LOĎ M E Z I HVĚZDAMI

LOĎ

MEZI HVĚZDAMI B E T H

R E V I S O V Á

vě n ová n í Rodičům, kteří našli vědu v přírodě, a manželovi, který našel vědu v technice, za to, že mají rádi mě, která našla vědu v literatuře. Dei gratia.

Láme se světlo a tančí přede mnou jako milion očí, volají mě dál a dál vesmírem… …můj svět nic nezmění. John Lennon, Paul McCartney

Přeložil Petr Eliáš

Translation © Petr Eliáš, 2012 Lettering © Petra Mejstříková, 2012 Copyright © 2011 by Beth Revis ISBN 978-80-7447-146-9

1

Amy

A

ť jde máma první,“ povídá táta. Máma chtěla, abych šla první já. Asi se bála, že až je zavřou do boxu a zmrazí, uteču a budu dál žít, místo abych se svěřila té studené průhledné bedně. Ale táta si nedal říct. „Ať Amy vidí, jaké to je. Jdi první, ona se bude koukat. Pak může jít ona, já tu budu s ní. A nakonec půjdu já.“ „Ty jdi první,“ máma na to. „Poslední půjdu já.“ Šlo ale hlavně o to, že dovnitř člověk lezl nahý, a ani jeden z nich nechtěl, abych je viděla svlečené (ne že bych se na ně chtěla dívat, jak je pánbůh stvořil, fuj), ale kdybych si měla vybrat, šla by první máma, protože tam dole vypadáme stejně a tak. Připadala mi hrozně hubená, když se svlékla. Klíční kosti jí vyčnívaly ještě víc než normálně a její kůže, tenká jako rýžový papír, vypadala, jako když si starý člověk příliš často maže ruce. Břicho, které vždy skrývala pod oblečením, měla celé varhánkovité a povislé, takže působila ještě o něco zranitelnější a slabší. Zaměstnance laboratoře matčina nahota zřejmě nezajímala, stejně jako nebrali na vědomí přítomnost mě a mého otce. Pomohli jí lehnout si do průhledného kryo boxu. Vypadal skoro jako rakev, ale v rakvi je polštář a vypadá mnohem pohodlněji. Tohle byla spíš taková větší krabice od bot. „Studí to,“ postěžovala si máma. Její bílá kůže se přitiskla ke dnu boxu. „Nic neucítíte,“ zabručel první zřízenec. Na jeho jmenovce stálo Ed.

8

BETH R EV IS OVá

Když druhý zřízenec, Hassan, napichoval matce kapačku, odvrátila jsem zrak. Jednu do loketní jamky levé ruky, druhou do pravé, do té velké žíly za klouby prstů. „Uvolněte se,“ povídá Ed. Byl to rozkaz, ne laskavé pobídnutí. Máma si skousla ret. Tekutina v kapačce netekla jako voda. Táhla se jako med. Hassan stiskl pytlík, aby ji popohnal. Byla nebesky modrá stejně jako chrpy, co mi dal Jason na maturáku. Máma bolestí sykla. Ed sundal z prázdné kapačky v levé ruce žlutou plastovou svorku a hadičkou začala do pytlíku proudit světle červená krev. Máminy oči se zalily slzami. Modrý sliz v druhé kapačce se zaleskl a matčinými žilami slabě probleskovalo nebe, jak jimi protékal. „Musíme počkat, až to dorazí do srdce,“ řekl Ed a podíval se na nás. Táta zaťal pěsti a pohledem se vpíjel do mámy. Ta měla oči pevně zavřené a na řasách se jí usadily dvě horké slzy. Hassan znovu stiskl sáček s modrým slizem. V místě, kde si máma kousala ret, jí zpod zubů vytryskl pramínek krve. „Bez téhle hmoty by to zmrazení nefungovalo.“ Edův tón byl nenucený, jako když pekař vykládá, že se do těsta dává droždí, aby vykynulo. „V buňkách by se vytvořily krystalky ledu a protrhly by buněčné stěny. Ta hmota je posiluje, víme? Led je neprorazí.“ Podíval se dolů na mámu. „Ale bolí to jak čert, když to teče dovnitř.“ V obličeji byla bledá, ležela v boxu a vůbec se nehýbala, jako by se měla zlomit, kdyby se pohnula. Už teď vypadala mrtvá. „Chtěl jsem, abys to viděla,“ zašeptal táta. Nepodíval se na mě – pořád hleděl na mámu. Ani nemrkl. „Proč?“ „Abys věděla, do čeho jdeš.“

LOĎ ME ZI H V Ě Z DA M I

9

Hassan pořád mačkal pytlík se slizem. Máma obrátila oči v sloup a já chvíli myslela, že omdlí. „Už to bude,“ řekl Ed, když se podíval na sáček s krví. Proud se zpomalil. Bylo slyšet jen Hassanovo těžké oddychování, jak hnětl umělohmotný zásobník s modrou hmotou. A slabounký nářek, jako když umírá kotě. Ten vycházel z mámy. Hadička vedoucí k levé ruce se modře zaleskla. „Tak jo, stačí,“ povídá Ed. „Už to má v žilách všechno.“ Hassan vytáhl jehlu. Máma vydala chrčivý vzdech. Táta si mě přitáhl blíž. Když jsem se podívala na mámu, připomnělo mi to pohled na babičku, když jsme se s ní loni v kostele všichni loučili a máma řekla, že už je na pravdě boží, ale myslela tím prostě, že je mrtvá. „Jaké to je?“ zeptala jsem se. „Jde to,“ zalhala máma. Aspoň mluvit jí ještě šlo. „Můžu se jí dotknout?“ dovolila jsem se Eda. Pokrčil rameny, a tak jsem ji vzala za prsty na levé ruce. Byly studené jako led. Máma mi stisk neoplatila. „Můžem s tím pohnout?“ vložil se do toho Ed a zamával velkým kapátkem. Ustoupili jsme s tátou, ale jen tak, aby si máma nemyslela, že jsme ji v té ledové rakvi nechali samotnou. Ed mámě otevřel oči. Měl velké, mozolnaté prsty a vypadalo to, jako by mámina tenounká víčka rozevíral nahrubo otesanými špalky. Do obou zelených očí skápla žlutá tekutina. Ed to udělal rychle – kap, kap – a pak oči zase jakoby zatlačil. Už je neotevřela. Asi jsem vypadala vyděšeně, protože když se na mě Ed podíval, dokonce přerušil práci a usmál se na mě. „To aby neoslepla,“ vysvětlil mi.

10

BETH R EV IS OVá

„Jsem v pořádku,“ řekla máma z krabice od bot. Oči měla sice zavřené, ale slzy jí byly cítit i z hlasu. „Hadičky,“ požádal Ed a Hassan mu podal trojici průhledných plastových hadiček. „Heleďte.“ Ed se naklonil blíž k mámině obličeji. „Tyhle trubičky vám zasunu do krku. Bude to nepříjemný. Snažte se je jakoby polykat.“ Máma přikývla a otevřela pusu. Ed jí začal soukat hadičky do krku. Máma prudce dávila, stahy jí vycházely z břicha až k suchým, popraskaným rtům. Podívala jsem se na tátu. Sledoval to chladným, netečným pohledem. Trvalo to dlouho, než se máma uklidnila a ztichla. Pořád polykala a svaly na jejím krku se přizpůsobovaly hadičkám. Ed protáhl trubičky otvorem ve víku bedny kousek od máminy hlavy. Hassan otevřel zásuvku a vytáhl změť kabelů. Nacpal svazek barevných drátů do první trubičky a do druhé pak dlouhý černý kabel s malou krabičkou na konci. Do třetí nakonec strčil obdélníkový kousek plastu, který vypadal jako solární panel s optickým kabelem. Hassan zapojil všechny kabely do bílé krabičky, kterou Ed připevnil na otvor ve víku kryo boxu, což byla vlastně jen taková vylepšená bedna. „Tak se rozlučte.“ Vzhlédla jsem, ten milý hlas mě překvapil. Ed k nám stál zády a psal něco na počítači, mluvil Hassan. Povzbudivě na mě kývl. Táta mě musel zatáhnout za ruku, abych k mámě přišla blíž. Nechtěla jsem si ji pamatovat takhle. Takovou… žlutý povlak na očích, trubičky s kabely nacpané v krku, v žilách místo krve modrá tekutina. Táta ji políbil a máma se přes hadičky trochu usmála. Pohladila jsem ji po rameni. Bylo taky studené. Něco na mě zagrglala a já se k ní naklonila blíž. Tři zvuky, vlastně tři zasípání. Stiskla jsem mámě ruku. Věděla jsem, že se mi přes ty trubičky snaží říct, že mě má ráda.


11

„Maminko,“ šeptla jsem a pohladila ji po kůži měkké jako papír. Od sedmi let jsem jí neřekla jinak než mami. „Tak jo, stačí,“ přerušil nás Ed. Tátova ruka mi vklouzla pod loket a jemně zatahala. Vytrhla jsem se mu. Změnil taktiku, vzal mě za rameno, otočil a přitiskl si mě na tvrdý svalnatý hrudník. Tentokrát jsem se nebránila. Ed s Hassanem zvedli něco, co vypadalo jako nemocniční verze požární hadice, a bednu začala plnit voda s blankytnými třpytkami. Máma vyprskla, když jí hladina vystoupila k nosu. „Vdechněte to,“ zakřičel Ed přes proudící tekutinu. „Uvolněte se.“ Modrou vodu prorazila šňůra bublinek a zahalila jí tvář. Zatřásla hlavou ve snaze zabránit vodě ji utopit, ale po chvíli to vzdala. Tekutina ji celou zalila. Ed zavřel hadici a vlnky se uklidnily. Voda se nehýbala. Máma se nehýbala. Ed s Hassanem zakryli rakev víkem. Vsunuli ji do zdi vzadu, a až když za ní zavřeli dvířka, jsem si všimla, že jich tam je víc, jako v márnici. Otočili klikou dolů. Dvířky uniklo zasyčení páry a bleskový mrazicí proces byl u konce. Ve vteřině byla máma, naše máma, zmrzlá a nehybná. Na tři sta let byla vlastně mrtvá, dokud někdo neotevře ta dvířka a nevzbudí ji. „Teď mladá?“ zeptal se Ed. Udělala jsem krok dopředu a zaťala pěsti, aby se mi netřásly ruce. „Ne,“ zasáhl táta. Ed s Hassanem nečekali na odpověď a už připravovali další rakev. Bylo jim jedno, kdo z nás půjde další. Dělali zkrátka, co měli. „Cože?“ zarazila jsem se. „Půjdu já. Máma by s tím nesouhlasila, myslela si, že vycouváš a nepůjdeš do toho s námi. Já ti tu možnost chci dát. Teď jsem na řadě já, a když se rozhodneš, že se nenecháš zmrazit, nic se neděje. Strejda s tetou o tom vědí a čekají venku, budou tu až do pěti. Až mě zmra-

12

BETH R EV IS OVá

zí, můžeš klidně odejít. My s mámou se to nedozvíme dřív, než nás za pár set let vzbudí. Jestli se nakonec rozhodneš, že chceš radši žít dál, my to pochopíme.“ „Ale tati, já…“ „Ne. Není fér tě do toho tlačit. Bude lepší, když se rozhodneš bez nás, nebudeš mít pocit, že to musíš udělat kvůli nám.“ „Ale já vám to slíbila. Mámě jsem to slíbila.“ Hlas se mi zlomil. Oči mě bolestivě pálily, a tak jsem pevně stiskla víčka. Po tvářích se mi rozběhly dvě horké cestičky slz. „Na tom nezáleží. Je to moc velký slib, to po tobě nemůžeme chtít. Musíš se rozhodnout sama – jestli tu chceš zůstat, chápu. Nechávám ti zadní vrátka.“ „Ale tebe nepotřebují! Můžeš tu zůstat se mnou. Nemáš pro tu misi žádný význam, jsi sakra voják, ne? K čemu bude bojový analytik na nové planetě? Můžeš zůstat tady, můžeš přece…“ Táta zavrtěl hlavou. „…být se mnou,“ zašeptala jsem, ale nemělo smysl po něm chtít, aby zůstal. Byl rozhodnutý. A stejně jsem neměla pravdu. Táta měl šestou nejvyšší hodnost, takže sice nebyl žádný vrchní velitel, ale i tak byl dost vysoko. Máma byla taky důležitá. Co se týkalo genetických transformací, neměla konkurenci. Potřebovali, aby pomohla vyvinout plodiny, které bude možné pěstovat na nové planetě. Mě jako jedinou nepotřebovali. Táta odešel za plentu a svlékl se, a když vyšel ven, Ed s Hassanem mu půjčili malý ručník, kterým se cestou ke kryonické komoře zakrýval. Když si lehl, vzali mu ho a já se přinutila dívat se mu do očí, abych nám to oběma ještě nezhoršovala. Ale z jeho tváře vyzařovala bolest, takový výraz jsem u táty nikdy neviděla. Sevřel mě ještě větší strach, silnější pochyby. Dívala jsem se, jak napichují kapačky. Snažila jsem


13

se stáhnout do sebe, utišit výkřiky hrůzy znějící mou myslí a stát zpříma s páteří z ocele a kamennou tváří. Pak mi táta stiskl ruku, jednou a silně, když mu soukali hadičky do krku, a já se sesypala. Než naplnili box modře tečkovanou tekutinou, táta zvedl ruku a natáhl malíček. Já jsem ho objala svým malíčkem a věděla jsem, že mi takhle slibuje, že všechno bude v pořádku. A skoro jsem mu věřila. Když se kryo box začal plnit, plakala jsem tak, že jsem ani neviděla, jak mu tekutina zaplavila tvář. Pak přiklopili víko, zabouchli za ním dvířka márnice a štěrbinami unikl obláček bílé páry. „Mohla bych ho vidět?“ zeptala jsem se. Ed s Hassanem se na sebe podívali. Hassan pokrčil rameny. Ed trhl klikou, otevřel dvířka a vytáhl průhlednou rakev ven. Pak jsem ho uviděla. Průhledná tekutina byla úplně zmrzlá a já věděla, že táta taky. Zatoužila jsem ucítit skrz led jeho teplo a položila jsem ruku na sklo, ale rychle jsem ucukla. Sklo bylo tak studené, až pálilo. Na krabičce, kterou Hassan připevnil na víko tátova kryo boxu, blikala zelená světélka. Táta si pod ledem nebyl vůbec podobný. „Tak,“ ozval se Ed, „jdeš do toho, nebo bereš roha?“ Zastrčil tátovu rakev zpátky do malého otvoru ve zdi. Když jsem se na Eda podívala, oči jsem měla tak zalité slzami, že se jeho tvář rozplizla a vypadal trochu jako Kyklop. „Já…“ Oči mi sklouzly přes kryonické přístroje až ke dveřím na druhé straně místnosti. Za nimi byl strýček s tetou, které mám moc ráda a se kterými bych mohla šťastně žít. A ještě dál byl Jason. A Rebecca, Heather a Robyn a všichni kamarádi. A hory, květiny, nebe. Země. Za těmi dveřmi je Země. A život. Ale pak jsem se podívala na malá dvířka ve zdi. Za nimi byla maminka s tatínkem.

