Literatura pro děti a mládež Distanční text Olga Kubeczková Obsah 1.
Úvod
4
2.
Literatura pro děti a mládež v počátcích
6
2.1
Počátky
6
2.2
Národní obrození
11
2.3
Folklor
17
2.4
Shrnutí kapitoly o počátcích dětské literatury
21
3.
Žánry literatury pro děti a mládež
22
4.
Folklorní žánry, adaptace lidových látek
28
4.1
Malé folklorní žánry
28
4.2
Velké folklorní žánry
32
4.3
Adaptace lidových látek
37
5.
Současná literatura pro děti a mládež
43
6.
Umělá poezie pro děti a mládež
47
7.
Autorská pohádka
53
8.
Příběhová próza s dětským hrdinou
59
9.
Dívčí román
66
10.
Dobrodružná literatura a její žánrové varianty
72
11.
Historická próza
80
12.
Próza s přírodní tematikou
85
13.
K úkolům
93
1
Po prostudování textu budete znát: •
počátk y dětské literatury;
•
žánrovou skladbu dětské literatury;
•
specifické rys y vybraných žánrů dětské literatury;
•
specifické rys y dnešní tvorby pro děti a mládež;
•
některé autory a díla české literatury pro děti a mládež nejen současnosti.
Budete schopni: •
lépe rozumět povaze jednotlivých žánrů dětské literatury;
•
aplikovat teoretické poznatk y o žánrech při vlastní četbě dětské literatury;
•
erudovaně číst a analyzovat text y zvláště současné tvorby pro děti;
•
lépe se orientovat v současné tvorbě pro děti a mládež.
Získáte: •
základní informace o dané disciplíně;
•
přehled základní i rozšiřující literatury v oboru;
•
přehled o současné dětské literatuře a jejích autorech.
2
Průvodce studiem. Milí kolegové, studenti a příznivci dětské literatury! Distančním textem Literatura pro děti a mládež jsem se pokusila nabídnout ve stručné a přehledné formě některé poznatky, které Vám, jak doufám, pomohou při studiu dané problematiky. (Už proto, že některé podněty vyšly z Vaší strany.) Vedle přehledu nejstarší tvorby věnované dětem se soustřeďuji na dvě tematické oblasti. První představuje pokus o určitou definici jednotlivých žánrů. Stručná a přehledná charakteristika, která si neklade nárok být úplná a samozřejmě bude ve vztahu ke konkrétní tvorbě modifikována, Vám může pomoci k orientaci při samostatné četbě dětské literatury. Druhá tematická oblast chce poukázat na posun v žánrové struktuře, způsobený literárním vývojem. Snažím se tento posun v definici jednotlivých žánrů demonstrovat pouze prezentací současných inovačních tendencí. Je samozřejmé, že k posunům docházelo i dříve. Zvýraznit aktuální trendy v žánrech, jmenovat významné osobnosti současné české tvorby pro děti mi připadalo jako nejvíce odpovídající Vašim potřebám a může být podnětem i pro Váš aktivní přístup ke studiu minulého literárního vývoje. Text je uspořádán tak, aby se Vám s ním dobře pracovalo. Používá značky a grafickou úpravu, která má usnadnit orientaci v něm. Má ambice podnítit Váš zájem, samostatnost, schopnost aplikovat. Má inspirovat. Snad alespoň některým částem textu se to podařilo. Hodně zdaru při studiu Vám upřímně přeje Olga Kubeczková. P.S. Další náměty vítám. V Ostravě 2005.
3
1.
Úvod Následující distanční text si klade za cíl nabídnout studentům vhled do problematiky
literární tvorby určené dětským čtenářům. Vzhledem k obsažnosti tématu je náplň textu pouze selektivní. Snaží se vyjít vstříc potřebám studentů a postihnout některé oblasti tak, aby bylo studium dané problematiky alespoň částečně usnadněno a zpřehledněno. Z oblasti dětské literatury nás budou zajímat: -
počátky dětské literatury
-
žánrová problematika dětské literatury
-
současný obraz dětské literatury
-
charakteristika jednotlivých žánrů. Druhá kapitola se pokouší utřídit poznatky o počátcích dětské literatury. Oproti
ostatním má tedy výjimečně literárněhistorický ráz. V jejím rámci se však přesto pokoušíme představu literárního vývoje doplnit příklady a úkoly, které vedou studenty k erudované práci s prameny a především k uvažování o dětské literatuře. Třetí kapitola je teoretickým úvodem k následujícím. Postihuje problematiku dětské četby z hlediska různých kritérií. Čtvrtá kapitola je doplněním druhé kapitoly, věnuje se folklorním žánrům v dětské literatuře. Její podkapitola sleduje autorská zpracování folklorních látek ve vztahu k dětskému čtenáři. I zde nabízíme studentům bohatý dokumentační materiál, který umožňuje přímou aplikaci teoretických poznatků. V páté kapitole se soustředíme na obraz současné tvorby věnované dětem. V každé následující kapitole se pak věnujeme obrazu současné tvorby z hlediska jednotlivých žánrů. Šestá až dvanáctá kapitola prezentuje stručnou charakteristiku určitého žánru. K ní připojujeme ukázky, na kterých si studenti mohou teoretické teze ověřit vlastní analýzou. V každé z těchto kapitol student nalezne podnětné úkoly, sekundární literaturu, přehled významných osobností a - jak už bylo řečeno - část věnovanou současným trendům v žánru i s jeho představiteli. V závěru se nabízí několik obecných podnětů k samostatné četbě pramenů (Jak číst...). Každá kapitola distančního textu je doplněna literaturou a stručným shrnutím. Za textem jsou pro orientaci umístěny odpovědi k některým úkolům. Úkoly v jednotlivých kapitolách jsou rozděleny podle užší či volnější vazby k výkladové části textu. Záleží pouze na studentech, zda budou mít chuť si dané poznatky pouze ověřit, aplikovat je (Úkoly
4
k textu), nebo zda se jimi nechají inspirovat k další samostatné činnosti (Část pro zájemce, Úkol k zamyšlení).
5
2. Literatura pro děti a mládež v počátcích Klíčová slova kapitoly: národní obrození, četba mládeže, intencionální a neintencionální část četby mládeže, mravoučný ráz literatury, folklor 2.1
Počátky Již v nejstarších údobích českého písemnictví můžeme najít ojedinělé rukopisy určené
především dětským čtenářům, či lépe posluchačům. Obecně v nich tehdejší společnost prezentovala svou představu výchovy dítěte. Výchovná funkce se projevovala v charakteru takových děl, která nabývala povahy didaktických spisů, souborů rad a příkladů ctnostného života. Vedle toho je třeba zmínit, že stejná funkce se hojně uplatňovala i v poučení dospělých, ve frekvenci formulací životních zásad. Potvrzují to např. bajky a alegorie jako útvary didaktického básnictví. V tomto smyslu se sluší připomenout známé „rady“ k poučení mladých panovníků – v době lucemburské vzniká Nová rada Smila Flašky z Pardubic, určená Václavu IV., Theriobulia (Rada zvířat, tiskem 1520) pozdějšího olomouckého biskupa Jana Dubravia, určená Ludvíku Jagellonskému. Dítě bylo nabádáno v duchu křesťanské morálky k poslušnosti a povinné úctě k rodičům, učitelům, dospělým vůbec. Svým posláním byli k autorství daných poučení předurčeni vychovatelé působící zvláště ve šlechtických či panovnických rodinách. Také sami vzdělaní šlechtici, učenci a literáti tíhli k podobnému psaní z praktické potřeby poučit své vlastní potomky. Příkladem může být ve 14. století: -
Smil Flaška z Pardubic, kterému je připisována veršovaná Rada otce synovi (u
příležitosti předávání zbraně synovi otec uděluje ponaučení ve smyslu zachovávání feudálních zvyků a morálních ctností); -
Tomáš Štítný ze Štítného v díle Řeči besední (mají podobu dialogu otce s dětmi a
vznikly ze snahy poučit přijatelným způsobem o křesťanské věrouce). V 16. století píše v podobném duchu -
Jan Hasištejnský z Lobkovic, bratr humanisty Bohuslava Hasištejského, Zprávu a
naučení synu Jaroslavovi (1504) – soubor pravidel chování mladého šlechtice. Příklad. T. Štítný: Řeči besední Děti dále tieží: É tatíku, pověz nám o každém o tom! A najprvé, v čem sě dívati božie moci? Otec: Chcete-li v pamět všemohúcí boží moc přivésti k sobě, znamenajte, kak jest to veliká věc vše z ničehož učiniti! Který to móž smysl osieci? Malá-li j´ moc i najmenší věc z ničehož učiniti? Zdá-liť se to neveliké moci, pomysl, co j´ nic a co jest něco. Kakť jest to od sebe předaleko! A když by to byla veliká moc, ješto by i jedinú
6
věc, a najmenší, mohla z ničehož učiniti, kak jest velice tu moc vážiti, ješto j´ tak velikú věc a tak mnoho věcí a z ničehož učinila! Pomysl, malá-li jest obora světa všeho i s nebesy vidomými, ješto je vidí tělesné oko, ješto vše tělo. Co pak jest nad to ono nebe křišťálové aneb ono, ješto slóve nebe hnutie prvnieho! Nemluvímť ještě o tom blaženém nebi anjelských kóróv, ale o nižších, o tělesných. Pakli chce kto pomysliti o počtu, co j´ stvořeného, zečti hvězdy, zečti rozličná zvieřat pokolenie, ješto mají duši živú, každé podlé rodu svého: ono lidé, ono lvové, ono koni, ono skot, ono zvěř polská, ono myši, ono ptáci, ono ryby, ono chrústi, ono múchy, ono žíželi. A co j´ těch rozličných proměn a co hláv každého pokolenie! Ktož zná všecko neb slýchal, co j´ ono jiného a ono jiného pokolenie? A co j´ všech lidí počet a jich vlasóv? Co j´ pieska? A tak o všem jiném bezčíslných věcí, ješto j´ v nich bezčíslný počet: v počtu, v mieře, i u váze, v šíři i u výši, v dlúhosti i v hlubokosti.
(Lehár, J. – Stich, A. Čítanka české literatury 1. Praha: Čs. spisovatel, 1997, s. 197-198.) Vysvětlivky: osieci – obsáhnout; obora světa – okrsek světa; zvěř polská – polní zvěř; chrústi – brouci; Úkol k textu. Jakými prostředky přibližuje autor danou část křesťanské věrouky? V čem odpovídají dětskému posluchači, v čem odpovídají řečové povaze textu? Také nauková literatura měla snahu kladně působit na mladé čtenáře. Za vlády Karla IV. vzniká v české literatuře rozsáhlé slovníkové dílo Bartoloměje z Chlumce, zvaného Klaret (Claretus). Jako správce školy u Sv. Víta v Praze se pokusil se skupinou spolupracovníků vytvořit řadu latinsko-českých veršovaných slovníků, které se týkaly různých vědních oborů a pokoušely se o jejich popularizaci, mimo jiné i tvorbou českého názvosloví. Pro potřeby nově vzniklé univerzity, učitelů a především studentů vzešly z Klaretova pera i studijní příručky a učebnice (např. Ortulus phisologie, znám též jako Fyziologář, v novodobém překladu Ptačí zahrádka). Jejich zvláštností je unikátní propojení naukové (poznávací) a mravoučné funkce textů, resp. hesel v podobě didaktických veršových strof. Ponaučení, která verše obsahují, se týkají nejvíce života a výchovy dětí, ale také obrazu učitelů, rodičů jako jejich vzorů. Snaží se působit příklady řádnými i těmi odstrašujícími. Příklady. Klaret: Housata (1) Housátko zelené bývá, ač husa vždycky je bílá: hoši – ti chudáci – nemoudří budou, než k rozumu přijdou. (s.18) Kachna (3) Učí-li kachna svá dítka je u vody držívá zkrátka: učitel dobrými mravy má šlechtit svým svěřencům hlavy. (s. 18)
Trubec (2) Trubec je na obtíž úlu, neb promrhá přespříliš medu: učitel, který rozháže jmění, se v ničemu změní. (s. 20) Čejka (4) Čejka když vznáší se polem, jen „knihy!, knihy!“ zní kolem: s knihami pod paží spěcháš, leč zhusta je nečteny necháš. (s. 48)
(Claretus Ptačí zahrádka. Z latiny přeložila J. Nechutová. Brno: Petrov, 1991.) Úkoly k textu. 1. Všimněte si, jaké postupy autor použil, aby skloubil funkci naukovou a výchovnou.
7
2. Charakterizujte, čeho si autor všímá v obrazech zvířat a proč. Podobné funkce, snad s ještě větším úsilím didaktickým, se odrážejí v Klaretově Exempláři. Jak název napovídá, autor se tímto dílem připojil k soudobé středověké tvorbě sbírek exempel, tj. krátkých příkladných historek, sloužících jako ilustrace mravních naučení. I v tomto rukopise sahá pro náměty do světa zvířat, a tak se jeho exempla namnoze blíží bajkám. Vynález knihtisku (1440) umožnil masovější ráz knižní produkce, a tedy i literární komunikace. V českém literárním kontextu sehrál v tomto smyslu pozitivní úlohu Daniel Adam z Veleslavína. Soustředil kolem své tiskárny řadu spisovatelů a překladatelů, podílel se na popularizaci různých vědních oborů. Pro studenty latinských škol vydal rozsáhlé slovníkové dílo. K dětským čtenářům a posluchačům se však díky tisku mohou ve větší míře dostávat také texty původně určené dospělým. Poutavým zpracováním příběhů z národní historie si získala na dlouhá léta oblibu čtenářů Kronika česká Václava Hájka z Libočan. Autor v práci vychází z řady historických pramenů, zpracovává nejen události, ale s vypravěčským mistrovstvím podává také báje a národní pověsti. Přestože se ne vždy drží historické skutečnosti, doplňuje do historie nové časové údaje a pomáhá si vlastními domněnkami, čtenářská obliba zůstala neotřesena ještě v počátcích 19. století. V té době bylo Hájkovo dílo objeveno jako vydatný zdroj inspirace pro mnohé literáty. Vedle naukové prózy (z níž v daném období vynikala právě historiografie), vedle didaktizující, mravokárné literatury (viz výše Jan Hasištejnský z Lobkovic) pěstovala humanistická literatura také cestopis. I tento žánr nacházel odezvu v četbě mládeže, protože reflektoval její touhu poznávat exotická prostředí a naplňoval funkce poznávací a zábavné. Dobrodružný charakter, pestrost dějů, napětí – to vše bylo dokonalým protipólem mentorujícímu, často suchopárnému stylu výchovných textů. Z cestopisných spisů uveďme alespoň Příhody Václava Vratislava z Mitrovic (tiskem až 1777). Autor v nich prostým způsobem zaznamenal svou cestu do Cařihradu a zejména delší pobyt členů výpravy ve vězení. O kvalitách knihy svědčí fakt, že ji obrozenecký nakladatel V. M. Kramerius zařadil do seznamu četby vhodné pro mládež. Z období humanistického písemnictví nelze vyjímat literární činnost Jednoty bratrské, která se pokoušela propojit náboženské působení s úsilím vzdělávacím. Její nejvýraznější osobností se stal Jan Blahoslav. Svým dílem zasáhl do řady různorodých oblastí (teologické, historiografické apod.). Z praktických potřeb církevní komunity věnoval pozornost i výchově a vzdělání - studentům teologie byly věnovány spisy z oblasti jazyka a 8
hudební nauky Gramatika česká (1571) a Musica (1558). Stejné poslání, jaké se Jednota bratrská snažila naplňovat v daném období, se v jejích pracích udržuje i v následujícím 17. století za působení Jana Amose Komenského. Jeho nesporné zásluhy o adekvátní, citlivý výchovný a vzdělávací přístup k osobnosti dítěte se projevil řadou didaktických spisů. Informatorium školy mateřské (asi kolem roku 1630) je sice určeno především matkám a chůvám pro jejich praktické potřeby vychovatelů, ale podává cenné poznatky o duševním vývoji dítěte, o všestranné předškolní výchově. Při vychovatelské činnosti má podle Komenského velkou roli sehrát také umění, zejména literatura a hudba, lidová slovesnost. Jeho Informatorium proto obsahuje rady autorům píšícím pro děti předškolního věku. Vedle toho spis prezentuje příkladné obrazy šťastného rodinného života, obrazy venkovského prostředí s jeho lidovou kulturou prostředkovanou hrami a písněmi. Následující ukázka se Komenskému připisuje, i z toho důvodu, že ji dodatečně vepsal do svého Informatoria. Příklad. J. A. Komenský: Ukolébavka Spi, mé milé poupě, Anjel boží z nebe spi, malé holoubě, opatrujž mi tebe spi mi dobrou chvíli, aby čistě spalo, hodinu, tři čtyry, ve zdraví zas vstalo děťátko. děťátko.
(Plch, J. Antologie ze starší české literatury. Praha: SPN, 1986, s. 210.) Úkol k textu. Povšimněte si, jak je také text ukolébavky prostoupen duchem náboženské lyriky. S jakým útvarem Komenský ukolébavku propojuje? O další prvenství se vedle zájmu o vedení nejmenších Komenský zasloužil ve spise Orbis sensualium pictus (1658, „svět smyslů obrazem“). První obrázková knížka pro děti se snažila seznámit s okolím dítěte v německém a latinském jazyce. Obrázek i slovní označení zobrazované věci bylo označeno číslicí, aby dítě lépe pochopilo i ty jevy, které mu byly dosud neznámé. Později se spis dočkal i úprav do jiných jazyků (např. u nás ji v r. 1833 k vydání v latinsko-německo-česko-polsko-francouzském znění připravil Josef Chmela). Právě z této knihy pochází slavný Komenského výrok – Veni, puer, sapere (Pojď, hochu, uč se moudrým býti). Evangelické literární baroko (kam řadíme literární tvorbu J. A. Komenského) je ve své představě o působení psaného i mluveného slova zajedno s barokem katolickým. Barokní literární produkce si klade za cíl propojit funkci naučnou, mravokárnou, či zábavní vždy s potřebami církve. Zřetel k působení křesťanské věrouky se odráží ve všech žánrových formách, které se staly tehdy produktivními. Z hlediska vlivu literární tvorby na mládež se 9
jeví jako zvláště účinné působení duchovní písně. Barokní kancionály se mimo jiné tematicky soustřeďují na narození a dětství Ježíše Krista. Takové písně nabízejí často obraz matky a dítěte, poukazují na jejich harmonický vztah, přizpůsobují svůj slovník dětské postavě. Za rozsáhlou tvorbu uveďme alespoň dodnes živou písňovou tvorbu varhaníka a hudebního skladatele Adama Michny z Otradovic. Jeho dvě rozsáhlá kancionálová díla Česká mariánská muzika (1647) a Svatoroční muzika
(1661) obsahují oddíly věnované času
Vánoc, a tedy představě narození dítěte. Odtud pochází dodnes živá Michnova píseň Vánoční noc se známým nápěvem Chtíc, aby spal. Bylo by však nespravedlivé neupozornit na další důležitý, dlouhou dobu přezíraný rys barokní kultury. Přes silnou tendenci náboženskovýchovnou, nelze přehlédnout snahy katolických vzdělanců působit kladně na rozvoj spisovného českého jazyka. V tomto smyslu barokní období vyprodukovalo celou řadu mluvnických příruček, které se snažily upevňovat znalosti češtiny a jejích zákonitostí a měly tedy didaktickovzdělávací funkci. Příkladem může být tzv. Žáček (Výborný dobrý způsob, jak se má dobře po česku psáti neb tisknouti, 1668) jezuity Václava Matěje Šteyera. Zkrácený název získal spis pro svou příznačnou formu žákových otázek a učitelových odpovědí.
Shrnutí podkapitoly. Literární produkce určená výhradně dětskému příjemci nenabyla až do období 18. století potřebného rozsahu a odpovídajících kvalit. Příčiny spočívají v malém zájmu o specifické potřeby dětské osobnosti, v omezené distribuci knih, a tedy i v omezené možnosti působení knihy na dítě, v chybějící institucionalizaci a systematizaci vzdělávání. To vše za podmínek, kdy je vzdělání dopřáno jen části společnosti. Autorství textů, které lze zařadit do kontextu dětské literatury, je přisouzeno zejména vychovatelům. Kromě většinou mravokárných spisů, které se výslovně obracejí k mládeži, můžeme dále jen hypoteticky uvažovat o čtenářské oblibě určité části literatury určené dospělým. Mohly by to být obecně takové texty, které nějakým způsobem odpovídají čtenářskému očekávání dětského recipienta (např. poutavý příběh, který nabízejí cestopisy). Jistotného poznání se však lze dobrat jen stěží. Úkoly. Prostudujte kapitolu a doplňte chybějící informace: 1. V předobrozenském období plnila literatura pro mládež, respektive četba mládeže především funkce .............. 2. K žánrům a žánrovým formám, které v daném údobí fungovaly v četbě mládeže, patřily .............. 3. Adekvátní přístup k dítěti, napovídající pochopení pro specifické potřeby jeho vývoje ve své tvorbě projevovali ............
10
2.2
Národní obrození Období, která u nás předcházela osvícenským snahám rodícího se národního obrození,
nevytvářela dostatečné podmínky pro vznik umělecké tvorby pro děti a mládež. Teprve v tiscích, které vznikaly v průběhu 2. poloviny 18. století, můžeme hledat skutečné předpoklady dětské literatury uvažující již potřeby osobnostního vývoje dítěte. V kontinuitě se starší českou literaturou však i zde sehrává svou roli vzdělávání, výchova, církev, literatura dospělých. Průkopnicky zní následující slova učitele Jakuba Jana Ryby: „Při čtení musíme volit knihy nebo krátká pojednání, nejčastěji však krátké příběhy, které jsou přiměřené chápavosti dětí, neboť současné školní knihy nejsou psány pro děti, chci říci, že nedovedou se přiblížit dětské duši, a proto má učitel mnoho práce, aby učinil čtoucím každé slovo pochopitelným.“
(Tenčík, F. Četba mládeže v počátcích obrození. Praha: SNDK, 1962, s. 46) Literární vědec František Tenčík se ve své monografii pokouší nastínit obraz literatury pro děti a mládež za obrození hlediskem pojmu četba mládeže (Tenčík, 1962). Tento termín mu napomáhá odhalit skutečný čtenářský konzum mládeže, tzn. jak tvorbu určenou těmto recipientům (intencionální část četby), tak tvorbu určenou dospělým (neintencionální část četby). Četbu mládeže v době národního obrození tvoří: 1. intencionální část – A) spisy vzniklé z potřeby výchovněvzdělávací, mravoučné, náboženskovýchovné – původní práce, překlady, úpravy cizojazyčných textů B) dětský folklor, ohlasová poezie 2. neintencionální část – C) zábavná četba – pololidová, lidová tvorba, překlady, úpravy cizojazyčných textů D) nová vydání děl starší české literatury E) básnická tvorba – lidová, ohlasová, umělá F) vzdělávací tvorba pro dospělé A) spisy vzniklé z potřeby výchovněvzdělávací, mravoučné, náboženskovýchovné Jedním z úkolů národního obrození bylo řešení otázek vzdělávání, systému školství dostupného všem, prosazování češtiny jako výukového jazyka. V tomto směru bylo úsilí obrozenců podpořeno řadou školských reforem, s nimiž se prosazuje oficiální politika tereziánské a josefinské éry (např. byly zřízeny triviální školy ve městech i na vesnicích).
11
Literatura z tohoto hlediska slouží jako pomůcka školní a mimoškolní výchovy. Neklade si jiné než výchovné a vzdělávací cíle. Vzniká z potřeb a iniciativy učitelů, vychovatelů, katechetů. K typickým žánrovým formám patří soubory zásad, pravidel mravnosti, mravoučných naučení v příkladech, dále příběhy pro poučení. Z výčtu je patrné, že tato část literatury nebyla vyhledávanou, nýbrž vnucovanou četbou, prezentovanou nejvíce v procesu výchovy. Její obsah směřoval k strohé prezentaci morálních zásad, byl doplněn neživotnými příklady a vyjádřen strojeným, dětskému posluchači nepřizpůsobeným jazykem. Vedle původní tvorby autoři často vycházejí z německých předloh, překládají je či adaptují do domácího prostředí. Uveďme několik příkladů: -
z řad Puchmajerovy básnické školy se o původní povídku pro mládež pokoušel
Vojtěch Nejedlý v titulu Ladislav a dítky jeho (1807). Sloh této mravokárné práce svým čtenářům sice neodpovídá, ale přesto v ní najdeme pozoruhodnou kompozici. Sled příběhů Ladislavovy rodiny a těch, s nimiž se setkává, prokládá autor rozmlouváním otce s dětmi, vyvozováním varování a ponaučení; -
Václav Matěj Kramerius navazuje na práce předcházejících období. Nejprve pro
poučení vlastních potomků vytvořil spis Zrcadlo šlechetnosti pro mládež českou (1805). Vedle pestré skladby žánrů obsahuje pasáže ze starší literatury, z antických spisů i bible. Ze snahy o usměrňování čtenářského zájmu mládeže doplnil Kramerius svůj text seznamy, ve kterých doporučil mládeži řadu knížek původně určených dospělým; -
do okruhu Krameriových spolupracovníků patřil také František Jan Tomsa. Ve
svých pracích pro děti často čerpal z německých předloh. Ukázkou sbírky naučných příkladů mohou být jeho Nešťastné příhody k výstraze nezkušené mládeži (celý název ještě doplňuje v pronikavých příkladech a 16 obrazích, kteří je vysvětlují) (1794). Tomsa zde užívá zvláště formy dialogizované besedy, a snaží se tak o živý kontakt s dětským posluchačem. Část pro zájemce. Další autoři mravoučné literatury: Jan Rulík, Jan Prokop, František Doucha (tento autor vynikal v 2. pol. 19. stol. výraznou aktivitou v psaní i překládání básnických a prozaických knih pro děti. Po vzoru Komenského se pokusil o vytvoření obrázkové knihy z textem, která předjímala moderní leporelo.) Linie mravoučné tvorby se zvláště v pracích pedagogů udržovala po celé 19. století, ukázala se však jako málo produktivní, nevedoucí ke zkvalitnění dětské literatury.
12
B) dětský folklor, ohlasová poezie Cennější částí četby mládeže byl přirozeně vnímaný a přijímaný dětský folklor, který bude předmětem zájmu v samostatné kapitole. Navázat na jeho kvality chtěla poezie ohlasová. Metoda, kterou autoři používali, vycházela z důkladné znalosti poetiky lidového verše a měla vést k jeho dokonalému napodobení. Zároveň se také snažila o ztvárnění aktuálních témat. V kontextu dětské literatury šel cestou ohlasu katolický kněz Karel Alois Vinařický. Ve svých básničkách odráží obraz dětství ve hře, v poznávání zvířat i lidí, v životě rodiny. Nejlepším důkazem kvalit jeho ohlasové tvorby je fakt, že řada písní zlidověla (např. Hra na vojáky). Z jeho souborů jmenujme alespoň první Kytka, dárek malým čtenářům (1842). Vedle sbírek ohlasové poezie dokládá svůj zájem o všestranné vedení mládeže také autorstvím čítanek (např. Čítanka malých) a kritickým uvažováním nad literaturou pro mládež. Jako jeden z prvních si uvědomuje potřebu osamostatnění této části z národní literatury. Příklad. K. A. Vinařický: Píseň o nedbalém žáku Ivánku náš, copak děláš? Domů běžel, kde by ji měl; Tys pořád ospalý, k učení nedbalý, dlouho hledal kolem, až ji pak pod stolem co z toho máš? pozdě našel. Vstaň a se mej, vlasy česej, honem oblékni se, poklekni, modli se, do školy spěj! (..) Ivánek hle, do školy jde, prázdnou má taštičku, zapomněl na knížku v komůrce své.
Ivánku náš, copak děláš? Děti jdou ze školy, ty teprv do školy se kolébáš? Styděl se pak loudavý žák; potom byl pilnější, k učení hbitější, hodný školák.
(Polák, J.: Přehledné dějiny české literatury pro děti a mládež a četby mládeže. Praha: SPN, 1987, s. 144.) Úkoly k textu. 1. V čem odpovídá ukázka lidové tvorbě, v čem naplňuje formu písně? 2. Čím se blíží předcházející linii mravoučné? 3. Jaký obraz dítěte je v básni prezentován? Jaký poměr k němu demonstruje mluvčí básně? C) zábavná četba Nezáživnou, málo poutavou literaturu mravokárného charakteru se mládež pokoušela kompenzovat zábavným čtivem. Nejprve v lidovém prostředí a později i prostřednictvím Krameriových tisků (Kramerius vydává v tomto smyslu např. Arabské pohádky, Ribrcol na Krkonošských horách) vstřebávala lidové pohádkové, pověsťové látky.
13
Exotické náměty prostředkovaly překlady zvláště z německých originálů. Velké oblibě se těšily příběhy z dalekých krajin, které byly doplněny novým typem dobrodružného vyprávění, tzv. robinzonádami. K českému čtenáři se dostává tato látka v Krameriově titulu Mladší Robinson (celý název ještě doplňuje knížka zvláštní šlechetné mládeži české ku poučení a vyražení, 1808). Jedná se o překlad z německého originálu. J. H. Campe přetvořil původní defoevskou látku v typ výchovného románu. K pobavení širokých lidových vrstev v dané době také sloužily knížky lidového čtení. Měly především nabízet dobře srozumitelnou četbu, nesledovaly naplnění vysokých uměleckých kvalit. Náměty těchto vyprávění měly mezinárodní charakter, vycházely např. z renesančních tisků nebo z her W. Shakespeara. U nás patřily k nejznámějším povídky o Enšpíglu, Meluzíně, Brunclíkovi, Fortunátovi. Vedle tohoto typu vyprávění se ke slovu hlásí také rytířské povídky, často situované do domácího prostředí (např. Zazděná slečna aneb Podivné příhody Marie z Hohenturu, 1794). Další zdroje. K bližšímu seznámení s charakterem knížek lidového čtení mohou posloužit tyto tituly: Kramerius, V. M. a jiní Zazděná slečna a jiné příhody pro vyražení. Praha: Čs. spisovatel, 1980. Kramerius, V. R. Knížky lidového čtení. Praha: Odeon, 1988. Úkol k textu. V následující ukázce si všimněte, jak se knížky lidového čtení snažily navázat živý kontakt se čtenáři, udržet jejich pozornost, podat příběh člověka, který je jim blízký svými prožitky i prostředím, v němž se pohybuje. Vedle poutavého děje lze v těchto textech najít mnohá poučení. Příklad. V. M. Kramerius: Dobrá rada v potřebě anebo Vypsání života Davida Opatrného (..) Můj otec umřel, když mně bylo třinácte let. Měl tu chybu na sobě, že byl drobet nedbalý; a protož po sobě nic jiného nezanechal než tu cestu, po kteréž na věčnost odšel. Má matka pozůstala s třemi dětmi na sirobu a já byl z nich nejstarší. Že byla chudá, právě jako žebračka, nemohla nás uživiti; (..) To trvalo několik týhodnů; vyžebral jsem každý den, někdy víc a někdy méně; a zkrátka říci, tak jsem žebrotě přivykl, že ze mne, jak to nyní vidím, nic jiného nemohlo být než povaleč, tulák a slovem daremní člověk. Však ale Bůh, ten laskavý otec, podivně mne od té cesty odvrátil, po které jsem posavad k mé budoucí, snad časné i věčné zkáze kráčel. Jednou přijdu do vsi Sklenčic; tu slyším, že sklenčický milostpán den svého narození slaví. „Hej“, myslím si, „to bude trefa, jistě několik grošů uštveš.“ Jen považte, dobří lidé, jakou smělost má takový člověk, který se zoumyslna na žebrotu oddá a řemeslo z ní sobě dělá. (..) Měl jsem panský oběd a sloužili mně co nějakému pánu. To mé naděje posilnilo, že jistě s prázdnem neodejdu; ano již jako bych viděl, že mi jedni po groši, druzí po dvou a jiní i po sedmíku dávají. – Milé děti, pamatujte sobě tu povahu lenocha, že nic jiného nemyslí a o nic jiného se nestará, než aby bez práce a přece dobře živ byl. – Ale ta naděje velice mne zklamala. Asi v půlhodině po obědě přijde milostpán do čeledníku, pohlídne mi ostře do očí a praví: „Milý synu, medle proč žebráš?“ (..) I ptá se mne: „Cožpak nechceš, aby z tebe někdy poctivý a dokonalý muž byl? Nebylo by ti mílo, abys někdy svou chalupu a zahradu měl? Aneb aspoň abys měl svou postel, na které bys odpočinouti a potom
14
někdy i umříti mohl? Chceš vždycky být tulákem a omrzelým člověkem, před nímž lidé dvéře i okna zavírají, když ho jen zdaleka vidí?“ Vidíte, moji dobří lidé, tak ke mně ten pán mluvil. Ta laskavá slova, neb jsem potom poznal, že právě jako dobrý otec ke mně mluvil, tak mnou pohnula, že jsem se do srdečného pláče dal. (..) „Jak starý jsi?“ ptal se mne; a když jsem mu řekl, že třinácte let, usmívaje se praví: „Tak můžeš aspoň ještě padesáte let živ býti. Vynaložíš-li dobře svůj mladý věk, hleď, jak mnoho dobrého se naučit i způsobit můžeš. Vidíš, kdo chce dobře a s svým prospěchem světa zakusit, není jiné pomoci, než aby svůj čas dobře vynaložil. Medle chceš-li tak učinit? „Ale já nevím, jak bych to začal,“ odpovím mu. „Tak dobře,“ řekl milostpán, „já tě tomu naučím. Dnes jdi na nocleh do hospody a zejtra přijď ke mně.“ Druhý den přijdu k milostpánu; byl tu sedlák a milostpán mne zhlídna praví: „To jest ten pacholík!“ a mně řekl: „Nyní, Davide, chceš-li svůj čas dobře vynaložit, dám tě k tomu poctivému muži. Již jsem s ním mluvil, co všecko činit budeš, abys svůj čas dobře vynaložil. Poslechneš-li nebude ti to na škodu; pakli neposlechneš, tak ti pomoci nemohu a nejen víc u mne chleba nemáš, ale také zakáži na celém statku na celém statku, aby ti žádný nic nedal, a kam přijdeš do stavení, aby tě hned vyhnal.“ (..)
