Maturitní otázka z češtiny č.6
Doba Pobělohorská a česká literatura 17.století Osnova: 1.Baroko 2. Jan Ámos Komenský 3.Domácí literatura 4.Lidová a pololidová slovesnost
Doba pobělohorská a česká literatura 17.stol.
(1620-1781)
Baroko – 17.století Období válek (třicetiletá válka 1618-1648) a nejistot, nerovnoměrnost a protikladnost vývoje v Evropě, proto pocity marnosti, pomíjivost pozemského světa apod., růst autority katolické církve a absolutistické moci panovníka. Nejzávaznějším důsledkem Bílé hory bylo násilné a bezohledné pokatoličtění země, jež vedlo k hromadné emigraci evangelíků (asi 20%populace). Mnozí z exulantů se po čase opět vrátili a že někteří bez velkého přemáhání přijali novou víru. Po třicetileté válce měli pro náš národ daleko větší význam ti, kteří neopustily vlast, než exulanti. Patří zde, Bohuslav Balbín, skladatel a varhaník Adam Michna z Otradovic, hrabě František Antonín Šporka a lékař Jan Marek Marci z Kronlandu. Z exulantů je nejznámější Jan Ámos Komenský. V ,,převýchově“ měla církev poměrně rychlé výsledky mezi katolíky byli lidé, kteří se oprávněně stali postrachem obyvatel, zejména představitelé jezuitského řádu. I přes tato negativa měl realisticky smýšlející řád vynikající školství. Tovaryšstvo Ježíšovo vychovávalo elitu mezi vzdělanci, nesmírně pracovité intelektuály, navíc jezuité byli lidé znalí a disciplinovaní. Díky svému mezinárodnímu propojení a díky častým kontaktům s cizinou bylo zabezpečeno velice rychlé šíření informací, poznatků a zpráv. Kromě jezuitů měly ve školství velký význam i jiné řády, které byly považovány za tolerantnější. V první řadě to byli piaristé, kteří se orientovali na vybudování modernějšího školství. Zvláštní postavení má v období baroka mariánský kult. Ten byl sice silný již ve středověku, ale po Bílé hoře došlo k jeho neobyčejnému rozšíření. Církev totiž záhy pochopila, že prostřednictvím ženy – matky lze v českém prostřednictví získat a ovlivnit duši lidí. Např. kolik podob má Panna Maria v našem umění – prostá, milostná, neposkvrněná, toužící, bolestná nebo zoufající.
Znaky: -
nedůvěra v rozum, absolutistické víry odvrat od přírody, zaměření k vlastnímu nitru mysticismus, duchovnost (pravda je člověku zjevena) naturalistická konkrétnost (pocit bezmocnosti, utrpení, bolesti) monumentalita – snaha ohromit člověka , důraz na citovost až exaltovanost, vnitřní napětí, nadsázka zásada kontrastu – dramatičnost (krutý ďábel x milostivý bůh)
Stavitelství – využívá nepravidelných linií (křivky, vlnění, oblouky, kopule) , členitosti, bohaté štukatury, freskových výzdob, pracuje s barevnými a světelnými kontrasty. Barokní stavby působí svou velkolepostí a mohutností. architekti: Giovanni Santini (zámek Koruna v Chlumci nad Cidlin.), bratři Kiliam a Kryštov Dientzenhoferové (kostel sv. Markéty v Přerově). Sochařství – charakterizuje hluboké vnitřní napětí, dramatický pohyb, křečovitost, patetické gesto (Matyáš Bernard Baun- sochy neřesti v Kuksu , Ferdinand Brokoff – sochy na Karlově mostě v Praze) sochaři: Ferdinand Maxmilián Brokoff (Karl.most), Matyáš Bernard Braun (alegorie neřestí a ctností v Kuksu) Malířství – světelné efekty, alegorické výjevy (petrus Paulu Rubens – Belgie)
malíři: Karel Škréta, Jan Kupecký (šerosvit - metoda), Petr Brandl, Rembrant van Rijn a Petr Paul Rubens Hudba – Johan Sebastian Bach – mistr varhanní hudby a chrámových skladeb. K dnes nejpopulárnějším barokním skladatelům patří italský houslista Antonio Vivaldi) hudba: Johan Sebastian Bach, Georgie Friedrich Handel, Claudio Monteverdy, Antonio Vivaldy. Češi: Bohuslav Matěj Černohorský, Jan Dismas Zelenka, Adam Michna z Otradovic Literatura – oživila typické středověké žánry (legenda, píseň, traktát, epos, reflexní lyrika aj.) podobně jako ostatní druhy umění stavitelství na alegorii a symbolice.