14

BETH R EV IS OVá

Když jsem se svlékala, plakala jsem. První kluk, co mě viděl nahou, byl Jason, jen tenkrát jednou, ten večer, co jsem zjistila, že opustím všechno na Zemi, včetně něj. Nelíbila se mi představa, že Ed s Hassanem budou poslední muži na téhle planetě, kteří mě uvidí nahou. Snažila jsem se zakrýt rukama, ale musela jsem je dát pryč, aby mi Ed a Hassan mohli zavést kapačky. Kristepane, bylo to horší, než jak to vypadalo u mámy. Bože můj. Bože! Studilo to a pálilo zároveň. Cítila jsem, jak se mi napínají svaly, když mi ten modrý sliz vnikal do těla. Srdce chtělo bušit, tlouct na hrudní koš, jako milenec tluče na dveře, ale modrá hmota na něj měla úplně opačný účinek, takže začalo zpo-ma-lo-vat a namísto buchbuchbuchbuch dělalo: buch… buch… …buch… … … …buch… … Ed mi násilím rozevřel víčka. Kap. Oči mi zalila studená žlutá tekutina a zalepila je jako klovatina. Kap. Byla jsem slepá. Jeden z nich, možná Hassan, mi poklepal na bradu a já poslušně otevřela pusu. Zřejmě ne dost, protože mě hadičkami šťouchl do zubů. Spustila jsem čelist níž. A pak mi vtlačil hadičky do krku, nelítostně. Nebyly tak ohebné, jak vypadaly. Bylo to, jako by mi někdo do úst cpal namazanou násadu od smetáku. Znovu a znovu jsem dávila. Plast trubiček chutnal po mědi a žluči. „Polykej!“ křičel mi do ucha Ed. „Uvolni se!“


15

To se mu řekne. Pak bylo hotovo a za chvíli mě zalechtalo v žaludku. Ucítila jsem, jak uvnitř mě Hassan pohybuje kabely, když připevňoval černou krabičku zvenčí na mou vlastní rakev. Šoupavé zvuky. Hadice. „To by mě zajímalo, proč do tohohle někdo jde,“ poznamenal Hassan. Ticho. Kovový zvuk, otvírání hadice. Na stehna mi chlístla studená, hrozně studená tekutina. Chtěla jsem pohnout rukama a zakrýt se tam dole, ale tělo mě neposlouchalo. „Hele, nevim,“ opáčil Ed. „Teď to stojí za starou bačkoru. Po tý první recesi bylo všechno špatně, natož po druhý. Burza finančních prostředků měla přinýst nový pracovní místa, ne? Já mám teď jen tuhle posranou práci, a všichni už jsou zmrazený, takže brzo nebudu mít ani tu.“ Zase ticho. Kryo kapalina už mi zalila kolena a do míst, která byla vždycky teplá, mi začal prosakovat chlad – do podkolenních jamek, do podpaží, pod prsa. „Život bych za to nedal. Za to, co nabízej, rozhodně ne.“ Ed si odfrkl. „Co nabízej? Nabízej celoživotní plat, všechno na jeden šek.“ „Na lodi, která tři sta jeden rok nepřistane, je ti to stejně k ničemu.“ Zastavilo se mi srdce. Tři sta… jeden? Ne – to řekl špatně. Je to přesně tři sta let. Ne tři sta jeden rok. „Tolik peněz už rodině docela pomůže. Něco se s nima dělat dá.“ „A co?“ opáčil Hassan. „Přežít. To není, jako když jsme byli malí. Je mi jedno, co říká prezident, ale ta finanční reforma takovej dluh nesmázne.“ Co to plácají? Co je mi do státního dluhu a pracovních míst? Vraťte se k tomu roku navíc!

16

BETH R EV IS OVá

„Člověk má aspoň čas si to promyslet,“ pokračoval Ed. „Zvážit možnosti. Proč znova posunuli to spuštění?“ Rakev se plnila a kapalina mi šplíchla do uší. Zvedla jsem hlavu. Posunuli? Jak, posunuli? Snažila jsem se přes hadičky promluvit, ale měla jsem jich plnou pusu, nemohla jsem hnout jazykem, byla jsem němá. „To netuším. Něco kvůli palivu a výsledkům testů. Ale proč my pořád musíme mrazit podle původního plánu?“ Hladina rychle stoupala. Otočila jsem hlavu a pravým uchem jsem poslouchala jejich rozhovor. „Koho to zajímá?“ odpověděl Ed. „Je teda určitě ne – stejně to všechno zaspí. Bude to prej trvat tři sta let, jen než se loď dostane na tu druhou planetu. V tom už se rok ztratí, ne?“ Zkusila jsem se posadit. Svaly jsem měla ztuhlé a pomalé, ale snažila jsem se to překonat. Znovu jsem se pokusila promluvit, vydat zvuk, jakýkoli, ale kapalina mi zalévala obličej. „Uvolni se,“ řekl mi Ed nahlas a velmi zblízka. Zavrtěla jsem hlavou. Proboha, copak to nevědí? Rok znamená strašně moc! Rok, co jsem mohla strávit s Jasonem, rok života navíc! Nechala jsem se zmrazit na tři sta let… ne o rok víc! Čísi ruce – Hassanovy? – mě jemně zatlačily pod hladinu. Zadržela jsem dech. Zkusila jsem se zvednout. Chci ten rok! Můj poslední rok – ještě jeden! „Vdechni to!“ Edův hlas zněl přes kapalinu zastřeně, skoro nebylo rozumět, co říká. Snažila jsem se pohnout hlavou, ale svaly jsem měla napjaté, plíce se vzpíraly a studená, studená kapalina mi natékala do nosu a podél hadiček dál do těla. Cítila jsem definitivnost víka, které mě jako Sněhurku uvěznilo v rakvi.


17

Jeden z nich mi u nohou zatlačil a zasunul mě do mé márnice a já si představila, že můj princ čeká hned za těmi malými dvířky a že přijde a probudí mě polibkem a strávíme spolu ještě celý jeden rok. Cvak, cvak, grrr a mně bylo jasné, že za chviličku začne zmrazování a pak z mého života zbude jen zasyčení bílé páry unikající škvírou ve dveřích mé márnice. Pomyslela jsem si: Aspoň budu spát. Na tři sta jeden rok všechno ostatní zapomenu. A pak jsem si pomyslela: To bude hezké. A pak puf! Komůrku bleskově naplnil mráz. Byla jsem v ledu. Byla jsem led. Jsem led. Ale jestli jsem led, jak je možné, že jsem při vědomí? Měla jsem spát. Měla jsem na tři sta jeden rok zapomenout na Jasona a život a Zemi. Přede mnou už zmrazili spoustu lidí, a nikdo z nich nezůstal při vědomí. Mysl je zmrazená, nemůže být vzhůru, nemůže vnímat. Slyšela jsem o pacientech v kómatu, kteří dostali před operací anestezii, ale zůstali vzhůru a všechno cítili. Doufám – modlím se – že to není můj případ. Nemůžu být tři sta jeden rok vzhůru. To nepřežiju. Možná se mi to jen zdá. Jdu si na půl hodiny zdřímnout a jsem ve snu schopná prožít celý život. Třeba jsem stále v tom prostoru, kdy ještě nejsem úplně zmrazená, a je to všechno jen sen. Třeba jsme ještě neopustili Zemi. Třeba je pořád ještě ten rok předpeklí před startem lodi a já jsem zůstala uvězněná ve snu, ze kterého se nemůžu probudit.

18

BETH R EV IS OVá

Možná se přede mnou pořád ještě táhne tři sta a jeden rok. Možná ještě ani nespím. Ne úplně. Možná, možná, možná. Určitě vím jen jedno. Ten rok chci zpátky.

2

Syn

D

veře jsou zamčené. „Tak tohle,“ řeknu do prázdné místnosti, „je tedy něco.“ Víte, na Universu se nikdo se zamykáním neobtěžuje. Není potřeba. Universum není malé – když před dvěma a půl stoletími odstartovalo, byla to největší loď, jakou kdy kdo postavil – ale i při jeho velikosti všichni cítíme, jak nás drtí váha kovových stěn. Soukromí je to nejcennější, co máme, a nikdo – nikdo – by se ho neodvážil narušit. Proto mi zamčené dveře připadají tak podivné. Proč zamykat dveře, které by nikdy nikdo nezkusil otevřít? Ne že by mě to mělo překvapovat. Zamčené dveře, to je celý Otec. Zamračím se. Co je na tom nejhorší? Že jsou zamčené kvůli mně. Musejí být. Jsme na Velitelském můstku, kam smí jen Otec a já, současný a budoucí velitel lodi. „Xakru!“ vykřiknu a uhodím do dveří. Protože vím – prostě vím – že za těmi dveřmi čeká moje šance. Když Otce povolali na Provozní palubu zkontrolovat strojovnu, odběhl do své kajuty pro nějakou krabici, došel až k průlezu, ale pak se otočil a odnesl krabici zpátky do kajuty. A při odchodu zamkl. Obsah té krabice je zjevně důležitý a má něco společného s lodí, něco, o čem bych měl jako budoucí velitel vědět. Otec přede mnou zkrátka zase něco skrývá. Slunce chraň, aby mě místo těch bezduchých výkladů a referátů naučil něco pořádného. Mít tu krabici, dokázal bych mu, že… co? Vlastně ani nevím, co v ní je. Ale vím, že ať už je to cokoli, tráví kvůli tomu na Provozní palubě

20

BETH R EV IS OVá

daleko víc času. Řeší nějaký závažný problém, takhle zaměstnaného jsem ho ještě neviděl. A kdyby mi, xakru, aspoň dali příležitost, třeba bych pomohl. Kopnu do dveří a pak se otočím a opřu se o ně. Když jsem měl před třemi lety začít s výcvikem, bylo mi fuk, jestli mě Otec učí, jak má. Byl jsem rád, že jsem vypadl z Obytné paluby. Říkají mi Syn a jsem nejmladší na lodi. Narodil jsem se v mezidobí, takže odjakživa vím, že budu Otcem generace, která přijde po mně. Vždycky mi vadilo žít se Zásobovači, vadila mi ta jejich posedlost farmařením. Když jsem se přestěhoval k Otci, ulevilo se mi. Ale teď je mi šestnáct a už mě nebaví se pořád jen učit. Chci doopravdy velet, ať se to Otci líbí, nebo ne. Porazily mě zamčené dveře. Není divu, že se Otec ani nenamáhá mě vycvičit. Uhodím hlavou do zdi a narazím do vystouplé kovové destičky. Biometrický scanner. Vždycky jsem myslel, že se jím ovládají světla ve Velkém sále. Většina biometrických scannerů na lodi něco ovládá – světla, elektroniku nebo dveře. Otočím se a přejedu palcem po válečku scanneru. „Přístup s oprávněním Otec/Syn povolen,“ zašvitoří počítač veselým ženským hlasem. Všude mám stejné oprávnění jako Otec. „Zadejte příkaz,“ žádá počítač. Co? To je divné. Jindy se dveře automaticky otevřou, když je přístup povolen. Jaký další příkaz ty dveře potřebují? „Ehm, otevřít?“ Dveře Otcovy kajuty se nerozletí, jak jsem čekal. Místo nich se pohne strop. Otočím se a srdce mi buší. Strop nade mnou se rozdělí na dvě části a pomalu klesá a odhaluje – Odhaluje okno.


21

Za ním venkovní svět. A hvězdy. Na lodi jsou nějaké průzory, to vím jistě, ale Otec mě nikdy nenechal se podívat. Stejně jako mi nikdy neukázal obří strojovnu, která pohání loď, nebo některé záznamy z doby před Epidemií. Ani jsem nevěděl, že nad kovovým stropem Velkého sálu je okno do kosmického prostoru. Ještě nikdy jsem hvězdy neviděl. A netušil jsem, jak jsou krásné. Rozprostře se přede mnou celý Prostor. Tak velký, tak hrozně velký. Oči mi zalije svit hvězd. Je jich tolik, tolik. Hvězdy jsou jako krátké čárky na nebi s matnými barevnými šmouhami za sebou – většinou červenými a žlutými, ale někdy i modrými a zelenými. A když je takhle všechny vidím, zjistím, že mi přistání na nové planetě nikdy nepřipadalo blíž. Úplně to vidím: první vylodění, v noci, na nebi ani měsíc, ani mraky, a než se vydáme budovat nový svět, všichni se zastavíme a hledíme na hvězdy nad sebou. „Přístup zamítnut,“ řekne počítač stále příjemným hlasem. „Stáhnout okno.“ Stáhnout okno? Cože? Nade mnou jasně svítí hvězdy. A pak se okno do vesmíru rozlomí. Přímo uprostřed se objeví tenká prasklina a postupně se rozevírá. Xakru. Xakru! Velkým sálem to zaburácí. Hlava mi těká zleva doprava a zprava doleva ve snaze se něčeho zachytit, ale nic tu není. Velký sál je prázdný. Jak je možné, že mi nikdy nedošlo, jak je zbytečné mít tu místnost, kde se nemáte čeho chytit? Je obrovská, to ano, ale nic tu není, jen rozlehlá podlaha a stěny a dveře. Nic, co by mě zachránilo, až mě roz-

22

BETH R EV IS OVá

bité okno nechá napospas Prostoru. Tunika mi těžkne na ramenou, lepí se na mě potem, ale já dokážu myslet jen na to, jak je proti síle vesmíru tenká. Umřu. Vysaje mě to do otevřeného prostoru. Imploze. Smrt. A pak mi dojde ještě něco. Zbytek lodi. Když tu vznikne podtlak, neumřu jen já – zhroutí se celý Velitelský můstek, Provozní paluba i Obytná paluba pod ní. Všichni zemřou. Do jednoho. Každý člověk na palubě lodi. Vydám se na druhou stranu místnosti, nohy mi na dlaždičkách podkluzují. Na zlomek vteřiny mě chtějí nést ke dveřím, za nimiž je život a svoboda, ale nevšímám si jich. Snaží se zachránit jen mě, na zbytku lodi jim nezáleží. Vrhnu se k velkému červenému tlačítku nad průlezem. Podlaha se otřese a Velitelský můstek se uzavře od zbytku lodi. Už není cesty zpět. Otočím se ke stropu, čelem k otevřenému vesmíru. Čelem ke smrti.