(Kramerius, V. M. a jiní Zazděná slečna a jiné příhody pro vyražení. Praha: Čs. spisovatel, 1980, s. 224-226.) D) nová vydání děl starší české literatury Taktéž zásluhou V. M. Krameria a jeho České expedice se mládež může seznamovat s řadou děl starší české literatury, která v době nedostatku původní soudobé tvorby může působit svým výchovným zaměřením. Jako příklad lze uvést Naučení mladému hospodáři (1. vyd. 1586) humanisty Šimona Lomnického z Budče. Daný text vyhovoval praktickému cíli vést mládež k její budoucí zemědělské a průmyslové práci. E) básnická tvorba – lidová, ohlasová, umělá Na nesporné kvality lidové slovesnosti se snažila navázat ohlasová tvorba K. A. Vinařického a F. L. Čelakovského. Zatímco Vinařický navazoval především na dětský folklor (viz výše), Čelakovský vnímal odkaz folkloru celistvě. Jeho Ohlasy písní ruských (1829) a Ohlasy písní českých (1839) měly postihnout charakter lidové poezie daného národa. Vyhovovaly četbě mládeže srozumitelným slovníkem a podmanivou povahou písně. V obou sbírkách najdeme též básně o dětech a pro děti. Příklad. F. J. Čelakovský: Dětská Pověz mi, holátko, zlaté pacholátko, u koho rád se chováš? „U mého tatíčka, děláme koníčka, houpity, houpity, hou.“
Pověz mi, holátko, zlaté pacholátko, koho nejradši líbáš? „Matinku, matinku, má hladkou hubinku, tatíčkova píchá.“
Pověz mi, holátko, zlaté pacholátko, po kom se ti stýskává? „Po vás, má babičko, hruštičku, jablíčko v kapsáři míváte,
15
pro mne je chováte.“
(Čelakovský, F. J. Ohlasy písní ruských a písní českých. Praha: Rudé právo, 1956, s. 131. 2. vyd.) Úkol k textu. 1. Poté, co prostudujete základní rysy lidové slovesnosti (podkapitola 2.3 a kapitola 4.), srovnejte s danou ukázkou. Kterými postupy odpovídá povaze lidové tvorby? 2. Čím vychází vstříc dětskému vnímateli? Umělá básnická tvorba se v době národního obrození realizovala zvláště ve formě bajek. Tento útvar jednak umožnil opřít se o ezopskou či lafontainovskou tradici (i překlady), jednak prostřednictvím krátkého poutavého příběhu přinášel jisté poučení. Navíc fungoval jako platforma pro alegorický náhled současného dění. Čtenářskou oblibu si získaly kupříkladu Ezopovy bajky (1815) Václava Rodomila Krameria, syna zakladatele České expedice, nebo veršované bajky zařazené do básnických almanachů Antonína Jaroslava Puchmajera. V nich bychom našli i verše určené přímo dětskému čtenáři (např. báseň Předlička V. Nejedlého). Příklad. V. Nejedlý: Předlička Hodně přeďte, práce hleďte, milé sestřičky! Každý řekne: Toť jsou pěkné pilné dívčičky! (...) Jak je mílo, jde-li dílo, sobě poskočit; zpívat česky k práci hezky zas se přitočit.
(...) Honem přede, nitky vede, jak by krájel med Kolo bručí, dívka zvučí, jak by obě sved. Tu se dívá, radost mívá dobrá matinka; tys má zlatá, boubelatá, praví, dívčinka!
(Polák, J.: Přehledné dějiny české literatury pro děti a mládež a četby mládeže. Praha: SPN, 1987, s. 123.) Úkol k textu. 1. Citovaná báseň je mimo jiné také dokumentem soudobého vnímání role dítěte ve společnosti. Formulujte, jaká představa o dítěti se tu prezentuje. 2. Autor sleduje textem určité výchovné cíle. Uveďte jaké a dále jaké prostředky k jejich ztvárnění využívá? F) vzdělávací tvorba pro dospělé
16
Obrozenská literatura si v duchu osvícenských snah klade úkol vzdělávat a vychovávat nejen mládež, ale společnost vůbec. Podpora všeobecného vzdělání se v této době chápe jako výrazně vlastenecký počin. I v tomto ohledu sehrála svou roli v době národního obrození organizátorská a editorská osobnost Václava Matěje Krameria. Ve výběru tisků, ve vedení svých novin (Krameriusovy c. k. pražské poštovské noviny, později Krameriusovy c. k. vlastenské noviny) sledoval cíle vlastenecké, výchovné, vzdělávací. Seznamoval s tématy ryze praktickými (práce v hospodářství) i s tématy národně buditelskými (české dějiny). Pod vlivem Josefa Dobrovského dbal o jazykovou kulturu a o živé povědomí literárního dědictví.
Shrnutí podkapitoly. Teprve v literární tvorbě národního obrození můžeme hledat skutečné počátky literatury pro děti a mládež a uvědomělé snahy podílet se na všestranném rozvoji dětské osobnosti. Z předchozích období zachovává i obrozenská tvorba pro mládež funkce výchovné a vzdělávací. Nově se však pokouší o umělecké ztvárnění a estetické působení na dítě. K tomu mají napomoci nejen literární snahy ze strany skutečných literárních tvůrců, ale i určitá žánrová pestrost, která se v tvorbě daného období uplatňuje. Přes očividné snahy obrozenců je třeba také poukázat na přetrvávající nedostatek původní české tvorby. Stále v soudobé produkci převažují překlady a úpravy cizích látek. Úkoly. 1. Prostudujte kapitolu a uveďte, jaké žánrové formy se v daném období v četbě mládeže prosadily. 2. Jaké básnické osobnosti se mimo jiné pokusily o zkvalitnění tvorby pro děti a jakými prostředky? 2.3
Folklor Samostatnou kapitolu tvoří v kontextu počátků dětské literatury folklorní slovesná
tvorba. Vznikala nezávisle na psané tvorbě, v počátcích raného středověku ji dokonce předcházela. Vyvíjela se bezprostředně z potřeb lidové společnosti. V jejím rámci také tvořila pozadí přirozeného vývoje dětské osobnosti. Lidová slovesnost měla pro danou komunitu nejeden význam. Vedle funkce zábavné a estetické plnily některé žánry také funkce magické, obřadné a funkce ponaučení. V rámci tzv. dětské folkloru se vyvíjely specifické žánrové formy s funkcí praktickou a herní. Úkol. Přestože jsme dosud nejmenovali jednotlivé žánry lidové slovesnosti, předpokládáme obecnou znalost alespoň některých z nich. Uvažujte již nyní, jaké funkce jednotlivé žánry mohly plnit. Uveďte příklady ke jmenovaným funkcím.
17
Vývojem prošel také vztah literární tvorby k fokloru. V době obrozenské se sice zesiluje zájem o slovesné projevy, ale zpočátku jsou vnímány jako škodlivé, v protikladu k mravoučným, vzdělávacím, osvícenským tendencím. Obrozenská tvorba se kupříkladu snažila čelit různým lidovým pověrám. Dále folklor odporoval úsilí o jednotný spisovný jazyk jako prostředek národní kultury. Na druhé straně právě k podpoře výchovné funkce postupně začíná umělá tvorba využívat některých projevů lidové slovesnosti (např. vkládáním přísloví do textů, do ponaučení v bajkách). Další fází je snaha učinit folklor předmětem odborného zájmu sběratelů a národopisců. Teprve v dalším stadiu je foklor uznán jako specifický estetický vzor umělé tvorby (viz ohlasy), jako hodnota národní jedinečnosti. Úkol k zamyšlení. Pojem folklor využíváme v několika významech. Ujasněte si je a zamyslete se nad tím, proč je třeba v souvislosti s literární tvorbou uvádět přívlastek „slovesný“ folklor či folklorní „slovesná“ tvorba. Jednotlivým folklorním žánrům budeme věnovat pozornost v samostatné kapitole, zde alespoň uveďme obecné charakteristické rysy slovesného folkloru: -
anonymní autorství folklorní skladby
-
interpretace – souvisí s ústním podáním; významná je role interpreta skladby, přijetí
a udržení skladby v povědomí lidové společnosti závisí na jeho schopnostech a nadání, ale i na situaci -
kolektivita – projevuje se trojím způsobem: A) skladba odpovídá představám lidového kolektivu (z hlediska volby tématu,
výrazových prostředků, ideového vyznění); B) zásluhou kolektivu se skladba udržuje, šíří, a to zvl. při nějaké kolektivní příležitosti; C) lidový kolektiv funguje jako kritický faktor, zpětná vazba při interpretaci díla -
variabilita a improvizovanost projevu – tendence slovesného folkloru k vytváření
variant (dána ústním šířením) – skladba se umělecky tříbí, každý další vypravěč do ní vkládá vlastní invenci -
synkretičnost – projevuje se trojím způsobem: A) v jednom slovesném tvaru se projevují různé žánrové postupy (např. v pohádce
hádanka, přísloví, píseň); B) v interpretaci je vedle obsahu důležitý i způsob podání, tj. využití výrazových prostředků (mimika, hlas, gesta);
18
C) slovo často působí ve spojení s hudbou, pohybem (př. dětské hry) -
zpravidla nevelký rozsah - dáno formou tradování a šíření; výjimkou jsou bohatýrské
epické zpěvy a pohádky – i ony však mají přehledně členěný děj -
schematičnost, šablonovitost – jedná se o využívání různých stereotypů (v
kompozici, v obrazných prostředcích apod.), různých formulí; souvisí s potřebou snadné zapamatovatelnosti skladby -
regionální a místní diferenciace lidové slovesnosti – projevuje se ve využití dialektu
-
tradičnost – folklorní skladba (nebo ustálené motivy, syžety) se udržuje v povědomí
lidové společnosti i po několik století Tradičnosti časem nabyla také složka tematická a výrazová. K typickým tematickým okruhům patří: -
vztah k přírodě
-
paralela lidského a přírodního světa
-
antropomorfizace přírodních dějů
-
zobrazení lidských vztahů, citů, nálad
-
člověk ve vztahu ke své práci a lidové komunitě
-
lidové projevy křesťanství
Mezi umělecké prostředky lidových slovesných útvarů náleží: -
dialogická a kontaktní povaha skladeb – odpovídá kolektivní povaze slovesných
projevů, udržuje pozornost posluchače -
přímá pojmenování
-
obrazná pojmenování - jen z okruhu nejběžnějších zkušeností a vždy napomáhající
konkrétnosti výrazu (např. jednoduché metafory, přirovnání) -
opakovací figury, refrén – také tyto prostředky vedle podpory rytmičnosti napomáhají
snadnému zapamatování, a tedy i šíření skladby -
z dalších např. paralelismus, kontrast, stálé i zdobné epiteton
Úkol k textům. V následujících ukázkách vyhledejte alespoň některé z charakteristických projevů lidové slovesné tvorby. Uvažujte dále nad tím, jak asi v interpretaci mohlo být v různých okamžicích využito výrazových prostředků (např. síly a výšky hlasu, intonace, tempa řeči, mimiky, gestikulace). Příklad. Ohnivý sloup
19
Po jednom lese chodíval ohnivý sloup. Nikdo se ho nebál, ani děti, protože nikomu neublížil. Ba, když šel někdo lesem a bylo tma, ještě si na něj zavolal: „Kdyby tu byl hořatej, ten by mi posvítil!“ A hned tu byl ohnivý sloup a vyvedl ho z lesa. Tak tu vodil mnoho let, až jednou jel lesem mlynář. Bylo tma jako v pytli, že nemohl ani z lesa vyjet. Tu si povídá: „Kdyby tu byl hořatej, ten by mi posvítil!“ A hned stál hořatej před ním a vyvedl ho z lesa na pravou cestu. Mlynář mu poděkoval a povídá: „Pozdrav tě Pán Bůh, Bůh tě vysvoboď!“ A sloup odpověděl: „Tys mě vysvobodil, na to slovo jsem již dlouho čekal.“ Ztratil se a od té doby se již v lesích neukázal. Z Vysočiny
Příklad. Víly Jednou pásl jeden pastýř při měsíčku koně pod hřbitovem. Najednou slyší z dálky zpívat a ten zpěv se k němu víc a víc přibližoval. Myslil si, snad se to děvčata v poli dlouho zdržela a teprve teď se vracejí domů. Ale to byly víly. A když zpěv nepřestával, zavolal v tu stranu, odkud se ten zpěv nesl: „Hej, vy tam, co tak pozdě?“ Ale víly ho neslyšely, jenom zpívaly: „Bude mor, bude mor, budou ženy mříti, budou odumírat svoje drobné děti.“ Toho se pastýř ulekl a už se mu nechtělo na víly volat. Přikrčil se pod keříček a čekal, co bude dál. Vzadu za vílami belhala se křivá smrt a řekla: „Hm, kdyby tak ty ženy znaly lék proti moru, ani jedna by neumřela.“ Tu se jedna víla obrátí a povídá: „A jaký je to lék?“ „Když budou pít bedrník, černobýl a hadí kořen, ani jedna neumře.“ Jen to smrt dořekla, zazpíval ve vsi kohout a všechny víly i ta smrt se rázem ztratily. Z moravských kopanic
(Plicka, K. – Volf, F. Český rok v pohádkách, písních, hrách a tancích, říkadlech a hádankách. Léto. Praha: Družstevní práce, 1950, s. 120, 121.) Vysvětlivky: budou odumírat – budou umírat svým drobným dětem Příklad. (1) Když začne skřivánek povrzávat, nechce se z postele ráno vstávat. Zavrzá ponejprv, probudím se, zavrzá podruhý, obrátím se, zavrzá potřetí, den je bílý: tenkrát už musím vstát, lidi milí!
(2) Huso, huso divá, kdes tak dlouho byla? Byla jsem já na potoce, myla jsem si nohy, ruce, abych byla bílá jako sníh a křída.
(Plicka, K. Ptáci, naši přátelé. Praha: Panorama, 1990, s. 63, 89.) Z hlediska odlišných kritérií lze lidové slovesné projevy různě třídit. Klasifikace folklorních skladeb může vycházet: A) z původu: vesnický a městský folklor (někdy se ještě vyděluje dělnický – převzal repertoár vesnický, který odpovídal ideám dělnictva) B) z žánrového zastoupení: folklorní lyrika (píseň, milostná lyrika, ukolébavka), folklorní epika veršovaná (hrdinská píseň, balada) a prozaická (báje, pověst, pohádka, pověrečná povídka), folklorní drama (selské divadlo, zpěvohra) C) z rozsahu: malé (píseň, říkadlo, hádanka, ukolébavka) a velké folklorní žánry (pohádka, pověst, báje, legenda, pověrečná povídka, povídka ze života)
20
-
z hlediska vztahu dítěte k folkloru a fungování folkloru v dětském světě mluvíme také
o dětském folkloru. Stane se předmětem jedné z dalších kapitol. Úkol k textu. Přečtěte opětovně předcházející ukázky z lidové tvorby a pokuste se je zařadit podle různých kritérií.
Shrnutí podkapitoly. Folklorní slovesná tvorba od počátku doprovázela, ba dokonce v mnohém ohledu předcházela literární tvorbu určenou výhradně dětskému příjemci. Vztah obrozenské tvorby nebyl vždy bezvýhradně kladný. Přesto z folkloru pozdější obrozenští autoři různými způsoby čerpali (ohlasy, funkční využití přísloví apod.). Lidová slovesnost vykazuje řadu specifických rysů, které odpovídají zvláště povaze orálního podání a charakteru lidové komunity. Její žánrová, tematická i výrazová pestrost se promítla i do možností jejího třídění. Zvláštní místo v životě dítěte má tzv. dětský folklor. V lidovém společenství vůbec plnil folklor řadu důležitých funkcí, které vyplývaly nejen z přirozené touhy bavit se, ukojit svou fantazii, ale často i z potřeb ryze praktických. 2.4
Shrnutí kapitoly o počátcích dětské literatury
Úkol k textu. Opravte v textu chybné údaje. Od počátku české literatury se literární tvorba určená dětem a mládeži vyvíjela paralelně s tvorbou pro dospělé. Již ve středověku dosáhla vysokých uměleckých kvalit a plnila především funkci zábavní a estetickou. Mezi přední tvůrce patřili zejména kněží. K typickým žánrům náležely dobrodružné romány, milostné písně, knížky lidového čtení. Období národního obrození navázalo na předcházející etapy, využívalo v nových vydáních jejich kulturního dědictví a samo vyšlo vstříc specifickým čtenářským potřebám mládeže řadou původních textů. Pojem četba mládeže, který uvádí do praxe František Tenčík, se plně kryje s pojmem literatura pro děti a mládež. Vedle literární tvorby se souběžně mládež seznamuje s lidovou slovesností. Literatura zvláště národního obrození přijímala folklor jednoznačně kladně. Ten plní v životě dítěte stejné funkce jako četba dětské literatury.
Literatura ke kapitole 2. Beneš, B. Česká lidová slovesnost. Praha: Odeon, 1990. Dějiny české literatury I. Red. Josef Hrabák. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1959. Dějiny české literatury II. Red. Felix Vodička. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1960. Lehár, J. – Stich, A. Česká literatura 1. Praha: Český spisovatel, 1997. Polák, J. Přehledné dějiny české literatury pro děti a mládež a četby mládež. Praha: SPN, 1987. Tenčík, F. Četba mládeže v počátcích obrození. Praha: SNDK,1962. Voráček, J. Historické a teoretické koncepce české literatury pro mládež. Praha: Albatros, 1982.
21
3.
Žánry literatury pro děti a mládež
Klíčová slova kapitoly: intencionální a neintencionální tvorba, žánrová a recepční prostupnost, čtenářské preference Předcházející kapitola o vzniku a vývoji dětské literatury napovídá nejeden problém v tom, co si pod pojmem literatura pro děti a mládež představit. S tím souvisí i původ žánrového spektra. Jak jsme si mohli všimnout, v kontextu tvorby, která se dostávala do povědomí mládeže, fungují: 1.
literární díla určená dětem
2.
literární díla pro dospělé čtenáře, která se z různých důvodů stávají četbou mládeže
3.
žánry lidové slovesnosti, které neuvažují výhradně dětského příjemce
4.
dětský folklor
Úkol. Připomeňte si na tomto místě rozdělení tvorby, která se dostává k dětským čtenářům, jež uvádí František Tenčík. Ujasněte si pojmy intencionální a neintencionální tvorba. Obsah pojmu literatura pro děti a mládež navíc problematizují i texty, které se svou výpovědí otvírají jak dětem, tak dospělým (recepční otevřenost). Nějakým způsobem překračují prvoplánovost příběhu – směřují sice k dětskému vnímateli, ale zároveň jejich složitost dokáže cele postihnout a pochopit jen dospělý čtenář. Přes konstitutivní prvky typické pro dětskou literaturu (fantastičnost, personifikace, volba postav atd.) skrývají takové texty např. symbolickou, filosofickou rovinu. Jako příklad lze uvést některé pohádky Hanse Christiana Andersena, Oskara Wilda, Malého prince Antoine de Saint-Exupéryho, nebo u nás pohádkové texty Jana Wericha, poezii Jana Skácela. (viz kapitola 5.) Příklad. J. Werich: Královna Koloběžka V jednom malilinkém království žili mlynář a rybář. Bydlili blízko sebe, pochopitelně u řeky. Neustále se přeli a svářili a soudili. Oba dva vodu potřebovali k živobytí, ale každý jinak. Tak jim život plynul v hádkách o vodu a v jiných schválnostech, zatímco řemeslo zahálelo. Jednou se jedna z jejich nekonečných pří dostala od okresní soudní komory přes vyšší a vyšší až k Nejvyššímu soudu, a nakonec se odvolali ke králi. Král byl mladý, hezký a celkem rozumný člověk. Byl svobodný, protože se chtěl oženit jen s chytrou ženou, a o chytré ženské je nouze. Konečně o chytré mužské zrovna tak. Král pozorně vyslechl obě strany, nakoukl do kupy lejster a spisů a došel k názoru, že příčina všeho není ani tak voda, jako spíš nedobrá vůle, pýcha, malichernost, zkrátka titěrnosti, kterými někteří lidé zkracují život sobě i druhým. Viděl, že tu dohromady není koho trestat. Když, pak soudce z předcházejících komor za to, že takovou hloupost dovolili takhle nafouknout. I pravil: „Dám vám tři hádanky. (..)“ Ukázal na mlynáře.
22
Ten se podrbal za uchem zaotálel chvilku: jestli by prý to mohlo počkat do zítřka, že by se na to rád vyspal. „Dobrá,“ pravil král, „zítra v poledne oba dva,“ a odročil stání. Přitom mu blesklo hlavou, že by se něco mělo dělat, aby se zvýšil průměr inteligence obyvatelstva. Na rybáře čekala před zámkem dcera. Bylo jí šestnáct a rozum měla jako starý Šalamoun. Zdenička se jmenovala. „Tak jakpak jsme dopadli, tatínku?“ „Ještě nijak,“ zabručel rybář, „zítra v poledne se to má rozhodnout.“ Když jí vypověděl celý průběh a dostal se až ke královým otázkám, pronesl zasmušile: „To jsou hádanky jak z Tisíce a jedné noci. Kde má na to člověk vzít rozum? To to zejtra pěkně prošvihnu.“ (..)
(Werich, J. Fimfárum. Praha: Čs. spisovatel, 1965, s. 7-8. 3. vyd.) Úkol k textu. V ukázce pohádkového příběhu hledejte prvky, které se vymykají dosavadní dětské čtenářské zkušenosti, mentalitě dětí, jejich znalostem z různých oblastí poznání. V případě vypravěčského stylu Jana Wericha je třeba se také soustředit na výběr lexika a způsob stylizace vyprávění. Dalším charakteristickým rysem nejen současné tvorby pro děti je žánrová prostupnost, tzn. díla nelze jednoznačně zařadit pouze do jednoho žánru, ale mísí se v nich postupy více žánrů. Vyčlenit žánry dětské literatury tedy není jednoduché. Úkol k textu. V následujících ukázkách si všimněte, k jakým žánrům text inklinuje, popř. jaké žánrové formy obsahuje, pokuste se určit specifické prvky různých žánrů. Příklady. (1) J. Trnka: Zahrada „Ta to umí,“ úžasem vzdychli kluci a přendali časopisy. Před nimi se objevila hlava velikánské velryby, šedozelené, s modrýma očima, na kterých měla velké brýle. Ani nebylo příliš poznat, že jsou udělány z bicyklu, protože neměly ani řídítka, ani zvonek. Vzadu v dálce bylo vidět velrybí ocas a ještě trochu dále v modré dálce les a všude kolem jezero. „Čím vám mohu posloužit, pánové,“ řekla zdvořile velryba, která měla tak silné brýle, že myslila, že kluci jsou velicí. (..) „Vyzkoušením,“ vyhrkli kluci, „vyzkoušením na vysvědčení.“ (..) „Snad něco z přírodopisu,“ přemýšleli hoši. „Správně, pozor! dávám otázku: Kolik pšeničných zrn je nutno seřaditi za sebou, abychom dosáhli měsíce?“ „To jsme neměli prosím a pak – to není z přírodopisu.“ „389 395 222 189 zrn pšeničných, žitných 389 396 285 938; divím se, že to nevíte, neboť to ví každý, kdo čte časopis Nová epocha. A ještě více mě překvapuje vaše pochybnost o přírodopisnosti této otázky, protože žito i pšenice roste v přírodě. Příroda je naší matkou. Je to dokonce název jedné básně od J. R. Škarohlída: Matce přírodě, časopis JAS, ročník I, číslo 1, strana 2. Více čísel nevyšlo. Není tedy správné pochybovati o matce přírodě a přírodopisu.“ „Promiňte,“ řekli kluci, „my jsme to tak nemysleli, ono to vypadalo spíše jako astronomie a to jsme ještě neměli.“ „Opět se mýlíte,“ podotkla velryba, „v této vědě se zabýváme pohybem nebeských těles. Uprostřed se nalézá Mléčná dráha – mléko dává – kdo? Kráva. Kráva je – co? Zvíře. Jedná se tedy o vědu zvanou ,zvířa-to-pis′. Dále máme dráhu – dráha je jaká? Jízdní. Z toho vidíte, že jde o jízdní dráhu neboli železnici, jinak mašinu – to je dopravnictví; to opět dopravuje mléko do našich měst. Kdo dopravuje do našich měst? Železničáři. Jedná se tedy o vědu, která se nazývá ,zvířatopis pro železničáře′. Je vám to jasné a stačí vám tento výklad?“ „Úplně,“ zděšeně zašeptali kluci, „a co bude dál?“
23
„Ó, je toho ještě velmi mnoho, co musí znát vzdělaná velryba, například tohle: Četlu níček bube četlu na benbu A lává svo chyho šiho ďtepoj nev.
(Trnka, J. Trnka. Praha: Albatros, 1971, s. 51-52.) (2) J. Pohl: Muflon Véna s Brokem uháněli vysokým, smrkovým lesem. Brok skákal radostí v předtuše nějakého dobrodružství. Vašek neznal cestu ke Skalnaté pasece přesně. Ale věděl směr a odhadl vzdálenost. Šel opatrně, jak ho to naučil děda. Našlapoval na špičky a dával pozor, aby nenašlápl suchou větvičku nebo nenakopl kámen. A přitom neustále sledoval krajinu, kam nejdále dohlédl. Chvílemi se zastavoval a naslouchal. Brokovi nedovolil, aby volně pobíhal, musel jít co nejblíž chlapcovy levé nohy, nesměl se vzdálit a štěkat. Vašek ho naučil poslouchat na ostré syknutí vylouděné mezi zuby a téměř neslyšitelné. Věděl, že Brok, jako každý pes, má citlivější sluch než člověk a že slyší i vysoké tóny, které už člověk ani nevnímá. V těchto chvílích člověk i pes jakoby splynuli v jedinou bytost lovce s bohatými smysly: s moudrostí a schopností samostatného myšlení člověka a s dokonalým čichem a vnímavostí přírody, kterou má pes. Tak dokonalému lovci by nemělo uniknout nic. Šoulali, jak říkával takovému pochodu děda a Vašek se těšil ze vší krásy kolem. Z tmavého lesa vyšli do údolí, klesajícího jako hluboká brázda mezi stráněmi s šumícím potokem. Vašek se zastavil. Tady bylo všechno, co může poskytnout příroda ještě málo narušená lidskou činností. Stráně byly hustě zarostlé maliním a ostružinami, bezinkami a jeřáby, bílé kmeny bříz osvěžovaly zeleň a štíhlé, vysoké borovice s korunami rozcuchanými jako nepořádná ptačí hnízda, stály pořídku jako strážní, hlídkující nad vší krásou a půvabem. Před Vaškem stál vysoký šedivý pařez ohlazený dešti. Ale léta v kostrbatých kruzích byla dosud znatelná. Napočítal bys jich nejméně sto nebo snad i víc. Brok se vztyčil na zadní a opřel se o pařez, knikl a ohlédl se na chlapce. Vašek pochopil. Brok také chce mít rozhled a sám na pařez nevyskočí. Pomohl mu, pes se spokojeně olízl a rozhlížel na všechny strany. Vašek měl štěstí. Na protější stráni zahlédl nejprve pohyb v mlází a pak už rozeznal srnu, za kterou ve vysoké trávě poskočilo srnče se světlými tečkami v podélných řadách na srsti.
(Pohl, J. Za trnkovým keřem. Praha: Středočeské nakladatelství a knihkupectví, 1985, s. 7576.) Žánrové spektrum v literatuře pro děti a mládež přesto můžeme třídit podle různých kritérií: 1. podle aspektu intencionality (z lat. intencio = záměr) – intencionální tvorba (tj. tvorba záměrně psaná pro dětské čtenáře ve věkovém rozmezí tří až patnácti let; autoři v ní respektují osobnost dítěte z hlediska jejího věku a psychických zvláštností) – patří k ní: autorská pohádka, umělá poezie pro děti, příběhová próza s dětským hrdinou, román pro chlapce, dívčí román; do této skupiny žánrů můžeme vřadit i některé folklorní, které byly určeny výhradně dětem: dětský slovesný folklor, lidová pohádka pěstounská (výchovná) - neintencionální tvorba (tj. tvorba původně určená dospělým čtenářům, která přešla do literatury pro mládež; buď z důvodu její čtenářské atraktivity, nebo z potřeby pedagogů a vychovatelů, kteří ji využívaly v rámci výchovněvzdělávacího procesu – jednak v původní podobě, jednak v úpravách pro dětské čtenáře) – patří k ní: dobrodružné žánry, sci-fi, próza s přírodní tematikou, historická próza, uměleckonaučné žánry; z folklorní slovesné tvorby,
24
která neuvažovala intencionálně dětského vnímatele, lze jmenovat pohádky (zvláště kouzelné a novelistické), pověsti, legendy, pověrečné povídky, báje, bajky – tyto folklorní žánry se stávají základem autorských adaptací, tj. přepracování, která již počítají se specifičností dětského recipienta, a v této formě se přesouvají do tvorby intencionální 2. podle původu a aktuálního fungování žánrů Miroslava Genčiová vyděluje čtyři skupiny žánrů a žánrových forem (Genčiová, 1984): 1. žánry, které vždy patřily a dnes výhradně patří do oblasti umění určeného dětem; mají svůj původ ve folklóru; jsou to žánry pro nejmenší děti – různé typy říkadel, ukolébavky, dětské popěvky, rozpočitadla 2. žánry, které dříve byly součástí lidové slovesnosti nebo literatury dospělých a které přešly do literatury pro mládež – pohádka, pověst, balada, zčásti bajka 3. žánry, které existují i nyní v literatuře dospělých, kde jsou na periferii, literaturou okrajovou, ale u dětí v jistém věku hrají důležitou roli – žánry dobrodružné, vědeckofantastická próza, uměleckonaučná literatura 4. žánry společné oběma literaturám – u dětí jsou modifikovány – povídka, novela, román ze života 3. podle čtenářských preferencí z hlediska věkového zařazení - předčtenářská fáze (v ní je dítě převážně v roli posluchače, je odkázáno na zvukový příjem textu prostřednictvím jiného čtenáře, tzn. proces slovesné umělecké komunikace je dítěti zprvu záležitostí přímého kontaktu s tím, kdo mu umělecké sdělení prostředkuje); rozlišujeme v této fázi: mladší předškolní věk (1. - 3. rok) – dominují žánry: poezie (popěvky, říkadla), knižní hračky, leporela starší předškolní věk (3. - 6. rok) - dominují žánry: poezie (i hádanky), autorské pohádky, adaptace lidových pohádek (zvířecí, kouzelné s jednoduchou strukturou), bajky, jednoduché příběhy ze života dětí; obrázkové publikace, uměleckonaučné knihy se zvukovými nosiči, pracovní sešity, omalovánky, vystřihovánky, dětské encyklopedie, dětské loutkové hry, drobné dramatické útvary - čtenářská fáze (v ní se mění komunikační situace – ustupuje zprostředkovanost a auditivní charakter recepce, komunikace se stává přímou, převažuje vizuální či vizuálněauditivní recepce); rozlišujeme v této fázi:
25
mladší školní věk (6. - 10. rok) – dominují žánry: poezie (verše pro děti s důrazem na rytmickou pravidelnost, členitost epických a lyrických útvarů, hádanky, říkadla, nonsensový typ), adaptace lidových pohádek, autorské pohádky (i nonsensové), pověsti, bajky, povídky ze současného života dětí, povídky s historickou a přírodní tematikou, prózy dobrodružné a detektivní, uměleckonaučná literatura, dětské encyklopedie, drobné dramatické útvary, loutkové hry starší školní věk (11. - 15. rok – období pubescence) - oproti žánrům předchozího období projevují tito čtenáři odklon od poezie, od pohádky a naopak příklon k pověsti, historické a životopisné próze, k společenské příběhové próze, ze současného života mládeže, k próze s dívčí hrdinkou a s chlapeckým hrdinou, k dobrodružné a vědecko-fantastické literatuře, k cestopisům, reportážím, k literatuře faktu Ve srovnání s žánrovým spektrem literatury pro dospělé se v literární tvorbě pro děti a mládež neobjevují takové žánry, které se dětským čtenářům vymykají svou náročností (např. esej, traktát). Úkoly. 1. Vraťte se nyní k předcházejícím ukázkám z tvorby K. A. Vinařického, F. J. Čelakovského a k ukázkám z lidové slovesnosti, pokuste se je zařadit do žánru a podle různých kritérií určete jejich místo v literatuře pro děti a mládež. 2. Kam zařadíte následující díla? Pokuste se uplatnit všechna tři kritéria. Alois Jirásek: Staré pověsti české, Lewis Carroll: Alenka v kraji divů, Jules Verne: Dvacet tisíc mil pod mořem, Josef Lada: Pohádky naruby, Karel Nový: Rybaříci na Modré zátoce, Marie Majerová: Robinsonka, Karel May: Pouští a prérií, Josef Pohl: Pod Jezevčí skálou, Markéta Zinnerová: Indiáni z Větrova, Eduard Štorch: Bronzový poklad, Jaroslav Seifert: Šel malíř chudě do světa, Eduard Petiška: Jak krtek ke kalhotkám přišel
Shrnutí kapitoly. Ve třetí kapitole jsme upozornili na problematičnost vymezení pojmu literatura pro děti a mládež a specifičnosti jejího žánrového zastoupení. Ukázali jsme si, jak je možné nahlížet žánrové spektrum z hlediska věku čtenářů, původu, aktuálního fungování žánru a z hlediska vztahu k literatuře pro dospělé. Úkoly. Prostudujte kapitolu a doplňte chybějící informace: 1. Neintencionální tvorba, tzn. ........... , se dostává do četby mládeže z důvodů ........... 2. K žánrům, které se objevují v literatuře pro děti i pro dospělé patří .......... 3. Odklon od pohádkového žánru a poezie a naopak příklon k historické, přírodní, dobrodružné tematické projevuje čtenář ve věku ......... Literatura ke kapitole 3. Genčiová, M. Literatura pro děti a mládež. Praha: SPN, 1984. 26
Rosová, M. Úvod do studia literatury pro děti a mládež. Ostrava: Ostravská univerzita, 2002, 2003. Toman, J. Vybrané kapitoly z teorie dětské literatury. České Budějovice: Jihočeská univerzita, 1990.
27
4.
Folklorní žánry, adaptace lidových látek
Klíčová slova kapitoly: dětský folklor, říkadlo, pohádka, pověst, mýtus, báje, adaptace V kapitole o vývoji jsme poukázali na specifické zvláštnosti folklorní slovesné tvorby obecně. Z jednotlivých charakteristických rysů byly patrné její diference ve srovnání s literární tvorbou. Folklorní žánry jsme si také klasifikovali. Zbývá si je nyní přiblížit a poukázat na jejich funkci v rámci dětské literatury. Budeme vycházet z třídění podle rozsahu. Úkoly. 1. Připomeňte si alespoň některé z diferencí folklorní a literární tvorby. 2. Vybaví se vám další klasifikace folklorních skladeb? 4.1
Malé folklorní žánry
tvoří: 1. říkadla – jde o krátké veršované útvary; mezi jejich charakteristické rysy patří: rytmičnost; specifická slovní zásoba - tvar slova projevuje narušení morfematické struktury slova tzn. že říkadla obsahují „slova“ zcela odlišná od lexikálních jednotek přirozeného jazyka, různé zkomoleniny (hlavně číslovek – jendě, dvendě, nebo cizích výrazů – ábr fábr dominé), umělá slova vzniklá z kombinace reálných a vymyšlených morfémů (čapušky, hajdaláček) – tyto výrazy nacházíme zejména v úvodu říkadlových textů, kde mohou dobře navodit rytmický impuls, jejich tvar je také uzpůsoben tak, aby mohl být rytmický impuls posílen i zvučným rýmem (enyky benyky...); důraz na zvukovou stránku jazyka; z dalších prvků: dialogičnost, apostrofa, jazyková hra Můžeme rozlišovat typy říkadel (Toman, 1992) z hlediska funkční priority: pragmatická – mají praktickou funkci, doprovázejí první pohyby dítěte, procvičují mluvidla dítěte (oblamovačky) Příklady. (1) Kovej, kovej, kováříčku, okovej mně mou nožičku, okovej ji hezky, dám ti čtyry český; okovej mně obě, zaplatím já tobě: na svatýho Víta
(2) Houpy, houpy, houpy, kočka snědla kroupy, kocour hrách na kamnách; koťata se hněvaly, že jim taky nedali. Houpy, houpy, houpy,
28
dám ti míru žita, na svatýho Vavřince dám ti míru pšenice.
byly všecky hloupý! (3) Šla Prokopka pro Prokopa: Pojď, Prokope, jíst trochu úkropa.
