Kázání o volbách a rozhodováních Milí přátelé, bratři a sestry, známe se už téměř rok a za tu dobu jste se mnou udělali určité zkušenosti: || víte například, že káži vždy z papíru nebo z čtečky to, || co mám předem připraveno, || a že tedy moje kázání jsou poněkud suchá, někdo by řekl: akademická nebo profesorská. Neumím a nechci moc improvizovat, být na tomto místě moc spontánní, dynamický ani živelný. Pro někoho je to zkrátka nuda, někdo jiný má možná pro tento styl trochu více pochopení. Ale nikdo byste například určitě ode mě nečekal žádný vtip. Právě proto vám jeden řeknu. V americké Kalifornii se potkají dva staří známí, oba tuláci. „Tak co, jak se máš?“ ptá se jeden. || „Ale, stojí to za starou belu,“ povídá druhý. || „A co, nemůžeš sehnat vůbec žádnou práci?“ || „No, práci sice mám,“ odpovídá ten druhý, „ale je strašná; vůbec to už nemůžu vydržet.“ || „Prosím tě,“ ptá se zase ten první, „a co tak hroznýho děláš? Někde ve fabrice, u pásu? Nebo na ropný plošině?“ || „Né, to zrovna ne,“ vysvětluje ten druhý, „ale stejně je to děsný. Představ si, celej den sedím pod stromem, před sebou mám velkou hromadu pomerančů a vpravo dávám ty velký a vlevo ty malý.“ || „No to nevypadá tak zle,“ míní zas ten první. „Tak to máš asi malej plat, ne? Voni ti neplatěj, že jo?“ || „Né, plat docela jde,“ odpovídá ten druhý, „dávaj mi denně deset dolarů. Ale stejně, je to děsný, já už to prostě nevydržim.“ || „A na co si, prosím tě, stěžuješ?“ začíná se ten první už trochu rozčilovat. „Celej dej den sedíš, seš v chládku pod stromem, netáháš nic těžkýho ani špinavýho, práce je jednoduchá, dostáváš slušný peníze... To fakt nechápu, o co ti jde.“ || „No, je pravda, že všechno by ještě docela šlo,“ připouští druhý tulák, „práce je lehká, peníze slušný, ale to opravdu hrozný, to je to rozhodování...“ Milí přátelé, vy jste ode mě nečekali vtip a já jsem zase od vás nečekal výbuchy smíchu u tohoto vtipu, který je spíš moudrý než směšný. Je moudrý v tom, jak odhaluje, že jednou z nejtěžších věcí v našich životech jsou naše volby a naše rozhodování. Už jenom rozhodnutí, který pomeranč je ještě velký a který už malý, může být pěkně nepříjemná věc. Natož potom ta rozhodnutí, ve kterých nejde jen o pomeranče, ale za něž draze neseme odpovědnost. A to je právě to, o čem – podle evangelií – kromě jiného také docela podrobně hovořil Ježíš Nazaretský ve svém kázání na Hoře. Abychom ovšem jeho řeč o volbách a rozhodování slyšeli, musíme se i my 1
rozhodnout, že se pokusíme nechat se se slovy evangelia vést trochu jinam, než nás vedou obvyklé vykladačské a čtenářské stereotypy. Mt 7,13-23 Téma správné volby a správného rozhodnutí známe i z jiných částí Písma: Mojžíš vyzval nedlouho před smrtí Boží lid slavnými slovy: „Předložil jsem ti život i smrt, požehnání i zlořečení; vyvol si tedy život, abys byl živ ty i tvé potomstvo a miloval Hospodina, svého Boha, poslouchal ho a přimkl se k němu“ (Dt 30,19) Podobně i Jozue vyzýval ty, kteří mu byli svěřeni: „Vyvolte si dnes, komu chcete sloužit: zda božstvům, kterým sloužili vaši otcové, atd.