v milionech Kč) Pramen: Schneider 2011c, s. 10 Ukazatele penzijního bohatství lze využít k jednoduchému, rámcovému prověření správnosti Schneiderova tvrzení o tom, že dnešní české děti a mládež odvedou do systému veřejných penzí – za dnešních podmínek – dvakrát až třikrát více, než kolik z něho dostanou v podobě starobních penzí. Pokud bychom předpokládali, že dnešní pojistné na veřejné starobní pojištění se bude platit po dobu 45 let, tak bude celkově zaplaceno rámcově 45 * 0,2 = 9 násobků ročních příjmů; přitom jsme nedělali žádné diskontování příslušných hodnot, ani jsme nevzali na zřetel úmrtnost klientů. Nicméně výsledná hodnota 9 je srovnatelná s výše uvedenými hodnotami penzijního bohatství. Z názvu Grafu 1 je patrné, že Schneiderovy výpočty využívají diskontování; z toho by mohlo vyplynout, že současná hodnota penzí (diskontované penzijní bohatství) je o něco menší než současná hodnota plateb do systému. Nemůže však v žádném případě jít o dvojnásobek či trojnásobek. Tato má úvaha má charakter laického testu. Jsou zde však podrobné modelové propočty ministerstva práce a sociálních věcí. Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR (dále jen MSPV) se proti výpočtům IDEA potažmo Ondřeje Schneidera tvrdě ohradilo. Kvalitu studie IDEA označilo za nízkou a značně zavádějící. MPSV podrobně vysvětluje metodiku penzijního modelování používanou ministerstvem a Poradním expertním sborem ministra financí a ministra práce a sociálních věcí (dále jen PES). Relace mezi zaplaceným pojistným a starobními důchody se v těchto propočtech vyjadřuje formou vnitřního výnosového procenta. Ve všech případech, propočítávaných MPSV,

6

vyšlo vnitřní výnosové procento vyšší než modelově předpokládaná inflace (2 %), z čehož plyne, že placení pojistného do stávajícího průběžného systému je výnosnou „investicí“ [MPSV 2011]. To je v naprostém rozporu se Schneiderovým tvrzením o tom, že klienti narození počátkem století dostanou za své příspěvky do státního rozpočtu v podobě starobní penze od státu 2–3krát méně. Z laické logiky věci by sice mohlo vyplývat, že klienti dostanou méně, než vložili (zvláště v diskontované podobě), rozdíl však nemůže být řádový (dvakrát či třikrát). Fata morgana privatizace penzí Z předchozího a z dalších Schneiderových prací je zřejmé, že přání je otcem myšlenky. V 90. letech byl zastáncem privatizace veřejných penzí podle chilského vzoru. Ve stylu studie Světové banky z roku 1994 [James et al. 1994] pomocí modelu dokazuje, že okamžitá úplná transformace průběžného systému na fondový systém pro všechny naše obyvatele v předdůchodovém věku by vedla k ekonomickému růstu, přičemž čisté mzdy by vzrostly za dvacet let o 40 %. Naproti tomu při pokračování průběžně financovaného systému veřejných penzí by došlo k poklesu HDP, ke snížení čisté mzdy o 18 % a ke zvýšení odvodu na důchody z tehdejších 26 % na 36 % ze mzdy. [Schneider 1998]. Používaný model blíže rozvádí jeho spolupracovník Vladimír Kreidl [Kreidl 1998]. Reforma v pojetí těchto autorů je modelově financována veřejným dluhem a výnosy z privatizace v rozsahu 150 mld. Kč. Autoři doporučují povinný pojistný pilíř penzijního systému vyhradit soukromému sektoru a vedle toho ponechat malý veřejný penzijní pilíř výhradně redistribučního (sociálního) charakteru, nejlépe ve formě minimální výše důchodu z povinného soukromého systému, popř. ve formě velmi nízkého univerzálního důchodu [Kreidl 1998]. Od té doby se mnoho změnilo. Disponibilní výnosy z privatizace nemáme. (A kdybychom je měli, tak jimi snadno splatíme malou část veřejného dluhu. Úvahy o schovávání rezerv na důchodovou reformu byly, resp. jsou velmi účelové.) Zvyšovat veřejný dluh kvůli privatizaci penzí prakticky nelze. A hlavně naznačené základní modelové představy o vlivu privatizace penzí na ekonomiku a na penze se v praxi neprokázaly (ekonomika funguje jinak, než se domnívají některé učebnice ekonomie) a hlavní jejich protagonista – Světová banka – právě proto zcela změnil názor a privatizaci veřejných penzí již od roku 2003 nepodporuje. Klíčoví experti Světové banky naopak doporučují tzv. Panevropský penzijní systém, který má jako hlavní pilíř („jádro“) sociální starobní pojištění tvaru NDC1 a jako významná „křídla“ má solidární veřejný pilíř financovaný ze státního rozpočtu bez využití pojistného a zcela dobrovolné soukromé důchodové zabezpečení všeho druhu [Holzmann – Palmer 2006]. Nedávno byla 1

NDC (nefinanční příspěvkově definovaný systém) je moderní konstrukcí sociálního starobního pojištění, používanou v celé řadě zemí, kdy výše důchodu plně závisí na zaplaceném pojistném a na věku, v němž pojištěncovi začne být vyplácen starobní důchod. Jde o převážně průběžně financovaný systém, spravovaný odděleně od státního rozpočtu.

7

publikována celá antologie tohoto penzijního modelu a systému [Holzmann et al. 2012]. Naproti tomu Mezinárodní měnový fond pokračuje v jisté podpoře privatizace veřejných penzí, v podstatě z ideologických důvodů, a hlavní jeho zájem se přitom koncentruje na to, aby nerostly a snižovaly se veřejné deficity a dluhy. Rovněž OECD podporuje částečnou privatizaci veřejných penzijních systémů: obecně argumentuje vlastně jen anglickým příslovím o tom, že všechna vejce se nemají dávat do jednoho košíku (a přitom využívá kresby hnízda se třemi vejci). Přísloví vkládá do úst sluhy Cervantesova Dona Quijota, který ve španělském originále chtěl spíše říci, že se nemusí vše udělat dnes, pokud se práce dá rozdělit do dvou dnů. Faktem také je, že penzijní modely OECD ukazují, že při fondovém systému (a jinak celkem rozumných parametrech celého penzijního systému) vychází v příslušných zemích vyšší starobní důchody, než v průběžně financovaných systémech veřejných penzí. Z toho ovšem nevyplývá nutnost privatizace, jak později ukážeme. Privatizace penzí – pro mladé? Ondřej Schneider i dnes požaduje ráznou privatizaci českého veřejného penzijního systému, resp. jeho základní, „starobní“ části. Své aktuální představy publikoval počátkem roku 2011 [Schneider 2011a]: Vychází z toho, že stávající systém se bude rychle zadlužovat již v tomto desetiletí, což mimochodem neodpovídá projekcím MPSV [Král 2011], ani Schneiderem dříve schvalovanému fiskálnímu oddělení ryze solidárního pilíře, které by vedlo k jeho vymanění ze sféry pojistného na důchodové pojištění. Demograficky podmíněný finanční propad fakticky nastává až ve druhé polovině 30. let tohoto století a po „malé“ důchodové reformě vloni „došlo“ k redukci propadu na zhruba polovinu, viz Graf 2. Ondřej Schneider v tomto článku mj. avizuje své výše uvedené představy o mezigenerační nespravedlnosti systému: „Český důchodový systém … je až brutálně nevýhodný pro nejmladší ročníky a trestá rodiče budoucích plátců důchodových odvodů. Dnešní batolata tak, kromě pěkného dluhu, zdědí po nás systém, který od nich během jejich života, v průměru a bez započtení inflace, vybere přes 3 miliony korun na důchodovém „pojištění“, aby jim pak vyplatil důchody, opět bez inflace, ve výši 1,4 milionu. Více než polovina odvodů pro ně „vyletí komínem!“ Tento nedoložený názor jsme již komentovali; nyní připojíme Schneiderovy názory, jak se mají penze reformovat a návazně si položíme i otázku, zda doporučovaná reforma řeší tento údajný problém. Pro důchodovou reformu vytyčuje Ondřej Schneider dva cíle: jednak snížení budoucích dluhů a jednak alespoň částečné narovnání systému pro dnešní dvacetileté a třicetileté. Údajné budoucí dluhy se mají snížit zejména podstatným urychlením zvyšování důchodového věku a

8

snížením valorizace důchodů přechodem na indexaci podle cen nebo životních nákladů důchodců. Obojí je vyřčeno v podstatě jako politický požadavek, bez uvádění hlubších důvodů a dopadů. V krátkém článku v deníku sice nelze požadovat vědecké doložení návrhů, nicméně by tyto návrhy měly být – badatelem – doloženy v jiných, předcházejících studiích. Časově navazující vládní malá důchodová reforma přitom zavedla permanentní zvyšování důchodového věku do nekonečna, v závislosti na očekávaném prodlužování lidského věku. Schneiderův návrh, ničím nedoložený a blíže ani nevysvětlený, je však daleko razantnější: v 65 letech se má odcházet do penze již v roce 2020. Od teoretika lze razanci očekávat, avšak argumentovat jen snížením nákladů není dostatečné. Po tzv. malé důchodové reformě budou moci v 65 letech odcházet do penze v roce 2030 muži a ženy s maximálně jedním dítětem. Z mezinárodního hlediska je razance zvyšování důchodového věku v Česku relativně velmi vysoká. Pokud jde o snížení valorizace vyplácených důchodů na indexy cen či životních nákladů důchodců, není to do budoucna zajisté vyloučeno, ale i zde by měla předcházet hlubší analýza – je zjevné, že ve světě se cenová valorizace se ve světě vyskytuje.