(Erben, K. J. Mateřídouška vlasti naší milé. Praha: Albatros, 1973, s. 17-19.) Úkoly k textům. 1. Všimněte si v říkadlech některých charakteristických rysů folklorních slovesných skladeb. 2. Vzpomeňte si na podobná říkadla stejného typu, která jste slýchali ve své rodině, najděte si ve sbírkách lidové slovesnosti jejich znění a porovnejte. zábavná – plní především funkci zábavnou, doprovázejí dětské pohybové hry, hry dětí s dospělými tzv. nonsensový typ
- zahrnuje funkci pragmatickou a zábavnou; taková říkadla
humorným způsobem zvyšují sebevědomí dítěte v jeho vztahu k okolí, ve svérázném poznávání okolního světa; spočívá v paradoxních významových spojeních, ve hře se slovy Vladimír Nezkusil (Chaloupka - Nezkusil, 1976) diferencuje říkadla také podle jejich funkce i podle způsobu prezentace. Uvažuje také v zásadě dvě skupiny říkadel. Pro první, která zdůrazňují zvukovou stránku, se stala východiskem praktická funkce. Druhá naopak zvýrazňují významovou stránku a projevují užší vztah ke skutečnosti dítěte. U obou ještě dále rozlišuje: 1. a) typ doprovázející činnost a plnící v ní praktickou funkci (tj. vůbec první texty, které je dítě schopno samo reprodukovat, např. je organizují ruce dětí – Paci, paci, Kovej kovej, kováříčku) b) typ tzv. početní – mechanické seřazení stanoveného počtu slabik c) typ – rozpočitadlo (rozčitadlo) – cílem rozdělit funkce jednotlivým účastníkům dětské hry Pro přednes těchto tří typů je charakteristické skandování (tj. až k automatismu pravidelné střídání slabik v trochejském rytmu, stírání rozdílu mezi lehkou a těžkou dobou); důraz je kladen na rytmus a praktický účel, který potlačuje sémantickou rovinu říkadla. 2. např. škádlivky - obrací se k určité oblasti skutečnosti, snaží se vystihnout nějakou její slabší stránku, pokouší se o komickou nadsázku; někdy škádlivky přerůstají v samoúčelné nonsensové říkanky Oproti prvním třem typům je zde akcentována estetická funkce, dítě je utvrzováno i v určitém dosaženém stupni zvládání světa; z přednesu je patrný méně výrazný rytmus, méně výrazný rým nebo i absence rýmu.
29
Příklady. (1) Joska, koska, rákoska, prodal kozu za tři sta a berana za dvě stě, povedó ho k nevěstě.
(2) Matúšu, Matúšu, ať ťa blechy nekúšú! Jak ťa blecha ukúsí, chytíme ju za fúsy.
(3) Kmotráme vás, vítáčku, chlebujte si z našeho krajáčku, stolujte si u našeho sedu, a chlebujte si našeho kroju, koláme nemáše, žebrali nám je pobráče.
(4) Tanyny, tany, tanyny, kočka zjedla slaniny a kocůrek máslo, tááák to s ním zatřáslo.
(Beneš, B. Česká lidová slovesnost. Praha: Odeon, 1990, s. 30-35.) Úkoly k textům. 1. Pokuste se určit, o jaké typy říkadel se jedná. Svá tvrzení zdůvodněte. 2. U jednotlivých říkadel určete mluvčího. Která říkadla vytvořili dospělí pro děti a která si vytvořily samy děti? Malé folklorní žánry vedle říkadel dále tvoří: 2. ukolébavky – patří k lidové písni, sloužily k uspávání dítěte, a proto obsahují čistě účelové fonetické prostředky k uspání a uklidnění 3. oblamovačky a jazykolamy – sloužily dítěti ke hře s jazykem, k zvládnutí vyjadřovacích obtíží 4. hádanky – tvoří krátké útvary sestávající ze dvou složek: výkladu o nějakém jevu, který je neúplně vyjádřen formou otázky, respektive specifického popisu skrývaného jevu, a z doplnění výkladu formou odpovědi; jsou založeny na možnostech dvojího významu, na slovní hříčce; v lidové slovesnosti existovaly hádanky také jako úkoly, které měl řešit např. hrdina pohádky; měly také poučný význam: používalo se jich při zábavné výchově mládeže, při výchově k důvtipu i při poznávání věcí dítětem; současně jsou lidové hádanky v životě dítěte záležitostí pouze dočasnou, a to z důvodů jejich námětové a tvarové setrvačnosti 5. lidová píseň – představuje spojení veršovaného textu s nápěvem; dětský vnímatel je písní veden a vychováván k poetickému vnímání světa Příklady. (1) Stařičký dědoušku náš, šedivou hlavičku máš! Šedivou hlavičku jako makovičku. Pojď s námi do hájíčku, ohřej se na sluníčku!
(2) Vlaštověnka švitera černé, bílé peří má; ona vždycky: švihly, švihly, na střeše má své obydlí, tam sedá.
(3)
(4) Hulaj, dítě, hulaj,
Běží to v potoku
30
od roku do roku a vždycky dopředu a nikdy dozadu; pověz mi, proroku, co je to?
hulaj, dítě mé, jdem po zlaté cestě, zvony zvoní v městě, hulaj, dítě, hulaj, hulaj, dítě mé!
(Bartoš, F. Kytice. Praha: Albatros, 1970, s. 94, 101, 132.) (Lazecký F. Malinový chodníček. Ostrava: Profil, 1979, s. 19. – 4. ukázka) Úkoly k textům. 1. Pokuste se určit, o jaké folklorní žánry se jedná. Svá tvrzení zdůvodněte. 2. I tyto texty umožňují ověřit si některé ze specifických prostředků folklorní slovesné tvorby. Pokuste se o to. Jmenované folklorní žánry (výčet není úplný) odrážejí vztah dítěte k lidové slovesnosti. Mluvíme proto o dětském folkloru, který vznikl jako svébytná odnož lidové slovesné tvorby. Po celou dobu středověku a v počátcích novověku byl vlastně jediným zdrojem estetických prožitků dítěte. Konstituoval se ze vztahu dítěte k rodině, k dospělým, k dětské hře, práci, k přírodě. Dětský folklor charakterizuje přesnost, rytmičnost, maximální výraznost. Jednotlivé žánrové formy vznikaly při práci, v rodině a právě podle jejich původu můžeme rozlišovat tři základní skupiny malých folklorních žánrů, které fungují v životě dítěte (Genčiová, 1984): 1. žánry vytvořené dospělými pro maličké dítě (s výchovným cílem) – ukolébavky, říkadla, říkanky (jsou určeny pro společnou činnost dětí a dospělých, doprovázejí první pohyby dítěte apod.); 2. žánry, které ztratily svůj původní význam v lidové slovesnosti dospělých a přešly do folkloru dětského – zaříkadla (patří do tzv. kalendářního folkloru – př. Šnečku, šnečku, Zlatá brána); 3. žánry, které vytvářely samy děti (doprovázejí dětské hry) – rozpočitadla, škádlivky, oblamovačky. K dalším žánrům dětského folkloru patří: pořekadla, přísloví, tajná řeč, koledy ad. Dětský folklor, říkadlová tvorba sehrává v životě dítěte podstatnou roli. Napomáhá jeho vývoji v řadě životních funkcí, umožňuje mu navazovat kontakt s nejbližším okolím, poznávat jej, ověřovat své dovednosti, rozvíjet obraznost. V počátečním období tato tvorba plní funkci praktickou, je v úzké vazbě k životu dítěte. Umožňuje mu uspokojení z rytmičnosti, ze zvukové skladby říkadla. Teprve později se pozornost dítěte přesouvá z formální složky říkadla k obsahové. Dítě je touto tvorbou aktivizováno k uvolnění vlastní tvůrčí potence, začíná si uvědomovat estetickou rovinu slovesných útvarů, pokouší se o jejich osobitou aktualizaci. Žánry dětského folkloru navíc vyhovují dětskému vnímateli integritou 31
různých forem. Spojují dohromady slovo, zpěv, nebo zvukový doprovod, tanec, pohyb vůbec, obraz. Konfrontace dítěte s folklorními útvary ovlivňuje jeho budoucí vztah k poezii, respektive k uměleckým hodnotám literárních textů. Pokud si v raném věku života dítě neosvojí některé folklorní útvary, není asi později schopno rozpoznat tvárné kvality umělé poezie. (Urbanová, 1996)
Shrnutí podkapitoly. Podkapitola věnovaná malým folklorním žánrům poukázala na jejich specifické znaky, které je vedle malého rozsahu charakterizují. Každý z těchto útvaru má svou funkci (pragmatickou, zábavní, poznávací či výchovnou) v životě dítěte. Podílí se na jeho vývoji a pomáhá mu poznávat okolí. Zvláště říkadlová tvorba, která je v podkapitole podrobněji diferencována, znamená první konfrontaci dítěte se slovesným útvarem, s jeho rytmičností, přitažlivou zvukovou skladbou a později i s hravým, humorným, někdy až nonsensovým obsahem. Ve své funkčnosti, ve výběru témat odráží tvorba dětského folkloru život dítěte, jeho vazby rodinné i široce společenské. 4.2
Velké folklorní žánry
tvoří: 1. pohádky – jedná se o ústní povídky, vyprávěné v lidových vrstvách pro rozptýlení (proto i způsob jejich vyprávění nese rysy dekorativnosti); jejich obsahem jsou příběhy z hlediska běžného pojetí neobyčejné (fantastické, zázračné nebo z všedního života) a vyznačující se speciální kompozičně stylistickou výstavbou; pohádky vycházejí obvykle z mytologie, jsou básnickým výmyslem s mnoha dnes již značně setřenými rysy skutečnosti; příznačné je pro ně spojení reálného a nereálného světa pojmů, dějů, rekvizit a hrdinů. Typologie pohádek je poněkud problematická, neboť většina pohádek má znaky více než jednoho typu. Úkol k zamyšlení. Srovnejte tento poznatek se svými čtenářskými zkušenostmi. Pokuste se jej doložit konkrétními příklady pohádkových příběhů. Pomůže Vám k tomu následující dělení pohádek. S určitým zobecňujícím přístupem můžeme klasifikovat pohádkové příběhy: -
kouzelné (fantastické) – jsou vystaveny na etickém principu, bojují proti
nespravedlnosti, zlu, prosazují vítězství dobra; jejich hrdinové prokazují své kvality činy a odvahou; k typickým rysům takové pohádkové fabule patří: fantastičnost, animizace, antropomorfizace, polarita postav (kladné/záporné), dynamický děj, stabilizovaná kompozice (tradiční uvádějící, přechodné, závěrečné formule, uplatnění triadického principu, principu
32
symetrie, tj. dodržování stabilního počtu opakování, zachovávání rovnováhy mezi postavami a kouzelnými pomocníky nebo mezi počtem mužů a žen); ruský folklorista V. Propp (Propp, 1999) poukázal na ustálený počet syžetů a motivů kouzelných pohádek, vyčlenil sedm hlavních figur, které se v nich v různých obměnách opakují a podle ustálených schémat také jednají (hrdina, pomocník, dárce, odesílatel, protivník, král, princezna); podstatou kouzelných pohádek je nepravděpodobnost; postavy mají jména buď obecná, nebo podle vlastností (např. Sněhurka),
vystupují
v nich
nejčastěji
příslušníci
vyšších
vrstev,
nebo
hrdinové
s mimořádnými vlastnostmi; Výčet znaků kouzelné pohádky by mohl být delší. Ke studiu a poučené četbě doporučujeme nahlédnout do textů odborné literatury. Část pro zájemce. Četba a studium našich klasických pohádek umožňuje sledovat jejich ustálené kompoziční postupy. Zaměřte svou pozornost k typickým začátkům, závěrům, tradičním formulím. Udělejte si přehled těch nejčastěji užívaných v různých variantách. Budou ukázkou neurčitých časoprostorových kulis pohádkového příběhu, ale mohou napovědět i další z typických znaků kouzelné pohádky. -
zvířecí – jsou pokládány za nejstarší typ, odpovídají animistickému pojetí světa (tzn.
představě, že i zvíře, kámen cítí a myslí), které korespondují s primitivním myšlení člověka; lze je dále členit (Genčiová, 1984) na: a) vlastní zvířecí pohádky – zvířata v nich mají vlastnosti jako v přírodě, jen navíc mluví, b) pohádky, v nichž zvířata vystupují jako pomocníci člověka a dělají kouzla – typ na přechodu ke kouzelné pohádce, c) pohádky, v nichž zvířata alegoricky znázorňují lidské vlastnosti – typ blízký bajce Ke zvířecí pohádce můžeme přiřadit další dva typy: -
pěstounskou neboli didaktickou pohádku – ta byla vždy výhradně určena dětskému
posluchači a měla výchovný charakter; má formu demonstrace toho, jak to dopadne, když se dítě nechová tak, jak má (proto často vystupují v těchto pohádkách dětští hrdinové nebo zvířecí mláďata); Část pro zájemce. Uvažujte o konkrétních výchovných záměrech didaktické pohádky. Vlastní četbou a studiem dětských pohádek můžete doplnit, k čemu měly děti vychovávat. –
kumulativní pohádku – v ní se celé pasáže opakují s přidáním dalšího článku až
k finálnímu řešení; jde o pohádku bez specifického děje, někdy spíše o delší slovesné hříčky;
33
-
novelistické (realistické) – jsou mladší než kouzelné, vznikly v době feudalismu,
vycházejí z reality, odráží se v nich život prostých lidí, oproti kouzelným pohádkám i jejich řešení vychází ze života, kouzla v něm nehrají hlavní roli, prostý hrdina dochází úspěchu vlastními silami a důvtipem; tento typ pohádek byl vyprávěn civilnějším způsobem než pohádky kouzelné, hovorovostí se vyznačují i přímé řeči postav; k tomuto typu patří také pohádky anekdotické, žertovné (př. O hloupém Honzovi); Část pro zájemce. Při četbě anekdotických pohádek se můžete zaměřit na prvky, které jsou základem humorného vyznění příběhu. Půjde o komickou postavu, situační komiku, slovní humor? -
legendární – pracují s motivy z biblických textů, z Nového zákona přejímají např.
postavu Krista nebo sv. Petra, ze Starého zákona postavu Mojžíše a vyprávějí příběhy s těmito postavami spojené; jsou většinou žertovného charakteru, Kristus a sv. Petr zde vystupují v dějích zcela světského rázu; zázraky tu neslouží – na rozdíl od literárních legend – jako příklady ctnostného života, ale vysvětlují se v nich zcela obyčejné záležitosti plynoucí z lidské fantazie (např. původ hub je vysvětlen tím, že vznikly z rozžvýkaného chleba, který vybíravý Petr tajně vyplivoval); sloužily k poučení zábavnou formou a konkrétním příkladem; v českém folkloru nejsou příliš zastoupeny; Příklad. O hlúpým Jankovi Matka se kázala Jankovi ženit; tož chodil jako druzí za nevěstú. Bylo jí Tekla. „Povíš ně, co ti dala,“ povídala matka. „Dala mně voničku, dal sem si ju za ňadra,“ chválil se Janek. „Ty,“ prej, „hlúpej Janku, dyťs ju celú pomňačkál, dyťs ju měl dat za klobúk.“ Tekla mu dala podruhý vtáka, dál si ho za klobúk, vták frnk, a kde mu bylo konec? Potřetí dostal rozmarýn, strčil ho za ňadra a koblih strčil za klobúk. Ale přece se sebrali, a doňda dom, zavřela Tekla k němu kozu a utekla. Janek břeščél: „Maminko, já Teklu nechcu, Tekla má rohy!“ Tož takovej to byl hlúpej Janek. Ze Slovácka
(Plicka, K. – Volf, F. Český rok v pohádkách, písních, hrách a tancích, říkadlech a hádankách. Zima. Praha: Družstevní práce, 1950, s. 184.) Vysvětlivky: Bylo jí Tekla – jmenovala se Tekla Úkoly k textu. 1. Určete typ pohádkového příběhu a své tvrzení zdůvodněte. 2. Zaměřte se na obecné rysy pohádky a hledejte je v textu. 3. V čem text odpovídá folklornímu útvaru? 2. pověsti – představují povídky, vyprávěné v lidových vrstvách (na rozdíl od funkce pohádky) pro informaci nebo poučení o historicky doložitelných nebo i jen předpokládaných
34
skutečnostech (Beneš, 1990); převažuje v nich jasné zaměření k pravděpodobnosti nad nepravděpodobností; vypravěč se i při uvádění nečetných nadpřirozených prvků, postav nebo jevů do děje snaží o celkovou věrohodnost vyprávění; podle toho děj zasazuje do konkrétního prostředí a časového pásma; oproti pohádkám mají jednodušší kompozici, menší počet postav, děj se vztahuje většinou k jedinému prostoru a krátkému časovému úseku; objevují se v nich postavy historické, nadpřirozené i fiktivní; pověsti se mohou skládat ze dvou částí: z dějového jádra a komentáře (Sirovátka, 1998) Typologie pověstí – vychází z jejich tematiky: -
historické – vyprávějí o významných historických událostech a postavách; (české
historické pověsti nejčastěji vypovídají o válkách, např. husitských, o lidových revoltách, o zbojnících apod.) -
místní – vyprávějí o nějakém místním jevu, soustřeďují se na vznik nebo význam
různých přírodních útvarů, kulturních památek; zvláštním podtypem jsou etymologické (o vzniku názvů) -
démonologické (pověrečné pověsti či povídky) – vyprávějí o nadpřirozených jevech a
bytostech, o setkání s nimi; záměrem jejich vypravěče je postrašit posluchače, ale také podat radu, jak bytost či jev zaříkat; Část pro zájemce. Některé nadpřirozené bytosti jsou charakteristické pro určitý region. Ověřte si tuto tezi při četbě místních a pověrečných pověstí a uvažujte o možných důvodech. -
legendární - námětově se blíží legendám a nábožensky orientovaným povídkám;
vyprávějí o založení kostelů, klášterů, o původu svatých křížů, o zázračných jevech; –
etiologické – zaměřují se látkově na původ země, zvířat, člověka; často se stýkají
s mýty a bájemi, ale liší se od nich reálným pojetím vyprávění; -
heraldické - čili erbovní, rodové; vyprávějí o původu šlechtických a městských erbů;
Příklady. (1) Žižkův kámen Za Viničnými Šumicemi se táhne les a v tom lese na kopci se na jednom místě říká Na hradě. A opravdu – kdysi tu stával hrad, pyšný a nedobytný, jmenoval se Vildenberk. Až jednou jej oblehl Žižka, dobyl ho a zapálil, zůstaly z něho jen rozvaliny. A když prý odtud Žižka odjížděl, jeho kůň nechal v lesním žlebu na kameni otisky podkov, pěkně okrouhlé, jasné, jako by je do bláta vyrazil. Ty otisky na tom místě zůstaly až podnes; lidé si je ukazují a tomu kameni v lesním žlebu posavad říkají Žižkův kámen.
(Beneš, B. Česká lidová slovesnost. Praha: Odeon, 1990, s. 302.) (2)
35
Jak povstal Hanák To prý se stalo moc dávno, ještě když chodil po světě Pán Ježíš se svatým Petrem. Jednou došli až na Hanou, dívali se a Petr povídal: „Jaká je to pěkná krajina – a nikdo na ní nežije. Je jí škoda!“ Rozhodli se, že udělají Hanáka. Ježíš se rozhlížel a řekl: „To se ti lehko řekne, uděláš Hanáka, ale z čeho? Napadlo je, že ho udělají z hlíny, té bylo všude dost a dost. Tak ho pěkně upleskali, ale Hanák ležel na zemi jako snop. „Jak ho teď vzkřísíme?“ ptal se Petr. Ježíš mu kázal, ať utrhne klásek z pole a Hanáka zašmérá pod nosem. Tak Petr poslechl a zalechtal ho pod nosem. Vté Hanák otevřel oči, zle se na Petra podíval a obořil se na ně: „Poslóchéte, netrhéte – to je moje obilí!“
(Sirovátka, O. – Šrámková, M. Devětkrát les, třikrát ves. Lidové pověsti z Hané. Ostrava: Profil, 1982, s. 145-146.) Úkoly k textům. 1. U obou ukázek se pokuste určit typy pověstí a svá tvrzení zdůvodněte. 2. Hledejte obecné rysy pověsti i folklorního útvaru. Pohádky a pověsti nebyly původně určeny dětským posluchačům, ale plynule přešly do četby mládeže. Tento okruh recipientů přitahuje u obou útvarů především poutavý děj a prvky fantastična v něm. Čtenáři mladšího školního věku se rozdíl mezi pohádkou a pověstí teprve učí rozeznávat, v souladu se získávanými poznatky z historie i čtenářskými zkušenostmi. Vztahu dítěte k pohádkám byla věnována pozornost odborníků řady oborů. Snaha určit význam pohádek pro život dítěte dala podnět k nejedné diskusi, v nichž se ozývaly hlasy ve prospěch i proti pohádce jako žánru vhodnému pro rozvoj dítěte. Další zdroje. Studium pohádky nabízejí podnětné publikace z pera významných literárních vědců, pedagogů, psychologů, psychoanalytiků. K seznámení s touto problematikou, zvláště s otázkou tzv. sporů o pohádku, které se staly součástí diskuse v českém literárněteoretickém kontextu, doporučujeme následující tituly: Šmahelová, H. Návraty a proměny. Lit. adaptace lid. pohádek. Praha: Albatros, 1989. Šmahelová, H. Pohádka: možnosti žánru a možnosti tvorby. In: Prolamování struktur. Praha: Karolinum, 2002, s.114-122. Šmahelová, H. Počátky kritického myšlení o dětské literatuře. In: Prolamování struktur. Praha: Karolinum, 2002, s.123-171. Černoušek, M. Děti a svět pohádek. Praha: Albatros, 1990. Bettelheim, : Za tajemstvím pohádek. Proč a jak je číst v dnešní době. Praha: Nakladatelství Lid. noviny, 2000. von Franz, M. Psychologický výklad pohádek. Praha: Portál, 1998. Velké folklorní žánry tvoří také legendy, memoráty (povídky ze života), které nevstoupily do četby mládeže v takové míře jako výše jmenované žánry. Dále je třeba uvést mýty a báje, z nichž v české folklorní tradici zůstaly pouze nečetné doklady, ale patří v podobě adaptací do literatury pro děti a mládež.
36
Shrnutí podkapitoly. Velké folklorní žánry reprezentují původně neintencionální slovesnou tvorbu, která v podobě literárních úprav přešla do četby mládeže. V ní se prosadily zejména pohádky a pověsti. Oba jmenované žánry, které v lidové společnosti plnily rozdílné funkce (zábavnou a informační), jsou rozmanitě typologicky členěny. Mají specifické znaky, pro které našly oblibu u dětských příjemců (např. prvky fantastična, dějovost, napětí, dobrý konec, vztah ke konkrétnímu prostředí). Zvláště žánr pohádky však vykazoval i některé prvky, typické pro okruh dospělých recipientů, které vedly odbornou veřejnost k úvahám nad vhodností této četby pro mládež. 4.3
Adaptace lidových látek Ve snaze zpřístupnit folklorní slovesný fond dětskému čtenáři se autoři snaží původně
neintencionální tvorbu upravit do takové podoby, která by byla přiměřená mentalitě, vyspělosti i čtenářským potřebám tohoto okruhu recipientů. Takové snaze samozřejmě předcházel odborný zájem folkloristů, sběratelů a literátů o folklor. Mnozí sběratelé (např. Němcová, Kubín) své záznamy převáděli nejen do písemné, ale především do literární podoby, v níž se odrážel i osobitý autorský přístup k folklorním látkám. Adaptace folklorních žánrů znamená úpravu, která by neměla vést k ochuzení o základní hodnoty slovesné látky, ani k jejímu zkreslení. Může však sledovat různé cíle, např.: -
umožňuje autorovi prosadit své literární, umělecké ambice
-
umožňuje individuální výběr témat, motivů
-
umožňuje zvýraznit určité ideové poslání (s tím souvisí i specifičnost souboru textů,
které v lidovém povědomí fungovaly jednotlivě) -
umožňuje zpřístupnit lidové vyprávění širšímu okruhu čtenářů (úpravou jazykového
materiálu, kompoziční či syntaktické stránky) -
umožňuje zpřístupnit folklorní odkaz dětskému čtenáři
Ve vztahu k dětskému čtenáři autor adaptací: 1) se snaží zvýraznit vedle funkce estetické i funkci poznávací či výchovnou 2) vybírá vhodné látky (zbavuje vyprávění drastických scén, naturalistických, někdy náboženských, obscénních, z jeho pohledu nevhodných motivů, naopak doplňuje látku novými motivy) - často odpovídají určitým dobovým požadavkům 3) upravuje kompozici vyprávění (např. stručná forma pověstí je obohacena o nové epizody, zápletky)
37
4) upravuje původní nářeční formu ve srozumitelnější jazykový materiál (převádí celý text nebo jen některé výrazy do spisovné podoby, doplňuje text slovníčkem méně známých pojmů apod.) 5) snaží se zprostředkovat způsob lidového vyprávění (hovorový styl, předstírání improvizace vyprávění apod.) Úkol k zamyšlení. Vraťte se k bodu 2). Zaměřte při studiu adaptací pozornost k některé historické etapě a sledujte, jaké látky si tvůrci vybírali k úpravám. Vhodným příkladem může být období okupace. Odpovídá výběr látek společenské situaci? Kromě domácích lidových látek nabízejí autoři dětským čtenářům také adaptace mýtů a bájí různých evropských i mimoevropských národů. Mýtus – představuje výklad světa a jeho zákonitostí, který byl výsledkem omezeného poznání a zkušeností, obraznosti a víry v magické rituály; reprezentuje souhrn zkušeností určité kultury; pro lidovou slovesnost se stal výchozím žánrem, kterým se kdysi vysvětlovaly obraznou formou jevy připadající člověku nepochopitelné; slovesné vyjádření mýtu nabývalo podoby básnické i prozaické – v tomto smyslu se synonymem mýtu stává báje. Adaptace v současné literatuře pro děti a mládež jsou zastoupeny poměrně velkým množstvím knižních titulů, které však nemají stejnou literární úroveň. Na knižním trhu se vedle kvalitních, promyšlených úprav objevují tzv. digesty, tedy stručná, „zjednodušená“ převyprávění známých příběhů, které autoři spíše primitivizují nebo deformují, místo aby svým zpracováním otevírali cesty dětským čtenářům k výchozímu dílu. (Provazník, 2003) Knižní produkci souboru adaptací charakterizuje také tematická pestrost. K tradičním tematickým okruhům patří: -
regionální pověsti – snaží se odpovídat potřebám současného čtenáře posílením role
tajemna, magična, ale i jinakosti (Urbanová, 2004); kvalitní tituly vycházejí z pera osvědčených tvůrců, jako je Vladimír Hulpach: Pohádkové vandrování po Čechách (1992), Pohádkové vandrování Moravou (1998); Marie Kubátová: Pohádky z Krkonoš (2002); Oldřich Šuleř: Zbojnické pohádky a pověsti z Valašska (1993); k významným editorům a tvůrcům dále patří: Marta Šrámková, Eva Koudelková, Helena Lisická ad.; -
národní pověsti – jsou spíše součástí souborů mapujících české dějiny od nejstarších
dob, budeme jim proto věnovat pozornost v kapitole o historické próze;
38
-
antické báje - oživuje např. Hana Doskočilová: Damoklův meč (1991); někteří se
známé příběhy snaží předat nově, např. volbou zvířecího vypravěče: Iva Peřinová: Zápisky křídlem i kopytem (2004); -
mýty a báje různých národů – jejich vydávání je oproti minulosti vzhledem
k aktuálnímu čtenářskému zájmu posíleno; rozhojňují tradiční adaptace antických bájných příběhů; dávají nahlédnout do specifického prostředí a uvažování člověka dané kultury; žánru zůstává po léta věrný Vladimír Hulpach, který ve svých adaptacích zpracovává látky keltské, indiánské, americké, rytířské legendy - např. v knize Keltské mýty a báje (2000). Další zdroje. Tomuto tematickému okruhu se věnuje např. pražské nakladatelství Argo. Nabízí čtenářům soubory mýtů z takových exotických prostředí, jako je Nepál, Grónsko, Laponsko či prostor severoamerických indiánů: Mýty Lakotů (2002), Hora, která polykala lidi (2004). Příklady. (1) H. Doskočilová: Filemón a Baukis Nejvyšší řecký bůh Zeus neměl na hoře Olympu žádné stání. Kromě toho, že byl bůh, byl i trochu tulák a trochu dobrodruh. „Kam už zase jdeš?“ vzdychala jeho manželka, bohyně Héra, a dávala dobrý pozor, jakou bere Zeus na sebe podobu. Když to byla podoba býka, labutě či zářivého oblaku, věděla jistě, že se chystá někam na zálety. Když ale z Olympu odcházel jako zaprášený poutník, nemohla namítat vůbec nic. V této podobě totiž bohové odjakživa navštěvují svět, aby se přesvědčili, jestli je tam všechno v pořádku. Což je koneckonců boží povinnost... Dva zaprášení poutníci, Zeus a jeho syn Hermés, kráčeli jednou navečer krajinou zvanou Frygie. Už se stmívalo, v celé vesnici však nenašli nocleh. Ode všech zápraží je vyhnali, někde i psy na ně poštvali. „Snad abychom tu ves postihli božím trestem a šli nocovat domů na Olymp,“ navrhl mladý bůh Hermés. Zbývala však ještě poslední chaloupka pod kopcem, kterou pro pořádek nemohli vynechat. Přišli blíž a přes plot zaslechli dva třaslavé hlásky, jak si spolu povídají: „Půjč mi svoje uši, Baukis, ať slyším zpívat kosa!“ „To víš, že půjčím, Filemóne! Dobře poslouchej.“ Na lavičce za chalupou seděli staří manželé. Stařenka Baukis přezpívala kosí melodii svému nahluchlému muži do ucha, při tom zpívání se jí však vyvlékla z jehly nit. (..) (2) I. Peřinová: Athéna má tušení „Jejej, kdopak to přišel?“ vykřikla nadšeně Hébé. „Pegasi, pojď honem ke mně!“ Hébé je mladičká bohyně jara a má mě moc ráda. Okamžitě mě začala hladit a všelijak mi cuchat hřívu i křídla, až peří lítalo. „Athéno, Ganymede, podívejte, kdo přišel!“ Úplně jsem zapomněl, že zase mají v kuchyni to své doučování. Athénu jsem už pár dní neviděl, a teď se mi zdála tak zachmuřená, až jsem se jí lekl. Stála u hliněného hrnce, který kdysi vynalezla, a říkala temným hlasem: „Hébo, copak to je?“ „Jejej. Pírko. Pegasí pírko spadlo do polévky.“ „Aco s tím pírkem uděláš, Hébo?! Hébé koukala do hrnce a usilovně přemýšlela. „Buď to pírko z polévky vyndám a zahodím... a nebo...“ „A nebo...? A nebo co?!“ Možnost dalšího řešení Athénu zjevně zaujala. Tohle totiž Athéna přímo miluje. „A nebo ho tam nechám! Třeba ta naše polévka bude s pegasím pírkem lepší!“ „To tedy nebude,“ uchechtl se číšník Ganymed nad voskovou tabulkou, do níž soustředěně vyrýval jakési čárky. „Myslím, že má Ganymed pravdu,“ přiznala Athéna. „To bych řek. Do polívky žádnej sajrajt nepatří,“ poučil nás Ganymed, zvedl tabulku a porovnával své čárky s amforami na polici. (..) „A cože jsi přišel teď, když vyučuji, Pegasi? Něco jsi mi chtěl?“
39
Nechtěl. Ale vtom jsem si to rozmyslel a uhodil jsem na ni přímo: „Athéno! Myslím, že už konečně nadešla ta správná chvíle, abys mi popravdě odpověděla. Ty jsi opravdu vynalezla koňskou uzdu?“ „Samozřejmě. To ví přece každé malé dítě.“ „Jenomže já si myslím, že koňskou uzdu vynalezl můj otec, víš?“ „Poseidon?!“ Rychle jsem ucouvl. Černé zřítelnice najednou vypadaly jako hroty dvou kopí, které mě chtějí propíchnout. „Poseidon!? Poseidon nevymyslel nikdy nic, to si pamatuj! A nikdy nic nevymyslí! Protože Poseidon má na očích blány a na mozku vodu! Slanou vodu! Ten umí akorát dupat a dupat a mávat tím svým hnusným trojzubcem.“ (..)
(Doskočilová, H. Damoklův meč. Praha: Albatros, 1991, s. 12-13.) (Peřinová, I. Zápisky křídlem a kopyty. Praha: Albatros, 2004, s. 14-15.) Úkoly k textu. 1. Uvažujte o postupech autorů adaptací. 2. Je z ukázek patrno, jakému okruhu čtenářů, např. z hlediska věku, je text určen? 3. Ukázky můžete porovnat také se známými adaptacemi jiných tvůrců. Mezi nově objevené tematické okruhy náleží: -
židovské pohádky a pověsti - jejich vydávání souvisí s potlačováním židovské tradice
v uplynulých desetiletích i s růstem čtenářského zájmu o danou problematiku; autoři předpokládají minimální znalost židovské kultury, proto kladou důraz také na naučnou složku; židovské pověsti prostředkuje Leo Pavlát: Osm světel (1992); světové židovské pohádky prezentuje Vida Neuwirthová: Opuštěný palác a jiné židovské pohádky (1995) -
biblické příběhy – v podobě adaptací pro děti mohou sledovat různé cíle – umělecké,
naučné, spojené s katechismem, výchovné; podle těchto cílů a podle věkového určení volí odpovídající prostředky: vypomáhají si bohatými ilustracemi, formou obrázkových seriálů, comicsu, omalovánek; o umělecké cíle usiluje např. autorská dvojice Leo Pavlát – Zuzana Holasová: Příběhy z Bible (1992); Úkoly k textům. Židovská a biblická tematika se mohou v souborech adaptací prolínat. 1. Sledujte následující texty, které Vám mohou sloužit ke konfrontaci postupů různých adaptátorů. Všimněte si kompozice, lexika, syntaktické stavby a v neposlední řadě porovnejte, na které tematickomotivické složky kladou autoři důraz a proč. (Nabízí se dvojí hodnocení počínání hrdiny?) 2. K samostatnému studiu a sledování dalších konfrontačních prvků je možné využít celý text o Mojžíšovi. Příklady. (1) I. Olbracht: Mojžíš (..) Když chlapec odrostl, dovedla ho do paláce k dceři faraonově, jsouc smutná, že se s ním musí rozloučiti, a blažená, že hoch bude jako syn královský. Dcera faraonova ho přijala za svého, dala ho vychovati a pojmenovala ho jménem Mojžíš, to jest: z vody vytažený. V těch dobách se nátisk na Izraelské ještě zesiloval a oni umírali pod těžkými robotami. Mojžíš však nikdy nezapomněl na své hebrejské bratry, navštěvoval je a hleděl na jejich trápení. Stalo se jednou, že uzřel
40
egyptského dozorce, jak bije muže hebrejského, jednoho z bratří jeho. Mojžíš se rozohnil prudkým hněvem, a vida, že nablízku nikdo není, Egypťana zabil a zahrabal ho v písku. Neboť maje voliti mezi pohodlím ve faraonově paláci a mezi svým lidem, rozhodl se pro protivenství a utrpení se svým národem. Druhého dne vyšel a viděl, jak se dva Hebrejští vadí a jak jeden z nich druhého uhodil. „Proč biješ člověka, který jest tvým bratrem?“ řekl mu Mojžíš. Ale ten se na něho obořil: „Kdo tě ustanovil soudcem nad námi? Chceš mne snad zabít, jako jsi zabil Egypťana?“ Z toho poznal Mojžíš, že jeho včerejší skutek nezůstal utajen. A opravdu se věc donesla k faraonovi a on chtěl Mojžíše usmrtit. Ale Mojžíš uprchl do krajiny madiánské, žil tam a oženil se s dcerou knížete té země. (..) (2) L. Pavlát: Mojžíšova hůl Ode dne, kdy faraónova dcera Batja vylovila malého Mojžíše z Nilu, uplynula řada let. Za tu dobu Mojžíš vyspěl, stal se z něho hezký mladý muž, ale i když nosil šaty egyptského velmože, nezapomínal, že je Žid. Mojžíš věděl, jak jeho lid v otroctví trpí, viděl zármutek židovských matek, které přicházely o své právě narozené syny. Jednou se Mojžíš procházel před faraónovým palácem. V smutném zamyšlení chodil sem a tam a tu ho z přemítání vytrhl bolestný křik. Mojžíš zvedl hlavu a spatřil egyptského vojáka, jak bije židovské otroky. Mojžíš takové bezpráví nemohl snést. Vrhl se na vojáka, aby ochránil bezbranné chudáky, a v zuřivosti ho zabil. Jenže co teď? K faraónovi se vrátit nemohl. Jistě by ho potrestal smrtí, a v celém Egyptě nebyl nikdo, ke komu by se Mojžíš mohl uchýlit. Utekl proto do sousední země. (..)