“ A pak přidal vyznavačská slova: „Já a můj dům budeme sloužit Hospodinu“ (Joz 24,15). A téma volby a rozhodnutí se objevuje i u proroků. V Ježíšových slovech je ale záležitost volby pojata trochu jinak. Nejde ani tak o to, zvolit si službu jedinému Bohu, Hospodinu. To Ježíš Nazaretský nemusel svým prvním zbožným izraelským posluchačům příliš připomínat. Nejde ani o poslušnost Jeho zákonu – k ní velmi naléhavě vyzývali farizeové a Ježíš je v této jejich práci rozhodně nemusel nahrazovat. Stejně jako v celém kázání na Hoře je i v Ježíšových těchto slovech dán důraz na opravdovost a niternost. Ježíš tedy není mravokárný kazatel, který se zdviženým prstem nabádá své posluchače k tomu, co správného mají zvolit, ale spíš prorok, který je vede ke skutečnému promýšlení toho, jakým způsobem se rozhodují. A v tomto promýšlení se ho dnes pokusíme následovat. V prvních slovech našeho oddílu Ježíš Nazaretský používá inspirativní metaforu: vcházejte těsnou branou. Tato metafora nám vykresluje před očima obraz starověkého města, třeba Jeruzaléma, které mělo množství bran – obvykle jen jednu hlavní, kterou bylo možné v případě ohrožení důmyslným způsobem uzavřít a ubránit, a řadu malých bran, vlastně spíš otvorů ve zdi, jimiž bylo možné se v době míru protáhnout na některou z množství stezek a cestiček za městem. Protože tato branka byla tak malá a těsná, bylo možné ji v době ohrožení celkem snadno a rychle zazdít nebo jinak zatarasit. Rozdíl mezi velkou branou a malými brankami byl také v tom, že do velké brány směřovaly velké a rušné ulice, po nichž do okolí jezdily povozy a vycházely davy lidí i stádečka hospodářských zvířat a šiky vojáků. Do malých branek, skrytých mezi domečky nalepenými na hradební zdi, oproti tomu žádné přímé ulice nevedly. Pokud u nich člověk přímo nebydlel, bylo takové těsné branky třeba hledat. 2
A o to patrně jde v Ježíšových slovech: město je v nich metaforou nás samých a okolí města jsou všední dny, do nichž vycházíme. Mnoho lidí jde bezmyšlenkovitě tam, kam všichni ostatní, || po cestě, o níž není třeba přemýšlet, || po hlavní třídě, na níž stačí se jen nechat vést davem a která vede na místa, kam se obvykle chodí. Zato úzké branky je třeba hledat, je třeba tomuto hledání věnovat určité úsilí, takže si člověk rozmyslí, kamže to vlastně jde, zda právě ona stezka za hradbami je tou nejlepší pro cíl jeho cesty. Odpovědné vcházení úzkou brankou, při němž nejdeme jenom s davem, ale jsme si vědomi toho, co děláme a proč to děláme, je v Ježíšových slovech označeno za „život“. Naproti tomu chůze po široké cestě vede „do záhuby“, jak máme napsáno v českém překladu. Tento výraz „do záhuby“ ale nemusí znamenat věčnou zkázu či zavržení. Je docela možné, že „záhuba“ neznamená ztracení života ve smyslu smrti, ale ve smyslu jeho promarnění. Na druhém ze dvou míst, na nichž evangelista Matouš toto slovo používá, jde o tu scénu, v níž žena „vyplýtvala“ drahocenný olej na pomazání Ježíšovy hlavy. Učedníci se tehdy zlobili: „Nač taková ztráta? Mohlo se to prodat za mnoho peněz a ty dát chudým!