Literární Múzy o válce + Literatura a politická moc DOBA PŘELOMU STOLETÍ: Svět: Francouzští prokletí básnici: Ačkoli to byli velcí individualisté, zapojili se do revolucí své doby. Charles Baudelaire (1821 – 1867; básnická sbírka Květy zla, v Evropě propagoval Poeovu tvorbu) se zúčastnil Únorové revoluce, v níž na ulicích vyzýval k popravě svého nevlastního otce – armádního důstojníka věrného starému režimu. Paul Verlaine (1844 – 1896; básnická sbírka Moudrost: báseň Ta křehká krása žent) a jeho intimní přítel Arthur Rimbaud (1854 – 1891; básnická skladba Opilý koráb) se zúčastnili Pařížské komuny (1871; pokus o nastolení komunistické vlády ve francouzské metropoli v čase Prusko-francouzské války). Další literárního sbírka básnictví) německé na
významná postava francouzské moderní poezie, zakladatel surrealismu Guillaume Apollinaire (1880 – 1918; básnická Alkoholy: báseň Pásmo – velká inspirace pro světové se jako voják zúčastnil První světové války na francouzskofrontě, při obraně Paříže utrpěl vážné zranění hlavy a zesláblý brzy nato zemřel epidemickou španělskou chřipku Dekadence: Odrazem pocitů bezvýchodnosti společenského vývoje, někdy melancholickým, jindy spíše ironickým, se stala tvorba Oscara Wildea (1854 – 1900; komedie Jak je důležité míti Filipa, Ideální manžel; román Obraz Doriana Graye).
Realismus 3: přichází po průkopnících realismu (1) Defoeovi, Swiftovi, Austenové a po velkých realistech 19. století (2) Balzacovi, Dickensovi, Gogolovi, Twainovi… Na počátku této etapy realistické tvorby stojí básník americké demokracie Walt Whitman (1819 – 1892): „vynálezce“ volného (nepravidelného, nerýmovaného) verše: básnická sbírka Stébla trávy. Velkou oblibu získává drama – v době rozvoje kamenných divadel. Předním světovým dramatikem je Rus Anton Pavlovič Čechov (1860 – 1904): poté, co se stal jedním z největších světových povídkářů, napsal několik dramat, která na příkladu ruské společnosti ukazují střet tradičního, již nehybného světa a dravějších, ovšem dynamičtějších poměrů: Višňový sad, Tři sestry, Racek. Naturalismus: Francouz Émile Zola (1840 – 1902) je tvůrcem literárního směru naturalismu, který akcentuje živočišné složky lidského chování i povah v podmínkách moderní společnosti (romány Břicho Paříže – o megatržnici; Zabiják – o alkoholismu; Nana – o prostotuci). Zároveň uvedl do literatury i sociální téma bídného života horníků a jejich stávkového boje (román Germinal). Angažoval se ve veřejném životě jako bojovník proti aktuálnímu antisemitismu – podobně jako ve stejné době v Českých zemích Tomáš Garrigue Masaryk. Prvky naturalismu najdeme i u ruského psychologizujícího realisty Fjodora Michajloviče Dostojevského (1821 – 1881; romány Zločin a trest – student Raskolnikov zavraždil starou lichvářku; Bratři Karamazovovi), a Američana Jacka Londona (1876 – 1916; romány Bílý den, Bílý tesák). České země:
V českém prostředí se přesah moderního umění konce století do společensko-politické sféry koncentroval kolem manifestu Česká moderna (1895): Mezi jeho signatáři jsou z dnešního hlediska neznámější: a) největší český literární kritik všech dob František Xaver Šalda (1867 – 1937; svým založením levicový katolický intelektuál; soubory kritických statí Boje o zítřek, Duše a dílo; tištěný předchůdce dnešních blogů Šaldův zápisník); b) Největší osobnost českého impresionismu, lyrický básník Antonín Sova (1864 – 1928; básnické sbírky Květy intimních nálad, Z mého kraje); impresionismus je směr vzešlý z malířství, skutečnost zachycuje jako souhrn okamžitých, prchavých subjektivních vjemů; v literatuře preferoval přírodní a intimní lyriku; c) Největší osobnost českého symbolismu Otokar Březina (vlastním jménem Václav Jebavý; 1868 – 1929; básnické skladby Tajemné dálky, Svítání na západě, Větry od pólů, Stavitelé chrámu, Ruce); symbolismus pracoval s mnohovrstevnatými významy matných, tedy neexaktních symbolů, do umění vnášel namísto pregnantního vyjadřování, v němž si libovali realisté, náznakovost, která patří k základním rysům umělecké tvorby i dnes. Manifest Česká moderna prosazoval tvorbu v duchu osvobodivého individualismu i subjektivismu, vyslovoval se především proti novoromantismu, jemuž vytýkal otrocké napodobování překonaných cizích vzorů. Autorem na pomezí dvou uměleckých epoch byl Moravan Vilém Mrštík (1863 – 1912): v duchu realismu napsal – společně s bratrem Aloisem – venkovské drama Maryša (osmnáctiletá Maryša Lízalová si má vzít čtyřicetiletého vdovce Vávru, protože její chlapec Francek byl odveden na vojnu; nešťastné manželství vyřeší otrávením manžela): jedná se – spolu s Tylovým Strakonickým dudákem a Jiráskovou Lucernou – o jednu z nejpopulárnějších českých divadelních her, vyniká užitím nářečního jazyka. V duchu tvorby konce století Mrštík napsal román o letní studentské lásce Pohádka máje. V eseji Bestia triumphans se ostře vyslovil proti dobovému boření středověkých, památkově cenných staveb v českých městech v zájmu rozvoje bezohledného podnikání. Česká bohéma: ráz provokativní satiry i bezuzdného fantazijního humoru spojených s typicky českou hospodskou kulturou měla tvorba volné skupiny novinářů literátů, jejichž nejvýznamnějším představitelem byl Jaroslav Hašek (1883 – 1923; autor stovek výborně vypointovaných povídek, po r. 1918 napsal – nedokončený – satirický válečný román Osudy dobrého vojáka Švejka.