3

AMY

P

rezident tomu říkal „ztělesnění amerického snu“. Pro tátu to bylo jen nekalé propojení byznysu a vlády. Ale ve skutečnosti to Amerika prostě vzdala. Hodila flintu do žita, aby se mohla připojit k Burze finančních prostředků, nadnárodní alianci s jediným cílem: vydělat. Financovat zdravotní péči v celém světě a získat tak monopol na vakcinaci. Podpořit jednotnou měnu a vybírat úroky od celé planety. A poskytnout zdroje na to, aby se mohla skupina vybraných vědců a vojáků nalodit na první plavbu vesmírem za dalšími přírodními zdroji – a dalším ziskem. Odpověď na sny mých rodičů. A moje nejhorší noční můra. O nočních můrách něco vím, vždyť už spím déle, než jsem žila. Aspoň doufám. Co když jsem v dlouhém snu, který se mi zdá v těch pár okamžicích mezi tím, co za mnou Ed zavřel dvířka a Hassan stiskl tlačítko? Co když…? Je to tedy zvláštní druh spánku. Nevzbudit se, ale přitom si uvědomovat, že vědomí uvnitř nehybného těla funguje. Sny se prolínají se vzpomínkami. Noční můry mě nepohltí jen díky naději, že už mi přece nemůže zbývat dalších sto let spánku.

24

BETH R EV IS OVá

Ani sto let, ani tři sta let. Ani tři sta a jeden rok. Prokrista, to ne, prosím. Někdy mi připadá, jako by uběhlo už tisíc let; jindy zase, že spím sotva pár minut. Jako bych byla v takovém tom podivném polospánku, kdy se snažím prospat celé dopoledne, přestože vím, že bych měla vstát, a mysl mi začne těkat, takže je mi jasné, že už neusnu. I když se třeba na chvíli zasním, většinou jsem vzhůru, jen se zavřenýma očima. Jo, to je kryo spánek. Někdy si říkám, že se něco děje. Neměla bych toho přece tolik vnímat. Ale pak mi dojde, že vnímám vždycky jen chvíli, a když si to uvědomím, zase usnu. Většinou se mi zdá o Zemi. Asi proto, že jsem z ní nechtěla odejít. Louka plná květin; voní hlínou a deštěm. Vánek… Ale není to skutečný vánek, jen vzpomínka na něj, vzpomínka, která se proměnila v sen, co se snaží zaplavit můj zmrazený mozek. Země. Držím se vzpomínek na ni, nerada sním. Snění příliš připomíná umírání. Jsou to jen sny, ale nemám nad nimi kontrolu, ztrácím se v nich a už jsem ztratila příliš mnoho, než abych je nechala převzít nade mnou moc. Tlak na malíčku, když mě za něj táta vzal, a jeho šepot a sliby, že budu moct zůstat s tetou a strýcem. Tíha na prsou, když jsem o tom přemýšlela, opravdu důkladně přemýšlela. Potlačím tu zasněnou vzpomínku. To bylo před stovkami let, teď už je pozdě litovat. Protože rodiče nechtěli nic než se zúčastnit první mezihvězdné průzkumné expedice s lidskou posádkou a já nechtěla nic než být s nimi. A je asi jedno, že jsem na Zemi měla svůj život, že jsem Zemi mi-


25

lovala a že všichni mí kamarádi si už svoje dávno odžili, zestárli a zemřeli, zatímco já tu ležím zmrazená a spím. Že si svoje odžil i Jason, zestárl, možná se oženil a měl děti a všechno, ale to je jedno, protože teď je po smrti. Jeho pravnoučata jsou teď stará jako já, panebože. Cákance deště na kůži, ale obloha je jasně modrá a svítí slunce. A je se mnou Jason, skoro se políbíme, ale pak se všechno změní a jsme na té párty, kde jsme se potkali, protože sny už jsou takové. Sahají si pro nejrůznější vzpomínky a výjevy, ale nikdy nejsou skutečné. Nikdy nejsou skutečné, a proto je nenávidím.

4

Syn

H

učivý zvuk mě přiměje vzhlédnout k prasklině, která rozdělila okno. Jak je možné, že ještě nejsem mrtvý? Sklo přece takhle rovně nikdy nepraskne. A… to za sklem není černá prázdnota vesmíru. Je to kov. Kovový strop za oknem? Dvě poloviny okna se sunou níž a níž, a hvězdy s nimi. Ale to… to není možné. Hvězdy mají zůstat na místě, ne se pohybovat s oknem. Moment… To přece… to není okno. Je to, ehm, nevím přesně, co to je. Strop Velkého sálu je klenutý a ocelový kryt se poskládal po jeho okrajích. Okno – tedy to, co jsem si myslel, že je okno – jsou ve skutečnosti dva obrovské kusy skla a kovu poseté třpytivými světly. Drží je hydraulické paže, které na mě syčí a sténají. Obě poloviny jsou teď složené po stranách klenuté místnosti zhruba ve výšce ramen a za nimi je skutečný strop Velitelského můstku. Zase kov. Zase čistý, prázdný, bezhvězdný kov. Hvězdy, krásné zářivé hvězdy, vlastně hvězdami vůbec nejsou. Je to jen sklo a žárovky, které se mihotají jako hvězdy. Falešné hvězdy na skle sevřeném mezi dvěma kovovými stropy. Proč? Vztáhnu ruku a chci se dotknout bližší poloviny vesmíru. Žárovičky nejsou na dotek tak horké, ale zase dost teplé na to, abych prsty ucukl. Od objímky jedné z žárovek se táhne potrhaná pavučina ke kovové destičce na spodku skleněné tabule.


27

navigační mapa Patent č. 7329035 BUFIP-2036 CE Navigační mapa? Tady? Očima zkoumám kus skla před sebou a všimnu si světélka, které bliká kousek od spodního okraje, pod destičkou, hned vedle dvojice hvězdiček na elektřinu. Červené světlo ve tvaru trojúhelníku ukazujícího na hvězdy. Červené světlo není napevno jako žárovky, ale pohybuje se a je téměř u konce své pouti. Loď. Nedaleko nové planety, nového domova. „Synu? Synu! Co se děje?“ volá Otec z průlezu mezi Velitelským můstkem a Provozní palubou. Dokážu si ho za příklopem představit: rozzlobený výraz, planoucí oči a dlouhé bílé vlasy, které se mu ometají o ramena, jak buší na těžké kovové dveře. Otočím se zpět k falešnému oknu. Ty hvězdy jsou lež. Na chvíli tu pro mě byly, ale nebyly skutečné. Píp, píp-píp, ozve se mi v levém uchu. Můj wi-com zapípá na znamení, že se se mnou někdo snaží spojit. Každému z nás hned po narození instalují do levého ucha bezdrátové komunikační zařízení – jeho prostřednictvím komunikujeme jeden s druhým i s lodí. „Kontakt: Otec,“ řekne mi počítač wi-comem přímo do levého ucha. „Ignorovat,“ říkám já a stisknu tlačítko pod kůží. Hvězdy jsou lež. Co ještě? Píp, píp-píp. „Příkaz zamítnut,“ řekne vesele můj wi-com. „Kontakt: Otec.“ „Synu!“ Do ucha mi zazní Otcův hlas, hluboké zavrčení. „Co se stalo? Proč jsi uzavřel celý Velitelský můstek?“ „Hvězdy jsou lež,“ řeknu dutě.

28

BETH R EV IS OVá

„Cože? Co se stalo? Je něco v nepořádku?“ Všechno. „Ne, nic,“ odtuším. „Odemknu.“ Otec ukončí spojení. O chvíli později zaduní podlaha a průlez se otevře. Na Velitelský můstek vystoupí Otec a práskne za sebou poklopem. „Co se stalo?“ chce vědět. Vzhlédnu na biometrický scanner u jeho dveří. „Chtěl jsem projít přes scanner a tohle–“ Zarazím se a ukážu na stále stažené poloviny „okna“. „Proč na to saháš?“ burácí Otec. Rázuje po místnosti a ve vzteku zapomněl, že má našlapovat opatrně. Zranění na noze utrpěl, ještě než jsem se narodil, a nikdy se úplně neuzdravilo. S věkem kulhá čím dál víc. Jeho nohy vydávají na kovové podlaze nepravidelné zvuky: dup, krok, dup, krok, dup, krok. Bude ho to bolet a podle něj to bude taky moje vina. Když Otec dojde k biometrickému scanneru, přitiskne na něj palec. Sklo začne stoupat první a bere s sebou i hvězdy. Hydraulická paže si s úlevou oddechne. Pak je pomalu zakryje kovový kryt a schová se za ním i umělé světlo. „Ty blázne! To jsi zamkl Velitelský můstek jen kvůli tomu?“ Skoro se pod Otcovým hněvem přikrčím. Skoro. „Já myslel, že jsou opravdové! Myslel jsem, že loď bude vystavena Prostoru!“ „Jsou to jen žárovky!“ „To jsem nevěděl, xakru! Myslel jsem, že ty hvězdy jsou skutečné! K čemu tam vůbec jsou?“ „Do toho ti nic není,“ křičí na mě Otec. „Jak to, že mi do toho nic není?“ hulákám na něj. „Jsme tu na můstku jen my dva!“


29

Otec sevře čelisti. V krku mi roste knedlík, ale spolknu ho. Otec si nesmí myslet, že jsem jen malý kluk, co začne hysterčit, když zjistí, že nevidí opravdové hvězdy. „Tohle nemůžeš dělat, Synu. Mohl bys rozpoutat paniku na celé lodi!“ Otec vypadá rozzuřeně a vyčerpaně zároveň. „Copak to nechápeš? Jsi Syn. Až převezmeš mou roli Otce, musíš věnovat celý svůj život jedinému: musíš se postarat o každého člověka na lodi. Jsi za ně zodpovědný. Nesmíš jim nikdy dát najevo slabost: jsi jejich síla. Nikdy nesmíš působit zoufale: jsi jejich naděje. Musíš být všem na lodi neustále vším.“ Zhluboka se nadechne. „A to znamená nezpanikařit a neuzavřít kvůli tomu celou palubu lodi.“ „Myslel jsem, že hrozí nebezpečí,“ opáčím. Otec na mě hledí. „A uzavřel jsi Velitelský můstek.“ To mi to musí připomínat? No jo, jsem blbec, chápu. „A zůstal jsi na něm.“ Má teď jiný hlas. Klidnější. Potkáme se očima a já v těch jeho uvidím něco, co jsem ještě neviděl. Hrdost. „Chtěl ses obětovat, abys zachránil loď,“ povídá. Pokrčím rameny. „Byla to hloupost. Promiň.“ „Ne.“ Otec to slovo sotva vysloví. „Tedy, byla to hloupost. Ale šlechetná. To chtělo odvahu, chlapče. Schopnost vést. Ochota obětovat se pro zbytek lodi? Je vidět, že uvažuješ. Napadlo tě, že Velitelský můstek je úplně nahoře, viď? A že kdyby byl vystaven kosmickému prostoru, imploze by zničila i paluby pod ním. Přemýšlel jsi, než jsi jednal. Myslel jsi na všechny pod sebou.“ Uhnu pohledem. Možná to bylo šlechetné, ale teď nedokážu myslet na nic jiného, než že ty hvězdy nejsou pravé. „Mrzí mě to,“ řekne Otec. Když vidí můj zmatený pohled, dodá: „Nevšímal jsem si tě. Je to moje chyba. Připomínáš mi jiného Syna,

30

BETH R EV IS OVá

moc jsme spolu… nevycházeli. Když jsem ho učil, řekl jsem mu příliš mnoho příliš brzy. A on se zachoval hloupě, sobecky. Ale ty jsi jiný. Zapomínám na to, ale jsi.“ Veškerá moje pozornost se teď upíná na Otce. Vím, že mezi mnou a Otcem byl ještě jeden Syn. Zemřel, než jsem se narodil, ale Otec o něm zatím nikdy nemluvil. „Toho Syna jsem už všechno naučil. Měl učit tebe a já se měl starat o loď. Když zemřel a já musel učit i tebe… Nikdy jsem neměl dostat na krk dalšího Syna, proto ty poklesky v mých povinnostech vůči tobě.“ Zkoumavě se mu podívám do očí. Když jsme na Obytné palubě, je Otec takový milý dědeček. Na Provozní palubě je jako starý král, silný, ale laskavý. Ale když jsme jen spolu, ukáže se jeho pravé já – nebo aspoň to, co si myslím, že je jeho pravé já – a to je sice staré, ale rozhodně ne milé nebo slabé. Něco v nastalém tichu mi napoví, že jsem jediný, komu své já kdy ukázal. A že víc než co jiného prosí o odpuštění, že mě zanedbává. „No?“ opáčím. „Budeš mě odteď učit pořádně?“ Otec přikývne a pak mi pokyne, abych šel za ním do Studovny. Jeho nepravidelná chůze je patrnější než jindy, noha už ho trestá za ten rozzuřený dupot. Na Velitelském můstku jsou jen čtyři místnosti: moje a Otcova kajuta, Studovna a Velký sál. Studovna je nejmenší, je tu jen stůl a vchod do gravitačního tunelu. Největší je Velký sál. Vešli by se sem všichni obyvatelé lodi, kdyby jim nevadilo stát namačkaní jeden na druhého, ale na tuhle palubu smíme jen já s Otcem. To je pozůstatek z doby před Epidemií, před zavedením současného systému velení. Naše kajuty i Studovna sloužily jako kanceláře pro Posádku a podle svítící mapy za kovovým krytem se Velký sál používal k navigaci.