“ A výraz „ztráta“ je v řečtině stejný jako výraz „záhuba“ v našem textu. Protiklad těchto dvou cest je tedy jazykově podobný jako protiklad ve známých Ježíšových slovech „Kdo by chtěl zachránit svůj život, ten o něj přijde, kdo však ztratí svůj život pro mne, nalezne jej.“ Volba, zda jít s davem, anebo zda si vědomě rozmýšlet své každodenní jednání a hledat pro něj tu nejlepší branku, tedy možná není ani tak otázka věčné záhuby a věčného života, ale spíše otázka života promarněného a ztraceného || a života opravdového, plného a autentického. V této opravdovosti možná někdy jdeme za podobnými cíli jako ostatní, někdy možná ne, někdy jsme v zákrytu s konvencemi, někdy dokážeme jednat jinak, než jak jednají okolní lidé. Ta opravdovost je ale v tom, že víme, co děláme. První Ježíšův apel v otázkách rozhodování a voleb je tedy volání k odpovědným rozhodnutím na základě osobních, a nikoli jen převzatých postojů, na základě vlastního, vědomého a prožitého poznání. Ježíš připomíná, že jedině ta volba může být správná, která je podložena úsilím a námahou vlastního hledání. Druhý Ježíšův apel je zaměřen podobně individuálně, ale nyní směřuje na naši odpovědnost. I když samostatně a odpovědně hledáme úzkou branku, bude toto hledání zajisté někým či něčím ovlivněno. Pokud bychom rozvíjeli 3
ten obraz, tak bychom mohli říci, že tu úzkou branku v hradbách můžeme sami hledat, ale těžko si ji můžeme sami vystavět. Tu branku vytvořil někdo jiný, někdo před námi. To nám může připomenout, že na naše hledání, rozhodování a volby mají vliv jiní lidé. A je naše odpovědnost, kterému vlivu dovolíme, aby na nás působil. Dokonce i tehdy, když se jedná o falešného proroka, jsme to my, kdo máme odpovědnost za to, zda mu budeme naslouchat, anebo ne. Jestliže jsme podle minulého apelu měli dbát na vědomé hledaní úzkých branek, zde si máme být podobně vědomi toho, čemu nasloucháme a podle čeho se orientujeme. Nemyslím, že význam těchto Ježíšových slov bychom museli omezit jen na náboženské proroky. Zvláště v naší době, kdy denně nasloucháme spoustě zpráv, názorů a stanovisek. Všechny nás silně ovlivňují. A nezáleží příliš na tom, zda je to na internetu, v televizi, od kolegyně v práci nebo mezi důchodci na lavičce. Jsme všichni vystaveni těžké palbě, ba přímo kobercovému náletu informací od nejrůznějších ekonomických, politických, společenských i náboženských proroků. A musíme se rozhodovat, komu budeme naslouchat. To je naše odpovědnost. Dovolte mi malou vzpomínku: když jsem kdysi ještě pravidelně dojížděl na konference Církve bratrské, tedy na vrcholná setkání vrcholných představitelů této církve, často jsem se bavil sledováním toho, jaká populární politická a ekonomická klišé, jaké výrazy, jaké tóny řeči a jaké tehdy populární myšlenkové konstrukty vstupovaly do řeči a myšlení oněch vážených duchovních osobností. Co chvíli někdo z nich vykládal, o čem to všechno vlastně je, co si umí nebo neumí představit, co chvíli se někdo zaklínal neviditelnou rukou trhu nebo se dovolával se zákonů nabídky a poptávky. Bylo zábavné a zároveň trochu mrazivé sledovat, jaký současný politický nebo ekonomický prorok dotyčného bratra nebo sestru oslovil – ať už to byl Václav