a
Generace buřičů: spojeni s anarchismem, vitalismem (souvislost s oslavou života založeného na zdůraznění neomezených plodivých sil přírody: Fráňa Šrámek (1877 – 1952): básnické sbírky Modrý a rudý (báseň Raport), Splav (báseň Kdybych byl pastevcem koní; obě jmenované básně jsou postavené na odporu k válce vyjádřeném paralelou umírající nebo k smrti určený kůň + nevinní vojáci ve stejné situaci), romány Stříbrný vítr (student Jan Ratkin a jeho dospívání) a Tělo, divadelní hra Měsíc nad řekou (abiturienti v Písku a mladá láska v generaci jejich dětí: Slávka Hlubinová a Vilém Roškot); Petr Bezruč (1867 – 1958): básnická sbírka Slezské písně: autor se stylizuje do role lidového pěvce – barda slezského lidu žijícího v kraji na hranici mezi divokou přírodou a zprůmyslněnou oblastí plnou těžké práce, na hranici mezi krajem českým a německým atd. Odkazy na paralely s antikou; Básně Maryčka Magdonova, Ostrava, Kantor Halfar, Leonidas. Viktor Dyk: novela Krysař (parafráze německé pověsti z města Hammeln). Stanislav Kostka Neumann: básnické sbírky Kniha lesů, vod a strání (báseň Vstupní modlitba – travestická
vitalistická obdoba Otčenáše), Rudé zpěvy, Nové zpěvy (civilizační poezie: Zpěvy drátů).
PRVNÍ SVĚTOVÁ VÁLKA A JEJÍ OBRAZ V LITERATUŘE: Svět: Německý spisovatel Erich Maria Remarque (1898 – 1970): účastník bojů na německofrancouzské frontě, přední představitel demokratického proudu v německé kultuře – za výmarské republiky 20. let: romány Na západní frontě klid, Tři kamarádi; psal však i o době Druhé světové války (Miluj bližního svého, Vítězný oblouk); Americký spisovatel a novinář Ernest Hemingway (1899 – 1961) účastník bojů na italské frontě: román Sbohem, armádo; nejproslulejší představitel ztracené generace autorů, kteří prožili válečné peklo, zatímco jejich nestateční vrstevníci zůstali doma a dělali kariéru, a po návratu prožívají pocit rozčarování a deziluze. Hemingway viděl muže-lovce jako archetyp člověka, který se rve o svou existenci a přitom si udržuje smysl pro neokázalou důstojnost i čest (mj. soubor loveckých povídek Zelené pahorky africké). Hemingway posléze psal i ze španělské občanské války (román Komu zvoní hrana), slavnou se stala jeho novela o kubánském rybáři Stařec a moře. České země: V r. 1917 vznikl Manifest českých spisovatelů: petice, která vyzývala české poslance rakouského parlamentu a zemských sněmů, aby podpořili protihabsburský odboj a postavili se proti politickým strukturám, v nichž se dosud pohybovali. Jedním z nejproslulejších signatářů byl spisovatel historických realistických románů Alois Jirásek (1851 – 1930): ještě kolem r. 1900 napsal především 3 trilogie o husitství, na němž vyzdvihl jak demokratizační tendence, tak – poněkud účelově – národnostní otázku (Mezi proudy, Proti všem, Bratrstvo), pentalogii z prvních tří generací národního obrození (F. L. Věk) a studentský román z revoluce 1848 (Filosofská historie). Nyní, uprostřed války, napsal román z pobělohorské, germanizační a rekatolizační doby Temno: název se rychle stal populárním označením pro celou tuto epochu, půdorys hlavní milostné zápletky je odvozen od schématu Romea a Julie (dvojice mladých lidí rozdělená vírou svých rodičů – zde českobratrství – katolictví); podobně pojednal svůj nejslavnější román Quo vadis polský romanopisec Henryk Sienkiewicz (1846 – 1916): v jeho románu jde o lásku křesťanské dívky a římského mladíka v neklidném čase prvotního křesťanství za vlády římského císaře Nerona. Do pochmurné atmosféry válečného zázemí spadá expresionisticky laděné dílo pražského českého Němce Franze Kafky (1883 – 1924): povídka Proměna, romány Proces, Zámek, Nezvěstný (Amerika). Na poválečnou krizi reaguje tvorba proletářské poezie: akcentuje sociální rozdíly, existenční nejistotu, je ovlivněna i všeobecným posunem společenského klimatu doleva. Jaroslav Seifert (1901 – 1986): jeho první básnická sbírka Město v slzách. Tvorba Jiřího Wolkera (1900 – 1924): básnické sbírky Host do domu (básně Žně, Poštovní schránka); spor o Wolkera: je jeho postoj člověka na rozhraní dětství a dospělosti autentický? nejde o vyumělkovanou dětinskost? Wolker tu ovšem předjímal moderní kulturu meziválečné doby), Těžká hodina (sociální balada Balada o nenarozeném dítěti). ZLATÁ DVACÁTÁ LÉTA Umění reaguje na zásadní kulturní zlom – příchod moderního umění (druhé moderny) opírající se o obdiv k technickým možnostem nového věku, o emancipaci mládeže, žen, širokých vrstev obyčejných