(Olbracht, I. Biblické příběhy. Praha: Albatros, 2002, s. 43-44. 4.vyd.) (Pavlát, L. Osm světel. Praha: Albatros, 1992, s. 27.) -
romské pohádky – také jejich publikování koresponduje se zvýšeným zájmem o
kulturu různých etnických skupin; pozornost k romskému etniku prostřednictvím takových titulů je výrazem snahy pochopit jejich myšlení, poznat jejich zvyky a tradice; knižní soubory se snaží čtenáře poučit a představit danou kulturu vyzdvižením jejich sociokulturní specifičnosti: Milena Hübschmannová: Romské pohádky (1991); Hana Doskočilová: O Mamě Romě a romském pámbíčkovi (2001); -
americký folklor – představoval do poměrně nedávné minulosti neznámý kulturní
prostor; Pavel Šrut se jej snaží zpřístupňovat i za pomocí svých typických uměleckých prostředků (důmyslná práce s jazykem, aktualizace lexika) v několika titulech, např. Obr jménem Drobeček (1997). Část pro zájemce. Pokuste se při četbě některého ze souborů adaptací odhalit záměr a cíle autora úprav. Vhodným materiálem ke studiu jsou např. biblické adaptace, protože nabízejí konfrontaci s texty svatých knih.
Shrnutí podkapitoly. Tato část upozornila na pokusy zpřístupnit slovesné látky, původně neintencionální, především dětským čtenářům. Literární podoba folklorního materiálu může sledovat různé cíle, může mít také rozličnou uměleckou úroveň. Ve vztahu k dětskému příjemci se autoři snaží o zvýraznění estetické, výchovné a naučné funkce textu. Předmětem adaptací se vedle pohádek a pověstí stávají také mýty a báje různých kulturních oblastí. Zvláště v současné
41
době adaptace korespondují s aktuálními multikulturními trendy, které signalizují zvýšený zájem o specifickou kulturu jednotlivých etnik (např. romská kultura). Jak číst adaptace folklorních slovesných látek •
určit žánrovou formu díla (pohádky, pověsti, mýty, báje apod.)
•
určit charakter souboru (např. soubor monotematický, jednoho typu pohádek apod.)
•
určit věkovou skupinu čtenářů a prvky, které tomu v díle nasvědčují
•
zaměřit se na specifické cíle adaptace (beletrizace příběhu, posílení naučné či výchovné složky apod.)
•
hledat původní prostředky folklorní tvorby (v konfrontaci s autorským přístupem)
•
uvažovat o tématech příběhů, o jejich aktuálnosti a hodnotách pro současného čtenáře
Úkoly. Prostudujte kapitolu a doplňte chybějící informace: 1. Velké folklorní žánry tvoří .......... 2. Lidové prostředí a hrdina, civilnější vyprávěcí styl jsou typickými rysy pohádky ......... 3. O setkání s nadpřirozenými jevy vyprávějí pověsti .......... 4. Adaptace folklorních látek vznikají z důvodů ......... 5. K současným autorům adaptací patří např. .......... Literatura ke kapitole 4. Beneš, B. Česká lidová slovesnost. Praha: Odeon, 1990. Dejmalová, K. Mýty v adaptacích pro děti a mládež. Ladění 4, 1999, č. 2, s. 8-11. Genčiová, M. Literatura pro děti a mládež. Praha: SPN, 1984. Chaloupka, O. – Nezkusil, V. Vybrané kapitoly z teorie dětské literatury II. Praha: Albatros, 1976. Jelenová, K. Nová podoba židovských pověstí a pohádek. In: Urbanová, S. a kol. Sedm klíčů k otevření literatury pro děti a mládež 90. let XX. století. Olomouc: Votobia, 2004, s. 187217. Kovalčík, Z. Adaptace bible pro děti a mládež. 1.,2. Ostrava: OU, 1993. Sirovátka, O. Česká pohádka a pověst v lidové tradici a dětské literatuře. Brno: Ústav pro etnografii a folkloristiku AV ČR, 1998. Toman, J. Literární adaptace lidové pohádky. In: Cesty současné literatury pro děti a mládež. Brno: BM Typo, 2005, s. 53-67. Toman, J. Vybrané kapitoly z teorie dětské literatury. České Budějovice: Jihočeská univerzita, 1990. Urbanová, S. Děti a literatura. Děti a poezie. Ostrava: FF OU, 1996. Urbanová, S. Od redukcí k autorským adaptacím pohádek. In: Sedm klíčů k otevření literatury pro děti a mládež 90. let XX. století. Olomouc: Votobia, 2004, s. 61-69. Urbanová, S. Romské pohádky. In: Sedm klíčů k otevření literatury pro děti a mládež 90. let XX. století. Olomouc: Votobia, 2004, s. 225-239.
42
5.
Současná literatura pro děti a mládež
Klíčová slova kapitoly: žánrová prostupnost, recepční otevřenost, medializace Výrazným mezníkem v dějinách dětské literatury přelomu století byl – jako ostatně v kulturních dějinách vůbec, rok 1989. Od společenských změn počátku 90. let se datuje řada nových trendů, které jsou příznačné pro tvorbu určenou dětem a dění kolem ní: -
přestává vycházet odborný měsíčník, který soustavně sledoval dětskou literaturu Zlatý
máj (1956-1997); místo něj se kritická reflexe této literatury přesouvá do čtvrtletníku Ladění (od 1996), který vydává brněnský Ústav literatury pro mládež při katedře PdF Masarykovy Univerzity; Úkol. Seznamte se alespoň s některými čísly časopisu Ladění, s jeho rubrikami, redakční radou a pravidelnými přispěvateli. -
vedle odborného tisku (kromě Ladění se dané literární oblasti věnují také časopisy
Komenský, Tvořivá dramatika apod.) sleduje úroveň původní české tvorby pro děti řada institucí (Česká sekce IBBY, Klub ilustrátorů při Obci spisovatelů, Sukova studijní knihovna literatury pro mládež) – z jejich popudu jednak vznikají ankety, mapující čtenářský zájem (SUK - Čteme všichni), jednak je každoročně nejlepším knihám pro děti (jejím tvůrcům, ilustrátorům, nakladatelům) udílena od roku 1992 cena Zlatá stuha. V případě mimořádného uměleckého počinu, nebo pro dlouhodobý přínos této literární oblast se Česká sekce IBBY zasazuje o zapsání takových titulů a tvůrců na Čestnou listinu IBBY. Takové ocenění již má bohatou tradici a mezinárodní věhlas. V roce 2004 byla takto oceněna Ivona Březinová za knihu Začarovaná třída (2002). -
vzniká řada nových nakladatelství, která se s různou intenzitou a v různé kvalitě
věnuje vydávání dětských knih (vedle tradičního Albatrosu se tvorby pro děti ujímá např. Amulet, Brio, Erika, Librex, Olympia, Petra, Sedistra ad.) Část pro zájemce. Většina nakladatelství svou činnost prezentuje také na internetových stránkách. Tím se nabízí možnost vytvořit si přehled, jaké edice se věnují tvorbě pro děti, případně, zda se nakladatelství soustřeďuje na čtenáře určitého věku či na určitý žánr dětské literatury (např. vydávání dívčích románů).
43
-
původní česká tvorba určená dětem musí čelit silné konkurenci díky nebývalému
nárůstu ve vydávání překladové literatury (i v jejím rámci úroveň jednotlivých publikací kolísá) -
do povědomí čtenářů se vracejí nebo nově vstupují autoři, kteří před rokem 1989
nemohli z různých důvodů publikovat (exil, katolická orientace, samizdat, perzekuce ze strany tehdejšího režimu apod.); vycházejí opožděná první vydání, reedice, původní vydání apod. (k takovým tvůrcům patří např. J. Zahradníček, I. Blatný, V. Renč, I. M. Jirous, I. Procházková) Další zdroje. K dalšímu studiu polistopadové situace v dětské literatuře doporučujeme: Vařejková, V. (ed.) Literatura pro děti a mládež v samizdatu a exilu. Brno: MU, 1993. - v úpravách a reedicích vycházejí také klasická díla dětské literatury (dva protipolné příklady za všechny: Povídání o pejskovi a kočičce Josefa Čapka mohlo v roce 1992 vyjít s dříve vynechávanou pohádkou o slavení 28. října; nakladatelství Sedistra vydává znovu díla Bohumila Říhy – v novodobé, nepříliš vydařené úpravě vychází i jeho Honzíkova cesta) -
současní tvůrci literatury pro děti a mládež: (Urbanová, 2004)
rozmnožují svou dřívější tvorbu výbory, úpravami, seriálovostí úspěšných titulů, profesionalizují svůj přístup k psaní, píší na zakázku, přiklánějí se k produkci užitkové literatury, nebo literatury „zvláštních funkcí“, ale také docilují výjimečných uměleckých kvalit, posilují úroveň četby mládeže v její estetické, kognitivní, výchovné funkci -
současnou literární produkci pro dětské čtenáře obecně charakterizuje:
kolísavá úroveň vydávaných titulů (týká se více či méně všech žánrů dětské literatury; často souvisí s nároky samotných nakladatelů na tvorbu pro děti, s tendencemi preferovat komerční zájmy před uměleckou kvalitou apod.); žánrová prostupnost (jednotlivé žánry přijímají postupy jiných žánrů; nejedná se o nový jev, pouze je v tomto období jeho funkčnost posílena; příkladem může být příběhová próza s výraznými prvky fantastična); recepční otevřenost (významová a výrazová stránka knihy neodkazuje pouze na dětského recipienta určitého věku, ale oslovuje i čtenáře různých věkových kategorií a zájmů, tedy i dospělého; příkladem může být dnešní básnická tvorba pro děti);
44
pestrost a aktuálnost témat (tematické okruhy akcentují životní prostor, zájmy, problémy, zázemí dnešních dětí); vliv medializace a reklamy (projevuje se v několika rovinách; v rovině ediční praxe: řada titulů získává na atraktivitě díky mediální kampani, která se stará o to, aby se staly dobrým prodejním artiklem; stejně tak ovlivňuje zájem o knihu její televizní či filmové zpracování, které vydání často předchází; v rovině tvůrčích postupů: také autoři podléhají v různé míře vlivům médií, především v jejich tendenci bagatelizace závažných témat, primární zábavné funkce, zrychlení a zjednodušení informace); Úkoly k textu. 1. Doplňte podle vlastních poznatků příklady k předcházejícímu bodu. 2. Hledejte v následujících ukázkách některé prvky současné tvorby. Příklady. (1) Sandra Lanczová: Andílci a machři (..) „Tobiáši?“ zavolám, ale když se rozhlédnu pokojem, nikde ho nevidím. Jen na jeho posteli je jakýsi vzkaz. Donutím se vstát a seberu ten umolousaný kus papíru: Ha! Doufám, že ti je sakra blbě! Včera to totiž bylo hustý! Jel jsem domů, přijedu v sobotu. Zatím zdar. Tobiáš. A jako provokace bylo na zadní straně napsáno velkými písmeny Dan + Sylva HAHA. Vtipné, zamračím se, zmuchlám dopis a hodím ho obloukem do koše. Vedle. Ráno prostě nemám mušku. Zapnu mobil a hned se mi rozezní příchozími zprávami. Od matky, kdy dorazím. Od Tobiáše, jestli jsem našel jeho letter. A... SMSka od Sylvy. Zarazím se, ale nakonec ji přece jen otevřu. Jsem hrozně zvědavý. Třeba se tak dozvím, co jsem tam včera vyvávěl... DANE, VIM, ZE VCERA TO PRO TEBE NEBYLO NIC VIC NEZ DALSI NAHODNE A NEZAVAZNE POVYRAZENI, ALE JA JSEM SE DO TEBE ASI VAZNE ZAMILOVALA. JSEM HLOUPA, CO? NAPIS MI, JAK TO S NAMI BUDE DAL. PRATELE? SYLVA. (..)
(Lanczová, S. Andílci a machři. Líbeznice: Víkend, 2004, s. 100-101.) (2) A. Goldflam: Tatínek a přemnožené myši (..) Ale to už opravdu byl vrchol! Všude se o tom mluvilo, v rádiu, v televizi – tam dokonce ukazovali nejtlustší myš na světě a ta byla velká jako mladé selátko. I noviny toho byly plné. Lidi nadávali, proč že se s tím nicnedělá, co pan prezident, proč prý taky nechytá myši, a jakpak ministři, ti že by taky mohli pomoct, a vojsko i policie, že už se úplně ztratili z ulic a kdoví kam utekli! Nespokojenost byla obrovská a dokonce udělali takovou soutěž, vlastně dvě. Jedna se jmenovala Myšlionář a tam ten, kdo chytl milion myší, tak dostal milion korun. A ta druhá se zase jmenovala Superchytač a tam zase, kdo nachytal nejvíc myší a donesl na důkaz toho nejvíc ocásků, tak tomu nebo té vydali jím osobně nazpívanou písničku Nejkrásnější myš Lenka. Pořád se to všude hrálo, a tak člověk neměl nikde od těch myší pokoj. A taky byly všude plakáty a poutače, kdo že přijde na to, jak se těch myší zbavit, ten se může zúčastnit soutěže o titul Náš Vyhubitel, že je to velmi čestný titul, a uznávaný v celém světě. A tehdy, když tatínek našel tu myš v té vaší postýlce, jak se maminka tak polekala, a když se pořád nikdo jiný nehlásil, tak tatínek řekl: „Já jdu do toho!“ (..) Tatínek skutečně taky dostal toho Vyhubitele, myslím toho Našeho, museli ale bohužel s maminkou zaplatit ten ementálský sýr, protože to televize platit nemůže, na to nemá, aby za každého platila, co ho napadne! Ale tatínek s maminkou měli přece jenom nějaké peníze uspořené, něco jim dali děda a babička,tak se to nakonec nějak srovnalo, i když to nebylo zadarmo. (..)
(Goldflam, A. Tatínek není k zahození. Praha: Nakladatelství Andrej Šťastný, 2004, s. 44-46.)
Shrnutí kapitoly. Kapitola se pokusila shrnout některé prvky charakterizující obraz současné literární produkce určené dětem. Proměnou v posledních dvou desetiletích prošla kritická reflexe, ediční praxe, 45
autorské zastoupení, vztah autorů k tvorbě, vztah k uměleckým hodnotám, tematická stránka textů, jejich výrazové prostředky. Několik postřehů by mělo být pouze základem důkladnějšího samostudia. Úkoly. Prostudujte kapitolu a doplňte chybějící informace: 1. Mezi nová nakladatelství, která vydávají tvorbu určenou dětem patří např. ........ 2. Po roce 1989 se do literatury vracejí autoři (např. ..........), kteří z důvodů ......... nemohli dříve publikovat. 3. Původní současná tvorba pro děti a její editorská praxe vykazují i některé negativní rysy: ......... Literatura ke kapitole 5. Cesty současné literatury pro děti a mládež: tradice a inovace. J. Poláček (ed.) Brno: BM Typo, 2003. Cesty současné literatury pro děti a mládež. Brno: BM Typo, 2005. Hutařová, I. – Hanzová, M. Současní čeští spisovatelé knih pro děti a mládež. Praha: Tauris, 2003. Provazník, J. Vrcholy a propady české literatury pro děti poslední desetiletí. Tvar 11, 2000, č. 7, s. 12. Toman, J. Současná česká literatura pro děti a mládež. (Tvorba 90. let 20. století). Brno: CERM, 2000. Urbanová, S. Meandry a metamorfózy dětské literatury. Olomouc: Votobia, 2003. Urbanová, S. a kol. Sedm klíčů k otevření literatury pro děti a mládež 90. let XX. století. Olomouc: Votobia, 2004.
46
6.
Umělá poezie pro děti a mládež
Klíčová slova kapitoly: recepční otevřenost, literární aluze, vliv médií Poezie sehrává v životě dítěte významnou roli. Snaží se odpovídat ontogenickým zvláštnostem dětské psychiky. Vztah dětského čtenáře k poezii se podle věku různí (Urbanová, 1996): -
v prvních měsících a letech života dítěte hraje roli folklorní básnická tvorba (její
funkce jsme již zmínili výše - viz kapitola 3.) – předškolní věk charakterizuje synkretismus (dítě vztahuje vnější svět ke své osobě), obraznost (i bezděčné obrazné vnímání světa, sklon k personifikování), imitace (tendence k napodobování), smysl pro rytmus, konkrétnost jako základní východisko dětské fantazie – tyto kvality se snaží poezie reflektovat a rozvíjet; -
v období mladšího školního věku (prepubescence) – je označováno za věk extraverze -
projevuje dítě zvýšený pozorovatelský zájem o okolí; přesouvá pozornost od rytmu k sémanticko-gramatickému plánu básnického textu; obrazná pojmenování básnického textu umožňují dítěti přetvářet skutečnost, uvědomovat si různost jevů, jejich vzájemných vztahů; -
v období staršího školního věku (pubescence) – je vnímáno jako čas tápání, hledání
sebe sama - vnější pózou, vnitřní nejistotou, zvýšenou emocionalitou se projevuje napětí mezi dětstvím a dospělostí; z hlediska vztahu k poezii je označováno jako apoetický věk (čtenář nevyhledává poezii, básnické pojetí skutečnosti je mu cizí) – poezie podle toho tíhne k civilnosti (i ve volbě lexika), k volnému verši či písňovému charakteru. Další zdroje. Ke studiu specifického charakteru poezie nepoetického věku je vhodný výbor: Kostkovaný ideály. Usp. M. Vodičková. Praha: Amulet, 1999. Příklady. (1) HLAVOU ROVNOU DO KOPŘIV Potřebuju vzít hlavu rejžákem.
(2) Vodovod Zase nám kape vodovod a kapky jsou bříška not. Kapka za kapkou pospíchá, důlek hloubí do ticha. Slyšíš jen samé kapy, kapy. Vodovod kape. Něco ho trápí.
Kolem jsou ale jenom hluchavky, místo šlehanců mi nastavují bílá naslouchátka: - Tak co zas, no
Úkoly k textům. 47
1. Porovnejte jednotlivé texty podle výše uvedených charakteristik věku recipientů. 2. Analyzujte texty (téma, motivy, jazykové a obrazné prostředky, rytmus). 3. K jakým čtenářům podle věku se jednotlivé básně obracejí? 4. Určete správně autory textů: Milena Lukešová - věnovala se ve své tvorbě dětem předškolního (např. Jak je bosé noze v rose, 1981) i pubescentního věku (zde citujeme z její sbírky Nahej v trní. Praha: Albatros, 1985, s. 48) a Michal Černík – jeho tvorba je určena zejména dětem mladšího školního věku jako v této ukázce z knihy Kdy má pampeliška svátek. Praha: Albatros, 1983, s. 30. Umělá básnická tvorba určená dětem přirozeně navazuje na lidovou básnickou tvorbu, zejména na říkadlovou tvorbu dětského folkloru. Snaží se navázat na její schopnost probouzet v dítěti tvořivý potenciál, fantazii, invenční vztah ke skutečnosti. Prostředkem k tomu je tendence k hravosti (ve smyslu hry se slovy, s jazykem, s významy), snaha o humorný nadhledu nad skutečností, vnímání dítěte jako partnera, spoluaktéra, dotvořitele. Úkoly. Zopakujte si, co víte o říkadlu a lidové tvorbě určené dětem. Vzpomeňte si na ohlasovou poezii K. A. Vinařického. Za počátky umělé poezie považujeme poslední desetiletí 19. století. Zakladatelskou osobností se stal Josef Václav Sládek. Jeho úsilí o umělecky svébytný básnický výraz předcházely pokusy K. A. Vinařického, F. Douchy či K. V. Raise (poezie měla často funkci didaktickou). V počátečním období tvůrci vědomě navazovali na lidové říkadlo, zpěvnost a rytmičnost lidové poezie. Od začátku také museli řešit důležitou otázku, jak vyrovnat rozpor mezi subjektem dospělého autora a dětského čtenáře, jak sladit požadavek, že poezie má být vždy především výrazem básníkovy osobnosti, s očekáváním malého čtenáře. Moderní umělá poezie 20. století vnímá dětství jako zdroj inspirace, zdroj básnického zážitku. Reflektuje dětský svět, snaží se nahlédnout do jeho zákonitostí, které určují dětské vnímání. Otevírá nové tematické okruhy. Přejímá dětskou logiku a způsob vyjadřování myšlenek, dětský sloh. Využívá nonsens, alogismus, absurditu, slovní hříčky. Podle vztahu tvůrců k dětské poezii, podle volby uměleckých prostředků, kterými se chtějí přiblížit dětskému příjemci, ale i podle funkce, jakou má poezie podle nich v životě dítěte hrát, uvažujeme dvě základní linie (lze je dále úžeji vymezit) umělé poezie pro děti: linii sládkovsko-hrubínovskou (může být doplněna o hrubínovsko-čarkovskou linii fungující v 50. letech 20. století) a nezvalovsko-halasovskou (může být doplněna o kainarovsko-krieblovskou linii fungující zvláště v 60. letech 20. století). Současná tvorba zúročuje postupy obou linií, snad s větším příklonem k tradici nezvalovsko-halasovské linie.
48
Úkol k zamyšlení. Při studiu a četbě dětské poezie uvažujte o tom, které prostředky patří mezi specifické prvky jednotlivých linií. K předním představitelům žánru v minulosti patřili např. František Hrubín, Vítězslav Nezval, František Halas, Zdeněk Kriebel, Jan Skácel, Emanuel Frynta ad. Charakter dětské poezie je velmi rozmanitý. Vykazuje diference nejen podle věku příjemců, ale i z hlediska literárněhistorického vývoje. Proto je třeba brát následující sumarizaci jen jako orientační. K typickým znakům poezie pro děti patří: -
posílení epické složky (báseň často tvoří miniaturní příběh, dialog apod.)
-
posílení rytmičnosti, zvukomalebnosti
-
hra se slovy
-
tendence k situačnímu a slovnímu humoru, k nonsensu
-
explicitní lyrický mluvčí (mluvčí dítěte, dospělého v roli otce apod.)
-
často přímá pojmenování
-
témata ve vazbě k dětskému světu (poznávání vnějšího světa, vazby dítěte k prostoru
domova, rodinného soužití, školy, města, přírody apod.) K nejčastěji využívaným obrazným prostředkům náleží: -
jednoduchá metafora, personifikace, přirovnání, metonymie
-
opakovací figury, refrén
Příklady. (1) E. Frynta: Páv Snad před sto léty nebo dřív v hospodě vypil páv pět piv a dodneška se říkává té staré krmě U páva. Když člověk vypije pět piv, nevidíme v tom žádný div – a vypije-li pět piv páv, je z toho celý svět pif paf. (3) K. Vůjtek: Jablůňka Zasadili jsme jablůňku, útlou jak dortová svíčka. Chodili jsme ji zalévat, až se jí zvedla víčka. Viděla trávu, dům a plot, mámu, tátu a kluka.
(2) M. Florian: Nerozpočitadlo Ententýny háj, v háji černá kočka do poslední kapky vylizuje misku ze zlata a stříbra; ty tu misku neznáš? Prázdná – to je srpek, plná úplněk.
(4) F. Hrubín: Rohlíčky Počkej chvilku, chviličku, uhnětu tě, rohlíčku, uhnětu tě, upeču tě, máma už si dělá chutě, upeču tě pomaloučku, pak na tebe, rohlíčku budu sypat sladkou moučku,
49
Tady jsem doma? To se ví, odpoví malá ruka.
počkej chvilku, chviličku!
(Frynta, E. Písničky bez muziky. Praha: Albatros, 1997, s. 55. 2. vyd. Florian, M. Jaro, napověz.Praha: Albatros, 1986, s. 34. Vůjtek, K. Náš kopec má kytku za kloboukem. Ostrava: Profil, 1991, s. 22. Hrubín, F. Sviť, sluníčko, sviť. Praha: Albatros, 1976, s. 31. 2. vyd.) Úkoly k textům. 1. Hledejte v těchto textech obecné znaky dětské poezie. 2. Čím texty vycházejí vstříc dětské mentalitě, specifickým potřebám? 3. Uvažujte o vztahu textů k dětskému folkloru. 4. Které rysy považujete za rys moderní poezie, v jakém smyslu je vazba k dětskému folkloru překonávána? Současná básnická tvorba pro děti a mládež vykazuje několik signifikantních znaků: -
recepční otevřenost (výběrem prostředků se básník nezaměřuje pouze k okruhu
dětských recipientů, ale i k dospělému čtenáři, respektive směrem ke čtenáři, bez ohledu na věkové určení) -
kolísavá úroveň (souvisí s předcházejícím bodem, ne vždy se využívají prostředky
dětskému příjemci přiměřené) -
současná témata (obraz současného světa, vliv médií na život dítěte, ekologická témata
apod.) -
primární funkce poezie ve snaze bavit se, hrát si (humorný charakter poezie; pokus
zlehčovat) -
expresívnost, hovorovost, nespisovnost jazykové složky
-
specifický obraz dětského subjektu (suverenita, nedokonalost, antivzor)
-
z dalších užívaných prostředků: literární aluze (odpovídají nejen dětskému čtenáři, ale
ještě více čtenáři dospělému, opět odpovídá recepční otevřenosti); specifické využití rčení, frazémů Mezi současné tvůrce původní básnické tvorby pro děti řadíme mimo jiné autory: 1) zpívané poezie – např. Zdeněk Svěrák: Dělání (1996), Jiří Weinberger: Povídá pondělí úterku (1995); 2) hravé, humorné, nonsensové poezie pro děti především mladšího školního věku – např. Miloš Kratochvíl: Létací koště (2003), Jiří Žáček: Nemalujte čerta na zeď (2001), Pavel Šrut: Veliký tůdle (2003), Jiří Dědeček: Šli červotoči do houslí (2001);
50
3) veršovaných abecedářů, které spojují estetickou a didaktickou funkci - např. Ivo Štuka: Abecedník (1993), Jiří Žáček: Abeceda (1998); 4) poezie výrazně inspirované dětským folklorem – např. Věra Provazníková: Padla Madla do říkadla (1998) Příklady. (1) I. Štuka: Poplach v zahrádce
(2) M. Kratochvíl: Cestička do školy
Na buben tluče malý kedluben: Pomóc! Svět se kymácí! Vždyť se po mně plazí vrazi, jedni s domkem, druzí nazí, slintající slimáci!
Cestičko do školy, jsi cestou krutou, tašku mám plnou knih a hlavu dutou. Od tašky do hlavy je to jen kousínek! Nastrč mi před nohu kouzelný kamínek; zakopnu – moudrosti z knih vletí do hlavy a půjdu vesele, skončí mé obavy.
(Štuka, I. Kde bloudí velbloudi. Praha: Albatros, 2003, s. 14.) (Kratochvíl, M. Hodina smíchu. Frýdek-Místek: Alpress, s. 9.) Úkoly k textům. 1. Hledejte v textech prvky typické pro současnou básnickou tvorbu pro děti. 2. Jaké věkové skupině čtenářů jsou určeny?
Shrnutí kapitoly. Poezie pro děti a mládež je specifickým žánrem, rozvíjejícím tvořivé schopnosti dětí, podporujícím jejich fantazijní, obrazné vidění světa, který je obklopuje. Umělá poezie přirozeně navázala na dětský slovesný folklor, prošla řadou proměn, které odrážely dobový literární kontext, autorský přístup k dětské poezii i vnímání funkce poezie v životě dětí. Současná tvorba projevuje tendence ke zvýraznění vazeb k aktuální situaci dětského světa. Přejímá prvky mediální kultury, prezentuje současná témata a činí tak zvýrazněním zábavní funkce. Jak číst poezii pro děti •
určit věkovou skupinu čtenářů a prvky, které tomu v díle nasvědčují
•
zaměřit se na témata a motivy (v jakém smyslu odpovídají dětskému příjemci; popř. charakteristika lyrického subjektu)
•
zaměřit se na specifické umělecké prostředky (přímé/obrazné)
•
sledovat práci s jazykovými prostředky (volba lexika, hra s jazykem, zvukomalebnost textu apod.)
51
•
sledovat práci s rytmem a rýmem (a jejich vazbu k významové stránce textu)
•
uvažovat o smyslu, poslání a o funkci textu (přesahy filosofické, symbolické, archetypální, směrem k tvorbě pro dospělé; funkce zábavná/ didaktická/ estetická)
Úkoly. Prostudujte kapitolu a doplňte chybějící informace: 1. Poezie sehrává v životě dítěte různé role: ............ 2. Moderní poezie vnímá dětského příjemce jako ......... a vychází mu vstříc svými postupy, jako např. ............ 3. K prvkům typickým pro současnou básnickou tvorbu dětem náleží: ......... Literatura ke kapitole 6. Heřman, Z. – Brabec, J. – Karfíková, V. – Formánková, V. Čtyři studie o Františku Hrubínovi. Praha: SNDK, 1960. Kubeczková, O. K charakteru současné poezie pro děti. In: Cesty současné literatury pro děti a mládež. Brno: BM Typo, 2005, s. 78-86. Kubeczková, O. Jiří Weinberger. In: Gejgušová, I. – Kubeczková, O. Nové pohledy na českou literaturu a její vyučování. Ostrava: PdF OU, 2004. Nezkusil, V. „Obrazná řeč“ poezie. In: Studie z poetiky literatury pro děti a mládež. Praha: Albatros, 1983, s. 131-188. Nezkusil, V. Poezie. In: Chaloupka, O. – Nezkusil, V. Vybrané kapitoly z teorie dětské literatury II. Praha: Albatros, 1976, s. 32-51. Sieglová, N. Básnický prostor. In: Urbanová, S. a kol. Sedm klíčů k otevření literatury pro děti a mládež 90. let XX. století. Olomouc: Votobia, 2004, s. 51-58. Sieglová, N. Jedna básnická alternativa. In: Cesty současné literatury pro děti a mládež: tradice a inovace. J. Poláček (ed.) Brno: BM Typo, 2003, s. 72-75. Toman, J. Česká abeceda jako inspirace současné básnické tvorby pro děti. In: Současnost literatury pro děti a mládež. E. Koudelková (ed.) Liberec: TU, 2004, s. 9-20. Toman, J. Současná česká poezie pro děti. Ladění 9, 2004, č. 4, s. 2-9. Urbanová, S. Děti a literatura. Děti a poezie. Ostrava: FF OU, 1996. Všetička, F. Čtyři hlasy. Ostrava: Profil, 1989.
52
7.
Autorská pohádka
Klíčová slova kapitoly: klasická adaptace, autorská adaptace, autorská pohádka, moderní autorská, nonsensová pohádka Autorská pohádka patří k žánrům nejvíce frekventovaným, čtenářsky přitažlivým a současně velmi variabilním. Představuje svébytný autorský výtvor, který se diferencuje od autorské adaptace svérázným přístupem k typickým rysům žánru pohádky. Respektuje sice její specifičnost, současně však pohádku inovuje a aktualizuje: -
novými tematickými okruhy a motivy, novými postavami (např. postavy původně
nepohádkové – představitelé různých profesí) -
prací s tradičními pohádkovými postupy ve smyslu jejich záměrného popření (tzv.
antipohádka), nebo ve smyslu humorné nadsázky (konfrontace prvku fantazijního a reálného), parodijního, zcivilňujícího vztahu ke kouzelným prvkům -
novým časoprostorovým určením pohádkového příběhu (např. prostor moderního
velkoměsta), respektive jednoznačným časoprostorovým určením (oproti původní neurčitosti) -
inovováním jazykových prostředků (např. slovní zásoba současných dětí)
-
novými stylotvornými prostředky (např. posílení charakteristiky postav)
-
způsobem vyprávění (od původního autorského vypravěče se pohádka posouvá
k personálnímu vypravěči nebo ich-formě) -
posílením symbolického, obrazného prvku, filozofické roviny (zdůrazňováním
nedourčenosti, asociativnosti, symboličnosti pohádkového příběhu) Příklad. K. Čapek: Případ s havlovickým vodníkem „To já jsem měl taky zajímavý lékařský případ,“ ozval se úpický doktor. „U nás v Úpě za havlovickou lávkou, v kořání vrb a olší žil starý vodník, Joudal se jmenoval; byl to takový mrzout, neruda, kakabus a bručoun, někdy dělal povodně a občas i topil děti, když se koupaly; zkrátka, lidé ho v té řece neradi viděli. Jednou na podzim ke mně do ordinace přijde děda, fráček má zelený a na krku červený šátek, a heká, kašle, kýchá, frká, vzdychá, potahuje a huhlá: ,Pane dochtor, já jsem chyt ňákou náchladu nebo nádchu; mně tuhle pšká a tadyhle píchá, v kříži mě bolí, v kloubech mne loupe, kašel mám, div se neztrhám, a rýmu jako trám; tak bych prosil o nějaké užívání.‘ Já ho vyšetřím a povídám: ‚Dědečku, to je revma; já vám dám tadyhle to mazání, je to linimentum, abyste věděl, ale to ještě není všecko. Vy se musíte držet hodně v teple a v suchu, rozumíte?‘ ‚Rozumím,‘ bručel stařík. ‚Ale s tím suchem a teplem to, mladý pane, asi nepude.‘ ‚Proč by to nešlo?‘ ptám se ho. ‚Inu,‘ povídá děda, ‚protože já jsem havlovický vodník, pane dochtor. Jakpak si mám udělat ve vodě sucho a teplo? Dyť já si i nos musím utírat hladinou vodní, ve vodě spím a vodou se přikrejvám; až teď k stáru jsem si dal do postele měkkou vodu místo tvrdé, aby se mi měkčeji leželo. Ale s tím suchem a teplem, to bude těžká věc, že jo.‘ ‚Nic naplat, dědečku,‘ povídám, ‚v té studené vodě se vám to revma jen pohorší. To víte, staré kosti chtějí teplo. Jak vy jste vlastně stár, pane hastrmane?‘
53
‚A jej,‘ brumlal vodník, ‚pane dochtor, já jsem tady ještě z pohanských dob – to bude ňákých tisíc let a možná ještě víc. Jo, to jsou léta!‘ (..)