31

Po Epidemii, před mnoha desítkami let, se loď změnila. Musela. Tehdejší Otec přejmenoval paluby a tuhle vyčlenil pouze pro sebe a své nástupce. Včetně mě. Otec sedí na jedné straně stolu ve Studovně, já na druhé. Stůl je vzácný a starožitný, pochází z doby, kdy před několika stoletími loď odstartovala, a je vyroben z opravdového dřeva, dřeva ze Staré Země. Přemýšlím nad životem, který se v něm skrývá: strom, který dýchal vzduch Staré Země a žil z její půdy, pak ho pokáceli, vyrobili z něj stůl a poslali na palubě Universa do vesmíru. „Měl bych ti něco ukázat,“ povídá. Vezme floppynu – digitální membránový displej – a přejede po ní prstem. Když se obrazovka rozsvítí, načte otisk palce na identifikačním poli. „Přístup s oprávněním Otec/Syn povolen,“ zašvitoří floppyna. Otec klepne na něco na obrazovce a pak ji přisune ke mně. Skrz tenkou membránu je skoro vidět struktura dřeva, ale pak mě začne zajímat, co mi Otec ukazuje. Je to plánek Provozní paluby – poznávám hlavní centrální chodbu, větvící se do velkých místností pro vědu, průmysl, výrobu a výzkum. Mapa je posetá jasně zářícími tečkami, které blikají a pohybují se. „Víš, co to je?“ zeptá se mě Otec a vezme si floppynu zpátky. „Plán s lokátorem wi-comů.“ Bezdrátová komunikační zařízení, která máme za levým uchem, slouží nejen ke komunikaci, ale také jako lokátory. Nakloním se přes stůl, abych na plánek lépe viděl. Otcovy dlouhé bílé vlasy se mi otřou o tvář, a než si je urovná za ucho, ucítím závan mýdla a ještě něco silnějšího, co mě zaštípe v nose. „Vidíš všechny ty tečky? To je Posádka. Každý z těch lidí má na starosti velmi specifickou věc: zajistit, aby loď běžela bez problémů. Tady

32

BETH R EV IS OVá

jsou ti nejlepší.“ Otec ukáže na energetickou místnost, pak přejede prstem dál, na strojovnu, kde jsem nikdy nebyl, a pak ještě dál. „Tady je velín. Loď sice letí sama, pokud se něco stane…“ „…tak ji budeš řídit ty?“ zeptám se užasle. Představím si Otce jako hrdinného velitele, skoro jako kapitána lodi, jaké na Staré Zemi brázdily oceány, ne Prostor. Pak si představím, že bych kormidlo přebral já. Otec se rozesměje. „Já? Ne. To je nesmysl. Synové se neučí pilotovat, úkolem Otce není řídit loď, ale lidi. Všichni tihle,“ ukáže na blikající tečky, „jsou vycvičení na specifické role pro případ mimořádné události.“ Vzhlédne. Oči má mléčně zastřené věkem, ale pořád do mě dokonale vidí. „Rozumíš tomu, ne? Loď řídí Posádka, ne my.“ Představa, jak za bujarých oslav navádím loď k Zemi Centauri, se rozplyne a zmizí. „Posádka se stará o loď, ale loď, to je jen kus chladného kovu. Ty jsi tu od toho, aby ses postaral o lidi.“ Přepne zobrazení a na displeji se na moment v závratném bludišti propletených čar rozsvítí všechny tři paluby lodi najednou. Interiér lodi je přibližně oválný. To malé nahoře je Velitelský můstek. Pod ním je o něco větší Provozní paluba, rozkouskovaná na kanceláře a laboratoře. Zdaleka největší částí lodi je Obytná paluba. Na Velitelském můstku blikají dvě světýlka, to jsem já a Otec, na Provozní palubě padesát dalších. Otec poklepe na Obytnou palubu. V pravé části kruhu je několik desítek teček označujících pacienty a personál Nemocnice, ale v Kronikářově sále není nikdo. Uprostřed jsou rozesety desítky teček, představujících lidi žijící na farmách. Otec klepne na levou část displeje, kde je Město. Tam je tolik teček, že bych je všechny ani nespočítal. Ne že bych to potřeboval. Znám každého na palubě, všech 2 312 lidí.


33

Každá z těch 2 312 blikajících teček mě na ramenou tíží jako závaží, každá mě o něco víc drtí. Za všechny do jednoho zodpovídám já. Otec překlikne zpátky na Provozní palubu a prsty nechá na největší místnosti, kde je motor. „Mezi strojovnou a počítači a navigačním systémem a vším ostatním se toho může hodně pokazit. Naše cesta… je dlouhá.“ Říká to, jako by na sobě cítil všech těch dvě stě padesát let cesty. „Stavitelé lodi to věděli. Proto ji pojmenovali Universum.“ Vyslovím s ním to jméno, na jazyku mi chutná jako kov. „Na Staré Zemi se tak říkalo vesmíru.“ Otec si odfrkne. „Poslali naše předky do vesmíru, popřáli jim hodně štěstí a pak na nás zapomněli. Nemohou nám pomoct. Během Epidemie jsme ztratili se Starou Zemí kontakt a nikdy jsme komunikaci nedokázali obnovit. Vrátit se nemůžeme. Universum je to jediné, co nám lidé Staré Země dali.“ Nejsem si jistý, jestli myslí loď, nebo naráží na pobyt ve vesmíru, ale obojí teď působí trochu nevhodně. „Ale my potřebujeme mnohem víc. Potřebujeme někoho, kdo bude chránit lidi, nejen loď. Potřebujeme vůdce, a tím budeš ty.“ Otec se zhluboka nadechne. „Je na čase, aby ses naučil tři příčiny konfliktů.“ Přisunu si židli blíž. Tohle jsem ještě neslyšel. Konečně – konečně – mě Otec začne doopravdy učit, abych mohl být vůdcem po něm. „Na Universu,“ povídá, „mluvíme všichni jedním jazykem, je to tak?“ „No samozřejmě,“ odpovím zmateně. „Nejsou mezi námi žádné rasové rozdíly.“ „Rasové?“ „Myslím barvu kůže.“ „Ne.“ Všichni na lodi mají stejnou, tmavě čokoládovou kůži a stejné tmavě hnědé vlasy a oči.

34

BETH R EV IS OVá

„Studoval jsi starozemské mýty: buddhismus, křesťanství, hinduismus, islám. ‚Uctívá‘ někdo někoho na Universu?“ To první slovo řekne se šťavnatým výsměchem. „Jistěže ne!“ zasměju se. Starozemská náboženství byla jednou z prvních věcí, o kterých mě Otec učil, když jsem se přestěhoval na Velitelský můstek. Sestávala z kouzelných příběhů, pohádek, a pamatuju si, jak jsem se smál, když mi Otec vyprávěl, že lidé na Staré Zemi byli ochotni pro tyhle smyšlené postavy zabíjet nebo umírat. Otec přikývne. „První příčinou konfliktů je odlišnost. Na Universu nemáme náboženství. Všichni mluvíme stejným jazykem. Všichni jsme jedné rasy. A protože mezi námi nejsou odlišnosti, nebojujeme spolu. Pamatuješ, jak jsem ti říkal o křížových výpravách? O genocidách? Na Universu nemusíme mít z takových otřesných věcí strach.“ Sedím na krajíčku židle a přikyvuju, ale uvnitř doufám, že Otec nevidí, jaké jsem ve skutečnosti chucpe. Ty lekce si pamatuju. Bylo mi třináct, čerstvě jsem se přestěhoval k Otci na Velitelský můstek a tohle byly jedny z našich prvních hodin. Do Slunce, byl jsem ještě malý kluk. Pamatuju si, jak mi na floppyně ukazoval fotografie lidí s různou barvou kůže a vlasů, oblečených v dlouhých hábitech nebo bederních rouškách, a jak mi pouštěl nahrávky jazyků, jejichž slovům jsem nerozuměl. Tehdy jsem měl pocit, že je to všechno vlastně úža. Trochu se na židli shrbím. Není divu, že Otec nespěchal mě něco naučit – evidentně jsem si z jeho výkladu nikdy nevzal, co jsem měl. „Druhou příčinou konfliktů,“ pokračuje Otec, „je slabý nebo žádný vůdce.“ Předkloní se a natáhne ke mně pokroucené, vrásčité ruce. „Chápeš, jak moc je to důležité?“ ptá se a oči má vodnaté věkem, nebo možná něčím jiným. Přikývnu.


35

„Opravdu?“ ptá se naléhavěji a stiskne mi ruku tak silně, že mi zapraskají klouby. Znovu přikývnu a nedokážu odtrhnout zrak od jeho očí. „Co je největší nebezpečí pro naši loď?“ Jeho hlas přejde v chraplavý šepot. Ehm. Možná jsem to tak docela nepochopil. Otec na mě zírá a čeká na odpověď. Já zase zírám na něj. „Vzpoura. Je to vzpoura, Synu. Mnohem větší hrozbou než technická chyba nebo selhání nebo nebezpečí zvenku je vzpoura. Proto byl po Epidemii zaveden systém Otců. Jeden člověk, který se narodí dřív než lidé, které bude vést. Člověk, který bude vůdcem a patriarchou lidí, kteří jsou mladší než on. Každá generace má svého Otce. Jednou jím budeš i ty. Ty budeš tím silným vůdcem, který bude předcházet konfliktům a chránit každého živého člověka tady na lodi.“

36

BETH R EV IS OVá

5

AMy jako smrt. JsemJditichá do pokoje. Do svého pěkného, bezpečného, teplého pokoje, který není jako skleněná rakev za dvířky márnice. Lehni si na postel, která není z ledu. Zacpi si uši. Slyšíš to? Puls života v srdci, pomalé nádechy a výdechy? I když jsi potichu, i když odcloníš všechen hluk, tvé tělo je pořád kakofonie života. Moje ne. Z toho ticha šílím. Nahání mi noční můry. Protože co když jsem mrtvá? Jak může někdo žít bez tlukoucího srdce a dýchajících plic? Musím být mrtvá. A nejvíc se bojím, že po třech stech a jednom roku vytáhnou moji skleněnou rakev z téhle márnice, nechají mě rozmrznout jako kuře na kuchyňské lince a já budu stejná jako teď. Strávím věčnost uvězněná v mrtvém těle. Nic mě nečeká. Zůstanu v sobě navždy zamčená. A chce se mi křičet. Chci otevřít oči a vzbudit se a nebýt už sama se svým vědomím, ale nejde to. Nejde to.

6

Syn

N

o a co je tedy třetí příčina konfliktů?“ ptám se Otce do ticha, které se kolem nás plíží Studovnou. Zamyslí se. Vybledlýma očima se mu mihne vztek a já přemýšlím, jestli se na mě oboří. Pak ale mrknu a ta šílená představa je pryč. Otec se opře rukama o kolena a s heknutím vstane. Studovna je malá, a když Otec stojí nade mnou, cítím se ještě stísněněji. Židle, kterou odstrčil, narazí do zdi a stůl mezi námi je jako propast. Za ním se krčí zašlý glóbus Staré Země, vypadá ještě menší a bezvýznamnější než já. „Už jsem ti toho řekl dost,“ odpoví konečně a zamíří ke dveřím. „A mám práci. Jdi do Kronikářova sálu, něco si najdi a třeba přijdeš na to, proč bylo na Staré Zemi tolik konfliktů. První dva důvody pro všechna ta krveprolití a války už znáš; na ten třetí bys měl přijít sám. Není to těžké, když se podíváš do historie Staré Země.“ Je mi jasné, že mě zkouší. Chce vědět, jestli jsem schopný být vůdcem, jestli jsem hoden toho, abych se po něm stal novým Otcem. Dělá to vlastně dost často. Syn, který měl loď řídit mezi Otcem a mnou, sice zemřel už dávno, ale Otec ho stejně pořád nemá rád. Mluvil o něm, jen když nás porovnával. A nikdy nepoukazoval na ty hezké věci. „Jde ti to stejně pomalu jako jemu,“ říkával třeba. „Něco takového by on určitě vymyslel také.“ Brzy poté, co jsem se přestěhoval na Velitelský můstek, jsem se naučil nechávat si své myšlenky pro sebe a být zticha. Otec mě stejně pořád zkouší, jestli náhodou taky neskončím tak špatně jako ten Syn přede mnou. Snažím se teď působit sebejistě, asertivně, ale je to k ničemu, protože Otec se na mě ani nepodívá.

38

BETH R EV IS OVá

Něco ve mně na něj chce zavolat a pohádat se s ním, připomenout mu slib, že mi všechno řekne, a trvat na tom, aby mi prozradil třetí příčinu konfliktů. Ale mé druhé já, to, které se dokáže celé dny dívat na floppyně na videa a fotografie ze Staré Země, se raduje, že dostalo takový úkol. Na druhé straně místnosti je vchod do gravitačního tunelu, který s Otcem používáme. Tenhle je jen pro nás a vede přímo na Obytnou palubu. Ten, co spojuje Provozní palubu a Město na Obytné palubě, používají všichni. Stisknu tlačítko wi-comu za levým uchem. „Příkaz?“ ozve se příjemný ženský hlas. „Ovládání gravitačního tunelu,“ řeknu. Píp, píp-píp, ozve se mi v levém uchu. Přiložím palec na biometrický scanner na stěně a otevře se kruhový otvor v podlaze. Pod dveřmi je jen prázdný prostor. Když vkročím do prázdna tunelu, sevře se mi žaludek – jako pokaždé. Ale wi-com se spojil s gravitačním systémem uvnitř tunelu a já se lehce pohupuju ve vzduchu, jako když do kašny hodíte minci. Obklopí mě tma, když kloužu dolů skrz Provozní palubu, a pak mé oči najednou zaplaví světlo. Zamrkám. Pode mnou je Obytná paluba, trochu zdeformovaná sklem tunelu. U stěny na druhé straně se tyčí Město a uprostřed se rozkládají farmy s políčky obilí a louky s krávami, ovcemi a kozami. Odsud vypadá Obytná paluba obrovská, jako svět sám pro sebe. Dva a půl tisíce hektarů pro více než tři tisíce lidí působí nekonečně, když se na ně díváte svrchu. Ale když pak stojíte dole, na polích nebo ve Městě, mezi všemi těmi lidmi, kteří vás pořád pozorují, najednou je tu dost těsno. Gravitační tunel končí asi dva metry nad Obytnou palubou. Na moment se vznáším ve vzduchu na konci tunelu, ale pak mi do levého