lidí, šance na studia i cestování v zahraničí, rozchod se zažitou tradicí, zároveň ovšem poukazuje i na osamělost člověka uprostřed městské civilizace plné lidí. Svět: Irský spisovatel James Joyce (1882 – 1941): román Odysseus: jeho hlavní postava je muž, který prožije během jednoho dne v Dublinu, kde bydlí, příhody, jež jsou travestickou, ale spíše melancholickou než satirickou obdobou příběhů řeckého hrdiny Odyssea při návratu domů z Trojské války. Do ztracené generace bývá řazen i spisovatel a hollywoodský scenárista Francis Scott Fitzgerald (1896 – 1940), ačkoli neměl válečné zkušenosti: román Velký Gatsby o pohádkově bohatém mladém muži (ten ovšem válečné zkušenosti má), sužovaném osudovou láskou ke krásně, ale povrchní dívce; povídkový soubor Příběhy Pata Hobbyho. České země: Civilismus: směr soustředěný na zachycení obyčejného života městských lidí ve městě i v přírodě. Stanislav Kostka Neumann (1875 – 1947): básnická sbírka Nové zpěvy. Bří Josef a Karel Čapkové: povídka Stín kapradiny aj. Umělecké sdružení Devětsil: zrod poetismu: ryze český umělecký směr, jeho cílem bylo představovat každodenní, obyčejný svět zejména mladých lidí jako báseň: Vítězslav Nezval (1900 – 1958): básnické sbírky Pantomima (v ní cyklus Abeceda), Básně noci (zde básnická skladba Edison), Žena v množném čísle. Jaroslav Seifert (1901 – 1986): básnické sbírky Na vlnách TSF (básně Cirkus, Počitadlo lásky), Jablko z klína, Halleyova kometa; válečné sbírky (z 2. světové války a let před jejím vypuknutím) Přilba hlíny (= Říp; leccos mohlo vyjít až po osvobození), Kamenný most, básnická skladba Vějíř Boženy Němcové, sbírka z 50. let Maminka (básně První dopis mamince, Tatínkova dýmka). Vladislav Vančura (1891 – 1942): novely Rozmarné léto (ze současného českého maloměsta), Markéta Lazarová (ze života středověkých loupeživých rytířů), román ze současnosti Útěk do Budína. Autor byl popraven Němci za účast v protifašistickém odboji. Osvobozené divadlo: Jiří Voskovec (1905 – 1981) – Jan Werich (1905 – 1980) – Jaroslav Ježek (1906 – 1942): nejproslulejší české autorské divadlo (pražské), dodnes inspirující, ačkoli existovalo jen 1927 – 1938. Jeho existenci i tvorbu lze rozdělit do 3 období: a) poetistické období: již zde vznikla charakteristická tvář OD: komediální hry s jazzovou hudbou, tanci a písničkami, aktualizující předscény dvojice V+W (nikdy nehráli hlavní postavy, ale plebejské hybatele děje): Vest Pocket Revue, Ostrov Dynamit, Robin Zbojník, Golem, Don Juan, Sever proti Jihu; b) období hospodářské krize: zde hry získávají i satirický náboj: Nebe na zemi, Balada z hadrů (o Françoisi Villonovi), Rub a líc, Svět za mřížemi. c) období ohrožení fašismem: apelující a mobilizující hry Kat a blázen, Osel a stín, Těžká Barbora. Po zániku masarykovské první Československé republiky v r. 1938 bylo OD zakázáno a jeho protagonisté strávili následnou Druhou světovou válku v emigraci ve Spojených státech (vážně nemocný Ježek tam zemřel). Po návratu (adaptace amerického muzikálu Divotvorný hrnec) se pokusili pokračovat v nových podmínkách, ale po komunistickém převratu 1948 se Voskovec do Ameriky vrátil a Werich působil v OD přejmenovaném na Divadlo ABC (herecká dvojice s Miroslavem Horníčkem), ve filmu (Císařův pekař: jako rozšířená verze hry Golem) a v televizi (adaptace Čechovových povídek aj.).