Česká pobělohorská literatura Po porážce na Bílé hoře 1620: vítězství Habsburků – potrestáni účastníci odboje – popraveni, konfiskace majetku nekatolíků, nucený exil. Hospodářský rozvrat → utužení nevolnictví, rekatolizace, germanizace (zavedení němčiny do státní zprávy). Vše zapůsobilo katastrofálně na literární život u nás. V době pobělohorské dochází k prvnímu rozdělení české literatury na dvě větve: emigrantskou a domácí.
Emigrantská literatura V Polsku (Lešno) – Komenský, v Německu – Pavel Skála ze Shoře, Pavel Stránský (latinský spis O státě Českém – obhajoba předbělohorských Čech), na Slovensku – Jiří Třanovský, luterán (v Levoči vydal kancionál Citara sanctorum)
Jan Ámos Komenský Osobnost světového významu – představuje spojení reformační tradice s renesančními ideáůy (pochopení světa a poznání), umění a vědy, víry a poznání. Pravděpodobně se narodil v Nivnici u Uherského Brodu, oba rodiče brzy zemřeli. Pro velké nadání pokračoval ve studiu na VŠ v Německu – učitel a kněz. Působil i v Přerově. Po bitvě na Bílé hoře musel opustit rodinu (nekatolický kněz) a skrývat se. Při moru mu zemřela manželka i obě děti. O rok později ve Fulneku zničena knihovna jako kacířská. Odešel do exilu do polského Lešna (tam mu umřela jeho 2. manželka). Byl zvolen biskupem. Při vojenském drancování Lešna mu shořel dům i knihovna s cennými rukopisy i s dlouhodobě připravovanými děly. Poté žil s rodinou (3. manželkou) v Amsterodamu. Pohřben je v Naardenu.
1.období ( od počátku tvorby až do emigrace roku 1628) Toto období je charakterizováno zejména spisy náboženského a filozofického obsahu. Tato skutečnost byla jistě podmíněna samotným osudem Komenského — poté, co se stal bratrským knězem a později správcem sboru ve Fulneku, se oženil. Hned roku 1621, kdy byli z Moravy vypovězeni bratrští duchovní, se Komenský uchyluje do ilegality a skrývá se na východočeském panství Zerotínů. Vzápětí však přichází první životní tragédie — na epidemii umírá v Přerově manželka i oba synové. Podruhé se Komenský oženil roku 1624 a druhá manželka ho více než doprovází i do exilu.
Většině textů z prvního období se říká útěšné spisy —jsou to texty plné boží odevzdanosti, lítosti a sklíčenosti, osobního smutku a víry v lepší budoucnost. útěšné spisy — např. Přemýšlívání o dokonalosti křest‘anské, Truchlivý, O sirobě Vrcholem tohoto období jsou však tato dvě díla: Labyrint světa a Ráj srdce (1623) — legendární dílo Českého písemnictví, rozsáhlá alegorická skladba, ježje důležitá k pochopení Komenského osobního i uměleckého vývoje.