39

ucha zazní píp, píp-píp, jak se můj wi-com spojí s gravitačním systémem lodi, a přistanu na malém kruhovém kovovém stupínku pod tunelem. Seskočím a vydám se po jedné ze čtyř hlavních ulic Obytné paluby. Sotva pár metrů přede mnou stojí vysoká cihlová budova s Kronikářovým sálem a za ní Nemocnice. Cestou ke Kronikářově sálu přemýšlím, jak moc se můj život za poslední tři roky změnil. Do třinácti jsem žil na téhle palubě, přecházel jsem z rodiny do rodiny. Už odmalička bylo jasné, že sem nikdy nezapadnu. Zaprvé všichni moc dobře věděli, že jsem Syn. A možná proto, že předchozí Syn nečekaně zemřel, o mě Zásobovači vždycky přehnaně pečovali. Navíc jsme se od sebe lišili. Zásobovači jinak uvažovali. Byli šťastní, orat pole a stříhat ovce jim stačilo. Jako by nikdy necítili, jak se na ně hroutí stěny lodi, jako by se nikdy nezlobili na čas, že tak pomalu plyne. Až teprve když jsem se ve třinácti přestěhoval do Nemocnice, potkal jsem Harleyho a promluvil si s Doktorem a pak se přestěhoval k Otci na Velitelský můstek, jsem začal být na Universu šťastný. Začal jsem si tenhle život užívat. Ne vždy se s Otcem shodnu, navíc jeho povaha, kterou ukazuje jen přede mnou na Velitelském můstku, bývá děsivá, ale za to, že mě vzal odsud z těch ubíjejících farem, ho vždycky budu mít rád. Vyběhnu po schodech k velkým hnědým dveřím natřeným tak, aby vypadaly jako ze dřeva. Kronikářův sál na mě byl vždycky velký, ale Otec mě ujišťuje, že většině obyvatel Universa připadá moc malý. Asi proto, že když tam jdu já, jsem sám, případně s Otcem. Všichni ostatní tam chodili s dalšími z generace, když ještě byli mladší, se školou. Jsem jediný takhle mladý člověk na lodi, takže teď školu nepotřebujeme. Já mám Otce. Když stoupám po schodech, Otec mě pozoruje. Ne ten skutečný, samozřejmě – jeho obraz, namalovaný, ještě než jsem se narodil, když

40

BETH R EV IS OVá

byl Otec zhruba stejně starý jako Doktor. Obraz je velký zhruba jako půlka dveří a visí ve výklenku ve zdi vedle vchodu. Jednou Otcův portrét sundají a pověsí ho na nějaké zaprášené místo vzadu u Kronikáře, vedle podobizen ostatních Otců. A tady bude viset můj portrét, odsud budu shlížet na své královstvíčko. Otcova podobizna hledí někam za mě, za portál Kronikářova sálu, do polí a do dálky na Město, změť vysokých budov, kde žije většina Zásobovačů a Posádky. Malíř udělal Otci milejší oči, než jsem kdy v jeho vrásčité tváři viděl, a měkká křivka jeho rtů jako by ukazovala zvědavost, možná dokonce i rošťáctví. Anebo ne. Hledám na tom obraze něco, co tam není. Tohle není ten Otec, kterého znám. Tenhle vypadá jako někdo, ke komu bych mohl vzhlížet jako k vůdci. Ne k takovému vůdci, který vládne strachem – k takovému, který ostatním naslouchá, zajímá ho, co mu chtějí říct, a dá jim příležitost. Máme stejný úzký nos, stejné lícní kosti, stejnou snědou kůži – ale tenhle Otec už má v očích autoritu, ve tvaru brady sebevědomí a v postoji takovou sílu, jakou já jsem nikdy neměl. Takovou, kterou si skutečný Otec brousí a leští jako lovec nůž. Ohlédnu se směrem, kam se dívá namalovaný Otec, ale zřejmě vidím Universum jinak než on. Otec z obrazu rád vládne – to je z olejových barev patrné. Umím si představit, jak asi probíhalo malování. Otec stál určitě tady, co teď stojím já, a díval se přes zábradlí. Malíř stál na trávníku pod Otcem – jistěže pod ním – a silnými, širokými tahy štětce nanášel barvu. Když se Otec díval na Universum, jako se na něj teď dívám já, viděl stejné věci: vnitřek lodi, který vypadal jako zmenšené město ve starozemské Americe, uvězněné v kulaté bublině lodního trupu. Na jedné straně natěsnané Město s čistými ulicemi spořádaně rozvrženými v pravoúhlé síti. Uprostřed každého bloku


41

jsou karavany, kde se bydlí a pracuje. Jeden blok pro tkalce, jako byli rodiče mého kamaráda Harleyho. Jeden blok pro barvíře, jeden pro přadleny, jeden pro krejčí. Tři bloky pro skladování potravin: konzervárny a sušičky a mrazáky. Dva bloky pro řezníky. Čtyři bloky, kde bydlí vědci a členové Posádky, kteří pracují na vrchní palubě. Každá rodina, generace po generaci, zrozená a vychovaná k práci v tomtéž bloku téhož Města na stále stejné lodi. Myslel na tohle Otec, když tu stál modelem pro portrét? Podíval se na Město a podivil se nad tím, jak hladce funguje, jak pečlivě je vystavěné a jak neustále vzkvétá? Nebo ho viděl jako já? Lidi zaškatulkované v karavanech, které jsou zaškatulkované v městských blocích zaškatulkovaných ve čtvrtích, které jsou zaškatulkované v lodi a uzavřené kovovými stěnami? Ne. Otec nikdy nevnímal Universum jako nějakou škatuli. Nevnímal Město jako klec. Je mu to vidět na těch malovaných očích i na tom, jak si teď vykračuje ulicemi Města, jako by mu patřilo, protože mu patří. Ani tady, kde se od Kronikářova sálu až na druhou stranu táhnou pole a pastviny, tomu škatulkování neuniknete. Každá farma, pole i pastvina je pečlivě ohraničená plotem, vyměřeným před stovkami let ještě na Staré Zemi, než loď odstartovala. Úseky půdy nejsou stejně velké, ale všechny jsou hranaté a přepečlivě vyměřené. Kopce s pastvinami jsou rovnoměrně rozprostřené, takové přesně rozmístěné kupky trávy pro ovce a kozy, které nevědí, že kopečky, na kterých se pasou, jsou jen pečlivě urovnané hromady hlíny a kompostu. Viděl jsem starozemskou krajinu na fotkách a videích. Půda tam nebyla rozdělená na úhledné čtverečky. Města měla kromě pravoúhlých tříd i postranní uličky a zákoutí. Pole byla ohrazená, ale ohrady se netáhly v dokonalých liniích – obtáčely stromy, v podivných

42

BETH R EV IS OVá

úhlech uhýbaly před potoky nebo rybníky. Kopce nestály způsobně v řadách. Když se podívám na ta pole tady, vidím, jak jsou umělá, jak uboze se snaží napodobit fotografie starozemských polí. Vsadil bych se, že když Otec pózoval na portrét, liboval si v jediné věci, kterou na životě na lodi nesnáším: v té všudypřítomné dokonalé rovnoměrnosti. A proto nikdy nebudu tak dobrým Otcem jako on. Protože mám rád trochu toho chaosu. Otevřu velká vrata do Kronikářova sálu a usměju se na modely, které visí ze stropu rozlehlé vstupní haly. Světlo pronikající sem dveřmi za mnou rámuje velký hliněný model Staré Země, pokrytý tlustou vrstvou prachu. Kolem něj krouží zmenšenina Universa, přesně jako když loď před mnoha a mnoha lety odstartovala. Vedle planet okolo vypadá malá a bezvýznamná, taková koule s křídly a špičatým čumákem. Vkročím do haly a zvrátím hlavu nazad. Přímo nad sebou mám cíl, k němuž Universum míří: velkou, kulatou Zemi Centauri. Je větší než zbylé dva modely a visí uprostřed vstupní haly. Nevím, jestli to projektanti tak mysleli, ale paprsek světla proudícího z velkých vstupních dveří dopadá přímo na model Země Centauri a ozařuje ho gloriolou světla. Popojdu a natáhnu ruce, takže špičkami prstů pohladím starozemskou Austrálii. Vždycky jsem měl radši model Staré Země než Země Centauri. Na starozemském modelu jsou detaily, hrboly místo hor a klikaté čáry místo mořských vln, kdežto Země Centauri je hladká, přesný je pouze poměr její velikosti vůči Staré Zemi. Nevíme, co tam najdeme, hory nebo oceány nebo něco úplně jiného. Víme jen, že sonda, kterou jsme vyslali před sebou, označila Zemi Centauri za „obyvatelnou“ – atmosféra na bázi kyslíku, značné množství slad-


43

ké vody a vzorky půdy vhodné pro pěstování plodin. To je jediné, čím jsme si jistí. Chci se jí taky dotknout, ale je moc vysoko. Mám pocit, že na ni nikdy nedosáhnu. V hlavě mi zní Otcova slova: můj úkol není dostat na Zemi Centauri loď, ale lidi. „Potřebuješ něco?“ Skoro vyletím z kůže. „Fuj, to jsi ty,“ ulevím si a rozesměju se nad svou lekavostí. Orion je Kronikář. Když někdo vynalezne nebo napíše nebo udělá něco úža, Kronikáři to zaznamenají a uloží zde. Naposledy jsem tu byl, když jsem pomáhal nejlepšímu kamarádovi Harleymu přestěhovat nějaké obrazy. Harley je malíř – v druhém patře budovy je celá místnost plná jeho obrazů. Ale kvůli tomu tu teď nejsem. „Pomohl bys mi najít nějaké informace o Staré Zemi?“ zeptám se Oriona. Usměje se. To mě zarazí – má žluté zuby, samý flek. „No jistě.“ „Potřebuju něco vědět o…“ Odmlčím se a přemýšlím, jak to říct. Nemůžu se ho přece zeptat, jestli ví, co je třetí příčina konfliktů. Netušil by, co po něm chci. „…o válkách na Staré Zemi,“ vypravím ze sebe konečně. „O konfliktech, bitvách a takových věcech.“ „Něco konkrétního?“ Orion ke mně přispěchá a v jeho tváři je jasně patrné vzrušení. Škola už dávno skončila, tak sem asi málokdy někdo přijde. Když o tom tak přemýšlím, nikdy jsem vlastně Oriona neviděl mimo Kronikářův sál. Musí to být osamělý život. „Cokoli, co na Staré Zemi působilo problémy.“ „Ehm.“ „Co?“ Orion dlouho nic neříká, jen nade mnou přemýšlí, jako bych byl

44

BETH R EV IS OVá

skládačka, které jeden dílek chybí. „Je to na tebe trochu nezvyklé téma ke studiu, jinak nic. Takové depresivní.“ Pokrčím rameny. „Otec potřebuje, abych na něco přišel.“ „Aha, bádáš pro Otce. No, nejjednodušší to bude na nástěnných floppynách.“ Pokývne ke čtyřem dlouhým obrazovkám, které visí jako tapisérie na zdech haly, dvě na každé straně. Dojde k té nejbližší, poklepe na ni a všechny čtyři se zapnou a zalijí celou halu světlem. Na obrazovkách se začnou objevovat a mizet obrázky: nákresy olovem chlazeného rychlého reaktoru, mapa zavlažování Obytné paluby, obrazy kamaráda Harleyho a dalších umělců na palubě, digitální vyobrazení možných geografických rysů Země Centauri. „Budeme potřebovat tvůj přístup,“ odtrhne Orion mou pozornost od floppyn. Když vidí můj tázavý výraz, dodá: „Zásobovači nemají oprávnění prohlížet si obrázky ze Staré Země.“ Aha. Já zapomněl. Tyhle obrázky smějí vidět všichni, ale informace, které mám zjistit, ne. Dojdu k biometrickému scanneru na zdi a přejedu po něm palcem. „Přístup s oprávněním Otec/Syn povolen,“ zavrká počítač ženským hlasem. Obrazovky se změní. Teď jsou na nich vidět i malby ze Staré Země, nejen z Universa. Lidé patří k různým rasám. Vyobrazení Staré Země nejsou na rozdíl od obrazů Země Centauri dílem umělcovy fantazie. Ustoupím a zírám na papírově bílý obličej ženy s horou napudrovaných bílých vlasů a šaty tak objemnými, že sahají až k okrajům obrazovky. Přemýšlím, kdy a kde žila a jaká byla. Dívám se do tváře jiného světa, světa stejně nedosažitelného jako Země Centauri. „Třeba Otec chce, aby ses dozvěděl něco o Čingischánově tažení,“ mumlá Orion. Poklepe na obrazovku a nabělená ženská tvář se promění v obličej křičícího muže s očima ve tvaru mandlí a rozcuchanými, špinavými vlasy. „Nebo o arménské genocidě?“ Hrozivě vyhlížejí-


45

cího muže vystřídá mapa, na níž bliká malá země a vybízí, abych na ni poklepal a zjistil něco víc. Ještě než se ale stihnu obrazovky dotknout, Orion ťukne na něco jiného. Mapa zmizí a objeví se nějaké schéma. Zamžourám na droboučká slova a všelijak se klikatící čáry. Rodokmen, spojující rodiče a jejich děti. Pohled mi bloudí po nákresu, skáče z jednoho jména na druhé, a až když se Orion se zamručením zarazí a překlikne na další mapu, dojde mi, že jsem na obrazovce hledal své jméno, i když vím, že je to hloupost – ten rodokmen byl moc starý. Zhluboka dýchám a je mi jedno, jakou válku nebo genocidu mi Orion zrovna ukazuje. Jako Syn nesmím znát své rodiče. Byl bych pak zaujatý a stranil bych jim. Vzbuzovalo by to u mě sentimentální pocity, které by mi bránily se jako Otec ujmout velení a rozhodování. To vím. Dokonce s tím souhlasím. Ale stejně. Rád bych věděl, kdo jsou. „Synu?“ vyruší mě Orion. „Stalo se něco?“ Zavrtím hlavou. „Ne, nic.“ Orion se na mě zkoumavě dívá, ale nejsem si jistý, co v mé tváři hledá. A pak se na něj dívám taky, ale já vím, co hledám. Nemá nos jako já? A oči? A rty? Nikdy jsem si vlastně Oriona pořádně neprohlédl. Vždycky stál spíš v pozadí, splýval mi se záznamy, které vede. Ale když se teď na něj tak dívám… Že by on byl můj otec? Najednou se mi těžko dýchá a musím znova zavrtět hlavou, abych se trochu vzpamatoval. Jistě, Orion je mi podobný. Ale na lodi, kde všichni patří k jednomu etniku, to není tak těžké. Stejně jako v Orionovi se vidím i v Otci.