Klaus, Tony Blair, Dan Drápal anebo Tomáš Halík. Dnes je to – podle mého soudu – ještě náročnější, a to kvůli internetu a jeho blogerům a dalším prorokům. A zase čtu a slyším od svých bratrů a sester názory převzaté od těchto různých proroků a trnu – ne proto, že s těmi názory souhlasím nebo nesouhlasím, o to teď nejde, – || ale proto, jak snadno se nechávají (a já pochopitelně také) ovlivňovat. Za zvlášť znepokojivé to považuji tehdy, když si své přirozené obavy, strachy, hněv, naštvanost a frustrace necháváme zalévat z nějaké nenávistné, poplašné nebo popletené 4
konvičky. A když si ještě přitom myslíme, že jsme úžasně svobodní, a vůbec si nepřipouštíme promyšlenou a cílenou manipulaci ze strany falešných proroků. Ovlivňování ze strany druhých lidí těžko můžeme uniknout. Bylo by totiž velmi naivní se domnívat, že jsme, anebo vůbec můžeme být vůči těm mnoha prorockým hlasům jaksi imunní. Nemůžeme. Můžeme se jenom odpovědně rozhodovat, kterým z nich budeme věnovat pozornost a které odmítneme. Odpovědné rozhodování samozřejmě bere v úvahu to, na co Ježíš upozorňoval: „ovoce“, které po těchto prorocích zbývá. Toto „ovoce“ je v tom, že naslouchání agresivním výpadům v nás vzbuzuje agresi, || nasloucháním cynickým řečem v nás roste cynismus, || poplašné zprávy a konspirační teorie v nás vzbuzují obavy, || rychle vystřelené komentáře v internetových diskusích vzbudí podobně rychlé, emotivní a nepromyšlené reakce || anebo naopak rozvážné myšlenky prohlubují naše myšlení a vnímání a podobně. Problém je v tom to rozpoznat, které ovoce je dobré a které špatné. Dokážeme totiž rozlišit opravdu hodně velký pomeranč od pomeranče hodně malého. Ale naneštěstí je to tak, že nejvíc pomerančů roste takových, které jsou tak trochu velké a zároveň tak trochu malé. Je konkrétní prorocký strom tedy ještě dobrý, anebo už špatný? Už fíky, nebo ještě bodláčí? Rozhodování může být dost těžké, ale nikdo ho za nás nemůže udělat. Žádný politik, žádný televizní hlasatel ani žádný pan farář… Je to pouze naše odpovědnost, kterému proroku budeme naslouchat. Třetí apel Ježíšových slov o volbách a rozhodování míří ještě hlouběji || a pokud ho přijmeme, bude se nám patrně zadírat hodně nepříjemně pod kůži. Nejde teď o výzvu k individuálnímu, vědomému hledání správných rozhodnutí v našich všedních dnech, ani o výzvu vědomému přijetí odpovědnosti za to, podle čeho se orientujeme a kdo a co nás v našich rozhodováních ovlivňuje, ale o motivy, které nás k našim rozhodnutím vedou. Na motivech našich rozhodnutí totiž velice záleží. Nejde jen o to, k čemu se rozhodujeme a co volíme, ale také a možná hlavně, proč se rozhodujeme právě takto a jaké motivy nás k tomu přivedly. Snad nejlépe je to vidět na zbožných rozhodnutích a zbožných činech. Ke každému jednání máme více motivů a mnoho ze zdánlivě, anebo i skutečně dobrých a obdivuhodných věcí můžeme dělat také se špatnými motivy. Pastorem, farářem či kazate5