Hlavní postavou knihy je poutník (Komenský), který prochází světem (ten je představován fiktivním městem), aby si v něm vybral vhodné povolání. Poutník je doprovázen dvěma průvodci — prvním z nich je Vševěd Všudybud (alegorie lidské postavy zvídavosti), druhý je Mámení (alegorie nedokonalosti lidského poznání). Společně vystupují na vysokou věž a odtud hledají ve městě nejpohodlnější způsob života. Poutníkovi jsou nasazeny brýle mámení, které mají pohled na svět zidealizovat. Poutník se však nedává zmást a zpod špatně nasazených brýlí se na svět dívá tak, aby viděl jeho pravou podobu. Postupně jsou sledována různá zaměstnání od řemeslníků přes učenceaž po vojáky nebo soudce. Všude však poutník vidí podvody, neupřímnost, hříchy a násilí. Zoufalý poutník z této situace nachází jediné východisko — uzavírá se do ráje svého srdce, tj. do samoty a k Bohu. Komenský v tomto díle velice kriticky posuzuje stav společnosti a závěr, kterému byla někdy vytýkána pasivita, je spíše východiskem pro Komenského samého než řešením téměř beznadějné situace. V každém ohledu nepostrádá dílo na dramatičnosti, oživujícím elementem je postava Mámení — tento šibal a svůdce je hybnou sílou příběhu. Hlubina bezpečnosti (1635) — v tomto filozoficko — náboženském pojednání je svět přirovnán k blouznivě se točícímu kolu. Kdo se chce vyhnout zmatkům, musí se držet středu, tedy Boha. A čím více je člověk od něj, tím je „kolotání“ větší. Divadlo světa — jedná se o nedokončený encyklopedický spis, který byl věnován popisu kosmu, přírody, zeměpisu a lidských dějin. Mapa Morava (vyšla v Armestoradamu)
2.období (začíná odchodem Komenského do emigrace a končí rokem 1648, tedy podepsáním mírové smlouvy mezi Švédy a Habsburky) Komenský strávil většinu svého exutanského života v polském Lešně, které se mu stalo druhým domovem. Zde učil na gymnáziu. Kromě toho pobyl určitou dobu v Anglii a Nizozemí, téměř šest let bydlel ve Švédsku, kde se pokoušel modernizovat švédské školství. V jeho díle převládají práce „vševědné“ a didaktické. Právě ty, které z něho učinily „učitele národů“ a které ho proslavily po celém světě. Velká didaktika (1632) — Česky psaná práce, jež byla návrhem jednotné a obecné školské soustavy. Tato kniha se stala konceptem latinské Velké didaktiky, vůbec nejproslulejšího díla Komenského. Informatorium školy mateřské (1630) — tato kniha je ve své oblasti velkým průkopnickým dílem. Obrací se k matkám a chůvám a upozorňuje na nenahraditelnost výchovy dítěte v rodině v předškolním věku.
Dveře jazyků otevřené (1631) — učebnice latiny, která byla současně encyklopedickým dílem. Komenský vybral 7300 latinských slov a sestavil z nich 1000 vět. Ty potom rozdělil do 100 lekcí, jejichž sled byl promyšlen tak, aby kniha přehledně poučovala o vzniku světa, přírodě, o lidském těle, umění, náboženství atd. Tato učebnice měla varianty latinsko — České, latinsko — polské apod. Svým způsobem výuky jazyka se stala doslova revolučním činem a z Komenského se rázem stal nejznámější pedagog v Evropě. Velká didaktika (Didactica magna) (1657, psáno latinsky) — první systematické dílo o výchově a vzdělání, které je považováno za základ pedagogiky jakožto vědy. Hned zkraje je třeba podotknout, že některé Komenského myšlenky nejsou zcela původní a že se autor inspiroval u svých předchůdců i součastníků. Práce je však průkopnická svou systematičností a snahou vybudovat z pedagogiky vědeckou soustavu. Kniha byla přeložena do všech evropských jazyků a svým návrhem na kompletní přebudování školství se stala přelomovým dílem v celé světové didaktice. Základní myšlenky • V centru pozornosti je žák, nikoli učitel • Výchovu a vzdělání navrhuje Komenský do rozdělit do 4 stupňů