literatury, resp. ne-literární vědy). Nicméně tento relativismus vposledku není důležitý: předmět studia i metoda jsou sice pohyblivé, nezachytitelné či rozvolněné jevy, nemusí nás to však trápit, neboť nejsou tím hlavním; jsou jen nástroji na cestě ke „strategickému cíli lidské emancipace, tj. k socialistické transformaci vedoucí k vytvoření ,lepšího člověka‘“ (s. 278); tento „lepší člověk“ se musí týkat společnosti jako celku, musí být chápán jako projekt „politický“ (s. 275). Podstatná tedy není věda (teorie), ale participace na budování společnosti, na politickém vývoji – být aktivními pracovníky v historickém procesu, který spěje k socialismu, k době, kdy budou boje vybojovány a teoretik bude moci „pustit se pro změnu do něčeho zajímavějšího“ (s. 318). Taková je tedy vize Terryho Eagletona: svět vnímaný jako bitevní pole politického boje, determinujících a silných ekonomicko-mocenských transformací, jimž se nemáme vyhýbat, ale jež máme využít ve prospěch společnosti. Představené politické pojetí přitom charakterizuje naivita a simplicita, zdůrazněná „mentorskou vševědoucností“ (J. Trávníček) pro ideologie typickou; bez ohledu na svá případná apriorní stanoviska může být čtenář jen těžko přesvědčen. Jak již bylo řečeno, Eagleton se nespokojuje s prezentací své představy: celou dobu se jedná o jakýsi nepřímý mluvní akt, který se sice tváří, že konstatuje, tj. že mluví o něčem, co je (svět spěje k socialismu, imperialisté podněcují válku), přitom ale agituje, fabuluje – mluví o něčem, co není a co by Eagleton pouze chtěl, aby bylo. – Jaké je však v tomto světě místo literární teorie? Je v ní vůbec? Otázka je – v předestřené situaci – zdánlivě banální: proč se zabývat něčím takovým ve světě, „kde mnohým chybí nejen knížky, ale i jídlo“ (115), měli-li bychom se spíše starat o to, jak „nakrmit děti či jak se domoci práva“ (36)? Přesto se zdá, že literatura má smysl. Odpověď již byla předznačena: ona neuchopitelná „literatura“ a její teorie, neméně neuchopitelná „literární věda“, totiž disponují určitými mechanismy, které nám mohou pomoci i v oněch problémech zásadních, tj. politických. Ačkoli se tedy celá literatura jeví jakožto arbitrární rámec či alibi, je to nakonec přece jen něco, co se nějakým způsobem týká společenských jevů – a jako takové je to použitelné („jakákoli teorie zabývající se lidským jazykem, významem, hodnotou, citem či zkušeností se nevyhnutelně pustí do přemýšlení o povaze jednotlivce i společnosti, o problémech moci a sexuality, o interpretacích minulosti, verzích přítomnosti a nadějích do budoucnosti…“, s. 258). Ani tento postoj není postulován jako názor, ale jako fakt; jeho konsekvencí je, že „,čistá‘ literární teorie je … akademickým mýtem“. Citovali jsme delší místo nikoli proto, abychom jím poměřili samotnou osobnost autora (vtipně tak činí překladatel v doslovu1), ale abychom touto charakteristikou literární vědy překlenuli most mezi ideologickým a „primárním“ čtením knihy – totiž čtením knihy jako skutečného Úvodu. Zvolíme-li tento modus lectionis, máme před sebou stručné dějiny mo203
Pavel Šidák