lem je možné být – kromě touhy sloužit Bohu – také pro pocit moci nad jinými lidmi, Slovo Boží je možné kázat také pro vlastní intelektuální uspokojení, pastorační práce se dá také vykonávat pro vědomí vlastní důležitosti a nepostradatelnosti, stát se misionářem je možné pro podepření vlastního nízkého sebevědomí, duchovní dary uplatňovat pro pocit výjimečnosti a příslušnosti k duchovní elitě… Kdo to vyzpytuje? Vždyť – jak říká Hospodin v Jeremjášově proroctví (17,9) – „Nejúskočnější ze všeho je srdce a nevyléčitelné. Kdopak je zná?“ A vzápětí ujišťuje (17,10): „Já Hospodin zpytuji srdce a zkoumám ledví, já každému splatím podle jeho cesty, podle ovoce jeho skutků.“ Kdo se sám v sobě vyzná? A přece motivy jsou pro rozhodování velmi důležité, nebo dokonce – jak se zdá z Ježíšových velmi přísných slov – možná nejdůležitější. A přestože se sami v sobě patrně nikdy nevyznáme dokonale, máme odpovědnost své motivy reflektovat a zkoumat, a pak samozřejmě pročišťovat, zaštipovat motivy sobecké a pěstovat ty, při nichž na sebe dokážeme zapomenout. Důležitý je v této věci růst: je to podobné, jako když se například chlapec učí hrát na piano. Zpočátku hraje proto, aby potěšil rodiče a dostal od nich třeba čokoládu || anebo proto, aby pak mohl jít ven a zahrát si fotbal. Později se jeho motivy promění a on cvičí na klavír proto, aby zapůsobil na dívku, která se mu líbí. A pak dospěje a vidí se jako velký umělec a k dalšímu cvičení ho motivuje touha po slávě a penězích. Užívá si, když mu lidé tleskají a obdivně o něm hovoří a píší. A tak jde život a jednou se možná stane, že už necvičí a nehraje kvůli čokoládě, kvůli dívce ani kvůli slávě, bohatství a pocitu úspěchu, ale cvičí a hraje kvůli hudbě samé. Hudba ho nakonec přemůže tak, že zapomíná na všechny výhody, které by mu snad mohla přinést. – Myslím, že podobné to může být a má být i s motivy křesťanského působení a duchovní práce. Není nic zas tak špatného na tom, když se dívka obrátí k Bohu také proto, že se jí líbí jeden chlapec v mládeži. A nemusí být ještě úplně špatné, když mezi kazatelovými motivy je také to, že se mu líbí, když ho lidé poslouchají a chválí ho za pěkné kázání. Není špatné, když se rodiče snaží dobře vychovávat své děti, aby je ostatní pochválili a uznali, že dobře zvládli své rodičovské poslání. Není špatné, když navštěvujeme nemocné a staré a přináší nám to potěšení z toho, jací jsme hodní, ohleduplní a dobří. Ale důležité je, abychom v tom rostli: motivy zaměřené na nás samotné abychom postupně opouštěli a aby nám jako motiv zůstal Bůh sám, || abychom sloužili Bohu kvůli Bohu samotnému. 6
Jsme totiž velmi důrazně, až téměř drastickým podobenstvím o těch, kdo budou odmítnuti v onen den, vyzváni k tomu, abychom vědomě zkoumali motivy, které jsou za našimi rozhodnutími. Milí přátelé, všechny tři Ježíšovy apely jsou náročné. Je náročné nenechat se nést na konejšivé vlně okolního davu a rozhodovat se na základě vlastního hledání, je náročné rozhodovat se o prorocích, když ovoce jejich činů není ještě jasně patrné anebo je nejednoznačné, a je náročné rozhodovat se a zároveň zpytovat vlastní, před námi samými dobře skryté motivy. Ano, je to náročné, ale do této náročnosti zaznívá evangelium: neúmyslně si, milí bratři a sestry, můžeme dovolit i špatná