(Čapek, K. Devatero pohádek. Praha: Albatros, s. 254-256. 6.vyd.) Úkoly k textu. Hledejte v ukázce charakteristické rysy autorské pohádky. Zaměřte pozornost zvláště k vyprávěcímu stylu, kompozici, jazyku, postavám atd. Konfrontujte s rysy lidové pohádky (v tomto smyslu si připomeňte znalosti z kapitoly 4.). Literární historička Hana Šmahelová (Šmahelová, 1989) uvažuje trojí literární přístup k pohádce: klasická adaptace – autorská adaptace – autorská pohádka. Klasická adaptace (zabývali jsme se jí v kapitole 4.) zachovává charakteristické rysy ústních narací. Pojem autorské tvorby zahrnuje jednak pohádky, jež se staly literárním žánrem (autorské adaptace, převyprávění; také v kapitole 4.), jednak podání, která volně zpracovávají již jen pohádkové náměty (autorské pohádky). Hranice mezi nimi jsou ovšem pohyblivé, nebo nezřetelné. Úkoly. U následujících dvou textů rozhodněte, který představuje autorskou adaptaci a který je autorskou pohádkou. Podle toho přiřaďte autory (M. Kubátová, A. Mikulka - názvy knižních titulů najdete v části K úkolům). Své rozhodnutí se pokuste zdůvodnit, resp. hledejte prvky typické pro oba literární přístupy k pohádkovým látkám. Příklady. (1) Míchá onehdy Všemocná čarodějka v kotlíku nějaké kouzlo, Karkulka přisypává dle jejích příkazů z pytlíčků špetky různých ingrediencí, zajímavě to voní - ó - a najednou někdo zaklepe na dveře! Obě se na sebe tázavě podívají a Karkulka jde otevřít. Ve dveřích stojí drobný mužíček se dvěma kufry. Lehce se ukloní: „Jsem Ventilšlaušek Emil, obchodní zástupce firmy Vše pro léto. Mohl bych, holčičko, mluvit s paní domu?“ Karkulka udělala pukrlátko: „Račte dál, pane Ventilku!“ Mužíček vstoupil, uklonil se a znovu se představil. Všemocná čarodějka pomalu míchala dál velikou vařechou a zeptala se: „Takže vy jste obchodní zástupce? A cože to prodáváte za artikl?“ Mužíček postavil kufr před sebe a začal odříkávat: „Tedy, vážená paní! Zboží, které nabízím, je světový unikát a je prvotřídní kvality. Mnohokrát přezkoušené za úděsných podmínek. Ani jediná stížnost nebo reklamace! Jen samá chvála na naše zboží Vše pro léto! A já dodávám - pro parné léto! Zde na příklad“ - mužíček otevřel kufr „tento svetr! Podívejte se na tu jakost, jak je neobyčejně tlustý, lehoučký a hebký! Nebo..! Všemocná se uchechtla: „Prosím vás, váženej pane, kdo bude v parném létě nosit váš svetr? Leda blázen!“ Mužíček se až zhrozil: „Madam, při vší úctě k vám, tento výrobek je nazýván mrazivý svetr! Nehřeje, ale chladí!“ (2) Tak šel čas v Krakonošově kalendáři od jarních bobulí k podzimním hořcům kolikrát po sobě, rok se střídal s rokem a připisoval letokruhy do kmene stromů. Ančeti se myrta rozkošatila v utěšený keříček a Kuba si připjal myrtovou větvičku na ženichovský kabát. Anče ustrojila k svatbě sedmipodlahovou kaši, a recept na ni, dědičný na horách od prabáby k vnučkám, je složitý málem jak zaječí mazanec: uvaří se kaše krupičná, polije se medem. Na tu se navrší kaše rejžová, posypaná perníkem. Dál přijde jáhlová kaše, postrouhaná svatojánským chlebem. Tak se ty kaše střídají i parády na nich, až je jich sedmeronásobně a poslední parádu skládají klíny z těch kaší a sypání na nich jak loukotě na kole. Ženich a nevěsta jedí tu kaši pospolu, aby se po celý život tak srovnávali, jako u talíře s tou sedmipodlahovou kaší.
54
Chaloupku si postavili z toho, co dala příroda, kámen na podezdívku a les dal dřevo na roubenou světnici. Musela to být světnice dost velká, aby se do ní vešel tkalcovský stav, ten měl být jejich obživou, tak jako živil dědka i tátu. Anče nastěhovala do světnice jarmaru po prabábě okoupanou v sedmikrásné vodě, truhličku s výbavním plátnem a Kuba udělal kolébku na děti z javorového dřeva. Tak se stala z Ančete matka Kubouka a z Kuby táta Kuba. Kuba tkalcoval kapesníky a utěráky a Anče Kubouka okopávala bandořiště za chalupou, kterou si postavili pod hájem a tak to živobytí pletli.
Počátky autorské pohádky pro děti spojujeme s dílem evangelického kněze Jana Karafiáta Broučci (1876 anonymně, 1895). Teprve meziválečné období však zaznamenalo zvýšený zájem o umělecké přetváření pohádkových motivů a teprve ve vazbě k této etapě můžeme mluvit o vzniku moderní autorské pohádky. Průkopnickou roli v tomto smyslu sehrálo dílo Jiřího Mahena. (Podnětný byl též výbor Nůše pohádek, 1919, který sestavil Karel Čapek, jemuž se podařilo motivovat další tvůrce ke zvýšenému zájmu o pohádku.) Zvláště období 30. let vyprofilovalo českou autorskou pohádku do takové podoby, která se stala modelovou pro moderní pohádku vůbec. Tvůrci tohoto období sice zachovávali narativní podstatu a ustálené rozvržení postav i kouzelnou symboliku, ale novum spočívá v posunutí příběhu do moderního světa. Ve snaze působit pohádkou na fantazijní a tvůrčí potenciál dětí vznikl i podtyp nonsensové pohádky. Vyznačuje se neohraničenou fantazií, bohatou obrazností, důmyslnou, ale současně logikou nespoutanou prací s jazykem, se složkou látkovou, motivickou, syžetovou. V české literatuře pro děti vidíme její počátky v knize Anička Skřítek a Slaměný Hubert (1938) Vítězslava Nezvala. Další zdroje. Literární vědec Jaroslav Toman vyčleňuje další typy nejen meziválečné autorské pohádky. K dalšímu studiu v tomto směru doporučujeme jeho studijní materiály: Toman, J. Vybrané kapitoly z teorie dětské literatury. České Budějovice: Jihočeská univerzita, 1990. K předním českým tvůrcům autorské pohádky v minulosti mimo jiné patřili: Josef Čapek, Josef Lada, Ondřej Sekora, Jan Werich, František Nepil, Miloš Macourek, Daisy Mrázková. Od 90. let 20. století se v autorské pohádkové tvorbě v zásadě uplatňují tři narativní přístupy (Toman, 2003) - imitačně-inovační, nonsensově-parodický a imaginativní: 1.
imitačně-inovační přístup se vyznačuje pestrou variabilitou; příběhy zachovávají
narativní princip lidového vypravěčství, inovují jeho syžetová schémata, včleňují do nich nové motivy, svérázně modifikují jeho filozofii a etiku; za všechny příklady tohoto pojetí autorské pohádky, které v mnohém navazují na tradici Václava Čtvrtka, či Karla Čapka, jmenujme knihu Jany Šimkové Pam a Pum (1992), jejímiž hrdiny je dvojice zlobivých
55
čertíků, knihu Emila Šalouna Vodník Žblabuňka (1995) nebo tituly Jaromíra Kyncla o Rákosníčkovi - např. Rákosníček a hvězdy (1996); 2.
nonsensově-parodický typ reprezentují knihy s parodickým přístupem, který je spjat
s absurdním viděním, s fantazijní hrou a improvizací; autoři deformují tradiční látky, náměty, motivy, syžetová schémata i jazyk; tento typ má nejčastěji podobu grotesky, založené na humorné mystifikaci, nonsensu, hyperbole, paradoxu, situační a jazykové komice, slovní hříčce a antropomorfizaci; parodická negace přitom zasahuje jak tradiční pohádkový svět, tak i dnešní realitu a její řád; k typu patří např. knihy Miloše Macourka Mach a Šebestová na prázdninách (1993), Mach a Šebestová za školou (1998). Specifickou typologickou variantu vytvářejí fiktivní rámcové příběhy z rodinného života, do nichž jsou včleněny pohádkové narace; často se vypravěčem stává tatínek: patří sem kniha Zdeňka Svěráka Tatínku, ta se ti povedla (1991), Ludvíka Středy Tatínkovy pohádky (1997) či Arnošta Goldflama Tatínek není k zahození (2004); 3.
imaginativní typ představují poetické, kontemplativní, sémanticky bohatě zvrstvené
texty, přinášející prostřednictvím aktualizujícího podobenství, symbolu či metafory závažné poselství dnešnímu člověku a lidské společnosti; vypovídají o odvěké touze člověka po svobodě, dobru, spravedlnosti, harmonii, lásce; takové pojetí čerpá nejvíce z pohádek H. Ch. Andersena či O. Wilda, je tedy recepčně náročná, oslovuje vnímavého, kultivovaného čtenáře univerzálního věku; reprezentují jej např.: Karel Šiktanc v Královských pohádkách (1994), Tomáš Pěkný (1994) v poetickém vyprávění Havran z kamene (1990), Jan Vladislav v lyrizujících pohádkách Co vyprávěl vítr bílé růži (1991). Příklady. (1) Dříve v každém potoku, každém rybníku, každé řece, ba i v docela malé studánce býval vodník. Sedával na břehu nebo ve vrbách nad vodou a provozoval všelijaké darebné věci. Měl zelené vlasy, veliké vypouklé oči, na hlavě zelený klobouk s pentličkami a z pravého šosu kabátu mu pořád kapala voda. Rád škádlil lidi, a proto se často proměňoval v zajíce, srnce, koně, černého psa, velikou rybu, raka, ale i v putýnku ve studni nebo v balónky a pentle na vodě. Někdy míval i svoje jméno. Ten z naší řeky se jmenoval Mikulenda a bydlel pod vodou ve svém království. Neměl sice krásný palác a nádhernou zahradu se zlatým ovocem jako vodník Michal od řeky Moravy, ale jen menší zámeček. Vyprávěla o tom často tetička Blažková. Bylo to dávno. Jako malé děvče prala jednou u řeky prádlo. A tu k ní přiskákala žába, pořád se jí pletla pod ruce a nedala se odehnat. Tetička se dopálila, pleskla ji košilí a rozzlobená řekla: „Nepřekážej pořád, vidíš, že mám teď plno práce! Až budeš něco opravdu potřebovat, tak přijď.“ (..)
(Šrámková, M. Vodník Mikulenda. Třebíč: Akcent, 1998.) (2) Hospodská měla pravdu. Les to byl nevelký – však větve v něm a proutí odshora po zem propletené na kličku i na uzel... a tma v něm tmoucí, bezedná, že bys ji mohl krájet. Ani ten bílý kůň nestačil rozsvěcet. Adam ho vedl za uzdičku skrz roští... a bránil před pruty oběma rukama i hebkou srst, i sebe.
56
Šli pomalu - a dlouho. A vlastně ani nevěděli kam... Teprve k večeru, když začly tratit se i střepy nebe ve vysokých korunách, zahlédl Adam škvírou polehavou mýtinu. A na ní pod smrky chatrnou hájovnu s řiďounkým houfem slepic. Shrbený starý muž, který je tápavě zaháněl ke chlívkům, ohlíd se po něm pobledlýma očima - a jako by ho čekal - rozmách se sukovičkou k stavení a otevíral před zápražím lísu.“ „Koně si uvaž v přístěnku. A ostatneš-li na noc, pojď si ustlat na peci. V jizbě už málo místa.“ Adam se, zaražený, přibližoval k hájovně. „Nechtěl bych překážet...“ „Á... Aspoň pookřeju! Neměl jsem hosta bůhvíkolik let.“ Stařec vzal Adama polehku za rukáv - a ztěžka mířil k otevřeným dveřím: „Jsi mladý, viď?“ To jistě dobře vidíš - já už skoro nic. Pojď, rozsvítíme svíčku.“
(Šiktanc, K. O dobré a o zlé moci. Praha: Albatros, 2000, s. 66.) Úkoly k textům. 1. Podle výše uvedených charakteristik přiřaďte k některému proudu současné české autorské pohádkové tvorby. Svůj názor zdůvodněte. 2. Hledejte další rysy žánru autorské pohádky.
Shrnutí kapitoly. Kapitola o autorské pohádce představila žánr, který projevuje silný sklon k uvolnění tvůrčích přístupů k lidovému fantazijnímu vyprávění. Autoři mohou využívat svůj osobitý styl, aby inovovali pohádku ve složce syžetové, kompoziční, jazykové, motivické. Moderní autorská pohádka stále více podléhá tlaku současnosti. Dětem se otevírá pohádkový svět v jejich bezprostřední blízkosti moderní civilizace, setkávají se v něm s novými pohádkově vnímanými objekty a postavami. Mnohem více než v lidovém pohádkářství tíhnou tvůrci k humorné či parodijní rovině. Zároveň ve svých příbězích metaforickou formou uvědomují o hodnotách, které jsou pro dnešní svět dítěte aktuální. Jinak řečeno – definovat takový žánr znamená neustále sledovat jeho další inovace, vnímat osobitost každého autorského přístupu. Jak číst autorskou pohádku • •
hledat pohádkové prvky (konfrontace s lidovou pohádkou) určit věkovou skupinu čtenářů a prvky v díle, které tomu odpovídají (jednoznačné vymezení/recepční otevřenost)
• •
zaměřit se na specifické umělecké prostředky, styl autora (volba témat/role vypravěče/práce s pohádkovými motivy/ jazykové prostředky apod.) uvažovat nad významovou rovinou textu (symbolické přesahy, odkazy k současnosti apod.)
Úkoly. Prostudujte kapitolu a doplňte chybějící informace: 1. Rozdíl mezi autorskou adaptací a autorskou pohádkou spočívá ......... 2. Ve vztahu k lidové pohádce se autoři původní pohádkové tvorby snaží o přetvoření žánru různými postupy, např. ......... 3. K předním tvůrcům žánru patří ............. Literatura ke kapitole 7.
57
Sieglová, N. Role tatínka v pohádkových knihách na přelomu 20. a 21. století. In: Cesty současné literatury pro děti a mládež. Brno: BM Typo, 2005, s.68-72. Šmahelová, H. Návraty a proměny. Praha: Albatros, 1989. Toman, J. Česká autorská pohádka devadesátých let 20. století. In: Cesty současné literatury pro děti a mládež: tradice a inovace. J. Poláček (ed.) Brno: BM Typo, 2003, s. 47-53. Vařejková, V. Česká autorská pohádka. Brno: CERM, 1998.
58
8.
Příběhová próza s dětským hrdinou
Klíčová slova kapitoly: dětský aspekt, identifikace, dětský hrdina, referenční hrdina Žánr příběhové prózy (s dětským hrdinou, ze života dětí) patří vedle pohádek k těm nejvyhledávanějším a nejčtenějším. Příčiny spočívají v jeho základní charakteristice: -
ve funkčnosti žánru ve všech fázích čtenářské ontogeneze (autoři se věnují příběhové
próze již pro recipienty předškolního věku) -
v reflexi světa současného dítěte
-
v reflexi současného stavu vědeckého poznávání dětské osobnosti a přístupu k ní
-
v tvůrčích postupech (autoři reflektují obraz současného dítěte ve společnosti a jeho
potřeby) -
v prezentaci modelových situací (autoři napomáhají dětskému čtenáři v orientaci ve
světě) -
v prezentaci dětského hrdiny (próza umožňuje čtenáři identifikaci)
Příklady. (1) „Vidím město veliké,“ oznámil jsem Čendovi na baštách, „je to město docela pěkný, až na támhleta neblahá místa, ztrácející se na obzoru, neboť tam právě leží mé nové bydliště.“ A neříkal jsem to Čendovi s velkým nadšením, neboť jsem nevěštil, nýbrž to věděl na beton. Stáli jsme na takové hlásce, kde byla kamenná růžice, ukazující na všechna světová města a do všech světových stran. „Nedovedeš si představit, jak je takový sídliště strašný,“ řekl jsem Čendovi, „všechny domy jsou stejný, jen akorát vyšší nebo nižší. A v těch stejných domech jsou taky stejný byty. Kamaráde, bydlíme tam pár dní a mně to leze na mozek tak, že občas mívám pocity, že se to z těch baráků přenáší na lidi. Jako infekce. Že i lidi jsou všichni stejný.“ „To je proto, že seš naštvanej,“ řekl objektivně Čenda, „a naštvanej seš proto, že seš otrávenej. Jenže uvidíš, to přejde.“
(Steklač, V. Čenda & spol. Praha: Albatros, 1987, s. 15)
(2) Vláďa na rybníce nastydl. Dostal horečku a chrčelo v něm jako ve starých hodinách. Třebaže na dědu bylo spolehnutí v kdečem, maminka zůstala doma. V nemoci se o Vláďu starala radši sama. „Budeš jíst?“ zeptala se a postavila podnos na stolek vedle postele. Natáhl se k němu, ďobl do svých oblíbených míchaných vajíček a hovězí vývar vypil celý. Měla radost, včera se sotva napil, a dnes už jí. „Zůstaň tady chvilku se mnou,“ zaprosil. Přistrčila si k posteli židli, srovnala mu límeček od pyžama, napůl zastrčený, a vytáhla ze zástěry hřeben: „Ukaž, jsi jako ježour.“ Držel spokojeně jako beránek. „Jak dlouho čteš?“ podívala se maminka na otevřenou knihu. „Moc ne. Před tím jsem jen tak ležel.“ „Spal jsi?“ Zavrtěl hlavou. „Jenom tak ležím. Mám před očima takový jako obrazy. Nemyslím vůbec na nic a samy přijdou. Je to zajímavý.“ „Co třeba?“ vyzvídala. Vláďa ulehl na záda, zavřel oči a za chvilku je otevřel: „Teď nic. Taky to míváš před očima?“ Přisvědčila: „Někdy.“ Uhladila mu přikrývku a Vláďa vycítil, že chce vstát. Honem řekl: „Stejně je lepší, že jsme sami,“ a dodal, „aspoň se nehádáte. Vždycky byl vzteklej.“ Mámin úsměv zhasl. O těchhle věcech si povídala nerada. Ale Vláďa ji chtěl potěšit a vysvětlil, jak mu na ní záleží: „Kdybys tátovi nechytila ruku, jednu by mi střihnul, viděl jsem to!“ Zarazila ho mírným pohybem dlaně: „On je vždycky hned hr. Kolikrát udělá něco dřív, než si to pořádně rozmyslí, a pak je mu to třeba líto.“ Ani za nic by jeden druhému nepřiznali, že přes to, co si povídají, stejně by ho měli nejradši tady.
(Zinnerová, M. Tajemství proutěného košíku. Praha: Albatros, 1985, s. 192-193, 3. vyd.)
59
Úkoly k textu. 1. Hledejte v ukázkách charakteristické rysy příběhové prózy. 2. Pokuste se o rozbor textů. Zaměřte se zvláště na jejich téma, vypravěče, jazykové prostředky. 3. Charakterizujte obraz dítěte a současně uvažujte o věkové kategorii čtenářů. Čím budou dětští hrdinové čtenářům blízcí nebo sympatičtí? Pojem próza s dětským hrdinou je poměrně široký, zahrnuje žánrové formy povídky, novely, románu. Rozhodujícím činitelem je hledisko tematické. Próza s dětským hrdinou prezentuje základní typické modely mezilidských vztahů a životních situací, zpravidla na bázi mravních konfliktů a jejich řešení. Tyto modely pak napomáhají čtenáři řešit podobné situace ve vlastním životě. K typickým tematickým okruhům patří: -
obraz dítěte v (harmonickém/podnětném/neúplném/disharmonujícím) prostředí rodiny
(i širšího rodinného zázemí) a naopak bez vazeb k původní rodině (v dětských domovech/ dočasně bez rodičů/v adoptivní péči) -
obraz dítěte v jeho vazbách na prostor domova (ulice/vesnice/města/krajiny)
-
obraz dítěte v prostředí školy (v přátelském/nefungujícím školním kolektivu,
v situacích) a kamarádské party (se společnými zájmy, ve společné hře) -
dětské cesty za poznáním (nového prostředí/lidí/zvyků apod., prázdninové příběhy)
-
vztah dítěte ke zvířecímu kamarádovi (ke zvířatům vůbec)
-
obraz dětství v určité historické realitě (vliv společenské situace, historických událostí
na život dítěte) Úkoly. 1. Podle dosavadních čtenářských zkušeností nebo znalosti filmových a televizních adaptací budete schopni přiřadit následující tituly k jednotlivým tematickým okruhům. Pokud nikoliv, nabízí se možnost bližšího seznámení: Zdeňka Bezděková: Říkali mi Leni; Karel Poláček: Bylo nás pět; Jan Ryska: Táto, sežeň štěně; Ota Hofman: Útěk; Vojtěch Steklač: Pekelná třída; Markéta Zinnerová: Indiáni z Větrova; Martina Drijverová: Táta k příštím Vánocům; Valja Stýblová: Princ a Skřivánek.
2. Pokuste se podle vlastních čtenářských zkušeností doplnit k jednotlivým okruhům příklady knižních titulů. Důležitým komponentem žánru příběhové prózy je tedy přítomnost ústředního dětského hrdiny. Zvláště od poloviny 20. století se v tomto žánru prosadil tzv. referenční hrdina, který vůči svému dětskému čtenáři zaujímá pozici rovnocenného a věrohodného partnera a umožňuje mu vnitřní identifikaci a sebereflexi. Proces identifikace (ztotožnění) znamená vstup čtenáře do textu, konfrontace jeho životní situace s celkem vyprávění. Mezi realitou a jejím obrazem v díle však existuje napětí – obraz nemůže být nikdy úplný, 60
prezentovaná modelová situace nebude cele odrážet životní zkušenost dítěte-čtenáře. Porovnávání textu a životní reality signalizuje určitý výběr faktů a dává čtenáři možnost promítat do textu i jiná fakta, vlastní představy a přání. Tak se čtenář stává aktivním spolutvůrcem textu, proměňuje určitou část jeho tematické složky. Volba dětského hrdiny, popřípadě dětského vypravěče s sebou nese i specifické jazykové prostředky. Příklad. „Tak co, v kolik hodin začíná vyučování? Myslíte si, že škola je holubník?“ Žáci se chichotají. Nejvíc Radek. Však to doma na Kristiána řekne. Nejen že se toulá, ale chodí taky pozdě do školy. Eliška se způsobně paní učitelce ukloní: „Prosím, já jsem telefonovala mamince. Ztratila jsem klíč od bytu. Maminka dnes nepřijde domů včas, musela bych čekat na schodech. Řekla mi, že si mám přijet pro její klíče do práce, oni mají dneska brigádu.“ „No, to tě maminka asi moc nepochválila, co!“ pokyvuje káravě hlavou paní učitelka. „To ne.“ Eliška si provinile kouše dolní ret a dívá se do země. „A co Kristián? Ten taky ztratil klíč?“ Ne. Chlapec se zmůže jen na to, že vrtí hlavou. „On mi pomohl telefonovat,“ vysvětluje Eliška. „Já měla jen korunu a ona mi tam spadla. Nevěděla jsem, kde se to mačká. Pak bylo obsazeno, tak jsme museli volat znova. Kristián to umí. Prosila jsem ho, aby mi půjčil další korunu a aby mi vytočil číslo k mamince.“ Chlapec žasne. Eliška se na paní učitelku dívá velkýma, upřímnýma očima, jako by všechno bylo pravda. A zatím lže, jako když tiskne. Ještě se stačí ohlédnout po dětech a usmát se na ně. Přece musí každý pochopit, že pro tak důležitou věc se mohli zdržet! „No dobře!“ Paní učitelka je docela odzbrojená. Jenomže hned domýšlí věci do konce. „Ale co když ten klíč někdo najde? Vždyť by vás mohli vykrást! Měla bys radši jet za maminkou hned a poradit se s ní.“ Tak to je nadělení! Eliška zapomněla, že každá lež má krátké nohy. Co by v práci u maminky dělala, když nic neztratila a nikam jí netelefonovala? Stojí a je trochu zaražená.
(Stýblová, V. Princ a Skřivánek. Praha: Albatros, 1984, s. 117-118.) Úkoly k textu. 1. Pokuste se formulovat, jakou modelovou situaci (nebo situace) text obsahuje. Uvažujte o dalších modelových situacích, které se váží na dané prostředí a dětské hrdiny. 2. Charakterizujte dětské hrdiny ukázky. Od počátku projevuje příběhová próza výraznou formativní působnost, která byla v některých historických etapách zneužívána ve prospěch ideologizace, společenskopolitických priorit. Zobrazuje totiž aktuální společenské problémy, názory společnosti na výchovu, na mravní i estetické formování dítěte, odráží měnící se životní styl společnosti, dětí zvláště, proměny představ dětí o životě, o škole apod. Příklad. (..) Ředitel Dlouhý za svým pracovním stolem rozložil neurčitě ruce a potom je znovu sepnul. „Vidíš, Edíku. Vždycky je třeba věřit především v dobro v lidech. To platí i pro detektivy – nevidět v každém člověku potencionálního zločince, že, ale tvora, který má sice sklony k chybám, nicméně v podstatě převažuje dobré srdce.“ „Já jsem to myslel... Když oni tahali ty balíky zadem,“ vykoktal šéf detektivní kanceláře Zrcadlovka.
61
„Edo, víš...,“ začal Dlouhý a nevěděl, jak přiléhavěji se vyjádřit. „Ti kluci se snaží. Získat další kila sběru je pro ně silný motiv, potřeba – rvát se a vítězit. V soutěži to jinak nejde – jsou jen vítězové a poražení. Ale, Edo... Ti kluci, jako Rančeři, dělají prospěšnou práci. Pro sebe, pro nás pro všecky. A cos dělal ty? Špehoval je.“ Drcený detektiv se nadýchl, aby se bránil, ale ředitel jej pohybem ruky zadržel. „Já vím, žes to myslel dobře. Zapomněls na jediné, co jsme se učili v občanské nauce: práce šlechtí člověka, Edo. Pamatuj si to. Potom se na Rančery i na toho dobráckého vrátného Kvasničku budeš dívat úplně jinak. A nikdo ti nebude na záda špendlit tohle,“ řekl Dlouhý a podal Edíkovi vizitku detektiva, kterou mu cestou do ředitelny nepozorovaně sejmul.
(Štěpán, L. Kovbojové z papíru. Praha: Čs. spisovatel, 1986, s. 73.) Úkol k textu. Sledujte, v jakém smyslu je dítě (v postavě Edy) formováno. Z hlediska kompozičního uspořádání jazykových a tematických složek můžeme podle Vladimíra Nezkusila (Nezkusil, 1985) rozlišovat tři stavebné typy příběhové prózy: 1. příběh s epizodickou výstavbou (např. F. Župan: Pepánek Nezdara) 2. vyprávění uceleného a v rovině děje dovršeného příběhu (např. B. Říha: Honzíkova cesta) 3. typ směřující k otevřené struktuře textu (typ převládající v mladší tvorbě; např. O. Hofman: Útěk)
Počátky příběhové prózy s dětským hrdinou spojujeme v české literatuře s literárním didaktismem 2. poloviny 19. století, s výrazně formativní tvorbou Františka Douchy či Františka Pravdy. K oproštění od primárně výchovné funkce literárního textu musela však příběhová próza dospět až v průběhu meziválečného období. V minulosti žánr příběhové prózy s dětským hrdinou svými tituly reprezentovali např. Bohumil Říha, Jan Ryska, Ota Hofman, Helena Šmahelová, Eva Bernardinová, Markéta Zinnerová. Příběhová próza od 90. let se přizpůsobila změněným společenským podmínkám. Reflektuje současnost novými či dříve méně frekventovanými tématy: -
téma handicapu (zdravotního/rodinného – ztráta rodičů apod.) - např. I. Procházková:
Pět minut před večeří (1996); M. Drijverová: Domov pro Marťany (1998) -
téma cestování, poznávání jiné kultury - např. I. Březinová: Panenka z Ebenového
dřeva, (1997); I. Procházková: Jožin jede do Afriky (2000) -
multikulturní téma, soužití a respektování kulturních tradic různých komunit - např. I.
Březinová: Začarovaná třída (2002)
62
-
přehodnocení obrazu dětství ve společenské situaci před rokem 1989 – např. období
normalizace obsáhla Věra Stiborová: My nic, my muzikanti (1999), rok 1968 Jaroslav Formánek: Dlouhá kakaová řada (1999) Dětský hrdina současných příběhů se prezentuje v podobě průměrného, obyčejného typu školáka, prožívajícího běžné starosti, občasné roztržky s rodiči, kamarády. Ve svém chování projevuje sklon k samostatnosti, který často podporuje dějový spád příběhu. Převládají tu jednoduché, formativní, harmonizující i humorně laděné povídky s modelovými charaktery, vztahy a situacemi. Ve větší míře vstupuje do žánru prvek pohádkový a fantastický (často v knihách Ivy Procházkové), nebo se text posouvá k symbolicko-imaginativnímu obrazu či filozofizaci příběhu z dětského světa (vedle Procházkové hledejme např. v knize Daniely Fischerové Lenka a Nelka a Nelka neboli AHA; 1994). Úkoly k textům. 1. Hledejte v ukázkách prvky současnosti. 2. Pokuste se charakterizovat dětské hrdiny. 3. Nabízejí ukázky možnost identifikace s hrdiny či danou situací?
Příklady. (1) (..) „Víš, Gusto, co mě napadlo?“ řekl znenadání Filip a přisunul se ke mně blíž. „Co kdybys tady zůstal?“ Myslím napořád. Jestli chceš, zeptám se na to Blanky. Vždycky tvrdila, že by chtěla aspoň pět dětí, a teď má teprve tři. Kdyby si tě s Erikem vzali, byl bys něco jako můj brácha!“ „Můj taky!“ připomenula honem Jitka a rozčileně si přejela jazykem po drátcích rovnátka. I ve Filipově obličeji bylo znát radostné vzrušení. „Mám kam jít,“ řekl jsem. Původně jsem to chtěl říct posměšně. Pohrdavě. Vysmát se jejich nápadu. Ale nepovedlo se mi to. Nic k smíchu na něm nebylo. Jako bych se sklonil nad vodní hladinou, rozprostřel se přede mnou, chvějivě a přece věrně, můj vlastní obraz: Sedím v cizím seníku na vypůjčených dekách, piju kakao, co mi donesli z útrpnosti, a lžu sám sobě, že je všechno v pořádku. Že stačí zvednout telefon. Vysvětlit. Vrátit se. Obraz zrcadlící se ve vodě byl prchavý a přitom tak přesný, že jsem v jeho hloubce rozeznával podstatu všeho, co patřilo k mému dosavadnímu světu. Viděl jsem tetu Jolanu, studenou a nedotknutelnou, strýce Michala s klapkami na očích, které mu brání dívat se na cokoli jiného než na zisky a výdaje, výdaje a zisky, viděl jsem i starou paní Ertlovou a najednou mi bylo jasné, že jestli nějaký náramek zmizel, vzala ho ona, tak jako po léta vybírala peníze ze strýcových kapes, sváděla to na uklízečku a vždycky jí ty malé krádeže prošly, protože byla chytrá a uměla hrát divadlo. Všechno jsem v té hluboké vodě viděl, Pane! Svůj zajištěný život v celé jeho bídě a prázdnotě, desítky loučení beze smutku, stovky návratů bez radosti, tisíce polibků bez chuti - celé své podělané štěstí! (..)
(Procházková, I. Únos domů. Praha: Albatros, 1998, s. 56-57.) (2) (..) „S romskými dětmi jsou vždycky problémy,“ vzdychla paní učitelka Maláčová a zastrčila pletení do kabely, protože zvonilo.
63
„To není pravda,“ řekla paní učitelka Voříšková. „Jsou stejní jako ostatní. Hodní i zlobiví, chytří i hloupí, šikovní i nešikovní.“ Za paní učitelkou Maláčovou už zapadly dveře, ale paní učitelka Voříšková ještě chvíli zůstala sedět a přemýšlela. Ne že by s těmi jejími třemi černovlasými svěřenci nebyly problémy. Ale kdo na téhle škole kdy líp zpíval než právě oni? No řekněte, kdo? „Ticho! Poslouchejte!“ vběhla Radka do třídy. „Maláčová říká, že tu sovu prý ukradl Lájoš, Maroš nebo Pišta. Nebo všichni tři dohromady.“ „To není pravda!“ vykřikla Madla. „Oni nic neukradli.“ (..) „Tak se Demeterů zeptáme,“ navrhla Eliška. „Uvidíme, co nám řeknou. Pokud to udělali, už nemá cenu zapírat.“ V tu chvíli se Lájoš, Maroš a Pišta objevili ve dveřích. Mračili se jako mraci mračouni a všem bylo jasné, že už o sově v šatně vědí. „Udělali jste to?“ zeptala se Eliška a jednomu po druhém pohlédla pevně do očí. „Neudělali,“ řekli Lájoš, Maroš a Pišta jedním hlasem. „Jenže nám tu stejně nikdo nevěří.“ „Věří,“ řekla Eliška. (..)
(Březinová, I. Začarovaná třída. Praha: Amulet, 2002, s. 90-92.)
Shrnutí kapitoly. Příběhová próza s dětským hrdinou je žánrem v úzké vazbě k realitě dětského čtenáře. Snaží se odpovídat jeho aktuálním potřebám zobrazením dětského hrdiny zejména v typickém prostředí rodiny a školy. Prezentuje v dějové složce různé modelové situace, v nichž se může ocitnout i čtenář těchto knih, a tak mu dává možnost identifikace a reflexe vlastní zkušenosti. Příběhová próza nabízí čtenáři odpovědi na aktuální problémy, s nimiž se setkává. Podstatnou složkou se v tomto směru stal obraz dítěte, který prochází různými proměnami, ale vždy se snaží vycházet vstříc dětským čtenářům. Zároveň próza v souladu se soudobým náhledem na výchovu dítěte a jeho postavení ve společnosti obsáhla v příběhu nejen funkci estetickou, ale i výchovnou. Současná tvorba reflektuje aktuální obraz dítěte ve světě řadou nových témat, např. multikulturní téma, téma handicapu, cestování. K výrazným a respektovaným autorkám žánru náleží I. Procházková, M. Drijverová, I. Březinová. Jak číst příběhovou prózu • •
určit žánrovou formu díla (soubor povídek/novela/román) určit věkovou skupinu čtenářů a prvky v díle, které tomu odpovídají (předčtenářské období/mladší školní věk/starší školní věk) • určit téma a roli dětské postavy v příběhu (obsahuje příběh modelové situace/obraz současného dítěte/obraz současnosti/umožňuje identifikaci s hrdinou?) • určit hledisko, z něhož je příběh vyprávěn (vypravěčem dětský hrdina apod.) • určit jazykové a stylistické prostředky (a další specifické umělecké prostředky – např. fantastický prvek v příběhu) • uvažovat nad hodnotami, které dílo dětskému čtenáři předává, a nad způsobem, jakým tak činí (poměr estetické a výchovné funkce textu) Úkoly. Prostudujte kapitolu a doplňte chybějící informace: 1. Žánr příběhové prózy vychází svým čtenářům vstříc především .................. 2. Pojmy identifikace a referenční hrdina lze vysvětlit jako ............. 3. K hlavním rysům současné příběhové prózy patří .................. Literatura ke kapitole 8. Chaloupka, O. Próza pro děti a mládež. Praha: Albatros, 1989. 64
Nezkusil, V.Žánrová skladba literatury pro děti a mládež. Příběhová próza z dětského života. Zlatý máj 29, 1985, č. 9, s. 561-563. Nezkusil, V. Jak se rodí syžet. In: Studie z poetiky literatury pro děti a mládež. Praha: Albatros, 1983. Šubrtová, M. Dětská literatura po roce 1945 – próza. Brno: CERM, 1995. Toman, J. Současná česká literatura pro děti a mládež. (Tvorba 90. let 20. stol.) Brno: CERM, 2000.
65
9.