derního literárního myšlení – od doby, kdy se (v epoše romantismu v 19. století) rodí současné chápání slova „literatura“, do téměř současnosti (kniha vyšla r. 1982, přítomný překlad je pořízen z revidovaného vydání z r. 2001; výklad zaznamenává ještě devadesátá léta). Fakt, že se jedná o dějiny literárního myšlení, je hned zpočátku třeba zdůraznit: knihy s obdobnými názvy jako tato publikace v češtině vycházely a vycházejí (v poslední době např. J. Culler, Krátký úvod do literární teorie, 2002, Pechlivanos (ed.) Úvod do literární vědy, 1999, aj.), jedná se v nich však o literaturu jako takovou, čili – nejobecněji a poněkud vágně řečeno – o poetiku; slovo „teorie“ v názvu značí distinkci od literární „historie“. Eagletonův Úvod do literární teorie je však skutečně úvodem do teorie. Otázky poetiky, naratologie, versologie atd. zcela pomíjí (vyjma snad jen jednoho ojedinělého případu, kdy tlumočí Genettovy naratologické kategorie); pohybuje se ve sféře spíše obecně teoretické, estetické; klade si otázky o smyslu díla, ontologie a noetiky umění – a samozřejmě, jak je již zřejmé z úvodních odstavců, vztahu umění (a teorie umění) k ideologii, k politickým a mocenským strukturám (zvláště akcent na onu mocenskou sféru prozrazuje postmoderní vlivy). Přijměme tento fakt jako první – a výrazný – klad přítomné publikace: českému čtenáři se souhrnné poučení o jednotlivých teoretických směrech dostává do ruky – odhlédneme-li od jednostranněji (totiž k interpretačnímu pólu literární komunikace) zaměřené monografie P. A. Bílka Hledání jazyka interpretace (2003) a „Přílohy“ o teoretických školách a směrech v zmíněné knize Cullerově – poprvé. Úkol podat na de facto malém prostoru („poučnou“ část knihy tvoří cca 240 stran menšího formátu) takovýto přehled je zřetelně nesnadný. Eagleton si látku rozdělil do pěti kapitol (vedle esejistického „Úvodu: Co je to literatura“), jež v chronologickém pořádku sledují vývoj teoretické diskuse – od pozitivismu (a od doby, kdy se anglistika – a metonymicky: literární věda vůbec – etablovala) přes fenomenologii, hermeneutiku a recepční teorii, strukturalismus a sémiotiku, poststrukturalismus až k psychoanalýze. (V „Doslovu“ se pak autor ještě krátce vrací k novému historicismu a kulturnímu materialismu; pakliže v předchozím výčtu čtenář nenalezl feminismus, není to proto, že by v knize nebyl zmíněn, naopak: v Eagletonově pojetí se však do jisté míry kryje s výkladem o psychoanalýze, resp. o její pozdější fázi Lacanovy lingvistickosémiotické aplikace.) Rozvržení látky ovšem není jen chronologické: ještě více (podstatněji) je teleologické: průběh literárněteoretické debaty není u Ea1
Překladatel Petr Onufer ve svém doslovu „,Ten příšerný Terry Eagleton‘: ideologická kritika versus common sense?“ ostatně – vedle stručného životopisného nástinu – přináší podstatný soubor pozorování jak o Eagletonovi obecně, tak o struktuře a strategii, kladech i záporech přítomné knihy.
204
„Pohodlné buržoazní přesvědčení ... utrpělo těžký zásah“
gletona podoben trvajícímu, nepřestálému hledajícímu tázání se, nýbrž hledání a nalézání vždy nově překonávajícímu fázi předešlou. I to už ovšem bylo řečeno výše: řekli-li jsme, že vývoj spěje k socialismu, máme zde analogické tvrzení přeložené do pojmů historiografie jedné vědecké disciplíny. (Na druhou stranu i v autorově akcentu na teleologii lze vidět klad: nutí jej – alespoň místy – zdůrazňovat zdravý rozum na úkor idejí, které se jeví jako příliš artistní, a dovolují mu tak občas otevřeně říci, metaforicky řečeno, že král je nahý – viz např. radikální kritika S. Fishe či strukturalistické sémantiky.) Konkrétní hodnocení jednotlivých škol či období shrneme jen výběrově (synopse není smyslem recenze): pojem „literatura“ tak, jak mu rozumíme dnes (Eagleton ovšem ukazuje, že mu vlastně nerozumíme, neboť to ani není možné) vzniká v romantismu, kdy si jím básníci budují autonomní oblast, v níž mohou být vyvázáni z utilitárních vztahů kapitalismu, v němž pro ně najednou není místo. V 19. století literatura přejímá ideologickou/stmelovací funkci náboženství, které