Graf 2: Projekce deficitu důchodového účtu před malou důchodovou reformou Pramen: Král 2011, s. 28 Druhý cíl Schneiderovy důchodové reformy je v mnohém závažnější, protože představuje návrh na paradigmatickou reformu, postavený na tom, že je třeba alespoň částečně snížit

9

neúměrné penzijní břímě z dnešních mladých. „Podle předběžných odhadů by pro tyto generace bylo odpovídající, vzhledem k tomu, jaký důchod a v jakém věku jim dnes náš systém slibuje, odvádět ne 19,5 % mzdy na starobní důchodové pojištění, ale jen zhruba 10 %. Reforma by jim tedy měla umožnit „vyvést“ ze systému alespoň 8 % z jejich mzdy a ukládat si je na soukromé spoření. Je přitom otázkou druhého řádu, kdo by tyto úspory spravoval a kam by je investoval. … Náklady na vyvedení 8 % z mezd pro lidi mladší 40 let lze odhadnout zhruba na 40 miliard korun v prvním roce reformy. Zhruba takovou částku by stát mohl získat zvýšením spodní sazby DPH z 9 % na 19 %. Aby nedošlo k mýlce: navrhovaná opatření nepochybně sníží „komfort“ lidí v důchodovém a předdůchodovém věku. Ale o to, při vší úctě k dříve narozeným, jde. Nemůžeme se chlácholit tím, že reformu zaplatí až příští generace. Současný systém je v tak hlubokém dluhu, že platit musíme hned a všichni.“ Při vší úctě ke generaci v nejlepších letech musím říci, že respektuji požadavky neoliberálních politiků a ideologů na maximální privatizaci veřejného penzijního systému jakéhokoliv druhu a s jakýmikoliv parametry. Seriózní badatel však musí být ochoten analyzovat všechny možné varianty, bez ideologických a politických bariér. Může být racionální snížit (tak či onak) pojistné na „důchodové“ pojištění a zvýšit daň z přidané hodnoty (tak či onak). Nemůžeme však stavět zásadní privatizaci veřejných penzí na tom, že dnešní mladí jsou (či nejsou) znevýhodněni ve financování starobního zabezpečení.

Graf 3: Relativně rychlý růst základního důchodového věku v Česku (muži vlevo, ženy vpravo) Pramen: OECD 2011b, s. 61 Shoduji se s Ondřejem Schneiderem v tom, že paradigmatická důchodová reforma je nutná, a to co nejdříve. A nemůže se týkat jenom dnešních mladých a jejich dětí. Mnoho zásadních variant zde ani není. Obecně se shodneme na solidárním pilíři, financovaném ze státního rozpočtu, bez jakýchkoliv „omašličkovaných“ daní. Nemusíme se přitom hned shodnout i na výběru konkrétní konstrukční varianty a jejích konkrétních parametrech. Nejdůležitější je se

10

dohodnout na možných variantách hlavního penzijního pilíře, které budeme analyzovat. Navrhuji, aby to byl chilský a švédský „druhý pilíř“,2 dále sociální starobní pojištění typu NDC, dále typu FDC3 a typu NDC s velkým rezervním fondem4. Pomíjím tedy dávkově definovaný systém sociálního pojištění: průběžně i kapitálově financovaný. Pomíjím i bodový systém sociálního pojištění, který je blízký systému NDC.

Graf 4: Projekce relace průměrného starobního důchodu a průměrné mzdy před malou důchodovou reformou („základní varianta“) a po ní („návrh“) – MPSV Pramen: MPSV 2012, s. 18 V souladu se závěry dnešní penzijní teorie doporučuji se dohodnout i na tom, že přechod k novému základnímu penzijnímu pilíři bude jednorázový, tj. bude se týkat všech jeho dnešních účastníků a dosavadní důchodové nároky účastníků, nepožívajících důchod, budou dohodnutým 2

3

4

Druhý penzijní pilíř podle klasifikace Světové banky je systém povinného nebo polopovinného soukromého spoření či pojištění na stáří. Za polopovinný systém se považuje systém opt-out, kdy účastník veřejného penzijního systému se může rozhodnout pro přechod do systému soukromého spoření či pojištění, nemá však již právo se vrátit do veřejného systému. Druhý penzijní pilíř v Chile v podstatě zcela nahradil předchozí systémy sociálního důchodového pojištění. Jako druhý penzijní pilíř ve Švédsku bývá ve světové literatuře označován systém sociálního starobního pojištění FDC s individuálním investováním; podle oficiálního švédského výkladu jde o třetí součást systému národní (státní) penze, vedle sociálního pojištění NDC a vedle solidárního pilíře. Sociální pojištění FDC je systém sociálního starobního pojištění, který se od systému NDC liší v tom, že zůstatky účtů klientů jsou investovány do finančních aktiv (fondů). FDC je zkratka z anglického termínu finanční či fondový příspěvkově definovaný systém. Investování v tomto systému FDC může být prováděno podle pokynů a na riziko jednotlivých účastníků, nebo může být prováděno centrálně za celý systém a investiční riziko pak nese systém jako celek. Systém spravuje státní penzijní společnost (pojišťovna), která také vyplácí starobní důchody podle zásad obsažených v zákoně. Sociální pojištění NDC s velkým rezervním fondem je druhem systému NDC, kdy se záměrně vytvářejí rezervy na pokrytí nejen meziročních výkyvů v příjmech a výdajích tohoto systému, ale i rezervy na období, kdy bude nedostatek vybraných příspěvků v důsledku demografických vln.

11

způsobem spočteny a dále valorizovány tak, aby mohly být transformovány na důchod spolu s důchodovými nároky, které těmto osobám vzniknou teprve v budoucnu. Stávající důchody budou dále valorizovány podle vzorce platného i pro důchody z nového základního penzijního pilíře. Optimální by bylo, aby současně bylo reformováno i zdanění osobních příjmů a vyměřování pojistného na důchodové pojištění. To znamená zavést placení daně z příjmů a placení pojistného na veškerá sociální pojištění ze všech dávek důchodového pojištění a jiných sociálních a podobných dávek. A také přejít na systém placení celého pojistného jen jedním subjektem: buď zaměstnancem, nebo jen zaměstnavatelem. Účelem těchto doprovodných reforem je přechod na standardní, resp. modelový systém zdanění a vybírání pojistného. Účelem není snížit či zvýšit čisté dávky sociálního zabezpečení, nebo čisté mzdy.

Graf 5: Nově přiznané starobní důchody a jejich valorizace podle věku klientů (IDEA) Pramen: Šatava a Schneider 2012, s. 8 Výše zmíněný návrh Ondřeje Schneidera na vyvedení 8–10 % ze mzdy ze současného českého důchodového „pojištění“ na soukromé spoření představuje faktickou eliminaci veřejného pojistného penzijního pilíře. Nemělo by žádný smysl mít povinný či kvazipovinný soukromý penzijní pilíř s příspěvkem 8 % ze mzdy a vedle toho ještě veřejný pojistný penzijní pilíř s „dotací“ v rozsahu 2 % ze mzdy. Při odpovídající výši investičních výnosů by sazba 8-10 % ze mzdy měla stačit k získání doživotního důchodu na dnešní české výši, v kombinaci se solidárním pilířem. Při této úvaze a v celém dalším textu se budeme koncentrovat na ukazatele používané OECD a jinými mezinárodními institucemi. Nebudeme tedy pracovat např. s relací průměrného starobního důchodu a průměrné mzdy, jak je to u nás obvyklé – viz třeba graf 4. Graf 5 je převzat z prezentace [Šatava a Schneider 2012] a pracuje zřejmě s relací nově přiznaných starobních důchodů a průměrné mzdy podle kohort; lze z něho zřejmě odečíst i prognózovanou výši nově přiznaného důchodu ve výši 26 % ze mzdy v roce 2050.

12

Penzijní ukazatele a důchodová reforma Klíčovým ukazatelem výše důchodu generovaného daným penzijním systémem je tzv. plná penze, která představuje výši důchodu pro účastníka, který celý život byl zaměstnán a odchází do starobního důchodu při dosažení důchodového věku. Tabulka 1 přetiskuje hrubé modelové výpočty náhradového poměru plné penze v relaci k průměrným výdělkům příslušných příjmových skupin. Povšimněme si zde mj. stejných náhradových poměrů ve všech příjmových skupinách v pěti z osmi uvedených zemí; je to výraz dominance penzí závislých na výdělku. I v těchto pěti zemích sice existuje něco na způsob solidárních příplatků k penzím závislým na výdělku, jejich význam je však zanedbatelný, a proto jsou v penzijních modelech OECD pominuty. Tabulka 2 ukazuje čisté náhradové poměry v týchž vybraných zemích, zde jsou navíc zohledněny daně z důchodů a daně z příjmů a pojistné vybírané z výdělků, jakož případně i z důchodů. Při porovnání s předchozí tabulkou jsou zřejmé i velké rozdíly ve zdaňování důchodů v jednotlivých zemích. U států, kde jsou uvedeny vždy 2 údaje v jednom okénku, existuje dvojí zákonný důchodový věk – zvlášť pro muže a pro ženy; u těchto zemí se první údaj vztahuje k mužům a druhý údaj (v závorce) k ženám. V případě České republiky Organizace pro ekonomickou spolupráci a rozvoj tyto rozdíly pomíjí.

