Lk 10,29-37 Podobenství o milosrdném Samařanu – otevření kaple ÚVN 8.4.2015
Milé sestry a vážení bratři, nad čáru sdělení a protokolu nemohu se zdržet konstatování, že se málokterému vojáčkovi kdy poštěstí, aby svému ministrovi a svým generálům říkal bratře. Slibuji, pánové, že až vystoupím ze stínu imunity této kazatelny, že vám zas oslovím jak velí „Záklřvšeobvševojsk“… Svaté toto evangelium nám chce sdělit, že člověk by měl za každou cenu zůstat člověkem. Budu totéž aplikovat stejným způsobem na organizace, na instituce; obzvlášť na oblast zdravotnictví a zcela logicky i na Ústřední vojenskou nemocnici. Navedla mě k tomu v sobotu před Květnou nedělí sestra v Kristu, budeme jí dále nazývat-bez urážky „Blažkovou“. Čekal jsem v autě před farou, kde se předvelikonočně zpovídalo, a řekli mi, ať ještě počkám na Blažkovou, že právě šla ke zpovědi a prosí svézt domů. Říkal jsem, jen ať Blažková nemá moc hříchů, aby se to čekání neprotahovalo. Hned mi odpověděli, kdepak Blažková, to je svatá žena. Do pěti minut nasedala do auta a já se s ní dělil o svou starost z dlouhého čekání, bude-li mít moc hříchů. Ona mi zvesela odpovídá – ..lejte, člověk se tam nesmí moc vykecávat. A já jí na to – oni mi říkali, že jste stejně svatá žena, takže to nebude dlouho trvat. A ona – ..lejte, nikde není vymalováno dočista, nikde není úplně bílo. Ale, lejte, ono jde hlavně o to, aby člověk zůstal člověkem; aby lidi byli lidmi. Sestra Blažková, jak jsem se ještě dozvěděl, je rodilá Maďarka, neumí úplně česky. Takže lejte v jejím podání, znamená helejte. Lejte, člověk by měl vždycky zůstat člověkem. Ježíš Kristus vypráví podobenstvím, jak se pozná pravé lidství. Kdy je člověk člověku bližním. Uvádí dva smyšlené příklady vysoce postavených funkcionářů té doby – dva různé kněze – kteří se pro své vysoké postavení – zbitému v příkopě, oběti lidského násilí – raději vyhnou. Pro svoje společenské postavení uhnou pohledem a nevidí člověka. Slyšel jsem přednášku právníka pro zaměstnance ve zdravotnictví. V souvislosti s KPR (neumím to úplně dobře
vyslovit, ale znamená to kardiopulmonální resuscitace). Pane řediteli, nebojte, to nebylo u nás v ÚVN. Právník radil – když uvidíte vy zdravotníci na Hradčanské někoho ležet, dělejte raději, že jste si nevšimli; protože pokud pomůžete špatně - vy školení experti – můžete pak mít veliké problémy s paragrafy. Vzpomněl jsem při čtení o knězi a levitovi, jak přehlédli oběť v příkopě, že možná byli školení v KPR v České republice. Pane kardinále, viděl jsem jednou z povzdálí, jak si podáváte ruku s agentem StB. Říkal jsem si v duchu, kdyby kardinál věděl, kdo se to na něj lepí… Když jsem si to ovšem dopověděl, cítil jsem se zahanben, protože jsem si byl jist, že i kdybyste to věděl, kdo se to na vás sápe, kdo se chce dotknout vaší svatosti, či důstojnosti, že byste se při pozdravu zachoval stejně lidsky. Chtěl vás pozdravit snad proto, aby ulevil tíži své minulosti, aby si ulehčil od následků násilí spáchaného na jeho duši. Kdo ví. Setkal se ve vás s lidstvím, stejně jako i v případě tolika nás tisíců, kteří se aspoň trochu toužíme dotknout „svatosti“ a potřepat si s vámi rukou. Nekruťte skromně hlavou, viděl jsem vás pak ještě mnohokrát a vždy uznale vnímal rozměr vašeho lidství, který žádné sebekrásnější kardinálské roucho ani výsost