je na ústupu; novou roli literatury přináší první světová válka, kdy literatura funguje jako zbraň nacionalismu či expanzivního imperialismu. Na přelomu dvacátých a třicátých let vzniká anglistika jako nástroj kulturní (ale hlavně imperialistické) expanze; literatura se tak jeví jako politicko-ekonomický nástroj (to je rezultát první kapitoly). Odklon od těchto nepokrytě politických cílů přináší literární uvažování počátku století. Následuje výklad o fenomenologii, hermeneutice a recepční škole; dané přístupy jsou sledovány tak těsně, že někdy nebývá snadné je od sebe odlišit. Na jednu stranu je to způsob výhodný: vystoupí tak např. hlubinné propojení některých Ingardenových myšlenek s postupy kostnické školy; na druhou stranu ovšem – ve výkladu, který se prezentuje jako chronologický – nelze tato, od sebe téměř půl století vzdálená, hnutí více neodlišit: u Eagletona tak dochází k tomu, že „konkretizaci“, zásadní termín Ingardenův, přičítá Iserovi a Ingardena samotného zaměňuje s kostnickou školou. Naopak nezná „konkretizaci“ Vodičkovu (což není tak samozřejmé, jak by se mohlo zdát: sama recepční škola vidí Vodičku jako svého předchůdce; viz úvodní místo jeho studií v reprezentativním sborníku Rezeptionsästhetik, ed. R. Warning, 1975). Obě školy se přitom setkávají se zásadní kritikou (či lépe: s odmítnutím): u Ingardena Eagletonovi vadí představa existence jediného „správného“, nalezitelného významu díla; Isera považuje za velkorysejšího, nicméně i jeho systém vidí jako pochybený; stejně jako Jauss se totiž Iser dostává do neřešitelného epistemologického problému: je-li text „jakousi kostrou, souborem ,schémat‘“, jak o něm můžeme přemýšlet, aniž bychom si tato schémata předem nezkonkretizovali? To, co Eagleton kritizuje, však někomu vadit nemusí; jak Eagleton ironicky a radostně kvituje, nevadí to např. S. Fishovi: „všechno v textu … je
205
Pavel Šidák
výtvorem interpretace, v žádném případě to není ,fakticky‘ dáno… co si vlastně Fish myslí, že interpretuje, když čte? Jeho roztomile bezelstná odpověď zní, že sám neví…“ (s. 119). Názor W. Isera a ruských formalistů – totiž že se dílo stává uměním tehdy, porušuje-li zažité kódy – hodnotí Eagleton jako „duch moderního liberalismu“, jenž nevěří žádným myšlenkovým systémům, sám však jeden představuje (aniž by si toho byl vědom). – Celá kapitola vyústí ve spor s probíranou představou, že smysl díla povstává během specifického, „literárního“ čtení; nic takového ovšem podle Eagletona neexistuje: „v … přehledu literárních teorií jsem se snažil ukázat, že v sázce je vždycky mnohem víc než jen určitý pohled na literaturu – že samotné utváření a udržování těchto teorií představuje více méně jisté čtení společenské reality. V pravém slova smyslu jsou vinna právě tato čtení, od blahosklonných pokusů Matthewa Arnolda o zpacifikování dělnické třídy až po Heideggerův nacismus“ (124). – Prezentujeme tuto kapitolu Eagletonova Úvodu takto podrobně jako ukázku autorovy metody: v základě zde stojí bezesporu fundovaný výklad o literárněteoretických otázkách (zvláště oceněníhodná je autorova schopnost vyložit i otázky jiných disciplín, např. filosofie či psychoanalýzy). Do jisté míry nezvyklý úhel pohledu (např. směšování v čase odlehlých směrů, jak jsme viděli výše) přináší mnohdy nečekané paralely, jež mohou být s výhodou recipovány; autorův často anekdotický, vyhrocený styl (viz ukázku o Fishovi) pak přispívá k čtivosti díla. V dalším plánu ovšem nelze nevidět jistou zaujatost, řekněme skepticismus, s jakým Eagleton k prezentovaným faktům (myšlenkám, školám, teoretikům) přistupuje; je