Socialistický realismus: název pro uměleckou tendenci (podle Cermatu, ale méně přesně: umělecký směr), který vycházel z klasického realismu 19. století a usiloval o velký společenský román, ovšem ten měl líčit realitu z pohledu sympatizujícího s marxisticky pojatými zájmy dělnické třídy. Socialističtí realisté o sobě tvrdili, že navazují na Honoré de Balzaca (Otec Goriot) aj. Z moderní světové literatury oceňovali např. román amerického spisovatele Johna Steinbecka (1902 – 1968) Hrozny hněvu (o Američanech přinucených hospodářskou krizí k cestě na Západ za novým osudem; Steinbeck napsal ještě knížky O myších a lidech, Na východ od ráje, Toulky s Charliem aj.).. Klasikem socialistického realismu byl sovětský spisovatel Maxim Gorkij (vl. jm. Alexej Peškov; 1868 – 1936; román Matka), v českém prostředí zejména Ivan Olbracht (vl. jm. Kamil Zeman; 1882 – 1952) a Marie Majerová (1882 – 1967). Olbracht napsal román Anna proletářka o venkovské dívce, která přijde do Prahy za prací v době poválečné krize a prvního komunistického pokusu o ovládnutí Československé republiky (1920). Majerová proslula příběhy z hornického prostředí (román Siréna, povídkový soubor Havířská balada). Je zajímavé, že všichni tři se v důležité etapě svého života postavili proti komunistické politice, protože ji oprávněně viděli jako nedemokratickou a navazující na ruský carský imperialismus 19. století. Gorkij strávil mnoho let v emigraci v západní Evropě. Olbracht a Majerová společně se Seifertem, Vančurou aj, napsali prohlášení Manifest sedmi, v němž poté, co se do čela Komunistické strany Československa dostal r. 1929 Klement Gottwald, tvrdý prosazovatel bolševizace strany po sovětském vzoru, ohlásili svůj rozchod s komunistickou politikou, případně ze strany vystoupili. Olbracht se pak vrátil k psychologizující próze, s níž kdysi začínal, a napsal knížky z Podkarpatské Rusi, která tvořila nejvýchodnější cíp meziválečného Československa a z pohledu zejména Pražanů představovala exotický region plný divokých lesů, malebných hor a rázovitého, tradičně žijícího obyvatelstva se silnou židovskou menšinou: román Nikola Šuhaj loupežník (o skutečné postavě válečného zběha z rakosuk-uherské armády, který pak žil s družinou svých společníků jako zbojník – lidový hrdina, který bohatým bere a chudým dává) aa povídkový triptych ze židovského prostředí Golet v údolí (nejznámější povídka O smutných očích Hany Karadžičové). TŘICÁTÁ LÉTA: SVĚTOVÁ HOSPODÁŘSKÁ KRIZE A FAŠISTICKÁ EXPANZE Svět: K velkým změnám dochází v Německu (nástup Hitlera k moci) a v Sovětském svazu (od konce 20. let Stalinova diktatura). Mnozí autoři těchto zemí odcházejí do zahraničí, aby si udrželi šanci na svobodnou tvorbu a aby případně zachránili i holé životy. Týká se to zejména avantgardy – proudu silně angažovaného umění (levicově demokratického), které využívalo postupy moderních směrů (expresionismu, surrealismu, poetismu, kubismu…), ovšem s velmi silným politickým nábojem. Významnými autory byli německý experimentální dramatik Bertolt Brecht (1898 – 1956): tvořil ve stalu autorského dramatu, sám také někdy vystupoval na jevišti, jako autor proslul principem zcizování (záměrného rušení divadelní iluze – princip divadlo na divadle), autor her Život Galileův (o střetu intelektuála s inkvizicí), Matka Kuráž a její děti (z Třicetileté války), Žebrácká opera (z Londýna: král podsvětí Mackie Messer a zkorumpovaná policie), Zadržitelný vzestup Artura Uie (o zrození fašistického diktátora – protihitlerovská satira); Brecht žil v exilu v mnoha zemích, krátce též v Československu, po r. 1945 přesídlil do komunistického Východního Německa. Významnými avantgardisty byli mladí ruští básníci Vladimir Majakovskij (1893 – 1930 sebevražda; básnické skladby Oblak v kalhotách, 150 000 000), Sergej Jesenin (1895 – 1925 sebevražda; vzbudil senzaci sňatkem s proslulou americkou baletkou Isadorou Duncanovou; básnická skladba Anna
Sněgina), Anna Achmatovová (1889 – 1966; básnické skladby Bílé hejno, Poema bez hrdiny; její manžel byl popraven za protisovětskou činnost, sma člila zákazům publikování). Z Německa emigrovali před Hitlerem slavní romanopisci bratři Thomas a Heinrich Mannové: občanství jim poskytla československá vláda. Thomas Mann (1875 – 1955; romány Buddenbrookovi o postupném úpadku podnikatelské rodiny v obchodním přístavním městě Lübecku, Smrt v Benátkách o faustovské postavě stárnoucího spisovatele; NC), Heinrich Mann (1871 – 1950; román Profesor Neřád – tragikomický příběh středoškolského učitele z maloměsta). České země: 30. léta v české poezii jsou ve znamení surrealismu (počínaje Nezvalovým Edisonem). Dalším významným autorem této doby byl František Halas (1901 – 1949): sbírky Kohout plaší smrt, Staré ženy, Torzo naděje – tato sbírka reaguje na Mnichovskou krizi 1938, mj. tematizuje svatováclavskou tradici. Velkými polemickými protivníky se stali Karel Čapek a Jaroslav Durych. Karel Čapek (1890 – 1938) vystupoval proti fašismu svými díly (román Válka s Mloky, dramata