Vašeho postavení v této zemi nemohlo překrýt. O vašem vztahu k realitě svědčí i to, co jako zarytý sparťan velmi kvituji, že se chystáte na sobotní derby. Jen se trochu bojím, abyste zůstal aspoň neutrální, když se zrovna nepřikloníte na naši rudou stranu. Ale určitě stále v rozměru vaší lidskosti, která vám zjednává nestrojenou důstojnost. V r. 2002 jsme byli v operaci Enduring freedom v Kuvajtu. Prý přijede český generál, jménem Petr Pavel, který se v té době spolupodílel na řízení této operace a stal se tak nejvýše postaveným českým důstojníkem ve strukturách NATO, který kdy tak vysoko velel. Pak jsme s ním ve třech seděli ve dvacetihvězdičkovém kuvajtském hotelu plného petrolejového zlata a generál, obyčejný drobný člověk v maskáčích, se hodinu staral o to, jak se mají jeho čeští vojáci ve válce. Pak jsem loni slyšel jeho silvestrovský přípitek pronesený svým obyčejným zaměstnancům, civilistům na
jeho úřednické chodbě a byl to přípitek plný lidství. Ono totiž jde o to, aby člověk zůstal člověkem. Během svých sedmi let v ÚVN jsem se v dopoledních hodinách ve svém bílém mundůru vyhýbal chodbě chirurgických ambulancí. Pokaždé tam sedí mnoho lidí, a když jde kolem někdo v bílém, dívá se po vás tolik párů očí, v nichž čtete jedinou emoci – strach. A také naději, zda právě ten, kdo v bílém přichází, je zachránce – před rakovinou; nebo zrovna před smrtí. Mnohokrát jsem opakoval, jak složité to musí být pro lékaře i sestry vydržet ten tlak, kdy se od nich čeká víc, než jen rutina; kdy se od nich čeká záchrana; de facto nadlidský až božský výkon. Kdo ten tlak nemocné populace vydrží, těší se mezi lidmi zasloužené pověsti skutečného člověka. Raduji se, že jsem v těchto zmíněných kruzích vždycky měl to štěstí, potkat se s lidmi; ať se pohybovali jakkoli vysoko… O to jde. Aby člověk zůstal člověkem, ať je jak vysoko či nízko. Ten, který v podobenství pomůže, je nesmírně nízko. Samařané, Samaritáni byli pro tehdejší Židy nábožensky i společensky úplně mimo. Dnešním slovem – póvl, náboženské i společenské socky. Od nich nemůžete čekat nic dobrého. Slušný Izraelec se jim zdaleka vyhne. Ježíš své bližní ve víře rád dráždil. Když šel na své poslední velikonoce do Jeruzaléma – musel projít samařským územím – vojenským termínem bychom dnes řekli enklávou. Pravověrný žid, když konal svou pouť do Jeruzaléma a šel ze severu na jih, území Samařska se vyhnul; šlo to; cestu měl sice delší, ale stálo mu to za to, neušmudlal se dotykem s tím samařským póvlem, nějakým středomořským Chánovem. Ježíš jde na svou smrt do Jeruzaléma a Samaří se nevyhne; kráčí přímo. Jindy uzdraví deset malomocných; když jsou očištěni, vrátí se jen jeden z nich, aby poděkoval. A Písmo praví - a byl to Samařan. V tomto podobenství tomu zbitému v příkopě pomůže…póvl; samařan, samaritán. Ještě za 1.sv.války se tak říkalo lapiduchům a kaplanům. Kdo z těch tří se projevil jako bližní, ptá se Kristus onoho pokušitele? A on po pravdě odpoví – ten, který mu pomohl. Ježíš mu řekne, jdi a jednej také tak. Do role pomocníka, socky,