to skepse, která – postupem četby již čtenářem vnímaná jako apriorní – vede k odmítnutí všeho; každá kapitola skončí citelnou deziluzí: co tedy zbývá, není-li odpověď ani zde? Otázka je však naznačená již v citátu: ano, ono „čtení společenské reality“, nenápadně se objevující jako spojnice mezi výkladem o recepční škole a o strukturalismu, je stále přítomno; ostatně autor se nikterak netají svou představou „souvislosti vývoje moderní literární teorie a politick[é] a ideologick[é] vřav[y] dvacátého století“. Zde se však ono „první čtení“ knihy, tj. čtení Úvodu do literární teorie jako skutečné literárněteoretické příručky, nebezpečně překlápí do čtení druhého: totiž do agitujícího traktátu, jímž jsme recenzi otevřeli. Není to přitom jen posun v žánru; to, co jsme označili jako autorův „skepticismus“, hraje významnou roli: je to mechanismus, který realizuje onen jemný přechod mezi konstatováním a fabulováním: odborný výklad o literární teorii se nenápadně mění v persvazivní akt založený na autorově subjektivní teleologii. Literárněteoretický výklad pokračuje i v následujících kapitolách ve stejném duchu; jednotlivé školy jsou představovány a kritizovány; strukturalismus, „nástroj, s jehož pomocí se literární dílo mělo jednou provždy zafixo-
206
„Pohodlné buržoazní přesvědčení ... utrpělo těžký zásah“
vat“, je tvrdě odsouzen kvůli ahistorismu (zde se ovšem Čech musí bránit: co Mukařovský – např. jeho v čase existující a proměňující se estetická hodnota?), nerespektování čtenářových kulturních a sociálních kódů a vůbec kvůli marginalizaci (resp. ignorování) subjektu. Jako typický se Eagletonovi jeví fakt, že strukturalisté zkoumají „jazyk“, ale opomíjejí „diskurz“ (jejž chápe jako konkrétně v čase zakotvenou promluvu, parole); stejnou kritiku strukturalismu spatřuje u Bachtina, jenž také opouští langue (a kritizuje Saussura) a přechází k dialogické parole (Eagletonovi se navíc líbí i Bachtinův jazyk jako „prostor ideologického soupeření“, nadto bez ideje pevně daného významu). Za ahistorismus je kritizována i Nová kritika (ale také např. N. Frye). Po kritice jedné školy je vždy představena škola jiná, uvedená jako možný nápravce omylů – a opět následuje kritika. Tento kruh je poněkud narušen až v závěru (Eagleton chválí psychoanalýzu zvláště kvůli jejímu vědomému – ve fázi feminismu, neboť feminismus je prezentován jako de facto část psychoanalytické teorie – příklonu k politice, resp. k mocenské teorii), nadobro je však překonán teprve v „Doslovu“. Namísto navzájem se popírajících, pravdu však nenesoucích směrů, představených v předchozích kapitolách, dospíváme zde ke kýženému závěru – který jsme parafrázovali v úvodu této recenze. Oproti tápajícím teoriím je postavena teorie završující, superiorní, vědoucí – a prakticky (tj. politicky) fundovaná. Co bylo naznačeno v psychoanalytické kapitole, je zde důkladně rozvedeno. Feminismus (a marxismus, zde již není možno zůstávat u implicitních narážek) jakožto zástupci toho proudu, který si uvědomil propojení s politikou, může přinést nejen odpověď na palčivé otázky literární teorie, nejen může dát smysl studiu literární vědy (Eagleton pro ni spatřuje čtyři cíle, v nichž se setkává „kulturní a politická činnost“: je to boj proti imperialistické nadvládě ve vlastní zemi, ženské hnutí, analýza zábavního průmyslu a – zvláště zajímavé – „dělnické psaní“, tj. umění tvořené dělníky, které má „zpochybňovat a proměňovat vládnoucí společenské vztahy“), ale dokonce může naznačovat cestu k onomu „lepšímu člověku“. Brilantní styl a hluboká znalost předmětu přeci jen zůstávají v tuto