Bílá nemoc, Matka) i osobními aktivitami (ve spolupráci mj. s britským spisovatelem H. G. Wellsem). Od konzervativní části české veřejnosti si ovšem vysloužil obvinění ze škodlivého, prozápadního amorálního liberalismu. Jaroslav Durych (1886 – 1962) byl bývalý vojenský lékař, v literatuře nejprve proslul jako katolický autor psychologizujících lyrických básní i próz. Pak se soustředil na historický žánr, v němž silně přecenil postavu českého vrchního velitele habsburských vojska za Třicetileté války Albrechta z Valdštejna: valdštejnské trilogie větší (román Bloudění) a menší (triptych povídek Rekviem). Na konci 30. let vystupoval publicisticky jako obdivovatel španělského klerofašistického režimu. DRUHÁ SVĚTOVÁ VÁLKA A JEJÍ OBRAZ V LITERATUŘE Ačkoli se tvrdívá, že ve válce Múzy mlčí, obě světové války byly dokladem spíše opačné situace: v případě Druhé světové války to bylo způsobeno tím, že (1) na vrcholu tvůrčích sil byla početná generace z přelomu století, (2) do samostatné tvorby se chtěla pustit generace z babyboomu po První světové válce a (3) v podmínkách německé okupace velké části Evropy se vytvořily podmínky pro silně metaforické umění se skrytými významy a pro holdování introspektivním žánrům psychologizující prózy a lyrické poezie. Svět: Významným příkladem autora nejen píšícího, ale i ve válce bojujícího se stal Francouz Antoine de Saint-Exupéry (1900 – 1944; zahynul ve vzdušném souboji s německými letadly nad Francií po otevření západoevropské fronty invazí do Normandie): v r. 1943 vyšla jeho filozofická pohádka s křesťanskými akcenty Malý princ a stala se jednou z nejvlivnějších knih světové literatury; další Saint-Exupéryho dílo, kniha lyrických esejů Citadela, zůstalo nedokončené a vyšlo až po válce. Pozoruhodným a dnes světově proslulým dílem se stal Deník Anne Frankové (1929 – 1945): německá židovská dívka v něm pro sebe zachycovala život s rodinou ukrývající se v tajném úkrytu v městském domě v Amsterodamu. Po 2 letech skrývání byla rodina prozrazena a deportována do nacistických koncentračních táborů, kde Anne zemřela na tyfus; její deník vydal její otec po válce. Českoslovesnko: Ve 30. letech se rozvinulo – a ve 40. letech pokračovalo – dílo Františka Hrubína (1910 – 1971), jenž se stal jedním z největších českých lyriků vůbec: básnické sbírky Zpíváno z dálky, Včelí plást, Země
sudička (1941), básnická skladba (reagující na existenční ohrožení vlasti Jobova noc (1945; starozákonní postava trpícího Joba je tu interpretována s využitím slovní hříčky: česky Job = obráceně Boj). Někteří spisovatelé se snažili jinotajně využít připomínky velkých kulturních osobností minulosti: zejména se soustředili na odkaz Boženy Němcové (1820 – 1862): Jaroslav Seifert (básnická skladba Vějíř Boženy Němcové) a František Halas (básnická skladba Naše paní Božena Němcová). Zajímavou událostí se v r. 1942 (nejtragičtějším roce války) stal úspěšný humoristický román Saturnin od literárního debutanta Zdeňka Jirotky (1911 – 2003): spojuje nejlepší tradici prvorepublikové prózy s anglickým humorem. Významnou postavou se stal mladý básník (židovského původu) Jiří Orten (1919 – 1941; zemřel, když v den svých 22. narozenin vběhl pod kola německé sanitky a v německé nemocnici ho z rasových důvodů odmítli ošetřit. Vnesl do české poezie meditativní existenciální lyriku s častými erotickými akcenty (básnické sbírky Čítanka jaro, Ohnice; za okupace publikoval pod cizími jmény, velká část jeho tvorby byla vydána až po r. 1945); dnes se uděluje Cena Jiřího Ortena nejlepším mladým básníkům. V r. 1942 vystoupila na veřejnost nová, mladá tvůrčí Skupina 42. Tvořili ji literáti i výtvarníci, kteří spojili tradici experimentální moderní poezie (viz poetismus a surrealismus) s – pod tíhou doby – meditativně pojatými pocity existenciálního ohrožení. Ze spisovatelů tu vynikli: Jiří Kolář (1914 – 2002): básnická sbírka Prométheova játra (1950); Josef Kainar (1917 – 1971): básnická sbírka Nové mýty (1946; v ní slavná báseň Stříhali dohola malého chlapečka, později zhudebněná Vladimírem Mišíkem), Český sen (1953); Ivan Blatný (1919 – 1990): básnická sbírka Paní Jitřenka (1940); Patrně nejznámějšími výtvarníky ke Skupiny 42 se stali Kamil Lhoták (stal se populárním také jako ilustrátor knih z doby parníků a prvních automobilů i letadel) a Jiří Kolář, který se věnoval souběžně literární i výtvarní tvorbě: proslul především jako autor koláží. Zajímavou a posléze mezinárodně známou se stala Reportáž psaná na oprátce komunistického novináře Julia Fučíka (1903 – 1943). vynikl již za první republiky mj. jako literární kritik (podpořen také F. X. Šaldou), za německé okupace se účastnil odboje a byl zatčen a uvězněn v Praze na Pankráci. Zde tajně sepsal své zážitky z odboje i z věznění a prostřednictvím několika českých dozorců nechal zápisky vynést ven. Byl popraven v Berlíně a jeho knížka vydaná po válce se stala především svědectvím o vyšetřovacích metodách nacistické tajné policie gestapa. Jinotajná a psychologizující