Medián

50% Ø výdělku

100% Ø výdělku

150% Ø výdělku

Česko

57,3

80,2

50,2

37,4

Slovensko

57,5

57,5

57,5

57,5

75,8

75,8

75,8

75,8

59,0 (43,2)

59,0 (43,2)

59,0 (43,2)

59,0 (43,2)

Německo

42

42

42

42

Rakousko

76,6

76,6

76,6

72,3

USA

42,3

51,7

39,4

35,3

Chile

48,4 (37,5)

60,0 (49,2)

44,9 (34,0)

41,8 (28,9)

60,6

72,1

57,3

52,0

Maďarsko Polsko

OECD 34

Tabulka 1: Hrubé náhradové poměry v % ve vybraných zemích v roce 2008 (plná penze) Pramen: OECD 2011a, s. 119 Tabulky demonstrují i vysokou „progresivitu“ veřejných penzí v Česku, kdy příjemci nízkých mezd dostávají od státu relativně vysoké důchody. Zásadní rozdíl vidíme zejména v relaci ke Slovensku, se kterým jsme měli společný penzijní systém a které v polovině minulého desetiletí provedlo zásadní reformu, při níž byla redistribuce ve prospěch nízkopříjmových skupin v podstatě zrušena. Teď je to považováno za zásadní nedostatek (to platí i pro předchozí slovenskou vládu). Podobně je tomu dnes např. i v Německu. Teorie dnes v podstatě unisono

13

doporučuje existenci samostatného solidárního pilíře, nelze však předpokládat nějakou mezinárodní harmonizaci „solidárních“ penzí či pilířů.

Medián

50% Ø výdělku

100% Ø výdělku

150% Ø výdělku

Česko

72,5

94

64,4

48,9

Slovensko

72,9

68,3

74,5

76,7

Maďarsko

99,5

96,3

106

103,2

68,2 (50,7)

68,1 (53,4)

68,2 (50,6)

68,3 (50,4)

Německo

58,4

55,6

57,9

57,2

Rakousko

89,9

91,3

89,9

84,6

USA

53,4

63,8

50

46,6

Chile

66,0 (52,4)

74,4 (61,7)

64,3 (49,9)

62,7 (46,3)

72

82,8

68,8

63,4

Polsko

OECD 34

Tabulka 2: Čisté náhradové poměry v % ve vybraných zemích v roce 2008 (plná penze) Pramen: OECD 2011a, s. 125 Čtenář si jistě povšimne podstatně vyšších hodnot náhradových poměrů např. u Maďarska a Slovenska – ve srovnání s Českem. Je to dáno vysokou modelovou efektivností povinného kapitálového pilíře, který byl v těchto zemích zaveden. Konkrétní údaje o jednotlivých zemích zde nevyjadřují skutečně dosahované, nebo tamními vládami prognózované investiční výnosy ve fondových pilířích. OECD k výpočtu plných penzí a navazujících hodnot používá jednotné procento investičních výnosů ve všech zemích, zde konkrétně 3,5 % ročně, reálně (po odpočtu předpokládané inflace). Stejně tak OECD používá jednotné procento růstu mezd: 2 % ročně, reálně. Při tomto nastavení vždy vyjde, že fondový systém je výhodnější než systém průběžně financovaný. Penzijní modely OECD neberou na zřetel fiskální náklady na reformu, ani zpětné efekty reforem na vývoj ekonomiky či životní úrovně. Tato zjednodušení jsou sice pochopitelná, nahrávají však zcela jednostranně privatizaci veřejných penzí. Příspěvek klienta do fondového systému ve výši 8-12 % ze mzdy by při jeho celoživotním placení měl v zásadě stačit na slušnou starobní penzi. Závisí to samozřejmě na investičních výnosech, včetně jejich výkyvů. Tabulka 3 uvádí expertní odhady náhradových poměrů při variantní výši sazby pojistného a ročních investičních výnosů, za obvyklých předpokladů, s nimiž pracují penzijní modely OECD. Při nejnižší sazbě výnosů balancovaného portfolia 3,5 % vychází hrubý náhradový poměr 28-44 % při výše uvedeném pojistném 8-12 % z výdělku. Pokud bychom mohli kalkulovat s výnosem 5 %, tak by již šlo o náhradový poměr 40-64 % výdělku pojištěnce. S výnosem 5 % prováděl modelaci Vladimír Kreidl [Kreidl 1998]. Pojistné 8 % z výdělku navrhuje pro USA Laurence Kotlikoff s tím, že prostředky budou investovány tržně, správu bude provádět jeden vládní počítač s nulovými náklady [Kotlikoff 2012]. Pak by se náhradový poměr mohl

14

modelově blížit 70 % z výdělku, což je jakási neoficiální meta pro penzijní analýzy OECD. Chudým, nezaměstnaným a invalidům by podle prezidentského programu Laurence Kotlikoffa přispíval ještě stát.

Pojistné (% ze mzdy)

Roční reálný výnos (%)

Náhradový poměr (%)

12

7,3

114

12

5

64

12

3,5

44

10

7,3

87

10

5

49

10

3,5

34

8

7,3

70

8

5

40

8

3,5

28

5

5

27

Tabulka 3: Odhad hrubých náhradových poměrů pro plnou penzi při různých sazbách pojistného a ročního reálného výnosu (40 let placení pojistného, 20 let výplaty penze) Pramen: Převážně vlastní výpočty, vycházející z penzijních modelů OECD [Whitehouse et al. 2009] Tabulka 3 ilustruje zcela zásadní význam investičních výnosů. To je obecně zcela jasné a je to také běžně využíváno jako prodejní argument u spořících produktů. V penzijních modelech si OECD usnadňuje své úvahy tím, že pracuje s čistými reálnými výnosy, po odpočtu všech nákladů spojených s příslušnými produkty. Vypovídací schopnost těchto penzijních modelů je však nutně omezená, rozhodně se nejedná o prognózy pro dané země – již proto, že v jednotlivých zemích se využívají i velmi odlišné systémy a produkty, s velmi odlišnými dopady na čisté výnosy i za jinak stejných podmínek, včetně hrubých výnosů. Penzijní modely OECD tak do značné míry pouze kopírují strukturu penzijních systémů v jednotlivých zemích a údaje jsou nejvíce využitelné jen při obecné úvaze, jaký systém financování (průběžný či fondový) volit. Vždy je ovšem třeba zvážit i další předpokládané parametry systému – tím ovšem otvíráme diskusi všech parametrů penzijních modelů OECD. Při porovnávání modelů s vývojem v jednotlivých postkomunistických zemích, které provedly částečnou privatizaci, zjistíme i velké rozdíly oproti modelu. Sice od této privatizace ještě neuplynulo 30-40 let, abychom systém mohli označit za dospělý a stabilizovaný, nicméně již z povahy věci je třeba problematické v těchto zemích kalkulovat s růstem reálných mezd jen 2 % ročně. Parametr 2 % růstu reálných mezd by mohl „sedět“ na západní Evropu před krizí – a třeba jednou to v těchto zemích zase bude odpovídat skutečnosti. V témže období však neodpovídal východní Evropě a je jen otázkou, o kolik více procent se pro východní Evropu má při propočtech OECD používat. Dosti odlišné

15

byly a jsou i kapitálové trhy na Východě a na Západě, jsou také velké rozdíly v ziskovosti finančních institucí, ve výši sazeb pojistného, mnoho toho nevíme o anuitách atd. V každém případě je třeba u podobných úvah, pokud by měly být relevantní pro privatizaci, vždy vycházet z konkrétních podmínek dané země. Věda a prodejní argumenty Penzijní teorie musí na jedné straně respektovat ideologické argumenty politiků (svoboda kontra povinnost, sociální stát), na druhé straně však musí podrobně analyzovat navrhované reformy a jejich dopady. Vedle politiků – ideologů jsou zde ovšem i politici hájící zájmy příslušných finančních skupin; v méně vyspělých demokraciích jsou nikoliv výjimečné případy, kdy lobbisté jsou přímo pověřeni vypracováním návrhu penzijní reformy. Tak tomu nyní bylo i u nás. V praxi dochází i k přímé souhře liberálně orientovaných teoretiků s reprezentanty penzijního sektoru. Jejich společným zájmem je privatizace veřejných penzí. Typickým jevem v zemích velikosti Česka je, že jen málokdo se snaží vůbec aspoň orientačně sledovat vývoj zahraniční penzijní teorie a politiky, nemluvě již o studiu vědeckých prací a koneckonců i praxe. Mj. je běžné, že teoretici propagující privatizaci v podstatě neznají fungování soukromého pojištění. Vlastně pak ani nemohou prakticky znát, co se skrývá pod pojmem selhání soukromých anuitních trhů, což je primárním argumentem pro existenci veřejných penzí v každé americké učebnici veřejné ekonomiky. Typickou chybou takovýchto rádoby teoretiků je, že ignorují konkrétní podmínky v konkrétních zemích, konkrétně v penzijním sektoru. Tak říkajíc jim stačí se podívat na český státní rozpočet, a když zjistí, že veřejné výdaje na důchody jsou největším výdajovým programem, tak hned dochází k závěru, že tyto výdaje je nezbytné podstatně redukovat. Vlastně mají tak trochu pravdu: sociální pojištění nemá co pohledávat ve státním rozpočtu – ale to je již jiná otázka. Běžnou metodou nevědecké práce nejen na úseku penzijní teorie a politiky je směšování pojmů a srovnávání nesrovnatelného. Obecně vzato se tomu nemůžeme moc divit, protože o úspěchu v podnikání i v politice obvykle rozhoduje marketing. Účelem marketingu je prodat nabízené produkty či osoby a tomu se samozřejmě musí přizpůsobovat i argumentace. Mezi falešné prodejní argumenty privatizace veřejných penzí patří:


Stárnutí populace, demonstrované např. podílem osob ve věku nad 65 let – s tím nic neudělá ani soukromý penzijní sektor a hlavně z toho vůbec nevyplývá nutnost privatizace. Soukromý sektor může být pouze flexibilnější v přizpůsobování výše důchodu stárnutí populace, překážkou mu přitom může být stát, nebo dokonce i všelidové referendum, které konkrétně ve Švýcarsku odmítlo změnu (snížení) koeficientů konverze stavu osobního účtu

16

na doživotní důchod. Politici, pravda, v řadě zemí mají svůj politický problém se zvyšováním zákonného důchodového věku, které by kompenzovalo stárnutí populace. Alternativou k tomu je v systému sociálního pojištění v zásadě pouze zvýšení pojistného, nebo snížení průměrného důchodu. Jde o typický problém veřejné volby, který má samozřejmě i svou národohospodářskou a sociální dimenzi. U nás je problém dlouhodobě jaksi vyřešen „malou“ důchodovou reformou, takže jakákoliv přetrvávající argumentace stárnutím populace ve prospěch privatizace či jiné důchodové reformy je naprosto nevěcná, falešná.


Vlády jsou nezodpovědné, nelze se spolehnout na veřejné penze, a tudíž je třeba zavést druhý penzijní pilíř, který bude spravovat soukromý sektor – zvlášť komické je, když takto argumentuje vláda, která před volbami slibovala provést odpovědné reformy; jak poznáme, že je tato vláda výjimkou z pravidla? Vládní selhání je obecným ekonomickým pojmem, stejně jako tržní selhání – z toho ale vůbec nevyplývá, že se mají privatizovat veřejné starobní penze v Česku. To, že některé vlády ve světě selhaly ve správě penzí, vůbec neznamená, že soukromý penzijní sektor by ve stejných zemích fungoval lépe [Barr 2012]. Zato selhání anuitních (penzijních) trhů – jak je pojímáno ve světě – je typickým jevem každého penzijního trhu.




Penze od soukromého sektoru budou vyšší než veřejné penze; důchodová reforma zabrání pauperizaci penzistů – teze tohoto druhu obvykle vycházejí z efektu složeného úrokování, resp. z toho, že soukromý sektor vybrané příspěvky efektivně zhodnotí investováním. Buďme velkorysí a nyní přehlédněme velké rozdíly v investičních výnosech, které budou připsány jednotlivým klientům i obecnou volatilitu investičních výnosů (a tedy i to, že v celé řadě zemí, které privatizovaly penze, byly reálné výnosy dlouhodobě blízké nule). Pak může platit, že je výhodnější akumulovat v penzijním systému kapitál (mít fondový systém), připisovat si investiční výnosy, než provozovat průběžný veřejný penzijní systém. Nicméně toto platit nemusí a není to dáno populačním vývojem, jak tvrdívají falešní vykladači tzv. Aaronova pravidla, kteří ovšem neví (nebo nechtějí vědět), že Henry Aaron byl a je proti privatizaci amerických veřejných penzí [Aaron 1997]. Nepotěším je asi ani informací, že simulace systému NDC experty Světové banky v chilských podmínkách od provedení totální privatizace starobních penzí dospěla k závěru, že systém NDC by poskytl vyšší penze. A přitom tito badatelé dále předpokládali, že režijní náklady spojené s NDC budou stejně vysoké jako v privátních FDC [Fajnzylber a Robalino 2012]. Přitom je chilská reforma z roku 1981 považována zastánci privatizace za úspěšnou a jako hlavní argument se uvádějí vysoké investiční výnosy.

17




Rizika spojená s veřejnými a se soukromými penzijními systémy jsou odlišná, a proto je třeba tyto systémy kombinovat; obdobně se uvádí, že své výhody a nevýhody mají jak dávkově definované, tak i příspěvkově definované produkty, a proto je třeba je rovněž kombinovat s tím, že nejlepší bude, když se provede diverzifikace systému tak, aby veřejný penzijní systém byl průběžný a dávkově definovaný (DB), zatímco (nejlépe povinný) soukromý penzijní systém bude plně fondový a příspěvkově definovaný (DC) – je to absurdní argumentace, která se tváří, že je lepší mít dva paralelní systémy, než jeden optimalizovaný systém. Dva systémy mají vždy dvoje náklady, které jsou více než dvojnásobkem nákladů na poskytování výhradně veřejných penzí. Kromě toho je touto argumentací veřejný penzijní systém „tlačen“ do produktu, který mu nemusí „sedět“. •

Průběžný veřejný penzijní systém má implicitní veřejný dluh a tento dluh se při privatizaci tohoto systému pouze přemění na explicitní penzijní dluh, takže dopad na ekonomiku a veřejné finance bude v tomto směru nulový – jakoby budoucí důchodové nároky a priori nikdy neměly být pokryty veřejnými příjmy a jakoby systematické a desítky let trvající každoroční zvyšování schodku veřejných rozpočtů v důsledku privatizace veřejných penzí nemělo mít dopady na ekonomiku, na výši úrokových sazeb u státních dluhopisů. V tomto směru přispěla argumentaci privatizátorů i Evropská komise, která do roku 2010 nezapočítávala deficity a schodky veřejných financí v důsledku privatizace penzí do plnění Maastrichtských kritérií.

Není nejmenší objektivní důvod, aby se veřejné penzijní systémy a produkty přizpůsobovaly přáním penzijní lobby. Z pohledu světové penzijní teorie se dnes veřejné penzijní systémy mají členit na dva pilíře. Oba dva tyto pilíře lze realizovat variantními produkty. Roli hlavního penzijního pilíře může sehrát nejen klasické sociální pojištění tvaru DB, ale i tvaru DC a tomu blízkému bodovému systému. Navíc tyto produkty mohou být jak průběžně financované, tak i plně nebo částečně kapitalizované. Rozhodování o volbě produktu sociálního pojištění – z těchto variant – je optimálně otázkou analýz a navazující veřejné volby. Experti Světové banky by nám dnes doporučili systém NDC a začít vytvářet rezervní fondy – jak jsme již uvedli výše. Investiční výnosy jako klíčový parametr pro modelaci a veřejnou volbu Pokud chceme porovnávat veřejné penzijní systémy se soukromými penzijními systémy, které by je měly plně či částečně nahradit, tak jako seriózní teoretici musíme porovnávat porovnatelné produkty, přicházející v úvahu. To však zastánci privatizace nedělají. Ukážeme si to na příkladu přístupu týmu pracovníků OECD při tvorbě a využívání vlastního penzijního modelu. Na základě analýz vyspělých zemí použila OECD k modelování plných penzí tyto, již většinou zmíněné,

18

parametry: růst reálných mezd 2 % ročně, reálný investiční výnos po zohlednění správních nákladů 3,5 % a diskontní sazba (bezriziková úroková míra) 2 %. Badatelský aparát OECD automaticky předpokládá, že fondový systém je systémem privátním. A také díky uvedeným parametrům demonstruje výhodnost privatizace veřejných penzí. Stejně uvažují naši privatizátoři: kdybychom své dosavadní (či budoucí) příspěvky na veřejné penze (jakoby na naše, moje penze) soukromě investovali, tak bychom měli důchody podstatně vyšší, než jsme dosud měli, nebo dnes máme. To je pravda, ale bohužel jen částečná a klamavá. Pokud dnes máme průběžně financované veřejné penze, tak výpadek veřejných příjmů musíme něčím nahradit. To všichni vědí, ale nicméně i OECD dál vesele uvádí vysokou výhodnost zavedení povinného soukromého penzijního pilíře, bez konkrétního zřetele na transformační náklady. A když skoro všechny východoevropské země, které v předchozím období částečně privatizovaly veřejné penze, především pod fiskálním tlakem vyvolaným touto privatizací a hospodářskou krizí, provedou „antireformy“, tak OECD vypočte, jak se sníží penze v důsledku těchto „neodpovědných“ kroků.

Tabulka 4: Modelovaná nevýhodnost opuštění soukromého penzijního pilíře (OECD) Pramen: OECD 2012, s. 92. Pokud je soukromý sektor schopen nabídnout vysoké zhodnocení penzijních úspor, je třeba se pořádně zamyslet, jak toho využít. Porovnávat přitom musíme srovnatelné produkty. Pokud tedy soukromý sektor nabízí produkt FDC s navazujícím doživotním starobním důchodem od soukromé pojišťovny,5 tak teoretici a stát musí proti tomuto produktu postavit sociální pojištění FDC s doživotním starobním důchodem od státní penzijní společnosti. Rozhodujícím kritériem pro srovnání těchto produktů bude modelová výše důchodu, za jinak stejných výnosových a úrokových podmínek. Čili je třeba odvodit odpovídající parametry do dvou penzijních modelů FDC s navazujícím doživotním důchodem – jedním produktem bude 5

Soukromé pojištění FDC je moderní produkt soukromého důchodového pojištění, resp. investičního důchodového pojištění. Úspory klientů jdou zde investovány podle volby klientů, kteří zde také nesou celé investiční riziko. Příspěvkově definovaný produkt (DC) spočívá leckde i ve výhradním spoření (investování) u penzijního fondu; na toto spoření nemusí navazovat výplata starobního důchodu u soukromé životní pojišťovny. V takovém případě již nejde o pojištění, ale o soukromé spoření (investování) FDC.