Samaritána, dosaďme si každý sám za sebe někoho z české společnosti; nevábného, pohrdaného, někoho na okraji; někoho od koho byste ani chleba nevzali. Takový v Ježíšově fantazii zůstal člověkem. Otevíráme dnes novou kapli ÚVN. Plní se sny mnoha generací. Navazujete na první stavitele, první logisty, jmenuji alespoň pana generála Forbelského. Jsem rád, že zde s námi je jeho syn, který část nemocnice stavěl jako mukl a pak, dle svého slibu, zde dlouhé roky ministroval. První kaple byla v pavilonu u gynekologie a porodnice, protože zde byly křtěny děti. Máme z toho fotky. Pak zavládlo dlouhé prázdno a až po devadesátém roce, byla otevřena kaple nová. Na nejzazším možném místě, ve staré ubytovně, v rohu areálu, kam normální člověk téměř neměl šanci zabloudit. V oné odlehlé kapli, víc než dvacet let, poctivě a skromně sloužil každé pondělí mši svatou páter Jan Khol z břevnovského kláštera. Jeho každopondělní modlitba – prosíme, Bože, za laskavé lékaře a lékařky a obětavé zdravotnice a zdravotníky – zůstane ve mně jako nikdy nehynoucí příklad věrné kněžské služby. Po uzavření ubytovny ještě pár roků kaple fungovala s tím, že budeme hledat nové místo. Tvrdil jsem, že kostel má být na návsi. Vypadalo to chvíli na neslavný PPP projekt s kaplí zde, pak ještě další pokusy byly. Až vy jste, pane řediteli, ukázal na toto místo, ještě v době, kdy se jevilo jako nereálné a děkuji vám, že jste splnil svůj slib. Můžeme dnes stát zde – na návsi, tam, kde má správně být škola, hospoda a kostel. Tato kaple může a má všechny tyto požadavky splnit. Může vzdělávat; má hostit; má být na ráně. I Samařan, když pomohl zbitému, dopravil jej do hospody, na místo, kde se tomu člověku opravdu ulevilo; kde se zase stal člověkem. Touto kaplí UVN nesděluje, že se stala církevní nemocnicí. Že všichni, kdo sem přijdou, se musí dát okamžitě na modlení, nebo ještě v horším případě, že už jim nic jiného než modlení nezbývá. Kaple ani nesděluje, že všechen personál jsou křesťané, a že zde s pacienty bude zacházeno výlučně křesťansky.
Tato přenádherná kaple; na tomto nádherném místě sděluje – že ÚVN zůstává i nadále věrna své pověsti špičkového akreditovaného zdravotnického pracoviště. A že proto a právě proto zde pracují lidé, kteří vědí, že pracují pro lidi, z nichž každý má svoji velikou důstojnost. Že zde nepracují roboti, kteří se zajímají pouze o to, u jaké pojišťovny je ten který „kulišák“ pojištěn. Naopak, všichni zde pracující mají jako memento, že Bonum aegroti suprema lex, nejvyšším zákonem zde platícím, je dobro pro pacienta. Svaté toto evangelium není, bratři a sestry, moralismus – napomíná – aby lidi byli lidmi; evangelium je ale v první řadě vždycky dobrou zprávou – a tou dobrou zprávou pro naše životy je, že každého z nás vždycky nakonec někdo sebere…až budeme v životě padat na hubu…až budeme úplně sami; dokonce až padneme definitivně… Ježíš Kristus to líčí v podobenství geniálně; protože to sám zažil – on byl ten v příkopě; byl tak ošklivý, hnusný, že jsme odvraceli tvář, abychom ho neviděli, píše Izaiáš; onen Samařan na té cestě, co sbírá zraněného – i to je Kristus – na své rovnosti s Bohem nelpěl, stal se jedním z lidí, způsob služebníka přijal. A ten hospodský, který pečuje? To je přece taky Kristus – Karásek zpívá: Ježíš ti buší do dveří, kukátkem se to ověří, má v ruce tašku, v tý tašce flašku, chce s tebou slavit večeři. Lejte, ono jde o to, aby člověk zůstal člověkem…i když třeba není úplně dočista vybíleno.. Ať se toto místo stává v Duchu svatém místem, kde se lidé potkávají s lidmi a kde se s lidmi potkává Bůh. Amen.