linie české válečné prózy přinesla několik děl, která si získala nejen uznání odborné veřejnosti, ale také značnou čtenářskou oblibu. Ivan Olbracht převyprávěl Biblické příběhy: knížku marxisticky, a tedy ateisticky založeného autora bylo možné číst jako odkaz na slavné nejstarší kulturní dějiny židovského národa. Karel Schulz (1899 – 1943) napsal Michelangelův románový životopis Kámen a bolest, Josef Toman (1899 – 1977) románově zpracoval slavnou španělskou pověst Don Juan. Za Druhé světové války vyvrcholila tvůrčí cesta předčasně zemřelého autora psychologické prózy Jaroslava Havlíčka (1896 – 1943): napsal romány Petrolejové lampy, Neviditelný, Helimadoe. Na Druhou světovou válku reagovalo po jejím skončení nespočetné množství autorů mnoha národností. Z dnešního hlediska jsou nejnadčasovější především tito: Svět: Rus Michail Šolochov (1905 – 1984): novela Osud člověka (1957; umělecká rehabilitace obyčejného sovětského vojáka, který se dostal do německého zajetí), jeho největším dílem ovšem zůstává román Tichý Don o souboji nastupující sovětské moci po r. 1917 s donskými kozáky (elitními strážci západní ruské hranice); NC; Američan Joseph Heller (1923 – 1999): na základě vlastní válečné zkušenosti napsal román Hlava XXII, v němž ukazuje v antihrdinském stylu –, jak válka i na té „správné“, spojenecké straně mrzačí charaktery lidí tím, že v nich probouzí nejzasutější psychické běsy. Francouz Pierre Boulle (1912 – 1994): v románu Most přes řeku Kwai, odehrávajícím se na reálné lokalitě v Indočíně, rozvinul příběh britských válečných zajatců, kteří mají postavit pro japonskou armádu železniční most – britský velitel se rozhodne ukázat svým věznitelům imperiálně chápanou britskou
intelektuální a mentální převahu tím, že most dá budovat jako dokonalé dílo, čímž se ovšem dostane do konfliktu se skupinou britských agentů, kteří se tajně připravují most zničit. Američan Norman Mailer (1923 – 2007): z vlastní válečné zkušenosti napsal (již r. 1948) román Nazí a mrtví jako drastické svědectví o bojích v Tichomoří. Američan William Styron (1925 – 2006): román Sophiina volba o tragickém osudu mladé polské matky v Osvětimi; další román Zapal tento dům (hrdina versus typický americký zbohatlík).. Československo: Vladimír Holan (1905 – 1980): básnické skladby Dík Sovětskému svazu (1945) a Rudoarmějci (1947): spojuje vděčnost a obdiv vůči osvoboditelům většiny Československa s hlubšími, filozoficky pojatými reflexemi krajního ohrožení vlasti; Holan se ovšem po komunistickém převratu 1948 začlenil do tzv. šedé zóny autorů tvořících na hraně toho, co komunistická cenzura ještě tolerovala, a proslul jako autor silně metaforické lyriky: sbírky Noc s Hamletem, Noc s Ofélií. Bohumil Hrabal (1914 – 1997): novela Ostře sledované vlaky spojuje intimní a občanské zrání mladého železničáře na polovenkovském nádraží v situaci, kdy je třeba zničit německý vojenský vlak, román Obsluhoval jsem anglického krále je vyprávěním číšníka a hoteliéra, jehož osud ilustruje turbulence československého politického vývoje od první republiky přes válku až po komunistické znárodňování po r. 1948. Jan Otčenášek (1924 – 1979): novela Romeo, Julie a tma: příběh maturanta, který teprve, když začne ukrývat židovskou dívku odsouzenou k odchodu do ghetta a koncentráku, si začne uvědomovat, v čem spočívá skutečná dospělost; příběh je zarámován do dramatických událostí kolem atentátu na Heydricha a vyhlazení Lidic. Josef Škvorecký (1924 – 2012): román Zbabělci (autorova prvotina, napsáno 1948 – 1949, vydáno až 1958): román z autorova rodného Náchoda líčí několik dnů na konci války nikoli jako hrdinný vlastenecký boj, ale jako generační střetnutí oportunistické „generace otců“ a mladých lidí, vedených spíš náklonností ke kultuře jazzového liberálního Západu a přirozeným smyslem pro podporu správné věci než politicky motivovaným zápasem. Ladislav Mňačko (1919 – 1994): slovenský autor, román Smrt si říká Engelchen o horské vesnici podporující partyzány a čelící hrozbě německého likvidačního útoku.
50. LÉTA (1946 – 1956) Literární vývoj ve 2. polovině 20. století můžeme sledovat poměrně snadno díky tomu, že každé desetiletí představuje po stránce společenské, kulturní i politické svébytnou epochu se snadno identifikovatelnými charakteristickými rysy. Jediná drobná potíž spočívá v tom, že hranice mezi dekádami se zpravidla nekryjí s příslušnými kulatými letopočty (ovšem tuto situaci jsme poznali již u dlouhého devatenáctého.a krátkého dvacátého století). 