Dívčí román
Klíčová slova kapitoly: emotivní složka příběhu, hodnotová měřítka literatury, braková literatura, etopedická tematika, medializace literatury Na příběhovou prózu přirozeně navazuje žánr dívčího románu (další termíny: dívčí četba, román pro dívky, dívčí literatura, próza s dívčí hrdinkou). Obrací se k pubescentnímu adresátovi, respektive k dívčí části čtenářů. Od něj se odvozují také typické prvky dívčí prózy: -
existence a dominantní postavení dívčí hrdinky (v duchu této centrální románové
postavy je modelován románový svět, je utvářen výběr faktů a jejich interpretace) -
vytvoření intelektuální a psychologické atmosféry odpovídající dospívajícímu děvčeti
-
převaha emotivní složky v ději nad racionálními (akcentace emocionality ve všech
složkách díla včetně jazyka se podřizuje předpokládanému očekávání dívčího adresáta) -
konfliktní situace v příběhu vázána na typické prostředí (rodina, škola, parta) - hrdinka
v nich osvědčuje své mravní kvality -
hrdinčino hledání všech druhů jistot jako důležitá součást syžetu (prvek v souladu
s věkem hrdinky i čtenářky) Podobně jako příběhová próza usiluje i dívčí román zobrazovat svět svých hrdinů, respektive hrdinek, v jeho příznačných soudobých rysech. Typickými motivy jsou: -
první citová vzplanutí dívek (realizace snů/tápání/zklamání/deziluze) – tematizována
také v podobě prázdninového příběhu jako oddechová četba -
obraz dívčí hrdinky v jejích (ideálních/disharmonických) kamarádských vztazích
-
(konfliktní/harmonické) vztahy dívčí hrdinky s rodiči, krize pocházející ze ztráty rodičů apod.
-
obraz dívky v jejích specifických zájmech a zálibách (např. sportování)
Příklady. (1) Mirka by byla Michala ráda pohladila, aspoň po ruce, ale to se asi nesluší, když už jsou vlastně dospělí lidé. Někdy, když poslouchá s mámou nějaký krásný koncert, se jí zdá, že se nějak rozdvojuje, že najednou vidí a cítí věci, o kterých jindy nemá ani tušení, a dostane takový krásný strach, co bude dělat, až dirigent naposledy mávne taktovkou a všechno zmizí. Opatrně se ohlédne po mámě a po lidech; všichni sedí, jako by měli křídla, jako na odletu, v mámině obličeji vidí i stopu toho něžného strachu, té slastné hrůzy z krásných věcí, které jsou nad námi a my se na ně jen můžeme dívat, a přitom jsou v nás, že už na ně nikdy nezapomeneme. Michalův obličej je nyní dětsky prostý, mužná tvrdost pána strojů a rychlostí ustoupila bezradnosti. Mirka se na něho dívá, ráda by mu pohladila aspoň tu ruku, byl by to asi takový koncertní pocit krásného skleněného smutku, ještě chvíli, ještě několik taktů a kouzlo zmizí.
66
(Adlová, V. Mirka to ví nejlíp. Praha: SNDK, 1966, s. 50.) (2) „Vláďa chodí s Ilonou!!!“ Užasla. A zbledla. Pak: „To není pravda. – Lžeš!!!“ Vaja pohodila hlavou. „Věděla jsem, že nebudeš věřit. Seš do něj pitomá. Cvok. Celou dobu, co jsme byli na brigádě, spolu chodili. Každej den. Čekala na něho před nádražím. Už nechodí na spáleniště. Courají se spolu. Zeptej se Tondy! Nebo Pavla! – Počkej, když nevěříš...“ Vaja se ohlédla po ostatních, kteří se ulejvali mezi skleníky, a zavolala: „Renáto!“ Děvče s copem tázavě zvedlo hlavu. „Pojď sem na moment! – Ona ti to dosvědčí. Viděla je kolikrát...“ „Nechci...“ vykřikla Milena rozhněvaně. „Lžete. To není pravda! Jste blbí...!“ Praštila s vidlemi a utíkala se slzami v očích přes dlouhý záhon k volejbalovému hřišti, na školní dvůr. Zmizela za dřevěnou kolnou.
(Rudolf, S. Něžně háčkovaný čas. Praha: Čs. spisovatel, 1973, s. 94-95.) Úkoly k textům. 1. Hledejte v ukázkách typické prvky žánru dívčí prózy. 2. Pokuste se charakterizovat obraz dívčích hrdinek. Problémem žánru dívčí prózy je jeho hodnotové měřítko. Z hlediska axiologického je tento žánr výrazně zvrstvený a jeho tvorba balancuje od brakového čtiva až k vysoké umělecké literatuře. V případě brakové literatury dochází ke schematizování jmenovaného souboru znaků. Sentiment převažuje nad emocemi, dívčí postavy jsou bez životnosti, pojímány zvenčí, jevová realita je banalizována nebo plošně hyperbolizována. V rámci literární teorie se oba póly tohoto žánru začínají rozlišovat v terminologii: dívčí četba, dívčí románek jako označení brakového čtiva - dívčí román, próza s dívčí hrdinkou jako označení umělecky ceněné literární výpovědi. (V letech 1948 až 1989 bylo brakové čtivo výrazně potlačeno: nejenže bylo jedním ze symbolů předcházejícího období, ale byla tu reálná snaha nahradit tuto nekvalitní složku čtení pro dívky umělecky hodnotnou, esteticky působící literaturou.) Úkol k textům. Rozhodněte, která z následujících ukázek zastupuje umělecky hodnotnou a která spíše triviální dívčí prózu. Příklady. (1) (..) „Sorry,“ nedám jí příležitost spustit srdceryvný projev, jak jsem ji zklamala. „Bylo to už v říjnu na diskotéce. Nic to pro mě neznamenalo. Jen jsem se odreagovávala od Radka. Chtěla jsem ti to říct, jenže vlastně nebylo proč. Nepřišlo mi to nijak podstatný. Spíš kdybych ti to řekla, mohla bych o tebe přijít. Bylo bezpečnější na to zapomenout. Proč si dělat vrásky něčím, u čeho vlastně vůbec o nic nešlo?“ Skončím a čekám. „Já ti rozumím.“
67
Otevřu pusu a nejsem schopna ze sebe vydat jediný zvuk. Tohle jsem tedy opravdu nečekala. Usměje se. „Věděla jsem o tom, co se na tý diskotéce stalo, už před tím, než mi to řekla Sandra. Patrik o tobě v jednom kuse mluvil a byl z tebe úplně pryč. To nejdřív. Pak úplně hotovej a na nervy. Pěkně jsi s nim zaházela. A tak mi to všechno řek. Popravdě, čekala jsem, jestli mi to vyklopíš bez toho, abych to z tebe musela pomocí scén dolovat. Taky bych s tím sama nezačala. Chtě nechtě by to znamenalo konec našeho přátelství, a to jsem nemohla dopustit. Pořád je lepší bavit se s tebou než s těma kozama. Ale pomstila jsem se ti. Udělala jsem něco, co ty jsi udělat nechtěla. A neřeknu ti to.“ Vyběhne ze záchodu a míří přímo k Sandře, aby ji „setřela“ tvrzením, že já, Pavla a Patrik podporujeme „groupen sex“. (..)
(Černá, B. Denisa. Z deníku čtrnáctileté dívky. Praha: Víkend, 2001, s. 122-123.) (2) (..) Co se za poslední rok s lidmi a místy, kterým jsem ve svém životopise připsala nějakou roli, stalo. K žádným převratným změnám nedošlo. Maminka s tatínkem si zvykli, že přes týden bydlím u babičky v Praze a domů se vracím jenom na soboty a na svátky. Je to podobné jako kdysi, když ještě nestál náš dům. Kromě toho jsem zjistila zvláštní věc: od té doby, co pro mě Ranov není jediným východiskem, jsem ho začala mít znovu a nějak jinak ráda. (..) Pokud jde o mě, žádná nová láska mě nepotkala. Na škole - v našem i ve vyšších ročnících - je několik studentů, kteří, jak asi víte, nejsou k zahození a navíc se s nimi dá mluvit. (..) Ale něco jim přece chybí. S žádným jsem dosud nevyšplhala někam, kde bych předtím nebyla. S žádným mě nesvazuje neviditelná pavučina. Žádný z nich není Lev. Za celou dobu od jeho odjezdu jsem od něho dostala tři zprávy. Když jsem mu napsala, že budu dělat zkoušky na hereckou konzervatoř, odpověděl, že mi ani nedrží palce, protože ví, že je udělám. Zároveň mi poslal svého ušmudlaného plyšového medvídka z dětství, kterému prý se v Kanadě stýská a chce zpátky domů. Druhou zprávu jsem dostala na podzim. Psal, že se nechal ostříhat, že získal stipendium a půjde příští rok na univerzitu do Toronta. Třetí dopis přišel předevčírem. Není dlouhý, jenom tři věty. Dvě oznamovací a jedna tázací: „Zařídil jsem si letní brigádu. Povedu prázdninový kurz angličtiny pro děti v jižních Čechách. Uvidíme se?“ (..) Cože? Nenakrčila jste právě čelo, Madam? Nepotřásla jste pochybovačně hlavou? Jasně, myslíte si, že jsem do Lva pořád ještě zamilovaná! Já si zase myslím, že setkat se s ním můžu. To ani jednomu z nás neuškodí. Je to tak, jak říkal Lev před svým odjezdem: Nemáme tušení, jak to s námi dopadne. A to je na tom všem nejlepší!
(Procházková, I. Karolína. Stručný životopis šestnáctileté. Praha: Albatros, 1999, s. 139-140.) Počátky českého dívčího románu hledejme jednak v první polovině 19. století v didakticky laděných povídkách pro dívky Magdaleny Dobromily Rettigové a Marie Antonie, jednak v dívčím románku, adaptaci (z německého originálu) Elišky Krásnohorské Svéhlavička (1887). Podobně jako u pohádkového žánru se také dívčí román stal předmětem sporů o jeho opodstatněnosti. Diskuse proběhly dvakrát. Poprvé ve 20. letech na stránkách časopisu Úhor, podruhé na počátku 50. let 20. století. Ozývaly se hlasy proti zbytečné specializaci četby podle pohlaví příjemců. Titíž teoretici si však zároveň uvědomují fakt, že je takto zaměřená literatura enormně vyhledávaná. Spor ukončila vlastním dílem Helena Šmahelová na počátku druhé poloviny 50. let (Mládí na křídlech, 1956, Velké trápení, 1957), tj. v době, kdy braková dívčí próza již nebyla úmyslně vydávána. Část pro zájemce. V uvedené publikaci se můžete seznámit s názory a námitkami k produkci dívčí prózy v meziválečném období: Pospíšil, O. – Suk, F. V. Dětská literatura česká. Praha: Státní nakladatelství, 1924. 68
Autorské zastoupení dívčího románu v uplynulých desetiletí reprezentovala taková jména jako např. Božena Benešová, Marie Majerová, Helena Šmahelová, Stanislav Rudolf, Iva Hercíková, Hana Pražáková, Jaromíra Kolárová. Po roce 1989 prochází žánr výraznou proměnou. Současnost dívčího románu je ovlivněna: -
opětnou polarizací brakového/oddechového čtiva/umělecky hodnotné literatury
-
invazí substandardních textů (souvisí s komercionalizací knižního trhu – nová vydání
prvorepublikových dívčích románků, překlady podobně laděné současné literatury, ale i nástup nadprodukce nových, často náctiletých autorek – např. Jana Tomanová, Lenka Lanczová, Eva Herzová) -
tendence k instruktážní povaze brakového čtiva (návodnost v oblasti erotických a
sexuálních vztahů, ale i varování před různými nástrahami v období dospívání) – podílí se na ní např. i starší tvůrci – Stanislav Rudolf: Knížka pro zamilované holky (1994) – obecně se v současné tvorbě projevuje snaha tvůrců poradit, pomoci, varovat -
vpád otevřené sexuality, erotiky do textů proměna dívčí hrdinky - projevuje svéráznost, větší ambicióznost, zároveň stojí
v centru nových krizí, s nimiž se musí vypořádávat; její obraz v knihách směřujících k trivialitě je utvářen proměnou nálad, milostných či jen erotických poblouznění; autorky v tomto smyslu neusilují o hlubší psychologizaci dívčích postav, ulpívají v popisnosti K novým tematickým okruhům, která se v dnešní dívčí próze objevují, patří: -
sexuální tematika (nebezpečí pohlavních chorob, AIDS, promiskuity, sexuální
kriminality, znásilnění) – je výrazně reflektována v tvorbě Evy Bernardinové: Blanka, obyčejná holka (1993), Blanko, usmívej se (1994) -
etopedická tematika (sociálně patologické jevy – drogová závislost a další podoby
závislosti, anorexie, bulimie) – dané problematice se věnuje Ivona Březinová ve svém triptychu Holky na vodítku (Jmenuji se Ester, Jmenuji se Alice, Jmenuji se Martina) (2003) -
téma handicapu (podobně jako v příběhové próze s dětským hrdinou) – ztvárnila
v próze s autobiografickými prvky Jarmila Mourková: Darina (1993) -
medializace v obraze současných dívek (kult tělesné krásy, móda, popularita) –
v tomto smyslu reflektuje současnost Ivona Březinová: Kateřina nejen ze zámku aneb Jak se stát herečkou (1998), Miss sympatie Petra Faltýnová aneb Jak se stala modelkou (1999) 69
-
cestování, poznávání cizích zemí – často funguje jako cesta k porozumění sebe sama,
např. Ilona Borská: Cesta pro Hanku (1993), Hanka v Paříži (1995); obraz dívek v roli aupair - např. Martina Drijverová: Lenka au-pair (2004) Vedle díla Ivony Březinové (zejména jejího triptychu) nacházíme snahy o umělecky svébytný obraz současných dívek, s tendencí prezentovat jejich složitější problémy, a to i v širších vazbách k okolí a dění ve společnosti v díle Martiny Drijverové: Anna za dveřmi (1993, upraveno s novým titulem Už neposlouchám za dveřmi, 2001), Ivy Procházkové: Karolína. Stručný životopis šestnáctileté (1999). Svět dospívání prezentuje v historických kulisách Hana Bořkovcová: Zakázané holky (1995), Zdeňka Psůtková: Bára (1997), Hermína Franková: Lékárníkových holka (1996). Příklady. (1) (..) Myslím, že hlavní chyba byla v tom, že se táta předem neptal, jestli mají lidi o opravy zájem. On prostě myslel, že když v Praze na všecko volají odborníky, že to tady bude taky tak. (..) Takže peněz moc nemáme. Kolikrát je mi z toho hořko. Hlavně když si vzpomenu na Lucku, jak říkala: Kdoví, jestli se uživíte... Prázdniny u moře, to určitě! Kůň, kožená bunda, zlatý šperky... Náš jedinej pravidelnej příjem je za mlíko - a je to jen pár korun. Kráva v zimě moc nedojí, když má jen seno a ne zelený, řekla babi Janatková. A pak - z jedné krávy živobytí nebude... (..) Jenže pořád vybíráme ze spořitelní knížky. Maminka se rozhodla, že si bude hledat práci, ale nic z toho nebylo. Jela do Skorska, na pracovní úřad. Tam jí nabídli jen místo uklízečky nebo dojičky v kravíně. Proč nevzala dojičku, je myslím jasný - a uklízečka, to ji přímo urazilo. Vrátila se domů a stěžovala si tatínkovi, že nikdo nebere ohled na její vzdělání... (2) (..) Naši se usmířili, já napsala úkoly a přišel pro mě Honza. Byl zase v montérkách a řekl, že mi ukáže elektrický dojení. (..) „Tak pojď dál,“ řekl teprve u stáje. Byla obrovská a když otevřel dveře... Páni, ty jerseyky jsou krásný! Jsou menší než naše Líza, ale hnědý a chlupatý jako medvědi. Mají takovou měkkou, ale hodně hustou srst, veliký oči a obrovský uši. Jsou nádherný, strašně bych si přála chovat je taky. Řekla jsem to Honzovi. „Víš, přivezli jsme je z Francie,“ řekl mi. „Byly hodně drahý, museli jsme si půjčit v bance. No, ale až budeme mít telata, tak si nějaký můžete koupit, když budete chtít.“ Já bych chtěla, ale co s mamkou? Už tak mě trápí, že bude asi chtít prodat Lízino telátko. Pak mě ještě něco napadlo. „Honzo... ty umíš francouzsky?“ „Jasně. Anglicky taky. Učím se přece už čtyři roky...“ Proč jsem si myslela, že kluci z vesnice jsou hloupí? Hloupá jsem tu akorát já. Honza ví tolik věcí...
(Drijverová, M. Už neposlouchám za dveřmi. Praha: Albatros, 2001, s. 52, 82-83.) Úkoly k textům. 1. Hledejte v textech rysy současného dívčího románu i typické, neměnné rysy žánru. 2. Formulujte obraz dívčí hrdinky. K čemu mohou ukázky dívčí čtenářky vést? 3. K jakému hodnotovému pólu zařadíte dané ukázky? Kvalitu vydávané dívčí literatury lze dnes poodhalit i podle nakladatelství, v němž kniha vychází: na pólu umělecké literatury stojí Albatros a Amulet, na druhém pólu triviální
70
literatury pak Ivo Železný, Harlequin Publishers, Moba-Bastei. Mezi nimi stojí nakladatelství Sedistra, Nava, Petra, Erika, která vydávají oddechovou literaturu.
Shrnutí kapitoly. Dívčí próza plynule navazuje na žánr příběhové prózy s dětským hrdinou. Vedle vazby k současnosti dívčích čtenářek posílila zejména složku emocionální, tíhne k psychologické próze. Prezentuje svět dívek v typických situacích, spjatých s jejich citovým zráním, potřebou lásky, potřebou rozumět sama sobě. Příběhy dívek se bezprostředně dotýkají příznačných prostředí – domova, školy, party, zájmové skupiny apod. Od počátku se snahy tvůrců ubírají dvojí cestou: vedle tendence posilovat žánr originalitou přístupu se objevují tituly opakující tradiční schémata. Současná podoba dívčího románu reflektuje mimo jiné řadu problémů, s nimiž se mohou dívky konfrontovat – např. problematika různých závislostí, sexuální kriminalita. Jak číst dívčí román • určit téma a roli dívčí postavy v příběhu (obsahuje příběh modelové situace/obraz současných dívek/obraz současnosti?/umožňuje identifikaci s hrdinkou?) • určit hledisko, z něhož je příběh vyprávěn (vypravěčem dívčí hrdinka apod.) • určit jazykové a stylistické prostředky (popř. další specifické umělecké prostředky) • uvažovat nad hodnotovou úrovní díla (braková/oddechová/vysoce umělecky ceněná literatura) • uvažovat nad hodnotami, které dílo čtenářkám předává, a nad způsobem, jakým tak činí (poměr estetické, instruktážní, výchovné či terapeutické funkce textu) Úkoly. Prostudujte kapitolu a doplňte chybějící informace: 1. Žánr dívčí prózy koresponduje s příběhovou prózou s dětským hrdinou ........... 2. Specifičnost žánru dívčí prózy spočívá ............ 3. Autorské zastoupení lze diferencovat i z axiologického hlediska ........... Literatura ke kapitole 9. Hájková, A. Helena Šmahelová. Brno: CERM, 1994. Mocná, D. Červená knihovna. Brno: Paseka, 1996. Sieglová, N. Próza s dívčí hrdinkou. Brno: CERM, 2000. Slabý, Z. K. Dívky pro román. Praha: SNDK, 1962. Urbanová, S. Podoby dívčího románu a jeho recepce. In: Sedm klíčů k otevření literatury pro děti a mládež 90. let XX. století. Olomouc: Votobia, 2004, s. 169-183. Vařejková, V. Česká próza s dívčí hrdinkou I, II. Ostrava: Scholaforum, 1994, 1995.
71
10.
Dobrodružná literatura a její žánrové varianty
Klíčová slova kapitoly: dobrodružnost, mýtus exotiky, mýtus úspěšného hrdiny, subžánr (žánrová varianta), kompenzace Pod pojmem dobrodružná literatura vnímejme původně neintencionální žánr, který většinou své tvorby do dětské literatury nepatří. Zahrnuje velké množství žánrových variant, které ztvárňují rozmanité tematické okruhy. Pojítkem zůstávají základní znaky, které příběh musí splňovat, aby byl označen za dobrodružný: -
rys dobrodružnosti (dobrodružnost je vnímána jako obecně lidská potřeba, která se
vyvinula a souvisí se základními potřebami lidského druhu: s potřebou živého lidského společenství, s potřebou autenticity mezilidských vztahů, s potřebou agresivity – i ta je nutná a přirozená, protože odráží někdejší pud po zachování života, pud obrany před nebezpečím, a dále s potřebou napětí a strachu, která reflektuje pud silného vědomí sebe sama) – může fungovat i v jiných žánrech (např. v pohádkách, v příběhové próze) -
mýtus exotiky (prostředí se jeví z pohledu čtenáře jako exotické, tj. neznámé, a to ve
smyslu jeho nedostupnosti – prostorové i časové – např. cestopisné, ale i historické a sci-fi romány) -
mýtus úspěšného hrdiny (tzn. fyzicky i psychicky hyperbolizovaný hrdina - podobně
jako v pohádce, redukovaný na některé hlavní povahové rysy, kladné či záporné) V rámci dětské literatury však dobrodružná literatura plní důležité funkce ve vztahu k dospívajícím čtenářům. (I z toho důvodu postupně vznikaly žánrové podoby dobrodružné literatury původně určené dětem.) U dítěte zvláště pubescentního věku, které hlavně tento typ literatury vyhledává, se touha po dobrodružství spojuje s vůdčí životní motivací – touhou po poznání světa a bohatosti životních prožitků. Žánr nabízí dítěti poznávací a prožitkovou volnost. Obraz úspěšného hrdiny vybízí čtenáře k identifikaci, podobně i syžet dobrodružného příběhu má často povahu předjímání, anticipace vlastního života. Ve vztahu dobrodružné literatury a čtenáře je podstatný rys kompenzace (žánr rozšiřuje a doplňuje vazby ke skutečnosti o ty, které by čtenář subjektivně prožívat chtěl, ale z objektivních důvodů nemůže). Z širokého pole působení tohoto žánru je třeba dále vyzdvihnout: -
rozvíjí fantazii a fantazijní vidění
-
často vede k trvalému zájmu o četbu vůbec
-
upevňuje určité mravní postoje dítěte prostřednictvím oblíbených hrdinů
72
-
je zdrojem informací věcného charakteru Dobrodružná literatura vznikající záměrně pro dětského čtenáře se snaží o
souvztažnost příběhu k životní skutečnosti čtenáře a činí to nejčastěji tak, že do dějové skladby včleňuje dětskou postavu. Čtenář má možnost lépe se ztotožnit s hrdinou, který mu je věkově a životními vazbami bližší. Dobrodružný román jako epický žánr je postaven na syžetu, který prezentuje poutavý příběh, v němž nechybí dějový spád, moment překvapení, očekávání, nečekané zvraty, záměna postav apod. K často využívaným kompozičním postupům patří volné řazení epizod ze života postavy. Takový seriálový typ románu umožňuje návratnost postavy v další knize. Úkol k textu. V následujícím textu hledejte některé z typických rysů dobrodružného románu.
Příklad. Otakar Batlička: Strach (..) Asi před třemi lety byl na haciendě pana Morrotiho zaměstnán dozorce Larg. Chlapík urostlý jako jedle, sílu měl jako Goliáš, začal Wright. Tak jako dnes – sedíme jednou večer v salóně pana Morrotiho. Vyprávíme si. Po loveckých historkách se noříme do záhad, tajuplných zážitků, pověr, záhrobního života a černých zkazek. Blíží se půlnoc a společnost se poznenáhlu rozchází. Mám v úmyslu pohovořit o čemsi důvěrném s Morrotim, zkrátka úmyslně jsem se zdržel, abych si zajistil nerušený rozhovor. Jako poslední nám přál dobrou noc dozorce Larg. Vidím ho, jako by to bylo dnes. Statná, ramenatá postava mizí v obdélníku dveří. Hovořím s Morrotim... když asi za pět minut slyšíme zvenčí pronikavý výkřik, volání o pomoc. Běžíme ven a vidíme Larga – potácí se pěšinou proti nám. „Co se stalo?“ Larg s očima hrůzou rozšířenýma, s krůpějemi potu ve tváři sípá: „Doktore! Pomozte! Jsem uštknut. La banderra – královec! Rozšlapal jsem ho, bestii. Ležel na schodech mého domku.“ Zamrazilo nás. La banderra; jeden z nejjedovatějších jihoamerických hadů, hřbet protkaný pravidelnými kruhy výrazných barev, jako šňůra pestrých korálů! Chopili jsme Larga pod paží a vlekli jej do haciendy. Sotva jsme jej uložili na pohovku, ztratil vědomí. Viděl jsem stovky případů uštknutí a znám dokonale příznaky účinků hadího jedu – dozorcův stav mi však byl nejasný. Rty, nehty a oči neprokazovaly změn. (..) Dal jsem Largovi injekci protilátky a znovu jsem pozorně prohlížel ránu. Potom jsem předal zraněného do péče žen a s panem Morrotim jsme se vydali k Largovu domku. U dozorcových dveří jsme našli téměř rozšlapaného plaza. V záři lucerny jsme rozpoznali korálovce! Poměrně velký kus, ale co to?... Fuj! Musel jsem se přemáhat, abych hlasitě nezaklel. Popadnu silnější prut ležící u cesty, podeberu jím hada a odnáším jej do haciendy. Ženy se zaobíraly raněným, ani nezpozorovaly náš příchod. Mlčky odhodím hada ke krbu a usedám do křesla proti Morrotimu. „Co to zde páchne?“ volá za okamžik jedna z žen. To už jsem se neudržel a vyrazil jsem z plných plic: „Setsakra – ten had, co uštknul Larga! Vždyť ta potvora je nejméně tři dny chcíplá. Nějaký šprýmař ji položil Largovi přes práh. Ten šel domů, trnitý keř jej šlehl přes lýtko, zahlédl u svých nohou korálovce – a byl uštknut!“ Netrvalo dlouho a Larga umírání přešlo.
(Batlička, O. Na vlnách odvahy a dobrodružství. Ostrava: Profil, 1987, s. 175-176.)
73
Dobrodružná literatura bývá řazena mezi zábavou (oddechovou) literaturu. I u tohoto žánru lze mluvit o hodnotovém rozvrstvení od substandardního dobrodružného čtiva, které uvedené znaky spíše devalvuje, až po vysoce ceněnou uměleckou literaturu s dobrodružnými prvky, která se je snaží inovovat. Vzhledem ke skutečnosti, že je tento žánr v četbě mládeže výrazně zastoupen zejména překladovou literaturou, je třeba představit alespoň krátce i ty subžánry, které prezentují díla světových tvůrců. Zakladatelem novodobého dobrodružného románu byl Daniel Defoe svým románem Robinson Crusoe (celý název zní Život a zvláštní překvapující dobrodružství námořníka Robinsona Crusoe z Yorku, 1719). Téma ztroskotání v příběhu člověka, který se musí v mezní situaci spolehnout jen na své síly a schopnosti, se stalo vzorem pro další romány téhož typu, které nazýváme robinsonádami. Další zdroje. Defoeův román zprostředkovávají dětskému čtenáři adaptace. Upravují text v několika rovinách a naplňují záměr autora adaptací, který může posílit výchovnou, naučnou či jinou složku příběhu. Ke studiu nabízíme např.: Pleva, J. V. – Defoe, D. Robinson Crusoe. Praha: Olympia, 1986. Šťovíček, V. Robinson Crusoe. Praha: Aventinum, 2000. (2.vyd.) Vyskočil, A. Příběhy Robinsona Crusoe. Praha: Orbis, 1948. Exotičnost prostředí ve smyslu nedostupnosti prostoru je základem dobrodružných příběhů následujících subžánrů: -
tzv. mořský román a román pirátský (např. R. L. Stevenson, H. Melville)
-
indiánky, kovbojky, mayovky (např. J. F. Cooper, K. May)
-
stopařský román (J. London)
-
cestopisy (F. Běhounek, L. M. Pařízek) a dobrodružné příběhy z exotického
prostředí (O. Batlička) Exotičnost prostředí ve smyslu nedostupnosti času je charakteristická v subžánrech: -
historický dobrodružný román (např. A. Dumas, H. Sienkiewicz)
-
verneovky, vědeckofantastický román, sci-fi (např. J. Verne, R. Bradbury) Exotičnost prostředí ve smyslu nedostupnosti času i prostoru reflektuje:
-
fantasy literatura (např. J. R. R. Tolkien, C. S. Lewis)
74
Část pro zájemce. Četbou i za pomoci sekundární literatury studujte charakteristické rysy jednotlivých žánrových variant a uvažujte, jak korespondují se životem dětských (pubescentních) čtenářů (s jejich představami, postoji, přáními). Úkoly k textu. 1. Určete, ke kterému subžánru ukázka může patřit a podle jakých indicií (využijte poznatků samostatného studia jednotlivých žánrových variant). 2. Čím odpovídá dobrodružnému žánru? 3. Čím odpovídá čtenářským potřebám? 4. Podle názvu knihy doplňte autora. Příklad. Uplynul víc než týden a nepříznivý osud, který na této plavbě Úmluvu ustavičně stíhal, projevoval se čím dále tím znatelněji. Některé dny se dostala jen málo kupředu, a jindy byla dokonce zahnaná zpátky. Konečně nás vítr strhl tak daleko na jih, že jsme se celý devátý den zmítali a uhýbali sem a tam na dohled od mysu Wrath a pustého skalnatého pobřeží po obou jeho stranách. Důstojníci pak měli poradu a dospěli k rozhodnutí, které jsem nedovedl správně pochopit, jen jsem viděl, k čemu vlastně vedlo – využili jsme nepříznivého větru ve svůj prospěch a hnali jsme se k jihu. Desátého dne odpoledne bylo velké vlnobití a hustá, vlhká, bílá mlha, v níž nebylo vidět ani z jednoho konce brigy na druhý. Kdykoliv jsem odpoledne přišel na palubu, viděl jsem, jak se námořníci a důstojníci naklánějí přes palubní zábradlí a napínají sluch – „číháme na útesy,“ – říkali. Ačkoli jsem tomu slovu ani moc nerozuměl, větřil jsem nebezpečí a byl jsem rozčilen. Snad asi tak v deset hodin večer jsem u večeře obsluhoval pana Riacha a kapitána, když tu najednou loď s velikým rachotem do něčeho vrazila a slyšeli jsme výkřiky. Oba moji nadřízení vyskočili od stolu. „Narazila!“ vykřikl pan Riach. „Kdepak,“ řekl kapitán, „to jsme jen najeli na nějaký člun.“ A vyběhli z kajuty. Kapitán měl pravdu. V mlze jsme najeli na člun, který jsme přerazili v půli a potopili s celou posádkou až na jednoho člověka. Ten muž (jak jsem se pak dověděl) seděl jako cestující na zádi, kdežto ostatní seděli na lavičkách a veslovali. Když jsme na člun narazili, byla záď vymrštěna do výše a ten muž (měl sice volné ruce, ale překážel mu tlustý vlněný plášť, který mu sahal až pod kolena) vyskočil a chytil se čelního stěžně brigy. Měl zřejmě štěstí a byl velice obratný a neobyčejně silný, mohl-li se takto zachránit z takové bryndy. Když ho kapitán přivedl do kajuty na palubě a já jsem ho spatřil poprvé, vypadal však přesto klidně jako já. (..) Oči měl neobyčejně světlé a šibalsky se mu jiskřily, což bylo zároveň milé i znepokojivé. A když si svlékl plášť a položil na stůl dvě krásné bambitky se stříbrnou pažbou, viděl jsem, že má k opasku připjatou velkou šavli. Měl uhlazené chování a pěkně kapitánovi děkoval. Vůbec jsem si na první pohled pomyslel, že to je člověk, kterého bych měl raději za přítele než za nepřítele.
(Únos. Praha: Albatros, 1985, s. 58-59.) Dobrodružná tvorba určená dětem se tematizuje v podobě subžánrů: -
dětská detektivka (vyvinula se z detektivního románu; např. E. Kästner, V. Řezáč)
-
historický dobrodružný román (např. E. Štorch, J. Augusta)
-
román pro chlapce (klukovský román; tvoří zároveň součást příběhové prózy, jen pro
posílení prvku dobrodružnosti jej uvádíme zde; např. J. Foglar, F. Langer, V. Steklač) -
cestopisy (F. Flos)
-
vědeckofantastický román pro mládež (J. M. Troska, F. Běhounek)
75
Úkoly k textům. 1. Pokuste se ukázky přiřadit k jednotlivým subžánrům. 2. Určete, které rysy signalizují určení dětem. 3. Přiřaďte správně autory ukázek: E. Kačírková: Povídky s tajemstvím, L. M. Pařízek: Hledači ztraceného stínu. Příklady. (1) (..) „Když nás chytli na stavbě, tak mu záleželo jenom na tom, že by mohl mít malér,“ řekl Mirek. „A jak mluvili o tom skladu, tak to chtěl shodit na Slávka. Ten je, pane, mazanej...“ „Já bych věděl, jak ho dostat,“ řekl Pavel pomalu. „Jak, prosím tě,“ zeptal jsem se bez zájmu. V hlavě se mi honily docela jinačí myšlenky. „Děda Pávek říkal, že kdyby ukradli ten perunit, tak by Bouchačku zavřeli.“ Pavel se odmlčel. „Už vám to dochází?“ „Ne,“ řekl jsem a ostatní zavrtěli hlavou. „Ježišmarjá! Tu Ondrovu nehodu mu nikdy nedokážeme, to je přece jasný! Vyvázne z toho bez trestu. Ale když se ztratí ta trhavina, tak Bouchačka bude sedět. Ro-zu-mí-te?“ Zírali jsme na něj vyjeveně. „Myslíš – jako že by ho zavřeli?“ vymáčkl jsem konečně. „Ano! To je přece jedno za co. Hlavně že ho potrestají.“ „To ale vůbec není jedno,“ ozval se Pepík. „To je, jako když mi táta nařezal za to okno, co rozbila Saša. A potom řekl, že je to fuk – že mám stejně určitě na svědomí něco jinýho. Já sice předtím pustil králíky a nepřišlo se na to, že jsem to byl já ale...“ (..) (2) (..) „Kdo je zradil?“ zeptal se vzrušeně Jan. „Bylo to před dávnou dobou. Zradil je veliký náčelník, který za vzácné dary dovedl nepřítele k spícím Mongům. Naši dědové, kteří tam bojovali, neměli ani čas pořádně se chopit zbraní. Tenkrát jeden ze slavných kouzelníků věštil. Při velikém čarování zaklel duši proradného náčelníka do říčky. Ta říčka musí na věčné časy chránit klid mrtvých. Každý může říčku překročit, každý může vstoupit do lesa, ale nesmí mít nepřátelské úmysly. Jinak by se stala strašlivá věc.“ „Jaká strašlivá věc?“ zeptal se nedůvěřivě Jan. „Nevím. Ale věřím tomu. Všichni tomu věříme. Kdyby někdo překročil zákaz, pak by duše mrtvých bojovníků povstaly a zahubily by nepřítele i s jejich rodinami. Proto z této strany nehrozí nebezpečí. Za říčkou nikdo bojovat nebude.“ Jan si pomyslel, jak by byl asi Kasi překvapen, kdyby Sambovi lidé překonali pověru a zaútočili z této strany, odkud je nikdo nečekal. V nepřátelském táboře se najednou všechno rozhýbalo. Muži se seskupovali do menších útvarů. Zřejmě se připravovali k útoku. Tarant se zle mračil a vrčel, obrácen k Lovovi: „Tak si myslím, že ten tanec co nevidět začne. A to mi bratr poslal syna, abych ho chránil. Pěkná ochrana, když tu všichni zahyneme.“ „Ještě jsme nezačali bojovat a ty mluvíš o smrti,“ odbyl ho Samba. Pak se otočil k podnáčelníkům a řekl stručně: „Chtěli jste mít veliký a rozhodující boj. Přichází. Máme proti sobě přesilu. Mnozí z nás nepřežijí, ale nevzdáme se.“ (..)