19

produkt nabízený soukromým sektorem, druhým produktem pak produkt se stejnými vstupy, ale charakteru sociálního pojištění. Pokud jde o investiční výnosy, můžeme využít studií OECD z posledních let. Čili, dejme tomu, předpokládejme, že investiční výnosy pro soukromé finanční společnosti budou 7,3 % ročně reálně (jako tomu bylo v průměru 8 nejvyspělejších zemí za 25 let před hospodářskou krizí) v případě balancovaného portfolia [Whitehouse et al. 2009]. Pokud se domníváme, že časy těchto vysokých výnosů jsou pryč, tak toto předpokládané hrubé zhodnocení snížíme na odpovídající hodnotu, na jakýsi „nový normál“ [Holzmann 2012]. Odpočteme všechny náklady (i systémové, transakční) a za daných úmrtnostních tabulek vypočteme výši „plného“ důchodu v sociálním pojištění FDC a v soukromém pojištění FDC pro typického klienta např. ve věku 20 let, který vstupuje na trh práce a bude dosahovat např. průměrného celostátního výdělku. Podle expertů OECD lze v případě placení pojistného 10 % ze mzdy předpokládat celkové náklady řádu 2,3 % z aktiv ročně – to vede k tomu, že čistý výnos je třeba snížit na hodnotu cca 5 %. U správních nákladů soukromých penzijních fondů nejde zdaleka jen o poplatky za správu aktiv, resp. poplatky pro poskytovatele za činnost v období „spoření“. Je nutno vzít v potaz mj. i budoucí náklady na výplatu penzí. OECD odhaduje takto rozšířené správní náklady na 1,25 – 2 % ročně, v podmínkách použitého vzorku vyspělých zemí (G7 + Švédsko). Vedle toho zde jsou ještě další faktory, které snižují či mohou snižovat investiční výnosy penzijních fondů: např. dopad problémů spojených se strukturovanými zájmy „agentů“ ve smyslu teorie zastoupení a teorie governance je odhadován formou snížení ročních výnosů o 1 % i více. K nižším výnosům vede i tracking error (odklon od ceny podkladových aktiv, resp. benchmarku), který má podle pracovníků OECD mnoho příčin a je nevyhnutelnou součástí investičního procesu; to platí i pro indexové fondy [Whitehouse et al. 2009]. Ročnímu reálnému výnosu 5 % podle propočtů OECD odpovídá náhradový poměr 49 %, vypočtený za předpokladu příspěvku 10 % ze mzdy, placeného po dobu 40 let. Zmíněné studie OECD k problematice nákladů soukromých penzijních fondů byly publikovány v roce 2009, penzijní modely OECD jsou staršího data a používané míry výnosů pro klienty zde byly a jsou i dnes na úrovni 3,5 %, popř. dokonce 3 % ročně reálně. Vysvětlení jsem k tomu nenalezl. Každopádně by ale dnes zjevně nebylo považováno za realistické pracovat s vyššími reálnými výnosy soukromých penzijních fondů pro klienty než 3,5 %, podle modelů OECD. Tomuto výnosu zhruba odpovídá náhradový poměr 34 % za jinak stejných podmínek. To není žádný oslnivý výsledek – při příspěvku 10 % ze mzdy, nicméně představuje výzvu pro průběžný veřejný penzijní systém.

20

Univerzální sociální pojištění FDC je podstatně levnější než soukromé pojištění FDC, má nižší náklady. Uveďme pár příkladů z literatury. Jen na výplatní fázi se ušetří 15-20 % prostředků na osobním účtu klienta. Z toho nejméně polovinu představují výdaje vyvolané antiselekcí rizik, způsobené možností výběru mezi doživotní penzí a garantovaným důchodem či podobným „penzijním“ produktem. Zbytek lze přičíst konkurenci mezi poskytovateli důchodů, tj. soukromými pojišťovnami a i samotnými penzijními fondy (v případě, že tyto fondy poskytují garantované důchody). Na cca 5 % prostředků na účtu by mohla odčerpat ochrana proti inflaci. [Murthi et al. 2000], [Thompson 1999]. Podstatně nižší jsou i náklady na samotné investování. Celkové srovnatelné náklady systému univerzálního sociálního starobního pojištění mohou být nižší – ve srovnání s povinným či kvazipovinným soukromým důchodovým pojištěním – řádově o 2 % z aktiv, resp. 40 % z příspěvků klienta či 25 % ze mzdy (vyšší náhradový poměr). Efektivnost jako argument pro využití veřejného sektoru je silný. Takový argument akceptuje, že je pro lidi vhodné využít státu jako kolektivní instituce k pomoci s udržením úrovně spotřeby (consumption smoothing) a s pojištěním tam, kde je schopen tyto funkce vykonávat levněji a efektivněji než soukromé alternativy.” [Barr 2012]. Že je stát schopen nabídnout systém FDC podstatně levněji než soukromý sektor je nepochybné – jedinou otázkou je, o kolik. Toto téma je samozřejmě žádoucí důkladně prozkoumat. Diverzifikace produktů také hodně stojí Snaha soukromé penzijní lobby odlišit se od veřejných penzí je patrná v mnoha směrech, ostatně jde o typický marketingový tah. I v samotném individuálním pojištění se vymýšlejí nové produkty, jejichž hlavním rysem je to, že jsou odlišné od konkurence. Jde o tzv. diferenciaci produktů, která patří nejen k finančním produktům. Účelem této hry je mít nějaké své prodejní argumenty, které umožní vychvalovat „náš“ produkt oproti jiným, konkurenčním produktům. V razantní prodejní variantě se argumentuje skutečnými a domnělými přednostmi našeho produktu a také skutečnými a domnělými nevýhodami konkurenčních produktů. To jsou normální obchodní praktiky, které nasazuje penzijní lobby i vůči „konkurenčnímu“ sociálnímu pojištění. Výsledkem je, že produkty v tzv. druhém pilíři v příslušných zemích mají parametry a podmínky někde mezi sociálním pojištěním a produkty patřícími do třetího pilíře. Typickými ukázkami této produktové politiky je např. zavedení dědění prostředků na osobním kontu v případě smrti klienta ve fázi spoření, nebo možnost volby mezi doživotním důchodem a garantovaným důchodem ve fázi transformace osobního konta na důchod. Variantním řešením by zde mohla být i jednorázová výplata prostředků na osobním účtu, kterou praktikují v některých zemích světa. Jde o řešení typická pro dobrovolné pojištění a investování.

21

Obecně vzato je lze samozřejmě aplikovat i v sociálním pojištění. Zásadním problémem těchto produktových prvků je to, že zdražují důchodové pojištění – a kromě toho samozřejmě také potlačují sociální prvky v sociálním pojištění. Zavedení institutu dědění zdražuje produkt o zhruba 10-15 %. [Almeida a Fornia 2008]. Možnost volby mezi doživotním a garantovaným důchodem zvyšuje antiselekci rizik a to vede automaticky ke zvýšení tarifů, v sociálním i soukromém pojištění. Pokud by nám ve výše uvedené úvaze vyšlo, že sociální pojištění FDC poskytuje za jinak stejných podmínek důchod (náhradový poměr) vyšší o 25 % ze mzdy, než v systému soukromého pojištění – tak v případě porovnání již nestejných produktů FDC může vyjít např., že důchod ze sociálního pojištění (náhradový poměr) je vyšší i o více než 30 % ze mzdy, než soukromý produkt FDC s děděním a s uvedenou volbou důchodu. Obecně tedy platí, že soukromé penzijní produkty, které jsou využívány v tzv. druhém pilíři, jsou podstatně dražší než srovnatelné veřejné penzijní produkty (sociální pojištění). V penzijním sektoru vůbec neplatí – ve srovnání se státním monopolem – že konkurence snižuje náklady a zlevňuje produkty. Hlavní důvod je v tom, že u penzí jde v zásadě pouze o peníze, o finanční službu. Režijní náklady se zde příliš uměle „nafouknout“ ani nedají, na rozdíl např. od výstavby dálnic či provozu železnice. Na to ostatně již před více než stoletím přišel A. Wagner – a požadoval (odůvodňoval) existenci dělnického sociálního pojištění a zestátnění soukromých pojišťoven poskytujících pojištění občanům. Jestliže tedy třeba dnes u nás zavádíme opt-out z veřejného penzijního systému, tak je nutno počítat s tím, že výsledkem budou podstatně nižší důchody – ve srovnání se srovnatelným produktem sociálního pojištění ve výše uvedeném smyslu. Vedle toho zde ještě jsou fiskální náklady přechodu k „diverzifikovanému“ penzijnímu systému. Ty musí být v dnešních ekonomických podmínkách bezprostředně uhrazeny (nemohou být financovány na dluh) a základními variantami úhrady nákladů dílčího přechodu k fondovému systému jsou snižování „zbývajících“ veřejných penzí, nebo zvyšování daně z přidané hodnoty. Nehledě již na tím vyvolané snížení poptávky v ekonomice (které samo o sobě bude mít multiplikační účinky) tak bude docházet ke snižování důchodů, a to reálně i těch „nových“, ze soukromého sektoru. Sociální pojištění NDC vyžaduje jinou sazbu pojistného, než sociální pojištění FDC – za jinak stejných podmínek, při stejných výsledných starobních důchodech. Za výše uvedených předpokladů, které jsou zapracovány v penzijních modelech OECD, a se zohledněním nižších nákladů sociálního pojištění FDC lze vyslovit orientační závěr, že zhruba stejného náhradového poměru z pojistného pilíře na úrovni cca 40 % předchozího hrubého výdělku lze variantně dosáhnout těmito sazbami příspěvků v jednotlivých systémech (koncept plné penze):