rozhodnutí. Všechna naše špatná rozhodnutí mohou být revidována, odhalena jako špatná, vyznána a odpuštěna. I kdybychom se na jedné křižovatce rozhodli špatně, i na další nás čeká Ježíš, aby nás přivedl k obratu, pokání a návratu tam, kudy vede skutečná cesta k životu. V onen den, o němž hovořil Ježíš, nebudou zavrženi ti, kdo se špatně rozhodli a dali velký pomeranč na hromádku malých, ale ti, kdo odmítali své chyby přiznávat a svá špatná rozhodnutí napravovat. A nikoli ti, kdo měli k dobrým rozhodnutím špatné motivy, ale ti, kdo o svých motivech odmítali uvažovat. A to úplně ze všeho nejhlavnější: na našich rozhodnutích sice velmi, velmi záleží, ale o tom nejdůležitějším přece jen nerozhodujeme my. Spaseni nejsme proto, že bychom se my dobře rozhodli, ale proto, že se dobře, totiž v náš prospěch, rozhodl Bůh, náš Otec na nebesích. Naše spasení nezávisí na našich rozhodnutích, ani na těch dobrých, ani na těch špatných, ale na tom jediném dobrém Božím rozhodnutí poslat svého syna, aby mezi námi lidmi žil, za nás zemřel a pro nás vstal z mrtvých. Amen. ⦿ Modlitby a modlitba Páně PÁNOVA VEČEŘE Naše společenství tvoří ti, kdo jsou vrženi do tohoto světa a musejí se rozhodovat, || a zároveň ti, kteří vědí, že je o nich dobře rozhodnuto. Právě toto společenství jako malou částečku své církve všech dob a všech míst na světě || zve vzkříšený Ježíš Nazaretský ke stolu, abychom s ním večeřeli. A v této večeři ujišťuje, že je s námi: soudí naše špatná rozhodnutí, odpouští, 7
že jsme je učinili, a ukazuje nám další cestu, a tak nás vede až do Božího království. Řekl totiž: „Já jsem ten chléb živý, který sestoupil z nebe; kdo jí z tohoto chleba, živ bude na věky. A chléb, který já dám, je mé tělo, dané za život světa.“ Beránek Boží nás tedy stejně jako učedníky kdysi zve i dnes k hostině. Přistupme proto k němu, tomu ukřižovanému a vzkříšenému Pánu, s důvěrou, že jeho tělo a krev nás skutečně – podle toho, co řekl – zachovají k životu věčnému. Zvěstujme touto hostinou smrt i vzkříšení Ježíše Nazaretského, našeho Pána, dokud znovu nepřijde. K této hostině je zván každý, kdo je pokřtěn ve jménu Boha Otce, Syna Ježíše i Ducha svatého, || kdo je údem některé z křesťanských církví, || kdo vyznal své vědomé hříchy a je si jist jejich odpuštěním || a kdo také v srdci odpustil těm, kdo se vůči němu provinili. Písmo nás vyzývá, aby každý sám sebe zkoumal, než bude jíst chléb a pít víno Pánovy večeře. Setrvejme proto v tichých modlitbách. ZPOVĚĎ, vestoje, čas na modlitby Všemohoucí Bože, před tebou jsou všechna srdce odkrytá, ty znáš i všechny naše touhy, před tebou nejsou žádná tajemství skryta. Vyznáváme, že jsme zhřešili ve svých skutcích, slovech i myšlenkách, neučinili, co jsme měli učinit, a naopak učinili to, čeho nyní litujeme. Přinášíme své hříchy před tebe a potvrzujeme svou upřímnou lítost před tebou i jeden před druhým společně slovem Vyznáváme. - „Vyznáváme.“ Navzdory přiznání své špatnosti před tebe předstupujeme. Máme totiž naději na odpuštění našich vin díky tvému Synu Ježíši, zvanému Nazaretský, o němž věříme, že je Kristus. Věříme totiž, že naše hříchy na sebe vzal, za nás zemřel a pro nás je živ. Víru v moc jeho smrti a vzkříšení potvrzujeme před tebou i jeden před druhým společně slovem Věříme. - „Věříme.“ Podobně jako ty jsi odpustil nám i my nyní odkládáme všechen hněv, výčitky i pocity křivdy a v síle tvého odpuštění odpouštíme těm, o nichž jsme přesvědčeni, že nám ublížili. Úmysl odpustit a smířit se nyní potvrzu8