(Kačírková, E. Povídky s tajemstvím. Praha: Albatros, 1985, s. 116-117.) (Pařízek, L. M. Hledači ztraceného stínu. Ostrava: Profil, 1969, s. 166.) Od roku 1989 se ediční praxe ve vydávání dobrodružné literatury proměňuje. Zaznamenává výrazný nárůst překladové literatury, jsou obnoveny, nebo vznikají nové edice triviální četby. V jejím rámci je posílena tematika kriminální a fantasy. Podobně jako v dřívějších etapách se mohou prvky jednotlivých žánrových variant prolínat. Prvky dobrodružnosti v současné české literatuře nalezneme v publikacích žánru:
76
-
dětské detektivky – v jejím psaní (často s parodijním či humorným prvkem) pokračují
staronoví tvůrci – V. Steklač (Detektivní kancelář Huklor, 2001) a M. Švandrlík (Žáci Kopyto a Mňouk opět zasahují, 1993) -
chlapeckého románu - linii dobrodružného příběhu zakotveného ve známém (často
přírodním) prostoru ve svých knihách naplňuje Svatopluk Hrnčíř (např. Osada na konci světa, 2003; na čtenářskou oblibu Rychlých šípů navazuje a chce z ní těžit např. v titulech Ostrov uctívačů Ginga. Po stopách neznámých příběhů Rychlých šípů, 1999 a Poklad uctívačů Ginga. Tajemství neviditelného srubu, 2000) -
fantasy - do fantazijního, rytířského světa posouvá dobrodružný děj Luisa Nováková
(Překročit Sabiren, 1999); svébytný mýtický časoprostor prezentuje ve svých knihách Vilma Kadlečková (např. Na pomezí Eternaalu, 1990), Jana Rečková (např. Syndrom malé mořské víly, 2000) či Ivona Březinová (Zeď - čtení trávy, 1998) Úkoly k textům. 1. Sledujte ukázky ze současného dobrodružného čtení a pokuste se zhodnotit je. 2. Čím vycházejí vstříc čtenářským potřebám? Příklad. (1) (..) „Nechci!“ zavrtěl hlavou ryšavec a zatvářil se nasupeně. „V době útoku na mou osobu v místnosti nikdo jiný nebyl a nemůže se k ničemu odpovědně vyjadřovat. Já tvrdím, že šlo o útok maharadžovy rodiny, která na mne seslala všechna indická kouzla. Možná použila i hady a škorpióny, ale k tomu se už nemohu vyjádřit.“ „Já myslím, že jsi pěkný pacholek,“ funěl detektiv „a v podstatě pomáháš teroristům! No, jak chceš, Bičiště! Mohl z tebe být korunní svědek a někam to dotáhnout! Jenže s tebou není žádná rozumná domluva. Musím si promyslet jak s tebou zatočit!“ „Se mnou točit nemůžete,“ hihňal se Bičiště „protože jsem nezletilé dítě, které má zákonem zaručenou beztrestnost. Na mne jsou všichni krátcí, já si poradím s každým strážcem zákona, protože jsem největší posázavský nindža!“ „Já už na tebe něco vymyslím!“čílil se Ošmera. „Dnes večer za mnou přijedou dva reportéři z televizní stanice Nova a já jim řeknu, že tě vůbec neznám. Že jsi nějaký bezvýznamný spratek, který nikoho nezajímá. Místo tebe vychválím žáky Kopyta a Mňouka!“ „Vy mizero!“ zaječel ukřivděně Bičiště. „Já o vás napíšu do novin, že jste dělal esenbáka za totality a teď úmyslně zamlžujete nad slunce jasnější případy!“ (..)
(Švandrlík, M. Kopyto, Mňouk a maharadžova pomsta. Jihlava: Madagaskar, 1996, s. 54.) (2) (..) Od chvíle, kdy brašna už podruhé opustila důmyslný úkryt, uplynula asi hodina, ale v hlavách překvapených stopařů se stále ještě převaloval nevídaný zmatek. Franta, aby se vzpamatoval, zavřel oči. A co se stalo? Do tmy, která pro něho nastala, vskočila dvě světýlka, dva ohníčky. Právě takové, jaké kejklířka Káťa pomocí řetězů dovedně roztáčí a proplétá. Rej ohnivých kruhů a osmiček byl příjemný, uklidňující. Bohužel, netrval dlouho. Jakési rány ho donutily, aby oči otevřel. Když zamžoural po místnosti, zjistil, že se zřejmě lekli všichni. Nebylo divu, jsou v dobře ukrytém sídle, a přece ho někdo vyčenichal. Dokonce klepe… Chatrné dveře vrzly a dovnitř vešel - Václav Schovánek! „Snad jsem vás nepolekal?“ zasmál se lovec achátů. „Nedalo mi to, když jsem se dozvěděl, že se tady potuluje Dominik. Kamaráde, to jsem rád, že ses vrátil, moc tě u nás v tomhle doupěti vítám!“
77
Údiv Tomáše a Kůka nad příchodem známé osoby nebyl velký. Cyril přece včera do Mlázovic volal, pan Schovánek se všechno dověděl a vydal se jim naproti. Aby viděl Dominika a aby dohlédl na tuláky, kteří si výpravu protáhli. Franta se však vzpamatovat nemohl. Co to děda říká? U nás - v doupěti… A jak to, že schovaný, neviditelný srub našel? Podle všeho o něm věděl, chodil sem s ostatními Uctívači. Proč nám to ale neřekl? Proč se vymlouval, že se už nepamatuje, že v té době Uctívačem nebyl? V tom mu hlavou kmitlo, jak si na to babičce nedávno postěžoval. A co ona řekla? - Děda je jako malý kluk. Ví toho dost, ale mám dojem, že si s vámi hraje. Asi chce, abyste na všechno přišli sami. Babička měla ještě další řeči.
(Hrnčíř, S. Poklad Uctívačů ginga. Praha: Ostrov, 2000, s. 180. 2. vyd.)
Shrnutí kapitoly. Dobrodružná literatura představuje žánr uměleckou úrovní i naplněním základních rysů výrazně zvrstvený. Vykazuje řadu žánrových variant, původně neintencionálních (např. robinsonády, indiánky, mayovky) i nově záměrně uzpůsobených dětskému vnímateli (např. dětská detektivka). Z hlediska čtenářských potřeb je dobrodružná literatura takovou tvorbou, která svým dějovým napětím umožňuje dětskému čtenáři sebeprojekci do významové struktury textu, a to sebeprojekci emocionálně spjatou hlavně s postavou úspěšného hrdiny a s takovým dějovým prostředím, které dítě ze své vlastní životní zkušenosti nezná a které na ně působí exoticky. Jak číst dobrodružnou literaturu • určit subžánrovou podobu díla (robinsonáda/verneovka/mayovka/cestopis/dětská detektivka/sci-fi/historický dobrodružný román apod.) • určit žánrovou formu díla (soubor povídek/novela/román) • určit věkovou skupinu čtenářů a prvky v díle, které tomu odpovídají (jednoznačné vymezení/recepční otevřenost) • určit prostor a čas příběhu (jak je naplněn mýtus exotiky, v čem spočívá princip neznáma?) • zaměřit se na obraz hrdiny (jak je naplněn mýtus úspěšného hrdiny, v čem může být vzorem?) • zaměřit se na charakteristické prostředky dobrodružného vyprávění (dějový spád/rychlé střídání obrazů/moment překvapení/ vyprávěcí situace/ volba lexika apod.) Úkoly. Opravte chybné informace: 1. Dobrodružný román patří mezi intencionální žánry dětské literatury. Oslovuje zejména čtenáře mladšího školního věku. 2. Za zakladatele žánru je považován Daniel Defoe a jeho román Mladší Robinson, který našel řadu pokračovatelů, např. v díle R. L. Stevensona Ostrov pokladů. 3. K typickým postupům dobrodružné prózy patří popis, důkladná charakteristika postavy, exotické prostředí. Literatura ke kapitole 10. Cigánek, J. Dětská detektivka. In: Umění detektivky. Praha: SNDK, 1962, s. 126 – 141. Heřman, Z. Dobrodružné poznávání. Nad dílem Františka Flose. Praha: SNDK, 1962. Chaloupka, O. Dobrodružná próza. In: Vybrané kapitoly z teorie dětské literatury II. Albatros 1976, s. 77 – 105. Klátik, Z. Svetová literatúra pre mládež. Bratislava: Mladé letá, 1978. 78
Prudký, L. Dobrodružství a dobrodružná literatura. Tvar 10, 1999, č. 10, s. 12 – 13. Růžička, J. Děti a dobrodružství. Praha: SNDK, 1966. Sedlák, J. Epické žánre v literatúre pre mládež. Bratislava: Slovenské pedagogické nakladateľstvo, 1981. Zachová, A. Mýty a mýtotvorné příběhy v četbě dětí a mládeže. In: Sedm klíčů k otevření literatury pro děti a mládež 90. let XX. století. Olomouc: Votobia, 2004, s. 240-259.
79
11.
Historická próza
Klíčová slova kapitoly: autorská fikce, autorský záměr, adaptace, biografický román, příběhová próza s historickými kulisami Označení historická próza se pokouší zahrnout literární tvorbu, která tematizuje určitý výsek již uzavřené minulosti. Je zřejmé, že do okruhu titulů vymezeného pouze tematicky, můžeme přirozeně vsunout díla různých žánrových forem. Označení má proto spíše orientační charakter. První představy o historii podává dítěti již pohádka. Na ně pak navazují přesnější představy, které dětskému čtenáři poskytuje mýtus, báje, pověst. Úkol k textu. Vraťte se ke kapitole 4. a zopakujte si charakteristiku jmenovaných folklorních žánrových forem. Obraz minulosti vytváří vztah k současnosti, naznačuje určitou dobovou interpretaci, která se může podle aktuálních historiografických poznatků a pod vlivem společenského kontextu proměňovat (např. popularizace husitství v souladu s ideály lidovosti umění zvláště v 50. letech 20. století). Historická próza může být realizována v podobě povídky, novely, románu. Konkrétní zpracování historických látek může sledovat různý autorský záměr. Autor se snaží primárně: -
podat obraz minulosti prostřednictvím jejích charakteristických rysů a reálií (v
zobrazení zvláště některých etap českých národních dějin byl současně posilován i prvek národně buditelský a výchovný) - dílo A. Jiráska -
zprostředkovat myšlení, uvažování a mytické představy dávných lidí – sem náleží také
soubory adaptací -
ztvárnit život určité historické osobnosti (biografický román můžeme chápat i jako
samostatnou oblast) - např. F. Kožík, M. V. Kratochvíl -
využít důležitých historických událostí, historických kulis, dobových reálií pro fiktivní
dobrodružný příběh (jeho postavy mohou být fiktivní i historické, děj je smyšlenkou) – např. V. Vančura; patří sem i typ historického dobrodružného románu, jak jej známe z díla E. Štorcha V historické tvorbě pro děti, zejména pro čtenáře staršího školního věku, se projevuje tendence posílit také funkci informativní, poznávací a formativní, výchovnou.
80
Autoři historických románů by rádi poskytli poutavý příběh, který nabízí nejen dějový náboj, ale navíc umožňuje poznat charakter života v uplynulých obdobích. Ztvárnění minulosti by s sebou mělo nést i zvýraznění vazeb k současnosti v podobě hodnot, které zůstávají stále aktuální. Počátky historické prózy jsou spjaty s preromantismem a romantismem, který projevoval zvýšený zájem o národní minulost a historické látky vůbec. V kontextu tvorby určené dětem však musíme počátky posunout až do druhé poloviny 19. století. V tomto období se v souladu se snahami pedagogů a vychovatelů objevují první literární pokusy, které mají přijatelnou formou vést mládež k poznávání národní minulosti a ke vztahu k ní. Jako příklad takového úsilí jmenujme historické povídky, životopisné prózy, ale i epické verše s historickými náměty z pera Karla Václava Raise (např. Povídky ze starých hradů, 1888). V rámci historicky laděné četby mládeže vedle sebe stojí neintencionální historická tvorba (dílo A. Jiráska, Z. Wintra, V. B. Třebízského), která se snaží o dosah národně buditelský a vlastenectví podněcující, a tvorba autorů historické prózy pro mládež. Ta se snaží zpřístupnit některé podstatné texty kulturní historie dítěti tak, aby je na úrovni přiměřené věku seznámila s jistou historickou situací, s poznáním minulých věků vždy s akcentem k přítomnosti, k aktuálnosti tohoto poznání. Z hlediska význačně diferencované tematizace minulosti se dětskému čtenáři nabízí: -
příběhová próza s dětským hrdinou, dívčí román v historických kulisách (např. v době
okupace) - Zdeňka Bezděková: Říkali mi Leni (1948) -
dobrodružný příběh v historických kulisách (také snaha předávat informace věcného
charakteru, může mít v příběhu dětského hrdinu) - Karel Nový: Rytíři a lapkové (1955, upraveno pro mládež) -
historická próza (ve vztahu k dětským čtenářům zvýrazňuje určité hodnoty, např.
posiluje vlastenectví, zájem o národní minulost) - Jaromír John: Rajský ostrov (1938) -
adaptace národních pověstí, nejstarších dějin, světových mýtů (snaha předat určitý
obraz minulosti, který obsahuje sdělení a hodnoty směřující k aktuální situaci čtenářů) - Ivan Olbracht: Ze starých letopisů (1940) Část pro zájemce. Seznamte se se soubory národních pověstí a formulujte, které náměty z českých dějin, respektive která období jsou v pověstech nejčastěji tematizována.
81
-
adaptace literárního díla minulosti (snaha zpřístupnit obsah jazykem dnešních čtenářů,
posílit některé jeho hodnoty ve vztahu k dětským čtenářům) - Alois Jirásek: Z Čech až na konec světa (1890) -
biografický román (snaha zpřístupnit pochopení některé výrazné osobnosti dějin,
kultury, např. také motivy z jejího dětství, tento románový typ stojí na pomezí beletrie a literatury faktu) - František Kožík: Miláček národa (1975) Úkoly k textu. 1. Pokuste se v ukázce určit autorův poměr k minulosti (potažmo k současnosti) a charakter její tematizace ve vztahu k dětským čtenářům. 2. Jak byste formulovali naučné a výchovné prvky ukázek? 3. Všimněte si uměleckých postupů užitých při ztvárnění minulosti. Příklad. I. Olbracht: Krokovy dcery Tehdejší lidé byli poctiví, prostí, kupodivu ušlechtilí, mezi sebou věrní a jeden k druhému laskaví. Nikdo by dnes, kdy si lidé libují v pravém opaku, neuvěřil, jak šťastný byl onen věk, spokojující se skrovnými výdaji a nenadýmající se chvástavou pýchou. Opojných nápojů neznali, protože jich nebylo, ke krátkým obědům požívali žaludů a zvěřiny a čisté prameny jim poskytovaly osvěžení. Neznali šatu vlněného nebo lněného a v zimě se odívali do koží divoké zvěře nebo do ovčích roun. Jako voda nebo sluneční záře, jako luhy a háje, tak jim bylo společné i všechno ostatní. Nikdo neznal slova „mé“, nýbrž o všem, co měli, po mnišském způsobu srdcem i skutkem říkali jen „naše“. U chlévů nebylo závor, ani nezamykali před nuzným člověkem dveří, protože nebylo ani zlodějů, ani loupežníků, ani chudých. Nepokládali žádný zločin za těžší než krádež a loupež, a neměli zbraní, kromě šípů na lovení zvěře. Ale žel! Se vzrůstem kmene a s množícím se bohatstvím, které poskytovala země, vše dobré se obrátilo v opak. Majetek obecný se změnil v soukromý, chudobě, která jim kdysi byla milá a skýtala jim bezpečí, se vyhýbali jako zablácenému kolu a prchali před ní, poněvadž ve všech planula touha po jmění prudší než sopečný oheň. (..)
(Olbracht, I. Ze starých letopisů. Praha, Čs. spisovatel, 1974, s. 15. 4. vyd.) Většina autorů se historické próze pro děti a mládež věnovala jen částí svého díla, a to buď z hlediska své tvorby převážně určené dospělým čtenářům (M. V. Kratochvíl), nebo z hlediska jinak žánrově orientované tvorby určené dětem (Karel Nový). V kontextu současné tvorby určené dětem se autoři zaměřují zejména: -
na soubory adaptací, zpřístupňující i ozvláštněnou formou nejstarší národní dějiny
(Martina Drijverová inovuje tradiční obraz minulosti využitím psího vypravěče - České dějiny očima psa, 2004; Bohuslav Žárský podává moderním jazykem a za vydatného přispění ilustračního doprovodu (i s prvky komiksu) tyto látky v knize Obrázkové staré pověsti české, 2000) - více viz kapitola 4. -
na příběhovou prózu s dětským hrdinou, dívčí román s historickými kulisami (autora
k tematizaci motivuje snaha prezentovat přehodnocený vztah k určitému období, jeho nová
82
interpretace) - jedná se zejména o období 50. let, roku 1968 a normalizace - viz kapitola 8. a 9. -
na obrázkové čtení s pověsťovými látkami - Petr Sís je autorem textu a ilustrací knihy
Tři zlaté klíče, 1995 - pověsti, které se váží k prostoru Prahy, tvoří součást poetického, snového a symboly zatíženého vyprávění; Lucie Seifertová v obrázkové knize Tajemná Praha (1999) seznamuje krátkými glosami malé čtenáře s pověstmi, historií a se zajímavými osobnostmi pražského prostředí -
na dobrodružné historické příběhy z českých dějin - nabízí je dnešním čtenářům
v hojné míře Břetislav Huleš (např. Ani smrt nás nerozdělí, 1999), Pavel Himl (např. Zlato Šumavy, 1995), autorská dvojice Lenka Vašíčková - Roman Juránek (Když krajem táhli Švédi, 2001), která do svého příběhu uvedla i dětské postavy. Úkol k textům. Sledujte a pokuste se zhodnotit autorský přístup k historickým látkám u současných tvůrců. Příklady. (1) Jednoho dne navštívila Libuši sestra Kazi. Obě děvčata měla velikánskou radost, že se zas po dlouhé době vidí. Mnoho se od těch časů nezměnilo, drmolila a brebentila jedna přes druhou. Co je nového na Kazíně a co hýbá Vyšehradem. Jaký herbář si založila Kazi a co za složitý vladařský oříšek musela rozlousknout Libuše. Mnoho věcí si zkrátka sestřičky potřebovaly říct a na nic zapomenout nechtěly. Jedné i druhé jela pusa o sto šest, když tu náhle přichvátal pán, který se staral o hrad, a zval je na nádvoří, protože se přihodilo něco úžasného. A skutečně měly obě překvapené dívky na co koukat: po nádvoří kráčel statný junák a nesl na zádech velikánského kance. Ten kňour už všehny trápil dlouhé měsíce, proto byli teď radostí bez sebe. (..) Bivoj, jak se ten mladý muž jmenoval, se zastavil před Libuší a její sestrou. Dopadl kance na Kavčích horách, kde kdysi zřejmě sídlilo hodně černých ptáků a dnes je tam Česká televize. Nesl ho pořádný kus cesty a nebylo to, jako když teď tudy jedete ulicemi na kole nebo autobusem a za pár minut je člověk pod Vyšehradem.
(Žárský, B. Obrázkové staré pověsti české. Ostrava: Librex, 2000, s. 14-15.) (2) Prudká střelba na město i hrad neměla dnes konce. Od rána ostřelovali Švédové brněnské hradby, jako by se chtěli pomstít za včerejší neúspěch. Jejich ztráty při odpolední bouři byly veliké. Zajatí švédští vojáci vyprávěli, že jedna dělová rána ze Špilberku rozdrtila včera i jednoho z jejich plukovníků. Švédům se prý vůbec vede velmi špatně, říkali všichni. Jak krásně se takové zprávy Brňanům poslouchaly! Jediní, kdo dnes nadšení obránců nesdíleli, byli chlapci s Kateřinou. Jak by se taky mohli radovat, když se všechny jejich myšlenky obracely k otcům? Nejistota a strach o jejich nejbližší je nahlodávaly již od včerejšího večera, kdy jim zraněný voják pověděl, co se s oběma tatínky stalo. Co je proti tomu Jakubova pochroumaná ruka! „Lukáši,“, chytil se František svého staršího bratra, „vyrazíme do švédského ležení a vysvobodíme je!“ „Neblázni, kde bys je chtěl hledat?“ snažil se to Františkovi vymluvit Jakub. V duchu si ale musel přiznat, že i on sám o té možnosti včera uvažoval. „Však bysme to nějak zjistili, že, Lukáši?“ odsekl mu František a škaredě se na Jakuba podíval. „Jakub má pravdu, Františku. Viděls přece sám, kolik jich před Brnem je!“ „Tak nám to může říct někdo ze zajatců. Hodíme je na mučidla a oni už rádi prozradí, ve kterém stanu je vězní,“ nedal si to František vymluvit.
83
„Ty máš teda nápady.“ povzdechla si Kateřina, ale ani jí do smíchu příliš nebylo. Ještě dnes měla oči opuchlé od pláče a ze všeho nejvíc by si přála, aby se probudila doma u svých rodičů a zjistila, že to všechno kolem byl jen hodně ošklivý sen.
(Vašíčková, L. – Juránek, R. Když krajem táhli Švédi. Brno: Doplněk, 2001, s. 195.)
Shrnutí kapitoly. Pojem historická próza v rámci dětské literatury lze uvažovat v širokých souvislostech. Můžeme za takovou tvorbu považovat různé žánrové formy, které tematizují určitý díl minulosti. Původně neintencionální tvorba odráží autorův záměr, stejně jako dobovou interpretaci daného historického údobí. Ve vztahu k dětskému čtenáři je v tematizaci minulosti posílen také prvek naučný a výchovný. Obraz minulosti má také určitou měrou odkazovat k současnosti, může pulzovat stále nebo právě aktuálními hodnotami. Současná tvorba přibližuje dětem minulost i za pomoci moderního jazykového kódu. Jak číst historickou prózu (adaptace) • určit žánrovou formu díla (povídky/pověsti/báje/mýty/román/ příběhová próza s dětským hrdinou v historických kulisách apod.) • • • • •
určit věkovou skupinu čtenářů a prvky v díle, které tomu odpovídají (jednoznačné vymezení/recepční otevřenost) určit míru beletrizace historického faktu (vztah příběhu a historického kontextu/vztah k historicky ověřitelným faktům/pramenům) zaměřit se na obraz minulosti (dobové reálie/ popis prostředí/výběr lexika) určit téma a jeho vztah k současnosti (životný psychologický portrét postavy/obraz mezilidských vztahů/symbolizace příběhu) určit autorský záměr (poměr složky beletristické/naučné/výchovné)
Úkoly. Opravte chybné údaje: 1. Vznik prvních titulů historické prózy spojujeme sice s počátkem 20. století, ale obraz minulosti již dávno před tím nacházíme ve folklorních žánrech, jako je pohádka, pověst, mýtus. 2. Vzbudit zájem o minulost se autoři snaží přesným obrazem určité historické etapy národních dějin. 3. Všechny reálie, postavy, děje, které jsou v historické próze zachyceny, musejí být historicky ověřitelné. Literatura ke kapitole 11. Dokoupil, B. Český historický román 1945-1985. Praha: Čs. spisovatel, 1987. Hrabák, J. O historické próze včera a dnes. In Úvahy o literatuře. Praha: Čs. spisovatel, 1983, s. 121-156. Chaloupka, O. Žánrová skladba literatury pro děti a mládež. Historická próza. Zlatý máj 30, 1986, roč. 30, č. 1, s. 53 – 55. dále literatura k adaptacím (viz kapitola 4.)
84
12.
Próza s přírodní tematikou
Klíčová slova kapitoly: antropomorfizace, zvířecí román, črta, lovecká povídka, zvířecí hrdina, líčení Žánr prózy s přírodní tematikou (další synonymická označení: přírodní próza, přírodní beletrie, próza o přírodě, beletrie o přírodě) patří ve vztahu k dětské literatuře a jejím čtenářům k těm původně neintencionálním. Označení žánru jednak napovídá, že je vymezen tématem, jednak určuje oblast čtenářů podle zájmu. (To znamená, že se často v této žánrové oblasti setkáváme s díly recepčně prostupnými, respektive určenými čtenářům, kteří se zajímají o přírodu, nikoliv vymezenými podle jejich věku.) Tento žánr zobrazuje prvotně děje v přírodě, život zvířat, vztahy (boje) mezi zvířecími druhy, přírodní svět na pozadí proměnlivosti ročních dob, ale i v blízkosti hrozící ekologické katastrofy, přírodní svět ve vztahu ke světu lidí. Při vymezení žánrové podoby přírodní beletrie je třeba upozornit, že s přírodními motivy se může čtenář setkat i v jiných žánrech. Vytvářejí v nich pozadí dějům lidského společenství, slouží k projekci emocionálního stavu, umožňují hrdinovi paralelu s utvářením jeho osudu. V centru zájmu autorů však vždy stojí právě postava člověka. Příklady. (1) Vavruch znal spády pytláků, on dobře věděl, že takové jasné noci nejvíce se jim zamlouvají. Počká. Za sebou měl močál, kterým vedla stezička jen jemu známá; tou se dostane do vysokého lesa na svahu Špicberka. Před ním asi na sto kroků pásly se čtyři kusy, klidně, bez nejmenšího tušení, že někdo pohyby jejich pozoruje. Tráva po prsa vysoká, všecka porosená vlnila se lehounce a leskla se jako postříbřená; vítr vál od jihu. Kdyby odtamtud někdo přicházel, musela ho zvěř zvětřiti a zajisté by byla jevila nepokoj. Vavruch byl trpěliv jako Indián; vydržel na číhané třeba celou noc. Jasný, čistý byl vzduch – pozdálí z Bavor dorážel k němu zvuk zvonců; rozeznal jej dobře od podobných zvuků, které přicházely od českého stáda, pasoucího se kdesi na sever od něho pod Plattenhausenem, mnohem blíže nežli bavorské, zato však jižní vítr je tlumil. Čekal a čekal. Mohlo býti jedenáct hodin. Srnci přestali se pásti a pomalu ubírali se nedaleko jeho stanoviště směrem k Špicberku. Viděl je zcela jasně, neušel mu ani jediný pohyb. Zmizeli konečně. Půjde též; vyspí se drobet, s ranním šerem bude tu opět. (2) Medvídek ležel na dně pasti a hryzal si šlapky. Spánek ho odnesl kamsi jinam, když se probral, svazovaly mu mrákoty jazyk. Zapomněl, co se v noci navolal, a nevěděl, že štkaní a kňučení, které tak dlouho úpěnlivě vydával, utichlo až ve spánku. Po mnoha beznadějných hodinách konečně došlo ke změně. Ticho se stěhovalo z pralesa a bylo vystřídáno neobvyklým ruchem. Zaslechl hlasy a zavětřil, napřímil boltce a vtahoval chřípěmi vzduch. Hluboko pod povrchem země necítil nic než vlhkou vůni hlíny. Ze stěn jámy visely přeťaté kořínky. Vůbec si jich nevšímal, zajímal se o zvuky. Čím více se blížila koleska s lesníkem a pastevcem, tím byl halas ostřejší. Kola drnčela po kamenité cestě, narážela na kořeny, vozík se nakláněl ze strany na stranu, poskakoval. Do nárazů kol a skřípění náprav zaznívaly lidské hlasy. (..) V pralese slýchal vřeštění rysa, v říji troubili jeleni, v noci houkali nad hlavou sýčkové. Žádný z hlasů přicházejících z odlehlých koutů tišin medvídka nevzrušoval tak mocně jako lidská řeč.
85
Člověk dělal vždycky něco nepochopitelného. Troubil na fujaru, práskal honáckým bičem nebo střílel z pušky. Posledního se obával nejvíc.
Úkoly k textům. 1. Po přečtení obou ukázek rozhodněte, která z nich patří k přírodní próze a která pouze využívá přírodní motivy. Své rozhodnutí odůvodněte. 2. Přiřaďte k ukázkám správný pramen: Vladimír Pazourek: Toulavý medvídek, Karel Klostermann: Ze světa lesních samot. (Pazourek, V. Toulavý medvídek. Praha: Albatros, 1972, s. 93-94.) (Klostermann, K. Ze světa lesních samot. Praha: Čs. spisovatel, 1975, s. 148-149, 15. vyd.) V kontextu dětské literatury se motivy přírody objevují v mnoha žánrových oblastech. Vedle dětského folkloru a umělé básnické tvorby se již děti předčtenářského období setkávají s přírodními motivy v řadě obrázkových knih a leporel, které vedou k poznávání okolního světa a jeho obyvatel. Jinou funkci má zobrazení přírody v pohádkových příbězích. V nich je často užito postupů antropomorfizace, tzn. zvířecí hrdina přejímá lidské způsoby a projevy, v ději promlouvá. Autoři se takovým způsobem snaží přiblížit přírodní prostředí nejmenším recipientům.(1) Zároveň antropomorfizační zobrazení může fungovat ve své zástupné roli a prezentovat stereotypy lidského společenství. (2) Příklady. (1) „A já tady budu.“ Pták budníček se drží větve. „A budu a budu.“ Stará větev už se tomu musí smát. Přitom v ní pokaždé zavrže a ještě chvilku to slabě, chrčivě zní. Suchý kašel starého stromu. Větev sotva ještě letos nabrala sílu. Strom jí dal všechnu, která mu zbyla. Pomalu usychal. Už moc, moc a mockrát vydal ze sebe květ, list i plod. Co jen sahala paměť stromu, bylo to tak. Bylo. A pták pořád „budu a budu“. „Podívej,“ řekla mu větev, „jak píchám. A jsem samý klacek.“ „Nepícháš. Nejsi. Co tenhle chomáč čerstvého listí?“ Budníček ukazuje zobákem na zelený ostrůvek na drsné kůře. Z jednoho kloubu větve vyrazilo pár dychtivých lístků. „A kvést ještě umíš - - tak já tady - -“ Místo budníčkova „budu“ uslyšela Lucie strom, jak jí šeptá: „Kdybych tu příští rok snad náhodou nebyl, nezapomeň na něj. Pomůžeš mu najít větev, kde bude doma?“
(Lukešová, M. Motýl pro tebe. Praha: Panorama, 1983.) (2) (..) byl to totiž velmi vážný nedostatek, co je to za zoologickou zahradu, když v ní chybí levhart, paní ředitelka ho celá šťastná vítá chlebem a solí podle staré tradice, pana Levharta to trochu zarazí, notěbůh, říká si, jestli mě tady chtějí krmit tímhle způsobem každý den, ale nedá na sobě nic znát a příjemně se usmívá. Je to milý savec, říká dědeček Orangutan při večeři, dostal byt hned vedle nás, bude to dobrý soused, rozhodně lepší než paní Mývalová, co tu bydlela dřív, věčně se hádala, příšerně smrděla a nemyla se, jak byl rok dlouhej, a to se prosím jmenovala Mývalová, to jeden žasne, kde ty tvorové berou ty jména, ale pan Levhart, to je jiný kafe, povídali jsme si celý odpoledne, zná plno anekdot z Cejlonu, to jsem se zas jednou pobavil, a navíc je to učiněnej dobrák, (..).
(Macourek, M. Žofka. Praha: Albatros, 1992, s. 61-62.) Úkoly k textům. 86
1. Hledejte v textech prvky antropomorfizace. Pokuste se úryvky přiřadit k žánrům dětské literatury. Pomohou vám k tomu i jména autorů. 2. Vzpomeňte si na další knižní tituly, které by k těmto žánrům a tematickému vymezení náležely. Nejvíce se přírodní motivy v podobě, v jaké jsou prezentovány v přírodní beletrii, tj. odpovídající skutečnosti, prosazují ve vztahu k životu dětského hrdiny. Dítě je často zobrazováno nejen ve světě důvěrně známého prostředí domova, školy, ale poznává neznámý a tajuplný přírodní prostor a vztahy, které jej určují. Jinou příležitostí k uplatnění přírodních motivů je vztah dítěte ke zvířecímu kamarádovi. V obou případech se spíše jedná o příběhovou prózu s dětským hrdinou, ve které příroda dává impuls dějové zápletce. Některé tituly bychom díky přítomnosti dětské postavy mohli vnímat na pomezí žánrů příběhové prózy ze života dětí a přírodní prózy. Možné zdroje k samostatné četbě. Pohl, J. Za trnkovým keřem. Praha: Středočeské nakl. a knihkupectví, 1985. Těsnohlídek, R. Čimčirínek a chlapci. Praha: Albatros, 1983 (4. vyd.). Tomeček, J. Labutí oblaka. Sága o luhu. Praha: Albatros, 1980. Úkol k zamyšlení. Přečtěte si některou z takových příběhových próz a uvažujte nad tím, jakou konkrétní funkci v ní příroda má. Jak bude např. zaměřena výchovná a naučná složka textu? Důležitým východiskem přírodní prózy je vztah samotného autora k přírodě. Konkrétní dílo z něj vychází a je v jeho duchu prezentováno. Podle toho se v textu nejvíce prosadí kupříkladu prvek lyrický, reflexivní (autor nachází v přírodě odezvu svých prožitků), či kritický (např. ve zvýraznění ekologického tématu). Nepodstatnou se nejeví ani motivace tvůrců k psaní o přírodě. Namnoze vyplývá: -
z jedinečného zájmu o přírodu (např. u Josefa Thomayera či Jaromíra Tomečka),
-
z profesionálního zaměření (např. u Jana Vrby či Štěpána Neuwirtha)
-
z lovecké, popřípadě rybářské záliby (např. u Jaroslava Marchy či Jiřího Mahena). Ve snaze seznámit se světem zvířat a rostlin děti vstupují do řad spisovatelů tohoto
žánru i učitelé a odborníci (Stanislav Reiniš). Podle toho se také může lišit autorský záměr, od tendence k beletrizované podobě, zachycující napínavou příhodu až k tíhnutí po zvýraznění naučné a výchovné složky textu. Vedle silné zážitkovosti se tak v přírodní próze zvýrazňuje poznávací složka.
87
Z výše uvedeného je zřejmé, že spektrum žánrových forem je poměrně pestré. Přírodní téma sblížilo takové formy jako jsou črta, povídka, fejeton, reportáž, úvaha, lyrická próza, novela, román. U některých z nich bychom mohli uvést ještě tematické zpřesnění: lovecká povídka, zvířecí román. Ze jmenovaných forem alespoň některé upřesněme: -
črta je prozaický žánr menšího rozsahu s jednoduchou, nerozvitou fabulí a uvolněnou
kompozicí; syžet je budován jako řetěz scén, výjevů (v daném tematickém vymezení) z přírody a pozorování vypravěče; důraz je kladen na subjektivní prožitek autora-pozorovatele přírodních dějů; -
reportáž je prozaický žánr, který se pohybuje na pomezí beletrie a publicistiky; snaží
se o věcný, přesný a pravdivý popis skutečnosti; zobrazuje skutečnost na základě konkrétních faktů a zčásti také pomocí uměleckých obrazů; reportáž tíhnoucí více k beletrii se vyznačuje dějovou pointou a osobním hodnocením; -
lyrická próza je próza výrazně obohacená lyrickými prostředky (obraznými
prostředky, expresívními prvky, zvukovou organizací textu); dějovost je do značné míry oslabena; v řazení scén může být uplatněn asociační princip, stejně jako kontrast či paralela. Část pro zájemce. Za pomocí literárněteoretických příruček a slovníků si ujasněte i zbývající žánrové formy. Úkol k textům. V následujících ukázkách určete žánrovou formu a zdůvodněte: Příklady. (1) A tu pojednou začal prostor mezi nebem a zemí světélkovati – a mezi korunami lipového stromořadí se objevil vzduch. Byl lehký, namodrale zelený a podobný zcela lehoučké mlze, která však nečinila předmětů nejasnými, nýbrž právě naopak – jako by rozlévala tiché a zřetelné světlo, které určovalo pojem dálky správněji než slunce. V jeho světlém šeru vystoupily pojednou duše všech věcí a učinily je podivně životnými. I byly lípy jako nevěsty před nocí svatební, bílý mezník u cesty se podobal zatoulanému chlapci s rohatou čepicí na hlavě, a šípek, který se krčil na mezi, měl podobu hladových, k sobě přitisknutých milenců, k nimž se tiše blíží milost poznání. Avšak nejtajemnější! Přede mnou až daleko k obzoru se prostírala moje země... Byla unavena mnohou prací a trýzní a podobna chudé ženě, která sedí na zápraží – na prahu chýše, uhnětené z vepřovic – a po dnu plném lopoty jí suchý chléb a zapíjí jej kozím mlékem, zatím co ti, kteří si přes den líně hověli, a na něž dřela, jedí maso a koláče a pijí drahá vína. Slova nepronesla, nereptala – byla pokorně tichá – a přece jako královna.