22




Sociální pojištění NDC:

16 % ze mzdy




Soukromé pojištění FDC:

12 % ze mzdy




Sociální pojištění FDC:

8 % ze mzdy

Uvedené ilustrativní údaje o variantních sazbách pojistného na starobní pojištění hodně napovídají i o srovnávání produktů. Penzijní lobby se snaží srovnávat soukromé FDC se sociálním pojištěním NDC, resp. přesněji řečeno s jakýmkoliv veřejným penzijním systém (PAYG)6, což je samozřejmě účelové a falešné, protože se ignorují náklady přechodu z PAYG na soukromé FDC. Při seriózním vědeckém přístupu musíme srovnávat 12 % ze mzdy (soukromé pojištění FDC) s 8 % ze mzdy (sociální pojištění FDC); výsledek takového srovnání je jasný na první pohled. Trochu zjednodušeně bychom mohli také říci, že hlavní rozdíl mezi oběma systémy spočívá v tom, že proti selhávajícímu, nákladnému soukromému trhu zde stojí veřejný systém s minimálními správními náklady: „Veškeré investování se dělá jedním vládním počítačem s nulovými náklady“. [Kotlikoff 2012]. Srovnávat sociální pojištění NDC (16 %) se sociálním pojištěním FDC (8 %) můžeme jen za předpokladu zohlednění nákladů přechodu. Výhodou FDC zde jsou nižší náklady práce a menší daňový klín, ovšem ve výchozím stavu nemáme (u nás) žádné rezervy ve veřejném penzijním systému. Za dnešní fiskální situace musíme předpokládat, že tvorba rezerv (v FDC) bude spojena se zvýšením jiných veřejných příjmů, s negativními dopady na ekonomiku a obyvatelstvo. Dnešní české vládě tyto negativní dopady nevadí, takže jí doporučujeme podstatně zkvalitnit velkou důchodovou reformu eliminací soukromých penzijních fondů v tzv. druhém pilíři a jejich nahrazením státní penzijní společností s jedním penzijním fondem – ten může být spravován i soukromým sektorem podle některého ze západních vzorů. Pokud se česká fiskální situace zlepší, lze uvažovat o přechodu k sociálnímu pojištění FDC. Nejjednodušším předstupněm takové reformy je transformace dnešního českého penzijního systému na pilíř NDC a na sociální pilíř. V další fázi lze začít vytvářet rezervy v systému sociálního pojištění NDC; tyto rezervy ostatně stejně potřebujeme k vyrovnání demografických, populačních vln. V budoucnu se tak můžeme dobrat k situaci, kdy systém NDC bude mít rezervy ve výši odpovídající sociálnímu pojištění FDC. Lze si představit i paralelní existenci systému NDC a FDC, s jasně vyhrazenými mantinely. Výhodou sociálního pojištění FDC je i možnost jeho využití k efektivnímu zabezpečení osobních penzijních potřeb – formou

6

PAYG je anglická zkratka termínu „pay-as-you-go“ odkazující na druh penzijního systému. Překládá se jako průběžně financovaný systém, resp. pouze jako průběžný systém. Má se tím na mysli systém, kdy důchody dnešních penzistů jsou hrazeny z dnešních příspěvků ekonomicky aktivních lidí. Opakem PAYG je fondový (finanční) systém, kdy se vytvářejí či mají vytvářet fondy (technické rezervy) v plném rozsahu, podle zásad pojistné matematiky.

23

placení individuálních příspěvků a i příspěvků zaměstnavatelů, nad rámec zákonné povinnosti. I zde ovšem jde o otázky veřejné volby. Reforma pro mladé či naopak? Na závěr se ještě vraťme k našim mladým pojištěncům. Stát se sice snaží svými regulatorními zásahy snížit některé režijní náklady soukromých penzijních společností a pojišťoven, současně však podmínil poskytování důchodového spoření ve 2. pilíři poskytováním doplňkového penzijního spoření ve 3. pilíři. Mají se tím snížit náklady – to je ovšem přehnaná péče, protože již dnešní penzijní fondy jsou v podstatě prázdnými skořápkami, které obsluhují sesterské finanční instituce z téže finanční skupiny. Uvedenou zcela originální konstrukcí regulace se především eliminuje konkurence na trhu nového produktu; trh je přitom již dnes výrazně koncentrován, monopolizován. Tak jako tak budou příslušné finanční skupiny jednotně řídit prodej obou skupin produktů. Obě tyto skupiny produktů přitom mají zcela odlišné podmínky: doplňkové penzijní spoření má i nadále velmi vysoké státní dotace – přímé (státní příspěvek) i nepřímé (daňový odpočet), kromě toho stát ještě více (nepřímo) dotuje příspěvky zaměstnavatelů svým zaměstnancům, což dopadá mj. i na příjmy z pojistného na důchodové „pojištění“. A vedle toho „chudý příbuzný“ – důchodové spoření (2. pilíř), které se vypočítává ze stejného základu jako daň z příjmů, není považováno za „náklad“ při výpočtu daně z příjmů. (Nemusí to tak být, jde ale o velmi rozdílný, diskriminační přístup – elementární nerovnost ve vztahu k doplňkovému penzijnímu spoření.) Všechny kvazipovinné produkty soukromého spoření ve světě se zaměřují na mladé. Jednak z obecných důvodů (klient nejspíše na dlouhou dobu), jednak z obav o „druhý“ pilíř. Volatilita investičních výnosů je vysoká, samozřejmě zejména u více rizikových produktů. Jednak je přitom celý trh volatilní a jednak jsou i zcela nahodilé výnosy jednotlivých klientů. Čistý systém FDC bez toho neumí fungovat – a tak se poskytovatelé se státní asistencí musí snažit tyto – v podstatě zcela nespravedlivé či nerovné – podmínky nějak ošetřit, aby systém vůbec mohl fungovat. Důraz se klade na zvyšování finanční gramotnosti, což je jistě chvályhodné, ale nicméně pro skoro všechny (či nějakých 90 % osob v aktivním věku) zcela zbytečné – ve vztahu k investování nejde o gramotnost, ale (jen) o to, aby se klient v budoucnu nemohl rozčilovat (a svádět vinu na prodejce či stát), že si vybral špatnou strategii – „špatně“ vyplnil dotazník, zjišťující jeho ochotu podstupovat riziko a návazně si nechal doporučit „neodpovídající“ fond. Druhou metodou, jak formálně snížit problémy s volatilitou, je zavádění fondů životního cyklu. Prakticky to znamená, že starší klienti se povinně zařazují do méně rizikových fondů – aby se vyloučilo, že pár měsíců či let před odchodem do penze se hodnota portfolia na jejich osobním

24

účtu radikálně sníží. Je to jen technické řešení, které je spojeno s nižší (předpokládanou) výnosností méně rizikových investic. Čili je to – agregátně – ke škodě starších a starých klientů. Obdoba platí pro investiční výnosy v době pobírání penze. Tato doba je v průměru kratší a tak lze předpokládat, že zde se bude investovat do málo rizikových aktiv, popř. se vůbec investovat nebude. Pokud se bude poskytovat doživotní penze typu DB (dávkově definovaný produkt), s technickou úrokovou mírou např. 2 %, tak je možno předpokládat, že takto zapracované investiční „výnosy“ více než plně pohltí režijní náklady a klienti dostanou méně (při očekávané střední délce života důchodců), než kolik by měli, pokud by si nekupovali penzi od pojišťovny. Problém je neoddělitelně spojen s fungováním anuitních trhů. Ve srovnání se soukromým spořením FDC v kombinaci s nákupem soukromých penzí je sociální pojištění tvaru FDC schopno poskytnout svým klientům podstatně lepší podmínky i ve vztahu k právě diskutovaným problémům. To platí nejen o sociálním pojištění FDC s individuálním investováním rezerv (jak se praktikuje ve Švédsku), ale ještě více o sociálním pojištění FDC s jedním, univerzálním investičním fondem, fungujícím jak pro platící pojištěnce, tak i pro poživatele důchodů. K tomuto systému se lze dostat přes systém sociálního pojištění NDC tím, že se začnou vytvářet rezervní fondy sociálního pojištění. Jsou potřebné i z pohledu pokrytí populačních vln – jak je demonstruje graf 4. Perspektivní přechod k systému sociálního starobního pojištění FDC s univerzálním fondem umožňuje i zvážit využití státních garancí penzijních dávek, např. ve formě, jak je dnes garantováno penzijní připojištění proti poklesu nominální hodnoty osobních účtů. Přenášení investičního rizika na klienty, které je typické pro soukromé systémy FDC, je v rozporu i s logikou celého systému sociálního zabezpečení. Přechod k sociálnímu starobnímu pojištění FDC by umožnil i případnou diferenciaci sazeb pojistného podle věku klienta, jak se praktikuje ve Švýcarsku. Spořit na stáří není nutné, alespoň ne v plném rozsahu, od 20-30 let, kdy mladí obvykle zakládají domácnost a rodinu a mají tedy obvykle vysoké výdaje s tím spojené. A kdy také mají obvykle relativně nízké příjmy. A mimochodem také není nutné platit pojistné do nekonečna – pokud pojištěnec má již zajištěnu dostatečnou penzi. Flexibilita tohoto druhu je (minimálně teoreticky) typická pro soukromé spoření a pojištění a je ji možno s výhodou „uchopit“ i v systémech sociálního pojištění; nejjednodušší je to právě v systému FDC, popř. NDC. Tyto flexibilní prvky mohou i podpořit zaměstnanost jako takovou a zaměstnanost mladých a starých zejména. Zvyšování celkové sazby pojistného v systému opt-out do soukromého penzijního spoření a pojištění o 2 % ze mzdy je zcela zbytečné. Je to jen podivná úlitba soukromým penzijním společnostem. Mladým to jen komplikuje situaci, vstup do opt-outu. Ale to je možná