po 6 letech — Škola mateřská (v rodině), Škola národní (povinná pro všechny, měla by být v každé obci a výuka by měla probíhat v mateřském jazyce), škola latinská (gymnázia) a akademie (univerzity). • Vzdělání má být dostupné pro všechny bez ohledu na sociální rozdíly • Škola se má stát „dílnou lidskosti“ . má být odstraněno vše, co z ní dělá mučírnu • Výuka má být přirozená a nenásilná, je třeba pěstovat výchovu rozumovou i smyslovou. • Výuka má směřovat ke skutečným a praktickým potřebám života. • Je třeba respektovat názornost ve výuce, je třeba postupovat od jednoduchého ke složitějšímu. • Za vzdělání a výchovu by měly být zodpovědné šlechta a duchovenstvo. Moudrost starých Čechů — sbírka více než 2000 přísloví
3. období Ani třetí životní etapa nepřinesla Komenskému klid — nejprve mu zemřela druhá manželka (po čase se potřetí oženil), a tak dlouho očekávaný návrat do vlasti se nemohl pro nepříznivou situaci u nás uskutečnit. Roku 1655 bylo Lešno v polsko — Švédském konfliktu vypáleno, shořely i bratrský archiv, tiskárna a veškerý majetek Komenského. Tragédií ale byla pro Komenského ztráta rukopisu grandiózního českého slovníku Poklad jazyka českého. Komenský odchází do Amsterodamu a zde žije až do konce svého života. Z hlediska vydavatelského se skutečně jednalo o plodné období — některá literatura uvádí, že z celkového počtu 135 svazků Komenského díla jich 62 vyšlo právě během amsterodamského pobytu. Kšaft umírající matky jednoty bratrské (1650) — (kšaft = poslední vůle, závěť) — jinotajné dílo, v němž „matka“ jednota bratrská promlouvá před svou smrtí v ciziněke svým rozptýleným dětem a odkazuje jim všechno své duchovní bohatství. Toto dílko vlastně utěšuje a morálně posiluje církev odsouzenou k zániku. Obsahuje dokonce i proroctví o budoucí politické samostatnosti českého lidu: „Věřímť i já Bohu, že po přejití vichřic hněvu, hříchy našimi na hlavy náše uvedeného, vláda věcí tvých k tobě zase navrátí, ó lide český!“
Svět v obrazech (1658) — latinsky Orbis pictus. Je to původně učebnice latiny a ve své podstatě se jedná o zkrácenou verzi knihy Dveře jazyků otevřené. Převratnou novinkou je obrazový doprovod k textům, kterým tak byla naplněna Komenského zásada názornosti. Všeobecná porada o nápravě věcí lidských (vydány pouze 2 díly 1656, 1670) — toto původně sedmidílné dílo je dnes vysoce hodnoceno a z hlediska myšlenkového předstihlo svou dobu o několik staletí. Jedná se vlastně o text evropského formátu, který se směle může přiřadit k velkým utopiím a filozofickým spisům Francise Bacona či Tommase Campanelly. Kancionál — soubor žalmů a duchovních písní, celkem přes 130 písní od Komenského (díla původní i překlady). Encyklopedické práce - úsilí shrnout výsledky vědění (7dílný celek) — nedokončeno - práce na slovníku mateřštiny - pojednání o poezii české (propaguje časomíru) -úsilí o poznání světa a o výchovu člověka spojil s úsilím o dorozumění mezi národy, o mír (panharmonie) doufal, že vzdělání povede k sbratření lidstva. Do exilu odešli i jiní spisovatelé — kromě Německa a Slovenska se největším útočištěm evangelíků stalo polské Lešno. Pavel Stránský — (1653 — 1657 ) — je autorem význačného latinského díla O státě Českém, v němž dokazuje právo Čechů na vlastní samostatný stát a právo volit svobodně svého panovníka. Okřík — jedna z prvních obran českého jazyka, obsahuje výtky proti vlivu němčiny na našem území. Pavel Skála ze Zhoře (1583 — 1640 ) — autor monumentálního díla Historie církevní (10 svazků, 16000 stran)