46

BETH R EV IS OVá

Chtěl bych se vidět hlavně sám v sobě. Orion se na mě usměje, jako by věděl, co se mi honí hlavou, ale to není možné. „Nu,“ řekne a zní to tak otcovsky, že sebou cuknu. „Vypadá to, že se Otec pustil do učení, když ti dal takovýhle úkol.“ „Jo.“ „Už tě vzal pod Obytnou palubu?“ Orion se ke mně nakloní, v očích má dychtivý výraz. „Kam? Pod Obytnou palubou přece nic není.“ Orionův výraz se změní v prázdnou masku. „Aha,“ znovu se napřímí a na jeho svěšených koutcích je patrné zklamání. „No, pohneme s tou rešerší.“ Otočí se zpátky k obrazovce. „Ne, počkej! Chceš říct, že pod touhle palubou je ještě jedna?“ Orion zaváhá. Přičísne si dlouhé vlasy za ucho a já si všimnu, že na levé straně krku má zvláštní, pavučině podobnou jizvu. „Já nevím,“ odpoví. „Nedávno jsem procházel floppyny a něčeho jsem si všiml…“ Poklepe na obrazovku a začnou se na ní střídat obrázky. „Našel jsem nákresy Universa. Ale neměl jsem se na ně dívat. Kromě toho ti to Otec určitě všechno řekne, až na tyhle věci ve výuce dojde. Byl jsem jen zvědavý.“ No jistě. Jako Kronikář bydlí i pracuje na Obytné palubě. Kromě Posádky, která má přístup i na Provozní palubu, se nikdo nesmí pohybovat mimo Obytnou palubu. My s Otcem máme navíc ještě Velitelský můstek. Orion nejspíš strávil celý život v téhle jediné části lodi. „Ukážeš mi ten nákres?“ Ruka mu cukne k obrazovce, ale nedotkne se jí. „Otec by asi nechtěl…“ Selže mu hlas a on nerozhodně zaváhá. Usměju se na něj. „Podívám se sám,“ řeknu mu. „Nebude to na tobě.“ Orion vypadá trochu provinile, ale také dychtivě a zvědavě, když mu odstrčím ruku a naťukám „nákres lodi Universum“.


47

Místo obrázku se objeví dvě možnosti. Dva různé nákresy. Před Epidemií Po Epidemii „Co to znamená?“ ptám se. „Jak se loď po Epidemii změnila?“ Vím, že Otec po Epidemii přejmenoval paluby, přesunul některé místnosti a vyhradil Velitelský můstek pouze pro Otce a Syna, ale to je všechno. Nebo jsem si aspoň myslel, že je to všechno. Ty hvězdy přece nebyly schované jen tak… Orion se ke mně nakloní blíž. „Víš, to mě právě taky zaujalo. Podívej.“ Klikne na možnost „Po Epidemii“. Obrazovka se rozjasní nákresem: průřez lodi, velký kruh rozdělený na jednotlivé paluby. Není na něm nic neobvyklého. Vrchní úroveň je nadepsaná „Velitelský můstek“. Je jednoduchá a prázdná – jsou tu vyznačené jen místnosti, které s Otcem obýváme. Pod ní je o něco komplikovanější Provozní paluba s prostorem vyčleněným pro strojovnu a velín, ale také pro laboratoře, které využívají vědci. Přes dvě třetiny nákresu zabírá nynější Obytná paluba. Nákres je starý, jsou na něm budovy, které patřily už do původní konstrukce lodi, jako třeba Nemocnice a Kronikářův sál, kde teď stojíme. Gravitační tunely, postavené až po startu, dvě generace před Synem, tu ale nejsou. Místo nich je na nákresu schodiště spojující Obytnou a Provozní palubu – když byly vybudovány gravitační tunely, schodiště bylo strženo. Oči mi zabloudí dolů. „O tomhle jsi mluvil?“ zeptám se a ukážu na neoznačenou část nákresu pod Obytnou palubou. „To budou asi jen elektrické rozvody nebo odpad nebo tak něco.“ „To jsem si taky myslel,“ opáčí Orion. „Ale podívej.“ Klepne na obrazovku, vrátí se do hlavního menu a pak klikne na možnost „Před Epidemií“.

48

BETH R EV IS OVá

Objeví se stejný nákres, ale všechno je jinak označené. Velitelský můstek jako „Navigace“, přesně jak jsem viděl na tabulce schované za stropem. Provozní paluba je rozdělená na tři části: oddíl pro technologický výzkum (tam, kde jsou dnes laboratoře), strojovnu a cosi, co se jmenuje „Most“. Je to dost podobné dnešnímu stavu, jen se tu tytéž věci jmenují jinak. Zásadní změny přicházejí až na Obytné palubě. Na levé straně, kde je Město, je napsáno „Ubikace (volně přístupné)“ a celý zbytek Obytné paluby je označen „Biologický výzkum“. Biologický výzkum? Tak se dřív říkalo pasení koz a stříhání ovcí? Ale skutečně mě zaujme až to, co je pod Obytnou palubou. Tam, kde bylo na prvním nákresu jen prázdné místo, je toho teď mnohem víc. Vypadá to, jako bychom pod nohama opravdu měli ještě celou jednu palubu, o které jsem nikdy neslyšel, palubu, na níž je podle plánku laboratoř pro genetický výzkum, druhá vodní pumpa, obrovský prostor označený jako „Skladiště – důležité“ a velmi malý prostor označený prostě jako „Rezerva“. „Co to je?“ zeptám se a hledím na nákres. „Vím, že se po Epidemii změnila jména palub a něco se přesunulo, ale tohle? To není jen stěhování. Je tu celá další paluba.“ Pro sebe si nechám: Proč už o tom dávno nevím? Proč mi o tom Otec neřekl? Odpověď znám: Protože si myslí, že na to nejsem připravený nebo – a to by bylo horší – že nestojím za to, abych znal tajemství lodi. „Po Epidemii se změnilo mnoho věcí,“ řekne Orion. „Před ní ještě ani neexistoval systém Otců.“ Aspoň tohle vím. Vědí to všichni. Poté, co Epidemie zabila asi tři čtvrtiny lodi, takže počet lidí klesl z víc než tří tisíc na něco přes sedm set, převzal velení první Otec a vybudoval mírumilovnou, fungující společnost, v které žijeme dnes. Následující generace naši populaci


49

rozmnožily na dva tisíce, vyvinuly nové technologie, jako třeba gravitační tunely, a udržely mírumilovnou společnost, jakou si první Otec po Epidemii představoval. Ale nevěděl jsem, jak moc změnil loď ani co všechny ty změny znamenaly. „Ty nechceš vědět, co je tam dole?“ zeptá se mě Orion a dívá se na čtvrtou palubu. Teď, když to řekl – jo, vážně chci. „Ukaž, já se podívám.“ Odstrčím ho stranou a kliknu na floppynu na zdi. Pár minut to trvá, ale pak najdu, co hledám. „Podíváme se, jak to konstruktéři vymysleli,“ řeknu a vítězoslavně se zazubím. Na obrazovce blikne plán, ale je mnohem komplikovanější než nákresy palub. Mžourám na čáry ve snaze vysledovat potrubí a elektroinstalaci a rozlišit je od zdí a dveří. Obraz je tak velký, že ho buď musím přiblížit a pak rolovat po obrazovce, nebo oddálit a mžourat. „Vůbec tomu nerozumím,“ řeknu konečně a rozhodím rukama. „Já jsem začal u výtahu.“ Orion posune plán nahoru a já najednou poznám budovu, na kterou se díváme. Nemocnice. Ukáže na čtvrté patro. „Tady je druhý výtah.“ „Žádný druhý výtah tam není!“ zasměju se. V Nemocnici jsem nějaký ten čas strávil a vím, že je tam jen jeden výtah. „Tady na konci chodby je ještě jeden. Plány nelžou.“ „Všechny dveře v tomhle patře jsou zamčené,“ povídám. Vím to. Všechny jsem je zkoušel otevřít. A nejsou zamčené na biometrický scanner – to bych je otevřel jednoduše palcem. Ne, na těch dveřích jsou ještě kovové starozemské zámky. S Harleym jsme se tam jednou týden snažili vloupat, ale pak nás přistihl Doktor. Orion zavrtí hlavou. „Ty poslední dveře ne. Ty jsou otevřené. A tam je taky druhý výtah.“

50

BETH R EV IS OVá

Znovu se rozesměju. „To prostě není možné. Kdyby tam byl nějaký tajný výtah, který vede na tajnou palubu, věděl bych to.“ Orion se na mě jen podívá. Jeho mlčení obviňuje: Vážně bych to věděl? Otec už mi pár věcí zatajil. Možná tu opravdu ještě jedna paluba je.

7

Amy

N

ěco slyším. Skřípot. Dvířka mé malé márnice jsou dokořán, někdo je otevřel. Už tu není taková tma, mezi zalepenými víčky vidím náznak světla a teď něco nebo někdo vytahuje mou skleněnou rakev ven. Víko se zvedne. Ve zmrzlém břiše mám pocit, jako by mě někdo houpal na houpačce, a snažím se toho pocitu držet a přesvědčuju se, že je skutečný. Vážně to víko odklopili? Skrz led slyším – slyším! – zastřené zvuky hovoru. Čím dál hlasitější! To, co slyším, nejsou jen vibrace ledu, ale zvuky. Mluví tu lidé! „Ještě trochu,“ řekne hlas, který mi připomene Eda. „Ten led rychle taje.“ „To ten –“ Zbytek nezachytím, ozve se hlasité zafičení. Zaplaví mě pocit tepla, poprvé za tři sta jeden rok cítím teplo. Ne mráz, ale mravenčení, co lechtá nervová zakončení v mé kůži a zaplavuje mě pocitem, se kterým jsem se už v duchu rozloučila navždy. Teplo! „Proč se ještě nepohnula?“ promluví znovu první hlas. Už nezní jako drsný, lhostejný Ed, ale jako milejší Hassan. „Přidej gel.“ Něco mi vtírají do kůže. Uvědomím si, že se mě poprvé za tři století někdo dotýká. Jemné ruce masírují mé studené maso gelem, který mi připomíná hřejivou mast, kterou jsem si mazala koleno, když jsem si ho v prváku zranila při běžeckém závodě. Samým štěstím se snad rozskočím. A pak mi dojde, že se nemůžu usmát. „Nefunguje to,“ řekne ten laskavý hlas. Zní teď smutně. Poraženecky.

52

BETH R EV IS OVá

„Zkus –“ „Ne, podívej, ani nedýchá.“ Ticho. Nutím plíce k nádechu, nutím hrudník stoupat a klesat v rytmu života. Něco studeného – už nikdy nechci cítit nic studeného – se mi tiskne nad levé prso. „Netluče.“ Veškerou vůli soustředím na své srdce – bij, sakra! Bij! Ale jak poručit srdci, aby tlouklo? Sotva bych mu uměla poručit, aby netlouklo, než mě zmrazili. „Počkáme?“ Ano! ANO! Počkejte – já se vzbudím. Jen mě nechte roztát a já zase povstanu z ledu a budu žít. Budu váš ledový fénix. Jen mi dejte šanci! „Ne-e.“ Ústa. Vše, co mám v sobě, soustředím na svá ústa.Pohněte sebou, rty! Mluvte, křičte – ječte! „Šoupni ji zpátky.“ Stůl se prohne pod tíhou víka, které se nade mnou zase zavře. A mně se zhoupne žaludek, když mě strčí zpátky dovnitř. Dveře se zaklapnou. Chci křičet, ale nejde to. Protože se nic z toho nestalo. Jen další noční můra.

8

Syn

D

oktor ve vstupní hale Nemocnice pomáhá jedné ze sester dovést nějakého starého muže k přepážce, kde ho jiná sestra začne zapisovat. Když mě Doktor uvidí, zamíří ke mně. „Neviděl jsi Harleyho?“ zeptá se mě. „Ne.“ Musím se usmát. O Harleym se ví, že Doktorovi vždycky uteče, když se mají podávat léky. Doktor si prohrábne husté vlasy, pak si všimne mého úsměvu a zakaboní se. „To není k smíchu. Harley ty léky musí brát pravidelně.“ Zkusím se zatvářit vážně. Harley je někdy trochu náročný a nepříjemný, ale podle mě je to spíš tím, jaký je umělec, než že by byl blázen, jak si myslí Doktor. Krom toho je to můj nejlepší kamarád. Přece ho Doktorovi nenapráším. „Nikam nejdu!“ vykřikne stařec u přepážky. Doktor se bleskurychle otočí. Muži se podařilo vykroutit sestře, která mu pomáhala, a teď se naklání k té na příjmu. „Já se nenechám zavřít do špitálu, nic mi není!“ Řeč mu přetrhne suchý kašel a on na podlahu vyplivne chuchvalec hlenu. „No no, uklidněte se,“ říká Doktor a jde k němu. Stařec obrátí zakalený pohled k Doktorovi. „Kde je moje žena? Vy ji tu máte?“ „Paní Steela tu není,“ odpoví Doktor a vezme muže za paži. „Ona není nemocná. To vy.“ „Nejsem nemocnej!“ zaburácí muž, ale jak to dořekne, jeho pohled je najednou skelný. Dech se mu uklidní a on se prohne pod tíhou

54

BETH R EV IS OVá

vlastního oblečení. Když Doktor odtáhne ruku, vidím proč: nalepil mu náplast s lékem. Levandulový čtvereček lepivé látky už muže uklidňuje. Doktor po mně hodí vítězný úsměv a usazuje starce na vozík a pak s ním posílá sestru k výtahu. Ztěžka polknu. Doktor je správný, ale všechno řeší léky. Nemá rád emoce, žádné. Je radši, když všechno probíhá tiše, vyrovnaně. Proto k sobě mají s Otcem tak blízko, xakru. Uvažují stejně. „No, tak co tu děláš?“ ptá se mě, když je muž bezpečně uvelebený ve výtahu a na cestě k ošetření. Šoupu nohama po hladké dlažbě. Ani náhodou mu neřeknu, že jsem přišel najít tajný výtah na čtvrtou palubu. Vlastně Orionovi možná ani nevěřím dost na to, abych to zkusil. „Říkal jsem si, že bych se stavil za Harleym,“ odpovím konečně. Doktor se zamračí. „Jestli ho najdeš, pošli ho rovnou za mnou. Už dávno měl dostat léky.“ Podívá se na hodiny nad přepážkou. „Když jsme u toho, ty už sis vzal?“ Zrudnu. Na ten rok, co jsem tu strávil, nejsem pyšný. V třetím patře, na Oddělení. Tam, co jsou psychicky nemocní pacienti. Myslím, že mi přeskočilo ze života se Zásobovači. Když jsem byl malý, tak to šlo, ale čím jsem byl starší, tím víc jsem cítil, že jsem jiný než oni. Nikdy mi nezáleželo na obilí nebo dobytku jako jim, nemohl jsem si pomoct. (Když mi Doktor poprvé napsal prášky, zeptal jsem se ho: Měl bych i dál být Syn? Vždyť jsem bral prášky na hlavu! A strávil jsem rok na Oddělení! Byl jsem připravený odstoupit. Ale Doktor s Otcem mě nenechali.) „Vzal, ráno,“ zamumlám s planoucími tvářemi. Doufám, že mě sestra za přepážkou neslyšela. Co by si pomyslela o budoucím vůdci, co bere prášky na hlavu?