chvíli stranou: vtipné glosy rozsévané na všechny strany jsou nahrazeny úzkou ideologickou šablonou, nabízená čtyřbodová budoucnost pro literární vědu nezní příliš přesvědčivě (zvláště ve srovnání s důmyslnými teoriemi, jejichž přehled má čtenář ještě v živé paměti). Je otázkou, jak toto „druhé čtení“ – které je však ve skutečnosti (dovolujeme si to tvrdit, vědomi si jisté příkrosti takového konstatování) primární, základní, cílové – působí na Západě; v českém prostředí však nutně odhaluje samo sebe. Jak můžeme v českém prostředí číst o „imperialismu“, jenž „s sebou přináší vykořisťování levných pracovních sil
207
Pavel Šidák
… ale také nejen přítomnost a nadvládu cizích vojsk, ale i cizích způsobů vnímání“? Čtenáře těžko uspokojí fakt, že vojska Varšavské smlouvy byla „neostalinistická“ a že „hlavní proud západního marxismu“ „dobrých sedmdesát let“ volal po svržení východoevropských diktatur (296). Závěr recenze však nechce být nesmiřitelný. Kniha, jež svému autorovi přinesla na Západě slávu a uznání, není ani v našem prostředí bez užitku. Její hodnoty naučné byly již konstatovány (přínosná – či minimálně zajímavá – může být i bohatá bibliografie); a její ideologičnost? V jistém smyslu je i ona přínosem: přinejmenším poslouží jako praktická ukázka, jak se jazyk v místě, kdy se stává nositelem ideologie, proměňuje; jak se břitký vtip mění v tuhá klišé; jako praktický příklad aplikovaných textových strategií, podvojných znaků, syllepsí; v neposlední řadě je ukázkou moci a možností nepřímých mluvních aktů, performativu v akci. Otázkou nakonec zůstává, zda dané čtení Eagletonovy knihy – svým způsobem dekonstruktivní, obezřetné, pokoušející se „odkrýt“ to, co je skryto – pouze ukazuje všudypřítomnost ideologických a mocenských strategií, nebo – což by namítl sám autor – nás nutí budovat strategie nové, meta-ideologické. Pak by totiž kritika Eagletonovy knihy byla zároveň kritikou nás samých.
Greenblattova podivuhodná historie Richard Müller
Greenblatt, Stephen. Podivuhodná vlastnictví. Zázraky Nového světa. Přeložila Lucie Johnová. Doslov napsal Martin Procházka. Praha : Karolinum, 2004, 245 s. Guru angloamerického nového historicismu, jehož přednášky zaplňují univerzitní auly udivenými posluchači, Stephen Greenblatt (nar. 1943), se u nás v roce 2004 poprvé dočkal překladu a vydání své monografie. V porovnání s jinými významnými Greenblattovými pracemi, knihou Renesanční utváření subjektivity nebo též Sebeutváření renesance (Renaissance Self-Fashioning, 1980), která je pokusem o zachycení kulturní poetiky raně moderní Anglie, souborem shakesperovských esejů Shakespearovská jednání (Shakespearean Negotiations, 1988), v němž si Greenblatt všímá cirkulace společenské energie (vycházející stejně tak ze slov a příběhů jako z předmětů a artefaktů – např. duchov-
208
„Pohodlné buržoazní přesvědčení ... utrpělo těžký zásah“
ních rouch, která se sérií výměn ocitají na renesančním divadelním jevišti), či monografií Hamlet v očistci (Hamlet in Purgatory, 2001), věnuje kniha z roku 1991 nejvíce pozornosti tradiční „historii“ a estetiku literatury staví na okraj zájmu. Toto tvrzení je vzápětí z hlediska obecnější Greenblattovy metodologie třeba korigovat: v jejím rámci totiž neexistuje nic, co by mělo oddělovat historii a literaturu: k analýze poetiky dané kultury Greenblatt často využívá právě umělecké literární texty – a naopak historii nelze vykládat jinak než „literárně“, jako příběh. Přesto v přítomné práci volí Greenblatt téma v tradičním slova smyslu „historické“ (kolonizace Ameriky) a zaměřuje se v první řadě na texty
209