Domácí literatura Adam Michna z Otradovic (1600 — 1670) — jihočeský varhaník a učitel, jenž celý život zasvětil skládání textů, písní a melodií. Pro svou tvorbu nacházel inspiraci v lidovém prostředí, zejména venkovském — výsledkem byly písně, jež byly lidu blízké a jež byly i dalšími generacemi přijaty za své. Velkou roli sehrály zejména srozumitelnost textů a snaha o vyjádření osobního skutečného prožitku. Tím se také Michna stal předchůdcem autorů pozdější milostné poezie. V michnově díle převažuje milostná a přírodní lyrika ( právě v přírodě spatřuje zdroj krásy a okouzlení), radostná, klidná, plná pohody. Zajímavým rysem je i to, že se u Michny setkáváme s vyjádřením lásky k náboženským postavám, jako by se jednalo o obyčejného smrtelníka (stačí si všimnout, jak Michna oslovuje Pannu Marii). Sbírky: Česká mariánská muzika (1647), Loutna Česká (1653) Bedřich Bridel — (1619 — 1680 ) — jezuitský kněz, profesor rétoriky a poetiky. Jeho dílo lze označit za skutečně barokní, a to se všemi rysy doby. Kromě toho, že je autorem jedné z nejvýznamnějších básnických skladeb českého baroka, věnoval se písním a koledám, ale také legendám. Svou mystičností se řadí Bridelovo dílo k předním evropským barokním básníkům. Sám Bridel zemřel na mor, kterým se nakazil při ošetřování nemocných. Dílo: Co Bůh? Co Člověk? (1658) . po stránce filozofické i umělecké se jedná o vrcholnou skladbu období baroka. Tato lyrická báseň je meditací o poměru člověka k Bohu — člověk je v
ní dáván do nesouměřitelného protikladu, tolik typického pro barokní umění. Lze obdivovat kontrasty (Bůh — člověk, světlo — tma), křížení různých j pozemského a nadpozemského charakteru a neobyčejně bohatou metaforiku. Zivot svatého Ivana, prvního v Čechách poustevníka (1657) Bohuslav Balbín (1621 — 1688) — tento jezuitský kněz a učitel je jednoznačně jednou z nejvýraznějších postav barokní vědy a literatury. V určitých časových údobích naší historie byl připomínán jen okrajově, teprve nyní je zaznamenávána renesance zájmu o jeho osobu i dílo. Již v devíti letech odešel Balbín na studia a v patnácti letech vstoupil do jezuitského řádu. Po získání bakalářského titulu učil nejprve na gymnáziu, aby pak studoval na univerzitě teologii. Jeho velkou vášní byly české dějiny — materiál ke svým pozdějším vědeckým pracím sbíral již během studií. Protože Balbín nepařil k vynikajícím řečníkům, jeho kněžská dráha brzy skončila a stal se gymnaziálním učitelem. Ve svých čtyřiceti letech byl nucen pedagogické činnosti zanechat a opustil Prahu. Pak žil střídavě v různých jezuitských rezidencích a v Cechách a na Moravě, aby na nakonec zakotvil v Klatovech. Na určitou dobu se vrátil ještě do Prahy, ale roku 1671 nařídila katolická vrchnost v Rímě, že Balbín se musí vzdálit z Prahy. Byla to reakce na jeho knihu Výtah českých dějin, která by dle cenzorů mohla urazit Jeho Veličenstvo. Balbín tak definitivně zůstal v Klatovech — zde dále literárně tvořil, a když ve stáří ochrnul a oslepl, svá díla tedy alespoň diktoval. Balbín byl sice jezuitou, ale jeho vztah k vlasti, k historii a k jazyku byl hlubší, než se u řadového jezuity předpokládalo. Dílo: Rozmanitosti z historie Království Českého — toto monumentální dílo (psané latinsky) mělo mít podle původních předpokladů 20 svazků. Jednalo se o faktograficky nesmírně bohatou vlastivědu, ale autor stihl napsat jen 10 svazků (přes 2500 stran textu). I když Balbínovo historické dílo není vždy vědecky kritické (mnohdy mu byl předlohou i nespolehlivý Hájek z Libočan), má nad Balbínem nashromážděný materiál nesmírnou cenu. Obrana jazyka slovanského, zvláště Českého (vyšlo až 1775) — toto dílo zasáhlo do naší literární historie nejvíce, ale tak trochu s časovým zpožděním. Spis byl napsán v Klatovech a jeho obsah lze shrnout takto: o Ve středu pozornosti je ponižující postavení češtiny v pobělohorské době o Aby tento úpadkem vynikl, dává