50. léta (1946 – 1956) jsou charakterizována: a) úlevou z konce války, touhou po mezinárodním sbratření všech „lidí dobré vůle“ a intenzivní poválečnou obnovou zničených oblastí; b) začátkem rozpadu koloniální soustavy: kolonie během války byly většinou bez kontaktu s evropskými koloniálními mocnostmi a ověřily si, že mohou existovat samostatně: v r. 1947 se osamostatňuje Indie (zásluhou Mahátmy Gándhího) a 1948 vzniká Izrael jako zprvu velmi levicový stát; kultura Evropy a Ameriky začíná intenzivně čerpat podněty od osvobozených národů v exotickém světě; c) protože skoro každému je jasné, že fašismus byl vytvořen na půdě tržních demokracií jako beranidlo proti oprávněným požadavkům pracujících za hospodářské krize, úsilí o odpoutání se od fašistické minulosti Evropy je spojeno se všeobecným obratem doleva: vznikají komunistické státy ve středovýchodní Evropě (od 1946 – 1948 Československo), ale komunisté vyhráli volby i ve Francii a Itálii; d) západoevropské vlády budují stát blahobytu (welfare state) – zvaný dnes častěji sociální stát –, aby zahltila obyvatelstvo konzumním blahobytem (od této doby se dosažitelným standardem stává technicky vybavená domácnost dnešního typu, rodinné dovolené apod.) a sociálním zabezpečením (odkoukaným z komunistického světa) – to vše s cílem pojistit si věrnost vůči tržní demokracii: mír přinese lidem víc než jakákoli válka; e) vypuká Studená válka mezi Západem a Východem: komunisté uzavírají hranice na Západ, zestátňují velkou část ekonomiky provádějí zásadní personální změny ve všech oblastech včetně kulturních institucí, některé své protivníky vězní, a dokonce popravují; V Československu jsou postiženi jak liberálové (vězněn švagr Karla Čapka spisovatel Josef Palivec), tak konzervativci: vězením byl utýrán katolický básník Jan Zahradníček, podobně orientovaný básník Jan Čep emigroval. Někteří z literárních emigrantů nacházejí působiště v americké rozhlasové stanici Svobodná Evropa, vysílající česky ze Západního Německa (vedoucím její československé redakce byl někdejší Čapkův kolega Ferdinand Peroutka). Na Západě, zejména ve Spojených státech, ultrakonzervativní pravice rozpoutává ideologickou štvanici vůči liberálním kulturním osobnostem (nástrojem je Výbor pro vyšetřování neamerické činnosti), někteří tvůrci mají zakázáno cestovat do zahraničí či jsou nuceni k emigraci (filmař Charles Chaplin, scenárista Dalton Trumbo, zpěvák Paul Robeson aj.); Autorem, jenž – trochu jako osamělý běžec – otevírá tvůrčí atmosféru této doby je Brit George Orwell: novela Farma zvířat, román 1984. V těchto podmínkách se objevuje silná nová generace autorů, kteří vůči tomuto vývoji otevřeně vystupují. Její těžiště je ve Spojených státech: William Saroyan: novela Tracyho tygr; Jerome David Salinger: román Kdo chytá v žitě; Ray Bradbury: román 451 stupňů Fahrenheita, povídkový soubor Marťanská kronika; Jack Kerouac: román Na cestě; čelný představitel beat generation, do níž patří ještě Allen Ginsberg (král pražského majálesu 1965), Lawrence Ferlinghetti aj. Tennessee Williams: dramata Skleněný zvěřinec, Tramvaj do stanice Touha, Kočka na rozpálené plechové střeše.
Patří sem i Angličan John Wyndham (román Den trifidů) a Švýcar Friedrich Dürrenmatt (hra Návštěva staré dámy, román Soudce a jeho kat). Zvláštní skupinu představují autoři absurdního divadla: smyslem tohoto žánru je ukázat, jak navzdory hmotnému dostatku vzniká a rozvíjí se myšlenková vyprázdněnost středních vrstev: Eugene Ionesco: Plešatá zpěvačka, Židle, Nosorožec. V rámci žánru se poněkud odlišují Samuel Beckett svou filozoficky pojatou hrou Čekání na Godota a Václav Havel, v jehož hrách rezonuje aktuální společenský vývoj v Československu: hry Zahradní slavnost, Audience, faustovské Pokoušení… Projevem nesouhlasu s panujícími poměry byl ovšem i odklon od reflexe aktuálních poměrů k nadčasovým tématům: Jaroslav Seifert: sbírka Maminka. 60. LĚTA (1956 – 1969) 60. léta jsou vedle Zlatých dvacátých nejvýraznější a kulturně nejpřínosnější dekádou 20. století. Základem jejího významu je masivní generační střet: do veřejného života přichází studentská generace dětí z poválečného babyboomu, která jako ke svým vzorům vzhlíží k početně i osobnostně silné generaci třicátníků, jejíž start do života zbrzdila válka. Z politických událostí vynikají: a) ve Spojených státech boj proti exitující rasové diskriminaci zejména černochů: v čele hnutí stojí lékař a kazatel Martin Luther King; b) rozpad kolonialismu (1960 – Rok Afriky); také ve třetím světě se objevují velké spisovatelské osobnosti: v jihoamerické literatuře vzniká směr magický realismus, který spojuje evropskou realistickou tradici s místními multikulturními podněty: Kolumbijec Gabriel García Márquez (NC): romány Sto roků samoty, Láska za časů cholery. c) válka Francie proti nově osvobozenému Alžírsku a Vietnamská válka: Američané na straně pravicové diktatury proti komunistickému nebezpečí: ukazuje se, že fráze západních politiků o nutném boji za svobodu a demokracii často zakrývají neokolonialistické ambice; zejména Vietnamská válka se dostala do tvrdého střetu s pacifistickými náladami mladých lidí; d).mohutné hnutí studentské mládeže za liberalizaci školství. víc míst na univerzitách a odchod konzervativních profesorů, kteří – v Evropě - měli často máslo na hlavě ještě z doby, kdy se často za cenu nechutných kompromisů snažili vycházet s německou okupační mocí; e) v Sovětském svazu a celém východním bloku po Stalinově smrti (1953) a po porážce jeho lidí v