55

Doktor si mě zkoumavě prohlíží. „Děje se něco?“ zeptá se. Otec mi lhal o hvězdách a na lodi je možná ještě jedna paluba a Orion je mi podobný víc, než jsem si kdy chtěl přiznat, ale ne, nic se neděje, protože když si Doktor bude myslet, že se něco děje, dá mi další léky. Zavrtím hlavou. Doktora to zřejmě nepřesvědčilo. „Vím, že to máš těžké. Jsi jiný.“ „Tak jiný zase nejsem.“ „Ale ano. A ty to víš.“ Pokrčím rameny. Výtah, nyní prázdný, sjede zpátky. Chci do něj utéct a Doktor mě milosrdně nechá. Uvnitř se moje ruka chvíli vznáší nad tlačítkem s číslem čtyři a pak sklouzne k trojce. Jestli si Harley nevzal léky, asi bych se na něj měl podívat, než začnu hledat ten tajemný druhý výtah. S výtahem stoupá i moje nálada. Doktora sice vidět nemusím, ale na Oddělení jsem rád. Mám tu všechny kamarády. Výtah se zhoupnutím zastaví a otevřou se dveře do společenské místnosti ve třetím patře. Usmívám se, až mě bolí koutky. I když je Oddělení plné bláznů, připadám si tu jako doma víc než kde jinde na lodi. Na rukávu se mi rozstříkne barva. Zvednu hlavu a vidím Harleyho, jak útočí na plátno, až štětec po stranách klouže mimo. Všude kolem místa, kde sedí, je nacákaná červená a modrá barva. „Hej, Harley,“ zavolám. „Hledá tě Doktor.“ „Nemám na něj čas,“ věnuje mi pohled, „čtyřicet devět a dvě stě šedesát sedm,“ povídá a pak se otočí k plátnu a znovu na něj zaútočí štětcem. Otráveně se ušklíbnu. Na Harleyho je spolehnutí, vždycky přesně ví, za jak dlouho loď přistane. Čas zbývající do přistání sleduje většina lidí – myslím většina lidí tady na Oddělení – ale vsadil bych se, že kdybyste se Harleyho zeptali, řekne vám, nejen kolik zbývá let

56

BETH R EV IS OVá

(čtyřicet devět) a dní (dvě stě šedesát sedm), ale také kolik minut a vteřin. Uskočím před letící barvou a chvíli zkoumám, co to maluje. Ve světle modrém moři plave japonský kapr koi a světlo odrážející se od jeho šupin se mísí s lesklou vodní hladinou, jako by ryba splývala s vodou a voda s rybou. Harley použil úžasné barvy – barvy, na které by nikdo jiný ani nepomyslel. Kaprovy oči jsou jasné, zářivě zelené, skoro žluté, jako zlatem protkaný nefrit. Šupiny má také lesklé a světlé, ale jejich okraje jsou krvavě rudé – měly by se se světlejšími barvami tlouct, ale není to tak. Díky té červené působí obraz jaksi realističtěji, jako by se voda už už měla vylít z plátna a ryba nám mohla plavat u nohou. „To se mi líbí,“ řeknu po dlouhé pauze Harleymu. „Vážně, je to moc dobrý.“ Harley zavrčí. Je naladěný na malování a nemá moc smysl na něj mluvit. Sice se Doktorovi nemůže vyhýbat donekonečna, ale stejně s ním bude dost práce, až mu Doktor bude dávat léky. Všude kolem mě panuje mírný chaos. Celá místnost je plná tvůrčí a umělecké energie. Je to tu vlastně docela úža. Teď zrovna tedy ne, protože všichni mají něco na práci. Začínám si připadat trochu jako chucpe, jak tu tak stojím a všichni ostatní se soustředí na to, co dělají. „Tak ahoj,“ povídám, ale Harley si mě nevšímá. V břiše mě provinile píchne, když znovu nastoupím do výtahu a zamířím do čtvrtého patra. Otec mi dal za úkol zjistit třetí příčinu konfliktů, a já dělám něco úplně jiného. Ale lež taky působí konﬂikty, pomyslím si rozmrzele, když se otevřou dveře. Ve čtvrtém patře je ticho. Procházím kolem dveří po levé i pravé straně, přímo na konec chodby. Položím ruku na kliku. Bude zamče-


57

no. Všechny dveře ve čtvrtém patře jsou zamčené. Už jsem tu byl, všechny jsem je zkoušel. Ale klika mi pod rukou povolí, přesně jak říkal Orion, a za dveřmi se objeví malá místnost se stolem, kovovou bednou a na druhé straně s dveřmi – Dalšího výtahu. Nad tlačítkem je biometrický scanner. Trochu čekám, že bude zablokovaný. Otec mi zakázal přístup do své kajuty a do strojovny na Provozní palubě. Po zbytku lodi se sice smím pohybovat úplně volně, ale nemůžu si pomoct, kdyby věděl, co dělám, zakázal by mi přístup i sem. Když ale přiložím palec na scanner, dveře se okamžitě otevřou. Uvnitř je pět tlačítek – pro každé patro a navíc ještě jedno označené písmenem „R“. R? Co to znamená? Vzpomenu si na nákres, co mi ukázal Orion. Byl na něm oddíl označený jako „Rezerva“, ale tam přece tenhle výtah nejede. Jede do oddělení označeného jako „Sklad – důležité“. Položím prst na tlačítko s písmenem R, ale nestisknu ho, jen vnímám křivky písmene. Jak je možné, že je tu ještě jeden výtah, celá jedna další paluba? Nakloním se a celou vahou svého těla tlačítko stisknu. Dveře se zavřou. Světélko nad dveřmi v každém patře blikne. Trojka. Dvojka. Jednička. Pak světélko zhasne. Projedu prvním patrem. Začínám počítat vteřiny. Hledím na knoflíky u dveří, ale „R“ se ještě nerozsvítilo. Výtah stále klesá. Už to trvá dvakrát déle než normálně mezi dvěma patry v Nemocnici… třikrát déle. Uplyne celá minuta. Jak velké to Universum vlastně je? Výtah s mírným cuknutím zastaví.

58

BETH R EV IS OVá

Dveře se otevřou. Zhluboka se nadechnu a vykročím na palubu, která nemá vůbec existovat. Je tu tma. „Světlo,“ řeknu se stisknutým wi-comem, ale nic se nestane. Dveře výtahu se zavřou a vezmou s sebou i tlumenou záři. Položím ruku na nejbližší stěnu, abych se neztratil úplně, a nahmatám něco malého plastového. Rozsvítí se mihotavá žárovka, pak další a pak další, jako světelné domino. Ehm. Vypínač. Viděl jsem je jen na fotkách a videích zobrazujících technologie Staré Země. Už dlouho před Epidemií bylo veškeré ovládání na lodi napojeno na wi-comy. Je to tu velké. Nezvykle velké. Vlastně mi to připomíná Obytnou palubu – spousta prostoru, který nikdo nezaplňuje. Vešli by se sem vedle sebe všichni z celé lodi, stejně jako do Velkého sálu. Po levé straně jsou zavřené dveře a doprava vybíhá chodba. Je to tu samý kov a ostré hrany. Kromě toho, že je ta místnost obrovská, má i podivný tvar, skoro jako vejce a nahoře zakulacená, takže vypadá jako kopule. Nevím, proč je strop oblý – Obytná paluba nad ním má plochou podlahu – ale pod střechou vidím masivní železné potrubí. Velkou místností se táhne jedna řada kovových dveří za druhou. Jako u starozemských polic s knihami vzadu v Kronikářově sálu (kam Zásobovači samozřejmě nemají přístup), i tady jednotlivé řady vyčnívají, aby se jimi člověk mohl probírat, ale obsah je skryt za maličkými čtvercovými dvířky s přinýtovanými panty. Je tu trochu chladněji a stěny působí tišeji. Jako bych stál na místě, kam smí jen málo lidí a kde se jen šeptá. Vykročím nejbližší uličkou, po obou stranách dvířka. Jsou očíslovaná, ledabyle počmáraná bílou barvou. U spodního okraje každých z nich jsou vyryté obdélníčky. Pořádně se na ně podívám – jsou to


59

vlajky starozemských států, je jich šest. Vedle řady vlaječek jsou vždy vyrytá písmena BUFIP. Stejně jako na té mapě hvězdné oblohy. Tohle tady je staré. Je to na lodi od začátku. Položím ruku na dvířka – číslo třicet čtyři – a začnu otáčet těžkou pákou, když vtom koutkem oka zachytím červený záblesk. Jedny dveře jsou už otevřené. Jako vyplazený jazyk z nich vyčnívá dlouhá kovová deska a na ní úzká průhledná bedna s ledem, kropenatým modrými třpytkami. V ledu se nehybně, stejně tichá a klidná jako celá tahle místnost, vznáší nějaká dívka. Ty její vlasy, ty mě k ní přitáhnou. Jsou tak zrzavé. Nikdy předtím jsem zrzavé vlasy neviděl, tedy jen na fotografiích, a ty by živost těchhle lesknoucích se pramenů uvězněných v ledu nikdy nedokázaly zachytit. Harley z Kronikářova sálu jednou ukradl knihu s reprodukcemi obrazů a na jedné stránce byla jen série kupek sena v různých denních dobách. Ukázal mi poslední kupku, pokrytou sněhem a při západu slunce. Byl z ní na větvi, pořád říkal, jak bylo od toho malíře chytré namalovat jeden motiv za různého osvětlení, a já na to, že je to pitomost, světlo buď je, nebo není, a on že jsem sám pitomec a že na Staré Zemi slunce vycházelo a zapadalo, protože se pohybovalo jako živá věc, nebyla to jen nějaká velká lampa na obloze. Vlasy té dívky zářily víc než paprsky slunce na Staré Zemi, jak je zachytil ten malíř, co o něm Harley prohlásil, že to byl největší génius, jaký kdy žil. Natáhnu ruku a dotknu se skla, za nímž je uvězněná, a až tehdy mi dojde, jaká je tu zima. Od úst mi stoupají bílé obláčky páry. Bříška prstů se mi přilepí ke sklu. Dívám se na ni. Nikdy jsem neviděl nic tak krásného, ale zároveň podivného. Kůži má světlou, téměř průsvitně bílou, a myslím, že

60

BETH R EV IS OVá

od ledu to není. Položím dlaň na skleněnou bednu, přímo nad její srdce. Má kůže tu její zářící zakryje jako tmavý stín. Tahle dívka k našemu monoetniku rozhodně nepatří. Vypadá jinak než všichni ostatní na Universu. Ta kůže, ty vlasy, věk – stejný jako můj – a vůbec jak vypadá… je malá, ale štíhlá se svůdnou křivkou prsou a boků. Copak takováhle dívka patří do monoetnického, na všechny strany stejného světa, který podle Otce zajišťuje dokonalý mír? Očima hltám její tělo a pak se vrátím zpátky na ňadra. Led je v těch místech trochu zakalený, což mě dráždí, ale podle toho, co vidím, jsou bujná, a i když jsou zmrzlá, představuju si, že kdyby rozmrzla… „Synu!“ Odskočím od bedny, takhle by mě asi vyděsilo, kdyby se kráska uvnitř najednou probudila. Ale je to jen Doktor. „Co tady dole děláš? A jak ses sem vůbec dostal?“ Pauza. „Jak ses o tomhle tady dozvěděl?“ „Jel jsem výtahem.“ Snažím se působit úža, ale srdce mi v hrudi jen poskakuje. „Nemáš tu co dělat.“ Zamračí se. Dotkne se tlačítka wi-comu za levým uchem. „Kontakt: Otec,“ řekne. „Ne! Nevolejte Otci! Já už jdu!“ prosím ho, ale nikam jít nechci, chci se ještě dívat na tu dívku se slunečními vlasy. Doktor na mě zavrtí hlavou. „Je to tu nebezpečné. Stačí se dotknout těchhle knoflíků,“ kývne směrem k malé černé elektronické krabičce nad dívčinou hlavou, „a mohl bys ji vzbudit.“ Podívám se na krabičku. Je jednoduchá. Nahoře jsou tři tlačítka: Elektrický puls, Kontrola dat a pod průhledným ochranným víkem se scannerem otisků žluté tlačítko s nápisem Oživení. Od krabičky


61

vedou kabely dovnitř do bedny. Pohledem sleduju trubičky až k jejím dokonalým třešňovým ústům. „Nebudu na to sahat,“ snažím se, ale Doktor se už ode mě otočil pryč. „Syn je tady dole,“ řekne a já vím, že ta slova nejsou určená mně, ale Otci, který je s doktorem zřejmě na wi-comu. „Ano,“ odpovídá Doktor. Pauza. „To nevím, xakru.“ Znovu si mě přeměří chladným, zkoumavým pohledem, který jsem neviděl od doby, co jsem byl jeho pacientem. Doktor se dotkne wi-comu a přeruší spojení s Otcem. Vím, že tu bude co nevidět a odtáhne mě do Studovny. „Kdo to je?“ zeptám se. Chci zjistit, co půjde, dokud můžu. Doktor přivře oči, ale pak se předkloní a podívá se na kovové dveře. „Číslo 42. Dnes jsem prohlížel všechny čtyřicítky, jen tak na pohled, jestli je všechno v pořádku.“ Zavrtí hlavou. „Měl jsem to dodělat, než jsem jel nahoru na Oddělení,“ zamumlá si pro sebe. „Čtyřicítky?“ Doktor se na mě podívá. „Všichni mají číslo.“ „Jo, to vidím.“ Zním netrpělivě, nemůžu si pomoct. „Ale co to znamená? Proč jsou tu očíslovaná dvířka a za nimi zmrazení lidé?“ Doktor se zadívá na dívku se slunečními vlasy. „Na to se zeptej Otce.“ „Já se ale ptám vás.“ Otočí se ke mně. „Řeknu ti to, když mi prozradíš, jak ses sem dostal. Všechny dveře, co vedou k výtahu, jsou zamčené.“ „Ty ve čtvrtém patře ne,“ opáčím. „Ty byly odemčené.“ Zamračí se. „A ty jsi prostě jen tak náhodou narazil na odemčené dveře ve čtvrtém patře.“ Zaváhám. „V Kronikářově sálu jsem našel plány lodi. Zjistil jsem, že je tu druhý výtah.“ Oriona nenapráším. Nemůže za to, že jsem se nechal chytit.