(Vrba, J. Kniha z přírody. Praha: Nakl. J. Otto, s. 347-348.) (2) Když jsem skrze stromy začal vidět na údolí a na potok, zastavil jsem se, abych se porozhlédl. Pažit kolem potoka obvykle hostil srnčí nebo vysokou, ba i divočáky jsem jedenkrát zahlédl, i byl jsem zvědav, co spatřím. Tentokrát však zelo údolí prázdnotou a tichem, a to, co mi z větší dálky připadalo jako bílá temena, byly klasy květů, běh potoka provázely rozkvetlé udatny jako špalír. Lahodily oku a já se chystal vykročit, že se vnořím mezi ně, ale zaslechl jsem za sebou šelest, i posečkal jsem a pootočil hlavu dozadu.
88
Mezi kručinkami sestupovalo svahem procesí. Bažantí kvočna vedla do údolí houfec kuřátek, tvorečků zvících myšky, podivil jsem se, že takoví drobkové dokážou stačit mámě. Hleděl jsem za nimi, pokud nescupitali na cestu a nezačali se popelit v prachu. Ale opět mi nebylo dopřáno, abych putoval dále. Kručinky a náprstníky, jimiž prošlo hejno kurů, jako by chtěly pokoušet mé smysly, nepřestávaly se hýbat ani nyní, v klidu.
(Tomeček, J. Zastav se na chvíli... Brno: Blok, 1974, s. 26.) (3) Putujeme na rybník Vrkoč. Míjíme vrbové houštiny a plašíme společnosti špačků. Pokaždé to vypadá, jako by se listí korun vzneslo: frrr! Křoviny jsou vroubeny celými záhony květů, pestří se to jimi křiklavěji než na jaře: vysoké konopáče, fialové kakosty, žloutkové jestřábníky a škardy, nekonečné pásy heřmánku, hvězdnice, čekanky, chrpy, impozantní ikebana luhu oživená bezpočtem čmeláků,, včel, pestřenek. Jenom hladina se ničím nepestří, je prázdná. Záhy se dovídáme proč. Od lesa to praská, jako by se odtud blížila fronta, hádáme, že tam rozstřelují pařezy. Lidská činnost, ten neustálý ruch, způsobuje, že opeřenci nemají potřebný klid; a jestliže se tu vůbec ještě drží, pak jedině proto, že jim nic jiného nezbývá: kam jinam se vrtnout? A tak například z těch tisíců kachních párů se vyvede sotva desetina mláďat a krajina beznadějně chudne. Průvodní zjev dneška i budoucna. Kde tedy hledat husy? Rozhlížíme se, nasloucháme. Slyšíme ptačí hlasy, ozval se ledňáček, po něm strnad rákosní a posléze moudivláček, ona sýkorka, která hnízdí v rukavici upletené z vláken. Nízko nad vodou patroluje volným houpavým letem statný pochop rákosní, přes půl metru dlouhý, v těchto končinách obvyklý zjev, i na Vrkoči hnízdí. Šlapeme po zašlých kachnách, většinou březňačkách. Zhasly na avitaminózu, říká se, že to způsobuje přemíra umělého hnojení jejich terénu; jímá mě z nich smutek, co činit, aby k těm ztrátám nedocházelo?
(Tomeček, J. Když padají hvězdy... Praha: Albatros, 1980, s. 156-157.) Jak uvádí literární historička Sylva Bartůšková, která tomuto žánru dlouhá léta věnuje pozornost, neprojevuje přírodní beletrie oproti jiným žánrům příliš tendenci k „tvarové mnohosti a variabilitě“ (Bartůšková, 2000). To se odráží ve statické, méně dějové výstavbě syžetu. Obraz přírody totiž oproti obrazu lidské společnosti nevykazuje tolik výrazných proměn, je určován ustálenými zákony. Jak ovšem ukazuje situace posledních desetiletí, vztah člověka k přírodnímu světu nabývá hrozivých podob ekologických katastrof, které tvářnost krajiny převratně ovlivňují. Odklon od dynamické prezentace přírodních dějů se však může jevit jen jako zdánlivý. I v umělecké tvorbě autorů přírodní beletrie je patrná snaha podat obraz přírody poutavě, se smyslem pro dějové napětí a dramatičnost. Podstatným rysem beletrie o přírodě se v souladu s často nesyžetovým charakterem próz stala volba stylistických prostředků. Snahou vytvořit působivý a věrný obraz přírodních dějů se otevírá prostor především popisu a líčení. Zároveň to jsou stylistické postupy, které dávají vyniknout smyslově bohatým obrazům, potažmo umocňují senzuální čtenářský prožitek z přírodní prózy. Pro dané tematické vymezení jsou typické specifické jazykové prostředky. Ve slovní zásobě textů s přírodní tematikou se začasté objevují: -
hovorové výrazy z mysliveckého slangu,
-
termíny z oblasti lesnictví či rybářství,
-
stejně jako odborné přírodopisné názvy, které vyplývají z autorova odborného nebo
laického zájmu o přírodu;
89
-
čím více přírodní próza tíhne ve svém tvaru k lyrismu, tím častěji k tomu využívá také
obrazných prostředků (metafor, personifikace, přirovnání, epitet); jimi se také pokouší o silnější evokaci přírodní scenerie. Úkol. Vraťte se k předchozím ukázkám a hledejte typické prostředky přírodní beletrie. Česká přírodní beletrie započala svou tradici ve druhé polovině 19. století. Za jejího zakladatele je u nás považován lékař Josef Thomayer (dnešní čtenář se s jeho zajímavou tvorbou může seznámit prostřednictvím výboru Život v trávě. Praha: Čs. spisovatel, 1975). K předním představitelům v minulosti patřili např. Rudolf Těsnohlídek, Karel Nový, Josef Prchal, Jaroslav Müller, Josef Pohl. Z titulů vybíráme alespoň některé: 1) zvířecí romány (J. Vrba: Bažantnice, K. Nový: Rybaříci na Modré zátoce, Potulný lovec; J. Tomeček: Stříbrný lipan; J. Prchal: Srnečka Sisi; V. Pazourek: Toulavý medvídek; Š. Neuwirth: Srna z olšového mlází) 2) povídky z přírody (J. Tomeček: Vuí se směje; Divotvorné lovy; V. Pazourek: Šelmy hledají domov) 3) soubory črt, reportáží, lyrických próz, úvah (J. Vrba: Kniha z přírody; J. Tomeček: Když padají hvězdy...) 4) romány o přírodě (J. Tomeček: Marko; Zlatá mandragora) Od 90. let 20. století se s novými tituly tohoto žánru setkáváme méně často. Vycházejí z pera renomovaných tvůrců: -
„klasik“ české přírodní prózy Jaromír Tomeček vydává poslední soubory črt,
povídek, úvah, miniatur Budiž světlo (1994), Minutová dramata (1996), Záhady divočiny (1996), posmrtně Dobrodružné lovy (1997). V těchto knihách se často prolínají zážitky z přírody se vzpomínkami z dětství a krajiny domova. Vypravěč se tradičně situuje do role člověka městského, který vstupuje do přírodního prostoru. Je pozorovatelem přírodních dějů, které zasvěceně komentuje, hodnotí a konfrontuje s dřívějšími zážitky. Často také srovnává chování zvířat se vztahy mezi lidmi; -
ostravský autor Štěpán Neuwirth přibližuje čtenářům přírodu ve Slezsku; v románech
Smrt číhá v tůni (1997), Paseka živých jelenů (2000) se objevují i postavy dětí, které projevují hlubší zájem o přírodu i o její ochranu.
90
Ojediněle se žánru věnují i jiní autoři: -
autorka dívčích románů Jana Moravcová vydává pod názvem Dobrodružství
zvědavého kamzíčka (1999) příběh o vztahu dětí a zvířat, a nabízí tak dětským čtenářům vzrušující poznávání zákonů přírody; Miroslav Pecha se ve své próze Srneček z křivoklátského lesa (1990) zaměřuje výhradně na děje v přírodě a na myslivecké prostředí, které je s nimi v úzké vazbě. Úkol k textu. Sledujte v ukázce typické rysy příběhové prózy. Příklad. (..) Jistila. Louka byla tichá a voněla zavadající trávou. Liška udělala několik kroků a zarazila. Vlevo na louce se něco pohnulo. Pátrala tím směrem, až zaslechla tiché písknutí. Po chviličce znovu a znovu. Na louce chodila srna. V přeplněném vemínku ji tlačilo mléko a pudově cítila, že pro jejího Srnečka už je také nejvyšší čas. Věděla přesně, kde ho odložila, a našla to místo bezpečně, i když louka se posečením docela změnila. Ale srnče se neozývalo. Liška chvíli pozorovala pobíhající srnu a pak se vydala na lov. Srna pískla znovu a rozběhla se hlouběji do louky. Pak se zastavila a chvíli poslouchala. Nic. Znovu začala pískat a stočila se dolů k lesu. Na samém konci louky se zastavila a zase několikrát pískla. Tentokrát už to nebylo jen volání. V jejím hlase byla úzkost a strach, jestli se na louce přece jen nepřihodilo něco strašného. Začínala být zoufalá. Pak zaslechla hluboko v lese hlas srnčete. Bez rozmýšlení se tím směrem rozběhla. Jak se přibližovala a poznávala ho, mizelo z jejího hlasu napětí a pískání dostávalo něžný, mateřský tón. V horní části louky, až téměř u polí, chodila ještě jedna srna. Dlouho do noci křižovala louku a vytrvale pískala. Prochodila ji od lesa až k polím a nevynechala snad jediné místo. Zašla do lesa, vlezla do obilí. Marně. Nemohla tušit, že liška odklidila zbytky odpolední tragédie dřív, než srna začala se svým dlouhým, ale beznadějným hledáním. (..)
(Pecha, M. Srneček z křivoklátského lesa. Praha: Albatros, 1990, s. 32)
Shrnutí kapitoly. Próza s přírodní tematikou patří k žánrům, které se v dnešní době příliš netěší čtenářské oblibě, ačkoliv přitažlivou beletristickou formou umožňuje poznání přírodního prostoru a zákonitostí, které v něm fungují. Umožňuje pochopit vztahy mezi zvířecími druhy a poukázat na pozitivně i negativně vyznívající podoby vztahu člověka k přírodě. Zpracování přírodní tematiky je poměrně pestré. Mezi žánrové formy přírodní beletrie se objevuje črta, reportáž, povídka, román. Vedle poznávací funkce se v přírodní próze, která byla původně neintencionálním žánrem, uplatňuje funkce výchovná. K typickým prostředkům, které k tomu používá, patří specifické stylistické prostředky jako popis a líčení a výrazové prostředky jako odborná terminologie, myslivecký slang, ale i básnická pojmenování.
91
Jak číst prózu s přírodní tematikou •
určit žánrovou formu díla
•
určit věkovou skupinu čtenářů a prvky, které tomu v díle nasvědčují
•
zaměřit se na autorské ztvárnění přírodní tematiky (odpovídá/neodpovídá realitě; v centru pozornosti zvířata/krajina/lidé/vztahy)
•
hledat typické stylistické a jazykové prostředky
•
určit autorský záměr (poměr složky beletristické/naučné/výchovné)
Úkoly. Prostudujte kapitolu a doplňte chybějící informace: 1. Přírodní tematika může sledovat různé cíle: ........... 2. Ve snaze co nejživěji prezentovat přírodní prostor využívají autoři prostředků .......... 3. K předním tvůrcům žánru patří ............. Literatura ke kapitole 12. Bartůšková, S. Přírodní beletrie. In: Poláček, J. a kol. Průhledy do české literatury 20. století. Brno: CERM, 2000. Bartůšková, S. Jaromír Tomeček. Praha: Čs. spisovatel, 1981. Heřman, Z. Naléhavý hlas (Jaromír Tomeček). In: Říkat pravdu s úsměvem. Praha: Albatros 1984. Chaloupka, O. Žánrová skladba literatury pro děti a mládež. Přírodní próza. Zlatý máj, 1985, roč. 29, č. 10, s. 626 – 627. Přírodní tematika v literatuře. Sborník z konference uspořádané při příležitosti 80. narozenin zasloužilého umělce Jaromíra Tomečka. Brno 1987.
92
13.
K úkolům Následující text obsahuje některé z odpovědí na otázky k textům. Nenárokuje si být
úplný, ale pouze inspirativní. Vše, co se bude zdát nejasné nebo by si zasloužilo diskusi, se může stát předmětem konzultace. Očekávám zprávy a dotazy na e-mailové adrese:
[email protected] 2.
Literatura pro děti a mládež v počátcích •
•
• •
• •
•
•
3.
s. 7 (T. Štítný): ukázka obsahuje zvolací věty, řečnické otázky, které se snaží navodit atmosféru živého kontaktu s posluchači, vypravěč bohatě užívá výčtů, aby podpořil názornost výpovědi, tedy aby zpřístupnil dětskému vnímateli abstraktní představu božího tvoření; snaží se prezentovat nesčíslnost tohoto tvoření obrazem věcí, zvířat, především známých z okolí dítěte, z venkovského a přírodního prostředí s. 7 (Klaret): autor ve všech ukázkách zvolil stejný postup: básně lze rozdělit na dvě části, první dva verše zpravují o životě zvířat, mají poznávací, naučný charakter, druhé dva verše se vyslovují o životě lidí, mají charakter výchovný; první část prezentuje činnost, charakterový rys typický pro dané zvíře, druhá část prezentuje odezvu v lidském charakteru; autor záměrně vybírá takové obrazy chování zvířat, pro které nachází adekvátní obraz v lidském světě; všechny texty zvoleným postupem tíhnou k názornosti; příklady (1) a (3) se týkají dětí, studentů, proto vycházejí z obrazů mláďat a jejich vztahu s matkou s. 9 (J. A. Komenský): náboženská lyrika prostupuje i tematiku rodinnou, ukolébavku v 2. strofě doplňuje modlitba za zdraví dítěte s. 13 (K. A. Vinařický): s folklorní tvorbou koresponduje např. využitím refrénu, větného paralelismu, písni se blíží svou rytmičností, tendencí k pravidelnosti i přesahy větného celku; mravoučné tvorbě odpovídá řadou imperativních nabádání dítěte s. 16 (F. L. Čelakovský): folklorní tvorbě odpovídá sdruženým rýmem, přímými zobrazovacími prostředky, refrénem, opakovacími figurami (apod.); dětskému čtenáři vychází vstříc rytmičností, frekvencí deminutiv, tématem, dialogickou formou básně s. 16 (V. Nejedlý): jde o obraz dítěte pilného, pracovitého, žijícího v láskyplném souladu se svými rodiči; text vychovává k práci a k vlasteneckému cítění; prostředky mohou být vzájemně propojené motivy práce, zpěvu českých písní, radosti a dále obraz (nejen mateřské) pochvaly, idyličnost obsahu je podpořena rytmičností s. 19 (Ohnivý sloup): např. nevelký rozsah, projev vztahu ke křesťanské víře, tendence k pověrečnosti, prvek opakování, prvky dialektu; (Víly): synkretičnost (poezie v próze), prolínání realistických prvků (hrozba moru) s fantastickými; přímá řeč sloupu a smrti v ukázkách může být přednesena s pozměněnou modulací hlasu, intonací; psychologicky působivé pauzy či změny tempa se hodí na místa očekávání (v první ukázce: „až jednou“, ve druhé ukázce: věta, v níž se poprvé mluví o smrti) s. 20 (lidová poezie): např. kontaktní prvky, paralela lidského a přírodního, přirovnání, personifikace přírodního světa, přímá pojmenování, opakovací figury (anafora) Žánry literatury pro děti a mládež
93
•
•
4.
s. 23 (J. Werich): např. v řeči vypravěče (komentáře o nedostatku chytrých žen i mužů), kulturní odkazy (chytrá jako Šalamoun, hádanky jak z Tisíce a jedné noci), nadčasové narážky na dění ve společnosti (úvahy o tom, že by se měl zvýšit průměr inteligence obyvatelstva) s. 23 (J. Trnka): autorská pohádka se mísí s prvky příběhové prózy (dětští hrdinové, téma učení); pasáž s básnickým textem odkazuje jednak k nonsensové poezii, jednak vychází z dětského folkloru (tajná řeč); (J. Pohl): příběhová próza se mísí s přírodní prózou Folklorní žánry, adaptace lidových látek
•
• • •
•
•
•
s. 29 (příklady říkadel): obecné prvky folkloru naznačuje např. synkretičnost v propojení slova a pohybu, nevelký rozsah, prvky dialektu, tematizace mezilidských vztahů, vztahu člověka k práci, vnímání přírodního času v souladu s lidskou prací, z hlediska užitých prostředků: opakovací figury, paralelismus, sdružený rým s. 30 (příklady říkadel): (1) a (2) jsou škádlivky, (3) již tíhne k nonsensové říkance (může být vnímána i jako tajná řeč – hra dětí s jazykem), (4) patří k typu říkadel doprovázejících pohyb dítěte, činnost rodiče a dítěte s. 31 (příklady říkadel): (1) a (2) jsou lidové písně, jejich mluvčím je dítě jako pozorovatel objektů svého okolí, (3) je hádanka, (4) ukolébavka; z folklorních rysů upozorněme např. na užití tradičního přirovnání (1), opakovacích figur a refrénu (4) s. 34 (O hlúpým Jankovi): anekdotická pohádka, vycházející z tematizace venkovského života (z typu novelistické pohádky) a tíhnoucí k humorné pointě; rysy pohádky: princip trojího opakování dějové sekvence, hlavní postava charakterizována pouze jedním rysem (hloupostí); hovorový ráz vyprávění, omezená délka, zachování dialektické podoby vyprávění s. 36 (Žižkův kámen): etymologická, místní; (Jak povstal Hanák): zařazení k jednomu typu je problematické, vnímáme sice vazbu k místu a etymologii jeho charakteru, ale uvědomujeme si také prvky náboženské a anekdotičnost vyprávění; forma pověsti posloužila tentokrát k pobavení posluchačů; rysy pověsti: konkrétní místo, historické postavy (Žižka), krátký časový úsek, malý počet postav, výstižnost vyprávění s. 40 (H. Doskočilová): bohové v antické báji jsou dětem (i mladšího školního věku) přiblíženi svými rodinnými vztahy, tj. určitým zesvětštěním (dáno i hodnotícím prvkem v řeči vypravěče); (I. Peřinová): tematickomotivické prvky báje jsou zde převedeny do podoby vyprávění jedné z postav (bájného Pegasa), je zde posílena dialogická složka, která přibližuje vztahy mezi postavami z různých úhlů, jazyk ukázky odpovídá spíše současným recipientům (zvl. staršího školního věku), bude jim blízká i scénou učení s. 40 (I. Olbracht, L. Pavlát): oba texty vycházejí ze Starého Zákona, jejich kompozice je podobná, až na drobné odchylky (Pavlát – v ukázce upozorňuje na úvodní pasáž, kdy také Mojžíš měl být jako židovský chlapec zbaven života a nyní sleduje zármutek židovských matek x Olbracht uvažuje utrpení židovského lidu); styl vyprávění tíhne u Olbrachta k ornamentálnosti a knižnímu stylu, blízkému slovníku bible x u Pavláta spíše ke srozumitelnosti, věcnosti i snaze vcítit se do vnímání hrdiny (Ale co teď?); u obou autorů je scéna usmrcení Egypťana motivována Mojžíšovým hněvem – u Olbrachta je však patrnější interpretace uvědomělého činu (Mojžíš způsobuje vědomě smrt) x u Pavláta je situace spíše vnímána jako náhlý nečekaný záchvat zuřivosti, doprovázený vnitřním zmatkem; zvýraznění bezpráví, nespravedlnosti je v obou ukázkách doprovázeno hrozbou trestu; Olbracht zviditelňuje hodnoty úžeji vázané na kontext, tj. hodnoty přináležitosti k židovskému národu x Pavlát hodnoty zobecňuje,
94
Mojžíš je podle něho solidární s týranými chudáky a uvědomuje si utrpení matek, které přicházejí o své syny 5.
Současná literatura pro děti a mládež •
6.
s. 45 (S. Lanczová): motiv vlivu techniky na způsob komunikace, tomu podléhá i grafická a jazyková úprava, mluvní styl dnešní mládeže (využití anglických výrazů) – pokud si přečtete celou knihu, může se stát, že ji zařadíte k pólu brakové literatury; (A. Goldflam): recepční otevřenost, žánrová prostupnost (autorská pohádka obsahuje výrazné prvky příběhové prózy), výrazný motiv médií, současného společenskopolitického zázemí (i odkaz k ekonomické situaci) Umělá poezie pro děti a mládež
•
•
•
7.
s. 47 (M. Lukešová): 1. ukázka je určena dítěti v období pubescence - projevuje se ve volbě volného verše, hovorových prvcích, lyrický mluvčí se prezentuje ve své nevyrovnanosti, neklidu, vnitřním zmatku (vzít hlavu rejžákem), napětí ve vztahu k dospělým (naslouchátka, tak co zas no), báseň je cele soustředěna na problém mluvícího já, na jeho vnitřní svět; přes civilnost projevu i zde najdeme metaforu: naslouchátka a symbol: hluchavky (symbol nepochopení, nedokonalosti komunikace); (M. Černík): 2. ukázka je určena dítěti mladšího školního věku - je patrné z prvků extraverze, zájmu o jevy v okolí, které vnímá fantazijně (přirovnání, metafora), se smyslem pro porozumění, personifikaci, mluvčí projevuje zájem o věci ve svém okolí, uvažuje o nich, nevnímá je samozřejmě; v básni je patrné mírné vychýlení z rytmu (lze uvažovat o jeho sémantické funkci), využití citoslovcí a deminutiva (bříška) ještě projevuje vztah k předcházejícímu období recipientů s. 50 (E. Frynta): hra se slovy (páv - paf), situační komika, prvky nonsensu (páv v hospodě), zvukomalebnost, dětské mentalitě je báseň blízká hravostí; folkloru se blíží posílením hláskové skladby; text se otevírá i dospělému čtenáři (prostředí hospody, slovní hra); (M. Florian): svérázná inspirace folklorem (název, text vyznívá v hádanku), motiv poznávání, oslovení dítěte, dítě je vedeno k fantazijnímu vidění okolních jevů i reflexí lidové říkadlové tvorby; přímá pojmenování, v závěru metafory; k moderní poezii se druží odklonem od rýmového charakteru a právě přehodnocením folklorní formy; (K. Vůjtek): dětský mluvčí (součást rodinného kolektivu), aktivní zájem o prostor domova, péče o stromek jako o dítě, dialogičnost, přímá pojmenování, přirovnání, personifikace; vztah k přírodnímu prostoru a téma domova můžeme vnímat ve vztahu k folkloru; rysem moderní poezie může být uvolnění rytmické skladby textu; (F. Hrubín): dětský mluvčí, motiv práce, deminutivní slovník, oslovování věci, vztah k folkloru se projevuje ve slovníku, v užití opakovacích figur (větný paralelismus, aliterace, paronomazie, refrén) s. 51 (I. Štuka, M. Kratochvíl): oba texty odpovídají čtenářům mladšího školního věku, současnost prozrazuje v 1. textu obraznost inspirovaná kriminalitou, prvky násilí, s nimiž se ve zvýšené míře děti mohou v médiích setkávat, ve 2. textu je to obraz průměrného školáka, současně vynalézavého dítěte, dále text obsahuje literární aluzi Raisovy básně, u obou textu je patrná primární funkce bavit Autorská pohádka
•
s. 54 (K. Čapek): název evokuje představu detektivního příběhu; vypravěčem je jedna z postav, nepohádková postava lékaře; u pohádkové postavy se objevují nepohádkové rysy – vodník, který stárne, podléhá času, řečí připomíná venkovského staříka; ve
95
•
•
8.
vyprávění posílena role dialogu (prvky hovorovosti), obsahuje hodnotící prvky (zvláště v několikanásobných větných členech a expresívně zabarvených výrazech); místní i časové určení s. 54 (A. Mikulka, M. Kubátová): 1. ukázka pochází z knihy A. Mikulky (Karkulka v maskáčích. Praha: Albatros, 2003, s. 38-39. 2. rozšíř. vyd.) – jedná se o moderní autorskou pohádku (z lidové pohádky přejímá pouze některé postavy, které včleňuje do nových situací; přidává nové postavy, i s jejich typickým slovníkem, který v jiném světle nahlíží i pohádkové postavy – např. oslovování ježibaby jako madam), 2. ukázka pochází z knihy M. Kubátové (Jak Krakonoš s Trautenberkem vedli válku. Praha: Artur, 2000, s. 67-68.) – jedná se o autorskou adaptaci (ukázka obsahuje řadu odkazů k lidovému životu, ponechává si typické prostředí novelistické pohádky, i jednoduchou charakteristiku postav, v textu je však posílena složka poznávací, která má dětskému čtenáři umožnit lepší porozumnění lidovému životnímu stylu v Podkrkonoší) s. 57 (M. Šrámková, K. Šiktanc): 1. ukázka reprezentuje imitačně-inovační přístup; mohli bychom ji zařadit i k typu autorské adaptace, uchovává si tradiční postavy, prostředí, vztahy známé v lidové pohádce; 2. ukázka reprezentuje imaginativní přístup; z textu je patrné, že je autorem básník – důraz ve vyprávění je kladen na poetičnost, symboličnost (všimněte si např. obrazných pojmenování: „Ani ten bílý kůň nestačil rozsvěcet.“, kontrastů: „Stařec vzal Adama polehku za rukáv - a ztěžka mířil k otevřeným dveřím“) Příběhová próza s dětským hrdinou
•
•
•
•
s. 60 (V. Steklač): současnost prezentuje znechucení ze sídlištního způsobu života, chlapečtí hrdinové, téma rozhovoru: nový domov, vztah k městu, kamarádství (útěcha v dané situaci); přímá řeč prozrazuje hovorový styl dětských hrdinů, projevuje se i ve frazémech (vědět na beton, lézt na mozek); kromě mluvního stylu bude dětem sympatický svérázný způsob zúročení školních zkušeností (vidím město...); (M. Zinnerová): modelová situace mateřské péče o dítě v nemoci, situace odchodu otce od rodiny; dialogický charakter (prvky hovorovosti) ukázky doplněny nepřímou řečí, která prozrazuje uvažování postav (prvky personální er-formy), chlapecký hrdina bude čtenářům sympatický snahou pomoci matce v těžké životní situaci, utěšit ji s. 61 (V. Stýblová): modelová situace vázaná na školní prostředí – dětští hrdinové pravidla daná prostředím nenaplňují, přicházejí pozdě do školy, dívenka se navíc dopouští lži, kterou chce krýt kamaráda – jde tedy také o modelovou situaci solidarity ke kamarádovi a současně rozdílných vztahů k dětem a k dospělým (k učitelce); míra možné identifikace je podpořena volbou personální vyprávěcí situace, která dává nahlédnout do uvažování dětských postav; aktivnější dívka projevuje vynalézavost, solidaritu a ochranitelské sklony k chlapci, ve vztahu k dospělým schopnost přetvářky, pasivnější chlapec dává najevo tichý obdiv k dívce i obavy z toho, jak se situace vyřeší s. 62 (L. Štěpán): ukázka má silně formativní ráz; je to dáno jednak obsahem (dítě je vedeno k aktivnímu přístupu ve sběru papíru, veřejně prospěšné činnosti a zároveň k nepředpojatosti ve vztahu k druhým), ukázka prozrazuje ukotvení v předlistopadovém období (řeč ředitele je prošpikována oblíbenými frázemi) s. 63 (I. Procházková, I. Březinová): prvky současnosti jsou patrné v samostatnosti hrdiny 1. ukázky (ve svém obraze napovídá i odcizení mezi dítětem a dospělými, kteří se soustřeďují hlavně na svou kariéru, ekonomické zajištění), ve 2. ukázce se jedná o téma soužití s dětmi romského etnika (tj. o multikulturní téma), o předsudečnou podezřívavost z krádeže, nejen děti, ale i dospělí nejsou ve vztahu k romským
96
chlapcům jednotní (viz učitelka Maláčová); děti v obou textech prezentují svou vynalézavost, činorodost, samostatnost a smysl pro kamarádství a spravedlnost; zvláště první ukázka umožňuje identifikaci s hrdinou, který je zároveň vypravěčem vlastního příběhu; ve druhé ukázce se nabízí k identifikaci modelová situace krádeže ve škole, z níž může být někdo neprávem obviňován a kterou je třeba vyřešit 9.
Dívčí román •
•
•
10.
s. 67 (V. Adlová): ukázka prezentuje vnitřní úvahy dívky, emocionální rovinu dívčina uvažování (pomáhá k tomu personální vyprávěcí situace, prvky téměř básnických prostředků), tematicky se ukázka zaměřuje na křehkost sbližování s chlapcem; (S. Rudolf): ukázka má dialogický charakter, umožňuje sledovat typický generační slovník dívek, tématem je napětí ve vztazích milostných i kamarádských, opět situaci provází vyhraněný citový postoj hrdinky; první dívka prožívá okamžiky zamilování, druhá spíše citový otřes, který se stupňuje s. 67 (ukázky hodnotného a brakového čtiva dívek): 1. ukázka zastupuje spíše triviální dívčí prózu: dialog, který lze vnímat jako bezobsažný a který způsobem argumentace prezentuje zvláštní hodnoty dívek (sexuální nevázanost, podivná motivace přátelství mezi dívkami); 2. ukázka má právem vyšší umělecké ambice; ve své zpovědi dívka rekapituluje svůj dosavadní život, reflektuje a současně zhodnocuje svůj vztah k rodičům, domovu, škole; vztah k příteli naznačuje trvající kamarádský vztah přes vzdálenost, která oba dělí, a dále naději a optimismus do budoucna, jež mohou povzdudit dívčí čtenářky s. 70 (M. Drijverová): obraz současné dívčí hrdinky prozrazuje složitou ekonomickou situaci rodiny (nezaměstnost rodičů), s níž se musí vypořádat; vyprávění dívčí hrdinky signalizuje hovorový styl, schopnost kritické sebereflexe; k hodnotám, k nimž chce text čtenářky vést, patří např. vztah ke zvířatům, práce s nimi, touha po vzdělání (jeho důležitost), zájem o druhé; pro tyto hodnoty bychom text zařadili k pólu umělecky svébytné tvorbě Dobrodružná literatura a její žánrové varianty
•
•
•
•
s. 73 (O. Batlička): exotické prostředí v sobě skrývá potenciální nebezpečí (jedovatí hadi), ústřední hrdina Larg je stručně představen malým množstvím charakteristických rysů (silný, zdatný člověk); ukázka má své napětí i moment překvapení, pointu, obsahuje také určitý naučný prvek s. 75 (ukázka dobrodružného románu): ukázka inklinuje k typu tzv. mořského románu, exotické prostředí oceánu je podnětem řady dobrodružných akcí a dějového napětí; tajemný hrdina (má u sebe zbraně) je prezentován souborem fyzických kvalit a příkladným chováním; čtenáři se nabízí vypjatá atypická situace, v níž se čtenář reálně nemůže ocitnout, odpovídá jeho potřebě po napětí, tajemství; autorem je R. L. Stevenson s. 76 (E. Kačírková, L. M. Pařízek): 1. ukázka pochází z pera E. Kačírkové, jedná se o dětskou detektivní povídku, dětem jsou blízcí dětští detektivové, kteří podle své logiky hledají způsoby odhalení pachatele, projevují přirozený smysl pro spravedlnost, vyjadřují se způsobem blízkým čtenářům; 2. ukázka pochází z pera L. M. Pařízka, autora cestopisných románů ukotvených v exotickém prostředí Afriky, pro dětské čtenáře může být přitažlivá scéna připravovaného boje za svobododu i předcházející vyprávění mýtu afrického kmene s. 77 (M. Švandrlík, S. Hrnčíř): 1. ukázka prezentuje pokleslou formu dětské detektivky, která obsahuje řadu prvků současnosti (dětskému čtenáři chce vyjít vstříc 97
obrazem sebevědomého dítěte, které dokáže argumentovat v rozhovoru s dospělým, chce být rovnocenným soupeřem) – obsah rozhovoru míří k bezduchosti, 2. ukázka naznačuje určitá tajemství, kterým se chlapečtí hrdinové snaží přijít na kloub (personální vypravěč umožňuje sledovat vnitřní úvahy a dohady postavy), ukázka nepostrádá dějové napětí, motiv cesty k odhalení záhady 12.
Historická próza •
•
13.
•
•
•
•
s. 82 (I. Olbracht): autor seznamuje s životem dávných Čechů, zvýrazňuje hodnotu čistoty jejich vztahů, všímá si proměny vztahu k zemi; tón jeho vyprávění je výrazně hodnotící a konfrontující minulost se současností; ve vztahu k dětským čtenářům zvýrazňuje právě původní životní styl a nepřímo vede k jeho následování, k ideálům, které prezentoval (nezáludnost, poctivost, solidarita, sounáležitost, skromnost); Olbrachtův vypravěčský styl tíhne jednak k básnivosti (přirovnávání), jednak projevuje sklon k slavnostní rétorské dikci s. 83 (B. Žárský, L. Vašíčková – R. Juránek): 1. ukázka prezentuje výrazně aktualizační a konfrontační přístup autora k historické (resp. pověsťové) látce – podává ji moderním jazykem, přirovnává k současnosti, k obecně lidským projevům, lehce paroduje; 2. ukázka do konkrétního historického zázemí (čas, prostor, událost) uvádí fiktivní příběh, v němž sehrává hlavní roli aktivita dětských hrdinů (jejich dialog je utvářen současným, resp. neutrálním slovníkem, autoři odhalují také vnitřní prožitky hrdinů, které z historické události vyplývají) Próza s přírodní tematikou s. 86 (K. Klostrmann, V. Pazourek): přírodní prózou je 2. ukázka z tvorby V. Pazourka – představuje zvířecího hrdinu, snaží se pochopit motivaci jeho chování; Klostrmanův román využívá přírodního prostoru Šumavy jako určujícího prvku v životech lidských postav s. 86 (M. Lukešová): antropomorfizace se projevuje v dialogu ptáčka a větve; je obrázkovou knihou; (M. Macourek): antropomorfizace se projevuje nejen v řeči zvířat, ale i v jejich osvojeném životním stylu, ukázka je reprezentantem moderní autorské pohádky s. 88 (žánrové formy přírodní prózy): 1. ukázka – lyrická próza (obrazné prostředky, přirovnání, personifikační nahlížení přírody, nedějovost), 2. ukázka – črta (popis přírody je v závislosti na subjektu pozorovatele-vypravěče), 3. ukázka – reportáž (snaha po přesnosti – patrno z výčtů rostlin, ptáků, pasáže naučných vysvětlivek i hodnotící prvek vypravěče) s. 91 (M. Pecha): ukázka naznačuje vztahy mezi zvířecími druhy i obecně přijímané téma mateřství; vypravěč je dobrým pozorovatelem, dokáže se vcítit do situace hledající srny, dokáže ve scéně stupňovat napětí a tím zaujmout dětské čtenáře
98