politickém vedení (1956); kultura na to reaguje otevíráním dosud tabuizovaných témat: Michail Bulgakov píše filozofický román na faustovské téma Mistr a Markétka, Alexander Solženicyn (NC) napsal na základě vlastních zkušeností politického vězně z trestných táborů na Sibiři novelu Jeden den Ivana Děnisoviče a později román Souostroví Gulag. Básník a prozaik Boris Pasternak (nepřijal NC) dosáhl světového ohlasu románem o intelektuálovi ve víru občanské války po komunistickém převratu Doktor Živago. f) V Československu se komunistická strana pokusila vyjít vstříc náladám mladší generace liberalizací své politiky i celé země. Toto úsilí se ovšem spojilo s nečekaně silným proudem snah o obnovu lepších tradic masarykovské republiky. V čele tohoto proudu byli autoři, kteří po r. 1945 přitakali komunismu, byli nadějnými členy strany, ale v průběhu 50. let vystřízlivěli. Na začátku celého tohoto procesu byl sjezd československých spisovatelů r. 1956, kde básníci Jaroslav Seifert a František Hrubín vystoupili s otevřenou kritikou komunistické cenzurní praxe. Dalším významným milníkem se stala mezinárodní konference o Franzi Kafkovi v Liblici u Prahy v r. 1963. Přední autoři tohoto období: Jaroslav Seifert: změnil způsob psaní, od zpěvné lyriky přešel k meditativním námětům ztvárněným formou volného verše; Ludvík Vaculík: román Sekyra; lidskoprávní petice Dva tisíce slov z r. 1968; Milan Kundera: román Žert, povídkový soubor Směšné lásky; později v emigraci ve Francii romány Nesnesitelná lehkost bytí, Nesmrtelnost; Pavel Kohout: divadelní hra August August, později v rakouské emigraci román Katyně;
Bohumil Hrabal: oživuje tradici lidového vypravěčství, často se obrací do předkomunistických časů: povídka Pábitelé, novela (1 souvětí) Taneční hodiny pro starší a pokročilé, novela Ostře sledované vlaky (Oscar pro filmový přepis); Josef Škvorecký: romány Tankový prapor, Mirákl (podobně jako ve Zbabělcích hlavní hrdina autobiografický Danny Smiřický), v kanadské emigraci román Příběh inženýra lidských duší; spolu s manželkou Zdenou vlastnili v Torontu exilové nakladatelství pro zakázané československé knihy 68 Publishers. Ladislav Fuks: mezinárodně známý autor psychologických novel z doby kolem Druhé světové války: Spalovač mrtvol, Pan Theodor Mundstock. Arnošt Lustig: novinář a spisovatel, na základě vlastní zkušenosti židovského vězně z koncentračního tábora napsal sérii knih o tragédii i mechanismu holokaustu, přičemž hlavní postavou je vždy mladá krásná dívka. Modlitba pro Kateřinu Horowitzovou, Nemilovaná. Zajímavé literární centrum vzniklo na Moravě kolem literárního časopisu Host do domu (odkaz na Wolkera): básník Jan Skácel (sbírky Smuténka, Odlévání do ztraceného vosku). Významnou součástí kultury 60. let byla nová autorská divadla: Semafor (Jiří Suchý – Jiří Šlitr: hry Jonáš a tingl-tangl, Elektrická puma aj.), Divadlo Járy Cimrmana (Zdeněk Svěrák – Ladislav Smoljak: hry Vyšetřování ztráty třídní knihy – inspirováno absurdním divadlem, Dobytí severního pólu aj.). Existovala ovšem i invenční kamenná divadla: Divadlo Na Zábradlí, Divadlo Za Branou atd. Mezi známé (nejen) tehdejší dramatiky patří kromě Havla také např. Josef Topol (hry Půlnoční vítr, Hodina lásky, Sbohem, Sokrate!). 70. LĚTA (1969 – 1979) a 80. LÉTA (1979 – 1989): V české literatuře se projevuje atmosféra normalizace – nastolení neostalinismu po sovětské vojenské invazi z r. 1968. Přesto vznikají velká literární díla: Ota Pavel: jak jsem potkal ryby a Smrt krásných srnců – vzpomínkové lyrické prózy na dětství židovského chlapce na konci první republiky. Jaroslav Seifert: básnické sbírky Deštník z Piccadilly, Býti básníkem, Morový sloup. Vladimír Páral: od 60. let psal společenské romány: Milenci a vrazi, Radost až do rána, Mladý muž a bílá velryba… Bohumil Hrabal: román Obsluhoval jsem anglického krále. Velkým impulsem pro rozvoj nezávislé kultury (Vaculíkova samizdatová edice petlice j.) byla lidskoprávní petice Charta 77 (jedním z autorů Václav Havel), která vyzývala komunistický režim k dodržování mezinárodních závazků přijatých na mezinárodní Konferenci o bezpečnosti a spolupráci v Evropě v Helsinkách 1975. Ve světové a posléze i v české literatuře začíná – v souvislosti s rostoucí individualizací ve společenském i veřejném životě – převládat nová umělecká tendence (nebo přímo samostatný směr?) postmodernismus. Jeho nejkvalitnějšími projevy jsou díla, v nichž si každý čtenář či divák může – zcela podle svých osobních dispozic – najít „svou“ hloubku pohledu: jde tedy od íla vnějškově atraktivní a zároveň myšlenkově bohatá: Ital Umberto Eco (romány Jméno růže, Pražský hřbitov). V pokleslejší, běžnější podobě se postmoderna vyznačuje „tekutostí“, tedy neurčitostí stanovisek, absencí děje i zřetelného autorského názoru: Jáchym Topol (syn Josefa Topola): román Sestra, Irena Obermannová (román Divnovlásky). Tradici českého společenského románu se snaží držet Michal Viewegh: romány Báječná léta pod psa, Výchova dívek v Čechách, Vybíjená…