25

dobře, protože je to může odradit od vstupu do tohoto systému. Pokud mají volné peníze a chtějí je vložit do zabezpečení na stáří (což je předčasné), tak mohou využít dobrovolného doplňkového penzijního spoření jako potenciálně výhodnějšího produktu, v dosavadní historii bohužel hlavně díky státním podporám. Dosavadní penzijní připojištění a budoucí doplňkové penzijní spoření je ovšem jasně výhodné pro staré a starší, opět a zase jen díky státním dotacím. Třeba se to ale změní; k tomu je žádoucí omezit státní dotace, v první řadě zrušit státní příspěvek, na který nemají nárok konkurenční produkty. Není úkolem státu poskytovat nepřímé dotace na podnikání velmi omezeného počtu finančních institucí. Vítám, že Ondřej Schneider vloni doporučil odbourání dotace na důchodové „připojištění“, které podle něj v novém systému naprosto ztratí opodstatnění. [Schneider 2011b]. Jen bych dodal, že opodstatnění nemá penzijní připojištění již dávno, ne-li rovnou od svého vzniku. Vládní důchodová reforma bude břemenem pro mladé, staré i ostatní občany. Některým z nich lze situaci touto reformou znepříjemnit nadprůměrně. Pokud vláda poslechne své neoliberální stoupence (a kritiky současně) a začne bezohledně snižovat důchody v zájmu „vyrovnání“ tzv. důchodového účtu, tak může nakonec dojít i na slova Ondřeje Schneidera z tiskové konference ČSOB Penzijního fondu Stabilita, kdy předpověděl brutální snížení náhradového poměru nově přiznaných veřejných starobních penzí do roku 2050 z dnešních 11 400 Kč na 6 500 Kč s tím, že další pokles těchto penzí bude následovat zjevně reformou valorizace penzí. [Hovorka 2012].

Rok Průměrný důchod při vstupu do důchodu Průměrný důchod ve věku 85 let 2010

11 750 Kč

9 500 Kč

2012

11 400 Kč

9 250 Kč

2020

10 000 Kč

8 250 Kč

2030

8 625 Kč

7 000 Kč

2040

7 375 Kč

6 000 Kč

2050

6 500 Kč

5 250 Kč

Tabulka 5: Vývoj výše průměrného důchodu, pokud by stát chtěl vynulovat schodek na důchodovém účtu (IDEA) Pramen: Hovorka 2012 Podle projekce MPSV (viz graf 2) má po roce 2050 kulminovat deficit tzv. důchodového účtu v tomto století, pak mají být populační data zase příznivější. (Čili IDEA si vlastně „vybrala“ nejhorší část století k demonstraci svých úvah.) Odpočtem z tohoto grafu MPSV lze odhadnout,

26

že schodek důchodového účtu v roce 2050 by mohl představovat asi 25 % celkových výdajů. Další „díru“ do tzv. důchodového účtu udělá privatizace penzí a jí vyvolaný pokles HDP a tím i pokles příjmů z pojistného. Pokud IDEA „přesvědčí“ pojištěnce o správnosti a výhodnosti privatizace podle svých představ a propočtů, pak je pokles výše nově přiznávaného důchodu o 45 % (6 500 / 11 400) celkem reálný. Finta je do značné míry v tom, že pojištěnci podle tohoto přístupu zaplatí i schodek důchodového účtu vzniklý vyvedením prostředků do penzijních fondů opt-outem. Asi to odpovídá logice uvažování IDEA, já však nevidím žádný důvod pro to, aby zaměstnanci platili za důchodovou reformu snížením veřejných důchodů. Minulý rok chtěla IDEA financovat opt-out zvýšením DPH, teď se ke strašení klientů a k jejich získání pro penzijní fondy hodí financování opt-outu snížením veřejných penzí. Vloni Ondřej Schneider navrhoval snížit pojistné o 5,5 % ze mzdy, zřejmě jako ekvivalent dnešní základní výměry důchodu [Schneider 2011c]. Operace tohoto druhu (snížení pojistného) je správná, má smysl ovšem zejména při paradigmatické reformě veřejného penzijního pilíře, při níž se důsledně oddělí solidární pilíř, financovaný z daní, a bude zřízen pojistný pilíř se vším všudy, tedy třeba v podobě sociálního pojištění NDC. Dnešní konstrukce procentní výměry starobního důchodu připomíná sociální pojištění jen velmi málo. Scénář poklesu veřejných důchodů není dán podstatou dnešního českého důchodového systému, z níž by vyvěral závěr o penzijním břemenu mladých, které budou muset několikrát zaplatit, ale je produktem právě startované důchodové reformy, která představuje dodatečné břemeno pro celou společnost, kteréžto pak – při vyumělkované konstrukci financování tohoto břemene snižováním důchodů – může více dopadnout na mladé. Čertovo kopýtko české důchodové reformy je v – pro společnost – neefektivní privatizaci veřejných penzí. Naši mladí si toto zacházení nezaslouží. Závěry Paradigmatické i parametrické důchodové reformy mají zásadní dopady nejen na celý sociální systém, ale i na ekonomický rozvoj příslušných zemí. Privatizace veřejných penzijních systémů podle koncepce Světové banky z první poloviny 90. let předpokládala velmi pozitivní vliv této reformy, zejména na ekonomiku; vycházela z tehdejší mainstreamové ekonomické teorie. Otci této privatizační myšlenky byli nejen nadšenci pro maximální a rychlou privatizaci veřejného sektoru, ale zejména penzijní lobby. I dnes penzijní lobby prosazuje především „dobývání renty“ na penzijních trzích, které selhávají v postkomunistických zemích o to více, že konkurence na nich je velmi omezená. Typickým jevem, který se nezakrytě projevil u nás, je příprava důchodové reformy přímo představiteli oficiální penzijní lobby.

27

Současně si je část lobbistů, neoliberálních ekonomů a státních úředníků vědoma nedostatečné samoregulace penzijních trhů a alespoň částečně usiluje o regulaci přímo viditelných nákladů penzijních společností. Někteří z nich dokonce doporučovali „odříznout“ penzijní společnosti od svých klientů využitím státního zúčtovacího centra podle švédského vzoru; v tomto směru však neuspěli, v souboji s přímými zastánci soukromého penzijního sektoru mezi státními úředníky. Konkrétní podoba české důchodové reformy, kdy si zájemci o opt-out mají dokonce (věcně zcela bezdůvodně) ještě připlácet 2 % ze mzdy, je tak do značné míry zralá k zakrnění, k neúspěchu. To by ovšem současně snížilo negativní dopady dílčí privatizace na veřejné rozpočty a tím i na celou ekonomiku. Studie IDEA tvrdí, že o českou reformu by z pohledu individuální efektivnosti mělo mít zájem podstatně více mladých, než se všeobecně předpokládá. Úvahy a propočty, kterými to dokládá, jsou však jednostranné, včetně toho, že jsou založeny na předpokladu, že by mladí měli zaplatit svými příspěvky do státního rozpočtu výpadek fiskálních příjmů v důsledku dílčí privatizace veřejných penzí. Vedle toho je účelově využíváno i skutečnosti, že současná česká fiskální politika je velmi bezohledná i ve vztahu k ekonomice; vlivy propadů poptávky na dynamiku ekonomiky jsou v podstatě ignorovány. Při akceptování a podpoře obecné vládní politiky v tomto směru studie IDEA dochází dokonce k závěru, že mladá generace u nás bude dostávat podstatně nižší veřejné penze – zejména v případě, že se výrazně nezúčastní opt-outu. Výsledkem těchto úvah je představa, že dnešní děti a mladí zaplatí na pojistném důchodového „pojištění“ dvakrát (ženy) či dokonce třikrát (muži) tolik, než kolik dostanou v podobě svých penzí od státu zpět. A že jejich nově přiznaný starobní důchod klesne na 6 500 Kč (při dnešních cenách a mzdách), což je částka podstatně nižší než hranice chudoby. K podobnému vývoji však může dojít jen v mezní situaci, pokud bude trvat nepříznivý ekonomický vývoj a také pokud by vláda chtěla financovat schodky tzv. důchodového účtu, generované ve významné míře i optoutem, zdaněním mezd zaměstnanců nebo snižováním reálných důchodů. Šlo by o přenášení dopadů vládní politiky na bedra zaměstnanců a penzistů. Česko potřebuje paradigmatickou důchodovou reformu svých veřejných penzí. Optimálním řešením je rozdělení tohoto systému na dva koncepčně zcela rozdílné penzijní pilíře. V souladu se stávajícími doporučeními Světové banky by hlavním pilířem mělo být důsledné sociální starobní pojištění tvaru NDC a dalším veřejným pilířem pak musí být pilíř výlučně solidární. Povinné či kvazipovinné soukromé důchodové spoření a pojištění nemá místo v efektivním, moderním systému důchodového zabezpečení. To plně platí i pro „druhý pilíř“, který nyní zavádí česká vláda. Hlavním důvodem neefektivnosti druhého pilíře jsou velmi vysoké úplné náklady tohoto systému – ve srovnání nejen se sociálním pojištění tvaru NDC, ale i se