jeme před tebou i jeden před druhým společně slovem Odpouštíme. „Odpouštíme.“ Prosíme, stvoř nám, Bože, čistá srdce, || obnov v našem nitru, Pane Ježíši, pevnou víru v moc tvé oběti || a dopřej nám, Duchu svatý, ve společenství s ostatními poutníky dokončit cestu do tvého království. Amen. POZDRAVENÍ POKOJE - Společné vyznání, společná víra a vzájemné odpuštění nás vede k jednotě a bratrství. Jako lid Páně si na znamení této jednoty podejme vzájemně ruku a pozdravme jeden druhého přáním pokoje. A zároveň přijďte vy, kdo budete přijímat chléb a víno, dopředu a utvořte kruh. A tak již usmířeni s Bohem i s bližními, přistupujme v radosti ke stolu Pánovu: USTANOVENÍ PÁN JEŽÍŠ TU NOC, KDY BYL ZRAZEN, VZAL CHLÉB, VZDAL DÍKY, LÁMAL JEJ A ŘEKL: TOTO JE MÉ TĚLO, KTERÉ SE ZA VÁS VYDÁVÁ. TO ČIŇTE NA MOU PAMÁTKU. Tělo našeho Pána Ježíše Krista, jež bylo dáno za nás, ať zachová naši duši a naše tělo k životu věčnému. Vezměte a jezte na znamení, že Kristus zemřel i za vás, || nasyťte se jím ve svém srdci || a buďte vděčni. STEJNĚ VZAL PO VEČEŘI I KALICH A ŘEKL: TENTO KALICH JE TA NOVÁ SMLOUVA, ZPEČETĚNÁ MOU KRVÍ; TO ČIŇTE, KDYKOLI BUDETE PÍT, NA MOU PAMÁTKU.
9
Krev našeho Pána Ježíše Krista, jež byla vylita za nás, ať zachová naši duši a naše tělo k životu věčnému. Vezměte a pijte na znamení, že Kristus zemřel i za vás || a buďte vděčni. SLOVA PŘI PŘIJÍMÁNÍ Tělo Kristovo ať tě zachová k životu věčnému. Krev Kristova ať tě zachová k životu věčnému. MODLITBA PO PŘIJÍMÁNÍ Dobrořeč duše má Hospodinu a všecko nitro mé jeho svatému jménu. Nezapomínej na všechna jeho dobrodiní, na milost a přízeň toho, kdo ti odpouští nepravosti, || kdo uzdravuje tvoje nemoci, || kdo vysvobozuje tvůj život z marnosti a povrchnosti, || kdo tě korunuje láskou a milosrdenstvím. Ano, milostivý jsi, Hospodine, a trpělivý, || nechceš, aby bezbožný zemřel, ale aby se obrátil k tobě a byl živ. Jak jsou vysoko nebesa nad zemí, tak vysoko se klene tvoje milosrdenství. Nakládáš s námi nikoli podle našich hříchů, ale jako se slitovává otec nad dětmi, tak se slitováváš nad těmi, kdo tě ctí a své špatnosti vyznávají a špatné cesty opouštějí. A jak je daleko východ od západu, tak daleko od nás vzdaluješ následky našich přestoupení. My všichni jsme byli kdysi tvoji nepřátelé, nyní smířeni jsme s tebou i se svými bližními díky smrti tvého syna a našeho Pána. Amen. POSLÁNÍ Ježíš Nazaretský pravil: „Kdykoli povstáváte k modlitbě, odpouštějte, co proti druhým máte, aby i váš Otec, který je v nebesích, vám odpustil vaše přestoupení.“ (Mk 11,25) POŽEHNÁNÍ A Bůh pokoje nechť vás posílí ve všem dobrém, abyste plnili jeho vůli; on v nás působí to, co se mu líbí, skrze Ježíše Krista. Jemu buď sláva na věky věků! Amen. (Žd 13,20-21)
10