62

BETH R EV IS OVá

Poznám, že Doktor rychle uvažuje – výraz v jeho obličeji se vyprázdnil, je úplně bez emocí. „Tak,“ přeruším ho a znovu se na ni podívám. „Kdo to tedy je?“ Doktor projde kolem skleněné bedny k pracovnímu stolu u protější stěny a vrátí se s floppynou. Přejede po ní prstem a otevře program, zadá kód a přiloží ukazováček na identifikační pole. Pak už píše jen jednou rukou. „Dvaačtyřicítka, dvaačtyřicítka. Aha. Ta je postradatelná.“ „Cože?“ Dřepnu si, takže máme hlavy ve stejné úrovni. Její vlasy vypadají, jako by někdo do sklenice s vodou nalil žlutý, oranžový a červený inkoust. Prameny se vlní, stékají jí z hlavy a jejich konečky se kroutí na dně skleněné bedny. Jak může říct, že je někdo se slunečními vlasy postradatelný? „Její rodiče měli zřejmě zvláštní požadavek, aby byla na palubě s nimi,“ pokračuje Doktor a roluje po floppyně. „Oni jsou zřejmě dost důležití – matka pro biologické inženýrství, otec je celkem vysoko v armádě. To má holka štěstí. Mnoho postradatelných se sem nedostalo. Málo nákladového prostoru.“ Zamrkám. Ona je náklad? Postradatelný náklad? „Proč tu je? A ostatní? Proč je tu celá paluba plná zmrazených lidí?“ „Tak na to,“ odvětí Doktor a položí floppynu, „se budeš muset zeptat Otce.“ „Otci nemůžu věřit,“ zašeptám dívce se slunečními vlasy, ale Doktor to přeslechne. Přemýšlím, jakou barvu asi mají její oči. Mžourám skrz led. Vidím, že má dlouhé a červenožluté řasy – xakru, to jsem netušil, že někomu narostou i takovéhle řasy – ale oči má pevně zavřené. Jenže když má tak světlou kůži a tak rudé vlasy a tak slunečně zářivé řasy, bůhví jakou barvu mají její oči.


63

„Synu.“ Ani se nemusím otočit, a vím, že to mluví Otec, ale stejně se otočím, jednu ruku na skleněné bedně, jako bych mohl dívku uchránit Otcovy pozornosti. „Jak ses sem dostal?“ Otcova slova zní úsečně. Zlobí se, ale možná ne na mě. Než stihnu něco říct, ozve se Doktor. „Asi jsem nechal odemčené dveře. Vyrušila mě jedna sestra, nemohla najít pacienta, který měl dostat léky. Nedával jsem pozor.“ Ten teda lže. Vím, že ty dveře ve čtvrtém patře nenechal odemčené Doktor, vždyť ani nevěděl, jak jsem se sem dostal. Ale všechna čest, lhát Otci, to chce chucpe. „Pojď,“ vybídne mě Otec. „Chci vědět, proč je tu – proč jsou tu všichni ti zmrazení lidé,“ povídám. „Proč? Kde se tu vzali? Proč vypadá úplně jinak než my?“ Otec obrátí chladný pohled na dívku se slunečními vlasy. Pak se pomalu podívá zpátky na mě. „Vypadá divně, protože je ze Staré Země,“ odpoví. „Oni všichni. A teď už pojď.“ „Ale –“ „Pojď.“ Obrátí se a vykročí k výtahu. Jde rychle a pěstí si tiskne bok nad bolavou nohou. Jdu za ním, poslušně jako vždycky.

9

Amy

A

le zdají se mi i hezké sny. Krásné sny. Nádherné sny. Sny o novém světě. Nevím, jaké to bude. Nikdo to neví. Ale v mých nočních můrách nový svět skoro nikdy není, takže si ho představuju jako ráj. Je to místo, kvůli kterému stojí za to opustit Zemi. Teplo. Jako první si vždycky všimnu, že je teplo. A v tom snu se probudím a jsem doma. Babička dělá v kuchyni palačinky. Vždycky do těsta přimíchá pár kapek javorového sirupu, takže kuchyň je už teď plná lepivě sladké vůně, která mi připomíná domov. Babička se na mě podívá a usměje se – A někdy v tu chvíli sen skončí, protože mít zase babičku je na každém snu to nejneuvěřitelnější – Usměje se a vypadá to, jako by jí zmizely všechny vrásky. „Tak pojď!“ povídá táta. Má na sobě tepláky. Vyklusává na místě a tenisky mu pískají o podlahu. Pak se za ním objeví máma v běžeckých šortkách a sportovní podprsence –


65

A někdy ten sen skončí tady, protože máma s námi nikdy neběhala, vždycky jen já s tátou – Vyběhneme. A jak běžíme, kolem nás se otvírá nový svět. Vždycky je to krásné. Dokonalé a ještě o trochu lepší. Písčité pláže, na kterých vám písek neklouže pod nohama, a voda, ne modrá, ale zlatá. Stinné lesy a vítr, který voní po medu a citronech, podivná lesní zvířata s hebkou srstí, co si s námi hrají. Pouště s impozantními pískovými sochami, které nám k pití nabízejí sladkou vodu. Nový svět je vždycky krásný, vždycky dokonalý. A když mám štěstí, sen skončí tady. Někdy mám ale smůlu. Cesta se stáčí, začínáme se vracet zpátky. A já vidím náš dům, je to takový kříženec. Vypadá jako dům na Floridě, kde jsem žila jako malá, ale je z cihel jako ten v Coloradu a na verandě stojí babička, mává na nás a volá. Máma seběhne z cesty a zamíří k domu. „Tak pojď,“ volá táta a vyběhne schůdky na verandu. Ale já nemůžu přestat běžet. Nedokážu nasměrovat nohy k domu. Nemůžu zastavit. Musím běžet, pořád dokola, běžet světem, který je krásný a klidný a dokonalý. Zkouším zastavit. Dobíhám okruh zpátky k domu, je tam máma s tátou i s babičkou, jedí palačinky a někdy je tam s nimi i Jason a pes, co jsme ho měli, když jsem byla malá, a mí kamarádi ze střední. Ale nedokážu zastavit. Protože někdy se sny o novém světě změní v noční můru.

10

Syn

O

tec se mě zřejmě rozhodl vytrestat vyučováním. Celou dlouhou jízdu výtahem mlčel a jen na mě opovržlivě zavrčel, když jsem se ho cestou z Nemocnice ke gravitačnímu tunelu zkusil zeptat na tu dívku. Teď mě ve Studovně posadil na modrou židli z tvrdého plastu vedle zašlého globusu Staré Země. Začnu se znova vyptávat na dívku, ale Otec se zhroutí na židli naproti mně a ztěžka poposedne. Obličej se mu stáhne do bolestivé grimasy, když si dává nohu na globus. Botou zakryje Austrálii. „No?“ zabručí. „Co?“ Nemůžu si pomoct, zní to trochu ukňouraně. „Přišel jsi na třetí příčinu konfliktů?“ „Ne,“ odvětím s očima upřenýma na výstupky hor na globusu. „Aha, takže na to, abys lezl, kam nemáš, jsi čas měl, ale na to, o co jsem tě požádal, ne?“ Otcův sarkasmus je krutý. Slova na mě úplně plive. „Proč jsi mi neřekl o té skryté palubě plné zmrzlých lidí?“ křičím na něj. „Mám se stát velitelem lodi, xakru! Měl bych o ní vědět všechno.“ „Všechno? Tak mi tedy řekni, jaká je třetí příčina konfliktů.“ „Nevím!“ odseknu. „Tak tu koukej zůstat a učit se!“ zaburácí Otec a hodí po mně floppynou, na které už blikají obrázky z historie Staré Země. Než mu ji stihnu mrsknout zpátky, vyřítí se z místnosti, až převrhne globus. Stará Země, takové modrozelené nic, se točí a klape o nohu stolu. Držel to v sobě, než spolu budeme sami, o to byla jeho reakce hor-


67

ší. Vím, že kdybychom nebyli tady na Velitelském můstku, kde nás nikdo neslyší, mluvil by úplně jinak. Otec nechá dveře Studovny otevřené a mé oči zabloudí na kovovou desku, za níž poblikávají žárovky, o kterých jsem si myslel, že jsou to hvězdy. Proč o nich lhát? Proč lhát o skryté palubě? A o čem mi ještě lže? Bubnuju prsty o stůl z opravdového starozemského dřeva před sebou a snažím se vyťukat si nějaký plán. Jestli mi Otec neřekne, co se děje, zjistím to sám. Pohledem sklouznu na kovový poklop gravitačního tunelu v koutě. Mohl bych utéct zpátky na Obytnou palubu, třeba tam něco najdu. Třeba Orion ví ještě něco. V téhle maličké místnůstce se nedá přemýšlet. Potřeboval bych se trochu projít po polích, podívat se na pastviny, jen tak bezcílně bloumat po lodi, jejíž cíl je jasný už celá staletí. Srovnat si to v hlavě, abych všechno viděl jasněji. Ale neuposlechnout Otcův přímý rozkaz? Na to nemám chucpe ani já.

11

Amy

V

íc než tlukot vlastního srdce mi chybí zvuk tikajících hodin. Čas plyne, musí plynout, ale o svém pohybu časem toho teď nevím o nic víc než o svém pohybu prostorem. Svým způsobem jsem ráda. Znamená to, že už možná uplynulo tři sta let a třistačtyřiašedesát dní a já se zítra vzbudím. Někdy po závodě, nebo když toho mám ve škole hodně, padnu oblečená do postele a v momentě spím. Když konečně otevřu oči, je mi, jako bych je zavřela jen na chviličku, ale ve skutečnosti zatím uplynul celý zbytek dne a půlka noci. Ale. Jindy padnu na postel a zavřu oči a sním a je to, jako bych ve snu prožila úplně nový život, ale když se probudím, zjistím, že jsem spala sotva pár minut. Co když uplynul teprve rok? Co když jsme ještě ani neodletěli? Toho se bojím nejvíc. „Vzpomeň si tam na mě, až se podíváš na hvězdy.“ „Nejen až se podívám na hvězdy,“ řekla jsem mu na to. Chladný vánek, jako v ten den, co jsme... Co to bylo? ...se seznámili, hudba na večírku duněla, až se nám třásla zem pod nohama. Na podpatcích jsem byla vždycky vyšší než Jason, ale tehdy jsem byla bosá, tráva mě příjemně studila a já se mu dívala do očí.


69

Já se pohnula? Sen bledne, tráva, vítr i Jason se ztrácejí. Temnota. Do duše se mi vkrádají noční můry. Něco se děje. Ne. Noční můry dostávají skutečné obrysy, budou tak ještě mnohem horší. Myslím, že něco slyším. To není možné. Všechno se mi to jen zdá. Není to doopravdy. Mysli na něco hezčího. Mysli na Jasona. Mysli na mámu, na tátu, na... Cvak. Ne, to přece nemohlo být cvaknutí. Nezaznělo skrz led, to není možné. To ty noční můry. Je to jen další noční můra. Nic víc. Kdybych mohla, pevně bych sevřela víčka. Místo toho se snažím zaostřit svou mysl, jako jsem uměla zaostřit očima na něco, co bylo hodně blízko. Vzpomínky. Vzpomínky – ty noční můry vždycky zaplaší. Mé vnitřní oko se probírá obrázky, albem vzpomínek. Túra po Grand Canyonu. Výlet se základkou na pláž. Gymnastika, když jsem byla malá. Jak jsem poprvé řídila. Jak jsem poprvé škrábla auto (tentýž den) a táta na mě křičel, ale pak mi stejně koupil zmrzlinu a dali jsme si jelito kopyto, že to neřekne mámě. Pečení cukroví s mámou a babičkou rok předtím, než šla do domova důchodců. Závody. Tréninky na maraton. Něco cítím. Něco cítím. Teplo v břiše. A slyším... bzučení elektřiny. Uvědomím si, že ho slyším, protože vychází z trubiček, co mám v krku.

70

BETH R EV IS OVá

Mé tělo se pohne. Jen o zlomek milimetru, ale pohne se. Led taje. Panebože. Buch. Mé srdce. Buch buch. Na řasy na levém oku mi skápne voda. Bezděky sebou cuknu. Žlutá krusta, kterou jsem měla bůhvíjak dlouho zalepené oči, praská, když se – poprvé, co mě zmrazili – pohnu. Panebože! Panebože! Panebože!

12

Syn

C

o tu děláš?“ Vyskočím a pak se zatvářím. Líp už jsem svou provinilost najevo dát nemohl. „Je skoro tma,“ pokračuje Doktor. „Ví Otec, že tu jsi?“ „Nevolejte!“ vyhrknu, když Doktor sahá po tlačítku wi-comu. „Koukněte... utekl jsem. Už mě nebavilo číst! No tak,“ dodám, když Doktor nechává ruku u ucha. „Jen jsem... potřeboval jsem na chvíli vypadnout. Že mě nenaprášíte, že ne?“ Doktorův úsměšek mi prozradí, že jsem ho nepotěšil, ale aspoň nevolá Otci. Hned se mi trochu líp dýchá. Chvíli tam oba jen tak stojíme, já na cestě, která vede dál do zahrady za Nemocnicí, Doktor na schodech. Tu zahradu mám moc rád. Když mě Otec poslal na rok na Oddělení, trávil jsem tu spoustu času. Steela, jedna stará paní, co byla na Oddělení dávno předtím, než jsem sem přišel já, proměnila zahradu z trávníku obehnaného živým plotem ve skutečnou džungli květin, zeleniny, popínavých rostlin a stromů. „Hledáš inspiraci?“ kývne Doktor k soše uprostřed zahrady. První Otec tam stojí s obličejem obráceným vzhůru a rozepjatýma rukama jako přívětivý strážce zahrady. Čas a pravidelně rozvržené deště vyhladily jeho tvář i ruce a zastřely rysy našeho největšího vládce. „Aha! Ehm... jo.“ Chytím se té výmluvy. „Víte, Otec chce, abych se naučil vést, a já jsem si říkal, že tenhle Otec v tom byl nejlepší.“ Otec, který nastoupil po Epidemii, byl první a největší. Pokud vím, je to

Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.

LOĎ M E Z I HVĚZDAMI

Recommend Documents