Balbín do protikladu situaci před rokem 1620 o Balbín zjišťuje příčiny tristního stavu Češtiny —jmenuje přistěhování cizinců se učit česky, neschopnost katolické šlechty hájit stará Česká práva země a jazyka a v neposlední řadě vytýká duchovním nezájem o národní jazyk o Balbín brání slovanský jazyk, vyzdvihuje jeho vysokou úroveň a důležitost, a to jak morálně, tak politicky. Felix Karlínský (1613 — 1675) — nejznámější představitel alamodové poezie u nás, velký důraz je kladen na sentimentální účinek díla. Karlínský je autorem sbírky duchovní poezie Zdoroslavíček v kratochvilném hájíčku postavený (1665) Václav Jan Rosa (1620 — 1689) — básník a jazykovědec pro současnost má význam již jen jeho latinsky psaná puristická mluvnice Čechořečnost (1672), občas je připomínána básnická skladba Pastýřské rozmlouvání o narození Páně, která je řazena k vrcholům náročné poezie 17. století. Antonín Koniáš (1691 — 1760) — Koniáš se stal synonymem pro jezuitskou nesnášenlivost a především pro cenzorskou činnost katolíků v období baroka. Koniáš byl vzdělaným jezuitou, jenž část svého mládí trávil v hlavním sídle protireformace, v pražském jezuitském Klementinu. Byl považován za vynikajícího řečníka, jenž dokázal posluchače strhnout svým líčením
pekelných hrůz. Do doby „aktivity“ Koniáše se cenzoři v Čechách řídili seznamem děl vydaném papežem Pavlem III. Tento soupis zakázané literatury měl zaručovat, že katolická víra zůstane bez poskvrny a že lidé zůstanou ochráněni od kacířských bludů. Koniáš sestavil nový seznam zakázaných knih, který nazval Klíč kacířské bludy k rozeznání otvírající (1729). Do díla, jež vyšlo celkem třikrát, je zařazeno přesně 1233 českých titulů, což je právě třetina všech do té doby vydaných Českých knih. Právě tento spis zaručil nesmrtelnost v Českém podvědomí. V něm je i přesvědčení, že Koniáš pálil jen protestantské knihy a další umělecké skvosty. Podle odhadu sám spálil na 30 000 knih — z tohoto počtu byla asi polovina Českých titulů, v drtivé většině se jednalo o brakovou literaturu, dobovou pornografii Či laciné mastičkářské sešitky. Současně však skončily v ohni nekatolické postily, kancionály a bible. Pro úplnost je vhodné připomenout, že mnoho nekatolických knih prošlo jezuitskou cenzurou celkem bez újmy — Koniáš a jeho cenzorští kolegové se spokojili se začerněním „závadných“ míst a kniha tím byla legalizována. Patřily zde i spisy Komenského a Chelčitského. Takže Koniáš zcela určitě naši pozornost zasluhuje — nejen jako cenzor proslulého Klíče, ale také jako autor herbáře léčivých bylin, či několika lidových kancionálů. Úpadku českého jazyka, přejímání cizích slov a zužování čtenářské základny se nažili (často neúspěšně) čelit tvz. „buřiči jazyka“ — Matěj Václav Steyer, Václav Jan Rosa (čistonosoplena = kapesník)
Lidová a pololidová slovesnost V období baroka se hojně šířily starší pověsti (místní, rodové či hrdinské), vznikaly i pověsti nové (o Kozinovi). Dále byly populární pověsti legendární, jež se vztahoval k poutním místům, klášterům či zázrakům. Oblíbená byla proroctví, vznikaly pohádky a lidové písně (zejména lyrické). Objevovaly se ale také skladby lyrickoepické, především balady (Sestra travička, Osiřelo dítě). Pak i písně kramářské. Na náboženské hry, zejména vánoční a velikonoční, navazovalo lidové drama, vrůstala obliba i her loutkových. Do baroka se datuje i tvz. Literatura písmácká, tedy zapisování událostí laickými, zejména venkovskými autory (slavné jsou z konce baroka Paměti milčického rychtáře Jana Františka Vaváka (1741 — 1816). Václav František Kocmánek — interludium = fraška z lidového života pro drobné měšťanstvo, často výsměch sedlákovi, nevybíravá kritika s vulgarismy