28

sociálním pojištěním tvaru FDC. Do těchto nákladů v souladu s metodikou OECD patří i náklady na výplatu důchodů a další náklady spojené s jednotlivými uvažovanými základními penzijními systémy. Propastný rozdíl v nákladech spojených s povinným či kvazipovinným systémem soukromých penzí lze demonstrovat s využitím jejich odhadů v penzijních modelech OECD: zatímco sociální starobní pojištění FDC může – za jinak stejných předpokladů – generovat důchod s náhradovým poměrem 40 % výdělků pojištěnce při celoživotním placení pojistného ve výši zhruba 8 % ze mzdy, soukromé pojištění FDC na stejný výstup potřebuje placení pojistného řádu 12 % ze mzdy. Jednostranně orientovaní teoretici a lobbisté vůbec neuvažují existenci sociálního pojištění FDC a naopak zásadně a cílevědomě srovnávají nesrovnatelné: povinné či kvazipovinné soukromé spoření s veřejným penzijním systémem, který charakterizují jako PAYG. Tito autoři se u nás dokonce vůbec nenamáhají rozlišovat modelové sociální pojištění s penzí závislou výhradně na výdělku a výrazně deformované české veřejné důchodové „pojištění“. Účel světí sledované záměry, tj. především prosazení úplné či částečné privatizace českého „PAYG“. Na podporu částečné, leč zásadní privatizace se uvádějí i nejrůznější prodejní argumenty, které nemají nic společného se sociálním zabezpečením – jako že je třeba kombinovat různé konstrukce produktů (DB a DC, průběžné a fondové), nebo že se nemají dávat všechna vejce do jednoho košíku apod. Tyto prodejní argumenty dnes stojí především proti aplikaci tzv. Panevropského penzijního systému, který od roku 2003 doporučuje Světová banka, namísto dřívějšího prosazování plné či částečné privatizace. Vláda, lobbisté i jednostranně orientovaní teoretici zamlčují anebo dokonce popírají existenci této koncepce. Nekvalitní vládní důchodová reforma vyvolá značné břemeno především pro dnešní mladou generaci. Literatura Aaron, Henry J. [1997]. Privatizing Social Security: A Bad Idea Whose Time Will Never Come. The Brookings Institution, Summer 1997, dostupné na http://www.brookings.edu/articles/1997/ summer_saving_aaron.aspx [14. 8. 2012] Almeida, Beth – Fornia, William B. [2008]. A Better Bang for the Buck. Washington, D.C.: National Institute on Retirement Security, Report, August 2008, dostupné na http://www.nirsonline.org/ storage/nirs/documents/Bang%20for%20the%20Buck%20Report.pdf [14. 8. 2012] Barr, Nicholas [2012]. Economics of the Welfare State. Oxford: Oxford University Press, 5. vydání. Fajnzylber, Eduardo – Robalino, David A. [2012]. Assessing Fiscal Costs and Pension Distribution in Transitions to Defined Contribution Systems: A Retrospective Analysis for Chile. In: Holzmann, Robert – Palmer, Edward – Robalino, David A. (eds.) Nonfinancial Defined Contribution Pension Schemes in a Changing Pension World. Volume 1: Progress, Lessons, and Implementations. Washington: The World Bank, s. 281–315. Holzmann, Robert – Palmer, Edward. (eds.) [2006]. Pension Reform: Issues and Prospects for Non-Financial Defined Contribution (NDC) Schemes. Washington: The World Bank. Holzmann, Robert – Palmer, Edward – Robalino, David A. (eds.) [2012]. Nonfinancial Defined Contribution Pension Schemes in a Changing Pension World. Volume 1: Progress, Lessons, and Implementations. Washington: The World Bank. Dostupné na https://openknowledge.worldbank.org/bitstream/

29 handle/10986/9378/705940PUB0EPI0067902B09780821388488.pdf?sequence=1 [14. 8. 2012] Hovorka, Jiří. [2012]. Důchod od státu klesne na 6500 Kč. Komu pomůže reforma? Aktuálně.cz, 27. 6. 2012, dostupné na http://aktualne.centrum.cz/finance/penize/clanek.phtml?id=749945 [14. 8. 2012] James, Estelle et al. [1994]. Averting the Old-Age Crisis: Policies to Protect the Old and Promote Growth. A World Bank Policy Researc Report. Washington, D. C.: The World Bank – Oxford University Press. Kotlikoff, Laurence J. [2012]. The Purple Social Security Plan, nedatováno, dostupné na http://www.thepurplesocialsecurityplan.org/[14. 8. 2012] Král, Jiří [2011]. Český důchodový systém. Prezentace na 2. mezinárodní vědecké konferenci „Důchodová reforma – jak dál?“ Praha: Vysoká škola finanční a správní, o.p.s., 5. května 2011. Kreidl, Vladimír [1998]. Penzijní reforma v ČR. Finance a úvěr, Ročník 48 (1998), č. 1, s. 36–54. MPSV [2011]. Reakce na studii myšlenkového centra IDEA „Penzijní dluh: Břímě mladých“. Ministerstvo práce a sociálních věcí České republiky, 17. 5. 2011, dostupné na http://socialniporadce.mpsv.cz/files/ clanky/278/reakce.pdf [14. 8. 2012] MPSV [2012]. Český důchodový systém. Ministerstvo práce a sociálních věcí České republiky, Analýza, 30. 9. 2012, dostupné na http://www.mpsv.cz/files/clanky/11969/Analyza.pdf [14. 8. 2012] OECD [2011a]. Pensions at a Glance 2011: Retirement Income Systems in OECD and G20 Countries. Paris: OECD Publishing, dostupné na http://www.bmask.gv.at/cms/site/attachments/8/3/ 3/CH2267/CMS1313474232347/oecd-pensions_at_glance_2011.pdf [14. 8. 2012] OECD [2011b]. OECD Economic Surveys: Czech Republic. Organization for Economic Cooperation and Development: OECD Publishing, 2011, dostupné na http://www.keepeek.com/Digital-AssetManagement/oecd/economics/oecd-economic-surveys-czech-republic-2011_eco_surveys-cze-2011-en [14. 8. 2012] OECD [2012]. OECD Pensions Outlook 2012. Paris: OECD Publishing, dostupné na http://www.keepeek.com/Digital-Asset-Management/oecd/finance-and-investment/oecd-pensionsoutlook-2012_9789264169401-en [14. 8. 2012] Rocha, Roberto – Vittas, Dimitri – Rudolph, Heinz P. [2010]. The Payout Phase of Pension Systems: A Comparison of Five Countries. The World Bank, Financial and Private Sector Development, Policy Research Working Paper 5288 (WPS5288). Washington, D.C.: The World Bank, dostupné na http://siteresources.worldbank.org/FINANCIALSECTOR/Resources/WPS5288.pdf [14. 8. 2012] Schneider, Ondřej [1998]. Dynamický model důchodové reformy v ČR. Finance a úvěr, Ročník 48 (1998), č. 1, s. 55–65. Schneider, Ondřej [2011a]. Jak by měla vypadat reforma penzí. Důchodová fata morgana v Česku. Hospodářské noviny, Ročník 55 (19. ledna 2011), číslo 13, s. 11, dostupné na http://hn.ihned.cz/c149507840-duchodova-fata-morgana-v-cesku [14. 8. 2012] Schneider, Ondřej [2011b]. Tak opatrná, až irelevantní. Důchodová reforma: je to vážný návrh, nebo jen parodie? Hospodářské noviny, Ročník 55 (21. února 2011), číslo 41, s. 9, dostupné na http://hn.ihned.cz/c1-50507510-ondrej-schneider-tak-opatrna-az-irelevantni [14. 8. 2012] Schneider, Ondřej [2011c]. Penzijní dluh: Břímě mladých. Studie IDEA. Praha: Národohospodářský ústav AV ČR, dostupné na http://idea.cerge-ei.cz/documents/Studie_2011_02_Penze.pdf [14. 8. 2012] Šatava, Jiří – Schneider, Ondřej [2012]. Český důchodový systém na rozcestí: Pro koho je výhodný přechod do reformovaného systému? Prezentace pro ČSOB Penzijní fond Stabilita. Praha, 26. června 2012. Whitehouse, Edward R. – d’Addio, Anna C. – Reilly, Andrew [2009]. Investment Risk and Pensions: Impact on Individual Retirement Incomes and Goverment Budgets. OECD Social, Employment and Migration Working Papers, No. 87. Paris: OECD Publishing, dostupné na http://www.oecdilibrary.org/ docserver/download/fulltext/5ksgq0xtx1vc.pdf?expires=1344894197&id=id&accname=guest&check sum=028D2329B0D66A4817E38F128FBE2345 [14. 8. 2012]

Poděkování Tato studie byla vytvořena v rámci projektu IGA VŠFS č. 7744 „Financování veřejného sektoru a sociální politiky v 21. století“.